I. Novoromantismus v literatuře 1.Novoromantismus: produkt i spolutvůrce společenské atmosféry v poslední třetině 19: století / 2. Alexandre Dumas: Tři mušketýři / 3. Robert Louis Stevenson: Ostrov pokladů / 4. Jaroslav Vrchlický: Zlomky epopeje / 5. Josef Václav Sládek: Na hrobech indiánských / 6. Svatopliuk Čech: Písně otroka / 7. – 8. Svatopluk Čech: Výlety pana Broučka Už jsme si ukázali, že je velký rozdíl mezi romantismem a romantikou. Nyní ovšem máme příležitost ujasnit si, odkud se v umění vzala romantika (ve své nynější podobě) a čím je způsobena její životnost – dokonce i v našem nynějším „cool“ světě. Už dopředu můžeme prozradit, že odpověď bude souviset s docela vážnými a dalekosáhlými otázkami, které propojují populární kulturu a „velké“ umění. Situaci poněkud komplikuje fakt, že u tohoto tématu se dosud neustálila odborná terminologie, ale na druhé straně nám to dává šanci vnést svobodně do celé věci i náš osobní pohled či názor. Možná překvapí, kolik děl a autorů – zdaleka ne pouze literárních – z novoromantické éry již dobře známe. 1. Novoromantismus: produkt i spolutvůrce společenské atmosféry v poslední třetině 19: století 1-1 Rozrůzňování literárního prostředí pod vlivem rozvoje moderní společnosti; 1-2 Co novoromantismus je a co není; 1-3 Novoromantismus v hudbě a výtvarném umění; 1-4 Světová novoromantická literatura; 1-5 Čeští novoromantici: ruchovci a lumírovci. 1-1 Rozrůzňování literárního prostředí pod vlivem rozvoje moderní společnosti Poslední třetina 19. století přinesla pronikavé změny ve všech oblastech života a na všech kontinentech. První průmyslová revoluce, symbolizovaná parním strojem a vysokou tavicí pecí, byla vystřídána druhou průmyslovou revolucí, která přinesla rozsáhlé využívání plynu, elektřiny a spalovacího motoru. Parní stroj se nyní již spojuje především pouze s dopravou: vznikají dálkové železniční tratě, po nichž uhánějí vlaky mj. se spacími vagony, a mořské vody brázdí obří zaoceánské parníky. Vrcholí éra euroamerických cestovatelů, kteří na svých dobrodružných cestách objevují pro své národy poslední dosud neprozkoumané oblasti exotického světa, kam pak brzy zamíří řady dalších odvážlivců. Revoluční politické události kolem r. 1870 (sjednocení Itálie a sjednocení Německa, vznik spektra politických stran, nastolení demokracie „majetného bílého muže“) znamenají stabilizaci politiky v Evropě a Severní Americe a umožňují vyvrcholení koloniální expanze evropských velmocí. Bují bankovní sektor, jsou vytvářeny mamutí firmykorporace s nadnárodním vlivem. Evropské obyvatelstvo početně roste, ale široké vrstvy námezdních pracujících (dělníků i příslušníků nižší střední třídy strádají nízkými mzdami, nedostatečnou zdravotní péčí a nicotnými vyhlídkami na lepší budoucnost. Začíná docházet ke světovým hospodářským krizím způsobeným spekulativním přeléváním kapitálu: výsledkem jsou vlny bankrotů a nezaměstnanosti. Kultura ovšem zažívá období výrazného rozkvětu. Rozvoj polygrafických technologií přináší rozšíření mediálního trhu: roste počet novinových titulů, vznikají společenské, kulturní i odborné časopisy. Umění podporují štědří mecenáši, samotní umělci se sdružují v tvůrčí skupiny, usilovně diskutující nové možnosti tvorby. Jsou zakládány nové školy, zejména prakticky zaměřené; pozornost se začíná věnovat vzdělávání žen. Prodlužování doby studia či profesní přípravy vede ke vzniku specifické kultury pro dospívající mládež (chlapecká a dívčí literatura apod.). Technicistní, praktický a komerční ráz běžného života, především městského, vede k silné poptávce po umění, jež by bylo takovému světu účinnou protiváhou. Z dřívější doby existuje a nyní dále nově vzniká řada uměleckých směrů. Mezi nimi nyní vynikají ty, které chtějí být polemikou s realismem a naturalismem; vytýkají jim přílišné akcentování problematických a
esteticky nízkých stránek života. Samy tedy naproti tomu pěstují vysokou estetickou náročnost, přímočarou atraktivnost, prezentaci velkých, povznášejících idejí a oslovení co nejširšího publika. Protože se jedná o velmi pestrý konglomerát směrů, tendencí i obtížně zařaditelných tvůrčích individualit, nenajdeme pro tuto tvorbu jediné, souhrnné označení; z řady důvodů se však jako dosti vhodný jeví termín novoromantismus. 1-2 Co novoromantismus je a co není Pojem novoromantismus ukazuje, že tu jde o úzkou souvislost s klasickým romantismem (scottovským, hugovským, poeovským, máchovským…). Proto také jsou novoromantici často nazýváni pozdní romantici. Někdy jsou někteří z nich, především básníci, označováni za parnasisty (podle řecké hory Parnas, jež byla v antice považována za sídlo Múz – bohyň umění). Novoromantismus můžeme stručně charakterizovat takto: 1. V souladu s rozšířenými možnostmi lidského poznávání novoromantici stavějí na zájmu o smyslově poznatelnou skutečnost: akcentují formy, barvy, tóny, vůně, pohyb… 2. Umělecké dílo vzniká podle předem určeného plánu, bez improvizace; racionálně a logicky promyšlená forma díla (často inspirovaná starší literaturou – eposy, sonety apod.) souzní s obsahem, jemuž propůjčuje co nejširší sdělnost; 3. Autor díla – v literatuře vypravěč / lyrický subjekt – je objektivní, udržuje si odstup od díla samotného, zakrývá či potlačuje své osobní pocity, zato mu jde o vyvolání předem vyprojektovaných pocitů u příjemců díla; 4. Z romantismu jsou převzaty mnohé náměty: vzdálená historie (obzvláště rytířský středověk), exotické prostředí, boj o dosažení vznešeného ideálu, velké vášně, osudová láska…; 5. Od romantismu se novoromantismus odlišuje tím, že odmítá vypjatý individualismus hlavních postav a zasazuje je naopak do širšího společensko-historického kontextu; při vší své osobnostní výjimečnosti jsou to reprezentanti reálných společenských typů; 6. Novoromantici si libují ve značné dekorativnosti, rozvíjející dobové, široce sdílené pojetí krásy, ovšem posouvají hranice jejího formálního ztvárnění (např. pokud jde o erotiku apod.); 7. Ve sféře prezentovaných a obhajovaných idejí novoromantici pracují s kategorií půvabu, vznešenosti až patetičnosti, v literatuře se s tím pojí rétoričnost; někdy se taková tvorba zvnějšku – pejorativně – označuje jako umění pro umění (fr. L‘art pour l’art [lart pur lart]); 8. Novoromantici sledují ryze praktické cíle: pohnout širokou veřejnost k zaujetí konkrétních stanovisek vůči důležitým otázkám současnosti: historická, exotická apod. tematika tu slouží jako inspirace, často se však nevyhýbá idealizaci; 9. Jazyk novoromantických literátů je vysoce stylizovaný, využívá archaismy, poetické neologismy, slovoslednou inverzi apod.; 10. Novoromantismus se prolíná i s realismem, zejména v oblasti dobrodružné či historické literatury: někdy se hovořívá o imaginativním realismu. 1-3 Novoromantismus v hudbě a výtvarném umění V hudbě jsou novoromantická díla začleňována do hudebního romantismu – často jde o opery. Německý skladatel Richard Wagner se nechal inspirovat západoevropskou mytologií (opery Tristan a Isolda, čtyřdílný Prsten Nibelungův), Čech Bedřich Smetana využil staré české pověsti pro opery Libuše, Čertova stěna nebo Dalibor a Francouz Georges Bizet [žorž bize] zpracoval příběh krásné, ale v lásce zrádné Cikánky do opery Carmen [karmen]. Wagner své výpravné opery typově označil jako Gesamtkunstwerk (souhrnné, integrální umění), tedy dílo promyšleně složené z různých druhů umění: hudebního, dramatického, literárního, tanečního, výtvarného…
V architektuře je novoromantismus spojen s obdobím historických slohů. Bylo reakcí na skutečnost, že (a) po doznění romantismu se ve stavitelství nevyvinul – na rozdíl od jiných druhů umění – žádný nový sloh (neexistuje „realistická“ architektura) a (b) průmyslový rozvoj pronikající do měst vede k masivnímu, bezohlednému boření cenné historické zástavby v zájmu dopravního zkapacitnění komunikací a v souvislosti s likvidací pásu opevnění, vně něhož vznikají nová předměstí. Historické slohy tedy napodobují dřívější slohy, a to buď relativně věrně (novogotika) nebo spíše ve volných variacích (novorománský, novorenesanční, novobarokní a novoklasicistní sloh). Dnes patrně nejpopulárnější stavbou tohoto období je slohově eklektický (smíšený) německý zámek Neuschwanstein [nojšvanštajn], jenž byl inspirován světem Wagnerových oper (a později se sám stal inspirací v animované tvorbě amerického filmového studia Walta Disneye [wo:lta diznie]). V českém prostředí se široce rozvinul trend regotizace středověkých objektů, od hradů Karlštejna a Kokořínu až po pražskou Prašnou bránu a dostavbu chrámu svatého Víta; vznikají však také zcela nové, novogotické stavby (Schwarzenberská hrobka v Třeboni). Novorenesanční stavby byly spjaty s rozmachem měšťanstva, zahrnují činžovní domy (Wiehlův [vílův] dům na Václavském náměstí v Praze) i reprezentativní budovy (Národní divadlo a Národní muzeum v Praze, radnice v Liberci, Mlýnská kolonáda v Karlových Varech). Novobarokní sloh se uplatnil ve stavbách (kolonáda v Mariánských Lázních) i – možná častěji – v interiérovém vybavení. Do období historických slohů patří také stavby nových židovských synagog v monumentálně pojatém a náročně dekorativním orientálním (maurském) slohu (Velká synagoga v Plzni, Jeruzalémská synagoga v Praze).
Evropští novoromantičtí malíři nejsou v českém prostředí příliš známí (Francouz Alexandre Cabanel, [alexándr kabanel], Němci Anselm Feuerbach [fojrbach] a Wilhelm Trübner, Angličan Lawrence [lorәns] Talma-Adema aj.). Zato mnozí čeští novoromantičtí výtvarníci jsou svou tvorbou populární dodnes a udržují si pozici čelných představitelů českého umění: Jaroslav Čermák (např. obraz Černohorské dívky v tureckém harému), František Ženíšek (Oldřich a Božena), Vojtěch Hynais (opona Národního divadla).
Novoromantickou povahu mají i některá díla autorů, kteří jinak tvořili v jiném duchu. Jedná se např. o sousoší Libuše a Přemysl (na pražském Vyšehradě) od Josefa Václava Myslbeka (řazen k monumentálnímu realismu) a cyklus nástěnných maleb Vlast (v interiéru Národního divadla) od Mikoláše Alše (jeho pozdnější tvorba směřuje spíše k secesi).
1-4 Světová novoromantická literatura Francie: Novoromantismus je spojen především s Francií, která během dlouhého 19. století prošla cestou od vlasti revolucí po přední světovou velmoc, jejíž metropole Paříž zaujala pozici hlavního města evropské kultury. První novoromantické texty plynule navazují na klasický romantismus. Na počátku tohoto vývoje stojí autor obsáhlých, často vícedílných historických románů z francouzských dějin Alexandre Dumas [alexandr dyma] (1802 – 1870). Své košaté vypravěčství zaměřil na různá období dramatických zvratů, od náboženských válek až po napoleonskou éru. Vytvořil typ sympatických hrdinů, kteří v rytířském duchu hájí ideály cti a spravedlnosti, ale zároveň disponují svobodomyslností moderního člověka. Dovedl udržet čtenáře v napětí (využíval postupy triviální literatury), mísil žánry (střídal tajemství, akčnost, milostné příběhy, humor…). Psaní proměnil v dobře zorganizovanou masovou produkci: obklopil se spolupracovníky, kteří mu zprostředkovávali odbornou historickou náplň pro jeho vznikající díla. Ač dějiny výrazně beletrizoval, podařilo se mu vytvořit autoritativní a respektovaný obraz francouzské historie. Vícedílné romány Tři mušketýři (odehrávají se v 17. století), Josef Balsamo (o vypuknutí Velké francouzské revoluce), Hrabě Monte Cristo [kristo] (z ponapoleonské doby) aj. Dalším mezníkem na cestě k rozvinutému novoromantismu se stal román Salambo od Gustava Flauberta (1821 – 1880), autora Paní Bovaryové. Příběh se odehrává ve starověkém Kartágu a titulní hrdinka je dcerou slavného vojevůdce Hamilkara. Patrně nejslavnější novoromantickou divadelní hrou se stal Cyrano z Bergeracu [sirano z beržeraku] od Edmonda Rostanda [rostana] (1868 – 1918): titulní postavou je historická osobnost barokního kavalíra (známého velkým nosem) ze 17. století, jenž zaujal i jako spisovatel satirických fantaskních příběhů. Velká Británie: Básníkem, jenž se dočkal značné popularity i oficiálního uznání, byl Alfred Tennyson (1809 – 1892), který během svého dlouhého tvůrčího života prošel cestu od romantismu k novoromantismu. Vynikal formální propracovaností i zvukovými (prozodickými) kvalitami svých básní, využil široký rejstřík námětů, od variací na artušovské příběhy (balada Paní ze Shalott) přes antické inspirace až po přírodní lyriku. Jeho tvorbu obdivovala královna Viktorie, za jejíž dlouhé vlády Velká Británie dosáhla vrcholu své světodějné moci, a učinila jej svým dvorním básníkem Nejslavnějším britským novoromantickým prozaikem je skotský autor Robert Louis Stevenson (1850 – 1894). Jeho literární tvorba byla ovlivněna jeho častým cestováním (Evropa, Severní Amerika, Tichomoří), k němuž tíhnul jednak proto, že pocházel z rodiny stavitelů majáků, jednak proto, že ve vzdálené cizině hledal zlepšení svého chatrného zdraví. Napsal novoromantické romány Ostrov pokladů (o plavbě anglických gentlemanů v 18. století za pirátským pokladem), Dobrodružství Davida Balfoura (příběh osiřelého chlapce, kterého jeho zlotřilý strýc prodá námořníkům, již obchodují s otroky; odehrává se v 18. století), Černý šíp (historický příběh z anglických Válek Růží v 15. století), Stevenson ovšem proslul také psychologickými příběhy s tajemstvím (zejména novelou Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda).
