Co dokáže překonat láska

Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Časopis pro ty, kteří se nevzdávají

�

6/2012

�

J e d n o t l i v ý v ý t i s k 3 0 K č / P ř e d p l a t i t e l é 2 0 K č

Co dokáže překonat láska

strana 11

Ovenecká 32, 170 00 Praha 7 Lipůvka 397, 679 22 Lipůvka Příčná 2, 736 01 Havířov Volejte zdarma: 800 100 659 [email protected] www.vecom.cz

Kompletní v˘roba a dodávka v‰ech typÛ plo‰in pro tûlesnû postiÏené: ‰ikmé schodi‰Èové plo‰iny, vertikální zdviÏné plo‰iny, schodi‰Èové sedaãky a schodolezy.

p ř í m á

c e s t a

k

m o b i l i t ě

časopis pro ty, kteří se nevzdávají

Editorial

Předbíhá nás medicína? Moderní medicína pomáhá zachraňovat mimo jiné i novorozence, kteří by dříve nepřežili. Umožňuje jim umělou plicní ventilaci, cirkulační podporu, totální výživu a další postupy intenzivní péče, čímž podporuje názor, že naše civilizace se vyvíjí tím správným směrem. Provokuje však i k otázkám. Určitá část takto zachráněných dětí žije s nevyléčitelnými mentálními či fyzickými poruchami, které je činí závislými na okolí. A tak každého hned napadne: Dokážeme se o ně vůbec postarat? Zachráněných novorozenců logicky přibývá. Co však nastane, až jejich rodiče (nebo jeden z nich, protože rodiny s postiženými dětmi se často rozpadnou) přestanou péči zvládat? Má společnost prostředky a dostatek odpovídajících škol, rehabilitačních zařízení či ústavů, které jim umožní relativně hodnotný život? Každý rok přibývá v Česku zhruba 200 až 300 vozíčkářů. Jsou to nejen tolik medializovaní motorkáři, ale i ti, kteří přišli o nohy kvůli cukrovce či jiné nemoci. Jezdit na vozíčku vzbuzuje na jedné straně soucit (všichni známe logo symbolizující handicap), ale na druhé straně je pravda, že vozíčkáři se většinou o sebe dokáží postarat. Někteří dokonce hrají skvěle tenis či golf. Statistika tvrdí, že v České republice žije milion lidí s postižením. Střízlivější odhady hovoří o počtu 600 až 700 tisíc. Všichni postižení však hledají hůř zaměstnání, bývají terčem posměchu přihlouplejších jedinců a musejí řešit problémy, o kterých jiní nemají ani zdání. Přinášíme proto dva silné příběhy rodin, které zatím dokáží tohle všechno zvládat. Obě mají ale jeden společný problém: Co bude za pár let? Život v relativní nejistotě však nemusí mít jen špatné konce. Zkušený psycholog Petr Šmolka v rozhovoru se Zdeňkem Jirků tvrdí, že snaha o záchranu dítěte s handicapem dokáže rodinu také stmelit, a poněkud nudné partnerské vztahy dokonce oživit. Před nedávnem se v tisku objevily názory, že neonatologie, tedy medicínský obor, který se zabývá péčí o novorozence, má mít své limity. Minimální váha přeživšího novorozence by prý měla mít konkrétní číslo. Dovedete si představit, že by pár gramů rozhodovalo o bytí či nebytí vašeho dítěte? A tak je vlastně výzvou, zda dokážeme v kruciálních okamžicích vůbec udržet s moderní medicínou krok. Přeji vám inspirativní čtení.  Jindřich Štěpánek

3

Obsah

Dobré zprávy Dvanácté Kino bez bariér Mistrovství v lukostřelbě Život a cesty nejen na kolech Kuře rozdělí peníze Evropské ceny za podporu podnikání

Anketa Umíme pomáhat matkám, které se starají samy o handicapované děti? 6

Téma: Život s postiženým Petr Šmolka: Těžké chvíle mohou sbližovat Když vás život nešetří Až tady rodiče nebudou

8–10 12–13 14–15

Golf bez bariér Miroslav Lidinský: Přibývá těch, kteří chtějí zkusit hrát golf

16–17

Příklad pro ostatní Není handicap jako handicap

18–20

Křesadlo Dobrovolně u dětí s Pěti Pé

21

Česká parádní disciplína

Petr Šmolka: Těžké chvíle mohou sbližovat str. 8

Miroslav Lidinský: Přibývá těch, kteří chtějí zkusit hrát golf str. 16

Paralympionik 22–23

Nové zahraniční technologie Telefon je chytrý rádce i zdravotní pomůcka

24–25

Tip na výlet Kam na bezbariérové hrady a zámky

26–27

Poradna Jak se osobám pečujícím počítá důchod?

28–29

Auto-Moto Jak vybrat autoškolu

Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 233) Redakce: Zdeněk Jirků (e-mail: [email protected]), Radek Musílek (e-mail: [email protected]), Jan Šilpoch (e-mail: [email protected]) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová (e-mail: [email protected], mobil: 722 966 510). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 Mobil: 722 966 510. Telefon: 224 242 973 Web: www.muzes.cz. E-mail: [email protected] Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN 1213-8908. Toto číslo vychází v červnu 2012. Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch

4–5

30–31

Kam na bezbariérové hrady a zámky str. 26

Konto BARIÉRY, Melantrichova 5, Praha 1 Nestrašme se

33

Na cestách V zemi pod hladinou moře

34–35

Vaše fotografie Jděte blíž!

37

V zemi pod hladinou moře

38

str. 34

Křížovka Tajemný spolek

Partneři redakce: můžeš / číslo 6 - 2012

4

Dobré zprávy

Dvanácté Kino bez bariér Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary bude i letos pro všechny návštěvníky s postižením připravovat Kino bez bariér. Tento projekt se snaží usnadnit návštěvu festivalu vozíčkářům i jejich doprovodu. V období od 29. června do 7. července budou zdarma k dispozici vstupenky do bezbariérových kin, asistenční služby, doprava po Karlových Varech a okolí, parkovací místa u hotelu Thermal i rozsáhlý informační servis, který pomůže s orientací ve festivalovém dění.

Kino bez bariér získalo řadu věrných návštěvníků a počty hostů každým rokem rostou. Tentokrát se jejich řady rozšíří o účastníky akcí Nadace Jedličkova ústavu, která se stala neziskovým partnerem festivalu. 3. července pořádá od 20 hodin v Poštovním dvoře koncert skupiny The Tap Tap a 4. čer vence připravuje od 14 do 18 hodin zábavní odpoledne před Mlýnskou kolonádou. V rámci programu si budou moci návštěvníci vyzkoušet různé aktivity na vozíku. 

Mistrovství v lukostřelbě Tělovýchovná jednota zdravotně postižených Nola ve spolupráci s LK Litvínov pořádá v sobotu 9. června Mistrovství České republiky v terčové lukostřelbě. Místem konání je střelnice LK Litvínov. Začátek programu je stanoven na 10.15 hodin. Po slavnostním zahájení budou následovat tréninky. Soutěž startuje v 11.20 hodin. Klání ukončí vyhlášení výsledků v 16.30 hodin. Závodit budou lukostřelci v pěti výkonnostních kategoriích a třech zdravotních třídách podle mezinárodní zdravotní klasifikace pro lukostřelbu. ARW1 jsou vozíčkáři s postižením horních i dolních končetin, ARW2 vozíčkáři s postižením dolních končetin a ARST se mohou účastnit stojící. Patří mezi ně i sportovci chodící o berlích, kteří střílejí ze židle nebo z opěrné stolice. Nejprestižnější kategorii

Elite představují muži a ženy od 24 let výše. Střílí na 70 metrů 2 x 12 sad po třech šípech na 122cm terč. Vedle soutěže jednotlivců budou oceněna i nejlepší družstva. 

Malí i velcí, sedící i chodící budou střílet o titul mistra republiky. Foto: archiv

Kuře rozdělí peníze

Kuře patří k nejznámějším symbolům českých benefic. Foto: archiv Nadace rozvoje občanské společnosti můžeš / číslo 6 - 2012

Již počtrnácté patřila Česká televize žlutému Kuřeti s červenobílým záchranným kruhem, symbolu sbírky Pomozte dětem. Velikonoční pořad přinesl 10 500 000 korun. Žádosti o nadační příspěvek nestátních neziskových organizací ze 14. ročníku sbírky pro roční projekty budou přijímány do 30. června 2012 do 16.00 hodin. Uzávěrka pro podání žádostí o nadační příspěvek pro individuální projekty je 15. června 2012 do 16.00 hodin. Žádosti adresujte na adresu Nadace rozvoje občanské společnosti, Na Václavce 1135/9, 150 00 Praha 5. Sbírku společně od roku 1998 organizují Česká televize a Nadace rozvoje občanské společnosti. Dosud projekt rozdělil celkem 166 009 578 Kč a pomohl prostřednictvím 1182 projektů více než 172 000 dětí v celé České republice. Pomozte dětem je nejznámější sbírka v České republice – na podzim 2011 uvedlo v průzkumu 87 procent občanů ČR její znalost. Více na www.pomoztedetem.cz 

Festival ve Varech je populární i mezi vozíčkáři. Foto: archiv

Život a cesty nejen na kolech Liga vozíčkářů pořádá už 17. ročník fotosoutěže Život nejen na kolech. Poprvé je rozšířena o další samostatnou kategorii s cestovatelskou tematikou Cesty nejen na kolech. Každoročně totiž lidé do soutěže posílají řadu snímků, které mají s výlety po tuzemsku i zahraničí hodně společného. Blížící se čas prázdnin je ideální příležitost k zachycení dalších takových okamžiků. Do soutěže se může přihlásit každý, kdo pořídil fotografie s tématem lidí se zdravotním postižením. Konkrétní náměty záleží na úvaze autora. Snímky lze posílat buď elektronicky na e-mail: [email protected], nebo na adresu Liga vozíčkářů, Bzenecká 23, 628 00 Brno, a to až do 30. září 2012. Vyhlášení výsledků pak bude v říjnu letošního roku součástí veletrhu Medical Fair a Rehaprotex 2012. Výherce bude vybrán odbornou porotou v čele se známým fotografem Jindřichem Štreitem. Více o soutěži naleznete na internetových stránkách http://www.ligavozic.cz/ zivotnejennakolech nebo na Facebooku, kde má soutěž založený profil. 

Snímky ze života lidí s postižením budou soutěžit i letos. Foto: Radek Musílek


5

Z redakční pošty

Evropské ceny za podporu podnikání

Podnikatelské projekty přístupné všem si zaslouží ocenění. Foto: archiv

Evropská komise vyhlásila šestý ročník soutěže Evropské ceny za podporu podnikání. Oceňuje nejúspěšnější projekty veřejné správy zaměřené na podporu podnikání a podnikavosti v celé Evropě. Jednou z pěti hodnocených kategorií je i Cena za odpovědné podnikání přístupné všem. Odměňují se regionální nebo místní aktivity, které podporují společenskou odpovědnost podniků a udržitelné obchodní praktiky v sociální oblasti nebo v oblasti životního prostředí. Tato kategorie rovněž oceňuje úsilí o podporu podnikání mezi znevýhodněnými skupinami, jako jsou nezaměstnaní, zdravotně postižené osoby a příslušníci národnostních menšin. Máte zájem soutěžit se svým projektem v celoevropské soutěži a stát se inspirací pro ostatní? Ministerstvo průmyslu a obchodu, které je národním koordinátorem této soutěže v České republice, vyzývá k účasti v soutěži všechny orgány veřejné správy, regiony, správní oblasti a města, jakož i partnerství veřejného a soukromého sektoru mezi státními úřady a podnikateli. O ceny se mohou ucházet projekty na podporu podnikání na národní, regionální či místní úrovni realizované minimálně v období posledních dvou let. Soutěž probíhá ve dvou fázích. Úspěšné subjekty vybrané v národním kole se mohou ucházet o ocenění na evropské úrovni. V evropském kole pak vybere mezinárodní porota vítěze každé kategorie a vítěze Velké ceny poroty. Slavnostní vyhlášení výsledků s udílením cen proběhne v listopadu 2012 na Kypru. Přihlášky do českého národního kola soutěže je možné zasílat do 1. července 2012 na adresu Ing. Elina Lunová, Ministerstvo průmyslu a obchodu, odbor inovací a investic, Na Františku 32, 110 15 Praha 1. Více informací o soutěži naleznete na stránkách Evropské komise www.ec.europa.eu. 

V

ážená redakce, nedávno jsme vedli vášnivou debatu s majitelkou asistenčního psa. Zarytě hájila jeho nepostradatelnost pro svého syna, který je na vozíku a má opravdu vážné postižení. Sám jsem vozíčkář, takže mě snad nikdo nemůže obvinit ze zaujatosti proti postiženým. Dovolil jsem si však říci, že na výcvik asis tenčních psů se vynakládají neuvěřitelné částky. Hned byl oheň na střeše. Přece bych jejího syna nepřipravil o čtyřnohého kamaráda, který ho vždycky rozveselí. Navíc mu prý dokáže i zachránit život, kdyby mu spadla hlava a dusil se, tak přiskočí a situaci vyřeší. Řekne někdy někdo na rovinu, že si lidé nechávají zbytečně za statisíce vycvičit domácí mazlíčky? Nutnost jejich dovedností je pro mě totiž více než sporná. Skutečně byste nechali na psovi, jestli zachrání vašemu dítěti život? Když je na tom někdo takhle, tak to stejně pes nevytrhne, a musí být zajištěna nepřetržitá péče rodiny či asistenta. Méně postižení argumentují pomocí v každodenním životě. Z praxe kolem sebe ale vidím, že většina těch psů své dovednosti nakonec ztrácí, protože je majitelé nevyužívají. Jestli chce mít někdo čtyřnohého kamaráda, nic proti tomu. A chápu i to, že si ho vozíčkář těžko vycvičí sám. Tak ať někdo jejich hafanům dá základní výcvik a nedělají se kolem toho takové drahé tanečky. František Soukup, Praha (Dopis byl redakčně upraven a krácen) Vážený pane Soukupe, děkujeme za námět do některého z příštích čísel. Váš názor může být pro majitele asistenčních psů skutečně velmi kontroverzní. Stejně tak pro společnosti věnující se výcviku těchto zvířat. Pokusíme se je konfrontovat s úplně jiným úhlem pohledu a přineseme jejich reakci. (red)

V

ážení přátelé, Váš časopis se mi moc líbí Jan Kačer: Muž bez počítače včetně doprovodných fotografií, které jsou v poslední době především od pana Šilpocha. Proto nechápu, jak se vám mohla do článku Technologie nejsou hrozba vloudit tak rozostřená fotografie. Dokonce přes celou stránku! Až když jsem si ji pečlivěji prohlédl, zjistil jsem, že ostrá je klávesnice stroje, nikoliv však obličej pana Deváta. To byl prosím záměr, nebo omyl? Vladislav Polanský, Mělník Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

4/2012

�


strana 16

Vážený pane Polanský, fotoaparáty s automatickým ostřením dokážou i zkušeného fotoreportéra občas potrápit. Jen těžko lze totiž na matnici pokaždé poznat ostrost objektu, na který míří. Byl to i případ snímku, o kterém píšete. Nakonec jsme jej ale přece jen otiskli, protože jeho vypovídací hodnota je vysoká. Nebudu vám vysvětlovat, že šlo o umělecký záměr, nebylo by to fér. Jindřich Štěpánek

M

ilí přátelé v Můžeš, děkuji vám za rozhovor Světu ticha nerozumíme. Pan docent Hrubý mi svým pohledem na problematiku otevřel úplně nový pohled na svět neslyšících. Sám mám postižení fyzické, a přesto mě nikdy nenapadlo, jaké problémy může mít člověk s jiným typem handicapu. Patřím mezi hodně komunikativní lidi a nedovedu si představit ztrátu sluchu, která by mě odřízla od okolního světa takovým způsobem, který jsem nahlédl z povídání pana docenta. Díky ještě jednou, že jsem snad alespoň trochu světu ticha porozuměl. Pavel Polný, Karviná Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz


�

5/2012

�


Adolf Born: Macha a Šebestovou reklamě nikdy nedám strana 20

Vážený pane Polný, vždy nás takováto pozitivní zpětná vazba potěší, i my děkujeme! (red)

V

ážená redakce, oceňuji vaši snahu vysvětlovat reformní změny, ale některým věcem asi nerozumím. Buď jsem málo chápavá, nebo se opravdu točíme v nějakém divném kruhu. My postižení klademe otázky pramenící z nejistoty a dokola dostáváme chlácholivé odpovědi, které nás ale neuklidňují. Viz vyjádření MPSV k průkazkám ZTP ve vaší poradně. Člověk by řekl, že se vlastně nic nezmění. Tak proč se tedy do změn pouštějí? Opravdu půjde jen o výměnu papírové průkazky za plastovou kartu? Proč je kolem toho tedy takový humbuk a řada lidí má strach, že o své výhody přijde? Navíc by mě zajímalo, kdo si na projektu zavádění karet namastí kapsu, jako to známe z jiných projektů. Marie Tomešová, Třebíč Vážená paní Tomešová, velké změny obvykle lidé nemají rádi, takže je jasné, že reformy jsou provázeny obavami. Jejich rozptýlení není snadné. Někdo mluví katastroficky, jiný optimisticky, a jako obvykle – pravda bude nakonec někde uprostřed. My můžeme pracovat pouze s momentálně dostupnými informacemi. Jaká bude nakonec skutečná situace, to ukáže až každodenní realita. Na základě neblahých zkušeností s úrovní korupce v ČR chápeme i vaši obavu z neprůhlednosti případných tendrů a lobbování ve prospěch určitých řešení. Není však v naší moci přímo ovlivnit podobu připravovaných změn, můžeme o nich pouze psát. I když, jak se říká, pero může být ostřejší než meč. (red)

Své postřehy a názory nám pište na [email protected] nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1  můžeš / číslo 6 - 2012

6

anketa / dobré zprávy

Petr Hanuš

Umíme pomáhat matkám, které se starají samy o handicapované děti?

Simona Kaňoková

ředitel odboru sociálních služeb a sociální práce MPSV ČR

specialistka ČEZ se zaměřením na veřejně prospěšné projekty

Oblast sociálních služeb je upravena zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. V zákoně jsou definovány jednotlivé druhy sociálních služeb. Pro lidi s postižením, o které pečují jejich rodiče/matky, v úvahu přicházejí sociální služby: osobní asistence, denní nebo týdenní stacionáře, popř. odlehčovací služby. Sociální služby jsou finančně podporovány ze státního rozpočtu prostřednictvím dotací pro poskytovatele sociálních služeb. Celkový objem dotací v roce 2012 činí 6,2 mld. Kč. Ze struktury a evidence těchto dotací nelze vyčlenit dotace pro ty poskytovatele, jejichž služby využívají lidé se zdravotním postižením, o něž se starají jejich matky-samoživitelky nebo rodiče v pokročilejším věku. Nárok na příspěvek má člověk, který potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb, pokud jí tuto pomoc poskytuje osoba blízká, například rodiče. 

Finančně podporujeme zařízení, o kterých jsme přesvědčeni, že dokážou efektivně pomoci rodičům, kteří se pečují o jakkoliv postižené děti. Osobně mám zkušenost se skvělou Kolpingovou rodinou v Praze i ve Smečně. S jejich promyšlenou vytrvalou výchovou a podporou osamělých sociálně slabých matek se seznámili i zaměstnanci v roli firemních dobrovolníků. Do Smečna od Nadace ČEZ putovalo v roce 2009 na zlepšení kvality života dětí s onemocněním SMA (svalová atrofie) 100 000 Kč. Jako další příklady mohu uvést: Nadaci Leontinka, která pomáhá rodinám s nevidomými dětmi (255 000 Kč v roce 2012), Služby sociální péče TEREZA, kterým jsme na vybavení relaxační místnosti přispěli v Libereckém kraji v roce 2011 částkou 50 728 Kč v rámci Oranžového kola Nadace ČEZ, na podporu činnosti Centra pro pomoc mentálně nebo fyzicky handicapovaným osobám Linie radosti, o. s., jsme v roce 2011 darovali částku 50 876 Kč. 

Mgr. Taťána Nersesjan

Jan Oulík,

radní Zlínského kraje pro oblast sociálních věcí

tiskový mluvčí Charity České republiky

V loňském roce se kraj zaměřil na podporu poskytovatelů ambulantních a terénních služeb. Je také zřizovatelem sociálních služeb, denních a týdenních stacionářů. Z pohledu plánování sociálních služeb ve Zlínském kraji se spíše setkáváme s problematikou zadluženosti matek samoživitelek, a to na poli služeb sociální prevence. V letošním roce se z důvodu významného výpadku ve financování těchto služeb ze strany MPSV ČR zaměřil Zlínský kraj na podporu azylových domů pro matky s dětmi tak, aby nebyla ohrožena jejich existence. Prostřednictvím sociálního fondu podporujeme edukativní programy pro osoby pečující o zdravotně postižené rodinné příslušníky a osoby blízké, např. pro matky pečující o děti se zdravotním postižením, projekt vzdělávání a podpory osob pečujících o děti s Downovým syndromem či projekt zaměřený na rozvoj vzdělávání rodičů prostřednictvím pohybových aktivit v péči o duševní zdraví dětí s poruchami osobnosti. 

Kdo dřív přijde… Radnice v Opavě zavedla pořadník na byty také pro zájemce se zdravotním postižením. Informace: MěÚ Opava, tel. č.: 553 756 111.

Dobrou chuť. Dietní jídla seniorům a lidem se zdravotním postižením nabídne Základní škola v Gajdošově ulici v Brně-Židenicích. Kontakt tel. č.: 548 428 331.

Tříhvězdičkové zařízení. Certifikát Asociace poskytovatelů sociálních služeb České republiky na značku kvality se třemi hvězdami získal Domov u rybníka ve Víceměřicích na Prostějovsku. Služby tam poskytují téměř dvěma stovkám osob s postižením a pětatřiceti seniorům. Kontakt tel.: č. 582 305 246.

Vyrobí i ruční papír. V chráněné dílně Sdružení TULIPAN v Liberci našlo zaměstnání 25 lidí s postižením, zejména duševním. E-mail: [email protected], tel. č.: 485 354 217, mobil 734 528 475.

Dva roky jistoty. Nájemcům 44 bytů zvláštního určení, vyčleněných pro osoby se zdravotním postižením, prodloužila městská rada v Praze o dva roky dobu nájmu. můžeš / číslo 6 - 2012

I po rekvalifikačním kurzu. Několik volných pracovních míst nabízely Chráněné dílny Kopeček v Bartošovicích v Orlických horách. Osoby s postižením zde pracují v košíkářské, keramické a tkalcovské dílně. E-mail: [email protected], tel. č.: 494 599 157.

Charita Česká republika prostřednictvím místních charit provozuje poradny, stacionáře a azylové domy, ale také odlehčovací služby pro ty, kteří pečují. Stacionáře slouží ke krátkodobému pobytu během dne, azylové domy poskytují ubytování. Charita také provozuje čtyři střediska rané péče pro zdravotně postižené děti a rodiče těchto dětí do sedmi let. Jedním z nich je Středisko rané péče oblastní charity Třebíč, jejímž klientem byl donedávna i Daneček, chlapec, který se narodil předčasně a s mozkovou obrnou. Díky dobrému odbornému vedení a velkému nasazení rodičů se však nakonec podařil malý zázrak – Daneček, kterému hrozilo, že se nepostaví na nohy, dnes chodí do normální základní školy a zvládá běžné úkoly. Danečkův příběh byl dokonce zachycen dokumentaristy České televize a promítnut v rámci Tříkrálového koncertu 2012 a při televizním přenosu ho viděly tisíce televizních diváků. 

Mléko přímo z farmy. Nezisková organizace Trigon provozuje v Ostravě mléčný bar Naproti. Je to v městě první sociální podnik zabývající se pohostinstvím – hosty obsluhují lidé s postižením. Kde bar hledat: v Kostelní ulici. Přijďte si zaplavat. Obyvatelé Příbrami se zdravotním handicapem mají každou sobotu od 8.00 do 9.30 v městském bazénu vstupné zlevněné na 35 Kč. Dobré vykročení! Na cestě do života je název projektu královéhradeckého Centra Daneta. Lidem se zdravotním a mentálním postižením pomáhá při vzdělávání a začleňování do společnosti. E-mail: info@daneta. cz, tel. č.: 495 535 955.  (nouz)

Předplaťte si časopis Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry

www.muzes.cz

Předplatné na dva roky se slevou za 380 Kč!


�

3/2012

�


www.muzes.cz


Jak se odpoutat od vozíku


strana 26

�

4/2012

�


www.muzes.cz


Jan Kačer: Muž bez počítače strana 16


�

5/2012

�


Adolf Born: Macha a Šebestovou reklamě nikdy nedám strana 20

Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 316 Kč.

Soutěž o kartu Handy Card! Jak se jmenují tvůrci postav Mach a Šebestová? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1 nebo na mailovou adresu: [email protected]. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ.

Minulou otázku správně zodpověděl Jiří Krám z Ostrova. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty.

Mobilní telefon za vyluštěnou křížovku! Vylosovaní luštitelé křížovky na str. 38 získávají mobilní telefony.

Chcete roční pře -li změnit n dplatné a z dvouleté výhodněné , kon bezplatn taktujte ou li České po nku š 800 300 ty 302

8

Téma: Život s postiženým

Petr Šmolka:

Těžké chvíle

mohou sbližovat

Často se říká, že vztahy v rodinách s postiženými lidmi jsou vystaveny nebývalým rizikům. Dlouholetá zkušenost jednoho z nejznámějších psychologů a manželských poradců Petra Šmolky není tak jednoznačná. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Poznal jste ve své praxi tisíce párů – oč je život v rodině s postiženým člověkem těžší?

To je příliš zjednodušená otázka. Situace mohou být totiž zcela odlišné. Začněme docela typickým příkladem – dobrovolně a vědomě navážu vztah s postiženým a chci s ním žít. Tam vlastně žádné velké problémy nevidíme. Takzvaně zdravý partner si je vědom různých omezení svého protějšku, třeba jeho nižší pohyblivosti nebo snížené schopnosti pracovat, případně problémů v sexu, ale nad tím převažuje zpravidla silný citový vztah. A jak víte, láska opravdu hory přenáší a dokáže překonat tisíce komplikací. Takový vztah v sobě může mít i silnou potřebu pomáhat, můžeš / číslo 6 - 2012

nebo se dokonce obětovat. Jiná otázka je, jak dlouho. Ale potenciál síly k překonávání nejrůznějších komplikací tu je. Mnohem složitější, těžší a rizikovější je, když postižení přichází do už existujícího vztahu. Nehoda, nemoc, nějaká získaná indispozice najednou dramaticky mění soužití, sociální postavení, prostě jako byste začínali znovu, znovu hledali důvody, proč s konkrétním člověkem chcete žít. Nebo nechcete. Přiřaďme ještě jednu situaci – narodí se dítě s postižením.

To bohužel není úplně výjimečné. Kdo třeba jen v okolí zažil tuto nesmírně těžkou situaci, ví, že jsou to častěji muži, kdo najednou selhává. Mateřský pud je zřejmě silnější než komplikovaná a nezvratná realita. Matka zpravidla bojuje, i když naděje na zlepšení je malá nebo vůbec žádná. Je to asi zabudo-

vané i v naší kultuře. Muž je více orientován na výkon, na úspěch, a příchod postiženého dítěte vnímá někdy jako důkaz svého selhání. Najednou zavírá před realitou oči, hledá z ní únik a často rodinu opustí. Ovšem známe i otce, kteří reagují zcela jinak – berou postižení dítěte jako výzvu a nezřídka se pak obdivuhodně angažují i v širším měřítku, v sociálních službách, ve svépomocných sdruženích rodičů, v charitě, ve specifickém podnikání. Takže i tady platí, že každý člověk je originální, každý vztah je originální a tzv. rána osudu ještě nemusí vést k dramatické katastrofě. V které fázi partnerského soužití je rána osudu nejnebezpečnější?

Začněme kvalitou vztahu. Jakákoli zátěž – a postižení jednoho z partnerů patří k mimořádným břemenům – především zvýrazní problémy i nejistoty, které tu byly už předtím. Když tedy jsou už před příchodem handicapu ve vztahu vážnější trhliny, bolavá a neřešená místa, nová situace často vede k nevyhnutelnému rozpadu. Postižení je jen katalyzátorem. V opačném případě, v dobrém a fungujícím vztahu, často dochází k jeho upevnění. Už trochu – řekněme nudnější, ale pevné – dlouhodobé soužití dostává nový impulz. Chci se svým partnerem být i nadále! Překonáme to, najdeme si nový model každodenního života, novou náplň volného času, a třeba i novou práci, která lépe umožní snášet nové obtíže. Vím


ovšem, že i tady je zřetelná tendence mužů v produktivním věku utíkat před novou situací, zatímco ve věku seniorském právě muži prokazují větší schopnost vytrvat než ženy. Dokonce právě v této věkové kategorii vidíme u žen jakousi „pomstu“ na mužích, kteří léta byli úspěšní, táhli celou rodinu, zkrátka trochu dominovali, a najednou trpí vážným postižením. Žena svým odchodem si jaksi vrací ta léta, kdy žila ve stínu partnera. Mluvil jste o výzvě, kterou přináší nová těžká zkušenost. Platí opravdu známá banalita – co tě nezabije, to tě posílí?

Řekl bych, že ano. Ovšem málo se mluví o odpovědnosti samotných postižených. Pokud nejsou těžce poškozeni mentálně a smyslově, jsou přece i oni odpovědni za zlepšení nebo zhoršení vztahu. Hodně záleží na jejich postojích a reakcích. Hodně škody mohou

9

napáchat, když sami sebe prohlásí za střed světa a přestanou uznávat potřeby, zájmy, život partnera. Zatrpklost je naprosto nejhorší reakce a zpravidla vede k vážné krizi.

Muž je více orientován na výkon, na úspěch, a příchod postiženého dítěte vnímá někdy jako důkaz svého selhání.

A zase – platí, že už tu jakási sebestřednost musela být?

Jistě, třeba i velmi, velmi skrytá.

Mnoho zejména maminek postižených dětí říká, že jejich hlavní oporou je najednou víra, myšleno náboženská víra. Jaká je vaše zkušenost?

Možná vás překvapím, ale docela malá. Lidé, kteří mají oporu v jakékoli víře, se v naší poradně objeví málokdy. Psycholog je přece ten, kdo vám má pomoci. Když ale máte někoho jiného, poradnu zkrátka nepotřebujete. Pokud načerpáte sílu a rozum jinde, prosím. Samozřejmě vylučuji nějaké sekty a jiné způsoby manipulace.

můžeš / číslo 6 - 2012

�


SLOUPEK Daniely Filipiové


�

Platí ale, že lidé, kteří jsou konfrontováni s postižením v nejbližším okolí, u partnera, u dětí, u rodičů, by měli vždy vyhledat pomoc psychologa?

Pokud má člověk dost sil a zpravidla i síť dobrých vztahů kolem sebe, tak nás vůbec nemusí potřebovat. Ale pokud má pocit samoty, nedostatku vlastních sil a nápadů na řešení, pak není na kvalifikované pomoci psychologa nebo jiného odborníka nic divného. V tom mohou dobrou práci odvést také nejrůznější neziskové organizace, kde se sdružují lidé s podobnými osudy, třeba rodiče postižených dětí. Do jaké míry se do partnerských vztahů promítá, že žijeme ve společnosti, která je – málo platné – založena na úspěchu, penězích, viditelných statcích a hodnotách?

Už tak trochu patřím k inventáři naší poradny. Pracuji tady od roku 1978. Takže mám dobré srovnání s časy před rokem 1989. Otevřeně řečeno, tehdy byla majetková diferenciace mezi lidmi, a tedy i mezi partnery v manželství, dost malá. I osamělá matka s dítětem přece jenom měla relativně nízký nájem, symbolické výdaje za školku, nějaké přídavky a bohatí kolem byly zpravidla jen osoby z šedé ekonomiky. Tak se vytvářel pocit, že ekonomické faktory nehrají při setrvání nebo rozpadu vztahu skoro žádnou roli. Teď jsme ovšem v jiné společnosti. Jsou lidé bohatí, častěji, než si myslíme, i vlastní zásluhou, schopnostmi, pílí, a jsou také opravdu chudí. A najednou vidíte velkou nerovnováhu i v rodině nebo v partnerském soužití. Najednou vidíme i ekonomickou motivaci udržet, ale i opustit partnera za každou cenu. Najednou si říkáme – proč on není schopnější, proč ona víc nešetří? Další komplikace přicházejí ze světa dětí. Časté tvrdé konfrontace ve škole kolem oblečení, vybavení, dovolených a dalších věcí se přenášejí do rodin a vyvolávají postupně otázku – který z rodičů může za to, že si dítě nemůže něco dopřát? Není to právě ten s postižením? A začíná se dál něco drolit. Ještě horší může být situace, kdy zdrojem veškerého materiálního bohatství je jen jeden z partnerů. Druhý se na něm může stát doslova otrocky závislým, je nucen nechat si všechno líbit jen proto, že nechce ztratit střechu nad hlavou. Když člověk cítí, že v jeho vztahu je něco v nepořádku, když se problémy

11

stupňují, jak dlouho má čekat, než se u vás objedná?

Vyhledat někoho třetího má člověk ve chvíli, kdy si neví rady, kdy má pocit, že to potřebuje. Naprosto vylučuji, že by psycholog někomu řekl: Co sem lezete, tohle nás nezajímá! To se stát nemůže. Jiná otázka je, zda klienti, zejména právě ti s postižením, zbytečně nerezignují na naši pomoc. Prostě říkají: Ale partner by ale stejně nepřišel, takže se nedá nic dělat. To je velký omyl. Často totiž stačí změnit něco ve vlastním chování, ve vlastních postojích, a druhá strana musí reagovat. Takže ostych je zbytečný a naše schopnost zachovat i nejdůvěrnější informace je spolehlivá. Řeknu to stručně – i jedna, a třeba zdánlivě zbytečná návštěva u odborníka, je tisíckrát lepší než pokažený, nebo dokonce ztracený vztah. Tím si nedělám reklamu, práce máme opravdu dost. 

info Kdo je PhDr. Petr Šmolka Psycholog, vedoucí Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Centra sociálních služeb Praha. Autor řady publikací, bohatá je i jeho další popularizační činnost (časopisy, rozhlas, televize). Ženatý, otec tří dětí.

Pokud má člověk dost sil a zpravidla i síť dobrých vztahů kolem sebe, tak nás vůbec nemusí potřebovat.

Kdo to má nejhorší V okamžiku, kdy běžný život rodiny zasáhne jakákoliv negativní změna, velmi záleží na síle jejích jednotlivých členů, jak se s tím vyrovnají a jak k nastalé situaci přistupují. Někteří jen silně podléhají emocím, jiní jsou v kritických okamžicích pragmatičtí a praktičtí. To, že se někdo v takovémto okamžiku chová pragmaticky, ale ještě nemusí znamenat nic pozitivního. Pragmatik a realista může začít pracovat v pozitivním slova smyslu, a to pro celou rodinu, nebo naopak v negativním slova smyslu – jen pro sebe. Ve skutečnosti to v zásadě probíhá podle dvou scénářů (samozřejmě velmi zobecňuji). První scénář je pozitivní. Rodina se semkne a začne pracovat v zájmu toho, koho se událost týká osobně, tedy nemocného. Členové rodiny pracují pro postiženého a dělají všechno pro to, aby se cítil dobře a aby se co nejdříve vrátil domů. Handicapovaný se stává středem rodinného dění. Rodina mu připravuje prostředí, ve kterém bude moci žít relativně standardní běžný život. Mohla bych uvést příklady, kdy rodina již v době, kdy například dítě po úrazu mělo před sebou ještě mnohaměsíční pobyt ve zdravotnických zařízeních, začala přestavovat byt a zjišťovat všechny možné informace potřebné ke zvládnutí vzniklého handicapu potomka. Mnohdy jsem musela ty aktivity až trochu brzdit. Upozorňovala jsem rodiče, že zatím nevědí, co všechno bude potřeba, jak dalece bude handicapovaný zvládat jednotlivé úkony běžného života, a co tedy bude opravdu nutné udělat. Z druhého scénáře je mi smutno. Rodina se rozpadá. Je-li tím postiženým manželka, často bohužel dochází k tomu, že manžel vezme děti a odchází. Je zajímavé, že je-li postiženým manžel, většinou k rozchodu nedojde. K rozpadu rodiny ale dochází často i tehdy, kdy je postiženo dítě. Jeden z rodičů situaci nezvládne a odejde. Opět musím bohužel říci, že většinou je to muž-otec. Zažila jsem ovšem i otřesný případ, kdy matka své dospělé tetraplegické dceři po autonehodě řekla, že již není její dcerou. Ona ji porodila zdravou… Jejímu otci pak zakázala se s tím „mrzákem“ stýkat. Nechci nikoho odsuzovat, vím, že vůbec není jednoduché se s takovou situací vyrovnat a naučit se s ní žít, ale myslím, že postižený si výčitky od rodiny, či dokonce zapuzení rodinou nezaslouží. On to totiž má úplně nejhorší.  Autorka je senátorka. můžeš / číslo 6 - 2012

12


Když vás

život nešetří Kdybych si příběh Ivany Kottenové vymyslel, lidé by mi nechtěli věřit. Nejprve tragicky přišla o zdravého syna. Pak se jí předčasně narodili Terezka s Tomášem. Dvojčata svůj počáteční boj o život vyhrála, ovšem s trvalými následky kombinovaných postižení. Po čase navíc přišel rozpad manželství. Přesto jsem mluvil s optimistickou a vyrovnanou ženou. Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH

S

vět lidí s postižením znala coby fyzioterapeutka už dřív. Dodnes se této profesi věnuje v obecně prospěšné společnosti pro lidi s mentálním postižením Modrý klíč. Když se sama stala matkou dvou handicapovaných dětí, její zkušenosti byly dvojsečné. Měla totiž poměrně přesnou představu, co ji čeká. To bylo v některých chvílích plus, jindy minus. „Pozitivní to bylo hlavně při komunikaci s doktory,“ vzpomíná paní Kottenová. „Mluvili jsme věcně a já rozuměla jejich sdělení. Horší bylo, že jsem v případě špatných zpráv měla hodně konkrétní představu, co to v praxi znamená.“

Nejdřív šlo o přežití Terezka a Tomáš přišli na svět v šestém měsíci těhotenství a bohužel si prošli snad všemi myslitelnými komplikacemi předmůžeš / číslo 6 - 2012

časně narozených dětí. První rok a půl byl ve znamení boje o jejich přežití. Neustále se objevovaly další a další problémy. Většinu toho času strávili po nemocnicích. Manželé Kottenovi to však kupodivu zvládali, přestože, nebo možná spíš protože, za sebou měli velký otřes. V šesti letech se jim totiž zabil syn Jakub a narození dvojčat bylo vysvobozením z psychického pekla. „Péči o ně jsme brali skoro až euforicky. Možné následky zdravotních komplikací jsme si moc nepřipouštěli. Navíc já jsem taková zarputilá nátura,“ říká paní Kottenová. Až později se začala trochu víc zajímat o lékařské prognózy. Někdo byl optimistický, někdo naopak. Spolehlivého vyjádření se jim však nedostávalo. Vše se rozkrývalo teprve postupem času. Díky své profesi dokázala paní Kottenová hodně zapracovat na zlepšení fyzického stavu jejich dětí. Terezka sice jezdí na vozíku, ale spoustu věcí zvládne. Tomáš je téměř zdravý. Horší bylo zjištění, že fyzické handicapy budou kombinované s mentálním či psychickým postižením, a to u obou. I když u každého

v jiné formě. Dnes dvacetiletí sourozenci nejsou svéprávní lidé, vyžadují neustálý dohled a péči. „Mentální postižení jsem si připouštěla nejmíň,“ vzpomíná paní Kottenová. „Když mi v jejich předškolním věku jeden primář řekl, že jsem je hezky vypiplala po fyzické stránce, takže zbývá ještě ta rozumová, dost se mě to dotklo. O čem to mluví, říkala jsem si.“ Realitu prý plně pochopila až kolem čtvrtého roku školní docházky. „Úplně nejhůř jsem se smiřovala s diagnózou autismu u Terky.“

Škola byl problém Hledání vhodné školy bylo těžkým oříškem. Od čtyř let chodila dvojčata do Klíče, ale nebylo to ono. Kottenovi navštívili asi čtrnáct speciálních poradenských center, ale stále se nedařilo najít vhodné vzdělávací zařízení. „Pak nás někdo nasměroval na Jedličkův ústav a školy, kam byla ale zprvu přijata jen Terka.“ Tomáš byl se svým malým fyzickým handicapem, ale o to větší hyperaktivitou,


13

SLOUPEK Jiřiny Šiklové Přestože jsou Terezka a Tomáš dvojčata, každý je úplně jiný, a to i po stránce postižení. Oba však vyžadují neustálou péči a dohled.

Úplně nejhůř jsem se smiřovala s diagnózou autismu u Terky. Dlouho jsem se tomu vnitřně bránila. zařazen do školy plné těžko zvladatelných dětí. Tam však reálně hrozilo, že bude v takovém prostředí pro svou mentální opožděnost nešťastný. Nakonec se i jeho podařilo zařadit s osobním asistentem do Jedle. Období počátku školní docházky označuje paní Kottenová jako zlomové pro její manželství. „Můj muž všechny ty těžkosti nesl hůř. Já měla velkou oporu ve své práci. Viděla jsem komplikovanější děti, než byli Terka s Tomem. Všechny pokroky jsem tak asi dokázala víc ocenit.“ Manžel neměl takové srovnání a pomyslné nůžky mezi manželi se začaly rozevírat. Rozvod tak byl spíš úlevou. Jeho zájem o děti je dnes po deseti letech vcelku malý, přesto se alespoň občas ujme hlídání.

Nejvíc pomáhá maminka „Na sebe člověk moc času nemá. Ale mám dost skvělých kamarádů, kteří občas pomůžou. Nejvíc nám pomáhá moje maminka.“ V období, kdy hlídá otec Terezky a Tomáše, přichází čas na zasloužený oddech v podobě

zhruba dvoutýdenního sjíždění evropských řek na kajaku. „To je absolutní relax, bez něhož bych asi nepřežila,“ směje se paní Kottenová. Občas si najde ještě chvilku na volejbal, který kdysi hrála na slušné úrovni. Víc času a energie ale nezbývá. Bez toho mála osobního života by si člověk v její situaci asi opravu jen těžko zachoval psychické zdraví. Je až s podivem, jak klidně a otevřeně o svém příběhu mluví. Cítíte z ní zaujetí, a přestože o sobě tvrdí, že je skeptik, působí optimistickým dojmem. Během našeho povídání několikrát odběhne k Terezce, která si pouští muzikál Rebelové ve vedlejší místnosti. Dostaneme se tak i k tomu, že její dcera má přes všechny velmi specifické projevy absolutní hudební sluch. „Terka je svá a na hodně věcí reaguje dost emotivně. Naproti tomu Tomáš je hrozně empatický. Dovedu si ho klidně představit coby asistenta na fyzioterapii nebo v domově seniorů.“ Optimismus se však vytrácí při povídání o vzdálenější budoucnosti. Lidé v podobné situaci prý při vzájemných setkáních neřeší skoro nic jiného než budoucnost svých dětí. „To víte, s padesátkou na krku docházejí síly,“ konstatuje paní Kottenová. „Terce s Tomem je dvacet a člověk si říká, co bude za dalších dvacet let… Doufáme, že v Klíči vznikne vedle chráněného bydlení i jakási služba pro soužití starých rodičů a jejich dětí s postižením.“ O takové službě jistě sní mnozí rodiče, kteří mají obavy, jak bude jednou postaráno o jejich už dospělé, ale stále na pomoc odkázané děti. Oni sami přitom budou pomoc potřebovat také, ale nechtějí se smířit s odloučením. Za svou obětavou péči by si lidé jako Ivana Kottenová jistotu důstojné budoucnosti sebe i svých dětí zasloužili.  Delší verze článku na www.muzes.cz

Má se matka obětovat pro dítě? Ty příběhy jako by byly psané přes kopírák. Velká láska, svatba, pěkně zařízený byt či domek a k úplnému štěstí schází již jenom dítě. Nakonec i to se – již obvykle trochu starším rodičům – narodí. Děťátko ale má nějaký malý handicap. Jeho význam se u často přepečlivých rodičů, navíc zvyklých na úspěch a dokonalost v celém svém snažení, trochu přeceňuje. Matka se pak často upne na dítě tak, že přehlíží všechno ostatní, jako by tou svou obětavostí chtěla napravit právě ten handicap. Vyrovnat ho, a taky dokázat, jak je nezbytná. Doslova se obětuje, své zájmy přehlíží, a i požadavky manžela podřizuje jen a jen péči o dítě. Končívá to rozvodem, často i chudobou, protože manžel je zklamaný a najde si novou partnerku. Pak tyto matky někdy píší právě Kontu Bariéry žádosti o finanční příspěvek – třeba na ortopedickou pomůcku pro handicapované dítě – a svým smutným příběhem tyto žádosti doprovázejí. Proč je to tak časté? Dítě vždycky znamená zásah do vztahu muže a ženy. Z duálního vztahu, tedy vztahu dvojice, se stává trojice, triáda, a pozornost matky – ale i jakékoliv jiné samice – se upíná k tomu novorozeněti. V přírodě někdy dospělý samec žárlí tak, že samice musí před ním chránit a schovávat třeba malá lvíčata. Muž – přiznaně či nepřiznaně – žárlí taky, protože už není jediný; ale vlivem kultury se v dobrém případě mění v ochránce obou. Sigmund Freud poznamenává, že dítě je pro ženu jakási náhražka penisu. Když to chápeme jako symboliku, tak mu dáme za pravdu. Žena-matka opravdu často svým mateřstvím, jemuž mnohé podřizuje, ovládá svého muže i své okolí. Narodí-li se do těchto podmínek dítě handicapované, soustředí se na něj ještě daleko větší pozornost než na miminko zcela zdravé. Matka se snaží dítěti vynahradit to, co mu snižuje jeho – byť třeba jen dočasný – handicap, a tím zdůraznit svůj význam a nezbytnost. Manžel odstrčený na druhou kolej vztah opouští, matka je litována a sama se lituje – a vyčítá a vyčítá, a tím ještě víc sebe i dítě izoluje. Obětovala se, a nikdo to neocenil. Litujeme ji také. Současně je dobré si uvědomit, že nejvíce na to doplatilo právě to dítě, které bylo vytouženým završením celého až do té doby bezkonfliktního vztahu muže a ženy. Zastavit výčitky i sebelítost a umožnit jim oběma sebekritické zamyšlení pomůže, i když se manželství již neobnoví. 

Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. můžeš / číslo 6 - 2012

14


Až tady rodiče

nebudou

To, co se stalo Martině Švejdové, může potkat kohokoli z nás. Její tragédie je násobená tím, že jako jediná dcera svých rodičů je odkázána na jejich péči a pomoc. Situace, kterou si žádný rodič nechce představit a prožít. Martina a její staří rodiče ho ale žijí. Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch

O

bývací pokoj bezbariérového bytu na pražském Chodově zdobí obrázky, jimž vévodí slunečnice. Martina Švejdová při jejich malování alespoň na okamžik zapomíná na strašný večer před deseti lety. Její život se v noci ze 2. na 3. července 2002 zhroutil. Právnička Raiffeisenbank se vracela ze schůzky s přítelem, nedaleko jejího bytu ji však přepadl Ukrajinec Myroslav Pnivčuk. Dva týdny předtím znásilnil dívku, která přežila jeho útok jen proto, že se Nenadálá životní situace naučila Martinu Švej dovou příliš nepřemýšlet nad dalekou budoucností. Rodiče jsou Martině velkou opo rou –doslova a do písmene. Ale stáří je zmáhá.


nebránila. Martina (dá se vůbec říci „bohužel“?) ano. Jednadvacetiletý mladík, který v Česku pobýval nelegálně, reagoval na její obranu nebývalým násilím. Strhal z mladé ženy šaty, surově ji zbil a zkopal. Údery jeho nohou směřovaly na záda, krk, na hlavu.

Místo klidného stáří těžký balvan I když byl dopaden pár minut po útoku, Martina Švejdová se už nikdy ze země bez cizí pomoci nezvedla. Prožila měsíce v nemocnici a rehabilitačních zařízeních. Dny tráví jen na vozíku nebo v posteli. Může s obtížemi tlačit kola svého vozíku, může s problémy malovat své obrázky. Bez asistence se však nedostane z postele na vozík

a naopak, toaleta, hygiena, oblékání – na to vše potřebuje cizí ruce a nohy. Jenže jejími jedinými pomocníky jsou stárnoucí rodiče. „Když se to Martině stalo, bylo mi čtyřiašedesát, dnes o deset let více. Manžel je o třináct let starší, letos mu bude 87 let,“ vysvětluje smutně Martinina maminka Jana. Oba rodiče byli v den dceřina přepadení již v důchodu, osud před ně během jediného dne postavil úkoly, o nichž je ani nenapadlo přemýšlet. Počítali s tím, že to bude jejich dcera, která se o ně jednou v pozdním stáří postará. Najednou se ocitli v situaci, kdy se takové role změnily. „My s manželem nemáme sourozence, žádné příbuzné, Martina je jedináček. Byla to strašná situace, ale i po deseti letech je velmi obtížné se s takovou situací smířit,“ tvrdí maminka. Víc než rok trvalo, než se v situaci vůbec zorientovali. Najednou ze dne na den museli zjišťovat, jaké možnosti handicapovaný člověk má, na co má v systému dávek právo, na co ne. Žádné plánování dalších cest po světě a objevování exotických krajů, žádné plány na zvelebování chaty. Rána, tma, probuzení do reality.

Drží je jiskřička naděje Martina byla první rok v nemocnicích, v rehabilitačních zřízeních, protože jak její

info Konto BARIÉRY pro Martinu Švejdovou „Je to záležitost, kdy stojí za to pomáhat co nejvíc,“ tvrdí ředitelka Konta BARIÉRY Božena Jirků. „Snažíme se paní Švejdové i jejím rodičům usnadnit situaci, dlouhodobě jim přispíváme na pomůcky, rehabilitaci nebo asistenční služby.“ Nadace pomáhala při obstarání bezbariérového bydlení a jedním z cílů, pokud by to do budoucna zdravotní stav Martiny Švejdové dovolil, je pomoci jí i s možností částečného pracovního úvazku, který by vyhovoval jejímu fyzickému omezení.


15

Jana a Karel Švejdovi věnují své dceři doslova 24 hodin denně. I přes vysoký věk je zdrojem jejich neuvěřitelné vitality naděje, že pro jejich dceru se jednou najde řešení, nebo lék.

Tatínek si může myslet, že to není dobře, ale já to jinak neumím.“

Pachatel zmizel v širých stepích

byt, tak ani byt rodičů v domě bez výtahu byl pro mladou ženu na vozíčku neobyvatelný. Radou i pomocí v prvním období přispělo Konto BARIÉRY, Bílý kruh bezpečí a Centrum Paraple, a to zejména při získání bytu v bezbariérovém objektu, kde dnes rodina žije. „Vedle vyloženě praktických záležitostí jsme se ale snažili dceři hledat pomoc, pátrali jsme po lékařských metodách, hledali zařízení, kde by se snad dalo Martině aspoň částečně zdraví vrátit,“ říká Jana Švejdová. „Pořídili jsme si nejrůznější rehabilitační pomůcky, odkoukávali v Kladrubech i na Slapech, jak s Martinou cvičí, abychom jí mohli podobnou péči poskytnout i doma. Jenže časem nás to s ohledem na náš věk začalo zmáhat, poznali jsme, že v našich silách to není.“ Po návratu do rodiny, do nového bytu, se rodiče snažili s dcerou objíždět na kratší návštěvy nejrůznější rehabilitační centra, ale zjistili, že často byla péče přizpůsobená spíše starým lidem ze zařízení typu LDN než mladšímu člověku uvrženému po zranění na vozík. „Nejlepší bylo zcela určitě Centrum Paraple, ale tam se dostanete jednou za rok na deset dní. V nás neustále doutná jiskřička naděje, že se někde podaří vynalézt lék, využít obnovování kmenových buněk, které by v míše nahradily ty zničené. Poznali jsme, že zranění míchy je jedno z nejtěžších, smířit se s tím ale nechceme,“ říká, byť nijak optimisticky, Jana Švejdová.

Léta přibývají, síly ubývají Ne nepodstatným tématem hovorů i myšlenek obou rodičů i Martiny je budoucnost. Kdo se o dceru postará, až jim dojdou fyzické síly? „Uvědomuji si to velmi dobře, ale snažím se na to nemyslet,“ sděluje Martina Švejdová

upřímně. Budoucnost neřeším, protože bych nemohla žít v současnosti.“ Není to nezodpovědnost ani lehkomyslnost. Několik let se z napadení dostávala nejen po fyzické stránce. Těžká zranění zanechaly útočníkovy rány i na její duši. I dnes, deset let po zranění, ji jednou za dva týdny navštěvuje psycholožka. I maminka se snaží nepřipouštět si přibývající léta a ubývající síly, ale realita se nedá odhrnout stranou jako závěs stínící okno. Několikrát denně musejí rodiče volat asistenční službu, která pomáhá s přenesením z postele na vozík a zpět, popř. na toaletu. To stojí pochopitelně peníze, které spolu s dalšími službami a rehabilitací ukrajují jak z obou starobních důchodů a Martinina invalidního, tak také z celoživotních úspor. „Když jsem byla na operaci zákalu, nesměla jsem nějakou dobu zvedat nic těžkého, nemohla jsem proto ani pomáhat Martině.“

Na budoucnost nemyslí, nejde to Jediný, kdo si často připouští fakt, že jednou Martina zůstane na svůj osud sama, je tatínek. Ve svém věku už nezvládá náročnou fyzickou pomoc, ale stále rád a dostatečně obstarává nákupy. „Byl bych strašně rád, kdyby existovala možnost, aby Martina mohla zůstat v současném prostředí s pečovatelkou nebo asistentem, kteří by jí poskytovali potřebnou péči, jakou má dnes,“ říká Karel Švejda. „Ona se bez cizí pomoci, až na výjimky a kratší čas během dne, neobejde. Žena s dcerou o tom nerady hovoří, mně to ale spát nedá.“ Martina dodává: „Záleží na tom, jak dlouho tady bude maminka, to může být deset let, tatínek už je starší, to je mi jasné. Já ale neřeším budoucnost za pět let, ale jen tu nejbližší.

Pachatel si odseděl polovinu trestu u nás, pak byl odeslán domů na Ukrajinu. Tam sice zbytek zkráceného devítiletého žaláře odseděl, ale pak se ve velké zemi ztratil. Z 330 000 korun, které měl jako odškodnění Martině Švejdové zaplatit, poslal v pěti splátkách asi 3500 korun a navždy se odmlčel. Pocit bezmoci je v případě Švejdových velký a provází prakticky všechny, kdo se do podobné pozice oběti dostanou. „Několik let jsem se věnovala i tomu, pátrala jsem přes soudy a ministerstvo spravedlnosti, kde je Pnivčukovi konec, jak to bude s placením odškodnění,“ svěřuje se Jana Švejdová. Ne vždy narazila na pochopení. Jeden soudce mi řekl, ať jsem ráda, že ho poslali zpátky na Ukrajinu, aspoň ho tady nemusíme živit na účet státu.“ Naposledy se jí z ministerstva ozvali asi před rokem. Pachatel prý není v registru nezaměstnaných, nepobírá tedy ani podporu, ze které by šlo něco strhávat. Z čeho žije, to nikdo neví ani tady, ani tam. Tím vlastně celá záležitost končí… Celkem 47 milionů lidí a přes 600 tisíc kilometrů čtverečních, nekonečné stepi, lesy – hledání jehly v kupce sena by bylo snadnější. 

info Když zůstanou sami V Česku se pomoc handicapovaným dětem, o které se starají rodiče, soustřeďuje nejvíc na věkovou kategorii nejmenších dětí a dětí ve školním věku. Organizací, které se zcela nebo alespoň částečně na tuto oblast zaměřují, je více (např. VerVia ze Žďáru nad Sázavou), a značnou měrou potřeby pokrývají stacionáře dalších charitativních organizací (viz anketa str. 6). V dospělosti je však handicapovaný člověk, který zůstane bez pomoci rodiny, odkázán buď na domovy seniorů, nebo na léčebny typu LDN, které však nemohou nahradit rozsah a kvalitu rodinné péče. můžeš / číslo 6 - 2012

16

Golf bez bariér

Miroslav Lidinský:

Přibývá těch, kteří chtějí

zkusit hrát golf

Poprvé v historii českého golfu se bude v polovině června v Darovanském dvoře u Plzně hrát turnaj zařazený do evropské série turnajů golfistů s tělesným postižením. Předcházel tomu ale rok tvrdé práce, tvrdí nejúspěšnější český golfista s fyzickým handicapem a prezident České golfové federace handicapovaných Miroslav Lidinský. Text: Jindřich Štěpánek Foto: Jan Šilpoch Na hřiště v Darovanském dvoře si přijeli zahrát zahraniční golfisté s tělesným postižením poprvé před rokem. Bylo jich zhruba čtyřicet a přijeli z osmi zemí. Šlo o jakýsi turnaj seznamující s českým prostředím. Odjížděli nadšeni s tím, že golf pro sportovce s fyzickým postižením má v Česku zelenou. Co se od té doby změnilo? můžeš / číslo 6 - 2012

Především přibylo těch, kteří zjistili, že golf mohou hrát i lidé s tělesným handicapem, a začali se zajímat o to, jak a kde mohou hru vyzkoušet. Když odmyslím, že už máme šest reprezentantů, kteří budou letos hrát 14 turnajů – jsme pozváni například do Japonska a Austrálie –, tak lze říci, že začíná ustupovat názor, že golf je jen pro horních deset tisíc. Paragolfery, což jsou speciální vozíky pro paraplegiky, totiž umožňují odpalovat míčky i lidem, kteří si mysleli, že něco takového nikdy nesvedou, a přihlásilo se nám už dvanáct zájemců o pravidelný trénink.


17

Dvanáct paraplegiků – je to úspěch?

Určitě. Tihle lidé se to dozvěděli zatím jen z médií nebo z doslechu. Připravujeme projekt Golf bez bariér, a ten určitě přiláká další. V čem spočívá?

Jde o zapojení golfistů s fyzickým handicapem do života golfových klubů v okolí jejich bydliště. Projekt zaštiťuje Česká golfová federace, Česká golfová asociace handicapovaných a Profesionální golfová asociace. Počítá s budováním tréninkových center pro ty, kteří se po autohavárii, dětské obrně či jiných úrazech ocitnou nejen na vozíku, ale nosí i protézy a podobně. Počítá projekt i s dětmi?

Samozřejmě! Například v Praze na Zbraslavi vznikne v tréninkovém centru možnost tréninku pro děti i dospělé. Smyslem je, aby jednak děti s fyzickým handicapem mohly hrát golf, ale zároveň aby i zdravé děti je braly mezi sebe a považovaly je za sobě rovné. Takže budou moci hrát i turnaje?

Pro golfisty s fyzickým postižením připravujeme sedm turnajů, k tomu je třeba připočíst Mistrovství České republiky v Mladé Boleslavi a evropskou Tour v Darovanském dvoře. Turnaj zařazený do evropské série je pro nás ctí – dokazuje, že se vloni zahraničním golfistům u nás líbilo; mnozí z nich mi už píší, že se do Darovanského dvora od 17. do 19. června těší. Znamená to, že v tu dobu u nás bude hrát evropská elita a mohou se na ni přijít podívat i ti, kteří s golfem začínají nebo chtějí začít?

Jistě. V neděli 17. června se bude hrát jakýsi tréninkový pro-am turnaj a zájemci o golf si budou moci vyzkoušet paragolfery; k dispozici bude i profesionální trenér, který se specializuje na golfisty s fyzickým handicapem. Další dva dny budou čistě turnajové.

info Kdo je Miroslav Lidinský Prezident České golfová asociace handicapovaných (CZDGA), která vznikla 21. 12. 2009 a jejímž hlavním cílem je umožnit osobám s tělesným a zdravotním postižením hrát golf. Slavil velké úspěchy například na turnaji European championship v rakouském Zell am See, kde vybojoval 2. místo, na Italian Disabled Championship v Rapallu skončil dokonce na prvním místě a následně se stal vítězem turné, které pořádá EDGA (European Disabled Golf Association).

Smyslem je, aby jednak děti s fyzickým handicapem mohly hrát golf, ale zároveň aby i zdravé děti je braly mezi sebe a považovaly je za sobě rovné. Je ale důležité vědět, že turnaje mohou hrát jen ti, kteří znají golfovou etiketu i pravidla a umějí se na hřišti pohybovat. Co má tedy udělat člověk s fyzickým postižením, který si chce golf vyzkoušet a zjistit, zda by ho vlastně bavil?

Podívat se, kde má nejblíže svého bydliště golfový klub, což lze nejlépe na adrese České golfové federace www.cgf.cz, a obrátit se na něj, jaké jsou v tom konkrétním místě možnosti. Na adrese České golfové asociace handicapovaných www.czdga se lze informovat, jak postupovat a kam se hlásit. Jak vnímají kluby zájem handicapovaných sportovců o golf?

Velmi pozitivně. Když jsme začali připravovat Golf bez bariér, tak okamžitě deset klubů potvrdilo, že s námi chtějí spolupracovat. Dnes je jich 26, což není za tak krátkou dobu vzhledem k celkovému počtu 180 klubů zrovna málo. 

Paragolferů by mělo být víc

P

řed loňským historicky prvním golfovým turnajem lidí s fyzickým handicapem v Darovanském dvoře u Plzně jeho moderátor Marek Eben prohlásil, že je zvědav na to, jak vlastně hrají vozíčkáři golf. Turnaj si nakonec zahrál společně se Španělem Sebastianem Lorentem a na vlastní oči viděl, co golfista na vozíku dokáže. „Byl jsem doslova šokován,“ vzpomíná Marek Eben. „Dokázal odpálit ránu přes sto metrů, zahrát z pískové překážky a na jamkovišti patoval tak přesně, že by mu leckterý zdravý golfista mohl závidět.“ Na turnaji předala ředitelka Konta BARIÉRY Božena Jirků začínajícím golfistům první paragolfer čili spe ciální elektrický vozík upravený pro hru a pořízený za dary sponzorů Konta BARIÉRY. „Vím, že když se člověk po úrazu dozví, že zbytek života stráví na vozíku, má úplně jiné starosti než se zajímat o golf. Postupem času ale leckdo zjistí, že tahle hra není jen pro zdravé a bohaté – že ji velmi dobře zvládají i paraplegici.“ Podle Marka Ebena je ale stále ještě v Česku vzácností, když paragolfer vyjede na hřiště. „Proto by jich mělo přibývat, lidé si to mezi sebou řeknou a začnou se pídit, kde si hru lze vyzkoušet,“ tvrdí. „Začne to prostě být inspirací pro ty, kteří se dostali do nezáviděníhodné situace a nechtějí to vzdát.“  (jš) můžeš / číslo 6 - 2012

18

Příklad pro ostatní

Není handicap Hodně lidí si myslí, že život postiženého člověka nemá smysl. Že je neužitečný pro společnost – a ta na něj jenom doplácí. Avšak mnozí zdravotně handicapovaní se dokážou v životě uplatnit a být prospěšní. Takových případů existují stovky, snad tisíce. Text: Naďa Kocábková Foto: Jan Šilpoch

N

avzdory každodenním „klackům pod nohama“, navzdory překážkám, které pro zdravého nic neznamenají, se postižení doslova překonávají. Dokazují, že soužití s vozíkem nebo jinou kompenzační pomůckou je sice složité, ale je to také v podstatě jediná vstupenka do světa obyčejných zdravých lidí. „Někdy stačí opravdu málo. Vhodná kompenzační nebo rehabilitační pomůcka pomáhá osobám se zdravotním postižením nebo chronickým onemocněním zvládat v obtížných životních situacích pobyt v domácím prostředí a zlepšuje podmínky rekonvalescence či domácí léčby jak pro ně samé, tak i pro osoby o ně pečující,“ vysvětluje Petr Kumstát, jednatel Asociace vozíčkářů a zdravotně i mentálně postižených (AVAZ) se sídlem v Děčíně. A dodává, že cílem jejich práce, a především půjčovny, je maximálně podpořit samostatnost osob se zdravotním postižením a zvýšit tak kvalitu jejich života. „Povím to, jak se to mezi námi říká: Nechceme, aby naši členové hnili někde doma za kamny s hlavou v dlaních. Chceme je vtáhnout do dění, do všech akcí, které v průběhu roku připravujeme a organizujeme. Záleží na každém jednotlivci, čemu dá přednost. V Děčíně půjčujeme různé pomůžeš / číslo 6 - 2012

Sportovní hry se těší velkému zájmu postižených. Na každoroční národní setkání v Doksech na severu Čech se připravují po celý rok nejen sportovci-vozíčkáři z celé republiky, ale také samotní pořadatelé z AVAZ. Bývají to pokaždé nezapomenutelné okamžiky.


19

jako handicap Poslův Mlýn v Doksech je pro tradiční sportování lidí s handicapem a přátelská setkání jako stvořený. Sem se každoročně rádi vracejí nejen sportovci, ale často je doprovázejí také rodinní příslušníci. Jde o tým, který zde tvoří tu správnou a jedinečnou atmosféru.

můcky už dlouhá léta. Myslím si, že to kapsa každého handicapovaného finančně unese. I když je to s penězi samozřejmě rok od roku těžší. Částky za půjčení ale nejsou závratné,“ myslí si jednatel. Podle něho takové půjčovny řeší především otázku okamžité potřeby. Pomůcky jsou určeny pro krátkodobou výpůjčku ve chvíli, kdy buď ještě lidé nemají k dispozici vlastní pomůcku, nebo když ta jejich byla poškozena či zničena. „Šetříme, kde se dá. Proto třeba nekupujeme nové vozíky nebo chodítka, ale necháváme si je za slušnou cenu už pár roků repasovat. Ale máme pro členy asociace k dispozici i takové pomocníky, jako je například schodolez nebo čtyřkolka,“ tvrdí Petr Kumstát.

Bez dobrých lidí by to nešlo Bez služeb neziskových organizací se v současnosti neobejde řada lidí. Právě ony se ale musí obejít bez části dotací. AVAZ v Děčíně aktuálně registruje téměř dvě stovky lidí s handicapem. „Bez osobních kontaktů, dobrých známostí a sponzorů bychom často jen živořili, to by fakt vůbec nešlo,“ tvrdí Petr Kumstát. V širokém okolí je známý nejen jako vynikající sportovec s postižením, ale také jako výborný lobbista, jenž dokáže sehnat peníze pro AVAZ. Nicméně jednu službu pro handicapované klienty na Děčínsku ale nedokázal udržet. „Propuštění jediného pečovatele, kterého jsme měli, je zářný příklad toho, když na prospěšnou věc nejsou peníze,“ po-

mi opravdu uměl, byl fyzicky zdatný, zvládl i těžkého člověka. Navíc ho práce naplňovala a bavila. Nedostatek peněz ale rozhodl za nás,“ povzdechl si zástupce asociace.

Šetříme, kde se dá. Proto třeba nekupujeme nové vozíky nebo chodítka, ale necháváme si je za slušnou cenu už pár roků repasovat. stěžoval si jednatel a svou myšlenku podpořil faktem: „V naší asociaci pracoval pečovatel Martin Schoř. Velice odpovědně, klientely měl až dost. Jenže si na sebe musel vydělat. Dotace od úřadu práce na to prostě nestačila. Abychom ho udrželi, museli by mu zaplatit lidé ze svých příspěvků na péči. Jenže víte, jak to je? Bojí se, že nevyjdou, že je všechno drahé, a tak šetří i tyto peníze. Na úkor toho, že se o ně nebude mít kdo postarat.“ Dnes už Martin Schoř v asociaci vozíčkářů nepracuje. „Je mi to líto, protože to s lid-

Doksy jsou pro odolné Z podobných důvodů se v Děčíně omezovaly i některé další aktivity. „Ale naštěstí stále ještě pořádáme ty, které jsou tradiční a na něž se zdravotně postižení těší třeba celý rok. Za všechny můžeme jmenovat Národní sportovní hry v Doksech. Poslův Mlýn se vždy na pár dní stane domovem sportovců-vozíčkářů z celé republiky. „Kde na to bereme? Už dávno jsme upustili od různých žebravých dopisů a žádostí, jejichž efekt byl prachmizerný,“ říká Petr Kumstát a tvrdí, že má jiný recept, jak získat peníze na ubytování, na stravu, medaile nebo upomínkové předměty a dárky pro sportovce. „Život mě utvrdil v tom, že postižení a zdravotně handicapovaní jsou odolnější lidé, na rozdíl od jiných navíc také pozitivní a dokážou si se svými problémy obstojně poradit. Takové lidi a zapálené sportovce nemůžeme přece nechat na holičkách. Proto při pořádání národních her spoléháme na obětavé pomocníky, sponzory a přátele, kteří nás nenechají ve štychu,“ prozradil každoroční úspěch jeden z organizátorů populární akce. Při té příležitosti vzpomněl s trochou smutku v hlase nedávnou inspekci, jejíž členové si vzali na paškál uplatňování nového můžeš / číslo 6 - 2012

�

20

Příklad pro ostatní

Střelba je disciplína, která vyžaduje správně mířit, chce klidnou ruku a dobré oko. V Doksech, jak tvrdí pořadatelé, nebývá poražených. Na všechny se dosta nou nejen medaile, ale také zajímavé ceny a upomínkové předměty. Děčínský AVAZ za roky pořadatelství umí sehnat sponzory, oslovit dobré přátele a kamarády, kteří soutěže podporují nejen finančně.

zákona v praxi. „Já hned věděl, � sociálního že to bude problém,“ svěřil se Kumstát

a myšlenku rozvádí. „Například nám vytýkali, že porušujeme zákon tím, že nedovolujeme, aby účastníci měli akci zadarmo nebo na hrách byli opakovaně, že je příliš k sobě poutáme atd. atd.,“ kroutí hlavou Kumstát a přidal ještě příklad dalšího nesmyslu: „Půjčování kompenzačních pomůcek musíme podle nového nařízení praktikovat zadarmo. Všichni ale víme, jak to bývá v praxi. Co je zadarmo, s tím se nehospodaří, plýtvá, špatně zachází. Takže jak z toho?“ ptá se sám sebe Kumstát a hned si odpovídá: „Našli jsme z toho únik. Sponzorský dar se zdá být nenapadnutelný. Tedy zatím!“

Peníze ve všech pádech Peníze jsou alfa a omega veškerého dění v asociaci vozíčkářů a zdravotně postižených, která prostřednictvím Centra služeb a pomoci v Děčíně nabízí nejednu službu. Kromě komplexní sociálně-zdravotní péče o lidi ve svízelné situaci po úraze nebo onemocnění je to i nejrůznější poradenství,


Co je zadarmo, s tím se nehospodaří, plýtvá, špatně zachází. Takže jak z toho? pomoc na úřadech, zdravotní a rehabilitační cvičení jednotlivců na rehabilitačních stolech, balonech, žíněnkách, rotopedu a motopedu, půjčování publikací, videokazet, tiskovin, rady při rekvalifikaci a zaměstnávání lidí s postižením a další pomoci spadající do kategorie potřeb zdravotně i mentálně postiženého člověka. Každoročně asociace pro centrum služeb žádá o více peněz na dotacích, ale nikdy ne-

pochodí. „Například tříčlenný personál vloni dostal na platy pouhých 274 tisíc, dva z nás pobírají minimální mzdu a já to dělám za tři tisíce hrubého,“ říká Petr Kumstát. Dodává, že žádný z nich za svou práci nikdy nedostal ani korunu odměny navíc. „V Centru služeb, a vlastně i v asociaci musíme permanentně celoročně šetřit. Už proto, že první čtvrtletí každého nového roku nedostáváme od nikoho žádné peníze. Na účtu tudíž musí trvale zůstávat 100 až 120 tisíc na pokrytí plateb. Finance, jež v Děčíně dostávají v podobě různých příspěvků na činnost, každý rok klesají. Od krajského úřadu to pro rok 2011 bylo 120 tisíc, reálně tedy o dvacet tisíc méně než rok předtím, na sportovní činnost AVA Z během tří let zaznamenali pokles ze 70 na 40 tisíc, od města Děčína je propad nejcitelnější. Ze 110 tisíc před třemi lety to bylo vloni 40 tisíc korun. „Naštěstí nám vytrhli trn z paty někteří sponzoři, kupř. od Konta BARIÉRY jsme dostali příspěvek 100 tisíc,“ říká jednatel. Většina osob s handicapem svorně tvrdí, že dnes být postižený se prostě nevyplatí. Argumentují tím, že politici a legislativci invalidům dost nevybíravě tvrdí, že si doposud žili nad poměry. Krátí jim dávky, odebírají benefity, rušením úřadů zhoršují jejich dostupnost, zavádějí do systému zmatek a svévoli. Petr Kumstát tvrdí, že nový zákon o sociálních službách se nepovedl. „Je to paskvil, který vymyslel zdravý člověk. Veškeré nátlakové akce, které se v tomhle duchu konaly, bohužel nepadají na úrodnou půdu. Myslím si, že kdybychom byli důslednější, nemusel takový zákon vůbec spatřit světlo světa. V konečné fázi to dopadne tak, že pro lidi, kteří potřebují pomoc druhých, nebudeme moci nic udělat, protože na to zkrátka nebudeme mít peníze. A tak znovu budou zůstávat doma, bez pomoci, jen koukat do zdi. Odtrženi od společnosti, od reálného světa, od ostatních. Budeme jim vědomě mrzačit duši, segregovat je a brát jim chuť žít. Někdy se zdá, že naše společnost stojí jen o zdravé, protože svými novými zákony spoluobčany s handicapem vážně poškozuje. Lidi, kteří jsou ještě poškozenější, neboť jsou handicapováni sociálně i lidsky.“ 


21

Křesadlo

Dobrovolně u dětí s Pěti Pé Lucie Zpěváková je čerstvá nositelka ceny Křesadlo za rok 2011 v Ústeckém kraji. Devět let věnuje svůj osobní čas dětem a mládeži. Text: Naďa Kocábková Foto: Archiv

Lucie Zpěváková (vpravo nahoře) pracuje v ústeckém dobrovolnickém centru už devět let. Zapojila se do jeho programu Pět Pé.

P

roč to dělá? Odpověď je podle ní jednoduchá: „Když jsem začala studovat, hledala jsem, co bych mohla dělat nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Na podzim roku 2003 mě upoutal leták o dobrovolnictví, tak jsem to zkusila a zůstala u toho dodnes,“ definovala svůj názor na věc. Dávno je dnes také tomu, kdy se zapojila se do Pěti Pé, preventivního programu pro děti, které to mají ze zdravotních, sociálních či jiných důvodů v životě složitější než jejich běžní vrstevníci. Poodhrneme-li tajemno názvu projektu, který má v ústeckém dobrovolnickém centru stále zelenou, skrývá se za tím konkrétně přátelství, prevence, pomoc, péče a podpora. To vše ze strany staršího kamaráda-dobrovolníka, který se mu snaží a chce pomáhat se s jejich handicapem vyrovnat.

Studnice nápadů Michaela Procházková z dobrovolnického centra, která Lucii Zpěvákovou velice dobře

info Letos 6 + 1 podesáté Křesadla uděluje ústecké Dobrovolnické centrum každoročně, letos to bylo už podesáté. Šest jednotlivců a jeden tým, kteří cenu převzali, se významným způsobem účastní dobrovolnických aktivit v celém Ústeckém kraji. Jsou to Radek Hendrych z Děčína, Lucie Zpěváková a Karla Pabiánová z Ústí nad Labem, Irina Gorgol z Teplic, Růžena Jarošová z Mostu, Martin Rožek z Horního Jiřetína a dva zástupci týmu dobrovolníků z Lubence (Louny) – manželé Richard a Jitka Kantovi.

zná, na adresu kolegyně-dobrovolnice říká: „Je studnicí nápadů, inspirací pro ostatní, spolehlivým, přemýšlivým i nadšeným dobrovolníkem, člověkem se srdcem i rozumem na správném místě. Lucie se podle ní nejdříve tři roky pravidelně každý týden setkávala s Kristínkou. Ta neměla žádné sourozence a žila pouze s maminkou, která trpěla duševní poruchou. Lucka se pro Kristínku stala skutečnou a velkou oporou. Jejím prostřednictvím se malé svěřenkyni doslova otevíraly oči, poznávala věci a místa, která doposud neměla možnost vidět. Pro malou kamarádku se brzy a doslova stala nepostradatelným a velice důležitým člověkem. Když po úspěšném bakalářském studiu nadešel čas druhých vysokoškolských studií – místo Ústí až v dalekém Brně – neměla Lucie Zpěváková v úmyslu ani v novém působišti se svými dobrovolnickými aktivitami u dětí skončit. Protože je to, jak zasvěcení tvrdí, člověk činorodý, pátrala i v novém městě po smysluplném uplatnění. V rámci organizace Ratolest a programu pro ohroženou mládež Lata se dostala k pomoci v Diagnostickém ústavu v Brně pro mládež od 15 do 18 let. Setkávala se tu s mladistvými a pomáhala při pořádání různých akcí. Podle Lucie Zpěvákové veřejnost stále o těchto zařízeních mnoho neví a občas mají lidé i mylné představy. Sama o dětech zde umístěných měla jen pramálo informací. Postupně zjistila,

že jde o kluky a děvčata, kteří žijí v těžkých životních podmínkách a nevědí, jak z toho ven, utíkají z domova, potýkají se závislostmi, mají výchovné problémy. Byl to zkrátka úplně jiný svět, než doposud měla možnost při práci s dětmi a mládeží poznat.

Návrat k Nikolce Po dokončení magisterského studia v Brně se v duchu hesla dobří holubi se vracejí vrátila do Ústí nad Labem a zároveň i k práci v dobrovolnickém centru a jeho programu Pět Pé. Záhy se ujala způsobem sobě vlastním malé Nikolky. Úspěchem bylo, že Lucce postupně začala důvěřovat i maminka, a děvčata tak spolu mohla trávit volné chvilky také mimo bydliště, řádit na bruslích nebo se psem a odbourávat tak Nikolčiny obavy i životní překážky. Lucii u této práce najdete dodnes. Tvrdí, že netouží po metálech a uznáních, ale sportovně přiznává, že ji Křesadlo potěšilo. Skrývá se za tím to, oč jí v její práci jde především. Osobně je totiž svědkem konkrétních pokroků malé kamarádky a vidí, že to, čemu věnuje svůj čas, má smysl. „Já vím, že Křesadlo je forma poděkování za to, co člověk dělá. A samozřejmě každý dík povzbuzuje a motivuje. Tak své Křesadlo vnímám také já,“ glosovala dobrovolnice skromně při slavnostním večeru své výjimečné okamžiky.  můžeš / číslo 6 - 2012

22

Paralympionik

Česká parádní

disciplína Stolní tenis je ozdobou každé paralympiády. Špičkoví vozíčkáři hrají tak krásně, že divák-laik nemá sebemenší šanci poznat rozdíl mezi jejich mistrovstvím a výkony chodících hvězd světového pingpongového nebe.

René Tauš a Jiří Suchánek před halou v Jižní Koreji, kde vozíčkáři bojovali o medaile na mistrovství světa. můžeš / číslo 6 - 2012

Text: Marcela Lubasová Foto: Archiv

N

a paralympiádě v Londýně budou žhavit naděje na cenné kovy rovněž tři čeští vozíčkáři – René Tauš, Jaroslav Hadrava a Jiří Suchánek. S výjimkou Pekingu 2008 měli čeští stolní tenisté na paralympiádách vždy medailové žně. V Aténách 2004 patřil do zlatého týmu rovněž René Tauš, jedenačtyřicetiletý sportovec, který navzdory amputaci obou nohou bojuje úspěšně s chodícími soupeři v divizní pingpongové soutěži. Programátor ČSOB a otec dvou dětí by na stupně vítězů vjel rád také v Londýně. „Teď jsem v kategorii T5 na světovém žebříčku pátý. Do Londýna se nás dostalo dvanáct, šanci na medaili nás má devět,“ říká René Tauš. Za úspěch by považoval, kdyby prošel mezi nejlepší čtyři v jednotlivcích a také v družstvech s Hadravou. Právě s ním obsadil na prestižním a těžkém turnaji v italském Lignanu druhé místo mezi dvojicemi. V jednotlivcích patřila Taušovi bronzová medaile stejně jako Hadravovi a Suchánkovi. „Turnaj v Lignanu je jedním z pěti největších turnajů na světě,“ tvrdí René Tauš. V Itálii našli Tauš s Hadravou přemožitele pouze v norsko-slovenském týmu Urhaug, Mihálik. Urhaug figuruje

Před lety zkoušel i „velký“ tenis, ale zjistil, že na rozdíl od ping-pongu se v něm nemůže měřit se závodními hráči.


v Taušově kategorii T5 na prvním místě světového žebříčku. René Tauš se na vozíku ocitl ve dvaceti letech poté, co vyskakoval z jedoucího vlaku a spadl pod kola. O jednu nohu přišel pod kolenem, o druhou nad ním. Před úrazem hrál fotbal, volejbal i ping-pong. Po těžkém zranění nesportoval pět let. „Měl jsem jiné starosti, hlavně jsem potřeboval dodělat vysokou školu,“ podotýká. Vystudoval obory matematika a fyzika na pedagogické fakultě, jako učitel se ale nikdy neživil. Žije na Jablonecku v Dolní Černé Studnici a před svým angažmá v divizním Tanvaldu reprezentoval vozíčkáře v liberecké první lize neregistrovaných. „Většina protihráčů bere prohry se mnou normálně, jen pár se jich vzteká, že je porazil někdo na vozíku,“ podotýká René Tauš. „Na druhou stranu jsem nedávno hrál s jedním mladým klukem, a ten měl přede mnou ostych a omlouval se, když mu míček uletěl do strany a já na něj nedosáhl.“ Kdo z chodících stolních tenistů ale vozíčkáře lituje, ten s nimi často pohoří. „Hrají blízko u stolu a jejich hra je hodně rychlá. Ve srovnání se stojícími soupeři mají dokonce i jednu výhodu: Protože sedí, hrají míček těsně pod úrovní očí,“ prohlašuje bývalý reprezentační trenér

info Kdo je René Tauš N arozen: v roce 1971 ejvětší úspěchy: N zlatá medaile v soutěži družstev na paralympiádě v Aténách 2004, stříbrná a bronzová medaile v soutěži družstev na mistrovství Evropy 2003, 2009 a 1999 zlatá a stříbrná medaile v soutěži jednotlivců na mistrovství Evropy 2009 a 2005 + v roce 2005 bronzová medaile v kategorii Open K oníčky: fotografování, rybaření

23

Na normální olympiádě dostane český vítěz za zlatou medaili milion korun, handicapovaný na paralympiádě sedmdesát tisíc. stolních tenistů-paralympioniků Ladislav Havel. S René Taušem absolvoval zlatou paralympiádu v Aténách. S národním týmem cestoval i do Pekingu a do Sydney. Mezi jeho svěřence se řadil také Michal Stefanu, nejlepší stolní tenista-vozíčkář v české historii, držitel jedné zlaté a dvou stříbrných paralympijských medailí v jednotlivcích a zlatý parťák Reného Tauše ze soutěže družstev. René Tauš vzpomíná na Atény 2004 rád. „Na paralympiádě jsem předtím nikdy nebyl, všechno mi tam připadalo nové,“ poznamenává. V Pekingu 2008 chyběl. Formu pro Londýn 2012 chce nasbírat na mezinárodních turnajích, v mistrovských utkáních divizní soutěže, ale i na čtyřech až šesti víkendových soustředěních. „Chci se co nejvíc střetávat s lepšími hráči, než jsem já,“ poznamenává. Nyní trénuje jednou až dvakrát týdně. V divizi sice hájí barvy jizerskohorského Tanvaldu, jako vozíčkář však reprezentuje liberecký SKST. Sparingpartnera mu dělá bývalý prvoligový stolní tenista SKST Liberec Jiří Kodým a jeho oddílový kolega, reprezentant-paralympionik Jiří Suchánek. Ve vozíčkářské odnoži klubu s nimi válčí ještě Tomáš Přibyl, stříbrný medailista ze soutěže družstev na paralympiádě v Sydney 2000. Turnaje v zahraničí stojí Tauše, Hadravu a Suchánka čas i peníze. „Beru si na ně dovolenou. Pro rodinu mi z ní zůstane tak týden ročně,“ svěřuje se první jmenovaný. Například do Lignana vyrazila trojice reprezentantů v úterý a vrátila se v neděli. Účast na jednom turnaji vyjde každého z nich na 600 eur (v přepočtu bezmála 15 000 korun). „Shánět sponzory je čím dál tím těžší. Před olympiádou naštěstí dostáváme peníze od České asociace tělesně handicapovaných sportovců,“ uvádí René Tauš. Trenér Ladislav Havel dává k dobru vousatou historku s Václavem Klausem. Současný prezident navštívil před lety turnaj handicapovaných stolních tenistů v Ostravě a se svým stranickým kolegou z ODS Evženem Tošenovským se postavili proti smíšené čtyřhře Michal Stefanu, Jitka Pivarčiová. „Klaus s Tošenovským proti nim uhráli ve dvou setech jen dva míčky,“ dodává Ladislav Havel. „Stefanu ale na vrcholu své kariéry dokázal porazit i druholigové stolní tenisty.“ S trénováním vozíčkářů Ladislav Havel již skončil, stále však má k jejich sportovnímu životu co říci. Vždyť ping-pongu je začal učit v roce 1980. „Ještě na konci devadesátých let minulého století převažovali

mezi nejlepšími světovými hráči-vozíčkáři Evropané, teď se situace otáčí ve prospěch Asiatů,“ prohlašuje trenér. Čeští reprezentanti se stolnímu tenisu věnují po práci a jsou ryzí amatéři, zatímco jejich největší soupeři z Francie nebo z Brazílie se sportem živí. Pokud se Ladislav Havel baví s politiky, bez obalu tvrdí: „Tělesně postižených sportovců si vážíte proti zdravým jen sedmi procenty.“ A když se diví proč, tak jim vysvětluje: „Na normální olympiádě dostane český vítěz za zlatou medaili milion korun, handicapovaný na paralym piádě sedmdesát tisíc.“  Delší verze na www.muzes.cz


24

Nové zahraniční technologie

Telefon je chytrý

i zdravotní pomůcka S trhem chytrých telefonů a otevíráním prostoru pro nezávislé programátory jsou k dispozici miliony aplikací, které usnadňují život. Existují i nějaké, které usnadní život handicapovaným osobám? Text: Štěpán Beneš Foto: Archiv

F

unkce aplikací pro chytré mobilní telefony mají tak široký záběr, že už mnohdy nestačí ani sama představivost. Ty nejběžnější si za nás dokážou pamatovat, připomínají nám důležité věci, případně nás pomocí sítě GPS umí navést na správné místo. Další pomáhají hodnotit kvalitu restaurací či filmů nebo hudby. Se stále lepším hardwarovým vybavením jsou dokonce k vidění i kousky, které dokážou přebrat funkce tradičním nástrojům, jako je například kompas, nebo dokonce vodováha. A protože je vytvoření aplikace pro chytrý mobilní telefon dnes vcelku jednoduché, je k dispozici i celá řada zajímavých aplikací pro handicapované. Prim v této oblasti hraje především chytrý telefon společnosti Apple – iPhone. Pojďme si přiblížit, jak mohou některé z nich ulehčit handicapovaným majitelům tohoto telefonu život. První samostatnou skupinu tvoří aplikace využívající navigačního signálu GPS a různých mapových podkladů. Dokážou uživatele lokalizovat a ukázat mu, co je okolo něj. Zde se využití přímo nabízí: pro handicapované se může na mapě zobrazovat například bezbariérový přístup okolních budov – případně třeba bezbariérové toalety. Přesně můžeš / číslo 6 - 2012

Ukážou cestu, najdou přístupnou toaletu a parkoviště nebo zesílí zvuk. Aplikace dostupné pro mobilní telefon Apple iPhone dokáží v mnoha případech velmi usnadnit život jak vozíčkářům, tak osobám s mnoha dalšími druhy postižení.

to nabízejí aplikace s názvy Wheelmap, WheelMate a Parking Mobility. O první jmenované už byla na těchto stránkách řeč. Jedná se o aplikaci stavějící na standardních mapových podkladech, u okolní infrastruktury (od veřejných budov po obchody, bankomaty, lékárny či např. vstupy do metra) je ovšem možné vidět její přístupnost pro osoby s handicapem ve třech jednoduchých stupních – červená, žlutá a zelená, respektive nepřístupná, částečně přístupná (s pomocí) nebo plně přístupná. Stupnice cílí především na vozíčkáře, a tak jsou kritéria hodnocení nastavena převážně jejich směrem. WheelMate je aplikace z dílny společnosti Coloplast zabývající se výrobou zdravotnických pomůcek. Podobně jako Wheelmap využívá mapových podkladů a GPS signálu, tentokrát ale neoznačuje bezbariérovost infrastruktury, nýbrž bezbariérové toalety a parkovací místa v okolí. Parking Mobility,

tak jak její název ostatně napovídá, zase lokalizuje pouze vyhrazená parkovací místa. Všechny tři aplikace mají jednoho společného jmenovatele. Jsou založeny na solidaritě jejich uživatelů, od nichž získávají své informace. Místo toho, aby tvůrci těchto užitečných prográmků sami obcházeli budovy a zjišťovali jejich případnou přístupnost, zanášeli do mapy polohy přístupných toalet nebo vyhrazených parkovacích míst, nechají tohle všechno na uživatelích svých aplikací. Ti tak mohou sami při jejich využívání oznámkovat přístupnost budovy ve svém okolí nebo budovy, kterou právě navštívili na výletě po své nebo cizí zemi. Stejně tak mohou pro ostatní označit polohu přístupné toalety či parkovacího místa (aplikace Parking Mobility dokonce nabízí možnost nahlásit zneužití těchto míst, pravděpodobně se ale nejedná o hlášení na místa, která by byla schopna si tuaci okamžitě řešit). Pokud se najde dostatek uvědomělých uživatelů, je tímto způsobem


25

ERA Poradna

rádce

iSpectrum Color Blind Asistant je zase šikovný prográmek pro barvoslepé. Pomocí čočky fotoaparátu a kamerky zabudované standardně v telefonu snímá okolí a obraz promítá uživateli na obrazovku. Ten může prstem označit místo, které ho zajímá, a aplikace mu pomocí textu sdělí, jaká barva se na tomto místě nalézá. Stačí pak telefon namířit na květinu a telefon už vypisuje, že je červená s odstínem oranžové. Allergy Runner dokáže zaznamenávat, na co máte alergii, a dokonce si s její pomocí můžete vést svůj alergenní deník včetně záznamu kritických míst či ročních období.

Pro handicapované se může na mapě zobrazovat například bezbariérový přístup do okolních budov – případně třeba bezbariérové toalety.

za chvilku možné označit bezbariérovost a přístupnost parkovacích míst i toalet prakticky po celém světě. To vnáší zcela nový rozměr do informovanosti přímo na místě, kdy už není nutné informace složitě zjišťovat na infostáncích či od kolemjdoucích. Výlety na dosud neprozkoumaná místa lze také naplánovat předem: aplikace samozřejmě ukazují kompletní mapy, nikoliv jen vaše okolí. Neexistují ale pouze aplikace informující o okolní infrastruktuře, k vidění jsou již i takové, které dokážou telefon proměnit v účinnou osobní zdravotní pomůcku. Velmi zajímavá je SoundAmp Lite, vyhlášená v roce 2010 mezi pěti nejlepšími medicínskými aplikacemi. SoundAmp Lite dokáže proměnit telefon pomocí zabudovaného mikrofonu a následného využití sluchátek v naslouchátko pro osoby s postižením sluchu. Funguje to přitom jednoduše – mikrofon na telefonu sbírá zvuky, které aplikace následně upraví a zesílí podle nastavení uživatele do sluchátek.

Taková aplikace je užitečná nejen pro samotného uživatele, ale může také napovědět případné zdravotnické pomoci, která by ho v případě silné alergické reakce ošetřovala. Pro nemluvňata, případně pro osoby, které mají problémy s běžnou komunikací (primárně ale stále pro děti), je určena aplikace iComm. Nevyvinula ji žádná velká společnost, ale otec handicapované dcery, který vymýšlel způsob, jak s ní efektivně komunikovat. Aplikace v rychlosti spolehlivě předčí ukazovací abecední tabulku. Uživatel pouhým dotykem volí ze čtyř kategorií reprezentovaných jednoduchými obrázky. Kategorie se dále dělí, a tak může osoba pouze pomocí několika jednoduchých dotyků svému okolí sdělit, že má hlad a že by si dala třeba banán. Díky šikovnosti a imaginaci programátorů i běžných uživatelů lze využitím nejmodernějších technologií, které chytré mobilní telefony nabízejí, vytvořit neskutečně mocné nástroje, které dokážou mnohdy ušetřit řadu starostí, nemluvě o času a penězích. Většina jmenovaných aplikací je k dispozici zdarma, ostatní vyžadují investice ve výši několika dolarů, což je s ohledem na jejich případnou využitelnost částka velmi malá. Všechny jmenované mluví anglicky, jedná se ale o aplikace využívající mapy, obrázky a jednoznačné ikony ovládané jednoduše dotykem, a tak ani pro uživatele, který anglicky neumí, by neměl být problém je využívat. 

Na vaše dotazy odpovídá Milan Jursík, výkonný manažer marketingu Poštovní spořitelny.

?

Čím dál více společností využívá ke komunikaci s klienty sociální sítě. Jako klient Poštovní spořitelny bych něco podobného s radostí uvítal.

Myslím, že mám pro vás velice dobrou zprávu. Koncem dubna jsme totiž spustili oficiální profil na Facebooku. Chceme tak být klientům ještě blíže a nabídnout jim další místo, kde s námi mohou pohodlně komunikovat. Přímá a otevřená komunikace patří mezi základní hodnoty Ery, a právě sociální síť – jakou Facebook je – to dokonale splňuje. V první fázi bude komunikace zaměřena primárně na péči o klienty; bude mít podporu zpětné vazby, dialog, a také bude sloužit k edukaci klientů s ohledem na benefity, které jim Era nabízí. Cílem je také budování povědomí o aktivitách Ery. Kromě informací o novinkách Ery jsou samozřejmě připraveny i drobné soutěže. Fanoušci se mohou těšit také na tematické seriály nebo speciální záložky – například v nejbližší době k Era smartbankingu.

?

Je mi 22 let a hned po maturitě jsem nastoupil do zaměstnání. Banky na bízejí spoustu výhod pro studenty, ovšem poněkud zapomínají na mladé pracující. Zajímalo by mě, jaký na to máte názor vy.

Start do samostatného života je jedním z nejnáročnějších období v životě člověka. Stejně jako vy více než 40 % českých studentů nepokračuje po ukončení učiliště, střední školy či gymnázia na vysoké škole, ale nastupuje do zaměstnání. V posledních letech je to ročně případ zhruba 200 tisíc mladých lidí. V Era vám nabízíme díky benefitům osobního účtu možnost využívat zvýhodnění až do 26 let. Všem mladým, bez ohledu na to, zda stále studují, je Era osobní účet veden nejen bez poplatku, ale k dalším výhodám patří například dva výběry hotovosti v bankomatech Poštovní spořitelny a ČSOB zdarma, operativní snížení nebo zvýšení týdenního limitu na maxkartě nebo možnost využití slevových karet EURO<26. Tato karta značně rozšiřuje možnosti pro mladé, jako jsou cestování a doprava, kultura a památky, ubytování, stravování, obchody, sport, služby, vzdělávání a mnoho dalších.  Pokud máte jakýkoliv dotaz na Milana Jursíka z Poštovní spořitelny, napište jej na adresu info@ muzes.cz nebo Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. můžeš / číslo 6 - 2012

26

Tip na výlet

Kam na bezbariérové

hrady a zámky Zámek Buchlovice

Spousta výletníků míří na hrady a zámky. Ne všechny jsou ale bezbariérové. Kam se bez problémů dostanou vozíčkáři? Text: Petr Buček, Milan Jančo, Národní památkový ústav Foto: Archiv

Zámek Častolovice

Zámek v Děčíně

Náročnou rekonstrukcí prošel v minulých letech zámek v Děčíně a letos se veřejnosti otevřelo jeho jižní křídlo, nejrozsáhlejší část zámku s 90 místnostmi. Postupně se sem vrací původní nábytek, který byl rodině Thunů po roce 1945 zkonfiskován. Návštěvníkům s pohybovým omezením lze doporučit 1. prohlídkový okruh s názvem Zámecké interiéry. Míří do soukromého apartmá majitele zámku a společenských místností v prvním patře. K nejzajímavějším prostorům patří Modrý sál s dochovanými nástěnnými malbami nebo Věžový kabinet s překrásným výhledem do Labského údolí. Součástí prohlídky je obnovená zámecká kaple svatého Jiří. Druhý okruh – Barokní perly – však není kvůli schodům pro návštěvníky na vozíku vhodný. Bezbariérovost prostor prvního okruhu zajišťuje výtah, pro vozíčkáře je tu i toaleta. Vstupné: dospělí 90 Kč, studenti/senioři 70 Kč, děti, ZTP a ZTP/P 50 Kč, rodinné 220 Kč www.zamekdecin.cz můžeš / číslo 6 - 2012

Renesanční sídlo šlechtické rodiny Šternberků s rodovými sbírkami je považováno za jeden z nejkrásnějších zámků východních Čech. Je vybaven nábytkem od dob renesance po biedermeier. Navštívit tu můžete rozsáhlý anglický krajinářský park se zoo koutkem nebo rozárium se staroanglickými růžemi. Bezbariérovou prohlídku obytných a reprezentačních místností prvního patra zajišťuje šikmá zdvihací plošina instalovaná na hlavním schodišti. Zámek disponuje bezbariérovou toaletou upravenou pro vozíčkáře. Do Častolovic je také možné se vydat na individuální prohlídku pro nevidomé a slabozraké. Trvá hodinu a návštěvníci si zde mohou osahat vybrané objekty, které jim zprostředkují cestu k výtvarnému umění a historii. Lepší je objednat se předem. Vstupné: dospělí 115 Kč, děti od tří let, ZTP a ZTP/P a důchodci 75 Kč. www.zamek-castolovice.cz Kontakt: 494 323 646

Buchlovice nedaleko Uherského Hradiště, jedno z nejvýznamnějších barokních šlechtických sídel v Česku, se pyšní rozsáhlými sbírkami. Celé bezbariérově přístupné patro obytných a reprezentačních pokojů přibližuje bydlení posledních majitelů Berchtoldů z Uherčic. K vidění jsou i vzácně zachované koupelny s původním vybavením. Zámek disponuje bezbariérovými toaletami v budově horního zámku zvaného Flóra. Pro vozíčky je přístupný i rozsáhlý anglický krajinářský park. Vstupné: dospělí 120 Kč, děti 6 až 15 let, ZTP a ZTP/P 70 Kč, rodina (3 + 2) 330 Kč www.zamek-buchlovice.cz Kontakt: 572 434 244

Hrad Šternberk

Hrad nedaleko Olomouce zve návštěvníky na prohlídku místností vybavených mobiliářem posledních majitelů. Vybírat je tu možné ze dvou okruhů, pro vozíčkáře je od roku 2011 zpřístupněn pouze jeden – Lichtenštejnské sbírky, kde se lze podívat do kaple a pokojů prvního patra.


Vozíčkáři se na prohlídku dostávají anglickým krajinářským parkem za hradem, bezbariérový přístup umožňují šikmé rampy. Je však nutná předchozí domluva. Hrad má také na nádvoří hradu toaletu upravenou pro vozíčkáře. Vstupné: dospělý 100 Kč, děti 6 až 15 let, ZTP 70 Kč, rodina 270 Kč www.hrad-sternberk.cz Kontakt: + 420 585 012 935

Tip na akci

27

Zámek Lednice

Zámek Hluboká nad Vltavou

Arcidiecézní muzeum Olomouc

Jihočeský romantický klenot láká návštěvníky na bohaté interiéry i stěny a stropy zdobené dřevořezbami. Zaujmou zbrojnice zámku a oltář s velkou pozdně gotickou archou v neogotické kapli. Zámek je bezbariérový jen částečně. Návštěvníci na vozíku mají možnost prohlídky tak zvaného zimního apartmá, v němž rodina bydlela až do začátku druhé světové války. Po předchozím ohlášení si lze prohlédnout komplex kuchyní v suterénu zámku. Ten je přístupný přes zahradu, což umožňují šikmé rampy. Reprezentační sály je možné navštívit pouze s pomocí další osoby – na začátku a na konci hlavní trasy nezbývá než vystoupat a sestoupat po 32 nižších schodech. Bezbariérové WC je umístěno na prvním nádvoří. http://www.zamek-hluboka.eu/ Kontakt: +420 387 843 911

Zámek Chýše

Zámek, kde si vaří vlastní pivo – to je Chýše v Karlovarském kraji. Navštívit je tu možné dva prohlídkové okruhy. První zahrnuje reprezentační a obytné části zámku s barokními sály, jídelnou, rezidencí bývalých

V olomouckém Arcidiecézním muzeu, v budovách pozdějšího barokního kapitulního děkanství, je možné až do 17. června navštívit speciální haptickou výstavu přibližující architekturu olomouckého hradu, který tu stával, a umění období biskupa Jindřicha Zdíka. Je určená pro návštěvníky s poruchami zraku. Součástí je i model olomouckého hradu a půdorys dómského návrší se stavbami bývalého kapitulního děkanství s katedrálou svatého Václava. Hlavní část expozice tvoří 21 vybraných exponátů, originálů a přesných kopií, charakterizujících architekturu olomouckého hradu a umění doby, kdy biskup Zdík žil a působil. Arcidiecézní muzeum má za sebou rozsáhlou rekonstrukci a nabízí mimořádnou sbírku umění. Objekt je díky novému výtahu a šikmým rampám plně bezbariérově přístupný. Součástí muzea je i bezbariérová toaleta. Vstupné: 50 Kč, ZTP a ZTP/P 25 Kč www.olumart.cz www.tyflocentrum-ol.cz/app/ Kontakt: + 420 585 514 190

majitelů a pokojem Karla Čapka, který zde často přebýval. Druhý okruh návštěvníky provede po expozici věnované pobytu Karla Čapka v roce 1917. Podívat se můžete i do zámeckého pivovaru, kde se letos po 74 letech začalo vařit pivo podle staročeské receptury. Návštěva pivovaru je zcela bezbariérová. Vozíčkáři se bez problémů dostanou i na prohlídku zámku. „Přízemí je bezbariérové, do druhého patra je nutná asistence. Rádi pomůžeme,“ říká majitel Vladimír Lažanský. Pivo lze ochutnat v zámecké restauraci, kde je i bezbariérová toaleta. Vstupné: dospělí 80 Kč, studenti, držitelé karty ZTP a důchodci 60 Kč, 40 Kč děti od 6 do 15 let. www.chyse.com Kontakt: + 420 353 396 336; 602 472 051

Lednice, jedna z českých památek na seznamu UNESCO, upravená ve slohu imitujícím anglickou tudorovskou gotiku, láká návštěvníky na bohaté interiéry a rozsáhlý krajinářský park. V parku se konají letové ukázky dravců i plavby zámeckým areálem po řece Dyji. Letní sídlo knížat z Lichtenštejnu je částečně bezbariérově přístupné. Vozíčkáři se dostanou na první prohlídkovou trasu, která vede reprezentačními a obytnými místnostmi v přízemí. Je nutné se ohlásit předem, aby bylo možné připravit šikmou rampu přes dva schody při vstupu na prohlídku. Bezbariérová toaleta je umístěna v blízkosti pokladen. www.zamek-lednice.com Vstupné: dospělý 150 Kč, děti, studenti, důchodci a ZTP 80 Kč, rodina 380 Kč Kontakt: 519 340 210

Zámek Hrádek u Nechanic

Rodový zámek hraběcí rodiny Harrachů nedaleko Hradce Králové byl vystavěný ve stylu tudorovské gotiky. Prohlídka reprezentačních sálů v přízemí zámku, vyzdobených zařízením starších zámků, které majitelé zakoupili v Rakousku a Německu, je bezbariérová. Navštívíte rytířský sál, zlatý sál, jídelnu, kapli svaté Anny a další zajímavosti. Zámek disponuje i bezbariérovou toaletou upravenou pro vozíčkáře. Vstupné: dospělý 80 Kč, senioři, děti 6–15 let, studenti do 26 let, ZTP, ZTP/P 60 Kč rodina 240 Kč www.hradekunechanic.cz Kontakt: 495 441 244, 602 185 554  můžeš / číslo 6 - 2012

28

Poradna

Jak se osobám pečujícím

počítá důchod?

Od 1. 7. 2009 přinesl zákon č. 306/2008 Sb., kterým se novelizuje zákon o důchodovém pojištění, pozitivní změny v důchodech pečujících osob.

N

a základě dané novely zákona se stanovuje částka, která bude navyšovat vyměřovací základ za příslušný rok, a tím i zvyšovat celkovou částku důchodu. Procentní výměra starobního či invalidního důchodu pojištěnce, který byl alespoň 15 let pečující osobou, se stanoví dvěma možnými způsoby. Pro výpočet se pak použije ten způsob, který je pro žadatele finančně výhodnější: 1. Ke standardním příjmům pečující osoby (kterých případně dosahovala při péči) se přičte také tzv. fiktivní příjem – za tento příjem se před 1. 1. 2007 považuje částka 96 000 Kč, která se násobí přepočítacím koeficientem. Tento koeficient je stanovený jako podíl, v jehož čitateli je všeobecný vyměřovací základ za kalendářní rok, za který se vypočítává roční vyměřovací základ, a ve jmenovateli je všeobecný vyměřovací základ za rok 2007. Netrvala-li náhradní doba péče o závislou osobu celý kalendářní rok, úměrně tomu se snižuje vypočtená částka.


Následně se daná částka přičte k ročnímu vyměřovacímu základu. Za příjem po 31. 12. 2006 se bude považovat částka odpovídající příspěvku na péči osoby, o kterou pojištěnec pečoval. Úhrn těchto částek za kalendářní rok se přičítá k ročnímu vyměřovacímu základu pojištěnce stanovenému za daný kalendářní rok. V případě, kdy osoba pečuje zároveň o více závislých osob, za příjmy se podle vyjádření MPSV po 31. 12. 2006 považuje součet příspěvků na péči o více osob. 2. Celá doba péče včetně případných přivýdělků při péči o osobu závislou se z výpočtu výše důchodu vyloučí, aby nedocházelo k rozmělňování veškerých příjmů i na tyto roky péče. Tato varianta je většinou výhodnější pro osoby, které v době před a po skončení péče dosahovaly vysokých výdělků. Pokud péče netrvala alespoň výše zmíněných 15 let, je možnost zažádat si při podání žádosti o starobní či invalidní důchod alespoň o vyloučení doby péče v rámci výpočtu částky procentní výměry – to je výhodné zejména v případě, že pečující osoba dosahovala v době péče

nízkých nebo nulových výdělků – vyloučením doby péče dojde k tomu, že tyto nízké výdělky nebudou při výpočtu důchodu zohledněny a celkový výdělek se nebude rozpočítávat i na vyloučenou dobu. I v případě, že si necháte dobu péče (resp. výdělky z této doby) vyloučit, bude vám doba péče započtena jako náhradní doba důchodového pojištění (tedy odpracované roky).

Jak zápočet péče zařídit? Komu byl současný důchod vypočítáván pouze na základě příjmů získaných během péče o závislou osobu, může nárokovat úpravu výše důchodu podle výše uvedených podmínek i zpětně. O přepočet důchodu je nutné požádat na ČSSZ (adresa: Křížová 1292/25, 225 08 Praha 5). Upozorňujeme, že možnost zpětně přepočíst důchod se bohužel vztahuje pouze na důchody přiznané po datu 1. 1. 2006, tedy důchody přiznané podle zákona o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb. Obecné informace o způsobu výpočtu invalidních a starobních důchodů lze najít na stránkách České správy sociálního zabezpečení – www.cssz.cz.  Lucie Marková, DiS. Poradna pro život s postižením Ligy vozíčkářů [email protected] Bezplatná linka 800 100 250


29

je nutné příspěvek danit? Máme žádat každoročně o příspěvek? Existuje věkový limit? Odpovídáme na nejčastější dotazy čtenářů, které pochopitelně zajímají detaily toho, co přináší sociální reforma.

?

Mám přiznaný příspěvek na péči ve stupni III, pečuje o mě moje hodná sousedka; musí příspěvek na péči, který jí dávám, nějak danit? Děkuji za odpověď.

Odpověď: Podle zákona o daních z příjmů č. 586/1992 Sb. § 4 odst. 1 písm. i), jsou od daně mimo jiné osvobozeny: i) dávky sociální péče, dávky pomoci v hmotné nouzi, sociální služby, dávky státní sociální podpory, příspěvky z veřejných rozpočtů a státní dávky (příspěvky) upravené zvláštními předpisy nebo obdobná plnění poskytovaná ze zahraničí, příjem plynoucí z důvodu péče o blízkou nebo jinou osobu, která má nárok na příspěvek na péči podle zákona o sociálních službách, a to do výše poskytovaného příspěvku, je-li tato péče vykonávána fyzickou osobou, u níž se nevyžaduje registrace podle zákona o sociálních službách; jde-li však o péči o jinou osobu než osobu blízkou, je od daně měsíčně osvobozena v úhrnu maximálně částka do výše příspěvku pro osobu s IV. stupněm závislosti podle zákona o sociálních službách. Pokud o vás tedy pečuje jiná fyzická osoba než osoba blízká (nově tzv. asistent sociální péče), nemusí příspěvek na péči danit v případě, že výše přijatého příspěvku nepřesáhne částku 12 000 Kč/měsíčně, což by bylo možné v případě, že by tento asistent sociální péče poskytoval péči zároveň více osobám. Pokud pečuje sousedka pouze o vás a vy máte přiznaný příspěvek na péči ve III. stupni (tedy 8000 Kč), nemusí sousedka tento „příjem“ danit.

?

Prosil bych o odpověď, která zajímá nejen mě, ale určitě širší okruh čtená řů časopisu Můžeš. Jak známo, od 1. 1. 2012 platí nová pravidla pro nárok a přiznání mobility pro osoby s průkaz kami ZTP, resp. ZTP/P. O příspěvek 400 Kč většina žádala již v lednu 2012. Platnost je do konce roku 2015. Původně ministr Drábek sdělil, že není třeba každým rokem o tento příspěvek žádat opakovaně. Ně kde jsem četl, že tomu tak není a je vždy třeba znovu o tento příspěvek začátkem každého roku požádat. Jak tomu vlastně je? Musíme, nebo nemusíme pravidelně obnovovat žádost na ÚP? Děkuji předem za odpověď.

Odpověď: Zákon o dávkách pro osoby se zdravotním postižením č. 329/2011 Sb. o době, na kterou má být příspěvek na mobilitu přiznán, přímo nehovoří. Obecně z jednání u kulatého stolu o sociální reformě víme, že by tento příspěvek měl být navázán na platnost průkazu ZTP či ZTP/P. Ze zkušenosti klientů naší Poradny pro život s postižením tomu tak prozatím skutečně je – pokud někomu končí platnost průkazu mimořádných výhod např. k 1. 3. 2013, do tohoto data má přiznaný také příspěvek na mobilitu. Pokud je přiznán průkaz na dobu neurčitou, vychází se z toho, že stávající průkazy budou platit nejpozději do konce roku 2015, a na to je opět navázáno rozhodnutí o přiznání příspěvku na mobilitu. Prozatím v rámci naší Poradny nemáme žádné další oficiální informace, že by bylo nutné o příspěvek na mobilitu žádat každý rok opakovaně.

?

Byl mi přiznán příspěvek na péči v II. stupni; jsem domluvená s dce rou mé kamarádky, která nyní nemá práci, že by o mě pečovala. Je jí 17 let. Je to možné? Jsou nějaké věkové limity pro pečující osoby a jaké jsou další podmínky pro to, aby někdo mohl pečovat? Děkuji za odpověď.

Odpověď: Zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb. hovoří od 1. 1. 2012 o osobách pečujících, které nejsou osobami blízkými, jako o asistentech sociální péče. V § 83 výše uvedeného zákona je doslovně uvedeno: Asistentem sociální péče může být pouze fyzická osoba, která je starší 18 let věku a je zdravotně způsobilá. Obávám se tedy, že dcera vaší kamarádky prozatím být asistentem sociální péče nemůže, protože jí ještě není 18 let. Pro úplnost dodávám, že za zdravotně způsobilou osobu k poskytování pomoci se nepovažuje osoba, která má sama nárok na příspěvek, ledaže lékařským posudkem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb doloží, že je schopna tuto pomoc poskytovat. Dále je třeba mít s asistentem sociální péče sepsánu smlouvu o poskytování péče, která musí obsahovat označení smluvních stran, rozsah pomoci, místo a čas poskytování pomoci a výši úhrady za pomoc. 

Na vaše dotazy odpovídají pracovníci Poradny pro život s postižením www.ligavozic.cz můžeš / číslo 6 - 2012

30

AUTO-MOTO

Jak vybrat autoškolu Kdo touží po řidičáku nebo potřebuje po úrazu získat potvrzení, že je schopen nadále ovládat auto, může vybírat ze dvou typů autoškol – buď vsadí na specializovanou, nebo si zaplatí kurz v běžné autoškole. Text: Petr Buček Foto: Archiv

A

utoškoly, které se specializují na výcvik handicapovaných žadatelů o řidičák, nabízejí široký servis. Od několika upravených aut až po ubytování i stravu. Školu řízení však v některých případech zajistí i běžná autoškola. Hlavně těm, kteří mají jednodušší handicap nebo už mají k dispozici vlastní upravené vozidlo. Široký servis má ve své nabídce například přeloučská autoškola Peml. Její vybavení umožňuje výcvik i lidem, u nichž se na první pohled zdá, že auto řídit nikdy nebudou moci. Jejím nejznámějším absolventem je Jakub Tomeš, jenž řídí nohama. Nejenže jeho příběh pronikl v roce 2009 masově do českých médií, ale dostal se i za hranice. Reportáž o Jakubovi odvysílala loni v prosinci například ruská televize První kanál.

denní teoretickou i praktickou přípravu na řidičskou zkoušku. „Řidičák už u nás získalo asi 130 postižených. Kromě toho se věnujeme i řidičům, kteří se zranili a potřebují doklad o tom, že jsou i po úrazu schopni řídit,“ říká Pavel Peml, majitel autoškoly. Pro praktický výcvik má na svém parkovišti osm upravených aut – až na jednoho peugeota samé škodovky. Když je zapotřebí některé ovladače upravit, zavezou pracovníci autoškoly auto do nedaleké firmy Hurt, kde vůz přizpůsobí handicapu konkrétního uchazeče o řidičák. Cena dvoutýdenního kurzu v přeloučské autoškole činí 19 500 korun. Zahrnuje i stravu a ubytování. „Kdo u nás neuspěje a řidičák nezíská, tomu kurzovné vracíme,“ slibuje Pavel Peml. Podle něj však k tomu dochází jen výjimečně. Podobný servis, ale ve skromnějším měřítku, nabízí postiženým také brněnská autoškola Canocar. K dispozici má jedno

Výcvik včetně ubytování a stravy Autoškola Peml provádí výcvik lidí s handicapem od roku 2000. Úzce spolupracuje s rehabilitačním ústavem v Kladrubech nad Labem, který leží jen 10 kilometrů od Přelouče. A méně než 20 kilometrů je to z tohoto města na pomezí Středočeského a Pardubického kraje do Týnce nad Labem. Tam sídlí firma Hurt, která se zabývá přestavbou aut pro handicapované. Autoškola Peml má pro handicapované uchazeče o řidičák dvoutýdenní intenzivní kurz zahrnující ubytování, stravu a celomůžeš / číslo 6 - 2012

Některé autoškoly nabízejí intenzivní dvoutýdenní výuku.

info Dva příklady různých typů autoškol pro handicapované řidiče Specializovaná: Autoškola Peml, Přelouč Nabízí speciální dvoutýdenní kurzy pro tělesně postižené včetně ubytování a plné penze za 19 500 Kč. K dispozici má osm vozidel s ručním ovládáním. Úzce spolupracuje s firmou Josef Hurt, která úpravy provádí a sídlí v nedalekém Týnci nad Labem. Autoškola Peml provádí také výcvik zdravých řidičů.

Běžná: Autoškola Martínek – Rakovec, Třeboň Klasická autoškola, která vedle zdravých uchazečů zařadí do kurzu i lidi s postižením. Za posledních deset let dovedla k řidičským zkouškám dvacet handicapovaných. Pro takový výcvik používá buď své auto s automatickou převodovkou bez dalších úprav, nebo vůz žadatele o řidičák. Výcvik v autě s automatem přijde na 10 000 korun, cena pro uchazeče s vlastním vozem je nižší a stanovuje se individuálně.


31

SLOUPEK Martina KOVÁŘE Autoškola Peml má ve svém vozovém parku osm aut upravených pro výcvik lidí s postižením. Díky tomu, že sídlí nedaleko firmy Hurt, může rychle přizpůsobit ovladače ve vozech handicapu svých klientů.

Když nemá autoškola bezbariérový přístup, na kurzy pro vozíčkáře může zapomenout.

Suzuki Splash s automatickou převodovkou a s ručním ovládáním plynu a brzdy. „Zájemcům zařizujeme ubytování v ústavu pro tělesně postižené Kociánka, kde je ráno vyzvedáváme a večer vysazujeme,“ říká Roman Formánek, vedoucí autoškoly Canocar.

Autoškola ve vlastním autě Řidičák je však možné získat i tehdy, když má uchazeč upraveno své vlastní auto ještě dříve, než získá oprávnění. Proti výcvikovému vozidlu v něm chybí druhé pedály pro učitele. Názory na to, která cesta je vhodnější, se liší. „Podle mě to není správné. Výcvikové auto má na straně učitele pedály, a ten tedy může lépe zakročit, když žák udělá něco špatně,“ hájí Pavel Peml kurzy ve speciálně upraveném výcvikovém voze. „Já pedály téměř nepoužívám ani se zdravými uchazeči. Zkušený učitel si umí navést žáka tak, aby do jízdy nemusel zasahovat,“

kontruje Roman Formánek, jemuž nevadí vykonávat instruktáž ani ve voze uchazeče. Podobný názor má také Jiří Martínek z třeboňské autoškoly Martínek – Rakovec. „Na páku brzdy u volantu se dá ze sedadla spolujezdce dosáhnout, takže v tom nevidím problém,“ říká. Jeho autoškola se výcviku postižených věnuje jen okrajově. Upravené auto ve svém vozovém parku nemá, ale když se přihlásí například zájemce bez levé nohy, může výcvik absolvovat v autě s automatickou převodovkou. Takový vůz třeboňské autoškole nechybí. Leckterá autoškola však handicapovaného odmítne. Buď nemá auto s automatem, anebo jí chybí zkušenosti s výcvikem postižených, takže si neporadí ani v situaci, kdy má uchazeč vlastní upravené vozidlo, nebo sídlí ve třetím patře v budově bez výtahu a bez bezbariérových toalet. Kvůli absenci zázemí pro teoretickou část výcviku tak účast člověka na vozíku odpadá.

Co s řidičákem po úrazu Autoškoly nepracují jen s postiženými, kteří chtějí získat řidičák. Obracejí se na ně i lidé po úrazu. Když lékař pochybuje o tom, jestli pacient zvládne po úraze řízení auta, bude po něm chtít potvrzení z autoškoly. „Obracejí se na nás pravidelně lidé po úraze. Musíme s nimi do provozu, abychom zjistili, jestli jsou schopni auto bezpečně ovládat. Pokud ano, vystavíme jim potvrzení pro lékaře,“ vysvětluje Roman Formánek z autoškoly Canocar. Když se ukáže, že řidič auto nezvládá, lékař to nahlásí obecnímu úřadu s rozšířenou působností, a ten postiženému odebere řidičák. 

Jaké vzpomínky máte na autoškolu? Taky jste museli jezdit s učitelem v autoškole pro kachlíky, k řezníkovi a na úřad? To už je dávno… Nejvíc mne bavilo ježdění na cvičišti – ta kombinace škodovky „stopětky“ a „moderní technologie“. Byli jsme totiž na dálku ovládáni vysílačkou coby virtuálním učitelem, který může vždy zabrzdit. „Aááá, černí jezdci,“ přivítal nás tam tehdy s kamarádem velitel cvičiště, když viděl rozjezd na ruční brzdu a chcípnutý motor se zařazenou jedničkou. Usoudil, že se s námi nebude zdržovat, ukázal nám, jak máme jezdit po škváře osmičky, a šel do hospody na tlačenku. Ovladač-vysílačku si vzal sebou, což jsme viděli, a v 18 letech nás tehdy na hřišti nejvíc zajímalo, kdy zajde za roh. A pak jsme se do toho pustili. Mrskali jsme tam hodiny, točili se smykem na ručku, no prostě v cizím autě... Najednou se vyřítil zpoza rohu učitel a bylo evidentní, že jsme od něj daleko a nemůže nás zastavit. Strašně nám vynadal, mluvil o tom, jak snadno se „hundertpětka“ otáčí na střechu, a policajt na závěrečných jízdách byl pak obzvlášť přísný! Ale na nás ze zemědělských rodin, kteří jsme od 10 let jezdili vším, co stálo na poli a ve dvoře, si nepřišli. Vzpomněl jsem si na to po pěti letech. To jsem si „pomohl“ k ručnímu řízení do auta a nikdo se mě neptal, jak chromý od hlavy k patě zvládnu v autě úplně nové podmínky. Zkusil jsem si to jednou k lesu a hned potom jsem hnal v prosinci 1989 favorita naloženého letáky Občanského fóra na demonstraci na Lipno. Předpokládám, že si také myslíte, že ani jeden zmíněný případ není to pravé. V civilizovaném světě je léta dobrou praxí zjišťovat „zbytkový řidičský potenciál“ osoby se znevýhodněním a podle toho projektovat úpravy v autě. Je to dokonce podmínka pro státní dotaci. U nás? Zatím asi pohádka. Kdekdo řídí auto násadou od koštěte a na nose má brýle, přes které už x let moc nevidí. Jeden velký průšvih už se stal – policisté dokazovali nedávno jedné řidičce, že by s vhodnou úpravou auto ubrzdila a nezabila. Možná však jde jen o minoritní problém v dnešní silnici, kdy v dírách a kolejích udrží auto v přímém směru málokdo... 

Autor je bývalý automobilový závodník, člen rady Konta BARIÉRY. můžeš / číslo 6 - 2012


33

Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1

Nestrašme se V minulých Můžeš jsem již psala o tom, že připravujeme nový projekt. Jmenuje se SENSEN a tato zkratka neznamená nic jiného než senzační senioři. Chceme se pokusit uvést do života širokou aktivitu našich starších spoluobčanů, kteří by mohli odpočívat, užívat volného času jen pro sebe, pasivně sledovat život kolem nebo jen hartusit a nadávat.

A

le my víme, že mezi šedesátníky, sedmdesátníky, ale i osmdesátníky je mnoho aktivních, angažovaných, zkušených a moudrých lidí, kteří potřebují žít nejen pro sebe. Projekt SENSEN je v této chvíli už skutečností. Máme po celé republice kluby, které se k naší myšlence přihlásily, a hlásí se další. Co jim nabízíme, najdete na našich webových stránkách www.sensen. cz. Také Můžeš zavede stránku, která se seniorům bude pravidelně věnovat. Před dvaceti lety jsme založili dnes už legendární Konto BARIÉRY, které aktivně podporuje více než 40 000 tisíc lidí. Věříme, že SENSEN se stane stejně úspěšným a ve společnosti, kde se počty seniorů už počítají na miliony (a bude jich přibývat), pomůže z vyššího věku udělat čas důstojný, radostný a užitečný. S tím souvisí diskuse, kterou v nadaci vedeme doslova každý den. Opravdu jsme svědky bourání sociálních jistot v této zemi? Opravdu je dramaticky ohrožena péče o lidi s postižením? Opravdu se nenajdou prostředky pro stovky neziskovek a dalších humanitárních organizací? My zatím pokles zájmu a solidarity drobných dárců ani velkých donátorů nepociťujeme. Proč asi? Umíme všem ukázat, jak získané prostředky rozdělujeme, umíme žít s minimální režií, která nezatěžuje darované peníze, umíme odmítnout nejrůznější vykuky, kteří to čas od času zkoušejí i na nás. Víme, že se sociální politika státu mění a začíná být, korektně řečeno, méně štědrá. Ale zároveň vidíme na každém kroku

Na adrese www.sensen.cz je již několik dní i tato titulní strana plně funkčního projektu SENSEN čili Senzační senioři. Klikněte a dozvíte se detaily projektu, který oslovuje aktivní lidi.

obyčejné občany i úspěšné podnikatele, kteří jsou připraveni pomáhat. Někdy není lehké najít s nimi společnou řeč. Ale v čem jiném je smysl naší existence, v čem jiném je naše „přidaná hodnota“? Když nedokážeme přesvědčit potenciální dárce a budeme jen spoléhat na penězovod od státu, krajů a měst, jsme opravdu užiteční? Nežijeme v chudé zemi! Vždyť tu jezdí skoro pět milionů automobilů, stejný počet obyvatel jezdí na zahraniční dovolené a za všechny druhy zábavy, bohužel i včetně hazardu, se utratí stovky miliard! Proto jsem nezřízený optimista. Peníze pro potřebné se tady najdou. Nevěříte mi? Právě v minulých dnech jsme se potkala s úspěšnými podnikateli, kteří se chtějí o své zisky podělit s těmi,

Víme, že se sociální politika státu mění a začíná být, korektně řečeno, méně štědrá. kteří pomoc potřebují. Konto BARIÉRY tak dostalo důvěru a šanci rozdělovat mezi zdravotně postižené a seniory velkorysou finanční částku od severomoravského dodavatele elektřiny a plynu, společnosti Lumius, nebo od firmy, která vyrábí skvělé vybavení pro sociální zařízení a nemocnice. Finanční prostředky nám svěřil i velký správce nemovitostí, firma, která je v tomto oboru na trhu jedničkou a doposud o pomoci, o charitě, neuvažovala. Již zhruba měsíc jednám také se společností, která prodává luxusní automobily a chce pomáhat těm, kteří na silnicích přišli nezaviněně o zdraví. A s jinou, pro změnu softwarovou firmou, která chce zřídit s pomocí a poradenstvím Konta BARIÉRY fond na pořízení osobních automobilů pro matky, které žijí samy s postiženým dětmi, a spolehlivé auto je pro ně nezbytné. Vím dobře z každodenní práce, že těch, kteří pomoc potřebují, je sice stále více než těch, kteří napříč všemi nadacemi pomáhají, ale žádný krizový propad nevidím.  Vaše Božena Jirků [email protected] můžeš / číslo 6 - 2012

34

Na cestách

V zemi

pod hladinou moře Holandsko či přesněji Nizozemsko, multikulturní země známá pro svou zálibu v květinách, sýrech a cyklistické dopravě, zakládající člen dnešní rozrostlé Evropské unie. Jak se v ní pohybuje na vozíku? Přinášíme tentokrát dojmy hned dvou vozíčkářů z různých míst a s různými zážitky, avšak s několika společnými poznatky.

Kola jsou pro Nizozemce tra dičním doprav ním prostřed kem a potkáte je naprosto všude. V hlavním městě mají dokonce velká parkoviště. můžeš / číslo 6 - 2012

Text: Nina Křehotová a Štěpán Beneš Foto: Štěpán Beneš

N

izozemsko pro mě vždy bylo zemí tulipánů, dřeváků, cyklistů a coffee shopů. Když jsem je konečně měla možnost navštívit, poznala jsem navíc, že je to země velmi pozitivně nakloněná vozíčkářům. Důvtipným povahám by mohl napovědět už překlad jejího názvu. Holandsko, správně nazývané Nizozemsko (Nederland), znamená v překladu „nízká země“. Nejenže je známý fakt, že země leží geograficky pod


35

hladinou světových moří, svému názvu dostojí, kdykoliv se rozhlédnete kolem sebe. Široko daleko nespatříte vyšší kopec, natož horu. Vše pro mě začalo mezinárodním turnajem ve florbalu vozíčkářů před několika lety. Nizozemský tým, který k nám vážil cestu, zažil hned dvě překvapení. Nejenže zjistil, že v české reprezentaci má silného soupeře, ale také se velmi podivoval stavu našich chodníků a nepřístupným budovám. Už z toho bylo tak nějak jasné, že u nich doma je situace jiná. Florbal vozíčkářů stál i u mé první návštěvy Nizozemska, kam jsem odjela jako divák na Paragames pořádané v městeč-

pro pláž, ale pro celou čtvrť v Haagu. Najdete tam krásnou promenádu a také muzeum moře. Kdo má rád zábavu a poutě, neměl by vynechat Efteling, největší zábavní park v celém Beneluxu. Nachází se ve vesnici Kaatsheuvel v obci Loon op Zand. K vidění i vyzkoušení je řada atrakcí a zábavy, a přes to, že ne úplně všechny lze vyzkoušet z vozíku, je zde i dlouhá řádka takových, kde s tím nemáte sebemenší problém. Po parku se dá snadno pohybovat po uzpůsobených cestách a ve všech frontách jsem dostala přednost. U každé přístupné atrakce stál navíc ochotný pomocník.

je navíc uniformní architektura viditelná v nizozemských městečkách a vesnicích, kde je obvykle jeden dům jako druhý. Tady se kolem vodních kanálů, které prorůstají celým městem v úhledné spirále, tyčí vysoké i úzké domy lemované úzkými uličkami. Doplňují je četné hausbóty a stovky mostů, které přes tyto kanály převádějí automobily i cyklisty. Vozíčkářům, stejně jako ve zbytku země, jsou tu životní prostor a doprava nakloněny, občas jim ale znepříjemňují život poměrně četné „kočičí hlavy“. Vyplňují řadu ulic zejména v centru. Koncentrované vzrušení a esenci místní svobodomyslnosti lze zažít při procházce po vyhlášeném Red light

Holandsko je zemí sýrů, na trzích je jich k dostání nepřeberné množství tvarů i chutí. Vybere si jistě každý...

...a stejné je to s květinami. Všechny vůně i barvy a samozřejmě čerstvost.

Amsterodam je protkán sítí vodních kanálů kypících čilým lodním provozem a zaparkovanými hausbóty.

ku Breda. Zde se sešlo na 3000 handicapovaných sportovců, což je počet, který by dokonale prověřil bezbariérovost každého města. Zemi jsem navštívila posléze ještě dvakrát a pokaždé se stejným výsledkem. Byla jsem nadšená a cítila se velmi svobodně. Jezdí zde pouze bezbariérové nízkopodlažní autobusy a všechny chodníky do jednoho měly vzorně provedený nájezd, ať už v městečku Breda nebo v Zoetermeeru, které hostilo mé další dvě návštěvy. Dokonale přístupné jsou i veřejné budovy, muzea, obchody, kina, hotely i restaurace. Nedostala jsem se do situace tolik známé v České republice – že někam prostě nemohu.

Bezbariérovost v Nizozemsku je pro naši zemi dobrý příklad. Nejde ale jen o dopravu a veřejné budovy. Přístup místních lidí k handicapu je daleko vyspělejší, což se odráží v celé společnosti.

districtu, čtvrti, ve které se v pravidelném rytmu střídají coffee shopy vonící po legální marihuaně, bary a hospody, sex shopy, a také výlohy s červeným světlem, ve kterých sedí dívky snažící se nalákat kolemjdoucí pány na zábavu uvnitř. Amsterodam je živoucí město, které zaručeně nezklame.

Asfaltka vede i po pláži Nizozemsko nepatří mezi klasické opalovací destinace, kvůli poloze a charakteru terénu je zde velice větrno a často tu prší. Domluvit se lze bez problémů anglicky. Oficiálním jazykem je sice nizozemština, k všeobecně perfektní znalosti angličtiny ale přispívá jak školní výuka, tak fakt, že všechny filmy zde běží v originále, pouze s titulky. A pokud i zde zatoužíte vidět moře, není to z vozíku sebemenší problém. Přímořská letoviska Kijkduin a ještě známější Scheveningen ukazují, že i tady se myslelo na handicapované. Po pláži vede asfaltová cesta. Je určena i pro jezdce na in-line bruslích a pro cyklisty, což jen dokazuje, jak se dá spojit příjemné s užitečným. Scheveningen je název nejen

Země nakloněná vozíčkářům Nizozemsko je skutečně země vozíčkářům nakloněná, z valné většiny dokonale bezbariérová. Úžasná mentalita místních lidí a následné promítání jejich přístupu do společnosti jako celku je pro našince udivující. Přestože jsem během svých cest po západní Evropě na podobný stav narazil prakticky všude, vždy se vyplatí tento fakt zopakovat. I já jsem Nizozemsko navštívil několikrát. Poprvé jako účastník studentského pobytu, podruhé a potřetí jako projíždějící cestovatel. Nikdy mě osobně příliš nenadchl duch této země, vždycky ve mně budila dojem jisté neutrality a nevyhraněnosti. Kromě zažitých stereotypů o sýrech, květinách, cyklistice a dřevácích, jimž země plně dostává, zde není prakticky nic, co by sem lákalo vášnivé cestovatele. Kromě Amsterodamu, který jako by místy pobral vzrušení z celého zbytku země. Do vpravdě klasického velkoměstského chaosu se přidávají tisíce cyklistů. (Ostatně obří parkoviště na kola jsou to první, co vás při návštěvě zaujme a co vás zaručeně donutí přemýšlet, jak si všichni poznají zrovna ten svůj bicykl?) Vše ale tak nějak funguje jako obrovský organismus. Pryč

Žili zde již Římané Pěkným malým městečkem kousek za hranicemi je Nijmegen. Ač nyní viditelně klidné městečko, v historii si zažilo dost. Vojenskou posádku zde měli už Římané a dnes je tu kromě malebného náměstí a trhů (ano – se sýry a květinami) k vidění především nijmegenský most, o který se sváděla během druhé světové války urputná bitva mezi americkými a německými vojsky v rámci operace Market Garden. A nadšencům pro industriální stavby bych rozhodně doporučil Rotterdam. Je to druhé největší nizozemské město a v současné době největší nákladní přístav v Evropě (do roku 2004 dokonce na světě, než ho předstihla Šanghaj). Pohled na zdejší majestátní doky je opravdu fascinující stejně jako cesta od města po pevninském výběžku směrem k moři, kde jedna obrovská rafinerie střídá druhou. Změť hořících komínů, nádrží a trubek v bílé barvě, rozlišených pouze značkami jednotlivých ropných společností, tvoří svéráznou podívanou, kterou na každém pobřeží rozhodně neuvidíte.  můžeš / číslo 6 - 2012


37

sloupek Ondřeje Neffa

vaše fotografie

Bohumil Dobrovolský

Jděte blíž! To je ta stará klasická rada: jděte k motivu blíž! Nebo si ho přitáhněte zoomem. Aby mi bylo rozuměno – ty současné třicetinásobné zoomy pokládám za nesmysl, nicméně smířil bych se s nimi, kdyby naučily lidi chodit blíž. Na webu Můžeš.cz mě zaujal tenhle snímek Bohumila Dobrovolského. Má nápad, vtip, atmosféru, jenom jednu vadu má – postavy zanikají v pozadí. On tam má takových zanikacích fotek víc… Od toho ten zoom je, abychom ho trochu pustili ze řetězu! Možná jsem začal zprudka, ale snad to bylo pochopeno i jako pochvala, ten námět je moc příjemný, jarní. K jaru samozřejmě patří příroda. Té se ve své sérii věnuje Zdeněk Čáslavský. Najděte si ji na webu, je to velice příjemná sbírka pohodových přírodních obrázků. Je to tam pěkně poskládané, nic tam není zbytečné, nic tam nechybí. A stačí dodržovat pár zásad: horizont (nebo nějaká nápadná linie) NIKDY uprostřed, nic důležitého UPROSTŘED, v popředí pokud možno něco nápadného, nějaký markant. Stejnými zásadami se řídí Emil Franče. Svůj objektiv namířil na japonské zahrady. Ty mohou posloužit jako škola kompozice a na těchto snímcích je kultura obrazu dobře patrná.

Zdeněk Čáslavský Emil Franče

Prohlédněte si je, jsou poučné. Téhle fotce bych vytkl jen maličkost – ta kamenná lampa by měla být víc vlevo – blízko průsečíku levé svislé a horní vodorovné třetiny. To není můj výmysl. Oni i ti budovatelé zahrad dobře znali princip třetin...  Autor je novinář a spisovatel.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, děkujeme, že posíláte snímky do rubriky Vaše fotografie na adresu www.muzes.cz. Jsou zde každému k nahlédnutí a Ondřej Neff z nich pravidelně vybírá ty nejlepší. Ty pak otiskujeme a autoři dostanou honorář. Uvítáme libovolná témata, nicméně tento měsíc začíná léto, a tak se zaměřte především na něj. Snímky prosím posílejte co největší.  Přeji vám dobré světlo. (jš) můžeš / číslo 6 - 2012

38

Křížovka

Tajemný spolek V ětšina z nás asi pokládá svobodné zednáře za jakousi relikvii minulosti a jejich vyznavače za podivíny, kteří si potrpí na tajuplné rituály a spiklenecké přísahy. Jejich dávnými předky byli stavitelé chrámů – kameníci, které nenutil žádný cech, aby působili v tom či onom městě, a mohli se proto pohybovat volně v různých zemích. Počátkem 18. století se kamenictví ocitlo v hluboké krizi. Aby uchránili svůj spolek před zánikem, začali kameníci do svých řad přijímat i platící osoby nevyučené v řemesle. Byli to většinou intelektuálové, kteří v předvečer osvícenecké doby proudili do těch několika málo míst,

1

2

3

4

5

6

7

8

kde svobodné vyjádření názorů nestálo člověka hlavu. To, o čem svobodní zednáři na svých shromážděních mluvili, se totiž nedostalo ven. Postupný přechod od řemesla k duševní činnosti zaznamenalo oficiální založení první lóže svobodných zednářů v Londýně roku 1717. Ke svobodným zednářům se však nedostal každý. Podle Starých povinností, sepsaných v Anglii roku 1723 a dodnes platných, musejí být osoby přijaté do lóže „správní a dobří muži svobodného postavení, zralého věku, nesmějí to být ... (tajenka) a musejí se těšit dobré pověsti“. 

9 10 11 12 13 14 15 16 17

A B C D E F G H I Vodorovně: A. Jedna z vrstev starořímských občanů; planeta; surovina na zátky. – B. Nádhera; oční choroba; den v týdnu (slovensky). – C. Stolní hra s čísly; třpyty; úder; hej. – D. Značka vysavačů; lesní roh; ženské jméno; elementární částice. – E. tajenka. – F. První latinský překlad bible; kyt; plody; tlakový stroj. – G. Popínavá bylina; špička; ženské jméno; středomořský keř. – H. Listnatý stromek; kusy palivového dříví; tlačítko. – I. Nápory choroby; manželka syna; odrůda. Svisle: 1. Klenbová stavba. – 2. Technika umělých náhrad. – 3. Hadr (nářečně); záměrně nepotištěná stránka knihy. – 4. Vysoká karta; neopeřená mláďata. – 5. Ano; jméno herečky Skrbkové; vzor pro F. L. Věka. – 6. Německý časopis; údery rohy. – 7. Týkající se prsou; plemeno psa. – 8. Lesklý nátěr; rozpouštědlo. – 9. Ruské polévky; africký veletok; Eliška (domácky). – 10. Italské velkoměsto; dýchání. – 11. Arabský sultanát; patřící Evě. – 12. Menší šelma; náš výrobce sportovní obuvi. – 13. Jméno spisovatele Pavla; slovenská řeka; tohle. – 14. Výrobky ze slámy; ruský vládce. – 15. Vymílání; lupen. – 16. Osadník. – 17. Nádoba na benzín. Pomůcka: Boca, boson. Zdroj: Panorama křížovky 1/1997, str. 92

Správné řešení tajenky z předchozího čísla: SVALNATÉ ZADNÍ NOHY; VELMI PLACHÁ ZVÍŘATA Luštitelé – výherci: Knižní cena: Mobilní telefon: Knižní cena: Zdenka Bucková Zdena Janisíková Eduard Pariči Snědovice č.1 Buková 89 Alšova 1347/2 411 74 262 23 pošta Jince 251 01 Říčany

Výhercům gratulujeme! Ceny pro vylosované úspěšné luštitele poskytla Nadace Charty 77 – Konto BARIÉRY. Správně vyluštěnou tajenku zasílejte prosím vždy nejpozději do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, 110 00 Praha 1. můžeš / číslo 6 - 2012

Na co se můžete těšit v červencovém dvojčísle? První český test vozíků pro osoby s handicapem Rozhovor s Věrou Čáslavskou Co nabídne Mezinárodní filmový festival v Karlových varech handicapovaným Rozhovor s architektem Ladislave Lábusem

Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis!

POZOR!

Jeden vylosovaný čtenář získá za správně vyluštěnou křížovku mobilní telefon a dva knihu.

Co dokáže překonat láska

Recommend Documents