editorial
Padesát a deset Vlastně to zná každý z nás – o věcech, které už tu byly v době našeho dětství, se nám zdá, že tu jsou odjakživa. A věci, které jsme zažili jako dvacetiletí, se nám naopak zdají nedávno. O Endokrinologickém ústavu na Národní třídě se asi většině lékařů zdá, že je tu odjakživa. Odjakživa se tam posílalo se štítnou žlázou, zejména v době, kdy před ní panoval veliký respekt. Odjakživa se vědělo, že se tam zabývali jodovým deficitem. Také se hodně vědělo o tamních skvělých laboratořích. Mnozí z nás si představovali, že kolegové z endokriňáku obědvají pravidelně v Klášterní vinárně. Ostatně budova kláštera také vždycky budila spolu s respektem ještě směs různých, někdy ne zcela přesně definovaných pocitů. V každém případě ta stará budova evokuje pocit něčeho, co trvá odjakživa. No vida, on ten Endokrinologický ústav je ale poměrně mladý. Je mu teprve padesát let. V životě člověka je to chvíle, kdy už i největší optimisti pochopí, že po věku mladém přišel definitivně čas zralosti. Endokrinologický ústav se stal zralým již v době, kdy tu musel být relativně krátce. To, že se to podařilo, je jistě spojeno s jeho kvalitními pracovníky, kteří v několika podoborech endokrinologie patří mezi absolutní českou špičku a někteří přesahují do vědy světové. Díky tomu bývá ústav na Národní třídě také velmi dobře hodnocen těmi, kteří hodnotí českou vědu. Dobře to vím z doby, ve které jsem byl členem Rady vlády pro vědu. O vědecké produkci EÚ nebylo nikdy nejmenších pochyb. Není to však jen nějaká věda pro vědu jako umění pro umění. Čekárny plné nemocných a tisíce těch, kteří jsou na té nejlepší úrovni v ústavu každoročně léčeni, jsou tou nejlepší vizitkou medicínskou. A abych ještě přidal – několik pracovníků ústavu vyučuje mediky, zejména na 2. a 3. lékařské fakultě, k tomu se přidává výuka postgraduální. Ve všech oblastech mezi těmi nejlepšími. Také proto má ústav tak velký respekt. V lékařské obci, mezi těmi, kteří se zabývají vědou, i mezi nemocnými. Ať dále sílí a vzkvétá! Na druhé straně se mi zdá jako včera ta chvíle, ve které jsme připravovali vůbec první číslo našeho časopisu. A ejhle, ono to zase tak úplně včera není. Právě dostáváte do ruky první číslo desátého ročníku. Deset let, již třicet sedm čísel, mnoho různých supplement. Skoro dvě stě padesát různých článků, od diabetologie, přes endokrinologii, látkovou přeměnu, obezitologii, osteologii po výživu. Také spousta různých drobných zastavení, ať již při příležitostech kulatých výročí, či při událostech nejsmutnějších. Také díky tomu si jednou ten, kdo bude chtít vědět něco o dějinách našich oborů i o osudech jejich jednotlivých pracovníků, bude moci listovat v desítkách blahopřání či nekrologů. Určitě se nám nedaří všechno tak, jak bychom chtěli, určitě máme pořád co zlepšovat. Ale fakt, že se podařilo už desátý rok být pravidelně na stolech (a snad i nočních stolcích) českých diabetologů, endokrinologů i těch, kteří se zabývají metabolismem a výživou, je pro nás velkou ctí a samozřejmě také velkým závazkem do budoucna. Za to vše díky Vám, pozorným čtenářům, díky autorům, recenzentům, redaktorům i grafikům a všem těm, kteří se na chodu redakce časopisu podílejí. Je pro nás moc příjemné, že začínáme desátý ročník našeho časopisu právě jubilejním číslem k výročí Endokrinologického ústavu. Díky tomu se nám radost i trochu slavnostní nálada vzájemně potencují. Michal Anděl
DMEV 1/2007
1
editorial
MUDr. Jaroslav Pečený, CSc. – druhý ředitel VÚE Krátce po vzniku Československa 30. 11. 1918 se v Plzni narodil Jaroslav Pečený − tehdy jistě nikdo netušil, čím jednou bude, stejně jako ten, kdo jej poznal až jako usedlého, mírně obézního, přívětivého ředitele ústavu, většinou nevěděl o jeho poměrně pestrém mládí a zrání. Gymnázium ukončil v Plzni v r. 1937 a v témže roce začal studovat v Praze na Fakultě všeobecné medicíny UK. Ještě před uzavřením 1. rigoróza jeho studia ukončilo uzavření vysokých škol nacisty. Vynucenou přestávku ve studiu využil k praktické medicínské činnosti jako pomocník obvodního lékaře ve Starém Plzenci. Tato práce jej přivedla do blízkého kontaktu s ilegálním hnutím, do kterého se aktivně zapojil ve skupině Jesenský v r. 1943. Začátkem r. 1945 také ošetřoval uprchlíky z koncentračních táborů, kteří se skrývali ve Starém Plzenci. Studia medicíny díky praktickým zkušenostem dokončil brzy a úspěšně v r. 1947 a do první praxe nastoupil na interním oddělení v Semilech. V r. 1948 se zúčastnil kalmetizační akce ministerstva zdravotnictví v rámci projektu Světové zdravotnické organizace. Tato zkušenost byla pro něho dobrou vizitkou, když se ucházel o místo v Sociálně zdravotnické poradně pro choroby žláz s vnitřní sekrecí, v té době již postátněné, ale vedené svým zakladatelem doc. MUDr. Karlem Šilinkem. Jejím zaměstnancem se stal 1. 2. 1949 a v jejích nástupnických organizacích Ústředním endokrinologickém ústavu, Endokrinologickém oddělení VFN a Výzkumném ústavu endokrinologickém pak strávil téměř 34 let. Zaměřil se zejména na onemocnění štítné žlázy a na jejich endemii. Ve funkci vedoucího klinického oddělení a zástupce ředitele, zejména v době dlouhé nemoci doc. Šilinka, se zasloužil o klidný chod organizace. Nebylo proto divu, že po smrti zakladatele ústavu v r. 1973 byl jmenován zastupujícím ředitelem a po sedmi letech v této funkci nakonec ředitelem ústavu. V této funkci přes vážné onemocnění, kdy byl odkázán na dialyzační program, setrval až do 1. 8. 1983. Hlavní význam jeho výzkumné práce spočíval ve studiu a asanaci endemické strumy na území Čech a Moravy a na přilehlé části Polska. Praktickým výsledkem tohoto průzkumu bylo zavedení jodidace jedlé soli u nás. Vliv jodidace sledoval pak dlouhá léta a naposledy shrnul výsledky této akce v r. 1979. Zabýval se důsledně diagnostikou a terapií onemocnění štítné žlázy, v úzké spolupráci s prof. Blahošem věnoval pozornost tetaniím a poruchám kalciofosfátového metabolizmu a také léčbě kortikoidy. Poslední výzkumný projekt, který řídil, byl zaměřen na vliv vysokonapěťového pole na endokrinní systém člověka, který na expozici nad určitou hranici reaguje jako na stres. Tyto poznatky byly také tématem jeho kandidátské práce. Na internetové databázi PubMed lze najít 11 jeho publikací. Kromě endokrinologie, ve které do konce života předsedal Hlavní problémové komisi, se věnoval i kybernetice po stránce organizace výzkumu i aplikace ve zdravotnictví v příslušné komisi ministerstva zdravotnictví. V r. 1978 mu byl udělen titul „Zasloužilý lékař“ a o pět let později dostal státní vyznamenání „Za obětavou práci“, což u nestraníka nebylo tak časté. Osobnost Dr. Pečeného se vyznačovala nekonfliktností, schopností s diplomatickým taktem řešit i složité situace a získávat si trvalé přátele. Tyto vlastnosti mu pomáhaly vést ústav v komplikované době a také odrážet pokusy uvést na vedoucí místo prověřeného straníka (Otta Dub, Rath). Jeho spolupracovníci a přátelé na něj vzpomínají jako na člověka dobrosrdečného a laskavého, jako na výborného společníka se zásobou dlouhých latinských i řeckých citátů a milovníka i interpreta hodnotné hudby, nemocní v něm cítili svědomitého lékaře, který se nezajímal jen o jejich zdravotní stav, ale i jejich ostatní problémy. Zaměstnanci mohli pak ocenit, že jim zabezpečil klidné pracoviště bez výraznějšího zasahování všemocné strany (na začátku normalizace v ústavu neexistovala ani stranická organizace) a umožnil tak v těžké době pokračování zakladatelské práce Šilinkovy.
Prof. MUDr. RNDr. L. Stárka, DrSc. Endokrinologický ústav
2
DMEV 1/2007
editorial
Doc. MUDr. Karel Šilink, DrSc. (1908−1973) a vznik Endokrinologického ústavu v Praze Od konce třicátých let do začátku Husákovské normalizace dominovaly české endokrinologii dvě mimořádné osobnosti – profesor Charvát a doc. Šilink. Charvát ve svých pamětech charakterizoval Šilinka jako mírně praštěného genia a oba tito koryfejové endokrinologie byli do jisté míry vzájemnými protipóly – Šilink zdaleka nebyl nadán takovým pedagogickým a organizačním talentem jako Charvát, ale zato měl řadu nápadů a jeho fantazie se pohybovala často za hranicemi možností realizace, zato v mnohém předbíhala svou dobu. Karel Šilink se narodil v Novém Bydžově 24. 8. 1908. Měl dva bratry (z nichž jeden emigroval do Austrálie) a sestru, budoucí vynikající rentgenoložku na III. interně. Děti záhy ztratily matku a jejich výchovy se ujala babička v Roudnici, kde Šilink vystudoval gymnázium. Své spolužáky zaujal svými schopnostmi počítat zpaměti obtížné příklady, svými astronomickými pozorováními s pomocí vlastnoručně zkonstruovaného dalekohledu a svým hypnotizérským nadáním, ale profesory příliš nenadchl svými studijními úspěchy. Hrozilo mu dokonce propadnutí, otec mu již domluvil učení u drogisty, ale Karel přece jen složil maturitu na výbornou. Na vysokoškolská studia ho přitahovala astronomie, ale nakonec zvítězilo lékařství. Při studiu medicíny na Karlově univerzitě, které ukončil promocí 2. prosince 1932 v Praze, jej hned po prvním rigorózu zaujala interna. Dva roky však byl demonstrátorem na ústavu histologie a embryologie (1929−1931). Po promoci pracoval jako vědecký pomocník (do února 1935) na II. interní klinice, v r. 1935 se stal asistentem prof. Pelnáře a vysokoškolským učitelem byl až do uzavření českých vysokých škol v r. 1939. Na klinice pak pracoval dále jako asistent do konce října 1942 a dále do r. 1945 jako nehonorovaný asistent. V popředí jeho zájmu byla vždy endokrinologie a biochemie. Jako Pelnářův asistent publikoval práce o cholesterolu a metabolizmu kreatinu a experimentoval s adrenálními extrakty, jimiž udržoval naživu adrenalektomované kočky. Zkoušel to bez vědomí vedení kliniky a jeho noční pokusy prozradily až popelníky plné cigaretových nedopalků, na které si stěžovaly uklízečky. V červnu 1941 založil Sociálně zdravotnickou poradnu pro nemoci žláz s vnitřní sekrecí, která sídlila ve Štěpánské ulici a ve které nalezli útočiště někteří lékaři a medici z uzavřených klinik. Kromě ambulantně vykonávané endokrinologické praxe měla poradna na svou dobu velmi rozsáhlé a slušně vybavené laboratorní zázemí. Přednostou své poradny byl od 1. 6. 1941 do 1. 5. 1949, kdy byla jako celé zdravotnictví znárodněna. Koncem války se Šilink zapojil do osvobozovacích akcí na Českomoravské vysočině, za které mu později byl udělen čs. válečný kříž z r. 1938. Po skončení války přešel na nově se tvořící III. interní kliniku prof. Charváta, kde byl nehonorovaným asistentem od 1. 9. 1945 do 31. srpna 1948 a pracoval ve funkci zástupce přednosty kliniky. Habilitoval se v oboru vnitřních nemocí v r. 1945. Přitom nadále vedl svou poradnu. V tomto období byl pověřen protistrumovou komisí ministerstva zdravotnictví organizováním oblastního průzkumu a asanací endemických tyreopatií. Tento úkol řešil velkoryse a s velkým entuziasmem, jako vše co zaujalo jeho bádavého ducha. Tato náročná činnost a jeho individualistický přístup k řešení různých problémů jej však vzdálil od fakultní kariéry a jeho další úsilí bylo nadále intenzivně zaměřeno ke konstituování ústavu vlastního, zvláště když v rámci postátnění zdravotnictví bylo třeba nějak nově začlenit jeho poradnu. Stal se z ní Ústřední ústav endokrinologický se samostatným postavením (1. 1. 1949−31. 12. 1953), který v r. 1950 měl 12 vysokoškoláků. Ústav se však po čase zase vrátil do lůna fakultní nemocnice jako Endokrinologický ústav polikliniky (1. 1. 1954−1. 1. 1957). Tato změna znamenala pro doc. Šilinka nejen ztrátu samostatného rozhodování o svém pracovišti, ale i výrazné snížení platu. Splynutí s fakultními zařízeními se však Šilink vydatně bránil. Svou roli v tom hrála i odlišnost dvou velkých individualit v české endokrinologii, prof. Charváta a doc. Šilinka. Vzájemné vztahy obou velkých endokrinologů byly formálně korektní, ale nikdy ani jeden z nich netajil své výhrady ke koncepcím a stylu práce toho druhého. Po celou tuto pohnutou dobu Šilink pilně prováděl terénní šetření, kterým v českých zemích prošlo 672 541 obyvatel z 2815 obcí, a zmapoval tak podrobně výskyt strumy v Čechách a na Moravě a připravil na podobný úkol na Slovensku slovenské endokrinology. Zakládal tzv. T-stanice (celkem jich bylo 54). Měly být základem celostátní sítě endokrinologických poraden a stal se garantem akce jodidace jedlé soli, která v podstatě odstranila nejzávažnější důsledky jodového deficitu u nás. Šilink významně přispěl i k rozšíření průzkumu jodového deficitu na Slovensku, naučil svým postupům i kolegy z Bratislavy a dosud je na Slovensku jeho podíl na vytváření podmínek k rozvoji slovenské endokrinologie uznáván. Intenzivně podporoval také snahy slovenských kolegů směřující k založení specializovaného výzkumného ústavu zaměřeného na endokrinologii. To se v Bratislavě v rámci SAV skutečně podařilo, dříve než v Praze, a prvý ředitel Ústavu experimentální endokrinologie v Bratislavě, doc. MUDr. Julián Podoba, CS. zůstal natrvalo věrným přítelem a zastáncem Šilinkovým. Koncepce regionální spolupráce byla Šilinkovi velmi blízká a i přes nevelkou přízeň nadřízených úřadů pro zahraniční vědecké styky, byť jen s ideově spřízněným okolím, se podařilo Šilinkovi realizovat akci zmapování endemické strumy na českopolském a českoněmeckém pomezí a výsledky publikovat v monografii „Endemic goiter in the hill region between the Elbe and the Odra river“. Ideálem Šilinkovým bylo i v Praze vytvořit výzkumnou instituci v rámci ČSAV, ale větší porozumění v sekretariátě ministra zdravotnictví než na prezidiu akademie vyústilo v r. 1957 k založení rezortního Výzkumného ústavu endokrinologického, jehož byl Šilink inspirátorem, organizátorem i prvním ředitelem. Je však dlužno připomenout, že se ředitelem nestal hned − byl pouze pověřen řízením ústavu a k jmenování ředitelem došlo až v mírnějším poststalinském období od 1. 9. 1960 − tradice, která se udržela i u téměř všech pozdějších ředitelů ústavu. Prosadit samostatný ústav bylo v té době pro nestraníka jistě úkolem téměř nedostižným. Přesto se to Šilinkovi podařilo. Základem se stal Endokrinologický ústav polikliniky VFN, který pod Šilinkovým vedením již od r. 1954 fungoval v objektu zrušeného voršilského kláštera na Národní třídě. Hned po osamostatnění ústavu a jeho přeformování na VÚ endokrinologický dnem 1. 1. 1957 začal Šilink se svými spolupracovníky uskutečňovat některé ze svých velkorysých plánů. Posílil výrazně biochemickou složku zařízení, kde vedle dříve sledované problematiky přibyly laboratoře pro steroidní hormony a pro endokrinologickou enzymologii, a rozšířil možnosti experimentální práce vybudováním vlastního zvěřince. V r. 1958 prosadil vytvoření radioizotopového endokrinologického lůžkového oddělení Výzkumného ústavu endokrinologického v nemocnici v Motole, které bylo zaměřeno zejména na léčbu karcinomu štítné žlázy a které se stalo modelem pro zakládání i provoz oddělení nukleární medicíny v jiných nemocnicích. Bylo také unikátním příkladem spolupráce a soužití dvou a později tří institucí (VÚ endokrinologického, FN Motol a 3. lékařské fakulty UK) na jednom společném pracovišti, které dosud dobře prospívá, i když ovšem už v jiné formě. Věnoval se nadále problematice využití radioizotopů v medicíně, ale také s úspěchem kybernetice, jinému nevítanému oboru v době pronásledování buržoazních pavěd. Jeho nápady i vědomosti o kybernetice vedly i k tomu, že se spřátelil se zakladatelem tohoto oboru prof. Wienerem, který byl i hostem ústavu v Praze. Poslední fázi svého zvídavého vědeckého života zasvětil DMEV 1/2007
3
editorial
v té době u nás úspěšně rozvíjené oblasti počítačové techniky, s jejíž pomocí modeloval některé biochemické a patofyziologické pochody. Pionýrské publikace na toto téma potvrzují jeho priority v tomto tehdy teprve začínajícím oboru. Uvolnění totality koncem let 60. také oživilo perspektivu získání profesury. Šilink se však o ní nepokusil na lékařské fakultě, ale na katedře fyziologie Přírodovědecké fakulty UK. Přednášel několik semestrů srovnávací endokrinologii na Přírodovědecké fakultě UK, studoval regulační děje u obojživelníků a napsal výborná skripta. Dosažení vrcholu pedagogické kariéry se však musel vzdát pro rozvíjející se nemoc. Řadu vynikajících odborníků vychoval však i přímo v ústavu. Na začátku své profesní kariéry v něm pracovala celá řada pozdějších profesorů domácích (Schreiber, Bleha, Blahoš, Strouhal, Živný) i zahraničních. Již při vzniku VÚ endokrinologického cítil Šilink, že mu kabát historické budovy ze 17. století bude těsný, a proto rozehrál partii o vybudování nového moderního ústavu podle svých představ. Budova měla stát v Krči. Nebyly to platonické představy, projekt ústavu byl dokončen do poslední zásuvky a vypínače, investiční peníze byly Státní plánovací komisí schváleny a v další fázi byly vykoupeny i pozemky na stavbu společné budovy Výzkumného ústavu endokrinologického a Ústředního radioizotopového pracoviště v Krči. Celou agendu výkupu státem zajišťoval Šilinkův ústav. Poprvé se stavba nerealizovala proto, že byla označena za předimenzovanou. Šilink do ní promítal některé své vize, počítala se 120 endokrinologickými lůžky, měla mít samostatnou endokrinologickou chirurgii s kompletním sálovým vybavením a lůžkovým zázemím, samozřejmou součástí měla být endokrinologická nukleární medicína a laboratoře počítaly mj. s 12 m vysokou věží pro tehdy populární chromatografické kolony podobné těm, které právě v té době sloužily ve Švýcarsku k objevu nového hormonu − aldosteronu. Tento přístup při řešení rozvoje ústavu koneckonců uplatňoval Šilink již dříve. Klášteru Voršilek dal přednost proti budově pozdějšího Výzkumného ústavu pivovarského na rohu Lipové a Ječné ulice proto, že velký dvůr kláštera se mu zdál vhodný jako budoucí helioport pro přepravu nemocných s akutní endokrinní příhodou. Ve skutečnosti pak ústav dlouho bojoval o zlepšení stavu historické klášterní budovy a jejímu přizpůsobení zdravotnickému, laboratornímu a izotopovému provozu i zřízení experimentálního zvěřince. V této snaze se potýkal s ostatními, zejména školskými institucemi, které v klášterní budově rovněž sídlily, s městskými úřady, hygieniky a památkáři a hlavně s ministerstvem zdravotnictví o investice do budovy, která byla trvale puncována jako provizorium před stěhováním do Krče. Idea transferu do nové moderní budovy v Krči byla pak několikrát obnovena až nakonec byly plánované investiční peníze použity na projekt nové budovy IKEM a Endokrinologický ústav nadále pracuje v restituovaném klášterním objektu, který Šilink vybral pro jeho působení, i když dnes už je mnohem lépe přizpůsoben zdravotnickým potřebám a jeho majitelem je opět řád sv. Voršily. V roce 1964 byl Šilinkovi udělen Státní komisí pro vědecké hodnosti titul doktora lékařských věd za obhajobu dizertační práce na téma „Některé nové metody k prevenci, diagnostice a terapii thyreopatií“. V roce 1967 organizoval Šilink se svými spolupracovníky IV. konferenci evropských srovnávacích endokrinologů v Karlových Varech. Byla to další nikoli nevýznamná kapitola v Šilinkových zájmech (přednášel od r. 1964 srovnávací endokrinologii na katedře obecné zoologie a srovnávací fyziologie Přírodovědecké fakulty UK) a konference bezpochyby patřila k setkáním, kde se mohl blýsknout nejen svými vědeckými poznatky, ale i svým společenským šarmem, přátelskými styky s mnoha předními vědeckými veličinami a perfektním organizátorským zázemím konference zajištěným zejména díky dlouhodobému úsilí pracovníků jeho ústavu. Stejně dobře zajišťoval pro rok 1972 Šilink i další velké vědecké setkání v Praze, kongres ETA (Evropská tyreologická aociace) v Praze. Té se už nemohl zúčastnit, protože osud zasáhl do jeho života v době vrcholící energie a upevňujících se mezinárodních kontaktů. Šilink měl dvě životní vášně. Prvou byla rychlá a riskantní jízda autem. Jeho přátelé a spolupracovníci se obávali o jeho život téměř vždy, když zasedl k volantu, ale tam měl profesionální jistotu. Druhou vášní bylo téměř kontinuální kouření. To mu bylo osudné. Operace plic v r. 1968 sice načas zhoubný proces zastavila, ale nakonec mu podlehl po mnohaměsíčním pobytu na lůžku motolského oddělení svého ústavu, odkud až do své smrti ústav řídil. Také kongres Evropské tyreologické asociace v Praze, jehož konání na svých jednáních v Bernu ještě v září 1971 prosadil a o jehož organizaci svědomitě dbal i ve své nemoci, mohl pozorovat už jen z lůžka. Vydechl naposled 23. 6. 1973. Leží pochován na vyšehradském hřbitově, v blízkosti svého přítele prof. Heyrovského. Zanechal za sebou úctyhodné dílo a ústav, kterému dal solidní základ, ale také rodinu, která se rozběhla do celého světa. Ústav, který založil, pokračuje v jím založené tradici úzkého vazby mezi výzkumem a medicínskou praxí, orientaci na perspektivní nové metodické přístupy a technologie a v důrazu na preventivní medicínu. Ještě důležitější je, že zdravotní stav obyvatelstva republiky je trvale příznivě ovlivněn realizacemi opatření, která Šilink pomáhal před půl stoletím zavádět.
Prof. MUDr. RNDr. L. Stárka, DrSc. Endokrinologický ústav
Literatura Stárka L. Přední český endokrinolog Karel Šilink. Maxdorf, Praha. 1998. Doc. MUDr. Karel Šilink, DrSc. ve své pracovně v r. 1968.
4
DMEV 1/2007
editorial
Přínos Endokrinologického ústavu naší endokrinologii L. STÁRKA
Endokrinologický ústav, Praha K 1. 1. 2007 si Endokrinologický ústav v Praze připomene 50. výročí svého založení jako rezortního výzkumného ústavu (1,4). K této právní formě dospěl po značných peripetiích složitou cestou, na jejímž počátku byla soukromá ordinace doc. MUDr. Karla Šilinka založená za války a postátněná v rámci znárodnění zdravotnictví po únoru 1948. Poválečná československá endokrinologie se mohla chlubit řadou osobností, ale v jejím čele bezpochyby vynikali dva velikáni: prof. Charvát a doc. Šilink (3,5) (tuto dvojici pak doplňuje v pediatrické endokrinologii prof. Písařovičová-Čížková). Ačkoliv vycházeli oba ze stejné Pelnářovy školy a v prvých poválečných letech oba spolu úzce spolupracovali (Šilink byl zástupcem přednosty III. interní kliniky), byli svou podstatou natolik odlišnými povahami, že jejich rozchod byl jen otázkou času. Šilink odchází z kliniky v r. 1949 a věnuje se pak cele svému ústavu. Ten je jednak ambulantním zařízením s dobrým laboratorním zázemím, jednak provádí neobvykle široký terénní průzkum jodového deficitu a tyreopatií v Čechách a na Moravě a metodicky ovlivňuje stejné aktivity i na Slovensku. V rámci průzkumu řídí také systém tzv. T-stanic, které se měly stát sítí endokrinologických ordinací pro celé republice. Šilinkovým cílem sice bylo vybudování velkého zdravotnického zařízení s komplexní lůžkovou základnou (včetně endokrinologické chirurgie a nukleární medicíny) a pro takový ústav byly skutečně vypracovány detailní projekty, vykoupeny pozemky a získány finanční prostředky ze státního rozpočtu, ale ani po třech opakováních tohoto úsilí k jeho realizaci nedošlo – pozemků a financí určených pro Endokrinologický ústav bylo nakonec využito až v osmdesátých letech k výstavbě nového IKEMu. Tyto skutečnosti do značné míry ovlivnily možnosti práce ústavu. Šilink, který vedle endokrinologie byl průkopníkem využití radioizotopů v medicíně a také kybernetiky, se sice pokusil s úspěchem ve spolupráci s motolskou nemocnicí získat lůžka (1958), ale ta byla určena výlučně pro radioizotopovou diagnostiku a terapii tyreopatií a později i dalších onemocnění a oddělení se jednak stalo vzorem pro konstituování dalších nukleárně medicínských pracovišť, jednak základem pozdějšího oddělení NM FN Motol a kliniky NM 2. LF UK. Ambulantní charakter ústavu, kde zdaleka nejčastějším onemocněním přicházejících pacientů byla tyreopatie, a nakonec i Šilinkovo zaměření činilo ústav po delší dobu pracovištěm po výtce tyreologickým, ale ředitel si této nevýhody proti komplexnímu pojetí endokrinologie na klinikách byl vědom a ihned po zřízení rezortního výzkumného ústavu utvořil i pracovní skupinu steroidních hormonů a laboratoř endokrinologické onkologie, později i pracoviště gynekologické endokrinologie v čele s Dr. Lukschem, vynikajícím cytologem. Ústav měl i svého chirurgického primáře. Již koncem šedesátých let zaváděl počítačovou techniku do medicínského výzkumu. Otázka jodového deficitu se v té době zdála už méně závažnou v důsledku příznivých výsledků dosažených fortifikací jedlé soli jodidem, ale štítná žláza byla nadále cílovým úkolem. Velkým přínosem bylo zavedení biopsie štítné žlázy tenkou jehlou a cytologické vyšetření punktátu, které ze svého studijního pobytu v Hamburku přinesli dr. V. Šmejkal a jeho paní v době uvolněného vyjíždění z republiky v polovině šedesátých let. V této oblasti tyreologie bylo průkopnickým přínosem ústavu později i zavádění sonografie štítné žlázy a zdokonalení techniky punkční biopsie a cytologie štítné žlázy Dr. Novákem. Podobně byla obohacena steroidní biochemická a fyziologická problematika steroidních hormonů pobytem autora na špičkovém steroidním pracovišti u prof. Breuera v Bonnu. Důsledkem tohoto pobytu byl i náskok v zavádění radiosaturační analýzy pod Hamplovým vedením u nás. Šilinkovou zásluhou bylo i pověření ústavu zorganizovat Mezinárodní kongres srovnávací endokrinologie (1969 ?) v Karlových Varech a kongres Evropské tyreologické asociace (1974 v Praze), kterého se však již nedožil. Období chráněné Šilinkovou autoritou však bohužel končilo rokem 1969, kdy bylo již jasno, že ředitel ústavu v důsledku své vášně pro cigarety bojuje o život. Řídil sice ústav z lůžka v Motole prakticky až do své smrti v r. 1973, ale byla to doba, kdy osobní ambice některých pracovníků se staly důležitějšími než koncepce ústavu. Nakonec byl vedením ústavu ustanoven Dr. Pečený (zprvu − 7 let − jak zastupující ředitel) i přes konkurenci některých osvědčených mimoústavních soudruhů a ústav se složitě pokoušel zařadit do projektů, které byly tenkrát preferovány: do gerontologie, do problematiky pracovního lékařství z hlediska endokrinologie a dokonce i do kardiovaskulárních onemocnění. I přístrojově nejvybavenější radioizotopové oddělení pracující s náročnou neutronovou aktivační analýzou zaměřenou na lanthanidy si vybralo cestu sice zajímavou, ale nepříliš perspektivní. Publikačně značně aktivní steroidní oddělení využilo sice bohatě svých dosavadních zkušeností, ale odbočilo k problematice steroidní fyziologie v embryogeneze, k otázkám endokrinních regulací v očních tkáních, ale také k užitečnému využití laboratorního zvládnutí analýzy androgenů v plazmě spoluprací s andrology a tím ke konstituování prvních kroků andrologické endokrinologie u nás. Toto zaměření vedlo také k metodické spolupráci s antidopingovou laboratoří KUNZ Středočeského kraje. Unikátní postavení si zachovalo radioizotopové oddělení ústavu v Motole vedené prof. Němcem, které se stalo centrálním pracovištěm pro diagnostiku a terapii karcinomu štítné žlázy. Jeho výsledky byly v té době oceněny státní cenou. Po úmrtí Dr. Pečeného (1983) došlo k některým rozhodujícím krokům organizačním, zejména důsledné přestavbě klinického provozu zásluhou Dr. Zamrazila a ústavu bylo komisí vedenou prof. Rybkou doporučeno zaměřit se také na endokrinní aspekty metabolických onemocnění, zejména diabetu. Vůdčí osobností v této oblasti se stal Dr. Štolba, který přinesl celé spektrum laboratorních metod v té době u nás ještě nezavedených, z nichž některé vzbudily i zájem podniků s komerční činností v laboratorní technice. Ústav v té době přidal ke svým úkolům i organizační práci v řízení oborového výzkumu v endokrinologii, a to dokonce také v mezinárodním měřítku. Oživen byl opět přístup ke kontrole starších výsledků v endemii tyreopatií a zejména jodového deficitu. Také steroidní oddělení navázalo opět na tradiční otázky ryze endokrinologické, nyní již v hlavní režii druhé generace výzkumníků pod vedením prof. Hampla. Steroidní oddělení vzalo na sebe také dosud trvající úkol pravidelně pořádat Imunoanalytickou konferenci, která se koná v Lubochni na Slovensku a jejíž odbornou náplň garantuje právě toto oddělení. V té době se začalo také pozvolna rozbíhat zaměření na endokrinologickou imunologii (Doc. Šterzl) a molekulární endokrinologii, což pak v devadesátých letech vedlo k vybudování takto zaměřených oddělení s velmi dobrým jménem doma i v zahraničí. Na problematiku kalciofosfátového metabolizmu, zaváděnou již dříve v ústavu prof. Blahošem, navázala prof. Žofková, později zejména směrem molekulárně genetickým. DMEV 1/2007
5
editorial
Vzrůstající úroveň léčebné péče i badatelského úsilí ústavu byla zachována i za tříletého vedení ústavu Doc. Vondrou (1987−1990). Podařila se zejména vnitřní modernizace zejména ambulantního provozu v historické budově, a tím byly i dány podmínky nejen k vytvoření prostředí vstřícnějšího k pacientům i ošetřujícímu personálu, ale i k prvním krokům pro provádění endokrinologických dynamických testů na lůžku a lege artis klinicko-experimentálních studií. Pokroku bylo dosaženo zejména v oblasti, kde se stýká endokrinologie s diabetologií. Polistopadový vývoj kromě změny ve vedení ústavu (Stárka 1990−2000) přinesl řadu pozitivních, ale také pro nás nepříznivých prvků. Ne všichni z plejády polistopadových ministrů zdravotnictví měli o zdravotnický výzkum zájem, a tak se střídala období klidu i nejistoty. Podobně jako srpen 68, tak i listopad 89 prožíval ústav v bezprostředním kontaktu s událostmi, už díky své poloze na Národní třídě a také proto, že několik jeho pracovníků bylo v následujícím dění úzce zapojeno. Ústav se pak snažil koordinovat počátky snah o transformaci výzkumné základny MZ a někteří ze zaměstnanců se uplatnili v poradních orgánech ministerstva zdravotnictví. V restituci byla zákonem budova kláštera vrácena řádu. Návrat sester Voršilek proběhl bez jakýchkoli problémů a nájemní smlouva s ústavem trvá dosud. Demokratizované poměry dovolily záhy i dříve přísně kádrově střežené získání pedagogických hodností: řady docentských habilitací a profesur, což jistě svědčí o dobré spolupráci s vysokými školami a o intenzivní pedagogické činnosti vysokoškoláků ústavu. Vedoucí motolského radioizotopového oddělení Endokrinologického ústavu prof. MUDr. Jan Němec, DrSc. byl postaven v r. 1992 do čela kliniky nukleární medicíny 2. lékařské fakulty UK, což sice zvýšilo prestiž společného pracoviště, ale bylo také předzvěstí jeho úplného přechodu pod FN Motol a 2. LF UK. Administrativně velice náročný přechod na systém pojišťoven při transformaci zdravotnictví zvládl ústav velmi dobře díky velmi intenzivnímu a rychlému přechodu na počítačový systém, dobrému vybavení počítači a spolehlivému softwaru prakticky přes noc ze Silvestra na Nový rok 1994. Za úspěch lze považovat také převod subkatedry endokrinologie IPVZ na Endokrinologický ústav. Pod vedením prof. Zamrazila tak ústav zajišťoval výuku endokrinologie a examinací atestací, a tak se podílel významně na úrovni endokrinologie v terénu. Spolu se subkatedrou ústav pořádal od roku 1994 postgraduální výukové konference, zprvu v Třešti, poslední v r. 2000 v Praze, s úvodní Šilinkovou přednáškou, kterou pak převzala i pokračující totožná akce v Hradci Králové. Prof. Zamrazilovi patří také zásluha o obnovení velkoplošného průzkumu jodového deficitu a endemie tyreopatií. Publikace, která reprezentuje jeho výsledky v evropské souvislosti, patří k nejcitovanějším publikacím ústavu za poslední pětiletí (133 citací) (2). K publikačně nejúspěšnějším pak patří stále oddělení steroidních hormonů (prof. Hampl, ing. Hill, DrSc., Dr. Bičíková, Dr. Šulcová, doc. Lapčík, Mgr. Havlíková − oceněná cenou Učené společnosti), oddělení molekulární genetiky (Dr. Bendlová s řadou mladých postgraduálních studentek) a skupina zabývající se inzulinovou rezistencí, zejména u žen se syndromem polycystických ovarií (Dr. Vrbíková, PhD, doc. Vondra a jejich doktorandi). K úspěšným a hojně citovaným autorům patří také prof. Žofková se svou osteologickou problematikou a Dr. Nedvídková s pracemi o hormonální regulaci příjmu potravy. Také reakce na totální zrušení institucionálního financování výzkumných ústavů přežil ústav slušně, byl nadprůměrně úspěšný v získávání grantových úkolů, které také úspěšně řešil. V druhé polovině devadesátých let získal pětkrát cenu ministra zdravotnictví za výzkum. O rozsahu a kvalitě výzkumu v EÚ vypovídá i skutečnost, že se ústav, ačkoli je nejmenší z ústavů výzkumné základny ministerstva zdravotnictví, umístil mezi nimi na 4. místě v celkovém počtu grantů získaných v létech 2000−2005 a na 2. místě v hodnocení ukončených grantů v tomto období: z 20 projektů 69 % v kategorii A, 28 % v kategorii B, 3 % v C a žádný v D (6). Pracovníci IGA MZ vždy oceňovali, že zpracování návrhů projektů i závěrečných zpráv mělo minimum formálních nedostatků, zejména díky Dr. Klímové, která se o výzkumnou agendu vzorně starala. Přes velkou ztrátu, kterou znamenalo nešťastné úmrtí nadaného a nesmírně pracovitého dr. Štolby v r. 1994 (stačil se ještě významně zasloužit o úspěch organizace Evropského diabetologického kongresu – EASD − v Praze v r. 1992), se podařilo dobudovat dobře zařízenou laboratoř molekulárně-biologickou pod vedením Dr. Bendlové a pokračovat v jím naznačených moderních laboratorních trendech. Za významný krok lze považovat i to, že byl položen organizační, personální i věcný základ pro endokrinologickou imunologii pod vedením doc. Šterzla pro pediatrickou endokrinologii zaměřenou na poruchy růstu (včetně centra pro léčbu růstovým hormonem) a na hyperandrogenní stavy s osobnostmi jako prof. Lisá, Dr. Kalvachová nebo Dr. Dvořáková a v neposlední řadě pro oddělení funkční diagnostiky pod vedením doc. Vondry, které je dnes klíčovým útvarem pro řešení klinicko-experimentálně zaměřených výzkumných projektů. Ústav je nyní slušně vybaven a jeho pracovní prostředí bylo unikátním skloubením historické budovy a citlivě řešeného interiéru zdravotnického zařízení, které musí zvládat i nápor nových pacientů při počtu registrovaných pacientů dosahujícím 200 tisíc. Poměrně klidný rozvoj ústavu byl silně narušen snahou ministerstva zdravotnictví za vedení ministra Davida o administrativní začlenění výzkumných ústavů pod fakultní nemocnice. Tyto snahy nebyly provázeny žádnou analýzou jejich činnosti a ministerstvo zdravotnictví na rozdíl od vysokých škol a Akademie věd nikdy nepřikročilo k vážnější evaluaci práce jednotlivých ústavů. Tyto mediálně sledované boje sice ústav přestál jako právnicky a hospodářsky samostatné zařízení, ale tyto pokusy byly opět evokovány po nástupu nového ředitele MUDr. Karla Pacáka, DrSc., který se ujal vedení ústavu od 1. 1. 2001. Přes naděje, které do tohoto vpravdě světového a pracovitého vědce byly vkládány, se nepodařilo zajistit další očekávaný vzestup ústavu, ať už pro nezdar ve snaze získat pro ústav zahraniční granty anebo pro řízení ústavu převážně na dálku z USA. Situaci zkomplikovalo také úmrtí doc. Z. Maška, CSc., který byl pověřen zastupováním ředitele. V té době došlo také k definitivnímu oddělení motolského pracoviště od ústavu. Trvalejším výsledkem bylo zřízení laboratoře neuroendokrinologie, která se intenzivně zabývala zejména problémy poruch hormonálních regulací příjmu potravy. Proto od července r. 2002 byl konkurzem vybrán na místo ředitele doc. MUDr. Vojtěch Hainer, CSc., který byl hned na úvod do své funkce postaven před úkol, jak čelit důsledkům tisícileté povodně a začlenit organicky do ústavu své obezitologické oddělení. Posílení o obezitologii zakotvenou také na výborných mezinárodních kontaktech je jistě do budoucna velice perspektivním obohacením ústavních výzkumných záměrů. Úspěchem tohoto období byla i reorganizace laboratoří zaměřených na rutinní hormonální a biochemická vyšetření a převod těchto analýz na plně automatizované analyzátory v době, kdy již zafinancování tohoto projektu bylo obtížnější. Na krátké historii Endokrinologického ústavu se jistě odrazily měnící se podmínky dané velkými změnami, kterými druhá polovina 20. století prošla. Ústav se nadále stará o dobrou léčebnou péči mimořádně velkého počtu pacientů z celé republiky, udržuje si výbornou pozici ve svém oboru lékařského výzkumu a podílí se na pregraduální i postgraduální výchově lékařů. Dění v ústavu je do značné míry formováno obětavým úsilím všech jeho pracovníků, kterým patří dík za dovedení ústavu do současné doby ve velmi dobré kondici.
6
DMEV 1/2007
editorial
Literatura 1) Černý K. Výzkumný ústav endokrinologický Praha: VÚE, Praha 1976, str. 100. 2) Delange F, Benker G, Caron P, Zamarazil V. Thyropid volume and urinary iodine in European schoolchildern: Standardization of values for aassessment of iodine deficiency. Eur J Endocrinol 1997; 136: 180-187.; Zamrazil V, Bilek R, Cerovska J, Delange F. The elimination of iodine deficiency in the Czech Republic: the steps toward success. Thyroid 2004;14: 49-56. 3) Charvát J. Můj labyrint světa. Praha: Galén 2005, str. 569. 4) Stárka L. Pohunková D. Endokrinologický ústav v zrcadle času. Praha: Endokrinologický ústav, 1996, str. 186. 5) Stárka L. Přední český endokrinolog Karel Šilink. Praha: Maxdorf, 998, str. 162 6) Ročenka „15 let interní grantové agentury MZ“, Praha: Ministerstvo zdravotnictví, 2005, s. 50 a 60.
Vedení Endokrinologického ústavu v průběhu let vedoucí
ve funkci
v letech
doc. MUDr. Karel Šilink, DrSc.
øeditel
1956–1973
MUDr. Jaroslav Peèený, CSc.
zastupující øeditel øeditel
1973–1980 1980–1983
MUDr. RNDr. Luboslav Stárka, DrSc.
pracovník povìøený vedením
1983–1987
MUDr. Karel Vondra, DrSc.
øeditel
1983–1990
prof. MUDr. RNDr. Luboslav Stárka, DrSc.
øeditel
1990–2000
MUDr. Karel Pacák, DrSc.
øeditel
2001–2002
doc. MUDr. Vojtìch Hainer, CSc.
øeditel
2002–dosud
DMEV 1/2007
7
