Bakalářská diplomová práce

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

Ústav hudební vědy

Bakalářská diplomová práce

2013

Lucie Kubišová

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA

Ústav hudební vědy Sdružená uměnovědná studia

Lucie Kubišová

Bídníci – cesta od původního románu Victora Huga k muzikálové podobě Alaina Boublila a Claude-Michela Schönberga Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: prof. PhDr. Miloš Štědroň, CSc

2013

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. ……………………………………………..

Podpis autorky

Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce, panu prof. PhDr. Miloši Štědroňovi, CSc. za vedení mé bakalářské práce, konzultace, a zejména za odbornou pomoc při analýze a hudební poetice muzikálu. Dále bych chtěla poděkovat své kamarádce Lence Mecerodové za gramatickou revizi, Petru Pipkovi za korekturu anglického resume a všem svým přátelům a rodině za podporu.

ANOTACE Bakalářská práce si klade za cíl zmapovat cestu legendárního díla francouzského spisovatele Victora Huga Bídníci od prvního vydání románu po muzikálové a filmové adaptace. Nahlíží na tvorbu Victora Huga a zkoumá, jak spisovatel ovlivnil společnost své doby a jak společnost ovlivnila jeho tvorbu. Dále zjišťuje, jak Hugovu tvorbu ovlivnil nastupující umělecký směr romantizmus. Zaměřuje se na román Bídníci, jeho muzikálovou verzi i filmové adaptace. Popisuje příběh a zkoumá rozdíly mezi jednotlivými uměleckými styly. Samostatná kapitola se věnuje uvedením Bídníků v České republice se zaměřením na brněnskou verzi.

Klíčová slova: Victor Hugo, Francie, romantizmus, Bídníci, román, muzikál, Les Misérables, Městské divadlo Brno, hudební poetika, filmové adaptace

ANOTATION The aim of this bachelor thesis is to follow the legendary French story about the escaped convict from the original novel to the film and musical alternations. It looks into Victor Hugo´s creations and examines how Victor Hugo influenced France in the 19. Century and how the society influenced him and his work. It further investigates how was his work influenced by the emerging art movement – romanticism. It aim on novel Les Miserables, his musical vision and film alternations. It describes the story and find out the differences between every styles. A separate charter deals with the introduction of Les Misérables in Czech republic, aiming on the version of Brno theatre.

Key words: Victor Hugo, France, romanticism, Les Misérables, novel, musical, Brno City Theatre, music poetics, film adaptations

OBSAH ÚVOD....................................................................................................................................................... 7 1.

2.

VICTOR HUGO ................................................................................................................................ 8 1.1.

Tvorba Victora Huga .............................................................................................................. 8

1.2.

Victor Hugo a společnost ..................................................................................................... 10

1.3.

Victor Hugo a romantismus ................................................................................................ 13

1.4.

Victor Hugo - Bídníci............................................................................................................ 15

1.4.1.

Příběh Jeana Valjeana .................................................................................................. 16

1.4.2.

Román Ubožáci / Bídníci ............................................................................................. 17

MUZIKÁL LES MISÉRABLES (BÍDNÍCI) ...................................................................................... 21 2.1.

Hudební čísla muzikálu ....................................................................................................... 22

2.2.

Analýza muzikálu ................................................................................................................. 23

2.3.

Zajímavosti ........................................................................................................................... 36

2.4.

Hudební poetika muzikálu Les Misérables ........................................................................ 36

3. BÍDNÍCI PO ČESKU ........................................................................................................................... 71 3.1. České překlady románu ............................................................................................................ 71 3.2. Muzikál Les Misérables v Česku .............................................................................................. 72 3.3. Brněnská verze muzikálu ......................................................................................................... 74 4.

ROZDÍLY V PŘÍBĚHU PŮVODNÍHO ROMÁNU A MUZIKÁLOVÉ ADAPTACE .......................... 78

5.

FILMOVÉ ADAPTACE BÍDNÍKŮ .................................................................................................. 83 5.1. Filmový muzikál ........................................................................................................................ 84 5.2. Oficiální plakáty k jednotlivým filmovým verzím .................................................................. 87

ZÁVĚR .................................................................................................................................................... 89 RESUMÉ ................................................................................................................................................ 90 SUMMARY............................................................................................................................................. 91 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ........................................................................................................ 92

ÚVOD Tématem své bakalářské práce jsem zvolila téma „BÍDNÍCI – CESTA OD PŮVODNÍHO ROMÁNU VICTORA HUGA K MUZIKÁLOVÉ PODOBĚ ALAINA BOUBLILA A CLAUDE-MICHELA SCHÖNBERGA“. Ve své práci se budu věnovat cestě tohoto díla od původního prvotního románu Victora Huga k muzikálové adaptaci, se zaměřením na brněnskou verzi muzikálu. V posledních desetiletích se těší stále větší oblibě zpracovávání původně knižních předloh do filmových, televizních či divadelních adaptací. Řekněme si zcela otevřeně: kolik lidí by dnes, v době, kdy obliba knih stále více upadá, znalo příběh Bídníků, nebýt několika filmových zpracování či veleúspěšné muzikálové podoby? Zaměřím se tedy na to, jaká je cesta příběhu od knihy, pocházející z 19. století., po muzikál 20. století. K jakým došlo posunům a změnám v příběhu samotném, jak jej ovlivnila doba a společnost, a hlavně na to, jak byl příběh chápán v době vzniku a jak je chápán současnou společností. Součástí bude analýza románu, analýza muzikálu a následné porovnání těchto dvou tvarů. V komparaci se pokusím zjistit, k jakým změnám a úpravám při převodu z díla literárního na dramatické došlo. Podívám se také na situaci Bídníků v České republice – jaké byly překlady známého románu, kdy a kde byl v Česku uváděn muzikál, se zaměřením na brněnskou verzi muzikálu, stále uváděnou na Hudební scéně Městského divadla Brno. Kromě pojetí Bídníků literárního a dramatického se zmíním také o pojetí filmovém – jednotlivé filmové adaptace se zaměřením na nejnovější filmovou verzi – filmový muzikál, který byl natočen v loňském roce. Kromě teorie, čerpané z odborných publikací, budu z hlediska metodologie používat analýzy a následnou komparaci založenou na těchto analýzách. Z teoretických a odborných knih budu čerpat z programu k muzikálu Bídníci, který vydalo Městské divadlo Brno – nejde ani tak o program v pravém slova smyslu, i když součástí je i libreto muzikálu, jako spíše o soubor článků a rozhovorů spojených s muzikálem (informace o autorech muzikálu, biografie autora románu Victora Huga, informace o okolnostech vzniku muzikálu a muzikálu jako takovém, a o jeho uvádění ve světě i České republice). Dále budu pracovat s literaturou zabývající se životem a dílem francouzského spisovatele Victora Huga a s publikacemi o světovém i českém muzikálu.

1. VICTOR HUGO 1.1. Tvorba Victora Huga Victor Hugo byl tvořivý umělec s nejširším záběrem a nejvyšší produktivitou. Ve všech čtyřech velkých oborech literatury – poezii, dramatu, románu a esejistice – byl stejně plodný a pozoruhodný. Ve třinácti letech už psal klasické tragédie a povídky a o tři roky později dosáhl veřejného ocenění a obdržel cenu Académie de Toulouse. Bylo mu dvacet, když publikoval svůj první svazek veršů Ódy a básně (Les Odes et Les Poésies diverse, 1822). Další sbírky následovaly každé dva nebo tři roky. Nejdůležitější jsou Zpěvy východu (Les Orientales, 1829), Podzimní listí (Les Feuilles dáutomne, 1831), Zpěvy soumraku (Les Chants du crépuscule, 1835), Tresty (Les Chậtiments, 1853), Kontemplace (Les Contemplations, 1856) a Legenda věků (La Légende des siécles) – sbírky básní komentující všechny historické doby, které vyšly v letech 1859-1883 ve čtyřech samostatných svazcích. Celkem to bylo dvacet čtyři knih poezie, nepočítaje v to důležité příležitostné práce, otiskované bezprostředně po napsání v novinách. Z Hugova pera pochází pravděpodobně přes 3000 básní, z nichž je několik velmi dlouhých, většina krátkých a některé nebyly nikdy publikovány. Hugo napsal devět románů. První, vydaný v roce 1823, když mu bylo jednadvacet let, je Han z islandu (Han dÍslande), odehrávající se v Norsku sedmnáctého století. Je to romance obsahující první z výborně propracovaných popisů, díky nimž se proslavily jeho romány. Veliký Jargal (Bug-Jargal, 1826), příběh stejnojmenného černocha z doby revoluce v Santo Domingu v roce 1791, líčí hroznou popravu, stejně jako fiktivní manifest proti trestu smrti Poslední den odsouzencův (Le Dernier jour dún condamné, 1829). Chrám Matky boží v Paříži (Notre-Dame de Paris, 1831), první z Hugových „velkých“ románů, je situován do Paříže patnáctého století. Obsahuje dramatické davové scény zahrnující podsvětí a útok lůzy na katedrálu, který odrazí silný hrbáč Quasimodo, žíjící ve zvonici. Claude Gueux (1834), pojednávající o životě odsouzence, nebyl úspěšný; ve skutečnosti byl jen přípravným náčrtem pro Hugův další román, Bídníci (Les Misérables, 1862), jež prozkoumává a obžalovává celý trestně-právní systém. Líčí uprchlého trestance Jeana Valjeana – Hugovu nejslavnější postavu – a policejního úředníka Javerta, který ho vystopuje. Jsou v něm některé dramatické scény 8

pronásledování, mimo jiné i ve stokách pařížské kanalizace, popis bitvy u Waterloo i scény z barikád za červencové revoluce v roce 1830. Román Dělníci moře (Les Travailleurs de la mer, 1866) pojednává o oceánu a rybářství a velkolepém boji námořníka s obrovskou chobotnicí. Román Muž, který se směje (L´Homme quit rit, 1869) se odehrává v Anglii na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století, je plný absurdit a žertů a je zalidněn symbolickými postavami. Hugův poslední román Devadesát tři (Quatre-vingt-treize, 1873) se zabývá povstáním proti francouzské revoluční tyranii ve Vendée a obsahuje skvělé scény odehrávající se v močálech a nepropustných lesích západní Francie. Hugova dramatická tvorba začíná veršovaných Cromwellem (1827), jehož zajímavá předmluva představuje Hugovy názory na nové romantické hnutí ve Francii, do jehož čela se postavil. Následovaly drama v próze Amy Robsartová a v roce 1830 veršovaná hra Hernani, jejíž uvedení v Comédie Française vyznačovalo okamžik, kdy romantizmus vytlačil ze scény klasicismus. Nedůležité jsou další hry – veršované Marion de Lorme (1829) a Marie Tudor (1833) a v próze napsané Lukrecie Borgia (Lucréce Borgia, 1833) a Angelo, tyran padovský (Angelo, tyran de Padoue, 1835), oproti tomu veršovaný Král se baví (Le Roi sámuse, 1932) je významný už proto, že posloužil jako libreto pro Verdiho operu Rigoletto. Ruy Blass (1838) ve verších je Hugovou nejlepší hrou. V roce 1834 napsal Hugo špatnou hru Purkrabí (Les Burgraves), která se dočkala odmítavého přijetí, a poté sám divadelní scénu opustil, s výjimkou slabého dramatu Torquemada, 1882) o španělském inkvizitorovi a sbírky jednoaktovek Divadlo na svobodě (Le Théậtre en liberté, 1886). Hugovy eseje a nebeletristická tvorba zahrnuje Rýn (Le Rhin, 1842), cestopis vyjadřující Hugovy ostře patriotistické názory; politický pamflet Napoleon Malý (Napoleón le Petit, 1862), útok na imperiální režim Napoleona III.; pojednání William Shakespare (1864), shrnující Hugovu teorii génia; a nepřetržitou řadu článků nazvanou Akty a projevy (Les Actes et Les Paroles, 1841-1900, posmrtně) vybraných z časopisů. 1

1

JOHNSON, Paul a [z anglického originálu přeložil Jiří OGROCKÝ]. Tvůrci: od Shakespeara a Dürera k Picassovi a Tiffanymu. 1. vyd. Brno: Barrister&Principal, 2007, s. 135-147. Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání.

9

Hugo vládl francouzské literatuře devatenáctého století od dvacátých do osmdesátých let a ve Francii představuje nejbližší ekvivalent toho, co znamená pro Anglii Shakespeare. Navzdory jeho významu však neexistuje úplné vědecké vydání jeho děl a jeho rozsáhlá korespondence nebyla nikdy systematicky zredigována. Jen stěží si lze představit spisovatele, jehož popularita je tak obrovská, jemuž však bylo věnováno tak málo uceleného objektivního zkoumání. Ke konci jeho života se jeho knihy ve Francii prodávaly v počtu přesahujícím jeden milion výtisků za rok. Byl hojně čten i v zahraničí. Bídníci byli zároveň v osmi velkých hlavních městech. Na jeho díle se zakládá nejméně pětapadesát oper od rozmanitých autorů.2 Hugo byl vždy silně vizuálním spisovatelem; v tom spočívala jeho síla i jeho slabost. Zachytil nějaký obraz – přirozeně, při psaní básně, ale také románu nebo klíčové scény ve hře – a rozvedl ho ve všech směrech, aby vytvořil příběh, zápletku, scénář.3 Souhrnně lze konstatovat, že Hugovo dílo - a především romány, a mezi nimi Bídníci – znamenalo jeden z nejvýraznějších posunů v sociálním vědomí Francie jeho doby, a postupně takto působilo i v evropském kontextu, a díky velmocenskému postavení Francie mělo celosvětový dopad a ohlas.

1.2. Victor Hugo a společnost Francie 19. století Jak populární literatura, tak i odborná a vědecká literatura, často konstatují, že Hugo je typickým projevem národního genia francouzského lidu. S nadšením mluví o Francii a její slavné Paříži, o rudém praporu vztyčeném na jejích barikádách. Mluvit o tom však znamenalo mluvit o prostém lidu, který byl duší těchto revolucí. Hugo se postavil na stranu bojujícího lidu, opěvoval ho, ukázal něco jako jeho „revoluční duši“, vysoké morální hodnoty, lásku k práci a nadání. Byl inspirován snahou pomoci vyděděncům vší silou svého nadání a své mezinárodní autority. Jeho dopisy a řeči, četná provolání jsou plny soucitu k utlačovaným, ke každému bojujícímu člověku, ke každé bojující zemi. V Bídnících Hugo psal: „Lidi je třeba uvést do pohybu, do neklidu, nenechat je na pokoji, a to proto, aby se jim dostalo blaha osvobození; je třeba stavět jim pravdu před 2 3

JOHNSON, Paul. Tvůrci (Od Shakespeara a Dürera k Picassovi a Tiffanymu). Op. Cit. Str. 137. Tamtéž, str. 139.

10

oči, a to i takovou pravdu, která bolí; je třeba zahrnout je plnýma rukama hrozným světlem. Je třeba, aby se sami cítili poněkud udiveni svým vlastním spasením; a toto oslepující světlo je probuzení. Proto je nutný poplach a boj..“4 Hugo oslavoval Francii barikád a revolucí, Francii pokrokového myšlení a kultury. V jeho dílech se odrazila jak síla, tak i slabost lidové vzpoury. Objevil pokrokové lidi, republikány třicátých let, a ukázal tyto republikány v nejtypičtějším prostředí – na barikádách pařížských ulic, konstatuje už autor minulé epochy.5 Vždy podporoval stát i jeho majestát, když mu to přinášelo výhody. Nejprve podporoval přísná pravidla francouzské prozódie a slovníku a trval na tom, že obor literatury je základem francouzské kultury, pak je svévolně, zejména ve verši, porušoval. Vynalezl nový rytmus. Užíval rafinované, tehdy zakázané enjambements, kladoucí jeden verš za druhý. Jeho umístění cézury bylo výstřední a užívání francouzského neznělého e svévolné. Všechny tyto prostředky ale přijali nebo využili mladí básníci a Hugova revoluční poezie se rychle stala ortodoxní normou. V próze uplatňoval „přirozenou“ řeč a plebejská slova a popisoval situace a události, které až doposud stály mimo pozornost literatury. Obnažoval svou duši a zhusta užíval slova já a já sám. Tak soudí Paul Johnson, jeden z popularizátorů světové literatury.6 Johnsonova příkrá charakteristika je i pro naše téma zajímavá a inspirativní: Hugo vždy a často prezentoval Francii jako národ, kterému je osudem určeno vládnout jiným. V básni napsané roku 1830 líčí Paříž jako „mateřské město Evropy“. Francouzský nacionalizmus toho nejostřejšího typu, který ztělesňuje Napoleon Bonaparte, líčí jako ryzí laskavost vůči světu. Hugovy názory na politiku a mezinárodní záležitosti se tu a tam objevují v jeho spisech v pozoruhodném rozsahu. Je však nemožné najít nějakou pasáž, která by svědčila o nějakých neobvyklých znalostech, skutečném vhledu, či dokonce o normální inteligenci. Všechno jsou to prázdné výrazy populárních otřepaných frází – republika, národ, Francie atd. Nic nenasvědčuje o tom, že by se Hugo nad těmito věcmi vůbec kdy hlouběji zamyslel. Kdyby hlouběji přemýšlel, získal by zneklidňující poznání o logické vratkosti své vlastní pozice. Ze své obojakosti nejen netěžil, ale byl i

NIKOLAJEV, Viktor. Victor Hugo-Postavy a dílo. Praha: Československý spisovatel, 1955, str. 6. Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání. 5 NIKOLAJEV, Viktor. Victor Hugo-Postavy a dílo. Op. Cit. Str. 6-7. 6 JOHNSON, Paul. Tvůrci (Od Shakespeara a Dürera k Picassovi a Tiffanymu). Op. Cit. Str. 141. 4

11

její obětí. Z mladého legitimisty se stal roku 1830 krátce republikánem, pak orleáncem, a když se do republiky vrátily Napoleonovy ostatky, bez jakéhokoliv racionálního myšlenkového procesu se stal bonapartistou, než se zase vrátil k orleánství, které vyhovovalo jeho osobnímu pohodlí. S revolucí v roce 1848, která ho zastihla naprosto nepřipraveného, se opět stal republikánem.7 Většina literatury se shoduje na tom, že pro Hugův život měly zásadní význam události z let 1848 - 1851. V roce 1848 došlo v Paříži k úděsným scénám radikálního násilí, které otřásly Hugovým nedávno přijatým radikalismem; a když se dostal k veslu Ludvík - Napoleon, Hugo ho podpořil a do nového zákonodárství vstoupil jako bonapartista. Ludvík - Napoleon při sestavování vlády nabídl Hugovi jakýsi úřad, ale nebyl to úřad tak vysoký, jak by si Hugo dle svého mínění zasloužil. Znechuceně ho tedy odmítl. Stával se k režimu stále více nepřátelský, a když Ludvík - Napoleon zorganizoval v roce 1851 převrat, který Huga jako obvykle zaskočil, přešel do otevřené a prudké opozice. Útočiště si našel nejprve v Belgii a poté na Normanských ostrovech – v roce 1853 na Jersey a od roku 1855 na Guernsey. V dobrovolném exilu strávil dvě desetiletí. Vždy předpovídal, že režim Ludvíka - Napoleona skončí debaklem a skutečně k tomu došlo. Každý však mohl vidět, že konec nastal v důsledku císařovy snahy sledovat přesně ty domýšlivé nacionalistické směry, které Hugo opakovaně požadoval a jež byly v té době nad síly Francie. Nicméně Hugo se nyní, v roce 1871, mohl vrátit do Francie jako vítěz a národní hrdina a opět byl zvolen do parlamentu, třebaže jeho projevy postrádaly smysl. Jeho knihy se nadále prodávaly v obrovských počtech a byly propagované ohromným reklamním aparátem, v němž měl Hugo nejsilnější vliv. Po veškerém jeho váhání ohledně monarchistických tradicí ve Francii skončil jako ztělesněné republikánství, takže se jeho smrt v roce 1885 stala národní událostí s veřejným pohřebním obřadem.8 To ostatně konstatuje i brilantně koncipovaná vědecká esejistika, jako představuje pro nás nedávno česky vydaná kniha Dalibora Turečka České literární romantično.

7 8

JOHNSON, Paul. Tvůrci (Od Shakespeara a Dürera k Picassovi a Tiffanymu). Op. Cit. Str. 141. Tamtéž, str. 145

12

Paříž jako „hlavní město Evropy“ se stala obecně užívaným symbolem, o kterém ještě uvažovala ve svých počátcích ve 30. letech 20. století frankfurtská sociologická škola (Walter Benjamin).

1.3. Victor Hugo a romantismus Koncem 19. stol. došel romantismus svého nejvyššího naplnění. Francouzští romantici nevraživě zastávali oddělení žánrů. Victoru Hugovi zůstalo vyhrazeno plné pochopení podstaty romantismu (tj. vpád nejniternější osobnosti do života všech a všeho), taktéž se mu podařilo dovést co nejdále svůj výtvarný projev (karikatury, divadelní „typy“, imaginární krajiny na okrajích románů, fantastické postavy).9 Romantismus jako světový názor i jako jev v umění byl, jak výstižně a lakonicky říká Marx, reakcí na francouzskou revoluci a s ní spojené osvícenství. Reakční romantici ostře odmítali novou kapitalistickou společnost, kterou zrodila revoluce, a ve svých dílech idealizovali středověk, dobu rozkvětu feudálních vztahů.10 Čestní představitelé širokých mas buržoazní společnosti vyslovují své rozčarování na výsledky francouzské revoluce; objevuje se učení utopických socialistů a na témže základě vzniká i demokratický romantismus. Na rozdíl od reakčního romantismu demokratičtí romantikové kritizují kapitalistickou společnost z jiných pozic než šlechtičtí romantikové. Ve svých dílech vyzývají, aby se šlo ne do středověku, ale kupředu, za dalším rozvojem společnosti; odsuzovali reakční, nehezké stránky skutečnosti a bojovali za pokrok a ideály, které hlásali buržoazní osvícenci 18. století.11 Fantazie je nepochybně jednou ze základních zvláštností romantismu. Tato fantazie často odváděla čtenáře romantických děl od ubohé a prozaické skutečnosti buržoazní společnosti buď do minulých staletí feudalizmu, nebo do dalekých exotických zemí orientu a jejich života, plného jasných barev a neobyčejných událostí. Fantazie představitelů reakčního a demokratického romantismu měla však naprosto odlišný charakter. Hugova mohutná umělecká fantazie, stavějící se proti logickým pravidlům klasické poezie, nebyla mu prostředkem útěku od skutečnosti, nýbrž jednou z forem, LEGRAND, Gérard. Romantismus. Praha: Paseka, 2001. NIKOLAJEV, Viktor. Victor Hugo-Postavy a dílo. Op. Cit. Str. 15. 11 Tamtéž, str. 16. 9

10

13

spojujících spisovatele s živou současností. Hugova poezie byla velmi vzdálena od fantastiky reakčních romantiků, která nesprávně líčila svět a zkreslovala ho. Hugo neměl nic společného s aristokratickým konzervatizmem a individualizmem romantiků typu Lamartina nebo Alfreda de Vigny, nemluvě už o zuřivém ultraroyalizmu Chateaubriandově. Marx ve svých poznámkách o romantismu ukazuje na podstatnou okolnost, která charakterizuje reakční romantiky: mohutná fantazie nahrazovala u nich rozum a srdce. Rozum a srdce nebyly u Huga v žádném případě nahrazovány mohutností fantazie. Hugo je romantikem pokrokového tábora. To se projevuje jak v sociální podstatě jeho děl, tak v jeho teoretickém boji za nové umění blížící se k realismu. Vytvořil svůj literární program, který obracel francouzské umění od klasicismu k realismu. Znamenitá Hugova předmluva k jeho hře Cromwell, kterou později sami romantici nazvali „desaterem romantismu“, nebyla však pouze romantickým manifestem. Tato předmluva má mnoho společného s požadavky realistického umění. Je napsaná s velkým tvůrčím nadšením a vášní, podobá se velkolepé improvizaci, obsahuje nové a hluboké myšlenky, které přibližují literaturu k pravdivému zobrazení skutečnosti.12 Hugo zahajuje divadelní revoluci romantismu a okamžitě jí vymezuje její limity: scénické zrušení místa děje, kde se historické drama stává románem, což poprvé použil u jednoho z prvních děl – dramatu Cromwell. Hugo je nedostižný virtuos verše, dokáže jím vyjádřit všechno. Tím, že vypovídá prózu z divadelní scény, pokouší se vztyčit poslední hranici, velmi křehkou, mezi historickým dramatem a románem převedeným na scénu. Právě předmluva ke Cromwellovi je pojatá a přijatá jako manifest romantického divadla. Je historickým zdůvodněním vývoje divadla, jež má dát dramatu jeho kulturní legitimitu. Hugova literární tvorba postupuje vždy rychleji než teoretické a politické úvahy, které z ní nicméně chtě nechtě vyplynou. Předmluva ke Cromwellovi způsobila rozruch. Hugo je pasován na myslitele a teoretika divadelní revoluce, který jen čeká na činy. 13 Victor Hugo publikuje další novátorský román, Poslední den odsouzence, který je víc než jen odvážný pokus o románový text v první osobě: nepřerušený vnitřní monolog, 12 13

NIKOLAJEV, Viktor. Victor Hugo-Postavy a dílo. Op. Cit. Str. 16-17. TUREČEK, Dalibor. České literární romantično. Brno: Host, 2012.

14

napsaný jedním dechem v obyčejném jazyce, román, kde se hlas vypravěče neobrací k nikomu, jen k prázdnotě vnitřní samoty. Hugo ruší hranici mezi „já“ a „ten druhý“, hranici mezi lyrismem a realismem, mezi příběhem a noční můrou, mezi popisem a metaforou, mezi společností a životem, mezi naším a oním světem. Vynalézá antirománový román.14

1.4. Victor Hugo - Bídníci Již v roce 1832 měl Victor Hugo v hlavě nápad na rozsáhlý román o „bědách“, ve kterém zobrazí všechny psance, o nichž od dětství slýchal. Zákonem stíhaný provinilec, který má pro své zločiny důvodné, polehčující okolnosti, už tehdy existoval v Hugově mysli. Na starém námětu začal pracovat v roce 1845, a plánoval, že román rozvrhne do čtyř částí: příběh světce, příběh galejníka, příběh ženy a příběh panenky. V tomto románu vyjádřil Hugo upřímný soucit s ubožáky a své rozhořčení nad chybami společnosti. Je to obraz života Francie z úseku 19. století, který Hugo prožil nikoli jako divák nebo nezúčastněný pozorovatel, ale jako přímý účastník. Pracovní název knihy byl Jean Tréjan, rukopis přepisovala Hugova druhá žena Julietta. Román byl dokončen v exilu 30. června 1861 a vyšel následujícího roku. V předmluvě Hugo uvedl, že chtěl tímto románem zobrazit „tři problémy století: ponížení člověka v proletariátu, úpadek ženy hladem, mrzačení dítěte tmou“. Idealista Hugo zde věří v člověka, kterého chce převychovat a probudit v něm svědomí. Dle Huga bylo nejtěžším proviněním dané doby, že zplodila nejen bídu materiální, ale i duchovní, protože zakázala duši. Tak se mohlo stát, že z obětí se stávali zločinci a chudáci se dávali na stranu zla, což je dvojznačné poselství Bídníků.15 Blažena Urgošíková konstatovala při úvahách o filmování románu a s tím souvisejícími problémy, že rozsáhlý román je vytvořen různorodými kompozičními a žánrovými složkami, je tu několik rovin románových, kratší vyprávění, barvitá líčení historických událostí i náboženské či filozofické úvahy. Victor Hugo velmi pečlivě shromažďoval materiál k tomuto románu, a pokud nemohl čerpat ze svých vlastních vzpomínek a zkušeností, studoval různé literární, vědecké a historické práce. Navštívil dokonce věznici, aby se mohl inspirovat alespoň vlastním pohledem na ty, jejichž osud prožila jedna z hlavních postav románu. Celý tento obrovský komplex lidských osudů 14TUREČEK,

Dalibor. České literární romantično. Brno: Host, 2012. Op. Cit. Str 328 OZOUFOVÁ, Mona. Co prozrazuje román: 19. století – mezi starým režimem a revolucí. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010. Str. 129. Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání. 15

15

i hlubokých myšlenek a názorů sjednocuje postava Jeana Valjeana, zpočátku románu nespravedlivě odsouzeného trestance, později zastáncem „ubožáků“, k nimž celý život patřil.16 Náš již dobře známý Viktor Nikolajev je typickým sovětským analytikem francouzské revoluce – neváháme proto připomenout jeho schematický výklad revoluční poetiky. Hugo se postavil na stranu bojujícího lidu, opěvoval ho, ukázal jeho revoluční duši, vysoké morální hodnoty, lásku k práci a nadání. Byl inspirován snahou pomoci vyděděncům. Oslavoval Francii barikád a revolucí, Francii pokrokového myšlení a kultury. V jeho dílech se odrazila síla i slabost lidové vzpoury.17

1.4.1.

Příběh Jeana Valjeana

Postava Jeana Valjeana údajně vznikla podle skutečné postavy, není jen výplodem fantazie. „Jean Valjean je Pierre Maurin, dělník, který byl odsouzen na pět let nucených prací na galejích, protože ukradl kousek chleba pro děti své sestry. Je to Pierre Maurin, kterého Victor Hugo spatřil 22. února 1846, když ho odváděli dva četníci.“18 Jean Valjean pocházel z chudé rodiny, neuměl číst ani psát. V dětství ztratil rodiče a vychovala ho starší sestra, která se brzy vdala a měla sedm dětí. Její manžel však brzy zemřel, a tak jí s výchovou dětí pomáhal Jean Valjean. Rodina ale byla chudá a žila v bídě. Když byla nouze taková, že nebylo co jíst, Jean ukradl bochník chleba z pekárny, byl chycen a odsouzen na pět let na galeje v Toulonu. Po čtyřech letech se pokusil o útěk, ale byl zadržen a byl mu prodloužen trest. Uprchnout se pak pokusil ještě třikrát, pokaždé byl dopaden a pokaždé mu byl navýšen trest. Na galejích nakonec strávil 19 let. „Když Jeana Valjena odváželi na galeje, plakal. Vracel se z nich bezcitný a netečný. Do žaláře přišel plný zoufalství a vyšel odtamtud s duší plnou chmur. Cítil nenávist vůči celé společnosti. Uznával, že nejednal správně, když chtěl hlad dětí ukojit kradeným chlebem, ale kvůli tomuto kousku chleba mu docela zničili život. Proč právě on, ač měl tolik chutě k práci, nemohl ji nalézt a neměl chleba? Soudil společnost a odsoudil ji. Odsoudil ji v sobě

URGOŠÍKOVÁ, Blažena. Cyklus filmů natočených podle románu Bídníci Victora Huga. Praha: Český filmový ústav, 1971. 17 NIKOLAJEV, Viktor. Victor Hugo-Postavy a dílo. Op. Cit. Str. 7. 18 LEDEROVÁ, Hana. Victor Hugo a jeho literární tvorba v poměru k vývoji společnosti Francie 19. století. Praha, 1950. Str. 151. Všechny následující citace jsou z tohoto vydání. 16

16

k tomu, že ji bude nenávidět. Neměl žádnou jinou zbraň, než svoji nenávist. Na galejích se naučil číst a psát, ale čím více se vzdělával, tím více nenáviděl19.” O těchto událostech, respektive životě Jeana Valjeana před uvězněním a v době uvěznění, se dozvídáme jen z vyprávění. Román i muzikál začínají až v době po propuštění Valjeana na svobodu, každý má ovšem začátek zcela odlišný.

1.4.2.

Román Ubožáci / Bídníci

„Pokud ve jménu zákona a mravů potrvá společenská kletba, která uměle vytváří peklo přímo ve středu civilizace a přimíchává lidskou osudovost k osudu, jenž je božský; pokud nebude rozřešen trojí problém našeho věku: aby zproletarizovaný muž nebyl ponižován pod lidský obraz, aby hlad nenutil ženu k morálnímu úpadku, aby tmářství nezbídačovalo děti; pokud v určitých vrstvách bude možné, aby společnost dávila člověka; jinými slovy a z hlediska ještě širšího, pokud na světě nepominou nevědomost a bída, nebudou knihy tohoto druhu bez užitku.“

Victor Hugo, Hauteville – House, 1. ledna

198220 Bídníci jsou melodramatický román založený na víře, že každý člověk může přerůst sám sebe, aby dosáhl dokonalosti. V tom se blíží Hugo jiným vrcholům francouzského romantismu – směru, jaký by Viktor Nikolajev označil za „reakční“. Jak jsem již zmínila, postava hlavního hrdiny Jeana Valjeana údajně vychází ze skutečné osoby. Právě tak podnět k vytvoření Fantiny dala skutečná dívka, prostitutka, kterou Hugo zachránil před zatčením r. 1841, protože viděl, že byla napadena měšťákem. Skutečné jsou i jiné postavy, s kterými se Hugo ve svém životě setkal, a pro které bojoval. Jeho představivost je oživila a vpletla do děje.21 Do češtiny byl román přeložen již v několika verzích, v různých dobách a různými překladateli. Původní název se do češtiny překládá ve dvou variantách, jako Ubožáci nebo Bídníci. Známější a užívanější je název Bídníci, i když se jedná o značný posun, který se ale opírá o velkou tradici a popularitu celého tohoto okruhu.

HUGO, Victor. Bídníci. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1950. Str. 16. Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání. 20 HUGO, Victor: Bídníci. Praha: Academia, 2010. 21 LEDEROVÁ, Hana. Victor Hugo a jeho literární tvorba v poměru k vývoji společnosti Francie 19. století. Op. Cit. Str. 151. 19

17

Příběh románu začíná roku 1815 ve francouzském městečku Digne, kde se objevuje postarší a na první pohled zanedbaný muž, který hledá ubytování a něco k snědku, na základě jeho pověsti o bývalém galejníkovi jej však nikdo nechce ubytovat. Až v průběhu vyprávění se dozvídáme, že jde právě o Jeana Valjeana. Ubohého muže se nakonec ujme duchovní Karel František Myrel, který mu nabídne nocleh. Jean Valjean však v noci ukradne šest stříbrných příborů a dá se na útěk, při kterém je však dopaden. Duchovní mu dá milost a propustí jej se stříbrem, dokonce mu daruje i dva stříbrné svícny s přáním, ať mu stříbro přinese štěstí. Po této události projde Jean Valjean jakousi vnitřní proměnou, objevují se u něj výčitky svědomí, znepokojení z toho co udělal, a překvapení z toho, jak se k němu – galejníkovi – zachoval úplně cizí člověk. Rozhodne se od základů změnit svůj život, odejít někam, kde jej nikdo nezná, a začít znovu, stát se dobrým člověkem a pomáhat lidem. Dalšími, prolínajícími se, dějovými liniemi jsou osudy mladé ženy Fantiny a její dcery Cosetty, a také osudy dívky Eponiny, dcery manželů Thénardierových. S těmito postavami

se v románu poprvé

setkáváme

v malém francouzském městečku

Montfermeil u Paříže, kde se nachází zájezdní hostinec manželů Thénardierových. Manželé Thénardierovi jsou bezcitní a zlomyslní lidé, příživníci, kteří se živí vysáváním všech ostatních lidí a sami se poctivé práci obloukem vyhýbají. Mají tři děti, Eponinu, Anselmu a Gavroche. Do Montfermeilu přichází žena s malou holčičkou, už od pohledu chudé. Je to Fantina, dělnice bez muže a zaměstnání, s tříletou dcerou Cosettou. Nemůže ji živit, a proto ji nechává u Thénardierových, aby se o ni starali. Peníze, které posílá na výchovu, však Thénariderovi použijí na splácení dluhů, a všechny Cosettiny věci prodají. Oblékají ji do starých šatů, co jejich děti potrhaly, a krmí ji zbytky, malé děvčátko jí pod stolem z dřevěné misky se psem a kočkou. Je nenáviděna, vykořisťována a využívána, ve svých pěti letech vykonává všem služku, dělá práce dospělých: uklízí, nosí těžká vědra s vodou. Fantina se mezitím usadí v městečku Montreuil, odkud pochází, a dostane zaměstnání v továrně pana Madeleina. Díky pomluvám však o práci brzy přijde a záhy vážně onemocní. „Prodala všechno, co ještě měla, a začal žebrat. Stala se další obětí společnosti, která ubíjí v člověku všechno lidské a dělá z něj otroka, aby se mohl vykoupit od hladu, od zimy, od nouze a bídy. Taková byla tehdejší společnost a Fantina se stala

18

pouze jednou z milionů jejích obětí.“

22

Začíná se o ni zajímat pan Madeleine, nyní již

starosta města. Pozorný čtenář již ví, že jde o Jeana Valjeana, který právě v Montreuil žije jako nový člověk, je bohatý a uctívaný, nikdo zde nezná jeho minulost. Dozví se o osudu Fantiny i její dcery, a když Fantina umírá, slíbí jí, že se o dceru postará. Svůj slib dodrží, odvede Cosettu od manželů Thénardierových a na několik let se s ní ukryje v klášteře, kde děvčátko vyrůstá mezi svými vrstevnicemi – schovankami. V ději se posouváme o osm let do prostředí Paříže, kam se přestěhoval Jean Valjean (vystupující pod různými falešnými jmény) s teď již dospívající Cosettou. Ta se zde setkává s mladým studentem Mariem, který je jedním z aktérů revoluce – boje mladých lidí za svobodu. Oba mladí lidé se do sebe zamilují. Do jejich vzájemného vztahu se zaplétá nejstarší dcera Thénariderova, Eponina, která je do Maria též zamilovaná. Své city však tají, pomáhá mladému páru v jejich vztahu a svou lásku Mariovi vyjeví až před svou smrtí na barikádě. Ačkoliv Marius není dokonalý hrdina, stal se důležitým románovým prostředkem. Skrze něj totiž ostatní hlavní postavy příběhu pochopí sebe sama a zásadně se změní – Cosettě stačí jeden jeho pohled, aby ožila, Eponina, mladá a nezištná ve své bídě, z lásky k němu čerpá sílu a ráda pro něj umře, Jean Valjean pro něj podstoupí nejtěžší zkoušku a vynese jej na vlastních zádech ze stoky, stejně jako se nese kříž vykoupení, i když jej nenávidí jako soka v lásce ke Cosettě. Marius je nevědomým, ale mocným hybatelem všech těchto změn. Také je spojovacím článkem různých situací, dějišť a postav. V této tlusté knize, v níž se hlavní kmen vyprávění rozvětvuje do nesčetných odboček, vsuvek, pokračování a komentářů, kde se jednotlivé postavy ztrácejí a stopy mizí, kde se ztracení nepravděpodobným způsobem zase nacházejí, kde se osudy kříží a míjejí vlivem neuvěřitelných shod okolností a kterou není možné shrnout do nějakého obsahu, se Marius objevuje jako prostředek hledání smyslu v chaosu.23 Proti Jeanu Valjeanovi neustále brojí inspektor Javert. Poté, co mu Jean Valjean zachrání život, se však zdrcen morální převahou bývalého vězně cítí existenčně zpochybněn.

HUGO, Victor. Bídníci. Op. Cit. Str. 46-47. OZOUFOVÁ, Mona. Co prozrazuje román: 19. století – mezi starým režimem a revolucí. Op. Cit. Str. 133134. 22 23

19

„V jeho hlavě se honily nesčetné myšlenky a on sám byl plný zmatků. Stalo se mu cosi, s čím se ještě nikdy nesetkal. Byl v rozpacích při plnění své povinnosti a volil jinou cestu než tu, kterou dosud znal. Nejenže přijal milost, kterou mu na barikádě udělil Valjean, bývalý galejní trestanec, ale dnes mu dokonce splatil stejným způsobem. Valjean jím otřásl v základech. Byl však beznadějně zaprodán té společnosti, které tak věrně sloužil již tolik let a která vyráběla z lidí galejní trestance. To, že objevil náhle, že i galejní trestanec je člověk a že může být dokonce šlechetný a lidský, to jím hluboce otřáslo. Dosud pokládal lidi, kteří se provinili zákonům jeho společnosti, za jakýsi druh divoké zvěře.“ 24 Je otřesen poznáním, že při fanatickém vykonávání služby a dodržování zákonů zcela zapomněl na to, že i galejní trestanci jsou jenom lidé, lidé, kteří se mohou změnit. Nevěděl, jak s tímto poznáním naložit, a zmaten spáchá sebevraždu skokem z mostu do řeky. Mladí lidé v Paříži postavili barikády a proti gardistům a vojsku bojují za svobodu. Jejich vedoucími jsou studenti Marius a Enjolras. Všichni jsou zabiti, přežije pouze Marius, který je zachráněn Jeanem Valjeanem, stále utajujícím svoji identitu. Starý muž nakonec svolí sňatku Maria a Cosetty a s myšlenkou, že splnil vše, co mu osud udělil, umírá. Potud Hugovo vyprávění v nejzákladnější kostře syžetu. Samotný román je veden v dějových pásmech a právě tato umělecká metoda dozrála během 19. století. Vznikla tak forma, která zachytila tragiku a všednodennost lidské existence v zatím nejrozsáhlejší podobě. Obdobou románu je v jistém smyslu symfonie, která v průběhu 19. století doroste až ke gigantické a mnohovrstevnaté struktuře.

24

HUGO, Victor. Bídníci. Op. Cit. Str. 279 - 280.

20

2. MUZIKÁL LES MISÉRABLES (BÍDNÍCI) Muzikál Les Misérables pochází z pera autorské muzikálové dvojice, textaře a libretisty Alaina Boubila (*1941) a hudebního skladatele Claude-Michela Schönberga (*1944). Málokdo ví, že muzikál byl původně francouzský – světová premiéra se uskutečnila v Palais des Sports roku 1980 a měla velký úspěch. Původně plánovaných 8 týdnů, kdy měla být tato inscenace uváděna, se protáhlo na 16 a celkově dosáhla 107 repríz, které vidělo více než 500 tisíc diváků. Zdroj: http://nd05.jxs.cz/449/067/65d2bd6e3a_81011971_o2.jpg

V souvislosti se zrozením Les Misérables se začalo hovořit o vzniku comédie musical á grand spectatle, neboli velkovýpravné muzikálové show označované jako megamuzikál a určené pro multifunkční sály s velkou diváckou kapacitou.25 Tato původní francouzská verze však dnes není příliš známá a nejsou o ní téměř žádné doklady. Pod záštitou britského divadelního producenta Camerona Mackintoshe, který odkoupil práva na celosvětové uvádění Les Misérables, byl muzikál přepracován, londýnská premiéra se uskutečnila roku 1985 a broadwayská roku 1987 (byla nominována na dvanáct prestižních cen Tony). V této upravené verzi se muzikál hraje dodnes. Muzikál byl přeložen do více jak dvaceti světových jazyků a byl již uveden ve více než padesáti světových metropolích. Tento obrovský „boom“ má na svědomí známý britský producent Cameron Mackintosh, který objevil jeho bohatou muzikálnost, emocionalitu i literární kvalitu a nechal jej přeložit do angličtiny a znovu zinstrumentovat.26 Hudební formou jde o muzikálovou operu, což znamená, že muzikál je cele zpívaný, nenajdeme zde žádné mluvené pasáže - dialogy. Má dvě jednání, první je složeno z ouvertury (tedy předehry, prologu), tří orchestrálních skladeb (tedy nezpívaných hudebních čísel orchestru) a pětadvaceti písní, druhé jednání čítá písní 25BOUBLIL,

A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. Muzikál á la France? Program k inscenaci MdB. Brno: Městské divadlo Brno, 2009. Str. 141. Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání. 26 Bídníci. Městské divadlo Brno [online]. [cit. 2013-04-18]. Dostupné z: http://www.mdb.cz/inscenace/191-les-miserables-bidnici/

21

jednadvacet. Písně nesou obrovskou energii a operní sílu, v instrumentaci je patrný působivý smysl pro národní historii.

2.1. Hudební čísla muzikálu 1.AKT TOULON-DIGNE, 1815 Prolog (Ouverture) Toulon 1815, galeje: Chceš bejt Valjeanova pouť Biskupství Digne Co jsem to zač? MONTREUIL-SUR-MER,1823 Montreuil-sur-Mer (orchestr) Když je u konce den Knížka snů Krásný holky Fantinino zatčení Převržený vůz Kdo jsem já? (Soud) Fantinina Smrt Konfrontace MONTFERMEIL, 1823 Montfermeil 1823 (orchestr) Zámek v oblacích Hlava mazaná Setkání – Proradný handl PAŘÍŽ, 1832 Paříž 1832 (orchestr) Chcem bejt Přepadení – Javertův příchod Tam ve hvězdách Eponinin návrat ABC Café – Noc či den Slyš tu píseň zástupů Život můj Už vás dávno znám Loupež – Přepadení na Rue Plumet Příští den 2.AKT Stavba barikády Samotářka Na barikádě Javert na barikádě Malí lidé 22

Byl déšť a kytky můžou kvést Neklidná noc První útok Pij se mnou Otčenáš Za svítání Druhý útok – Smrt Gavroche Poslední steč Kanály – Ve světě psím Javertova sebevražda Carousel Prázdná stůl i židle prázdné Den co den Valjeanova zpověď Svatba Epilog27 Les Misérables – to je mohutný plápolající obraz o životě a smrti na barikádách politické a sociální revoluce ve Francii doby Victora Huga. Dotýkají se celosvětových témat i individuálního lidského utrpení. Muzikáloví Bídníci přispěli ke znovudefinování hranic hudebního divadla. Jde o mohutné alarmující orchestrální dílo, adaptující pro divadlo román o obsahu 1400 stran do tříhodinového jevištního klání.28 „Naše postavy jsou koncipovány jako archetypy lidské společnosti – každé komunity, každé větší organizace, každé skupiny. Všechny mají své Javerty, Thénardiery, Fantiny a každý z nás se snaží být nakonec ušlechtilým člověkem jako Jean Valjean. Bídníci pojednávají více než o politickém hnutí vedoucím k revoluci, vyprávějí o věčných pravdách, lidství, víře v Boha.“ Claude-Michel Schönberg29 Abychom

lépe

poznali

strukturu

a

funkci

tohoto

dnes

už

jednoho

z nejprestižnějších muzikálů, provedeme nyní podrobnou analýzu jednotlivých scén s ohledem na jejich hudební tvar, funkci a stavbu.

2.2. Analýza muzikálu Prolog je pojat libretistou Alainem Boublilem jako sborová scéna, která má v krátkosti obsáhnout celý dosavadní osud hlavního hrdiny Jeana Valjeana. Odehrává se

BOUBLIL, A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. Muzikál á la France? Program k inscenaci MdB. Op. Cit. Str. 101 – 103. 28 BOUBLIL, A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. Bídníci – Muzikál bez hranic. Program k inscenaci MdB. Brno: Městské divadlo Brno, 2009., str. 34. Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání. 29 BOUBLIL, A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. Bídníci – Muzikál bez hranic. Op. Cit. Str. 34. 27

23

na galejích. Muzikál v tomto směru zřejmě pramení a čerpá z tradice francouzské operety a opery comique, které od dob Jacquese Offenbacha téměř pravidelně otevírají příběh sborovou a kolektivní scénou. Valjeanův dosavadní osud, který je obvykle ve filmových zpracováních zhušťován do řady rychle následujících epizod, se zde odvíjí až od okamžiku jeho propuštění z galejí. Aby byl vyjeven základní rozpor inscenace, který bude po celou dobu jakýmsi hnacím motorem, jsou na pozadí rytmu galejnické práce představeni oba hlavní hrdinové – Jean Valjean a jeho věčný pronásledovatel a nepřítel inspektor Javert. Hudebně otevírá dílo šestnácti taktový úvod – třítónová a čtyřtónová gesta orchestru, po nich následuje jednoduchý sbor unisono – jednoduchá melodie pracovních krátkých gest v f-moll využívající vzestupných a sestupných intervalů – pokud se jedná o sestup, je zapojena mixolydická septima (melodická moll). Ve sboru je vyčleněno pět sól na jednotlivé detaily a po nich následuje první konfrontace Javerta a Valjeana. V jejich dialogu je na pozadí stále pulzujícího rytmu pracovní galejnické plochy odehrán celý dosavadní průběh Valjeanova věznění, útěku a nynějšího opuštění galejí. Javert ho považuje za přechodné a z jeho krátké pasáže je zjevné, že dělí lidi na dvě zcela odlišné skupiny a nehodlá vzít na vědomí definitivní osvobození vězně. První Valjeanův zpěv má recitativní charakter – často je v interpretaci kombinován zpěv s řečí, tak jako tomu je v brněnské inscenaci, jde však jen o přechod z galejí do prostředí Valjeanovy cesty. Následuje krátká epizoda na farmě a v hostinci, kde jej jako zločince odmítají přijmout a kdy Jean Valjean zjišťuje, že propustka, kterou musí podle zákona předkládat, ho odsuzuje k tomu být vyvrhelem. Jeho cesta plynule přechází v ideově jednu z nejdůležitějších scén – setkání s biskupem z Digne, který je jakýmsi Valjeanovým zachráncem a zásadně změní chod jeho života a jeho náhled na svět. Hudební dikce Valjeana před setkáním s biskupem se odvíjí na recitativních ostinatech obvykle čtyř tónů opakovaných pro zdůraznění textu. Valjeanovo krátké rozhodnutí, že svého hostitele, biskupa z Digne, okrade, je hudebně vyjádřeno melodickým recitativem odvíjeným z výseku pentatoniky. Po přivedení četníky, kteří jej zadrželi s biskupovým stříbrem, je dramatičnost této scény podporována ostinatem čtyř opakovaných akordů. Tak se vlastně hudebně přešlo od ostinata galejnického prostředí k ostinatu cesty a návratu do civilního života. Biskupovo vysvětlení této závažné a nesmírně zavazující okolnosti proběhne s muzikálovou lehkostí a bez jakékoliv dramatické závažnosti. To je místo, kde se muzikál zcela a záměrně liší od opery.

24

Událost, která Valjeana vlastně zachránila a ukázala mu nový náhled na svět, je dohrána jeho hudebním komentářem. Zřejmě proto, aby se dramaticky odlišila od předcházející ostinátní osminové faktury, je nahrazena diminucí šestnáctinových skupin /„Co jsem to zač“/. Šestnáctinové ostinato bylo vlastně recitativem před ariózněji pojatým Valjeanovým zpěvem (v českém překladu Zdeňka Borovce /„Proč se mnou jednal právě on, jak se svým bratrem nejbližším?“/), který je první výraznější kantilénou muzikálu, protože odráží důležitý ideový zlom i rozhodnutí Jeana Valjeana žít jinak. Toto vyvrcholení dosavadního průběhu děje a současně finále prologu je velmi působivé a monologem nahrazuje děj, který by bylo zapotřebí odehrát s mnohem většími prostředky. V další části se přenáší děj v čase i prostoru do Montreuil-sur-Mer roku 1823. Ocitáme se v továrně starosty města pana Madeleina, cože je proměněný Jean Valjean. Opět v duchu tradice opery comique otevírá toto tabló sborová scéna před továrnou. Nápadně připomíná poetiku galejnického ostinata, jen je mnohem více rozehrána do epizod, které nás rychle seznamují s prostředím továrny, napětím a konflikty, které zde potenciálně existují. Jako hlavní je nová klíčová postava vyčleněná z továrního kolektivu. Dělnice Fantina, o níž se rychle dozvídáme z epizodní informace dělnice ze sboru, že jednak odmítá předáka a je proto existenčně ohrožena možným vyhazovem, a je také svobodnou matkou holčičky, na kterou musí platit (jedná se o dobu, kdy byly svobodné matky vyvrhelem společnosti). To se dozvídáme z dialogické scény Fantine, která tak vstoupila do děje, a jednou z pracujících dívek, která si přečetla její dopis. V pozadí je předák, který ji obtěžuje, a v závěru potyčky při pokusu o navrácení dopisu se objeví i majitel továrny – pan Madelain, tedy Jena Valjean. Fantine je vyhozena z práce a přichází tak o svou prakticky jedinou jistotu. Takto je v typické muzikálové zkratce vyjádřeno hodně informací a představen i základní konflikt následujících scén. Lyrickým momentem – vlastně v dosavadním příběhu muzikálu prvním – je Fantine a její zpěv přeložený do češtiny jako Knížka snů / I dreamed a dream/. Ve zkrácené podobě v písni Fantine rekapituluje svůj dosavadní život – muž, kterého milovala, ji opustil a nechal ji samotnou s dítětem. Libreto tak v rychlosti a v typické muzikálové zkratce obsáhne velkou dějovou pasáž Hugova románu. Další scéna má označení Krásný holky / Lovely Ladies /. Je to kolektivní scéna ulice, kde jsou námořníci z přístavu, děvky, pasák a také Fantine. Tak se vyostřuje i její 25

rozpor a přitom je využito dynamického prostředí rušné ulice. Muzikál – pod vlivem amerického – toto prostředí preferuje a umocňuje už od dob dvou základních děl – od My Fair Lady a West Side Story. Na pozadí pouliční prostituce Fantine – aby získala peníze na výchovu dítěte u Thenardierů – prodává nejprve šperk a nakonec ze zoufalství i své krásné dlouhé vlasy. Konflikt na ulici vyvrcholí při střetu s měšťákem, který považuje Fantine za prostitutku a chce ji velmi lacino získat. Její odmítání považuje jen za přetvářku za účelem dosažení co nejvyšší ceny. Napadne ji, Fantine se brání, při potyčce ho škrábne, a příchozí Javert s policisty ji chce zatknout. Fantine v písni mluví s Bohem, prosí jej, aby ji nechal zemřít, ale její Cosetta, která je nemocná, mohla žít. Jean Valjean jako továrník a starosta města pan Madelaine Fantine zachrání z rukou Javerta. Scéna je náznakem katarze – Jean Valjean se dozvídá o existenci dítěte – Fantininy dcery Cosetty, kterou „vychovává“ rodina ničemného hostinského Thenardiera. Scéna končí náznakem záchrany /Jean Valjean: „Splatím dluh, co mám“/. Hudebně je konflikt připraven, představen a nakonec usmířen kombinací songů, dialogů a ansámblové scény. Scéna s převrženým vozem je klíčová v tom ohledu, že vlastně odhalí Javertovi, kdo je ve skutečnosti pan Madelaine. Veliká síla, kterou při převržení vozu starosta projeví a zachrání tak muže, kterého by vůz rozdrtil, je pro Javerta důkazem totožnosti (zná jen jednoho muže na světě, který je tak silný, že by mohl uzvednout těžký vůz). Pochopí, že starosta a továrník Madelaine je hledaný galejník Jean Valjean. Stane se tak ovšem až po scéně u soudu, kde je jako Jean Valjean obviněn jiný člověk. Pravý Jean Valjean nesnese pomyšlení, že by místo něj trpěl někdo jiný. Po působivém a dramaticky vypjatém sólu Kdo jsem já? / Who I am? / se rozhoduje, předstupuje před soud a vydává se. /„Že tamten muž je nevinen, zde je můj důkaz – hleďte jen, kdo jsem já: tři – pět – šest – set - dva!“/ Jean Valjean slíbí umírající Fantine, že její dceru Cosette zachrání. Fantine umírá šťastná s vědomím, že je o její dítě postaráno. V souboji s Javertem Jean Valjean vítězí a podaří se mu uprchnout. Hudebně tato scéna vrcholí konfrontací, kdy jsou Valjean i Javert hudebně spojeni /Konfrontace - Confrontation/. I přes veškerou vynalézavost překladatel často upadá do stylového klišé – např. toto čtyřverší: „Byl to galejník a grizzly, Co si zločin s právem plet, Pak se ztratil, stopy zmizly, 26

Unikal mi deset let.“30 Jean Valjean prchá z momentálního dosahu Javerta, aby zachránil malou Cosettu. Jako člověk s velkými životními zkušenostmi tuší, kdo jsou Thenardierovi a jaké veliké nebezpečí dítěti v tomto prostředí hrozí. Ocitáme se v městečku Montfermeil. Scéna je symptomaticky nadepsána Malá Cosette / Little Cosette /, s podtitulem Zámek v oblacích / Castle on a Cloud /. Písnička Cosetty je dětská velmi jednoduchá píseň – v kontextu muzikálu je to téměř „bubblegum song“, který je kontrastně vypointován melodickým recitativem Jeana Valjeana. Předchozí střetnutí dvou hlavních rivalů muzikálu – Jeana Valjeana a Javerta – proběhlo až překvapivě konvenčně – melodickým recitativem. Jedinou zvláštností bylo spojení obou partnerů – recitativ je sám o sobě konvenční, ale spojení obou protivníků do jednoho dvojzpěvu je působivé a v muzikálovém pojetí působí nově a neotřele. Konfrontace je doposud nejzdařilejším principem. Oba jejich melodické recitativy jsou sice zcela tradiční povahy, ale jejich spojením a konfrontací vzniká tvar, který je až doposud v muzikálu jen málo obvyklý a působí proto originálně. Hospodská scéna s názvem Hlava mazaná / Master of the House /, je konvenční muzikálová scéna, vybudovaná na taneční písni vítání zákazníků, a současně na vizi jakéhosi podnikatelského kréda -/..hlava mazaná, terno pro podnik, podnikne to, co by nikdo nepodnik.“/ Takto je ve zkratce vykreslen Thenarider jako bezcharakterní ničema, který okrádá své hosty a za vydatné pomoci své ženy vykořisťuje dítě. Přesto je celkově zaokrouhlen do podoby, v níž negativní rysy slábnou a do popředí vystupuje mazanost a schopnost vytěžit maximum z jakékoli situace. I dialog Jeana Valjeana s Thenardierem a scéna „vykupování“ Cosetty jsou vedeny v tomto duchu. Zatímco Jean Valjean přechází do emocionálně vypjatých, až tenorových poloh, je Thenardier stále stejně věcný a sleduje stále stejný cíl – získat co nejvíce peněz. Autoři muzikálů Boublil a Schönberg vyřešili tento rozpor valčíkovou scénou názvem Valčík proradnosti / Waltz of Treachery/. Poměrně spádná a zhuštěná scéna „vyplacení“ Cosetty z područí Thenardierů je další ukázkou muzikálové zkratky – obchod s dítětem je tak sjednán během několika okamžiků – Hugovo mistrovství popisu lidských charakterů a 30

BOUBLIL, A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. Bídníci – libreto. Program k inscenaci MdB. Brno: Městské divadlo Brno, 2009., str. 183. Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání.

27

postupného odkrývání skutečných pohnutek je tady z pochopitelných důvodů zkrácen až téměř do podoby na hranici únosnosti. Střihem se autoři zbavují tíživého prostředí Thenardierovy hospody a nechávají co nejrychleji odejít Jeana Valjeana s Cosettou až poněkud kýčovitým způsobem. Tím se uzavírá soubor dějových sekvencí, které probíhaly doposud mimo Paříž. A jak z románu, tak i ze situace plyne, vrcholem muzikálu bude právě Paříž. Nejen proto, že je centrem Francie a místem všech tří revolucí, které vytvořily od konce 18. století do poloviny 19. století moderní evropskou společnost, ale také proto, že se díky tomu Paříž dostala do pozice pomyslného hlavního města Evropy. Paříž 1832 – celý tento dost obsáhle koncipovaný sled pařížských scén vyvrcholí revolučními událostmi. Ty ukončují první díl muzikálu a druhý díl tak může navázat na stupňované sociální napětí a pouliční boje na barikádách, do nichž je vkomponován životní příběh Jeana Valjeana, Javerta, Maria a Cosetty, ale také rodiny Thenariderovy či pomsta revolucionářů. Zejména davové scény dokládají, jak muzikálové libreto neustále komprimuje epickou fresku a nahrazuje umělecké obrazy a metafory Hugova textu jakýmsi zjednodušeným převyprávěním. To sice dokáže zkrátit celou plochu mnohovrstevnaté fresky na pár minut, ale mnohdy jsme svědky toho, jak libretisté zjednodušují, zkracují a zplošťují jednotlivé myšlenky. Obzvlášť to platí o kolektivních scénách. Hugovo vyprávění je nahrazeno často až naivně zjednodušeným sledem epizod a primitivních sociálních postojů a gest. Takto je důsledně koncipována scéna Žebráci / The Beggars /. Má jen 66 veršů a klade si za cíl představit hrdiny ulice. Už začátek scény je refrénem, který se bude opakovat třikrát – překladatel je velice vynalézavý. Některé rýmy jsou na samé hranici banality – např.:…my banda chuďasů - i nám je třeba sou…jsem Gavroche - urvat groš… ze spodin - Hospodin….jinej hmyz - syfilis…motá se tu Thénardier - je tu ta jeho fúrie… Klíčovou scénou je Loupež / Robbery /. Přepadeným je Jean Valjean, který je na procházce s Cosettou, útočníky jsou Thenardier a jeho banda. Cílem útoku je spíš, než jen loupežné přepadení, diskreditace Jeana Valjeana. Při roztržení košile se totiž ukáže Valjeanovo tetování z galejí. Thenardier o tom ví a přichystal scénu tak, aby Valjeana usvědčil. Policie (Javert) sice přijde okamžitě, ale k prozrazení Valjeana nedojde – alespoň ne bezprostředně – zmatek po rvačce mu umožní zmizet i s Cosettou. Javert 28

však z Thenardierovy poznámky pochopí, o koho se jednalo. Je už ale pozdě. Retrospektiva je podána formou artózního monologu Javerta: „Byl či nebyl to můj rival, po němž prahnu tolik let, vždy mi pláchnul, kliku míval, no a dneska jakbysmet..“31 Samostatná muzikálová scéna je Javertův písňový monolog, nadepsaný v anglické verzi jen Stars – česky Tam ve hvězdách. Je to něco jako Javertova filozofie: „..pevně věřím, že pán půjde se mnou, snad i tentokrát, zběh volí hřích a plamen a spoušť, a já chci řád!“32 V hudebních

poznámkách

a

komentářích

k tomuto

klíčovému

místu

pro vysvětlení Javerta se ještě vrátíme k této scéně. Další scéna Malí lidé / Little People / je opět muzikálovou zkratkou děje románu. Aby se mladý student Marius dostal ke Cosettě, do které se na první pohled zamiloval při setkání během scény přepadení jejího otce, najímá Eponinu, dívku ulice, která je jediná schopná jít po této stopě až k cíli a najít místo, kde Cosetta bydlí. Zamilovaný Marius nevidí beznadějnou a o to silnější lásku Eponiny k němu. Eponina, dcera zloducha Thenardiera, je přes veškerou vnějškovou drsnost úplně jiná: nezištná, obětavá, soucitná a milosrdná, i když to mistrně skrývá za předstíranou drzostí a hrubostí. Rychlá zkratka spojí charakteristiku malého Gavroche (ačkoliv to v muzikálu není řečeno, je to Eponinin bratr) s milostným příběhem Maria a Cosetty a nešťastně zamilované Eponiny. Na malé ploše je soustředěn velký emocionální náboj – láska Maria a Cosetty, láska a pokora Eponiny a úvodní Gavrochův popěvek /Polda prohry špatně snáší/. Scéna končí katarzní replikou Eponiny: „ Co chceš, to udělám, vždyť prve řeks to sám, že ten, kdo nezradí, jsem já.“ Další děj před koncem prvního dílu probíhá v kavárnách, kde studenti a mladí lidé, vedení Enjolrasem, probírají své šance na úspěšný politický převrat. Ve scénách Kavárna ABC / The ABC Café / a Noc či den / Red and Black / se chystá revoluční vystoupení mladých lidí, shánějí se zbraně a promýšlí se taktika. 31 32

BOUBLIL, A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. Bídníci – libreto. Op. Cit. Str. 203. Tamtéž, str. 204.

29

Z historického hlediska šlo o neúspěšnou vzpouru inspirovanou ve východní Paříži smrtí generála Lamarqua. Toho si levice vysnila jako zastánce demokracie a pokroku. Povstání bylo naprosto neúspěšné a po potlačení zavládl za vlády vrchního správce království Louise Philippa Orleánského dlouhý klid – plných 16 let. Tato revoluční epizoda je tedy jen ojedinělý výbuch na samém začátku osmnáctileté epochy. Victor Hugo však dokázal z této lokální vzpoury východu Paříže udělat svrchovaně angažovanou a revoluční situaci. I muzikálová verze románu chápe toto místo jako klíčové pro výklad revoluční situace. Enjorlas klade svým druhům – podnícen revolučními událostmi – zásadní otázku: Do you her the people sing? – česky Slyš tu píseň zástupů. Devíza písně: „s monarchy zúčtujem a svoboda přijde k nám..“ Poněkud intimní, a proto kontrastní, je scéna Cosetty a Valjeana. Výsledek jejich rozmluvy se dal očekávat – Cosetta: „.Život můj je už konečně můj, nejsem už dítě, snad uznáš to sám, pravdu znát právo mám…“33 V tomto okamžiku přivádí Eponina Maria k domu Jeana Valjeana a Cosetty. Typické muzikálové zkrácení složité situace – rychle se rozvíjející láska Maria a Cosetty a žárlivá láska ubohé Eponiny se odehrají prakticky jen ve třech verších: „…chci žít s vámi jen… Vím, je konec nadějí, On mě nevidí, jen ji…“34 Další scéna je z důvodu kontrastu značně akční – zlomyslný Thenardier a jeho banda se rozhodnou přepadnout Jeana Valjeana v domě v Rue Plumet, kde bydlí s Cosettou: „..to je ta skrejš a v ní poklad jak hrom…“. Eponina loupeži zabrání – vyhrožuje otci, že bude křičet a upozorní policii, banda nakonec ustoupí a uteče. Křik však přivolá Jeana Valjeana, který pochopí nebezpečí, které mu neustále hrozí, a rozhodne se okamžitě přestěhovat. Jen tak totiž zmizí všem z očí, zejména pak svému úhlavnímu nepříteli Javertovi.

33 34


30

Finále I. dílu proběhne jako Příští den / One day more /. Jean Valjean se rozhoduje k útěku do Anglie, kde se chce na několik let skrýt. Enjorlas přemluví Maria k účasti v bojích na barikádách. K revoluci se v přestrojení připojuje i Javert /„..jako správný policista mezi lid se zamíchám.“/ a revoluční chaos a zmatek znamenitě vyhovují i Thenardierovi a jeho ženě /„..nejlíp se to krade, když je svoboda..“/. Zde vrcholí a uzavírá se první díl (rozsahem nejméně dvě třetiny muzikálu) – záměrně před zahájením bojů a v očekávání příštích věcí. Všechny základní osobní a společenské záležitosti zůstávají nevyřešeny – jen velmi malou perspektivu má láska Maria a Cosetty a Eponinina láska je úplně beznadějná. Javert, jako správný policista, nenávidí chaos, porušování řádu a samozřejmě nejvíc ze všeho revoluci a barikády.. jak se s nastávající situací vypořádá? Nejistota, snaha vše odsunout, zítřek spraví a rozřeší dnešní spory – to jsou hlavní myšlenky finále. Hlavní devízou tedy – z hlediska divadelní zkušenosti – je nejistota. Muzikál přebírá jednu z nejdůležitějších operních manýr – tzv. finale concertato – a dokáže ji náležitě využít. Vše podstatně zkrátí, navršené problémy zopakuje ve strefě, ale nevyřeší – jen vypočte a nakupí. „Valjean: My odjedem už zítra snad. Valjean + Javert: Čas pro mě začne pracovat! Všichni: Jen Pánu tvorstav předem znám je Součet výher, součet ztrát, co ten den, příští den, má nám dát…“35 Tak vyvrcholí I. díl. Jeho revoluční napětí dodává energii dílu II., kde budou všechny dosavadní problémy řešeny. Druhý díl muzikálu se odehrává v Paříži roku 1832, na pozadí revoluce. Hned v úvodu se ocitáme na ulici, kde mladí lidé staví barikádu. „Enjorlas: Tady může stát barikáda jako hrad, přímo ve středu města, než nastane tma.“ Připlete se mezi ně Javert v převlečení a nabízí pomoc. Přichází také Eponina převlečená za chlapce, Marius ji posílá pryč s dopisem pro Cosettu a žádostí, aby jej předala, což jen rozjitří její nešťastnou lásku. Eponina předává dopis Jeanu Valjeanovi, který jej nahlas čte. Následuje jedna z nejemocionálněji vypjatých scén, kde se Eponina vyznává ze své lásky – Samotářka / On my own /. „…Tohle já si jen tak nalhávám, sama mluvím se sebou 35

BOUBLIL, A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. Bídníci – libreto. Op. Cit. Str. 221.

31

i tentokrát…sen končí, proč já se koncům bráním, příběh můj, je přeludem, jen zdáním, co na tom? Já stejně půjdu za ním, a toužit budu po něčem, co nemůže mi dát. Má lásko, má lásko, má lásko, proč jinou máš tak rád?“36 Následujících několik scén se odehrává na barikádách (téměř polovina druhého dílu) a je zobrazeno ansámblovými scénami. Javert se vrací ze špionáže a je prozrazen malým Gavrochem. Stává se zajatcem – je svázán a přivázán k židli. Vrací se Eponina, při přelézání barikády je však postřelena. Umírá Mariovi v náručí – píseň Byl déšť a kytky můžou kvést / A Little Fall Of Rain /. Sice na pokraji smrti, ale konečně šťastná, umírá v náručí muže, kterého miluje. „Blábolíš, už mám se fajn, Už bol můj dobolel A prsty déšť v tom měl, Mou bolest zažehnal, Jsi tu, nic nechybí mi dál, Jsem pod tvou záštitou, Mně ochrání tvá pěst, byl déšť a kytky můžou kvést.“ 37 (chybný tvar „mně“ – správně má být mě! – v tisku libreta MDB) Přichází Jean Valjean převlečený za vojáka. Po přečtení dopisu, který Marius Cosettě napsal, si uvědomuje, že mladý muž jeho dceru vážně miluje. Chce ho poznat a snad také ochránit, proto se v přestrojení vydá na barikády, jako jediný starší muž. Po jeho příchodu nastává první útok na barikádu, několik raněných, Jean Valjean zastřelí vojáka, který mířil na Enjorlase a zachrání mu tak život. Za odměnu chce, aby byl špeh Javert svěřen jeho péči a také se tak stane. Ačkoliv má Valjean jedinečnou příležitost svého nepřítele zabít, neučiní tak, naopak ho pustí na svobodu. „Valjean: Nikdy zášť jsem nepocítil k vám, křivdy smýt teď pomstou nehodlám, z vůle mé, jste svobodný jak jiní, to z čeho Vás tu viní, ať soudí Bůh, my ne, vy povinnosti ctil jste své.“38 Narafičí to ovšem tak, aby si ostatní mysleli, že ho zabil – výstřel z pušky do vzduchu - zatímco Javert uteče. Následuje píseň Pij se mnou / Drink With Me /. Mladí lidé si posílají demižon s vínem, jde o jakýsi akt sjednocení - dávají si najevo, že budou za každou cenu bojovat spolu za něco, čemu věří, za svobodu, demokracii. Poté usínají, na ulici, v očekávání příštího dne. Marius před usnutím: „Pro mě, Cosetto, je cíl, abych byl tam, kde jsi ty.“ Na to reaguje Jean Valjean písní Otčenáš / Bring Him Home /. Jde o lyrický písňový monolog BOUBLIL, A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. Bídníci – libreto. Op. Cit. Str. 224 – 225. Tamtéž, str. 228. 38 Tamtéž, str. 233. 36 37

32

plný emocí, kdy Jean Valjean bdí nad spícím Mariem a prosí Boha, aby Maria nechal žít na úkor zkrácení jeho vlastního života. „Ať v tváři slunce má, ne stín, Vždyť on je téměř jak můj syn, Tak za něj rád život dám, Už dlouho já umírám, Jsem dlouho stár A víc než sám. Kéž jen mír v tváři má, Otče náš, navždy buď vůle tvá, Můžeš dát, můžeš vzít, Mou zkrať pouť, Jej nech žít!“39 Druhý den, po probuzení, nastává druhý útok na barikádu. Dojdou však náboje a je potřeba, aby se někdo proplížil na druhou stranu barikády, na nepřátelské území, a posbíral náboje kolem mrtvol. Nabízí se Marius, Jean Valjean mu to zakáže s tím, že půjde on sám: „Půjdu já, škoda bylo by vás, jsem už stár, nemám čeho se bát.“ Nakonec tam bez svolení proběhne malý Gavroche, sbírá náboje a zpívá si dětskou písničku. V palbě střel je několikrát zasažen a nakonec na straně protivníků umírá. Střelba sílí, protivníci přidají děla, mladí lidé umírají, zasažen je i Marius. Na barikádě padnou všichni kromě Valjeana a Maria, který je však těžce raněn a v bezvědomí. Jako poslední umírá Enjorlas, který těsně před smrtí zabodne na vrcholku barikády francouzskou vlajku jako symbol toho, že zemřeli za svobodu francouzského lidu. Jean Valjean se probere, zjistí, že Marius je živý a odtáhne ho do kanálu, což je jediná cesta, jak z barikád uniknout. Přichází Javert a hledá mezi mrtvolami Jeana Valjeana. Nenajde ho, ale objeví kanál s otevřeným krytem. Dojde mu, že Jean Valjean opět uprchl a vydá se za ním. Ocitáme se v kanálech, které jsou scénograficky vytvořené tak, že máme pocit, že to je skutečný kanál. Mezi mrtvolami vojáků prochází zloděj Thenardier a okrádá mrtvá těla vojáků – píseň Kanály – Ve světě psím / The Sewers – Dog Eat Dog /. V průběhu písně přichází Jean Valjean s Mariem na zádech, Valjean vysílením omdlí. Thenarider okrádá Maria a ukradne mu prsten. Když se snaží okrást Valjeana, probere se a Thenardier s úlekem uteče. Valjean opět vezme Maria na záda a pokračuje v cestě kanály. Potkají Javerta, který se opět snaží Valjeana zatknout. Následuje konfrontace 39

BOUBLIL, A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. Bídníci – libreto. Op. Cit. Str. 235 – 236.

33

mezi oběma muži. Valjean: „O toho chlapce jde mi teď!“ Javert: „Ne tuhle šanci nepustím, zatýkám vás!“ Valjean: „To přece má čas! Pak budu váš, chci hodinku, nic víc!“ Javert: „Ty sliby znám už nazpaměť, vy chcete zdrhnout.“ Valjean: „Ne! O něm je teď řeč!“ 40 Nakonec Javert Valjeana pustí. Přemýšlí o tom všem, jestli je možné, že se bývalý galejník opravdu dokázal změnit v dobrého člověka, který pomáhá lidem. Nedokáže pochopit, proč Valjean nevyužil situace a nezabil ho, když mohl, ale naopak ho na barikádě pustil na svobodu, i když věděl, že bude dál stíhán. Má pochybnosti, přestal věřit sám v sebe, v zákon a řád. Stojí na mostě nad řekou – píseň Sebevražda / Javert´s Suicide /, ve kterém se vypovídá ze všech svých pochybností a loučí se se životem. Po následujících slovech Javert spáchá sebevraždu skokem z mostu do řeky. „Proč se mnou jednal právě on, Jak by byl něco víc než já? Tak, jak by hříchy ze mě smýval, Když život mi dal, ten dávný rival. A život zároveň mi vzal, to právo měl, Já zemřít chtěl a jsem tu dál, leč pouze krůček od pekel…. …Proč já dnes pochybnosti mám, Když jsem je neznal nikdy dřív? Tak tvrdý chlap a teď se zmítám A jistoty mé, jsou dnes ty tam. A co když sobě sám jsem lhal, a Bůh je s ním? Ten muž mi život jen tak dal, a tím mě zabil, právě tím.“41 Následuje krátká, a dle mého názoru, trošku zbytečná, scéna Kolotoč / Carousel /. Mladé ženy zde, při skládání vypraného prádla do košíků, nešťastně bědují nad smrtí všech mladých mužů, kteří padli na barikádách v boji za svobodu vlasti. Přesouváme se do domu, kde se Marius zotavuje po těžkém zranění. Sedí sám v pokoji, a vzpomíná na všechny své přátele, kteří zemřeli v revolučním boji za svobodu – píseň Prázdný stůl i židle prázdné / Empty Chairs and Empty Tables /. Jde o lyrický písňový monolog, kde Marius přemítá, proč zrovna on jako jediný přežil, a kde promlouvá ke svým přátelům – přeludům. „Nikdy jsem tu bolest neznal, bohužel, teď už ji znám, Prázdný stůl i židle prázdné. Přátelé, proč jsem tu sám?... ..Chlapci, odpusťte mi, prosím, že jsem živ, že jsem tu dál, Kolik útrap život bez vás, kolik slz a muk mě stál. Jako přízraky vás vídám, jste jen přelud, jenom stín. 40 41


34

Prázdný stůl i židle prázdné….Proč tu být, když není s kým?“42 Po této písni Mariovy přeludy mizí. Přichází Cosetta, zpívají duet nazvaný Marius a Cosette / Marius and Cosette /, ve kterém vzpomínají na to, jak se seznámili, jak se viděli poprvé. V průběhu písně přichází Jean Valjean, sleduje jejich lásku, a uvědomuje si, že Cosettu ztrácí, že už nepatří jemu, ale Mariovi. Poté Cosetta odchází a Jean Valjean o samotě přiznává Mariovi svoji totožnost a svěřuje mu svůj plán odcestovat, aby nebyl prozrazen a Cosetta se nedozvěděla pravdu. Marius ho prosí, aby neodjížděl, ale Jean Valjean je neoblomný. Naopak žádá Mariovi, aby Cosettě nějak vysvětlil, proč musel její otec bez rozloučení odjet. Po sérii závažných lyrických scén následuje scéna poměrně veselá, i když s důležitým prvkem sloužícím k vyřešení jedné okolnosti. Jde o scénu svatby Maria a Cosetty. Scéna začíná jako ansámblová, na jevišti je několik tančících párů svatebčanů, taktéž novomanželé. Přichází manželé Thenardierovi v pestrobarevných šatech, mezi svatebními hosty působí poněkud nepatřičně. Thenardier se nachomýtne k novomanželům a žádá peníze za informace. Prozradí Mariovi, že jeho tchán, Jean Valjean, je ten, kdo Maria zachránil a na svých zádech ho odnesl z barikád. Dokonce mu dá prsten, který mu ukradl v kanále, což jen usvědčí Maria v tom, že mluví pravdu. Marius se za informace finančně odvděčí, poté i s Cosettou odcházejí. Manželé Thénardierovi pak mají svůj taneček při variaci na píseň „Hlava mazaná“. Následuje poslední scéna uzavírající celý příběh i muzikál – Epilog / Epilogue /. Jean Valjean sedí sám a opuštěn u stolu se svíčkami. Ví, že umírá, loučí se se životem, s Cosettou, blouzní. Přichází duch Fantiny, Jean Valjean s ní mluví. Přiběhnou Cosetta s Mariem. Marius mu děkuje za záchranu života. Jean Valjean se s nimi loučí, dává Cosettě deník, kam psal celý svůj životní příběh, celou pravdu. Scéna přechází ve Finále / Finale /. Přichází duch Eponiny. Společně s Fantinou volají Jeana Valjeana do země mrtvých – ten umírá. Jeho duch se k nim připojí a společně odcházejí na „onen svět“. Vstupují všechny duše zemřelých a připojují se k nim ve velkolepém finále – variace na píseň Slyš tu píseň zástupů: „Slyš tu píseň zástupů, ze země dávno slíbené, ó, Pane, dík, tys nám už světlo dal, a tam těm ještě ne…… Símě lásky máte sít za všechny z nás, co nežijem, na radost Óda příště má tu znít, a ne už Rekviem. 42

BOUBLIL, A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. Bídníci – libreto. Op. Cit. Str. 244.

35

Blízko vás chcem zítra stát, až budou léta zlá ta tam, až pravda zvítězí a svoboda přijde k vám.“43 Libreto podle Hugovy předlohy přineslo ve své době do dějin muzikálu asi tu největší a nejnáročnější koncepci pokud jde o sólisty, ansámbly, sbory, company a změny prostředí (galeje, cesta, maloměsto, Paříž – barikády, davové scény, kanály). Samotný muzikál je velmi vhodný pro studium odlišnosti muzikálové poetiky od operní. Především proto, že se blíží těm největším operním koncepcím (vlastně jde o druh opery – muzikál je cele zpívaný). Tak je možné dobře odlišit zásadní rozdíly v muzikálové a operní poetice. To bylo i naším základním záměrem a cílem při zkoumání tohoto díla.

2.3. Zajímavosti  Muzikál byl přeložen do více jak dvaceti světových jazyků  Byl uveden ve více než padesáti světových metropolích  Bídníci získali přes padesát mezinárodních ocenění  Les Misérables byli zapsáni do Guinessovy knihy rekordů jako jediný muzikál na světě uváděný zároveň v 15 různých produkcích  Existuje na 30 nahrávek  Vzniklo několik koncertních verzí 44 K nejpůsobivějším koncertním verzím patří londýnská, uvedená v londýnské Royal Albert Hall přesně dekádu po slavnostní premiéře, 8. října 1995, za doprovodu Královského filharmonického orchestru. Na jevišti vystoupilo na 250 zpěváků a na závěr proběhlo neuvěřitelné defilé 17 Jeanů Valjeanů ze 17 zemí světa, kteří zazpívali ve svých jazycích slavnou pochodovou píseň „Slyš tu píseň zástupů“ (Do You Hear The People Sing). Za Českou republiku zazpíval Jan Ježek, který, jako host, hraje Jeana Valjeana i v brněnské verzi muzikálu.45

2.4. Hudební poetika muzikálu Les Misérables Po dohodě s vedoucím práce jsme se rozhodli analyticky posoudit nejdůležitější čísla a scény muzikálu z hlediska poetiky soudobého muzikálu v horizontu doby vzniku

BOUBLIL, A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. Bídníci – libreto. Op. Cit. Str. 254. BOUBLIL, A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. Bídníci – Ocenění a fakta. Program k inscenaci MdB. Brno: Městské divadlo Brno, 2009., str. 39 - 40. Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání. 45 BOUBLIL, A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. Bídníci – Muzikál bez hranic. Op. Cit. Str. 38. 43 44

36

Les Misérables. Pokusíme se stanovit, jak dalece odpovídají jednotlivá čísla dobovým tendencím a trendům muzikálu amerického a evropského typu. Jako základní a výchozí literaturu používáme českou monografii, jejíž význam je dnes už mezinárodní, a jistě se potvrdí překladem do angličtiny a dalších jazyků. Jedná se o knihu Iva Osolsobě, Divadlo, které mluví, zpívá a tančí: Teorie jedné komunikační formy. Tato teorie muzikálu je budována s velkými sociologickými, historickými a praktickými zkušenostmi a směřuje k postižení specifik muzikálu poslední doby. Pro poznání sofistikovaných a intelektuálních tendencí v muzikálu posledních desetiletí používáme jako výchozí literaturu knihu Pavlíny Hoggard Muzikál na prahu tisíciletí: Mezi komercí a elitou – možnosti reformy muzikálového divadla v době (post-) moderní. Posoudíme tedy vybrané scény pod zorným úhlem toho, jak dalece souznějí, nebo se naopak vyčleňují a liší, od řady podobných situací v jiných obdobně populárních muzikálech. Tato metoda může přispět k hlubšímu a analytičtějšímu poznání muzikálu Les Misérables, a tak něco připojit i z hlediska domácího vnímání muzikálu jako formy a druhu hudebního divadla. Obrázek č. 1

Vstupní sbor galejníků vyrůstá z tradice opery comique, ale je mnohem jednodušší. Dokládá muzikálové zploštění a zjednodušení. Sbor sice zachovává důležitou introdukční funkci, ale je ve srovnání se sbory z oper comique a operet (Auber, Hervé,

37

Offenbach a další) mnohem primitivnější. Muzikálový sbor je zjednodušen na jediný melodický impulz. Obrázek č. 2

Valjeanův první popěvek je dokladem nivelizace melodického recitativu na několik tónů – ve 13 taktech se objeví v rafinovaném harmonickém podkladu tóny c (8x), d (10x), e (1x), f (5x), g (1x), as (8x), a (4x), hes (11x). To není kritika melodického recitativu v muzikálu konce 20. Století, jen konstatování, jak se recitativ vyhranil směrem k zjednodušení. To, co by v době vrcholné operety bylo v Paříži a Vídni i jinde považováno za primitivní, pokleslé a málo umělecké, se postupně stalo obecným trendem. Obrázek č. 3

38

Posun od melodiky vrcholné opera comique a operety k dnešní taneční melodice, jaká vůbec neodpovídá situaci, dokládá zpěv biskupa. Jean Valjean se svému hostiteli „odvděčil“ krádeží stříbra a po zadržení četníky a konfrontaci biskup krádež popře. To je zásadní obrat v životě Jeana Valjeana. Poprvé se našel někdo, kdo mu pomohl. Valjean – hluboce zasažen a otřesen dobrotou a laskavostí biskupa – se rozhoduje, že bude sloužit dobru a nezištně pomáhat. Ovšem hudebně je toto velké ušlechtilé gesto vyjádřeno melodikou, která je zcela neadekvátní situaci. Cítíme, že je to záměr, jinak by přece nebylo možné tato velká slova podat tak nezávazně lehce. Je to projev muzikálového odcizení, které dávno rezignovalo na realitu a vytváří něco, co ztrácí historickou kontinuitu. Jakoby muzikál záměrně rezignoval na jakékoliv historické vazby. Obrázek č. 4

Obrázek č. 5

39

Valjeanova reflexe – rozvažování nad biskupovým jednáním – je pojata tragičtěji. Závažnost situace odpovídá melodickému recitativu, kterým Jean Valjean reaguje na biskupův čin. V hudbě je F dur ozvláštněno mollovou subdominantou (des) a text „Proč se mnou jednal právě on, jak se svým bratrem nejbližším“ není nijak odkloněn k taneční hudbě nebo ke zjevnému odcizení. Tato hudba se vrací k poetice 19. a 20. století. Obrázek č. 6

Lovely Ladies – scéna děvek a Fantiny – je ukázkou muzikálového zjednodušení ansámblové zkratky – prostředí i konflikt jsou zachyceny jen jako bodový scénář – vše je hudebně vyvíjeno z nejjednoduššího možného kvartového motivu (dvě klesající kvarty c-g a potom průchod c2 h1 a1 g1 celkem čtyřikrát v šestnáctinách). Tento motiv zůstává v tónině a rytmicky vystupuje v augmentované i diminované podobě. Obrázek č. 7

40

Javertův krátký songový recitativ je pojat více jako nástrojové sólo než jako zpěv. Má snad být podtržena Javertova až jakási strojová přesnost a odlidštěnost – v této melodii je vše očekávané a dost dobře kalkulovatelné. Patrně to mohlo vést k takovéto charakteristice Javertova hudebního projevu. V muzikálové produkci doby vzniku Les Misérables se nejedná o nic mimořádného, spíše o standardní projev. Oproti tomu Fantine je v tomto případě značně konvenčně pojata – slova „…čest má je pryč a klesám hloub..“ je ilustrovaná osvědčeným a od raného baroka používaným způsobem figur – pokles ať už reálný nebo v obrazné podobě znázorňuje klesající tónová řada. Opět konvenční faktura a dialog s Jeanem Valjeanem přináší jen dobový standard – nic víc.

Obrázek č. 8

Zvedání vozu je sice jen osmitaktové číslo, ale dokládá, že Schönberg se často uchyluje ke starší operní konvenci ve zjednodušené podobě – tato hudba by obstála už ve faktuře přechodu od klasicismu k romantismu. V muzikálovém kontextu ovšem může takováto výpůjčka zapůsobit zcela „nově“.

41

Obrázek č. 9

Stejně konvenčně působí Javertův zpěv – v českém kontextu je znásoben dost naivním překladem:…„Byl to galejník a grizzly, co si zločin s právem plet“.. A opět situace, kdy je v muzikálu použito postupů které by v operním kontextu 19. Století působily jako výslovně primitivní, zjednodušené. To je situace muzikálu, který jako by byl bez paměti.. Obrázek č. 10

Rozhodování Jeana Valjeana, jestli bude tím, kdo… „nehne prstem pro jiné a nepomůže duši nevinné…“ anebo se obětuje a zachrání nevinného je textově a významově zlomové a závažné místo. V muzikálovém pojetí je zpracováno toto místo neutrální

42

instrumentální melodikou, takže působí nezainteresovaně a skoro nedramaticky. Je to další doklad odlišnosti muzikálové koncepce rozvíjení dramatu a jeho konfliktů. Obrázek č. 11

„Dětský“ popěvek Cosetty je spojen do dvojzpěvu s Jeanem Valjeanem. V muzikálovém kontextu působí toto spojení velmi sofistikovaně a v kontextu formy působí jako gradační prvek – po prvním představení popěvku, který je na úrovni bubblegum music, je dvojzpěv něčím, co tuto jednoduchou písničku povyšuje na jakýsi důležitý ritornel. Obrázek č. 12

43

Slib Jeana Valjeana, že „Cosetta nesmí trpět dál“, je opět dokladem toho, jak muzikál pro závažná a dramatická sdělení používá často až taneční a nezávaznou melodiku i rytmiku. Je to jen další důkaz odlišné hudební poetiky muzikálu. Různé odstíny tohoto procesu právě těmito analytickými poznámkami sledujeme a registrujeme. Obrázek č. 13

Thenardierův pokrytecký song je zajímavý tím, jak – přes odlišnost muzikálové poetiky – částečně zohledňuje zjednodušeným způsobem starší, až operní, myšlení. V českém překladu text „Dítě skvost – mám je rád“ na sebe váže melodiku povzdechu – seufzeru. Český překlad „Bez ní žít nemá verk“ je určitě buď překladatelova, nebo tisková chyba. Musí přece být: „Bez ní žít nemá vert!“ Obrázek č. 14

44

Valjeanova komunikace s Madame Thénardierovou pokračuje s využitím předešlých postupů. Recitativ se blíží opernímu recitativu, je docela zajímavý harmonicky. Ostinata vokální linky (19x fis + průchodné tóny a ukončení v přirozeném centru H) jsou obohacována harmonicky (H dur, D dur, As dur septakord, měkce malý septakord, cis-egis-h, Fis dur a vyústění do H dur). To ariózo Madame Thénardier se vrací k valčíkovému a tempu. Popis Cosettiny nemoci používá stejné melodické povzdechy jako předtím Thénardier. Malá sekunda ges-f na textu „..zápal plic, ouvej ách..“ navazuje spíš na operní poetiku, ale v nadlehčené a velmi zjednodušené podobě. Obrázek č. 15

Obrázek č. 16

45

Záměrné navrácení melodického incipitu celého muzikálu z toulouských galejí jednoznačně svědčí o tom, že hudebník identicky charakterizuje všechna sociálně slabá prostředí. Navíc v tomto případě je identické motivické báze použito i ke sledování kontinuity příběhu Jeana Valjeana. Obrázek č. 17

Scénu uzavírá „toulouský“ motiv – zde s existenciálním „Chcem bejt“. Ještě než se devátá scéna takto uzavře, je jakýmsi autorským pohledem na sociální vývoj situace Gavrochův zpěv. Až tangová šesti taktová replika závažného obsahu (…„Rodí se banda, pěkná spodina, starej i dceru do hry vplet“…) je zhudebněna zcela indiferentně ve vztahu k textu. Tangový charakter podtrhuje jakousi muzikálovou lhostejnost k textu, ale v daném místě toto působí vykalkulované odcizení. Obrázek č. 18

46

Tangová rytmická přiznávka dává celé scéně potřebnou jednotu a navíc propojuje vlastně dva světy – svět Maria, Cosetty a Jeana Valjeana a svět parazitů Thénardierů. Spojnicí mezi oběma světy je Eponina. Melodicky je scéna velmi úsporná. Recitativní ostinato od primy k tercii si podávají Marius a Eponina. Obrázek č. 19

Hádka a střet Thénardiera a Jeana Valjeana proběhnou ve valčíkovém tempu i faktuře. Dramatický text „..Sprostě Cosettu ukrad jsi nám..Ruce pryč! Máte zkrat? Nač ty skandály, nemám je rád!..“, jehož překlad v tomto případě není zrovna nejšťastnější, je zhudebněn ve valčíkovém plynulém tempu tří na sebe navazujících postav – Jeana Valjeana, Thénardiera a Eponine. Obrázek č. 20

47

Příchod Javerta a jeho melodický recitativ probíhá jako osminové ostinato několika málo ostinátních tónů (f, as, hes, c). Poetika je už muzikálová – naléhavost situace a následky konfliktu jsou hudbně pojednány působivou raketou ostinátního charakteru, která se jen posouvá (f moll – as dur, b moll sextakord, c moll, f moll). Tento způsob hudební poetiky najdeme v operách a zejména v operetách. Obrázek č. 21

Obrázek č. 22

48

Javertův song z části 11 – Hvězdy / Stars / je dalším klíčovým projevem jeho jednoznačné a zcela kompromisům uzavřené povahy. Převládá muzikálová segmentace. Jedná se o krátké 4, 5 a 6 slabičné segmenty. Ty dodávají celému songu charakter naléhavosti a směřování někam k vyřešení. V českém překladu jsou i dost problematická, která využívají zaužívaná klišé: tak např. v českém popu se to přímo hemží verši, jako je „..jinak smýšlel jen Lucifer, ty, kdož ses dlužníkem stal, tak plať, ten řád je fér…“ Obrázek č. 23

Obrázek č. 24

49

Marius a melodika jeho songu nepřináší nic nového ve spektru celého muzikálu. Opět – i když jde o podstatnou změnu – atmosféru zamilování, převládá ostinátní melodika – je-li s něčím srovnatelná, pak je to hlavně veristický způsob melodického recitativu… Marius přitom vystačí v kantiléně se třemi tóny – opět zřejmý vliv verismu, který ústrojně přešel do služeb muzikálové zkratky. Obrázek č. 25

Obrázek č. 26

Příprava revolučního vystoupení je segmentovaná rytmicky. Muzikálové řešení odklání v tomto případě rytmický stereotyp od obvyklého osminového nebo šestnáctinového chodu a ustaluje synkopu, takže máme neustálý pocit tangového nasazení. 50

Obrázek č. 27

Enjolrasův komentář ke smrti generála Lamarque, který je jakýmsi idolem spravedlnosti (určitě jen málo zaslouženě a spíš v duchu „přání otcem myšlenky“). Hudební komentář je kompromisem muzikálového ignorování operní tradice a současně připomenutím operního recitativu značně konvenčního střihu… Obrázek č. 28

Pochodová hymna Slyš tu píseň zástupů, kterou jako první zanotuje Enjolras, je zajímavá rytmicky. Obvykle podobné hymnické útvary bývají pojaty soudobě – 12/5 takt připomíná sicilianu nebo dokonce starou estampidu, která je katalánského původu a nadlouho ovládla evropské melodické a rytmické myšlení. Šířila se z Katalánska přes 51

románské země i do střední, severní a východní Evropy a udržela se od vrcholného středověku, jako melodicko-rytmický princip až do pozdního klasicismu a začátků romantismu. Obrázek č. 29 Lyrický motiv Cosetty /Rue Plumet/ je uveden recitativem (25xf1) – samotný lyrický motiv je ovlivněn poetikou muzikálu – popis Cosettina jednotvárného

života

je

podán

konvenční

muzikálovou melodikou, která nerespektuje příliš obsah scény – jednoduchá a očekávaná melodická linie je zkomplikovaná harmonicky.

Obrázek č. 30

52

Obrázek č. 31

Obrázek č. 32

Seznámení Maria a Cosetty /Už vás dávno znám/ je muzikálově koncipovaný jednoduchý popěvek spojený do duetu. Jediná zvláštnost jinak konvenční melodie je převedení D dur do B dur a potom do A dur. Toto stupňování je gradační a má zřejmě posílit celý oblouk, který je vystupňován emocionálně.

53

Obrázek č. 33

Obrázek č. 34

Spojení do duetu umocňuje společné čtyřtaktí – to se několikrát opakuje, tak jak se oba milenci vzájemně přibližují. Harmonické stupňovací a gradační průběh provázejí celou plochu. V závěru je duet doplněn komentářem Eponine /On mě nevidí, jen jí/.

54

Obrázek č. 35

Obrázek č. 36

Příprava loupežného přepadení je typickou ukázkou muzikálového řešení ansámblové scény. Všechno je zjednodušeno do popěvkového recitativu – převládá ostinátní technika – textová vrstva dominuje nad hudební.

55

Obrázek č. 37 Celá scéna, v níž se vystřídají Jean Valjean, Cosette, Marius, Eponine a Enjorlas je ukázkou muzikálové poetiky. Poměrně závažné texty jsou pojednávány s písničkovou lehkostí a nadhledem. Text – jak je to v muzikálu časté – přiléhá k hudbě jinak než v opeře. Tento záměr má samozřejmě různé stupně syntézy a někdy jsou operní relikty patrné. Rozhodně častěji v recitativech než v arilech a u songů.

Obrázek č. 38

56

Obrázek č. 39

Závěrečný sbor jako finále I. dílu potvrzuje zásadní proměnu muzikálové hudební poetiky. Operní finále by bylo koncipováno zcela odlišně – nejen co do komplikovanosti faktury, gradační práce, technické náročnosti, ale i co do rozsahu. Zde jde o zkratku a o stěsnání problémů, jak je finále dříve přinášelo, do nejstručnější možné podoby. Obrázek č. 40

57

Obrázek č. 41

Obrázek č. 42

Tangová rytmická floskule je využita v delší ploše, která je tak sjednocena tangovým rytmem. Dialog Eponine a Maria tak dostává muzikálový taneční charakter, který nijak nezohledňuje text: Marius posílá Eponine ke Cosettě („..bude se střílet, radši běž..“, Eponine: „Dokud se o mě strachuješ, nemám to ještě prohraný…“ Marius: „..dones ten dopis Cosettě..“)

58

Obrázek č. 43

Muzikálové zrychlení děje – Eponine předává list Jeanu Valjeanovi – tangový rytmus je podporován i v recitativech. Obrázek č. 44

59

Obrázek č. 45

Tangový impulz přechází i do klíčového zpěvu Eponine – dochází tak k rytmickému sjednocení celé plochy. Obrázek č. 46

Piu mosso přináší gradaci – Eponine si uvědomuje svou situaci /…tohle já si jen tak nalhávám../ - tango je augmentováno do sirytmických čtvrťových ostinat – tangové rytmické zaostření pak je v závěru zpěvu Eponine:…proč jinou máš tak rád?

60

Obrázek č. 47

Obrázek č. 48

61

Obrázek č. 49

Javertova „zpráva“ o síle a stavu nepřátelské armády začíná recitativem na tónu h /25x/ - ten se opakuje. Obrázek č. 50

Gavrochovo odhalení Javerta je ve stejném muzikálovém zjednodušení – recitativní popěvek je navíc znásoben dětským hlasovým projevem, který je velmi důležitým mimohudebním divadelním faktorem.

62

Obrázek č. 51

Obrázek č. 52

Stejně melodicky zjednodušeně a celkem bez napětí a dramatického vrcholu je řešen důležitý dialog Valjean x Javert. Javert odsuzuje Valjeana jako věčného zloděje, Valjean mu odpouští a osvobozuje ho – vše je v rytmu a bez jakékoliv dramatické kumulace. Další ukázka jiného typu muzikálové hudební poetiky ve srovnání s poetikou operní.

63

Obrázek č. 53

Obrázek č. 54

Jean Valjean nad spícím Mariem nabízí Bohu sebe za mladíka – muzikálové řešení – jednoduchá mainstreamová písnička s emfatickým a tzv. „velkým“ textem (nabídka sebeobětování).

64

Obrázek č. 55

Obrázek č. 56

65

Obrázek č. 57

The Final Battle – Poslední bitva – přebírá dvanácti-osminový rytmus ciciliany nebo estampidy. Zajímavé je využití kvint lesních rohů a vysloveně lovecké hudby. Je obtížné rozhodnout, zda je to náhodná shoda nebo autorský záměr. Pak by tato hudba souzněla s obrazem zabití revolucionář na barikádě jako lovecká fanfára nad uštvanou a zabitou zvěří… Obrázek č. 58

Z šantánové popěvkové dílny, a možná až z offenbachovské hudební poetiky, pochází Thénardierova olupovací píseň. Je založena na pregnantním nápěvku a působí jako vysloveně odlehčující a tragikomická scéna. Vybízí i k pohybové akci. 66

Obrázek č. 59

Obrázek č. 60

I druhý melodický impulz je založen podobně a graduje celou scénu. Tragikomický ráz a důležitost vřazení této scény jak z hudebních tak i divadelních důvodů jsou evidentní.

67

Obrázek č. 61

Poslední scéna Jeana Valjeana a Javerta je muzikálový recitativ. Působí svou sirytmičností v šestnáctinách s klesající kvartou /9x v prvním úseku/ a ostinátním cis /22x/. Motiv je společný – oba protivníci na sebe navazují. Je to jedna ze situací, kde recitativ navazuje na velké zázemí opery.

Obrázek č. 62

Obrázek č. 63

68

Obrázek č. 64

Jestliže recitativní úvod k Javertovu závěrečnému Andante byl částečně napojen na zkušenosti operního recitativu, je samotné Andante – Javertovo rozhodnutí opustit svět, kde je lepší než on bývalý galejník Jean Valejan – zcela v pojetí muzikálové poetiky. Javert svou veškerou hořkost, zklamání a rezignaci doslova „odzpívá“ na melodii, která vůbec neodpovídá tragičnosti situace. Naopak, pravidelné členění po dvoutaktích, scénu muzikálově odlehčuje. Celé morální dilema tak ztrácí svou tíhu a stává se něčím, co by v opeře působilo až pozitivně. Obrázek č. 65

69

Obrázek č. 66

Obrázek č. 67

70

3. BÍDNÍCI PO ČESKU 3.1. České překlady románu  Bídníci – první český překlad - přeložil V. Vávra – Haštalský, Praha: I. L. Kober, 186346  Bídníci – z posledního vydání uspořádaného podle původních rukopisů přeložil Emanuel rytíř z Čenkova, Praha: J. Otto, 1897 – 189947  Bídníci – dle polského zpracování pro mládež St. Buraczewské přeložil Augustin Spáčil, Praha: Josef R. Vilímek, 191148  Bídníci – z francouzštiny přeložila Marie Majerová, 191849  Bídníci I. – V. – přeložil Karel Herman, Praha: Ladislav Šotek, 192650  Ubožáci – přeložil Karel Čvančara, Praha: Rodinná knihovna Henning Franzen, Edice Četba domova, 192851  Bídníci – z francouzštiny přeložil a volně upravil Václav Sýkora, Praha: SNDK, 195052  Bídníci – přepracované vydání, přeložila Marie Majerová, 195253  Ubožáci – přeložila Marie Majerová, Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 196154  Bídníci I, II – překlad Zdeňka Pavlousková, Praha: Odeon, 197555  Bídníci – druhé vydání v překladu Zdeňky Pavlouskové, Praha: Odeon, 198456  Bídníci – převyprávěl Václav Dušek, Praha: Fragment, 201157

Victor Hugo: Bídníci, první české vydání. Ptej se knihovny [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.ptejteseknihovny.cz/uloziste/aba001/2007-2009/victor-hugo-bidnici-prvni-ceske-vydani 47 Česká národní bibliografie: Katalogy a databáze Národní knihovny ČR. Česká národní bibliografie [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/3S1MGTI9DYRXIQUVSPCD2BM7RXDVT7VTP2KGQTIC23D9TGNBU405459?func=short-jump&jump=000001 48 tamtéž 49 Slovník české literatury 1970-1981: Básníci, prozaici, dramatici, literární vědci a kritici publikující v tomto období. Marie MAJEROVÁ [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=801 50 Katalogy a databáze Národní knihovny ČR. Česká národní bibliografie [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/3S1MGTI9DYRXIQUVSPCD2BM7RXDVT7VTP2KGQTIC23D9TGNBU405459?func=short-jump&jump=000001 51 tamtéž 52 tamtéž 53 Slovník české literatury 1970-1981: Básníci, prozaici, dramatici, literární vědci a kritici publikující v tomto období. Marie MAJEROVÁ [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=801 54 tamtéž 55 Katalogy a databáze Národní knihovny ČR. Česká národní bibliografie [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/3S1MGTI9DYRXIQUVSPCD2BM7RXDVT7VTP2KGQTIC23D9TGNBU405459?func=short-jump&jump=000001 56 Victor Hugo - Bídníci. Boudicca [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://boudicca.pise.cz/211victor-hugo-bidnici.html 46

71

3.2. Muzikál Les Misérables v Česku Muzikál Alaina Boublila a Claude-Michela Schönberga Les Misérables sehrál v polistopadovém muzikálovém divadle roli zcela výjimečnou. Jeho pražská premiéra 25. června 1992 se rovnala velkému třesku, který uvedl do chodu muzikálové dění nové doby. Ne že by se u nás muzikály do té doby nehrály, ale chápaly se jako svého druhu moderní operety, neboť je v drtivé většině provozovaly stálé operetní soubory a opereta byla nepřekročitelným stylovým základem muzikálových inscenací.58

Zdroj: http://www.bidnici.cz/wp-content/uploads/2012/07/TROJSTRANA2.jpg59

Pražská premiéra Bídníků měla také takříkajíc dějinný dopad: změnila dlouholeté představy o tom, co je muzikál. Do té doby se tím rozuměla díla tzv. klasická, nejčastěji z 50. a 60. let, nebo ta, která je napodobovala (např. Sugar, My Fair Lady – zpola muzikál, zpola opereta). Za prototyp průbojnější, reagující na současný drsný svět, platila Bernsteinova West Side Story, uvedená u nás na jevišti roku 1970, která ovlivnila českou muzikálovou tvorbu. V obecném povědomí nic jiného nebylo až do zjevení Bídníků: dokonale vykonstruovaného příběhu plného velkých citů a vášní, které nese melodická dramatická hudba. Bylo to něco nového a přitom něco důvěrně známého. Vzor Bídníků

57Katalogy

a databáze Národní knihovny ČR. Česká národní bibliografie [online]. [cit. 2013-04-27]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/3S1MGTI9DYRXIQUVSPCD2BM7RXDVT7VTP2KGQTIC23D9TGNBU405459?func=short-jump&jump=000001 58 BOUBLIL, A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. Velký třesk pražských Bídníků. Op. Cit. Str. 125. 59 Poznámka autorky: pražské obsazení muzikálu Bídníci.

72

sice už není tak závazný, jako předtím vzor My Fair Lady nebo West Side Story, nicméně názor na muzikálové divadlo ovlivnil výrazně.60 Po této československé premiéře muzikálu, která proběhla v pražském Divadle na Vinohradech a byla kopií londýnské inscenace, byl muzikál v Praze uveden ještě dvakrát, roku 2003 v pražském divadle GoJa Music Hall a roku 2012 v obnovené premiéře tamtéž. Jediné mimopražské uvedení muzikálu na území České republiky je stále na repertoáru Městského divadla Brno. Tato zbývající uvedení již byla tzv. „nonreplica“, tedy nešlo o kopii světových verzí, ale o vlastní, volně uchopené verze, lišící se režijní koncepcí a výpravou. Brněnská verze vychází z původního francouzského muzikálu (oproti tomu verze uváděné v Praze z přepracovaného britského). Autorem českého přebásnění je Zdeněk Borovec, jednotlivé verze však byly uvedeny v různých úpravách. S odstupem času se zdá až neuvěřitelné, jak snadno a lehce působí české texty. Zdeněk Borovec ukázal překladatelům, jak hravě a při tom věrně se dá přiblížit čeština muzikálové hudební frázi. Všude čekaly nástrahy v podobě jednoslabičných slov a přízvuků v hudbě, které ne a ne ctít českou těžkou první dobu. Sám se o tom, jak vznikal český text, svěřil: „…..Byl jsem si vědom, že všude nebudu moci z angličtiny striktně překládat, ale často se musím uchýlit k opisu, k nějakému jinému vyjádření, které by zachovalo obsah, původní smysl, byť by se od předlohy ve slovním vyjádření dosti podstatně lišilo…“ A bylo mnoho dalších, někdy i dost záludných nástrah, které se objevovaly. Tak například na galejích, kde jsou trestanci jen číslem, se Jean Valjean hlásí v původním textu jako vězeň

24601, když v angličtině je číslovka „one“ jednoslabičná

a dlouhá a předchází jí sled dalších jednoslabičných a krátkých číslovek. Může si ji proto dovolit zpívat jako dramaticky vystavěnou „korunu“ svého výstupu. Co s tím však udělala čeština? Než by se podařilo vyzpívat doslovnou českou verzi, byla by hudba, rytmus i zpěvák dávno pryč. Tak se tehdy objevilo slavné tři-pět-šest-set-dva.61 Mnohé písně z muzikálu doslova zlidověly, včetně té asi nejznámější „Hlavy mazané“, kterou zpívá chamtivý vydřiduch Thenardier. Zdeněk Borovec se téhle písně chopil víc než nápaditě: „…V Bídnících jsem konečně mohl použít mnoha slangových BOUBLIL, A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. Velký třesk pražských Bídníků. Op. Cit. Str. 129. BOUBLIL, A., SCHÖNBERG, C.M. Les Misérables. BOROVEC, Zdeněk. Mistr noblesního textu. Program k inscenaci MdB. Brno: Městské divadlo Brno, 2009. Str. 47. Všechny následující citáty jsou z tohoto vydání. 60 61

73

výrazů, v běžné textové produkci téměř nepoužitelných. Slouží zejména k charakteristice některých postav (zvláště manželů Thenardierových), ale i prostředí.“ V originálním refrénu Thenardier o sobě říká, že je „Master of the House“, neboli „Pán domu“, a tahle fráze je – kromě vychloubání – také zdrojem šprýmů jeho manželky. To se však příliš nehodilo. Ale Borovec přišel s geniálním opisem, který se navíc skvěle hodil jako charakterizace „hospodského filuty“. Mistrovskou ukázkou textové invence je však celý tenhle kuplet, ve kterém se to hemží obraty jako – mergle (slangově peníze), blivajz (s rýmem – ale zákazník to zblajz). Figurka Thenardiera hovoří jazykem staré galerky, ale přitom má divák pocit, že jeho hříchy jsou až „setsakramentsky“ dnešní.62 Tolik k českému překladu muzikálu od věhlasného překladatele Zdeňka Borovce. V další části kapitoly se budu věnovat brněnské verzi muzikálu.

3.3. Brněnská verze muzikálu V Brně měl muzikál premiéru 13. února 2009 na Hudební scéně Městského divadla Brno a k dnešnímu dni bylo odehráno již přes sto představení. Režii brněnského nastudování si vzal na starosti principál divadla a režisér v jedné osobě, Stanislav Moša. Obsazen byl převážně souborem městského divadla,

jedinými

hostujícími

herci

jsou

pražský herec Jan Ježek v hlavní roli Jeana Valjeana, který si jmenovanou roli zahrál již v pražském uvedení z roku 1992, a ostravská herečka Hana Fialová v roli Fantiny. Počet lidí, kteří v muzikálu účinkují, přesahuje číslo 50, každá role má totiž dvě až čtyři alternace, součástí

je,

taktéž

alternovaná,

početná

company. Protagonista hlavní role Jeana Valjeana, Petr Gazdík, byl právě za tuto roli oceněn prestižní divadelní cenou Thálie v kategorii Opereta / Muzikál za rok 2009. Zdroj: http://www.people.cz/mag/articles_photo/15366.jpg 63

Zdeněk Borovec – Mistr noblesního textu. Program k inscenaci Městského divadla Brno - Boublil.A, Schönberg.C.M.: Les Misérables. Brno: Městské divadlo Brno, 2009. Str.47 – 48. 63 Poznámka autora: Brněnský představitel Jeana Valjeana Petr Gazdík a představitelka Fantine Lenka Janíková. 62

74

Tvůrčí tým Režie: Stanislav Moša Asistent režie: Stano Slovák Překlad: Zdeněk Borovec Hudební nastudování: Jiří Petrdlík Dirigenti: Jiří Petrdlík, Dan Kalousek, Igor Vavrda Vokální nastudování: Karel Škarka Hudební supervize: Petr Gazdík Příprava hudebních materiálů: Igor Vavrda Scéna: Christoph Weyers Kostýmy: Andrea Kučerová Choreografie: Vladimír Kloubek Dramaturgie: Pavlína Hoggard Korepetice: Jiří Petrdlík, Dan Kalousek, Jaroslava Michalíková, Monika Jakubíčková

Obsazení Jean Valjean: Petr Gazdík / Jan Ježek Javert: Igor Ondříček / Petr Štěpán / Lukáš Vlček Fantine: Markéta Sedláčková / Lenka Janíková / Hana Fialová / Eva Jedličková Thénardier: Jan Mazák / Tomáš Sagher Madame Thénardier: Lenka Bartolšicová / Jana Musilová / Zuzana Maurery Marius: Jakub Uličník / Dušan Vitázek / Tomáš Novotný / Radek Novotný Enjolras: Robert Jícha / Jiří Mach / Vladimír Volečko Cosette: Radka Coufalová / Marta Prokopová / Kateřina Krejčová Eponine: Johana Gazdíková / Hana Holišová / Kateřina Halíčková Malá Cosette: Vendula Hájková / Kateřina Kolčavová / Barbora Anna Lebánková / Alžběta Renátová Gavroche: Marek Hurák / Václav Lamparter / David Žák Grantaire: David Vonšík Combeferre: Martin Křížka / Miroslav Urbánek Courfeyrac: Milan Němec / Petr Šmiřák Feuilly: Robert Jícha / Igor Berko

75

Jean Prouvaire: Jakub Przebinda / Lukáš Kučera Joly: Radek Láska / Vladimír Řezáč Lesgles: Jiří Mach / David Bouša Babet: Vladimír Volečko / Karel Korsa Brujon: Michal Matěj / Aleš Slanina Clasquesous: Radek Novotný / Radek Hub Montparnasse: Jiří Zmidloch / Jiří Daniel Babice: Kateřina Klečková / Ivana Odehnalová Dělnice: Soňa Jányová / Tereza Martinková Děvka: Kateřina Krejčová / Dominika Divišová Pijačka: Sára Milfajtová Baba: Eva Jedličková / Andrea Březinová Tulačka: Vendula Ježková / Veronika Kloubková Prostitutka: Martina Severová / Lucie Šaureová Žebračka: Monika Světnicová / Monika Havlíčková Swing: Kateřina Halíčková Román Victora Huga není příliš veselé čtení a inscenovat ho na jevišti tak, aby neztratil napětí a neutopil se v sentimentu, to chce cit pro drama. Představení je dlouhé, přesto ho divák sleduje se stále stupňovaným napětím. Scénické zkratky posouvají děj, který se zastavuje jen kvůli citové výpovědi postav. Režisér dává důraz na pohyb a jeho výtvarný efekt. Hudebně jde o operu. Proud citových melodií, rozpustilých popěvků, tvrdých písní či úderných pochodů je protkáván recitativy, které nesou dějovou linii. Pěvecká technika je podmínkou a všichni protagonisté se se svými party obdivuhodně vyrovnávají. Ohromující se také scéna, jejímž autorem je německý scénárista Christoph Weyers. Na těžkém tmavém pozadí se odráží trojrozměrné kulisy, které se proměňují s neuvěřitelnou rychlostí. Hra světel umocňuje vyvrcholení epizod. Kostýmy Andrey Kučerové mají historický šmrnc, choreografie Vladimíra Kloubka navazuje na přirozený pohyb postav a logicky je dotváří. 64

Městské divadlo Brno. HOFMANNOVÁ, Karla. Les Misérables (Bídníci) [online]. [cit. 2013-03-19]. Dostupné z: http://www.mdb.cz/inscenace-recenze-19/?hra=191 64

76

Jak už bylo zmíněno, brněnští Bídníci jsou výjimeční v tom, že Městské divadlo Brno, jako jedno z mála světových divadel, získalo tzv. volnou ruku pro přípravu inscenace. Zatímco běžně se uvedení Bídníků realizuje tzv. „přes kopírák“, tedy přesně dle původní verze, režisér Stanislav Moša měl možnost vytvořit si pro inscenaci vlastní inscenační klíč. Tato volnost se projevila ve scénografii, kostýmech, choreografii i vlastní hudební úpravě. Zdroj: http://liveinbrno.cz/photos/les-miserables-bidnici-muzikal-209.jpg

Ačkoliv má představení přes tři hodiny, má spád a dramatičnost a člověk se rozhodně nenudí. Právem je Městské divadlo Brno považováno za nejlepší hudební divadlo v České republice.

77

4. ROZDÍLY V PŘÍBĚHU PŮVODNÍHO ROMÁNU A MUZIKÁLOVÉ ADAPTACE Jelikož se jedná o muzikálovou adaptaci románu, dalo by se logicky odvodit, že příběh bude totožný. Tedy alespoň základní dějové linky, zachovány musí zůstat postavy i důležité události. Jelikož Bídníci jsou ale román rozsáhlý, pro potřeby divadla muselo dojít k zásadním či méně zásadnějším změnám, škrtům v textu i vynecháním některých událostí. Text byl celkově upraven pro potřeby muzikálu, oproti románu je zpěvnější, až poetičtější, původní vyprávění muselo být převedeno do dialogů. V tomto má muzikál, respektive divadlo samo o sobě, jednu výhodu: to, co musí být v knize podrobně líčeno (popisy postav, prostředí, událostí), je v divadelním scénáři zcela vynecháno a nahrazeno výpravou (scénografie, kostýmy). V divadle je člověk událostem přímo přítomen, dýchá na něj atmosféra doby, na vlastní oči vidí konkrétní postavy, vidí jejich mimiku i gesta, což umožňuje hlubší pochopení souvislostí i příběhu jako takového. V Bídnících se uvádí i doba a místo, kde se zrovna děj odehrává, a to pomocí názvu města a letopočtu promítaného na plátno při přestavbách, podkresleného hudebním doprovodem orchestru. V souvislosti s touto myšlenkou ovšem musím podotknout, že u mě to s Bídníky bylo přesně naopak. Ačkoliv muzikál znám téměř nazpaměť, viděla jsem jej nesčetněkrát a vlastním nahrávky pražské i brněnské verze, spoustu situací a událostí jsem plně pochopila až po přečtení původního románu. Pro potřeby muzikálu totiž bylo vyškrtáno spoustu událostí a situací, na které bych se nyní ráda zaměřila. Rozdíl poznáme hned v úvodu. Muzikál začíná na galejích, kde zachycuje těžký život galejních vězňů pracujících v dole a následné propuštění jednoho z nich, vězně s číslem 35602, Jeana Valjeana. Oproti tomu román začíná až v městečku Digne, kam přichází na pohled chudý, zarostlý a otrhaný muž, tedy již Jean Valjean po propuštění. O tom, že právě odešel z galejí, se dozvídáme až z vyprávění. Zajímavostí je také rozdíl v čísle vězně, jak jsem již zmiňovala, v muzikálu má Jean Valjean číslo 35602, v románu to je číslo 24601. Změna čísla nemá žádný faktografický záměr, důvod je zcela prostý: ke změně došlo při překladu do češtiny z důvodu jednodušší výslovnosti při zpěvu. Románově obsáhlejší je Fantinin osud v Montreuil. Z muzikálu se dozvídáme, že Fantina pro peníze pro svou dceru prodala své vlasy a chvíli si přivydělávala na ulici 78

mezi prostitutkami. V románu pro domnělé štěstí své dcery udělá mnohem více, prodá veškerý svůj majetek, pracuje 17 hodin denně, kromě vlasů prodá i své zuby. Umírá dlouho, při životě ji drží vědomí, že pan Madelaine (tedy Jean Valjean) ji přivede dceru, tak jak slibuje. Zabije ji až konfrontace Valjeana a Javerta, a z ní plynoucí poznání, že jí obdivovaný pan Madelaine je původem galejní trestanec. Spíše než nemoc ji zabije ztráta iluzí a nadějí. V muzikálu umírá důsledkem nemoci a ke konfrontaci Valjeana a Javerta dochází až po její smrti. Za jeden z nejzásadnějších zásahů považuji vyškrtnutí scény opětovného uvěznění Jeana Valjeana. Ačkoliv byl Jean Valjean „zákonně“ propuštěn, měl být neustále pod dohledem. On vak uprchl a ukrýval se. Je tedy považován za uprchlého vězně, což má být také důvod, proč po něm inspektor Javert stále pátrá a snaží se ho dopadnout. Po smrti Fantiny, v době, kdy Jean Valjean žije jako počestný, ctnostný a bohatý majitel továrny a starosta města (pan Madelaine), probíhá soud, kde je souzen domnělý muž, Jean Valjean, za to, že uprchl, a má být odsouzen k smrti. Jak jistě odhadneme, jde o nevinného muže. Valjean se nedokáže smířit s tím, že by místo něj zemřel nevinný člověk a k soudu přijde a prozradí svoji totožnost. V muzikálu po veřejném přiznání opět uprchne. V románu je však zatčen a opět uvržen na galeje, tentokráte jako doživotní vězeň s trestaneckým číslem 9430. Galejníci pracovali na palubě poškozené válečné lodi, která musela být opravena, když došlo ke zvláštní události. Jeden z lodníků spadl a zůstal viset nad prohlubní moře, držíc se za lano. Jeho záchrana byla nebezpečná a odvážil se k ní jen jeden člověk, galejní trestanec s číslem 9430. Muže zachránil a při návratu na loď uklouzl a spadl do moře, a už nevyplaval. Otázkou zůstává, zda uklouznutí byla náhoda či dobře promyšlený plán útěku, nicméně již nebyl viděn, a ačkoliv nebyla nalezena jeho mrtvola, byl považován za mrtvého. Jean Valjean uprchl, na svých cestách se setkává s Cosettou, dcerou nebožky Fantiny, kterou si osvojí a po osm let se s ní ukrývá v klášteře. Jejich pobyt v klášteře je také osvětlením toho, co se s nimi dělo mezi léty 1823, což je rok, kdy byla Cosetta odvedena od vykořisťovatelů Thénardierových, do roku 1832, kdy se s nimi opět setkáváme v Paříži, v muzikálu není o době mezi těmito léty nic vysvětleno. V románu Victor Hugo vypráví také o dětství Maria Pontmercyho, větší prostor zde má také malý Gavroche, nenáviděný syn manželů Thénariderových a bratr Eponiny (o tom, že Eponina a Gavroche jsou sourozenci, není v muzikálu ani zmínka). Z románu 79

se dozvídáme také spletité osudy a setkání jednotlivých postav. Marius se v Paříži přistěhoval do domu, kde žila rodina Thénardierova (pod jménem Jondrettovi). Byl tedy sousedem Eponiny, která se do něj později zamilovala. Setkával se zde také s Gavrochem, který, ač byl dítětem ulice, chodil rodiče navštěvovat. Potkával zde také Jeana Valjeana (vystupujícím pod jménem Fauchelevent) a Cosettu, kteří několikrát Thénariderovy navštívili s cílem jim finančně vypomoci. Odlišný je i vztah Jeana Valjeana k Mariovi. Když se Valjean dozví o vzájemné lásce Maria a Cosetty, v muzikálu se snaží dopomoci štěstí Cosetty, kterou miluje a která je pro něj dcerou. Na barikády jde proto, aby Maria ochránil. V románu považuje Maria za nebezpečí, za někoho, kdo mu chce ukrást dceru, ačkoli ho nezná, nenávidí ho. Na barikády jde z různých pohnutek, s nenávistí a strachem o ztrátu milované dcery. V muzikálu je věnován větší prostor jakémusi milostnému trojúhelníku Marius – Cosetta – Eponina. Osud těchto dvou dívek je zvláštní. I když ony samy to neví, pozornému diváku / čtenáři neujde, že spolu obě dívky vyrůstaly. Prožily spolu dětství, kdy byly sokyněmi, kdy se nenáviděly, protože Eponina byla rozmazlovaná dcera milující matky a Cosetta macechou využívaná dívka. O osm let později se jejich role změnily, Eponina je dívkou ulice, o kterou se rodiče příliš nestarají, zatímco Cosetta vyrůstá v blahobytu a lásce adoptivního otce. I nadále jsou ovšem sokyněmi, sokyněmi v lásce, obě milují stejného muže, studenta Maria. Jen jedna má štěstí, Cosetta, která si nakonec Maria vezme a šťastně s ním žije. Láska mladičké Eponiny je nenaplněná a nakonec, pro něj a jemu v náručí, umírá. Role obou dívek se vlastně obrátily. Jedna prožila šťastné dětství, ale její život skončil brzy a tragicky. Druhá měla dětství plné trápení a neštěstí, ale za to šťastné dospívání a velkou lásku. Jedním z posledních zásadních rozdílů je záchrana Maria Jeanem Valjeanem, jeho setkání s inspektorem Javertem a následná Javertova sebevražda, tedy způsob pojetí těchto scén. Marius je při revolučních bojích vážně zraněn a Jean Valjean, aby jej zachránil, ho na svých vlastních ramenou nese městskými stokami. Zde se setkává s Thenardiérem, který zde okrádá mrtvoly. V muzikálu Thenardier při setkání s živým člověkem na tomto místě prchá, v románu Valjeanovi za úplatek pomůže dostat se ven. V muzikálu se Valjean ve stoce setkává také s Javertem, který jej pronásleduje již z bojiště, dochází ke konfrontaci a Javert Valjeana nakonec propouští s tím, že si jej najde. V románu se potkávají náhodně u řeky, kde Valjean omývá Mariovi obličej 80

potřísněný krví. Javert Valjeanovi se zraněných hochem pomůže, na své drožce jej odveze domů k jeho dědečkovi. Dokonce odveze Valjeana domů, aby se mohl před zatčením rozloučit s Cosettou. Tam jej však nechá a sám odchází. V obou případech díky výčitkám, poznání a ztrátě iluzí spáchá sebevraždu skokem z mostu do řeky, v románu však před smrtí prochází jakousi vnitřní proměnou, poznáním, které mu přineslo nesnesitelné utrpení, nechápe své činy a jednání. Odlišný je také vztah Maria a Jeana Valjeana po svatbě mladých lidí. Když se v muzikálu Jean Valjean přizná Mariovi se svou minulostí, Marius jej trpělivě vyslechne, snad i lituje, ale nic mu nevyčítá, chápe jeho pohnutky, soucítí s jeho osudem, má ho rád a je mu i nadále vděčen za Cosettu. V románu Marius Valjeana odsuzuje, nesnese pomyšlení, že jeho ženu vychovával galejní trestanec, dokonce mu chce zakázat, aby se s ním Cosetta dále stýkala. Bere ho jako překážku v jejich vztahu, jako přítěž, chtěl jej ze života Cosetty odstranit. Marius se zde snad vůbec poprvé objevuje ve špatném světle, jako člověk, který umí odsuzovat, nenávidět, zbrojit proti lidem, který se z nejistoty stává krutým. V muzikálu je to totiž postava vesměs pozitivní, hodný, ctnostný a čestný mladý muž. Až když v románu za Mariem přijde Thenardier a osvětlí mu všechny události, týkající se jeho záchrany a všeho, co Valjean vykonal (v muzikálu mu to poví na jeho vlastní svatbě), poznává Marius, že se ve starém muži velice mýlil. S Cosettou ho jedou okamžitě navštívit, vše si vysvětlí a starý muž, Jean Valjean, v míru, klidu, pokoji a štěstí umírá. „Jean Valjean, uprchlý galejní trestanec, veliká duše lidská a velký člověk, byl opravdu šťasten. Držel Cosettku za ruku a díval se na ni. Duší mu procházely všechny ty chvíle, které s ní prožil, a všechny se mu zdály krásné. Byl šťasten, neměl již co skrývat, přiznal se ke svému životu a mohl to učinit se ctí. Byl nyní skutečně šťasten. Tak dlouho, jak dlouho mu dopřála tichá smrt, která přišla k jeho lůžku téhož dne k ránu.“65 Muzikál je vlastně takovým poeticky romantickým hudebním dílem, kde emoce výrazně podtrhuje hudba. Při jeho sledování nemůžete zůstat chladnými, vyvolává v divákovi katarzi pocitů, negativní emoce, smutek, soucit. Téměř při každém představení jsem byla svědkem mnoha a mnoha divaček utírajících si oči, tak silně na ně příběh působil.

65

Victor Hugo: Bídníci. Praha, Státní nakladatelství dětské knihy, 1950. Op. Cit. Str. 308-309.

81

Na závěr bych zmínila zjevné důvody pro „přepsání“ tohoto příběhu pro muzikálovou adaptaci. Dle mého názoru vše pramení z potřeby napsat muzikál nabitý emocemi, který přiláká diváky na příběh „ze života“. Myšleno v dobrém, muzikál je prostě komerční záležitost, ať se to přizná nebo ne, a je živ především z návštěvnosti. A původní román je sice zajímavý z hlediska popsání tehdejšího života a společnosti ve Francii, ale pro návštěvníka divadla by jistě tak zajímavý nebyl, proto bylo potřeba příběh poupravit. A o tom, že se tato úprava povedla, svědčí úspěšnost a oblíbenost muzikálu po celém světě. Muzikál byl, je a věřím, že stále bude, i nadále úspěšně uváděn v nových a nových adaptacích po celém světě. Dle mého názoru jsou Bídníci jedním z nesmrtelných muzikálů, které tu budou navěky, protože jsou v každé době aktuální a vždy mají co říct.

82

5. FILMOVÉ ADAPTACE BÍDNÍKŮ Román Victora Huga byl velmi oblíbenou látkou k filmovému zpracování filmových producentů po celém světě. Bylo natočeno 9 různých verzí pocházejících z Francie, Ameriky či Velké Británie, případně v koprodukci s jinými státy, které více či méně z původního románu vycházely. Historicky první filmové zpracování pochází již z roku 1909. Byla to třídílná adaptace pocházející z USA. Není však příliš známo, neexistuje o něm ani moc podrobnějších informací. První známé zpracování je z roku 1934 a vzniklo ve Francii v režii Raymonda Bernarda. Mělo neuvěřitelných 5 hodin (305 minut) a bylo rozděleno do třech dílů. V hlavních rolích se představili Harry Baur jako Jean Valjean a Charles Vanel jako Javert.66 O pouhý rok později, roku 1935, vznikla druhá verze, tentokrát americká. Oproti prvnímu zpracování byla zkrácená – pouhých 108 minut. Režii měl na svědomí Richard Boleslawski, Jeana Valjeana si zahrál Fredric March, inspektora Javerta Charles Laughton. Film získal čtyři nominace na Oskara: Nejlepší film, Kamera, Asistent režie, Střih.

67

Asi nejznámější verze v koprodukci Francie, Německo a Itálie pochází z roku 1958. V hlavní roli Jeana Valjeana zářil Jean Gabin, jako Javert se představil Bernard Blier. Režie: Jean-Paul Le Chanois.68 O dvacet let později, roku 1978, vznikl britský televizní film v režii Glenna Jordana. V hlavních rolích se představili Richard Jordan jako Jean Valjean a Anthony Perkins jako inspektor Javert.69 Francouzská adaptace z roku 1982 byla natočena také jako televizní film, a to u příležitosti výročí 120 let od prvního vydání románu Bídníci, a vysílala se ve dvou či Bídníci: Misérables, Les. Česko-slovenská filmová databáze [online]. 1934 [cit. 2013-04-13]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/film/114242-bidnici/ 67 Bídníci: Misérables, Les. Česko-slovenská filmová databáze [online]. 1935 [cit. 2013-04-13]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/film/25010-bidnici/ 68 Bídníci: Misérables, Les. Česko-slovenská filmová databáze [online]. 1958 [cit. 2013-04-14]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/film/36567-bidnici/ 69 Bídníci: Misérables, Les. Česko-slovenská filmová databáze [online]. 1978 [cit. 2013-04-14]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/film/12914-bidnici/ 66

83

čtyřech dílech. Režii měl na svědomí Robert Hossein, v hlavních rolích hráli Lino Ventura (Jean Valjean) a Michel Bouquet (Javert).70 Roku 1998 byla natočena americká verze v koprodukci s Velkou Británií, Německem a dokonce Českem. Režisérem byl Bille August. V hlavních rolích účinkovali Liam Neeson jako Jean Valjean a Geoffrey Rush jako Javert.71 Poměrně známá je verze z roku 2000, natočená v koprodukci Francie, Itálie, Španělska a Německa, některé scény se natáčely také v České republice (Praha či Ledeč nad Sázavou). Tato verze byla pojata jako jakýsi televizní seriál – vysílána byla ve čtyřech dílech po cca. 90 minutách. Režii měl na svědomí Josée Dayan, v hlavních rolích Gérard Depardieu jako Jean Valjean a John Malkovich jako inspektor Javert.72

5.1. Filmový muzikál V současné době nejznámější, a ve všech pádech skloňovaná, je nejnovější verze Bídníků natočená v roce 2012. Režie se ujal režisér úspěšného filmu Králova řeč Tom Hopper, natáčelo se ve Velké Británii. Hlavní role byly obsazeny hvězdnými jmény – Jeana Valjeana hraje Hugh Jackman, inspektora Javerta Russell Crowe. Film získal osm nominací prestižních filmových cen Oscar, z nichž tři proměnil v ocenění: cena pro Anne Hathaway (Fantine) v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli, nejlepší masky a nejlepší zvuk.73 Oproti všem předchozím filmovým adaptacím je tato verze ojedinělá. Předchozí byly filmy v pravém slova smyslu, tato je filmovým muzikálem – cele zpívaná. Více než z románu vychází z muzikálu, respektive, je to ve své podstatě zfilmovaný muzikál, doplněný o prvky z románu. Snímek je poměrně naturalistický, zejména co se výtvarného ztvárnění týče. Francie 19. století je zde ukázána jako pochmurné místo plné špíny a bídy. Všichni herci zpívají živě během natáčení, celý příběh doplňuje nahrávka početného orchestru, který podkresluje zpěv a příběhu dodává na dramatičnosti. Díky práci s kamerou jsou záběry vysoce realistické, až autentické. Hudba, příběh a herecké výkony, to vše dohromady dodává filmu vysoký podíl emocionality – věřím, že na konci

Bídníci: Misérables, Les. Česko-slovenská filmová databáze [online]. 1982 [cit. 2013-04-14]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/film/32579-bidnici/ 71 Bídníci: Misérables, Les. Česko-slovenská filmová databáze [online]. 1998 [cit. 2013-04-13]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/film/15023-bidnici/ 72 Bídníci: Misérables, Les. Česko-slovenská filmová databáze [online]. 2000 [cit. 2013-04-13]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/film/69850-bidnici/ 73 Bídníci: Misérables, Les. Česko-slovenská filmová databáze [online]. 2012[cit. 2013-04-14]. Dostupné z: http://www.csfd.cz/film/298234-bidnici/ 70

84

filmu nejedno oko diváka nezůstane suché. Film byl v kinech uváděn v angličtině s českými titulky, nešlo ovšem o překlad Zdeňka Borovce, který přeložil muzikál pro uvádění v českých divadlech, ale o překlad nový, určený přímo pro film, jehož autorkou je Helena Čížková. Stručně se podíváme na základní rozdíly, respektive posuny, kterými se film ubíral oproti muzikálu, z kterého vychází. Znalci muzikálu poznají rozdíl hned při první scéně, která se oproti muzikálu, odehrávajícímu se mezi horníky v dolech, odehrává na moři mezi námořníky. Scéna, kdy se prozrazuje, že Fantina má dítě, se odehrává přímo v továrně během pracovní směny - v muzikálu po směně při výplatách před továrnou. Zoufalá Fantina, která dostala výpověď, prodá kromě medailonků a svých vlasů také dva zuby (převzato z románu). Film je realističtější ve scéně s prostitutkami, muzikál jenom naznačuje (Fantina fakticky prostituci nikdy neprováděla), ve filmu s jedním mužem opravdu jde – při této scéně zpívá píseň I dreamed a dream (Knížka snů). Z románu je také převzatá scéna, která v muzikálu není. Po scéně s vozem, který spadl na člověka, přijde inspektor Javert ke starostovi Madelainovi (Jean Valjean) a přiznává se mu, že ho udal jako bývalého zločince, který je hledaný. Při této scéně se Jean Valjean dozvídá o zatčení jiného muže, který je za Jeana Valjeana považován. Ve filmu je zachyceno první setkání Jeana Valjeana s malou Cosettkou v lese. Po rozhovoru s manželi Thenardierovými, kteří nakonec za poměrně vysoký finanční obnos Cosettu „prodají“, následuje nová píseň „Suddenly“, která byla dopsána pro účely filmu (nominace na Oscara). Píseň má imitovat probouzející se otcovský cit k dítěti, které pojal za vlastní. Zobrazen je tu také osud Jeana Valjeana a Cosetty po odchodu z hostince (v muzikálu končí jejich odchodem jakási první část, po které se posouváme v ději o 9 let dopředu). Inspektor Javert, který se dozvěděl o plánech Jeana Valjeana, navštívil hostinec Thenardierových krátce po jeho odchodu, a začal vůz pronásledovat. Jean Valjean s Cosettou před ním prchají do kláštera, kde potkají muže, kterému Jean Valjean zachránil život (muž na kterého spadl vůz). Tento muž jim z vděčnosti pomůže a ukryje je ve svém příbytku na území kláštera. Rok 1832, Paříž. Větší prostor dostala postava malého Gavroche, který žije ve velkém dutém slonovi uprostřed města (převzato z románu). První rozhovor Eponiny se studentem Mariem probíhá u něj doma (jsou sousedé, bydlí v jednom domě – taktéž převzato z románu). Pozměněna je i scéna postřelení Eponiny. Eponina má u sebe dopis 85

od Cosetty adresovaný Mariovi (v muzikálu mu Cosetta žádný dopis nenapsala). Postřelit se nechá dobrovolně, učiní tak z lásky k Mariovi – hlaveň míří na něj, ale ona, ve snaze zachránit mu život, přiskočí před něj a kulka tak trefí ji. Ještě před smrtí předá dopis Mariovi. Ten obratem odpoví a odpověď pošle Cosettě po malém Gavrochovi (v muzikálu předává dopis Eponina). Valjean se tedy s Eponinou vůbec nesetká, což vede také k pozměněnému konci – o tom se ještě zmíníme. Zajímavý je moment, kdy po závěrečném boji, kdy všichni mladí lidé (kromě Maria) zemřeli, Javert prochází mezi mrtvolami, zastaví se u těla malého Gavroche a s lesknoucíma se očima mu připíchne na tričko své vyznamenání. Jedná se zde o jakési uvědomění si faktu, že tito mladí lidé bojovali pro něco, čemu věřili, za svobodu, proti řádu, který on zastupoval, a že je tedy částečně zodpovědný za jejich smrt. Zcela vyškrtnuta byla píseň „Ve světě psím“ (Dog Eat Dog), kdy zlodějíček Thenardier po krvavé revoluční bitvě prochází kanálem a okrádá mrtvoly. Thenardier se v kanálu objeví, ale scéna je spíše náznaková – jen kvůli setkání s Jeanem Valjeanem. Javert zde také nepronásleduje Jeana Valjeana kanálem, ale čeká na něj u východu u řeky (také motiv z románu). Ve filmu se také objevuje postava Mariova dědečka, u kterého Marius po svém zotavení se z postřelení žije, a který o něj pečuje. Společně s Mariem, Cosettou a Jeanem Valjeanem účinkuje v předsvatební písni „Marius a Cosetta“ (Marius and Cosette). Znázorněn je zde také odjezd Jeana Valejana a připsán byl krátký písňový dialog Maria a Cosetty. Jak jsem již zmínila, pozměněn byl i konec. Protože se Jean Valjean nikdy nesetkal s Eponinou, nepřijde za ním ani teď (v muzikálu jej Fantina a Eponina – respektive jejich přízraky - volají k sobě do nebe - ony obě umřely z lásky, tak jako to činí on). Před smrtí dává Jean Valjean Cosettě dopis, kde popisuje celý svůj životní příběh - v muzikálu to byl deník. Jean Valejan umírá a poté (jako svůj vlastní přízrak) vychází z kláštera (za doprovodu Fantiny a posléze biskupa z Digne), kde jej mezi mrtvými vítají všichni mladí lidé (přízraky), kteří zemřeli na barikádách – Finále. Obecně je ve filmu v některých místech pozměněn scénosled, tedy, některé scény – písně - jdou v jiném sledu než v muzikálu. Souvisí to jednak se změnami v příběhu, o kterých jsem se zmínila výše, tedy s vyškrtáním některých scén a naopak dopsání 86

nových, ale také s dramaturgickými úpravami, bylo tedy nutné zachovat dramatičnost a logiku příběhu.

5.2. Oficiální plakáty k jednotlivým filmovým verzím

Film z roku 1934

Film z roku 1935

Film z roku 1958

Film z roku 1978

Film z roku 1982

Film z roku 1998

Film z roku 2000

Film z roku 2012

Zdroj filmových plakátů: stránky jednotlivých verzí na www.csfd.cz – Česko-slovenská filmová databáze.

87

Závěrem k práci: 1. Les Misérables jako muzikálové téma - návrat, nebo spíše nástup, sociálního dramatu do linie evropského a později i světového muzikálu je něčím mimořádným. Tematika muzikálu

využila

shakespearovskou

tragédii/West

Side

Story/,

shawovskou

komedii/My fair lady/ a řadu dalších záležitostí, které postupně rušily schematickou představu o muzikálu jako o zábavné záležitosti s happy endem. 2. Sociální drama na základě románu, který výrazně posunul evropské sociální myšlení je posunem ve vývoji muzikálu. Schönberg a Boublil nabídli epickou fresku - připomněli základní hodnoty sociálně motivovaného příběhu, kterým Hugo zasáhl francouzskou a později světovou veřejnost. Ačkoliv samotná epizoda revolučního výbuchu v Paříži se odehrála izolovaně od velké revoluční vlny, která otřásla Paříží i Evropou o dva roky dříve, je význam Bídníků především v otevření a silném zpodobení této problematiky. 3. Samotné muzikálové téma jsme sledovali jako fresku - doposud snad největší kumulace různých prostředí /galeje, cesta Francií, maloměsto, revoluční Paříž/- přesto dokázali autoři rozšířit muzikálové téma na tuto plochu. 4. Analytická část naší práce měla ukázat jednotlivé situace v poetice tohoto muzikálu a přispět tak k poznání základní odlišnosti muzikálu a opery. 5. Konstatovali jsme na příkladech odlišnost muzikálové a operní poetiky. Samotné dějiny muzikálu nijak zvlášť tuto odlišnost nesledují. My jsme sledovali novost muzikálové poetiky, malou souvztažnost textu a hudby, vliv taneční hudby na vysloveně dramatická a klíčová místa děje, nesouvztažnost recitativu s textovým obsahem příběhu. 6. Práce jako taková si kladla za cíl postihnout odlišnost muzikálové poetiky od předešlé hudebně scénické kompozice - nesouvislost operního a muzikálového recitativu i kantilény, ale i možné body setkání, typy propojení a předpoklady další syntézy. 7. V práci jsme se opírali sice o brněnskou inscenaci Bídníků / Les Misérables - premiéra v Městském divadle Brno 13. a 14. února 2009, ale brali jsme v úvahu i zahraniční inscenace a filmová zpracování. 8. Práce kombinovala metody analýzy libreta, muzikálové poetiky i se základy hudební analýzy. Výsledkem by měla být interdisciplinárně založená studie, postihující podstatu a současně průnik tohoto důležitého muzikálu do českého prostředí. Současně práce nechce být jen „českou“ vizí tohoto významného díla, ale snaží se i o postižení některých přesahů do obecné problematiky.

88

ZÁVĚR Spisovatel Victor Hugo napsal román jako kritiku celé společnosti své doby, chtěl ukázat nespravedlnost celého společenského řádu. Jde o obraz Francie 19. století, o obraz společnosti, která bojovala za svobodu, ale také společnosti, která utlačovala a vykořisťovala nevinné a chudé. Říká se, že se autor při tvorby knihy inspiroval svým okolím, některé hlavní postavy vychází z reálných lidí, které Victor Hugo ve svém životě skutečně potkal. Důraz autor klade na psychologii postav, která se mění a dotváří pod vlivem různých životních zkoušek. Letos je to 151 let od prvního vydání románu. Když vezmeme v potaz, jakou cestu příběh urazil, není to doba nijak dlouhá. Román byl již po svém vydání ve Francii velmi úspěšný a záhy byl přeložen do mnoha světových jazyků – do češtiny byl poprvé přeložen pouhý rok po vydání ve Francii. První filmová adaptace byla natočena 47 let po vydání románu - do dnešního dne bylo natočeno 8 filmových adaptací vycházejících z románu a jedna adaptace vycházející z muzikálu – filmový muzikál. Kromě odvětví literárního a filmového se příběh, i když se zpožděním (118 let po vydání románu), dostal i na prkna, jež znamenají svět. Muzikál autorské dvojice Alain Boublil – Claude Michel Schönberg spatřil světlo světa roku 1980 v Paříži, o pět let později měla v Londýně premiéru přepracovaná verze, která se v mírných obdobách uvádí na světových jevištích dodnes (v České republice byl muzikál uveden již čtyřikrát – třikrát v Praze a jednou v Brně). Ačkoliv se příběh v jednotlivých žánrech, a dokonce i v konkrétních uvedeních v rámci těchto žánrů, ve větší či menší míře liší, jeho poselství zůstává: ukazuje světu, jakou moc má láska k druhému člověku a také kam vede nenávist. Ukazuje, že boje a revoluce nic nevyřeší, i když jsou za dobrou věc. V dnešní době je sice na příběh nahlíženo jinak než v době vzniku – v 19. století byl větší důraz kladen na politickou a morální stránku, ve století 21. čtenáře a diváky zajímá spíše vztahová stránka příběhu – velká romantická láska, která vše překoná – přesto si myslím, že i když je příběh vnímán jinak, má co říct v každé době – dnes stejně jako v 19. století, protože ačkoliv se doba mění, lidé a společnost ne.

89

RESUMÉ Ve své práci jsem sledovala cestu legendárního francouzského příběhu o uprchlém trestanci od původního románu až po filmové a muzikálové adaptace. První kapitola je věnovaná autorovi původního románu Bídnici, francouzskému spisovateli Victoru Hugovi. Shrnula jsem jeho dramatickou, poetickou i literární tvorbu a pokusila se zjistit, jak tento spisovatel ovlivnil Francii 19. století, jak společnost té doby působila na něj a jeho díla, a jak spisovatelovu tvorbu ovlivnil právě nastupující umělecký směr romantismus. V poslední části první kapitoly jsem se zaměřila na samotný román Bídníci, součástí je stručná analýza příběhu. Druhá kapitola se zabývá muzikálovou adaptací, součástí je analýza muzikálu. Po dohodě s vedoucím práce jsme do této kapitoly zařadili i samostatnou podkapitolu s názvem „Hudební poetika muzikálu Les Misérables“, ve které se na výběru scén a čísel snažíme posoudit, jak dalece, z hlediska hudební poetiky, odpovídají jednotlivá čísla dobovým tendencím a trendům muzikálu amerického a evropského typu. Třetí kapitola nahlíží na příběh Bídníků v kontextu České republiky. Shrnula jsem české překlady románu a zmínila uvedení muzikálu Les Misérables v Česku. Zaměřila jsem se na brněnskou verzi muzikálu, který je stále uváděn na Hudební scéně Městského divadla Brno. Čtvrtá kapitola je vyústěním předchozích kapitol, ve kterých jsem analyticky zpracovala román i z něj vycházející muzikál. V této samostatné kapitole jsem na základě těchto analýz provedla komparaci těchto dvou děl a pokusila jsem se zjistit, k jakým rozdílům a posunům v příběhu došlo. Poslední kapitola se zabývá filmovými adaptacemi románu, se zaměřením na nejnovější filmový muzikál, který sice primárně vychází z muzikálu, ale některé prvky převzal právě z původního románu. Na základě této skutečnosti jsem v rámci této kapitoly provedla porovnání filmového muzikálu s muzikálem divadelním, kde jsem zjišťovala, jak dalece film z muzikálu čerpal a které části převzal z románu.

90

SUMMARY The aim of this bachelor thesis is follow the legendary French story about the escaped convict from the original novel to the film and musical alternations. The first charter of the thesis is devoted to the original Les Misérables novel of the French writer Victor Hugo. I have summarized his dramatic, poetic and literky creations and tried to find out how Vicot Hugo influenced France in 19th century. I have studied how the society influenced him and his work and how was his work influenced by the emerging art movement – romantism. The last part of this charter is aimin on the Les Misérables itself with brief analysis of the story. The second part of my thesis deals with the musical adaptation and offers analysis of the musical. With the agreement of my thesis supervisor I have addend separate subchapter called „Musical poetics of the Les Misérables“, where I trying to asses how much every part of the musical responds to the contemporary trend sof Americian and European type. The third charter describes the Les Misérables story in the kontext of the Czech Republic. I have summarized the translations of novel into the Czech langure and mentioned the introduction of the musical to the Czech Republic. I have mainly aimed on the vision of The Brno City Theatre. The following part is the outcome of the previous chapters. I have analyzed the novel and the musical and compared these two versions in order to find out the differences in the story line. The last charter is dealing with the movie adaptations of the novel and especially the newest film musical, which primarily comes out from the musical, but takes many elements from the original novel. Based on this fact I have compared the film musical and musical performed in Brno City Theater in order to find out how much was the movie inspired from the musical and chat chapters were covered from the novel.

91

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Boublil.A, Schönberg.C.M.: Les Misérables. Brno: Městské divadlo Brno, 2009. Hoggard, Pavlína: Muzikál na prahu tisíciletí: Mezi komercí a elitou – možnosti reformy muzikálového divadla v době (post-) moderní. Brno: RETYPO, 2000. Hugo, Victor: Bídníci. Praha, Státní nakladatelství dětské knihy, 1950. Hugo, Victor: Bídníci. Praha: Academia, 2010. Johnson, Paul: Tvůrci (Od Shakespeara a Dürera k Picassovi a Tiffanymu), Brno: Barrister&Principal, 2007. Kapitola Victor Hugo: Nemyslící génius Ledererová, Hana: Victor Hugo a jeho literární tvorba v poměru k vývoji společnosti Francie 19. století. Praha, 1950. Legrand, Gérard: Romantizmus. Praha: Paseka, 2001. Nikolajev, Viktor: Victor Hugo-Postavy a dílo. Praha: Československý spisovatel, 1955. Osolsobě, Ivo: Divadlo, které mluví, zpívá a tančí: Teorie jedné komunikační formy. Praha: Editio Supraphon, 1974. Ozoufová, Mona: Co prozrazuje román: 19. století – mezi starým režimem a revolucí. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010. Prostějovský, Michael: Muzikál express: Malý průvodce velkým muzikálem. Brno: Větrné mlýny, 2008. Tureček, Dalibor a kol: České literární romantično. Brno: Host, 2012. Urgošíková, Božena: Cyklus filmů natočených podle románu Bídníci Victora Huga. Praha: Český filmový ústav, 1971.

Elektronické zdroje 

Oficiální webové stránky Městského divadla Brno: [online][cit. 16. dubna 2013]. Dostupné z: http://www.mdb.cz/inscenace/191-les-miserables-bidnici/



Scénosled muzikálu Bídníci z pražského uvedení [online][cit. 20. března 2013]. Dostupné z: http://www.hulka.cz/aktivity/bidnici/bidnicidej.html



Webové stránky jednotlivých filmových adaptací [online] [cit. 13. dubna 2013]. http://www.csfd.cz/film/15023-bidnici/ http://www.csfd.cz/film/69850-bidnici/ 92

http://www.csfd.cz/film/114242-bidnici/ http://www.csfd.cz/film/25010-bidnici/ http://www.csfd.cz/film/36567-bidnici/ http://www.csfd.cz/film/12914-bidnici/ http://www.csfd.cz/film/32579-bidnici/ http://www.csfd.cz/film/298234-bidnici/ 

Článek v internetovém magazínu topzine.cz [online][cit. 14. dubna 2013]. Dostupné z:http://www.topzine.cz/5-filmovych-adaptaci-bidniku-jak-se-filmaripoprali-s-hugovym-romanem



Česká národní bibliografie [online][cit. 27. dubna 2013]. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/F/3S1MGTI9DYRXIQUVSPCD2BM7RXDVT7VTP2KGQTIC23D9T GNBU4-05459?func=short-jump&jump=000001



První český překlad románu [online][cit. 27. dubna 2013]. Dostupné z: http://www.ptejteseknihovny.cz/uloziste/aba001/2007-2009/victor-hugo-bidniciprvni-ceske-vydani



Recenze muzikálu Bídníci v MDB [online][cit. 2. května 2013]. Dostupné z: http://www.mdb.cz/inscenace-recenze-19/?hra=191

93

Bakalářská diplomová práce

Recommend Documents