Historia medicinae veterinariae
Brněnská škola československé veterinární morfologie
Sestavil a se spolupracovníky sepsal prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.
BRNO 2005
Vydala Veterinární a farmaceutická univerzita Brno
1
2005 Vydala Veterinární a farmaceutická univerzita Brno
Autoři : Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc. Prof. MVDr. Oldřich Štěrba, DrSc. Prof. MVDr. Rudolf Böhm, CSc. Prof. MVDr.Rudolf Hrabák, CSc. PhDr. Jiří Šindlář, Ph.D.
2
Obsah Úvod Osobnost prof. MVDr. Jana KOLDY, DrSc. Veterinární anatomie první poloviny XX. století a její vliv na tento obor u nás Výuka veterinární anatomie v Koldově pojetí Vliv profesora Koldy na vědeckou a odbornou činnost jeho ţáků a následovníků Vznik a vývoj brněnské školy československé veterinární morfologie a její cíle. Spolupracovníci, ţáci a pokračovatelé prof. Koldy při budování československé veterinární morfologie v letech 1926-1965 Ústav anatomie VŠV Ústav histologie a embryologie VŠV Disertanti Slovo závěrem Pouţitá literatura
3
Úvod „Kdo nenahlíží nebo nehodlá vidět do minulosti, je slepý pro pohled do budoucna.“ U příleţitosti 110. výročí narození profesora Koldy jsme si uvědomili, jak ten čas letí a jak ubývá nás pamětníků a svědků doby, kdy nás uváděli do akademické obce často i velcí lidé. Nejen velcí svým dílem, ale i duchem. Byli to lidé, kteří ovlivnili svým charismatem řadu nadšenců pro obor a byli upřímnými rádci při jejich vědeckém a pedagogickém růstu. Oni jsou ti, co vychovali početné veterinární lékaře, vynikající odborníky a specialisty v celé řadě rozmanitých činností prospěšných lidské společnosti. Jejich velikost se projevovala také v tom, ţe se nebáli dát mladším spolupracovníkům neomezený prostor k jejich tvořivé práci a uměli je svými znalostmi a erudicí usměrňovat. Jedním z takových velikánů světového jména je i náš učitel a zakladatel brněnské školy československé veterinární morfologie. Při této příleţitosti chceme připomenout nejen historii a různě úspěšná období československé morfologie. Chceme připomenout i jména, práci a dílo našich veterinárních morfologů, kteří tuto historii tvořili. Tuto publikace věnujeme všem veterinárním lékařům , nejen těm kteří tímto obdobím prošli, ale těm, kteří na morfologické obory studia veterinární medicíny vzpomínají a kterým byli a jsou v jejich náročné a zodpovědné práci ku prospěchu. Naše snaha přiblíţit reality uplynulé doby byla co největší. Velice nám v tom nezištně pomáhali všichni ochotní kolegové a tak bylo moţno zpracovat materiály mnohdy zcela nové. Pokud jsou rozdíly v rozsahu údajů u jednotlivých osobností, není to určitě naší vinou. Pokud nám byly dodány písemné údaje dle našich dotazů, mohly být, v tomto, moţno říct historickém dokumentu, pouţity. Chci tedy všem, kteří s námi aktivně spolupracovali vzdát upřímný dík i touto cestou. Na tomto místě chci poděkovat kolegům spoluautorům, chci poděkovat i slečně MVC. Lucii Čepešové za pomoc při přepisování a korekci rukopisu, doc. MVDr. Vladimíru Plevovi, CSc. za pomoc při přepisování a konečné úpravě textů k tisku, prof. MVDr. Oldřichu Štěrbovi, DrSc. za pochopení a nevšední ochotu při práci na rukopisu. Dále pak prof. MVDr. Rudolfu Böhmovi, CSc.a PhDr Jiřímu Šindlářovi za pomoc a cenné rady při tvorbě díla. Panu prof. MVDr. R. Hrabákovi, CSc. děkuji a aktivní pomoc při sepisování a úpravě rukopisu. Nemenší dík vyjadřuji i ing. Jiřímu Latinimu, vedoucímu Edičního střediska VFU Brno, za nevšední ochotu při realizaci edice této publikace a MVDr.Pavlu Braunerovi za pomoc při konečné realizaci rukopisu. Zvláště chci poděkovat prof. RNDr. Václavovi Suchému, DrSc., rektorovi VFU Brno, který nám umoţnil tuto publikaci vydat. Dále děkuji děkanům prof. MVDr. Miroslavu Svobodovi, CSc. a prof. MVDr. Vladimíru Večerkovi, CSc. a presidentovi Komory veterinárních lékařů České republiky MVDr. Janu 4
Bernardymu za podporu v našem snaţení při zpracování rukopisu. Upřímně děkuji téţ doc. MVDr Stanislavu Navrátilovi, CSc., přednostovi Ústavu veterinární ekologie a ochrany ţivotního prostředí za poskytnutí prostoru v jeho ústavu při zpracování této publikace. Nemalý dík za celou Veterinární a farmaceutickou univerzitu Brno i jménem svým vyjadřuji i obci Doubravník, která po dlouhá léta vytrvale a bez okázalosti pečuje o pamětní síň prof. Koldy v jeho bývalé secesní vile a pečuje o místo posledního odpočinku jeho a jeho matky Cecilie Koldové na místním hřbitově. V Brně, v říjnu 2005
Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.
5
Osobnost prof. MVDr. Jana KOLDY, DrSc. O slavných, váţených a vynikajících osobnostech se píší za jejich ţivota oslavné články při příleţitosti jejich kulatých narozenin, počínajíc většinou aţ – sátými a pak jiţ přicházejí na řadu uctivé a uhlazené nekrology. O některých osobnostech si můţeme přečíst ještě vzpomínkové články při výročích (80, 90, 100, 200) let od narození nebo úmrtí, to podle významu a jen velmi vzácně se některé osobnosti stanou objektem hlubších a ucelených studií. V těchto předsmrtných i časných posmrtných článcích převládají podle mého mínění většinou tendence příslušnou osobnost oslavit, přejít taktně potíţe s nimiţ se potýkala nebo naopak vylíčit, jak lehce a suverénně dotyčný přemáhal všechna protivenství, takţe jeho ţivot byl vlastně příslovečnou procházkou růţovým sadem. Pokud čtenář toho člověka osobně neznal, přijímá takto pojatý článek jako skutečnost, bez nejmenšího podezření, ţe by to mohlo být poněkud jinak. Pokud však oslavence znal, poznává, ţe některé příhody nebo ţivotní období byly přikrášleny nebo taktně zamlčeny a na druhé straně, ţe nepřízeň, s níţ se oslavenec musel za svého ţivota potýkat, není vylíčena v celé své tehdejší obludnosti. Podoba líčené osobnosti se tím stává neskutečnou a neţivotnou. Rád vzpomínám před svými následovníky a mladšími kolegy na staré, málokdy zlaté časy. Oni naslouchají mému vyprávění a mým úvahám a já bláhově věřím, ţe moţná v nich najdou nějaké poučení. Velmi často se stočí řeč na pana profesora Koldu a jeho působení na anatomii. A tak mnohokrát jsem připomenul slavné doby jeho vynikajících přednášek, exenterací, zdůrazňoval jsem jeho seriozní přístup k posluchačům a přísné, trpělivé a spravedlivé zkoušení. Vzpomenul jsem jeho velkého podílu a zásluh o zřízení a vybudování moderního anatomického ústavu i ojedinělého anatomického muzea. Pro několik generací veterinárních lékařů byl velkým vzorem a příkladem pro své nadání, píli a vše, co vykonal. Já osobně jsem hrdý na to, ţe jsem byl jedním z jeho asistentů a jsem hrdý i na to, ţe jsem do jisté míry jeho ţákem a odchovancem. Měl jsem ho rád i přes jeho uzavřenost a nepřístupnost, váţil jsem si ho a dodnes si ho váţím jako učitele i jako šéfa a aţ dodnes jsem mu vděčen za všechna poučení i rady, které mi třebas nevědomky, jen svým jednáním a vystupováním, poskytl. Myslím si však, ţe je nutno podívat se na osobu mého prvního učitele a šéfa pod trochu jiným zorným úhlem. Předem zdůrazňuji, ţe touto úvahou nesleduji zmenšení nebo sníţení jeho významu a nemám naprosto v úmyslu ublíţit jeho památce. Pokusím se také objasnit příčiny některých jeho ţivotních nezdarů, coţ se v prvních článcích po jeho smrti jaksi optimisticky naladěných decentně přecházelo. Při svých úvahách vycházím jednak z vlastního ţivotopisu prof. Koldy, který sám napsal v r. 1952 a pak z důkladně a poctivě doloţených prací prof. MVDr. Evţena Novotného (1961,1966), které shrnují mnoho důleţitých dat a událostí z Koldova ţivota a které byly napsány ke Koldovým nedoţitým sedmdesátinám v r.1965. Prof. Novotný převzal po prof. Koldovi vedení katedry a 6
dodnes z jeho prací dýchá obdiv a úcta, kterou k svému předchůdci choval. Ale zřejmě se cítil jakoţto děkan také natolik svázán s Alma mater a jistě i omezen tehdejším reţimem, ţe nemohl napsat vše, jak to popravdě bylo. Nebudu zde opakovat celý ţivotopis, omezím se pouze na události, které povaţuji za uzlové, připojím také své vlastní vzpomínky a úvahy, které vyplynuly z mých postřehů. Pod Koldovým vedením jsem v ústavu proţil pět let, z toho jeden rok jako demonstrátor (1950 – 1951) a čtyři roky jako asistent (1951 – 1954). Byla to léta mých studií, kdy jsem se také pokoušel o první krůčky ve světě vědy. Pokud si vzpomínám, někdy v průběhu letního semestru 1953/1954 pan profesor přestal být schopen pohybu a byl proto převezen do Doubravníku, kde jiţ zůstal trvale upoután na lůţko. Tam jsme za ním střídavě dojíţděli. Promoval jsem v říjnu 1954 a pokračoval v činnosti jako odborný asistent. Přemýšlel jsem o tom, co budu v anatomii dělat. Politická situace mi neskýtala naději, ţe by mě snad soudruzi vyslali na nějakou zahraniční studijní cestu (to ani omylem), a proto jsem se začátkem roku l955 rozhodl, ţe si musím rozšířit obzor sám. A tak jsem o prázdninách 1955 a 1956 navštívil všechny anatomické, případně i histologicko-embryologické ústavy v českých zemích, tj. v Olomouci, Hradci Králové, Plzni a Praze, abych viděl, co se kde zkoumá a na čem se kde pracuje. Nejvíc se mi líbilo na praţské anatomii, kde jsem navázal několik přátelství, která trvají dodnes. Na anatomický ústav jsem jezdil dosti často pro poučení a také pro jakousi vnitřní posilu a inspiraci. Srovnával jsem pak praţskou lékařskou anatomii s naším ústavem. Na praţské anatomii byla vědecká práce zaměřena do směrů, v nichţ tehdejší přednosta, prof. Borovanský spatřoval budoucnost oboru: 1. výzkum ontogeneze a fylogeneze orgánů na příkladu svalového systému, 2. výzkum ontogeneze experimentálními cestami, tedy experimentální morfologie a 3. neuroanatomie. Dnes je skutečností, ţe ve všech shora uvedených směrech praţská anatomie po několika letech vynikla i ve světovém měřítku. Ve srovnání s praţskou anatomií jsme byli samozřejmě mnohem menším ústavem – profesor a dva aţ tři asistenti. V mladistvém nadšení a zaujetí pro anatomii jsem se domníval, ţe by naše brněnská veterinární anatomie měla mít nějaké zaměření, výzkumné směry, které by se mohly dále rozvíjet a které by měly nějaké teoretické vyústění, jaké měla vzpomenutá praţská anatomie a jaké zřejmě dokázal v dřívější době dát varšavské veterinární anatomii prof. Poplewski, s nímţ Kolda udrţoval písemné styky. Jan Kolda (*26.11. 1895) začal studovat veterinární medicínu ve Vídni v letech 1913 – 1915, do r. 1918 vykonával vojenskou sluţbu, po válce pokračoval na veterinárním provizoriu v Praze a absolvoval jeden semestr na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Pak získal stipendium a studium dokončil v Alfortu, kde obdrţel zvěrolékařský diplom 14.10.1921. Tamtéţ absolvoval kurs exotické veterinární medicíny (diplom 28.12.1921). Mezitím absolvoval v Paříţi na Sorboně 5. a 6. semestr lékařské fakulty a sloţil zkoušky z anatomie, fyziologie a interní 7
medicíny. K dalšímu studiu na Sorboně nedostal stipendium a tak mu nezbylo nic jiného, neţ se vrátit domů. Jiţ za svých studií se pokoušel o vědeckou práci. Jeho první publikace se zabývala myxomatózními nádory (1922), další jeho práce, publikované aţ po jeho návratu (1923, 1924)se zabývaly vlivem ţluči na patogenní organizmy. Práce tedy patří do oborů patologie, mikrobiologie a sérologie a jsou zaměřeny experimentálně. To znamená, ţe autor hledal odpovědi na otázku Proč? Po návratu do Brna se od 1. 8. 1922 stal asistentem farmakologického ústavu prof. Rybáka, coţ je obor mikrobiologii a patologii rozhodně bliţší neţ pozdější anatomie. Jeho zvěrolékařský diplom byl nostrifikován 13.12. 1922 a hodnosti doktora veterinární medicíny dosáhl na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně dne 23. 6.1923. Kolda farmakologii zřejmě zvládl velmi brzy. Po onemocnění prof. Rybáka byl v letním semestru 1924/25 pověřen kromě vedení praktik z přípravy léků také přednáškami a zkouškami. Novotný (1966) na str.10 píše: "Bylo to jasnozřivé rozhodnutí, kdyţ profesorský sbor vyhověl Koldově ţádosti z 11.7.1922 o udělení asistentury na farmakologickém ústavu profesora Rybáka." V Koldově vědeckém zájmu zůstala ţluč, v práci publikované v r. 1925 byl sledován její vliv na vstřebávání léků, v r.1926 pak sledoval vylučování léků mlékem. Dále se v řadě prací zabýval motilitou izolovaných úseků střev, ovládaných autonomní inervací za působení různých farmak (vyšly v r.1926 5x a 1927 2x). Byly to tedy opět práce experimentální, na hony vzdálené morfologii. V r. 1924 byl poslán na studijní cestu do Švýcarska, v r.1925 měl připravený habilitační spis z farmakologie a myslím, ţe v ústavu neměl konkurenta. Situaci zkomplikovaly poměry na anatomickém ústavu. Prof. MUDr. Otomar Völker, přednosta anatomického ústavu Lékařské fakulty, byl zároveň přednostou anatomického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské, oba ústavy byly umístěny společně v prostorách lékařské fakulty na ulici Úvoz. Na Lékařské anatomii bylo jiţ několik moţných nástupců, mezi jinými i skutečný následovník, MUDr. Karel Hora, jen u těch zvěrolékařů se zatím nikdo vhodný nenašel. V plánu jiţ byla stavba nového ústavu anatomie v areálu zvěrolékařské školy v Králově Poli a vedení školy došlo k závěru, ţe by bylo vhodné, aby se příští přednosta seznámil s vnitřním uspořádáním anatomických ústavů na jiných zvěrolékařských školách a hlavně s novostavbou anatomického ústavu v Lipsku. K cestě byl navrţen MVDr. Jan Babor (* 1893, Med. Vet. 1920, Dr 1921), věkem i sluţebně (od r. 1920) nejstarší asistent, s nímţ se asi počítalo do budoucna jako s přednostou. Ten prý ale odmítl a podle záznamů odešel z ústavu v r. 1926. V ročence k 75 letům VŠV z roku 1993 se píše, ţe pak ještě vystudoval lékařskou fakultu. Dnes uţ asi nikdo nezjistí, z jakých důvodů anatomii opustil. A tak takřka na poslední chvíli, jak se domnívám, při jakýchsi zákulisních jednáních, při nichţ spíše rozhodují důvody osobní nebo partajní, nikoli věcné a jakých od té doby na naší Alma mater proběhlo mnoho, bylo rozhodnuto následovně: Kolda farmakologii nedostane, řekneme mu, ţe je disciplinovaný a 8
rozumný, a proto se v zájmu školy ujme opuštěné anatomie. V oficiálních ţivotopisech se píše, ţe vědecká rada tehdy Koldu přemluvila. Ale já váţně pochybuji o tom, ţe by slibný, úspěšný, čile publikující farmakolog ve věku 31 let se dal jen tak přemluvit vědeckou radou, aby všeho zanechal a ještě se poníţil tím, ţe si sám podal 3. prosince 1925 ţádost o převedení z farmakologie na anatomii, kam také od 1. 1. 1926 jako asistent nastoupil !! Proč se Kolda dal přemluvit? Slíbili mu rychlejší kariéru? Lákala ho snad slibovaná novostavba anatomického ústavu? Nebo mu vyhroţovali? Ale čím? A co si máme myslet o "jasnozřivosti" profesorského sboru, jenţ před třemi léty (1922) rozhodl o Koldově působení na farmakologii, které bylo beze sporu úspěšné? Co se stalo, nemůţe se odestát a dnes jiţ asi nezjistíme, jak to vlastně doopravdy bylo. Na farmakologii byl přidělen MVDr. Jaroslav Lebduška (*1902, Med.Vet. 5.5. 1925, MVDr. 27.6.1925) a dr. Kolda se nadále věnoval oboru, který mu byl vlastně vnucen a neváhám říci, ţe se mu obětoval. Ovšem jako anatom nezačínal a proto se domnívám, ţe anatomické myšlení, alespoň v prvních letech, mu nebylo zcela vlastní. Dr. Kolda zvládl ve svých 31 letech díky svým intelektuálním schopnostem nový obor zřejmě velmi rychle. Ještě v r. 1926 jel do Lipska a kromě toho navštívil i další anatomické ústavy v cizině. Základní kámen k novostavbě ústavu poloţil rektor Bečka v r. 1927. Mezitím se ústav přesunoval z Úvozu do areálu školy na Palackého ulici a výuka probíhala na obou místech. Na Koldu toho bylo v té době naloţeno příliš mnoho. Preparátor Staček mi vyprávěl, ţe býval svědkem Koldových potíţí s dechem, kdyţ spolu chodili na Úvoz a zpět. Prý míval i zvláštní neurotické stavy, kdy nebyl schopen jezdit tramvají, nesnášel kolem sebe lidi a kdyţ musel vyřizovat nějaké své záleţitosti v bance nebo v záloţně, posílal místo sebe pana Stačka. O potíţích z přepracování, působených poruchami autonomního nervového systému píše i Novotný (1966, str.18). Přesto dr. Kolda dokázal v těchto letech napsat několik, podle mého mínění nejlepších prací – o břišním sympatiku koně (1927, 1928), o nichţ se domnívám, ţe byly inspirovány ještě jeho farmakologickými pracemi o motilitě střeva, které také v r.1928 předloţil jako habilitační spis. Pravděpodobně také ve spojitosti s přechodem na anatomii ustala jeho dosud intenzivní a zásluţná spolupráce s Biologickou společností a publikování v Comptes Rendus de la Société de Biologie a v Biologických listech (poslední publikace v obou časopisech 1928). Tím se značně oslabily tehdy ještě ţivé styky lékařské fakulty s vysokou zvěrolékařskou školou, coţ zvláště pro zvěrolékařskou školu nebylo a podle mého mínění dodnes není šťastné a výhodné. Provizorní anatomický ústav v areálu na Palackého ulici byl umístěn v první budově za bránou, v bývalém vojenském vězení (tam, kde je dnešní bufet). K pitvám slouţila malá pitevna, přistavená k zadní stěně budovy, známá později jako "dolní chirurgický sál", poněvadţ poté, co se dostavěl nový ústav, místnost připadla asi chirurgii. Do novostavby se anatomický ústav přestěhoval v r. 19311932. 9
Docent a záhy i profesor Kolda ovládal brzy anatomii, tedy tu vyučovanou, suverénním způsobem, výborně přednášel a pohotově kreslil, coţ mi potvrzovali i starší kolegové a jak jsem ho ještě zaţil na přednáškách i já. Udrţoval si i perfektní znalost pitevní anatomie a také se velmi dobře orientoval v anatomické literatuře. Brzy po přechodu na anatomický ústav převládl zřejmě u mladého docenta Koldy pocit nutnosti napsat českou učebnici anatomie pro zvěrolékaře. Velkoryse se rozmáchl ke grandiosnímu projektu. První svazek (Obecná část, Nauka o kostech) na 914 stranách vyšel v r. 1936. Zdá se, ţe si autor neuvědomil, ţe bude nutno v takovém rozsahu napsat ještě další tři nebo čtyři svazky, coţ je nad lidské síly! V následujících letech zastihlo profesora Koldu několik osudových ran v těsném závěsu, které postihly v různém rozsahu vlastně všechny obyvatele Československé republiky – okupace pohraničí, rozpad republiky, úplná okupace jejího zbytku a vznik protektorátu, provázený uzavřením vysokých škol. Dovedu si představit, jaké zlo na Koldovi napáchala takřka šestiletá nucená nečinnost a intelektuální izolace v Doubravníku, bez intenzivního styku s vědeckou komunitou a bez moţnosti dalšího studia. Obávám se, ţe zahradnická a sadařská práce, o níţ píše profesor Novotný (1966, str. 20) mu nemohla přinést plné uspokojení. U většiny profesorů jeho generace to znamenalo konec aktivní vědecké práce, poněvadţ pokud se po válce vrátili, museli se zabývat jinými, hlavně organizačními a pedagogickými záleţitostmi. U profesora Koldy tomu nebylo jinak. Po válce byly hlavní starostí obnova ústavu, návrat rozkradeného zařízení a sbírek, pedagogická činnost, která se rozšířila i na histologicko – embryologický ústav a po krátké době přišla opět nesvoboda. Nucená válečná přestávka a vysilující poválečná obnova ústavu bezpochyby předurčily také jeho chování po komunistickém puči 1948. Komunistický morální teror byl pro profesora Koldu další ranou – komunisté mu prakticky totálně vyměnili učitelský personál. Na "Gottwaldovu výzvu" pak vstoupil do KSČ, poněvadţ jak se svěřil asistentu Vinšovi a demonstrátorovi Frankovi "..podruhé opustit ústav bych nepřeţil.." (Frank 2005). Vstup do všemocné strany mu mnoho nepomohl. Dění v ústavu ve mně vzbuzovalo dojem, ţe je členem partaje druhé kategorie. Poslední ranou bylo onemocnění tuberkulózou , které ho pronásledovalo, pokud vím, od r. 1950. Vydal ještě druhý svazek své učebnice v r. 1950, ovšem v mnohem menším rozsahu. Pak střídal pobyty v ústavu s pobyty v sanatoriích a v nemocnici, aţ od r. 1954 byl trvale upoután na lůţko. Poslední čtyři roky ţivota strávil na loţi ve své vile v Doubravníku, kde také zemřel dne 29.11.1958. Důleţitou roli v jeho celém ţivotě pravděpodobně hrála jeho matka, paní Cecilie Koldová (*1871 – 4.11. 1957). Paní Cecilie v r.1917 ovdověla, a kdyţ se její syn stal asistentem na farmakologii (1.1.1923), vzal si ji do Brna, aby mu vedla domácnost. Pravděpodobně tehdy koupil domek v Řečkovicích na Kořískově ul. 27, kde ţili do doby, neţ se přestěhovali asi v r. 1932 do ústavního bytu. Snad také 10
proto, aby ji zaměstnal, nakreslil jí návrh na ručně vázaný gobelin (Novotný 1961), ozdobený histologickými a jinými biologickými motivy (s monogramem J.K. a vročením 1926). Sám také některé textilie (závěsy) zdobil anatomickými motivy. Paní Cecilie byla matka energická a suverénní (cf. také Novotný 1966, str. 5). Měl jsem moţnost ji pozorovat několikrát, byla to drobná, energická paní ve věku přes 80 let, která zřejmě cítila povinnost se vyjadřovat ke všemu. Na její omluvu je nutno uvést, ţe její, snad aţ přehnaná péče o pana profesora, vyplývala pravděpodobně také z toho, ţe Jan byl její páté, nejmladší dítě. Byl ale jediný, který se doţil dospělosti, neboť jeho čtyři starší sourozenci zemřeli jiţ v dětském věku.Také on měl na matku velmi silnou citovou vazbu. Je ovšem známo, ţe vliv energických matek na syny stejně jako silná citová vazba synů na matku působí negativně na jejich samostatné rozhodování v pozdějších zásadních ţivotních situacích. Domnívám se, ţe tento vliv způsobil, ţe Kolda nedokázal energicky prosadit své mikrobiologické nebo farmakologické zaměření. Paní Cecilie byla pravděpodobně také jednou z hlavních příčin, proč se pan profesor nikdy neoţenil. Na podzim 1938 nebo začátkem 1939 pan profesor zakoupil vilku v Doubravníku, kam se po uzavření vysokých škol uchýlil a kde mu samozřejmě dále paní matka hospodařila. Po válce jiţ v Doubravníku zůstala, ale pan profesor za ní jezdil pravidelně na víkendy. Myslím, ţe se pan profesor přece jen pokusil, pokud vím, dvakrát vybrat si svého nástupce a pokračovatele. V obou případech to byli jeho asistenti, jimţ pomáhal a podporoval jejich odborný růst. Zajímavé bylo, ţe v obou případech to byli muţi energičtí, výbojní a sebevědomí, vlastnili tedy ty povahové rysy, které Kolda postrádal. Prvním, ještě před únorovým pučem, byl Jan Vinš, jemuţ, jakoţto jedinému, Kolda dovolil, aby v r. 1947, ještě jako asistent – student, vydal skripta ze splanchnologie a smyslů. Skripta byla rozšířena a s oblibou pouţívána ještě několik let poté, co Jan Vinš musel, aniţ směl dokončit studium, opustit školu. Druhým, jiţ po únoru, byl Vladimír Komárek, jehoţ si pan profesor vybral jako spoluautora knihy Anatomie domácích ptáků (1958) a který po profesorově úmrtí přešel na Vysokou školu zemědělskou do Prahy. Po únorovém převratu, ataku plicní choroby a po několika pobytech v sanatoriu, po nichţ se stav jen přechodně zlepšil, pan profesor postupně na vše rezignoval. Jakoby mu jiţ nezáleţelo na vlastním ţivotě, na tom, co se stane s jeho ústavem. Závěr jeho ţivota povaţuji za velmi smutný. Poslední čtyři roky byl upoután na lůţko s velmi omezenými schopnostmi pohybu a také jeho skon byl provázen tragickými okolnostmi. Zemřel tři dny po svých narozeninách, dne 29. 11. 1958, ve věku 63 let, zhruba rok po smrti své matky. Vzpomínám si, ţe po skončení pohřebních obřadů se smutkem konstatoval doc. Novotný: "Ţenatý člověk, který má děti, ţije jako ţebrák a umírá jako král. Svobodný a bezdětný člověk ţije jako král a umírá jako ţebrák." Bylo by kruté a nespravedlivé ukončit 11
úvahu tímto konstatováním. Jsem rád, ţe přes veškerou nepřízeň osudu přece jen zanechal budoucím generacím závaţný odkaz. Zanechal obor anatomie na vysoké úrovni vyučování i výzkumu. Svým osobním příkladem vychoval řadu ţáků, kteří si dokázali směry výzkumu najít a rozvíjet , a kteří po celou další generaci působili na univerzitách a ve výzkumných ústavech. Ti si od něj do ţivota přinesli smysl pro důkladnou anatomickou analýzu, pro soustavnou práci, pro přesné formulování cílů i výsledků a snahu po důsledném dokončování vytyčených úkolů. A tak jsem přesvědčen, ţe oprávněně můţeme hovořit o „Koldově anatomické škole“, neboť jsem svědkem, ţe se k jeho odkazu postupně hlásí i další generace českých veterinárních anatomů. Avšak na příkoří, která mu působili činitelé brněnské zvěrolékařské školy, ať jiţ předváleční nebo ti, kteří mu "pomáhali" za bolševické éry, pan profesor zřejmě aţ do konce ţivota nezapomněl. Dokonce ve své závěti odkázal vše – svou knihovnu i vilu v Doubravníku tehdejší Československé akademii zemědělských věd. Oldřich Štěrba
Veterinární anatomie první poloviny XX. století a její vliv na tento obor u nás Téměř 170 roků od zaloţení první zvěrolékařské školy ve francouzském Lyonu (1762), kde byla veterinární anatomie hned od počátku jedním z hlavních vyučovacích předmětů, se započal formovat tento obor v Brně na nově zaloţené Vysoké škole zvěrolékařské po roce 1918. Do této doby bylo jiţ nashromáţděno velké mnoţství poznatků o stavbě těla domácích savců. O to se zaslouţily vzniklé školy veterinárních anatomů v Evropě i v zámoří. V Evropě to byla především škola francouzská, která navázala na tradice Claude Bourgelata (1712-1779) z Lyonu a Alfortu, který v r.1753 vydal také jednu z nejstarších učebnic veterinární anatomie: Eléments d´hippiatrique. V době Koldova působení na nově zaloţeném anatomickém ústavu v Brně, vedeném prof. Völkerem a před tím působili ve Francii prof. Lesbre, prof. Montané, prof. Bourdelle, prof. Bressou, prof. Cadiot a prof. Panisset, z mladších později prof. Blin v Alfortu, prof. Pavaux z Toulouse a další. Vzhledem k tomu, ţe prof.Kolda určitou dobu ve Francii studoval a měl zde osobní kontakty s kolegy, byl vliv této školy v pojetí jeho budoucích plánů význačný, neboť chápal srovnávací anatomii při studiu veterinární medicíny, podobně jako škola francouzská, totiţ téţ ve srovnávání domácích savců s poměry u člověka. V tomto duchu také sepsal kapitoly ve svém velkém díle:"Srovnávací anatomie zvířat domácích, se zřetelem 12
k anatomii člověka". V nedávné době vydal rozsáhlé monografie o anatomii domácích savců s pouţitím tohoto srovnávacího hlediska vynikající představitel současné francouzské školy veterinární anatomie prof. R. Barone z Lyonu. Samozřejmě prof. Koldu a naši veterinární anatomii ovlivnila nám geograficky nejblíţe poloţená Vysoká škola zvěrolékařská ve Vídni, kde prof. Kolda začal studovat, kde také působila řada anatomů českého původu. Můţeme začít slavným jménem Ignác Josef Pešina , který se stal v r. 1808 ředitelem zvěrolékařské školy ve Vídni a určitý čas anatomii učil a zanechal nám své poznatky o určování stáří u koní podle obrušování zubů v průběhu stárnutí. Dále to byli prof. F. Müller, který byl jmenován v r.1871 profesorem anatomie, i jeho nástupce prof. dr. Johann Struska, původem Čech, který tam působil v letech 18891914 a Koldovi přednášel anatomii. V r. 1903 vydal přehlednou učebnici anatomie, která je dosud v kniţním fondu ústavu anatomie, histologie a embryologie FVL v Brně. Profesor Struska je pohřben v Českých Budějovicích. Po Struskovi působil ve Vídni od r.1914 do 1930 prof.dr.Karl Škoda, rodák z Oslavan a po Škodovi prof. Dr. Otto Krölling(1931-1945), jiţ současník prof.Koldy, spolupracovník prof. O. Zietzschmanna z Hannoveru a prof. Hugo Graua z Mnichova. Po prof. Kröllingovi převzal ústav anatomie ve Vídni prof. Josef Schreiber (1945-1961), první předseda a organizátor komise pro vypracování světové veterinární anatomické nomenklatury NAV (Nomina Anatomica Veterinaria) a jeho započaté a rozpracované dílo dokončil Schreiberův nástupce prof. Oskar Schaller (19621992). Oba posledně jmenovaní byli později po Koldově smrti v kontaktu s námi mladšími a velice nás podporovali kniţním fondem i morálně v době, kdy pro nás odborná západní literatura byla těţko dostupná a bylo pro nás obtíţné stát se platícími členy nově vzniklé Světové a i Evropské společnosti veterinárních anatomů (WAVA, EAVA). V současné době s naší anatomií spolupracuje nástupce prof. Schallera, prof. H.E. König. Značný vliv na výuku a na směry vědeckého bádání u nás měli také němečtí veterinární anatomové. Byla to především berlínská škola veterinární anatomie, zaloţená profesorem Gurltem (1794-1882), který je autorem prvního veterinárního atlasu. Tento anatomický atlas rozšířili a doplnili jeho ţáci prof.Wilhelm Ellenberger (1848-1924) a prof. Hermann Baum (1864-1932). Ti dovedli toto dokonalé dílo „Handbuch der vergleichenden Anatomie der Haustiere“ do 17. vydání. Doplněné a rozšířené 18. vydání vydali jiţ současníci prof.Koldy v r. 1943. Byli to prof.Otto Zietzschmann (1879-1958) z Hannoveru, prof. Eberhard Ackerknecht z Lipska a prof. Hugo Grau z Mnichova. Prof. Grau působil za protektorátu ve funkci ředitele Státního veterinárního diagnostického ústavu v Karlových Varech, který zde zaloţil. Po válce, v roce 1945, zůstala v Karlových Varech z jeho činnosti sbírka anatomických preparátů a cenných separátních výtisků zajímavých publikací z anatomie a tato sbírka byla jako „válečná kořist“ převezena na anatomický ústav VŠV do Brna, coţ provedl tehdy asistent MVDr. Rudolf Böhm. Jak anatomické preparáty, tak i sbírka anatomických publikací mezi asistenty známé pod názvem „karlovarské Grauovy separáty“ byly 13
na anatomickém ústavu často vyhledávány při sepisování disertačních prací a učebních textů. V době Koldova působení jako přednosty ústavu veterinární anatomie v době předválečné i určitý čas po roce 1945 Ellenberger – Baumova učebnice, studenty zvaná "Elouš“, byla jediná ucelená příručka a učebnice veterinární anatomie, která byla k dispozici pro naše studenty a to se prof. Kolda snaţil řešit vydáním českých učebních pomůcek. Vycházíme-li z výčtu učebnic veterinární anatomie, které byly a jsou ve fondu knihovny z doby Koldovy, byl to téţ Atlas topografické anatomie koně od prof. Schmaltze z Berlína a učebnice anatomie prof.R.Martina a W. Schaudera z Giessenu. Profesor Kolda neopomíjel čerpat také ze školy italské, kterou reprezentovali prof.Naglieri a prof.Zimmerl, dále pak od autorů amerických jako byli prof.Sisson, prof. Grossman, nověji prof. Getty, (autoři vynikající srovnávací anatomie v jazyce anglickém), později prof.R.Habel, prof.Evans a prof. Sack z Cornell University v USA. Z anglických anatomů měl prof. Kolda osobní kontakty s prof. Ottawayem z Cambridge, z dánských anatomů s prof. Sörensenem, který u nás po II. světové válce zaváděl s prof. Přibylem umělou inseminaci. Velmi blízké kontakty navázal prof. Kolda se svými současníky ze slovanských zemí, kteří s ním spolupracovali při sestavování cizojazyčných názvů jednotlivých kostí pro velkolepou Koldovu Osteologii. Z jihoslovanských anatomů to byli prof. Vladeta Simić z Bělehradu, prof. Ciliga ze Zagrebu a prof. Bevandić ze Sarajeva. Také s polskými anatomy prof.Kolda spolupracoval, v tom jeho ţáci pokračovali. Byli to prof. Poplewski a prof. Krysiak z Varšavy, prof.Bant, prof.Myczkowski a prof. Wyrost z Wroclawi. Nejuţší spolupráce byla s prof. Chomiakem z Lublina, který u prof.Koldy v Brně vypracoval svoji habilitační práci. Rozvinula se spolupráce s ruskými anatomy a to s prof. Klimovem a prof. Akaevskim z Moskvy. Profesor Kolda byl také v písemném styku s bulharskými anatomy prof. Moskovem a prof. Petkovem. Z maďarských anatomů byli v kontaktu s ústavem v Brně prof. Kovacs a prof. Fehér, z rumunských prof.Ghetie, vynikající anatom, malíř a sochař v jedné osobě, známý svými charakteristickými vyobrazeními v rumunských učebnicích anatomie a sbírkou vynikajících anatomických modelů v ústavním muzeu v Bukurešti, kterým mne při návštěvě v Bukurešti na anatomickém ústavu sám prováděl. Jak patrno z výčtu historických faktů, bylo z čeho čerpat, bylo moţno hodnotit a srovnávat, vybrat to nejlepší a to dělal nejen profesor Kolda, ale i někteří jeho následovníci. Nejen na základě pramenů literárních, ale i kontaktů osobních, tím ţe cestovali po anatomických ústavech a zvali hosty na ústav.V takovýchto celkem příznivých podmínkách i kdyţ někdy narušených (2. světová válka, politické poměry ve východní části Evropy) bylo moţno vytvořit a rozvíjet solidní základy Koldovy školy veterinární anatomie v Brně. Čeněk Červený 14
Výuka veterinární anatomie v Koldově pojetí Do oboru veterinární anatomie vstoupil Kolda jako zkušený vysokoškolský učitel, asistent farmakologického ústavu. Stal se spolupracovníkem prof. Otomara Völkera, prvního přednosty Anatomického ústavu Lékařské fakulty i Anatomického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Bylo to 1. ledna 1926. V roce 1928 byl Kolda jmenován docentem. V roce 1929 se stal po prof. Völkerovi přednostou Ústavu veterinární anatomie, který přesídlil do skromného provizoria v areálu VŠV. Po dokončení stavby nové moderní budovy v r. 1931 – 1932 započal s velkorysým vybavením interiéru a zkvalitňováním výuky anatomie. Doc. Kolda měl dík své zásadě důslednosti a pečlivosti při tvořivé práci jasný cíl naučit své ţáky nejen obor veterinární anatomie, ale ukazoval studentům i cestu k práci vědecké. A to je nedílnou součástí pedagogického procesu vysokoškolského učitele. Byl si vědom toho, ţe pokud tomu tak není, i kdyţ je pedagogická stránka výuky sebedokonalejší, přesto je to pouze výuka středoškolská, která je na vysoké škole často pěstována a někdy i velmi kladně hodnocena. Na vědecký přístup k výuce se někdy zapomíná a to často pouze pro nedostatečné studium odborné literatury a z toho plynoucí neschopnosti k vytýčení aktuálních cílů ve výzkumu, či z pohodlnosti a nedůslednosti. Kolda chtěl budoucí veterinární lékaře vzdělávat tak, aby se mohli s širokým a hlubokým základem medicínského vzdělání postavit do praktického ţivota zvěrolékaře vedle lékařů, kteří pečují o zdraví lidí. Aby dokonalou veterinární péčí o zdraví zvířat byli v tom lékařům nápomocni. To prosazoval náš progresivní zvěrolékař - hygienik Pfaff pod heslem "Una sanitas - una medicina". V přednáškách byl Kolda vynikající řečník, který studenty zaujal nejen slovem, ale i názorností výuky a svými vynikajícími kresbami v tehdejší době omezených zobrazovacích moţností. Profesor Kolda kladl velký důraz na praktickou výuku v anatomii obzvláště. V učebních textech pro studenty v kapitole nazvané "Část obecná" poučuje studenty jak o metodách studia anatomie tak i o tom, jak přistupovat ke studiu náročného oboru "Srovnávací anatomie domácích zvířat". Zvláště zdůrazňuje vyuţití anatomické pitvy. Zde napsal: " I kdyţ anatomie pouţívá (a my dodáme obzvláště dnes a ještě bude v budoucnu pouţívat) nových studijních metod, jest a zůstane pitva mrtvoly její nejhlavnější a nejzákladnější poznávací metodou. Nepřímé poznatky získané jinými metodami musí být ověřovány pitvou. Pitva jest slabikářem anatomie, učebnice a příručky anatomie její gramatikou." Tolik Kolda.
15
Z toho plyne, ţe při pitvě přicházíme do přímého kontaktu s biologickým materiálem a poznáváme jej všemi smysly (kromě chuti). To je pro zapamatování neocenitelné, pro medicínu nenahraditelné a jinými metodami toho nelze dosáhnout. Za tímto účelem také Kolda vybudoval prostornou, světlou místnost, reprezentační pitevnu a rozsáhlé zázemí pro zajištění pitevních objektů včetně chladíren a velkého mrazicího boxu, takţe bylo moţno pitvat materiál čerstvý, nekonzervovaný a zhotovovat makrořezy částmi a krajinami těla pro názorné studium topografické anatomie. Na tom byl podíl i přímé spolupráce s doc. Höklem, přednostou Ústavu hygieny potravin, při budování sanitní poráţky v suterénu ústavu a zde vyhrazeného prostoru pro demonstrace "exenterací" zvířat pro studenty. Je to symbióza ve světě ojedinělá, jak jsme měli moţnost poznat z našich návštěv v celé řadě anatomických ústavů a morfologických pracovišť doma i v zahraničí, která usnadňovala a zkvalitňovala praktickou výuku na nativním i konzervovaném anatomickém materiálu. Za dob prof. Koldy byly pitvy jednotlivým studentům zadávány individuálně v čase na to vyhrazeném na pitevně, nikoliv rozvrhem z děkanátu určeném. Bylo to podle přihlášek adeptů tak, jak je měli uvedené ve své pitevní legitimaci. Téma a cíl pitvy stanovil a zadal asistent. Adept při zadání pitvy musel prokázat dokonalé znalosti anatomických struktur přidělené tělní krajiny nebo její části. Jinak mu pitva zadána nebyla (jiţ z toho důvodu, aby neznehodnotil cenný pitevní materiál). Při prováděné pitvě musel adept prokázat schopnost samostatné práce, jistou zručnost. Ve sloţitých situacích na pitevně radili studentům asistenti a demonstrátoři. Důleţitým momentem bylo tzv. závěrečné předání pitvy. To nebylo pouhé "koloquium" neboli pohovor, ale bylo prověřováno, zda se student vyzná v orgánech pitvané krajiny, umí je anatomicky správně pojmenovat, konkrétně ukázat a vysvětlit jak souvisejí anatomicky a funkčně s orgány okolními. Po dokonalém vypreparování detailů a prokázání praktických i teoretických znalostí pitvu předal a postupně splňoval podmínky k udělení zápočtu za semestr. Kolda chodil často do pitevny, studentům radil, vedl s nimi odborné konzultace, studenty inspiroval k přemýšlení v oboru i zkoušel. V tehdejší době měl velký respekt nejen proto, ţe byl důsledný, ale téţ pro své kladné povahové vlastnosti, neboť měl ke studentům a i asistentům i spolupracovníkům po vykonaných a splněných povinnostech velmi přátelský vztah. Kolda prosazoval vedle znalostí systematické anatomie téţ znalosti anatomie topografické a pro lepší představivost se pitvy často odbývaly na stojícím koni (nechal instalovat závěsy na pitevně na celý kadaver a jeho části, pro tyto účely speciálně zřízené) a na takových vypitvaných preparátech se i zkoušelo. Bylo to i proto, ţe veterinární diagnostika a často i léčebné zákroky se odbývaly na stojícím zvířeti. Celý proces mohli sledovat i ostatní přihlíţející studenti ve větším počtu neţ na pitevním stole.Topografická anatomie se učila nejen při pitvách na kadaverech, ale téţ i na topografických řezech zhotovených zmrazovací technikou dle Pirogova a zvláště pak při demonstračních exenteracích. Demonstrace povrchové anatomie se odbývaly na ţivých zvířatech zapůjčených z klinik.
16
Kolda vybavil obor dokonalými učebními pomůckami. Byly to nástěnné obrazy, které malovali malířstvím nadaní demonstrátoři pod jeho vedením (např. dr. Fidler, Štěrba a další) a dále pořídil na tehdejší dobu moderní promítací techniku. V novostavbě budovy pro Ústav anatomie pro účely anatomického muzea byl vyčleněn velkolepý sál (nynější aula VFU), kde Kolda se svými spolupracovníky a pozdějšími následovníky shromaţďoval velmi početné anatomické preparáty. Byly to nejen preparáty orgánů domácích zvířat, ale i anatomické preparáty niţších obratlovců a četné skelety. Základní učebnicí veterinární anatomie byla v počátcích působnosti ústavu německá učebnice autorů Ellenbergera a Bauma. Tuto učebnici Kolda doplnil a později i nahradil svými učebními texty. Z rozměru označení "učebnice" se vymyká jeho velkolepé dílo "Srovnávací anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka". V této monografii Kolda shrnul výklad o metodě studia morfologie o struktuře tkání a orgánů a předestřel i obšírné poznatky o kostech nejen domácích savců a ptáků a zahrnul i zástupce lovné zvěře a velblouda a to s českými a cizojazyčnými názvy jednotlivých kostí. Umoţnil tak odborníkům studium této problematiky v cizích jazycích (němčina, angličtina, francouzština, ruština, bulharština, polština a srbochorvatština). Jeho snahu v tomto směru narušilo uzavření vysokých škol v letech 1939-45. Po válce vychází monografie s převáţně barevnými obrazy, která zahrnuje nauku o spojích kostí a myologii. Ve spolupráci s asistenty v letech padesátých vydal české učební texty dalších anatomických soustav. Nejprve nauku o vnitřních orgánech "Splanchnologii" s as. MVC. Janem Vinšem, pak osteologii s as. MVC. Čollákem a MVC. Vaňkem, dermatologii s as. MVDr. Fr. Mládkem, neurologii s as. MVC. Komárkem a Angiologii s as. Dr. Najbrtem. Dalším dílem byla "Tělověda psa“ a posledním velkým dílem byla "Anatomie a fyziologie ptáků", kterou napsal s MVDr. Vl. Komárkem. Korektury prováděl, kdyţ byl jiţ trvale upoután na lůţko. Jak prof. Kolda uvádí v úvodu svých stěţejních publikací, I.,II.,III. a IV. dílu Srovnávací anatomie, kladl velký důraz na latinské a i české názvosloví, které musel v mnohých případech "vzkřísit" z mnohých dobrých, ale zapomenutých pramenů. Po poradách s četnými odborníky, jak Kolda uvádí, byl nucen vytvořit i četné neologismy. Dík těmto publikacím se Kolda stal zakladatelem české anatomické nomenklatury. Další rána osudu, která se ozvala v roce 1950-51 byla Koldova choroba, která ho čím dál více vyřazovala z jeho aktivní plodné práce. Profesor Kolda byl a je pro nás, jeho ţáky, a mohl by být i pro mladé následovníky vzorem dokonalého vysokoškolského učitele. Vybudoval anatomický ústav s dokonalým zázemím jak pro práci vědeckou, tak i pro kvalitní výuku, a ovlivnil a přímo vychoval celou řadu úspěšných ţáků a pokračovatelů v svém započatém díle - v oblasti veterinární morfologie. Jmenujeme je podle data nástupu do ústavu - doc. MVDr. Radim Najbrt, CSc., prof. MVDr. Dionýz Čollák, CSc., prof. MVDr. Peter Popesko DrSc., prof. MVDr. Rudolf Böhm, CSc., prof. MVDr. Oldřich Štěrba, DrSc., prof. MVDr. Jiří Kaman, DrSc., prof. MVDr. Arnošt Hampl, CSc., prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc.. Řada dalších jeho ţáků úspěšně působila i v jiných oborech vědy nebo v praktických oborech veterinární medicíny. 17
Profesor Kolda měl jako erudovaný vysokoškolský učitel tyto hlavní pedagogické zásady: na prvním místě zdůrazňoval, ţe vysokoškolský učitel je povinen vybavit své studenty kvalitní učebnicí. Další zásadní tezí bylo, ţe bez vlastní původní vědecké práce, která přináší obecné biologické poznatky, nemůţe vysokoškolský učitel dokonale učit studenty a na ně činorodě působit. Snaţil se i ctít další didaktický poznatek: "Nejvíce se naučíš, kdyţ sám učíš". Byl kvalitní vědec a vysokoškolský pedagog, neboť svou pedagogickou činnost zaměřoval i na výchovu studentů k vědecké práci a v tomto je prozíravě a citlivě usměrňoval. Protoţe byl důsledný, pracovitý a vysoce vzdělaný, jako odborník, nebál se svých spolupracovníků, rád jim pomáhal a radil. Neţárlil na jejich úspěchy a neintrikoval, ač sám byl cílem řady intrik, jak vzpomínají jeho přímí spolupracovníci. Čeněk Červený
Vliv prof. Koldy na vědeckou a odbornou činnost jeho žáků a následovníků Z ţivotopisu prof. Koldy víme, ţe na anatomii přišel po čtyřletém pobytu a práci na farmakologickém ústavu, ve věku 31 let. Kaţdý člověk, věci jen trochu znalý, uzná, ţe ve způsobu a postupech zpracování farmakologických prací na jedné straně a anatomických prací na straně druhé je značný rozdíl. I myšlenkové postupy se liší. Kdyţ jsem se při přípravě tohoto sdělení probíral seznamem anatomických prací prof. Koldy, připadaly mi tématicky velmi různorodé. Kdyţ jsem pak k tomu přiloţil seznam publikací asistentů ústavu, seznam disertací a diplomových prací, které z ústavu postupně vzešly, přece jen vyvstává určitý záměr. Musíme si však uvědomit dobu a poměry, v nichţ Kolda do oboru veterinární anatomie vstoupil. Byla to doba budování československé veterinární vědy, léta budování první vysoké zvěrolékařské školy na našem území. Bylo nutno přestěhovat anatomický ústav z prostor lékařské fakulty na Úvoze do provizoria v areálu školy v Králově Poli a postavit moderní anatomický ústav. Nebyla pitevna, nebyly učebnice, nebyly sbírky preparátů, zkrátka bylo nutno budovat vše od základu. A bylo také nutno, aby dr. Kolda co nejdříve zpracoval a předloţil svůj habilitační spis z anatomie. Vyvstala najednou řada praktických úkolů, které bylo nutno urychleně řešit. Dále si musíme uvědomit situaci ve veterinární praxi, kde stále dochází k postupnému rozšiřování druhové palety pacientů. K původním objektům zvěrolékařské péče – koním jízdním i taţným, převáţně vojenským, se postupně přidávaly další druhy hospodářských zvířat: přeţvýkaví býloţravci – skot, ovce a koza, nepřeţvýkaví všeţravci – prase, šelmy – psi a kočky. Pak přišli domácí ptáci – z řádu kurovitých kur, krocan a perlička a z řádu vrubozobých kachna a husa. Navíc některé druhy, které jsou objektem veterinární péče, jsou po usmrcení vyuţívány v mnoha směrech, především jako potraviny nebo průmyslové suroviny. 18
Tím se stále rozšiřují poţadavky léčebné praxe i technologických zpracovatelů ţivočišných orgánů a tkání na získávání znalostí anatomie dalších druhů. A v posledních letech jsme svědky dalšího rozšíření – chovají se další domácí mazlíčci, mnohdy exotičtí, z řádů savců, ptáků i plazů (kuny, fretky, papoušci, dravci, ţelvy, hadi, ještěři aj.). Anatomické práce prof. Koldy z časného období připadají jakoby nahodile vybrané a spolu nesouvisející. O prvních pracích se domnívám, ţe byly inspirovány jeho studiemi o motilitě střeva, jimiţ se zabýval na farmakologii. Jsou to tři práce o břišním sympatiku koně z let 1927 a 1928, které jsou podle mého mínění jeho nejlepší a které také předloţil jako habilitační spis. Zřejmě ho s počátku vědecky zajímala nejvíce nervová soustava, o čemţ svědčí rovněţ jeho vynikající práce o dolní olivě u skotu (1928) a studie o gyrifikaci mozku laně a srny (1928). Mlčenlivými svědky dalších připravovaných neuroanatomických prací jsou dodnes bedny se seriově nakrájenými mozky nejrůznějších domácích i divoce ţijících savců, které jsou, jak doufám, ještě někde ve skladech ústavu uloţeny a mozkový mikrotom. Pak následovaly tři práce o topografii vnitřností v dutině břišní ovce a kozy (1929 – 1930), které vznikly vlastně příleţitostně v zimě 1929, kdy doc. Kolda, jak sám píše, pohotově vyuţil velkých mrazů. Zdánlivě nesouvisle následovaly práce o svalech křídla a běháku u kura (1930, 1931, zcela osamocený je také popis vývojové vady – o monopodii kůzlete (1928). Docent Kolda se v dalších letech soustředil na sepisování své Srovnávací anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka, jejíţ první svazek vyšel v r. 1936. Na vědecké činnosti ústavu se v těch letech podílela kromě asistentů a demonstrátorů také řada doktorandů, kteří zpracovávali různá anatomická témata ve formě disertačních, později diplomových prací. Patří sem také kandidátské disertace (CSc) a habilitační spisy. Na vysvětlenou – absolvent po sloţení všech zkoušek získal titul Medicus Veterinarius – česky: pan zvěrolékař a tzv. malý diplom, který jej opravňoval k vykonávání zvěrolékařské praxe. Kdo chtěl být MVDr., musel ještě napsat disertaci, obhájit ji a sloţit rigorózní zkoušku, coţ mohlo navazovat hned na dokončené studium nebo podat disertaci kdykoliv po dokončení. Tento stav trval aţ do r. 1953. V letech 1954 – 1965 byl po sloţení všech zkoušek a po vypracování a obhájení diplomové práce, která mohla být i na úrovni literárního přehledu, udělován titul "promovaný veterinární lékař", udělování titulu MVDr. bylo zrušeno. V roce 1966 došlo k další změně, která platí dodnes. Po sloţení všech zkoušek a státních zkoušek se uděluje přímo titul Medicinae Veterinariae Doctor (MVDr.), aniţ by se nějaká disertace psala, coţ pro úroveň veterinárního lékařství nepovaţuji za dobré. Témata disertací a později diplomových prací zadávali přednostové ústavů a klinik. Na anatomii to byl docent Kolda, v r. 1933 jmenovaný profesorem, po r. 1954 zadával témata doc. Najbrt. Z přehledu témat předválečných dizertací vyplývá, ţe témata byla zadávána tak, aby vyplňovala bílá místa v chystané učebnici a navazovala na zájmové oblasti profesorovy. 19
V oblasti neuroanatomie to byla práce asistenta V. Řezníčka o anatomii mozečku hlodavců (1932), v níţ bylo zpracováno členění mozečku u králíka, zajíce, veverky, křečka, potkana a morčete a habilitační práce dr. T. Ciligy ze Zagrebu, která byla věnována komplexu olivárních jader (1937). Přípravu k dalšímu svazku Srovnávací anatomie naznačuje několik disertací s myologickou tématikou: V. Kuchař (1932) o svalech ocasu psa, O. Andrle (1937) o svalech hlavy a krku kozy, P. Jeřábek (1938) o svalech pánevní končetiny kozy. Poslední práci této řady a to o svalech hrudní končetiny kozy předloţil A. Neumann v r.1946. Na Koldovy práce z myologie ptáků navázaly disertace B. Filipa o svalstvu křídla a běháku u holuba (1932) a J. Františka o svalstvu běháku u husy a kachny (1933). Disertace J. Vojtěchovského (1932) o anatomii střeva, okruţí a jejich cév u psa volně navazuje na práce o topografii střev u kozy. Disertace K. Fuksy (1937) o vývojové vadě – cheilognathopalatoschisis u prasete naznačuje Koldův trvalý zájem o organogenezi a její poruchy (viz jeho zmiňovanou práci o monopodii u kůzlete). Vzpomínám si, ţe ve skladu anatomického materiálu za pitevnou bylo v policích s fetálním materiálem také několik kyvet s patologickými plody prasat, ovcí a koz. Disertace J. Matouška (1935) o cévách jater skotu tématicky náleţí k okruhu prací které zadával ještě prof. Völker, jehoţ asistentem dr. Matoušek v letech 1927 – 1928 byl. Po válce pokračovaly práce o nervovém systému, s počátku témata z oblasti prodlouţené míchy, která pod vedením prof. Koldy zpracoval M. Chomiak,veterinární anatom z Lublinu, v rámci své habilitační práce, která byla později publikována: Motorická jádra v prodlouţené míše skotu, prasete a koně (1951) a Nucleus funiculi lateralis skotu, prasete a koně (1952). Disertace J. Rešety řešila otázku elektrického odporu nervů (1953) a J. Sekery otázku vodivosti nervů (1953). Literární přehled o anatomii jader talamu vypracoval J. Neplech (1959) a I. Hloţánek obhájil diplomovou práci o čichovém ústrojí psa (1961). Otázkou větvení periferních nervů, jmenovitě n. accessorius u skotu a srnce se zabýval v letech 1976 dr. Červený. Pokračovalo se také v práci na anatomii hospodářských ptáků. J.Bartoněk se zabýval topografií zaţívacího ústrojí kura (1950), V. Komárek anatomií dýchací a trávicí soustavy kura (1953), J. Fuksa utvářením peří u kura domácího (1956), I. Petro zkoumal reliéf střevní sliznice kura (1958). V. Komárek předloţil práci o pernicích a naţinách u hrabavých a vrubozobých jako kandidátskou disertaci (1959) a práci o některých rysech dimorfismu u hlavních druhů hrabavých a vrubozobých domácích ptáků jako habilitační spis (1959). Srovnávací studii o anatomii samčí kloaky u hrabavých a vrubozobých domácích ptáků vypracoval J. Procházka (1960) . Anatomie ptáků došla ke svému komplexnímu zpracování v knize Kolda, J., Komárek V.: Anatomie domácích ptáků (1958) a později ještě v trojdílném atlase Anatomia avium domesticarum prof. Vladimíra Komárka(1979), na jehoţ 2. a 3. díle se podíleli i prof. L. Malinovský a prof. L. Lemeţ a kde je zpracována i 20
embryologie kura. Na tuto tradici navázal profesor Červený, který vydal učebnici anatomie domácích ptáků (2000), v níţ uplatnil novou anatomickou nomenklaturu NAV (1993). V oběhovém systému byla věnována pozornost cévnímu zásobení srdce: Š. Podedvorný zkoumal cévy srdce prasete (1946), Č.Vrba cévy srdce koně (1948) a I. Kontšek cévy srdce skotu (1953). Tepny nosní dutiny prasete zpracovala ve své diplomové práci J. Porhajmová (1963). Tuto tématiku pak rozvíjeli ve výzkumu cévního systému po odchodu profesora Koldy v letech 1955 – 1989 doc. Najbrt, doc. Kaman, doc. Červený a další. S tím souvisel i výzkum krevního oběhu v játrech. J. Kaman se spolupracovníky rozvinul výzkum jaterního krevního oběhu v normě i experimentu v souvislosti s chorobami jater a s prvními pokusy o transplantace jater u člověka: Krevní zásobení jater prasete(1963) a Studie plasticity a změn krevního řečiště po podvazu a. hepatica , v. portae a vv. hepaticae (1964). Tohoto výzkumu se zúčastnil i Č. Červený, který pak pokračoval ve spolupráci s výzkumným týmem lékařské fakulty Masarykovy university ( V. Kořistek, J. Černý, J. Hökl ml. a další) na experimentech při transplantaci jater u modelového zvířete – prasete (1974, 1979). Ve výzkumu mízního systému započatého Koldou zadáním disertace v 50. letech MVC. Hamplovi na téma hrudní mízovod u krysy (1955) pokračoval později prof. Hampl a jeho spolupracovník doc. Karel Jelínek na Agronomické fakultě VŠZ v Brně. Zde rozvinuli úspěšný výzkum v tomto směru. Po válce se také pokračovalo ve studiu topografické anatomie, zvl. u koně a skotu, kde tyto poznatky slouţily účelům klinickým. Topografií orgánů hlavy a krku se zabývaly práce M. Chomiaka (1950) – krk koně, A. Kubíčka (1952) – hlava koně a skotu a R. Rademachera (1953) – krk skotu. Topografii hrudních orgánů skotu zpracoval D. Čollák (1951), topografii břišních orgánů u koně a skotu P. Popesko (1951) a F. Mládek zpracoval topografii pánevních orgánů skotu (1951). Topografickou anatomií hrudní končetiny koně a skotu se zabýval J. Nejedlý (1953) a pánevní končetiny koně a skotu V. Fidler (1952). Klinická potřeba byla zřejmě také podnětem pro práci R. Neuţila (1956) o podrobné anatomii kolenního kloubu skotu. I topografické studie nalezly své komplexní zakončení v Atlase topografickej anatómie P. Popeska (I., II., a III. díl, 1968), které byly přeloţeny do mnoha jazyků. S přípravou knihy prof. Koldy o anatomii psa pravděpodobně souvisí i disertace Z. Truhláře o anomáliích chrupu u psa (1950). Po válce také přibyla témata z pouţité anatomie, jako různá "dělení masa", vyţádaná potravinářskou praxí (1948, 1950, 1953) nebo potřebná pro určení stáří jatečných zvířat, jako byly práce V. Kupčíka o stárnutí páteře skotu (1947), J. Šamánka o stárnutí páteře prasete (1947), M. Šamánka o stárnutí páteře koně (1950). To byly náměty pro praxi. Vycházely z Koldových studií o vývojových změnách na kostech, kterých si všímá a popisuje je i ve své velké monografii : Srovnávací anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka (1936). V těchto intencích navázal jeho ţák prof. Č. Červený svou hlavní etapu výzkumu pozdního u prenatálního a 21
postnatálního vývoje kostí Sem lze zařadit také práce J. Demely: Zajíc jako potravina (1952) a M. Janečka o určování stáří zajíců (1956). ) Na ţádost výzkumného ústavu ve Zlíně byl rozvinut široce výzkum mikroskopické struktury kůţe pro potřeby koţedělného průmyslu. V této oblasti byly vypracovány disertace a diplomové práce. O. Zeman zkoumal histologii kůţe psa (1948), J. Růţička histologii kůţe kůzlete (1948), J. Suchý: Zkouška pevnosti kůţe v tahu (1948), R. Najbrt štěpnost kůţe koně (1950), J. Ševela strukturu koria skotu (1956), A. Frank histologii kůţe koně a škáru kůţe koně (1958). Tématicky ke koţní soustavě náleţí i mléčná ţláza, jejíţ dutinový systém u skotu zpracoval J. Novotný (1964). Další skupinou prací byly zadané disertace a diplomové práce o anatomii různých druhů laboratorních a koţešinových zvířat. Tak anatomií krysy (de facto laboratorního potkana) se zabývaly práce L. Ondráška o topografické anatomii tělních dutin (1953), M. Ondráška o oběhové soustavě (1953), M. Fišara o moţnostech odběru krve (1955). A. Hampl zpracoval topografickou anatomii hrudního mízovodu (1955) a E. Popelářová cévní zásobení jaterních laloků (1962). Anatomii králíka, pouţívaného jako potravina i jako laboratorní zvíře, bylo věnováno několik diplomových prací a publikací. J. Bischof zpracoval topografii hrudní dutiny (1955), C.Okénka anatomii příušní krajiny (1955), V. Vavrouch topografii ventrální krční krajiny (1956), M. Veselský samčí pohlavní ústrojí (1955), J. Cejnarová – Bartošová zjišťovala přesnou topografii srdce (1955) a Č. Červený se zabýval urogenitálním traktem (1958). Červený pak vydal učební texty: Přehledná anatomie laboratorních savců (1993) a Popesko dvoudílný atlas laboratorních zvířat. Z koţešinových zvířat byla objektem dvou anatomických dizertací nutrie: V. Roch zkoumal zaţívací a pohlavní orgány nutrie (1953) a J. Jirků prozkoumal topografii orgánů v hrudníku (1961). I po odchodu prof. Koldy do penze a po jeho smrti se rozvíjely dále některé oblasti výzkumu, k nimţ dal kdysi podnět. Na oblast vývojové osteologie se soustředil Červený, který se v řadě prací zabýval výzkumem pozdního prenatálního a časného postnatálního vývoje kostí u skotu, prasete a ptáků barvicí a rtg technikou; výsledky výzkumu slouţí k posuzování zralosti skeletu a k odhadu věku u recentních zvířat i z archeologických nálezů: Časové postupy osifikace rypákové kosti prasete – Červený, Derda (1965), řešetné ploténky a čichového bludiště – Červený (1967,1968) a osifikace epifyzových plotének na metapodiích skotu Červený a spol. (1980,1983). V oblasti myologie byla zpracována v řadě prací svalová soustava jelena a srnce Komárek (1958), Kaman, Hampl (1958, 1959), Hegerová, Štěrba(1958,1959). M. Lukeš zkoumal mazové váčky a šlachové pochvy na autopodiu koně(1958) a J. Trpák se zabýval topografií stěny břišní skotu (1960). A. Buš předloţil a obhájil práci o fylogenezi natahovačů prstů u sudokopytníků
22
(1962). Svaly pletence hrudní končetiny z evolučního a srovnávacího hlediska zkoumal Štěrba (1963, 1965), který se zabýval i morfogenesou svalů (1963). S výzkumem svalů bylo úzce spjato sledování průběhu a větvení periferních nervů, tyto svaly inervující. Inervaci m. trapezius a sternocleidomastoideus Štěrba u savců sledoval Štěrba (1968), inervaci prsních svalů shrnul ve studii z r.2000. N. accessorius u skotu a srnce a jeho větvení sledoval Červený (1976). Ze vzpomínek pamětníků vychází najevo, ţe prof. Kolda připravoval skripta nebo knihu o embryologii domácích zvířat, ovšem vydání mu po r. 1948 nebylo povoleno. Důvodem byly odstavce o chromozomech , pojetím neslučitelné s názory tehdejších sovětských ideologů. Embryologií savců se později zabýval Štěrba v řadě prací o určování věku embryí a plodů, o časovém průběhu organogeneze u hmyzoţravců, hlodavců, kočky a skotu. V poslední době se zabýval embryologií delfínů a sepsal kapitoly o embryologii volně ţijících přeţvýkavců (2001). Oldřich Štěrba
Vznik a vývoj brněnské školy československé veterinární morfologie a její cíle. Prof. Jan Kolda - zakladatel československé veterinární morfologie - pod tímto hrdým prohlášením se skrývá velká osobnost člověka, který zasvětil svůj ţivot veterinární morfologii a vychoval celou řadu úspěšných ţáků nejen u nás, ale i v zahraničí. Jeho vliv na tento obor se uplatňoval hned od nástupu čerstvě habilitovaného docenta veterinární anatomie (1928) do funkce přednosty zřízeného samostatného Anatomického ústavu Vysoké školy zvěrolékařské (VŠZ) v Brně v akademickém roce 1929/30. Vyuţil svých zkušeností z doby studia ve Francii na Zvěrolékařské škole v Alfortu a z pedagogické, vědecké a publikační činnosti ve Francii a na Farmakologickém ústavu VŠZ v Brně. Podnikl cesty po řadě anatomických ústavů v Evropě (Vídeň, Lipsko, Hannover, Švýcarsko) a těchto zkušeností a osobních kontaktů vyuţil ve své další práci. Navázal písemné styky i s anatomy ruskými, polskými, chorvatskými a italskými. Vybudoval tak vhodné podmínky pro rozvoj moderních a prakticky zaměřených směrů ve veterinární morfologii. Jeho zkušeností z cest bylo vyuţito při výstavbě nového anatomického ústavu, k němuţ byl poloţen základní kámen v roce 1927. Do nové budovy byl ústav přestěhován z provizoria (budovy nynější jídelny pro zaměstnance) v roce 1932. Zde bylo důstojné a pevné zázemí pro realizaci Koldových plánů. Dobu působení prof. Koldy na Anatomickém ústavu Vysoké školy zvěrolékařské, která trvala od r. 1926 do r. 1955, lze rozdělit na několik etap. První 23
etapa od r. 1926 do r. 1928 byla asistentura u prof. Völkra, přednosty Anatomického ústavu lékařské fakulty a zároveň přednosty Ústavu veterinární anatomie na Údolní ulici v Brně. Druhá etapa proběhla v provizoriu areálu Vysoké školy zvěrolékařské od r. 1929 do r. 1932, kdy jiţ byl budován nový ústav veterinární anatomie. Od školního roku 1929 byl jiţ doc. Kolda pověřen vedením Anatomického ústavu na Vysoké škole zvěrolékařské. Spolu s ním zde působili jako jeho asistenti MVDr. František Havelka (1925 - 1930), MVDr. Josef Matoušek (1927 - 1928), MVDr. Jan František (1930 - 1934), MVDr. Václav Řezníček (1930 - 1937) a jako demonstrátor MVC. Jaroslav Vojtěchovský (1930 - 1932). Třetí etapou bylo období od přestěhování ústavu do nové budovy v r. 1932 do uzavření českých vysokých škol v r. 1939. Do nového ústavu z provizoria přecházejí dr. František (1930 – 1934) a dr. Řezníček (1930 - 1937). Profesor Kolda byl v letech po smrti prof. dr. Theodora Dohnala v letech 1936 – 39 pověřen výukou anatomie na Vysoké škole zemědělské a vychoval zde svého nástupce v oboru morfologie prof. MVDr. Ing. Antonína Píšu. V roce 1937 také zpracoval svou habilitační práci za Koldova vedení dr. Tomislav Ciliga, následovník prof. Sakaře ze Zagrebu. V ústavu působili téţ jako demonstrátoři a později asistenti dr. Ondřej Andrle (1936 - 1940) a dr. Přemysl Jeřábek (1937 1940) aţ do uzavření českých vysokých škol v roce 1939. Do té doby Kolda se svými spolupracovníky zajistil dokonalou výuku veterinární anatomie. Ţivé a názorné přednášky bývaly doplňovány promítáním diapozitivů na novém velkém promítacím přístroji fy. Zeiss, kolekce diapozitivů čítala asi 800 kusů. Pitevní cvičení probíhala v dokonale vybudovaném pitevním sálu (velká pitevna). K dispozici bylo rozsáhlé ossarium se sbírkou celých skeletů i jednotlivých kostí pro volné studium ve cvičebně. Profesor Kolda vybudoval velkolepé anatomické muzeum, které obsahovalo přes tisíc exponátů. Ústav měl dokonalou vědeckou knihovnu, vybavenou cennými monografiemi z celého světa. Kolda sepsal i první dva díly české učebnice veterinární anatomie "Srovnávací anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka" v rozsahu 914 stran a 301 obrazů. Z ústavu vzešla i řada vědeckých publikací. Uzavřením vysokých škol byla přerušena činnost profesora Koldy jako vysokoškolského učitele. Odstěhoval se do své secesní vily v městečku Doubravník v odhůří Českomoravské vysočiny, aby zde proţil válečná léta. Období uzavření vysokých škol a druhá světová válka (1939 - 1945) byly pro prof. Koldu z hlediska jeho tvůrčí činnosti velmi neblahé. Neměl kontakt s velmi dobře vybaveným anatomickým ústavem (laboratoří, pitevnou, knihovnou a prostředím akademické půdy vůbec), jeho spolupracovníci se rozešli za obţivou, odešli do praxe. Profesor proţíval tato léta sám, pouze v péči své staré matky a připravoval si podklady pro další práci v ústavu, aţ tato mizerie skončí. Připravoval (třetí a čtvrtý díl své učebnice (arthrologie a myologie), učebnici anatomie a fyziologie domácích ptáků a další učební texty a výzkumné plány.
24
Čtvrtou etapou bychom mohli označit období od roku 1945 do komunistického puče v roce 1948. Profesor Kolda se hned v létě 1945 vrhl s velkým vypětím sil do obnovy ústavu zničeného válkou a jako jeden z prvních zahájil výuku jiţ v říjnu téhoţ roku. Započal s přípravou edice učebních textů a vytýčil výzkumné směry, které dále rozvíjel s kolektivem svýchspolupracovníků a následovníků .V tomto období s prof. Koldou spolupracovali asistenti a demonstrátoři MVDr. Josef Peňáz (1945 -1946), MVDr. Josef Růţička (1945 1948), MVDr. Čeněk Vrba (1945 -1946), MVDr. Otakar Zeman (1945 - 1948), MVC. Jan Vinš (1946 - 1948), MVC. Alois Frank (1946 - 1948), MVC. Dušan Trefný a další, o nichţ se nám nepodařilo zjistit věrohodné informace. V r. 1947 odešel poválečný přednosta Ústavu histologie a embryologie doc. RNDr.et MVDr. Vlastimil Vrtiš do Hradce Králové na nově zakládanou Lékařskou fakultu UK. Vedením ústavu a oboru, přednášek i cvičení byl pověřen prof. MVDr. Jan Kolda. Tuto funkci vykonával aţ do roku 1950, kdy byl vedením ústavu pověřen MVDr. Evţen Novotný. Další čtyři roky aţ do r. 1954 po reorganizaci ústavů na VŠV byl Kolda vedoucím velké katedry spojených ústavů anatomie a histologie. Prof. Kolda si uvědomoval, ţe je třeba pomýšlet na výchovu budoucího nástupce. Vybral si MVC. Jana Vinše, schopného a pracovitého asistenta a podporoval jeho snahy. Svěřil mu i sepisování skript (Jan Vinš: "Splanchnologie") a zapojoval ho i do výuky. Nikoho ze svých spolupracovníků bezdůvodně neprotěţoval, přesto Vinš byl "jedničkou". Přátelské vztahy v tomto pracovním kolektivu narušil únor 1948 a po něm i nástup politických represí. Ti, kteří neodpovídali představám tehdejších politických představitelů, často i fanatiků, museli ze školy odejít. Tím začala pátá, poslední etapa působení profesora Koldy v ústavu anatomie, která trvala do roku 1955 a která byla komplikována i jeho chorobou. Choroba se vlekla od roku 1950 aţ do jeho smrti v roce 1958. V letech 1950 – 1954 byl často nemocen a od poloviny roku 1954 byl upoután na lůţko natrvalo. Prověrková komise Komunistické strany Vysoké školy veterinární zbavila v březnu roku 1948 prof. Koldu jeho nejbliţších spolupracovníků, jako byl MVC. Jan Vinš a MVC. Alois Frank, kteří byli dokonce vyloučeni ze studia na všech vysokých školách v ČSR. V ústavu se objevily nové tváře, jména těch, které schvalovala všemocná organizace KSČ. V té době prý Kolda nemohl o ničem rozhodovat, nicméně někteří z nově dosazených byli pro anatomii zapáleni, takţe u mnohých Koldou tradičně podněcovaná pracovitost a vytrvalost ve výuce a ve vědecké práci přinesla své plody, jak ukazují ţivotopisy a výčty publikací jednotlivých Koldových spolupracovníků, ţáků a následovníků. Od jara roku 1948 působili na ústavu anatomie jako demonstrátoři, pomocné vědecké síly, asistenti a později jako docenti či profesoři MVC. Radim Najbrt (1948 – 1986), MVC. Dionýz Čollák 1948 – 1951), MVC. Peter Popesko (1948 – 1950), MVC. Vladimír Fidler (1949-1952), MVC. Vladimír Komárek (1950-1958), MVDr. Augustin Kubíček (1951-1956), MVC. Oldřich Štěrba (1950 -1965, 1993 -1998), MVC. Jiří Kaman (1950 - 1970), MVC. Karel Bednář (1952 25
1955, 1962 -1986), MVC. Arnošt Hampl (1952 - 1960), MVC. Vlastimil Řáha (1952-1956), MVC. Čeněk Červený (1953 - 1998 a dosud), MVC. Ivo Petro (1954 - 1958) a někteří volontéři a řada disertantů, kteří zde zpracovávali své disertační práce. Řada z těchto kolegů pracovala na Anatomickém ústavu a Ústavu histologie a embryologie jiţ v době, kdy prof. Kolda pro svou nevyléčitelnou chorobu pobýval na ústavu jen sporadicky. Duch jeho pracovního stylu a charismatu co by morfologa - vědce, pedagoga, organizátora a inspirátora pracovních cílů na většinu nás vţdy působil tak, ţe jsme se věnovali svému oboru s entuziasmem a plným nasazením. Čeněk Červený
Spolupracovníci, žáci a pokračovatelé prof. Koldy při budování československé morfologie v letech 1926-65 Ústav anatomie Vysoké školy veterinární v Brně MVDr. František Havelka Narodil se 2. července 1901 v Rozsochách u Nového Města na Moravě. Ještě za studií od roku 1925 působil jako asistent na Anatomickém ústavu u prof. Völkra. Spolu s Koldou a dalšími kolegy přešel do provizoria Ústavu veterinární anatomie v areálu Vysoké školy zvěrolékařské. Studia dokončil v roce 1926 a promoval aţ v roce 1928 kdyţ obhájil disertační práci na téma : Plexus lumbosacralis u psa. Z disertace vzešla i samostatná publikace v odborném časopise Biologické spisy Vysoké školy zvěrolékařské, Brno, ČSR, 7, 1928, 1-4, 40. S Koldou působil na ústavu v provizorních prostorách aţ do roku 1930, kdy odešel do praxe. MVDr. Josef Matoušek Narodil se 28. března 1902 v Podivicích. Studia ukončil v roce 1927. Po ukončení studia působil na anatomickém ústavu ještě za vedení prof. Völkra jako asistent a přešel spolu s Koldou do provizoria Anatomického ústavu v areálu Vysoké školy zvěrolékařské na Praţské (dnes Palackého ulici). Zde vypracoval disertaci na téma Cévy jater skotu, která byla uveřejněná v Biologických spisech Vysoké školy zvěrolékařské , 14/3, 1935: 1-17. MVDr. Jan František Narodil se 14.4.1905 ve Svatoslavi. Na VŠV promoval v r.1933. Jiţ za studií od roku 1930 působil na anatomickém ústavu ještě v provizoriu. Pod vedením tehdy doc. Koldy vypracoval disertaci na téma : Svalstvo běháku u husy a kachny. Výsledky jeho bádání byly publikovány v Biologických spisech Vysoké 26
školy zvěrolékařské Brno, ČSR, 1934, 13/4: 1-19. Kvalitní obrazový doprovod této publikace byl vyuţit v Koldově a Komárkově monografii : Anatomie domácích ptáků (1958). MVDr. František se účastnil téţ počáteční fáze budování nového ústavu v prostorách dokončených v roce 1932. Na ústavu setrval ještě rok po promoci a pak odešel do praxe. MVDr. Jaroslav Vojtěchovský Narodil se 17.11.1907 v Šátálce. Na VŠV promoval v roce 1932. Na anatomickém ústavu spolupracoval s prof. Koldou od roku 1930 a to ještě v provizoriu v Králově Poli. Pod vedením prof. Koldy zpracoval disertační práci na téma : Anatomie střeva, okruţí a jejich cév u psa. Po promoci odešel do praxe. MVDr. Václav Řezníček Narodil se 17. 1. 1906 ve Votici. Na Vysoké škole veterinární v Brně studoval v létech 1928 - 1932. Jiţ během studia působil na Anatomickém ústavu v Brně jako demonstrátor a později od roku 1932 jako asistent aţ do roku 1937. S profesorem Koldou spolupracoval od samého začátku jeho působení ve funkci přednosty Anatomického ústavu a to ještě v provizoriu (v budově dnešní jídelny) na Palackého třídě v Králově Poli a především v nově postavené budově. Zde se velmi účinně účastnil budování nového ústavu pod Koldovým vedením. V roce 1937 odešel do praxe na městské jatky do Moravské Ostravy jako veterinární lékař hygienické sluţby. Zde se stal později okresním veterinárním lékařem. Nato odešel do Karlových varů, kde působil opět jako veterinární lékař hygienické sluţby na jatkách a v masokombinátu. Jeho poslední působiště byla Státní veterinární správa Ministerstva zemědělství a výţivy Československé republiky v Praze a to opět na úseku hygieny potravin. MVDr. Řezníček byl velmi obětavý pracovník a vţdy ctil a plnil svěřené úkoly v budování ústavu a nové Koldovy školy veterinární anatomie. Pod jeho vedením zpracoval a v r. 1932 úspěšně obhájil disertaci na téma "K anatomii mozečku hlodavců". Z této disertace vzešla publikace v Biologických spisech Vysoké školy zvěrolékařské, 13, 1934, 1 - 28. Byl vynikající společník, rád přišel na Anatomický ústav jiţ v poválečných letech i po smrti prof. Koldy a byl mezi tehdejšími mladými kolegy vţdy mile přijat. Z publikací je známý jeho článek "Rozlišovací znaky kostry králíka a zajíce", který vyšel v časopisu "Zvěrolékařské rozpravy" v roce 1936 (ročník 10, str. 10 - 13). Údaje zde publikované byly po převzetí do Koldovy monografie "Srovnávací anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka" vyuţívané i v souvislosti při určování druhové příslušnosti vzorků masa neznámého původu. Profesor Kolda a tehdejší rektor VŠV prof. Macek mu poděkovali při odchodu z VŠV na jiné pracoviště za jeho, cituji: "…jedenáctiletou svědomitou a platnou sluţbu při anatomickém ústavu". Byl jeden z těch, který stál při zrodu Koldovy školy veterinární anatomie a byl 27
jejím budovatelem v jedné osobě. Prof. Kolda na něj velmi často v dobrém vzpomínal. MVDr. Ondřej Andrle Narodil se 4.1.1914 v Plzni. Na VŠV promoval v roce 1937. Jiţ za studia působil na anatomickém ústavu u prof. Koldy jako demonstrátor, později jako asistent od roku 1936 do uzavření vysokých škol v roce 1939-1945. Ve vědecké činnosti měl Koldou zadané téma Studium svalstva u kozy domácí. Disertaci zpracoval a obhájil na téma: Svalstvo hlavy a krku nu kozy. Výsledky jeho vědeckého bádání publikoval autor ve „Spisech Vysoké školy zvěrolékařské, Brno, ČSR, 1938, 15/1 : 1-38. Četné obrazy byly převzaty do III. a IV. dílu Koldovy Srovnávací anatomie zvířat domácích, která vyšla v roce 1950. Andrle zjistil při studiu ventrálních krčních svalů vedle běţně vyvinutých svalů m.rectus capitis ventralis a m.rectus capitis lateralis další sval uloţený ventrálně od čepovcového kloubu. Podle odstupu a úponu jej nazval m. atlantoepistrophicus. Studenti jej označovali jako "Andrleho sval" a byl to t. zv. „špek“ pro velmi pilné studenty, kdyţ je chtěli ti ostřílení „ shodit“. Jo, tak to bylo, je a bude. Za svého působení na ústavu byl zapojen a vydatně pomáhal prof. Koldovi při zpracovávání rukopisu prvních dvou dílů rozsáhlé monografie : Srovnávací anatomie zvířat domácích se zřetelem k anatomii člověka. Za tuto pomoc mu prof. Kolda vyjádřil v úvodu třetího a čtvrtého dílu této monografie upřímné poděkování. Z anatomického ústavu odešel do praxe a působil jako prosektor v kafilerii v Podbořanech. Později se stal hlavním epizootologem Státní veterinární správy a organizoval akce tlumení brucelózy a tuberkulózy v celé ČSSR. Slouţil za vzor pro vytvoření hlavní postavy ve filmu Rafan. Zemřel 6. 3. 1974. MVDr. Přemysl Jeřábek Narodil se 30.7.1910 v Konině v Polsku. Jiţ během studia na VŠV působil v letech 1934-1937 na anatomickém ústavu u prof.Koldy jako demonstrátor. V této době pomáhal Koldovi při sestavování rukopisu prvních dvou dílů Srovnávací anatomie domácích zvířat. Za tuto pomoc mu prof.Kolda vyjádřil upřímné poděkování v předmluvě ke III. a IV. dílu, které vyšly v roce 1950. Pod Koldovým vedním vypracoval svoji disertaci na téma : Svalstvo pánevní končetiny u kozy. Studia ukončil v r. 1937 a promoval v r. 1938. Ve funkci asistenta byl v letech 1937-1940. V roce 1937 mimo jiné vyjednával pro prof. Koldu koupi vily v Doubravníku, kde potom profesor proţil celou dobu války. Po válce dr.Jeřábek vedl Veterinární vyšetřovací ústav v Karlových Varech, kde před ním za protektorátu působil velký německý anatom prof. Hugo Grau. Pro anatomický ústav VŠV v Brně zajistil sbírku anatomických preparátů a mnoţství separátů, které zde prof. Grau po válce zanechal. Jako vedoucí pracovník v Karlových Varech byl dr. Jeřábek velmi oblíben, jak nám ještě dnes tvrdí jeho pamětníci a spolupracovníci. 28
Dr. Jeřábek byl jako jeden z posledních asistentů, který nastoupil před druhou světovou válkou v době před uzavřením vysokých škol. Spolu s kolegou Andrlem byli při konečné likvidaci ústavu. Po skončení války ještě v padesátých letech navštěvoval dr. Jeřábek a dr.Andrle prof. Koldu. Ten na ně často vzpomínal v průběhu přednášek z anatomie jako na spolehlivé a vynikající spolupracovníky, kdyţ hodnotil činnost některých stranou dosazovaných asistentů a demonstrátorů. Dr. Jeřábek udrţoval velmi přátelské styky s prof. Koldou i v době svého působení ve funkci ředitele Veterinárního vyšetřovacícho ústavu v Karlových Varech. Několikrát ho prof. Kolda zde navštívil a strávil zde a v Mariánských Lázních i dobu dovolené. (MVDr. Pavel Kočandrle – ústní sdělení). MVDR. Přemysl Jeřábek zemřel dne 30.5. 1990 v Karlových Varech. Prof. MVDr. Ing. Antonín Píša Narozen 27. 11. 1908 v Církvici u Kutné Hory ve Středočeském kraji. Maturoval v Praze na reálném gymnáziu na Ţiţkově. Na Vysoké škole veterinární v Brně započal studovat v roce 1926. V zimním semestru 4. ročníku 1929/1930 studoval na Vysoké škole zvěrolékařské ve Vídni. Ve studiích pokračoval v Brně a disertaci vypracoval na Fyziologickém ústavu Vysoké školy zvěrolékařské pod vedením prof. MVDr. Tomáše Vacka na téma „Vliv různých ovariálních preparátů na růst a vývoj larev ţabích“. Promoval v roce 1931 a po promoci ihned nastoupil jako asistent na „Ústav anatomie, fyziologie a zvěrolékařství“ na Vysoké škole zemědělské v Brně u prof. Dohnala a zároveň nastoupil do 1. ročníku Vysoké školy zemědělské v Brně. Zde studia ukončil a získal další titul ing. v roce 1934. Plně se věnoval fyziologii zvířat a v roce 1936 po dvouletém externím stáţování na ústavu fyziologie německé univerzity v Praze zde habilitoval z oboru fyziologie na téma: „Příspěvek ku studiu binokulárního zorného prostoru domácích zvířat“. Aby získal docenturu i pro obor anatomie domácích zvířat, vypracoval pod vedením prof. MVDr. Jana Koldy habilitační práci na téma: „Příspěvek k organogenezi střeva u prasete“ a tak v roce 1939 získal na Vysoké škole zemědělské v Brně „veniam docendi“ pro oba obory a byl ustanoven přednostou ústavu po prof. Dohnalovi, kde po jeho úmrtí od r. 1936 přednášky externě zajišťoval prof. MVDr. Jan Kolda. Prof. Píša byl tedy jedním z prvních našich vysokoškolských učitelů, který habilitoval pod vedením prof. Koldy z anatomie domácích zvířat v Brně. Bylo to těsně před uzavřením vysokých škol u nás. Po válce v r. 1945 se prof. Píša vrátil na ústav na Vysokou školu zemědělskou, kde byl jmenován prezidentem Benešem profesorem a to se zpětnou platností od r. 1942. Po sloučení Vysoké školy zemědělské s Vysokou školou veterinární byl v r. 1952 ustanoven zároveň přednostou Ústavu fyziologie na tehdejší Veterinární fakultě Vysoké školy zemědělské . Zde působil aţ do roku 1960 a ve věku 52 roků v plné síle byl z funkce odvolán intrikami tehdejších stranických orgánů, aby uvolnil místo tehdejším mladým ambiciózním kariéristům, byť v oboru diletantům. Byl přeloţen na podřadné místo na 29
Státní veterinární ústav a zbaven profesury a profesorské činnosti. Po tomto aktu prohlásil, ţe byl profesorem jmenován t.č. prezidentem Benešem a proto jen prezident měl zákonné právo ho odvolat, nikdo jiný. Stranickým orgánům se tehdy nezavděčil a vypil si kalich hořkosti aţ do dna. Aţ v roce 1969 byl rehabilitován a vrátil se zpět na svůj ústav na Vysokou školu zemědělskou, kde setrval a pracoval aţ do odchodu do důchodu v r. 1974. Na Vysoké škole veterinární se však rehabilitace nedočkal. Jako pedagog i jako člověk byl prof. Píša dokonalý a zodpovědný. Byl oblíben u studentů i kolegů mladších. Napsali o něm: „Jeho přednášky byly ţivé a ţivotu blízké, protkané hlubokými znalostmi zemědělských a medicínských věd.“ Profesor Píša zemřel v Brně 14. 4. 1989. Prof. dr. Tomislav Ciliga Narodil se 21.12.1903 v Mostaru v Bosně, jako syn městského veterináře. Klasické gymnázium navštěvoval a ukončil v r. 1923 maturitou taktéţ v Mostaru v Bosně. V témţe roce se zapsal ke studiu na Veterinární fakultu v Zagrebu a odtud po třech letech studia odešel do čtvrtého a pátého ročníku na Zvěrolékařskou školu v Alfortu ve Francii. Zde zpracoval a obhájil disertaci a ukončil studium promocí v r. 1929. Od roku 1930 nastoupil na Ústav anatomie Veterinární fakulty v Zagrebu a zde působil jako asistent a později jako docent a profesor aţ do roku 1974, kdy odešel do penze. Během působení na Anatomickém ústavu v Zagrebu studoval Filozofickou fakultu a ukončil zde studia v roce1943. Na anatomickém ústavu byl asistentem prof. Sakaře, přítele prof. Koldy. Proto přijel v roce 1937 na studijní pobyt do Brna a zpracoval zde pod vedením prof. Koldy svůj habilitační spis. Zabýval se výzkumem nervových jader prodlouţené míchy (nucleus olivae) u skotu. Po habilitaci a dosaţení docentury v r.1940 byl jmenován mimořádným profesorem v r. 1943. V roce 1962 odjel na studijní pobyt do polského Lublinu k prof. Chomiakovi, kterého Kolda předtím téţ směroval a vedl při jeho záměrech vědeckovýzkumných a při zpracování habilitační spisu v oblasti studia struktury mozku. Pro zdokonalení a uskutečnění svých cílů ve veterinární anatomii byl v r.1964 na stáţi na anatomickém ústavu VF v Mnichově u prof. Huga Graua. V roce 1968 byl Ciliga jmenován řádným profesorem. Byl to člověk, který znal světové jazyky (němčinu, angličtinu, francouzštinu, ruštinu, také latinu, řečtinu a snaţil se i o češtinu). Přeloţil do srbochorvatštiny anglickou učebnici veterinární anatomie od renomovaných autorů Sissona a Grossmana, čímţ zabezpečil jihoslovanské studenty texty v rodném jazyce. Ve vědecké publikační sféře vynikly jeho práce o struktuře mozku u skotu, prasete a ovce. V roce 1976 přijel se ţenou a synem do Brna a navštívil anatomický ústav VŠV. Přijal ho v tu dobu odborný asistent MVDr. Čeněk Červený. S velkým dojetím a úctou vzpomínal na pobyt u prof. Koldy. Přibliţně po roce zemřel 29. října 1977 v rodném Mostaru, kde byl na návštěvě. Je pohřben v Zagrebu. Stěţejní publikace: CILIGA, T. The Forms of Development of Insular Region of Pigs. Veterinarski archiv XXVIII/1958, br. 28/3/4, str.76-85. 30
CILIGA,T. Die gestaltliche Analyse des Sylvischen marginalen embryonalen Neocortex beim Schafe. Wiener tierärztliche Monatschrift. XLVII/1960. Festschrift Prof. Schreiber. Str. 175-185. CILIGA, T. Unterschiede zwischen dem Labmagen des Kalbes und des Schafes. Acta anatomica XLVI/1961, br. 1/2, str.167. CILIGA,T. Arteries and Veins and the excretory Systém of the Kidney in Polar Bear (Thalaretos maritimus).Biol. glasnik, 15, 1962:133-139. Doc. MVDr. Alfred Srnetz Narodil se 30. 6. 1898 v Loděnici na jiţní Moravě. Vysokou školu zvěrolékařskou absolvoval v Brně roce 1926. Ve třicátých letech byl asistentem na chirurgické klinice u prof. Pardubského a jako chirurg se habilitoval na Anatomickém ústavu Vysoké školy zvěrolékařské v Brně u prof. Koldy. Ze spolupráce Anatomického ústavu a chirurgické kliniky vzešly jeho dvě kvalitní publikace: Srnetz, A.: Beitrag zur Topographie der Baucheingeweide des Schweines, Prager Archiv, 1934, Hf. 5,6,7 a Srnetz, A. :Příspěvek k topografii svalstva stěny břišní a pánevní u sviňky, Klinické spisy Vys. školy zvěrolékařské, Brno, ČSR 1935, 2: 1-37. Posledně jmenovaná publikace je zpracovaná cíleně pro potřeby chirurga. Její velmi zdařilý bohatý obrazový doprovod je v plné míře opublikován v Koldově Arthrologii a Myologii z roku 1950. Z fyziologie habilitoval u doc. Tomáše Vacka . MVDr. Srnetz byl výborný malíř a jako asistent namaloval řadu výukových obrazů pro chirurgickou kliniku. Malováním obrázků do učebnic si přivydělával k relativně malému asistentskému platu ( E. Králrukopis nepublikovaných vzpomínek). Byl německé národnosti. Byl však loyální jak píše v pamětech chirurg prof. E. Král, jeho spolupracovník na klinice v Vysoké školy zvěrolékařské Brně. Připravoval se totiţ na dráhu učitele na zvaţované německé Vysoké škole zemědělské v Libverdě. Během II. světové války udrţoval kontakt s rektorem Vysoké školy veterinární v Brně prof. Pardubským a působil jako komisař-správce této školy. Choval se však velmi korektně a kde mohl, pomáhal. Po válce se jiţ v Brně neobjevil a jeho další ţivotní osud není znám. Údajně zahynul tragicky jiţ po válce v Berlíně. MVDr. Josef Peňáz Narodil se 16.7. 1917 ve Vídni v Rakousku. Od roku 1945 jako student spolupracoval s prof. Koldou při obnovování a zařizování ústavu a budování nového výukového systému. Studium na VŠV v Brně ukončil v roce 1946, promoval v roce 1948 a po promoci odešel do praxe. MVDr. Josef Růžička Narodil se 6.5.1916 v Brně. Studium na Vysoké škole veterinární dokončil 9. 12. 1945. Titul MVDr. získal aţ v r.1948. U prof. Koldy působil jako asistent v období od ukončení studia, aţ do promoce. Vedle výuky četných studentů byl zapojen i do vědeckého bádání. Zpracoval na ústavě a úspěšně obhájil 31
v r.1948 disertační práci na téma : Příspěvek k histologii kůţe kůzlete (Capra hircus juvenilis ). Po únorových událostech 1948 odešel do praxe. Prof. MVDr. Čeněk Vrba, CSc. Narozen 10.4.1919 ve Studené Loučce. Absolvoval gymnázium v Bohumíně, kde maturoval v r. 1938. Vysokou školu veterinární v Brně započal studovat v roce 1938, dokončil aţ po válce v r. 1947 a promoval v r. 1948. Během studia v létech 1945 - 46 byl demonstrátorem a asistentem na Anatomickém ústavu u prof. Koldy. Zde byl inspirován zájmem o laboratorní zvířata a o základní výzkum jejich biologie, jak sám vzpomíná na tuto dobu. Na Koldově ústavu vypracoval a v roce 1948 a úspěšně obhájil disertaci na téma: "Cévy srdce koně", kde se zaměřil i na studium chlopní ve věnčitých ţilách. Po promoci v r. 1948 nastoupil na Ústav farmakologie jako odborný asistent k prof. Lebduškovi. Zde působil od r. 1955 aţ do roku 1960 jako docent farmakologie. Vystupoval vţdy jako velmi příjemný, korektní a objektivní učitel v kontaktu se studenty. Jeho působnost na Anatomickém ústavu a i na Ústavu farmakologie rádi připomínají jeho ţáci. V roce 1960 odchází z Ústavu farmakologie na Ústav státní kontroly veterinárních biopreparátů a léčiv, aby, byť velmi erudovaný v oboru farmakologie, uvolnil místo budoucímu vedení Farmakologického ústavu podporovanému tehdejšími vládnoucími politickými kruhy na Veterinární fakultě. Na Ústavu státní kontroly veterinárních biopreparátů a léčiv působil aţ do roku 1965. Odtud odchází a nastupuje jako vedoucí toxikologie krmných přípravků Výzkumného ústavu výţivy v Pohořelicích u Brna, kde působil aţ do r. 1966. Zároveň působil v letech 1967 a 1968 jako vědecký pracovník na Katedře fyziologie hospodářských zvířat v té době Veterinární fakulty VŠZ v Brně. V roce 1968 zde obhájil kandidátskou disertaci a získal titul kandidáta věd. Nakonec v roce 1968 legálně emigroval do Kanady, kde se stal ředitelem vědeckého vivária laboratorních zvířat univerzity v Calgary a vyuţíval tak prvních hlubších kontaktů s biologií laboratorních zvířat z doby působení na Koldově ústavu. Zde byl jmenován profesorem a působil na tomto zařízení aţ do dosaţení důchodového věku. V roce 1993 mu byla udělena Veterinární a farmaceutickou univerzitou v Brně Pešinova medaile za zásluhy o výchovu mladé generace a jako uznání za jeho celoţivotní dílo a čestnou reprezentaci naší veterinární vědy v zahraničí. Ţije v Kanadě, ve městě Calgary a udrţuje písemný styk s některými kolegy u nás. MVDr. Otakar Zeman Narodil se 27.11.1918 v Budaörs v Maďarsku. Začal studovat před II. světovou válkou. Jiţ v roce 1945 pomáhal prof. Koldovi při obnově válkou poškozeného ústavu. Na VŠV ukončil studia 15 .5. 1947. Na anatomickém ústavu pod vedením profesora Koldy zpracoval svoji disertační práci na téma : Příspěvek k histologii kůţe psa, kterou úspěšně obhájil a promoval těsně po únorových událostech v r. 1948. Potom odešel do praxe. 32
Ing. Jan Vinš, CSc. Narodil se 24. 6. 1924 v Praze. Na podzim r. 1945 nastoupil studium veterinárního lékařství na VŠV v Brně (21 r.). Začátkem r. 1946 si ho vybral prof. Kolda jako demonstrátora do anatomického ústavu (22 r.), spolu s ním si vybral i Aloise Franka. Po sloţení 1. státní zkoušky byl Jan Vinš ustanoven asistentem a připravil k vydání skripta ze splanchnologie (Nauka o vnitřnostech). Poněvadţ oba (Vinš i Frank) byli členy Klubu lidových akademiků, akční výbor na VŠV, zaloţený po únorovém komunistickém puči r. 1948, je vyloučil ze studia na všech vysokých školách v ČSR. (24 r.) Jan Vinš pak pracoval téměř deset let (1950 – 59) na generálním ředitelství Státních statků a na ministerstvu zemědělství a výţivy a bylo mu povoleno dálkově vystudovat Vysokou školu zemědělskou v Praze, kterou ukončil na počátku 60tých let. Dalších 14 let (1959 - 73) působil na generálním ředitelství Státních plemenářských podniků. V r. 1973 přešel do Podniku racionalizace řízení a výpočetní techniky při Ústavu racionalizace řízení a práce. Ing. Vinš, CSc. se jako první v ČSR věnoval aplikaci výpočetní techniky v chovatelství, záhy navrhl a vyřešil automatizované informační systémy pro plemenářskou a inseminační sluţbu, které byly průběţně doplňovány o další úseky chovatelské a veterinární práce a postupně zaváděny do celé ČSR. Zemřel 8. prosince 1988 ve věku 64 let. MVDr. Alois Frank Narodil se 7. ledna 1925 ve Svébohově u Zábřehu na Moravě. Gymnázium navštěvoval v letech 1936 – 1939 v Zábřehu, po záboru pohraničí pokračoval ve studiu na gymnáziu v Litovli, kde maturoval v dubnu 1944. Od srpna 1944 do konce války byl ve vězeních pro odbojovou činnost. V létě 1945 se přihlásil ke studiu na VŠV v Brně, do 1. semestru nastoupil 1. října t. r. Začátkem roku 1946 si ho a Jana Vinše vybral prof. Kolda jako demonstrátory, později se stali pomocnými vědeckými silami. Poněvadţ byli oba aktivními členy Klubu lidových akademiků, byli v červnu 1948 vyloučeni Akčním výborem VŠV ze studia na všech vysokých školách v ČSR. Od 1. listopadu 1948 vykonával po dva roky vojenskou prezenční sluţbu, nejprve u útvaru v Košicích, pak ve vojenské veterinární nemocnici v Bratislavě. Po návratu nastoupil v lednu 1951 jako adjunkt na farmu Rapotín, která se ještě v tomtéţ roce stala součástí Výzkumného ústavu pro chov skotu. V r. 1952 se oţenil a do r. 1957 se jim narodily tři děti. Na farmě pracoval aţ do r. 1956, kdy mu bylo zcela mimořádně povoleno dostudovat veterinární lékařství. V roce 1958 vypracoval a obhájil diplomovou práci "Histologický průzkum kůţe koně", jejíţ část "Škára koňské kůţe" vyšla tiskem ve Sborníku VŠZL, řada B v r. 1958. Studium dokončil v únoru 1959, promoval v březnu téhoţ roku. Po promoci 33
nastoupil do veterinární sluţby v okrese Jeseník, kde byl vedoucím veterinární sluţby, zajišťoval prohlídky masa na drůbeţí poráţce a na sanitních poráţkách v Javorníku a ve Vidnavě, vyučoval na Učňovské mlékařské škole a Učňovské škole masného průmyslu v Jeseníku. V r. 1963 sloţil atestační zkoušky v Ústavu pro doškolování veterinárních lékařů v Pardubicích. Od r. 1970 slouţil na veterinárním obvodu Štíty aţ do r. 1986, kdy odešel do důchodu. VZPOMÍNKY ALOISE FRANKA NA PANA PROFESORA KOLDU Na anatomickém ústavu jsem pracoval necelé tři roky, od začátku roku 1946, kdy si prof. Kolda vybral Jana Vinše a mne, aby nás postupně zapojoval do svých úkolů a vychovával nás pro další vědeckou práci. Z počátku jsme mu pomáhali vydávat velmi potřebná skripta; přepisovali jsme na stroji jeho rukopisy na blány a rozmnoţovali na primitivním cyklostylu u prof. Hansliana a pak skládali podle čísel stran. Stále nám zdůrazňoval, ţe skripta jsou provizorium a ţe připravuje vydání dalších dílů Srovnávací anatomie domácích zvířat v rozsahu I. a II. dílu. Po zkoušce z anatomie, na kterou nás po večerech připravoval a kterou jsme oba sloţili na výbornou, jsme mohli také přebírat pitvy. Kdyţ odešel doc. Vrtiš v říjnu 1947 na lékařskou fakultu do Hradce Králové, prof. Kolda převzal i histologický ústav. V té době poţádal Baťův výzkumný ústav koţedělný v Otrokovicích Vysokou školu veterinární v Brně o podrobný mikroskopický průzkum kůţí domácích zvířat a tímto úkolem byl pověřen prof. Kolda. Prof. Kolda před námi několikrát v Doubravníku prohlásil, ţe jeho přáním je, aby po jeho odchodu do důchodu vedení anatomického ústavu převzal mimořádně nadaný Jan Vinš a mne připravoval pro histologický ústav. Proto mne vzal sebou do Otrokovic na pracovní schůzi, kde se projednávaly podrobnosti histologického výzkumu jak syrových kůţí, tak i kůţí v průběhu technologického zpracování. Současně bylo i projednáváno finanční zajištění akce, vzpomínám si, ţe se jednalo o 70.000 Kčs. Po celý rok jsem odebíral vzorky kůţí různých druhů zvířat, pořizoval řezy, barvil a popisoval, to vše za metodického vedení pana profesora. ProfesorKolda poţádal Ministerstvo školství o další systemizované místo asistenta na histologickém ústavu, které jsem měl obsadit. Ţádost byla kladně vyřízena aţ po únorovém puči 1948 a to bylo pro mne jiţ pozdě. Po několika letech, kdy jsem směl dostudovat a vypracovat diplomovou práci, našel jsem na chodbě ústavu ve skříních v krabicích kolem 10 000 obarvených řezů kůţemi. Prof. Kolda byl velmi přísný a pracovitý a totéţ vyţadoval od svých spolupracovníků. Pracovali jsme často dlouho do noci a kdyţ se mi nechtělo jít v noci domů, lehl jsem si v knihovně na velký stůl se zeleným potahem (stojí v knihovně dodnes), pod hlavu jsem si dal dvě knihy a přikryl se pláštěm. V patře nad anatomickým ústavem byl Ústav hygieny potravin, v jehoţ čele stál doc. Hökl, který byl s prof. Koldou v úzkém pracovním i přátelském styku. Napsali několik 34
společných publikací pro masný průmysl. Kolegové z hygieny – Dobeš, Matyáš, Holec a j., s nimiţ jsme byli dobrými přáteli, byli ještě více zaměstnáváni doc. Höklem a pracovali ještě po půlnoci a někdy mě rušili při usínání. Prof. Kolda měl rád víno a občas nás poslal do sklepa, abychom mu přečerpali víno z demiţonu do láhví. Několikrát nás pozval do vinárny „U sv. Václava“ v Králově Poli, my jsme ho zase zvali do Janáčkova (dnes Mahenova) divadla na opery nebo na koncerty. Na víkendy jsme jezdili do Doubravníku; pan profesor měl u vily pečlivě udrţovanou zahradu s květinovými záhony a ovocným sadem. Na zahradě jsme pracovali v sobotu, ubytováni jsme byli v horním pokojíčku. V neděli dopoledne jsme chodili do místního kostela na mši svatou. Pan profesor sedával na kůru vedle varhan, neboť se dobře znal s místním varhaníkem (asi přes taroky). Před obědem jsme chodili do hospody se dţbánem pro pivo. Oběd býval vţdy vynikající, neboť stará paní Koldová byla výborná kuchařka. Prof. Kolda vozil rád z Doubravníku řezané květiny, vzpomínám, jak mi k mému svátku 21. června přivezl velkou kytici bílých lilií. Přesto, ţe neměl řidičský průkaz, koupil si exportní červenou Škodu Tudor. A tak mi přibyla funkce osobního šoféra. Domnívám se, ţe s námi dvěma "starý pán" váţně počítal a měl nás jako své syny, o čemţ svědčí několik skutečností: Doporučil mou ţádost o stipendium na Vysoké škole veterinární v Alfortu ve Francii. Přijal pozvání mých rodičů k návštěvě naší rodiny a přijel k nám do Svébohova. Podobně přijal i pozvání rodičů Jana Vinše, jemuţ byl dokonce svědkem na svatbě. Na podzim roku 1948 nám dal k dispozici své auto, kdyţ jsme jeli ještě za ministrem Nejedlým s poslední kapkou naděje na zvrácení rozhodnutí akčního výboru o našem vyloučení ze studií. Spěchal jsem a nové auto jsem u Poděbrad pěkně naboural. Kdyţ jsem chtěl opravu zaplatit, pan profesor mi řekl, abych se o to nestaral. Pana profesora jsem pak navštěvoval v Doubravníku v letech 1957 a 1958, kdy jsem s ním konzultoval svou diplomovou práci o mikroskopii kůţe koně a vyprávěl jsem mu o svých rodinných poměrech. Prof. Kolda byl jako můj otec poctivý a pracovitý a proto jsem ho měl rád. Po jeho smrti jsem s celou rodinou poloţil kytici na jeho hrob na svahu hřbitova v Doubravníku. Doc. MVDr. Dušan Trefný, CSc. Narodil se 20. listopadu 1927 v Ostravě. Gymnaziální studia započal v Brně a ukončil v Praze, kde v r. 1946 maturoval. V tomtéţ roce započal studia na Vysoké škole zemědělské v Praze a po ukončení druhého semestru přestoupil na Vysokou školu veterinární do Brna. Jiţ v zimním semestru r. 1947 byl vyzván prof. Koldou ke spolupráci na anatomickém ústavu a byl i přijat jako demonstrátor. Na ústavu zpočátku spolupracoval především s asistenty MVC. Vinšem a MVC. Frankem. Bylo to však v době záhy po únoru 1948, kdy docházelo k zásadním personálním změnám, byť proti vůli prof. Koldy. V době nátlaku stranických orgánů i na jeho osobu, byli z anatomického ústavu propuštěni jeho nejbliţší spolupracovníci – asistent MVC. Jan Vinš a asistent MVC. Alois Frank. Jako 35
demonstrátor MVC. Trefný zajišťoval asistenci při pitvách studentů, přebíral pitvy a spolupracoval na výzkumu struktury kůţe pro koţedělný průmysl ve Zlíně. Na přelomu července a srpna v roce 1948 ho prof. Kolda vyslal na tři týdny do Zlína s úkolem odebírat vzorky kůţe z různých míst a v různé fázi vyčiňování za účelem pozdějšího mikroskopického vyšetření a vyhodnocení na anatomickém ústavu v Brně, coţ úspěšně zvládl. Ve spolupráci s prof. Koldou setrval aţ do roku 1949, kdy byla jeho činnost demonstrátora ukončena na příkaz stranické organizace na Vysoké škole veterinární. Po dohodě s prof. Koldou přestal navštěvovat anatomický ústav a diplomovou práci proto absolvoval na Ústavu pro hygienu masa a potravin ţivočišného původu. Po promoci na Vysoké škole veterinární v Brně v r. 1952 nastoupil jako veterinární lékař prohlídky masa v praţských jatkách, především na sanitní poráţce a zde setrval aţ do r. 1969. Od roku 1969 do odchodu do důchodu v r. 1990 působil jako odborný asistent a pozdější docent na Katedře fyziologie hospodářských zvířat Vysoké školy zemědělské v Praze u prof. Sovy. Spolupráce s prof. Koldou, byť krátkodobá, je pro něj, jak uvádí v dopise, období velice cenné a nezapomenutelné. Doc. MVDr. Radim Najbrt, CSc. Narodil se 8. 1. 1921 v Praze-Podolí jako prvorozený syn doktorů filozofie Václava a Kamily Najbrtových. Maturoval v r. 1940 na gymnáziu v Uherském Hradišti. Dále studoval na Vyšší škole hospodářské v Přerově, kde sloţil v r. 1941 doplňovací maturitu. Jako ročník "21“ byl totálně nasazen a pracoval na statku v Moravském Písku jako zemědělský dělník. Zde získal mnoho praktických zkušeností a poznal zajímavé lidi. Po válce v r. 1945 nastoupil na Vysokou školu veterinární v Brně, kterou ukončil promocí v roce 1950. Od roku 1948, ještě v době studia, pracoval na anatomickém ústavu prof. Koldy a brzy v roce 1949 se zapojil jako asistent do výuky. Byl pověřen i řešením badatelského úkolu ve výzkumu struktury kůţe. Pod vedením prof. Koldy zde zpracoval disertaci na téma: O štěpnosti koňské kůţe a publikoval další výsledky bádání v tomto směru. V roce 1951 se stal interním aspirantem a od r. 1952 zajišťoval spolu s asistentem MVDr. Augustinem Kubíčkem přednášky z anatomie za onemocnělého profesora Koldu. V roce 1954 ukončil aspiranturu a získal titul kandidát věd. V roce 1956 zastupoval prof. Koldu i ve vedení ústavu a po Koldově smrti v r. 1958 se stal přednostou Anatomického ústavu Veterinární fakulty. Docentem se stal v r. 1959 a funkci přednosty zastával aţ do r. 1966. Na ústavu pak působil aţ do r. 1986, kdy odešel do důchodu. Několik roků ještě docházel na anatomický ústav a zabýval se metodickými postupy v mikroskopii při diferenčním barvení hladké svaloviny přírodními barvivy (antokyany). Záhy po svém nástupu do funkce přednosty začal organizovat autorský tým a připravovat učebnici veterinární anatomie. Tento autorský kolektiv pod vedením docenta Najbrta se skládal z učitelů ústavu (Karel Bednář, Čeněk 36
Červený, Jiří Kaman, Emil Mikyska, Oldřich Štarha a Oldřich Štěrba). Byl vytýčen cíl zpracovat učební látku obecných poznatků systematické anatomie na modelu skot, coţ bylo v pojetí výuky zcela originální. Kapitoly srovnávací anatomie byly pojaty jako velmi stručné. Tento záměr ovlivnily ekonomické cíle zemědělských podniků v tehdejší době. Velký úkol bylo téţ zpracování obrazové dokumentace díla, neboť byla snaha vytvořit většinu obrázků na základě vlastních preparátů ve zcela originálním pojetí. Byl to úkol velmi náročný i vzhledem ke skromnému vybavení ústavu odborným pomocným personálem. Práce učitelů ústavu ve spolupráci s výtvarnicí Naděţdou Slezákovou na učebnici trvala téměř čtvrtstoletí. Vzniklo originální a obrazy jednotně vybavené dílo, první kompletní učebnice veterinární anatomie v Československé republice, kterou studenti uţívají dodnes. První díl vyšel v roce 1973 a 1980 a druhý díl v r.1982. Kniha byla oceněna komisí Akademie výtvarných umění a Vysoké školy uměleckoprůmyslové jako nejlepší odborná kniha roku po stránce výtvarné a oceněna téţ cenou Literárního fondu. Ve své působnosti vědecké se doc. Najbrt zabýval studiem struktury kůţe, stavbou vemene skotu, studiem topografie orgánů břišní dutiny koně a prasete a studiem krevních a mízních cév. Měl svůj obor rád a věnoval se především pedagogické práci. Učil studenty a vykládal anatomii s příslovečným zaujetím, často i se zajímavými, pro ţivot poučnými aţ vtipnými příměry, takţe byl oblíben a jeho ţáci na něj rádi vzpomínají. Jinak byl přísný examinátor a učil studenty vytrvalosti a proţíval vţdy velké uspokojení, kdyţ studenti anatomii zvládli. Na zájezdu do Rakouska zemřel asi tragicky u města St. Gilgen (úředně 14.6.1996, kdy bylo nalezeno jeho tělo). Prof. MVDr. Dionýz Čollák, CSc. Narodil se 14. března 1926 v Sečovcích, okr. Trebišov, kde byl jeho otec notářem, ostatní členové rodiny byli většinou učitelé. Od roku 1937 studoval na gymnáziu v Michalovcích a Prešově, podle toho, jak byl jeho otec překládán. V r. 1945 maturoval na gymnáziu v Bratislavě, pak se přihlásil ke studiu na Vysoké škole veterinární v Brně. Jiţ v průběhu studií se rozhodl pro pedagogicko-vědeckou dráhu, coţ bylo zřejmě rodinné tradici nejbliţší. Kdyţ se po únorovém převratu 1948 uvolnila místa asistentů na anatomickém ústavu, byl jedním z těch, kteří si na místa podali ţádost. Byl přijat a tak s platností od 1.4. 1948 byl ustanoven asistentem anatomického ústavu; toto místo zastával aţ do 30.6.1951. V ústavu také vypracoval disertační práci na téma: „Príspevok k topografii hrudných ústrojov u hovädzieho dobytka“. Veterinárního diplomu dosáhl 16.6.1951, titul MVDr. mu byl udělen 15.9.1951. Po ukončení studia odešel na tehdy mladou VŠV v Košicích, zaloţenou v r. 1949 a pokračoval v pedagogické činnosti na ústavu anatomie. Po ročním působení byl poţádán, aby přešel na kliniku chirurgie a ortopedie, na níţ strávil 19 37
let do r. 1971. Nejprve byl v letech 1951 –1961 odborným asistentem chirurgické a ortopedické kliniky, v r. 1956 se stal vedoucím ortopedické kliniky. V r.1961 se habilitoval a byl jmenován a ustanoven docentem pro obor chirurgie a ortopedie. V roce 1965 obhájil kandidátskou disertační práci a obdrţel titul kandidát veterinárních věd. V r. 1966 byl jmenován mimořádným profesorem, v r. 1968 řádným profesorem chirurgie a ortopedie a přednostou ortopedické kliniky VŠV v Košicích. Během svého působení zastával také akademické funkce. V letech 1961 – 66 byl proděkanem pro pedagogickou činnost a v následujících letech 1966 – 69 vykonával funkci proděkana pro investiční výstavbu. Bouřlivý rok 1968 přinesl prof. Čollákovi velké změny. Pro kritiku činnosti KSČ a KSS byl nucen odejít z VŠV Košice, nejprve na veterinární ošetřovnu v Humenném, kde působil v letech 1970 – 1971 a pak aţ na jih Čech, do Českých Budějovic, kde na agronomické fakultě Vysoké školy zemědělské vyučoval od r.1972 anatomii a fyziologii hospodářských zvířat. V r. 1973 byl jmenován vedoucím katedry, v r. 1988 odešel do důchodu. Prof. Čollák obdrţel několik vyznamenání: pamětní medaili VŠV Košice (1986), pamětní medaili k dvoustému výročí výuky zemědělských věd v Čechách (1988) a zlatou medaili Univerzity veterinárného lekárstva v Košicích (1996). Prof. Čollák byl dvakrát ţenat. Jeho první ţena Jitka (děti Milica a Radovan) zemřela v listopadu 1982. Druhá ţena doc. Ing. Jarmila Lisyová, CSc., od r. 1983. Prof. Čollák zemřel po úrazu 15.12.2004 v nedoţitých 79 letech. Prof. MVDr. Peter Popesko, Dr. Sc. Narodil se 6.dubna 1925 v Praze. Střední školu absolvoval na Slovensku v Kremnici. Vysokou školu veterinární v Brně studoval v letech 1946-1951. Promoval v roce 1951. Během studia na VŠV ho zaujala anatomie. Profesor Kolda v něm vytušil opravdový zájem o obor a tak byl v r.1948 přijat mezi jeho spolupracovníky, zpočátku jako demonstrátor a později jako asistent. Stal se Koldovým spolupracovníkem, neboť mu jeho učitel svěřil úpravu rozsáhlého původního Koldova rukopisu III. a IV. dílu „Srovnávací anatomie zvířat domácích…" a to v kapitole Arthrologie a svěřil mu téţ zpracování samostatné kapitoly "Arthrologie domácích ptáků". Úkoly splnil znamenitě a velkou péči věnoval i grafické úpravě této učebnice. V roce 1950 přešel na interní kliniku jako asistent. Snad to bylo proto, ţe tíhnul k topografické a klinické anatomii, kterou Kolda na ústavě rozvíjel a propagoval i v četných tématech disertací. Popesko měl snahu o její přímou aplikaci v diagnostice. Toto jeho zaměření jistě později navodilo i myšlenku zpracování světoznámého "Atlasu topografické anatomie hospodářských zvířat." Po zřízení Vysoké školy veterinární v Košicích na Slovensku v r. 1950 odešel hned po promoci v roce 1951 do Košic a záhy do funkce přednosty Anatomického ústavu. V roce 1955 se stal docentem, v roce 1964 mimořádným profesorem a v r.1968 obhájil titul DrSc. Řádným profesorem se stal v roce 1976. 38
Po 36 letech působení jako vysokoškolský pedagog se prof. Popesko z celé řady příčin (neutěšené poměry na VŠV v Košicích, rodinné důvody neboť po ovdovění zaloţil novou rodinu) rozhodl se odejít na zcela jinak zaměřené pracoviště, do tehdejšího prosperujícího Zemědělského druţstva ve Slušovicích. S tímto podnikem jiţ dříve spolupracoval v oblasti chovu skotu. Stal se zde výzkumným pracovníkem, později i vedoucím vědeckým pracovníkem. Organizoval celou řadu mezinárodních vědeckých sympozií. V roce 1992 byl zvolen dokonce poslancem sněmovny národů Federálního shromáţdění ČSFR. Násilná tragická smrt přerušila jeho aktivity ve funkci ředitele biotechnologického závodu „Mikrochema“ slušovického podniku. Zemřel při autohavárii nedaleko Spišského hradu 20.července v roce 1993. Popesko působil na anatomickém ústavu v Brně jen krátkou dobu, avšak zaujetí pro anatomii a důslednost a obětavost v práci, které od svého učitele získal během svého ţivota dovedl dokonale rozvinout a ke Koldovi, jako učiteli se vţdy hrdě hlásil. Dokázal odhadnout prioritu potřeby dokonalých studijních pomůcek pro výuku topografické anatomie domácích zvířat a to nejen v době studia, ale i v klinické praxi. Proto si vytkl nelehký úkol, vytvořit atlas topografické anatomie hospodářských zvířat, coţ znamenalo zhotovit celou řadu názorných anatomických preparátů a dle nich originálních obrazů. To se mu se spolupracovníky bravurně zdařilo. V průběhu deseti roků (1958-1968) neúnavné práce byly vydány tři díly Atlasu. Do současnosti tato světoznámá významná publikace vyšla ve 28 vydáních v celkovém nákladu kolem 250.000 výtisků. Atlas byl přeloţen ze slovenštiny do dalších dvanácti jazyků (angličtina, polština, němčina, ruština, francouzština, italština, španělština, portugalština, srbochorvatština, holandština, maďarština a bulharština). Bylo to dílo na tehdejší dobu (60. - 80.léta) svým pojetím a významem ojedinělé a je pouţíváno s velkou oblibou dodnes. V r. 1979 byl atlas oceněn na mezinárodní soutěţi o nejlepší vědeckou knihu světa v městě Nice ve Francii jednou z hlavních cen tzv. „Stříbrným orlem.“Další významná publikace, která vzešla z Popeskovy školy je dvoudílný „Atlas anatómie malých laboratornych zvierat.“ Toto dílo navazuje téţ na zamýšlené Koldovy projekty týkající se studia anatomie laboratorních zvířat, realizované v celé řadě disertačních prací na anatomickém ústavu VŠV v Brně. Atlas byl přeloţen do jazyka anglického a je vyhledávanou pomůckou nejen u nás, ale i v zahraničí. Vedle toho vyšla celá řada dalších učebnic a vědeckých publikací doma i v zahraničí ve spolupráci se svými ţáky i slavnými anatomy světa. Nelze opominout publikaci ve spolupráci s prof. Kamanem "Nomina anatomica veterinaria", která vyšla v Bratislavě v r. 1974 a monografii "The venous drainage of the domestic animals" se spoluautory - Ghoshal (USA) a Koch (NěmeckoBerlin) a další. Profesor Popesko se kvalitou a tedy i popularitou svého dokonalého rozsáhlého celoţivotního díla zařadil mezi vynikající a nejznámější světové osobnosti veterinární anatomie. Ve svém plodném konání rozvíjel záměry svého
39
učitele prof. Koldy a stal se tak nejen Koldovým čestným pokračovatelem, ale i zakladatelem slovenské školy veterinární anatomie. MVDr. Jiří Vaněk Narozen 12.1.1924 ve Zluhovči. Studia na VŠV v Brně ukončil 11.6.1952 a promoval 21.2.1953. Během studia byl pomocnou vědeckou silou u prof. Koldy. Zde se věnoval praktické výuce a byl spoluautor skript spolu s prof. Koldou a asistentem Čollákem: Úvod do anatomie a osteologie (r. 1950). MVDr. Vladimír Fidler Narodil se 29.8.1925 v Kostelci n. Orlicí. Zde maturoval na gymnáziu v r. 1944 a v roce 1945 v říjnu započal studia na Vysoké škole veterinární v Brně. Jiţ během studia působil na Anatomickém ústavu VŠV u prof. Koldy jako demonstrátor (1948) a pomocná vědecká síla (1950) a záhy na to jako asistent (1950 -1952). Po sloţení posledních zkoušek, po obhájení disertační práce na téma: "Příspěvek k topografické anatomii pánevní končetiny koně a skotu" a po promoci v r. 1952 odešel do praxe. Na anatomickém ústavu proţil období, kdy docházelo k zásadním personálním změnám, na profesora Koldu doléhala tehdejší politická atmosféra a těţká choroba, a navíc zemřel jeden z jeho dobrých přátel a spolupracovníků doc. Hökl. Bylo to období, kdy odchází z ústavu proslulá dvojice MVC. Jan Vinš a MVC. Alois Frank. Histologicko-embryologický ústav nemá přednostu a prof. Kolda se stává i jeho vedoucím, i kdyţ je velice zaneprázdněn a nemocen. Jako demonstrátor a schopný výtvarník MVC. Fidler kreslil anatomické obrazy, velké tabule pro zdokonalení názornosti ve výuce, pouţívané jako stálá expozice na pitevně, nebo i obrazový doprovod do Koldových skript v tu dobu vydávaných a podílel se na obrazovém doprovodu Koldovy knihy "Arthrologie a myologie" (III. a IV. díl Srovnávací anatomie zvířat domácích) a kreslil i obrázky do knihy pro kynology "Tělověda psa". Jako asistent působil MVC. Fidler v praktické výuce studentů na pitevně a z pověření prof. Koldy zajišťoval administrativní záleţitosti ústavu. Byl jedním z jeho blízkých spolupracovníků. Po krátkodobém a velmi rušném působení na Anatomickém ústavu u prof. Koldy pracoval v hygieně potravin se zaměřením na drůbeţ. Bylo to v období jeho působení na ministerstvu potravinářského průmyslu. Později byl pověřen zřízením výzkumného pracoviště pro drůbeţ v Drůbeţářských závodech v Libuši u Prahy, kde úspěšně rozvíjel výzkum antiparazitik. Toto pracoviště později převzala Zemědělská akademie věd. Od r.1961 byl pověřen vybudovat Ústav veterinární osvěty v Pardubicích. V této velmi aktivní a prospěšné činnosti působil aţ do r. 1988, kdy odchází do důchodu. Byla to doba, kdy veterinární sluţba byla nucena řešit velmi zásadní problémy v ozdravování zvířat od závaţných nákaz (brucelóza, tuberkulóza, salmonelózy aj.) a aktivně působit v zabraňování negativních vlivů nových technologií v chovech, v začátcích sledování metabolických poruch apod. V tomto 40
směru ve včasné informovanosti sehrál tento Ústav veterinární osvěty nezastupitelnou úlohu. V průběhu dvaceti osmi roků (1961 - 1988) zde bylo vydáno téměř 2.500 druhů tiskovin v edičním nákladu 4,300.000 kusů. Ze vzpomínek MVDr. Fidlera, jak z období pobytu u prof. Koldy, tak i z jeho působnosti v praxi čiší velké pracovní nadšení, touha dobře obstát, prostě "Nedat se a hořet". MVDr . František Mládek Narodil se 27.3.1927 v Nové Pace. Na Vysoké škole veterinární v Brně začal studovat v roce 1947. Jiţ během studia působil na anatomickém ústavu Vysoké školy veterinární jako demonstrátor a později jako asistent. S prof. Koldou spolupracoval při sepisování učebních textů pro studenty (Kolda, Mládek: Nauka o kůţi – dermatologia). Na ústavu pod vedením prof. Koldy vypracoval disertaci na téma: Příspěvek k topografii pánevních ústrojí skotu. Disertaci obhájil v roce 1951 a v tomtéţ roce promoval. Po promoci přešel jako asistent na kliniku porodnictví a gynekologie k prof. Přibylovi. Po několika letech odešel do praxe a dlouho působil jako ředitel Okresní veterinární správy v Kroměříţi. Prof. MVDr. Vladimír Komárek, DrSc. Prof. MVDr. Vladimír Komárek, DrSc. se narodil 9. září 1929 v Praze, jeho otec byl řezníkem v Hostivicích. Od r.1940 navštěvoval Akademické gymnasium v Praze, které absolvoval v r. 1948. V tomtéţ roce vstoupil na Vysokou školu veterinární v Brně, kterou ukončil 31.7. 1953, kdy získal diplom Med. Vet., titul MVDr. mu byl udělen 2.12. 1953. V r.1949 začal pracovat na anatomickém ústavu VŠV jako volontér, dále jako demonstrátor, v r. 1950 a ještě jako student se stal asistentem anatomického ústavu. Po ukončení studií byl v letech 1953 –1959 odborným asistentem. V letech 1950-1959 se podílel na výuce anatomie na VŠV a od r. 1952 také na Vysoké škole zemědělské v Brně. V r. 1959 obhájil disertaci kandidáta veterinárních věd a v tomtéţ roce byl převeden jako odborný asistent na Vysokou školu zemědělskou v Praze, s úkolem zajistit tam výuku morfologie hospodářských zvířat. V r. 1960 se pro tento obor habilitoval a v r. 1961 byl ustanoven docentem. V r. 1968 byl jmenován a ustanoven profesorem morfologie hospodářských zvířat na VŠZ v Praze. V r. 1969 ještě předloţil doktorskou disertaci. Poněvadţ se aktivně zúčastnil praţského jara 1968, byl zbaven funkce vedoucího katedry veterinárních disciplin, kterou v letech 1959 – 1969 vykonával a v r. 1970 byl převeden na nepedagogickou práci. V r. 1972 musel vůbec VŠZ v Praze opustit a tak byl v letech 1972 – 1982 zaměstnán v Ústředí veterinárních asanačních ústavů v Praze jako veterinární lékař svozu a později jako pracovník vědecko-technického rozvoje. V r. 1982 se mu podařilo přejít do Ústavu experimentální veterinární medicíny v Košicích, kde byl nejprve samostatným odborným pracovníkem, od r. 1983 pokračoval jako samostatný výzkumný pracovník. V roce 1990 se vrátil zpět 41
na VŠZ v Praze jako profesor morfologie, kde působil aţ do r.1997. Kromě toho přednášel a zkoušel v Institutu světového zemědělství na VŠZ Praha, jehoţ byl také iniciátorem a budovatelem. V r. 1991 mu byla konečně umoţněna obhajoba doktorské disertace, po níţ mu byla udělena hodnost doktora veterinárních věd (DrSc.). V průběhu své pedagogické a vědecké činnosti se také věnoval výchově nových generací vědeckých pracovníků, byl školitelem 5 aspirantů, členem komisí pro obhajoby disertací, členem habilitačních komisí, oponentem kandidátských disertací a habilitačních prací. Ve své rozsáhlé vědecké a výzkumné činnosti se zaměřil postupně na jednotlivé orgánové soustavy hospodářských ptáků a podílel se také na tvorbě mezinárodní anatomické nomenklatury – Nomina anatomica avium. Na ÚEVM v Košicích rozvinul morfologický výzkum volně ţijících i domestikovaných savců v těchto směrech: topografická anatomie orgánů tělních dutin, uloţení mízních uzlin, hmotnostní korelace, srovnávací anatomie páteře a způsoby lokomoce. Výsledky těchto studií jsou uloţeny ve vědeckých sděleních, monografiích a učebnicích. Celkem publikoval 123 původních prací, 48 skript a učebnic, 115 odborných článků a posudků. V r. 1993 mu byla udělena medaile MŠMT II. stupně za vědeckou a pedagogickou práci. Stěţejní publikace: Anatomia avium domesticarum I. Príroda, Bratislava, 1979, 162 pp. Anatomia avium domesticarum et embryologia galli II. (s L. Malinovským a L. Lemeţem), Príroda,Bratislava 1982, 205 pp. Anatomia avium domesticarum et embryologia galli III (s L. Lemeţem a L. Malinovským), Príroda, Bratislava 1982, 92 pp. Anatomia hospodárskych zvierat (s P. Popeskem), Príroda, Bratislava, 1982, 693 pp. Biologické základy polovnej zveri (s J. Kočišem), Príroda, Bratislava, 1991, 197 pp. Srovnávací anatomie páteře savců, Zborník vedeckých prác ÚEVM Košice,1992,147-166 pp. Lokomoce savců (s I. Majzlíkem), VŠZ Praha, 1993, 197 pp. Koldův atlas veterinární anatomie (s Č. Červeným a O. Štěrbou), Grada, Praha 1999, 701 pp. Anatomie a embryologie volně ţijících přeţvýkavců (s O. Fejfarem a O. Štěrbou), Grada, Praha 2001, 399 pp. VZPOMÍNKY VLADIMÍRA KOMÁRKA NA PANA PROFESORA JANA KOLDU Starý pán byl pro mne, jakoţto devatenáctiletého absolventa Akademického gymnasia, další "reinkarnací" profesorského "vyššího principu". 42
Prvním byl prof. Jaroslav Vocílka (klasický filolog), druhým byl Václav Zíd (češtinář) a další byla Milena Příborská (dějepis, zeměpis) nebo Josef Matauš (fyzik). Kdyţ jsem dnes nucen podívat se zpátky, musím říci, ţe jsem měl v ţivotě štěstí na samé dobré učitele, i kdyţ oni to třeba nemohli říci o mně. jakoţto svém ţákovi. Ale odhlédaje od odbornosti jejich předmětů, naučili mě tomu, čím vlastně ţili jako učitelé staroslavného gymnasia. To, ţe jde o reinkarnaci, jsem cítil v páteři jiţ při první přednášce z anatomie, ale neodváţil jsem se přiblíţit. Zatím prof. Dyk na biologii zaloţil – tedy díky Mačičkovi – tak zvaný Mičurinský krouţek, který měl za úkol rozvíjet tvůrčí schopnosti posluchačů. Upozornil jsem na sebe asi třicetistránkovou prací, která popisovala savčí krvinky podle mikroskopického vzhledu. A tu zapracovali místní dobráci, znalci poměrů, kteří hledali někoho k prof. Koldovi jako náhradu za asistenta Jana Vinše. Vinš byl vedoucím lidových akademiků, jejichţ předsedou byl prof. Janeček. Ten ale v poslední chvíli přešel na stranu prof. Vincence Jelínka (patolog, komunista), ale někdo prý musel být obětován a tak ze školy musel při tzv."demokratizaci" odejít Jan Vinš. Shodou okolností jsem se s Vinšem setkal osobně později jako examinátor v Praze, kdy jsem měl moţnost zkoušet jej z porodnictví. Vinš v té době dokončoval dálkově zootechnický obor na praţské Vysoké škole zemědělské a já jsem byl na veterinární discipliny v letech 1960 – 61 sám. Promiňte mi toto odbočení, poněvadţ Honza Vinš si naši vzpomínku zaslouţí. Profesor Dyk bral můj odchod z biologie velmi osobně, vynadal mi do zrádců, řekl mi, ţe toto se nedělá a třicet let se mnou nemluvil. A tak jsem v r. 1950 nastoupil jako demonstrátor na anatomický ústav. Prof. Kolda si mne pozval do knihovny, kde mi ukázal suché šlachy na metapodiu koně z levé strany, dále mi dal k dispozici mokré i suché preparáty téhoţ a obrazy jiných autorů. Načeţ mě vyzval k tomu, abych tyto obrazy nakreslil. V průběhu týdne jsem uloţenou práci splnil a odevzdal starému pánovi, dostatečně rozechvěn, jak mé dílo přijme. Opět mě přijal v knihovně, kde měl svůj kreslířský stolek, na okamţik se zahleděl na předloţené dílo, pak vzal do ruky ţiletku a několika ráznými škrty ( a to se uţ se mnou točil celý svět v představě, ţe mé dílo zničí a viděl jsem konec svých moţností v Brně) vyryl "světlo" na lig. collaterale ulnare (B, M) a lig. sesamoideum ulnare (C) obr. 333 Klouby prstu koně (viz : Srovnávací anatomie zvířat domácích, III. Nauka o kloubech, str. 55). Ještě dnes proţívám tehdejší vzrušení, kdy bez jakékoliv ceremonie byla moje první práce uznána tak, ţe mohla být publikována. Tím bylo slyšení u konce, já ale stál strnulý z předchozích dojmů a starý pán se na mne obrátil s otázkou: "Co ještě chceš?". Ze sevřeného hrdla jsem vysoukal: "Další práci!", na coţ jsem dostal rozzlobenou odpověď: "Co mě honíš?". A tak začala naše spolupráce, dvacetiletého zajíce a pětapadesátiletého světově proslulého profesora, studenty neprávem obávaného. Ještě dnes tyto slavnostní chvíle intenzivně proţívám a proto jsem na několik dnů musel své vzpomínání přerušit.
43
Po myologii přišla práce na Osteologickém atlasu a poté na Tělovědě psa. Pro tuto práci bylo zapotřebí najít někoho dostatečně znalého ruského jazyka, aby mohl překládat z ruštiny. V té době byla ruská literatura jediným zdrojem novinek a to buď původních nebo převzatých z cizích literatur. Pro starého pána sice ruština nebyla zcela neznámá půda, ale číst a dělat si přitom poznámky bylo zdlouhavé a činilo mu potíţe. A jak uţ to bývá, mezi novými studenty se objevila posluchačka Ludmila (absolvovala 22.10.1955), která měla za sebou dva roky sesterské sluţby v Hradci Králové a hlavně kurzy ruštiny, takţe mohla překládat z listu. Přivedl jsem ji ke starému pánovi a ten ji s potěšením ustanovil demonstrátorkou na anatomii s povinností nejméně dvakrát týdně překládat z ruštiny. V té době jsem jiţ byl asistentem, řídil jsem pitvy a kromě toho jsem měl i nějaké studijní problémy, takţe jsem se nemohl blíţe věnovat dění na katedře. Liduška, která vedle svých odborných znalostí byla velmi inteligentní a pohledné děvče, překládala k naprosté spokojenosti starého pána a ten postupně svou knihu Tělověda psa dokončil. Přibliţně v té době přišla skupina posluchaček s myšlenkou, ţe je třeba se o starého pána postarat, ţe je třeba ho oţenit, aby mohl doţít jako spořádaný občan. Kdyţ jsem se o této iniciativě dozvěděl, napadlo mě, ţe řešení je velmi blízké, protoţe mi neuniklo, ţe starý pán utkvíval zálibnými pohledy na Lidušce. Proto jsem ve vhodné chvíli jednou večer tuto otázku otevřel. Na to jsem dostal připravenou odpověď: “Kdyţ si mě nějaká ţena vezme, tak to učiní s vizí tučné penze, která po mně zbude.“ Nato se starý pán zasnil, odešel si pro skleničku vína a vrátil se s rozverným prohlášením:“Jo, to víš, já si ji vezmu a ty mi za ní budeš chodit!“ Uvědomil jsem si, jaká je v tom prozíravost a jasnozřivost. Tak jsme se zasmáli a jednou provţdy byla tato záleţitost vyřízena. To bylo v srpnu 1952. Zpracovával jsem v té době transverzální řezy tělem kura domácího a tato práce mi zabrala spoustu času. Kdyţ jsem práci s řezy dokončil, starý pán si sedl vedle mne a nadiktoval mi text. A tak jsme publikovali první práci ještě před mým absolutoriem vysoké školy. Nastal rok ukončení studia a spolupráce na knize Anatomie domácích ptáků. S tím ovšem souvisí ještě další příhoda. Jednou si mne a dalšího asistenta Gustava zavolal starý pán do knihovny a Gustavovi řekl: “Naučíš ho jezdit autem!“ Pro mne to bylo vyznamenání, avšak pro Gustava uráţka, poněvadţ dosud jezdil s Tudorem on. Protoţe ale právě mezi starým pánem a Gustavem došlo k váţným neshodám, Gustav bez odmluvy poslechl. Řidičský průkaz jsem získal snadno, protoţe v současné době probíhaly ve škole řidičské kurzy. Vzhledem k tomu, ţe jsem byl zaměstnán jako asistent 5. platové stupnice, ţe jsem na anatomii bydlel, sice v místnosti pro sluţku o rozměrech 2 x 4m, ale zadarmo, ţe jsem měl přislíbenou aspiranturu a ţe se o mne starý pán staral, domníval jsem se, ţe je mou povinností být kdykoliv k dispozici. Vozit ho jednou týdně do Doubravníku, kde ţila jeho maminka, pomáhat na zahradě, chodit do hospody pro víno a kde – neboť starý pán byl v té době pro mne „deus omnipotens“ – jsem si připadal, ţe ţiji jako v nebi. A kdyţ mi přikázal, ţe se mám s kyticí dostavit za dcerou pana řídícího, která má čtvero grádlové povlečení, 44
bez odmluvy jsem tak učinil. Návštěvu jsem vykonal, pochválil bábovku a kávu, jenţe .... ta dívka byla alergická na včelí jed a po jednom včelím bodnutí v záchvatu zemřela. Mezitím jsem se seznámil v Brně s jinými dívkami, coţ starý pán nejen sledoval s tolerancí, ale řekl bych ţe tento vývoj kontroloval aţ do té úrovně, ţe jsem jej musel se svými „váţnými známostmi“ seznámit, on sám se nechal pozvat do domu, aby mohl před mou maminkou ručit za správnost nebo nesprávnost mé volby. A tak se stalo, ţe jednou v neděli, kdyţ jsem neměl sluţbu, přivedl jsem si tajně svou nastávající do ústavu a zavřeli jsme se v mém kumbálu. Starý pán shodou okolností pocítil potřebu pohovořit si o ţivotě. Přišel za mnou s decinkou vína a kdyţ zjistil, ţe dveře jsou zamčené, vyjádřil své zklamání slovy: “Zase je v pr….!“ a kopnul do dveří. Druhý den jsem se mu omluvil, ţe jsem mu nemohl být k dispozici. Starý pán vzal celou příhodu sportovně, snad i proto, ţe, jak mi vyprávěl, měl zkušenosti z předválečného období, kdy se jeden z jeho asistentů zavřel v laboratoři se svou milou na tři týdny, obcoval s ní na medvědí kůţi, otvíral jen donášce potravin a ignoroval protesty přednosty ústavu. (Po mnoha letech jsem slyšel vyprávět takřka identickou příhodu o asistentovi prof. Völkera). V následujícím období se zhoršil zdravotní stav starého pána, poněvadţ se mu otevřela stará kaverna TBC a on se musel podrobit ústavnímu léčení v izolaci, po návratu se přesunul do Doubravníku, který se stal jeho stálým domovem.Trpěl totiţ zkrácením ohybačů na nohou a později i na rukou, takţe byl odsouzen k pobytu na lůţku. Také já jsem změnil svůj ţivot. Oţenil jsem se a odstěhoval z „kamrlíku“. Za starým pánem jsem dojíţděl jednou týdně vlakem a vozil jsem mu korektury Anatomie ptáků. Starý pán jenom leţel, četl a kouřil. V té době, při příleţitosti, kdy jsem mu přivezl ukázat svoje potomky, jsem si uvědomil ţebříček lidských priorit a hodnot. Starý pán tam leţel, obklopen svým celoţivotním dílem, které zabralo několik běţných metrů v knihovně, ale jiskra v oku mu zaplála jedině v okamţiku, kdyţ viděl u postele ty dvě děti. Protoţe stejně jako já cítil, ţe to je jediný ţivotní odkaz pro budoucnost. V r. 1957 zemřela maminka prof. Koldy, která se o něj starala od roku 1923, kdy po ovdovění se přestěhovala k němu do Brna a později do Doubravníku. Z jara 1958 vyšel v novinách inzerát, kterým Vysoká škola zemědělská v Praze hledala nástupce na uvolněné místo po prof. Knorrovi. Po poradě se starým pánem jsem se rozhodl o toto místo ucházet, jsa vybaven doporučujícími dopisy od akademika Koldy. Mezitím přišel podzim a já jsem v sobotu 29. listopadu před polednem přijel do Doubravníku na jednu ze svých pravidelných návštěv, netuše, co se zde stalo. Starý pán byl v té době jiţ čtvrtým rokem upoután na lůţko jako bezmocný leţící pacient, neboť bez cizí pomoci nemohl lůţko opustit. Kolem druhé hodiny v noci se jako obvykle probudil a zapálil si cigaretu. Po chvíli usnul, 45
aniţ by cigaretu uhasil. Přibliţně po čtyřech hodinách se probudil nedostatkem vzduchu a začal hasit doutnající lůţkoviny, coţ se mu částečně podařilo, ale za tu dobu se v místnosti nahromadilo velké mnoţství kysličníku uhelnatého, kterého se nadýchal. Aţ ráno před osmou hodinou našla pravidelná sluţba starého pána a zavolala lékaře. Ten konstatoval celkovou otravu organizmu, pokusil se o intravenózní aplikaci antidot, jak mne později informoval, ovšem bez úspěchu. A tak jsem tedy kolem jedenácté hodiny přišel vlastně k úmrtnímu loţi. Starý pán mě ještě poznal a pak jsme v slzách a vzájemném objetí strávili další čtyři hodiny aţ do okamţiku úplného konce. V průběhu jednoho roku jsem přišel o svého biologického otce, který zemřel o tři měsíce dříve i o duchovního otce – budiţ jim lehké odpočinutí. Prof. dr. Marian Wlodzimierz Chomiak Narozen 18.12.1912 v obci Nadolce u Hrubeszowa v Polsku. Maturoval v r. 1932 a odešel do Varšavy, kde začal studovat na lesnické fakultě (1932). Na veterinární fakultě zde studoval v letech 1933-1938. „ Praktikoval“ ve Lwově a zde promoval v r. 1942. Po promoci pracoval na univerzitě Marie Curie Sklodowskiej v Lublině. V roce 1944 se stal starším asistentem na katedře anatomie domácích zvířat veterinární fakulty v Lublině. V roce 1949 odjel na vědeckou stáţ do Brna na ústav k profesoru Koldovi. Během pobytu zde pod vedením Koldy , za spolupráce s asistentem R. Najbrtem a asistentem P. Popeskem zpracoval a publikoval ve Spisech Vysoké školy veterinární Brno, ČSR, sv. 18/1, 1950 výsledky své badatelské práce na téma: Příspěvek k topografii krčních orgánů u skotu. Zaučoval se zde technice zpracování a výroby topograficko-anatomických řezů zmrazovací metodou dle Pirogova, která byla na Koldově ústavu vyuţívána při studiích v topografické anatomii. Na stáţ přijel ještě v roce 1951, aby zde zpracoval svoji habilitaci na téma : Nervová jádra prodlouţené míchy krávy, prasete a koně. Jako přednosta anatomického ústavu v Lublinu se věnoval budování ústavu. Hlavní okruh výzkumu byl centrální nervový systém domácích zvířat, do jehoţ tajů ho zasvětil metodicky i literárně prof. Jan Kolda v Brně. V této oblasti publikoval se spolupracovníky kolem 60 prací. Výuku anatomie zabezpečoval celkem šesti učebnicovými texty systematické anatomie a vydal podařený Atlas topografické anatomie domácích zvířat. Vychoval celou řadu svých ţáků, takţe moţno říci, ţe zaloţil lublinskou školu výzkumu mozku. Byli to prof. Welento, prof. Milart, prof. Stein a prof. Miroslaw Lakomy, přednosta ústavu anatomie na veterinární fakultě v Olsztyne. Ten je nositelem Koldovy medaile, neboť má velmi blízký vztah k Brnu. Profesor Chomiak byl v letech 1965-1968 rektorem Lublinské zemědělské akademie. Za zásluhy v mezinárodní spolupráci mezi lublinskou a brněnskou veterinární fakultou ho brněnská fakulta vyznamenala medailí I.J. Pešiny. Zemřel 23.12.1976 ve věku 64 roků. MVDr. Augustin Kubíček
46
Narodil se dne 27. 12. 1928 v Brně, kde absolvoval i středoškolské vzdělání na reálném gymnáziu a maturoval v r. 1947. Rozhodoval se zda studovat humánní nebo veterinární medicínu. Jeho častý pobyt u prarodičů na venkově v zemědělství ho ovlivnil natolik, ţe se rozhodl pro medicínu veterinární. Na zvěrolékařskou školu v Brně nastoupil ihned po maturitě, studia ukončil a promoval v r. 1952. Jiţ během studia měl hlubší zájem o anatomii. Navíc ze zájmu navštěvoval přednášky anatoma prof. Ţlábka na Lékařské fakultě v Brně a v r. 1949 - 1950 působil jako asistent na Ústavu anatomie a fyziologie na Agronomické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně u prof. Antonína Píši. Téma disertace si zvolil však na Anatomickém ústavu Vysoké školy veterinární u prof. Koldy, kde zpracoval a obhájil disertaci pod názvem " Topografie hlavových ústrojí koně a skotu". Na Koldově ústavu se v r. 1952 stal odborným asistentem. Kdyţ choroba prof. Koldy nebyla zvládnuta a jeho zdravotní stav se nelepšil, pověřil prof. Kolda MVDr. A. Kubíčka přednáškami z anatomie na Veterinární fakultě a jmenovaný zajišťoval i přednášky a zkoušky pro zootechnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. To vše aţ do konce školního roku 1955/56. Prof. Kolda si dr. Kubíčka oblíbil, viděl v něm velký přínos pro ústav nejen pro jeho hluboký zájem o pedagogickou a vědeckou práci na ústavu, ale i pro jeho povahové vlastnosti. Nicméně Koldova choroba do značné míry umoţnila pronikání politických tlaků tehdejší doby i do personálních vztahů a obsazování míst na ústavu. Dr. Kubíček se s předstihem dověděl o chystané nechvalně známé "Akci 16", kdy mělo z Vysoké školy veterinární odejít 16 učitelů údajně pro jejich nevhodné politické přesvědčení a dr. Kubíček byl mezi nimi, neboť byl křesťanské víry. Poţádal proto o přestup na Chirurgickou kliniku, aby byl lépe vybaven do praxe a po dvouletém působení na chirurgii opouští "Alma mater" jako učitel. Odchází v r. 1958 na Okresní veterinární zařízení do Blanska, kde působil jako obvodní veterinární lékař v Letovicích s úkolem vybudovat zde veterinární ošetřovnu. Na ošetřovně svoji činnost úspěšně rozvíjel a podobně později působil i na OVZ v Blansku ve funkci okresního gynekologa a zástupce ředitele. MVDr. Kubíček jako pedagog byl precizní, jeho přednášky byly velmi kvalitní. Rád vedl i pitevní cvičení a měl úzké kontakty se studenty, zvláště v zájmové činnosti řady sportovních akcí. Za poměrně krátkodobé působení na Anatomickém ústavu VŠV v Brně publikoval 4 původní práce, 4 odborné články a s prof. Koldou spolupracoval na dvou monografiích a celé řadě učebních textů. V kontaktu s lidmi byl vţdy korektní a příjemný. Ţel osud byl k němu nelítostný. Po dvou rodinných tragediích podlehl zákeřné chorobě i on. Zemřel 21. 9. 1994 v Brně. Prof. MVDr. Oldřich Štěrba, DrSc. Narodil se 23.3. 1930 v Bystřici nad Olší u Českého Těšína, kde jeho rodiče byli učitelé. V r. 1941 byl přijat na reálné gymnázium v Moravských Budějovicích, v r.1942 za heydrichiády byl jeho otec pro účast v odboji zastřelen. 47
Matka se přestěhovala k příbuzným do Bedihoště u Prostějova a Oldřich pokračoval na gymnáziu v Prostějově, které zakončil maturitou s vyznamenáním v r. 1949. V tomtéţ roce byl přijat na Vysokou školu veterinární v Brně. Jiţ během studií se věnoval anatomii. V letech 1950-1951 byl demonstrátorem anatomického ústavu, v letech 1951 –1954 asistentem. Hned od příchodu do ústavu v r. 1950 byl samozřejmě zapojen do výuky, zvláště praktické, na pitevně a kromě toho kreslil obrazy do všech připravovaných skript a publikací prof. Koldy. V zimním semestru 1952 byl spolu s asistentem Kamanem pověřen paralelními přednáškami pro druhou polovinu 1. ročníku veterinární fakulty. V letech 1952 – 1959 vedl také praktická cvičení z morfologie domácích zvířat pro posluchače agronomické a zootechnické fakulty VŠZ Brno. Diplom veterinárního lékaře získal 18.10. 1954, titul MVDr. mu byl přiznán 1.5.1966. Po ukončení studia byl do r.1965 odborným asistentem. V červnu 1963 obhájil disertaci a byla mu udělena vědecká hodnost kandidát veterinárních věd (CSc.). Poněvadţ ho zajímala srovnávací anatomie a jako nestraník neměl na fakultě prakticky ţádné vyhlídky, přihlásil se v létě 1965 na tříletý stipendijní pobyt v Ústavu pro výzkum obratlovců ČSAV v Brně, kam nastoupil 1.října. V zimním semestru 1965/66 vedl ještě praktická cvičení z anatomie na veterinární fakultě. Před odchodem předloţil na děkanství VF habilitační práci z anatomie, docentské řízení proběhlo v únoru 1966, docentem byl jmenován v červnu 1966. V ústavu ČSAV byl po ukončení tříletého stipendijního pobytu jmenován v r.1968 vědeckým pracovníkem, pak samostatným vědeckým pracovníkem a od roku 1981 byl vedoucím vědeckým pracovníkem. V letech 1969-1990 vedl morfologické oddělení. V osmdesátých letech byl ústav přeměněn na Ústav systematické a ekologické biologie (ÚSEB). Dr. Štěrba byl v r. 1990 zvolen ředitelem ústavu, který vedl aţ do jeho zrušení v r.1993. Ani v období činnosti v ústavu ČSAV dr. Štěrba nezapomínal na pedagogickou práci. V letech 1971-1980 konal doporučené přednášky "Anatomie obratlovců" na VŠV Brno, v letech 1972 –1977 vedl cvičení z "Morfologie zvířat" na zootechnické fakultě VŠZ Brno a průběhu r.1985 měl na VŠV serii metodických přednášek „ O vědě a kolem vědy“. V r. 1984 mu bylo povoleno předloţit doktorskou disertaci, kterou obhájil 23.11.1984 a dne 15.1.1985 obdrţel titul doktor biologických věd (DrSc.) Po listopadové revoluci 1989 mohl být po 26 letech od habilitace dne 5.5.1992 jmenován profesorem veterinární morfologie s platností od 1.6.1992. Po zrušení ústavu ČAV v r.1993 dr. Štěrba v rámci dohod mezi MŠMT a ČAV přešel na anatomický ústav VFU, kde konal přednášky a cvičení z normální anatomie a vybrané přednášky z embryologie do r. 1998. Po ukončení činnosti na ústavu anatomie přešel pak na ţádost svého bývalého ţáka, prof. MVDr. Rudolfa Hrabáka, CSc., do ústavu biologie a zoologie VFU, kde ještě vedl cvičení z biologie a zoologie aţ do r. 2000. V současné době dr. Štěrba vyučuje externě na Masarykově universitě v Brně. Na přírodovědecké fakultě od r. 1990 přednáší, vede cvičení a zkouší 48
předmět:"Mikroskopická anatomie obratlovců" pro posluchače 4. ročníku. Na pedagogické fakultě v letech 1992 – 2003 a v r. 2005 přednášel a zkouší předmět "Obecná zoologie" pro posluchače 2.ročníku. Kromě pedagogické činnosti se dr. Štěrba zabýval činností vědeckou a vědecko-organizační. Po stránce vědecké se nejprve zabýval srovnávací anatomií svalové soustavy u savců (21 publikací) a postupně přešel ke zkoumání ontogenese svalové a kosterní soustavy i dalších orgánových soustav a k řešení otázek prenatální ontogeneze a růstu vůbec (38 publikací). Celkem publikoval 80 původních prací, 6 monografií a 20 učebnic a příruček. Z vědecko-organizační činnosti si zaslouţí zaznamenání, ţe dr. Štěrba je od r. 1959 zakládajícím členem I.C.V.A.N. (International Comission for Veterinary Anatomical Nomenclature), kde dosud pracuje v subkomisi Myologia. Byl členem doktorských komisí ze zoologie, z normální anatomie, histologie a embryologie a z veterinární morfologie a fyziologie, členem redakčních rad Folia Zoologica Brno, Functional and Developmental Morphology Praha a v letech 1990-1994 byl šéfredaktorem řady monografií Acta Scientiarum Naturalium Academiae Scientiarum Bohemicae Brno. Za dlouhou dobu své vědecko – pedagogické činnosti vedl řadu diplomových prací na veterinární fakultě - sedm, na přírodovědecké fakultě M-tři. Vedl také pět aspirantů a jednohoPGS, kteří úspěšně postgraduální studium dokončili. Dále byl oponentem šesti habilitačních prací,osmi kandidátských disertací, třech PhD. disertací a dvou DrSc. disertací. Dr. Štěrba je členem: Musejní a vlastivědné společnosti v Brně (1965 – dosud), Čs. společnosti zoologické (1973 – dosud), Čs. biologické společnosti (1954 –dosud) a členem výboru brněnské pobočky (1976 – 1990), členem Čs.anatomické společnosti (1959 – dosud), členem výboru (1991 – dosud) a jejím místopředsedou (1991-1993). Byl odměněn následujícími medailemi: Pamětní medailí J.E. Purkyně, kterou v r.1987 udělila ČSAV a v r.1995 Čs.biologická společnost, Pamětní medailí lékařské fakulty UK v Plzni (1990), Zlatou medailí Palackého univerzity Olomouc (1990), Stříbrnou pamětní medailí lékařské fakulty Masarykovy univerzity Brno (1990), Koldovou pamětní medailí Veterinární a farmaceutické univerzity Brno (1995) a Stříbrnou pamětní medailí Masarykovy univerzity Brno (1995). Stěţejní publikace: Über die Phylogenese des M. rhomboideus bei Huftieren. Wiener Tierärztl. Monatschrift, Festschrift Schreiber, 386 – 394, 1960. Zur Morphogenese des M. trapezius bei der Katze. Anat. Anz., 112: 221-226, 1963(s R. Bergem). M. omocervicalis in the horse. Folia Morph. Praha, 15: 355-357, 1967. Das Homologon des M. subclavius beim Pferd. Anat. Anz., 120: 41-46, 1967. Comparative anatomy of m. trapezius and m. sternocleidomastoideus. Acta Sc. Nat. Brno, 2(9): 1-27,1968. 49
Developmental anatomy of the mole, Talpa europaea Linnaeus, 1758. (I. – X.), Zool. listy, 21,22,23, 25,38:1972, 1973, 1974,1989 (s J. Zeleným a I. Míškem) Zur Entstehung der Stacheln bei der Gattung Erinaceus (Mammalia, Insectivora). Zool. listy, 25: 33-38, 1976. Ontogenetic patterns and reproductive strategies in mammals. Folia Zool., Brno, 33: 65-72, 1984. Staging and ageing of mammalian embryos and fetuses. Acta Vet. Brno, 64: 8389, 1995. Phylogenetic interpretation of the early development of the eutherian blastocyst. Acta Vet. Brno, 65: 311-320, 1996. Pectoral muscles in mammals. Scripta medica Brno, 72: 197- 202, 1999. Comparative anatomy of m. serratus ventralis and m. rhomboideus. Acta Sci. Nat. Brno, 9(2): 1-44, 1975. Prenatal development of microtine rodents. Acta Sc. Nat. Brno, 10(1): 1-41, 1976 Prenatal development of selected altricial and precocial rodents. Acta Sc. Nat. Brno, 11(11): 1-36, 1977. Reproductive biology of fallow deer, Dama dama. Acta Sc. Nat. Brno, 18(6): 1-46, 1984 (s K. Klusákem). Embryology of dolphins. Staging and ageing of embryos and fetuses of some cetaceans. Advances in Anatomy, Embryology and Cell Biology, Vol.157, Springer- Berlin, Heidelberg, New York, London, Tokyo, 2000, 133 pp. (s M. Klimou a B. Schildgerem). Kolektiv: Koldův atlas veterinární anatomie.Grada Publ. Praha,1999,704 pp.(s Č. Červeným, a V. Komárkem). Anatomie a embryologie volně ţijících přeţvýkavců, Grada Publ. Praha, 2001, 452 pp (s V. Komárkem a O. Fejfarem). VZPOMÍNKY OLDŘICHA ŠTĚRBY
Jak to vlastně vypadalo před více neţ půlstoletím na anatomickém ústavu, kdyţ jsem tam přišel. Samozřejmě, ţe zcela jinak neţ dnes. Ústavu vládl pan profesor Jan Kolda, obdaný aureolou vědce a pověstí přísného učitele, majícího obrovskou autoritu. Kdyţ před nás poprvé předstoupil v anatomické posluchárně, na první přednášce v říjnu 1949, předvedl nám své obvyklé zahajovací divadlo. Do posluchárny vstoupil se suitou asistentů, pomocných vědeckých sil, demonstrátorů, všichni byli oděni do bílých plášťů. V modrých pracovních pláštích vstoupili sekretář Straka, preparátor Staček a zřízenec Matiko. Poslední dva přinesli stohy knih na dřevěných podnosech. Na těch nám pan profesor předvedl, z čeho všeho se můţeme učit. I po letech musím přiznat, ţe první dojem byl impozantní. To bylo něco, s čím jsem se na gymnáziu nesetkal, to mi názorně ukázalo, kde jsem, tehdy jsem si řekl, panečku, to je opravdová vysoká škola! A anatomie – to je věda!!! Anatomii i pana profesora Koldu jsem tedy choval ve velké váţnosti a přednášky jsem napjatě poslouchal. Latinská jména a termíny odvozené z řečtiny 50
mi nedělaly potíţe. Profesor Kolda přednášel velmi dobře, zpaměti, jen občas nahlíţel do malých kartiček, v nichţ měl, jak jsem se mohl později přesvědčit, postup přednášky v bodech a náčrtky obrazů, které nám kreslil na tabuli. Byl vynikající kreslíř a trochu také herec, coţ zvyšovalo atraktivitu přednášené látky a na posluchače, zvláště na ty inteligentní a pozorné, působilo velmi dobře. Vzpomínám, jak při přednášce o CNS vyňal preparát koňského mozku z kyvety, drţel jej v levé ruce, bází nahoru a podle preparátu kreslil mozkovou bázi s jejími strukturami a s výstupy nervů pravou rukou. Po chvíli si přesunul mozek do pravé dlaně a nákres dokončil levou rukou. Profesor zahajoval přednášku vţdy tišším hlasem, aby zklidnil posluchače a zvýšil jejich pozornost a postupně zesiloval hlas. Po celou přednášku sledoval posluchače zrakem a občas se ozvalo jeho energické:"Vzbuď ho!", coţ bylo určeno sousedovi případného spáče. Zdůrazňuji znovu, ţe přednášel poutavě, nebyl tedy ţádným "uspavačem hadů", ale přednášky, naplněné mnoţstvím nových fakt byly a jsou vţdy vyčerpávající. Kromě toho přednášky z anatomie začínaly tradičně v 7 hod. ráno (pro 1. roč. v pondělí a v úterý, pro 2.roč. ve středu a ve čtvrtek) a tak není divu, ţe někomu po pozdním návratu z domova nebo z bujnější zábavy tu a tam poklesla hlava. Kolda nikdy studenty nestrašil, nevyhroţoval jim, ale z jeho jednání a z přednášek zřetelně vyplývalo: Studujete těţký předmět, nebudete-li poctivě pracovat, dopadnete špatně! Obzvláštním anatomickým divadlem (theatrum anatomicum) byla tzv. exenterace, která se pořádala zhruba jednou v roce. V posluchárně po pravé straně tabule, stojíme-li k ní čelem, byly dveře, po nichţ bychom dnes marně pátrali. Těmito dveřmi se sešlo po schodech do suterénního sálku, kde bylo obloukovité stupňovité auditorium, jakési zmenšené antické theatron, před nímţ byl nízký stůl z umělého kamene. Za stolem se místnost rozšiřovala do poráţecí místnosti, která slouţívala k nutným poráţkám nevyléčitelných pacientů a také k poráţení pitevních objektů (koní a později i krav). Na stole leţel mrtvý kůň na levém boku, břichem k posluchačům. Pan profesor stál za hřbetem koně, přes bílý plášť měl gumovou zástěru a gumové rukávce nad lokty. Samozřejmě, ţe po jeho stranách stáli opět všichni členové ústavu (kromě sekretáře). Pan profesor pomalu otevíral stěnu břišní dutiny a popisoval jednotlivé vrstvy, jak se postupně objevovaly. Pak demonstroval orgány dutiny břišní, vzpomínám si, ţe jsem tak uviděl uloţení jater a ţaludku, poprvé jsem spatřil foramen epiploicum (Winslowi), uloţení velkého i malého tračníku, ledvin, močového měchýře a duplikatury peritonea v pánvi koně. Pak byla vystřihnuta ţebra a demonstrovány orgány dutiny hrudní. Mezitím se musely panu profesorovi opakovaně snímat brýle a odmlţené nasazovat, coţ bylo výsadou a povinností prvního asistenta. To bylo skutečné Theatrum anatomicum, které mi připomínalo Rembrandtovu "Anatomii dr. Tulpa." (Po mnoha letech, v r.1995 jsem v Anglii viděl, ţe posluchárna s obloukovitým stupňovitým uspořádáním sedadel se nazývá "theatre", zatímco posluchárna s rovnými řadami lavic je pouze "lecture room".) 51
Anatomii jsme studovali z Koldovy Anatomie (1. a 2. díl Obecná část a Kosti), v r. 1950 vyšly ještě 3. a 4. díl (Klouby a Svaly). Splanchnologie a Smysly byly ve formě skript, na nichţ byl jako autor uveden Jan Vinš, bývalý asistent ústavu, který byl nucen opustit jako nedostudovaný medik VŠV po únorovém puči v r. 1948. A kromě toho mezi posluchači byl tehdy ještě dosti rozšířen Ellenberger – Baumův "Handbuch". Na ústavu v té době kromě pana profesora byli asistenti Peter Popesko, Dionýz Čollák a Radim Najbrt, který byl v té době na vojně. Pomocnou vědeckou silou nebo demonstrátory byli Vladimír Komárek, František Mládek a Vladimír Fidler. Kromě učitelských sil byli na ústavu ještě sekretář pan František Straka, preparátor pan Josef Staček a zřízenec pan František Matiko. Po ukončení prvních dvou semestrů a v průběhu prázdnin se mě stále více zmocňoval pocit, ţe nejsem plně vytíţen, a ţe bych mohl a měl dělat něco navíc, s představou, ţe se přihlásím na biologickém ústavu jako volontér. Zkoušku z biologie jsem měl sice jen za 3, ale myslel jsem si, ţe bych tam mohl vynalézat a objevovat. Představa jistě naivní aţ dětská, kterou jsem v sobě choval od mých studií na gymnasiu v Prostějově, kdy tyto a podobné představy a plány v nás budil a podporoval náš pan profesor biologie a filozofie František Zanáška. Vyprávěl nám se zanícením o evoluci, o Darwinových objevech, o Haeckelově biogenetickém zákonu. Od něho jsme věděli, ţe intermaxillu u člověka objevil J.W. Goethe. Navedl nás na četbu Lovců mikrobů a dalších knih Paula de Kruifa a Arrowsmitha od Sinclaira Lewise. (Vzpomněl jsem proto na něj s vděčností ve svém poděkování po obhajobě doktorské disertace v r. 1984). Rozjel jsem se tedy v září, ještě před zápisem, do Brna. Byl jsem ubytován v koleji Zora na Palackého ulici 26, kde jsem potkal kolegy z vyšších ročníků, kteří můj nápad s biologií a volontérstvím zhodnotili jako zpozdilost a doporučili mi, abych se přihlásil na anatomii, kde jsou volná místa demonstrátorů. Mé výmluvy, ţe ještě nemám zkoušku z anatomie prohlásili za úplný nesmysl. A tak jsem se dal přemluvit a podal jsem si ţádost. Při přijímacím pohovoru jsem stanul poprvé zblízka tváří v tvář panu profesorovi, který hned prohlásil:"Toho znám, sedí na přednáškách v páté lavici vpravo!" a od 1.října 1950 jsem se stal demonstrátorem anatomického ústavu. Jako demonstrátoři se mnou přišli kolegové z mého ročníku Jiří Kaman a Čestmír Novák, který, tuším, po roce odešel a na jeho místo jsem mohl za rok doporučit Arnošta Hampla, o rok mladšího spoluţáka z prostějovského gymnázia. Asistenty tehdy byli Dionýz Čollák, František Mládek a Vladimír Komárek. Po přijetí na ústav jsem byl přidělen k pomocné vědecké síle Voloďovi Fidlerovi. Voloďa měl zřetelné výtvarné nadání i schopnosti a před mým příchodem se podílel na hotovení perokreseb i barevných ilustrací do 3. a 4. dílu Koldovy Anatomie. Kreslili jsme obrázky (perokresby) do dalších skript (neurologie, koţní soustava), které se v té době v ústavu připravovaly. Voloďa kromě toho měl za úkol malovat a opravovat nástěnné anatomické obrazy, které
52
byly vyvěšeny v chodbě před pitevnou a v pitevně. Tuším v roce 1950 se Voloďa stal asistentem a odešel z ústavu po své promoci na jaře 1952. V ústavu jsem byl kaţdou volnou chvilku, zábav v koleji Zora jsem se zúčastňoval podstatně méně. Mnoho času jsem strávil také v ústavní knihovně mezi knihami. Z učebnic mě zaujaly Anatomie domácích zvířat od Paula Martina, která byla u nás, domnívám se neprávem, poněkud přehlíţena a anglická Sisson Grossmanova. Francouzské učebnice Montané – Bourdelle byly zajímavé a přitaţlivé poněkud odlišným pojetím. Kromě kreslení obrázků jsem byl pověřován pedagogickými úkoly – vedl jsem praktika z osteologie a přebíral jsem pitvy, čímţ mě pověřoval hlavně první asistent Dionýz (Dinčo) Čollák, zvláště poté, co jsem po 3. semestru v lednu 1951 sloţil zkoušku z anatomie na výbornou. Dinčo totiţ dokončoval studium, skládal zkoušky, poslední zkoušku sloţil v červnu 1951 a odcházel do Košic na tamní VŠV. Tím se po něm uvolnilo místo asistenta. Řádně jsem absolvoval druhý ročník a úspěšně sloţil předepsané zkoušky. Na návrh ústavu jsem si podal ţádost na místo asistenta a s platností od 1.srpna 1951 jsem byl přijat a zařazen do IV. platové skupiny s hrubým měsíčním platem 5000 Kčs. Jak jsem se později dozvěděl, na volné místo mě navrhl sám pan profesor Kolda. Byl jsem tím samozřejmě potěšen, na druhou stranu také trochu vyděšen, jak to všechno stihnu, poněvadţ větší část studia – tři roky neboli šest semestrů – na mne ještě čekaly. V říjnu jsem zahájil, jiţ jako asistent, 3. ročník studia a po krátké době jsem zjistil, ţe nepozoruji ţádný rozdíl mezi časovým zatíţením za mého demonstrování a za asistentury. Od povinné návštěvy přednášek jsem byl osvobozen, vedl jsem pitevní cvičení a mezitím jsem si odbíhal na svá praktika. Mohl jsem také navštěvovat cvičení a později stáţe s jinými skupinami a tak jsem blíţe poznal mnohem více kolegů. Uvědomil jsem si také, ţe budu muset zahájit přípravu na zkoušky mnohem dříve neţ ostatní kolegové. Z našeho ročníku se zároveň se mnou stal asistentem Otto Hraběta na chemickém ústavu. Navštívil jsem ho tedy a domluvili jsme se na společné přípravě. Učili jsme spolu aţ do konce studií a mohu říci, ţe nám společné studium šlo velmi dobře. Protoţe jsem byl takto zaměstnán přes den, pracoval jsem na ústavních úkolech po odpoledních a večerech. Vydatně mi při tom pomáhal Arnošt Hampl. Kreslil jsem obrázky do skript a pak i do anatomie ptáků. Arnošt je popisoval písmeny nebo číslicemi podle šablony a někdy mé chybné čáry zatíral krycí bělobou, čili "běloboval". Pracovali jsme v knihovně a večer, kdyţ byl ústav prázdný a všude byl klid, pan profesor na některém nemocničním pobytu nebo v sanatoriu, jsme si často zpívali dvojhlasně. Knihovnou, která měla velmi dobrou akustiku, se rozléhaly melodie českých, moravských a slovenských národních písní. Často jsme také zpívali latinský kánon: Ego sum pauper, nihil habeo et nihil dabo. V té době také došlo ke spojení anatomického a histologického ústavu v jednu morfologickou katedru (jak se tehdy vše organizovalo podle sovětského vzoru), kterou vedl samozřejmě prof. Kolda a jeho zástupcem se stal šéf histologie, 53
doc. dr. Evţen Novotný. Před začátkem školního roku 1952/53 došlo také k značným změnám jak organizačním, tak i personálním. VŠV byla připojena k Vysoké školy zemědělské jako veterinární fakulta, naší katedře přibyla výuka pro zemědělce, a tím se zvýšil počet asistentských míst. Z ústavního personálu povýšil na asistenta Jiří Kaman a objevily se i nové tváře. Z našeho ročníku přišel ještě Luboš Vojtek, z čerstvých absolventů to byli Dr. Jiří Koţušník, zvaný James a Dr. Rudolf Škarda (Rudko) a asistentem se stal i Dr. Augustin Kubíček. Vyznamenáním pro mne bylo to, ţe mně a Kamanovi bylo svěřeno přednášení anatomie pro druhou polovinu 1. ročníku. V r. 1952 bylo totiţ přijato přes 200 posluchačů a tak bylo nutno pro přednášky rozdělit ročník na dvě poloviny, protoţe anatomická posluchárna je určena zhruba pro 100 posluchačů. Pro prof. Koldu, který nebyl zcela zdráv, by opakování a tak zdvojnásobení počtu hodin přednášek bylo příliš velkým zatíţením. Proč jsme přednášeli my, nejmladší asistenti, nevím. Já jsem v tom viděl ohromnou poctu – být posluchačem čtvrtého ročníku a přednášet – a to s pověřením děkana, na návrh přednosty! – a zrovna anatomii! Samozřejmě, samostatné přednášky to nebyly, bylo to zorganizováno tak, ţe pan profesor přednášel pro první ročník v pondělí a úterý od 7 do 9 hod. Já jsem kaţdý druhý týden seděl v první řadě, dělal si poznámky a hned potom, od 9 do 11, ještě za dobré paměti, jsem přednášku zreprodukoval druhé polovině ročníku, včetně vtipných poznámek, jimiţ pan profesor občas své přednášky prokládal. Nevím, zda mě kontroloval, nikdy nezůstal sedět v posluchárně, asi aby mne netrémoval, ale zdá se mi, ţe si mne občas poslechl z vedlejší přípravky, kde bylo vše dobře slyšet. Nikdy mi nic nevytkl a tak si myslím, ţe byl vcelku spokojen. To trvalo celý zimní semestr školního roku 1952/53. Tuším, ţe od letního semestru prof. Kolda střídal pobyty v ústavu s pobyty v nemocnici nebo v sanatoriu. Vedení katedry zatím převzal doc. Novotný a anatomický ústav vedl dr. Najbrt. Vladimír Komárek promoval v prosinci 1953, promotorem byl ještě prof. Kolda, který pak před prázdninami 1954 postupně přestal být pohyblivý a definitivně ulehl – došlo totiţ u něj ke kontrakturám ohybačů končetin, takţe prsty na rukou a kolenní klouby měl neustále ve flexi. Byl přestěhován do své vily v Doubravníku, kde byl v celodenní péči své matky, paní Cecilie. Za panem profesorem do Doubravníku zajíţděli doc. Novotný, dr. Komárek, dr. Najbrt a také já jsem ho několikrát navštívil. Pan profesor Kolda pak leţel v Doubravníku aţ do r. 1958, kdy na podzim za tragických okolností dotrpěl. Poslední zkoušku jsem sloţil v srpnu 1954 a postoupil do kategorie odborných asistentů. Prof. MVDr. Jiří Kaman, DrSc. Narodil se 31.3.1926 v Dolních Loučkách, vyrůstal ve Ţďárci v dělnické rodině, takţe po ukončení měšťanské školy nebylo další studium ze sociálních důvodů moţné. Na radu svých učitelů odešel do Zlína k firmě Baťa, kde se mohl sám ţivit a současně studovat. Absolvoval Baťovu školu práce, získal tovaryšský list, absolvoval tříletou průmyslovou školu obuvnickou a Baťovu exportní školu 54
pro zahraniční obchod. Po válce absolvoval dvouletou obchodní školu a poněvadţ ho přitahovala více biologie neţ obchod, přešel na večerní reálné gymnasium, které absolvoval v r. 1949. A tak teprve od 1.10. 1949 studoval na Vysoké škole veterinární v Brně, titul promovaného veterinárního lékaře získal 18.10. 1954, titul MVDr. 1. 5. 1966. Jiţ od začátku studií se váţně zajímal o anatomii. Na počátku 2. ročníku se přihlásil na výzvu prof. Koldy na místo demonstrátora anatomického ústavu, který ho záhy intenzivně zapojil do výuky, jak to bylo v té době běţné. Ve 3. ročníku se stal pomocnou vědeckou silou a byl pověřen konáním paralelních přednášek pro 1. ročník spolu se svým kolegou Štěrbou. Od 4.ročníku (1952), tedy ještě za studií byl ustanoven asistentem jmenovaného ústavu na plný úvazek. Na přání prof. Koldy pokračoval po promoci v učitelské i vědecké činnosti jakoţto odborný asistent. Vedl praktická cvičení z anatomie a konal přednášky na veterinární fakultě i na zootechnické fakultě, kde také v letech 1956 – 60 zkoušel. Po absolvování externí vědecké přípravy získal v r. 1963 vědeckou hodnost kandidáta veterinárních věd (CSc.), v r. 1964 prošel habilitačním řízením a byl jmenován a ustanoven docentem pro veterinární anatomii. Od r. 1965 byl pověřen vedením anatomického ústavu. Byl veden ideou zvýšit úroveň ústavu po všech stránkách. Díky své příslovečné pracovitosti, vytrvalosti a zodpovědnosti se ujal své funkce s neobvyklou náročností. Se svými spolupracovníky jiţ během jednoho roku dosáhl vynikajících výsledků a ústav obnovil svůj věhlas. Byly navázány bohaté profesní a osobní kontakty s morfologickými pracovišti u nás i v zahraničí. Výuka anatomie byla zaktualizována zavedením pitev laboratorních zvířat. Pro zahraniční studenty a potenciální experty byl zaveden nepovinný předmět "Anatomie domácích zvířat subtropických a tropických oblastí." Bylo budováno výukové museum, preparáty byly doplňovány o schémata s popisy pro usnadnění samostatného studia. Jeho vědecký zájem se postupně ustálil na výzkumu cévního řečiště jater domácích savců v souvislosti s tehdejšími pokusy o transplantace jater u člověka. Norma a experimenty byly studovány především na játrech prasete, metabolicky člověku nejblíţe. Řada nálezů a výsledků byla světově prioritní a byla proto objektivizována ještě experimenty u psa. Docent Kaman vyvinul a pouţil vlastní progresivní metodiky, které spojovaly metodu morfologickou, chirurgickou, rentgenologickou a klinickou a umoţňovaly komplexní, objektivní vyhodnocování výsledků a nálezů. Výsledky byly publikovány většinou se spoluautory ve světových jazycích, především v zahraničí a měly zcela mimořádný ohlas zejména v oblasti humánní medicíny, o čemţ svědčí četné ţádosti o separátní otisky. V r. 1970 byl však z politických důvodů zbaven vedení ústavu, platově postiţen a vyřazen z mnohostranné pedagogické činnosti, na které si velmi zakládal. V r. 1972 byl donucen přejít jako výzkumný pracovník niţší kategorie na obor patologické anatomie a přeřazen na příslušnou katedru. Tam ovšem vnesl prvky svého racionálního přístupu k morfologické tématice na makro- i mikroskopické úrovni a v poměrně krátké době několika let dosáhl znamenitých 55
úspěchů ve vědecké práci v oblasti osteo-, arthro- a myopatií hospodářských zvířat u prasat a v patologii CNS skotu (cerebrokortikální nekrózy). Aţ v r. 1990 mu bylo dovoleno vrátit se na původní učitelské místo docenta na anatomii, obhájit jiţ dlouho odevzdanou doktorskou disertaci a získat titul doktor veterinárních věd (DrSc.) a dosáhnout v r. 1991 hodnosti profesora. Prof. Kaman odešel do důchodu v r. 1992. Prof. Kaman se léty vypracoval v oblasti normální i patologické morfologie v autoritu uznávanou nejen u nás, ale i ve světě. Přes veškerá omezení výsledky své výzkumné a vědecké činnosti prezentoval nejen na kongresech domácích i mezinárodních, doma i v zahraničí. Je nebo byl členem řady domácích i zahraničních vědeckých společností. Je členem mezinárodní komise pro anatomickou nomenklaturu ptáků (ICAAN) a autorem prvního uceleného českého veterinárně-anatomického názvosloví (1974). Publikační činnost je rozsáhlá, obsahuje 110 původních vědeckých prací, 36 knih a učebních textů. Pozornost si zaslouţí zvláště spoluautorství prof. Kamana na učebnici Najbrt a kol.: Veterinární anatomie I.(1973 a 1980) a II.(1982, SZN Praha) a autorská účast na první československé učebnici veterinární patologie: Patologická anatomie hospodářských zvířat (1987, SZN Praha). Je členem autorských kolektivů: Encyclopedia of microscopy and microtechique, kapitola: Injections of vessels, Gray P., New York, 1973; Nomina anatomica avium, Academic Press, London 1979. MVDr. Lubomír Vojtek Narodil se v Třebíči 24.6.1929. Na VŠV v Brně studoval od r. 1950 do 1954. Od r.1952 působil na anatomickém ústavě jako asistent v praktické výuce na pitevně. Po promoci 1956 odešel do praxe v severozápadních Čechách. MVDr. Jiří Kožušník Narozen 15.4. 1928 v Čáslavi. Studovat začal na VŠV v roce 1948. Studia ukončil v roce 1952 a promoval v roce 1953. Od roku 1952 aţ do roku 1955 působil na Anatomickém ústavu u prof. Koldy jako asistent. Vedl praktická cvičení studentů, v té době početných ročníků. Po promoci záhy odešel do praxe, do karlovarského kraje. Prof. MVDr. Rudolf Škarda, CSc. Narodil se v Piešťanech 30.12.1927. Maturoval na gymnáziu v Trenčíně v roce 1947 a v tomtéţ roce přišel do Brna studovat na Vysokou školu veterinární. Studium zde ukončil a promoval v roce 1952. V posledním ročníku a ještě jeden rok po promoci působil jako asistent na Anatomickém ústavu u prof. Koldy a věnoval se zde především praktické výuce studentů. V roce 1953 přešel na Katedru patologické morfologie k prof. Vincenci Jelínkovi, kde působil jako odborný asistent do roku 1961. Odtud odešel na Katedru patologické morfologie a 56
fyziologie do Košic. Zároveň zde obhájil kandidátskou disertaci a získal titul kandidáta věd. V roce 1964 habilitoval, byl jmenován docentem a byl pověřen vedením katedry patologické morfologie a fyziologie Veterinární fakulty v Košicích. V r. 1978 byl jmenován řádným profesorem. Od r. 1986 byl pověřen po smrti prof. Popeska vedením i katedry anatomie, histologie a embryologie. Ve vědecké práci se zabýval celou řadou problémů vyplývajících z potřeb veterinární praxe a bohaté spolupráce s vědeckými institucemi u nás ( SAV a ČSAV) i v zahraničí. To dokládají početné publikace pracovníků jím vedené katedry a jeho samotného. V pedagogické práci byl důsledný, vychoval 7 docentů a 14 kandidátů věd. Zemřel na následky selhání srdce v r. 2003. Z významnějších publikací uvádíme: 1/Zendulka, M., Škarda, R. a kol. : Patologická anatómia hospodárskych zvierat. Košice, 1987. 2/ Johansen, U., Kardevan, A. , Pivník, L. , Schüppel, K.F., Steffner, W., Škarda, R.,Vetési, F. a Zendulka, M. : Lehrbuch der Speziellen Veterinärpathogie. Veb. G. Fischer Verlag, Jena 1986. 3/ Škarda, R. ,Černý, L. a kol. : Patologická anatómia. I. a II. diel. Príroda, Bratislava 1991. MVDr. Karel Bednář Narozen 1.7.1920 v Praze, na gymnáziu tamtéţ maturoval v r. 1939. Na Vysokou školu veterinární se zapsal v roce 1945. Studium však z rodinných a zdravotních důvodů (diabetes) musel odloţit a nastoupil do 1. ročníku aţ v r. 1951. V průběhu studia pracoval na Anatomickém ústavu VŠV od r. 1952 jako demonstrátor a později jako pomocná vědecká síla a to do r. 1955. Studia zakončil promocí v r. 1956 a po promoci nastoupil do praxe. Prošel celou řadou míst, kde působil jako obvodní veterinární lékař (Karlovy Vary, Vsetín, Moravská Třebová) nebo jako veterinář hygienického dozoru (jatky Brno). V roce 1962 se vrátil na Anatomický ústav se zařazením odborný asistent, kde působil aţ do ukončení aktivního zaměstnání do r. 1984. Na Anatomickém ústavu vedl jako odborný asistent praktická cvičení a účastnil se i sepisování skript a kolektivní učebnice jako spoluautor (Najbrt, R., Bednář, K., Červený, Č., Kaman, J., Mikyska, E., Štarha, O., Štěrba, O.: Veterinární anatomie, I. (SZN 1973) a II. ( SZN 1982), Praha. Výzkumu a vědecké činnosti se aktivně účastnil jen ve spolupráci. Zemřel v r. 1986. Prof. MVDr. Arnošt Hampl, CSc. Narodil se 1.srpna 1931 v Horním Štěpánově na Prostějovsku. Na gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově maturoval v r.1950 a téhoţ roku byl přijat na Vysokou školu veterinární v Brně. Studium ukončil promocí v r. 1955. Na VŠV jej nejvíce uchvátil obor anatomie, jak vzpomíná. Byl to ústav jako takový – impozantní budova s velkou pitevnou, anatomické muzeum s osáriem a mnoţstvím anatomických preparátů. Především však to byla osobnost 57
profesora Koldy, jeho přednášky s vynikající dikcí, doprovázené názornými kresbami. To vše mladého studenta zaujalo. Proto, kdyţ ho jeho přítel ze studií na gymnáziu nynější profesor Oldřich Štěrba informoval o volném místě demonstrátora na anatomickém ústavu, neváhal přihlásit se a byl také přijat. Po zkoušce z anatomie povýšil na pomocnou vědeckou sílu a v roce 1953, jako posluchač 4. ročníku byl přijat na místo asistenta. Vedl praktická cvičení z anatomie a byl pověřen i výukou v kurzech pro veterinární pomocníky. V té době pomáhal prof. Koldovi s vydáváním učebních textů a to zápisem jeho diktátu a zpracovával popisy obrázků. Na ústavu ho profesor Kolda zapojil do vědeckovýzkumné práce a přidělil mu téma disertační práce: „Topografie chylové cisterny a hrudního mízovodu u krysy.“ Tím byl pozdější profesor Hampl orientován na studium anatomie lymfatického systému. Tomuto systému zůstal věrný po celou dobu svého působení na Vysoké škole zemědělské v Brně aţ do odchodu do penze v roce 1994. Na anatomickém ústavu tehdy Veterinární fakulty VŠZ působil po promoci jako odborný asistent a to aţ do roku 1960, kdy přešel na Agronomickou fakultu VŠZ, kde byl pověřen budováním oddělení morfologie při Katedře veterinárních disciplín a s tím i zavedením výuky dvousemestrového předmětu Morfologie hospodářských zvířat pro studenty zootechnického oboru. V roce 1967 se dr. Hampl stal docentem a v roce 1990 profesorem. Vedle členství v celé řadě odborných komisí zastával i funkci proděkana pro pedagogickou činnost na Agronomické fakultě. V pedagogické i vědecké práci a řízení morfologického oddělení měl trvale na paměti svůj velký vzor v prof. Koldovi. Usiloval o vysokou odbornou úroveň přednášek i cvičení a i mezi studenty byl znám pro vysokou náročnost u zkoušek. Velkou péči věnoval vybavení ústavu názornými preparáty, obrazy a modely, takţe pro anatoma bylo potěšením toto pracoviště navštívit. Jako spoluautor publikoval 15 rukopisů skript a 2 celostátní učebnice pro Vysoké školy zemědělské u nás. Ve vědecké práci se prioritně věnoval výzkumu lymfatického systému. Zabýval se především četností výskytu, vývojem, topografií a mikroskopickou strukturou intramamárních mízních uzlin u skotu a ovce. Studoval mízní systém i u norka a zajíce. Nálezy publikoval v renomovaných zahraničních časopisech, jako je „Anatomischer Anzeiger“ a „Zentralblatt für Veterinärmedizin“. Pět jeho publikací je citováno jako pramen při sestavování velmi podrobné a dokonalé německé učebnice o pěti dílech od autorů Nickela, Schummera a Seiferleho z osmdesátých let. Svazky představují pokračování dokonalé staré klasické knihy Ellenbergera a Bauma. Ve výzkumu mízního systému byl téţ velice úspěšný i jeho odborný asistent a spolupracovník doc. MVDr. Karel Jelínek, CSc., který zpracoval morfologii mízního systému řady orgánů. Jeho publikace o mízních cévách dělohy skotu jsou rovněţ citovány v rozsáhlé monografii Nickela, Schummera a Seiferleho (III. díl 1984). Vedle toho prof. Hampl řešil četná zajímavá témata, coţ vyplynulo ze spolupráce s celou řadou pracovišť na Vysoké škole zemědělské. Celkem 58
publikoval 41 vědeckých publikací v odborném tisku, z toho 5 v zahraničí. Výsledky své práce prezentoval zhruba 90 referáty na vědeckých konferencích a sympoziích. Řadu let působil ve výboru pobočky Čs. biologické společnosti při ČSAV v Brně. Jak nám sám napsal : „Pokaţdé při občasné návštěvě Koldova Anatomického ústavu se neubráním silnému vnitřnímu vzrušení a s velkou úctou a pokorou jakoby potkávám starého pána v bílém plášti, s přísným výrazem ve tváři, v jejíţ hloubce se zračí velký duch s citlivým a chápajícím srdcem pro své spolupracovníky a ţáky.“ MVDr. Eva Hegerová, CSc. Narodila se 16.9.1930 v Haňovicích u Litovle v rodině soudce. Její rodiče se později přestěhovali do Brna, kde také Eva vystudovala řádové gymnasium na Veslařské ulici v Brně – Pisárkách. Maturovala v r. 1949 a byla přijata ke studiu na VŠV, promovanou veterinární lékařkou se stala 18.10. 1954, titul MVDr. jí byl přiznán 1.5.1966. Hned po ukončení studia 1. 10.1954 nastoupila do anatomického ústavu jako odborná asistentka. V krátké době zvládla anatomický obor a plně se věnovala pedagogické činnosti. Kromě toho také publikovala vědecké práce ze svalového systému domácích i lovných savců (topografie tříselného kanálu psa, epaxiální a hypaxiální svaly jelena a svaly pánevní končetiny jelena). V anatomickém ústavu setrvala do r. 1960, kdy přešla do ústavu farmakologického.Obhájila kandidátskou disertaci z oboru farmakologie, po několika letech odevzdala práci habilitační, avšak zákulisními intrikami a průtahy bylo dosaţeno toho, ţe nikdy nedošlo k habilitačnímu řízení. Po dosaţení důchodového věku z farmakologického ústavu odešla. Její další ţivot postupně komplikovaly zdravotní potíţe, způsobené nedoléčenou nedomykavostí srdeční chlopně v mládí. Zemřela v nemocnici Milosrdných bratří v Brně dne 1.října 1998. MVDr. Vlastimil Řáha Narodil se 7. 5. 1933 ve Strašíně na Šumavě. Po maturitě na gymnáziu v Sušici v roce 1952 odešel studovat do Brna na Veterinární fakultu Vysoké školy zemědělské. Ještě v prvním ročníku v roce 1953 se stal demonstrátorem na Anatomickém ústavu u prof. Koldy a záhy nato pomocnou vědeckou silou. Spolu se spoluţákem z ročníku demonstrátorem Čeňkem Červeným zajišťoval fotodokumentaci pro ústav a zavedl zde na tehdejší dobu progresivní laboratorní zpracování barevné fotografie. Na ústavu působil do r. 1955, kdy se ve 4. ročníku oţenil a svoji činnost na ústavu ukončil. Po promoci v r. 1958 odešel na Šumavu, kde působil jako obvodní veterinární lékař v Sušici, od r. 1960 v téţe funkci na OVZ Klatovy. V roce 1963 po atestaci z epizootologie zastával v Klatovech funkci epizootologa a od r. 1964 ředitele OVZ. Byl velice pilný a důsledný jak ve studiu, tak i v zaměstnání. Na Veterinární fakultě během studia působil jako výborný houslista a nadaný muzikant v orchestru populární hudby a byl dirigentem 59
jazzového big-bandu. Jeho osobité interpretace houslových skladeb rád poslouchal i prof. Kolda. V Klatovech po celou dobu svého pobytu působil jako koncertní mistr u pultu prvních houslí v Symfonickém orchestru města Klatov. Jako ředitel OVZ v Klatovech s plným elánem budoval zázemí pro činnost veterinářů nejen v terénu, ale vybudoval i moderní veterinární kliniku s dokonalým vybavením. Zemřel v roce 1986 ve věku 53 roků v době, kdy se připravoval do funkce ústředního ředitele Státní veterinární správy. Prof. MVDr. Čeněk Červený, CSc. Narozen 22.září 1932 v Přehvozdí ve Středočeském kraji v rodině vesnického učitele a prarodičů středních zemědělců. Středoškolská studia absolvoval v letech 1946-1952 na reálném gymnáziu v Českém Brodě. Jiţ během středoškolských studií byl rozhodnut pro studium zvěrolékařství a byl hned po maturitě přijat na Vysokou školu veterinární v Brně. V druhém ročníku studia docházel na anatomický ústav jako volontér.V r. 1954 byl po úspěšné zkoušce z anatomie u prof.Koldy přijat na místo demonstrátora. Na anatomickém ústavu byl pověřen spolu se svým kolegou z ročníku MVC. Vlastimilem Řáhou vybudováním laboratoře pro fotodokumentaci a zajištění jejího přístrojového vybavení. Byl pověřován i úkoly při zajišťování výukových preparátů a sepisování učebních textů. Profesoru Koldovi upoutaném jiţ často na lůţko doručoval do Doubravníku ke korektuře rukopisy připravované knihy „Anatomie a fysiologie domácích ptáků". V roce 1956, tj. 2 roky před promocí, byl ustanoven asistentem anatomického ústavu a byl pověřen praktickou výukou studentů Veterinární fakulty a Zootechnické fakulty VŠZ v Brně. V rámci vědecko-výzkumné činnosti pracoval na Koldou přiděleném tématu disertace: Topografická anatomie močového a pohlavního ústrojí u samice králíka. Studia ukončil obhájením disertace v roce 1958. Po promoci nastoupil na ústav jako odborný asistent. Záhy na to zemřel prof. Kolda a dr .Červený pokračoval na ústavě, který vedl doc. Najbrt. Vstoupil spolu s kolegy do nově vznikající Sekce anatomie při Lékařské společnosti J.E.Purkyně. Podle jeho slov a i kolegů zde mladí asistenti získávali velmi cenné zkušenosti jak pro práci vědeckou, tak i pedagogickou praxi. V roce 1966 se stal kandidátem věd a v r.1983 docentem. Aţ po politickém zvratu byl jmenován profesorem v r.1990. Jako odborný asistent na ústavu zajišťoval a organizoval praktickou výuku, jako docent a později jako profesor přednášel a vedl praktická cvičení v řádném studiu obou fakult a na dálkovém studiu oboru hygiena a ekologie. V roce 1991 se stal na základě konkurzního řízení přednostou Ústavu anatomie, histologie a embryologie a v této funkci působil do roku 1996. Na ústavu zůstal zaměstnán jako emeritní profesor do r.1998. V dalších letech na univerzitu stále dochází a je publikačně činný v oboru anatomie a v populárněvědecké oblasti včetně historie veterinární medicíny. 60
Je jeden z posledních ţáku profesora Koldy a působil na Anatomickém ústavu VŠV nepřetrţitě 45 let. Jako vysokoškolský učitel kladl důraz na praktickou výuku, na antomickou pitvu a studenty v tomto směru důsledně vedl. Byl náročný jak při práci na pitevně, tak i při examinaci vyţadoval logické myšlení v oboru. Vyučoval téţ v nepovinném předmětu „Anatomie zvířat tropických a subtropických oblastí“ anatomii velbloudovitých, slona, velkých kočkovitých šelem, tapíra a primátů. Z těchto pitvaných exotických zvířat zanechal v anatomickém muzeu řadu skeletů a kyvetových preparátů pro srovnávací anatomii. Po nástupu do funkce přednosty ústavu v roce 1991 v souvislosti s novými poţadavky veterinární praxe u nás nasměroval výuku na široké srovnávací hledisko. Ve výuce zdůrazňoval hluboké znalosti obecně platných poznatků o morfologii orgánů včetně základních poznatků ontogeneze a fylogeneze, které lze snadno aplikovat na široký okruh studovaných druhů obratlovců přicházejících v úvahu v rozmanité veterinární praxi. Prosazoval výuku funkční anatomie a kladl důraz na zvládnutí funkční morfologie CNS. Vedl studenty k aplikaci oboru anatomie, histologie a embryologie do medicínského myšlení.V oblasti fakultativní výuky zavedl výuku předmětu „Praktická anatomie obratlovců" s prohloubením poznatků o anatomii exotických ptáků, laboratorních savců a lovné zvěře. Výuku realizoval především na základě demonstrací při pitvě těchto zvířat. Pro účely této výuky vydal publikaci : Anatomie laboratorních savců. Na ústavu byl v době jeho působení ve funkci přednosty ústavu téţ zaveden jednosemestrový nepovinný předmět „ Klinická anatomie domácích zvířat. V souvislosti se znovuustavenou Farmaceutickou fakultou v Brně, tentokrát v areálu VŠV zavedl v rámci studijního programu této fakulty jednosemestrový obor „Základy morfologie člověka".Ve spolupráci s Anatomickým ústavem lékařské fakulty pro výuku této disciplíny zajistil i řadu anatomických preparátů. Vypracoval i rukopis učebních textů pro farmaceuty doplněný četnými obrázky. Ţel, texty a četné obrázky připravené do tisku po odchodu z ústavu zůstaly nevyuţité a nepublikované. Zavedl v praktické výuce ve cvičeních řadu klasických i moderních preparačních metod (nástřiky cévního řečiště rtg. kontrastními hmotami, diferenční barvení nervové tkáně mozku a míchy k makroskopickému rozlišení nervových center a drah). Pro pochopení a sledování dynamiky růstu a vývoje kostí vypracoval a publikoval speciální makroanatomické barvicí techniky k rozlišení kostní tkáně na preparátech topograficko-anatomických řezů. (viz publikace a preparáty v anatomickém muzeu). Během svého působení na ústavu se prof. Červený podílel na sepsání téměř 50 učebních textů. Byly to většinou učební texty ve spolupráci ve formě skript systematické veterinární anatomie pro výuku. Má značný podíl při zpracování rukopisu kolektivní učebnice „Veterinární anatomie“, která vyšla ve dvou dílech v letech 1973 aţ 1982. Celou řadu učebních textů sepsal a vydává v posledních letech svého působení na ústavě. Jsou to učební texty pro kapitoly z anatomie, které nebyly pojaty do výuky v letech předchozích, které umoţňovaly 61
realizaci jeho nového pojetí výuky. Vydal: Úvod do veterinární anatomie (1992,1995), Obrazové úlohy (1992,1995), Splanchnologia (1998, 2005). Na počest 100. Výročí narození prof. Jana Koldy vydává spolu s prof. Vl. Komárkem a prof. O. Štěrbou „Koldův atlas veterinární anatomie“ (1999). Z dlouholeté spolupráce s vídeňskými kolegy ve Vídni ve spolupráci s prof. O. Schallerem vydal: „Bildungsaufgaben“ (1996). Z této spolupráce vzešla téţ účast prof. Č. Červeného na zpracování kapitol a obrazové dokumentace do zdařilé učebnice veterinární anatomie editorů – prof. H.E.Königa z Vídně a prof. H. G. Liebicha z Mnichova: Lehrbuch und Farbatlas der Anatomie der Haustiere“. Na tomto projektu se zúčastnili vedle editorů kolegové K.D. Budras, H. Bragula a Chr. Mülling z Berlína, J. Maierl a S. Reese z Mnichova, J. Forstenpointer z Vídně, J. Ruberte z Barcelony a J. Sautet z Tolouse. Tato učebnice vyšla jiţ v třetím vydání v němčině (2005), vyšla i v anglickém a španělském jazyce, byla přeloţena i do češtiny. Zatím poslední titul učebních textů vydal prof. Červený: Základy anatomie domácích ptáků (2000). Tato učebnice je zpracována v intencích nejnovějších poznatků anatomie ptáků s uplatněním Nomina Anatomica Avium (NAA – 1994) a je pokračováním světově známé ve své době unikátní Koldovy a Komárkovy učebnice anatomie a fysiologie domácích ptáků (1958). Ve vědecko-výzkumné oblasti se prof. Červený zaměřil na celou řadu problémů. Započal studiem anatomie laboratorních zvířat. Z této problematiky vzešla jeho disertační práce a sepsal příručku - Přehledná anatomie laboratorních savců, která slouţí jako studijní text i při odborném vzdělávání pracovníků ve výzkumu v rámci vzdělávání ve welfare na VFU. Dále se věnoval vývojové osteologii. V této oblasti publikoval doma i v zahraničí práce týkající se vývoje lebečních kostí u prasete domácího. Sledoval i vývoj osifikačních center skeletu u prasete a u telat v postnatálním období za účelem vymezení ukazatelů stupně zralosti skeletu na základě vyšetření rentgenem. Studoval i strukturální změny kostí a změny rtg. obrazu růstových epifyzárních chrupavek u skotu v závislosti na stáří zvířat. Výsledky tohoto bádání byly vyuţity při odhadu stáří u zvířat recentních a i u zvířat ze stád historického skotu. Pomocí této rtg. metody sledoval ve spolupráci s Archeologickým oddělením ČSAV věkové sloţení stád skotu ze slovanských sídlišť jiţní Moravy 6. – 8. století. Ve vývojové osteologii publikoval celkem 27 původních prací a přednesl na kongresech a vědeckých konferencích kolem 45 referátů. Vědeckou aktivitu rozvinul i ve spolupráci s prof. Jiřím Kamanem v oblasti výzkumu cévního řečiště jater v rámci společného badatelského výzkumného úkolu na anatomickém ústavu v letech 1965 – 1970. Z tohoto období vzešla celá řada prací ( přes 30) publikovaných v našich i zahraničních odborných časopisech a přednesených na četných kongresech doma i v zahraničí (Parma 1969, Petrohrad 1970). Zvláštní pozornost na sebe upoutaly nálezy, týkající se plasticity cévního řečiště jater v experimentu (experimentální angiologie). Tyto nálezy vyuţil jako přizvaný člen do výzkumného týmu na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně zabývajícího se experimentální transplantací jater u prasete 62
(Vladimír Kořístek, Jan Černý a spol.). Výsledky z tohoto období dokládají publikace v časopisu: Rozhledy v chirurgii, (1979) a v časopisu: Transplantation, (1979). Profesor Červený se zabýval téţ četnými aktuálními otázkami v oblasti topografické anatomie, anatomie periferního nervového systému, artrologie, rentgenanatomie, vývojové osteologie savců a ptáků a studiem vývojových anomálií. Zabýval se i aktuální problematikou vycházející z veterinární praxe. Za prioritní z tohoto hlediska lze povaţovat nález a podrobný popis dosud ve veterinární patologii nepopsaného arteriovenózního aneurizmatu, v tomto případě na krevních cévách hlezna u skotu (Veterinářství 1983). Prof. Červený byl často zván k odborné spolupráci s řadou významných pracovišť. Byl to např. Traumatologický ústav v Brně, Experimentální pracoviště pro transplantaci orgánů Masarykovy univerzity v Brně, Archeologický ústav ČSAV a další. Často a velmi rád spolupracoval ve vědecko-výzkumné oblasti se studenty a vychoval celou řadu úspěšných vědeckých pracovníků, kteří působí u nás i v zahraničí. V oblasti vědecko-výzkumné publikoval 66 vědeckých prací, z toho 27 v zahraničních časopisech a prezentoval přes 80 odborných referátů a recenzí (kolem 60 na domácím a 22 na zahraničním fóru). Velmi aktivně vţdy nacházel uplatnění i v popularizaci anatomie domácích zvířat a řady dalších zajímavých témat, která publikoval a publikuje dosud v široké paletě tuzemských i zahraničních odborných a zájmových časopisů. Vydal i řadu studií z oblasti historie veterinární medicíny a dvě monografie o zájmové umělecké činnosti studentů a učitelů Vysoké školy veterinární v Brně. V poslední době vydal s prof. Horákem z Mendelovy zemědělské univerzity ve spolupráci monografii pod titulem: Ovce a její chov, kde zpracoval kapitolu "Stavba těla ovce", včetně zdařilých přehledných obrázků. V této skupině publikací mu vyšlo kolem 90 titulů. Celkem prof. Červený dosud publikoval okolo 240 titulů. V době aktivního působení na univerzitě byl členem řady odborných komisí v oboru morfologie, při zvyšování vědecké i pedagogické kvalifikace mladších kolegů na Veterinární a farmaceutické univerzitě, na Masarykově univerzitě a na vysokých školách mimobrněnských. Byl členem anatomické společnosti Jana. Ev. Purkyně, Evropské veterinární anatomické asociace a Světové veterinární anatomické asociace. Profesor Kolda mu byl a je vţdy vzorem při určování témat ve vědeckém bádání i při jeho dlouholetém cílevědomém pedagogickém působení. Velmi často a s oblibou pobýval v zahraničí na morfologických pracovištích na stáţích, kongresech a přednáškových pobytech. Domluví se v němčině, angličtině, ruštině a španělštině, taktéţ jazyková bariéra mu nečiní potíţí a má na celém světě i řadu blízkých přátel. Absolvoval celkem 62 zahraničních pobytů a zde získal bohaté zkušenosti jak pro organizaci výuky anatomie, tak i v oblasti vědecko-výzkumné a zkušenosti rád předává dosud studentům a mladším kolegům, bývalým ţákům i na klinických oborech Veterinární a farmaceutické univerzity. 63
Profesor Červený je nadšeným obdivovatelem hudby všech ţánrů včetně hudby klasické a je aktivním interpretem populární hudby jako erudovaný hráč na klarinet a saxofon. Téměř celou dobu působení na Vysoké škole veterinární a na Veterinární a farmaceutické univerzitě vedl k této zájmové umělecké činnosti studenty, nadané hudebníky a téměř 40 roků se v četných hudebních souborech a to nejen na Vysoké škole veterinární uplatnil, buď jako interpret nebo i jako dirigent či manaţer. Mezi profesionálními hudebníky a umělci má celou řadu dobrých přátel a je uznáván i v tomto směru. Pro kvalifikované uplatnění v zájmových aktivitách se vzdělával soukromým studiem v oboru „orchestrální dirigování“ u prof. Jaroslava Broţe na JAMU. Po sloţení kapelnických zkoušek je drţitelem certifikátu (oprávnění ke zřizování a řízení orchestrů populární hudby). Jeho krédo je plnit a splnit vţdy slib daný své „Alma mater“ při promoci: „Být za kaţdých okolností nezištně prospěšný své Alma mater, které je jako její absolvent zavázán přísahou“. A tak se mu zatím daří překonávat mnohdy nepochopitelná úskalí, která se snaţí mu v tomto zabránit. Stěţejní publikace: Červený, Č.: Beitrag zur Strukturkenntniss der basikranialen Achse beim Hausschwein (Sus scrofa f. domestica), Morph. Jahrb., 1966: 436447. Červený, Č. – Derda, J.: Der Zeitabschnitt des Eintretens der Ossifikation des Rüsselbeins beim Hausschwein. Anat. Anz.121, 1967: 401-414. Červený, Č.: Beitrag zur Kenntnis der Ossifikation der Lamina cribrosa des Os ethmoidale beim Hausschwein (Sus scrofa f. domestica) Morph. Jb., 112, 1938: 552-564. Červený, Č.: Das Siebbeinlabyrinth des Hausschweines (Sus scrofa f. domestica). Zentralblat f. Veterinärmedizin, Rh. A,17, 1970: 68-84. Kaman, J. - Červený, Č.: Die Bildung intrahepataler Kollateralen nach verschieden lokalisierten Verschluss der Lebervenen beim Schwein. Acta Anat.80, 1970: 481-503. Kaman, J. - Červený, Č.: Morphologische Veränderungen und Wirkungsmechanismus der Unterbindung der Gallenwege beim Schwein. Anat.Anz.,125,1969: 412-431. Hökl, J. – Filkuka, J. – Kořístek, V. – Černý, J. – Červený, Č. – Busch, K.: Chronical reaction at long term survival pigs after orthotopic allotransplantation of liver. Transplantation,26,1979: 126-128. Červený, Č. – Páral, V.: Os menisci medialis beim Amerikanischen Puma (Puma concolor). Wien. Tierärztl. Mschr. 80, 1993, 212-215. VZPOMÍNKY ČEŇKA ČERVENÉHO NA ANATOMICKÝ ÚSTAV V OBDOBÍ PO ROCE 1958 64
Vzhledem k tomu, ţe jsem jeden z posledních přímých ţáků profesora Koldy, zaţil jsem na ústavě období přechodné a pozdější, kdy jsme těţili ze záměrů pana profesora a rozvíjeli jeho dílo, jak nám ho zanechal. Vzhledem k nepříznivým okolnostem, které ho ke konci ţivota trápily „nestačil napsat závěť a rozdělit úkoly“. Nicméně mnozí z nás jsme se spořádaně postavili do řady a přece jenom jsme starého pána nezradili a doma i ve světě obstáli. Nejenţe Koldův ústav byl odborným zázemím s moţnostmi neomezeného působení v čase i prostoru, s vizí přednosty a spolupracovníků – vše a vţdy pro úspěch v tvůrčí práci. Byla zde vzájemná podpora. Koldův ústav nám byl dlouho ještě druhým domovem. My jsme zde znali kaţdý kout a věděli jsme „co a jak“ a "kdy a kde.“ Na ústavu jsme proţili větší část svého ţivota, aţ nám to někteří mladí v pozdější době měli za zlé nebo záviděli a na stará kolena v tom bránili. Budiţ jim odpuštěno! Nám nešlo o peníze, ale o věc. O to, abychom dobudovávali Koldou velkoryse započaté dílo a zabránili jeho zneuctění, abychom se mohli mezi morfology celého světa zařadit na čestné místo. To se nám i v posledním období našeho aktivního ţivota dařilo, takţe brněnská morfologie má zatím ve světě dobré jméno, nejen v Evropě, ale i v zámoří. Kdyţ nám odešel náš učitel a vzor, měli jsme velké štěstí v tom , ţe jsme se jiţ koncem 50. let napojili na nově se formující Anatomickou společnost, při Lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Zde jsme se osobně poznali a sblíţili s velkými osobnostmi jako byli profesoři Borovanský, Frankenberger a Wolf z Prahy. Z mladších Ţlábek a Mazanec z Brna, Hromada a náš Vrtiš z Hradce Králové, Slabý, Kos a Slípka z Plzně. Byli to i kolegové ze Slovenskaprofesor Stanek a Maršala, a další kolegové –profesor Doskočil, Čihák, Lemeţ, Rychter, Jelínek, Gustav Čierný, Karol Kapeller a profesorka Puzanová a manţelé Eliškovi. Byli to i kolegové z Olomouce- Zrzavý, Obručník a celá řada dalších v našem věku, s nimiţ jsme byli téţ téměř kaţdý rok na některé z vědecké konferenci v kontaktu. Měli jsme moţnost nahlíţet do jejich pracovních metod, spolupracovat s nimi a soutěţit . Bylo to i prozíravé navázání kontaktů s evropskou a světovou veterinární anatomickouspolečností ( EAVA, WAVA) , s polskou anatomickou společností ( PTA) a s německou Anatomische Geselschaft.To byla pro nás velká podpora a tak i zde jsme mohli rozvíjet i prezentovat výsledky práce Koldovy školy brněnské. Po smrtí pana profesora Koldy jsme navštěvovali Doubravník jen zřídka, většinou u příleţitosti oficiálních vzpomínek u jeho hrobu. Vţdy se nás ujal penzionovaný řídící učitel pan Leopold Mazač, který zastával funkci archiváře a kronikáře městečka Doubravník. Byl to člověk, který s prof. Koldou a jeho matkou proţil celou dobu 2. světové války a obou si velmi váţil. Tento vztah, jako pravý učitel přenášel na ostatní občany, většinou své ţáky. Dokládá to celá řada vzpomínkových akcí při příleţitosti výročí narození nebo úmrtí profesora Koldy, které pořádala Vysoká škola veterinární ve spolupráci s městečkem Doubravník.
65
My mladší jsme pana řídícího dobře znali a rádi s ním poseděli. Rád vyprávěl o svých ţivotních záţitcích, o doubravnickém krásném mramorovém gotickém chrámu a o jeho pohnuté historii. Byl vlastníkem jednoho z původních výtisků Komenského: „Labyrintu světa a ráje srdce“, který pečlivě uchovával jako poklad. Snad celých padesát roků aktivně spolupracoval s Vysokou školou veterinární a zajímal se o anatomický ústav a jeho učitele, zajímal se i o jejich úspěchy a pomáhal také při budování Muzea veterinární medicíny na Vysoké škole veterinární v Brně. Ústav takový jak ho opustil starý pán ještě dlouho přetrvával v jeho duchu. Působil to i interiér místností, černé dubové skříně, uspořádání knihovnyzde velký zelený stůl, Koldovy separáty, uspořádání pitevny, preparáty v anatomickém muzeu. Mnohé bylo později doplněno, dobudováno avšak větším zásahům jako by se kaţdý vyhýbal. Přetrvávalo zde ještě dlouho koldovské nadšení a vytrvalost v práci, odolnost, nesvázanost, nezbytné atributy k tvořivé práci a vzájemná podpora v řešení úkolů. To vše j dosaţení vytčených cílů. Nic nemůţe být horší neţ bránění aktivním kolegům v jejich iniciativě. je třeba jim spíše poradit a pomoci, pokud o to ţádají a je to potřebné a to kaţdý neumí. Pan profesor Kolda to vţdy dokázal. Na tuto dobu na ústavu vzpomínám rád. Přišla však doba evidence docházky "od -do a hotovo" a to je jiţ jiná věc. MVDr. Ivo Petro Narozen 4. 5. 1934 v Plzni. Středoškolská studia absolvoval na Akademickém gymnáziu v Praze, kde maturoval v r. 1952. V tomtéţ roce byl přijat na Veterinární fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně, kde na něj zapůsobili tehdejší "velikáni vědy", prof. Kolda, prof. Klobouk a další a tak, po úspěšné zkoušce z anatomie byl vyzván examinátorem doc. Najbrtem, aby se ucházel o místo demonstrátora na ústavu. Tuto nabídku přijal. Jako demonstrátor a později pomocná vědecká síla vypomáhal při sestavování skript, dle potřeby vypomáhal při výuce studentů a přisedal při zkouškách z anatomie. To vše se odbývalo jiţ v době, kdy prof. Kolda byl nemocen, takţe více spolupracoval s MVDr. Vladimírem Komárkem. Jeho spolupráce s ústavem byla intenzivnější v létech 1956 - 58, kdy sepisoval svoji disertační práci na téma: "Reliéf střevní sliznice kura domácího". V roce 1958 zakončil studia a po promoci dostal umístěnku do Českého Těšína. Zde působil na obvodě téměř 10 roků a nato odchází na místo krajského inspektora Státní veterinární správy v Ostravě v oboru gynekologie, kde setrval aţ do r. 1989. Po zrušení krajských inspektorů v roce 1989 nastoupil jako pohraniční veterinář, kde působil aţ do roku 2004. Jeho pracovní zařazení mu umoţnilo trvalý aktivní kontakt s "Alma mater" v Brně, především s klinickými obory. Rád na toto období vzpomíná, na četná setkání v odborných komisích ať jiţ s předními pracovníky z VŠV nebo i s kolektivem krajských gynekologů v čele s dr. L. Mikulášem. Působil i v několika odborných komisích Státní veterinární správy a trvale působil jako člen komise reprodukce a genetiky. 66
Navázaný kontakt s vědeckou prací v době působení na Anatomickém ústavu Veterinární fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně oţivil při zpracovávání atestační práce, v níţ se zabýval vypracováním metody pro stanovení počtu mikroorganismů ve spermatu. V přednáškové činnosti se zaměřoval na odborná školení inseminačních techniků, přednášel o zdravotním stavu mladého skotu při kooperačním pastevním odchovu a zabýval se i problematikou kvality býčího spermatu na problémových stanicích plemenných býků. Po zhodnocení své ţivotní pouti MVDr. Ivo Petro na závěr uvedl, ţe přínos ústavu anatomie pro něho "byl neskutečně významný". Nebyla to jenom věda, která ho zde zaujala, měl, jak uvádí, na ústavu druhý domov, kde mohl být kdykoliv a téměř kdekoliv. Jako člen kolektivu ústavu se stal více známým a snadno navazoval přátelství i na jiných ústavech a klinikách. To však zavazovalo k odpovědnosti ve studiu a přípravě ke zkouškám. Velice si cení spolupráce s tehdy odb. asistentem MVDr. Vladimírem Komárkem a jeho rodinou. Poznal ho jako odborníka, morfologa ale i jako humanitního polyhistora, který významně ovlivnil i formování jeho osoby během studia na VŠV. MVDr. Jaroslav Trpák Narodil se 21. 1. 1934 ve Lhenicích na Prachaticku. Na gymnáziu studoval v Prachaticích, kde maturoval v r. 1953. Na Veterinární fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně zahájil studia v r. 1954. Na Anatomickém ústavu započal pracovat jako demonstrátor v r. 1955, a jak vzpomíná, zařadil se do pracovního kolektivu tehdy mladých asistentů zcela a rád. Pana profesora Koldu jiţ na ústavu nezaţil, ale navštěvoval ho s kolektivem pracovníků ústavu v Doubravníku. Vliv Koldových myšlenek a metod jeho práce však ještě ústavem vládl a tak obdrţel téma disertace z topografické anatomie pod názvem "Topografická skladba břišní stěny u skotu". Při práci ho vedl tehdy odborný asistent dr. Štěrba. Práci úspěšně obhájil a promoval v r. 1960. Po promoci mu bylo nabídnuto místo asistenta. Musel však odejít za rodinou do jiţních Čech a to na OVZ České Budějovice. Dva roky působil jako obvodní veterinární lékař a záhy na to jako okresní veterinární gynekolog. Později, od roku 1970, pracoval jako androlog a to aţ do odchodu do důchodu, tj. do června 2004. Vedle své odborné činnosti jako dvakrát atestovaný v reprodukci skotu učil od r. 1974 na částečný úvazek na Střední odborné škole veterinární a zemědělské v Českých Budějovicích inseminaci hospodářských zvířat. Tento obor zde zabezpečil učebními texty, které vyšly v r. 2004 k ukončení jeho aktivního působení. MVDr. Jiří Procházka Narozen 3. 3. 1936 v Brně, kde maturoval na gymnáziu v r. 1954. V tomtéţ roce započal studovat na tehdejší Veterinární fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně. Inspirován Koldovým ústavem veterinární anatomie, ucházel se o práci na ústavě a taktéţ i o téma své diplomové práce. Bylo mu umoţněno zabývat se studiem srovnávací anatomie ptáků pod vedením jednoho z nejbliţších 67
spolupracovníků prof. Koldy a specialisty na anatomii ptáků tehdy dr. Vladimíra Komárka. Bylo to téma : Srovnávací studie rozplozovacích orgánů ptáků hrabavých a vrubozobých. Disertační práci obhájil v r. 1960 a po promoci odešel do praxe. Nastoupil na OVZ Liberec jako obvodní veterinární lékař ve Frýdlantě v Čechách, kde působil aţ do r. 1989. Nato nastoupil jako okresní inspektor a pozdější krajský inspektor veterinární sluţby v Liberci, kde působí dodnes. Několikrát navštívil Anatomický ústav dnes Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně a vţdy s nevšedním entuziasmem vzpomínal na pobyt na ústavu, na své učitele, zvláště doc. Najbrta, dr. Komárka a doc. Böhma a jejich zajímavé přednášky. S velkým uspokojením proţíval i své vzpomínání na profesory chirurgie - prof. Jurného a I. interní kliniky - prof. Šobru. Svého působení na Anatomickém ústavu a blízkého vztahu k tomuto oboru vyuţíval a vyuţívá dodnes při přednáškách na Střední odborné škole učňovské ve Frýdlantě a při jiných příleţitostech. Prof. MVDr. Augustin Buš, CSc. Narozen v r. 1938 v Brně, byl v roce 1956 po maturitě na jedenáctileté střední škole v Brně – Králově Poli přijat na veterinární fakultu VŠZ v Brně. Na počátku školního roku 1960 mu bylo jako studentovi 5. ročníku nabídnuto místo asistenta na anatomickém ústavu, kde potom při studiu pracoval aţ do promoce 24. 3. 1962. Na anatomickém ústavu také vypracoval pod vedením tehdy odborného asistenta ústavu MVDr. O. Štěrby svoji diplomovou práci nazvanou „Příspěvek k fylogenezi natahovačů prstů u sudokopytníků“. Po promoci jako nestraník nemohl zůstat jako učitel na vysoké škole a nastoupil na umístěnku jako veterinární lékař Krajského veterinárního zařízení v Českých Budějovicích. Na podzim r. 1964 po úspěšném konkurzu se stal řádným vědeckým aspirantem na Katedře patologické fyziologie VF VŠZ v Brně, v r. 1968 obhájil kandidátskou disertaci v oboru veterinární morfologie a fyziologie. V tomtéţ roce absolvoval čtyřměsíční studijní pobyt na Royal Veterinary College, University of London ve Velké Británii. Pak pracoval do r. 1970 jako výzkumný pracovník na ústavu patologické fyziologie Vysoké školy veterinární v Brně. Od r. 1970 aţ do konce r. 1990 byl zaměstnancem několika organizací Státní veterinární správy v různých funkcích v laboratoři patofyziologie výţivy pod odborným vedením Prof. MVDr. M. Lebedy, CSc., s výjimkou let 1975 – 1978 kdy působil jako zahraniční expert ve funkci provinčního veterinárního lékaře v provincii Copperbelt v Zambii. Od 1. ledna 1991 se stal na základě úspěšného konkurzu přednostou ústavu veterinární farmakologie a toxikologie, v tomtéţ roce se habilitoval v oboru veterinární farmakologie a byl jmenován docentem, v roce 1995 byl jmenován profesorem veterinární farmakologie. V letech 1994 – 1997 byl proděkanem a v letech 1997 – 2000 děkanem Fakulty veterinární hygieny a ekologie VFU Brno. Po převedení ústavu veterinární farmakologie z Fakulty veterinární hygieny a ekologie na Fakultu veterinárního lékařství zůstal na oddělení toxikologie Ústavu 68
veřejného veterinárního lékařství a toxikologie FVHE VFU Brno, kde je garantem předmětu Farmakologie v produkci potravin a předmětu Rezidua léčiv v potravinách v bakalářském studijním programu.
Ústav histologie a embryologie Vysoké školy veterinární Ústav histologie a embryologie VŠV v Brně byl po uzavření vysokých škol v roce 1939 přestěhován a inventář uskladněn do prostor Anatomického ústavu VŠV. Zde se také započalo po skončení II. světové války v roce 1945 s jeho obnovou. Praktická výuka probíhala na širokých chodbách Anatomického ústavu. Této činnosti se ujal dlouholetý spolupracovník prof. MUDr. Karla Šulce emeritního přednosty ústavu asistent a později doc. RNDr. et MVDr. Vlastimil Vrtiš. Ten však v roce 1947 odešel z Brna do funkce přednosty Histologickoembryologického ústavu na jím zakládanou Lékařskou fakultu do Hradce Králové. Spolu s doc. Vrtišem odešel z Ústavu histologie a embryologie VŠV do praxe téţ asistent MVDr. Zdeněk Klíma, který zde působil od 1. února 1946 do 30. srpna 1947 a na ústavu zůstal pouze asistent MVDr. Vladimír Pleva. Vedením Ústavu histologie a embryologie Vysoké školy veterinární byl pověřen od 1.11. 1947 prof. Kolda. V tomto období působila na Ústavu histologie a embryologie řada kolegů ovlivněných osobností prof. Koldy, kteří náleţí do seznamu Koldových spolupracovníků a následovníků (ţáků). Byli to asistenti či odborní asistenti a později docenti a profesoři a řada demonstrátorů. Všichni ti, kteří vydrţeli i po roce 1950, pod vedením prof. MVDr. Evţena Novotného, Koldova nástupce na histologickém ústavu většinou rozvíjeli a budovali ústav a obor histologie a embryologie. Byli to dle časového sledu v nástupu na ústav histologie a embryologie tito kolegové:MVDr. Vladimír Pleva (1946-1950 ), MVDr. Rudolf Böhm ( od 1946 do 1949 a od 1954 do 1971), MVDr. Vladimír Geissel (od 19.4.1950 s častým přerušováním do roku 1991), MVDr. Evţen Novotný (od 1.6.1950 do 1971), MVDr. Josef Krček (od 15.5.1951 do 31.12.1952), MVDr. Věra Kočí-Gaţdová (od 1.2.1953 do 31. 8. 1955), MVDr. Adolf Hloušek (od 1.9.1952 do 15.3.1956), MVDr. Jaroslav Holman (od 15.3.1956 do 30.8.1960). Ze zvlášť úspěšných demonstrátorů zde působili MVC. Zdeněk Věţník, MVC. Rudolf Hrabák, MVC. Jan Jeřábek, MVC. Ivan Těšík a další, o nichţ se nám informace nedochovaly. Doc. MVDr. Vladimír Pleva, CSc Narodil se 21. 4. 1926 v Kovalovicích na okrese Brno. V době středoškolského studia se zabýval mikroskopickými metodami. Na Vysokou školu veterinární v Brně nastoupil v roce 1945. Zaujaly ho přednášky profesora Vrtiše z histologie a embryologie s názorným výkladem doplněným kresbami. Od roku 1946 byl na ústavu volontérem a v roce 1947 se stal asistentem po odchodu 69
asistenta MVDr. Z. Klímy do praxe. Prof.Vrtiš jej zasvětil do vedení administrativy ústavu a při odchodu do Hradce Králové tak usnadnil předání chodu ústavu prof. Koldovi, který byl pověřen jeho vedením. Dosud studující asistent Pleva zpracoval s demonstrátorem R. Böhmem jako učební text embryologii a placentaci z Vrtišových přednášek. Staral se o vybavení cvičebny, názornou výuku a zvládnutí mikroskopie. Profesor Kolda se na něj plně spoléhal, zadal mu téma disertační práce: Argyrofilní fibrily v kůţi, ale z politických důvodů musel Pleva odejít z ústavu, kdyţ mu nebyla obnovena smlouva na asistenturu. Připravil ještě cvičení na podzimní semestr, oč ho poţádal právě nastoupivší doc. Novotný, který přejímal ústav od prof. Koldy. To uţ byl dr. Pleva zaměstnán u doc. Hökla na Ústavu pro výzkum masa a ryb. Na novém pracovišti byl pověřen vedením úseku mikrobiologie a histologie. Výsledky histologického vyšetřování jsou v knize Böhm a Pleva: Mikroskopie masa a surovin ţivočišného původu. Zajímavá je publikace o vývoji koţního tuku prasete. V roce 1956 se vrátil na veterinární fakultu VŠZ jako asistent biologického ústavu. Popsal embryonální vývoj pstruha duhového a na histologických preparátech zavedl do biologických cvičení výuku cytologie. Začátkem roku 1959 byl mezi 16 učiteli nestraníky, kteří byli nuceni odejít ze školy. Od roku 1959 aţ do důchodu v roce 1987 pracoval jako vědecký pracovník Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v Brně-Medlánkách. Zařídil zde tři laboratoře elektronové mikroskopie, v roce 1962 zaloţil oddělení : Sbírku zoopatogenních mikroorganismů, jehoţ byl vedoucí a od roku 1982 i programů WHO ( srovnávací virologie, virologie potravin). Sestavil katalog zdrojů ţivočišných virů a k nim antisér. Zabýval se mikrofotografií a zpracoval Atlas cytologie a cytopatologie tkáňových kultur (Brno 1969). Tento předloţil jako habilitační práci. Na VŠV se vrátil aţ v listopadu 1989 jako důchodce. Habilitační řízení bylo dokončeno v roce 1990. V kabinetu dějin pokračuje v archivaci fotografií a v sekci dějin Společnosti veterinárních lékařů spolupracuje na sepisování broţur o historii veterinární medicíny. Prof. MVDr. Rudolf Böhm, CSc., Narozen 20.2.1925 v Brně. Absolvent VŠV v roce 1950. V období 19461949 byl volontérem a demonstrátorem na histologicko-embryologickém ústavu u prof.Vrtiše a prof. Koldy. V letech 1949 aţ 1953 působil jako výzkumný pracovník u docenta Hökla ve Výzkumném ústavu pro maso a ryby, zaměřený na histologii potravin a uţitou morfologii.
70
Po smrti doc. Hökla se stal vedoucím tohoto ústavu. Od r.1954 byl vědeckým aspirantem a asistentem ústavu histologie a embryologie. Jeho disertační práce se zabývala strukturou kůţe králíka (1950). V roce 1956 vyšla kniha Mikroskopie masa a surovin ţivočišného původu (s Vl.Plevou), druhé vydání 1962, ruský překlad v Moskvě 1964. V roce 1958 kniha získala Cenu města Brna. Několik publikací vydal z oboru anatomie děleného masa a jeho popularizace (Tělověda jatečných zvířat, Kupujeme a upravujeme maso. Kupujeme maso). Kandidátská disertace o pankreatu jako jatečné surovině (1958) ukázala m.j. na pankreas ovce, jako moţný vydatný zdroj insulinu. (Chranitelna promyšlenost. Sofia,1959.) Habilitační práce o histologii škáry kura domácího (1964) byla morfologickým podkladem pro studium změn na kůţi průmyslově chované drůbeţe při infekčních nemocech ( Markova choroba). Vzhledem ke sloţitým společenským poměrům na pracovišti a s ohledem na potřeby tehdejší fakulty, usilující o navrácení samostatnosti, se společně s prof. Novotným stále víc věnoval veřejné a historické činnosti. To vedlo k několika velkým akcím, zřízení Klubu přátel školy a ke dvěma sborníkům k dějinám brněnského veterinárního učení. Zaslouţil se téţ o prosazení medailérské aktivity na Vysoké škole veterinární v Brně. Stál při realizaci celé řady medailí slavných osobností ( I.J. Pešina, A. Klobouk, E. Přibyl a samozřejmě i J. Kolda) a další. Pamětní desku a dokonce poštovní známku a název ulice hned vedle školy- to prosadil na počest Pešiny téţ. Na počátku normalizace byl za práci na škole a ve sportovním hnutí exemplárně potrestán a aţ do odchodu do důchodu umístěn na Státním veterinárním ústavu jako patolog. Tam se věnoval také uţité a forenzní mikroskopii a dějinám oboru. Na morfologické pracoviště se uţ nevrátil. Byl rehabilitován – jmenován profesorem. Věnuje se studiu a organizaci dějin veterinární medicíny a je právem povaţován za zakladatele tohoto oboru u nás. Ve světě je uznávaným historikem a to také vedlo k uspořádání Světového kongresu o historii veterinární medicíny na naší univerzitě v Brně v roce 2000. U příleţitosti jeho 80. narozenin mu rektor VFU Brno udělil medaili univerzity. VZPOMÍNKY RUDOLFA BÖHMA NA VELKÉHO ČLOVĚKA, KTERÝ UTVÁŘEL NÁŠ SVĚT Pana profesora Koldu jsme prvně zahlédli uţ při prvních krocích do budovy anatomie a hygieny potravin od léta roku 1945. Tehdy byla ještě histologie z nouze etablována v některých prostorách anatomie aţ do jara 1948 a tak jsme starého pána (bylo mu tehdy padesát let) potkávali častěji a uctivě jsme se klaněli. Chodil po ústavu v bílém plášti, pod ním měl běţné oblečení, nejčastěji koţenou vestu a na nohou koţené pantofle. Kdyţ opouštěl ústav, byl vţdy v obleku, s kloboukem a holí. Později rád vzpomínal také na to, ţe si obleky nechával šít a zásadně 71
s dvojími kalhotami. Ty ţe se opotřebí víc neţ sako. Za první republiky byly ty druhé kalhoty tak zvané pumpky – pro vycházky do přírody a pro štrapáci. Na anatomii v prvním poschodí ve velké hale vlevo vedle dveří do dlouhé chodby byl tehdy jediný telefonní přístroj. Kdyţ pana profesora někdo volal, utíkalo se pro něj aţ dozadu k jeho bytu. Stávalo se, ţe byl sám blízko telefonu a přebíral tak hovory sám. Hlásil se stroze : Zde profesor Kolda! Stávalo se však, ţe volající ţádal někoho z hygieny potravin a to se muselo zavolat značně hlasitě třeba : Pan asistent Janovský!nebo pan asistent Potoček! Tak to volával i veliký anatom. Nahoře ve druhém poschodí byl nejblíţe pan Břicháček, nebo paní Havlíčková a ti volali na všechny strany. Volaný odněkud přiběhl a nemohl ani poděkovat, protoţe pan profesor uţ byl někde jinde. Od jara 1948 byl histologický ústav uţ na svém původním místě v upravené budově vychovatelny. To uţ šéfoval pan profesor Kolda, protoţe profesor Vrtiš byl v Hradci Králové a brzy tam dělal děkana lékařské fakulty. Pan profesor Kolda docházel do ústavu z anatomie chodníčkem přes botanickou zahradu a tomu chodníčku jsme také říkali Koldův. Jednou jsem ho doprovázel. Zastavil se u záhonu, zaloţeného pro potřeby encyklopedie zemědělství a zavrtal hůl u výrazné rostliny. Zeptal se mne úplně stejným tónem, jakým ţádal na pitevně název nějaké tepny či nervu: "Coó je toto?" Mohl jsem odpovědět hbitě "Pane profesore to je sója!" "Jak to víš ?" Odvětil otázkou. Já nato : "Já jsem sóju v létě čtyřiačtyřicátého okopával na statku v Chrlicích a nikdy na ni nezapomenu." Pan profesor se zájmem "Cos dělal v Chrlicích, to jsou snad biskupské statky?" Ano my jsme tam byli „zatotáni“! Tak jsem vysvětlil, ţe jsme tak říkali německému totálnímu nasazení. Pan profesor byl spokojen, ţe jsem uměl poznat sóju a ţe se dozvěděl, co to bylo zatotání. Snad si mne i víc zapamatoval. Ještě před touto událostí byl pan profesor často přísedícím u zkoušek z histologie ještě v prostorách anatomie, konkrétně v rohové jiţní laboratoři vedle dnešní pracovny přednosty ústavu. Tam se zkoušelo, v rohu pracovala slečna Herůfková, byl tam i zřízenec a dokonce demonstrátoři. Pan profesor Vrtiš se zkoušce věnoval, někdy odběhl nebo se mu zavíraly oči únavou. Na zkoušku si pamatuji dobře. Dělal jsem ji na opravdovou výbornou aţ na jednu skvrnku. V preparátu jsem aţ s velkou pomocí poznal bledě namodralá prostorná Purkyňova vlákna v myokardu. Pan profesor Kolda jako přísedící obvykle chodil po místnosti a kouřil, sem tam hodil očkem po zkoušeném a napovídal. Profesor Vrtiš se ptal, co je na jednom z předloţených tří histologických preparátů a trpělivě čekal. Zkoušený trpěl - měl poznat mléčnou ţlázu. Kdyţ to trvalo dost dlouho, nechal prof. Kolda cigaretu v ústech, a prsty nadzvedl několikrát myšlené poprsí. Student pochopil a správně zareagoval. Profesor Kolda sáhl po cigaretě - byl silný kuřák, říkalo se, ţe vykouří stovku denně. Profesor Vrtiš tím nadšen nebyl, byl sportovec a nekuřák. Jistě si všimnul, ţe na správné odpovědi má svůj podíl i náš největší veterinární morfolog. 72
Kdyţ jsme pracovali na Výzkumném ústavu pro maso u docenta Hökla, věděli jsme o spolupráci pana docenta s profesorem Koldou. Říkalo se, ţe odpoledne chodí docent Hökl za anatomem a ţe oba při kouření probírají odborné věci. Profesor Kolda měl pro tyto účely údajně dlouhou fajfku a rovněţ Jan Hökl zapaloval doslova jednu od druhé – prsty měl úplně bronzové. Myslím, ţe později se pan docent k těmto schůzkám sám vracel, ţe v té době přemlouval velkého anatoma: "Pane profesore, máme mnoho společné práce, budeme dělat jinou a lepší anatomii". Myslel tím výzkum kůţí pro zlínského Baťu a ten výzkum na anatomickém ústavu uţ probíhal. Myslel tím dělení masa a také mikroskopii masa a jatečných surovin. Z broţury o dělení vepřového masa a i naší společné broţury o dělení hovězího masa měl pan profesor Kolda radost a často se odvolával na svou maminku : "Moje matka byla první moravská vyučená řeznice a já jsem od ní hodně pochytil". Rozsah prací zaměřených na hygienu a technologii potravin byl ohromný. Odpovídal tomu i počet doktorandů s náměty společnými hygieně i anatomii. Škoda, ţe se na to dnes zapomíná. Po překvapivé smrti docenta Hökla jsme se s panem profesorem Koldou velmi sblíţili. Byli jsme na hygieně jako rozehnané stádo bez pastýře a chodili jsme k profesorovi Koldovi o radu. Z vůle spolupracovníků jsem se tehdy stal zatímním vedoucím ústavu a neměl jsem dost zkušeností. Výzkumný ústav měl oporu také v masném průmyslu a dokonce ani u tehdejší ministryně výţivy jsme nic nepokazili. Povaţoval jsem tehdy za povinnost pokračovat v myšlenkách Höklových, protoţe nějakou vlastní koncepci nikdo z nás neměl. Nadto mne tehdejší děkan, profesor Janeček ujistil, ţe jsou rádi, ţe je zde prakticky zaměřený ústav a ţe by do budoucna nemuselo být bez významu, kdyby jeho vedoucí byl současně docentem toho oboru. Pan profesor Kolda o tom věděl a řekl mi zcela neskrytě: "Ale na to ti to dělení stačit nebude, pokračuj v mikroskopii masa, ono vám to s Plevou jde a je to větší a širší obor. Taky to ještě nikdo soustavně nedělal. Odhabilitoval jsem Ciligu, odhabilituji také tebe". Tak začala práce na dělení masa. Pan profesor Kolda mne naučil dělat korektury a kdyţ teď k něčemu sednu, zatrhávám, nebo píšu „deleatur“, vţdycky si na něj vzpomenu. To jsme ještě nevěděli (abych pouţil jazyk jednoho z našich politiků) ale opravdu jsme ještě nevěděli, ţe nad námi existuje nějaký stranický výbor, dokonce v několika etáţích. A to jsme byli v prostředí, kde se chorobně studovaly tlusté svazky, srovnávající politické úchylky "západních renegátů" v některých evropských zemích. My jsme měli radost z kaţdé napsané stránky, z kaţdého řádku, který vyšel a chlubili jsme se pracemi vyšlými v cizině a největší radost byla, kdyţ měl člověk v ruce právě vyšlou a ještě vonící vlastní knihu. Zlu, které z těch později rozvrácených poměrů vyšlo, nedovedl zabránit ani akademik a náš největší morfolog. Chtěli jsme, aby kaţdá osobnost na škole měla oficiální fotografii, tedy portrét. Stávalo se totiţ několikrát, ţe někdo slavný zemřel a nezůstala pouţitelná neamatérská fotografie ( byl to i případ Höklův, Vojtěcha Neumana a dokonce i profesora Přibyla). Kolik lidí kroutilo hlavou, co ţe to zase vymýšlíme. Profesor 73
Kolda s oficiální fotografií přišel a to s dobrou. Aţ na jedno překvapení – měl na klopě tmavého obleku stranický odznak, označovaný tehdy pracujícím lidem jako "musílek" ( ţe se musel nosit). Profesor Novotný z toho byl zdrcený, ale vţdy se mu podařilo při pouţití fotografie do publikace nechat udělat výřez, na němţ zůstal musílek stranou. Jindy vyuţil umění Jaroslava Holmana a skutečná retušovací barva udělala zázraky. Teď, kdyţ v tomto sborníku čteme všechny řádky různých autorů a pamětníků, pochopíme: pan profesor měl strach. Stejný jako proţíval skoro celý národ a který se nakonec - kdyţ to stálo existence a dokonce zničené ţivoty – ukázal jako oprávněný. Byla jiná cesta ? Pan profesor se k politice moc nevyjadřoval. Bylo však poznat, ţe je přesvědčením něco mezi lidovcem a národním socialistou. Jednou k němu přišla na zkoušku studijní úderka, sloţená ze studentů ročníku absolutoria 1952. Bylo jich pět a pokud se nemýlím, tři z nich pan profesor vyrazil a dva prošli s trojkou. Studentská úderka byla v tichosti rozpuštěna. Jiný z modrokošilatých nadšenců (a pan profesor je měl i na ústavě) oslovil pana profesora titulem: "Soudruhu Koldo !" Pan profesor se ohradil: "Já jsem profesor Kolda, mne jmenoval prezident republiky "! U jednoho intermezza jsem byl sám. Pracovali jsme na pitevně na popisu děleného masa. Pan profesor se natahoval k zavěšené čtvrti nebo zase klečel u masa poloţeného na zemi a kreslil, přitom mi diktoval. Práce dost namáhavá. Byl rozčílen a oči se mu také víc leskly. Při odchodu se na mne prudce obrátil: "Taky tam chodíš do toho termostatu naproti ?" Já na to: "Pane profesore, já vám nerozumím!" Odpověděl stejně vzrušeně: "Já se tě ptám, jestli taky chodíš pro rozumy tam naproti na patologii. To přece není vysokoškolské pracoviště, to je termostat!". Víc se k tomu nevracel, ale nemusel mluvit, věděl jsem všechno. Zapomíná se na Koldovo úřadování. Také na jeho psací stroj, byl malý a přenosný a typy měl v kurzivě. Ţádný jiný stroj takové typy neměl a tak byly dopisy pana profesora poznat podle kurzivy a taky podle jeho výrazných podpisů. Kdyţ se něco řešilo, zasedl ke stroji a psal. Nebo si dělal poznámky a dopis psal někdy v noci. Byly to někdy věci zásadního významu. Největší úřadování jsem zaţil po neočekávané smrti docenta Jana Hökla v roce 1951. Pan profesor se cele zapojil do přípravy posledního rozloučení, přivítal, kdyţ jsem dával zprávy do novin včetně Literárních, ale zejména řešil ohromný problém, který se vyskytl a kterému se do nynějška mnoho lidí vyhýbá: pan docent nebyl nemocensky pojištěn! Tehdy to bylo moţné, systém byl nedokonalejší neţ později a dnes. Jeden rektorátní úředník, jehoţ jsem si váţil z jiné oblasti společenského ţivota, dostal za trest malou finanční pokutu. Jiný váţený profesor se k tomu vyjádřil poměrně přiléhavě: To je příklad, jak se někdo zapomene postarat o vlastní rodinu. Všechno vzniklo komplikovaným přechodem Höklovým ze Zlína do Brna a jeho dvojím zaměstnáním, později i prací na výzkumném ústavu, kde byl vedoucím a buď nebral ţádnou, nebo jen nepatrnou odměnu. Zkrátka a dobře, pan docent Hökl neměl v zápalu své práce čas uhlídat své osobní věci a kdyţ zcela neočekávaně odešel, nebylo z čeho pozůstalým vypočítat důchody. Někdo poradil, ţe existuje 74
náhradní nouzové řešení, ţe se musí vypočítat hodnota práce, kterou zemřelý vykonával, řádně to doloţit svědectvími a potvrzeními a ţe na základě toho se rozhodne v Praze. Profesor Kolda se tohoto úkolu ochotně ujal, celou věc vyřídil a my jsme mu pomáhali. Vypočítal kolik měl pan docent za celou dobu přednášek a cvičení, kolik studentů zkoušel a jaké měl reprobace. Všechno se vyjadřovalo penězi podle výše platů ostatních podobných učitelů. Byla to nesmírně obtíţná záleţitost a vznikla z toho pěkně tlustá sloţka spisů. Celá věc se podařila a důchody byly podle tehdejších hodnot jakţ takţ zachráněny. Pro Höklovo dílo bylo velké pochopení přímo u tehdejší ministryně výţivy Jankovcové, u činitelů masného průmyslu a vznikla myšlenka navrhnout pana docenta Hökla in memoriam na státní cenu. Dalo to hodně běhání, pan profesor Kolda sepisoval společně s asistenty hygieny potravin celé dlouhé petice a návrhy a i tato věc se podařila ještě lépe. Šlo o poměrně vysokou částku a rodina Höklova byla na nejbliţší dobu ochráněna od nedostatku. Pan profesor Kolda v tomto ohledu vykonal nesmírně významnou, přitom dnes uţ zapomenutou práci. Byl plný pochopení, snad proto, ţe ani jeho celý ţivot nebyl při zdánlivém materiálním dostatku nijak růţový. A zase musíme trpce poznamenat, ţe je škoda, ţe po jeho smrti neběţely věci tak, jak by si to přál. Ta doba však zlu napomáhala. MVDr. Vladimír Geissel Narodil se 19.6.1928 v Nové Pace. Studia ukončil v roce 1952 a promoval v roce 1953. Během studia na Ústavu histologie a embryologie působil jako volontér a od roku 1950 jako asistent a později odborný asistent aţ do roku 1979. Poté byl zaměstnán jako odborný asistent na Katedře hygieny masa, mléka a technologie potravin do roku 1986. V tomto roce přešel zpět na Katedru anatomie, histologie a embryologie, kde působil aţ do doby odchodu do důchodu. Byl spoluautorem učebnice "Veterinární histologie" a pořídil překlad I. dílu knihy "Embryologie ţivočichů" autora G.A. Schmidta z ruštiny. Prof. MVDr. Vlado Uhrin, DrSc. Narodil se 20.9.1929 v Provici okr. Lučenec. Na VŠV v Brně začal studovat v r.1948. Během studia působil krátce na Histologicko-embryologickém ústavu, v tu dobu vedeném J. Koldou, jako demonstrátor a pomocní vědecká síla. Záhy přešel na kliniku chirurgie a ortopedie, kde působil od r.1951 jako asistent, později jako odborný asistent aţ do roku 1962. Prof. Kolda ho zařadil do spolupráce s MVC. V. Komárkem ve výzkumu domácích ptáků. V roce 1961 se habilitoval jako docent veterinární morfologie a odešel na VŠZ do Nitry, kde se stal vedoucím Katedry veterinárních disciplín na zootechnické fakultě. Vrátil se tedy k původnímu zaměření na morfologii. Úspěšně rozvíjel i výzkumnou činnost v oboru mikroskopická anatomie ţíhaných svalů savců a ptáků aţ do r.1969. V období normalizace v r. 1970 byl odvolán z funkce vedoucího katedry a odešel do Výzkumného ústavu ţivočišné výroby, kde se stal později ředitelem a uplatnil své odborné a organizační schopnosti. 75
Prof. MVDr. Zdeněk Věžník, DrSc. Narodil se 10.6.1928 v Brně. Veterinární medicinu začal studovat v r. 1948 a hned o prvních prázdninách se zapojil do projektu „Zdravotní stav lovné zvěře“, řízené z patologického ústavu. Stal se demonstrátorem – volontérem na patologii a v r. 1950 přešel na demonstrátorské místo na histologii. Vyuţil svého výtvarného nadání a umění fotografovat a vykonával práce asistenta včetně výuky v praktikách. Současně se orientoval na spolupráci s praktiky a výzkumnými pracovníky II. porodnicko-gynekologické kliniky lékařské fakulty MU. Po absolutoriu získal místo výzkumného pracovníka pro antropozoonózy v nemocnici u sv. Anny a zaměřoval se na infekce ţen brucelózou, listeriózou a toxoplazmózou. Tím se dostal do těsné spolupráce s profesorem Draţanem a profesorem Přibylem. Po zaloţení Výzkumného ústavu veterinárního lékařství v roce 1956 mu profesor Přibyl nabídl místo na oddělení fyziologie a patologie reprodukce, otevřeném při porodnické klinice veterinární fakulty. Zdeněk Věţník byl jedním z prvních pracovníků výzkumného ústavu a významně se podílel na zařizování laboratoří a počátcích činnosti v medláneckých novostavbách. Tam byl jako významný člen kolektivu ústavu po celý ţivot a do činnosti ústavu je zapojen dosud.Významným rysem jeho činnosti je spolupráce s institucemi pro poruchy reprodukce lékařské fakulty a jiných zdravotnických zařízení, včetně jeho podílu na rozvoji řízené asistované reprodukce na brněnských pracovištích a v naší zemi vůbec. V roce 1961 dosáhl hodnosti kandidáta věd, od roku 1965 byl samostatným vědeckým pracovníkem, v roce 1969 se habilitoval z veterinárního porodnictví a gynekologie, habilitační řízení bylo dokončeno aţ po roce 1989. Doktorátu věd dosáhl v roce 1993 a v roce 1994 byl jmenován profesorem. Pod jeho vedením vznikla Národní referenční laboratoř pro spermatologii a andrologii. Profesor Věţník se také vţdy věnoval veřejné činnosti. V roce 1990 se stal prvním prezidentem Komory veterinárních lékařů ČR a úspěšným předsedou veterinárního odboru ČAZV. Z původní záliby v jezdeckém sportu se postupně vyvinuly funkce spojené s rozvojem a propagací jezdeckého sportu v Brně a v celém státě. Profesor Věţník je autorem a spoluautorem více neţ 550 prací a publikací včetně kniţních. Pedagogicky je činný na Veterinární a farmaceutické univerzitě, Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě a Univerzitě v Pardubicích. Prof. MVDr. Evžen Novotný, děkan veterinární fakulty z let 1954 aţ 1959 a první rektor z let 1969 aţ 1971 po znovunabytí samostatnosti Alma mater opět se jménem Vysoká škola veterinární, přišel v roce 1950 na tehdejší Vysokou školu veterinární jako z praxe vybraný vedoucí histologicko-embryologického ústavu i na přání profesora Koldy, povinnostmi tehdy přetíţeného. Narozen ve Ţďáru nad Sázavou (9.11.1911) v rodině poštovního úředníka , vystudoval gymnázium v Novém Městě na Moravě a Vysokou školu veterinární v Brně ( diplom zvěrolékaře 10.1.1939, doktorát 17.6.1939). K základním 76
disciplínám ho vázalo téma doktorské disertace o vlivu adrenalinu a pituitrinu na morfiovou narkózu u krys na Fyziologickém ústavu profesora Tomáše Vacka. Jinak prošel tvrdou školou praktika v Novém Městě na Moravě (1940-1946) se zkušeností veřejného činovníka, kdyţ byl prvním předsedou městského národního výboru v Novém Městě po osvobození. V letech 1946 aţ 1947 byl hygienikem na praţských ústředních jatkách a další tři roky působil na veterinárním odboru ţivočišného pojištění Čs. pojišťovny v Brně. Tam přišel do styku s vedením brněnské vysoké školy, měl za sebou několik desítek odborných publikací z oborů, v nichţ dosud pracoval. Ústav přebíral od asistenta dr. Vladimíra Plevy, který dokončil studium a činnost na ústavu, zajistil však dr.Novotnému praktika a upevnil jeho vztah k tradici ústavu, profesoru Šulcovi, Vrtišovi a Koldovi. Jan Kolda a Evţen Novotný si vytvořili od počátku pěkný vztah nejen svým společným původem z Vysočiny, ale i vysoce kulturním zaujetím k celému oboru a humanitními názory. Evţenu Novotnému bylo tehdy 38 let, byl si vědom své nevýhody ţe na oboru nepracoval a našel správnou cestu ve zdůraznění pedagogické činnosti profesora Šulce a Vrtiše (oba poslouchal během studia) i anatoma Koldy. Profesor Vrtiš navštěvoval Novotného na ústavu aţ do konce svého ţivota a ţil s pracovištěm jako se svým.Podílel se i na mnoha projektech veterinární výuky a organizace a i tam našli oba mnoho společných zájmů s konkrétními kladnými výsledky pro celou společnost. Prvořadý úkol viděl Novotný v udrţení zájmu mladých posluchačů o histologii jako základu k pochopení normálních i narušených funkcí ţivého organismu. Studentům zdůrazňoval vzájemné souvislosti mezi mikroskopickou strukturou a organogenezí a učil je vyuţívat morfologických oborů v medicínském myšlení. V přednáškách byl nepřekonatelný. Byl výborným řečníkem s jasnou formulací vykládané látky a jeho výklad vţdy zaujal. Dobře slouţila i série jeho učebních textů z histologie i embryologie z let 1951 aţ 1965, které pro studenty připravil. Vynikající byla i první česká učebnice veterinární histologie sepsaná s kolektivem asistentů a vybavená zejména ilustracemi MVDr. R. Hrabáka a mikrofotografiemi asistenta MVDr. J. Holmana. Publikace získala Krajskou cenu A. Klobouka, uvaţovalo se o dalším vydání a případném překladu do němčiny. Stejné úsilí na úseku embryologie, těţící z nerealizovaného skripta podle přednášek profesora Vrtiše a z úspěchu dosavadních textů z organogeneze uţ přišlo do období politických zvratů koncem 60. a počátku 70. let. Politicky rušivý ţivel definitivně narušil kolektiv Novotného pracoviště. Intelektuální kapacity profesora Novotného vyčerpalo jeho velké úsilí o znovunabytí samostatnosti školy, při němţ byl hlavní osobou a právem byl jednohlasně vybrán za prvního rektora nové éry. To uţ byla doba normalizace. Profesor Novotný určitý čas odolával četným úskalím a politickým intrikám. Později se však projevila váţná choroba a v roce 1971 zcela zlomen rezignoval na funkci rektora a odešel do invalidního důchodu. Na školu se uţ nikdy nevrátil. Odešel z Brna, odmítal i zprávy o rozporech na jeho ústavu, o stěhování ústavu z prostorů posvěcených dílem Šulcovým i jeho konečném zrušení. Jeho slova byla : " Uţ toho bylo všeho dost. Já je uţ nechci 77
vidět". To také dodrţel. Do dějin veterinární medicíny naší a její vysoké školy se však navţdy zapsal jako děkan a rektor a na své dílo se mohl dívat s uspokojením. Stálo to však kus lidského zdraví a ţivota. Jeho vztah k profesoru Koldovi byl křišťálový. Nad rakví mu promluvil jako děkan školy, ţák a přítel. Zabránil zničení Koldových koberců s histologickými motivy a podle svých sil s nimi seznámil i odbornou Evropu (Das medizinische Bild, 1961, s. 28-31). Nemenší dílo zde zanechal jako historik vyuţívající právě historii k propagaci oboru. O profesoru Koldovi napsal podařenou ţivotopisnou broţuru (1965). Spolu s řídícím učitelem Leopoldem Mazáčem inicioval v bývalé Koldově vile v Doubravníku zřízení pamětní síně prof. J. Koldy, která se tam zachovala dodnes. Rozvinul Hykešův objev mořického Viléma Zlámala jako organizátora veterinární sluţby v Uhrách a profesora zvěrolékařské školy v Budapešti (1966). V této souvislosti byl jmenován čestným občanem obce Mořice na Hané. Oslavil profesora Přibyla (s E. Kudláčem 1970) a zahájil sérii pamětních desek, připomínajících významné veterinární lékaře široké veřejnosti. Byl to člověk citlivý , miloval hudbu a kulturu vůbec. V mládí byl i vynikající houslista. Hrál na housle před známým houslovým virtuosem a skladatelem Františkem Drdlou a obdivoval zvláště jeho známou "Serenádu", kterou Drdla věnoval z přátelství Janu Kubelíkovi. MVC. Irina Trinklová- Urbánková Přišla ke studiu veterinátrní medicíny po válce jako věkově starší a s pedagogickými zkušenostmi středoškolské profesorky. Jako studentka získala místo asistenta histologicko-embryologického ústavu neboť v jejich kvalitách ji upřednostňovala také znalost ruštinu, kterou upltňovala při překladech odborné literatury pro prof. Koldu. Po sňatku s veterinárním chirurgem odešli do praxe, nepokračovala jiţ ve studiu na VŠV a později údajně vystudovala v Praze zeměděksjé inţenýrství. MVDr. Josef Krček Narodil se 2.4. 1915 v Mělníku a ke studiu veterinární medicíny po válce ho přivedlo uţ jako staršího dřívější zaměstnání za první republiky a za války. Studium ukončil aţ v roce 1953. Jiţ v roce 1951 se stal asistentem histologickoembryologického ústavu. Zde působil do roku 1953. Vyuţíval úspěšně svých schopností kreslíře, malíře a kaligrafa a jeho práce byla ústavu prospěšná a na činnosti ústavu dobře patrná. Dr. Krček odešel na Státní veterinární ústav v Olomouci, pracoval na úseku kontroly krmiv a 26. 6. 1980 předčasně zemřel. MVDr. Věra Kočí-Gaždová Narodila se 18.8.1930 v Myslavě. Studovala na Vysoké škole veterinární v Brně v letech 1950 - 1954. Na Ústav histologie a embryologie nastoupila jako asistentka od 1. února 1953. Vedla praktická cvičení studentů veterinárního 78
lékařství. Díky kreslířské zručnosti se podílela na obrazové části skript histologie a embryologie s ostatními pracovníky ústavu, jehoţ textovou část napsal doc.MVDr. Evţen Novotný. V roce 1955 koncem srpna ukončila svoji činnost na ústavu a odešla se svým manţelem, vojenským veterinářem, chirurgem a bývalým prvním asistentem chirurgické kliniky v letech 1848 - 1955 MVDr. Zdeňkem Kočím do Hranic na Moravě. Zde pracovala jako obvodní veterinární lékařka a později jako ředitelka OVZ. MVDr. Adolf Hloušek, CSc. Narozen 6.1.1928 ve Lhotě (nyní Lísek na Ţďársku). Maturoval v r. 1946 na Obchodní akademii a v roce 1947 na gymnáziu v Brně. Na Vysoké škole veterinární studoval v létech 1947 - 1952 a byl promován v r. 1953. Od ukončení studia pracoval jako odborný asistent na Histologicko-embryologickém ústavu ještě pod vedením prof. Koldy aţ do roku 1955. V tu dobu vedl praktická cvičení a věnoval se vědecko-výzkumné činnosti. Zabýval se studiem struktury kloubů u skotu a prasete a zaváděl techniku fázové kontrastní mikroskopie. Pro zájem o klinickou práci a aplikovanou mikroskopickou anatomii přešel v r. 1956 na chirurgickou kliniku, kde úspěšně působil aţ do r. 1974. V r. 1964 na klinice chirurgie obhájil kandidátskou disertační práci a získal titul kandidáta věd. Ve vědeckém bádání řešil uplatnění plastických hmot jako chirurgicky voperovaných náhrad a zaváděl speciální laboratorní vyšetřovací metody tělních tekutin do klinické diagnostiky, včetně elektrodiagnostky. Zabýval se i rastrovací elektronovou mikroskopií. Od roku 1974 působil na porodnicko-gynekologické klinice do roku 1991 , kdy náhle zemřel. Na této klinice se zabýval studiem reprodukčního cyklu u prasnic a ovlivňováním reprodukce u dojných krav. Dr. Hloušek publikoval několik desítek původních vědeckých a odborných prací a je spoluautorem řady učebních textů z mikroskopické anatomie a chirurgie. Významná byla i jeho spolupráce s Ústřední veterinární nemocnicí v Brně, kde rozvíjel a zaváděl do provozu různé diagnostické laboratorní metody. Doc. MVDr. Jaroslav Holman, CSc. Narodil se 19.4.1932 v Havlíčkově Brodu. Zde studoval na gymnáziu, které ukončil maturitou v roce 1951. Téhoţ roku byl přijat na Vysokou školu veterinární v Brně. Po úspěšném studiu promoval v roce 1956. Jiţ během studií v prvním ročníku se stal demonstrátorem a záhy vědeckou pomocnou silou na Ústavu histologie a embryologie Katedry morfologie Vysoké školy veterinární ještě za vedení prof. Koldy. Během studia se intenzivně věnoval mikrofotografii a stal se v té době vyhledávaným odborníkem, který fotografoval pro potřeby nejen katedry, ale za kterým přicházeli pracovníci školy i jiných institucí se ţádostí o zhotovení mikrofotografických snímků. Rovněţ se podílel kresbami na obrazové části skript. Předmětem jeho diplomové práce byla mikroskopická struktura štětin prasete domácího.
79
Po promoci 15.3.1956 nastoupil na Ústavu histologie a embryologie jako asistent, později jako odborný asistent. Byl přijat do vědecké aspirantury a odborně se zaměřil na histochemii, speciálně na průkaz fosfatáz v různých tkáních. Tyto studie vyústili v obhajobu kandidátské práce.. Nedlouho potom od 1.9.1960 odchází na Vysokou školu zemědělskou, kde vzniká po připojení Vysoké školy veterinární v roce 1952 k Vysoké škole zemědělské samostatný Ústav anatomie a fyziologie, takţe výuka anatomie a histologie studentů zootechniky se přenesla na tento ústav. Dosud se konala na Veterinární fakultě VŠZ. Na Vysoké škole zemědělské vybudoval Dr. Holman histologické oddělení, které plnilo nejen úkoly pedagogické, ale i vědeckovýzkumné. V roce 1962 - 1963 je budováno při Katedře mikrobiologie a imunologie Veterinární fakulty v Brně pracoviště elektronové mikroskopie a k dokončení a dobudování je přizván dr. Holman. Přechází proto zpět na Veterinární fakultu VŠZ. Do úkolu se vrhl s neobyčejným entuziasmem a doslova vlastníma rukama vybudoval v suterénních prostorách budovy patologie zařízení, které bylo srovnatelné s podobnými na lékařských fakultách. Současně s budováním pracoviště zvládal náročné metodiky elektronové mikroskopie především v histologii a v elektronové histochemii. Prováděl i snímky pro virologické účely (např. negativní barvení viru papilomatózy a jeho průkaz v ultratenkých řezech). Jeho elektronogramy byly výborné kvality, neboť kladl na preciznost v práci zvlášť vysoké nároky. Dokud nevzniklo druhé pracoviště elektronové mikroskopie na katedře morfologie, Dr. Holman se podílel na výuce zajišťováním nepovinného předmětu "Elektronová mikroskopie" a demonstracemi metodik elektronové mikroskopie v rámci řádné výuky histologie. Od 1. ledna 1967 získává tato laboratoř statut samostatného pracoviště a organizačně podléhá rektorovi. Docentem se stal Dr. Holman 19. 3. 1969 po řádném habilitačním řízení. V roce 1977 byl zrušen statut samostatnosti tohoto pracoviště, organizačně bylo včleněno do Katedry patologie a parazitologie a Doc. Holman byl převeden z třídy učitelů mezi vědecko-technické pracovníky. Těmito opatřeními byl značně stresován, protoţe nikdy nebyla ohodnocena ani finančně jeho docentura a nebyl zařazen mezi samostatné vědecké pracovníky, kam povahou odbornosti a činnosti patřil. Publikačně byl velmi plodný, protoţe uveřejnil kolem devadesáti vědeckých prací, z nichţ více neţ polovina byla publikována v renomovaných zahraničních časopisech. Předmětem studia se stal trávicí trakt přeţvýkavců, trávicí trakt selat a kuřat v období rané ontogeneze. Výrazně přispěl i k poznání papilomatózy skotu. Významným způsobem se podílel na vydání první české veterinární učebnice histologie a to sepsáním kapitol o pohybovém ústrojí, o trávicí soustavě, o dýchací soustavě a o pohlavní soustavě. Rovněţ pro tuto knihu zhotovil 150 originálních mikrofotografií. Fotograficky se podílel na publikaci Doc. Böhma "Kupujeme maso" a na publikaci Dr. Böhma a Dr. Plevy "Mikroskopie masa a surovin ţivočišného původu. 80
Z vedlejších zájmů je třeba jmenovat akvaristiku, které se věnoval s nemenším úsilím a dařilo se mu díky pochopení biologických zákonitostí rozmnoţovat i vzácné druhy akvarijních ryb. Je třeba říci, ţe kterému problému se doc. Holman věnoval, věnoval se mu naplno s vysokým stupněm odpovědnosti a náročnosti, takţe výsledek jeho činnosti byl vţdy přínosný a vysoké kvality. Do důchodu odešel v roce 1993 a zemřel po těţké nemoci 1. května 2002 ve věku nedoţitých sedmdesáti let. Prof.MVDr.Rudolf Hrabák, CSc. Narodil se 5. října 1932 v Praze. Po maturitě na gymnáziu v Praze - Libni v r. 1952 byl přijat na Vysokou školu veterinární v Brně. Záhy po nástupu se stal volontérem, později demonstrátorem a pomocnou vědeckou silou na histologickoembryologickém ústavu, kde setrval po celou dobu studia. Bylo to v době, kdy se v obou morfologických oborech VŠV v Brně promítal vliv osobnosti prof. Koldy, který vzbuzoval vţdy nadšení a zaujetí pro vědeckou práci a poznání. Promoval v roce 1958. Místo asistenta na ústavu histologie a embryologie v té době nebylo a tak nastoupil jako asistent a později jako odborný asistent na katedru epizootologie. V roce 1972 přešel na Katedru fyziologie hospodářských zvířat jako odborný asistent, kde se stal v r.1979 docentem a v r.1990 profesorem a přednostou Ústavu biologie a zoologie Fakulty veterinární hygieny a ekologie VFU v Brně. V této funkci aktivně působil aţ do roku 2000, kdy ukončil zaměstnanecký poměr a dosud dochází jako emeritní profesor. Na ústavu histologie a embryologie se věnoval v době studií především mikro- a makrofotografii pro účely ústavu a jako zručný kreslíř se podílel na vydání obrazové části učebního textu doc. Novotného, přednosty ústavu. Na ústavě měl v rámci Koldova programu výzkumu kůţe za úkol studovat zimní srst nutrie. Svůj úkol zakončil sepsáním a obhájením disertační práce "Zimní srst nutrie". Po přechodu na katedru epizootologie 1958 začal pracovat na obrazové části první učebnice histologie jako člen autorského kolektivu, který vedl precizní pedagog doc. MVDr. Evţen Novotný. Byl to závazek velký, neboť vytvořil 450 obrazů (pérovek, lavírovaných tuší a akvarelů), z nichţ bylo přibliţně 100 originálů. Kniha vyšla v roce 1966 a byla poctěna „Krajskou cenou Antonína Klobouka" Současně vedle pedagogického úvazku naepizootologii se zabýval studiem brucelózy a virových onemocnění u prasat. Zaměřil se na studium viru moru prasat v buněčných kulturách a biologických účincích atenuovaného viru in vitro a in vivo. Výsledky studia uloţil nejen v publikacích, ale i v kandidátské disertaci "Studium některých biologických vlastností viru moru prasat (kmene PAV - 1), kultivovaného v stabilní linii buněk PK-Č". Tyto studie se staly teoretickým podkladem pro výrobu nové, ekonomicky výhodné vakcíny proti moru prasat a za výsledky v tomto projektu získal se spolupracovníky v roce 1976 Státní cenu. Rovněţ přispěl k poznání infekce virem bovinní papilomatózy na úrovni elektronové mikroskopie. Na katedře fyziologie vyučoval biologii a 81
zoologii. V roce 1974 získal stipendium v USA, kde studoval dynamiku oxytocinázy u gravidních zvířat spektrofotometrickou metodou. Výsledky těchto studií kromě publikací shrnul v habilitační práci "Studium aktivity cystínaminopeptidázy (oxytocinázy) v krevní plasmě gravidních zvířat", Brno 1977, s. 128 - Vysoká škola veterinární. Po roce 1989 se podílel na rozvoji VŠV jako prorektor, v roce 1991 přispěl ke zrodu Fakulty hygieny a ekologie jako její první proděkan. Ještě jako prorektor pro rozvoj univerzity byl v roce 1990 jmenován členem komise pro znovuzřízení Farmaceutické fakulty v Brně při Masarykově univerzitě. Po dlouhých jednáních v komisi, která nevedla k pozitivním výsledkům, přispěl k zaloţení této fakulty v rámci Vysoké školy veterinární. Tato činnost byla oceněna při příleţitosti 10. výročí zaloţení této fakulty udělením medaile. V letech 1991-94 byl proděkanem na Fakultě veterinární hygieny a ekologie a současně i proděkanem na Farmaceutické fakultě. Byl členem řady odborných komisí rektora a děkanů. Velmi často působil jako předseda komisí pro habilitační a profesorská řízení. Působil v Radě vysokých škol (1990 - 1994) a byl členem komisí pro oponentní řízení výzkumných projektů Fondu rozvoje vysokých škol. V zahraničí byl na dlouhodobém studijním pobytu v USA a krátkodobých stáţích v Maďarsku, SSSR, Itálii a Finsku. Dosud má rozsáhlé styky se zahraničím. Věnuje se výzkumu motýlů pomocí fotografie a je uznáván jako determinátor řádu Aphaniptera. Při příleţitosti sedmdesátin uspořádal 5 veřejných samostatných výstav fotografií, které byly kladně hodnoceny odbornou veřejností. Fotografie motýlů se staly základem dvou knih ("Kapesní atlas našich motýlů", SPN a SZN, Praha 1985 a s RNDr. Jiřím Pradáčem "Brouci a motýli ve fotografii" SZN, Praha 1982). Je autorem nebo spoluautorem tří učebních textů, dvou celostátních učebnic a čtyř monografií, z nichţ jedna vyšla v zahraničí ve třinácti vydáních. Je autorem a spoluautorem zhruba 140 publikací a spoluautorem jednoho československého patentu. Jeho zajímavé přednášky z biologie studenti všech tří fakult VFU se zájmem poslouchali, neboť byl učitel, který svým pedagogickým umem dokázal zaujmout. Členství v minulosti: člen vědecké rady VFU Brno, člen vědecké rady FVHE VFU Brno, člen vědecké rady FaF VFU Brno, člen redakční rady časopisu „Acta veterinaria Brno“, člen redakční rady časopisu „Lesnická práce“, člen oborové komise „Veterinární ekotoxikologie“ pro PGS, člen veterinárního odboru ČZA, člen komisí pro obhajoby disertačních prací PGS, člen koordinační skupiny při MŠMT pro zabezpečení spolupráce ČR s mezinárodní vědeckou organizací - Evropskou konferencí pro molekulární biologii (EMBO), předseda pracovní skupiny Akreditační komise České vlády pro veterinární vědy. 82
Členství v současnosti: člen České společnosti entomologické Významné publikace: Hrabák, R. - Kratochvíl, Z.: Das Haarkleid des Gebirgs-Mumeltiers – Marmota marmota (Linnaeus 1759). Zool. listy, 15, 1966: 105-124. Hrabák, R. - Černý, L. - Holman, J. - Vařejka, F.: Electron Microscopical Study of Bovine Papillomatosis Virus in Skin Changes. Acta vet., Brno, 39, 1970: 125-128. Hrabák, R. - Dubanský, V.: Experimental Infection of Pigs with TC Hog Cholera Virus (Strain PAV-1). Acta vet., Brno, 39, 1970: 457-466. Hrabák,R.- Baetz,A. - Bryner J.H.: Cystine Aminopeptidase Activity (Oxytocinase) in Pregnant Guinea Pigs: Normal and Infected with Campylobacter Fetus, Am. J. Vet. Res. 37, 1976: 343 - 344 Hrabák, R. - Baetz,A. - Cyszewski, S.J.: Cystine Aminopeptidase (Oxytocinase) Activity in Plasma and Tissues of Normal and Infected Pregnan Cattle, Am.J.Vet. Res. 37, 1976: 835-836 Hrabák, R. - Povolný, D.: Interesting Butterflies of the Czech Republic, Holarctic Lepidoptera (U.S.A.), 1996, 3 (1): 1-6. Prof. MVDr. Jan Jeřábek, DrSc. Narozen 5.7.1933 v Brně. Studoval v Ţidlochovicích u Brna na gymnáziu a maturoval zde v roce 1952. Téhoţ roku nastoupil do 1. ročníku Veterinární fakulty Vysoké školy zemědělské v Brně. Ve druhém ročníku studia na fakultě započal pracovat na Ústavu histologie a embryologie jako volontér, později jako demonstrátor a nakonec jako pomocná vědecká síla. Na pobyt na ústavu pod vedením prof. Koldy a doc. MVDr. Evţena Novotného rád vzpomíná, neboť jak uvádí, nabyl zde mnoho teoretických poznatků i praktických zkušeností, které mu byly velmi prospěšné v dalším ţivotě. S prof. Koldou přicházel do kontaktu téţ během výuky anatomie jako student. V intencích vědecko-výzkumného zaměření vytýčeném prof. Šulcem a doc. Vrtišem a prosazovaným i prof. Koldou, pracoval na zadaném tématu. Studoval mikroskopickou strukturu kůţe kapra. Poznatky průběţně přednášel na Studentských vědeckých konferencích doma i v zahraničí. Výsledky své práce shrnul v diplomové práci "Příspěvek k histologii koţní škáry kapra obecného (Cyprinus carpio L.)". S dokončením studia v r. 1958 působení na Ústavu histologie a embryologie MVDr. Jan Jeřábek uzavřel a stal se asistentem na Katedře epizootologie. V oboru epizootologie působil jako odborný asistent, po 83
obhájení kandidátské dizertace docent a později, kdyţ obhájil doktorskou práci (DrSc.), profesor aţ do roku 1990. V tomto roce odešel do Dokumentačního centra Státní veterinární správy v Brně. Po celou dobu svého působení na Vysoké škole veterinární v Brně se Prof. Jan Jeřábek, DrSc. zabýval problematikou nakaţlivých chorob. Byla to hlavně brucelóza skotu, mor prasat, Aujezského choroba prasat, parvoviróza a myxomatóza králíků. U řady nákaz se podílel na jejich eradikaci a na vývoji moderních vakcín, které byly s úspěchem pouţívány v terénu při jejich tlumení. Po odchodu z vysoké školy do Dokumentačního centra se věnoval přípravě nové veterinární legislativy podle norem Evropské unie. Nákazová problematika byla jím řešena a publikována v celé řadě vědeckých prací, odborných článcích a přednášena v podobě referátů na kongresech a sympoziích u nás i v zahraničí. Prof. MVDr. Ivan Těšík, DrSc. Narodil se 14.3.1936 ve Vlašimi. Maturoval v roce 1955 na Zemědělské technické škole v Hořicích v Podkrkonoší. V tomtéţ roce započal studovat na Veterinární fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně. Jiţ během studia nastoupil na Ústav histologie a embryologie Veterinární fakulty VŠZ v Brně jako demonstrátor. Zde se kromě fotodokumentace zabýval studiem mikroskopické stavby trávicí trubice kapra obecného (Cyprinus carpio) v pozdní ontogeneze. Výsledky své práce přednášel na studentských vědeckých konferencích a shrnul je ve své diplomové práci, kterou obhájil a promoval v roce 1961. V letech 1964 1969 působil jako odborný asistent a vedoucí oddělení elektronové mikroskopie na Katedře veterinárních disciplín Vysoké školy zemědělské v Praze. V letech 1969 1971 byl vedoucím oddělení pro výzkum karcinomu plic horníků uranových dolů ve Výzkumném ústavu ZÚNZ uranového průmyslu. Od roku 1971 působil na ústavu histologie a embryologie 1. Lékařské fakulty University Karlovy v Praze jako profesor. Dík širokému zájmu o zoologii, především herpetologii, působil zde jako srovnávací histolog a embryolog. Velkou pozornost věnoval srovnávacím studiím dýchacího aparátu obratlovců. Zabýval se ultrastrukturální morfologií výstelky dýchacích cest, věnoval se i studiu přídatných dýchacích orgánů u ryb. Publikoval přibliţně 180 prací (1/4 publikována v zahraničí), 4 monografie a byl spoluautorem deseti vysokoškolských učebnic. Byl členem Vědecké rady 1. LF KU v Praze a zde pracoval aţ do odchodu do důchodu. Profesor MVDr. Ivan Těšík, DrSc. je člověk velmi aktivní, který prošel světem i výzkumem v oblasti ochrany přírody. Byl vedoucím expedičních týmů, které s tímto posláním pracovaly v Bulharsku, Egyptě, Gruzii, na Kubě, v Ugandě, ve Vietnamu a jinde. Za své úspěchy v práci byl oceněn celou řadou vyznamenání (Cena Čs. anatomické společnosti v oboru Věda 1985, Cena rektora UK v roce 1986, Cena presidia ČSAV 1988, Pamětní medaile k 650. Výročí zaloţení UK a další).
84
Zajímá se o cestování, ochranu přírody v tropech a subtropech, fotografování, potápění, akvaristiku, teraristiku a malakologii¨. Je členem redakční rady časopisu Akvarium-terarium a Akva-teraforum. Profesor Těšík s nostalgií vzpomíná na dobu studia, kdy přednášel výsledky své vědecké práce na vědecké konferenci na počest Koldova jubilea ještě za jeho ţivota. Vzpomíná jak s kolegou Holmanem fotografovali nádherná umělecká díla - překrásné ručně vázané nebo leptané tapiserie, které dle Koldových námětů zhotovovala jeho maminka, paní Cecilie Koldová. Bylo to jiţ právě po Koldově mrti.
Disertanti Na obou ústavech oboru morfologie, tj. na ústavu veterinární anatomie vedeném prof. Koldou a na ústavu histologie a embryologie v období po 2. světové válce vedeném prof. Koldou a později jeho ţákem prof. MVDr. Evţenem Novotným, vypomáhali jak při výuce tak i vědecko- výzkumné činnosti četní demonstrátoři, pomocné vědecké síly a volontéři, kteří zde téţ vypracovávali svoji disertaci. Tito obětaví a pilní studenti mnohdy unikli naší pozornosti a pomohly nám je prozradit jen jejich publikace či disertace z archivů knihoven nebo seznamů disertačních prací z oboru morfologie. V časovém sledu to byli následující kolegyně a kolegové: MVDr. Vilém Kuchařnarozen 29.9.1908 v obci Trmice. Studia na Vysoké škole zvěrolékařské ukončil 21. 6. 1927. Disertaci vypracoval pod vedením prof. Koldy na téma "Cévy srdce u prasete". Po její obhajobě promoval 4.2.1933. MVDr. Ludevít Schulhof narozen 6.7. 1909 v Ţilině. Studia na Vysoké škole zvěrolékařské ukončil 25.10.1933 a promoval 9.2.1935. Jeho disertace je na téma "Význam rýhy horních krajáků pro určování stáří koně". MVDr. Jan Děkan narodil se 9.11.1909 v obci Čajkovy. Studia na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně ukončil 4.3.1936 a promoval 20.6.1936. Na Anatomickém ústavu u prof. Koldy studoval strukturu zubů a na toto téma zde obhájil i disertační práci. MVDr. Karel Fuchsa narozen 4.6.1905 v Količíně. Studia na Vysoké škole zvěrolékařské ukončil 9.2.1937 a promoval 16.6.1937. Pod vedením prof. Koldy studoval na Anatomickém ústavu anomálii rozštěpu pysku, čelisti a patra. Studie vyústila v diplomovou práci nazvanou "Cheilogna- thopalatoschisis u vepře". 85
MVDr. Adolf Neuman narozen 21.4.1913 ve Vlašimi. Studia ukončil 31.8.1945 a promoval 27.2.1946. Disertační práci na téma: Svalstvo hrudní končetiny u kozy vypracoval na ústavě pod vedením prof. Koldy. MVDr. Štěpán Podedvorný narozen 29.9.1898 v Hleszczavě v Polsku. Studia na Vysoké škole zvěrolékařské ukončil 21.6.1927. Disertaci vypracoval pod vedením prof. Koldy na téma "Cévy srdce u prasete" a po její obhajobě promoval aţ 11.7.1946. MVDr. František Čípek narozen 10.12.1919 v Crhově. Studia dokončil 20.11.1947 a promoval 15.2.1947. Disertační práci obhájil na téma: Stratum compactum tunicae mucosae ţaludku kočky (Felis domestica). Byl dlouholetým předsedou Spolku veterinárních mediků . Za okupace aktivně bojoval se zbraní v ruce jako příslučník partyzánského hnutí na Boskovicku a Tišnovsku. MVDr. František Mrakič narozen 11.9.1918 ve Vrútkách. Studia započal za války na Veterinární fakultě v chorvatském Zagrebu a dokončil v roce 1946 v Brně. Na Anatomickém ústavu Vysoké školy veterinární v Brně vypracoval a obhájil pod vedením prof. Koldy disertaci na téma "Príspevok k histologii ovčej koţe" a promoval 15.2.1947. Stal se docentem na Vysoké škole veterinární v Košicích. Odtud však odešel do praxe. MVDr. Zdeněk Klíma narozen 8.10.1920 ve Slaném. Studia ukončil 18.3.1947 a promoval 28.6.1947. Na Ústavu histologie a embryologie VŠV v Brně působil v letech 1946-1947 ještě jako student ve funkci asistenta. Disertační práci obhájil na téma: Histologické rozdíly ţaludeční sliznice skotu a prasete. Po promoci působil jako veterinář na okrese Brno-venkov. MVDr. Vítězslav Jahoda narozen 25.2.1915 v Jaroměřicích. Studia ukončil 22.12.1945 a promoval 6.3.1948. Na anatomickém ústavu u prof. Koldy působil jako demonstrátor. V praxi byl činný jako vojenský veterinář. Vedl veterinární ordinaci pro malá zvířata v Brně-Táboře. MVDr. Václav Kupčík narozen 14.9.1919. Ukončil studia 1.4.1947, promoval 28.6.1947. Disertační práci obhájil na téma: Stárnutí páteře skotu. Výsledky se uplatňují při zjišťování stáří poraţených kusů skotu. MVDr. Josef Šamánek 86
narozen 4.5.1894 v Břestu. Studia ukončil 9.7.1945 a promoval 28.6.1947. Disertaci obhájil na téma: Stárnutí páteře u prasete. Zjištěné nálezy lze vyuţít při určování stáří poraţených prasat. MVDr. Miroslav Strážnický narozen 30.5.1913 ve Štěpánovicích. Studia ukončil 17.5.1949 a promoval 21.1.1950. Disertaci obhájil na téma: Stratum compactum tunicae mucosae střeva psa (Canis familiaris). MVDr. Josef Suchý narozen 20.9.1925 v Praze. Nastoupil na studia Na Vysoké škole veterinární v Brně záhy po ukončení II. světové války. V tuto dobu zpracovával na Anatomickém ústavu Vysoké školy veterinární v Brně pod vedením prof. Koldy disertaci na téma "Zkouška pevnosti kůţe v tahu". Po únoru 1948 v letech padesátých byl ze studia z politických důvodů vyloučen. Tuto disertaci nedokončil, znovu nastoupil ke studiu v roce 1952 a promoval aţ v roce 1958. MVDr. Milan Šamánek narozen 11.5.1921 ve Velkých Krškanech. Studia ukončil 17.5.1949 a promoval 21.1.1950. Disertaci obhájil na téma: Stárnutí páteře u koně. Nálezy lze uplatnit při kontrole údajů o stáří koně posouzením nálezů na podélně rozseknutých obratlech jednotlivých čtvrtí. MVDr. Jan Bartoněk narozen 17.4.1923 v Doubravníku. Studia ukončil 24.8.1950 a promoval 24.2.1951. Disertační práci obhájil na téma: Topografie zaţívacích ústrojí v dutině tělní u kura domácího. MVDr. Bohuslav Filip narozen 23.4.1923 v Hruškových Dvorech. Ukončil studia na Vysoké škole veterinární 9.1.1951 a promoval 17.3.1951. Disertaci pod vedením prof. Koldy na téma "Svalstvo křídla a běháku u holuba" zpracoval během studií na Anatomickém ústavu a úspěšně ji obhájil. MVDr. Eduard Krechler narozen 17.3.1926 v Brně. Studia ukončil 5.6.1950, promoval 15.9.1951. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k mikroskopické anatomii chlupu u koně. MVDr. Zdeněk Truhlář narozen 20.10.1926 v Roškopově. Studia ukončil 28.11. 1950 a promoval 17.3.1951. Disertační práci obhájil na téma: Anomálie chrupu u psa. Výsledky jsou publikované v Koldově "Tělovědě psa". 87
MVDr. Josef Hrabica narodil se 16. 12. 1923 ve Vlachovicích u Uherského Brodu. Za studia na Vysoké škole veterinární se stal demostrátorem u prof. Vrtiše od r.1946 a později u prof. Koldy. Studia ukončil v roce 1952 a promoval v roce 1953. Po absolutoriu odešel ihned do praxe do svého rodného kraje. Působil na obvodě a později se stal ředitelem Okresního veterinárního zařízení v Uherském Hradišti. Zemřel 7. 10. 1995. MVDr. Václav Zvonař narodil se 14.1.1921 v Buštině v bývalém Sovětském svazu (na Ukrajině). Během studia v letech 1949 – 1950 působil u prof. Koldy jako demonstrátor. Studia ukončil 21.7.1951 a promoval 28.6.1952. MVDr. Celestin Grieger narozen 21.3.1927 ve Spišské Belé. Studia ukončil 22.9.1952 a promoval 21.2.1953. Disertační práci obhájil na téma: Chlpy zajaca. Stal se docentem hygieny potravin na Vysoké škole veterinární v Košicích. MVDr. Ivan Kontšek narozen 9.9.1929 v Bánském Štiavnici. Studia ukončil 29.5.1952 a promoval 23.12.1953. Disertační práci obhájil na téma: Cievy srdca u hovädzieho dobytka. MVDr. Josef Nejedlý narozen 21.10.1928 v Prunéřově. Studia ukončil 11.7.1952 a promoval 21.2.1953. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k topografii hrudní končetiny koně a skotu. MVDr. Jan Pospíšil narozen 15.6.1927 v Praze. Studia ukončil 23.6.1952, promoval 21.2.1953. Disertační práci obhájil na téma: Srst německých ovčáků. MVDr. Rudolf Rademacher narozen 17.4.1928 v Lišném. Studia ukončil 15.9.1952 a promoval 21.2.1953. Disertační práci obhájil na téma: Topografie krčních ústrojí u skotu. MVDr. Vladimír Roch narozen 25.1.1928 v Perině. Studia ukončil 24.6.1952 a promoval 21.2.1953. Disertační práci obhájil na téma: Zaţívací ústrojí nutrie, samičí a samčí pohlavní orgány a problém ucpávání močové roury sekretem z váčků semenných u samce nutrie.
88
MVDr. Luboš Ondráček narodil se 17.7.1929 v Brně. Studia ukončil 5.8.1953. Na anatomickém ústavu Vysoké školy veterinární v Brně vypracoval pod vedením prof. Koldy disertaci na téma: Topografická anatomie dutiny hrudní a břišní u krysy. Byl promován 12.12.1953. MVDr. Miloš Ondráček narodil se 17.7.1929 v Brně. Ukončil studia na Vysoké škole veterinární 14.8.1953 a byl promován 12.12.1953. Na anatomickém ústavu Vysoké školy veterinární vypracoval pod vedením prof. Koldy disertaci na téma: Příspěvek k anatomii cirkulačního aparátu u krysy. MVDr. Josef Rešeta narozen 4.4.1927 v obci Pečeňady. Studia na Vysoké škole veterinární v Brně ukončil 29.7.1953 a promoval 12.12.1953. Disertaci pod vedením prof. Koldy vypracoval na téma: Elektrický odpor nervov. MVDr. Milan Roubal narozen 18.1.1929 ve Vrůtkách. Studia ukončil 29.7.1953 a promoval 12.12.1953. Disertační práci obhájil na téma: Zimní srst koně. MVDr. Miloš Stehlík narodil se 27.9.1927 v Kněţevsi. Vysokou školu veterinární absolvoval 26.6.1952. Disertaci pod vedením prof. Koldy sepsanou na téma "Hyperplasie ţíňových papil a ţíní na konci ocasu u koní" obhájil a promoval 12.12.1953. MVDr. Vladimír Šmíd narozen 7.1.1929 v Ořechově. Studia ukončil 30.7.1953 a promoval 12.12.1953. Disertační práci obhájil na téma: Zimní srst červenostrakatého skotu. MVDr. Josef Sekera narozen 9.3.1929 v Modrance. Studia Vysoké školy veterinární v Brně ukončil 30.7.1953 a promoval 12.12.1953. Disertaci pod vedením prof. Koldy obhájil na téma: Elekrická vodivosť pri priechode elektrického prúdu z perifernych nervov do okolnych tkaniv. MVDr. Čestmír Novák narozen 11.3.1930 ve Staré Boleslavi. Studia ukončil a promoval 18.10.1954. Na Koldově ústavu působil během studia krátkou dobu jako demonstrátor. Po promoci pracoval v oboru hygiena pogravin. MVDr. Jiří Bischof 89
narozen 6.1.1931 v Červeném Kostelci. Studia ukončil a promoval 22. 10. 1955. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k topografické anatomii dutiny hrudní a plic králíka. MVDr. Jiřina Cejnarová – Bartošová narozena 10.3.1931 v Ohrazenicích. Studia ukončila a promovala na Vysoké škole veterinární 22.10.1955. Disertační práci obhájila na téma: Příspěvek k topografické anatomii srdce králíka. MVDr. Miloslav Fišar narozen dne 29.7.1932 ve Ţďáru u Nové Paky. Studia ukončil a promoval dne 22.10.1955. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k anatomii cirkulačního aparátu u krysy vzhledem k odběru krve. MVDr. Cyril Okénka narozen 29.6.1930 v Kuţelově. Studia ukončil a promoval 22.10.1955. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k anatomii příušní krajiny králíka a krevní zásobení ušního boltce. MVDr. Miroslav Veselský narozen 19.2.1930 v Majdan. Studia ukončil a promoval 22.10.1955. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k topografické anatomii samčího pohlavního ústrojí králíka. MVDr. Vojtěch Vavrouch narozen 19.1.1930 v Chebu. Studia ukončil a promoval 22.9.1956. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k topografické anatomii ventrální krajiny krční u králíka. MVDr. Jaromír Hládek narozen 6. 6. 1933 v Brně . Studoval na Vysoké škole veterinární v Brně v letech 1951-56. Během studia působil na ústavu prof. Koldy jako demonstrátor do roku 1955. Po promoci nastoupil jako iobvodní veterinární lékař a později ředitel OVZ v Nymburce. Zemřel tragickou smrtí 7. 1. 1983. MVDr. Richard Neužil narozen 3.8.1930 v Domaţlicích. Studia ukončil a promoval 22.9.1956. Disertační práci obhájil na téma: Topografie kloubu kolenního u skotu. MVDr. Jan Ševela narozen 19.3.1932 v Chropyni. Studia ukončil 22.9.1956. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek ke struktuře koria u skotu.
90
MVDr. Miroslav Janeček narodil se 26.5.1930 v Praze. Studia ukončil a promoval 22.9.1956. Disertační práci obhájil na téma: Určování stáří zajíců. MVDr. Miroslav Lukeš narozen 23.5.1933 v Plzni. Studia ukončil a promoval 28.3.1958. Disertační práci obhájil na téma: Mazové váčky a šlachové pochvy na autopodiu hrudní končetiny koně. MVDr. Vladimír Dunajský narozen 26.6.1934 v Třešti. Studia ukončil a promoval 26.3.1959. Disertační práci obhájil na téma: Anální ţláza nutrie. Po promoci nastoupil jako odborný asistent na Ústav epizootologie, na kterém se později habilitoval. Dlouhá léta pracoval v zahraničí jako vysokoškolský učitel. MVDr. Jaroslav Jakůbek narozen 14.6.1935 v Ločce. Studia ukončil a promoval 26.3.1959. Disertační práci obhájil na téma: Současný stav poznatků o oplození u hospodářských zvířat. MVDr. Jindřich Neplech narozen 26.8.1927 ve Štarnově. Studia dokončil 26.3.1959. Disertační práci obhájil na téma: Jádra v thalamu domácích savců. MVDr. Ivo Hložinek narozen 27.11.1936 v Brně. Studia ukončil a promoval 25.3.1961. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k anatomii čichového ústrojí psa. MVDr Jiří Jirků narozen 5.2.1935 v Brně. Studia ukončil 25.3. 1961. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k topografické anatomii dutiny hrudní u nutrie. MVDr. Josef Maňák narozen 21.9.1936. Studia dokončil a promoval 25.3.1961. Disertační práci obhájil na téma: Příspěvek k anatomii a histologii vejcovodu domácích hrabavých ptáků. MVDr. Naděžda Těšíková – Šťastná narozena 24.10.1936 v Rojicích. Studia ukončila a promovala 25.3.1961. Disertační práci obhájila na téma: Zimní chlupy kočky domácí. MVDr. Eva Kolbabová
91
narozena 11.4.1939 v Ţelezném Brodě. Studia ukončila promovala 24.3.1962. Disertační práci obhájila na téma: Letní a zimní srst červenostrakatého skotu. MVDr. Miluše Pejhovská narozena 23.3.1938 v Brně. Studia ukončila a promovala 24.3.1962. Disertační práci obhájila na téma: Letní a zimní srst červeného dánského skotu. MVDr. Edeltraut Popelářová narozena 22.11.1938 v Brně. Studia ukončila a promovala 24.3.1962. Disertační práci obhájila na téma: Příspěvek k otázce krvení jaterních laloků u krys. MVDr. Vladimír Steinmetz narozen 16.9.1939 ve Dvoře Králové. Studia ukončil a promoval 24.3.1962. Disertaci obhájil na téma: Srst telat za různých podmínek odchovu. MVDr. Jarmila Porhajmová narozena 24.3.1939 v Brně. Studium ukončila a promovala 23.3. 1963. Disertaci obhájila na téma: Příspěvek ke studiu arteriálního systému dutiny nosní prasete. MVDr. Josef Liška narozen 5.6.1940 ve Střelicích u Brna. Studium ukončil a promoval 23.3.1963. Disertaci obhájil na téma: Počet a velikost mléčných tělísek v mléce skotu. Po odchodu do praxe působil v Aši, osvědčil se jako ředitel OVS a v poslední době byl zvolen senátorem v parlamentu. MVDr. Zdeněk Černošek narodil se 25.1.1936 v Zábřehu n. O. Studium ukončil a promoval 23.3.1963. Disertaci obhájil na téma: Epitel vývodných cest mléčné ţlázy skotu. MVDr. Eduard Dvořák narozen 2.6. 1938 v Praze. Studia ukončil a promoval 21.3.1964. Dizertaci obhájil na téma: Srovnávání fluorescenčních a histochemických metod k průkazu nukleových kyselin (DNA a RNA) v enterocytech duodena králíka (Oryctolagus cuniculus) MVDr. Jan Novotný narozen 8.11.1938 v Lounech. Studia ukončil a promoval 21.3.1964. Dizertaci obhájil na téma: Příspěvek k vývoji dutinového systému mléčné ţlázy skotu. 92
MVDr. - Jaroslav Morávek narozen 19.10.1939 v Opavě. Studia ukončil a promoval 21.3.1964. Dizertaci obhájil na téma: Metodika tinkčního průkazu mitotických figur dělících se enterocytů v Liberkühnových kryptách duodena králíka (Oryctolagus cuniculus) Autoři: Čeněk Červený, Oldřich Štěrba, Rudolf Böhm, Rudolf Hrabák, Jiří Šindlář
93
Slovo závěrem I kdyţ československá veterinární morfologie má poměrně krátký věk (necelých 90 roků) oproti ústavům v tradičních centrech veterinárního vzdělávání (přes 240 roků), můţeme konstatovat, ţe přispěla svým čestným dílem do společné pokladnice vědy i vzdělávacího procesu veterinárních lékařů ve světě, v Evropě a především u nás. Zamýšleli jsme se nad tím a pokusili jsme se, místy i volnější formou, zachytit momenty, jak k tomu došlo a jaký byl praktický dopad konání všech zúčastněných.
Ad maiorem gloriam Universitatis Veterinariae et Pharmaceuticae Brunensis
94
Literatura BŐHM, R. (1965): Index dissertationum Facultatis (Academiae) medicinae veterinariae Brunensis. A. 1945 – 1965. Sborník VŠZ, řada B, 13 (34): 1, 2 ,3. BÖHM, R. a kol. : 75 let Vysokého veterinárního učení v Brně. Brno 1993, 452 pp. BŐHM, R., ŠTĚRBA, O. (1995): The Brno anatomical works on meat cutting and on skin morphology. Acta vet. Brno, 64(1): 9 – 12. ČERVENÝ, Č. (1982): Zájmová a umělecká činnost studentů a učitelů Vysoké školy veterinární v Brně – Hudba a divadlo. Společnost veterinárních lékařů; Ediční středisko Vysoké školy veterinární v Brně; Medicina veterinaria picta, 8, Brno, 72 pp. ČERVENÝ, Č. (1993): 75 let veterinární morfologie na VŠVF (nyní VFU) v Brně. Veterinářství, 43 (6): 202 – 205. ČERVENÝ, Č. (1993): Význam osobnosti profesora Jana Koldy ve veterinární morfologii. Veterinářství, 43 (6): 208 – 209. ČERVENÝ, Č. (1997): Pohled do rané historie zvěrolékařského školství v Rakousku a českých zemích. Veterinářství, 47 (12): 535. ČERVENÝ, Č., KŐNIG. H. E.(1998): Die Bedeutung der Wiener Tierärztlichen Hochschule für die Ausbildung von Veterinärmedizinern. Wien. Tierärztl. Mschr., 85: 224 – 228. DYK, V., KÁBRT, J., ŠINDLÁŘ, J. (1979): Doklady o zrodu a prvním desetiletí Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Společnost veterinárních lékařů, Medicina veterinaria picta, 7: 36 pp. FRANK, A. (2005): Vzpomínka na prof. Koldu. Strojopis, leden 2005, 6 pp. HLAVÁČKOVÁ, L., PETROVICKÝ, P., DYLEVSKÝ, J. (1993): Kapitoly dějin české anatomie. Alberta s.r.o, PRAHA, 80 pp. HRABÁK, R. (edit.): Veterinární a farmaceutická universita Brno. Brno 1998, 64 pp. KOLDA, J. (1952): Běh ţivota a odborná činnost. Strojopis, listopad 1952, 26 pp. KOMÁREK, Vl., ŠTĚRBA, O. (1995): The personality of professor MVDr. Jan Kolda. Acta vet. Brno, 64: 5 – 8. NOVOTNÝ, E. (1961): Histologie v uţitém umění. Sborník VŠZ, řada B, 9(30): spis č. 452. NOVOTNÝ, E. (1966): Jan Kolda (1895 – 1958) the academician. Historia medicinae veterinariae, 5. Ústav veterinární osvěty, Pardubice, 40 pp. NOVOTNÝ, E., BŐHM, R. a spol., (1968): 50 let Vysokého veterinárního učení v Brně. Veterinární fakulta a Sdruţení rodičů a přátel VF v Brně , 424 pp.
95
