SYROVÝ & ŠUCHMANN
CIRKUS OPUSTIL MĚSTO DRUHÝ POKUS O OPRAVDU TROJROZMĚRNOU ROZHLASOVOU HRU
Motto: Lidé s fantazií nejsou nebezpeční. Nebezpeční jsou jenom ti, kterým fantazie chybí, takoví, co jdou jako kůň s klapkami na očích, kteří si neumějí představit, že může být ještě něco jiného, než si oni myslí, že by mělo být. J. W. Rich
Osoby: Eduard Chlumecký Miroslav Novák
- tragéd. - autor experimentálních dramat.
Zuzana Nováková,
- jeho manželka.
Henrietta Rybová - herečka. Jiří Krupička
- mladý herec.
Klaun -jedna ze současně existujících skutečností, která je pro lidské bytosti viditelná jako klaun, pro jiné bytosti v jiných světech má samozřejmě podobu jinou. Jeho proslovy se zdají nepochopitelné, Klaun však ve skutečnosti jen mlčí a rezonuje. Tiskový Mluvčí První Reportér Druhý Reportér Třetí Reportér Sekretářka První Lord Druhý Lord Lady
Scéna: stůl, 4-6 židlí, zrcadla, plachty, divadelní rekvizity, hodiny ukazující 3/4
Rekvizity: pletací jehlice, barevná klubka vlny, módní časopisy, díl upleteného svetru, žehlící prkno, žehlička, texty divadelní hry, líčidla, čajová konvice, šálky na kávu, čajový podnos, notýsky reportérů, diktafon, bezdrátový telefon, několik fotografií, červená kniha, řehtačka, trakař (vozík), bublifuk, množství balónků, hromada klobouků
2
1.DĚJSTVÍ [vcházejí Miroslav a Zuzana] ZUZANA:
Tak skočíš tam?
MIROSLAV:
No jo.
ZUZANA:
A nezapomeň - moučku, ne krupici.
MIROSLAV:
Já vím.
ZUZANA:
Stejně koupíš krupici.
MIROSLAV:
Když moučku nemaj...
ZUZANA:
Vždycky koupíš krupici.
[pauza, Zuzana začíná plést svetr] ZUZANA:
Ten svetr chceš do véčka, nebo rolák? Já už se teď musím rozhodnout, ještě tři řady a už musím vědět. Víš, jestli do véčka, nebo rolák.
MIROSLAV:
No, to je jedno.
ZUZANA:
No jakej chceš?
MIROSLAV:
Tak třeba do véčka.
ZUZANA:
Ale vždyť do véčka máš všechny. A rolák ani jeden.
MIROSLAV:
No tak rolák.
ZUZANA:
Jak chceš.
[pauza] JIŘÍK:
[vejde] Dobrý den.
MIROSLAV:
Dobrý. Dneska včas.
JIŘÍK:
Přesnost je vlastností králů.
ZUZANA:
Hele králi, zapni si poklopec.
[trapná pauza, Jiřík se pokud možno decentně upraví] JIŘÍK:
Eduard tu ještě není?
MIROSLAV:
Ne.
JIŘÍK:
Představte si, co se mi dneska stalo. Taková zajímavá věc. Sedím doma a koukám takhle z okna. Né, že bychom měli nějakou pěknou vyhlídku - pod námi je teplárna, další paneláky a hospoda. Ale občas se tak
3
dívám na ty lidi. Jak choděj kolem. Jak choděj do tý hospody. Je to docela zajímavý. MIROSLAV:
No a co jako?
JIŘÍK:
No a jak se tak dneska dívám, vidím dvě holky. Zapadly do hospody, ale po chvíli byly zpátky. S každým se dávaly do řeči... vypadaly dost vesele. Hodně vesele, jestli mi rozumíte. A pak se vydaly k autobusový zastávce, co je u teplárny. Bylo tam dost legrace a tak jsem si říkal - mám sjet a dát se s nimi do řeči? A pak mě napadlo - co bych jim asi tak povídal? Nakonec jsem se ale sebral a šel k nim na zastávku. Ale jak jsem vylez z baráku, přijel autobus, holky do něj nasedly a ujely.
[pauza] MIROSLAV:
To je všechno?
JIŘÍK:
Tak jsem se vrátil domů.
ZUZANA:
No, do Eduarda to má ještě hodně daleko.
MIROSLAV:
To je všechno? To bylo opravdu trapný.
[pauza] ZUZANA:
Kolik je? A- tři čtvrtě, radši už se začněte líčit, nebo to nestihneme.
MIROSLAV:
Ty se do toho nemíchej.
ZUZANA:
Do čeho? Já se do ničeho nemíchám. Já jen, že je tři čtvrtě.
MIROSLAV:
Ty tomu vůbec nerozumíš.
ZUZANA:
Čemu zase? Co zase začínáš?
MIROSLAV:
[jde k žehlicímu prknu a začíná žehlit imaginární nevyžehlené prádlo] Já si začínám? Ty si začínáš. Mělas' vyzvednout malýho ze školky a musel jsem tam jít já.
ZUZANA:
Já jsem říkala mamince.
MIROSLAV:
Prosím tě, copak neznáš svoji matku? Ta má v hlavě akorát ty svoje blbý křížovky.
ZUZANA:
Mluv laskavě o mý mamince slušně. Nemáš žádnou úctu ke starším.
MIROSLAV:
Nemůžu za to, že jsem nikdy nepoznal mateřskou lásku. 4
ZUZANA:
Taky je na tobě vidět, žes' vyrůstal v děcáku.
MIROSLAV:
Aspoň mě tam naučili pořádku, když ty jseš líná jak veš. Přijdu domů a všude se válí ty tvoje sračičky.
ZUZANA:
Kdybych nám nešila kostýmy, moh' by ses jít s tím svým divadlem bodnout.
MIROSLAV:
A nevyprala jsi záclony.
ZUZANA:
Ty jsi zase nevynes koš se smetím.
MIROSLAV:
A nekoupila jsi v sobotu žádný maso.
ZUZANA:
A jak jsem asi mohla, když už žádný nebylo?
MIROSLAV:
Koš taky ještě nebyl plnej.
ZUZANA:
Záclony taky nebyly zas tak špinavý.
MIROSLAV:
Ty zkrátka musíš mít vždycky poslední slovo, že jo?
EDUARD:
[vejde] Zdravím naši téměř profesionální, leč světově dosud neproslulou divadelní společnost. Dobrý den vespolek, dámo a pánové. Jak se máte, pane autore? Co děti, Zuzanko? A co obdivovatelky, Jiříku? Včera jsem si vzpomněl, to když jsem byl...
ZUZANA:
Dobrý den. Škoda, že jste tu teď nebyl. Jiřík nám tady vyprávěl takovej pubertální příběh. Docela se od vás začíná učit.
EDUARD:
Ale jděte, Zuzanko... Má puberta je ovšem dobře zastydlá. To když jsem...
MIROSLAV:
Ano, pane Eduard. Jen ta vaše pointa mu chyběla. Ale to přijde s lety. Viďte, Jiříku.
[Jiřík zarytě mlčí] MIROSLAV:
A, pan Jiřík trucuje.
ZUZANA:
A co vy jste si dnes veselého pro nás přichystal? Ale nezapomeňte, dřevorubce jste nám už vyprávěl.
EDUARD:
Ne, nebojte se. Dřevorubce ne. To když jsem byl promítačem v Mexiku, tak jsem kulturně povznášel peony. Přivezl jsem si ze Států promítačku a spoustu filmů, pronajal jsem si sál, nakreslil plakáty a dal se do toho. Poprvé se peoni strašně divili, že v hledišti u židlí nejsou stoly. Když jsem zhasnul, volali, že je tma a že není nic 5
vidět. Jenom v koutě si opékali dva malí peonci ovci. Mnozí nepochopili, že se mají dívat na plátno a družně debatovali. A když se na plátně objevil King Kong, utekli mi z kina. Každý film jsem promítal asi pětkrát a oni na něj chodili ti samí peoni a byli pořád zvědaví, jak že to dneska asi dopadne. A nemohli pochopit, že stejně jako včera. Za čas to začalo některým docházet, že to asi někde viděli. Zkrátka jim to začalo být povědomé. A tak se začali sázet o to, jak ten film dopadne s těmi, kterým to ještě povědomé nepřipadalo. A tak vznikla peonská mafie, která vykoupila lístky na premiéru a na sázkách na konec filmu pak vydělávala neuvěřitelný prachy. Takže ti mafiáni mě podpláceli, abych těm ostatním neprozrazoval děj, a ti ostatní mě zase podpláceli, abych jim ho prozradil. Zvolili mě starostou, protože jen já jsem vždycky věděl, jak film dopadne. Ale skončilo to neslavně. Ve filmu 'Soumrak nad vlčí soutěskou' se hlavní hrdina Jednoruký Joe - snaží podpálit místní nevěstinec a jak má jenom jednu ruku, tak mu to jako nejde a vypadá děsně nešikovně. A jednomu peonovi se ho zželelo a chtěl mu pomoct a tak zapálil plátno. Tak tak jsem stačil utéct. JIŘÍK:
Promiňte, Eduarde, ale proč nám tu vlastně vždycky vyprávíte takové příběhy?
EDUARD:
No, já si myslím, že by vás to mohlo zajímat. A taky si myslím, že byste to měli vědět.
JIŘÍK:
A co jako?
EDUARD:
[rozmáchlé gesto] Všechno.
JIŘÍK:
Aha.
ZUZANA:
[k Miroslavovi] Ukaž, stoupni si. Otoč se. Ne tak, tu ruku níž. [zkouší na Miroslavovi hotový díl svetru, Miroslav sebou nechává pohybovat] Líbí se ti to?
MIROSLAV:
[nezúčastněně] Jo. Báječný.
ZUZANA:
A ten materiál. Víš, jak dlouho jsem ho vybírala?
MIROSLAV:
Stejně to zas budeš nosit ty. 6
ZUZANA:
Ty jsi sprostej. Podívej se ten vzorek tady. Na to jsem přišla sama.
EDUARD:
Vážně?
ZUZANA:
Opravdu. Původně tam byly takový dvě linie. Vidíte - tady. Podívejte se na vzor [ukazuje Eduardovi vzor svetru v časopise] Vidíte?
EDUARD:
A pane režisére, to budete nosit ty strašný jeleny?
ZUZANA:
Právě ty jeleny jsem vyměnila.
EDUARD:
Tak vy budete nosit ten svetr s jelenama bez jelenů.
JIŘÍK:
To je skvělé.
ZUZANA:
Vy se smějete, Eduarde. Ale vy v tom vašem šeredným svetru... Nechtěl byste taky jeden? Já bych vám ho upletla. Tenhle vyhoďte.
EDUARD:
Ne, děkuju, ne.
ZUZANA:
Norskej vzor by měl. Vám by slušel.
EDUARD:
To já se tohohle svetru ale nemůžu zbavit. Ten je památeční. V tom jsem překonal severní pól. To jsem tenkrát byl...
MIROSLAV:
Ne, zadržte. Za chvilku. Vždyť teď jste nám povídal o těch peonech.
[pauza] MIROSLAV:
[k Zuzaně] Hele, jak já tam říkám to o tom, aby ses na to vykašlala, tam na začátku druhýho dějství, tak mi musíš odpovídat víc arogantně. Já bych ti jinak nemoh' odpovědět to "Já se klidně můžu vrátit k lopatě." To musí bejt sakra přirozený.
ZUZANA:
Já si stejně myslím, že jsme včera něco zvorali. Tam jak je ta velká hádka a jak ti tam říká "Táhni, odkud jsi přišel", tak tam musíš Elvíře oponovat: "Neblázni, vždyť já tě miluju" - nebo tak nějak to tam máš. A tys to vynechal a už jsme se vezli.
EDUARD:
Já to říkám pořád, potřebovali bychom nápovědu. Na tom místě by se sek' i profík. 7
MIROSLAV:
Vy byste tu nápovědu opravdu potřeboval. Vždyť vy jste tam včera říkal sekvence z úplně jiný hry.
EDUARD:
Když ty vaše hry jsou všechny stejný. Kdo si to má pamatovat.
MIROSLAV:
No, to víte, experimentální divadlo.
ZUZANA:
Vy si ale, Eduarde, nepamatujete nic, ani kolik je vám let.
EDUARD:
No představte si to, já to dočista zapomněl.
MIROSLAV:
Na váš věk kašlu, naučte se radši pořádně text.
EDUARD:
Já se snažím, ale nějak mi ty vaše slátaniny nelezou do hlavy.
MIROSLAV:
To nejsou slátaniny. To je divadlo. Experimentální.
EDUARD:
Jo, ale nikomu se to nelíbí.
JIŘÍK:
On kolega Eduard to tak nemyslel, on chtěl asi říct, že léty prověřené a osvědčené kusy by možná měly větší odezvu u publika.
EDUARD:
Kuš.
MIROSLAV:
[dramatická pauza] Jednou mi všichni budete vděčný. Ty hry přece musí prorazit. To není ani jinak možný. [konec dramatické pauzy]
EDUARD:
To víte, že cirkus opustil město? Táhli jinam. Někdy si říkám, jestli bychom taky neměli.
JIŘÍK:
Táhnout?
ZUZANA:
To přece nemyslíte vážně. Nás tu mají lidi rádi. A teď teprve, když cirkus opustil město... Dá si někdo kafe?
JIŘÍK:
Já si poprosím, já ještě dneska neměl.
MIROSLAV:
Mě taky, jo.
[Zuzana vezme konvici a odejde] EDUARD:
A byli jste se v tom cirkuse podívat?
MIROSLAV:
Jo, s dětma.
EDUARD:
Já taky. Ale řeknu vám, moc se mi to nelíbilo. Zvířata byly špinavý, akrobatky měly křivý nohy, kapela hrála falešně a umění... pche.
JIŘÍK:
Tak proč tam teda chodilo tolik lidí?
8
MIROSLAV:
Protože když do malého města přijede cirkus, tak se sluší se tam nechat někým vidět. A taky kvůli dětem. Náš malej se tak navotravoval...
[pauza, Zuzana se vrátí] JIŘÍK:
Nechtěli byste si někdo přivydělat? Mám pro vás takovej obchod.
ZUZANA:
Jakej obchod?
JIŘÍK:
[k Zuzaně] Zavedl bych vás na schůzku s člověkem, kterej
tomu rozumí. Je to fakt fachman. Nemůžete na tom prodělat. Vydělávala byste si měsíčně... to by záleželo na vás. ZUZANA:
A o co by šlo?
JIŘÍK:
To bychom probrali na tý schůzce, právě. Souhlasíte?
ZUZANA:
To se nedá, když nevím, o co jde. [pohlédne na svetr] Já mám taky spoustu práce... Kdybych aspoň trochu věděla, o co jde...
JIŘÍK:
Znáte principy hierarchického managementu?
EDUARD:
Ježišmarja. [chytí se za hlavu] A už ani slovo, mladej! Já se musím soustředit na slátaniny.
MIROSLAV:
To nejsou slátaniny, to je divadlo. Experimentální.
EDUARD:
Jo, ale nikomu se to nelíbí.
MIROSLAV:
Jednou mi všichni budete vděčný.
Miroslavův sen TISKOVÝ MLUVČÍ:
[odhání dotírající reportéry] Počkejte, počkejte
chvíli. Mistr za chvíli přijde. REPORTÉR1:
My už čekáme dvě hodiny.
REPORTÉR2:
Ano, spoj do Tararingapatamu odlétá za půl hodiny.
MLUVČÍ:
Musíte vydržet, Mistr bere masáž.
REPORTÉR3:
Jak se Mistr cítí po premiéře? Čekal takovou bouřlivou odezvu?
9
MLUVČÍ:
Jistě. Mistr ví, co dělá.
REPORTÉR1:
Co Mistr a jeho soukromý živoD?
MLUVČÍ:
No comment.
REPORTÉR1:
Ale my chceme poodhalit roušku, která halí pozadí Mistrova fenomenálního combacku.
REPORTÉR3:
Chápejte nás. Já mám třeba objednanou první stránku.
REPORTÉR1:
Všichni máme.
REPORTÉR2:
My taky. Proč je Mistr je takový tajnůstkář?
MIROSLAV:
[vstupuje] Och, ta publicita. Moje únavná publicita. Ptejte se věcně, stručně. Jsem unaven a mám dnes ještě mnoho nápadů, které je třeba formulovat.
REPORTÉR2:
Mistře, a co vaše nejnovější tvorba?
MIROSLAV:
Ano, inspirace je nevyčerpatelná. Třeba včera jsem si zašel... a byl jsem tam dlouho. A jindy zase zajdu... a tak to má být.
REPORTÉR1:
The Times vás včera označily za jediného žijícího génia. Co vy na to?
MIROSLAV:
Nemluvte o genialitě. Einstein to například neměl rád, když ho nkdo nazýval géniem. Já to taky nemám rád... Ale když tak míní Times... Dobře. Nepopírám to. Jsem geniální.
REPORTÉR1:
Mistře, a co váš sexuální živoD?
MLUVČÍ:
No comment.
REPORTÉR2:
Máte ledničku? [vytáhne řehtačku a řehtá]
MIROSLAV:
[nechápavě zírá, sen končí]
MIROSLAV:
To byl ale... blbej. Blbej sen.
EDUARD:
[k Zuzaně] Aha, taky jste si toho všimla?
JIŘÍK:
Já si toho taky všim.
EDUARD:
Vy mlčte, vás se nikdo na nic neptá.
[vchází Henrietta] HENRIETTA:
Zdravím vás, vzácní přátelé, nejdu moc pozdě?
MIROSLAV:
Ne, ne, je teprve tři čtvrtě. Dobrý večer, Henrietto. 10
JIŘÍK:
[k Eduardovi] Mě, když jsem včera přišel ve tři čtvrtě, zpucoval jak malýho kluka. [mávne rukou] No řekněte, Eduarde, je tohle nějaká spravedlnost?
EDUARD:
Pořád ty vaše stupidity o spravedlnosti. Vy si máte co stěžovat. Mě když bylo tolik, co vám... Dneska už ani nevím, kam mě osud tenkrát zavál. Ale nejspíš mezi Alžířany, Kuvajťany nebo podobné potvory.
HENRIETTA:
Totiž, já měla dneska svatbu.
ZUZANA:
A kdo se vdával?
HENRIETTA:
No, já přece.
ZUZANA:
Né, vážně, jo? A koho sis brala?
HENRIETTA:
Ale, toho nemůžeš znát. Jmenuje se Mohamed Ahmed Saleh Varehuini a je to Egypťan.
EDUARD:
No, to jsou taky pěkný bestie. Já tam byl. Dělal jsem tam pokrejvače. Mimochodem, víte, kolik je třeba v Egyptě pokrejvačů na jednu střechu? Deset.
JIŘÍK:
To když natírají veliký střechy?
EDUARD:
Ale starýho kozla, ale je tam strašný vedro. A vono vás to na tý střeše opíká a griluje a smaží, takže se musí těch pokrejvačů střídat nejmíň deset. A to už musej bejt fakt fachmani. A to my jsme byli. A jednou takhle pokrejváme muzeum - to je taková strašně vysoká budova v Káhiře a jeden z nás, von měl takovej diskutabilní zjev, to už holt někteří máme - sletěl dolů, protože se samozřejmě nejistil - to už je taková pokrejvačská hrdost - až na zem, na chodník, z těch... osmdesáti metrů a nic se mu nestalo. A byl to taky Čech. Klepaly se mu ruce a za boha už na tu střechu nechtěl. To je celkem pochopitelný, že jo. Jenže my jsme to v těch devíti nemohli zvládnout a tak chca nechca musel na tu střechu zpátky, ale pro jistotu už se jistil bezpečnostníma popruhama. No a když z tý střechy spadnul podruhý - von tenkrát nějak neměl svůj den - tak ho ty popruhy samozřejmě zachytily, ale von je neuměl vázat, protože měl taky tu pokrejvačskou hrdost a ty 11
popruhy měl tenkrát na sobě poprvý, takže se nám na nich oběsil. Jak tam visel, tak se udusil; když jsme ho tahali nahoru, tak jsme mu zlomili vaz a při pitvě zjistili, že měl taky zlomenou páteř a dvě žebra, jak spadnul poprvý. JIŘÍK:
A lebku proraženou neměl?
EDUARD:
Ne, palici von měl tvrdou, jako každej Čech. Měl chudák tenkrát smůlu, že ty doktoři nebyli ještě tak dobrý, jako dneska. Voni sice uměli vyléčit všechno, ale málokdo to přežil. A balzamovat uměli taky.
MIROSLAV:
Víte, že mně ty vaše příhody, Eduarde, chvílemi až zaráží?
EDUARD:
No jo, to psal sám život.
MIROSLAV:
Zaráží mě, že je ještě vůbec vnímám.
EDUARD:
Ty vaše hry jsou také velice špatné a přesto je hraju.
MIROSLAV:
Dobře, dobře, vždyť já nic.
JIŘÍK:
Náhodou, to byla pěkná příhoda.
EDUARD:
Vy držte hubu.
ZUZANA:
[k Henriettě] A nemáš aspoň fotku?
HENRIETTA:
Jo, počkej, jednu tady někde mám. [podává Zuzaně fotografii]
ZUZANA:
Ten člověk, ten ženich mi někoho připomíná. Vypadá jako Lord Badminton z tý tvý knížky.
HENRIETTA:
Ano, už jsem to dočetla. Takže nakonec si Lord Badminton Miss Henriettu opravdu vzal. Ale ještě předtím porazí Miss Henrietta v obtížném třísetovém utkání v Dámském Lawn-Tennis Clubu svoji sokyni Miss Walker, čehož si právě všimne Lord Badminton. [procítěně] A pak se koná obrovská svatba. Lord Badminton je tažen dvaceti páry bílých arabů ve svém zlaceném kočáře před oltář, kde stane i Miss Henrietta.
JIŘÍK:
To jste to asi pěkně prožívala. Vám se to líbilo, protože se Henrietta jmenuje jako vy, že?
HENRIETTA:
Hleďte si svýho.
12
ZUZANA:
Ale moment, to je přece fotka ze svatby tý tvý kámošky, jak jsi jí byla za svědka. Je to tak čtrnáct dní.
HENRIETTA:
Taky neříkám, že jsem se vdávala já.
ZUZANA:
Ale jo, říkala jsi, že dneska...
HENRIETTA:
[vytrhne Zuzaně fotografii z ruky] Starej se o svý. [uraženě odejde]
JIŘÍK:
Tak co to měla s tím Egypťanem?
EDUARD:
Zase ji někdo přefik.
Jiříkův sen JIŘÍK:
[telefonuje a přitom nervózně přechází po místnosti telefon je totiž bezdrátový] ...Ale ano, samozřejmě, naše dodávky představují komplexní řešení... Jistě, včetně servisu, záruky v délce jednoho roku a zaškolení obsluhy. Mohu vám zaslat nabídkový... Ne... Ano, můžeme jednat o příští spolupráci... Ano, například v dealerské kategorii D7... Jistě, ty ceny jsou samozřejmě bez daně [mimo telefon] Blbec. [opět do telefonu] Ano, slyším vás. Měli bychom se dohodnout na termínu příštího setkání. Počkejte, podívám se do Svého Digitálního Diáře. [vytáhne malou krabičku a začne do ní důležitě ťukat] Co byste říkal třeba takového osmnáctého? ...V deset nula nula. ...OK. Budeme mít připravené potřebné smlouvy. Ano, mandátní i smlouvu o dílo... Budu se těšit... Ano, já vám taky. Nashledanou. [položí telefon, dále mluví ke své sekretářce] Janičko, prosím vás, byla jste už za tím právníkem? A taky je třeba zajít na berňák, srovnat tu věc s těma odpisama. Já letím do banky. Kdyby volal SYSCOMPROSOFT, tak už jednáme s výrobcem. Kdyby se ozval PROCOMSYSTEMS, tak že ty faktury zdržuje banka. Kdyby volala manželka, tak že ta dovolená na
13
Kanárech letos nebude... Něco si vymyslete. Jo, a je u sebe Ludva?... [k imaginárnímu kolegovi] Hele, koni, beru si tvoji Toyotu. Klíčky mám... Tak čau, pusinky... [odběhne, po chvíli se vrátí] Jo, ještě jsem si vzpomněl: Janičko, prosím vás, jak to dopadlo s tím včerejším... SEKRETÁŘKA:
[vytáhne řehtačku a řehtá]
JIŘÍK:
Jak to dopadlo s tím včerejším... Haló, s tím... Janičko!
JIŘÍK:
Né!
ZUZANA:
Co je vám, Jiříku?
[pauza] MIROSLAV:
Neviděl jste někdo moji bělku?
EDUARD:
Kopněte do toho svého bordelu, až se to rozhrne, tak se tam někde objeví.
MIROSLAV:
[nevrle] Není tady. [k Zuzaně] Kam jsi mi ji dala?
ZUZANA:
Já se o tvoje věci nestarám.
MIROSLAV:
Asi jsi už zapomněla, že jsi moje žena. [pomalu jde k žehlicímu prknu]
EDUARD:
Ne... ne... ne...
MIROSLAV:
[začíná žehlit]
EDUARD:
Jo, už je zase tam.
JIŘÍK:
A proč jde vlastně rejža, vždycky, když se hádají, žehlit?
EDUARD:
Tak.
JIŘÍK:
Aha.
ZUZANA:
Na tu naši svatbu se bohužel zapomenout nedá.
MIROSLAV:
Ale prosím tě. Vždyť ty co si nenapíšeš, tak to ani nevíš.
ZUZANA:
Jen když ty si všechno pamatuješ. Tak kde máš tu bělku, co?
MIROSLAV:
V prdeli, miláčku.
ZUZANA:
No, na jediný, co se ještě zmůžeš, to jsou sprosťárny. A v noci chrápeš.
MIROSLAV:
A že jsem se nikdy neslyšel.
14
ZUZANA:
Ale já to slyším. Kvůli tobě jsem se od svatby pořádně nevyspala.
MIROSLAV:
Nemysli si, ty chrápeš taky a navíc ještě funíš.
ZUZANA:
A tobě se zase dělá pleš.
MIROSLAV:
Tobě taky, drahá. A pod očima máš vrásky.
ZUZANA:
Ty taky. A začal jsi chlastat.
MIROSLAV:
Ty taky.
ZUZANA:
A kouřit.
MIROSLAV:
Ty taky.
ZUZANA:
A nestojí ti.
MIROSLAV:
[bouchne se žehličkou] Ty zmije jedna..!
T,JIŘÍK:
[uklidňují Miroslava]
MIROSLAV:
Já ji jednou zabiju. Nebo ji aspoň vyhodím ze souboru.
HENRIETTA:
To se s ní radši rozveďte.
MIROSLAV:
[zamyšleně] Když já ji ale miluju...
[pauza, přichází Henrietta a nese hromadu klobouků] JIŘÍK:
A pane režisére, jak vlastně dopadlo to jednání na úřadě?
MIROSLAV:
No, to je taky pěkná polízanice. Řekli mi, že na to město nemá peníze a ať si seženeme někoho, kdo za nás zaplatí kostýmy, pronájem, elektriku a tak. Já lítal jako blázen, ale všude jenom krčili rameny. To kdyby přišel někdo z cirkusu, tak o tom prý budou spíš uvažovat. Ale teď, když už cirkus opustil město, doufám, že se mi podaří někoho sehnat.
HENRIETTA:
Já zkusím promluvit s inženýrem Tichým.
MIROSLAV:
To bych vám byl vděčnej, Henrietto, chtěl jsem vás o to zrovna poprosit.
HENRIETTA:
No já to zkusím.
EDUARD:
Vyspí se s ním, to je jasný.
MIROSLAV:
Nechtěl jsem vám to říkat, ale inženýr Tichý je asi naše poslední šance. Takovej soubor jako my se na malým městě neuživí...
ZUZANA:
Zatím se můžeme složit aspoň na ty nejnutnější výdaje.
MIROSLAV:
Nikoho samozřejmě nenutíme. 15
EDUARD:
Prosím vás, kde já bych na to ze svýho důchodu vzal. A tady student [míněn Jiřík] žije jen ze svýho stipendia.
ZUZANA:
Neříkejte, že jste si nic za ta léta ve světě nenaskrblil.
EDUARD:
Bejvaly časy, kdy jsem byl v balíku, ale to už je pryč. Totiž, když jsem žil v Argentině, živil jsem se jako falešnej hráč. Uměl jsem falešnýho pokra, falešný prší, falešný šachy...
HENRIETTA:
Falešný šachy? Co je to zase za nesmysl?
EDUARD:
Jakejpak nesmysl? Já měl třeba náhradní figurky pod stolem. Schovaný, víte? Takže kdykoliv jsem třeba o nějakou figurku přišel, hned jsem si za ni nasadil náhradní. A nebo když jsem chtěl dát soupeři šach a neměl jsem potřebnou figuru na potřebným místě, tak jsem ji tam jednoduše doplnil. Poznal to akorát jeden velmistr, kterej si spočítal všechny moje piony a strašně se divil, že jich mám šestnáct. To mě tenkrát vynes v zubech. A to ještě přitom hrál dalších šestatřicet partií. Ale třeba Lasker, ten byl úplně blbej. Tomu jsem jednou vyměnil při simultánce šachovnici 8 x 8 polí za 26 x 8 polí, takže než on se se svejma figurama dostal k mejm, trvalo to zhruba o pětadvacet tahů dýl a já si ještě při každým druhým tahu nasazoval další figuru. A jeho strašně znervózňovalo, že zatímco na druhých šachovnicích už pomalu spěl k vítězství, mezi našimi figurami byla stále ještě mezera a přesto už evidentně prohrával, protože měl daleko míň figur než já. Nabídl mi remízu a já ji nepřijal. Takže jsme hráli dál a dál a než na mě skutečně zaútočil, byla už takřka celá moje polovina šachovnice, to máme 13 x 8 polí, zaplněna mejma figurama. A on, když najednou uviděl tu spoustu dam, věží, střelců, koní a pionů, tak si myslel, že se z toho zbláznil, vzdal a šel se léčit... Nebo jsem taky otáčel šachový hodiny tak, aby byl soupeř pořád v tísni a časově to nezvládal. A můj husarskej kousek bylo otáčení šachovnice. Technicky je 16
to snadno proveditelné, ale nevěřili byste, jaký problém je šachistu přesvědčit, že když hrál ještě před tahem s bílejma, tak teď musí mít černý. Některý šachisti jsou roztržitý, tak to celkem šlo. No a ostatní se zase náramně bavili, protože jsem je většinou přesvědčil, že je takhle hra živější... Taky jsem hrál falešný člověče, nezlob se. Tam zas ten fígl spočíval v tom, že zatímco ostatní hráči postupovali figurkami po směru hodinových ručiček, já šel proti směru. Takže ihned po nasazení jsem byl prvním tahem v domečku. Zvláštní důraz jsem ovšem kladl na hrací kostky. Měl jsem jedničkovou, dvojkovou, trojkovou, no prostě pro každý číslo jednu kostku, na který bylo po všech stranách právě jen to jedno číslo. Takže jsem měl sedm cinknutejch kostek. JIŘÍK:
Snad šest, ne?
EDUARD:
Ne, sedm. Sedmičková kostka byla takový moje štěstíčko. Tu jsem použil jenom jednou a hned jsem se tím proslavil. Všichni si pak na mě ukazovali a říkali: "To je frajer, to je hráč! První dokázal hodit sedmičku.
JIŘÍK:
A to vám to vždycky takhle procházelo?
EDUARD:
No, abych řek' pravdu, vždycky se našel nějakej šťoura, kterej se v tom začal ráchat. Jako třeba když jsem měl dvakrát za sebou královskýho pokera. Ale k desateru falešnýho hráče patří i nutnost si vždycky pamatovat, kde jsou dveře.
JIŘÍK:
A co tam ještě patří?
EDUARD:
Pravidlo číslo 1: "Nikdy nehraj falešně sám proti sobě." Pravidlo číslo 2: "Nikdy se nenech chytit!" Trojka: "Když tě chytí, zapírej. Snaž se ostatní přesvědčit, že podvádějí oni a ne ty!" Pravidlo číslo 4: "Když se ti to nepodaří, tvař se, jako by se nechumelilo a snaž se celou záležitost obrátit v žert." Pětka: "Měj u sebe vždycky nabitou zbraň!" Šestka: "Nikdy se nesniž k poctivé hře." Sedmé pravidlo už znáte: "Vždycky si pamatuj, kde jsou dveře." Pravidlo 17
číslo osm: "Vždy, když hraješ falešně, měj čisté a vyleštěné boty. JIŘÍK:
A proč, proboha?
EDUARD:
No proč, proč... To je takový pravidlo, no. Já jsem si ho nevymyslel. Pravidlo číslo 9: "Ve hře neustávej, dokud protihráči alespoň ještě něco vlastní. Nahý protihráč není nebezpečný." No a konečně desítka je variabilní pro každou hru. Například pro karty platí: "Než začneš hrát, dobře se protihráčům podívej do karet.
HENRIETTA:
A vynášelo vám to hodně?
EDUARD:
Docela pěkně jsem si žil.
HENRIETTA:
Tak proč jste u toho nezůstal?
EDUARD:
Ještě existuje jedno tajné, zakázané pravidlo: "Všeho moc škodí!"
MIROSLAV:
To se mi právě na vás nejvíc líbí, jak vy všechno dokážete nádherně vypoentovat. Ne, jako tady... [míněn Jiřík]
ZUZANA:
Prosím vás, přestaňte se vybavovat, nezapomeňte, že už je tři čtvrtě.
MIROSLAV:
Jo, on se ten život proti dřívějšku hrozně rychle změnil.
JIŘÍK:
Já si myslím, že se hodnoty nemění.
[na jeviště začínají padat balónky] HENRIETTA:
To máte jako peníze... jsou pořád ještě peníze, protože lidi... jsou... peníze jsou... a lidi... prachy...
[Hudba - Circus Left Town. Na jeviště vtančí Klaun. Poté vyšiluje mezi diváky a leká je. Pak zmizí v zákulisí a po skončení písně se přišourá na jeviště. Táhne za sebou vozík s řechtačkou, bublifukem a balónky.] KLAUN:
Přijel jsem k vám, protože cítím, že to tak má být. Přilétl jsem na křídlech orlů, kteří kroužíce nad strmými skalami shlížejí na váš nicotný svět a marně skrývají pohrdání, protože jen oni vědí, co je volnost. Viděl jsem pomíjivé věže města, pyšnící se chrámy dávno prokletých bohů. Mlžné krajiny, odkud přízračné obludy srší svůj hněv na vše živé kol dokola. Viděl jsem souboj světla a stínu, stín 18
světla a světlo tmy na místě, kde sedm moudrých sluncí nedá nikomu spát. Proplul jsem peřeje tří velkých řek, po tisíciletí požírajících skálu, nad kterou ti pitomí orli bez přestání a odpočinku krouží...Jsem důkaz pro ty, kteří si myslí, že cirkus opustil město. Jsem klaun. Tančím na hranici mezi šíleností a dobrem. Tak.
PŘESTÁVKA
19
2.DĚJSTVÍ
KLAUN:
Přicházím manifestovat právo člověka na vlastní pomatenost - vracím se z míst, kde zbohatlíci na poli moci a slávy kanou ze svých titaniků na podlahu reality. Z míst, odkud první paprsky živoucího dne ruší váš sen a pableskují do vědomí něco, co by mohlo - ale nemuselo být první opravdovou předtuchou čehosi barevného... Jsou místa, kde není vyvolených, není proroků, není zaprodaných, není otroků a přeci je tam fajn, že? Odtud přicházím.
[všichni ohromeně zírají na Klauna, ten začíná opět tančit. Zatím se ale pouze vlní na místě - jako by se vznášel] HENRIETTA:
Jak jste se sem dostal? Tady nemáte co dělat!
KLAUN:
[pohrává si s balónkem] To není balónek, to je bublina. To, co vidíte, to je jen obal na bublinu. Bublina je strašně nestálá skutečnost. Zviditelnit a zhmotnit bublinu umí pouze bublináři. A tak jsem tady. Myslím, že bych chtěl zhmotnit všechny vaše bubliny. Postupně a každému poskytnu svou vizi.
MIROSLAV:
Co je to sakra za chlapa? Vyhoďte ho někdo. Co to proboha plácá? Já mu nerozumím ani slovo.
ZUZANA:
On je snad pod drogama, nebo co. Nemůže bejt nebezpečnej?
KLAUN:
Mezi dnem a vodou je prázdno. Jsem tu, abych toto prázdno vyplnil.
HENRIETTA:
Prokrista, to je blázen. Jaký dno a kde?
JIŘÍK:
Prosím vás, běžte pryč, my na vás nemáme čas. Publikum do šatny nesmí. Už je tři čtvrtě a my budeme muset za chvíli na jeviště. Náš čas je vzácnej.
20
KLAUN:
Víte, co je čas? Viděli jste někdy čas, jak teče ze stolu? Já ho jímám.
[pauza, herci ohromeně zírají] MIROSLAV:
Co to má znamenat? Vždyť to vůbec nemá smysl. Nejsou to nějaký symboly?
EDUARD:
Vidíte, ten odsud asi neodejde.
KLAUN:
Děkuji. [posadí se a asi 3 min nepřítomně cvrnká do balónku]
ZUZANA:
Zavolejte vyvaděčku, tohle přeci není normální. Je to cvok.
KLAUN:
Kdo jsou vlastně blázni? Jsou opravdu duševně nemocní?... Všechny vás zezvláštním. Už jste se někdy vznášeli?
HENRIETTA:
Není s ním rozumná řeč. Po dobrým to s ním asi nepůjde. Nemyslíte, pánové?
JIŘÍK:
Nejste z toho cirkusu, co opustil město?
KLAUN:
Ano, ti měli také jednoho klauna. Žil si ten svůj živoD. [ozve se pískot konvice] Pořád sem, tam a rychleji. Auta, letadla, vlaky, koleje. Zatáčka, výhybka, most, tunel - a na konci tunelu... V podstatě máte pravdu. Cirkusy jsou od toho, aby opouštěly města. [počne vypouštět bublinky]
EDUARD:
Vy se mi začínáte líbit.
JIŘÍK:
Tak ho tu nechte. [odejde pro kávu, pískot utichuje]
KLAUN:
[vystoupí na stůl a podivně na něm balancuje] Padání je pocit, při kterém je žaludek tak nějak blízko u srdce. Protože padat člověk nesmí muset, padat si si musí dovolit. Vždyť padání je tak podobné... kde mám křídla? Ah tak, promiňte, dnes ne... [konečně ztratí rovnováhu a zřítí se ze stolu. Herci jeho pád pokud možno zmírní.]
MIROSLAV:
Nevšímejte si ho. Až uvidí, že o něj nemáme zájem, tak třeba odejde sám... Možná...
ZUZANA:
Určitě ho to přestane bavit.
21
Henriettin sen
[Henrietta sedí na předscéně a zasněně sní; za stolem sedí Lady, dva Lordi a hrají karty] LORD1:
Tuhle jsem hrál kriket s Lordem Hawthornem a ten mi povídá tu novinu týkající se Miss Henrietty. [odloží kartu]
LORD2:
Opravdu? Já jsem s Lordem Hawthornem hrál předevčírem golf a na třetí jamce mi něco podobného říkal. Ale o Miss Henriettě to nebylo... Nesete, Lady. [odloží kartu]
LADY:
Ano, opravdu. V našem Dámském Lawn-Tennis Clubu, po pravidelném nedělním matchi, nad posilujícími dosud vlahými sandwichi, jsem si všimla, že Miss Henrietta really vzkvétá. Skutečně nevím, co jest toho pravou příčinou. [odloží kartu]
LORD2:
Myslíte?
LORD1:
Musím vás o této novině tedy zpravit, abych tak řekl, in detail. Již osmnáctého tohoto měsíce bude muset Lord Badminton oželet svoje oblíbené pólo. Bude totiž tažen dvaceti páry bílých arabů ve svém zlaceném kočáře před oltář, kde ve stejný okamžik stane též i Miss Henrietta, aby navždy se její cesty spojily s cestami již zmínělého Lorda. [odloží kartu]
LORD2:
Zítra strávím Den na dostizích a Noc v opeře. Doufám, že nebude pršet. A nebo jenom trošku. [odloží kartu]
LADY:
Oh, to musíme Miss... vlastně již Lady Henriettě přichystat v našem Dámském Lawn-Tennis Clubu
22
opravdu neformální slavnostní přivítání. Připravíme malý piknik. [k Lordovi2] Mohl byste zavolat vašeho sluhu? [odloží kartu] LORD2:
Oh, samozřejmě. John! [zazvoní na zvonek]
KLAUN:
[přichází s podnosem] Mohu podávat čaj?
LORD2:
Nikoliv. Zde přítomná Lady...
KLAUN:
[sejme z podnosu řehtačku a začne řehtat]
HENRIETTA:
Vy jeden barevnej, počmáranej šašku. [hystericky] Běžte s tou řehtačkou do hajzlu! Zkazil jste mi sen.
KLAUN:
To byla moje vize. Já vám ji půjčil. A teď si ji beru zpět. Najděte si vlastní.
[pauza, herci se domaskovávají a rozcvičují se, studují texty] ZUZANA:
Eduarde, nahoďte mi prosím vás tu pasáž před tím dramatickým uzlem. Víte, to: "Miriam, drahá.."
EDUARD:
Miriam, drahoušku, neopouštějte mne...
KLAUN:
Trošku? Každému je dáno vidět za roh.
HENRIETTA:
Co to? Ježíš, to je šílenec.
EDUARD:
Všechno, co mi náleželo, jsem obětoval pro to, abych získal vaši přízeň. Tak proč, proč mne zraňujete, Miriam? Vždyť vy přece nejste tak krutá.
MIROSLAV:
Zkoušíte, zkoušíte?
EDUARD:
Jo.
MIROSLAV:
To je dobře. Ale tohle je pasáž z úplně jiný hry. A navíc ani není vaše.
EDUARD:
A jó, sakra. Když ty vaše hry jsou všechny stejný. Kdo si to má pamatovat.
ZUZANA:
Ale vy si, Eduarde, nepamatujete ani kolik je vám let.
EDUARD:
No jo, to víte...
MIROSLAV:
To je experimentální divadlo.
EDUARD:
Jo, ale nikomu se to nelíbí.
[přichází Jiřík s konvicí a nalévá do šálků kávu]
23
KLAUN:
Každý prostředek je vlastně pokračování začátku a zároveň, a to je zvláštní, i čekání na konec.
HENRIETTA:
Vyhoďte ho někdo, pro Krista pána.
KLAUN:
Vidíte to? [ukáže kamsi vzůru]
HENRIETTA:
Co? Kde?
[pauza] MIROSLAV:
Tak co je s tím kafem?
JIŘÍK:
Máte ho na stole.
MIROSLAV:
Aha. [k Zuzaně] Máš tu kafe, miláčku.
ZUZANA:
Kolikrát jsem ti říkala, abys mi neříkal, že tu mám kafe. To přece vim, to vidím, že tu mám kafe.
MIROSLAV:
Co na mě řveš? [odchází žehlit]
EDUARD:
Bože můj, už zase žehlí.
MIROSLAV:
Kafe se má pít teplý.
ZUZANA:
Ty tomu vůbec nerozumíš.
MIROSLAV:
Čemu zase, co zas začínáš?
ZUZANA:
Já si začínám? Ty si začínáš. Měls vyzvednout malýho ze školky a musela jsem tam jít já.
MIROSLAV:
Co si to sakra vymejšlíš, to přece já...
KLAUN:
Střetává-li se pravidelně odstředivá a dostředivá síla, nastává stav podivné, harmonické vyváženosti. [k Miroslavovi] Víš, Pepo?
MIROSLAV:
[upustí žehličku, pauza] Když já ji ale miluju.
KLAUN:
Víš, Pepo, každé manželství je v podstatě čekání na rozvod, nevěru partnera, nebo na jeho smrt.
MIROSLAV:
Já nejsem Pepa. Jsem Miroslav.
EDUARD:
To mi připomíná, když jsem dělal dřevorubce v Kanadě, že se tam pěstovala taková disciplína. Já vám to musím vysvětlit podrobně.
MIROSLAV:
Toho jsem se bál nejvíc.
EDUARD:
Ke stahování kmenů z kopců se používají koně, to asi víte. No, a dřevorubci - samozřejmě, že to nezvládnou nějací začátečníci - musí porazit strom tak, aby spadnul
24
velice přesně na místo, na který chtěj. A tak se vyvinula taková zábava - kácení stromů těsně za koně, aby už ty koně nemuseli převádět. Byla to krutá zábava, to víte, koně byli drahý. A já jsem vám znal jednoho - a taky to byl Čech - a ten takhle jednou kácel a nebyl zrovna ve formě. A taky ten kůň sebou pořád cukal, coural po tom lese a tak ten Čech nevěděl, kterej strom dřív porazit. Kůň neměl stání. A Joe - tak se ten Čech jmenoval - říkal: "Já jsem se dneska špatně vyspal. Pořád mám pocit, že toho koně tím stromem zabiju." No, to už měl ten strom podseknutej, že už držel jen na takovým párátku, kůň se najednou zastavil, zafoukal vítr a Joe povídá: "Já to dneska nezvládnu." A v tom se vítr opřel do toho stromu, kůň se pohnul, začalo to praskat a ten strom začal padat. Joe si zakrejval voči, kamarádi ho utěšovali: "To nic, vždyť už to děláš nejmíň sto dvacet let." - nejmíň, voni se tam dřevorubci dožívají vysokýho věku. To víte, práce je to zdravá, pořád na čerstvým vzduchu, trénujou svaly. Teď voni mezi sebou mají takový soutěžní hry, jako třeba s těma větvema, znáte to? To si dva vylezou do koruny a klestěj větve - to je potřeba - čím dřív, tím líp. Dole se to pak blbě dělá, musej se při tom ohýbat. A tak radši vylezou do koruny a hrajou si. No, takže dva jsou v koruně a klestěj, zatímco druhý dva dřevorubci dole ten strom pod nima podřezávaj. A teď jde o to, kdo dřív. Když se ten strom tomu družstvu dole dřív podaří pokácet, tak vyhrává. A naopak - když je ten strom oklestěnej dřív, než poraženej, vyhrává ta parta nahoře. Ty nahoře se taky můžou trefovat těma větvema do těch, co jsou dole, aby jako nebyli moc ve výhodě. A teď ještě záleží na kvalitě stromů. Tam, kde jsou stromy vyšší, tam se těm nahoře těžko strefuje do těch dole a tak ty dole většinou vyhrávaj. Taky mívaj ty vyšší stromy víc větví. Takže na severu Kanady, kde jsou ty stromy vysoký, vítězej ty dole. No a 25
na jihu ty nahoře. Takže ty nejlepší dolní ze severu, od shora Kanady putujou na jih, do dolní části Kanady a tam jsou nejlepší. A zase ty nejlepší zdola Kanady - teda z jihu - co dělaj nahoře, choděj na sever, do horní části Kanady a tam jsou nejlepší. A tak v Kanadě migrujou dřevorubci a všude jsou ty nejlepší... A v tom ten strom konečně spad'. JIŘÍK:
Co, jakej strom?
EDUARD:
No, jak ten Joe trefoval toho koně. Ozvalo se zaržání, takový vyplašený a bolestný, Joe si zacpal uši, protože to neměl rád, to ty koně vždycky dělaj, když jim spadne za prdel strom. A já se jim nedivím. Představte si, kdyby vám spadnul za prdel strom, třeba tady přímo do šatny. A Joe povídá: "Já to věděl, že dneska ne."... No, schválně si to představte, kdyby teď do tady tý šatny spad' strom, taky byste ržáli. A možná byste se z toho některý dokonce i ...
MIROSLAV:
Prosím vás, přestaňte se v tom už ráchat.
EDUARD:
Já jsem na ržání zvyklej, my jsme tam hráli takový hry...
ZUZANA:
A jak to dopadlo s tím koněm?
EDUARD:
S jakým koněm?
ZUZANA:
No, trefil ho ten Joe, nebo netrefil?
EDUARD:
Netrefil, Joe byl totiž nejlepší, dělal to už sto dvacet let.
HENRIETTA:
A to je celý? To je všechno?
EDUARD:
Ale kdepak. Pak Joe přišel k dalšímu stromu a povídá...
MIROSLAV:
Prosím vás, stručně.
EDUARD:
No zkrátka, ten den žádnýho koně netrefil.
JIŘÍK:
A jindy, jindy jo?
EDUARD:
Nikdy, Joe byl totiž nejlepší, vždyť vám to říkám pořád. Von pak musel do důchodu, protože nikdy žádnýho koně netrefil. Děláte, jako byste ho neznali.
JIŘÍK:
My ho neznali.
EDUARD:
To byl pane expert. Dělal to sto dvacet tři let a byl to taky Čech. A jak šel do důchodu, tak se pak nudil a občas večer rozštípal v hospodě stůl. A tak chlapi občas, aby 26
mu udělali radost a taky aby předešli těm ztrátám, přitáhly do tý hospody oknem strom a on si tam klestil. Tak, u piva, jakoby mimochodem. Nikomu to nevadilo, akorát nebylo slyšet slova. Ale voni si stejně nerozuměli, každej byl odjinud, to víte, Kanada. Angličani, Francouzi, Češi, Kanaďani, Turci, Kazaši, Aljašínci, Arméni, Rusové, Portugalové... MIROSLAV:
No dobrý, a jak to bylo dál?
EDUARD:
Jo, a voni, když si chtěli rozumět, tak vylezli na stromy a teď po sobě volali takový to: "Uúúúú... Oáááá... " To měli dohodnutý z práce, takže si rozuměli.
ZUZANA:
A ten Joe ještě žije?
EDUARD:
No, víte, on se mu stal takovej malér. Jak si takhle u piva jednou klestil - to bylo zrovna na Velikonoce - tak někdo zavolal: "Hele, Santa Klaus!". A on jak se lek, to víte, na velikonoce Santa Klaus nechodí, tak seknul nějak nešikovně, vylítla taková velká tříska, prošla mu pravým vokem a zezadu z hlavy vylítla ven, takže bylo krz něj vidět. Všude bylo plno krve a všichni z toho byli strašně smutný.
HENRIETTA:
To víte, taková tragická smrt...
EDUARD:
Ale ne, on se z toho vyblízal, i to oko mu nakonec zachránili.
ZUZANA:
Takže žije?
EDUARD:
Jo, akorát zatrpknul a řek, že už sekeru nevezme do ruky. Už jedině pilu. Teď dělá v nějakým muzeu v expozici 'Dřevorubectví od 19. století do dneška'. Aspoň když jsem ho viděl naposledy, tak tam dělal. A to už je dobrejch osmdesát sedm let.
JIŘÍK:
Osmdesát sedm let? Prosím vás, kolik je vám teda roků?
EDUARD:
Jo, to kdybych věděl, představte si, já to úplně zapomněl.
MIROSLAV:
Tak to byla opravdu pěkná historka.
KLAUN:
Malí bublináři tuší, co by měl Velký Bublinář pro dobro světa vykonat a tráví čekání na Výbuch Supernovy 27
hledáním Velkého Bublináře, jehož pravé jméno je tajné a zakázané. Nikdo Velkého Bublináře nezná. On by věděl naprosto přesně, co je třeba učinit, kdyby ovšem věděl, že je Velký Bublinář. To on ale ani v nejmenším netuší... Představte si plné auto ledniček. [ukáže kamsi vzhůru] ...Vidíte to? Nikdo? Nic? No nevadí, tak dál. Pokud by malí bublináři Velkého nalezli, mohlo by dojít k Výbuchu Supernovy. Smysl je totiž právě v onom hledání. EDUARD:
Hledání? No to je zvláštní...
KLAUN:
Vidíte! [skáče radostí] Gratuluji! Asi vás připíšu do seznamu.
MIROSLAV:
Tak, dámy a pánové, měli bychom se připravit, už je tři čtvrtě.
ZUZANA:
Už jsi našel tu bělku?
MIROSLAV:
Neviděl jste někdo moji bělku?
EDUARD:
Kopněte trochu do toho svého bordelu a až se to rozhrne, objeví se vaše bělka.
KLAUN:
Pardon, já zapomněl. Bublinářství je věda zabývající se tím, jak nejvhodněji vyčkat Výbuchu Supernovy.
MIROSLAV:
Člověče, vy jste blázen... Proč jste sem vlastně přišel?
KLAUN:
Měl jste autíčko na setrvačník? [k Miroslavovi] Co, Pepo?
MIROSLAV:
Co? Já nejsem Pepa!
KLAUN:
To, jak dělá bžžž... [jezdí s imaginárním autíčkem po podlaze]
MIROSLAV:
Sakra, na něco jsem se vás ptal. Proč jste sem přišel?
KLAUN:
Bžžž... Hele, Pepo... Bžžž...
MIROSLAV:
Slyšíte? Co tu chcete? O co vám jde?
KLAUN:
Bžžž... Takový autíčko je moc príma. Ten setrvačník se v něm točí... tak zvláštně... a jak se točí, tak se třpytí... bžžž... vy se tu také točíte a ani o tom nevíte [usměje se] Pěkný rým.. Bžžž...
MIROSLAV:
Proboha, co ten chlap...
28
KLAUN:
Bžžž... [náhle vykřikne] Jenže pozor! [opět s klidnou tváří] Takový setrvačník je pěkná potvora. Do takového uspořádaného setrvačníku se vnese jedno přesně namířené a vypočítané zrnko prachu a takový jinak zvláštní setrvačník se příšerně zadře. Bžžž... WRRRAUM... BURRRGGH... BOOOM... CRRRASH... [imaginární autíčko havaruje, klaun předvádí tancem katastrofu, postupně utichá, všichni na něj bez hlesu zírají] Já jsem to zrníčko... Šturc!
MIROSLAV:
Proboha...
KLAUN:
Jste zbytečně nervózní. Potřeboval byste vyvenčit duši. Zaveďte ji na vzduch, ať se vám vyčůrá.
MIROSLAV:
Jste blázen.
KLAUN:
Už vím. Potřebujete obzvláštnit. [začne tančit a shazuje věci ze stolů]
MIROSLAV:
A ven! Já vás vyhodím. Vyhodím!
KLAUN:
[tančí, pak se zastaví] Unplugged! [zpívá píseň, poté začne opět vypouštět bubliny]
HENRIETTA:
Jděte s těma bublinama už někam.
KLAUN:
A propos, přemýšleli jste už někdny nad významem bukvy 'F'? 'F' se používá při vyfukování bublin, víte? Udělá to takové to 'PFFF'. [předvede] No, vidíte.
ZUZANA:
Chlapi, vyveďte ho někdo. Já se chci převlíknout.
EDUARD:
Proč? Jen ať tady zůstane. Mě se líbí.
JIŘÍK:
Mě taky.
EDUARD:
Vy držte hubu.
JIŘÍK:
Co na mě furt Eduarde řvete? Co proti mě máte? Co proti mě sakra pořád máte?
EDUARD:
Dejte pokoj s vašimi hloupými řečmi.
KLAUN:
Rozpor mezi přežitým a nedožitým se nejlépe projeví ve způsobu čekání na Výbuch Supernovy. Přežité dávno ví, že živoD je jen čekání na Výbuch Supernovy, nedožité to tuší, ale brání se tomu. A přitom každý živoD je jen
29
čekání na Výbuch Supernovy. A nebo takové míčové hry. Víte, ona každá volnost šíleně omezuje. HENRIETTA:
Já se zblázním, to je horší než Eduardovy historky.
EDUARD:
To když jsem dělal dřevorubce v Kanadě...
HENRIETTA:
To už jste dneska jednou říkal.
EDUARD:
Vážně? Já myslel, že včera.
HENRIETTA:
Včera taky a dneska zas.
EDUARD:
No tak promiňte, to víte, ta moje paměť. Já už si ani nepamatuju, kolik je mi roků.
ZUZANA:
To už jsme taky dneska slyšeli. A ne jednou.
KLAUN:
Abych se vrátil k tomu seznamu. Mám v něm bublináře. [vytáhne seznam bublinářů, čte, a tím občas přerušuje Eduardovo vyprávění]
EDUARD:
No tak jinou: Když jsem dělal zdravotníka, přivedli mi jednou takovýho strašně zakrvácenýho chlapa a jak ho umejvám na operaci, tak koukám, on je to Číňan. Meju dál a říkám si, že ty šikmý voči - von měl totiž šikmý voči, to některý Číňani mívaj - ty černý vlasy, široký lícní kosti odněkud znám. A vtom mi svitlo. Vždyť je to Chu!... Nebo to neni Chu? A tak ho zkusím oslovit. Povídám: "Chu?" A on na to: "Co blbneš, Chu je můj brácha. Já jsem Ku." A tak jsme se potkali po létech. Abyste tomu rozuměli, my jsme spolu šerpovali v Tibetu. I s jeho bráchou Chu. Ten Ku mu byl strašně podobnej. Oba bráchové jako by vypadli z očí svýmu otci Bu. I když někdo říkal, že jsou spíš po matce Du. To říkal hlavně strýc Hu, kterej si myslel, že Ku a Chu jsou jeho. A tak já povídám "Chu..."
JIŘÍK:
Snad Ku, ne.
EDUARD:
Vidíte to, strašně si je pletu. A tak se ho teda ptám "Co se ti to, Ku, stalo?" A on říká "Ale to víte, pane Chlumecký, cirkulárka."
HENRIETTA:
A oni dokázali vyslovit tak dlouhý jméno?
30
EDUARD:
No, často mi říkali jenom "Chlu". A když jsme se pak znali víc, tak už taky "Eduarde". A nebo přezdívkou "Radovan Malina". Tak se mi tam říkalo, vtipné, že?
MIROSLAV:
Úžasně.
ZUZANA:
A co se mu stalo? Uříz' si prst?
EDUARD:
Nepředbíhejte. A já se ho ptám: "Co se ti to stalo, uříz' sis prst?" A on na to "Co prst, celou ruku mi to vzalo. Ale jak mám ty dlaně tvrdý z toho, jak jsme za mlada lézávali, tak mě to jen tak poškrábalo. Ale byl jsem z toho úplně vzatej, tak jsem si šel dát štamprdli a před kurníkem jsem zakop vo jaka. On byl mladej, takový jáče. A jak jsem o něj zakop, tak jsem spad' přímo do hromady klobouků.
HENRIETTA:
Jakejch klobouků zase?
EDUARD:
On zrovna u něj přespával obchodník se slamáky, kterej zásoboval všechny rolníky na rýžovejch polích v kraji. A nějaký ty slamáky rozmačkal. Ne, že by to byla taková rána, ale on jak viděl to jáče, jak se mu směje do očí, tak dostal hroznej vztek a všechny ty klobouky mu rozdupal. A to už se na něj hnal i ten obchodník. Jak se rozpřáh', Chu mu uhnul...
JIŘÍK:
Snad Ku, ne?
EDUARD:
Ale no jo, pořád. Tak teda Ku mu uhnul a vrazil do toho cirkuláru, kterej ještě běžel, von na něj spad' a tak ho zřídil. Ale ten obchodník taky nepřišel zkrátka. Díky tomu, že nedodal klobouky všem těm rolníkům, tak všichni dostali úpal a ten kraj měl tím pádem nejmenší výnosy v tom roce. No a já musel tomu Ku udělat několik operací. Jenže jsem při tom přemejšlel o tom, co mi říkal, takže jsem mu z roztržitosti přišil pravý ucho místo levýho a levý místo pravýho. No, moc mu to neslušelo a tak chtěl, abych mu to přešil. Ale komu by se s tím chtělo párat. A nakonec mi ještě přišel poděkovat. Začal totiž chodit do herny a hrát poker. Nevím, jestli to znáte, je to taková
31
rozmarná taškařice. Sedí se kolem stolu a hrajou se karty o peníze. MIROSLAV:
Děkuju za vysvětlení.
EDUARD:
No, a kolem každýho stolu postávají hloučky kibiců. A ti kibicové si šeptaj mezi sebou, co má kdo za karty. Ale musej strašně potichu, protože oni by je jinak zastřelili. No a ten Ku měl velikou výhodu.
HENRIETTA:
Snad Chu, ne?
EDUARD:
Taky se vám pletou, že jo? Kdepak, tohle byl Ku. Von díky těm mnou vobráceně přišitejm uším všechny ty kibice slyšel a vždycky vyhrával. Ale zase naopak neslyšel, jak si přihazujou protihráči, takže hrál strašně při zemi a moc tím pádem nezbohatnul. Ale zase když mu nadávala manželka, tak se jenom tvářil kajícně, ale jinak ji vůbec neslyšel. Když mu chtěl říct' někdo něco z očí do očí, musel si stoupnout na něj.
JIŘÍK:
Ale proč? Von měl i voči vzadu?
EDUARD:
No jo, jedno jo.
ZUZANA:
Tak vy umíte šít? A proč jste to neřek, když jsme potřebovali spravit kostýmy?
EDUARD:
Já šiju jen živý. Tkáně a tak.
KLAUN:
[dočte seznam bublinářů] Plus celý klub osamělých srdcí. To je rezonance, panečku!... A nebo kulečník. To je zvláštní... Víte, bublináře si můžete představit takto: [tančí] Tady je Velký Bublinář, tady malí bublináři. A mezi nimi - samí bublináři. A taky vedle, před, za, nad, pod, vlevo, vpravo, nahoře, dole, inside, outside a všude jinde. Ale není jich moc. Jen trošku. A právě proto je potřeba, aby malí, malincí, ještě menší bublináři o sobě věděli a rezonovali. To rezonování - to mi dělá dobře.
[pauza] JIŘÍK:
Pánové, včera dávali takovou detektivku v televizi...
MIROSLAV:
Vážně? 32
KLAUN:
Když člověk pronáší něco, co se obecně nazývá pravdou, měl by se ozvat hlas bublináře a potvrdit proslovené. Zvláštní, že?
EDUARD:
Tak.
KLAUN:
Bublinářství, to je smysl všech sporů. A spor, víte... [nepovažuje za nutné dokončit větu, herci čekají, ale nic se neděje]
HENRIETTA:
Spor o co? Proč?
KLAUN:
Neptejte se PROČ. To není podstatné. Ptejte se ŽE... Ještě nic?... Dobrá, poslechněte moji vizi. Půjčím vám ji. Ale doufám, že si brzy najdete svoji vlastní a mě necháte být... [obrátí se k Miroslavovi] Třeba vy. Co po vás zbyde, Pepo?
MIROSLAV:
Jak, zbyde?
KLAUN:
Až nebudete v této manéži.
MIROSLAV:
To jako až umřu?
KLAUN:
Hmm... Dá se to tak říci.
MIROSLAV:
Napsal jsem deset divadelních her, mám byt, auto, ženu, dvě děti...
KLAUN:
No, dobrý. A na ty hry, kde jste vzal podstatu?
MIROSLAV:
Jakou podstatu? Na ty jsem přišel, ty jsem sám vymyslel.
EDUARD:
Tak buďte rád, že máte byt, auto, ženu, dvě děti, Pepo.
MIROSLAV:
[zle se podívá na Eduarda] Nejsem Pepa, Malino... Radovane.
KLAUN:
Proč mi nechcete říct, kde jste vzal podstatu, Pepo?... Vidíte to?! [ukáže vzhůru]
JIŘÍK:
Co?
KLAUN:
Tam za rohem.
JIŘÍK:
Tam žádnej roh není.
KLAUN:
Tak to asi není váš roh. Každý má několik svých rohů a je třeba občas za ně nahlédnout.
JIŘÍK:
Ale to není možný, vidět za roh.
KLAUN:
Každému je dáno vidět za roh, ale málokdo to zkusí. Proč si myslíte, že to nejde, když jste to ještě nezkusil? 33
JIŘÍK:
Prosím vás, dejte mi už pokoj.
KLAUN:
Víte, mě ten váš lidský svět baví. ŽivoD a tak. Ta úpornost, s níž zahajujete nové a nové, předem prohrané, partie kulečníku. Ta síla, se kterou se s rozbitou tváří zvedáte z prachu a začínáte stavět nový dům na spálených troskách toho prvního. Líbí se mi to vaše směšné nutkání zabíjet svého bližního, jakož naopak i snaha zachraňovat mu živoD, často jen proto, aby si ho mohl vzít sám. Líbí se mi, jak si dokážete lhát... Ale nejvíc mě fascinují vaši Hamleti, ktěří nevědí, oč tu běží. [pauza] Nu což. Nezbývá než zhmotnit poslední bublinu.
Eduardův sen [dva mniši směrem k publiku] MNICH1:
Slyšte vyprávění o tom, kterak Eduard Silný z Chlumu ke svému přízvisku Drakobijec přišel.
MNICH2:
Na západ od Modrých hor, severně od Vyschlých mokřad na území knížectví Reduxe Spravedlivého objevila se vlivem kletby zlého mága Superfixe bestie bestií nejčernější tvor, na jakého kdy paprsky sluneční dopadly hromový Balrog B6.
MNICH1:
I pokryl zemi mohutný stín, ta se počla třást, plameny pohltily nejedno město a ohromné vody povstaly a zahubily mnohá stáda až dosud v poklidu se pasoucí v údolí knížectví Reduxova.
MNICH2:
Kázal kníže Redux vyslati posly na všechny strany všehomíra, by zvěstovali onu hroznou novinu a zažádali spřízněné okolní vládce o pomoc.
MNICH1:
Dozvěděv se o těchto věcech věru zlých proslulý Eduard Silný z Chlumu řečený Lamželezo, jal se vsednouti na svého oře a vyrazil tryskem nevídaným zachrániti zem knížete Reduxe. 34
MNICH2:
I přijel Eduard v pravý čas, neb Balrog už dobrou půli knížectví zatopil, zadupal či v prach obrátil a na sídlo knížecí skočit se chystal.
MNICH1:
Tak zaburácel Eduard Silný hlasem hromovým: "Otoč se červe prachbídný a pohlédni v tvář do očí mých, pohlédni v tvář do očí největšího bojovníka od dob Aragornových. Utkej se se mnou v rovném boji, jehož vítěz již znám je teď a ty to nejsi."
MNICH2:
"Ha... Ha... Ha... " odvětil Balrog B6 a od smíchu toho Modré hory místy zežloutly. "Kde jsi, pidižvíku, jehož dnové jsou sečteny? Kde bere se troufalost v tak křehkém uzlíčku masa a kostí?" To zařval Balrog a v ohromného šestihlavého draka se proměnil.
MNICH1:
I započal boj lítý a nemilosrdný...
EDUARD:
[vchází, M1 a M2 padají na kolena]
MNICH2:
Ó, ctěný Eduarde z Chlumu, řečený Drakobijče, mistře řádu bojovných rytířů modré pampelišky...
EDUARD:
Zkraťte to.
MNICH1:
Rozjímáme právě o tvé statečnosti, ó pane. Čteme epos o tvém hrdinném zápasu s drakem - Balrogem.
EDUARD:
Co epos o přemožení mága Superfixe? Kdy bude hotov?
MNICH2:
Na tom již pracujeme.
EDUARD:
Dobrá, dobrá, teď však jděte přivítat prince Prudochvojku třetího. Zapějte mu třeba... ódu na mě. [chvíli přechází a mne si ruce. Světla se rozsvítí, Klaun vybafne na Eduarda]
KLAUN:
[řehtá řehtačkou] Lek jste se, co?
KLAUN:
Každému je dáno vidět za roh... Tak ještě jednou a naposled. Vidíte to? [Začne znít hudba. K začíná tančit a postupně s sebou strhává ostatní.] Všichni jste v tunelu svých snů. Vlaky,
35
vlaky, koleje. Jen výhybka, most, tunel a na konci tunelu... Miss Henrietta je ovšem příliš blbá na to, aby si ji Lord Badminton, byť je co chvíli tahán dvaceti páry bílých arabů ve svém zlaceném kočáře, vzal. [Henrietta odtančí] Manažer Jiřík Krupička nemá ty lokty, aby se vypořádal s hierarchickým managementem. [Jiřík odtančí] Co to tu...? [vezme do ruky svetr s jeleny bez jelenů] Ale, no tak. Fuj! [hodí svetr po Zuzaně, ta odtančí] Tady Pepa experimentuje, ale podstatu nemá. Shit. [Miroslav odtančí] Eduard už je docela barevný. Ale netřpytí se mi, netřpytí. [Eduard odtančí] [Hudba utichá, Klaun bere do náručí balonek a obrací se
směrem do publika] Jak to, že netančíte? Vy to nevidíte! Ubožáci. Žebráci. Jste jak ti pitomí orli... [vyhrůžně] Já vás roztočím jako Čenda jezevčíka!... Víte, já někdy - v rámci dobra - musím být i zlý. Jen se točte. To pak uvidíte rohů. Ale za ně? Nikdy!... Jak vás tak pozoruji, žádná škoda. Chamraď. To už radši ti pitomí orli. Ti aspoň krouží, když už netančí. Ale vy? Jenom sem - tam. [zrychluje a křičí] A znova: tam - sem zpátky. A co nejrychlejc. Letadla, auta, lodě, vlaky. Vlaky - koleje! Jen výhybka, most, tunel... A na konci tunelu... Šturc. [Klaun bouchne balónek, tma]
KONEC
36