Pěna dní BORIS VIAN
KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ
K L I C P E R O V O D I VA D LO H R A D E C K R Á LO V É Šestá premiéra sezony 2015/2016 Ředitelka: Eva Mikulková – Umělecký šéf: David Drábek
Pěna dní Boris Vian
Režie, adaptace: SKUTR s použitím překladu Svatopluka Horečky Scéna: Jakub Kopecký Kostýmy: Simona Rybáková Hudba: David Smečka a Mastix
Osoby a obsazení: Colin ......................................................................................... Miroslav Zavičár Chick ................................................................................................... Jan Sklenář Nicolas................................................................................................. Jiří Zapletal Myška a Jean-Sol Partre.............................................................. Ondřej Malý Chloé..............................................................................................Marie Poulová Alice........................................................................................... Marta Zaoralová Isis.............................................................................................. Natálie Holíková Pudlík Dupont, Pegas Desmaret, knihkupec, sněžný krtek, zaměstnavatel, Douglas.................................. Matěj Anděl Zástupce církve, zaměstnavatel, knihkupec, sněžný krtek, zaměstnavatel, Douglas.............................. David Smečka Koriolán Desmartes, Prof. Mišmaš, sněžný krtek, zaměstnavatel, Douglas.............................................................. Jakub Tvrdík Ježíš, kočka, knihkupec, sněžný krtek, zaměstnavatel, Douglas .............................................................. Jan Vápeník Mastix:
David Smečka (kytara), Matěj Anděl (bicí), Jan Vápeník (kytara), Jakub Tvrdík (basová kytara, fagot), Martin Sedláček (klávesy), Magdalena Ebba Pavlíčková (saxofon) Inspice: Pavlína Hochmanová Nápověda: Pavel Filip
PREMIÉRA 12. BŘEZNA 2016 N A H L AV N Í S C É N Ě K L I C P E R O VA D I VA D L A
Boris Vian Boris Vian se narodil 10. března 1920 ve Ville d’Avray nedaleko Paříže. Vyrůstal jako potomek zámožného obchodníka, dětství strávené v přepychu a blahobytu však ukončila hospodářská krize, během níž jeho rodina zkrachovala. Již od ranného dětství ho trápily zdravotní potíže (srdeční porucha), které ho pak provázely celým životem. Studoval literaturu i jazyky, studia však nakonec zakončil na technické univerzitě. Od mládí byl velkým fanouškem jazzu, hrál na trubku a když se roku 1942 setkal s Claudiem Abbadem, který ho angažoval do svého jazzového orchestru, začal působit jako hudebník. Situaci druhé světové války, francouzskou porážku a německou okupaci, odmítl brát na vědomí a uzavřel se proto do mikrosvěta večírků, krásných dívek a jazzu. Z nedostatku finančních prostředků byl nucen konec války strávit jako zaměstnanec Francouzského normalizačního úřadu, poté působil ještě v Živnostenské komoře papírenského průmyslu. V té době napsal svá první díla, všechna však byla vydána až později. Světla: Pavel Petrů, Michal Matys, Igor Ženíšek, Libor Petr a Václav Mazánek. Zvuk: Petr Křesťan. Vedoucí technického provozu: Ladislav Svoboda. Vedoucí výroby: Jan Souček. Staví kolektiv jevištní techniky pod vedením Milana Téry. Vlásenky a masky: Vendula Bohdanecká, Renata Klenotová. Garderoba: Markéta Hadincová. Rekvizity: Magdalena Ebba Pavlíčková. Výroba kostýmů: Naďa Šupíková, Iva Prokopová, Jaroslava Bortlíková, Martina Šmídová a Marta Rabasová. Výroba scény: Jan Souček, Ladislav Suchý, Hedvika Hájková, Jiří Suchomel a Jakub Nepasický. Děkujeme Muzeu východních Čech v Hradci Králové.
Prvním publikovaným Vianovým dílem byla literární mystifikace Naplivu na vaše hroby (1946). Šlo o parodii na americké detektivky tzv. drsné školy, kterou Vian vydal pod pseudonymem Vernon Sullivan. Příběh vyvolal mezi francouzskými literárními kritiky obrovskou vlnu nevole. Kvůli pornografickým a sadistickým pasážím, které román obsahoval, byl nakladatel díla obžalován pro nemravnost a Vian byl odsouzen k 15 dnům vězení. Dílo se přesto, nebo možná právě proto, stalo bestsellerem a zajistilo Vianovi finanční nezávislost. I přesto, že mystifikace vyšla poměrně brzy najevo, Vian pod stejným pseudonymem vydal ještě další tři romány: Všichni mrtví mají stejnou kůži, Zabte ošklivé a Holky nemaj ponětí. Trochu paradoxem pak je, že velká část slávy a uznání, kterou mohl Vian zažít ještě za svého života, je spjata
právě s těmito romány. Jeho ostatní díla, vydávaná už pod jeho vlastním jménem, zůstávala po dlouho dobu téměř bez ohlasu a proslavila se až v šedesátých letech, tedy až po Vianově smrti. Šlo zejména o romány Pěna dní (1947), Podzim v Pekingu (1947) či Srdcerváč (1953). Vian je dále také autorem někola dramat: Rozčtvrcení pro všechny (1947), Svačinka generálů (1951), Budovatelé říše (1957) a povídkových sbírek Motolice a Plankton (1947) a Mravenci (1949). V jeho díle lze najít prvky existancialismu vyjadřované zejména pocitem strachu z nepřátelské společnosti, z dalších témat prostupujících celou jeho tvorbou jmenujme například úzkostné stavy vyvolané nemocí, kritiku militarismu, církve či sociální péče. Tato témata se zároveň mísí s jakousi idealizací lásky, bohatou, místy až surreálnou symbolikou, fantazijním prostředím a velmi neotřelým a originálním jazykem. Boris Vian zemřel 23. 6. 1959 ve věku 39 let na selhání srdeční činnosti během promítání filmové adaptace svého románu Naplivu na vaše hroby.
Román Pěna dní Vian začal Pěnu dní psát v březnu 1946, koncem května téhož roku byl hotov. Popudem k takto zběsilému napsání celého románu mu byla cena Plejády vypisovaná od roku 1943 s cílem podporovat mladé nadějné spisovatele. Cena vítězi zajišťovala nemalou finanční odměnu a vydání knihy u nakladatelství Gallimard. I přesto, že Vian měl cenu dopředu příslíbenou a zároveň se mu svým románem podařilo získat přízeň Paula Sartra, který byl členem poroty, cenu nakonec nezískal. Kniha byla přesto vydána hned následujícího roku. Po svém vydání Pěna dní příliš mnoho ohlasu nezaznamenala, větší proslulosti dosáhl román až v 60. letech 20. století, tedy až po Vianově smrti. Tuto proslulost si román podržel dodnes; v anketě o 100 nejdůležitějších knih 20. století uspořádané francouzským časopisem Le Monde se dokonce umístil na 10. místě. V češtině byl román poprvé vydán v roce 1967.
V díle se objevují prvky absurdity a existencialismu. Počáteční bezstarostné vyprávění o lásce plné hravého humoru, bezbřehé fantazie a nadpřirozena je pomalu ale jistě vystřídáno tísnivou atmosférou spojenou s obavami ze smrti, z nemožnosti uniknout ranám osudu a absurditě společenského systému. Celý příběh je vyprávěn originálním bohatým jazykem naplňujícím surreálné obrazy plné symbolismu a fantazie. I přes svou zdánlivou nezinscenovatelnost se román dočkal řady divadelních adaptací. V Československu ji poprvé uvedl režisér Jan Roubal v Olomouci již v roce 1989. V roce 1994 byl uveden v Praze stejnojmenný muzikál. Zatím poslední adaptací je pak verze Jiřího Havelky, která měla premiéru v roce 2012 v pražské La Fabrice. Pěna dní se dočkala také filmového zpracování, roku 2013 román převedl na plátno francouzský režisér Michel Gondry. Audrey Tautou jako Chloé a Romain Duris jako Colin ve filmové adaptaci z roku 2013.
Sartre vs. Partre Období vzniku Pěny dní je bez pochyb také obdobím Paula Sartera. Někdy koncem roku 1945 se Sartre stal z modního filozofa jakýmsi papežem existencialismu. Skoro všechno se točilo kolem něj. Měl v té době už za sebou značnou část svého díla – Nevolnost, Zeď, Bytí a nicotu, Mouchy. Jeho hra S vyloučením veřejnosti se stala jednou z divadelních událostí roku 1944. Vypadalo to, že píše rychleji, než ho kritikové stihnou číst. Radikální filozofie, kterou nabídl světu vykolejenému druhou světovou válkou, provokovala etablované intelektuály a zároveň zcela uchvátila mládež. Jeho proslulost pomalu ale jistě začala přesahovat rámec intelektuálních kruhů, přispěla k tomu i legendární přednáška Existencialismus je humanismus pořádaná roku 1945 v sále Centraux v ulici Jeana Goujona. Přednáška se zvrhla na bouřlivou událost, o které mluvila celá Paříž. V tisku se psalo o tlačenicích, rozbitém nábytku a omdlévajících ženách. Je sice pravda, že novináři průběh celé akce zveličili, nic to ale nemění na tom, že Sartre byl od té doby v kurzu a byl uctíván jako filmová hvězda. I Boris Vian se chtěl k Sartrovi přiblížit, spřátelit se s ním. Využil tedy Sartrovy proslulosti, všeho humbuku, který kolem něho panoval, i všechny fanatické obdivovatele, kteří se kolem něho točili, aby Sartra nějakým originálním způsobem zaujal. Zrodil se tak Jean-Sol Partre, jedna z postav Pěny dní, názorový vůdce zabývající se hlavně svými tučnými honoráři, novodobý guru ruinující nezřízenou grafomanií své fanatické obdivovatele. Stejně jako Sartrovi obdivovatelé horlivě skupovali všemožné relikviie odkazující k filozofovu životu, dal Vian i Partrovým fanouškům
možnost koupit si jeho dýmky, otisky levého palce či propálené kalhoty. Nejvíce si pak Vian podal onu legendární přednášku v Centraux, která proběhla asi 4 měsíce předtím než začal Pěnu dní psát, a která zároveň odstartovala módu existencialismu: „Publikum, které se tam tísnilo, se vyznačovalo zvlášními zjevy – samé tváře ztrácející se za brýlemi, zježené vlasy, zažloutlé špačky z cigaret, krkání po nugátových bonbonech, pokud jde o ženy, ty měly ubohé cůpky otočené kolem lebky a kožené bundy na holém těle (...) Zvláštní lóže, v níž trůnila vévodkyně de Bovouard se svou suitou, přitahovala zraky davu, ve kterém téměř tuhla krev, a svým vznešeným leskem působila jako pěst na oko oproti provizorním osobním dispozicím řady filozofů sedících na rozkládacích židličkách (...) Došlo k častým případům mdloby z přílišného nitroděložního vzrušení, které postihovalo především ženské obecenstvo.“
Odkaz Vianova života v Pěně dní I když nemůžeme říci, že Pěna dní je prvoplánově autobiografické dílo, v řadě motivů a dějových linií lze najít určité konkrétní odkazy k Vianovu vlastnímu životu. První paralelu můžeme nalézt už v samotném rozvíjení příběhu románu: od bezstarostného proplouvání životem plným lásky a radosti ze života se hlavní hrdinové postupně propadají do existenciální krize způsobené nemocí, nedostatkem peněz, nebo prostě jen drsnou realitou okolního světa. Podobnou zkušeností prošel i sám Vian, a to když jeho pokojné bezstarostné dětství plné blahobytu, které prožil se svou rodinou v malebném městečku Ville d’Avray, prostě jednoho dne skončilo. Stejně jako Colin totiž Vian pocházel z bohaté rodiny, která ale během hospodářské krize zbankrotovala. I přesto, že se i po bankrotu snažila udržet zdání života bohaté obchodnické rodiny, období bezstarostné hojnosti bylo nenávratně pryč. S tím souvisí i další paralela mezi životem Viana a jeho hlavních hrdinů. Poté, co Chloé onemocněla a Colin vynaložil na její léčbu veškeré své jmění, byl nucen začít pracovat na různých nesmyslných pozicích. Také Vian, ještě než se prosadil jako spisovatel, pracoval na několika pozicích majících nádech kafkovského absurdna: nejprve byl zaměstnán ve Francouzském normalizačním úřadu, poté v Živnostenské komoře papírového průmyslu. Dalším odkazem Vianova života je nepochybně také nemoc, která se objeví u Chloé. Vian už od mládí trpěl různými zdravotními problémy, jako dítě byl dokonce tak slabý, že nemohl chodit ani do školy a učitelé za ním docházeli domů. Tyto zdravotní problémy, zejména problémy se srdcem, ho posléze provázely celým životem a nakonec jim i podlehl, když zemřel na srdeční selhání. Trochu absurdním paradoxem hodným jeho díla je i nemoc , kterou si pro sebe „vymyslel“ – hlavní hrdinka Pěny dní Chloé onemocní tak, že jí v plicích vyroste leknín – Vian v posledních letech života, kdy se jeho zdravotní stav pomalu zhoršoval, netrpěl totiž ničím jiným, než plicními otoky.
Při hledání autobiografických rysů Vianova románu nemůžeme opomenout také hudbu, konkrétně hlavně jazz. Odkazy na jazzovou hudbu prostupují celým románem: Chloé zde není pouze jméno hlavní hrdinky, ale také název jazzového standardu Duka Ellingtona. Colin jazz miluje, má doma pianocktail, který mu míchá nápoje podle toho, jaká jazzová melodie se na něm zrovna hraje. Když se poprvé setká s Chloé, vypraví ze sebe jedinou otázku: „Vás aranžoval Duke Ellington?“ Stejně jako Colin, propadl i Boris Vian již v mládí jazzu a to v době, kdy byl ve Francii tento žánr v podstatě ještě téměř neznámý. V 17 letech pak začal hrát na trubku, během svého života působil v řadě hudebních formací, věnoval se rovněž komponování hudby i písňové tvorbě.
Rozhovor s režiséry Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským Jak vznikl nápad inscenovat zrovna Pěnu dní? LT: Když jsme po Labutím jezeře a Evženu Oněginovi vybírali s Janou Sloukovou další titul, byly na stole různé texty, ať už literární předlohy nebo přímo divadelní hry. Nakonec jsme se shodli na tom, že hledáme něco, co může mít divadelní zkratku či metaforu, a co nám zároveň umožní dovršit tady daným titulem jakousi trilogii o lásce a o vztazích. Titul se nám zároveň líbil i proto, že jsme po Labutím jezeře, které je sice spojováno hlavně s Čajkovským, ale je to vlastně německý námět a po ruském námětu mohly celou trilogii uzavřít právě Francií. Zároveň nám přišel tenhle román vhodný v tom, že jsme si ze začátku vůbec neuměli představit, že by se dal inscenovat nebo alespoň já jsem ho měl vždycky za ten, který se na divadle dělat nedá. Liší se nějak Vaše zpracování od románové předlohy? MK: Spousta lidí, kteří Vianovu Pěnu dní četli, mi říkali, že vůbec nerozumněli, o čem to vlastně je. Tady se nabízí první věc, v které bychom rádi, aby se naše hra lišila. Máme ambici divákům dílo přiblížit tak, aniž bychom z něho Viana a jeho rozmanitost či jeho smysl pro detail úplně vyškrtli, ale zároveň tak, abychom se co nejvíce pokusili vytáhnout děj příběhu jako takový. Samozřejmě celý román v jeho šíři se na divadelní jeviště přenést nedá, přesto si myslím, že se ho držíme docela věrně, možná věrněji než tomu bylo u Evžena Oněgina. Na druhou stranu jde o tak výrazně literární román, že spousta literárních obrazů je na jeviště naprosto nepřenositelných. Museli jsme proto hledat jiný ekvivalent dané metafory nebo řekněme určitého bujení. V tuto chvíli se zdá, že toto bujení literární jsme nahradili hudebním bujením. Koho jste přizvali do tvůrčího týmu? LT: Téměř klasikou už jsou pro nás Jakub Kopecký a Simona Rybáková, kteří pracovali na scéně a kostýmech. Nově jsme přizvali také
Davida Smečku a Mastix. Hlavní hrdinka románu se jmenuje Chloé, což je zároveň název jazzového standardu Dukea Ellingtona. Z toho nám tak nějak vyšlo, že naše zpracování musí být hudební, zvukové. Právě proto jsme se rozhodli přizvat kapelu Mastix a využít tak toho, že zdejší herci i další lidé spříznění s divadlem jsou schopni výborně hrát. MK: Baví nás, že jednotlivé hudební části se dají vždy propojit s určitou situací. Není to tedy o tom, že v jednu chvíli se hraje divadlo a v jinou chvíli se hraje písnička, obojí je vždy nějakým způsobem propletené a vzniká z toho jakýsi zvláštní typ hudebního divadla, což je pro nás velice inspirativní. Je to dáno třeba tím, že kapela Mastix je pořád na scéně, že jednotliví muzikanti mají i herecké role a zároveň jsou pořád v komunikaci s herci, vnímají, co se děje na scéně, stejně jako herci musejí vnímat stále zvukovost. Nejde o hudbu, která by byla dopředu napsaná, vzniká naživo přímo v rámci zkoušek. To vše je zároveň novinka v rámci naší hradecké trilogie: hlavní materiál, se kterým se zde pracuje, je zvuk.
Program vydalo Klicperovo divadlo o.p.s., Hradec Králové. Redakce: Kateřina Janečková. Foto: Patrik Borecký. Grafická úprava: Martin Sedláček. Nositele autorských práv zastupuje Dilia, divadelní, literární, audiovizuální agentura Praha. Cena 19,- Kč Klicperovo divadlo o.p.s. podporují:
