Anatol France: Nervem války jsou peníze." (Poznámky k fenomenologii války)

Mojmír Grygar: Jak se připravuje válka Napsal uživatel Mojmír Grygar Čtvrtek, 04 Prosinec 2014 13:59 - Aktualizováno Středa, 07 Leden 2015 16:03

Anatol France: „Nervem války jsou peníze." (Poznámky k fenomenologii války)

1. 1. Každý, kdo se zabýval předpoklady vzniku první světové války, ví, že přibližně od roku 1907 se začínalo schylovat k součinu tří faktorů, bez nichž by válka v létě 1914 nebývala mohla vzniknout. Ve sféře hospodářské, politické a ideologické probíhaly vzájemně se podporující procesy, které ovlivnily veřejné mínění do té míry, že mnozí lidé výbuch války přivítali jako událost, která radikálně, bez ohledu na oběti, vyřeší dlouholetou krizi. Není-li porodní bábou války sám ekonomický stav velmocí, pak se žádná válka bez hospodářské základny nemůže zrodit, ani pokračovat. Za válek se výroba a fronta stávají nerozlučnými siamskými dvojčaty. Válka znásilňuje běžnou praxi výroby a obchodu, zespolečenštěné násilí deformuje ekonomickou produkci, ale dovede výrobu zbraní a válečných zařízení vybičovat na nejvyšší míru. Dnes, kdy se pootevírají zrezivělá vrata studené války, stojí za to připomenout si tato fakta a zamyslet se nad nimi.

1/6


Hospodářství Rakousko-Uherska se již delší dobu nacházelo v krizi; do značné míry ji způsobily války, jednak vojenské akce namířené proti vnitřnímu nepříteli (Radetského trestní výprava v severní Itálii roku 1859), jednak expanzivní tažení na Balkán (obsazení Bosny a Hercegoviny roku 1878 a anexe kolonizovaného území roku 1908). Hospodářství v Rakousku se již několik let před válkou octlo v červených číslech – klesala těžba uhlí, vázla výroba papíru, textilu, stagnoval zahraniční obchod, provoz na železnicích. Rakouský průmysl byl z velké části financován německým kapitálem a ani účast francouzských bank v průmyslu podunajské monarchie nebyla zanedbatelná. Důsledkem byla rostoucí nezaměstnanost; po celé zemi se šířily hladové nepokoje. O nich se samozřejmě v knihách, oslavujících Rakousko jako místo harmonického soužití mnoha národů, nic nedočteme. V nákladných publikacích, jimiž dnešní austrofilové zaplavují pulty našich knihkupectví, nenajdeme místopis sociálních bouří v předvečer války: Vídeň, Praha, Budapešť, Štyrský Hradec, Innsbruck, Terst, Černovice, Moravská Třebová, Cilli, Hermannstadt. Stát, ovládaný šlechtou, armádou, byrokracií a posvěcený katolickými hodnostáři, řešil občanské vzpoury ne tím, že by nejhůře postiženým lidem nabídl aspoň tu nejnutnější pomoc, ale tím, že na ně posílal vojáky. Trestní mobilní bataliony byly přitom sestavovány tak, že kravály v Štýrském Hradci pomáhaly rozhánět vojenské jednotky z Bosny a Hercegoviny (obyvatelé Korutan hovořili o „nájezdu Turků"), stanné právo v Čechách zajišťovali maďarští honvédi, české vojáky posílali do Tyrol a ochranu centrálních úřadů ve Vídni při nepokojích 1911 nezajišťovala místní posádka. Zvláštní národnostní strategie vojenských pánů vedla k zesílení národnostních třenic a k izolaci posádek od místního obyvatelstva. Jediné odvětví průmyslu, které před válkou zažívalo prudký růst, byla výroba zbraní a válečného zařízení. Mnoho majitelů továren, velkoobchodníků, statkářů, ale i specialistů udržujících hospodářství státu v chodu, se stále víc klonilo k názoru, že válka jako mimořádné zespolečenštění výroby, spotřeby i moci pomůže vybřednout monarchii z dlouholeté stagnace.

2. Palčivé problémy světa se vyjevují v oblasti politických, ideologických nebo náboženských idejí a sporů. Jejich zdroje jsou však v rovině životní praxe, v oblasti reálných, hmatatelných procesů, které narušují životní rovnováhu milionů lidí. Pokud jde o dnešní politické a názorové rozpory, jejich zdrojem se staly dvě napohled nesouměřitelné, ale krutě skutečné události – jednak finanční krize, která v roce 2008 zpustošila Wall Street a zapsala se do dějin jako třetí největší ekonomická pohroma Spojených států, jednak útok arabských teroristů roku 2011 namířený proti symbolům americké moci. Otřesy na finančním Olympu Ameriky spolu s hysterickou reakcí na události 11. září motivovaly tažení na Irák a způsobily řetězovou reakci kalamit, jež v posledních letech otřásly a stále otřásají politickou a ekonomickou stabilitou mnoha zemí. Série „arabských jar" v zemích severní Afriky a Předního východu, zrod nových forem islámského fundamentalismu, příval uprchlíků z Afriky a Ázie, růst xenofóbních tendencí v Evropě, ukrajinská krize vyvolaná hrozbou hospodářského krachu a doprovázená oživením dějinných traumat, agresivní kampaň proti Rusku ztělesňujícím, prý, nejhorší tradice Stalinova komunismu – všechny tyto krizové události jsou propojeny, žádnou zřejmě nelze řešit bez

2/6


souvislosti s ostatními. Také Spojené státy se ocitají v ohnisku krizové zóny. Svědčí o tom řada drobných i větších otřesů, jež zasahují všechny sféry společenského života. Seismografy statistik zaznamenávají pokračující krizi v bankovnictví, citlivě reagují na stále se rozevírající nůžky mezi bohatými a chudými, na neprůchodnost reforem zdravotnické péče, na růst potíží spojených s nekontrolovatelným přílivem přistěhovalců. Pokračuje také skrytá eroze základních principů demokracie a občanských práv. Ani Orwell si nevymyslel tak důmyslnou, tajnou a všudypřítomnou kontrolu milionů občanů Spojených států, ale i cizinců, včetně nejvyšších představitelů spřátelených států. Tvrzení, že zpravodajské orgány chrání bezpečnost země, neobstojí – o nebezpečí teroristického útoku v New Yorku v roce 2001 si již delší dobu cvrlikali vrabci na střechách a výzvědné centrály měly na stole již dost hmatatelných důkazů, že se „něco" chystá; přesto však ani zpravodajci, ani nejvyšší představitelé státní moci útoku nezabránili. Bývalý agent FBI Ali H. Soufan v knize The Black Banners (Černé prapory, 2011) obvinil pracovníky CIA, že záměrně zatajili dokumenty o činnosti Al Kajdy a lhali, když je vyslýchala komise zabývající se teroristickým útokem 9/11.

Dnešní možnosti sledování a kontroly milionů obyvatel se od té doby mnohonásobně zvětšily. O formalismu této činnosti svědčí svědectví jednoho amerického občana, který se pro své arabské jméno dostal do hledáčku policie. Policisté ho pravidelně vyslýchají, musí uvádět cíl a účel svých cest, které podniká v rámci své kvalifikované profese. Občan podezřelého jména policii navrhl pravidelně posílat program plánovaných cest. Vlk s tím souhlasil, a koza zůstala celá.

Jiným příkladem demokratického deficitu v USA jsou rasové nepokoje. Nedávné události v předměstí Saint Louis ukázaly neschopnost úřadů a institucí řešit pouliční bitky pokojnou cestou. Plameny obchodů a aut ve Fergusonu mají s kouřem pneumetik na kyjevském Majdanu něco společného – pouliční násilí ze strany demonstrantů i policie –, ale jsou tu i zásadní rozdíly – lidé ve Fergusonu obhajují základní lidské právo, nekladou politické požadavky, nejsou masově organizováni a placeni a rozhořčený dav v americkém předměstí nikdo zvenčí nepodporuje. Není to ani Rusko, ani evropští extremisté různých barev, ani islámští fanatici, kteří by místní obyvatele podněcovali k útokům proti místní policii, proti Národní gardě a – nedej bože! – proti Whasingtonu. Když vidím mladé ženy zoufale volat, že se narodily s nevýhodnou pletí a že se s nimi proto nejedná jako s bílými, když pozoruji muže házející kameny na po zuby ozbrojené policisty, uvědomuji si, že černoši ve Spojených státech, kteří se octli na dně společnosti, zřejmě nemohou počítat s pomocí státu, ani zámožných občanů. Proto „uražení a ponížení" reagují jako bytosti zahnané do kouta klece. Agrese takového štvance není

3/6


způsobena jeho zlými vlastnostmi, ani genetickými indispozicemi, nýbrž situací, kterou si nezpůsobil sám. Kdokoli z cizinců, ať pochází z kterékoli evropské nebo azijské země, se může hrdě hlásit k jazyku a kultuře svého národa, může uspořádat slavnost na počest svého etnika a je v široké americké společnosti vítán jako domácí člověk. Ale co mají dělat černoši, jejichž předkové byli přivlečeni jako otroci a teprve nedávno získali – aspoň formálně – všechna práva? Jsou tu opravdu doma? Dostali příležitost vymanit se z otroctví, toho fatálního prokletí koloniální minulosti, s nímž sami zakladatelé státu, „otcové republiky", neměli z počátku žádné potíže? Komentář v časopise The Economist (29/11) konstatuje, že nepokoje ve Fergusonu mají sociální příčiny. Mnoho místních lidí – ve městě tvoří 2/3 obyvatelstva občané černé pleti – se dostalo do potíží následkem kolapsu bankovních úvěrů v roce 2008. Skutečnost, že ve vedení města a v místní polici jsou černoši zastoupeni spíš jen symbolicky (jeden ze šesti v zastupitelstvu a tři z padesáti tří policistů) dosvědčuje, že si tu bílí udržují tradiční převahu. Autor článku nezastírá vážnost situace, ale přece jen konstatuje, že se celková situace v zemi zlepšuje. Proč? Protože při rasových nepokojích v Los Angeles v roce 1992 bylo zabito 53 (!) lidí. Touto poznámkou jsem odbočil od dominantního ekonomického tématu, ale není to žádný anakolut, žádné vyšinutí z vazby, protože problémy průmyslové, bankovní, obchodní činnosti neexistují ve vzduchoprázdnu – dříve či později otevírají obzor národnostních, rasových, náboženských nebo jiných společenských otázek.

3. Máme míru dnešní hospodářské krize v evroatlantickém prostoru i za jeho hranicemi považovat za tak závažnou, že už ona sama o sobě přivolává válku jako východisko?

Odpověď není jednoznačná – spojení mezi hospodářskou situací a vypuknutím války nepodléhá fatální kauzalitě, není to přímá úměra. Hospodářská krize může prorážet cestu k válce, ale stejně tak ji může podporovat výrazná hospodářská převaha. Když Bush ml. zahájil tažení na Irák, mohl štědře čerpat z přebytků státního rozpočtu. Spojené státy jsou dnes jedním z nejzadluženějších států světa; znamená to, že je bude tato okolnost od válečného hazardu odrazovat, nebo naopak vybízet k rizikovému jednání, které by mohlo vést k zlepšení neutěšené situace? Německo vstupovalo v roce 1914 do války s vědomím hospodářské převahy, a zbraněmi si chtělo vydobýt lepší místo na slunci v Evropě i ve světě. Ve Vídni se již několikrát před rokem 1914 hovořilo o válce se Srbskem. Generál Franz Conrad von Hölzendorf litoval, že anexe Bosny a Hercegoviny nebyla spojena s preventivním útokem proti Srbsku. Leckdo z vysokých rakouských politiků a generálů si tažení na Bělehrad maloval jako vojenskou promenádu, jako pochod s dechovkou. Vojenští páni však nedostali od vlády zelenou. Není vyloučeno, že válku oddálil také ohled na nepříznivou hospodářskou situaci v zemi.

4/6


Mohou hospodářské sankce vést k válce? Za určitých okolností ano – dosvědčuje to přepadení americké základy Pearl Harbour Japonci v roce 1941, jež bylo nečekanou válečnou reakcí na vyhlášení hospodářké blokády Japonska Spojenými státy. Amerika a Evropa dnes vyhlásila hospodářské sankce Rusku za to, že si dovolilo (bez jediného výstřelu a aniž to severoatlantické výzvědné služby včas předvídaly) obsadit Krym. Mohou tato opatření vést k tak nebezpečnému vychýlení rovnováhy sil, že se znepřátelené země octnou na prahu války? V úvahu je třeba vzít jednak tradiční odolnost ruského režimu, skutečnost, že obyvatele Ruska blokáda a tlak zvenčí spíš posiluje, jednak skutečnost, že hospodářské škody mají také zpětnou vazbu – postihují i trestajícího. Z dějin první světové války víme, že příčinou vstupu Anglie do války nebylo pouze to, že Německo zákeřně přepadlo neutrální Belgii (Britové rádi zdůrazňovali, že chtěli Německo potrestat za hrubé porušení mezinárodního práva), ale také – a především – skutečnost, že Německo od osmdesátých let začalo horlivě budovat válečné i civilní loďstvo a před válkou již dosáhlo čísel, která Anglie považovala za nebezpečné pro svou suverénní nadvládu na moři. Na druhé straně císař Vilém II. a jeho kabinet již samu námořní blokádu Německa považovali za casus belli. Kancléř Bismarck, sjednotitel Německa, dávno před první světovou válkou prohlásil, že žádná velmoc, zasáhnou-li sankce kterýkoliv z jejích životních zdrojů, nemůže se vyhnout válce; kancléř to považoval za válku vynucenou, a tedy spravedlivou. Vzhledem k dnešní ukrajinské krizi stojí za to se ptát, zda by jakákoli ruská vláda mohla nečinně přihlížet, kdyby fiktivní ukrajinská vláda závislá na Spojených státech vypověděla nájem ruské vojenské základny na Krymu (o tom se, ostatně, zmiňoval již prezident Juščenko, korupční hrdina oranžové revoluce) a kdyby se v Sevastopolu, staré carské pevnosti, uhnízdily jednotky cizího, v tomto případě amerického, loďstva. Jakákoli okupace Krymu spojená s proměnou poloostrova ve vojenskou základnu cizí velmoci by byla pro Rusy, pro Putina a kteréhokoli z jeho následovníků, důvodem – i bez Bismarckovy rady – k vyhlášení obranné války.

4. Významným, i když málo známým aspektem hospodářských souvislostí za první světové války bylo nebývalé propojení zájmů největších bankovních domů a průmyslových gigantů napříč frontových linií. Jakoby válka poskytla kapitalistickým praktikám, nezávislým na státních hranicích, paradoxně ty nejlepší podmínky k plnému rozkvětu. Kdo dnes u příležitosti stého výročí Velké války připomene, že nepředstavitelné masakrování a zbídačování desítek a stovek milionů lidí bylo současně velkolepou manifestací skrytých mechanismů kapitálového trhu? Vojáci padající na všech frontách se lišili barvou uniforem i kvalitou výstroje, ale mimořádné zisky bank a průmyslových komplexů se nerozdělovaly podle státních vlajek, ani podle národností, ani podle ideologií. Rakouské válečné podniky, včetně Škodovky, byly v nemalé míře financovány francouzskými a zčásti anglickými bankami. Typ mauserovek vyráběný v Plzni

5/6


za peníze nepřátel používali Němci na západní frontě, ale francouzští majitelé akcií Škodových závodů nepřišli o své zisky. Na druhé straně Škodovka se v součinnosti s francouzským strojírenským gigantem Schneider-Creuzot podílela na modernizaci Putilovských závodů, největší ruské zbrojovky, která zásobovala puškami armádu bojující proti – Rakousku. Kolik asi českých vojáků v Haliči padlo pod palbou česko-francouzských pušek? Důvodem, proč Itálie otálela se vstupem do války s Rakouskem, které okupovalo její severní území, bylo víc, ale jedním z nich byl nedostatek peněz; největší milánská banka patřila Němcům, a nebylo proto snadné získat od ní válečné úvěry. Britský ministr zahraničí Edward Grey v červenci 1914 konstatoval, že válka čtyř mocností bude potřebovat takové množství peněz, že to povede k bankrotu celého evropského finančního systému. Zdá se, že nikdo z osnovatelů války si nedělal starosti, kolik lidí přijde o život na frontách a v zázemí, ale pokud měli obavy o financování válečného průmyslu, mohli být klidni – pro zbrojovky a armádu se peníze vždy našly a ani investoři nepřišli zkrátka: vydělávali těžké peníze bez ohledu na to, kdo a proti komu střílí z jejich zbraní.

Autor je literární teoretik a historik.

6/6

Anatol France: Nervem války jsou peníze." (Poznámky k fenomenologii války)

Recommend Documents