BRITÁNIE 20. STOLETÍ: ZTRÁTA MOCI

Masa rykova un iverz it a Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Evropská hospodářská, správní a kulturní studia

BRITÁNIE 20. STOLETÍ: ZTRÁTA MOCI Britain in the 20th Century: Loss of Power Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Lidia Kyzlinková, CSc., M.Litt.

Autor: Vlastimil HOLAS

Brno, květen 2008 1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Británie 20. století: Ztráta moci vypracoval samostatně pod vedením PhDr. Lidia Kyzlinková, CSc., M.Litt. a uvedl v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU.

V Brně dne 20.5.2006 ____________________________ vlastnoruční podpis autora

2

Jméno a příjmení autora:

Vlastimil Holas

Název bakalářské práce:

Británie 20. století: Ztráta moci

Název v angličtině:

Britain in the 20th Century: Loss of Power

Katedra:

Ekonomie

Vedoucí bakalářské práce:

PhDr. Lidia Kyzlinková, CSc., M.Litt.

Rok obhajoby:

2008

Anotace: Cílem práce je popis postupného úpadku mocenského postavení Britské říše a nalezení základních příčin, které k němu přispěly. Práce se zaměřuje především na dvě období. Konec 19. století, kdy se objevily nové velmoci a na první světovou válku, která definitivně vrátila Velkou Británii z jejího čelního mocenského postavení na úroveň ostatních mocností.

Annotation: The aim of this bachelor work is the description loss power of British empire and finding basic reasons of this problem. The work deals with mainly two period. With the end of 19. century,when new Great powers were appeared and with first world war, when British empire lost definitely his great power.

Klíčová slova: Británie, impérium, kolonialismus, hegemonie, dominium, Společenství národů, válka, moc.

Key words: Britain, empire, colonialism, hegemony, dominium, Commonwealth, war, power.

3

OBSAH

ÚVOD ........................................................................................................................................ 5 1.

SLÁVA IMPÉRIA ............................................................................................................. 8 1.1 Počátky impéria ................................................................................................................ 9 1.2 Století převahy ................................................................................................................ 10 1.3 Divoký přelom století ..................................................................................................... 11 1.4 Jihoafrická válka ............................................................................................................. 13

2.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA ........................................................................................... 19 2.1 Začátek války .................................................................................................................. 19 2.2 Námořní boje .................................................................................................................. 20 2.3 Pozemní boje .................................................................................................................. 23 2.4 Výsledky ......................................................................................................................... 26

3.

MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ ............................................................................................. 28 3.1 Poválečný vývoj ............................................................................................................. 28 3.2 Společenství národů ........................................................................................................ 30 3.3 Irsko ................................................................................................................................ 31

ZÁVĚR..................................................................................................................................... 34 BIBLIOGRAFIE ...................................................................................................................... 38

4

ÚVOD Jako téma své bakalářské práce jsem si vybral Británie 20. století: Ztráta moci. Cílem mé práce je popis postupného úpadku mocenského postavení Britské říše a nalezení základních příčin, které k němu přispěly. Při tom se zaměřuji především na dvě období, které v tomto procesu byly rozhodující – konec 19. století, kdy se na obzoru objevily nové velmoci a na první světovou válku, která definitivně vrátila Británii z jejího čelního mocenského postavení na úroveň ostatních mocností. Britské impérium se stalo největší říší všech dob. Podrobilo si přibližně jednu čtvrtinu světové populace, zabíralo zhruba stejně velký díl souše a ovládlo téměř všechny oceány. Období, kdy byla Británie považována za první světovou velmoc, trvalo asi sto let a byla to éra hegemonie tzv. Britské říše. Tento známý název byl však použit daleko dříve a to už ve 14. století za panování Richarda II., který takto označil své panství, aby vyzvedl jeho rovnocenný význam ke Svaté říši římské.1

Přesné časové vymezení této éry je stále

předmětem historických diskusí. Začátek podrobného výzkumu směřuji již do devadesátých let 19. století a to z toho důvodu, že v tomto období se formovala světová politická scéna, jejíž základní rozložení přetrvalo až do konce druhé světové války. Na konci 19. století navíc Británie kontrolovala rozsáhlé oblasti Afriky i Asie, jako dominia ovládala Kanadu a Austrálii. Patřila k průmyslově nejrozvinutějším zemím na světě, byla nejdůležitějším článkem světového obchodu - libra byla světovou univerzální měnou a britské bankovní domy poskytovaly půjčky po celé zeměkouli. Britskému loďstvu velikostí nemohl nikdo konkurovat a tak kontrolovalo většinu oceánů. První léta nového století však naznačila, že se nad Britským impériem stahují mračna a jeho hegemonie nebude mít ve 20. století dlouhého trvání. Už v roce 1880 ztratila Británie čelní postavení v průmyslové výrobě, když ji předstihly Spojené státy a v roce 1900 dokonce klesla až na třetí místo za dravým Německem.2 V roce 1899 začala v jižní Africe válka s Búry, která ukázala, že britská armáda není zrovna na nejlepší úrovni a v koloniích se začalo postupně rodit nacionalistické hnutí, které bylo zvlášť výrazné ve vždy odbojném Irsku. V roce 1905 o sobě v Asii dalo vědět do té doby nevýrazné Japonsko, když válečně pokořilo 1

César, J.: Str. 7.

2

Stamberger, W.: Str. 91.

5

carské Rusko, což podpořilo nacionalistické hnutí v koloniích a naznačilo, že se v této části světa rodí nový hegemon. V oblasti obchodu začaly být britské firmy vytlačovány dravějšími společnostmi z Německa a Spojených států. Neskrývané ambice německé vojenské mašinérie o vyrovnání poměru sil na moři, dávali tušit budoucí střet i v této do té doby výsostné sféře Británie. Chronologicky pak dále budu pokračovat první světovou válkou a meziválečným období, kterým podrobné zkoumání zakončím. Další vývoj je pro Británii sice důležitý v otázce rozpadu jejího impéria, ale není už stěžejní z hlediska ztráty její moci. Tyto dva pojmy – rozpad a ztráta moci – je potřeba chápat odděleně. Svoji moc Británie ztratila už dávno před rozpadem svého koloniálního panství. Od začátku druhé světové války neměla Británie, vlivem úplné ztráty moci, prakticky žádný výraznější vliv na světové dění, a proto se už dalším vývojem nezabývám. Bakalářskou práci jsem rozdělil na čtyři kapitoly. První nejdříve stručně mapuje cestu Británie k pozici světového hegemona od počátku evropské civilizace až do 19. století. Nejdůležitější v této části bude popis závěrečné etapy od napoleonských válek do začátku osmdesátých let. Dále se bude věnovat rozmachu Britského impéria a významným událostem přelomu 19. a 20. století. V těchto desetiletích se utvářela mezinárodně politická situace, která výrazně ovlivnila vývoj v celé první polovině 20. století. Druhá kapitola se zabývá velmi kritickým obdobím pro Britské impérium – první světovou válkou. Základem nebudou všeobecně známé boje ze západní fronty, ale spíše vedlejší operace, které sehrály důležitou roli v dalším oslabování britské moci. Závěrečná kapitola se věnuje diskusi o době mezi dvěma světovými válkami, tedy poslednímu období, kdy Británie vystupovala jako světová velmoc. Zmíněna bude též problematika Irska, první britské kolonie a Společenství národů, kterým zajistila Británie svým dominiím stejný statut jako mateřské zemi. Velmi problematické je geografické vymezení práce, protože se bude dotýkat dění téměř na všech kontinentech. Jen shrnutí všech území, která Británie přímo ovládala, by bylo značně zdlouhavé. Navíc by bylo třeba zařadit i oblasti, kde její vliv pramenil z převahy v oblasti obchodu. Proto zde uvedu pouze oficiální geografický název státu – Spojené království Velké Británie a Severního Irska. V práci používám zkrácený název Británie, který se týká všech čtyř historických zemí Anglie, Skotska, Walesu i Irska (od roku 1921 jen Severního Irska). Je třeba si uvědomit, že na vytvoření Britského impéria, ale i na jeho rozpadu, se podílely všechny výše jmenované národy Spojeného království.

6

7

1. SLÁVA IMPÉRIA V dějinách velice často platilo, že období rozkvětu nebo blahobytu velkých říší bylo spojeno s panováním jednoho nebo dvou schopných vládců, po jejichž smrti nastalo období úpadku či úplného zániku. Případ Británie zdánlivě není výjimkou. Vrchol Britského impéria nesporně nastal za panování královny Viktorie (1837 – 1901). Zvláštní je na tom však to, že tato žena byla a je pouze symbolem hegemonie Britské říše v 19. století, protože v systému parlamentní demokracie měla na fungování státu minimální vliv. Proto je s podivem, jak datování jejího panování přesně vystihuje vrcholnou fázi Britského impéria. Při vymezování moci Britského impéria vidí mnoho lidí pouze počet kolonií a množství území, která Británie kontrolovala. To je však chybný přístup. Do Britského impéria sice můžeme zahrnout rozsáhlé oblasti pouští v Austrálii, v Egyptě nebo v jihozápadní Africe, ale ty byly z praktického hlediska naprosto bezcenné. Stejně bezvýznamné byly rozlehlé zalesněné oblasti Kanady nebo Afriky, jejichž bohatství pro jejich odlehlost nemohlo být nikdy využito. Pokud tedy budeme hovořit o moci Britského impéria z hlediska území, pak jeho síla spočívala především ve strategickém rozmístění kontrolovaných oblastí. Například díky malým državám jako Gibraltar, Malta, Kypr a Jonské ostrovy mělo pod kontrolou celé Středozemní moře. Jamajka nebo Britské návětrné ostrovy zajišťovaly převahu impéria v Karibské oblasti. Základny na Seychelách, Mauritiu, Singapuru nebo Hongkongu zase ovládaly Indický oceán. Tyto a mnoho dalších námořních základen po celém světě umožňovaly Británii po dlouhou dobu vojensky i obchodně kontrolovat většinu světových moří a oceánů a tím získávat stále nové oblasti. Námořní vojenská moc se úzce pojí s obchodním pronikáním britského kapitálu na obsazená území. A právě ovládnutí světového obchodu bylo základem britské hegemonie. Z obchodování plynulo nezměrné bohatství, které sloužilo k dalšímu rozšiřování Britského impéria. Britské obchodní impérium tak bylo ještě větší než formálně kontrolovaná území. Když například Spojené státy americké vyhlásily v roce 1823 tzv. Monroeovu doktrínu, zaměřila se Británie pouze na obchodní pronikání do Jižní Ameriky a záhy její velkou část pomocí kapitálu ovládla. Takto získané sféry vlivu byly o to cennější, že je nebylo potřeba udržovat pomocí nákladné armády a složitého byrokratického kapitálu. Prosazování volného obchodu ve světě ve druhé polovině 19. století se stalo mnohokrát daleko účinnějším prostředkem britské expanze než využívání vojenských

8

prostředků. Je třeba si ale uvědomit, že vojenská a obchodní sféra musely být v Britské říši úzce provázány a obě strany z toho výrazně těžily.

1.1 Počátky impéria Cesta Británie k pozici světového hegemona byla značně zdlouhavá a spletitá. Přední evropské mocnosti začaly s pronikáním do zámořských území mnohem dříve. Nejlépe si zpočátku vedlo Španělsko a Portugalsko, následovala Francie a Nizozemí, a až po nich se začala teprve prosazovat Británie. Na začátku 17. století ze soupeření vypadly Španělsko a Portugalsko a boj se zúžil především na Británii a Nizozemí. V druhé polovině 17. století mezi nimi došlo ke třem námořním válkám, které sice skončily nerozhodně, ale Britům se podařilo zastavit do té doby suverénní rozvoj holandského námořního obchodu, a tak Británie nastartovala vlastní etapu kontroly světových moří a oceánů. První britské koloniální snahy se zaměřovaly především na Severní Ameriku, kde angličtí dobrodruzi doufali v nalezení stejného bohatství jako Španělé v Jižní a Střední Americe. Přestože se jejich očekávání nenaplnilo, vytvořili zde dobře fungující kolonii, ze které metropole úspěšně těžila. Severoamerické osady tvořily tzv. první impérium3, které skončilo uznáním nezávislosti těchto osad v roce 1783. Po tomto neúspěchu ztratila na určitou dobu britská veřejnost o koloniální výboje zájem. Už dříve, v průběhu sedmileté války (1756 – 1763), se Britové definitivně na úkor Francie zachytili v Indii a začali zde systematicky upevňovat svoje panství. Indie se pak stala centrem druhého impéria a jedním z pilířů celé Britské říše. Marc Ferro ve své knize uvádí, že do této doby bylo impérium malé, relativně homogenní, velice anglické, protestantské a zaměřené na obchod. Nebylo nákladné a bylo naopak lehce ovladatelné a nemělo velký vliv na život v samotné Británii. Náhle se ale stalo přítěží, především vojenskou, a hlavně se přestalo slučovat se zásadami anglických svobod. Když se ostrovní obyvatelstvo s těmito změnami vyrovnalo a akceptovalo je, byl připraven základ pro další expanzi.4

3

César, J.: Str. 7.

4

Ferro, M.: Str. 25.

9

1.2 Století převahy Kořeny další úspěšné zahraniční expanze lze hledat v období Francouzské revoluce a v napoleonských válkách, ze kterých Británie vyšla jako jedna z vítězných mocností. Británie v tomto konfliktu potvrdila roli nejsilnější námořní mocnosti, když v roce 1805 porazil admirál Horatio Nelson v bitvě u Trafalgaru francouzskou a španělskou flotilu. To jí umožnilo obsadit většinu francouzských a holandských zámořských držav. V roce 1815 sice Británie vrátila Francii a Holandsku část jejich kolonií nazpět, přesto jí po diplomatických jednáních zůstala území, která měla v budoucnu tvořit základní kostru impéria. Důležité bylo definitivní získání rozhodujícího vlivu v Kanadě a v Indii. Mys Dobré naděje, který byl dobyt v roce 1796, udrželi diplomaté jako důležitou námořní základnu na cestě do Indie. Gibraltar, Malta a Jonské ostrovy ovládaly Středozemní moře. V Tichém oceánu byla již v roce 1738 založena trestanecká kolonie v Austrálii.5 Situace, která se utvořila po napoleonských válkách, byla pro Británii velmi výhodná. Jednotlivé státy se hlídaly navzájem, Německo a Itálie byly stále roztříštěné, Francie se jen pomalu vzpamatovávala z porážky a celou kontinentální Evropou v první polovině 19. století obcházelo strašidlo revolucí. Za tohoto stavu se britská zahraniční politika začala opírat o dva základní pilíře, kterými se snažila řídit celé 19. století. Jednalo se o politiku skvělé izolace tzv. splendid izolation a politiku rovnováhy sil v Evropě. Princip „skvělé izolace“, jak uvádí ve své knize Jaroslav César se v podstatě zakládal na požadavku, aby si byla Británie schopna udržet vlastními silami bez cizí pomoci absolutní převahu na světových mořích, ovládat a úspěšně hájit své zámořské državy a i dále pokračovat v koloniální expanzi. Plnit tyto úkoly bylo ovšem možné jen za předpokladu, že Británie nebude vázána evropskými otázkami a konflikty. K tomu potřebovala stabilizaci poměrů v Evropě založenou na rovnováze sil mezi hlavními mocnostmi, k nimž patřily do konce šedesátých let zejména Francie, Rakousko a Rusko.6 Tyto strategie umožnily Británii uskutečnit během 19. století intenzivní expanzivní politiku, díky níž vznikla nejrozsáhlejší říše světových dějin. V roce 1909 byla celková rozloha impéria 12,7 milionu čtverečních mil, zabíralo tedy 25 procent zemské souše. Britské 5

Maurois, A.: Str. 408.

6

César, J.: Str. 25.

10

impérium bylo tak třikrát větší než impérium francouzské, desetkrát větší než německé. Ovládalo zhruba stejný podíl světového obyvatelstva. Celkem 444 milionů lidí žilo pod nějakou formou britské vlády. Britská říše se stala světovým bankéřem, do roku 1914 dosáhla hrubá nominální hodnota britského kapitálu investovaného v cizině 3,8 miliardy liber, což představovalo podíl mezi dvěma pětinami a jednou polovinou veškerých cizích aktiv.7 Mezinárodní stabilita, tak výhodná pro Británii, byla nenávratně ztracena mezi léty 1866 -1870, kdy Prusko vojensky pokořilo habsburskou monarchii a následně i Francii. Německo jako nově vzniklý stát se záhy začalo ohlížet po vlastních koloniích a Francie v Evropě omezovaná Německem si chtěla kompenzovat svoje mocenské ambice jinde ve světě. Mezi mocnosti se zároveň chystaly proniknout i další státy, Spojené státy a Japonsko. Británie tak musela čelit v zápase o nové kolonie hned několika novým protivníkům najednou, což pro ni bylo v 19. století něco zcela neznámého. Politika „skvělé izolace“, kdy Británie nevstupovala do žádných dlouhodobých spojeneckých svazků, se ukazovala stále zřetelněji jako neudržitelná. Do začátku devadesátých let se v Evropě utvořily dva silné mocenské bloky a Británii nezbývalo, než se k jednomu táboru přidat. Trojspolek vznikl v roce 1882 a francouzskoruské spojenectví bylo zpečetěno v roce 1891.

1.3 Divoký přelom století Během devadesátých let 19. století musela Británie řešit zcela nový diplomatický problém: ke kterému mocenskému bloku se připojit. Zůstat na světovém politickém poli osamocena si už déle nemohla dovolit. Pro Británii to byla hořká pilulka. O její nechuti a složitosti rozhodování svědčí i to, že konečné stanovisko padlo téměř po dvaceti letech, v roce 1907. Británie v tomto období musela rozlišit, zdali jsou pro ni nebezpečnější staří nepřátelé – historický nepřítel Francie a asijský rival Rusko - nebo nové dravé státy Německo a Itálie spolu s Rakousko-Uherskem. Britští politikové správně usoudili, že se v budoucnu mají bát především militantního Německa, které se za každou cenu snažilo svoji moc rozšiřovat. S Francií a Ruskem sice po celé 19. století Británie ve světě neustále soupeřila, ale postupem času se vytvořily určité sféry vlivu a přesně dané nebo předvídatelné oblasti střetů, takže

7

Ferguson, N.: 2007, str. 264-265.

11

možné konflikty byly snáze řešitelné. Důležité bylo také to, že Rusko a Francie, na rozdíl od Německa, už svoje impéria měly. Zpočátku měla ovšem Británie blíže k Německu, zejména díky špatným vztahům s Ruskem. Část britské politické reprezentace kolem ministra pro kolonie Josepha Chamberlaina aktivně prosazovala po celá devadesátá léta 19. století spojenectví s Německem. Pohled Británie na rusko-francouzské spojenectví byl dvojí, jednak tuto dohodu Britové vnímali jako protiváhu Trojspolku, na druhou stranu ale spojená rusko-francouzská válečná flotila narušovala koncepci o velikosti britské flotily (britské loďstvo má být větší než spojené flotily států na druhém a třetím místě). Příklon k Rusku nebyl tehdy možný, poněvadž Rusko se jevilo jako úhlavní britský koloniální nepřítel, který svým zájmem o Afganistan budil v britské veřejnosti dojem, že může ohrozit perlu impéria Indii. Navíc se obě mocnosti ještě střetávaly v Číně v boji o kontrolu trati z Mandžuska do Pekingu.8 Jak popisuje Jaroslav César, protiruské antipatie však začaly v průběhu let ochabovat a postupně vznikalo přesvědčení, že Rusko není tak silným protivníkem, aby mohlo ohrozit britské zájmy. Proces přeorientace veřejného mínění byl sice velmi dlouhý a pomalý, ale postupně se v průběhu devadesátých let začaly projevovat jeho výsledky.9 Ani vztahy s Francií nebyly na nejlepší úrovni. Od Krymské války, kdy oba státy jako spojenci pokořily Rusko, se jejich vztah vyznačoval především soupeřením. Sféry zájmu se střetávaly hlavně v Asii a Africe. V Asii to bylo jednak v Siamu, kde již delší dobu působili britští obchodníci a kam začali z Indočíny postupně vojensky pronikat Francouzi, a jednak v Číně, kde obě velmoci obhajovaly svoje obchodní zájmy.10 Ani jeden z těchto sporů však nenabyl vážnějšího charakteru. V Africe nastala na konci devadesátých let 19. století daleko zostřenější situace. Předmětem zájmu obou stran byl Súdán. Britové si od jeho obsazení slibovali propojení celé Afriky z Káhiry až do Kapska, Francouzi zase spojení svých západoafrických držav s východoafrickým pobřežím. Britská vláda postupovala razantněji a výprava pod vedením lorda Kitchenera porazila v září 1898 místní mahdíovce ve velké bitvě u Ummdurmánu.11 V době, kdy se britská výprava už blížila k Chartúmu, vytáhl do Súdánu z druhé strany, z Francouzského Konga, francouzský vojenský oddíl pod vedením kapitána Marchanda. Francouzi dorazili k Nilu a vztyčili svou vlajku na egyptské pevnůstce Fašoda. 8

Ferro, M.: Str. 119-124.

9

César, J.: Str. 164, 173.

10

Ferro, M.: Str. 124-126.

11

Ferguson, N.: 2007, str. 286.

12

Koncem září dorazil do Fašody i Kitchener a vyzval Francouze, aby súdánské území ihned opustili. Marchand odmítl. Britská vláda začala demonstrativně provádět válečné přípravy a válka byla na spadnutí. Francouzská vláda neměla v této oblasti dostatečné vojenské síly, navíc byla otřesena Dreyfussovou aférou, a nakonec tedy kapitulovala. Nejhorší krize v anglo-francouzských vztazích od napoleonských válek byla tak zažehnána.12 Ani vztahy s druhým táborem nebyly zrovna ideální. Itálie se snažila pronikat do severní a východní Afriky, kde mohla ohrožovat britské zájmy v Egyptě a v Somálsku. Britská vláda ale nevnímala Itálii jako vážného konkurenta, a spíše se snažila Italy podporovat, zejména tehdy, když to křížilo plány Francii. Vážná krize v britsko-italských vztazích nastala v roce 1896, kdy Italové napadli jižní Habeš. Předtím požádali Británii, aby mohli vylodit svoje vojsko v Somálsku. Ta to odmítla. Když následně Italové utrpěli zdrcují porážku, obvinili Británii, že k tomu přispěla.13 Jak se ale později ukázalo, bylo z obou táborů nejnebezpečnější Německo. Tak, jak tento stát od svého vzniku v roce 1871 sílil, zhoršovaly se i vztahy s Británií. Jádrem problémů byly právě kolonie. Dokud byl v Německu u moci kancléř Bismark, neprojevily se spory naplno. Bismark totiž prosazoval především pozvolné obchodní pronikání do Afriky a Asie. Když se ale na začátku devadesátých let stal císařem Vilém II. a Bismark odstoupil, situace se radikálně změnila. Nový císař aktivně podporoval vojenské pronikání na vybraná území, což začalo vyvolávat stále častější spory s ostatními velmocemi. Němci se vyznačovali velice agresivní diplomacií, která staré evropské velmoci v čele s Británií velmi znervózňovala. V Asii se Německo snažilo Británii a Spojené sáty vytlačit ze souostroví Samoa, a zároveň jeho pronikání na Novou Guineu vyvolávalo nespokojenost v Austrálii. V Africe se spory točily především kolem Tanganiky, Toga a využívání řeky Niger.14 Velmi citlivá situace nastala pro Británii v jižní Africe.

1.4 Jihoafrická válka Britové byli v jižní Africe usazeni na území kolem Kapského města, ze kterého postupně vytlačili původní holandské kolonisty. Búrové, jak se jim tehdy říkalo, se přesunuli

12


13

César, J.: Str. 119-120.

14


13

na sever. Zde si podmanili zdejší černošské obyvatelstvo. Na svém postupu se střetli s velice dobře organizovanými a bojovnými kaferskými kmeny, jejímiž nejznámějšími příslušníky byli Zulové. Proti Zulům bojovali také Britové, kteří se při střetech s nimi dostali hlouběji do vnitrozemí, čímž obklíčili Búry a další konflikt s nimi se stával nevyhnutelný. Búrové si ale v roce 1881 vítězstvím nad Brity u Majuba Hill zajistili nezávislost a založili republiky Transvaal a svobodný stát Oranžský.15 Pro Brity byly obě vyzbrojené republiky trnem v oku. Blokovaly totiž stavbu železnice z Egypta až k Mysu Dobré Naděje, což byl sen významného britského činitele v jižní Africe Cecila Rhodese. Když bylo roku 1886 objeveno ve Witwatersrandu zlato a následně i diamanty, zvýšil se znovu britský zájem o Transvaal. Do něj začali v obrovském množství mířit zlatokopové, zejména z Anglie, kteří měli brzy v zemi většinu. Búrové je nenáviděli, nazývali je pohrdavě uitlanders (cizinci) a odpírali jim jakákoli politická práva.16 Pronikání anglických dobrodruhů na sever od řeky Zambezi, plány na vytvoření telegrafního a železničního spojení s Egyptem a oživený britský zájem o obě republiky sledovali s podezřením Němci usazení ve východní Africe. Němci se snažili upevňovat svoje pozice v této oblasti, a proto aktivně spolupracovali s búrskými republikami. Od roku 1893 začal do této oblasti proudit příliv německého kapitálu. Němci se například podíleli na stavbě transvaalské dráhy nebo na vybavování búrských jednotek. Zájem Němců o tuto oblast ještě vzrostl po objevení zlatonosných nalezišť. Doufali, že se jim v budoucnu podaří získat obě nezávislé republiky, stejně jako sousední portugalskou kolonii Mozambik.17 Ačkoli Británie uznala v roce 1884 nezávislost obou republik, stále hledala způsob, jak si obě podmanit. Když se Búrové snažili v druhé polovině devadesátých let získat železniční spojení s mořem přes Portugalci ovládaný Mozambik, což by je vymanilo ze závislosti na britské dráze do Kapska,18 odhodlali se Britové k akci. Mezi Búry a uitlendery docházelo stále častěji ke konfliktům, kterých využil Cecil Rhodes jako záminku k podrobení Transvaalu. Nejdříve destabilizoval rurální búrskou ekonomiku přílivem kapitálu a Transvaal tak zbankrotoval. Následně tam vyslal v roce 1896 výpravu pod vedením dr. Jamesona, která počítala s povstáním uitlandrů. Celý podnik byl ale neúspěšný a ve světě vyvolal rozhořčení.

15

Morton, A.L.: Str. 355.

16


17


18


14

Německý císař otevřeně pohrozil, že vezme Transvaal pod svou ochranu, což v Británii vyvolalo silné protiněmecké bouře.19 Britská vláda pochopila, že aby se mohla s Búry vypořádat, musí nejdříve zajistit diplomatické předpoklady pro nerušený průběh intervence. Zde se projevila nevýhoda pozůstatků britské „skvělé izolace“. Vztahy s Francií byly kvůli sporu o Súdán na bodu mrazu, s Ruskem znovu probíhal střet na Dálném východě a Němci vystoupili s přemrštěnými požadavky, které odkrývaly jejich mocenské ambice. Německá vláda požadovala téměř celou portugalskou koloniální državu a navíc ještě ústupky v Pacifiku.20 Britové tyto požadavky logicky odmítli, a tak do nadcházející války vstupovali bez mezinárodní podpory. Niall Ferguson uvádí, že britský ministerský předseda Chamberlain přesto věřil v rychlý průběh války. Dostal nabídky vojenské pomoci z Victorie, Nového Jižního Walesu, Queenslandu, Kanady, západní Afriky a malajských států. Proti téměř celému Britskému impériu stálo pouhých 50 000 farmářů.21 V roce 1899 se podařilo britskému vysokému komisaři v Kapsku siru Alfredu Milnerovi vyprovokovat búrského prezidenta Krugera až k vydání ultimáta, které Británii posloužilo jako záminka pro vyhlášení války.22 Búrové však od Jamesonova vpádu válku očekávali a intenzivně se na ni připravovali. Náležitě se zásobili nejnovějšími typy zbraní, jako byly Maximovy kulomety, Kruppova děla a Mauserovy pušky.23 Navíc byli zoceleni v bojích se Zuly a uměli využívat okolní krajinu. Britové byli naproti tomu zvyklí válčit v koloniálních válkách pouze s nedisciplinovanými domorodci, bez střelných zbraní, jako například o rok dříve v Sudánu, kde anglo-egyptská vojska na hlavu porazila mahdiovská vojska, přičemž bylo zabito 20 000 pouštních domorodců, zatímco ztráty Britů dosáhly jen 500 mužů. Britové tak postupovali jen velmi ztěžka a teprve po sérii tvrdých porážek se jim díky převaze ve výzbroji podařilo roku 1900 obsadit hlavní búrská města. Avšak Búrové odmítli přijmout porážku a vedli pro Brity nepříjemnou a vyčerpávající partyzánskou válku. Ti odpovídali vypalováním búrských farem, pročesáváním buše a systematickým naháněním búrských rodin do koncentračních táborů. Až tato opatření Búry zlomila a v roce 1902 bylo

19


20


21

Ferguson, N.: 2007, str.293.

22

Iliffe, J.: Str. 233.

15

sjednáno příměří. Mírové podmínky byly mírné, protože většinu obyvatelstva tvořili původní domorodci a Britové tak museli s Búry spolupracovat.24 Tento konflikt měl pro Británii stěžejní následky v několika oblastech. Za prvé odhalil slabosti britské pozemní koloniální armády, která byla proti dobře vyzbrojeným a organizovaným jednotkám prakticky nepoužitelná. V Británii sílily hlasy pro reformu armády a její taktiky, ale do první světové války se mnoho změn uskutečnit nepodařilo. To mělo později dohru v nesmyslných masakrech při útocích na západní frontě, kdy britské jednotky postupovaly ve vyrovnaných řadách stejně jako proti Búrům a byly koseny soustředěnou kulometnou palbou. Druhým důsledkem bylo, že si Britové definitivně uvědomili, že nemohou nadále pokračovat v politice „skvělé izolace“ a musí si na diplomatickém poli najít spojence. Většina mocností odsoudila během války britské akce a navíc často nepřímo, jako například Německo, Búry aktivně podporovala. Toto jednotné stanovisko vzbuzovalo v Britech obavy, že se ostatní velmoci spojí proti impériu. Oprávněnost britských obav potvrzuje ve své knize Jaroslav César, když uvádí, že už během války využily jednotlivé mocnosti britského zaneprázdnění v jižní Africe a snažily se ukrajovat z britské moci jinde po světě. Francie například rozšířila svůj vliv v Maroku, Rusko v Mandžusku, Afganistanu a Persii.25 Nejdůležitější následek Jihoafrické války byl ale ten, že Britské impérium navždy ztratilo ten výjimečný respekt u ostatních mocností, který mělo díky své síle během většiny 19. století. Z jihoafrické války také vyplynulo, že spojenectví s Německem pro jeho angažovanost na búrské straně už není možné, a je jen otázkou času, kdy se Británie přidá na stranu Ruska a Francie. V průběhu války to ale kvůli přetrvávajícím rozepřím stále nebylo uskutečnitelné. Proto, když Británie s protahující se válkou ztrácela svoje pozice v Asii, porušila koncepci „skvělé izolace“ a začala jednat o spojenectví s Japonskem, které by zde britské zájmy ochránilo. Rozhovory započaly v roce 1901 a smlouva byla podepsána 30. ledna 1902. Ve smlouvě byla zakotvena vzájemná neutralita v případě konfliktu na Dálném východě, potvrzení integrity Číny a Koreje a zásada otevřených dveří v těchto zemích. Z krátkodobého hlediska byla tato dohoda pro Británii poměrně výhodná, protože jí umožnila plně se věnovat africkým záležitostem a vzrůstajícímu napětí v Evropě. Z dlouhodobého hlediska měla pro 23

Morgan, K.: Str. 444.

24


25


16

Britské impérium pouze negativní následky. Díky ní Británie rezignovala na udržování své převahy v dálněvýchodních vodách.26 To bylo pro „ vládkyni všech moří“ dříve naprosto nepřípustné. Tím navíc Británie ztrácela převahu v oblasti těsně sousedící s Indií, která přes stále vzrůstající význam dominií byla základním stavebním kamenem Britského impéria. Tato smlouva také podněcovala nacionální hnutí v Indii a ostatních asijských državách, protože Asiaté viděli, že Britské impérium jedná s jiným asijským národem jako rovný s rovným. Jak britská diplomacie v Evropě správně poznávala, že sílícím Německo je pro impérium vážnějším soupeřem než staré evropské státy, zjistila také, že v Asii se spojenectvím a podporou Japonska dopustila zásadního omylu. Japonsko bylo v Asii prakticky obdobou militantního Německa a také ihned spojenecké smlouvy využilo. Zvýšilo svoji agresivitu v severní Číně a pustilo se do konfliktu s Ruskem. Japonsko už dlouho hledělo s nelibostí na ruské ambice na Dálném východě. Rusové zde vybudovali námořní přístav Port Arthur, z kterého kontrolovali Žluté moře, Korejský záliv i Čínské pobřeží a zároveň plánovali vystavět Transsibiřskou magistrálu vedoucí přes území Mandžuska. Toto území považovali Japonci za svoji bezprostřední zájmovou sféru. 8. února 1904 bez vypovězení války napadlo Japonsko ruské lodě v přístavech Čemulpo a Port Athur. Pozemní boje, ve kterých záhy Japonci získali převahu, probíhaly především v Mandžusku. V září 1905 byl podepsán mír, kterým Rusko uznalo Koreu a jižní Mandžusko za japonskou zájmovou sféru a postoupilo vítězi přístavy Port Arthur a Dalnij.27 Rusové nebyli schopni Japonsku čelit v pozemních ani v námořních bojích. Dalekosáhlé následky měla právě japonská převaha v námořní válce. Po drtivém japonském vítězství nad ruskou baltskou flotilou u Cušimy měli Japonci na moři jasnou převahu. Tímto vítězstvím se zrodila nová námořní velmoc a tím i nový soupeř ohrožující britskou námořní nadvládu. Pro Británii se tak stávalo udržení její námořní hegemonie čím dál tím těžší. V Asii sílilo japonské loďstvo a v Evropě začínali od roku 1906 rychle budovat nové loďstvo Němci. V Německu námořní zbrojení prosazoval především admirál Tirpitz. Jeho plány německá vláda začala podporovat po Jihoafrické válce, kdy v Německu převládlo přesvědčení, že ústup v jižní Africe zavinila právě slabost loďstva. Stálé třenice s Německem v Turecku a Číně a silné německé námořní zbrojení stále více přibližovaly Británii k Francii a k Rusku. Rusko ale zpočátku po prohrané válce s Japonskem podporované právě Británií nemělo o spojenectví s ní zájem. Francie, která 26

César, J.: Str. 177-178.

27


17

musela na kontinentě čelit vzrůstající německé moci, měla na začátku 20. století už o spojenectví zájem větší. Definitivní sblížení přinesly spory Francie a Německa o Maroko. Britská veřejnost byla více a více citlivější na německou expanzi, a proto byla v tomto ohledu ochotna poskytnout podporu Francii. Ta navíc na oplátku uznala britské panství v Egyptě, který byl po celou poslední čtvrtinu 19. století předmětem tahanic mezi oběma státy. Spojenecká smlouva „ Entente cordiale“, byla uzavřena v roce 1904. Toto sblížení vedlo také ke zlepšení anglo-ruských vztahů. Spojenecká smlouva mezi Británií a Ruskem byla uzavřena později - v roce 1907, i když mnoho sporných bodů mezi oběma státy zůstalo pořád nevyřešeno.28 V roce 1907 byly tedy dotvořeny obě strany v budoucí válce, která se měla stát největším válečným konfliktem všech dob. Od obsazení jižní Afriky až do první světové války už Británie výrazněji neexpandovala a na mezinárodním poli hrála roli spíše rozhodčího sporů jiných mocností. Ve světě byly postupně dorozděleny sféry vlivu, které vyhovovaly starým evropským státům. Bylo jasné, že nové státy, jako například Německo, se s tím nesmíří.

28


18

2. PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

2.1 Začátek války Ačkoli bylo v roce 1914 napětí ve světě značné, válka většinu států dokonale překvapila. Samotný vznik konfliktu byl zapříčiněn především tím, že hlavní státy neodhadly situaci správně. Němci věřili, že je Rusové vojensky předstihují, a tak raději zvolili preventivní útok. Rusové přecenili svoje síly, a k tomu ještě nebrali v potaz svou špatnou politickou stabilitu. Rakušané nepředpokládali, že lokálním konfliktem na Balkáně se zapletou do celosvětové války. Francie zase k rozhodování o vstupu do války neměla příliš prostoru, protože byla záhy napadena Německem.29 Jediná Británie měla relativní svobodu rozhodování, zda vstoupit do války či ne. Její situace v předvečer první světové války byla značně kritická. Sílící nacionalistická hnutí v Irsku, Indii a Egyptě dosahovalo vrcholu. K tomu ještě přímo na domácích ostrovech probíhaly rozsáhlé stávky horníků, železničářů a dopravních zaměstnanců. Vláda liberalistů se dostávala do stále větší krize.30 Jaroslav César ve své knize uvádí, že válka byla pro Británii vlastně vysvobozením. Jednou z hlavních příčin vstupu Británie do války ale bylo to, že další mocenský vzestup Německa by přímo ohrožoval její zájmy ve světě a pouze francouzskoruská koalice nemohla Trojspolek zadržet. Když vezmeme v úvahu například hospodářskou sílu obou stran, byl společný národní důchod Francie a Ruska o 15 procent nižší než součet národního důchodu Německa a Rakousko - Uherska. Se vstupem Británie do války se ale poměr obrátil a národní důchod Trojdohody byl o 60 procent vyšší než národní důchod ústředních mocností.31 Británie nevstupovala do války úplně nepřipravena. Mohla se jako už mnohokrát ve své historii opřít o svoje námořní síly, které s válkou už nějakou dobu počítaly a pod vedením prvního lorda Admirality Winstona Churchilla intenzivně zbrojily. I zde však, jak píše Niall Ferguson, panovaly někdy fantaskní představy. Například že napětí s Německem ohledně 29


30


31


19

námořního zbrojení je v roce 1914 zbytečné, poněvadž Británie už nemůže být předstižena. Mnohem hůře byla připravena pozemní armáda. Její plánovači ještě v roce 1911 naivně předpokládali, že britský expediční sbor bude rozmístěn ve Střední Asii jako obrana proti Rusku.32 Se vstupem do války se v Britské říši většina problémů prozatím uklidnila. V červenci 1914 se po bok Británie postavila Austrálie, brzy ji následoval Nový Zéland a v srpnu se připojila i Kanada. Velmi jednotně se projevila do té doby odbojná Indie a na doporučení svého politického a duchovního vůdce Gándhího podpořila válečné úsilí své mateřské země.33 Odstředivé tendence se na druhou stranu projevily v Jihoafrické unii a v Irsku. Búrové měli už z dob Jihoafrické války blízké vztahy s Německem. Část z nich, neuspokojená vytvořením dominia ani dalšími britskými ústupky na poli vnitřní samosprávy, zorganizovala povstání. Připojilo se k němu jen asi 11 000 Jihoafričanů, proti nim stálo 30 000 loajalistů, Búrů a Britů, takže vzbouřenci byli v lednu 1915 přinuceni kapitulovat.34 Jihoafrické jednotky pak pod vedením generálů Bothy a Smutse dobyly německou jihozápadní Afriku.35 Mnohem nebezpečnější bylo povstání Irů v roce 1916, o němž bude pojednáno později. První světová válka byla vybojována především v zákopech na západní frontě. Británie si tímto vítězstvím udržela převahu ve světě na dalších dvacet let. Z hlediska vývoje celého impéria jsou však důležitější jiné okamžiky první světové války. Patří mezi ně například boje v koloniích, bitva u Jutska nebo boje na Středním východě. Tyto události, hodnocené v první světové válce jako okrajové, měly následně značný význam v procesu postupného úpadku Britského impéria.

2.2 Námořní boje Síla Britského impéria ve světě se do první světové války hodně opírala o námořní hegemonii. I v této válce se Británie stále pokládala za námořní velmoc. Její průběh ale tímto přesvědčením těžce otřásl, i když se na to potom na konci války v euforii z vítězství trochu zapomnělo. V průběhu války se ukázalo, že Britská říše už ztratila dřívější téměř absolutní, 32


33


34

Keegan, J.: Str. 168.

35

Zimák, A.: Str. 37.

20

převahu na moři a že se nemůže v tomto směru obejít bez spojenců, hlavně Spojených států. To byl závažný projev vnitřní slabosti impéria, které tak ztrácelo jeden z důležitých pilířů udržujících jednotu. Na začátku války se musela Británie přizpůsobit globálnímu vedení války na všech světových mořích současně. Přesto na většině z nich záhy získala naprostou převahu. Jedině německá flotila v Severním moři budila respekt u britské admirality. Ze svých základen mohla ohrožovat britské východní pobřeží. Z celkového strategického hlediska byla ale jen malým nebezpečím, protože ji v tomto moři uzavřela britská domácí flotila operující ze základny Scapa Flow. Daleko větším problémem se v počátcích války ukázaly operace německých korzárských křižníků. Ty útočily na největší slabinu britského námořnictva – obchodní loďstvo. To operovalo po celém světě a britské válečné námořnictvo mu tak nebylo schopné zajistit odpovídající ochranu. Počet a tonáž potopených lodí sice nemohly vážně ohrozit britský obchod, ale pouhých sedm korzárských křižníků vázalo po dobu šesti měsíců velkou část britské válečné flotily, což mělo velmi negativní vliv na morálku uvnitř impéria. Britské námořnictvo navíc v přímém střetu s eskadrou pěti německých křižníků v roce 1914 utrpělo první porážku na moři po sto letech.36 Postupným zničením německých korzárských křižníků skončila německá aktivita na světových oceánech a pozornost se tak soustředila pouze na Severní moře. Zde proti sobě stály dvě největší flotily v dějinách. Britové i zde měli převahu, ale Němci měli výhodu v lepší technické stavbě svých lodí, větší přesnosti děl a v používání telegrafní komunikace. Britské loďstvo, chlouba impéria, v tomto směru zaostávalo; stále používalo semaforových signálů z doby admirála Nelsona.37 Jádrem obou flotil byly tzv. dreadnought, obrovské bitevní lodě. Jejich stavbu sice odstartovalo v roce 1906 britské námořnictvo, ale postupně bylo po kvalitativní stránce předstiženo Německem. Obě hlavní flotily se ve větší bitvě střetly pouze jednou, 31. května v bitvě u Jutska. Němci se zpočátku přímému střetu vyhýbali, poněvadž Britové měli početní převahu – 31 dreadnoughtů proti 18 německým. V roce 1916 stanul ale v čele německé flotily agresivní admirál Scheer, který ihned začal vysílat flotilu na moře, aby vyvolal srážku. Při svých výpadech se zaměřoval často na ostřelování východního anglického pobřeží. Tyto útoky nebyly z vojenského hlediska nikterak vážné a Britové by na ně nemuseli reagovat.

36

Keegan, J.: Str. 171-173.

37


21

Způsobovaly však nervozitu mezi obyvatelstvem a tím pokles důvěry ke královskému námořnictvu. Britové dokázali rozšifrovat tajemství německých námořních signálů, takže když na konci května 1916 vyrazila německá flotila k novému nájezdu, byli připraveni a měli výhodu překvapení. Následná bitva byla největším námořním střetnutím v dějinách. V počátečních fázích bitvy Němci získali převahu, když se jim podařilo potopit tři britské bitevní křižníky. Tragédií bylo, že v důsledku špatné konstrukce a nedostatečného uskladnění munice vylétly všechny tři britské lodě po zásahu do vzduchu a zachránilo se vždy jen několik námořníků. Když se střetla hlavní jádra obou flotil, vedli si lépe Britové využívající výhodu mohutnější munice a Němci museli ustoupit.38 V konečném výsledku bitvy Britové ztratili více lodí, a proto se v tomto směru nejdříve bitva označovala jako německé vítězství. Až později vyplynulo, že značná část německé flotily byla britskými děly těžce poškozena a na dlouhou dobu vyřazena z provozu. Navíc se Němcům nepodařilo prorazit blokádu a stále byli uzavřeni v Severním moři. Proto historici celou bitvu hodnotí jako nerozhodnou. Z pohledu britské hegemonie to byla ale vážná prohra, poněvadž od vítězství u Trafalgaru vždy královské námořnictvo ve větším námořním střetnutí zvítězilo. V bitvě u Jutska se ukázalo, že hlavní pilíř britské moci ve světě rychle zastarává a postrádá dostatek novátorských a nápaditých důstojníků. Stávající důstojnický sbor nebyl schopen pružně reagovat na rychlé technologické změny v námořním válčení. Z bitvy u Jutska také dále vyplynulo, že celá strategická koncepce britského loďstva silně pokulhává, protože nejtěžší ztráty v bitvě zaznamenaly již zmíněné bitevní křižníky. Předválečná admiralita se vedle klasických bitevních lodí zaměřila právě také na výstavbu těchto křižníků. Problémem bylo, že hlavní výhoda klasických křižníků – rychlost – byla eliminována v důsledku zvýšeného pancéřování. V konečném výsledku tak vznikl hybrid, který se i přes zvýšené pancéřování nemohl postavit bitevním lodím a ani uspokojivě plnit hlavní úkol klasických křižníků – průzkum. Tento omyl vrhal stín na královské námořnictvo a snižoval tak důvěru britské veřejnosti k této zbrani. V meziválečném období to mělo za následek, že na modernizaci námořnictva bylo určeno nedostatečné množství finančních prostředků. Britské loďstvo zastarávalo a v další světové válce už nemohlo novým námořním mocnostem konkurovat.

38


22

Během války bylo sice německé válečné hladinové loďstvo pro Brity stálou hrozbou, ale museli se s ním utkat jen několikrát. Daleko horšího a nebezpečnějšího protivníka však našli v německých ponorkách. Ty během války způsobily obrovské ztráty britskému obchodnímu loďstvu a britská admiralita dlouho nemohla najít způsob, jak tuto katastrofu odvrátit. Nejvíce úspěchů dosáhly ponorky v období 1915-16 a 1917-18, kdy uplatňovaly neomezenou válku – potápěly obchodní lodě bez varování v mezinárodních vodách. V dubnu 1917 byla situace naprosto katastrofální, když se Němcům podařilo potopit 860 334 tun lodní tonáže všech vlajek. Prostředky k boji s ponorkami byly nedostatečné, a tak situaci zvrátilo až zavedení sytému konvojů. Konvoj mohl být lépe chráněn, a pokud nebyl ponorkami lokalizován, všechny lodě unikly.39 Jak se v průběhu ponorkové války ukázalo, Británie nebyla schopna sama zajistit ochranu námořních spojů vlastními prostředky a v důsledku ztrát už ani nemohla zajistit všechny přepravy svým obchodním loďstvem. Proto musela využít pomoci svých spojenců, zejména USA, a tím jim vlastně uvolňovala místo ve světové obchodní přepravě, a zároveň oslabovala svoje pozice na světových trzích.40

2.3 Pozemní boje Už před válkou bylo jasné, že Británie bude nucena svým spojencům pomoci v bojích na evropském kontinentě. Musela tedy vytvořit jádro budoucí silné pozemní armády. To se ukázalo jako velmi problematické, protože vojenský systém na Britských ostrovech se stále opíral o dobrovolnický systém a takové těleso bylo na hranici jeho možností. Nakonec vznikly čtyři pěší a jedna jezdecká divize.41 V porovnání s velikostí ostatních evropských armád to byl však směšný počet. Niall Ferguson to dokládá ve své knize tím, že německý generální štáb se britskou armádou v Evropě na začátku války prakticky nezabýval. Po vstupu do války ale Británie zavedla všeobecnou brannou povinnost a počet vojáků z ostrovů se mnohonásobně zvýšil. Podstatnou část tíhy bojů také museli nést vojáci z kolonií a z dominií.

39


40


41


23

Ze zámořských oblastí impéria přešlo na západní frontu 12 divizí a další menší útvary.42 Jednotky ze zámoří byly taktéž základem armád na vedlejších bojištích po celém světě. Mimo Evropu bojovala Británie hlavně proti Turecku a proti německým koloniím. Boje v německých koloniích měly obvykle díky nedostatečným německým silám rychlý průběh. Malé německé državy v Asii, jako například Mariany, Karolinské ostrovy, Samoa, Nová Guinea a další, byly obsazeny do konce roku 1914. Déle se vyvíjely boje v Africe, kde německé kolonie měly větší rozlohu a bylo zde více německých osadníků a vojáků. Togo, Kamerun a německá Jihozápadní Afrika byly dobyty do konce roku 1916.43 Velmi složitá situace pro Británii nastala v německé východní Africe. Německé síly pod vedením schopného plukovníka Lettow-Vorbecka se zde úspěšně bránily až do konce války. Plukovníkovy síly na začátku války čítaly pouhých pět tisíc mužů, z nichž Evropané tvořili pouze několik stovek. S postupem času však plukovník svou armádu rozšířil na čtyři tisíce Evropanů a dvacet tisíc mimořádně válkychtivých domorodců. Británie proti němu vyslala několik výprav, kterým se ale vždy dokázal ubránit. Pro Britskou říši byla ponižující především porážka při vylodění u Tangy, kdy Británie ztratila na 800 mužů, a to při naprosto minimálních německých ztrátách. V březnu 1916 se do boje zapojily jednotky z jižní Afriky, a i když nedosáhly slibovaného rozhodujícího vítězství, podařilo se jim alespoň vytvářet na Němce neustálý tlak. Lettow-Vorbeck začal mít v důsledku toho problémy se zásobováním a s doplňováním mužstva, a proto se rozhodl se svojí ztenčenou armádou ustoupit do málo dostupných oblastí. Od roku 1917 začal praktikovat úspěšnou moderní partyzánskou válku. Plukovník Lettow-Vorbeck kapituloval, až když se dozvěděl o abdikaci císaře v listopadu 1918. V té době disponoval už jen silami asi sto padesáti Němců a dvanácti set domorodců. Jeho výkon je o to zajímavější, že Británie proti němu musela v průběhu války nasadit přes sto tisíc mužů.44 Negativem válek v koloniích pro Britskou říši bylo to, že ačkoli na obou stranách bojovaly většinou domorodé jednotky, pořád to byl konflikt dvou bílých evropských států. V očích domorodců se tak výrazně snižovala autorita a respekt k původně všemocným bílým lidem. Nelze však ještě říci, že by to v těchto oblastech mělo přímý vliv na vývoj nacionalistického hnutí. Úspěšný partyzánský odpor plukovníka Lettow-Vorbecka byl navíc předobrazem způsobu boje osvobozeneckých sil v Africe po druhé světové válce. 42


43

Warner, P.: Str. 43.

44

Warner, P.: Str. 43,154, 260.

24

Jako velice důležité z hlediska dalšího vývoje Britského impéria se ukázala válka proti Turecku. Probíhala v citlivé oblasti Středního východu a část výsledků první světové války ovlivňovala tuto oblast po celé 20. století. Po zkušenostech z předcházejícího století neměli britští velitelé o schopnostech turecké armády a odhodlání jejích vojáků vysoké mínění. Jak se později ukázalo, byl to chybný závěr, a než se britské velení poučilo, utrpělo několik těžkých porážek. Nejznámějším střetnutím na této frontě je bezesporu vylodění britských sil u Gallipoli v dubnu 1915. Po technické stránce bylo vylodění moderní operací připomínající stejné bitvy z druhé světové války. Za celkovým neúspěchem této akce stálo především to, že britští velitelé se ukázali jako nepružní, úzkoprsí a příliš dbající na tradice, tedy nevhodní pro moderní vedení války. Britské síly, ačkoli měly na začátku obrovskou převahu, se nechaly uzavřít na pobřeží, z kterého po příchodu tureckých posil nedokázaly prorazit. Skoro po roční zákopové válce, ve které se ztráty obou stran blížily k 300 000, se Britové v lednu 1916 stáhli.45 Vzhledem k tomu, že britská armáda a námořnictvo podobných akcí, i když menšího rozsahu, provedly během 19. století úspěšně nespočet, tento neúspěch dokazoval, že britská vojenská doktrína rychle zastarává a nepostupuje s vývojem moderního válečnictví. Do budoucna to dávalo tušit ještě větší problémy. Daleko úspěšněji se vyvíjela situace pro Británii na mezopotamské frontě. Britský zájem se sem soustředil zpočátku hlavně kvůli naftovým polím, která byla obsazena do konce roku 1915. Pak se britské velení rozhodlo, že podnikne tažení na sever k Bagdádu. Podcenilo ale turecké síly a 10 000 převážně indických vojáků bylo zajato ve městě Kut el Amara. I když se nejednalo z hlediska celé války o velké ztráty, vešla tato událost do povědomí veřejnosti především díky osudu zajatých mužů. Turci je za brutálního zacházení vyhnali na daleký pochod, odkud se jich polovina nevrátila. Další tažení v této oblasti již byla úspěšnější a britská vojska tu trvale postupovala. V březnu 1917 byl dobyt Bagdád, klíč k Mezopotámii. Důležitá situace podle Jaroslava Césara nastala na Sinajském poloostrově. Turci zde několikrát ohrožovali Suezský průplav, což byla pro Britskou říši životně důležitá spojnice s Asií. Postavení Britů zde bylo svízelné, poněvadž zpočátku měli jen nedostatečné síly, museli čelit opozici v Egyptě a potlačit povstání arabských Senussiů v Západní poušti. Postupně sem přemístili početnější jednotky, které odrazily turecký nápor na Suez a samy přešly do ofenzívy.46 45


46


25

Britům v této oblasti od roku 1916 aktivně pomáhalo arabské obyvatelstvo. Velkou zásluhu na tom měl britský důstojník T. E. Lawrence. Tomu se podařilo podnítit nacionalistické smýšlení Arabů nespokojených s tureckou nadvládou. Povstání Arabů vyvrcholilo v letech 1917 a 1918, kdy se jim podařilo dobýt Akabu. Arabští šejkové si od povstání slibovali, že po úspěšném boji jim státy Dohody umožní vytvořit vlastní stát. Britští velitelé na Středním východě jim určité státoprávní požadavky potvrdili, ale představy obou stran se výrazně lišily. Navíc vláda v Londýně se samostatným arabským státem nepočítala a se svým spojencem Francií uzavřela tzv. Sykes-Picotovu dohodu o rozdělení sfér vlivu na Středním východě. Touto zradou, jak to Arabové vnímali, si Britové a Francouzi připravili řadu problémů, které museli ve dvacátých a třicátých letech řešit.47

2.4 Výsledky Británie vyšla z první světové války jako vítěz. Na Versailleské konferenci se jí spolu s Francií podařilo vyšachovat Spojené státy americké a tím si zajistit rozdělení kolonií Centrálních mocností a rozpadající se Tureckou říši především mezi sebe. Většina německých kolonií připadla Británii nebo jejím dominiím. Britové dále upevnili svůj vliv na Středním východě, který pak buď přímo, nebo nepřímo celý ovládali. Celkem bylo k impériu přičleněno 1,8 milionu čtverečních mil a kolem 13 milionů obyvatel. Náklady na vítězství však byly obrovské. Britské impérium ztratilo přes milion lidí, padlých ve válce. Také hospodářské ztráty byly veliké a z hlediska dalšího vývoje zásadní. Stav britských financí byl po válce katastrofální. Británie vydala na válku nejvíce finančních prostředků ze všech válčících států – 10 miliard liber a výrazně se zadlužila, především u Spojených států. Zisk nových území Británii spíše uškodil, protože výdaje spojené s jejich správou přesahovaly výnosy, jež poskytovaly.48 V průběhu války navíc Británie ztrácela pozice v zahraničním obchodě, především v Jižní Americe a na Dálném východě, ve prospěch Spojených států a Japonska. Ztracen byl též kapitál investovaný před válkou do carského Ruska.

47

Warner, P.: Str. 154.

48

Ferguson, N.: 2007, str. 333-334.

26

Válka dále zapříčinila, že Británie se stávala závislejší na Spojených státech. Spojené státy sice přispěly výrazně k vítězství Dohody, ale jejich cíle se rozcházely s poválečnými představami Británie a Francie. Američané už především nehleděli na rozdělení světa očima klasické mocenské politiky, skrze anexe a vojenské sféry vlivu. Jejich pohled na kolonie byl negativní. Bezprostředně po válce ale měly Francie a Británie ještě dostatek sil, aby prosadily svoje představy, a v důsledku toho Spojené státy na čas ztratily zájem o světové dění. Pozitivem pro Britské impérium bylo, že během války došlo k upevnění vztahu s jeho dominii. Došlo sice k určité decentralizaci hospodářské a politické moci, ale to vedlo jen k tomu, že odstředivé síly uvnitř dominií byly uspokojeny a zavládly zde probritské nálady. Horší situace byla v koloniích. Vojáci z britských kolonií bojovali po celé zeměkouli, a tak získávali větší povědomí o bílém světě. Přispěli k válečnému úsilí impéria a očekávali, že se jim to vrátí v samosprávních výhodách. Britové ale větší ústupky v samosprávě kolonií nepřipustili, a tím podpořili nacionalistické hnutí v těchto oblastech.

27

3. MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ

3.1 Poválečný vývoj Jak je uvedeno výše, Británie vzešla z první světové války jako jeden z vítězů. Bylo to však klamné vítězství. Impérium sice krátkodobě utvrdilo svoje postavení vedoucí světové velmoci a bylo zdánlivě na vrcholu své moci, ale v příštích desetiletích se stále kupilo více problémů, které v konečném důsledku vedly k rozpadu Britské říše. Evropa byla válkou přeměněna k nepoznání. Vznikla celá řada menších států. Británii tato změna nevyhovovala, protože za nového stavu bylo velmi obtížné vytvořit stabilní poměry, o které vždy v Evropě usilovala. Nejvíce byl přetvořen středoevropský prostor, který pak v meziválečném období vysílal do Evropy destabilizující signály. Británie se v tomto prostoru nedokázala výrazněji prosazovat, poněvadž byl po staletí mimo zájem britské zahraniční politiky, a z toho důvodu jí byly zdejší poměry neznámé. To vedlo ve 30. letech ke krokům, jež přispěly k vzniku druhé světové války. Důležitým nástrojem mezinárodní politiky se v meziválečném období stala Společnost národů. Ta vznikla z podnětu Spojených států, ale po jejich poválečném ústupu ze světové scény ji ovládaly především Británie a Francie. Pro Britské impérium bylo důležité její tzv. mandátní území, tedy bývalé německé kolonie v Asii a Africe. Nejvyšší dohled nad nimi měla Společnost národů, ale fakticky v nich, jak píše Jaroslav César, pověřené státy vládly naprosto volně.49 V důsledku těžby nafty vzrostl po válce význam Středního východu. Z pohledu Británie měl ještě strategický význam jako spojnice s Indií a africkými koloniemi. Během války v této oblasti vzrostl arabský nacionalismus zaměřený proti Turkům. Když ale po válce evropské mocnosti nepřiznaly Arabům jejich práva, obrátil se arabský boj proti nim. Britskou pozornost poutaly především tři oblasti – Irák, Palestina a Egypt. Irák byl důležitý z hlediska těžby nafty. Bylo zde ale nejsilnější nacionální hnutí, kterému musela Británie pomalu ustupovat, protože zemi kontrolovala pouze jako mandátní území. Když mandát vypršel, získala země v roce 1932 samostatnost. Britové zde mezitím

49


28

však svoje pozice upevnili tak, že se to jejich postavení v oblasti nijak nedotklo a v zemi kontrolovali většinu vojenských základen. Palestina nebyla ze strategického hlediska pro Britské impérium příliš důležitá. Naneštěstí pro Britskou říši zdejší oblast začala v meziválečném období destabilizovat celý prostor Středního východu. Velkou vinu na tom měli Britové, kteří v roce 1917 Balfourovou deklarací slíbili sionistickému hnutí, že bude vybudován v Palestině židovský domov. Po válce sem začali přijíždět první židovští emigranti, jejichž počet se dramaticky zvýšil po uchopení moci nacisty v Německu ve třicátých letech. Příliv emigrantů vyvolával stále větší střety s Araby a růst nacionálního hnutí. Britové se v tomto sporu snažili vystupovat jako nestranní soudci, ale Arabové je vnímali jako hlavní iniciátory projektu, a to podkopávalo další britské pozice na Středním východě. 50 Růst nacionalismu se zvláště projevil také v Egyptě. Ten byl z hlediska impéria naprosto nepostradatelným územím, protože kontroloval životně důležitý Suezský průplav. Británie Egypt vojensky ovládala od roku 1882, i když stále zůstával součástí Osmanské říše. V roce 1914 nad ním vyhlásila protektorát. Ten byl zrušen v roce 1922, když byla zřízena konstituční monarchie. Nezávislost byla ale jen zdánlivá, protože zemi nadále plně kontrolovali Britové a měli zde svá vojska.51 Ačkoli vítězná válka znamenala zánik největšího konkurenta v oblasti námořního zbrojení Německa, během války a po ní se objevili dva noví a daleko nebezpečnější soupeři -Spojené státy a Japonsko. Oslabení pozice Británie jako světové námořní velmoci se jasně projevilo na konferencích o námořním zbrojení ve dvacátých a třicátých letech. První proběhla v roce 1921 ve Washingtonu. Spojené státy se zde prosadily jako rovnocenná námořní velmoc vedle Británie a na třetí místo se protlačilo Japonsko, které těžilo z převahy především na Dálném východě. K dalším ústupkům ve prospěch Spojených států došlo na konferenci v Ženevě v roce 1927. Spojené státy daly ostatním zemím na vědomí, že budou pokračovat bez zábran ve stavbě válečných lodí. Daný stav, nevýhodný pro Británii, na závěr potvrdila konference v Londýně v roce 1930. V ekonomickém soutěžení byla situace obdobná. Británie sice válkou zlepšila dočasně svoje ekonomické postavení, ale zároveň se potvrdila naprostá hospodářská převaha Spojených států amerických. V porovnání s evropskými zeměmi měla Británie výhodu, že na ni nedopadla v takové míře poválečná krize. Velkou ranou pro celé impérium byla až velká 50


51

Vachala, B.: Str. 144-145.

29

hospodářská krize, která v Británii začala v roce 1930. Do této doby byla britská libra hlavní světovou měnou fungující v systému zlaté parity a byla tak směnitelná za zlato. To se ale ukázalo nadále neudržitelné a zlatá parita byla v roce 1931 zrušena. Došlo k devalvaci libry, což usnadnilo hospodářskou situaci Británie. K překonání krize mělo též napomoci zavedení celního protekcionismu. Krize výrazně postihla zahraniční obchod, kde došlo ke snížení exportu o 9,9% a importu o 9,8%.52 Třicátá léta byla v Británii ve znamení politiky appeasementu. Tato politika praktikovaná hlavně vůči agresivním fašistickým státům vedla k výraznému oslabení britských pozic ve světě. Nejdříve se tato politika využila v Asii v souvislosti s japonským obsazením Mandžuska. Britové v tom neviděli ohrožování svých asijských zájmových sfér, a tak proti této agresi nijak nevystupovali, což povzbuzovalo Japonce k dalším výbojům. Další agresi, na kterou jiné země ani Británie nereagovaly, provedla Itálie proti Habeši. Ačkoli byla tato agrese odsouzena Společností národů, většina zemí, a mezi nimi i Británie s Itálií nadále obchodovala. Následné dobytí Habeše oslabovalo britské pozice ve východní Africe. Španělská občanská válka znamenala zhoršení strategické situace ve středním Atlantiku a v Středozemním moři. V případě války hrozilo přetnutí životně důležitých spojů procházejících Středozemním mořem. Největšího omylu se však Británie dopustila ve vztahu k Německu. Po válce a ve dvacátých letech nejdříve brzdila snahy Francie o co největší pokoření Německa a následně ve třicátých letech politikou appeasementu výrazně přispěla ke vzniku 2. světové války.

3.2 Společenství národů Jak už bylo zmíněno výše, válka napomohla k většímu sjednocení mezi Británií a jejími dominii. Už od začátku století se Británie snažila ve zvýšené míře zainteresovat představitele dominií pro obranu říše. Během války pak vznikl Imperiální válečný kabinet, v němž měla dominia svoje zástupce. Těmito kroky se Britské impérium postupně přetvářelo do podoby, která později dostala název Společenství národů (Commonwealth). Hlavní autonomistické snahy dominií směřovaly do oblasti zahraniční politiky. Ta byla do roku 1914 52

César, J.: Str. 249-251.

30

pouze v režii Británie, ale poté, co dominia za války vynaložila značné oběti, požadovala zvýšení vlivu v mezinárodních vztazích. Nejvíce se to projevilo na mírové konferenci ve Versailles, kde se především Kanada a Austrálie dožadovaly samostatného zastoupení. Britská vláda proti tomu neprotestovala, protože v tom viděla zvýšení vlivu celého impéria, a tak už v roce 1919 patřila dominia k zakládajícím členům Společnosti národů.53 Další vývoj směřující k přetvoření britského impéria ve Společenství národů proběhl ve dvacátých letech. Byla vymezena sféra pravomocí vlád jednotlivých dominií, byl přesně definován jejich statut a legislativa parlamentů. Na konci dvacátých let se uvnitř Britského impéria střetávaly dva protichůdné názory. Britská vláda chtěla upevnit svazky impéria především na mezinárodním poli, zástupci dominií oproti tomu požadovali větší samostatnost svých zemí a získání více práv uvnitř říše. Ani jedna strana ale neměla zájem na rozbití svazků impéria, a tak vzniklo kompromisní řešení. Dominia získala právo samostatné vnitřní i vnější politiky a uznání právní rovnosti s Británií. Zato potvrdila, že zůstanou součástí Britského impéria. Tyto zásady byly stvrzeny Westminsterským statutem v roce 1931, a tento rok je tak považován za rok vzniku Společenství národů.54

3.3 Irsko Od roku 1921 se mezi dominia řadilo také Irsko. To ale na rozdíl od ostatních dominií, která se snažila sbližovat s Británií, usilovalo o úplnou samostatnost. Irsko v dějinách Britské říše vždy hrálo výjimečnou roli. Dá se označit za první britskou ovšem evropskou kolonii. Kolonizace Irska probíhala od roku 1172, kdy anglický král Jindřich II. vyslal do země své rytíře. Další irské dějiny jsou ve znamení nepokojů, krveprolití, náboženských konfliktů a bojů za nezávislost. Anglické nadvláda byla definitivně stvrzena v roce 1801, když byl irský parlament začleněn do anglického. Původní obyvatelstvo se s obsazením nikdy nesmířilo, přičemž hlavní rozpory vznikaly v náboženských otázkách. Irsko bylo katolické, Anglie anglikánská. Útlak a utrpení Irů se projevily zejména v průběhu 19. století, kdy jich milion zemřelo na následky hladomoru a ještě více jich emigrovalo do USA. V důsledku toho sílilo od roku 1870 hnutí za nezávislost Irska.55

53

César, J.: Str. 204-207.

54

César, J.: Str. 238-239.

55

Gardner, P.: Str. 244-245.

31

Autonomistické snahy do první světové války narážely často na nejednotnost uvnitř Irska. V průběhu staletí přišlo do Irska mnoho Angličanů loajálních ke své staré domovině a usazovali se tam. Angličané získali převahu v severních hrabstvích, především v Ulsteru, a byli proti jakékoli autonomii. V britském parlamentu měli podporu konzervativců a od začátku století 20. století do první světové války se jim s jejich podporou podařilo zablokovat několik zákonů britské vlády upravujících autonomii Irska. To dále vyhrocovalo situaci, rostlo napětí a obě strany začaly vytvářet polovojenské oddíly. V roce 1914 měla země přes pět různých armád podporujících různé politické směry. Bezprostředně před válkou už hrozil otevřený střet. Vypuknutí války situaci na nějakou dobu uklidnilo. V roce 1916 ale část autonomistů vyvolala povstání. Nemělo však podporu všech směrů, a tak bylo záhy potlačeno. Vojenské úřady a britská vláda následný vývoj nezvládly, vyhlásily stanné právo a pozatýkaly víc lidí, než kolik se jich do povstání zapojilo. Toho maximálně využila radikální irská nacionální strana Sinn Féin a ve volbách, které se konaly v prosinci 1918, získala většinu voličstva.56 V roce 1919 vyhlásili předáci Sinn Féin Irskou republiku a došlo k dalšímu povstání, které mělo svrhnout britskou nadvládu. Do roku 1921 probíhala občanská válka charakterizovaná nesmlouvavými praktikami na obou stranách. Až v červenci 1921 se podařilo povstání potlačit, ale navrátit dřívější poměry už nebylo možné. V prosinci podepsali zástupci Británie a Irska smlouvu, která představovala určitý kompromis. Šestadvaceti hrabstvím byl přiznán statut dominia a šest severních hrabství, tzv. Ulster, zůstalo součástí Británie.57 Jak je Irsko nacionalizované a radikální, se ukázalo po podepsání smlouvy. Vypukla občanská válka mezi přívrženci samostatné republiky a těmi, kterým postačoval stávající stav. Skončila v květnu 1923 porážkou republikánů, ale většina veřejnosti požadovala další osamostatňování. Britské vlády na tyto snahy nikdy nedokázaly adekvátně reagovat, protože i po staletích přítomnosti v Irsku nedokázaly složitou a obtížně řešitelnou irskou otázku dostatečně pochopit. Velice často se od začátku 19. století uchylovaly k podobným policejním akcím, které používaly proti domorodcům v koloniích. V evropské a kulturně vyspělé zemi tyto způsoby ale celkovou situaci dále zhoršovaly.

56

Moody, T.W.: Str. 236-237.

57

Moody, T.W.: Str. 238-239.

32

Irsko se tedy se statutem dominia nesmířilo a podněcovalo další dominia k získání větších práv v rámci britského impéria. Spolu s Kanadou se stalo hlavním iniciátorem Westminsterských dohod z roku 1931. Ale ani samostatnost v rámci Společenství národů Irům nepostačovala. V roce 1937 přijala irská vláda novou ústavu, podle níž bylo Irsko suverénním, nezávislým a demokratickým státem. Od tohoto roku se také přestalo účastnit konferencí Společenství národů. Ve druhé světové válce zůstalo Irsko neutrálním státem a v roce 1949 definitivně opustilo Společenství národů. Tím Británie ztratila svoji nejstarší kolonii, která pro ni byla však prakticky ztracená už od roku 1921. Tak vlastně její nejstarší kolonie byla i první velkou ztrátou v rámci Britského impéria.58

58

Moody, T.W.: Str. 250-254.

33

ZÁVĚR Moc a síla Británie se velice často spojuje s Britským impériem, nejdéle existující a nejrozsáhlejší říší novověku. Říše se rozkládala na pěti kontinentech a její vliv je patrný od Severní Ameriky po Austrálii a od Afriky až po Indii, kde britský jazyk a britská správa přežívají v nové podobě. Od první stálé britské osady mimo Evropu, založené v Severní Americe v roce 1607, se Britská říše nepřetržitě rozrůstala a její největší rozmach se obvykle spojuje s 19. stoletím. Rozsahem však byla říše největší ve třicátých letech 20. století, kdy obsahovala i četná území na Blízkém východě. Tehdy však již ztratila většinu své síly a moci a světová nadvláda Británie nezadržitelně upadala. Z Britské říše se postupně vyvinulo Společenství národů, Commonwealth, jehož jednotliví členové podpořili Británii v obou světových válkách. Když budeme hledat důvody, které zapříčinily ztrátu moci a následný rozpad Britského impéria, musíme nejdříve nalézt faktory, které Británii pomohly stát se světovou velmocí. Británie za své postavení vděčila především zcela unikátní situaci na světovém mocenském poli v průběhu 19. století. Evropské kontinentální státy soupeřily mezi sebou nebo byly z předcházejících válek příliš slabé a nebyly schopné konkurovat britské expanzi. Problémem Británie bylo, že se nenaučila nabytou moc udržovat. Její vzestup byl příliš rychlý a sebevědomí Britů příliš veliké na to, aby se tím zabývali. Britové dlouhou dobu necítili potřebu více k sobě domorodé obyvatelstvo kolonií připoutávat. Proto „slavné“ britské koloniální instituce a zákony měly většinou silně rasistický charakter. Když Britové pochopili, že těsná spolupráce s domorodci je nezbytná, bylo už na potřebné změny pozdě. Rasistická koloniální politika přispěla k rozmachu nacionalistického hnutí v koloniích. To mělo nesporně vliv na konečnou fázi rozpadu Britského impéria. Nemělo však vliv na ztrátu moci. Jako zásadní pro ztrátu moci a velmocenského postavení se ukázalo, proniknutí hned čtyř nových hráčů (Spojené státy, Německo, Japonsko, Itálie) na světovou politickou scénu. Britské impérium by bylo nejspíše schopné čelit těmto státům jednotlivě, ale čtyři soupeři najednou, i když spolu příliš nespolupracovali, byly nad jeho síly. Od začátku 20. století bylo jen otázkou času, kdy přijde konflikt, který ukáže neschopnost Británie potvrdit svoje velmocenské postavení. Tímto konfliktem se stala první světová válka, která znamenala, že Británie ztratila pozici první velmoci a zařadila se na úroveň ostatních mocností. Válka odkryla (i když si to ostatní státy ještě neuvědomovaly), že Britské impérium je jen kolosem 34

na hliněných nohách a zanedlouho mu něco tyto nohy podrazí. Přesto díky respektu ostatních mocností a sebevědomí britských politiků Britská říše hrála roli světové velmoci ještě po dvě desetiletí. Dalo by se ale polemizovat, že už to byla role jen formální. Potvrdila to druhá světová válka, kdy se Británie během pár let stala pouze slabým pomocníkem Spojených států. Rozpad koloniálního panství v šedesátých letech by se potom dal přirovnat už jen k potopené lodi, která klesá ke dnu, a postupně se od ní odlamují jednotlivé části. Británie měla ve 20. století řadu nepřátel, proti kterým vedla války. Je ale paradoxem, že hlavním činitelem při ztrátě moci a rozpadu impéria byl jeho největší spojenec v obou světových válkách – Spojené státy. Během první světové války se jim sice ještě nepodařilo vytlačit Británii ze světové mocenské politiky, a to hlavně díky nezkušenosti a nechuti (i když sílu na to už Spojené státy měly). Narušily však jeden z hlavních pilířů Britského impéria, námořní hegemonii, což dále v meziválečném období dokonaly na konferencích o námořním zbrojení. Ve druhé světové válce Spojené státy nesmlouvavě uchvátily britské obchodní sféry a tím podlomily druhý důležitý pilíř Britské říše. Poslední ránu jí zasadily, když se zásadně stavěly proti existenci koloniálního panství vytvořeného z nesvobodných národů a nepokrytě podporovaly nacionalistické směry. Otázkou zůstává, jestli si Británie i přes ztrátu moci, mohla svoje impérium udržet. Model Společenství národů ukazuje, že za určitých okolností ano. Musela by ale přistupovat k porobeným národům jiným způsobem. Britské impérium se naneštěstí pro ně samotné ukázalo jako silně rasistické. Britové domorodé problémy většinou přehlíželi, na samotné domorodce hleděli despektem a odporem a v koloniích používali při jakémkoli odporu tvrdé restrikce. Zásada pevné ruky mohla být po určitou dobu účinná u méně civilizovaných národů. Britové ji ale používali také například v Egyptě nebo Indii, tedy oblastech s civilizací a kulturou starší, než byla britská. Těchto národů, pro existenci Britského impéria nezbytných, se obzvlášť dotýkala britská rasistická politika. Paradoxem je, že například v Indii část vrstev Britské impérium uznávala, uvědomovala si obchodní výhody plynoucí ze spojení s ním a neměla velký zájem ho opustit. Proto by pravděpodobně Britům stačilo akceptovat některé indické samosprávné požadavky, aby si Indii a hlavně indické trhy nadále udrželi, byť třeba ve formě dominia. Ve své práci jsem se rozhodl soustředit na počátky ztráty moci a z toho důvodu ve stěžejních kapitolách diskutuji výhradně o konci 19. století a první světové válce. Na konci 19. století britská vojska utrpěla drtivé porážky od Búrů u Magersfonteinu a u Colensa. Britové měli pokaždé více jak trojnásobnou přesilu a přesto museli s velkými ztrátami ustoupit. Tak byla silně otřesena jejich vojenská reputace ve světě. První světová válka 35

následně odkryla, že Británie má nejenom nedostatečná a nekvalitní pozemní vojska, ale i zastarávající námořnictvo. Bitva u Jutska, z které Británie na počet potopených lodí vyšla jako poražená, znamenala první krok ve ztrátě námořní hegemonie. Neomezená německá ponorková válka v letech 1915-1916 a 1917-1918 zase vážně narušila britské obchodní impérium. O dějinách Británie a Britského impéria byla napsána celá řada knih. Pro mou práci byla důležita především díla Nialla Fergusona a Jaroslava Césara. Oba se zabývají vývojem Britské říše, ale každý z jiného pohledu. Kniha Jaroslava Césara vyšla v roce 1970 v komunistickém Československu. Některé jeho formulace jsou proto tendenční a je si na ně potřeba dát pozor. Jaroslav César však pracoval vesměs se západní literaturou, a tak by se jeho dílo na svou dobu dalo označit jako kvalitní. Dílo Nialla Fergusona pro mne bylo cenné z toho důvodu, že mi alespoň částečně odhalilo britský pohled na Britské impérium. Niall Ferguson se vydal ale nepokrytě cestou očišťování a oslavování impéria. Ve svém díle většinou hledá jen pozitiva Britského impéria a jeho chyby se snaží ne vždy vhodně omlouvat.

36

37

BIBLIOGRAFIE César, J.: Britská říše v období imperialismu 1870 – 1945. Academia, Praha, 1970. Ferguson, N.: Britské impérium. Prostor, Praha, 2007. Ferguson, N.: Neštastná válka. Dokořán, Praha, 2004. Ferro, M.: Dějiny kolonizací. Lidové noviny, Praha, 2007. Gardner, P.: Encyklopedie Zeměpis světa. Colombus, Praha, 1999. Iliffe, J.: Afrika a Afričané. Vyšehrad, Praha, 2001. Str. 233. Keegan, J.: První světová válka. Pavel Dobrovský – Beta, Jiří Ševčík, Praha / Plzeň. 2003. Maurois, A.: Dějiny Anglie. Lidové noviny, Praha, 1995. Moody, T.W.: Dějiny Irska. Lidové noviny, Praha, 1996. Morgan, K.: Dějiny Velké Británie. Lidové noviny, Praha, 1999. Morton, A.L.: Dějiny Anglie. Svoboda, Praha, 1950. Stamberger, W.: Dějiny Kolonialismu. Orbis, Praha, 1963. Vachala, B.: Stručná historie států. Egypt. Libri, Praha, 2003. Warner, P.: První světová válka. OLDAG, Ostrava, 1997. Zimák, A.: Stručná historie států. Jihoafrická republika. Libri, Praha, 2003.

38

BRITÁNIE 20. STOLETÍ: ZTRÁTA MOCI

Recommend Documents