MUCIN - duben 7/2012
1
MUCIN - duben 7/2012
ÚVOD Zdravím! Je tu další měsíc a s ním i nové číslo školního časopisu MUCIN! Co je v dubnu – Velikonoce. Ale ty se minuly, protože udělat články o něčem, co už bylo, mi přijde trochu… scestné. Proto jsme se zaměřili na další tradici – pálení čarodějnic! V dubnovém čísle se můžete těšit na aktuality z naší školy, které proběhly minulý měsíc, děsivý proces Salemského honu na čarodějnice, o dech beroucích nejděsivějších místech v Británii, o novém filmu přicházející do kin – Avengers. Těšit se můžete i na další speciál o psech, který se tentokrát zabývá výcvikem, zda ano či ne. Dále jsme pro vás zařadili do sbírky další díl poezie s názvem „Snažíš se zapomenout“ a v neposlední řadě i pokračování příběhu Pravda – Neznámá. Doufáme, že se vám čarovný MUCIN zalíbí a do květnového čísla přispějete svými články (a ne jako v aktuálním čísle, kde jsme se museli porvat s netradičním problémem – nedostatkem článků. Styďte se a zpytujte svědomí! Hlavně vy! Prváci!
Nikki
2
MUCIN - duben 7/2012
OBSAH A REDAKCE Šéfredaktor
Korekce Titulní stránka Redaktoři
Nikola Foldynová - Aktuality - Pálení čarodějnic a Salemský proces - Premiéra !!! - Top 10 - Vůně benzínu, spálených gum, alkoholu a starých aut - Pravda – Neznámá, 2. Kapitola Mgr. Gromnica Nikola Foldynová David Krop - Prostitutky s kytarami Jan Kubečka - Snažíš se zapomenout Taťána Ševčíková - Osobnost měsíce Lea Havlíčková - Výcvik – ano či ne
VAŠE NÁZORY A ČLÁNKY NÁM ZASÍLEJTE NA E-MAIL
[email protected] Obsah………………………………………………………str. 2 Obsah a redakce……………………………………………str. 3 Aktuality…………………………………………………...str. 4 – 6 Pálení čarodějnic a Salemský proces………………………str. 7 - 8 Prostitutky s kytarami……………………………....……...str. 9 Premiéra !!!.........................................................................str. 10 Top 10………………………………………………....…...str. 11 - 13 Snažíš se zapomenout……………………………………...str. 14 Vůně benzínu, spálených gum, alkoholu a starých aut……str. 15 - 17 Osobnost měsíce…………………………………………...str. 18 Výcvik – ano či ne………………………………………....str. 19 Pravda – Neznámá, 2. kapitola……………….…………....str. 20 - 24
3
MUCIN - duben 7/2012
AKTUALITY Školní fotbalový turnaj 23. března 2012 – datum, kdy se v naší školní tělocvičně uskutečnil fotbalový turnaj chlapců. V turnaji se střetlo celkem 5 družstev. Pod přísným soudcovským dohledem Mgr. Inemana se nakonec rozhodlo takto: na prvním místě se umístilo družstvo ve složení Vank, Sosna, Stránský. Stříbrnou medaili si odnesli Kotas, Le Quan a Koval. A třetí pozici obsadil Duda, Garlík a Leško.
Obhajoba SOČ Dne 27. března se na AHOLu konalo školní kolo obhajoby SOŠ – středoškolské odborné činnosti, které bylo zaměřené na téma Ostravsko opavské operace z pohledu československých vojenských jednotek v zahraničí. Autory této práce je David Krop, PL2 a studenti prvních ročníků oboru diplomacie – Jan Kubečka a Martin Nepevný, kteří pracovali pod odborným a svědomitým dohledem naši oblíbené Mgr. Sukové. Členkou poroty obhajoby prezentace byla též oponentka Mgr. Miriam Lacinová. Do křesla předsedkyně odborné komise zasedla Mgr. Kašovská. Davidovi, Honzovi i Martinovi gratulujeme k postupu do okresního kola a doufáme, že postoupí do krajské i celostátní přehlídky.
Dívčí wrestling na škole !!! I tak se dá nazvat florbalový turnaj dívčích družstev, který se konal 28. března v tělocvičně. Stejně jako v chlapeckém fotbalu, se i zde proti sobě postavilo 5 týmů, opět pod dozorem Mgr. Inemana. Bohužel jsem nebyla jednou ze zúčastněných, proto nemohu doložit podrobnější popis, ale z vyprávění a faktů, že jedna soutěžící skončila o berlích, to byl velmi tvrdý boj! Zvítězit ale mohou jen ty nejlepší. Zlatou pozici obsadily studentky maturitního ročníku ve složení Ďuricová, Pinterová a Tobiášová. Na druhém místě se umístil tým ve
4
MUCIN - duben 7/2012 složení Šlachtová, Kunzová a Friewaldová. A poslední – tedy třetí příčku obsadily prvačky Matyásiová, Burešová a Šokalová.
Zdraví jako životní styl To byl název soutěže, konané na půdě Ekonomické fakulty VŠB-TU v Ostravě 27. března 2012. Sto dvacet studentů středních škol Moravskoslezského kraje, kteří porovnávali své schopnosti inovativního a kreativního myšlení a týmové práce v oblasti zdravého životního stylu. Soutěž pořádala organizace Junior Achievement a hlavním partnerem byla společnost Walmark. Účastnili se i naši studenti! Byli to zástupci třetího ročníku – Marek Poláček a Nikol Šlachtová, a studentky druhého ročníku oboru bankovnictví a pojišťovnictví – Michaela Mišunová, Renata Tabáčková a moje maličkost (která už se samotným zvolením razantně protestovala). Jako doprovod nám byla přidělena Mgr. Alena Nováková. Soutěž probíhala asi takto. V 9 hodin jsme se všichni shromáždili před budovou Ekonomické fakulty. Následovalo přihlášení a zápis do soutěže. Poté jsme se přemístili do posluchárny, kde nám byly sděleny pokyny a kde jsme se taky rozdělili do celkem 20 soutěžních týmů. V průběhu dne jsme se společně s našimi týmy snažili o co nejlepší inovativní nápad, který by obohatil širokou paletu produktů společnosti Walmark. Na vymyšlení nového produktu, odeslání písemného návrhu a vytvoření prezentaci jsme měli čas přibližně do 16 hodin. Poté následovaly obhajoby prezentací před odbornou porotou. Bohužel se ani jeden z nás se svým týmem neumístil. I tak jsme ale získali bohaté zkušenosti, jak v oboru týmové práce, tak i podnikatelského záměru. „Největším přínosem pro zúčastněné studenty je možnost vyzkoušet si týmovou spolupráci, se kterou se nejspíše setkají ve svém budoucím zaměstnání. Zároveň zjistí, jak důležité je umět prosadit svůj názor v týmu, získat pro něj podporu a efektivně zformulovat své myšlenky. V neposlední řadě získají zkušenost s prezentací svého projektu před velkým publikem", říká o soutěži národní koordinátorka tohoto projektu, paní Jitka Bulantová.
Nikki
5
MUCIN - duben 7/2012
Recitační soutěž Dne 9. března se v Ostravě konalo okresní kolo recitační soutěže, do kterého z naší školy postoupily žákyně 1. ročníku pedagogického lycea, byla to Markéta Vašíčková a Veronika Kolková. Soutěž začínala v 9:00, takže obě dvě si daly sraz již v 8:00, aby se mohly před soutěží zapsat a hlavně se seznámit s pódiem ve SVČ na Ostrčilově ulici. Když nastala devátá hodina, všechno to začalo. Nejprve odrecitovala Veronika Koliková a těsně po ní i Markéta Vašíčková (obě ze třídy PL 1.A) a ostatní soutěžící. Všechno sledovala velmi milá a usměvavá porota, jednou z porotkyň byla například paní Marie Viková, která je uznávaná herečka nejen v divadle, ale také na televizních obrazovkách. Když se všechno chýlilo ke konci, přišly na řadu druhé texty některých soutěžících, které si porota vybrala. Pak už jen po krátké pauze nastalo slavnostní vyhodnocení, které pro naši školu pozitivně nedopadlo, ale za výkon, který holky předvedly se nikdo stydět nemusí. Do krajského kola tedy nepostoupila ani jedna, ale obě se o to můžou pokusit i v následujících letech, takže neztrácejí naději a už se těší na příští rok.
Veronika Kolková
6
MUCIN - duben 7/2012
PÁLENÍ ČARODĚJNIC Jedním z českých zvyků je pálení čarodějnic, také známé jako Filipojakubská noc, Valpuržina noc nebo Beltine, který se odehrává v noci z 30. dubna na 1. května. Je to velmi starý a dodnes velmi živý lidový zvyk. V tuto magickou noc se lidé setkávají u ohňů a slaví příchod jara. Svátek se původně slavil o úplňku, který byl nejblíže datu 30. 4. Lidé věřili, že v tuto noc se čarodějnice slétají na čarodějnický sabat. Jedná se o jeden z nejstarších pohanských zvyků, které byly především oslavou plodnosti. Na ochranu před čarodějnicemi, zlými duchy nebo démony obecně, měly sloužit právě zapalované ohně, často na vyvýšených místech. Postupem času se z těchto ohňů stalo „pálení čarodějnic“, jaké je známe dnes. K této tradici patří i zapalování smolných košťat, které se vyhazovaly do výšky. Popel z košťat měl mít zvláštní moc pro zvýšení úrody. Druhým zvykem je skákání mladých děvčat přes oheň, které mělo zajistit mládí a plodnost (což myslím, že častěji zajišťovalo požáry osob). Podobný svátek se slaví i v mnoha jiných zemích Evropy. Například na Slovensku, ve Skotsku, Irsku a Walesu, Švédsku a Finsku nebo i v Polsku či Německu.
SALEMSKÉ PROCESY S čarodějnicemi souvisí i procesy světských a církevních trestních jednání proti čarodějnictví. Jedná se především o historický jev prováděný od 15. do 18. století katolickými i protestantskými vrchnostmi. Kořeny honů na čarodějnice sahají až do antiky a do germánských představ o démonech. Zřejmě nejznámějším zásahem proti čarodějnictví je Salemský proces. Skutečné události vedou až do 17. století. Dělo se tak v Americe, na místě dnešního města Danvers (stát Massachussets), dříve známý jako farní město Salem Village. Hon vypukl v 90. letech 17. Století, kdy pocit, že je
7
MUCIN - duben 7/2012 v okolí ďábel podporovaly například nákazy, jako jsou černé neštovice, hrozba francouzského útoku, krutá zima nebo i spory o hranice. Procesy se 141 lidmi obviněnými z čarodějnictví začaly v lednu 1692. Na počátku ovšem stály dvě mladé dívky – dcera místního reverenda, devítiletá Elizabeth Parrisová, která začala dostávat záchvaty, vydávat podivné zvuky a celá se kroutit, což bylo považováno za dílo čarodějnic – a její jedenáctiletá sestřenice Abigail Wiliamsová. Podobné příznaky se objevily i u další dívky – Anne Putnam, 11 let. Pod tlakem soudců Jonathana Corwina a Johna Hathorna pak všechny tři dívky obvinily Titubu – otrokyni Parrisových, žebračku Sarah Good a starší chudou ženu Sarah Osbourne. Tyto tři ženy pak byly předvedeny před soud o několik dnů vyslýchány – počínaje dnem 1. 3. 1692. Sarah Good i Saeah Osbourne přísahaly, že jsou nevinné. Ale Tutuba přiznala, že k ní přišel ďábel a nabídl jí, aby mu sloužila. Podepsala knihu, kterou ji nabízela černá postava, a spolu s ní učinilo i několik dalších čarodějnic, které chtěly především zničit puritány. Do procesu se dostávaly i nevinné oběti – například dvacetiletá Sarah Churchillová, která odmítla svědčit proti svému pánovi Georgi Jacobsovi. Ostatní dívky se proto rozhodly, že ji donutí změnit postoj a z čarodějnictví obvinily i ji. Salemské procesy nebyly jediným honem na čarodějnice, jsou však nejlépe doložené. Během těchto procesů bylo oběšeno 19 lidí, včetně již zmíněného George Jacobse. Mnoho obviněných zemřelo ve vězení nebo byli zabiti. Poslední poprava byla vykonána v září 1692. V roce 1702 byly procesy prohlášeny za protiprávní a roku 1711 dostali potomci obětí restituci v hodnotě 600 liber. Čím to ale bylo způsobeno? Dnešní vědci se domnívají, že podivné křeče zmíněných tří dívek – Elizabeth, Abigail a Anne byly způsobeny houbovým námelem, který se nachází v žitě, pšenicích a dalších cereáliích a trávách. Toxikologové tvrdí, že pokud člověk sní námel, může to způsobit svalové křeče, zvracení, halucinace a bludy.
Nikki
8
MUCIN - duben 7/2012
PROSTITUTKY S KYTARAMI Twisted Sister je kapela, na které jsem vyrůstal. Dodnes mám vzpomínky na staré vinylové desky, kterak praskaly a linul se z nich zvuk této skupiny. Twisted Sister vznikla v roce 1973, kdy jí založil kytarista Jay Jay French. Původní kapela vydala pár písniček, ale žádná z nich se neumístila v žádné tehdejší hitparádě. Změna přišla s příchodem Davida Daniela „Dee“ Snidera. Toho kapela potřebovala jako sůl. Tento obratný textař a zpěvák dokázal vytvořit nejznámější písně této kapely jako jsou: We are not gonna take it, I wanna rock nebo The Price. Největší boom v jejich kariéře nastal v 80. letech, kdy vytvořili své nejznámější hity a začali koncertní šňůru po USA. V jejich textech se skloubil odpor vůči autoritám a kritika vzdělávacího systému. Kapela spadá do hudebního žánru Glam rock. To je rock, při kterém se kapela převleče jako prostitutky. Vyjadřují je potrhané oblečení, make-up a růžová barva. Od tohoto stylu už upustili, ale to jim vůbec neubralo posluchače, ba právě naopak. V roce 2012 se poprvé podívali i do východnějších států a Česká republika měla tu čest, že je mohla přivítat jako první na největším open-air festivalu u nás Masters of Rock (MoR). Kapela, která výborně pracovala s publikem, vytvořila jedinečnou atmosféru, kterou za celou dobu fungování MoRu nikdo nedokázal udělat. Jejich vystoupení doprovázela přeplněná stage. Ti co tuto kapelu viděli na vlastní oči jistě mají úžasnou vzpomínku. Ostatní mohou doufat, že se v České republice objeví. Je to celkem reálné, protože Dee Snider byl z posluchačů unesen a tvrdil, že Češi jsou nejlepší publikum na světě.
David Krop, PL2
9
MUCIN - duben 7/2012
AVENGERS
Premiéra !!!
Délka (min.): 100 Premiéra: 3. Května 2012 Přístupnost: od 12 let Režisér: Joss Whedon Hrají: Robert Downey Jr., Scarlett Johansson, Jeremy Renner, Chris Hemsworth, Chris Evans, Samuel L. Jackson Země původu / Rok: USA 2012 Nový film od společnosti Marvel Studio uvádí největší super hrdinský tým všech dob – Avengers, ve kterém se představí klasické komixové ikony super hrdinů. Představí se vám Iron Man, Neuvěřitelný Hulk, Thor, Capitan America, Hawkeye a Black Widow. Když se objeví nečekaný nepřítel, který ohrožuje světovou bezpečnost, Nick Fury – ředitel mezinárodní mírové agentury známé jako S.H.I.E.L.D zjistí, že potřebuje tým, aby odvrátil světovou katastrofu. Začíná proto provádět nábor po celém světě.
Avengers, který představují Robert Downey Jr., Chris Evans, Mark Ruffalo, Chris Hamsworth, Scarlett Johansson, Jeremy Renner a Samuel L. Jackson režíruje Joss Whedon, jsou založeni na stálé populární knižní sérii marvelovských komixů Avengers. Komix byl poprvé vydán v roce 1963 a od té doby se stala kultovní záležitostí. Připravte se na vzrušující sci-fi film, nabitý akcí a zvláštními efekty!
Nikki
10
MUCIN - duben 7/2012
TOP 10 !!!
10 NEJDĚSIVĚJŠÍCH MÍST V BRITÁNII Blížící se zájezd našich studentů do Anglie sebou přináší i putování po místních památkách. V tomto článku jsem si pro vás připravila soupis těch nejděsivějších míst, jaké jsou v Británii k vidění. Vybrala jsem pro vás nejzajímavější tři místa. Upřímně ruku na srdce, všech 10 záhad by se dalo vydat jako samostatné číslo. Ale můžete se podívat na http://www.visitbritain.com/cs/Top-10-most-haunted-places/, kde je k nahlédnutí a s krátkým popisem vylíčeno všech 10 míst.
1. HIGHGATESKÝ HŘBITOV, Londýn Ve dne předvádí hřbitov pozoruhodnou přehlídku gotické architektury a nabízí prohlídky s průvodcem, které berou dech. Ale v noci se místo mrtvých v Londýně stává děsivou scénou z hororu. K hrůzostrašné atmosféře přidávají i strašidelné náhrobní kameny různých tvarů, bezhlavé sochy andělu pokryté břečťanem a zarostlé, tmavé uličky mezi hroby. Když navíc připočítáte to děsivé ticho, stává se opravdu jedním z nejděsivějších míst. Není divu, že je Highgateský hřbitov jednou z nejoblíbenějších lokalit lovců duchů. „Upír z Highgate“, hlásá plno článků na internetu. Jde o to, že mezi lety 1960-70, se na půde British Psychic and Ocult Society začaly shromažďovat svědectví z okolí Londýnského hřbitova Highgate. V okolí hřbitova i v něm samotném se má objevovat záhadná vysoká černá postava, někdy i s rudě zářícíma očima. Společnost BPOS se tedy rozhodla na místo poslat Davida Farranta, aby případ vyšetřil. David jedné noci skutečně záhadnou postavu spatřil. Britská psychická a okultní společnost se tedy rozhodla navázat s touto entitou spojení. A jak to dopadlo? Na hřbitov bylo přivedeno médium, objevila se policie a Farranta zatkla. Byl obviněn z toho, že vešel do Highgate Cemetery se záměrem „ulovit“ upíra. Nakonec ale obvinění stáhli. David nakonec tuto bytost ustanovil jako plnohodnotného upíra a rozhodl se založit THE HIGHGATE VAMPIRE SOCIETY, která měla celou situaci dokumentovat. Na stránky o tomto případu se můžete podívat! highgatevampiresoc.uk.
11
MUCIN - duben 7/2012 Další, kdo se aktivně podílel na tomto problému je Seán Manchester – spisovatel, vampirolog, reverend, exorcista a na rozdíl od Farranta skutečný lovec upírů. Seán tvrdil, že nejlepší by bylo najít tělo, probodnout ho, setnout a spálit (což ale bylo protizákonné). Domníval se, že upírem je středověký Valašský šlechtic Vlad Tepeš, který praktikoval černou magii. Začátkem 18. století byl převezen do Anglie a pohřbili jej na místě Highgateského hřbitova. Manchester se rozhodl uspořádat v pátek 13. března oficiální hon na upíra. I přes policejní zákazy se však lovcům z celého Londýna podařilo přelézt bránu a zdi hřbitova. A co udělal Manchester? Přes díru ve střeše se spustil se svými společníky do katakomby, kde se měj údajně upír skrývat. Uvnitř nalezli prázdné rakve, do kterých dali česnek a okolí pokropili svěcenou vodou. 1. srpna 1970 byly nedaleko katakomby nalezeny zbytky bezhlavého a spáleného ženského těla, což zapříčinilo Manchesterovu i Farrantovu aktivitu. Té noci Farranta zatkla policie. Manchester přišel na hřbitov o několik dní později – a to ve dne, když je vstup povolen. Tvrdí, že se mu s jeho společníky podařilo otevřít těžké dveře hrobky, do které se již předtím dostal střechou. Chtěl kůlem tělo v rakvi probodnout, ale jeden z jeho společníků ho přesvědčil, ať to nedělá. Nakonec víko rakve zavřel, nechal v hrobce česnek a všichni pak místo opustili. Seán tvrdí, že o tři roky později nalezl upíra, toho, který se zjevoval na hřbitově, ve sklepě prázdného domu v oblasti Highgate/Hornsey. Probodl ho a zapálil. Spor mezi Manchesterem a Farrantem zůstává velmi silný dodnes. A svou stránku VAMPIRE RESEARCH SOCIETY si založil i Manchester – www.gothicpress.uk.
2. TOWER OF LONDON, Londýn Kdo by neznal jednu z nejznámějších památek Londýna – staré vězení a pevnost Jejího Veličenstva. Nachází se uprostřed komplexů budov u řeky Temže, která sloužila jako pevnost, zbrojnice, pokladnice, palác, místo poprav, observatoř, útočiště a především vězení pro vězně z vyšších vrstev. Naposledy byl Tower použit jako vězení za druhé světové války pro Rudolfa Hesse. Dnes slouží Tower jak významná turistická atrakce s korunovačními klenoty. S ohledem na starou legendu jsou na pevnosti chováni havrani. Pověst praví, že dokud budou havrani v Toweru, bude i Anglie chráněna vůči invazi. Nyní je v pevnosti osm havranů Gwylum, Thor, Hugine, Munin, Branwen, Bran, Gundulf a Baldrick. Další legenda se týká poprav, které byly za stěnami Toweru provedeny. Od roku 1078, kdy byla pevnost postavena, se uskutečnilo pouze 7 poprav – poslední v roce 1601. Čas od času se tak nočním hlídačům zjevují duchové a přehrávají jim své popravy. Například duch Anny Boleynové – popravené v roce 1536 za zradu krále Jindřicha VIII. – údajně straší
12
MUCIN - duben 7/2012 v kapli Sv. Petra. Mezi další takové duchy patří i Jindřich VI, Lady Jane Grey nebo Margaret Pole. V Toweru ale nestraší jen tamní popravení. Občas se zde zjeví i přízrak bývalého vězně nebo zaměstnance. Úplně prvním duchem, který byl v Toweru spatřen, byl ve 13. století přízrak arcibiskupa Thomase Becketa, kterého zavraždili důvěrníci krále Jindřicha II. před oltářem katedrály v Canterbury. Říkáte si, co měl společného canterburský biskup s věznicí v Londýně? Ještě než se Becket upsal do spárů katolické církve, dělal v Toweru velitele. Proto se občas zjevuje na místě svého starého pracoviště. A teď už poslední zajímavost. Už při stavbě Toweru v roce 1078, kterou nařídil anglický vladař Vilém I. Dobyvatel, se prováděla bezpečnostní opatření proti případným návštěvám duchů. Při stavbě Bílé tvrzi, která vévodí celému Toweru, se údajně prováděl exorcismus, který měl chránit místo před přízraky. Pověst dále říká, že na vybraném místě bylo obětováno zvíře, aby odhánělo zlé duchy. Legendu potvrzuje nález z 19. století, kdy se na Bílé tvrzi prováděly udržovací práce, a v jedné z hlavních stěn byla objevena zazděná kostra kočky.
3. PENDLE HILL, Lancashire Jelikož je duben a poslední den měsíce probíhá tradice známá jako „Pálení čarodějnic“, vybrala jsem pro Vás jedno místo s čarodějným tématem. Oblasti známé jako Pendle Witch Country v Lancashire. Této oblasti nejvíce dominuje kopec Pendle Hill, poblíž kterého se odehrál nejslavnější a nejúděsnější britský soud s čarodějnicemi – případ Čarodějnic z Pendle ze 17. století. V roce 1612 bylo 10 údajných čarodějnic pověšeno na Lancasterském hradě a říká se, že tu dodnes straší. Byly obviněny z vraždy 10 lidí za použití čarodějnictví. Kopec samotný byl označen britskou televizí Living TV jako jeden z nejstrašidelnějších, proto je často vyhledávaným místem lovců duchů.
Nikki
13
MUCIN - duben 7/2012
SNAŽÍŠ SE ZAPOMENOUT……. Na období hádek a alkoholových dýchánků u sebe doma…….. Na to, že tě vlastní rodiče vyhodí z domu jenom proto, že chceš prožít Vánoce bez hádek a chlastu……. Když konečně potkáš štěstí a máš někoho, o koho se můžeš opřít a on tě zradí…….. Nemůžeš dál proplouvat životem bez poskvrnky a říkat, že všechno je v pořádku a nic se neděje…. Nějakou dobu se snažíš žít ve svém vlastním světě a když zjistíš, že z něho není úniku……. Chceš odejít, být volný…….Stojíš na mostě a chceš se přenést do ráje a už se ti to skoro povede a najednou tě někdo chytí za ruku a řekne: „Zachránil jsem tě“ i když neví, co jsi prožil, co se ti honí hlavou……. Potom vyjde článek v novinách. „Další mladý člověk nezvládnul svůj život a chtěl spáchat sebevraždu, naštěstí byl zachráněn,“ říkáš si: „zachráněn?! „ od čeho?! Od toho, co se mu stalo, co prožívá, prožíval…..to sotva! Jakmile tě tví „zachránci“ pustí z pout, znovu zkoušíš odejít do ráje a ono se to povede, jsi najednou konečně svobodný…… a volný…..
Jan Kubečka, DS 1.A
14
MUCIN - duben 7/2012
VŮNĚ BENZÍNU, SPÁLENÝCH GUM, ALKOHOLU A STARÝCH AUT Závody. Pro někoho nesmyslný sport, pro někoho koníček, pro jiného vášeň. Pořádají se každou sezónu i blízko vašeho bydliště. Ani o tom nemusíte vědět. Jen málokdo ale ví, jak to vlastně probíhá, jak se žije v depu, jak probíhají přípravy, kolik je s tím práce apod. Popíšu vám tedy, jak taková sezóna vypadá. A jelikož jsem jednou z mnoha příznivců motorsportu a mám tu možnost být v depu s naším rodinným týmem, získáte prostřednictvím tohoto článku informace, které vás možná přemístí na druhou stranu kolejí a nalákají. Naše sezóna začíná vždy kolem této doby – kolem Velikonoc, kdy se sjede menší polovina rodiny ke strýci na hory, a připravujeme auto na sezónu. Po dlouhé a kruté zimě je potřeba pořádně zkontrolovat motor, převodovku nebo i spojku. Dolít všechny potřebné kapaliny a zkontrolovat, zda jsou správně utáhnuté všechny těsnění, všechno je na svém místě a popřípadě doladit všechny potřebné detaily. Často stává, že mají hlavu v motoru tři mechanici. Důkladná kontrola a příprava je hlavním, a tím nejdůležitějším faktorem pro hladký průběh celé sezóny. Po namáhavém víkendu plné práce je samozřejmě potřeba práci regulovat zábavou. Proto se každý večer scházíme nad štamprlí vydatné domácí slivovice a holdujeme až do brzkých ranních hodin – zvláště slaví-li některý člen týmu narozeniny. Od příprav k samotným závodům. Za sezónu stihneme tak 4 až 5 závodů, záleží na financích a časové vytíženosti. Přece jenom, není to zrovna levné hobby. Celé to začíná ve Vrbnu pod Pradědem, který se většinou jezdí koncem června. Závod je to celovíkendový – v sobotu se jezdí dopoledne tréninky, odpoledne závody a v neděli potom také závody. Proto se v pátek večer všichni setkáme v depu, rozložíme stany, užíváme si atmosféry, ale nejdříve ze všeho je potřeba zapsat se do listiny a zaplatit startovné, které se většinou pohybuje v rozmezí stovek nebo několika málo tisíců. Bohužel tam není možnost ubytování v chatkách, takže jsme nuceni přespávat ve stanech nebo autech a sociálním zařízením se stává les nebo ToiToi (do které se stejně všichni bojí chodit). I přesto je ale spousta zábavy! Ovšem nic pro křehké „princezny“. Další jsou většinou Javornické sprinty, po kterých následují další závody, loni a předloni to byly například: Velká cena Hlučína, Kopec Chabičov a Prajzká rallye. Tyto malé akce jsou velmi pochybné – jeden rok se pořádají a hned další rok nato zase ne. A je jenom na nás, který závod si vybereme a ve kterém budeme závodit. Nikdo nás do ničeho nenutí, není žádná povinnost, což se mi na tomto sportu zamlouvá – nikdo vás do ničeho nenutí, buď se rozhodnete ano, nebo ne. A tím to končí. Zřejmě nejzajímavějším závodem v každé sezóně je Ecce Homo Historic. Abyste to správně chápali, závodíme za kategorii HA1-1300 – což jsou veterání. Proto se setkáváme
15
MUCIN - duben 7/2012 s mnoha starými a často i legendárními vozidly, které sahají až do časů první republiky. Sami závodíme se Škodou 120 Rallye z roku 1975. Přejděme nyní již k samotnému průběhu nejzajímavější části roku. Začala bych nejprve seznámením s místem konání. Ecce Homo je název závodní trati ve Šternberku, na které se zpravidla koná několik závodů do roka a to Ecce Homo ME (Mistrovství Evropy) a Ecce Homo Historic. Trať je dlouhá 7800 m, u závodu veteránů je to 4800 m. Výškový rozdíl v obou dvou případech akcí je to 198 metrů, průměrné stoupání činí 3,9% a maximální stoupání zde je 4,3%. První zmínka o pořádání závodu do vrchu pochází z roku 1905. Takovým závodem, jaký jej známe dnes, se zapsal do historie roku 1981, kdy byl poprvé zařazen do seriálu Mistrovství Evropy v závodech automobilů do vrchu, na klasické trati Ecce Homa, která slouží dodnes. Závody veteránů se konají od roku 1993. A teď už k tomu nejzajímavějšímu. EH je prestižní závod, na kterém se sjede i přes 120 veteránů z celé republiky. Uzávěrka přihlášek je většinou do 1. září a samotný závodní víkend pak trval od 10. do 11. září – to je oficiální datum platné pro diváky. Naše cesta ale začala již 9. září odpoledne – v pátek, kdy jsme dobalili všechny potřebné věci, nasedli do auta a jeli do Šternberku. Depo je již od dob, co si to pamatuju jako malá holka, vždy na kraji města, kde jsou různé skladiště, dílny apod. Naše cesta ale nesměřovala tam, nýbrž kousek za město - do autokempu, kde jsme byli ubytováni v chatkách. Na recepci jsme zaplatili, nahlásili se a už se jen čekalo na příjezd ostatních členů týmu. Přijeli o dvě hodiny později, museli jet totiž na administrativní a technickou příjemku. A i když bylo 10 hodin večer, byla potřeba přelepit nové číslo na bok auta. Proto jsme si krásně rozdělili role. Mamka s tetou chystaly večeři, strýc vybaloval věci z auta, bratranec mu pomáhal a já s mým otcem jsme přelepovali čísla. Věřte mi, pod úzkým světlem baterky je komplikované nalepit je tak, aby byly rovně, a když jsem pořád slyšela „Posviť mi tady“ nebo „Sviť a nekecej!“, je poměrně dost složité zachovat chladnou hlavu. Nakonec se to ale povedlo, čísla byla rovně a již nadcházel čas oslav. Abych to shrnula - na to, že další den ráno (asi v 7 hodin) muselo být auto připraveno na výstavu historických vozidel konaného na náměstí, že se šlo spát ve 3 ráno a to, že strejda, s 1,5 promilemi v krvi sjížděl z vozíku, že poté přijeli zpátky do chatek se dospat a po probuzení prohlásil legendární větu „Kdo s tím sjížděl?“… na to nejde zapomenout. Poté jsme teda všichni naskákali do civilních vozidel a jeli na již zmíněnou výstavu. Lidí tam bylo požehnaně. Ale i přesto se v davu nedali přehlédnout lidé s bílými triky s nápisem „RKF Racing Team“ – takže nebylo obtížné někoho z rodiny najít. Po výstavě se náměstím rozezněl zvuk motorů a všichni účastníci odjeli na start závodu, kde probíhaly tréninkové jízdy. Celá naše smečka, samozřejmě bez hlavního aktéra – a to strejdy, který závodil (a kterému se už podařilo vystřízlivět), se odebrala na nejlepší místa u tratě. Zatáčka
16
MUCIN - duben 7/2012 „Nad Žlebem“ je již naši oblíbenou. Skvělý výhled pro pořizování fotografií a jedinečný divácký zážitek v zatáčce s vysokým převýšením se již odedávna jeví jako správná volba. Po skončení tréninků jsme se všichni setkali v depu. Pozdravili jsme se s našimi přáteli, ohodnotili ostatní závodní vozy a odebrali se zpátky do chatek. Neděle byla symbolem hry o titul. Hned v dopoledních hodinách se jel první, z celkových tří závodů. Musím upozornit, že je to jízda pravidelnosti, ne rychlosti. Pravidla určují, že závodník musí co nejpřesněji s předchozí jízdou, za stejný čas projet daným kontrolním bodem. Kdyby šlo o rychlost, je jasné, že staré Pragovky by skončily hluboko pod stupni vítězů. V čase obědů se všichni účastníci sešli v depu. Společně poseděli nad vydatným obědem z bufetu, poklábosili o svých změnách na autech, o závodech a celkově vládla velmi přátelská atmosféra. Odpoledne se jeli zbylé dva závody. Měli jsme štěstí a celý víkend nám příjemně sluníčko. Ne jako loni, kdy jeden den pršelo a všude v lese bylo mokro. Abyste to správně pochopili. Trať vede skrz les. Proto když chcete dobrý výhled, musíte se občas brodit přes jehličí, bahno a větve. A jelikož je to v lese, všude tam jsou komáři. Proto chystáte-li se na podobnou akci, doporučuju vzít si repelent a dostatek pití a jídla. Stánky s občerstvením jsou totiž daleko. Chýlilo se k pozdnímu odpoledni, když se chystal start poslední – třetí etapy. Na tuto událost jsme se přemístili ke startu, kde bylo nejvíce lidí. Ale podívaná to byla skvělá. Zejména od závodniček se slikama1. A jak tento víkend plný zábavy, benzínu a napětí skončil? No… my jsme se neumístili. Ale z celkového počtu 120 závodníku jsme skončili na nádherném 10. místě. A zde si můžete prohlédnout, jak to dopadlo. Výsledky: AUTO 1. Josef Vavroch PRAGA P34 PICCOLO r.v. 1939 0.00,860 2. Petr Míček FORD CORTINA EAGLE SS MK1 r.v. 1977 0.01,580 3. Jaroslav Pivoda ŠKODA OCTAVIA r.v. 1961 0.01,620 Výsledky: MOTO 1. Tomáš Kolínek ČZ 125 T r.v. 1948 0.01,958 2. Josef Soukup D-RAD R20 r.v. 1930 0.02,220 3. Petr Veselka ARIEL 500 Red Hunter r.v. 1935 0.02,540
Nikki
1
Hladké gumy bez vzorku pro lepší přilnutí k silnici
17
MUCIN - duben 7/2012
Osobnost měsíce
BRADLEY COOPER Tento americký herec se narodil 5. ledna 1975 ve Philadelphii. Jeho matka Gloria je italská Američanka a jeho otec Charlie Cooper irský Američan, který pracoval jako burzovní makléř. Vystudoval na Georgetown University, kde 1997 promoval z angličtiny. Později se dozvěděl o hereckém uměleckém stylu, a tak vystudoval i Actors Studio Drama School na New School University. Svoji profesionální hereckou kariéru zahájil v televizním seriálu Sex ve městě v roce 1998. O tři roky později zaznamenal svůj první filmový debut v Wet Hot American Summer. V roce 2009 hrál ve filmu He's Just Not That into You společně s Benem Affleckem, Jennifer Aniston, Drew Barrymore, Justinem Longem a Scarlett Johansson. Randil s herečkou Renee Zelltweger a Jennifer Aniston. Před několika dny jsme ho mohli zahlédnout v Praze, kde se připravuje nový film, ve kterém má Bradley hlavní roli. Nepřehlédnutelné jsou na něm jeho nádherné oči, kterých jsme si mohli velice dobře všimnout ve filmu Všemocný.
Táňa Ševčíková
18
MUCIN - duben 7/2012
VÝCVIK – ANO ČI NE „Já si ho vycvičím doma sám,“ tak zní obvyklá reakce těch, před kterými se zmíníte o výcviku nebo cvičáku. Ponechme stranou, že většinou k žádnému výcviku nedojde. Soustřeďme se na význam takovýchto zařízení. Jde opravdu jenom o výcvik? V žádném případě. Jde hlavně o socializaci vašeho čtyřnohého mazlíčka. Do školy nechodíte proto, abyste se naučili například druhou světovou válku. Jedná se o mnoho a mnoho aspektů a druhá světová válka je jenom nepatrnou součástí vašeho vzdělávacího procesu, stejně jako třeba obraty na místě či chůze u nohy. Jde především o dokonalé soužití psa a jeho pána a zařazení do psí společnosti, smečky chcete-li. Váš pes si najde přátelé mezi svými. To je hodně pozitivní věc – zvláště, když je pes sám a nemá žádného druha. Stejně jako u dětí, které vyrůstají jako jedináčci. Naučí se také respektovat vaše přátele, které si určitě mezi kynology najdete. Další pozitivum je, že se objeví případné vady v chování, kdy je to ještě tvárné. Takže například má-li pes sklony k napadání lidí, toto chování se zavčas potlačí, a vy s ním nebudete mít v budoucnu problémy. Možná objevíte netušené nadání či vášeň ke kynologii. Budete –li se svým psem úspěšní, můžete zkusit zkoušky alespoň základní úroveň ZOP (základní ovladatelnost psa). Nebo tolik oblíbené výstavy. Navíc výcvik na výstavu není nic těžkého, prakticky stačí chůze u nohy. A věřte mi, že na výstavu se mnohem lépe jde s vycvičeným psem i rozhodčí to ocení. A že výcvik není pro všechny? Možná byste se divili, jaký má například váš yorkshirský teriér možnosti. Cvičáky jsou nakloněny i voříškům a křížencům. Cvičit mohou dokonce i děti pokud mají na psa sílu a schopnosti vést ho. Z finančního hlediska, se to může zdát náročné. Ale řekněte, co je to za člověka, když si pořídí psa s tím, že nebude investovat! Ani čas ani peníze?
Lea Havlíčková PL2 19
MUCIN - duben 7/2012
PRAVDA – NEZNÁMÁ KAPITOLA 2. V předchozím díle jste četli: … Je to vůbec možné? Aby někdo z vedení chtěl zničit vlastní laboratoř? Proč by to kdo dělal? Kdo? Proč to chtějí hodit na mě? Je to vůbec pravda? Zní to jako nesmysl… Usnula jsem s věděním, že tento týden bude zřejmě tím nejhorším. A měla jsem pravdu. Kdybych věděla, co se stane hned ráno, nikdy bych se do New Yorku nevracela a upřímně začala litovat toho, že jsem u společnosti zůstala, když jsem měla možnost odejít…
Vzbudila jsem se … vlastně ani nevím kde. Každopádně to nebylo u mě doma. Nic kolem jsem neviděla, protože jsem přes oči měla pásku, ruce a nohy svázané k židli a v žíle na levé ruce jsem cítila díru po injekci. Museli mě uspat. Nebylo pochyb o tom, že to jsou lidé ze Společnosti. Přesně jak říkal Andy. Asi jsem měla být více opatrná a jeho teoriím více věřit. Jsem tak blbá! Teď se ale musím vzchopit, být silná a přijít na to, jak se odsud dostat. Zaznamenala jsem pár věcí. Zaprvé: v místnosti bylo naprosté ticho. To znamená, že jsem tam byla sama. Zadruhé: není pochyb o tom, že na protější stěně je zrcadlové sklo. Však víte – takové, co je ve všech seriálech a filmech z policejního prostředí, kdy z místnosti se to jeví jako zrcadlo a vy přes něj nevidíte, ale vaši vyslýchatelé ano. Zatřetí: S tímto bodem je spjato několik architektonických rozmístění. Přede mnou stál stůl vyrobený ze skla. Za jeho druhou stranou stály dvě židle, pravděpodobně stejné jako ta, na které jsem právě seděla já. Vzadu na stěně byly hodiny. A dveře byly umístěny napravo od toho zrcadlového skla. Čtvrtá věc: je tady klimatizace. Cítím vzdušné proudy a jejich pohyby. Dokážu tak určit rozmístění. A zapáté, a zřejmě to nejdůležitější: bylo tady pět kamer. V každém rohu místnosti jedna a pátá byla přímo nade mnou. Určitě byl zaznamenáván každý pohyb, každý sebemenší zvuk. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla a nemohla se ani pohnout. Podle toho, kolikrát jsem slyšela posunout minutovou ručičku, byly to minimálně dvě hodiny. Najednou se dveře otevřely a dovnitř vstoupil člověk. „Tohle vám jen tak neprojde. Budu si stěžovat!“ zakřičela jsem na tu osobu. „To samozřejmě můžeš, Emily. Ale my máme dost dobrý důvod tě tady držet. Odpovíš nám na pár otázek. Tvé odpovědi by nás moc zajímaly.“ Podle hlasu jsem poznala, že je to jeden z vytahovačů. Nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno, ale vím, že byl asi o dvacet let starší než já, měl strniště a delší vlasy světle hnědé barvy. Mike! Tak se jmenoval… Mike – pracovní přezdívka „Lupa“. Každý tady má přezdívku. Naše příjmení, i když jsou falešná, znají jenom nadřízení. Mezi sebou je neznáme. Bezpečnostní předpisy. Věděla jsem, na co se bude Mike ptát. Také jsem věděla, že za tím sklem na protější stěně jsou minimálně dva vytahovači a jeden informátor. Zavládla mou jemná nervozita. Ale hrdě jsem se narovnala a
20
MUCIN - duben 7/2012 nedala najevo znepokojení. Mike se usadil na protější židli a položil desky, zřejmě s papíry, na stůl. „Nic jsem neudělala. Jsem nevinná!“ „Proč to říkáš, když ani nevíš o co jde?“ Jeho arogantní tón se mi nelíbil. „Jinak byste mě přece neunesli z vlastního bytu, nepíchli něco na upadnutí do bezvědomí, nespoutali k židli, nezavázali oči a nezavřeli do vyslýchací místnosti. A mýlíte se. Vím, o co jde. Obviňujete mě z těch náhlých zmizení a vražd v laboratořích v Sydney a Tokiu. Nemám pravdu?“ „Tohle jsou přísně tajné informace. Jak ses o nich dozvěděla? Někdo ti to řekl… nebo snad jsi to udělala ty?“ V tu chvíli mi došlo, odkud to Andy věděl. Určitě musí pracovat s nimi. Být na druhém konci skla. „Dozvěděla jsem se o tom. Já s tím nemám nic společného.“ „Důkazy ale tvrdí opak.“ „Důkazy?“ Jak nějaké můžou mít? To je nemožné. Aby mě mohli přímo usvědčit, museli by mít důkaz DNA, otisky prstů, cokoliv podobného! To jediné je možné použít jako důvěryhodné důkazy. „Na místě činů jsme našli takové, které jasně dokazují, že jsi to udělala ty. Blood… proč se prostě nepřiznáš? Všem bys nám ušetřila čas.“ Blood byla moje přezdívka. Získala jsem ji při své první misi. Díky tomu že jsem se vrátila celá od krve těch, které jsem zabila. „Protože JSEM TO NEUDĚLALA!“ zařvala jsem. „Jaké důkazy to jsou? Chci to vědět… mám na to právo! Protože je nemožné, abych to udělala. Jak jste na mě vůbec přišli? Copak nevíte, že všechno zpackám? Jak bych mohla vymyslet něco takového? Proč bych to dělala? Ani jsem nevěděla, že něco jako laboratoře Společnost vlastní! Nedává to smysl! Řekněte mi jediný pádný důvod. A… proč jsem vůbec svázaná? A tu pásku přes oči jste si taky mohli odpustit. Stejně vím, jak vypadáš, Miku.“ „Svázaná jsi proto, abys mě nemohla napadnout. Kde začít. Protože na tebe všechno ukazuje. Stalo se to během tvých návštěv v těchto městech. Co když je to tvé tvrzení‚ „všechno zpackám“ jenom zástěrka, co když to děláš schválně? Tvé vlastnosti, výsledky a schopnosti mimo mise ukazují naprostý opak. Na otázku proč bys to měla udělat nedokážu odpovědět. To nám řekni ty. A když jsi věděla proč jsi tady, proč bys o laboratořích nemohla vědět už dávno?“ „Já ale opravdu nic nevím. Někdo to na mě chce hodit. Jiné vysvětlení nemám.“ Mike dlouho mlčel. Zřejmě nad něčím přemýšlel. Nakonec vstal, přešel třikrát místnost tak a zase zpátky. Nakonec se ke mně těsně naklonil. „Tak poslouchej, holčičko. To, že je tvůj otec ředitel ti nedává právo dělat si, co chceš. Máš stejné práva a stejné povinnosti jako my ostatní. Zavázala ses slibem. Tvůj čin se bere jako zrada. My víme, že jsi to udělala. Jiný podezřelý není, chápeš? A dřív nebo později se přiznáš. Ale ty jsi strašně tvrdohlavá. Zkusil jsem to po dobrém… ale ty sis vybrala po zlém. Budeš ještě litovat…“ a s těmi slovy odešel z místnosti a prudce za sebou práskl dveřmi. Tohle se mi vážně nelíbí. Čím dál tím více mě začínalo zajímat, kdo to udělal a jaký měl motiv. Po chvilce se dveře opět otevřely. Ale tentokrát do něj nevstoupil jeden člověk. Podle kroků to byly dvě osoby. Hned nato jsem ucítila zabodnutí jehly do krku a opět jsem padla do bezvědomí. Probudila jsem se po několika hodinách někde, kde to vypadalo jako na jatkách.
21
MUCIN - duben 7/2012 Tentokrát jsem nebyla přivázaná k židli, ale pověšená za ruce na provaze. Nohy jsem taky měla svázané, takže možnost se bránit byla nulová. Alespoň mi už nedali tu pásku na oči. Jenže v této chvíli, jsem toho celkem litovala. Mít teď pásku, alespoň bych neviděla, co mě čeká. Blížil se ke mně obrovský stín člověka. Ale věřte mi, tak velký jste ještě neviděli. Zpoza rohu se najednou objevil Carter, známý pod přezdívkou „Demolition“. Stručně řečeno chlap samé svaly, 150 kilo těžké váhy, něco přes dva metry. Další z vytahovačů. Už jsem to pochopila. Mike byl něco jako „zlý polda“ a Demolition bude zřejmě ten „zlý polda“. No fajn… aspoň se trochu protáhnu. „Přiznej se“ vyhrkl najednou Carter. Nad jeho přísným, hrubým hlasem se ve mně trochu hnula dušička. Šel z něho dost velký respekt. „Já to neudělala,“ odpověděla jsem klidně. Alespoň jsem se snažila o klidný tón. „Blood, my víme, že jsi to udělala. Nemá cenu zapírat. A asi víš, proč jsi tady. Lupa byl na tebe moc měkký. Já se s tebou mazlit nebudu. Buď mi řekneš, co chci vědět, nebo…“ a při těch slovech si začal ruku velikosti medvědí pracky omotávat obvaz. Naprázdno jsem polkla a trochu nervózně se ošila. Nohy sice svázané byly, ale visely volně ve vzduchu. Takže možnost na útěk tady byla. A provaz od rukou byl půl metru. Nahoře byl pevně zavázaný k ocelové tyči. „Přiznej se, nebo nepřežiješ“. „Pche… to si jenom myslíš,“ usmála jsem se na něj přidrzle. O dost jsem se uklidnila. Objevila se totiž malinká naděje na útěk. Demolitiona jsem se nebála. Možná byl samý sval, práh bolesti téměř nulový a úderná síla maximální, ale to nepovažuju jako podnět ke strachu. „Zahráváš si s ohněm, víš to?“ „Oheň se dá vždycky uhasit, Cartere,“ ani jsem se nestačila nadechnout, a v obličeji jsem ucítila obrovskou bolest. Byl rychlý, to se mu muselo nechat. Praštil do mě s takovou silou, že jsem se na provazu začala točit. A to celkem rychle. „Snad sis nemyslela, že když jsi holka, budu tě šetřit“ odfrkl si pohrdavě. „To by mě ani nenapadlo“ Au. Ono to vážně bolelo! Chce si hrát? Fajn… teď mě naštval. „Pokud na mě ještě jednou šáhneš, zabiju tě“. Rychlostí blesku mě udeřil do břicha takovou silou, že se mi z hrdla vysrkla krev. Ztěžka jsem oddychovala a stále se točila na provazu. „Tos neměl dělat,“ procedila jsem skrz zatnuté zuby. „A copak mi uděláš maličká? Ulechtáš mě k smrti?“ Už už se napřahoval, že mi uštědří další ránu. Najednou se ale všechno zpomalilo. Vnímala jsem svět jako zastavený. Využila jsem té příležitosti, napnula všechny svaly na těle, rozhoupala se a vyskočila na tyč, která mě původně držela našponovanou. Přichystala se k výskoku a skočila. Nevím, co se stalo, ale pouta se přeřezaly a mě tak uvolnily. Teď už mi nic nebránilo v útěku. Svět se ale rozběhl normální rychlostí. Přesně ve chvíli, kdy jsem doskočila na zem. Carter se, v domnění, že do mě udeří, svalil na zem. Nechápala jsem, co se stalo. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Jak se mohl čas zastavit? Jak to, že se provazy silné tak, že by udržely ve vzduchu dvoutunový trezor, mohly jen tak přeřezat? Jak? V hlavě mi vyvstala spousta otázek. Jako ostatně ke všemu. Moje reflexy však byly rychlejší, jak kdyby mě někdo strhl k zemi, jsem uhnula Carterově pěsti, která mi je těsně prosvištěla kolem ucha. Tohle bylo moc těsné. Až moc! Nesmím se teď zaobírat otázkami, musím se odsud co nejrychleji dostat a zjistit, co se to vlastně děje. „Jak jsi to udělala?“ zeptal se nechápavě, a při těch slovech se snažil mě opět praštit. Možná to byl jenom vytahovač, ale byl vycvičený pro brutální metody vytahování z lidí informace.
22
MUCIN - duben 7/2012 Tudíž byl skvělý bojovník. Měl ale jednu zásadní nevýhodu. Byl moc velký. A ne tak pružný nebo ohebný jako menší lidé – třeba jako já. Mezitím, co jsem automaticky uhýbala a uskakovala jeho nezdařeným úderům, hledala jsem nějaký předmět, kterým ho omráčit (a v lepším případě zabít). No ono je to vlastně jedno, najít cokoliv by bylo užitečné. Zabít se dá i klíčem od bytu. Co nejrychleji jsem se rozběhla na druhý konec místnosti. Pokud se nepletu, pořád by tam měly být plynové bomby. Teda… naposledy, když jsem tady byla, byly umístěny pod stolem v pravém rohu. Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, co tady vlastně dělají, nikdy jsem na to nepřišla a teď jsem za to byla vděčná. Odstrkovala jsem z cesty mrtvoly lidí a prasat zavěšených stejně, jako jsem před chvíli byla já sama. Tyto „jatka“ jak jsem je nazvala už dříve, byly vlastně něco jako pitevna. Lovci tady studují podrobný rozbor lidského těla, každý záhyb a především místa, které omračují nebo živé uvedou do stavu klinické smrti. A poté si zkouší metody, jak se k těmto částem dostat. Ach kde jsou ty časy, kdy jsem tady taky trénovala? Asi by mě nikdy předtím nenapadlo, že tady skončím, ale v opačné situaci (což doufám nebude). Pokud se mi nepodaří uprchnout, skončím tady. Tím jsem si celkem jistá. Slyšela jsem jeho těžké kroky za sebou. Byl opravdu rychlý – běžel rychleji. Zakličkovala jsem mezi zavěšenými a na chvíli se mi podařilo ho setřást. Ne ale na moc dlouho. Konečně jsem to uviděla – bomby napěchované až po okraj plynem. Když jsem se k nim dostala, nikoho jsem neviděla. Setřásla jsem ho? Ne… Demolition jen tak nenechává své oběti zmizet. Rychle jsem rozmístila bomby do půlkruhu kolem a každé povolila uzávěr. Do vzduchu začal pomalu unikat plyn. A najedou se objevili. Ne jenom Carter, ale i Mike a další. Bylo tady deset lidí, z toho sedm velkých a svalnatých stejně jako Demolition. „Tím ale jenom dokazuješ, že jsi vina, Blood.“ Mikovi se klepal hlas. I ostatní se napjali. „Jsem nevinná, jen bojuji za svoji svobodu.“ „Nepodaří se ti utéct, nemáš se kde schovat. My si tě najdeme, ať jsi kdekoliv.“ Promluvil muž úplně nalevo. Podle jeho stavby těla jsem usoudila, že je to zřejmě stopař. Byl mi z dřívějška povědomý, určitě jsem se potkali. Ale to už bylo asi dávno. „No tak… můžeme to vyřešit rozumně. Pojď.“ A přitom udělal několik kroků dopředu. „Ještě krok a celé to tady vybouchne.“ Zastavil se. Pořádně si prohlédl bomby a zase ucouvl. „To neuděláš. Nemůžeš!“ zakřičel Lupa přes celou halu. „To říká kdo? Vy jste vytahovači a stopaři. Nemáte ani ponětí čeho jsme my, lovci schopni.“ „Ty ale nemáš kudy utéct.“ Nervózně jsem se ošila a začala se rozhlížet. Vlastně jsem ani nevěděla, co tím chci dosáhnout, když nebude žádná úniková cesta k dispozici. Občas jsem tak naivní, až to bolí. Na stěně za mnou byly okna. Jediný problém byl v tom, že byly umístěny v zhruba deseti metrech nad zemí. To je moje šance. Asi jediná. Že to zní šíleně? Ano zní. Nic jiného mi ale nezbývá. Buď se zabiju při útěku, nebo mě zabijí oni. A než jako slaboch umřít pod nátlakem výslechu, jako ideální se mi jeví spíše první volba. Druhá otázka byla, jak se tam nahoru dostanu. Opět jsem si přeměřila místnost. Až jsem spatřila řešení. „Hledejte mě, kde chcete, ale nenajdete. Zjistím, co se to tady děje.“ Při těch slovech jsem se rozběhla k bombám, uvolnila uzávěry, jak nejvíce to šlo. Demolition se mě snažil polapit. Bylo ale moc pozdě, vyskočila jsem mu na ramena, odrazila se od nich a jak nejrychleji to šlo šplhala po tenkých řetězech. „Ne! Utrhne se to!“ slyšela jsem zespoda křičet Lupu. Demolition měl zřejmě dojem, že jeho by unesly. Byla jsem nahoře, od okna mě dělily jen necelé tři metry. Podívala jsem se dolů,
23
MUCIN - duben 7/2012 z kapsy vytáhla zapalovač, rozhoupala se a ve stejné chvíli, kdy jsem upustila plamen, se rozbilo okno a vyletěla jsem z něho ven. Dopadla jsem na střechu druhé budovy přesně ve chvíli, kdy se ozvala obrovská rána. „Tohle je teprve začátek. Přísahám, že přijdu na to, co se tady děje,“ řekla jsem si sama pro sebe a rozběhla se přes střechy až k mému autu poblíž.
24