ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY JE TADY UŽ DVACET LET

6/2013

REPORT

Povodně zasáhly Česko

Armáda České republiky zasahuje od prvního dne… ARMÁDA ČESKÉ REPUBLIKY JE TADY UŽ DVACET LET

Armáda České republiky zasahuje od prvního dne…

Připravila: Jana Deckerová Foto: autorka, David Tichý a Jiří Hokův

obsah HOST Zákony čeká cesta Parlamentem

2

LEGISLATIVA Transparentnější a spravedlivější

4

TÉMA ROKU Stalo se (v armádě) před dvaceti lety Červen 1993

6

VÝCVIK

Česká republika je od prvních červnových dnů pod vodou. Hned první den byli v Praze nasazeni vojáci ze 4. brigády rychlého nasazení ke stavění protipovodňových zábran. Postupně se na dalších místech republiky zapojovala 15. ženijní brigáda a Samostatná záchranná rota Rakovník. Zapojili se i dobrovolníci aktivní zálohy. Vláda České republiky na svém mimořádném zasedání schválila nasazení Armády České republiky o síle až do 2 000 vojáků. Nyní se odstraňují následky řádění vodního živlu a čeští vojáci pomáhají na mnoha místech republiky. Bohužel meteorologové varují před dalšími srážkami, a voda tak neřekla své poslední slovo…

Letecké mise nad Pyrenejemi Generálka před certifikací Když terč není ani vidět Dva dva šest, vzlet povolen!

8 14 16 18

Nyní je to na Afgháncích Lesk a bída černého kontinentu

10 12

MISE

TECHNIKA A VÝZBROJ Bojové vozidlo pěchoty BVP-M2 SKCZ 23 Cvičný vrtulový letoun Z-142 43 152mm samohybná kanonová houfnice vz. 77 DANA 45

HISTORIE Přežil ledovou koupel

28

ARMÁDA A VEŘEJNOST Otevřené dveře na letiště

30

ZBROJNÍ VELETRH IDET 2013

32

MY A NATO Alianční chemici v pohotovosti

34

DUCHOVNÍ SLUŽBA Hledání cesty Položili základy vzdělanosti

35 36

PAMÁTNÉ DNY RESORTU MINISTERSTVA OBRANY Bitva u Zborova

38

Military English Historické čestné názvy

41 48

host V rozhovoru o připravovaných legislativních změnách představujeme náměstkyni ministra obrany pro personalistiku Lenku Ptáčkovou Melicharovou

Zákony čeká cesta Parlamentem Lenka Ptáčková Melicharová v minulosti působila ve funkcích náměstkyně na Ministerstvu informatiky a Ministerstvu vnitra. Od roku 2010 dělala poradkyni ministra obrany. Před několika týdny byla ustanovena do funkce náměstka ministra obrany pro personalistiku. Při této příležitosti jsme ji požádali o rozhovor.

Do funkce jste nastoupila v okamžiku, kdy resort Ministerstva obrany čekají zásadní legislativní proměny. Jak moc bylo obtížné se s tím vypořádat?

Vzhledem k tomu, že jsem se legislativním návrhům věnovala již na mém předchozím působišti – v Kabinetu ministra obrany, nebylo to pro mne tak obtížné. Ale pozor! Jsme stále na samém počátku legislativního procesu. Cesta Parlamentem České republiky nás ještě čeká!

Na Ministerstvu obrany jste působila jako poradkyně. Představovalo to pro vás určitou výhodu, byla jste zasvěcena do problematiky, která nyní spadá do vaší gesce?

Jistou výhodou to samozřejmě bylo. Nezačínala jsem od nuly. Nyní je to vše v daleko větší hloubce a se znalostí detailních problémů. A také už je to „moje dítě“. A tomu samozřejmě přejeme jen to nejlepší!

Jaké jste si stanovila priority v oblasti, za kterou budete odpovídat?

Svou prioritu vidím ve zdárném průběhu legislativního procesu balíčku zákonů týkajících se vojáků z povolání i v záloze a také návrhu zákona o válečných veteránech, ale rovněž jejich bezproblémové implementaci.

Máte připravenou nějakou strategii, jakým způsobem navrhované legislativní změny protlačit Parlamentem a zároveň i vysvětlit veřejnosti?

Strategie je jednoduchá: Vysvětlovat, komunikovat, vyjednávat!

2

Z jakého důvodu doporučila Legislativní rada vlády sloučení původně dvou samostatných legislativních úprav do jedné novely zákona o vojácích z povolání?

Důvody byly legislativně technické, nejednalo se o právní chybu. My jsme se však tomuto návrhu nebránili, protože jsme dospěli k závěru, že uvedené sloučení obou návrhů do jednoho uceleného zákona přinese větší přehlednost do komplexní problematiky služebního poměru vojáka z povolání, a to i laickou orientaci v problematice, než by znamenaly dvě samostatné, avšak vzájemně se prolínající a na sebe odkazující se právní normy.

Oproti původním návrhům došlo k celoplošnému snížení služebních tarifů. Jaký byl důvod podobného kroku?

Uvedené opatření je výsledkem kompromisu při řešení zásadní připomínky Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) ČR, které v rámci připomínkového řízení k návrhu zákona vzneslo. MPSV upozorňovalo, že základní služební tarify svou výší překračují odměnu, kterou za obdobnou a srovnatelnou práci pobírají příslušníci bezpečnostních sborů. MPSV trvalo na tom, aby došlo ke snížení základních služebních tarifů na srovnatelnou úroveň, avšak nepopíralo možnost uvedené snížení vyrovnat v jiném příjmu vojáka, který nemá charakter platu, tedy odměny za práci. Ministerstvo obrany na tuto připomínku reagovalo zavedením nového stabilizačního benefitu, kterým je stabilizační příplatek v základní výši 7 000 Kč. Ten bude náležet všem vojákům kromě vojáků v základní přípravě a čekatelů. Uvedené opatření nebylo tedy provedeno v důsledku vysokých nákladů

na mzdové prostředky. Celková výše peněžního příjmu vojáka se uvedeným opatřením nesnižuje.

Vojáky by měl motivovat tzv. výkonnostní příplatek, který se bude odvíjet od jejich každoročního osobního hodnocení a bude moci dosáhnout až dvaceti procent jejich služebního tarifu. Bude se tento výkonnostní příplatek pro zkušené vojáky s mnoha lety služby stanovovat s přihlédnutím k jejich hodnocení v minulosti, anebo budou všichni 1. ledna 2014 startovat od nuly?

respektive v případě pilotů až osmi tisíc korun. Naopak poměrně velkoryse je zde stanoven stabilizační příspěvek. Jaký byl smysl těchto změn?

Zvláštní příplatek je příplatkem, který finančně kompenzuje riziko ohrožení života nebo zdraví nebo vysoké neuropsychické zátěže při výkonu specifických druhů služby. Uvedený příplatek byl zahrnut i v původní verzi návrhu zákona a jeho obsah a podmínky pro jeho přiznání zůstaly nezměněny. Původně zamýšlený kvalifikační příplatek jakožto součást platu byl v rámci meziresortního připomínkového řízení k návrhu zákona ze zákona vypuštěn a zapracován jako stabilizační příspěvek, který bude vojákovi poskytován mimo platový systém v základní výši 7 000 Kč. Profesím, které jsou na trhu práce nadstandardně finančně hodnoceny a s jejichž přijetím, případně udržením ve služebním poměru by mohly nastat problémy, jej bude možno zvýšit až na čtyřnásobek, tedy 28 000 Kč. Bude se vždy jednat o profese, které jsou pro činnost ozbrojených sil nezbytné a které stanoví svým nařízením vláda. Tedy například o některé vojenské profese výkonných letců a lékařů, v žádném případě nebude příslušet vojákům úředníkům.

Například velitel praporu, stejně jako jeho zástupci mají plánovanou hodnost podplukovníka. Podle původního návrhu by tedy dostávali bez ohledu na jejich odpovědnost stejný plat. Nyní se pro tyto případy počítá s tzv. příplatkem za zvýšenou odpovědnost ve výši pěti procent jejich služebního tarifu. Považujete částku něco přes dva tisíce korun za dostatečnou?

Náročnost vykonávané služby velitele praporu a jeho zástupců je srovnatelná. To bylo vyjádřeno i v současném platovém systému, kdy zástupci vedoucího pracovníka náležela platová třída, do níž

byl vedoucí zaměstnanec zařazen sám. Tomu odpovídá i hodnost podplukovníka jak pro velitele praporu, tak i pro jeho zástupce. Zvýšená odpovědnost samotného velitele praporu na poli materiálním, finančním, správním apod., která může vyústit v případě porušení zákona až v jeho trestněprávní stíhání, je právě zohledněna příplatkem za zvýšenou odpovědnost. Jeho výši považuji za dostačující i s přihlédnutím k tomu, aby nebránila v dalším kariérním růstu velitele praporu, například na vyšších štábech, kde uvedený příplatek již přiznán mít nebude.

V minulosti byly občas kritizovány některé extrémně vysoké výsluhové náležitosti. Neuvažovali jste o tom, že by mohlo dojít k nějakému zastropování tohoto příspěvku?

V zákoně o vojácích z povolání je maximální hranice (zastropování) výše výsluhového příspěvku již zakomponována (55 % průměrného měsíčního hrubého platu, v některých případech 60 %). Z hlediska vaší otázky jde spíše o problém v postupu služebních orgánů, kdy některým vojákům byly v období, ze kterého se jim počítaly výsluhové náležitosti, vypláceny vysoké odměny a propláceno neúměrné množství přesčasových hodin. To se pak projevilo v nepřiměřeně vysokých výsluhových náležitostech. K eliminaci zmiňovaného určitého zneužívání zákona služebními orgány je nutné přistoupit k restriktivnímu opatření, a to tak, že podle navrhované novely zákona se odměny a některé další nahodilé složky platu vyplácené vojákům nebudou zahrnovat do nároku na výsluhové náležitosti.

Jen pro upřesnění: Pochopil jsem dobře, že stabilizační příspěvek není součástí platu, a tudíž se z něho nevypočítává výsluhový příspěvek?

Výsluhové náležitosti se stanovují z poskytnutého platu s výjimkami uvedenými v předcházející odpovědi. Proto dávky, které nejsou platem, nelze do výpočtu výsluhových náležitostí zahrnovat. Nejedná se pouze o stabilizační příspěvek, ale i o některé další dávky, například služební příspěvek na bydlení.

Neplánujete v souvislosti s novelizací zákona 221 na některých funkcích případnou úpravu hodností? Lidé v útvarech si stěžují především na nízké poddůstojnické a praporčické hodnosti a poukazují na štáby, kde mnohdy vojáci (ale spíš vojákyně) vykonávající administrativní práci jsou na tom o několik hodnostních stupňů lépe.

V souvislosti s chystanou novelou zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, se připravuje nařízení vlády, kterým se stanoví seznam služebních činností pro jednotlivé vojenské hodnosti vojáků z povolání. Navrhovaná právní úprava vychází ze zásady: funkce rovná se vojenská hodnost rovná se služební plat. V praxi to bude znamenat, že výše služebního platu bude diferencována podle náročnosti požadovaného výkonu služby. Náročnost služby bude katalogizována a přiřazena jednotlivým vojenským hodnostem, které nahradí stávající platové třídy. Navrhovaná úprava vytvoří předpoklady k odstranění diferencí, na které ve své otázce upozorňujete. Úpravu vojenských hodností proto nelze v konečných důsledcích vyloučit. Text: Vladimír Marek Foto: autor a Radko Janata

Výkonnostní příplatek bude opravdu příplatkem motivačním a svým způsobem má nahrazovat dosavadní osobní příplatek. Rozdíl bude v tom, že osobní příplatek mohl služební orgán přiznat, aniž by byl nucen zdůvodňovat konkrétní důvody svého rozhodnutí, tzn. mohl rozhodnout i na základě pouze obecných vágně zdůvodněných okolností. Výkonnostní příplatek má být navázán na výsledky konkrétního služebního hodnocení s přesně vymezenými kritérii, které se s účinností zákona oproti dosavadní praxi výrazně změní. Z uvedeného důvodu se nebude při přiznávání výkonnostního příplatku přihlížet k předchozím hodnocením podle dosavadní úpravy, ale pro všechny vojáky se s účinností nového zákona stanoví také jednotná startovní čára.

Původně se uvažovalo o tom, že některé profese, které jsou na trhu práce nadstandardně ohodnoceny, by v armádě mohly dostávat příplatek až do výše dvaceti tisíc korun. V návrhu schváleném vládou je zvláštní příplatek do šesti tisíc korun,

3

legislativa Návrh novely zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, která by měla začít platit od počátku příštího roku, musí ještě projednat poslanci a senátoři

TRANSPARENTNĚJŠÍ a spravedlivější Ve druhé polovině května schválila vláda ČR návrh novely zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Na doporučení Legislativní rady vlády se její součástí stal zákon o platech vojáků z povolání, původně navrhovaný jako samostatná legislativní norma. Připravovaná novela doznala jak ve vnitroresortním, tak i mimoresortním připomínkovém řízení podstatné změny. A právě proto jsme se rozhodli, že se jí budeme věnovat v tomto čísle A reportu. „Novela zákona zavádí zcela nový systém odměňování vojáků, který by měl být více transparentnější a spravedlivější než ten stávající. Naší primární snahou při přípravě této pro ozbrojené síly klíčové právní normy bylo co nejvíce podpořit motivaci vojáků k dosahování co nejlepších výsledků ve výkonu služby, což následně povede k jejich kariérnímu růstu spojenému s vyšším služebním platem. Čisté platy více než 80 procent vojáků by po zavedení nového platového systému a odbourání řady současných příplatků měly zůstat přibližně na dnešní úrovni nebo se v případě základních funkcí zvýšit. K poklesu platů naopak dojde v hodnostním sboru generálů,“ uvedl v této souvislosti ministr obrany Vlastimil Picek. Hlavním principem nového systému odměňování je svázání platu s hodností, tj. odstranění dnešní disproporce, kdy rozdíly mezi platy vojáků ve stejné hodnosti činí až desítky tisíc korun. Nově by měl být pro každou hodnost stanoven pevný platový tarif, který bude tvořit většinu platu, nahradí se i často kritizovaný přídavek na bydlení. Se zavedením nového platového řádu by mělo dojít k výraznému omezení subjektivních vlivů při stanovování platů vojenského personálu a zamezení rizika jejich poklesu v budoucnu. Jestliže subjektivní pohled nadřízených mohl doposud ovlivnit až čtrnáct procent výše platu, nově by to měla být jen čtyři procenta. „Schválení uvedených norem zajistí AČR po mnoha letech nejen větší konkurenceschopnost a atraktivitu na trhu práce, ale především vojákům přinese, ve spojení se zavedením kariérního řádu, potřebnou jistotu, stabilitu, řád a jasnou perspektivu,“ poznamenal k tomu náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel. „Po vstupu zákona v platnost budou vojáci jasně na několik let dopředu vědět, co je čeká, jak se může vyvíjet jejich kariéra, jaká konkrétní a měřitelná kritéria musí naplnit pro růst v hodnostech a funkcích. Bude jim srozumitelné,

4

jaké jsou mezníky nebo přestupné stanice v jejich profesní kariéře, a zároveň budou schopni si vyhodnotit, kdy nastane ta optimální hranice pro odchod ze služebního poměru.“ Služební plat se bude nově skládat ze služebního tarifu (pro jednotlivé hodnosti je uveden v tabulce), výkonnostního příplatku, příplatku za službu v zahraničí, zvláštního příplatku, příplatku za zvýšenou odpovědnost, příplatku za služební pohotovost a případně i odměn. Výkonnostní příplatek bude stanoven v závislosti na služebním hodnocení vojáka. Jeho výše se bude upravovat jednou ročně vždy k 1. březnu podle služebního hodnocení za období předcházejícího kalendářního roku. Výtečně hodnocení příslušníci poddůstojnického a praporčického sboru mohou každý rok dosáhnout navýšení služebního tarifu o dvě procenta, důstojníci pak o jeden a půl procenta. V případě velmi dobrého

hodnocení je to u poddůstojnického a praporčického sboru jedno procento a u důstojníků 0,75 procenta. Vojákům s hodnocením dobrý se výkonnostní příplatek nemění. Pokud jsou hodnoceni jako vyhovující, snižuje se o dvě procenta. Maximální výše výkonnostního příplatku činí u poddůstojníků a praporčíků dvacet procent služebního tarifu a u důstojníků patnáct procent. Příplatek nenáleží vojákovi, jehož služební zařazení odpovídá hodnosti čekatele, štábního praporčíka, plukovníka nebo hodnosti ve sboru generálů (u těchto vyšších funkcionářů je totiž již započítán ve služebním tarifu). Poprvé bude stanoven k 1. březnu 2015, a to podle služebního hodnocení za rok 2014. K předcházejícím služebním hodnocením se nebude přihlížet. Příplatek za službu v zahraničí má být z důvodu eliminace kurzových pohybů vypočítáván v českých korunách. Za den služby se bude pohybovat od 500 do 2 500 Kč. Pokud budou vojáci vystaveni vysokému riziku ohrožení života nebo zdraví, horní hranice se zvyšuje až na dvaapůlnásobek uvedených částek. Vojákovi, který vykonává službu v podmínkách spojených s mimořádnou neuropsychickou zátěží, rizikem ohrožení života nebo zdraví, přísluší zvláštní příplatek ve výši 60 až 6 000 Kč měsíčně. V případě výkonných letců je to 200 až 8 000 Kč. Vojákům vykonávajícím střídavě službu ve dvousměnném režimu náleží zvláštní příplatek ve výši 400 Kč, ve třísměnném režimu 800 Kč a v nepřetržitém režimu 1 000 Kč měsíčně. Pokud v nepřetržitém režimu doba mezi začátkem a koncem stanovené doby výkonu služby přesahuje patnáct hodin, náleží vojákovi zvláštní příplatek ve výši 1 200 Kč měsíčně. Druhy služebních činností, za které jsou přiznávány zvláštní příplatky, stanovuje vláda svým nařízením. Při jejich souběhu náleží vojákovi pouze jeden z nich, a to ten nejvyšší. V připomínkovém řízení byl nově vytvořen příplatek za zvýšenou odpovědnost. Náleží velitelům, ředitelům a vedoucím vojenských útvarů a zařízení, kteří jsou ministrem zmocněni k samostatnému hospodaření s veřejnými prostředky, sestavování ekonomického výkazu o vyčleněných a použitých finančních prostředcích a personálních a majetkových zdrojích. Tento příplatek je ve výši pěti procent služebního tarifu. Vojákům, kteří drží v měsíci minimálně deset dnů služební pohotovosti, náleží příplatek za služební pohotovost ve výši 1 500 Kč, pokud ji drží dvacet dnů a více, pak tento příplatek činní 3 000 Kč. Kromě služebního tarifu náleží nově každému vojákovi za ukončený kalendářní měsíc služby stabilizační příspěvek ve výši 7 000 Kč. Vojákům, kteří konají službu ve speciální odbornosti, může být stabilizační příspěvek navýšen až do výše čtyřnásobku uvedené částky. Tímto způsobem by ozbrojené síly měly mít možnost zajistit si konkurenceschopnost na trhu práce i v případě profesí, které mají v civilní sféře nadstandardní platy. Jedná se například o piloty, lékaře či právníky. V zákoně jsou rovněž nově zavedena opatření na podporu mobility vojáků. Armáda jim bude i nadále v případě potřeby zajišťovat ubytování ve svých ubytovnách. Vojákovi, který byl přeložen do jiného místa výkonu služby, náleží náhrada jízdních výdajů. Pokud bude dojíždět denně, má nárok na proplacení prokázaných jízdních výdajů,

horním limitem je v tomto případě částka odpovídající dennímu stravnému při služební cestě. Nedojíždí-li denně, hradí se mu výdaje na cestu maximálně pětkrát v měsíci oběma směry. Významně se mění také služební příspěvek na bydlení, především jeho adresnost a výše. Nově bude každému vojákovi náležet příspěvek na bydlení ve výši 3 000 Kč násobený podle obce výkonu služby a počtu obyvatel v ní žijících koeficientem od jedné do dvou. Kategorie obcí a výši koeficientu stanoví svým nařízením vláda. Výše příspěvku bude navíc zvýšena o 300 Kč za každého člena rodiny žijícího ve společné domácnosti (maximálně půjde však o 1 200 Kč). Žije-li ve společné domácnosti více vojáků, nebude jako doposud každý z nich dostávat celý příspěvek, ale jen stejnou poměrnou část. Do budoucna se v závislosti na rozpočtových možnostech resortu MO počítá s úpravou tohoto příspěvku v souvislosti s růstem nákladů na bydlení. Výsluhové náležitosti zůstávají v novele zákona v podstatě beze změn. Návrh novely zákona nyní bude projednávat Poslanecká sněmovna a následně Senát Parlamentu ČR. Výše uvedené parametry zákona tedy ještě mohou doznat změn. Připravil: Vladimír Marek Foto: autor

Služební tarify pro jednotlivé hodnosti Hodnost vojín svobodník desátník četař rotný rotmistr nadrotmistr praporčík nadpraporčík štábní praporčík poručík nadporučík kapitán major podplukovník plukovník brigádní generál generálmajor generálporučík armádní generál

Služební tarify v Kč měsíčně 8 800 19 300 20 400 21 600 25 200 27 000 28 800 30 800 33 000 43 000 29 000 33 000 38 000 43 000 48 000 58 000 68 000 78 000 88 000 98 000

Služební tarify pro hodnosti čekatelů Hodnost vojín svobodník desátník četař rotný rotmistr nadrotmistr

Služební tarify v Kč měsíčně 8 800 9 200 9 600 10 000 10 400 10 800 11 200

5

rubrika

Hledáme zajímavé fotografie a příběhy z vojenského života od roku 1993

Červen 1993

ČTENÁŘSKÁ SOUTĚŽ

Od vzniku Armády České republiky uplynulo v letošním roce dvacet let. Při této příležitosti jsme se rozhodli připravit seriál, kterým se vracíme do doby před dvěma desetiletími. V každém čísle budeme přinášet nejvýznamnější události a nejdůležitější okamžiky, kterými v jednotlivých měsících roku 1993 žila naše armáda. V měsíci červnu byly na pořadu dne především dva koncepční materiály. Vedle nové koncepce Armády České republiky to byl rozkaz ministra obrany ČR k mimořádnému hodnocení vojáků z povolání AČR. Koncepci Armády České republiky zveřejnil ministr obrany Antonín Baudyš na pravidelném brífinku. Podle ní měla mít česká armáda šedesát pět tisíc vojáků. Tohoto stavu mělo být dosaženo na jaře 1995 (v roce 1993 měla sto pět tisíc vojáků). Podle tohoto záměru se AČR měla o dva roky později stát poloprofesionální armádou, ve které by místo současných třiačtyřiceti tisíc vojáků z povolání sloužilo dvaatřicet tisíc. Předpokládalo se zkrácení vojenské základní služby na dvanáct měsíců s tím, že do budoucna by se mohlo uvažovat o její další úpravě na osm až devět měsíců. Struktura AČR přitom počítala s brigádním systémem, v jehož rámci měla být přednostně cvičena a vyzbrojena brigáda rychlého nasazení, která by byla kompatibilní s jednotkami NATO. Již zmíněný rozkaz ministra obrany nařizoval velitelům a náčelníkům všech stupňů zabezpečit ve své podřízenosti provedení tohoto mimořádného hodnocení. K tomuto účelu měli vytvořit tříčlenné komise z lidí, kteří již prošli tímto hodnocením a ukázali se jako způsobilí pro výkon zastávané nebo vyšší funkce. U funkcionářů přímo podřízených ministru obrany měl být tento úkol splněn do konce května a v případě vojáků MO a GŠ, jejichž funkce byly v ustanovovací pravomoci ministra, do 25. června. Pokud se týče

vojáků z povolání sloužících přímo na ministerstvu či Generálním štábu, měl být realizován do 10. září a u ostatních vojáků z povolání pak do 10. prosince 1993. Jedinou výjimku v tomto směru měli představovat posluchači škol, kteří končili studium a zároveň byli přijati do služebního poměru v roce 1993. V hodnocení, které se provádělo na základě dosaženého vzdělání, dosavadního průběhu služby, fyzické zdatnosti a morálních kvalit, mělo být jednoznačně konstatováno, zda dotyčný má předpoklady pro další službu v AČR. Pokud ano, tak zda na dosavadní či nějaké jiné funkci. Na ty, kteří neměli předpoklady k další službě, měl být zpracován návrh na jejich propuštění. Rozkaz se snažil zajistit co nejtransparentnější a nejobjektivnější redukci sboru vojáků z povolání zhruba o deset tisíc příslušníků. Antoním Baudyš k tomu řekl, že ve skupině lidí, kteří budou provádět pohovory, bohužel nemůže být zastoupena občanská společnost. „Zjistil jsem, že je to téměř neprůchodné, protože je tu celá řada institucí a organizací, které by do toho samozřejmě rády zasáhly – Svaz vojáků z povolání, Svobodná legie, Konfederace politických vězňů, KAN, PTP, Svaz reaktivovaných a další. Musím říci, že mezi těmito institucemi a lidmi v nich je značná nevraživost. Jeden prostě nesnáší druhého. Přiznám se, že je to něco, co se mi nelíbí, i když je tam celá řada lidí kvalitních. Pojmout to do celého systému se nám

proto zdálo nerozumné. Jsem si plně vědom toho, že úspěch a výsledek těchto pohovorů zdaleka nebude stoprocentní. Jestliže uspějeme na nějakých třicet čtyřicet procent, tak i to bude významný posun kupředu.“ Do branného a bezpečnostní výboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR dorazila v červnu novela zákona, na jehož základě měla být zkrácena vojenská základní služba na dvanáct měsíců. Výbor doporučil jediný dodatek k navrhovanému textu. Podle něho by si vysokoškoláci, kteří mají za sebou vojenskou katedru, měli obléci uniformu pouze na devět měsíců. Ministr obrany Antonín Baudyš ve svém vystoupení ve výboru mimo jiné upozornil na to, že nově vzniklá Česká republika nemá doposud žádná vojenská vyznamenání. Dochází tak ke kuriózním situacím, kdy jsou především vojáci sloužící v misi UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie vyznamenáváni jinými státy, ale vlastní republika jim nemůže nic nabídnout. Došlo také ke změně přístupu vedení resortu Ministerstva obrany k tzv. Svobodné legii, tedy organizaci sdružující vojáky z povolání, kteří většinou nebyli organizováni v KSČ. Předcházející

Ředitel Kabinetu ministra obrany ve spolupráci s redakcí časopisu A report vyhlašuje při příležitosti 20. výročí vzniku Armády České republiky čtenářskou soutěž v kategoriích:

ministr obrany Luboš Dobrovský svým rozkazem č. 1. pozastavil činnost této organizace a nechal ji prověřit orgány MO a MV. Ministr Antonín Baudyš naopak její představitele několikrát přijal. Zajímavé v této době byly při nedodržení závazku finanční náhrady za studium. V případě vysoké vojenské školy, pokud posluchač zároveň vykonával vojenskou základní službu, se jednalo o 200 Kč za každý měsíc studia a po skončení této služby pak za každý další měsíc o 1 000 Kč. Při studiu na ostatních vojenských školách to bylo v prvním případě 150 Kč a ve druhém 500 Kč. Naprostá většina vojáků z povolání přivítala v červnu 1993 informaci, že se jedná o snížení věkové hranice, která je podmínkou pro získání nároku na preventivní rehabilitaci. „V současné době je zpracováván návrh nové směrnice pro poskytování preventivní rehabilitace, kde se počítá se snížením věkové hranice pro její udělení na pětatřicet let věku u všech vojáků z povolání bez ohledu na služební zařazení. Samozřejmě pokud splňují podmínku patnácti let vojenské činné služby. Další hranice pro udělení preventivní rehabilitace bude třicet let pro ty vojáky, kteří budou nejméně pět let vykonávat službu zdraví škodlivou a zvlášť obtížnou,“ uvedl v této souvislosti plukovník MUDr. Vladimír Jelínek z Vojenské zdravotnické služby. „Snížení věkové hranice může být jedním z důležitých faktorů pro udržení dobrého zdravotního stavu vojáků z povolání, protože většina civilizačních chorob, zejména nemocí srdce a cév a zažívacího ústrojí, se začíná prokazatelně projevovat již ve věku kolem pětatřiceti let. Toto snížení by mělo být i určitým stabilizujícím faktorem a morálním stimulem ve vztahu k výkonu služby vojáka z povolání a mělo by přispět k jeho atraktivnosti.“ Václav Klaus oznámil, že tehdejší největší koaliční strana, tj. ODS, doporučí, aby do funkce generálního inspektora ozbrojených sil, o jejímž obsazení se v té době uvažovalo, byl ustanoven Václav Benda. „Chtěl bych udělat všechno proto, aby působení generálního inspektora i v ekonomické oblasti bylo natolik znatelné, že náklady ušetřené jeho činností co nejdříve řádově přesáhnou náklady na provoz jeho úřadu,“ řekl mimo jiné k úvahám o svém jmenování V. Benda. Text: Vladimír Marek Foto: archiv A reportu

6

FOTOGRAFIE samostatná fotografie fotoreportáž (5 až 7 fotografií)

PSANÁ TVORBA příběh, medailon (rozsah do třech rukopisných stran – 5 400 znaků včetně mezer)

Vítězové jednotlivých kategorií budou vyhlášeni a oceněni u příležitosti Dne veteránů 11. listopadu 2013.

Příspěvky s označením SOUTĚŽ zasílejte na internetovou adresu redakce [email protected] do 15. října 2013. V případě, že budete posílat původní fotografie, minimální rozměr by měl být 10×15 cm (korespondenční adresa redakce časopisu A report, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6), u digitálních fotografií minimální velikost 500 kb. Nezapomeňte uvést jméno, příjmení, kontaktní adresu a telefonní spojení. Nejzajímavější příspěvky budou otištěny v listopadovém a prosincovém vydání časopisu A report. 7

výcvik

Letecké mise nad Pyrenejemi

Rok se sešel s rokem a speciální výcvik českých vrtulníkářů v létání v horách pokračuje dalším dějstvím. Červnový čtrnáctidenní nácvik operačních a taktických postupů používaných v zahraničních misích, zejména v ISAF a AAT, nese název Mountain Flight 2013. Ke generálce před nasazením do afghánských misí se bezmála padesát příslušníků létajícího personálu z přerovské, náměšťské a kbelské základny opět vydalo do jihofrancouzských Pyrenejí. Konkrétně do výcvikového střediska Centre de vol en Montagne v Sainte Léocadie nedaleko Saillagouse. Ze zdejšího 1 345 metrů nad mořem položeného letiště denně vzlétají tři transportní vrtulníky Mi-171Š(M) a dva bitevní stroje Mi-24/35 do nedalekých jedenácti pracovních zón v Pyrenejích. Avšak o nějakém „kochání se“ nad zasněženým Carlitem (2 921 m), Pic du Puigmalem (2 910 m), Pic Pedrousem (2 842 m) nebo Pic Pericem (2 810 m) nemůže být řeč. Osobitosti létání ve vysokohorském terénu jsou totiž velice náročnou profesní zkouškou jak pro kapitány vrtulníků, tak palubní techniky a palubní střelce. Klíčovými faktory jsou vysoká nadmořská výška i síla a směr větru. Především tyto indicie vyžadují při přistáních na horských plochách maximální profesní zdatnost. Exkluzivní reportáž z paluby vrtulníků vzdušných sil Armády ČR mezi pyrenejskými velehorami přineseme v červencovém čísle časopisu A report.

Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

8

9

V provincii Wardak skočila dvouletá etapa mentorování výcviku afghánských policistů

NYNÍ JE TO

na Afgháncích Sotva kolona opustila bránu policejní akademie, pohltila ji neprodyšná tma. Bylo krátce po druhé hodině ranní 31. března 2013. Tam vzadu zůstávala provincie Wardak i obec Durani. Právě skončila dvouletá etapa výcviku afghánských policistů, na kterém se podíleli i příslušníci resortu Ministerstva obrany ČR. Národní policejní výcvikové centrum vzniklo v roce 2011 v místě zvaném Dash-E Towp, vzdáleném zhruba deset kilometrů od obce Durani v provincii Wardak. Spadalo do působnosti výcvikové mise Severoatlantické aliance v Afghánistánu (NATO Training Mission – Afghanistan) a mělo pomoci vycvičit afghánské policejní síly tak, aby mohly převzít odpovědnost za bezpečnostní situaci v zemi do svých rukou. Policejní akademie představovala velký, moderně vybavený objekt, ve kterém nechyběly ani ty nejmodernější vyučovací prostředky, včetně výpočetní techniky či projektorů. Celková kapacita tohoto zařízení byla až tři tisíce posluchačů. Česká republika podpořila naplnění tohoto úkolu vysláním čtyř výcvikových jednotek Vojenské policie vždy na dobu zhruba šesti měsíců. Poslední jednotce velel kapitán Michal Wojnar a tvořilo ji deset českých a dva slovenští vojenští policisté.

Největší policejní akademie

„Působili jsme v největší policejní akademii v Afghánistánu, která připravuje své posluchače

10

v širokém spektru kurzů – od těch základních až po důstojnické. Ty se zde organizují ale jen okrajově. Důstojnická policejní akademie je totiž v Kábulu. Během naší mise prošlo akademií více než osmnáct set posluchačů kurzy v délce trvání od dvou týdnů do dvou měsíců,“ vysvětluje kapitán Wojnar. „Vyučovala se zde vševojsková příprava, střelecká, topografická, taktická příprava a další základní disciplíny. Bylo to obdobné jako výuka u nás. Moji podřízení měli za úkol na tento proces dohlížet. Jednotliví mentoři navštěvovali hodiny. Na úvod zkontrolovali, zda souhlasí počet studentů a zda je vůbec vyučující na hodině. V důsledku špatného předávání informací a přílišné byrokracie se totiž občas stávalo, že vyučující nepřišel vůbec. Dále dohlédli na to, zda se vyučuje téma, které bylo v plánu. Potom si nechali tlumočníkem přeložit alespoň část výuky. Pokud zjistili určité nedostatky, případně záležitosti, které by mohli připomínkovat, na konci hodiny si vzali učitele stranou a vysvětlili mu, že by bylo vhodné to dělat jinak. Řešili také problémy, které se občas vyskytly.“ Naši a slovenští vojenští policisté byli součástí mezinárodního mentorovacího týmu, kterému velel francouzský plukovník Jérôme Delcambre. Francouzi měli post velitele také z důvodu, že byli

mise

v kontingentu nejpočetněji zastoupeni. Měli v něm čtyřicet devět příslušníků Gendarmerie nationale. Druhou nejpočetnější jednotkou v týmu byli Rumuni s třiadvaceti vojáky. Portugalci s patnácti příslušníky Guarda Nacional Republicana měli obsazený post zástupce velitele. Dvoučlenný tým Američanů pak měl na starosti tlumočníky a určitou část logistického zabezpečení.

Diplomatická forma řízení

„Francouzský velitel spíš než velitelskou upřednostňoval diplomatickou formu řízení. Dát dohromady vojáky ze čtyř národů, s různým kulturním zázemím nebylo určitě jednoduché. Takže jsem ten jeho způsob velení považoval za vhodný. Za celkovým úspěchem této mise ze všeho nejvíce stála právě velmi dobrá parta lidí. Díky tomu nám těch více než šest měsíců uteklo velice rychle. Spolupráce se slovenskými kolegy byla na vynikající úrovni. Zpočátku jsem z toho měl sice jisté obavy, ale až čas ukázal, že se jednalo o krok správným směrem, a všechno fungovalo bez větších problémů. Ve vybavení a postupech existují drobné rozdíly, nic však zásadního. Také spolupráce s ostatními vojenskými policisty probíhala bez problému. Základní rozdíl byl v tom, že kromě nás, Slováků a Američanů ostatní jednotky byly členy sdružení vojenských žandarmerií. Při charakteru úkolů, které jsme plnili, to ale nehrálo žádnou roli. O tom ostatně svědčí skutečnost, že já osobně jsem se o tom dozvěděl až po třech měsících působení v misi,“ vysvětluje kapitán Wojnar. Když naši mentoři zjistili, jak nízká je počítačová gramotnost některých afghánských policistů, rozhodli se vlastními silami a mimo základní školicí program zorganizovat kurz informačních technologií. Ten trval čtyři měsíce a byl ukončen závěrečnou zkouškou.

Zájemce o jednotlivé kurzy si přímo náborovalo afghánské ministerstvo vnitra. Zájem o studium na akademii byl mezi Afghánci poměrně velký. O to více hrozila infiltrace nepřátelsky zaměřených osob. A právě z toho důvodu mezi úkoly naší jednotky patřil i tzv. inprocessing nových rekrutů. Češi ještě před zahájením každého nového kurzu byli pověřeni získáváním základních informací od uchazečů. Naše zpravodajská buňka sbírala biometrické podklady, které zadávala do systému. Počítačový program pak na jejich základě vyhodnotil nežádoucí osoby a ty nebyly připuštěny ke studiu. I přesto ale občas docházelo k dezerci. O víkendu nebyla výuka, a tak posluchači odjížděli na návštěvu rodiny. Několik se jich zpět nevrátilo. Docházelo k tomu však v malém měřítku, navíc většinou v období prvních dvou týdnů. Jakmile se na akademii usadili, vydrželi zpravidla až do konce.

Jiná mentalita

Úroveň policie, jak ji známe z České republiky, je na podstatně vyšší úrovni. Afghánci jsou na začátku jakéhosi modernizačního procesu. Zatím se stále ještě učí. „Musím říci, že mne velmi mile překvapili. Na rozdíl od jejich mediálního obrazu to jsou poměrně vstřícní lidé. Pokud se k nim člověk chová slušně a respektuje je a jejich zvyklosti, pak s nimi nejsou problémy. Mají ale odlišnou

mentalitu. Člověk k nim musí přistupovat citlivě a vážit každé slovo. Je to velice hrdý národ. Jakýkoliv prohřešek vůči jejich kulturním zvyklostem se může obrátit proti vám. Jakákoliv zdánlivá maličkost se jich může dotknout,“ upozorňuje kapitán Wojnar. „V roli posluchačů jsou ale stejní jako ti naši. Někdo má o výuku zájem, jiný se veze. Pokud si je lektor příliš pustil k tělu, mají tendenci častěji vyžadovat přestávky a co nejvíce je uměle prodlužovat. Snažili se chodit později do hodiny, člověk je prostě musel držet zkrátka.“ V objektu akademie měl mezinárodní mentorovací tým vyčleněný oplocený prostor, který měl vlastní ochranu. Na rozdíl od jiných byli naši vojenští policisté ubytováni v moderních zděných budovách. Logistické zabezpečení zajišťovali kromě Američanů především Francouzi. Jediný problém, se kterým se v tomto směru potýkaly všechny kontingenty, byl s kuchyní a jídelnou. Za celou tu dobu se nepodařilo vyřešit úroveň stravování. Jídlo připravovala nasmlouvaná firma, ve které vařili Afghánci a Indové. Spíše než o evropskou stravu se tedy jednalo o asijskou kuchyni. To našim vojáků způsobovalo, než si na ni zvykli, různé zažívací problémy. Ani kvalita potravin nebyla příliš vysoká. Bezpečnostní situace v provincii Wardak není právě jednoduchá. Jedná se o oblast se silným náboženským zázemím. Až za zdi akademie bylo

občas slyšet náboženské písně. Pokud však naši vojáci nezajišťovali přímo mentoring, v běžném denním životě s Afghánci do kontaktu příliš nepřišli. Základnu opouštěli naprosto výjimečně, většinou jen v případě střeleb. Styky s místním obyvatelstvem tedy byly téměř nulové. Krátce před ukončením působení naší 4. výcvikové jednotky Vojenské policie se uskutečnilo závěrečné hodnocení místních učitelů na akademii. Jeho výsledkem bylo konstatování, že již jsou schopni působit samostatně. Na základě toho Američané rozhodli, že se akademie předá do rukou Afghánců. Nyní tedy záleží na tom, jak afghánská strana dokáže zúročit ty dva roky výcviku, který naši, slovenští, francouzští, rumunští a portugalští vojenští policisté mentorovali. Důležitou roli bude mít také to, zda bezpečnostní situace ve výcvikovém centru zůstane i nadále klidná. V opačném případě by to znamenalo, že není schopna zajistit jeho bezpečnost. „Naše armáda, respektive i já, můžeme být hrdí na to, jaké máme vojáky. Jejich profesionalita, vycvičenost a loajalita je na vyšší úrovni než v případě koaličních partnerů, se kterými jsme měli možnost spolupracovat. Za to jim patří můj dík,“ řekl na závěr kapitán Wojnar. Text: Vladimír Marek Foto: archiv 4. výcvikové jednotky VP

11

mise odborná úroveň ho překvapila. Svoji práci prý berou opravdu vážně a zodpovědně. Navíc spolupráce s českými vojáky je pro ně prestižní záležitostí. „Už samotná příslušnost k malijské armádě je v očích běžných Malijců velmi ceněná. To, že se mohou podílet i na ostraze velitelství EUTM, tak považují za opravdový projev důvěry. Malijští vojáci se s námi velmi rychle sblížili, někteří se dokonce snaží naučit základní česká slovíčka. Pro nás je však bambarština stále velkým oříškem,“ říká s úsměvem rotný Martin Šromovský. Česká jednotka je vyzbrojena útočnými puškami BREN, kulomety Mk48 Minimi a dalšími pěchotními zbraněmi. K dispozici má i tři terénní vozidla Kajman a tři obrněná vozidla Iveco. Příprava těchto zbraní a techniky představovala první úkol, se kterým se museli naši vojáci po příletu vypořádat. „Technika i zbraně samozřejmě ve zdejším prostředí trpí vysokými teplotami a prachem. Ani místní pohonné hmoty nedosahují zdaleka evropské úrovně. I z tohoto důvodu je potřeba technice i zbraním věnovat podstatně větší pozornost než u nás doma,“ vysvětluje nadporučík Štěpánek.

Chrudimští výsadkáři mají za sebou v první africké misi Armády České republiky již řadu týdnů

LESK A BÍDA černého kontinentu Jen několik dní poté, co chrudimští výsadkáři převzali v Mali plnění operačního úkolu, odstartovala na severu země pod názvem Gustav rozsáhlá ofenziva proti islamistům. Jejím cílem bylo „vyčistit“ oblast kolem města Gao od ozbrojených povstalců, kteří odtud organizovali sebevražedné atentáty a útoky ze zálohy na obyvatele okolních měst a vesnic. Našich vojáků se ale tyto bojové aktivity netýkaly. Ve výcvikové misi Evropské unie TM (Training Mission) byli totiž pověřeni prestižním úkolem ochrany hlavního velitelství. Mezi jejich základní povinnosti proto kromě zajištění hotovosti sil rychlé reakce QRF (Quik Reaction Forces) a doprovodu příslušníků EUTM, případně konvojů patří ostraha objektu a všech příslušníků velitelství. Naši vojáci tak jezdí nejen po Bamaku, časté jsou i výjezdy do okolí. Každé družstvo má minimálně jednoho kvalifikovaného specialistu CLS (Combat Life Saver), tedy vojáka vycvičeného pro poskytování lékařské pomoci. Je totiž potřeba, aby byli připraveni na každou eventualitu.

Vřelé přijetí

„Od našeho příletu je bezpečnostní situace v hlavním městě, kde působíme, poměrně klidná a nepředpokládáme její zhoršení. Na severu země stále probíhají boje, avšak již ne s takovou intenzitou,“ vysvětluje velitel české jednotky nadporučík

12

Marek Štěpánek. „Již při přesunu z letiště jsme poznali, že jsme se ocitli v africké zemi. Všude spousty lidí a spousty zvědavých očí, ale i mávajících rukou. Naše dojmy byly od samého počátku pozitivní a vřelé. Místní obyvatelstvo je nám velice nakloněno, naši přítomnost kvituje s povděkem. Zatím jsme se nesetkali s žádným odporem vůči nám. Pokud plníme úkoly v přítomnosti místních lidí, reakce jsou vždy kladné.“ Asi by bylo dobré připomenout, jak celá krizová situace v této africké zemi vznikla. Od získání nezávislosti v roce 1960 prošlo Mali celou řadou především vojenských převratů. Kromě transferu problémů z okolních zemí představovali destabilizační riziko kočovní Tuaregové na severu země, kteří již tradičně vytvářeli opozici vůči centrální vládě. Tuaregové se v minulosti živili především obchodem s otroky. Jeho zrušení je nejen připravilo o nemalé zisky, ale přineslo i etický problém. Museli se smířit s faktem, že jsou menšinou v zemi ovládané černošskou většinou. Tu přitom jako otroky, se kterými obchodovali, vnímali z nadřazené

pozice. Po tuarežských povstáních v devadesátých letech minulého století se ale podařilo přece jenom situaci uklidnit. V březnu loňského roku však proběhl v zemi státní převrat, jehož původní příčinou byla nespokojenost armádních špiček s omezováním výdajů na obranu. Postupně mezi povstalci, alespoň tedy na severu země, získali rozhodující postavení islamisté blízcí teroristické organizaci Al-Káida. Největší pozornost na sebe upoutali, když na přelomu června a července loňského roku zničili v Timbuku dvě svatyně zařazené do světového kulturního dědictví UNESCO. Poté, co islamisté obsadili město Koma v centrální části země, požádalo Mali o mezinárodní pomoc. „I když se hlavní boje odehrávají dál na severu Mali, stále to je tatáž země. Je to Afrika, situace se může změnit ze dne na den. Ostraha jakéhokoliv objektu je tu proto úplně jiná než například ostraha kasáren v České republice. Musíte být neustále pozorní, nesmíte se nechat ukolébat zdánlivým klidem, a být připraveni kdykoliv čelit jakémukoliv problému. Je to hlavně psychicky velmi náročné,“ dodává rotný Martin Šromovský.

Až překvapivě dobrá armáda

Našim výsadkářům s ostrahou velitelství pomáhají i vojáci malijské armády. Spolupráce s nimi je prý bezproblémová. Úkoly zvládají na jedničku. Nadporučík Štěpánek se netají tím, že jejich

„Ani pro naše vojáky nebylo jednouché vyrovnat se s klimatickými podmínkami. Aklimatizace nám na rozdíl od Afghánistánu zabrala řádově týdny. Přitom tam nám na ni stačilo jen pár dnů. Jsou tady jiné teploty, jiná vlhkost vzduchu a také jiná nadmořská výška. Úhlavním nepřítelem pro každého tvora žijícího v této oblasti je teplo

a sluneční svit. Dokonce i po západu slunce zůstávají teploty kolem třiceti stupňů. Další nepříjemnou záležitost bezprostředně související s klimatickými podmínkami představují komáři. Ti hlavně po západu slunce umí člověku doslova pít krev. Navíc vám mohou zanechat pozdrav v podobě nepříjemné nemoci – malárie či horečky dengue.

fakta Mali je republika s poloprezidentským zřízením, nacházející se v oblasti Sahelu a jižní části Sahary. Na obrovském území o rozloze 1,2 milionu kilometrů čtverečních žije 14 milionů obyvatel. Téměř celý sever země zabírá poušť. Jen část půdy na jihu je obdělávaná. Zákonodárným sborem je Národní shromáždění se 147 křesly. Naši vojáci působí především v hlavním městě Bamaku. Touto metropolí, kde v současné době žije více než 1,7 milionu obyvatel, protéká řeka Niger, která představuje významné komunikační spojení s pobřežím. Z tohoto důvodu byl na jejích březích vybudován velký říční přístav. Bamako je i finančním a průmyslovým centrem země. Převažuje zde průmysl textilní, potravinářský a zpracování kovů.

Již brzy očekáváme období dešťů a právě to ještě problém s komáry umocní.“ Jednou z příčin, proč právě tato krajina spadá do malarické oblasti, je skutečnost, že malijskou metropolí protéká africký veletok Niger. Českým vojákům tedy nezbývá nic jiného než s komáry bojovat, a to nejen pomocí antimalarik či repelentů, ale i tak, že i v horkém a dusném počasí nosí dlouhé rukávy. Podle nadporučíka Štěpánka není vůbec možné srovnávat Mali s Českou republikou. Všechno je zde jiné, náboženství, lidé, podnebí. „Asi nejzajímavějším zážitkem pro mne byla doprava v hlavním městě. Představte si dvouproudou silnici ve velké aglomeraci, přidejte k ní normální velkoměstský provoz a do každé mezery nacpěte ještě čtyři až pět skútrů. Výsledkem je obrázek nezřízeného dopravního chaosu, který ale kupodivu funguje,“ líčí na závěr Marek Štěpánek. Text: Vladimír Marek Foto: archiv jednotky

13

výcvik Budování brigády rychlého nasazení spěje do finále, květnové cvičení představovalo jednu z posledních kapitol před získáním plných operačních schopností

GENERÁLKA před certifikací Skupina vojáků se prodírá vysokou trávou, kterou občas střídají nízké křoviny. Jejich zbraně míří do všech stran. Nikdo z nich neví, co je může v následujících okamžicích potkat. Dostali totiž za úkol zajistit průzkum a propátrávání nebezpečného prostoru. Když konečně až příliš nezvyklé ticho prořízla první dávka z kulometu, přijali to vojáci s úlevou. Doslova automaticky se totiž spustila snad tisíckrát drilovaná reakce na nečekanou palbu protivníka. Průzkumná skupina okamžitě zaujala postavení a opětovala palbu. Její velitel si přivolal podpůrný prostředek, který v tomto případě tvořil kolový obrněný transportér Pandur. Ten ze své palebné pozice začal umlčovat protivníka. Mezitím padlo rozhodnutí, že bude nezbytné zcela zničit objekt zteče. Druhé družstvo na vozidle Pandur začalo tedy rozvíjet obchvat zprava. První vozidlo zatím najelo až k objektu zteče. Vyskákal z něho pěší výsadek, který zajistil zničení obranných pozic protivníka a jejich překročení údernou jednotkou.

Certifikace a NRF

Takovouto podobu měla jedna z epizod výcviku brigádního úkolového uskupení postaveného na bázi 4. brigády rychlého nasazení. Polní výcvik se uskutečnil ve vojenském výcvikovém prostoru Hradiště od 13. do 24. května. Kromě praporů brigády se tohoto vyvedení účastnily jednotky 13. dělostřelecké brigády, 14. brigády logistické podpory, 15. ženijní brigády, 25. protiletadlové

14

brigády, 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany, 53. brigády průzkumu a elektronického boje, 101. spojovacího praporu, 22. základny letectva a dalších armádních složek. Celkem se do cvičení zapojilo téměř 2 200 vojáků, 54 kolových obrněných transportérů a 148 kusů speciální techniky. „Naplánovat takovéto cvičení není právě jednoduché. Minimálně třicet dnů dopředu musí vojáci vědět, co budou cvičit a kde budou nasazeni. To znamená, že přibližně tři měsíce před jeho zahájením jsme museli začít s plánovací činností. Koncipovali jsme ho jako kontrolu sladěnosti velitele 4. brigády rychlého nasazení. V první fázi jsme prověřovali 41. mechanizovaný a 43. výsadkový prapor. Tyto jednotky by měly letos v říjnu získat certifikaci a dosáhnout plných operačních schopností. V květnu 2014 pak budeme certifikovat zbytek útvarů brigády a brigádního úkolového uskupení,“ vysvětluje zástupce náčelníka štábu podplukovník Jiří Wagner. „Do toho nám ale ještě vstoupí příprava na začlenění do systému sil rychlé reakce NATO – NRF (NATO Response Force). Ta bude nejdříve probíhat na národní úrovni, na kterou následně naváže mezinárodní. Vše vyvrcholí získáním certifikace. Alianční pohotovost pak budeme držet v roce 2015. V přípravné fázi

jsme se snažili dát co největší volnost velitelům praporů. Oni nejlépe vědí, kde mají určité slabosti a na které oblasti by se měli při výcviku zaměřit.“

Pěchota a podpůrný prvek

Samotné cvičení bylo rozděleno na dvě etapy. V první probíhala rutinní zaměstnání, tedy střelby z pěchotních zbraní a bojových vozidel, taktická činnost a sladění mezi jednotkami. Základem druhé části bylo taktické cvičení, které se uskutečnilo od devatenáctého do třiadvacátého května. Jednotky byly prověřeny především z vedení standardních bojových operací a souvisejících taktických činností, tj. přesun, obrana, útok. Nacvičovala se i součinnost s letectvem. Nad Doupovskými horami operoval nejen letoun L-159 ALCA, ale i vrtulníky Mi-171Š a Mi-24/35. Nacvičoval se letecký transport a boj s leteckou podporou. Cvičení se účastnili i letečtí návodčí. Obraná linie protivníka byla definitivně rozbita. Vojáci likvidovali zbytky odporu. Kolem nás poměrně rychle projely kolové obrněné transportéry Pandur. Jejich zařazení do výzbroje před několika lety si pochopitelně vyžádalo i určité zásahy

do taktiky. Také proto je potřeba činnost osádek nadále drilovat. „Nyní bude následovat vyhodnocení celé akce. V tomto případě je velice důležité sladění pohybu pěší jednotky s podpůrným prostředkem Pandur. Pěší prvek musí koordinovat pohyb vozidla tak, aby se oba celky mohly vzájemně podporovat. Zatímco jedna jednotka se pohybuje, druhá ji kryje. Přibližování pěšího prvku k objektu zteče bez toho, že by byl kryt palbou vozidla Pandur, by bylo velice problematické a zřejmě by si vyžádalo i nemalé ztráty,“ řekl nám velitel 1. mechanizované roty 42. mechanizovaného praporu nadporučík Zdeněk Pálka. „Naše jednotka se momentálně nachází v etapě sladění výcviku roty. A to za situace, kdy jsme stále doplňováni nováčky. Takže i když se věnujeme převážně vyššímu stupni výcviku jednotek, nezapomínáme na ně a uděláme si prostor i na výcvik jednotlivce.“

Nikdy nekončící proces

„Cíl sto padesát metrů, skupina pěchoty a ruční protitanková zbraň.“ Nestačila ještě ani pořádně doznít slova instruktora v oranžové vestě a třicetimilimetrové granáty právě vypálené z automatického granátometu AGS-17 začaly dopadat do prostoru cíle. „Na první a druhé dráze cvičíme střelbu z pěchotních zbraní, konkrétně z kulometu Minimi, útočné pušky BREN a odstřelovací pušky SVD Dragunov. Třetí a čtvrtá dráha je vyhrazena zbraním lafetovaným na vozidlech Kajman, tedy kulometům NSV ráže 12,7 mm, lehkým kulometům a automatickým granátometům AGS-17. Úplně dole pak cvičíme pudovou střelbu na krátké vzdálenosti z útočných pušek a pistolí,“ popisuje velitel 1. výsadkové roty 43. výsadkového praporu nadporučík Lukáš Picek. „Dotace střeliva, kterou dostáváme na rok, je podle mého názoru dostačující. Stačí nám na to, abychom si udržovali schopnosti, které v tomto směru máme. Vždycky ale budou určitý limit představovat finanční možnosti. Každý měsíc cvičíme střelbu na velké střelnici. Kromě toho máme ještě jednou až dvakrát měsíčně další střelby na malé střelnici. Trénujeme většinou pudovou střelbu na krátké vzdálenosti. I když je v naší rotě velké množství nováčků, kteří nastoupili do armády teprve v loňském roce, jsme na tom poměrně dobře. To ale neznamená, že bychom usnuli na vavřínech. Neustále se zdokonalujeme. Výcvik ve střelbě je nikdy nekončící proces.“ Zbraně fungují bez problému, až na jeden kulomet NSV, který se právě při střelbě dávkou zasekl. Ale nehledě na jeho stáří představuje prý pořád poměrně dobrou zbraň. Občasné zasekávání způsobuje ne vždy standardní munice.

Střelba na krátké vzdálenosti

Výrazný posun od statické střelby k té pudové a ke střelbě za pohybu či jízdy je mimo jiné dán i tím, jakou podobu mají současné krizové situace a jakým směrem se vyvíjejí. Většina konfliktů, a to nejen asymetrických, se vede v zastavěné oblasti. A právě proto je potřeba nacvičovat pudovou střelbu na krátké vzdálenosti, střelbu za pohybu, v sedě, v budovách a do různých směrů. „Samozřejmě že se snažíme udržovat si i schopnosti střelby na velké vzdálenosti. V tomto směru

jsme ale limitováni tím, co dokáží naše zbraně. Například útočná puška BREN je efektivní maximálně na čtyři sta či pět set metrů. Tady tvoří hranici jistá omezení daná fyzikou a balistikou. Na větší vzdálenosti ale máme jiné zbraně, konkrétně kulomety a odstřelovací pušky. Právě díky těmto zbraním si udržujeme schopnosti nezbytné především pro klasický konflikt, při kterém se vede střelba i na velké vzdálenosti. A to ať už by se jednalo o rotu v obraně, či v útoku. Musíme být schopni plnit i takovéto úkoly,“ upozorňuje nadporučík Picek. „Aby výcvik odpovídal co nejvíce realitě, máme k dispozici tzv. sušilky, což je simulovaný náboj bez náplně, který má jen zápalníček a gumovou vložku. Používáme je jak pro útočné pušky BREN, tak i pro pistole. Dají se s nimi bezpečně cvičit nejrůznější závady, přebíjení, manipulace se zbraní atd. Zbraň se při tom chová, jako kdybychom v ní měli ostré střelivo.“ S útočnými puškami BREN jsou výsadkáři spokojeni. „Po nastřelení této pušky jsem byl překvapený, jak dobře funguje. Zkoušeli jsme odmontovat kolimátor, případně zvětšovací modul DV MAG3 a zase je vrátit zpátky, puška pořád zůstávala nastřelená. I při nočních střelbách s přístroji nočního vidění máme při vzdálenostech čtyři sta až pět set metrů jistotu, že kam zamíříte, tam to prostě jde,“ říká nadporučík Picek. „Samopal Sa-58 měl samozřejmě spoustu jiných předností. Hlavní problém byl ale v tom, že do této zbraně se nepoužívá náboj NATO, což samozřejmě komplikovalo logistické zajišťování munice.“

Boj zblízka Vojáci, kteří se právě neúčastnili střelby, se v bezprostředním okolí střelnice věnovali boji zblízka. Jednalo se v podstatě o drilování MUSADO, v současné době se ale pro tento druh výcviku používá výše uvedené označení. „Procvičujeme především techniky, které potřebujeme k profesnímu přezkoušení boje zblízka. Dále trénujeme základní techniky boje na zemi. Trochu jsme se i poprali. To k tomu prostě patří,“ vysvětluje desátník Marek Jezdinský. „Existují tři stupně boje zblízka. První byl původně určený pro vojáky v základní službě. Druhý pro výsadkáře, piloty a specialisty. Třetí stupeň pak pro vedoucí instruktory boje z blízka. Jejich úkolem je vést a koordinovat tento výcvik v rámci celé armády. Každý příslušník našeho praporu tedy cvičí techniky na úrovni druhého stupně. Jestliže první stupeň představují techniky zaměřené na zpacifikování protivníka, druhý stupeň by již měl končit jeho smrtí. Pokud by v reálné situaci došlo na boj zblízka, musíme být na to připraveni a umět likvidační techniky. Máme nacvičený například boj nožem, s tyčí, obranu proti tyči, proti noži, pistoli, samopalu a další kombinace. Necvičíme ale například boj proti útočné pušce s bodákem. Máme totiž ve výzbroji krátké verze útočné pušky BREN a na ni není možné bodák nasadit.“ Text a foto: Vladimír Marek

15

výcvik Armádní odstřelovači uspěli na Libavé i v silné konkurenci policejních a vojenských střelců ze střední a východní Evropy

Když terč není ani vidět Koncem května se do vojenského výcvikového prostoru Libavá sjela odstřelovačská elita. Tedy alespoň z východní a střední Evropy. Sto dvacet šest především policejních a armádních odstřelovačů se mezi sebou utkalo v patnáctém ročníku Poháru policejního prezidenta ve střelbě z odstřelovací pušky. Armádu České republiky na tomto klání zastupovali vedle střelců 7. mechanizované brigády, 4. brigády rychlého nasazení a 601. skupiny speciálních sil především odstřelovači Vojenské policie. „V minulosti byly na této soutěži mnohem více zastoupeny taktické situace, přesto je účast našich odstřelovačů zde velice důležitá. Nejde přitom jen o porovnání úrovně jednotlivých střelců, ale především o vzájemnou výměnu zkušeností a nejnovějších poznatků. Zajímavé je i srovnání materiálního vybavení. Mezi vojenským a policejním odstřelovačem je samozřejmě především z hlediska taktiky nasazení nemalý rozdíl. Na takovéto soutěži to ale není o tom, zda je na palebné čáře odstřelovač policejní či vojenský. Nakonec stejně rozhodují střelecké dovednosti,“ vysvětluje kapitán Radek Zámečník z Hlavního velitelství Vojenské policie. „Odstřelovači představují jakousi rodinu. Skoro všichni se znají. Když nějakou soutěž organizuje naše armáda, přijedou na ni policejní odstřelovači, a naopak. Navíc vzájemně dlouhodobě spolupracujeme i na bázi základního výcviku.“

na pět set metrů, to ale bývá u policejních soutěží výjimečné,“ dodává Jaroslav Banszel. „Celosvětově je možné sledovat trend jakéhosi přechodu k odstřelovačské rychlostřelbě. Jedná se o střelbu na precizi, kdy se člověk dostává do časového stresu. Vychází se z toho, že podmínky na střelnici jsou lepší, než by byly v reálné situaci.“

Složité odhadování údajů

Na palebné čáře je živo. Těsně před střelbou jednotlivých položek začíná velice složitá alchymie. Nejde samozřejmě jen o to, nabít pušku, zalehnout a vypálit. Ze všeho nejdůležitější je správně nastavit mířidla. Profesi odstřelovače v posledních letech ovlivňuje především technická vybavenost. A nejedná se přitom jen o stále dokonalejší optické přístroje. V současnosti existují kapesní počítače pro odstřelovače, do kterých se zadává teplota, vlhkost vzduchu, rychlost větru a další údaje. Ty pak samy vypočtou, jak nastavit zbraň. „Na první pohled by se mohlo zdát, že dnes to

mají odstřelovači jednoduší než například za druhé světové války, není to ale vždy pravda. Pořád jde o to, že musíte sehnat co nejpřesnější informace. Mnohdy vám nezbývá nic jiného než je odhadnout. Vy si sice změříte sílu větru na palebné čáře, ale je nezbytné odhadnout, jaká síla větru je sto metrů od vás anebo v oblasti cíle. Když střílíte například přes řeku, tak tam asi bude jiná teplota vzduchu. Právě ve vystihnutí těchto změn je umění skutečně kvalitního odstřelovače. Nakonec je tedy úplně jedno, zda tyto údaje zanesete do počítače anebo nějaké tabulky,“ vysvětluje kapitán Zámečník.

Silná účast ze zahraničí

Soutěže se vedle policejních týmů Útvaru rychlého nasazení a krajských zásahových jednotek účastnili i střelci z AČR, Meopty Přerov, České zbrojovky a některých dalších firem. Ze zahraničí přijeli Rusové, Ukrajinci, Litevci, Mongolové, Slováci, Němci a Američané. Palebná čára tak trochu připomínala zbrojní veletrh toho nejmodernějšího vybavení. Právě ono se v posledních letech výrazně podepisuje na přesnosti střelby. Nejnovější optické přístroje nabízejí mnohonásobné zvětšení. Existují v kombinaci s dálkoměry a počítači. Dokáží dokonce změřit i vítr. Takovéto přístroje však nejsou za pár tisíc, jedná se spíše o statisícové a v některých případech i o milionové částky. Na něco podobného v době, kdy se šetří, armáda prostě nemá finanční prostředky. Nešlo přitom jen o pozorovací či zaměřovací optiku, ale také o střelivo a samozřejmě

i samotné pušky. Nejlépe se z odstřelovačů ozbrojených sil umístili Miloš Kamenčák a Lukáš Urbánek z Velitelství Vojenské policie Olomouc. V soutěži družstev z České republiky skončili na pátém místě. V tabulce, do které se započítávali i zahraniční účastníci, obsadili patnácté místo. Až za nimi se například umístili odstřelovači elitní policejní jednotky Útvaru rychlého nasazení. Naši stříleli z finských pušek Sako a používali munici Sellier Bellot a Swis. „Úroveň této soutěže byla velice dobrá. Z České republiky zde byla naprostá špička. S umístěním asi můžeme být spokojeni. Samozřejmě že jsme pošilhávali výš. Pokud bychom neudělali pár taktických chyb, jako například, že jsme si špatně určili, jak budeme střílet, bylo v našich silách toho dosáhnout. Myslím si, že reálné v soutěži družstev bylo i třetí čtvrté místo,“ upozorňuje Miloš Kamenčák. „V současné době již existují lepší zbraně a optiky než ty, které jsme měli k dispozici. Naše vojenská optika je vybavena velice hrubým křížem. Ten se na přesné policejní zásahy příliš nehodí. Kříž nám přikryl celý terč, takže jsme ho vlastně ani neviděli.“

Navzdory zastaralým puškám

Jak v soutěži jednotlivců, tak i družstev zvítězili odstřelovači z elitní ruské jednotky Alfa. Podle Miloše Kamenčáka ale nešlo jen o to, že tato jednotka si může vybírat z velké základny skutečně kvalitních střelců. Prvotřídní bylo i jejich vybavení.

A nejen to, které používali přímo jednotliví soutěžící. „Střelbu průběžně sledoval pozorovacím dalekohledem jejich vedoucí týmu a okamžitě je upozorňoval na nezbytné korekce. My jsme ty dlouhé položky stříleli, aniž bychom do poslední chvíle věděli, kam nám to létá. Odstřelovači z Alfy dali tři rány a okamžitě udělali opravu. Navíc vítězný tým, který stejnými zbraněmi střílel až později, tuto informaci samozřejmě využil,“ řekl nám Miloš Kamenčák. Jako naprostí outsidři si v soutěži museli od samotného počátku připadat střelci ze 7. mechanizované brigády se standardními armádními puškami SVD Dragunov. Byl to doslova boj Davida s Goliášem. Přestože se umístili až v poslední čtvrtině startovního pole, podařilo se jim, respektive družstvům ze 74. lehkého motorizovaného praporu z Bučovic ve složení Jan Krejčí, Jakub Machala, Zdeněk Vítek a David Juráček, porazit střelce z policejní zásahové jednotky Plzeň, příslušníky jednotky Omega a americké odstřelovače s podstatně lepším vybavením. „Já osobně ty kluky velice obdivuji. Jsou to srdcaři. S takovouto zbraní nemají v současné době na podobných soutěžích absolutně žádnou šanci umístit se na čelných pozicích. Přesto jdou do toho srdcem. Klobouk dolů před nimi,“ usmívá se Miloš Kamenčák. Také soutěž na Libavé potvrdila, že českým armádním odstřelovačům se i nadále, po úspěších dosažených na obdobných soutěžích v Americe, daří udržovat kontakt se světovou špičkou. Text: Vladimír Marek Foto: Jaroslav Banszel

Trend rychlostřelby

Jaroslav Banszel z Hlavního velitelství Vojenské policie pomáhá už několik let organizovat soutěže odstřelovačů v Armádě České republiky. Tato několikadenní zaměstnání jsou vždy zasazena do konkrétní taktické situace. Je zde orientace v mapě, naplánování si přesunu, příprava a zaujetí střelecké pozice. Soutěží pro odstřelovače je prý víc a vzájemně se doplňují. Některé z nich jsou schopny prověřit nejen střelecké schopnosti, ale i komplexnější dovednosti. Vojenský odstřelovač není pouze voják, který umí střílet. Je to odborník, který ve své profesi zúročí celou řadu dovedností. „Zvláštností takových policejních soutěží oproti těm vojenským je to, že se jedná o speciální střelbu na kratší vzdálenosti, zároveň bez taktických námětů. Jedná se o výhradně mířenou záležitost. Rozhoduje přesnost střelby. Policejní odstřelovač funguje na vzdálenost do sta metrů a musí být stoprocentní. Vojenští odstřelovači střílí na podstatně větší vzdálenosti. Podle charakteru úkolu, který plní, jim ale stačí, když například cíl pouze poraní. Tady se jedna z položek sice střílela

16

fakta Alfa je elitní jednotkou určenou pro přesné operace. Je to ruská obdoba britské SAS či americké Delta Force. Jejím hlavním úkolem jsou jak protiteroristické operace (viz zásahy v Moskvě), tak úderné akce proti malým důležitým cílům, likvidace nepřátelských vůdců apod. Základní kádr Alfy tvoří vybraní příslušníci armádních jednotek speciálního nasazení. Jednotka spadá do podřízenosti rozvědky, tedy Federální služby bezpečnosti (FSB). O Alfě se tvrdí, že patří k nejlepším protiteroristickým jednotkám na světě a dosahuje vysoké míry úspěšnosti.

17 17

rubrika

Z Ostravy do Zadaru neboli z letového simulátoru do kabiny vrtulníků Mi-171Sh a Mi-24V

Dva dva šest, vzlet povolen! „Dva dva šest, stání deset, žádám spouštění,“ hlásí kapitán transportního vrtulníku Mi-171 řídícímu letového provozu. Vzápětí se na stojánce chorvatské letecké základny Zemunik Donji začíná roztáčet rotor jedné „stosedmdesátjedničky“. O pár minut později se tak děje u stroje s trupovým číslem 229. Společný výcvik českých, chorvatských a maďarských posádek vrtulníků před nasazením do Afghánistánu pokračuje další letovou misí.

18

19

výcvik Krátce před osmou hodinou zahajuje chorvatský instruktor podplukovník Michael Križanec předletový brífink českých, chorvatských a maďarských posádek vrtulníků. Po týdenním nácviku v letovém simulátoru na mošnovském letišti přichází na řadu čtrnáctidenní praktický výcvik v Chorvatsku (Zrakoplovna baza Zadar – Zemunik Donji). Létající personál transportních Mi-171 a bitevních vrtulníků Mi-24/35 společně s palubními střelci a pozemními specialisty zde absolvuje přípravu před nadcházejícím nasazením do další rotace leteckého poradního týmu neboli jednotky Air Advisor Team (AAT), která cvičí piloty a technický personál afghánských vzdušných sil. V případě profesionálů Armády České republiky se tomu tak děje na kábulském mezinárodním letišti již pět roků. Podplukovník Križanec zpřesní letový plán a zopakuje činnost v pracovních zónách, v nichž se budou plnit operační úkoly. Následuje dílčí příprava mezinárodních posádek vrtulníků. Dopolední mise je obzvláště náročná svým taktickým námětem. Je nabíledni, že její průběh navíc několikrát znesnadní instruktoři na palubě strojů, kteří posádku vrtulníků vystaví nečekaným, přesněji řečeno spletitým situacím. De facto těm, které jsou v afghánské misi takřka denním chlebem. Je pár minut před desátou hodinou, když se na stojánce Zrakoplovne bazy Zadar začínají roztáčet rotorové listy dvou chorvatských Mi-171Sh s čísly 229 a 226 na trupu a českého bitevníku Mi-24V (0981) z 221. vrtulníkové „tygří“ letky 22. základny letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. Během následujících patnácti minut provádějí posádky takzvanou motorovou zkoušku, při níž zkontrolují funkčnost všech systémů. „Dva dva šest, žádám pojíždět na dráhu tři dva,“ říká kapitán Petr Šamaj a po souhlasu z řídicí věže se rozjíždí na místo vzletu. Vzápětí ho následuje další „stosedmdesátjednička“ a poté „čtyřiadvacítka“. Stroje se v rozestupech přibližně dvou rotorů řadí za sebou. Z věže dostávají několik upřesňujících informací. „Dva dva šest, vzlet povolen“, zaznívá kbelskému pilotovi ve sluchátkách. Kapitán Šamaj zvyšuje výkon stroje a provádí kontrolní zavisení bezmála třináctitunového stroje zhruba v pětimetrové výšce nad ranvejí. Poslední kontrola ukazuje, že vše je tak, jak má být. Potlačí knipl dopředu a ještě více zvedá páku kolektivu. Vrtulník začíná zrychlovat a stoupat. Česko-chorvatská posádka (piloti kapitán Petr Šamaj a major Zoran Veselko, palubní technik praporčík Michal Sajfert, palubní střelec praporčík Jaroslav Fiedor) směřuje stanoveným kurzem do určeného prostoru. Ve skutečnosti do pohoří Velebit, které se pro příslušníky AAT PTC (Air Advisor Team Pre-deployment Training Course) na čtrnáct květnových dnů stalo věrohodnou kopií Afghánistánu. A to nejen kvůli jisté podobnosti s vysokohorským prostředím a meteorologickými podmínkami, ale také pojmenováním předsunutých základen neboli „efóbíček“ na Forward Operating Base (FOB) Tillman, Fenty, Kalagush nebo Parun. Není se co divit. Každý detail rozhoduje o splnění úkolu. A v Afghánistánu je to bez nadsázky skutečně létání nadoraz. Ve vysokohorském terénu, za vysokých teplot a prašnosti, s maximální váhou stroje, navíc v krizové oblasti, kde je jistý stupeň ohrožení. To potvrdí každý, kdo kábulskou několikaměsíční misi v jednotce AAT (dříve OMLT a AMT) na vlastní kůži zažil. Mimochodem, většina českých mentorů již opakovaně.

20

Pilotáž s taktickými prvky

Dvojice „stosedmdesátjedniček“ s bitevním vrtulníkem Mi-24V v zádech se vydává severozápadním směrem. Z taktického námětu je zřejmé, že na určené předsunuté základně mají vyzvednout skupinu vojáků a materiál a přepravit je do místa určení. Jejich letová mise má trvat přes dvě hodiny. Nikdo z nich však netuší, jaká profesní překvapení je mezi velebitskými dvoutisícovkami čekají.

Mise v pohoří Velebit

Letové úkoly jsou pro účastníky AAT PTC den ode dne obtížnější. „Úvodní část je zaměřena na pravidla letového provozu zdejšího letiště a taktické procedury v nadcházející afghánské misi,“ říká zkušený pilot bitevního vrtulníku Mi-24/35 kapitán Jan Vanický. Poté se pokračuje, a to už v mezinárodních posádkách, v praktickém leteckém výcviku. Nejprve nácviky vzletů a přistání pod různými úhly při maximální vzletové hmotnosti, potom řešením nouzových postupů za letu a nakonec přistáváním na plochách omezených rozměrů ve vysokohorském terénu. „V závěrečné fázi létáme operační mise s taktickým námětem, jichž se účastní skupina vrtulníků. Posádky dostanou z nadřízeného velitelství přepravní úkol, který si musí zevrubně naplánovat a následně provést,“ vysvětluje český instruktor a dodává, že stejně tak jako on i jeho

chorvatský a maďarský kolega vstupují do průběhu mise dalšími taktickými náměty. „U létajícího personálu vyhodnocujeme schopnost rychlé, ale především i správné reakce na změnu situace. To je při letovém nasazení v Afghánistánu běžná záležitost,“ konstatuje pilot z náměšťské 221. vrtulníkové letky, který úkoly v jednotce AAT na mezinárodním letišti v Kábulu plnil již dvakrát. Kapitán Vanický tvrdí, že rozhodujícím faktorem jsou zkušenosti z předcházejících misí. „Předáváme si je navzájem nejen na letce, ale probíráme je i s kolegy z ostatních leteckých základen vzdušných sil Armády České republiky. Na jejich základě jsou zpracovány operační postupy. Na letišti Zemunik Donji se však setkávají tři národy, jejichž profesionálové spolupracují při mentorování v Afghánistánu. To je přidaná hodnota tohoto kurzu,“ argumentuje náměšťský kapitán bitevního vrtulníku. Na námitku, že Češi, Chorvati a Maďaři budou s velkou pravděpodobností mentorovat v různých lokalitách, okamžitě reaguje: „Když nebudeme společně na kábulském letišti, tím spíše si musíme sjednotit postupy provádění naší instruktáže vůči příslušníkům afghánského letectva. Způsob předávání zkušeností musí být maximálně efektivní. Času není nazbyt,“ konstatuje kpt. J. Vanický a přimlouvá se za vyšší zapojení posádek vrtulníků Mi-24/35 do AAT PTC.

Kapitán Petr Šamaj z 243. vrtulníkové letky kbelské základny dopravního letectva je veřejnosti spíše znám jako pilot stroje W-3A Sokol, s nímž již absolvoval nejednu záchrannou misi. Avšak málo naplat, jeho premiéra v jednotce AAT je mimo jiné podmíněna také úspěšným zvládnutím přípravného kurzu. „Výjimečností oproti mojí dosavadní letecké praxi je tady několik. Ani tak nejde o techniku pilotáže, ale zejména o to, že létáme ve skupinách a za použití taktiky v bojových situacích. K profesnímu mistrovství musíte přidat taktické prvky a také odpovídající komunikaci, včetně kódových slov,“ říká kbelský pilot a klade důraz na bezpečnost: „Létání ve skupině má svoje pravidla. Samozřejmě stále platí, že vedený drží svoji pozici za vedoucím. Nicméně i druhé místo je třeba zvládat a nedopustit se manévru, který by zapříčinil krizovou situaci ve vzduchu. Vlastní chyby představují ten nejnebezpečnější faktor. Jinými slovy, vytvářejí předpoklady k leteckým nehodám.“ To, že odlišnosti vrtulníků W-3A Sokol a Mi-171Š vyžadují jinou pilotáž, dokáže pochopit i laik. Avšak takzvaně smíšený let tří strojů, navíc na rozdíl od tuzemska v daleko náročnějších podmínkách, vyžaduje další profesní nadstavbu. Příklad? „Když letím sólo nějakým údolím, tak si dle svého uvážení volím optimální trasu. Při skupinovém letu se nesmí stát, že svým manévrem způsobím nepříjemnost za sebou. Nemohu omezit ostatní. Vyžaduje to mnohem větší předvídavost a důraz na spolupráci,“ argumentuje kapitán Šamaj. Po dopolední misi si najde čas, aby výše zmíněnou spolupráci na palubě „stosedmdesátjedničky“ blíže popsal. „Se Zoranem jsme letěli spolu poprvé. Hodnotím to jako úspěšnou premiéru. On je profesionál s mnohem většími zkušenostmi z nasazení v misích. Ve spoustě věcí mi poradil. Získal jsem další zkušenosti. Když na to byl čas, konzultovali jsme postupy. Nicméně finální rozhodnutí patřilo mě coby kapitánovi vrtulníku. To je výsostná zodpovědnost člověka, který stroj řídí. O to víc mě potěšila jeho slova po letu, když mi řekl, že i on se ledasčemu přiučil,“ říká pilot 243. vrtulníkové letky a konstatuje, že každý let v mezinárodní posádce zvyšuje jeho důvěru k chorvatským a maďarským kolegům na palubě vrtulníku.

„Čtyřiadvacítky“ eliminují nebezpečí

„Střelba na třetí hodině, vzdálenost dva kilometry, eliminujte hrozbu,“ dostává pokyn do sluchátek kapitán vrtulníku Mi-24V kpt. Jaroslav Šimek. Stačí krátká doba, aby posádka bitevníku rozpoznala cíl na zemi a zahájila střelbu z palubních zbraní. Snaha nepřátelského uskupení sestřelit transportní Mi-171 záhy bere za své. „Naším úkolem je přímá letecká podpora stosedmdesátjedniček. Standardně to létají dva stroje Mi-24. S bitevními vrtulníky je doprovázíme po naplánované trati letu. Podle aktuální situace likvidujeme nepřátelské pozemní prostředky nebo zajišťujeme širší perimetr místa přistání,“ říká kpt. Šimek a upřesňuje, že s Mi-24 nelétají v bezprostřední blízkosti stosedmdesátjedniček, nýbrž ve vzdálenosti zhruba pět set až osm set metrů od nich. Zpravidla jeden stroj „čistí“ cestu vepředu

21

výcvik a druhý to „jistí“ zezadu. Manévrování čtyřiadvacítek se odvíjí od charakteru možného ohrožení skupiny transportních vrtulníků ze strany nepřítele. Pokyn ke zteči nemusí přijít jen od velitele skupiny. V případě ohrožení může požádat o pomoc kterýkoliv kapitán vrtulníku provádějící operační let. Děje se tak takzvaně otevřenou komunikací nebo kódovými slovy. „Tento úkol je pro naší vrtulníkovou letku již standardní záležitostí. Doprovody létáme nejen v tuzemsku, ale i na zahraničních cvičeních,“ říká pilot náměšťské 221. letky a převádí řeč na svoji účast v AAT PTC. „Zanedlouho budeme vysláni do další rotace jednotky Air Advisor Team, abychom cvičili piloty Mi-24 afghánského letectva. Pro mě to bude premiéra. Díky tomuto kurzu jsem lépe připraven. Považuji ho za přínosný. Navíc mohu vycházet z poznatků svých kolegů. S mentorováním v Kábulu má naše letka celou řadu zkušeností. Věřím, že misi úspěšně zvládnu,“ konstatuje J. Šimek. Nezaváhá ani tehdy, když má charakterizovat profesní priority nadcházející mise: „Bude to o rozvaze a o tom, abych za žádných okolností neztratil koncentraci. Ze spolupráce s afghánskými piloty nemám obavy, i když je tam jistá neznalost osobnosti a jazyková bariéra. Na rozdíl od kokpitu Mi-171, kde si mohou ukazovat, my v Mi-24 musíme všechno korespondovat po rádiu. O to je to náročnější, obzvlášť při řešení případných nouzových postupů.“

Není to jen o mačkání spouště

Nikterak opomenuti nezůstávají v AAT PTC ani palubní střelci. Také jeho čtvrté dějství není výjimkou. Na svoje třetí nasazení v Afghánistánu se zde intenzivně připravoval praporčík Jaroslav Fiedor z přerovské 23. základny vrtulníkového letectva. „Velkým přínosem kurzu jsou ostré střelby na nedaleké letecké střelnici. Škoda, že nemohou být častěji,“ říká instruktor palubních střelců. Důvod k pesimismu však nemá. „Sice se tady méně střílí, ale na druhou stranu je to vyváženo reálným nasazením v letových misích, především součinností s příslušníky speciálních sil chorvatské armády. V extrémních podmínkách si zde můžeme ověřit naši profesní připravenost. Podle toho můžeme upravovat zaměření výcviku v tuzemsku,“ argumentuje prap. J. Fiedor. V následném rozhovoru prezentuje novinku související s nasazením další jednotky AAT. „Doposud byl do AAT vysílán jeden palubní střelec z přerovské základny. Nyní si situace, respektive příprava afghánských vojáků do bojových operací, vyžádala nasazení dvou specialistů. Obecně řečeno, jeden bude provádět výcvik na palubě vrtulníku a druhý se zaměří na pozemní přípravu palubních střelců,“ vysvětluje profesionál Armády ČR a dodává, že základem úspěchu je vysoce individuální přístup k afghánským kolegům. „Oni většinou nemají problém s obsluhou zbraňových systémů na palubě. Jisté rezervy jsou v jejich osobní motivaci k profesi. Usilujeme tedy o to, aby se více vžívali do pozice palubního střelce, aby na sobě intenzivněji pracovali,“ argumentuje praporčík J. Fiedor. Jeho bohaté zkušenosti jej opravňují k tomu, aby se věrohodně vyjádřil k pomyslnému receptu na úspěšného palubního střelce: „Cvičit a zase

22

technika a výzbroj cvičit. Nic víc. Palubní střelci však nejsou ve vrtulníku jen proto, aby mačkali spoušť zbraně. Plní škálu specifických úkolů. Střelba je jenom malá část jejich činnosti, která trvá pár sekund. Úspěch je však podmíněn nejen předvídavostí, ale především zkušenostmi, které lze získat jedině dlouhodobou praxí. Klíčové je, že palubní střelci jsou pilotovy další oči,“ říká přerovský instruktor.

Spoluzodpovědnost za bezpečnost

Mozaika profesí na přípravném AAT PTC by nebyla kompletní, kdybychom nevzpomněli pozemní technický personál. Na letišti Zemunik Donji se připravovalo také devět specialistů inženýrsko letecké služby (ILS) k nasazení ve druhé polovině letošního roku. Jejich instruktorem byl kapitán Ondrej Pecha z 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely. „Pro některé z nich to bude profesní premiéra. Jsou tady však i technici, kteří pojedou do Afghánistánu už potřetí,“ říká kpt. Pecha a vyslovuje pozitivní hodnocení společné přípravy českých, chorvatských a maďarských příslušníků ILS. „Tento přípravný kurz považuji za přínosný.

Z vlastní praxe mohu potvrdit, že jisté rozdíly v přípravě letecké techniky existují. Když jsem jel do AAT poprvé, tak takováto cílená příprava ještě nebyla. O to déle se v novém prostředí adaptujete. Afghánské stroje nejsou zcela totožné s naší technikou. Zejména co se týká avionického vybavení.“ I v této branži platí, že každá rada je cenná. „Člověk musí být trpělivý, protože v Afghánistánu jinak plyne čas. V žádném případě však nesmíte slevit z daných postupů při zabezpečování provozuschopnosti letecké techniky. Technický personál má spoluzodpovědnost za bezpečnost letového provozu a to platí kdekoliv na světě. Můžete čelit menším či větším vlivům, ale uhnout v žádném případě nesmíte,“ konstatuje O. Pecha. Další povídání přerušuje hluk vrtulníků postupně přistávajících na vzletové a přistávací dráze letiště. O pár minut později již technický personál připravuje stroje k dalšímu letu. Každá z odborností k tomu přispívá svým osobitým dílem. Odpolední mise má začít zhruba za půldruhé hodiny… Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

Bojové vozidlo pěchoty BVP-M2 SKCZ Česká armáda začala řešit, co udělá s bojovými vozidly pěchoty. Známá vozidla pod označením BVP-2 doslouží v letech 2018 až 2020 a ve hře je hned několik variant, jak a jestli vůbec je má nahradit. Jednou z možností je případná modernizace. Velmi zajímavou variantu představilo slovensko-české sdružení firem na právě skončeném veletrhu obranných technologií IDET v Brně. Projekt se jmenuje BVP-M2 SKCZ a je primárně určen pro slovenskou armádu. Nutno dodat, že vzhledem i vlastnostmi je modernizované vozidlo od původního BVP na míle daleko – technologicky, ochranou osádky i komfortem. Jako když ze stařičké škodovky přesednete do nového mercedesu. Nové je rozložení výsadku vojáků, věžový komplet, řízení, pozorovací a zaměřovací systémy, komunikační systém, řízení palby i balistická odolnost. Podle slovenského ministra obrany Martina Glváče by se vozidlo mělo už na sklonku letošního roku dostat do výroby a napřesrok objevit i ve výzbroji slovenské armády. „Cena vozidla bude záviset na výbavě a účelu, ke kterému bude určené.

23

BVP-M2 SKCZ

REPORT

technika a výzbroj Věřím, že toto vozidlo bude úspěšné, proto jsme ho vyvíjeli,“ dodal Glváč.

Made in Czechoslovakia?

„Tato varianta modernizace splňuje všechny požadavky NATO. Staré vozidlo dostalo moderní technologie,“ shrnul Štefan Hlavatý ze slovenského VOP Trenčín, jenž projekt modernizace zaštiťuje. Připomněl, že prakticky všechny země bývalého východního bloku, ale i další státy ve výzbroji BVP mají. Vozidla vzhledem k dnešním potřebám rychle stárnou a armády řeší, co s nimi. To je případ

i české armády, respektive Ministerstva obrany, které kvůli dosluhujícím „bévépéčkům“ už zřídilo speciální expertní komisi. Bojová vozidla pěchoty totiž doslouží řádově v letech 2018 až 2020. V úvahu připadá hned několik variant, od úplného vyřazení tohoto typu z výzbroje přes prodloužení životnosti stávajících vozidel nebo jejich modernizaci až po pořízení zcela nových obrněnců. Ministerstvo obrany upozorňuje, že je v tomto ohledu na úplném začátku cesty. Nic nebylo vybráno, schváleno ani rozhodnuto. Odpověď by měla naznačit připravovaná studie. Podle ministra obrany Vlastimila Picka by rozhodnutí mohlo padnout na přelomu let 2014

až 2015. „Společnou výrobu českých a slovenských firem samozřejmě podporujeme,“ řekl na veletrhu IDET ministr Picek. Pokud se česká obrana pro modernizaci rozhodne, mohla by se týkat až 100 vozidel BVP, kterými je vyzbrojena především 7. mechanizovaná brigáda. „Máme-li zajistit skutečně větší spektrum schopností, pak jsou pásová vozidla jednou z priorit. Pokud se nám bude zdát, že modernizace nebo nákup budou tak drahé, že si je nebudeme moci dovolit, pak budeme uvažovat o tom, že bychom 7. brigádu přezbrojili na kolová vozidla,“ naznačil náčelník Generálního štábu AČR Petr Pavel.

První díl unikání monografie o československých legiích v Rusku Na podzim roku 2013 má vyjít jako součást projektu Legie 100 (ke stému výročí založení československých legií ho připravuje Ministerstvo obrany ČR společně s dalšími zainteresovanými složkami) I. díl čtyřdílné obrazové monografie Československá legie v Rusku 1914–1920 (koprodukce nakladatelství EPOQUE 1900 a NAŠE VOJSKO). ČESKOSLOVENSKÁ LEGIE ČESKOSLOVENSKÁ V RUSKU 1914–1920 DÍL I. HISTORICKÝ A VOJENSKÝ VÝZNAM ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIÍ

Odstavit, či modernizovat?

O osudu "bévépéček" v české armádě hovoří také Bílá kniha o obraně z roku 2011. V tomto klíčovém dokumentu pro směřování na nejbližší roky se píše, že by armáda měla vzhledem k technickým parametrům provozovat BVP-2 do konce jejich životního cyklu a poté je nahradit buď modernizovanými BVP-1, nebo jinou technikou. Text a foto: Luboš Světnička

Technický popis vozidla Ochrana BVP-M2 SKCZ je vybaveno novou balistickou ochranou, včetně vnitřní protistřepinové vložky, která poskytuje úroveň ochrany Level 2 STANAG 4569. Instalovaný pancíř, zvyšuje jeho ochranu až do úrovně 3 nebo 4. Také je možné na vozidlo namontovat mříž (SLAT) jako ochranu proti zbraním typu RPG. Proti minám je vozidlo chráněno pod pásy na úroveň 2a a na úroveň 1 pod trupem. Dále standardní vybavení nového BVP-M2 SKCZ zahrnuje moderní protipožární systém v motorovém prostoru i prostoru pro osádku a vojáky.

Základní takticko technická data: Délka . . . . . . . . . . . . . Šířka . . . . . . . . . . . . . Výška . . . . . . . . . . . . Bojová hmotnost . . . Dojezd . . . . . . . . . . . Motor . . . . . . . . . . . . Měrný výkon . . . . . . Brodivost . . . . . . . . . Osádka . . . . . . . . . . . Výsadek . . . . . . . . . . Výzbroj . . . . . . . . . . .

26

BVP-2 6 720 mm . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 150 mm . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 450 mm . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 300 kg . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 600 km . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . UTD-20 (220 kW) . . . . . . . . . . . . . . . 15,7 kW/t . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . obojživelné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 ............................. 7 ............................. kanon 2A42 ráže 30 mm . . . . . . . . .

BVP-M2 SKCZ 7 000 mm 3 200 mm (bez SLAT) 2 900 mm 18 000 kg 550 km Caterpillar C9.3 (300 kW) 17 kW/t 1 200 mm 3 6/7 dálkově ovládaná věž TURRA 30 s 30mm kanonem pěchotní kulomet ráže 7,62 mm . . . koaxiální kulomet 7,62mm/12,7mm protitankový komplet PTŘS . . . . . . protitankový raketový systém

Pohon a řízení Původní pohonná jednotka je nahrazena novým elektronicky řízeným motorem, který i přes vyšší hmotnost vozidla poskytuje vyšší výkon, lepší ovladatelnost a dynamiku. Mechanismus manuálního řízení je nahrazen elektro-pneumatickým systémem, jenž nepřetržitě monitoruje rychlost vozidla, otáčky motoru a další parametry a nabízí optimální převodový stupeň. Řadí buď plně automaticky, nebo pod kontrolou řidiče v poloautomatickém módu. Výzbroj Vozidlo je osazeno dálkově ovládanou věží TURRA 30 vyzbrojenou 30mm kanonem, 7,62mm/12,7mm koaxiálním kulometem, protitankovým raketovým systémem a výmetnicemi zadýmovacích granátů schopnými pokrýt perimetr v rozpětí 120 stupňů. Rozsah střelby je v odměru n × 360 stupňů a v náměru od -10 do +75 stupňů. Gyroskopická stabilizace věže ve dvou osách a zvýšená elevační a azimutová rychlost výrazně zlepšují efektivitu palby i za jízdy.

ČESKOSLOVENSKÉ HNUTÍ NA RUSI FOTOSLUŽBA V RUSKÉ LEGII VÝSTROJ, STEJNOKROJE A OZNAČENÍ ČESKOSLOVENSKÝCH DOBROVOLNÍKŮ V RUSKU ŘÁDY A VYZNAMENÁNÍ RUSKÝCH LEGIONÁŘŮ

VÚA PRAHA

EPOQUE 1900

NAŠE VOJSKO

VHÚ PRAHA

Realizace tohoto rozsáhlého knižního projektu je umožněna především díky vstřícnosti vedení VÚA (Mgr. J. Žikeš, PhDr. J. Baláž) a VHÚ (Mgr. plk. A. Knížek), odkud pochází velká část sbírkových předmětů, resp. obrazového materiálu a fotografií. Nemalým počtem však přispěla i řada dalších institucí a soukromí sběratelé. Svým zaměřením, ale zejména množstvím a šíří většinou dosud neznámého obrazového materiálu a fotografií jde o zcela výjimečný nakladatelský počin. Jednotlivé díly monografie jsou naplánovány tak, aby mohly být součástí velkých oslav stoletého výročí (2014–2018) založení prvních českých a čs. jednotek v zahraničí. Monografie je rozvržena do čtyř dílů. Díly I. a II. jsou koncipovány jako úvodní do části historické; díly III. a IV. (část historická) se soustřeďují již na samotnou činnost čs. vojska v Rusku. Obsah jednotlivých dílů monografie Díl I. – část úvodní Historický a vojenský význam čs. legií; československé hnutí na Rusi; organizace fotoslužby v Ruské legii; řády a vyznamenání ruských legionářů; výstroj, stejnokroje a hodnostní označení čs. dobrovolníků v Rusku. Díl II. – část úvodní Chronologie nejdůležitějších událostí v rámci Ruské legie; lehké palné zbraně (pistole a revolvery, pušky a karabiny, kulomety); chladné zbraně; ruční granáty; dělostřelectvo; letectvo; obrněné automobily; bojové a obrněné vlaky; prapory; plukovní hudby. Díl III. – část historická Období srpen 1914 až květen 1918 Česká družina a její boje; nárůst na pluk, brigádu a divizi; další boje čs. jednotek na západní frontě; Zborov; budování armádního sboru; Bachmač a ústup z Ukrajiny; první konflikty s bolševiky. Období květen 1918 až leden 1919 Vystoupení proti sovětské moci, postupné ovládnutí magistrály; boje na východních a západních frontách; ústup od Kazaně a Samary; úspěšné boje na severouralské frontě; vzpoury v čs. vojsku, gen. Štefánik na Sibiři a jeho reformy; zásadní organizační změny v čs. vojsku.

Díl IV. – část historická Období leden 1919 až podzim 1920 Stažení čs. vojska ze všech front na Transsibiřskou magistrálu; ochrana magistrály, boje s partyzánskými skupinami; čs. účast při vydání adm. Kolčaka a ruského zlata; ariergardní boje s bolševiky až do všeobecného příměří s vojsky sovětské vlády; postupná evakuace čs. jednotek do Vladivostoku, návrat do vlasti. Obsah I. dílu Odborné kapitoly v I. dílu jsou rozsáhlé studie k jednotlivým tématům. Jsou doprovázeny celkem 700 fotografiemi s podrobnými popisky, 26 tabulkami s více než 450 hodnostními označeními, včetně všech modifikací, a kompletní kolekcí 200 řádů a vyznamenání udělených ruským legionářům vládami dvanácti států. V úvodním pojednání Historický a vojenský význam čs. legií (PhDr. plk. E. Stehlík) je zhodnocen podíl čs. legií na vzniku čs. státu a jejich přínos při budování prvorepublikové armády. Kapitola Československé hnutí na Rusi (historik Ruské legie PhDr. F. Šteidler) je první rozsáhlejší prací o tématu z roku 1921. Kapitola Fotoslužba v Ruské legii (E. Orián) pojednává o vzniku a vývoji fotoslužby od jejího počátku v České družině až po rozvětvenou organizaci v rámci celého armádního sboru. Snímky, na kterých jsou armádní fotografové i filmaři při práci v terénu i v laboratořích, nám přibližují prostředí, v němž vznikla mnohatisícová sbírka fotografií deponovaná nyní ve Vojenském ústředním archivu a zčásti ve Vojenském historickém ústavu. Kapitola Výstroj, stejnokroje a označení čs. dobrovolníků v Rusku (nprap. B. Panuš) je zasvěcenou studií o výstroji, stejnokrojích a hodnostních označeních ruské armády, které nosili čs. dobrovolníci až do konce ledna 1918, včetně již nerealizovaných návrhů na nárameníky s čs. národními prvky. Sleduje vznik a vývoj nového označení (štítků) ve všech jeho modifikacích. Pojednává o vývoji všech druhů stejnokroje. Na mnoha snímcích dokumentuje jednotlivé části

stejnokroje čs. vojska v Rusku až po definitivní typ, tzv. vladivostocký. Kapitola Řády a vyznamenání ruských legionářů (E. Orián) je zatím nejrozsáhlejší prací na toto téma. Přináší množství dosud neznámých informací týkajících se mj. ruských vyznamenání, dekorací udělených i neudělených za Zborov, jednotlivých kontingentů daných k dispozici čs. armádnímu velení spojeneckými vládami, udělovacích ceremoniálů, celkových počtů udělených řádů a vyznamenání podle jednotlivých období i různých peripetií kolem vzniku a udílení čs. dekorací, které jsou doprovázeny stovkami většinou dosud neznámých fotografií. Technické údaje Technická specifikace jednotlivých svazků: rozsah 348–360 stránek; formát 310×267; pětibarevný tisk na matné křídě; obálka matné lamino, přebal (uvnitř se stručnými medailonky autorů). V dílu I. je jako příloha velká historická mapa Ruska s vyznačením všech míst a tratí, na kterých působili čs. legionáři; v dílu III. a IV. budou jako přílohy podrobnější mapy jednotlivých oblastí, kde probíhaly boje se sovětskou mocí. Konečná úprava: zatavení do fólie. Celkový počet fotografií ve všech dílech, většinou pohlednicového formátu: 3 800–4 000. Součástí této informace je subskripční lístek, jehož včasným odesláním do konce července 2013 získáte jednak pro sebe mimořádnou slevu 25 % (20 %), jednak pomůžete našim nakladatelstvím spolehlivě zjistit zájem mezi příslušníky AČR, resp. čtenáři A reportu. Vydání I. dílu (prozatím pouze pro subskribenty) plánujeme na počátek podzimu, přesný termín naleznete již v srpnu 2013 na webových stránkách nakladatelství NAŠE VOJSKO a Vojenského ústředního archivu, ale i v časopisech NV Fakta a svědectví, Military revue a samozřejmě také v A reportu. Subskribenti, kteří na lístku zaškrtnou zaslání poštou, obdrží výtisk po vyjití automaticky na dobírku (cena po příslušné slevě + 100 Kč poštovné a balné), ostatní si vyzvednou knihu osobně v prodejně NAŠE VOJSKO (Praha 5 – Smíchov, Štefánikova 235/11, telefon 257 326 457). Subskribenti – příslušníci AČR obdrží svůj výtisk po kontrole svého jména v subskripčním seznamu nacházejícím se v prodejně; čtenáři A reportu obdrží svůj exemplář (+ dárek) rovněž po kontrole v seznamu a předložení jednoho z posledních čísel A reportu.

SUBSKRIPČNÍ LÍSTEK na I. díl velké obrazové monografie Československá legie v Rusku 1914–1920 opravňující na mimořádnou slevu 25 % pro příslušníky a civilní zaměstnance Armády České republiky, resp. na slevu 20 % (+ dárek) pro čtenáře časopisu A report (z prozatímně stanovené maloobchodní ceny 1 680 Kč) v případě jeho odeslání nejlépe ihned, nejpozději do 31. července 2013 poštou na adresu: NAŠE VOJSKO, Mašovická 202, 142 00 Praha 4 Příjmení, jméno: .................................................................................................................................................................................................. Bydliště: .................................................................................................................................................................................................................. Telefon: …………………………........…..............

E-mail: ...................................................................................................

Jsem příslušník nebo civilní zaměstnanec AČR Jsem čtenář A reportu I. díl monografie si vyzvednu osobně v prodejně NAŠE VOJSKO, Praha 5 – Smíchov, Štefánikova 235/11 (tel. 257 326 457) I. díl monografie zašlete poštou na dobírku na výše uvedenou adresu (Nehodící se škrtněte)

Datum

Podpis

27

historie Ve věku pětadevadesáti let zemřel bývalý pilot RAF brigádní generál v. v. Zdeněk Škarvada

PŘEŽIL ledovou koupel Zdeněk Škarvada se znuděně protáhl a pohledem sklouzl na hodinky. Za slabou půlhodinku bude končit směna, teď už by to mělo být v pohodě. Ale dřív než se stačil začít kochat myšlenkou na odpočinek, který ho čeká, rozeřvala se siréna. V jejich oblasti se zřejmě objevil nepřítel. Hotovostní směna na nic nečekala a okamžitě startovala letadla. Sotva se Zdeněk Škarvada dostal se svým strojem do vzduchu, hned mu bylo jasné, že něco není v pořádku. Motor nešlapal na plné obrátky. Za ostatními stíhači začal zaostávat. Snažil se spojit s velitelem. Ale ani přes opakované výzvy se ve sluchátkách nikdo neozýval. Letoun čím dál víc klesal. Ledové vlny kanálu La Manche se rychle přibližovaly. Seržantu Škarvadovi bylo jasné, že mu zbývá jediné, co nejrychleji opustit letadlo a doufat, že se mu otevře padák a že ho ve studené mořské vodě co nejrychleji někdo zachrání. Přistál ve vlnách poblíž ostrovů Scilly. Vodou nacucaného padáku se mu podařilo poměrně rychle zbavit. Nafouknout poškozený člun už ale bylo nad jeho síly. Vyčerpaný a potlučený Zdeněk Škarvada omdlel. Mezitím se ve vzduchu nad ním rozpoutal boj o jeho záchranu. Britové vyslali čtyři Spitfiry. Ty ale marně hledaly ztraceného pilota. Souboj s nimi vyhrála hlídka z německé válečné lodi, která Škarvadu vylovila a předala Luftwaffe. Čekaly ho více než tři těžké roky válečného zajatce. Zdeněk Škarvada se narodil 8. listopadu 1917 v Olešnici poblíž Blanska. Jeho otec byl v této obci zakladatelem místního Sokola. Svého syna odmala vychovával jako vlastence. Malý Zdeněk toužil po tom, stát se jednou leteckým konstruktérem. Nebylo mu ještě ani osmnáct let, když si podal přihlášku do Školy pro odborný dorost letectva při Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. Ze všeho nejdříve musel ale projít základním vojenským výcvikem a leteckou teorií. V květnu 1936 se konečně dostal k samotnému létání. Učil se starty a přistání, teprve v pokračovacím výcviku došlo na základy letecké akrobacie. Po vyřazení v roce 1937 absolvoval ještě stíhací výcvik a nastoupil k stíhací letce leteckého pluku 4 v Pardubicích. S ní také prodělal v roce 1938 květnovou a zářijovou mobilizaci. Během

28

GENERÍL KAREL JANOUŠEK VEDE PŘEHLÍDKU LETCŮ RAF PO VÁCLAVSKÉM NÁMĚSTÍ nich se jeho jednotka přemístila do Heřmanova Městce a Nitry. Obsazení zbytku Československa Němci ho ale zastihlo opět v Pardubicích. Počátkem června 1939 překročil polskou hranici a hlásil se na československém konzulátu v Krakově. Původně počítal s tím, že jako pilot bude přepravený do Francie, kde by ho čekala služba v řadách cizinecké legie. Na poslední chvíli ale změnil názor a 29. července 1939 se stal příslušníkem polského letectva. Byl zařazen do letecké školy v Deblinu. Zde ho také zastihl počátek války. Jako pilot se účastnil letecké kampaně na obranu Polska. Při jednom z letů mu však došel benzín a v nouzi musel přistát. Přidal se ke skupině uprchlíků směřující k hranicím s Rumunskem. Všichni ale byli nakonec zadrženi postupující Rudou armádou. Po téměř ročním pobytu v sovětské internaci odplul 14. července 1940 z Oděsy přes Bospor, Dardanely, Suezský průplav a kolem celé Afriky do Velké Británie. Tam po dlouhé cestě dorazil až koncem října 1940. „Angličané již na lodi studovali železniční jízdní řády. Měli jsme z nich tak trochu legraci, mysleli jsme si, že anglická nádraží budou rozbombardovaná a jízdní řády půjde použít pouze jako vzpomínku na to, jak vlaky kdysi jezdívaly. Hned po vylodění v Liverpoolu jsme byli velmi překvapeni. Vlaky jely na vteřinu přesně. Všude kolem jsme viděli následky bombardování. Odklízení škod ale probíhalo tak organizovaně a rychle, že to nemělo žádný vliv na plynulost dopravy,“ vzpomínal Zdeněk Škarvada. Již v listopadu 1940 byl přijat do RAF. Po ukončení bojového výcviku ho 17. července 1941 zařadili jako operačního pilota ke 310. československé stíhací peruti v Dyce ve Skotsku. K úkolům jeho letky patřily především hlídkové lety při doprovázení konvojů. V prosinci 1941 se jeho

letka přestěhovala do Perranporthu na jihu Anglie. A právě v té době byl Zdeněk Škarvada odeslán do navigačního kurzu pro staniční důstojníky. „Vzpomínám si, že mi tehdy nešla písemná angličtina. Šel jsem tedy za velitelem kurzu, abychom to udělali jinak. Chtěl jsem dokázat, že ten předmět zvládám rozumově, ale ne písemně. Dostalo se mi však rázné odpovědi: Seržante, toto je škola pro všechny, kteří jsou zde. Platí tady jediný jazyk a to je angličtina. Musíte vyhovět školnímu řádu! Byl jsem tedy nucen dělat písemky anglicky a zvládl jsem to,“ popisoval po letech. K letce se vrátil až onen osudový den 4. února 1942. Hned po příjezdu vystřídal v hotovostní směně jednoho z kamarádů. To ještě netušil, že od onoho seskoku padákem do ledového moře a následného zajetí ho dělí jen něco málo přes hodinu. Němci převezli Zdeňka Škarvadu do Frankfurtu nad Mohanem k výslechu. Jako příslušníkovi protektorátu mu za vlastizradu hrozil trest smrti. Nakonec však přece jen skončil v zajateckém táboře. Nacisté, aby co nejvíce eliminovali možnost útěku, přesunovali zajatce z jednoho tábora do druhého. A tak i Škarvada putoval nejdříve do Saganu v Polsku, odtud do Barthu v severním Německu, v říjnu 1943 ho přeřadili do Mühlbergu, pak do Heidekrugu v Litvě a nakonec do polských Tychowic. Pro všechny tyto tábory bylo ale jedno společné – otřesné životní podmínky a ještě horší nakládání se zajatci. To nejhorší mělo však teprve přijít. Od východu se blížila Rudá armáda, a tak strážní 6. ledna 1945 vyhlásili nástup zajatců. Začal dlouhý, čtyřměsíční, téměř tisícikilometrový pochod napříč Německem. „Pochodovali jsme v mračnu prachu, změnili jsme se ve stádo. Němci do nás píchali, bouchali a noži odřezávali zavazadla, která nám

ještě zbyla. Vzadu jsme slyšeli střelbu, to kapitán Pikard likvidoval ty z nás, kteří již nemohli. Dennodenně jsme takto mašírovali s minimální stravou třicet čtyřicet kilometrů. Dostávali jsme tři brambory na den. Dodneška nevím, jak jsme to přežili,“ líčil Zdeněk Škarvada. „Stříleli do nás i spojenečtí piloti. Domnívali se totiž, že se jedná o pochodovou kolonu německých vojáků. Velitel nás zajatců nakonec požádal německého velitele, aby mu dal tlumočníka, že společně přejdou na druhou stranu fronty a informují spojenecké velení o tom, k čemu dochází. Velitel lágru mu sice nejdříve nechtěl vyhovět, ale nakonec souhlasil. Společně s jedním Němcem přejeli na kolech frontu. Přestože německému veliteli slíbil, že se vrátí, Američané ho nechtěli pustit zpět. Německý voják mezitím odjel sám. A tak nakonec náš velitel projel celou frontu zpět taky sám. Útoky spojenců ale přestaly.“ Zdeňka Škarvadu společně s ostatními zajatci osvobodila americká armáda. Domů se vrátil přes Velkou Británii až v srpnu 1945. Nejdříve sloužil u leteckého pluku 10 ve Kbelích. Po absolvování školy pro učitele létání v Pardubicích působil jako instruktor létání ve Vojenské letecké akademii v Hradci Králové. V roce 1950 se stal obětí poúnorových čistek a byl z armády propuštěn. Pracoval v dolech a na stavbách po celé republice. Nakonec se usadil v Ostravě. První rehabilitace se dočkal již v roce 1965, kdy byl povýšen do hodnosti majora, následujícího roku pak dokonce na podplukovníka. Plná rehabilitace a postupné povýšení až na brigádního generála ale přišly až po listopadu 1989. Podle podkladů Post Bellum připravil Vladimír Marek Foto: Pavel Lang a Post Bellum

29

Československá obec legionářská, jednota plk. J. Švece – Horácko

armáda a veřejnost Možnost nahlédnout do zákulisí čáslavské základny taktického letectva si nenechalo ujít pětašedesát tisíc návštěvníků

Otevřené dveře NA LETIŠTĚ Slova velitele 21. základny taktického letectva plukovníka gšt. Petra Lančiho o otevřenosti vůči veřejnosti se beze zbytku naplnila. Jeho pozvání do „otevřených dveří“ čáslavského letiště vyslyšelo poslední květnovou sobotu přes šedesát tisíc zájemců o leteckou techniku. Mimo jiné o patnáct tisíc lidí více než před dvěma roky, kdy se Den otevřených dveří letiště Čáslav konal naposledy. Několikaměsíční úsilí příslušníků letecké základny Čáslav ve spolupráci se společností RTT přineslo kýžený úspěch. Ve skutečnosti atraktivní podívanou jak na zemi, tak ve vzduchu. Z původní letecké show v roce 2005, která byla jakýmsi vstřícným gestem obyvatelům okolních obcí a měst zatížených hlukem leteckého provozu, se stala důstojná prezentace tuzemské a zahraniční letecké techniky, která již překročila regionální charakter. Výjimečných zážitků prožily desetitisíce návštěvníků několik. Mezi nejsilnější patřily bezprostřední kontakty s historickými a současnými letouny na statické stojánce a letecká show několika desítek strojů na obloze. Vidět na vlastní oči v akci legendární P-51D Mustang, T-6 Texan, Hawker Sea Fury nebo nadzvukovou „efšestnáctku“ Fighting Falcon belgického vojenského letectva nadchlo každého leteckého fajnšmekra. Svoji mistrovskou techniku pilotáže opět potvrdili piloti

předváděcího týmu vzdušných sil Armády České republiky (tzv. Display Team) v ukázkách letounů JAS-39 Gripen, L-159 ALCA, jakož i vrtulníků W-3A Sokol a Mi-24/35. V permanentním obležení diváků byla i další technika Armády České republiky, zejména protiletadlové raketové komplety ze strakonické 25. protiletadlové raketové brigády. Letošní Den otevřených dveří letiště Čáslav byl věnován 95. výročí československého vojenského letectva a záštitu nad ním převzal náčelník Generálního štábu Armády České republiky generálporučík Petr Pavel. „Jako bývalý výsadkář mám k tomuto prostředí blízký vztah, a proto jsem záštitu nad čáslavským dnem otevřených dveří rád přijal. Považuji ho za jakousi velkou rodinnou slavnost všech příznivců letectví. Tisíce návštěvníků se tady blíže seznámí s činností profesionálů, což je pro nás pozitivní výsledek,“ řekl generálporučík P. Pavel a vzpomněl na nedávno zesnulého

pořádá

československého pilota 310. čs. stíhací perutě Royal Air Force brigádního generála ve výslužbě Zdeňka Škarvadu. Při vší úctě ke všem akrobatům ve více než čtyřhodinovém letovém programu prim nad vzletovou a přistávací dráhou hrály především „domácí“ L-159 ALCA z 212. taktické letky a Gripeny z 211. „tygří“ taktické letky. Není tedy divu, že další osud víceúčelových bojových letounů JAS-39C/D Gripen se stal častým námětem debat odborné i laické veřejnosti. „S Gripeny jsme se sžili a jsme s nimi maximálně spokojeni. Tyto stroje jsou optimální k plnění našeho primárního úkolu, kterým je ochrana vzdušného prostoru České republiky a zemí Severoatlantické aliance,“ říká velitel 211. taktické letky podplukovník Jaroslav Míka. Zároveň připomíná, že letka převzala do své výzbroje nové nadzvukové stíhací letouny JAS-39C/D Gripen v dubnu 2005 a ve velmi krátké době, již 1. července 2005, s nimi nahradila zastaralé MiG-21MF v takzvané ostré hotovosti NATINADS. Exkluzivně pro A report se k této otázce vyjádřil náčelník Generálního štábu Armády České republiky generálporučík Petr Pavel: „Z našeho pohledu máme za to, že pokračování pronájmu Gripenů je pro vzdušné síly AČR ta nejvýhodnější varianta. Proto jsme dali doporučení pokračovat v kontraktu pronájmem letounů JAS-39 Gripen na další období. Konečné slovo je na vládě ČR, která se bude rozhodovat na základě širších kritérií a dalších souvislostí.“ Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

PARTYZÁNSKÝ POCHOD 24. 8. 2013 Patrony akce jsou Československá obec legionářská, KVV Jihlava, ČSBS Žďár nad Sázavou, Kraj Vysočina, obec Fryšava pod Žákovou horou, Klub výsadkových veteránů Chrudim. Čestným předsedou pochodu je příslušník paravýsadku STAS plk. v. v. Jan Velík, nositel Řádu bílého lva.

POCHOD JE POŘÁDÁN U PŘÍLEŽITOSTI 70. VÝROČÍ ZAHÁJENÍ BOJOVÝCH AKCÍ ČESKOSLOVENSKÝCH JEDNOTEK NA VÝCHODNÍ FRONTĚ – bitvy u Sokolova a Kyjeva. Kontrolní stanoviště pochodu jsou na památných místech protifašistického odboje výsadkových skupin z Velké Británie a SSSR, domácích partyzánských skupin a odbojových organizací. V místech pochodu přímo působily tyto výsadky: CALCIUM (VB), PLATINUM (VB), BAUXITE (VB), TUNGSTEIN (VB), PROMIN (SSSR), ZAREVO (SSSR), KIROV (SSSR), LUČ (SSSR), STAS (SSSR); partyzánské skupiny: Jermak, Dr. Miroslav Tyrš, Vpřed, Černý-Čapajev, Jan Kozina, Prokop Holý, Generál Svatoň, Mistr Jan Hus; odbojové organizace: R3, Obrana národa, PRNV, ilegální ÚV KSČ.

Místo konání pochodu: Start a cíl pochodu: Celková délka pochodu:

Žďárské vrchy, kraj Vysočina, Česká republika Fryšava pod Žákovou horou, budova kulturního domu do 40 km (dle měření cca 32 km)

Možnosti ubytování: Doprava do místa startu a cíle: Příspěvek na organizaci: Platba startovného:

rekreační střediska v okolí konání pochodu, KD Fryšava vlastní 550 Kč/osobu (v ceně je pamětní odznak, stužka, dekret a občerstvení na trati) číslo účtu – bude Vám sděleno po registraci variabilní symbol – Vaše telefonní číslo zpráva pro příjemce – Vaše jméno

Program:

pátek 23. 8. 2013 sobota 24. 8. 2012 neděle 25. 8. 2013

– od 17:00 příjezd, možnost přespání ve vlastním stanu nebo v budově KD – od 6:00 do 8:00 registrace účastníků, start 8:30, do 20:00 příchod všech účastníků do cíle, při příchodu předání ocenění a odjezd – do 12:00 opuštění KD

Ocenění účastníků pochodu – pamětní odznak, etue a stužka, dekret

Registrace:

nejlépe do 30. 6. 2013, uzávěrka 31. 7. 2013

www.partyzanskypochod.cz telefon: 777 001 291, e-mail: [email protected] 30 3 0

zbrojní veletrh

MODERNIZACE BOJOVÉHO VOZIDLA PĚCHOTY BVP VE FORMĚ FUNKČNÍHO VZORU BVP-M2 SKCZ (EXCALIBUR ARMY, VOP TRENČÍN, EVPÚ DEFENCE, VVÚ, VTÚ, BOIS FILTRY, WORK TECH, KIDDE DEUGRA, AKERMANN ELECTRONIC, BOGGES), KTERÁ ZÍSKALA PRESTIŽNÍ CENU ZLATÝ IDET

Dvanáctý veletrh obranné a bezpečnostní techniky, který se konal ve dnech 22. až 24. května tradičně v Brně, přinesl řadu novinek i otázek. Byl rovněž potvrzením, že naši vývojáři a výrobci ještě zcela neztratili dech. Táhnoucí se ekonomické problémy v Evropě se odrážejí především v oblasti bezpečnosti. Nejvíce pociťují škrty v rozpočtech armády, což se přenáší na dodavatele z oboru obranného průmyslu se všemi profesními i sociálními dopady. Jednou z čestných výjimek je Polsko, kde stále dodržují podíl 2 % z HDP pro armádu. Vyjdeme-li z faktu, že náš severní soused má téměř čtyřnásobný počet obyvatel a z toho vycházející příjem z fiskální soustavy, můžeme konstatovat, že možnosti polského obranného průmyslu jsou nesouměřitelné s našimi. K tomu přispívá i dlouhodobě vysoce koncepční systém vyzbrojování jeho armády. Je tedy evidentní, že si Polsko udržuje značnou část vlastního vývoje a výroby vojenského materiálu a zároveň v široké míře kooperuje především se západoevropskými společnostmi obranného průmyslu. Polsko bylo jedním z hlavních zahraničních partnerů letošního veletrhu IDET. Bohužel se v jeho expozici, na rozdíl například od veletrhů Future Soldier nebo Eurosatory, prakticky nevyskytovaly zbraně a technika. Dominovala zde však elektronika všeho druhu. Mimo širokého spektra zaměřovačů a specializovaných přileb zaujal především simulátor pro výcvik řidičů JASKIER, vyvinutý armádním podnikem Wojskowe Zaklady Mechaniczne. Druhým hlavním partnerem veletrhu bylo Slovensko. Zde je třeba vyzdvihnout stále intenzivnější spolupráci, kterou bychom mohli označit jako bilaterální česko-slovenský Smart Defence. Výsledkem je především modernizace

32

samohybné kanonové houfnice DANA M1CZ nebo jednoznačný trhák veletrhu, modernizované bojové vozidlo pěchoty BVP-M2 SKCZ (více informací o tomto projektu se dočtete v samostatném článku publikovaném na straně 23 až 26). V obou případech se jedná z české strany především o projekty společnosti Excalibur Army, které vede Vladimír Matyáš. Česká strana dodává především podvozek a slovenská věž s výzbrojí. Na modernizaci BVP se podílely i další české firmy, konkrétně EVPÚ Defence, Vojenský výzkumný ústav, BOIS Filtry a Vojenský technický ústav. Výsledný efekt do značné míry připomíná německé bojové vozidlo pěchoty Puma, které je aktuálně bezkonkurenčně nejlepší ve své kategorii, ovšem za několikanásobek ceny modernizovaného BVP-M2 SKCZ. Nelze se tedy divit, že tento funkční vzor získal prestižní cenu Zlatý IDET. Ten dlouhodobě uděluje nejzajímavějším a nejperspektivnějším produktům obranného průmyslu mezinárodní komise organizovaná nakladatelstvím MS line, které je zároveň dlouhodobým hlavním mediálním partnerem veletrhu. Mimo zlaté získalo prestižní cenu veletrhu IDET dalších osm firem. K nepřehlédnutelným dominantám patřila samohybná kanonová houfnice ZUZANA 2, výrobek společnosti Konštrukta Defence a.s., která je ve výzbroji slovenské armády a používá munici NATO. Jako další ze zajímavých novinek a perspektivních výrobků prezentovaných na letošním IDETu můžeme uvést: odstřelovačskou pušku LK-10 (LUVO), denní

2013 optický zaměřovač ZD 3-12×50 (Meopta Optica), Land Rover Defender programu VIMIC (Dajbych a Ricardo), komunikační interface (MESIT), taktický robotizovaný zbraňový systém a taktický automatizovaný robotický pozemní systém (VOP CZ, Vojenský výzkumný ústav a Univerzita obrany), radiolokátor PVO krátkého dosahu ReVISOR (Retia), přehledový radiolokátor PAR-E (ELDIS), systém kontroly pohybu vozidel SQUID (ERA), bezosádkovou věž pro obrněnou techniku s kanonem ráže 30 mm HITFIST OWS 30 mm (STV a Oto Melara), multisenzor PAVLA (EVPÚ Defence a Moravské přístroje), dělostřeleckou munici různých druhů a typů (ZVS Holding – Slovensko), panoramatickou kameru OmniCam (Moravské přístroje), bezpilotní letoun Pszczola a přilbu se zaměřovačem ORION pro osádky vrtulníků (Polský letecký a technologický institut), obrněnou verzi automobilu Mercedes Unimog a kolové obrněné vozidlo Dingo 2 (Croy a KMW), kolové obrněné vozidlo IVECO MTV (Praga Export), modernizovaný nákladní automobil Tatra T-815 8×8 LT (Excalibur Army a Tatra), finální verzi kolového obrněného vozidla VEGA koncepce MRAP (SVOS), granát ráže 40 mm pro granátomety s úsťovým časováním (MPI Trading a Raufoss) a nové typy minometné munice (SAAB). O zapojení nejen specializovaných pracovišť resortu obrany, ale rovněž příslušníků útvarů svědčí zejména Emulátor raket 3M9, který vystavovali příslušníci 25. protiletadlové raketové

JEDEN Z BOJOVÝCH ROBOTŮ, KTERÉ SPOLEČNĚ VYVÍJEJÍ VOP CZ A UNIVERZITA OBRANY

ODSTŘELOVAČSKÁ PUŠKA LK 10 (LUVO) S OPTICKÝM ZAMĚŘOVAČEM (MEOPTA OPTICA)

VOZIDLO CHEMICKÉHO PRŮZKUMU LOV CBRN (PRAGA EXPORT, IVECO A VTÚ)

MODERNIZOVANÁ TATRA T-815 8×8 LT (EXCALIBUR ARMY A TATRA) brigády ze Strakonic. V podstatě se jedná o simulátor, který slouží k výcviku operátorů a kontrole jejich práce při střelbě. Simuluje činnost systému 2K12 KUB od zachycení cíle až po odlet rakety, a to na třech raketách současně. Vývoj probíhal ve spolupráci s Univerzitou obrany, kde autor návrhu celého systému, nadporučík Jindřich Vlasák, využívá tento projekt jako základ své diplomové práce. Dále mohli návštěvníci veletrhu IDET vidět i výsledky práce Vojenského technického ústavu (VTÚ), Vojenského výzkumného ústavu (VVÚ) nebo podniků VOP CZ a LOM. Samostatně se prezentovala i další odborná technická a logistická pracoviště resortu MO, především Základna oprav Lázně Bohdaneč, Základna munice Týniště nad Orlicí, Základna neopravovaného materiálu Štěpánov a Základna opravovaného materiálu

EMULÁTOR RAKET 3M9 (25. PROTILETADLOVÁ RAKETOVÁ BRIGÁDA STRAKONICE A UO BRNO) Brno. Logistika byla rovněž námětem prezentace činnosti Mnohonárodního centra pro koordinaci logistiky (MLCC). Součástí veletrhu IDET byla mezinárodní konference CATE 2013 (Community – Army – Technology – Environment). V jejím rámci proběhlo šest mezinárodních konferencí s názvy: Vojenské technologie 2013; Bezpečnost a ochrana informací; Logistika a ekologie v ozbrojených silách; Distanční vzdělávání, simulace a komunikace; Bezpečnostní management a společnost; Armáda a znalostní společnost. Jako hlavního vystavovatele a partnera veletrhu IDET 2013 lze jednoznačně hodnotit český resort obrany. Jeho interní expozice zaujímala téměř třetinu výstavní plochy a spolu s technikou a dalšími prezentacemi mimo pavilon pokrývala pravděpodobně více než polovinu z celkové výstavní plochy

IDETu. Návštěvníci mohli vidět téměř úplné spektrum pěchotní výzbroje, všechny verze kolového obrněného transportéru Pandur, nové roboty pro EOD, motocykly Vojenské policie i bezpilotní letouny. Součástí prezentace byla rovněž možnost porovnání techniky, která byla ve službě před dvaceti lety, s tou, kterou má naše armáda v současnosti, kdy je z velké části přezbrojena. Historickou výzbroj dodal Vojenský historický ústav. O týden později se prezentace historické a současné techniky konala ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech. K tomu všemu je třeba připočíst ještě pestrý doprovodný program sportovního, technického a kulturního charakteru. Armáda tak zároveň v Brně oslavila dvacet let svojí existence. Text a foto: Martin Koller

33

my a NATO

Alianční chemici V POHOTOVOSTI

Vojáci z Nizozemska, Norska, Polska, Velké Británie a USA přijeli ve druhé polovině května do Liberce na Yellow Cross 2013, velitelsko-štábní cvičení česko-britského velitelství brigády radiační, chemické a biologické ochrany pro spojenecký sbor rychlé reakce (ARRC). Uprostřed kasáren 6. října vyrostlo stanové velitelství s kompletním vybavením a zázemím, jako by se jednalo o ostré nasazení. Cvičení se uskutečnilo podle scénáře Skokan, který vychází z prostředí rozvinutých ekonomik a umožňuje cvičit a testovat schopnosti NATO vést operace ve složitém prostředí, jako je například ochrana kritické infrastruktury, kybernetická ochrana nebo protiraketová obrana. Úkolem jednotek BEFOR nasazených na fiktivním území států nazvaných Bothnie a Estonie bylo plánovat a zahájit operaci k obnově a udržení bezpečnosti a teritoriální nezávislosti členského státu (Estonie) dle článku 5 o kolektivní obraně Severoatlantické smlouvy.

Úloha česko-britského velitelství

Štáb brigády radiační, chemické a biologické ochrany pro ARRC monitoroval radiační, chemickou a biologickou situaci v operačním prostoru a řešil incidenty spojené s použitím a únikem radioaktivních, chemických a biologických látek

Hledání cesty a průmyslových škodlivin a jejich vliv na operace sil BEFOR. Česko-britské velitelství koordinovalo a řídilo činnost podřízených jednotek v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení: českého praporu radiační, chemické a biologické ochrany (prrchbo) a britského praporu radiační, chemické a biologické ochrany (Joint CBRN Wing). Skupinu rozehry tvořili příslušníci českého 311. a 312. praporu radiační, chemické a biologické ochrany a velitelství spojeneckého sboru ARRC, kteří rozehrávali náměty cvičení. S jakými incidenty se chemici potýkali, vysvětlil zástupce náčelníka štábu česko-britského velitelství kapitán Jaroslav Rybák: „Řešili jsme například situace, kdy došlo ke zneužití radioaktivního materiálu, havárii vozidla s únikem průmyslové škodliviny či odcizení chemické látky z továrny, nebo

Spojenecký sbor rychlé reakce (Allied Rapid Reaction Corps – ARRC)

Jedná se o mnohonárodní sbor pod britským velením s velitelstvím dislokovaným v Innsworthu (Velká Británie). Jako formace je schopen nasazení až o 160 000 příslušnících. Složení využitých sil je proměnlivé podle charakteru jednotlivých operací. Základní strukturu ARRC tvoří pět vševojskových (mechanizovaných) divizí a dále brigády a ostatní uskupení druhů vojsk. Vysoká úroveň připravenosti velitelství a štábu ARRC a jemu přičleněných jednotek ho předurčuje k nasazení v nejsložitějších podmínkách a krizových situacích. V letech 1995–1996 byly prováděny pod velením ARRC operace v Bosně a Hercegovině, v letech 1998–1999 v Kosovu a v letech 2006–2007 a 2010–2011 v Afghánistánu.

Česko-britské velitelství brigády radiační, chemické a biologické ochrany pro ARRC

V roce 2006 podepsali náčelníci generálních štábů Armády ČR a Velké Británie dohodu o přičlenění velitelství brigády radiační, chemické a biologické ochrany (brchbo) ke sboru ARRC. Velitelství je stálým česko-britským prvkem pod českým velením dislokovaným v Liberci, příslušníci velitelství vzešli z 31. brchbo a budou pro případ nasazení doplňováni příslušníky štábu 31. brchbo. K 1. 1. 2009 dosáhlo toto velitelství počátečních operačních schopností a k 1. 1. 2012 plných operačních schopností. Úkolem velitelství brchbo pro ARRC je připravovat se k nasazení v operacích jako součást sil ARRC, sjednotit koncepci OPZHN v rámci sboru, velet přiděleným jednotkám v operaci a koordinovat činnost jednotek OPZHN jednotlivých divizí sboru ARRC. Při nasazení bude velitelství brchbo pro ARRC tvořeno 30 českými příslušníky a 15 britskými příslušníky.

34

duchovní služba

následky po činnosti dekontaminačních jednotek. Tedy situace představující reálnou hrozbu v průběhu operace a omezující schopnosti aliančních jednotek.“ Zástupce velitele česko-britského velitelství podplukovník David Cooper na jednom z incidentů popsal, jak je důležité spolupracovat a komunikovat s místní správou a samosprávou: „Hrozilo, že by se teroristická skupina mohla zmocnit cisterny, která převážela toxickou látku. V našem případě kyanovodík, který je velmi nebezpečný pro civilní obyvatelstvo. Úkolem jednotky bylo varovat místní populaci, informovat místní orgány, policii, zdravotníky a hasiče o této události, předpovídat, jak by se tato situace mohla vyvíjet, a pomáhat při evakuaci obyvatel.“ Neocenitelnou úlohu hráli během operace příslušníci pro civilně-vojenskou spolupráci (Civil Military Cooperation – CIMIC). Jejich úkolem bylo navazovat vztahy s veřejností, zástupci státní správy a samosprávy, nevládních a humanitárních organizací a dalších subjektů podílejících se například na obnově infrastruktury a podpořit tak splnění úkolů při nasazení jednotek.

Ekumenickou bohoslužbou ve vojenském kostele sv. Jana Nepomuckého a udělením nejvyšších resortních vyznamenání si počátkem června představitelé Ministerstva obrany a Armády České republiky připomněli 15. výročí obnovení duchovní služby v AČR. Bohoslužby, kterou celebrovali předseda České biskupské konference kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církví synodní senior Českobratrské církve evangelické Joel Ruml, se zúčastnili ministr obrany Vlastimil Picek, náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel, zástupce náčelníka Generálního štábu – náčelník štábu generálmajor Bohuslav Dvořák a další hosté. Duchovní služba byla v Armádě České republiky po takřka půlstoletí znovuzřízena rozkazem tehdejšího ministra obrany Michala Lobkowicze ze dne 3. června 1998. Výsledkem debaty, která tomu předcházela, byla dohoda o vzniku armádní duchovní služby, postavené na ekumenických základech. Klíčovou roli při tom sehráli dva muži, Jaromír Dus a Tomáš Holub, kteří byli v roce 1996 českými církvemi vysláni a pověřeni, aby formulovali odpověď českých křesťanů na výzvy resortu

obrany, jenž žádal o spolupráci ve věcech duchovní péče o své příslušníky, a aby navrhli a dojednali její podobu. „Jednotky bez soudržnosti, morálky a víry ve společné hodnoty nemohou vítězit, byť budou sebelépe materiálně zabezpečeny,“ podotkl v projevu ministr obrany Vlastimil Picek a vyzdvihl skutečnost, že armáda nemá pouze materiální rozměr. Naopak, neméně důležitý je i její rozměr duševní, respektive duchovní. Vojenští kaplani podle jeho slov nesčetněkrát řešili nejrůznější osobní krize, zabraňovali nejhoršímu, zaštiťovali smysl a řád lidské existence. „Jsou vnitřně natolik silní, že všem potřebným mohou být oporou v bouřích tohoto světa,“ doplnil a všem, kteří se podíleli na rozvoji duchovní služby v armádě, poděkoval. Počet vojenských kaplanů v činné službě se řídí potřebami Ministerstva obrany. V mírovém stavu jich může být až čtyřicet. V současné době jich v resortu obrany působí 27 ze sedmi křesťanských církví. Výrazná většina vojenských kaplanů slouží v organické struktuře jednotek Armády ČR, ostatní v rámci dalších subjektů ozbrojených sil a Ministerstva obrany České republiky. Vojenský kaplan je vojákem z povolání v důstojnické

hodnosti a jeho služba není míněna jako celoživotní kariéra, ale jako dočasná forma povolání duchovního. U příležitosti 15. výročí obnovení duchovní služby v AČR pak ministr obrany Vlastimil Picek a náčelník Generálního štábu generálporučík Petr Pavel udělili v Arcibiskupském paláci resortní vyznamenání osobnostem, které se mimo jiné osobně podílely na rozvoji a zabezpečení duchovní služby ve prospěch vojáků a ostatních příslušníků resortu obrany. Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany ČR převzal z rukou Vlastimila Picka kardinál Dominik Duka. Záslužný kříž ministra obrany ČR obdrželi například Joel Ruml (I. stupně), kaplan duchovní služby Ústřední vojenské nemocnice major Pavel Ruml (I. stupně) či kaplan Společného operačního centra MO major Jaroslav Knichal (II. stupně). Generálporučík Petr Pavel udělil čestné odznaky AČR Za zásluhy – a to kromě jiných Jeho Excelenci monsignoru Janu Graubnerovi, arcibiskupovi olomouckému, či výše zmíněným monsignoru Tomáši Holubovi, generálnímu sekretáři České biskupské konference, jenž působí také jako poradce ministra obrany pro záležitosti duchovní služby v resortu, a Jaromíru Dusovi. Další osobnosti pak převzaly z jeho rukou pamětní mince, děkovné listy a pamětní medaile generála Methoděje Kubáně. Text a foto: Olga Haladová

Cvičení Arrcade Fusion

„Cvičení Yellow Cross představuje jednu z fází přípravy příslušníků velitelství a štábu,“ vysvětlil náčelník štábu česko-britského velitelství podplukovník Martin Fokt a dodal: „Další prověrkou jejich připravenosti bude velitelsko-štábní cvičení sboru s názvem Arrcade Fusion, na kterém se budou podílet také mechanizované divize a další jednotky. To se uskuteční v listopadu tohoto roku na výcvikové základně St. Mawgan ve Velké Británii.“ V takovém rozsahu cvičilo velitelství ARRC naposledy v roce 2009 protože v letech 2010 až 2011 bylo nasazeno v misi ISAF v Afghánistánu. Zpracovala: kapitánka Vlastimila Cyprisová, 31. brigáda radiační, chemické a biologické ochrany

35

duchovní služba 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu

Položili základy VZDĚLANOSTI Tento rok si připomínáme 1150. výročí příchodu bratrů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Hrdě se k těmto věrozvěstům hlásí nejen Slované po celém světě. Odkaz jejich díla je považován za jeden z pilířů naší svébytnosti. Princip úcty k místním obyvatelům i kultuře a jejich pozdvihnutí mezi vyspělé národy položením základů písemnictví a zákonodárství byly doslova nadčasové. Můžeme proto směle hovořit o skutečnosti, že cyrilometodějství je součástí naší národní tradice. Armáda bývá také spatřována jako ochránce tradic státu, nejen jeho teritoria. Z tohoto důvodu je potřebné připomínat historické i etické zdroje motivace ke službě vlasti, o což usiluje také Duchovní služba AČR. Významný český historik Vladimír Vavřínek, který se věnuje bádání o Velké Moravě, napsal: „Kdyby byly brány v úvahu jen její politické dějiny, zůstala by Velká Morava pouze drobnou historickou epizodou na východním pomezí franské říše, která by v historických příručkách byla maximálně zmíněna jednou či dvěma větami. Co z ní učinilo tak výrazný a nepominutelný historický fenomén, byla činnost a kulturní dílo cyrilometodějské misie, které mělo tak dalekosáhlý význam pro kulturní – a namnoze i politický – vývoj velké části slovanského světa na dlouhá staletí.“ Svatí Konstantin (Cyril; 826/7–869) a Metoděj (815–885), označovaní někdy jednoduše jako bratři ze Soluně, jsou známí jako apoštolové Slovanů nebo také slovanští věrozvěstové. V rámci své misie na Velké Moravě vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk. Položili tím základy slovanské nejen písemné kultury.

Počátky působení na Velké Moravě

V roce 862 vyslal kníže Velké Moravy Rastislav poselstvo k byzantskému císaři Michaelovi III. s prosbou o vyslání duchovních, kteří by vedli bohoslužby v slovanské řeči a položili tím základy vlastní církevní správy na Velké Moravě. Její obyvatelé se již v té době sice seznámili s křesťanstvím, nejvíce od franských misionářů, ale kníže Rastislav se zřejmě obával politického a náboženského vlivu německých sousedů ve své zemi. Působení Cyrila a Metoděje na Moravě, které začalo roku 863, mělo díky jejich schopnostem a použití srozumitelného jazyka velké úspěchy. O čtyři roky později byli již žáci našich věrozvěstů dostatečně připraveni, aby položili základy duchovenstva z řad místních obyvatel. Spolu s bratry věrozvěsty se vydali na cestu do Říma nebo Konstantinopole, kde mělo proběhnout jejich

36

svěcení. Avšak putovat přes Balkán bylo obtížné, proto se rozhodli cestovat do Benátek a odtud lodí buď do Raveny a dále do Říma, nebo do Konstantinopole. Při pobytu v Benátkách se však dozvěděli, že v Byzanci proběhl státní převrat, císař Michael III., který je vyslal na Velkou Moravu, byl zavražděn a jejich přítel patriarcha Fotios byl sesazen z patriaršího trůnu.

Věrozvěsti v Římě

V Benátkách věrozvěsty zastihl i zvací list napsaný papežem Mikulášem I., který věděl, že tito dva Byzantinci působí na Velké Moravě i v Blatensku v „nepovoleném“ jazyce, ale se značnými misijními úspěchy. Přivítal je však až nový papež, a to s velkolepostí hodnou králů. V učených diskusích se pak Konstantinovi podařilo obhájit před římskými církevními představiteli oprávněnost použití staroslověnštiny jako bohoslužebného jazyka. V Římě se bratři zdrželi až do roku 869. Konstantin však těžce onemocněl, a proto vstoupil do jednoho z řeckých klášterů v Římě, kde přijal jméno Cyril. Zemřel 14. února roku 869 ve věku dvaačtyřiceti let na tuberkulózu.

Metoděj se stává arcibiskupem

správy. V té době zde již svrchovaně panuje kníže Svatopluk, který před tím nečekaně uštědřil Frankům několik drtivých porážek.

Intriky proti Metodějovi

Roku 879 musel Metoděj v Římě opět hájit použití staroslověnštiny proti falešnému obvinění. Ta byla opět schválena i pro liturgii papežem Janem VIII. bulou Industriae tuae. Mnoho problémů přineslo také jmenování německého kněze Wichinga nitranským biskupem, provedené díky žádosti knížete Svatopluka. Wiching totiž neváhal opakovaně padělat papežské listiny, aby podkopal autoritu arcibiskupa Metoděje, což se mu však nepodařilo.

Hostem v Konstantinopoli a závěr díla

V roce 882 obdržel Metoděj pozvání od byzantského císaře Basileia I. V Konstantinopoli byl vřele a slavnostně přijat a zanechal zde opisy slovanských bohoslužebných knih, které byly využity při dalších byzantských misiích do Bulharska a později na Rus. Roku 884 byl Metoděj již zpět na Moravě a pracoval na zbývajících překladech. Krátce před svou smrtí se Metoděj rozhodl zastavit intriky proti své osobě. Wichingovi se ale podařilo ovlivnit papeže Hadriána III., aby slovanskou liturgii zakázal a nařídil, aby byli moravští kněží vypuzeni ze země, pokud se nepodřídí tomuto rozhodnutí.

Metodějova smrt

Těžce nemocný Metoděj jmenoval svým nástupcem kněze slovanského původu Gorazda. Krátce na to 6. dubna 885 ve věku 72 let zemřel.

Poté se však ujal církevních záležitostí Wiching a padělal papežův dopis, že byl právě on ustanoven Metodějovým nástupcem. Metodějovi žáci se odmítli podřídit, a proto byli vyhnáni z Moravy. Našli útočiště v Čechách, Polsku a zvláště v Bulharsku, kde slovanská vzdělanost a kultura nejvíce vzkvétala.

Svatořečení

V pravoslavné církvi byli uznáni svatými krátce po své smrti, přesný datum však známý není. Vlastním dnem oslavy svatých Cyrila a Metoděje je podle juliánského kalendáře 11. květen, tj. dle občanského kalendáře 24. květen. Papež Lev XIII. kanonizoval Cyrila a Metoděje encyklikou Grande munus ze 30. září 1880. Svátek byl stanoven na 5. červenec. Od roku 1980 jsou navíc ctěni jako spolupatroni Evropy.

Oslavy jejich památky v roce 2013

Na základě dohody pravoslavné a římskokatolické církve jsou celostátní oslavy u příležitosti 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu jednotné a odehrávají se v duchu motta „Jednota v rozmanitosti“. Začaly v Mikulčicích v rámci „Setkání kultur“ ve dnech 24.–26. 5. 2013 a končí na Velehradě při akci „Dny lidí dobré vůle“ v termínu 4.–6. 7. 2013. Vyvrcholením oslav je pravoslavná archijerejská liturgie pořádaná 25. 5. 2013 v 10:00 v areálu hradiště v Mikulčicích za účasti konstantinopolského patriarchy Bartoloměje a slavnostní poutní mše svatá 5. 7. 2013 v 10:30 na Velehradě, kam byl pozván i papež František, kterého však zastoupí jeho legát kardinál Josip Bozanić, arcibiskup z chorvatského Záhřebu. Připravil kpt. Mgr. Marek Maxim Švancara, Ph.D., kaplan 25. plrb (www.kaplani.army.cz)

Metoděj zůstal osamocen před náročným úkolem dokončit dílo. V polovině roku 869 byl vyslán do Panonie, aby s knížetem Kocelem dojednal papežův návrh na zřízení nové samostatné panonské diecéze. Do Říma se vrátil s kladnou odpovědí i s dvaceti žáky zmíněného panovníka. Na podzim 869 byl Metoděj jmenován prvním moravským arcibiskupem a po tříměsíčním zdržení v Panonii se vydal konečně na Moravu.

Překážky slovanské misii

V té době pověřil Rastislav panováním nad Nitranským knížectvím (samosprávná součást Velkomoravské říše) svého synovce Svatopluka. Ten se ale v roce 870 spojil s východofranskou říší, zajal Rastislava a vydal jej Frankům. Rastislav byl oslepen a uvězněn, přičemž zanedlouho zemřel. (Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku svatořečila knížete Rastislava v roce 1994.) Během cesty na Moravu byl Metoděj zajat Franky a v roce 870 byl sesazen a odsouzen na doživotí. Po dvouapůlletém věznění ho osvobodil až papežský zásah. Roku 873 se arcibiskup Metoděj opět ujímá moravské církevní

Bližší informace k oslavám 1150. výročí příchodu věrozvěstů http://www.mikulcice.pravoslavi.cz http://www.velehrad.eu/cz

37

2. červenec 1917

památné dny resortu Ministerstva obrany Pro československou brigádu začala ofenziva až o den později, 2. července. V ranních hodinách přešla sousední 4. finská divize (jednalo se o ruskou divizi dislokovanou ve Finsku) do útoku. Bojovalo se o dominantu celého úseku, vrch Mohylu.

Bitva našich legionářů u ukrajinského Zborova se v době první republiky stala doslova legendou. Po místě tohoto prvního hromadného bojového vystoupení celé československé brigády se pojmenovávaly náměstí a ulice, v některých českých městech nesly jméno Zborov dokonce celé čtvrti. Ne náhodou se 2. červenec, tedy datum, kdy k této bitvě došlo, stal Dnem prvorepublikové armády.

Bitva u Zborova Na úvod je třeba připomenout, co vůbec vedlo velení po únorové revoluci především morálně zdecimované ruské armády k naplánování rozsáhlé ofenzivy na počátek července 1917. Tehdejší prozatímní vláda potřebovala ujistit své spojence, zejména Francii a Velkou Británii, že převrat spojený se svržením cara nic nezměnil na jejich spojenectví. Bez toho by byly totiž ohroženy dodávky zbraní a materiálu ze Západu. Příchod 1. čs. střelecké brigády na frontu představoval pro zdecimované ruské vojáky doslova šok. Naši legionáři totiž pochodovali v sevřeném tvaru, zpívali a nad nimi vlály zástavy a prapory. Něco podobného bylo třetí rok války naprosto neobvyklé.

Museli vykopat munici

K přebírání šest a půl kilometru dlouhého frontového úseku došlo v noci z 21. na 22. června 1917. Naši vojáci byli svědky naprostého rozkladu ruské armády. Jednotky, namísto kterých nastupovali, jim nepředaly potřebný počet kulometů. Mnohé z nich byly navíc neschopné střelby. Střeliva se raději zbavily tím, že ho zakopaly. Také zákopové pozice byly vybudovány velice chatrně. „Už když jsme prošli Krasnou, potkávali jsme houfy i celé prapory ruského vojska bez pušek. Klidně se bavící a opouštějící frontu. Obsadili jsme pozice na výšině za Cecovou. Jaké bylo naše překvapení, když jsme na místě, kde jsme měli vystřídat celou divizi, našli jen několik vojáků, kteří hned po našem příchodu odešli. Sháněli jsme se po střelivu.

38

Muniční bedny i kulometné pásy byly ale prázdné,“ vzpomínal na tyto okamžiky jeden z našich legionářů, František Macoun. „Ptali jsme se zbylých ruských vojáků, kde je munice. A ti nám zhurta odpověděli, že těper svoboda, vojevať nenada. Teprve, když jsme na ně uhodili, prozradili nám, že munici zakopali. Všichni jsme se dali do práce. Lopatkou jsme vyhrabávali patrony a bomby

ze země, a tak jsme byli pro první chvíli zásobeni.“ Stejně rozhodně se naši legionáři pustili do opevňovacích prací. Ofenziva byla zahájena podle plánu na zcela jiném úseku fronty, než byla dislokována naše brigáda. První den rozhodně nebylo možné označit jako úspěšný. Jediný postup zaznamenaly ruské jednotky u vsi Koňuchy, jižně od Zborova.

Hurá do útoku

VELITEL ČS. BRIGÁDY PLUKOVNÍK TROJANOV

O pouhých 45 minut později se zvedli ze zákopů legionáři 1. praporu 1. čs. střeleckého pluku pod vedením poručíka Čečka. U druhého střeleckého pluku byla situace poněkud složitější. Ruský velitel pluku podplukovník Zembalevskij se opil natolik, že nebyl schopen řídit boj. Navíc 2. prapor, složený z volyňských Čechů, odmítl nastoupit do boje. V tomto okamžiku se velice energicky ujal velení nově jmenovaný velitel 1. praporu kpt. Radola Gajda a zvedl vojáky pluku ze zákopů. Ti se okamžitě připojili k útoku 1. pluku. „Hurá! Hurá! křičíme z plných plic a už se valíme přes naše překážky. Tolik práce jsme si dali v noci, abychom si v nich prostříhali důkladné otvory – a teď nemůžeme žádný najít. Přehazuji přes ně plášť, a už jsem na druhé straně,“ popsal později průběh útoku legionář Josef Bezděkovský. „U rakouských zákopů jsme narazili na minové pole. Přestříháváme dráty připojené na miny

a varujeme bratry vlevo i vpravo. Vybuchla jenom jedna. A už jsou tu rakouské dráty. Prostříháváme je, jsem samá krev. Vidíme patnáct metrů před sebou rakouské zákopy, a už jsou nad nimi mraky dýmu – to řádí naše granáty. Téměř po hlavě jsem sletěl do první rakouské linie. Rakouská hlídka vběhla do kaverny a vystřelila po mně. Vrhám za ní granát a slyším hrozný křik.“ Nečekaně úspěšný postup našich vojáků přes tři skvěle opevněné zákopové linie fronty, která se téměř rok nepohnula z místa, šokoval protivníka i ruské velení, ovšem ne naše vojáky. V jedenáct hodin byl dobyt původní cíl celého útoku, kóta 398 Mohyla. Úsek představoval obzvlášť tvrdý oříšek. Tento strategický bod bránil maďarský pluk. A právě zde padla většina z dvou set legionářů, kteří pro nás velice úspěšnou bitvu u Zborova zaplatili vlastními životy. Na druhou stranu je potřeba říci, že legionářům se u Zborova podařilo zajmout šedesát dva důstojníků a přes tři tisíce vojáků. Zmocnili se patnácti děl a několika desítek kulometů.

Legenda jménem Zborov

Ani tuhý odpor protivníka nezastavil postup brigády. Vojáci pokračovali v útoku na třetí linii nepřátelských zákopů. Tu dobyli těsně před polednem. Útok legionářů byl tak prudký, že ruské dělostřelectvo muselo zastavit palbu, aby nestřílelo do vlastních řad. „Dostal jsem se před naše dosud neustálené pozice a viděl jsem, jak z vesnice, myslím Chorošče, utíkají nepřátelské štáby. Litovali jsme, že naše řady jsou už hodně prořídlé, že nemáme zálohy, hlavně pak jízdu, která by zde mohla dobýt skvělých úspěchů,“ líčil legionář Karel Majtner. „Nepřítel se pokusil o protiútok. Použili jsme proti němu rakouských kulometů a vesele jsme stříleli. Podařilo se nám zajmout říšské Němce, tuším z 29. pluku. Eskortoval jsem je k našemu štábu. V noci nás vystřídaly ruské oddíly a my jsme odešli do zálohy 49. armádního sboru.“ Velitel sboru ruský generál Selivačev byl několikakilometrovým průlomem nadšen. Okamžitě poslal záložní 82. divizi, aby jej rozšířila. Jiné záložní jednotky však nebyly na tomto úseku k dispozici, a tak se nakonec nepodařilo využít této výhody, uskutečnit strategický průlom a postoupit směrem na Lvov. Naopak o necelé dva týdny později přešel protivník do mohutného útoku. Opět to byli vojáci české brigády, kteří se bili naplno. Vedli boj na zdrženou. U Tarnopolu umožnili bez ohledu na riziko, že budou sami obklíčeni, ústup ruských jednotek. Jejich postavení se ale stávalo čím dál složitější. Dostávali se dokonce do konfliktu s některými ruskými vojáky, kteří již nechtěli dále bojovat. Bez ohledu na to však zborovská legenda okamžitě letěla nejen Ruskem, ale i celým světem. Došlo k poměrně rychlému rozšíření brigády na divizi. K ní se okamžitě začala formovat další. Italskou vládu přiměl zborovský příklad k tomu, aby i ona dala zelenou vytváření samostatných legionářských jednotek z řad českých zajatců. Dokonce i v Rakousko-Uhersku se přes přísnou cenzuru začalo šuškat, že v Rusku bojuje celá brigáda Čechů. Text: Vladimír Marek Foto: VÚA-VHA

39

102. průzkumný prapor Generála Karla Palečka Prostějov organizuje

na pozice operátorů roty HUMINT

Přijímací řízení (psychodiagnostické vyšetření, test odborných znalostí a všeobecného přehledu, modelové situace, pohovor) se uskuteční v posádce Prostějov ve dnech 1.–2. července 2013.

Požadujeme Praxe v AČR minimálně 2 roky Středoškolské vzdělání s maturitou Znalost AJ na úrovni STANAG 6001 2222 Zdravotní klasifikace „A“ Předpoklady pro získání BP pro stupeň „Tajné“ Předchozí účast v zahraničních operacích výhodou Nabízíme Zajímavou práci v dynamicky se rozvíjející profesi Účast na zahraničních kurzech a cvičeních Prostor pro kariérní růst a sebevzdělávání Možnost nasazení v zahraničních operacích

military english

X. NUCLEAR ENERGY X.II ATOMIC BOMBINGS The war in Europe ended when Nazi Germany signed its Instrument of Surrender on 8 May 1945. The Pacific War between the Empire of Japan and the Allies of World War II entered its fourth year. The fighting was being prosecuted with ever-increasing fury. The Unite United called for the surrender of Japan in the Potsdam Un ited ite d St SStates t Declaration on 26 July 1945, threatening Japan with prompt Declar Dec lar larati arati ation on o and utter The Japanese government ignored this utter destruction. d ultimatum. ultima ult imatum ima tum.. tum On n Aug August ust 6, 1945, an American B-29 bomber named the Enola Gay le Hiroshima, Japan. The uranium gun-type bomb, named left ft for H Little at 8:16 a.m. On August 9, 1945, another Little Boy, Boyy, exploded Bo e American B-29 bomber, Bock` s Car, left the island of Tinian carrying Fat Man, a plutonium explosion-type bomb. The bomb exploded at 11:02 a.m. over the narrow Urakami Valley northwest of downtown Nagasaki. On 15 August, six days after the bombing of Nagasaki, Japan announced its surrender to the Allies, signing the Instrument of Surrender on 2 September, officially ending World War II. Within the first two or four month of the bombings, the acute effects killed 90,000 – 166,000 people in Hiroshima and 60,000 – 80,000 in Nagasaki, with roughly half of the deaths in each city occurring on the first day. The damage in Nagasaki was less extensive since the blast was boxed in by the river valley and partly to the fact that the bomb was dropped about 2 miles off target. During the following months, large numbers died from the effect of burns, radiation sickness, and other injuries. In both cities, most of the dead were civilians, although Hiroshima had a sizeable garrison. The official written order for the use of the atomic bombs against Japanese cities made no mention of targeting military objectives or sparing civilians. The cities themselves were the targets. The order was also open-ended. “Additional bombs” could be dropped “as soon as made by the project staff.” Discussion of any and all information concerning the use of the weapons against Japan was reserved to the Secretary of War and the President of the United States. The opinions regarding the atomic bomb were split in the U.S. Military. Many people, including the scientists working on the Manhattan project warned against the use of the atomic bombs against Japan. President of the United States Harry Truman was, however, convinced that the atomic bomb was the only option in ending the war and that using the bomb would both prevent many American deaths as well as being the most humane option to ending the war. The atomic bombings of the cities of Hiroshima and Nagasaki in Japan are the only use of nuclear bombs in war to date.

Strukturovaný životopis (označený „RH-výběr“) a stručný motivační dopis zašlete faxem na tel. 973 411 719 nejpozději do 20. 6. 2013. Vybraní zájemci budou telefonicky kontaktování do 21. 6. 2013. Kontaktní tel. 973 411 365 Více informací na www.102pzpr.army.cz

Glossary allegedly /əˈlɛdʒɪdlɪ/ – údajně acute /əˈkjut/ – okamžitý blast /blɑst/ – výbuch boxed in /bɒkst/ /ɪn/ – uzavřený (něčím, v něčem) downtown /ˈdaʊnˈtaʊn/ – centrum města fury /ˈfjʊərɪ/ – zuřivost garrison /ˈgærəsən/ – vojenská posádka humane /hjuˈmeɪn/ – humánní, lidský human /ˈhjumən/ – lidský make no mention /meɪk/ /noʊ/ /ˈmɛnʃən/ – nezmínit se Nazi /ˈnɑtsɪ/ – nacistický off target /ɔf/ /ˈtɑrgɪt/ – mimo cíl open-ended /ˈoʊpən/ /ɛndɪd/ – otevřený, neuzavřený, časově neomezený order /ˈɔrdər/ – rozkaz, příkaz project staff /ˈprɒdʒ ɛkt/ /stæf/ – personál pracující na daném projektu prompt /prɒmpt/ – rychlý , okamžitý prosecute /ˈprɒsɪˌkjut/ – vést (např. válku), provádět (bojové operace) radiation sickness /ˌreɪdɪˈeɪʃən/ /ˈsɪknɪs/ – nemoc z ozáření reserved /rɪˈzɜrvd/ – vyhrazený, oprávněný (něco udělat) sizeable /ˈsaɪzəbəl/ – značný, dosti velký spare /spɛər/ – ušetřit surrender /səˈrɛndər/ – kapitulace to date /tə/ /deɪt/ – dosud ultimatum /ˌʌltəˈmeɪtəm/ – ultimátum utter /ˈʌtər/ – naprostý, totální victor /ˈvɪktər/ – vítěz Phonetic transcription taken from www.dictionary.com.

Phraseology and definitions The word humane is very similar to another adjective connected to people and/or humankind – human; whereas the first describes the quality of being compassionate, tender and sympathetic, the latter refers to the nature of people; attention should be paid to different pronunciations as well. Instrument of Surrender is typically a legal surrendering document presented by representatives of a surrendering country to the victors. Surrender and capitulate mean the same, yet surrender is far more frequent when talking about armed conflicts.

Commentary Manhattan Project was a codename given to the first U.S. government-run atomic project to investigate, research, develop and create atomic weapons. It was active between 1942 and 1946 supported by Canada and the United Kingdome. Fat Man and Little Boy are codenames for the first two atomic bombs, which they received during the Manhattan project. The names were allegedly assigned to the bombs based on their shapes.

EXERCISES 1. Fill in the blanks. Use words from the list below. activity

buildings

explosions

city

factory

ordnance

establishments

materials plan

valley

old-fashioned

ports

roofs

wood-frame

The city of Nagasaki had been one of the largest sea (1) ________ in southern Japan and was of great wartime importance because of its wide-ranging industrial (2) ________, including the production

technika a výzbroj

3. Read the statements and decide if they are true or false according to the text 1. “Little Boy” was released at 8:16 a.m. 2. Dropping of the atomic bombs provided a swift end to the war. 3. Everything happens for a reason, if that bombing hadn´t happened, then we wouldn´t be here today.

Cvičný vrtulový letoun

4. Americans are savages, and USA will disappear by the horrible bombing by the same “devil” weapon. 5. The scientists working on the Manhattan Project were developing atomic bombs using uranium and plutonium.

of (3) ________, ships, military equipment, and other war (4) ________. In contrast to many modern aspects of Hiroshima, almost all of the (5) ________ were (6) ________ Japanese construction, consisting of wood or (7) ________ buildings with wooden walls (with or without plaster) and tile (8) ________. Many of the smaller industries and business (9) ________ were also situated in buildings of wood or materials not designed to withstand (10) ________. Nagasaki had been permitted to grow for many years without conforming to any definite (11) ________ zoning (12) ________; residences were erected adjacent to (13) ________ buildings and to each other as closely as possible throughout the entire industrial (14) ________ .

2. Match the beginnings of the sentences with their endings. 1. Hiroshima was the site of the first ever atomic bombing 2. 60 minutes prior to reaching Hiroshima,

4. Reorder the words to make questions. An example has been done for you. dropping the of the bombs morally atomic Was justifiable Was the dropping of the atomic bombs morally justifiable? 1. did involved in War World How Japan get II ? 2. were dropping the on What pros of Hiroshima Nagasaki bombs and the? 3. was purpose of What the Potsdam the Declaration ? 4. Japanese the ready the were surrender dropped before Were to bombs ?

6. concepts planner What did use war select to targets the ? 7. President Truman Did the of bombs for authorize reasons use diplomatic-political atomic? 8. the U.S. plan How government did to the bombs atomic use ?

3. Air raid warnings were sounded in several cities, 4. When it was determined that there were only three bombers, it was likely to be only a reconnaissance mission,

5. Choose the best option. Circle the letter a, b, or c.

5. When the bombers reached Hiroshima, they found the weather to be ideal. At 08:15 hours local time,

1. The Postdam Declaration ultimatum …..

6. 57 seconds later, at the altitude of 600 meters, 7. The resulting blast was measured 8. Fires were started across 9. Much of the city of Hiroshima was destroyed, many people were killed instantly, many people died afterwards of cancer, 10. The first people including servicemen and scientists that arrived at the bombing sites A. the American bombers were detected by Japanese radar. B. near the end of World War II.

a) stated that if Japan didn´t surrender, it would face “prompt and utter destruction. b) was not ignored by the Japanese government and people in Hiroshima. c) was the written agreement marking the end of Word War II. 2. On 6 and 9 August 1945 respectively, Hiroshima and Nagasaki were subsequently ….. a) attacked by sea and air and faced destruction. b) destructed by the chain reaction of a super critical mass of uranium. c) bombed with airplane-dropped nuclear weapons.

C. from an altitude of 9,855 meters, “Little Boy “ was released. D. an area 11.4 square kilometers in size. E. resulted from the radiation caused by the atomic bomb. F.

including Hiroshima.

G. so some of the cities lifted the alarm. H. the bomb detonated. I.

reported a landscape filled with ash and populated by people begging for death.

J.

at 13 kilotons of TNT. Zpracoval tým ÚJP Vyškov

Z-142

5. did affect How atomic greatly Japanese to decision the bombings surrender the ?

Answer key to the exercises Ex. 1: 1 ports, 2 activity, 3 ordnance, 4 materials, 5 buildings, 6 old-fashioned, 7 wood-frame, 8 roofs, 9 establishments, 10 explosions, 11 city, 12 plan, 13 factory, 14 valley. Ex 2: 1B, 2A, 3F, 4G, 5C, 6H, 7J, 8D, 9E, 10I. Ex 3: 1F, 2T, 3F, 4F, 5T. Ex 4: 1. How did Japan get involved in World War II? 2. What were the pros of dropping the bombs on Hiroshima and Nagasaki? 3. What was the purpose of the Potsdam Declaration? 4. Were the Japanese ready to surrender before the bombs were dropped? 5. How greatly did the atomic bombings affect the Japanese decision to surrender? 6. What concepts did the war planner use to select the targets? 7. Did President Truman authorize the use of atomic bombs for diplomatic-political reasons? 8. How did the U.S. government plan to use the atomic bombs? EX 5: 1c, 2c.

3

200

Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu: [email protected].

Továrna Moravan v Otrokovicích se po druhé světové válce stala předním světovým výrobcem cvičných, turistických a užitkových letounů. Řada jednomotorových strojů Z-26 Trenér a její následovníci doznali rozšíření téměř po celém světě, což umožnilo firmě velký rozvoj. Na počátku šedesátých let ale vývoj těchto strojů narážel na své limity. Konstrukční tým společnosti pod vedením inženýra Mikuly se proto rozhodl postavit nový letoun, který by bylo možné stavebnicovým způsobem doplňovat o výkonnější motory či různě uzpůsobenou kabinu. Tím by z jednoho základu mohla vzniknout celá série speciálních typů pro sportovní, výcvikové i turistické létání. Za zmínku jistě stojí, že domácí podniky měly vyrábět nejen letoun samotný, ale i jeho motor a vrtuli. Takováto samostatnost rozhodně nebyla ve světě obvyklá. Prvním zástupcem nové řady se měl stát typ Z-41 pro elementární výcvik a akrobacii, který měl být poháněn motorem M-132. Vývoj pohonné jednotky však nebyl dokončen, a proto se prvním strojem nové řady stal až následující model Z-42 se shodným trupem, ale šestiválcovým motorem M-137. První prototyp byl dokončen v roce 1967 a 17. října se poprvé odlepil od dráhy otrokovického letiště. Díky svým dobrým letovým vlastnostem, příznivé ceně i provozním nákladům si našel cestu k celé řadě zákazníků. Vývoj řady Z-42 pokračoval přes několik dalších typů až k modelu Z-142, který byl stavěn s ohledem na mnohé zahraniční letecké předpisy. Jeho prototyp vzlétl 29. prosince 1978. Z-142 se odlišoval nejen výrazně výkonnějším motorem LOM M-337AK s vrtulí Avia V-500A, ale i například jiným krytem kabiny, ten se odsouvá vpřed a umožňuje letcům snadný a pohodlný nástup i výstup. Díky silnějšímu motoru ještě více vynikly dobré letové vlastnosti letounu, kvůli nimž si jej oblíbily nejen aerokluby, ale i mnozí vojenští

uživatelé. V roli základního cvičného stroje působily typy Z-42 a Z-142 například v Alžírsku, Bulharsku, Egyptě, Chorvatsku, Jemenu, Makedonii, Mexiku, Slovinsku či na Kubě. Také české vojenské letectvo v polovině devadesátých let minulého století hledalo nový cvičný letoun, který by mu umožnil zajistit samostatný výcvik plně ve vojenských podmínkách a bez účasti nově se osamostatňujících aeroklubů. Po zvážení možností volba padla na model Z-142, který byl

technika a výzbroj

152mm samohybná kanonová houfnice vz. 77

zakoupen v počtu osmi kusů. Všechny letouny byly zařazeny ke 34. základně školního letectva v Pardubicích. V Armádě ČR dnes není v provozu žádný z původně zakoupených osmi letounů Z-142. Všechny v roce 2004 přešly pod pardubické Centrum leteckého výcviku, kde je navíc ještě jeden civilní stroj s imatrikulací OK-PNE. Části letounů se dotkly bulletiny výrobce zakazující akrobacii, a tak je dnes v provozu přibližně jen polovina plně akrobaticky způsobilých strojů. Budoucí vojenští letci, rekrutující se z řad studentů Univerzity obrany, dnes na letounech Z-142 začínají se základním rozřazovacím výcvikem, bez ohledu na druh letectva, k němuž budou později určeni. V jeho první fázi instruktoři hodnotí jejich schopnosti a předpoklady pro výkon pilotní profese. Po přibližně 25 hodinách následuje stejně dlouhá druhá fáze, která se skládá z nácviku navigačních a skupinových letů a také letů podle přístrojů, včetně létání v mracích. I když je tedy ve službě pouhých devět letounů, představují nezbytnou část výcviku všech budoucích vojenských pilotů.

Hlavní takticko-technická data Z-142:

Délka trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozpětí křídel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prázdná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dolet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

7,07 m 2,69 m 9,11 m 600 kg 920 kg 230 km/h 5 500 m 650 km

Dělostřelectvo je základním systémem palebné podpory pozemních sil. Jeho hlavní prostředek tvoří aktuálně v rámci AČR samohybná děla 13. dělostřelecké brigády v Jincích.

Základní technický popis

Zlín Z-142 je dvoumístný dolnokřídlý jednomotorový samonosný jednoplošník určený pro základní a pokračovací letecký výcvik, pro nácvik a provádění akrobacie, výcvik v nočním a přístrojovém létání a provádění aerovleků. Trup je smíšené konstrukce. Střední nosná část trupu je příhradové konstrukce, je svařena z ocelových trubek a kryta karoserií ze skelných laminátů. Dvoučlenná posádka sedí v kabině za motorem, která je přístupná po odsunutí rozměrného překrytu, zajišťujícího velmi dobrý výhled. Trup zakončují klasické ocasní plochy. Křídlo s obdélníkovým půdorysem je celokovové, s hlavním a pomocným nosníkem. Dvoulistou stavitelnou vrtuli Avia V-500A pohání řadový šestiválcový invertní vzduchem chlazený motor M-337AK o výkonu 157 kW, uložený v přídi. Tříbodový podvozek tvoří hlavní nohy z plochých ocelových pružin a řiditelná příďová noha. Text a foto: Jakub Fojtík

České dělostřelectvo má dlouhou tradici, vycházející z období husitských válek. Do dějin se řadou svých výrobků zapsala rovněž společnost Škoda Plzeň. Pravděpodobně nejslavnější vystoupení našich dělostřelců se odehrála za druhé světové války v Tobruku a u Jasla. Samohybná děla dříve tvořila pouze malou část výzbroje naší armády. Až od roku 1976 bylo postupně zavedeno do výzbroje ČSLA 148 sovětských pásových samohybných houfnic 2S1, známých jako Gvozdika, nakoupených z licenční výroby v Bulharsku. Avšak již v šedesátých letech bylo velení československého dělostřelectva jasné, že potřebuje moderní zbraň vhodnou pro západoevropské bojiště. Po odmítnutí možnosti zavedení sovětského typu Akacija ráže 152 mm na pásovém podvozku nezbývalo nic jiného než realizovat autonomní národní vývoj.

Historie a služba

V roce 1976 úspěšně končil vývoj domácího dělostřeleckého systému s krycím jménem DANA. Jedná se o zkratku tvořenou prvními písmeny slov dělo automobilní nabíjené automaticky. Vývoj koncepčně nové zbraně byl údajně zahájen již před rokem 1968, ale pak dočasně pozastaven. Na tvorbě ve své době revolučního dělostřeleckého zbraňového systému se podílelo několik státních podniků a výzkumných ústavů. Jednalo se především o ZŤS (Závody ťažkého strojárstva) v Dubnici nad Váhom, kde probíhala finální kompletace, dále Tatru Kopřivnice, která vyráběla

DANA

podvozky, Konštruktu Trenčín, Vojenskou akademii v Brně a specializovaná výzkumná pracoviště ve Slavičíně, Brně, na Záhorie i jinde. Kombinace osmikolového terénního podvozku, uzavřených pancéřovaných pracovišť celé obsluhy a plně mechanizovaného systému nabíjení překonávala v době vzniku jakýkoli konkurenční typ. V rámci ČSLA tvořily 152mm ShKH vz. 77 od roku 1980 výzbroj dělostřeleckých pluků 1. tankové divize, 9. tankové divize, 2. motostřelecké divize, 19. motostřelecké divize a 20. motostřelecké divize. Armáda nakoupila do roku 1992 těchto samohybných kanonových houfnic celkem 408. Z nich si při dělení republiky AČR ponechala 273. Zbraně, pro které se začalo používat neoficiální bojové jméno Dana, byly rovněž exportovány do zahraničí. Bývalý Sovětský svaz jich koupil 108, Libye 120, Polsko 111, Gruzie 47 a Kyperská republika 12 z následné slovenské výroby

po rozdělení republiky. Bojového nasazení se Dany dočkaly opakovaně v Libyi, Gruzii a aktuálně v rámci polských jednotek v Afghánistánu. Vývoj pokračoval koncem osmdesátých let minulého století projektem Ondava. Tato houfnice měla hlaveň prodlouženou na 47 ráží a dostřel 24 km. Po roce 1993 na něj navázaly slovenské podniky samostatným projektem Zuzana. Ta měla hlaveň o délce 45 ráží, avšak v „západní“ ráži 155 mm. Zuzany byly zavedeny do výzbroje slovenské armády roku 1997. Vývoj pokračoval verzí Zuzana T-72 M1, která využívá podvozek tanku T-72. Pro Indii byl vyvinut prototyp Zuzana T-72 A40 s bojovým jménem Hymalaia, který má upravené uložení hlavně a nabíjecí zařízení. V roce 2004 prezentovali slovenští výrobci verzi Zuzana 2 s nově řešenou jednomístnou přední kabinou a hlavní o délce 52 ráží. Dále existuje modernizační komplet pro původní Danu s označením vz. 77/99 MODAN. Nejnovější modernizaci ShKH vz. 77 prezentovala česká společnost Excalibur Army poprvé na IDETu 2011 s označením DANA-M1 CZ (A report 7/2012), včetně nové munice (A report 11/2012).

Technický popis

Služební předpis Děl-22-40/1 z roku 1985 definuje 152mm samohybnou kanonovou houfnici vz. 77 jako moderní dělostřeleckou zbraň se samočinným nabíjením nábojů, schopnou zabezpečit účinnou palebnou podporu pozemních vojsk. Jako její hlavní úkoly byly stanoveny ničení taktických prostředků jaderného napadení, boj s nepřátelským dělostřelectvem a minomety, umlčování a ničení živé síly a palebných prostředků nepřítele, ničení a umlčování míst velení, radiotechnických prostředků a týlových zařízení nepřítele, ničení trvalých obranných staveb a polních obranných objektů ze zakrytých palebných postavení i přímou střelbou a ničení tanků a obrněných transportérů přímou střelbou. Dana se skládá ze strojového podvozku a zbraňové nástavby. Základ konstrukce vozidla tvoří šasi terénního nákladního automobilu Tatra T815 opatřené rámem. Na přední části podvozku se nalézá dvoumístná pancéřová kabina s pracovišti řidiče a velitele. Ve středu ložné plochy vozidla je umístěna zbraňová nástavba. V praxi se jedná o dělenou věž, jejímž středem je vedena hlaveň se závěrem, brzdovratné zařízení, kolébka a část nabíjecího mechanismu. Uvedené řešení konstrukce věže chrání obsluhu před účinky střelných zbraní i zbraní hromadného ničení. Základ

Hlavní takticko-technická data: Obsluha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bojová hmotnost se 60 náboji . . . . . . . . . . Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška s lafetovaným kulometem DŠKM . . Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dojezd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ráže hlavně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozsah náměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozsah odměru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rychlost střelby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

5 29 250 kg 11 356 mm 3 000 mm 3 530 mm 80 km/h 600 km 152,4 mm -4° až +70° 360 ° 4 rány/min

věže tvoří lafeta, k níž je čepy upevněna kolébka hlavně, což umožňuje nastavování náměru. Lafeta spočívá na kulové dráze a pivotu, které umožňují nastavování odměru. V levé části věže, nazývané rovněž levá kabina, je vpředu pracoviště mířiče a za ním nabíječe. V zadní oddělené části za mířičem jsou držáky na 30 stojících nábojek, spojené řetězovým dopravníkem. Nabíječ může ubírat výmetné náplně z nábojek a mechanicky otevírat závěr hlavně. V pravé části věže je pracoviště časovače, který přes pracovní otvor s krytkou časuje zapalovače granátů. Těch je v držácích řetězového dopravníku 36. Dopravníky nábojek a granátů společně s podavačem granátů, podavačem nábojek, nabíječkou a pásovým dopravníkem vystřelených nábojek tvoří nabíjecí automat. Pohyb dopravníků zabezpečují hydromotory. Při střelbě je z držáku nejprve vyjmut podavačem granát a přesunut na nabíjecí pánev, poté je zdvižen do osy hlavně a zasunut hydraulickou nabíječkou do nábojové komory. Stejný proces probíhá s nábojkou. Ta při zasunutí do nábojové komory odjistí otevřený závěrový klín, který uzavře nábojovou komoru. Zákluz vzad při výstřelu otevře závěr a vyhazovač vyhodí nábojku na dopravník, který ji odsune z prostoru mezi pravou a levou věží mimo vozidlo. Energii zákluzu snižuje jednostupňová aktivně-reaktivní úsťová brzda. Na stropě pravé věže je u poklopu lafeta pro kulomet DŠKM ráže 12,7 mm. K nastavování náměru a odměru slouží hydraulické válce a hydromotory, které pohánějí mechanické převody. Hmotnost přední části hlavně oproti těžišti vyrovnávají vyvažovače. V případě vyřazení hydraulického systému lze nastavovat náměr a odměr manuálně mechanickými řídidly a rovněž ručně otevírat závěr a nabíjet hlaveň, ovšem za výrazně delší dobu. K zamíření na cíl používá mířič pro nepřímou střelbu optický zaměřovač ZZ-73 s dělovým dalekohledem PG1-M-D a pro přímou střelbu dalekohled OP5-D. Po roce 1990 byla provedena modernizace samohybných kanonových houfnic vz. 77 instalací izraelského systému řízení palby ASPRO. Na zadní části rámu šasi je upevněn vznětový motor Tatra o výkonu 253,7 kW. Jeho kapotáž není pancéřová. Součást výstroje tvoří filtrační, ventilační a klimatizační zařízení umístěné v prostoru za přední pancéřovou kabinou. Samohybná kanonová houfnice vz. 77 používá dělené náboje různých druhů, které se skládají z granátu a nábojky. Základní typy granátů jsou tříštivotrhavý, tříštivotrhavý dálkový a kumulativní. K iniciaci jejich trhaviny slouží různé zapalovače. Při střelbě stabilizují podvozek tři teleskopické hydraulické opěry. Text a foto: Martin Koller

Čerpejte nový benefit! Pojistěte si výhodně život Letos v lednu podepsalo Ministerstvo obrany (MO) Memorandum s Českou pojišťovnou, díky kterému mohou vojáci a zaměstnanci MO čerpat z fondu kulturních a sociálních potřeb (FKSP) 1 200 až 1 800 Kč ročně při sjednání životního pojištění u České pojišťovny. Česká pojišťovna nabízí všem zájemcům o čerpání prostředků z FKSP možnost sjednání pojistně-spořícího produktu DIAMANT. Česká pojišťovna navíc všem novým klientům z řad zaměstnanců MO nabízí také další benefity nebo atraktivní slevy na ostatní druhy pojištění. Zaměstnanci si mohou vybrat i zvýhodněný produkt rizikového úrazového pojištění MULTIRISK, který je možné nastavit na krytí rizik nejen zaměstnance MO, ale také jeho rodinných příslušníků.

Jste pojištěni a současně si spoříte

Dopad náročných a často tragických životních situací vám pomůže zmírnit životní pojištění DIAMANT, kdy za pár stokorun měsíčně budete mít jistotu, že ať se vám přihodí cokoliv, bude o vás a vaše nejbližší postaráno. Dostanete peníze za drobné i vážné úrazy, pojistit lze až 33 závažných onemocnění. Kromě vás může být výhodně pojištěno až devět dalších osob. Nastavení pojištění můžete měnit kdykoliv v průběhu trvání pojistné smlouvy. Sami si určíte, kolik budete platit. Kdykoliv můžete vložit i větší obnos. Z pojištění je možné vybrat peníze, aniž byste smlouvu museli zrušit. V průběhu pojištění můžete přestat platit, a přesto zůstat pojištěni. A když pojištění nevyužijete, můžete se spolehnout na naspořené peníze se zajímavým zhodnocením, na výběr máte různé investiční strategie. Uhrazené pojistné vám navíc uspoří finance, protože jej lze odečíst od základu daně.

Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Šéfredaktor: Jan Procházka Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Kresby: Jiří Král Jazyková korektura: Jiřina Švarcová Foto na titulní straně: David Tichý V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje OKP MO – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 11. 6. 2013 Toto číslo vyšlo dne: 17. 6. 2013

Pokryjete rizika, která život přináší

Rizikové životní pojištění MULTIRISK si můžete sestavit podle svých potřeb a kdykoli ho přizpůsobit své momentální situaci. Výše pojistných částek a délka pojištění je pouze na vás. Peníze za úraz dostanete už v průběhu léčení, kdy je nejvíc potřebujete. V jedné pojistné smlouvě můžete pojistit až devět členů vaší rodiny, postaráno budete mít o krytí vaší hypotéky, leasingu nebo úvěru a finančně budete zabezpečeni při nemoci, pracovní neschopnosti, ztrátě zaměstnání nebo živitele.

Dostanete i něco navíc

Pokud si sjednáte životní pojištění u České pojišťovny, získáte další benefity a slevy na pojištění: AHOLD poukázku v hodnotě 400 Kč na nákup v řetězci AHOLD (Albert, Hypernova) slevu ve výši 30 % na Povinné ručení bez povinnosti (komplexní povinné ručení s bezplatným odtahem vozidla po nehodě, s poskytnutím náhradního vozidla, s vyřízením škody bez ohledu na to, zda nehodu zavinil klient, nebo zda je poškozenou stranou, a jediné povinné ručení s ochranou proti odcizení vozidla) slevu ve výši 30 % na Havarijní pojištění (k ochraně vozidla před škodami způsobenými živly nebo vzniklými v důsledku havárie, odcizení či neoprávněného užití vozidla, s řadou volitelných připojištění a asistenční službou) slevu ve výši 30 % na Pojištění domova (domu, chaty, stavby, domácnosti, s pěti novými variantami pojištění a s chytrým telefonem Samsung zdarma k vybraným sazbám)

Kontakty do redakce Šéfredaktor Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: [email protected] Redaktoři Martin Koller telefon: 973 215 572 mobil: 724 071 112 e-mail: [email protected] Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Grafik Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail: [email protected]

Jak na to? Je to jednoduché

Pro sjednání životního pojištění stačí kontaktovat Šárku Postuwkovou z České pojišťovny na telefonním čísle 725 921 440 nebo e-mailu [email protected]. Dohodnete se na návštěvě pojišťovacího zprostředkovatele, který vám vysvětlí vše ohledně pojištění a následně s vámi uzavře pojistnou smlouvu. Na uvedené kontakty se mohou také obracet již stávající klienti České pojišťovny.

S dotazy ohledně příspěvku z FKSP se obraťte na Jiřího Dimitrova na telefonním čísle 973 214 403 nebo e-mailu [email protected], [email protected].

Více informací o jednotlivých typech pojištění se dozvíte na www.ceskapojistovna.cz.

Informace pro autory Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: jméno a příjmení, datum narození (NE rodné číslo!), údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, adresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále: číslo VÚ či VZ a město posádky, číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: číslo účtu, na který má být poslán honorář, název a číslo banky, na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

47

GENERÁL MORAVEC S PREZIDENTEM BENEŠEM...

historické čestné názvy

... A SE SVÝMI NEJBLIŽŠÍMI

Stále více útvarů Armády České republiky se může pyšnit historickými a čestnými názvy. názvy Ne ve všech případech jsou ale dostatečně prezentovány a mnohdy ani vojenská veřejnost přesně neví, co se za nimi skrývá. Právě tato skutečnost nás přivedla na myšlenku připomenout nejen odborné veřejnosti některé z těchto názvů a také tradice, k nimž se hlásí jejich nositelé. Tentokrát se budeme věnovat čestnému historickému názvu 601. skupiny speciálních sil – „Generála Františka Moravce“.

GENERÁL FRANTIŠEK MORAVEC Čestný historický název „Generála Františka Moravce“ propůjčil speciálním silám v květnu 1999 u příležitosti padesátého čtvrtého výročí ukončení druhé světové války prezident České republiky Václav Havel. František Moravec se narodil v rodině úředního zřízence okresního hejtmanství 23. 7. 1895 v Čáslavi. Po maturitě na českém klasickém gymnáziu absolvoval tři semestry na Filozofické fakultě České Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Jeho další studium přerušila válka. Jako jednoroční dobrovolník byl prezentován u zeměbraneckého pěšího pluku č. 12 v Čáslavi. S ním také jako velitel čety odešel

na ruskou frontu, kde v lednu 1916 padl do zajetí. Již v dubnu téhož roku se přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize, s níž bojoval v Dobrudži a Bulharsku. Dvakrát byl raněn. Později bojoval na rumunské a soluňské frontě. V srbské dobrovolnické divizi sloužil až do února 1918. Poté působil u 22. čs. střeleckého pluku ve Francii a od září 1918 u 35. čs. střeleckého pluku v Itálii. Po návratu do Československa se František Moravec zapojil do bojů na Slovensku. Zpočátku jako velitel půlpraporu, následně praporu. V březnu 1919 byl povýšen do hodnosti kapitána. V letech 1920 až 1925 sloužil jako velitel roty, velitel poddůstojnické školy a první plukovní pobočník u pěšího pluku 35 v Plzni. Následující tři roky studoval na Válečné škole v Praze. V listopadu 1929 začala jeho zpravodajská kariéra. Stal se přednostou II. oddělení Zemského vojenského velitelství Praha. Mnohem výrazněji se ale v této práci začal prosazovat od roku 1934, kdy byl ustanoven do funkce přednosty pátrací skupiny. V červenci 1937 je jmenován zástupcem přednosty II. (zpravodajského) oddělení MNO – Hlavního štábu. Právě zde stál u zásadní přestavby naší zpravodajské služby a přesměrování jejího hlavního zájmu z Rakouska a Maďarska na Německo. Podařilo se mu rovněž navázat spolupráci s naším nejvýkonnějším agentem Paulem Thümmlem (A-54). A právě ten byl i na začátku Moravcovy legendární akce – přestěhování naší zpravodajské centrály do Londýna. A-54 na schůzce v Turnově 11. března 1939 předal zpravodajcům informaci, že wehrmacht překročí hranice v brzkých ranních hodinách 15. března. Po jednáních s vládou a konzultacích s britskými zpravodajci plukovník Moravec rozhodl, že se s nejbližšími spolupracovníky a nejdůležitějším zpravodajským materiálem ještě před obsazením zbytku Československa přemístí do Londýna. Zpravodajský materiál nezbytný pro práci oddělení byl v tajnosti dopraven na britské velvyslanectví a odtud v diplomatické poště do britské metropole. Čtrnáctého března 1939 navzdory velice nepříznivému počasí přistál v půl jedenácté večer dopravní letoun DC-3 s plukovníkem Moravcem a jeho deseti nejbližšími spolupracovníky na letišti Croydon u Londýna. První noc strávila skupina důstojníků v hotelu Grosvenor v centru města. Ze všeho nejdříve si pořídila automobil a prostory potřebné pro svou práci. Jedním z prvních úkolů bylo obnovení spojení s rezidenty a agenty, kteří byli rozeseti po celé Evropě. Nezbytné bylo i navázání kontaktu s domácím

odbojem. Původní jedenáctka se postupně rozšiřovala o potřebné odborníky, kteří přicházeli na vyzvání ilegálně z protektorátu zpočátku přes Polsko. Záhy se Moravcovi podařilo vybudovat velice výkonnou, samostatně pracující zpravodajskou organizaci. Z Londýna navázala Moravcova skupina spojení s Edvardem Benešem a po určitou dobu plnila nejen své zpravodajské úkoly, ale i funkci zatím neexistujícího československého ministerstva národní obrany. Pokud se týče oficiálního Moravcova zařazení, v srpnu 1940 se stal přednostou zvláštní skupiny MNO a následně po její přeměně v létě 1941 na II. odbor MNO i přednostou tohoto zpravodajského odboru. V té době byl jednou z nejvýznamnějších osobností našeho zahraničního odboje. Jeho složce se dařilo získávat důležité informace, o něž se dělil se spojenci. Jednou z nejvýznamnějších odbojových akcí, které zorganizoval, bylo nesporně odstranění zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Za dobu druhé světové války jeho zpravodajský odbor vyslal na území protivníka 31 skupin, které tvořilo 88 parašutistů. Padesát tři procent z nich padlo a dalších jedenáct procent bylo uvězněno. Devět parašutistů zahynulo již při sestřelení letadel, které je dopravovaly na místo výsadku. Jedenáct mužů bylo zastřeleno při pronásledování a čtrnáct jich spáchalo sebevraždu v bezvýchodné situaci při obklíčení. Největší ztráty byly v období 1942 a 1943. V letech 1944 až 1945 vykonával František Moravec dokonce funkci podnáčelníka štábu Hlavního velitelství čs. branné moci v Londýně. V říjnu 1944 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. To už se nad ním ale stahovala mračna. Proti jeho osobě narůstal politický odpor, za nímž stáli především komunisté. Ti mimo jiné blokovali po skončení války jeho návrat do vlasti. Když se konečně počátkem června 1945 ocitl v Praze, nedostalo se mu na nově vznikajícím ministerstvu obrany funkce odpovídající jeho zásluhám a kvalitám. Byl přidělen k pomocnému úřadu MNO – Hlavního štábu. Z politických důvodů byl však okamžitě odeslán na zvláštní dovolenou, později na dovolenou s čekaným. Hrozilo mu dokonce soudní řízení. Jeho protivníci mu vytýkali, že v březnu 1939 před svým odchodem z Československa nepředal agendu a potřebné informace svému nástupci, nezlikvidoval agenturní pátrací střediska, fotolaboratoř a vysílačky, neinformoval přednosty druhých oddělení na vyšších velitelstvích a spolupracovníky z ministerstva vnitra, neupozornil letce na blížící se okupaci a nevyzval je, aby odletěli se svými stroji za hranice. Byl prý egoistický, příliš zahleděný do sebe. Je ale přinejmenším sporné, nakolik něco podobného bylo úkolem člověka, který před válkou vykonával funkci zatímního přednosty II. oddělení Hlavního štábu. Zda rozkazy k něčemu podobnému neměl vydat náčelník Hlavního štábu, ministr obrany či předseda vlády, tedy osoby, které byly o hrozící situaci Moravcem informovány. Trestní stíhání bylo zastaveno až v roce 1947 na základě osobního zákroku prezidenta republiky. Od prosince 1947 velel František Moravec 14. divizi v Mladé Boleslavi. Okamžitě po únoru 1948 byl však z této funkce odvolán. Bylo mu jasné, že od tohoto okamžiku ho nečeká v Československu nic dobrého, a tak již v březnu 1948 překročil hranice do Německa. Zde se pod americkým velením zapojil do zpravodajské práce proti komunistickému režimu. V nepřítomnosti byl v létě 1948 degradován na vojína. Později přesídlil do Washingtonu, kde působil jako odborný poradce americké vojenské rozvědky. Zemřel náhle na selhání srdce při cestě do své kanceláře v Pentagonu 26. 6. 1966. František Moravec se dočkal úplné rehabilitace a navrácení generálské hodnosti až po listopadu 1989. Text: Vladimír Marek Foto: VHÚ, VÚA-VHA a archiv 601. skss