Žížalák V šesti letech počítá hvězdy noc je pro něj dobrá nesnáší den mámu má na poli táta šel na rýžové ostatní na pole jiných Když za dne sprchne potom s malými hraje si pod okapem Znuděný Tosop, to šestileté dítě, jen čeká na večer
Prastará borovice Nad Čangguovým polem v Setcho je borovice věkovitá borovice když tam zajdeš, u ní ve špatných časech uslyšíš prý povídání prapradědečků jejich mumlání mumlání prapradědečků, které jsi ani neznal
Huidža S rukama ještě mokrýma od nádobí vyšla ke starému hrobu u olše vykřičela se Objevila se tvář mrtvé matky. Hvězdička zablikala a už tam zůstala DharmaGaia
Knížky pro přemýšlivé lidi
Ko Un Deset tisíc životů
Mrtvý pes Nešel nám rozdělat oheň v rozkopané díře pod podlahou našli jsme chcíplého psa co zmizel dávno předtím Táta ho vzal opatrně, opatrně pohřbil za domem v horách Druhý den pršelo. A jak pršelo lístky se rozštěkaly. Zazelenaly
Deset tisíc životů DharmaGaia
Ko Un (*1933 v Koreji) je autor velice rozsáhlého básnického díla a jedinečná osobnost světové literatury. Tento nejznámější korejský básník současnosti mnoho let putoval po Koreji jako buddhistický žebravý mnich, poté bojoval za lidská práva, byl čtyřikrát vězněn. V posledních letech je považován za „prominentního básníka“ vzhledem k blízkému vztahu k nejvyšším politickým představitelům, i když mnozí jeho život považují za rozháraný. Tato sbírka je výběrem básní z prvních deseti dílů dosud neuzavřeného Ko Unova opusu magnum Maninbo, který začal psát v roce 1985. Dnes má přes třicet dílů a autor v něm zaznamenává osoby, s nimiž se na své životní pouti turbulentním 20. stoletím setkal.
Ko Un
Deset tisíc životů Z korejštiny přeložily Miriam Löwensteinová a Park Miyoung
DharmaGaia 2013
Předmluvu, poznámky a vysvětlivky napsala Miriam Löwensteinová.
KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Ko, Un Deset tisíc životů / Ko Un ; z korejštiny přeložily Miriam Löwensteinová a Park Miyoung. – Praha : DharmaGaia, 2013. – 179 s. 821.531–1 – korejská poezie – komentovaná vydání 821.531 – Korejská literatura [25]
Tato kniha vychází s laskavou podporou nadace Korea Literature Translation Institute v Soulu. The translation and publication of this book was kindly supported by Korea Literature Translation Institute, Seoul, Republic of Korea.
Translation © by Miriam Löwensteinová, Park Miyoung, 2013 Preface and commentaries © by Miriam Löwensteinová, 2013 Czech edition © by DharmaGaia, 2013 ISBN 978–80–7436–032–9
Na úvod Téměř osmdesátiletý Ko Un si zvykl, že je každoročně považován za žhavého kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu. V Koreji ho zná každý, ve světě se stal pojmem. Zaregistrovali ho i lidé v Čechách, ostatně jako jedinému Korejci mu vyšly česky už dvě sbírky: Květy okamžiku (Mladá fronta, 2005) a To je (Nová vlna, Millenium Publishing, 2011). V Praze byl dvakrát, v roce 2002 na Pražském festivalu spisovatelů, kde okouzlil publikum svou recitací, v předloňském roce jako host květnového Světa knihy. Praze věnoval také jednu svou báseň. Zaznamenala ho nejen literární veřejnost, ale i překvapivě mladí čtenáři poezie, kteří si už šest let vyměňují jeho básničky na nejrůznějších webových stránkách. Pro autora a překladatele radostné zjištění. Co o něm říci? Samá klišé. Je to básník. Neskutečně produktivní, neskutečně pozorný, s do jisté míry naivním viděním dítěte, se zkušenostmi, které by stačily na několik životů. Nepíše, básně z něho proudí samy, když maluje, jeho štětec jako by sám zachycoval dávné obrazy, které vylovil z paměti. Intuitivní, přitom sečtělý, s nevídanou knihovnou a s obrovskou láskou ke všemu živému.
7
Všechno kolem mého domu bylo mi učitelem Pan učitel Koňské hovno Pan učitel Kravské hovno Pan učitel Dětské hovínko (ze sbírky Květy okamžiku)
Několik dat a faktů Slušelo by se zopakovat pár biografických dat. Ko un se narodil se v roce 1933, dětství prožil za japonské okupace. Během korejské války a téměř celé další desetiletí se potuloval po Koreji jako žebravý mnich. Koncem 60. let 20. století se rozhodl vystoupit ze svého vnitřního exilu a stal se politickým aktivistou a disidentem, čtyřikrát byl vězněn (v letech 1977, 1979, 1980 a 1989), ve třetím případě byl odsouzen na patnáct let. Je to muž, jenž se málem upil k smrti a prošel několika krizemi, pokusy o sebevraždu, blázincem i odvykací kůrou. Rodinu založil ve svých padesáti letech, má o více než dvacet let mladší ženu a dceru, která je nadějná malířka. Během posledních téměř 8
patnácti let je i přes svou nechuť k tomuto označení prominentním básníkem vzhledem k blízkému vztahu k nejvyšším politickým představitelům. Od nástupu prezidenta Kim Tedžunga do funkce v roce 1998 se angažoval ve věci sjednocení Koreje, jezdil po světě, organizoval nejrůznější kampaně, demonstrace. Nedá se říct, že by ho spisovatelská obec v Koreji zvlášť milovala, pro mnohé je nestravitelný nejen kvůli politickým názorům, ale také kvůli svému původu, vyčítá se mu rozháraný život, ženy, alkohol. Je v tom kus přesvědčení, snobismu i závisti. I Korea umí být na své bílé vrány krutá.
setkání, hovorů, názorů Ko Un umí překvapit. Zdá se být introvertní, ale recitovat dokáže na obrovských shromážděních, interview dává zkušeně a často. Otázkou je, zda se nakonec neptá spíš on a nevmanipuluje tazatele do role vyslýchaného. Každý měsíc uvádí svou poezii někde v zahraničí, nepohrdne ale ani malou akcí v Soulu nebo mimo něj, když je o účast požádán. „Jste krásní,“ řekl na úvod našim studentům a zcela je tím odzbrojil. Zároveň s nimi okamžitě navázal neocenitelný kontakt a dokázal se jim přiblížit.
9
Zareagoval přirozeně na zcela cizí prostředí, na změť zvuků, kterým nerozuměl, a soustředil se na rozeznatelné a pro něj vypovídající: tváře, jejich mimiku, tón hlasu, nezvyklou komornost. A pobavil sebe i ostatní — a o to mu jde především. Prožít každý okamžik. Popularita ho neobtěžuje, přesněji, nechává se jí rád rozptýlit. Z každého setkání jako by odcházel obohacený, jako by si doformuloval své myšlenky a postoje, cosi nového se dozvěděl. Ptát se totiž umí a paměť má obdivuhodnou. Zdá se, že však raději zůstává soukromou osobou ukrytou v důvěrné poloanonymitě malého města. Ko Un mluvil s kdekým a kdekoho už okouzlil. Povídá si s chutí. Nemusí to být právě prezident, diktátor, předseda něčeho nebo profesor. Oslovuje náhodné chodce, baví se s vesničany, stejně tak se svými psy nebo koňmi na Staroměstském náměstí. Zůstalo v něm mnoho čistého až naivního, proto je schopný postřehnout a uchopit drobné detaily naší pozemské existence se všemi absurditami, nebo i zákonitostmi, které jsme dávno přestali vnímat. Pozdě se sešly raz dva sešly se 10
Vyrazíme? Skoro vyrazily raz dva sešly se Spolu zůstaneme spolu zůstaneme – šušky hušky – bude z nás les! listnatý i jehličnatý (Les, ze sbírky To je) Vidí smyslově, reaguje intuitivně. Názory na poezii má překvapivě daleko promyšlenější než básně samotné, formuluje je výrazně a složitě.
zážitků Nejen psychologové tvrdí, že zážitky z dětství bývají pro vývoj osobnosti určující. Ko Unovo dětství na konci japonské okupace bylo v poslední fázi spojeno zejména s hladem a strašlivou bídou, jak popisuje
11
s děsivou samozřejmostí i v některých básních této sbírky. On sám ve škole zažil japonské učitele, kteří dětem vtloukali do hlav představy o velikém Japonsku, z čehož museli mít malí Korejci pocit méněcennosti. Svůj zmatek Ko Un zřejmě nejpregnantněji popsal ve známé básni „Ředitel Abe“, kde vysvětluje i další svou častou větu z interview, tedy přání stát se japonským císařem. Možná v této době získal zostřené vnímání světa, které se u něj později promítlo do vize rovnostářské společnosti, na druhé straně se nahromaděné vjemy přerodily i do jemných postřehů krátké formy poezie okamžiku. Pět let po osvobození vypukla občanská válka. Tehdy sedmnáctiletého Ko Una do armády ani nevzali, byl podvyživený, dělal jen pomocné práce, k nejhorším prý patřil svoz mrtvol. On sám vzpomíná, že tehdy nedokázal vnímat nic než zmar, záhubu a všudypřítomnou smrt. Z tehdejší doby pocházejí i první myšlenky na sebevraždu, které ho provázely ještě ve zralém věku. Odešel z domova, potuloval se jihem země a z osobní krize ho vyvedlo až setkání se zenovým učitelem v roce 1951. V klášterech a životem žebravého mnicha pak strávil více než deset let. K buddhismu však Ko Un inklinoval jako každý Korejec od dětství a tato zdánlivá náhoda znamenala pouze urychlení přirozeného procesu. Do „normálního“ života se nakrátko vrátil v roce 1960. Po 12
svržení diktátorského režimu prezidenta I Sungmana se zdálo být pravděpodobné, že Korea využije své šance na vytvoření demokratického státu. Naděje ovšem zhasly už po roce s vojenským pučem generála Pak Čonghuiho. Ten zavedl znovu tvrdou a nesmlouvavou politiku, namířenou zvláště vůči svým oponentům. Pro Ko Una tak začala další životní etapa: na téměř tři desetiletí se stal bojovníkem za svržení režimu. A pokud se někým Ko Un stane, pak to není vlažný nebo koketní postoj či prázdné gesto. Japonská okupace, občanská válka, čtyřicet let nesvobody. Na nedostatek podnětů si není možné stěžovat.
básní Ko Un je neuvěřitelně plodný autor – počet jeho titulů se blíží dvěma stovkám, a to už je nadměrné i na Koreu, která velikost autora měří počtem popsaného papíru. K nim každoročně přidává několik dalších. Odtud jeho známé prohlášení: rád říká, že až jednou otevřou jeho hrob, nenajdou tam kosti, ale poezii. Píše básně všeho druhu, od zenových po politické agitky, které se v dobách odporu zpívaly či recitovaly na ulicích, básnické epopeje,
13
eseje, romány. Škoda že je zaveden jako básník, jeho próza je stejně dobrá. Váží si svých básní? Těžko. Ví, že je píše, ale je si vědom, že označení básník zůstane pouhým označením. Byl dlouho básníkem. I děti i ženy mu říkaly básník byl opravdu básníkem víc než kdo jiný i prase domácí i prase divoké tvrdily, že básník chrochro to je. (Básník, ze sbírky To je) První básnickou sbírku vydal v roce 1958, dlouho však psal pouze apolitickou poezii. Jeho další tvorbu lze stěží zařadit do nějakého módního proudu, nebyl viditelně ovlivněn ani symbolismem, ani dalšími směry, jež korejští básníci přejali a poměrně zdařile aplikovali na domácí poetiku. Vynikajících, zároveň sobě podobných básníků najdeme v korejském 20. století bezpočet. V jejich básních je stále cítit tradiční korejský „duch“, původní korejská forma, 14
jak ve formálním členění, tak ve výběru lexikálních prostředků. Ko Un má přece jen cosi navíc. Ctí přirozenost jako hlavní hodnotu básnictví, což znamená, že reaguje bezprostředně na pouhý vnější popud. Věří v magii psaného slova, jak sám v Praze řekl: Básně by měly umět utišit i tajfun. Je to krásná idealistická vize, těžko uskutečnitelná právě na Korejském poloostrově. Vysvětlit Ko Una jako básníka politického není těžké: jeho angažovaná poezie vychází z konkrétního stavu věcí s ideou je napravit. Je srozumitelná, účelová, přímočará, hledí dopředu. Vztek nebo chuť všechno zničit a postavit znovu je silná emoce, a tu Ko Un umí: Odsekni rodiče, odsekni děti! Tohle a tamto jo a tamto ne a ještě cosi odsekni odděl ostřím noci. A ráno se kolem nakupí mrtvé věci. Celý den pohřbíváme a stavíme znovu. (Zabíjení, ze sbírky To je)
15
Uchopit slovy jeho básně okamžiku nebo i zenovou poezii, navíc za padesát let, se zdá být zcela nemožné. Zen nemiluje slova, a i když psaní výslovně nezakazuje, celé jeho směřování má vést k potlačení ega – ne tedy k sebeprojekci. Samozřejmě že cesty k probuzení jsou rozličné a zen velice tolerantní. Lze doplnit, že korejský zen znamená i vědomí příslušnosti k národu, jakkoliv to zní paradoxně. Buddhističtí mniši v Koreji byli vždy na prvním místě vlastenci, což dokazují jejich skutky i básně. Proto být buddhistou, Korejcem a básníkem se vůbec nevylučuje, naopak, ve výroku je jednota. Ko Un je přesně toto vše: vlastenec, agitátor, socialista i buddhista zároveň. Navíc si ze všeho a také ze sebe může utahovat, což i rád dělá, stačí se podívat na antiideologické kousky „Navštívila tě báseň?“ či „Smutek v první osobě“. Ach, ta absolutní povaha náhody! Za proskleným oknem prolétla modřinka (ne vrabec, byla to modřinka) a moje pozornost nechala žhavý imperialismus – ať byl kde byl – a byla fascinována ptákem jeho bezprostředním zjevením. (Navštívila tě báseň?) 16
Ko Unova zenová poezie byla u nás představena sbírkou Květy okamžiku (Sunganui kkot) v roce 2005. Není proto třeba citovat ani se opakovat, možná lépe si ji přečíst. Jediná poznámka: do těchto básní budeme moci nahlížet klidně i za sto let, přestože smysl v nich obsažený je velmi těsně spjatý se současností. To znamená, že Ko Unovy „pohledy z okna“ se mohou klidně dotýkat Prahy, Gobi, New Yorku, severní Koreje, problematiky homosexuality, hladu, tradice. Je v nich prožitek velmi osobní, vjem určitého člověka, zrcadlení jeho úhlu vidění relativně banální, ale často aktuální situace. Ko Un nepodává návod na nirvánu, nevede nás meditací, přesto v jeho relativně banálních situacích inspirace je. A pokud už nějaké poučení, pak spíše ve smyslu varování před dogmatickými a křečovitými cestami. Ko Unovy básně a jejich podstata spočívají právě v detailním a do paradoxů dovedeném zachycení scenérie, prožitku, konkrétní situace, člověka v „tady a teď“. Jak říká v básni „Životopis“: „Věci jsou, jak jsou, je jen to, co je.“ Jak už bylo řečeno v doslovu ke Květům okamžiku: „(…) hloubka tkví v jednoduchosti, osvícení v alkoholu, dokonalost v nepořádnosti, zvrat v opakování.“
17
Už nejsem. Příliš dlouho byl jsem občas žebrák občas podrazák. (Anapurna, ze sbírky To je)
a nakonec „Životy“ O stěžejním Ko Unově díle Maninbo – Záznamy deseti tisíců životů – se dá stěží mluvit jako o sbírce. Třicet dílů obsáhlého a ještě neukončeného projektu, jenž začal v roce 1985, zaznamenává osoby, s nimiž se Ko Un na své životní pouti setkal. Jako dítě, jako dospělý, jako mnich, vězeň, aktivista, prostřednictvím knih, televize. Deset tisíc jich ještě zdaleka není, ale pokud bude Ko Un žít, bude zřejmě v paměti lovit další a další setkání. Jeho záznamy jsou různé: od nejbližších přes sousedy, podomní obchodníky a postavičky z venkova až po vrahy, prezidenty a korejské „hrdiny“ minulosti i dneška. Setkává se s literaturou, s historickými postavami, ale klidně s lesem, rybami, krajinou. Se vším, co ho oslovilo nebo v něm zanechalo silnější stopu. Ko Unovy vzpomínky a reminiscence jdou napříč staletími i zemí. Většina z nich se totiž dotýká 18
Koreje a Korejců. Ne všechny portréty jsou v Evropě čitelné bez poznámkového aparátu, ostatně Ko Un je psal evidentně hlavně pro sebe, a pokud ne pro sebe, pak pro Korejce. Nicméně je to nápad nevídaný a zcela původní. Nutno dodat, že „záznamy“ (titul lze ostatně přeložit dvojím způsobem, jako „deset tisíc genealogických zápisů“ nebo také jako „záznamy o všech lidech“) nejsou nudné a zcela košer; i zažitý mýtus umí Ko Un postavit na hlavu a ukázat nám historickou postavu z neotřelého úhlu a perspektivy. Na míru věcí dohlížejí básníkovy laskavé oči, které hlídají, aby slova nekřičela. Proto se Korejci – minulí i současní – nemusejí bát, že je znectí přespříliš. I když: Pod nebem s bílými oblaky tolik blbců! (ze sbírky Květy okamžiku)
19
Životy I Děda Ať se opil třeba do stuporu dvě věci měl pod kontrolou jazyk v puse dlouhou dýmku za páskem na zádech Když padl někde v rýžových polích dočista zpitý grády makkoli1 jeho tři synové se pro něj rozběhli – jak synové mají – hohohou! Domů pak putoval na jejich ramenou Když už byl zpátky, chtěl zase pít opřel se o rozviklaný plot hulákal po sousedech a kdovíkam jako by rudá pole ve vsi vedle právě sežehl blesk Pak usínal a ještě křičel: Děvky! Děvky! Děvky!
23
Když přišel k sobě najednou bratřil se s čerstvou vodou díval se zpupně na proud z okapu s rukama založenýma Terč plísnění domácích Ko Hangil Je libo kousek osvícení? Miláčkové! Japonec není našinec Ve starých dobách těm zmetkům vévoda Čchungmu2 pěkně naložil Nevěšte hlavy! Když doma nebylo co jíst když mdlo bylo nám ze čtyřdenního hladu zapálil oheň Aby se z komína kouřilo aby si každý myslel, že děláme alespoň kaši svařil vodu, spálil čerstvé větvičky borovic že bylo kouře k zadušení I nepřítel, když mu dal víno byl najednou fajn kořalka byla jeho nebem i polem Ve žhavém létě pak zíral na těhotné lány co všechny patřily cizím dokud poslední čertí oheň nezmizel 24
Že žil na tomto světě, nosil jméno když zemřel, nebyl kámen kam by vyryli jeho tři znaky O smutečních obřadech pak stačilo napsat Pan Student Života to proto, že on – hodně se naučil hodně se nenaučil
25
Strýček Sahengi Na hrázi v Midže samotný rybář dlouhonohý strýček Sahengi drží si brázdu Jeho syn Čchilsong přiběhl přes vodu volá příliš daleko zbytečně Tatínku, tatínku, maminka umřela, oči má otevřené… Člověk a člověk napořád oddělení pohupujícími se chladnými vlnami
26
Tegil Čeledín Tegil, novousedlík v Kwančonu nejlepší čeledín zvedl žlutou prasnici hodil ji do chlívku přihodil tam i její přiškrcené kvičení Dostával jídlo pozdě, nereptal zrána už sušil rosu po pěšinách Byl slepý. Den byl pro něj noc pod světlem lampy v čeledníku naučil mě abecedu já mohl pak číst Čanghwa Hongnjon3 úplně plynule Dítěti otevřel oči na svět kdo naučil se abecedu za pětatřicet japonských let? Tegilovi se neodvážili postavit ani páni, ani starší z vesnice když vyrazil na horu za ves za rozkvetlými meruňkami nepokukoval po dívkách v tenkých blůzkách Položil krosnu, díval se do dálky i já jsem se díval Jako by slyšel rachot hrnoucího se moře Uprostřed sněhových závějí ve studené zimě když v podpaždí se proháněl vítr
27
mi Tegil řekl: Kdo žije v přepychu zná jen sebe nežijem na světě sami Tegil mi byl světlem dlouhým světlem, co svítí pokaždé když se probudíš v noci ze spánku
28
Hjegong,4 mnich ze starých časů Za Silly podle zákona mohl mít dům vznešených tři tisíce otroků pokud to ovšem byl vážený dům takový, co měl i na svoje vojsko I vážení lidé se mohli stát otroky pokud se vládci zachtělo A jako syn otroka narodil se ctihodný Hjegong Nějak tomu utekl a stal se mnichem mnichem v klášteře s mizernou pověstí Chodíval s košíkem z trávy na hlavě po celé Sille, sem a tam Byl to mnich nikdy neoblékal hedvábné šaty a jednou prý, když měl hlad chytil si v potůčku rybu Žvýkal ji syrovou, mumlal si: Ach Jsem plný Ach Buddha je plný Pak močil a močil a rybu co snědl zas přivedl k životu Ta plavala dolů potůčkem
29
jak lidé aspoň říkali Ta kvetoucí náročná víra za Silly nadělala ze všech otrhance a ctihodný Hjegong byl taky jen otrhanec Jak můžete vy sami vládnout světu? Tak jako Wonhjo tančil a neuznával konvence Jak má ten svět k světu vypadat? Mniši Myslete jen na Čistou zemi tak lze svět spravit dejte se dohromady i tráva, co roste ve slunci a dešti je silnější, když odporuje větru dejte se dohromady vy všichni pod sluncem
30
Ředitel Abe21 Ředitel Abe Sudomu s kulatými brýlemi člověk ostrý jak ta nejpálivější paprika Když procházel chodbou s klapotem svých přezůvek seříznutých ze starých bot ticho jak v hrobě v každé třídě takový člověk V hodině morálky druhého ročníku ptal se nás, čím chceme být A děti křičely: Generálem velké japonské armády! Admirálem! Jamamoto Isorokuem! Zdravotní sestřičkou! Mechanikem letecké továrny! Vyrobím letadlo, co pobije ty americké a britské zmetky! Tehdy se ředitel Abe obrátil na mě Vyskočil jsem, vykřikl: Stanu se japonským císařem!
79
Ještě než slova dozněla z čistého nebe uhodil blesk Ty spratku! Tys znesvětil jméno našeho císařského Veličenstva! Vyloučen! S okamžitou platností vyloučen! Těžce jsem dosedl na svou židli Můj třídní za mě prosil můj tatínek se převlékl do nových šatů prosil a prosil A tak mě místo vyloučení na pár měsíců poslali na školní pozemky do skladiště přebírat shnilý ječmen vybírat po zrnkách ten, co byl ještě k použití Byl jsem jak trestanec denně v odporném zápachu hniloby za pálícího slunce, za deště poznal jsem vlastní osamělost Za tři měsíce při morální výchově volal ředitel Abe: Vítězíme! Vítězíme! Vítězíme! Velká japonská armáda vítězí!
80
Vy z poloostrova půjdete do Číny, do Mandžuska čekají na vás významná místa! To řekl Objevily se B-29 ta stříbrná čtyřmotorová letadla a ředitel volal silným hlasem: Tohle jsou nepřátelé! To jsou ti zmetkové! V hlase neměl strach jen ramena mu visela dolů jeho křik slábl, až nakonec zbylo jen nesrozumitelné mumlání Pak přišel patnáctý srpen a ředitel Abe v pláči odjížděl domů
81
Wang Sanak22 Sáhl do strun svého komunga černý jeřáb prý přilétl, tančil Kogurjo bylo zemí válečníků hráč na komungo prvním ministrem a první ministr za krále Rozšiřitele území tu rozlehlou zemi spravoval tóny komunga Složil na stovku písní jak zemi se dařilo, dařilo se i komungu Jeho tóny nesly se do Ťin na jih do Pekče přes moře k Japoncům Černý jeřáb tančí a následuje tóny Wang Sanakovy na severu Urukovy na jihu Jejich tóny, živé či mrtvé tóny sloužily zemi
82
Paní Ogja, dvorní dáma23 Dvorní dámy za Čosonu musely prý spát s rukama nataženýma dopředu s pěstmi složenými na čele jako by se zdvihaly z hluboké poklony To proto, že třeba jednou v jejich životě mohl se objevit král A tehdy se musely zvednout otevřít oči a s rukama složenýma na čele pozdravit Kdože to nařídil? Na jakém dvoře? Dvůr na konci Korjo musel se podrobit jinému zákonu Pokud král neměl syna vybrali vzhledem nejkrásnějšího muže ten obstaral dámy Ale jen jedno z dětí mohlo usednout na trůn ostatní – otce, matky, děti – zabili
83
Paní Ogja tak porodila dceru a nějak to celé přežila odešla z paláce žila s mužem a děckem mezi Korjo a Čoson jako prostý člověk Lidská zkušenost mechanismus života a smrti jeden z desetitisíce jeden ze stovek milionů
84
Prastará borovice Nad Čangguovým polem v Setcho je borovice věkovitá borovice když tam zajdeš, u ní ve špatných časech uslyšíš prý povídání prapradědečků jejich mumlání mumlání prapradědečků, které jsi ani neznal
92
Životy V Sirotek z Pegunsanu27 Počátkem zimy 1951 partyzáni ze severní Čolly při srážce s vojskem z hlavního města přišli o vůdce Kim Čongsua Kim Čongsuův syn byl tehdy v lůně jeho ženy I Kongdžu Tu chytili živou a než ji popravili ve vězení v Kwangdžu porodila ve své cele Pak ji zabili Novorozeně už nemělo otce pak přišlo i o matku strážný, co neměl děti vzal si je za své. Vychoval Partyzánku I Kongdžu nechali chvíli žít jen proto, že na ní viděli ten druhý život Soudružka Kongdžu
97
vychodila kongžuskou učitelskou kolej odjela studovat do Moskvy soudružka Kongdžu pro revoluci ztratila jméno soudružka Kongdžu soudružka Kondžu v policejních spisech se stala I Kongdžu, věk 28 Za první úspěšné invaze pracovala v úřadu Severní Čolla odešla do hor a byla přidělená ke skupině z jižní Čolly Syn Kim Čongsua a I Kongdžu měl potom úplně jiný život a vyrostl
98
Jakási matka29 Za imdžinské války mezi uprchlíky ubohými tuláky ztratila se osaměla na úpatí Huimunsanu v provincii Čolla osm dní hladověla vidiny měla ztratila mléko dítě hladovělo s ní Zdálo se jí o vařeném kuřeti začala pojídat toho, co vyšel z jejího těla Ruce a nohy trup kostičky vycucala žebra vycucala nakonec zbyla páteř Druhý den přišla k sobě začala se shánět po dítěti Zůstaly po něm jen obratle a její ruce nesly stopy po krvi
113
Zbělela, zešílela po světě běhala bláznivě se smála Proč ne. Náš svět totiž za zasmání stojí
114
Čo Pongam Zatčený v lednu 1958 v létě 1959 stál pod šibenicí ve vězení v Sodemunu Čo Pongam, vůdce Strany pokroku Ptali se na poslední přání Dejte mi cigaretu! pronesl Cigaretu mu odmítli a hup nohy vylétly do vzduchu Ten mrtvý byl konzistentní celý život měl jen jedno krédo I Sungmanovo tažení na sever není sjednocení mírové sjednocení není zločin Jak daleko je den, kdy rozhrne se temnota jeho smrti Když přátelé chodili za ním do vězení nebo zas vycházeli ven dávali mu
127
tu pytel rýže tu uhlí dobří přátelé Minulou noc se mi zdálo o Čo Pongamovi Kouřil cigaretu
128
Žabák34 V sebevětším suchu žába se nedotkne vody od člověka vypustí kapku moči, odskáče V Jongdunu je jedna taková Čchangsul, syn Kim Mansika odstrčil koláček, co nabídl mu synek bohatého Nechci. Proč měl bych jíst nějaké zbytky ze zádušní hostiny po mrtvých?
129
Zloděj ze Sondžeri Když vydával se krást chodíval k dědovu hrobu prosit o požehnání Dědečku drahý, jsem u vás! Dědečku drahý, opatrujte svého vnuka! Bylo to tím? Možná Desetkrát ho při lupu nechytili Jeho syn do školy chodil a při krádeži přistižen byl třikrát, možná čtyřikrát a pak ho z fleku vyhodili Ani otec se nedočkal své dvacítky bez úhony želízka si nakonec vysloužil Zlodějova žena se zlodějovou matkou zašly ho do vězení navštívit Poplakaly si a doma pak klukovi zmrzačily prsty palicí na prádlo A bylo po zlodějně
139
Žížalák V šesti letech počítá hvězdy noc je pro něj dobrá nesnáší den mámu má na poli táta šel na rýžové ostatní na pole jiných Když za dne sprchne potom s malými hraje si pod okapem Znuděný Tosop, to šestileté dítě, jen čeká na večer
Prastará borovice Nad Čangguovým polem v Setcho je borovice věkovitá borovice když tam zajdeš, u ní ve špatných časech uslyšíš prý povídání prapradědečků jejich mumlání mumlání prapradědečků, které jsi ani neznal
Huidža S rukama ještě mokrýma od nádobí vyšla ke starému hrobu u olše vykřičela se Objevila se tvář mrtvé matky. Hvězdička zablikala a už tam zůstala DharmaGaia
Knížky pro přemýšlivé lidi
Ko Un Deset tisíc životů
Mrtvý pes Nešel nám rozdělat oheň v rozkopané díře pod podlahou našli jsme chcíplého psa co zmizel dávno předtím Táta ho vzal opatrně, opatrně pohřbil za domem v horách Druhý den pršelo. A jak pršelo lístky se rozštěkaly. Zazelenaly
Deset tisíc životů DharmaGaia
Ko Un (*1933 v Koreji) je autor velice rozsáhlého básnického díla a jedinečná osobnost světové literatury. Tento nejznámější korejský básník současnosti mnoho let putoval po Koreji jako buddhistický žebravý mnich, poté bojoval za lidská práva, byl čtyřikrát vězněn. V posledních letech je považován za „prominentního básníka“ vzhledem k blízkému vztahu k nejvyšším politickým představitelům, i když mnozí jeho život považují za rozháraný. Tato sbírka je výběrem básní z prvních deseti dílů dosud neuzavřeného Ko Unova opusu magnum Maninbo, který začal psát v roce 1985. Dnes má přes třicet dílů a autor v něm zaznamenává osoby, s nimiž se na své životní pouti turbulentním 20. stoletím setkal.