Bruslení Dneska nás pan vychovatel nechal spát do 9:00. Potom jsme měli snídani a pak jsme měli generální úklid, pan vychovatel nám k tomu půjčil rádio. Filip pustil rádio a já myl skříň a taky jsem dal Filipovi kýbl s horkou vodou a hadr. Pan vychovatel nám vše zkontroloval, jestli to máme umyté. Potom nám řekl, abychom si vysáli za postelemi, tam nám to taky zkontroloval. Po úklidu jsme se šli obléct a na oběd do nemocnice. Cestou zpět se Filip zeptal pana vychovatele, jestli půjdeme na brusle. Pan vychovatel to dovolil, ale předtím jsme ještě měli osobní volno. Taky jsme si museli vyzkoušet brusle – mně byli, ale Filipovi musel dát jiné brusle, protože ty první se mu nelíbily. Ty druhé už mu byly. Kolem půl druhé jsme vyrazili na stadion. Šli jsme půl hodiny na zimní stadion. Pan vychovatel zaplatil vstupenky a šli jsme do šatny. Tam jsme si obuli brusle a začali jsme jezdit. Uměl jsem to na první pokus, jezdili jsme od 12:00 do 14:30. Potom jsme se šli obout, cestou do Mařenky jsme viděli paní učitelky, jak jedou domů. My jsme šli do SVP a než řekneš švec, byli jsme doma. F.R.
Broušení židlí Jednoho únorového dne ve středisku výchovné péče jsme začali bruslit židle. A teď Vám popíšu postup: Ve skladu jsme si vzali židle a začali je brousit brusným papírem. Brousili jsme tak dlouho, dokud celý lak nebyl dole. Potom jsme vzali hadřík a utřeli jsme z toho dřeva prach, který jsme zbrousili. Úvaha, jak by se židle mohly použít je, že by zůstaly židle v garáži a použily by se na horší časy. Takže dá se říct, že by byly náhradní. Potom jsem zapomněl, že jsem sundal ten prostředek, aby se to nezašpinilo. Postup byl následující: Vzali jsme si šroubovák a odšroubovávali jsme šroubek po šroubku. Šroubky tam byly čtyři. I když mě to bavilo, nikdy bych to za práci nechtěl, protože po čase by to byla nuda. Ten, kdo židle brousí, tomu nezávidím, ale když ho to baví, aťsi dělá, co chce. Chvíli mě to bavilo, ale pak už byla nuda, ale zase ten den rychle utekl, takže to byla docela i výhoda. Potom, co jsme to dobrousili, jsme si zahráli ping pong. Tak tohle byl můj hezký den ve středisku výchovné péče. A k tomu byl hezký dárek, protože krásně svítilo sluníčko. Smáli jsme se, takže legrace byla a za to jsem rád. F.Reh.
Jednoho sobotního dne, kdy svítilo slunce, jsme šli já, Filip a pan vychovatel Štefan do klubovny pro tři židle. Každý jsme měli jednu. Šli jsme dolů do klubovny a vyšroubovali jsme součásti té židle a dali je na stranu tak, aby se nepomíchali. A šli jsme ven brousit židle. Ve tři hodiny jsme si dali přestávku a šli jsme se nasvačit, napít a zase jsme šli brousit židle, práce nám rychle utekla. Pan vychovatel nám ale řekl, že máme věci uklidit do garáže. Postup: Když máte u sebe šmirgl papír, jde to jako po másle. Až to uděláme, budou pěkné. Můžou se ty židle třeba využít tak, že buď se schovají na půdu, nebo na nich můžou sedět známí lidi, třeba starosta, prezident, vedoucí střediska i vychovatelé – ti jsou taky známé osobnosti. F.R.
Banket Jednoho dne jsme v SVP místo školy šli na banket. Banket – tohle slovo jsem v prvních 5 minutách vůbec neznala. Potom mi to došlo. Normálně jsme se šli nasnídat a šli jsme jen na dvě hodin do školy. Chtělo by se mi napsat, když zazvonilo, ale v našem případě když paní učitelka řekla, že končíme, byli všichni natěšení se jít obléct a vyrazit. Postupně jsme se všichni oblékali. Z puberťáckých kluků se stali vzorní chlapci a z holek v džínách a triku dám v šatech a košilích. Když jsme se šli oblečené a upravené obout, pan vychovatel pronesl hlášku: „Kdo bude hezčí než já, má večer zápis.“ V tu chvíli jsme se samozřejmě všichni smáli. A už to tu bylo, mohli jsme vyjít. Cesta byla dlouhá, ale stála za to. Když jsme tam přišli, už tam na nás čekala paní vychovatelka Míša a naše milé paní učitelky. Když jsme šli do schodů do druhého patra, už to tam krásně vonělo. Potom jsme si sundali bundy a kabáty a už vše mohlo začít. Nejprve jsme byli seznámeni s kuchyní, jak to tam všechno chodí a pan šéfkuchař nám k tomu všemu něco řekl a také pronesl větu něco ve smyslu, že jsme vlastně takový pokusní králíci. Potom už nezbývalo nic jiného než si jít sednout. Vešli jsme do místnosti, kde už na nás čekali číšníci a krásně nazdobené stoly. Zasedli jsme ke stolu, ale pro dámy tam bylo nemilé mínus. Všechny dámy, paní si musely sednout na kraj židle, nebylo nás potom málo, co nás bolela záda. Konečně už nastala chvíle, kdy nám všem rozdali předkrm: Kuřecí koktejl s ananasem + martini (nealko). Bylo to výborné, ale malinko pikantní, což si myslím vůbec nevadilo. Když už jsme všichni dojedli, mohli číšníci debarasovat. Ale hned poté jsme dostali kuřecí vývar s noky. Vývar byl velice dobrý, nebyl moc slaný ani málo, prostě akorát. Nastala doba, kdy už jsme měli dostat hlavní chod, na který jsme se všichni moc těšili. Kuřecí prsíčka s kynutým knedlíkem na šípkové omáčce. Můžu říct, že většina z nás si přidala. Neměla jsem slov, bylo to až nadmíru výborné. Nastala chvíle, kdy jsme na okamžik odstoupili od jídla, a nastala zábava. Angie, která chodí na barmanský kroužek, nám ukázala, jak se míchají koktejly. Jeden z koktejlů dostal Kuba, protože měl narozeniny a poté přišla na řadu další zábava – flambování palačinek od Elišky. Palačinka byla alkoholická, takže šance, že bychom ji my děti mohly dostat, byla nulová. Dostala jí tedy paní učitelka, ale palačinka kolovala i u pana vychovatele Štefana. Následoval dezert ze dvou druhů piškotu s mnoha druh sladkých hmot. Chutnal zajímavě, také byl dobrý. Celý banket byl hezký a i procházka do SVP byla nádherná, celý den se povedl. E.Ř.
Když jsem se jednoho krásného dne probudil, měl jsem důvod hned vstávat. Tímto důvodem byla událost, která se jmenuje banket. Na tuto událost nás pan vychovatel pečlivě připravil a tak nebyl důvod, proč se bát. Pokaždé, když jsem něco dělal, ať to bylo čištění zubů či psaní do sešitu, myslel jsem na ten banket. Těšil jsem se, až uvidím vychovatele a učitele v kulturních oděvech, ale netěšil jsem se na to, až budu mít na sobě sako. Holky, které jsem dosud viděl jen v mikinách a džínách, byly elegantně oblečené do černých šatů a to samé i kluci, akorát že ti neměli šaty, ale saka, košile a polobotky. Jak jsme šli elegantně oblečeni ze schodů, připadal jsem si jako v jiné době – v době kdy místo aut jezdily kočáry a starší pánové nosili takové ty srandovní kníry. Cestou na banket jsem si tak říkal: „Co když se vůbec nenajím?“ moje obavy se rozplynuly – hned po prohlídce. Ohledně jídla bylo všechno zvláštní – ty chutě i ten způsob jezení. Předkrm se jedl např. dezertovou vidličkou. Moc mi jídlo chutnalo a obsluha byla výborná. Rád bych si tento den zopakoval. J.M.
„Ke každému jídlu jsme měli různé druhy vín (nealko) a pak mi k narozeninám dala servírka Angelika různý koktejl – podělil jsem se s Jakubem a Mírou. Pak udělala Eliška vychovatelům palačinky tak, že jim tam nalila alkohol a zapálila to. Banket byl skvělý“ J.N.
„Když jsme přišli do školy, kde se konal banket, čekali tam naši kolegové z Plzně, měli jsme krásné uvítání. Vyzkoušel jsem něco nového, okoukal jsem, jak roznášet talíře, jak podávat jídlo a rozeznávat skleničky a nakonec nám ukázali míchání koktejlu a flambování palačinek. Když jsme dojedli, tak jsem se šli podívat po škole, jak masírujou a na kadeřnice. Byl to super zážitek, jsem rád, že jsem tam mohl být, mám plno nových zážitků a chtěl bych si to někdy zopakovat.“ R.Ch.
Výlet do archivu v Horšovském Týně Jednou ráno jsme byly všichni natěšeni, protože jsme se dozvěděli, že pojedeme do Horšovského Týna do archivu. Bylo ráno 7:00, měli jsme budíček. Ještě jsme měli dvě hodiny dějepisu pak velkou komunitu. Pak jsme jeli autobusem do archivu. Nejdříve nám vysvětlili, jak to tam chodí. Vysvětlili nám, že japonský papír je velmi tenký. Metr takového papíru váží 6 gramů. Používá se na záplaty knih, ale je hodně drahý. Stojí 10 000 Kč - jedna role. Také to, že Rudolf II. potvrdil městu starší privilegia v roce 1596. Znak okrouhlé věže změnil na čtyřhranné s bílou labutí. Pak už jsme bohužel museli zpátky. Tento výlet byl velice dobrý a všichni bychom si ho chtěli někdy zopakovat. K.N. Dozvěděli jsme se tam, že před třemi lety se ve staré nemocnici našel v plechové kapsičce papír z roku 1856, ale jak tam byl dlouho, tak byl celý rozpuštěný, ale něco tam zůstalo, podařilo se to rozluštit. Také jsme se dívali na obrázky a na nich byly různé papíry. Mají tam také autorská práva. Musí mít také důkazy, aby věděli něco o svých předcích. Potom nás pozvali k paní restaurátorce, ta opravuje pergameny, listiny a knihy. Moc se mi to líbilo. Když jsme vyšli s archivu, sedli jsme si na lavičku a snědli svačinu. Jeli jsme zpět autobusem do SVP v Domažlicích. Vila se jmenuje MAŘENKA. F.Reh., F.R.
V úterý jsme se vydali na výlet do Horšovského Týna hrát si na badatele. Jeli jsme autobusem a cestu si někteří z nás zkracovali hraním slovních her. Cesta byla krátká, takže utekla rychle. Těšili jsme se, co nás čeká. Vešli jsme do rekonstruovaného domu a šli nahoru do velké místnosti, která se jmenuje badatelna. Tam jsme se dozvěděli, že se nesmí vydávat víc jak 80 let staré informace. Nebo to, že se nesmí prodávat noviny kvůli autorskému právu. Potom jsme šli o patro výš, kde jsme se dozvěděli hodně zajímavých věcí. Když už jsme se dozvěděli, co jsme chtěli, byl konec výstavy. Byl to krásný výlet a těšíme se na další. E.Ř.
Fotografie je z divadelního představení, které si děti připravují jako překvapení pro rodiče i pro pracovníky SVP.
Moje změna „Vzhledem k tomu, že tři chlapci nám na konci února končili internátní pobyt, měli za úkol napsat, co se tady naučili, jak se změnili a jak se jim v SVP líbilo. Tady jsou jejich příběhy.“ Když jsem přijel do SVP, tak jsem si neuklízel, nechtěl jsem se učit, nikoho jsem neznal, takže mi tu bylo divně, ale postupem času jsem tu všechny poznal. Nelíbily se mi komunity, protože jsem se styděl, ale pak to opadlo. Nejvíc smutný jsem byl, když odjela skupina, na kterou jsem si zvykl, ale dva tu zůstali a s těmi si rozumím. Pak přišli noví a tím se to začalo trochu rozjíždět a ten den jsme dostali napomenutí za blbosti. Tak jsme se uklidnili a teď ke konci se k nám připojili další noví a s těmi si také rozumím. Tady se změnilo to, že nemůžu chodit za školu, víc se učím, uklízím po sobě, pomáhám se vším a naučil jsem se vážit si lidí a jsem rád za ty lidi, co jsem tu poznal a budu je mít rád. Uvědomil jsem si své chyby, ve všem se změním, co jsem dělal špatně a moc se mi ti tu líbilo a opakoval bych si to. R.Ch. SVP mi pomohlo ve škole, protože jsem byl na propadnutí – hrozily mi tři pětky – z matematiky, češtiny a chemie. Dále mi také pomohlo s denním pořádkem. Svůj den doma si teď představuju takto:
Přijít ze školy
Hodinu se učit
Pomoct mamce či taťkovi
Osobní volno
Chtěl bych také, abych více vycházel s mamkou, abychom na sebe nekřičeli. M.M. SVP mi pomohlo v mnoha věcech. Např., jak by to mělo vypadat doma, co je na mně špatně atd. Je tady mnoho dobrých věcí – relaxace, skupina atd. Přál bych si, aby až přijedu domů, mi mamka věřila, pokusím se být co nejlepší. V SVP jsem se naučil – pomáhat a uklízet. Moc se mi tu líbilo, ale budu se snažit, abych se sem nedostal zpět. Utíká to tady rychle, ale „všude dobře, doma nejlíp.“ Docela se mi tady stýskalo, ale než jsem se rozkoukal, byl jsem doma. K.
