Bienále Návštěva partnerského města v Rumunsku

NAŠE MĚSTO DOLNÍ KOUNICE

Ročník 16 • číslo 3/2012

Bienále 2012

Návštěva partnerského města v Rumunsku

Slovo starosty Mezinárodní spolupráce jako legitimní činnost samosprávy v součinnosti s občany podporovaná státem a EU nebo „Skandál za 1,5 milionu“ v článku plném laciných frází se záměrně zkreslenými fakty, které jsou poplatné pokryteckým cílům jedné až dvou rodin z našeho města a jejich servilním přítelíčkům s nenaplněnými ambicemi? Na čem tvrdě pracovaly desítky občanů bezmála 10 let, o čem byly popsány možná stovky stránek a to vše s pocitem dobře vykonané práce se dnes stává cílem přízemní kritiky neználků, o kterých ještě před pár lety člověk ani nevěděl, že v našem městě existují. V posledních číslech tiskovin Můj Domov obsahujících všechny atributy maloměšťáctví, které vyšly v červnu a v září tohoto roku se objevil článek na pokračování pod titulkem „Mezinárodní spolupráce, skandál za 1,5 milionu“ týkající se mezinárodní spolupráce města Dolní Kounice. Pisatelka se pravděpodobně snaží vyvolat dojem, že celá mezinárodní spolupráce je založena na nelegitimním základě a že podstata a veškerý proces této spolupráce je marnivostí starosty a několika málo lidí kolem něj, ohryzávajícího již tak ožranou kost městského rozpočtu. Bohužel drtivá většina informací obsažených v článku je hrubě zkreslující, nepravdivá, urážející a ubohá, sledující jediný cíl. Pošpinit smysl a aktivity mezinárodní spolupráce ve snaze urazit všechny účastníky a sympatizanty, kteří se na ní jakýmkoliv způsobem podíleli. Jiný cíl může být již pouze poukázání na vlastní malost. Neohrabaně zvládnutá dramaturgie obsahu mizerně a strojeně psaného kounického blesku bez obrázků Můj domov, je paradoxně potvrzením fungování demokracie. Každý má svoje práva. Může si v demokracii do jisté míry psát, co chce, třeba i nesmysly. Musí však také počítat s tím, že v demokracii na jeho výlevy bude někdo demokraticky, i nad míru reagovat. A já demokraticky reaguji. Každý ať si sám, dle svého rozumu a obecných znalostí v tomto konkrétním směru, udělá obrázek o smysluplnosti a ušlechtilosti konání té či oné strany. Tuto svoji reakci publikuji pouze na výslovné přání mnoha občanů, kteří se nějakým způsobem podíleli na mezinárodní spolupráci nebo se účastnili aktivit s ní spojených, a kteří se cítí být uráženi skandalizací a osočováním z užívání si moře, hor a bazénů v cizích zemích. S ohledem k personě sdružení Za mezilidské vztahy bych sám na stupidní obsah článků Můj domov, vůbec nereagoval, jelikož jakoukoliv reakci v tomto směru osobně považuji za úplně marnou a zbytečnou. Co je partnerství měst neboli town-twinning? Partnerská spolupráce měst, jinými slovy town-twinning, je forma dlouhodobé mezinárodní spolupráce mezi samosprávami, spočívající v pravidelném setkávání zástupců měst a jejich občanů. Tato spolupráce je většinou podložená oficiálním dokumentem (partnerskou dohodou) nebo usnesením orgánů města/obce. Partnerská spolupráce jako přirozený nástroj mezinárodní spolupráce měst a obcí během dlouhé doby své existence prokázala svůj přínos pro porozumění mezi národy a kulturami. Její přidanou hodnotou je nejen živý mezikulturní dialog mezi běžnými občany, překonávání předsudků mezi národy, ale také posilování občanské účasti na veřejném životě a podpora občanství a integrace Evropské unie. Má veliký význam pro výměnu zkušeností v nejrůznějších oblastech týkajících se života města/obce, ať už se jedná 1

o rozvoj měst, sociální oblast, školství, životní prostředí, cestovní ruch nebo fungování samosprávy. Samosprávy mohou prostřednictvím partnerské spolupráce podporovat ekonomické vazby svých podnikatelů s jejich protějšky v partnerských městech a tím pozitivně ovlivňovat ekonomický rozvoj svého území a regionu. Twinningové hnutí je jedinečné tím, že zapojuje všechny skupiny občanů – od běžných občanů, odborníků, podnikatelů, pracovníků různých organizací přes účastníky různého věku a pohlaví (mládež, ekonomicky aktivní občané, senioři, hendikepovaní atd.) až po občanské spolky a organizace různého zaměření. Napomáhá navazovat trvalé přátelské i profesní vazby mezi občany, organizacemi, úřady, školami apod., během nichž dochází k užitečnému předávání zkušeností. Zkušenosti dokazují, že partnerská spolupráce měst významně pomáhá v posilování občanské zodpovědnosti a zapojení občanů do života místní komunity. Partnerská spolupráce měst může mít několik podob: – formální (oficiální) partnerství – na základě podepsané dohody o spolupráci, deklarace či smlouvy o spolupráci – spolupráce na společném projektu – neformální partnerství – jde o neformální spolupráci bez podepsané dohody či smlouvy Základem pro funkční a živé partnerství je vzájemné porozumění a společné chápání partnerské spolupráce mezi municipalitami, efektivní komunikace, jasné a srozumitelné cíle naplňující obsah partnerství a aktivní zapojení občanů, zájmových a profesních sdružení do town-twinningových aktivit. Význam a historie twinningu. Myšlenka partnerské spolupráce měst (town-twinning) se zrodila krátce po 2. světové válce se záměrem ochránit Evropu před dalším válečným konfliktem. Twinning vytváří jedinečnou příležitost k setkávání občanů evropských měst, k vzájemnému poznávání, k výměně myšlenek, zkušeností a názorů a k překonávání historicky podmíněných předsudků a nedůvěry. Dnes, po více než šedesáti letech, partnerská spolupráce měst přerostla v hnutí, které spojuje města a občany celé Evropy i světa. Spolupráce měst zahrnuje širokou škálu aktivit, které se dotýkají všech občanů a přinášejí prospěch jak občanům, tak městu samotnému. Obecný přínos: – přispívá k mírovému soužití národů v Evropě a ve světě; – přispívá k rozšiřování obecného povědomí a znalostí; – vytváří solidaritu mezi samosprávami a občany; – přispívá k integraci Evropské unie a posiluje vědomí evropského občanství. (Zdroj: webové stránky Svazu měst a obcí České republiky, redakčně zkráceno) „Do twiningového programu jsou zapojeny stovky měst a obcí z České republiky. Pasivně či aktivně se těchto programů ročně účastní desítky možná stovky tisíc občanů z celé Evropské unie. Je smutné, že dámě z Mezilidských vztahů a některým lidem uniká hlavní smysl této činnosti. Možná je názoru, že celá mezinárodní spolupráce měst a obcí EU by neměla vůbec existovat nebo by mohla probíhat korespondenčně event. e-mailem, abychom ušetřili i za poštovní známky“. Pisatelka píše, že se setkala na Městském úřadě v Dolních Kounicích s obstrukcemi 2

při vyřizování žádosti o podání informací. To není pravda. Město, jako povinný subjekt postupovalo podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Protože se jednalo o mimořádně velké množství informací, které muselo být shromážděno z jednotlivých agend nacházejících se ve spisovně úřadu, byla podle zákona žadatelům o informaci vyměřena úhrada, kterou žadatelka a zároveň pisatelka článku v časopise Můj domov odmítla zaplatit. Poté byl učiněn pokus získat tyto informace bezplatně pomocí průhledného úskoku spřízněnými osobami ze Sdružení za mezilidské vztahy. Těm je úřad samozřejmě odmítl podle zákona vydat. Informace jim pak byla poskytnuta bezplatně na žádost jednoho zastupitele (manžela pisatelky), který má nárok na poskytnutí informací souvisejícími s výkonem jeho funkce. Přestože bylo sporné, zda všechny tyto informace souvisí s výkonem jeho funkce, byly mu poskytnuty. Nebyly poskytnuty pouze osobní údaje, které podléhají zákonu o ochraně osobních údajů. Dále si pisatelka klade otázku, kolik mladých lidí se zúčastnilo této výměny. Je opravdu smutné, že na základě poskytnutých informací si to neuvědomila. Od roku 2002 byla většina mezinárodních setkání ať u nás či ve Francii, Itálii nebo v Rumunsku zaměřena pouze na setkání mladých, kde se dospělí zúčastňovali pouze jako doprovod. Vždy byla k účasti oslovena i základní škola, která minimálně ve dvou akcích působila jako hlavní aktér s aktivní účastí žáků, vedení školy i části učitelského sboru. Pokud se jedná o skutečnost, že se setkání účastnili i občané, kteří nebyli z Dolních Kounic, pak se jednalo buďto o mládež navštěvující místní základní školu, nebo mládež z obcí, které jsou součástí Mikroregionu Ivančicko, (ostatně tyto obce i mikroregion se na nákladech za svoje děti a občany podílely). Tato praxe funguje i v Oslavanech nebo Ivančicích. Dle informací, které mám, využívají těchto možností se zúčastnit i děti z našeho města i z okruhu kritiků mezinárodní spolupráce a v žádném případě jim to nevadí. Příspěvek, kterým se podíleli jednotliví účastníci akcí, se lišil podle toho, zda to byl dospělý nebo dítě, takže ne podle příbuzenských či kamarádských vztahů. Ve zveřejněné tabulce je řada záměrných nepřesností. Například v roce 2004 bylo uskutečněno setkání u nás v Dolních Kounicích, kterého se účastnilo kolem 150 účastníků z Dolních Kounic, Itálie a Francie. Zřejmě úmyslně je v kolonce uvedena 0. Stejně tak v roce 2010, kdy bylo také setkání v Dolních Kounicích za účasti občanů převážně mládeže z Francie a Rumunska. Opět uvedena 0. Na co pisatelka nezapomněla, bylo uvedení výdajů. Ovšem nějak opomněla na granty a dotace, které město obdrželo od Evropské unie v roce 2004 ve výši 408 910,– Kč. Stejně tak v roce 2007 dotaci ve výši 97 678,– Kč. Když takto nepřesně a zkresleně podané informace pisatelka napíše pod titulek „Skandál za 1,5 mil. korun“, vyvolává tím zcela úmyslně cílenou iluzi o něčem nekalém. Zcela zavádějící je informace o účasti starosty, místostarosty na akcích v rámci mezinárodní spolupráce. Účast vedení města je zcela přirozenou součástí, zvláště na akcích, které samo město organizuje. Svojí účastí zastupují a reprezentují město navenek, což vychází jednoznačně ze zákona o obcích. Zástupci města byli pověřeni organizačním zajištěním těchto akcí a z toho vyplývající odpovědností, nejen u nás, ale i v zahraničí. Nic by však nebylo možné bez aktivní účasti a pomoci mnoha dalších občanů, mládeže a některých spolků ze všech partnerských měst. V Dolních Kounicích byla v minulosti nabídnuta účast všem spolkům z našeho města. Pouze tři využily 3

nabídky a také se recipročně podílely na aktivitách partnerství. Desítky dolnokounických rodin se podílely na organizování těchto aktivit. Dokázaly, při zahraničních návštěvách u nás, ubytovat ve svých rodinách účastníky, pohostit je a vymyslet pro ně mnohdy náročný a nákladný program mimo oficiální náplň. Kdo někdy organizoval nějakou akci i pro menší počet účastníků tak jistě ví, co to dá práce. Také pisatelka už neuvedla, že na setkáních mládeže, které se konaly v zahraničí, se nezúčastnil ani jeden z uvedených zástupců z vedení, ale pouze dospělí nebo mladiství, kteří zajišťovali tlumočení a pedagogický dohled. Skutečnost, že na mezinárodní spolupráci nebyly učiněny žádné smlouvy, je zcela nepodstatná věc. Forma spolupráce mezi našimi městy není založena na smluvním vztahu. Města využívají legitimní formy spolupráce na společných projektech, které nemusí mít smluvní ujednání. Stačí usnesení příslušných orgánů města. Dokumenty, které jsem nešťastně zmínil v minulosti, jako smluvní vztah jsou pouze protokoly a sliby starostů z roku 2002 a 2004, které plnily spíše ceremoniální a slavnostní význam a jsou uloženy v mém osobním archívu v kanceláři. Tyto dokumenty nesplňují charakter oficiálních smluv. Omlouvám se, že jsem svým výrokem o smluvním vztahu dal možnost neadekvátním spekulacím. V celkové míře a hlubším významu mezinárodní spolupráce našeho města, působí chytání se za slovíčka včetně jejich další interpretace, jako bezvýznamný a neadekvátní podnět pro skandalizaci něčeho tak legitimního, zákonného a obecně prospěšného. Je s podivem, že pisatelce nevadilo, že součástí zahraniční spolupráce byl i tisk propagačních materiálů, které až do roku 2009 tiskla výhradně firma jejího manžela. Mimochodem s ním město na tisk tiskovin nemělo také žádný smluvní vztah a protekly přes jeho firmu bezmála 3 mil. korun. Vztah byl založen legitimně na dílčích objednávkách. To je také skandál a za bezmála 3 miliony? Proč se již tehdy paní nezajímala aktivně o mezinárodní spolupráci? Kdyby vnímala již tehdy své dnešní tzv. odpovědné postoje angažované občanky, nemusela zatěžovat úřad dotazy podle zákona 106/1999 Sb. a všechny informace mohla získávat aktuálně a podle situace na ně adekvátně reagovat. Mohla by být možná i něčemu užitečná. Náplní všech těchto setkání byla většinou prezentace ekologických, podnikatelských a kulturních činností v obcích. Mezi nejvýznamnější patřily návštěvy Ekologického centra na zpracování odpadu, návštěvy výrobních podniků v potravinářství a strojírenství, školských a sociálních zařízení, přednášky a aktivity o životním prostředí, fungování samospráv, turistický ruch a návštěvy a vzájemná prezentace vinařských podniků. Děti a mládež se aktivně zúčastňovaly na opravách a zvelebování historických památek. Ve Francii na opravách Lavoir – středověkých veřejných prádelen, v Itálii na okolí hradu, ve kterém se narodil Michelangelo Buonarroti. V Dolních Kounicích to byly opravy náhrobků na židovském hřbitově nebo údržba a evidence kamenných fragmentů v klášteře Rosa coeli. To vše je zjevně bohulibá, požehnaná a užitečná činnost. Těžko říct, kde došla pisatelka k názoru, že si účastníci mezinárodních výměn „užívali hor, moře a bazénů“. Žádné z partnerských měst neleží u moře, ani v horách a bazénů v těchto oblastech mají rozhodně méně než u nás. Karel Zalaba, starosta města

4

Kounické panství za Jiřího Žabky z Limberka od roku 1537 Kdo vzdělává svou roli pilně, k tomu zisk přichází neomylně!

Co předcházelo Kounický ženský klášter řádových sester premonstrátek Rosa coeli byl založen a budován panem Vilémem z Pulína od roku 1181. (Dodnes se neví, kde se ten Pulín (Pulm) nacházel, M. Řiháček se domníval, že to muselo být někde blízko Kounic, např. na návrší Raufenberk mezi Kounicemi, Pravlovem a Trboušany a že snad mohl být vypálen a do základů zcela zničen již při bitvě u Loděnic v r. 1185). Již v roce 1176 se Staroboleslavská kapitula vzdala obtížného vybírání desátků, náležejících k 16 kostelům v jejich vzdálené provincii ve znojemském kraji. Později byly tyto desátky nabídnuty novému kounickému klášteru s tím, že klášter jim bude za to platit ročně 1 hřivnu stříbra. Ty kostely pak tvořily základ dalšího majetku kláštera (kromě toho, co již obdržel od zakladatele pana Viléma), se kterým mohl volně disponovat. Byly to tehdy tyto kostely: v Kounicích, v Pravlově, v Malešovicích, v Pasohlávkách, ve Vlasaticích, Cvrčovicích, v Pulíně (?), v Dolních Dunajovicích, v Novosedlích, v Mušově, Řeznovicích, v Narvicích u Iváně (později zanikly), v Mašůvkách u Mušova (zanikly), v Újezdci u Pohořelic (zanikl), v Pohořelicích a v Mikulově. V roce

Bývalý kounický klášter Rosa coeli a zámek na obraze z 19. století 5

Tak asi vypadal kounický klášterní hrad, postavený mezi roky 1284 a 1330 na obranu kláštera Rosa coeli. V 16. století jej pak Jiří Žabka z Limberka přestavěl na zámek téměř už do podoby, jak jej známe dnes. Tato perspektivní rekonstrukce vyplynula ze studie Krajské správy státní památkové péče Brno v roce 1974. Vpravo je vidět původní gotická vstupní brána do hradu. 1183 byl kounický klášter v původní skrovnější podobě dobudován a v říjnu téhož roku byl osazen prvními řádovými sestrami premonstrátkami, které sem přišly z premonstrátského kláštera v Louňovicích pod Blaníkem v Čechách (tam byl klášter od r. 1149). V následujících letech a stoletích kounický klášter utěšeně rostl a vzkvétal. Úkolem kounických sester premonstrátek bylo také vyučovat dívky i z vyšších stavů. Šlechtické dívky byly vyučovány náboženství, chrámovému zpěvu, latině, případně i jiným jazykům, jakož i ručním pracím, jako je šití a vyšívání. V letech 1328 až 1385 byla postupně vybudována nová, velká, klášterní, mariánská, kamenná svatyně v gotickém slohu, na níž pracovalo mnoho zručných kameníků i z kamenické huti Petra Parléře, druhého stavitele Svatovítského chrámu v Praze. Svědčí o tom ještě dnes přes sto kamenických značek, vytesaných na jednotlivých dílech bohatě zdobených kamenných pilířů, hlavic, klenebního žebroví, záklenek, patek a říms. V té době se totiž také kounický klášter nacházel pod přímou ochranou českého krále a císaře Karla IV. Roku 1423 byl kounický klášter těžce popleněn a vypálen husitskými vojsky, ale už asi po deseti letech se z toho opět zotavil a mohl opět normálně žít a hospodařit. Ve druhé polovině 15. století se však i na kounickém klášterním panství začali rozmáhat různí heretici a bludaři, odporující papeži a učení katolické církve, jako byli novokřtěnci, vznikla Jednota bratrská, později též luteráni i jiné jejich nové odštěpenecké sekty, což vyvrcholilo v Německu 1517 revolučně reformním vystoupením bývalého 6

katolického kněze a augustiniánského mnicha Martina Luthera (1483–1546), proti papežství, nauce o odpustcích, proti celibátu, sám se v rozporu se svým kněžským a řeholním slibem 1525 oženil s Kateřinou von Bora a stal se prakticky v podstatě zakladatelem všech dnešních protestantských církví a denominací, kterých je dnes ve světě odhadem kolem tří set. V kounickém klášteře zatím probíhal celkem pokojný, normální klášterní život až do smrti předposledního, tj. zasloužilého 27. probošta Jana III., hraběte z Althanu, který po úspěšném desetiletém působení v Kounicích zemřel roku 1517. V tom roce však po něm do kounického kláštera nastoupil nový probošt, jihlavský rodák Martin Göschel, člověk nadaný, společenský, ale vrtkavý, který v r. 1500 vstoupil do želivského premonstrátského kláštera, kde byl knězem, pak byl dosazen jako farář ke sv. Jakubu v Jihlavě, byl doktorem obojího práva, v r. 1509 už byl olomouckým světícím a zároveň titulárním biskupem Nikopolitánským a v r. 1517, kdy v Německu vystoupil Luther se svým novým odbojným učením, se tedy stal novým proboštem v kounickém klášteře Rosa coeli. Avšak již v r. 1521 přilnul k lutherství, oženil se s jednou kounickou řádovou sestrou, z kláštera však neodešel, zůstával v něm klidně i nadále a očekával, že při předpokládané sekularizaci klášterního majetku a za pomoci jemu nakloněných některých moravských stavů, jej získá rychle a levně pro sebe. V roce 1526 dokonce vystoupil z katolické církve. Takové jednání a chování však bylo od něho, jako od probošta kláštera a katolického biskupa příliš pohoršlivé a pobuřující, takže olomoucký biskup Göschla ze všech jeho funkcí suspendoval a král Ludvík Jagellonský na něj vydal vyhošťující rozkaz. Toho však Göschl nedbal a zůstával

Celkový soudobý pohled na kounický zámek z letadla 7

Král Ferdinand I. Habsburský, rytina z r. 1556

Erb Žabků z Limberka na panství v Dolních Kounicích v letech 1537–1561

v Kounicích i nadále. Teprve pod zvyšujícím se nátlakem v r. 1526 přece jen odešel z Kounic do Mikulova, kde se přidal k sektě novokřtěnců a kde byl ochotně přijat jako jejich „biskup“. Po odchodu Göschla z Kounic a zřejmě i některých dřívějších řádových sester, jež možná také z různých důvodů už samy dříve klášter opustily, si zbývajících 11 řádových sester, které možná i ve smyslu svých věčných slibů chtěly i nadále žít klášterním životem, si zvolilo za nového probošta kněze Jana, byly však (podle Vlastivědy moravské) brzy na to v noci přepadeny, usmrceny, klášterní chrám byl zneuctěn a v něm hrobky zakladatele kláštera, jeho potomků a dobrodinců byly zničeny. Podotýkám, že historik Milan Řiháček tuto verzi neakceptoval, domníval se asi už i jako kounický patriot, že sestry nemohly být zabity místními občany, ale že možná už při nějakém neklidu a pohrůžkách prostě z Kounic uprchly a více se do kláštera nevrátily. Kdo mohl být iniciátorem chystaného přepadení posledních 11 sester se neví. Mohli to být místní lidé, pobouření tzv. „neřestným životem“ probošta Göschla v klášteře v poslední době, mohli to být i případní vypočítaví nápadníci, kteří chtěli v nadcházející době zřejmého morálního uvolnění zbylé sestry získat za manželky i s výhledem na jejich možné podílnictví při očekávané sekularizaci klášterního majetku. Když nesouhlasily, mohli se jim pak snad i chtít pomstít. V záznamech strahovského premonstrátského kláštera je totiž uvedeno, že „při vyhlazení kláštera kounického, zbývajících ještě 11 panen, jež k sňatku manželskému nižádným způsobem přinutiti se nedaly, od surových nepřátel bídně utraceno jest“. 8

V srpnu roku 1526 v bitvě s Turky u Moháče padl český a uherský král Ludvík Jagellonský. Na jeho místo nastoupil Ferdinand I. Habsburský. Ten po Ludvíkovi zdědil především povinnost válčit i nadále s Turky, kteří vítězili a velmi vážně již ohrožovali Evropu. Na to však král potřeboval mnoho, mnoho peněz. Proto již na sněmu v dubnu 1527, při podávání své programové proposice, požádal moravské zemské stavy o vydání uvolněného klášterního majetku v Kounicích, který obratem zastavil nejdříve královně Marii, vdově po Ludvíku Jagellonském, pak tridentskému biskupovi Bernardovi a nakonec jej zastavil a posléze v říjnu 1537 i prodal za 38.040 kop míšeňských grošů svému oblíbenému a věrnému vicekancléři Jiřímu Žabkovi z Limberka, kterému už z minulosti stejně dlužil hodně peněz. Nový král Ferdinand, když se seznámil s událostmi kolem zániku kounického kláštera, hned po svém dosazení na trůn povolal z Mikulova Göschla do Prahy k odpovědnosti, nechal jej vyslýchat i útrpným právem, hrozil mu trest smrti, ale po odvolání bludů a na přímluvu moravských stavů byl jen uvězněn v Olomouci, kde zůstal pod dozorem olomouckého biskupa a tam později ve vězení prý i zemřel. A tak tedy skončil a zanikl kounický klášter Rosa coeli v roce 1527, jehož majetek se pak dostal pod světskou kuratelu zástavních správců a posléze v roce 1537 prodejem do vlastnictví vicekancléři Jiříkovi Žabkovi z Limberka a jeho dalším následovníkům. Kdo byl Jiří Žabka z Limberka? Jeho původ není jasný, asi pocházel z nižší moravské šlechty, ale svými schopnostmi a studiem práv se poměrně rychle dostal až do královských služeb již za Ludvíka Jagellonského. Začínal jako městský písař v Olomouci, dostal se do okruhu přátel olomouckého biskupa, kde byl nazýván Ranotius od latinského RANA = žába. V roce 1520 se výhodně oženil s Dorotou z Nejdeku, vdovou po olomouckém lékárníkovi Jakubovi Kučerovi ze Svitav, což mu otevřelo cestu k bohatství. Dorota mu porodila 5 dcer a syna Buriana. Zemřela 1535 a byla (asi až později) pohřbena v nové rodinné hrobce Žabků v kounickém klášteře. Roku 1535 na Žabkovu přímluvu král Ferdinand povolil Kounicím dva trhy (na svátek sv. Tří králů a na druhou neděli po Velikonocích) a také právo pečetit červeným voskem, což byla výsada měst. V roce 1541 byl Jiří Žabka z Limberka a na Kounicích také purkrabím na královském hradě Špilberku v Brně. Tehdy byl Žabka na výsluní u panovníka a také ho často zastupoval na zasedání královských zemských sněmů. V roce 1546 požádal Žabka krále Ferdinanda I. o souhlas, aby mohl vybudovat pro své kounické panství nové správní centrum někde v dnešní trati Nová Města a Jiříkova hora ve směru od Pravlova k Trboušanům. Král souhlasil a Žabka tam začal budovat „Nové město Jiříkov“. Ferdinand mu udělil statut městečka a do znaku červený štít, na kterém je nad bránou „puol kopáče s motykou nad branou vynikající a mající na hlavě věnec z hroznuov“. Navíc budoucímu městečku ještě povolil týdenní trhy a tři jarmarky v roce. Toto teprve rozvíjející se budoucí městečko však existovalo jen asi 16 let a pak po smrti Jiřího Žabky 1552 beze stopy zaniklo, takže dnes se už vůbec neví, kde je Žabka začal budovat. V roce 1562, deset let po Žabkově smrti, už se o něm psalo jako o „pustém městečku Jiříkov“. 9

Výpis ze zápisu kounického panství v zemských deskách při jeho prodeji králem Ferdinandem I. místokancléři Jiřímu Žabkovi z Limberka dne 9. října 1537: My, Ferdynand, z Boží milosti římský král, po všechny časy rozmnožitel říše a uherský, český, dalmatský, chorvatský etc. král, infant v Hišpánii, arcikníže rakúské a markrabie moravské, lucemburské a slezské kníže a lužické markrabie, oznamujeme tímto listem všem, jakož jsme před časem minulým zámek náš Kounice s klášterem a s jeho vším příslušenstvím v jistých sumách peněz statečnému Jiříkovi Žabkovi z Limberka, místokancléři českému v království českém, věrnému, milému, zastaviti a zapsati ráčili, i jsúc těchto nebezpečných časuov mnohými a znamenitými válkami od nepřátel našich a zvláště od Turkuow, protivníkuow svaté víry křesťanské, velice obtíženi a vojska naše, kteráž nejenom pro samu potřebu naši, než pro královstvie zemí poddaných našich, i všeho křesťanstva obranu a zachování proti pohanóm v poli ležící majíc, na kteréžto lidi služebné k jejich chování znamenité sumy peněz jměti musíme, proto vzhlédše na takovů naši a všeho křesťanstva potřebu a na ustavičné, platné, věrné služby téhož Jiříka Žabky, kteréž předkuom našim, králuóm českým činil a nám činiti nepřestává, s dobrým rozmyslem a naším jistým vědomím, s radú našich věrných milých, mocí královskú v Čechách a jako markrabie moravské, svrchupsanému Jiříkovi Žabkovi, dědicóm, erbóm, i budúcím potomkóm jeho prodali jsme a mocí tohoto listu prodáváme a postupujeme své vlastní zboží a dědictví, totižto: (Úvodní vysvětlení: často opakované slovo item znamená: kromě toho, a dále, nebo rovněž, podací fara byla patronátní fara, kde patronem kostela býval zakladatel, většinou majitel panství, který měl vůči kostelu povinnosti, ale i práva, např. podávat biskupovi vlastní návrh na obsazení fary určitým knězem. Dvořák, man, člověk byl nižší šlechtic nebo i svobodný sedlák, nadaný výsadami a daňovými úlevami, man byl však vázán povinností v případě potřeby nastoupit do vojenské služby.) Zámek KOUNICE s klášterem, s městečkem KOUNICEMI, s farú podací, s many, s vinohradem, mlýnem, s desátkem vinným a obilným, s řekú, zahradami, i se vším příslušenstvím, item Městečko PRAVLOV, s farú podací, s mlýnem, clem, s desátkem vinným, item Ves NĚMČICE (Němčičky), s desátkem vinným a na roli Komárovské s desátkem obilným a s loukou, item Puol vsi MEDLOV, s desátkem vinným, jakž se od starodávna vybíral, s lesem k tej puol vsi náležitým a s loukou, item Ves MALEŠOVICE, s desátkem obilným a pustou vsí POŘÍČANY, s desátkem obilným, s farú podací a s mlýnem, item Ves CVRČOVICE s desátkem obilným, s farú podací, s jedním manem a s jednú loukú, item 10

Ves PŘÍSNOTICE s desátkem obilným, s luhem neb lesem a zeliskem i s jezerem, item Ves VRANOVICE s desátkem obilným, s lesy a pustou vsí TEPLANY, se třemi many, k tej vsi příslušejícími, item Ves VALTRUBICE (Valtrovice?), s desátkem obilným, s hájem, s podací farú, a s desátkem v RAUZENPRUKU, item Ves MARŠOVICE s jedním dvořákem, s platem, se dvěma many, lesem a dvěma rybníky, item Ves TRBOUŠANY s desátkem obilným a vinným, s lesem, se dvěma many, s jedním dvořákem a dvěma rybníky, item Ves MORAVSKÉ BRÁNICE s desátkem obilným a vinným, s jedním rybníčkem a mlýnem, item Ves HLÍNU, s horami k ní od starodávna příslušejícími, s horú pustú, s lukami, s desátky vinnými a obilnými, item Ves NESVOJOVICE (Neslojovice, Neslovice), s horami k ní příslušejícími, item Ves JAVUOREK (Javůrek), s horami k ní příslušejícími a s mlýnem, item Ves SULOVICE (Silůvky), s horami a se třemi rybníčky, totiž s Hlubokým, Ploužkem a Žabincem a se dvěma many, item Ves MILČANY (Mělčany), s desátkem obilným a vinným, s jedním dvořákem, se dvěma many, a s háji k tej vsi příslušejícími, item Ves BRATČICE, s desátkem obilným a vinným, s jedním manem, s jedním rybníčkem a s hájem k tomu příslušejícím, item Ves DUNAJOVICE (Dolní), i s pustými vesnicemi KLENTNICE a PRÁTLSPRUN (Březí), s desátky obilnými z PERNÉ, s platem vinným z NIKLŠPURKU (Mikulov), s farú podací tamtéž, s řekou Dyjí a s jinými užitky k tomu od starodávna příslušejícími, item V DIRNHOLCI (Drnholec) jedno manství, item Ve vsi KUPČICÍCH, dva člověky s platem, item Ve vsi JEZEŘANECH, jednoho člověka s platem, item Ve vsi LODEJNICI (Loděnice), jednoho mana, item V KURDĚJOVĚ, NIKLŠPURKU (Mikulov), VISTONICÍCH (Horní Věstonice), DIRNHOLCI, (Drnholec) v NEYSYDLI (Novosedly), v ŘEZNOVICÍCH a v MUŠOVĚ, fary podací (patronátní) a to vše s lidmi platnými i neplatnými, s rolí oranú i neoranú, s robotami, lukami, pastvami, pastviščemi, řekami, potoky, mezemi i se vším a všelijakým příslušenstvím, jakž by koli jmenováno a vyhledáváno býti mohlo, i se vším plným právem, panstvím a všelijakým příslušenstvím, jakž od starodávna k zámku a klášteru kounickému příslušelo, nic tu sobě, dědicom a budúcím potomkom našim, králom českým a markrabím moravským práva, panstvie, ani kterého vlastenstvie nezanechávaje, ani pozuostávujíc, než to jsme svrchu psanému Jiříkovi Žabkovi, dědicom a erbom jeho za devatenácte tisíc a čtyřitceti kop grošouv českých a za groš sedm peněz bílých počítajíc, prodali ku pravému dědicství svobodné a nezávadné, kterúžto svrchu jmenovanú summu peněz na hotových penězích zúplna zaplacených jsme přijali. 11

Pak následují ještě tři odstavce s poukazem na nutnost provedení všech potřebných právnických úkonů v souvislosti s touto uzavřenou kupní smlouvou, i příkaz hejtmanovi, nejvyššímu komorníkovi a sudímu markrabství moravského, vložit ji a vepsat do Desk zemských a to (…beze všech vejmluv i všelijakých odporností). K tomu na svědomí pečeť naši královskú k listu tomuto přivěsiti jsme rozkázali. Dáno ve Vídni v úterý po sv. Františku (9. října 1537) léta Páně tisícího pětistého třicátého sedmého, království našich římského sedmého a jiných jedenáctého. Ferdynandus Tak to je výpis podstatné části prodejní smlouvy Mezi králem Ferdinandem I. a Jiříkem Žabkou z Limberka z Moravských desek zemských. Ještě dva roky předtím v r. 1535 Ferdinand prodal Žabkovi ves VLASATICE i s rybníky a příslušenstvím za 4.000 kop českých grošů. V roce 1540 Žabka koupil také ODROVICE, SMOLÍN, v r. 1544 též LODĚNICE s pustou vsí ŠTATENDORF, před rokem 1548 část vsi HOBZÍ, vše od premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. Ještě v roce 1536 koupil od Hynka ze Zástřizl panství PRŠTICE s pustou vsí MODŘIČKY a také část TIKOVIC. Po roce 1544 se stal také ještě majitelem panství BYSTŘICE p. HOSTÝNEM. Jiří Žabka z Limberka však dovedl také velmi obratně využít i všech sňatků ve své rodině tak, aby vždy získal nějaké další statky a vlivné konexe. Po smrti své první

Půdorys přízemí dolnokounického zámku 12

manželky Doroty z Neideku v r. 1535 se oženil s Libuší Černohorskou z Boskovic, jeho dcera Marie se zase v r. 1542 stala manželkou Václava Černohorského z Boskovic a na Střílkách. A Boskovicové vždy zastávali přední moravské, zemské úřady. Žabkova dcera Kristýna byla manželkou Jana Smečenského z Martinic, dcera Johanka byla manželkou Jana Sedlnického z Choltic, dcera Josefa chotí Dětřicha Petřvaldského z Petřvaldu a dcera Anna se stala manželkou Bernarda Drnovského z Drnovic a na Rájci. A konečně i jeho jediný syn Burian Žabka se oženil s Mandalenou z Hustopečí a na Bystřici pod Hostýnem. Každý sňatek přinesl Žabkovi nějaký významný zisk nebo jiný užitek. Když Jiří Žabka 1537 od krále koupil Kounické panství, pustil se hned nejen do opravy kláštera a klášterního kostela, kde si zbudoval pro sebe a své potomky rodinnou hrobku, ale také do přestavby gotického hradu pro ochranu kláštera na zámek a to do podoby, v jaké se prakticky nachází ještě dnes. V dalších staletích pak už na něm byly provedeny jen menší úpravy. Na zámek nechal Jiří Žabka také vybudovat vodovod. Voda byla vedena na zámek, i do pivovaru a do dvora až z krumlovského lesa z míst, dodnes nazývaných „u Havlovy studny“ a to v dřevěných rourách, uložených v zemi. Byly to kmeny stromů, podélně provrtané, sesazené k sobě a spoje nějak utěsněné. Jedné části lesa u Maršovic se prý proto tomu místu stále ještě říká „V tróbách“. Kvůli tomuto vodovodu Jiří Žabka již v roce 1547 osvobodil Dolní Kounice a Pravlov od robotní povinnosti a za to mu byl jednak těmito městečky odváděn roční poplatek 20 kop českých grošů a jednak ustanovil a požadoval, aby jejich obyvatelé 2 dny v roce pomáhali při opravách a údržbě tohoto vodovodu, který asi tenkrát nebylo jednoduché udržet v trvalém a provozuschopném stavu. Jiří Žabka z Limberka a na Kounicích však plánoval zvětšení rozsahu svého panství. Přikupoval další a další vesnice, jak výše uvedeno. Roku 1542 získal od krále do zástavy mlýn Radlas u Brna. Již 1529 vlastnil zámek Tršice s panstvím u Olomouce a 1532 mu král Ferdinand daroval také Lipňany a Vacenovice. Důležité pro Žabku bylo r. 1535 získání výnosných vlasatických rybníků, které již dříve patřily také kounickému klášteru. Byly to rybníky Berd, Nový, Kříž, Šlojíř, Vrkoč a Lenovský (za Novou Vsí), pojmenovaný podle zaniklé obce Lenovice. Do jeho vlastnictví patřily též menší rybníky Hluboký, Ploužek a Žabinec u Silůvek, rybníček u Bratčic, tři rybníčky u vsi Ledce, rybníček u Moravských Bránic, dva rybníky u Maršovic a tamtéž několik jezer. Rybnikářství bylo velmi výhodné a přinášelo Žabkovi značný zisk. Své rybníky osazoval rybím plůdkem, který nakupoval od premonstrátů v Louckém klášteře u Znojma. Je zřejmé, že Jiří Žabka byl velmi dobrý, všestranný hospodář, chytrý obchodník i odvážný podnikatel. Naskýtá se otázka, jakým způsobem získával peníze pro velké obchodní transakce, že mohl být někdy i vítanou finanční oporou pro samého krále Ferdinanda. Zdá se, že peníze si i sám půjčoval a obratem je velmi výhodně investoval. Na jeho statcích, v polním hospodářství, v dobytkářství i v racionálním rybnikářství se snažil mít vždy nejvyšší výnosy. V Uhrách např. levně nakupoval voly, které honáci přiháněli po tradičních cestách do našeho království, kde je pak Žabka velmi 13

výhodně prodával. Přitom však své poddané oproti některým jiným panstvím záměrně nepřetěžoval a zřejmě věděl, že se mu to vyplatí. On i jeho rodina byli katolíci, ale k nekatolíkům byl tolerantní, až přátelský. Jiří Žabka z Limberka a na Kounicích byl jeden z nejlepších světských majitelů kounického panství, které racionálně a progresivně řídil, udržoval a průběžně také úspěšně rozmnožoval. Zemřel roku 1552 a jako jediný muž svého rodu byl pohřben v hrobce, kterou zbudoval pro sebe a svůj rod v kounickém klášteře Rosa coeli. Ještě prý v roce 1804 podle Augustina Kratochvíla, tam byl na kamenné náhrobní desce čitelný následující nápis: LETA PANIE 1552 W AVTERY PRZED SW. WAWRZINCEM VMRZEL VROZENY PAN, PAN GIRZI ZIABKA Z LIMBERKA A NA KAVNICYCH JEGO MILOSTI KRALOWSKE MISTOKANCZLIRZ KRALOWSTWIJ CZESKEHO. PAN BUH DVSSY GEHO MILOSTIW BYTI RACZIZ.

Závěr Po smrti Jiříka Žabky z Limberka pak celé panství převzal jeho jediný syn Burian. Ten se však podobal svému otci jen velmi málo. Byl ukvapený, prchlivý, marnotratný, užíval i násilí. Ubíral se od jednoho neúspěchu k druhému a postupně přišel o veškerý ohromný otcův majetek a topil se dokonce i ve finančních tísních. Zámek Kounice s městečkem a klášterem, Pravlov, Němčičky, Kupařovice, Trboušany s pustou vsí Štotnholc, Hlínu a Neslovice už 1561 prodal Zikmundovi ze Zástřizl, a sám přesídlil

Pohled na kounický zámek z návrší Raufenberg, kde je nyní vodárenská nádrž pro Trboušany a Pravlov. Budova vpravo ještě s tmavou střechou jsou někdejší zámecké sýpky. 14

na tvrz – malý zámek v Pršticích. Burian Žabka zemřel 1567 (svého otce přežil jen o 15 let) a po jeho smrti zbytek panství vč. vsi Prštic s tvrzí a s pustou vsí Modřičky, Vlasatice se všemi rybníky, ves Prátlsbrun, Uherčice, Cvrčovice, Mělčany, Tikovice, Silůvky s pustou vsí Šlapanskem a všemi rybníčky, Radostice, Bratčice, Malešovice s pustou vsí Poříčany, díl Medlova, ves Ledce, Moravské Bránice, pustou ves Lenovice, Staré i Nové Romanice (?), to všechno získal Albrecht Černohorský z Boskovic. V roce 1575 pak ještě z Burianovy pozůstalosti obdržel Adam z Dietrichsteina ves Javůrek s pustou vsí Starý Javůrek. Tím bylo definitivně kdysi obrovské Žabkovo dominium zcela zlikvidováno. Asi půl roku před smrtí ještě Burian sepsal svou velmi obšírnou poslední vůli, ve které podrobně určil, kolik komu má být po jeho smrti vyplaceno peněz. Mezi mnohými obdarovanými ve své závěti pamatoval i na panský špitál v Dolních Kounicích částkou 400 zlatých (=200 kop grošů). Ty peníze, uvedené v závěti však většinou nemohly být vyplaceny, protože bylo zjištěno, že zemřelý snad měl víc dluhů, než peněz na hotovosti. Jenom svému hejtmanovi Ondřeji Jurmanovi z Krásenska za jeho služby dlužil také 600 kop grošů (= 1200 zlatých). Burian Žabka neměl mužské potomky, jen dceru Aničku, která se pak provdala za Jana ze Žerotína a na Losíně. Smrtí Buriana tak rod Žabků vymřel po meči a na jejich místo na kounickém panství od r. 1561 nastoupil Zikmund ze Zástřizl a později, od roku 1575, jeho synové Hynek a Jan.

Fragment z náhrobního kamene Žabkovy první manželky Doroty z Neideku, která mu porodila pět dcer – Marii, Kristýnu, Johanku, Josefku a Annu – a syna Buriana. 15

Jihozápadní strana kounického zámku. Vrchní patro však nikdy nebylo uvnitř dokončeno. Až do začátku poslední čtvrtiny 20. století tam kdysi vystavěné místnosti neměly stropy, při pohledu vzhůru bylo vidět zespod jen střechu zámku a mohutné trámoví velmi důmyslné vazby od dávných tesařských mistrů. Jiří Žabka a jeho následovníci tedy zřejmě obývali vždy jen spodní patro. Slibné a nákladné dokončovací práce ve vrchním patru v osmdesátých letech byly definitivně přerušeny a ukončeny sametovou revolucí a následným restitučním řízením.

Přiblížený pohled na zámek od severu. V popředí pod zámkem je vidět západní štít někdejšího gotického klášterního kostela Rosa coeli. V pozadí je vidět i Pálava. 16

Zámek s panstvím Tršice u Olomouce, který Jiří Žabka vlastnil již v roce 1529.

Někdejší Žabkovy rybníky Vrkoč a Šlojíř mezi Novou Vsi a Vlasaticemi 17

Zámek, vybudovaný z gotického klášterního hradu Jiříkem Žabkou z Limberka, se vypínal na svém místě již před 470 léty a po opravách se vypíná nad městem Dolní Kounice i dnes.

Fragment někdejšího dřevěného Žabkova vodovodního potrubí, vykopaný při zemních pracích v Trboušanské ulici. Potrubí bylo v celé své délce od Havlovy studny až na kounický zámek a pak ještě dále dolů do pivovaru a dvora, složeno, sestaveno a utěsněno z podélně provrtaných dřevěných kmenů. Takové dílo muselo být velmi pracné a náročné na průběžnou kontrolu, údržbu i časté opravy. Nelze se proto divit, že Žabka musel zrušit robotu pro Pravlov a Dolní Kounice, aby měl za to po celý rok k dispozici dostatek zkušených a zacvičených pracovníků na tuto činnost. Jinak hrozila častá žízeň lidem na zámku, dobytku ve dvoře a i pivovarníci by bývali neměli z čeho vařit pivo. 18

Pohled z letadla na Kounický zámek ještě před posledními úpravami příjezdového prostranství.

Moravské Bránice, únor 2012

Stanislav Liškutín

Prameny: A. Kratochvíl: Vlastivěda moravská, okres Ivančice, 1904 M. Řiháček: Kapitoly z dějin Dolních Kounic, 1999 J. Koudelková: Naše dějiny v datech 1987 Encyklopedie Universum 2002

19

Seznam žáků 1. ročníku pro školní rok 2012/13 Třída: 1.B třídní učitel: Ing. Jakšová Olga

Třída: 1.A třídní učitel: Mgr. Zoufalá Karolína

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16.

PŘÍJMENÍ BOUDNY HAŠKOVÁ CHRÁST JELÍNEK KOČÍ KOKTOVÁ KOVÁŘOVÁ NEUSCHL SEKNIČKOVÁ STŘECHOVÁ ŠENKÝŘOVÁ ŠPAČEK ŠUSTOVÁ TRECHA TYKALOVÁ ZOUFALÝ

JMÉNO Juzek Šárka Ondřej Petr Renata Daniela Karolína Tomáš Natálie Ela Jolana Přemysl Anna David Adéla Marek

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 20

PŘÍJMENÍ DUBA FRANTOVÁ FREI HARAŠTA HRBÁČKOVÁ JURÁŠOVÁ KÁŇOVÁ KLOPAROVÁ KOMÁREK MASARYKOVÁ NOVOTNÁ OHANESYAN PAULÍKOVÁ RAUS ŠANCOVÁ TATÍČEK

JMÉNO Matěj Kamila Filip Vilém Lucie Karolína Ema Lucie Patrik Denisa Adéla Igor Kateřina David Eliška Petr

Výsledky hodnocení za 2. pololetí šk. roku 2011/2012 1. stupeň 174 119 55 0 22 3 0 0 0 375

celkem žáků prospělo s vyznamenáním prospělo neprospělo NTU DTU DŘŠ snížený stupeň z chov. 2 snížený stupeň z chov. 3 pochvaly

2. stupeň 171 54 113 4 69 39 3 8 1 181

celkem 345 173 168 4 91 42 3 8 1 556

Bohdalov 2012

V termínu 20. až 27. srpna 2012 se uskutečnil již 9. ročník letního tábora naší školy v Bohdalově. Zúčastnilo se jej 37 dětí převážně z naší školy a 6 vedoucích. Tábor byl zaměřen na týmové hry, turistiku, cyklistiku a kanoistiku. Děti strávily týden se svými spolužáky v pěkné přírodě Českomoravské vrchoviny, lépe se poznaly a něco nového se naučily. Jako každoročně jsme hráli celotáborovou hru, letos pod názvem Všichni piráti světa. 21

„Dne 20. měsíce srpna léta Páně 2012 sjela se početná skupina námořníků z různých koutů světa do přístavu, jenž znám je jako Bohdalov. Tito stateční muži a dívky, nyní piráti a pirátky zvaní, se tu sešli, aby pomohli osvobodit ducha bývalého piráta a jeho loď, kterého jeho černé skutky a nepřízeň osudu uvrhly v prokletí. Museli prokázat statečnost srdce, věrnost, přátelství, tělesnou zdatnost i sílu ducha, aby mohli utvořit posádky tří námořních lodí. Svými hrdinskými skutky však nakonec dosáhli toho, že byl prokletý kapitán pirátů osvobozen a jeho loď se navrátila do domovského přístavu.“ Eva Hodovská

22

Z dějin Dolních Kounic – díl III. Putování ulicemi města, 4. část – Antonínská Pokračování z čísla Naše město 2/2012 Mezi nejstarší v ulici patří následující domy, postavené v letech 1725 až 1745:

Č. p. 258, Antonínská, o. č. 1 V roce 1787 měl dům číslo 110 Před rokem 1844 měl staré číslo 203 v letech jméno a příjmení 1745–1749 Antonín KUTSCHERA 1749–1775 Johann ZELINKA 1775– Mathias RUND 1844–1880 Franz MANN 1880– Johann ČEJKA Franz ZAJÍC Marie ZAJÍCOVÁ 1936 Žofie PTÁČKOVÁ –1942 Marie TRÁVNÍČKOVÁ 1940–1940 Karel TRÁVNÍČEK –1956 Antonín BERANEC

osobní data

povolání

*1877 †1942 důchodkyně vdova *1940 †1940 dítě *1880 †1956 slévač ženatý

Č. p. 227, Antonínská, o. č. 2 Před rokem 1844 měl asi staré číslo 319 v letech jméno a příjmení osobní data povolání 1844–1880 Anton KOCOUREK 1880– Františka BOJANOWSKÁ Marie MISAŘOVÁ –1932 Anežka UNGROVÁ *1855 †1932 dělnice –1932 Žofie UNGROVÁ *1894 †1932 dělnice Jakub DUSCHATKO *1915 perleťář Cecílie DUSCHATKO –1944 František ZAPLETAL ZAPLETALOVÁ ZAPLETALOVÁ František OSIČKA 1945–1945 Marie OSIČKOVÁ

jiné poznámky

číšník *1945 †1945 dítě 1209

jiné poznámky

vdova svobodná mladší

provdaná Osičková manžel při porodu

Č. p. 257, Antonínská, o. č. 3 V roce 1787 měl číslo 110 Před rokem 1844 měl staré číslo 307 v letech jméno a příjmení 1745–1749 Antonín KUTSCHERA 1749–1775 Johann ZELINKA 1775– Mathias RUND 1825–1844 Thomas MARTÍNEK 1844–1800 Frantz KARBER 1880– ? –1917 Jindřich GROSSMANN

osobní data

povolání

jiné poznámky

kartáčník *1870 †1933

manželka Karla

Terezie SPIEGLOVÁ

*1901 †1956

rozená Kubešová

Čeněk ŠVIHÁLEK Marie ŠVIHÁLKOVÁ

*1920

–1933

Marie ŠKROBOVÁ

1936 1936 –1944

Karel ŠKROB Franz HERMAN Tomáš KADAŇKA Alois SCHOŘ

–1956

Alice ŠVIHÁLKOVÁ Věra ŠVIHÁLKOVÁ

*1947

dcera, provdaná Jelínková dcera, provdaná Putnová

V dolní části ulice, počínaje č. o. 6, pokračují domy na pravé straně pod úrovní cesty. Č. p. 255, Antonínská, o. č. 9 V roce 1787 měl číslo 108; před rokem 1844 měl staré číslo 201 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1745–1775 Ignatz FYLA 1775– Michael SCHRUTKA Josef MIROWSKÝ Frantz SCHWARTZ Wentzl KOTSCHI 1880–1900 Johann VIKTORÍN –1933 Johann PUTTNER *1869 †1933 tovární dělník ženatý –1936 Anna PUTTNEROVÁ *1868 †1936 v domácnosti manželka Marie PUTTNEROVÁ *1899 dcera zde porodila 1894 Anežka ŘIHÁČKOVÁ *1857 †1942 Františka dcera, provda1894 Anna ŘIHÁČKOVÁ *1883 †1964 ná Weissová dcera, provda1894 Marie ŘIHÁČKOVÁ *1886 †1934 ná Hobzová 1210

1894

Benedykta ŘIHÁČKOVÁ

1894

František Václav ŘIHÁČEK *1894 †1957 Marie PUTTNEROVÁ

Č. p. 254, Antonínská, o. č. 11 V roce 1787 měl číslo 107 Před rokem 1844 měl staré číslo 200 v letech jméno a příjmení 1726–1749 Jiří PRCHLÍK 1749–1775 PRCHLÍKOVÁ 1775– FYLOVÁ 1800–1844 Ignatz HORÁK 1844–1880 Tomáš MARTÍNEK Františka KOMENDOVÁ Tekla OLEJNÍČKOVÁ –1941 Jan MAŠTALÍŘ Matěj NEŠPŮREK Božena NEŠPŮRKOVÁ Jan NEŠPŮREK Jindřich NEŠPŮREK

dcera, provdaná Frýdová syn († v Ivančicích) dcera Johannova

*1899 †1969

*1899

osobní data

povolání

jiné poznámky vdova vdova

*1866 †1941 dělník *1898 *1903

Antonínská ulice v roce 1973 1211

ženatý

Antonínská ulice v roce 2012 Antonínská ulice v roce 2012 Č. p. 253, Antonínská, o. č. 13 V roce 1787 měl číslo106 v letech jméno a příjmení 1725–1740 MORES 1740–1747 Rozina MORESOVÁ 1747–1775 Martin MORES 1775– Johann ŠŤASTNÝ 1844–1880 Johann BROLIK 1880– Johann USTOHAL –1957 František KRUTIŠ –1927

Terezie KRUTIŠOVÁ

osobní data

povolání

manželka syn

*1869 †1957 obuvník *1864 †1927

Marie KAŠPAROVSKÁ –

Adolf KAŠPAROVSKÝ

1919–1920 Adolf KAŠPAROVSKÝ Adolf KAŠPAROVSKÝ

jiné poznámky

stolař *1919 †1920 *1927

Dana KAŠPAROVSKÁ

vdovec manželka Františka rozená Krutišová manžel, starosta 1935–37 syn dcera, svobodná

Č. p. 470, Antonínská, o. č. 16. Dům byl v roce 1889 rozdělen na dvě čísla a tak vzniklo č. p. 470 (Antonínská) a č. p. 493 (Bezručova) v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1880– Antonín CÍSAŘ *1873 obuvník 1880– Rozálie CÍSAŘOVÁ –1943 Ludmila ŠTEFKOVÁ *1923 †1943 dělnice svobodná –1946 František ŠTEFKA *1866 †1946 dělník ženatý 1212

Se jménem Antonína Císaře se váže zajímavá příhoda. Sbor dobrovolných hasičů neměl nikdy v rukou žádný písemný doklad o svém založení. Vědělo se pouze, že to bylo v roce 1876. Při chůzi Antonínskou ulicí v roce 1994 zahlédl jeden z členů sboru kousek kovu vyčnívajícího z blátivé cesty. Z pouhé zvědavosti jej vyzvedl, a po vyčištění nevěřil vlastním očím. Jednalo se o minci, notně poškozenou povětrnostními vlivy, vydanou k 25. výročí založení hasičského sboru v Kounicích. Opravdu neuvěřitelná náhoda pomohla upřesnit datum založení. Antonín Císař se narodil v roce 1873. Oficiálně se stal členem českého hasičského sboru roku 1920, ovšem je velmi pravděpodobné, že tak jako mnoho dalších, kteří se hlásili k české národnosti, pracoval již u sboru německého. Protože se v seznamech členů v té době neobjevuje nikdo jiný, kdo by žil v této části města, lze se téměř s jistotou domnívat, že nalezená mince patřila právě jemu. O více než deset let později – roku 2005, byla stejná pamětní medaile objevena v originále v Moravském zemském muzeu v Brně, numismatické oddělení, inv. č. 206573.

Líc: Ve věnci text ZUR / ERINNERUNG / AN DAS 25. JÄHRIGE / GRÜNDUNGSFEST / DER FREIW. FEUERWEHR / IN STADT KANITZ / AM / 4. AUGUST 1901 Český překlad Ke vzpomínce na 25. výročí slavnostního založení dobrovolných hasičů ve městě Kounice na 4. srpna 1901 Rub: přilba leží na žebříku a hasičském nářadí, v perlovci text GOTT ZUR EHR DEM NÄCHSTEN ZUR WEHR Český překlad Ke cti boha a na paměť budoucím Medaile je bronzová o průměru 37 mm s ouškem 1213

Č. p. 247, Antonínská, o. č. 33 V roce 1787 měl číslo 105; úřed rokem 1844 měl staré číslo 340 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1726–1746 Mathias MAAR 1746–1775 Josef SEDLÁČEK 1844 Anton RYBNÍČEK 1880 Karel GRUMAIER Antonín KAŠPAR Leopold WEISS malíř pokojů Pavla WEISSOVÁ *1906 Slávek WEISS Ivan WEISS Leopold WEISS 18. července 1819 vypukl v Antonínské ulici velký požár. Vyhořelo 22 domů, mezi nimi i chudobinec, který býval na č. p. 246. Chudobinec (v jiných pramenech zvaný obecní lazaret či špitál) je na tomto popisném čísle poprvé připomínán roku 1844. Č. p. 246, Antonínská, č. o. 35 v letech jméno a příjmení 1844 OBECNÍ LAZARET 1880 Barbora KUDRNOVÁ 1905– Josef HRUBÝ Josef KRYČER KRYČEROVÁ Vladimír KRYČER

osobní data

povolání

jiné poznámky

obuvník

Č. p. 243, Antonínská, o. č. 41 V roce 1787 měl staré číslo 104; před rokem 1844 měl staré číslo 197 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky dům postaven 1726–1745 Václav MÍROWSKÝ r. 1726 1745–1748 Tomáš HLADKÝ 1748–1775 Václav KUBEŠ 1775– Johann DURDYK 1844–1870 Franz LANG 1844–1880 Elisabeth LANGOVÁ –1900 Franz KUBEŠ zedník –1943 Johann KOVÁŘ *1883 †1943 dělník ženatý Marie KOVÁŘOVÁ –1931 Kateřina JAKŠOVÁ –1944 Oldřich ELSNER –1944 Jan VOREL 1214

Č. p. 242, Antonínská, o. č. 43 V roce 1787 měl staré číslo 103 Před rokem 1844 měl staré číslo 196 v letech jméno a příjmení

osobní data

1725–1749 Michael MAAR 1749–1775 Andreas KOŠAK 1800–1830 Josef ZIPPER 1830–1844 ZIPPEROVÁ 1844–1880 Alois NAVRÁTIL Marie KOTOULOVÁ Rozálie KRAUSOVÁ –1948 František ŠTEFKA Anděla ŠTEFKOVÁ Jan VÍTÁMVÁS Anna VÍTÁMVÁSOVÁ

povolání

jiné poznámky dům postaven r. 1725 manželka

*1891 †1948 *1913 manželka

Na fotografii z roku 1933 vidíme obyvatele domu č. p. 241, č. o. 45. Dům byl postaven v roce 1726. Zleva Marie Jonášová, Vladimír Jonáš, Anežka Jonášová a František Jonáš. Manželé František (zapsán také jako Franz) a Marie Jonášovi jsou vedeni jako výměnkáři. Výměnek byl venkovský zvykový právní útvar, prostřednictvím něhož se na statek nově nastupující hospodář zavazoval k tomu, že někdejšímu hospodáři, který 1215

Rodina Jonášova před domem č. p. 241, č. o. 45 na Antonínské ulici. Na vedlejší fotografii tentýž dům v roce 2006. mu statek předával do užívání a odcházel na odpočinek (tzv. na vejminek, tj. do obydlí většinou v rámci statku nebo v jeho těsném sousedství za tím účelem postaveného), bude doživotně zaručovat ubytování a určité množství nejčastěji naturálních dávek (výjimečně dávek finančních nebo služeb). Odstupujícím hospodářem býval zpravidla otec, který statek předával do užívání svému synu a sám odcházel na „vejminek“. V českých zemích byl výměnek jako institut zrušen roku 1948 uzákoněním národního pojištění, jímž byl (vynuceně) nahrazen. Výměnek je též označení pro obydlí výměnkáře. Č. p. 241, Antonínská - dolní část, č. o. 45 V roce 1787 měl staré číslo 102; před rokem 1844 měl staré číslo 195 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1726–1736 Frantz HANDLAR 1736–1749 Lorenz ŠŤASTNÝ 1749–1775 ŠŤASTNÁ 1775– Martin MORESS 1825–1844 Franz WEISS 1844–1880 Alois KOBLÍŽEK Wenzl PELOUŠEK Wenzl JONÁŠ Jozef JONÁŠ –1934 Franz JONÁŠ *1850 †1934 výměnkář ženatý –1935 Marie JONÁŠOVÁ *1862 †1935 výměnkářka manželka –1944 Franz JONÁŠ polír Anežka JONÁŠOVÁ *1899 1921– Vladimír JONÁŠ *1921 syn Anežky 1921–1922 Miloslav JONÁŠ *1921 †1922 dítě syn Anežky –1951 Marie HLADKÁ *1871 †1951 v domácnosti rozená Schönwelder vdovec – –953 Ondřej HLADKÝ *1873 †1953 pekař (návrat z Francie) 1216

–1956

Olga STRAKOVÁ

1975

Josef KOČÍ Věra KOČÍ Věra KOČÍ

*1905 †1956 v domácnosti rozená Pitschová *1926 manželka dcera, *1953 provdaná Procházková

Č. p. 240, Antonínská, o. č. 47 V roce 1787 měl staré číslo 101; před rokem 1844 měl staré číslo 194 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1725–1749 František Václav ZELINKA 1749–1775 Johann KLEIN –1844 Petr DOLEJŠÍ 1844–1880 Franz ELSNER –1918 Stanislav ELSNER obuvník –1954 Anna ELSNEROVÁ *1882 †1954 vdaná –1957 Jan ELSNER *1882 †1957 obchodník manžel Anny –1944 Ladislav ELSNER Ladislav ŠIMEK Č. p. 239, Antonínská, o. č. 49 V roce 1787 měl staré číslo 100; před rokem 1844 měl staré číslo 193 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1725–1745 Tomáš FIALA 1745–1749 Bartoň FIALA 1749–1775 Franz FIALA 1844–1880 Franz NEŠPŮREK *1833 †1920 zedník vdovec 1899–1949 Winzenz KOTSCHI *1867 †1949 dělník vdovec 1899–1944 Monika KOČÍ *1868 †1944 v domácnosti manželka –1944 Josef KOČÍ Č. p. 238, Antonínská, o. č. 51 V roce 1787 měl staré číslo 99; před rokem1844 měl staré číslo 192 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1725–1740 Jakub WOBROWSKÝ †1740 1725–1744 vdova WOBROWSKÁ 1744–1775 Antonín KOŠAK †1775 1775– vdova KOŠAKOVÁ 1844–1880 Andreas JAKSCH †1880 1880– JAKSCHOVÁ vdova –1901 Stanislav BRABEC †1901 perleťář Cyril FRÁŇA –1936 Anna ŘEZÁČOVÁ *1873 †1936 švadlena svobodná 1217

–1944

Josef KASAL

–1948

Aloisie KASALOVÁ

–1944

František FLÍČEK

*1884 †1948 vdaná

manželka, rozená Řezáčová

Č. p. 237, Antonínská, o. č. 53 a 55 V roce 1787 měl staré číslo 98; před rokem 1844 měl staré číslo 191 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1725–1749 Jakub STRNAD 1749–1775 Wenzl PÁTEK DŮM cca 1800 ZNIČEN 1844–1914 Karel GRUMAIER †1914 zedník novostavba 1844–1880 Anna GRUMAIEROVÁ *1849 †1937 v domácnosti manželka rozená –1945 Terezie KUBEŠOVÁ *1868 †1945 v domácnosti vdova, Hobzová 1922–1922 Vlasta KUBEŠOVÁ *1922 †1922 František ŠTEFKA *1920 †1985 Libuše ŠTEFKOVÁ *1925 František ŠTEFKA –1944 Jan KULÍŠEK –1944 Josef FUCHS Č. p. 236, Antonínská, o. č. 59 V roce 1787 měl staré číslo 97; před rokem 1844 měl staré číslo 190 v letech jméno a příjmení osobní data povolání 1725–1736 Andreas NAWRÁTIL 1736–1749 Jakub ŠRUTKA 1749–1775 Franz ŠRUTKA 1800–1844 Anton TUREK 1844–1880 Franz TUREK 1880– Antonie TURKOVÁ 1880– František SÝKORA *1857 †1931 dělník 1880– Františka SÝKOROVÁ Leopold ŠIDLO Marie ŠIDLOVÁ –1913 Adolf DŘÍMAL pokrývač –1920 Václav KRYČER †1920 obuvník –1934 Růžena KŘÍŽOVÁ *1887 †1934 dělnice –1944 František CETL 1943–1957 Jiří RYDLO *1943 †1957 Č. p. 235, Antonínská, o. č. 61 V roce 1787 měl staré číslo 96; před rokem 1844 měl staré číslo 189 1218

jiné poznámky

dcera manželka

vdova

v letech jméno a příjmení 1725–1749 Wenzl SCHMIDT 1749–1775 Wenzl WOCILKA 1800–1844 Mathias MALÝ 1844–1880 Johann ZOUFALÝ 1880– Franz STUCKL ŠTUKLOVÁ –1948

Marie ŠTUKLOVÁ

osobní data

povolání jiné poznámky

*1873 †1948

–1926 Jan BINDER *1847 †1926 krejčí 1949–1950 Jiří POHANKA *1949 †1950 dítě –1944 Arnoštka BRUSTMANNOVÁ –1935 Jaroslav BRUSTMANN *1899 †1935 obuvník Marie BRUSTMANNOVÁ

manželka dcera, provdaná Binderová

†na TBC provdaná Richtrová

RICHTR Č. p. 234, Antonínská, o. č. 63 V roce 1787 měl staré číslo 95; před rokem 1844 měl staré číslo 188 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1725-1748 Mikoláš PODHRADSKÝ 1748-1775 Šimon JAVŮREK 1775– Franz DVOŘÁK 1844–1865 Franz MÍROWSKÝ 1865– Leopold WEISS manžel1865–1934 Františka WEISSOVÁ *1845 †1934 v domácnosti vdova, ka Leopolda

Rok 2006 – Antonínská ulice, dolní část 1219

–1930

Štěpánka SÝKOROVÁ

1880–1901 Franz WEISS –1944 Josef WEIS –1946 František PAVLÍK 1975–

svobodná, † na TBC

*1856 †1930 †1901

krejčí

*1866 †1946 malíř

Josef BÍLÝ

vdovec svobodný (bezruký)

Č. p. 233, Antonínská, o. č. 65 V roce 1787 měl staré číslo 94; před rokem 1844 měl staré číslo 187 v letech jméno a příjmení osobní data povolání jiné poznámky 1725–1749 Paul PAYER 1749–1775 Paul MÍROWSKÝ 1775– Michael KRAUS 1800–1844 Georg WEISS 1844–1888 Thomas ŠALPLACHTA 1888–1944 Bartoloměj BERGER *1857 †1944 zedník ženatý Jindřich BERGER Marie BERGEROVÁ Č. p. 232, Antonínská, o. č. 67 Před r.1844 měl asi staré číslo 186 v letech jméno a příjmení 1729–

osobní data

povolání

Johann SCHABART

1844–1880 Jakob SCHIDLO 1880– Johann SCHIDLO Maria PELOUSCHKOVÁ –1920 Franz DRDLÍČEK –1922 Marie DRDLÍČKOVÁ

†1920 listonoš *1859 †1922 soukromnice

–1930

Štěpánka KAŠPAROVSKÁ *1891 †1930

–1954

Emil VEITH VEITHOVÁ

jiné poznámky dům postaven 1729

vdova manželka Viktora

*1889 †1954 obchod. manželka dcera, provdaná Bergerová

Emilia VEITHOVÁ Vítězslav BERGER Vítězslav BERGER BERGEROVÁ

příslušník SNB syn dcera

Příště: Na Písku, Rybárna Bruno Němec kronikář města tel.: 732 605 376 [email protected] 1220

Rozdělení šk. r. 2012/2013 Zahájení: Ukončení: Prázdniny: Podzimní Vánoční Pololetní Jarní Velikonoční Hlavní Svátky: (volno)

3. 9. 2012 (Po) 1. pol.: 31. 1. 2013 (Čt) 2. pol.: 28. 6. 2013 (Pá) 25. 10. (Čt) a 26. 10. (Pá) 2012 22. 12. 2012 (So) – 2. 1. 2013 (St) 1. 2. 2013 (Pá) 11. 2. – 17. 2. 2013 (Po – Ne) 28. 3. (Čt), 29. 3. (Pá) 2013 29. 6. – 1. 9. 2013 28. září – Den české státnosti (Pá) 1. dubna – Velikonoční pondělí 1. května – Svátek práce (St) 8. května – Den vítězství (St)

Školní rok 2012/2013

Základní škola a mateřská škola Dolní Kounice třídy třídní učitelé 1.A Mgr. Zoufalá Karolina 1.B Ing. Jakšová Olga 2.A Mgr. Straková Marie 2.B Mgr. Hudák Slavomír 3.A PaedDr. Badinová Jitka 3.B Mgr. Nezvedová Alena 4.A Mgr. Hudáková Jana 4.B Mgr. Pudelková Kristina 5.A Mgr. Žáková Eva 5.B Mgr. Šafářová Božena 6.A Mgr. Pauková Dana 7.A Ing. Hodovská Eva 7.B Mgr. Raus Michal 8.A Mgr. Bublák Martin 9.A Mgr. Egerová Hana 9.B Mgr. Zoufalý Jiří

Vedení školy Mgr. Kandrnál Rostislav Mgr. Brabec Oldřich Mgr. Svobodová Hana Netřídní učitelé Mgr. Geidlová Ilona Karbašová Eva, Bc. Mgr. Procházková Ivana Mgr. Samlíková Alexandra Asistent pedagoga Valentová Aneta ŠD Schmidová Jana Valentová Aneta Zbořilová Veronika učitelky MŠ Svobodová Soňa Dvořáková Marie Angelova Saška Brunclíková Kristýna

Mgr. Hana Svobodová zástupkyně ředitele ZŠ a MŠ Dolní Kounice Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách:

www.zsdolnikounice.cz 23

Městská knihovna v Dolních Kounicích Nové knihy za červen, červenec a srpen 2012 001 001 17 51 53 57 613 613 613 635.9 796.4 796.5 82 914 B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B M M M M M M MN 59 MN 59 MN 61 MN 64

Däniken, Erich von Liška, Vladimír Plzák, Miroslav Calda, Emil Bartuška, Karel Šmarda, Jan Guiliano, Mireille Strunecká, Anna Strunecká, Anna Throll, Angelika Novotná, Jarmila Hüsler, Eugen E. Podhorský, Marek Andronikova, Hana Campion, Emma Cornwell, Patricia Coulter, Catherine Čapek, Karel Darby, Katy Deveraux, Jude Jackson, Lisa Jackson, Lisa Khoury, Raymond Larsson, Asa McNab, Andy Moro, Javier Murakami, Haruki Paasilinna, Arto Paasilinna, Arto Paasilinna, Arto Pawlowská, Halina Steel, Danielle Teremová, Lenka Watt, Peter Bright, J. E. Březinová, Ivona Janouch, Katerina Zep Ardagh, Philip Erne, Andrea Ardagh, Philip Šmikmátorová, Pavla

Omyly v zemi Mayů Česká akta X Manželská tonutí Matematika Fyzika Genetika Francouzky umí žít Doba jedová Varovné s!gnály očkování Paleta květů v zahradě Metoda Ludmily Mojžíšové Dolomity Literatura Itálie - sever Nebe nemá dno Králova milenka Posmrtný přístav Hluboko v srdci Věc Makropulos Útulek pro padlé Měsíc za úsvitu Pokušitelka Zrozena k smrti Spása templářů Prolitá krev Agresor Červené sárí Norské dřevo Autobus sebevrahů Chlupatý sluha pana faráře Šťastný muž Až se mě dcera zeptá Dům na Charles Street Nymfomanky Dotknout se oblaků Doba ledová Doba ledová 4 Madagaskar Saxána a Lexikon kouzel Ivanka ráda jí Titeuf - svět je krutej Havěť Jak a kde žijí mláďata Lidské tělo Receptíky pro kuchtíky Jana Káčerková, Městská knihovna 24

Noční prohlídky kláštera Rosa coeli Noční prohlídky kláštera Rosa coeli (Růže nebeská) mají v Dolních Kounicích již svoji tradici. Každoročně návštěvníci kláštera mají o letních prázdninách možnost shlédnout klášter v nočních hodinách, kdy jemné osvětlení spolu se stíny zvýrazňuje tajemný a duchovní význam nejstaršího ženského kláštera na Moravě. V červenci prohlídku kláštera zpříjemnil Pěvecký sbor Blahoslava Hajnce a v srpnu exhibice Kung Fu pod vedením Ondřeje Krmely. Po obě prohlídky nám počasí přálo a těší nás i velký zájem návštěvníků, kteří se opakovaně vrací.

Koncert Žalman a spol. Dne 28. 7. 2012 se v prostorách kláštera Rosa coeli uskutečnil koncert hudební skupiny Žalman a spol. Známé hity, jako jsou Divokej horskej tymián, Nezacházej slunce, Nebeský penzion… přilákaly více jak 200 návštěvníků ze širokého okolí. Děkujeme všem za výbornou atmosféru v zaplněném klášteře Rosa coeli a těšíme se na setkání při dalších koncertech. 25

Malování na chodníku TIC města Dolní Kounice uspořádalo pro zpestření letních prázdnin dětem malování na chodníku, které se konalo v měsíci srpnu 2krát. Této akce, konané před kostelem sv. Petra a Pavla, se zúčastnilo několik desítek dětí. Malí výtvarníci zaměnili malířské plátno za podobu chodníku a vytvořili nádherné kresby. Tahy barevnými křídami nebyly vidět pouze na chodníku, samo sebou svůj otisk ve velké míře zanechaly také na rukou, tvářích i oblečení malých umělců. Pestrá mozaika poskládaná z jednotlivých dílků během hodinky zaplnila téměř celý prostor před kostelem. Škoda, že vydrží pouze do prvního deště. Při druhém malování byla pro děti připravena i trampolína. Pro všechny zúčastněné děti byly nachystány drobné sladkosti a omalovánky, ve kterých některé děti sbíraly inspiraci pro malování vlastních obrázků. Jak se dětem obrázky povedly, se můžete podívat ve fotogalerii na stránkách města Dolní Kounice – www.dolnikounice.cz

V letních měsících se uskutečnilo i několik výstav, které se konaly v prostorách synagogy a kláštera Rosa coeli. Svými obrazy a fotografiemi obohatili kulturní život v Dolních Kounicích Klub Moravských fotografů, Fotoklub Ivančice – FotKI, paní Blažena Kratochvílová a pan Radoslav Slovák.

Tipy na říjen, listopad a prosinec 2012: 20. 10. Odpoledne s Doubravěnkou 17. 11. Posezení při víně s Dolňáky 2. 12. Rozsvícení vánočního stromu, zdobení perníčků 8. 12. Mikulášská nadílka 9. 12. Žehnání vína 16. 12. Adventní koncert 26

Historické městské slavnosti Rosa coeli Ve dnech 7. a 8. září v Dolních Kounicích proběhly Historické městské slavnosti Rosa coeli. Historické slavnosti byly zahájeny již v pátek odpoledne v klášteře Rosa coeli. Od 17 hod. proběhla výstava Bienále 2012 – Zpřítomnění VII, kterou uvedl starosta města pan Karel Zalaba a kurátor výstavy pan Petr Veselý z Domu umění města Brna. Součástí vernisáže bylo i vystoupení paní Hany Blochové v synagoze. V 19.30 hod. v areálu kláštera za účasti Big Bandu brněnské konzervatoře, Brněnského filharmonického sboru Beseda brněnská, Domského smíšeného sboru a Královopolského chrámového sboru se uskutečnila Jazzová mše Jaromíra Hniličky. Koncertu se účastnilo přes 200 návštěvníků, kteří odcházeli spokojeni a příjemně naladěni z velkolepého koncertu. Letošní Bienále se neslo v duchu světelné a zvukové tvorby, která rozzářila večerní prostory kláštera při Jazzové mši. Součástí sobotního hlavního programu byl historický jarmark, výstava vín dolnokounické oblasti, nechyběla šermířská a divadelní představení a jezdecký turnaj. Své produkty na letošních vinařských slavnostech vystavovali následující vinaři: Miroslav Forman z Nových Bránic, Vinařství Trpělka – Oulehla ze stejné obce, Vinařství Roman Komarov z Ivančic, Ing. Jan Plaček z Moravských Bránic, Antonín Otta z Dolních Kounic, Přemysl Slunský – Vinné sklepy Rosa coeli, Vinařství Musilovi z Dolních Kounic, Miloslav Šufeisl z Oslavan, Bratrstvo vinařů a kopačů 1737, z hostů pozvání přijali Vinařství Válka z Nosislavi a Vinařství Víno Mikulov. Historické slavnosti byly zakončeny večerním průvodem s ohňostrojem, kterého se zúčastnila spousta občanů z Dolních Kounic, ale i ze širokého okolí. Když se zamyslíme nad významem oslav města Dolní Kounice, pochopíme důvod, proč město tuto akci pořádá. Význam přesahuje hranici města, Mikroregionu a zasahuje i do kořenů Jihomoravské oblasti. Pokračuje v tradici založenou minulými generacemi a vytváří podmínky pro rozvětvení turistiky a poznání této nádherné části Jižní Moravy. Jana Jurková, TIC města Dolní Kounice 27

Mládež v akci „Mládež v akci je programem Evropské unie zřízeným pro mladé lidi. Jeho cílem je inspirovat pocit aktivního evropského občanství, solidaritu a toleranci mezi mladými Evropany a zapojit je do utváření budoucnosti Unie. To podporuje mobilitu v rámci i mimo hranice EU, neformální učení a interkulturní dialog a podporuje začlenění všech mladých lidí, bez ohledu na jejich vzdělání, sociální a kulturní zázemí. Mládež v akci je programem pro všechny mladé lidi ve věku 13 až 30 let.“ Toto je citace programu pro všechny mladé lidi ve věku od 13 do 30 let, který je součástí programu „Evropa pro občany“ („L‘Europe pour les citoyens“), jejichž cíle jsou jasně formulovány a velmi inspirující pro všechny občany, kteří se chtějí podílet na rozvoji své evropské identity vycházející ze společných hodnot, historie a kultury a stát se aktivním evropským občanem.

Dolnokounická mládež v akci EU Město Dolní Kounice se maximálně snaží o aktivní zapojení své mládeže do tohoto programu již od r. 2005, kdy tuto akci zařadila do projektu EU – Partnerství evropských měst, do kterého se aktivně zapojila již v r. 2002 a jejímiž partnery se stala Francie (Azay-le-Brulé) a Itálie (Caprese Michelangelo). Proto také mládežnická akce je třístranná a probíhá ve tříletých cyklech, kdy stejní účastníci (pokud možno) participují na vytváření a realizaci programu postupně ve třech evropských zemích. Bohužel, někdy pro zřejmé nepochopení rodičů akce, jejich cílů a významu pro jejich děti do budoucna (jazyková komunikace, poznání jiných evropských kultur, rozvoj solidarity a tolerance mezi mladými lidmi…) se skupina početně doplňuje z blízkých obcí mikroregionu, kteří se na tomto programu EU podílí nejen svou aktivitou (jde o tématicky zaměřené akce), ale i finančně. Navíc jsou při realizaci akce v Dolních Kounicích zavázáni k povinnosti zdarma ubytovat, částečně stravovat a mimo organizovaný program i zodpovídat za dítě (děti) z Evropy. Pozn.: To je zřejmě také hlavní důvod Itálie pro přerušení partnerských akcí, neboť jejich požadavky na ubytování v hotelu, penzionu apod. jsou nejen pro nás, ale i Francii nepřiměřené. Cílem je maximální poznávání jiných evropských kultur a k tomuto účelu napomáhá především ubytování v rodinách (o úsporách nemluvě, protože hodně finančních nákladů se přenese na rodiny)!

Červenec 2012 Ve dnech 9. 7.–20. 7. 2012 se účastníci programu Mládež v akci setkali v Rumunsku v Pitesti. Francouzi z Azay-le-Brulé v počtu 10 dětí a 2 dospělých – vedoucí + tlumočnice a asistentka-animátorka, Češi z Dolních Kounic v počtu 7 + 2. Pitesti je univer28

zitní město asi 100 km severně od Bukurešti v regionu Arges (Transylvánie). Město plné zeleně, historickým náměstím, v jehož centru sídlí Městský úřad a knihovna a toto krásné místo je umocněno barevnou zpívající fontánou, která je nyní v provozu díky financím pouze jednu hodinu večer v sobotu a v neděli. Město se zaměřuje především na mládež, podporuje jejich aktivity sportovní, kulturní a především neformální vzdělávání (aktivní a smysluplné trávení volného času včetně školních prázdnin). Centrem tohoto dění je „Palais des enfants“ Pitesti, jehož zaměstnanci se chopili organizace této akce pod názvem „Joie des activités dans le milieu de la nature“ („Zábavné činnosti v přírodě“) pod záštitou hejtmana regionu Arges a ve spolupráci s fakultou sportu Vysoké školy v Pitesti. Celkem se podílelo na přípravě a realizaci této mezinárodní akce mládeže přibližně 14 osob z Pitesti ve spolupráci s vedením zastupitelstva Azay-le-Brulé (FR) a Dolních Kounic (ČR). Do celkového počtu organizátorů je však vždy třeba přičíst i členy rodin, které ubytovávají a nemalou měrou se vždy podílí na konkrétní realizaci programu (a to nejen finančně). V letošním roce v Pitesti to bylo doslova enormní – přesněji řečeno – většina programu zůstala na bedrech rodin. Proč? V období akce byly teploty v oblasti Arges +42 °C a většina původního programu – činnosti v přírodě – musela být operativně měněna. Navíc nové vedení akce oproti předchozímu kvalitnímu vedení v r. 2009 nepochopilo cíl a úkoly „Chantier des Jeunes“ a ponechalo většinu aktivit na rodinách, což způsobilo malou soudržnost a mezinárodní spolupráci mládeže. Z původního programu se realizovaly pouze naplánované exkurze (významné historické monumenty v Pitesti a jeho okolí a návštěva jednoho z nejznámějších hradů knížete Draculy), které byly v těch vedrech náročné, ale velmi zajímavé. K našemu údivu však i piknik byl v režii rodin, takže i ten nebyl společný a menu jednotlivých dětí bylo rozdílné. Z podnětu naší a francouzské strany se podařilo kromě častějšího a hlavně společného pobytu na místním koupališti (spojeného s pohybem a hrami rozvíjejícími jazykovou vybavenost) prosadit také společnou tvůrčí činnost v Palais des enfants (Dům dětí a mládeže) zaměřenou na výtvarnou, hudební a taneční kreativitu mladých – aspoň model malého letadýlka si mohli vyrobit! Je to ale poprvé, kdy mladí nezanechali po sobě v místě akce konkrétní výsledky svých aktivit, pouze vzpomínky. Tyto vzpomínky a hlavně poznání a zkušenosti, které mladí účastníci v Rumunsku získali, jsou pro ně, aktéry budoucí Evropy, rovněž velmi cenné. Vstřícnost, obětavost a péče rodin byla opravdu neuvěřitelná (vyjádření našich dětí) a dokonce dosud přetrvává písemný kontakt mezi rumunskými a českými rodinami. A rumunská kuchyně? Zdravá výživa, základem je zelenina z vlastních zdrojů, jen ten kopr ve všem?! Přesto jsme se všichni těšili na to, až všichni pohromadě zasedneme do linkového autobusu Pitesti–Brno. Přeprava trvající 18 hod., ale s klimatizací. (Pozn.: Francouzi samozřejmě „letí“, ale nakonec je stejně čeká i vlak – samozřejmě francouzský). 29

Závěr: Tento 3. cyklus „Chantier des jeunes“ – akce v rámci programu EU „Mládež v akci“ – bude zakončen příští rok v Dolních Kounicích. Pozn. Cykly programu Mládež v akci: 2005–2007 (FR, IT, ČR) 2008–2010 (FR, RO, ČR) 2011–2013 (FR, RO, ČR) Dolní Kounice budou hostit (a ubytovávat) skupinu mládeže z Francie (partnerská obec Azay-l-Brulé) a skupinu z Rumunska (Pitesti) tedy celkem 24 osob. Za tímto účelem se již 31. 7. 2012 sešel výbor pro práci s mládeží při Městě Dolní Kounice, aby projednal úkoly a především promyslel programové návrhy pro tuto akci a možnosti jejich realizace. Budeme velmi rádi, když se najdou i další dobrovolníci, kteří mají zájem nám v tomto úsilí pomoci. Vždyť mládež představuje naši budoucnost, budoucnost ve společné Evropě a my se jim jen snažíme poskytovat podmínky pro rozvoj jejich samostatnosti, poznávání a získávání zkušeností a uvědomování si sebe sama. Jarmila Csásková

Průřez dějinami náboženství Všelidský poklad nábožensko-mýtických, přírodně-filozofických a přírodovědeckých učení o vzniku světa dokazuje, že otázka původu světa a postavení člověka v něm je antropologickou konstantou. Sama existence světa a jeho řád poukazují na závislost na nějaké vyšší moci, ať už to jsou bohové, nejvyšší duch, božská moc nebo princip kreativní dynamiky „přírody“. Všechny tyto koncepce se obsahem, přístupem a zaměřením odlišují od židovsko-křesťanského (a v závislosti na něm také islámského) pojetí světa jako stvoření, protože v něm znamená „Bůh“ osobní, suverénní a nezávislou moc, která svět v jeho existenci a esenci svobodně tvoří jako svůj protějšek (Gerhard Ludwig Müller, Dogmatika pro studium i pastoraci, 2010). Člověk je celou svojí bytostí nejen „homo sapiens“ hledající smysl světa i své existence, ale také „homo religiosus“: je vědomě odkázán na Tajemného, uvědomuje si svým způsobem svoji závislost na Bohu a nevyhnutelně formuje svůj vztah k němu náboženskostí a ve společenském rozměru náboženstvím. Staví si nejen otázky o vzniku světa, ale také otázky o přesahujícím Tajemství, hledá Boha, jak o tom svědčí dějiny náboženství, biblické dějiny, dějiny církve i současný zápas víry o víru vůči ateismu. Náboženství je součástí lidských dějin. V každé etapě dějin se setkáváme s důkazy o náboženské aktivitě člověka. Historikové náboženství rezignovali z úsilí empiricky ukázat počátek náboženství, to znamená odhalit okamžik, ve kterém se člověk stal náboženskou bytostí. Již jeskynní malby, posvátné sošky, archeologické vykopávky z paleolitického období poukazují na zájem předhistorického člověka o hodnoty, kte30

ré přesahují časnost. A tak ruku v ruce se všemi aktivitami tehdejšího člověka, které svědčí o jeho zápase o přežití se objevuje i rituální aktivita, která směřovala k nastolení vztahů s tajemným pramenem transcendentna. Můžeme to vidět v každém společenství, bez ohledu na to, zda jde o kočovný nebo usedlý způsob života. Samozřejmě tuto jedinou otázku o Bohu si lidé formulovali v rozličných formách, závislých na náboženském, sociálním a kulturním prostředí. Zajímavým způsobem ruský teolog Chersonskij v 19. století porovnával představitele rozličných náboženství s obyvateli zeměpisných pásem. Podle něho nerovnost světla a tepla způsobuje mezi národy značné rozdíly, ale všechny drží slunce. I náboženství mají své rovníky a polární kruhy, rozličné duchovní světlo a teplo, ale všechna žijí společným nejhlubším vztahem slunce, kterým je Bůh. Z tohoto hlediska je třeba dokázat uznat všechny hodnoty a každou upřímnou oddanost, i kdyby nebyla na úrovni křesťanství. Když někdo zasvěcuje svůj život úctě k Nejvyššímu a v jeho jménu službě lidí, a je v tom opravdový, je to cenná hodnota, i když to zůstává jen na lidské rovině. Taková úcta je cosi posvátného, je základem první jednoty lidí. Člověk ve své vděčnosti i ve své nouzi vždy volal a volá k Bohu, Pánu událostí. Jeho náboženskost se živí smyslem pro posvátné. Náboženskost je ovšem vždy poznamenána historickými podmínkami, geografickými zónami a zvyklostmi národů. Nepoznáme ani nepochopíme ji dobře, když ji vidíme jenom zvenčí. Třeba proniknout do psychologie národů. Každé náboženství je oslovováním Absolutna živými lidmi. Touha po Bohu inspiruje každou formu náboženství, ať je poznamenáno jakýmikoliv místními a dobovými podmínkami. Je pravda, že některá náboženství nevyžadují velkou osobní iniciativu. Jsou spíše kolektivní. Často nevedou k osobní zralosti. Člověk se v nich spoléhá na společenské jistoty a poslušnost. Takto chápané neetické náboženství nechává často nedotknutým nitro člověka, odkud by měla pramenit jeho síla a odvaha k životu. Člověk se pak spokojí s vnějším obřadem, polovičatým přesvědčením a praxí. Přitom náboženství je jediná síla, která člověku připomíná jednotu života od narození po smrt, jeho posvátnost a odpovědnost za něj. Takto náboženství v různém stupni sloužila životu. Hledat Tajemného znamenalo vždy hledat i člověka. Náboženství bylo vždy i sebepoznáním. Proto bylo vždy ceněno a nedalo se vykořenit. Každé vážné hledání pravdy o Bohu, kterým člověk takto objevuje sama sebe a svoji podstatu úctou k Bohu, je čímsi posvátným. Každé soustředění a zamýšlení se nad sebou se už přibližuje k modlitbě. Vždyť toto uvažování o sobě, tiché zamyšlení nad životem člověka prohlubuje, činí ho více člověkem, a tedy – teologicky řečeno – i více Božím obrazem. Už tím, že náboženství lidi soustřeďovala, sloužila životu. Každá modlitba, dokonce i modlitba poznačená pověrčivostí nebo modloslužbou, měla v sobě cosi dobrého, tvůrčího, když byla posvěcena tichým soustředěním, v němž si člověk uvědomoval víc sám sebe před posvátným tajemstvím života a světa. A to platí dodnes. Stojí-li prostá africká žena v rámci tradičního animistického domorodého náboženství se svým dítětem u posvátného stromu, její modlitba je subjektivně cosi posvátného, prohlubuje ji a jejím prostřednictvím celé společenství. 31

Třebaže se lidé v různých dobách obraceli k tajemství Boha pomýlenými cestami ve svých lidských, přírodních (přirozených) náboženstvích, z nichž mnohá již zanikla, i když byla upřímným lidským hledáním Boha, přece vždy cítili a prožívali to nejpodstatnější pro každého člověka – otevřenost pro nekonečnost, vědomí, že je nic na této zemi plně nenasytí ani neuspokojí. Ani poznání, přirozená lidská láska ani žádné pozemské dobro. Je pro nás otřesné, že v některých pohanských náboženstvích se přinášely lidské oběti modlám nebo provozovala chrámová prostituce. Je to ponižující, ale nevyvrací to základní náboženskou myšlenku. Pobloudění některých náboženství, do nichž lidé vnesli své vášně, nebyla ani zdaleka všeobecná. Tato pobloudění a omyly existovaly a jsou to politováníhodné skutečnosti. Dokazují, že člověk může znehodnotit i nejlepší ideu, jako se to stává i za našich dní s myšlenkami vědy, ideály umění, národa, spravedlnosti a míru. Člověk je schopen a může všechno zneužít, poskvrnit nebo přímo znetvořit. Pokud jde o pobloudění polyteismu a uctívání model, už sv. Augustin na přelomu 4.–5. stol. napsal, že byla hanbou lidí a ohavným zlem na samotném duchu (De civitate Dei). Tento úpadek jen dokazuje, jak velmi lidstvo potřebuje mimořádnou nadpřirozenou pomoc zjevením ve věcech samotného náboženství. Základní náboženská myšlenka však byla u většiny národů v podstatě čistá a posvátná. Až druhotné zájmy vnášely do ní stíny anebo přímo neřesti. Lepší Římané se např. pohoršovali nad tím, co z náboženství učinili jejich básníci, zvláště dramatici. Přemnohé činnosti a věci personifikovali, zosobnili v božstva a z božích darů učinili modly. Tak ve svých básních a divadelních hrách hovořili o bohu pokoje a války, setí a žní, deště a blesku, o bohyni plodnosti, spánku a štěstí atd. Potom začali utvářet celé genealogie božstev a vnášet do jejich vztahů lidské potřeby, slabosti a navíc neřesti. To všechno se představovalo v divadlech veřejnosti. Výsledek byl otřesný – zesměšňování posvátného náboženského smyslu a citu, výsměch bohů a zkáza mravů. Křesťanský myslitel sv. Augustin píše: „V Římě bylo dovoleno posmívat se na jevišti bohům… Na podobný výsměch občana básníky byl však stanoven trest smrti. Nadarmo se snažili zachránit čest bohů poukazem na to, že základ divadelních her jsou básně a bajky.“ Není divu, že vše toto popuzovalo mnohé slušné lidi proti básníkům. Augustin s podivem píše: „Řekové přiznávali i hercům všecku občanskou čest… Římané herce vyloučili z občanské cti.“ A dodává: „Básníka právě tak jako herce by bylo třeba vyhlásit za lidi beze cti, anebo podle Platóna vyhnat je z řádně uspořádaného státu“ (De civitate Dei). Některá pobloudění modlářství rozpoznávali lidé už ve starověku jako omyl a snažili se poukázat na jejich původ, aby aspoň nějak vysvětlili to, co se zdálo být téměř nepochopitelné. Např. Cicero ve svém díle „De natura deorum“ píše, že sami zesměšňovaní Egypťané neudělali posvátným žádné zvíře samo o sobě, ale jen pro nějaký cenný a posvátný užitek, který z něho měli a mají. Např. ibis, pták s vysokýma nohama a štíhlým zobákem hubí velké množství kobylek. Čím větší je množství těchto ptáků, tím jistěji odvracejí od Egypta pohromu kobylek, zanášených africkým větrem z libyjské pouště. Proto Egypťané začali vidět v ptáku ibisovi přímo „dar nebes“, 32

božské požehnání a cosi posvátného, čeho si třeba vážit a ctít. Přitom vděčnost a úctu, kterou měli za tento dar projevovat Nejvyšší bytosti, přenesli časem tradicí na tohoto ptáka, kterého nikdo nesměl usmrtit a navíc se stal symbolem čehosi božského. Cicero dodává: „Mohl bych dále hovořit o podobné užitečnosti krokodýlů, koček, ale nechci být rozvláčný. Barbaři začali hledět na některá zvířata jako na posvátná pro jejich užitečnost, ve které viděli požehnání pro všechny“ (De natura deorum). Ale v náboženstvích světa nenacházíme jen omyly. Ty jenom vzbuzují největší pozornost a kritiku. Mnohem víc je v nich pozitivní úcty k Nejvyššímu, i když neznámému Bohu. Z dějin známe náboženství Egypťanů, Asyřanů, Babyloňanů, Chetitů, Kanaánců, přívrženců zoroastrismu, náboženství Řeků, Římanů, Germánů, Slovanů, dále hinduismus, šintoismus, džainismus, z Dálného východu hinduismus, buddhismus, sikhismus, náboženství Číny – konfucianismus, taoismus, japonský šintoismus a mnohá kmenová náboženství tzv. přírodních náboženství např. Indiánů, australských domorodců nebo tradiční africká místní náboženství. Ve všech těchto náboženstvích (současných i zaniklých) nacházíme při rozdílnosti i společné základní náboženské projevy lidské úcty k Nejvyšší bytosti a k posvátnému vyjadřované prostřednictvím posvátných míst, období, předmětů, posvátných úkonů, modliteb, hymnů, zpěvů a obětí. Náboženský rozměr patří k nejhlubší podstatě člověka, proto se tak houževnatě projevuje v celých dějinách a u všech národů. Člověk chtěl vždy pochopit kromě jiných skutečností i sám sebe na světě. Proto přemýšlel, logicky tvořil filozofii, stopoval krok za krokem svůj původ a hledal poslední vysvětlení svého života. Nacházel ho v Tajemství. Je pochopitelné, že to činil vždy způsobem, který mu umožňovala konkrétní situace. Proto se nelze divit, že každý konkrétní obraz a představa o božském tajemství je nevyhnutelně poznačena danou dobou a celkovým pohledem na svět a je proto zákonitě nedokonalý. Nedokonalost starověkých náboženství ovšem nedokazuje, že náboženství jako takové je v člověku čímsi falešným. Housle mohou mít někdy poškozené struny. Jednoduchost primitivního umění nedokazuje, že sklon k umění je u člověka něčím falešným. Člověk nemohl sám přirozenými schopnostmi proniknout k Tajemství a setkat se s ním. Byl odkázán vždy jenom na svoje omezené lidské možnosti: zkušenost, přemýšlení, představivost, poháněn hlubokou potřebou svého nitra. Základní potřeba jeho rozumu vysvětlit sebe samého a základní potřeba srdce byly kořenem jeho náboženství a otevřenosti vůči Bohu, než se mu Bůh sám nedal poznat. Abrahámovi předkové byli polyteisté (Jozue 24, 2). U tajemného oslovení Abraháma začínají partikulární dějiny spásy. Sám Abrahám, který žil v 18. stol. př. Kr. (doba bronzová) nevyznal neexistenci ostatních bohů. Neměli bychom proto ještě mluvit o monoteismu, nýbrž o monolatrii. Ani Mojžíš nemluví o neexistenci ostatních bohů. O tom se mluví až v biblické knize Deuteronomium. Jako ve všech oblastech života, existuje i v dějinách náboženství pomalé dozrávání k neustále čistšímu, duchovnějšímu pojetí Boha. Nikoho proto nepřekvapí, že např. raná náboženství a také současná náboženství méně vyvinutých národů často měla a mají o Bohu jen nedokonalé představy. Nezřídka prostě Boha ztotožňují s přírodními 33

silami. Lidé se cítí těmto silám úplně vydáni a podrobeni, a proto jsou pochopitelně nakloněni s chvěním uctívat slunce, blesk, oheň, moře a hvězdy jako bohy, a obětmi získávat jejich přízeň (Sborník Naše víra, 1990). Proto v zásadě rozlišujeme náboženství na přirozená, lidská náboženství a na zjevené, biblické náboženství. Je třeba uznat, že i v přirozených náboženstvích bylo a je mnoho opravdového. Osobní subjektivní upřímnost mohla provázet náboženské úkony i u pohanských národů. Mahátma Gandhí píše o své matce: „Byla hluboce náboženská. Ani jí nepřišlo na mysl jíst bez modlitby. Nakolik se pamatuji, nikdy nevynechala čaturmas, postní čas, trvající 4 měsíce, během období dešťů. Zachovávat dva či tři posty za sebou nebylo pro ni nic zvláštního. V čaturmas jedla obyčejně jen jednou denně. Někdy slíbila, že nebude jíst, dokud neuvidí slunce. My děti jsme potom vstávaly a dívaly jsem se na nebe, abychom mohly matce oznámit, že slunko se už ukázalo… Vyběhla, aby viděla slunce na vlastní oči. Ale rozmarné slunko někdy znovu zašlo za mraky a připravilo matku o jídlo. ‚To nic‘, řekla v takové chvíli vesele. ‚Bůh nechtěl, abych dnes jedla‘.“Tolik Gandhí o náboženské ryzosti své matky. Tajemství Boha si lidé snažili vysvětlit rozličně podle stavu svých poznatků, svých schopností, zvyků a tradic. Jedni se snažili přiblížit si božské tajemství pomocí obrazů z říše živočišné, později srovnáním ze života lidí. Jiní chápali a zdůrazňovali duchovnost Boha a nedovolovali si ho nijak zobrazovat, aby je to nesvádělo k příliš materiálnímu chápání. Vyšší stupně náboženství povýšily za božský základ zkušenosti osobního i společenského života, tj. lásku a smrt, osud, pomstu atd. Bůh je tu stále utvářen podle obrazu člověka. A tito bohové jsou vposledku lidé promítnutí „do nebe“ se zcela lidskými slabostmi a nedokonalostmi. Avšak kde je obraz bohů utvářen podle lidských měřítek, zůstává nedokonalý i obraz člověka. Člověk se bude vidět ubožejší, než ve skutečnosti je. Tak je všem těmto náboženstvím jedno společné: podrobují člověka, ten se stává bezbranným otrokem, který je vydán svévoli bohů: nástroj bez vůle v jejich rukou. Vztah člověka k jeho bohům je v těchto náboženstvích vesměs určován strachem. I když tato náboženství obsahují dílčí pravdy, i když měla pro svůj kulturní stupeň velký dobový význam, i když mezi jejich věřícími vládla veliká zbožnost, základní představa o Bohu a člověku je v nich nesprávná. Samozřejmě lidé žijící v mýtických náboženstvích vyslovovali otázku o Bohu jinak než bibličtí lidé, obdarovaní osobní duchovní zkušeností, podobně jako řečtí filozofové ji formulovali jinak než vyznavači velkých východních náboženství a středověcí křesťané jinak než dnešní lidé. Všechny generace nejrůznějších kultur však spojuje jediná otázka a společná touha po Bohu, která je žene hledat nějaké cesty k velkému Tajemství. Tyto cesty hledání Boží tváře jsou přemnohé, někdy i pokřivené, zmýlené a bezvýchodné, ale mají společnou jednu črtu – kráčejí po nich lidé, hledající Boha. Přírodní náboženství se vyznačují tím, že lidé v nich prožívají svůj svět, životní prostředí jako zbožštěné, na každém kroku pociťují a prožívají nejasné tajemství a v něm tuší přítomnost božstva. Taková náboženská zkušenost je bezprostřední, a proto velmi silná. To však vyvolává nebezpečí, že lidé mohou přírodní jevy, síly a předměty, které 34

v nich vyvolávají náboženskou zkušenost, přímo ztotožňovat se samým božstvem. Tak vznikl polyteismus, který vidí ve světě mnoho božstev jako projevy božské síly. V jeho pohledu na svět je všecko zbožštěné (numinózní), posvátné. Přiměřeně tomuto vidění si formulovali i otázku Boha: neptali se na to, zda je nějaký Bůh nebo božstvo, vždyť to přímo cítili a prožívali. Stavěli si ale otázku, jak si naklonit a získat toto božstvo, jak získat jeho přízeň, aby měl člověk z toho užitek. Otázku o Bohu si tedy stavěli z hlediska užitečnosti a zachování života, v úzkém spojení s užitečností přírody. Při všech nedostatcích a deformacích, které pronikly do takto stavěné otázky, přece zůstává otázkou o Bohu, od něhož jsou závislí lidé i příroda a který svou přízní zachraňuje člověka. I když ještě nedokázali, neuměli formulovat otázku o Bohu vypracovanými pojmy, vyjadřovali ji spíše cítěním a hlubokým náboženským smyslem, který pronikal jejich život. Přírodní náboženství si také utvořila základní formy hledání Boha: putování na posvátná místa, zvláště na výšiny, formování kultu, především obětního a očistné obřady. I úcta předků obsahuje tento motiv: oni už našli místo v božstvu. Na cestě k Bohu lidé vyhledávají prostředníky, kněze, kteří mají pomoci setkání se s božstvem. Dějiny náboženství objevují velké bohatství těchto forem. Nesmí nás mást jejich pobloudění, podivnosti a deformace, které ukazují na lidskou slabost a hříšnost. Apoštol Pavel na athénském Areopagu mistrně definuje toto odvěké niterné hledání: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem:‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý, vždyť je to on sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční období i hranici lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme‘, jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘ Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu“ (Skutky 17, 22-30). Východní náboženství stavějí otázku o Bohu na vyšší rovinu než mytologická neliterární a kulturní náboženství: jejich zájem se soustřeďuje na to, jak se sjednotit s božstvím, jak s ním splynout. Tito lidé hluboce prožívají úzkost ze života, jeho nesourodost a poskvrnění, Proto se ptají po Bohu, aby se dostali z této situace trápení, rozptýlenosti a poskvrnění, hledají cestu k transcendentnu, které chápou jako neosobní všeobsáhlou, pokojnou, čistou jednotu a splynutí. Člověk se má rozplynout v moři božství. Cestou jak se očistit od veškerých tužeb a vášní je vést asketický život a ponořit se do meditace. Jak je vidět, tato duchovní cesta k Bohu už nevychází z tajemství světa, ale z nitra člověka. Lidé hledají božské tajemství cestou tvrdé askeze, vnitřního osvícení a mystického sjednocení, splynutí s božským principem všejedno35

ty. Takto prožívaná otázka o Bohu je hluboce lidská, odpověď na ni se hledá cestou velkého duchovního úsilí, a proto je přitažlivá i pro mnoho dnešních lidí. Aniž by blíže poznali evropské křesťanské kořeny a samotné křesťanství, vidí v naznačené východní cestě únik z přízemního konzumního materialismu dnešní společnosti. Při vší úctě k hodnotám, které obsahuje tato cesta a hledání, je třeba vidět, že nakonec se ztrácí v nejasném a neosobním panteismu, v nejasné všejednotě, v níž se ztrácí a rozplývá osobnost Boha i člověka. Řecká filozofie odmítla mýtické náboženství, jeho báje a obrazy božství, ale zato se nevyhnula otázce o Bohu: postavila ji však na čistě racionální rovinu. Tvrdí, že otázka o Bohu nepatří do sféry cítění, obrazů a představ, ale do oblasti logického a příčinného usuzování. Řecká filozofie vyrostla z otázky, co je prvním principem světa, jeho prvotní „arché“. Odpověďmi filozofů se otázka postupně rozšiřovala a prohlubovala: od materiální příčiny se postupně dopracovali až k poznání nejvyššího řídicího Rozumu, všechno oživujícího Logosu, absolutního Bytí. Nakonec otázka o Bohu dosáhla plnou ontologickou hloubku u Platóna a Aristotela. U Platóna Bůh je nejvyšší reálnou Ideou, je Dobro, přitahující všecko. U Aristotela racionální hledání Boha dosahuje svůj vrchol: postupuje příčinnou cestou a přichází k Bohu jako prvnímu Hybateli, nejdokonalejší Myšlence, k nejplnější Blaženosti, čiré Skutečnosti. Řečtí myslitelé formulovali otázku o Bohu teoreticky, to znamená, jak ji „vidí“ (theorei) rozum, jak ji zachycuje a rozvíjí podle svých logických zákonů. Otázka o Bohu v tomto pojetí není ani záležitostí užitečnosti ani askeze, ale je to teoretická otázka, co znepokojuje lidský rozum a nutí ho hledat odpověď logickým uvažováním, a správná odpověď oblažuje rozum, přináší štěstí, blaženost. Takto formulovaná otázka o Bohu i odpověď na ni má svoje velké přednosti: je postavena na rovině rozumového poznání, tedy na duchovní schopnosti, tím odstranila všecka pokřivení a pobloudění přírodních náboženství. Dále, při hledání odpovědi člověk nepotlačuje svoje schopnosti a touhy, ale je co nejvíce rozvíjí, proto na konci cesty, když člověk poznává Boha jako plnou Skutečnost, nepřestává být člověkem, osobností, zachovává si svou osobitost, individualitu a plně se realizuje jako člověk. Proto církevní otcové prvních staletí křesťanského letopočtu s úctou hovořili o platónské cestě k Bohu a používali ji. Středověká scholastika nakonec docela přijala Aristotelovy cesty myšlení. Řecká formulace otázky o Bohu a cesty řecké filozofie mají ovšem i svoje nedostatky, které cítíme zvláště dnes. Otázka o Bohu se staví jednostranně jako teoretická, mimo praktického života, jako otázka rozumu a logiky, a ne celého člověka. Bůh vnímaný jako první Hybatel je vzdálený princip a ne blízké Ty (Martin Buber), filozofie hovoří sice o Bohu, ale neobrací se osobně a s důvěrou na Boha osobním Ty. Načrtli jsme si zkratkovitě několik cest, kterými lidé ve starověku hledali Boha v náboženstvích a ve filozofii. Dějiny podávají samozřejmě mnohem bohatší a diferencovanější obraz. Uvedli jsme si jen charakteristické črty, abychom si přiblížili prostředí, v němž se rozvíjí biblická otázka o Bohu a hledání Boha. Poznamenejme ještě důležitý fakt: filozofie, rozum a přirozené lidské poznání dokázaly zhroutit víru v mnoho bohů nikoli ve prospěch ateismu, ale ku prospěchu biblického monoteismu. Toto zjištění nesmíme nikdy ztratit se zřetele. 36

Bůh je a zůstane pro člověka tajemstvím, už proto, že není předmětem, který je možné bezprostředně poznávat, jako např. hmotné skutečnosti. Bůh, jehož existenci vnímal starověk různým způsobem, neexistuje způsobem, jakým existují věci nebo lidé. D. Morin v knize „Existuje Bůh“ (Praha, 2000) uvádí: „Bůh není završení rozumových úvah, ani výsledek laboratorních pokusů. Jeho existence není o nic víc dokazatelná než jeho neexistence. Je to jasné, protože kdybychom jednu z těchto hypotéz mohli skutečně dokázat, už dávno by byl tento problém vyřešený, co, jak víme, zdaleka není!“ Kardinál Tomáš Špidlík k tomu dodává: „Gregor Palamas říká, že dobrý teolog jednou praví tak, jindy jinak, a přece si neodporuje. Je si vědom, že všecko, co o Bohu tvrdí, je jen částečné vyjádření tajemství. Proto se jeden výrok opravuje, dává se mu správná míra výrokem opačným“ (Tajomstvo svetla, Trnava, 2000). K tomu R. Wurmbrand: „I kdyby nikdo nikdy nepotvrdil existenci Boha, nedokazovalo by to, že neexistuje“ (Veriť, ale prečo, Bratislava, 1992). Chápe to apoštol Pavel, když na začátku křesťanského letopočtu v dopise Římanům 11, 33-35 píše: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti a vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem? Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko!“ Na božském tajemství ztroskotávají lidské představy o Bohu. Jestliže je možné Boha poznat jen nepřímo, analogicky, a když i potom zůstává pro člověka tajemstvím, může člověk jeho existenci i popírat. Proto otázka o Bohu souvisí s celou řadou jiných otázek. Věřící člověk je však přesvědčen, že jen Boží tajemství je odpovědí na tajemství člověka a má pro to důvody. Přinejmenším zastává názor, že všecky argumenty proti existenci Boha nejsou přesvědčivé a dají se i racionálně vyvrátit. Všechny důkazy a protidůkazy nejsou vzhledem ke vždy většímu Božímu tajemství ničím jako odůvodněným pozváním k víře. Lidská slova jsou vždy nepřiměřená tajemství Boha. Ve východní liturgii sv. Jana Zlatoústého církev vyznává Boha, který je „nevýslovný, nepochopitelný, neviditelný a neobsáhlý“ abychom ho nezaměňovali s našimi lidskými představami. Také si musíme uvědomit, že „pravda o Bohu tím, že se vyjádří lidskou řečí, se ani nezruší, ani nezmenší“ (Prohlášení Dominus Iesus, 2000). Podobně čtvrtý lateránský koncil (1215) vyjádřil tajemství Boha slovy: „Je jen jeden pravý, věčný, nezměnitelný, neměnitelný, nepochopitelný, všemohoucí a nevyslovitelný Bůh.“ V této souvislosti možno citovat profesora dogmatiky Aloise Grosse-Kappenberga: „Všecky naše pojmy a slova jsou konečné a nemohou nikdy adekvátně vyjádřit nekonečné. Jsou to lidská slova, kterými porovnávacím způsobem analogicky opisujeme nemyslitelné a nevyslovitelné.“ F. Krenzer (Základy katolické věrouky) uvádí: „To nakonec přiznali i teologové v dávné minulosti, když hovořili že o Bohu je možné učinit jen negativní výpovědi. Všecko lidské a nedokonalé v něm je třeba popřít. Tak dospějeme k výrokům: Bůh je neomezený, nekonečný, nesmírný, nepochopitelný. Dávní teologové vyjadřují jeho nejvyšší míru všeho, co považujeme za dokonalé tak, že využívají předponu ‚vše‘. Bůh je všemohoucí, všudypřítomný, vševědoucí.“ 37

Boží nevyslovitelnost vyplývá z jeho nepochopitelnosti a neuchopitelnosti. Když slovem vyjadřujeme poznání nějaké věci a Boha nemůžeme úplně poznat, nemůžeme tedy ani úplně říci, co je Bůh. Božskou osobnost úplně pochopit a vyslovit může jen sám Bůh. Přitom rozličná jména a slova, kterými hovoříme o Bohu, nejsou nepravdivá, jsou skutečná, i když neúplná, protože jen vyjadřují božskou Bytost z některého z aspektů její nekonečné plnosti. Existuje-li něco částečného, neúplného, logicky musí být i něco dokonalé a úplné. Východní otec sv. Jan Damašský, kterým se uzavírá dogmatika řecké církve ve výkladu ortodoxní víry napsal: „Boží podstata je dokonalá, nic jí nechybí z dobra, moudrosti a moci, je bez počátku, bez konce, je věčná, neomezená – krátce absolutně dokonalá.“ Dostáváme se k náboženské cestě biblického Izraele, která je specifický fenomén v dějinách náboženství. I biblický člověk prožíval otázky o Bohu, ne ovšem v těch formách, o kterých jsme uvažovali. Nehledal Boha v té formě jako v přírodních náboženstvích, ani nehledal božské tajemství cestou východní mystiky, askeze a sjednocení, ani cestou teorie jako řecká filozofie. Biblický člověk si nestavěl náboženské otázky ani v té formě, na jakou jsme zvyklí dnes v rámci evropské mentality: zda je Bůh, jestli je ho možné poznat, jaké má vlastnosti atd. Biblický člověk se setkává s Bohem nejprve ve svém životě, v osobní zkušenosti kmene, kmenů a později národního společenství a ve svých dějinách jako se Zachráncem a Vysvoboditelem. Setkává se s ním jako s živou osobou, a proto má životní zájem na tom, co Bůh říká, co chce a slibuje, co přikazuje, k čemu radí nebo co zakazuje. Setkává se s živým, tajemným Bohem v nepřetržitém dějinném rozhovoru, a ten se také neobejde bez otázek. Biblický člověk se střetá s Bohem i v přírodě, ale přitom nezbožšťuje síly přírody, svět není božský ani nepřátelský, není ani svatý, ale je dobrým dílem Stvořitele. Biblická zkušenost demytologizuje oblast náboženského hledání Boha, který převyšuje nebe i zem, je vznešený, věčný. V pohledu biblického člověka je Bůh Stvořitel, Pán a Oživovatel všech bytostí. Bible zachycuje náboženské zkušenosti mnoha generací a staletí judaismu, zkušenosti lidí, kteří hledali Boha nejen v jevech přírody, ale ještě více v událostech svého života i národních dějinách. Proto ve Starém zákoně nenajdeme filozoficky formulované otázky o Bohu, ani teoretické úvahy a důkazy. Zato je však bible plná otázek, kterými se člověk obrací na Boha a také otázek, které Bůh klade člověku. Izrael, obklopen polyteismem, uchovává si víru v jediného Boha. Ve starověku přitom bylo běžné, že když se přejímá cizí kultura, velmi rychle se přejímá také cizí náboženství včetně kultu. Ačkoliv Izrael přejímal cizí kulturní vlivy, monoteismus si uchoval. Bůh Izraele se diametrálně liší od božstev okolních národů. V bibli poznáváme Boha, který má se světem a člověkem jasný plán a záměr. Zatímco ve většině starověkých, lidských náboženstvích jsou bohové vytváření podle lidských představ nevyzpytatelní, zákeřní, náladoví a nevypočitatelní – v bibli se setkáváme s Bohem, který je věrný sám sobě a tomu, co jednou řekl. Biblický Bůh je jediný, kdo svou vůli předem oznamuje, vysvětluje a na rozdíl od nás lidí – dodržuje. Je to úplně jiný Bůh, než by si člověk myslel, kdyby jej hledal za výkyvy počasí, dějinnými zvraty nebo dočasnými úspěchy. Bůh bible je jediný, na koho se dá spolehnout. Kdyby 38

byla Boží láska chápána jako náhlé, chvilkové vzplanutí, našli bychom v řeckém textu bible slovo eros. Ale zde stojí výraz agapé, a to je trvalý a dlouhodobý vztah. Agapé je láska pečující, odpouštějící, sloužící a obětující se. Nejvíc se blíží lásce rodičovské. Milující muž a žena se mohou časem rozejít, ale rodiče nás milují pořád. To první, co se o Bohu z bible dovídáme, je skutečnost, že promluvil (Gen 1, 3). Dnešního člověka překvapí, s jakou samozřejmostí se o něm v této knize hovoří. Bůh je, to je základní jistota, z níž biblická mentalita vychází. Nenajdeme v ní ani stín pochybnosti, která ovládá moderního člověka. Bůh nejenže je, ale je i Prvním a Posledním. Kromě něho není jiného Boha (Izaiáš 44, 6). Modlářství starověkých etnik je sklon zhotovovat „vyrábět“ si bohy, tedy odmítat Boží transcendenci (Exodus 21, 1). Zhotovení není stvoření, je to ontologický omyl, chyba v pojímání bytí. Čím to, že si Izrael od počátku svých dějin nepředstavuje nebe zalidněné nepřehlédnutelným množstvím bohů, ale hlásí se k jednomu jedinému Bohu? Srovnávací religionistika tvrdí, že pojem božství je vždy výsledkem dlouhého vývoje. Izrael však ke svému poznání přišel naráz, nikoli řadou postupných zkoumání. Jako by dával za pravdu svým posvátným knihám, které praví, že si Izrael svého Boha nevymyslel ani nezvolil, ale že to byl sám Jahve, který si vyvolil svůj lid a zjevil se (dal poznat svou přítomnost) jeho praotcům. Pokud jde o překračování hranic, v tom je židovská představa záhadou. Srovnáme-li ji s jinými náboženstvími, např. antickými, zjistíme, že v nich jde vždy o boha „lokálního“, o boha určitého lidu, města, ale nikdy o Boha univerzálního. Je to Bůh, který ochraňuje své věrné před ctiteli nepřátelských božstev. Bůh Izraele je přitom nejen Bohem jediným a univerzálním, ale i etickým. Jahve je Bůh „morální“, jehož nejvyšším požadavkem je svatost a spravedlnost (Leviticus 19, 1 a Izaiáš 5, 16). Tento svatý a spravedlivý Bůh, na nějž mají Izraelité pohlížet jako na morální vzor, je stále oddělený hlubokou propastí od jakékoli představy božství, antické či jiné. Bible říká výslovně, že kdyby se Bůh člověku sám nezjevoval (nedal poznat), člověk by ho nikdy nepoznal. Písmo o něm praví, že se „ukazuje“, doslova „dává vidět“ či „dává poznat“. S lidem se „setkává“ ale nejčastějším výrazem je, že něco „praví“, že „promlouvá“. Na člověku je především, aby slyšel. Výzva k slyšení vysoce převažuje nad výzvou k vidění, která dominuje v pohanských náboženstvích. Boží zjevování spočívá v tom, že člověk nahlíží, co předtím neviděl, poznává, co předtím neznal, a odhaluje, co mu bylo skryto. Přitom není kladen důraz na nějakou jeho zvláštní schopnost. Bible nezná žádné lidské přednosti, které by Bůh zohledňoval. Sklání se k člověku z čiré láskyplné přízně. Izrael převyšuje všechny dosavadní náboženské formy hledání Boha. Biblický Bůh nesetrvává jako v mytologiích v nedějinné či mimodějinné oblasti, nýbrž živý jedná v konkrétních dějinách, což vyvrcholí Kristovým příchodem, založením církve a křesťanstvím. Na počátku křesťanství a církve se musela vyřešit otázka biblického Boha, protože hlásání evangelia v prvotní církvi a její víra začaly pronikat do světa, který byl naplněn mnoha bohy, polyteismem. Následující stať je inspirována teologickou úvahou kardinála Josefa Ratzingera z jeho knihy“Úvod do křesťanství“ (Brno, 1991). 39

Bylo nutné vysvětlit, kterého Boha má křesťanská víra na mysli. Stejný problém musel řešit Izrael na počátku svých dějin a v zápase s velmocemi exilního a poexilního období. Původní křesťanské rozhodnutí se mohlo napojit na celý předcházející zápas judaismu, zvláště jeho poslední údobí, na dílo Deuteroizaiáše a Knihu moudrosti, na řecký překlad Starého zákona a konečně na spisy Nového zákona, především Janovo evangelium. Rané křesťanství se rozhodlo pro Boha filozofů a tím zavrhlo všechny bohy různých náboženství. Křesťanský Bůh tedy neodpovídal ani Zeovi, ani Hermovi, ani Dionýzovi, žádnému božstvu z pohanských východních mystérií. Svět antických náboženství označila prvotní církev za podvod a klam. Svou víru vyložila prvotní církev takto: „Říkáme-li Bůh, nemyslíme a neuctíváme žádného z bohů, ale jsoucno samo, které filozofové označují za základ veškerého jsoucna, jako Boha nade všemi možnostmi – jen to je náš Bůh.“ Tato volba byla historicky důležitá a určovala budoucnost, jako svého času volba El s Jah proti Molochovi a Baalovi a jejich vývoj k Elohim a Jahve, k pojmu bytí. Tato volba znamenala rozhodnutí pro logos (smysl) proti jakémukoliv mýtu, což znamenalo definitivní odmytologizování světa a náboženství. Přitom antický svět znal dilema mezi Bohem víry a Bohem filozofů. Mezi mýtickými bohy různých náboženství a mezi filozofickým poznáním o Bohu se vytvářelo během dějin vždy silnější napětí a objevovalo se v kritice filozofů počínaje Xenofontem po Platóna. Existuje podivuhodná časová i věcná paralela mezi filozofickou kritikou mýtů v Řecku a prorockou kritikou v Izraeli (k čistému monoteismu). Zaměření na logos proti mýtu, jak to vidíme v řeckém duchu ve filozofii a které nakonec muselo přivodit pád bohů, je paralelní v nauce, kterou šířily knihy proroků o moudrosti ve snaze odmytologizování božských mocností ve prospěch jediného Boha. Filozofická nauka a její „fyzické“ pozorování jsoucna zatlačovalo vždy více mýtický pohled, ale přitom náboženskou formu v uctívání bohů neodstranilo. Antické náboženství ztroskotalo na propasti mezi Bohem víry a Bohem filozofů, na totálním rozchodu mezi rozumem a zbožností. I zbožnost musí být rozumná! Křesťanství by potkal stejný osud, kdyby šlo cestou podobného odtržení rozumu a návratu do čistého náboženství. Starokřesťanský apologeta Tertulián v jedné odvážné řeči výstižně popsal křesťanskou pozici: „Kristus nazval sám sebe pravdou, ne zvykem.“ Křesťanská víra je zaměřena na Boha filozofů proti bohům různých náboženství, tzn. proti mýtu zvyku na pravdu samotného jsoucna. Z tohoto procesu vznikla výtka proti prvotní církvi, že její stoupenci jsou ateisté. Tato výtka vyplývala z toho, že skutečně starokřesťanská církev zavrhla celý svět antického náboženství a nic z něho nepřevzala, protože z něho nemohla nic přijmout a odsunula vše stranou jako prázdný zvyk, který stojí proti pravdě. Bůh filozofů byl pro starověk nábožensky bezvýznamný, kdežto křesťané pochopili, že náboženství musí být založeno na solidní pravdě o Bohu ne na bájných podáních. Byl totiž považován antikou za akademickou mimonáboženskou skutečnost. Připustit, aby zůstal jenom Bůh filozofů a hlásit se jedině k němu, to nebylo v pohanském antickém prostředí vůbec bráno jako náboženství. Jevilo se to jako popření religio, jako 40

bezbožectví. V podezření z ateismu, s nímž rané křesťanství muselo zápasit, lze jasně poznat jeho duchovní orientaci, jeho zaměření proti zaužívaným starým náboženským zvyklostem – výhradně k pravdě jsoucna. Křesťanská víra se rozhodla pro Boha filozofů a prohlásila jej za Boha, ke kterému se můžeme modlit a který také mluvil k lidem. Víra dala Bohu filozofů úplně jiný, bohatší význam, vyrvala jej z pouhé akademické půdy a tak jej hluboce změnila. Tento Bůh, který byl dříve pro myslitele jako nejvyšší uzavřený pojem, chápán jako čiré bytí a čisté myšlení, věčně uzavřený do sebe, který nemá styk s člověkem a jeho malým světem, tento Bůh filozofů, který ve své věčnosti a neměnnosti vylučuje vztah k věcem měnitelným a vznikajícím, se v křesťanském pohledu objevuje jako živý Bůh, milující lidi. Není jen pouhý pojem myšlení, není věčnou matematikou vesmíru, první Hybatel nýbrž Láska – Agapé. V tomto smyslu je křesťanský Bůh to, co jedné noci zakusil filozof Blaise Pascal, napsal na kus papíru a přišil na podšívku svého oděvu: „Oheň, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův, ne Bůh filozofů a učenců.“ Je jiný, než jej starověcí filozofové popisovali, ale přitom nepřestává být tím, co o něm říkali. Boha poznáváme a chápeme lépe teprve tehdy, když pochopíme a prožijeme ve svém nitru, že je pravda a základ všeho bytí kolem nás, i nás samých. Proto mohl sv. Augustin prohlásit, že milující Bůh je nám blíže než my sami sobě. Ježíš, vrcholné zjevení Boha, přibližuje Boha, kterého nazývá familiárně „Otec“ jej přibližuje nádherným podobenstvím o marnotratném synovi nebo podobenstvím o pastýři, který hledá zatoulanou ovečku. Bůh evangelia se zdá být stejný jako na stránkách Starého zákona, velmi podobný lidem, velmi nefilozofický, spíše starostlivě praktický. Má vášně jako člověk, raduje se, hledá, čeká, jde vstříc. Není to bezcitná geometrie vesmíru, která stojí nad světem bez srdce bez citu. Bůh má srdce. Prorok Izaiáš vykresluje tuto důvěrnou črtu charakteru zjevujícího se Boha jako předzvěst historické Kristovy kalvárské oběti na kříži: „Může žena zapomenut na své robátko, na plod svého těla? I kdyby ona zapomněla, já na tebe nezapomenu.“ Přenášet na představu Boha lidské představy by v mnoha případech znamenalo zúžení Boha. Bůh je velký i v malé věci. Je neomezený duch, který v sobě nese veškeré jsoucno a přesahuje i to největší. I to největší je pro něho malé a sám proniká i to nejmenší, protože mu nic není příliš malé a bezvýznamné. Přesahování největšího a zasahování do nejmenšího je podstata absolutního Ducha. Uvnitř katolicismu nikdy nepřestalo respektování a oceňování filozofie. Hromadění důvěry k filozofii, přes všechny peripetie, které přinášel čas, vyjádřila encyklika papeže Lva XIII. „Aeterni Patris“ ze 4. srpna 1879. Představuje nejvyšší učitelské ocenění a uznání filozofie a filozofického hledání Boha. Učení I. vatikánského koncilu o schopnosti přirozeného rozumu poznat Boží existenci pak ještě více prohloubilo důvěru v přirozenou teologii uvnitř katolicismu. Výrazná slova přinášejí také encykliky blahoslaveného Jana Pavla II. „Veritatis splendor“ a „Fides et ratio“. Vědomé napojení křesťanství na Boha filozofů, které se dovršilo v křesťanské víře, přesáhlo pouhé filozofické myšlení ve 2 základních věcech: 41

a) Bůh filozofů je podstatně zaměřen jenom sám na sebe, jeho myšlení je sebestředné, kdežto Bůh víry je především charakterizován kategorií vztahu, jeho tvůrčí šíře obepíná všechno. Nejvyšší jsoucno, které existuje samo v sobě, které nikoho nepotřebuje a není odloučeno od světa, toto Nejvyšší bytí jsoucna má v sobě prvek vztahu, což má dalekosáhlé důsledky pro existenční zaměření člověka. To, co je nejvyšší se v pohledu křesťanské víry už nejeví jen jako absolutní do sebe uzavřená soběstačnost, nýbrž tvůrčí vztah, tvůrčí moc, která s láskou všechno tvoří, nese a miluje. b) Bůh filozofů je čisté myšlení, Myšlenka, takže jen myslet je božské – kdežto u Boha víry myslet je milovat, znamená promýšlet s láskou ke světu a všemu stvoření. Milovat je božské. Logos, tvůrčí myšlenka je zároveň láska. Ukazuje se zde prvotní identita pravdy a lásky. Bůh v novozákonním chápání je pramen a zdroj veškeré pravdy a lásky. Nejsou to dvě od sebe oddělené nebo protichůdné skutečnosti, ale tvoří absolutní jednotu. V této základní hodnotě pravdy a lásky Boha je i východisko křesťanské víry v trojjediného Boha. V apoštolském vyznání víry (Credo) je paradoxní jednota Boha víry a Boha filozofů vyjádřena dvěma vedle sebe stojícími atributy, výrazy: „Otec“ a „Všemohoucí – Vševládce – Pantokrátor“ Apoštolská víra nazývá Boha současně „Otec“ i „Všemohoucí“, spojuje křesťansky známý pojem s pojmem kosmické moci v jediném Bohu. Tím vyjadřuje napětí mezi absolutní mocí a absolutní otcovskou láskou, absolutní vzdáleností a současně absolutní blízkostí, napětí mezi jsoucnem vůbec a bezprostředním skláněním se k tomu, co je na člověku nejlidštějšího, prolínání maxima a minima. Filozof a teolog Tomáš Halík prohlásil: „Zralá víra nám nenabízí ‚jistoty‘, nýbrž učí žít s tajemstvím.“ Spousta lidí se pokouší přiblížit chápání toho, kdo je Bůh, tak, že si vezmou nejlepší verzi svého já, umocní ji na entou, započítají do toho všechno dobro, jaké si dokážou představit, což obvykle není moc, a tohle potom nazývají Bohem. A přestože to může vypadat jako bohumilé úsilí, pravdou je, že to zdaleka nevystihuje, kdo Bůh opravdu je. Bůh není pouze nejlepší verze nás, jakou si dokážeme představit. Je daleko víc než to, převyšuje a přesahuje všechno, co si můžeme přát nebo myslet (podle Wn. Paul Young, Chatrč, Knižní klub, 2009). Středověká křesťanská teologie dokázala s pokorou říci: Deus semper maior – Bůh je vždy větší. Moudře poznamenává sv. Augustin, že proudy milosti neplynou do kopců lidské pýchy, ale bohatě stékají do údolí pokory. Pokračování Karel Obrdlík

42

Vážení sportovní přátelé, na členské schůzi SK Dolní Kounice došlo k obměně výboru – ze zdravotních důvodů odešel předseda Pavel Farkaš, přišli nové tváře – Urban, Winkler, Matuška Petr a další. Hned od začátku jsme se dali do práce. Nejprve došlo na kabiny – malování, opravy sociálního zařízení, úklid kabin, nátěr zábradlí, branek, úklid vnějších prostor hřiště. Uspořádali jsem zábavu v kulturním domě, zábava se vydařila. Plni elánu jsme uspořádali zábavu na našem hřišti s kapelou ARCUS, dle ohlasu lidí byla velmi úspěšná. Tímto chci všem poděkovat za organizaci a účast na přípravě a práci přímo na zábavách. Se společností Zámku jsme podepsali smlouvu o užívání horního hřiště. Bylo nutné hřiště upravit, navést prosívku, rozhrnout ji. Toto se nám podařilo za pomoci mechanizace pana Poslušného, autodopravy Milana Pavlovského z Ivančic, kamenolomu Dolní Kounice, Tímto bych chtěl poděkovat všem sponzorům – Městu Dolní Kounice, DKM Dolní Kounice, řeznictví Janíček – Čupa, výroba palet Dolní Kounice, kteří nám pomohli v těžké situaci bud peněžně nebo odvedenou prací. Nyní ke sportovní stránce. Největší radost nám udělalo mužstvo žáků, skončilo na skvělém třetím místě, trenér Spiegl Miroslav. Podzim bude složitý, odešlo sedm hráčů, bude těžké je ihned nahradit. Dorost – žádná sláva, skončilo předposlední, bylo doplňováno žáky. Nyní přišlo ze žáků sedm hráčů, snad se situace zlepší. Trenér Zdeněk Veselý. Muži – vzestup. Bylo doplněno mladšími hráči, práce trenéra Winklera padla na úrodnou půdu. Mužstvo bude dále omlazováno, proto ihned nečekejte vynikající výsledky. Ani nyní nespíme – bylo sehráno utkání Burýšci – Šedý vlk, sportovní den pro děti. V nové sezoně přeji všem hodně úspěchů, jak sportovních, tak osobních. S pozdravem „Sportu zdar, kopané zvlášt“. Zdeněk Veselý – předseda

Mužstvo dorostu v nových dresech – sponzoroval Zdeněk Veselý 43

Fotbal v Dolních Kounicích IV. třída Muži sk. B 1. kolo Babice u Rosic 2. kolo Dolní Kounice 3. kolo Radostice 4. kolo Dolní Kounice 5. kolo Troubsko B 6. kolo Dolní Kounice 7. kolo Střelice B 8. kolo Budkovice 9. kolo Dolní Kounice 10. kolo Modřice B 11. kolo Dolní Kounice 12. kolo Mor. Bránice A 13. kolo Dolní Kounice 14. kolo Dolní Kounice

Dolní Kounice Nová Ves Dolní Kounice Řeznovice B Dolní Kounice Ořechov B Dolní Kounice Dolní Kounice Oslavany B Dolní Kounice Hrušovany Dolní Kounice Mor. Bránice B Babice u Rosic

11. 8. 18. 8. 26. 8. 1. 9. 9. 9. 15. 9. 23. 9. 29. 9. 6. 10. 13. 10. 20. 10. 28. 10. 3. 11. 10. 11.

16:30 16:30 16:30 16:30 13:30 16:00 16:00 16:00 15:30 15:00 15:00 14:30 14:00 14:00

SO SO NE SO NE SO NE SO SO SO SO NE SO SO

OP Dorost 1. kolo 2. kolo 3. kolo 4. kolo 5. kolo 6. kolo 7. kolo 8. kolo 9. kolo 10. kolo 11. kolo 12. kolo 13. kolo 14. kolo

Dolní Kounice Újezd Dolní Kounice MCV Brno B Dolní Kounice Pozořice Dolní Kounice Dolní Kounice Vojkovice Dolní Kounice Žabčice Dolní Kounice Mokrá Blažovice

12. 8. 18. 8. 26. 8. 1. 9. 8. 9. 15. 9. 23. 9. 30. 9. 6. 10. 14. 10. 20. 10. 28. 10. 3. 11. 10. 11.

14:15 14:15 14:15 14:15 13:30 13:45 13:45 13:45 13:15 12:45 12:45 11:45 11:45 11:45

NE SO NE SO SO SO NE NE SO NE SO NE SO SO

Dolní Kounice Dolní Kounice Želešice Ořechov Dolní Kounice Dolní Kounice Oslavany Dolní Kounice Mor. Bránice Dolní Kounice

25. 8. 8. 9. 12. 9. 15. 9. 22. 9. 30. 9. 6. 10. 14. 10. 20. 10. 28. 10.

14:00 14:15 17:00 11:45 12:15 13:45 11:15 12:00 10:45 10:30

SO

Blažovice Dolní Kounice Rajhrad Dolní Kounice Troubsko Dolní Kounice Kupařovice Měnín/Blučina Dolní Kounice Modřice Dolní Kounice Ořechov/Želešice Dolní kounice Dolní Kounice

OP Starší žáci sk. B 1. kolo Nová Ves 2. kolo 3. kolo Čebín 11. kolo Dolní kounice 4. kolo Dolní Kounice 5. kolo Vev. Bítýška 6. kolo Vev.Bítýška 7. kolo Dolní Kounice 8. kolo Zbraslav 9. kolo Dolní Kounice 10. kolo Kupařovice

44

SO ST SO SO NE SO NE SO NE

Koncert Pavla Žalmana Lohonky

Výstava růží

Jazzová mše

Historické slavnosti Rosa coeli 2012

Časopis Naše město vydává Město Dolní Kounice v nákladu 1000 výtisků občanům Dolních Kounic zdarma. Redaktor: Miroslav Řezáč, tel. 546 421 482 Tisk: STUARE, s. r. o., Jihlavská 2f, Troubsko -Veselka Ev. č. MK 11172 IČ: 00281 701