Kapitola 1
J
ohn Smith se podíval na hodinky a pak se rozhlédl po tanečním sále hotelu Plaza. Všechno šlo výborně. Podle zprávy, kterou si právě poslechl ze sluchátka, přistálo velvyslancovo letadlo bezpečně na letišti La Guardia a dotyčný dorazí na večírek včas. Smith přejel pohledem třpytivý dav. Byla to stejně okázalá sestava, jaká se vždycky otáčela kolem slavnostních společenských večeří, na něž se prodávaly vstupenky po pěti tisících dolarech. Ženy ověnčené šperky a v dlouhých šatech, muži ve smokingu; kdyby se sečetla hodnota toho, co mají všichni na sobě, vyšplhala by se celková částka až někam do stratosféry. Uprostřed hemžení davu se uzavíraly smlouvy, navazovaly se milostné vztahy a s úsměvem se vyměňovaly sladké urážky. Po celé místnosti se potřásalo rukama a létaly vzdušné polibky. Pod lustry v elegantním sále všichni působili dojmem, jako by drželi svět pod krkem. Smith ale věděl, jak to ve skutečnosti je. Pro pěkných pár z nich už pracoval, znal jejich špinavá tajemství a skryté neřesti. Byl dokonce i svědkem toho, jak se někteří z nich srazili s realitou. Být terčem pozornosti ozbrojeného šmíráka, to je důvod k obavám. Když vám unese děcko nějaký šílenec, co by vás rád pumpnul o pár milionů? To už je problém. V porovnání s tím bledne i otázka, jestli jsou silikonová prsa vaší milenky symetrická, nebo ne. 9
Nebezpečí je stejně jako nemoc velký rovnostář a bohatí rychle pochopili, na čem doopravdy záleží, když na jejich dveře zaklepe tragédie. Díky této návštěvě pochytili také pár poznatků o vlastních vnitřních hlubinách. Smith už viděl, jak se zarputilí podnikatelé hroutí a vzlykají strachem. Byl také svědkem toho, jak se u žen, které se dříve staraly jen o své oblečení, zčistajasna projevují veliké rezervy sil. Práce osobního bezpečnostního specialisty byla nebezpečná, ale jinou si představit nedokázal. Se svou minulostí v armádě a rozvědce, stejně tak i vzhledem ke skutečnosti, že se mu moc nedařilo přijímat rozkazy, byl pro svou profesi jako stvořený. Pozorovatel, ochránce, v případě nutnosti zabiják. Smith patřil ke špičce svého oboru a jeho malá firma, Black Watch Ltd., zvládala kdekoho, od státníků přes finančníky až po mezinárodní celebrity. Pro někoho by to byl těžký život. Profese, kterou si vybral, ho nutila létat po světě, spát v hotelových pokojích, bydlet v domech cizích lidí, přecházet bez přestávky z jedné práce do druhé. Pro něj byla ta různorodost lákavá. Nezbytná. Vojenský vak plný oblečení a dva plechové kufry výzbroje, to byl jeho jediný majetek. Peníze, které si vydělal – a byla to pěkná sumička – měl rozložené na rozmanitých zahraničních účtech pod několika různými jmény. Protože neměl platné číslo sociálního pojištění či žádný finanční úřad, ani jiná státní instituce o něm neměly neutajený záznam, byl vlastně pro celý okolní svět pouhým duchem. To ale neznamenalo, že by byl neviditelný. Kolem něj proplula žena v těsně přiléhavé černé toaletě a hleděla na něj s výzvou, která by podle jeho názoru byla pro spoustu mužů neodolatelná. Díval se přes ni, skrze ni. Neměl zájem o rychlovku s dámou ze společnosti. Zkušenost ho naučila lovit ve vlastních vodách. 10
Ženy, s nimiž chodil, bývaly příslušnicemi rozvědky nebo armády. Chápaly jeho život a nečekaly nic víc než jednu či dvě společné noci, tělo, které jim zahřeje postel. Civilistky zpravidla po sexu uvažovaly o budoucnosti a řešení jejich nemístných očekávání ho stálo čas a trpělivost, jichž neměl nazbyt. Sluchátko se zase ozvalo. „Balík“ seděl ve své limuzíně a mířil do Plazy. „Díky, Tiny,“ řekl do malé vysílačky na svém zápěstí. Velvyslanci někdo vyhrožoval smrtí, a tak se stalo, že se Smith ocitl ve smokingu na večírku. Jak tak pozoroval dav, neočekával žádné problémy. V sále se to hemžilo jeho lidmi. Všechny je znal a důvěřoval jim, osobně je vybral z elitních vojenských jednotek. Black Watch bylo jediné místo, pokud mu bylo známo, kde mohli bývalí rangeři, mariňáci a příslušníci námořních jednotek SEAL spolupracovat, aniž by se navzájem pobili. Kdyby se dnes večer něco semlelo, budou postupovat společně a překonají se, aby velvyslance ochránili. Jenomže Smith si nedělal starosti, protože věděl něco, co nikdo jiný netušil. Muž, který po velvyslanci šel, zahynul zhruba před pěti hodinami na jedné opuštěné výspě ve své rodné zemi. Smith dostal tip od jednoho starého přítele a vzhledem ke zdroji si byl jistý, že zpráva je věrohodná. Neznamenalo to, že by byl velvyslanec za vodou, protože atentátníci se dají snadno nahradit, ale snižovala se tím pravděpodobnost problémů aspoň pro dnešní večer. Navzdory menšímu stupni ohrožení zůstával Smith ve střehu. Věděl, kde se kdo v sále nachází, jakým způsobem se pohybuje, jak vstupuje do prostoru a jak ho opouští. Ani zpráva té nejlepší rozvědky světa by nezměnila přesnost jeho periferního vidění ani rychlé přizpůsobování situaci. Bdělost byla jeho druhou přirozeností. Stejně neměnnou jako barva očí. 11
Smith vycítil, že se k němu zezadu někdo blíží. Otočil se a shlédl do ustarané tváře Alfreda Alstona, pořadatele společenské akce. Byl to typický pán ze společnosti s bujnou kšticí předčasně šedivých vlasů a nepostradatelnými brýlemi v obroučkách z rohoviny. Smith ho měl rád. Snadno se s ním vycházelo. „Velmi mě mrzí, že ruším, ale neviděl jste mou manželku?“ V jeho výslovnosti zněl mírný britský přízvuk, nepochybně pozůstatek z dob, kdy jeho rodina přeplula Atlantik. To bylo roku 1630. Smith zavrtěl hlavou. „Už by tu měla být dost dlouho. Moc nerada by propásla příchod velvyslance.“ Alstonovy tenké prsty vyjely vzhůru a pohrávaly si s motýlkem. „Ačkoliv se určitě ukáže.“ Napětí kolem jeho očí bylo pravdivější než slova, která pronesl. „Chcete, abych k vám domů poslal někoho ze svých mužů?“ Protože byl Alston tak prima chlapík, Smith by tu námahu navíc beze všeho vynaložil. Kromě toho to dlouho nepotrvá. Jeho chlapci dokázali kličkovat new yorským dopravním provozem tak, že zdejší taxikáři vedle nich působili jako parta bojácných venkovanů. Alston se ustaraně usmál. „Děkuji, to je od vás moc laskavé, ale nerad bych vás obtěžoval.“ „Dejte mi vědět, kdybyste si to rozmyslel. Velvyslanec jede na čas, mimochodem.“ „Jsem rád, že jste tady. Curt Thorndyke měl pravdu. Člověk je s vámi klidnější.“ Smith se znovu rozhlédl po místnosti. Za dvacet minut se tu velvyslanec objeví. Spolu s ním nezbytní fotografové a ponížení obdivovatelé a večeře bude… Smithovy oči něco zpozorovaly. Nebo spíš někoho. Zadíval se skrz dav na blondýnu, která právě dorazi12
la. Měla na sobě měňavě stříbrnou toaletu, stála ve zdobném vchodu do tanečního sálu a vypadala příliš oslnivě, než aby byla skutečná. Okamžitě ji poznal. Ale kdo by ji nepoznal? Hraběnka von Sharone. Hovor v sále se ztišoval až na hladinu pouhého šumu, jak přítomní brali na vědomí její přítomnost. Společenský význam akce, už tak vysoký, vystřelil s jejím příchodem až ke střeše a obdiv davu byl takřka hmatatelný. Kdyby všichni tihle nóbl týpci nedrželi v rukou sklenky, spustili by aplaus, pomyslel si sarkasticky. Jako by čestným hostem byla ona, a ne velvyslanec. Přesto musel uznat, že je atraktivní. S plavými vlasy svinutými na temeni hlavy to byla klasická kráska s jemnými rysy a oslnivě zelenýma očima. A ty šaty! Přiléhaly jí těsně k tělu a pohybovaly se jako vodopád, když vstupovala do místnosti. Kristepane, ta je ale nádherná, říkal si. Pokud si potrpíte na takovou chladnou patricijskou krásu. On si na ni nepotrpěl. Alston k ní přistoupil. Podala mu ruku a přijala od něj vzdušné polibky na obě líce, její výraz zvroucněl. Přistoupil k ní někdo jiný a pak další, až ji vlna podlézačů zanesla doprostřed místnosti. Smith sledoval každičký její pohyb. Poslední dobou o ní psali v novinách, jak si vybavil, ačkoliv o ní vlastně psali pořád. Její oblečení, její večírky, ta přepychová svatba, kterou měla, to byla potrava pro bulvár, stejně jako pro seriózní média. Co to o ní ale četl v nedávné době? Právě jí zemřel otec. To je ono. A ve společenské rubrice New York Times byl nějaký článek o ní a o pěti dalších ženách. Viděl ho v novinách ležících na recepčním pultu Plazy. Ta se tedy narodila se stříbrnou lžičkou v puse, říkal si při pohledu na těžké perly a diamanty, které měla kolem hrdla a které se jí houpaly v uších. Pocházela z miliar13
dářské rodiny a ten hrabě, za něhož se zrovna provdala, taky nebyl zrovna odkázaný na minimální mzdu. Jak postupovala dále do sálu, otočila se směrem k němu a střetla se s ním pohledem. Povýšeně zvedla obočí, když neuhnul očima. Možná nesnáší, když se na ni civí. Možná vycítila, že on sem nepatří, i když je oblečený jaksepatří. Možná se mu ve tváři zrcadlí něco z toho chtíče, který právě pociťuje. Skrýval svou reakci, když ho pozorovala. Překvapil ho mazaný záblesk v jejích očích a skutečnost, že ulpěla pohledem na jeho levém uchu – na tom, v němž měl sluchátko. Nečekal by, že bude tak všímavá. Prvotřídní věšák na módní kreace haute couture, jasně. Oblíbený doplněk nějakého boháče, to jo. Ale že by schovávala pod vší tou nóbl parádou aspoň kousek mozku? To ani omylem. Hraběnka pokračovala v chůzi do místnosti a ve sluchátku zazněl Tinyho hluboký hlas. Velvyslanec dorazí za patnáct minut. Smith se podíval na hodinky. Když zvedl oči, stála před ním; odloučila se od svých obdivovatelů. „Neznáme se?“ Hlas měla tichý, na ženu trochu hluboký. Neuvěřitelně sexy. Úsměv, jímž ho obdařila, byl vlídný a vstřícný, vůbec ne ta aristokratická, mrazivá grimasa, jakou by očekával. Přejel ji pohledem. Ňadra měla zakrytá stříbrnou róbou, ale dokonale tvarovaná a pas pod nimi byl útlý. Představoval si, že její nohy, rovněž skryté pod šaty, vypadají do puntíku stejně dobře. Také vnímal její parfém, něco lehkého a kořeněného, pronikal mu do nosu a odtud do nervového systému. „Neznáme se?“ opakovala, podala mu ruku a čekala na odpověď. Smith sjel k ruce pohledem. Byla to levice a on zahlédl drahokamy na jejím prsteníčku. Měla na něm monstrózní safír a tlustý kroužek s diamanty. 14
Prsteny mu připomněly, že právě v duchu svlékal vdanou ženu. Vrátil se k jejím očím a v duchu si přál, aby sakra odešla. Začínali přitahovat pozornost, jak tam stála s napřaženou rukou. „Ne, neznáme se,“ zabručel drsně a uchopil její dlaň. V okamžiku, kdy se jí dotkl, projel mu až k rameni plamen žáru a v jejích očích spatřil záblesk jeho ozvěny. Prudce se odtáhla. „Víte jistě, že se neznáme?“ Naklonila hlavu ke straně, zatímco si třela ruku, jako by se snažila zbavit nepříjemného pocitu. Ve sluchátku se mu ozvala další aktualizovaná informace o velvyslanci. „Jo, vím to jistě.“ Smith se otočil a odcházel od ní. „Počkejte,“ uslyšel ji zavolat. Nezastavil se, jen dál mířil do zadní části sálu. Otevřel neoznačené dveře a vyšel do chodby plné rezervních židlí a stolů. Z nízkého stropu visely holé žárovky a vrhaly ostré stíny na betonovou podlahu. Chodbou se dostane ke služebnímu vchodu, kudy vstoupí velvyslanec. Když za sebou uslyšel cvakavý zvuk, otočil se. Hraběnka ho následovala. I v tom ostrém světle byla úchvatná. „Co to děláte?“ zeptal se. „Kdo jste?“ „Co je vám do toho?“ Zaváhala. „Jenom že mi připadáte, jako bychom se už někde setkali.“ „Věřte mi. Nesetkali jsme se.“ Smith znovu vykročil. To poslední, co hraběnka potřebuje, je další chlap, který nad ní slintá. Přitroublých obdivovatelů se v jejím životě nepochybně vyskytují mraky. A když je řeč o přitroublících, proč kolem dní dnes večer neposkakuje manžel? Zdá se, že přišla na večírek sama. 15
Smith se ohlédl. Hraběnka se obrátila zpátky ke dveřím. Hlavu měla skloněnou, jako by sbírala síly k návratu do víru slavnosti. Zpomalil krok. Pak se zastavil. „Co je s vámi?“ zavolal, jeho hlas se odrazil od holých stěn. V okamžiku, kdy otázku položil, už ji chtěl vzít zpátky a zamumlal: „Má tu snad někdo stejné šaty jako vy?“ Hraběnka k němu prudce otočila hlavu. Napřímila se a chladně ho pozorovala. „Není se mnou absolutně nic.“ Hlas měla klidný, slova pronášela čistě a ostře. Možná si tu bezbrannost jen namlouval. „Vy nicméně trpíte žalostnou nevychovaností.“ Smith se zamračil a pomyslel si, že usadit člověka umí zatraceně efektivně. Jednou větou pronesenou vyrovnaným, klidným tónem způsobila, že si připadal jako totální hovado. Ale na druhé straně, nepochybně má s usazováním lidí praxe habaděj; patrně si tuhle dovednost zdokonalovala celá léta na zástupu sloužících a číšníků. Inu, on k jejím lokajům nepatří. A ona se mu nemá co plést do cesty. I když je atentátník po smrti, to poslední, co Smith potřebuje, je, aby se mu někdo jako ona pletl do práce. Hraběnka se musí vrátit na večírek, aby mohl konat svou práci. Nejvyšší čas projevit se jako tvrďák, říkal si v duchu. Smith se přiloudal k hraběnce a musel silou vůle ignorovat její svůdnou vůni, když se jí zamračil do očí. „Máte něco na srdci?“ zeptala se upjatě. „Nebo se nade mnou chcete jenom tyčit?“ Pozorovala ho tím svým klidným pohledem a Smithe to překvapilo. Když se zamračil, lidé obvykle rychle vycouvali. Blondýna se držela. Přiblížil obličej k jejímu, cítil podrážděnost. „Promiňte, jestli jsem vás pouze urazil,“ prohlásil. „Měl jsem v úmyslu vás nasrat.“ 16
„Pročpak jste si to přál?“ „Protože mi překážíte.“ „Jak to?“ Čas plynul, velvyslanec se blížil a hraběnčina urputnost se mu začínala dostávat pod kůži. Stejně jako její blízkost. Jak na ni upřeně hleděl, pociťoval nutkání, které nemělo nic společného s časovou tísní. A jednoznačně souviselo s touhou. Nesprávná ženská, nesprávné místo, říkal si. Zbav se jí. „Povězte mi, hraběnko, vždycky takhle žadoníte o pozornost?“ Jeho hlas byl chladný, opovržlivý. „Nežadoním o nic,“ pronesla jakoby nic. „Vyberete si jediného muže, který o vás nemá zájem, a sledujete ho ven ze sálu. Vám to připadá odtažité?“ Všechno ho svrbělo touhou zbavit se jí, ale nejen to. Vlastní reakce na ni, její síla a nepatřičnost v něm budily ostražitost. Bylo to jako stát u ohně. A on byl z těch, co nemají v úmyslu nechat se popálit. Překvapilo ho, když se jí rty zvlnily mírným úsměvem. Místo reakce, o niž usiloval, jakéhosi nabručeného nesouhlasu, na něj hleděla s tolerantní káravostí. A pak ho šokovala tím, jak trefila hřebík na hlavičku. „Vy,“ promluvila rozhodně, „máte pocit, že vás ohrožuji.“ Smith zkoprněl a pak se vzpamatoval s návalem hněvu. Co si o sobě tahle barbína s modrou krví myslí? On tady zachraňuje životy a ona se promenuje v nóbl šatech po večírcích. On si vydělává na živobytí zneškodňováním vrahů a zlodějů a psychopatů. A ona že ho ohrožuje? To ani náhodou. „Máte pekelné sebevědomí, Barbie,“ pronesl lakonicky, „pokud si myslíte, že z vás jde strach.“ „A vy se proti mně vyhraňujete čím dál víc. Pročpak asi?“ Smith ukázal palcem ke dveřím. 17
„Měla byste se vrátit ke svým přátelům do země radovánek. Tam s těmi Keny budete daleko víc v bezpečí než sama se mnou v chodbě pro personál.“ Místo odpovědi měla tu drzost, že se na něj zeširoka usmála. Copak nechápe, že je nebezpečný? Ozbrojený chlap, proboha. A musí tak hezky vonět? Hraběnka lítostivě zavrtěla hlavou. „Víte, opravdu jsem myslela, že jste jiný.“ Jiný? To má tedy pravdu. „To si zapište za ta svá roztomilá ouška, že s vámi nemám nic společného.“ „Tam venku jsem myslela, že něco opravdu ovládáte, že něčemu velíte.“ „Zlato, já velím celému světu.“ „Vážně? Tak proč jste tak rozčilený? Jen jsme si povídali.“ „My jsme spolu nedělali nic. Připravujete mě o čas.“ Pokrčila rameny, elegantní pohyb. „Vrátil jste se ke mně. Nikdo vás tady nedrží.“ Jak se nad ní tyčil, zvedla ruce, ztělesněná nevinnost. Obrátila se zpět ke dveřím a ohlédla se na něj přes rameno. „Taky nejste zrovna důvtipný.“ „Co to sakra mělo znamenat?“ „Sun-C’, Umění války. Několik jednoduchých pravidel mezilidských konfliktů. Pokud je váš protivník rozezlený, drážděte ho.“ Vrhla po něm pohled zpod řas, přičemž položila ruku na kliku. Ten její široký, uvolněný úsměv ho dopaloval. „Technika popichování funguje obzvlášť dobře i na tvrdé chlapy, jako jste vy. Možná dokonce obzvlášť dobře na tvrdé chlapy, jako jste vy.“ A bylo to. Prudkým pohybem, který neměl nic společného s jeho vědomým uvažováním, se Smith natáhl, chytil ji a přitáhl k sobě. Dohnala ho až k hranici sebeovládání. A ještě o kousíček dál. 18
Pobavený výraz z její tváře zmizel, vzepřela se dlaněmi o jeho hruď. „Co to děláte?“ „Už je pozdě couvnout, hraběnko,“ zavrčel. „Tlačila jste na nesprávného člověka, a moc silně.“ Zmocnil se jejích rtů prudkým polibkem, jeho paže ji svíraly a držely tak pevně, až cítil každičký centimetr jejího těla. Ten dotek pro něj představoval naprostý šok. Její měkké křivky zapadaly do jeho pevných obrysů jako ulité a projela jím žhavá vlna chtíče. Bylo to jako osedlat si čirý blesk z oblohy, ještě nikdy nic takového nepoznal. Vsunul jí jazyk mezi rty, až se jí z hrdla vydral do jeho úst sten. Cítil, jak svírá jeho ramena, jak ho přestala odstrkovat a začala polibek opětovat. A pak se probudilo k životu jeho sluchátko. Velvyslancovo auto už dorazilo. Smith prudce přerušil kontakt, ucouvl a ztěžka oddechoval. Otevřela zářivě zelené oči a beze slova na něj zírala. Zarazil se, hltal ji pohledem. Rty měla naběhlé a rudé od jeho polibku, dýchala tiše, ale zrychleně, líce zardělé. Byla to nezapomenutelná žena, na kterou bude muset zapomenout. Jinak zešílí, to věděl jistě. Smith se prudce otočil a dal se do klusu, protože sakra dobře věděl, že musí být u vchodu pro personál, až velvyslanec vystoupí z limuzíny. Ještě žádného klienta neztratil a dneska večer se to taky nestane. Prostě zapomeň, že ses s ní vůbec setkal, říkal si, když dusal po betonu. To určitě. Krucinál, proč sakra musela jít za ním? A proč se s ní zastavoval? Protože to mezi námi zrovna začíná, pomyslel si zasmušile. Šestý smysl mu říkal, že jejich cesty se ještě zkříží. 19
Kapitola 2
C
uppie Alstonová byla mrtvá. Tahle slova kroužila Grace v hlavě po celý den, od chvíle, kdy jí Alfred tu strašnou zprávu zavolal. Pořád ještě nemohla uvěřit tomu, co se stalo, nedokázala pochopit, že její přítelkyně zahynula včera v noci, zatímco byli na velvyslaneckém plese. Nereálnost toho všeho jí dělala strašlivou společnost při dlouhé cestě autem z New Yorku do Adirondackých hor. Zatímco kolem plynuly kilometry dálnic, okresek a pak klikatých horských silniček, její mysl zápolila s tragédií a neúnavně přemílala radostné vzpomínky, jež teď zbarvil žal do šeda. Jak se to mohlo stát, opakovala si znovu, když zastavovala u rozlehlého sídla na břehu jezera Sagamore. Vypnula motor mercedesu a zadívala se do tmy. Nezamlouvalo se jí ticho a nehybnost. Když ji nic nerozptylovalo, její myšlenky se řítily k čemusi velmi blízkému hysterii. Nejen proto, že je Cuppie mrtvá, ale také proto, že ona sama je teď v ohrožení. Grace ovinula prsty kolem volantu a stiskla ho. Logické uvažování jí říkalo, že ji nikdo nesledoval. Střípek strachu namítal, že možná ano. Zadívala se do noci, pátrala očima po stínech. V měsíčním svitu se svíjely a obracely, jak je vrhaly větve stromů, rozkomíhané větrem. Ještě včera by ji ani nenapadlo nahlížet do temných koutů nebo uvažovat o tom, co se v nich skrývá. Jenže před čtyřiadvaceti hodinami byl někdo, koho znala, brutálně zavražděn. 20
Opřela si čelo o volant. Celé to bylo nepochopitelné, jako ve špatném filmu. Cuppii našli mrtvou. V hale luxusní střešní nástavby Alstonových na Central Park West. Vedle těla článek o šesti nejvýznačnějších ženách ve městě, který vyšel nedávno. Cuppie v něm byla uvedená jako první a její fotografii někdo vytrhl. Článek vrcholil chválou na Grace. Právě proto strávila dnešní odpoledne na policejní stanici. Nikdo kromě vraha nevěděl s jistotou, zda bude následovat i ostatních pět žen, ale Grace poznala, čemu policisté věří. Poručík s ní jednal v rukavičkách, když se dostavila k výslechu, i když měl chraplavý hlas kuřáka a unavené oči muže, na něhož hned tak něco nezapůsobí. Uvědomila si, že s ní jedná jako s obětí. Když vstoupila do jeho stísněné kanceláře, ze všech sil se snažil zakrýt fotky z místa činu, ale nebyl dost rychlý. Zahlédla je a málem se pozvracela. Cuppie měla rozervaný krk, zející otvor tam, kde měly být hlasivky. Grace nepotřebovala doktorát z medicíny, aby poznala, o jaké násilí šlo. Někdo Cuppii bodal a bodal a bodal. Nejen aby ji zabil, ale aby ji také zneuctil a ponížil. Grace znovu pocítila vlnu nevolnosti, otevřela dveře a vyklonila se z nich navzdory bezpečnostnímu pásu. Protože nechala klíče v zapalování, auto vesele zašvitořilo a ona odpočítávala plynoucí vteřiny podle elektronických zvuků. S pohledem upřeným na vyštěrkovanou příjezdovou cestu uvažovala, jak by uklidila ten nepořádek, kdyby žaludek dostál své hrozbě. Bylo by hezké říct něco příjemného, až její nejstarší přítelkyně otevře dveře. Zrovna jsem ti pozvracela zahrádku k takovým pozdravům nepatřilo. Daleko lepší by bylo začít slovy Gratuluju ke sňatku, Carter. Nebo: Jaké to je, být paní Farrellovou? Grace vzhlédla k domu. Někdo prošel kolem okna a ona si vzpomněla, jak moc jí vadilo, že propásla svatbu 21
Carter a Nicka. Toho dne, kdy se brali, měl její otec pohřeb a časová shoda těch dvou životních událostí, začátku a konce, způsobila, že se nemohla té první zúčastnit osobně. Nicméně telefonátů proběhlo habaděj. A teď bylo o důvod víc, proč přítelkyni oslovit. Zrovna když si Grace říkala, že další strašné překvapení už by nezvládla, když jí ztráta otce ležela na prsou jako neúnosná tíha a krach svého manželství za sebou vlekla jako trapnou kouli na noze, uštědřil jí život další ránu. Když se to všechno sečetlo, měla za sebou hrozný rok. Začalo to v lednu její svatbou a od té doby šlo všechno rychle z kopce. Aspoň že už je září a moc času do konce roku nezbývá, říkala si. Vrnění auta jí šlo na nervy, vytáhla tedy klíček ze zapalování. Bylo těžké sebrat energii, aby šla dovnitř, i když jí studený noční vzduch pronikal pod šaty. Chtěla být kvůli přítelkyni dokonale šťastná, ale úsilí spojené s předstíráním pro ni bylo nezvladatelné. V záblesku vzpomínky uslyšela otcův hlas, přísný a velitelský. Hlavu vzhůru, Hvězdičko. Usmíváme se. Refrén z dětství jí ho vybavil takového, jaký tehdy býval, když se skláněl a hleděl na ni s láskou a rozhodností. Na povel se napřímila a uvolnila bezpečnostní pás. Na zpáteční cestě domů bude dost a dost času bahnit se ve všem, co nemůže změnit. Sebelítost jí otce nevrátí a nezmění důsledky toho článku ani skutečnost, že Cuppie bude mít v pondělí pohřeb. Grace otočila stínítko a v zrcátku si překontrolovala make-up. Tmavé kruhy pod očima zůstaly skryté, ale rtěnka se setřela. Zalovila v kabelce, našla růž a začala si ji trochu nanášet na rty. Dotek ji zarazil, lehce přejela špičkami prstů po svých rtech. Ještě na nich cítila jeho polibek. To setkání úst a jazyků a těl, které ji rozechvělo až do hloubi duše, prožíva22
la stejně živě jako těsně poté, co se od sebe oddělili. Nemohla zapomenout, jaké to bylo, když ji k sobě ten cizí člověk tak prudce přivinul, jak se jí dotýkal, jak jí v žilách bouřila krev. V té strohé chodbě poprvé v životě ochutnala vášeň. Grace přiklopila stínítko se zrcátkem zpátky. Byla znepokojená. Škoda, že už ho nikdy neuvidí. Neměla zdání, kdo to je ani odkud pochází, a věděla, že kdyby se na takového člověka začala vyptávat, vedlo by to k řečem. Ještě pořád je koneckonců podle zákona vdaná a on je nebezpečně přitažlivý. To poslední, co potřebuje, je zavdávat příčinu k drbům. Bůh ví, že už takhle jich samovolně vybublalo na povrch dost a dost. Musí se vzchopit, dovléct se do toho krásného domu a sdílet kamarádčinu radost. Grace vystoupila z auta a ohlížela se přitom přes rameno. Hbitě popadla své tašky od Vuittona a uháněla k domu. Sotva došlápla na zápraží, rozrazila Carter Wessexová dveře dokořán a nastavila náruč. „Woody! Tys to dokázala!“ Grace upustila zavazadla a prudce přítelkyni objala. „Jejda, není ti nic?“ „Nic, vůbec nic. Jsem ráda, že tě vidím,“ usmála se Grace, když se od sebe odtáhly. „No, vypadáš fantasticky. Ale na druhé straně, to ty vždycky.“ Grace se podívala po chanelovském kostýmku, který měla na sobě. Nemohla se dočkat, až ho sundá, až se ho zbaví. Připomínal jí policejní stanici. „Nech tašky tady a půjdeme do kuchyně.“ Carter si shrnula husté černé vlasy přes rameno. „Jedla jsi něco?“ Žaludek Grace zasípal na znamení protestu. „Nemám hlad, ale dala bych si skleničku vína.“ Nebo dvě. „No, toho mám habaděj,“ prohlásila Carter a zamířila 23
do zadní části domu. „Jsem moc ráda, že jsi přijela na víkend. Nick letí z Londýna do Albany a odtud přijede autem. Do hodiny by měl být doma. Těší se, že se s tebou o trochu líp pozná.“ „Já taky. Ty velké společenské akce, kde se s ním vždycky vídám, nejsou zrovna ideální k navazování přátelství.“ Carter se zasmála. „Přesně z toho důvodu jsem na ně přestala chodit.“ Když se uvelebily u bytelného dubového stolu v kuchyni nad mísou sýrů a ovoce, pozvedla Grace svou sklenku chardonnay. „Na mou nejlepší kamarádku a spolubojovnici. Kéž je tvoje manželství dlouhé a plné radosti.“ Carter se usmála, v sytě modrých očích přívětivé světlo. „Jsem moc ráda, že jsi přijela.“ „Já taky.“ Grace odvrátila pohled. „Tak povídej, jaká byla svatba. Byla jsi úchvatná?“ „Jak se vede tobě?“ Hlas přítelkyně měl ostrý tón. „Už jsem ti to říkala. Mám se prima, paní Farrellová. Teď chci slyšet podrobnosti, ačkoliv pikantní verze popisu svatební noci by snad stačila.“ „Vypadáš vyčerpaně.“ „Zrovna před chvílí jsi tvrdila, že vypadám skvěle.“ „Vypadáš skvěle a unaveně.“ Výraz Carter zněžněl. „Dělám si o tebe starosti. Vím, jak jste si s otcem byli blízcí.“ Grace se zadívala do svého vína. „Mluvme jen o hezkých věcech. Nechceš mě radši ohromit podrobnostmi ze svatební cesty?“ Ticho, jež následovalo, jí sdělilo, že Carter – jak pro ni bylo typické – se nedá odvést na vedlejší kolej. Grace přiložila sklenku ke rtům a vyprázdnila ji dvěma doušky. Tekutá kuráž, říkala si, když nastavovala sklenici směrem k přítelkyni. Carter jí poslušně dolila. 24
„Četla jsi v dnešních novinách o smrti Cuppie Alstonové?“ Carter se zamračila. „Hnusná tragédie. Dobře ses s ní znala, viď?“ Grace přikývla. „Včera večer jsem byla na recepci. Čekala jsem, že tam přijde jako všichni ostatní.“ „To musela být hrůza.“ „To byla. Pořád protahovali koktejlovou hodinku, až nakonec museli zahájit program bez ní. Ta prázdná židle na pódiu…“ Grace se otřásla. „Vedle jejího těla našli článek o newyorských celebritách. Psalo se v něm i o Cuppii.“ „Neříkej mi, že podle nich jde o nějakého sériového vraha?“ Grace se zhluboka nadechla. „O mně v tom článku psali taky. Dneska mě vyslýchala policie.“ Přítelkyně místo odpovědi jen zděšeně zasykla. „Můj ty bože, Grace.“ Carter se natáhla přes stůl, až převrhla slánku. Grace jí konejšivě stiskla ruku a druhou rukou přitom slánku postavila. Zrovna v té chvíli se zadní dveře rozlétly a do kuchyně vkročil Nick Farrell. Obě ženy vzhlédly. Farrell byl velký, mohutný, oblečený v elegantním proužkovaném obleku s bleděmodrou košilí a tmavou kravatou. Dlouze políbil svou novopečenou manželku na ústa a Grace se diskrétně odvrátila. „Tak tohle není jen Grace Woodward Hallová,“ pokynula Carter hlavou přes stůl. „Tohle je moje stará kamarádka Woody.“ Bledě šedé oči se přimhouřily. „Slyšel jsem o spoustě věcí, které jste s Carter podnikaly.“ Potřásli si rukama a Grace se přinutila k úsměvu. „Je pravda, že nás málem vyhodili z Grotonky, protože jsme tam pašovaly vinné střiky, ale ta věc s tím lacrossovým týmem v St. Mark’s je naprostý výmysl.“ 25
Se smíchem se vrátil pohledem ke Carter. Jeho výraz se okamžitě změnil. Tmavé obočí se svraštilo. „Co se děje?“ Carter zalétla pohledem přes stůl. Když Grace pokrčila rameny, její přítelkyně to vysvětlila. Když skončila, měl Farrell na tváři chmurný výraz. „Uděláme to takhle,“ začal. „Prosím,“ přerušila ho. „Nic z toho není váš problém. Nechci…“ „Zavoláme Johna Smithe.“ „To je skvělý nápad,“ prohlásila Carter. „Kdo je John Smith?“ zeptala se Grace. „Kromě toho, že má absurdně obyčejné jméno?“ „V minulosti už mi pomáhal,“ vysvětlil Farrell. „Dělá soukromou ochranku. Prvotřídní. A je velice diskrétní.“ „Skutečně mi to nepřipadá nutné.“ Nick po ní střelil přísným pohledem. „Ten, kdo tam ten článek nechal, patrně sotva začal. Chceš se s ním setkat někdy v noci, až náhodou budeš sama?“ Hlavou jí projel obrázek Cuppiina hrdla; Grace ucítila v hrudi bodnutí strachu. Carter svraštila čelo a ochranitelsky ji pohladila po rameni. „Nemusíš být tak drsný, Nicku.“ „Omlouvám se, ale obě víte, že mám pravdu. Potřebuje osobního strážce.“ Grace odvrátila pohled od jeho výrazných, diamantově zabarvených očí. To poslední, nač se cítila, bylo hádat se s někým jako Farrell na téma vlastního bezpečí. Neměla energie nazbyt, a i kdyby měla, jaksi tušila, že Nick jen zřídkakdy couvne, když se k něčemu rozhodne. „Hned zavolám Smithe,“ oznámil a vyšel z místnosti. Grace se zhluboka nadechla a zavřela oči. Neměla jsem sem jezdit, říkala si. Carter se honem omlouvala. „Promiň. Bývá trochu… agresivní, když má starosti. Pracujeme na tom. Opravdu je to jen proto, že má o tebe strach.“ 26
Grace pokrčila rameny, ucítila v nich napětí. „Nechci zbytečně panikařit. Nejsem filmová hvězda, co potřebuje ozbrojený doprovod, a netoužím, aby za mnou všude chodil nějaký nájemný polda a přežvykoval koblihy.“ „Podle toho, co jsem o tom chlapovi slyšela, Smith vypadá spíš jako cvičený zabiják.“ Grace sevřela rty. „O to taky nestojím.“ Když se o deset minut později Farrell vrátil, oznamoval: „Smith tu bude zítra ráno.“ Grace otevřela ústa, aby něco namítla, ale ti dva na ni jen zírali s téměř totožným výrazem odhodlání. Není divu, že jsou tak skvělý pár, pomyslela si. Ačkoliv jejich hádky by patrně dokázaly srovnat se zemí celou ulici. „Nejspíš neuškodí, když si s ním promluvím,“ vzdala to. Usmáli se na ni a Grace znovu usrkla ze své sklenky. Uvnitř cítila otupělost. Jako už mnohokrát v předcházejících týdnech se přistihla při úvahách, čí život že to vlastně žije. Nazítří ráno přecházela Grace po obývacím pokoji sídla, až jí připadalo, že snad vyšlape v aubussonském koberci cestičku. Přiměla se zastavit před barokním zrcadlem a zadívala se na svůj odraz. Tvář měla znetvořenou nerovným olovnatým sklem a to zkreslení jí připadalo na místě. Taky se moc necítila ve své kůži. Přejela si dlaní sukni a upravila hedvábnou košili, ačkoliv obojí bylo zbytečné. Zase si oblékla ten kostým, ve kterém přijela. Jde koneckonců o obchodní záležitost a v luxusním oblečení si připadala, jako by měla navrch. Grace nosila chanelovské kostýmky často. S pocitem neklidu překontrolovala uzávěry velkých diamantových náušnic, které měla v uších. Obě držely. Podívala se na své střevíce. Nebylo na nich ani smítko 27
špíny. Vůbec by jí nevadila kapička či šmouha, která by vyžadovala okamžité odstranění. Když se neměla na co zaměřit, soustředila se prostě jen na nedostatek kyslíku v prosluněné, vzdušné místnosti. Přistoupila k oknu, otevřela ho a uvítala chladný podzimní vánek, který se dotkl její tváře. Jezero venku bylo klidné, slunce svítilo, den jako by byl plný příslibů. Zvráceně zatoužila po tom, aby pršelo. „Zrovna přijel,“ ozvala se Carter od dveří. Grace se otočila, právě když k manželce přistoupil Nick a položil jí ruce na ramena. „Připravena?“ zeptal se. „Sem s tím panem Smithem,“ odpověděla Grace, zatímco mosazné klepadlo na dveřích vydalo dunivý zvuk. Tohle je úplně špatně, říkala si, zatímco Nick šel otevřít dveře. Nepotřebuje bezpečnostní oddíl. Potřebuje, aby Cuppie byla naživu. Potřebuje se vrátit do čtvrtečního večera v Plaze a vidět Cuppii sedět mezi jejím manželem a velvyslancem od předkrmu až po dezert. Grace si pohrávala s hodinkami, podívala se na platinový ciferník. Nenajme si toho, kdo vstoupí do místnosti, a už teď lituje, že se nechala přemluvit k téhle schůzce. Nick má sice na srdci její největší blaho, ale ona si připadá, jako by ji do něčeho strkali. Proč je tak nemožná, pokud jde o ovládání mužů? Otec jí byl veskrze oddaný, ale také byl dominantní a přehnaně přísný. Naučila se přijímat ho se vším dobrým i špatným; když měl vůči ní nerozumné požadavky nebo se snažil řídit její život, připomínala si, jak moc ji miluje. Jenže schopnost vidět obě jeho stránky nebylo totéž jako bojovat sama za sebe, a to ji zavedlo až do manželství s nesprávným mužem. S jejím manželem Ranulfem to bylo stejně obtížné. Se svými evropskými názory na to, co by dámy měly a neměly dělat, se otci při vydávání rozkazů téměř vyrovnal. S matkou to taky nebylo zrovna lehké. 28