editorial editorial Vážení a milí čtenáři a kolegové!

editorial

editorial Vážení a milí čtenáři a kole­ gové! Končím svůj poslední rok jako šéfredaktor Fóra. Toto je poslední číslo, na jehož přípravě jsem se podílel. Rád bych se zde proto s čte­ náři a příznivci Fóra, jakož i kolegy a přáteli z redakce rozloučil. Také bych kole­ gům rád poděkoval za spolupráci i zkušenosti, kterých jsem mohl v součinnosti s nimi nabýt, a to jak současné redakci, tak těm, kteří odvedli svůj podíl práce v minu­ losti: Michaelu Lorencovi a Martinu Šestákovi. Když se probírám staršími čísly, s jistým uspoko­ jením vidím, jakým vývojem časopis prošel: od sešitů, které se rozmnožovaly na kopírce a sešívaly ručně, k  takřka profesionální sazbě i tisku v současnosti. A  také pozoruji, že nastupující editor František Tylšar tento několikaletý vývoj zvládl za necelý rok – což je zárukou, že pod jeho vedením se bude úroveň nadále zvyšovat. Naposledy vás tedy zvu k pravidelné pestré mo­ zaice článků z života jihočeské kultury: Z reportáží vyzdvihnu tu o udělení letošní regionální Ceny E. E. Kische – jejím nositelem se stal Vladimír Šindelář a  další o akci Ecce Libri, která už několik let přispívá k propagaci čtenářství, knih a kultury. O trendech na knižním trhu mluví v rozhovoru volarský elektroni­ cký nakladatel Petr Čmerda. A samozejmě je zde velké množství autorské tvorby. Přeji vám poklidné vánoční čtení!

Petr Andreas

Literární fórum – časopis pro literaturu a kulturu Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů Žižkova 3, 370 01 České Budějovice Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje E-mail: [email protected] Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny. Redakce: Petr Andreas (šéfredaktor a editor, typografická úprava) František Tylšar (zástupce editora) František Niedl Miloslav Král Český Hanka Hosnedlová Jiří Sivok Stanislava Bumbová

Fórum/III/2013

www.epika.cz

Redakční rada Fóra a Jihočeský klub Obce spisovatelů děkují tímto Petru Andreasovi za dlouholetou, obětavou a ne vždy lehkou práci na literárním almanachu. Přejeme mu do budoucna dny plné úspěchů, radosti a pohody a věříme, že i nadále zůstane aktivním členem jihočeské Obce spisovatelů.

1

obsah

dění

Hanka Hosnedlová Kritika a naděje za řečnickým pultem .............................. 4 Hanka Hosnedlová Milevský autor získal již podruhé Cenu E. E. Kische ....... 5 Hanka Hosnedlová Literatura přes hranice ...................................................... 6 František Tylšar Za knihami vlakem ............................................................ 7 Josef Vrba Salve Prachatice 2013 ....................................................... 14 Jarmila Mandžuková Podobnost čistě (ne)náhodná .......................................... 15 Vladimír Janda Temná zákoutí českého jazyka ....................................... 23 Hanka Hosnedlová Život v boxerkách ............................................................ 24

Hudba Hanka Hosnedlová Ohlédnutí za Minnesengry v notách i slově ................... 22

Přemysl Veverka

literatura

František Tylšar Osud jménem Lidice ......................................................... 8 Hanka Hosnedlová O knížkách bez papíru .................................................... 10 Hanka Hosnedlová Knížka s vílou Majolenkou .............................................. 16 Hynek Klimek O víle z Prachatic ............................................................ 16 Miloslav Král Český Svět vět - (2) .................................................................... 17 Hanka Hosnedlová Místo Žabky dostane prostor horor ................................ 18 Hanka Hosnedlová Proč se Jihočeský úsměv usmíval ................................... 18 František Tylšar Cena Petra Jilemnického putovala na jih ....................... 19 Pavel Weigel Ocenění za humor v literatuře ........................................... 19 Jan Medek Kniha za jednu noc ......................................................... 20 František Tylšar Jindřichohradecký Textík ................................................. 20 Hanka Hosnedlová Nové knihy ...................................................................... 26 Hanka Hosnedlová Své hrdiny zemřít nenechává ......................................... 33 Hanka Hosnedlová Novinky pokřtěné u Váňů patří humoru ......................... 34 Hanka Hosnedlová O hlavě v oblacích a nohách v betonu ........................... 35

Minnesengři 1969

2

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

obsah

autorská tvorba

Petr Hošťálek (vlevo) a Miroslav Konrád, 2013

Výtvarno Miloslav Král Český Bretaň jihočeskou rukou ................................................. 12 Hanka Hosnedlová Dům plný obrazů ............................................................ 13 Drahomíra Kunová Humor magistr vitae ........................................................ 44

Walter Kohl Schumacher v pneuservisu ............................................ 36 Karel Příhoda Maska ............................................................................. 40 Karel Příhoda Vůně ............................................................................... 40 Břetislav Kotyza Zase mi kdosi ................................................................ 40 Richard Uher Od Jakuba ...................................................................... 41 Richard Uher Iluze ................................................................................ 41 Václav Boček Ze staré viněty ................................................................ 42 Stanislava Bumbová Na cestě k člověku ........................................................ 42 Stanislava Bumbová Ztráta .............................................................................. 42 František Tylšar :-* (polibek) .................................................................... 43 Jitka Košťálová Pocity .............................................................................. 43 Jitka Košťálová Splíny .............................................................................. 43 Ilustrace: Ivana Bednářová: Tiché setkání (přední strana obálky), Kuropění (zadní strana), Zima (s. 3).

Fórum/III/2013

www.epika.cz

3

dění | jižní Čechy

Kritika a naděje za řečnickým pultem ◊ Hanka Hosnedlová

O literatuře, o knihách, kni­hovnách, spisovatelích a  spoustě dalších věcí se hovořilo na česko-německém sympoziu, konaném v polovině září v šumavských Prachaticích.

T

ato konference, pořádaná činorodou prachatickou knihovnou, byla v podstatě součástí Literárních dnů, které pokračovaly pak druhý den již populárním literárním vlakem. Simultánní tlumočení pak umožňovalo vyslechnout účastníkům jak z řad Jihočechů, tak z východního Bavorska veškeré, střídavě pronášené české a německé diskusní příspěvky, které lze označit nejen jako aktuální a naléhavé, ale i jako velice fundované. Bez pochyby velice přínosná byla řeč o  autorském zákonu na obou stranách hranice, stejně jako z konkrétní současné situace vycházející vystoupení zástupců Jihočeské vědecké knihovny a Okresní knihovny ve Fryeungu postavené na faktech a statistických údajích. Zájem vyvolaly pochopitelně příspěvky o elektronických

4

knihách a jejich možnostech v současné čtenářské síti. Své názory prezentovali i nakladatelé a nesporně mimořádnou pozornost vzbudilo pak povídání o elektronickém projektu Kohoutí kříž, který má dnes již kolem sedmi tisíc stránek. Možná to bude znít neskromně, ale musím vyslovit osobní potěšení nad tím, s jakým nečekaným ohlasem jak z české, tak z německé strany se setkal můj diskusní příspěvek přednesený za Jihočeský klub Obce spisovatelů. Pojednával o nelehkém postavení literatury v současné době, o finančních problémech při vydávání knih, o  nepřízni městských, krajských i státních úřadů vůči těmto potřebám, ale i o problémech se sponzorstvím. Mimo jiné jsem se zmiňovala také o snaze znovu vzkřísit celostátní Obec spisovatelů a dodat jí vážnosti

Foto: Hynek Klimek (nahoře), Hanka Hosnedlová (dole) i odpovídající postavení. Ostatně přes veškeré prezentované problémy a negace nechyběla v závěru sympozia ani naděje na zlepšení a příznivější budoucnost pro knihy, literaturu a lidi kolem ní vůbec...

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

dění | jižní Čechy

Milevský autor získal již podruhé Cenu E. E. Kische ◊ Hanka Hosnedlová / foto Archiv Vladimíra ŠindelářE

Dvoudílná, pečlivě zpracovaná publikace s názvem Cesta na popraviště přinesla svému autorovi, jihočeskému spisovateli Vladimíru Šindelářovi, hlavní regionální Cenu E. E. Kische v kategorii literatura faktu.

C

enu předal autorovi, mimo jiné řediteli Milevského muzea a členu Jihočeského klubu Obce spisovatelů, senátor Petr Šilar ve velkém sále letohradského zámku ve druhé zářijové dekádě. Taková ocenění, které letos putovalo na jih Čech, uděluje KALF (Klub autorů literatury faktu) každoročně nejvýraznějším dílům v daném žánru. Už název oceněné publikace napovídá, jakému tématu jsou obě knihy vyhrazeny, a to od středověku až po 20. století. Podtituly pak umisťují první díl do Českých zemí a druhý do některých zemí Evropy, jako třeba do Francie, Anglie, Německa, Itálie, Španělska nebo do Skandinávie. Šindelář se v obou faktograficky precizně podložených knihách věnuje nejen soudní praxi u hrdel­ních zločinů, ale dokumentuje na skutečných historických případech i krutost někdejší justice a nevynechává ani doložené detaily o činnosti mistrů popravčích. Nechybí však ani otřesné případy justičních omylů. Ve druhé knize nepochybně zaujme kapitola nadepsaná Popravy králů, zabývající se například případy Anny Boleynové, manželky anglického krále Jindřicha VIII., Jane Greyové, která vládla Anglii pouhých devět dní, skotské královny Marie Stuartovny, anglického krále Karla I., Ludvíka XVI. a  Marie Antoinetty, mexického císaře Maxmiliána z  rodu Habsburků a  dalších. Moderní historie je zastoupena smutně proslulou pankráckou sekyrárnou v době nacistické okupace, v níž například figuruje gilotina jako prvek přenesený na naše území z německého justičního řádu. Serióznost těchto literárních prací dokládá i uvedený dlouhý seznam pramenů českých i zahraničních, z  nichž autor čerpal a své poznatky si několikanásobně ověřoval. „Už jako kluk jsem se zajímal o tuto část historie a se zaujetím pročítal třeba paměti katovské rodiny Mydlářů nebo vzpomínky pařížských katů Sansonů. Když mi došlo, že se jedná z velké části o literární fikci, začal jsem se hlouběji zajímat o skutečné příběhy, které se staly například

Fórum/III/2013

www.epika.cz

v mém městě. Zatímco kamarádi dostávali pod vánoční stromeček lyže nebo fotbalové míče, mne nejvíc potěšilo antikvární vydání Smolné knihy Milevska. A to mi už zůstalo,“ dokládá svůj zájem o historii zločinu Vladimír Šindelář a dodává, že určitě není sám, koho pravdivé příběhy minulosti zajímají. „Vidím to na přednáškách a besedách, že pokud dokážete vyprávět historický příběh poutavě a s reálnými detaily, zaujme to i ty, kteří dosud takový zájem v sobě nehledali.“

O tom, že Vl. Šindelář není žádný literární no­ váček, svědčí dosud vydaných šestnáct knih, na tři stovky časopiseckých článků, ale i předchozí Cena E. E. Kische z roku 2006 za publikaci o historických jihočeských bit­vách nebo Cena Miroslava Ivanova za Velkou knihu soubojů z roku 2007. A na novou knihu z jeho dílny se můžeme těšit již na jaře dalšího roku, ovšem faktografické podklady má shromážděné už na několik dalších, nesporně stejně atraktivních publikací.

5

dění | jižní Čechy

Literatura přes hranice (pohled první) ◊ Hanka Hosnedlová / Foto František a Martina Tylšarovi

Projekt s latinským názvem Ecce libri, který připravuje Městská knihovna Prachatice v posledních letech i v součinnosti s Jihočeským klubem Obce spisovatelů, se stal již před roky oblíbenou a očekávanou tradicí.

T

entokrát však byla tato zářijová víkendová akce rozšířená ještě o  bavorské partnery, protože překročila – nikoliv jen pomyslně - hranice. Na zvláštní vlak vypravovaný z Prachatic totiž čekaly v  Novém Údolí, kde trať končí, autobusy, které odvezly účastníky literárního setkání do Haidmühle. A právě tam bylo hlavní těžiště této knihám vyhrazené podzimní soboty. Samozřejmě, že pasažéři speciálního vlaku se nenudili ani cestou – jednak jim po celou dobu vyhrávala velice všestranná kapela Bluegrass Session a  jednak je na trati čekala rozličná překvapení. Kromě nevšedních miniexkurzí se železniční tematikou s   Romanem Kozákem, který také na jednom ze zastavení pokřtil elektronické vydání svých Pohádek ze šumavských lokálek symbolicky z vodního jeřábu, to byla i  zastávka se čtením z knížek o Šumavě v podání krojovaných dívek a s ochutnávkou volarské zlaté pálenky.

Křest e-knihy

6

Také program na bavorské straně, o  který se postaralo kulturní sdružení KuLaMu společně s tamními knihovnami, byl skutečně pečlivě připravený a hlavně bohatě navštívený ze strany bavorských partnerů. Svou návštěvou poctil tuto akci, jejíž zahájení se odehrávalo ve velkém prostorném stanu, také zemský ministr kultury, zástupci parlamentu, sněmu a dalších bavorských institucí i starostové příhraničních obcí. Českou stranu zastupoval kromě půl druhé desítky spisovatelů starosta Prachatic a činorodá ředitelka prachatické knihovny, ale také českobudějovický band Dixie Old Boys, kteří svou temperamentní hudbou nesporně prosvětlili celé odpoledne. Samozřejmě nechyběla řada stánků s výstavou knih věnovaných právě Šumavě a česko -německé problematice a v neposlední řadě také stylové občerstvení. Vy vrcholením programu byla pak autorská čtení jihočeských a německých auto-

Autorské čtení na Průmyslové stezce rů v přírodním prostředí na plavební a průmyslové stezce. A jako vzpomínku na toto setkání si každý odnášel výtisk česko-německého povídkového sborníku s názvem Světla a stíny minulosti, na němž se podíleli jihočeští i východobavorští spisovatelé. Jedním z nejpříjemnějších překvapení však byla především početná účast německých návštěvníků a nepředstíraný zájem o navázané kontakty v literární rovině a nepochybně i o jejich pokračování.

Nabídka knih v Haidmühle

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

dění | jižní Čechy

Za knihami vlakem (pohled druhý) ◊ František Tylšar / Foto František a Martina Tylšarovi

V sobotu 14. září 2013 se již potřetí vydal na trať knihovnický vlak Ecce Libri, plný knihovníků, regionálních spisovatelů a také jejich knih.

Knihovnický piknik ve Volarech

T

entokráte jeho pouť vedla z Prachatic do Nového Údolí, kde na účastníky čekali sousedé z Bavorska, a odvedli si je přes hranice za dalšími literárními zážitky! Tradičně historický vlak letos vystřídaly dvě moderní motorové jednotky „REGIONOVA“. Tato netypická souprava však nebyla zvolena náhodně, stejně jako neobvyklý jízdní řád se zastávkami mimo běžná místa. Díky moderní technice a zastavením „na širé trati“ se cestující dozvěděli mnoho zajímavých informací o místech, která

Přestup na hranicích

Fórum/III/2013

www.epika.cz

běžné vlaky projíždí. Poetický a fundovaný výklad, prostřednictvím informačního systému soupravy, zajistil železničář, spisovatel a zejména veliký znalec místní trati – Roman Kozák. Poutavě vyprávěl o tom, jaké to bylo vozit těžké vlaky do šumavských kopců, odkud se vracely postrkové lokomotivy, kde leží slavná „bludná výhybka“, ale také o  tom, že právě na této trati se stala historicky první nehoda motoráčku. Bylo to poblíž zastávky Spálenec, kde malý chlapec, pasoucí krávy, našel starý kovaný hřebík. Napadlo ho zapíchnout tento kousek kovu do škvíry mezi kolejnicemi a pak jen čekal, co se stane. Zbytek příběhu je už součástí spisu závažné železniční nehody. Pan Kozák nebyl vybrán za průvodce náhodně. Železniční fandové a zvláště jejich děti znají jeho dvě knížky „Pohádek ze šumavských lokálek“. Právě tyto byly letos znovu vydány, tentokráte v moderním zpracování, jako elektronická kniha a pokřtěny vodou z vodního jeřábu v železniční stanici Volary. A právě ve Volarech proběhly další doprovodné akce.

Na paloučku vedle výpravní budovy hodovaly dvě víly v místních krojích. Na tomto neobvyklém „knihovnickém pikniku s  ochutnávkou šumavské literatury“ byly kromě kávy, voňavé bábovky a místní medicíny „Volarské zlaté pálenky“ k dispozici knihy šumavských autorů, ze kterých hodující víly četly ty nejhezčí kousky. Ale vraťme se zpět do vlaku. Po celou dobu jízdy bylo možné hovořit s přítomnými spisovateli, ochutnávat skvělé koláčky, které napekla děvčata z Prachatic, a ani ostatní smysly nepřišly zkrátka. Nádherný výhled na podzimní šumavské scenérie vkusně doplňovala hudba skupiny Bluegrass Session. Z Volar vlak pokračoval do Nového Údolí, konečné zastávky na hranicích s Německem. Po kolejích lze pokračovat dále už jen po nejkratší mezinárodní železnici, která ač muzeální, přesto přepravuje cestující po celých 105 metrů dlouhé trati do blízkého Bavorska. Naši účastníci však využili pozvání literárních přátel a někteří autobusem, jiní pěšky, pokračovali do cca 1 km vzdálené obce Haidmühle. Zde probíhal další literární program, spojený s výstavou knih, autorským čtením českých a německých spisovatelů na plavební a průmyslové stezce, či hudebními vstupy… Co dodat? Snad jen poděkovat organizátorům akce, kterými byli Městská knihovna Prachatice, Jihočeský klub Obce spisovatelů, České dráhy a.s., naši zahraniční literární přátelé, a rozloučit se slovy: „Za rok nashledanou“.

7

literatura | profil osobnosti, rozhovor

Osud jménem Lidice ◊ František Tylšar / Foto František Tylšar

Přemysl Veverka, narozen 1940 v Roztokách u Prahy. Prozaik, publicista, časopisecký i nakladatelský redaktor, televizní dramaturg.

P

o absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se stal spoluzakladatelem časopisu Student (1965) a pracoval jako redaktor Mladého světa. Poté působil jako časopisecký i nakladatelský redaktor a dramaturg Československé televize. V devadesátých letech koncipoval časopis Umění & byznys a byl jeho šéfredaktorem. Uveřejnil stovky publicistických článků, autorsky se podílel na rozhlasových a televizních pořadech. Je autorem dvanácti knih a spoluautorem publikací Slavné pražské vily (2004, 2006, 2007). Slavné stavby Prahy 5 (2005) a Hlasy z hořících domů (spolu s Romanem Cílkem a Karlem Richtrem, 2011). Je členem Obce spisovatelů, Klubu autorů literatury faktu, Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Žije v Táboře. Ocenění: • Čestné uznání na 15. mezinárodním stavebním veletrhu For arch 2004 za knihu Slavné pražské vily. • Zeyerův hrnek na Zeyerových Vodňanech 2009 za román Skoky do světla. • Prémie v rámci Cen Miroslava Ivanova 2009 za knihu Jak se chodí do Lidic. • Cena Miroslava Ivanova 2011 za časopiseckou tvorbu. • Číše Petra Voka 2012, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů a   Jihočeský kraj za celoživotní dílo. • Čestné uznání ústředního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu 2012 za knihu Hlasy z hořících domů. Jen máloco je pro Přemysla Veverku charakterističtější než jeho dvě věrné společnice – dýmka a zlatá retrívřice Bára. Obě nás přivítaly, když jsme Přemka navštívili společně s Wendy Šimotovou – redaktorkou serveru kulturně.com, abychom se o autorovi dozvěděli něco víc, než je běžně dostupné na internetu. Usadil nás do pohodlných křesel, škrtl zápalkou a začal pozoruhodný

8

rozhovor. Jak jste se dostal k psaní a jaké byly vaše autorské začátky? Studoval jsem na jedenáctiletce v  Tepli­cích a v jedenáctém, maturitním ročníku to na žádnou literární dráhu nevypadalo. Pocházel jsem z rodiny stavbařů. Otec byl stavebním technikem, dědeček zedníkem, a tak se ode mne očekávalo, že se stanu stavebním inženýrem. To jsem také otci ještě před smrtí (zemřel, když mi bylo patnáct) slíbil, a proto přihláška na stavební fakultu nebyla žádným překvapením. Hned v prvním semestru jsme měli deskriptivní geometrii. A představte si asistenta u velké tabule, který na ni maluje nepochopitelnou změť čar a říká: „Tady je první průmětna, tady je druhá průmětna – a  vidíte tu třetí?“ Já jsem neviděl vůbec nic, a tak jsem pochopil, že tam nemám co dělat. Vrátil jsem se domů do Teplic. Maminka byla nešťastná a já prohlásil: „Půjdu na filozofii!“ To ji vyděsilo ještě víc, protože to byl pro ni takový nepochopitelný obor. Jenže mě přijali a já tam potkal báječné spolužáky-básníky, zejména Antonína Brouska. Do vyšších ročníků chodili Josef Hanzlík a Jiří Gruša, seznámil jsem se taky s Pavlem Šrutem. Právník Petr Pithart tehdy, na přelomu padesátých a šedesátých let, řídil časopis Univerzita Karlova. Tiskly se v něm články, příspěvky a já začal přispívat básničkami. Miloval jsem vodu, takže se moje první publikovaná básnička jmenovala Řeka a byla věnovaná Lužnici. Psal jsem v té i pozdější době jednu báseň za druhou, velice jsem si přál vydat knížku veršů, jenže se mi to nepodařilo. Tak jsem – jakoby natruc – začal později psát prózu. Do doby mých vysokoškolských studií patří další skvělá parta, kamarádi z fakulty žurnalistiky. Zejména oni iniciovali vznik časopisu Student, který začal v roce 1965 vycházet – a to byl také začátek mé redaktorské cesty. Od roku 1967 jsem však už pracoval jako redaktor Mladého světa a celá léta 1965–1968 byla úžasná, překrásná, naplněná neustálou radostí a na-

dějemi. Nevím, zda to dneska ještě existuje, ale Mladý svět byl tehdy doslova podpultovým zbožím. Vycházel ve čtvrtek a tentýž den odpoledne se už prakticky nedal koupit. Nikdy nezapomenu, jak jsme chodili ve čtvrtek dopoledne – střídali jsme se v té službě – z redakce v novoměstské Panské ulici do tiskárny na Smíchově pro výtisky, určené pro redakční potřebu, při zpáteční cestě jsme se zastavovali v různých bistrech, hosté, co tam seděli, nám brali časopis z rukou a za tenhle „donáškový servis“ jsme dostávali panáka. A hlavně: v té báječné dobové atmosféře se v Mladém světě sešlo vskutku přátelské a profesionálně zdatné seskupení, třeba Rudolf Křesťan, Eda Kriseová, Jaroslav Pacovský, Karel Hvížďala, Jiří Janoušek, Jan Dobiáš, Ljuba Horáková, Mirka Filípková, skvělý grafik Jaroslav Weigel, pozdější člen Divadla Járy Cimrmana, fotografové Leoš Nebor, Miroslav Hucek a Miroslav Zajíc, taky bájný kreslíř Haďák a další. Jak jste zvládl Lidice? Myslím tísnivou atmosféru těžké doby, mnozí by takovou zá­

Wendy Šimotová, Bára a Přemysl Veverka

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

literatura | profil osobnosti, rozhovor

těž neunesli. Na úvod musím říci, že jsem se do Lidic dostal úplnou náhodou. Památník Lidice potřeboval nějaké lidi do poroty literární soutěže a obrátil se na Obec spisovatelů. Ta požadavek postoupila Klubu autorů literatury faktu (KALF) a tam mě jako nového člena výboru oslovili, zda bych funkci porotce po kolegovi nepřevzal. Nabídku jsem přijal jednak proto, že se zajímám o  osudy lidí v době okupace, a také proto, že jsem se dobře znal s ředitelem Památníku Lidice doktorem Miloušem Červenclem, a to ze vztahu k časopisům Dotyk a Umění & byznys, které jsem v porevolučních letech řídil. Bylo rozhodnuto a můj „kalfový“ kolega navrhl, abychom se zúčastnili slavnostního vyhlášení výsledků soutěže, kde bude zároveň příležitost představit mne jako jeho nástupce. Ve svém diáři vyhledal toto významné červnové datum a smluvili jsme se na společném odjezdu. Na tenhle důležitý den mé první návštěvy Památníku Lidice nemůžu zapomenout, vždyť změnil můj další život, a navíc se s ním pojí úsměvná historka. Autobusem z Dejvic jsme přijeli na lidické rozcestí a ztichlou alejí jsme se vydali k Památníku. Očekávali jsme, že už zdálky uslyšíme radostné oslavy vyhlašování vítězů soutěže, ale uvítalo nás jen pracovní ticho. O to srdečněji nás přivítal ředitel Památníku, ale zaskočil nás dotazem, proč jsme nepřijeli minulý den, kdy se odehrávalo vyhlášení výsledků. A tak jsme zjistili, že celá sláva se již konala o den dříve. Zhroucený kolega nás prosil, abychom tenhle jeho přehmat v kalendáři nikomu neprozrazovali, což jsme svatosvatě slíbili, a opravdu – naše „malé drama“ vyšlo najevo pro pobavení přátel až mnohem později. Zato ředitel Červencl, který měl na naši návštěvu mimořádně více času, mě oslovil s nečekanou nabídkou, zda bych nechtěl pro Památník psát. Zdánlivě nepřekonatelný problém vzdálenosti mého stávajícího bydliště v Táboře byl vyřešen tím, že jsem dostal k dispozici pokoj v podkroví přímo nad úředními místnostmi Památníku a že ho se mnou mohla obývat i  moje nejvěrnější přítelkyně Bára. Původně jsem myslel, že půjde o jeden, dva měsíce, o články do novin o Památníku, ale nakonec jsem tam zůstal nepřetržitě téměř dva roky. A teď odpovídám na vaši otázku – místo lidické tragédie mě zcela fascinovalo, jako by mě jeho tragický osud vtáhl a ovlivnil i můj život. Když už jsem o Lidicích dost věděl, věděl jsem, kde jaká chalupa stála, kdo kde bydlel, a když jsem pak těmi místy procházel, měl jsem pocit, že potkávám jejich obyvatele a mluvím s nimi… byl jsem tím úplně ohromen, tou magickou si-

Fórum/III/2013

www.epika.cz

lou, která mě k tomuto kousku země přitahovala. Poměrně rychle za sebou pak vznikly mé dvě knížky z historie i současnosti Lidic. A podobná situace nastala, když Památník přibral do své správy Ležáky a později i Lety. Obě místa mě inspirovala k napsání nejprve ležáckého románu a pak k milostnému příběhu z Letů. A co je snad nejdůležitější: mám dodnes k Památníku Lidice vřelý, vskutku osobní vztah a jsem s jeho pracovníky v dobrém přátelském kontaktu. Zůstává ve mně trvale uložené, že se nám s Bárou od září 2006 v Lidicích dobře žilo, zvláště když se mi podařilo najít cestu k některým jejich obyvatelům, pamětníkům událostí z  10. června 1942. Jsem si dobře vědom, že tato doba patří k mým nejplodnějším a nejintenzivnějším tvůrčím obdobím. Lidice byly a zůstávají – prostě řečeno – mým osudem. Co plánujete do budoucna? Píšu, zřejmě i proto, že nic jiného neumím. Pokud vám jde o konkrétní titul, tak píšu knížku – znovu pro Památník Lidice – jejíž námět se objevil naprosto kuriózně. Památník Lidice získal na podzim 2012 obsáhlou složku osobních dokumentů a fotografií, týkajících se četníka jménem František Kánský, který byl za okupace nasazen jako dozorce v táboře v Letech a proti své vůli tam prožil dva hrůzné roky. Památník se rozhodl, že dokumenty využije pro uspořádání výstavy. Zpracování dokumentace se ujala Renata Hanzlíková, asistentka ředitele Památníku Lidice, metodička Kulturní památky Lety a moje dobrá kolegyně, a spolu s ředitelem mě vyzvali k autorské spolupráci. Renata mi začala posílat vskutku parádní porci dokumentů, které mi postupně zaplnily počítač, a když jsem se do nich začítal, bylo mi jasné, že to je linie životního příběhu, která jako by si říkala o literární zpracování. Ale nejprve tu byl jiný úkol – výstava. Připravili jsme ji a vernisáž se konala v Infocentru v Letech na zahájení tamější sezóny 23. března 2013. A pak se stala zázračná věc. Vernisáž natáčela Česká televize a reportáž odvysílala v  regionálních zprávách. Zanedlouho jistá paní Jiřina Černá z Ústí nad Labem napsala řediteli Památníku Lidice dopis, že viděla v televizi výstavu o svém otci Františku Kánském, že ona je jediný žijící potomek, že moc děkuje, že by výstavu chtěla vidět a že ještě nějaké další dokumenty má. A pokud by byl zájem o její spolupráci, tak ráda vyhoví. Ohromně krásný a citlivý dopis to byl. A tak jsme se s Renatou poprvé setkali s paní Černou a jejím manželem v Letech, bylo to v květnu. Okamžitě jsem se se vzácnou ženou domluvil – souhlasila, že mi bude o svém

Nad obrázkem z Lidic otci vyprávět. Problémem mohla být vzdálenost – já jsem z Tábora, ona z Ústí, ale nakonec jsme se dohodli, že se budeme scházet napůl cesty, právě v Památníku Lidice. Paní Černá vyniká nejen pozoruhodnou pamětí, ale je i výbornou vypravěčkou a z našich setkání vznikla víc než pětadvacetihodinová nahrávka na diktafonu. Vyprávění paní Černé se poslouchá jako poutavý román. Protagonista František Kánský, prostý a čestný člověk, měl za sebou trpké dětství, a proto si určil za svůj hlavní cíl žít v harmonii a souznění se svými nejbližšími – byl to jeho sen, po němž toužil a který se snažil naplňovat. Do této cesty se mu však nejednou postavily těžké překážky. Statečně je překonával, teprve poslední se mu stala osudnou. Víc o budoucí knížce prozrazovat nechci, snad jenom to, že se bude jmenovat Nelehká cesta za snem. Pokud se mi ji podaří včas dopsat, měla by v  březnu  2014 spatřit světlo světa. Rádi slyšíme, že se můžeme těšit spolu s na­ šimi čtenáři na vaši novou knihu, která nás povede „nelehkou cestou za snem“. Děkuje­ me...

S oblíbenou dýmkou

9

literatura | rozhovor

O knížkách bez papíru ◊ Hanka Hosnedlová

Stále více diskutovaným, ale také prezentovaným médiem se stávají elektronické knihy. A právě o tomto fenoménu moderní doby si dneska budeme povídat s Petrem Čmerdou, zakladatelem a majitelem nakladatelství DriftBooks se sídlem ve Volarech, které sází výhradně na knihy v elektronické podobě. Na jih Čech přišel z Mostu a jeho malé moderní nakladatelství funguje teprve druhým rokem, takže je vlastně zatím ještě v plenkách. Co vás přimělo k založení tohoto typu nakladatelství? Byly v tom i autorské pohnutky? Píši sice celý život, byť většinou do šuplíku, ale při administraci našich stránek poetických cestopisů (driftujeme.vesele.info) jsem měl nutkavou potřebu všechny ty příběhy, všechna ta zajímavá slova uspořádat nějak lépe... Mým snem byla samozřejmě kniha. Ale protože vydání klasické vázané knihy je nákladné, rozhodl jsem se využít moderních technologií a možností, které přinesl právě trh s e-knihami. A  tak jsem se stal nakladatelem… I když –  pokud chcete vydat opravdu kvalitní e-knihu - jazykově, typograficky a celkově graficky bezchybnou, tak se velkým výdajům rovněž nevyhnete. Naplnila existence nakladatelství vaše původní představ y? Dá se říci, že ano. Díky ní jsem se seznámil s mnoha zajímavými lidmi, jezdím po různých konferencích, navštěvujeme s naší prezentací o elektronických knihách knihovny a zejména práce okolo jednotlivých knih mě naplňuje. Ale na rovinu musím říci, že toto podnikání je zatím spíše koníčkem, než nějakým „byznysem“. Ono je to možná nakonec lepší – člověka netlačí nutnost vydělávat... Čím byl podmíněn onen název Drift­ Books ? Spojení ultramoderní techniky s tak starobylým uměním slova mě fascinovalo. Kdysi byli nositelé slova šamani, apoštolové, pak trubadúři, pak jsme slovo začali tisknout a dnes jsme ho rozložili do jedniček a nul a vrhli jsme ho do světové virtuální sítě,

10

díky čemuž může toto slovo v jedné vteřině spatřit a slyšet miliarda lidí. Tak tomu říkám drift – pohyb. Naše e-knihy tudíž driftují elektrosítěmi, hnízdí v tajuplných serverech, sviští optickými kabely. Čekají za sklem vašich čteček, tabletů či monitorů… Na jaký žánr se specializujete? Původním záměrem bylo především vydávání cestopisů, ale ty byly nakonec malinko odloženy a začali jsme se šumavskou regionální literaturou. První naší e-knihou bylo Šumavské povídání Jaroslava Pulkrábka, které jsme vydali ve spolupráci s Prachatickým deníkem. Následně jsem si splnil svůj drobný sen a vydal jsem e-knihu svému dlouholetému kamarádovi, renomovanému spisovateli Pavlovi Bryczovi. Jeho kniha je mojí severočeskou nostalgií a vybočuje z nakladatelského plánu. Věnovat se ovšem chceme především regionální jihočeské literatuře se zaměřením na Šumavu, rádi bychom tento typ literatury nabídli co nejširšímu čtenářstvu. Připraveny ale máme také zmiňované poetické cestopisy šumavských drifterů, navíc spolupracujeme s volarským nakladatelstvím Stehlík. Kolik knížek v ydáváte ročně a jaký je o ně zájem? Jak už jsem řekl, jsme mladé, začínající nakladatelství. Zatím máme na kontě pět knih a dvě jsou momentálně před dokončením. Do konce roku hodláme pak vydat ještě další dvě. Naším nejúspěšnějším titulem je z  hlediska prodejnosti Šumavské povídání aneb Co v kronikách nebylo od Jaroslava Pulkrábka s ilustracemi Marie Petrmanové.

Druhý díl těchto netradičních šumavských pověstí vydáváme v listopadu, spolu s nově upravenou a  rozšířenou e-knihou Jana Cempírka Rafinérie, obohacenou o fotografie Jiřího Plachého. Do jaké věkové kategorie podle vás spadá cílová skupina čtenářů e-knih? Ačkoliv se nabízí tvrzení, že tento způsob čtení je především pro mladou generaci, máme zkušenosti, že tablety a čtečky se objevují zejména mezi třicátníky a čtyřicátníky a paradoxně dost často i mezi čtenáři důchodového věku, a to hlavně díky možnosti upravovat si velikost písma, také pro svou jednoduchost a mobilitu. Co byste řekl na obhajobu e-knih? Dnes je pořád ještě obvyklé považovat elektronické knihy za jakousi hrozbu. Správnější je ale vidět v nich šanci, nové příležitosti. Já raději čtu, než mluvím… Miluji příběhy. Myslím, že každý z nás miluje příběhy. A elektronické knihy údajně narušily tisíciletou vládu tištěných příběhů. Někteří lidé bohužel dokonce tvrdí, že e-knihy tuto kulturu degradují. Ale já říkám: copak může něco degradovat dobrý příběh? Rozhodně ne! Dobrý příběh může být namalován na stěnu skal pralidmi, může být vytesán do kamene, vytištěn na nejkvalitnějším papíře, ale také může být schován v elektronickém shluku jedniček a nul. Důležité je pouze to, aby čtenáře zaujal, aby v něm vzedmul emoce, aby ho poučil, pobavil. A právě to chceme dělat -  přinášet lidem dobré příběhy... Jak v ypadají tržní možnosti v tomto směru? Situace je ještě o něco horší než na trhu

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

literatura | rozhovor

Jaká jsou rizika u těchhle knížek? Máte asi na mysli pirátství. To je bohužel součástí tohoto podnikání. Ale já osobně za daleko horší považuji obecnou neznalost a neúctu k autorským právům. Tady je důležité vzdělávat zejména mladou generaci, protože většina z nich vůbec nemá pocit, že na internetu krade. Většinu lidí zatím spíše odrazuje chaos, který v tomto odvětví momentálně panuje. Množství nekompatibilních formátů. Čtečky, které něco podporují, něco ne. Do toho přicházejí jednotlivé nakladatelské domy se svými čtečkami, které podporují jenom jejich obchody, a hlavně poměrně málo knih v češtině. Dále je to pak nutnost se různě registrovat a největší problém jsou drobné platby, které leckdy kvůli bankovním poplatkům nákup zby tečně prodražují. Ale trh si to postupně sám srovná. Již dnes je standard nabízet pouze tři hlavní formáty – ePub, MobiPocket a PDF. Rozjíždí se také možnost platit přímo ze svého mobilu pomocí SMS. A nabídka e-knih strmě stoupá…

Petr Čmerda s knihami tištěnými. Ale já věřím, že právě v e-čtení je budoucnost a že se prodeje časem zvednou. Současný trh s knihami je momentálně ve stejné fázi, jako byl trh hudební zhruba před deseti lety. Zatímco uživatelé nakupují elektronické hračky a  zoufale pátrají po obsahu, kterým by je naplnili, tak velká renomovaná nakladatelství teprve zvažují,

Fórum/III/2013

www.epika.cz

zda se do těchto vod vůbec ponoří. Své obavy o  ztrátu zisku balí do sentimentálních nářků, že čtenáři mají prostě rádi vůni nových papírových knih, a  do výmluv, že na internetu se krade ve velkém. Pokud však nezareagují dost rychle, zbudou jim sklady plesnivějících knih, protože čtenáři si jejich obsah bez jakékoliv sentimentality zdigitalizují sami a zadarmo.

Takže podle vás má tato forma bu­ doucnost? Rozhodně! Osobně jsem přesvědčen, že budoucnost je ve službách typu iBooks. Čtenář musí mít možnost jednoduchého přístupu do e-obchodu, možnost bezproblémové online platby a možnost knihu okamžitě stáhnout a číst. Budoucnost je také v půjčování za drobný poplatek. Stáhnu, přečtu a smažu. Většina z nás nemá potřebu skladovat vše, co přečte. A to, co opravdu chci mít v knihovně, si koupím v papírové podobě – pokud tedy v této formě kniha vyjde. Světy tištěných a elektronických knih budou žít ve vzájemné symbióze a vůbec si nebudou překážet. Velká většina produkce sice postupně přejde do elektronické podoby, ale krásné bibliofilie, knihy zajímavé typograficky či výtvarně budou stále pouze tištěné. Nezmizí knihovny, jen vzniknout jako alternativa také virtuální knihovny – čistě elektronické.

11

výtvarno | semirecenze

Bretaň jihočeskou rukou ◊ Miloslav Král Český / foto Archiv Ivany BednářovÉ

Gauguin maloval v Bretani v devatenáctém století, Zrzavý ve dvacátém. Setkat se tam tedy nemohli. A určitě tam nepotkali ani svou kolegyni Ivanu Bednářovou…

Ž

ije sice trvale v Římově, ale zase ne tak úplně trvale. V roce 2012 se vydala do Bretaně za novou inspirací. Původně jsem si myslel, že okolní svět vůbec nepotřebuje, když si umí vytvořit svůj – a lepší. Ale už se stalo. Nějaký čas tam pobyla. V té ponuré a velezáhadné Bretani, která je sice ve stejném časovém pásmu jako Římov, ale přitom leží na zcela opačné straně nultého poledníku! A  navíc je tam čas protilogicky o jednu hodinu „východnější“ než v Greenwich, i když slunce k Bretoncům přichází později než ke Greenwichanům. Jak je to možné? Možná se mu k nim ani nechce, dalších anomálií je tam totiž celá hromada. Vítr, co krade klobouky, všude samé skály a kamení, na smutném obzoru jen samá stereotypně přilévaná a odlévaná voda… Vůbec je to takový sklíčený výrůstek na kontinentu – snad i ty silnice by rády vedly někam dál, ale není kam. A k tomu ještě taková ta „přilepenost“ k minulosti a celková zpomalenost. Nevím, ale určitě jen minimum domorodců mluví plynule česky. A výška nejvyšší hory v tomto území, kdysi prý nazývaném Malou Británií? Tak to náhodou vím. Její vrchol je nad mořem níž (!) než hladina běžné studny v Budějovicích… Zkrátka vrchol. Neexistuje snad jediný seriózně omluvitelný důvod, proč by měl člověk Bretaň malovat. Je ovšem taky pravda, že my dva – tedy já a Bretaň – jsme se nikdy neviděli. A tak by se asi hodilo, aby mi to všechno potvrdil někdo, kdo tam byl. Třeba rovnou Ivana Bednářová: Bretaň se mi vryla do paměti jako „drsná krása s ušlechtilým duchem“. Je svým větrným klimatem pověstná a mít klobouk na hlavě znamená skutečně, že vám ho vítr ukradne dřív, než řeknete švec. Byla jsem však vybavena na doporučení mé dcery čepicí, s ní si vítr jen tak neporadí, i když občas řádí jak smyslů zbavený. To je pravda pravdoucí. Snad proto mi přídomek „drsná“ připadá hodně přiléhavý. Krom čepice jsem si na cestu odvážela od našich „malých“ vod odhodlání prozkoumat tento, dnes bezpečně vím, nádherný kout Francie. Mé prvotní obavy z  cesty do neznámých končin se brzy rozplynuly

12

a vystřídal je pocit okouzlení. Bretaň je zkrátka magická. Tato definice skeptikům, kteří vidí v  tzv. „Malé Británii“ jen samé kamení, skály, pochmurně nudný oceán a hromadu abnormalit, zřejmě nepostačí. Jak je to tedy s bretaňskou magičností? Ať je to jakkoli podivné, ale v tomto drsném a velkorysém výběžku panuje vyšší řád – řád souladnosti. Přírodní a kulturní se pojí do harmonického celku, který lahodí smyslům a potěší srdce estéta. Otevřená krajina s autentickou architekturou, skalnatá pobřeží mnoha barev a bizarních tvarů, majáky, proměnlivost počasí, stálý vítr, vlnolamy a nevypočitatelný oceán, nádherné pláže bez lidí, překrásné scenérie odlivu, zvláštní barevnost vegetace... a  čistota prostředí opečovávaného Bretonci, toto vše je pravým rájem, kde přírodní síly tak bravurně utvářejí dokonalá umělecká díla inspirující člověčí umělce. Pozorovatel má jedinečnou šanci odnést si bez omezení zážitky z vnímání neotřelého půvabu bretaňské přírody. Já jsem si tento kout světa zamilovala i proto, že se vymyká šílenství doby svou zpomaleností. Důvod, proč malovat Bretaň, je tudíž na světě. Je to nezaměnitelný a tajuplný genius loci, díky němuž ve mně Bretaň zůstane navždy jako velká inspirace pro mou tvorbu.

A je to. Já jsem v tom úvodu vlastně jenom chtěl nepřímo vyslovit přesvědčení, že Bretaň je něco zásadně jiného než třeba Humpolec. A to právě teď I. B. nepřímo potvrdila. Obrazový cyklus „Bretagne“ je tedy dokončen a postupně (včetně katalogu) vypouštěn do světa. Jedná se o jistý úkrok od dosavadní autorčiny tvorby, i když zároveň jen zdánlivý. Není to totiž úkrok první, a v tomto smyslu jde tedy o kontinuitu. Neboli: Meditativnost neskončila, meditativnost trvá… Jako celek byl cyklus poprvé vystaven v  Galerii Present v Českých Budějovicích, a to v listopadu tohoto (2013) roku. A proč zrovna ten listopad? Prostě to tak samo vyplynulo. Dřív ještě nebylo všechno připraveno, a pro zbytečné odkládání termínu zase nebyl důvod. Ortodoxním vyznavačům oficialit může takové zdůvodnění připadat málo vznešené. Proto aspoň těm z nich, kterým nebude vadit nepřesnost nepřesahující hodnotu sedmi roků, je určena následující NABÍDKA: Kdyby si někdo chtěl myslet, že se výstava konala u  vzácné příležitosti blížících se autorčiných padesátin, tak může. Výběr z díla Ivany Bednářové tvoří obrazový doprovod tohoto čísla.

Ivana Bednářová v Radniční výstavní síni, listopad 2011

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

výtvarno | jižní Čechy

Dům plný obrazů ◊ Hanka Hosnedlová / Foto hanka hosnedlová

Označení z titulku mne napadlo hned při vstupu do vilky českobudějovického malíře Miroslava Konráda, který již počtvrté otevřel dveře svého malířského soukromí veřejnosti.

S

talo se tak při říjnových Dnech otevřených ateliérů a myslím, že právě Konrád si nemůže na nezájem uměnímilovných spoluobčanů stěžovat. Přesně si sice návštěvnost nezaznamenává, ale nejslabší účast hodnotí tak na čtyři desítky zájemců za víkend, nejsilnější na tři čtvrtě stovky. Jednou prý přijel dokonce celý auto­bus rakouských návštěvníků. Jak ti se o akci dozvěděli, ale zůstává záhadou. Jestliže se činorodý malíř každému z  příchozích věnuje tak, jako nám, musí být po skončení víkendu vyčerpán nejméně jako po výstupu na Mont Everest. Je to něco naprosto jiného než prostředí výstav, máte pocit, jako byste tak trochu vnikali malíři pod kůži... Obrazy rozeseté po celém domě (dokonce i na zahradě) a  uložené ve všech zákoutích jsou typické svou barevností, která jako by demonstrovala Konrádův nezdolný životní optimismus, ale zároveň i citlivou, vnímavou romantickou duši. Určitě je jich nejméně tisícovka a celý dům voní po barvách, papíru a plátně. V patře, kde sídlí Mirkův nově upravený ateliér, se navíc přidává i  vůně čerstvého dřeva. Jsem okouzlena zejména akvarely, ale k obdivování jsou i desítky nebo spíše stovky velkých pláten a akrylových maleb na rozličné náměty. Rozhodně se nedají přehlédnout barevné akty, ani rozpracovaný čerstvý cyklus s nevšedním názvem Zpěv včel. Je inspirovaný skutečným životem včel, jimiž je v současnosti Mirek Konrád doslova uchvácen. A navíc tento motiv zpracovává i nově vyvíjenými barvami, které mají zvláštní, neznámé tónové nuance. Mezi pracemi z posledních let evidentně dominují krajiny, zejména pak inspiro-

Fórum/III/2013

www.epika.cz

Miroslav Konrád, 2013

vané mořem a přímořským prostředím, francouzskými městečky. Ostatně Francie je Mirkova velká láska. Možná to tušil už tehdy, když se jako mladík začal učit francouzsky, možná k tomu přispěl jeho sedmiměsíční tvůrčí pobyt ve Francii, kam jej pozval malíř Jean Bazaine. Ale zcela určitě to pak stvrdily jeho opakované cesty do Francie, tvůrčí pobyty a téměř půl stovky výstav v tamních městech a městečkách. Odtud si taky v roce 1996 odvezl Cenu ze Saint Malo, k níž za čtyři roky přibylo další ocenění Salvador Dali Internation. A navíc si v této zemi proslulé gurmánstvím rozšířil i své kuchařské umění, protože, jak ochotně přiznává, nejenže holduje dobrému jídlu, ale neméně rád i vaří. Francie sice ve výčtu Konrádových zahraničních výstav převládá, ale v tomto ve slušně dlouhém seznamu najdeme i  Polsko, Rakousko, Švýcarsko, Německo, Chorvatsko, Itálii, USA, Kanadu či Brazílii. Ovšem tím vazby mezi výtvarníkem a   zemí sýrů a umění zdaleka nekončí. Spojeny s ní jsou i výstavy, kterými se umělecké sdružení Hortensia, jehož je Mirek Konrád

členem, prezentovalo letos na podzim v  rámci Francouzských dnů ve výstavní síni českobudějovické radnice a v Komorní galerii U  Schelů. Do francouzské Provence pak nás rovněž zavede knížka Jana Šmída, kterou Mirek ilustroval. A není jedinou – na výtvarnickém Konrádově kontě figurují i další tituly, dokonce má již delší dobu připravenou obrázkovou dětskou knížku o zvířátkách s vtipnými veršíky a intenzivně pro ni hledá nakladatele. „Pro děti kreslím moc rád, proto jsem také ani na chvíli nezaváhal, když se na mne obrátila mateřská školka se žádostí o obrázky. Připravil jsem jim reprodukce z mých pohádkových akvarelů s veršíky. A  také pavilony českobudějovické nemocnice zdobí na čtyři stovky mých reprodukcí,“ prozrazuje pilný výtvarník a dodává, že malování je pro něho nejen nepostradatelný koníček a poslání, ale také jakási autoterapie, jíž se vypořádává s vyvstalými situacemi a silnými životními zážitky. Snad proto se v nich tam zřetelně zrcadlí malířova duše...

13

dění | jižní Čechy

Salve Prachatice 2013 ◊ Josef Vrba / Foto josef vrba

Prachatičtí dobře vědí, jak oslo­ vit a oslavit své město. V tom by jim i to mé mohlo závidět.

J

iž osmým rokem letos pořádali akci, která – dokonce (a již tradičně) na mezinárodní úrovni – podněcuje zdaleka ne jen místní obyvatele k zajímání se, čím Prachatice žijí, kam směřují, kde jsou kořeny a historie města, jací jsou jeho význační rodáci či kdo se zasloužil o to či ono ve městě pod Libínem. Ve dnech 28/7-02/8 2013 se v Prachaticích uskutečnil VIII. ročník mezinárodního výtvarného sympozia SALVE PRACHATICE. Historicky poprvé však byl letos pořádán společně s literáty. Akci zorganizovalo a uspořádalo (jako každoročně) Město Prachatice – odbor kultury, školství a cestovního ruchu. Spolupořadatelem zmíněného workshopu byla Asociace jihočeských výtvarníků. Letos poprvé však přibyl i nový – a významný – společník, spolupořadatel i spoluorganizátor zároveň. Byla jím Městská knihovna Prachatice. Nápad rozšířit doposavad jen výtvar-

né sympozium o část literární se zrodil právě tam – za což patří velké poděkování paní Mgr. Haně Mrázové - ředitelce zmíněné knihovny a zároveň radní města Prachatice. Každý z předchozích ročníků měl zadané určité téma, na něž umělci měli ve vymezeném čase a prostoru města vytvořit svá díla –  například: Jan Nepomuk Neumann; rok Rožmberků; oslava renesance atd. Hlavním cílem workshopů je konfrontace a zachycení různých pohledů na zmíněné město rukou evropských malířů, případně sochařů – a letos prvně i literátů. Zatím vždy byly zmíněné akce podpořeny z finančních prostředků EU. Letošní sympozium neslo název „Město Prachatice očima umělců“. Přijeli výtvarníci z České republiky, Rakouska a Německa. Literaturu zastupovali tři členové Jihočeského klubu Obce spisovatelů – Jarmila Mandžuková, Hynek Klimek a Alen Malina (Josef Vrba). Večer před závěrečným dnem se uskutečnila vernisáž vzniklých prací. Vyčleněn jim byl důstojný prostor Kulturního

centra Otto Herberta Hajeka na Velkém náměstí. Až do 30. září pak byla vystavená výtvarná i literární díla (spolu s profesními životopisy umělců) v uvedeném místě přístupná veřejnosti. (Zde je namístě alespoň stručně zmínit, že vysokoškolský profesor pan Otto Herbert Hajek [1937-2005] byl význačným výtvarným umělcem. Narodil se na Vimpersku německým rodičům, gymnázium začal studovat v Prachaticích. Po vysídlení je dokončil v Německu, kde pak vystudoval i sochařství. Stal se světoznámým umělcem. V roce 1998 věnoval městu svého mládí - Prachaticím jedno ze svých děl. Byl jmenován čestným občanem Prachatic. Později městu věnoval rozsáhlou sbírku svých prací – průřez celoživotní tvorbou.) Nebývá až takovou samozřejmostí, že si radní toho kterého města dovedou hýčkat a připomínat svou historii či současnost, své významné rodáky, nebo lidi, kteří pro své město něco podstatného udělali. Prachatičáci prostě umějí…

Alen Malina Město Prachatice z Libína Z výšky jsou jako každé druhé. Slupka však mnohdy zakryje, co napoví až rafije, sestoupíš-li…v historii. Kočičí hlavy ji tam ryjí, jak skoro každá fasáda. Liják si prošel město pruhem – i mně naložil na záda – však stálo mi to za to: zpod kapek vidět – zlato. 30. – 31. 7. 2013 Prachatice

14

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

dění | jižní Čechy

Podobnost čistě (ne)náhodná ◊ Jarmila Mandžuková / foto františek Tylšar Přijela jsem do toho města znovu po více než dvaceti letech. Tenkrát, když jsem tu byla poprvé, bylo mi lehce přes třicet, běhala jsem, hrála volejbal, mohla jsem pracovat celé noci a chodila spát až při rozednění. Teď je mi pár let přes padesát, neběhám, nehraju volejbal, v noci nemohu pracovat a chodím spát po desáté. Tenkrát mi stačilo jen pár hodin spánku a z postele jsem vyskočila svěží, odpočatá, teď večer padám únavou. Tenkrát jsem přijela do toho města se svými malými dcerami, teď jsem tu sama, dcery už dávno dospěly. Tenkrát jsem si užívala nádherné chvíle v jejich společnosti, teď mám kolem sebe spoustu neznámých lidí. Tenkrát mi toto město připadalo omšelé a smutné, teď nadšeně vnímám jeho obnovenou krásu. Pokaždé však městem procházím v ohromení, chci vidět vše, všechny dojmy si ukládám do paměti a mám mučivou touhu napsat něco o tom všem. Dnes tomuto městu důvěrně říkám „malý Český Krumlov“, neboť jeho krásy jsou v miniatuře obdobné jako tato perla českých měst, do které se tak ráda a často vracím. V obou městech jsou pomíchána století, propleteny doby a historické události. Jsou pestrou mozaikou stavebních slohů, které upoutají zrak nejednoho labužníka architektury. Jejich okouzlující starobylost a půvab jsou patrny na každém kroku - staletími nedotčený goticko-renesanční vzhled, prstence hradeb obepínající a kdysi chránící střed měst, gotické kostely jako významné a nepřehlédnutelné dominanty, budovy radnice s pestrou fasádou, některé významné domy s psaníčkovými sgrafity, klikaté starobylé uličky, které lákají k romantickým procházkám, a malebné parky a parčíky - místa jako stvořená pro unavené turisty nebo zamilované páry. Obě města byla součástí výnosných obchodních cest a hrdě se honosila titulem královské město. O jejich rozkvět se v průběhu staletí staraly významné české šlechtické rody. Rožmberkové, jejichž červená pětilistá růže je zde stokrát zpodobněna, a poté Schwarzenbergové. Shodně, ve stejném roce 1601, byla města prodána císaři Rudolfovi II. Habsburskému. Některé významné osobnosti obě města připomínají ve svých dílech, například český malíř Antonín Chittussi, Karel Čapek ve svých Obrázcích z domova či autor lyrizované cestopisné prózy Země zamyšlená Ladislav Stehlík. A nelze zapomenout ještě na jedno jméno, které tato města spojuje, je jím fotograf Josef Seidl, jehož snímky tvoří obrazovou kroniku Šumavy minulého století. Na obě města lze pohlížet i z ptačí perspektivy, tedy z rozhleden umístěných na nejvýše položených místech v okolí. Kleť za svým dvojčetem Libínem zaostává o pouhých osm metrů. Obě města jsou branou do hustých smrkových i bukových lesů, které tvoří Šumavské podhůří. Po sametové revoluci se z ospalých okresních měst stala oblíbená hostitelská místa slavností, koncertů, festivalů a jsou přitažlivým cílem pro každého milovníka jižních Čech a nadšeného turistu. Tímto by měla končit moje zpověď o malebném městě Prachatice! Ale musím ji dopsat! Každý den v tomto městě prožitý je pro mne svátkem a novým zážitkem. Leč, tenkrát mi bylo lehce přes třicet, běhala jsem, hrála volejbal, mohla jsem pracovat celé noci a chodila spát až při rozednění. Tenkrát jsem cítila mládí, opojení, svěžest... Čas plyne a protéká mezi námi - mezi mnou tehdejší a dnešní, ale krásné vzpomínky zůstávají.

Fórum/III/2013

www.epika.cz

15

literatura | dění, ukázka z knihy

Knížka s vílou Majolenkou ◊ Hanka Hosnedlová

K

dyž Hynek Klimek, člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů, psal svůj závěrečný materiál při letních literárních workshopech v Prachaticích, možná ani netušil, že to bude zároveň startovní můstek pro další počin v tomto směru. A to nikoliv počin jednorázový. Díky inspiraci čerpané z tohoto materiálu (jeho část najdete také na stránkách našeho Literárního fóra) vznikly totiž lekce tvůrčího psaní pro děti, které zaštiťuje prachatická městská knihovna a v nichž se samozřejmě na pomyslném školním stupínku uplatňuje i Hynek Klimek. Takže tyto schůzky vyhrazené tvůrčímu psaní a dětským čtenářům se rozběhly již na začátku školního roku a úspěšně pokračují každou druhou a čtvrtou středu v měsíci. Útočištěm je jim čítárna U Čerta v knihovně a v hlavní roli je vždy a trvale – kniha... Kromě jiného z této aktivity i nová dětská kniha vznikne a její specialitou bude skutečnost, že se na ní budou spolupodílet právě pravidelné návštěvníci těchto inspirativních schůzek. A ještě něco – její patronkou je křehká plavovlasá víla Majolenka, která bude jak tvůrce, tak čtenáře provádět celou již rozepsanou knihou... Tak se nechme překvapit.

O víle z Prachatic ◊ Hynek Klimek

J

ak profe s or Čis t otka obje vil s vo ji vílu Pěšinou pod strání, ze které k nebi trčely pahýly a holé kmeny lesních stromů s opadaným jehličím, zvolna kráčel starý vousatý pán a nespokojeně vrtěl hlavou. Vzpomínal na les, který tady rostl, než smrky napadl a zničil kůrovec, a bylo mu po něm smutno. Najednou uslyšel, že nablízku někdo žalostně pláče. Rozhlédl se, ale nikoho neviděl. Až když popošel o kousek dál po pěšině stoupající vzhůru svahem, uviděl, že dole v údolíčku v trávě u potoka, opřená zády o veliký balvan, sedí nějaká dívka s  dlouhými vlasy barvy dozrávajícího obilí a rukama zakrytým obličejem. To ona tak naříkala. Když k ní popošel blíž, všiml si, že je bosá a na sobě má bílé šaty. Zastavil se až pár kroků od ní, ale stále si ho ještě nevšimla, zcela zabraná do svého smutnění. Proto lehce zakašlal, aby ji na sebe upozornil. Pozvedla k němu uslzené oči. Měly chrpovou barvu. „Stalo se vám něco zlého? Mohu vám nějak pomoci?“ zajímal se účastně. „Jo, stalo se mi něco velice moc zlého, ale pomoci mi nemůžete, protože mně už není pomoci,“ hlesla smutně a znovu se hlasitě rozplakala. „Ale, ale, nikdy přece není tak zle, dokud člověk neumírá, aby nemohlo být líp,“ pokoušel se ji ukonejšit.

16

„Hm,“ špitla, „Jenomže já nejsem člověk, ale lesní víla a umřel mi les, o který jsem měla pečovat.“ Její odpověď vousatého pána zarazila. Chvíli rozmýšlel, co na to říct. „Inu, je to smutné, co se tady stalo s lesem, ale on tady časem zase vyroste nový. Alespoň doufám, že tomu tak bude,“ řekl pak. „Jenomže, i kdyby tady les znovu vyrostl, bude to trvat dlouho a já jsem teď v tomhle místě úplně zbytečná. A právě tady jsem se měla o les starat,“ stýskala si smutná víla. „Vůbec nevím, co mám dělat. Asi tady ani nebudu smět zůstat. Třeba se přižene vítr a odnese mě, anebo mě za to, že jsem les neochránila, rozfouká na cáry mlhy.“ Vousatý pán se na ni chvíli díval a pak povídá: „Ale, ale, proč by vás vítr ztrestal, když za zánik lesa nemůžete? Chápu ovšem, že v tomhle uschlém lese je pro vás obtížné zůstat. Víte co? Jestli byste chtěla, vezmu vás k sobě domů a nějakou práci bych pro vás určitě našel, abyste se necítila být zbytečnou,“ nabídl jí. Pozorně na něj upřela své modré oči. „Ale já jsem vám už přece řekla, že jsem víla,“ řekla tak tiše, že ji sotva slyšel. „No a? Ta práce by se týkala přírody, a té přece určitě rozumíte,“ odvětil.

Kresba: Zdeňka Študlarová

Tentokrát chvíli trvalo, než odpověděla. Už ale přestala plakat. A právě v tu chvíli zavál svěží vánek a zaševelil víle do ucha: „Myslí to s tebou dobře. Je to hodný člověk. Důvěřuj mu a jdi s ním.“ „Jestli mluvíte pravdu, že byste pro mne měl takovou práci, abych mohla pečovat o přírodu, tak bych s vámi šla. Tady už zůstat nechci a ani nemohu, když jsem tady na nic,“ řekla tedy.

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

literatura | ukázka z prózy, zamyšlenka

„Samozřejmě že mluvím pravdu. Nemám žádný důvod, abych vám lhal,,“ utvrzoval ji. Dlouze si ho prohlížela pátravým zrakem. „Myslím, že vám mohu věřit. A kdyby tomu snad bylo jinak a zklamal jste mě, tak vám uteču,“ prohlásila pak. „K útěku určitě nebudete mít důvod,“ usmál se. „Ale ještě jsme se ani nepředstavili. Já se jmenuji Čistotka a jsem profesor. Ale profesore mi neříkejte. Oslovujte mě třeba strejdo. To se tady tak někdy starším lidem říká, když se s nimi seznámíte.“ „Tak ano, budu vám tak říkat. Já jsem lesní víla a žádné jméno nemám. A byla bych ráda, kdybyste mi přestal vykat, je to takové divné. Tykejte mi. To se mi bude líbit mnohem víc,“ řekla víla. „Tak dobře,“ souhlasil. „A jestli nemáte, tedy, nemáš jméno, mohu ti říkat třeba Majo­lenka, jestli nejsi proti.“ „Jé, to je hezké jméno! Jak vás napadlo?“ řekla potěšeně víla. „Áále…“ začal váhavě profesor Čistotka s  vysvětlováním, avšak pak potlačil rozpaky a rozhodným hlasem vílinu otázku zodpověděl. „Vlastně není důvod, proč bych to nepřiznal. Já jsem vždycky chtěl mít nějakou Majo­lenku, ale nějak mi na to doteď nezbyl čas. Kolegové, i lidé z okolí, se mi dlouhé roky občas smějí, že jsem se oženil se svou prací a nikoho jiného k  životu nepotřebuji. Ale není to tak úplně pravda, i když svou práci mám velice rád.“

„A co vůbec děláte?“ zajímalo vílu. „Jsem přírodovědec a zabývám se ekologií. Stavem přírody, změnami, které v ní lidskou činností nastaly, a jak by se mohlo a mělo zabránit škodám, které v ní působí třeba nečistoty z průmyslové výroby, necitlivé zásahy a tak podobně. Přednášel jsem o  tom na univerzitě a píšu o tom články a knihy,“ přiblížil starý profesor. „Jé, to musí být zajímavé!“ řekla víla „To víš, že ano!“ odvětil potěšeně. „A ty mi teď budeš pomáhat,“ dodal návazně a víla se znovu usmála, protože začala věřit, že profesorovi bude schopná pomáhat a bude jí s ním dobře. „Sice nevím, čím vám pomohu a ani nevím, co to je průmyslová výroba, ale jestliže to, co po mně budete chtít, bude přírodě k dobru, budu vám pomáhat ráda,“ souhlasila a jeho návrhem.

J

ak si profesor Čistotka dovedl vílu domů

Vousatý starý pán po seznámení s vílou rozvážným krokem vykročil cestičkou dolů z  kopce a víla šla lehkým krokem po jeho boku. Nejprve spolu rozmlouvali o lese a o  tom, co v něm roste nebo by růst mělo, jaká zvířata, ptáci a hmyz v něm žijí a starý profesor zjistil, že víla o tom ví opravdu hodně, což ho potěšilo. Když jí pak ale řekl, že s ním bude bydlet v domku ve městě Prachaticích, vůbec nevěděla, jak takový domek vypadá a co to vůbec je město. „Tak to by bylo na dlouhý výklad,“ usoudil.

„Až tam dojedeme, uvidíš to na vlastní oči. Doufám, že tě to nezklame a neutečeš mi rovnou,“ dodal. „Jak dojedeme?“ otázala se. „Já umím jenom chodit. Jak se dělá, když se jezdí?“ „Ach jo, s tebou to asi nebude alespoň zpočátku jednoduché. Znáš vůbec něco kromě lesa?“ pohlédl tázavě na vílu. „Kromě lesa? Znám také potoky, louky, skály, prostě celé hory. Ono je na světě ještě něco jiného než hory a les? Já jsem se o ničem jiném, než nás z vílí říše vyslali na svět, nedozvěděla. Asi to ale nebude nic důležitého, když jsme se to neučili ve škole a ani naše královna nám o tom nic neřekla, když nás propouštěla na cestu na svět.“ Tak a tady vyprávění zatím končí. S vílami to nezřídka nebývá jednoduché a není to jednoduché ani s Majolenkou. Usmyslela si totiž, že dál mi zatím nic vyprávět nebude, pokud mi se sepisováním jejích dalších příběhů nepomohou prachatičtí školáci. Profesor Čistotka jí sice už ukázal to hlavní a nejdůležitější, co ve městě je, ale nemá čas s ní dennodenně chodit po Prachaticích. A Majolenka by je chtěla poznat úplně dokonale. Vymyslela si, že nejlepší by to bylo prostřednictvím školáků, protože právě ti jí připadají nejvhodnější, s kým by se mohla kamarádit. Mohli by jí povědět o všem zajímavém, co se dá v Prachaticích poznat a   co by tady mohla prožít. Takže teď už není jenom na mně, jak a jestli vůbec bude sepisování jejích příběhů pokračovat.

Svět vět. Díl druhý ◊ Miloslav Král Český

I

to, jak zformulovat polopravdu, má svá pravidla. Nejjednodušší metoda je založena na prosté eliminaci nežádoucího slova (slov). Zkrátka nesdělit všechno. Např. strohá zpráva: Dvacetiletého B. S. potkalo neštěstí. Uklouzl, a tramvaj mu ujela nohu. Nedá se přehlédnout prvek ohleduplnosti k příjemci zprávy, protože ve skutečnosti mu ujela nohy obě. Jedná se o t.zv. polopravdu ryzí, je zde poctivě dodrženo 50 % pravdy. Zbytek pak může být dávkován později. Takto amatérsky ovšem postupuje jen mediální trpaslík. Zhotovitel vskutku sofistikované polopravdy je velkorysejší, nezabývá se malicherně nějakými procenty. Prakticky ani fakta nejsou moc důležitá. Nějaké to slůvko sice může samozřejmě vypustit také, ale hlavně to původní znění zaplevelí řadou slov dalších. Potom může sdělení vypadat třeba takto: Při cestě skupinky mladíků z hostince uprostřed deštivé noci rušil rozjařený B. S. noční klid. Víme jako první, že na kluzké tramvajové koleji předváděl svým kamarádům vystoupení opilého provazochodce. Podle svědků si počínal tak neopatrně, že mu ujela noha. Nám se ovšem podařilo vypátrat ještě jiného svědka, podle kterého výtržníkovi pouze ujela tramvaj, nikoliv noha. Náš štáb pro vás zjišťuje další podrobnosti. Zatím však vše nasvědčuje tomu, že mladík měl vlastně štěstí. Zvláště když uvážíme, že se snadno mohlo stát i neštěstí.

Fórum/III/2013

www.epika.cz

17

literatura | soutěže

Místo Žabky dostane prostor horor ◊ hanka hosnedlová

N

amísto dvanáctého ročníku Jihočeské žabky vyhlašuje tentokrát Jihočeský klub Obce spisovatelů v součinnosti s HSF-klubem novou literární soutěž, vyhrazenou trojici žánrů: horor, sci-fi a fantasy. To ovšem neznamená, že Jihočeská žabka zcela zmizí z aktivit JčKOS – pouze se bude vždy ob rok střídat s touto novou formou soutěže, jíž mimo jiné rozhodující podporu poskytuje i jindřichohradecké nakladatelství Epika. Letošní zadané téma zní tak trochu v duchu zmiňovaných žánrů - Tiché písky. Do nové soutěže se mohou zapojit zájemci od 18 let. Rozsah soutěžních prací pak je limitován počtem 20 autorských normostránek a příspěvky lze zasílat na mailovou adresu: [email protected]. U každé práce je třeba uvést jméno autora, věk, adresu a telefonní spojení. Uzávěrka byla stanovena na 31. leden příštího roku a odměnou pro vítěze bude zařazení jejich soutěžních povídek do knižního sborníku s  pracemi již zaběhnutých zkušenějších autorů. Došlé práce bude s anonymitou pro soutěžící hodnotit odborná porota, jejíž konečné resumé také určí vítěze soutěže. „Očekáváme nové objevy v žánru horor, sci-fi nebo fantasy, a to nejen pro tento vyhraněný projekt, ale třeba i pro následné rozšíření řad našeho HSF-klubu, který funguje již dva roky pod zastřešením Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Jsme zvědaví, čím nás noví, pro nás v tuto chvíli třeba neznámí autoři dokáží překvapit,“ dodává v závěru Jiří Sivok, představitel HSF-klubu a garant uváděné soutěže.

Proč se Jihočeský úsměv usmíval ◊ hanka hosnedlová

L

iterární soutěž Jihočeský úsměv, určená pro děti do 15 let, se konala letos již počtvrté, ale poprvé pod záštitou Jihočeské vědecké knihovny. Ovšem Jihočeský klub Obce spisovatelů zůstal i nadále hlavním garantem tohoto literárního klání. ........ Do soutěže se tentokrát sešlo 112 prací od 106 autorů ve věku od 7 do 15let, s převahou příspěvků od žáků druhého stupně. Chlapců bylo tentokrát víc než třetina – přesně 38. Celkově tak reprezentovali 13 škol většinou z krajského města. Mezi příspěvky se kromě povídek a pohádek objevily také úvahy, reflexe na přečtené knížky a nechyběly ani básně, některé práce byly dokonce vyzdobené obrázky. Porota složená ze členů JčKOS rozhodně neměla jednoduchou práci - po obodování se nakonec několik hodin dohadoval konečný výběr těch, kteří se ocitli ve vítězné desítce. Škoda, že těch stupínků pro vítěze není alespoň dvakrát tolik. Samosebou se přihlíželo nejen k úrovni příspěvku, ale i k originalitě nápadu a věku soutěžícího. Ovšem některé z prací, i když se neocitly mezi vítěznými, budou průběžně otištěny ve školním časopise Robinson. A nyní již vítězná desítka: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.

18

Daniela RYPLOVÁ (13) - Gymnázium Jírovcova ČB (Jaká jsem) Jana JÁROVÁ (13) - ZŠ Pohůrecká, Pohůrka ( Včera, dnes a zítra) Denisa HADAČOVÁ (9) - ZŠ Jindřichův Hradec (Táborové dobrodružství) Tadeáš WAGNER (10) - ZŠ L.Kuby ČB (Pohádka o netopýrovi) Radim THEINER (14) - ZŠ Máj 1 ČB (Bílé peklo) Kristýna KOTHÁNKOVÁ (14) - ZŠ Bezdrevská ČB (Co je to vlastně kniha?) Magdalena MAŇÁSKOVÁ (11) - Gymnázium Trhové Sviny (Noc v Alpách) Martin TOMEK (13) - ZŠ Matice školská ČB (O smutné žirafě) Tereza NEDOROSTOVÁ (2.třída) - ZŠ Dukelská ČB (Podzim, Alík a balík) David VIKTOR A (10) - ZŠ J.Š.Baara ČB (bez názvu...)

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

Literatura | literární ceny

Cena Petra Jilemnického putovala na jih ◊ František Tylšar / Foto Památník lidice

P

o čtvrtstoletí udělilo Město literatury faktu Letohrad a správa Odkazu Egona Ervína Kische obnovenou literární cenu letohradského rodáka Petra Jilemnického. Mezi oceněnými byl i člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů Přemysl Veverka. Cenu, kterou převzal dne 21. října 2013 v budově Senátu Parlamentu České republiky, obdržel za knihu Jdou do nebe, z prostředí letského koncentračního tábora. Knihu vydal Památník Lidice ve spolupráci s nakladatelstvím VEGA Nymburk v roce 2012. Děj se odehrává ve válečných letech v protektorátním cikánském sběrném táboře v Letech. Fiktivní vyprávění o lásce v čase, který lidským citům ani v nejmenším nepřál, je více než pouhým příběhem. Celá kniha je jakýmsi mementem pro stovky cikánských mužů, žen a dětí, které semlela zrůdná válečná mašinérie. Ze 6500 příslušníků cikánské menšiny, které uvádí protektorátní evidence ve válečném roce 1940, jich přežilo jen několik stovek - snad půl tisícovky, snad osm set. Koncentrační nacistický tábor v Letech, vyhrazený cikánskému etniku, byl jedním z nejsilnějších vyhlazovacích nástrojů nelidské nacistické filozofie. Fungoval pouhý rok, ale pro příslušníky této menšiny byl skutečnou apokalypsou. Přestože byl zrušen už v roce 1943 a stopy po něm téměř zahlazeny - nemělo Přemysl Veverka po převzetí ceny by se na něj zapomínat.

Ocenění za humor v literatuře ◊ Pavel Weigel / Foto www.praha11.cz

O

bec spisovatelů a Městská část Praha 11 na návrh člena Obce spisovatelů Pavla Weigla zřídily Cenu Miloslava Švandrlíka, určenou pro nejlepší humoristickou knihu českého autora. Knihy vydané v roce 2012 a zaslané do soutěže hodnotila porota vedená dr. Radko Pytlíkem. Dne 22. 9. 2013 cenu předali předseda Obce spisovatelů Tomáš Magnusek a starosta Městské části Prahy 11 (kde Miloslav Švandrlík dlouhá léta žil) Dalibor Mlejnský. Cenu Miloslava Švandrlíka získal Evžen Boček za knihu Poslední aristokratka, vydanou nakladatelstvím Druhé město. Cena je spojena s odměnou ve výši 10 000 Kč. Na dalších místech se umístili Jan Nejedlý za knihu Nová pražská strašidla z nakladatelství Argo a Jiří Žáček za knihu Tak pravil XY z nakladatelství Šulc-Švarc. Ocenění obdrželi originály kreseb Vladimíra Renčína, věnované autorem, knihy Miloslava Švandrlíka ilustrované Nepraktou, věnované nakladatelstvím Epocha, a věcný dar Městské části Prahy 11.

Fórum/III/2013

www.epika.cz

Evžen Boček (vlevo) při přebírání ceny

19

Literatura | projekt, soutěž

Kniha za jednu noc ◊ Jan Medek / Foto Antonín Špát

D

ne 18. 6. 2013 od 17:30 hod. proběhla v DADAKlubu v Jindřichově Hradci naše první akce tohoto druhu nazvaná „Kniha za jednu noc“. Večer odstartoval Honza Frolík křtem své knihy Haiku to nevysvětlí, patřící dozajista k nejvýznamnějším dílům, která na území našeho okresu v  oblasti poezie kdy vyšla. Bohužel zájem lidí o náš region, potažmo místní literární tvorbu, je pramalý, a tak tato skutečnost prakticky všem unikla. Asi zůstane neměnným faktem, že „velkých věcí“ se vždy zúčastní jen opravdu malý počet lidí. Po více než hodinovém autorově přednesu, do kterého jsem příliš jako moderátor nezasahoval, se večer zlomil do druhé poloviny. Nutno říci, že původní záměr napsat knihu za jednu noc ve stylu DADA byl celkem odvážný kousek. Ukázalo se, jak nesnadná je to věc. Většina lidí nosí všude s sebou překážky. Jsou ale situace v životě, kdy je třeba odložit všechno a prostě jít a nic víc. Kniha za jednu noc je přesně ten případ, kdy musíte odložit všechno, co děláte obvykle, a prostě skočíte. Pravdou je, že ani DADAklub nebyl na podobnou akci připraven, neb nás vyhnali kolem druhé hodiny ranní. Ze začátku to vypadalo, že se akce nepodaří. Ale jak čas postupoval, někteří lidé odešli a jiní v pozdějším čase dorazili, a tak nakonec přeci jenom, možná s trochou štěstí, vznikly podklady pro knihu, kterou asi už nikdo nikdy nevytvoří. Skupinová tvorba ve stylu DADA, která se nám díky Igorovi Tausingerovi v pozdějším čase podařila nastartovat, zafungovala. Opravdu domácí prostředí DADAKlubu vše ještě umocnilo. Dva dobří grafici v plném nasazení, přepisovatelka, která všechny texty rovnou přepisovala do počítače -  malý sen se stal skutečností a pod rukama začalo vznikat něco, na co nejsme v České republice moc zvyklí. Jak to vše dopadlo, si můžete přečíst v knize, která brzy v našem nakladatelství vyjde. Kniha za jednu noc je projekt v mnoha ohledech unikátní. Láme všechny zaběhlé postupy a ničí všechno, co jste si kdy mohli myslet, a to už v procesu vznikání. Samotný akt lze vnímat jako velmi neobvyklý osobní zážitek, samozřejmě jen pro ty, kteří se dokázali oprostit od okovů, které utváří naše mysl. Jde o vlivy, které si neuvědomujeme, přesto nám zásadně utváří každodenní život.

Jindřichohradecký Textík ◊ František Tylšar

N

akladatelství Epika pod záštitou města Jindřichův Hradec a Jihočeského klubu Obce spisovatelů vyhlašuje IV. ročník autorské literární soutěže pro děti - jindřichohradecký Textík. Soutěží se v oboru próza a poezie. Součástí tohoto ročníku je již podruhé i ilustrační soutěž.

Zadání literární části Textíku: • do 14 let – poezie – Hračka, • do 14 let – próza – Příběhy z hvězd, • od 15 let – poezie – Milostné verše, • od 15 let – próza – Zdál se mi sen. Zúčastnit se je možné jen se svým vlastním dílem o délce textu max. 3 stránky A4, ve formátu MS Word, které nebylo ještě nikde prezentováno. Případné komiksy nebudou přijímány. Soutěžní příspěvky lze posílat e-mailem na adresu [email protected]. Ve zprávě uveďte věk a kontakt (poštovní adresa, e-mail, telefon), v případě žáka nebo studenta i adresu školy. Bez těchto náležitostí nebude příspěvek přijat. Uzávěrka soutěže je 15. ledna 2014. Přihlášením do soutěže účastník dává souhlas k případné publikaci díla v knize vítězných a doporučených prací. Dále k následné prezentaci díla na závěrečném literárním večeru a publikaci příspěvku v měsíčníku Jindřichohradecký zpravodaj. Vítězové jednotlivých kategorií obdrží poukázky a věcné ceny, které věnují jindřichohradecké firmy. Bude udělena i Cena města Jindřichův Hradec a cena Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Další podrobnosti naleznete na http://epika.cz.

20

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

Ivana Bednářová: Stínohra 2011

Ivana Bednářová: Animal computer Fórum/III/2013

www.epika.cz

21

Hudba | výročí

Ohlédnutí za Minnesengry v notách i slově ◊ Hanka hosnedlová / Foto publikace: To byli minnesengři 1968 - 1990

Bomba na hudebním nebi! Nečekané muzikantské zjevení! Těmito nadšenými slovy se vyjadřovali hudební odborníci a kritika, když se českobudějovická folková skupina Minnesengři koncem 60. let minulého století objevila na scéně. Od té doby uplynulo neuvěřitelných 45 roků, kapela se před více než dvěma desetiletími rozpadla, ale písničky Minnesengrů znějí jak na rozhlasových vlnách, tak na pódiích nebo u táborových ohňů dodnes.

O

žované publikace financoval. Editorskou práci a grafickou úpravu zdarma poskytl člen našeho sdružení František Tylšar. V brožuře je zaznamenán jak vznik a vzestup kapely, její úspěchy, tak i problémy, se kterými se během let musela skupina potýkat, či nezbytné personální šachy v hráčských sestavách. Líčí cestu kapely k lidové písničce, která se pro skupinu stala typickou a kterou Minneseng­ ři dokázali zatraktivnit i pro mladé posluchače, zmiňuje vztahy s tehdejšími zřizovateli a  dozorčími totalitními orgány, zabývá se příčinami odchodů a změn v sestavě i na tehdejší dobu nezvyklých filmových a televizních prezentací. Nevyhýbá se však ani době určitých tvůrčích neshod, problémům po odchodu Žalmana a objektivně se snaží předestírat důvody všech vyvstalých situací. Malým bonusem pro čtená-

všem lidská paměť je vrtavá a nespolehlivá, a tak se myšlenkou připomenout historii a existenci legendárních Minnesengrů začal již před pár lety zaobírat Pavel Anděl Pokorný, kapelník a jeden ze zakládajících členů zmiňované populární skupiny. Jednak uvažoval o koncertě s vystoupením zbytku kapely, na který začal v té době již zkoušet, jednak chtěl minnesengrovskou historii vydat v písemné formě, jako brožuru. Po několika setkáních a   vzájemné dohodě o postupu však udělala čáru přes veškeré plány před více než dvěma roky jeho tragická smrt. Nějakou chvíli se zdálo, že plánovaný projekt zase zcela zapadne, ale pak vstoupil do hry Andělův blízký přítel a muzikantský kolega Pavel Žalman Lohonka, který se rozhodl odložené plány oprášit a dotáhnout je do zdárného kon-

Minnesengři 1970 ce. Tak se začal znovu připravovat vzpomínkový koncert, tentokrát situovaný ke 45.  výročí vzniku Minnesengrů. Tohle půlkulaté jubi­leum sice připadalo už na začátek podzimu, ale termín pro slavnostní koncert v DK Metropol byl dohodnut až na 14. listopad. V programu, který vyplnily minnesengrovské písničky z  jednotlivých etap kapely, se kromě Žalmana a jeho kapelní formace objevila i většina z dosud žijících hudebníků a zpěvaček, kteří skupinou za dva-

22

advacet let jejího trvání prošli a zanechali v  ní svou nezaměnitelnou stopu. Aktuálně k tomuto jubileu vydal Český rozhlas dvojCD z rozhlasových nahrávek, kterých v českobudějovickém studiu natočili Minnesengři okolo čtyř stovek. Album bylo pokřtěno v průběhu koncertu, stejně jako knížka s názvem To byli Minnesengři, která mapuje existenci skupiny od přelomového roku 1968 až po rok 1990, kdy se kapela definitivně rozešla. „Původně vznikla z pera autorky tohoto článku série článků doprovázená dobovou fotodokumentací, která v loňském roce vycházela v jihočeském Deníku a vzbudila nečekaný zájem u pamětníků i hudbymilovné veřejnosti. Cyklus článků se poté stal výchozím základem pro souborné vydání v podobě knížečky se spoustou dokumentárních snímků a také s citacemi řady hudebních publicistů a muzikantů, kteří jedinečnou éru Minnesengrů zažili na vlastní kůži,“ charakterizuje obsah útlé knížky Pavel Žalman Lohonka, který zároveň tisk bro-

Minnesengři se ztracenou zpěvačkou Pavlínou Braunovou ře jsou pak texty několika autorských písniček, příznačných pro dílčí minnesengrovská údobí.

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

jazyk | jižní Čechy

Temná zákoutí českého jazyka ◊ Vladimír Janda Článek z Českobudějovického deníku ze dne 19. 10. 2013 (v internetovém vydání o den později), autoři: Andrea Zahradníková, Edwin Otta.

P Obrázek: Deník cz - internetové vydání

odle hejtmana Jiřího Zimoly se jižní Čechy připojují ke krajům, které již podobné doporučení mají. Cituji: „Nepřejeme si, aby například z gymnázia mohli vystupovat žáci s výrazně horším prospěchem než před několika lety. Sami ředitelé přiznávají, že znalostní úroveň je dnes rapidně nižší,“ uvedl.

--------------------------Dáme tomu češtinovi na zadek, až se bude divit. Češtin se diví. Češtin se nestačí divit, kamže se za pětadvacet let /což může být v dlouhodobé vyhlídce pouze prchavý okamžik/ po „sametové revoluci“ poděla bohatost jazyka, zredukovaná na úvodní fráze „...a já:“ /následuje nedefinovatelný hrdelní zvuk, vyjadřující náladu okamžiku/ „... a von:“ /opět následuje podobný zvuk/. Kam se poděli všichni hraví uživatelé rodné řeči? Snad nezůstala jen hrstka literátů s námahou zachovávající jakés takés dekórum pod ohlušujícím přívalem vulgarismů, pravidelně se opakujících schématických vět typu: „Mám tě rád.“, „Já tebe taky.“, případně prapodivných hybridních tvarů, slepených z převážně anglických/amerických výrazů v hrůzu budících slovech. Předpokládejme tedy, že například lídryně asi bude samička od lídra. Je možné, že by tito výše uvedení literáti, jazyka znalci, pedagogové a odborní lingvisté dokázali vzdorovat soustavným cíleným útokům? Leč běda, věc má háček. Samy sdělovací prostředky jdou v první řadě jako bořitelé mýtů o srozumitelnosti mateřštiny. Projevy většiny politiků, moderátorů pořadů, sportovců a všelijakých „odborníků“ nedávají mladé generaci příliš velký prostor k vybroušení stylu. Zatím stále fungující sestupný trend vzdělávání na už tak dost nízké úrovni nevyvolává u žáků a studentů žádnou snahu po zdokonalování. A proč také? Postoj dominantního ekonomického směru a jeho protagonistů klade důraz spíše na precizní znalost vševálcující angličtiny, a tak se rodný jazyk dostává někam na okrajovou úroveň zájmové činnosti. Ovšem léty ověřená česká mentalita velmi snadno a ráda připouští asimilaci s jakýmkoli jazykem: - Habsburská monarchie a 2. světová válka = germanofilní jazykové období - Orientace na carské Rusko, později na Sovětský svaz = rusofilní jazykové období - V politickém uvolnění od roku 1989 = anglofilní jazykové období Důvod? Jsme přece malý národ. Avšak malost je hlavně daná smířením se s vlastními nedostatky. Na jedné straně přibývá plešatých lingvistů, kteří si v zoufalství nad marným úsilím zachovat rodný jazyk vyrvali všechny vlasy, na druhé straně pak početných zástupů těch, kterým je celkem jedno, když vážně prohlásí „Zítra budu jít na hustou pařbu,“ a úplně jedno, jestli je výsledek takového prohlášení katastrofický, nebo katastrofální. Jejich písemnosti, pokud vůbec nějaké pořizují, jsou nacpané pravopisnými chybami /leckteré pisatele novinových článků a neseriózní patvůrce křížovkářských výrazů nevyjímaje/ a o diakritice nebo tvorbě české věty raději nemluvě. Spisovný vybroušený jazyk jako známka úrovně společnosti pochopitelně nevzniká sám od sebe a určitě jím doma mnoho lidí nemluví, ale prochází dlouhotrvajícím vývojovým procesem. Jde přece o živý jazyk. Nejprve je tu argot. Hantýrka poplivaných chodníků periferií a nejnižších předměstských sociálních vrstev, a ta nenaskáče do schvalovacího řízení Ústavu pro jazyk český přes noc nějakým rozbitým oknem. Používání takového způsobu mluvy v médiích je však především mladší generací bráno jako předloha pro vlastní tvorbu a na to je třeba nezapomínat. Tedy, tudíž, a tak je na čase vytvořit takové podmínky pro znalost rodného jazyka, aby byly srovnatelné s kvalitou vzdělání v jiných mnohem preferovanějších oborech. Není žádná lepší možnost, než s rozhodnutím Krajského úřadu v Českých Budějovicích souhlasit. Konec konců je to způsob, jak přivést nastupující generaci i přes alarmující závislost na „compech“ k pochopení krásy verbálního i literárního projevu jako měřítka vzdělanosti národa.

Fórum/III/2013

www.epika.cz

23

Dění | Vzpomínka

Život v boxerkách ◊ Hanka Hosnedlová

Pár boxerských rukavic schoulený na víku rakve dával tušit i nezasvěcenému, že ten, s nímž se přišly třetí zářijovou středu do českobudějovického krematoria rozloučit davy lidí, které se ani nevešly do obřadní síně, byl špičkový sportovec.

A

no, Pepík Němec byl skutečně vynikající boxer, úspěšný olympionik, později trenér, ale také tramp, jedinečný kamarád a báječný přímý člověk. Shodou okolností se mi v den pohřbu dostal do rukou jihočeský kulturní občasník s obsáhlým článkem právě o  Pepíkovi Němcovi na prahu jeho osmdesátky. Té se však už nedožil – chybělo jen pár dní... Možná, že sportovní dráhu tohoto citlivého a lidsky vřelého člověka předurčilo už to, že jeho otec, kterému se říkalo Táta Němec, nenásilně vedl všech svých osm dětí ke sportu a najmě kluky, kterých bylo šest, k boxu. Působil tehdy

v boxu jako trenér Slavoje. Pepík si postupem času vypracoval svůj vlastní specifický styl boxování postavený mimo jiné i na práci nohou, který se ukázal jako velice úspěšný. A ty téměř taneční kroky v ringu měly pravděpodobně podíl i na jeho všeobecně rozšířené pověsti brilantního tanečníka na plesových parketech. Pověstná byla ovšem i jeho galantnost k ženám. To jsem si nejedenkrát ověřila při četných kratičkých setkáních na chodbě redakce deníku, kam pravidelně chodíval za sportovními redaktory. Ale stejně galantně se k ženám choval třeba i na trampských akcích, nebo když na kole brouzdával ulicemi města. Boxoval v těžké váze a ačkoliv jeho soupeři byli vesměs těžší než on, nikdy nebyl knockoutován. Nikdy mu také rozhodčí neudělil napomenutí za nefér hru. A to měl Pepík na kontě okolo devíti stovek zápasů. Naprostou většinu vítězných. Byl velice oblíbený nejen pro své sportovní výkony, ale především pro svou přátelskou, skromnou a nezištnou povahu. Jeho úspěchy s ním obvykle slavívalo celé město... Ať už se jednalo o jedenáct titulů mistra Československa,

Foto: Wikipedie mistra Evropy nebo výsledky na olympiádách - v  Melbourne a v Tokiu byl pátý a z Říma přivezl bronz. Mohlo to být ještě lepší, kdyby mu tehdy nepraskla rukavice. K těmto trofejím přibyl skutečně zaslouženě i titul Zasloužilého mistra sportu a mnohá uznání za jeho trenérskou činnost. S nadšením podporoval mladé talenty a zasloužil se i o obnovení boxu v jihočeské metropoli. Nejen za to se stal prezidentem Budweiser Samson Boxing Clubu. Rád vzpomínal i na setkání s Cassiem Clayem (Muhamad Ali), ale i s jinými borci z ringu, u nichž vždycky dokázal vyhledávat spíše jejich přednosti než negace. Jeho vítězství nad Abramovem v Moskvě před padesáti roky se stalo doslova legendární, že je dokázali férově ocenit i Rusové. A Pepík ke svým trofejím sportovním celá desetiletí sbíral i trofeje vřelé lidskosti, o nichž kolují mezi pamětníky spousty živých historek. I tak se Pepík Němec zapsal do paměti svých „Budějčáků“, ale i všech, kdo s ním kdy přišli do styku...

Foto: Ondřej Brynych

24

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

Ivana Bednářová: Krajina hudebního skladatele

Ivana Bednářová: Vzducholoď Fórum/III/2013

www.epika.cz

25

literatura | nové knihy, připravuje Hanka Hosnedlová

Jan Bauer Arcibiskupův noční host MOBA, 2013

Vladimír Stibor a kol. Ptáci z podzemí Milan Hodek, 2013

U

B

ž podtitul této knižní novinky z pera pilného vodňanského spisovatele Jana Bauera napovídá, v jakém duchu se bude tentokrát napínavý historický děj s detektivními prvky ubírat. Doplněk titulu Arcibiskupův noční host zní totiž V tajných službách Otce vlasti a volně navazuje na předchozí román Král zvedá meč, situovaný do stejného prostředí, doby a s řadou známých postav. Samosebou půjde opět o zákulisní intriky a  dějinotvorné politické tahy v nejvyšších vládních kruzích v době krále Karla IV., který také hraje jednu z hlavních rolí tohoto velkého a rozhodujícího představení na šachovnici tehdejších evropských panství, při němž je v sázce celé Braniborské markrabství. A protože jde o někdejší dědičný majetek Lucemburků, který je v popisovaném údobí v držení protivenského rodu Wittelsbachů, je jasné, že se situace vyostřuje doslova na ostří nikoliv nože, ale meče. Pozornost je v tomto případě soustředěna na magdeburského arcibiskupa a jeho nočního hosta, od jejichž setkání se odvíjí vysoká a nebezpečná hra, která uvede do pohybu válečné tažení v čele s Karlem IV. Kolem tohoto doloženého historického faktu se však na stránkách knihy rozvíjí pestrý kaleidoskop nevšedních dílčích dění se spoustou figurek, intrikánských tahů a osudových záměn. V  ději ne š e t ř i l aut or ani ne č ek aný mi z v r at y, napr ost o netušenými vy vrcholeními či ostřejším kořením středověké pikanterie, takže nudit se čtenář nebude rozhodně ani na malou chvilku.

26

ásně téměř šesti desítek autorů zahrnuje knížka v sympatické světle béžové obálce s černobílou tužkokresbou a názvem Ptáci z podzemí. Mnohem více však o jejím obsahu napovídá stručný podtitul: Almanach české poezie. Skutečně najdete na stránkách této sbírky s ilustracemi Aleny Stiborové vedle sebe básníky známé a renomované, kteří ušli po cestě poezie už notný kus, a autory, kteří s lehkonohou Múzou v říze veršů teprve začínají koketovat, anebo se dosud neodvažovali své výtvory nabídnout ke knižnímu publikování. Jak píše iniciátor této sbírky Vladimír Stibor, sestavit almanach básníků je jako odvážit se dobrodružné výpravy. Nejenže se musí sehnat dobrá loď, která uveze shromážděný náklad veršů a nadějí, ale musí se najít i správný přístav, kam loď pod plachtami odhodlání zamíří. Autory dílek pub­ likovaných v almanachu přirovnává podle vyzrálosti jejich prací k ostříleným mořským vlkům, ale také k plavčíkům, kteří moře znají jen z doslechu, ke svátečním vodákům i  k veslařům z galér, co mají dlaně odřené do krve. To všechno se totiž dá spolehlivě vyčíst z řádek básní, pokud ovšem máte ten správný kompas a zkušenosti s mořem klidným i rozbouřeným. Proč se ale tento titul ocitl mezi knižními novinkami jihočeské literární scény? Odpověď je nadmíru jednoduchá: mezi oněmi 58 autory je totiž i člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů – František Tylšar. Na závěr mne však napadá další otázka, na kterou ale odpověď neznám – proč jen jeden?

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

literatura | nové knihy

Jan Bauer Smrt na jazyku MOBA, 2013

7 jihočeských a 7 bavorských autorů Světla a stíny minulosti Městská knihovna Prachatice, 2013

Č

T

tenáři ještě nestačili dočíst druhé volné pokračování cyklu V tajných službách Otce vlasti z pera vodňanského autora Jana Bauera a už je tu svazek třetí, nazvaný příznačně Smrt na jazyku. Pochopitelně, že i tentokrát se děj točí kolem nejmocnějšího evropského panovníka Karla IV., který je sice ústřední postavou, ale kola vzrušujících a napínavých událostí roztáčí v jeho jméně i jiní. V popředí zájmu stojí už od počátku snaha o obnovení jednotné Itálie, o jejíž nutnosti se snaží uprchlý římský tribun Cola di Rienzo, který se dostává do Prahy, přesvědčit i tehdejšího krále římského a českého. Zdá se, že Karel IV. je tomuto projektu příznivě nakloněn. Ale nejdříve, při jedné z válečných výprav, podnikne cestu do Itálie – a to v  naprostém utajení, pouze s několika málo průvodci. Asi není třeba zdůrazňovat, kolik nebezpečí a nepříjemných překvapení jej cestou čeká, kolik dobrodružství musí zažít. Třebaže nad ním bdí jeho věrný a obětavý rádce, dominikán Pavel, kterému císař plně důvěřuje, nedokáže jej uchránit před poměrně těžkým zraněním. A protože není ještě úplně jasno, jak jsou v té době mezi mocnými a jejich přisluhovači karty rozdány, uchyluje se zraněný panovník do ústraní, kam je vpouštěn jen málokdo. Dokonce ani jeho druhé manželce, Anně Falcké není dovoleno jej navštívit. Tím spíš, že je dokonce podezírána z pokusu Karla IV. otrávit. Jak se vše nakonec rozmotá, kdo zvítězí a kdo odtáhne s porážkou? To už neprozradíme, aby se měli čtenáři na co těšit. Ale dlužíme jim malý a příjemný dodatek, že totiž ani tímto třetím volným pokračováním cyklus nekončí. Připraven je totiž již díl čtvrtý, nazvaný K výšinám císařského trůnu, a slibujeme stejně strhující počtení jako při předchozích třech svazcích.

Fórum/III/2013

www.epika.cz

ato publikace byla vlastně takovým bonbónkem k rozsáhlému projektu česko-německého sympozia o knihách a  literatuře a k literárnímu vlaku Ecce libri, který každoročně připravuje prachatická městská knihovna. Tentokrát však nejen ve spolupráci s Jihočeským klubem Obce spisovatelů, ale i s německými partnery z Horního Bavorska, zejména pak se vstřícným a činorodým kulturním sdružením KuLaMu v přes­ hraničním Haidmühle. Povídkový sborník byl navíc spolufinancován z  Evropského fondu pro regionální rozvoj – Investice do vaší budoucnosti. Kniha nese vysvětlující podtitul Literární zamyšlení jihočeských a východobavorských spisovatelů na téma, jak se změnilo chování a myšlení lidí na obou stranách společné hranice za posledních dvacet let. Povídky členů Jihočeského klubu Obce spisovatelů jsou ve sborníku publikovány v češtině, bavorští autoři a jejich práce jsou pak prezentováni v jazyce německém. Každý ze zapojených literátů uchopil dané téma z jiného úhlu pohledu, v některých případech velice specifického. Takže se čtenář setká s námětem z prostředí podnikatelského, kriminalistického, rodinného, teen­agerovského, psychologického atd... Rozhodně ale není bez zajímavosti, jak jsou v uveřejněných povídkových dějích konfrontovány názory obou stran na minulost uvězněnou v šedi totality, či na posametový vývoj, který si nepochybně každý představoval naprosto jinak. Navíc je pro českého čtenáře příjemným zjištěním, jak moc publicisté z druhé strany hranice stojí o navázání kontaktů nejen se svými českými kolegy, ale i se čtenářskou obcí. Plusem této knihy je mimo jiné i představení všech zařazených autorů jak ve stručné stati životopisné, tak ve výčtu jejich vydaných děl. I tak si čtenář může udělat obrázek o těch, kteří v  povídkové formě mapují jednu ze současných etap české historie.

27

literatura | nové knihy, připravuje Hanka Hosnedlová

12 autorů Posvícení 9 – Postaru se šít nedá Balt-East Praha, 2013

Jan Bauer Hříchy a vášně přemyslovských králů Čas, 2013

◊ Hanka hosnedlová

U

ž ona devítka v titulu publikace signalizuje, že se jedná o   dlouhodobější knižní projekt, který se pomalu blíží k  jubilejní desítce. Název Posvícení pak napovídá, že se bude jednat o pestrou a lákavou směsici chutí a vůní pro literární konzumenty, doslova napříč žánry. Proto se ve sbornících s titulem Posvícení čtenáři setkávají s povídkami, básněmi, eseji, ale třeba i s rozvernými historkami, anekdotickými minipříběhy či s eseji, aforismy nebo epigramy. Výjimkou není ani letošní sborník s číslem devět, který je navíc doprovázen celostránkovými černobílými ilustracemi Brigity Linerové. O jeho obsah se tentokrát podílí rovný tucet autorů, z nichž většinu už čtenáři znají z předchozích projektů stejného názvu, odlišených pořadovým číslem. Proč se ale tato kniha objevuje mezi anoncemi v jiho­českém literárním Fóru? Odpověď je jednoduchá – protože se na jejím vzniku podíleli mimo jiné i dva jihočeští autoři – spisova­ telka Hanka Hosnedlová a básník Michael Lorenc. A to nikoliv poprvé. Výběr zařazených povídek Hanky Hosnedlové se drží celkového záměru této knihy a jsou proto pestré nejen námětově, ale i žánrově. Najdete zde povídku s napínavým podtextem tajemna, rozpustilou historku vyprávěnou dětským jazykem, teenagerovsky ultimativní dopisy Klárce, romantický příběh s   trampskou kulisou, ale i povídku zabývající se otázkou provinění a trestu s kořeny v minulém režimu. Ani soubor krátkých básní Michaela Lorence se nevymyká danému trendu pestrosti – od nápaditých vtipných veršů přes originální metaforická přirovnání až po filozofická básnická zamyšlení, zasahující hluboko pod povrch slov. Myslím, že oba autoři skvěle reprezentují náš literární jih.

28

U

ž sám název knihy Hříchy a vášně přemyslovských králů aneb Horká krev na českém trůně napovídá, o co v obsahu této publikace z produkce nakladatelství Čas půjde. Ani tentokrát vodňanský spisovatel Jan Bauer neopouští svou osvědčenou parketu, kterou je historie, královské osobnosti a dosud neuveřejněné zajímavosti z jejich životů. Nezahlcuje však čtenáře suchopárnými fakty a přehledem letopočtů, ale věnuje se naopak lidským, leckdy velice indiskrétním stránkám historických postav z  královského rodu Přemyslovců. A začíná pěkně od podlahy, tedy od všetečné otázky, kde se vlastně králové vzali? Samozřejmě najdete odpověď už v první kapitole, ale tím víc vás zaujme to, co slibuje autor v kapitolách dalších. Bauer vám představí panovníky přemyslovské dynastie jako muže, s jejich klady i zápory, s jejich touhami, láskami a vášněmi, ale také schopné nenávisti a podlosti. A samozřejmě i jejich partnerky, bez nichž by se všechny ty popsané děje nemohly odehrát. Netřeba asi dodávat, že k prezentovaným dedukcím a kombinacím dochází Jan Bauer na základě seřazení a propojení dostupných faktů a znalostí historických souvislostí dané doby. Tak se například čtenář dozví, jak to bylo s královskou korunou pro krále Vratislava II. či co se odehrávalo kolem panovníků se jménem Boleslav, zda skutečně kníže Oldřich podlehl svodům sličné pradlenky Boženy anebo jestli královský výnos o monogamii dokázal ovlivnit Vratislavův erotický apetit. Dočtete se, proč se kronikáři domnívali, že krásná a vzdělaná Judita měla ve svazku s králem Vladislavem navrch, a jak si Adléta vyvzdorovala sňatek s Přemyslem Otakarem I. a proč ji pak chtěl král po létech manželství zapudit. Autor poodhalí i podivné okolnosti okolo svatby Přemysla Otakara II. a zmizení jeho milenky Anežky, rozepisuje se o domnívané nevěře Kunhuty se Závišem z Falkenštejna či o dvojakosti osoby Václava III. a spoustě dalších zajímavostí z královských trůnů a ložnic. V této plejádě složitých vztahů a svazků často spíše podmíněných politikou než osobním zalíbením nechybí ani rozličné intriky a dokonce ani vraždami prolitá krev. A když uvážíte, že tohle všechno se doopravdy stalo...

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

literatura | nové knihy

Jan Frolík Sardinku znal jsem rozpustilou Epika, 2013

Hynek Klimek Strašidlář – Mezi námi vílami Grada, 2013

A

T

čkoliv knížka Jana Frolíka je určená především dětem, je připravená rozšířit literární povědomí i čtenářům dospělého věku nebo dokonce literátům samotným. Je totiž souborem básniček, psaných v nepříliš obvyklé formě, a to v limeriku. Autorství limeriku bylo údajně připisováno anglickým námořníkům, kteří si kdysi dávno měli tyto pětiřádkové básničky vymýšlet jako slovní hru pro zábavu svých kumpánů v přístavních krčmách. Pokud tomu tak bylo, asi bych před těmito amatérskými veršotepci s úctou smekla. Zásady tohoto poetického útvaru totiž nejsou tak úplně jednoduché – musí se rýmovat první dvě a poslední řádka, jiný rým pak tvoří třetí a čtvrtá řádka. Přičemž ovšem by mělo být dodrženo i to, že první řádka představuje hlavní postavu, další rozvíjí veršování k pointě a poslední řádka se k charakteristice v úvodu vtipně nebo v nadsázce vrací. Spíš bych se klonila k tvrzení, že zásluhu na vnesení limeriku do literatury měl anglický básník 19. století Edward Lear. Neznám mnoho českých básníků, kteří se této literární disciplíně věnují. Po Jiřím Žáčkovi bych odteď k nim přiřadila i Jana Frolíka. Jeho verše mají lehkost, nápad, vtip i dobrou úroveň stavby veršů. Paleta použitých námětů k pětiřádkovým veršům je pestrá – najdete v ní celou armádu zástupců zvířecí říše i osoby různých profesí, zájmů a neuvěřitelných zálib. Prostě jsou to veršíky rozpustilé, jak signalizuje už titul knížky netradičních básniček i netradičního formátu, a v každém případě vás pobaví. Dětského čtenáře pak nesporně přilákají i barevné a nápadité ilustrace Jitky Weinerové. Autor Jan Frolík není na literární scéně žádným nováčkem. Kromě vydaných poetických sbírek pro dospělé publikoval také v  dětských časopisech Mateřídouška a Sluníčko. Pětadvacet roků učil na základní škole v Kardašově Řečici, kde se také narodil, kromě jiného především češtinu, což se v jeho tvorbě velice pozitivně odráží.

Fórum/III/2013

www.epika.cz

akovým zábavným a naprosto ojedinělým lexikonem o vílách je nová knížka Hynka Klimka z úspěšného pohádkového cyklu Strašidlářů. Knížka je pochopitelně díky pohádkovému námětu určená vysloveně dětskému čtenáři, ale i dospělý, který do ní nahlédne, s překvapením zjistí, jaké má v tomto směru vědomostní mezery. A v tom vám naprosto fundovaně pomůže víla Slavomila z Vysočiny v roli průvodkyně tímto podivným světem éterických bytostí. Věděli jste například, že víly se nedělí jen do dvou kategorií – a to těch, které jsou lidem nakloněné, a druhých, které jsou zlé, protože je to prostě jejich poslání? Jsou totiž víly, jejichž domovem jsou vzdušné zámky nebo pozemské studánky, řeky či rybníky, jiné pak přicházejí z luk, další z lesů, skal, ale také třeba z močálů nebo exotických krajin, jako je Afrika. A ať už se jim říká jakkoli – třeba rusalky, lesní žínky, divoženky, bludičky, nebo sudičky příslušící do zcela speciální kasty - všechny náležejí do tajemné říše víl. Dozvíte se mimo jiné, že víly nestárnou, že chodí zásadně bosy (až na některé výjimky, jako jsou třeba sudičky), že milují tanec, jímž dovedou zmámit a zničit mládence, že vládnou různými kouzly, kterými mohou pomoci, ale i ublížit. A že svou nesmrtelnost a výjimečnost ztrácejí, když se zamilují do člověka, nezřídka pak na svou lásku doplatí i jinak – to už je prostě osud. Seznámíte se i s pražskou vílou z Kanálské zahrady, která jediná toužila zestárnout, nebo čokoládově hnědou vílou Fatimou z africké Sahary, ale také s řadou dalších, o nichž jste také neměli ani tušení. Autor v jednotlivých kapitolách sice vychází ze starých pověstí a bájí, jimž dává současnou srozumitelnou podobu, ale svůj vílí itinerář doplňuje i osobitou fantazií. Jeho historky báječně dokreslují barevné obrázky zkušené ilustrátorky Zdeňky Študlarové a bez přitažlivosti rozhodně není ani originální názorná mapka s vyznačenými místy, kde se která ze vzpomínaných víl vyskytuje.

29

literatura | nové knihy, připravuje Hanka Hosnedlová

Jan Bauer Král nezná bratra MOBA, 2013

Miroslav Pech Napíšu Pavle Nakladatelství Petr Štengl, 2013

N

S

esmírně pilný vodňanský autor Jan Bauer ve své nové knize Král nezná bratra opět vrací na scénu oblíbenou dvojici svých hrdinů – někdejšího novoměstského rychtáře Jakuba Protivu z Protivce a jeho přítele, živelného mnicha Blasia, s nimiž jsme se na stránkách jeho knih setkali již mnohokrát. Příznivcům Bauerových knih je tudíž hned po úvodní větě jasné, že se jedná o další ze série Bauerových detektivních historických románů, při nichž rozhodně nuda nehrozí. Tentokrát nacházíme Jakuba v sídelním městě, už v novém královském úřadě, který měl být odměnou za jeho obětavou záchranu krále ze zajetí. Takový úřad s sebou však nese spoustu možná i nečekaných povinností. A také nové spojence, nové nepřátele, nové události. A v souvislosti s tím samosebou i nové otazníky. Je překvapivě nabízená pomoc moravského markraběte Jošta, bratrance krále Václava IV., míněna jako přátelské gesto, nebo jsou za tím úplně jiné záměry? Budou odhaleny zločiny králova oblíbence Zikmunda Hulera, který je mnohým trnem v   oku? Zvládne Jakub pohybovat se na ostří nože při těchto komplikovaných záležitostech, v nichž se z pozice svého úřadu musí angažovat? Jak obstojí v síti intrik a temných tahů moci? A  jak mu dokáže pomoci jeho mazaný přítel Blasius? To všechno jsou otázky, které vytanou čtenáři na mysl hned po prvních kapitolách napínavé středověké detektivky, odehrávající se nejen v komnatách mocných tehdejší doby, ale i v drsném prostředí městských ulic, náleven a zákoutí či v chalupách v podhradí. Spád děje spolehlivě zvedne čtenáři hladinu adrenalinu, ale uspokojí i jeho touhu po poznání tehdejšího běžného života a aktuální situace, která je esencí prolínajících se politických, ekonomických a společenských podmínek, s nimiž autor mistrně pracuje..

30

edmadvacetiletý autor Miroslav Pech, který žije a pracuje v  Českých Budějovicích, je už několik let členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Knižní debut má již za sebou, a to povídkovým titulem Neonové pohláďky, který vyšel v roce 2011. Tehdy ovšem ještě pod pseudonymem johN Madhead. O rok později vydal Pech další knížku, novelu nazvanou Rybičky v mixéru. Sedmdesátistránková knížka Napíšu Pavle tentokrát obsahuje dvě obsáhlejší povídky. Ta první má název Nákupák, což je vlastně spojující bod pro několik na první pohled nesourodých okruhů protagonistů. Bohouše, člena ochranky z obchodního centra, tamější prsatou prodavačku Moniku a jejího odmítnutého přítele Petra, skupinku poflakujících se teenagerů, vietnamského provozovatele fast foodu pana Čchena, rozvedeného Vladimíra, jeho bývalou ženu Vlaďku a suverénního homosexuála Pavla. Propojený řetěz všedních každodenních nevzrušivých událostí však v závěru vyvrcholí malými, ale naprosto nečekanými osobními tragédiemi. U první povídky se zdá, že autor zůstal i v tomto případě věrný svému předchozímu – syrově otevřenému, pro někoho možná až příliš drsnému popisnému stylu, ale druhá část knížky je napsána v naprosto jiném duchu. Jedná se o jakýsi vnitřní monolog, neustále se v kruzích vracející k jednotlivým notně ujetým závěrům a tvrzením, přerušovaný stejně laděnými dialogy. I když ani tady neschází Pechova tvrdá, nejednou až šokující otevřenost. Přestože v přehlídce Pechových hrdinů nechybí ani zástupci střední či starší generace, lze předpokládat, že hlavně díky stylu a zaměření obou povídek osloví knížka spíše čtenáře mladších ročníků.

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

literatura | nové knihy

Hanka Hosnedlová Doteky Pegas, 2013

N

etypický – úzký a podlouhlý – formát je příznačný pro drobné básnické publikace aktivního literárního klubu Pegas. Ani útlá básnická sbírečka Hanky Hosnedlové, která vyšla pod touto hlavičkou v cyklu Doteky, se ze zmíněné, dlouhodobě zavedené zvyklosti nevymyká. Sbírka vyšla na začátku léta a ačkoliv její přebal je sladce růžový, najdete v jejím obsahu vedle poetické a něžné romantiky i tvrdou, zraňující slovní pilu nelítostných pravd současné reality. Přesto však i v potemnělém světě stínů a bolestivých ztrát dokáže autorka najít kouzlo výstižných osobitých metafor a mihotavých záblesků stále znovu kříšených nadějí. Vydavatel, jemuž bylo poskytnuto právo konečného výběru, zvolil tentokrát pro obsah sbírečky malý průřez roky Hančiny tvorby, ale neseřadil je podle posloupnosti let. Začíná lyrickými básničkami z jednotlivých ročních období a končí malou, téměř villonovskou drsnou vzpurností. Nejstarší z obsažených veršů nesou sice datum kontroverzního roku 1968, ale jejich výpověď nepostrádá ani dnes nic ze své aktuálnosti, stejně jako podle data vzniku nejmladší zařazená báseň, která má na vrubu tak tři, čtyři roky. I když právě její tón je už daleko temnější a vykukuje z něho i  klíčící zklamání. Knížečku provází drobné černobílé ilustrace Aidy Líhové-Legnerové.

Petr Šulista Buď laskavý Books Print, 2013

Z

básniček a dětských obrázků je sestavena publikace Buď laskavý, neboť zlem platit se nevyplatí, kterou vydal v  předchozím čtvrtletí Books Print. Publikace, která vznikla za podpory nadace Pomozte dětem, je neprodejná a   určená k bezplatné distribuci. Jako autor textu, tedy v tomto případě básniček, je uváděn Petr Šulista, člen Jihočeského klubu Obce spisovatelů, který se již dlouhodobě věnuje podobným humanitním aktivitám. Vlastně díky jeho iniciativě byl celý projekt, postavený na spolupráci s dětmi, ale i s dalšími subjekty, realizován. Polovinu publikace tvoří citlivé básničky Petra Šulisty, v nichž se zabývá etickými a morálními problémy, ovšem ve formě jazykově dobře přístupné dětskému čtenáři. Hovoří se v nich o přátelství, o důvěře, o lásce , soucitu, o skromnosti i pýše, o  schopnosti umět dávat i o lakotě, o správném chování i naparování. Někdy jsou nositeli děje zvířátka, jindy si autor k dosažení příkladu o správnosti a nesprávnosti jednání vypůjčuje důvěrně známé pohádky zpracované do veršů či vdechuje život a lidskou povahu věcem, které nás obklopují. Vždy je ale veršovaná epizoda zakončena stručně a srozumitelně formulovaným poučením. Veršíky jsou doprovázeny celostránkovými barevnými obrázky, které s fantazií a dětským pohledem dotvářejí děj básniček. Jejich autory jsou žáci ze Základní školy Samotišky a jejich kamarádi.

Fórum/III/2013

www.epika.cz

31

literatura | nové knihy, připravuje Hanka Hosnedlová

Jiří Fröhlich, Jaroslava Pixová Stará Otava mezi Strakonicemi a Pískem Blanice, 2013

L

istopadovým křtem v prostorách strakonického hradu byla uvedena mezi čtenáře nová kniha Jiřího Fröhlicha a Jaroslavy Pixové s vše říkajícím názvem Stará Otava mezi Strakonicemi a Pískem. Volně tak nejen titulem, ale i obsahem navazuje na publikaci z roku 2000, kterou autor Jiří Fröhlich nazval Stará Otava mezi Pískem a Zvíkovem, a její loňskou doplněnou reedici. Jak je již z názvu patrné, kniha je věnována zlatonosné řece Otavě, zejména její části náležející ke Strakonicku a ohraničené pak dalším historickým městem – Pískem. Svou pouť za poznáním této zajímavé lokality podél osmadvacet kilometrů dlouhém úseku řeky začínají autoři už v pravěku a pokračují raným středověkem, prvními známkami osídlení, připomínanými archeologickými nálezy a dalšími doložitelnými souvislostmi. Pochopitelně se historie zákonitě dostává ke zdejšímu rodu Bavorů, ke spojitostem s maltézským řádem. Dokumentuje i středověký vznik okolních vesnic jako je Slaník, Štěkeň, Přeborovice, Sudoměř, Kestřany, Lhotu, Zátaví atd. a dostává se až do novověku a současnosti. Netradiční pak je členění kapitol, v nichž se autoři zaměřují vždy na určitý námětový okruh spojený s řekou, jako jsou mosty, přívozy a brody, dále pak mlýny, rybolov či voroplavba. Uváděné stati jsou o to důležitější, že leccos z popisovaného dnes již neexistuje anebo má zcela jinou podobu. Proto je důležité zachovat alespoň touto formou paměť krajiny a samosebou i lidí, kteří krajinu a její kolorit utvářeli. Rozsáhlý je především úsek věnovaný otavským mlýnům, charakterizujícím tamější kraj. Ze sedmnácti, o nichž se autoři zmiňují, je už víc než polovina nenávratně ztracených. Přitažlivá je nesporně rovněž kapitola o rýžování zlata, jehož počátky lze hledat už v dávnověku, předpokládat v keltské historii, spolehlivě doložit ve středověku a v dalších stoletích. Poslední pokusy zaznamenává první čtvrtina minulého století a dnes se již rýžovnické pokusy staly jen společenskou hrou. Nostalgická zastavení vyhradili autoři také hospodám a hospůdkám na březích řeky, z nichž se některé staly doslova legendami, idylickým zákoutím či turisticky oblíbeným místům. A nechybí ani zmínka o pověstech, jimiž jsou některá místa opředená. Méně romantické jsou pak pasáže vracející se k ničivým povodním na Otavě či požárům okolních staveb. Nesporný přínos této hodnotné publikace podtrhuje i spousta černobílých dokumentárních fotografií na křídovém papíře, obrázkových reprodukcí, plánků a barevných mapek popisovaných lokalit.

František Niedl Návrat mistra Moba, 2013

N

iedlův Návrat mistra je v pořadí již třetí díl volného cyklu historických románů, které propojuje jednak postava Lukáše, nejprve platnéřského učně, později tovaryše a nyní již uznávaného mistra, a jednak doba konce 14.století, do níž je děj situován. V románu, kterému rozhodně nechybí dynamičnost ani napětí, figurují skutečné historické osobnosti včetně krále Václava IV., jejichž životy autor mistrně a nenásilně proplétá s osudy svých fiktivních hrdinů. Široký je rovněž akční rádius, v němž se Niedlovy postavy pohybují, což vyžaduje poměrně detailní zeměpisnou i dějepisnou povědomost o prostředí a době, ale také ne vždy všeobecně známá fakta o historických a politických souvislostech v této časové výseči. Drsnému středověku Niedlův drsný, ale velice čtivý styl opravdu sluší a získává mu četné příznivce ve čtenářské obci. Lukáš, který byl v obavách o svůj život nucen v minulosti utéct z rodné Prahy, našel po složitých peripetiích a dobrodružstvích druhý domov v uměnímilovné Itálii. Nyní jej však okolnosti dotlačily k cestě z Milána zpátky do Prahy, která pro něj zůstává nepochybně i po letech dost nebezpečná. Ti, do jejichž intrik před lety celkem naivně zasáhl, ani zdaleka nezapomněli. Proti své vůli je tak opět vtažen do složité a machinacemi prošpikované hry mocných, v níž měl lidský život pramalou cenu. Ale i tak se v ději najde místo na lásku, která – jak jinak – se musí také potýkat se spoustou protivenství a zádrhelů. Tentokrát je vyslán milánským vládcem Viscontim ke králi Václavu IV. pro vévodskou korunku, která měla stvrdit jeho ambice v mocenském postavení a povýšit tehdejší Lombardii na vévodství. Vnucená cesta je plná nástrah, nečekaných překvapení a dobrodružství, s nimiž se ve zbrani cvičený a rázný platnéřský mistr musí leckdy dost složitě a nezřídka s nasazením života vyrovnávat. Ovšem jestli mistr Lukáš doveze vévodskou korunku a příslušný královský certifikát do Milána, to už musí čtenář zjistit sám.

32

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

literatura | nové knihy

Své hrdiny zemřít nenechává Niedlova sága opět na pultech

J

ak už bylo řečeno mnoha jinými přede mnou, pro spisovatele je nejlepší odměnou především čtenářský zájem. A na ten si knihy českobudějovického autora Františka Niedla rozhodně naříkat nemohou. Nejenže se po nich zaprášilo na pultech knihkupectví a v knihovnách patří mezi nejpůjčovanější, ale zájem čtenářské veřejnosti je tak velký, že nakladatelství Moba, kde tyto tituly vyšly, sáhlo znovu po jejich reedici. Tak se opětně objevují na trhu knihy Čtvrtý králův pes a Čas vlků, ale v poněkud jiné grafické úpravě a s jednotícím prvkem na obálce. Nicméně obsah knihy a její hlavní hrdina Hynek Tas z Boru zůstávají stejní. A nejinak tomu bude i s dalším svazkem S vlčí hlavou v  erbu, který vyjde ve druhém vydání v příštím roce. Příznivce této řady dobrodružného historického románu mohu navíc ujistit, že ani tím příhody Hynka Tase nekončí. Rozepsaný je totiž již další, volně navazující díl s touto poněkud kontroverzní postavou pod názvem Krajina nočních jezdců, který se objeví v prodeji rovněž příští rok. A co je potěšující, její děj se odehrává v jižních Čechách. „Mám své hrdiny rád, a tak je mi zatěžko nechat je zemřít, proto má každá z těchto knih natolik otevřený konec, taková zadní dvířka, aby se hlavní postava, i když v závěru leckdy v dost zbědovaném stavu, mohla zase vrátit na scénu,“ přiznává F. Niedl. „Tentokrát je akční rádius hlavní postavy snad ještě pestřejší – mění hodně prostředí a dostává se dokonce i do exotických krajin Jižní Ameriky. Záleží mi na tom, aby reálie románu byly podložené a správné, proto studuji různé knihy a podklady, mapy, sháním detailní informace, třídím je a vyhodnocuji – není to jednoduché, když chci, aby líčené situace, místa a pozadí odpovídaly pravdě,“ prozrazuje autor ke své aktuální práci. A my se můžeme jen těšit na další porci drsných a  napínavých dobrodružství z jeho pera.

Chcete vědět víc? Navštivte webové stránky Jihočeského klubu Obce spisovatelů na adrese http://spisovatelejih.blog.cz/. Naleznete zde vždy aktuální přehled literárních akcí, recenze nových knih, ukázky z tvorby a spoustu dalších zajímavých informací. Mimo jiné je zde k dispozici i elektronická verze časopisu Fórum, kterou si můžete stáhnout do svého čtecího zařízení a například poslat přátelům...

Fórum/III/2013

www.epika.cz

33

literatura | nové knihy

Novinky pokřtěné u Váňů patří humoru ◊ Hanka Hosnedlová / Foto: Lída Švestková

Hned dva dny za sebou vyhradili koncem září v českobudějovickém Salonu U Váňů knihám.

V

prvním večeru byla pozvaným návštěvníkům představena knížka principála tamního kabaretu – Eduarda Váni, druhý večer pak byl věnován publikaci kresleného humoru z  dílny Miloslava Martenka. Eda Váňa pojal svou prezentaci jako malé, ale zábavné retro tamních nejúspěšnějších kabaretních vystoupení, ve druhé části pak ještě doplněné hudebními dárky hostů, mezi nimiž nechyběl ani swingový Jakub Šafr či hráč na pilu Petr Dopita. Teprve v závěru večera byla potom oficiálně pokřtěna Edova knížka Veršování pana Váni, která je – ačkoliv to zní neuvěřitelně – jeho prvotinou. Ne proto, že by autor neměl dostatek materiálu – jeho tvůrčí šuplík doslova přetéká, v průběhu let ho naplnilo víc než půl tisícovky vtipných básniček, ale nějak necítil potřebu vydat alespoň část z toho knižně. Stačily mu spolehlivé reakce vděčného publika. Teprve na naléhání přátel a své ženy Jiřiny se odhodlal k tomuto kroku a za pár měsíců, za přispění Jihočeského klubu Obce spisovatelů a jindřichohradeckého nakladatelství Epika, spatřila sbírka světlo světa. Mezi čtenáře ale vypustil Eda Váňa svou sympatickou knížku s dvěma a půl stovkami veršíků, které nepostrádají nápad, vtip ani nečekanou, dobře vystupňovanou pointu, až po létě. Téměř ze všech gratulací pronášených při křtu zaznívalo přání, aby nezůstalo jen u této prvotiny. Tak se můžeme těšit, že další sbírka s Váňovým podpisem nás pro změnu provede jeho písničkovými texty a těch má víc než čtrnáct set. Rovněž na humoru je pak postavená i nová knížka Slávy Martenka, ovšem v tomto případě se jedná o humor kreslený. Možná, i když to nezaznělo, měla být tato čtvercová publikace s názvem Humor není žádná sranda, plná barevných obrázkových vtípků a vydaná nakladatelstvím Impress, jakýmsi symbolickým dárkem pro autora samotného. Ten totiž jen několik dní před jejím slavnostním pokřtěním oslavil v plné svěžesti úžasnou osmdesátku, kterou by mu nikdo ani zdaleka nepřisuzoval. A že uměl činorodý českobudějovický pilot brát s nadhledem i  velice vyhraněné a ošemetné situace, třeba v době totality, dokázal i při improvizovaném rozhovoru na pódiu. Veselými historkami ze Slávkova života a osobními vzpomínkami přispěli do neformální zábavy večera i někteří z jeho přátel, které pozval, aby vyprovodili jeho knižní dítko do světa. Nechyběl mezi nimi například další českobudějovický kreslíř Jaroslav Kerles, hudebník a konferenciér Standa Kahuda, motocyklový pábitel Petr Hošťálek či kosmonaut Vladimír Remek. Ale navzdory všem těm chvílím stráveným v oblacích, zůstává Slávek Martenek oběma nohama pevně na zemi, o čemž svědčí i jeho nezaměnitelné kreslené vtípky.

34

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

literatura | mezinárodní projekt

O hlavě v oblacích a nohách v betonu ◊ Hanka Hosnedlová Nový česko-rakouský povídkový sborník, na němž se podílelo sedm jihočeských a sedm hornorakouských autorů, nese inspirativní název Hlava v oblacích, nohy v betonu. Je v pořadí už čtvrtým společným dílem literátů ze sdružení Network Memory a Jihočeského klubu Obce spisovatelů, kteří navázali vzájemné kontakty již před více než deseti roky. V tomto přeshraničním tandemu vznikly již knížky Střídavě jasno, Barevné kameny Adalberta Stiftera (ke Stifterově roku) a Vítr sedmi vůní, které byly vydány jak v českém jazyce, tak v němčině. Čtvrtá povídková publikace bude mít na české straně křest již koncem tohoto roku, rakouští vydavatelé chystají první prezentaci německé verze knihy až na jaře roku příštího. A následně pak ještě po letních prázdninách další autorská čtení v Horních Rakousích, samosebou s účastí českých literátů. Českou variantu zmiňovaného nového povídkového souboru vydalo jindřichohradecké nakladatelství Epika s přispěním Nadačního fondu Obce spisovatelů. Společným jmenovatelem všech čtrnácti zařazených povídek mělo být dohodnuté téma o tom, jak se změnilo myšlení a jednání lidí na obou stranách hranice po sametovém převratu v roce 1989. Zatímco české autory daný námět bez výhrad inspiroval k dějovým povídkám zasazeným do různého prostředí, rakouš­ tí literáti dali v naprosté většině případů přednost spíše jakémusi esejistickému retroohlédnutí s  výčtem skutečných událostí a faktů. Pro čtenáře bude rozhodně nesmírně zajímavé, jak nás vlastně naši nejbližší sousedi vnímali před sametem a následně pak po zvonění klíčů, jak prožívali převratné změny u  nás a jak se jejich pohled postupně přetavoval v ohništi událostí. Výběr povídek pro sborník, kterých se z řad jihočeské Obce spisovatelů sešlo víc než dvojnásobek požadovaného množství, prováděla nezávislá odborná porota. Sítem hodnocení nakonec prošla dílka těchto autorů: Ladislav Beran, Vlasta Dušková, Hanka Hosnedlová, Miloslav Král Český, Jan Míka, František Niedl a Miroslav Pech (johN madhead). Rakouská strana pak nominovala spisovatele, z nichž mnohé známe už z předchozích literárních kontaktů: Walter Kohl, Dominika Meindl, René Monet, Martin Pollack, Margit Schreiner, Andreas Weber a Anna Weidenholzer. Jednu z povídek si můžete přečíst na následujících stránkách. Zbývá dodat, že o grafickou stránku obálky se postarali František Tylšar a Miloslav Král Český. A vypadá to, že její podobu převezme i rakouská strana.

Ivana Bednářová: Mikrokosmos

Fórum/III/2013

www.epika.cz

35

autorská tvorba | povídka

Schumacher v pneuservisu ◊ Walter Kohl

M

oc peněz působí na člověka jako každá jiná pozemská síla, říká Karel May: v pořádku je, dokud ovládáme my ji, zhoubná ale, jakmile ona ovládne nás. Jako děti jsme se zapálenýma ušima čítávali dobrodružné příběhy, které nám byly blízké a vyvolávaly v nás romantické touhy, protože v každém z nás bylo alespoň trochu naděje, že se do těch míst, o kterých jsme jen četli, jednou sami dostaneme. Šumavské lesy jsme si představovali jako vzdálené kraje, o kterých se píše v „mayovkách“, a my jsme si hráli na to, že v nich pronásledujeme lesní příšery. A bylo to, jako by nám někdo vyprávěl něco důvěrně známého. Bohatí sedláci, kteří se k ostatním chovali jako k  nevolníkům, trochu pomatení stařečci se svými vtipy a žerty, u kterých bylo jen těžko uhodnout, co na nich vlastně má být vtipného... to byla v  podstatě vesnice, ve které jsme i my vyrůstali. Místa z „mayovek“ byla najednou TADY, přesně tady, jen asi hodinu cesty autobusem od nás. Pronásledovali jsme strašidla v houští, cizince z Indie a lesní temné síly, které se za noci prodírají lesem do Čech, a  doufali jsme, ne-věřili jsme, ne-věděli jsme a srdce nám přitom bušilo: Jednoho dne se i  my proplížíme onou hranicí mezi Šumavou a  naší zemí a bude to ještě nebezpečnější než v „mayovkách“, protože Čechy byly dosud nedosažitelné, nebylo možné jen přeskočit lesní potok nebo zdolat tajemné tunely, které vedly ze sklepů pobořených lesních domů. Pak to najednou bylo možné, jezdit sem a tam a z těchto cest na obou stranách hranice hezky profitovat. Zpočátku to byly cigarety za poloviční cenu a  směšně levné obědy a směšně levné služby prostitutek a  směšně levné zubní korunky a my už jsme se přes hranice neplížili, nýbrž jsme je překračovali v kolonách, které se tvořily při našich výpravách za levným zbožím, a byli jsme zklamáni, protože nás tam nečekalo žádné dobrodružství, ale jenom nervá­ky, když jsme museli odolávat vtíravosti vietnamských obchodníků, a stres, když jsme pak s pár kartony padělaných Marlborek čekali v koloně směrem k hranici. Dívali jsme se na politiky, jak přestří-

36

hávají rezavé dráty obrovskými štípacími kleštěmi, které se v televizi a na titulních stranách novin lépe vyjímají, a jak se spokojeně zubí. A pak i my odstřihneme kousek drátu s   ostny ostrými jako švýcarské nože a  připíchneme je na malé prkýnko, které zarámujeme a pověsíme na zeď, kde bude viset až do příštího stěhování a pak se někam ztratí. Stáli jsme v jarním sluníčku na větrné náhorní plošině a dívali se na krajinu, která už nebyla oddělená dráty, a pomysleli jsem si: to teď tedy bude Evropa. Seděli jsme ve škole na kurzu češtiny, abychom se naučili česky klást otázky. A abychom rozuměli odpovědím. Abychom mohli číst Hrabala. A nestačili jsem se divit, když jsme zjistili, že jsme vlastně jediní. Všichni ostatní se učili česky, aby mohli venku levně nakupovat dříví a draze ho tam prodávat, protože si tam chtěli pořídit povolení k rybaření, protože chtěli v Česku zřídit pobočku kovářské dílny, protože si tam chtěli koupit chalupy, protože chtěli zachraňovat kostely a kláštery, protože chtěli provozovat nevěstince, protože chtěli Český Krumlov zavalit třpytivými a vtíravými bankami a  vetešnictvím a jinými pastičkami na turisty. A my jsme si občas vzpomněli na naši vybájenou Šumavu z „mayovek“ a byli jsme zklamaní. Celé hodiny jsme proseděli na hřbitovní zdi v naší vesnici, ve které jsme vyrůstali, protože syn naší hokynářky a jeho kamarádi projížděli okolo na svých motorkách a později v malých volkswagenech a každý z nich měl puštěné autorádio a naladěnou stanici Free Europe (Svobodnou Evropu), kde jedině bylo možné slyšet populární písničky, než spustili stanici Ö3. A když jsme se těch kluků na motorkách a v „broucích“ ptali, proč je v každou celou hodinu na tři minuty slyšet hlasitý rachot a řev motorů namísto Monkees a Tremeloes a Who, pokrčili jen rameny. Ale když jsme se ptali doma, řekli nám, že Američané chtějí tam za hranice svými písničkami přinést trochu svobody a komunisté se je tím příšerným zvukem snaží rušit. A tak jsme dál fascinovaně vysedávali na hřbitovní zdi,

a když autorádia vyřvávala John Barleycorn must die od Traffic, nebylo na tom zvláštní to, že jsme tu píseň mohli slyšet o několik měsíců dříve, než se v obchodech dala koupit deska, zvláštní nebyly ani části textu jako They´ve hired men with scythes so sharp to cut him off at the knee, they tolled him and tied him by the waist, serving him most barbarously, kterému jsme nerozuměli, ale který zněl poeticky. Zvláštní bylo, že jsme teď věděli, že tato píseň má tam za hranice přinést trochu svobody. Pak konečně i naše rádio začalo vysílat populární hudbu, a tak jsme na Radiu-Essays poslouchali o The Plastic People of The Universe a byli jsme nadšeni a chtěli jsme poslouchat jenom takovou hudbu, která chtěla něčeho dosáhnout a něco ovlivnit, než se jen bavit a tančit na psychedelickou hudbu opojeni světelným efekty diskoték. O pětatřicet let později jsme stáli se sklopenou hlavou v záři světelných efektů v kulturním centru WUK ve Vídni a poslouchali jsme zestárlé Plastic People of The Universe a trvalo nám dlouho, než jsme pochopili, že to, o čem zpívali, bylo koncepční album na téma ukřižování Krista, a byli jsme zklamaní. A dneska, když si někdy při dlouhých cestách autem pustíme stanici, kde hrají oldies, a slyšíme John Barleycorn must die, jsme zklamaní. Seděli jsme před neforemně velkou televizí a dívali se na davy na Václavském náměstí, viděli jsme prapory, hořet Jana Palacha, tanky na Václaváku. Viděli jsme naději. Dokud se do toho nevložil papež z  Polska a Rus se skvrnou na čele. A teď sedíme opět před televizí, takovou tou s  plochou obrazovkou, a jsme na tom tak, že nechceme nic vidět, ani slyšet. A víme: to, co vidíme, není naděje Jana Palacha. Seděli jsme v hospodě plné turistů a   popíjeli s dívkami z Koreje a s americkými studenty a s Japonkami a německými ženami v   domácnosti a hulákali jsme s nimi, opojení pivem, přeřvávali protivný zvuk harmoniky, na kterou hrál v kroji oblečený muzikant s knírem, nerozuměli jsme dealerům na západní

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

autorská tvorba | povídka

straně Václaváku jejich „chceš trávu, chceš trávu?“, tahle slovíčka nás totiž ve škole neučili, a striptýzový bar v Lucerně, který byl původně senzací, jediný svého druhu v   celém východním bloku, kde byly k vidění prsní bradavky, už jsme nenašli. Hledali jsme obyčejné hospody a ty jsme nenašli, byli jsme přátelští k chlapcům z   hnutí Hare Krišna, ze kterých se po chvilce povídání vyklubali roznašeči reklamních letáčků na vegetariánskou restauraci, a byli jsme přátelští ke stovkám lidí, kteří nás na chodníku zastavovali a přívaly slov se nás snažili nalákat do svých černých divadel jako portýři na Reeperbahn. Nepoznali jsme hned, jaký poklad to tam visel na zdi, za zastaralou zvedací plošinou nad pracovním stolem v ošuntělém pneuservisu, hned v první obci za hranicemi. Tady každý z našeho města, kdo chtěl ušetřit, nakupoval levné zimní pneumatiky a radoval se z montáže zdarma. Dost starý obrovský plakát se Schumacherem, na kterém závodník vypadal ještě jako mladý uličník - byl na něm vyfocený v závodní kombinéze, ale bez helmy, vpravo i vlevo bylo na obrázcích jeho auto v  různých závodních situacích Začátečník Schumacher v Benettonu, pomysleli jsme si. Když jsme však přistoupili blíž, viděli jsme, že jsme se mýlili. Okrově hnědá až sépiová barva na obrázcích nás zmátla. Kombinéza pilota a lak jeho vozu se na sépiovou barvu nezměnily z klasické žluté barvy Benettonu, nýbrž z   modrozelené barvy stáje Jordan. Schumacher ve stáji Jordan, pomysleli jsme si a naše srdce začala tlouci rychleji: Vzpomněli jsme si na 25. srpen 1991, kdy se Schumacher poprvé ukázal ve Formuli 1, v  Belgii, jako náhradník za Bertranda Gachota, který seděl ve vězení, protože postříkal taxikáře pepřovým sprejem. Schumacher ve stáji Jordan - prvně, jedinkrát a naposledy v  tomto autě, na sebe jako debutant upozornil, protože se svěřeným vozem startoval v  kvalifikaci na sedmém místě. A to, že vypadl ze závodu už po 500 metrech, nebyla jeho vina, nýbrž spojka jordanské stáje vypustila hned po startu duši. O dva týdny později, v  Monze už seděl Schumacher v Benettonu, který se ho rozhodl získat. Dobré rozhodnutí. Také tady startoval Schumacher ze sedmého místa, závody dojel jako pátý. Téměř nikdo neví, že Schumacher začínal ve stáji Jordan, pomysleli jsme si a nikoho, skutečně nikoho, by ani nenapadlo, že Eddie Jordan nechal se svým novým jezdcem, který ho už za pár dní

Fórum/III/2013

www.epika.cz

nechal na holičkách, zhotovit plakát. A teď visel tady, v pneuservisu na ušmudlané zdi, nepřehlédnutelný Jordanův muž Schumacher. Seděli jsme v lese na rozvalinách zříceniny Louzek a přáli jsme si alespoň zahlédnout Bílou paní z Rožmberka, která by byla k vidění poprvé od roku 1939. A všichni nakupující i prodávající cítili ve svých nitrech silné vzrušení, že by byli u toho. Nebo kdyby se znovu objevili všichni ti hadi a potkani a  mloci a  ropuchy, co sežrali zaživa ukrutného hradního pána, který okrádal pocestné a poutníky, nebo je dával uvrhnout do hladomorny, když neměli, o co by je oloupil. A přáli jsme si, aby se tahle jedovatá havěť vrhla na ty, kteří se snaží oškubat turisty dneska. Pak jsme nahoře prohrabávali rozvaliny a dole na břehu Malše lesní půdu, byla to taková hra. Hledali jsme přístup do podzemních chodeb, ve kterých loupežná banda žila, a hledali jsme také lípu, v jejíchž kořenech měly být pohřbívány její oběti, hledali jsme poklad loupežníků, který má stále ještě ležet někde dole v  podzemních chodbách... Přirozeně jsme nic nenašli, ale bylo nám to jedno, protože ten poklad by nám tak jako tak nepřinesl žádné štěstí. To se totiž stává pouze tehdy, když nálezce odevzdá polovinu svaté katolické církvi, a to my jsme v úmyslu stejně neměli, tím jsem si byl jistý. Četli jsme si v hezké, avšak špatně přeložené knize Heleny Braunové o Českém Krumlově a mohli jsme se tak ocitnout v časech, kdy byl Krumlov celý šedivý a rozpadlý, zažít osiřelá rána po studených nocích bez lásky, o   kterých autorka píše, o mnohých ženách, které sešly za noci úzkými uličkami dolů k  Vltavě a vstoupily do ní i se svým zármutkem. A píše také o vlahých letních nocích v roce 1966, kdy se divadlo v zámecké zahradě naposledy před svým třicetiletým spánkem otáčelo - ne však jeviště, ale hlediště. Jak krásně to vypadalo, nádherné baletky tančící na Mozartovu Malou noční hudbu při magickém osvětlení před pomalu se otáčejícími sedadly s  diváky. Nořili jsme se do autorčiných obrázků a nálad kouzelného městečka, pohltila nás touha po kouzlu a magii, a pak jsme vyrazili do Krumlova, kde se jeviště už opět otáčí jako dříve, a byli jsme zase zklamaní. Stáli jsme před pamětní deskou na zdi kostelíka Svatý Kámen jako školáci přistižení

při lumpárně a četli jsme jména letců a se slovníkem jsme se pokoušeli rozluštit význam nápisu. Svatý Kámen, to je Maria Schnee. Nás ale nezajímal rozdělený kámen, ani všudypřítomné kýčovité sošky svatých a růžence poutníků, kteří přijeli autobusem. Nás zajímala pamětní deska se jmény příslušníků americké letecké posádky, které postřílel můj strýc samopalem jednoho z vojáků, co střežili transport zajatců. Doma jsme hledali na internetu a našli hned fotku našeho strýce, jak stojí na podestě šibenice, před ním kněz, za ním popravčí, který drží v ruce připravenou oprátku. Opili jsme se U Fleků a vyfotografovali jsme hlasitě se bavící dívky z Tchaj-wanu od vedlejšího stolu - sedmkrát, na všechny jejich mobily, vždy stejný snímek s gestem Victory a  pozvednutými džbánky černého piva. Přidržovali jsme jedné britské studentce její krásné dlouhé vlasy, když se pozvracela pod stůl, a pokoušeli jsme se ji uklidnit, až se nám začala omlouvat, a pak se rozplakala, protože jsme měli na taškách a botách cákance jejích zvratků. Zpívali jsme s harmonikářem Já jsem muzikant, dokud nám nebylo špatně, a pak jsme se vypotáceli do vlahé májové noci a mysleli jsme na ty krásné a zhýralé obrá­zky z  onoho května, kdy v Praze zvolili Allena Ginsberga králem majálesu a přáli jsme si, aby Bohumil Hrabal a Magor z Plastic People byli ještě naživu. Dřepěli jsme u stánku s klobásami na miniaturním předměstí jednoho okresního města na naší straně hranice a skoro jsme vyzvraceli kousky tučného masa. Každý, kdo demonstruje, by si měl vzít jednoho azylanta do svého bytu, místo aby nám je nasadili do centra města, říkali muži, kteří tu už od rána popíjeli pivo. A pak jeden po druhém a někdy i všichni najednou proklínali stále hlasitěji všechny své představy, které nazývali svými zkušenostmi, mluvili o neúprosných zákonech, kvůli kterým skončili nakonec doma u televize, o době před dvaceti lety, o obytném přívěsu na odpočívadle u dálnice směrem na Salzkammergut, o rozbitém obličeji traumatizovaného Holanďana, o kupce sena, ve které tlela mrtvola zhanobené ženy, a o vrazích, samozřejmě to byli Češi, a pak někdo prohodil něco o místním fotbalovém klubu a ti muži u piva povídali dál, jeden přes druhého a stále hlasitěji o všem možném, o nepříjemnostech a lidech a my jsme vůbec nechápali,

37

autorská tvorba | povídka

o co tam šlo. Klopýtali jsme od Budějovické brány špatně vydlážděným Latránem do centra Krumlova, pan Vítek z Rožmberka dal této první vydlážděné ulici ve městě jméno - podle latro, latinsky loupežník, jako vzpomínku na loupežnou bandu, která před osídlením přebývala nahoře na skále, kde se teď tyčí zámek, a kterou nechal do posledního muže vyhladit. Naparovali jsme se v jednom sklípku jako kohouti na smetišti, až si k nám ke stolu přisedla žena s tmavýma očima a zeptala se nás, jestli máme auto, a když jsme přitakali, ptala se, jestli bychom ji ne zavezli pár kilometrů za město, na jednu gipsy párty ve skladu nějaké pily. A jestli bychom nechtěli jít taky trochu si zatancovat, popít, a tak. Zatímco se nám v hlavách honilo, jestli se slovo gipsy vůbec může používat, jestli nás neokradou, když pojedeme, a jestli její a tak znamená to, co si přejeme, zvedla se a přešla k dalšímu stolu a  ptala se jiných mužů. Skoro jsme se styděli, když jsme zase na jaře dorazili do pneuservisu, aby nám vyměnili zimní pneumatiky za letní, styděli jsme se za směšně nízkou cenu, kterou od nás ti chlapíci žádali. Vzadu u pracovního stolu stál nějaký muž a pozorně si prohlížel plakát se Schumacherem, vyfocený v onom jediném týdnu

jeho působení u stáje Jordan. Zatímco jsme čekali na výměnu pneumatik, slyšeli jsme, jak ten muž vysvětluje automechanikům ze servisu, že je fanouškem Schumachera, a zeptal se, jestli by mu ten starý poničený plakát nevěnovali. Jeden z nich přistoupil mlčky ke zdi, strhl plakát ze zdi a podal mu ho. Ten žadatel, jeden z nás, jak jsme poznali podle dialektu, ten plakát nepřeložil, nýbrž ho opatrně sroloval a obalil novinami, o které poprosil. Byl jedním z nás a dobře znal hodnotu toho plakátu. My jsme zaplatili v hotovosti, když nám pneumatiky namontovali, popojeli jsme pár kilometrů k přehradě a pojedli obrovské porce palačinek se zmrzlinou se spoustou čokoládové polevy, pak jsme pro jistotu dotáhli matky na pneumatikách a vyrazili k domovu. Přihlíželi jsme, jak v servisu jednoduše darovali něco, co jim patřilo. Majitel servisu vlastnil cennou věc, ale netušil, že je to takový poklad, a proto se ho snadno zřekl, s lehkým gestem lhostejnosti. A poklad je fuč. A my, my jsme ti, kdo znali hodnotu toho pokladu, ale jenom jsme přihlíželi, jak přišel někdo, kdo jeho cenu také poznal, a se směsicí odporu a  fascinace jsme sledovali, jak ten mazaný lovec pokladů vyfoukl důvěřivému majiteli takovou cennost. A my tu stojíme, ruce

v   kapsách, povytažená ramena a svěšené hlavy a krčíme rameny. Nemůžeme nic dělat. My jsme ti, kdo jen přihlížejí a nedělají nic. Nakonec jsme zvedli hlavy, rozhlédli jsme se kolem a viděli jsme, že poklad i muž, který ho ulovil, už zmizeli, a že všichni ostatní také jen přihlíželi. Opět jsme sklopili hlavy a byli jsme zklamaní. Rozvalovali jsme se v křeslech v Republic Clubu a poslouchali jsme místní free jazzovou skupinu a obdivovali jsme ostatní mladé posluchače, jak celou noc sebevědomě přecházejí sem a tam mezi kluby a jazzovými lokály a hipp-bary a nacpanými hospodami, a v ranní šeru jsme vyšli ven, nahoru k muzeu a tiše jsme pokuřovali před kovovým křížem, jehož čtyři konce vyčnívají z dlažby, a pomysleli jsme si: tak tady hořel Palach, a hned jsme si uvědomili, že ani tohle není pravda, jako nic není úplně pravda, neboť pár tahy na smartphonu jsme se dostali na Google, který stručně informoval, že skutečné místo, kde se Palach upálil, se nachází pár metrů odsud, přesně uprostřed tříproudové Wilsonovy ulice s hustým provozem. Pak jsme si dali do uší sluchátka a poslouchali Boba Dylana, který má vždy ke všemu co říct: People are crazy and times are strange.

Jedna z povídek česko-rakouského sborníku Hlava v oblacích, nohy v betonu, na níž se podílí sedm jihočeských a sedm hornorakouských autorů.

38

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

Ivana Bednářová: Bioperpetuum

Ivana Bednářová: Fascinace Fórum/III/2013

www.epika.cz

39

autorská tvorba | poezie ◊ Václav Boček

◊ Stanislava Bumbová

Ze staré viněty

Na cestě k člověku

Celý sad dýchá

Na cestě k člověku

jabloň se ohýbá

pozbyl jsem v sobě básníka.

na holé dřevo kmene

Teď miluji mlčky,

punčochu navlékne

překvapen, že plakat lze i beze slov…

právě v tu chvíli kdy se věž zatřpytí a odpoledne ztěžkne

Ztráta Vteřino svobody,

Je to celé jen

která mi schází,

navlékání nití Říkáš

smiluj se v tuto chvíli.

a nabodáváš jeřabiny

Přísahej, že nejsi, nebudeš, nebyla jsi. Vzdávám se, jak oči krásy,

Za každou zůstává kousek dužniny

tak jako spánek probuzení,

a pokaždé když ti trhne ruka

vždyť neschází nám to, co není,

mě bodáš do jazyka

a ztráta je jen pozbýt svého. Dej mi, ať nemám, ať mi nechybí,

Potom se divíš proč

a duše dnes, navzdor pochyby,

nemluvím Utopil jsem to v tachometru A pak

prsty i dlaní všeho všudy sahá

tohle auto nemá posilovač

a zítřek nese sklizeň dotknutého…

Asi bych tě měl nechat řídit i kolem starých patníků Jsou z kamene a natřené na bílo Ale ty se mi směješ

40

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

autorská tvorba | poezie ◊ Richard Uher

◊ Richard Uher

Od Jakuba

Iluze

Táhnou se mraky

Máš hezký úsměv

Obloha černá plachta burácí

a přesto víš

z ní padají smrtící stříbrné šípy

že dnešní večer skončí jako tisíce jiných věcí

Bůh se zlobí Kamenný anděl pláče

Jako světla

to si snad nezaslouží

která s ránem pohasnou a potom setmělou ulicí

Prosí Boha kamennou ratolestí

půjdeš domů

„promiň jim

snad sama

lidé nevědí co činí“

nebo s někým a v dláždění budou mizet

Náhle se mraky rozplynou

tvoje kroky

a slunce uchopí do své náruče pole, lesy, louky, vesničky, města

Ránem aby sis umyla oči

a všechny lidičky

a čekala nový sen novou skutečnost

I kamenný anděl osuší své slzy

a pro ni

a svým stínem na hřbitovní cestu

našla další úsměv

vrhne se s radostí Až slunce ukončí svoji pouť v noci pod hvězdami zase jako kámen ztvrdne

Fórum/III/2013

www.epika.cz

41

autorská tvorba | poezie ◊ Karel příhoda

◊ Břetislav Kotyza

Maska

Zase mi kdosi

Zakrývá tváře, zakrývá vrásky, zakrývá svědomí,

Zase mi kdosi za mými zády

mizí v ní krásky.

drátuje nebe do balíků

Rodí se sny a umírají naděje.

za spěšnou poštou

Zakrývá hloupost a nastaví zrcadlo skutečnosti.

zásilek bez adresy

Je lesklá, barevná, bez užitečnosti,

vidím stát zástupy

k smíchu i pláči, a nehřeje. Studí.

dychtivých kujebáků

Snad pod ní zalesknou se oči, duha duše

Ať ve znaku hvězda bílá

a ve víru bláhovosti chvilkové štěstí.

rudá či žlutá anebo nic

Zakryje úsměv, zakryje hněv,

ať kříž

je zrádná a proto mě děsí.

půlměsíc naštorc či totem s klikyháky -

Vůně Jdu. Vítr přináší příběhy vůní,

Je to vždy kosa smrtky je to vždy malá domů je to vždy k pozvracení

vůní, jež evokují vzpomínky na zarostlé břehy řeky a zrcadlo tůní, co lesknou se mládím. Vůně borovic a zahrad plných růží, zvětralých kamenů mrtvých duší i vůní prachu, skropeného deštěm staletí. Vítr, co otírá se a hladí voňavým balzámem pocitů, jež vyvolávají nostalgii radosti i hříchu, vůni tlejícího listí a stáří strachu. Pak mihne se vůně vzdáleného jara, tak vzdáleného, jak šeptající hlas. Tak asi je cítit čas.

42

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

rozjezdová plocha | poezie ◊ František Tylšar

◊ Jitka košťálová

:-* (polibek)

Pocity

Posílám polibek všem ženám světa.

Rozsvítím den

Virtuální nic, méně než věta,

bezbranný motýl

co zábleskem naděje naplní sítě…

na očích všem

Pro jednu touha

a všemi nemilován

a výkřik „Chci tě!“.

popelem jsme

Pro druhou krátká vteřina zasnění,

a zůstanem

pixelů mámení



anebo znamení?

Nesplněné sny

Pro třetí vzdálená vítězů meta.

rozjitřené touhy

Pro jinou zpráva smajlíku pouhá…

křehký motýl se zlomeným křídlem

Poblouzní synapse tisíců jmen,

sami se svými pocity

mnohé se spojí, vytvoří sen.

hrajeme hry na city

Klubíčko myšlenek, co není k proclení. Ke každé proniká,

Splíny

každá ho ocení, některá dilítem v odpad ho promění.

Zimní snění uzardění

Smyslné koření,

pohár vína zapomnění

není to k zbláznění?

zkřehlá srdce rozednění

Však rtům ho vrátí jediná jen,

zůstáváme uzamčení

jen ona zná tajemství básníka…

v tvrdých slupkách malosti bez citů a lítosti ztuhlí v činech myšlenkách upíjíme po sklenkách nevědomí

Fórum/III/2013

www.epika.cz

43

výtvarno | humor, přání

Humor magistr vitae

Foto: Drahomíra Kunová

Veselé Vánoce a šťastný nový rok svým čtenářům, přátelům a příznivcům přeje JčKOS a redakce časopisu Fórum

44

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013

Fórum/III/2013

www.epika.cz

45

46

http://spisovatelejih.blog.cz

Fórum/III/2013