Cesta do Ameriky Prázdninové cesty l93l
Tento doslovný přepis deníku, jenž byl psán během mé cesty do Ameriky v létě 1931, zachycuje bezprostřední dojmy na moři i na souši. Bylo mně 16 pryč (16 let a 7 měsíců). Nejsou to vždy dojmy trvalé, některé upadly zanedlouho v zapomenutí a nejsou tam zachyceny mnohé poznatky, jež se trvale vryly v paměť. Ať technická zařízení, mrakodrapy, nekonečné dálnice, nádherné rodinné domky na míle kol center velkých měst, či ohromné sociální kontrasty stavějící na odiv rafinovaný přepych v sousedství chudoby tisíců nezaměstnaných nocujících v parcích (každý zabalen od hlavy k patě v novinách - stačilo jim na to jedno číslo o desítkách stran). Hle, k čemu nejlépe sloužil „velký americký tisk“! Ať průvod otrhaných chudáků na hlavním náměstí Clevelendu jdoucí špalírem jízdní policie hned mimo kamenný podstavec „Ať na něm stojí kdokoli, má podle vůle zakladatele města naprostou svobodu slova a nikdo se ho nesmí dotknout“. Ať organizace práce ostatním světem nedostižená! V oblasti idejí však na mě Amerika neměla vliv žádný. V soutěži kultur zůstala neuznána příslušníkem malého národa a jeho velkých dějin. Byl jsem zformován našimi tradicemi - odkazem doby husitské a Českých bratří - co proti tomu mohla nabídnout Amerika? Ač jsem měl daleko k zralému úsudku, učinil jsem si z celé cesty prostý závěr: jejich techniku doplnit naší kulturou, nebo si z jejich techniky vybrat to, co se pro naši zem hodí a pozvednout náš život na vyšší civilizační úroveň, neboť bez vhodné techniky nemá člověk pro samou dřinu na kulturu čas a mysl. A pokud jde o sociální spravedlnost, stačilo mně to, co jsem viděl, abych měl dojmy záporné. Účastníkem cesty, jejímž cílem byl světový kongres YMCA v Torontu a v Clevelandu, jsem se stal jako vítěz literární soutěže, kterou vypsala YMCA v ČSR a dotovalo ji její světové ústředí v Ženevě. Ze tří daných témat l. Jaký význam má YMCA pro mne. 2. Co znamená tábor Ymky pro mne. 3. Proč bych se rád zúčastnil světového sjezdu Ymky v roce 1931, jsem si vybral téma druhé „Co znamená tábor Ymky pro mne“, neboť jsem byl jako dvanáctiletý poslán hradeckou Ymkou do slavného letního tábora Ymky na Sázavě (KácovSoběšín), který vedl nezapomenutelný Joe First. Pobyt v tomto táboře měl na mě velký vliv, neboť tam bylo mnoho vyspělých mladých lidí z Prahy i odjinud. Pěstovalo se tam mnoho sportů (lukostřelba, basketbal, baseball, výuka plavců k záchraně tonoucích, jízda na lodičkách, pestrý program u táborových ohňů, mnoho dalších aktivit). Pražský přízvuk i zvláštní řeč, nezvyklé obraty a vtipy, to vše jsem živě vnímal, byl to jiný svět, než ten, který jsem dosud znal. Byli tam i němečtí hoši z Prahy i z pohraničí.
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
1
S Joe Firstem jsem se sešel v Říčanech, když mu bylo 91 let, kam za mnou přijel jako pacient (vždy špatně viděl na levé oko). Prý se na mě pamatoval. Četl jsem jeho životopis v rukopise, bylo to úchvatné a napínavé čtení, jež by stálo za vydání. Odeslal jsem pojednání na uvedené téma, konečnou úpravu mu dala moje maminka. Mělo vyjít v 3. čísle časopisu „Stopa“, který redigoval sekretář Jaroslav Šimsa. V 1. čísle byla soutěž uveřejněna, v 2. bylo oznámeno moje jméno jako výherce, (ovšem s mylným křestní jménem František), ale 3. číslo již nevyšlo a časopis zanikl. Tím se ztratilo i moje pojednání, jež tam mělo být uveřejněno, neboť bylo psáno perem a proto bez kopie. Byl jsem nejmladší z československých delegátů i s dospělými nás bylo 47. Krom toho vyslala hradecká Ymka na své náklady studenta obchodní akademie Františka Holečka, z Bratislavy byli dva chlapečtí delegáti Illetško a Jappl a někteří jeli za své (Burián, Mottl, Rulík a jiní, celkem asi 10). Všichni byli o rok o dva starší. Z poznámek napsaných po návratu, nedávno objevených, (šlo o přednášku v klubu „Favorit“ a školní mluvní cvičení) vysvítá, jak to začalo, cituji z nich: Víte, co je to Ymka? Nuže, já tam chodím. Dříve za „mladých let“ jsem k ní dlouhými kroky pádil (její budova stála za rohem) na sezení „družiny“. Nu a nyní měla mít Ymka světový sjezd, dvacátý, největší dosud ze všech a to v Americe. Dlouhá příprava předcházela hlavním sjezdovým slavnostem. V Ymkách po celém světě byly šířeny brožury, programy, které ústředí rozesílalo. Jednou v našem klubu „Favorit“ nám oznámil sekretář Láďa Kapucián, že naše sdružení vyšle vlastního delegáta. Tím byl zvolen František Holeček. To byl snad první šťastný smrtelník, že uzří Ameriku, zemi svobody, Indiánů a blahobytu, kam má upřeny své touhy každý mužský v prvním svém desetiletí. Pak ústředí v Praze vypsalo soutěž, aby počet delegátů byl rozmnožen o nové tři. Lhůta končila 15. ledna 1931. Jednoho dne o vánočních svátcích pravil tatíček vzhlédna od „Kostnických Jisker“, kde byla též vypsána: „Poslyš, pusť se do té soutěže, kdybys vyhrál první cenu, tak bych tě do Ameriky pustil.“ A tak jsem psal. Trvalo to skoro týden. Pak se do toho pustila maminka, celé to přepracovala, tatíček to opravil a já napsav to na čisté bílé archy poslal jsem to asi dva dny před stanovenou lhůtou. Ta byla později ještě prodloužena do 15. února. Tatíček pravil: „To asi s tou tvou nejsou spokojeni, to už nemusíme mít naději.“ Potom dlouho nic, až asi 18. dubna pravil otec: „Teď ti strýček Slávek něco řekne“. Několikrát u nás byl a svěřil se jen tatíčkovi, až maminka myslela, že se snad už chce ženit a tak tatíček řekl, že jsem tu soutěž také vyhrál. Ta byla rozdělena na tři části po 5.000,-Kč a vyhráli ji dva hoši z Bratislavy, Arnošt Jappl a Štefan Illetško a já. Později jsem se dozvěděl od strýčka Slávka, který byl sekretářem Ymky (a zůstala mu přezdívka „Miki“ - každý chlapec měl nějakou přezdívku - tato pocházela z oblíbeného Sherwoodova románu), že sdělil ústřednímu sekretáři Američanu Mr. Tittballovi, že moji rodiče nemohou doplatit dalších 5.000,-Kč a ať tedy moji výhru rozdělí dalším dvěma vítězům soutěže a na základě tohoto oznámení, jež zřejmě udělalo na Mr. Tittballa dojem, rozhodl tento Američan, že mně bude uhrazena cesta celá. Toto je důležité sdělení, neboť náš profesor na fyziku Taraba se mne při vyučování ptal, čím je můj strýc a kdo cestu financuje, zřejmě kolovalo podezření o protekci, cestu financovalo ústředí v Ženevě. Nevím, zda se s tím spokojil, či si myslel svoje dál. Ještě před tím 20. května mně poslal sekretář J. J. Somerville dopis, že se podařilo od United States Lines získat další výhodnou cenu pro skupinu nejméně 10 delegátů s vůdcem a to 160 dolarů (i s 8 dolary daně z hlavy, která se vrátí, nezůstane-li se v USA déle než 60 dní) místo 198 dolarů tam a zpět. (1 dolar stál 34 Kč).
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
2
Pak nastala honba příprav, úvah a přemýšlení, co mám dělat. Já se pilně učil anglicky i při řečtině jsem měl pod lavicí anglická slovíčka a za tu dobu jsem se jich naučil přes 2000. Ale asi jsem se tvářil jakoby nezúčastněně, že se mě otec zeptal, zda se na cestu těším. Odpověděl jsem neurčitě, že nevím. Také byl zakoupen fotoaparát Voigtländer 6 x 9 s vyklápěcí harmonikou. Též jsem byl v Praze na konzulátu pro vizum (s dopisem od sekretáře Somervilla z 26. května za jakým účelem tam jedu a že mě osobně zná a žádá tedy o udělení „non-immigration visa“) a odpoledne jsem coural za hrozného horka s Vildou Šilarem po Praze - až na Petřín. To byl můj pražský kamarád. Ve škole byla vyžádána dovolená na 1 týden, neboť jsem měl odjet v neděli 20. června. Kufry byly vypůjčeny od strýčků Rudy a Slávka. V sobotu odpoledne jsem se rozloučil s Leošem, který právě ráno dělal maturitu. Doprovodil mě až k domovním dveřím, tam jsme se loučili lehce dojati (spíše Leoš, já byl v cestovním očekávání). Potom jsem objevil, že od jednoho kufru nemáme klíčky. Tatíček se honem sebral a přinesl je. Maminka vše srovnala do kufrů. Byly v nich: šedivé kalhoty pumpky, kabát všední, punčochy, 7 ponožek, tepláky, plavky, tričko, kecky, kšandy, 5 košil, pyžamo, svetr, 10 kapesníků, baterka, francovka Alpa, obvaz, náplast, Thymolin, kartáč, kartáček, 2 kravaty, motýlek, činka (2 kg), utěrka, 3 ručníky, mapy, programy, známky, dopisní papír, papír, legitimace, fotografie, nůžky, nůž, fotoaparát, slovník, 2 brýle, pásek, rukavice, zrcátko, hřebínek, náprsní taška, peněženka, vizitky, (maminka navrhovala též koňak, ale ten jsem si nevzal, - na prohibici jsme zapomněli.) Též jsem měl zelený hubertus s řetízkem místo poutka a čepici. K modrému obleku hnědé vycházkové polobotky. Před tím přišel strýček Slávek a dal mně 80,- Kč na cestu. (Po více než půl století čtu poněkud udiven, že jsem si dal do kufru dvoukilogramovou činku, - daroval jsem ji jednomu americkému chlapci.) Večer jsme měli doma rodinnou pobožnost. V noci jsem pokojně spal a ráno po rozloučení jsem šel s tatíčkem dolů na Husovo náměstí k autobusu. Za chvíli tam ještě přiběhla maminka, rozloučili jsme se. Vtom přijel autobus, poslední mávnutí rukou mamince a jel jsem na první pouť za hranice. Před tím přišel na mou adresu anglický dopis z 17. června od sekretáře J. J. Somervilla oznamující, že chlapecká skupina delegátů odjede 22. června před půlnocí z Wilsonova nádraží do Berlína na Anhalter Bahnhof a další den odpoledne z Lehrter Bahnhof do Hamburku. Noclehy zajistí tamější Ymky (C.V.J.M.) Předpokládá se, že je nutno mít s sebou asi 15 marek na stravu a nocleh. Profesor Kálal z Bánské Bystřice se nalodí v Cherbourgu a bude vedoucím aktivit na lodi. Profesor Mašek z Valašského Meziříčí pojede s chlapci z Prahy a bude působit jako vůdce. Je nemožné dáti adresy pro každého zvlášť, ale dopisy možno adresovati: c/o J.C. Clark, 347, Madison Avenue, New York City, v Torontu: c/o The Conferece on Boys Work, Ont. Canada, v Clevelandu: c/o The General World Conference, Ohio, USA. Delegáti se sejdou v pražské Ymce v pondělí 22. června v 5 hod, Praha II, Na Poříčí 12. Prosím, abyste byli přítomni. Byl jsem přítomen v tom velkém paláci na Poříčí. Zvláštní dojem na mě udělal Pater Noster. Stalo se, že jsem vyjel až nahoru, pozdě si všiml nápisu: poslední patro a v obavě, že se snad výtah po otočce převrátí, vyskočil jsem v poslední chvíli, podlaha výtahu už byla uprostřed, zády jsem se dotkl hořenního okraje. Cesta vedla přes Berlín a Hamburk lodí SS President Harding (SS znamená Steam Ship) do New Yorku. Na lodi byli jako naši spolucestující též Mr. Harmon, prezident Amerického národního koncilu a Von Prosch z Drážďan, podle všeho významná osobnost, nesl jsem mu z
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
3
Prahy dopis. Skupiny dalších delegátů různé barvy pleti a různých krojů jsme přibrali v Southamptonu, Cherbourg a Plymouthu. V Americe jsem se setkal s některými prominentními evangelíky, jako s profesorem J. L. Hromádkou, prof. Emanuelem Rádlem, prof. Frintou, Jaroslavem Šimsou, farářem Čapkem a jinými. Farář Jarkovský usedlý v Clevelandu pocházel z Hradecka (ze Svinar), jeho neteř Olga, v jeho sboru velice populární, chodila s námi do Sdružení (SČME - Sdružení českobratrské mládeže evangelické, schůzky jsme měli v Rokytově síni v Husově domě vždy v neděli odpoledne). Kongresu se též zúčastnil pan Appl, sekretář hradecké Ymky, s ním jsem si dobře rozuměl, ač byl katolík, později mě zásoboval pokrokovou literaturou, v Clevelandu jsme bydleli u Swatych, ti česky již neuměli, ale byli si vědomi, že jejich předci přišli z Čech. Paní se mě ptala, zda vím, co Swaty znamená. S mnohými Američany, jejichž jména jsou uvedena v deníku, jsem si po léta dopisoval, ale po válce z nich zbyla jen paní Johsonová. Zpáteční cesta vedla lodí SS Amerika do Cherbourgu, několik nás tam vystoupilo a jeli jsme vlakem do Paříže, loď pokračovala dále do Hamburku. Už ve francouzském přístavu jsme byli překvapeni, že ani tahle Francie se od naší země neliší, po mrakodrapech ani památky, ač mají vlastně do Ameriky blízko, jen přes oceán, jsou tedy jejich sousedé a ještě nás oblehly houfy nosičů čekajících velké spropitné. Než jsem se ohlédl, jeden moje odřené kufry popadl a odnášel je na perón, na 2 franky se tvářil znechuceně, ale mně se i to zdálo moc. Před tím jsem kufry dlouho hledal, vletěl jsem zpátky na loď přes zábradlí, ale pak se najednou objevily. Nosič však byl realista a jeho pohled na mé kufry, z nichž jeden byl převázán provázkem, ho přiměl, aby se se mnou nezdržoval a utíkal za jinými kufry. Paříž byla v srpnu 1931 ve znamení Koloniální výstavy, kterou jsme si prohlédli. Dominovala jí ohromná a slavná pagoda přenesená z Indočíny, ale jaké moje zklamání uvnitř, místo původní výzdoby, oltářů a bůžků, byla naplněna krámky. V Louvru jsem marně hledal Monu Lisu. Objevil jsem ji tam až za čtyři roky při příští návštěvě. Potom Norimberk, Cheb a Praha. Večer v Národním divadle s tetou Slávkou, která čekala na mne, svého synovce, při návratu z Ameriky. Byla patrně stísněna mými šaty, které utrpěly na cestě a byly o poznání ještě v horším stavu, než v jakých jsem absolvoval přijetí presidentem USA Hooverem v Bílém domě. Hráli „Prodanou nevěstu“. Na Václavském náměstí jsme potkali Leošovu sestřenici Věru Myškovou ze Škvorce, s kterou jsme si nezávisle na sobě dopisovali, znal jsem ji od kvarty z Letního tábora Komenského v Bělči. Potom hajdy co nejrychleji do Hradce, proto rychlíkem přes Pardubnice. Tam jsem seděl na peróně na lavičce s bílou korkovou tropickou helmou na hlavě, byla to moje kořist a památka na Koloniální výstavu v Paříži. Byl jsem tak bohorovný cestovatel, že jsem netečně koukal, jak mi před očima ujíždí rychlík do Hradce. Dostal jsem se domů sice později, ale zato osobním. V autobuse jsem potkal spolužáka Oberzollnera, kterému jsem poslal pohled z továrny Studebacker. Tropická helma je ještě na světě? Nebo její pouť skončila jako každá jiná? Musím se na ni příležitostně zeptat.
Můj deník To bylo radosti, když přišla zpráva, že pojedu do Ameriky. Z opatrnosti jsem tomu raději nevěřil, dokud se nepotvrdí, že jsem doopravdy vyhrál tu soutěž, které jsem se zúčastnil před
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
4
několika měsíci a už na ni dávno zapomněl. Ale byla to pravda a už byly zabaleny kufry, na ten menší od strýce Rudy jsem měl zvlášť dávat pozor. A měl jsem za sebou pernou dávku angličtiny, byly dny, kdy jsem se naučil i 100 slovíček, polykal jsem je od minulého podzimu. Dal jsem se vlastně zapsat do večerního kurzu francouzštiny, pořádala ho Ymka v dívčím gymnáziu, ale omylem jsem vešel do třídy, kde k mému překvapení začal prof. Cimr z obchodní akademie vyučovat angličtinu. Sedl jsem si do první lavice vedle mladíka, ukázalo se, že to je Leoš, chodil do oktávy našeho gymnázia, ale byl tak nenápadný, že jsem si ho nevšiml, když jsme o přestávkách spořádaně korzovali po chodbě, a už jsem na angličtině zůstal, vida, k čemu to bylo dobré! S Leošem jsme pak kamarádili pořád. V den odjezdu jsem byl energický, maminka měla slzy v očích, otec, Milič a Zora se usmívali. 21.6. Rozloučil jsem se s rodiči a jedu v neděli ráno do Prahy. Jsem trochu ospalý. Odpoledne je porada, v níž dostáváme instrukce. 22.6. Před půlnocí nasedáme do berlínského rychlíku. Němečtí celníci nastoupili už v Podmoklech, ale když se dověděli, že jedeme do Ameriky, mávli rukou, však oni si vás prohlídnou. Náš vůdce je prof. Mašek (prozradil nám, že maturoval právě před 10 lety). Proti nám sedí mladá Němka s uhrančivýma očima a snaží se nás uhranout až do Drážďan. S kufrem pod hlavou a na tvrdé lavici nebyl spánek nejhorší, ale nebylo to akorát. 23.6. K ránu jsme dojeli do Berlína, čekal nás tamější Čech pan Hodek. Prohlídka Ymky (C.V.J.M.) trvala příliš dlouho. Je to stará budova z r. 1880 a měla všelijaké zvláštnosti, jako komůrku na modlení, jinak sály, klubovny a i tělocvičnu. Nejdřív jsme posnídali. Káva stála 80 Pf. a vyšli jsme do ulic. Na „Unter den Linden“ je větší ruch než v Praze, ale Václavské náměstí se mně zdá krásnější. Jsou zde nižší domy a všechny šedé. Tuto třídu jsem si vyfotografoval i Braniborskou bránu. Ulice jsou asfaltované, ale tvrdě, takže se neboří kopyta. Jezdí tam jednoposchoďové autobusy. Odpoledne jsme odjeli do Hamburku. Z okna vlaku jsem si vyfotil vzducholoď. 24.6. Přespali jsme v noclehárně C.V.J.M. na periférii, krásně se nám spalo. V podzemní dráze není průvodčí, lístky se kontrolují u vchodu, mám jeden na památku, stojí 20 Pf., elektrika stojí 25 Pf. Vypravili jsme se do Hagenbeckovy zoologické zahrady. Bylo to tam dosti hezké. Černošská vesnice tam byla, vyráběli loďku z jednoho kusu. Obědvali jsme v C.V.J.M., byl tam velmi příjemný pán, který nám vše vysvětlil. Odpoledne jsme jeli podzemní drahou, která pak vyjela v naduliční. Projeli jsme se v lodi po přístavu. Jsou tam velké vlny. Velké jeřáby a spousta lodí naplňuje přístav. Potom jsme šli do kanceláře United States Lines, ale já jsem s Mottlem zabloudil, nicméně šťastně jsme se vrátili. Včera zase jedna část jela elektrikou dál a my jsme vystoupili. Vrátili se za hodnou chvíli. Strážníci mají příšerné uniformy. Elektriky nedělají takový rámus jako u nás. Hamburk je krásné město, čisté, jeho přístav je velkolepý, druhý největší na světě. V kanceláři se dohovoříme česky a na lodi steward dovede česky i všechny možné jiné jazyky.
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
5
Atlantik Navečer jsme nastoupili na loď „President Harding“, šlo se po můstku za zvuků kapely a námořníci stáli ve špalíru. Byli jsme překvapeni pozorností, s jakou nás uvítali. Na lodi je velké pohodlí, ale je tam horko, zejména, jde-li se dolů, a je tam zvláštní pach, nedá se říci, že voní po fialkách, spíš ze strojovny a atmosféry podpalubí. Čím níže, tím více a k tomu drnčení lodního šroubu. Chodby jsou tak komplikované, že jsme dlouho bloudili. Schůdky na horní palubu I. třídy byly přepažené závorou. My jsme měli lístek pro „Turistickou třídu“ a to tam i zpět. Třetí třída byla lacinější a ovšem horší. V kajutě jsem prozatím jen s Rulíkem. Jídlo je skvělé. Na dveřích jsou vyhlášky, co dělat, když zazní siréna na poplach, to je obléknout si plovací vestu a utíkat na palubu. Když se ozvala cvičná siréna, Rulík se děsně vyděsil. 29.6. v pondělí. Pokračuji až teď, protože jsem měl po všechen ten čas velmi nekalé pocity a někdy se ta nelibost projevila vyvrhnutím nesympatické věci doprostřed moře. První den, jak vyjeli jsme z Hamburku, já pořád očekával vlny, když ne jako domy, tedy aspoň jako kurníky, ale ony pořád nic. K polednímu to začalo trochu houpat, pojedl jsem dvě ředkvičky a už jsem běžel z jídelny. Ten den jsem vrhl třikrát. Následující den jsme vjeli do kanálu La Manche a tam bylo moře tiché. Bylo krásné počasí, pluli jsme rychleji a předhonili jsme stanovený čas o jeden den. Zato aero a ponorka a množství loděk vyrušovalo nás z chytání lelků na palubě. Nejdřív jsme zakotvili v Southamptonu, odtud jme zamířili do Francie, do Cherbourgu, je to malé město. Kolem přístavu jsou hráze a vjezd pro lodě je ohraničen kulatou stavbou. Také nějaký hydroplán shodil torpédo, jež úžasně rychle plulo po hladině. Tam se nalodila skupina delegace indické, řecké (ti mají bílé sukýnky) a jiní. Odtamtud jsme se vrátili do Anglie a přistáli v Plymouthu, kde se nalodili další. Příští den dělalo moře dojem pahrbkatiny českomoravské, vždy se kus propadlo a loď se kymácela jako třtina cukrová. Loď se kymácí složitě, jednak podélně, to je špice zapadá do vln a zase se zvedá, zároveň se strany na stranu a při tom se pohybuje dopředu, čili zavrtává se. První třída je nejvýše a uprostřed lodi, kde se loď nejméně houpá, žel, schůdky nahoru byly přepažené závorou. Ale vyšli jsme po schůdkách podívat se tam. Zlověstné mraky předpovídaly úžasnou bouři, ač pan profesor Mašek tvrdil, že je pouze horší počasí na fotografování. Na tabuli jsou vyvěšovány telegramy a ví se napřed, že přijde bouře. Druhý den přišel telegram, že bouře byla 500 km jihozápadně. Počasí se změnilo, ostrý vítr a mlha. Siréna parníku každou minutu houká tónem nesmírně hlubokým, aby varovala ostatní lodi před srážkou. Severák fičí po palubě. Je nevýhodné státi po větru, krmí-li se přes zábradlí rybičky. Pocítil jsem to na vlastním obličeji. Jedna slečna dosti daleko se při stejném úkonu nahýbala přes zábradlí a severák mě udeřil něčím mokrým. Na palubě se hrají děsně hloupé hry shuffleboard (jakýmisi dřevěnými lopatami se šoupne terč na namalovaný obdélník s očíslovanými okénky různé hodnoty) a s kroužky. My jsme s nimi hráli hokej. S kroužkem se hraje tím způsobem, že hoši jsou v kruhu, kroužek uprostřed a kdo se ho na znamení zmocní, vyhraje. Získal jsem uznání jednoho urostlého Řeka, mého soupeře, když jsem udělal robinzonádu a kroužku se zmocnil. Poklepal mě na rameno. Jinak jsem se pro naši skupinu ostrých hochů stal terčem vtipů, hlučně se smáli, když se jim nějaký podařil a pořádně mě ťafli. Čelil jsem tomu smíchem, smál jsem se též na celé kolo, nevím, proč jsem byl pro ně obětním beránkem. Nevím, čím jsem byl zvláštní, jednak jsem byl nejmladší a asi jsem se pokoušel „šířit evangelium“. Můj nedávno nový kamarád Leoš, mě
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
6
uvedl do „Jednoty českobratrské“ a též mě se zmocnilo náboženské zanícení a to jsem jistě dával najevo a to mohlo být příčinou jejich šikan. Cestu mně tím neotrávili, příjemné to nebylo, ale spíš to posílilo moji odolnost. Jednou mě vzal Mr. Harmon kol ramen a sedli jsme si na výstupek paluby. Vykládal mně, o jakémsi americkém chlapci, který byl nejdříve chudý (leštil boty, nebo prodával noviny) a nakonec se stal americkým prezidentem. Řekl jsem, že to nic není, to že u nás Masaryk taky. Ihned to uznal a místo osvěty jsme mluvili o počasí a jak já snáším plavbu. S námi v turistické třídě se z Francie vracely americké dívky (asi studentky) a asi se nenudily, naopak vedly čilý společenský ruch. Já mu ještě nedorostl, věděl jsem však, že Američanky muže zdraví první, respektive kývnou hlavou na znamení, že je jeden může pozdravit. Velice mě překvapilo, jak mně jednou ráno kývla na pozdrav jedna hezká blondýnka, překvapilo mě, že si mě vůbec všimla, zřejmě věděla, že jsem po ní koukal. Měl jsem z toho radost, ale na malý románek jsem ještě nedorostl. Československá delegace na lodi vede, protože je nás nejvíc. Podle našich výpočtů jsme již za polovinou Atlantiku, který měří 4.500 km. Už mě znají (asi jsem dal najevo náboženské zaujetí) a jeden tvrdil, že prý jsem vrhl a při tom se modlil, ale nic mně to nebylo platno. Moře na mě nedělá žádný dojem, ale plují v něm delfíni. Z povzdálí nás sledují několik dní a ve skupině vyskakují nad hladinu. Vrhl jsem do teď šestkrát asi z mořské nemoci a teď budu zvracet, protože jsem se přejedl. Při mořské nemoci je nejhorší pomyšlení, že se jídla podávají v neomezeném množství a jeden se na to musí jen koukat. Steward nosí a nosí, co si poručíte. Aspoň jsem si vzal na památku velký jídelní lístek na křídovém papíře, denně jsme měli nový u svého příboru a malou hedvábnou vlaječku bílé barvy s nápisem v modrém kruhu „United States Lines“ na modré žerdi (špejle) s pozlaceným hrotem. Seděl jsem u velkého kulatého stolu, jenž byl ukončen lištou převyšující okraj, aby talíře nespadly při naklonění lodi, ty se potom sunuly jen k tomu okraji. Teď prý zase přijde bouřka. 30.6. Nepřišla, ale nad mořem je mlha a pořádné vlnky a námořníci idylicky myjí palubu. Ve vysokých botách jednotvárně pohybují jakýmisi rejžáky (na holích mají kus pískovce). Teď je přednáška o emigraci, ale já jsem raději na palubě, stejně tomu nerozumím, tak proč bych tam chodil, nehledě na to, že nejsem emigrant. Plout přes Atlantik je stejně otrava. Ztroskotáme-li, budu plavat do Ameriky, protože už jsme za polovičkou. 2.7. Dnes jsem snad už úplně zdráv. Pobyl jsem u snídaně i u oběda a pořádně se nabaštil, žel, už to nedoženu. Včera byla večeře na rozloučenou, ovšem na té jsem nebyl, ale mrznuv na palubě pojedl jsem pomeranč a bylo mně po něm velmi špatně. Když bylo po večeři, přinesl mně Holeček papírovou čepici atd., kterou všichni dostali ještě s dalšími předměty vyluzujícími rámus. Illetško celou tu večeři pískal a hrčel řehtačkou a když ještě ostatní tropili takové hrobové ticho, ozýval se dining-room pekelným řevem. Dozvuky toho se ještě dlouho ozývaly na palubě. Večer se najednou změnil studený vítr v teplý a Rulík řekl ohromnou hloupost, že je to od Golfského proudu, my ostatní jsme tvrdili, že to bude asi z pevniny, kde panují orientální horka a už je v Chicagu pod jejich režimem 70 mrtvých. (Na lodi vycházejí denně noviny.)
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
7
K polednímu jsem si vyfotil Harmona a von Prosche s Illetškem a Japplem. Je to stejně skvělé, když se může vozit President Harmon na Presidentu Hardingovi a to až z Evropy. Jednou jsem byl též u doktora, dovedl mě tam von Prosch. Šťastně jsme dokončili plavbu po Oceánu a v pátek 3.7. bylo zřejmo, že ve 3 hodiny budeme v přístavu. Na 20 km bylo moře plné lodí a když jsme přijeli před přístav, z dálky bylo vidět plno červených bachratých lodí, kterak jezdí napříč vjezdem do přístavu. Mužstvo i pasažíři stáli na palubě podle národností a československá delegace se předháněla s více méně, ale spíš více hloupými vtipy o tom, co všechny ty lodě znamenají a tu kdosi řekl, že to jsou válečné koráby blokující přístav a všichni ostatní s vážnými ksichty tomu přizvukovali a když se připlulo blíže, bylo zřejmo, že to jsou obyčejné lodě na převoz přes přístav. V dálce byla socha Svobody, vyfotografoval jsem si ji. Z dálky vystupovaly mrakodrapy na špici Manhattanu. Když jsme připluli blíže, překvapilo mě, že pohled na ně je úplně stejný, jako na pohledech a fotografiích, které jsme mnohokrát viděli. Nic nového to nebylo, rozdíl byl jedině v tom, že na fotografiích není vidět okolí, ten prostor kolem. Menší loď nás dotáhla na protější břeh Hudsonu do Hoboken (Ambrose Channel Liht Vessel). Přirazila k nám loď s doktorem a imigračním úředníkem. Celá plavba trvala skoro 7 dní (chybělo 38 minut). Loď plula průměrnou rychlostí 18.5 uzlů. 4 dny bylo počasí ucházející, 3 dny ošklivé až bouřlivé. Loď urazila z Cherbourgu do Hoboken 3.098 mil. Kapitánem lodi byl commander J. L. Beebe. Dostali jsme tištěný seznam všech pasažérů na křídovém papíře. Mé jméno má malou chybu, místo r ke konci je a. Stejně jsem se divil, že to napsali aspoň tak, steward nás obcházel po palubě, ptal se nás na jméno a něco si načmáral podle sluchu (nevím, zda jsem už „speloval“ svoje jméno: „Ar í džej sí eič ar tý“.)
New York Dlouho jsem nemohl nalézt kufry a celník shovívavě čekal. Potom hrábl do kufru a vytáhl láhev francovky Alpy. Zaradoval se, že mě načapal (naštěstí jsem si nevzal koňak), obracel ji zkoumaje ji. Posuňky jsem mu naznačoval, že se tím natírají paže, načež mávl rukou, řekl „All right“ a bylo po prohlídce. Dostali jsme do pasu razítko a potvrzení na 8 dolarů, jež nám budou vráceny při odjezdu. Nasedli jsme do autobusu a vezli nás ulicemi největšího města světa. Za chvíli mě bolelo v šíji, jak jsem koukal na mrakodrapy, jak jsou vysoké. Dovezli nás před radnici (New York City Hall) až téměř na špici Manhattanu, na jejímž schodišti jsou vítáni významní hosté. Dopředu se natlačily delegace v národních krojích, Indové ve svých úborech, muži v bílých šatech, ženy v barevných sárí, někteří muži měli hnědé ke krku upjaté kabáty a uzoučké bílé nohavice, hlavy ovinuté šátkem s velkým uzlem a mašlí, nějaký černoch v úplně bílých šatech s bílou šerpu přes rameno, snad z Afriky, někdo z Balkánu s kulatou čepicí s dýnkem, nejvíc mě překvapili Řekové, měli bílé skládané sukýnky, bílé košile, tmavé kazajky, bílé podkolenky s tmavým zakončením a kulatou tmavou čepku, v ruce dlouhou hůl (o Skotech je známo, že nosí sukně s koženým pytlíkem, o Řecích nikoli, ovšem jeden Řek - hezký urostlý mladík, můj soupeř ve hře s kroužky, měl tmavou tuniku až po kolena jedním cípem přehozenou přes levé rameno, v ruce tenkou dlouhou hůl). Nějaký hodnostář pronášel uvítací projev (později jsme se dověděli, že to byl zástupce starosty) a potřásl tomu Řekovi v tmavé tunice i tomu v bílé sukýnce s dlouhými holemi rukou a tím jsme byli v New Yorku uvítáni.
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
8
Mezitím se nakupilo spoustu lidí, čumilů, kteří nechtějí o nic přijít, ač na trojúhelníkovitém náměstí byl ohromný provoz. Uprostřed stála kašna obroubená železným zábradlím a v ní se koupali kluci. Ti si také nechtěli nechat nic ujít, vylezli na železnou konstrukci uprostřed, na jejímž vršku byla ozdobná svítilna a pozorovali ceremonii na schodišti. Určitě jim to stálo za to! Mě však udivila jiná věc, byl jsem zvyklý na jiný pořádek a ne, aby se uprostřed náměstí před radnicí v kašně koupali kluci. A strážník nikde a rozhořčení lidu také nikde! Je to asi jakoby se batolilo pražské potomstvo v kašně pod muzejní rampou a auta a elektriky se úžasem nesrazily, obecenstvo se nezastavovalo s lomením rukama, sanitka kdyby nepřijela a hodiny kdyby tloukly čtvrti a půlky jako za obyčejného dne. Obecenstvo uvítací ceremonii tleskalo, až se jim slamáky třásly, ale ne všem, neboť ti kluci, co přelezli dosti vysoký plot a v plavkách se vmísili mezi auta a obecenstvo, je neměli. Potom nás dopravili do Sloan Housu na 34. ulici a 9. Avenui, kde jsme byli ubytováni. Dostal jsem pokoj v 15. poschodí č. 1584. Byl to hezký pokojík, jen okno nebylo otevírací, zato na nočním stolku byla bible. William Sloan House má na boku budovy v dolní třetině svislý světelný nápis YMCA. Dostali jsme i kulatou červenou nálepku na kufr s modrým vyobrazením budovy. Večer byl slavnostní banket. V rozsáhlé jídelně, umístěné v jednom z nejvyšších pater, byly stoly seřazeny do U, v čele seděli představitelé newyorské Ymky a prominentní hosté. Já jsem seděl asi ve čtvrtině ke konci jedné řady. Měl jsem modrý oblek s bílou košilí a kravatou a proti mně seděla dosti hezká dívenka mladší než já, ale naše konverzace asi nebyla příliš duchaplná, moc zábavný jsem nebyl, zmohl jsem se sotva na pár slov, ač jsem byl do společnosti vybaven, měl jsem malé vizitky se jménem, adresou a nápisem: High school student. Na talíři bylo maso s přílohou. Nemohu si vzpomenout, zda jsem jedl po americku, to jest nejdříve se část jídla na talíři rozkrájela, potom se nůž odložil a jedlo se vidličkou v pravé ruce, či zda jsem provokativně jedl po evropsku, to jest vidličkou v levé ruce a nožem v pravé. Do dortu byla zapíchnuta na mosazném drátku miniaturní hedvábná americká vlaječka velikosti větší poštovní známky, tu jsem si nechal na památku. Oznámili nám 3 možnosti, jak strávit večer: l/ návštěva Lunaparku na Coney Islandu, jako hosté ředitelství, 2/ navštívit představení v Mansfield Theatre na 47. ul. 8. Ave. Cena 1 dolar. Hráli „Green Pastures“, asi to byl slavný a úspěšný kus, 3/ procházka divadelním distriktem střední části města od 8.30 do 10 hod. Držel jsem se ostatních, kteří se rozhodli, že se půjde do divadla a tak jsme tam chvátali v čele s prezidentem Harmonem a dobře jsme udělali. Dostal jsem vstupenku, jakýsi mecenáš všechny lístky zaplatil, byla na něm cena 3 dolary, to mě udivilo, 102 Kč za lístek! Bylo to černošské divadlo a autor Conelly předvedl, jak si černoši představují podle bible stvoření světa. Bylo to „very much fine“ se všemi vymoženostmi (déšť, pohyblivá podlaha, Noemova archa na vlnách). Po prvé jsem viděl, že v cizině je nejhůř rozumět divadlu. V 11 byl konec a šli jsme přes Broadway domů. Pak jsme se dohodli, že si ji projdeme ještě jednou. Šel jsem s Rulíkem a prof. Maškem. Obešli jsme celou Broadway. Za malou potřebou jsme vešli do podzemí. Byla tam velká podlouhlá místnost, kde byly po obou stranách mísy na potřebu velkou bez jakýchkoli mezistěn, na nich seděla horda chlapů bezostyšně konajíc a prudce spolu diskutující a to čím dál prudčeji, až jakoby se strhávala hádka. Také jsme tam viděli, jak je to s prohibicí, neboť tam kolovala láhev a každý si loknul. Jedni odcházeli, jiní přicházeli, pár se jich kolem nás seskupilo a začali ohmatávat fotoaparát prof. Maška, který mu visel v koženém pouzdře na řemeni přes rameno. Rychle jsme se pakovali pryč pamětlivi ponaučení, že nemáme s sebou v New Yorku nosit peníze, natož aparát. Potom jsme chvíli bloudili, ale šťastně jsme se dostali do Sloan Housu.
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
9
4.7. sobota. Americký národní svátek. Oslavy nebyly tak skvělé, jak jsme doma četli v novinách, na ulicích nebylo nic, jen prý někde nějaké přednášky. Na domech plno praporů. Ráno nás rozdělili do skupin do letních táborů. Mě určili nejdál, do Indianapolis. Protože jsem se nemohl domluvit, ze začátku jsem nerozeznával slova, dali mě dohromady s Estoncem a Finem, s nimiž jsem se stejně musel dorozumívat anglicky. Kol 9. hod. jsme šli navštívit nejvyšší mrakodrap světa, Empire State Building, byl v téže ulici pár bloků dál. Je přes 400 m vysoký a má 102 patra, byl dokončen nedávno (1. května), je prý v něm 20.000 lidí, to je zaměstnanců a návštěvníků, o měsíc dřív (1. dubna) byl otevřen mrakodrap Chrysler Building o 77 poschodích a také byl postaven o 1 měsíc dřív (za 17 měsíců), je v něm 15.000 lidí. Empire State Building stavěli 18 měsíců, některá patra ještě nebyla obsazena. Vešli jsme do něj z naší ulice, budova vyplňovala celý blok a na chodbách byly tabulky s názvy ulic, do nichž se vycházelo. Šel jsem v pozadí skupiny a najednou mě ohromilo, jak vpředu někdo hnusně píská, jako by byl na návsi. Ti naši jsou ale nevychovanci, neumějí se chovat ve městě. Spěchal jsem je napomenout a on to byl s rukama v kapsách president Harmon. Neřekl jsem nic. Přišli jsme k výtahům, bylo jich tam 64. Přímé až nahoru byly obsazeny a tak jsme jeli bočním do 76 poschodí. Ve výtahu začali někteří na hodinkách měřit rychlost (včetně prof. Maška), ale liftboy řekl, že jsme v 76. poschodí za 1 minutu a také jsme byli, tam se přestupovalo do centrálního výtahu, který jel až nahoru. Do dvou minut jsme byli nahoře na rozhledně. Rychlý pohyb nám působil prudký tlak v uších. Rozhled byl dobrý, ač byla jemná mlha. Za chvíli mně hlídač zabavil aparát a poslal mě šupem uložit si ho do šatny v 76. poschodí, což se stalo a vyjel jsem opět nahoru prohlížet si New York. Ze zasklené rozhledny bylo vidět široko daleko na celé obrovské město a jeho okolí. Po celé délce má New York 9 avenuí a na šířku 246 streets (ulic). Šikmo po celé délce jde Broadway, takže na křižovatkách vznikají úzká nároží, zvlášť na nich je plno světelných reklam. Na jedné byla dívka na houpačce a přes celou stěnu se houpala nad nápisem Pepsodent. Na špici se rýsovaly mrakodrapy, na druhé straně Centrální park, byly vidět mosty do Brooklynu i socha Svobody. Nábřeží kol poloostrova i na protějších předměstích bylo rozčleněno kolmými přístavními hrázemi, u nichž kotvilo mnoho lodí i zaoceánských parníků (mezi nimi i francouzská loď „Île de France, tou dobou nejrychlejší loď, získala „Modrou stuhu“ - „Le Ruban bleu“, přeplula oceán za 4 a 1/2 dne). Opodál se tyčil „Chrysler Building“, též nedávno dostavěný, má 77 poschodí. Bylo vidět auta, zdálo se, že jezdí pomalu (prý úhel lomu), bylo to skoro jako z aeroplánu. Cesta výtahem dolů se asi rovnala volnému pádu, což se projevilo prudkou bolestí v uších. Odpoledne byla prohlídka města „sight seeing tour“. K večeru nás zavezl subwayí sekretář Ymky Mr. Cotton do West Side Branch Ymky a to jsme čubrněli na drát, jak se říká obrazně, jak byla tato Ymka vybavena, aby uspokojila chlapeckou fantazii a romantiku. Různé klubovny a dílny a dokonce kajuta lodi s kapitánským můstkem a kormidlem, stěny byly do oblouku dolů jako z prken, aby dojem z vnitřku lodi byl dokonalý. (Obávám se, že jen pro ty hochy z lepších kruhů). Tam jsem se seznámil s Johnem S. Vaughan jun. 8 Lee Ave, White Plains, N.Y. V jídelně ozdobené americkou vlajkou byla mezinárodní večeře. (Téhož dne dostali rodiče tento dopis: „Právě došel z Nového Yorku tento kabelogram: „President Harding“ šťastně přistála čtvrtého. (New York). Podle zprávy United State Lines měla loď „President Harding“ neobyčejně dobrou přeplavbu. Doufám, že dostanete od svého syna co nejdříve zprávy a poroučím se v přátelské úctě J.J. Somerville.“) Ve skutečnosti jsme připluli již třetího
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
10
5.7. v neděli jsme jeli ze 7. Ave. subwayí do pozoruhodného kostela na Riverside Drive a 112. ulici zvaný „Riverside Church“, kongregační církve, postavený ve stylu francouzské gotiky ze 13. století s věží o 12 poschodích. Před ním byly tenisové kurty a ve věži 14 výtahů. Zavedli nás na vyhrazená místa do hlavní lodi, jež je vyhrazena členům církve, hosté jinak poslouchají v postranních lodích amplióny. Na sedadlech byly měkké podušky. Na úvod byly hrány na varhany 3 díla Johanna Šebastiána Bacha. Kázání měl slavný kazatel Harry Emerson Fosdick. Před každým místem byl ozdobně tištěný program bohoslužeb s pokyny, kdy „kongregace“ stojí, zpívá nebo sedí. Po modlitbě, jíž odpovídal chorus, bylo „Obětování“ (Offertory) od Schuberta. Následovala hymna (kongregace stojí), kázání „Kristus neuvěřitelná blaženost“, kázal Dr. Fosdick, modlitba, závěrečná hymna (kongregace stojí a vyzývá se, aby si při posledních verších sedla a vyčkala „Požehnání“. Zpěvy byly hotovým hudebním požitkem. Kázání prý bylo velmi zajímavé (já mu nerozuměl), jeden náš kolega (ovšem atheista) se pak vyjádřil, že možné-li někde věřit, je to v Americe. Účast byla 3800 a z toho většina dospělejší mládeže na kontrast s mládeží naší, jež se kostelům vyhýbá. Po bohoslužbách jsme šli k nedaleké hrobce geneála Granta a jeho manželky. Je to čtvercová budova s kupolí, kterou podpírá množství sloupů koldokola. Je to napodobenina Napoleonovy hrobky v Paříži. Uvnitř je ochoz a v osvětleném prostranství dole spočívá katafalk s rakví. V sousedství byl „Mezinárodní dům“, kde jsme se naobědvali a pak už nezbylo mnoho času na další program jako procházka areálem Columbia University a katedrály St. John the Divine, neboť již nebylo dostatek času k odjezdu vlaku. Vchod k podzemní dráze (subway) je řízen automaticky, je ohrazen nízkým plotem, ve vchodu je kovový otáčivý kříž, který po vhození 5 c se pootočí, žádný hlídač, žádný průvodčí, pouze stranou malá směnárnička. V rychlosti jsme spěchali do Sloan Housu, složili zavazadla a hurá na nádraží Pennsylvania Railroad a odjížděli jsme v 3:35 PM Standard Time. Na nádraží nás doprovázel jeden pán, který rozuměl rusky. Při rozdělování do letních táborů jsem dostal nejvzdálenější místo a to stát Indiana s hlavním městem Indianapolis. Dali mě do skupiny s jedním Estoncem a Finem s odůvodněním, že se špatně dorozumívám anglicky, ovšem mezi námi nám nic jiného nezbývalo než angličtina. Na nádraží je plno Negrů jako nosičů. Vlaky v Americe se poněkud liší od našich. Žádné dřevěné lavice, všude plyšová sedadla zelené barvy, jež se večer přemění v lůžka a ještě se na ně dají matrace, které jsou uloženy ve stropním prostoru, takže se spí jako doma a ráno se člověk probudí o stovky mil dál. Každý vagón má k obsluze černocha, u každého místa je zvonek, na chodbě umývárna a pitná voda. Černošský průvodčí nám sebral lístky a slíbil nám vrátit jeden dolar, protože jsme přeplatili, dostali jsme šek na 1,20 $. Na nádraží nejsou nápisy, takže jsem nevěděl, v které stanici jsme stáli a kterou jsme projížděli. Do cíle jsme dorazili druhý den v poledne. Při vystupování stál u schůdek černoch a dostal od nás od každého 1 dolar spropitného. Na nádraží v Indianapolis se nás ujali dva páni Mr. Schnell a Mr. Ehlers (Student Secretary YMCA of Indiana). Město je vzdáleno od New Yorku 1.500 km, tam už jsme byli vzácní hosté, všude o nás psali v novinách. Indianapolis je krásné výstavné město, plné automobilů. Na náměstí je velký pomník padlým a kolemdokola jsou samé kostely. První den nás Mr. Ehlers dovedl do nějaké redakce, kde nás vyfotografovali a kde byl s námi interview. Druhý den (v úterý) jsme byli na obědě v nejlepším hotelu jako hosté Rotary Clubu. Lidé (jen muži) si tam vedli jako doma, svlékli si kabáty a pak tam nějaký muž zazpíval. Najednou se ze dveří vyhrnuly tři dívky a hrály, jedna na housle, druhá na tahací harmoniku a třetí na saxofon, pak zazpívaly a odešly. Na začátku
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
11
jsme byli představeni a vyzváni, abychom zazpívali svou hymnu, což učinil Estonec Hugo Siman, já jsem se omluvil, rovněž zazpíval Fin Aimo Nikolainen. Před tím večer jsme byli v biografu, kde dávali nějakou nejapnou hru a lidé mezitím přicházeli a odcházeli a lecčemu se smáli. Na náměstí jsme uslyšeli pravidelný hřmot a rachot, šli jsme blíže, tam vprostřed stály ladies a tloukly na bubny a takové věci, ale vůbec jsme se nedověděli proč. Po obědě v Rotary Clubu nás provázel Mr. Schnell a Mr. King (jakýsi továrník). Přišli jsme před budovu vypadající jako kostel, ale uvnitř to byl nádherně zařízený klub, sál na tančení s pružnou podlahou, divadlo s ohromnou akustikou, šepot na jevišti byl slyšet až v poslední řadě, temné místnosti s pohodlnými klubovkami atd. Pak jsme jeli autem na závodní automobilovou dráhu, kde je na tribunách místo pro 150.000 lidí. Dále jsme si prohlédli továrnu na elektrické předměty. V 5:45 PM jsem měl řeč do rádia. Pronesl jsem pár slov anglicky (jméno odkud jsem, cíl cesty a pozdrav od naší mládeže a thank you). Večer byl meeting v Ymce. 8.7. (středa) Nastal pobyt v letních táborech. Mr. Schnell nás dva Huga a mě zavezl do tábora „Tecumpseh“, který má indiánské jméno, je na řece Tippecanoe u města Delphi, Indiana. Americké tábory se mnoho neliší od našich, ba program je snad v našich pestřejší, chaty jsou stejné jako u nás, ale mají sítě proti komárům, tam si více užívají přírody. Hned druhý den jsem skočil z můstku po hlavě do vody, ale nebyla dostatečná hloubka a tak jsem si vrazil pár kamínků do čela, což mně ovázali, jsem namalovaný jako papuán jodovou tinkturou. Fin Aimo měl samostatný program a s námi už necestoval. Občas nám dávali tropické ovoce grapefruit, rozřízli ho v polovině, posypali cukrem a vyjídali ho lžičkou. Bylo to dost kyselé. Toto ovoce jsme předtím nikdy neviděli. 12.7. Camp Crosley. Boy’s Summer Camp, Muncie, North Webster, Ind. Včera jsme opustili camp Tecumpseh. Při snídani jsem se neustále musel podpisovat na památku a při tom jsem pojídal Kellog´s flakes (vločky), což se mně vymstilo. Camp Tecumpseh je krásný tábor. Vůdce je Mr. Schnell, dobrý pán. Obyvatelé tábora milí hoši, úslužní. Při poctě vlajce se salutuje a kdosi troubí americkou hymnu. Američtí hoši, jak jsem je poznal, jsou jemnější než u nás, i ve sportu solidnější, to souvisí s celým životem, jsou to budoucí gentlemani. Líbilo se mně, jak se všichni snažili zapamatovat si moje jméno. Ráno jsme tedy odjeli autem řízeným Mr. Schnellem. Pasažéři byli Mrs. Schnell, jeden Ind, Hugo a já. Jeli jsme po krásné silnici, ale já jsem pocítil po těch Kellog´s vločkách nekalé pocity kolem žaludku a zanedlouho, než jsem mohl něco říci, jsem náhle vrhl. Byla to nepříjemná věc, neboť jsem nestačil dost rychle prostrčit hlavu oknem a tak jsem trochu znečistil vůz (značky Chevrolet). Ale šťastně jsme to přežili a konečně jsme dojeli do Camp Crosley. Ten už není tak hezký, jsou v něm stany a v nich je málo místa. V táboře Tecumpseh bylo asi 100 hochů, zde jich je 267. Bolí mě trochu v krku, což je věc nemilá. Po těch zmrzlinách, velkých pohárech, které všude dostávám (a nemohu je odmítnout, abych neurazil). Dnes ráno v neděli jsem psal dopisy domů a teď čekám na oběd, neboť jsem hladov. 19.7. Pokračuji až nyní, neboť jsem byl po všechny tyto dny v neustálém shonu. V Camp Crosley jsme byli od 11. do 14. a několik dní v Campu Dick Runyan. V Camp Crosly jsme byli obdarováni věcmi na památku (zápisníček na jména v kůži, tištěný almanach s obrázky z táborového života vloni. (Pozn: za několik měsíců jsem dostal almanach z letoška, na
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
12
poslední straně byla fotografie Hugova a moje.) Pak v úterý nás zavezli do Campu Potawotami, krásného tábora, byla tam nejlepší strava, večer byl biograf. V táboře Crosley jsme se museli koupat pečlivě zahaleni do swimming-suitu s ramínky (jako u žen, naše obyčejné do pasu nestačily), protože tam byly women (ženy), v Potawotami jsme se koupali nazí. Swimming-suit měl často, jak jsme jinde viděli, malou sukénku, aby se nerýsovalo ohanbí i u mužů i u žen. Ředitel tábora Mr. Slater se mně velmi líbil, byl to typ energického muže a byl dost pohledný, vůbec je v Americe mnoho krásek a krásků. Po ulicích chodilo dosti elegantně oděných lidí. Muži měli dole rozšířené nohavice, skoro až ke špičkám bot. Též tam chodilo dosti lidí v modrákách (montérkách), často s náprsenkou a kšandami. Líbilo se mi to. (Pozn.: Po válce se tento modrákový oděv rozšířil do celého světa jako džínsy.) Ten Slater nás zavezl autem do Auburnu, jeli jsme rychlostí přes 100 km (65 mil). Město má asi 25.000 obyvatel a vyrábějí se tam auta značky Auburn. Je tam dvoupatrová budova Ymky, hned jsme zdomácněli v našem pokojíčku. Na nočním stolku byla bible, jako všude i ve Sloan Housu. Cestou jsme navštívili tábor auburnské Ymky v divoké přírodě, s indiánskými stany. Pak jsme šli na večeři. Za rohem byl vagon a v něm pult a několik kuchařů tam každému uvařilo, co hrdlo ráčilo. Snědl jsem vejce se šunkou a ostatnním příslušenstvím v ceně 50 c, to je 17 Kč, naštěstí to platila Ymka, nebo kdo. Pak nás Slater opustil a my se ocitli sami v neznámém městě nevědouce, co si počíti. Abychom zaplašili svou truchlivou náladu, šli jsme na koncert. Na náměstí bylo lešeníčko a na tom lešeníčku stála (seděla) kapela a hrála. Lidé kolem chodili nebo seděli na krásném trávníčku, my jsme neodolali jeho svodům a sedli si také. (Tu jsem si pomyslil, jak by to vypadalo, kdyby si lidé sedli na trávník při hudbě na Husově náměstí v Hradci). Najednou se přihrnula kapela turecká s tatarským kapelníkem, nebo co to bylo, mělo to červené kalhoty, meče a dýky a hrálo to. Druhý den ráno hladov pádil jsem se nasnídat. Vrazil jsem do toho vagonu a tam se rozhlédl po nápisech, co bych pojedl. Kuchařka se mě zeptala, co si přeji a já v rozpacích ukázal na French Toast, protože tam stálo pouze 40 c, kdežto jinde 50 c. Sedl jsem si k pultu a myslel si, že snídaně za 14,- Kč je příliš drahá a tu jsem ještě spatřil, že ostatní jedli jen vajíčka nebo kávu jen za 10 c, to by mně také stačilo, ale nemohl jsem si pomoci, neboť jsem si už objednal. Když ty topinky kuchař asi za půl hodiny usmažil (měl jsem hrozné obavy, že to nebudu moci jíst, neboť jsem měl žaludek v nepořádku od stálého ježdění v autě), snědl jsem je s chutí. Platil jsem dolarovou bankovkou vypůjčenou od Huga a tu mně vrátili 75 c. Snídaně tedy stála 8,50 Kč. To bylo v Auburnu. Odtud nás vezl Willard Mc. Brick, 364 West 7 Street, Auburn, Ind. se svou matkou do Elkhartu vzdáleném asi 60 mil. Jeli jsme v luxusním automobilu, který stál asi 10.000 $. Chvílemi řídil hoch, zastavili jsme u autostanice, kde jsme každý vypil limonádu. Když jsem dopil, strčil jsem ruku do kapsy pro kapesník, abych si utřel ústa, ale ona paní pohyb ruky spatřila a v domnění, že chci platit, rázně to zamítla. Utřel jsem si tedy ústa rukou. Pak řídila auto paní. Na cestě však sjelo zadní kolo z betonového okraje silnice, ona začala točit volantem a auto jezdilo od příkopu k příkopu. Já v té chvíli úsilovně přemýšlel, co se děje. Za chvíli jsme vjeli do našeho pruhu. Ptala se mě, zdali jsem se nebál, řekl jsem po pravdě, že ne. V Elkhartu nás přijal skvělý člověk Mr. Harwey. Myslím slovem „fine“ a generální ředitel Mr. Schwarzendrower. Za chvíli tam, jako všude, přišel novinář a zpovídal nás. Pak jsme šli na oběd, na kterém byli přítomni nějací velcí páni. Vyptávali se nás na různé věci stereotypně v tomto pořadí: mám-li sourozence, dovedu-li plavat, do které církve patřím, dovedu-li řídit automobil (to jsou nejčastější otázky, které jsme všude dostávali). Odpoledne nás dva kluci vozili v krásném autu a když jsem se ptal, čí „car“ to je, tu jeden řekl, že jeho. Večer jsme byli na večeři u Mr. Johnsona v jeho rodinném domě. Při večeři byl zavolán k telefonu Mr. Harwey nějakým Čechem, který mě slyšel v rádiu a chtěl se mnou mluvit v 9 hod. v Ymce.
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
13
Tam jsme se vrátili 20 min. po 9. hod., ale on už tam nebyl. Tu nás Mr. Harwey vzal do svého auta (bylo nás 7-8) a jeli jsme do druhého města 10 mil daleko do Playland Parku. V dálce se silně blýskalo. V tom parku byly kolotoče a všechny ostatní atrakce. Také velká vlaková dráha po kolejích, jež se propadaly dolů a zase nahoru. Já měl jízdy v autě dost a proto jsem nezatoužil po dalším nerovnoměrném pohybu. Byl jsem se jenom podívat v takové stavbě, kde se pohybuje podlaha atd. Domů jsme přijeli po půlnoci. Druhý den ráno jsme si jeli prohlédnout továrnu na dechové hudební nástroje. Tam jsem se setkal s tím Čechem, dříve pracoval v slavné hradecké továrně Červených na dechové nástroje (v rohu Malého náměstí, kudy jsem chodil do školy). Měl matku v Borohrádku. Dal mně 2 dolary, abych si něco koupil a abych jel po návratu jeho matku do Borohrádku navštívit. Bylo mu asi 50 let. (Což jsem splnil, dodávám při přepisování a jeho stařičkou matku jsem navštívil. Pohostila mě stopečkou a plakala, že už nikdy neuvidí své dítě.) V továrně vyráběli také saxofony a jiné trumpety, které pozlacovali. Dali nám nahlédnout do komory, kde bylo do výše 1 m zlatého prachu. V poledne jsme jeli domů a pak do jedné farmy na mléko. Tam jsem setkal s jedním Slovákem, který tam byl již 17 let a skoro zapomněl slovensky. Jeho příjem byl 60 $ měsíčně, což je přes 2.000 Kč. Má také své auto. Obědvali jsme v Ymce, kde byla přes prázdniny zaměstnaná Bernice Hamlet, nice girl, studentka High School, 219 Elkhart Ave, Elkhart, Ind. S novináři jsme někdy užili hodně legrace, všude nás vyhledávali a rozhovor s námi uveřejňovali. V jedněch novinách v Elkhartu uveřejnili naše fotografie, jméno a věk byly ještě správné a o mně i to, že jsem jel do USA na základě literární soutěže a dále už tam nabájili věci, že jsme se nestačili divit. Mně přišili obdiv k některým filmovým hvězdám, které jsem ani neznal, děsně jsme se s Hugem nasmáli, ale noviny nám jen ukázali, chtěli jsme je na památku, ale marně jsme je urgovali. Odpoledne nás zavezl Mr. Schwarzendrower do South Bendu (100.000 obyvatel). Stavili jsme se v jeho domě, kde jsem si ho vyfotografoval. V South Bendu nás přijal Mr. Kinney. Prohlédli jsme si skvěle zařízenou Ymku a odjeli jsme do tábora Eberhard, kam nás zavezl 17 letý Bud Bergus. V táboře jsem se rychle seznámil a také jsem měl kratší řeč při večeři. Po ní jsem mluvil s Indem Mr. Speekem. A pak jsme hráli volejbal příšerně (neuměli to). Po něm jsme se jeli koupat. Mají tam skvělý pier, můstky a skluzavku. Večer u táborového ohně, mimochodem k táboráku nechovají takovou úctu jako u nás, leccos do něj házejí, což je u nás nepředstavitelné, vystoupil opravdový Indián oděn v kůži a s čelenkou bohatě ozdobenou péry a něco vyprávěl. Po programu se převlékl, vytáhl z křoví motocykl zn. Indian a odjel. Tím mě dost zklamal, bylo po romantice, jež u nás Indiány obestírá. S mnoha chlapci jsem mluvil o knihách amerických spisovatelů, které jsem četl (Upton Sinclair, Sinclair Lewis a j.), ale jejich odpovědi byly neurčité. Také mě udivily předtištěné dopisnice, které chlapci posílali domů a kde se pouze zatrhávalo vhodné slovo (ku př. o počasí, zda hezké, průměrné, špatné, či jídlo: výtečné, dobré, nechutné, stýská se mi: hodně, málo, vůbec ne atd. atd.). Často hoši leželi nad novinami a luštili kreslené obrázky, postavám od úst vycházel obláček s textem a hltali to, zkusil jsem to také, ale připadalo mně to příliš nudné (comics). V neděli jsem mluvil před shromážděním na „Chapel“ (bohoslužbě), pršelo a večer nás odvezl Mr. Fassnacht do South Bendu. Přistáli jsme před jakousi vilou (dřevěnou). Vešli jsme dovnitř a jaké bylo naše překvapení, když nám řekli, tady je vaše místnost, tady budete spát. (Mysleli jsme, že jedeme do Ymky.) Řádně jsem se vykoupal ve skvěle zařízené koupelně (v koupelnách byl vždy WC, často s hygienicky tvarovaným sedátkem ve tvaru podkovy – vpředu s mezerou a porcelánová mísa měla oválné vydutí, tak že byl vyloučen tělesný dotyk). Potom bylo rodinné osvěžení zmrzlinou, na kterém byli přítomni všichni členové rodiny. (Mně to nijak nesloužilo ke zdraví, neboť mě stále bolí v krku.) Druhý den v pondělí 20.7. jsme se stavili v Ymce a jeli jsme si prohlédnout automobilovou továrnu Studebacker, ale tam pouštěli až od 10 hod. a tak jsme se vrátili. Odpoledne jsme jeli
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
14
ve velkém šestisedadlovém voze směrem k Chicagu. Zastavili jsme na cestě ve Státním parku. Stoupali jsme do kopce a já trhal borůvky. Ostatní se nepřidali, zřejmě se tam nesmí nic trhat. Šli jsme potom s kopce na břeh jezera Michigan. Tam jsem napsal tři lístky a poslal je domů. Vrátili jsme se zpátky po příšerném stoupání po pískovém kopci a pak lesem. Měl jsem modrý oblek a hnědé boty. Jeli jsme po silnici, u hlídky jsme dostali lístek do Státního parku, já jej strčil do náprsní kapsy na památku, ale u druhé hlídky jsem ho musel vyndat. Na pláži byla krásná budova, kde byly šatny. Koupali jsme se v jezeře Michigan. Byly tam dost velké vlny. Potom hoši odjeli a my čekali dvě hodiny na jiné auto, abychom mohli jet do Chicaga. 29.7. Jeli jsme v autě Mr. Kinneyho a ještě s námi jel Bud Bergus. Před Chicagem je takový provoz, že už ve vzdálenosti 30 km jsou na silnici světelné signály. Auta jezdí čtyřmi proudy. Ráno jsou v provozu směrem do města tři proudy a pouze jeden ven, odpoledne po pracovní době je tomu naopak. Jsou tam dlouhá předměstí. Konečně jsme přijeli k jezeru, kde je ta slavná linie mrakodrapů, ale uhnuli jsme nalevo a nejprve jsme jeli černošskou čtvrtí. Už se pomalu stmívalo. Konečně jsme přijeli do Ymky, snad na State Street, je to největší budova Ymky vůbec, má 20 poschodí. Tam jsme si koupili sendviče a snědli je v autě. Pak jsme zakotvili v Chicago Theatre. Je to skvělé, jsou tam portýři každý 2 m vysoký, všude samé koberce, já na to vše koukal, jako Honzíček, když přijel do Prahy. Chodby byly úplně tiché. Šli jsme úplně nahoru a najednou jsme vkročili na horní okraj hlediště, jež se svažovalo dolů a hudba právě zahrála a já trochu překvapen otevřel ústa. Když jsem se rozhlédl, viděl jsem dole orchestr, který hrál prvotřídně. Za staženou oponou začal zpívat do ampliónu nějaký herec a když pak vstoupil, byl osvětlen světelným kuželem, který se s ním pohyboval. Plošina s celým orchestrem vyjela nahoru na jeviště, kde byly takové všelijaké výstupy více méně, ale spíš více nejapné. Ten zpěvák v bílém hávu byl zlatým hřebem. (Mimochodem začátek představení byl v 9 hodin.) Potom tam tři dívky v jezdeckých botách předvedly nějaký tanec, který spočíval v tom, že rytmicky cvakaly podpatky a špičkami bot do podlahy a to se musí uznat, že by to každý nedovedl. Pak zase vystoupila nějaká zpěvačka a to jsem i já poznal, že zpívá neobyčejně krásně. No, pak ovšem se k ní ten zpěvák v bílém hávu přiblížil, dal jí hubičku atd., o čemž se Mr. Kinney vyjádřil, že to je „terrible“. Asi v půl 11 to přestalo a vypukla druhá polovina a to film. Film byl velice pěkný, typický z amerického života. Teď se nedivím, že americká mládež stále chodí do biografu, jejich filmy, pokud jsem je viděl (3-4), jsou na daleko vyšší mravní úrovni, si myslím. Trvalo to do 12 hodin. Podlaha byla pokryta červeným kobercem, sedadla byla červeně polštářovaná. Seděli jsme nejvýše a tak jsem viděl, jak někteří níže seděli ležérně i s nohama na protějším opěradle, někteří kouřili, ale kouř nebylo cítit. Nalezli jsme do auta a jeli po Chicagu. O půl noci jsme zase někde jedli sandwiches. Pak nás Mr. Kinney vozil po slavných asi místech Chicaga pod takovými mosty. Ve špatně osvětlených ulicích byly asi proslulé místnosti. Viděl jsem, jak dva muži stáli u dveří, patrně to byla hlídka. Často na nás volali, ale my jeli dál. Na břehu řeky jsme vystoupili a tam jsem viděl ve tmě rýsovat se mrakodrapy. Také jsme jeli kolem největšího stadiónu na světě. (Stejně je zde v Americe pozoruhodné, že je zde mnoho největších věcí na světě. Už jsem viděl asi 4 mosty a každý byl na světě největší.) Když jsme vyjížděli z Chicaga, mezi mnoha auty se najednou mihl policejní motocykl patrně za nějakým banditou. Pak jsme jeli vprostřed tmavé noci do South Bendu, tam jsme přijeli v půl čtvrté ráno. Druhý den odpoledne jsme jeli do Elkhartu (kde je ta dívka Bernice) a Mr. Schwarzendrower nás zavezl do jakéhosi tábora, kde byl sjezd „Mládeže metodistické církve“. Bylo tam spousta mládeže a množství krásných dívek (vůbec všechny byly hezké - z dálky). Večer bylo shromáždění 1800 lidí. Nejdřív každý distrikt dával „bomby“, to je hromadné veršované pokřiky. Pak uprostřed písně všichni začali jednu sloku pískat atd. Krásně zpívali 4 studenti z univerzity Indiana. Také jsme byli s pódia představeni a Hugo řekl
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
15
několik slov, byli jsme bouřlivě aplaudováni. V 11 hodin jsme se zase dostali v Elkhatru do postele. Druhý den jsme odjeli do South Bendu (po páté) a tam jsme si prohlédli továrnu na automobily „Studebacker“. Byly tam v řadě veliké buchary, které několika údery před našima očima vytvořily karoserii, jak plech postupoval od jednoho k druhému. Pak jsme odjeli do vojenské střední školy „Culver“ prý z nejlepších v Americe „Culver Military Academy“. Úžasně skvělé zařízení (viz album). První večer byla taneční zábava v rámci výuky, na kterou jsme se šli podívat, no, bylo to hezké, i my jsme dostali taneční pořádek, kam bychom si mohli dát zapsat dívky na určitý tanec, můj zůstal prázdný, nevím jak Hugův. Za hodinu jsem šel spát. Ve čtvrtek jsem se seznámil s kuchařem, odpoledne jsem spal. V pátek bylo vyučování. Šli jsme do třídy na výuku trigonometrie. Bylo to velice snadné. Potom jsme jezdili na koni, nejdřív v jízdárně, potom v přírodě. Je to skvělá věc, ale další dva dny jsme nemohli chodit. Před tím jsme byli ve třídě, kde se učila němčina a psaní na stroji. V sobotu jsme celý den čekali, že pro nás přijedou autem, abychom jeli do Toronta. Přijeli sice, ale až za tmy. Tak jsme zůstali přes noc. V Calveru jsme byli hosté tamější Ymky a na rozloučenou jsme dostali na památku dva školní albumy, které vydávají každoročně. Jeden byl větší a obsáhlejší, jsou v něm fotografie všech budov a jejich interiérů a celého areálu s jezerem Maxinkuckee s kotvícími jachtami, učebny, studovny s krbem a zbraněmi na stěnách, tělocvična i bazén, stáje a jízdárna. Posluchači měli vojenské uniformy jednak studijní (bílé kalhoty s blůzou a širokým límcem s bílou lodičkou na hlavě), jednak vycházkové slavnostní typické americké uniformy s rajtkami a třírohým kloboukem. V albu byla všechna činnost akademie za minulý rok včetně slavnostních přehlídek a sportovních výkonů s fotografiemi týmů kolektivních sportů, školní kapely, divadelních představení, výuky tance (zřejmě s elegantně oděnými dívkami z města) a jiné činnosti. Měl jsem tam dvě příhody, jednu na jachtě, když jsem se dost nesehnul a dostal ráhnem do hlavy při náhlém poryvu při změně větru, druhou když do ložnice vletěl oknem netopýr a plácal se po zemi. Všichni vyskočili na postele čtyřlůžkového pokoje, zřejmě se ho báli. Vzal jsem ručník a netopýra jsem vyhodil oknem. Druhý den mně velitel vyslovil poděkování a podal mně ruku. Tam mně Argentinec Jaramillo věnoval fotografii v bílé uniformě, s páskem, s bílou lodičkou a dlouhou červenou šálou s uzlem na prsou a taseným kordem a napsal na ni: „To Danko, May you have succes in everything. Best wishes, Jerry“. Před hlavním vchodem byla na zemi v mramoru zapuštěná kovová žlutá americká hvězda. Líbilo se mně, jak kadeti hvězdě salutovali, když kolem hvězdy vcházeli či vycházeli. Byla to lepší škola, školné činilo na naše peníze 50.000 Kč ročně. Studium trvalo 4 roky a po jejím absolvování bylo možné vstoupit na univerzitu. Ráno jsme se vydali ve stařičkém školním autobuse do Toronta. Cesta trvala dva dny. V autobuse byly podél lavice, z nichž jsme si zařídili spací, já ležel na lavici maje hlavu na kufru. Bylo sice obtížné udržet rovnováhu, ale vyspal jsem se dobře. Jeli s námi ještě jiní američtí chlapci, celkem nás bylo asi 10. Den jízdy je dlouhá doba a tak nevěděli, co by dělali. Vzadu byly schůdky s železným zábradlím. Jeden se zábradlí držel, stál na posledním schůdku a jednou nohou se odstrkoval od silnice. Šlo to docela dobře, zkusil jsem to také, autobus nejel příliš rychle a tak jsem spustil i druhou nohu chtěje jakoby utíkat, ale chyba lávky, začal jsem nohama plápolat po silnici, ale nepustil jsem se. Hned zastavili a ptali se mě starostivě, co se mně stalo. Řekl jsem, že nic. Za námi jel náklaďák. Když dojel na krok od nás, udržoval stejnoměrnou rychlost. Chlapec, který dělal na schůdkách všelijaké prostocviky, držel se zábradlí, stál na posledním schůdku, tu se rozkročil a postavil se druhou nohou na nárazník náklaďáku. Chvíli tak stál a pak se pustil rukama. Stál jednou nohou na schůdku, druhou na nárazníku. Šofér náklaďáku ani nemrkl, já nestačil zatajit dech. Po několika okamžicích se hoch zase chytil rukama za
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
16
zábradlí a pokračoval v zábavě na schůdkách. Náklaďák zpomalil, aby byl přece jen raději od schůdků dál. V noci na pondělí jsme přespali v dřevěných chatách při silnici (jako jsou v táboře), stálo to 4 $ a do Toronta jsme přijeli přes Detroit po největším mostě na světě (už pátým) asi ve 4 hodiny odpoledne. Vzpomínám si na rozhovor s americkým chlapcem o všem možném, také jsem mu ukázal svoje boty s jistou hrdostí, že nestály ani 3 dolary (99 Kč), kdežto americké stály 10-15 $. Nijak ho to neohromilo a řekl, že vypadají docela dobře. (Baťa měl v Chicagu víc než 3 desítky obchodů podle inzerátu v novinách). Nakonec mně americký chlapec řekl, že jeho touhou je podívat se jednou do New Yorku. V jednom táboře chtěli hrát baseball a jeden vybíral hráče, mě pominul v domnění, že to neumím. V jakési skromnosti jsem mlčel, ale pak jsem viděl, že to neumějí oni (byl to vlastně playgroundball a to jsem uměl lépe než oni). Do deníku vkládám vsuvku z přednášky, kterou jsem měl po návratu: Po odjezdu z Indianapolis jsme navštívili 7 táborů a různá města. Lidi, které jsem poznal, byli povahově krásní a mám na Američany hezké vzpomínky. Potrpí si na dobré bydlení, jídlo a kulturní život. Krásné jsou rodinné domky kol velkých měst často dřevěné táhnoucí se široko daleko. Sestavují se ze stavebnicových dílů prý za 6 neděl. Kolem nich nejsou ploty, jen hustý trávník, po kterém se může chodit. Ani kolem ovocných zahrad nejsou ploty. To předpokládá větší poctivost a patrně se tam sousedé nehádají, užívají jednoho chodníčku ke garáži. Krásné betonové silnice umožňují rychlost až 60 mil, což je 100 km. Auta řídí už 14ti letí kluci (ač je řízení povoleno až od 16 let). Srážek je tam poměrně málo. Velké pacifické spací autobusy jezdí od Atlantiku k Pacifiku (6.000 km). Před velkými městy je obrovský ruch dvěma řadami tam i zpět. Američané jsou zvyklí na obrovské cifry. Množství věcí je tam největších na světě. Někdy to vede k přemrštěné reklamě třeba výletních míst, že jsou nejkrásnější na světě, ač snad ve skutečnosti nejsou. Pozoruhodné jsou chicagské noviny „Chicago Daily Tribune, doopravdy největší na světě a snad nejlacinější. Mají obrovské rozměry dvakrát větší než Národní Listy, mají 26 stran a stojí 2 c (našich 68 haléřů). Co se týče prohibice, o té bylo už mnoho napsáno. Je jisté, že nynější rozmach by bez ní nebyl možný. Kdo po alkoholu touží, snadno si ho doma uvaří. Ve velkých městech je ke koupi. Zdejší sekretář Ymky Appl psal domů, že byli v Chicagu (druhém největším českém městě) přijati starostou Čermákem (Američané vyslovují Srmek) a na stole se objevilo zázvorové pivo (ovšem Čermák je Čech z Kladna). Při cestě z města do města byly problémy s časovými pásmy. Při dotazu, kolik je hodin se vždy muselo dodat, v kterém to je časovém pásmu. Třeba dvě sousední města se lišila o hodinu. Jednou se nám přihodilo, že v jednom táboře na břehu jezera ještě nebyl oběd a abychom ušetřili čas, jeli jsme do druhého kus dál na stejném jezeře, kde už byli po obědě, protože byli v jiném časovém pásmu. Na celém území, kudy jsme cestovali, je mnoho krásných jezírek s čistou průzračnou vodou, je vidět na dno i 30 m, jsou prý ledovcového původu. Na takovém jezeře stálo městečko Culver se střední školou vojenského typu Calver Military Academy, na jezeře kotvilo 60 jachet a dva motorové čluny, ve stájích bylo 100 koní a v garážích stejné množství aut. Obrovský plavecký bazén, nádherná tělocvična, rozsáhlé tenisové i golfové hřiště, vlastní zvukový biograf a jiné, doplňovalo výbavu školy. Ve třídách jsou tabule kolem dokola, židle jsou přišroubované, ale mohou se otáčet, pravé opěradlo je ve předu rozšířené, aby se na něm dalo psát. Poměr žáků s učitelem je kamarádský. Tam jsem viděl solidnost amerických žáků. Každý zasedl na své místo a pracoval. Když nevěděl, zavolal na učitele „Sir“. Potom sám učitel odešel (dveře byly otevřeny, takže bylo vidět do protější třídy) a to pro křídu. Žáci pracovali dál, každý na svém (nevypukl žádný povyk jako u nás). To je jinačí duch, vliv svobody a staré demokracie. Tam jsem se také učil jezdit na koni.
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
17
Večer před biografem jsem měl krátký proslov, kde jsem jim též tlumočil pozdrav československé mládeže. Odtamtud jsme jeli starým školním autobusem, který někde vypůjčili. Na cestě přes Detroit na mostě byl přechod do Kanady a třetí naše celní prohlídka. Celník se pouze ptal, kde se kdo narodil, neboť Američané mají volný průchod do Kanady a naopak. My jsme ukázali pas a bylo po prohlídce. Hned na hranici nás přivítala velká tabule „Welcome to Canada“ hned naproti velký nápis „Vinárna“. Od 27. července do 2. srpna bylo v Torontu „Třetí světové shromáždění chlapeckých pracovníků“ za účasti asi 300 chlapců ve věku 16 - 18 let a zároveň „Druhé světové shromáždění mladých mužů Ymky“ za účasti asi 750 delegátů ve věku kol 20 let.
Na chlapeckou konferenci v Torontu se sjeli delegáti z mnoha zemí (ovšem za finanční pomoci Američanů) i s dospělými celkem ze 47 národů. Je to snad po prvé v dějinách, kdy se sešlo tolik různých zemí. Nejpočetnější delegaci mělo Německo 87, Anglie 50, ČSR 45, Číňanů a Japonců po 30. Jistě si o nás mysleli, že jsme nějaká velmoc. Každý jsme dostal na klopu kovový odznak s nápisem: World Y.M.C.A. Assemblies, Toronto, 1931. v dolní části, ve střední části obdélníkový prostor, kde již bylo natištěno jméno delegáta (u mě REJCHRT, CZECHOSLOVAKIA), nahoře dva javorové listy a okrouhlý emblém s nápisem v mezikruží Evropa, Asia, Afrika, America, Oceania, v centru P a X přes sebe a na nich rozevřená bible. Oba kongresy byly v budovách torontské univezity, jejíž budovy byly vystavěny ve starobylém slohu a porostlé břečťanem. Stravovali jsme se v jejich jídelnách. Jídlo bylo výborné a k pití byly též konve mléka v neomezeném množství. Bydleli jsme asi dvě míle od univerzity ve West End Ymce. Řecký delegát, s nímž jsem seděl, (jemuž v New Yorku podal na schodišti radnice ruku zástupce starosty při našem uvítání), vypil mnoho sklenic mléka naráz. Zúčastnili jsme se přednášek, jimž jsem sotva rozuměl. Řešily se aktuální problémy dneška, hlavně odvrat mládeže od Boha, také došlo na to, může-li se tancovat (je-li to dost mravné), ale to se nevyřešilo. My hoši jsme byli přímo uchváceni chlapeckým prostředím (to je, co vše se pro chlapce vybudovalo). Seznámili jsme se s hochy mnoha různých národů a tvořili jsme skupinky, jak jsme se v areále potkávali. Spřátelil jsem se s jedním Skotem, který se téměř urazil, když jsem ho 3x nazval Angličanem, ač mně to před tím vysvětloval. Jednou jsme seděli ve skupince kolem stromu a srdečně jsme se bavili a představovali se odkud kdo je. Zvlášť srdečně se se mnou bavil jeden mladík, žertovali jsme tak, jak nám to v angličtině šlo, až vyšlo najevo, že on je Němec a já Čech a tu on ztuhl jako sněhulák a bylo po zábavě. Schůzky na univerzitním trávníku s hochy z nejrůznějších zemí, to bylo tam to nejhezčí. Hned bylo vidět, kdo je komu sympatický, s mnohými jsem hned navazoval kontakt. Když jsem vycházel z universitní budovy, stálo tam ohromné shromáždění za účelem snímku. Vmísil jsem se do horní třetiny, fotograf měl velký čtvercový dřevěný aparát na stativu, zaostřoval pod černou látkou a stiskl spoušť. Zaplatil jsem 1,5 dolaru a druhý den jsem dostal velkou panoramatickou fotografii. Moje hlava vyčnívá mezi ostatními v uvedeném místě. Poslední večer byl uspořádán velký „Oheň přátelství“ na trojúhelníkovitém stadiónu na baseball. Jako pochodeň jsme každý dostali klacík na palec silný a skoro půl metru dlouhý, v jehož kůře byla vyřezána okénka pro jména přátel. Mám ji skoro celou zaplněnou jmény hochů z nejrůznějších zemí. (Dovedu si představit, jak to tamější hoši vyřezávali, aby to bylo pro nás připraveno). Na konci byl chomáč, který jsme přiložili do ohně na stvrzení přátelství. A nejhezčí bylo, jak jsme se tam cítili sobě rovni, snad se tak cítili i černoši a ostatní barevní mezi námi. Černošský pěvecký sbor zpíval písně a chorály a bylo čteno z Písma na text: „They all may be one“ (Aby všichni jedno byli). Také jsme podepsali archy za odzbrojení. Nesmím zapomenout na jedno odpoledne, kdy se naše delegace usadila na trávníku k diskusi. Mluvilo se o všem možném, jaké kdo měl zkušenosti. Objevil se tam i prof. Hromádka, ale po chvíli odešel. Pak se začalo mluvit o tanci, zda je jako takový mravný, čili
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
18
nic. Během diskuse se tam objevil Jaroslav Šimsa, pracovník pražské Ymky (a redaktor časopisu „Stopa“), chvíli naslouchal a pak se do nás pustil svým energickým způsobem velice hlasitě, cože nemáme lepší námět k diskusi, když už jsme se sešli z celého světa, což je málo důležitějších problémů? Jindy, když jsme byli sami mezi sebou, nás jeden Pražák informoval, že v Torontu jsou „děvy“ už za 2 dolary. Vyslechli jsme to mlčky, (jakpak on to věděl?) 1.8. Konference byla ukončena v sobotu večer, jak už jsem psal velkým „Ohněm přátelství“. Uplynula docela rychle. Mám dojem, že se nic význačnějšího nevykonalo, aspoň v naší skupině ne. Dnes nám bylo řečeno, že je nás na zpáteční cestu málo, abychom mohli dostat slevu, někteří tam zůstali déle, (když už tam byli) a nevím, zda budeme moci odjet 12.8. To rozhořčilo Jappla, který prohlásil, že pojede za každých okolností a nebude platit nic. Zítra končí sezení a my pojedeme kolem Niagarských vodopádů do Buffala a dál do Clevelandu. Mám vyřídit pozdrav od Emilie Šilarové p. faráři Novotnému. Na cestě z Toronta. Odjeli jsme ráno v 6 hodin. Donesli jsme si kufry do chodby v Ymce a za chvilku přijel Mr. Bruner s naším starým školním autobusem. Skočil jsem do něj a koukám, kde mám hubertus, nebyl nikde. Naplněn hrůzyplnou obavou ptal jsem se Mr. Browna (to byl náš průvodce již dosti pokročilého věku), kde je. „Somebody stold it“, was the answer. Někdo ho ukradl. Ve voze jsme nechali vše, co jsme nepotřebovali na spaní, ale já jsem si přece vzal oba kufry a teď jsem byl rád, že je mám, kdežto ostatní pozbyli kufry, deky, pláště i tenisovou raketu. Ve zdrcené náladě jsme vyjeli do probouzejícího se rána a za několika rohy jsme zastavili před policejní centrálou. Vešli jsme dovnitř, procházeli jsme dlouhými chodbami, ale nikde nic. Vraceli jsme se a já jsem si všiml, že to byl docela jiný dům, nikoli „Police“. Popojeli jsme dál a před pravou centrálou jsme se vyřítili dovnitř, bylo nás právě 10, ale zvěděli jsme, že nepatříme do tohoto distriktu a proto jsme pádili podle dalších instrukcí. Konečně jsme zastavili před nápisem té pravé „Police“ a před dubovým pultem policie jsme toužebně toužili po pomoci. Policista si zapsal všechny věci, které se ztratily a u mého hubertusu se ptal, zda neměl něco zvláštního. Nevěděl jsem, co by na něm bylo zvláštního, ale americký chlapec řekl, že měl na límci místo poutka řetízek. Vida, co bylo pro Američana zvláštní. Jeli jsme dál svou cestou, ale ještě jsme se zastavili na místě, kde byl autobus přes noc a jeden dobrý soudruh vyběhl a podíval se skleněnými dveřmi do té boudy a tam byly uloženy všechny věci, aby se přes noc neztratily. Ale nemohli jsme se dovolat hlídače, až za chvíli přijel v autu a věci nám vydal. Mr. Brunner telefonicky zavolal „polici“, že to byl „mistake“. I uvelebil jsem se v našem spacím voze (sleeping car) a v 11 hodin jsme přijeli k jakési řece, kde voda tekla dolů přes jakési takové skály. Ptal jsem se, co to je a Mr. Brunner odpověděl: „No, přece Niagara.“ Asi jsem ho zklamal, že jsem hned nepoznal ten div světa, ale z této strany od zábradlí bylo vidět jenom vršek. Myslel jsem, že je to nějaká předehra a ty mohutné vodopády, že budou někde za tím, ale když jsme pokračovali dál, viděli jsme, jak velké masy vod padají do hloubky 50 m, takže se nazelenalá voda mění v bílý závoj pomalu se snášející. Pohled na to je úchvatný. Co se týče rozlohy, o tom jsme měli představy poněkud zvětšené. Už sama řeka Sv. Vavřince není v těch místech příliš široká. Vodopády jsou dva, meší z nich náleží Spojeným Státům, větší Kanadě. Hned jsem si je chtěl vyfotografovat, ale shledal jsem, že nemám filmy, běžel jsem si je do kiosku koupit, ale nevěděl jsem rozměry v inches, naštěstí to bylo na Kodaku i v centimetrech. Udělal jsem 8 snímků, čehož se Hugo zhrozil (jako plýtváním, on byl také šetrný) a pak mě vyfotografoval a já jeho. Zase jsme nasedli do autobusu a jeli do USA. Na mostě byla hranice a nastala kontrola. Celník se každého ptal, kde se kdo narodil, Američané řekli každý svoje místo, to mu stačilo, když
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
19
došlo na mě, řekl jsem Černilov, to mu nestačilo, chtěl můj pas, rovněž Hugův. Občané američtí nemusí mít nic. Jeli jsme vesele dál, jakoby se nechumelilo. Zastavili jsme před „Home of thrashed wheat“ a já myslel, že to je nějaký hotel. Vešli jsme dovnitř, chvíli nás posílali z místa na místo, až jsme se utábořili v nějaké jídelně, kde nám dali zadarmo sandwiches se sejrem nebo masem. Já pojed tři. Pak jsme prohlíželi továrnu, kde panovala vzorná čistota a bíle oděné pracovnice (byla to továrna na vločky) a odtáhli jsme za veselého hřmotu bujarých hrdel (V USA na nás všude vesele mávali, v Kanadě nikoli) do Buffala. Přistali jsme u Ymky, a já tam zůstal, protože jsa znaven netoužil jsem po prohlídce nějakého nádraží. Trpně jsem čekal na večeři a když ta vypukla, najedl jsem se v namačkané místnosti (totiž lidé tam byli namačkáni) všeho, co nám dali. Pak byly nějaké řeči a nějaký Němec ráznou řečí roztroubil, že v Buffalo je 200.000 Němců a to ještě mluvil německy. Pak ostatní odjeli do Clevelandu a my s Hugem jsme měli přenocovat v Buffalu a proto jsme vykonali menší „round trip“ či „Sight seeing“ po nočních ulicích. Také jsme vešli do jednoho krámu, kde jsme kupovali pohlednice, nejlacinější 12 kusů za 10 c. A tu ten prodavač „ponimal po rusky.“ Utrmáceni jsme šli na lože a ráno vstavše zažili jsme tu příhodu s ukradením kufrů, kterou jsem omylem napsal napřed. (Pozn. při přepisování: muselo nás být ještě 10 a již nelze rekonstruovat, kde nás vlastně s Hugem nechali). Do Clevelandu jsme přijeli asi ve 3 hod. odpoledne a tím jsme zmeškali výlet do Akronu, kde je největší vzducholoď, která bude dnes v sobotu pokřtěna a obřad provede první dáma země paní Hooverová. Lístek na Akron nám zůstal na památku. (Pozn. Zanedlouho vzducholoď shořela.)
Cleveland Zde se konal 20. sjezd Světové aliance Ymky od 4. do 9. srpna. Pan Appl a já jsme byli ubytováni v domě potomků českých vystěhovalců jménem Swaty, kteří již česky neuměli, na Cleveland Heights, 1549 Comton Road. Bydlel jsem v pokojíku jejich dvou dcer v prvním poschodí, které byly tou dobou v letním táboře. Vedle byla krásná koupelna. Pan Appl bydlel v přízemí. Tato konference byla mnohem horší než torontská. Moji spoludelegáti chlapci jsou s odpuštěním p......, aspoň někteří. Stal jsem se terčem jejich vtipů a různých zlomyslností, čímž mě neustále pronásledovali. Byl jsem jednak nejmladší, jednak asi trochu zvláštní, asi jsem dával najevo náboženské zaujetí, čelil jsem jejich zlomyslné ironii humorem, když se mně všichni smáli, smál jsem se taky, nijak to moje sebevědomí neohrozilo, ale byl bych raději, kdybych se s nimi nemusel stýkat. Jsem rád, že jsem se seznámil s prof. Hromádkou atd. Jsou zde dobří lidé (Matys, Růžička, Appl, Šimsa), s těmi ostatními jsem se myšlenkově nesblížil. Na této konferenci my hoši už nemáme místo, je to jen pro mladé muže. Konference se konala v „Public Auditorium“, což je obrovská hala, rozdělená na dvě části stěnou, v níž jsou obrovské varhany s pěti klávesnicemi (větší část pro 15.000 diváků, menší pro 3.000). Konference byla v menší části. Hala byla opět označena za největší na světě. V předsálí byl sbor krásných havajských tanečnic s květinovými věnci kol krku až do pasu. O přestávkách krásně zpívaly. Dostali jsme opět jmenovku ze žlutého kovu s nápisem „20th World Conference. YMCA. Nahoře je stený emblém s biblí a letopočtem 1931. Už jsem psal, že bydlíme s p. Applem u Mrs. Swaty. Mají skvěle zařízený rodinný domek. V pátek 7.8. jsem byl s jejich synem Davidem a jeho přítelem Amosem, který byl naším spolucestujícím v „Sleeping car“, u jezera Erie, v němž jsme se koupali. Na zpáteční cestě jsem se učil řídit auto, je to docela jednoduché a mám naději, že to nezapomenu, než se vrátím do ČSR.
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
20
Předevčírem mě vyhledal pan farář Jarkovský a hned se mě ujal. Ovšemže, hned také pozval ostatní kluky do kostela, ale ti se hloupě vymlouvali a tu jim p. farář Jarkovský od srdce pověděl, co znamená přetvářka. Je to dobrý člověk, ale jednu chybu má, moc rychle mluví. Doufám, že se s ním teď nějak potkám, abych zvěděl jeho program. Večer jsme šli do biografu, kde však hráli nějakou nejapnou hru. Vůbec mám dojem, že zde chodí do biografu, kdy se jim zlíbí nehledíc na začátek a bez ohledu na to, co hrají. Dopledne to stojí 15 c, odpoledne 25 c. Ale člověk si může sednout, kam chce. Sobota uběhla bez zvláštních příhod a v neděli ráno mě zavolal p. farář Jarkovský. Domluvil jsem se s ním, že pro mě přijede, abych se dostal do toho jejich kostela. Čekal jsem tedy dole v hale a za chvíli pro mě přijeli dva kluci kolem 9. hodiny a přijeli jsme právě včas. Mají tam dřevěný kostelíček a faru a je to velmi pěkné. V kostele jsou široké lavice, koberec, vzadu je několik místností a malá tělocvična s košem na basketball a se sprchami. Fara je také pěkně zařízená jako všechny americké vilky. Pan Jarkovský tam má ještě nějaké kluky, kteří vaří atd. Kázání měl host, náš p. farář Čapek a ač jsem se ze začátku obával, že bude kázat na známé téma „Co je smysl života“ „Či jak se nábožensky dívat na světovou hospodářskou krizi“ a pod., přece jen to nebylo tak zlé, naopak mluvil velice dobře. Po pobožnosti nastalo jakési menší dohadování, ke komu se pojede na oběd, až jsme konečně vyjeli ve voze far. Jarkovského východním směrem a on nás upozornil, abychom si dali pozor na měřič mil, jak daleko bydlí lidé od kostela. Bylo to 15 km, to je dál, než z Třebechovic do Hradce. Přijeli jsme na jakési předměstí a tam v romantické krajině měli domek čeští vystěhovalci, krásný domek se vším zařízením, jaké u nás nemají ani nejlepší vily boháčů a byl to pouze dřevěný domek a ten muž byl jen strojníkem. Tam jsme v rodinném kruhu zasedli k obědu, to jest domácí lidé, p. far. Jarkovský, paní a pan Čapkovi a já. Bylo tam krásné demokratické ovzduší svobody. Nikdo se tam necítil cize. Domek leží na vrchu a z něho byl výhled do údolí, kde tekl nějaký potok a za křovím byla železnice, po straně asfaltová silnice a most přes to údolí. Pršelo. Ti domácí říkali, že v záhybu u mostu často havarují auta. Minulou noc se tam roztřískaly právě dvě, ač před nebezpečným místem je velká tabule s výstražnou úmrlčí lebkou, jako všude na silnicích na nebezpečných místech. Tyto tragedie jim znepříjemňují bydlení na tom krásném místě. Potom nás p. far. Čapek na verandě vyfotografoval a jeli jsme do jednoho baptistického kostela na přednášku p. prof. Hromádky k místním Čechům. Celá krajina tam je obydlena českými usedlíky, mnozí sousedé, ale široko daleko od sebe, byli Češi, takže jsem měl dojem, jako bych byl v Čechách. P. far. Jarkovský byl překvapen dost malou účastí. Na pódiu zasedli p. Šimsa, Frinta a Hromádka a po stranách domácí správci sboru. Stala se příhoda, že jeden řekl: „Z bible přečte p. farář Šimsa“ a ten šeptem řekl, že není farář a Hromádka mu podal bibli a řekl: „Farář není, ale to nevadí.“ Pak mluvil Frinta, když ho vyzvali, ovšem docela nepřipravenou řeč (tedy z nouze něco o Kostnické Jednotě). Potom Hromádka podal velký apel k americkým Čechům, že mají donést anglosaskému světu to nejlepší, co náš národ světu dal (Husa, Komenského atd.) Potom jsme si jeli prohlédnout Šoulerovu školu (tam se mě Hromádka ptal, zdali se mně nestýská) a pak „byl čas“ (it was a time) v Centrální Ymce, kde mluvili mnozí páni (Rádl, Hromádka atd.). Tam se seznámil p. far. Jarkovský s Mrs. Swaty. Potom Holečka a mě vzal p. far. Jarkovský na prohlídku university, na cestě nám vypravoval svůj životopis. Universita je velmi rozsáhlá atd. Potom jsme zase jeli do kostela. Vjeli jsme do dvora a tam bylo několik mládenců, jimž jsme byli představeni a když Jarkovský představoval Holečka, řekl: „Tento chodí s naší Olinkou do jedné školy a do jedné třídy.“ Olinka je tam velmi populární. Ovšem pak jedna paní řekla: „Jó, to já myslela, že chodí s ní, to do školy může chodit ledaskdo.“
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
21
Pak bylo jakési naše sdružení, ovšem Jarkovský mluvil anglicky, protože mladá generace už mluví česky velmi špatně. Krásně ti mladí lidé zpívali. Potom se všichni podepsali na dopisní papír, pozdrav to Olince, ač ji znají jen z vyprávění. Pak byl Holeček vypraven domů, já se ještě chvíli zdržel na čaj a po přátelské besedě jsme vyjeli do Compton Road, kde jsem bydlel. 8.8.1931. Tramways a tramvaje. Postupem věků čas plynul. Když ho uplynulo pět století, člověk chodil pěšky, nebo si krátil cestu zdlouhavou jízdou na oslu. S rostoucí minulostí uplynulo století devatenácté a nastalo dvacáté. Ukvapenému člověku se zdála zdlouhavá jízda na oslu pomalou a proto začal jezdit v tramvaji. Tu se však stala situace komplikovanou, protože miliarda lidí hrozila naplnit takový počet tramvajových vozů, že by se ty nakupily po celé délce kolejí, bez pohybu by stály, musely by se mezi nimi vystavět můstky a lidi by v nich jako dříve chodili pěšky nebo jezdili na oslu. Proto bylo vynalezeno jízdné. Protože však bylo vynalezeno v různých krajích asi ve stejné době, liší se od sebe pouze podle krajiny, zvyků živočišstva a průměrné roční teploty. Tak v hlavním městě ČSR v Praze jezdí tramvaje natřené červeně, bíle a žlutě (barvy města), mají na sobě v dolním pruhu nápis „Dopravní Podniky Hlavního Města Prahy“ zlatým písmem. Pod stropem vozu (i vlečňáku) jsou dlouhatánské kožené řemeny, za něž průvodčí zatáhne a u řidiče zazní zvonec, že má jet, nebo zastavit, po případě řekne „dále“, když ho řidič slyší. (Nemohu si při přepisování odpustit poznámku, jak nás v Havaně šokovalo totéž zvolání průvodčího na řidiče městského autobusu. Ten však řekl: „Da le“, což je v překladu „Dej mu“, rozumí se koňovi, což přetrvalo z doby koňské.) Podél stěn jsou dřevěné lavice a cestující k stání se drží dlouhých kožených smyček, jež visí ze stropu. Vzadu je otevřená plošina se zábradlím, na niž se naskakuje i v jízdě. Jízdenka stojí 1,20 Kč. Hlavní potíž však spočívá v tom, že tramvaje jezdí doleva. Bylo proti tomu mnoho námitek a zvlášť pádná byla ta, že budou-li stále jezdit doleva, budou se motat v kruhu a nikam se nedostanou, to však pražský magistrát nepochopil. Zato v cizině tuto potíž rozřešili tím, že začaly jezdit doprava (Německo, USA, Kanada). Jiný rozdíl je v nalízání a vylízání. V Praze mají jinší názory na pohyb a proto se často naskakuje za jízdy (nehledě na časté úrazy i smrtelné). Němci tak rychlé pohyby nenávidí a nalízají jen v zastávkách. V Americe každý jezdí jen v automobilu a proto udělali u tramvají dveře tak vysoko, že tam nikdo nenaskakuje. V Praze mají lístky z měkkého bílého papíru na šířku dlaně s čísly, jež průvodčí procvikává (pozná se z nich, z které stanice, kterou tratí a v kolik hodin, mohlo se 2x přesedat). V Německu jsou lístky zelené a poněkud větší, v Americe to jsou malé kartičky z tuhého papíru. To jsou podstatné rozdíly mezi vozy různých národností. Pohlížím vstříc budoucím věkům, kdy nastane rozmach techniky, kdy bude možno jezdit spacími tramvajemi na krátké vzdálenosti (dnes je možno spáti jen v sedě či vstoje držíc se za kožené poutko), nebo je kombinovat s leteckou dopravou. Tyto časy oplývající mlékem a strdím jsou vyhrazeny našim vnukům a my s luzným úsměvem na rtech musíme chodit pěšky, nebo jezdit na oslu či v tramvaji. (Pozn: ty tramvaje mně učarovaly víc nežli mrakodrapy.) 10.8. Píši zase ve voze Pensylvánské dráhy. Vzpomínám, jak jsme se poměli v Clevelandu. Jak jsme se koupali v jezeře Erie a před tím v jezeře Michigan. Tam už jsme mohli mít naše
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
22
krátké plavky do pasu i když mnozí muži (o ženách nemluvě) měli plavky až ke krku s ramínky a ještě s malou sukénkou přes rozkrok a to oboje pohlaví. Takové plavky jsem od nás neznal, snad se takové v Evropě nenosily, mužské plavky se dokonce nazývaly „francouzské“. Kolikrát jim to slušelo, to musím říci, a jaké hezké dívky se procházely po písku! V jezeře Michigan se koupaly dvě srostlé dívky (Siamská dvojčata). Byly srostlé na zádech a měly jedny společné plavky. Paní Swatyová mě na rozloučenou políbila na čelo a dala mně jednu americkou košili (měla vpředu rozepínání až dolů a ne jako naše, jež se musely navlékat přes hlavu) a kravatu. V pátek večer jsem mluvil s jednou Češkou, jež o prázdninách sloužila ve vedlejším domě. Je to Emilie Šilarová z Prahy a mám od ní pozdravovat p. faráře Novotného. Dlouho jsem nemohl zavazadla srovnat, mezitím se vyvinula zajímavá debata o evangeliu s panem Applem a mnou, co to je evangelium. Jejich David mě zavezl na nádraží.
Washington Zalezli jsme do spacích vozů a jeli jsme celý den až do večera do Washingtonu. Přetínaly jsme severní výběžky pohoří Allaghany. Jak jsme objížděli údolí, viděli jsme oknem celý vlak zahnutý do oblouku. Poslední vagon byl vyhlídkový, měl okna kolem dokola. Měl přišroubovaná, ale otáčivá křesla. (Pozn: jistě tam byl i jídelní vůz, ale asi jsme o něm nevěděli. Z domova jsem takové věci neznal, ale asi bych si stejně nic nekoupil, byl jsem velice šetrný.) V určité vzdálenosti od trati byly veliké reklamy zejména v blízkosti měst. Byly to velké obdélníkovité plochy (pozn: billboardy) s barevnými obrazy. Ve voze jsme si po nějakém čase udělali pohodlí, sedátka jsem si na ležení nejdřív rozložil já, pak postupně i ostatní, nakonec celý vagón. Ve Washingtoně jsme nalezli do autobusů a jeli jsme hrozně hladovi prohlížet pamětihodnosti města, jako Lincolnův memoriál, Knihovnu kongresu, Kapitol a další. Pak se nějak dozvěděli, že máme hlad a poslali nás do nějaké pošty, či co to bylo a tam jsme se v jejich jídelně najedli. Spali jsme na periférii v nějaké elektrotechnické škole, zřejmě v její ubytovně a druhý den jsme jeli do Calvary Baptist Church na snídani. Kufry jsme nechali ve vlaku, který na nás čekal. Pak jsme jeli po městě, viděli jsme také naše vyslanectví a celé krásné město, které má evropský charakter a nejsou tam mrakodrapy. Pak jsme byli v Ymce, kde omylem zůstal Jappl a pak nás dohonil v taxi do toho kostela, kde jsme se rychle naobědvali, při čemž nám sdělili, že jedeme k prezidentovi do Bílého domu. Bác ho! Asi to dřív nevěděli, kufry jsme měli ve vlaku, já v něm sváteční modré šaty s americkou košilí a kravatou! Měl jsem na sobě všední cestovní oděv a sportovní okopané boty. Když jsem to řekl Japplovi, pravil, že se k vůli žádnému prezidentovi strojit nebude. V dešti jsme přijeli před White House. Šli jsme do předsíně a potom řadou místností, v jedné stál Hoover a ještě několik pánů. President Hoover měl bílé kalhoty a černý kabát. Byl vysoký s krátce ostříhanými vlasy na ježka a měl tvrdý pohled. Ten tvrdý pohled mně nejvíce utkvěl. Šli jsme husím pochodem, bylo nás mnoho, každému podal ruku a řekl obvyklé věty, jako „How do yo do, I am glad to see you, I am glad to meet you.“ Ruku podával měkkce a jeho tvrdý pohled neuhnul. Uvnitř stálo stráž jen několik skautů. (Pozn: léta jsem přemýšlel, zda to byl skutečně Bílý dům, či zda presidentovo „shake hands“ se neodehrálo v Capitolu, neboť jsme vystoupili po širokém bílém schodišti). Potom jsme odjeli do Mount Vernon, což bylo sídlo Washingtonovo. Je to výstavný dřevěný dům, bíle natřený, s bílým sloupovím vpředu nesoucím střechu verandy, jak je typické pro plantážnická sídla, okna v přízení a v prvním poschodí mají tmavé okenice, na
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
23
střeše za verandou jsou tři arkýře a uprostřed střechy šestiboká věžička s okny o mnoha tabulkách, na její špičce je větrná růžice, směr větru udává pták ze žlutého kovu se svisle rozpjatými křídly. Nyní je to Washingtonovo muzeum. Hrob Washingtonův je v parku nedaleko domu. Zpátky pohřešil Matys peněženku s 15 dolary, s lístkem do New Yorku a klíčky od kufru. Naštěstí viděl Jappl podobnou ležet na okenním parapetu v Ymce, Matys honem tam a byla to ta jeho. Já prozatím ztratil jen šek na 1 $ a 20 c (někdo mě ho musel odcizit). Opět New York V tom kostele jsme dostali krabici s večeří do vlaku a jeli jsme přes Baltimore a Philadelphii do New Yorku. Jeli jsme přes nějaké obrovské neregulované řeky a do New Yorku jsme přijeli v 11 hod. a z nádraží byl hned výtah do hotelu New Yorker, a odtud je jen kousek do Sloan Housu (je to vlastně Ymka o 15 poschodích). Už to nebylo zadarmo, za nocleh jsme museli zaplatit 75 c, zato jsme měli na nočním stolku bibli jako všude. Cestou vlakem jsme viděli most o dvou poschodích (dole jedním směrem, nahoře opačným.) S Japplem jsme se vydali po newyorských ulicích, ale přešli jsme jen pár bloků a vrátili se zpět. Ráno jsme se nemohli dočkat autobusu do přístavu. Oba jsme totiž měli komplikaci s lodním lístkem, který zněl na příští loď, nikoli na loď „S.S. Amerika“, ale my jsme se nemohli v Americe zdržet, abychom se vrátili včas domů do začátku školního roku. Než nám změnu vyřídili, autobus s ostatními odjel a měl se pro nás vrátit, ale nejel. Nakonec jsme jeli do přístavu taxíkem, stálo nás to jeden dolar. Můstek na loď ještě čekal, bez prohlídky jsme po něm přeběhli jako poslední, (tím jsme přišli o 8 dolarů, které vraceli těm, kteří nezůstali v Americe déle než 60 dní) potom ihned můstek odsunuli a za zvuků kapely loď odplula. Opět Atlantik Projeli jsme newyorským přístavem a zanedlouho již jsme byli na širém moři. Zamávali jsme na „Sochu Svobody“, kterou darovala Francie Spojeným státům k 100. výročí Nezávislosti. Z dáli vyčníval „Empire State Building“. Četli jsme v novinách, jak se polští sportovci vsadili, kdo bude po schodech nahoře ve 102. poschodí nejdřív. Byli tam za 20 minut. Když jsme jeli tam, snášeli nám modré s nebe. Při cestě zpět nás vrazili do nejhorší (třetí) třídy, ač jsme měli lístek pro třídu turistickou tam i zpět. Vzbouřili jsme se a vyslali za kapitánem deputaci. Umluvil ji tak, že sice zůstaneme v kajutách třetí třídy, což je dole nad lodním šroubem, jehož hukot je slyšet a otřásání cítit, ale že budeme jíst v třídě turistické. První den mně bylo lehce špatně, ale druhý den a další už mně nebylo nic. V lodní knihovně byla řada českých knih a tak jsem si tam doplnil školní četbu. Přečetl jsem „Kříž u potoka“ od Karoliny Světlé a „Boží mlýny“ od Vrby. V naší kabině byla dvakrát česká vyhláška, jednou jako „Důležité upozornění“, po druhé jako „Důležité oznámení“. A též záchranný pás. Dva námořníci tam byli Češi a to „Deck steward“ a náš číšník. Takže jsem tu jako doma. Zde končí můj deník.
Pokračuji podle nalezených poznámek.
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
24
Jsem v kajutě 905 s Fr. Holečkem. On nahoře, já dole. Obtíž vyznat se v lodi na této nebyla. Na Hardingovi jsme se nemohli vyznat pro velkou složitost chodeb. Hned za New Yorkem se loď začala silně houpat, ale bylo krásné počasí. Jídlo třikrát denně při hudbě. Na lodi jsme zase hráli ty palubní hry i lodní golf a večer byl na palubě biograf. Filmové plátno bylo zavěšeno mezi ráhny. V neděli měl kázání náš známý kazatel z Riverside Church v New Yorku dr. Fosdick, který byl na cestě do Evropy. Cesta trvala osm dní. S povzdálí s námi závodil jeden parník celý den, k večeru nás předhonil. Viděli jsme maják u irského pobřeží. Poslední den na lodi. Mužstvo připravuje k výkladu pytle s poštou. Loď se silně naklonila od větru. Vyfotografoval jsem všechny Čechy na palubě a pak jsme se vystřídali s Holečkem, který mě vyfotografoval i u zábradlí. Nejdříve jsme přistali v Plymouthu a pak jsme zamířili k Cherbourgu. Na lodi byla prohlídka pasů a pak jsme na malém parníčku zamířili ke břehu. Všichni jsme dostali do pasu razítko: „Nezdržovati se ve Francii déle než 14 dnů“, ač Čechoslováků se takové omezení netýkalo. Paříž Příhodu se ztrátou kufrů a s nosiči jsem již popsal. Měli jsme problémy s výměnou peněz na franky, směnárna tam nebyla, ale koupě lístků na vlak se nějak vyřešila a o půlnoci jsme přijeli do Paříže. Podotýkám, že zpátky jsme už jeli na svou pěst, nás Čechů bylo 6 a až do Paříže jsme se drželi pohromadě. Někteří z naší skupiny se vraceli později. Tři hoši si koupili za 25 dolarů ojeté auto a jeli v něm na Floridu (byl mezi nimi Burián, syn plastického chirurga). Rychlý přechod z Ameriky do Francie nám ujasnil některé kontrasty. V Paříži jsme zase byli uvítáni zápachem alkoholu, někde bylo na ulici vidět opilce či žebráka a v hotelu jsme postrádali sprchy. 21.8. 1931 V Paříži jsme byli 3 dny a přitom jsme viděli snad všechny význačné památky, postupovali jsme podle plánu města, já nejdříve vůdce: Louvre, Notre Dame, Invalidovnu (s hrobkou Napoleona, jejíž kopie v New Yorku obsahuje hrobku generála Granta), parlament, radnici, věž Sv. Jakuba, zahradu Tuilerie, antikvární knihkupce na nábřeží, Luxemburskou zahradu, Pantheon, Vítězný oblouk, Sorbonnu a Eiffelovu věž, což je nejvyšší konstrukce v Evropě (300m). Výtah jel nahoru celkem 25 minut se dvojím přesedáním. Ejhle, rozdíl rychlosti americké a evropské (na vrchol Empire State Buildingu přes 400 m vysoko za 2 minuty). Zato jsme byli odměněni báječným rozhledem až daleko za Paříž. Zabloudili jsme, do hotelu jsme dojeli v taxi 22.8. 1931 Celý den jsme prohlíželi Koloniální výstavu. Pršelo. Kromě paláců, orientálních budov a pagod tam byla též česká hospoda a kopie Washingtonova sídla v Mount Vernon. Spousta lidí. Koupil jsem si tam tropickou korkovou helmu. Domů v podzemní dráze. 23.8. 1931 Poslední den jsme si prohlédli Versailles, jeho sály i park a Malý a Velký Trianon.
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
25
Odpoledne jsme chtěli odjeti, ale Holeček a já jsme se nedostali do přeplněného pražského rychlíku a zůstali jsme sami v Paříži neumějíce francouzsky a já ještě bez vyměněných franků. K dovršení bídy nám úředník oznámil, že večerní rychlík je též plně obsazen. Přišli jsme tedy na nádraží asi o hodinu dříve v naději, že nějaké místo ulovíme a skutečně, vlak pak nebyl obsazen ani z poloviny. 24.8. 1931 Druhý den jsme přijeli do Norimberku a po jeho prohlídce jsme chtěli v noci odjet do Prahy, ale shledali jsme po pilném pátrání v jízdním řádu, že už žádný nejede. Prohlédli jsme si tedy Norimberk, nakoupili věci. Je to krásné město ve starobylém slohu avšak s moderními domy, mně se velmi líbilo. Večer jsme šli do divadla, kde hráli povedenou veselohru a ač jsme slovům nerozuměli, přece jenom jsme se prohýbali smíchy. Našli jsme rychlík, který jel přes Drážďany do Berlína, tedy blízko našich hranic. Tím jsme tedy jeli a v pohraničním jednom městě jsme vystoupili a jakousi lokálkou jsme přijeli ve dvě hod. v noci do Chebu, kde nastala ve skutečnosti nejpřísnější celní prohlídka. Ráno 25. srpna jsme přijeli do Prahy. Tím se skočila naše cesta a my se změněnými názory na země, které jsme viděli a vůbec na lidskou společnost, jsme byli ochotni viděti nejen nedostatky své otčiny, nýbrž i její přednosti, kterých je velká řada. Na celé cestě jsem považoval všechny ostatní za sobě rovné, vůbec mě nenapadlo, že se některé národy považují za nadřazené (nejen Němci, dělají to všechny velké národy), to jsem sice vypozoroval, ale byla ve mně tak zakořeněna demokratická a českobratrská výchova, že jsem to necítil a nebo jsem se cítil stejně nadřazeně, to jest rovnocenně. Styk s hochy různých národností vedl k četným přátelstvím, jež pokračovala několik let dopisováním. S Joshiou Tanakou z Tokia trvala až do války. Dopisoval jsem si i s jednou dívkou, korespondence by se jistě našla někde v krabici. Jednou mě poslala pohled domu asi o 25 poschodích a pod něj připsala: „This is my house.“ Jinak zbývá pár snímků z celé cesty a kupa cestovních památek a dokladů, jež byly vystaveny po několik měsíců v pasáži pražské Ymky v Praze 2, Na Poříčí 12 v r. 1995. Mé cestě byla věnována první výkladní skříň na začátku chodby, uprostřed byla ona velká panoramatická fotografie účastníků konference v Torontu. V únoru 1993 byl opět uspořádán běžecký závod po schodech do 102. poschodí v Empire State Building. Zvítězili dva Australané, muž a žena, kteří vyběhli nahoru za 10 minut (doma denně trénovali běh po schodech do 70. poschodí). Po nějaké době po návratu jsem šel v hradeckých Lipkách s Olinkou, jež byla tak populární v Clevelandu. Tenkrát jsem sršel, musím si to sebekriticky přiznat, slovními hříčkami, humorem a vtipy, že jsme se celou alej bouřlivě smáli. Olinka pravila, jak to bylo veselé a při tom nebylo ani jedno slovo lascivní. Pamatuji si její výrok celý život i když už mě dávno jiskřivý humor a slovní hříčky opustily. Olinka ještě před válkou emigrovala do USA a asi po třiceti letech navštívila Hradec. Mluvila s mým otcem, já jsem byl v té době na Kubě, ale již mluvila česky s americkým přízvukem. To je tak, když je někdo populární v Clevelandu.
A pokud jde o Cleveland ještě jedna vzpomínka: na ten podstavec na náměstí zaručující svobodu slova vystoupil Arnošt Jappl, zaujal postoj táborového řečníka a nevybíravými, leč
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
26
plamennými slovy odsoudil vše, co mu přišlo na mysl. Nestalo se mu nic. Za trest jsem si ho při tom vyfotografoval.
K přepsání svého deníku a ostatních poznámek jsem se dostal až za půl století již jako penzista v říčanské oáze klidu začátkem osmdesátých let a naposled v roce 1995.
Cesta do Ameriky
Blahoslav D. Rejchrt
27