8.4. Novoromantismus – Franz Liszt (1811 – 1886) Od 30. let 19. století se objevuje názor, že hudba je umění, které je dokonalejší než ostatní, tedy než literatura nebo třeba malířství. Slovo, tvar, linie – to všechno omezuje fantazii příjemce, ale hudba je schopna vyjádřit emoce i příběhy a neomezuje fantazii posluchače. Proto se také užívají příslušné formy, v nichž je možno záměry novoromantiků uplatnit. Nastupuje programní hudba – programní symfonie a programní předehry. Bouřlivý rozvoj zaznamenávají i opery. Richard Wagner je nazýval hudebními dramaty a nově je chápal jako souborná umělecká díla (Gesamtkunstwerk). V nich měla být stejnou silou uplatněna složka hudební, dramatická, herecká i výtvarná. Novoromantici staví na monumentalitě, patosu i barvitosti výrazu. Toho dosahují různými prostředky, například zdůrazněním jednoho motivu, k němuž se v průběhu skladby vracejí. Berlioz to nazýval idée fixe, Wagner zase leitmotiv. Jinou cestou bylo nové pojetí instrumentace. Nástroje hrají v nezvyklých polohách, používají se nové nástroje, nástrojové obsazení orchestru se mění podle toho, jaký výraz má skladba mít. Pravým vzorem romantismu je Franz Liszt. Svými současníky byl oslavován jako největší klavírista všech dob. Jeho skladatelská činnost tehdy stála poněkud ve stínu jeho interpretační viruozity, avšak budoucnost ukázala, že neprávem. Franz (také nazývaný Ferenc) Liszt se narodil v maďarském Dobrojánu na panství Esterházyů. Mimořádný talent neunikl otcově pozornosti, a tak chlapce sám vedl k hudbě. Jako osmiletý už Franz sklízel úspěchy při produkci u knížete Esterházyho. Vybaven stipendiem mohl pak studovat hudbu ve Vídni. Jeho učiteli tam byli Carl Czerny a Antonio Salieri. Z Vídně pak zamířil do Paříže, kde pokračoval ve studiích u Antonína Rejchy. Paříž byla tehdy centrem evropské kultury a Liszt tam navázal přátelství se skladateli Chopinem a Berliozem, s básníky Heinem a Lamartinem i se spisovatelem V. Hugem. Kontakty s nimi obohacovaly jeho všeobecný rozhled, on ale většinu svých sil napřel do studia klavírní hry. Nesmírně ho ovlivnilo umění italského houslového virtuóza Niccola Paganiniho. Umínil si, že to, co dokáže Paganini s houslemi, zvládne on s klavírem. Říká se, že cvičil i deset hodin denně. Získal neuvěřitelnou techniku. Hrál s lehkostí a přitom se zápalem. Evropské publikum ho miluje. Stává se předmětem obdivu i klepů. Často je přetřásán jeho osobní život. Bonbónkem pro pařížské salóny se stal jeho útěk s hraběnkou Marií d´Agoultovou, která opustila manžela a s Lisztem pak deset let žila v cizině (ve Švýcarsku a v Itálii). Jejich dcera Cosima se v dospělosti provdala za Richarda Wagnera. Koncerty po Evropě přinášejí Lisztovi obrovské úspěchy a dokonale ho ekonomicky zajišťují. Jeho koncerty byly, dnešní mluvou řečeno, dokonalé show. Obdivovatelky z něj šílely a o jeho bílé rukavičky, které prý vždy na konci hodil na zem, se pořádaly bitvy. Roku 1848, po triumfech na turné v Rusku, přijal místo kapelníka ve Výmaru, začal vést usedlý život a věnoval se převážně kompozici. Tady vznikla jeho stěžejní díla – programní symfonie, symfonické básně a vrcholné klavírní skladby. Díky jeho působení se Výmar v té době stal jedním z evropských hudebních center. Liszt tam diriguje světová díla a přijíždějí za ním mnozí umělci. Přesto odtud roku 1861 odešel. Vyštvaly ho intriky jeho nepřátel a on našel klid v Římě, kde nakonec roku 1865 vstoupil do františkánského řádu. Odtud občas vyjížděl na umělecké cesty a působil i jako hudební pedagog. Zemřel v Bayreuthu, kde žila jeho dcera a zeť R.Wagner. Franz Liszt se věnoval tvorbě klavírní a symfonické. Vrcholem jeho klavírní tvorby jsou klavírní koncerty Es dur a A dur, Uherské rapsodie, Etudy na Paganiniho i Mefistofelský valčík. V tvorbě symfonické jsou to symfonie Faustovská a Dantovská, hlavně ale úplně novátorské symfonické básně . Napsal jich třináct, vznikly na literární nebo výtvarné náměty, tři z nich byly inspirovány jeho životem. Tak vznikly symfonické básně Co slyšíme na horách a Mazeppa podle V.Huga, Preludia podle A.Lamartina, Prometheus
podle Aischyla, Hamlet podle W.Shakespeara nebo Hungaria, věnovaná jeho rodnému Maďarsku. Úkol: Abecedně seřazená místa, na nichž F. Liszt pobýval seřaď tak, aby odpovídala skutečné chronologii: Abecední řazení Bayreuth Dobroján Itálie Paříž Rusko Řím Švýcarsko Vídeň Výmar
chronologické řazení
Poznámka: F. Liszt pobýval a koncertoval na mnoha dalších místech. Několikrát navštívil také Prahu. V tabulce jsou uvedena jen ta nejdůležitější místa.
8.4.1. Hector Berlioz (1803 – 1869) Francouzský spisovatel a velký znalec hudby Romain Rolland o Berliozovi napsal, že ačkoli to zní neuvěřitelně, přece ani jeden skladatel není tak neznámý jako Berlioz, a že jen málokdo ví, že byl iniciátorem a objevitelem mnohých hudebních výdobytků. Abychom nepatřili do zmiňované řady nevědomců, zapamatujeme si, že Berlioz je otcem programní hudby. Její principy následně teoreticky zformuloval Franz Liszt. Berlioz vynalezl stálou hudební myšlenku, jíž dal název, původně psychiatrický, idée fixe. Tento prostředek pak natolik rozvedl a proslavil Richard Wagner, že se na prvenství Berliozovo téměř zapomnělo. Berlioz první pracoval s novými nástrojovými obsazeními orchestru a v jeho šlépějích pak kráčel Maurice Ravel. Na jeho teoretické úvahy navazoval zase Robert Schumann. Narodil se v rodině francouzského lékaře. Otec si přál, aby syn šel v jeho stopách, a tak Hector odešel do Paříže studovat medicínu. Tam ho ale zlákala hudba a on ji začal studovat – nejprve soukromě a pak na konzervatoři u Antonína Rejchy. Toto rozhodnutí znamenalo konflikt s otcem, rozchod s rodinou a existenční problémy. Silně jej ovlivnily Weberův Čarostřelec a Beethovenovy symfonie. Berlioz byl vášnivý bouřlivák, hluboce se zamilovával do žen, které nemohl získat, trýznil se a byl rozerván. Poprvé jej takový cit zasáhl, když spatřil herečku Harriett Smithsonovou. Pro ni složil nádhernou Fantastickou symfonii, první programovou symfonii vůbec. Symfonie má podtitul Epizoda ze života umělcova. Skládá se z pěti vět. Jmenují se Sny a vášně, Na plese, Scéna na venkově, Cesta na popraviště a Sabat čarodějnic. Skladba bývá označována jako „příručka romantické instrumentace“. Nacházíme v ní postupy, které evokují děj příběhu a některé dějové momenty podbarvují takřka realisticky ( například okamžik stětí ve čtvrté větě). V symfonii také poprvé použil idée fixe. Je to výrazný melodický tvar, který je
nositelem děje. Označuje hlavního hrdinu a mění se v souvislosti s jeho osudy. Zároveň tyto variované návraty motivu stmelují celou skladbu. Premiéra Fantastické symfonie byla velmi úspěšná a zahájila krátké období štěstí. Berlioz získává prestižní Římskou cenu a s ní spojené stipendium, usmíří se s otcem a ožení se s Harriett Smithsonovou. Ironií pro Berlioze skoro příznačnou je, že v té době už jeho cit k Harriett ochladl a on se zamiloval do jiné ženy. Přidávají se finanční starosti, hlavně když do rodiny přibyl synek Luis. Na čas jim pomohla Paganiniho objednávka violového koncertu. Ten se posléze stal základem symfonie Harold v Itálii, v níž právě zádumčivý violový part zastupuje rozervaného hrdinu. Berliozovi se nikdy nepodařilo získat zaměstnání, které by jeho a rodinu zabezpečilo. Protlouká se jako knihovník, píše do novin, diriguje a upravuje skladby cizích autorů. Jako skladatele ho lákají různá témata. Postava italského sochaře a rytce ho inspirovala k napsání opery Benvenuto Cellini, Shakespearovi tragičtí milenci jsou předlohou k symfonii Romeo a Julie. Znovu se vášnivě zamiluje, tentokrát do operní zpěvačky Marie Reciové. Když jeho Harriett zemře, ožení se s Marií. Jako dirigent procestoval Itálii, Německo, Rusko. Pobyl i v Budapešti, Vídni a Praze. Koncem roku 1844 už byl zpátky v Paříži. tady píše oratorium Faustovo prokletí a opery Trójané a Trójané v Kartágu. Pak přicházejí špatné zprávy. Zemřel mu otec a pak i syn. Berlioz propadá hlubokému smutku. Zlomený a osamělý umírá v Paříži roku 1869.
Úkol: Poslechni si Fantastickou symfonii a pokus se napsat příběh, který je v ní obsažen. Pomoci ti mohou názvy jednotlivých vět.
8.4.2. Richard Wagner (1813 – 1883) Od dětství mu bylo - víc než hudba - blízké divadlo. Jeho nevlastní otec byl totiž hercem. Když mu bylo šestnáct let, pokoušel se napsat divadelní hru, velkou tragédii inspirovanou W. Shakespearem. Tehdy poprvé uslyšel Beethovenovu 9. symfonii a byl jí uchvácen. Napsal o ní, že ji nelze překonat, ale že dává klíč k budoucímu dokonalému dílu, jímž má být univerzální hudební drama. Tady se zřejmě zrodila myšlenka všeobecné umělecké syntézy – Gesamtkunstwerk. Ačkoli neměl ani základní vědomosti o kompozici, rozhodl se, že bude skladatelem. Začal usilovně studovat a po krátkém čase jeho učitel prohlásil, že už ho nemá čemu učit. Přesto jeho první skladatelské počiny nebyly nijak oslnivé. Profesně začíná jako dirigent a střídá místa spíše provinční, jako jsou Magdeburk, Královec nebo Riga. V této době se oženil s herečkou Minnou Plannerovou. Manželství to nebylo příliš šťastné a k tomu brzy přibyly dluhy, které se mu nedařilo platit. Pronásledován věřiteli odjíždí do Paříže. Tady dokončuje svou první operu Rienzi. Wagner marně usiluje o její uvedení. Opera má pak úspěšnou premiéru v Drážďanech. Krátce na to tam uvede Bludného Holanďana a dokonce dostane místo šéfa opery. Tady pak vznikají další jeho díla – Tannhäuser a Lohengrin. Lohengrin je velkolepá opera o osiřelé královské dcerce Else, která je neprávem obviněna, že zahubila mladšího bratra. Před soudem se brání, že chlapec zmizel v hájku, kde ona na chvíli usnula. Ve spánku se jí zjevil vznešený rytíř a slíbil jí pomoc v každé těžké chvíli. Hrabě Telramund, nyní král a uchvatitel trůnu, jí nevěří a vyzve rytíře, aby se bili na obranu dívčiny cti. Nikdo se ale bít nechce a dívka je zoufalá. Náhle se na řece objeví loďka tažená
labutí a na ní rytíř. Má modrý plášť, stříbrné brnění, přílbu a zlatý meč. Utká se s Telramundem, zvítězí, ale poraženého ušetří. Stane se králem a Elsa jeho ženou. Musí mu ale slíbit, že se nikdy nezeptá na jeho jméno. Telramund a jeho žena Ortruda však inrikují a štěstí mladých manželů zhatí. Elsa se na jméno zeptá. Lohengrin, tak se rytíř jmenoval, ji navždy opustí. Jeho loď teď táhne holubice, labuť se proměnila v jinocha – Elsina ztraceného bratra. Krátké období stability je ukončeno revolucí v roce 1848. Wagner, který se politicky angažoval, musí hledat politický azyl ve Švýcarsku. Začíná pracovat na obrovském úkolu, kterým má být tetralogie Prsten Nibelungův. Zhruba v polovině práce, to už jsou napsány opery Rýnské zlato a Valkýra, si začne uvědomovat, že i když dílo dokončí, nebude v jeho silách je inscenovat. Sáhne tedy po látce jednodušší, a tak světlo světa spatří opera Tristan a Isolda. Byla napsána na středověký tragický námět o věrné lásce. Je to historie plná nástrah, kouzel a protivenství, na jejímž konci oba milenci umírají. Zásadní změnu ve Wagnerově postavení způsobila amnestie v roce 1862. Bavorský král Ludvík II. jej povolal do Mnichova a dal mu volnou ruku při inscenování jeho oper. Najednou může Wagner, dosud věřiteli pronásledovaný chudák, investovat prakticky neomezené sumy. Nastává šťastné období jeho života. Píše operu Mistři pěvci norimberští. .Je to jeho jediná optimistická, veselá opera. Vypráví o rytíři Waltrovi, který se tuze zamiloval do Evičky, dcerky norimberského zlatníky Pognera. Ten svou dceru slíbil dát tomu, kdo zvítězí v pěvecké soutěži, a tak se nebohý rytíř do soutěže přihlásil. Při zkoušce však propadl, protože mistři trvali na zkostnatělých pravidlech, a těm upřímný a živý zpěv Waltrův neodpovídal. Evička si postěžuje mistru Hansi Sachsovi, že by toho rytíře chtěla, i když se do cechu pěvců nedostal. Má se konat další kolo soutěže a v ní je i další nápadník, písař Beckmesser. Sachs Evičce pomůže a po všelijakých krkolomných událostech a záměnách osob nakonec při soutěži písař svou píseň pokroutí do nesmyslna a sklidí smích. Waltrova píseň sice zní nově a nezvykle, ale teď i mistři pěvci vidí, že je pravdivá a krásná. Waltr získá Eviččinu ruku i vavřín vítězství. Wagner se seznámil s Cosimou, dcerou F. Liszta, a ožení se s ní. Zpočátku žijí v Mnichově, kde je Wagner ředitelem opery. Rodina pak přesídlí do Bayreuthu a tam se na podnět Wagnerův, na pokyn Ludvíka II. a z peněz bavorských daňových poplatníků postaví velkolepé divadlo. V těchto příznivých pomínkách se Wagner vrací k nedokončené tetralogii, dokončuje Siegfrieda a Soumrak bohů. Posledním jeho dílem je opera plná tajemnosti a symbolů, Parsifal, vycházející ze středověkých pověstí o hledání svatého grálu. Wagner je na vrcholu slávy, ale je unaven. Odjíždí se zotavit do Benátek, a tam nenadále umírá. Divadlo v Bayreuthu dál vede jeho žena, pak synové a vnuci. Dodnes se tam konají každoroční wagnerovské slavnosti. Svým politickým zaměřením byl Wagner dlouho demokrat, ale ke konci života začíná sympatizovat s vypjatým německým nacionalismem a je stoupencem myšlenek o nadřazenosti germánské rasy. Jeho hlavní význam tkví v operní reformě, kdy sjednocuje působení hudby, dramatu, textu i baletu. Vše má být jedním stmeleným celkem. Od uzavřených áriových celků přechází k jednotnému proudu hudby, v němž jeden motiv přechází v druhý a leitmotivy označují jednotlivé postavy a děje. Ve snaze o jednotnost díla si Wagner sám psal i libreta. Úkol: Získej si informace o Příběhu Prstenu Nibelungů. Můžeš použít třeba stránku
http://pohadky.org/index.php?co=pohadka&pohadka=465 a zkus odpovědět na otázky: 1. Co udělal Siegfried s krví jedovaté saně a jaké to mělo důsledky? 2. Kdo to byli Nibelungové?
3.
Co od Nibelungů Siegfried získal?
8.5. Klasicko – romantická syntéza – Johannes Brahms (1833 – 1897) Osobnost Richarda Wagnera byla velmi výrazná a jeho hudba měla jak vášnivé stoupence tak zaryté odpůrce. Spory o to, zda wagnerovská cesta je ta pravá, se začaly vyostřovat v 60. letech 19. století a vedly se zejména na stránkách vídeňských novin. Wagner byl kritizován za odklon od ryzích hudebních zákonitostí, ztrátu pevného tvaru a čistoty linií, rozbředlost formy a přílišnou uvolněnost fantazie. Široká posluchačská obec tímto sporem nebyla nijak zvlášť zasažena. Vídeň tou dobou zasáhla vlna zábavné hudby. Hrály se operety, polky, pochody a valčíky - tak jak je známe například z tvorby Johanna Strausse mladšího. Mezi hudebníky však boje hořely. K horlivým Wagnerovým zastáncům a pokračovatelům patřili Anton Bruckner a Hugo Wolf. Nejvýznamnější z kritiků byl Johannes Brahms. Jeho cílem se stalo spojení romantického výrazu s pevnou a brilantní klasickou formou. Brahms pocházel z hamburské hudebnické rodiny. Jeho prvním učitelem byl otec, dostalo se mu ale i profesionální péče při studiu klavírní hry a skladby. Navázal mnohé kontakty s umělci své doby. Zatímco k Lisztovi byl zdrženlivý, přátelství se Schumannem a jeho rodinou bylo vřelé a letité. Dlouhá léta také spolupracoval s houslistou Josephem Joachimem, s nímž jako klavírista koncertoval skoro celý život. Srdečné vztahy měl i s Antonínem Dvořákem. V letech, kdy uváděl jako dirigent vídeňské Společnosti přátel hudby významné barokní skladby, uvědomil si, jak významné je dodržování prověřených kompozičních principů jako je přísná kontrapunktická práce nebo variační technika. Posledních dvacet let života se Brahms věnoval výhradně komponování. Umožnilo mu to dobré postavení u nakladatele Simrocka, který tím, že jeho díla vydával, Brahmse zabezpečil. Přestože navázal mnohá přátelství, cítil se dost osamělý. Nikdy se totiž neoženil. Melancholie se projevuje i v jeho hudbě. Zemřel ve Vídni a je pohřben vedle Ludwiga van Beethovena a Franze Schuberta. Brahmsův přínos je v tom, že vrátil do hudby klasicky čisté formy, symfonii, sonátu, kvartet, ale ponechal jim romantický obsah. Jeho skladby navazují respektováním klasických forem na Bacha, Haydna, Mozarta a dokonalou prací s motivem hlavně na Beethovena. Jsou ukázněné, a přitom plné citu a lyriky. Brahmsova hudba je zřejmým odklonem od programní hudby k hudbě absolutní. Nejdůležitější mezi jeho díly symfonickými jsou čtyři symfonie. I. symfonie c moll byla označována jako desátá symfonie Beethovenova, II. symfonie D dur je veselá, ovlivněna lidovým uměním, III. symfonie F dur má přívlastek Heroická. Za vrcholné dílo je pokládána IV. symfonie F dur. Z koncertní tvorby můžeme jako jeho špičková díla jmenovat Houslový koncert D dur a Dvojkoncert pro housle a violoncello s orchestrem a moll. Brahms psal i skladby vokální, kde jeho vzory jsou oratoria Bachova a Händelova i písně Schubertovy a Schumannovy. Zde jmenujme alespoň Čtyři vážné zpěvy, které vytvořil na biblické texty a Německé requiem, které opět využívá slov Bible, tentokrát ale v německém překladu. Úkol: Johannes Brahms byl už ve svých dvaceti letech na hudební scéně. Pokus se určit, kolik let bylo tou dobou uvedeným hudebním osobnostem. Přiřaď k sobě údaje označené čísly a písmeny.
1. 2. 3. 4. 5.
F. Schubert F. Liszt R. Wagner A. Dvořák H. Berlioz
a) b) c) d) e)
40 let 50 let byl už mrtev 42 let 12 let
8.6.
Vznik národních škol – ruská, česká
Celé 19. století probíhá ve znamení národního uvědomování. Jednotlivé národy mají tendenci se vymezit vůči ostatním a za vrchol považují vytvoření národního státu. Ne každému se to podařilo, a tak národovci posilovali alespoň národní prvky, jako je národní jazyk, historie, folklór, výtvarné umění. Významné postavení mělo i divadlo a hudba. Všechny tyto vědecké i umělecké disciplíny posilovaly emancipaci národa. V oblasti hudby se základním zdrojem inspirace stalo lidové umění – písně a tance. Italsko – francouzsko – německý monopol na špičkovou hudbu v druhé polovině 19. století končí. Vznikají národní školy. Zakladatelem ruské národní hudby byl už v první polovině 19. století Michail Ivanovič Glinka. Byl to vzdělaný muž, který měl široký všeobecný kulturní přehled. Procestoval Evropu a setkal se s mnoha skladateli a hudebními pedagogy. Byl ovlivněn jak raným evropským romantismem tak ruskými prvky. Psal písně, symfonickou hudbu a opery. Ty mají v jeho tvorbě největší důležitost. Opera Ivan Susanin líčí typ ruského člověka, který je schopen bez okázalých gest obětovat pro národ i život. Ruslan a Ludmila je opera vycházející z literární Puškinovy předlohy. Je to pohádka s exotickými prvky. Tomu odpovídá i originální instrumentace a použití starobylých tónin, orientálních prvků a celotónové stupnice. Glinkovými následovníky byli mladí skladatelé, kteří se shromáždili ve skupině, jíž dali název Mocná hrstka. Také oni těžili z národních tradic i z evropského romantismu, kde hlavními inspirátory byli Berlioz a Liszt. Ačkoli členů skupiny bylo více, my se budeme zabývat dvěma nejslavnějšími. Modest Petrovič Musorgskij patří k největším osobnostem ruské hudby. V osobním životě to byl nešťastný člověk, nevyrovnaný, neschopný stereotypní práce. Často střídal zaměstnání a často byl bez práce. V těchto dobách utápěl svůj talent v alkoholu a potácel se v depresích. Ve svých světlých chvilkách zase horečně komponoval. Ve 42 letech zemřel. Byl člověkem všeobecně vzdělaným a bádavým. Těžiště jeho práce spočívá hlavně v operách. Tam vytvořil zcela osobitou hudební řeč, která vychází ze základů vzrušené slovní melodie nebo řeči. Jeho opery jsou psychologicky pronikavé a mají syrový hudební výraz. Boris Godunov se stal jeho největší operou. Inspirací mu bylo stejnojmenné Puškinovo drama. Příběh autorovi slouží k tomu, aby psychologicky působivě vykreslil rozervanou duši Borisovu. Trochu jako by mluvil i o svém nitru. Hudebně je dílo nové použitím expresívnosti a mohutnosti u líčení lidových scén i intonacemi odposlouchanými z lidové mluvy. Příběh opery líčí pohnuté doby ruské historie, kdy po smrti cara Ivana Hrozného se moci chopí bojar Boris Godunov. Nechá zavraždit malého kralevice Dimitrije, ale jak stárne, trýzní ho výčitky svědomí. Mladý litevský mnich se o tajemství smrti Dimitrije dozví, prchne z kláštera do Litvy a pak se vrací s armádou do Ruska, vydávaje se za Dimitrije. Šlechtici se od Borise odvrátí a jakýsi blázen vyřkne veřejně to, co si už dávno všichni myslí. Godunov je vrahem Dimitrijovým. Ve vypjaté chvíli se Boris chytí za srdce a umírá. Lžidimirij vstupuje hrdě do města a prohlašuje se carem. Lid ho váhavě přijímá, jen jurodivý blázen naříká nad zkázou Rusi.
Musorgskému nebyl cizí ani smysl pro humor. S chutí pranýřoval takové lidské vlastnosti jako podlézavost, klevetivost a hloupost. Objevují se v jeho nedokončených operách Soročinský trh a Ženitba. Podle obrázků, které nakreslil jeho přítel Gartman napsal cyklus Obrázky z výstavy, které jsou dodnes jednou z jeho neoblíbenějších a nejhranějších skladeb. Nikolaj Andrejevič Rimskij – Korsakov byl skladatelem, dirigentem a pedagogem. Zpočátku kráčel v rodinných šlépějích a plavil se na zaoceánské lodi jako námořní kapitán. Hudba ho ale lákala, a tak se stal inspektorem námořních kapel a profesorem skladby a instrumentace na petrohradské konzervatoři. Z jeho děl jsou nejslavnější symfonické suity Šeherezáda, Španělské capriccio a Let čmeláka ( z opery Pohádka o caru Saltánovi) a opery Sadko nebo Zlatý kohoutek. V protikladu k Mocné hrstce stojí osobnost i dílo Petra Iljiče Čajkovského. Záměrně sledoval linie evropské hudby a nesouhlasil s principiálním odmítáním zahraniční hudby. I v jeho díle však nalézáme odezvu ruského folkloru. Je pokládán za velkou osobnost svého století. Napsal šest skvělých symfonií, řadu skladeb orchestrálních i komorních, deset oper – z nich nejslavnější je Evžen Oněgin a tři balety. Ty rozhodným způsobem napomohly rozvoji klasického baletu. Ve světovém povědomí zůstalo hlavně Labutí jezero. Daší slavné národní školy jsou norská a finská. Významnými představiteli jsou Edvard Hagerup Grieg se slavnými suitami k Ibsenově hře Peer Gynt a Jean Sibelius s klavírním cyklem Ze země tisíců jezer. Českou národní školou se budeme zabývat zvlášť, a to hned v následující kapitole. Úkol: Doplň do tabulky správná jména, jména po otci a příjmení skladatelů a jejich díla. Vybírej z této nabídky: Jméno: Nikolaj, Michail, Modest Jméno po otci: Petrovič, Ivanovič, Andrejevič Příjmení: Rimskij – Korsakov, Glinka, Musorgskij Díla: Boris Godunov, Ivan Susanin, Obrázky z výstavy, Pohádka o caru Saltánovi, Sadko, Soročinský trh, Ženitba, Ruslan a Ludmila, Španělské capriccio jméno M
jméno po otci
příjmení
dílo
P
R P
8.6.1. Bedřich Smetana (1824 – 1884) Je zakladatelem české národní hudby, i když už před ním u nás působili v obrozenecké době skladatelé, kteří se o její rozvoj pokoušeli. Významem však nepřekročili ani hranice vlasti ani hranice své doby. Přesto musíme zmínit alespoň operu Dráteník Františka Škroupa a pak jeho píseň Kde domov můj, která byla součástí Tylovy hry Fidlovačka a později se stala naší státní hymnou. Smetana jako první dokázal vytvořit díla evropské úrovně, monumentální a technicky dokonalá a přitom vpravdě národní. Je tvůrcem národní opery a jako první se u nás věnuje programní hudbě. Pocházel z Litomyšle, kde působil jeho otec jako panský sládek. Tady získal základy hudebního vzdělání a začal i s gymnaziálním studiem. Rodina se pak několikrát stěhovala, a tak školu dokončil v Plzni. Pak už se cíleně věnuje hudbě. Nejprve studuje v Praze kompozici u Josefa Proksche a čtyři roky nato si otevře vlastní hudební školu. To mu bylo čtyřiadvacet. Zabezpečen existenčně mohl si se svou velkou láskou Kateřinou Kolářovou založit rodinu. Štěstí se mu ale vyhýbalo. Postupně mu zemřely tři dcerky a pak i manželka. V letech 1856 – 1861 působil ve švédském Göteborgu jako dirigent pěveckého spolku a učitel hudby v bohatých rodinách. Je to doba setkávání s evropskými skladateli, zejména s Lisztem, a přijetí myšlenky programní hudby. Jeho druhé manželství s Bettinou Ferdinandiovou nebylo příliš povedené. Politické změny po odstoupení nenáviděného ministra Alexandra Bacha přilákaly Smetanu zpět do vlasti. V nově založeném pěveckém spolku Hlahol se stal sbormistrem a roku 1866 dirigentem Prozatímního divadla. Zlomovým se stal rok 1874, kdy docela ztratil sluch a dirigentské místo musel opustit. Doživotním azylem se mu pak staly Jabkenice, kde žil u své dcery Žofie Schwarzové. Smetanovo dílo je mnohostranné. Komponoval symfonické básně, z nichž první vznikly už ve Švédsku pod názvy Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon Jarl. Vrcholným dílem se staly symfonické básně Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník, které známe pod souborným názvem Má vlast. Vytvořil i vynikající klavírní kompozice – České tance nebo cyklus Sny. Nevyhýbal se ani tvorbě vokální a komorní. Těžiště jeho tvorby však spočívá v opeře. První z nich byla opera Braniboři v Čechách, po ní zkomponoval slavnou Prodanou nevěstu. Je to nejčastěji hraná jeho opera, snad proto, že je veselá. Vypráví příběh o sedlákovi Krušinovi, který se zadlužil u svého známého Míchy, sedláka ze vzdálené vesnice. Aby zaručil splacení dluhu, přislíbil svou dceru Mařenku pro Míchova syna. Mařenka se ale zamiluje do Jeníka, chasníka, který k nim do vsi přišel odněkud z hor a o dohazovaném ťulpasovi Vaškovi nechce ani slyšet. Uzavření svatby má na starosti Kecal. Pokouší se Jeníka odstranit z cesty. Jeníkovi vyhrožuje, a když neuspěje, slíbí odstupné – tři sta zlatých. Jeník nakonec souhlasí, ale vymíní si, že Mařenku nesmí dostat nikdo jiný, než syn Tobiáše Míchy a že tím bude Krušinův dluh vyrovnán. Mařenka, která se zatím snaží od svatby odradit Vaška, se o dohodě dozví a cítí se zrazena. Nakonec ale vyjde najevo, že Jeník je také synem Tobiáše Míchy. Před lety ho macecha vypudila z rodného domu a on se toulal světem. Tak se vše v dobré obrátí a celá ves zpívá: „Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila“. Operu ještě ozvláštňují komedianti, kteří právě přijeli do vesnice. Další operou byl Dalibor, určený k slavnostnímu představení při příležitosti položení základního kamene Národního divadla. Libuši pak dokončil roku 1872, ale premiéru měla až roku 1881 při otevření Národního divadla. Smetana byl v té době už hluchý, a tak své dílo nikdy neslyšel.V ní zpracovává známou pověst o Krokově dceři nadané věšteckým duchem, která v závěru zpívá: „ Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná“. Po Libuši vznikly ještě opery Dvě vdovy, Hubička, Tajemství a poslední Čertova stěna. Devátá opera Viola zůstala nedopsaná.
8.6.2. Antonín Dvořák (1841 – 1904) Spolu s Bedřichem Smetanou tvoří dvojici nejslavnějších našich skladatelů. Zatímco Smetana má blíže k novoromantismu a k programní hudbě, Dvořák inklinuje spíš k Brahmsovi a jeho klasicko-romantické syntéze. Jméno Smetanovo spojujeme více s operou, Dvořákovo s komorní, symfonickou, koncertní a oratorní. Jeho hudba je napájena ze dvou základních zdrojů – z odkazů klasiků a z živelného lidového muzikantství. Pocházel z prostých poměrů, ale jeho dětství bylo šťastné. Tatínek byl řezníkem a hostinským v Nelahozevsi. Ovládal hru na různé hudební nástroje a často tím bavil své zákazníky. Syn Antonín se také vyučil řeznickému řemeslu, ale kromě toho studoval hru na housle, violu a varhany. Prvním učitelem mu byl Antonín Liehmann ve Zlonicích, pak pokračoval na varhanické škole v Praze. Po absolvování školy hraje v různých orchestrech, po domácnostech, vyučuje hudbě a přitom začíná komponovat. V orchestru Prozatímního divadla se setkává s B. Smetanou, který je jeho dirigentem. V roce 1873 se oženil s Annou Čermákovou a záhy získává místo varhaníka v chrámu sv. Vojtěcha. Jeho další život významně ovlivnilo přátelství s J. Brahmsem a houslistou J. Joachimem. V letech 1875-1877 dostal A. Dvořák rakouské státní stipendium a mohl se svobodně věnovat komponování. Vznikají Moravské dvojzpěvy a Slovanské tance. Brahms mu pomůže s jejich publikováním se známém nakladatelství a Dvořák se přes noc stane proslulým skladatelem. Velký ohlas měla v roce 1884 jedna z jeho nejskvělejších skladeb – oratorium Stabat mater. Dvořák se stává proslulým a získává místo profesora na pražské konzervatoři. Ve své tvorbě směřuje k vrcholu. Vzniká Symfonie d moll a významné opery. V letech 1892-95 je pověřen vedením konzervatoře v New Yorku. Amerika ho okouzlila. Rychlý puls velkoměsta, nové nevšední obzory, melodie i rytmy černošské hudby ho přivádějí k novým vlastním dílům, jako jsou 9. symfonie e moll Z nového světa, Americký kvartet F dur a Koncert pro violoncello a orchestr h moll. Po návratu z Ameriky působí opět na pražské konzervatoři, tentokrát jako její ředitel. V této funkci zůstal až do smrti a vychoval řadu významných hudebních osobností, například Vítězslava Nováka, Oskara Nedbala i svého budoucího zetě Josefa Suka. V osobě Antonína Dvořáka se snoubily přirozený talent a houževnatost, originalita v myšlení a smysl pro poezii, nesmírně pevná vůle i hluboké vnitřní prožívání. Byl živelný muzikant s přesnými pravidly a pozoruhodnou technikou. Jeho díla jsou dodnes pevnou součástí repertoáru všech významných světových hudebních těles. Z jejich široké škály si vyjmenujeme jen ty nejslavnější. Kromě výše zmíněných jsou to symfonické básně a předehry Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek a Bohatýrská píseň, koncerty – pro klavír a orchestr g moll, pro housle a orchestr a moll, a z oratorií ještě Rekviem. Úkol: Kdo byl kdo? Přečtěte si dva popisy a charakteristiky osob. Týkají se představitelů české národní školy. Rozhodněte, kdo je osobnost A a kdo se skrývá pod písmenem B. A Je vyšší postavy, skoro 180 cm, robustní, ne však obtloustlý. Tmavohnědé výrazné jiskrné oči má nápadně daleko od sebe. Brýle potřeboval až ve stáří. Výrazně působí obočí s nápadnou vráskou uprostřed. Do tmavých vlasů se po čtyřicítce vloudí první šediny. Vousy jsou ježaté, málo pěstěné. Má klidné pohyby, je málomluvný, občas ale umí vybuchnout. Obléká se pečlivě, potrpí si hlavně na módní barevné vázanky. Uctíte ho uzeným se
šafránovou omáčkou a sklenicí piva. Po jídle si rád zakouří dýmku nebo i doutník či viržinko. To ale spíš v kavárně, doma se to nerado vidí. Ráno vstává časně, už v 5 hodin. Pracuje tři hodiny dopoledne a stejně odpoledne. Když má nápad, zapisuje ho okamžitě kamkoliv, i na manžety košile. Notopisy jsou psány rychle, s častými škrty. Fascinuje ho moderní technika – lokomotivy a parníky. Zajímá se rovněž o holubářství a zahradnictví, hraje dobře kulečník, kuželky i karty. Je vytrvalým turistou a oblíbil si jižní Čechy. B Je drobný, útlý, křehký, měří asi 160 cm. Modrozelené oči jsou zarámovány silnými brýlemi. Trpí silnou krátkozrakostí, má 8 dioptrií. Výrazné je nápadně vysoké čelo a pěkné zuby. Začal šedivět už před čtyřicítkou. Světle hnědé vousy i licousy si vždy pečlivě upravuje. Stejně důsledně dbá i na oblékání, všímá si módy a přizpůsobuje se jí. Má živé pohyby, je hovorným a dobrým vypravěčem. Jídlu ani pití moc nedá, ale škubánky nepohrdne a občas si dopřeje sklenku mělnického vína. Vykouří nejvýš jeden doutník denně. Vstává kolem 9.hodiny. Komponuje nejraději při jasném slunečním světle a píše téměř krasopisně. Náruživě pěstuje tanec a je vytrvalým tanečníkem. Miluje všelijaké společenské hry jako karty a šachy. Rád se prochází přírodou, ale velkým turistou není. (Pro úkol byly použity informace z knihy J. Burghausera Nejen pomníky.)
8.7. Operní tvorba Giuseppa Verdiho Italský romantismus se odvíjí stále ve znamení opery. Ostatní formy byly zatlačeny na okraj zájmu. Opera byla lidovou zábavou, poskytující možnost politických narážek proti utlačovatelům i bulvarizaci skandálů a intrik primadon. Mezi množstvím kusů průměrné úrovně vynikli Gioacchino Rossini se svými operami Lazebník sevillský nebo Vilém Tell a Vincenzo Bellini s Normou. Kvalitativní skok italská opera zaznamenává s příchodem Giuseppa Verdiho. Narodil se v témže roce jako Richard Wagner, tedy 1813. Dva velikáni světové opery, dva současníci, a přesto tak odlišní ve výrazu. Wagner zobrazuje mýty, mystiku, cosi vzdáleného, abstraktního, možná záměrně nadlidského, zatímco Verdi dýchá s živoucími lidmi a jejich vášněmi, zápasy i prohrami. V tom se podobá Shakespearovi. Jeho opery těží z italské zpěvnosti, z výrazné melodiky, z psychologického profilování jeho postav. Jeho dětství a mládí v italském městečku Roncola bylo velmi chudé, ale plné uměleckého citu. Asi proto ho místní varhaník začal vyučovat a chlapcovo nadání bylo záhy tak zřejmé, že mu jeho tatínek pořídil starý spinet. Když mu bylo deset let, poslali ho do učení k ševci do Busetta. Tady si ho naštěstí všiml místní obchodník Antonio Barezzi a začal finančně podporovat jeho další hudební vzdělávání. Verdi odešel do Milána a pokoušel se dostat na místní konzervatoř. Nebyl však přijat, a tak studoval soukromě. Po dvou letech se vrátil do Busetta a oženil se s dcerou svého mecenáše. V té době působí jako městský hudebník a učitel v Busettu. To však neuspokojuje jeho ambice, a proto i s rodinou odchází do Milána. Tady dostane od ředitele milánské opery La Scala Merelliho výhodnou smlouvu na operu. Jeho prvotina Oberto nepropadla a Verdi se pouští do další, tentokrát komické opery . Ta byla ale přijata velmi chladně. Při jejím psaní Verdimu zemřela manželka a obě malé děti a to jistě není situce, při níž autor snadno vymýšlí komedie. Neúspěch jeho díla ho natolik zdeptaly, že chtěl s komponováním docela přestat. Z deprese ho dostal pan Merelli, který mu přes předchozí debakl svěřil libreto opery, jejímž námětem byly osudy babylónského krále Nabukadnesara. Tak spatřila světlo světa roku 1842 opera Nabucco a přinesla Verdimu obrovský úspěch. Svou roli v tom hrál i politický boj. Itálie byla tehdy rozdělena na malé státečky, z nichž mnohé patřily cizím mocnostem, Rakousku nebo Francii. Italští „garibaldiovci“ chtěli cizí nadvládu svrhnout,
zemi sjednotit a na trůn dosadit jako krále celé Itálie Viktora Emanuela. Starý biblický příběh, líčící zajetí Židů v Babylónu a jejich touhu po svobodě, chápali diváci jako alegorii. Verdi se umělecky postavil po bok vlastenců, kteří se sdružili v odbojové organizaci Mladá Itálie. I jeho jméno se stalo tajným heslem revolucionářů. V.E.R.D.I. se tehdy četlo jako Vittorio Emanuelle Re D´Italia, tedy Viktor Emanuel, král Itálie. Po úspěchu Nabucca zkomponoval Verdi řadu dalších oper, například Lombarďané, Ernani, Bitva u Legnana, jejichž uvedení se proměnila na vlastenecké manifestace. Padesátá léta 19. století jsou pro Verdiho velmi úspěšná. Vytvořil tři opery, které znamenaly stylový předěl v jeho tvorbě. Rigoletto, Trubadúr a Traviata mu přinesly světový ohlas. Úplně novým prvkem je zde volba hlavních postav. Už to nejsou dřívější idealizovaní hrdinové, ale osoby z okraje společnosti, hrbáč, cikánka a prostitutka. Rigoletto je hrbatý šašek, jemuž se na dvoře jeho pána, vévody, každý vysmívá. Vévoda, známý svůdce žen, neustále hledá nové objekty pro své povyražení. Rigoletto má dceru Gildu, o kterou se moc bojí, a proto ji zavírá doma. Přesto ji vévoda vyslídí a začne se o ni zajímat. Zoufalý Rigoletto, ve snaze zachránit dceřinu čest, najme zabijáky, kteří mají vévodu sprovodit ze světa. Když donesou Rigolettovi mrtvolu v pytli a on si oddechne, že je dokonáno, ozve se z dáli árie „Ó jak je měnivé to srdce ženy“. To je zpěv vévody a Rigoletto už ví, že je-li vévoda živ, patří tělo v pytli Gildě. Zároveň s evropským triumfem se rozpoutaly polemiky pro i protiverdiovské. Skladatel totiž opustil vyšlapané cesty a rozhodl se, že tam, kde to psychologie postav vyžaduje, opustí tradiční bel canto. Jestliže je někdo nestvůra, nemůže se projevovat krásným zpěvem. Zpěvačka Giuseppina Strepponiová se stala druhou Verdiho manželkou. Svatba vyvolala velký rozruch. Manželství bylo velmi vydařené a šťastné. Když se roku 1870 Itálie konečně sjednotila, Verdi se autorsky na několik let odmlčel. Nový stát neuspokojil jeho původní touhy po svobodě a demokracii a ani italská hudba, silně podléhající Wagnerovu vlivu ho netěšila. Přesto se k tvorbě znovu vrací a vznikají další mistrovská díla. Mezi nimi nelze opomenout Aidu, operu, jež byla napsána pro slavnostní otevření Suezského průplavu. Své poslední opery napsal, když mu bylo skoro osmdesát let. Tragédie Othello a komedie Falstaff jsou jeho vrcholná díla. Verdi napsal za svůj život 37 oper. Jiným žánrům se věnoval jen okrajově, mezi nimi jsou vyjímečná ta, která napsal na sklonku života. Jsou to Rekviem, Te Deum a Stabat mater. Úkol: Najdi odpovědi na následující otázky, které se týkají opery Traviata. Může ti pomoci stránka http://cs.wikipedia.org/wiki/La_traviata 1. 2. 3.
Opera vznikla na námět francouzského spisovatele. Jak se jmenoval? Jak se jmenoval román, který se stal námětem? Je to tragédie nebo komedie?
9. Hudba přelomu století
9.1. Charakteristika doby, impresionismus Konec 19. století je dobou kontrastů. Po ulicích jezdí kočáry, ale v továrnách se už montují první automobily. Ženy nemají volební právo, ale Marie Curie objevuje radium. Oficiálně vládne viktoriánsky přísná morálka, ale ve velkoměstských kabaretech se tančí kankán. Feudalismus je definitivně nahrazen kapitalismem a průmysl podporovaný vědou se bouřlivě rozvíjí. Filosofové hledají nová východiska, a tak se objevuje marxismus se svou teorií s historickou rolí sjednocených proletářů, nebo filosofie Nietscheho a Schopenhauera, podle níž ve společnosti vládne boj všech proti všem a jen génius se může vymanit ze slepé vůle. Začaly se objevovat i nové umělecké proudy. Než se ale naplno projevily, vznikl v umění ještě jeden směr, který je jedněmi označován za poslední fázi romantismu, a jinými za počátek moderního umění. Byl nazván impresionismus a jeho počátky jsou v malířství. Claude Monet vystavil v roce 1874 obraz nazvaný „Impression. Soleil levant“, což znamená Nálada. Východ slunce. Malba zachycovala prchavý okamžik časného rána s oranžovým sluncem na nebi i v rozvlněném odrazu na vodě. Akademičtí znalci byli pobouřeni. Obrazu chyběly pevné kresebné linie, byl barevně neurčitý. Popíral všechna pravidla, která se na akademii vyučovala. Posměšně nazvali vystavující malíře impresionisty – náladáři. Název brzy ztratil hanlivý nádech a byl všeobecně přijat. Zatímco dříve malíři tvořili v ateliéru, impresionisté vyrazili do krajiny. Snažili se zachytit její náladu, momentální osvětlení, přirozené barvy. Cílem impresionistů bylo vystižení kouzla neopakovatelného okamžiku. podrobnosti nejsou důležité, podstatný je celek. Tomu odpovídala i technika malby, kdy byly
jasné barvy nanášeny formou skvrn. Barvy jsou často husté a obraz získává plastickou strukturu. Sochaři pracují obdobně. Sochu neopracují do všech podrobností, naznačí tvar a ponechají hrubší povrch, aby zajímavě zachytil světlo. Také spisovatelé se pokoušejí zachytit jemné odstíny nálad. Používají k tomu své smysly, nejen zrak, ale také sluch, čich, hmat a chuť. Popisují své smyslové počitky a umožňují čtenáři totéž prožít ve vlastní představě. Pro příklad si přečtěte báseň českého impresionisty Antonína Sovy. Rybníky Ty české rybníky jsou stříbro slité, žíhané temnem stínů pod oblaky, vloženy v luhy do zeleně syté jsou jako krajů mírné, tiché zraky. Tu sluka steskne v rákosí blíž kraje a kachna vodní s peřím zelenavým, jak duhovými barvami kdy hraje, se nese v dálce prachem slunce žhavým; chlad s dechem puškvorců lukami stoupá a s vůní otavy po kraji dýchá, vzduch mírně chlazen vlnami se houpá, a něco jako věčný stesk v tom vzdychá. V hudbě impresionismus vidí základ ve vytvoření zvukově barevné atmosféry a v uvolnění harmonie. Využívá všech možností diatoniky a chromatiky i cizích stupnic, například pentatoniky. Základním zvukem orchestru jsou jemné, avšak syté zvuky smyčců, obohacené občasnými vstupy žesťů a dřev. Cílem je okouzlit posluchače. Nejvýznamnější představitelé hudebního impresionismu byli Claude Debussy a Marice Ravel. Úkol: Pokus se analyzovat Sovovu báseň z hlediska jednotlivých počitků. Do tabulky zapiš čísla jednotlivých veršů. 1. Ty české rybníky jsou stříbro slité, 2. žíhané temnem stínů pod oblaky, 3. vloženy v luhy do zeleně syté 4. jsou jako krajů mírné, tiché zraky. 5. Tu sluka steskne v rákosí blíž kraje 6. a kachna vodní s peřím zelenavým, 7. jak duhovými barvami kdy hraje, 8. se nese v dálce prachem slunce žhavým; 9. chlad s dechem puškvorců lukami stoupá 10. a s vůní otavy po kraji dýchá, 11. vzduch mírně chlazen vlnami se houpá, 12. a něco jako věčný stesk v tom vzdychá. počitky zrakové
sluchové
čichové
hmatové
9.2. Claude Debussy, Maurice Ravel Claude Debussy (1862 – 1918) byl francouzský skladatel a klavírista. Představuje pro nás počátek současné hudby. Stal se zakladatelem hudebního impresionismu, jenž se pokouší co nejbarvitěji, nejplastičtěji a nejvěrněji zachytit okamžik a jeho náladu. Debussy sám říkal, že hudba je stvořená pro nevyjádřitelné. Posluchač má nabýt dojmu, že hudba vystupuje ze stínu a zase se do něj vrací. Debussy pocházel z prostého prostředí ze Saint-Germain u Paříže. Chlapce si oblíbila jeho teta, která ho vzala s sebou na jih Francie a tam mu zajistila základy klavírního vzdělání. Tak se stalo, že talentované dítě bylo už v jedenácti letech přijato na pařížskou konzervatoř. Učení mu šlo snadno, ale nikdy nebyl premiantem. Byl netrpělivý a tvrdohlavý. Své profesory občas dráždil svými originálními harmonickými objevy, všeobecně ale uznávali zvukovou krásu a jemnost jeho hudby. Roku 1884 dostal za kantátu Marnotratný syn Římskou cenu a s ní i tříletý stipendijní pobyt v Itálii. Řím mu však nevyhovoval, a tak se po dvou letech vrátil do Paříže. Tady se zařadil k bohémě. K oficiálním osobnostem hudebního života byl nepřátelský. Přes svou komplikovanou a uzavřenou povahu si našel cestu k umělcům, hledajícím nové směry. Byli to symbolističtí básníci Ch. Baudelaire, P. Verlaine i impresionističtí malíři C. Monet, E. Manet nebo A. Renoire. Společné měli to, že jejich díla narážela na tvrdý odpor. Vyjadřovali se nově, moderně a kritika, často omezená, povrchní a zlomyslná, je znemožňovala. Roku 1893 se na Světové výstavě v Paříži setkává s původní orientální hudbou. Je nadšen zvukovými možnostmi cimbálu, zvonků, xylofonu či javánského gamelanu. Dalším objevem je ruská hudba Musorgského a Rimského – Korsakova. Společně s vlivem francouzské hudby 18. století se to vše stalo základem pro vznik Debussyho impresionismu. Osud mu ale dopřál zažít také chvíle slávy i osobního štěstí. Píše vynikající smyčcový kvartet a preludium Faunovo odpoledne – to podle básně S. Mallarmého. Následují nokturna a písně. Po nich přišla opera Pelleas a Melisanda. Ta rázem rozmetala dosavadní zákony opery. Jeho nové dílo okouzlilo svou křehkostí a poetickou melodičností. Mezi jeho tvůrčí vrcholy patří třídílná symfonická freska Moře. Je to skladba s fantasticky bohatou harmonií a instrumentací a patří k vrcholům světové tvorby. Po čase se Debussy oženil s kultivovanou Emmou Moyseovou. Měli dcerku Claudet, které říkal Chou-Chou (Kapustička, Zelíčko nebo taky Miláček či Mazlíček). Jí věnoval mezi jiným i baletní drobnost Krabice hraček. Debussy zemřel poměrně mladý. Bylo to na jaře 1918, ten den Němci právě bombardovali jeho milovanou Paříž. Druhým významným představitelem impresionismu byl Maurice Ravel (1875 – 1937). Po otci Francouz, po matce Bask ( ze staré a vznešené rodiny), vychází jak z Debyssyho, tak ze španělské exotiky. Španělské prostředí ho okouzlovalo. Lákavé bylo tajemné přítmí královského hradu Escorial v Madridu, okouzlovala ho krása bledé princezny. Není divu, že zkomponoval Španělskou rapsodii, či veselou operu Hodinka ve Španělích. Na začátku první světové války vstoupil do armády. Válečné události byly pro něj krutou zkušeností, která spolu s následným seznámením s Schönbergem a Stravinským posunula Ravelův hudební výraz směrem k tvrdšímu stylu s ostrými kontrasty a rytmem. Vzniká jeho opera Dítě a kouzla a v roce 1928 slavné Bolero. Je to sedmnáctiminutová
skladba na jediné téma bez jakéhokoliv dalšího rozvíjení, v níž zvyšuje dramatičnost prostřednictvím proměn instrumentace. Úkol: Následující umělce rozděl podle jejich zaměření. C.Monet, C.Debussy, Ch.Baudelaire, A.Renoir, P.Verlaine, M.Ravel malíř
skladatel
básník
9.3. Konec romantismu – Richard Strauss (1864 – 1949) Přelom 19. a 20. století je těžko charakterizovat v oblasti umělecké jako jeden sloh. Je to doba nástupu mnoha nových slohů, které se snažily odrážet nové skutečnosti, které doba přinášela. Ve výtvarném umění a v architektuře se výrazně projevil sloh pojmenovaný secese. Jeho základem byla monumentalita, mnohotvarost a pestrost detailů, stylizace květinových a živočišných motivů a do nich vkomponovaných lidských postav nebo masek. Pro představu můžeme uvést dílo malíře Alfonse Muchy nebo budovu Obecního domu v Praze. V hudbě můžeme nalézt podobnosti těchto postupů, a tak lze mluvit o „hudební secesi“. V jejím rámci pak můžeme mluvit o pozdním romantismu, impresionismu a verismu. Pozdní romantismus nachází živnou půdu zejména v Německu, kde myšlenkově čerpá z mystické filosofie Friedricha Nietscheho i z naturalismu, který se objevuje v divadelních hrách Gerharta Hauptmanna. Pozdní romantikové používají na rozdíl od impresionistů jako základní znak výraznou melodickou linii s bohatou modulací. Richard Strauss patří k nejvýznamnějším představitelům pozdního romantismu. Ve své tvorbě navazoval na dřívější romantické prostředky, které se snažil ještě stupňovat. Tak například výrazně zvětšoval symfonický orchestr a zaváděl další nástroje, například celestu nebo saxofon. Byl v instrumentaci velmi vynalézavý a vytvořil mnoho oslnivých barevných kombinací. Někdy však důraz na vnější krásu oslabil vnitřní hloubku skladby. V Alpské symfonii má předepsané toto nástrojové obsazení: smyčce, čtyřnásobně obsazené dechové nástroje, 4 tenorové a 2 basové tuby, varhany, zvony, celesta, všemožné bicí nástroje, žesťový orchestr za scénou a stroj pro napodobení větru a hromu. Jeho díla byla hodnocena různě – v závislosti na době. Za jeho života byla silně nadhodnocována a Strauss byl oslavován jako největší německý skladatel všech dob. Jistě k tomu přispěla i skutečnost, že Strauss se vnitřně dosti ztotožňoval s nacistickou ideologií. Po smrti byl zase jeho význam, ve snaze očistit se od nacistické minulosti, až příliš snižován. Straussův život byl šťastný. Působil jako dirigent na různých německých scénách a komponoval. Byl úspěšný, vyrovnaný, skvěle finančně zajištěný a nikdy o sobě nepochyboval. Jeho dílo je velice rozsáhlé. My si zapamatujeme jen některé velmi významné a slavné skladby. Ze symfonických skladeb je dodnes nejpopulárnější Til Enšpígl. Je příkladem hudebního humoru, instrumentačního mistrovství a bravurně používaného kontrastu. Podobným způsobem je na motivy Cervantesova románu vytvořen Don Quijote. Strauss se
v něm projevil jako mistr charakteristiky postav i motivů. Nejvýznamnějším operním dílem je Růžový kavalír. Je to dílo svěží a optimistické, navazující na mozartovskou tradici. Velmi cenné jsou jeho písně a sbory, kterými navazuje na německé písňové tradice. Nejkrásnější jsou Čtyři poslední písně a Německé moteto. Úkol: Následující výroky rozděl na pravdivé a nepravdivé. a) b) c) d) e) pravda
Secese vychází z principů gotiky. Richard Strauss odmítal německý nacionalismus. Strauss byl vynikajícím pianistou, a tak je jasné, že ve středu jeho zájmu byla klavírní tvorba. Alpská symfonie je zvukově zajímavý popis přírody. Strauss znal Nietschovu filosofii a podle jeho spisu Tak pravil Zarathustra napsal stejnojmennou symfonickou báseň. nepravda
9.4. Gustav Mahler (1860 – 1911) Podobně jako Strauss patří Mahler k pozdním romantikům. Byl žákem Antona Brucknera, který tvoří spojovací článek v přímé linii od německých a rakouských novoromantiků až ke Gustavu Mahlerovi. Hlavně u symfonické tvorby můžeme sledovat stupňování zvukových prostředků symfonického orchestru, komplikování formy i prodlužování jednotlivých vět symfonií. Gustav Mahler pocházel z Kaliště u Humpolce. Narodil se do rodiny hostinského. Hodnotit jeho národní příslušnost je velmi obtížné, protože jeho rodiště se sice nalézá na pomezí Čech a Moravy, v jeho židovské rodině se však jako mateřština používala němčina. Základní vzdělání získal v Jihlavě a v Praze. Velmi brzy se ukázalo, jak je chlapec hudebně nadaný, a tak odešel na konzervatoř do Vídně. Tu ukončil v osmnácti letech s první cenou z klavíru i ze skladby. Složil externí maturitu na gymnáziu v Jihlavě a nastoupil na univerzitu ve Vídni. Tam se setkal s učitelem Antonem Brucknerem, který ho učil harmonii a s nímž se velmi sblížil. Profesně se uplatnil jako dirigent různých operních divadel. Skokem v jeho kariéře bylo místo šéfa opery v Budapešti a hlavně šéfdirigenta opery v Hamburku a pak ve Vídni. Ke konci života působil každý rok vždy několik měsíců jako dirigent v Metropolitní opeře v New Yorku. Během operních sezón neměl dost času na komponování. O to intenzivněji se mu věnoval během prázdnin, které trávil v horském domku na jižní straně Alp u Dobiacca. Alpskou přírodu měl moc rád a byla jeho trvalou inspirací. Nejvýznamnější část jeho tvorby tvoří symfonie. Stačil jich dokončit devět, desátá zůstala nedokončená. Jsou to monumentální skladby nejen pro svou délku a různorodost, ale i instrumentaci. Druhá symfonie, již vytvořil roku 1895, byla určena pro tento orchestr: 4 flétny, 4 hoboje, 5 klarinetů, 3 fagoty, 1 kontrafagot, 10 lesních rohů, 10 trubek, 1 tuba, 6 tympánů, 4 harfy, 1 varhany, sólový soprán, alt a sbor. V osmé symfonii, zvané Symfonie
tisíců, je orchestr doplněn dokonce dvojitým čtyřhlasým sborem, chlapeckým sborem a sólisty. Jeho díla však nestojí na těchto instrumentačních experimentech. Jsou niterná, filosofická, smutná, něžná i důvěrná. V jeho skladbách najdeme široké spektrum stylů včetně inspirace lidovou tvorbou. Mahler se neobává sáhnout k prosté až triviální melodii, kterou použije v symfonii. Gustav Mahler byl jako člověk přísný a přesný, nepodplatitelný a odpovědný. Tyto vlastnosti mu nadělaly spoustu nepřátel a ve Vídni houstla protimahlerovská atmosféra. V této situaci se rozhodl Vídeň opustit a působit v New Yorku. Roku 1911 se projevila jeho těžká choroba . Mahler se odhodlal k návratu do Evropy. Léčení v Paříži nemělo výsledky, a tak byl na své přání převezen doVídně. Tam záhy zemřel. Úkol: Seřaď chronologicky podle data úmrtí následující skladatele (nabídne ti je tabulka). Získáš tím linii vývoje romantismu od raných fází po období pozdní. Anton Bruckner Franz Liszt Gustav Mahler Franz Schubert Robert Schumann Richard Strauss Carl Maria Weber rok 1826 1828 1856 1886 1896 1911 1949
jméno