editorial editorial Vážení a milí čtenáři, přátelé literatury a kultury!

editorial

editorial Vážení a milí čtenáři, přátelé literatury a kultury! Divadlo provází lidstvo od pravěku. Již pračlověk hrál své první role, když předváděl tancem či gesty zprávy o výsledcích lovu či jiných činnostech. A hrajeme je my všichni dodnes. Postupem času se z divadla stal fenomén, jež si na prknech, která znamenají svět, vydobyl svoji pevnou pozici. Nenastává však již čas nahradit jej něčím novějším? Nad touto otázkou se zamýšlí ve svém článku Miloslav Král Český. Divadlu je věnována také obrazová část tohoto čísla. Díky laskavosti Jihočeského divadla v něm naleznete spoustu nádherných fotografií z představení. Ale ani příznivci jiných Múz nepřijdou zkrátka. Najdete zde čtení o sochařích, výtvarnících, hudbě, ale zejména literatuře. Představíme vám osobnosti našeho kraje, ale také hosta ze západních Čech - výtvarníka VHRSTIho, laureáta ceny Bohumila Polana. V článcích o kulturním dění se setkáme i s přáteli ze zahraničí. Konkrétně ze Slovenska. Když k tomu přidáme pořádnou dávku recenzí knih a ukázek z tvorby současných jihočeských autorů, můžete se těšit na báječné představení. Vždyť literatura není nic menšího než divadelní představení sbalené do praktické knižní či časopisecké formy. Možná namítnete, že dnes lze sbalit i hrané divadlo do batůžku a vyrazit na cesty, ale o tom až někdy příště. Přeji vám spoustu hezkých chvil nad stránkami, které jsme pro vás připravili. Fanda :-) Tylšar

Literární fórum – časopis pro literaturu a kulturu Vydává: Jihočeský klub Obce spisovatelů Žižkova 3, 370 01 České Budějovice Vychází s finanční podporou Jihočeského kraje E-mail: [email protected] Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny. Redakce: František Tylšar (šéfredaktor a editor, typografická úprava) Jan Bauer, Stanislava Bumbová, Hanka Hosnedlová, František Niedl, Miloslav Král Český, Jan Míka Fotografie budovy a interiéru JD na obálce: Drahomíra Kunová Fórum/I/2016

http://spisovatelejih.blog.cz

1

obsah

dění

Hanka Hosnedlová Když líbají Múzy U Váňů.................................................... 4 Hanka Hosnedlová O pivu, hostincích a o knihách.......................................... 5 Hanka Hosnedlová Nová Beranova kniha slibuje napětí................................... 6 Hanka Hosnedlová Thálie letos doprovázel i šek.............................................. 7 Hanka Hosnedlová Multiautogramiáda opět zabrala........................................ 8 Hanka Hosnedlová S Čapkem za úspěchem..................................................... 8 Hanka Hosnedlová Slovenští spisovatelé opět na jihu Čech ........................... 9 Hanka Hosnedlová Kniha o Šumavě roste......................................................... 9

Host Fóra - VHRSTI

literatura

Fotodoprovod: Z archivu Jihočeského divadla

kultura a umění

Hanka Hosnedlová Sedmdesát svíček pro věčného hledače.......................... 10 Miloslav Král Český O čem mi „mlčely“ sochy................................................ 12 Miloslav Král Český Divadlo napříč letopočty.................................................. 14

2

František Tylšar Janda Vladimír řečený Dědek........................................... 16 František Tylšar VHRSTI................................................................................ 18 Hanka Hosnedlová Učitelka ze školky darovala dětem pohádkový svět........ 20 Jiří Sivok HSF Rektoskopie................................................................ 22 Jiří Sivok Krvavý obelisk… Voskové pohraničí… No, to s těmi chlupatými elfkami..................................... 22 Jiří Sivok Je libo Zelenou trpasličí sekanou?................................... 22 Jiří Sivok Kdo chce Mariňáky bít, hůl si vždycky najde.................. 23 Jiří Sivok Tiché písky 2015............................................................... 23 Petr Šulista Vzpomínka na Jana Čarka................................................. 24 Petr Šulista Výročí úmrtí významného českého humanisty................. 24 Dušan Žárský Knihy Jindřicha Malšínského vyšly tiskem....................... 25 Hanka Hosnedlová Nové knihy................................................................... 26-30 Hanka Hosnedlová Jihočeská žabka potřinácté................................................ 30

www.epika.cz

Fórum/I/2016

obsah

autorská tvorba

-

próza

Jaroslava Pixová Rok 1908 - obyvatelé domu, co pamatoval Žižku........... 32 Jindřich Malšínský Na křídlech andělů............................................................ 33 Jan Bauer Karel IV. Císař a král......................................................... 34 František Niedl Rytíři z Vřesova.................................................................. 35 Jiří Hovorka Vidět názor........................................................................ 36 Stanislava Bumbová Amazonský deštný prales................................................. 38 Stanislava Bumbová Soumrak Čerokézů............................................................ 38 Stanislava Bumbová Největší vynález ............................................................... 38

České Budějovice mají nové sochy - více na straně 12

Fórum/I/2016


autorská tvorba

-

poezie, komiks

Stanislava Bumbová Sýček.................................................................................. 40 Stanislava Bumbová Tygr.................................................................................... 40 Stanislava Bumbová Ptakopysk ......................................................................... 40 Václav Kümmel Žebrám............................................................................... 41 Václav Kümmel Nectnostná báseň............................................................. 41 Václav Kümmel Poema o tichu................................................................... 41 Václav Kümmel O zvonech.......................................................................... 41 František Tylšar Koncert............................................................................... 42 František Tylšar Zimní jízda vlakem............................................................ 42 František Tylšar Zub času............................................................................ 42 Josef Vrba Krása a stesk..................................................................... 43 Josef Vrba Na rozhledně..................................................................... 43 Jan Schneider Jarní motivy........................................................................ 43 Petr Šulista Hlavně si vzít boháče....................................................... 44 VHRSTI Ukázka z knihy Nejdůležitější věc na světě (komiks)...... 48

Stáhněte si elektronickou verzi našeho časopisu zdarma na: http://jihocesky-klub-obce-spisovatelu. webnode.cz/novinky/ nebo na blogu JčKOS: http://spisovatelejih.blog.cz

3

dění | jižní Čechy

Když líbají Múzy U Váňů ◊ Hanka Hosnedlová / FOTO Jana HEŘMANOVÁ

Hra s názvem Kde líbají Múzy, kterou začátkem prosince premiérově uvedl známý českobudějovický soubor Kabaretu U Váňů, na rozdíl od všech předchozích není z dílny Jiřího Suchého, kmotra tohoto hereckého uskupení.

T

entokrát se totiž v rubrice autorů mimořádně objevují hned tři jména – Eda Váňa, Standa Kahuda a Pavla Nýdlová. Ti všichni se totiž podíleli na vzniku nové kabaretní show se spoustou chytlavých písniček, vtipných replik a vynalézavých básnických zkratek. Však i podtitul představení tvrdí, že jde o veršování, co snad nikoho nezabije. Pokud ovšem dotyčného nesklátí záchvaty smíchu. Děj odehrávající se v šantánu je vcelku jednoduchý a vlastně zanedbatelný, protože slouží v podstatě hlavně k plynulému uvádění jednotlivých kabaretních výstupů, ať už jde o písničky s tanečním doprovodem či autorské bloky krátkých veselých veršovánek a prozaických miniatur. Na prknech kabaretu v tomto představení debutoval po dlouhé odmlce Standa Kahuda se svým anglickým humorem, prezentovaným s příznačně kamennou tváří. Vedle krátkých veršovaných vtípků a minipříběhů zařadil do svých dvou bloků i několik písniček se stejně humorným, ale přemýšlivým nábojem. Ve druhé části pořadu pak figuruje společně

s Edou Váňou, který jako vždy má na kontě i režii této kabaretní novinky, v jakémsi básnickém duelu. V něm pak oba bohatě využívají květnatosti češtiny a nevyčerpatelných možností nápaditých jazykových hříček. Nejednoho z přítomných diváků přitom napadlo, že by nebylo špatné celé toto představení převést později i do knižní podoby. Zcela určitě by taková publikace měla stejný úspěch jako předchozí Váňova knížka s jeho epigramickými básničkami. Ale vraťme se k premiérovému titulu. Hudbu, pod níž je autorsky podepsán Eda Váňa, Standa Kahuda a Jaroslav Peterka, s lehkostí prezentuje na pódiu klavírista Michal Bosák, v písničkovém a tanečním provedení pak exceluje i dámská část souboru s Pavlou Nýdlovou, která se ujala také choreografie celého pořadu, Jiřinou Váňovou, Barborou Šanderovou a Pavlou Šafaříkovou. Navíc nadčasovost textové části je zárukou, že tento kabaretní kousek bude mít dlouhou životnost. Snad i v počtu chystaných repríz v příštím roce.

Standa Kahuda

Závěrečná píseň premiérového titulu Kde líbají Múzy

4

www.epika.cz

Fórum/I/2016


O pivu, hostincích a o knihách ◊ Hanka Hosnedlová / foto z archivu Milana Bindera

Až do středověku sáhli tvůrci úspěšné a hojně navštěvované výstavy, kterou hostila radniční výstavní síň v Českých Budějovicích na přelomu starého a nového roku.

B

yla totiž věnována stále aktuálnímu tématu – pivu, jeho historii i současnosti, a to se zaměřením právě na krajské město, které v loňském roce velkoryse oslavovalo 750. výročí svého vzniku. Tvůrci výstavní expozice – Milan Binder a Ivo Hajn – připravili návštěvníkům nejen bohatou dokumentaci z minulosti a spoustu fotografií, ale i zajímavé trojrozměrné předměty, z nichž mnohé zapůjčilo Jihočeské muzeum. Na pestrosti prezentace se podílel i okresní archiv. Zmiňováno bylo v této souvislosti nejen právo várečné a mílové, pivovary a někdejší výroba piva, jeho rozvážka, populární zájezdní hostince, ale k vidění byla i starobylá pípa, pivní půllitry z jedinečné sbírky Rostislava Honsy či soubor sběratelsky populárních pijáckých pohlednic. Slavnostní vernisáž kromě ochutnávky piva Budvar a skvělého pohoštění však oživil i křest knihy, která se přímo vztahovala k tématu výstavy. Napovídá to totiž už samotný název této barevné publikace:

Fórum/I/2016

České Budějovice - město piva a hostinců. A ačkoliv zmiňovaná knížka nepatří zrovna k nejsilnějším svazkům, obsahuje téměř tři stovky unikátních fotografií. Díky nim se můžete vrátit do přitažlivé minulosti města, ale na své si přijdou i ti, kteří si budou chtít zavzpomínat na interiéry hostinců a hospůdek z 80. let či se rovnou přenést do současnosti. „Kniha vznikala paralelně s přípravou poslední ze čtyř loňských výstav, bylo to hektické, ale myslím, že to stálo zato. Obdobně úspěšný dopad měla výstava o zaniklých hospodách před třemi roky a rovněž kniha se stejným námětem,“ dodává fotograf Milan Binder, hybná páka celého projektu a neúnavný ctitel Českých Budějovic. Již od začátku nového roku pracuje na přípravě dalších čtyř velkých výstav, které budou realizovány v rámci města, ale také na nových knihách, jejichž obsah se vždycky a téměř bezvýhradně váže k Českým Budějovicím a jejich dílčím lokalitám. Především


to bude publikace o Palackého náměstí, někdejším centru českobudějovického sportu - ať už je řeč o fotbale, hokeji, tenisu nebo dokonce plavání, protože zde býval i bazén. Na této knize se budou podílet i další Binderovi spolupracovníci – Jan Schinko a Daniel Kovář. „Kromě toho připravuji letos další knihu postavenou na srovnávacích fotografiích z minulosti a současnosti. A v neposlední řadě máme na konec tohoto roku plánovanou jak výstavu, tak knihu na téma nerealizované stavby, samozřejmě zase na území Českých Budějovic. Spoluautorem bude Daniel Kovář z okresního archivu, který se touto problematikou zabývá už nějakých dvacet let,“ upřesňuje M.Binder své plány, vymezené kalendářním rokem 2016. Já pak mohu dodat jen to, že podobných nápadů a plánů má tento neúnavný českobudějovický fotograf a patriot ještě plný notes. Uvidíme, kolik z nich stihne převést z papíru do skutečnosti.

5


Nová Beranova kniha slibuje napětí ◊ Radka Velková / FOTO Autorka

Na druhý adventní pátek vpodvečer nebylo v knihkupectví Elim v Janáčkově ulici takřka k hnutí. Svoji novou knihu s názvem Zločin přijde po půlnoci zde křtil oblíbený písecký autor detektivního a krimi žánru Ladislav Beran.

J

eho početní příznivci si samozřejmě takovou událost nemohli nechat ujít a trpělivě stáli v dlouhé frontě, až na ně dojde řada a budou moci autorovi pogratulovat nejen k jeho již osmadvacáté knize v pořadí, ale také k významnému životnímu jubileu. Jak Ladislav Beran v úvodu prozradil, knižní novinka je volným pokračováním krimi příběhů z píseckých pitavalů. „Ty případy si nemusím cucat z prstu, bohužel je přináší každodenní život. Přestože jsem se poslední dobou zamiloval do četníků z třicátých let a píšu o písecké četnické pátračce, na partu kriminalistů kolem Studničky, Macha, Čtverákové a dalších jsem nezanevřel,“ přiznal autor. V knížce čtenáři najdou čtyřicet povídek, na kterých Ladislav Beran pracoval téměř dva roky, když si odskočil od svých oblíbených četníků. A jak držitel ceny Jiřího Marka prozradil, čtenáři se na tuhle partu z písecké kriminálky mohou těšit i příští rok, kdy mu vyjde knížka Poslouchej toho s tou pistolí! a před nedávnem odevzdal rukopis knížky Rendez –vous s vrahem.

„Prvním cenzorem a zároveň korektorem je moje manželka, která má se mnou velkou trpělivost, když musí sledovat všechna ta jména v příběhu a dějové odbočky a kontroluje, jestli jsem někde neustřelil,“ vyjádřil Ladislav Beran své poděkování paní Míle. Nedočkavými čtenáři jsou i bývalí kolegové z písecké kriminálky,

kteří sledují tvorbu Ladislava Berana od první knížky a vždy se těší na další. „I když jsem už deset let v důchodu, tak pořád kopu za policajty, protože tu práci a partu kolem sebe jsem měl moc rád. Dnes už bych ale sloužit nechtěl, protože současná galerka není ta, kterou já ještě pamatuji,“ dodává Ladislav Beran.

Ladislav Beran společně s kmotry: Václavem Českým, spolužákem ze základní školy, tehdejší „Jarošovky“ (uprostřed) a Luďkem Honzíkem, kamarádem, se kterým se učil v Milevsku černému řemeslu (vpravo), společně pokřtili novou knihu, kterou vydalo písecké Nakladatelství J & M.

6

www.epika.cz

Fórum/I/2016


Thálie letos doprovázel i šek ◊ Hanka Hosnedlová

Už podevatenácté hostilo jeviště českobudějovického kamenného divadla vítěze Jihočeské Thálie. Tentokrát tedy za uplynulý rok 2015.

P

ředání cen v jednotlivých kategoriích se odehrávalo ve druhé polovině března, v rámci samostatného večerního programu, který byl mimo jiné režisérským debutem uměleckého šéfa operního souboru divadla – Tomáše Studeného. A nutno dodat, že debutu velice úspěšného a publikem s nadšením přijatého. Námět pro rámec této slavnostní události byl pojat komediálně, jako průběžně probíhající policejní akce s ukrýváním svědkyně v prostředí kláštera i se sborem jeptišek. Během ní byly představeny nejen všechny zastoupené divadelní žánry a kategorie, ale prostřednictvím videoprojekce i všichni nominovaní na prvních třech postech. Do dějové linky, v níž nechyběl vtip, zábavná, aktuálně kreativní nadsázka a dokonce překvapení v podobě breakové kreace hlavních průvodců představením, byli vtaženi i zástupci sponzorských firem, kteří ocenění předávali. Vítězové si pak odnášeli jako ob-

vykle tradiční a půvabnou keramickou sošku z dílny Tomáše Prolla, ale poprvé také šek na deset tisíc korun z prostředků Nadačního fondu Jihočeského divadla. Bezkonkurenčně nejúspěšnější byla tentokrát dlouholetá členka činohry JD – Věra Hlaváčková, která si odnesla hned tři ocenění z různých kategorií. Tou první byla Cena za rozhlasové herectví, kterou uděluje Český rozhlas České Budějovice prostřednictvím svého ředitele Zdeňka Duspivy. Druhou, v kategorii činohry, o níž rozhoduje odborná porota, stejně jako u dalších tří žánrových souborů. A o třetím prvenství pak rozhodly hlasy divácké obce, která zvolila Věru Hlaváčkovou za nejoblíbenější herečku činohry za uplynulý rok. Vraťme se ale k Tháliím udělovaným odbornou porotou v dalších kategoriích jako ceny Stanislavy Součkové a Karla Rodena za nejlepší jevištní herecké výkony, a to za rok 2015. Za muže v žánru činohry si toto ocenění odnášel Jiří Suchý z Tábora, který mimo

jiné obdobně jako Věra Hlaváčková nadchl v loňských inscenacích i diváckou veřejnost. Na druhých místech divácké obliby se ocitli Daniela Bambasová a Jan Kříž a třetí post v této kategorii obsadili Marie Blahynková a Jan Dvořák. Za operu byli odbornou porotou vybráni Šárka Hrbáčková a Paolo Lardizzone, z baletního souboru pak Julie de Meulemeester a Viktor Svidró. Cenu Arnoštky a Matěje Kopeckého ze souboru Malého divadla získali Denisa Posekaná a Petr Hubík. Jako nejúspěšnější inscenaci roku zvolili diváci muzikálové představení Zpívání v dešti. Naprázdno však nevyšli ani hlasující diváci, kterých bylo letos 776. Vylosovaná šestice z nich obdržela po dvou vstupenkách na některé z představení Jihočeského divadla v Českých Budějovicích anebo na otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Jistě se jim budou představení líbit neméně tak, jako ta loňská...

Držitelka divácké ceny za nejoblíbenější umělce roku 2015 Věra Hlaváčková. Foto z archivu Jihočeského divadla Fórum/I/2016


7

dění | jižní Čechy - dvoustranu připravila Hanka Hosnedlová

Multiautogramiáda opět zabrala

P

říjemnou prosincovou tradicí se už stává předvánoční multiautogramiáda, kterou opětně pořádalo českobudějovické knihkupectví Kanzelsberger společně s Jihočeským klubem Obce spisovatelů. Návštěvníkům, kteří zcela zaplnili vyčleněný prostor, představila Hanka Hosnedlová v krátkých životopisných statích tentokrát šest jihočeských autorů. Stále populárnějšího Františka Niedla, píseckého Ladislava Berana, neúnavného Jana Bauera, šumavského Hynka Klimka, dále pak Dalibora Váchu a debutujícího Jiřího Březinu. Každý z nich přečetl úryvek z některé ze svých posledních knih a odpověděl na připravenou zvídanou otázku týkající se jeho tvorby. Jednotlivé mluvené bloky, uváděné vždy kratičkými verši o jubileujících Českých Budějovicích a zvoněním vánočního zvonečku, prokládalo hudebními vstupy dámské kytarové duo D+V – Dáša Lasáková a Věra Johnová. Přízni čtenářů se pak těšili

autoři ještě dlouho po skončení oficiální části autogramiády. Dá se tedy říci, i když je to

jen kapka v moři, že se zájmem o knihy a se čtenáři to ani na jihu není zatím tak špatné.

Spisovatel Hynek Klimek a hudební doprovod. Foto Jan Toms

S Čapkem za úspěchem

A

čkoliv mladý českobudějovický autor Jiří Sivok nedosáhl přímo na stupně vítězů, obsadil v celostátní literární soutěži o Cenu Karla Čapka 2015 skvělé čtvrté místo. Soutěž opakovaně vyhlašovaná Československým fandomem je zaměřená na žánr sci-fi a rozdělená do čtyř kategorií: novela, povídka, krátka povídka a mikropovídka. Čtvrté

8

místo v kategorii novela zajistilo J.Sivokovi dílko s názvem Smrt bývá nehezká. Zapojil se i do kategorie krátké povídky a tady se umístil v první polovině ze třiceti sedmi soutěžících titulem Zachraň člena posádky, nic víc. Kromě toho je garantem klubu HSF (horor, sci-fi, fantasy), zastřešovaném Jihočeským klubem Obce spisovatelů, který pořádá

vlastní literární soutěž v tomto žánru, rovněž s celostátním rozsahem. Také Sivokovy krátké, vtipně a svěže psané recenze ke knihám předních autorů v daném žánru mají mezi čtenáři v tomto okruhu nesporný úspěch. Má tudíž na literární scéně dobře nakročeno a rozhodně se ani naši čtenáři nesetkávají se jménem Jiřího Sivoka naposledy.

www.epika.cz

Fórum/I/2016


Slovenští spisovatelé opět na jihu Čech

H

ned na samém začátku únorového setkání slovenských a jihočeských spisovatelů přišla na přetřes otázka, pokolikáté se vlastně tato akce v rámci Dnů slovenské kultury koná. A ačkoliv to žádná ze zúčastněných stran nedokázala říci s jistotou, došlo se k závěru, že díky pořádajícímu českobudějovickému magistrátu se realizovalo již nejméně třináct nebo čtrnáct takových příjemných posezení literátů z jižních Čech a Slovenska. A to pravidelně i za účasti členů místního Klubu slovenských dotykov. Na rozdíl od prvních setkání, která byla daleko početnější a také se odehrávala v rámci připraveného programu (dokonce někdy i s hudbou), bylo to letošní v hotelu Budweis komornější a také bezprostřednější. Nutno podtrhnout, že se o to zasloužili především slovenští hosté – Gustáv Murín a Rudolf Tomašovič, kteří navodili nejen neformální atmosféru a naprosto netradiční témata, ale dokonce se nerozpakovali počastovat přítomné i zpěvem rozverných slovenských písniček. Gustáv Murín, původně biolog a také bývalý prezident slovenského centra PENu, je nejprodávanějším autorem na Slovensku a jeho knihy jsou překládány do desítek cizích jazyků. Nepochybně k tomu přispělo i to, že se posledních deset let věnuje aktuální ožehavé otázce současných mafií v Evropě. Zajímavé je, že debutoval knihou psanou v češtině a první jeho knižní tituly byly vě-

decké publikace a literatura faktu. Naproti tomu Rudolf Tomašovič, emeritní předseda senátu Vrchního soudu v Praze, se knižní tvorbě začal věnovat až v pozdějším věku. Ovšem již předtím byl znám výbornými novinářskými články a fejetony. Bez zajímavosti však není ani fakt, že měl služebně co do činění i s jednou z nejznámějších novodobých kauz, týkající se soudního procesu s Kajínkem. Opětně, již poněkolikáté, se diskuse stočila i na možnost navázání partnerských

kontaktů Jihočeského klubu Obce spisovatelů s obdobným literárním sdružením na Slovensku. O to se již prostřednictvím Vladimíra Skalského z pražského Klubu slovenských dotykov snažíme několik let, zatím neúspěšně. Problém je v tom, že žádný podobný spolek na úrovni kraje na Slovensku nefunguje. Ale svitla malá jiskřička naděje zapojit se do eventuálního projektu čtyř visegradských zemí. A to by rozhodně nebylo na škodu ani širšímu dosahu činnosti jihočeského klubu.

Foto Iva Sedláková

Kniha o Šumavě roste

O

bjem nejobsáhlejší publikace o Šumavě a šumavské literatuře, umístěné na webových stránkách http://kohoutikriz. org, neustále narůstá. Tuto neobyčejnou čtenářskou lahůdku připravila a stále průběžně doplňuje Jihočeská vědecká knihovna. Nově zpřístupněné doplněné vydání

Fórum/I/2016

zmiňované působivé internetové publikace nese datum začátku února a bylo rozšířeno o dalších 110 autorů. Celkem se tedy na těchto stránkách, jak uvádí jejich tvůrci a garanti - Ivo Kareš a Jan Mareš z Jihočeské vědecké knihovny, můžete setkat s 1715 spisovateli a více než 5000 literárními


ukázkami jak v originále, tak v překladech. V doplňujících obrazových přílohách pak naleznete zhruba 23 000 dokumentárních odkazů. Věříme, že pokud se pustíte do listování v této nevšední knize, jistě každý najdete ten svůj šálek čaje – čaje z písmenek a obrazů.

9

umění | hudba

Sedmdesát svíček pro věčného hledače ◊ Hanka Hosnedlová / Foto: archiv Pavla Žalmana Lohonky

Když jsem v první polovině šedesátých let Pavla Žalmana Lohonku viděla poprvé, ani ve snu mne nenapadlo, že se z toho plachého hubeného kluka s výrazným obočím, melancholicky si brnkajícího na kytaru stranou od ostatních, za čas stane folková hvězda.

A

dokonce Rytíř českého folku, jak zní jedno z jeho mnoha ocenění. Ale neméně uvěřitelná (a nejen pro mne) je skutečnost, že tenhle poetický a přemýšlivý hledač lásky, krásy a romantiky v těchto dnech slaví svou sedmdesátku. A slaví ji příznačně – na pódiích měst a městeček po celé republice, společně se svým publikem napříč věkovým spektrem. Žalmanova narozeninová koncertní šňůra začala už 17.března v Písku, pokračovala přesně na den jeho narozenin (20.3.) v Praze v Lucerně, o tři dny později v Českých Budějovicích a končit bude až těsně před Vánocemi. Zahrnuje velké koncerty s rozšířenou kapelou a hudebními hosty a asi sedm desítek koncertů menších, zhruba se stejným repertoárem. Tak vlastně slaví své životní jubileum celý rok a s dlouhou řadou blízkých přátel, ať už z řad folkových muzikantů, či jiných žánrových okruhů. Součástí těchto letošních koncertů je křest, a to hned křest dvojitý. Týká se jednak nové knihy s názvem „70 jar, písniček a povídání“ a jednak autorského alba s titulem „Cestující muž“ s 15 zbrusu novými písničkami. Knížka je sestavená ze 70 písniček, doprovázených Žalmanovým mírně nadhledovým povídáním, sestaveným ze vzpomínek z muzikantského dění i ze soukromí, zpovědí, životních postojů a názorů. Literární úpravy se opět ujal Honza Hlaváč, ilustracemi pak knihu doprovází Josef Bruckmüller, Žalmanův spoluosadník z trampské osady Hvězda jihu. Jedná se o černobílé perokresby, které výtvarník nakreslil v 70. letech, kdy měli se Žalmanem v plánu vydat společnou sbírku básní, textů a kreseb. Bohužel soudruzi jim tehdy projekt zatrhli, ale kresby jsou nyní smysluplně využity v životopisné Žalmanově knize. Kromě

10

toho se Bruckmüller výtvarně podílí i na přebalu nového CD. „Zařazené písničky vznikaly v průběhu posledních dvou let. Sice jsem udělal víc věcí, ale pečlivě jsem vybíral oněch patnáct, aby to bylo námětově i po hudební stránce pestré. A také aranžersky precizně propracované. Věnoval jsem tomu skutečně hodně času, stejně jako ostatní, kteří se na albu podílejí,“ přibližuje nové album Žalman a zároveň dodává, že titul není nadsázkou, ani metaforou, ale že je skutečně takovým cestujícím člověkem: „Pendluji mezi Prahou a Českými Budějovicemi a také mezi Bubnem v západních Čechách, kde mám chatu. Kromě toho po celý rok, zejména pak v létě, jezdíme s kapelou křížem krážem po celé republice a sem tam i do zahraničí. A pokaždé si řídím sám – mám to tak rád...“ Ačkoliv si Žalman nevede přesnou statistiku, odhaduje svou dosavadní tvorbu na pět stovek písniček, ale jeho výběrem by dneska prošla tak zhruba polovina z nich. Těch počátečních – trampských, včetně muziky, je asi pět-

advacet. A třebaže je považuje za hříchy mládí, hrají se u ohňů dodneška. U řady písniček dělal texty na převzatou melodii, zejména v minnesengrovské éře. Z té doby pochází asi půl druhé stovky textů, které psával takřka v běhu. O dodávku zahraničních, poměrně těžko dosažitelných melodií se tehdy často postaral Milan Čerkl, který se této hudbě věnoval, natáčel zajímavé skladby z tenkrát zakázaných vysílání na magnetofonový pásek nebo později na kazety a z nich si pak kapela vybírala ty, které je oslovily. „Sem tam jsem měl k dispozici český překlad původního textu, ale to bylo spíš výjimečně. Taky se mi stalo, že mne jedna dánská kapela požádala, zda mohou použít jako podklad pro svou verzi převzaté písničky oblíbené australské skupiny Seekers můj text – to mne tehdy moc potěšilo…“ připomíná si slavné minnesengrovské období Žalman. Přiznává, že nyní už se nesnaží psát nebo skládat z donucení a na svazující termín: „Inspirací je pro mne nejen to, co vidím a slyším, ale hlavně to, co prožívám. A nejsou to vždycky

www.epika.cz

Fórum/I/2016

umění | hudba

jen kladné citové zážitky, ale i třeba pochybnosti, nepříjemné události jako rozchod s předchozí kapelou nebo mé onemocnění. To všechno se do písniček pak promítá. Mám desítky různých poznámek, když mne něco napadne – námět, pár veršů textu, útržek melodie – a když uzraje chvíle, tak se k tomu nápadu vracím. A pak to stále dokola upravuji a vylepšuji, dokud nemám pocit, že je to skutečně ono. Někdy dělám úpravy doslova na poslední chvíli ještě ve studiu. V podstatě existuje asi tak deset, patnáct základních témat, která se neustále obracejí. Ale s odstupem let vidím dané téma z jiné stránky, z nadhledu zkušeností a prožitků. Pak záleží na tom, jak tu látku uchopit, z jakého úhlu pohledu, přes jaký citový nebo názorový vjem.“ Sám označuje svoje písničky za příběhy ve zkratce. Podle jeho slov jsou pro něj sdělovaným poselstvím, osobní depeší pro naslouchající. Musí proto mít srozumitelný a vypovídající obsah, text by měl korespondovat s melodií, aby slova a hudba byly vzájemně propojené a vy vážené. „Mimo jiné mojí snahou je, aby to nebylo přebásněné, přeplněné metaforami, zbytečně citově příliš rozmělněné,“ dodává písničkář, jehož tvorbu bezesporu ovlivnila i poezie, jíž se svého času hodně věnoval, ať už se jednalo o francouzské nebo české básníky - od klasiky až po modernu. A obdobně jej inspiruje i hudba – nejen folková a trampská, ale i lidovky, jazz nebo vážná hudba.

Fórum/I/2016

„Svůj dluh vůči trampské písničce, na které jsem vlastně začínal, jsem se snažil splatit už před delším časem albem Potlach v mé duši, nahraným s různými trampskými kapelami a interprety. Věděl jsem, že jdu s kůží na trh, když jsem na desku zařadil písničky ze šedesátých let. Písničky, které byly sice upřímnou, ale trochu naivní výpovědí pubertálního kluka. A jak jsem předpokládal, kritika pak nedala na sebe dlouho čekat. Ale přes to všechno se těchhle cédéček prodalo přes patnáct tisíc,“ vrací se zpátky v čase populární písničkář, který si velice pečlivě hlídá originalitu svých skladeb. A to při takovém množství složených a nahraných písní rozhodně není jednoduché. Může se navíc pochlubit celou řadou alb a ještě delší řadou singlů. Jenom s Minnesengry vydali devět velkých LP, asi šestnáct malých, celkem asi patnáct alb se spolem a sólových a malé desky už asi nikdy nespočítá, stejně jako nosiče, kde se ocitly jejich nahrávky společně s jinými interprety a skupinami. Na rozdíl od některých autorů mu nevadí, když jeho písničky zahrne do svého repertoáru někdo jiný: „Vnímám to spíš jako poctu, že se mu písnička líbí natolik, aby ji převzal. Mám radost, že písnička žije i mimo mne. Už se mi stalo, že byly některé mé věci uváděny dokonce i na televizní obrazovce s dodatkem – autor neznámý. To je pro mne ze všeho nejhezčí, když písnička natolik zlidoví, že už málokdo ví, kdo byl původně jejím autorem. Dokonce mi nevadí ani určité paro-


dování mých písní. Rozhodně se z toho necítím rozladěný nebo zklamaný.“ I když si občas zahraje v klubech sám, nebo jen s Pavlem Malinou či Pet rem Novotným, o sólové písničkářské dráze momentálně neuvažuje. Ostatně i tuhle etapu si již v minulosti vyzkoušel. „Za nejšťastnější období považuji určitě oněch prvních osm let s Minnesengry – byl to úžasný a hektický čas, vstřebávání spousty nových věcí a nenahraditelná škola. Potom asi éra s prvním spolem a také nynější období, kdy mám kolem sebe zase báječnou muzikantskou sestavu, jejíž jsem součástí, daří se mi na hudebním poli, jsem prostě spokojený,“ vyznává se Žalman ze svých niterných pocitů, mezi něž neodmyslitelně patří i místa, která jsou jeho srdeční záležitostí. Pochopitelně na prvním místě se ocitá Pohůrka, českobudějovické předměstí, kde žil do svých třiadvaceti roků a kde bydleli jeho rodiče až do smrti. Následují České Budějovice, vejde se sem i Praha a v posledních dvaceti letech také místo u hradu Buben, kde má chatu a kam jezdí odpočívat a tvořit. Písničkářovým životem prošla mimo jiné také řádka žen, což v žádném případě nezapírá: „Ženy byly pro mne vždycky tak nějak jiný svět – krásný a přitažlivý svět. Také častá inspirace. Ale musím jedním dechem dodat, že nyní mám už delší dobu skvělou, chápající a tolerantní partnerku, což je příjemná a uklidňující jistota bezpečného přístavu.“ Ale ani v tomto pohodovém a naplněném údobí neskládá ruce do klína. Múzy mu prostě nedají spát na vavřínech. Jak prozradil, má už několik hotových písní na novou desku, rád by totiž udělal ještě jedno vysloveně specifické sólové album. A v hlavě nosí plán ještě na další věc, a to s kapelou, ale to vše je ještě ve stádiu nápadu. A letošní sedmdesátku ani zdaleka nepovažuje za nějak zlomovou záležitost: „Jsem relativně zdravý a rozhodně se necítím starý. Zatím mi to zpívá a hraje, hudba mi přináší uspokojení, mám plno nových tvůrčích nápadů, všechno plyne tak nějak samozřejmě, bez radikálních změn... Tak co víc bych si mohl ještě přát? Snad jen to, aby osud byl takhle štědrý i ke všem mým blízkým a přátelům...“

11

umění | sochařství - glosa

O čem mi „mlčely“ sochy ◊ Miloslav Král Český / Foto: Drahomíra Kunová

To se přihodí jen vzácně. Budějovice, ty malé České Budějovice, se historicky velkolepým trojskokem přiblížily svým významným světovým spoluměstům. Koncem roku v nich totiž byla během jediného „semestru“ odhalena 3 (ano, tři) nová sochařská díla!

V

parčíku u hlavní pošty stojí (po dlouhých bojích – jak stylové...) pomník českým válečným letcům RAF. Já stojím před ním. Několik kroků od nás obou neodbytně hlučí motory vozidel snad všech značek. A žádná pauza nepřichází. Ani kratičká, coby aspoň náznak pietní atmosféry. Ztišený vzkaz od (doslova) ostřílených hrdinů se v tom hluku rozmazává, drobí se na kousky a mizí. Zaslechnout ho tedy může každý po svém. Kdo ví, možná mi chtěli říct toto: „No no, pán je asi v zajetí malichernosti, že jo? A taky bez fantazie. Letěls vůbec někdy ve válečný mašině? To opravdu nemůžeš pochopit, že nám ten rámus nevadí? Že i on se dá vnímat jako něco stylovýho...?“ Myslím na to i ve chvíli, kdy už jdu podél oblouku dávných hradeb Na Sadech. Dobře, tak by měli pravdu. Ale co to letad lo? Laminát místo zamýšleného bronzu. S tím by taky souhlasili? Takový kompromis... „Takovej kompromis...!“ nechal jsem se strhnout do uvažování nahlas. A vtom se nade mnou ozvalo: „Nedobře činíš, brachu, necháváš-li se vyvést z klidu něčím tak běžným, jako je kompromis. Jsi vzácný člověk, totiž, ehm..., chci jen říct, že takových zaslepenců, jako jsi ty, je na světě už jenom několik.“ Zvedl jsem hlavu a hle – směrem ke mně sklání svou hlavu nadživotní maje-státník, sám Přemysl Otakar druhý, takto král žulový. Že by i on měl pravdu? Byl to přece ctihodný muž. Možná to, že jsem se nezmohl na žádnou reakci, považoval za souhlas. A když jsem potom pokračoval dál parkem směrem k Vltavě, ještě jsem za sebou docela zřetelně slyšel: „Kdybys chtěl o kompromisech vědět víc, mohl bych ti vyprávět. A třeba i o těch, co vedly k mému znovunarození. Zastav se tady kdykoliv, klidně. Slibuju ti, že krátké vyprávění to nebude.“ Ovšem jelikož byl tím ctihodným mužem, tak

12

www.epika.cz

Fórum/I/2016

umění | sochařství - glosa

jsem na nějaké jízlivosti typu Co sis založil, to máš. ani nepomyslel. Ještě před Dlouhým mostem jsem odbočil doprava, ke Kavárně Lanna. Vedle ní stojí Maják. Maják v podživotní velikosti – jde o sochu s názvem Maják. Provedení ve dřevě, příbuznost s figurou se popřít nedá. Dívá se směrem k řece. V důsledku je tedy ke dvěma vpředu jmenovaným

Fórum/I/2016

dílům otočen zády. Ovšem hledat v tom jakýsi záměr by nenapadlo snad ani nejpodezíravějšího ze všech podezíravců. Když se ho na to (... No co? Přece pro jistotu...) ptám, tak neříká nic. Já ale slyším, jak mi aspoň v duchu odpovídá: „Nebuď naivní. Takhle přízemní tedy nejsem. To sis opravdu myslel? Já stojím tak, abych viděl nejen město, ale i dál do světa, chápej, něco jako Urbi et Orbi. Jasněže je to jen


taková paralela. To abys líp pochopil, že ten důvod je spíš nadzemní. Vidíš tu řeku? Vidíš, viď? Tak ta je přece nespornou součástí spojených nádob veškerých moří. No, a pro mě je cestou, kterou využívám, i když stojím na místě. Žádná záhada to přitom není. Dívám se na řeku, a ona můj pohled spolehlivě rozváží ke všem kontinentům. Kdybys měl aspoň trochu fantazie, mohl by sis to zkusit taky...“

13

umění | divadlo - zamyšlenka

Divadlo napříč letopočty ◊ Miloslav Král Český / Foto: z archivu Daniely Bambasové

Fenomén divadla pochází z doby, kdy jsme (my lidstvo) ještě ani neměli svůj letopočet. Není náhodou už nejvyšší čas nahradit divadlo něčím jiným? Pochybovat je lidské Třeba taková obyčejná žárovka je o nějakou tu tisícovku roků mladší, a přitom je už přežitá. Samotný princip divadla se taky prakticky nemění: dostat na jazyk aktérů to, co měl (kdysi) na srdci někdo úplně cizí. A co má nota bene předem zjistitelný výsledek To i ten hokej v sobě má vyšší zvědavostně dramatický potenciál. Divák na toto předstírání dobrovolně přistupuje, i když si myslí své. Gruntem veškeré výpovědi je jen několik vžitých schémat. Různé ty vztahové siločáry a polarizované vášně, k tomu příměs umělého napětí, tajemna, dojemna a lsti. Do těchto psychokulis je potom metodou „pepř a sůl“ přidávána lež a nenávist – spolehlivé pojivo děje. Velice osvědčeným zásobníkem ingrediencí je taky pravzorník komických situací, a obzvlášť vděčné, jsou příchutě ve formě expresivních pasáží se slzotvorným účinkem. Na tuto rafinovanou kostru se potom ještě nalepí několik dávno okoralých „osudových“ pravd, uplácá se to do úhledné epilogické fazóny a přehladí se případné vrásky. A je to. Etika i exotika, erotika nebo antika, …a přijďte příště zas, …a hlavně včas...! - (Opona.) Známe to. Aspoň my, co jsme v divadle už byli. To jádro je stejné od A-ljašky až po Z-imbabwe. Jistěže je to zjednodušené. Přečtením předchozího odstavce se nedá nahradit proces prožívání dramatu. A to je právě ono. Do hry totiž většinou vstupují ještě rozmanité zámlky, všemožně vynalézavé šifry a náznaky tak, aby žádoucího klamu a mamu bylo dosaženo se zárukou. Spektákly jiného zaměření Jakýsi verbální protipól ortodoxně divadelních iluzí se odehrává na odlišných jevištích, všelijakých pódiích a tribunách. Tam se člověku dostane ryzí pravdy. Tam se nalévá víno čistější než čisté. Bez laciných jinotajů, masek a podobných adi-

14

Daniela Bambasová na snímku Richarda Nowaka

tiv. Netřeba nic prožívat, stačí racionálně naslouchat. Jde o takový organizovaný dobročin. A jsou ty pravdy čerstvé. A navíc je to zdarma! Že to zní přehnaně? Zní. Teď to vidím taky. Za to může ta heslovitost. Při bližším pohledu to může vypadat jinak. Někdy to dokonce dělá dojem, že právě tam to na člověka „jenom hrajou“. A že právě

tam snadno projdou i myšlenky už dávno prošlé (s údaji záměrně hůř čitelnými). A že přísliby dobra, toho nedostatkového dobra, jsou protkány faustovskou linkou ještě tragičtěji, než to bývá u divadla. Člověk se potom ani moc nediví, když na dně úhledné škatule s ABSOLUT-pravdou objeví drobné korálky, které tam v souladu s přírodními zákonitostmi vytrousili

www.epika.cz

Fórum/I/2016

umění | divadlo - zamyšlenka

nevinní hlodavečci. To všechno pak svádí k tázání, jestli přece jen není lidštější i užitečnější to komediantství přiznané. Vždyť na tom opravdovém divadle se aspoň lže jenom „jako“. Asi je to celé ještě složitější, než se to jeví. Proč bychom se nezeptali Má tedy to pravé divadlo schopnost kultivovat společnost? Víc než „tamto druhé“? Vyjasnit by to mohl někdo, kdo má k divadlu prokazatelně blízko. V Českých Budějovicích má k divadlu úplně nejblíž (několik kroků na nábřeží Malše) Ema Destinová. Je to ovšem jen její busta. A navíc – její pohled se podezřele výmluvně upíná kamsi do prostoru nad kopulí blízké hvězdárny, jako kdyby snad... Hledám tedy jinou božskou osobu. Tou nejvhodnější by měla být nejspíš nějaká herečka. Jenom si ještě pro jistotu hodím nepřelstitelným desetníkem, aby se potvrdilo, že šlo o náhodnou volbu bez genderově podmalovaných vlivů. Á..., takže herec! Hm, to se nedá nic dělat. Ale co, ty desetníky přece už nemají platnost... Zůstaneme u herečky. Nejdřív ale bude následovat kratičká přestávka. Během ní chci říct svůj názor na názor, že herectví je umění jako kaž dé jiné. Samozřejmě není! (To jsou ty zrádné zákruty křečovité bonmotizace všeho možného.) Dalo by se to chápat snad jedině s důležitým dodatkem, že každé z těch jiných umění je jiné, než kterékoliv z těch ostatních jiných. Potom by tedy i herectví bylo logicky jiné, než každé umění z množiny všech zbývajících jiných. Stejné je tudíž pouze ve smyslu té „jinosti“. Neboli: … je jiné než každé jiné! Vybrat božskou herečku... To jsou přece všechny. Už ale vím, jak na to. Jen některá z nich má mezi svými rolemi nezáskokovatelnou a navíc i doživotní roli matky-zakladatelky herecké dynastie Bambasů. Teď už ví asi každý. Ano, je to Daniela Bambasová (* min. stol.), jedna z pilířek jednoho z jihočeských divadel – Jihočeského divadla, jehož prkna zaznamenala kdysi i šlápoty jejích kolegů Tyla, Císlera a mnohých dalších. Pásmo rolí, ve kterých se DB na jevišti JD dlouhodobě osvědčuje, je široké od krajnosti

Fórum/I/2016

do krajnosti. Nadregionální divák (ten singulár je vžitý, ale nepřesný) ji ale zná víc jako herečku filmovou, rádiově neviditelnou nebo televizní, případně i otáčivou... Takovou otáčivou stálici. Je taky kdovíkolikanásobně vítěznou účastnicí pravidelného jihočeského Tháliebraní, a to včetně dalších nominačních návazností. Hrát divadlo pro lidi, nebo „na lidi“? Toť moje otázka. Co vy považujete za přínosnější? Nevím, jak to mají ostatní. Já hraju divadlo PRO lidi. Hraní NA neumím, a popravdě, nechtěla bych celý život jen „něco hrát“. Pro mě je upřímnost hodně vysoká hodnota, a nemíním se jí vzdát. Jihočeských Thálií máte už několik. Nebo je jich víc než několik? Je jich jedenáct. Je to víc než několik? Proslýchá se, že jste úchvatná. K tomu bych měl jednu takovou delikátnější otázku. Můžu vám ji položit? - V nejhorším případě to potom vystřihneme... Jsem zvědavá, tak do toho!


Tak dobře: Když hrajete složitou ženu typu „ne zrovna roztomilé jehňátko“, přenecháváte celou tu zátěž jen svému talentu, nebo mu někdy taky vypomůžete „z vlastních zdrojů“? Pokud jsou „vlastní zdroje“ fantazie, představivost, zkoumání lidských charakterů a vnímání odlišností, tak ano. Pokud se ptáte na mé „temné stránky“ - ??? - co já vím... Co si myslíte o představách postavit novou budovu Jihočeského divadla na jiném místě? A co třeba investovat do té stávající? Mám to blízko... Naše čtenáře by jistě zajímalo, co si v úplně volném čase otevřete raději: knihu, nebo něco s pohyblivým obrazem a zvukem? Nebo jsem něco vynechal? Nejraději si otevřu lahev kvalitního vína – a pustím nějakou pěknou muziku. Další fáze je dobrý film, posezení s přáteli. Ke knize se uchyluji s odstupem od divadelní sezóny, ve které si písmenek užiji vrchovatě. Ale moje velká knihovna mi dává naději do budoucna, že můj život „po divadle“ nebude prázdný.

Daniela Bambasová ve hře Pohani, foto Michal Hančovský

15

Literatura | profil

Janda Vladimír řečený Dědek ◊ František Tylšar / ilustrace a Foto - archiv V. Jandy

* 18. 6. 1949, v jižních Čechách Měl příliš mnoho povolání (intelektuálních i manuálních), výčet by byl dlouhý. Žije sám mimo všechny vztahy. Provozuje nezávislou uměleckou činnost (výtvarnou - ilustrace knih, psaní, hudba)...

V

zdělání střední, bydliště Rudolfov u Českých Budějovic. Vladimíra Jandu můžete často potkat v jihočeských vlacích, které rád používá ke své dopravě. Železnice se prolíná i do jeho tvorby. Děj knihy Barča je toho dokonalým příkladem. Knihy nejen píše, ale i ilustruje. Kromě Barči napsal např. knihy Z vodnických splavů a Zlatá horečka. Je i dobrým muzikantem. Hru na kytaru nejen bravurně ovládá, ale také ji vyučuje. To je maximum, co lze o tomto pozoruhodném člověku na internetu objevit. Proto jsem mu za naše čtenáře položil několik otázek… V březnu proběhla v Jihočeské vědecké knihovně v Českých Budějovicích výstava Stopa v čase Vladimíra Jandy Dědka. Mnozí ze čtenářů ji nestihli navštívit. Prozraď nám, co je nejčastějším námětem tvých obrazů a ilustrací? Nic tak úplně pevného. Pokud ilustruji cizí knihu, plním přání autora. Dělám hlavně figurální kresbu, kde je příroda, kterou mám rád a ze které čerpám některé náměty. Hraje tak trochu roli kulisy. Pokud ilustruji svoji knihu, pak mám výběr volnější.

16

Co maluješ nejraději? A je něco, co bys na plátno či papír nedal? Rozhodně bych se nezúčastnil na tvorbě politických karikatur, pornografie nebo náboženských vtipů. Všechno má své meze a přes současné snahy kultury rozmetat na cucky základní morální jistoty a do toho zatáhnout co největší počet autorů, aby vzniklo zdání nezastavitelnosti pokroku, já nesouhlasím. Ani jako malíř, ani jako spisovatel. A co hudba, jsi pouze hráč toho, co už bylo napsáno, nebo vytváříš i vlastní písničky? Zaplaťpánbůh jenom hráč. Mám už z dřívějších časů ověřené, že jako textař bych byl smrtelně nebezpečný, jelikož jsem schopný dát dohromady pouze verše jako „Mahuleno, je tu nahuleno“ nebo „Erazim, ja ťa prerazim“. A zplozené melodie připomínají spíš svist telegrafního drátu ve vichřici. Proto jsem a ještě nějaký čas snad budu pouhým interpretem.

Máš nějaký nesplněný umělecký sen? To jo. Chtěl bych být sochařem. Moje umělecké začátky v tomto oboru skončily u špatně vypáleného hliněného opičáka v improvizované peci podle návodu zálesáka, malíře a spisovatele Ernesta Thompsona-Setona. Puknul, chudák, jako žalud. Ten opičák. A mně můj marný sen. Později jsem zkoušel dřevořezbu. Docela se líbila, ale jak říká staré přísloví - hodně psů, zajícova smrt. Tak jsem z toho po zvyku zajíců raději vykličkoval.

Napsal jsi několik knih, nakladatel o tobě prohlásil, že patříš mezi jeho nejprodávanější autory. Máš nějaký recept na psaní? No, recept asi nemá nikdo. Co bych k tomu jen chtěl dodat, je že nepíšu vůbec lehce. Všechno přehazuju jako horký brambor. Než do něj kousnu, musím ho nechat vychladnout. Tak se pak vyvaruju vlastních emocí, které bych jinak za sebou tahal jako dřevěného kačera s bubínkem.

Každý máme nějaký vzor. Kdo byl tím tvým, kdo tvoji tvorbu nejvíce ovlivnil? No jo. To už je docela dávno. Tenkrát ještě existovaly ručně malované obrazy. Tenhle výraz býval považovaný za dobrý vtip. Dneska pomocí počítače udělá cokoli i ten, kdo o řemesle nemá ani páru. Jak o výtvarném, tak o literárním. Studie technik, fantazii a dřinu nahradilo studium počítačových kláves. Nemůžu poctivě říct, jestli má dneska v unifikovaném umění někdo někde svoje umělecké vzory. Já je měl. Naštěstí. Jednak pocházím z rodiny malířů a pak - moje maminka mě od chvíle, kdy jsem začal chápat, vedla cestou lásky k obrazu i knize. Dodnes rád vzpomínám na obrázky Josefa Lady nebo Ondřeje Sekory. Učaroval mi dokonce i Jiří Winter - Neprakta v časopise Dikobraz nebo knihách Miloslava Švandrlíka. Druhého jmenovaného jsem měl rád pro jeho literární styl.

Kolik hodin má tvůj den. Zdá se mi, že dvacet čtyři je na všechny aktivity příliš málo. Jak to vše stíháš? Na to je jednoduchá odpověď. Protože nechodím na oběd, tak pětadvacet. Protože už ale jedu na záložní agregát, budu muset najít nějaké řešení.

Čím nás překvapíš příště? Třeba, že přijdu na schůzi klubu. Ale ne, to byl jen vtip. Nevím, jestli můžu něčím překvapit. Tahle výstava, kterou jsem za pomoci svých přátel instaloval ve Vědecké knihovně v Českých Budějovicích, není zdaleka první. Vystavoval jsem v řadě míst.

www.epika.cz

Fórum/I/2016

Literatura | profil

V Třeboni, Soběslavi, Chlumu u Třeboně, Lomnici nad Lužnicí, Veselí nad Luž., Praze, v Českém Brodě, Jindřichově Hradci, ve Slezsku u Bruntálu, v místech, kde je Slezská Harta. Taky v Plzni a možná ještě jinde, já už nevím. Nedržím to v hlavě. Nejspíš bych překvapil změnou stylu. V poslední době dělám hlavně kombinovanou pastelku. Ale začínal jsem na tužce, tuši, akvarelu, lavíru a tempeře. Já nevím. Myslím, že by moje publikum při pořadech „štrejchla pepka“, kdyby zjistilo, že jsem autorem krajinných olejomaleb jako jeden z mých strýců nebo adeptem moderního umění. Co bys vzkázal našim čtenářům? Aby se na mne moc nezlobili, že jim tak trochu omezuju jejich fantazii. Člověk jako byl třeba malíř Mirko Hanák, kterého jsem rovněž obdivoval, ale jeho styl nepoužíval, dával svým vzdušným dílem možnost představit si ještě něco, co je za scénou. Moje obrázky jsou přehledně složité, s bohatou výbavou podrobností a jasně vymezují kaž dý děj a každou situaci. Většinou bez komentářů. Nechávám je mluvit samy za sebe. Pokud tedy nechám i diváka, aby mluvil sám za sebe, doufám, že mi nebude vyhrožovat okamžitou smrtí. Dělám všechno pro to, abych rozptýlil jeho chmury. A to je docela těžká práce.

Fórum/I/2016


17

Literatura | host Fóra

VHRSTI ◊ František Tylšar / ilustrace a Foto - Vhrstiho archiv

Profesionální spisovatel, ilustrátor, autor knih pro děti, komiksový kreslíř a scenárista, součást neoficiální nové vlny českého a slovenského komiksu Generace nula...

N

a svém webu http://www.vhrsti.cz o sobě uvádí: „Narodil jsem se v roce 1975 jako kreslíř a už jsem jím zůstal. Vlastním jménem jsem Vojtěch Jurík a působím na volné noze jako profesionální ilustrátor a spisovatel. Mám za sebou více než 15 let praxe. Věnuji se tvorbě pro děti i pro dospělé. Vytvářím kreslené vtipy, komiksy a knižní ilustrace. Věnuji se také užité grafice a reklamní tvorbě. Kromě psaní a kreslení spolupracuji při tvorbě videí a animací. Publikuji vlastní knihy.“ Já osobně jsem se s Vojtovou tvorbou blíže setkal až jako porotce literární Ceny Bohumila Polana, jejímž se nakonec stal laureátem za sbírku poetických autobiografických komiksů z let 2008–2013 s názvem Nejdůležitější věc na světě. Sbírka představuje výtvarně i literárně ojedinělý počin v historii českého komiksu. Přestože Vojtovo dílo potkáváme na mnoha místech, je jistě pro hodně Jihočechů stále méně známou osobností. Proto jsem mu za naše čtenáře položil několik otázek…

Již jsem se zmínil o tom, že jsi aktuálním laureátem Ceny Bohumila Polana. Tato cena je mimořádná tím, že v ní proti sobě stojí knihy různých žánrů. Pohádky, poezie, povídky… Nakonec zvítězila kniha komiksů. Čekal jsi to v tak silné konkurenci klasických literárních počinů? Vítězství v téhle soutěži se asi předpokládat nedá. Vždycky záleží na tom, jací lidé se ten rok sejdou v porotě a jaké knížky budou považovat za zajímavé. V předchozích letech jsem nikdy nic nedostal a letos se najednou dočkaly ocenění hned dvě knížky, na kterých jsem se podílel. Pokud si vzpomínám, tak jsi měl v ohni želízka dvě. Tvoje kniha Dva tucty plzeňských pohádek a pověstí byla věnována dětem, zatímco vítězná Nejdůležitější věc na světě dospělým. Pro koho se ti tvoří lépe? Dělám pro děti i pro dospělé právě proto, že mě obojí velmi baví. Ze stejného důvodu střídám práci literární a výtvarnou, ilustrace s komiksy nebo vtipy a tak dále. Ve své podstatě v tom však nevidím žádný rozdíl. Vždycky je moje práce vedená snahou potěšit, pobavit, udělat radost, vykouzlit úsměv… A jen pro pořádek – knížku plzeňských pohádek a pověstí jsem nenapsal, jen ilustroval. Bylo to vlastně moje vůbec první knižní ilustrování. Porotě se knížka dostala na stůl proto, že vyšlo její nové vydání. Co je nejdůležitější věc na světě pro Vojtěcha Juríka? Těžko odpovědět něco, aby to nevyznělo jako klišé. Že je člověk zdravý, že žije spokojený život, že ho práce baví… Jsi aktuálním držitelem Ceny Bohumila Polana, jaké jsou tvé další úspěchy a který z nich má pro tebe největší hodnotu? Úspěchů ve všelijakých soutěžích bylo víc. Efektně vypadá druhé místo v soutěži o nejlepší učebnici Evropy nebo Cena uči-

18

telů za přínos dětskému čtenářství. Stejně je ale nakonec nejdůležitější, jestli ta práce přinese něco pozitivního lidem, pro které je určená. Vydal jsi několik knih. Kolik jich bylo, a kterou by si měli naši čtenáři určitě přečíst? Když sečtu knížky, které jsem napsal, s knížkami, které jsem ilustroval, a přidám k tomu všechny učebnice a pracovní sešity, už jsou to vyšší desítky. Aktuálně by snad mohla být v knihkupectvích k sehnání ještě ta O Vendulce a drakovi. Tu mám moc rád. Nechal jsem ji ilustrovat kolegu Lukáše Fibricha a myslím, že se mu to fakt povedlo. Kdo je tvůj největší umělecký vzor? Za ty roky v oboru jsem poznal obrovské množství nejrůznějších spisovatelů, ilustrátorů, komiksářů, denně sleduji desítky výtvarných blogů z celého světa. Dokonce jsem o tom začal psát na svůj blog takový seriál, ve kterém představuji ilustrátory, o kterých v Česku většinou ještě nikdo neslyšel. Vybrat jen pár jmen fakt nedokážu. Na čem aktuálně pracuješ a na co se tedy mohou čtenáři, posluchači či diváci těšit? Asi toho bude zase víc, ale na konci loňského roku nám v České televizi schválili natočení dalších šesti dílů večerníčku Bílá paní na hlídání. Kdyby nic jiného, jenom s tímhle mám plno práce na pár let dopředu… Jaké je tvé osobní krédo? V poslední době jsem došel k názoru, že pocit štěstí a spokojenosti je otázkou osobního rozhodnutí, nikoliv souhrou nějakých vnějších náhod. Takže se snažím být šťastný a spokojený, jak jen to jde, protože nikdo jiný to za mě neudělá. Co bys chtěl vzkázat čtenářům? Tak snad aby byli šťastní a spokojení. Minimálně tak, jako jsem momentálně já.

www.epika.cz

Fórum/I/2016

Literatura | host Fóra

1.

2.

3.

1. - Autoportrét, 2 - U hyperkostky v Plzni, 3. Z tvorby pro děti. Vhrstiho komiks naleznete na straně 48.

Fórum/I/2016


19

literatura | literární osobnost

Učitelka ze školky darovala dětem pohádkový svět ◊ HankA hOsnedlová / foto: archiv Aleny Bláhové

Porozumět vnímavé dětské dušičce znamená mimo jiné umět mluvit jejím současným jazykem. A to Alena Bláhová ze Sezimova Ústí nad veškerou pochybnost umí víc než dobře.

S

vědčí o tom nejen úspěšná čtyřicetiletá praxe učitelky v mateřské školce, pozice matky dospělého syna a babičky dvou vnuček Marušky a Barunky, ale i její divadelní a literární projekty. K autorství dětských knížek však vedla poměrně dlouhá a klikatá cesta. Studiem střední pedagogické školy v Prachaticích a pražské DAMU s oborem loutkářství se Alena Bláhová připravila pro to, co chtěla odjakživa dělat – věnovat se dětem. Jako učitelka v mateřské školce dostala tuto šanci v plné šíři a dodnes jí tato práce neomrzela. Naopak ji inspiruje k dalším a dalším nápadům a aktivitám. Nenahraditelným bonusem je pro ni především zpětná vazba od dětí, které ji prostě milují. A ona miluje je, nelituje pro ně času, ani úsilí. Sama říká, že čím víc dětem ona sama dá, tím víc jí vracejí. V současné době například ve školce provozuje divadelní dílničku, vyrábí loutky, zpracovává vhodné miniscénáře pro tuhle neformální scénu a píše pohádky, které si ověřuje přímo na dětských posluchačích. Zkušeností k tomu má dost, ať už ze souboru Nehajanky či vedení souboru Průvan, ale k zahození jistě nebylo ani působení ve skupině historického šermu Modrá růže nebo čas strávený orientálními tanci s formací Alibaby. Ostatně vymýšlení zkazek a hrátky se slovíčky ji provázejí díky mamince už od útlého dětství. S vlastním psaním, k němuž ji v podstatě přivedla profesorka češtiny Věra Schulzová, pak začala na střední škole. Vnímala tuto činnost mimo jiné i jako ideální terapii pro problémy v citovém životě. Na DAMU pak začala dělat scénáře a naučila se vystavět příběh. Samozřejmě se nevyhnula ani etapě básniček - dokonce vydala tři básnické sbírečky a v Sarajevu jí vyšel zajímavý titul „Promiňte, pane Shakespeare, ale tohle je život“.

20

Ovšem nejdlouhodobějším a nejtrvalejším námětem jsou pro Alenu Bláhovou pohádkové příběhy, kterých už se v jejím autorském šuplíku nastřádala celá kopice. A její pohádky, ať už ve čtené nebo hrané formě baví nejen ji, ale především dětské posluchače. „Klasické pohádky děti většinou dobře znají a nikdy je neomrzí všichni ti králové, princezny, princové, draci, čerti – bez těch se to prostě neobejde. Starší děcka pak upřednostňují spíš pohádky situované do současnosti. A tak střídáme klasiku s pohádkami moderními. Při čtení starých pohádek musím vysvětlovat řadu výrazů a situací, snazší je proto děj převyprávět vlastními slovy. Svět babiček a dědečků je totiž pro děti mnohdy něco jako pravěk. Ale pohádkové příběhy ze současnosti, okořeněné trochou vtipu a napětí, jim jsou srozumitelnější a bližší. I proto se jim tedy věnuji. Před pár roky jsem jako vánoční dárek napsala pro každé dítě ve třídě

pohádku na přání. Děti byly nadšené a rodiče také. To mne pak přivedlo na nápad sestavit z pohádek, kterých už jsem měla plný šuplík, knihu nebo knihy,“ přibližuje vznik svých knížek autorka, která dodnes nedá dopustit na pohádky a příběhy Miloše Macourka, Daisy Mrázkové, Václava Čtvrtka a dalších českých autorů. Tak se na scéně objevila nejdříve její velká barevná knížka Pohádky ze školky pro kluky a pro holky a hned poté Příběhy z čarodějné chýše. A protože sama jako dítě nesnášela kruté a děsivé pohádky, dává i ve své tvorbě přednost příběhům hravým, zábavným, laskavým a v neposlední řadě i humorným. Mimochodem i v tom ji autorsky ovlivnil Miloš Macourek, s nímž byla i v osobním kontaktu. „Jsem přesvědčená, že knihy, ať už je jim do budoucna prorokováno cokoliv, jsou pro rozvoj dětské osobnosti velice důležité. Proto jim také dávám dostatečný prostor.

Alena Bláhová s ilustrátorkou Vandou Pincovou

www.epika.cz

Fórum/I/2016

literatura | literární osobnost

Ráda bych vydala další knihy pro děti, i když jsou prozatím ve fázi drobných poznámek a dějových linek. Takže mne čeká ještě dlouhá cesta se zpracováním, technickým provedením a sháněním finančních prostředků pro jejich vydání. A moji přítelkyni Vandu Pincovou, která velice výstižně ilustrovala i moje předchozí dvě pohádkové knížky, také čeká spousta práce na obrázcích, protože bez obrázků není pohádka úplná,“ dodává Alena Bláhová, jejíž pohádkové knihy se rozběhly nejen po regionu, ale i do zahraničí a dokonce i do zámoří mezi krajany.. Ovšem kromě těchto plánů a stále opakovaného přání, aby její pohádky našly co nejvíce malých čtenářů, si hýčká ještě jeden sen. A to najít šikovného animátora, který by s radostí její pohádkové příběhy zpracoval do podoby večerníčků nebo krátkého animovaného filmu. A to v dnešní době rozhodně není přání nesplnitelné.

Alena Bláhová s dětmi

Alena Bláhová a její knihy

Fórum/I/2016


21

literatura | HSF

HSF Rektoskopie ◊ Jiří Sivok

V dnešním výletu po fantastickém světě literární rektoskopie se zaměříme na české žánrové autory, kteří si ještě možná nenašli cestičku do vašich knihovniček, a to by byla rozhodně škoda!

V

ladimír Šlechta nás provede po hranicích krvavého fantastického světa, který se původně měl jmenovat Voskový obelisk, ale dnes ho všichni fanoušci znají pod jiným názvem. Ten mi ale nějak vypadl z mé obří mozkovny, snad se během chvíle rozpomenu.

Malebná místa nahradí exkurze do míst plných šíleností, jež se rodí Martinovi D. Antonínovi v hlavě. Mistři trpaslíci, připravte se svými rezavými čepelemi uřezat vousy, protože tohle tu ještě nebylo. ***

Náš výlet zakončíme ve vědeckofantastickém světě, jenž stvořil mistr vesmírných bitev a pozemních přestřelek Robert Fabián. Takže po přečtení mazejte do knihkupectví, ať si můžete odškrtnout další tři jména ze čtenářského deníku Literární rektoskopie.

Krvavý obelisk…. Voskové pohraničí… No, to s těmi chlupatými elfkami

V

zpomínáte na Galadriel? Jak se jí leskly bělostné zašpičatělé zoubky a ten sexy proužek chlupů, co se jí táhnul podél páteře… nemluvě o čtyřech bradavkách… Počkat, moment. To není Tolkien, tohle jsou elfky podle Vladimíra Šlechty! Že je Krvavé pohraničí originální, musí být po předchozím odstavci jasné. Autor se nechal inspirovat severoamerickými domorodci a po vzoru pejska a kočičky přidal do pomyslného dortu trochu Tolkiena a samosebou pořádnou dávku invence, a tadááá… první český fantasy cyklus je na světě.

Zajímavé na této sérii je, že nemá ústředního hrdinu. Jedná se o uzavřené příběhy, které na sebe až na v ýjimky přímo nenavazují, ale odehrávají se ve společném universu. Ať už se tedy pustíte do pr vního románu Kr vavé pohraničí a zamilujete si Floyda Bartletta, vracejícího se domů se slepým trpaslíkem a zkamenělou přítelkyní, nebo si užijete povídky v Nejlepším dnu pro umírání a budete se ušklebovat černým humorem nasáklému hajzlíkovi Thompsonovi - vždy začnete nov ý příběh!

Navíc je třeba zmínit, že autor byl velkou částí svého života Budějovičákem, a to samo o sobě znamená, že je to skvělý chlap (že autor článku je také z Českých Budějovic na faktu o skvělosti nic nemění). Takže, když suma sumárum shrneme, co Šlechtův Opus magnum nabízí: Fantastický svět se známými rasami, ale i se zcela novými, které spatřily světlo světa až v Krvavém pohraničí. Dále nespočet hodin čtení plných zábavy a hlavně - chlupaté elfky. Může být něco lepšího?

Je libo Zelenou trpasličí sekanou?

M

artin D. Antonín (přičemž rozklíčování toho tajemného D je známo pouze LARPystům, šermířům a milovníkům dobrého humoru a fantastiky. Všem ostatním je zapovězeno. Popravdě ho zná i strejda Google, a to je drbna, takže si snad s tímto rébusem poradíte) je skvělý! Umí být zábavný, akční, zábavný, originální a taky zábavný. To jsou jen některé z jeho četných

22

předností... a to nemluvím o tom, jak je zábavný. Proslavil se především svými skvěle napsanými humoristickými postavami a je milovaný i nenáviděný pro své bourání zavedených žánrových stereotypů. Představte si trpaslíka, který je tak levý kovář, že by ho Homerův soused Flanders uvítal ve svém obchodu pro leváky. Jinde zase zjistíme, že elfové jsou vlast-

ně pěkní podrazáci, kteří se nebojí svým spojencům v bitvě vjet do zad a zradit tím veškeré mírové úmluvy. V novele Zelená je nám například představen šílený svět orků a vědou posedlých goblinů, soutěžících o post „Nejvíc dobrá šév inžinír“. A tak se rozhodli dva odvěcí nepřátelé na poli vědy, Hribnik a Gutnik, popasovat své síly. Zatímco Gutnik v yrobil šílený

www.epika.cz

Fórum/I/2016

literatura | HSF

stroj s kotoučov ými pilami místo rukou, druhý goblin šel ještě dál. Zkřížil střelami v ybavený robotický oblek s rozsekanou elfskou válečnicí, a tak vznikla Střelka. Napůl stroj, napůl elfka.

Že jde o příběh překypující humornými scénami, netřeba zmiňovat, ale samotný konec nese nečekané poselství, které je opět oním bouráním pomyslných klišé ve fantasy. Je pravda, že milovník vysoké literatury nebude asi

z knihy nadšený. Zvláště pak se specifickým podáním jazyku orků, jež jsem výše zmínil, ale pokud se chcete od srdce zasmát, je Darion (ups, to mi ujelo) jasná volba… no, kdo by si občas nechtěl kopnout do mrtvé elfky, že?

Kdo chce Mariňáky bít, hůl si vždycky najde

R

obert Fabián je jedním z nejčtenějších českých autorů, ale ví se o něm ještě méně, než třeba o věčně skrytém Jiřím Kulhánkovi. Údajně byl členem vojenské speciální jednotky, což bylo ku prospěchu věci, protože jeho knihy hrají na military strunu. Nespokojil se ale jen s obyčejnými ozbrojenými konflikty, a tak zamířil do časů budoucích a nahodil svým hrdinům bojové vesmírné obleky. Ať už se bavíme o Mariňácích, Carpe Diem, Dies irae nebo další z mnoha

publik ací, příběh je vždy jedna velká bit va. Jedná se o pravou testosteronovou akci, která nenechá čtenáře vydechnout, dokud s přečteným doslovem neodloží knihu i svůj těžký kulomet. Není tam nouze o krvavé pozemní bitvy, vesmírné křižníky soupeřící na orbitě a sem tam přijde na přetřes i nějaký ten atomový hřib. Občas se vám některé scény z jeho publikací mohou zdát povědomé a pak si z nudy jednoho večera pustíte druhý díl Vetřelce a bouchnete se do čela. To

se týká třeba Mariňáků, kde první třetina knihy opravdu jede podle zajetých vesmírných kolejí Jamese Camerona, ale je to třeba brát spíše jako poctu, protože autor sám nic neskrývá a komponuje do příběhu vetřelčí ságou proslaveného desátníka Hickse nebo slavný počítač Matku. Nenechte se však pomýlit, další částí knihy Mariňáci už je čistá Fabiánova military sci-fi, která s dvouhubým polymorfem nemá nic společného. Je libo akce? Jděte do Fabiánovy fanfikce!

Tiché písky 2015

D

alší rok se přehoupl na časové ose a HSF klub zdárně zakončil už druhý ročník žánrové literární soutěže Tiché písky, tentokrát na téma Papírová pavučina. Oproti loňské soutěžní výzvě nadaným psavcům se rozšířily řady porotců i partnerů. Vedle zavedené pomoci Jihočeského klubu Obce spisovatelů a nakladatelství Epika, jež opětovně zaštítí vydání tištěného sborníku, se nově přidala i společnost Audiotéka, která třem vítězům věnovala kredity na stažení dnes již tolik oblíbených audioknih. Do lítého boje o získání srdce poroty se začlenilo úctyhodných pětatřicet soutěžních prací napříč českou kotlinou. Dle porotců se navíc od minulého roční-

Fórum/I/2016


ku zvedla úroveň zaslaných příspěvků, to ovšem neznamenalo, že se odvážná pětice nemusela občas potýkat s nedodrženým tématem či nepříliš originálními nápady. O to větší radost může zachvátit účastníky, že se HSF klub rozhodl vydat v připravovaném sborníku celou desítku nejlepších prací! První místo obsadil Vojtěch Žák se svou kontroverzní povídkou Myšina. Do psychedelických představ čtenáře zasvětil mladý spisovatel s pseudonymem Martin Maniaque, jehož práce Pavouštník okupuje druhé místo. Bronzovou medaili si zaslouženě vybojovala Helena Drdlová ve skvěle odvyprávěné sympatické fantasy Tam ve tmě. ***

23

literatura | vzpomínka

Vzpomínka na Jana Čarka ◊ Petr Šulista / foto wikipedia.org

L

etošního března si připomínáme 50. výročí úmrtí spisovatele, novináře, básníka, esejisty a autora literatury pro děti a mládež Jana Čarka (* 29. prosince 1898 v Heřmani u Písku). Jako představitel českého ruralismu byl pevně svázán s rodnou zemí, rodným krajem, s odkazem svých předků vyplývajícím z respektu ke starému selskému rodu. K jeho nejznámějším básnickým sbírkám pro dospělé patří Chudá rodina z Heřmaně (1924). Po druhé světové válce se autorsky výrazně podílel na práci v dětském časopisu Mateřídouška a po roce 1948 se tvorbě pro děti věnoval naplno.

Poezie Jana Čarka vyniká barvitostí lásky k rodné zemi a jemu typickým silným sociálním cítěním. Jeho nesmírně melodické dětské verše zobrazují úžasnou krásu přírody, vyjadřují netajený úžas nad zázrakem života, nad úchvatnými proměnami ročních období. Okouzlují dodnes svou upřímností, něhou a pokorou (Kdyby tu nic nebylo/ nežli rorýs pod oblaky/než ten bodlák pro čmeláky/mně by se tu líbilo. Čarokruh, 1971). Jan Čarek zemřel 27. března 1966 v Praze a je pochován ve zdi heřmaňského kostela.

Jan Čarek roku 1942

Výročí úmrtí významného českého humanisty ◊ Petr Šulista / foto wikipedia.org

L

etos v únoru uplynulo 450 let od úmrtí místosudího Českého království, českého šlechtice a humanisty Jana staršího Hodějovského z Hodějova, který se narodil 6. ledna 1496 v Chotěřině, nyní Kotýřině, ležící na severozápad od Milevska. Pocházel ze starého českého vladyckého rodu. Josef Kytka, milevský kronikář, v publikaci Milevsko a jeho kraj z roku 1940 uvádí: „Jan Hodějovský byl štědrým podporovatelem spisovatelů a básníků, kteří psali českým jazykem. U něho na Kotýřině se scházel kroužek českých spisovatelů – Matouš Kolín (Collinus), Jan Šentygar (Dumentus), Jan Racek (Roderich) a Trajan.“ V Ottově slovníku naučném se dočteme, že Jan Hodějovský z Hodějova v roce 1552 koupil Řepici na Strakonicku, která byla jeho sídlem až do jeho smrti.

Erb Hodějovských z Hodějova Zde obnovil zámek, rozšířil dvůr a založil pěknou zahradu, takže Ře-

pice patřila k nejpříjemnějším sídlům v Prácheňsku. Jan Hodějovský byl neobyčejně vzdělaný a učený, sbíral nejen paměti k poznání práva českého, nýbrž i pilně četl básně skládané latinskými vrstevníky. Ač patřil mezi přední tehdejší humanisty, přesto miloval přirozený jazyk zděděný po předcích. Byl podporovatelem všeho šlechetného. Sám dal podnět k sepsání Hájkovy kroniky. Byl velkým milovníkem básnictví, roku 1550 založil stolici básnictví duchovního při Vysokém učení pražském. Roku 1555 se vzdal postu místosudího, žil pak v soukromí na Řepici, kde založil velkou knihovnu. Díky němu patřila Řepice k významnému centru humanismu v Čechách. Zde také 11. února roku 1566 zemřel. Pohřben je v řepickém kostele.

*** 24

www.epika.cz

Fórum/I/2016

literatura | e-knihy

Knihy Jindřicha Malšínského vyšly tiskem ◊ Dušan Žárský

J

ihočeský spisovatel Jindřich Malšínský vydává své knihy elektronicky v ostravském nakladatelství ŽÁR (www.zar.cz). Je však známo, že ne kaž dý upřednostňuje, nebo má tu možnost pořizovat si a číst elektronické knihy. A protože dnešní doba digitálního tisku umožňuje vydávat knihy v malém nákladu za přijatelné ceny, rozhodl se autor vydat některá svá díla také v klasické knižní podobě v brožované vazbě. Ve stejném nakladatelství proto vyšly na sklonku roku 2015 jeho již dříve elektronicky vydané pohádky Princezny to mají těžké a O víle Kristýnce (v této knize společně s pokračováním O víle Kristýnce a Duhovém princi), A-fór-ismy a Citáty a cintáty. Dvě posledně jmenované jsou také ve společné knize, ale tentokrát každá z jedné strany. O tom, že pan Malšínský rozhodně nezahálí, svědčí i to, že ve stejném období vyšly i další dvě jeho novinky, knihy Koho v noci nepotkáte a Principál. Obě mají spo-

lečné to, že byly vydány elektronicky i malonákladovým tiskem, nicméně obsahem jsou naprosto odlišné. Zatímco první kniha je sbírkou kratičkých postřehů, povídek a fejetonků, Principál je literární biografií Ondřeje Červíčka, dědečka Jindřicha Malšínského, zakladatele významné kočovné divadelní společnosti, v níž svou kariéru začínali například Josef Kemr či Karel Lamač. Na základě vzpomínek autora můžeme sledovat boj, mnohdy doslova o přežití, strádání, ale také úspěchy této divadelní společnosti. Z příběhu je cítit nejen lidskost, ale také silná autenticita

a odhodlání, jež je vlastní nejen tehdejším kočovníkům, ale i všem potomkům tohoto rodu, k jehož odkazu se hlásí i rod Hrušínských, kteří dokázali rodinnou tradici udržet až do dnešních dnů.

Komunismus / Jihočeské divadlo 2010 (Pavel Šporcl, Roman Nevěčný) Fórum/I/2016


25

literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová

František Niedl Slunce na útěku MOBA, 2015

T

ento příběh je neobyčejný atmosférou, prostředím i časem. A patří bezesporu mezi ty, o nichž se říká, že se čtou jedním dechem. Několik krásných a prosluněných dní se jako mávnutím proutku mění v něco nedefinovatelného, v něco, s čímž se dosud lidstvo nesetkalo. Vypuštěné zlo má tak obří důsledky, že boj s ním se zdá být předem ztracený. Děj se odehrává ve Spojených státech. Mike a Bessy, kteří přežili v krytu ve Skalistých horách, se po dvou měsících relativního bezpečí a pohodlí, avšak pohodlí, z kterého hrozí jejich postupné zešílení, rozhodnou tuto jistotu opustit a hledat život, pokud nějaký na Zemi ještě zůstal. Jejich putování je plné zvratů a nečekaných situací podobných

děsivému snu. Přesto hledají dál, ale to, co nacházejí, je jen mrazivá, pochmurná a bizardní krajina s neproniknutelnou oblohou. A pokud při svém putování narazí na lidi, ti jsou většinou jiní, než jaké si oni pamatují. Vše je nové a vše může být příčinou smrti. A přesto i v tomto fantaskním a děsivém světě neztratili lidé většinu svých dřívějších vlastností, jako je láska, nenávist, touha po moci, úskočnost i obětavost, zbabělost, ale i neobyčejná odvaha a touha po životě. I vy můžete nahlédnout díky této knize do tohoto nebezpečného a vražedného světa, aniž byste cokoliv riskovali. Snad jen potom budete několik dní pouštět topení ve svém bytě na větší výkon… a rádi se ohlédnete po slunci, zdali ještě září na obloze. (red)

Ladislav Beran Zločin přijde po půlnoci J&M, 2015

A

čkoliv nová kniha z pera píseckého exkriminalisty Ladislava Berana nese název Zločin přijde po půlnoci, zločiny popisované v jednotlivých povídkách se odehrávají v jakékoli denní i noční době, bez časového omezení. A s nimi samozřejmě čtenářům už důvěrně známá dvojice vyšetřovatelů – Mach a Studnička - a ostatní osazenstvo písecké kriminálky. Těch povídek je v téměř třísetstránkové knize, která vyšla loni na sklonku roku v píseckém nakladatelství JaM, na čtyři desítky, a přesto se žádný z uváděných příběhů, ačkoliv mají řadu společných jmenovatelů, v dějové lince neopakuje. Každý je totiž uchopený a popisovaný z jiného úhlu pohledu, z jiné vstupní stránky, z jiného prostředí a pokaždé čeká čtenáře i jiné, nezřídka nečekané rozuzlení. I přes

26

onu námětovou a dějovou pestrost zůstává autor stále oběma nohama na zemi, v nepřikrášlované realitě všedních dní. Vychází totiž ze skutečných událostí a kauz, jak je přináší život sám. Ale už samotné názvy dílčích povídek vzbuzují ve čtenářích zvědavost a snadno naplnitelnou touhu dozvědět se víc. Posuďte sami: Když muž koupe ženu, Dvojitý buzar, Monotónní blues, Koupený čas, Vůně noci, Zamávej mi do hrobu, Jak se chytá duha apod. Jistě vás napadne, stejně jako mne, když jsem si pročítala obsah, že mnohé z těchto titulků by klidně mohly být nadpisy třeba pro romantické básně. Ale Beranovy řádky rozhodně básněmi nejsou - jsou to zemité, ne vždy veselé kapitoly běžného života na malém městě se všemi jeho problémy a denními lapáliemi.

www.epika.cz

Fórum/I/2016


Pokud budu mluvit o Ladislavu Beranovi jako o znalci takového života, budu se prostě opakovat. Obdobně, jako když jej budu chválit za znalost prostředí, popisované problematiky či mezilidských vztahů. Nesporným plusem je i jadrnost autorova

stylu v dialozích zapojených postav, vtipné a pokud to popisovaná epizoda dovoluje, i humorné pojetí, ale hlavně obrovská porce člověčiny a pochopení, s nimiž Beran představuje své kladné i záporné hrdiny, které dokáže vykreslit s naprosto věrohod-

nou přesvědčivostí. Máte občas dojem, že se na stránkách knihy mluví právě o vašem sousedovi, o kolegovi z práce nebo známé z plovárny. A to je právě ona valuta, pro kterou jsou Beranovy knihy tak oblíbené, a to nejen u příznivců kriminálního žánru.

Kolektiv autorů Poklady ze sbírek Jihočeská vědecká knihovna, 2015

A

čkoliv kniha Poklady ze sbírek Jihočeské vědecké knihovny byla vydána již koncem roku 2015, její slavnostní křest za účasti médií se odehrával až začátkem roku následujícího. Zároveň s krátkodobou výstavkou některých ze zmiňovaných knižních pokladů. Prezentaci, která přiblížila přítomným obsah knihy, byli přítomni také autoři této nevšední publikace – Jindřich Špinar, Květa Cempírková, Ivo Kareš, Marie Koldová, Jiří Nechvátal, Kateřina Nováčková, Tamara Pršínová i tvůrce kvalitního fotografického doprovodu Ivo Hajn. Titul této mimořádné knižní novinky opravdu nepřehání – na jejích stránkách skutečně najdete odkazy na jedinečné poklady, jimiž se jihočeská knihovna může pochlubit. Jedná se sice o papírové poklady, které nezvoní zlatem a neblýskají drahými kameny, ale zato mají velkou, mnohdy nevyčíslitelnou historickou a výpovědní hodnotu. Na úvodních zhruba sedm nácti stránkách je v datech stručně představena historie knihovny od roku 1885 až do roku 2014, včetně současných pravidelných i mimořádných aktivit pořádaných pod její záštitou. Další obsah už zaujímá prezentace těch nejzajímavějších a nejcennějších svazků, které má knihovna v držení.

Fórum/I/2016

Prostřednictvím fotodokumentace se tak seznámíte se skutečnými unikáty. Zaujme vás například torzo dřevěné knižní vazby s kůží ze 14. až 15. století, rukopisný kodex Starého zákona napsaný zhruba před šesti sty lety, Postila Jana z Rokycan se 17 kapitolami


evangelia sv.Jana ze stejné doby. Mimořádný zájem vzbudí nesporně i nejstarší tištěná kniha ve fondu jihočeské knihovny – Epistolae ad Brutum z roku 1470. Husí kůži nahání i jakýsi manuál z doby honu na čarodějnice z 15. století. Neopominete určitě ani nejstarší historické a geografické publikace vimperské tiskárny, unikátní výtisky bible, nejrozšířenější knihy světa, či zdobných modlitebních knížek. Zastavíte se nepochybně jak u knih z rožmberských knihoven, tak u souborů mědirytin, map, místopisných celků, exlibris, zajímavých knižních vazeb nebo u litografických a ilustrátorských skvostů či titulů hudebních vydavatelství. Budete moci porovnat nejmenší knížečku, jíž je korán z roku 1975, s největší knihou s titulem Atlas ptáků Ameriky. Nepřeskočíte jistě ani regionální knižní zajímavosti včetně novinových a časopiseckých ukázek, bez povšimnutí neprojdou ani sběratelské kolekce děl Karla Maye nebo první vydání českých klasiků jako Vančura, Neruda, Mácha, Seifert, ale třeba i šumavský Josef Váchal se svými dřevoryty. Celkově je pak kniha objevnou a nesmírně zajímavou procházkou pokladnicí unikátních papírových skvostů.

27


František Niedl Rytíři z Vřesova MOBA, 2016

N

acházíme se na začátku čtrnáctého století, v době, kdy do Čech přijíždí mladičký Jan Lucemburský, aby se v nich ujal vlády. Země je rozpolcená – ale kdy vlastně nebyla. Na jedné straně přívrženci slabého Jindřicha Korutanského, na druhé straně přívrženci Jana Lucemburského, manžela Elišky Přemyslovny. Vysoko na šachovnici stojí i Jindřich z Lipé a Eliška Rejčka, královská vdova a jeho milenka. Je tu i Petr I. z Rožmberka, nejmocnější jihočeský velmož. Ti mocní však nejsou hlavními aktéry, spíše naopak. Jsou jenom kulisou pro vyprávění o těch, o kterých kroniky většinou mlčí. Těch, jejichž životy upadly v zapomnění, jejichž příbytky a tvrze se

rozpadly v prach, a dnes si nikdo již nevzpomene na to, kde se nacházely. Příběh se z větší části odehrává na samém jihu Čech, v kraji přiléhajícím k Hornímu Rakousku a Bavorsku, a vypráví o osudech příslušníků dvou zemanských rodů, Vřesovských a Katzingerů, do jejichž životů zasahují nejen hrátky mocných, ale i členové loupeživé tlupy hejtmana Hanse Křiváka, která je postrachem kupeckých stezek, ale i selských stavení a tvrzí. A z mlh vystupují i takzvaní lidé z močálů, svébytná a samostatná skupina lidí, žijících mezi rašeliništi, která jim poskytují nejen obživu, ale i ochranu. Krajina, ve které se děj odehrává, je jen velmi řídce osídlena, je divoká a mnohde pokrytá téměř neprostupným hvozdem a náhodný pocestný si není jistý, zda ti, které cestou zahlédne, jsou ještě lidé, či nikoliv. Rodinu Vřesovských představují zeman Matěj, zemitý a poživačný muž, který za celý život nikdy neopustil jižní Čechy a který si myslí, že nezvednout sukni kterékoliv dívce nebo ženě ve věku od dvanácti do sedmdesáti let by byl hřích. Jeho žena Bohuna žije v přesvědčení, že je to pouze hospodářovo právo. Navíc, co by se starala, když ji Matěj nezanedbává. Jejich nejstarší syn Janek, který zdědí hospodářství, je po otci, poněkud pomalejšího myš lení, ale vzhledem k tomu, že si z ničeho nedělá starost, mu to stačí. Prostřední syn Beneš, jak to vyplývá z vazalské smlouvy, je předurčen vstoupit do služeb Rožmberků, a poslední, Čeněk, nejmladší, jak jinak, je předurčen k službě duchovní.

Ale nezdá se, že by se na tuto dráhu nějak zvlášť těšil. A také se bude třeba postarat o několik dcer, protože tvrz uživí jenom jednu rodinu. To rod Katzingerů, který přišel do Čech už s králem Přemyslem Otakarem II., je na tom poněkud jinak. Odon Katzinger nemá tak početnou rodinu, ale to neznamená, že by byl bez starostí. Kromě dvou dcer má dva syny, ale to může být, jak se začíná jevit, naopak docela málo. Když jeho mladší syn Lothar v dětství smrtelně onemocní, dá Odon svatý slib, že když ho Pán zachová, podnikne pouť do Svaté země. Lothar se skutečně uzdraví, ale než se může Odon vydat na pouť, utrpí úraz, po kterém zchromne na pravou nohu. Aby dostál svému slibu, posílá do Svaté země svého staršího, tehdy dvanáctiletého syna Wolframa. Ten však zůstane nezvěstný a starý Odon musí řešit problém, nebude-li muset za svého nástupce ustanovit neduživého Lothara, který se po těžké nemoci v dětství už nikdy zcela nezotavil. Wolfram se skutečně při své cestě do Jeruzaléma dostal do zajetí muslimů, ale nakonec je zachráněn johanity a na důkaz vděku začne sloužit jejich řádu na Rhodu při ochraně poutníků a karavan a v bojích proti pirátům. Až po letech služby se vrací do Čech. Bude mít ještě možnost ujmout se svého dědičného údělu? Nebo vstoupí do služeb velkopřevorství johanitů v Čechách a bude dál pokračovat v jejich poslání? Možná ho bude potřebovat král Jan Lucemburský ve svém nekončícím boji s českou šlechtou. (red)

deník. Její autor – českobudějovický výtvarník Karel Příhoda, který v posledních letech zahrnul do své inspirační líhně i okřídleného

Pegase, v ní postupuje sice chronologicky, ale ve velkých časových skocích. Jeho ponor do minulosti začíná kapitolou z ledna 1943,

Karel Příhoda Pohledy do vzpomínek Epika, 2016

Z

ajímavou a poněkud netypickou formu má knížka Pohledy do vzpomínek, připomínající ze všeho nejvíc jakýsi specifický

28

www.epika.cz

Fórum/I/2016


pokračuje čtyřicátými, padesátými, šedesátými roky a končí až v novém tisíciletí. Biografickou publikaci pojednal Karel Příhoda jako trojkombinaci černobílých obrázků, veršů a prozaického vyprávění, a to všechno z jeho osobní tvůrčí dílny, kde tato trojice Múz vysedává ve svorném souznění poměrně často. A jak vidno, rozhodně zde nesedí s rukama v klíně. Ještě ani neoschne tiskařská barva na jedné knize a Múzy už pilně splétají provázek nápadů na titul další. A nutno říci, že autor se jejich vábení vůbec nebrání. Zmiňovaná nová knížka je v podstatě jakýmsi volným pokračováním autobiografických vyprávění, která měla zejména u českobudějovických čtenářů nečekaný ohlas. Hned prvními stránkami se v ní Karel Příhoda vrací k zážitkům odehrávajícím se na českobudějovickém předměstí v době války a viděným klukovskýma očima. Jeho vykopávání letitých vzpomínek připomene mnohým pamětníkům nejen tehdejší nelehkou

a nebezpečnou situaci, lokální události, ale v neposlední řadě i specifické předměstské prostředí v Mladém. Svou vzpomínkovou mozaiku skládá mimo jiné také z kamínků se jmény svých kamarádů, spolužáků i prvních dětských lásek. Jako v každém kalendáři pokračují deníkové záznamy únorem, ale už o rok později, stejně jako je tomu v březnu, dubnu a květnu. Tak se autorovo vzpomínání dostává už do roku konce války, poválečné euforie a prvních starostí o budoucnost. Přestože pak odstupy jednotlivých let jsou větší, přeskočit se rozhodně nedají ani učňovská léta v hrdějovické hrnčírně, kam se pak Karel Příhoda vrátil na hodně dlouhou dobu, ani studium na bechyňské keramické průmyslovce, spojené s barevnou, lehkomyslnou odvázaností dospívání. Své místo v barevném kaleidoskopu prožitků našla i vojna, sport, hudba, ale rovněž zásadní životní kroky formující dosavadní autorův osud. V knize sice končí prosincem loňského roku 2015, ale ve skutečnosti pokračují

stále novými a novými nápady, z nichž mnohé jistě najdou své místo i v dalších publikacích či výtvarných souborech.

Hynek Klimek Strašidlář: Mezi námi ohnivými strašidly Grada, 2016

O

heň je jedním ze čtyř základních živlů, v našem případě ale i určujícím znamením pro jistou sortu strašidel, kterými se zabývá další díl dětského knižního cyklu

Fórum/I/2016

Strašidlářů. Šumavský autor Hynek Klimek se tentokrát zaměřil na pohádkové bytosti doprovázené plameny, proto také tento díl, v pořadí už třináctý, nese název Mezi námi ohnivými strašidly. A jak je již zavedeným dobrým zvykem, i tentokrát vás Klimkovou knížkou, v níž vychází z místních bájí, pověstí a zkazek, provází jedna ústřední postava – jíž je starý Tadeáš z Brna. A protože se jedná o knížku plnou ohně, není divu, že Tadeáš je – hasič! Hned v první kapitole nás seznámí s existencí ohnivých mužů, kterých je v Čechách a na Moravě celá řada. Většinou tak pykají za své skutky v předchozím hříšném životě. Nejeden z nich se snaží o vysvobození dobrými činy, jiní člověku zlomyslně škodí, ale jsou i tací, kteří se snaží napravit ty, co pochybili. Do stejné kategorie nepochybně patří i ohnivé hlavy, dokonce samotné ohnivé oči... Úplným hororem pak jsou ohniví kostlivci. Prostě lidová fantazie nezná mezí. Není tedy divu, že se v bájích a pověstech vedle ohnivých mužů objevují i marnivé nebo


necitelné dívky, které se mění v ohnivé postavy, některé dokonce na ohnivých koních. A ohniví koně, třeba i s kočáry, se vyskytují i v samostatných bájích, stejně jako ohniví kohouti, býci či psi, kteří patří k těm nejčetnějším, takže ani autor tahle ohnivá strašidla nemohl vynechat. Ale neprozradím vám, v co se mění dívka pykající za zradu z lásky, kdo to byl fext, Skalník, nebo jak to bylo s dalšími ohnivými znameními od hořícího sudu, meče, sloupu až po ohnivá košťata. Jinou kapitolou jsou pak bludná světýlka a bludičky, o nichž se dočtete v Klimkových knížkách leccos zajímavého. A že autor ještě ani zdaleka nevystřílel všechen prach ze svých zásob, dokazuje další díl Strašidláře, který je už v tisku a který se bude zabývat strašidly ze záhrobí. Jako ve všech předchozích dílech jsou veškeré pověsti a zkazky doprovázené barevnými obrázky Klimkovy dvorní ilustrátorky – Zdeňky Študlarové a ani v tomto případě nechybí v knize mapa s výskytem jednotlivých strašidel, o nichž byla na stránkách ohnivých vyprávění řeč.

29

literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová, soutěž

Veronika Drábková Cesty nikam Nová forma, 2016

K

nížka vysokoškolské studentky Veroniky Drábkové navzdory autorčině mládí není její prvotinou. Veroničin debut totiž nese datum již z roků předchozích. Také literární styl, ke kterému se mladá autorka opakovaně uchyluje, není tak úplně běžný. Pohybuje se mezi úvahovou povídkovou formou bez oddělených kapitol a obsáhlým fejetonem s řadou položených, ale ne vždy zodpovězených otázek. Nechybí zde ani občas zdařile konverzační, občas lehce filozofující dialogy, zvědavost budící nástiny zatím neuzavřených osudů, dokonce i vložené verše zastupující návazné prozaické popisy. Netvrdím, že je to kniha, kterou přečtete jedním dechem. Ale skrývá řadu zajímavých postřehů, hlubších úvah a niterných pocitů,

které se autorka snaží definovat prostými, srozumitelnými slovy. Někde se jí to daří a čtenář má pocit, že čte o něčem, o čem sám nejednou přemýšlel a nad čím se v běhu času pozastavoval. Občas jsou ale navozené téma nebo rozebíraná problematika poněkud rozmělněné, i když z hlavního vytýčeného směru úplně nesklouznou. Není to zrovna lehká cesta, kterou si autorka zvolila, ale na rozdíl od titulu knížky bych si netroufla ji nazvat cestou nikam. V každém případě je Veroničina knižní novinka, doplněná realistickými kresbami Petry Bakovské, zajímavým experimentem, který jistě neodradí ani čtenáře klasické povídkové tvorby, a svůj okruh příznivců si spolehlivě najde zejména mezi mladými.

Jihočeská žabka potřinácté ◊ Hanka Hosnedlová

J

iž do třináctého ročníku vstupuje letos literární soutěž s názvem Jihočeská žabka, připravovaná Jihočeským klubem Obce spisovatelů a Jihočeským krajem. Vyhlášená byla hned s prvním dnem letošního roku a její uzávěrka je stanovená na 29. duben. Jako v předchozích letech i tentokrát je určená studentům středních a vyšších odborných škol, gymnázií, učilišť a začínajícím autorům od 15 do 20 let. Zadané téma „Naděje umírá poslední“, vybrané z řady návrhů, je optimistické a dává prostor fantazii i neotřelým nápadům. Soutěžní práce je možné posílat na e-mailovou adresu: [email protected] a každý soutěžící se může zapojit pouze jedním příspěvkem s maximálním rozsahem tří normostran. Zaslané práce nesmí být přihlášeny do žádné jiné soutěže, ani předtím nikde jinde publikovány. Pro vítěze soutěže je připravena tradiční Jihočeská žabka a autoři, kteří se umístí na prvních třech příčkách, získají věcné ceny a diplomy. Slavnostní vyhlášení výsledků

30

soutěže za účasti vítězů a doprovázené kulturním programem se odehraje na sklonku jara. *** Soutěž je určena pro všechny studenty jihočeských středních a vyšších odborných škol a učilišť a pro mládež od 15 let do 20 let. Podmínky soutěže: • každý soutěžící se účastní pouze jedním příspěvkem • práce musejí být zaslány e-mailem na adresu: [email protected], s označením Jihočeská žabka. • příspěvky nesmějí být dosud publikovány ani zaslány do jiné literární soutěže • psát lze poezii i prózu • práce budou výhradně v českém jazyce • rozsah příspěvků je maximálně 3 strany strojopisu, řádkování 1,5 • práce posoudí odborná porota složená ze členů klubu

•

vítězné a případně další vybrané práce budou publikovány v denním a krajském tisku, ve sborníku a tiskovinách Jihočeského klubu Obce spisovatelů Téma letošního ročníku: Naděje umírá poslední Uzávěrka soutěžních prací: 29. dubna 2016

Slavnostní vyhlášení výsledků proběhne v květnu nebo červnu 2016. Termín bude vítězům včas oznámen.

www.epika.cz

Fórum/I/2016

Fotodoprovod

Jak se vám líbí / Otáčivé hlediště 2011 (Zuzana Stavná, Teresa Branna)

Soudné sestry / Jihočeské divadlo 2013 (Roman Nevěčný, Daniela Bambasová) Fórum/I/2016


31

autorská tvorba | ukázka z knihy

Rok 1908 - obyvatelé domu, co pamatoval Žižku ◊ Jaroslava Pixová

I

tento rok bydleli Knotkovi na Kozím plácku. Podle názvu to bylo jen malé místečko, ale malým to bohatě stačilo na hraní. Z jedné strany onoho trojdomu měl také dům pan Pámr, majitel klempířství, a z druhé strany přes uličku zase bydlel mistr hrnčířský Šmelc. Na plácku bylo ještě děkanství a děkanská zahrada. Klempíř Pámr měl podél zdi složené dlouhé žebříky. Na plácku se ještě nacházela čtyřhranná kašna s pitnou vodou. Dál tam stál dům, v kterém bydlel poštovní oficiál Novotný, pekař Kříha a také hostinec U Zvonu. Vzadu se rýsovala úzká ulička, která začínala od hlavního kostela tzv. „šupárnou“. V trojdomě bydlela kromě Knotkových, paní Lukášové a vykladačky karet Volkové také zelinářka Schóňová. Ta prodávala každý den na hlavním náměstí u kašny zeleninu. V prvním poschodí bydlela energická Vídeňačka paní domácí Nováková, dále paní Tloristová – vdova s dcerkou, obchodník Rezek, který měl maličký krámek v blízkosti divadla, pradlena Švábová a koželužský dělník Šimon. Celkem devět partají v tomto jednopatrovém domě. Vzadu na dvorku v přídomku bydlel Ťoupalík, hlásný z věže, a pokrývač Ryba. V přístavku domu směrem na ulici bydleli švec Dvořák, švadlena Nygrýnová, Součkovi a Duškovi. V celém trojdomu tedy 15 partají. Přívětivá kartářka a tajemné chodby ve sklepě „Staré paní Lukášové jsme se všichni báli. Měla takový divný hlas a i to chudé oblečení nám připadalo strašidelné. Zato u paní Volkové, vykladačky karet, nám bylo hezky. Byla mladší a měla klenutou světničku a celý strop vymalovaný modře se zlatými hvězdičkami a krásným andělíčkem. Vždycky, když jsem tam přišel na návštěvu, díval jsem ze všech stran na toho andělíčka. Ať jsem se postavil jakkoliv, vždycky se andělíček na mne díval, a to se mi nejvíc líbilo. Možná to způsobilo to klenutí na stropě. Jenom některé partaje měly děti, a protože jsme všichni měli jednu světnici, kromě paní domácí, museli jsme si my děti

32

hrát buď na plácku nebo na dvoře. Že to v domě vypadalo jak v židovské škole, nemusím připomínat. Když už paní domácí ten křik na dvoře nemohla vydržet, vyšla na pavlač celá rozzlobená a křikla: ‚Holoto, jděte si řvát na plácek!‘ Chvilku bylo ticho, ale pak to začalo nanovo. Jenže potom už vzala paní domácí hrnec s vodou a bez další výzvy na nás z pavlače vychrstla celý obsah, aby nám zchladila horké hlavy. Sklep byl u nás strašidelný. Vyprávělo se, co všechno tam za Žižky bývalo, že odtud vedla podzemní chodba až ke kostelu. Dveře do sklepa byly ležaté a jen zkraje bylo pár schodů, kde jsme měli uložené brambory a různé věci. Byla tam tma, jen malou dírou ve zdi se prodralo trochu světla. Takže bez světla se do sklepa nemohlo ani ve dne. Jednou jsme si ze zvědavosti posvítili dál. Byla tam voda, ale dál jsme už neviděli, takže jsme uvěřili, že tahle chodba vede dál pod zem. Když jsme zlobili, stačilo, když matka řekla: ‚Jestli budeš zlobit, zavřu tě do sklepa!‘ To byla dostatečná hrozba.“ U koželuha Šimona Růža měla ve službě k celému zaopatření také nocleh, takže doma ji moc neviděli. Vlasta vypomáhala mamince v posluhách, čímž Jára zůstával většinou sám doma. Když byla zima a nemohl si hrát venku, chodíval k Šimonovům. Starý Šimon byl koželužský dělník, velký dobrák, a jeho žena také. Měli tři kluky školáky, a tak si s nimi Jára hrál. V létě s nimi chodil na ryby za jejich otcem, když mu nesli v neděli oběd. Šimon byl náruživý rybář, vydržel u vody i přes noc. Když přišel domů z práce, bylo ve světnici cítit tříslo a kůže. Nosíval těžké vysoké boty, koženou zástěru a kouřil neustále dýmku. Blahobyt neměli, ale hrneček kafe Járovi vždycky dali, když jeho maminka nebyla doma. Ta už věděla, kde je, vždycky jen zavolala, aby už šel domů. „Dlouho jsem pozoroval, že u Šimonů lezly po stole a židlích takové dlouhé mouchy. Oni to zabíjeli a nic neříkali. Jednou jsem to mamince vypravoval a ta spráskla ruce a řekla: ‚Kluku, honem se svleč, vždyť jsou to rusi, abys mi tak něco přitáh domů!‘ Nepřinesl jsem

domů nic, ale my jsme měli zase mokrý byt, takže se nám tam z toho vlhka producírovaly svinky. Každý nájemník měl v bytě něco, nebylo se čemu divit. Starý dům, který pamatoval Žižku, světnice přecpané lidmi, to muselo hýbat celým domem,“ vypravoval Jaroslav Knotek. Vánoční stromek s cetlíky na zemi a výprask na obzoru Jára se ve škole dobře učil, takže po prázdninách začal chodit do druhé třídy obecné školy na Klášterním náměstí. Z Dlouhé ulice to měl o trochu dál, ale měl hodně kamarádů a chodili do školy jak karavana. Toho roku měli o Vánocích bohatší stromeček než obvykle. Postarala se o to sestra Růža, která ze služby přinesla hodně vyfouknutých skořápek z vajíček. Pak je natřela bronzem. Udělala ještě stříbrné třásně a byly to krásné cetlíky. Stromek ještě ozdobila doma upečeným cukrovím, kaštany, velkými ořechy, fíky a červenými jablíčky. Jára byl zvědavý, co pod stromkem najde. Byl tam dřevěný penál na pero, tužky a rukavice. Měl ze všeho velkou radost. Pár dnů nato se však stala nemilá věc. Byly vánoční prázdniny a Jára si domů pozval kluky Šimonů. Nikdo nebyl doma. Hráli si na schovávanou. Jeden šel za dveře a ti ostatní se schovali pod postel, za skříň a Jára si vlezl pod stůl, na kterém byl dlouhý ubrus a vánoční stromek. V zápalu hry, aby ho nikdo nenašel, si stáhl ubrus tak důkladně, že stromek ve vší kráse sletěl na zem a krásné cetlíčky se rozbily. Byla to taková pohroma, že se s tím už nedalo nic dělat. Ještě, že se to stalo po svátcích. Kluci Šimonů utekli a Jára nad tím zůstal stát jak opařený a brečel. Ale to ostatní teprve přišlo. Když to uviděla maminka, milého Járu nijak nešetřila. Dostal takový výprask, až křičel bolestí, až ho od jeho pokračování vysvobodila paní Volková. „Neslavně jsem se rozloučil se starým rokem a po létech jsem teprve poznal, co to je užívat Vánoce v radosti a klidu,“ doplnil Jaroslav. Ukázka z knihy Paměti mlynáře aneb Z rodného Tábora do píseckých mlýnů

www.epika.cz

Fórum/I/2016


Na křídlech andělů ◊ Jindřich Malšínský

Svítání

Střídavě oblačno

V

I

m além městě na jihu Čech déšť bubnoval na parapety domů, ale na východě pronikl tmou úzký, světle namodralý pruh svítání. Na předměstí se válel po střechách oprýskaných dělnických domků hustý dým z komína cihelny a několik ospalých dělníků se nemohlo dočkat konce směny. Na druhém konci městečka se ze všech stran s nezbytnou cigaretou scházeli chlapi s bandaskami k pile, kde vrátný zapisoval příchod, aby oznámil mistrovi opozdilce. První vlak opustil stanici a výpravčí pospíchal do vyhřáté kanceláře. Před prosklenými dveřmi několikrát otřepal z červené čepice kapky vody, ohlásil odjezd vlaku, přiložil do malého bubínku polínko dříví, zhasl a pokračoval se zavřenýma očima v „přemýšlení“. Prostorné náměstí se chlubilo dvoupatrovými domy s půdními výklenky, zdobenými fasádami, uprostřed rynku stála kašna s kamennými lavicemi. Silnice rozdělovala náměstíčko na dvě části. Směrem k rybníku se prostor zužoval do trojúhelníku, na jehož konci jedna ulička vedla k půjčovně loděk a širší, v opačném směru, ke kostelu s chudobincem a chlapeckou školou. Na této straně náměstí byla prodejna domácích potřeb, rachejtlí a bouchacích kuliček, dva hotely, hudební nástroje, lékárna, rukavičářství, klempíř a tmavý krámek s hrnci a květináči. V přízemí městských domů, v prostornější části náměstí, byly krámky s nejrůznějším zbožím. Rohový dům u průjezdu k pivovarské, dnes silně zapáchající stoce, patřil Morici Götzovi, což byl původní majitel krámku s veteší všeho druhu. Nápis nad vchodem byl téměř nečitelný, neboť jak šla léta, Morice vystřídal jeho syn Ignác a vnuk Samuel.

***

Fórum/I/2016

gnác Götz se v pětadvaceti oženil s o pět let starší vzdálenou příbuznou Ester Fleischmannovou, dcerou majitele malé továrny na výrobu česané příze. Byl to sňatek z rozumu. Starý Götz se dostal do dluhů a nezbylo nic jiného než najít synovi bohatou nevěstu. Fleischmann chtěl mermomocí provdat dceru, které do třicítky zbýval necelý rok, a žádný z Židů neprojevil o bohatou soukmenovkyni zájem. Nejenže nevynikala krásou, ale po městě se šeptalo, že se kdysi zamilovala do vdovce křesťanské víry, což v židovské rodině vzbudilo značné rozpaky. Jednou zašel Fleischmann k Morici Götzovi a bez otálení spustil: „Podíval se, Götz, vy máte dluhy, já mám dceru a peníze. Pravda, bude jí třicet a krásu taky nepobrala, ale každá mince má dvě strany. A nakonec, ve dne bude váš syn v krámě a večer je tma!“ Tak si plácli a během měsíce si Ignác Götz a Ester Fleischmannová řekli své ano a do roka se manželům narodila dcera. Peníze se do krámku hodily, navíc rozšíření prodeje česané příze přivábilo do prodejny městské ženy, které si při té příležitosti prohlédly a často koupily vystavené zboží. Ignác si ženu nemohl vynachválit. Byla pracovitá, dobře se starala o domácnost, o prvorozenou Juditu a o pět let mladšího Samuela. Macesy pekla podle tajné rodinné receptury. Úspěch spočíval v přesném množství jednotlivých druhů mouky a době od zadělání těsta k upečení. Od té doby židovské ženy před svátkem Pesach doma placky nepekly a chodily za Götzovou, která mnohdy nestačila poptávce a musela macesy péct po nocích. Pesach, jakési židovské Velikonoce, je jedním z největších a nejdůležitějších svátků, připomínající jednak osvobození Židů z otroctví, cestu ke svobodě, a probuzení půdy a země. Při předávání macesů, stejně tak jako před podáváním jídel, při probuzení a večer


před spánkem se ženy pomodlily: Buď požehnán, Hospodine, Bože náš, Králi všehomíra, skrze jehož slovo se vše stává. Každý pátek před západem slunce se komunita scházívala v synagoze k večerní modlitbě a uctění nejdůležitějšího svátku nového dne, šabatu. Po modlitbě a chvalozpěvu se rodina zasedla u prostřeného stolu ke sváteční večeři a od této chvíle do sobotního soumraku byly zakázány veškeré práce a nastala doba odpočinku. V sobotu, po ranní modlitbě, navštívil Fleischmann s manželkou dceru s vnoučaty a v družném hovoru setrvali do soumraku, kdy svátek šabatu končil a začal nový den. Fleischmannová nikdy nezapomněla na kornout s bonbony a nějakou hračku pro Samuela a parádu pro malou slečnu. U šálku čokolády si ženy povídaly drby, zatímco oba muži klábosili o politice. „Povězte mi, Ignác, co říkají tý rusko-japonský válce,“ začal rozhovor starší muž. „Nevím co je na tom pravdy, ale v Rusku prý začaly nepokoje, lidí se bouří a dokonce se stávkuje. Musím vám říct, že každá revoluce není pro nás podnikatele nic dobrýho.“ „Daj s revolucí pokoj, otče. Ester, přines něco zakousnutí.“ Judita si oblékla novou halenku, dárek od babičky, a u velkého dvoudílného zrcadla se ze všech stran prohlížela, jednou se tvářila vážně, hned nato s šibalským úsměvem, a teprve když si jí ženy všimly, tak se začervenala: „Babičko, že mám velký nos?“ „Máš takový, jaký ti Bůh nadělil, koneckonců podívej se na ten můj. Máme to v rodě, s tím nic nenaděláš. Tomu svýmu jsem se líbila a podle jeho řeči se mu líbím pořád.“

*** Ukázka z knihy Jindřicha Malšínského Na křídlech andělů. Kniha vychází v tištěné verzi v ostravslém nakladatelství a vydavatelství ŽÁR.

33


Karel IV. Císař a král ◊ Jan Bauer

M

alý český princ se krátce poté, co přibyl do Francie, v neděli 15. května 1323 na Boží hod svatodušní zúčastnil v Remeši korunovace své tety Marie Lucemburské francouzskou královnou a stejný den byl také biřmován a přitom přijal jméno svého kmotra francouzského krále Karla IV. Od této chvíle ho známe právě jen jako Karla, snad z důvodu lepší výslovnosti pro Francouze, i když, jak víme, na jméno českého patrona nezanevřel a nechal jím později pokřtít svého nejstaršího syna, budoucího českého krále Václava IV. Ještě jedna událost se ten památný den odehrála. Sedmiletý český princ byl oženěn se zhruba stejně starou Markétou nazývanou také Blanka, dcerou Karla z Valois, syna někdejšího francouzského krále Filipa III., z jeho třetího manželství s Mahaut de Chatillon – Saint Pol. Blanka byla vlastně sestřenicí panujícího francouzského krále Karla IV. Český princ se dětským sňatkem, který se pochopitelně neobešel bez nezbytného papežova povolení, už podruhé dostal do příbuzenstva francouzského krále. Svatba byla nepochybně skvělým výsledkem diplomacie Jana Lucemburského. Sám Karel později ve svém vlastním životopise na tuto dobu vzpomíná: „…Poslal mne řečený již můj otec k jmenovanému králi Francie, když jsem byl v sedmém roce svého chlapectví; i dal mne řečený francouzský král od biskupa biřmovat a dal mi stejné jméno, jako on měl, totiž Karel. I dal mi za manželku dceru Karla, svého strýce, jménem Markétu, zvanou Blanka…“ Taková svatba sedmiletých dětí byla neobvyklá i v tehdejší době. Dosažení věku sedmi let bylo tehdy požadováno pro zasnoubení, ale v případě syna českého krále a sestřenice francouzského krále se nejednalo o zasnoubení, nýbrž o církví požehnaný sňatek, byť bychom ho mohli nejspíše označit za sňatek pouze symbolický, pochopitelně nezavršený svatební nocí. Dnešní strážci mravnosti nemusí mít žádné obavy z toho, že snad byli dva

34

sedmiletí nuceni do něčeho, co by neodpovídalo jejich věku. Žádné bližší podrobnosti, kdo byl přítomen, ani co všechno bylo v této souvislosti dále smluveno, neznáme. Historik František Šmahel uvádí, že „podle soudobých zpráv se oba Lucemburkové, král Jan i arcibiskup Balduin (jde o Janova strýce trevírského arcibiskupa – pozn. autora), při obřadu zaskvěli okázalými rouchy. Pozadu za českými svatebčany nezůstala ani princezna Blanka, jejíž svatební šaty i šperky včetně koruny naopak uhradila francouzské královská pokladna.“ Zcela náhodně se dozvídáme, že francouzský král daroval nevěstě drahocenný pás… Podle názoru některých odborníků se část tohoto opasku zachovala ve svatováclavské koruně českých králů, kterou dal Karel zhotovit před svou pražskou korunovací v roce 1347. Jedná se o křížovou obroučku, držící křížek z kamejí a trnem z Kristovy koruny. Na první pohled se jed-

ná o práci jiného zlatníka a také použité zlato se liší od zlata zbývající části koruny. Navíc obsahuje mimořádné množství drahokamů – 15 rubínů, 4 spinely, 25 smaragdů a 16 velkých perel. Věnovala opravdu královna Blanka svůj svatební dar na korunu českých králů? Jistotně to nevíme, byť je to lákavá domněnka. Karel a Blanka se sice stali manželi, ale na jejich životě se tím nic neměnilo. Karla čekala na francouzském královském dvoře léta učednická, Blanku zase vrátili k rodičům. Zda se setkávali alespoň při dětských hrách, není známo a dokonce se to ani nezdá pravděpodobné. Ve středověku bývalo zvykem, že zasnoubená nebo provdaná nevěsta odešla do země svého ženicha. V tomto případě k tomu nedošlo. Jednak Karel zůstával ve Francii a pak Blančin otec Karel z Valois se na České království díval poněkud přezíravě a tvrdil, že „lidé oné vlasti nemají dobré mravy“. Kdo ví, co by o nás řekl dnes?

www.epika.cz

Fórum/I/2016


Rytíři z Vřesova ◊ František Niedl

„J

á si ho nevezmu!“ „Tak?“ podíval se zle na svoji dceru Bětu její otec Matěj z Vřesova. „A k čemu myslíš, že asi ženské jsou? Aby se vdaly a rodily svým mužům děti! Nanejvýš bych tě mohl strčit do kláštera, ale ani na to nemám dost peněz. Tak co s tebou?“ „Je to mrzák!“ „A co na tom? Potmě a pod peřinou vypadají všichni stejně. Jen se neboj – ještě se ti to bude líbit.“ Bylo před večeří a v obytné jizbě se sešla celá rodina. Matěj a jeho žena Bohuna, jejich tři synové, nejstarší Janek, kterému bylo už dost přes dvacet a který podobou a chováním nezapřel otce, prostřední Beneš, docela pohledný mladík s drzým pohledem, kterému už bylo šestnáct, a dvanáctiletý Čeněk, spíš ještě neodrostlý kluk, jehož pohled sice nebyl drzý, ba naopak na první pohled působil plaše, a ti co ho neznali, měli dojem, že potřebuje ochranu. Ale bylo to kvítko tropící neustále nějakou neplechu a kousky pro pobavení, ale většinou na úkor druhých. Za což za svůj nedlouhý život schytal nespočítaně pohlavků a ran, tím co měl kdo po ruce. Běta byla opravdu hezká, až bylo kupodivu, po kom. A ty dvě nejmladší? To, zda jsou hezké či nikoliv, by se dalo zjistit, až by je někdo umyl. Paní Bohuna porodila ještě další děti, ale ty dříve či později zemřely. Některé dokonce jako nekřtěňátka. „Tak počkám, až se vrátí Wolfram,“ nehodlala se tak snadno vzdát Běta. „Bůhví, kde je mu konec, ty huso,“ okřikla ji její matka. „Co se ofrňuješ?“ přidal se s napomenutím Janek. „Já si také beru Hilgret a stěžuju si?“ „Ale ta je hezká! A ty si nemáš na co stěžovat, ty opičáku?“ „Cože, já a opičák? Co to vůbec je?“ „Je to takové škaredé zvíře, co leze po stromech a vřeští jako ty.“ „Kdo to říkal?! Nikdy jsem nic takovýho neslyšel.“ „Protože jsi hlupák.“

Fórum/I/2016

„Tak dost! Oba!“ okřikl je jejich otec. Hilgret. Čeněk zavřel oči. A znovu si už pokolikáté přehrával tu vzpomínku z minulého léta, která se mu vtiskla hluboko do paměti. Jen stačilo zavřít oči. Rybník v úžlabí, vklíněný mezi jejich loukami a lesem zvedajícím se do svahu, přes který se dalo dojít do Olšové. Hledal v rákosí štěrbiny a díry, do kterých pak píchal klackem a čekal, zdali z některé nevyjede úhoř, kterého by se pak pokusil chytit druhou rukou navléknutou do rukavice ušité z hrubé pytloviny, potřené smolou. To aby mu z ruky kluzký úhoř nevyjel. Ale toho dne štěstí neměl. Pak uslyšel šplouchnutí. Rákosí se zavlnilo a před ním se objevila víla. Určitě to musela být víla, i když na sobě neměla průsvitnou košilku, jakou všechny víly nosí. Tahle víla byla úplně nahá. Měla husté rusé vlasy, padající jí do půli zad, které lehce, ale ne příliš zakrývaly plná pevná ňadra. Trochu se neopatrně pohnul a rákosí kolem něj se zavlnilo. Víla se otočila tím směrem a Čeněk se snažil ani nedýchat. A pak poznal, že v rybníku s ním není víla, ale


Hilgret. A i trojúhelník chmýří v místech, kde měl on, Čeněk, něco úplně jiného, byl také rudý. Hilgret se ponořila do vody a začala plavat. Čeněk postoupil o něco dopředu, ale jen natolik, aby zůstal zakrytý rákosím. Když se Hilgret otočila, neplavala stejným směrem, kde vstoupila do vody, ale přímo k Čeňkovi. Čeněk by rád utekl směrem ke břehu, ale tam bylo rákosí ještě hustší. A Hilgret se blížila. Najednou si uvědomil, že i on je úplně nahý – jeho šaty ležely na břehu. Nedokázal se rozhodnout, co by měl udělat, a tak se potopil a plaval u dna proti Hilgret a doufal, že se mu ji podaří podplavat. Ale asi vířil bahno, ale i kdyby ne, bylo tam příliš mělko a ona si ho musela všimnout. Nejdřív ho uchopily silné ruce, ale ty ho držely pod vodou. Už se zdálo, že se mu roztrhnou plíce a z úst mu začaly jít bubliny. A pak ho ty ruce začaly zvedat a on se mohl nadechnout. Jak se dostával nad hladinu, otřel se Hilgret o tělo a najednou jím projela taková slast, jakou za celý život nezažil. Ještě víc ho zvedla a jeho obličej se mu zabořil mezi její ňadra. Na krátkou chvíli si myslel, že omdlí. Pak ucítil, že dostal pohlavek, ale nebyl velký. „Co to tady provádíš, ty nezvedený Vřesovský,“ nasadila Hilgret káravý tón, ale koutky jejích úst prozrazovaly, že káravý tón není míněn zase až tak vážně. „Byl jsem chytat úhoře.“ „A chytils?“ „Ne.“ „A to já zase ano!“ Hilgret zasvítily zuby v úsměvu a Čeněk cítil, že ho drží za to, čím se dospělí muži tak rádi vychloubají. Ale vzápětí ho pustila. „A teď upaluj, nebo ti ho ukousne nějaká štika.“ A Čeněk se otočil a jak nejrychleji mohl, plaval ke břehu. Ale rukama plácal nehezky, jako by zapomněl tempa. Když zjistil, že stačí, snažil se běžet. Na břehu se nemohl rozpomenout, proč se pokoušel plavat a běžet, když vlastně o nic z toho nestál. S nohama v trávě se otočil k Hilgret a ani nevěděl proč, zavlnil se v bocích.

35


„Upaluj a schovej si tu tvoji žížalu!“ zavolala za ním Hilgret. „Támhle jsem viděla kosa, tak aby ti ji nesezobl.“ Znovu si vybavoval tu chvíli, která nastala vzápětí potom, co se téměř utopil. Pak tu facku… „Ta sedla!“ uslyšel. Když odevřel oči, seděl na podlaze a ne na stoličce, jako před chvílí. „Kam ses to čuměl? A posloucháš mě vůbec? A proč se tak přiblble tváříš?“ Ne, to nebyla Hilgret, ale jeho otec, který mu uštědřil jednu z dalších facek z dlouhé řady. „Tak co jsem říkal?“ „Že si Běta vezme hrbáče.“ Před další fackou už stačil Čeněk uhnout a odkutálet se kousek dál od otce. „Říkal jsem, že i ty s Benešem brzy odejdete z domu. Aspoň tu bude o dva krky k živení míň. I když Beneše bude škoda, protože ten si už dokázal nějaké povinnosti plnit. Ale ty, jen vymýšlíš hlouposti a tropíš škodu.“ „A kam máme jít? Snad sekat dříví?

Je neděle a v neděli se nesmí dělat.“ „Slyšeli jste ho, hlupáka?“ nasadil Vřesovský bolestný tón. „Jsi snad slabý na duchu? Říkal jsem, že Beneš brzy nastoupí službu v rožmberském domě a ty… Ty se nejpozději v létě odebereš do Vyššího Brodu, kde se budeš v klášteře připravovat na dráhu kněze.“ „Už jsem řekl, že knězem nebudu,“ odsekl Čeněk plačtivě. „Podívejte se na něj,“ začal se mu posmívat Janek. „Už jsem řek, že nebudu.“ „Nebuď hlupák!“ okřikl ho otec. „Víš, jakej život má takovej kněz? Samé prebendy. Lidi mu platí za křest, příjímání, biřmování, pohřeb, svatbu. Báby mu vyžvaní u zpovědi i to co neví. Takovej kněz, ten se má tuze dobře.“ „Je ukoptěný, má potrhanou sutanu… A nemůže se oženit!“ „Jo, tak tohle ti leží v hlavě?“ vyprskl smíchy Janek. „Ty jsi ale jelito,“ pokračoval jeho otec. „Kněz si najde nějakou šikovnou

hospodyni – o to se všechny holčice perou – hupne s ní pod peřinu…“ „Ale muži,“ pokárala Matěje jeho žena, ale znělo to chabě, když se přitom pochechtávala, až jí tučné břicho poskakovalo. „Že jsi nešel na kněze ty, otče,“ odporoval dál Čeněk, „když je to tak příjemné. Nemusel bys děvčice namáhavě honit – samy by ti skákaly pod peřinu.“ To už bylo příliš. „Ty spratku!“ zařval vřesovský zeman. Přes svoji rozložitost vyskočil hbitě z židle a vyřítil se na Čeňka. Ten byl ale hbitější, přiskočil ke dveřím, prudce je otevřel a ještě je stačil za sebou přibouchnout. Vřesovský, který v tu chvíli viděl rudě, si zavřených dveří nevšiml a celou svou vahou do nich narazil, a ty jen zapraštěly. Ale byly z pevných fošen a náraz vydržely.

Na normalizační sedmdesátý léta minulýho století věc neslýchaná. Ale nikdo Davidova nerozporoval a jméno znělo poctivě rusky. V den zahájení výstavy přivez Holoubek Genadije do krajský metropole přímo z pražskýho letiště. Obrazy byly rozvěšeny a autor spokojenej. Pozval nás na skleničku. Takovýho spiťara v Armáďáku ještě neviděli. Smršť vodek neproběhla bez následků, všechny nás to poznamenalo. Byl ale čas vrátit se do výstavní síně. Geňa, jak jsme mu mohli říkat, prohlásil, že už se na výstavu nevrátí, že už tam byl, že visící obrazy viděl, takže to má za sebou, a že se nehne z hospody. Jenomže veškerý funkcionáři, krajský, okresní, městský, a co jich tam bylo, se těšili na hvězdu umělce, a tak vyslali několik rychlejch spojek, aby sou-

druha přivedli za každou cenu. Nebylo to snadný, protože nikdo nevěděl, jak Mistr vypadá, a my, co jsme to věděli až moc dobře, jsme radši mlčeli. Když pak nohsledi v Armáďáku uviděli chlapa v koženým tříčtvrťáku, jak mlátí kožešinovou čepicí o zem a rusky křičí, že mu můžou všichni komunisti políbit prdel, usoudili, že to asi bude ten ruskej malíř. Nějak se ho zmocnili a dovlíkli ho k autu, jenže Mistr jako by zcepeněl, odmítal se do auta posadit. Po krátkým boji ho teda šoupli takhle štronzo na zadní sedadlo, dveře nešly zavřít, protože z jedný strany auta koukala Mistrova hlava a z druhý strany zas jeho nohy. Takhle slavnostně předjeli před Dům umění na Žižkově náměstí (dnes náměstí Přemysla Otakara II). Auto z dálky připomínalo embryo letadla, co mu teprve začínají růst křídla.

Ukázka z knihy Františka Niedla Rytíři z Vřesova, která nedávno vyšla.

Vidět názor ◊ Jiří Hovorka

D

oktor Holoubek byl právník a znalec umění. Říkával, když jsou lidi v hajzlu, jdou k právníkovi, když je tam právník, tak jde ke Kryštofovi. Myslel to ale obrazně, protože jsme řeči většinou vedli u něho v kanceláři, kam mě pozval, když obdržel zajímavou láhev od klienta a pít sám nechtěl. Jeho názor na výtvarnej svět byl pevnej a nekompromisní. Měl za to můj obdiv a nebylo divu, že když mě náš ředitel na poslední chvíli pověřil uspořádáním výstavy sovětskýho umělce v českobudějovickým Domě umění u příležitosti Velkýho a Největšího Socialistickýho Října, obrátil jsem se pro radu právě na doktora Holoubka s tím, že všichni umělci s rusky znějícím jménem jsou už dávno rozebráni. A ten doporučil svýho kamaráda, malíře Genadije Davidova, což byl ruskej žid žijící v Německu.

36

www.epika.cz

Fórum/I/2016


Za mohutnýho potlesku vsunuli fízlové Genadije Davidova do galerie. Ten se prozíravě opřel v rohu o zeď a čekal. Ceremoniál se protahoval, krajskej tajemník Hejl, kterej měl výstavu zahájit, si dával na čas, a tak Geňa několikrát únavou sklouznul po zdi do dřepu a zase se sám bez cizí pomoci a s rukama v kapsách vztyčil. Tenhle tělocvik lidi zaujal víc než zahajovací projev soudruha tajemníka. „Ty vole, takhle silný nohy nemám ani v plným tréninku,“ uznával mistr Evropy v boxu Pepík Němec, bronzovej na olympiádě v Římě. Pak dostal slovo doktor Holoubek. Ten začal ze široka, jak byl rozjetej, že když byl Genadij ještě malým Geňou, Geňuškou, byl velmi chudej a bez prostředků, jeho touha bejt umělcem však byla veliká, a proto vybíral v rodný vsi nedaleko Moskvy v popelnicích zubní kartáčky, který se mu staly prvníma malířskýma štětcema. I první olejový barvy si vyráběl sám, když přírodní pigmenty míchal s tukem z ryb, co vůbec neschnul a příšerně smrděl. Tak tvořil svoje první obrazy, ve kterejch tepal prohnilej carskej režim. Hosti, když tenhle smutnej příběh z Mistrova dětství slyšeli, odpouštěli mu pomalu jeho indispozici, zatímco on v rohu síně, zmoženej alkoholem, sesul se k zemi a usnul definitivně. Výstava byla prohlášená za zahájenou. „Zvedněte ho,“ zavelel někdo, dva ho čapli a odnesli do vedlejší místnosti, kde ho položili na k sobě sražený židle, a Genadij Davidov začal spokojeně chrápat. Tenkrát jsem poprvé viděl, co to je strach z vyšší moci. Normalizace byla v plným proudu a doktor Holoubek, když se druhej den vyspal z kocoviny a uvědomil si, co se včera večer dělo, přestal komunikovat i jíst a špatně spal. Každej den čekal, kdy si pro něj přijdou, zatknou ho a pošlou k lopatě, když ne rovnou na Mírov, že navrhnul takový indivuduum na oslavu VŘSR. Ale stal se zázrak. Nikdo si nestěžoval, protože stěžovat si na opilost sovětskýho umělce by byl holej nesmysl. Kde není žalobce, není ani soudce, a tak se doktorovi jeho dobrá nálada postupně vrátila. Jednou mě pozval k sobě do kanceláře, aby se pochlubil novým obrazem

Fórum/I/2016

holandskýho mistra, koupeným v galerii Platýz ve stejnojmenný pasáži v Praze na Národní třídě za nekřesťanský peníze. Tvrdil, že by za to byly tři činžáky i s lidma. „Krajina s větrným mlýnem“ se jmenoval ten skvost od Jana van Goyena. Koukal jsem na tu krásu a přemejšlel, kde jedinec splaší tolik peněz a jestli si i já někdy udělám podobnou radost, když přišla sekretářka, že na chodbě čeká pán, kterej má snad velmi cennej obraz a že by rád znal doktorovo mínění. Holoubek mu vzkázal, že je zaneprázdněn a ať se chlap objedná oficiálně, ale pán byl neoblomnej a chtěl znalcův názor vidět hned, ať to stojí, co to stojí. Holoubek dlouho držel figuru, ale pak se nasral, rázně vstal a ať prej jdu s ním. Přišli jsme do haly, kde se mu navoněnej panák ve flanelovým obleku začal vtírat do přízně. Pěstěnou rukou s těžkým zlatým prstenem upozorňoval na vybalenej artefakt. „Zátiší s ovocem“ byl olej na plátně v bohatě zdobeným rámu, několikrát dražším než mazanina sama. Holoubek nechal chlapa obraz vyrámovat a pak ho opřel o stěnu. Chvíli zamyšleně postál, jako se stojí u rakve s někým, kdo nám byl blízkej, a navoněnej buzík už si mnul v předtuše bohatství dlaně. „Tak vy chcete vidět můj názor?“ zeptal se a majitel horečně přitakal. „Tak já vám ho tedy ukážu,“ zařval doktor, rozběh se a do toho zátiší s ovocem skočil. Snožmo. Plátno pšouklo jako malý kalhoty na velkým zadku. Chlap se zapotácel a chyt se stěny. „Ještě něco byste rád viděl?“ zeptal se Holoubek, když lez z obrazu ven. Oprášil si nohavice a zmizel v kanclu. Tázanej se rozplakal a záporně zamlel hlavou. Vrátil jsem se k doktorově kanceláři. Za dveřmi jsem slyšel, jak se ho sekretářka ptá: „Skočils?“ „Skočil,“ on na to. Zaklepal jsem a vešel právě v okamžiku, kdy vyndával ze skříně drahej koňak a nalejval skleničky. Vylekal se a bleskově schoval flašku zpátky. Jenže jak chvátal, postavil ji jen tak halabala, láhev v almaře padla a bylo slyšet jen glo, glo, glo. Stáli jsme všichni tři jak tvrdý y, neschopný pohybu. Zmateně jsem něco zakoktal a z kanceláře vycouval.


Vůbec jsem nechápal, proč se tak podělal, vždyť to byl jeho koňak, jeho kancelář a jeho věc, s kým si dá skleničku, ale pak mi to došlo. Paní Holoubková totiž seděla dole v kanceláři a o slabosti manžela vůči sekretářce a ženám vůbec moc dobře věděla. „Máte jít dál,“ vyzvala mě teprv asi po čtvrthodině sekretářka. Byla celá rozvrkočená a metala blesky. „Nasral jste mě, příteli,“ ujistil mě doktor. „Já se lek, že jde manželka. Víte, jak drahý to bylo pití?“ Ale hned ukázal, jakej je formát, protože otevřel jinou dobrou flašku, nalil a oba jsme znovu vzdali hold „Krajině s větrným mlýnem“. „Mám problém, doktore,“ svěřil jsem se mu potom. „Jak velkej?“ zeptal se. „Třicet tisíc.“ Trochu jsem se styděl. „To je slušný, Kryštofe, nejste žádnej troškař. Kdo to je? “ „Jára Bušek z dopravy. Pučil jsem mu třicítku, ani jsem se neptal nač. Že prej to chvátá, že má průser a byl by nerad, kdyby se to manželka dověděla. A že to za tej den vrátí, možná i dřív, že prachy k němu jsou už na cestě. Já vůl mu ještě řek, že to znám a že teda do měsíce. Teď je to už půl roku a on nic. Ani nezavolal, neškemral o pozdější termín, i když předtím mlel o vysokejch úrokách, že nebudu škodnej. Schovává se, utíká přede mnou jako kluk, v telefonu se zapírá.“ „Řek jste to jeho starý, když se jí tak bál?“ Zavrtěl jsem hlavou, že ne, a tak mi poradil, asi z vlastní zkušenosti, co a jak. Napsal jsem tedy jeho manželce, že se omlouvám, že ona je ta poslední, kdo mi může pomoct, než to předám k soudu nebo někomu, kdo ty peníze umí z lidí vymáčknout, protože už si nevím rady, a vyčíslil jsem jí tu manželovu zápůjčku. Asi za týden u mě doma někdo zazvonil. Otevřel jsem. Stál tam Jára a koukal jako vrah. „Aby ses neposral, ty kurvo jedna,“ zasyčel a hodil po mně dlužnou částku. Klek jsem na zem a ty peníze posbíral. Úroky tam nebyly. Ukázka z knihy Jiřího Hovorky Světlo z trubky, která by měla vyjít v průběhu letošního roku

37

autorská tvorba | minipovídky

Amazonský deštný prales ◊ Stanislava Bumbová

N

a pastvině stojí kráva. Spásá trávu. Nechutná jí. Tráva je suchá, zaprášená. Místo krávy tu stával dříve strom. Rostl stovky let. A okolo stromu další stromy. Místo trávy se tu proplétaly rostliny amazonského pralesa. Tolik zvířat a ptáků! Malá dívka listuje knihou: „Babičko, kam zmizela tahle květina?“

„Už není,“ říká babička. „Dědečku, kde jsou tihle brouci?“ „Nejsou. Zmizela květina, zmizeli i brouci, co na ní žili,“ odpoví dědeček. „A co se stalo s těmihle lidmi?“ ukazuje dívka v knížce. „To jsme my,“ říká babička. „Vy?“ diví se dívka. Prohlíží si trička a džíny. Jsou stejní jako všichni lidé.

Tatínek je řidič nákladního auta. Sváží staleté kmeny stromů. „Budou z nich stoly? Židle? Domy?“ Tatínek vrtí hlavou: „Zatopí jimi v kamnech, rozdrtí je na piliny.“ Je dobré, že má tatínek práci. Je dobré, že ještě nějaké stromy zbývají. Všechno je tu tak nějak dobré. Asi jako zvětralá tráva pro netečnou krávu.

Soumrak Čerokézů

P

řed týpím sedí indián. Čelenka z orlích per prozrazuje, že je náčelníkem kmene. Oči má zahleděné do dálky. „Proč jsi smutný, dědečku?“ oslovil ho chlapec. Byl příliš malý. „Zdál se mi sen,“ odpověděl indián. „O čem?“ chlapec si přisedl. „Viděl jsem tři kánoe na moři. Byly velké a plné lidí. Ti lidé měli bílé tváře jako mě-

síc, oči modré, vlasy zlaté jako slunce. Bylo jich jako hvězd. V oštěpech jim zněl hrom a šlehal z nich blesk. Zabil bizona i káně.“ Chlapec se usmál: „Bílí lidé s modrýma očima? Takoví přece nejsou. Byl to jen sen. Potřebuješ lapač snů. Maminka mi ho věší nad hlavu, když jdu spát. Zlé sny se zachytí v pavučině a první ranní paprsek slunce je spálí. Ty hezké sklouz-

nou po peříčku dolů do hlavy a do duše spáčů. Udělám ti také takový.“ Chlapec se dal do práce. Indián dál pozoroval praskající oheň. Přemýšlel o snech, které ženou lidi přes moře či ke hvězdám.

„Kdyby byla proti sobě dvě kola, nemusel bys tohle poleno nosit v ruce. Naložil bys je na vůz,“ vysvětloval. „Poslyš, to je úžasné!“ vpadl mu do řeči veliký muž. „Kdyby se k tomu vozu přidal kůň, rozumíš, v boji bychom dosáhli obrovských vítězství! Jak se jmenuješ?“ Hrnčíř mlčky hleděl na velikého muže. Mávl rukou a zavřel za sebou dveře svého domku.

„Moje kolo a tvoje válečné vozy,“ bručel si pod vousy. Pak vytvořil maličký džbán ek, tak malý, aby se nehodil do stejné ruky, která svírá meč.

Bylo 12. října 1492 a italský mořeplavec Kryštof Kolumbus právě objevil Ameriku.

Největší vynález

S

tarý hrnčíř zdvihl oči od práce. Po stráni nad řekou padaly dva stromy vyvrácené nedávnou vichřicí. Hrnčíře zaujal druhý strom. Spadl přes jiné kulaté kmeny a po nich se svezl až do řeky. Na vodě se udělaly kruhy. Bílý lotos v zátočině rozhoupal kulaté listy. Hrnčíř pohlédl na svůj hrnčířský kruh a podrbal se za uchem: „Tak jsem asi něco vymyslel,“ řekl a popsal udiveným sousedům kolo.

Asi před šesti tisíci lety vynalezli starověcí Sumerové v Mezopotámii kolo. Jedno z jeho prvních využití bylo na válečných vozech. Autor vynálezu není znám.

Ukázka z knížky pro děti od 6 let: Cestujeme světadíly

38

www.epika.cz

Fórum/I/2016

Fotodoprovod

Země úsměvů / Jihočeské divadlo 2015 (Martin Šrejma, Olga Bezačinská)

Hello, Dolly! / Jihočeské divadlo 2012 (Miloslav Veselý, Miroslava Veselá) Fórum/I/2016


39

autorská tvorba | poezie ◊ Stanislava Bumbová

Sýček

Ptakopysk

Pověz ty mně, milý sýčku,

Holedbal se ptakopysk:

jaký je les při měsíčku?

„Být ptakopysk, to je zisk!

„Tišší nežli krůčky myší.

Koukněte, vždyť předčím ptáky,

Srnky pijí u říčky

co má pták, to já mám taky!

a na nebi hvězdičky

Mám i to, co zvířata –

rozsvěcují očka rose –

packy, záda chlupatá.

studí vílí nožky bosé.

Skvěle plavu jako ryba…“

A les spí a usíná…

„Přesto však je někde chyba,“

Sem tam zvonek zacinká,

zazněl shora ptačí zpěv.

než sluníčko rozehřeje

„Vyleť ke mně na větev,

trávě zkřehlá kolínka.“

Předhoň dinga, rybku v řece… Prý jsi vším a nic jsi přece.

Tygr Skryl se tygr v houští, z houští hrůzu pouští.

Jakýpak je tedy zisk? Být jen hloupý ptakopysk?“ Ukázka z knížky pro děti od 6 let: Cestujeme světadíly

Zuby cení, uši klopí… Utíkejte, antilopy! Hustou trávou v temnu stínu jde si tygr pro svačinu. Utíkejte, srnci, laně, přes stromy i přes křoví, ať kopýtka pádí hbitě, než vás tygr uloví!

40

Ilustrace: https://openclipart.org

www.epika.cz

Fórum/I/2016

autorská tvorba | poezie ◊ Václav Kümmel

Žebrám

Poema o tichu

Pohledem žebrám

Jsem tichem kamenných stromů

o pár drobných tebe

tmou hořících papírů v oknech

tvé ticho

slovem prázdnoty ulic

boří v mých tepnách krasy slov

a něžností milenců lamp

jak anděl

rezignujíce na déšť

prostřel se mi hlavou...

z rozbitých hlav soch

zraněná křídla míchají karty.

prázdných hřbitovů ... stejně prázdné jako duše stoupající v ticho...

Nectnostná báseň Na holých kamenech žena a v hrudi nůž erekce ctnosti

O zvonech

potopa slin slintá po chtíči...

Tvé srdce tiché jak zvony

panenská sklizeň krve

slzy jsou časem tepen

tančí po ostří s ňadry

a kameny krví...

nahých jak tma...

kráčím vůní tvých paží

z kamenů se stanou vdovci ulic

něhou ztracených podpatků

a zvony přestanou spát

poezie..

v košilích shnilých provazů...

mlčím jak verš kročený mečem

už se třese sběračka duší

stopa krve kreslí obraz.

na první úlovek.

Fórum/I/2016


41

autorská tvorba | poezie ◊ František Tylšar

Koncert

Zimní jízda vlakem

Jak osnova se dvěma linkami,

Filmová políčka za okny běží.

pro orchestrální skladbu železných kol,

Nevlídné výkřiky ledové moci!

pro skřípění brzd, podvozků rock and roll,

Z trhliny na nebi sněží a sněží.

jsou koleje, co běží pod námi.

Mršinu krajiny okoušou vlci…

Pomlky pražců, spojů klepání,

Filmová políčka za okny běží.

výhybek sólo, staniční kolej v moll,

Přítulná pohoda genia loci.

starý nýt zpívá, z nárazníků zní bol,

Teplo ti příjemně pokožku čeří.

a modrý expres k hvězdám uhání…

Přítmí je předzvěstí nevšední noci…

Takty všech vlaků, ticho zahání,

Modravý anděl tvou cestu střeží.

uslyšíš tenory, alt i baryton.

Bez křídel letící železná kola.

Orchestr řídí pan mistr grafikon,

Spletence kolejí znají svůj cíl.

dirigent cest, virtuos podání. Pulzují bigbítem dopravních žil. Každý den zdarma je mně, tobě, k mání

Ta skladba rozporu k spánku tě zdolá.

dopravní koncert - skladba Cestování.

A další příběhy za okny běží…

Zub času Minulý čas šel kolem nás. V bezzubých ústech solitér. On nezná kaz, a na důkaz ohlodá všechno, čas je fér.

42

www.epika.cz

Fórum/I/2016

autorská tvorba | poezie ◊ Josef Vrba

◊ Jan Schneider

Krása a stesk

Jarní motivy

Ach, kdybys, vločko, dolétla až domů,

Děti si zpívají v pískovišti.

pozdravuj, prosím, Černou věž.

Zahradník kropí pohádku.

Není to žádná lež,

Povyroste,

povím-li – ale komu, komu? –

stane se skutečností.

že se mi stýská.

Svět se vejde do kyblíčku. Děti, postavte mi hrad!

Daleko od ní –

Ať tulák básně narovná si puky.

hledím na Eiffelku

I básně, děti, musí chodit spát.

(je krásná, v detailech i v celku) –

-o-o-o-

počítám den po dni.

Červánky v odrazovém sklíčku

Tu svou bych chtěl teď vidět. Zblízka.

modré koloběžky. Takovou jsem si vždycky tolik přál!

Paříž, prosinec 1990

V životě se však více chodí pěšky. Proto jsem nohy křídly obelhal. -o-o-o-

Na rozhledně

Ryby jsou krásně mezinárodně němé. Proto je vnadím na melodii tonoucího úplňku.

(Kozákov)

Svlékám se ze šupin, z oděrek ztroskotání.

Vítr syrový je jak prsť hlíny.

Klopýtám přes natažené udice,

Ladí si tam své okaríny

potápím splávky s příslibem štěstí.

a slunci líbá zlaté paty.

V každé vlně se cítím

Jen tu tam mráček na záplaty.

jako v kolébce ušité na míru, v jako na míru střižené rakvi.

Fórum/I/2016


43

autorská tvorba | poezie ◊ Petr Šulista

Máma: Skoč pro vodu, vynes smetí, netvař se jak neštěstí,

Hlavně si vzít boháče

táta přijde o půl třetí,

(dialog dospívající dcery s matkou)

jsem na nohou od šesti.

Máma: Holka, ty jsi tedy poklad.

Nádobí bys mohla také

Dcera: Nezdá se něco snad?

za mě umýt třeba dnes.

Máma: Sedíš jako slípka zmoklá.

Dcera: Když mi řekneš, mami, jaké?

Dcera: Nemám důvod tancovat.

Máma: Je ho, děvče, plný dřez.

Máma: Mohla bys jít do kuchyně.

Utěrky máš připravené,

Dcera: Máš tam něco dobrého?

jen si vyhrň rukávy.

Máma: Od rána se válíš líně,

Nekoukej tak překvapeně, mě to taky nebaví.

mám tě nutit do všeho? Dcera: Co se děje, co ti vadí,

Jenomže co mohu dělat,

jíst chce přece každý z vás.

že si trochu užívám?

Máma: My jsme taky byli mladí.

Dcera: Kuchařka jsi ale skvělá,

Dcera: No jo, tyhle řeči znám.

Máma: Jaké řeči, nejsem proti,

Máma: Nelichoť mi, hleď si díla,

co uvaříš, nemá kaz.

užívej si po práci.

za několik málo let,

Nejdřív s chutí do roboty!

budeš vlastním dětem spílat, že ti nejsou k ruce hned.

Dcera: Ty si děláš legraci?

*** 44

www.epika.cz

Fórum/I/2016

autorská tvorba | poezie

Dcera: Až to budu potřebovat,

vyrosteš a budeš máma,

tak se všechno naučím.

přijdou první problémy.

Máma: Pouhé sliby, prázdná slova,

Dcera: Copak budu na ně sama,

ale kdy, kde, jak a s kým?

Dcera: V chytré knize najdu recept,

Máma: Holka, nevěř na zázraky!

udělám tvář nevinnou,

Dcera: Proč by nemohl se stát?

manžel pochopí mě přece.

Máma: Věř mi, snívala jsem taky

Máma: Nebo půjde za jinou.

jako ty teď mnohokrát.

S láskou, na to nezapomeň,

Dcera: Já nebudu nikdy hloupá,

nebývá hlad kamarád.

s mužským, s tím si poradím.

Dcera: Udržovat v krbu oheň,

manžel se vším píchne mi.

Máma: V duchu žasnu, mlčky koukám,

vařit, žehlit, vytírat,

co se ještě nedozvím.

platilo dřív, ne však nyní,

Dcera: Já už to mám vymyšleno,

dnes si děvče pro kluka

hlavně si vzít boháče.

jen tak ruce nezašpiní.

Roztomilou budu ženou,

Máma: To ti strejda nakukal?

on se bude otáčet.

Dcera: Ale, mami, co tě vede.

Máma: Hezky sis to vykreslila.

Máma: Co by, přece tě už znám.

Dcera: Je to snadné jako nic,

Dcera: Proč mě odpisuješ předem?

dovedu být přece milá.

Máma: Tak to není, starost mám,

Máma: Jenom milá a nic víc.

*** Fórum/I/2016


45

Fotodoprovod

Pýcha a předsudek / Jihočeské divadlo 2008 (Věra Hollá, Pavel Oubram)

Macbeth / Otáčivé hlediště 2010 (Pavel Šporcl, Ondřej Volejník)

46

www.epika.cz

Fórum/I/2016

Fotodoprovod

Divotvorný hrnec / Jihočeské divadlo 2014 (Josef Průdek)

Země úsměvů / Jihočeské divadlo 2015 (Josef Průdek, Martin Šrejma) Fórum/I/2016


47

Výtvarno | komiks

editorial editorial Vážení a milí čtenáři, přátelé literatury a kultury!

Recommend Documents