Březen 2011
5. číslo
Autor názvu časopisu: Martin Pekár Autorka fotografie: Taurus
Slovo úvodem Milé čtenářky a čtenáři, jiţ páté číslo školního časopisu bude tentokrát zaměřeno obecně na lidskou společnost. Podíváme se na několik závaţných témat, jimiţ jsou některé lidské nemoci, na téma sebevraţda apod.
Dovíte se, jaké to je ţít s váţnou chorobou, kterou vám přiblíţí jedna z autorek článků a vlastní tvorby. Necháme vás nahlédnout do ţivota zajímavého člověka, který se rozhodl ţít v klášteře, a přiblíţíme vám jeho cestu k tomuto rozhodnutí.
V rubrikách, které vycházejí kaţdý měsíc, se dovíte opět něco o sportu, tentokrát jím bude zajisté atraktivní hra – florbal. Dále si můţete prohloubit své znalosti o hudbě, hudebních směrech a hudební historii.
Vlastní tvorba je tentokrát o něco pestřejší, protoţe se ozývají stále noví a noví autoři básní i povídek, coţ mě osobně těší. Přiznám se, ţe jsem ani netušila, kolik umělců se v mé blízkosti skrývá.
Pobaví vás nějaké vtípky a nesoutěţní sudoku. Odpověď na soutěţní otázku můţete posílat na jiţ známou e-mailovou adresu:
[email protected].
Samozřejmě, ţe to, co jsem vám nabídla výše, není vše, tudíţ s chutí projděte obsah tohoto čísla a najděte témata, která se vám budou líbit a zaujmou vás.
L:-) 2
Obsah 1. 2. 3. 4. 5.
6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16.
Leukémie a ţivot s ní ............................................................................................................... 4 Progerie – co to je? .................................................................................................................. 6 (Ne)dobrovolná smrt ............................................................................................................. 10 Mladí delikventi ..................................................................................................................... 11 Pohled mladého člověka........................................................................................................ 13 Dívčí pohled na ţivot .................................................................................................... 13 Chlapecký pohled na ţivot ........................................................................................... 15 Cesta do kláštera ................................................................................................................... 17 Zajímavá lidská povolání ..................................................................................................... 20 Důchodová reforma............................................................................................................... 22 Kauza Dobeš .......................................................................................................................... 24 Moderní zábava ..................................................................................................................... 27 Hudební historie .................................................................................................................... 29 Florbal .................................................................................................................................... 33 Vlastní tvorba ........................................................................................................................ 36 Fotosoutěţ .............................................................................................................................. 48 Sudoku .................................................................................................................................... 49 Vtipy ....................................................................................................................................... 50
Redakční rada: Taurus – fotografka, autorka článků apod. Cantam – autorka článků a vlastní tvorby Anič – autorka článků Лукаш Ридл – autor článků o sportu Andrew – autor článků a vlastní tvorby xfull – autor povídek a básní Lukáš – autor fantazy románu „Narae“ a kreseb Míša – autorka článků a úvah Elisabeth – autorka básní a článků Zipp – autor povídky Sherlock – autor článků o kapelách a zpěvácích L:-) – korektorka textů, autorka úvodníků k článkům a toho, co je třeba
3
Leukémie a jedno velké „Díky!“ Jedenáct let. Jiţ jedenáct let jezdím na jisté dětské oddělení 21B. Léčba mé nemoci je náročná. Nikdy se neví, kdy propukne. Příčiny? Různé. Obyčejné činnosti k ţivotu potřebné. Fyzická zátěţ, tedy pohyb či nemoc. Normální nachlazení mě srazí na kolena, donutí mě poleţet si aţ čtrnáct dní na „kapačkách“. Vzácná nemoc. PNH. Paroxysmální noční hemoglobinurie. Sama samotinká, do osmnácti jediné dítě v ČR. Prý. Léky pro dospělé a důchodce. Pokusný králík? Moţná. Jizvy z odběrů kostní dřeně. Nevyléčitelné, jen transplantací. Ţádné dětství, mnoţství proplakaných nocí. Otázka: „Proč já?“ poletuje v mysli denně. Přesto si nestěţuji. Protoţe vím, ţe je ještě mnohem horší onemocnění: leukémie. Není pěkné říci, ţe leukemikům závidím. Závidím jim to, ţe oni se po transplantaci téměř vţdy vyléčí. Ano, jsou hlídáni. Postupně však i tyto kontroly odezní. Mohou ţít nový, zdravý ţivot. Ale ta cesta k němu je trnitá, plná kamenů, lemovaná bolestí a slzami. Stojí však za to. S mojí diagnózou a nepravidelnými návštěvami oddělení, stejně jako táborů, které pořádá tamní sdruţení Šance, je celkem logické, ţe většina mých kamarádů a kamarádek jsou vyléčení leukemici. Jsou to silní lidé, častokrát ještě děti. Problémy obyčejných lidí se zdají, vedle těch jejich v době léčby, zcela malicherné. Aţ po setkání s takovým člověkem nebo jiným nemocným, postiţeným, si uvědomíme cenu ţivota. Kdyţ mi bylo třináct let, umřel mi na leukémii kamarád. Poznamenalo mě to a utvrdilo v tom, ţe sice ne kaţdý člověk tuhle nemoc porazí, přesto je třeba vytrvat a hlavně BOJOVAT! Hlavně se musí chtít vyléčit a to on nechtěl… Dokonce se mi i stalo, ţe jsem opět leţela na oddělení a přivezli mladou slečnu. Třináct let, i kdyţ vypadala starší. Zuzka se jmenovala. Odpoledne, po odběrech, jsme se spolu bavily, vše se sdálo být krásné, nebýt toho, ţe jsme byly zavřené v nemocnici. Vstoupil lékař. Oznámil jí přede mnou, ţe má leukémii. Sesypala se. Utěšovala jsem ji a snaţila se jí pomoci, i kdyţ jsme věděla, ţe slova jsou teď zcela zbytečná. Chtěla jsem jí ale ukázat, ţe na tu nemoc není sama. Poté, co mne propustili, vţdy, kdyţ jsem šla na kontrolu, navštívila jsem ji. Byla usměvavá, přesto nešlo přehlédnout kruhy pod očima. Sţíralo ji to zevnitř. Snaţila jsem se ji bavit, rozesmávat. Připadala jsem si jako první zdravotní klaun. Tehdy mi to tak ale nepřišlo… 4
Dnes je z ní mladá, krásná a zdravá slečna, co motá hlavy klukům. Nikdo by jí nevěřil, čím si prošla. A takových dětí je mnoho. … Nejsmutnější pohled je ale vţdy ten, kdyţ vidíte ty malé děti s holými hlavičkami, nafouklými bříšky a kulatými tvářemi, mající neustále na něco chuť díky lékům. Zdají se být šťastné. Naštěstí si pořádně neuvědomují, co se děje. V budoucnu z toho zbude jen matná vzpomínka. A to je dobře… Jedno je ale jisté. Ačkoli se vyléčí a ţijí normálně, chodí se bavit do společnosti, zůstanou poznamenaní. Je to takový cejch. Ale v dobrém slova smyslu. Protoţe oni vědí, jak těţké je nepodlehnout a rvát se o vlastní ţivot se zákeřnou nemocí. Stejně tak pro jejich rodiny… … Na závěr jsem si nechala zvláštní poděkování celému oddělení 21B, všem sestrám, které se mi po celých jedenáct let snaţily zpříjemňovat pobyt v nemocnici. Všem lékařům, mé lékařce, docentce Pospíšilové, a hlavně Lucce Sulovské za to, jaká neskutečná energie z ní vyzařuje. Je to takové sluníčko. Děkuji jí za to, jak ochotně se o mne starala. Taktéţ bych chtěla poděkovat sdruţení Šance, bez jejichţ pomoci bych nikdy nepoznala tolik skvělých lidí a nepodívala bych se na tolik zajímavých míst. Jsem vděčná za to, ţe mohu být členem. DĚKUJI!!!
Autorka: Elisabeth
5
Progerie, aneb kdyţ jsou děti starými lidmi Ţivot k nám kolikrát není milý. Myslíme si, ţe naše problémy jsou ty nejhorší, ţe MY jsme ti jediní, kteří trpí. Ale není to tak. Na světě je mnoho dětí (i dospělých), kteří trpí mnoha vzácnými chorobami. Svou nemoc berou s humorem a nadhledem sobě vlastním. Jsou plni optimismu, který se nám zdá aţ podivný, vţdyť tak trpí! Potkáme je na ulici: a buď se zděsíme, nebo je začneme litovat. Oni však o naši lítost nestojí. Chtějí ţít normálním ţivotem, dokud nezemřou… Jednou z takových chorob je i Progerie.
Progerie - foto: internet
Progerie je vzácná genetická porucha, kterou trpí na celém světě zhruba 50 dětí, z toho asi 23 v Evropě (přesnou statistiku vám ale neřekne nikdo, statistika přece „nuda je“). Jedná se o předčasné stárnutí těla, zatímco duše je stále na úrovni dítěte. Mozek tedy naštěstí není zasaţen a děti si tak vše plně uvědomují. Tato nemoc ohroţuje obě pohlaví stejně, i kdyţ častěji postihuje chlapce. Důvod? Neznámý. 6
… Slovo progeria pochází z řeckého slova progeros ve významu „předčasně starý“. Řecké slovo pro znamená „před“, zatímco slovo geras znamená „stáří“. Jedná se taky o nemoc, která je známá jako „Hutchinson-Gilfordův progerijní syndrom“, „Hutchinson-Gilfordův syndrom“ a „Progerijní syndrom“ (nestačil by jeden název prosím?). … Hutchinsonův-Gilfordův syndrom, tzv. pravá progerie se u dětí začíná projevovat jiţ od druhého roku (do té doby však děti vypadají zcela zdravě) a většina dětí se doţije maximálně 13 let. Samozřejmě, najdou se i výjimky, děti ţijí déle, ale takových případů je ţalostně málo. Naopak Wernerův syndrom (tzv. progerie dospělých) je obdobné postiţení s mírnějším průběhem. I kdyţ u této nemoci je těţké říct, jak moc je ten průběh mírný… Progerické rysy má dokonce i většina syndromů způsobených chromozomálními aberacemi, tj. mutacemi, např. Downův syndrom. … Nemocní mají typický vzhled: malý vzrůst, „ptačí“ obličej s vystouplýma očima, extrémně tenkou kůţi, tenké končetiny s nápadnými klouby. Pro děti je také typický nedostatek vlasů. Kosti jsou příliš křehké. Orgány a tepny stárnou rychlostí dostihového koně. Taktéţ je absence řas, obočí.
Foto - internet
7
Přestoţe děti mají příznaky stárnutí a většinou umírají na infarkt nebo mozkovou příhodu, netrpí např. šedým zákalem nebo řídnutím kostí a kloubů. Nemají ani predispozice k rakovině. Coţe trochu zvláštní, vzhledem k tomu, jak moc jim stárne zbytek těla. V roce 2003 se týmu Francise Collinse z Národního ústavu pro výzkum lidského genomu v Bethesdě ve státě Maryland podařilo zjistit příčinu. Podle vědců způsobuje progerii mutace genu zvaného LMNA, který je na chromozómu 1. Tento gen umoţňuje produkci bílkoviny známé jako lamin A. Tyto bílkoviny se podílejí na udrţování struktury obalu jádra buňky, které obsahuje DNA. V případě jejich poruchy je obal narušen a buňky se dělí špatně nebo vůbec, coţ narušuje obnovování tkání a vede k patologickému stárnutí. … Rodiče dětí trpících progerií zaloţili roku 1997 evropskou nadaci „Progeria Family Circle“, která je registrována v Holandsku. Snaţí se rodičům a jejich dětem co nejvíce zpříjemnit společně strávený čas, který je však neúprosný. Rodiče si navzájem radí, podporují se. Příjemná setkání s nádechem smutku, jenţ si však nikdo nepřipouští. Tato setkání jsou pořádána kaţdým rokem. Finance zajišťují dárci. Tedy lidé, kteří dokáţí pochopit neskutečnou bolest a zármutek rodiny. Děti tak poznají, ţe nejsou samy. Jejich sebevědomí se začne dotýkat nebeské klenby. Neboť ony si to za svoji statečnost zaslouţí. … Nyní je v Indii známá rodina, Khanovi, která je jediná na světě, protoţe má nemocných více jak jedno dítě. V současné době touto nemocí trpí tři jejich děti, dvě jiţ bohuţel zemřely. Příčinou, proč zrovna jejich rodina je postiţená vícekrát a další dvě děti jsou úplně zdravé, není známa. Po sérii vyšetření se ukázalo, ţe děti Khanovi mají zcela specifickou progerii, typickou jenom pro jejich rodinu. Příznaky jsou podobné, ale na rozdíl od jiných dětí, jejich srdce je silné. Bohuţel jim mizí hrudní kosti. Ano, doslova mizí. Jejich kosti vypadají jako sklo. Těţko říct, co je důvodem. I kdyţ lékaři si myslí, ţe je to rozdílnou stravou. V Americe přeci jenom upřednostňují fast-food, kdeţto Indie je známá pro svou lásku k rýţi. Jedno je jisté, děti mají obrovskou chuť ţít. Uţ tak se doţili „vysokého“ věku. Khanova dcera má 19 let a syn 17 let. Věk posledního syna jsem si bohuţel nezapamatovala.
8
Lékaři se jim jakkoli snaţí zpříjemnit ţivot. Dcerka se ráda parádí, jako kaţdá mladá slečna v jejím věku a starší syn se zajímá o jemnou mechaniku. Dokonce se lékaři, který jim vyšetření prováděl, podařilo pro staršího syna zajistit návštěvu kina. Ten dal ovšem přednost zkoumání stavby projektoru.
Děti Khanovi (foto - internet)
… Ačkoli se tyto děti vyznačují obrovskou chutí do ţivota, nadhledem a neustálým úsměvem na tváři, nikdo neví, jak dlouho tady ještě budou… I kdyţ Leon Both, trpící touto nemocí, účinkoval v klipu jisté, trochu výstřední kapely Die Antwoord. Nejspíše si tak splnil sen. Coţ je to nejkrásnější. Zdrojem informací je TV Barrandov, Novinky.cz, Wikipedie.cz a některé internetové zahraniční stránky.
Autorka: Elisabeth
9
(Ne)dobrovolná smrt N
eustále o tom slýcháváme, ale málokdo tomu věnuje pozornost. Pokud se my nebo naši blízcí nedostaneme do situace, která vyţaduje zásadní rozhodnutí o úmrtí, děláme, jako by se nás smrt netýkala.
Řeč je o euthanasii, sebevraţdě a interrupci. Všechny tři způsoby smrti spojuje jedna jediná věc: dobrovolné rozhodnutí. Jenţe, co kdyţ nám v tom, abychom ukončili ţivot, brání náboţenství či etika? Euthanasie nebo-li „dobrá smrt“, jak se jí často říká, je povaţována za druh sebevraţdy ovšem s asistencí. V naší zemi je tento způsob smrti ještě stále povaţován za vraţdu, a tak se nenajde lékař, který by ji provedl. Spousta lidí proto odjíţdí do Švýcarska, kde je euthanasie legální, avšak i tam musíte splňovat podmínky pro její vykonání. Podstoupit asistovanou sebevraţdu mohou pouze lidé, kteří jsou nevyléčitelně nemocní a trpí. Jediná klinika, která euthanasii provádí, se nazývá Dignitas a jejich ceník se pohybuje kolem 50 000 Kč (v ceně je zahrnuto vše: od přepravy nemocného aţ po odevzdání popela rodině). Dalším způsobem, jak ukončit svůj ţivot, je tzv. sebevraţda. Nejčastěji ji vykonávají lidé, kteří mají fyzické a psychické problémy. Aniţ by navštívili odborníka a o problémech se s ním poradili, raději si vezmou ţivot. Způsobů, jak spáchat sebevraţdu, existuje více stejně jako druhů sebevraţd. Spousta lidí sebevrahy odsuzuje. Proto Holandsko přemýšlí, zda povolit euthanasii i lidem, kteří jsou duševně nemocní, od čehoţ si slibují menší procento sebevraţd. Jako třetí dobrovolný způsob smrti je potrat. Interrupce, jak se potrat jinak nazývá, je záměrné ukončení těhotenství. Interrupce ze všech tří způsobů vytváří největší etický a církevní problém. Z etického pohledu pouze 23% lidí předpokládá, ţe potrat je vraţdou dítěte. Zato církev usiluje o to, aby byl vydán zákon, který by potrat zakázal (převáţně v Irsku, Polsku a USA). Také existuje skupina s názvem „Pro-choice“, coţ jsou lidé, kteří zastávají právo na interrupci. Oproti nim stojí „Pro-life“, ti argumentují proti ukončení těhotenství a zastávají názor, ţe člověk je člověkem uţ od početí. V této skupině se najdou lidé označující potrat jako holocaust. Odpůrci potratů téţ poukazují na psychické potíţe, které mohou u osob podstoupivších potrat nastat (občas deprese a pociťovaná vina mohou vést aţ k sebevraţdě). Moţná se jednou dočkáme dne, kdy se nemocní lidé budou moct rozhodnout, jestli ukončí na vlastní ţádost svůj ţivot sami jen s pomocí lékaře. Určitě to bude důstojnější smrt neţ sebevraţda a lidé budou umírat bez strachu a stresu, spokojeni, ţe se splnilo jejich poslední přání. A taky můţeme jen doufat v menší počet interrupcí. Přece jen existují různé antikoncepční prostředky, které zabrání nechtěnému těhotenství. Tak proč je nepouţívat? Autorka: Míša 10
Mladí delikventi Nad naší malou zemičkou se stahují bouřková mračna. Tisíce očí členů EU se teď na nás zlostně upírají. Proč? Proč ten vztyčený, varovný prst? Kastrace. Ano, příčinou je kastrace. Ovšem ne zvířat. Hlavně ta lidská, která je „nehumánní“, dle této organizace. Ovšem co je špatného na kastraci delikventů, kteří si své sexuální touhy vybíjeli na dětech, popř. zvířatech? Jistě, ztratí tak svoji „muţnost“, ale ve většině případů se díky kastraci potlačí jejich sexuální pud. Coţ je jen dobře. Nebo snad ne? … Cílem tohoto článku ovšem není obhajovat kastraci, ale poukázat na jistý problém. A to ten, ţe ţivot těchto lidí po kastraci a převedení do ambulantní léčby je vlastně…nijaký. Společností jsou odsuzováni, odsunuti na okraj. Odkopnuti jako nějaká verbeţ, kus hadru. Je jasné, ţe rodiny dětí, na nichţ byl spáchán zločin, jim nikdy neodpustí. Nejhorší je ale podle mě fakt, ţe ani vlastní rodina není ochotna jim pomoci v návratu do relativně normálního ţivota. Ptám se: „Proč?“ Ti lidé za to vlastně nemohou. Téměř vţdy se s touto úchylkou narodí. Později následuje trestný čin, vazba a ústavní léčba, kde se jim snaţí pomoci. Zní to jako klišé. Na skupinové terapii si začínají uvědomovat, co spáchali. Ţe jednali agresivně. Většina delikventů nevypadá, ţe by měla dostat Nobelovu cenu, tedy není na tom inteligenčně nejlíp (pokud se pletu, můţete mě vyvést z omylu). To je samozřejmě neopravňuje k tomu, aby páchali tyto trestné činy, kolikrát spojené s notnou dávkou násilí. 11
Kdyţ jsou tedy převedeni do ambulantní léčby, pomalu jsou postrkováni k tomu, aby se postavili na vlastní nohy, jenţe… Jenţe jak, kdyţ téměř nikdo jim práci nechce dát? Kdo by chtěl zaměstnat úchyla, co obtěţoval malé chlapečky a holčičky? Ano, je mi jasné, jaká otázka by padla v diskuzi: „A co kdyby to bylo vaše dítě? Ať už delikvent nebo oběť?“ Kdyby mé dítě bylo delikventem, snaţila bych se s tou skutečností vyrovnat, pomoci mu na cestě za světlem. I kdyţ bych věděla, ţe nikdy nebude jako ostatní. Je to přece moje dítě. Kdyţ by bylo obětí? Tomu člověku bych nikdy neodpustila. Ale čas obrušuje ostré hrany nenávisti, a i kdyţ bych ho stále nemohla vidět, neházela bych mu úmyslně klacky pod nohy. Myslím, ţe nejlepší by bylo, kdyby tito mladí lidé byli pod neustálým ústavním dohledem. I po kastraci. Měli by střechu nad hlavou, jídlo, oblečení a určitý pocit jistoty a komu se vypovídat. Na materiální věci by se snaţili vydělávat. V ústavu. Ale na tohle nejsou nejspíš peníze… … Nechci se těchto lidí zastávat, ale ani je odsuzovat. Myslím, ţe během léčby si protrpí dost. Z hlediska společnosti si ale říkám, kdo je vlastně oběť. Společnost, která je odmítá přijmout nebo lidé, jeţ za to vlastně ani nemohou?
Autorka: Elisabeth 12
Pohled na mladého člověka – aneb užívejme si, dokud to jde
Foto: Kristýna Bulíčková
13
Mladí lidé prý nemají důvod být smutní, melancholičtí a uţ vůbec nemají nárok na to, aby je něco trápilo. Jsou přece mladí, mají celý ţivot před sebou, nemusejí pracovat, uţívají si mladý školský věk a jsou bezstarostní. Ale je to skutečně tak? Pokud zastáváme právě názor o bezstarostnosti tohoto období, pak jsme buď tak staří, ţe si nepamatujeme, jaké to bylo ţít tím „bezstarostným“ ţivotem, nebo jsme natolik pokrytečtí, ţe tomu skutečně věříme. Jistě, v porovnání s tím, co nás čeká v „dospělém“ ţivotě, je dětství a dospívání skutečně „pohoda“, ale musíme si uvědomit, ţe není zcela bez starostí, smutku a problémů. Vţdyť kaţdý z nás vnímá své těţkosti. Pro nás je dané trápení opravdu závaţné, pro jiného můţe být jen hloupostí. Tak proč zlehčovat ţivot mladých? Závidíme jim, a proto máme potřebu se jim vysmívat? Vţdyť výsměch je přece tou nejpřirozenější obranou. Zkusme se navzájem poslouchat, vnímat a akceptovat. A to platí pro nás, „dospělé“, i pro vás, „mladé“. 1. POHLED DÍVČÍ Milí čtenáři, tato úvaha bude o tom, jak vnímáme naši generaci. Bude to z mého pohledu a omlouvám se, jestli to některé z vás urazí, ale zkrátka tady nebudu psát to, co si nemyslím. Z mého pohledu mi připadá, ţe se lidé stejného či přibliţného věku jako jsem já, k sobě chovají čím dál hůře. Na druhou stranu musím říct, ţe se chováme lépe neţ např. na základní škole, kde se v jednom kuse pomlouvá, hádá a kolektiv vyčlení vţdy jednoho z řady a nebaví se s ním. Prostě jim nesedí, nebo je jiný a podle mě to není správné. Kaţdý by se měl vţít do situace toho, kterému je ubliţováno a potom se bít do hlavy: Proboha, co jsem mu těch několik let dělal? Z nás mám pocit, ţe se snaţíme neubliţovat, ale podle mě to záleţí na charakteru a povaze člověka. Ten, kdo zaţil něco takového, jako je vyčlenění z kolektivu, ví své a v ţivotě by to neudělal nikomu jinému. Pokud by se jednalo o pomlouvání, tak to přímo nesnáším, teda nevím jak vy, ale poloţme si otázku: Proč někoho pomlouvat? Kdyţ si o něm něco myslím, tak mu to řeknu naplno a ne, ţe ho budu za jeho zády pomlouvat a pak se k tomu samému člověku budu chovat jako k nejlepšímu kamarádovi. Jenţe je tu několik důvodů, proč většina z nás nechce říct pravdu do očí a to je: 1. Pomlouváme jen proto, abychom zapadli do kolektivu. 2. Máme strach říct pravdu do očí, protoţe ji lidé nesnesou = podle mě je tohle ale problém těch lidí, kteří tu pravdu nesnesou a ne problém nás, ale musíme znát míru toho, kam aţ zajít. Hádky jsou k ničemu, důleţité je snaţit se všechno řešit s klidem, ale ne vţdy to jde. Tenhle důvod je podle mě častější 14
Tak proč pomlouvat? Já vám na tohle neodpovím, odpovězte si vy sami. Já osobně raději všechno řeknu naplno a s tím člověkem si to vyříkám a nepotřebuji někde za zády šuškat něco, co se ta osoba stejně nakonec dozví. A pokud pomlouváte někoho, kdo vás má rád a věří vám, tak ho to nesmírně raní (falešný kamarád, je horší neţ nepřítel). Nikdy nedělejte druhému to, co vám samotné/samotnému nedělá dobře, je vám to nepříjemné… Dalším problémem je asi namyšlenost některých lidí. Kaţdý si myslí, ţe je mistr světa, ale kdyţ přijde na věc, tak je to úplně stejný člověk jako kdokoli jiný. Všichni jsme si rovni a vţdycky budeme. Jeden vedle druhého máme své slabiny, a kdyţ je člověk trefí, tak to bolí úplně stejně namyšleného i nenamyšleného člověka. Lidé často hodnotí to, jak se člověk obléká nebo jak je jinak upravený. Proč např. hodnotit to, jestli má člověk značkové či neznačkové oblečení? Ne kaţdý má na tzv. značkové hadry a podle oblečení nemůţete poznat osobnost, ale společenské zařazení. A je snad tohle důvodem namyšlenosti? Podle mě ne! Znám plno takových lidí, kteří se změnili kvůli tomu, aby se měli lépe, ale mají se snad tito lidé lépe? Nemají. Protoţe v tom případě, bych řekla, ţe se jedná o přetvářku. Kaţdý jsme originál a nemusíme se kvůli ostatním měnit, to je jen na nás. Co se týká toho, jak kaţdý z nás uvaţuje o sobě, tak je to podle mě individuální. Jeden se hodnotí kladně, jiný záporně. Já osobně bych radila, abychom se hodnotili kladně, ale měli bychom si uvědomovat i naše zápory. A v čemkoliv, co se stane, nesmíme hledat jen chyby u druhých, ale i v sobě.
Autorka: Cantam
2. POHLED CHLAPECKÝ Milý čtenáři, pokud hodláš číst tento článek, tak věz, ţe tenhle pohled je jen to, jak se dívám na svět já. Na tomhle světě jsem uţ 17 let, takţe leccos uţ vím, ale stále mi připadá, ţe je málo toho, co jsem poznal. K lidem všeobecně. Snaţím se přijímat ostatní takové, jací jsou a neodsuzovat je za jejich vzhled a úspěch ve škole, jako asi všem lidem se mi to vţdy nepodaří. Nevím jak vy, ale já bych v mojí věkové kategorii změnil mnohé, např. ten chlad a vypočítavost, se kterou někteří lidé druhé vyuţívají, nebo odsuzování, soudy druhých. Ale my v podstatě nemáme právo soudit! Doufám, ţe se to změní. 15
V dnešní době se rozšiřuje důleţitost peněz i do tříd různých škol. Nepamatujete si, ţe ve školce jsme si mohli hrát všichni a bylo nám jedno, jestli v pokladničce máme 20 nebo 2000 korun. Tohle je úvaha o tom, jak společnost vidím já. Rád bych vám tedy napsal, jak vidím svoji budoucnost. Jsem k sobě skeptický, ani nevím, jak zvládnu maturitu a jestli se dostanu na výšku. Kdyţ si představím, ţe maturuju, stáhne se mi ţaludek strachem, učení má význam! Pro mě veliký. Na jednu stranu chci být moc chytrý a vzdělaný a na druhou jsem lenivý pro to dělat maximum, prostě uţ nemám nervy a sílu se ještě podívat na matematiku nebo na chemii. Času mám dost, není to tím, ţe bych tolik nestíhal, sice se najdou perné chvíle, kdy skutečně nestíhám, ale nejsou často. Na základní škole jsem vůbec nebyl nejlepší ve třídě a ani jsem nebyl „star“. Moje rodina není nejlepší, ale mám je rád. Já sám si nedovolím vůbec říct, ţe bych mohl něco dokázat, a moţná proto pořád zůstávám v průměru, mám totiţ teorii, ţe kaţdý je něčím výjimečný, např. moje kamarádka krásně hraje na klavír. Závidím mým spoluţákům, protoţe mi vţdy přijdou výjimečnější, neţ jsem já. Kdyţ někoho zklamu, moc mě to mrzí, ale nedovedu to pořádně projevit, ani zdaleka. Při melancholii se zavírám, dokud se téhle nálady nezbavím. Můj vzhled ani nebudu probírat. Nakonec jsem, jaký jsem a vy také. Snaţím se vidět lidi z lepší stránky a doufám, ţe jednou všichni přijdou na to, ţe být sám sebou je méně namáhavější neţ předstírat to, čím nejste.
Autor: Andrew
16
Život v klášteře Kdyţ jsem ţádala mého dlouholetého kamaráda o exkurz do ţivota v klášteře, netušila jsem, jak moc mě jeho slova zasáhnou… Kdybyste Michala znali, věděli byste, ţe je to člověk „pro kaţdou špatnost“ (tedy v kladném smyslu tohoto slovního spojení), myslím, ţe mohu říct, ţe spoustě lidí okolo sebe nejednou pomohl, vyslechl je a vyčaroval jim úsměv na rtech. Kdyţ Michal jednou oznámil, ţe odchází do Michal Giacintov (fotoarchiv: L;-)) kláštera, nejeden jeho kamarád byl touhle informací vyveden z míry. Aţ po delší době jsem pochopila, proč se k tomu rozhodl. Ráda bych vám zde přiblíţila, co můţe vést člověka k odchodu do kláštera a co vlastně obnáší takový ţivot. Tentokrát však nepřináším rozhovor – jak jste zvyklí – ale spíše takovou „zpověď“. V době poměrně nedávné, v čase, kdy slušní lidé jezdí na dovolenou, občané mladší devatenáct let uţívají líbezných dní volna a relaxace, slunce opaluje krásná těla populace do hněda a prostory kolem vody jsou obsypány plavci a nudisty, se to stalo. V půlce léta jsem namísto do hor či k vodě nasedl do vozu a jel směr Praha (takové to město nad Vltavou) a tam vešel do brány jistého kláštera. A od té doby se připravuji na kariéru katolického mnicha. Danému rozhodnutí předcházela Michal a oslava jeho narozenin (fotoarchiv: L;-)) celá řada událostí, díky kterým nakonec jsem tam, kde jsem. Předně, asi nejvýznamnější byl můj příklon ke katolické církvi. V osmi letech jsem byl na skautském táboře, přičemţ oddíl byl křesťanský. V neděli se pak šlo do kostela na mši a na ní šla většina kluků 17
k přijímání. V daném věku mě velmi rozčilovalo, ţe nemůţu jít taky, takţe jsem se optal vedoucích, co jakoţe mám udělat pro to, abych mohl přijímat taky a oni odpověděli, ţe bych se měl nechat pokřtít a chodit do náboţenství. Tak začala má dráha katolíka. Nebyl v tom ani rozum, ani nějaké zjevení či co, ale rozhodujícím faktorem bylo jídlo. V průběhu dalších let se moje víra tak nějak začal „normálnět“, občas rostla, občas se ztrácela, ale pořád byla a veškeré gurmánské prvky stojící v jejích prazákladech vyklidily místo poněkud chytřejším a hlubším důvodům proč věřit. V osmnácti letech jsme s kamarády hráli bigbít v kapele Smädný mnich, k čemuţ patřilo i občas nějaké to pivečko. Celé to skončilo dost nešťastně na koncertě punkové legendy hanáckého kraje, kapely Vraní oko, kdy jsem při tzv. pogu uvedl svoje levé Jak jsme Michala zlobili a on si nemohl postavit stan (fotoarchiv: L;-)) koleno ve stav nepouţitelný a musel jsem absolvovat operaci. Takţe byl s punkem konec a začal jsem se stylizovat do pravého opaku punkáčů, poslouchal jsem váţnou hudbu a choval se „normálně“. Během vysokoškolských studií jsem nalezl děvče blízké svému srdci a vešli jsme ve stav zvaný „váţná známost“. Rád na tu dobu vzpomínám a vracím se k ní. Ne toliko potom k rozchodu o rok pozdějšímu, který výčet lékařských zařízení mnou navštívených rozšířil o psychologickou poradnu. Povaţuji to za zlomové období ve svém ţivotě, protoţe jsem zakusil jednak to dobré, čeho jsem schopen pro druhého člověka a na druhé straně pak člověk vidí, jak hluboko dokáţe klesnout při té partnerské krizi. Po rozchodu jsem se poměrně zadluţil a vrhnul jsem veškeré své síly do sportovního fandění, abych si našel nějakou náplň a nemusel si doma brečet do zdi. Dluhy jsem vyřešil díky skvělému zaměstnání v rozhlase, kde jsem byl rok a vydělal si dostatečně a našel nové přátele. Díky fandění jsem projel i místa v republice, kam bych se běţně asi nepodíval. Kaţdopádně ač jsem byl spokojen, přeci jen mi něco chybělo. Ono chodit kaţdý den do práce – z práce a pak večer buď sedět u televize nebo v hospodě, případně být na hokeji či na koncertě není úplně ono. Přišlo mi, ţe je to sice krásné a pohodlné, ale ţiju si tak nějak jenom sám pro sebe. A to je málo. Proto jsem se rozhodoval, zdali si vyhlédnout nějakou další adeptku na manţelský ţivot či jako vzorný syn své církve jít do kláštera a nakonec jsem dal přednost moţnosti druhé. 18
Dané rozhodnutí samozřejmě ještě zdaleka není trvalé. Napřed tu člověk ţije rok v civilu jako zájemce, coţ je stále můj případ. Následně, je-li uznán komunitou způsobilým a on sám chce vytrvat, je přijat do noviciátu. Dostane hábit, jméno po nějakém svatém a začíná rok zkoušek. Noviciát je nejtvrdší období ţivota v klášteře. Začínající mnich nesmí spát nikde mimo klášter (takţe nemůţe navštívit ani rodiče) a jsou na něj větší poţadavky z hlediska disciplíny. Pokud přeţije i toto, následují minimálně tři roky tzv. časných slibů, které končí sloţením slibů věčných, coţ je něco jako manţelský slib. Ty uţ by měly zaručovat trvalost a vůli vydrţet v klášteře.
Takhle se v Olomouci slaví 1. máj (fotoarchiv: Michal Giacintov)
Ţivot samotný je zde úplně všední. Kaţdý den se vstává v tu samou dobu (6:00), mše svatá i modlitby jsou pokaţdé v ten sám čas. Je velice málo věcí či podnětů, které vytrhávají ze stereotypu. A právě v tom si tady kaţdý musíme najít to podstatné, tedy čas na osobní modlitbu a vztah s Bohem, jinak se udusíme nudou a vlastními ţabomyšími válkami. V klášteře se totiţ setkávají lidé z různých koutů republiky, z různého rodinného prostředí, s různými zlozvyky, chybami atd. Člověk si je nevybírá, a musí je proto brát takové, jací jsou, coţ ne vţdy je úplně snadné a čas od času mě někdo pěkně vytočí. Kaţdopádně ani v klášteře nejsem ochuzen o své největší záliby a cca 1x za měsíc dostanu povolení jít nebo jet někam na hokej a čas od času mě pustí i na koncert nějakého toho bigbítu. Svoje místo v ţivotě ale pořád hledám a vím, ţe je to proces na celý ţivot. Kaţdopádně člověk by měl být šťastný tam, kde je a naproti tomu by neměl přestat hledat, jak co má zlepšit a jak lidem, se kterými ţije, činit ţivot radostnější.
Provázení po Kartouzce u Olomouce (fotoarchiv: Michal Giacintov)
Autoři: L;-) a Michal Giacintov 19
Zajímavá povolání Milí čtenáři, v tomto článku jsem si pro vás přichystala dvě velice zajímavá povolání. Přeji příjemné čtení. Jako první povolání jsem se rozhodla vybrat údrţbáře vedení velmi vysokého napětí. Toto povolání jsem nedávno viděla na internetu a připadlo mi velice atraktivní. Je to ojedinělá činnost, která se jen tak nevidí. Muţ, který toto povolání vykonává, kontroluje dráty velmi vysokého napětí. Práce probíhá tak, ţe letí na plošince, která je umístěna na vrtulníku. Přiblíţí se k drátu a přiloţí k němu pravděpodobně nějakou ocelovou tyč, čímţ se dá do kontaktu s elektrickým napětím. Muţ nosí oblek, který obsahuje 25% ocelového vlákna. Toto vlákno vytvoří kolem jeho těla Faradayovu klec, takţe půl milionu voltů obklopí jeho tělo. Můţe pak pracovat bez obav z elektrického napětí. Pokud je vrtulník izolován od země, můţe muţ své tělo vystavit stejnému napětí, jako má vedení. (A tak to mají i ptáci.)
Faradayova klec v laboratorních podmínkách (foto: internet)
Pilot řídící vrtulník musí být ohromně přesný a musí údrţbářům v podstatě číst myšlenky. Dnes je ale bohuţel taková poptávka po elektřině, ţe si tito zaměstnanci nemohou dovolit kabely přerušovat a sundávat kvůli jejich údrţbě. Tuto část zakončím dvěma větami: Na konci 18. století ţil muţ jménem Michael Faraday, který tvrdil něco neuvěřitelného, ţe pokud umístíte člověka do kovové klece a do ní zapojíte elektřinu, tak ani velmi vysoké napětí člověka nezabije. Napětí ho pouze v podstatě obklopí. Pokud máte zájem se podívat na toto povolání, najdete jej zde: http://www.stream.cz/video/540731-jak-vypada-prace-za-2000-na-hodinu
20
Jako další povolání jsem si vybrala kaskadéry. Většina z nás by si nedokázala představit ţádný film aspoň bez jediného kaskadérského kousku. Myslím, ţe tato práce je velké umění. Někdy je nepochopitelné, jak dovedou tito lidé pracovat se svým tělem a zastupovat herce v nebezpečných situacích, kdy by netrénovanému člověku hrozil úraz nebo i smrt. Kaskadér je tedy běţně v těchto rolích zodpovědně zastupuje a riskuje svůj ţivot. Kaskadéři často vystupují v akčních, dobrodruţných a válečných filmech. Samozřejmě je můţeme vidět i v mnoha dalších. Nejvíce kaskadéry můţeme také sledovat v akcích, kdy skočí z velkých výšek, ve scénách, kdy celý člověk hoří, nebo také v automobilových honičkách (např. seriál Kobra 11) a při leteckých či parašutistických výkonech. Známí kaskadéři:
Jackie Chan (foto: internet)
Kaskadérská scéna (foto: internet)
Criss Angel (foto: internet)
Autorka: Taurus
21
David Belle (foto: internet)
Důchodová reforma a zdražování potravin Po dnešním přečtení některých článků na idnes.cz mi krevní tlak vyletěl do nebeských výšin a tep byl minimálně nezměřitelný. Kauza, kdy pan ministr školství napsal seminární práci své podřízené, mě nadzvedla ne ze ţidle, ale rovnou z pohodlné postele. ... Taktéţ zpráva o sedmi statečných z řad potravin, které se prokázaly jako zdraví prospěšné, a tudíţ není potřeba je zdraţit, to bylo něco na mě. Jak to tak vypadá, tak se za čas budeme krmit bramborami na různý způsob, nejčastěji neomaštěnými, jelikoţ máslo bude stát pomalu jako krabička cigaret. Osteoporóze předejdeme kvanty mléka a na zpestření jídelníčku přidáme chleba. Samozřejmě suchý, jen výjimečně doplněný nějakou tou uzeninou. A vlastně ještě syrová, nezpracovaná zelenina nám utuţí zdraví! Jód si doplníme nezpracovanými rybami, snad si je nebudeme muset sami vykuchat. To by moţná někteří lidé odnesli boulí na hlavě. Štěstí mají i nastávající rodiče. Dětská mléčná výţiva je další potravinou, která přeţila a přeţije extrémní zdraţování. A jako poslední nám zbyly potraviny pro pacienty trpící cukrovkou, fenylketonurií či lidi odkázané na bezlepkovou dietu. Jak řekl pan ministr: „Argumentem pro to, ţe jsme ze všech oblastí vybrali právě tyto potraviny, je i to, ţe jsme otylí a tyto potraviny jsou základem pro dobré zdraví." Tím nám tedy vysvětlil, jak důleţité je zdravě ţít, abychom si uţili penzi. A místopředseda koaličních Věcí veřejných Vít Bárta uvedl: „Jsme čtvrtým nejotylejším národem v Evropě a to, ţe zelenina a ryby jsou ve sníţené sazbě DPH, není jen otázkou základních potravin, ale je i stimulací pro zdraví občanů, coţ v rámci důchodové reformy je paradoxně další důleţitý stimul k tomu, abychom si důchodu uţívali co nejdéle," jak uvedly Novinky.cz. ... S tím souvisí další věc, která mě odrovnala natolik, ţe Vít Bárta (foto: internet) jsem zas do té postele spadla s otevřenou čelistí. Poslintané triko budiţ mi důkazem. Důchodová reforma. Penzijní fondy. Zdroj financí pro uţ tak bohaté podnikatele a ředitele firem, které na tom vystaví svou ţivnost. 22
Cestovní ruch na Havajských ostrovech a Bahamách určitě v budoucnu stoupne. Ţel, my, obyčejní občané, budeme rádi, ţe se podíváme alespoň k nejbliţšímu českému či moravskému rybníčku. Na hrady a zámky nebudou peníze, jelikoţ sjednocení sazeb, kdy v současné době je jedna 20% a druhá 10% povede ke zdraţení věcí, které jsou ve sníţené sazbě, kam patří (v současné době) potraviny, léky, kultura, knihy, voda, hromadná doprava či sociální sluţby apod. Co tedy můţe v rámci důchodové reformy podraţit? Dětské pleny, autosedačky či omalovánky, lyţařské vleky, jízdenky, vstupenky do kin nebo na rozhlednu, dřevo do kamen, slepecké hole, odvoz odpadků, nové byty, pohřby, ale i kondomy. Tak si říkám, ţe člověk v dnešní době nemůţe uţ ani spáchat sebevraţdu, neboť by tím zruinoval své příbuzné. Kaţdopádně zpátky k jistě velmi potřebným penzijním fondům. K jejich výrazným kvalitám nesporně patří to, ţe peníze danému spořícímu důchodci budou vyplaceny „aţ po dovršení věku 65 let (nebo také později, neboť hranice odchodu do důchodu se má stále prodluţovat)", jak správně uvedl pan Vandas, lídr DSSS. Pokud však umřete dřív nebo později (tedy týden po odchodu do důchodu), má vaše rodina smůlu. Peníze propadnou fondu a vaše rodinka můţe leda tak skřípat zuby. Tyto peníze se nepovaţují za dědictví. Takţe uţ teď se jistě mnoho z nás poţene vloţit své peníze to takového pochybného podniku. Samozřejmě nás k tomu nikdo nenutí. Ještě aby ano.
Tomáš Vandas (foto: internet)
Autorka: Elisabeth
23
Kauza: Dobeš a seminární práce
Ministr školství Dobeš (foto: internet)
Politickým světem jiţ několik dní otřásá další kauza, velmi příjemná na pohled. Jistě, pan ministr školství Dobeš je velmi pohledný, mladý a v první řadě sympatický muţ ve věku, kdy mnoho dam jiţ neupřednostňuje zajíčky, ale zdravě sebevědomé muţe. Jenţe nedejte se zmást příjemně obrýleným vzhledem, pan ministr dokáţe být i pěkně tvrdý. Liška jedna podšitá. Důkazem můţe být jeho vystoupení v pořadu Michaeli Jílkové – Máte slovo, kde hájil státní maturity. K vzteku mnoha studentů i učitelů. O tom však nemá být řeč. Chtěla bych se zaměřit na právě probíhající věc, tedy jeho očividně prokazatelné napsání seminární práce Janě Machálkové. Dnes je tahle slečna na lukrativním postu šéfa kabinetu ministra Dobeše. Opravdu nečekané. Ţe by byla skutečně tak „úţasná“? Nebo jen pan ministr chtěl předejít tomu, aby to na něj „práskla“, a proto ji dosadil tak vysoko? Těţko říct. Zanechme však spekulací, lehce konspiračních teorií, zaloţených pouze na mém úsudku, a přejděme k faktům, které nám přinesly jisté zdroje.
24
Poprvé 17. 2. 2011 se na většině známých portálů, od Idnes.cz, přes Novinky.cz aţ po Atlas.cz a centrum.cz, objevila zpráva, ţe ministr Dobeš napsal seminární práci své podřízené. Šok jako hrom, kdyţ vezmeme v potaz to, ţe tenhle člověk prosazuje státní maturity a srovnání učilišť s gymnázii. S lehce ironickým úsměvem jsem pročítala zprávy. „Z dokumentů, které má MF DNES k dispozici, vyplývá, ţe seminární práci psal sám ministr. Machálková ji pak opatřila jen náleţitými grafickými údaji a předala svému vyučujícímu,“ napsal portál Idnes.cz a Lidovky.cz. Vskutku zajímavá informace. Pomalu jsem si začala hledat kontakt na pana ministra. Přeci jen uvaţuji o studiu na vysoké škole, jistá výpomoc by se mi pak docela hodila. „Hodnocení této konkrétní práce si uţ nepamatuji. Na tu práci se znovu podívám, samotného mě to zajímá, to by byl samozřejmě problém,“ uvedl vedoucí katedry sociální a masové komunikace na soukromé škole UJAK Radek Mezulánik,“ napsalo více zdrojů. Obvyklý postup. Přece jen nechceme dopadnout jako plzeňská univerzita a tisknout diplomy na počkání. Zavařila by se tiskárna a barva je tak trochu drahá záleţitost, ţe? „K seminární práci Dobeš na tiskové konferenci uvedl, ţe ji pouze autorizoval a dodal postřehy. ,Napsal jsem k tomu své připomínky, uloţil a odeslal,´ řekl Dobeš,“ uvedl o několik hodin později portál Idnes.cz. Uţ jsem si začínala zoufat. Tak přece jen z toho psaní asi nic nebude. „Poté na dotaz, zda 1. ledna náhodou nekomunikoval s Machálkovou o seminární práci, uvedl: ,Nevím, co jsem dělal. Ne ţe bych byl opilý, ale fakt nevím.´ Posléze připustil, ţe práci „dopisoval“. A nakonec uvedl, ţe do ní napsal některé „kritické pasáţe“ o sobě,“ opět citace Idnes.cz. To mě velmi povzbudilo. Tak uţ to z pana Dobeše leze ven. Nejdřív trestní oznámení a absolutní odmítání jakékoli spolupráce. Pak následné připuštění, ţe seminární práci přece jen doplnil o „pár“ postřehů. A na konec uţ měl dopisovat některé pasáţe! Zajímavá taktika boje. Určitě by se časem osvědčila například u šachové hry. Pan ministr ovšem nelenil a kromě podání trestního oznámení ještě přispěchal se svým návrhem, proč mu teď všichni házejí klacky pod nohy. „Tohle jsou útoky, které jen mají odvést pozornost a zdrţovat mne v klíčovém úkolu, coţ je příprava státních maturit,“ objevilo se na Idnes.cz i Novinkách.cz. Ano, ano pane ministře, lidi jsou proti státním maturitám, a tak Vám šťourají do soukromí. Ale co jste taky čekal? Poplácání po zádech?“ Pomyslela jsem si s úšklebkem a pokračovala ve sledování případu. A vypluly na povrch další velmi zajímavé informace. „Jak informovalo ve čtvrtek Právo, tendr na přípravu elektronických srovnávacích zkoušek pro 5. a 9. třídy základních škol vyhrála firma kWare. Firma přitom nemá ţádného zaměstnance, nelze na ni dohledat dokonce telefonní kontakt, rovněţ sídlo společnosti budí rozpaky,“ poukazovaly Novinky.cz. 25
To mě snad pobavilo ještě více. Kdopak asi dostal 1,5 miliónu korun, které byly do této zakázky vloţeny? Určitě ten tým externistů, jak se uvádí. Pokud ovšem ten externista nebyl pouze jeden… Dost! Pokračujeme dále. „Věci veřejné stojí za svým ministrem školství Josefem Dobešem, který přiznal, ţe pomáhal šéfce svého kabinetu napsat seminární práci. Celou kauzu nepovaţují za problém. Dobeše nechají všechno vysvětlit v úterý na jednání poslaneckého klubu, o jeho odchodu z ministerského křesla ale neuvaţují,“ opět informoval Idnes.cz. „Tuto kauzu povaţuji za nesrovnatelnou s jinými kauzami. Je to titěrnost," uvedla místopředsedkyně VV Karolína Peake. „Nechám si to vysvětlit, ale zatím to nebudeme řešit,“ sdělil poslanec Radim Vyslouţil,“ opět a zase můj věčný zdroj. Jak vidno, pan ministr je očividně čistý jako lilie. Tedy, moţná se na té bílé květině objevilo pár skvrn, ale to přeci jen dodá na zajímavosti, no ne? Pak se dokonce objevila i jedna zpráva, která je pro mě velmi „hot“! „Podezření jsou zaloţena na dokumentech, které obsahují tzv. datovou stopu, která prý k Dobešovi prokazatelně vede. Jsou ale tyto důkazy opravdu důvěryhodné? „Izolovaný mail o tom, ţe jste osobně zabil Jeţíše Krista, vám vyrobím během chvíle,“ tvrdí Vladimír Smejkal, jeden z předních odborníků na legislativu informačních systémů a spoluautor zákona o elektronickém podpisu nebo datových schránkách,“ uvedly Lidovky.cz. Tím pohřbili veškeré moje naděje na budoucí lukrativní post, ke kterému bych si dopomohla psaním seminární práce o činnosti nějakého toho ministra. „Škoda,“ řekla jsem si a svěsila jsem hlavu. Tak nakonec skutečně budu muset přeci jen na té „výšce“ ukázat, ţe umím psát sama!
Autorka: Elisabeth
26
21. století a jeho úskalí v moderní zábavě S příchodem 21. století nastoupilo velké mnoţství druhů zábavy počínaje tou TV přes mobily aţ po éru internetu. V dnešním světě si kaţdý člověk vybere to, co ho nejvíce baví, aniţ by musel tzv. vytáhnout paty z domu. Jak to vlastně začíná a jaké následky tento druh zábavy má? Uţ v raném věku kaţdé dítě ví, jak televize vypadá. Rodiče svému dítku v TV pouštějí pohádky, aby měli chvíli klidu a mohli se věnovat svým zájmům. Bohuţel si neuvědomují, ţe uţ v takto mladém věku vytvářejí závislost svého dítěte na televizi. Nezřídka takto malé děti vysedávají před televizí klidně i několik hodin. Tím si nejen kazí svá malinká očka, ale také se straní svých vrstevníků, jelikoţ v „bedně“ přece hraje pohádka, kterou musí za kaţdou cenu vidět. Jakmile dítě malinko povyroste, rodiče běţí do obchodu, aby mu koupili mobil, tím si zajistí, ţe budou mít svůj malý poklad kdykoliv pod kontrolou. Avšak neuvědomují si, jaká negativa nese koupě tohoto přístroje. Mezi hlavní záporné stránky patří ztráta soukromí dítěte. V pořadí druhé, ale neméně důleţité, je majetkové srovnání mezi dětmi. Děti s méně výkonným a levnějším mobilem bývají šikanované od svých spoluţáků, kteří mají lépe zajištěné rodiče, tudíţ mají lepší mobily. Dnešní doba také vyţaduje, aby kaţdá rodina vlastnila počítač (zkráceně PC), ke kterému je připojení na internet. Bohuţel ho nepouţívají jen tehdy, kdyţ musí nutně vyhledat něco do práce nebo do školy. Spousta lidí má profily na seznamkách,
sociálních
sítích
a
komunikačních
programech.
Mezi
nejnavštěvovanější stránky patří nejmenovaná sociální síť, kde si lidé shromaţďují své online přátele. Není výjimkou, kdyţ má jeden uţivatel přes 500 přátel. Taktéţ ale není výjimkou, kdyţ daný uţivatel zná z 500 přátel osobně pouhou polovinu. 27
Pro mnoho lidí je však tento druh přátelství naprosto přirozený a uspokojující. Nemusí vycházet z domu a přece si popovídají se sousedem. Bohuţel spousta si jich neuvědomuje, ţe tímto přátelské vztahy chladnou. A nejen vztahy přátelské. Pokud člověk tráví na internetu spoustu času, neuvědomuje si, ţe tím ztrácí milovanou osobu, kterou nebaví čekat, aţ daný člověk vypne PC a bude se jí věnovat. Další moţností internetu je hrát hry online. Této moţnosti vyuţívají nejvíce kluci, kteří hrají akční hry. Tím však můţe růst jejich agrese. Někdy se dostávají aţ do stavu nepříčetnosti, kdy rozmlátí vše kolem sebe od klávesnice aţ po samotné PC. Internet ale má i své výhody. Například pokud slyšíme v rádiu nějakou fajn píseň, stačí jen rozklepnout prohlíţeč a zadat název písně. Po několika minutách uţ ji máme stáhnutou a uloţenou v našem MP3 přehrávači. Taktéţ to je s filmy. Nač si kupovat předraţené DVD, kdyţ ten stejný film můţu mít zadarmo? Pozor si musíme dát jen na distribuci filmů, her i hudby. Zákon zakazuje rozšiřování stáhnutých filmů, obrázků, hudby aj. Ty, kdo to nedodrţí, čeká velká pokuta a popřípadě pobyt za mříţemi. Na závěr bych jen chtěla podotknout, ţe moderní zábava je fajn, ale všeho s mírou. Někdy je lepší vstát od toho počítače a jít se pobavit ven mezi lidi. Moţná tak poznáme zbylých 50% přátel z naší sociální sluţby a uţ nebudeme tápat, kdo je Jan Novák a odkud se známe.
Autorka: Míša
28
Historie populární hudby 3: blues, jazz V minulém díle cyklu o moderní hudbě jste si mohli udělat hrubý obrázek o tom, jak se hudba vyvíjela a putovala po světě. Samozřejmě se jednalo o velmi rychlý nástin a především čistě teoretický. V následujících dílech tohoto seriálu se budu věnovat těm nejdůleţitějším milníkům ve vývoji populární hudby podrobně a především vám nabídnu ukázky z tvorby těch nejzásadnějších umělců.
Foukací harmonika - typický hudební nástroj pro blues (foto: internet)
Blues Jak jste se mohli dočíst posledně, blues můţeme povaţovat za vůbec první útvar populární hudby. Název pochází z výrazu „blue devils“, který označuje melancholii a smutek. Poprvé se tento slovní obrat v daném významu objevil v roce 1798 v jednoaktové frašce anglického dramatika George Colemana, pojem „blues“ jakoţto označení hudebního stylu se oficiálně uţívá od r. 1912, kdy muzikant Hart Wand nahrál svou píseň Dallas Blues. Tato píseň je vůbec první autorizovanou a oficiálně vydanou bluesovou skladbou v historii. Blues však existovalo dávno předtím a je více neţ pravděpodobné, ţe i označení „blues“ se uţívalo před rokem 1912. Přestoţe počátky blues nejsou zdokumentované, obecně se má za to, ţe vzniklo na jihu USA na konci 19. století mezi černými otroky z pracovních a náboţenských písní. Otroci neměli ţádná práva, tudíţ museli přijímat víru svých pánu – většinou protestantskou. Protoţe jim bylo odepřeno vzdělání, nemohli si sami číst bibli ani jiné náboţenské texty a byli odkázáni na ústní podání. Původní africká náboţenství byla převáţně také šířena ústně, a tak mezi otroky vznikla velice specifické forma křesťanství – měla základní 29
křesťanské atributy (víra v jediného Boha ve třech osobách, bohosluţby s protestantským základem, modlitby atd.), ale proţívání náboţenských rituálů bylo diametrálně odlišné. Účastníci původních afrických rituálů často tančí, hrají na hudební nástroje a zpívají – náboţenského proţitku nedosahují pomocí rozjímání, nýbrţ dosaţením transu či extáze. Dodnes je v mnoha amerických kostelech běţné při bohosluţbě zpívat, tančit, tleskat a dupat do rytmu; jedná se vlastně o specifický hudební ţánr zvaný spirituál. Jestliţe je spirituál ve své podstatě hromadnou bohosluţbou, klasické původní blues bychom mohli přirovnat k osobní modlitbě. Původní bluesové sloky tvořil vlastně jeden verš opakovaný čtyřikrát dokola, aţ později se objevila tradičnější písňová forma – tři kratší verše (první dva někdy shodné) a jeden delší uzavírající sloku. Zpívané části bluesových skladeb často předchází recitovaná pasáţ – obvykle nešťastný příběh o nespravedlnosti a krutosti světa (tady někde hledejme kořeny dnes tak populárního rapu a hip-hopu). Bluesové texty se rovněţ často vztahovaly k problémům uvnitř černošské komunity, ale někdy měly také humorný nádech nebo byly o tématu, které se v písních objevuje odjakţiva: o lásce, především té nešťastné.
Typickým bluesovým nástrojem jsou kytara a foukací harmonika, někdy doprovázená foukáním na hliněný dţbán, hrou na valchu, jednostrunnou basu vyrobenou z provázku, tyče a velkého dţberu a další improvizované nástroje. Je třeba si uvědomit, ţe hráči původního blues byli otroci, a neměli tudíţ přístup k mnoha hudebním nástrojům – hráli tedy, na co se dalo. Poté, co se blues stalo populárním, rozšířil se i repertoár nástrojů. Dnes u bluesmanů nejčastěji uvidíme samozřejmě nepostradatelnou kytaru a harmoniku, ale taky piáno, kontrabas nebo baskytaru, bicí, případně různé dechové nástroje. Zlatá éra tradičního blues byla před 2. světovou válkou. Ve 40. a 50. letech se postupně vytrácela politická a společenská témata a bluesové texty se věnovaly téměř výhradně mezilidským vztahům. V 60. letech vznikl spojením rock’n’rollu a blues směr zvaný bluesrock – bluesové rytmy a tematika hraná na rockové nástroje – ten je poměrně oblíbený dodnes. U nás se tradiční blues v původní podobě nikdy nehrálo. Bluesové skladby sice komponoval např. Jaroslav Jeţek pro Osvobozené divadlo, ale jednalo se o skladby hrané dixielandovou kapelou či orchestrem. Bluesové hudbě se pak kvůli politickým poměrům nedařilo, vrátila se aţ v 60. letech v divadlech forem, především v Semaforu, kde mnoho bluesových písní stvořila dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Jinak je u nás blues doménou rockových muzikantů, bluesové skladby mají ve svém repertoáru například Vladimír Mišík (často na bluesové texty Josefa Kainara), Michal Prokop nebo Jan Spálený.
30
Různé podoby blues: Tradiční blues s hliněným dţbánem jakoţto dechovým nástrojem: http://www.youtube.com/watch?v=ClC_KizCpQk&feature=fvwrel Bluesová legenda Skip James: http://www.youtube.com/watch?v=BtZ6DoeimP4 A moderní podoba jeho skladby v podání skupiny Jon Spencer Blues Explosion: http://www.youtube.com/watch?v=ZHm2Oi32GsE Známá bluesrocková skladba Joe Cockera: http://www.youtube.com/watch?v=uQYDvQ1HH-E Jeden z největších hudebních podivínů 20. stol. a milovník blues, Cpt. Beefheart: http://www.youtube.com/watch?v=hCSPf5Viwd0 Jedno z nejznámějších blues z dílny Osvobozeného divadla: http://www.youtube.com/watch?v=92pEbZ69vaY Suchý a Šlitr: http://www.youtube.com/watch?v=MDpfUGDn_BU Jan Spálený a Amatérské sdruţení profesionálních muzikantů: http://www.youtube.com/watch?v=geORztoJz14
Jazz Jazz se zrodil o něco později neţ blues, ale oba hudební ţánry k sobě mají blízko, protoţe oba ţánry vznikly v černošských komunitách v USA a oba vnesly do naší kulturní tradice do té doby nepouţívané hudební prvky. Slovo „jazz“ bylo nejprve součástí slangové mluvy černochů na západním pobřeţí USA a pravděpodobně vychází z výrazu „jasm“ = duch, energie, ţivotní síla; ve spojení s hudbou se poprvé objevilo v chicagských novinách v r. 1915. Jazz nebyl nikdy jednotným ţánrem a pod tento pojem můţeme zahrnout neworleanský dixieland, swing hraný tzv. bigbandy, nejrůznější jazzové fúze s latinskoamerickou hudbou, improvizační free jazz, acid jazz přebírající prvky funky a hip-hopu a spoustu dalších ţánrů. Tyto ţánry spojuje především bohaté uţívání synkop (předsunutí těţké doby na lehkou) – rytmického prvku, který si přinesli černí otroci z Afriky. Jazz vznikl tak, ţe si někteří otroci osvojili hru na určité nástroje svých pánů (housle, banjo aj.) a začali na ně hrát skladby uţívající africké rytmy a melodie. Zrušení otroctví na konci 19. století vedlo k tomu, ţe řada bývalých otroků začala pracovat jako baroví hudebníci či členové pochodových orchestrů. Nejstarší jazzový ţánr, ragtime (skladby měly „ragged timing“ = „potrhaný“ rytmus), vznikl právě mezi barovými pianisty. V bohémském New Orleans vznikl kombinací černošských, karibských, francouzských a 31
jiných vlivů tzv. dixieland – jazzová hudba, v níţ hrají ústřední roli ţesťové a bicí nástroje pouţívané v pochodových orchestrech. Jazz se brzy rozšířil po celých Spojených státech a v kaţdém větším městě se hrál trošku jinak. Zlatou érou jazzu byla 20. a 30. léta, přestoţe měl nálepku něčeho nemorálního a nebezpečného pro tradiční hodnoty. Jedním z důvodů bylo, ţe jazzoví muzikanti hrávali často v podnicích, kde se ilegálně prodával a konzumoval alkohol (v USA byla od r. 1920 do r. 1933 prohibice, tzn. výroba, prodej i konzumace alkoholu byly nezákonné). Jazz byl povaţován za tolik nebezpečný, ţe dokonce renomovaný list jako The New York Times tiskl smyšlené příběhy lidí, jimţ jazz zničil ţivot (např. měl být příčinou smrti jednoho známého dirigenta, který ve skutečnosti zemřel na infarkt). V tomto období vstoupila na scénu první pop-star, která získala popularitu po celém světě – Louis Armstrong. Tento trumpetista a zpěvák, který dokázal proměnit handicap v podobě nevyléčitelné choroby hlasivek ve svůj nezaměnitelný styl zpěvu, proslavil další oblíbený jazzový prvek, tzv. scat. Scat je zpěv beze slov – zpěvák prostě zpívá slabiky, které se hodí do rytmu. Mezi další hvězdy tohoto období patří pianista Duke Ellington a skladatel George Gershwin, jenţ svými kompozicemi dokázal, ţe jazz není ţádný amorální výstřelek alkoholické mládeţe, nýbrţ plnohodnotný hudební ţánr, který se hodí i do koncertních sálů. Louis Armstrong (foto: internet)
Ve 30. letech přišel do módy swing hraný mnohačlennými bigbandy a ten s sebou přinesl i nový tanec. Přestoţe se jednalo o kolektivní hudbu, bigbandy dávaly vyniknout i jednotlivcům a sóla jednotlivých nástrojů se stala oblíbenou a velmi sloţitě propracovanou součástí vystoupení. V následujících letech začala trošku polevovat rasová segregace a v bílých bandech se objevovali černí muzikanti a naopak. Po 2. sv. válce se objevila řada dalších jazzových ţánrů, u nichţ bude určitě příjemnější poslechnout si ukázky, neţ si o nich číst. Scott Joplin – ragtime: http://www.youtube.com/watch?v=pMAtL7n_-rc Klasický dixieland: http://www.youtube.com/watch?v=5WojNaU4-kI Scatující Louis Armstrong: http://www.youtube.com/watch?v=P3fGrQYHHBI Legendární swingový orchestr Glenna Millera: http://www.youtube.com/watch?v=xPXwkWVEIIw Bebop = sloţitější, poslechová forma swingu: http://www.youtube.com/watch?v=09BB1pci8_o Free jazz = styl zaloţený na improvizaci: http://www.youtube.com/watch?v=qlIU-2N7WY4&feature=fvsr Nu jazz = fúze jazzu a elektronické hudby: http://www.youtube.com/watch?v=ysfxH0IPmSE Autor: Sherlock 32
Váţení čtenáři, v tomto čísle bych vás rád seznámil s vynikající týmovou hrou nazývanou florbal. Vsadím se, ţe většina z vás jej zná buď z televize, nebo jej dokonce i hrálo. Budu se snaţit vám co nejlépe a nejpřesněji vysvětlit podstatu hry, pravidla a jako obvykle se budu snaţit říci vám, jaká je pořizovací cena. Obecný popis Florbal je hra podobná hokeji, jen s podstatnou změnou, a to je ta, ţe místo ledu na hrací ploše je klasická halová podlaha, která má rozměry 20 x 40 m. Další změna se týká brankářů, kteří nemají hole ale jen výstroj a přilbu. Ostatní hráči (tj. útočníci a obránci) hrají speciálními odlehčenými holemi, které mají čepel „dírkovanou“ pro lepší aerodynamiku a sníţenou váhu pro silnější úder a větší švih. Kaţdé druţstvo má při základní hře pět hráčů + brankáře. Je moţnost – jako v hokeji – střídat. Povětšinou pravidla dovolují další pětici hráčů. V takovém případě má tým 11 hráčů. Historie florbalu Oficiálně vznikl florbal v USA, ale všeobecně je za kolébku tohoto sportu povaţováno Švédsko. Uvádí se, ţe tento sport vznikl v 70. letech 20. století. Florbal se okamţitě začal těšit velké popularitě a postupně se dostával do okolních států. Takové rozšíření s sebou neslo i určité problémy, a to nejen v rozdílných názvech, ale také v rozdílných pravidlech jednotlivých států. Proto při příleţitosti zaloţení Mezinárodní florbalové federace (IFF – International Floorball Federation) v roce 1986 byla ustanovena jednotná pravidla, tudíţ se okamţitě nabídla moţnost hrát mezistátní utkání. IFF – florbalovou federaci původně zaloţily tyto státy: Švédsko, Finsko a Švýcarsko. Dnes má cca 50 členů (myšleno států), mezi které patříme i my. Česká republika, jakoţto jeden z prvotních členů IFF, si vybojovala skvělou reputaci na tuzemských i zahraničních soutěţích. Ve florbalu patříme mezi elitu a nejsilnějším státům, jako je Finsko nebo Švédsko se minimálně vyrovnáme. Olympijské hry IFF se snaţí florbal dostat na olympijské hry. V roce 2008 obdrţel florbal uznání od Olympijské komise. S trochou štěstí se na příštích Olympijských hrách bude tento sport provozovat. 33
Pravidla florbalu Pravidla jsou dosti obsáhlá, tudíţ by byl nesmysl, kdybych vám je sem celá vypsal. Kdo by měl zájem, dají se kdekoliv stáhnout kompletní. Vypíši vám zde ta nejpodstatnější. Hrací doba: 3 x 20 (+ 10 min. přestávka) → (u juniorů a muţů), u dětí se čas liší. Při hře: hráči mohou florbalový míček odehrát jedině florbalovou holí a to do výše pasu. Hráč nesmí přihrát spoluhráči nohou ani nohou dát gól. Můţe maximálně přikopnout míček na svou hůl. Kontakt s protihráčem je povolen jen tehdy, pokud útočící hráč nepouţije ruce, lokty nebo hlavu. Lehké porušení pravidel se trestá pokáráním rozhodčího, střední porušení se trestá dvouminutovým trestem a brutální faul se trestá vyloučením po zbytek zápasu (např. „krosček“, udeření brankáře „florbalkou“ po přilbě aj.). Hráč na hrací ploše nesmí povyskočit ani jinak odehrát míček. Brankář můţe míček odehrát jakoukoliv částí těla jen v tom případě, ţe je alespoň částí těla v brankovém poli. Při rozehrání brankáře nesmí míček letět za půlku hřiště. Spoluhráč nesmí brankářovi nahrát tzv. „malou domů“.
(Foto: internet)
Výstroj a výzbroj: Výstroj hráčů v poli je povětšinou stejná (šortky, triko nebo dres, sálové boty), ale výstroj brankářů uţ je výrazně sloţitější a také draţší. Cena přilby se pohybuje od 500 Kč. Dále jsou nutné chrániče nohou a hrudníku, jejichţ cena se pohybuje v tisících (cca 2.000 Kč a víc). Někteří brankáři si zajišťují i brankářské rukavice. Výzbroj: zde zase platí, ţe brankáři nedají ani korunu. Zato hráči v obraně a útoku ano. Nejlevnější „florbalky“ stojí 500 a víc. Typy florbalových holí se dělí podle 34
tvrdosti čepele a jejich tvarování. Já preferuji florbalové hole se středně tvrdou jakostí a tvarováním na hokejový styl hry. Jelikoţ hraji v obraně, dost se mi to hodí. Někteří hráči si pořizuji „freestyle hokejky“, které jsou uzpůsobené na „čarování“ s míčkem. Z vlastní zkušenosti vím, ţe při rychlé hře je jim to k něčemu . Délka hole je 90 aţ 100 cm, podle výšky hráče. Hmotnost činí maximálně 380 gramů. Míček: oficiální míček má průměr 72 mm a váhu 23 gramů. Vyrábí se v různých barvách, ale podle oficiálních pravidel je povolená bíla, nebo „vanilková“ barva. Míček má 26 dírek o průměru 10 mm. Značky florbalových holí: Canadien, Unihoc, Exel, Salming atd… Kaţdá florbalová hůl projde kontrolou IFF, která určí, zda je „florbalka“ vhodná pro oficiální hru. Tyto hole jsou „orazítkované“ logem IFF (viz níţe).
(Foto: internet)
(Foto: internet)
Autor: Лукаш Ридл
35
Vlastní tvorba Rovnováha Jsem Démon. Jsem Anděl. Jsem pláč dětí a těch, jeţ trpí. Temní se mi vysmáli a ti na světle se odvrátili. Pomáhám i škodím. Stráţím i kradu. Nepodepsán strašlivou mocí času. Mé jméno nelze vyslovit, je bez slabik. A v den, kdy zemřu, skončí svět. Uvadne kaţdý, drobný květ. Autor: xfull
Lovec Mladý lovec Marko se rozhodl ulovit nejděsivější zvíře Mramorového lesa. „Jsi šílenější, neţ jsem si myslel!“ Kroutil hlavou jeden z Markových přátel. Oba teď stáli na cestě, která vedla do Mramorového lesa, snaţíce se přijít na to, jak ulovit Krvavého kance. „Přinesl jsi ty naostřené kůly?“ Optal se Marko svého přítele, který vzápětí odpověděl. „Ano, jistě! K čemu budou potřeba?“ Nestačil ani dopovědět poslední slovo a mladý Marko ze sebe vychrlil plán.
36
„Tady u přístupové cesty udělej past jako posledně. Hlavně ji uprav tak, aby nesklapla pode mnou, hlavo dubová!“ Lovec se dal okamţitě do práce a Marko se vydal do hustého, temného porostu lesa. Neohlíţel se za sebe, vyšel vstříc svému osudu. „Ne zrovna vlídné prostředí zde panuje. Divím se, ţe tu můţe vůbec něco přeţít.“ Vyslovil potichu a stále pokračoval hlouběji do lesa. Během cesty si Marko připravil luk a šíp, který přiloţil na tětivu. Sekundy, minuty snad i hodiny plynou a Marko stále nezahlédl kořist. Po vytrvalém hledání si Marko vyhlédl mohutný kámen, o který se opřel. Ani luk jiţ nesvíral ve své dlani. Z nenadání se však roztřásl kámen, o který se opíral, Marko upadl na zem a před ním se zjevil snad dva metry vysoký kanec s ostrými a krvavými kly. Vyděšený Marko vzal nohy na ramena. Hlavní cesta byla poblíţ, a tak se k ní rozběhl. Následován Krvavým kancem běţel směrem k příteli, který jiţ připravil past. Nyní šlo především o rychlost. Lovec se stal kořistí. Podle plánu šlo vše aţ podezřele hladce. Zbývaly jen metry k východu z lesa. Markův přítel vystřelil šíp směrem k mohutnému zvířeti, coţ kance vyprovokovalo ještě více. Marko z posledních sil přeskočil past. Ze dna té mohutné jámy trčely ostré kůly, na které se kanec nabodl. Zvíře si pasti nevšimlo, protoţe bylo příliš zaslepeno zlobou. Takto skončil ţivot kance. Marko a jeho společník byli díky tomuto úlovku uznávání ještě svými dětmi a směli se aţ do své smrti a vlastně i poté pyšnit titulem Kancobijec. Autor: xfull
Měsíc Kouzelník, se stříbrným kloboukem na temném jevišti. Je bledolícím snílkem, s mrkajícím publikem, v hledišti. Čaroděj, s dlouhým vousem, v šedivém saku. Muţ s hlubokým basem, skrytý za závěsem z tmavých mraků. Stařec, co jednou za měsíc sytý břich má. Děd na Zemi hledíc. Jiskrným zrakem bloumá a duše lidí zkoumá.
Autorka: Elisabeth 37
Oslava ţivota Pijme bratři, pijme milí, uţijme ţivota, kaţdou jeho chvíli! Pozvedněte korbely! Pozvedněte číše! Ţivot jest, široká říše! Řvi a křič, barbare! Pomiluj děvky nezralé. Slíbej medovinu z hříšného těla. (dívčího) Tichá píseň dozněla. Necítíš vinu. Pouště vyprahlé, po noci vášnivé. Vítejte bolest! Vítejte Smrt! Na oslavu ţivota, piva hlt! Tak pijme bratři, pijme milí, uţijme ţivota, kaţdou jeho chvíli!
Autorka: Elisabeth
Vítej, příteli Vítej, příteli, v tomto světě, kde lidé, podobní ovcím, bloudí i ve vlastní větě. Vítej, příteli, na této zemi, kde lidé, podobní vrahům, zabíjejí i vlastní vjemy. Vítej, příteli, na této planetce, kde lidé, podobní kamenům, nevnímají i vlastní srdce.
Autorka: Elisabeth 38
Holčička se zápalkou Poprskaná zlými kletbami. Utopená v bahně nenávisti. Nevinná, zvedá oči, ty velké, černé oči. Pohlazená rozpuštěnými vlasy. Zoufalá v moři slz. Nevinná, semkne rty, ty malé, rudé rty. Mlčenlivá v spalující bolesti. Touţící po jemném doteku. Nevinná, zatíná pěsti, ty drobné, bledé pěsti. Hravá škrtá zápalkou. Usměvavá v černém smutku. Nevinná, hoří tělo, to lehké, malé tělo. Plameny tančí tichý valčík. Dům protkaný krvavými květy.
Autorka: Elisabeth
39
Tři minuty v mé hlavě Ze zoufalosti zrodí se hvězda, dívám se na nebe a doufám, ţe neodešla. V měsíčním světle za chladu noci stín odrazu chrání mě před smrtí. Nervozita stoupá, kdyţ slyším ten smích, o klidu přemýšlím, vezmu si ten jejich. Rozbřesk prozáří ráno, udá se dnes to, co je dáno. V metaforách, v řádcích závidím ti, výjimečný prý jsem, ale talent dali jí.
Autor: Andrew
Slzy Leţím v trávě, je pěkný letní den, s rukama za hlavou přemýšlím jen. Obloha nádherná, slunce svítí, nějaký mráček sem tam se objeví. Pak náhle zjeví se bouřka zlá, domů se schovat snad všichni utíkají, jen já zůstávám. Proč schovávat se, před krásným tímto dějem? Je to jako slzy padající z oblohy i ten, který svět prý stvořil, brečet jednou přestane. Autorka: Cantam
Ţivot Ţivot je krutý, nikdo jej nezmění, láska, bolest, ţal a utrpení. Jeden sen střídá druhý, ale pravda je krutá a strašně bolí. Ptám se: „Nač milovat, kdyţ láska opětována není?“ 40
Srdce mi puká s kaţdým nádechem, tak topím se v slzách. Přejde to někdy? Odpověď neznám, ale přesto vím, ţe ty, mně tak blízká, ale zároveň vzdálená, jsi jen ty, lásko má jediná. Autorka: Cantam
Člověk Pohled na svět stále mě těší, i kdyţ to pomalu ztrácí svůj lesk, člověk člověka vţdycky raní, bezpáteřní charakter. Nádherná myšlenka v hlavě se zrodila, z ničeho nic člověk se projevil, úţasná tvář, pohled na něj, prosím, poraďte: „Kdo to byl?“ Nikdo to neví, nikdo ho nespatřil, tvář jeho nadále zůstává dál, řekněte, prosím: „Jak je to moţné, ţe je to člověk jako já?“ Autorka: Cantam
Don Catone – Útěk David seděl v cele na posteli a kouřil cigaretu, levou ruku, na jejíchţ prstech měl vytetováno Evil, zatínal v pěst. Včera se totiţ dozvěděl zdrcující okolnost. Myslel si, ţe to byla jen souhra náhod, ţe skončil za mříţemi, ale kdepak. Byl zrazen. A zrádce je někdo z bývalé rodiny Catone. Seděl tam v té ponuré místnosti a čekal. Mezitím dokouřil cigaretu a vyhodil ji z okna. Čekal na vhodnou příleţitost. Musel utéct, aby potrestal toho zrádce, který porušil zákony rodiny. A pak konečně zaslechl to, co čekal. Kroky dvou osob, zřejmě bachaři. Šli se na něj podívat, tak David vstal a stoupl si vedle dveří. Po chvíli se ozval zvuk nasvědčující tomu, ţe někdo dal klíček do zámku a otočil s ním. Zámek cvakl a dveře se pomalu otevřely. 41
„Kde je?“ Ozval se jeden z bachařů, kdyţ uvnitř nikoho neviděl. Další cvakavý zvuk naznačil, ţe jeden z nich odjistil zbraň. Kolem Davida prošel jeden z bachařů. Na nic nečekal a chytl ho pod krkem se slovy: „Překvápko!“ A natočil chudáka k druhému stráţci, jenţ namířil právě zbraní a vystřelil. Nevinná oběť spadla na zem a David k bachaři přiskočil, přetočil mu ruku se zbraní a ta ji byla nucena pustit. Bachař v bolestech klekl na zem a David na něj namířil pistolí: „Cosa Nostra!“ Řekl a střelil mu mezi oči. Ještě neţ se tělo střetlo se zemí, se uprchlík vydal pryč chodbou. Schoval se za roh a zkontroloval náboje. Výborně celý zásobník je plný, pomyslel si. Vykoukl do další chodby, ale nikoho neviděl, pomalu se tedy vydal tam, kde byl pokoj bachařů. U dveří se zastavil a zaposlouchal se. Byli tam tak dva. Přes zvuk televize to nemohl upřesnit více. Dveře byly pootevřené. Se zavrzáním se pod jeho rukou otevřely a bachaři se otočili. Nezájem vystřídal strach a panika. Vstali a chtěli vytáhnout pistole, David však byl rychlejší a neţ by řekli pizza, leţeli na zemi. Jeden to schytal do ţaludku a druhý přímo do hlavy. K neboţtíkovi s dírou v hlavě se sehnul s úmyslem ho vysvléci, kdyţ byl skoro u konce, ozval se ten druhý, o kterém si myslel, ţe je uţ mrtvý. „Ty parchante...parch...ante,“ řekl a z úst mu tekla krev. David zády k němu řekl: „Za momentík se ti budu věnovat,“ oblékl si uniformu a nasadil čepici. Vzal si pár náhradních zásobníků a otočil se k chudákovi na zemi. Namířil mu pistolí mezi oči. „Mám rád, kdyţ je má práce dovedena do konce,“ řekl a vystřelil. Schoval pistoli do pouzdra a ještě si upravil vlasy, aby to vypadalo, ţe je jako bachař ostříhaný na krátko. Vyšel z místnosti a poté se dal chodbou doprava. A pak to uviděl, velké dveře, které vedly do dvora. Otevřel je a šel pořád rovně, neohlíţel se, aţ došel k vrátnici a tam mu jeden ze stráţných řekl: „Tak co, uţ padla?“ David kývl a stráţný mu otevřel bránu. David vyšel ven a vrata se zavřela. Podíval se na oblohu a prostředí kolem sebe. Zhluboka se nadechl a pak se mu hlava otočila k policejním vozům. „Vţdycky jsem to chtěl řídit,“ řekl ironicky a přešel k autu. S ničím se nepáral. Pistolí rozbil okno a nasedl. Pak, po chvíli hraní si s drátky, se ozval zvuk motoru a auto se rozjelo. Po nějaké době jízdy konečně uviděl ceduli, jeţ ohlašovala příjezd do města, které tak dobře znal. Hranice. „Zase doma,“ uchechtl se a vyhodil z okénka cigaretu. Ujíţděl někam směrem na náměstí, nic lepšího ho nenapadlo, neţ se podívat, jak vypadá jeho restaurace. Kochal se pohledem na město, z kterého vytřískal tolik špinavých peněz. Doleva, doprava, rovně a byl tam. Náměstí, vystoupil na veřejném parkovišti a otočil se směrem a moţná se i trochu bál toho, co uvidí. Kdysi krásně rudá restaurace teď měla vybledlou růţovou barvu a nápis Sicilia byl oloupaný. Vzdychl. „Osm let a co to udělá,“ rozešel se ke dveřím. Vykopl je, aţ vypadly z pantů, a vešel dovnitř. Příšerný pohled. Všude deseticentimetrová vrstva prachu a smrdělo to tam plísní. Rozešel se tedy do místnosti, která patřila donovi a jakmile se tam ocitl, málem mu vylezly oči z důlku.
42
Kromě prachu tam bylo všechno zachováno úplně dokonale. Stůl, kolem kterého sedával jako pistolník, Capo Bastone a jako don. I jeho skříň byla na svém místě. Přešel k ní a otevřel ji. Ani jeden mol nevyletěl. Sáhl pro své oblečení a vyndal ho ven, kdyţ na spodní přihrádce objevil něco, co ho dokonale ohromilo. Zlaté hodinky. Hodinky, které mu dal don Alfonzo. Vzal je do ruky a otočil je. Na zadní straně byl nápis Pro mého syna. Přemohl se, aby mu nekápla slza, a hodinky si nasadil. Pak začal s oblékáním. Černé kalhoty, černá košile, rudá kravata a černé sako. V kapse saka našel sponku na kravatu. Zlatou sponku s jeho iniciály, DC, jako Don Catone. Připnul ji tedy na kravatu a pak si ještě oblékl dlouhý černý kabát. Nasadil sluneční brýle, vlasy dal do culíku a oblékání zakončil kloboukem. Přešel k zrcadlu a podíval se na sebe: „Vítej zpět, fešáku.“ Ušklíbl se. Zjistil, ţe mu ještě něco chybí. Zbraň. Rozhlédl se po místnosti. Ale to, co hledal, nemohl najít. Podíval se na policejní devítku a pár zásobníků. „Musí postačit,“ řekl a rozešel se ke dveřím. Zastavil se a neţ za sebou zavřel, ještě se pokochal pohledem. Pak přešel poničeným lokálem a vyšel opět na náměstí. Za těch osm let, na něj lidé zapomněli, coţ mu teď dokonale vyhovovalo, nechtěl na sebe upoutávat pozornost. Udělal kolečko kolem kostela. Potřeboval někoho, kdo by mu dal nějaké informace. Za jeho časů se pod mostem řeky Bečvy zdrţoval liliput jménem Dalibor, ale všichni mu říkali malý Daia. Tomu nikdy nic neuniklo. Rozhodl se tedy vydat tím směrem, bylo to od kostela nanejvýš pět minut cesty. U mostu se vydal po schodech dolů a podél břehu řeky šel rovně, pak ho uviděl. Spal. Došel k němu a klekl. Chytil ho za triko a trochu s ním zatřásl. Muţ otevřel oči „Co je vole?“ Řekl rozespale a slepené oči se podívaly na tetování na prstech. „Coţe? No, to mě poser,“ začal se smát a vstal. „Cato, tebe pustili?“ „Tak nějak,“ řekl bez náznaku úsměvu. „Naposledy jsem tě viděl, kdyţ ti bylo devatenáct, jsi legenda, v devatenácti letech se dostat na místo dona, věděl jsem, ţe tě znovu uvidím. Osm let… Osm let a ty vypadáš pořád dobře, ne-li líp,“ poplácal ho po stehnu, výš nedosáhl. A David odpověděl: „Taky tě rád vidím, Daio. Potřebuju po tobě sluţbu.“ „Sluţbu? Osm let po mně nikdo nic nechtěl,“ zasmál se. „No a teď jí chci já. Podívej, nemám moc času. Vím, ţe mě zradili. Potřebuju vědět, kdo to byl! Kdo porušil zákony rodiny?!“ „Tohle já nevím, nebyl jsem nikdy člen rodiny, jen její informátor, to, co se dělo mezi vámi, se ke mně nedostalo.“ „Přeţil někdo tu razii?!“ „Jo… Pepé určitě, ano. Karla zabili, měl proti sobě asi pět policajtů a dokázal postřílet čtyři, ten poslední ho sundal. Škoda ho chlapa. Ještě Lenny.“
43
Lenny? Pomyslel si David. To byl ten slídivej bastard, co mě chtěl nejdřív z rodiny vyrazit a pak se dosadit na moje místo dona? „A kde je najdu?“ Zeptal se. „No, co vím, tak Pepé si zařídil vlastní pizzerii.“ To se dalo čekat, uchechtne se David. „Karl odpočívá v pokoji na hřbitově, měl velkolepý pohřeb. Poslední pohřeb člena mafie v Hranicích a Lenny? Bůh ví, kde tomu je konec, co vím, přišel o všechno.“ „To je mi líto,“ řekne ironicky David. „Jak se jmenuje ta pizzerie?“ „Pepého restaurace, je jen kousek od bývalé Sicílie.“ „Díky, Daio.“ Řekne a otočí se, kdyţ Daio zakřičí. „Počkej, Cato, počkej. Snad jsi nezapomněl, ţe moje informace nejsou zadarmo.“ David se otočil, i přes brýle bylo vidět, ţe jeho oči ţhnou nenávistí. „Daio, já uţ nejsem don! Nejsem ani člen rodiny, před pár hodinami jsem utekl z vězení! Nemám nic.“ „To mě nezajímá Cato, chci prachy,“ řekne a namíří na něj pistolí. „Nebo tě odvedu poldům a dostanu je stejně,“ liliput tam na vysokého gangstera s neblahou pověstí mířil pistolí. „Neblbni, Daio.“ „Drţ hubu! Drţ hubu a nehýbej se!“ Řekl a ruce se mu trochu roztřásly. David k němu udělal dva kroky a Daio hystericky zavřískal: „NEHÝBEJ SE, TY PARCHANTE!“ Další dva kroky, trpaslík neměl ani odvahu posunout se vzad. „Přece si nebudeme kazit den ne?“ Zeptá se David a stojí uţ přímo před ním. Vezme pistoli z jeho rukou a řekne: „Zklamal jsi mě, Daio. Takhle se chovat k příteli.“ „Ale to přece,“ začne couvat a nervózně se smát. „Přece to nebudeš brát váţně, já jen ţe…“ „Tohle je velice slušná zbraň. Příště by to ale chtělo trochu víc slušnosti, Daio,“ řekne a namíří na něj pistolí. „Ovšem, ţádné příště zřejmě nebude.“ „Ne, Cato, prosím. Nedělej to,“ padne na kolena a ruce má v prosebném gestu. „Mám rodinu a děti!“ „Nikdy jsi nebyl dobrý lhář, Daio, ani pes po tobě neštěkne, řekni jediný důvod, proč bych to neměl udělat?“ Daio mlčí a David na něj stále míří pistolí. Nakonec se ozve zvuk výstřelu a tělo liliputa s dírou v srdci padne na zem. Cato k němu přejde a skopne ho do Bečvy. Zbraň si schová za pasem. „Tak to bychom měli,“ řekl David a rozešel se opět směrem k náměstí. Vyšel schody, na kterých se lidé předkláněli ze zábradlí, aby zjistili, co to bylo za výstřel. David kolem nich prošel a na náměstí se rozhlédl. 44
„Takţe kousek od Sicílie?“ Zeptal se pro sebe a naklonil hlavu doprava a skutečně tam stála restaurace U Pepého. Rázným krokem došel ke dveřím, které se otevřely dokořán. Vevnitř bylo asi dvacet lidí, oblečených podobně jako David, avšak ne v tak drahém oblečení a všichni rázem vstali. Uvnitř restaurace byl slyšet šepot. „To je on.“ „Vrátil se?“ „Don Catone…“ David se rozhlédl a šel rovnou k baru a tam uviděl Franka. Tedy Františka Dlouhána. Barmana, který dělal v Sicílii. „Cato? Oni tě pustili?“ „Kde je Pepé?“ Zeptal se namísto odpovědi. „No vzadu ve své pracovně,“ jen co to dořekl, David se rozešel ke dveřím, na které ukazoval. A skutečně tam seděl. Pepé asi čtyřicetiletý muţ, otočil se na něj a vstal. „Cato…“ „Pepé…“ Dva muţi se k sobě rozešli a objali se. „Sakra ty vypadáš jako…jako chlap,“ zasmál se. „A ty jako dědek, co ti budu lhát,“ zasmál se. „No jo no jo, jen se nevytahuj,“ zasmál se. „Co tu děláš?“ „To ty víš nejlíp. Před pár dny jsem se dozvěděl, ţe to nebyla jen náhoda, ţe mě zavřeli, chci chytit toho zrádce, který porušil Omertu!“ Řekl tvrdě. „No jasně, podívej tak to jsme na tom stejně. Já i ti ostatní v lokálu.“ „Co je to za lidi?“ „No přece ti, co přeţili razii. Ti, co je nedostali, co utekli a pak se po letech vrátili.“ „Aha.“ „Karl i já jsme byli na cestě za tebou po té akci v hospodě s tím majitelem, co neplatil výpalné, a před Sicílií jsme viděli auta policie a tebe, jak tě vedou v okovech. Nemohli jsme nic dělat, nastartovali auta a jeli pryč. Taky jsem pátral po tom, kdo by mohl být tím, co nás prásknul. Od Daia jsem dostal informaci o tom, ţe o té razii vědělo jen málo lidí a ţe Lenny k němu přišel s tím, ţe se musí schovat. Ţe prej rodina Catone dojde spravedlnosti za své činy nebo co a…“ „Počkej, takţe to byl Lenny?“ „Jo, taky jsem si to myslel, ale jako by se po něm slehla zem. Nemohli jsme ho najít.“ Řekl smutně Pepé. 45
„No, tak uţ vím, kdo to byl, jen ho najít. Daio říkal, ţe Lenny o všechno přišel, je dost moţné, ţe se nám bál na oči a má pro to samozřejmě dobrý důvod. Moţná je v jiném okrese, nebo dokonce státu.“ „To si nemyslím,“ řekl Pepé. „Asi před pár dny jsem ho tu uviděl, ale nemohl jsem se vzdálit z podniku, chápeš, šel do kostela. Pak, to bylo o den později, zase, ale já uţ si ho přestal všímat. Pro mě je rodina mrtvá, Cato. Naši slávu nám nic nevrátí. To jsem si myslel, ale teď vím, ţe kdyţ jsi tu, ţe máme šanci se zase…“ „Ne! Nejsem tu pro to, abych dal rodinu dohromady! Uţ nejsem don a nikdy jsem neměl právo ten titul nosit. Rodina zemřela spolu s donem Alfonzem! Jsem tu jen pro to, abych se pomstil, i kdyţ je rodina mrtvá, omerta stále platí.“ „Aha, takţe jsi tu jen pro to, abys zase někoho zabil a pak zmizel?“ Řekl zklamaně. „Ano. Copak ty jsi nikdy nechtěl vést normální ţivot? Mít ţenu a přijít domů za dětmi a povykládat jim pohádku na dobrou noc, najíst se se ţenou, říct jí, jak je krásná a aţ se tě zeptá, jak bylo v práci, nemuset jí odpovědět: No, dneska fakt fuška, musel jsem zabít deset lidí!“ „Jo, máš pravdu. Přiznávám, ţe kvůli tomu jsem se vzdal po touze znovu obnovení obchodu. Renata i děti si zaslouţí mít otce na plný úvazek a otce, u kterého je šance, ţe se doţije dalšího dne.“ „Tak vidíš. Udělám poslední věc, co v tomhle obleku udělat musím a odejdu do důchodu. Usadím se v Německu, nebo Americe, někde, kde na mě poldové nedošáhnou a budu tam moct s nějakou ţenou doţít zbytek ţivota. Dodnes mám před očima obličeje těch, kterým jsem sebral ţivot a nejsem na to hrdý.“ Pepé mlčí a pak se oba obejmou. „Rád jsem tě viděl, Pepé, musím jít.“ Řekne a odejde přes lokál, kde se opět všichni postaví, zpět na náměstí. Venku si zapálí cigaretu a pokuřuje. Je asi v půlce, kdyţ uvidí, jak jde do kostela otrhaný ţebrák. Ten styl chůze znal. Shrbená záda, mastné, tehdy učesané vlasy teď byly dlouhé a špinavé. Obličej hladký jako dětská prdelka byl zarostlý a oči zrudlé, zřejmě měl popito. Lenny! Odhodil cigaretu a šel do kostela, kde mu ţebrák zmizel. Viděl ho, seděl v přední řadě. Tiše jako myš šel k němu a aţ byl za ním, řekl mu: „Rád tě zase vidím Lenny.“ Muţ, aniţ by se otočil, řekl: „To jméno pro mě uţ nic neznamená. Jmenuji se Leopold.“ „Jistě, pro zrádce uţ jméno, co mu dala rodina, nic neznamená.“ Řekl posměšně. „Ten hlas znám. Nepatří náhodou tomu chudákovi, který se v devatenácti dostal na místo dona, tím, ţe zabil toho, jenţ měl právo tento titul nosit? Není snad za mnou ten, který mi nejprve otce ukradl a pak i zabil? Samotný a velký Don Catone,“ řekne, aniţ by se otočil, a poslední dvě slova řekl takřka se znechucením. „Smrt tvého otce mě mrzí dodnes a…“
46
„NELŢI!“ Řekl ţebrák a vstal, otočil se k němu. Strašně zapáchal cigaretami a alkoholem. „Zabil jsi mého otce, aby ses dostal na jeho místo! Jak dlouho jsem snil o tom okamţiku, aţ tě budu mít před sebou.“ „Moţná jsem zabil tvého otce, ale bylo mi devatenáct. Byl jsem zaslepený touhou po moci a vůní peněz!“ Vytáhl pistoli a namířil ţebrákovi na čelo. „Alespoň jsem ale nezradil rodinu. Rodinu, kterou tvůj otec dal dohromady!“ „Ta rodina pro mě nic neznamenala,“ řekl, a kdyţ na něj namířil pistolí, usmál se. „Myslíš si, ţe tím, ţe mě zabiješ, mě potrestáš? Věř, ţe po tom, co jsem si proţil, pro mě bude smrt vítaným vysvobozením!“ Venku se ozve zvuk policejních sirén a potom zesílený hlas. „Davide Jindřichu Zabloudile! Vyjděte ven s rukama nad hlavou,“ David se na ţebráka usměje. „Vidím, ţe ses dostatečně připravil!“ „Přece sis nemyslel, ţe tě nechám utéct. Máš na rukou příliš lidské krve na to, abych tě nechal jít!“ Odmlčí se a pak zakřičí: „TAK STŘÍLEJ! STŘÍLEJ, VYKONEJ VENDETTU!“ Zařve a David vystřelí ţebrákovi mezi oči. Ten padne na zem ve zkroucené poloze a na tváři má poslední úsměv. Dveře kostela se rozrazily a policajti v čele s detektivem Fraisem vběhli do kostela. Zastavili se pár metrů před ním, kdyţ Frais řekl: „Myslel jsem, ţe to, co jsi mi říkal je pravda! Ţe toho lituješ a ty utečeš jenom kvůli tomu, abys zabil ţebráka?!“ „Cosa Nostra. To znamená…“ „Naše věc, já vím!“ Řekl Frais. „Nedáváš mi na vybranou.“ „Nepůjdu s váma!“ „Coţe? Jak nepůjdeš?!“ „Nemám co ztratit. Nechci zbytek ţivota prohnít za mříţemi.“ Řekl a přiloţil si pistoli ke spánku. „Myslíš si, ţe tohle je řešení?“ Zeptal se a David si na něco vzpomněl. Podíval se na Leopolda na zemi. „Smrt je vysvobození nikoliv trest! Teď uţ chápu…“ Zavřel oči a zmáčkl spoušť.
Autor: Zipp
47
FoTO Kaţdý měsíc zde můţete vidět SOUTĚŢNÍ fotografii. Vţdy si můţete (do dalšího čísla) tipnout, co je na dané fotografii. Nejlepší z Vás získá na konci roku cenu. Odpovědi můţete posílat na mail:
[email protected]. Otázka: Poznejte, co má čáp v zobáku. Napovím, ţe se jedná o zvířátko.
V minulém čísle byla fenka labradora – coţ uhodl jako první opět Matyáš Kramon z SM1. Průběţné pořadí luštitelů (se nezměnilo): 1. místo: Matyáš Karamon, SM1 2. místo: Eliška Horáková, ND3 a Magdaléna Škopová, CH1 3. místo: Dominik Štys, SM1, Petr Šálek, CH1 a Petr Lojda, ND2
48
SUDOKU 2 1 9
5
7
8 6
9
5
1
5 9 2
1
7
6
6
7
4
8 6
7
4
9
6
9
5
7
3 7
9 6 1
7 6
9
8
2
4 2 1
9 5 4
7 1
4 8 6
4
3
4 3
1
5
5 4
5
3
6
6 8
5
7 8
2
3 7
1 3
6
1
9
9
8 5
2 4
7 3
2
4 6
3
49
Vtipy
Foto: Taurus
Přijde kůň do baru a říká barmanovi: „Same, jako obvykle.“ „Podívej,“ říká barman, „obsluhuju spoustu zákazníků kaţdý den. Jak můţeš čekat, ţe si budu pamatovat, co všichni pijí.“ *** Letí orel, najednou stáhne křídla a sviští si to kolmo po hlavě dolů, letí, letí a tak 15 cm nad zemí se opět vznese. Uvidí to vrabčák a říká: „Ty jo, orle, tak to bylo super. Jak to děláš? Nauč mě to.“ Orel na to: „To je jednoduché, letíš, letíš, pak stáhneš křídla a těsně nad zemí zase vzlétneš.“ Orel se zamyslí: „Ale hlavně: musíš ti to být dost jedno.“ Tak letí, letí, stáhnou křídla a těsně nad zemí to vyberou. Vidí to medvěd a říká: „Teda, to bylo super! Kluci, jak to děláte? To chci taky umět.“ A vrabčák na to: „Letíš, letíš, pak stáhneš křídla a těsně nad zemí zase vzlétneš.“ A dodá: „Hlavně ti to ale musí být tak trochu jedno.“ Medvěd teda vyleze na útes, rozběhne se, skočí dolů a sviští si to vzduchem s orlem a vrabcem. Jak tak letí, říká vrabčák: „Hele, medvěde, máš ty vůbec křídla?“ „Ne, nemám,“ odpoví medvěd. „Ty jo, tak tobě je to teda fakt jedno.“ 50