HOGWARTS STORY II
BRADAVICKÁ POVÍDKA II
The Tale of Two Patronuses
Příběh dvou patronů
bilingual version bilingvní verze She never performed magic… She knows wizarding world only from books… But now… she has to cope with reality which seems to be unreal…
Nikdy nekouzlila… Kouzelnický svět zná pouze z knih… Ale teď… se musí vyrovnat s realitou, která se zdá být nereálná…
T
he street was plunged in darkness. It was that kind of darkness which we call absolute and penetrable. But it was not only darkness what made the place so scary. What more, it was silent, nothing was moving, no nightbirds chirping, not a single leaf shivering in light spring breeze. Very unusual, even for Muggles. Which she was. Lavender Cantbanks´s breath was sped up because of her hurrying. Some strange feeling had followed her all the day and now, in this silent place where danger can be almost tangible, it was much stronger. „Hey, you!“ shouted someone. Lavender shrieked with shock. She stopped, looking at the voice´s direction, eyes wide opened, heart beating fast. She noticed a teenage boy sitting on a wall not far from her. She focused on him as he lighted up something in his right hand. It looked like some thin stick and she though it must be some new kind of flashlight, unknown to her. „Wanna see something?“ the boy asked. His voice was quite rude without any trace of shyness. He continued: „I can Disapparate. Finally I got my exams and now I am able to do that.“ She couldn´t understand him properly. „Disapparate?“ she said, confused. „What do you mean?“ „Oh, you are Muggle!“ the boy said and frowned. „I am what? What are you talking about?!“ asked Lavender. She didn´t like the boy. His pale face was scattered with freckles and his negligent style made him look like some brat. „Never mind, just look, it will be great,“ he said and jumped down the wall. „Look, I don´t have time to watch your games however great they are,“ Lavender said. „Games!“ the boy snorted. „Probably you have never seen something like this, Muggle!“ „Hey, I don´t like the tone you are talking to me! And don´t call me that stupid name!“ Lavender raised her voice. „What? Muggle? But you are one!“ he laughed. „Just give me a few seconds, will you? I will Disapparate and Apparate again. Watch!“ The boy raised his strange flashlight or whatever it was. He seemed to be concentrating hardly… Things happened so fast Lavender felt like caught in some terrible fast-motion nightmare:
U
lice byla ponořena do tmy. Byl to ten druh tmy, který nazýváme absolutní a neproniknutelnou. Ale nebyla to pouze tma, co činilo tohle místo tak hrůzu nahánějící. Co víc, bylo ticho, nic se nehýbalo, noční ptáci nešvitořili, ani jediný lístek se v lehkém jarním vánku nepohnul. Velmi nezvyklé, dokonce i pro Mudly. A to ona byla. Dech Levandule Cantbanksové nebral na rychlosti; spěchala. Neurčitý a zvláštní pocit ji pronásledoval celý den a nyní, na tomhle ztichlém místě kde nebezpečí bylo téměř hmatatelné, byl tento pocit ještě silnější. „Hej, ty!“ někdo zakřičel. Levandule zděšeně vykřikla. Zastavila se, rozhlížejíc se směrem po hlase, oči doširoka otevřené, srdce divoce tlukoucí. Povšimla si dospívajícího chlapce sedícího na zídce nedaleko od ní. Zaměřila se na něj zrovna ve chvíli, kdy rozsvítil něco ve své pravé ruce. Vypadalo to jako nějaký tenký klacík a ona si pomyslela, že to musí být nějaký nový a jí neznámý druh baterky. „Chceš něco vidět?“ zeptal se kluk. Jeho hlas byl poměrně hrubý a beze stopy studu. Pokračoval: „Umím se přemístit. Konečně jsem udělal zkoušku a teď už to můžu dělat.“ Nedokázala mu pořádně rozumět. „Přemístit?“ zeptala se, zmatena. „Co tím myslíš?“ „Ach jo, ty jsi mudla!“ řekl chlapec a zamračil se. „Jsem co? O čem to mluvíš?!“ zeptala se Levandule. Ten chlapec se jí nelíbil. Jeho bledá tvář byla posetá pihami a díky svému nedbalému stylu působil jako nějaký spratek. „Nevadí, prostě se dívej, bude to super,“ řekl a seskočil ze zídky. „Koukej, já nemá čas sledovat nějaké tvoje hry ať jsou skvělé sebevíc,“ řekla Levandule. „Hry!“ chlapec si odfrkl. „Nejspíš jsi nikdy nic takovýho neviděla, mudlo!“ „Hele, nelíbí se mi tenhle tón, jakým se mnou mluvíš! A neříkej mi tím stupidním jménem!“ Levandule zvýšila hlas. „Jakým? Mudla? Ale vždyť jsi!“ zasmál se. „Dej mi jen pár vteřin, jo? Přemístím se a znovu se objevím. Sleduj!“ Chlapec pozvedl svoji zvláštní baterku či co ten předmět byl. Vypadal, že se těžce soustředí…Věci se udály tak rychle, že měla Levandule pocit, akoby uvízla v nějaké hrozivé, zrychlené noční můře: Car full of drunk teenagers came up from the corner of the street. The boy with flashlight took fright, he
wove his stick-ish thing and fell as he was jumping out of the dangerously approaching car´s way. The stick pointed at Lavender in the same moment the boy muttered something Lavender didn´t hear. He was scared and his last though before the spell came through his lips was „I´ll die and never attend Hogwarts again.“ Hogwarts… There was a loud crack but not from the car. Lavender felt her legs lifting off the ground. The street vanished and she was falling and falling through something what looked like an eye of a hurricane… She fell on the ground and bruised her elbow. Feeling dizzy, she tried to get up, massaging her arm. For a moment she though she must have suffered a shock. The landscape changed; there were no houses, no street, no car and no strange boy. As she was looking around, Lavender couldn´t believe her own eyes. She was standing inside a deep forest with bare, ghostly-looking trees, mist surrounding her ankles. There was no light in the distance to follow and Lavender felt hopeless. She didn´t want to spend the night in a place like this. She sat on the nearest stump, still looking around. What happened? She though. How was it possible to get so quickly from one place to another? It all happened so quickly and Lavender couldn´t remember. There was some strange sound on the left. Lavender gasped, staring at the dark. She was listening to some movement in the distant bushes. It came closer, but Lavender couldn´t see anything. For a moment she was glad not to see the creature – she was sure it was some creature with killing intentions. „Hey!“ some rough, deep voice called. It was the second hey Lavender heard this evening. „Don´t move whoever you ´re!“
Zpoza rohu ulice se vyřítilo auto plné opilé mládeže. Chlapec s baterkou se lekl, mávl tou klackovitou věcí a upadl, jak uskakoval z cesty nebezpečně se blížícímu autu. Hůlka ukazovala na Levanduli v tom samém okamžiku, kdy chlapec zamumlal něco, co Levandule neslyšela. Byl vyděšený a jeho poslední myšlenka před tím, než zaklínadlo vyklouzlo z jeho úst byla „Umřu a nikdy už nepřijdu do Bradavic.“ Bradavice… Ozvalo se hlasité prásk ale nepocházelo od auta. Levandule ucítila, jak se její nohy odlepují od země. Ulice zmizela a ona padala a padala skrz cosi, co vypadalo jako střed tornáda… Dopadla na zem a narazila si loket. S pocitem závrati se pokusila vstát, masírujíc si ruku. Na chvíli si pomyslela, že musela utrpět šok. Krajina se změnila; už zde nebyly domy, ulice, auto a podivný chlapec. Jak se rozhlížela okolo, nemohla Levandule uvěřit vlastním očím. Stála v hlubokém lese s holými, strašidelně vypadajícími stromy a její kotníky obklopovala mlha. V dálce nebylo žádné světlo, které by mohla následovat a Levandule pocítila beznaděj. Nechtěla strávit noc na místě jako bylo tohle. Posadila se na nejbližší pařez, stále se rozhlížejíc okolo. Co se stalo? přemýšlela. Jak bylo možné dostat se tak rychle z jednoho místa na druhé? Všecko se to událo tak rychle a Levandule si nemohla vzpomenout. Zleva se ozval podivný zvuk. Levandule zalapala po dechu, zírajíc do tmy. Naslouchala pohybu ozývajícímu se ze vzdálených keřů. Blížilo se to, ale Levandule nic neviděla. Na chvíli byla ráda, že tu stvůru nevidí – byla si jistá, že to byla nějaká stvůra se zabijáckými záměry. „Hej!“ zvolal drsný, hluboký hlas. Bylo to druhé hej které Levandule toho večera slyšela. „Nehejbej se ať seš kdo seš!“
Lavender felt her legs lifting off the ground. Levandule ucítila, jak se její nohy odlepují od země.
L
avender´s voice was shaking, when she answered: „I… I´m not gonna hurt you… I don´t know where I am.“ „What the ´ell happened?“ asked that unknown voice. „I… have no idea, I´ve been to London and now I am here!“ Lavender said, trembling. Another shock came when she saw the man for the first time. His face was bewhiskered, hair uncombed and he was wearing an old leather coat. He was extremely tall; a giant, though Lavender, but she knew giants don´t exist. In his right hand, which was shovel-sized, he was holding big crossbow. „Hey, don´t be scared,“ said the giant, „I´ve been feedin´ my thestrals when I saw yeh here. Dunno what ´re yeh doin´ ´ere, but I´ll take yeh to the castle.“ He pointed behind himself with the crossbow. „The what?“ said Lavender and it all seemed a dream to her. „Eh… castle. Hogwarts school! Sure yeh´ve heard ´bout it,“ said the giant. „Never,“ Lavender shook her head. Her fear abated a little. The man was armed, but if he ever wanted to hurt her, he would have done it immediatelly. „Never heard ´bout Hogwarts? Who ´re yeh, a Muggle?“ he said, confused. Lavender remembered the boy. „Hey! What is Muggle? The boy called me that too!“ she said with her voice raised. „Boy?“ The giant looked around. „Who´s ´ere with yeh?“ „Nobody,“ said Lavender and she told him the whole story. „Merlin´s beard!“ he said only. „What? What´s wrong here?“ she asked. „Er… better follow me to the castle. Dumbledore will explain everythin´ to yeh,“ the giant said and he started his way back. Although she was unsure, Lavender followed him because it seemed to be the only safe way out from this scary forest. They were walking for about quarter an hour and finally they reached an opened place, a meadow with one big, round hut and a castle right in front of them. „God, it´s beautiful!“ Lavender said. „Is it? I live ´ere,“ the giant pointed at the hut. „Yeh were pretty glad I´ve ´een to the forrest. Yeh could
L
evandulin hlas se třásl, když odpověděla: „Já… já vám neublížím… Nevím, kde jsem.“
„Co se k čertu stalo?“ zeptal se ten neznámý hlas. „Já… vůbec nevím, byla jsem v Londýně a teď jsem tady!“ řekla třesoucí se Levandule. Další šok přišel, když poprvé spatřila toho muže. Jeho tvář byla zarostlá, vlasy neučesané a na sobě měl starý kožený kabát. Byl neuvěřitelně vysoký; obr, pomyslela si Levandule, ale věděla, že obři neexistují. V pravé ruce, která byla velikosti lopaty, držel muž velký samostříl. „Hej, neboj se,“ řekl obr, „krmil sem zrovna thestraly, když sem tě tady viděl. Nevim co tady děláš, ale vemu tě do hradu.“ Ukázal kuší za sebe. „Do čeho?“ řekla Levandule a všecko se jí to zdálo jako sen. „Ech… hrad. Bradavická škola! Určitě o ní slyšelas,“ řekl obr. „Nikdy,“ zavrtěla hlavou Levandule. Její strach trochu opadl. Muž sice byl ozbrojený, ale pokud by jí chtěl ublížit, udělal by to hned. „Nikdy neslyšet vo Bradavicích? Kdo seš, mudla?“ řekl, zmaten. Levandule si vzpomněla na chlapce. „Hej! Co je to mudla? Ten kluk mi tak taky řekl!“ řekla zvýšeným hlasem. „Kluk?“ Obr se rozhlédl okolo. „Kdo tady s tebou je?“ „Nikdo,“ řekla Levandule a pověděla mu celý příběh. „U Merlinovy bradky!“ řekl jen. „Hm… rači pudeme do hradu. Brumbál ti šecko vysvětlí,“ řekl obr a obrátil se k cestě nazpět. Přestože si nebyla jistá, Levandule jej následovala; zdálo se jí, že je to jediná bezpečná cesta z tohoto strašidelného lesa. Šli asi čtvrt hodiny a nakonec dorazili na otevřené prostranství – louku s jedinou velikou, kulatou chatrčí a hradem přímo před nimi. „Bože, to je krása!“ Levandule řekla. „Že jo? Já bydlim tady,“ obr ukázal na chatrč. „Mělas fakt štěstí, že sem byl v lese. Mohlas bejt do rána mrtvá. Neumíš si přestavit, co tam žije za potvory.“ „Ech… potvory?“ „No… rači pudem,“ řekl obr a pokračovali v cestě k hlavní bráně hradu. Vešli do velké haly se spoustou portrétů, dveří a jedním velikým schodištěm. Na odpočívadle byla dvě brnění
have been dead ´till the morning. Can´t imagine what creatures live there.“ „Er… creatures?“ „Eh… follow me,“ the giant said and they continued their way to the castle front gate. They entered a great hall with a lot of portraits, doors and one huge staircase. On the landing there were two armors and one big shield with a lion, snake, badger and raven on the wall. Lavender didn´t know where to look first. „Dumbledore has his office upstairs, on the seventh story,“ the giant said. „Excuse me, but who is Dumbledore? Why are we going to him? I´d like to get back to London,“ Lavender said. „He´ll explain everythin´ to yeh,“ the giant said and they started to climb the stairs. „I know a shortcut, but I´m affraid I can´t get through,“ he roared with laughter. Lavender smiled politely. It took a while to get to the headmaster´s office. Finally they stopped in front of a great bird-ish gargoyle. The giant cleared his throat and said: „Lemon icecream.“ The gargoyle turned by itself and a spiral staircase appeared in front of them. „Eh… too small for me, I think. Just go upstairs and knock the door,“ said the giant. Lavender was too shocked to make a single move. She couldn´t believe what she had just seen. She took a deep breath and stepped on the first step. The gargoyle behind her turned again and the staircase started to move upstairs like an escalator. When she reached the wooden door with pretty golden ornaments, she held her breath and knocked. „Come in,“ said a man´s voice. Lavender entered the office. Whoever the tall, old, silver-haired man was, Lavender understood he was a big authority. He wore a dark blue robe and white nightcap with tiny pom-pom at the end. His face was friendly, dominated by half-moon glasses. A pair of blue eyes was looking at her from behind it. His appearance was strange to her, but he didn´t seem to care about his look. „Good evening,“ she said politely. „Good evening,“ he replied, „please, take a seat and tell me what can I do for you.“ Before she sat down, she looked around. She was in a room full of pictures, shelves and stuff which
a na zdi jeden velký odznak se lvem, hadem, jezevcem a havranem. Levandule nevěděla, kam se podívat dřív. „Brumbál má pracovnu nahoře, v sedmým podlaží,“ řekl obr. „Promiňte, ale kdo je vlastně Brumbál? Proč za ním jdeme? Ráda bych se vrátila do Londýna,“ řekla Levandule. „Von ti šecko vysvětlí,“ řekl obr a oba začali stoupat po schodech. „Znám zkratku, ale vobávám se, že se skrz ni nedostanu,“ zachechtal se obr. Levandule se zdvořile usmála. Trvalo to chvíli, než se dostali k ředitelově pracovně. Konečně zastavili před velikým chrličem v podobě ptáka. Obr si odkašlal a řekl: „Citronová zmrzlina.“ Chrlič se sám otočil a před nimi se objevilo točité schodiště. „Ech… myslím, že pro mě je to trochu malý. Di nahoru a zaklepej na dveře,“ řekl obr. Levandule byla příliš šokována, aby se byť jen trochu pohnula. Nemohla věřit tomu, co právě spatřila. Zhluboka se nadechla a stoupla na první schod. Chrlič za ní se opět otočil a schodiště se začalo pohybovat vzhůru jako eskalátor. Když se Levandule dostala ke dřevěným dveřím s pěknými zlatými ornamenty, zadržela dech a zaklepala. „Vstupte,“ řekl mužský hlas. Levandule vstoupila do pracovny. Ať už byl ten vysoký, starý a stříbrovlasý muž kdokoli, Levandule záhy pochopila, že byl velkou autoritou. Byl oblečen do tmavomodrého hábitu a na hlavě měl noční čepici s bambulkou na konci. Jeho tvář byla přátelská; dominovaly jí půlměsíčité brýle. Zpoza nich na ni koukal pár modrých očí. Jeho vzhled byl pro ni zvláštní, ale muž nevypadal, že by se o to staral. „Dobrý večer,“ řekla zdvořile. „Dobrý večer,“ odpověděl, „prosím, posaďte se a řekněte mi, co pro vás mohu udělat.“ Předtím, než se posadila, rozhlédla se okolo. Byla v pracovně plné obrazů, polic a náčiní, které jí nic neříkalo. Další šok přišel, když zkoumala jeden z portrétů na nejbližší stěně. Postava se zdála být živá! Byl to muž a Levandule si všimla, že se hýbal stejně jako ostatní portréty. „Jak…,“ začala mluvit, ale pak si uvědomila, že muž chtěl, aby se posadila. Učinila tak a on také. „Moje jméno je Albus Brumbál,“ řekl klidně, „jsem ředitelem této školy – Bradavické školy čar
said nothing to her. Another shock came with examining one of the potrait on the nearest wall. The figure there seemed to be alive! It was a man and he was moving like the other portraits, she noticed. „How...,“ she started to talk, but then she realized he wanted her to sit down. She did and so did he. „My name is Albus Dumbledore,“ he said calmly, „I am a headmaster of this school – Hogwarts School of Witchcraft and Wizardry. And you are…“ „La -- Lavender Cantbanks,“ she introduced herself, „excuse me, did you say Witchcraft and Wizardry?“ Although Dumbledore looked like an old wizard, she simply couldn´t believe it. „Exactly. In this school young wizards and witches are trained,“ Dumbledore said. „Interesting…,“ she said half shocked, half amusedly. „I think so. But what interests me more is the way you got here? Apparently you are a Muggle, am I right?“ Dumbledore asked, still looking at her. She heard the strange word again, but this time it didn´t sound so rude as it did when the boy said that. „Mr. Dumbledore -- or -- professor -- I´m afraid I don´t know what you´re talking about,“ and she repeated the whole story as she did with the giant. „…And I woke up -- no, I can´t say woke up, I haven´t been sleeping, actually. You see – I just appeared in that forrest from nowhere. Silly, isn´t it?“ Dumbledore crouched nearer to her. „No, I don´t think so.“ „I beg you pardon?“ Dumbledore smiled. „It seems to me you simply Disapparated and Apparated here, in Forbidden Forest.“ „Dis-what? Oh, he used that word too! Disapparate! I didn´t know what was the meaning…,“ Lavender remembered the boy in London. „Oh, yes. Obviously I will have to explain everything to you from the very begining,“ Dumbledore said slowly. Lavender nodded. „You are a Muggle. That means you can´t do magic – even if you wanted. Muggles don´t perform magic, they were born as „normal“ people. But beyond the „normal“ world, there is a Wizarding world too. I know it seems to be impossible for you, but that´s the way it is. Not every accident in your, Muggle-world is caused by Muggles; wizards can do magic every day – and it´s not only a good one.
a kouzel. A vy jste…“ „Le -- Levandule Cantbanksová,“ představila se, „promiňte, řekl jste čar a kouzel?“ Přestože Brumbál vypadal jako starý kouzelník, ona tomu prostě nemohla věřit. „Přesně tak. V této škole jsou vyučováni mladí kouzelníci a čarodějky,“ řekl Brumbál. „Zajímavé…,“ řekla Levandule napůl v šoku, napůl učarována. „Také si myslím. Ale co mne zajímá víc je způsob, jakým jste se sem dostala. Očividně jste mudla, mám pravdu?“ zeptal se Brumbál, stále se na ni dívaje. Znovu slyšela to podivné slovo, ale tentokrát jí neznělo tolik drze, jako když jej slyšela z úst toho chlapce. „Pane Brumbále -- nebo -- profesore -- obávám se, že nevím, o čem tu mluvíte,“ nato zopakovala celý příběh tak, jako před chvílí dotyčnému obrovi. „…A pak jsem se probudila -- ne, nemůžu říct probudila, vlastně jsem nespala. Víte – jenom jsem se objevila v tom lese odnikud. Hloupé, že?“ Brumbál se k ní nahnul. „Ne, to si nemyslím.“ „Prosím?“ Brumbál se usmál. „Zdá se mi, že jste se prostě přemístila a objevila tady, v Zapovězeném lese.“ „Pře-co? Ó, on to slovo použil taky! Přemístit! Nevěděla jsem, co tím myslí…,“ Levandule si vzpomněla na chlapce v Londýně. „Ó, ano. Samozřejmě vám budu muset vše vysvětlit od samého začátku,“ řekl Brumbál pomalu. Levandule přikývla. „Vy jste mudla. To znamená, že nemůžete kouzlit – i kdybyste chtěla. Mudlové nekouzlí, narodili se jako „normální“ lidé. Ale mimo ten „normální“ svět je zde také kouzelnický svět. Vím, že to pro vás vypadá jako nemožné, ale prostě to tak je. Ne každý náhoda ve vašem mudlovském světě je zapříčiněna mudly; kouzelníci mohou kouzlit každý den – a nejsou to jen dobrá kouzla, která používají. Je tu také černá magie, velmi nebezpečná. Ale vy – díky bohu, řekl bych – o tom nevíte.“ „Znamená to, že jste… divní?“ zeptala se Levandule. „Ó, rozhodně bych neřekl divní. Narodili jsme se jako kouzelníci, vystudovali magii a stali jsme se vyškolenými čaroději. Někdy vám mudlům i pomáháme, ale o tom vy nevíte. Jsme hrdí a šťastní, že jsem se narodili jako kouzelníci a čarodějky,“ vysvětlil Brumbál. „No… a nás považujete za méněcenné?“ zeptala se Levandule.
There are Dark Arts too, very dangerous. But you – thank God, I can say – don´t know it.“ „Does that mean, you are… freaks?“ Lavender asked. „Oh, I would definitely not say freaks. We were born as Wizards, studied witchcraft and we become skilled Wizard, sometimes helping you, Muggles, too, but you don´t know it. We are very proud and glad we were born as Wizards and Witches,“ Dumbledore explained. „Oh… And you – consider us to be inferior?“ Lavender asked. „There are Wizards, of course, who had chosen wrong belief and joined the dark side. They are persuaded only the Pureblood Wizards can rule the Wizarding world. I feel sorry for them. There are Muggleborn Wizards better than Pureblood ones, of course. I don´t think Muggles are inferior. They have their own lives as we have ours,“ Dumbledore said. „And -- does a Muggle see your -- magic?“ Lavender asked, still confused. „They are not able to see magically protected things. It is hard to explain it all. I am very interested what had to happen to get you here. It is absolutely without any doubt that the boy in London was a Wizard. He wanted to show you he can Disapparate. And while he was doing his Disapparating, he pointed his wand – which we use for performing magic – to you and apparently he was thinking about Hogwarts at the moment, so he Disapparated you here. Do you understand, Miss Cantbanks?“ Dumbledor asked with a smile. „Oh, I´m losing the track of continuity now, but… I think I know what you are saying,“ Lavender said. „Splendid, Miss Cantbanks!“ Dumbledore said, evidently happy. „What I don´t understand is that you can see our castle. It is invisible for Muggles.“ „Oh!“ „It had to be completely unsuccessful charm that boy performed,“ said Dumbledore. He wanted to say something more, but he was disturbed by a silent knock on the window. They both looked at it and Dumbledore stood up to open it. A little horned owl flew inside the office and landed on Dumbledore´s desk with grace. It was holding a letter in it´s beak. „That´s the way we get our post usually,“ Dumbledore explained to Lavender. He took the envelope, stroked the animal and opened the letter.
„Existují samozřejmě čarodějové, kteří si vybrali špatnou víru a přidali se na stranu temna. Jsou přesvědčeni, že pouze čistokrevní kouzelníci mohou vládnout kouzelnickému světu. Je mi jich líto. Máme pochopitelně kouzelníky z mudlovských rodin dokonce lepší než ty čistokrevné. Nemyslím si, že by mudlové byli méněcenní. Mají své vlastní životy, stejně jako máme my ty svoje,“ řekl Brumbál. „A -- mohou mudlové vidět vaše -- kouzla?“ zeptala se Levandule, stále zmatená. „Nemohou vidět věci chráněné kouzly. Je těžké to vše vysvětlit. Velmi mne zajímá, co se přihodilo, že jste se sem dostala. Je absolutně bez pochyb, že ten chlapec v Londýně byl kouzelník. Chtěl vám ukázat, že zvládá přemisťování. A zatímco se chtěl sám přemístit, ukázal svojí hůlkou – kterou používáme ke kouzlení – na vás a zřejmě v tu chvíli přemýšlel o Bradavicích, takže vás přemístil zrovna sem. Rozumíte, slečno Cantbanksová?“ zeptal se Brumbál s úsměvem. „No, teď už ztrácím souvislosti, ale… myslím, že vím, co mi tu říkáte,“ řekla Levandule. „Výborně, slečno Cantbanksová!“ řekl Brumbál, očividně šťasten. „Čemu nerozumím je fakt, že vidíte náš hrad. Pro mudly je neviditelný.“ „Och!“ „Muselo to být zcela nešťastné kouzlo, které ten chlapec vyprodukoval,“ řekl Brumbál. Chtěl říct něco víc, ale byl vyrušen tichým zaklepáním na okno. Oba na něj pohlédli a Brumbál vstal, aby jej otevřel. Do místnosti vletěl malý kalous a s elegancí přistál na Brumbálově stole. V zobáku držel dopis. „Tímhle způsobem obvykle dosátávme poštu,“ vysvětlil Brumbál Levanduli. Vzal si obálku, pohladil zvíře a otevřel dopis. „Á, Ministerstvo kouzel,“ řekl víceméně pro sebe než pro Levanduli. Ale ona jej zaslechla a zeptala se: „Ministerstvo kouzel?“ „Ano, samozřejmě máme své vlastní ministerstvo,“ řekl Brumbál trpělivě. „To je promyšlený!“ zašeptala. „Promyšlené… To ano,“ usmál se. Jak pročítal dopis, jeho obočí se spojilo do jedné linky. Když dočetl, odložil dopis stranou a znovu pohlédl na Levanduli. „Vypadá to, že máme malý problém,“ řekl. „Mně se to tak jeví už od samého začátku,“ trochu se usmála. „Co se stalo?“
„Ah, Ministry of Magic,“ he said more to himself than to Lavender. But she heard it and asked: „Ministry of Magic?“ „Yes, of course we have our own Ministry,“ Dumbledore said patiently. „That´s plotted,“ she whispered. „Plotted, yes,“ he smiled. As he went through the letter, his eyebrow came together into one line. He finished reading, put the letter aside and looked at Lavender again. „It seems we have a little problem,“ he said. „Seems to me from the very beginning,“ se smiled a little. „What happened?“ „As you know, this letter came from our Ministry. It says there was an unsuccessful charm made half an hour ago. Ministry got a report that one Muggle Apparated in our magical world. That means…“ „…They know about me,“ Lavender finished his sentence. „Exactly,“ Dumbledore agreed, „they are letting me know, because I am – if I can say it this way – quite big authority in our world. They do not know where you are, but they warned me… Just in case.“ „But isn´t it a good new for me? I mean – Ministry can procure bringing me back!“ she asked. „That´s the problem… They don´t understand what exactly happened and they would never understand how can a Muggle see Hogwarts. They wouldn´t send you back until they find out. Which means they would use some Memory charms and they are really dangerous even for skilled Wizards. Finally they would use Obliviate charm – a spell which will erase and change your memory. Going back home is not very safe now – and definitely not with the „helping hand“ of Ministry. As soon as they find your identity, they will use everything to get into your mind,“ Dumbledore said. „Get into my mind? Is that possible?“ Lavender said. „Yes, I would go as far as to say it is the way they would want to use. They have Aurors and skilled Wizards who are masters in penetrating into minds – even if they are miles and miles away from you,“ Dumbledore explained. It sounded very dangerous and Lavender was scared. It was still like some nightmare for her. „Professor, what do you think we should do?“ she asked. Dumbledore lowered his voice. „We should simply cover you with the best Wizarding protection. You
„Jak víte, tento dopis přišel z našeho ministerstva. Píše se v něm, že bylo před půl hodinou zaznamenáno nepovedené kouzlo. Ministerstvo dostalo hlášku, že se nějaký mudla přemístil do našeho kouzelnického světa. To znamená…“ „…Že o mě vědí,“ Levandule dokončila Brumbálovu větu. „Přesně,“ souhlasil Brumbál, „dávají mi to na vědomí, protože jsem v našem světě – pokud to tak mohu říci – docela velká autorita. Oni nevědí, kde jste, ale varovali mne… Pouze pro případ.“ „Ale není to pro mě dobrá zpráva? Myslím – ministerstvo může zajistit, abych se dostala zpět!“ zeptala se Levandule. „To je ten problém… Oni nevědí, co se přesně stalo a také by jistě nikdy nepochopili, jak může mudla vidět Bradavice. Neposlali by vás zpátky, dokud by to nezjistili. Což znamená, že by na vás použili nějaká paměťová kouzla, a ta jsou opravdu nebezpečná, dokonce i pro vyškolené kouzelníky. Nakonec by použili kouzlo zapomnění – zaklínadlo, které vymaže a pozmění vaši paměť. Teď není příliš bezpečné jít zpět domů – a rozhodně ne s „pomocnou rukou“ ministerstva. Jakmile zjistí vaši identitu, použijí vše, aby se dostali do vaší mysli,“ řekl Brumbál. „Dostali do mé mysli? Něco takového je možné?“ řekla Levandule. „Ano, dovolil bych si říct, že je to přesně to, co by chtěli použít. Mají Bystrozory a vyškolené kouzelníky, kteří jsou mistry v pronikání do myslí – dokonce i když jsou míle a míle od vás,“ vysvětlil Brumbál. Znělo to velmi nebezpečně a Levandule se bála. Stále to pro ni bylo jako nějaká noční můra. „Profesore, co myslíte, že můžeme dělat?“ zeptala se. Brumbál ztišil hlas. „Měla byste se jednoduše skrýt za tu nejlepší kouzelnickou ochranu. Budete se muset naučit uzavírat svoji mysl před útoky zvenčí.“ „Jak myslíte, že to mám udělat?“ zeptala se Levandule. Brumbálovi nerozuměla. „Svěřím vás do rukou jednoho z našich nejlepších učitelů. Jakkoli působí, je opravdový mistr v paměťových a myšlenkových kouzlech, to si zapamatujte. Myslím, že nyní je čas jej zavolat. A mezitím budeme muset něco udělat s vaším oblečením,“ Brumbál se pousmál, pozvedl hůlku,
will have to learn how to close your mind against external infiltration,“ Dumbledore said seriously. „How am I supposed to do that?“ Lavender asked. She didn´t understand Dumbledore. „I will consign you into one of our best teacher´s hands. However he impacts, he is a real master of Memory and Mind charms, remember that. Now, it´s time to call him, I think. And meanwhile, we have to do something with your clothes,“ Dumbledore smiled a little, raised his wand which was now pointing at Lavender and wove it. Her clothes changed immediately; there was no miniskirt and Colorad T-shirt any more, but long grayglue skirt and blouse of lila color with a bow near the neck. He offered a mirror to her and while she was examining herself, he said to one portrait to go and fetch professor Snape. The man nodded and disappeared from his frame. They were sitting in silence, Lavender still trying to understand what the danger from Ministry exactly meant to her. She noticed Dumbledore´s deep sight. „Is there something more I should know?“ she asked. „No…, no… I´ve just… been only thinking about one of my students in the past. You remind me of her. You have her eyes and hair. Probably you don´t know the name Lilly Evans?“ Dumbledor said. Lavender opened her eyes wide. „I had my cousin named Lilly Evans – Potter after her marriage,“ she said, surprised. „Yes, she was a student here,“ Dumbledore smiled widely. „I didn´t know her very much, we´ve seen each other only once...,“ Lavender paused, „…There were some rumours in our family she is weird. We didn´t keep contact together. She married James Potter – I´ve never seen him. Last time I saw her was… at their funeral. They both died and I´ve heard coroner was not sure about the way how. Probably some hear-attack, he said,“ Lavender told Dumbledore. He gave her a faint smile. „It was not a heart-attack. It was a murder,“ he said. „A murder? Impossible! They weren´t shot or stabbed… any injury,“ she said. „Obviously it seems to be impossible for Muggles. But it was a murder. One dark wizard we all are afraid of killed them with magic. Their son, Harry, attends Hogwarts nowadays,“ Dumbledore explained. Lavender was silent for a moment.
která nyní ukazovala na Levanduli a mávl jí. Její oblečení se okamžitě změnilo; už neměla sukni nad kolena a barevné triko, ale dlouhou, šedomodrou sukni a halenku barvy lila s mašlí u krku. Brumbál jí nabídl zrcadlo a zatímco se prohlížela, řekl jednomu z portrétů aby šel a přivedl profesora Snapea. Muž přikývl a zmizel ze svého rámu. Seděli v tichosti a Levandule se stále snažila porozumět, co přesně pro ni nebezpečí z ministerstva znamenalo. Všimla si Brumbálova hlubokého pohledu. „Je tu ještě něco, co bych měla vědět?“ zeptala se. „Ne…, ne… Jen jsem… přemýšlel o jedné ze svých minulých studentek. Připomínáte mi ji. Máte její oči a vlasy. Pravděpodobně neznáte jméno Lilly Evansová?“ řekl Brumbál. Levandule vykulila oči. „Měla jsem sestřenici, která se jmenovala Lilly Evansová – po svatbě Potterová,“ řekla, překvapena. „Ano, byla zdejší studentkou,“ Brumbál se zeširoka usmál. „Moc jsem ji neznala, viděly jsme se jen jednou…,“ Levandule se odmlčela, „…v rodině kolovaly fámy, že je zvláštní. Neudržovaly jsme spolu kontakt. Vzala si Jamese Pottera – nikdy jsem ho neviděla. Naposledy jsem ji viděla… na jejich pohřbu. Oba zahynuli a já jsem slyšela, že koroner nevěděl jak. Pravděpodobně nějaká srdeční příhoda, říkal,“ pověděla Levandule Brumbálovi. Věnoval jí mdlý úsměv. „Nebyla to srdeční příhoda. Byla to vražda,“ řekl. „Vražda? Nemožné! Nebyli zastřeleni nebo snad ubodáni… žádná zranění,“ řekla Levandule. „Samozřejmě se to zdá mudlům nemožné. Ale vražda to byla. Jeden temný čaroděj kterého se všichni obáváme je zabil kouzlem. Jejich syn, Harry, nyní chodí do Bradavic,“ vysvětlil Brumbál. Levandule chvíli mlčela. „Je tak těžké tomu všemu věřit!“ řekla pak. „Ano, také bych byl velmi zmatený, být vámi,“ řekl Brumbál, znovu s úsměvem. „Takže… moje sestřenice nebyla divná,“ Levandule shrnula, „byla čarodějka a její manžel byl kouzelník. Dokonce jsem ani nevěděla, že měli dítě…!“ Přerušilo ji zaklepání na dveře. „Vstupte,“ řekl Brumbál. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil profesor Snape. Byl vysoký a štíhlý, jeho vlasy černé a dlouhé po ramena, v očích přísný výraz.
„It is so hard to believe it all!“ she said then. „Yes, I would be very confused if I were you,“ Dumbledore said, smiling again. „So… my cousin wasn´t weird,“ Lavender summarized, „she was a Witch and her husband was a Wizard! I didn´t even know the have had a baby…!“ She was disturbed by knocking at the door. „Come in,“ Dumbledore said. The door opened and professor Snape entered the office. He was tall and slim, his hair black and shoulder-length, black eyes looking strictly. He was wearing dark robe and black cloak. Lavender though if he ever smiled – his face was frowned. Without looking at her, he started to talk to Dumbledore. „Wanted to talk to me, Albus?“ he asked. „Yes, I did, Severus. It seems we´re having some problem with Ministry. You will have to take care of our guest, Miss Cantbanks,“ Dumbledore said. Lavender Cantbank´s eyes met Severus Snape´s.
F
irst thought when he saw her was God, how much she looks like Lilly! Dumbledore´s voice, now explaining what had happened vanished in the distance. He saw her in front of him – her, Lilly Evans, the only woman he loved from childhood until… Until I saw her copy. No… NO! This is not happening! „Severus?“ Dumbledore´s voice returned from some other world. „Yes,“ he said, frowned again, his usual expression. „I think you will have to teach Miss Cantbanks and get her prepared against external infiltrations,“ Dumbledore said. Snape nodded for agreement. „So, Miss Cantbanks, now you go with Severus and he will tell you everything what you need to know. You don´t have to be affraid. Then, after your first Occlumency lesson, professor Snape will take you to professor McGonagall who will show you the room you can use. Anytime you want to ask me something, just come to my office. I suppose you have seen the way of getting here,“ Dumbledore stood up and so did Lavender. „I… I think I know. Lemon ice-cream,“ she said, smiling, „thank you very much, professor.“ „You´re welcome,“ he said.
Na sobě měl černý šat a černý plášť. Levandule si pomylela, jestli se někdy usmál – jeho tvář byla zamračená. Aniž by se na ni podíval, začal hovořit s Brumbálem. „Chtěl jste se mnou mluvit, Albusi?“ zeptal se. „Ano, to jsem chtěl, Severusi. Vypadá to, že máme nějaký problém s ministerstvem. Budete se muset postarat o našeho hosta, slečnu Cantbanksovou,“ řekl Brumbál. Oči Levandule Cantbanksové se setkaly s očima Severuse Snapea.
P
rvní co jej napadlo, když ji spatřil, bylo Bože, jak moc se podobá Lilly! Brumbálův hlas, nyní vysvětlující co se přihodilo, zanikl v dáli. Viděl ji před sebou – ji, Lilly Evansovou, jedinou ženu, kterou miloval od dětství až… Dokud jsem nespatřil její kopii. Ne… NE! Tohle se neděje! „Severusi?“ Brumbálův hlas se vrátil odkudsi z jiného světa. „Ano,“ řekl, znovu zamračen – jeho obvyklý výraz. „Myslím, že budete muset učit slečnu Cantbanksovou a připravit ji proti vnějším útokům,“ řekl Brumbál. Snape přikývl na souhlas. „Takže, slečno Cantbanksová, půjdete teď se Severusem a on vám řekne vše, co potřebujete vědět. Nemusíte se obávat. Potom, po vaší první hodině Uzavírání, vás profesor Snape vezme k profesorce McGonagallové, která vám ukáže pokoj, jež můžete používat. Kdykoliv se mne budete chtít na něco zeptat, přijďte prostě do mé pracovny. Předpokládám, že už víte, jak se sem dostanete,“ Brumbál povstal a Levandule také. „Já… myslím, že vím. Citronová zmrzlina,“ řekla s úsměvem, „mnohokrát vám děkuji, profesore.“ „Není zač,“ řekl Brumbál. Oba opustili jeho pracovnu a pokračovali beze
They both left Dumbledore´s office and kept going in silence. „This castle is so huge, I would never find my way back if I wanted,“ Lavender broke it. „Where are we going, anyway?“ „Dungeons,“ he answered simply and their conversation was over. He´s not very talkative, she though and wished she could stay in Dumbledore´s office. They reached the Entrance Hall and continued through the door on the left. It was the way to dungeons, down the stairs. There were no paintings, tapestries or windows any more. The corridor was made of simple stone blocks – no decorations, only torches lightened up. After a while the corridor divided into three more corridors. There were some signs on the wall and Lavender read it as they were passing it. The right corridor led into SLYTHERIN HOUSE, the middle into POTIONS CLASSROOM and the left, which they were continuing their way through, led to PROFFESOR S. SNAPE´S OFFICE. All the dungeon was dark and silent and Lavender shivered with cold and terribleness. She didn´t like the place. The office Lavender saw in the next moment was the strangest she had ever seen. It was dark and she couldn´t imagine how can professor Snape spend all the time here. There were cupboards and shelves full of different flasks, bottles and bowles. Some of them were empty, some full of potions or something what looked like some big worms soused in an awful liquid. Lavender shivered again, looking at professor Snape. There was something weird about this teacher. „How exactly did you get here?“ he asked with slow, cold voice and without cunctation. „I… well, like professor Dumbledore said,“ she told him, a bit confused – doesn´t he remember what he had just heard? If I only were listening… „I want to hear it from you,“ he said. „Oh… Well, I got to the forrest because of some unuccessful spell. The boy who cast the spell wanted to… eh… Disapparate and he cast the spell on me by accident,“ she said, „Dumbledore wants me to learn how to close my mind against external infiltration.“ „Have you seen the spell spurted out his wand?“ he asked as if he hadn´t been listening.
slov v cestě. „Tenhle hrad je tak rozlehlý; nikdy bych nenašla cestu zpět, kdybych chtěla,“ Levandule přerušila ticho, „kam vůbec jdeme?“ „Sklepení,“ odpověděl Snape jednoduše a jejich konverzace tím skončila. Není zrovna výřečný, pomyslela si Levandule a přála si, aby mohla zůstat v Brumbálově pracovně. Došli do vstupní haly a pokračovali dveřmi nalevo. Byla to cesta do sklepení, dolů po schodech. Už zde nebyly zde žádné obrazy, gobelíny nebo okna. Chodba byla z obyčejných kamenů – bez dekorací, pouze osvětlena loučemi. Po chvíli se chodba rozdělila. Na stěně byly ukazatele a když kolem nich procházeli, Levandule si je přečetla. Chodba vpravo vedla do ZMIJOZELSKÉ KOLEJE, prostřední do UČEBNY LEKTVARŮ a chodba vlevo, kterou nyní pokračovali, vedla do KABINETU PROFESORA SNAPEA. Celé sklepení bylo tmavé a ztichlé a Levandule se otřásla zimou a příšerností. Tohle místo se jí nelíbilo. Kabinet, který spatřila v příští chvíli byl ten nejpodivnější, jaký kdy viděla. Byl tmavý a Levandule si nedokázala představit, jak zde může profesor Snape trávit veškerý čas. Byly zde skříňky a police plné různých flaštiček, lahví a misek. Některé z nich byly prázdné, některé plné lektvarů či čehosi, co vypadalo jako velcí červi naložení v odporné tekutině. Levandule se znovu otřásla, dívajíc se na profesora Snapea. Bylo na něm cosi zvláštního. „Jak přesně jste se sem dostala?“ zeptal se pomalým, chladným hlasem bez otálení. „Já… jak říkal profesor Brumbál,“ řekla mu, poněkud zmatená – nepamatuje si snad, co právě slyšel? Kdybych jen byl poslouchal… „Chci to slyšet od vás,“ řekl. „Och… No, dostala jsem se do lesa, protože se nepovedlo jedno kouzlo. Chlapec, který je vyslal, se chtěl …ehm… přemístit a náhodou poslal to kouzlo na mě,“ řekla Levandule, „Brumbál chce, abych se naučila, jak uzavírat svou mysl proti útokům zvenčí.“ „Viděla jste, jak kouzlo vytrysklo z jeho hůlky?“ zeptal se, jako by ani neposlouchal. „Ne, nic jsem neviděla. Myslíte tím… že jsou kouzla vidět?“ odpověděla Levandule novou otázkou.
„No, I haven´t seen anything. You mean… the spell is visible?“ she answered with a new question. „Of course it is visible,“ he said coldly, raised his wand and said: „Expecto patronum!“ There was a light coming from his wand and finally it formed into a silver doe. It was now trotting around them in the air. „Do you see it?“ he asked. „Yes, it´s wonderful, it´s…“ „Now I want you to close your mind,“ he interrupted her enthusiasm and with a single wave of his wand he made the doe disappear, „on three. One… two…“ „Moment!“ she cried. He looked annoyed. „Usually I don´t allow my students to speak when I´m talking.“ „I´m… I´m sorry, but… you didn´t tell me how am I supposed to do it,“ she explained. „When I want to tell you something, I will. Now I need you to keep your mind clear. One… two… three… Legillimens!“ Something hit Lavender´s head. She was feeling dizzy. Her brain was producing memories she couldn´t influence. Lavender laughing with her friend, Jane, in a restaurant. – Angry Lavender arguing with her teacher at high school. – Meeting her ex-boyfriend, Mark, for the first time. – Their first common holliday in Scottish Highlands, Mark lightening up some candles… kissing her… No, no! Get out of my brain! Lavender fell on the floor. She opened her eyes which she didn´t know she had closed before. „Stand up. Concentate on it,“ Snape said. „What the hell happened?“ Lavender asked, but she wasn´t sure if she wants to know the answer. It was more than obvious that Snape had seen everything she had in her mind. „You have to repeat what you did at the end,“ he said. „But… how? I just… I didn´t want…“ „You didn´t want me to share your memories. Right. Keep that in your mind still. Legillimens!“ She wasn´t prepared. Her mind was producing more memories she was afraid of. Mark and her… Lavender felt so dizzy, she couldn´t stop it. Mark, leading her to the bathroom full of candles… This time it stopped by itself. Lavender looked at Snape.
„Samozřejmě, že jsou vidět,“ řekl Snape chladně, pozvedl hůlku a řekl: „Expecto patronum!“ Z hůlky vytrysklo světlo a nakonec se zformovalo do podoby stříbrné laně. Ta nyní poklusávala ve vzduchu. „Vidíte to?“ zeptal se. „Ano, je to nádhera, je to…“ „Teď chci, abyste uzavřela mysl,“ přerušil její nadšení a s jediným mávnutím hůlky nechal laň zmizet, „na tři. Jedna… dvě…“ „Moment!“ zakřičela Levandule. Snape vypadal otráveně. „Obvykle svým studentům nedovoluji mluvit, když mluvím já.“ „Já… omlouvám se, ale… neřekl jste mi, jak to mám udělat,“ vysvětlila. „Když vám něco budu chtít říct, udělám to. Teď potřebuji, abyste udržela mysl čistou. Jedna… dvě… tři… Legillimens!“ Něco udeřilo Levanduli do hlavy. Cítila závrať. Její mozek produkoval vzpomínky, jež nemohla ovlivnit. Levandule smějící se s kamarádkou, Jane, v restauraci. – Naštvaná levandule hádající se ve škole s učitelkou. – První setkání s jejím ex-přítelem Markem. – Jejich první společná dovolená na Skotské Vysočině, Mark zapalující svíčky… líbá ji… Levandule upadla na podlahu. Otevřela oči, o nichž vůbec nevěděla, že by je předtím zavřela. „Vstaňte. Soustřeďte se na to,“ řekl Snape. „Co se sakra stalo?“ zeptala se Levandule, ale nebyla si jistá, jestli chce znát odpověď. Bylo více než zřejmé, že Snape viděl vše, co se odehrávalo v její mysli. „Musíte udělat to, co jste udělal na konci,“ řekl. „Ale… jak? Já jsem… jenom jsem nechtěla…“ „Nechtěla jste, abych sdílel vaše vzpomínky. Dobře. To mějte stále na mysli. Legillimens!“ Levandule nebyla připravená. Její mysl produkovala více vzpomínek, kterých se obávala. Mark a ona… Levandule měla takovou závrať, nešlo to zastavit. Mark, vedoucí ji do koupelny plné svíček… Tentokrát to přestalo samo. Levandule se podívala na Snapea. „Nesoustředíte se! Nepracujete dostatečně!“ zavrčel. „Pracuji!“ zakřičela Levandule. „Ne dost!“ „Nechci, abyste sledoval moje osobní vzpomínky!“ „Tohle je hodina Uzavírání, ne nějaký legrační
„You don´t pay attention! You are not working hard!“ he snarled. „I am!“ Lavender cried. „Not enough!“ „I don´t want you to watch my personal memories!“ she clenched her fists. „This is Occlumency lesson, not a funny party!“ he said severely. „I doubt I will ever need…“ Lavender said, but before she finished the sentence, another attack came, but this time it was not coming from Severus. She fell on the floor again. Dark, silent street… Boy bragging… Raising his wand… „Stop it!“ Snape´s voice was comming from a distance. Do-not-watch-this-do-not-watch-this-do-not… Lavender opened her eyes, her heart beating fast. „I… I did it!“ she said, exhausted but happy. „Too late,“ Snape said, „you must stop it quickly.“ „I can´t! I did my best!“ she raised her voice. Then she paused. „I think… it was the Ministry who attacked me.“ „Really?“ he said derisively and he stepped aside, looking at something on the table. After a while he said without looking at her: „Off you go now. Tomorrow, six o´clock.“ „Will you take me to the professor Mc… I don´t remember her name…?“ she asked. „You will find her in the Great Hall, first door in Entrance Hall on the right,“ he told her. Without saying words of thanks she left Snape´s office. „He´s a real evil,“ she told to herself. The Entrance Hall was full of students, chatting about the delicious dinner they had just finished or performing magic. They noticed her and started to whisper. Who is she? Is she a new teacher? Or some inspection from the Ministry? She tried to look easy-going but wasn´t sure if she ever can. „Miss Cantbanks?“ a woman´s voice came from behind. Lavender turned round. „I´m professor McGonagall. Follow me, please,“ the old woman said simply and started to climb the marble stairs. They reached the third floor and turned a few corners. „This is a real maze,“ Lavender said, „I wonder how can you find the right way?“
večírek!“ řekl Snape přísně. „Pochybuji, že budu někdy potřebovat…“ řekla Levandule, ale předtím, než větu dokončila, přišel další útok, tentorktá však ne od Severuse. Znovu upadla na podlahu. Tmavá, ztichlá ulice… Vychloubající se chlapec… Pozvedává hůlku… „Zastavte to!“ Snapeův hlas přicházel z dáli. Nesleduj-to-nesleduj-to-nesleduj… Levandule otevřela oči, srdce jí divoce tlouklo. „Já… já jsem to dokázala!“ řekla, vyčerpaná, ale šťastná. „Příliš pozdě,“ řekl Snape, „musíte to zastavit rychle.“ „To nejde! Dělám, co můžu!“ zvýšila Levandule hlas. Potom se odmlčela. „Myslím… že to bylo ministerstvo, kdo mě napadl.“ „Opravdu?“ řekl Snape posměšně a ustoupil stranou, dívaje se na něco na stole. Po chvíli, aniž by se na ni podíval, řekl: „Teď můžete jít. Zítra, šest hodin.“ „Odvedete mě k profesorce Mc… nepamatuji si její jméno…?“ zeptala se. „Najdete ji ve Velké síni, první dveře napravo ve vstupní hale,“ řekl jí. Bez jediného slova díků opustila Snapeův kabinet. „Je opravdu hrozný,“ řekla si pro sebe. Vstupní hala byla plná studentů, povídajících si o výtečné večeři, kterou právě absolvovali, nebo o kouzlení. Všimli si jí a začali si špitat. Kdo je to? Nová učitelka? Nebo nějaká inspekce z ministerstva? Pokusila se vypadat dobrácky, ale nebyla si jistá, jestli to vůbec dokáže. „Slečna Cantbanksová?“ ozval se za ní ženský hlas. Levandule se otočila. „Jsem profesorka McGonagallová. Za mnou, prosím,“ řekla ta starší žena a vydala se po mramorových schodech. Došli do třetího podlaží a zabočili do několika chodeb. „Opravdové bludiště,“ řekla Levandule, „zajímalo by mě, jak dokážete najít tu správnou cestu?“ Profesorka McGonagallová se zasmála. „Učím tu už třicet let, to je jen věc zvyku. Ale dokonce i teď jsem trochu zmatená, když se začne hýbat schodiště. Nikdy nevíte, kterým směrem se pohne.“ Levandule zalapala samým překvapením po dechu. „Všecko se mi to zdá neskutečné,“ řekla, „vlastně
Professor McGonagall smiled. „I teach here for 30 years, it´s just a matter of custom. But, even now, I am a bit confused when the staircase starts to move. You never know what direction it takes.“ Lavender gasped with surprice. „Everything seems unreal to me,“ she said. „Actually, I´m still waiting for my alarm clock ringing to wake me up.“ „Oh, there will be no waking up, my dear,“ professor said. They stopped in front of the library. „This will be you room for the time you spend here with us,“ she opened the wooden door oposite the library. „Madame Pince, our librarian, sleeps just next door, if you ever wanted something. Or call one of our house elves and he will care for you.“ „House elves?“ Lavender repeated. „Oh, yes. We have house elves mainly for cooking, but we use them for bringing circulars and doing other housework – or better say castlework,“ professor McGonagall explained. „Do they serve Muggles too?“ Lavender asked and when professor McGonagall turned a baffled expression on, she continued: „I mean… sometimes I have the feeling someone had to hide something I put to another place. Finally I don´t find it any more or I find it in a place I´m sure I didn´t put it to before.“ Professor laughed shortly. „Yes, I know what you mean, but this is not a house elve´s work. It is our bad memory for sure… Now, you should take a rest, my dear. I have an idea – we will make you a teacher of Muggle Studies, to cover your presence. Now, if you excuse me, I have to discuss it with Albus,“ „Oh! “ Lavender was surprised „that´s... well... Can you tell me where can I find the classroom I... teach in?“ „It is right behind the corner, a few steps from here,“ professor McGonagall pointed to the corridor, „and don´t forget to come to the Great Hall for the breakfast. It starts at half past seven in the morning. See you there. Good night.“ „Thank you, professor, I´ll be there,“ Lavender smiled and suddenly she started to feel extremely tired. She closed the door and without undressing she fell on her new bed. Next morning brought a rainy weather. Lavender woke up at seven o´clock. She got dressed and hurried to the Great Hall for the breakfast. The
pořád čekám, až mě probudí budík.“ „Ó ne, žádné buzení nebude, má milá,“ řekla profesorka. Zastavily se před knihovnou. „Tohle bude po dobu vašeho pobytu s námi váš pokoj,“ otevřela dřevěné dveře naproti knihovně, „madame Pinceová, naše knihovnice, spí přímo vedle vás, pokud byste někdy něco chtěla. Nebo zavolejte jednoho z našich domácích skřítků a ten se o vás postará.“ „Domácí skřítkové?“ zopakovala Levandule. „Ano. Domácí skřítkové tu hlavně slouží v kuchyni, ale také je využíváme pro nošení oběžníků a ostatní domácí práci – nebo lépe řečeno hradní práci,“ vysvětlila profesorka McGonagallová. „Slouží skřítkové i mudlům?“ zeptala se Levandule a když se profesorka McGonagallová otočila se zmateným výrazem, pokračovala: „Myslím to tak, že… někdy mám pocit, že mi někdo musel schovat něco, co jsem dala na jiné místo. Nakonec to už vůbec nenajdu nebo to najdu na místě, kam jsem si jistá, že jsem to předtím nepoložila.“ Profesorka se krátce zasmála. „Ano, vím, co myslíte, ale tohle není práce domácích skřítků. To je zcela jistě naše špatná paměť… Teď byste si měla odpočinout, má milá. Mám jeden nápad – abychom zamaskovali vaši přítomnost, uděláme vás učitelkou Mudlovských studií. Nyní, pokud mne omluvíte, musím to probrat s Albusem.“ „Ou,“ Levandule byla překvapená, „to je... eh... Můžete mi říct, kde najdu učebnu, ve které ... eh... učím?“ „Je přímo za tímhle rohem, pár kroků odtud,“ profesorka McGonagallová ukázala do chodby, „a nezapomeňte přjít do Velké síně na snídani. Začíná o půl osmé ráno. Uvidíme se tam. Dobrou noc.“ „Děkuji, profesorko, budu tam,“ usmála se Levandule a náhle se cítila extrémně unavená. Zavřela dveře a bez svlékání padla na svou novou postel.
Příští ráno přineslo deštivé počasí. Levandule se vzbudila v sedm hodin. Oblékla se a pospíšila si do Velké síně na snídani. Místnost jaká byla tahle Levandule ještě nikdy neviděla: strop byl začarován, aby vypadal jako obloha venku (naštěstí bez deště), celá síň měla kamenné zdi a pět masivních, dřevěných stolů. „Dobré ráno,“ pozdravilo ji pár studentů z prvního
Hall was nothing like Lavender had ever seen: the ceiling was enchanted to look like the sky outside (fortunatelly without the rain), the whole room had stone walls and five massive wooden tables. „Good morning,“ some first-years said when they were passing Lavender. „Morning,“ she barely whispered, still charmed. Professor McGonagall was waving at her from the fifth table in the front of the Hall. Lavender hurried to her. „Nice to see you, Miss Cantbanks,“ professor smiled. „Good morning, Professor,“ Lavender said and with a whisper she added, „where am I supposed to sit down?“ „Right here, this is the teacher´s table. Please, take the seat next to me,“ Professor McGonagall said. While Lavender was ladling some shrimp spread on her plate, professor told her: „This school has four houses, you see.“ She pointed on the tables in front of them. „They are Gryffindor, Hufflepuf, Ravenclaw and Slytherin. Today you are teaching Gryffindor´s third-years and also Hufflepuf´s thirdyears. Do you remember the way to your classroom?“ „I think so,“ Lavender said. „Right. So, have a nice day, Professor Cantbanks,“ McGonagall smiled and she stand up. Lavender finished her breakfast and hurried to her first lesson. The third-years of Gryffindor were sitting impatiently behind their desks in the Muggle Studies classroom. Lavender entered and went straightly to the teacher´s desk. „Good morning, students!“ she had to shout, because the whole class was very noisy. Some of the students muttered „good morning“ back, some remained silent and the rest kept whispering to their neighbors. „As you can see, I am your new … ehm … Muggle Studies teacher. My name is Lavender Cantbanks,“ this was the first and last sentence Lavender was sure about. „Who can tell me … eh … what was your last chapter about?“ she asked, scanning those confused faces. One boy put his hand in the air. „We are third-years, Professor. There are no Muggle Studies lessons in the previous two years. Sure you have been told this.“ Some of the students giggled.
ročníku, když ji míjelo. „Dobré,“ Levandule sotva zašeptala, stále okouzlena.. Profesorka McGonagallová na ni mávala od pátého stolu, který byl v čele síně. Levandule si k ní pospíšila. „Ráda vás vidím, slečno Cantbanksová,“ usmála se profesorka. „Dobré ráno, profesorko,“ řekla Levandule a šeptem dodala, „kde si mám sednout?“ „Přímo tady, tohle je učitelský stůl. Prosím, posaďte se vedle mne,“ řekla profesorka McGonagallová. Zatímco si levandule nabírala krevelovou pomazánku na talíř, profesorka k ní mluvila: „Tahle škola má čtyři koleje, jak vidíte.“ Ukázala na stoly před nimi. „Jsou to Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Dnes budete učit Nebelvírské třetí ročníky a také Mrzimorské třetí ročníky. Pamatujete si cestu do své učebny?“ „Myslím, že ano,“ řekla Levandule. „Dobře, takže vám přeji hezký den, profesorko Cantbanksová,“ usmála se McGonagallová a vstala. Levandule dosnídala a pospíšila si na první hodinu. Nebelvírští třeťáci netrpělivě seděli ve svých lavicích v učebně Mudlovských studií. Levandule vstoupila a přešla rovnou k učitelskému stolu. „Dobré ráno, studenti!“ musela zakřičet, protože celá třída byla velmi hlučná. Někteří studenti zamumlali „dobré ráno“, někteří zůstali zticha a zbytek si stále vykládal se svými sousedy. „Jak už víte, jsem vaše nová… ehm… učitelka Mudlovských studií. Moje jméno je Levandule Cantbanksová,“ tohle byla první a poslední věta, kterou si byla Levandule jistá. „Kdo mi může říct… ech… o čem byla vaše poslední kapitola?“ zeptala se, prohlížejíc si zmatené tváře. Jeden chlapec se přihlásil. „Jsme třeťáci, profesorko. V prvních dvou ročnících nejsou Mudlovská studia. Jistě vám to řekli.“ Pár studentů se zachichotalo. „No… Já… zapomněla jsem. Dokážete si představit… všechny ty nové informace okolo mě – není lehké si je všechny zapamatovat,“ řekla Levandule a byla to pravda – všechno zde pro ni bylo nové, „OK… takže… měli bychom začít s definicí Kdo přesně je mudla.“ Bylo to myšleno jako jednoduchá věta, ale jeden ze studentů ji vzal jako otázku. Byl to znovu ten stejný chlapec.
„Oh, well … I just … forgot. You can imagine… all that new informations around me – it is not easy to remember them all,“ Lavender said and it was true – everything here was new for her, „OK… so… we should start with the definition Who exactly is the Muggle.“ It was meant to be a simple sentence, but one student understood it as a question. Again, it was the same boy. „Muggle is a non-wizarding person who cannot do magic. There can be a completely Muggle family who have their child born a Wizard or a Witch, there can be a family with Muggle Dad and Witch Mum or Wizard Dad and Muggle Mum – it is a half-blood family. We can see also pure-blood families, both parents are wizards and the roots of such a family may lead to a deep history… But they don´t have to have a wizarding child. If the child is born and it has no magical abilities, we call it Squib.“ He said this in one breath. „Well… I cannot say it better myself,“ Lavender said, surprised, „but I am afraid I am leading this lesson, not you, so maybe it is the time for my turn now. By the way, how can you know all this stuff about Muggles when you never had a single Muggle Studies lesson?“ The boy looked puzzled. „Well, isn´t it obvious? We all know this… But yes, I have a brother and he is very keen on Muggles, you know. Or I should better say… obsessed with them,“ he said. Lavender smiled. She started to be very interested in Wizarding world herself. „Well, as your coleague just said, we can divide Muggles and Wizards that way. Ehm… good. Let´s talk about being a Muggle… I mean… I´ve studied them properly and I can say they are worth to know about their lifestyle. Many interestings things they have, those Muggles…“ Lavender slowly continued in teaching. Both Gryffindors and Hufflepufs were finally told to write an essay (main differences between Muggles and Wizards and what do you consider the weirdest thing Muggles use). Exhausted, Lavender went to the Great Hall for the lunch. There were no afternoon lessons and before her own Occlumency lesson she wanted to enjoy her free time. She decided to go and see Hogwarts grounds. It stopped to rain and now the sun was shining high above her head. Lavender took a deep breath and she started to explore the surroundings.
„Mudla je nekouzelnická osoba, která nemůže kouzlit. Můžeme se setkat s kompletně mudlovskými rodinami, kterým se dítě narodilo jako kouzelník nebo čarodějka, můžeme mít i rodinu s mudlovským otcem a kouzelnickou matkou nebo kouzelnickým otcem a mudlovskou matkou- to je rodina dvojí krve. Také známe čistokrevné rodiny, oba rodiče jsou kouzelníci a kořeny takové rodiny mohou vést hluboko do historie… Ale nemusí mít kouzelnické dítě. Pokud se dítě narodí a nemá kouzelnické schopnosti, říkáme mu Moták.“ Řekl jedním dechem. „No… Sama bych to lépe nedefinovala,“ řekla Levandule, překvapena, „ale obávám se, že já vedu tuhle hodinu, nikoli vy, takže možná je teď řada na mně. Mimochodem, jak můžete tohle všecko o mudlech vědět, když jste nikdy neměl ani jednu hodinu Mudlovských studií?“ Chlapec se zatvářil zmateně. „No, není to jasné? Všichni tohle vědí… Ale ano, mám bratra a ten je velmi nadšený do mudlů, víte? Vlastně lépe řečeno… je jimi posedlý,“ řekl. Levandule se usmála. Samotou ji začal kouzelnický svět velmi zajímat. „No, jak vám váš kolega právě řekl, můžeme mudly a kouzelníky přesně takto rozdělit… Mylsím… pořádně jsem je studovala a mohu říci, že opravdu stojí za to se dozvědět o jejich životním stylu. Mají spoustu zajímavých věcí, tihle mudlové…“ Levandule pomalu pokračovala ve výuce. Oběma třídám, Nebelvíru i Mrzimoru, nakonec uložila napsat esej (hlavní rozdíly mezi mudly a kouzelníky a co považujete za nejpodivnější věc, kterou mudlové používají). Vyčerpána, vydala se Levandule do Velké síně na oběd. Žádné odpolední hodiny před svou vlastní lekcí Uzavírání neměla, a tak si chtěla užít volného času. Rozhodla se, že půjde a shlédne Bradavické pozemky. Přestalo pršet a slunce jí nyní svítilo vysoko nad hlavou. Levandule se zhluboka nadechla a začala prozkoumávat okolí. Mohlo by být fajn posadit se támhle pod strom, pomyslela si a odebrala se směrem k rozložitému stromu, stojícímu osaměle na louce. „Hej, radši bych si dával pozor,“ zakřičel na ni kdosi. Byl to mrzimorský student, kterého právě měla ve své třídě. „Proč?“ zavolala zpátky. „No přece Vrba mlátička!“ „Cože?“ Levandule nevěděla, o čem ten chlapec mluví.
It may be good to sit under that tree, she though and took the direction to one huge tree standing alone on the meadow. „Hey, I´d better watch out,“ someone shouted on her. It was a Hufflepuf student she just had in her class. „Why?“ she shouted back. „Well, the Whomping Willow!“ „The what?“ Lavender didn´t know what was the boy talking about. „That tree, the Whomping Willow! It won´t let you near it, its branches will start to swing wildly and hit you!“ the boy explained. „Ooh! Thank you, nobody told me,“ Lavender said. The boy nodded and went away. It came very suddenly. Lavender´s mind opened again, producing memories from yesterday night. Get out of my mind! She kept on thinking. But more memories were still pouring out of her brain. The dark street… the boy laughing… Do-not-watch-this! Get out! Get OUT! …The boy raising his wand… GET OUT!!! Lavender fell on the grass, breathing wildly. She was trembling, but it wasn´t so bad – she could stop the attack before the attacker was shown where she had been taken. „Are you allright?“ someone asked. It was a Ravenclaw girl, wearing a golden badge, saying Head Girl. „Yep, I´m fine, I just… made a bad step,“ Lavender gave her a weak smile. „Right,“ the girl said, looking a bit suspicious. „I´d better go back to the castle,“ Lavender said and set off to the way back. She was passing a row of quite high bushes, when she heard two familiar voices. The younger, quite slimy was saying: „… I am telling you, Headmaster, that it is very irresponsible to keep Miss Cantbanks here.“ Lavender recognised Severus Snape. The older one answered: „I don´t think so, Severus. It is necessary until everything is safe. I am sure we can persuade Miss Cantbanks not to tell anyone about her strange trip to the Wizarding world. I would go as far as to say, that she certainly doesn´t want to be considered a fool, so she won´t talk about it.“
„Ten strom, Vrba mlátička! Nenechá vás jít blízko, její větve vás začnou divoce švihat!“ vysvětlil chlapec. „Ou! Děkuji, nikdo mi to neřekl,“ řekla Levandule. Chlapec přikývl a odešel. Přišlo to velmi náhle. Levandulina mysl se znovu otevřela, produkujíc myšlenky z minulé noci. Jdi pryč z mojí mysli! myslela si Levandule. Avšak stále více myšlenek se jí vynořovalo z mozku. Tmavá ulice… smějící se chlapec… Tohle-nesleduj! Jdi pryč! Jdi PRYČ! …Chlapec pozvedává hůlku… JDI PRYČ!!! Levandule upadla na trávu, divoce dýchajíc. Třásla se, ale nebylo to tak zlé – zastavila útok předtím, než útočník viděl, kam se přemístila. „Jste v pořádku?“ zeptal se kdosi. Bylo to děvče z Havraspáru a na hrudi se jí leskl zlatý odznak s nápisem Primuska. „Jo, jsem v pořádku, jenom jsem… špatně stoupla,“ Levandule se mdle usmála. „Fajn,“ řeklo děvče s poněkud podezíravým pohledem. „Raději se vrátím do hradu,“ řekla Levandule a vydala se na cestu zpět. Procházela zrovna kolem řady poměrně vysokých keřů, když uslyšela dva známé hlasy. Mladší, poněkud úlisný, právě říkal: „…Povídám vám, řediteli, že je velmi nezodpovědné držet zde slečnu Cantbanksovou.“ Levandule poznala Severuse Snapea. Starší hlas odpověděl: „Nemyslím si to, Severusi. Je to nezbytné, dokud nebude vše bezpečné. Jsem si jistý, že můžeme přesvědčit slečnu Cantbanksovou, aby nikomu o svém podivném výletě do kouzelnického světa neříkala. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že zajisté nechce být považována za blázna, takže o tom mluvit nebude.“ „Hodiny Uzavírání jsou bezúčelné. Očividně nedokáže uzavírání praktikovat tak, jak je to potřeba. Nemůžu ji učit uzavírat mysl,“ Severus pokračoval ve stížnostech. „Buďte s ní trpělivý. Je to pro ni to nejdůležitější, aby udržela mysl zavřenou. Představte si, co by ministerstvo udělalo, kdyby zjistilo, že se dostala do Bradavic. Vymazali by jí vzpomínky, mne by poslali do Azkabanu za utajování a zavřeli tuhle školu, protože by si mysleli, že už není bezpečná, když se sem mohou lidé přemísťovat a zase mizet.
„The Occlumency lessons are pointless. Obviously, she cannot do it the way it is needed. I can´t teach her closing her mind,“ Severus continued to complain. „Be patient with her. It is the most important thing for her to keep her mind closed. Imagine what would Ministry do if they found out she got to Hogwarts.They would erase her memories, send me to Azkaban for keeping it a secret and close this school because they will think it´s not safe any more, when people can Apparate and Disapparate here. My contention that it was a very unfortunate jinx would be pointless,“ Dumbledore said. „As you think, Headmaster. But I don´t expect too much from her…“ „I believe in your teaching abilities. By the way, have you noticed how much she looks like her cousin, Lilly Evans?“ Dumbledore said and Lavender could swear he was smiling. „I… yes, maybe,“ Snape said, „but that´s out of business.“ There was a moment of complete silence. „Well, if you excuse me, Headmaster, I´d better go now.“ „Good day to you, Severus!“ Dumbledore said. Lavender waited a minute until they both were out of sight and then she returned to the castle. Why Dumbledore mentioned Lilly Evans? Could Severus know her? Probably they knew each other from Hogwarts, they were about the same age… Lavender waved this idea away as she entered the dungeons later. The Occlumency lesson was not something to look forward to and Lavender was frowning all the way from her room to Snape´s office. She knocked on the door and pulled it open. „Legillimens!“ It was the seccond attack in this day. Memories were pouring again from her mind. Lavender had visited a church, couldn´t bear the priest´s tenets, started to argue with him… Punished by her least favorite teacher… Kissing Mark in St James´ Park… Get out! Mark buying her a necklace… her first ball… dancing with Mark… It stopped by itself.
Moje tvrzení, že to bylo nešťastné kouzlo, by bylo bezpředmětné,“ řekl Brumbál. „Jak myslíte, řediteli. Ale od ní příliš neočekávám…“ „Věřím ve vaše učitelské schopnosti. Mimochodem, všiml jste si, jak moc se podobá své sestřenici, Lilly Evansové?“ řekl Brumbál a Levandule vycítila, že se usmívá. „Já… ano, možná,“ řekl Snape, „ale to s tím nemá co do činění.“ Nastala chvíle naprostého ticha. „Takže pokud mne omluvíte, řediteli, raději teď půjdu.“ „Hezký den, Severusi!“ řekl Brumbál. Levandule minutku počkala, než byli oba z dohledu a vrátila se do hradu. Proč zmiňoval Brumbál Lilly Evansovou? Mohl ji snad Severus znát? Pravděpodobně se znali z Bradavic, byli oba zhruba stejného věku... Levandule tu myšlenku zahnala, když později vkročila do sklepení. Lekce Uzavírání nebyla něco, nač by se dalo těšit a Levandule se celou cestu ze svého pokoje až ke Snapeově pracovně mračila. Zaklepala na dveře a otevřela je. „Legillimens!“ Byl to už druhý útok toho dne. Myšlenky se znovu valily z Levanduliny mysli. Levandule navštívila kostel, nemohla poslouchat knězova dogmata a začala se s ním hádat… Potrestána nejneoblíbenější učitelkou… Líbá Marka v St. James´ Parku… Jdi pryč! Mark jí kupuje náhrdelník… její první ples… tancuje s Markem… Přestalo to samo od sebe. „Můžete mi vysvětlit, proč nezavíráte mysl?!“ zeptal se Snape přísně, když otevřela oči. „Já nemůžu… bylo to moc rychlé, nebyla jsem připravená!“ řekla Levandule. „Opravdu očekáváte, že vám ministerstvo pošle sovu s dopisem, že na vaši mysl zaúřočí ve čtyři hodiny odpoledne?!“ „Ne, to ne, ale…“ „Tak ukázněte svoji mysl!“ vyštěkl Snape. „Nechci tyhle nesmysly znovu sledovat!“ „Co--- Podívejte se! Já jsem sem nechtěla přijít, nebyl to můj plán a teď se snažím vyrovnat se všemi těmi kouzelnickými věcmi kolem! Myslíte si, že je to snadné?!“ Levandule přešla do opozice.
„Can you explain to me why aren´t you closing your mind?!“ aksed Snape strictly, as she opened her eyes. „I can´t… it was too quick, I was not prepared!“ Lavender said. „Do you really expect Ministry will send you an owl with a letter warning you that there will be an attack to your mind at four o´clock in the afternoon?!“ „No, I don´t, but…“ „So discipline your mind!“ Snape barked. „I don´t want to watch all that rubbish again!“ „Wha--- Look! I didn´t want to come here, it was not my plan and now I am trying to cope with all that wizarding stuff around me! Do you think it is easy?!“ Lavender took the offensive. „Tell me and we can stop. I am not overpaid for wasting my time here with you. Maybe you´d better want your memory erased…,“ Snape said, his face dangerously close to her. „I wonder what Lilly had to do to you that you hate me so much!“ It just slipped from Lavender´s mouth, she didn´t mean it. There was a moment of silence. Severus turned to his table. Lavender bit her lip. Then he turned back to her and said in a calm voice: „Get ready. Keep your mind closed. On my three.“ Lavender tried to prepare. „One… two… three…“ Lavender was giggling with her best friend, painting a picture of Mark in boxer shorts with large red and pink hearts… Don´t watch this! This is private! Don´t watch this! Lavender clenched her fists, pressed her eyelids tight... and the memories vanished. She was standing completely free. „I did it! It was good, wasn´t it?“ she said, smiling hapily. „There´s still a lot to improve. You have to close your mind at the very moment of the attack, understand?“ Snape said. Lavender frowned. „You will never be satisfied, will you?“ she whispered. „Not until you do that properly,“ he said. They both were silent for a moment. Then Lavender resolved to ask him a favour. „Can you… please… just show me that silver thing you casted last time from your wand? It was so beautiful! I´ve never seen something like that.“ Snape stared at her for a moment.
„Stačí říct a můžeme přestat. Neplatí mi za ztrátu času s vámi. Možná byste raději měla paměť vymazanou…,“ řekl Snape, jeho tvář nebezpečně blízko její. „Přemýšlím, co vám Lilly musela udělat, že mě tolik nenávidíte!“ Vyklouzlo to z Levanduliných úst aniž by to tak myslela. Chvíli bylo ticho. Severus se otočil ke stolu. Levandule se kousla do rtu. Potom se Snape otočil zpět k ní a klidným hlasem řekl: „Připravte se. Držte mysl uzavřenou. Na tři.“ Levandule se snažila připravit. „Jedna… dvě… tři…“ Levandule se smála s nejlepší kamarádkou, malovaly obrázek Marka v boxerkách s velkými červenými a růžovými srdíčky… Na tohle se nekoukej! Tohle je soukromé! Nedívej se na to! Levandule zatla pěsti, stiskla víčka… a vzpomínky zmizely. Stála kompletně osvobozená. „Já jsem to dokázala! Bylo to dobré, ne?“ řekla, šťastně se usmívajíc. „Stále je co vylepšovat. Musíte uzavřít mysl přesně v okamžiku útoku, rozumíte?“ řekl Snape. Levandule se zamračila. „Nikdy nebudete spokojený, co?“ zašeptala. „Ne, dokud to nezvládnete pořádně,“ řekl. Oba chvíli stáli v tichosti. Pak se Levandule odhodlala požádat o laskavost. „Můžete… prosím… jenom… ukázat mi tu stříbrnou věc, co jste minule vyčaroval z hůlky? Bylo to tak krásné! Nikdy jsem nic takového neviděla.“ Snape se na ni chvíli upřeně díval. „Myslím, že si zasloužím nějakou odměnu… Prosím…,“ požádala. Snape líně mávl hůlkou, mumlaje expecto patronum. Cosi vyrazilo z konce hůlky. Tentokrát to ovšem nebyla laň – byl to delfín. Než stihla Levandule říct jediné „páni“, Snape nechal laň zmizet, jeho tvář bělejší než obvykle. „To bylo… úžasné!“ Levandule zalapala po dechu, ale Snape byl v jakémsi šoku. „Hodina skončila,“ řekl. „Děkuji vám, profesore. To bylo opravdu…“ „ŘEKL JSEM, ŽE MŮŽETE JÍT! HNED!“ Levandule neměla sebemenší ponětí, co se ve sklepení vlastně přihodilo. Proč byl profesor Snape v takovém šoku? Mělo to něco společného s tím stříbrným tvorem? Ale co? Nemohla přijít na nic, co
„I think I deserve some reward... Please…,“ she begged. Snape wove his wand lazily, muttering expecto patronum. Something bursted out of the end of the wand. But this time, it was not a doe – it was a dolphin. Before Lavender could say a single „wow“, Snape made it vanished, his face paler than usual. „It was… amazing!“ Lavender gasped, but Snape was in some state of shock. „Lesson over,“ he said. „Thank you, professor. It was really…“ „I SAID, YOU CAN GO! NOW!“ Lavender didn´t have the slightest idea what hapened down in the dungeons. Why was professor Snape in such a shock? Did it have something to do with that silver creature? But what? She couldn´t find out what could have been the reason. But he knew. This time it was not a doe, it was a dolphin and it was bad… really bad… It was a mercy that she didn´t understand… How could she, she was a Muggle… probably there was nothing bad for her. Being a doe or a dolphin, she couldn´t understand the reason. Yes, the reason… „Oh, Miss Cantbanks! Good evening!“ Lavender met Dumbledore as she was passing one corner. „Good evening, Professor!“ she answered. „I wonder you have just finished the Occlumency lesson…,“ he said, smiling. „Yes, certainly,“ Lavender said. „And? How is it going, if I may be so curious?“ Dumbledore asked. „Well… I think it was better than last time. I could stop the attack after only one memory. But… it is not as good as professor Snape wants to be,“ Lavender said. „Oh, don´t be afraid, I am sure you can do it next time. Professor Snape is not easily satisfied,“ Dumbledore smiled. „I already know that,“ Lavender said. She remembered the silver creature. „May I ask you something?“ „Whatever you want,“ Dumbledore said. „What is that silver creature you can conjure up from your wand?“ Lavender asked. „You mean the Patronus?“ Dumbledore smiled again.
mohlo být příčinou. Ale on to věděl. Tentokrát to nebyla laň, byl to delfín a to bylo zlé... opravdu zlé… Bylo ohromné štěstí, že tomu nerozuměla… Jak by mohla, byla mudlou… pravděpodobně na tom neshledala nic špatného. Laň nebo delfín, nemoha tomu důvodu rozumě. Ano, ten důvod… Ó, slečno Cantbanksová! Dobrý večer!“ Když zabočila Levandule za roh, potkala Brumbála. „Dobrý večer, profesore!“ odpověděla. „Asi jste právě skončila s hodinou Uzavírání…,“ řekl s úsměvem. „Ano, přesně tak,“ řekla Levandule. „A? Jak to jde, jestli smím být tak zvědavý?“ zeptal se Brumbál. „No… Myslím, že to bylo lepší, než posledně. Dokázala jsem útok zastavit pouze po první vzpomínce. Ale… není to tak dobré, jak by profesor Snape chěl,“ řekla Levandule. „Ó, to se nebojte, jsem si jistý, že příště se vám to povede. Profesor Snape není lehce uspokojitelný,“ usmál se Brumbál. „To už vím,“ řekla Levandule. Vzpomněla si na toho stříbrného tvora. „Mohu se vás na něco zeptat?“ „Na cokoli chcete,“ řekl Brumbál. „Co je ta stříbrná věc, kterou umíte vyčarovat z hůlky?“ zeptala se Levandule. „Vy myslíte Patrona?“ Brumbál se znovu usmál. „No, nevím, jak se to jmenuje,“ řekla Levandule. Brumbál lehce mávl hůlkou, řka expecto patronum. Objevil se před nimi velký, stříbrný pták. „Páni, úchvatné!“ Levandule zalapala po dechu. „Tohle je můj Patron,“ vysvětlil Brumbál, „dokáže vás ochránit před některou černou magií nebo stvořeními.“ Brumbál poslal ptáka pryč „Je to velmi, velmi krásné. Škoda, že to taky nezvládnu vyčarovat. A můžete jej taky pokaždé měnit v jiné zvíře?“ zeptala se Levandule, ale Brumbál se zatvářil poněkud zmateně. „Jiné zvíře? Ne, mělo by to být pořád stejné zvíře. Vidíte? Můj Patron je Fénix. Jsou jisté důvody, proč se Patron může změnit, ale většinou by měl zůstat stejný. Vyděla jste někoho vyčarovat jiné zvíře než předtím? Pochybuji o tom…,“ řekl. „No, v mé první hodině Uzavírání profesor Snape
„Well, I don´t know how is it called,“ Lavender said. Dumbledore gave his wand a little wave, saying expecto patronum. A great, silver bird appeared in front of them. „Wow, impressive!“ Lavender gasped. „This is my Patronus,“ Dumbledore explained, „it can protect you from some dark magic or creatures.“ Dumbledore send the bird away. „It´s very, very nice. Pity I can´t make it too. And can you too make another animal every time?“ Lavender asked, but Dumbledore looked puzzled a bit. „Another animal? No, it should be the same animal all the time. See, my Patronus is a Phoenix. There are some reasons for changing the Patronus, but most of the times it is supposed to be the same. Have you seen someone casting another animal than before? I doubt that…,“ he said. „Well, in my first Occlumency lesson professor Snape casted the Patronus and it was a doe. Today he casted it again and it was a dolphin. Actually, I love dolphins more than does, so it was prettier for me, dolphins are my most favorite animals…,“ Lavender smiled. Dumbledore´s expression changed a little, but Lavender could hardly notice that. The headmaster seized his pocket watch and looked at it. „Oh, it is getting late and I still have so much work. Sure you will excuse me now. Have a nice evening, Miss Cantbanks.“ With that words Albus Dumbledore left her alone in the corridor. She was not a Wizard, but she could feel that something serious just happened.
vyčaroval Patrona a byla to laň. Dnes jej vyčaroval znovu a byl to delfín. Vlastně, mám delfíny radši než laně, takže to pro mne byla hezčí podívaná, delfíni jsou moje nejoblíbenější zvířata…,“ usmála se Levandule. Brumbálův výraz se poněkud změnil, ale Levandule si toho stěží mohla povšimnout. Ředitel popadl kapesní hodinky a zadíval se na ně. „Už se připozdívá a já mám stále ještě spoustu práce. Jistě mne teď omluvíte. Přeji hezký večer, slečno Cantbanksová.“ S těmito slovi ji Brumbál zanechal v chodbě samotnou. Nebyla sice kouzelník, ale vycítila, že se právě stalo něco vážného.
But this time, it was not a doe – it was a dolphin. Ale tentokrát to nebyla laň, byl to delfín.
A
t the weekend third-years and upper years could visit Hogsmeade, a completely Wizarding village close to Hogwarts, so as teachers. Lavender decided to go too. It was a pretty day and she was very curious to see wizarding shops and pubs. Hogsmeade seemed like some fairy tale village to her. There were narrow, crooked streets, tiny, old houses with thatched roofs and all the shops were overcrowded by students, teachers and villagers. The most favorite shop seemed to be Honeydukes. It was a sweetshop full of absolutely unbelievable kinds of sweets. Lavender bought some chocolate frogs (jumping and croaking) and Bertie Bott´s Every Flavor Beans (strawbery, lemon, chocolate… but also spinach, liver, earwax, pepper and anchovy). Other very favorite and admirable shop was a jokeshop called Zonko´s. It was crammed by stuff like Dungbombs, fireworks, confusing maps, exploding and disappearing quills, self-burning parchment (very useful during your test, the advertisement was saying) and many many other stuff. Lavender visited Madame Pudifoot´s tearoom for a caramel tea and went to say hi to professor McGonagall and Dumbledore sitting by the window in a pub called Three Broomsticks. Slowly, she was starting back when someone nearly crashed into her. It was a tall, in a strange way sympathetic man with long blonde hair. He was wearing a dark cloak and in his fingers with many massive rings he was holding a walking stick which top was snake-shaped. „Oh!“ Lavender gasped. „Please accept my apology,“ the man said, looking straightly into Lavender´s eyes. He smiled through the corner of his mouth. „It´s allright, I haven´t been watching the way properly…,“ she said. „No, it is my fault, I´ve been concentrating on my friend I was seeing at the distance,“ he said. „Well…,“ Lavender looked over her shoulder, „maybe you should hurry to catch him.“ „It´s allright, I´m seeing him in the evening,“ the man said and then he held out his hand to her, „Lucius Malfoy´s my name.“ „Lavender Cantbanks,“ she shook it. „Are you a villager? Or… a student?“ Malfoy asked. „No, none of this. I am a… a teacher in Hogwarts,“ Lavender said. This Mr Malfoy was so sympathetic
O
víkendu mohli třetí a vyšší ročníky navštívit Prasinky, zcela kouzelnickou vesnici blízko Bradavic, a stejnou možnost měli i učitelé. Levandule se rovněž rozhodla, že půjde. Byl krásný den a ona byla velmi zvědavá na kouzelnické obchůdky a krčmy. Prasinky jí připadaly jako nějaká pohádková vesnice. Všude byly úzké, křivolaké uličky, drobné a staré domy s doškovými střechami a všechny obchody byly přeplněny studenty, učiteli a vesničany. Nejoblíbenější obchod se zdál být Medový ráj. Byl to obchod se sladkostmi a byl plný absolutně neuvěřitelných druhů cukrovinek. Levandule si koupila čokoládové žabky (skákající a kvákající) a Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak (jahodové, citronové, čokoládové…, ale také špenátové, játrové, s příchutí vosku do uší, pepřové a sardelové). Jiným velmi oblíbeným a zbožňovaným obchodem byl obchod s žertovnými předměty, U Taškáře. Byl nacpán zbožím, jako byly bomby hnojůvky, ohňostroje, matoucí mapy, vybuchující a mizející brka, samovznětlivé pergameny (velmi užitečné během vašeho testu, hlásala reklama) a spoustou dalších věcí. Levandule zašla na karamelový čaj do čajovny Madame Pudinožkové a poté došla pozdravit profesorku McGonagallovou a profesora Brumbála, kteří seděli u okna v krčně s názvem U Tří košťat. Pomalu se vydala na cestu zpět, když do ní někdo málem vrazil. Byl to vysoký, zvláštním způsobem sympatický muž v tmavém plášti. V ruce, jejíž prsty byly ozdobeny mnoha masivními prsteny, třímal vycházkovou hůl, jejíž konec měl podobu hadí hlavy. „Och!“ Levandule vydechla. „Prosím, přijměte moji omluvu,“ řekl muž, dívaje se přímo do Levanduliných očí. Koutkem úst se usmál. „To je v pořádku, pořádně jsem se nedívala na cestu…,“ řekla Levandule. „Ne, je to moje chyba, soustředil jsem se na přítele, kterého jsem zahlédl v dálce,“ řekl muž. „No…,“ Levandule se ohlédla přes rameno, „tak byste si měl asi pospíšit, abyste jej chytil.“ „To je dobré, uvidím se s ním večer,“ řekl muž a podal jí ruku, „Lucius Malfoy, jméno mé.“ „Levandule Cantbanksová,“ potřásla si s ním. „Jste z vesnice? Nebo… jste studentka?“ zeptal se Malfoy. „Ne, nic z toho. Jsem… učitelka v Bradavicích,“ řekla Levandule. Tenhle pan Malfoy jí byl tak sympatický, že si dokázala představit, že by mu
to her that she could imagine telling him the truth. But she decided to wait. „That´s good. I know that school. What do you teach, if I may ask?“ „Muggle Studies,“ Lavender answered. „Well, you have to know pretty much about Muggles,“ Malfoy said. „Sometimes I have the feeling I am one,“ Lavender laughed. „Well… I am just thinking if you would join me for a cup of Butterbeer,“ he offered and nodded towards the Three Broomsticks. „Oh… yes, I´d love to,“ she said, wondering what could that Butterbeer be.
řekla pravdu. Ale rozhodla se počkat. „To je fajn. Znám tu školu. Co učíte, smím-li se zeptat?“ „Mudlovské studie,“ odpověděla Levandule. „Tak to musíte o mudlech vědět hodně,“ řekl Malfoy. „Někdy mám pocit, že jsem sama mudla,“ zasmála se Levandule. „No… právě přemýšlím, jestli byste se ke mně přidala na šálek Máslového ležáku,“ nabídl jí a pokývl směřem ke Třem košťatům. „Och… ano, to by bylo fajn,“ řekla, přemýšlejíc co může ten Máslový ležák být.
Time was running and Lavender had a very pleasant afternoon. Butterbeer turned out to be a warm beverage with excellent taste. Lucius was a real gentleman, he had right manners and Lavender liked that. He accompanied her to the castle. The Entrance Hall was completely empty, everyone was enjoying the dinner. Lavender stood there with Lucius and they were still chatting. She had already told him everything about her Apparating here. He was pretty surprised, but he didn´t change his behavior towards her. „You should hurry or all the good meal will be eaten,“ Malfoy said. „Never mind, I did quite big shopping in Hogsmeade. I´m not hungry,“ she said. The door which led into dungeons blew open. They both turned and saw Severus Snape, looking quite angry. He spotted them and sneered. „Severus! Haven´t seen you for such a long time! Please, come and join our lovely conversation!“ Lucius Malfoy called. „No, it´s… well… I think I should go now,“ Lavender said. The last thing she wanted was Snape joining their conversation. „It was my pleasure to meet you, then,“ Lucius said and with a little bow he kissed Lavender´s hand, „I sincerely hope I will arrange to come here and see you as soon as possible.“ „Thank you, Lucius,“ Lavender went pink and she definitely left Lucius in the Entrance Hall. Lucius turned to leave, but Snape called him back. „For a word, Lucius!“ „Severus, why didn´t you want to join us? Lavender´s really lovely company,“ Lucius said. „And I think she must really like Draco,“ Snape added, sneering again, „I wonder if you introduced
Čas běžel a Levandule měla příjemné odpoledne. Máslový ležák se ukázal být teplý nápoj vynikající chuti. Lucius byl opravdový gentleman, měl správné způsoby a to se Levanduli líbilo. Doprovodil ji až do hradu. Vstupní hala byla zcela prázdná, každý si pochutnával na večeři. Levandule stála s Luciusem a stále si povídali. Pověděla mu dokonce i o svém přemístění. Byl pěkně překvapen, ale své chování vůči ní nezměnil. „Měla by sis pospíšit, nebo nezbyde žádné dobré jídlo,“ řekl Malfoy. „Nevadí, docela dost jsem pokoupila v Prasinkách. Nemám hlad,“ řekla. Dveře vedoucí do sklepení se rozlétly. Oba se otočili a spatřili Severuse Snape, který vypadal poněkud nazlobeně. Všiml si jich a ušklíbl se. „Severusi! Už jsem tě tak dlouho neviděl! Prosím, pojď a zapoj se do naší příjemné konverzace!“ zvolal Lucius Malfoy. „Ne, to je… vlastně… myslím, že už půjdu,“ řekla Levandule. Poslední věc kterou chtěla byla, aby se Snape přidal k jejich konverzaci. „Pak mi bylo mi potěšením tě poznat,“ řekl Lucius a s mírnou poklonou políbil Levanduli ruku, „upřímně doufám, že zařídím, abych se zde mohl co nejdříve objevit.“ „Děkuji, Luciusi,“ Levandule zrůžověla a zanechala Luciuse ve vstupní hale. Lucius se otočil k odchodu, ale Snape jej zavolal zpět. „Na slovíčko, Luciusi!“ „Severusi, proč ses k nám nechtěl přidat? Levandule je opravdu milá společnice,“ řekl Lucius. „A myslím si, že musí mít opravdu ráda i Draka,“ dodal Snape, znovu s úšklebkem, „tak mě napadá, jestli jsi jí svého syna představil? Možná bych se měl chopit iniciativy a představit jej, jako jednoho
your son to her? Maybe I should take the initiative and introduce him, as he´s one of my most favorite students?“ Lucius looked stunned and a bit angry. His eyes narrowed. „What are you trying to insinuate to me?“ „You know pretty well what I want to tell you, Lucius,“ Snape said in a very cold voice, „you don´t know what are you messing around---“ „I wouldn´t have been so sure, Severus. If you mean the fact Lavender´s a Muggle, you don´t have to bother, I already know,“ Lucius smiled. „Well, I see that Miss Cantbanks cannot keep her mouth shut---“ „---I warn you, do not---“ „---shut up, Lucius! If I see you bulling her once more you will have to answer for this to me!“ And with that words Severus Snape left Lucius Malfoy.
ze svých nejmilejších studentů…“ Lucius se zatvářil zaraženě a poměrně naštvaně. Jeho oči se zúčily. „Co se mi tím snažíš naznačit?“ „Víš moc dobře, co ti chci říct, Luciusi,“ řekl Snape velmi chladným hlasem, „nevíš, s čím si zahráváš…“ „Tím bych si nebyl tak jistý, Severusi. Jestli myslíš fakt, že je Levandule mudla, nemusíš se obtěžovat, už to vím,“ usmál se Lucius. „Dobrá. Vidím, že slečna Cantbanksová nedokáže držet pusu na uzdě---“ „---Varuji tě, ne---“ „---zmlkni, Luciusi! Jestli tě ještě jednou uvidím hrát s ní divadélko, budeš se muset zodpovídat přímo mně!“ A s těmito slovy Severus Snape opustil Luciuse Malfoye.
One bright spring day Lavender and Lucius went for a long walk. It was very pleasant just to wander in a fresh green grass, hand in hand. But in the afternoon they reached a completely different land. There was no green grass and nice trees occupied by singing birds. Instead, there were rocks and ashy ground, the grass was dried and the trees were crooked, bare and every piece of nature looked unhealthy, when not dead. They reached the end of a cliff. The sea under them was wild and there was a strong smell of salt. „Where are we? What happened to the surroundings?“ Lavender frowned, looking around. „I think we must be somewhere near Azkaban,“ Lucius said. „What is it, that Azkaban?“ Lavender asked. „It´s a prison. Our prison… for wizard only,“ Lucius said. „Terrible place, guarded by…“ Just in the moment Lucius started telling her what guards the prison, the grey sky went dark and a strong wind blew. Lavender shrieked. It seemed to her all the happiness vanished suddenly and it was replaced by total despair and sorrow. „Dementors!“ Lucius shouted. „What?!“ „Over there!“ Lucius pointed towards the couple of trees. Lavender looked in that direction but saw nothing. „Keep your mouth shut and think of something happy!“ „I can´t see---“ „You won´t see them!“
Jednoho zářivého jarního dne si Levandule a Lucius vyšli na dlouhou procházku. Bylo velmi příjemné brouzdat se, ruku v ruce, čerstvou zelenou trávou. Avšak odpoledne ti dva došli do absolutně odlišného kraje. Už zde nebyla zelená tráva a krásné stromy plné zpívajících ptáků. Místo toho se objevily skály a popelovitá země, tráva byla suchá a stromy pokřivené, holé a každý kousek přírody vypadal nezdravě, pokud ne rovnou odumřele. Došli na konec útesu. Moře pod nimi bylo divoké a ve vzduchu byla cítit sůl. „Kde to jsme? Co se stalo s okolím?“ Levandule se zamračila, rozhlížejíc se okolo. „Myslím, že musíme být někde blízko Azkabanu,“ řekl Lucius. „Co je to, ten Azkaban?“ zeptala se Levandule. „Vězení. Naše vězení… pouze pro kouzelníky,“ řekl Lucius. „Hrozné místo, střeží ho…“ Právě ve chvíli, kdy začal Lucius Levanduli říkat, kdo věznici střeží, obloha potemněla a zavál silný vítr. Levandule vykřikla. Zdálo se jí, jako by veškeré štěstí náhle zmizelo a bylo nahrazeno naprostým zoufalstvím a smutkem. „Mozkomorové!“ křikl Lucius. „Cože?!“ „Támhle!“ Lucius ukázal ke skupince stromů. Levandule se tím směrem podívala, ale nic neviděla. „Měj pusu zavřenou a mysli na něco šťastného!“ „Nevidím---“ „Neuvidíš je!“ Lucius pozvedl hůlku, připraven kouzlit, avšak
Lucius raised his wand, ready to do some magic, but suddenly another person appeared next to Lucius. „Expecto patronum!“ they both yelled from the top of their lungs, their wands pointing towards what only they could see. A flash of light bursted out of their wands in the same moment. It formed into two dolphins floating towards the couple of trees, blocking whatever the dangerous thing was. Both persons looked stunned. After the danger wore off, they lowered their wands, and let their Patronuses vanished. Lavender looked at the new person and recognised Severus Snape. He and Lucius were staring at each other and it was hard to say who was shocked more. „What?“ Lavender whispered, shaking still. The men remained silent. Lucius spoke first. „A dolphin?“ Snape didn´t say anything for a long time. „And yours…,“ he said then. „Well, it´s obvious,“ Lucius commented wryly. „Can you tell me what exactly---“ Lavender wanted to ask, but Lucius interrupted her. „Not now!“ he barked and turned to Severus again. „Now I understand why you care---“ „Shut up, Lucius! You don´t understand anything!“ Severus said coldly through his gritted teeth. „I understand pretty well! Your Patronus changed because of---“ „---I told you shut up!“ „Lucius, what does it mean?“ Lavender asked again, desperate to know. „This is serious, I know it is!“ „Yes, it really is,“ Lucius smiled slyly. Looking to Severus, he said: „Will you tell her by yourself or shall I…“ „Don´t you dare!“ „Don´t argue – both of you!“ Lavender took a step forward between them. „I know that dolphin means something and I want to know what it is! And,“ she turned to Snape, „what are you doing here?!“ „Good question,“ Lucius added, nodding, „is it an accident or have you been tailing us? Well, now when we know your Patronus, it wouldn´t have been such a surprise…“ There was a loud crack and Dumbledore appeared next to Severus. „Thank you for waiting for me,“ he told him. „Professor Dumbledore!“ Lavender gasped, happy to see him.„Miss Cantbanks, Lucius… having a good walk?“ the Headmaster smiled.
z ničeho nic se vedle něj objevila ještě jiná osoba. „Expecto patronum!“ zakřičeli oba z plných plic, jejich hůlky ukazovaly na cosi, co pouze oni mohli vidět. Ve stejné chvíli z hůlek vyrazil záblesk světla. Zformoval se do dvou delfínů, kteří pluli směrem ke skupince stromů, blokuje tu nebezpečnou věc, ať už to bylo cokoli. Obě osoby vypadaly zkoprněle. Když nebezpečí pominulo, oba sklopili hůlky a nechali své Patrony zmizet. Levandule se podívala na nově zjevenou osobu a poznala v ní Severuse Snapea. On i Lucius na sebe zírali a bylo těžké říci, kdo z nich byl více šokován. „Co je?“ Levandule zašeptala, stále roztřesená. Muži však zůstali ztichlí. Lucius promluvil jako první. „Delfín?“ Snape dlouho nic neříkal. „A tvůj…,“ řekl pak. „No, to je snad jasné,“ poznamenal jízlivě Lucius. „Můžete mi říct, co se přesně---“ chtěla se zeptat Levandule, ale Lucius ji přerušil. „Teď ne!“ vyštěkl a otočil se zpět na Severuse. „Teď už rozumím, proč se tolik staráš---“ „Zmlkni, Luciusi! Nerozumíš ničemu!“ řekl Severus chladně skrz zaťaté zuby. „Rozumím velmi dobře. Tvůj Patron se změnil, protože---“ „---řekl jsem ti, abys zmlkl!“ „Luciusi, co to znamená?“ Levandule se opět otázala, zoufale toužila to vědět. „Tohle je vážné, vím, že je!“ „Ano, to opravdu je,“ Lucius se potutelně zasmál. Dívaje se na Severuse, řekl: „Řekneš jí to sám, nebo mám…“ „Neopovažuj se!“ „Nehádejte se – oba dva!“ Levandule vykročila kupředu mezi ně. „Vím, že ten delfín něco znamená a chci vědět, co to je! A,“ otočila se na Snapea, „co vy tu děláte?!“ „Dobrá otázka,“ Lucius dodal a přikývl, „je to snad náhoda nebo jsi nás sledoval? No, teď když už znám tvého Patrona, nebylo by to takové překvapení…“ Ozvalo se hlasité prásk a vedle Severuse se objevil Brumbál. „Děkuji, žes na mne počkal,“ řekl mu. „Profesore Brumbále!“ Levandule vydechla, šťastna, že jej vidí. „Slečno Cantbanksová, Luciusi… hezká procházka?“ usmál se ředitel.
„Well, not particularly,“ Lavender said. „Are you here together?“ she nodded towards Severus. „Yes, we had some bussines in… one institute. But,“ Dumbledore suddenly looked suspiciously, „didn´t you have some problem here?“ „Actually, there is one, yes,“ Lucius said, „the problem is his,“ he gave Snape a contemptuous look, „Patronus.“ Dumbledore´s eyes narrowed. „Yes, well… maybe I should take professor Cantbanks back to the school,“ he said briskly. „But I want---“ „Later, my dear, later. Now, if you please, hold my hand and we will do the Assisted Apparition,“ Dumbledore interrupted her mercifully. Lavender hesitated for a moment, then took his hand and with another crack they Disappeared. Both men stared at the spot where Lavender was standing. „I wonder you have always despised Muggles,“ Snape said shortly. „Well, things can simply change,“ Lucius answered with a cold smile. „Not these things!“ Snape barked. „Yes, even these. And you may be the best example,“ Lucius said. „Well, if you have nothing more to discuss, I am leaving!“ Snape said. „I have many things to discuss, Snape!“ But Severus didn´t reply; he just turned on the spot and Disapparated.
„No, nijak zvlášť,“ řekla Levandule. „Jste zde spolu?“ pokývla hlavou směrem k Severusovi. „Ano, měli jsme nějakou práci v… jedné instituci. Ale,“ Brumbál se náhle zatvářil podezřívavě, „neměli jste tu nějaký problém?“ „Vlastně je tu jeden, ano,“ řekl Lucius, „ten problém je jeho,“ střelil po Snapeovi opovržlivým pohledem, „Patron.“ Brumbálovy oči se zúžily. „Ano, takže… možná bych měl vzít profesorku Cantbanksovou zpět do školy,“ řekl rychle. „Ale já chci---“ „Později, má milá, později. Nyní, kdybyste byla tak hodná a chytila se mojí ruky. Uskutečníme Asistované přemístění,“ přerušil ji nemilosrdně Brumbál. Levandule chvíli zaváhala, potom jej chytla za ruku a s dalším prásknutím se přemístili. Oba muži zírali na místo, kde Levandule stála. „Domníval jsem se, že jsi vždycky opovrhoval mudly,“ řekl Snape krátce. „No, víš, věci se mohou jednoduše změnit,“ odpověděl Lucius s chladným úsměvem. „Ne tyhle věci!“ štěkl Snape. „Ano, dokonce tyhle. A ty bys mohl být tím nejlepším příkladem,“ řekl Lucius. „No, takže pokud už nemáš nic k projednání, odcházím!“ řekl Snape. „Mám spoustu věcí k projednání, Snape!“ Ale Severus neodpověděl; jen se otočil na místě a přemístil se.
Meanwhile, Dumbledore invited Lavender in his office. She insisted on explaining what did the dolphin mean. „Please, sit down,“ Dumbledore said and Lavender sat down. „Professor, I don´t know what´s happening,“ she said. „Please, tell me everything you are interested in, I will do my best to explain,“ Dumbledore promised. „Well, there´s only one thing I don´t understand. The Patronus. I told you about professor Snape´s dolphin… and Lucius Malfoy has a dolphin too. What does it mean?“ Lavender asked. Dumbledore put his hands together, looking seriously to Lavender. „Mr Malfoy likes you, am I right?“ he asked. „Oh… yes, I suppose. We spend very nice time togehter,“ Lavender smiled a bit.
Mezitím Brumbál pozal Levanduli do své pracovny. Trvala na vysvětlení, co znamenal ten delfín. „Prosím, posaďte se,“ řekl Brumbál a Levandule si sedla. „Profesore, nevím, co se to děje,“ řekla. „Prosím, řekněte mi vše, co vás zajímá. Udělám, co je v mých silách, abych vám vše vysvětlil,“ slíbil Brumbál. „Takže, je tu jedna věc, které nerozumím. Ten Patron. Řekla jsem vám o delfínovi profesora Snapea… a Lucius Malfoy má také delfína. Co to znamená?“ zeptala se Levandule. Brumbál spojil dlaně, vážně se dívaje na Levanduli. „Pan Malfoy vás má rád, nemýlím se?“ zeptal se. „Och… ano, předpokládám. Trávíme spolu velmi hezké chvilky,“ Levandule se nepatrně usmála.
„And your most favorite animal is dolphin, am I right?“ „Yes, but what does it have in common with---“ „---Please, don´t be so quick,“ Dumbledore said soflty, „I can tell you one thing: when a wizard has some deep emotional feeling, his Patronus can change. Most common reason for such change is… love. When a wizard or witch loves, his or her Patronus takes the same shape of the beloved person´s Patronus. And because you are a Muggle and not a witch, it is not a shape of your Patronus but only your most favorite animal.“ Lavender stared at him and then she started to laugh. „Aren´t you trying to tell me that Severus Snape loves me, Professor…?“ „Does it look so impossible?“ Dumbledore said. „Well, yes, it does! Professor, he hates me!“ Lavender opposed. „Hate goes hand in hand with love. Actually, it is a form of love,“ Dumbledore said wisely. „That´s true, but to be honest – this is definitely not the case. I don´t like professor Snape and he doesn´t like me as well,“ Lavender explained. „My dear Miss Cantbanks, it is more than obvious. Severus´ Patronus was a doe when he loved… well, when he loved your cousin, Lilly Evans,“ Dumbledore said. „What? My cousin was in love with that…that… with him?!“ Lavender jumped from the chair. „No, I don´t think your cousin loved him too, but as far as I know, he loved her even after her marriage with James Potter and after her death too. Personally, I think he sees her copy in you, because you are very much like her. And that´s why his Patronus changed to the dolphin which symbolizes you. And because it changed, his feelings to you must be very deep,“ Dumbledore explained patiently. „Indeed, professor – very deep hatred. Professor, maybe he loved Lilly, but certainly he doesn´t love me. You have never been present at our Occlumency lesson. Snape thinks I am a loser. Sincerely, I like you, but this is a nonsense,“ Lavender said. „Miss Cantbanks, believe or not, professor Snape can feel love. His love is pure and deep. I think you should think about it,“ Dumbledore said. Lavender closed her eyes for a moment. „Well… I will, but I think you are wrong, Professor.“
„A vaše nejoblíbenější zvíře je delfín, mám pravdu?“ „Ano, ale co to má společného s---“ „---Prosím, ne tak rychle,“ řekl měkce Brumbál, „mohu vám povědět jednu věc: pokud má kouzelník nějaký hluboký emoční pocit, jeho Patron se může změnit. Nejčastějším důvodem pro takovou změnu je… láska. Když kouzelník nebo čarodějka miluje, jeho či její Patron přebere stejný tvar jako Patron milované osoby. A protože vy jste mudla a ne čarodějka, není to tvar vašeho Patrona, ale pouze vašeho nejoblíbenějšího zvířete.“ Levandule na něj zírala a pak se začala smát. „Nesnažíte se mi říct, že mě Severus Snape miluje, profesore…?“ „Vypadá to tak nemožně?“ řekl Brumbál. „No, ano, vypadá! Profesore, on mne nenávidí!“ oponovala Levandule. „Nenávist jde ruku v ruce s láskou. Vlastně je to forma lásky,“ řekl Brumbál moudře. „To je pravda, ale upřímně – tohle rozhodně není ten případ. Nemám ráda profesora Snapea a on mě taky nemá rád,“ vysvětlila Levandule. „Má milá slečno Cantbanksová, je to více než jasné. Severusův Patron byla laň, když miloval… no, když miloval vaši sestřenici, Lilly Evansovou,“ řekl Brumbál. „Cože? Moje sestřenice milovala toho… toho… ho?!“ Levandule vyskočila ze židle. „Ne, nemyslím si, že jej vaše sestřenice také milovala, ale pokud vím, on miloval ji, a to dokonce i po její svatbě s Jamesem Potterem a po její smrti rovněž. Osobně se domnívám, že ve vás vidí její kopii, protože jste jí velmi podobná. A to je důvod, proč se jeho Patron změnil v delfína, který vás symbolizuje. A protože se změnil, jeho pocity k vám musí být velmi hluboké,“ vysvětlil Brumbál trpělivě. „To opravdu, profesore – velmi hluboká nenávist. Profesore, možná miloval Lilly, ale rozhodně nemiluje mne. Nikdy jste nebyl přítomen v hodinách Uzavírání. Snape si myslí, že jsem ztracený případ. Upřímně, mám vás ráda, ale tohle je nesmysl,“ řekla Levandule. „Slečno Cantbanksová, věřte či ne, ale Profesor Snape umí cítit lásku. Jeho láska je čistá a hluboká. Myslím, že byste o tom měla přemýšlet,“ řekl Brumbál. Levandule na chvíli zavřela oči. „No… to budu, ale myslím, že se mýlíte, Profesore.“
She expected Dumbledore to be offended or angry, but he only smiled. „Just think about it.“ „Fine…,“ she nodded, „that´s… that´s all. Thank you, professor.“ Lavender smiled on Dumbledore and left the office.
Očekávala, že bude Brumbál dotčený nebo nazlobený, ale pouze se usmál. „Jen o tom přemýšlejte.“ „Dobrá…,“ přikývla, „to je… to je vše. Děkuji vám, profesore.“ Levandule se na Brumbála usmála a opustila pracovnu.
She couldn´t fall asleep for a long time in the night. Staring at the ceiling of her room, she was thinking about Dumbledore´s words. It wasn´t possible, it couldn´t be! Snape and love, that were two absolutely inconsistent things… Finally, she fell into restless sleep full of does, dolphins and strange feelings.
V noci dlouho nemohla usnout. Zírajíc na strop svého pokoje, přemýšlela o Brumbálových slovech. Nebylo to možné, nemohlo být! Snape a láska, to byly dvě absolutně neslučitelné věci… Nakonec upadla do neklidného spánku plného laní, delfínů a zvláštních pocitů.
If the Occlumency lessons were bad once, now it turned to be disastrous. Snape seemed to be harder and angrier with Lavender, even she did her best to close her mind. He kept surprising her with unexpected attacks and teasing her when she was less than prepared. What more, her memories and personal thoughts included sympathetic gentleman Lucius Malfoy now, as well. Their dates were more and more frequent now and they really liked each other. Snape seemed to be annoyed by seeing Lucius in her memories. One evening lesson was interrupted by knock on the door. A tall boy with pale face and smarmed blonde hair entered Snape´s office. „Did you want to see me this evening, Sir?“ he asked politely, but as Lavender was examining him, she had the feeling this boy was not as polite as he seemed to be. „Yes, Draco. I´ve just been showing Professor Cantbanks the art of Occlumency… And I remembered you showed an exceptional tallent for it last year. Professor Cantbanks is very interested in practicing Legillimency, so maybe you can show her how exactly you can avoid the outter attack…,“ Snape said and his lip curlied with false smile. „Oh… yes, fine,“ Draco agreed, although he looked a bit abashed. „OK then, on my three… One – two – three! Legilli---“ „Protego!“ Draco shouted, his wand pointing straightly to his professor. „Very good, Draco, very good. I think you had to inherit this tallent from your father, don´t you think?“ Snape said, his black eyes shone for a moment.
Jestliže dříve byly hodiny Uzavírání špatné, nyní se ukázaly být katastrofální. Snape vypadal tvrdší a nazlobenější, i když se Levandule snažila z plných sil uzavřít mysl. Neustále ji překvapoval neočekávanými útoky a dobíral si ji, když byla méně než připravená. Co víc, její vzpomínky a osobní myšlenky nyní zahrnovaly také sympatického Luciuse Malfoye. Jejich schůzky byly stále častější a ti dva se měli opravdu rádi. Snape vypadal otráveně, když viděl Luciuse v jejích vzpomínkách. Jedna večerní hodina byla přerušena zaklepáním na dveře. Do Snapeovy pracovny vstoupil vysoký chlapec s bledou tváří a ulízanými blonďatými vlasy. „Přál jste si se mnou dnes večer mluvit, pane?“ zeptal se zdvořile, ale jak si ho Levandule prohlížela, měla pocit, že tenhle chlapec není tak zdvořilý, jak se zdál být. „Ano, Draco. Právě jsem ukazoval profesorce Cantbanksové umění Uzavírání… A vzpomínám si, že vy jste pro něj předvedl v minulém ročníku výjimečný talent. Profesorka Cantbanksová se velmi zajímá o praktikování kouzla Legillimens, takže byste jí možná mohl ukázat, jak přesně se umíte vyhnout útoku zvenčí…,“ řekl Snape a jeho ret se zvlnil do falešného úsměvu. „Och… ano, dobrá,“ souhlasil Draco, ačkoli vypadal poněkud nesvůj. „Tedy dobrá, na tři… Jedna – dvě – tři! Legilli---“ „Protego!“ zakřičel Draco, jeho hůlka míříc přesně na profesora. „Velmi dobře, Draco, velmi dobře. Myslím, že jste musel tento talent zdědit po svém otci, nemyslíte?“ řekl Snape a jeho černé oči na chvíli zazářily.
„Well, I´ve never seen him---“ „Oh, you didn´t have to see… It is in your blood. Being the Malfoy, that means something! This exceptional tallent for Occlumency is just circling in your veins,“ Snape said, smiling with a corner of his mouth. He acted as Lavender had not been there. „Well… thank you,“ the boy said, not knowing if he may frown or smile. He felt a bit odd. „May I go now?“ „Yes, of course. And remember to finish your Felix Felicis, the potion of luckiness,“ Snape said and Draco left the gloomy room. Lavender stood there, stunned. „Now, you have just seen how precisely can Occlumency be done. This boy´s much younger than you and---“ „Well, he is a wizard, isn´t he?!“ Lavender frowned. „Of course he is! Pureblood, when it comes to this. Very old family,“ Snape said. „When we are speaking about his family, did you say his surname was Malfoy?“ Lavender asked. „Yes,“ Snape simply said. Lavender heart was beating fast. „Is it a… a big family?“ „Not too much.“ „Do you think that he has something in common with Lucius?“ Lavender said in whisper, afraid of the answer. „Of course, Draco´s his son!“ Snape said, smiling a bit. „I beg you pardon?“ „Aren´t you listening?“ Snape obviously relished Lavender´s shock. „Draco is Lucius´ son.“ „That Lucius?“ „The very same,“ Snape answered calmly. Lavender felt dizzy. So Lucius Malfoy was married and not only was he, he had a son for more! „You… I… I think I need a rest,“ she said, turned herself on the spot and rushed to the door and steps upstairs. Severus Snape felt like he had just drank Felix Felicis himself.
„No, vlastně jsem ho nikdy neviděl, jak---“ „Och, to jsi nemusel vidět… Je to ve vaší krvi. Být Malfoyem, to něco znamená! Tenhle výjimečný talent pro Uzavírání prostě koluje ve vašich žilách,“ řekl Snape, usmívaje se koutkem úst. Počínal si, jako by Levandule vůbec nebyla přítomna. „No… děkuji vám,“ řekl chlapec, nevěda, zda se má mračit nebo usmívat. Cítil se trochu podivně. „Můžu teď jít?“ „Ano, samozřejmě. A nezapomeňte dokončit váš Felix Felicis, lektvar štěstí,“ řekl Snape a Draco odešel z šeré místnosti. Levandule stála, zaražena. „Tak, teď jste právě viděla, jak exaktně se dá Uzavírání zvládnout. Tenhle chlapec je o hodně mladší než vy a---“ „Taky je to kouzelník ne?!“ Levandule se zamračila. „Pochopitelně, že je! Čistokrevný, když už jsme u toho. Velmi stará rodina,“ řekl Snape. „Když mluvíme o jeho rodině, řekl jste, že jeho příjmení je Malfoy?“ zeptala se Levandule. „Ano,“ řekl Snape jednoduše. Levandulino srdce divoce tlouklo. „Je to… velká rodina?“ „Nepříliš.“ „Myslíte si, že má něco společného s Luciusem?“ zeptala se Levandule šeptem, obávajíc se otázky. „Samozřejmě, Draco je jeho syn!“ řekl Snape, poněkud se usmívaje. „Prosím?“ „Neposloucháte?“ Snape si očividně vychutnával Levandulin šok. „Draco je Luciusův syn.“ „Toho Luciuse?“ „Toho samého,“ odpověděl klidně Snape. Levandule pocítila závrať. Takže Lucius Malfoy byl ženatý a nejen že byl, měl dokonce i syna! „Vy.. já… myslím, že si potřebuji odpočinout,“ řekla, na místě se obrátila a pospíšila ke dveřím a schodišti vedoucímu nahoru. Severus Snape se cítil, jako by právě sám vypil Felix Felicis.
Lavender broke up with Lucius the next day. He wasn´t surprised; he expected Severus would tell her sooner or later. Lavender tried not to cry, but it was impossible. Lucius wanted to persuade her they can keep their relationship in secret, but she didn´t want to. Severus knew it and he could tell everyone whenever he wanted. When Draco appeared in the Entrance Hall and looked at his father, surprised to
Levandule se s Luciusem rozešla následujícího dne. Nebyl překvapený; očekával, že Snape jí to prozradí dříve nebo později. Levandule se pokusila neplakat, ale bylo to nemožné. Lucius ji chtěl přesvědčit, že mohou jejich vztah udržet v tajnosti, ale ona nechtěla. Severus to věděl a mohl to každému říci kdykoliv chtěl. Když se ve vstupní hale objevil Draco a spatřil otce, překvapen, že jej
see him, Lavender gave Lucius her last look and then she hurried back to her room.
vidí, Levandule věnovala Luciusovi poslední pohled a pak pospíšila zpět do svého pokoje.
A couple of weeks passed and Lavender forgot her short relationship with sympathetic Lucius Malfoy. Still, she remained very confused about what Dumbledore told her. In the next Muggle studies lesson her students were behaving strangely. Lavender came to the classroom and spotted a group of pupils chatting savagely about… „Dolphin! Fancy Sanpe having a dolphing coming outta his wand…“ „And who told you so?“ „One Slytherin girl heard it from her friend. Can you imagine such an evil could have a lovely animal like that as a Patronus? I wonder if the dolphin feels sick everytime it sees its master---“ „ENOUGH!“ Lavender shouted and all the class went silent in one second. „How dare you call your teacher an evil?!“ she continued, looking piercingly at the boy who just said it. „How can you judge someone you don´t even know?! Does it matter what his Patronus looks like?! Maybe you´d better concentrate on your studying instead criticizing the others and spreading gossips! Now, I want you all to read Chapter 30 and there´s no need to talk any more!“ All the students started to read with guilty faces. Lavender sat to her desk, thinking. Undoubtedly Lucius told his son about Snape´s Patronus as a vengeance to his broken relationship. Draco could spread the information onwards. Some of the pupils looked at Lavender curiously. She went red – could they find out too what the dolphin was about? And why the hell she stood up for Snape, probably the most hated person in this school? Hate is the other form of love… These Dumbledore´s words echoed in her head. Was it possible that she changed her mind? No, of course it wasn´t. Snape was evil, the students were right. But why did she argue with them? I only wanted to have a quiet lesson as usually, she told to herself. You know it´s not true, said the annoying voice in her mind. Yes, it IS! All the lesson Lavender kept persuading her own feelings about something what was slowly
Několik týdnů uplynulo a Levandule na svůj krátký vztah se sympatickým Luciusem Malfoyem zapomněla. Stále zůstávala velmi zmatena z Brumbálových slov. V další hodině mudlovských studií se studenti chovali zvláštně. Levandule přišla do třídy a spatřila skupinku žáků, divoce debatujících o… „Delfín! Představte si, jak Snapeovi z hůlky vyletí delfín…“ „A kdo ti to řekl?“ „Jedna holka ze Zmijozelu to slyšela od kamarádky. Dovedeš si představit, jak takový zloduch může mít za Patrona tak milé zvíře? Zajímalo by mě, jestli se tomu delfínovi udělá špatně, když spatří svého pána---“ „DOST!“ Levandule zakřičela a celá třída během jediné vteřiny ztichla. „Jak se opovažujete nazývat svého učitele zloduchem?!“ pokračovala, propichujíc pohledem chlapce, který to právě řekl. „Jak můžete soudit někoho, koho ani neznáte?! Záleží na tom, jak jeho Patron vypadá?! Možná byste se měli raději soustředit na svoje studium než kritizovat ostatní a šířit klepy! Teď chci, abyste si všichni přečetli třicátou kapitolu a nemusíte u toho vůbec mluvit!“ Všichni studenti začali s provinilými tvářemi číst. Levandule se posadila ke svému stoulu, přemýšlejíc. Nepochybně Lucius řekl svému synovi o Snapeově Patronovi jako pomstu za jejich rozvrácený vztah. Draco mohl informaci rozšířit dál. Někteří žáci se na Levanduli zvědavě dívali. Zčervenala – mohli zjistit, co ten delfín znamenal? A proč se k sakru zastávala Snapea, pravděpodobně nejvíce nenáviděné osoby na této škole? Nenávist je jiná forma lásky… Tato Brumbálova slova se jí ozývala v hlavě. Bylo možné, že změnila názor? Ne, samozřejmě že nebylo. Snape byl zloduch, studenti měli pravdu. Ale proč se s nimi hádala? Jenom jsem chtěla poklidnou hodinu jako vždycky, řekla si pro sebe. Ty víš, že to není pravda, řekl ten otravný hlas v její mysli. Ale ano, JE! Celou hodinu Levandule přesvědčovala své vlastní pocity o něčem, co se pomalu vytrácelo, nahrazeno novými pocity, které nechtěla přiznat.
vanishing, replaced by new feelings she didn´t want to confess. She would have given anything for not going to the dungeons that evening. Wondering whether Dumbledore had a conversation with Snape about his Patronus and its meaning, she entered Snape´s office. She was prepared for the immediate attack, which was Snape´s speciality how to begin the lesson. It came, but this time it was different. She knew almost immediatelly this was not Snape´s attack. It was so hard that she was threwn against the stone wall. And before she could close her mind, it happened – Hogwarts castle and grounds appeared clearly in her mind. Then it stopped as quickly as it had begun. She gazed at Snape, shocked. „I… I think that Ministry… they must´ve seen this place!“ she gasped. He said nothing, grabbed her forearm and pulled her out of the office. They hurried directly into Dumbledore´s office. When the headmaster saw their expressions, his pleasant face stunned. „What happened?“ „Ministry attacked her. They saw where she is,“ Snape informed him quickly. Dumbledore looked through the window. „They will be here in a while. Go and hide in the Shrieking Shack. Severus, place the impenetrable enchantements there and stay with Miss Cantbanks. Now,“ Dumbledore muttered some strange words, pointing with his wand in every direction, „you can Disapparate from here. I will tell the house-elves to clean Miss Cantbank´s room and then I will have to change memory to every single student to prevent revealment – they will be investigated for sure.“ „But it may take hours!“ Snape said. „No, it won´t. It´s my special charm I can use only once but for everyone. Don´t waste your time now and go!“ Dumbledore said. Snape moved towards Lavender, grabbed her hand again (her entrails made a turn) and they Disapparated with a loud crack. The Apparition was quick. They appeared in a gloomy room which probably used to be a parlor once. There were dusty curtains and carpets, boarded up windows, ripped tapestries and dirty armchairs. On the table there were two goblets and one overturned china vase. The wooden staircase
Bývala by dala cokoli za to, aby ten večer nemusela do sklepení. Přemýšlejíc, jestli si Brumbál promluvil také se Snapem o jeho Patronovi a jeho významu, vstoupila do Snapeova kabinetu. Byla připravena na okamžitý útok, což byla Snapeova specialita, jak začít hodinu. Útok přišel, ale tentokrát to bylo jiné. Věděla téměř okamžitě, že to nebyl Snapeův útok. Byl tak rázný, že byla odhozena proti kamenné stěně. A předtím, než mohla uzavřít svou mysl, stalo se to – bradavický hrad a pozemky se jasně objevily v její mysli. Pak to přestalo stejně rychle, jako začalo. Levandule zírala na Snapea, šokována. „Já… já myslím, že ministerstvo… muslo vidět zdejší místo!“ vydechla. Neřekl nic, vzal ji za paži a vystrčil z kabinetu. Pospíšili přímo do Brumbálovy pracovny. Když ředitel spatřil jejich výrazy, jeho příjemná tvář zkameněla. „Co se stalo?“ „Ministerstvo ji napadlo. Viděli, kde je,“ Snape jej rychle informoval. Brumbál se podíval z okna. „Budou zde každou chvílí. Jděte a schovejte se v Chroptící chýši. Severusi, umísti tam neproniknutelná kouzla a zůstaň se slečnou Cantbanksovou. Teď,“ Brumbál zamumlal nějaká zvláštní slovíčka, ukazuje hůlkou každým směřem, „můžete se odtud přemístit. Řeknu domácím skřítkům, aby uklidili pokoj slečny Cantbanksové a potom změním paměť každému studentovi, abych předešel prozrazení – zcela jistě budou vyšetřováni.“ „Ale to může trvat hodiny!“ řekl Snape. „Ne, nebude. Je to mé speciální kouzlo, které mohu použít jen jednou, ale na všechny. Neztrácejte nyní čas a jděte!“ řekl Brumbál. Snape se přesunul k Levanduli, vzal ji znovu za ruku (její vnitřnosti udělaly kotrmelec) a oba zmizeli s hlasitým prásknutím. Přemístění bylo rychlé. Objevili se v šeré místnosti, která pravděpodobně jednou bývala obývacím pokojem. Byly zde zaprášené závěsy a koberce, zabedněná okna, roztrhané tapisérie a špinavá křesla. Na stole byly dva poháry a jedna převrácená porcelánová váza. Dřevěné schodiště vedoucí do prvního podlaží bylo rozbité a po celém místě byly pavučiny.
leading to the first story was broken and there were cobwebs all over the place. „Where are we?“ Lavender whispered. „Shrieking Shack,“ Severus said and started to walk along the room, muttering some words which were in all likelihood enchantments. „So?“ „It-doesn´t-matter!“ Snape said through his gritted teeth. „Can they trace us here?“ Lavender asked. „Yes, if you have your mind open!“ he said. „Well, I am not an Occlumency master! And when you cast your Patronus you don´t seem to mind!“ It just slipped from her mouth. Snape´s piercing look was unbearable, but Lavender was looking straightly to his eyes. „Button your lip!“ he said shortly. „I said nothing wrong, did I?“ she said. „If you wanna know, Dumbledore told me everything!“ „Did he?“ Snape said, moving quickly to her. She took one step back and hit a table. His arms surrounded her, resting on the desk and his face was now dangerously near her. „Y---yes… that dolphin…,“ Lavender said, but she didn´t finish the sentence. In the next moment they were kissing fiercely. They didn´t know who started it and they didn´t seem to care. Severus stroke her jaw line and Lavender´s breath quickened. Her shaking hand touched his nape as his fingers went through her hair. She shivered under his touch. „I want you,“ Severus mouthed. „Take me,“ she answered with shaking voice. The Ministry attack seemed to be absolutely unimportatn and far away, suddenly there was only he and she. The passion between them was almost touchable. In one beautiful moment their bodies united into a single one…
„Kde to jsme?“ zašeptala Levandule. „Chroptící chýše,“ řekl Severus a začal přecházet po pokoji, mumlaje nějaká slova, která byla se vší pravděpodobností zaklínadly. „Takže?“ „To-teď-neprobírejme!“ řekl Snape skrz zaťaté zuby. „Mohou nás zde vystopovat?“ zeptala se Levandule. „Ano, pokud budete mít mysl otevřenou!“ řekl. „Já nejsem mistr v Uzavírání! A když vyčarováváš svého Patrona, tak nevypadáš, že by ti to vadilo!“ Vyklouzlo jí to z úst. Snapeův pronikavý pohled byl nesnesitelný, ale Levandule se mu dívala přímo do očí. „Pozor na jazyk!“ řekl krátce. „Neřekla jsem nic špatného, nebo ano?“ řekla. „Pokud to chceš vědět, Brumbál mi všecko pověděl!“ „Skutečně?“ řekl Snape a rychle se k ní přiblížil. Udělala krok zpět a narazila do stolu. Jeho paže ji obklopily, opíraje se o desku, a jeho tvář byla nyní nebezpečně blízko její. „A---ano… ten delfín…,“ řekla Levandule, ale větu nedokončila. V další chvíli se divoce líbali. Nevěděli, kdo to začal a ani se o to nestarali. Severus ji pohladil po líci a Levandulin dech se zrychlil. Její třesoucí se ruka se dotkla jeho týlu v momentě, kdy jeho prsty zajela do jejích vlasů. Pod jeho dotykem se roztřásla. „Chci tě,“ řekl Severus neslyšně. „Vezmi si mě,“ odpověděla třesoucím se hlasem. Ministerský útok se zdál být absolutně nepodstatný a vzdálený, náhle zde byli jen on a ona. Vášeň mezi nimi byla téměř hmatatelná. V jediném nádherném okamžiku jejich těla splynula v jedno…
His arms surrounded her, resting on the desk. Jeho paže ji obklopily, opíraje se o desku.
T
he dawn came and sunrays started to penetrate into the shadowy room through the holes in the windows boardings. Lavender woke up in one of the armchairs. She was covered with black cloak which was definitely not her. She stood up and spotted Severus standing by the window, apparently wrapped up deeply in his minds. She came to him from behind and hugged him. He didn´t answered back. „But I´m not Lilly Evans,“ she whispered. „Never mind,“ Severus said. „Really?“ „Actually, nothing matters now,“ Snape said, turning around and raising his wand. „What… are you doing?“ she asked, surprised. „Memory charm. You will not remember anything…“ „NO!“ she shouted with a try to take his wand from his hand. „No, I don´t want to! I mean… I want to remember everything! And sure you want as well…“ Slowly, he lowered his arm. He gave her a single look – there was everything in it. She didn´t know how he had made it, but she could suddenly feel his own feelings. There was fear; he was afraid that she could die like Lilly did. That was why he wanted her to forget – and he wanted to forget too, he didn´t want to hurt her. She hugged him again, passionately, but the hug was soon interrupted by snappy noise coming from the fireplace. She turned with fear. Where there was only a dusty hearth there were now emerald green flames raising high up to the chimney. Suddenly Albus Dumbledore appeared in them, obviously without pain. „Holy great mother of God!“ Lavender gasped, her hand on her chest. „I wish you good morning,“ Dumbledore smiled politely, „I´ve come to tell you that you can return safely to the castle now.“ „What about the Ministry?“ Lavender asked, still deeply moved by what she had just witnessed. „Please, not now,“ Dumbledore said, pointing at the fireplace, „after you.“ „Wha---?!“ Lavender said in alarm. „Just take a fistful of Letax Powder,“ Dumbledore held a sack of silvery dust in front of her, „and step into the fire. No, you don´t have to be afraid,“ he added when he spotted her look of deep protest. „Then you throw it into the fire and call ´Hogwarts´. You´ll appear in my office.“ Lavender looked quickly at Severus, waiting for him to say something. He merely nodded.
N
astal úsvit a sluneční paprsky začaly pronikat do stinného pokoje skrz díry v okenním bednění. Levandule se probudila v jednom z křesel. Byla přikryta černým pláštěm, který zcela jistě nebyl její. Postavila se a všimla si Severuse stojícího u okna, očividně zahloubaného ve svých myšlenkách. Zezadu se k němu přiblížila a objala jej. Nereagoval. „Ale já nejsem Lilly Evansová,“ zašeptala. „Nevadí,“ řekl Severus. „Opravdu?“ „Vlastně, teď už nevadí nic,“ řekl Snape, otočil se a pozvedl hůlku. „Co… to děláš?“ zeptala se, překvapena. „Paměťové kouzlo. Nebudeš si pamatovat vůbec nic…“ „NE!“ zakřičela a pokusila se vzít mu jeho hůlku z ruky. „Ne, to nechci! Myslím… Chci si pamatovat všecko! A ty určitě také…“ Pomalu sklopil ruku. Věnoval jí jediný pohled – bylo v něm vše. Nevěděla, jak to udělal, ale náhle mohla cítit jeho vlastní pocity. Byl to strach; Severus se bál, že by mohla zemřít stejně jako zemřela Lilly. To byl důvod proč chtěl, aby zapomněla – a on chtěl zapomenout také, nechtěl jí bulížit. Znovu jej objala, vášnivě, ale objetí bylo brzy přerušeno praskavými zvuky vycházejícími z krbu. Levandule se bojácně otočila. Tam, kde bylo jen zaprášené ohniště, byly nyní smaragdově zelené plameny, které sahaly vysoko do komína. Náhle se v nich objevil Albus Brumbál, očividně bez bolesti. „Svatá matko boží!“ Levandule zalapala po dechu, ruku na hrudi. „Přeji vám dobré ráno,“ usmál se zdvořile Brumbál, „přišel jsem vám oznámit, že se nyní můžete bezpečně vrátit do hradu.“ „A co ministerstvo?“ zeptala se Levandule, stále hluboce pohnuta tím, čeho právě byla svědkem. „Prosím, ne teď,“ řekl Brumbál, ukazuje na krb, „až po vás.“ „Co---?!“ řekla zděšeně Levandule. „Stačí si vzít hrst Letaxu,“ Brumbál před ní podržel sáček stříbrného prachu, „a stoupnout si do ohně. Ne, nemusíte se bát,“ dodal, když spatřil její pohled plný nesouhlasu. „Pak jej hoďte do ohně a zvolejte ´Bradavice´. Objevíte se v mé pracovně.“ Levandule se rychle podívala na Severuse, čekajíc, co na to řekne. Jen pokývl hlavou. Levandule nabrala hrst plnou prášku a šla ke krbu. S očima zavřenýma a zadrženým dechem vstoupila do plamenů. Nepálily ji, necítila vůbec nic
Lavender scooped a fistful of the powder and went to the fireplace. With her eyes closed and her breath held she stepped into the flames. It didn´t burn her, she felt absolutely nothing strange. Throwing the powder into the flames she cried „Hogwarts!“ She felt like she was squeezed in some very tight place. Everything was moving quickly around her and she had the same feeling as during the apparition. Lavender appeared in another fireplace and she recognised Dumbledore´s office. He appeared five seconds after her. „Please, take a seat,“ he asked her and she sat down. „Tell me please – are they still after me?“ she asked, curious to know all about what the Ministry said. „No,“ Dumbledore smiled, „they are not. Actually, they have not even been here.“ Lavender looked puzzled. „Not here? So what happened?“ „The Ministry didn´t attack you, Miss Cantbanks,“ Dumbledore said. „They did!“ Lavender opposed. „In the dungeons!“ „It was not a Ministry attack,“ Dumbledore contended. „Whose then?“ Lavender asked. „Mine,“ he smiled. „Wha---?!“ „Yes, Miss Cantbanks, it was me who made the attack to your mind,“ Dumbledore said. „But why?!“ Lavender frowned, staring at the Headmaster in disbelief. „Short of ideas?“ he asked. And suddenly she understood. „You… you wanted me to go to the Shrieking Shack with Severus! You attacked me in my Occlumency lesson, so you must have been sure he will accompany me to your office! And then you could easily send both of us to the Shrieking Shack!“ „I must bow to your ingeniousness,“ Dumbledore said, „yes, it was exactly the way you´ve just described it. It was my plan to let you and professor Snape spend some time together. And I can see it was useful, wasn´t it?“ Lavender´s heart jumped. „How can you know?“ she gasped. „Well, I´m sure you spotted that people in Hogwarts pictures can move…?“ „Yes.“ „They can change their portraits as well. I sent one of my favorite wizard to look in one empty frame in the Shrieking Shack,“ Dumbledore explained. „Oh… and how long…“
zvláštního. Hodila prášek do plamenů a zakřičela „Bradavice!“ Cítila se, jako by byla namačkána v nějakém velmi těsném místě. Vše okolo se rychle hýbalo a Levandule měla ten samý pocit jako během přemisťování. Objevila se v jiném krbu a poznala Brumbálovu pracovnu. On sám se objevil o pět vteřin později. „Prosím, posaďte se,“ řekl jí a ona se posadila. „Řekněte mi prosím – jdou stále po mně?“ zeptala se, zvědava vědět vše, co ministerstvo řeklo. „Ne,“ usmál se Brumbál, „nejdou. Vlasntě, ani tu nebyli.“ Levandule se zatvářila zmateně. „Nebyli? Tak co se stalo?“ „Ministerstvo vás nenapadlo, slečno Cantbanksová,“ řekl Brumbál. „Ale ano, napadlo!“ oponovala Levandule. „Ve sklepení!“ „Nebyl to útok ministerstva,“ trval na svém Brumbál. „Čí pak?“ zeptala se Levandule. „Můj,“ usmál se. „Co---?!“ „Ano, slečno Cantbansková, byl jsem to já, kdo napadl vaši mysl,“ řekl Brumbál. „Ale proč?!“ Levandule se zamračila, zírajíc nevěřícně na ředitele. „Nic vás nenapadá?“ zeptal se. A náhle Levandule pochopila. „Vy… vy jste chtěl, abych šla se Severusem do Chroptící chýše! Napadl jste mne v hodině Uzavírání, takže jste si musel být jistý, že mě doprovodí do vaší pracovny! A pak jste nás oba mohl jednoduše poslat do Chroptící chýše!“ „Musím se poklonit vašemu důvtipu,“ řekl Brumbál, „ano, bylo to přesně tak, jak jste právě popsala. Byl to můj plán, abyste strávili s profesorem Snapem nějaký ten čas. A vidím, že to bylo užitečné, nebo ne?“ Levandulino srdce poskočilo. „Jako to můžete vědět?“ vydechla. „No, jsem si jistý, že jste si všimla, že lidé na bradavických obrazech se mohou pohybovat…?“ „Ano.“ „Mohou zrovna tak měnit své portréty. Poslal jsem jednoho z mých oblíbench kouzelníků, aby se podíval do jednoho prázdného rámu v Chroptící chýši,“ vysvětlil Brumbál. „Oh… a jak dlouho…“ „Nebojte se, slečno Cantbanksová, byl zpět ještě předtím, než jsem jej zavolal,“ Brumbál se znovu usmál.
„Don´t worry, Miss Cantbanks, he had been back even before I called him,“ Dumbledore smiled again. „And what about the real Ministry? I mean… they are not looking for me?“ Lavender asked. „That´s the second thing I´d like to discuss. I spoke to the Minister himself and I decided to describe all the situation to him. He wasn´t angry – I am quite surprised. He said that the Commitee for Underage Magic Control will punish the boy who made you apparate here. He was an underage wizard and he was not allowed to perform magic outside the school. Probably he will be expelled,“ Dumbledore said. Lavender remained silent, apparently thinking. After a while she raised her eyes and looked at Dumbledore. „So it´s over.“ „I can say so,“ Dumbledore agreed. „Well… I should go home then… can you manage my apparition?“ she asked. There was a trace of sadness in her voice. „Sure I can, but I would like to tell you a few words before I do that,“ Dumbledore said seriously. Without waiting for Lavender´s reply he continued. „I see that you were very successful in this school. Not only in your Muggle Studies, but mainly you succeeded in one almost impossible thing – you´ve awoken deep feelings in one of my staff. I´d like you to stay here. And I think it´s not only my wish.“ Lavender stared at Dumbledore. „But…“ „There´s no but, Miss Cantbanks. I´ve interviewed several students from Muggle Studies and they are satisfied with you and your teaching methods. That´s why I decided to keep you as a teacher here. Of course only if you agree,“ Dumbledore said. „I… I´d love to,“ Lavender agreed, tears now flowing from her eyes. „Well, I will inform Cornelius Fudge, our Minister. And now… it´s almost the time for the final term´s lunch. Tomorrow all the students are going back to their families and the day after tomorrow the staff is leaving too,“ Dumbledore smiled. „How am I supposed to get back home?“ Lavender asked. „I´m sure Severus will tell you everything. If you excuse me now, I need to have a quick word with Cornelius. Have a nice rest of the day… and thank you!“ Dumbledore winked. Lavender left his office happily. This was probably the most wonderful day in her life.
„A co opravdové ministerstvo? Chci říct… nehledají mne?“ zeptala se Levandule. „To je druhá věc, kterou bych rád probral. Mluvil jsem se samotným ministrem a rozhodl jsem se mu popsat celou situaci. Nezlobil se – jsem docela překvapen. Řekl, aže Komise pro kontrolu nezletilých kouzelníků potrestá chlapce, který vás sem přemístil. Byl to nezletilý kouzelník a nebylo mu dovoleno kouzlit mimo školu. Pravděpodobně bude vyloučen,“ řekl Brumbál. Levandule zůstala zticha, očividně zamyšlena. Po chvíli zvedla oči a podívala se na Brumbála. „Takže je po všem.“ „Dá se to tak říci,“ souhlasil Brumbál. „Takže… měla bych jít domů… můžete zajistit moje přemístění?“ zeptala se. V jejím hlase byla stopa smutku. „Jistěže mohu, ale rád bych vám řekl pár slov před tím, než tak učiním,“ řekl vážně Brumbál. Bez čekání na Levandulinu odpověď, pokračoval. „Vidím, že jste byla ve zdejší škole velmi úspěšná. Nejen ve vašich mudlovských studiích, ale hlavně jste uspěla v jedné téměř nemožné věci – probudila jste hluboké city v jednom členovi mého sboru. Rád bych, abyste zde zůstala. A domnívám se, že to není jen mé přání.“ Levandule zírala na Brumbála. „Ale…“ „Netřeba říkat ale, slečno Cantbansková. Promluvil jsem si s několika studenty z mudlovských studií a ti jsou s vámi a vašimi učebními metodami spokojeni. Proto jsem se rozhodl si vás ponechat jako zdejší učitelku. Samozřejmě pouze pokud souhlasíte,“ řekl Brumbál. „To… by bylo báječné,“ schválila Levandule a slzy jí kanuly z očí. „Takže informuji Korneliuse Popletala, našeho ministra. A teď… je téměř čas na závěrečný oběd v tomto semestru. Zítra odjíždí všichni studenti zpět ke svým rodinám a pozítří to tu opouští i zaměstnanci,“ usmál se Brumbál. „Jak se dostanu zpět domů?“ otázala se Levandule. „Jsem si jist, že vám Severus vše řekne. Nyní mne prosím omluvte, musím si rychle promluvit s Korneliusem. Hezký zbytek dne… a děkuji vám!“ mrkl Brumbál. Levandule šťastně opustila jeho pracovnu. Tohle byl pravděpodobně ten nejkrásnější den v jejím životě.
T
he day when teachers were supposed to leave the school came. All of them squeezed up in Dumbledore´s office with their trunks and hands full of Letax Powder. They stood in line in front of Dumbledore´s fireplace, saying their „seeyou-soons“ to each other. Lavender shook hands with everybody and then she moved forward into the emerald green flames. She was told to say „Spinner´s End, the house of Severus Snape“ loudly. Before she did so, she gave her last smile to Dumbledore and her lips mouthed words of thanks. After that she disappeared. The room she appeared in was a bit gloomy and modestly furnished. The curtains were pulled back and there was almost no light. She got off the fireplace, waiting for Severus. He appeared after a few seconds. With no words he lit all the candelabras in the parlor. Then he came straightly to her and took her by the hand. „Welcome to Spinner´s End – your new home.“
N
astal den, kdy měli učitelé opustit školu. Všichni se se svými kufry vmáčkli do Brumbálovy pracovny, ruce plné Letaxu. Postavili se do řady před Brumbálovým krbem, louče se navzájem „brzy na shledanou“. Levandule si s každým potřášla rukou a pak se přesunula do smaragdově zelených plamenů. Měla hlasitě říci „Spinner´s End, dům Severuse Snapea“. Než tak učinila, věnovala Brumbálovi poslední úsměv a její rty naznačily slova díků. Poté zmizela. Pokoj, ve kterém se objevila, byl poněkud šerý a spoře zařízený. Závěsy byly zataženy a v místnosti nebylo téměř žádné světlo. Levandule vystoupila z krbu, čekajíc na Severuse. Objevil se po několika vteřinách. Beze slov rozžal všecky svícny v obývacím pokoji. Pak přešel přímo k Levanduli a vzal ji za ruku. „Vítej ve Spinner´s End – tvém novém domově.“
„Welcome to Spinner´s End – your new home.“ „Vítej ve Spinner´s End – tvém novém domově.“