30.ledna 2007
10 Kč
I/3
KŘTĚNÍ - pohled organizátorů ANKETA O NEJ TŘÍDU – kdo je oblíben u učitelů str. 5
str. 2 a 3
DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ
- naše reportáž TROCHA POEZIE - autorská tvorba našich studentů str. 9
str. 6
Milí zlatí, není žádným tajemstvím, že nás již brzy oblaží naše pravidelná dávka emocí ve formě pololetního vysvědčení. Proto jsme velice rádi, že váš oblíbený časopis vyšel dřív, než vám někdo pozastaví kapesné. Snad vás tedy alespoň na chvíli lednové Gymbloviny rozptýlí a pobaví vás hrůzami již minulými. Z nich to bude například den otevřených dveří, křtění, anketa o nejoblíbenější třídu, několik fejetonů, trocha poezie a mnohé další. Jinak se není na co těšit, protože zima nějak dlouho nemoha pochopit svou podstatu, čímž nám pokazila většinu sněhových radovánek i šanci na chřipkové prázdniny. Kéž vám větry zůstanou příznivé a vzhůru na další stránky! Vaše redakce
I/3
2
Křtění primy Už od primy jsme věděli, že až budeme v kvintě, čeká nás křtění. My jsme křtěním samozřejmě také prošli. Tenkrát se nám vše zdálo strašné a studenti, kteří nás křtili, nám připadali tak dospělí a velcí. To bylo před pěti lety. Letos jsme to byli my, kdo těm primánům měl připadat dospělý a velký. Ale podle toho, co se tam dělo a jak zlobili, to tak asi nebylo. Tématem našeho křtění bylo záhrobí. Kostry, smrtka, zombie atd. V zákulisí vládnul absolutní chaos. Je pravda, že ten chaos byl na místě, protože jsme neměli ani scénář. Vše jsme pojali jako jednu velkou improvizaci. Organizace nebyla nic moc, ale některé úkoly byly srandovní, třeba jako pojídání chleba s marmeládou, který byl přivázaný na krku chlapce a dívka ho musela s rukama za zády sníst. Největší nervy byly, když jsme měli připravené, že primáni budou zpívat karaoke. Ale chybička se vloudila. V notebooku to nebylo nainstalované, takže se muselo čekat a čekat … Jenže pak se to povedlo, ale primáni se ke zpívání stejně moc neměli. Zlatý hřeb celého dopoledne bylo, když už byli všichni pokřtěni a jako odměnu dostali moučník, který se skládal z piškotu, krému a čokolády. Krém byl z nivového pomazánkového másla a romadúru. Celá kvinta si myslela, že si k tomu primáni čichnou, možná ochutnají a pak to vyhodí do koše. Jak jsme se ale mýlili! Ano, bylo tam pár jedinců, kteří celý kousek snědli, jeden si dokonce chtěl přidat. Zbylí primáni buchtu vyhodili, ale ne do koše, nýbrž do vzduchu. Začali to házet po sobě, do obecenstva, z obecenstva zase zpátky. Po celé tělocvičně se linul nechutný pach z romadúru. Všude, kam jste se podívali, byly kousky smradlavé buchty. Po totálním zakončení se všichni drali pryč. V tělocvičně už zůstala jenom kvinta a pár učitelek, které nám pomáhaly s úklidem. Do zametání zbytků buchty se pustila celá naše třída až na pár jedinců, kteří považovali za důležitější se jít odlíčit. Nikdo z kvinty z toho strašného zakončení neměl dobrý pocit. Ale na druhou stranu – byli jsme originální. Nikdo tak strašné křtění ještě neměl. Katka Hrdová (kvinta)
3
I/3
Křtění 1. ročníku Každoročním zvykem našeho „ústavu“ je křtění prváků. Na tuhle akci konající se těsně před vánočními prázdninami se těší snad celá škola. No, celá… Asi kromě prváků, kteří nemají tušení, co je čeká, a taky nás - 2. ročníku. Ano, i my jsme se křtění především děsili… Už začátkem nového školního roku se začaly ve zdech třídy druháků šířit různé nápady. Bohužel pouze od hrstky jedinců a většinou každému jen prolétly hlavou a nikdo se nad žádným nepozastavil. „Času dost!“ ozývalo se ze všech koutů. No jo, možná měli všichni pravdu, ale tahle věta se ozývala celé září… celý říjen… V listopadu pár lidem došlo, že toho času už je spíš sakra málo! A třetina třídy začala konečně něco vymýšlet. Prodiskutoval se nespočet nápadů a ještě víc možností úkolů. Mezi prvními nápady se objevil jeden, který se většině osazenstva zamlouval. Chtěli jsme se změnit v šílené vědátory a tělocvičnu proměnit ve vědeckou laboratoř v čele s Albertem Einsteinem a Frankensteinem. Úkoly vypadaly zajímavě a hlavně vtipně… Hurá do toho! Jenže se začaly objevovat problémy s přípravou… V tom něco ozářilo našeho milého Vítka Kříže, který se přihnal s nápadem filmových postav. Jako první padaly filmy Kill Bill, Shrek nebo Harry Potter. Úkoly se rodily v hlavě skoro samy. Dejme tomu, že celá třída souhlasila a vše se začalo rozjíždět. Můžeme říct, že celkem slibně. Asi všichni už jste seznámeni se serverem Spolužáci.cz. Stránky 2. ročníku tu můžete najít taky. Tohle místo se stalo takovým našim diskusním místem ohledně křtění na delší dobu. Na nástěnce se objevil další nápad. Bezdomovci, mimina tahající nočník nebo prostě křtění bez názvu… Tohle začali někteří hodně prosazovat, a asi taky proto, že „skupinka“, která zůstala věrná filmům a filmovým postavám byla početnější, strhla se na spolužácích hádka! A to pořádná… Nešetřilo se hrubými výrazy a všichni jen koukali, co se v jejich kamarádech, o nichž si mysleli, že je dokonale znají, bere. A nálada ve třídě klesala k bodu mrazu. Vůdčí osobnosti obou skupin se snažili na svoji stranu strhnout větší počet lidí. Našli se i takoví, kterým to bylo šumák, hlavně když to NĚKDO jinej vymyslí a oni si tam teda nějak potom stoupnou… Ale jak rychle hádka začala, tak i skončila. Pomalu se začínalo zase diskutovat o našich starých známých filmových postavách. Nakonec se zapojila celá třída, každý chtěl mít v projektu svoje pevné místo. Křtění samotné se blížilo a bodejť by ne… půlka prosince na krku. Úkoly se dolaďovaly a na poslední chvíli nás napadalo to nejlepší. No jo, když hoří koudel u zadku…:o) Každý měl svou roli, každý byl nějak důležitý. V osudný den ráno byste třídu 2. ročníku asi nepoznali. Všude plno věcí, obleků… dokonce se tu našel i šicí stroj. To někdo nestíhal:o)) Na každém byla vidět obava a tréma. Konečná podoba našeho křtění: Do role moderátorů se odvážně pustili jako Leoš Mareš Vítek Kříž a jako Katka Hrachovcová Ilča Oplová. Režisérem v našem filmovém studiu byl Martin Rybár se svojí klapkou, Vaškem Podroužkem. Úvodní scénku z filmu „Jak básníkům chutná život“ sehráli Martin Tichý a Jana Bartičková. A pak už šli prváci do konkurzu. Nejdříve v „Policejní akademii“ poznávali své kolegy. Kluk s šátkem přes oči hledal na dívce před sebou rozmístěné kulíky. Poté odhalili svou kreativitu. Tancovaní by měli zvládnout, ne??? Tady nastoupil náš Péťa Tolar jako neodolatelná baletka Sisi a spolu s ním film „ Jak svět přichází o básníky“. Zručnost je taky jedna z vlastností potřebných hlavně u akčních filmů. A proto Váša Hach s Mathildou Poppovou jako Saxany připravili dráhu, kterou museli drazí uchazeči překonat na koštěti. Určitě každý znáte Nema… malou oranžovou rybku, která byla „unesena“. To jsme my nemohli dopustit a další úkol byl na světě. Malý bazének plný vody, chaluhy jako Áňa Kalčíková,
4
I/3
Adam Kučera a někde schovaný Nemo. Práci jim ztěžovaly falešné rybky – Linda Šnajdrová a Terka Voráčková. Správnou atmosféru dodal rybář – Bára Bláhová. Brejle a nafukovací kruh pomohly v hledání. Poté přišla na řadu skvělá trojka Pat, Mat a Šach v podání Janiny Chodů, Verči Rotů a Lucky Palů. Převézt svého kolegu na skateboardu a naskládat na něj kostičky… To bylo něco! Nakonec zbývalo prokázat odvahu. 6 nádob, v nich podivné cosi a kdosi v bílých pláštích jako pozorovatelé - Lucka Baněčková, Anička Hánová, Míša Tafatová, Alice Kotylová a Bára Marešová… Clever… Ale nedalo se nic dělat, klíče na osvobození nové režisérky (třídní profesorky) se musely chtě nechtě najít. Herečky se toho ujaly statečně a všech 6 klíčů brzy našly. Sladkou tečkou byl otisk ruky na „desku slávy“ a něco chutného zelenomodrého k zakousnutí. Myslím, že naše filmové studio GB získalo na 4 roky velmi schopné herce. Pro jejich režisérku Andreu Konigsmarkovou to bude natáčení velice příjemné a úspěšné. Možná by stálo ještě za zmínku, že nálada druháku se vyšplhala zase hodně vysoko a celý kolektiv tahle akce ještě víc stmelila. 1. ročníku přejeme snadné vymýšlení jejich křtění, ne moc velké hádky a aby ho měli aspoň z části tak povedené, jako my:o) Míša Tafatová, Alice Kotylová (2. ročník)
Co nadělil Ježíšek našim učitelům? Naše redakce se rozhodla udělat anketu mezi učiteli. Všem jsme položili stejnou otázku: Co Vám udělalo o Vánocích největší radost? Objevovaly se nejrůznější odpovědi. Například paní učitelce Bílkové udělal největší radost rotoped, paní učitelku Vacíkovou, Heroltovou, ale také Volfovou potěšily parfémy, pana zástupce Vlacha kniha od Stevena Kinga. Paní učitelka Königsmarková byla ráda, že vůbec nějaké dárky dostala. Pod stromečkem našli učitelé i různé druhy oblečení, třeba paní učitelka Schleisová tam našla svetr. Nejzajímavější dárek nám prozradila paní učitelka Mrvíková, ta totiž dostala automat na kávu. Paní Chocholová obdržela digitální fotoaparát, paní Matoušková fén. Pana Krásného potěšila čepice na kolo a film Dobrý ročník. Profesoru Pavlovi nadělil Ježíšek knihy. Ptali jsme se i paní uklízečky Fránové, která odpověděla, že jí udělala největší radost fotografie ročního vnoučka. Pana Čadka potěšil každý dárek, protože kdo mu něco dal, mu tu radost udělat chtěl. Dalším učitelům udělali radost spíš nemateriální věci: paní Fialovou potěšila radost ostatních, paní Průchovou domácí klid a pohoda, pan Kazda byl rád, že měl klid, paní Durasová, že byla rodina pohromadě. Podobné odpovědi jsme zaznamenali i u paní Lehečkové, Kováříkové, Chytré i Polívkové. I paní ředitelku nejvíc potěšilo, že byla její rodina pohromadě. Ne všem ale Vánoce způsobily radost. Paní Ballová řekla doslova: „Vánoce byly na prd.“ A pan Wendl tvrdí, že nemá rád Vánoce. Vašek Jandečka (sekunda)
5
I/3
Anketa o nej třídu 2006/07 V prosinci proběhla na škole anketa o nejlepší třídu. Vyplnili ji všichni učitelé. Všechny třídy napsané na prvním místě byly oceněny třemi body, ty, které byly na druhém místě, byly oceněny dvěma body a ty, které byly napsané na třetím místě, dostaly jeden bod. Některé výsledky byly hodně těsné.
Takto se umístily třídy z víceletého gymnázia:
Na víceletém gymnáziu jsou dvě třídy, které získaly 0 bodů, jedna získala jeden bod, jedna 6 bodů a jedna byla oceněna 9 body.
A takto se umístily třídy ze čtyřletého gymnázia:
No … radši ani nemluvím … Haše (tercie)
Žák vs. učitel Učitelé se na škole projevují prapodivným oblečením, starším zjevem a vražedným výrazem v očích, ale hlavně nikdy nepozdraví první. Projevují se hlasitým řevem, spisovnou mluvou a snaží se o 100% nadvládu nad studenty, nejen proto jsou často označováni za dravce. Naopak studenti jsou ustrašení, tiší býložravci, někteří i zelenožravci. Studenta poznáte podle dokonalého stylu oblečení a inteligentního vzhledu. Žáci jsou nuceni odolávat náletům a narážkám dravců. Proto se po vzájemné dohodě ustanovila potravinová smlouva, tzn. školní řád. Pán dravců, tzv. ředitel, by měl dělat něco s tím, že někteří dravci jsou draví až moc a jdou přímo po krku. Studenti jsou ale vždy ostražití a nevěří učitelům ani slovo. Jíťa (kvarta)
I/3
6
Den otevřených dveří na Gymnáziu Blovice V sobotu 13. ledna se konal na našem gymnáziu den otevřených dveří, nejen pro budoucí studenty, ale i pro ostatní zájemce. Žáci 5. a 9. tříd si zde měli možnost zkusit přijímací zkoušky nanečisto jak z češtiny, tak z matematiky. Mohli zde získat všeobecné informace o studiu i o jednotlivých předmětech zvlášť. Nesmělo chybět ani vystoupení dramatického souboru, prezentace výukových programů a chemické pokusy. Při těch se žádná katastrofa nekonala. Škoda. Byla zde také přehlídka prácí studentů z výtvarného kroužku. K vidění bylo i sportovní vystoupení studentů z vyšších ročníků. Ach, ta hra mužských svalů☺. No jo, no. Šlo jim to rozhodně líp, než by to šlo mně. Také jste si mohli povšimnout našeho skromného informačního centra školního časopisu. Pokud ne, museli jste alespoň zahlédnout naše reportéry, kteří nikde nemohli chybět. Úspěšnost dne byla, alespoň z naší strany, velká. Na což poukazuje i fakt, že kasička u prodeje časopisu byla nakonec plná ☺☺☺. Doufám, že jsme si získali přízeň návštěvníků a že se na některé z nich můžeme těšit v příštím roce.
Rozhovor s Vítkem Chytrým Jaký je tvůj první dojem? No, poprvý tu nejsem, mám tu maminku učitelku, ale je to tu pěkný. Chtěl by sis zkusit přijímačky nanečisto? Já už jsem je teď zkusil a je to docela dobrý. Nepředpokládal jsem, že budou lehký, ale něco mi ještě nejde. Věříš si na přijímačky? Docela jo, chtěl bych sem jít. Bude se ti stýskat po tvojí třídě, chodíš sem na základku? Chodím. Možná od nás ze třídy půjdou skoro všichni, nás je totiž dvacet.
Rozhovor s Lenkou Trhlíkovou Zkoušela jsi si přijímačky? Jo.
7
I/3
Šlo ti to? No, já nevím. Možná mi to šlo. Už to máš opravený? No, já si to opravím doma.
Rozhovor jsme udělali i s maminkou budoucí studentky Hlásí se sem Váš syn nebo dcera? Hlásí se sem moje dcera. A půjde do primy nebo do 1. ročníku? Ehm… je ve 4. třídě a příští rok by se sem chtěla přihlásit. Zkoušela už si přijímačky na nečisto? Teď čekám až udělá češtinu a potom zkusíme matematiku. Věříte jí? Určitě. Na 100% Líbí se vám naše Gymbloviny? Je to úžasný. Teď to zrovna čtu.
Paní Jany Průchové jsme se zeptali Jak to jde budoucím primánům? Zúčastnilo se asi pět studentů budoucích a někteří z nich neudělali všechny ty příklady vůbec. Někteří si to radši vzali domů. Jinak z těch asi čtyř, co jsem to opravovala, tak měli tak polovinu dobře. Zdá se jim to hodně těžké. Katka (sekunda)
Všechno je to o ručnících Možná by někdo, kdo uvidí mé jméno pod tímto článkem mohl snad čekat nějaký nevybíravý komentář na účet vedení školy, ale takového čtenáře tentokrát asi zklamu. Když jsem jednoho dne seděl v kleci a vymýšlel námět na svůj příspěvek, mé téma mě vlastně celou dobu tlouklo do uší. Je až neuvěřitelné, čeho může být člověk svědkem ve škole. Pro ilustraci naznačím situaci běžnou o velkých přestávkách v šatně. Student S. vstupuje do šatny a je zasažen do hlavy letícím míčem. Otřesen se sotva vyhne jakémusi tělu ležícímu v haldě odpadků tajuplného původu. Někdo se ho právě snaží dorazit kopancem do žeber, ale záhy klouže po obalu od svačiny právě někým ukradené z automatu. Student S. si posbírá své učebnice a dostane zásah PET láhví. Původce rány mu nesahá ani po ramena, což nutí našeho studenta k zamyšlení nad fyzikálními zákony. Jakýsi chlapeček bije svou spolužačku sádrou, používaje slova, která našemu studentovi S. dokonale zkazí chuť k jídlu. Beztak mu někdo právě rozbil svačinu na padrť, když se rozmachoval po automatu na pití. Nebýt chlapce
I/3
8
snažícího se strhnout hodiny u stropu, ani by si nevšiml těch dvou, co ho málem srazili lavičkou ve snaze rozbít někomu skříňku. Student S. se pečlivě vyhne proudu slin tekoucímu od vášnivého páru pod topením a omylem vrazí do zoufalého učitele. Ten by mu byl řekl něco od plic, ale po pár minutách dozoru ztratil hlas. Student S. se omluví a dál kličkuje mezi vřískajícími dětmi. Zatímco se snaží dostat do své nesmyslně zdemolované skříňky, přibíhá školník připevnit zpět kameru, která někomu záhadně ulpěla v ruce. Konečně si bere věci na tělocvik a utíká před letícím odpadkovým košem, aby, jak se naivně domnívá, nedostal zásah studenty padajícími ze schodů. Z příkladu je jasné, že pokud budou za každou novou věc zničeny tři další, jen těžko bude naše gymnázium příjemným místem pro studium. Je tedy na nás, studentech, chovat se zde slušně a nedělat tak příkoří sobě ani druhým. Kaďous (oktáva)
Chňapík na horách Jednoho dne, když se Chňapík díval na dle něj zbytečné a naprosto nezáživné Nilsko - televizní zprávy ze světa, zaujala jej nabídka pro mladé lyžařské talenty. Nabízeli ubytování, stravu a poměrně dobré sjezdovky. Proč to nezkusit, řekl si Chňapi. Jelikož neměl žádnou výstroj, vyrobil si lyže z kůry stromu, do rukou dvě bambusové tyče, helmu z kokosu a vázání z lián. Problémem však bylo, kde vzít rukavice, bundu a boty. Zašel proto za slečnou piraní, ať mu je ušije. Ta to nejdřív odmítala, ale stačilo jen zaklapat zuby a měl i šálu gratis. Chňapík si objednal letenku a vzhůru do Alp! Když přiletěl, nic pěkného ho nečekalo. Jen co došlápl na zem tlama, ale tak děsná, že za sebou shodil všechny ostatní pasažéry. Ti mu dali! Poté, co se doplazil k onomu slavnému středisku, čekal hodinu na předání klíčů od své chaty. Když přišel do příbytku, nebylo poznat, kde je vevnitř a kde venku, všude rampouchy a led. Dřevo žádné a o výbavě chaty ani nemluvě. DĚS!!! I sebral Chňapík všechnu sílu a nanosil si dřevo. Zatopil. V chatě byla najednou povodeň. Chňapík nestíhal vylévat vodu. Před chatou bylo ve chvíli velké nebezpečné kluziště. Když dal svůj příbytek do obytného stavu, byla už noc. Lehl si a ve chvíli usnul. Ráno si dal k snídani grog s piraní pomazánkou a šel jezdit na sjezdovku. Velké problémy mu dělal už jen výjezd po vleku. Když se ocitl nahoře, odstrčil se a ... To jste měli vidět. Takovou pařbu zažijete jen jednou! Ten uměl na lyžích skoro stejně jako já – no, ale pojďme zpátky k Chňapíkovi. Jel... jedna lyže pryč, bambusové hůlky zlámané, a sakra, zatáčka!!! Jelikož Chňapík neuměl ani zatáčet, střemhlav se řítil do lesa.... Poslední, na co si prý vzpomínal, byl velký strom před ním. Po této nehodě se probudil ve špitále se zlomenou rukou, měl po lyžování i po výbavě. Prý měl štěstí, že měl helmu, jinak by už mával andělíčkům. Když jej pustili, vrátil se do své chaty. Den poté se snažil pošťák dostat se k Chňapíkovi se zprávou, že zde hrozí lavina. Avšak přes smrtonosné kluziště neměl šanci. Během 12 hodin zasypala Chňapiho chatu lavina. Mrzl, ale hrabal. Dva dny mu trvalo, než se prohrabal ven. Vzal klíče, třískl s nimi ve středisku o stůl a odletěl. I řekl si: Už nikdy nebudu věřit reklamám v televizi!!! Michal Dáňa (sekunda)
9
I/3
Trocha poezie Dobré ráno To nejhorší, co se může stát je, když zazvoní budík a já musím vstát. Tak už je za mnou ta šílená noc Jen kdyby neřval ten budík tak moc. Co kdybych ho vypla a spinkala dál? Ale ne! To by si mohl dovolit jen samotný pan král. Však špatný nápad by to nebyl. Kdo by se na mě kvůli tomu zlobil? Chrrrrršííííííí… chrrrrršíííííí… Snad mi jdou špatně hodiny, ale ne, vždyť už jsem zmeškala půl hodiny češtiny! Teď už do té školy opravdu musím, cestou si nějakou výmluvu vymyslet zkusím … Áďa Přibáňová (sekunda)
Byl jednou jeden chudák Byl jeden chudák za horami, ten těžil velké drahokamy. Jak tak těžil, těžil, dva drahokamy tam učorkařil Přišli na to, šli si pro něj. On řval na to já jsem chudej. Krádež o dvou drahokamech, končí vždycky na Borech. Michal Dáňa (sekunda)
Zácpa Ach, jak mě souží a trýzní zácpa svou hroznou přízní. V břiše nosím tvrdej kámen, v měchýři mě pálí plamen. Střeva hnijou mi, mám dojem, nebo se spekou tím hnojem. Plyny vycházej mi ústy, někdy taky roztok hustý. Ach, jak mě souží a trýzní zácpa svou hroznou žízní. Majda Kolářová (sekunda)
Mrtvý křik tvých očí Pronásleduje mě dnem i nocí, já bojím se už žít. A ten křik vychází z tvých očí, ty učíš mě hořkou krev pít. Když svíčka rozžehne svůj knot, v jejích plamenech vidím tvoje oči. Do mé duše zabodl se ostrý hrot, ten jejich pohled, ten mě mučí. Bude noc, začíná se stmívat, už vím, co se mi bude zdát … ty oči, tvoje oči, se na mě budou dívat, já začínám se bát. Ten strach já už ale znám, ze všech sil tu temnotu přemáhám. Nakonec usínám pod tou tíhou noci, už zase vidím mrtvé oči. Křičí na mě do temnoty, objevují se ostré hroty. Na mou duši padají a krvavé srdce skládají. Proč mučí mě dnem i nocí? Jde strach z mrtvého křiku tvých očí. Kamenné slzy padají a smutné srdce skládají. Kakika (tercie)
I/3
10
Živly Pokračování románu studentky našeho gymnázia (první část byla otištěna v listopadovém čísle) Teď seděla na křesle v rohu pokoje a pozorovala všechny ty lidi, jak se baví v jejím domě a baví se mnohem víc, než ona sama. Zase jednou cítila, že k nim nepatří. Připadali jí tak vzdálení. „Vždyť je vůbec neznám!“ Znala je několik let, ale ona to cítila jinak. Rok od roku si byli dál. Všudypřítomná ironie a neupřímnost ji každý den čím dál tím víc děsily. Nikdy se však neodhodlala něco změnit. Momentálně jí bylo do breku. Končil rok, měla slavit, radovat se, ona se však cítila pod psa a litovala dalšího ztraceného roku bez skutečných přátel. Už tu nechtěla dál sedět. Vytratila se z obývacího pokoje a zavřela se v tom svém. Posadila se na svou postel a začala se probírat zápisky o přírodních katastrofách. Vše měla pečlivě uspořádané ve velkých deskách, kam téměř denně přibývaly další případy i fakta. Veronika však všechno měla hlavně v hlavě. Veškerou teorii, nejnovější poznatky vědců stáhnuté z internetu (na tohle vyhledávání byla také expert, dokázala si legálně stáhnout informace z nepříliš chráněných tajných stránek), historické události týkající se živelných pohrom, na tohle vše měla v mozku „komůrku“, ze které se nikdy nedalo nic vymazat. Jediné, co jí chybělo, byla praxe. Avšak v běžném životě následuje také až po teorii. Tohle byla Veroničina skutečná láska a možná její jediní přátelé. Hodiny na městské radnici právě začaly odbíjet půlnoc. Veronika vzhlédla od textu. Nehodlala jít do vedlejšího pokoje a připít si s nimi. Necítila k nim absolutně nic. Neměla žádnou povinnost tam jít. Poprvé cítila, že se rozhodla správně. Venku se rozběhlo opravdové veselí. Ohňostroj probleskoval před oknem Veroničina pokoje. Nešla se podívat blíž. Viděla jen to blikání, slyšela křik svých „přátel“. Zjevně jim nechyběla a oni nechyběli jí. Vše bylo tak, jak to mělo být. Veronika očima přejela po pokoji, po všem, co nashromáždila o živlech. Tady byla spokojená. „Kéž bych vás, živly moje, směla ovládat. Kéž byste mi pomohly najít pravé přátele!“ Tahle slova jí šla ze srdce. Byla to naděje do nového roku. A jen těmito slovy odmávala naplnění svého osudu. Pak zavřela oči. Chtěla být sama a v klidu, ale z vedlejšího pokoje se ozýval zpěv jejích opilých „přátel“ a venku stále pokračoval ohňostroj. Tolik si přála, aby bylo ticho… Najednou její smysly skutečně zaznamenaly změny. Zvuky okolo pomalu utichaly. Veronika otevřela oči. Že by se její přání splnilo, nebo je za tím něco jiného? To na ni ale čekalo další překvapení. Ať se snažila jakkoli zaostřit, svět se před jejíma očima pomalu rozplynul. Nebylo nic okolo, jen postel, na ní ona a před ní rozevřené desky o živelných běsněních. Připadalo jí to jako věčnost. Vše zmizelo a ztichlo a Veronika nevěděla, co dělat. Bála se jen pohnout, aby i ona sama navždy nezmizela v neznámu. Doufala, že se jí to všechno zdá. Přesto všechno kolem ní pracovalo, jak nejrychleji mohlo. Veškerý svět se soustředil na otevřené desky před Veronikou. Aniž by ona cokoli udělala, v deskách se obrátilo pár listů a před ní se objevil první zápis, první list. Ten ji ale záhy přestal zajímat. Veronika odtrhla oči od výstřižku z novin o tsunami. Před jejíma očima se však k jejímu zděšení objevilo to samé. Ticho protrhlo hučení vody. Veronika nemohla vykřiknout, jakoby někdo zablokoval její hlas. Přímo na ní se valila vlna tsunami. Veronika začala panikařit. Nevěděla, jestli se má začít loučit s životem nebo raději skočit z postele do neznáma, prázdna. Zůstala ale sedět, přestože ji nikdo nedržel. Celá scéna netrvala ani deset vteřin. Vlna se rozprskla o neviditelná skaliska těsně před Veronikou. Na Veroniku dopadlo jen pár kapek slané vody. Než si stačila oddychnout, všimla si, že se obrátilo pár listů v jejích deskách a v ten samý okamžik před sebou uslyšela podivné dunění. Odhlédla, aby viděla, jak se na ni řítí lavina. Sněhová peřina přes ni však přeletěla, jakoby byla postel chráněna jakýmsi silovým polem. Opět na ní uvízlo jen několik málo sněhových vloček. Nedopadl ještě ani poslední sníh, když Veronika opět uslyšela zvuk vody. Viděla, že je kdesi uprostřed vyschlého koryta řeky. Před ní se
I/3
11
ze záhybu koryta vyřítila masa vody. Veronika však byla již klidnější. Nějak věděla, že ani tohle jí neublíží. Proto ucítila na své kůži malou spršku nyní už sladké vody. Po chvíli byla donucena se otočit, aby viděla, jak k ní míří tornádo, pak zase hurikán, či sněhová vichřice. S každým dalším „útokem“ na její osobu však Veronika sílila, přestože cítila poryvy větru, poletující sníh a vír tornáda, který ji lákal dovnitř. Byla stále klidnější. Proto ji nerozhodilo ani zemětřesení a láva, drásající se ze sopky a mířící přímo na ni, nakonec ani nebezpečně blízký požár. Po zemětřesení zbyl jen pocit souznění se zemí, žár lávy a ohně ji zase jen na chvíli „pohladil“. Přesto se cítila bezpečně. Cítila, že jí živly neublíží. Cítila, že nad nimi má nadvládu. A ten pocit se jí líbil, moc líbil. Aniž by tušila, že se jí právě vrátil hlas, radostně vykřikla: „Miluji vás, živly!“ Jen tím dokončila obřad, který právě podstoupila. S každým dotykem všech čtyř živlů se jí propůjčovala nadvláda jednomu z nich. Spíše to cítila než věděla. Všechny živly jí nyní kolovaly krví, tepaly v srdci, sídlily pod kůží. Byly její součástí. Jako člověk narozený ve znamení Vah byla Veronika neskutečně nerozhodná. Nenáviděla ty chvíle, kdy se musela rozhodovat. Jakmile začala probírat klady a zápory, úplně se do problému zamotala. Nevěděla, jestli má poslouchat srdce, nebo rozum. Obojí samozřejmě tvrdilo pravý opak. Jak se pak NEJLÉPE rozhodnout? To byl Veroničin největší problém, snažila se najít vždy to SPRÁVNÉ řešení. Navíc nevěděla, které to je. Nakoupila si spousty knížek o nerozhodnosti a odkládání, snažila se „naučit“ rozhodovat. Tam našla několik vhodných citátů: „Dobře nebo špatně, jakmile se rozhodnete, uleví se vám.“ Snažila se tím řídit, ale nebylo to jednoduché. Moc dobře věděla, že má nerozhodnost vrozenou a není to žádná strašná vlastnost. Jen se snaží najít ono NEJLEPŠÍ řešení. Je to kus jí samé, který nemůže zničit. Musí ho však „upravit“. Musí vzít to, co je z té vlastnosti dobré a to rozvíjet a zachovat. Zároveň by se však neměla nechat omezovat strachem ze špatného rozhodnutí. A už to tu bylo zase – zbavit se té „schopnosti“ nebo ne? Jak jednou pravil profesor Brumbál v knihách J. K. Rowlingové: „O tom, jací opravdu jsme, nerozhodují naše schopnosti, ale naše volby.“ Jak má ale ona někdy zvolit? Zvolit s klidem v duši a ráda? Zvolit, aby ji ostatní pochopili? Spolu s přijetím živlů získala ale i jisté odhodlání. Cítila příval energie a žádnou sklíčenost, která ji pronásledovala první část dnešního večera. Už se ničeho nebála, ani svých „přátel“. Dříve z nich měla strach, nevěděla, co od nich může čekat. Cicero kdysi pravil: „Nejslabším poutem přátelství je strach. Jakmile pomine, mění se přátelství v nenávist.“ Přesně to teď Veronika cítila. Přesto si připadala nějak divně. Má moc odvahy, až moc. Začala své „přátele“... nenávidět. Pokoj se opět vrátil na své místo. Vše bylo jako před chvílí, jen Veronika ne. Jako meč do těla zaryl se do její hlavy hlas „přátel“, kteří oslavovali ve vedlejším pokoji příchod Nového roku. V hlavě jí zněl jiný hlas: „Jak se jich zbavit?“ Nebylo to tak jednoduché, jak to znělo. Nešlo je jednoduše „vykopat“ ven. Veronika měla ale teď největší chuť právě na tohle. Přece jenom zvítězil ještě alespoň na chvíli její zdravý rozum. Nalezla lidštější, avšak možná trochu zákeřnější řešení, přestože vypadalo zcela nevinně. "Ne, to přece nemůžu!" okřikla se ještě, ale to jí už na mysli vyvstal jeden z jejích oblíbených citátů: "Jakmile máte pocit, že něco nesmíte udělat, je to právě to, co v dané chvíli udělat musíte." Došla ke stolu a vzala do ruky mobil. Chvíli hledala číslo v seznamu. Věděla, kam musí zavolat. Po čtvrthodinovém telefonické rozhovoru vítězoslavně zavěsila. V očích měla bojovný odlesk. Věděla, že tohle nemusí dopadnout dobře. Počítala s následky, ale naopak zase nějak podvědomě cítila, že nemá jinou a momentálně ani lepší šanci na pomstu. Za okamžik stála mezi dveřmi. Chvíli si jí nikdo nevšímal, pak ale s houstnoucím tichem na ni hledělo pět párů dívčích a sedm párů chlapeckých očí. Její neprostupný a naprosto ledový výraz v obličeji všechny vyděsil. … TO BE CONTINUED…
Jana Lanková (sexta)
I/3
12
Zábava Pranostiky: Leží-li v únoru kočka na slunci, v březnu leze za kamna. Na Hromnice (2.února) musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout. Na svatého Matěje (24. února) lidské srdce okřeje.
Pro zasmání: Asistent budí prezidenta: Pane prezidente, na Paroubka byl spáchán atentát. Prezident: To už je půl osmé ???
Chodí želva po kmeni stromu a klepe do něj hlavou. Klepe a klepe. Datel sedící na stromě to už nemůže vydržet a říká datlici: „Mámo, kdo jí konečně řekne, že je adoptovaná ? „Pane strážníku ! Rychle!“ Tahají kluci policistu za rukáv.: „Tam. . . za rohem. . . náš učitel fyziky . . . „Měl nehodu?“ „Ne, špatně zaparkoval !“
Jsou zvířátka v lese. Medvěd povídá: Tak zvířátka, protože jste byli celý rok hodní, tak se půjdeme podívat do zoo. A žába opakuje: Tak zvířátka, protože jste byli celý rok hodní, tak se půjdeme podívat do zoo. Medvěd říká: A vezměte si s sebou batůžek a v něm svačinu a pití. A žába opakuje: A vezměte si s sebou batůžek a v něm svačinu a pití. Medvěd se naštve a říká: A ta zelená potvora zůstane tady!! Žába: Chudák krokodýl, on se tak těšil.
