mistrů sonsi (viz výbor Prázdné hory jsou plné větru a deště, DharmaGaia, Praha 2002). Tato knížka přináší první český překlad třiašedesáti Kim Si-supových básní z klasické čínštiny.
Studánka ve skále zamrzla a bambusová vrátka jsou zamčená. Zůstává mysl — zklidní-li se, není co činit. Stín okapu vstupuje do okna, když ustávám v meditaci, a já, klidný, slyším padat sníh, který se nakupil na borovici.
DharmaGaia
Knížky pro přemýšlivé lidi
Kim Si-sup
DharmaGaia
… Do knih podél čtyř stěn se pustili moli, na stolku uprostřed se usazuje prach. Květy cibulky se mění v četné plody, na stromech gingko již rostou oříšky. Tiše se opírám o zástěnu a spím, vítr je mým jediným hostem.
Kim Si-sup Slyším padat sníh
Vracím se do hor
Slyším padat sníh
Kim Si-sup (1435–1493), korejský literát a svého času i buddhistický mnich (mnišským jménem Soldžam, tj. Zasněžený vrchol), je autorem tisíců básní hansi v klasické čínštině, filosofických pojednání i proslulého Vyprávění z hory Kumo. Ve své době sice pohoršoval podivínským chováním, přesto však byl a dodnes je v Koreji vážen pro své nevšední nadání — dobře se vyznal v buddhismu a taoismu, v neokonfuciánské filosofii, ba i v tradiční čínské medicíně, věštectví a magii. Mnohé z jeho básní, které psal během putování po Koreji, udivují transcendentní hloubkou i obrazy nezvyklé krásy a svým laděním připomínají básně korejských zenových
Kim Si-sup
Slyším padat sníh Výbor z klasické poezie hansi korejského básníka 15. století
DharmaGaia 2010
Ze sinokorejských originálů přeložila Ivana M. Gruberová KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Kim, Si-sup, 1425–1493 Slyším padat sníh : výbor z klasické poezie hansi korejského básníka 15. století / Kim Si-sup ; [ze sinokorejských originálů přeložila Ivana M. Gruberová]. – Vyd. 1. – Praha : DharmaGaia, 2010. – 103 s. : il. Název výboru: Mewoldang Kim Si-sup hansi 821.531–1–051 * 821.531–1 * 821.581–1 * 24–1/–9 * (519) – Kim, Si-sup, 1425–1493 – korejští básníci – 15. stol. – korejská poezie – 15. stol. – čínsky psaná poezie – Korea – 15. stol. – učení buddhismu – korejská poezie – výbory – studie 821.531 – Korejská literatura [11]
Tato kniha byla vydána s laskavou podporou nadace Korea Literature Translation Institute se sídlem v Soulu v Korejské republice. The book was published with the generous assistance of the Korea Literature Translation Institute, Seoul, The Republic of Korea.
Translation & commentary © Ivana M. Gruberová, 2010 Copyright © DharmaGaia 2010 ISBN 978–80–7436–004–6
Předmluva Kim Si-sup (1435–1493), korejský literát a svého času i buddhistický mnich (mnišským jménem Soldžam, tj. Zasněžený vrchol), básník a prozaik, muž nevšedního ducha, který odmítal autoritu neokonfucianismu jako jediné státní ideologie království Čoson (dynastie I). Z pohledu konfuciánských literátů byl příliš nonkonformní a navíc inklinoval k buddhismu, což bylo tehdy v Koreji považováno za nehodné velkého muže. Svým podivínským chováním však vyváděl z míry i buddhisty. Nezařaditelný, ale přesto vážený pro své nevšední nadání, Kim Si-sup se dobře vyznal v buddhismu a taoismu, v neokonfuciánské filosofii, ba i v tradiční čínské medicíně, věštectví a magii. Mnohé z jeho básní hansi v klasické čínštině (čín. wen-jen, kor. hanmun), které psal během putování po Koreji, udivují transcendentní hloubkou i obrazy nezvyklé krásy. Cyklus poutavých příběhů, který napsal v horách jižně od historického města Kjongdžu a pojmenoval Nové vyprávění z hory Kumo (kor. Kumo sinhwa) (česky Vyprávění z hory Kumo, přel. Jaroslav
5
Bařinka, Odeon, Praha 1973), je považován za počátek krásné prózy v Koreji. Jedná se o pět povídek, z nichž čtyři jsou bohatě prostoupeny verši; tři z nich podávají sepětí lásky a smrti postupně v pojetí buddhistickém, konfuciánském a taoistickém, poslední dvě pak rozvíjejí na pozadí setkání smrtelníka s nadpřirozeným světem didaktické úvahy a poetické reflexe. Z buddhologického hlediska je významný rovněž Kim Si-supův komentář k Uisangovu shrnutí Avatamsaka sútry Hwaomilsungpopkjedo (česky Mistr Uisang: Mapa říše skutečnosti dle Avatamsaka sútry, přel. I. G., DharmaGaia, Praha 2009) ze 7. století zvaný Tehwaom ilsung pokjedodžu, který Kim Si-sup napsal údajně v poustevně Oseam nad klášterem Pektamsa v horách Soraksan. Ocitujme z něj alespoň několik vět: „Říše skutečnosti (skt. dharmadhátu) není nic víc než skutečný aspekt všech bytostí. Jediný opravdový stav světa dharem je duchovně jasný od počátku, neomezený, širý, prázdný a klidný. Nemá žádnou formu, ale rozprostírá se po celém světě. Nikde nekončí, protože zahrnuje vše. Je jasný opravdovým očím probuzeného člověka, ale jeho vlastnosti nelze pochopit. Rozsvěcuje se sám v nitru všech bytostí, ale důvodu nelze porozumět. Pokud člověk nemá oko moudrosti, aby prohlédl pravdu a jasnou moudrost beze stopy nevědomosti, nemůže spatřit úžasnou a tajemnou činnost své vlastní mysli.“ (Buddhist Thought in Korea, Ed. by The Korean Buddhist Research Institute, Seoul, 1994, s. 110). 6
Kim Si-sup se narodil roku 1435 v hlavním městě dynastie I (1392–1910) Hansongu (dnešní Soul), nedaleko konfuciánské akademie Songgjungwan. Jeho otec byl vojenským úředníkem z rodiny dvorských hodnostářů původem ze starobylého Kangnungu na východním pobřeží Koreje. Kim Si-sup byl mimořádně nadané dítě: proslulý konfuciánský filosof Julgok I I (1536–1584) ve svém Životopisném vyprávění o Kim Si-supovi (Kim Sisupdžon) z roku 1582, jež je důležitým zdrojem informací, dokonce uvádí, že chlapeček rozuměl některým čínským znakům, už když mu bylo pouhých osm měsíců — mluvit a číst sice ještě neuměl, ale význam některých znaků prý rozpoznával. A když mu byly tři roky, psal prý své první verše — prosluly zejména tyto: Kvítky broskve jsou rudé, vrby se zelenají, třetí lunární měsíc končí. Na zelené niti navlečené perly — rosa na borovém jehličí.
V pěti letech prý Kim Si-sup už studoval konfuciánské filosofické spisy Cesta středu (kor. Čungjong) a Velké učení (kor. Tehak). Zpráva o zázračném dítěti se údajně rozletěla po Koreji a donesla se i k uším samotného panovníka. A tak byl Kim Si-sup v pěti letech pozván na královský dvůr osvíceným králem Sedžongem (vládl 1418–1450); vypravuje se, že panovník byl unešen Kim Si-supovým literárním talentem a mladičkého
7
básníka obdaroval hedvábím. (Od té doby se traduje jeden z básníkových četných pseudonymů — Ose, tj. Pětiletý.) Kim Si-sup vyrůstal obklopen přízní nejvyšších kruhů kolem krále Sedžonga a zdálo se, že před mladým literátem se rýsuje úspěšná životní dráha, leč nebylo tomu tak. Po smrti krále Sedžonga a krátce poté i jeho syna krále Mundžonga nastoupil na trůn jeho nezletilý vnuk Tandžong a vliv konfuciánských rádců zesílil. Proti těmto poměrům vystoupil jeden z nejschopnějších synů krále Sedžonga princ Sujang. Roku 1453 bezohledně odstranil část politiků kolem svého panujícího synovce Tandžonga, kterého o dva roky později sesadil a poslal do exilu, a sám nastoupil na trůn jako král Sedžo (vládl 1455–1468). Šestnáctiletý Tandžong byl pak roku 1457 v Jongwolu v horách východní Koreje připraven o život. Mnozí učenci se proti Sedžoovi vzbouřili — jedni odmítli službu u dvora a uchýlili se do ústraní na venkově, druzí organizovali povstání s cílem svrhnout samozvaného panovníka. Král Sedžo odpověděl tvrdými represemi: povstalci, včetně významných literátů, byli popraveni a vešli do dějin jako „Šest popravených věrných vazalů“ (kor. sajuksin), mnozí jiní vládní úředníci a učenci byli posláni z hlavního města do vyhnanství. Mezi těmi, kteří na znamení protestu odmítli úřední 8
hodnost, byl i Kim Si-sup; proslul jako jeden ze šesti literátů, kterým se v době represí podařilo zůstat naživu — říká se jim „Šest přeživších věrných vazalů“ (kor. sengjuksin). Tyto změny u dvora způsobily Kim Si-supovi silný otřes, jenž vedl zřejmě i k narušení jeho duševního zdraví. Podle některých pramenů však Kim Si-sup bláznovství pouze předstíral, aby si uchoval svou nezávislost a mravní integritu a současně aby poukázal na absurditu a neúnosnost politických poměrů své doby. Kim Si-sup se postavil zády ke světu politiky v hlavním městě a ve svých jednadvaceti letech se stal buddhistickým mnichem. Konec 50. a počátek 60. let 15. století trávil toulkami po buddhistických klášterech a poustevnách v horách. Není snad místa v Koreji, které by Kim Si-sup nenavštívil. Důvod svého potulného života vysvětlil následovně: „Od mládí mám nespořádanou povahu, sláva a bohatství mne neuspokojují a nestarám se o světské zaměstnání. Mou jedinou touhou je zůstávat ve vznešené chudobě věrný smyslu života. Odjakživa jsem se chtěl toulat po horách a řekách a opěvovat básněmi krásu přírody, když se setkám s půvabnou scenérií, a tak se chlubit svým přátelům, ale ani by mne nenapadlo domáhat se sepisováním textů vládního úřadu. Zažil jsem to, co ve mně vzbudilo rozhořčení (míní se uzurpace trůnu Sedžoem), a i když se na tomto světě snažím o kultivování cesty, udržování charakteru v čistotě je otřásáno chaosem v morálních principech společnosti, že se člověk musí stydět
9
a nemůže cestu řádně kultivovat. V tomto případě si myslím, že bude správné, když se uchýlím do samoty, zůstávaje věrný svým principům.“ (Encyklopedie korejské literatury, str. 535). Pobýval zejména u kláštera Jongdžangsa u Kjongdžu na jihovýchodě Korejského poloostrova (1465–1471). Vybudoval si tam malý domek nazývaný též Mewoldang — Síň slivoňového měsíce — kde kromě četných básní napsal svůj proslulý cyklus příběhů zvaný Nové vyprávění z hory Kumo. Dále se zdržoval u klášterů Pchokčchončongsa a Surakčongsa v okrese Jangdžu na východ od Soulu (od roku 1472 až snad do roku 1481) a v pohoří Soraksan v okolí Jangjangu u východního pobřeží (pravděpodobně několik let někdy po roce 1482), jmenovitě v poustevně Oseam. (Podle jednoho pramene poustevnu Oseam založil právě Kim Si-sup zvaný Ose, tj. Pětiletý /viz výše/, podle jiného jméno poustevny souvisí se zázrakem, který se zde prý udál ve středověku díky síle bódhisattvy soucítění Avalókitéšvary /kor. Kwanseum/, jež zachránila pětiletého chlapce před smrtí hladem a zimou; jisté je, že v této nevelké poustevně vysoko ve skalnatých horách svého času pobývali a tvořili dva význační muži korejské literatury a buddhismu — v 15. století Kim Si-sup a ve 20. století Manhe Han Jong-un, jenž zde napsal svou slavnou básnickou sbírku Tvoje mlčení (kor. Nimui čchimmuk; přel. I. G., DharmaGaia, Praha 2003).) 10
Mezitím Kim Si-sup někdy navštěvoval hlavní město. Roku 1481 vykonal obětní obřad na počest svých předků a ve svých 46 letech založil rodinu. Paní An mu porodila syna, avšak zanedlouho ona i dítě zemřely a Kim Si-sup se znovu vrátil do hor k životu tuláka. Pobýval pak zejména v horách Soraksan. Když mu náčelník okresu Jangjang radil, aby se usadil, odmítl a svoje stanovisko mu vysvětlil v dopise takto: „Než bych neprobuzený pobýval ve světě lidí, raději se budu až do konce svého života toulat z místa na místo. Přeji si, aby se i za tisíc let našli lidé, kteří mi porozumějí“ (Julgok I I: Životopisné vyprávění o Kim Si-supovi uvedené v doslovu ke knize Mewoldang Kim Si-sup hansi. Pchjongminsa, Soul 1986, s. 128). Kim Si-sup zemřel po nemoci ve svých padesáti osmi letech na jaře 1493 v klášteře Murjangsa v západní Koreji nedaleko pobřeží Žlutého moře. Na Kim Si-supovo poslední přání, aby jeho tělo nespalovali (pohřeb žehem se tehdy v Koreji prováděl jen u buddhistických mnichů, nikoli u konfuciánců), ho dočasně uložili vedle kláštera. Filosof Julgok I I uvádí, že i po třech letech, když bylo rozhodnuto o definitivním pohřbu, vypadala tvář zesnulého jako živá. Věřící se podivili, usoudili, že Kim Si-sup dosáhl buddhovství, a se vší úctou mu vystrojili buddhistický pohřeb. Popel po kremaci uložili do zvláštní kamenné stúpy. Posmrtné jméno Kim Si-supa je Čchonggan — Jasná skromnost.
11
Devatenáct básní ve starodávném stylu 13. Běda ach běda! Vše zrozené je buďto pošetilé, nebo moudré, jak řeka Ťing-che a řeka Wej-che[1] Zmatek nad zmatek! Celý život činíme to či ono, ale nic z toho vlastně nestojí za řeč. Bylo by lepší zout si sandály a odejít pryč, utéci daleko od hluku a zmatku. Vodu pít z dlaní a hladovým útrobám vařit volně rostoucí zeleninu.[2] Proč bych se měl hrnout do činění zmatků a žít v rozporu se světem?
Traduje se, že voda čínské řeky Ťing-che byla kalná, zatímco voda řeky Wej-che byla čirá. Prý i dlouho po soutoku obou řek před Čchang-anem se kalná voda a čirá voda nemísily, nýbrž plynuly vedle sebe. [1]
„Volně rostoucí zelenina“ — jedná se o merlík (kor. mjongadžu, lat. Chenopodium album var. centrorubrum Makino). [2]
30
Nocuji v horské vsi Déšť ustal a na hory padl soumrak, mezi zelenými stromy stoupá dým. V údolí na mostě přes potok se válejí mraky, stezka dole pod horami zarůstá travinami. Na světské záležitosti vůbec nelze spoléhat, každý by tedy měl doširoka otevřít svoji mysl; co třeba setřít světský prach a svobodně si prozpěvovat v horském lese?[4]
Mraky a traviny zde symbolizují pouta samsáry (koloběh znovuzrozování), prozpěvování absolutní svobodu probuzené mysli v buddhistickém smyslu. [4]
33
V Čamsilu Deset let se toulám mezi západem a východem. Takový je úděl pelyňku, jenž roste na mezi. Má stezka i cesta světa jsou tak příkré, tak strmé! Lepší bude beze slova vdechovat vůni květin.
36
38
Až jednou zestárnu Až jednou zestárnu, pro co budu žít? Má mysl bude svobodná jak otevřený prázdný dům. Nenechám se znovu zotročit hmotou, jedinou prací bude být sám sebou. Nad stráň rozkvetlou zlatými dešti stoupá měsíc, v bambusovém lese naříká vítr. Vleču se o holi a donekonečna si recituji básně, na východní stranu malého pavilonu dopadá stín květů.
41
Jeden den Jeden den a zase další… kdy nastane konec? Nebe připomíná otáčení kola, země připomíná stavbu mraveniště. Dívám se dolů, vzhlížím k výšinám, konce nevidět, vznikání a zanikání bez začátku, bez konce. A mezi tím vším člověk a světské starání: kolikrát se musíme změnit a kolikrát musíme uspět?
48
Deset básní o starých časech 1. Stydím se za svá konfuciánská studia, texty odjakživa matou lidské životy. Na pěšince k nuznému obydlí roste tráva, vozy na dvoře velikého domu víří prach. Podlézání mocným je tím nejlepším úskokem, čistý a vznešený život světští lidé neznají. Raději budu až do konce života mlčet a ochraňovat cestu o samotě a v chudobě.
54
Směji se svému iluzornímu životu a oslavuji svoji vrcholnou samotu Směji se svému nuznému živobytí, nemám tedy žádnou stařeckou důstojnost. Přijdou-li hosté, zachovávám mlčení, a přijde-li bída, nic si z ní nedělám. Píšu básně, abych si ulevil ve svojí samotě, pak odhazuji štětec a zkouším se dotknout prázdnoty. Stárnu, ale srdce mám stále plné mladistvé síly, s rozkoší naslouchám větru v borovicích na zahradě.
59
V klášteře Wangnjunsa [26] Opuštěný klášter z minulé dynastie, mnichy nevidět, zůstala jen Buddhova síň. Záda dřevěných Buddhů provrtali červotoči, stěny a dveře obrůstají mechem. Tělo proměn nakonec zmizí, i barvy malovaných krovů postupně vyblednou. Pokud se toto děje s neživými věcmi, co teprve řekneme o světě červeného prachu?!
Wangnjunsa — „Klášter královského kola“ („královským kolem“ se míní kolo Buddhova učení). [26]
80
Když se stmívá Přes daleké propasti a přes daleké vrcholy vrací se osamělý mrak a jeden jediný pták. Letos budu žít tady v klášteře, ale do jakých hor zamířím v letech příštích? Vítr ustal, borovice za oknem se ztišily, kadidlo dohořelo a meditační síň se uvolnila. Už jsem se oddělil od světa, žiju mezi vodou a mraky.
81
84
Všechny peníze, které mi darovali věřící, [28] jsem utratil za obrazy a knihy a pak jsem se vrátil do svých hor Deset let jsem živil svoje útroby volně rostoucí zeleninou.[29] Cožpak jsem mohl stále vyžadovat lahůdky z královské kuchyně? Sláva člověka kazí, a tak je třeba držet se daleko od ní, prázdné tlachání oslabuje vůli, už se ho nechci zúčastňovat. Darované peníze jsem již utratil za knihy, zbylé jmění jsem věnoval na splacení obrazů. Plno kaštanů a hlízy taro mi v zahrádce pěkně dozrávají, rozdělím se o ně s opicemi a celý rok budeme mít co jíst.
Jakožto buddhistický mnich, Kim Si-sup někdy dostával dary od věřících. [28]
„Volně rostoucí zelenina“ — jedná se o merlík (kor. mjong adžu, lat. Chenopodium album var. centrorubrum Makino) a amaranth (kor pirum, lat. Amaranthus). [29]
85
Slyším padat sníh Výbor z klasické poezie hansi korejského básníka 15. století Z výboru Mewoldang Kim Si-sup hansi (Pchjongminsa, Soul 1986) přeložila a komentářem a poznámkami opatřila Ivana M. Gruberová. Vydalo nakladatelství DharmaGaia v Praze roku 2010. Odpovědná redaktorka Daniela Varadínková. Typografie, sazba a fotografie na str. 2 a 104
[email protected]. Vytiskla tiskarna xPrint, Příbram. Vydání první. ISBN 978–80–7436–004–6 DharmaGaia – Uhelný trh 1, 110 00 Praha 1, tel. +420 224 238 551,
[email protected], www.dharmagaia.cz Distribuce: Kosmas – Lublaňská 34, 120 00 Praha 2, tel./fax +420 222 510 749, 222 515 407, kosmas@kosmas, www.kosmas.cz Naše knihy koupíte s 20% slevou na www.dharmagaia.cz a www.obchodglobal.cz
mistrů sonsi (viz výbor Prázdné hory jsou plné větru a deště, DharmaGaia, Praha 2002). Tato knížka přináší první český překlad třiašedesáti Kim Si-supových básní z klasické čínštiny.
Studánka ve skále zamrzla a bambusová vrátka jsou zamčená. Zůstává mysl — zklidní-li se, není co činit. Stín okapu vstupuje do okna, když ustávám v meditaci, a já, klidný, slyším padat sníh, který se nakupil na borovici.
DharmaGaia
Knížky pro přemýšlivé lidi
Kim Si-sup
DharmaGaia
… Do knih podél čtyř stěn se pustili moli, na stolku uprostřed se usazuje prach. Květy cibulky se mění v četné plody, na stromech gingko již rostou oříšky. Tiše se opírám o zástěnu a spím, vítr je mým jediným hostem.
Kim Si-sup Slyším padat sníh
Vracím se do hor
Slyším padat sníh
Kim Si-sup (1435–1493), korejský literát a svého času i buddhistický mnich (mnišským jménem Soldžam, tj. Zasněžený vrchol), je autorem tisíců básní hansi v klasické čínštině, filosofických pojednání i proslulého Vyprávění z hory Kumo. Ve své době sice pohoršoval podivínským chováním, přesto však byl a dodnes je v Koreji vážen pro své nevšední nadání — dobře se vyznal v buddhismu a taoismu, v neokonfuciánské filosofii, ba i v tradiční čínské medicíně, věštectví a magii. Mnohé z jeho básní, které psal během putování po Koreji, udivují transcendentní hloubkou i obrazy nezvyklé krásy a svým laděním připomínají básně korejských zenových
