Tradiční cirkus žije.
Co o něm ale ví současný člověk v době informačních technologií? To co si vygoogluje, to, co ho v prvních pár vteřinách zaujme v televizním spotu či na YouTube. V dnešní době zaujmou ti viditelní, jiní, barevní. Principál s hipísáckou vizáží, ten s tygrem na vodítku, v blízkosti lídra politického hnutí. Jaký je dnešní tradiční cirkus? Ten pod šapitó v kruhové manéži, ten, kde jsou zvířata, artisté, klauni nebo komici, kde hraje hlasitá hudba, kde se prodává cukrová vata a místo frkaček světelné meče pro malé kluky. Může o něm podat svědectví muž, který se vymyká představám o tradičním cirkusákovi? Neuvidíte ho v červené atile – v tom archaickém oděvu uherských hulánů z předminulého století, který byl po léta spojován s cirkusy, ani v černém fráčku s cylindrem. Neuslyšíte ho, jak s chrchlajícím a vazbícím mikrofonem uvádí program ve vlastním podniku, natož aby nahrával na „vtipné“ odpovědi prostořekému klaunovi. Ale když ukážete jeho snímek každému druhému u nás v Čechách, řekne: „To je ten komediant… od cirkusu. Principál.“
se, aby cirkus, jako žánr zábavného umění u nás přežil a vydělal na sebe a samozřejmě na ty, kteří ho dělají.
Dvě tváře
První: Ten extrovert, který je svým vzhledem nezaměnitelný. S dlouhými vlasy, vousy spletenými do copánků, masívními šperky, které dávají vidět souvislost s divokými zvířaty; kožený klobouk, dlouhý plášť. Vzor chybí. Když Johnny Depp a jeho kostyméři hledali předlohu pro vizáž piráta z Karibiku, měli před sebou hvězdu The Rolling Stones Keitha Richardse. Jaromír Joo je originál, předlohu nemá. Když zpovzdálí sledujete jeho činnost před představením, zdá se, že je nezúčastněným protagonistou děje. Usmívá se, hovoří s příchozími, je klidným hostitelem. Rád hovoří o úspěchu svého podniku, neuslyšíte ale od něj kritiku konkurenčních českých cirkusů, vždyť tam nechodí. „To je jako kdyby se gynekolog díval klíčovou dírkou do dámské šatny“, rád říká. Všichni kolem mají respekt před autoritou svého chlebodárce. Soustředěně sleduje, jak všechno klape: Uměním je mít na všechno svoje lidi. Pro pozorovatele se vkrádá otázka, zda jde jen o přepečlivě hlídanou image a není-li to s principálem ve skutečnosti jinak.
Druhá: Jaromír Joo sedí pohodlně ve své knihovně, tisíce
Pokusme se hledat v jeho příběhu odpovědi na to, jaký je dnes cirkus a proč je takový, pokusme se poznat pozoruhodného muže. Pro někoho možná povrchního samožera, který nedělá to, co by okolí od ředitele podniku o 40 zaměstnancích s početnou širokou rodinou očekávalo. Snažme se poznat člověka, který miluje svou práci, dává jí všechno, snaží
knih ho obkružují v největší místnosti jeho nové vily ve Zbožíčku u Milovic. Kouří cigáro a vypráví, co pro něj knihy znamenají: Jeho svět, do kterého za ním nikdo nemůže, cestuje v něm, prožívá příběhy. „Když máme odehráno, zalezu si do kempinku a čtu si. Za týden dvě až tři knihy. Můj děda Felix, ten z Jugoslávie, po kterém mám své příjmení, taky hodně četl. A když jsem dělal jako mladý neplechu a máma mě držela pevnou výchovnou rukou, říkala: „Von je blázen z těch knih.“
8
9
Jaromíru Joo je letos šedesát.
Rozpovídá se o tom, co pro něj znamená rodina. Lidé, kteří ho podpoří, když je těžko. Ukáže na svých tetovaných pažích krédo, stejné jako holywoodský herec Clint Eastwood: Nevztekej se, pomsti se! A jména svých – Marcely, Marcelky a Marcelinky. „Bojím se o ně, o všechny, ten náš život u cirkusu je na hraně. Balancujeme na ostří nože. Děláme s nebezpečím, přijde mi, jako kdybychom byli jednou nohou na druhé straně.“ Na hrudi má vytetováno jméno svého cirkusu Jo-Joo.
hLEdÁní
jARoMírA jOo rOZhOvoR
10
Jaký je život u cirkusu? Je jiný. Je to poslední romantika na světě. Je plný adrenalinu, toho strachu, toho očekávání, co nás čeká na příští štaci. Protože jsem nic jiného nepoznal, tak bych nechtěl ten stereotyp, chodit do stejné práce, stejných obchodů, vodit každodenně děti do stejné školy. Na to bych si nezvykl. Mám to rád tady ve Zbožíčku, ale nemůžu se dočkat, až v předjaří vyrazíme na turné a s podzimem se vrátíme. Máme široký domov. Těším se do Brna, to je pro nás město zaslíbené, chodí tam na nás úplně nejvíc. Těším se na ten jejich škvarkový chleba, na našeho pekaře. A taky, posledně jsem tam za 6 neděl hostování dostal 120 lahví vína a slivovice. V Karlových Varech, tam na nás chodí lidi z paneláků, přivítají nás vždycky čerstvými voňavými buchtami a pálenkou. Nebo v jednom z nejbližších měst, v Nymburce – tam zajíždí ročně tak čtyři – pět cirkusů, tam nám dávají najevo, že se na nás těší, protože jako jedni z mála za sebou necháme uklizeno, na placu je větší pořádek než před našim příjezdem. Život u cirkusu, to je nekončící strach o blízké. Sám jsem už v jednadvaceti spadl z výšky ze šikmého lana ze sedmi-osmi metrů. Bylo to v roce 1977 v maďarské Pécsi. Sjížděl jsem ho, ve větru se rozkmitalo a už jsem byl na zemi v pilinách. Probral jsem se v nemocnici. Ruku v rumpálu, srovnávali mi zaraženou kost. Měl jsem prasklou pánev a dva obratle, rozdrcené zápěstí. Když jsem se z toho jakžtakž vybabral, musel jsem se po vlastní ose dostat domů. Tak jsem jednou nohou a jednou rukou řídil auto. Ze státních cirkusů pro mě nikoho neposlali, natož aby mi zaplatili letadlo. Dostal jsem invalidní důchod a mohl jsem (aniž bych to pořádně rozjel) skončit s cirkusovou kariérou. Ale nedalo mi to, k balanci na laně jsem se vrátil, i když už to nebylo jako předtím, ve výšce jsem se přidržoval lonže, zakousl jsem se do žonglování. A naučil jsem se další cirkusovou profesi. Život u cirkusu, to je radost z mých blízkých. Třeba, když vidím mého nejmladšího vnuka Dana. Do 3,5 roku nevkročil
do manéže. Jiné děti se předvádějí, napodobují, co vidí. Ale on ne. Tak jsme pomalu hledali, co by ho mohlo zajímat. A on jednou vzal cvičky a „stal se z něj artista“. Dneska, v pěti letech, je zarputilý akrobat, který se musí vyrovnat starším klukům z rodiny. Všechno prožívá a strašně mu na úspěchu v cirkusu záleží. Život u cirkusu, to je čtyřicítka lidí z širší rodiny. Tři naše generace, zaměstnanci, lidi, za které mám zodpovědnost. Náš cirkus je rodinný, založený na mých dětech Patrikovi, který je ředitelem a manažerem, dceři Marcelce, která se spolu se snachou Danou stará o choreografii, výpravu a kostýmy, a bratru Jindřichovi Joo, artistovi a trenérovi, který po tátovi zdědil schopnosti naučit děti různým druhům cirkusového umění. Kromě nich máme mladé hvězdy, mého vnuka Jaromírka a Jindřichova patnáctiletého syna Ba (správně se jmenuje také Patrik Joo, ale tak mu nikdo neřekne). Oba jsou známí z televizní show Česko Slovensko má talent, kde se jako Strýc a synovec Joo umístili na konečném druhém místě. Můj nejstarší vnuk (pro změnu také) Patrik, letos jednadvacetiletý, zpočátku do manéže nechtěl, zvířat se bál a k artistice ho to netáhlo. Byl jako dítě i puberťák dost nemocný. Ale vyznal se v technice, lákalo ho všechno kolem počítačů. Tak se staral o světla, hudbu, o techniku. A dnes: jeho miláčky jsou naše pumy, vystupuje s nimi bez gitru (ochranné klece) v manéži a můžete ho vidět jako artistu na svislé tyči. Osoba, bez které by to nešlo, je moje žena Marcela. Je duší všeho, potom, co skončila s artistikou na vzdušné hrazdě, tak konferovala, ale nejdůležitější je, že se o všechno stará, na nic nezapomene a hlavně: vydržela se mnou více jak čtvrtstoletí. Kdo zná trochu blíže cirkusové prostředí, potvrdí, jakým problémem jsou tenťáci. Stavěči, cirkusoví dělníci, zřízenci, ošetřovatelé zvířat, lidé do autoprovozu a jiné potřebné profese. Obecně je mezi nimi ohromná fluktuace, k cirkusu,
12
13
Stoj jednoruč na pevném drátě tentokrát bez ochranné pomůcky Na balanční dovednosti náročný trik. A ocelové lano řeže do ruky! V zimovišti státních cirkusů v Horních Počernicích byli artisté z těchto dovedností zkoušeni před komisí. A nešlo jen o umělecký výkon. Ten je ostatně subjektivně těžko hodnotitelný. Komise artisty zkoušela také z politických znalostí. Nejinak tomu bylo u jiných umělců zábavní branže, třeba i u populárních zpěváků.
Jaromírek s maminkou Slávkou na pražských Příkopech (1959)
Koně v cirkusu nejsou jen nedílnou – a často vrcholnou – součástí programu. Až do 50. let 20. století sloužili
Měli to z jejich bydliště v ulici Na Poříčí kousek. Po Příkopech ještě jezdila tramvaj. V tomhle kloučkovi byste sotva hledali extravagantního principála.
jako tažná zvířata. Na nedatovaném snímku táhne spřežení vůz na loukoťových kolech. V průčelí vchodu do cirkusu zavěšen obraz lva. Ano, u nás uvidíte živé lvy! A také tablo s fotografiemi z programu.
98
99
O PŘESTÁVCE i 2O14 JIČÍN
52
53
PYŠNÁ MÁMA i 2O11 MLADÁ BOLESLAV
54
55
CIRKUS JO-JOO i 2O13 PLZEŇ
56
57
