BRITSKÁ LITERATURA - JULIAN BARNES 1 Autor
Mgr. Jiří Ondra
Anotace
Představení do češtiny přeložených knih spisovatele J. Barnese, ukázky z děl, práce s texty, interpretace
Očekávaný přínos
Seznámení se s aktuálními jmény britské literatury a klíčovými prozaickými díly. Procvičení čtenářské gramotnosti
Tematická oblast
Světová literatura 2. poloviny 20. století
Téma
Julian Barnes
Předmět
Český jazyk a literatura
Ročník
4.
Obor vzdělávání
Maturitní obory
Stupeň a typ vzdělávání
SOŠ
Název DUM
Š7_S3_08_Britská literatura - Julian Barnes 1
Datum
31. 3. 2013
SOŠ JOSEFA SOUSEDÍKA VSETÍN
ZLÍNSKÝ KRAJ
Julian Barnes 1 Výklad, ukázky, cvičení
2
Flaubertův papoušek (1984) Vypravěč a hlavní postava knihy, lékař, je vášnivým obdivovatelem díla i osobnosti Gustava Flauberta. V románu se mísí osudy vypravěče i životopisná fakta (skutečná i smyšlená) francouzského spisovatele, text je narušován úvahami o procesu literární tvorby, vztahu mezi světem románu a světem skutečným. Dílo lze z hlediska formy označit za experimentální, avšak přesto čtivé a zábavné. 3
Flaubertův papoušek (ukázka č. 1) Nejsem si jist, čemu všemu v historii věřím. Jen bych rád věděl, zda tlouštíci bývali tlustší. A zda šílenci bývali šílenější. V rouenském blázinci měli jednoho jménem Mirabeau. Mezi lékaři i mediky v nemocnici Hotel-Dieu byl oblíben pro svou jedinečnou schopnost: za šálek kávy souložil na pitevním stole s mrtvolami. (Činí z něj ten šálek kávy většího, či naopak menšího blázna?) Jednou se však Mirabeu projevil jako zbabělec – podle Flauberta se zalekl styku s bezhlavou ženou, kterou přivezli od gilotiny. A to mu personál jistě nabízel dva šálky kávy, cukr navíc a možná i stopku koňaku. (Činí z něj ta potřeba tváře, byť neživé, člověka příčetnějšího, nebo naopak šílenějšího?) Dnes není dovoleno užívat slova šílenec. Takové bláznovství. Těch pár psychiatrů, kterých si vážím, své pacienty otevřeně označuje za šílence. Používejme stručná, prostá, výstižná slova. Mrtvý, říkám já, a také umírání a šílenec a cizoložnice. Výrazů zesnul, odebrala se na věčnost nebo odešel nepoužívám („Co to povídáte, že nám odešel? A kam? Do práce, na nákup, nebo snad na poštu?“), a nepoužívám ani spojení duševní porucha, haraší mu, trochu ujetá nebo víte, ono je to takové naše velké děcko. Šílenec, říkám já, cizoložnice. Šílenství, to má ten pravý zvuk. Je to všední slovo, které vyjadřuje, že choroba se může ostavit kdykoli; jako když poštou dostanete balík. Strašné věci bývají všední. Víte, co řekl Nabokov o cizoložství ve své přednášce o Paní Bovaryové? Že je to „nejkonvenčnější způsob, jak se povznést nad konvence“. (…) A pak ty barvy. Když shromažďoval materiál na Paní Bovaryovou, strávil Flaubert celé jedno odpoledne tím, že si prohlížel krajinu skrz barevná sklíčka. Zdalipak viděl to, co dnes vidíme my? Dejme tomu. Ale jak to bylo v následujícím případě? Jednou roku 1853 pozoroval v Trouville západ slunce nad mořem, načež prohlásil, že mu slunce připomíná velké kolo rybízové zavařeniny. To si lze živě představit. Ale měla tehdy normandská zavařenina z červeného rybízu stejnou barvu, jako má dnes? (Nezachovalo se někde pár sklenic, abychom si to mohli ověřit? A jak bychom věděli, že se barva za celá ta léta nezměnila?) Je to jedna z těch věcí, které člověku nedají spát. Rozhodl jsem se, že napíšu svazu potravinářů. Na rozdíl od mých ostatních korespondentů odpověděli okamžitě. Zavařenina z červeného rybízu je jedna z nejprůzračnějších, ujistili mě, a ač ta rouenská nemusela být tak čirá, neboť v roce 1853 se ještě nepoužíval rafinovaný cukr, barvou se od té dnešní téměř nelišila. Konečně je to tedy v pořádku; už nám nic nebrání v klidu si představit západ slunce, jak ho viděl Flaubert. Chápete snad, co tím sleduji. (Co se týče mých dalších otázek – rybízová zavařenina by opravdu mohla vydržet až do dneška, ovšem pokud by sklenice nebyla naprosto vzduchotěsná a přechovávaná v úplně temné, suché a větrané spíži, obsah by s největší pravděpodobností zhnědl.)
(Přeložil Miloš Urban)
4
Otázky k textu 1) Jak lze označit literární dílo, které využívá prvků různých žánrů, mísí realitu s fikcí, dílo, ve kterém autor odkrývá proces tvorby? 2) Jmenujte české spisovatele a jejich díla, kteří ve svých dílech hovoří o samotném psaní a používají tzv. zcizovacích efektů. 3) Kteří domácí spisovatelé (nežijící i současní) překračují hranice žánrů, mísí literární postupy? 4) V první ukázce se hovoří o jazykovém jevu, kterým zmírňujeme/opisujeme nepříjemnou skutečnost. Jak jej nazýváme? Uveďte další příklady. 5
Pohlédnout do slunce (1986) Román filozofujícího britského prozaika, ve kterém se zaměřuje na ženské i mužské prožívání bytí. Matka a syn, dobrodružný i klidný život, manželství, milenecký (žena a žena) vztah i samota, pochybnosti a velké otázky, nadhled člověka v podzimu/zimě jeho existence. Vzpomínání i vize budoucnosti. A samozřejmě smrt a smrtelnost jako stěžejní téma. 6
Pohlédnout do slunce (ukázka č. 2) Ztratila s Rachel kontakt. Přátelství je stejně náchylné vůči duševní únavě jako víra. Ona sama byla jedináček; jedinkrát se vdala, syna, jedináčka, vychovala sama; chvíli žila sama, pak se opět nastěhovala ke svému synovi. Nebyl to zrovna dobrodružný život; ne, mnohem spíš docela obyčejný, i když asi osamělejší, než jak ho tráví druzí. Tuhle osamělost zdědil i Gregory a s věkem se to stupňovalo; vypadalo to, že vedle matky je jeho nejlepším přítelem počítač, člověk-paměť. Sedm divů světa, Jean je navštívila všechny – anebo alespoň navštívila vlastní verzi těchto divů. Vedle těchto sedmi veřejnosti přístupných divů si Jean sestavila vlastní seznam sedmi soukromých divů v životě: 1) Narození. To určitě musí být první. 2) Že člověka někdo miluje. Ano, to určitě patří na druhé místo, i když často si to člověk nepamatuje o nic jasněji než narození. Narodí se do rodičovské lásky – a že tento stav není napořád, to si uvědomí teprve tehdy, když pomine. Takže 3) deziluze. Ano: poprvé, když vás zklame někdo dospělý; když člověk zjistí, že v radosti je obsažena bolest. Je lepší, když to přijde dříve, nebo později? 4) Manželství. Někdo by možná mezi divy světa zařadil sex, ale Jean na to měla jiný názor. 5) Porod. Ano, tohle rozhodně na seznam dát musí, byť ona sama byla tou dobou v bezvědomí. 6) Nabírání moudrosti. Ačkoli i tady platí, že člověk je většinu doby pod anestetiky. 7) Umírání. Ano, i tohle je třeba na seznam dát. Možná to není úplně ten nejsvětlejší bod, ale určitě je to vyvrcholení života. Jak málo z těchto divů si však během života uvědomovala? Je to neobvyklé? Asi ne. Lidé žijí vedle divů svého života, aniž by si to uvědomovali; jsou to venkované žijící nedaleko nějaké úchvatné památky, v níž však sami nevidí víc než možný zdroj kamene. Pyramidy, katedrála v Chartres, Velká čínská zeď, všechny tyto památky se staly venkovanům zdrojem stavebního materiálů, když zrovna bylo potřeba vyspravit chlívek. (Přeložil Ladislav Nagy)
7
Otázky k textu 1) Zkuste navrhnout různé možné významy názvu díla. 2) Zamyslete se nad důvody volby titulu knihy. Jaké možnosti lze zvažovat? 3) V textu se hovoří o sedmi divech. Vyjmenujte ty historické a pokuste se navrhnout váš soukromý seznam podle vzoru z ukázky. 4) V díle se předjímá výskyt fenoménu, který je podobný současnému internetu. Znáte spisovatele (a jejich díla), kteří v próze předpověděli technický pokrok? 8
Historie světa v 10 a ½ kapitolách (1989) Kniha členěná do 11 částí zprostředkovává 11 rozličných příběhů, v nichž se opakovaně proplétají totožné motivy a témata. Dílo je pestré žánrově (dobrodružný příběh, převyprávění biblického mýtu, rozbor pozadí vzniku slavného obrazu, osobitá verze posmrtného světa) i stylově (dopis, záznam soudního sporu, fantastická vize, esej o lásce, komentář k historické události). 9
Historie světa v 10 a ½ kapitolách (ukázka č. 3) Pokud šlo o nás, celá ta věc s plavbou začala, když si nás pozvali, abychom se dostavili v určenou dobu na dané místo. Tehdy jsme se o tom plánu doslechli poprvé. O politickém pozadí jsme nic nevěděli. Boží hněv nad Jeho vlastním výtvorem byl pro nás novinkou: my jsme do toho byli jen volky nevolky zataženi. Nás nešlo nikterak obviňovat (snad nevěříte té historce o hadovi? – to byla jen Adamova černá propaganda), a přesto pro nás byly důsledky stejně kruté: každý druh vyhlazený až na jediný pár samce se samicí, který byl vyslaný na rozbouřené vody pod dohledem starého gaunera s návykem na alkohol, jemuž táhlo už na sedmé století života. Takže se to rozneslo, ale příznačné bylo, že nám neřekli pravdu. Vy jste si představovali, že v blízkosti Noemova paláce (kdepak, nebyl to žádný chuďas, ten Noe) přebýval příhodný vzorek každého druhu na zeměkouli? Ale, ale. Kdepak, museli to rozhlásit a potom z párů, které se představily, vybrat ten nejlepší. Jelikož nechtěli vyvolat všeobecnou paniku, oznámili soutěž pro dvojice – něco jako soutěž o královnu krásy plus mozkový trust plus klub důchodců – a řekli soutěžícím, aby se v určitý měsíc dostavili k Noemově bráně. Dokážete si představit ty problémy. Za prvé, ne každý má soutěživou povahu, takže se zřejmě zjevili jen ti nejchamtivější. Zvířatům, která nebylo dost chytrá na to, aby četla mezi řádky, připadalo, že prostě nepotřebují vyhrát luxusní zájezd lodí pro dvě osoby, veškeré výlohy hrazeny, děkujeme pěkně. Noe se svým štábem také nepamatoval na to, že některé druhy v daném ročním období hibernují, neřkuli na ještě zjevnější skutečnost, že některá zvířata se pohybují pomaleji než ostatní. Například tu byl jeden obzvláště pohodářský lenochod – nádherné stvoření, to mohu osobně potvrdit – který sotva dolezl k úpatí svého stromu, než ho smetl mohutný příval Boží pomsty. Jak tomu říkáte – přirozená selekce? Já bych to nazval profesionální nekompetentnost. Upřímně řečeno, v přípravách byl bordel. Noe se opozdil se stavbou Arch (věci nepomohlo, když si řemeslníci uvědomili, že na lodích není dost kójí na to, aby tam přibrali i je), což mělo za následek, že se výběru zvířat nevěnovala dostatečná pozornost. Kývlo se hned na první přijatelný pár – a tak to probíhalo se vším: určitě se nestihlo víc než ta nejzběžnější prohlídka rodokmenu. A samozřejmě, ačkoli tvrdili, že vezmou od každého druhu dva, když došlo na lámání chleba... Někteří tvorové prostě nebyli na plavbě vítáni. To byl náš případ, a proto jsme museli jet načerno. A mnoha zvířatům, která měla naprosto bezvadný legální důkaz o samostatnosti svého druhu, byla jejich žádost zamítnuta. Ne, od vás už dva máme, bylo jim řečeno. No, copak sejde na nějakých kroužcích kolem ocasu navíc nebo na těch štětinatých chomáčcích podél páteře? My vás už máme. Pardon.
(Přeložila Eva Klimentová)
10
Otázky k textu 1) Kdo je vypravěčem tohoto úryvku? Jak se nazývá literární žánr, který využívá tyto postavy? 2) Jaké události se vyprávění týká? 3) Ve kterých bodech se s původním příběhem stýká a v čem se rozchází? 4) Nalezněte (např. ve slovníku cizích slov) výraz BLASFEMIE a okomentujte tuto ukázku s ohledem na význam termínu. 11
Jak to vlastně bylo? (1991) Příběh o vzájemných vztazích tří přátel (jedna žena a dva muži), vyprávěný střídavě každým z nich. V díle jsou stejné situace postupně nahlíženy optikou všech zúčastněných. Tímto způsobem vychází najevo subjektivita podání událostí (viz titul díla), možnost, že vše se mohlo odehrát i jinak, tradiční skepse nad nemožností dosáhnout objektivního poznání. 12
Jak to vlastně bylo? (ukázka č. 4) Oliver. Takže se stalo tohle. Zazvonil jsem, květiny drže oběma nataženýma rukama. Nechtěl jsem vypadat jako nějaký poslíček. Byl jsem raději prostým, křehkým prosebníkem, kterému asistuje pouze bohyně Flóra. Gillian otevřela dveře. A bylo to. Bylo to. „Miluji tě,“ řekl jsem. Dívala se na mne a oceán jejích klidných očí se poplašeně rozvlnil. Abych ji uklidnil, podal jsem jí svůj buket a tiše opakoval: „Miluji tě.“ Potom jsem odešel. Dokázal jsem to! Dokázal jsem to! Jsem štěstím celý bez sebe. Raduji se, bojím se, děsím se, jsem z toho úplně vedle. Kurevsky vedle. Gillian. Takže jsem šla dolů trochu podrážděná, a co nespatřím? Obrovskou kytici modrých a bílých květin v celofánu. „Stuart!“ pomyslela jsem si – chci říct, že jsem si myslela, že je posílá Stuart. A když jsem spatřila, že je drží Oliver, stále jsem ještě věřila, že to je to nejpravděpodobnější vysvětlení – Stuart poslal Olivera s květinami. „Olivere!“ řekla jsem. „To je ale překvapení. Pojď dál.“ Ale on tam jen stál a snažil se cosi říct. Byl bledý jako stěna a jeho napřažené ruce byly úplně strnulé. Jeho rty se pohnuly a vyšel z nich nějaký zvuk, ale nedával žádný smysl. Bylo to jako ve filmu, když někdo dostane infarkt – mumlá cosi, co se mu zdá velice důležité, ale nikdo mu nerozumí. Dívala jsem se na Olivera, který vypadal opravdu vynervovaně. Ty kytky mu zmáčely kalhoty, jeho tvář byla děsivě bezbarvá, třásl se a zdálo se, že když se pokouší mluvit, lepí se mu rty. Pomyslela jsem si, že by mu mohlo pomoci, kdybych si od něj vzala ty květiny, takže jsem se natáhla a opatrně je zvedla, držíc je koncem stonků od sebe. Byl to jen instinkt, protože jsem na sobě měla své pracovní šaty a trocha vody by mi nemohla nijak uškodit. „Olivere,“ řekla jsem. „Co je? Nechceš jít dál?“ Stál tam dál s nataženýma rukama jako nějaký servírovací robot, kterému sebrali jeho podnos. Náhle a velmi nahlas řekl: „Miluji tě.“ Gillian o Stuartovi. Vyprávěl mi, že cestou na stanici potkal Olivera v květinářství za rohem. Říkal, že Oliver byl totálně vyveden z míry, čemuž se nebylo možno divit, protože kupoval květiny, aby se usmířil s dívkou, se kterou chtěl minulou noc spát, ale nemohl. Navíc to byla ta Španělka, která byla příčinou jeho propuštění ze Shakespeare School. Vypadá to, že ji její otec vyhodil a ona teď bydlí nedaleko od nás. Pozvala ho včera večer k sobě, ale nedopadlo to vůbec tak, jak si představoval. Tohle, říkal Stuart, mu vyprávěl Oliver.
(Pozn. Tučně výrazněné pasáže nejsou citací z knihy) (Přeložil Zdeněk Böhm)
13
Otázky k textu 1) Který český autor ve svých dílech (jmenujte) vyjadřoval obdobnou skepsi nad možností dospět vyprávěním k pravdě? 2) Jsou výpovědi jednotlivých postav v ukázce odlišeny i slohově? Pokud ano, dokažte prací s textem.
14
Zdroje Literatura: Ukázka č. 1) BARNES, Julian. Flaubertův papoušek. Praha: Mladá fronta, 1996. Str. 112-115. ISBN 80-204-0565-8. Ukázka č. 2) BARNES, Julian. Pohlédnout do slunce. Praha: Mladá fronta, 2010. Str. 231-232. ISBN 978-80-204-046-6 Ukázka č. 3) BARNES, Julian. Historie světa v 10 ½ kapitolách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994. Strana 9-11. ISBN 80-7106-093-3. Ukázka č. 4) BARNES, Julian. Jak to vlastně bylo? Praha: Volvox Globator, 1999. Str. 76-80. ISBN 80-7207-271-4.
Autorem materiálu a všech jeho částí, není-li uvedeno jinak, je Jiří Ondra 15
