6 x Roman Palík (prečítajte si to, stojí to za to)

6 x Roman Palík (prečítajte si to, stojí to za to) · · · · · ·

Tak Tak Tak Tak Tak Tak

jsem nazul zimní pláště s hřeby ( 4 řady hřebů furt dokola) jsem opravoval hydraulické brzdy teda vyhraji maratón a basta! jsem vyhrál maratón už toho mám fakt dost! jsem sundal návleky z bot...

Tak jsem nazul zimní pláště s hřeby ( 4 řady hřebů furt dokola) Vynechám zbytečný úvod a stručně se pustím rovnou do výhod z reklamních důvodů nepojmenovaného továrně vyráběného vskutku výborného pláště (a platí to zřejmě pro všechny hřebopláště ve vztahu ke mně) zakoupeného 2 kusy za pouhých cca 1300,- /kus peněz vybouchaných v potu tváře. No není to výhodné?, je to výhodné! A to se Bobe vyplatí! Vem to čert, že stály oba dohromady dva a půl litru + sto (to číslo se ani neodvážím napsat). Úchylně jsem se totiž konejšil představou brilantně řezaných zatáček a očekávaným brzdným koeficientem z 5G na 0G za 3 sekundy na ledovém podkladu. A samozřejmě jsem počítal také s hřejivou závistí místních adolescentů, kteří se před panelákem před děvami s holými pupíky chlubí, jak umí jezdit po zadním kole, zatímco mně to nejde ani po dvou. Nezavětřil jsem 1. lehké varování, když jsem bike nedokázal zvednou na jeho oblíbený věšák kvůli jeho navýšené váze o 2x 1100g - což je celkem o 2200g víc, ale co, dvě kila sem, 2 kila tam mě nemohou zastavit, však to mám přeci v nohách! A k tomu řádně zobu. Nastavil jsem obvyklý převod a vyrazil z panelákových dveří. Nerozjel jsem se bo sem musel přehodit o třídu níž, ano rozuměj ne o pastorek, ale o přehození z velkého na střední tác. I toto 2. varování jsem přehlédl - zřejmě pod vlivem adrenalinu z očekávané zběsilé rychlosti. Na asfaltu jsem měl průměrku o 50% pomalejší, zato to křupalo jako bych jel po brambůrkách. To bylo 3. varování, které bylo zároveň poslední šancí na to, otočit bajka zpět do přístavu, domů, za manželkou, dětmi, křečkem, cukrovím, klobáskou, pohádkami, ale já ne, já se holedbal triumfální vizí, jak budu šplhat do zledovatělého, zasněženého svahu zanechávajíc své zmožené, potupené kamarády na úpatí v obdivném pohledu na, na, no ano, na mě! Sotva jsem ale sjel z asfaltu na zasněženou, rozmokvanou lesňačku, okamžitě mi podklouzlo přední kolo, zabořilo se, nebo spíše zařízlo se do měkkého podkladu a já hodil držku stejně tak, jako bych měl svoje letňáky. Při tomto 4. varování jsem již pojal podezření, že něco není tak, jak jsem si představoval a já pochopil, že ty hřebopláště na asfaltu nejedou, zato na sněhu jedou ještě hůř. Jedině na ledě, maximálně na udusaném, uježděném sněhoskoroledu by to snad šlo.

Definitivní tečkou pro moji samolibost byl fakt, že se mi moji shovívaví kolegové vzdalují lehkým výletním tempem mimo dostřel a znuděně na mě čekají na vrcholu každého kopečku. Samozřejmě jsem se snažil zachránit svoji důstojnost maskováním vysvětleními jakože jsem čůral, telefonoval, něco hledal, ale myslím, že při pohledu na mé naběhlé žíly na krku, které tepaly 200x tam a 200x zpět mi to asi nesežrali. Takže NE na: Asfalt, sníh, měkký podklad a hlavně snad ani rači vůbec nenasazovat na ráfky i když jdou nandat holou rukou a sednou si bezpečně na poprvé. Rozhodně ANO na: Zledovatělý maratón vedoucí paralelně s Transsibiřskou magistrálou, nebo na bikestreet po zamrzlém Bajkalu. Samozřejmě, že mě vychytrale napadlo, že bych ty pláště nabídl do bazaru k odprodeji s výraznou slevou 3%. Znáte to: lehce nezávodně jeté, jako nové, keci, prdy, beďáry…, ale nakonec jsem se rozhodl, že si je natruc nechám. Budu poctivě trénovat i s kovadlinou (moje kolo v jiné recenzi) a na jaře se kvůlivá mojí famózní fyzičce můžou Bouda, Kořen i Spěchák rozloučit s angažmá! Epilog pro rejpaly: Jestli si myslíte, že tyto pláště i s kolem nepoškrábou vanu a umakart, tak se pletete!

Tak jsem opravoval hydraulické brzdy Praskl mi vrchní černý krycí plast – tedy plášť na hadičce u zadní brzdy a hned úvodem musím podotknout, že to bylo mojí vinou, protože jsem hadičku blbě přidělal k rámu a jak jsem točil volantem a ona nebyla na volno, tak ten vrchní plášť umřel. Víkend jsem na jinak zdravé hadičce v pohodě dojezdil, ale usoudil jsem, že oprava je nezbytná. Propadl jsem mírné trudnomyslnosti bo posledně jsem si vyměňoval přední hadičku taky sám. Ta byla blbě přidělaná na vidlici už z fabriky a taky se prošoupal vrchní plast. Výměnu jsem hravě zvládl ve 4 dnech: Den 1. Detekování závady a demontáž. Den 2. Nákup oliv, hadičky, otočka do dílny pro DOT4. Den 3. Výměna hadičky, oliv, odvzdušnění, ukroucení odvzdušňovacího šroubku, rozlomení pístku na 4 kusy při uchopení kombinačkama, když jsem chtěl vykroutit zalomený odvzdušňovák, modrý palec na noze od zuřivého nakopnutí židle. Den 4. Nákup nové přední brzdy, hotovo. Demotivován touto stále ještě živou vzpomínkou jsem naložil bicykl do auta a se studem jsem ho odvezl oblíbenému doktorovi, který to zvládl i bez těch mých cirkusových čísel ve srovnání se mnou během okamžiku. Doma v předsíni jsem se se zalíbením kochal pohledem na poloodstrojené kolo s novými hadičkami. Sedělo přede mnou vzhůru nohama, bez kol, bez destiček,

takové čisté, umyté a čekalo až nasadím nové „sintry“ a kola s novými ještě se lesknoucími plášti (už žádné hřeby!). Jasně, že jsem si řekl, že když už je ve stavu rozborky a tak pěkně prosí, tak toho využiju a promažu mu pístky silikonovým olejem pro hladký chod. Sám sebe jsem nabádal k maximální obezřetnosti, aby pístky nevyjely moc, protože to bych z toho zavzdušnění pak asi neměl moc radost. Sám sobě jsem drze odpověděl, že už jsem to přece dělal a vím to! Nevím proč mě napadlo preventivně promazávat pístky pro lepčí funkci, když chodily bezvadně. Asi jsem byl ovlivněn vánoční atmosférou a nově zakoupenými plášti, očekávajíc obrovské zrychlení a tím pádem potřebou bezvadně fungující brzdy, že jsem zapomněl na zlaté opravářské pravidlo „nesahej na to, co funguje“, ale já ne, já si musel pomačkat tu zatracenou páčku zadní brzdy. Šup a pístky byly venku a vzduch uvnitř. Čas se nevrátil zpět o minutu ani když jsem zavřel oči, natož když jsem si hlasitě nadával. Sakra, sem to ale debil, říkal jsem „OPATRNĚ“! No co, teď už nemám co ztratit, promažu alespoň přední brzdu. Šup a pístky byly taky venku a vzduch uvnitř. Aááááááchgrrrr, bikerské nebe se proti mně spiklo. Po té, co jsem vyjmenoval celou zoologickou zahradu jsem si hrdě slíbil, že to odvzdušním sám. Ovšem i podprůměrný psychologomozkohnidopich by na mně poznal, že jsem si prostě neuměl představit, že bych se po uplynutí 1 hodiny od generálky brzdy vrátil do servisu s tím stejným blbounovským problémem. Nabízela se mi sice úlisná myšlenka, že kolo opřu na měsíc o zeď , že zajedu do servisu až po uplynutí toho měsíce a že budu tvrdit, že už jsem najel dalších 10.000km a že jdu tudíž na další generálku brzdy. Ovšem tato jinak parádně geniální myšlenka ztroskotala na mé neschopnosti vysvětlit dětem a ženě proč měsíc nejezdím, když mě běžně furt doma nevidí a zanedbatelný nebyl ani denní průměr, který by mi vycházel na cca 300km/den na jedněch pláštích. Pochopitelně jsem tuto verzi výmluvy nechtěl riskovat, protože hrozilo reálné nebezpečí, že by mi v servisu neuvěřili. Kvalitní 4ky DOTky ve skříni od minule ještě trochu zbylo, hadičku jsem vytáhl z pod akvária a stříkačku 20cítku jsem vzal dětem z košíku na hračky v koupelně, čímž jsem přímo ohrozil jejich právě probíhající námořní bitvu. Vyzbrojen sice chabým nářadím, ale o to pevnějším odhodláním jsem se ujal primitivního odvzdušňování a vy, kdo jste měli tu čest odvzdušňovat brzdy na žigulíkovi, nebo 120cítce, tak mi dáte za pravdu, že na tom nic není. S tímto vědomím jsem se jal odvzdušňovat kolobrzdy. Nevím, co na tom ti servisáci dělaj za vědu. I malá dítě s přehledem zvládne nasadit hadičku na stříkačku a natáhnout DOTku. To jsem zvládl i já. Hladce jsem nasadil druhou hadičku na expanzní nádržku, kde jsem před tím snadno přidrátoval nádobku. Bez problému jsem nasadil i druhý konec hadičky na odvzdušňovák a s citem pěkně pomaloučku povolil šroubek. Mé sebevědomí vzrostlo na úroveň týmového doprovodného vozidla na T.D.F. Jednoduše a opatrně jsem prohnal dávku

čerstvé DOTky systémem, čímž jsem navíc vypudil i mrchu vzduch. Povídám, nic na tom není! Vzpomněl jsem si, jak jsem ještě jako malý kluk seděl za volantem našeho žigulíka a otec ležící pod autem při odvzdušňování brzd vždy zvolal „a ted zašlap“. Pamatoval jsem si to a pořádně jsem pomačkal brzdovou páčku. Ne, vzniknuvší tlak se nevešel do hadiček a vyletěl ven expanskou. Měl jsem pocit, že DOTka je všude na kole i kolem. No nic, tak znova, utřu to potom. Zřejmě jsem mírně znervózněl, nebo jsem měl strach z blížící se noci, prostě jsem začal spěchat a novou dávku DOTky jsem začal tlačit do systému větší silou, ještě víc jsem zatlačil na píst stříkačky, abych vyplavil i tu poslední bublinku. Byla všude, úplně všude. Bleděžlutá brzdová kapalina třídy 4. Byla na podlaze, na kole, na skříňkách, na knihách, v knihách, na oblečení, na stěně. Byla všude, úplně všude. Tomu tlaku akvahadička nasazená na kónusovém čulibrku na stříkačce prostě nomohla déle odolávat. V rostoucí panice jsem začal shánět hadry po bytě a snažil jsem se utírat neutíratelnou brzdovou kapalinu ze všeho v okolí 3 metrů. Jestli jsem si při pomačkání páčky myslel, že mám dotku všude, tak všude byla teprve teď a to doslova. Ještě, že nemám mechanické brzdy. To bych se asi na tom lanku v nastalé situaci oběsil. Epilog pro rejpaly: Jestli si někdo myslí, že dotka nerozleptává řadu různých materiálů včetně lidské kůže, tak se plete! P.S. Uklidnit mě může jen fakt, že to bylo relativně nic proti tomu, že jsem na Štědrý den přesně o půlnoci(tedy půlnoc a pak je už ten dárkový den)vytopil sousedy, protože jsem napouštěl kaprovi čerstvou vodu do vany a šel se dívat na TV. Až zvonek a soused za dveřmi mě vrátil z biografického opojení do reality. Do 3:00 jsem trávil čas ždímáním a vyhazováním koberce z dětského pokoje. Ještě, že mám kolo, jinak bych se asi zbláznil.

Tak teda vyhraji maratón a basta! „Už toho mám dost“, procedil jsem mezi zuby po úderu pěstí do stolu a demokraticky tak ukončil rodinnou poradu, na které se snažil zbytek představenstva a správní rady (choť a dva pulci) zesměšnit mé sportovní výkony výroky typu: „zase budeš o kole jenom celý rok mluvit, nebo se i jednou projedeš jako vloni?“ Vstal jsem ze židle a s důstojností náležící Juanu Antoniu Samaranchovi jsem vydal oficiální tiskovou zprávu, že dobře, tentokrát teda vyhraju nic menšího než maratón a basta! Pravda, toto jsem původně vůbec neměl v úmyslu a vlastně jsem tak učinil pouze pod nátlakem despektu vůči mým sportovním výkonům a snahou mě identifikovat jako chudokrevného, dýchavičného kozla.

V kuchyni přidělávám na ledničku magnetkami vedle kresbiček našich ratolestí nástěnku s mottem: „Není důležité se zúčastnit, ale vyhrát!“ Důvodů a motivací k přihlášení se na „dlouhou“ se vnucovalo hned několik: Jednak: Musím napravit mizernou reputaci, která mi doma klesla na bod mrazu po té, když jsme s ženou pořídili našim dětem kola, čímž v tom obchodě zjistila kolik co stojí, začala chodit do bruslení, konstatovala, že ty moje švihy trvají nějak dlouho vzhledem k udaným kilometrům a vyřkla pro mě smrtící ortel „vždyť na tom nic není.“ A prostě furt něco. Děti se mi posmívají „tak co taťko, jedeš krátkou?“ a sousedka taky už dlouho ve výtahu neprohodila žádnou pochvalnou, obdivnou větu na mojí adresu a to ani zdvořilostní kolem kola. Snažím se nepřipouštět k tělu pobuřující poznámky typu „ty starej blázne!, šibe ti?, ať si nenameleš držku!“ Nic na to nedbám, pche, budou koukat až přivezu vrchařskou prémii v hodnotě mnoha EUR, zlatý metál, prezenty náležící vítězi, výhru v tombole, na kterou mám taktéž políčeno (nesmím zapomenout přívěsný vozík) a to vše přivezu oblečen v triku, které dostanou jen nadlidi po ujetí dlouhé tratě. Nené, kdepak, sundávat to tričko nebudu, aby mi ho nějaký krátkotraťák nečmajznul. Už tak budu mít jistě problém uchránit to triko před lepými děvami s lačným pohledem, jak se budou snažit ho ze mě strhnout a alespoň špičkou prstu si na mě sáhnout. Nemohl mě odradit ani rezolutní postoj zdravotní pojišťovny, která při pohledu na mě, na můj zevnějšek a při zjištění, co že to chci jet za závod, rozvázala se mnou všechny smlouvy, dodatečně mi sebrala plavenky a zrušila mi i přispívání na vitamíny, že to prý v mém případě na tu krátkou dobu, co budu mezi živými nemá cenu. Zato obchodní zástupci pohřebních ústavů si u nás předávají kliku od dveří z ruky do ruky, chodí v předklonu s vizitkami a nabízí své budoucí služby. Druhak: Jsem se rozhodl, že vyhraji. Tentokráte mi jde jen o bednu, o schůdek nejvyšší, o metu všech met, nic než zlato neberu. Dost bylo cyklovýletů a pohodových švihů s kocháním se po krajině. V tomto závodě jde o prestiž, jde o vše a není zde místo pro žádné smilování a slitování se soupeři, žádné půjčování duše, montpák, pumpičky, lepení a nedejbože snad i gelu! S tím je pro tentokrát konec! Zajatce neberem. Odhazuji v dál falešnou skromnost a mířím přímo do sportovního bikenebe. To mi připomíná, že si musím důkladně promyslet a správně lingvisticky nacvičit odpověď ve třech jazycích (česky, rakousky a svahilsky) na pozvání na olympiádu až budu osloven po dojetí. Nic neponechám náhodě. Třeťak: Hlavně musím mít to pořadateli deklarované, jedinečné tričko! Je totiž zadarmo! A až mě pozvou na tu olympiádu, tak pojedu v tom tričku, čímž své soupeře paralizuji ještě dříve, než uvidí můj dravý jízdní projev. A vlastně v něm budu i spát, chodit

do hokny, na disko a nejvíc se těším, až budu v tom tričku chodit jakože se smetím u nás k popelnicím, jak tam pořád jedna polovina adolescentů sedí zhulená na lavičce a druhá polovina jezdí po zadním kole na „strítech“ - puknou závistí. Také náctileté holé pupíky s odhalenými ledvinami mluvící výhradně hrubým slovníkem mě jistě budou rozšířenými zorničkami svlékat nejen z toho trička a sousedka mě zajisté konečně významně třepotajíc oční brvou pozve na kafe! Závazek expedice: Ten je jasný. Vyhrát. Zvítězit. Uzmout první místo. Vše je nachystáno, nedělám si starosti se strategií a s přípravou, vyhrát je jen o tom, nepustit nikoho před sebe. Rozhodně si s sebou vezmu kolo! Jedno mě však trápí, jaké kolo? Dilema…, to není jen tak, vždyť tam budu hájit CZ barvy! Musím skloubit kvalitu, funkčnost, hmotnost, užitnou hodnotu a hlavně barvu, bo ta jezdí a ne, že ne! Toto dilema musím zodpovědně zvážit a obezřetně volit, aby ten bicykl vydržel tu obrovskou sílu v mých nohách. Je rozhodnuto, beru s sebou svoji Kovadlinu. Tento bike, jak ho laskovně oslovuji „Kovadlina“, je pro účel vyhrát maratón jako stvořený. Vzhledem k jeho váze 15 kg mi narostly na nohách olbřími svaly a taháním ho do kopců na zádech mně vzrostla fyzička, že jí mohu rozdávat. Geometrie rámu nedrží směr, tím pádem jsem vytříbil své řidičské umění na úroveň krasojezdců a i ta sebenáročnější technická pasáž na trati pouze vyloudí jemný kulišácký úsměv na mých rtech. Oprav polámaného sportovního náčiní na trati se také nebojím, neboť své rukodělné umění jsem již mnohokráte zdokonalil například při výměně 3 kusů už z výroby vrzajících středů, nebo při výrobě a výměně všech os čepů a i čepů samotných (osy se rozpadly prakticky neprodleně), protože to soudruzi v USA nedobře spočítali. Již samotný název kola „Rocket“ ne náhodou evokuje souvislost s Gagarinem (to je ten típek, co se dostal nahoru strašně rychle) a přesně koresponduje s mojí formou. K dokreslení technických parametrů bicyklu snad jen dodám, že náboje kol (přesto, že jsem jinak pacifista) nesou označení „formula“, což i značně neinformovanému laikovi jistě napoví, k čemu že je toto kolo předurčeno! Někdo by snad chtěl ocenit moje ambice, odvahu, chrabrost, nebo snad i potřást pravicí a pronést zdravici, případně mě poplácat uznale po rameni a s poníženým obdivem popřát „zlom vaz barde“ a musím říct, že by dobře udělal, protože cítím formu jako hrom a k tomu mám poctivě a řádně naodpočíváno. Odpočinek, ten je totiž vůbec nejdůležitější. Moc dobře si pamatuji, jak jsem byl posledně po nedělním švihu 20 km unaven. A jestli chci jet 100km, tak musím naodpočívat do zásoby. Budu nabírat sílu vleže a ne se honit po Moravském krasu jako smyslu zbavený chrt a rozrážet pěší turistiku provozující procházkáře. Většinou vrcholoví sportovci před laickou veřejností tají a do trezoru zamykají předstartovní vychytávky, triky, talismany, anabolika a ostatní zaručené, podpůrné

berličky. Toto však není můj případ, já to klidně prozradím - například se učím sám dělat palačinky a zjišťuji, že se špetkou pepře mají účinek jako 100 oktanový benzín. Určitě budu muset dát brzdy do 100% stavu a chránit se tak sám před sebou. Zlomené žebro z letního švihu srostlo, naražené rameno už ramenuje, stržený nehet z posledního závodu také již dorostl a bike mi žena umyla dočista do čista, neboť jí nepochopitelně vadily odpadávající kusy bahna do postele, protože bike samozřejmě parkuje v ložnici u stropu těsně vedle letiště (kde jinde taky, to dá rozum). V noci, když se choť nedívá, tak ho i hladím, ale pssst, nikomu ani muk! Připravenost je dokonalá. Nic nebrání k výhře. Start I: Pro jistotu nespím, abych nezmeškal brzký začátek v 10:00 AM. V noci za svitu luny se procházím místem cíle a představuji si řičící dav, který skanduje mé jméno. Úplně živě vidím jak se podepisuji fanouškům do památníčků a rozdávám rozhovory investigativním reportérům. Budu si muset zvyknout na slávu, no jo, je to tak. Ráno se stavím na konec lajny, to proto, aby ostatní závodníci při pohledu na mé zrychlení nevzdali již po výstřelu, koho bych pak jako v druhém kole předjížděl? Před novinovými stánky s názvem „toi toi“ se tvoří fronta, asi tam rozdávají tiskoviny zdarma. To by mně mohlo ohrát stát tam tu frontu a žebrat, to si ten papír co si od tama ostatní nosí raději koupím. Kolegové závodníci mají na startovní čáře trému. Že jim není hanba! A našli se i tací, kteří zaháněli starťáka jízdou na válcích, tak to mi hlava nebere, copak přes noc zapomněli jezdit na kole?!, že si to musí po ránu osvěžit v paměti? Já tvrdím, že je to plýtvání energetickými zásobami. Mrknu na CZ týmovou jedničku a mírným, uklidňujícím hlasem ho chlácholím ať se nebojí, že ho potáhnu v háku, že mám v nohách dynamit a ať zavolá, když se mu budu vzdalovat, že na něj počkám, nebo ať se mě rovnou klíďo píďo chytne rukou. Pěkně si to ze zadu monitoruji a předem si vybírám nejvhodnější stopu, kde bude nejlepší adheze. Opakuji si základní poučku, že to nesmím přepálit, tak, jako v mém ranném věku při prvních běžeckých závodech na 3 km, kdy jsem po doběhnutí u potoka blinkal do výběhu nutrií. Start II: Portýr ve předu zvedá ruku se startovní pistolí a mačká prstem spoušť, úderník udeřuje do nábojnice, nárazová slož trinitrorezorcinát olovnatý zapaluje střelný prach, deflagrace vyvolává zvukovou vlnu, která letí k našim ušním bubínkům při teplotě okolního vzduchu 25°C rychlostí 346,3m/s, mozek přijímá zvukový signál převedený na bioelektrický pulz a dává povel svalům… a že jich panečku mám! Bleskově vyrážím. Kufry se s zajiskřením zacvakávají do SPD, první záběry do pedálu, špice zvoní, stavba rámu sténá pod obrovským zrychlením, které mě zamačkává do sedátka, myslím, že cítím i spálenou gumu od prokluzu plášťů, šlachy se napínají, svaly zabírají, chřípí se chvěje při mohutném nádechu i výdechu,

srdce pumpuje, z nozder odkapává testosteron, obočí se krabatí rozrážejíc vzduch a celkově mně to jede vůbec dobře. Předjíždím doznívající zvuk výstřelu (ano, takovou mám formu), letím jako lukem vystřelený šíp, vznáším se na tlumičovém polštáři nad terénem jako labuť nad vodní hladinou, vzduchová vidlice s tlumičem sotva stíhá se syčením polykat nerovnosti asfaltu a já rychlostí, elegancí a sílou blížící se arabskému plnokrevníkovi vyrážím a hravě ukrajuji první metry ze směšných 100 kilometrů. Mám štěstí, přibržďují mě nové, drhnoucí brzdové destičky, alespoň nepojedu jako blázen. Jsem tedy zpomalován do úvodního stoupání, což mi pomáhá vypadat přirozeně a ostatní jezdci to při pohledu na mojí famózní fyzičku nevzdávají. Jestli mi to takhle půjde dál, tak to nechci vidět ve sjezdu, při této rychlosti jistě způsobím rázovou vlnu, zvukový, sonický třesk. Hrome, jestli ten předskokan ve předu na té vodící motorce neuhne, nebo nepřidá, tak ho přejedu. Závod: Vzdálenost mezi mnou a ostatním zbytkem pelotonu dramaticky narůstá. Na konci 2km startovní rovinky je to už cca 500m rozestup a v polovině prvního stoupání je to už 1km. Ztrácím je z dohledu a zjišťuji, že se někde stala chyba, logistický problém, něco jsem asi špatně spočítal…., už vím, krát dva to mělo bejt., zrada, ta mezera sice mezi námi je a i stále narůstá, ale úplně v opačném sledu - oni vepředu, já vzadu. Takže jsou vlastně všichni přede mnou, tomu fakt nerozumím. Mohlo by se tak zdát, že vlastně prohrávám. Já však zachovávám chladnou hlavu a profesionální klid. Jen si pomyslím, že je mladická nerozvážnost vede do záhuby, přepálili to. V průběhu maratónu jsem sice beznadějně v poslední vlně, ale pořád mám sílu jako býk, nevzdávám to. O své výkonnosti přesvědčuji dobré 2km jednoho důchodce, který jde s podkolenkami a s košíkem plných hub vedle mě. Potom řekl „naschle“, prodloužil krok a zmizel v ranním oparu. Říkám si klídek, on jistě nemá za sebou úvodní táhlé stoupání jako já, takže jsem se nenechal zmalomyslnět. Vidina trička mi dodává neskutečnou vytrvalost. Postaršího manželského páru v riflích, který mě na kolech s nosiči a s drnčícími blatníky předjíždí se ptám na cestu. Neposmívají se mi, že bloudím, protože podle mého oblečení správně usuzují, že jsem vrcholový sportovec, ujišťují mě o správném směru a ukazují prstem přede mě na skobami lemovanou cestu s označením 9+. V půli kopce mi klesá cukr v krvi na hodnotu mínus a dalo by se říct, že se stala slanou. Mlha blížícího se bezvědomí mi zastřela zrak a přísahám, že jsem zaslechl i vábení lesních žínek k tanci na paloučku. Nebyly to však víly, byli to fanoušci a mlátili kravskými zvonci k mému povzbuzení. Stejně jsem to, ale přes tlukot svého srdce neslyšel. Po nekonečně dlouhém, táhlém stoupání (náklon přibližně 90°) přichází na řadu sjezd, kořen, kopanec do zadku, díra a následně můj jazyk na předním kole

kontrolující stav dezénu, větví i s listím dostávám po hubě, klackem ve tvaru biče au chytám ránu přes hruď , desátá moucha mezi zuby sice dodá proteiny, ale vůbec nechutná, sakra šlahoun maliní s trny velkými jako zuby vlkodlaka mi tvoří přes stehno krvavý šrám - EPO mi teče do polobotky. Musím si odpočinout, zobnout něčeho energetického a zapít tekutinou s mikroprvky. Na obžerstvovačce plním kapsy a batůžek vším co mi přijde pod ruku, slíbil jsem dětem, že jim z výletu něco přivezu. Mezi pády na šiškách ukusuji z energetické tyčinky a očekávám zvýšení výkonu. A nic. Hm, asi byla vybitá. Demoralizován z neznámých důvodů v můj neprospěch vyvíjejícím se závodem tlačím kolo jak do kopce, tak i z kopce. Nasedám jen když za zatáčkou slyším fanoušky a konsternuji je otázkou „jsem první?“ Je čas „odskočit si za stromeček“ a zbavit se tak několika cenných gramů navíc, avšak příliš pozdě zjišťuji, že v nadmořské výšce jen těsně pod Everestem nejsou v dosahu žádné lopuchy. Jen smrkové větvičky… Cíl, rekapitulace a hodnocení: V závěrečném spurtu, pro který jsem si šetřil síly a gel mě předjíždí hrstka školáků s opačně nasazenými kšiltovkami na bikroskách. Přijíždím na chvostu, potupen, znemožněn. To byl teda nápad, přihlásit se na dlouhou s 15ti kilovou kovadlinou. Jak to doma vysvětlím?, co jim řeknu?, to tedy opravdu nevím. Pozdní dojezd maskuji bojovým pokřikem „pusťte mě do dalšího kola!“ a „to jste mi měli říct dřív, že se jede jen sto!“, nepomohlo to, nikdo se vtipu nesmál. Stejně tam byla už jen uklízečka, která osamocena zametala poházené špunty od šampaňského po glorifikovaných rychlojezdcích. Jsem dezorientován, zmaten a bojím se, že nedostanu to proklaté triko. Cítím ve vzduchu pach smrti a zmocňuje se mně posttraumatický stress. Se sklopenýma ušima se plížím ke stanu a kuji pikle, kde seženu náhradní maratónské tričko, bo bez něho domů opravdu nemohu, to ne! Doufám, že mají v Brně - Slatině v neděli otevřenou vietnamskou tržnici, snad tam nějaké fešné triko se 4mi pruhy bude („aňo paně šluši vam, vic pruhu - vic adidaš“). Zájezd byl pěkný, což o to, to ano, ale že by se to dalo srovnat s obligátním výletem na Kokořín, tak to zase ne. Při přepočtu všech nákladů a výdajů jsem po podtržení a sečtení zjistil, že mě to tričko (nakonec mi ho při pohledu na mé krokodýlí slzy dali) stálo tolik českých kreditů, jako by bylo od samotného Armaniho a patřil by k tomu triku i dvouřadý oblek velectěným Giorgiem vlastnoručně šitý. Vyhrál to nějaký chrt, který se teda tím pádem umístili hluboko, daleko přede mnou. Vůbec to nechápu, vždyť jsem měl i rukavice s ustřiženými konci, i duši přiisolepovanou na představci jako on. Po důkladné analýze jsem na to však přišel. Bylo to v tom děleném bovdenu co měl. Já ho mám totiž vcelku. Jak mi to jen mohlo během přípravy uniknout. To se potom není čemu divit, že jsem to s takovým handicapem nevyhrál. Můžu být rád, že jsem vůbec dojel, že?!

Oblékám si maratónské tričko, beru odpadkový koš, jdu se smetím k popelnicím a příště…, příště už určitě vyhraju!

Tak jsem vyhrál maratón Jestli si někdo myslí, že je to zase jenom nějaká nadsázka, tak to teda ne! Níže přikládám fakta: I. Prolog Na jaře 2005 donesl domů ze školy můj syn Vašek (v té době 7 roků) pozvánku na celodenní závody horských kol s naprosto nemístnou připomínkou, že chce jet se mnou taky. Jal jsem se mu vysvětlovat, že to není pro něj, že to je jen pro ostřílené, zkušené cykloborce jako jsem například já. Nedal si říct, prý musí jet, protože tam bude závodit i jeho kamarádka, což byl argument, kterému mi chlapi pochopitelně rozumíme, že? Přihlásil jsem nás tedy do kategorie rodič + dítě. Do startu zbýval 1 týden, takže času na důkladnou přípravu bylo habaděj. Nezbytnou přípravu jsem rozdělil do 4 bloků: Blok 1. Spočíval v přípravě psychické a v řádném odpočinku. Blok 2. Mediální, ten byl velmi důležitý. Zakládal se v manipulaci se zbytkem rodiny, že takový závod, to není jen tak, že pojedeme velmi pomalu a opatrně s neustálým připomínáním ať od nás propána nic nečekají! Blok 3. Fyzická příprava proběhla tak, že jsem konstatoval, že jí není třeba, protože jsem v roce 2004 jel 3 maratóny, takže mám jistě dost najeto a kluk taky už ví, co je to terén, protože jsme už spolu jeli sjezd do Obřan - neměl jsem ho tenkrát nechat jet prvního, teď už to vím, byla to chyba, byl tam skorometrový schod na lesolistnaté cestě. Vznesl se s kolem a dopadl na držku. Já ten schod zbaběle objel. Po chvíli se začal i hýbat a vstal. Jen krev na xichtíku a na ruce kazila dojem z jinak povedeného salta. Jak byl zblblý, že mu furt nadávám, tak se bál brečet a s pláčem udušeným v hrdle a s bolestnou grimasou kterou se snažil zamaskovat jakoby úsměvem prohodil „to bylo, co?!“. Pomyslel jsem si chachá, mám vyhráno, bude chtít zrušit závody a já si pěkně pojedu sám, ale on pořád vedl tu svou, že tam bude ta jeho kamarádka (ach, ty ženy). Blok 4. Zvolená bojová taktika byla snadná, jasná a mnou již 3x prověřená. Prostě vyrazit z poslední řady, abychom měli jistotu, že nás nikdo nepředjede a tím předejít ostudným a přiblblým otázkám, kolik že nás to pokořilo účastníků závodu. II. Závod Zaparkování u hospody, usazení zbytku rodiny na startovní plochu, registrace, nasazení čísel (škoda, takhle bude poznat jak moc jsme pozadu). Přiléhavé cyklooblečky jsem s pohrdáním nechal doma, jakože na výraz, že s doprovodem

7letého kluka to nepovažuji za závod, ale za cyklovýlet a myslím, že mi to v těch volných kraťáskách a bavlněném tričánku slušelo. Stojíme na startu, tlačenice, žgrundání mých žaludečních šťáv, kterým se stále ještě nelíbí ranní bageta, protřepávající se lýtka chrtů začínajících tisící kilometr toho týdne se svým objemem blíží objemu mého stehna. Ha, zrada, synova kamarádka má coby doprovod sličnou maminku (musíme se určitě postavit až za ně, aby nás nemohly předjet) a její sebevědomý pohled a přirozené chování naznačují nechuť spokojit se s něčím jiným, než s předním umístěním, a navíc synova bezelstná otázka „a kdy je všechny předjedem?“ mě vede k živočišné panice. Mám strach a chce se mi brečet z očekávané hanby, ach, kdyby tak padla mlha, aby nás neviděly jiskřící oči našich holek (zbytek rodiny), které vysílají naším směrem toužebné očekávání velkolepého výsledku. Musím to vzdát, odstoupit, není čas na hrdinství, ještě jsem mladý, no co! - vymluvím se na filozofii, že na kole se má jezdit pro radost, pro zdraví a ne chrtit jako blázni a riskovat zranění na těle a v mém případě i na duši. Mám starťáka jako hrom. Zde již striktně přecházím do jednotného čísla vynechávajíc mluvu v množném čísle (já + syn), protože tady už přestávala veškerá legrace. Toto už nebyl jen závod dvojice, ale byl to můj osobní boj o záchranu cti, hrdosti, prestiže a dalšího bytí v rodinném kruhu. Když člověk jede sám a k tomu anonymně, tak může jet pomalu a poslední příčky zdůvodnit výletním kochacím tempem, nebo prostě vzdát a okecat to snahou o nezničení nového ještě se lesknoucího řetězu, ale já? a teď?!, když se na mě dívá celý svět?! Při pohledu na doprovod synovy kamarádky (naše děti nás vzájemně představily) se ve mně na malý okamžik probudil náznak ducha soutěživosti, že bych babu mohl předjet a nebo, že bych ji alespoň svedl k lehké, povrchní konverzaci o dětech a tak…, doufajíc, že nepostřehne, že už nezávodíme, čímž bych získal tolik potřebný čas a záchranu důstojnosti. Všechno to pokazil můj zesměšňující pád na bok (jako pytel brambor) po té, co jsem machroval popojížděním a pozdě vycvakl hňápu z SPD. Lítostivý pohled maminky-závodnice a náznak shovívavého úsměvu při pohledu na mojí ležící osobu přikrytou bicyklem mi sebral zbytky odvahy k navázání bližšího verbálního kontaktu. Rána pod pás jako hrom, dvojice prý nejdřív poběží 3 km lesní běh vytyčený červenými praporky po hvozdech a hájích. Sakra, mám SPD. Takže ne maratón, ale potupný fujtajbl branný závod pro mrňata. Dal jsem si 3 piškoty, cucnul si z camelu, počkal na výstřel a vyrazil. Po 20 metrech klouzání kufrů po asaltu mě to už nebavilo a chtěl jsem jít domů. V lese to bylo lepší. Po 1km jsem posledním vydechnutím vytlačil z hrdla „zastavíme a odpočineme“. Sbíral jsem kontrolní značky běhajíc po kopcích jako kamzík. „Proč neutíkáme rychleji?“ ptá se syn, „abych nerozmačkal piškoty v kejmlu“, povídám. Fáborky zmizely – poprvé jsme zabloudili. „Tady si lehni a čekej, jdu najít cestu“. Po 5 minutách se vracím se sakrováním, běžíme dál. Závěrečný sjezd, vlastně sběh je na neštěstí na místo startu/cíle, kde všichni čumí, jak si poradíme s klesáním v % za které by se nemuseli stydět ani v Kycbílu. Pro pobavení diváků se posledních 50 metrů kutálím mezi pařezama, netuším, kde je kluk. Čekal dole, bo to nevzal zkratkou jako já, ale běžel po pěšince, pacholek.

Odevzdávám nasbírané kontrolní placky rozhodčím a konečně nasedáme na kolo, což ve mně vzbuzuje naději, že se divákům schovám v lese. Pád do potoka v Bílovicích (jak je ten starý náhon, nebo co to je), naštěstí ne do proudu, ale jen do příbřežního bahna, smích, ale ne můj. Přehlédnu šipku k odbočení a podruhé bloudím, vracím se 500m, kluk se řechtá, odbočujeme správně do nesmyslně příkrého kopce ke křížku (myslím červená turistická), táhnu na hřbetě 2 kola a ještě povzbuzuji kluka (k čertu, to jsem si teda vybral sport). Nahoře fakt už nemůžu, jsem vyčerpán, už jsem spálil všechny cukry, tuky a snad i brzdové destičky. Záchrana přichází v podobě ujídání piškotů a střelbě ze vzduchovky v leže. Nastřílel jsem hodně, však jsem na vojně za komárů trénoval ze všeho možného co vlastnilo NATO i WARŠAVO. Synátor se taky trefuje, to se hned projevil poctivý trénink z kuličkovky napodobující M16cku. Po dalším úseku kolojízdy následuje požadavek na rodiče na 5ti metrové vyšplháni na strom a 10ti metrový traverz po lanech. Podle mě je to proti Ženevským konvencím se zacházením se sportovci. To vše zajištěno sedáky, hruďáky a horolezci. Mám smůlu, doprovod synovy kamarádky to zvládá přede mnou (sakra) jako veverka, Vašek to hloupě komentuje „ona je holka, ale ty tati jako kluk to přelezeš rychleji, že“? (zakážu mu večerníček). Traverzuji hlavou dolů, syn mi polehávajíc v trávě žere moje poslední piškoty a chlemtá zbytek mojí kofoly z kejmlu. Jedeme dál. „Tatí, můžeš ještě“?, chci zařvat NE, už jsem asi hodinu mrtev, ale říkám „jo“, on na to „tak mě tlač“. Pravou rukou ho tlačím, nepadám, poprvé někoho předjíždíme. Další stanoviště, kde máme najít v lese volně pohozené cedulky s čísly. „Čekej tady ať se neztratíš“ říkám synovi a vyrážím do mlází. Našel jsem 4ks, prohledal jsem i krtince a jeskyni místního Hejkala, ale víc nic. Kašlu na to, vracím se. Z dálky volám na Vaška „dělej, nezdržuj a sedej na kolo“, on na mě volá, „když jsi tak dlouho nešel, tak jsem tady v okolí našel 10ks“ (no nezabil bys ho?!). Zase kolo a pak další atrakce v hledání barevných cedulek v lesní školce. Výsledek: já 3 cedulky a 3 klíšťáci, Vašek 7 cedulek (vytahám ho za uši, že mě vidí poníženého). Projíždíme úsekem start/cíl, přeji si, aby mě rodina přemlouvala a vábila tak, jako jindy: „taťko nikam nejeď, pojď za náma“. Hned bych šel, ale oni ne, ony obě řvaly „dotoho dotoho“ (rozvedu se a děti levně prodám). Ještě několik etap a snad bude cíl. „Tatí, já na tebe dole počkám“ (asi ho zardousím). Cíl, mžitky před očima, lehám do trávy, ne, je to posečená kopřiva, chladím požahané končetiny ve Svratce, vyhlašování výsledků, ani nevstávám. Naše jména čtou jako první – VYHRÁL JSEM, fakt! III. Epilog pro rejpaly

Ne, cílovou listinu při čtení nedrželi omylem vzhůru nohama! Opravdu jsem vyhrál (no jo, syn taky, vím). Jednoduše a prostě ostatní taky bloudili, našli méně barevných tabulek, střelili míň, netlačili potomky do mírných stoupání, atd… Prvně v životě a zřejmě taky naposled jsem stál na bedně úplně nahoře (ale jo, syn tam taky stál, co furt máte!). Pochopitelně jsem si chtěl nechat diplom pro sebe zarámovat a pověsit do obýváku, ale smutný pohled juniora a vyčítavé pohledy zbytku rodiny mi překazily radost a vyhlídky na vybudování vlastní síně slávy s metálama. S nechutí jsem diplom mlaďochovi odevzdal. Přitom on ten diplom rouhačsky strčil v pokojíku do šuplíku. Vůbec nechápou, jak by ten diplom pěkně ladil s pohárem, který jsem dostal (jako všichni příchozí) na jiném nejmenovaném jihomoravském maratónu. Návštěvám to samozřejmě prezentuji jako výhru, šak sem to ujel celé, tak co a dlouhou! A přísahám, že kdyby mi dovolili zarámovat ten můj diplom, tak bych vedle něj pověsil aji to tričko s nápisem taky jednoho maratónu, který jsem si myslel, že vyhrávám, protože jsem všem ujel, ale to jsem jen strašně zabloudil a najel o 10 km víc. Večer se mě kluk oplzle ptá „a kolik máš celkem 1. míst?“, já odvětil „toto jaro první a mazej si vyčistit zuby a do postele.“ Co hůř, rodině to 1. místo připadlo normální, grrrr no to snad není normální! Oni vůbec nechápou, co to je vyhrát závody horských kol! A tak se tedy zde, v úplném závěru musím podělit o tu radost tady, mezi mně blízkými a obracím se na úzkou obec cyklistů, na vás, na ostatní jezdce na kolech, na závodníky biků i silniček, na hobíky i profíky, na trialisty i dolekopcomjezdce a proč to neříct – na bratry v kole, jen vy můžete pochopit mojí sdílenou radost ze splněného životního snu - VYHRÁT MARATÓN ! Hned jak to dopíšu, tak si osuším papírovým kapesníčkem slzu radostného dojetí, vypnu hymnu z kazeťáku a jdu tomu pacholkovi vzít ten diplom (už spí) a budu se dlouho do noci pod peřinou s baterkou v ruce kochat pohledem na číslovku „1.“

Tak už toho mám fakt dost! „No to nemyslíš vážně!, ty ses asi úplně pomátl!, máš všech pět pohromadě?, opravdu chceš v tomto počasí vyjet ven na kole!? Se podívej z okna jak se tam střídá déšť se sněhem, na silnici je marast z ledové tříště smíchaný s bahnem a solí, v lese je to určitě namrzlé jako na D1, dyť tam určitě umrzneš a když nezmrzneš, tak se beztak utopíš v těch břečkách a když se neutopíš v břečce, tak tě vítr nastopro sfoukne do strže a když se nezabiješ pádem do rokle, tak ti uklouzne přední kolo na sněhovém jazyku a švihneš sebou rovnou pod kola náklaďáku, v lese tě sežerou vlci, skrze vánici a mlhu tě neuvidí žádné auto než po asfaltu dojedeš do lesa a nepomůžou ti ani ty tvoje blikačky a k tomu ke všemu je tam fakt hnusně!“, řekla mi něžně má polovička. No co jsem měl na to říct? Samozřejmě, že má pravdu a nebudu se pokoušet o trapné vymlouvání, ani se nebudu zbavovat viny za nezodpovědný přístup k zachování rodiny, ale copak se to dá vydržet!?, nejezdit!?

Doma se chovám jako dementní tygr v ZOO, který chodí po vyšlapané pěšince tam a zpět: pomačkání brzdové páky na kole, které visí v ložnici na háku – nahlédnutí do ledničky, pomačkání brzdové páky – nahlédnutí do špajzu, pomačkání brzdové páky – kontrola vercajku ve skříni, pomačkání brzdové páky – kontrola stavu hladiny brzdové kapaliny v nově zakoupené láhvi, pomačkání brzdové páky – kontrola nových návleků na kolena, které si zkouším už asi po 100kráté, pomačkání brzdové páky – nahlédnutí do TV programu, pomačkání brzdové páky – kontrola nových příspěvků na cyklowebech, pomačkání brzdové páky – a furt dokonala, vždyť to není normální, vždyť to už je diagnóza! A kdo za to může?!, no já ne!, to ta potvora příroda nechce dovolit bikerovi vyjet ven! Kdepak, nikomu se s tím nesvěřuji, to by nikdo nepochopil. Možná to ve čtvrtek řeknu doktorovi. Je to zubař, je to můj kamarád a na kole jezdí celej život, tak snad on pomůže, navíc větrá po lese mašinu, tak se asi mezi osmičkama a kazama budeme ukájet hovorem o stavu lesních pěšin v nám známém lese. Slibuji, že se už nikdy nebudu posmívat rychlokvaškům, kteří za prvního jarního sluníčka při teplotě 8°C vyjedou v kraťákách, já už je chápu, oni to vlastně berou jako partizánský odboj proti té potvoře zimě. Jsou to vlastně odvážní hrdinové, kteří si zaslouží obdiv, že se dokážou postavit proti tak ukrutnému nepříteli. Brzdové páky jsem už tolikrát pomačkal, že jsem už i několikrát pro jistotu odvzdušňoval, poslední troje odvzdušnění nepřineslo ani bublinku, ale řekl jsem si no a?, co kdyby! Pláště jsem také už několikrát cvičně přezouval od letních sliků, přes Nokony s brutálním sjezdovým vzorem až po zahřebované tovární „spikery“ a výsledek? – procvaklá duše od montpáky a posledně natržený ventilek. Ještě že mě to potkalo doma a ne někde na trati. Pokaždé, když jdu v ložnici kolem kola, tak se mi zvedne tep, rozšíří zorničky, začnu se potit a musím, fakt si musím šáhnout a pomačkat páčky přehezky, nebo brzd, musím alespoň protočit kliky bo visí v úrovni očí, řetěz poctivě mažu každý den, to aby byl připraven až vyjedu, tlak ve vidlici v komorách pozitivní i negativní je již mnohokrát změněn a odskok nesčetněkrát nastaven, to kolo je v tak dokonalém stavu, že se obávám, že se už nikdy neporouchá. Snad podesáté poslouchám Ladovskou baladu od Jarka N. a cítím, že to nevydržím, že se něco stane, že už něco opravdu provedu, pomóóóc. Dívám se z okna kuchyně – je tam hnusně, dívám se z okna obýváku – taky hnusně, zkouším to ještě z ložnice, třeba tam bude lepší počasí, ne, je tam taky hnusně, zbývají ještě okna dětských pokojů (naděje umírá poslední) a je tam ještě hůř než v předchozích oknech! Sakra, co si to ta příroda dovoluje!?, co si to o sobě myslí!?, že si může dělat co chce?!, tak to teda ne! Mám, nebo nemám vyjet? Když nevyjedu, určitě vyleze slunko a když vyjedu, bude určitě hnusně. To se fakt už nedá vydržet, tlak roste, ventil frustrace a emocí povoluje, děje se jediné možné: prostě jedu a basta!

Kašlu na počasí, nic nedbám deště ani vánice, ignoruji vykulené bulvy nechápajících spoluobčanů, kteří se brodí ve sněhu a drží se stromů aby je neodfoukl uragán. Jedu ven a předstírám, že je jaro. Co nazuju? Na protest proti zimě sundávám pláště s hřeby a nasazuji Nokony s brutálním vzorem. Zkouším tím přelstít zimu a předstírám, že je jaro. Nasazuji celoobličejovou kuklu, aby nebylo vidět, jak se šklebím smíchem – hej Zimo!, mě nedostaneš! Břečka s neodolatelnou slanou příchutí mi prská do obličeje, uragán do protivky simuluje kopec s 30% stoupáním, jak to, že žádný vítr na světě nefouká bikerovi do zad?! Rodinka v péřových bundách s kapucemi naraženými až na čumáky nemá přes závěje kam uhnout, uhýbám tedy já. Vstávám ze závěje bílý jako sněhulák a toho dne už po několikráte předstírám, že mě to vlastně baví a že je to vlastně normální furt padat do sněhu. Podél řeky je dokonalá ledovka (chjo, měl jsem si nechat hřeby) míjím další rodinku a tentokrát padám na led tvrdosti portlatského betonu. Rodinka se nesměje, protože si myslí, že jsem mrtvý. Vstávám, dělám, jakože je to normálka a že mě to vůbec nebolí, zase padám a až na podruhé se rozjíždím. Musím si na tretry našroubovat špunty z kopaček. Ta bolest, ta bolest, loket natíká, koleno křičí o pomoc, o teplo a o klid. Zatínám zuby, zajíždím za zatáčku, seskakuju z kola a hladím si koleno i loket. Na silničním přejezdu mě předjíždějí policajti a zastavují, aby mě zkontrolovali, ale kdepak, na mě si nepřijdou, mám blikačku vzadu na přilbě i na camelu a vpředu na volantu taky, pak mám náhradní blikačku v camelu uvnitř a doma mám posílený akumulátor, který napájí 1x 5w, 1x 20W a náhradní 1x 10W, která čeká ve frontě. Policajt i policajtka na mě koukají jako na zjevení a v duchu odhadují dle mého zjevu, kolikátý to rok bez přetržení jsem již v sedle? Na kole a na mně, tam kde není sníh, nebo ledová tříšť, tak je bláto a to včetně obličeje. Jediné světlé místo se objevuje, když se pokouším o úsměv. Baba neříká nic, jen hledí, polda říká „jeďte.“ Zase les, vracečka skoro o 180°, vyjetá kolej od traktoru s evidentně hlubokou kaluží toho času s ledovou skořápkou, přední kolo podkluzuje, neva, stíhám seskočit, doprčic led se boří, vodní hladina se ustálila na úrovni holeně a i když mám mezi kuframa, podrážkou a samotnou vložkou tolik vychvalované a mnohými doporučované noviny, tak mi ledová voda chladí už beztak dost zmražené prsty a nepomohly ani návleky s neprofuk membránou. Příště vyzkouším jiné periodikum. Běžkař mě probodává pohledem, nemám sílu uhýbat, jen tenkým hláskem děkuji. V lese mě pitbul 2km před Klajdovkou zdvořile požádal o slezení s kola. Páníček na něho z dálky přes půl lesa cosi volal, ale jak jsem měl sevřenou šak víte co, a taky srdce, tak jsem ani nevnímal co na něho volal, ale bylo to něco jako „Azoréééé, kde seeeš?!“ Začíná ve mně zrát předsevzetí, že se na to můžu šak víte co a z vysoka a že se rači pojedu do Egypta potápět, já jí mrše, té zimě ujedu, vysměju se jí z pláže rozpálené saharským sluncem. Sice se pod vodou blbě jezdí, ale teplo tam je, to zas jo.

Cíl, domov, zadní vchod do paneláku přímo k výtahům. Posolená břečka stéká z bundy ze zad, z brýlí, z obličeje, z kola a vůbec z celého mě. Sundávám rukavice, odemykám, nastupuju do výtahu. Ach ne, sousedka otevírá vstupní dveře a volá ať počkám, že jede taky. To jsem nechtěl, to ne, aby mě viděla zabláceného, zchváceného, navíc kolo nenaleštěné, obalené ledem, sněhem, blátem, moje strhané rysy, kouří se ze mě jako ze zapařeného medvěda a obávám se, že ta ranní kolínská již dávno prohrála zápas s odérem o život bojujícího cyklisty. Očima a silou vůle se snažím zrychlit výtah. Proč jede tak pomalu, to není možné, už jedeme snad hodinu a jsme teprve ve třetím patře. Sousedka kývne hlavou směrem na hroudu sněhobláta, které se podobá kolu a protne ticho otázkou „to kolo musí být velmi kvalitní, když to venku vydrží, že?“, říkám „ano je.“ „A na tom sněhu a ledě nepadáte?“ Říkám „ne nepadám.“ Ona zase „a baví vás to v tom počasí?“ Já „promiňte 7. patro už musím vystupovat.“ Doma zjišťuji, že jsem mezi hlavním vchodem a výtahem ztratil rukavice. Vracím se pro ně. Už tam nejsou. Může mi sakra někdo říct, k čemu jsou někomu prosolené, zapocené, vomačkané, rozedřené zimní cyklorukavice odporné černé barvy s nánosem bláta a potu, který stírám z čela? Bika parkuji na chodbě na linu. Během několika minut se pod ním tvoří přehrada, malá černo slaná vodní nádrž. Ženu nabádám k respektování zákazu stavu vycházení z kuchyně, pokud nechce utrpět úklidový šok. Syn se řechtá z pokojíku, co to prý dělám za bazén a 4letá dcera si obouvá gumáky, chodí po chodbě sem a tam a jako jediná mě chválí za dobrý nápad. Rozmrzám ve vaně pod sprchou, stále oblečený (no ne, kejmla jsem sundal, mám v něm mobil), jsem šťastný, spokojený, nabažený, polovička na mě kouká, čte mi to v kukadlech a s úsměvem říká „sis to užil, co?“ já na to „si piš, že jo, chceš jít za mnou?“ Chachá a příště, příště jedu zas!

Tak jsem sundal návleky z bot... Teda vlastně z treter, takové ty neprofukové co se nosí, aby nezábly prsty. No a to jsem si teda dal, to byl teda nápad, byl to můj nápad, teď ležím v horečkách. Dříve než diagnózu doktorskou jsem si vyslechl diagnózu rodičovskou: „To máš z toho, že nic nejíš, seš hubenej, cpeš se jen zeleninou, ovocem, nic pořádného nezakousneš, atd…“ (rozuměj - v jejich řeči to znamená, že kdo neváží tolik, co chrochtík před porážkou a necpe se pouze bůčkem jakožto jediným uznávaným vitamínem a 0,5kg máslem denně je vadnej). Už jsem fakt musel ty návleky z těch kopaček sundat, bo slunce sluncovalo, kytky vylezly z hlíny, bikeři začali jezdily s holými koleny a lokty a „barevňák“ (tak se říká megahřišti za našim barákem) je plný holých pupíků a ledvin. Navíc mi je trapně,

že jezdím navlečen jak pumpa v zimě. Nu což, je třeba držet krok s nahatou módou! Chrabře sundávám návleky z bot! A to byla ta osudná, ostudná chyba. Sice mi stále ještě zbyl dlouhý rukáv, dvojitě chráněná kolena, krátkoprsťáky, které vystřídaly rukavky zimní a přestože ostatní proti mně jedou v komplet krátkém (čest pár vyjímkám), tak přesto mi je z kopce a po rovině údolím zima na zátylek, ramena zezadu, atd. a po 2,5h mě zebou i palečky na nožičce. A na druhé taky. Pak už to mělo rychlý spád: 20.4. Čvrtek - jede se mi divně, zkracuji trasu, předjíždí mě turisti (což není až tak vzácný jev). 21.4. Pátek - horečka 39,8°C posiluji se na duchu, že to nic není: „na frontě sme mali aj dvacaťseděm a jak sme tých bolševikov hnali.“ 22.4. Sobota - 40,3 halucinace, to mám vždy nad 40. Dnes na kolo nejdu. 23.4. Neděle - 39,8 tak dobře, zajdu k doktorce. 24.4. Pondělí ráno - 36,5 jsem pašák, nemusím k doktorce. 24.4. Pondělí večer - 39,5 jsem blb, že jsem nešel k doktorce. 25.4. Úterý - 38,7 doktorka, která je jinak zdravou odpůrkyní antibiotik mi předepisuje širokospektrální ATB něco jako W-Power. Ze závodů nic nebude, grrr. 26.4. Středa a následující dny horečka klesá, stejně jako těžce vydřená jarní forma, „ádié“ závody, bude vám beze mě smutno grrr. A stav mého „nakakání“ stoupá, protože: 24.4. Pondělí celý den - posilněn paralenem se holedbám, jakýže to byl ode mě prozíravý nápad a ženiální rozhodnutí, že té zimě potvoře a nemocem ujedu 8.5. do tepla, do Dahabu, kam se jezdíme potápět. Vše zaplaceno, věci nachystány, schází už jen tubička opalovacího krémičku. 24.4. Pondělí večer v 20:30 volají kluci z Dahabu, že tam řuchla bomba, a že hned 3krát. No to ať mi nikdo neříká, že to není všechno schválně grrr. Budu si muset najít nějaký bezpečnější sport, než je kolo, nebo potápko - třeba šachy, nebo jízdu na střeše Pindolína. Může mi někdo kurňa vysvětlit, proč to ten vylízaný turbanovec dělá? Však už mu píšu dopis: „Milý Bíne Láďo Onane, seš debil, že děláš takové škaredé věci! A v příloze ti posílám fakturu na proplacení zájezdu cos nám pokazil, hňupe.“ A Jurovi Křoví taky píšu: „Proč tam do těch hor házíte furt bomby? Hoďte tam kastl rumu a nafukovací panny s mnoha proklamovanými tělesnými otvory - turbanisti přijdou na jiné myšlenky a bude pokoj.“ A kašlu na oba dva, ať si trhnou. Beztak nakonec pojedu do Dahabu a basta Egypt. A bude-li chtěno, tak vám pak písnu jaké to tam bylo - jenže to bude, ale úplně offtopic bez kola :o)