Petra Hůlová Cirkus Les Mémoires
Torst
Cirkus Les Mémoires
Petra Hůlová Cirkus Les Mémoires
Torst
Děkuji Veronice, Edgarovi, Jonatanovi, Yizhou, Rahimovi, Míše, Tomášovi, Hynkovi, Lvovi
© Petra Hůlová, 2005 © Torst, 2005 ISBN 80-7215-256-4
1 Byla sobota, v bytě u Terezy tmavo a za zdma to věčný protivný vrzání jak soulož usilovnejch milenců na prastarý posteli, někdy ji to dovádělo k šílenství. Jednou kvůli tomu dokonce vylezla na střechu, protože Eran říkal, že tam může být něco povolenýho, disk satelitu nebo nedovřený okno do světlíku, ale na střeše leželo jen pár rozbitejch flašek a rozmáčený papírový kelímky. Asi nebyla první, koho napadlo tam přes požární balkónek vylízt. Fire escape. Hláskovala to matce do telefonu, když jí o tom vyprávěla. Na matčinu otázku, jak se má, vždycky vybrala jednu z těch neškodnejch příhod, co se jí zrovna staly, a se všema podrobnostma ji vylíčila. Jak do pokoje vlítnul pták a ona ho celý dopoledne chytala do mikiny, jak si myslela, že ztratila kreditku, co propadla podšívkou v kabátě do vnitřní kapsy, jak jela autobusem hodinu na opačnou stranu a pak vysedla a byla tma a na zastávce mužskej, co na ni koukal a koukal, a taxík zpátky stál třicet dolarů. O Ramidovi nic. Teď ještě ne. Položila telefon a čekala na vlnu toho zhoupnutí. Jsi sama a dělej si, co chceš. Jak z cigára, když natáhla po měsíci, kdy se s tím pokoušela skončit. Ta opojnost. Jenže někdy jí z ní bylo spíš do breku. Ten den, co bylo teplo a Tereza potkala Ramida, matce nevolala. Vzala knihu, oblíkla kozačky, dole nakoukla do prázdný schránky a albánskýmu domácímu řekla hi. On říkal pokaždý hi, how are you, ale Tereza vždycky jen hi a usmála se. Neměla ho ráda a měla pocit, že on ji taky ne, jenže křivácky. 7
Jako že něco proti ní kuje a jednoho dne se místo hi, how are you, zamračí a něco špatnýho se stane. Protože zdravit tak často někoho, koho člověk nezná, je nebezpečný a nemělo by se to dělat. V parku už byly až na jednu všechny lavičky zabraný. V malý kašně uprostřed pokřikovali vrabci a křídlama vířili drť z loňskejch spadanejch listů. Před kašnou stál chlapík s rozloženým stojanem a štětcema, Tereza mu nakoukla přes rameno. Jen žlutý a oranžový skvrny, ptáci s kašnou nikde. Koho tyhle věci taky dneska zajímaj, napadlo ji, a pak zrychlila, aby jí to jediný volný místo někdo nezasednul. Ženský, co jak lodě brázděj chodník s velkejma kočárama, staříci s rozechvělejma nohama, co když si jednou sednou, je to napořád, mužský s rozšmajdanejma botama, co držej jen izolepou, a zrovna tam jeden takovej stál a zdálo se, že se rozhlíží, kam to zalomit. Natáhla nohy, ať si o ně někdo klidně zakopne, a zaklonila hlavu. V tomhle městě je to jako ve filmu. Místa, který znala z kinosálů, jenže bez toho obdélníkovýho rámování. Jako když se otevřou dveře do pokoje, kam jste dlouho předtím koukali jen klíčovou dírou. Podařenej den, no ne? Jako v těch filmech. Někdo přijde, osloví ji a budou se dít věci. Jak se jmenuješ? Podívala se vedle sebe. Já jsem Ramid. Bydlím tu. Tereza. Těší mě. Ve svým jazyce by to neřekla. Směšný. Hraješ na klavír? Máš takový ruce. Tereza zakroutila hlavou. Tohle jí říkali všichni. Taky modrý oči jako trnky. Podle babičky. Blankytně. To říkal Jón. A povedený uši. To ji taky naučil. Kou8
kat se na ně lidem a řadit je podle toho do skupin. Nikdo před ním s ní o uších nemluvil. Ukaž. Měla tehdy dlouhý vlasy. Odhrnul je. Druhý měla procvakaný náušnicema. Chceš vidět moučnýho červa? řekla tehdy. Vytáhla kovovej plíšek, zatlačila na dírku a jeden tenkej bílej vylezl ven. Kdysi měla tolik náušnic jako let. Na patnáctejch narozeninách. Teď sedí tady, jako pahýl před ní trčí Ramidova ruka a vůbec se při tom nechvěje. Ona by si tu svou natáhnout netroufla. Rozhodně ne celou. Prsty to možná. Ukázat, jak jsou klavíristický, i když nic neuměj. Tuhle mi dej. Levou. Tu nepracovní. To znala. Mateřský znamínka, jizvy, pigmentový skvrny a ke každý z nich nějakej příběh. Kluk z první lavice jí v šestce o přestávce bodnul plnicím perem mezi palec a ukazovák a pod kůží jí od tý doby zůstala modrá kulička. Než se, Terinko, vdáš, bude to pryč, říkala jí babička, když byla malá. Tu ruku, co jí tenkrát babička v prstech hladila, teď má Ramidovi ukázat. Ramid. Jak ultra rychlej prací prášek nebo lék proti bolení hlavy. Umělej kámen, kousek z pyramidy, něco východního s hranama. Vypadal tak. Tmavej, s očima vzadu jak pod převisem. Terasu měl Ramid plnou igelitek s věcma. Přes ramínka přehlý kalhoty a složený mikiny s trikama pod igelitem matným od prachu. Už to tam muselo ležet dlouho. Předělávám to tu. O zeď stály opřený dvě prkna, asi na něco v kuchyni. Dlouhej život možná ne, řekl jí v tom parku, když se potkali. Cizí mužskej. Koukal se jí do ruky a pak ji pozval domů. 9
Úzkej dům stisklej mezi dvěma, jako trpěnej. Chyba, že s ním sem jen tak jdu, říkala si, když už před ním stáli. Když si strčíte pěst do mikiny a trochu tam s ní hejbáte, vypadá to, že máte bouchačku. Ramid mezitím tahal ze schránky před domem naditý psaní. Aspoň tady bydlí, blesklo jí. Něco mu chodí a má k tomu malej klíček jako já. Anebo je až moc chytrej. Ale není, protože já na to teď myslím taky. Že něco může bejt a vlastně bych se neměla divit. Dveře klaply, šero v úzký chodbě před schodama, na zašedlým sešlapaným koberci pár letáků, co někdo vyhodil ze schránky. Sebrala propisku, co ležela na zemi, takhle brala věci, co se mohly hodit, a šla za ním nahoru po úzkejch schodech, jen o něco širších než Ramidovy záda. Skřípalo to, ale ztišeně kvůli koberci, co tam byl všude nalepenej, ale teplej dojem nedělal, spíš špinavej, jako ty stěny kolem, co se zdály jak od sazí v chalupě kolem kamen na polena, jenže tohle bylo v úplným centru New Yorku. Napadlo ji, co asi dělá, že má v takovýhle lokalitě na nájem, a jestli mu takový napěchovaný obálky přicházej často. Jí ne. Schovávala si je pak na starý papíry, co se z jedný strany ještě mohly hodit. Chystám se vymalovat, takže promiň, řekl Ramid, když odemknul a do chodby zavanul teplej odér bytu, co je malej a nebydlí v něm žádná ženská. Něco z vaření po kari rejži, něco ze starýho gauče, z těch polštářů, co se chce kašlat, když v nich máte dýl hlavu, ulepenej půloblouk kolem titěrný linky, prach na místech, co se nevytíraj, pod vázama a tak. Věci seřazený jako u ženský, na parapetu serepetičky. Malá televize ve výklenku od krbu, to jediný jí přišlo nápaditý. Celý to mohlo mít tak tři10
