2007

Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Katedra trestního práva

Diplomová práce

DOMÁCÍ NÁSILÍ

JANA ŠRÁMOVÁ

2006/2007

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Domácí násilí zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“ ……..………………………….

Poděkování Na tomto místě bych velmi ráda poděkovala vedoucímu své diplomové práce panu JUDr. Marku Fryštákovi, Ph. D. a policejnímu komisaři Městského ředitelství Policie ČR Brno a poradci Bílého kruhu bezpečí panu Mgr. Vladimíru Vedrovi za veškerou ochotu, pomoc a cenné připomínky, které mi při zpracovávání dané problematiky poskytli. Děkuji. Za poskytnuté materiály k problematice domácího násilí děkuji též Lize lidských práv v Brně. 2

OBSAH 1. ÚVOD ...………………………………………………………………….6 2. OBECNĚ-TEORETICKÝ POHLED NA DOMÁCÍ NÁSILÍ ...……..9 2. 1. DOMÁCÍ NÁSILÍ ...………………………………………………………………..9 2. 1. 1. Pojem a definice ..............................……………………………………………...9 2. 1. 2. Charakteristické znaky .........................................................................................10 2. 1. 3. Příčiny a kořeny ...................................................................................................11 2. 1. 4. Nejčastější formy .................................................................................................13 2. 1. 5. Průběh ..................................................................................................................14 2. 1. 6. Závěry a komentáře ke kapitole 2. 1. ...................................................................14 2. 2. PACHATEL DOMÁCÍHO NÁSILÍ .......................................................................15 2. 2. 1. Profil pachatele ....................................................................................................15 2. 2. 2. Rysy chování .......................................................................................................15 2. 2. 3. Typy násilníků .....................................................................................................16 2. 2. 4. Závěry a komentáře ke kapitole 2. 2. ...................................................................16 2. 3. OBĚŤ DOMÁCÍHO NÁSILÍ ..................................................................................17 2. 3. 1. Profil oběti ............................................................................................................17 2. 3. 2. Rysy chování ........................................................................................................17 2. 3. 3. Psychické následky na obětech domácího násilí .................................................19 2. 3. 4. Viktimizace ..........................................................................................................20 2. 3. 5. Závěry a komentáře ke kapitole 2. 3. ...................................................................21

3. DOMÁCÍ NÁSILÍ V ČESKÉ REPUBLICE .......................................23 3. 1. VNÍMÁNÍ A POJEM ..............................................................................................23 3. 2. DEFINICE ...............................................................................................................24 3. 3. STRUČNÝ VÝVOJ PRÁVNÍ ÚPRAVY ...............................................................25 3. 4. ZÁVĚRY A KOMENTÁŘE KE KAPITOLE 3. ....................................................26

4. PRÁVNÍ ÚPRAVA DOMÁCÍHO NÁSILÍ V ČR DO 1. 1. 2007 ......27 4. 1. ÚPRAVA V TRESTNĚPRÁVNÍCH PŘEDPISECH .............................................27 4. 1. 1. Trestní právo hmotné – ustanovení k domácímu násilí .......................................27 4. 1. 1. 1. Právní úprava do 31. 5. 2004 .............................................................27 4. 1. 1. 2. Změny v právní úpravě po 1. 6. 2004 ................................................28 3

4. 1. 1. 2. 1. Právní rozbor ustanovení § 215a TrZ ...............................29 4. 1. 1. 2. 2. Další možnosti ochrany ....................................................32 4. 1. 2. Trestní právo procesní – ustanovení k domácímu násilí ......................................33 4. 1. 2. 1. Dispoziční právo oběti .......................................................................33 4. 1. 2. 2. Využití institutu vazby .......................................................................34 4. 1. 2. 3. Postavení oběti v trestním řízení jako osoby poškozené ....................35 4. 1. 3. Závěry a komentáře ke kapitole 4. 1. ...................................................................36 4. 2. ÚPRAVA V OBČANSKOPRÁVNÍCH PŘEDPISECH .........................................36 4. 2. 1. Občanské právo hmotné - ustanovení k domácímu násilí ....................................37 4. 2. 2. Občanské právo procesní - ustanovení k domácímu násilí ..................................37 4. 2. 3. Závěry a komentáře ke kapitole 4. 2. ...................................................................38 4. 3. ÚPRAVA VE SPRÁVNĚPRÁVNÍCH PŘEDPISECH ..........................................39 4. 3. 1. Přestupkové právo ................................................................................................39 4. 3. 2. Policejní právo .....................................................................................................40 4. 3. 3. Závěry a komentáře ke kapitole 4. 3. ...................................................................43

5. ZMĚNY V PRÁVNÍ ÚPRAVĚ DOMÁCÍHO NÁSILÍ PO 1.1.2007 44 5. 1. ZÁKON O DOMÁCÍM NÁSILÍ .............................................................................44 5. 1. 1. Základní myšlenky ...............................................................................................45 5. 1. 2. Stěžejní pilíře .......................................................................................................45 5. 2. ZMĚNY INICIOVANÉ ZÁKONEM O DOMÁCÍM NÁSILÍ ...............................46 5. 2. 1. Změny v ZoPo – institut vykázání .......................................................................46 5. 2. 1. 1. Závěry a komentáře ke kapitole 5. 2. 1. ...............................................48 5. 2. 2. Změny v OSŘ – předběžné opatření ....................................................................49 5. 2. 2. 1. Závěry a komentáře ke kapitole 5. 2. 2. ...............................................50 5. 2. 3. Změny v TrZ ........................................................................................................51 5. 2. 3. 1. Závěry a komentáře ke kapitole 5. 2. 3. ...............................................51 5. 2. 4. Změny v zákoně o sociálním zabezpečení a v zákoně o sociálních službách ......51 5. 2. 4. 1. Závěry a komentáře ke kapitole 5. 2. 4. ...............................................52 5. 3. ZÁVĚRY A KOMENTÁŘE KE KAPITOLE 5. ....................................................53

6. INSTITUCE POSKYTUJÍCÍ POMOC OBĚTEM DOMÁCÍHO NÁSILÍ A INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCE .......................54

4

7. ZÁKLADNÍ

POZNATKY

Z VYBRANÝCH

ZAHRANIČNÍCH

ÚPRAV DOMÁCÍHO NÁSILÍ ............................................................56 7. 1. PRÁVNÍ ÚPRAVA OCHRANY PŘED DOMÁCÍM NÁSILÍM ............................56 7. 2. SLOVENSKO ...........................................................................................................56 7. 3. RAKOUSKO .............................................................................................................57 7. 4. NIZOZEMÍ ................................................................................................................58 7. 5. ZÁVĚRY A KOMENTÁŘE KE KAPITOLE 7. ......................................................58

8. DOMÁCÍ NÁSILÍ DE LEGE FERENDA ..........................................59 9. ZÁVĚREČNÉ ZHODNOCENÍ ...........................................................62 10. RESUMÉ ................................................................................................64 11. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .................................................67 12. PŘÍLOHY ..............................................................................................76

5

„Kdyby šlo o spor mezi státy, nazvali bychom ho válkou, kdyby šlo o nemoc, byla by to epidemie…“1

1. ÚVOD Domácí násilí je fenomén, který v současné době hýbe veřejnou diskusí v České republice (dále jen ČR). Příčinou této situace je skutečnost, že díky zveřejnění výsledků statistických průzkumů2 vyšlo v posledních letech najevo, že jde o velmi rozšířenou formu násilného chování. Toto násilné chování je velmi málo kontrolovatelné, ve své závažnosti podceňované a popírající rodinu v jejím pravém slova smyslu. Netýká se jen tzv. problémových rodin, může být pečlivě skryto i v navenek „spořádané“ rodině.3 Nejedná se přitom o násilí, které by bylo považováno pouze za soukromou záležitost. Jde naopak o závažný společenský problém, který má negativní dopad v oblasti politické, sociální i ekonomické a který je nutné urychleně a efektivně řešit. Stejný názor zastává i Organizace spojených národů4 a Evropská unie5. Nutné je rovněž zmínit, že při domácím násilí dochází k porušování základních lidských práv a svobod, které jsou vedle vnitrostátních prostředků ochrany zaštítěny též řadou mezinárodních a regionálních úmluv6. Na jejich základě je každý demokratický stát povinen tyto práva chránit a zaručit je všem lidským bytostem na svém území. Pokud tuto svou povinnost poruší, dostane se do konfliktu s převzatými mezinárodněprávními závazky, což pro něho může znamenat vznik mezinárodněprávní odpovědnosti a povinnosti strpět případné sankce. Společnost, která jednoznačně neodsuzuje násilí, nebo je toleruje, vlastně nepřímo používání násilí podporuje.7 Je tudíž pro stát i z tohoto hlediska žádoucí, aby jasně deklaroval svůj postoj k této otázce i k jejímu řešení. 1

Huňková, M., Voňková, J. a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha : proFem, 2004, s. 137.

2

Např.: STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR. Domácí násilí II., červenec 2006.

3

Szczepaniková, A., Žáková, M., Langhansová, H. Jak jednat v případech domácího násilí. Brno : Liga lidských

práv, 2004, s. 5. 4

V rámci Organizace spojených národů působí Výbor pro odstranění diskriminace žen, který dohlíží a hodnotí

dodržování Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen smluvními státy. 5

Evropská unie zatím nevydala nařízení o domácím násilím, v současné době však pracuje na vydání směrnice,

která by sjednotila postup členských států při postihu tohoto násilného jednání. K datu 30. června 2007 existuje pouze několik doporučení v této oblasti, např.: Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy ze dne 26. 3. 1985, R (85) 4, o násilí v rodině; Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy členským státům ze dne 30. 4. 2002, Rec/2002/5, o ochraně žen před násilím. 6

Blíže Huňková, M., Voňková, J. a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha : proFem, 2004, s.

42 - 43. 7

Gjuričová, Š., Kocourková, J., Koutek, J. Podoby násilí v rodině. Praha : Vyšehrad, 2000, s. 14.

6

Co se týče mých důvodů ke zpracování této tématiky, těch je několik. Prvním z nich je současná aktuálnost plynoucí především z nabytí účinnosti nového zákona č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o domácím násilí). Podle zkušeností z Rakouska by tento zákon měl znamenat revoluční obrat v řešení případů domácího násilí v ČR, především v pomoci oběti. Druhým impulsem, který ovlivnil mé rozhodnutí, byla osobní nepřímá zkušenost s násilím mezi partnery. Tato událost mě přiměla zabývat se touto problematikou podrobněji, a to z různých úhlů pohledů, protože domácí násilí není soustředěno pouze do jediné oblasti, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jistým motivem pro bližší analýzu byla i „mediální smršť“ ohledně domácího násilí, která v posledním roce zaplavila téměř veškerá česká média a vyburcovala společnost k zamyšlení se nad tímto ožehavým problémem. Na základě výše uvedených pohnutek bych proto chtěla do dané problematiky proniknout hlouběji a pokusit se podat její ucelený obraz. Chtěla bych čtenáři umožnit blíže nahlédnout na domácí násilí, a to jak z pohledu obecně-teoretického, tak i z pohledu právního a mimoprávního, přičemž z důvodu značné šíře problematiky a omezenosti rozsahu této práce pouze v užším slova smyslu, tzn. mezi partnery (viz níže), a v poněkud zkrácené podobě. Cílem není zpracovat dané téma vyčerpávajícím způsobem, pozornost nýbrž zaměřím na témata, která pokládám za důležitá a zajímavá. Při tvorbě práce budu postupovat způsobem, při kterém nejprve nastíním konkrétní problematiku s případným vlastním komentářem. V závěru dané kapitoly, podkapitoly nebo oddílu se ji pak pokusím zhodnotit. Celkové zhodnocení domácího násilí a jeho úpravy shrnu v závěru této práce. Z hlediska systematiky práce bych nejprve chtěla čtenáře seznámit s domácím násilím po stránce teoretické, tzn. s jeho pojmem, definicí, znaky, příčinami, průběhem a základními formami. Dále bych poukázala na některé psychologické aspekty osoby násilníka a oběti, což může mnohým pomoci zodpovědět otázky typu „proč oběť od násilníka neodejde“ nebo „proč se k němu stále vrací“. Po tomto teoretickém vstupu bude následovat právní rozbor domácího násilí v ČR. Ten bude po kratším uvedení do tématu rozdělen do dvou období, a to před účinností zákona o domácím násilí a po jeho účinnosti, přičemž v obou částech bude právní úprava charakterizována z pohledu práva trestního8, občanského a správního (přestupkového a policejního). Popis na sebe bude v jednotlivých právních odvětvích navazovat, takže ve výsledku bude vytvořen kontinuální a komplexní obraz právní úpravy domácího násilí v ČR. V další kapitole bych se zaměřila na instituce poskytující pomoc obětem domácího násilí a na jejich interdisciplinární spolupráci. Po ní bude následovat velmi stručný exkurz do právní 8

S ohledem na zadání tématu bude největší důraz kladen na trestněprávní úpravu domácího násilí.

7

úpravy domácího násilí na Slovensku, v Rakousku a v Nizozemí, který má sloužit pouze pro představu, jak se s danou problematikou vypořádaly jiné státy, záměrně vybrané podle odlišnosti jejich celkového charakteru a kultury – postkomunistické Slovensko, konzervativní Rakousko a liberální Nizozemí. Nakonec bude nastíněna právní úprava domácího násilí de lege ferenda. Celá práce bude uzavřena závěrečným zhodnocením, po němž již budou následovat pouze anglické resumé, seznam použité literatury a přílohy, které mají učinit práci názornější. Při zpracování budu vycházet ze značného množství literatury a pramenů, především z právních předpisů, monografií, odborných i laických článků, internetových informací, ale též z judikatury soudů, které však díky specifičnosti této problematiky nebude mnoho. Cenným zdrojem informací pro mě budou též statistické průzkumy o domácím násilí v ČR. Práce vychází z právního stavu platného k 30. červnu 2007.

8

2. OBECNĚ-TEORETICKÝ POHLED NA DOMÁCÍ NÁSILÍ 2. 1. DOMÁCÍ NÁSILÍ 2. 1. 1. Pojem a definice Pojem domácí násilí není pojem univerzálně platný ani jednotně definovaný ve všech státech. V praxi se setkáváme s širokým spektrem označení tohoto jevu i jeho vymezením. Sám termín domácí násilí (Domestic Violence) se vyskytuje převážně v anglické literatuře a pokrývá zejména násilí mezi partnery, tzn. pojetí domácího násilí v užším slova smyslu. V německy mluvících zemích se naopak setkáme spíše s výrazem násilí v rodině a domácnosti (Gewalt in der Familie und naher Umgebung), vyjadřujícím širší pojetí. Při výkladu termínu domácí násilí se obvykle vychází z obecných definic násilí9, jímž se zpravidla rozumí zlé nakládání, tělesné útoky, pohrůžky obdobným násilím, nebo jednáním, které působí újmu na fyzickém, sexuálním, nebo psychickém zdraví10, přičemž hlavním cílem je oběti ublížit, poranit ji nebo zabít. Základním rysem domácího násilí však zůstává, že se jedná o agresi mezi lidmi v rodině nebo lidmi, mezi nimiž existují dlouhodobá vzájemná pouta. Spornou se někdy v teorii i praxi jeví otázka, zda je možné pod pojem domácího násilí zahrnout též týrání dětí rodiči nebo týrání starých rodičů dospělými potomky či vnuky. Podle většinového názoru odborné veřejnosti se do domácího násilí v širším smyslu11 zahrnují, i když násilí páchané na těchto osobách má svá specifika a zvláštnosti12. S tímto názorem souhlasím. Pod pojmem domácí násilí v užším smyslu se naopak chápe13 násilí mezi partnery bez ohledu na pohlaví – současnými či minulými, v sezdaném či nesezdaném soužití. Někdy je označováno jako intimní (partnerské) násilí nebo partnerské zneužívání. Samostatnou kapitolu pak tvoří páchání násilí na ženách jako takových, odehrávající se v soukromí nebo na veřejnosti, které má genderové pozadí14 a je spojeno s tradičním 9

Pojem násilí není v českém právním řádu též definován, pouze zmínka v § 89 odst. 6 zákona č. 140/1961 Sb.,

trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, který však dle komentáře není výkladem pojmu násilí. 10

Huňková, M., Voňková, J. a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha : proFem, 2004, s. 11.

11

Např.: Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy ze dne 26. 3. 1985, R (85) 4, o násilí v rodině.

12

Blíže např.: Drtinová, J. Děti – zranitelné oběti a svědci trestných činů. Zpravodaj BKB, 2006, č. 3, s. 23 - 27;

Venglářová, M. Zranitelná místa seniorů. Zpravodaj BKB, 2006, č. 2, s. 26 - 30; Zimmelová, P. Násilí a stárnoucí generace. In Sborník Domácí násilí a zdravotně postižení, Praha : Centrum denních služeb o. s. Orfeus, 2005, s. 78 - 82; 13

Např.: Čírtková, L., Macháčková, R., Vitoušová, M. Domácí násilí – přístup k řešení problému ve vybraných

evropských zemích. Studie. Praha : Bílý kruh bezpečí, 2002, s. 10 - 13.

9

pojetím postavení muže a ženy ve společnosti. Nejde tedy o násilí v rámci manželského nebo partnerského konfliktu. Nicméně Logar v této souvislosti zmínila, že k domácímu násilí je žádoucí přistupovat jako ke genderově podmíněné otázce, jelikož oběťmi jsou v drtivé většině ženy a pachateli muži15. S tímto názorem bych si však do jisté míry dovolila polemizovat, neboť v poslední době vyvstává na povrch skutečnost, že oběťmi partnerského násilí jsou také muži.

2. 1. 2. Charakteristické znaky Domácí násilí je považováno za zvláštní druh násilí, které není mimořádné pro násilí jako takové, ale podstatnými faktory u něho jsou okolnosti, místo a osoby, na nichž je pácháno. Jde o násilí, které páchají dospělí nebo mladiství skrytě „za zavřenými dveřmi domova“, přičemž mezi násilníkem a obětí existuje určitá blízkost (intimita), která může být představována vzájemnými citovými nebo manželskými vztahy, společnými dětmi, bydlištěm,

ekonomickými

vztahy

apod.

Nejčastěji

k němu

dochází

mezi

manželem/manželkou, druhem/družkou, partnery, rozvedenými manžely, rodiči/dětmi, dětmi navzájem, dospělými/prarodiči. Při kvalifikaci jednání týkajícího se násilí v rodině musíme počítat s tím, že ne vždy se bude jednat o domácí násilí. V některých případech je těžké od sebe odlišit, zda se skutečně jedná o násilí jako formu prosazování moci nebo zda jde pouze o „běžné rodinné násilí“ v podobě hlasitých hádek, rodinných rozporů nebo „italských domácností“. Tato jednání nejsou nijak sankcionována. K rozlišení domácího násilí a běžného násilí slouží tyto čtyři znaky: 1. Opakování a dlouhodobost násilí Za domácí násilí nelze považovat ojedinělý a příležitostný násilný akt, i kdyby měl sebezávažnější následky. Musí se naopak jednat o stav déletrvající, přičemž časové intervaly mezi jednotlivými útoky nejsou rozhodující. Jednorázový útok však může v mnoha případech

14

Gender [vyslov džendr] – sociální konstrukt, který vyjadřuje, že vlastnosti a chování spojované s obrazem

muže a ženy jsou formovány kulturou a společností. Na rozdíl od pohlaví, které je univerzální kategorií a nemění se podle času či místa, působení gender ukazuje, že určení rolí, chování a norem vztahující se k ženám a mužům je v různých společnostech, v různých obdobích či různých sociálních skupinách rozdílné. Jejich závaznost či determinace není tedy přirozeným, neměnným stavem, ale dočasným stupněm vývoje sociálních vztahů mezi muži

a

ženami.

In

:

Platforma

pro

akci

[citováno

15.

května

2007].

Dostupný

http://www.feminismus.cz/ebooks/platforma/15.html. 15

[Gita]. Evropská komise by měla doporučovat vykazování násilníků [citováno 4. března 2007]. Dostupný z:

http://zpravodajstvi.ecn.cz/index.stm?apc=zzgx1-19645287&x=1958508.

10

z:

znamenat začínající domácí násilí, proto by neměl být obětí ani pomáhajícími profesemi podceňován a bagatelizován. 2. Eskalace, tendence ke stupňování intenzity a četnosti násilí Prvotní projevy domácího násilí mohou být do značné míry svou intenzitou zanedbatelné, oběť si je dokonce může splést s partnerskou láskou. V počátcích se pravidelně jedná o útoky proti lidské důstojnosti, k nimž se přidávají útoky fyzické, které gradují. Vystupňování násilného chování urychluje chorobná žárlivost, alkoholismus16 a zneužívání jiných návykových látek. V praxi to tedy může vypadat tak, že ze slušně formulovaných požadavků typu „nedělej to, zůstaň se mnou doma, oblékni si něco jiného“ se postupem času stanou rozkazy, za jejichž neuposlechnutí je oběť potrestána. 3. Jasné a neměnitelné role aktérů násilí Zásadním rozpoznávacím znakem domácího násilí je jednoznačně asymetrický vztah mezi partnery.17 Nerovné postavení partnerů určuje jejich role v násilném vztahu, které se nemění, tzn. že jedna osoba je stále týraná a druhá stále útočí. Násilník zneužívající svou moc vzbuzuje strach, kontroluje, organizuje a ovládá život oběti, která není schopna se této síle vzepřít. „Měla jsem děsně pochroumané sebevědomí. Vlastně ho mám stále. Udělal ze mě hadr na podlahu, bez vlastní vůle. Přitom jsem bývala energická, měla jsem hodně koníčků, měla jsem spoustu přátel, ale o všechny jsem přišla…Já jsem se vlastně chovala, jako by se nic nestalo, viděla jsem svět jeho očima.“ (Dagmar, 29 let)18 4. Společná domácnost jako místo páchání násilí Násilník útočí na svou oběť skrytě v soukromí, aby nikdo neviděl jeho násilnické chování. Násilí chce páchat bez důkazů a beze svědků. Nejčastěji je takovým místem společný byt, dům, hotelový pokoj nebo rekreační chata. Může jím však také být např. vozidlo.

2. 1. 3. Příčiny a kořeny Páchání domácího násilí je v mnoha případech ovlivňováno určitými faktory, které jsou jakousi „živnou půdou“ pro vznik násilného jednání partnera. Z obecného pohledu, s nímž bych do jisté míry souhlasila, můžeme říci, že k domácímu násilí vede vztahová nespokojenost, negativní hodnocení partnerova/partnerčina

16

V současných koncepcích je alkoholu připisována role katalyzátoru, nikoli příčin násilného dění. In : Čírtková,

L. Soužití s násilným partnerem (2.). Právo a rodina, 2006, č. 11, s. 6. 17 18

Čírtková, L. Soužití s násilným partnerem. Právo a rodina, 2006, č. 10, s. 3. Langhansová, H., Szczepaniková, A., Žáková, M. Jak jednat v případech domácího násilí. Brno : Liga

lidských práv, 2004, s. 8.

11

chování, nevyrovnané mocenské rozložení sil, konfliktní životní styl s častými rozepřemi a útoky vedoucími ke snižování sebeúcty19. Pokud násilníkova sebeúcta bude nízká, je asi mnohem pravděpodobnější, že jeho reakce na určité podněty bude vůči partnerovi násilná, a to i ve zcela bezvýznamných situacích. Otázkou však zůstává, zda by její zvýšení zabránilo násilnému chování, nebo by ho pouze vystupňovalo. Co se týče konkrétních teorií o příčinách domácího násilí, těch je mnoho. Nelze říci, zda jsou správné nebo špatné, na každé z nich je do určité míry něco pravdivého. Prvními byly teorie jednofaktorové20, později vznikají teorie multifaktorové21. Pro představu názorové různorodosti a objemnosti této tématiky bych zde zmínila několik teoretických koncepcí. 1. Z výpovědí postižených žen vyplývá, že příčinou domácího násilí je v převážné míře povaha partnera. Dále je to alkohol22, zneužívání jiných návykových látek, psychická porucha nebo domácí neshody. 2. Na základě genderových teorií je hlavní příčinou fakt, že násilníkům chyběla v dětství pozitivně vnímaná role otce, nebo že naopak žili v rodině s příliš dominantní osobou otce. Významným faktorem se tak stává sociální prostředí, v němž agresor vyrůstal, žil nebo žije. Pokud násilník pochází z rodiny s násilnickým chováním otce či matky, je dost pravděpodobné, že si osvojí tento typ jednání a bude ho napříště aplikovat i vůči svým partnerům. Stane se pro něho přirozené řešit problémy a prosazovat své názory trestáním, vyhrožováním a bitím. 3. Další příčina spočívá v samotné agresivitě jedince, která může pramenit z mnoha zdrojů. Jako nejčastější jsou uváděny neuspokojivé rodinné nebo partnerské vztahy, násilníkova nemoc, trvalé osobnostní založení vlivem dědičnosti nebo výchovy. V souvislosti s posledním zdrojem agresivity se hovoří o agresivní psychopatii. Pro tento typ agresivity je typické to, že se projevuje i v jiných vztazích, agresorovi chybí jakýkoliv náhled vlastní viny, hrubá reakce je nepřiměřená podnětům, agrese je často spojována se zastrašováním oběti a pasivní postoj oběti agresorovo jednání často posiluje.23

19

Huňková, M., Voňková, J. a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha : proFem, 2004, s. 57.

20

Blíže tamtéž, s. 56.

21

Blíže tamtéž, s. 56.

22

Alkohol jako příčinu domácího násilí popírá L. Čírtková, s čímž souhlasím. Blíže Čírtková, L. Soužití

s násilným partnerem (2.). Právo a rodina, 2006, č. 11, s. 6. 23

Zimmelová, P. Násilí a stárnoucí generace. In Sborník Domácí násilí a zdravotně postižení, Praha : Centrum

denních služeb o. s. Orfeus, 2005, s. 78.

12

4. Kořeny domácího násilí mohou vycházet také z přístupu společnosti jako celku k dané problematice. Pokud mezi lidmi budou přetrvávat určité mýty24, nebude možné účinně zasahovat v této oblasti. Mýty také vedou k opakované viktimizaci oběti (viz níže). Závěrem bych chtěla podotknout, že podle mého názoru je užití a páchání násilí především osobní volba člověka, která může být určitými aspekty pouze podpořena nebo vystupňována.

2. 1. 4. Nejčastější formy Nejčastějšími formami násilného jednání mezi partnery jsou: a) fyzické násilí: fackování, kopání, strkání, bití pěstmi nebo předměty, škrcení, tahání za vlasy, pálení cigaretou, ohrožování zbraní, přivazování oběti, odpírání spánku, útoky proti životu samému apod.; b) psychické násilí: vyvolávání strachu, slovní týrání, ponižování, výslechy, vyhrožování zmrzačením, sebevraždou, odebráním dětí, hrubé nadávky, křik, demonstrace síly apod.; c) sexuální násilí: znásilnění, vynucování pohlavního styku proti vůli oběti a nezájem o její citové prožívání, slovní sexuální napadání apod.; d) sociální násilí: izolace od rodiny a přátel, rozhodování o všech otázkách společného života, organizování života oběti ohledně jejího chování, oblékání, zájmů, sledování televize, rádia apod.; e) ekonomické násilí: násilníkova absolutní kontrola nad příjmy a výdaji, zákaz oběti výdělečně pracovat, samostatně nakládat s vlastními nebo společnými finančními prostředky, kontrola běžných nákupů, neposkytování prostředků na společný chod domácnosti nebo na děti, týrání rodiny chladem, hladem apod. V praxi se většinou setkáváme s užitím několika forem současně. Nejčastěji se jedná o kombinaci násilí fyzického a psychického, popř. dalších forem. Z mého pohledu je pro oběť nejvíce devastující násilí psychické a sociální, protože „rány na těle se zahojí relativně brzy, ale rány na duši se nemusí zahojit nikdy“. Dále je nutné také zdůraznit, že při prokazování psychického, sexuálního, sociálního a ekonomického násilí hraje hlavní roli subjektivní výpověď oběti. Pro tu však může být velice obtížné a traumatizující o těchto záležitostech hovořit, proto je identifikace těchto forem násilí ve vztahu značně problematická. U fyzického násilí se naopak tento problém prakticky

24

Blíže Čírtková, L., Vitoušová, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha : Grada Publishing,

2007, s. 43.

13

nevyskytuje, protože při fyzickém útoku zpravidla vznikají viditelná poranění, která mohou být dokonce zaznamenána v lékařské dokumentaci, vyhledá-li oběť lékařské ošetření.

2. 1. 5. Průběh Domácí násilí není nepřetržité a nejedná se ani o jednorázový afektivní akt. Jde o násilí, které má vlastní dynamiku. Jeho typickým znakem je cykličnost. Násilné akty se pravidelně opakují ve třech fázích, přičemž se neustále střídá období násilí a relativního klidu. Pokud dojde k eskalaci, zkracuje se fáze klidu a prodlužuje se fáze agrese, násilné incidenty se opakují stále častěji a jsou stále závažnější. Fáze domácího násilí jsou následující25: 1. fáze I. – vytváření napětí – zvyšuje se napětí mezi násilníkem a obětí, oběť je stále ve střehu, protože tuší, že se něco stane; 2. fáze II. – období týrání – samotný akt násilí v jakékoliv formě, který může dosahovat různé intenzity a trvání; 3. fáze III. – líbánky - násilník se snaží omluvit a napravit své jednání, slibuje, že už to nikdy neudělá. Oběť se chová jako by se nic nestalo. Důsledky násilného chování jsou jako by zatlačeny do pozadí a popřeny, což v násilníkovi umocňuje přesvědčení, že jeho jednání je v pořádku a že nebude nijak potrestán. S největší pravděpodobností proto svůj čin brzy zopakuje, navíc razantněji a s větší mírou brutality. Při pohledu na násilný vztah se tedy může zdát, že oběť nemá šanci z něho uniknout, protože se stále pohybuje jako by v „začarovaném kruhu“. Nicméně ale tomu tak není. Více než o kruh jde spíše o spirálu, neboť po každém násilném činu se její náhled na vztah mírně změní. Její naděje na vztah bez násilí se objevuje méně často, a žena se pomalu pohybuje k bodu, kdy dokáže učinit rozhodnutí, že vztah ukončí26. Ve „spirále zneužívání a vyrovnávání se s ním“ se vyskytují procesy, jako jsou zvládání situace, zkreslení reality, definování zneužívání, přehodnocování vztahu, ukončení vztahu a ukončení násilí.27

2. 1. 6. Závěry a komentáře ke kapitole 2. 1. Z výše nastíněných základních informací o domácím násilí je patrné, že tento druh násilí nebude v běžné praxi příliš jednoduché rozpoznat a odhalit, natož ho efektivně řešit. Skutečnost, že jde o násilí mezi vztahově blízkými osobami, že jde o násilí odehrávající se v jejich soukromí a že může nabývat rozličných podob, jsou natolik problematické okolnosti

25

Blíže Spoustová, I. Co je domácí násilí. Příručka pro Policii ČR a městskou policii. Praha : proFem, 2005, s. 9.

26

Dufková, I., Zlámal, J. Domácí násilí. Pracovní manuál. Praha : Agis, 2005, s. 20.

27

Blíže Dufková, I., Zlámal, J. Domácí násilí. Pracovní manuál. Praha : Agis, 2005, s. 21 – 22.

14

tohoto jednání, díky kterým se o mnohých případech nemusí nikdo nikdy dozvědět a oběti pomoci. Protože se násilí časem stupňuje, může celá situace skončit velmi tragicky, což ani v našich podmínkách není výjimkou. Důvod pro neodhalení domácího násilí může ovšem spočívat i v samotné oběti. Ta buď nechce nikomu dát najevo, že se jí podobné příkoří “děje“, nebo má strach nebo negativní zkušenosti s předešlou žádostí o záchranu. Oběť by si však v tomto případě měla být vědoma faktu, že pokud ona sama nebude chtít násilí zastavit, jen těžko jí může kdokoliv pomoci. Navíc si také musí reálně připustit, že pokud je napadena jednou, nebude to zřejmě naposledy. Násilník sice dokáže své chování do jisté míry ovlivnit, někdy je ale jeho průběh poznamenán takovými pochody, kterým ani on sám nedokáže zabránit.

2. 2. PACHATEL DOMÁCÍHO NÁSILÍ 2. 2. 1. Profil pachatele Zatímco o obětech domácího násilí víme díky psychologickým výzkumům mnoho, o pachatelích domácího násilí výzkumy příliš nehovoří...28 Informace o nich získáváme ze tří hlavních zdrojů, a to z kriminologických výzkumů, výpovědí obětí a z psychologických výzkumů psychiky agresora. V teoretické rovině může být násilnou osobou kdokoliv, kdo společně sdílí s nějakou osobou byt nebo dům, ať už je jeho postavení ve vztahu jakékoliv. Násilníci pocházejí z různých sociálních vrstev společnosti, nehraje roli jejich náboženství, dosažené vzdělání ani etnická či rasová příslušnost.

2. 2. 2. Rysy chování Podstatným rysem pachatelů domácího násilí je dvojí typ chování, tzv. „Jackyll a Hyde“, kdy na veřejnosti se ke své oběti chovají starostlivě, mile a pozorně, ale v soukromí jsou despotičtí, extrémně žárliví a násilní. Zneužívají svou fyzickou, ekonomickou i sociální převahu. Není výjimkou, že spáchané násilí zlehčují, popírají, omlouvají nebo z něho viní partnera, alkohol či jiné návykové látky. Pro většinu násilných osob je také typické, že navenek působí velmi vysokým sebevědomím. Své chování považují za přirozené, po právu, a někdy dokonce jsou přesvědčeni, že takto jednají ve prospěch oběti. Ve skutečnosti je však opak pravdou. Násilník mívá často sebevědomí velmi nízké, je proradný, impulsivní, egocentrický, jde o osobu nevyzrálou a psychicky nestabilní. Chybí mu empatie, tolerance, ochota nezištně pomáhat druhým. Obecně platí, a je to i můj názor, že čím vyšší je inteligence násilníka, tím 28

Čírtková, L. Násilníci nejsou pouze muži [citováno 4. března 2007]. Dostupný z:

http://kverek.webpark.cz/problematika/prob_01/57.htm.

15

promyšlenější a rafinovanější způsoby násilí užívá. Takový násilník je proto více nebezpečný a hůře odhalitelný, než násilník s průměrným nebo nižším inteligenčním kvocientem (IQ).

2. 2. 3. Typy násilníků V zásadě lze nalézt dva hlavní „typy“ násilné osoby29: 1. „sociálně problémový jedinec“, což je násilník s kriminální minulostí, který se běžně chová násilně vůči většině lidí. Je agresivní a nepřizpůsobivý, často užívá alkohol a drogy; 2. „muž/žena dvojí tváře“, což je násilník, kterého okolí zná jako slušného a bezproblémového člověka, který nemá žádné zkušenosti s policií. Dalšími typy násilníků jsou: 3. „rozpadlý alkoholik“, u něhož se násilné chování prohlubuje v závislosti na užívání velkého množství alkoholu, přičemž je sociálně a psychicky depravován30; 4. „psychopatický pachatel“, který se chová násilně z důvodu narušení své osobnosti. Tento typ násilníka je velmi nebezpečný, používá mučivé způsoby týrání a své chování dokáže výborně maskovat. Je mistrem manipulace, lží a často oběť pronásleduje i po skončení vztahu. Je ve svém jednání značně nevyzpytatelný; 5. „obyčejný, reaktivní násilník“ je osoba, která řeší násilím stres nebo svou složitou životní situaci. Obvykle jde o slabého a nejistého jedince, který si na oběti vybíjí svůj vztek a posiluje sebevědomí. Tento typ pachatele je nejobvyklejší. S ohledem na šíři a komplikovanost této otázky existují samozřejmě i další typologie, které se snaží přiblížit povahové rysy násilníků. Pro představu jsem uvedla výše zmíněnou, která podle mého názoru nejvíce odpovídá realitě a pod kterou si i „průměrný jedinec“ dokáže představit, o jaký typ osoby se asi jedná.

2. 2. 4. Závěry a komentáře ke kapitole 2. 2. Rozdílnost pohledů na danou problematiku potvrzuje, že neexistuje jediný správný pohled na osobnostní profil násilníka. Podle mého názoru to není ani možné, ani vhodné, neboť nelze „zaškatulkovat“ každého jedince striktně do jedné skupiny na základě jeho „aktuálního chování“ a podle toho s ním zacházet. Lidská osobnost je natolik jedinečná a nepředvídatelná, že bychom asi jen stěží mezi ostatními hledali něčí kopii. Je sice pravdou, že lidé mohou vykazovat určité společné rysy ve svém chování, díky kterým je můžeme

29

Blíže Zbořilová, K. K problematice domácího násilí. Kriminalistický sborník, 2006, č. 4, s. 37.

30

Depravace – mravní zhrubnutí osobnosti, buď nevhodným působením sociálního okolí, nebo vlivem choroby,

např. alkoholismus. In : Hartl, P., Hartlová, H. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000, s. 105.

16

rozdělovat do specifických skupin, a poté při práci s nimi využívat metod, které jim budou „šité na míru“. Toto si myslím možné je a může to být i dobrým vodítkem pro postup v konkrétním případě. Podle toho, jakým se pachatel jeví být, můžeme vyhodnocovat míru rizika pro život a zdraví ohrožené osoby a rozvrhnout další strategii postupu zúčastněných institucí a policie.31 Nicméně však zařazení do určité kategorie by nemělo být jediným ukazatelem, podle kterého budeme s násilníkem jednat. V praxi bychom tudíž měli ke každému násilníkovi přistupovat zvlášť, brát v potaz pouze jeho vlastní osobnost a životní situaci. Měli bychom jeho chování vidět v širších souvislostech a v kontextu s konkrétními podmínkami páchání domácího násilí. Neměli bychom se také stavět skepticky k tomu, že násilníka můžeme za jistých předpokladů jeho násilnému chování odnaučit.

2. 3. OBĚŤ DOMÁCÍHO NÁSILÍ 2. 3. 1. Profil oběti Ucelený osobnostní profil oběti domácího násilí neexistuje. Důvodem toho je fakt, že v roli oběti se může ocitnout prakticky kdokoliv, aniž by měl význam jeho věk, pohlaví, vzdělání nebo ekonomická situace. Určitou predispozicí však podle mého názoru může být negativní zkušenost z dětství. Pokud například osoba byla v dětství týrána nebo byla svědkem domácího násilí, může se v budoucnu snáze stát obětí tohoto násilí nebo mu obtížněji odolávat. Na druhou stranu si je však nutné připustit, že výše zmíněná negativní zkušenost může mít i opačné následky, tzn. že podpoří jedince chovat se násilnicky.

2. 3. 2. Rysy chování Při bližším zkoumání osoby oběti si v první řadě musíme uvědomit, že domácí násilí není možné považovat za běžný kriminální čin a že jeho dopad na oběť se liší od dopadu ostatních trestných činů. Příčinou toho je skutečnost, že oběť se chová jiným způsobem v případech, kdy je poškozena osobou nejbližší, a v případech, kdy je napadena neznámým pachatelem. Pokud se k oběti chová násilnicky člověk, ke kterému ji váže bližší pouto, je do značné míry pravděpodobné, že bude jeho jednání dlouhou dobu omlouvat a tolerovat, než pochopí jeho skutečnou závažnost. Jelikož je takovéto chování lidskou přirozeností, bude asi velmi obtížné na této situaci něco změnit. V prozření však může oběti pomoci informovanost o problematice domácího násilí a pomoc lidí z okolí, kteří ji donutí „jít s pravdou ven“. Základním specifikem chování oběti je ambivalentní postoj k násilné osobě. Ten se projevuje tím, že oběť si na jedné straně přeje násilí zastavit a vyhledá pomoc, na straně druhé 31

Zbořilová, K. K problematice domácího násilí. Kriminalistický sborník, 2006, č. 4, s. 37.

17

však po nějaké době svůj postoj k celé věci změní, obvinění stáhne a incident zbagatelizuje. Důvodů pro takové jednání bývá mnoho. Nejčastějšími jsou psychický nátlak násilníka, strach ze ztráty bydlení, finančního a materiálního zabezpečení, nebo i víra v polepšení a vůle zachovat rodinu. Důvodem může být také citová závislost oběti na násilníkovi, tedy fakt, že oběť odejít nedokáže. Tento jev je označován jako syndrom připoutání. Vyhledání pomoci ovlivňuje také opakovaná viktimizovanost oběti (viz níže). Realitou přesto zůstává, že bez pomoci zvenčí nemá oběť ani pachatel šanci z rozjetého vlaku DN vystoupit32. Když už se oběť ocitne v takové situaci, kdy je ohrožen život její nebo dětí, zpravidla se „skutečně“ rozhodne požádat o pomoc někoho druhého - příbuzné, přátele, specializované poradny, lékaře nebo policii. Tento krok je pro ni mnohdy výsledkem nelehkého rozhodování, přesto je však podle mého názoru jedinou šancí, jak znovu začít žít „normálním“ životem. Pomoc zvenčí sice daný problém domácího násilí za postiženou osobu nevyřeší, může jí však pomoci se z danou situací náležitě vypořádat. Co se týče následné spolupráce s pomáhajícími profesemi, v té bývá oběť většinou zdrženlivá. Je to způsobeno obvykle negativními zkušenostmi (aktivními nebo pasivními) s činností výše zmíněných institucí, v případě obětí žen i studem hovořit o svých intimních problémech s muži v rolích pomáhajících profesí. Z tohoto pohledu by proto bylo vhodné, aby s oběťmi - ženami pracovaly v prvních fázích řešení jejich problému ženy, přičemž stejný princip by se uplatnil i v případě obětí - mužů. Při výslechu oběti33 musí pomáhající profese počítat také s tím, že oběť je pod obrovským psychickým tlakem. Dále zpravidla postrádá veškerou sebedůvěru, cítí se osamocena, počítá s tím, že ji nikdo nebude věřit, obviňuje se ze svého selhání jako partnera a z provokace násilníka. Ve svém vyprávění minimalizuje rozsah i následky násilí, ospravedlňuje a omlouvá násilnou osobu, manipuluje s realitou, nepřipouští si závažnost celé situace. Oběť je také odnaučena vyjadřovat své pocity, emoce, často si některé události nepamatuje, trpí přílišnou ochotou a naučenou bezmocí. V některých případech se dokonce může zdát, že násilníka brání a soucítí s ním. Komunikace s osobou v takovémto stavu je nesmírně vyčerpávající a náročná, je tudíž nutné, aby ji prováděly pouze vyškolené osoby a dodržovaly při ní určité zásady34.

32

Spilková, J. Aspekty problematiky domácího násilí z pohledu oběti, pachatele a okolí. In Sborník Domácí

násilí a zdravotně postižení, Praha : Centrum denních služeb o. s. Orfeus, 2005, s. 43. 33

Blíže Čírtková, L. Výslech oběti trestného činu, prostor pro sekundární viktimizaci. Zpravodaj BKB, 2005, č.

3, s. 8 - 14. 34

Blíže Bednářová, Z. Specifika práce s oběťmi domácího násilí. Policista [On-line]. 2006, č. 1 [citováno 4.

března 2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/casopisy/policista/2006/01/domnas.html.

18

Samostatnou kapitolu pak tvoří děti jako svědci domácího násilí nebo jako přímé oběti týrání. Specifický přístup si vyžadují též oběti domácího násilí, jimiž jsou ženy s psychickým nebo tělesným postižením, ženy se závislostí, cizinky a staré ženy35.

2. 3. 3. Psychické následky na obětech domácího násilí Domácí násilí má na oběť krátkodobé a dlouhodobé následky: 1. krátkodobé - např. bolest, napětí, frustrace, zklamání; 2. dlouhodobé - např. psychická labilita, pocit viny, ztráta sebevědomí, bezmocnost, osamělost, deprese. Je-li osoba dlouhodobě vystavena domácímu násilí, mohou se u ní vyskytnout i závažnější následky psychického rázu: a) Posttraumatická stresová porucha Tímto termínem se označuje soubor různých poruch chování a prožívání, včetně somatických reakcí (poruchy spánku, potivost, třes, nevolnost apod.), které vznikají jako důsledek extrémního stresového prožitku přesahujícího běžnou lidskou zkušenost36. Jde o psychickou nemoc, která se vyznačuje poruchou přizpůsobení, přičemž příznaky se mohou objevit i po delší době od násilného aktu. Její příčinou nemusí být pouze fyzické násilí, ale i násilí psychické, sociální, sexuální a ekonomické. Může se projevit jak u dospělých, tak u dětí, u přímých i nepřímých obětí domácího násilí. Jsou pro ni typické následující symptomy: •

existence traumatické události;

•

nutkání opakovaně prožívat tuto událost;

•

vyhýbání se všemu, co oběti připomíná vzpomínku na prožitou událost;

•

setrvávání neustále ve střehu, psychicky i fyzicky. Oběť není schopna se uvolnit ani vypnout. Pokud není posttraumatická porucha odhalena a neléčí se, může trvat i několik let.

V krajním případě může dokonce vést až ke změně osobnosti. b) Stockholmský syndrom S touto poruchou se setkáme především u dlouhodobých případů domácího násilí. Poprvé byl tento jev popsán v 70. letech 20. století v souvislosti s přepadením stockholmské banky, v níž útočníci drželi rukojmí po několik dnů. Za tuto dobu se ze strachu o svůj život oběť identifikovala s jednáním násilníka a podvědomě se mu snažila zavděčit, aby tím pro 35

Blíže Langhansová, H., Szczepaniková, A., Žáková, M. Jak jednat v případech domácího násilí. Brno : Liga

lidských práv, 2004, s. 8 - 9. 36

Čírtková, L., Vitoušová, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha : Grada Publishing, 2007,

s. 31.

19

sebe získala lepší zacházení. Stejné je to i v situaci domácího násilí, kdy oběť pociťuje závislost na svém trýzniteli a myslí si, že bez něho nebude schopná žít37. V literatuře jsou uváděny čtyři podmínky vzniku38 tohoto syndromu: •

život oběti je v ohrožení;

•

oběť je přesvědčena, že ze stávající situace není úniku;

•

oběť je izolována od lidí;

•

oběť pociťuje přechodnou náklonnost k násilníkovi. c) Syndrom týrané ženy V případech domácího násilí na ženě se vyskytuje další negativní jev, kterým je

syndrom týrané ženy. Tato porucha má specifické projevy i důsledky, které vedou ke snížení pudu sebezáchovy a schopnosti racionálního uvažování. Žena nedokáže účinně reagovat na násilí, které je na ní pácháno, a stává se tak pro násilníka snadnou kořistí. Nejčastějšími projevy jsou: •

oběť zůstává stále u násilníka, občas uteče, ale vždy se vrátí. Stejné je to i s podáním trestního oznámení;

•

oběť je oslabena fyzicky, psychicky i morálně, má strach z reakcí násilné osoby;

•

oběť se chová ambivalentně, chce ukončit násilí, ale vzápětí ho omlouvá;

•

oběť žije v izolaci, stydí se, má strach o ztrátu dětí i o své ekonomické zajištění. Tento termín je používán od 80. let 20. století, kdy se do popředí diskusí dostalo téma

o násilí na ženách jako takových. Postupem času je však odhalováno, že oběti násilí nejsou pouze ženy, ale i muži, proto je v budoucnu možné očekávat změnu tohoto termínu na „syndrom týraného partnera“.

2. 3. 4. Viktimizace V případech domácího násilí, stejně jako u jiných trestných činů, se můžeme setkat s problematikou reviktimizace oběti, která je nežádoucím jevem a obecně souvisí s viktimologií39. Viktimizace40 je proces, v jehož rámci se potencionální oběť trestného činu stává obětí skutečnou. 37

Langhansová, H., Szczepaniková, A., Žáková, M. Jak jednat v případech domácího násilí. Brno : Liga

lidských práv, 2004, s. 7. 38

Blíže Huňková, M., Voňková, J. a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha : proFem, 2004, s.

77. 39

Blíže Huňková, M., Voňková, J. a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha : proFem, 2004, s.

69 - 88. 40

Blíže Čírtková, L., Vitoušová, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha : Grada Publishing,

2007, s. 1 - 23.

20

V rámci viktimizace můžeme rozlišovat: 1. primární viktimizaci, což je přímá újma, kterou způsobil násilník oběti. Může být fyzická, psychická, finanční apod. Někdy se též hovoří o tzv. primárních ranách; 2. sekundární viktimizace je emocionální újma, kterou mohou oběti způsobit v důsledku zveřejnění trestného činu zejména osoby, které s ní přicházejí do styku z moci úřední nebo okolí. Jedná se o tzv. sekundární rány, s nimiž se oběť musí vyrovnat vedle přímé újmy, kterou ji způsobil pachatel. Tyto sekundární rány mohou vzniknout např. nerespektováním lidské důstojnosti oběti a netaktnosti při výslechu a trestním řízení; 3. terciární viktimizací se rozumí situace, kdy oběť není schopna se vyrovnat s násilnými událostmi, které prožila. Aby se zabránilo sekundární a terciární viktimizaci, je nutné, aby pomáhající profese přistupovaly k oběti tak, aby u ní nevznikl pocit viny a odpovědnosti za násilníkův čin. Proto by měly být v této problematice náležitě vyškoleny a měly by používat takových technik a metod, které oběti ještě více neublíží.

2. 3. 5. Závěry a komentáře ke kapitole 2. 3. Problematika týkající se oběti domácího násilí je přes svou zajímavost velmi složitá. Je komplikována především blízkostí vztahu oběti a násilníka. Právě tato blízkost je při postihu domácího násilí příčinou, proč oběť omluví násilníkovo jednání, zapře a stáhne trestní oznámení. Naskytuje se proto otázka, zda by tuto skutečnost bylo možné nějakým způsobem změnit, a dosáhnout tak efektivnějšího postihu pachatele. Podle mého názoru by zde určité řešení bylo. Spočívalo by v tom, že kdyby se již oběť rozhodla svůj případ řešit skrze pomáhající profese, jako je např. policie nebo specializovaná organizace, nemohla by svá tvrzení a učiněná podání vzít zpět a musela by cely svůj případ „dovést do konce“. S tím by samozřejmě musela korespondovat i pomoc, která by jí současně byla poskytnuta v oblasti osobní ochrany, bydlení, sociální pomoci, ale i po stránce psychologické a právní. Na druhou stranu je však takové řešení velmi těžko realizovatelné, neboť např. zajištění bydlení a sociální pomoci je natolik nákladné, že nemůže být většinou poskytováno po dlouhou dobu. Problémem by pak bylo, kam by oběť šla a z čeho by žila, až by pomoc skončila. Pokud by neměla vybudované své zázemí a neměla dostatek finančních prostředků, dostala by se do neřešitelné životní situace. Dalším problémem z hlediska ochrany oběti byl v minulosti mýtus o vině oběti, který byl založený na tvrzeních, že se násilí oběti líbí, že k němu násilníka provokuje a že si násilné jednání zaslouží. Tyto názory však naštěstí již byly vyvráceny, což podle mého názoru značně 21

pomohlo v ochraně oběti a umožnilo získat zcela nový pohled na její postavení v násilnickém vztahu. Dokud totiž ve společnosti panovalo přesvědčení, že oběť si za násilné jednání může sama nebo že úmyslně dává násilníkovi podněty k jeho páchání, nebylo principiálně možné domácí násilí efektivně postihnout. Nelze přece stíhat jednání, které společnost nepovažuje za nesprávné! Popření tohoto mýtu bylo proto podle mého názoru jedním z prvním kroků v boji s domácím násilím a v pomoci jeho obětem. Často opomíjenou skutečností je také fakt, že negativní důsledky domácího násilí se mohou projevit i u samotného násilníka. Také on svým způsobem ví, že působí bolest osobě, ke které je poután, cítí se bezmocný a má pocit viny.41 Z tohoto důvodu by proto bylo přínosné, aby se pomáhající profese zaměřily i na pomoc těmto osobám, a to především formou psychologických a terapeutických programů.

41

Gjuričová, Š., Kocourková, J., Koutek, J. Podoby násilí v rodině. Praha : Vyšehrad, 2000, s. 78.

22

3. DOMÁCÍ NÁSILÍ V ČESKÉ REPUBLICE 3. 1. VNÍMÁNÍ A POJEM V ČR se pro násilí v partnerských vztazích užívá překladu anglického výrazu Domestic Violence – domácí násilí. Je to označení velice výstižné, přesto však v našich podmínkách relativně nové. Bylo u nás zavedeno teprve počátkem 90. let 20. století, a to v souvislosti s činností nevládních neziskových organizací, které se touto problematikou začaly blíže zabývat. Do tohoto okamžiku jako by nic podobného neexistovalo. Domácí násilí bylo mnoho let tabuizováno a postoj české společnosti k jeho řešení byl velmi zdrženlivý. Pokud se nějaké násilné chování v rodině vyskytlo, tak se o něm veřejně nemluvilo a bylo považováno za věc soukromou. Tato skutečnost je podle mého názoru hlavním důvodem, proč značné množství lidí nemá o této problematice příliš velké povědomí. K výrazné změně došlo až v posledních několika letech, kdy se o domácím násilí začalo otevřeně diskutovat jako o závažném celospolečenském problému. Důvodem tohoto obratu bylo především zveřejnění otřesných výsledů veřejných průzkumů v této oblasti42, které také podnítily české zákonodárce k vytvoření efektivnějšího právního rámce pro postih násilníka a ochranu oběti domácího násilí. To je určitě dobře, nicméně k tomu mělo dojít už mnohem dříve. Při domácím násilí dochází totiž k porušování lidských práv, proto je tento problém věcí veřejnou a stát by ho měl řešit hned od počátku. Dále je důležité konstatovat, že pojem domácí násilí nikdy nebyl a doposud není legálním pojmem našeho trestního práva, neboť v něm není nikde obsažen. Přesto však nejde o pojem českému právu zcela neznámý. Můžeme se s ním výslovně setkat v netrestních předpisech, například v ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě a o změně některých zákonů (jedná se o pomoc osobám trpícím domácím násilím) a v ustanovení bodu 1.5.1. přílohy zákona č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a kvalifikační předpoklady a kterým se mění nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě (jde o práci s rodinami ohroženými domácím násilím, řešení obzvláště složitých případů rodin ohrožených sociální patologií, domácím násilím43.

42

Např.: STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR. Domácí násilí II., červenec 2006.

43

Králíčková, Z. Civilněprávní postih domácího násilí – utopie, nebo efektivní budoucí právní úprava? Právo a

rodina, 2004, č. 12, s. 8.

23

3. 2. DEFINICE Co se týče zákonné definice domácího násilí, ta v českém právu chybí úplně. Teorie i praxe proto pracuje s definicemi různými44, avšak ne právně platnými. Z pohledu teoretiků není nejednotnost na škodu, protože přispívá k zevrubnějšímu poznání. Pro praxi však tento stav může působit kontraproduktivně. Na řešení případů domácího násilí se totiž podílí společně více složek, které fungují jako jeden celek, proto je nutné, aby všechny pracovaly se stejným a jednoznačně definovaným pojmem domácího násilí. Z hlediska efektivnosti je tedy podle mého názoru velmi podstatné, aby jednotná definice existovala. Na druhou stranu si však musíme položit otázku, zda je vůbec možné vytvořit takovou definici domácího násilí, která by pokrývala všechny aspekty a formy tohoto negativního jevu. Domácí násilí může být totiž pácháno tak rozličnými způsoby, že mnohdy jsme velmi překvapeni, jak rafinované způsoby násilného jednání dokáže násilník vyvinout. Přes toto vše si však myslím, že to možné je. Důkazem toho může být například definice obsažená v Důvodové zprávě k návrhu zákona č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, a kterou považuji za doposud nejvýstižnější. I když není nijak právně závazná, může být pro pomáhající profese dobrým východiskem jejich společného úsilí. Důvodová zpráva vymezuje domácí násilí takto: Domácí násilí je označení pro násilné jednání, kterým dochází k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti, a to v bytě nebo domě společně obývaném násilnou osobou i osobou, proti níž takový útok směřuje. Domácím násilím se rozumí opakované násilné jednání nebo opakované vyhrožování násilným jednáním, v důsledku kterého dochází nebo hrozí, že dojde k nebezpečnému útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo lidské důstojnosti, mezi osobami, které jsou či byli spolu v intimním, rodinném či jiném obdobném vztahu a žijí ve společně bývaném bytě nebo domě. V rámci domácího násilí lze jednoznačně identifikovat osobu násilnou i osobu ohroženou, proti níž takové útoky nebo výhrůžky útokem směřují.45

44

Výstižné jsou například definice v metodických pokynech uvedených v této práci, které však svou povahou

nejsou závazné a právem vynutitelné. Nicméně však v praxi slouží jako podpůrné mechanismy a často se z nich vychází při tvorbě závazných právních předpisů. 45

Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před

domácím násilím [PSP, tisk 828/0].

24

3. 3. STRUČNÝ VÝVOJ PRÁVNÍ ÚPRAVY a) Situace před rokem 1989 Za minulého režimu byla v Československu problematika domácího násilí ze strany státních orgánů úplně popřena, žádné domácí násilí oficiálně neexistovalo, a proto nelze ani hovořit o nějakých prostředcích k jeho řešení. O pomoci obětem už vůbec ani nemluvě. Pouze v případech, kdy byla jednoznačně překročena hranice k (těžkým) trestným činům, následovala oficiální reakce v podobě trestního stíhání.46 Tento stav byl skutečně alarmující, nicméně v dobách komunistického režimu se „nebylo zase až tak moc čemu divit“. Důvodem pro tento postoj státu byla především komunistická ideologie, díky níž státní orgány popíraly vše, co se vymykalo „normálu“. Stejně tak rodina jako základ společnosti byla natolik idealizována, že připuštění domácího násilí popírajícího její hlavní smysl bylo v této době absolutně nemyslitelné. b) Situace po roce 1989 Na počátku 90. let byla situace ve výsledku do jisté míry totožná se stavem, který u nás panoval před rokem 1989. Prostředky a možnosti řešení domácího násilí byly velmi omezené a jejich úroveň nízká. S nadsázkou bych mohla konstatovat, že ani žádné efektivní nebyly. Násilné jednání mezi partnery bylo trestně postižitelné pouze po naplnění některé ze skutkových podstat existujících trestných činů, častěji však bylo posouzeno jako přestupek v rámci správního řízení. Určitou ochranu poskytovalo rodinné a občanské právo formou civilního soudního řízení. Aktivity se však naštěstí chopily nevládní neziskové organizace, které si na základě své praxe uvědomovaly závažnost dané situace a které se ji odhodlaly nějakým způsobem řešit. c) Situace po 1. 6. 2004 Pozitivní změnu do právní úpravy přinesla novela č. 91/2004 Sb., účinná od 1. 6. 2004, která do zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, zakotvila skutkovou podstatu „týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě“ (§ 215a). Přijetí tohoto ustanovení znamenalo první krok k řešení domácího násilí jako specifického společenskému problému, reagovalo však pouze na důsledky domácího násilí a neřešilo jeho příčiny. Násilník jím byl kriminalizován, ale na zlepšení postavení oběti žádný vliv nemělo. To se však z hlediska funkce trestního práva nedalo ani očekávat, neboť trestní právo není nástrojem, který by měl problém konstruktivně řešit, ale naopak jeho funkce spočívá v ochraně oběti, represi a regulaci nedovoleného jednání. Tyto funkce nový § 215a určitě 46

Čírtková, L. Domácí násilí. Kriminalistika [On-line]. 2006, č. 3 [citováno 4. března 2007]. Dostupný z:

http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2006/03/cirtkova.pdf.

25

naplnil, proto lze říci, že jeho vytvořením trestní právo splnilo svůj úkol. Další možné prostředky ke zlepšení situace jsou již v kompetenci jiných právních odvětví. d) Situace po 1. 1. 2007 Zásadní obrat z hlediska ochrany oběti domácího násilí přinesl až zákon o domácím násilí, který uvádí v život nový institut vykázání a intervenčních center. Nejedná se o samostatnou a komplexní úpravu domácího násilí, ale „pouze“ o zásadní novelizaci pěti stávajících zákonů47. Tento zákon netrestní povahy představuje preventivní přístup k řešení domácího násilí a podle zahraničních zkušeností zakotvuje do českého právního řádu zatím nejlepší možné nástroje, které kdy byly v boji proti domácímu násilí využity a které efektivně chrání oběť. Bude-li tomu skutečně tak i v ČR, ukáže teprve čas. Já osobně jsem k novému zákonu poněkud skeptická, neboť se nedomnívám, že vykázání násilníka na dobu „pouhých“ 10 dnů by mohlo situaci oběti a celého případu nějak výrazně zlepšit.

3. 4. ZÁVĚRY A KOMENTÁŘE KE KAPITOLE 3. Domácí násilí bylo v ČR dlouhou dobu opomíjeným problémem. Dokladem toho je i skutečnost, že nikde ve stěžejních právních předpisech není zmíněno „domácí násilí“, natož definováno. Chybějící závazné právní vymezení tohoto termínu je podle mého názoru obrovským „handicapem“ pro české právo i českou společnost. Jak mohou instituce operující v této oblasti efektivně pracovat, postihovat násilníky a pomáhat obětem, když jim chybí základní kámen jejich činnosti? Je sice pravdou, že mnohé „dobré“ definice domácího násilí existují, nutné však je, aby z nich byla zvolena jedna, která se stane platným východiskem pro všechny. Pokud by tomu tak bylo, všechny instituce by kvalifikovaly domácí násilí jednotě, čímž by se předešlo sporům o to, co domácí násilí je a co domácí násilí není. Také by odpadly problémy ve spolupráci jednotlivých institucí, neboť jasným kvalifikováním případu jako domácího násilí by každá zainteresovaná měla povinnost zasáhnout a při odmítnutí spolupráce by se nemohla vymlouvat na to, že případ posoudila jinak. Dalším nedostatkem v ČR je neexistence speciální právní normy, která by samostatně upravovala domácí násilí, jako je tomu např. v Rakousku. Domácí násilí je řešeno pouze útržkovitě v rámci několika právních předpisů práva trestního, občanského, rodinného, přestupkového a policejního, což však není z mého pohledu příliš vhodné a dostatečné. Přesto však i stávající právní úpravu vnímám pozitivně, protože poskytuje alespoň minimální prostředky ochrany před tímto druhem násilí. Do budoucna se tak může stát dobrým východiskem pro vytvoření samostatné právní normy upravující problematiku domácího násilí komplexně. 47

Viz níže, kapitola 5.

26

4. PRÁVNÍ ÚPRAVA DOMÁCÍHO NÁSILÍ V ČR DO 1. 1. 2007 4. 1. ÚPRAVA V TRESTNĚPRÁVNÍCH PŘEDPISECH 4. 1. 1. Trestní právo hmotné – ustanovení k domácímu násilí 4. 1. 1. 1. Právní úprava do 31. 5. 2004 Do 31. 5. 2004 trestní právo hmotné neupravuje speciální skutkovou podstatu trestného činu domácí násilí. V zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, sice existuje trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215, ten se ale týká týrání nezletilých dětí jejich rodiči. Pokud dojde k násilnému jednání v rámci společného soužití partnerů, je možné postihnout pouze dílčí akty tohoto jednání, jestliže naplňují znaky některé z existujících skutkových podstat. V praxi se nejčastěji jedná o níže uvedené trestné činy hlavy páté, šesté, sedmé a osmé: maření výkonu úředního rozhodnutí (§ 171), křivé obvinění (§ 174), křivá výpověď (§175), nedovolené ozbrojování (§ 185), násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (§ 197a), výtržnictví (§ 202), ohrožování mravnosti (§ 205), pomluva (§ 206), zanedbání povinné výživy (§ 213), týrání svěřené osoby (§ 215), únos (§ 216), ohrožování mravní výchovy mládeže (§ 217), podávání alkoholických nápojů mládeži (§ 218), vražda (§ 219), ublížení na zdraví (§ 221, § 222), účast na sebevraždě (§ 230), omezování osobní svobody (§ 231), zbavení osobní svobody (§ 232), loupež (§ 234), vydírání (§ 235), porušování domovní svobody (§ 238), znásilnění (§ 241), pohlavní zneužívání (§242, § 243), soulož mezi příbuznými (§ 245), krádež (§ 247), neoprávněné užívání cizí věci (§ 249), neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru (§ 249a), poškozování cizí věci (§ 257) atd.48 Tento způsob postihu však není příliš efektivní, neboť právní úprava nebere v úvahu specifika domácího násilí49, jenž tento druh násilí odlišují od běžného násilného chování. Abychom totiž zachovali charakter domácího násilí a mohli z něho vyvodit odpovídající důsledky, musíme jednotlivé násilné akty hodnotit ve vzájemném kontextu, nikoliv jednotlivě. Z tohoto důvodu účel trestněprávních prostředků směřuje k jinému cíli, než k jakému by směřovat měl. Domácí násilí je postihováno jako jiné násilné jednání, aniž by byl brán ohled na jeho specifičnost, která je především způsobena vztahovou blízkostí oběti a

48

Růžička, M. Domácí násilí – impulsy ze zahraničních trestněprávních úprav, návrhy de lege ferenda pro trestní

právo [citováno 4. března 2007]. Dstupný z: http://www.ipravnik.cz/ipravnik/ipravnik.nsf/0/17D5DDB737F92012C1256F62004F5. 49

Blíže Jelínek, J. K trestněprávnímu postihu domácího násilí. Kriminalistika [On-line]. 2005, č. 4 [citováno 4.

března 2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2005/04/jelinek.html.

27

násilníka a která celému případu dává „nový rozměr“. To by vyřešilo zakotvení speciální skutkové podstaty domácího násilí. Dalším nedostatkem je fakt, že trestní normy reagují na násilný akt příliš pozdě, prakticky až v okamžiku, kdy násilné jednání dosahuje intenzity trestného činu. Preventivní účinek těchto norem spočívá proto pouze v hrozbě sankce. Tuto skutečnost je také nutné změnit. Vyřešila by to též speciální skutková podstata domácího násilí. Problematická je i otázka, zda je v případě násilí mezi partnery naplněna materiální stránka trestného činu, která spočívá v nebezpečnosti činu pro společnost. Objevují se jisté názory50, že z důvodu intimity vztahu mezi obětí a násilníkem se společenská nebezpečnost snižuje, což ve svém důsledku může vést až k zániku trestnosti. Na základě tohoto tvrzení jsou tak akty násilí v rodině kvalifikovány spíše jako přestupky, neboť svým charakterem nejsou natolik intenzivní a závažné, aby odůvodňovaly zahájení trestního stíhání. Tento výklad se mi zdá však nepřijatelný, neboť skutečnost, že mezi obětí a násilníkem existuje nějaký bližší vztah, nemůže být důvodem k popření trestnosti násilného činu, který by byl za „normálních okolností“ trestný. Fakt, že násilný čin spáchala osoba blízká, by naopak měl být přitěžující okolností, protože na oběti může zanechat mnohem hlubší následky. Co se týče formálních znaků tohoto trestného činu, ty jsou obvykle splněny.

4. 1. 1. 2. Změny v právní úpravě po 1. 6. 2004 Jak je z výše uvedeného zřejmé, ochrana obětí domácího násilí tak byla před 1. 6. 2004 zcela nedostačující a pachatelé často nepostižitelní. Z toho důvodu bylo uvedeným zákonem č. 91/2004 Sb. do trestního zákona včleněno nové ustanovení § 215a, které upravuje trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě.51 Tato novela nabyla účinnosti k 1. 6. 2004 a zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen TrZ), obohatila o nový trestný čin, v němž jsou zohledněny zvláštní charakteristiky domácího násilí jako svébytného jevu. Ustanovení § 215a TrZ je někdy též nazýváno „paragrafem domácího násilí“ a lze ho jednoznačně považovat za represivní řešení dané problematiky. Preventivní účinek se omezuje pouze na hrozbu uložení sankce, i když tato hrozba může vést pachatele k tomu, aby od takového jednání upustil nebo v něm nepokračoval.52 Přesto však vnímám přijetí nového ustanovení velmi kladně, a to jak

50

Např.: Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 5 TZ 20/2001.

51

Mašek, D. Nová právní úprava trestního postihu domácího násilí. Právo a rodina, 2004, č. 8, s. 2 - 3.

52

Jelínek, J. K trestněprávnímu postihu domácího násilí. Kriminalistika [On-line]. 2005, č. 4 [citováno 4. března

2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2005/04/jelinek.html.

28

z pohledu snazšího potrestání násilníka, tak i z pohledu uvědomění si závažnosti problematiky domácího násilí a nutnosti jejího urychleného řešení. Přínos § 215a TrZ spočívá zvláště v tom, že pod jednou skutkovou podstatou je zahrnuto více různých jednání, k nimž pravidelně dochází v rámci domácího násilí. K postihu domácího násilí tak už není nutné naplnit některou ze skutkových podstat jiného trestného činu, postačí, aby došlo k jednání naplňujícímu znaky „týrání“. Slabinou však zůstává, do jaké míry se oběti podaří prokázat, že k týrání skutečně došlo. Pozitivní na novém ustanovení je také fakt, že odráží specifičnost domácího násilí, kterou pak promítá do postihu násilníka, a že dokáže reagovat na domácí násilí už v jeho počátečních fázích, což je pro oběť životně důležité. Podíváme-li se však na § 215a TrZ z opačného úhlu pohledu, zjistíme, ho nemůžeme hodnotit pouze „samými superlativy“. Pojem týrání uvedený v § 215a TrZ nepostihuje všechny možné varianty násilného jednání mezi partnery, což může vést k nepostižitelnosti některých specifických forem násilí, které se v rámci něho odehrávají. Dále toto ustanovení z celkového kontextu pouze doplňuje a rozšiřuje výčet skutkových podstat použitelných při trestněprávním postihu násilí v rodině, nijak ho ale neřeší. To ale podle mého názoru ani nemá, neboť si musíme uvědomit, že jde o trestněprávní prostředek, jehož funkce je jiná (viz výše). Nutné je také podotknout, že nové ustanovení nepokrývá situace, kdy násilník a oběť spolu již nežijí a násilník svou oběť neustále pronásleduje a napadá, ať už jakýmkoliv způsobem. Toto jednání se nazývá anglickým termínem „stalking“53 a je dalším problémem, který vyžaduje v ČR urychleně právní úpravu. 4. 1. 1. 2. 1. Právní rozbor ustanovení § 215a TrZ I když je výše uvedené ustanovení začleněno do šesté hlavy zvláštní části TrZ (trestné činy proti rodině a mládeži), přesto dopadá na širší okruh zájmů, než jsou pouze rodina a mládež. Chrání také život, zdraví, čest, důstojnost, svobodu pohybu a rozhodování ohrožené osoby, která žije s násilníkem ve společně obývaném bytě nebo domě. Objektem trestného činu podle § 215a TrZ je zájem na ochraně osob, které žijí s pachatelem ve společném bytě nebo domě. Předmětem útoku je jakákoliv osoba žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě. Podmínkou zde je faktický stav společného bydlení, nikoliv vedení společné 53

Jedná se o pronásledování a obtěžování, které spočívá např. ve sledování oběti, neustálém telefonování,

vyhrožování, vyhledávání kontaktu s obětí, postávání před domem oběti nebo domáhání se vstupu do bytu oběti. Toto jednání je v mnoha státech trestným činem. In : Langhansová, H. Zprávy z Malé Strany aneb připravované právní předpisy. Via Iuris [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://www.eps.cz/via/index.php?cat=20036&art=2003.6.03.

29

domácnosti54. Pachatel i oběť musí byt nebo dům pouze společně sdílet. Podstatné není ani rozlišovat, zda se jedná o osobu blízkou55, anebo jde o osobu žijící s pachatelem ve společném obydlí z jiného důvodu. Podle právní praxe může být obětí domácího násilí i nájemník či spolubydlící, který společně užívá byt s jeho majitelem. Pokud se však obětí stane dítě nebo bude-li domácímu násilí pouze přihlížet, bude se už jednat o naplnění skutkové podstaty jiného trestného činu, nejpravděpodobněji týrání svěřené osoby podle § 215 TrZ, zanedbání povinné výživy podle § 213 TrZ nebo ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 TrZ. Specifickým rysem domácího násilí zohledněným v § 215a TrZ je místo, kde je tento čin spáchán. Je jím společně obývaný byt nebo dům, který však není obligatorním znakem tohoto trestného činu, ale pouze dokládá, že mezi pachatelem a obětí existují zvláštní vztahy, tzn. specifické vazby vznikající v důsledku společného soužití. Pojem byt nebo dům z pohledu § 215a TrZ je vykládán extenzivně, v návaznosti na pojem obydlí vymezený v § 89 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen TrŘ). Za předpokladu, že jde o fakticky společně obývaný prostor, jím může být rodinný domek, rekreační chata, hotelový pokoj, vysokoškolská kolej, pokoj na ubytovně apod. Jedná se o prostory určené k bydlení lidí. Společně obývaným bytem nebo domem se však rozumí také společně sdílené prostory, jestliže pachatel a oběť jinak žijí odděleně. U rodinného domu či bytu s tím v praxi nevzniká žádný problém, neboť pod tyto pojmy zahrnujeme i sklepy, půdu, koupelny a komory, nicméně v případě větších nemovitostí, jako např. nájemní domy, se lze domnívat, že společným užíváním pouze společných prostor nemovitosti, například chodby domu, není splněna zákonná podmínka společného žití ve smyslu ust. § 215a.56 Důvodem pro toto tvrzení je skutečnost, že mezi obětí a pachatelem se za těchto podmínek nevytvoří onen určitý zvláštní vztah, který by jinak vznikl při společném soužití. Pokud by tedy došlo k násilnému chování ve společných prostorách nájemního domu, posuzovalo by se to podle jiných ustanovení TrZ, ne podle § 215a TrZ. Za obydlí nejsou považovány opuštěné a neobývané objekty, stavby, přístřešky a altánky.

54

Pojem domácnost je vymezen v ustanovení § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění

pozdějších předpisů; jde o pojem užší oproti pojmu společně obývaný byt nebo dům podle ustanovení § 215a TrZ. Blíže Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 91/2004 Sb., kterým se mění trestní zákon [PSP, tisk 298/0]. 55

Ve smyslu ustanovení § 89 odst. 8 TrZ se osobu blízkou rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel,

osvojenec, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní. 56

Wilk, A. Týrání osoby ve společně obývaném bytě nebo domě. Právo a rodina, 2005, č. 10, s. 9.

30

Objektivní stránkou trestného činu podle § 215a TrZ je týrání osoby blízké nebo jiné osoby57 žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě. Přestože je pojem týrání užit v TrZ i v několika jiných jeho ustanoveních58, není v něm nikde přesně definován. Při výkladu jsme tudíž nuceni řídit se judikaturou soudů59, která obsahuje interpretaci pojmu týrání v rámci trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 TrZ. Tento výklad je však obdobně použitelný i na týrání osoby ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a TrZ. Podle ustálené judikatury obecných soudů se týráním rozumí zlé nakládání se svěřenou osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (Rt 11/84).60 K tomuto je třeba podotknout, že zlé nakládání nemusí být pouze fyzické, ale může se odehrávat i formou psychických, citových, ekonomických a sexuálních útrap. Použití fyzického násilí může mít v takovém případě vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4),...61 Násilné akty mohou směřovat nejen vůči týrané osobě, ale i proti věci, která jí náleží, např. proti její kočce. Trvalost pachatelova jednání se posuzuje v závislosti na intenzitě zlého nakládání, nemusí být soustavné ani trvající po delší dobu. Oběti nemusí vzniknout následky na zdraví, pokud však vzniknou, a je to velmi pravděpodobné, jsou považovány za méně závažný následek hlavní trestné činnosti, kterou je týrání podle § 215a TrZ. Vedlo-li by ovšem týrání ke vzniku těžké újmy na zdraví, nebo dokonce smrti oběti, je nutné vyslovit jednočinný souběh trestných činů, aby byla plně vystižena povaha spáchaného činu. Jednalo by se o souběh trestných činů ublížení na zdraví (§ 222 - § 224 TrZ) nebo vraždy (§ 219 TrZ) a trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě (§ 215a TrZ). Subjektem (pachatelem) trestného činu podle § 215a TrZ nemůže být kdokoliv, ale pouze osoba, která žije s obětí ve společně obývaném bytě nebo domě. Na pohlaví nezáleží. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl pachatele jednat násilným způsobem.

57

Jiná osoba – osoba v poměru rodinném, obdobném nebo i osoba bez takového vztahu, která žije ve společně

obývaném bytě nebo domě. In : Metodický pokyn ředitele Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia České republiky č. 2/2004, čl. 5. 58

Např.: v § 215 TrZ, týrání svěřené osoby, a v § 203 TrZ, týrání zvířat.

59

Např.: Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 1983, Rt č. 11/1984.

60

Zezulová, J. Trestněprávní a civilněprávní aspekty domácího násilí. Státní zastupitelství, 2005, č. 4, s. 9.

61

Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vydání. Praha : Linde Praha, 2006, s.

620.

31

Co se týče sankce, hrozí osobě podle § 215a odst. 1 TrZ trest odnětí svobody až na tři roky. Je však možné uložit i trestní sazbu vyšší, a to až 8 let, jestliže pachatel spáchá násilný čin: 1. zvlášť surovým způsobem (Za zvlášť surový způsob spáchání domácího násilí se bude ve shodě s praxí (srov. č. 1/1993 Sb. rozh. tr.) považovat útok s extrémně vysokou, výraznou mírou brutality, která se vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu.62); 2. na více osobách (Na více osobách je týrání provedeno, jestliže byli vystaveny zlému nakládání nejméně tři osoby.63); 3. pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu (Delší dobou rozumíme jednání trvající řádově v měsících.64). Trestní sazba uvedená v § 215a odst. 1 TrZ není příliš vysoká, což nemusí mít dostatečný preventivní účinek v odrazení násilníků chovat se tímto způsobem. Výše sazby se mi zdá nízká i v porovnání s trestními sazbami za spáchání jiných trestných činů, např. krádeže podle § 247 TrZ nebo podvodu podle § 250 TrZ, které však nemají tak devastující následky na oběť, jako má pávě domácí násilí. Možnost zvýšení trestní sazby až na 8 let dle § 215a odst. 2 TrZ je podle mě již odpovídající charakteru spáchaného trestného činu vůči blízkému člověku a je to tedy zcela namístě. 4. 1. 1. 2. 2. Další možnosti ochrany Další prostředek zvyšující ochranu oběti domácího násilí je obsažen v § 34 písm. d) TrZ, který též přinesla novela TrZ č. 91/2004 Sb. Toto ustanovení nebylo speciálně vytvořeno pro případy domácího násilí, lze ho však i zde úspěšně aplikovat, protože níže uvedené osoby jsou jeho častými oběťmi. Podle tohoto ustanovení se za přitěžující okolnost považuje skutečnost, že pachatel spáchal trestný čin ke škodě osoby mladší patnácti let, těhotné, vážně nemocné, vysokého věku nebo nemohoucí. Toto ustanovení je formulováno mnohem obecněji než § 215a TrZ, proto je také použitelné na obdobná jednání, která se však nemusí uskutečnit mezi osobami blízkými dle § 89 odst. 8 TrZ. Další formy bezbrannosti lze zohlednit jako přitěžující okolnosti podle § 34 písm. c) TrZ. V souvislosti s novou úpravou § 215a TrZ je zajímavé zmínit, že novelou TrZ č. 91/2004 Sb. bylo také navrhováno doplnit § 167 odst. 1 a § 168 odst. 1 TrZ o trestný čin

62

Jelínek, J. K trestněprávnímu postihu domácího násilí. Kriminalistika [On-line]. 2005, č. 4 [citováno 4. března

2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2005/04/jelinek.html. 63

Wilk, A. Týrání osoby ve společně obývaném bytě nebo domě. Právo a rodina, 2005, č. 10, s. 9.

64

Tamtéž, s. 9.

32

týrání osoby ve společně obývaném bytě nebo domě. Tím by byla zakotvena trestnost neoznámení a nepřekážení tomuto trestnému činu. K výše navrhované novelizaci však nedošlo. Jedním z argumentů proti nové úpravě v případě dospělé osoby bylo to, že aktivita při řešení situace by měla vzejít od ní samotné, tedy, že týrání by v první řadě měla oznámit ona sama. Pokud to udělá někdo jiný, je to samozřejmě také v pořádku; zde však může nastat problém, jestliže oběť není připravena postavit se násilníkovi65. S tímto tvrzením si však dovolím nesouhlasit, neboť si myslím, že pokud se někdo z okolí dozví, že někdo je vystaven domácímu násilí, měl by to oznámit, protože v mnoha případech toho nebude oběť sama schopná. Možná tím i zachrání její život. Argument, že oběť na intervenci zvenčí nemusí být připravena, je sice pravdivý, ale otázkou je, zda vůbec někdy připravena bude. Pro povinnost oznámení svědčí také případy, kdy jsou týráni staří nebo tělesně postižení lidé, kteří se bez pomoci zvenčí asi těžko obejdou.

4. 1. 2. Trestní právo procesní – ustanovení k domácímu násilí 4. 1. 2. 1. Dispoziční právo oběti Zásadní změnu v trestání domácího násilí z hlediska procesněprávního přinesla novela TrŘ z roku 1990 prolamující zásadu legality v trestním řízení66 a zakotvující obecné dispoziční právo oběti, které spočívá v tom, že k trestnímu stíhání u taxativně vyjmenovaných trestných činů uvedených v § 163 TrŘ je nutný souhlas oběti, pokud je vůči pachateli osobou blízkou67. Účelem tohoto institutu měla být ochrana oběti před případnou újmou hrozící jí z důvodu trestního stíhání osoby blízké. V případech domácího násilí se však toto ustanovení poněkud míjí účinkem, protože se pro pachatele stává nástrojem umožňujícím oběť vydírat. „Přesvědčit“ manželku, partnerku, matku společných dětí o nevhodnosti takového souhlasu je pod hrozbou dalšího násilí snadné. Prokázat, že souhlas oběti s trestním stíháním nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností, je obtížné.68 Oběť ho totiž ve většině případech nemůže využít za „normálních podmínek“, protože je stále pod vlivem násilníka, který ji buď dobrovolně nebo nedobrovolně donutí tento souhlas neudělit nebo ho vzít zpět. Jestliže ho později vezme výslovně zpět, nemůže ho již znovu udělit. Ve výsledku je tak dispoziční právo oběti spíše „na škodu“ a z celkového pohledu znamená omezení 65

Langhansová, H. Zprávy z Malé Strany aneb připravované právní předpisy. Via Iuris [citováno 4. března

2007]. Dostupný z: http://www.eps.cz/via/index.php?cat=2003-6&art=2003.6.03. 66

Zásada legality znamená povinnost orgánů činných v trestním řízení stíhat všechny trestné činy z moci úřední.

67

Blíže § 89 odst. 8 TrZ.

68

Huňková, M., Voňková, J. a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha : proFem, 2004, s. 101.

33

možnosti trestněprávního postihu pachatelů domácího násilí. Je tak krokem zpět v postihu tohoto jednání. Částečné změny však přinášejí pozdější novely TrŘ. Nejzásadnější byla provedena zákonem č. 265/2001 Sb., která omezila dispoziční právo v § 163 TrŘ novým § 163a TrŘ. Ustanovení § 163a odst. 1 TrŘ stanoví okolnosti, za kterých není nutný souhlas oběti k trestnímu stíhání pachatele. Pokud tedy orgány činné v trestním řízení zjistí výše uvedené skutečnosti před zahájením trestního stíhání, začíná trestní stíhání ex offo69. Problémem však opět zůstává otázka průkaznosti výše uvedených skutečností, především v § 163a odst. 1 písm. d) TrŘ, které obsahuje velmi neurčitý pojem z okolností zřejmé. Jeho interpretace ve velké míře závisí na zasahujícím orgánu a shromážděných důkazech. Shrneme-li celkově výše uvedenou problematiku dispozičního práva upraveného v § 163 a § 163a TrŘ, zjistíme, že postih většiny trestných činů připadajících v úvahu v souvislosti s pácháním domácího násilí je podmíněn souhlasem oběti. Z hlediska oběti to znamená, že je na ni ze státních orgánů přeneseno rozhodnutí o zásahu veřejné moci do svého soukromí, což ji ve svém důsledku může ještě více poškodit a zhoršit její situaci. Proto souhlasím s výrokem, že lze jen pozitivně hodnotit skutečnost, že novela trestního zákona č. 91/2004 Sb. nedoplnila ustanovení § 163 tr. ř. o trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě70. K trestnímu stíhání pachatele podle § 215a TrZ se tedy nevyžaduje souhlas oběti. 4. 1. 2. 2. Využití institutu vazby Ke zvýšení ochrany oběti domácího násilí může také efektivně přispět institutu vazby, upravený v § 67 a násl. TrŘ. Vzetí násilníka do vazby a jeho odloučení od oběti může oběť především ochránit před dalším násilným jednáním, které by mohlo skončit i její smrt, ale také ulehčit její rozhodování o dalších krocích ve své ochraně. Problémem však zůstává skutečnost, že aby násilník mohl být vzat do vazby, musí být obviněn ze spáchání závažnějšího trestného činu a musí hrozit důvodná obava, že: a) uprchne nebo se bude skrývat, b) bude ovlivňovat svědky nebo mařit vyšetřování, c) bude opakovat nebo pokračovat v páchání trestné činnosti, nebo dokončí trestný čin. Výše uvedené podmínky však nejsou podle mého názoru v „běžných“ případech domácího násilí příliš splnitelné, proto tento institut pro mnohé z nich není využitelný.

69

Tzn. z moci úřední.

70

Zezulová, J. Trestněprávní a civilněprávní aspekty domácího násilí. Státní zastupitelství, 2005, č. 4, s. 10.

34

4. 1. 2. 3. Postavení oběti v trestním řízení jako osoby poškozené Významným procesněprávním aspektem problematiky domácího násilí je postavení oběti v trestním řízení jako osoby poškozené. Oběť se stane osobou poškozenou okamžikem dání souhlasu k trestnímu stíhaní, byla-li jí trestným činem způsobena újma zdravotní, majetková, morální nebo jiná škoda. V rámci trestního řízení pak disponuje řadou procesních práv, která se liší podle toho, jestli uplatnila nárok na náhradu škody nebo ne. Tato oprávnění mohou oběti v pozici poškozeného usnadnit domožení se zřízení nápravy a potrestání pachatele, přesto se však často stává, že oběť svých práv z různých důvodů nevyužije. Nejčastěji je to ze strachu, z nezájmu nebo pouze z nevědomosti. Práva poškozeného obsažená v TrŘ jsou následující: 1. právo na informace (např. být řádně poučen - § 46 , nahlížet do spisu - § 65), 2. právo na aktivní účast v řízení (např. dát podnět k zahájení trestního řízení - § 158 odst. 1 a 2, podat žádost o vyrozumění o učiněných opatřeních - § 158, podat žádost o odstranění průtahů a závad - § 157a, činit návrhy na doplnění dokazování - § 43 odst. 1, na doručení opisu obžaloby - § 196 odst. 1, být vyrozuměn o hlavním líčení - § 198 odst. 2, účast na hlavním líčení - § 43 odst. 1, klást vyslýchaným otázky - § 215, pronést závěrečnou řeč – § 216 odst. 2, vznést nárok na náhradu nákladů - § 154, podávat opravné prostředky - § 246 odst. 1 písm. c), § 159a odst. 6, § 171), 3. právo na zmocněnce a právní pomoc (např. na bezplatnou právní pomoc - § 51a, nechat se zastupovat zmocněncem - § 50 odst. 1), 4. právo na ochranu a bezpečí (např. utajení podoby a totožnosti - § 55 odst. 2, vypovídat v nepřítomnosti pachatele - § 209, vyloučit veřejnost při hlavním líčení - § 200, dispoziční právo - § 163), 5. právo na náhradu způsobené škody (např. § 43 odst. 3), 6. další práva a povinnosti. Ty často pramení poškozenému z jeho pozice svědka v trestním řízení, což je pro případy domácího násilí typické, neboť právě oběť je většinou jediným svědkem násilného jednání pachatele. Oběť domácího násilí má také právo požádat stát o jednorázovou peněžitou pomoc71 podle zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

71

Blíže Durdík, T. Peněžitá pomoc obětem trestných činů. Právo a rodina, 2006, č. 9, s. 4 - 9.

35

4. 1. 3. Závěry a komentáře ke kapitole 4. 1. Shrnu-li celkový vývoj úpravy domácího násilí v trestněprávních předpisech do 1. 1. 2007, mohu konstatovat, že od počátku 90. let 20. století došlo v této oblasti práva k obrovskému pokroku. Zásluhu na tom měly především nevládní neziskové organizace, které svou aktivitou přispěly ke změně společenského pohledu na danou problematiku a které také pomohly prosadit změny v právní úpravě. Z pohledu hmotněprávní úpravy velmi pozitivně hodnotím zakotvení § 215a do TrZ, díky kterému je snazší postihovat pachatele domácího násilí, přestože nijak moc nezlepšuje postavení oběti. To však ale ani nemá! Výhrady bych snad měla pouze k výši sankce, kterou lze za spáchání tohoto trestného činu uložit. Vzhledem k závažnosti a následkům na oběť se mi zdá nedostatečná. Co se týče procesněprávní úpravy, TrŘ poskytuje dostatek prostředků, které může oběť využít ke své ochraně. Otázkou však zůstává, do jaké míry jich bude schopna využít. Velmi složitá je pro oběť také stránka důkazní, neboť mnohé skutečnosti je problematické dokazovat, nehledě na neurčitost některých pojmů v právní úpravě, které danou situaci ještě více stěžují. Rozporuplným se mi jeví i dispoziční právo oběti, jak již bylo výše nastíněno. Zakotvení nového § 163a odst. 1 TrŘ považuji vcelku za přínosné, přestože jsou zde nesrovnalosti s výkladem některých jeho částí. Za nejlepší počin z hlediska procesněprávního považuji skutečnost, že nový § 215a TrZ nebyl zahrnut do § 163 TrŘ, který uvádí výčet trestných činů, k jejichž trestnímu stíhání je nutný souhlas oběti, je-li ve vztahu k pachateli osobou blízkou. Při domácím násilí je totiž oběť většinou násilníkem natolik zmanipulována, že pod jeho tlakem (pozitivním i negativním) učiní cokoliv, např. stáhne celé obvinění, i když ve výsledku je jí to pouze na škodu. To by se již při kvalifikaci násilného jednání podle § 215a TrZ nemělo stát, protože ho příslušné orgány musí stíhat ex offo.

4. 2. ÚPRAVA V OBČANSKOPRÁVNÍCH PŘEDPISECH Vedle trestněprávních prostředků na ochranu před domácím násilím je před 1. 1. 2007 možné využít také některých občanskoprávních institutů obsažených v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OZ) a v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OSŘ). Přesto však platné právní normy občanskoprávního odvětví v současné době nepřihlížejí ke skutečnosti, že se jedna ze stran vůči druhé dopustila domácího násilí (kromě několika vyjímek, např. při zjišťování příčin rozvratu manželství).72

72

Štěrbová, M. Nové trendy v řešení fenoménu domácího násilí v ČR. Státní zastupitelství, 2004, č. 12, s. 17.

36

4. 2. 1. Občanské právo hmotné - ustanovení k domácímu násilí OZ reflektuje postavení oběti domácího násilí v rámci svých právních norem jen velmi omezeně. Občanské právo hmotné nijak explicitně nezohledňuje existenci domácího násilí v rámci rodinných či obdobných poměrů. V žádném z jeho ustanovení nenajdeme opatření specificky zaměřená na ochranu osob ohrožených násilím v rodině.73 Z tohoto důvodu mohou občanskoprávní prostředky poskytnout obětem domácího násilí jistou ochranu, avšak je pouze na úvaze soudu, zda existenci domácího násilí v konkrétním případě zohlední a vyvodí z ní odpovídající důsledky. Problematická je také skutečnost, že pokud se oběť rozhodne při své ochraně využít určitých občanskoprávních prostředků, musí počítat s tím, že veškerá iniciativa ohledně důkazního břemene bude spočívat na ní samotné. Pokud důkazní břemeno neunese, s nejvyšší pravděpodobností ve sporu prohraje a vznikne jí povinnost uhradit náklady soudního řízení. Oběť proto těchto občanskoprávních prostředků moc často nevyužívá, a to i přesto, že zde existuje možnost osvobození od soudních poplatků a záloh74. Co se týče konkrétních případů, v nichž může být soudem zohledněno páchání domácího násilí, jedná se především o rozhodování ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 142 OZ), vypořádání společného jmění manželů (§ 149 odst. 3 OZ) či ve věci změny nebo zrušení nájemního vztahu u družstevního i nedružstevního bytu (§ 702, § 705 OZ). Dalšími užitečnými prostředky při řešení domácího násilí v rámci občanského zákoníku75 mohou být žaloba na zdržení se obtěžujícího chování (§ 13 OZ)76, žádost o obnovení pokojného stavu (§ 5 OZ)77, ochrana podle ustanovení o dobrých mravech (§ 3 OZ).

4. 2. 2. Občanské právo procesní - ustanovení k domácímu násilí Na základě OSŘ má oběť v případech domácího násilí dva způsoby, kterými se může domáhat svých práv. Prvním z nich je podání řádné žaloby k soudu, přičemž nevýhodou je dlouhé čekání na její projednání a finanční náklady na právního zástupce, který je zpravidla v těchto případech nezbytný. Oběť nese též důkazní břemeno. Žaloba se může týkat např. splnění povinnosti platit výživné, vyklizení bytu, zdržení se styku s obětí, vypořádání majetku 73

Hořínová, A. Domácí násilí v návrhu nového občanského zákoníku. Via Iuris [On-line]. 2007 [citováno 12.

května 2007]. Dostupný z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=145. 74

Blíže Huňková, M., Voňková, J. a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha : proFem, 2004, s.

107 - 108. 75

Blíže tamtéž, s. 118 - 120.

76

Blíže Mrázková, Z. Občanskoprávní řešení situace oběti domácího násilí. Via Iuris [On-line]. 2007 [citováno

12. května 2007]. Dostupný z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=137. 77

Řízení o obnovení pokojného stavu je správním řízením před obecním nebo obvodním úřadem (§ 1a zákona č.

500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů).

37

po rozvodu, zrušení společného nájmu bytu po rozvodu, zrušení podílového spoluvlastnictví apod. Druhým, mnohem rychlejším, levnějším a efektivnějším prostředkem, je podání návrhu na vydání předběžného opatření podle § 74 a násl. OSŘ, které může soud nařídit v případě, kdy je nutné dočasně upravit poměry účastníků, nebo vznikne-li obava, že výkon soudního rozhodnutí může být ohrožen. O návrhu rozhodne soud bezodkladně, maximálně do 7 dnů od podání návrhu, přičemž oběť má povinnost shromáždit o páchání domácího násilí co nejvíce relevantních důkazů, aby byla v řízení úspěšná. Předběžné opatření trvá do doby, než soud rozhodne ve věci samé. U předběžného opatření vydaného za účelem ochrany oběti lze specifikovat dva druhy požadavků ohledně domácího násilí: a) požadavky k ukončení násilného jednání (zdržení se týrání, vyhrožování, obtěžování oběti apod.); b) požadavky ochranné (zákaz přístupu do společného bytu nebo jeho vyklizení). S předběžným opatřením souvisí také povinnost složit při podání návrhu částku 50 000,- Kč jako jistotu78 k zajištění případné náhrady škody či jiné újmy. V určitých případech z této povinnosti existují výjimky, jejich dosažení je však pro oběť často velmi složité a náročné. Nutné je také zmínit § 30 OSŘ, který umožňuje oběti za splnění určitých podmínek požádat soud o stanovení právního zástupce.

4. 2. 3. Závěry a komentáře ke kapitole 4. 2. Výše uvedené občanskoprávní instituty, použitelné při řešení případů domácího násilí, nejsou příliš adekvátní závažnosti dané problematiky. Tyto prostředky nejsou přímo koncipované na případy domácího násilí, proto ani jejich efektivita není příliš vysoká. Pokud se jich už oběť rozhodne využít, musí počítat s tím, že bude muset vyvinout nemalou aktivitu, aby dosáhla „kýžených“ výsledků. To právě u psychicky vyčerpaných osob, jimiž oběti domácího násilí zpravidla jsou, může být dosti problematické. Je proto výzvou do budoucna pokusit se o vytvoření takových nástrojů, které by účinně ochránily oběť a konstruktivně řešily její nelehkou situaci. K určité pozitivní změně dochází přijetím zákona o domácím násilí (viz níže).

78

Blíže ustanovení § 75b a násl. OSŘ.

38

4. 3. ÚPRAVA VE SPRÁVNĚPRÁVNÍCH PŘEDPISECH 4. 3. 1. Přestupkové právo Skutečnost, že právní úprava domácího násilí není v některých ohledech trestními normami dostačující, se v praxi projevuje v tom, že policie většinou kvalifikuje jednotlivé akty domácího násilí nikoliv jako trestné činy, ale jako přestupky79, upravené v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZPř). Příčinou toho je hodnocení domácího násilí jako činu, který vykazuje nižší společenskou nebezpečnost, protože jeho pachatelem je osoba blízká. Tvrzení nižší nebezpečnosti je však podle názoru nesprávné80. Pro oběť znamená ztrátu naděje na zastavení násilí a potrestání násilníka, v násilníkovi naopak upevňuje vědomí beztrestnosti. Cílem ZPř je sankcionovat pachatele. Nezřídka se ale stává, že namísto pachatele je potrestána oběť. Pachatel obvykle při projednávání přestupku vystupuje natolik seriózně a přesvědčivě, že svým tvrzením dokáže celou událost překroutit ve svůj prospěch. Oběť naopak ve většině případů jedná z důvodu dlouhodobého stresu rezignovaně, apaticky a hystericky, což činí její výpověď nevěrohodnou a může negativně ovlivnit celkové rozhodnutí ve věci. Výsledkem přestupkového řízení je pak to, že se jedná o tvrzení proti tvrzení, pachateli není uložena sankce za násilné jednání a oběť má ze zákona povinnost uhradit náklady řízení.81 K výše uvedené situaci však podle mého názoru nemusí dojít, budou-li správní orgány dodržovat právní normy tak, jak jim to nařizuje zákon. V § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen SŘ), je zakotvena obecná povinnost, která ukládá správnímu orgánu postupovat způsobem, kterým bude zjištěn stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Za tím účelem si má opatřit i potřebné důkazy. Další povinností správního orgánu je, že má vždy provést důkazy, které povedou ke zjištění skutečného stavu věci, protože při svém rozhodování není vázán tvrzeními účastníků řízení. Pokud však jednoznačný důkaz neexistuje, orgány se v praxi při svém rozhodování řídí zásadou „in dubio pro reo“, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného, a řízení zastaví. Toto je ale postup

79

Přestupek je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně

označeno v přestupkovém nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt nebo trestný čin. Od trestného činu se liší svou nižší nebezpečností, mírnější sankcí i orgány, které vedou šetření. 80

Tato problematika byla již nastíněna v kapitole 4. 1. 1. 1. této práce.

81

Mrázková, Z. Noční můra zvaná přestupkové řízení. Via Iuris [On-line]. 2006 [citováno 4. března 2007].

Dostupný z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=110.

39

chybný, protože pokud během řízení vyvstanou určité pochybnosti o nevině obviněného, přestupkové řízení nemá být zastaveno, i když usvědčující důkaz chybí. Co se týče praxe, jsou v případech domácího násilí jeho akty kvalifikovány nejčastěji jako přestupky proti veřejnému pořádku (§ 47 odst. 1 písm. a), b), c) ZPř). Tyto přestupky se projednávají z úřední povinnosti ve zvláštním správním řízením, upraveným v ZPř. Přestupkové řízení se koná před orgány policie, přestupkovými komisemi obecních úřadů nebo jinými správními orgány, přičemž od spáchání přestupku nesmí uběhnout více než 1 rok. Druhým frekventovaným typem přestupků jsou přestupky proti občanskému soužití (§ 49 odst. 1 písm. a), b), c) ZPř). Tyto přestupky jsou oproti prve uvedeným návrhové, které je možné projednat pouze na návrh poškozené osoby, přičemž návrh musí být podán do 3 měsíců ode dne, kdy se postižená osoba dozví o přestupku nebo o postoupení věci orgánem činným v trestním řízení. Závěrem musím dodat, že výše nastíněný stav co do řešení domácího násilí v rámci přestupkového práva bohužel přetrvává i po nabytí účinnosti zákona o domácím násilí, což z hlediska ochrany oběti není příznivé.

4. 3. 2. Policejní právo Policisté jsou většinou vedle lékařů a sociálních pracovníků prvními osobami, které přijdou do kontaktu s oběťmi a pachateli domácího násilí. Při jejich zásahu je proto vyžadována značná míra profesionality, pečlivé dodržování stanovených práv a povinností a využívání takových metod, které odpovídají charakteru konkrétního případu. Chceme-li hodnotit výsledky jejich činnosti, musíme si v první řadě uvědomit, co je hlavním cílem policejní práce. V případech domácího násilí to není vyřešit problém domácího násilí jako takový a potrestat pachatele, ale pouze přerušit fyzické násilí a ochránit oběť, shromáždit informace a důkazy o násilném jednání a pomoci oběti svými silami nebo zajištěním pomoci jiných institucí. Práva a povinnosti policie jsou upraveny především zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZoPo), a zákonem č. 553/1991 Sb., o obecní policii82, ve znění pozdějších předpisů. 82

Obecní policii zřizuje a zrušuje zastupitelstvo obce obecně závaznou vyhláškou za tím účelem, aby

zabezpečovala místní záležitosti veřejného pořádku v rámci obce. Nenahrazuje Policii ČR, protože jenom stát skrze činnost ozbrojeného policejního sboru může garantovat určité záruky. Obecní policie při plnění svých úkolů spolupracuje s Policií České republiky. Zaměstnanci obecní policie mají oprávnění obdobná oprávněním policistů, tj. oprávnění odebrat zbraň, oprávnění otevřít byt nebo jiný uzavřený prostor, oprávnění použít povolených donucovacích prostředků. In : Spoustová, I. Jak jednat s oběťmi a pachateli. Příručka pro Policii ČR a městskou policii. Praha : proFem, 2005, s. 12.

40

Rozsah práv a povinností vychází ze zásady, že zásah policie do soukromé sféry je přípustný pouze v případech nutných k ochraně zdraví, života, práv a svobod jiných osob. Policie má proto nejen právo, ale i povinnost vstoupit do rodiny, kde se vyskytuje násilí.83 Na základě výše uvedených právních norem mohou policisté při zásahu v případech domácího násilí využít především těchto oprávnění: a) požadovat od účastníků a svědků incidentů potřebná vysvětlení (§ 12 ZoPo; zde policie často naráží na institut odepření vysvětlení ze strany násilníka, někdy též osoby blízké); b) zajistit osobu, která svým jednáním bezprostředně ohrožuje život svůj, anebo život nebo zdraví jiných osob nebo majetek,…(§ 14 ZoPo; tento prostředek ochrany oběti se většinou míjí účinkem, neboť po 24 hodinách se násilník vrátí zpět a může páchat domácí násilí znovu), vedle toho je možné zadržet podezřelou osobu podle § 76 TrŘ; c) omezit pohyb agresivního násilníka (§ 16 ZoPo; na dobu maximálně 2 hodin); d) odebrat násilníkovi zbraň (§ 17 ZoPo); e) otevřít byt nebo jiný uzavřený prostor, je-li důvodná obava, že je ohrožen život nebo zdraví osoby, anebo hrozí-li větší škoda na majetku, pokud do něho nebude vpuštěna dobrovolně, a to na základě § 21 ZoPo nebo též § 83c a § 85a odst. 2 TrŘ (pravomoc otevření bytu podle § 21 ZoPo je užší než podle podobného ustanovení obsaženého v § 83c TrŘ, které tak umožňuje pružněji a efektivněji reagovat na případy domácího násilí); f) použít donucovací prostředky za účelem ukončení násilí (§ 38 ZoPo); g) v krajním případě použít zbraň (§ 39 odst. 1 písm. a) až d) ZoPo). Policisté musí pří zásahu a provádění služebních úkonů dodržovat také mnoho povinností. Podle § 43 ZoPo mají povinnost v rozsahu své působnosti poskytnout pomoc každému, kdo o ni požádá. Pokud dostanou oznámení o případu domácího násilí, jsou vždy povinni toto oznámení přijmout a dle okolností84 provést další opatření (§ 7 ZoPo), přičemž musí chránit bezpečnost osob a majetku podle § 2 ZoPo, dbát na čest, důstojnost a vážnost zúčastněných osob i svou podle § 6 ZoPo. Nesmí jednat takovým způsobem, který by mohl zraňovat nebo ponižovat oběť.

83

Voňková, J. Vaše právo – první pomoc ženám, obětem domácího násilí. 5. vydání. Praha : proFem, 2006, s.

13. 84

Záleží na tom, zda policie přijímá oznámení o akutním případu domácího násilí, ke kterému musí vyjet, nebo

zda přijímá pouze oznámení o domácím násilí na služebně.

41

Postup policie při oznámení, prověřování a vyšetřování domácího násilí je dále podrobněji upraven Metodickým pokynem ředitele Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia České republiky č. 2/2004 (dále jen Metodický pokyn)85. Pro účely Metodického pokynu je vymezena též definice domácího násilí, z níž vyplývá, že policisté mohou za domácí násilí považovat jen ty případy násilí mezi partnery, u kterých je prokazatelná dlouhodobost a opakovanost. Podle Metodického pokynu je policie v případech domácího násilí povinna postupovat následujícím způsobem: 1. Přijmout a řádně zdokumentovat oznámení o domácím násilí. 2. Po příjezdu na místo zajistit bezpečí všech zúčastněných osob, případně od sebe oddělit oběť a násilníka. 3. Řádně zaznamenat86 veškeré informace sdělené jí obětí, pachatelem a svědky. 4. Zabezpečit všechny důkazy, popsat nebo vyfotografovat vzniklá zranění, poškození a zjistit celkovou škodu způsobenou násilníkem . 5. Posoudit na místě celou situaci a vyhodnotit, jaká je pravděpodobnost opakování násilného jednání po odjezdu policie. 6. Poskytnout oběti informace o jejich právech a povinnostech, bezpečnostním plánu a o tom, kam se může dále obrátit o pomoc. 7. Nabídnout oběti možné způsoby řešení dané situace, přičemž jí žádné nevnucovat, nabídnout pomoc při převozu na bezpečné místo apod. 8. Zeptat se oběti, zda si přeje být informována o propuštění pachatele z vyšetřovací vazby nebo z vězení, pokud k aplikaci těchto institutů dojde. 9. Povinnost informovat orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen OSPOD)87 v případě, že v domácnosti vyrůstají děti. OSPOD se nachází na každém obecním úřadě. Metodický pokyn může podle mého názoru policistům usnadnit zasahování při domácím násilí a sjednotit jejich činnost, přesto ale ve skutečnosti díky specifičnosti každého případu nemůže stanovit jednoznačný postup. Okolnosti páchání domácího násilí jsou pokaždé jiné, proto bude záležet na konkrétním policistovi, jak situaci odhadne a jaké zvolí prostředky k nápravě. Do popředí tak opět vystupuje „lidský faktor“, na němž ve výsledku bude efektivita řešení závislá. 85

Povaha tohoto druhu předpisu byl již zmíněna v pozn. č. 46 této práce.

86

Záznam má podle Metodického pokynu funkci dokumentační, oznamovací a evidenční, proto by měl být co

nejpodrobnější. 87

Blíže zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.

42

4. 3. 3. Závěry a komentáře ke kapitole 4. 3. Zhodnotím-li závěrem celou problematiku přestupkového práva a domácího násilí, mohu na základě uvedených informací konstatovat, že z pohledu postihu pachatele a ochrany oběti není přestupkové právo vhodným prostředkem k řešení dané problematiky. Důvodem mého tvrzení je jednak to, že přestupek je méně závažná forma protiprávního jednání, což podle mého názoru akty násilného jednání vůči blízkému člověku nejsou, ba naopak. Druhým argumentem je fakt, že pravidelnou sankcí za přestupek je pouze pokuta nebo napomenutí, což neodpovídá závažnosti spáchaného činu a pachatele asi nijak moc neodradí od páchání dalšího násilí poté, co se vrátí zpět domů. Je tudíž evidentní, že přestupkové právo jako právní instrument není k řešení problematiky domácího násilí účelný. Co se týče možností a efektivity policejního práva při řešení případů domácího násilí platného k 31. 12. 2006, policejní právo, resp. ZoPo, neumožňovalo policistům dostatečně reagovat na případy násilného jednání mezi partnery. Důvodem byl nedostatek vhodných nástrojů, ale i skutečnost, že policisté ještě v této době neměli dostatečné povědomí o dané problematice. Proto když se s domácím násilím setkali, stavěli se k němu pohrdavě a zlehčovali ho. K tomuto stavu přispěl i obecný pohled policejních kruhů na zásahy v případech tohoto jednání, v jehož světle byly vnímány jako okrajové a málo prestižní, neboť na domácí násilí bylo pohlíženo jako na věc soukromou, do které stát, potažmo policie, nemá právo zasahovat. Výše nastíněná situace se však naštěstí během posledních několika let výrazně změnila. Změnil se nejen všeobecný postoj policie k domácímu násilí, ale došlo také k významným změnám v její pravomoci při postihu tohoto jednání, jak bude blíže popsáno v následující kapitole.

43

5. ZMĚNY V PRÁVNÍ ÚPRAVĚ DOMÁCÍHO NÁSILÍ PO 1. 1. 2007 5. 1. ZÁKON O DOMÁCÍM NÁSILÍ Dne 14. března 2006 byl Parlamentem schválen a 1. ledna 2007 nabyl účinnosti zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, ve znění pozdějších předpisů (zákon o domácím násilím). Podle důvodové zprávy si návrh klade za cíl řešit jev, který je obecně znám pod pojmem domácí násilí, a to prostřednictvím jasně formulované vůle státu chránit ohroženou osobu a zamezit dalšímu jednání násilné osoby, tedy jednoho člena společného obydlí vůči druhému, a to zejména prostřednictvím možnosti jeho krátkodobého vykázání z místa, v němž spolu žijí.88 Nový zákon neupravuje problematiku domácího násilí samostatně v jednom právním předpise, což bych pokládala za vhodné, ale pouze významně novelizuje pět stávajících zákonů:

1. ZoPo, 2. OSŘ, 3. TrZ, 4. zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, 5. zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Dále je třeba zdůraznit, že vytvoření zákona bylo inspirováno především rakouským zákonem na ochranu před násilím v rodině z roku 1997, tzv. Gewaltschutzgesetz89. Z pohledu ústavněprávního je zákon o domácím násilí v souladu s ústavním pořádkem ČR, neboť zásah státu do soukromé sféry v případech domácího násilí lze odůvodnit především na základě čl. 7 (právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a zákaz krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení) a čl. 8 (zaručení osobní svobody) ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen LZPS). Jistý problém ohledně zásahu do lidských práv může nastat při aplikaci institutu vykázání násilné osoby ze společného obydlí (viz níže). Z hlediska mezinárodněprávního je přijetí zákona o domácím násilí slučitelné s převzatými závazky ČR90. 88

Závodská Dvořáková, J. Nová právní úprava o ochraně před domácím násilím. Právo a rodina, 2006, č. 7, s. 1.

89

Bundesgesetz zum Schutz vor Gewalt in der Familie – GeSchG BGBl.Nr. 759/1996 ST0242, in der Fassung

späterer Gesetzs. (Spolkový zákon na ochranu před násilím v rodině). 90

Blíže Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany

před domácím násilím [PSP, tisk 828/0].

44

5. 1. 1. Základní myšlenky 1. Prevence domácího násilí Nová právní úprava zakotvuje preventivní přístup k řešení případů domácího násilí, jehož cílem je včasně reagovat na násilné jednání, zastavit ho a zabránit jeho dalšímu stupňování. K tomu má být primárně využito prostředků netrestní povahy, sekundárně pak prostředků plynoucích z trestněprávních norem. 2.

Ochrana oběti domácího násilí

Dosavadní právní úprava nijak nechránila oběť domácího násilí, když prchala ze společného obydlí z důvodu strachu před dalším násilím. Zajištění bezpečného útočiště bylo považováno čistě za její soukromou záležitost a záleželo pouze na ní, jak ji vyřeší. Naproti tomu násilník zůstával nadále ve společném bytě a využíval jeho pohodlí. Zákon o domácím násilí však tento stav zásadně mění. Policie má na základě nového zákona oprávnění, které spočívá v možnosti vykázat násilnou osobu ze společného bytu nebo domu na zákonem stanovenou dobu. Výsledkem je to, že ze společného obydlí odchází násilná osoba, ne oběť. 3. Komplexní přístup k řešení domácího násilí Zákon o domácím násilí je zlomový také v tom, že zavádí systémový, komplexní přístup k prevenci a ochraně před domácím násilím91. Při vytváření jeho tvůrci vycházeli z předpokladu, že domácí násilí je složitý problém, který musí řešit všechny složky přicházející s ním do styku společně a koordinovaně. Dochází proto k propojení postupů jednotlivých, doposud izolovaně působících, složek do uceleného systému.

5. 1. 2. Stěžejní pilíře Systém účinné intervence tvoří tři základní a vzájemně propojené pilíře. První pilířem je policie, která představuje prvotní a jediný zásah státu do vztahu, v němž aktuálně dochází k domácímu násilí92. Jejím hlavním úkolem je chránit ohroženou osobu prostřednictvím realizace institutu vykázání násilné osoby ze společného bytu nebo domu. Druhý pilíř představují nově vzniklá intervenční centra, jejichž úkolem je provádět kontrolu dodržování povinností uložených násilné osobě policií v rámci vykázání a poskytnout následnou pomoc ohrožené osobě. Pomoc má především formu psychologickou, sociální a právní. Povinností intervenčních center je tuto pomoc nabídnout automaticky. Třetí pilíř tvoří justice, tzn. občanskoprávní soudy, na něž se může ohrožená osoba obrátit s žádostí o vydání předběžného opatření, které směřuje k prodloužení doby vykázání. 91

Čírtková, L. Domácí násilí. Kriminalistika [On-line]. 2006, č. 3 [citováno 4. března 2007]. Dostupný z:

http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2006/03/cirtkova.pdf. 92

Štěrbová, M. Nové trendy v řešení fenoménu domácího násilí v ČR. Státní zastupitelství, 2004, č. 12, s. 16.

45

5. 2. ZMĚNY INICIOVANÉ ZÁKONEM O DOMÁCÍM NÁSILÍ 5. 2. 1. Změny v ZoPo - institut vykázání Zákon o domácím násilí zcela jasně a konkrétně zakotvuje povinnost policie chránit ohroženou osobu před dalšími akty domácího násilí. Opatření, která může policie k ochraně použít, jsou koncipována v rozmezí od pouhé domluvy, přes vykázání z obydlí až po možnost vzetí násilné osoby do vazby. Vykázání násilné osoby ze společného bytu nebo domu je novým institutem upraveným v § 21a až § 21d ZoPo. Z obecného pohledu se jedná o správněprávní opatření, nikoliv trestněprávní sankci, které je preventivní reakcí na možné budoucí násilné jednání, nikoliv pouhým postihem násilné osoby, jak je tomu v případě TrZ. Při realizaci vykázání násilné osoby může dojít k zásahu do jejich ústavně zaručených práv a svobod93, zejména práva na nedotknutelnost obydlí, ochranu vlastnického práva a svobody pohybu. Přestože ústavní úprava přímo nepočítá s omezením základních práv a svobod, podle judikatury Ústavního soudu94 to možné je, a to v případech, kdy dochází k jejich vzájemné kolizi. V tomto případě je nutné posoudit jejich vzájemný vztah a hodnotu. Je nesporné, že základní lidské právo na život a zdraví má vyšší hodnotu, a tedy vyšší ochranu, než právo na nedotknutelnost obydlí a právo vlastnické.95 Vykázání je tak přípustné pouze tehdy, pokud je to nezbytné k ochraně života, zdraví, práv a svobod ohrožené osoby. O vykázání rozhodne na místě policie96 podle svého volného uvážení, které má vycházet ze zjištěných stop a informací o domácím násilí. Ke kvalifikovanému odhadu hrozby dalšího násilí slouží policii několik ukazatelů97, novinkou je v tomto směru použití diagnostické metody SARA DN98. Nutné je ovšem zdůraznit, že ne každý případ domácího násilí bude nutné řešit institutem vykázání. 93

Blíže Durdík, T. Nové přístupy k řešení problematiky domácího násilí v ČR. Právo a rodina, 2004, č. 12, s. 3 -

4. 94

Blíže Nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. - ÚS 4/1994 Sb. n.

95

Zemene, D. Problematika domácího násilí v České republice. Policista, 2007, č. 3, s. 5.

96

Podle čl. 3 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 179/2006, kterým se stanoví postup příslušníků

Policie České republiky v případech domácího násilí (dále jen Závazný pokyn), je oprávněn rozhodnout o vykázání policista služebně zařazený u Policie ČR obvodního (místního) oddělení a Policie ČR oddělení železniční policie, vyjma policistů zařazených u hlídkové služby. Pokud se bude v téže věci konat prověřování nebo vyšetřování policejními orgány služby kriminální policie a vyšetřování, rozhoduje o vykázání policista služebně zařazený u tohoto policejního orgánu. 97 98

Blíže Závazný pokyn. Diagnostická metoda SARA (Spousal Assault Risk Assessment) vznikla v Kanadě, a to původně pro

psychiatrické účely. V roce 1995 ji kanadský forenzní psycholog R. Kropp a švédský forenzní psycholog H.

46

Rozhodnutí o vykázání není vázáno na podmínku trestnosti konkrétního útoku vůči ohrožené osobě. Je totiž zcela vyloučeno, aby policie při prvním kontaktu spáchané jednání jakkoliv právně kvalifikovala, neboť k tomu dojde až později, na základě vyhodnocení všech relevantních skutečností. Vykázat je tak možné jak při kvalifikaci násilného činu jako přestupku podle ZPř, tak i trestného činu podle TrZ. V praxi musíme rozlišit dvě situace rozhodování o vykázání. První z nich spočívá v tom, že násilná osoba je při zásahu policie na místě, tudíž může být vydáno rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí nabývající účinnosti poté, co bylo násilné osobě prokazatelně sděleno. Druhou možností je naopak situace, kdy násilná osoba není při zásahu na místě přítomna, a proto nelze rozhodnutí o vykázání vydat. Vydat lze tudíž pouze rozhodnutí o zákazu vstupu násilné osoby do společného obydlí, které nabývá účinnosti v okamžiku, kdy se o něm násilná osoba dozví. Násilná osoba může být vykázána nejen ze společného bytu nebo domu, který sdílí s ohroženou osobou, ale také z jeho bezprostředního okolí. Jedná se tedy o teritoriální ochranu ohrožené osoby. Vedle toho lze současně využít ochrany personální, spočívající v zákazu kontaktování a přiblížení se k ohrožené osobě. Tento typ ochrany však může být nařízen pouze soudem. Nová úprava také pamatuje na případy, kdy by vykázání mohlo ohrozit provoz objektu nebo znemožnit výkon zaměstnání vykázané osoby. Doba vykázání je zákonem stanovena na 10 dnů. Smyslem této doby je oddělení násilné a ohrožené osoby a poskytnutí času a odborné pomoci ohrožené osobě, aby se mohla v klidu rozhodnout, jak svou situaci bude dále řešit. V tom jí mohou pomoci pracovníci intervenčních center, kteří se jí po tuto dobu budou věnovat. Dobu 10 dnů není možné nijak zkrátit, a to ani se souhlasem ohrožené osoby. Je ale možné ji prodloužit, pokud ohrožená osoba podá během vykázání návrh na vydání předběžného opatření podle § 76b OSŘ. O tomto návrhu rozhodne soud v rámci občanskoprávního řízení, přičemž lhůta vykázání se prodlužuje až do vydání pravomocného rozhodnutí soudu o tomto návrhu.

Belfrage adaptovali pro práci policie, přičemž jako první v Evropě ji začalo používat Švédsko. Do České republiky metodu SARA přivezl Bílý kruh bezpečí, který získal také souhlas tuto metodu v českých podmínkách pojmenovat „SARA DN“ a licenční oprávnění ji v ČR dále šířit a používat. Tato metoda je určena především pro vyškolené policisty, kteří přicházejí do přímého kontaktu s domácím násilím. Je možné ji však využít i v rámci jiných profesí, které se dostanou do prvního kontaktu s ohroženou osobou. Výsledkem použití této metody v praxi je to, že zasahující policista dokáže vyhodnotit aktuální situaci, odhadnout závažnost hrozby a na základě toho přijmout adekvátní opatření. Blíže Vitoušová, P., Zima, V. Adaptace metody SARA pro ČR. Zpravodaj BKB, 2006, č. 3, s. 15.

47

Poté, co policista rozhodne o vykázání, má vykázaná osoba povinnost dobrovolně mu předat všechny klíče od společného obydlí. Vedle toho je oprávněna si nejpozději při výkonu rozhodnutí o vykázání vzít z něho věci, které výlučně slouží její osobní potřebě99, osobní cennosti a dokumenty. Do 24 hodin od výkonu rozhodnutí si může vyzvednout další osobní věci a věci nezbytné pro výkon jejího podnikání nebo povolání. Toto vše se děje za přítomnosti a asistence policie. Institut vykázání je podroben kontrole. Policista má povinnost do 3 dnů od vydání rozhodnutí o vykázání provést kontrolu, zda vykázaná i ohrožená osoba dodržují podmínky vykázání. Jestliže kontrolou dojde ke zjištění, že vykázaná nebo ohrožená osoba podmínky vykázání porušuje, může tím podle závažnosti spáchat přestupek100 nebo trestný čin101. Zneužívání vykázání by měla zabránit hrozba trestního postihu. Trestní postih se může týkat nejen policistů (např. trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 TrZ, pokud úmyslně rozhodnou o vykázání, aniž by pro něho byly splněny zákonné podmínky), ale i ohrožené osoby (např. trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 TrZ a poškozování cizích práv podle § 209 TrZ, jestliže poskytne nepravdivé informace o páchání násilí, na jejichž podkladě bude nezákonně rozhodnuto o vykázání). Do jaké míry bude tento problém aktuální ukáže až dlouhodobější praxe.

5. 2. 1. 1. Závěry a komentáře ke kapitole 5. 2. 1. Co se týče mého názoru na samotný institut vykázání, jsem k němu prozatím poněkud skeptická, jak jsem již uvedla. Důvodem toho je především zákonná doba vykázání násilníka (10 dní), která podle mého názoru nemůže oběti stačit k racionálnímu vyjasnění si celé situace a následné realizaci svého rozhodnutí. Je sice pravdou, že doba deseti dnů dává oběti určitý prostor k rozhodnutí, jak naloží dále se svým vztahem k násilné osobě a životem vůbec, je však otázkou, do jaké míry toto rozhodnutí bude správné. Nelze totiž podle mého názoru opomenout skutečnost, že i přesto, že oběť nebude pod přímým vlivem násilníka, se bude rozhodovat za velmi stresujících okolností, což ve výsledku může ovlivnit její odhodlání opustit násilného partnera. Na druhou stranu však musím připustit, že pokud je oběť již dlouhou dobu pevně přesvědčená o odchodu od násilníka a jen čeká na vhodnou příležitost, je doba 10 dnů zřejmě dostatečná a oběti poskytne určitou ochranu. Tímto se dostávám k závěru, 99

Podle čl. 8 odst. 12 Závazného pokynu to jsou hygienické potřeby, běžné oděvní součásti, léky a zdravotní

pomůcky, které osoba užívá, a mobilní telefon. 100

Přestupek proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. a) ZPř nebo přestupek proti občanskému soužití

podle § 49 odst. 1 písm. c) ZPř. 101

Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. e) TrZ.

48

že efektivita vykázání bude opět záležet na konkrétních okolnostech daného případu a na vhodnosti jeho aplikace policistou. Nelze tudíž podle mého názoru o něm hovořit jako o jediném a nejlepším prostředku k ochraně oběti domácího násilí. Jistým prostředkem řešení krátké doby vykázání může být jeho prodloužení předběžným opatřením soudu podle § 76b 0SŘ, o tom však pohovořím samostatně (viz níže). Jelikož je vykázání z celkového pohledu „pouze“ další prostředek možné intervence, závisí jeho efektivita také na vhodnosti jeho použití v konkrétním případě. Závisí tedy na volném uvážení policisty. Z tohoto hlediska proto hodnotím kladně skutečnost, že vykázání budou moci provádět pouze vybrané skupiny policistů102, kteří na řešení daných případů budou odborně připraveni, což může také zvýšit důvěru obětí v policejní intervenci a ochotu spolupracovat. Za správné považuji také to, že v současné době probíhají různá školení a intenzivní výcviky policistů i jiných pomáhajících profesí, v rámci nichž se učí rozpoznávat domácí násilí, odhadovat hrozbu jeho další eskalace, možnou intenzitu a učí se reagovat na různé psychicky náročné situace, se kterými se v konkrétních případech mohou setkat. Do budoucna to jistě přinese odpovídající výsledky.

5. 2. 2. Změny v OSŘ – předběžné opatření Zákon o domácím násilí přinesl také významnou změnu v OSŘ, do kterého vložil nová ustanovení § 76b a § 273b. Ustanovení § 76b OSŘ zakotvuje nové speciální předběžné opatření, o jehož vydání může požádat ohrožená osoba soud buď v návaznosti na předchozí policejní vykázání násilné osoby ze společného obydlí, nebo bez něj (výše uvedené předběžné opatření není vázáno výlučně na institut vykázání). Soud jím pak může za splnění zákonných podmínek103 uložit zejména tyto povinnosti: a) dočasné opuštění bytu nebo domu společně obývaného s navrhovatelem, jakož i jeho bezprostředního okolí nebo nevstupování do něj (vykázání), b) zdržení se setkávání s navrhovatelem a navazování kontaktů s ním. O návrhu musí být rozhodnuto bezodkladně, nejdéle do 48 hodin od jeho podání. Příslušný pro rozhodnutí je okresní soud v místě bydliště navrhovatele. Předběžné opatření trvá jeden měsíc od jeho vykonatelnosti. Tuto lhůtu však může soud prodloužit až o 1 měsíc, a to i opakovaně, maximálně však na 1 rok od okamžiku

102 103

Viz pozn. 96. Tzn. že jednáním účastníka, proti němuž návrh směřuje, bude vážným způsobem ohrožen život, zdraví,

svoboda nebo lidská důstojnost navrhovatele.

49

nařízení předběžného opatření. Jinak pro tento druh předběžného opatření i jeho výkon platí obdobný režim jako pro předběžné opatření ve věcech nezletilých dětí podle § 76a OSŘ. Navrhovatel tohoto druhu předběžného opatření je oproti jiným druhům předběžných opatření zvýhodněn. Důvodem je především potřeba zvýšené ochrany ohrožené osoby, aby měla faktickou možnost daný institut ochrany využít. Pokud například návrh nebude obsahovat všechny formální náležitosti nebo bude neurčitý, není to důvod k jeho odmítnutí. Pro navrhovatele dále neplatí povinnost složit při podání návrhu jistotu 50 000,- Kč k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by předběžným opatřením mohla vzniknout. Ustanovení § 273b OSŘ104 upravuje výkon rozhodnutí o vykázání ze společného obydlí a nenavazování kontaktů s oprávněným. Bezodkladný výkon daného rozhodnutí zajistí soud, který rozhodl o předběžném opatření. Úprava výkonu rozhodnutí podle OSŘ je jinak obdobná jako výkon rozhodnutí o vykázání násilné osoby podle ZoPo.

5. 2. 2. 1. Závěry a komentáře ke kapitole 5. 2. 2. Významnou roli co do účinnosti vykázání může sehrát právě možnost prodloužení doby vykázání pomocí předběžného opatření soudu podle § 76b OSŘ, jímž oběti může být dána mnohem delší doba k přehodnocení situace a učinění patřičných kroků ke své ochraně. Zakotvení předběžného opatření proto považuji vzhledem ke krátkosti doby vykázání za maximálně vhodné. Jeho pozitivem je, že o něm soud musí rozhodnout bezodkladně, tudíž je oběti schopné poskytnout ochranu velmi rychle, dále jeho možnost opakovaného prodloužení, a to až na 1 rok od jeho nařízení, a také to, že k jeho uplatnění ohrožená osoba nemusí splnit přísné formální náležitosti, které jsou běžné u jiných soudních podání. Zásadní je podle mého názoru i skutečnost, že ohrožená osoba nemusí při podání návrhu složit částku 50 000,- Kč jako jistotu, neboť je většinou ekonomicky závislá na násilníkovi a takovou sumu peněz nemá. Naproti výše uvedeným přednostem, má nové předběžné opatření i své nevýhody. První z nich spočívá v nutnosti splnění zákonných podmínek, aby ho bylo možné uplatnit. Druhá nevýhoda je, že o jeho nařízení rozhoduje soudce na základě svého volného uvážení. Přesto si však myslím, že zakotvení nového předběžného opatření zákonem o domácím násilí je nutné hodnotit kladně, protože i když domácí násilí asi nevyřeší, v určitých situacích může být pro ohroženou osobu velkým přínosem.

104

Více v ustanovení § 273b OSŘ.

50

5. 2. 3. Změny v TrZ Zákon o domácím násilí novelizuje také TrZ, a to doplněním nového písmene e) do § 171 odst. 1 TrZ, upravujícího trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, přičemž dosavadní písmeno e) se označilo jako písmeno f). Výše uvedenou skutkovou podstatu naplní ten, kdo se dopustí závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil nebo podstatně ztížil výkon rozhodnutí o vykázání, vydané policií podle § 21a - § 21d ZoPo nebo na základě předběžného opatření soudu podle § 76b OSŘ. Za spáchání tohoto trestného činu hrozí pachateli trest odnětí svobody až na šest měsíců nebo peněžitý trest. Tato změna trestního zákona vychází z přesvědčení autorů, že pokud by nebylo maření výkonu předmětného rozhodnutí trestně postižitelné, výrazně by se oslaboval smysl rozhodnutí (předběžného opatření) o vykázání násilné osoby, neboť by neexistoval žádný způsob zákonného zajištění jeho respektování.105 S tímto názorem si dovoluji souhlasit, protože je obecně známou skutečností, že pokud k uložené povinnosti neexistuje do páru i sankce za její porušení, efektivita se zpravidla snižuje na minimum.

5. 2. 3. 1. Závěry a komentáře ke kapitole 5. 2. 3. Novelizace TrZ ohledně trestnosti maření rozhodnutí o vykázání byla nutná, jinak by tento nový prostředek nebyl osobami, jichž se týká, dostatečně akceptován. O čem by se však dalo polemizovat je to, jestli by k postihu nestačila pouze úprava ZPř. Z hlediska závažnosti újmy, kterou domácí násilí může oběti způsobit, si však myslím, že by nestačila, neboť tuto problematiku považuji za natolik závažnou, že normy přestupkového práva nejsou svým charakterem k její úpravě adekvátní.

5. 2. 4. Změny v zákoně o sociálním zabezpečení a v zákoně o sociálních službách Dalším novelizovaným právním předpisem v souvislosti s přijetím zákona o domácím násilí byl zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, který v § 74a a § 74b upravoval pomoc osobám ohroženým domácím násilím. Těmito novými ustanoveními byl rozšířen okruhu dávek poskytovaných v rámci sociální péče a to tak, že kromě peněžitých a věcných dávek, kulturní a rekreační péče mohl stát osobám ohroženým domácím násilím poskytnout pomoc v intervenčních centrech106. Toto úprava však byla

105

Proti domácímu násilí. Rodina [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://www.rodina.cz/clanek5456.htm.

106

Model intervenčních center v ČR vychází z rakouských zkušeností. Blíže In : Intervenční centra: zkušenost

z Rakouska. Zpravodaj Občanského sdružení ROSA, 2006, č. 1, s. 2.

51

v prvním čtvrtletí roku 2007 v daném právním předpise zrušena107 a přenesena do zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, kde jsou intervenční centra zakotvena jako nový druh sociální služby, konkrétně upravený v novém § 60a. Intervenční centrum je specializované sociální zařízení zřízené na základě zákona, jehož hlavním úkolem je poskytnout rychlou a specializovanou pomoc osobám ohroženým domácím násilím, zvláště v souvislosti s vykázáním. Intervenční centrum nabídne služby ohrožené osobě zejména na základě podnětu policie, a to nejpozději do 48 hodin od doručení opisu rozhodnutí o vykázání, jinak vždy bezodkladně od okamžiku zjištění ohrožení osoby násilným chováním. Může ji však poskytnout také pouze na základě žádosti ohrožené osoby. Intervenční centra poskytují služby ambulantní, terénní a pobytové. Konkrétně se jedná o služby sociální, psychologické, právní a koordinační. Součástí služby je i spolupráce a vzájemná informovanost mezi intervenčními centry, poskytovateli jiných sociálních služeb, obcemi, policií a ostatními orgány veřejné správy (viz interdisciplinární spolupráce). Co se týče zřizování a provozu intervenčních center, je tato povinnost přenesena do samostatné působnosti jednotlivých krajů. V každém kraji musí být zřízeno alespoň jedno intervenční centrum, přičemž jeho provoz je financován ze státních prostředků. Personálně je činnost intervenčního centra zajištěna proškolenými pracovníky. Služby intervenčního centra jsou poskytovány bezplatně a záleží pouze na ohrožené osobě, zda jich využije nebo ne. Nutné je také zmínit, že na základě iniciativy Ministerstva práce a sociálních věcí vznikla nová funkce Koordinátorů pro řešení domácího násilí. Těchto 14 osob působí při jednotlivých krajských úřadech a jejich úkolem je propojovat postupy jednotlivých složek zainteresovaných na řešení domácího násilí v rámci jejich regionu.

5. 2. 4. 1. Závěry a komentáře ke kapitole 5. 2. 4. Zřízení intervenčních center jako nového druhu sociální služby je dalším zásadním počinem v oblasti domácího násilí. Jejich činnost zpravidla kontinuálně navazuje na institut vykázání a společně s ním poskytují komplexní ochranu. Velmi kladně v jejich úpravě hodnotím skutečnost, že mají povinnost automaticky kontaktovat a nabídnout pomoc každé ohrožené osobě, o které se od policie dozví, čímž mohou pomoci v pravý čas tam, kde je tomu třeba. Nelze však opomenout ani fakt, že se na něj může o pomoc obrátit ohrožená osoba i ze své vlastní vůle, aniž by předtím došlo k vykázání. Pozitivem je i bezplatnost za jejich využití.

107

Zrušena zákonem č. 29/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, zákon č.

135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

52

Intervenční centra poskytují celou škálu různých služeb, právě díky nimž může dojít ke konstruktivnímu řešení daného případu domácího násilí. Nejenže poskytnou ohrožené osobě určité „zázemí“, ale pokusí se jí také do budoucna navrhnout řešení její situace. Jsou tak podle mého názoru podstatným článkem v celém systému účinné intervence.

5. 3. ZÁVĚRY A KOMENTÁŘE KE KAPITOLE 5. Zhodnotím-li přijetí zákona o domácím násilí z celkového pohledu, musím tento čin s nadsázkou označit za revoluci v řešení domácího násilí v ČR. Nejenže zavádí preventivní způsob řešení dané problematiky, díky němuž lze domácí násilí zastavit ještě dříve než dojde k závažné újmě na zdraví, ale jedná se také o jednu z největších legislativních změn, kterou dokázaly společně prosadit nevládní nezisková organizace a soukromá společnost108. To je v ČR velmi neobvyklé, dokonce bych si troufala říci, že jde o skutečnou raritu. Z mého hlediska je přijetí nového zákona velmi přínosné, přestože do něho nevkládám takové naděje, jako mnozí jiní. Velice prospěšné se mi zdá zřízení intervenčních center jako první pomoci pro ohrožené osoby, kladně hodnotím i zakotvení interdisciplinární spolupráce jednotlivých složek podílejících se na řešení případů domácího násilí. K vykázání mám určité výhrady, jak již bylo výše naznačeno. Jaké však budou skutečné výsledky uplatnění nových institutů v českých podmínkách, ukáže teprve čas. V tomto okamžiku je prozatím předčasné hodnotit jejich efektivitu, neboť od jejich zavedení do praxe uplynula pouze krátká doba. Nicméně již nyní můžeme zaznamenat jak pozitivní, tak negativní zkušenosti. Závěrem bych si dovolila citovat výňatek z článku, který shrnuje a vystihuje moje stanovisko k přijetí zákona o domácím násilí: Nový zákon ale není samospasitelný. Je to víceméně první pomoc. Nikdo zatím neví, jak násilník zareaguje později, jestli se pak nebude ještě více mstít. Záležet bude stejně jako v minulosti na samotných obětech, zda se zbaví strachu a budou chtít situaci změnit. Je totiž běžné, že žena přivolá policii, podá na surového manžela trestní oznámení, ale později je stáhne. Důvodů, proč se tak děje, je mnoho, a většinou jim vždy vévodí strach z nového násilí. Z toho ale bohužel pouhý zákon nikoho nevyléčí.109

108

Návrh byl vypracován expertní skupinou Aliance proti domácímu násilí, vzniklé na půdě Poslanecké

sněmovny z iniciativy Bílého kruhu bezpečí a Philip Morris ČR a. s., a to bez nároku na odměnu. 109

Harazimová, I. Zákon asi všechno nevyřeší. Opavsko 24 [On-line]. 2007 [citováno 18. ledna 2007]. Dostupný

z: http://www.opavsko24.cz/aktualne/vypis.aspx?id_clanku=8927.

53

6. INSTITUCE POSKYTUJÍCÍ POMOC OBĚTEM DOMÁCÍHO NÁSILÍ A INTERDISCIPLINÁRNÍ SPOLUPRÁCE V případech domácího násilí zasahují zejména: a) Police (viz výše) b) Intervenční centra (viz výše) c) Zdravotníci Zdravotníci jsou osoby, které mohou odhalit páchání domácího násilí také mezi prvními. Většinou se s ním dostanou do kontaktu v situaci, když se na ně ohrožená osoba obrátí sama po násilném aktu nebo když ho náhodně zjistí v souvislosti s jinými lékařskými vyšetřeními. Když už se s ním v rámci své praxe setkají, je důležité, aby se oběti zeptali, co nebo kdo způsobil jejich skutečná zranění, a důkladně to zaznamenali do zdravotnické dokumentace. Ta je totiž významným důkazním prostředkem. Pro postup lékařů v případech domácího násilí vydalo Ministerstvo zdravotnictví metodický pokyn110. d) Orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) Jejich činnost upravuje zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Tyto orgány zasahují v případech domácího násilí zejména tehdy, jsou-li násilím ohroženy nezletilé děti. OSPOD zasahují hlavně prostřednictvím sociálních pracovníků, přičemž od roku 2006 mají ze zákona oprávnění utajit pobyt nezletilých dětí i osob ohrožených domácím násilím. Přijetí tohoto ustanovení považuji za vhodné, neboť v praxi dochází často k tomu, že násilník svou oběť po jejím odchodu vyhledá a nadále ji ohrožuje. Díky výše zmíněnému oprávnění se mu to však již nemusí podařit! e) Specializovaná poradenská centra pro oběti domácího násilí Specializovaná

poradenská

centra111

jsou

většinou

nevládními

neziskovými

organizacemi, jejichž činnost i rozsah poskytovaných služeb se vzájemně liší. Každé z nich vykonává svou činnost především na základě vlastních stanov, vnitřních standardů a zákonných standardů112 poskytování sociálních služeb. Při poskytování služeb by centra měla dodržovat určité zásady. Jsou jimi např. mlčenlivost a neutrální postoj pracovníků k případu, možnost anonymního využití služby, bezplatnost, zajištění bezpečnosti oběti, spolupráce s dalšími institucemi apod.

110

Metodický pokyn Ministerstva zdravotnictví pro postup lékařů při poskytování zdravotní péče osobám

ohroženým domácím násilím zn. 6110/2006. 111

Nejvýznamnější z nich působící v ČR jsou uvedeny v příloze č. 1 této práce.

112

Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 505/2006 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona

o sociálních službách.

54

Co se týče charakteru poskytovaných služeb, ty mohou být ambulantní nebo pobytové, v rámci tohoto členění je lze dále dělit na služby krizové intervence, poradenství a terapii. Důležité je také zmínit, že vedle pomoci specializovaných poradenských center může ohrožená osoba v akutních situacích využít také služeb azylových domů, linky tísňového volání 158 a linky první pomoci 155. Nástrojem ke zvýšení efektivity řešení případů domácího násilí po stránce kvantitativní i kvalitativní je interdisciplinární spolupráce. Interdisciplinární spolupráce je zakotvena v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, a to v rámci intervenčních center. Jejím cílem je, aby klíčové instituce a organizace zainteresované na řešení případů domácího násilí spolu vzájemně komunikovaly a spolupracovaly, čímž dojde ke koordinaci jejich postupů a zamezení vzniku situace, kdy v případu domácího násilí nezasáhne nikdo. Konkrétní volba spolupracujících institucí může být rozdílná, závisí především na velikosti obce či regionu, kde je zřizován interdisciplinární tým, a na jeho specificích, jako je např. přítomnost etnických menšin. Co se týče interdisciplinární spolupráce v ČR, ta již několik let existuje v rámci některých měst, a to zvláště zásluhou nestátních neziskových organizací. Průkopníkem v tomto směru je město Ostrava, kde Bílý kruh bezpečí v letech 2003 - 2004 realizoval projekt „Interdisciplinárního přístupu k řešení případů domácího násilí v Ostravě“113. Později byly obdobné projekty uskutečněny také v Brně114, Ústí nad Labem, Městské části Praha 4115, Kutné Hoře a v roce 2007 v Třebíči. V rámci interdisciplinární spolupráce vznikají v jednotlivých městech týmy složené ze zástupců státních institucí, nevládních organizací a místních aktivit, v nichž dochází k vyjasnění si vzájemných kompetencí, vztahů a postupů v případech domácího násilí, a to jak na úrovni obecné, tak i v konkrétních situacích. Tento interdisciplinární přístup k řešení domácího násilí se v daných případech osvědčil, proto vítám jeho zákonné zakotvení, které pomůže dalšímu rozšiřovaní této praxe.

113

Blíže Vitoušová, P., Šedivá, M. Interdisciplinární přístup k řešení případů domácího násilí v Ostravě.

Výsledky projektu – závěrečná zpráva, březen 2005. Ostrava : Bílý kruh bezpečí, 2005. 114

Rozdílnými prvky ostravského a brněnského modelu jsou prvky organizační. MŘ PČR Ostrava řeší

problematiku domácího násilí na úrovni pořádkové policie, a to formou specialistů působících na jednotlivých obvodních policejních oddělení. Na druhou stranu MŘ PČR Brno postavilo do role specialistů 11 členů pracovní skupiny, která podléhá řediteli služby kriminální v paragrafech.

Policista

[On-line].

2006,

č.

policie a vyšetřování. In : Novotná, R. Domácí násilí 6

[citováno

4.

března

2007].

Dostupný

http://www.mvcr.cz/casopisy/policista/2006/06/obpclanek1.html. 115

Blíže Vargová, B., Vavroňová, M. Od dobrého úmyslu k dobré spolupráci. Praha : Rosa, 2006, s. 24 - 27.

55

z:

7. ZÁKLADNÍ POZNATKY Z VYBRANÝCH ZAHRANIČNÍCH ÚPRAV DOMÁCÍHO NÁSILÍ 7. 1. PRÁVNÍ ÚPRAVA OCHRANY PŘED DOMÁCÍM NÁSILÍM Obecně by se dalo říci, že neexistuje jediný správný model úpravy ochrany před domácím násilím. Jednotlivé státy přistupují k dané problematice různě, přičemž většinou volí instituty trestněprávní, občanskoprávní nebo policejní intervenci. Konkrétně pak úprava ochrany před domácím násilím může vypadat např. takto: a) úprava v jednom samostatném speciálním zákoně (např. Irsko, Jihoafrická republika); b) úprava v jednom zákoně, který však spočívá v novelizaci více dílčích zákonů (např. ČR, Německo, Rakousko); c) úprava v trestním zákoně (např. Nizozemí, Slovensko); d) úprava jak normami trestními, tak i civilními (např. Slovensko, Velká Británie); e) ochrana před domácím násilím není v právním řádu vůbec zakotvena (např. Albánie).

7. 2. SLOVENSKO V první řadě je nutné zmínit, že slovenská legislativa upravila ochranu před domácím násilím o několik let dříve (přibližně 8) než ČR. Při úpravě vycházela především z mezinárodních smluv o lidských právech, přičemž tento druh násilí označila za porušení lidských práv bez výjimky s těžším následkem pro společnost, rodinu a jedince, než je násilí spáchané na veřejnosti116. Domácí násilí je upraveno v novelizovaném § 215 zákona č. 300/2005 Z. z., trestný zákon, ve znení neskorších predpisov117, týrání blízké a svěřené osoby. Na základě tohoto ustanovení je domácí násilí považováno za trestný čin, přičemž k zahájení trestního stíhání osoby blízké není vyžadován souhlas oběti (§ 163a zákona č. 301/2005 Z. z., trestný poriadok, ve znení neskorších predpisov). Co se týče civilněprávní úpravy proti domácímu násilí, do zákona č. 99/1963 Zb., občiansky súdny poriadok, ve znení neskorších predpisov, byl zaveden nový druh předběžného opatření, kterým lze násilníkovi na základě „pouhého“ důvodného podezření 116

Růžička, M. Domácí násilí – impulsy ze zahraničních trestněprávních úprav, návrhy de lege ferenda pro

trestní právo [citováno 4. března 2007]. Dstupný z: http://www.ipravnik.cz/ipravnik/ipravnik.nsf/0/17D5DDB737F92012C1256F62004F5. 117

Novely byly dvě. První byla provedena zákonem č. 183/1999 Z.z., kterým byla rozšířena skutková podstata

trestného činu týrání svěřené osoby o týrání osoby blízké. Druhá novela byla provedena zákonem č. 421/2002 Z.z., která mimo jiné novelizovala definici osoby blízké v § 89 odst. 7 zákona č. 300/2005 Z. z., trestný zákon, která do této doby nedopadala na všechny pachatele domácího násilí, např. na rozvedené ženy.

56

z násilí uložit zákaz vstupu do bytu, v němž žije osoba blízká (§ 76 odst. 1 písm. g)). V zákoně č. 40/1964 Zb., občiansky zakonik, ve znení neskorších predpisov, je úprava domácího násilí začleněna do ustanovení upravující bezpodílové spoluvlastnictví manželů a společný nájem bytu manžely118, na jejichž základě je možné omezit manželovi, resp. rozvedenému manželovi, užívací právo k domu nebo bytu, nebo ho zcela z užívání vyloučit. Dalším postihem rozvedeného manžela, který svým násilným jednáním zapříčinil rozvod, je to, že nemá nárok na poskytnutí náhradního bytu nebo ubytování, pokud soud rozhoduje o zrušení práva společného nájmu bytu manžely (§ 712a odst. 8).

7. 3. RAKOUSKO V roce 1997 byl v Rakousku přijat Spolkový zákon na ochranu před násilím v rodině, tzv. „Gewaltschutzgesetz“ (dále jen spolkový zákon)119, který představoval zásadní změnu v postihu domácího násilí. Znamenal totiž definitivní průlom v nahlížení na střet práva soukromého a veřejného, když zakotvil možnost násilníka vyklidit na čas z bytu, k němuž mu svědčí nějaké právo.120 Na tento zákon pak navazovaly novely dalších zákonů, zejména novela zákona o bezpečnostní policii121. Ustanovení § 382b spolkového zákona upravuje možnost soudu uložit násilníkovi na žádost osoby blízké předběžné opatření, které spočívá ve vykázání z bytu, zákazu pobývání na určitých místech a zákazu vyhledávání kontaktu s obětí domácího násilí. Toto předběžné opatření má účinnost tři měsíce, ale může být prodlouženo. Jedná se o občanskoprávní institut ochrany před domácím násilím. Z novelizovaného zákona o bezpečnostní policii je nejvýznamnější ustanovení § 38a, které při ohrožení života a zdraví opravňuje policii vykázat násilnou osobu z bytu a z jeho bezprostředního okolí na dobu 10 dnů. Doba 10 dnů může být soudem prodloužena maximálně o dalších 10 dnů, pokud ohrožená osoba podá návrh na vydání předběžného opatření.

118

Blíže Zezulová, J. Trestněprávní a civilněprávní aspekty domácího násilí. Státní zastupitelství, 2005, č. 4, s.

10. 119

Viz výše, pozn. 89.

120

Huňková, M., Voňková, J. a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha : proFem, 2004, s. 157.

121

Bundesgesetz: Bundesgesetz über die Organisation der Sicherheitsverwaltung und die Ausübung der

Sicherheitspolizei (Sicherheitspolizeigesetz - SPG) BGBl. Nr. 566/1991 in der Fassung späterer Gesetzs. Dostupný z: http://www.bmi.gv.at/downloadarea/kunsttexte/Sicherheitspolizeigesetz_0607.doc.

57

Co se týče trestních norem, neexistuje v rakouském trestním zákoně122 samostatně definovaná skutková podstata trestného činu domácí násilí. Domácí násilí může být trestněprávně postihnuto pouze na základě naplnění skutkové podstaty některého jiného trestného činu. Významným rysem však zůstává, že orgány činné v trestním řízení postupují v daných případech podle zvláštních procesních pravidel (např. případy domácího násilí vyšetřují speciální týmy). Rakouský trestní zákon také zakotvuje trestnost maření uložených předběžných opatřeních.

7. 4. NIZOZEMÍ V Nizozemí se na domácí násilí nazírá spíše jako na sociální problém, než-li jako na trestný čin. Neexistuje zde speciální zákon upravující domácí násilí. Násilné jednání vůči osobě blízké je možné trestněprávně postihnout pouze v rámci existujících skutkových podstat. Trestní stíhání se zahajuje bez souhlasu poškozené osoby. Přítomnost domácího násilí je také důvodem k uložení vyšší trestní sazby. Hlavní důraz při zásahu policie je kladen na ochranu oběti a její nasměrování na pomoc specializovaných nevládních organizací. Současně je také na každém policejním okrsku alespoň jeden specialista na domácí násilí. Zajímavostí je, že nizozemský trestní zákon upravuje skutkovou podstatu trestného činu „slídění“, kterého se dopouští každý, kdo záměrně, svévolně a opakovaně sleduje druhou osobu, a tím jí způsobuje emoční utrpení nebo v ní vzbuzuje strach z násilného útoku.

7. 5. ZÁVĚRY A KOMENTÁŘE KE KAPITOLE 7. Z výše nastíněných právních úprav je zřejmé, že každý stát volí jinou strategii a jiné prostředky k řešení domácího násilí. Je to zapříčiněno především celkovým charakterem státu, aktuálními podmínkami v dané zemi, ale i celospolečenským uvědoměním si závažnosti této problematiky. Za doposud nejlepší řešení je považována rakouská právní úprava, s čímž souhlasím, protože obsahuje zejména preventivní prostředky k ochraně, které mohou v určitých případech oběti opravdu pomoci. Naproti tomu nizozemská právní úprava se mi z trestněprávního hlediska zdá nedostačující, pozitivně však hodnotím zavedení specialistů na domácí násilí a trestnost „slídění“. Slovenská právní úprava se nachází kdesi „na pomezí“, určité prostředky právní ochrany poskytuje, je však ale ještě co zlepšovat, především z hlediska předcházení tomuto druhu násilí.

122

(Strafgesetzbuch - StGB) BGBl 1974/60 in der Fassung späterer Gesetzs. Dostupný z:

http://www.sbg.ac.at/ssk/docs/stgb/stgb_index.htm.

58

8. DOMÁCÍ NÁSILÍ DE LEGE FERENDA Právní úprava domácího násilí v ČR pokročila během posledního desetiletí o velký krok kupředu, přesto v ní však podle mého názoru zůstávají ještě oblasti, které by si zasloužily pozornost. Inspirace pro další změny mohou pramenit z dosavadní praxe, ale i ze zahraničních zkušeností v řešení této problematiky, např. rakouských. V ČR se již několik let pracuje na přípravě nového trestního zákoníku, neboť platný TrZ již nedokáže pružně reagovat na nově vznikající společenskou realitu. Nicméně poslední návrh trestního zákoníku (dále jen Návrh)123 byl Poslaneckou sněmovnou v březnu 2006 zamítnut. Právní úprava domácího násilí v Návrhu je taková, že tento druh násilného jednání je upraven ve skutkové podstatě týrání osoby žijící ve společném obydlí v § 171 hlavy čtvrté, nazvané trestné činy proti rodině a dětem. Nové ustanovení vychází ze stejných principů jako dosavadní právní úprava v § 215a TrZ, nicméně proti ní obsahuje určité změny. Ty spočívají především ve zpřesnění okolností trestnosti tohoto jednání, podmínek pro uložení vyšší trestní sazby, dále v odstranění nepřesných pojmů a ve zvýšení trestních sazeb za spáchání tohoto trestného činu. Nově je v § 171 zakotven pojem společné obydlí navazující na pojem obydlí, definované v § 412 Návrhu a chápané ve stejném smyslu jako v § 215a TrZ, tzn. extenzivně. Co se týče rozšíření okruhu okolností pro uložení vyšší trestní sazby, ty jsou shodné s okolnostmi trestného činu týrání svěřené osoby podle § 170 Návrhu. Jsou rozděleny do dvou skupin podle závažnosti, od níž se pak odvíjí i konkrétní rozpětí trestní sazby. Oproti § 215a TrZ bude nově zvýšená trestní sazba uložena za čin ve smyslu § 171 odst. 1 spáchaný trýznivým způsobem, pokud jím bude způsobena těžká újma na zdraví, pokud jím bude způsobena těžká újma na zdraví nejméně dvou osob nebo smrt. Z spáchání trestného činu podle § 171 bude uložen trest odnětí svobody, přičemž nově je stanovena dolní hranice trestní sazby, a to 6 měsíců. Maximum je naopak 12 let. Úprava domácího násilí v Návrhu se mi zdá do jisté míry totožná s právní úpravou obsaženou ve stávajícím § 215a TrZ. Kladně na ní hodnotím zpřesnění některých pojmů, rozšíření okolností pro uložení vyšší trestní sazby a zvýšení trestních sazeb, což koresponduje se závažností dané problematiky. Nicméně z hlediska efektivity postihu násilníka bych považovala za vhodnější upravit domácí násilí v TrZ poněkud jiným způsobem, například podle níže uvedeného vzoru.

123

Blíže Návrh trestního zákoníku [citováno 28. června 2007]. Dostupný z:

http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=160504.

59

Jako první změnu bych v platném TrZ doporučovala zakotvit samostatnou skutkovou podstatu trestného činu označeného „domácí násilí“, protože dosavadní trestnost týrání podle § 215a TrZ nevystihuje úplně všechny možné nuance domácího násilí. Zavedením nového pojmu by tak podle mého názoru vystihovalo domácí násilí přesněji, ve všech jeho typických znacích, a tím by ho umožňovala i o něco lépe postihovat. Na tuto úpravu by pak mělo navazovat vytvoření zákonné definice domácího násilí a její včlenění do TrZ. Díky ní by pak všechny zainteresované instituce mohly jednotně kvalifikovat tento druh násilí a nevznikaly by rozpory ohledně zásahu. Sankce za trestný čin domácí násilí by měla být vyšší než je tomu u § 215a TrZ, aby jednak dokázala pachatele více odradit od tohoto jednání, ale aby i ho více potrestala, neboť páchání tohoto druhu násilí je natolik závažné a pro oběť zničující, že už z principu by mělo být trestáno přísněji. Toto je již Návrhu reflektováno. Z hlediska procesněprávního by nová skutková podstata neměla být zahrnuta do § 163 TrŘ, zakotvujícího podmínku souhlasu oběti ke stíhání pachatele, pokud je k ní osobou blízkou, neboť to by bylo z důvodu závislosti oběti na násilníkovi jen oběti na škodu. Dále bych TrZ doplnila v § 167 odst. 1 a § 168 odst. 1 o trestný čin domácí násilí, čímž by byla zavedena trestnost neoznámení a nepřekážení tomuto trestného činu. To by podle mého názoru mohlo zachránit spoustu obětí domácího násilí, neboť v mnoha případech si z důvodu své fyzické i psychické vyčerpanosti nedokáží pomoci sami. Existují však i argumenty proti124, které do jsou jisté míry pravdivé, nutné si je však položit otázku, co může oběti skutečně více pomoci, zda lhostejnost okolí nebo naopak jeho aktivita a zájem. Z hlediska občanského práva bych chtěla zmínit, že úprava domácího násilí existuje i v nově připravovaném občanském zákoníku (dále jen Nový OZ)125, který ho přímo zohledňuje v některých svých ustanoveních. Jedná se např. o § 644/2, který upravuje výživné manžela, který převážně nezapříčinil rozvrat manželství, a dále pak § 632 až 634 označené jako zvláštní ustanovení proti domácímu násilí, které upravují bytovou problematiku manželů v případě existence domácího násilí. Přímý odkaz na domácího násilí je v Novém OZ velmi přínosný, negativem však zůstává, že v něm též nikde není obsažena definice domácího násilí. Nicméně právní úprava v Novém OZ není ještě konečná, neboť se na ní stále ještě pracuje. Co se týče ZoPo, v tom byly již k 1. 1. 2007 učiněny takové změny126, které připadaly v úvahu pro budoucí zvýšení efektivity intervence policistů v případech domácího násilí. Proto si myslím, že v této oblasti není prozatím co zlepšovat, naopak se nyní musí čekat, jaké 124

Je to především argument, že oběť nemusí být po psychické stránce připravena se postavit násilníkovi.

125

Blíže Návrh občanského zákoníku – verze k 03. 06. 2007 [citováno 28. června 2007]. Dostupný z:

http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=125304. 126

Možnost vykázání násilné osoby ze společného bytu nebo domu.

60

výsledky nová právní úprava přinese. Do budoucna bych snad jen prodloužila dosavadní dobu vykázání, a to z 10 dnů alespoň na 15, neboť se mi nezdá dostatečně dlouhá na rozhodnutí oběti ohledně řešení své situace. Dále bych stanovila, že k opakovaným nebo předpokládaným případům domácího násilí budou vyjíždět pouze specialisté na tuto problematiku, kteří jsou v ní odborně vyškoleni a zvládají i psychologické techniky pro práci s obětí a pachatelem tohoto trestného činu.

61

9. ZÁVĚREČNÉ ZHODNOCENÍ Domácí násilí je vážný problém, který s sebou přináší mnoho negativních důsledků pro jednotlivce, společnost i státní rozpočet. Nelze ho proto považovat za věc soukromou, naopak je povinností státu vůči němu zasáhnout a pokusit se ho eliminovat všemi dostupnými prostředky. Z hlediska řešení této problematiky pravdou zůstává, že není možné určit jediný a univerzální způsob, který bude v praxi nejefektivnější. Důvodem tohoto tvrzení je skutečnost, že se domácí násilí může vyskytovat v mnoha různých podobách a i právní řády jednotlivých zemí vychází z odlišných právních kultur a právního vědomí. To, co v některém státě může znamenat zásadní pomoc obětem domácího násilí, se ve státě druhém míjí účinkem.127 Spojovacím článkem všech právních úprav by však mělo zůstat, že domácí násilí nelze tolerovat a že stát vůči takovému jednání musí zasahovat. Při hledání efektivního postupu je také nutné zohlednit skutečnost, že řešené domácího násilí je ve své podstatě velmi složité a komplikované, neboť se ho dotýká mnoho aspektů z různých oblastí společenských vztahů. Nezbytnou podmínkou je proto přijmout ucelený, komplexní a flexibilní systém nejrůznějších opatření, která budou schopná reagovat na různé podoby násilí páchaného v soukromí, a zajistit také vzájemnou a koordinovanou spolupráci všech zainteresovaných složek. Změna je proto nutná nejen v oblasti samotné legislativy, ale i v přístupu každého jednotlivce k této problematice a dostatečné informovanosti veřejnosti, laické i odborné. Pouze ten, kdo pochopí podstatu tohoto jevu, jeho vývoj, pozici týrané osoby, je schopen na domácí násilí adekvátně a bez předsudků reagovat.128 Společnost musí také dát jasně najevo, že domácí násilí netoleruje, přičemž důsledkem bude, že toleranci k domácímu násilí nebudou dědit další generace. K tomu by měly posloužit především výchovné programy a osvětové kampaně. V mnoha zemích již tato osvětová a vzdělávací činnost probíhá, přičemž ani v ČR to není výjimkou. Velmi přínosným prvkem prevence domácího násilí je také zaměření se nejen na pomoc oběti domácího násilí, ale i na pomoc pachateli tohoto jednání. V současné době již v některých státech existují terapeutické programy pro domácí násilníky, které jsou zaměřené na změnu chování násilného partnera. Při terapii se využívá různých metod, počínaje psychologickými technikami na snížení agrese a hněvu, přes párové terapie až po odnaučování násilného chování. Terapie zpravidla probíhají prostřednictvím probační služby a s ingerencí státu. V některých státech existují také programy kombinované, zaměřené 127

Huňková, M., Voňková, J. a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha : proFem, 2004, s. 141.

128

Tamtéž, s. 172.

62

současně na vzdělávání a poradenství násilných partnerů s cílem změny jejich postoje vůči druhému partnerovi. Co se týče efektivity těchto programů, výsledek závisí jednak na vhodnosti zvolené metody práce s násilným partnerem, ale z velké části také na násilníkovi samotném, zda vůbec on sám se chce násilnému chování odnaučit. U nás zatím takovéto programy neexistují, i když se již začínají objevovat první pokusy psychoterapeutů ohledně praktikování této činnosti. Co se týče domácího násilí a ČR, u nás byla problematika domácího násilí dlouho dobu přehlížena, čemuž ještě donedávna odpovídala i právní úprava v této oblasti. Právní normy tento druh násilí v podstatě vůbec nereflektovaly, tudíž ani oběti neposkytovaly žádné účinné prostředky k ochraně. Během posledních let se však situace naštěstí změnila, a to natolik, že dnes lze ČR bezesporu označit za stát, který aktivně bojuje s tímto negativním fenoménem. První velkou změnou v postihu domácího násilí v ČR bylo přijetí § 215a TrZ, který zakotvil speciální skutkovou podstatu postihující domácí násilí a jeho charakteristické znaky. To bylo vedle dosavadní právní úpravy skrze jednotlivé skutkové podstaty existujících trestných činů velkým přínosem, nicméně daná problematika se tímto ustanovením nijak nevyřešila. Bylo proto potřeba hledat jiné prostředky, které by dokázaly domácí násilí konstruktivně řešit do budoucna a předcházet jeho nejzávažnějším variantám. Tyto prostředky se našly a byly včleněny do nového zákona obecně nazývaného zákonem o domácím násilí. Přijetí tohoto zákona znamenalo zlomový okamžik, neboť v něm lze vidět změnu pohledu české společnosti na danou problematiku. Zákon zakotvil prostředky ochrany, které mají zefektivnit řešení případů domácího násilí, zabránit jeho stupňování a pomoci ochránit oběť. Přestože je tento zákon povětšinou vnímán velmi kladně, já jsem k němu do jisté míry skeptická. Efektivní řešení konkrétního případu bude podle mého názoru ve výsledku stejně závislé na vůli oběti, s čímž nový zákon asi jen málo udělá. Co však ve skutečnosti nová legislativa a praxe v dané oblasti přinese, ukáže až čas. Nicméně je nutné konstatovat, že obdobné úpravy se již osvědčily v jiných zemích, dá tudíž se s jistou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že i v našich podmínkách bude mít určitý pozitivní dopad na postih pachatelů domácího násilí a ochranu oběti. Na závěr bych chtěla shrnout, že oproti stavu, který panoval v ČR ještě před několika lety, je dnešní právní úprava domácího násilí a jeho možnosti řešení na úrovni vyspělých států Evropské unie. Jisté mezery sice ještě existují, je však podle mého názoru jen otázka času, kdy budou vyplněny, protože z již přijaté úpravy domácího násilí je patrné, že stát i společnost tento problém berou vážně a budou ho chtít do budoucna dořešit po všech jeho stránkách. 63

10. RESUMÉ The theme of this thesis is „Domestic Violence“. Domestic violence as a negative phenomenon is, in these days, frequently discussed social problem in many countries. The reason of this is the fact that numbers of exposed cases of violence against closer persons have risen very fast. Thousands of people all over the world permanently face the violence from their partners or any other family members. For these people their homes where they should feel the safest have become places in which they are at risk. Domestic violence is not only a private affair but the public and political problem. Acts of violence have caused massive psychological, social and economic damages and broken human rights protected by international agreements. There are the reasons why countries are bounded to pursue, prevent and protect victims of this type of violence. The object of this thesis is to analyze the problem of domestic violence from the point of view of following aspects: -

theoretical aspects;

-

aspects of development of legal regulations in the Czech Republic including the protection from Criminal law, Civil law and Administrative law;

-

aspects of activities and co-operation of different institutions operating at this area;

-

general conclusion from this information. This thesis is divided into nine chapters including the introduction and the conclusion.

This thesis concludes with the list of used literature, internet resources and legislations as well as enclosures. The first chapter covers introduction. It generally informs about the problem of domestic violence in society, about my reasons for selecting this theme, my intentions and aims that I want to accomplish by realization of this project. There are generally mentioned resources of information and the date of their validity. Chapter two includes theoretical view of domestic violence. This part defines the concept, special characteristics, signs, causes, typical forms and progress of domestic violence. This chapter also contains psychological descriptions of a perpetrator and its victim, their typical characteristics and behavior in the cases of domestic violence. The section depicting psychological consequences for a victim is very interesting. Chapter three generally describes the situation of domestic violence in the Czech Republic. It covers the opinion of the Czech society on this type of violence, the concept and definition included in the Czech legislation. The development of the protection against the domestic violence during last several decades of the 20th century and at the beginning of the 21st century is very important part of this chapter. 64

Chapter four describes legal regulations and prosecution of domestic violence, up to January 1, 2007, individually covered by Criminal substantive and process law, Civil substantive and process law, Law of offence, and by Police law. Up-to-date, the legal instruments of protection against this type of violence have been included in snatches of different acts. There has not existed any special legal act against domestic violence. The victims have had some possibilities how to defend themselves, but these instruments have not been very effective as they have much more criminalized the violent behavior of perpetrator than protected the victims. Their effect has not been preventive. Chapter five outlines the important changes in legal regulation of domestic violence after January 1, 2007, when the new legal act generally called the Act against Domestic Violence came into force. This act fundamentally changed possibilities of intervention in the cases of domestic violence. This new act is not a special act against domestic violence. It has just essentially novelized five already existing legal acts and brought some very important competences, especially for the Police. The most important, new competence of the Police is the possibility to order to perpetrator to leave his house, in which he/she lives with the victim of domestic violence, for ten days. The legal establishing of the Intervention Centers is next, very important innovation. The goal of these centers is to assist victims with enforcing their rights, to help them with solving their situation, and to improve methods of intervention and co-operation among institutions dealing with problems of domestic violence. Chapter six mentions the main institutions that co-operate with victims and perpetrators of domestic violence and their interdisciplinary co-operation. We can divide these institutions into two categories: governmental organizations, for example, Police of the Czech Republic, and non-governmental organizations such as Bílý kruh bezpečí, Rosa, Liga lidských práv etc. The functions of these institutions are very important and indispensable. In this chapter is defined the interdisciplinary co-operation among the above mentioned organizations and its importance in solving problems of domestic violence too. This approach has its origin in the opinion that domestic violence can be effectively prosecuted only throughout concentrated and coordinated actions of all institutions intervened in cases this types of violence. Interdisciplinary co-operation have started a few years ago in some cities of the Czech Republic too. Chapter seven generally covers various methods of legal regulations of domestic violence. Each country in the world has a different approach to this problem by which it chooses the way of solution of this negative phenomenon and chooses adequate instruments of protection and prevention. In this chapter, there are shortly discussed legal regulations of

65

domestic violence in Slovakia, Austria, and the Netherlands. Each of these countries has a little bit different form of legal regulations of this problem. Chapter eight contents the regulation of domestic violence de lege ferenda. There are some of my ideas de lege ferenda on how to prove regulations in Criminal substantive and process law too. Chapter nine is the conclusion. It generally summarizes the view of society as well as my private point of view on the problem of domestic violence. It includes my opinion on efficiency of some methods and instruments solving the problem of domestic violence in the Czech Republic. As mentioned above, the ending of this thesis shows the resources of information this project was based on. Also, there are three enclosures that shall upgrade the written text and make the thesis more interesting for readers.

66

11. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Monografie: •

Čechová, J., Langhansová, H., Mrázková, Z., Oujezská, E. Pomoc obětem domácího násilí. 2. díl. Brno : Liga lidských práv, 2006.

•

Čechová, M., Čechová, J., Hořínková, H., Mrázková, Z. Bílá místa v péči o oběti domácího násilí. Analýza systému pomoci obětem domácího násilí s výstupy monitoringu domácího násilí v Jihomoravském kraji. Brno : Liga lidských práv, 2007.

•

Čírtková, L., Macháčková, R., Vitoušová, M. Domácí násilí – přístup k řešení problému ve vybraných evropských zemích. Studie. Praha : Bílý kruh bezpečí, 2002.

•

Čírtková, L., Vitoušová, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Praha : Grada Publishing, 2007.

•

Domácí násilí a zdravotně postižení. Sborník. Praha : Centrum denních služeb o. s. Orfeus, 2005.

•

Gjuričová, Š., Kocourková, J., Koutek, J. Podoby násilí v rodině. Praha : Vyšehrad, 2000.

•

Huňková, M., Voňková, J. a kol. Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha : proFem, 2004.

•

Logar,

R.,

Kraus,

H.

Anti–Gewalt-Programm.

Wien

:

Interventionsstelle

&

Männerberatung Wien, 2004. •

Prokop, M. a kol. Právní ochrana dětí a obětí domácího násilí. 2. vydání. Praha : Liga lidských práv, 2004.

•

Spoustová, I. Co je domácí násilí. Příručka pro Policii ČR a městskou policii. Praha : proFem, 2005.

•

STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR. Domácí násilí II., červenec 2006 Dostupný z: http://www.stem.cz/clanek/1145.

•

Szczepaniková, A., Žáková, M., Langhansová, H. Jak jednat v případech domácího násilí. Brno : Liga lidských práv, 2004.

•

Vargová, B., Vavroňová, M. Od dobrého úmyslu k dobré spolupráci. Praha : Rosa, 2006.

•

Vitoušová, P., Šedivá, M. Interdisciplinární přístup k řešení případů domácího násilí v Ostravě. Výsledky projektu – závěrečná zpráva, březen 2005. Ostrava : Bílý kruh bezpečí, 2005.

•

Voňková, J., Macháčková, R. a kol. Domácí násilí. Právní minimum pro lékaře. 2. vydání. Praha : proFem, 2004.

67

•

Voňková, J. Vaše právo – první pomoc ženám, obětem domácího násilí. 5. vydání. Praha : proFem, 2006.

Učebnice, komentáře, slovníky: •

Dufková, I., Zlámal, J. Domácí násilí. Pracovní manuál. Praha : Agis, 2005.

•

Dufková, I., Zlámal, J. Domácí násilí se zaměřením na problematiku oběti. Pracovní manuál. Praha : Agis, 2005.

•

Hartl, P., Hartlová, H. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000.

•

Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 2. vydání. Praha : Linde Praha, 2006.

•

Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. aktualizované vydání. Praha : Eurolex Bohemia, 2005.

•

Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2005.

•

Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2005.

•

Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004.

•

Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004.

Články v časopisech: •

Bezoušková, A. Mezinárodní kooperace je dobrým vysvědčením. Zpravodaj BKB, 2006, č. 2, s. 5 - 6.

•

Bezoušková, A. SARA. Zpravodaj BKB, 2005, č. 2, s. 28.

•

Crha, L. Domácí násilí a vynucené zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním podle § 163a odst. 1 písm. d) trestního řádu. Státní zastupitelství, 2004, č. 12, s. 2 - 7 .

•

Čírtková, L. Soužití s násilným partnerem. Právo a rodina, 2006, č. 10, s. 1 - 5.

•

Čírtková, L. Soužití s násilným partnerem (2.). Právo a rodina, 2006, č. 11, s. 6 - 9.

•

Čírtková, L. Výslech oběti trestného činu, prostor pro sekundární viktimizaci. Zpravodaj BKB, 2005, č. 3, s. 8 - 14.

•

Čírtková, L. Změny v řešení domácího násilí od 1. 1. 2007. Právo a rodina, 2007, č. 1, s. 6 - 11.

•

Dobrá spolupráce na Praze 4. Zpravodaj Občanského sdružení ROSA, 2006, č. 1, s. 1.

68

•

Domácí násilí: bilance za rok 2005. Zpravodaj Občanského sdružení ROSA, 2006, č. 1, s. 3 - 4.

•

Drtinová, J. Děti – zranitelné oběti a svědci trestných činů. Zpravodaj BKB, 2006, č. 3, s. 23 - 27.

•

Durdík, T. Expertní skupina Aliance proti domácímu násilí vypracovala podnět k zákonodárné iniciativě upravující ochranu před domácím násilím. Co je jejím hlavním smyslem? Kriminalistický sborník, 2004, č. 5, s. 6 - 8.

•

Durdík, T. Návrh zákona na ochranu před domácím násilím je v Parlamentu. Zpravodaj BKB, 2004, č. 4, s. 16 - 25.

•

Durdík, T. Nové přístupy k řešení problematiky domácího násilí v ČR. Právo a rodina, 2004, č. 12, s. 1 - 7.

•

Durdík, T. Nové přístupy k řešení problematiky domácího násilí v ČR 2. Právo a rodina, 2005, č. 1, s. 1 - 3.

•

Durdík, T. Nové trendy v řešení fenoménu domácího násilí v ČR. Státní zastupitelství, 2004, č. 12. s. 7 - 15.

•

Durdík, T. Podněty a návrhy Bílého kruhu bezpečí v oblasti legislativy. Zpravodaj BKB, 2006, č. 3, s. 3 - 8.

•

Gabrišová, V. Rozhodování policie o vykázání ze společného obydlí a správní řád. Správní právo, 2006, č. 8, s. 486 - 498.

•

Habrlová, V., redakce Zpravodaje. Opakovaný výzkum STEM na téma domácí násilí – změny od roku 2001. Zpravodaj BKB, 2006, č. 3, s. 9 - 14.

•

Hronová, M. Domácí násilí v Evropě. Zpravodaj Občanského sdružení ROSA, 2005, č. 3, s. 3 - 4.

•

Hýsek, A. Projekt Hráz byl zahájen. Zpravodaj BKB, 2005, č. 4, s. 19 - 20.

•

Intervenční centra: zkušenost z Rakouska. Zpravodaj Občanského sdružení ROSA, 2006, č. 1, s. 2.

•

Jurková, B. Rozhovor. Závažná trestná činnost často začíná domácím násilím. Zpravodaj BKB, 2005, č. 2, s. 25 - 26.

•

Kampaň Rady Evropy. Zpravodaj Občanského sdružení ROSA, 2006, č. 1, s. 6 - 7.

•

Králíčková, Z. Civilněprávní postih domácího násilí – utopie, nebo efektivní budoucí právní úprava? Právo a rodina, 2004, č. 12, s. 7 - 10.

•

Kubaško, J., Imrich, M. K niektorím problémom domáceho násilia. Policista, 2007, č. 3, s. 6 - 7.

69

•

Mašek, D. Nová právní úprava trestního postihu domácího násilí. Právo a rodina, 2004, č. 8, s. 1 - 4.

•

Maxová, V. Když láska bolí. Výběr Reader`s Digest, 2006, č. 2, s. 73 - 79.

•

Pravda, J., Chmura, M. Nová cesta ke zkvalitnění prvního kontaktu s obětí. Zpravodaj BKB, 2005, č. 4, s. 22 - 24.

•

Prokopová, Z. Vídeň podporuje oběti domácího násilí. Zpravodaj Občanského sdružení ROSA, 2005, č. 3, s. 5.

•

Šedivá, M. Ostravský projekt ověřil možnosti interdisciplinární spolupráce. Zpravodaj BKB, 2005, č. 2, s. 3 - 10.

•

Štěrbová, M. Nové trendy v řešení fenoménu domácího násilí v ČR. II. část. Státní zastupitelství, 2004, č. 12, s. 16 - 23.

•

Švecová, P. Výzkum: přítomnost při násilí ohrožuje zdraví dětí. Zpravodaj Občanského sdružení ROSA, 2005, č. 3, s. 5 - 6.

•

Vedra, V. Hornorakouská hráz domácímu násilí. Zpravodaj BKB, 2006, č. 4, s. 29 - 31.

•

Venglářová, M. Terapie pachatelů domácího násilí. Zpravodaj BKB, 2005, č. 4, s. 30 - 32.

•

Venglářová, M. Zranitelná místa seniorů. Zpravodaj BKB, 2006, č. 2, s. 26 - 30.

•

Větrovec, V., Nedorost, L. Vztahy mezi manžely a jejich související trestněprávní problémy. Právo a rodina, 2003, č. 1, s. 12 - 18.

•

Vitoušová, M. Workshop na téma domácí násilí. Zpravodaj BKB, 2005, č. 3, s. 32 - 33.

•

Vitoušová, P., Durdík, T. Institut vykázání. Zpravodaj BKB, 2006, č. 4, s. 32 - 33.

•

Vitoušová, P. Metoda „B-Safer“ v České republice. Zpravodaj BKB, 2006, č. 1, s. 17.

•

Vitoušová, P., Musilová, T. Kampaň pro samoty, vesnice a okrajové regiony. Zpravodaj BKB, 2006, č. 1, s. 28 - 30.

•

Vitoušová, P. Projekt Hráz pokračuje. Zpravodaj BKB, 2006, č. 2, s. 13 - 14.

•

Vitoušová, P., Zima, V. Adaptace metody SARA pro ČR. Zpravodaj BKB, 2006, č. 3, s. 15 - 16.

•

Vitoušová, P., Zima, V. Desatero o DONA lince. Zpravodaj BKB, 2005, č. 3, s. 27 - 29.

•

Vyhlídalová, P. Hlasy obětí a tváře násilníků. Zpravodaj BKB, 2005, č. 2, s. 18 - 24.

•

Wilk, A. Týrání osoby ve společně obývaném bytě nebo domě. Právo a rodina, 2005, č. 10, s. 8 - 10.

•

Závodská Dvořáková, J. Nová právní úprava o ochraně před domácím násilím. Právo a rodina, 2006, č. 7, s. 1 - 7.

•

Zbořilová, K. K problematice domácího násilí. Kriminalistický sborník, 2006, č. 4, s. 34 37. 70

•

Zemene, D. Problematika domácího násilí v České republice. Policista, 2007, č. 3, s. 2 - 5.

•

Zezulová, J. Trestněprávní a civilněprávní aspekty domácího násilí. Státní zastupitelství, 2005, č. 4, s. 7 - 13.

•

Zima, V. Zkušenosti s řešením domácího násilí využijí DONA centra v krajích. Zpravodaj BKB, 2006, č. 4, s. 26 - 29.

Elektronické články: •

Bednářová, Z. Specifika práce s oběťmi domácího násilí. Policista [On-line]. 2006, č. 1 [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/casopisy/policista/2006/01/domnas.html.

•

Beránek, L. Nové oprávnění pomůže policii lépe ochránit osoby ohrožené domácím násilím. Metropol [On-line]. 2007, č. 1 [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/rs_atlantic/project/article.php?id=34866.

•

Čírtková, L. Domácí násilí. Kriminalistika [On-line]. 2006, č. 3 [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2006/03/cirtkova.pdf.

•

Čírtková, L. Násilníci nejsou pouze muži [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://kverek.webpark.cz/problematika/prob_01/57.htm.

•

Další akce a iniciativy k provedení Pekingské deklarace a akční platformy [citováno 15. května 2007]. Dostupný z: http://www.mpsv.cz/clanek.php?lg=1&id=1209.

•

Gender Studies. Výbor OSN se vyjádřil k 3. periodické zprávě České republiky k plnění Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW) [citováno 15. května 2007]. Dostupný z: http://www.rovneprilezitosti.cz/pr.php?article=179&PHPSESSID=3cb64a300ba29344804 53d5d847ba335.

•

[Gita]. Evropská komise by měla doporučovat vykazování násilníků [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://zpravodajstvi.ecn.cz/index.stm?apc=zzgx119645287&x=1958508.

•

Harazimová, I. Zákon asi všechno nevyřeší. Opavsko 24 [On-line]. 2007 [citováno 18. ledna 2007]. Dostupný z: http://www.opavsko24.cz/aktualne/vypis.aspx?id_clanku=8927.

•

Hořínová, A. Domácí násilí v návrhu nového občanského zákoníku. Via Iuris [On-line]. 2007 [citováno 12. května 2007]. Dostupný z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=145.

•

Jelínek, J. K trestněprávnímu postihu domácího násilí. Kriminalistika [On-line]. 2005, č. 4 [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2005/04/jelinek.html. 71

•

Langhansová, H. Domácí násilí: bude mít policie možnost vykázat násilníka ze společné domácnosti? Via Iuris [On-line]. 2005 [citováno 12. května 2007]. Dostupný z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=69.

•

Langhansová, H. Jsme připraveni na komplexní řešení domácího násilí? I. díl. Via Iuris [On-line]. 2006 [citováno 12. května 2007]. Dostupný z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=33.

•

Langhansová, H. Jsme připraveni na komplexní řešení domácího násilí? II. díl. Via Iuris [On-line]. 2006 [citováno 12. května 2007]. Dostupný z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=29.

•

Langhansová, H. Trvalé bydlení s násilníkem. Via Iuris [On-line]. 2005 [citováno 12. května 2007]. Dostupný z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=79.

•

Langhansová, H. Zprávy z Malé Strany aneb připravované právní předpisy. Via Iuris [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://www.eps.cz/via/index.php?cat=20036&art=2003.6.03.

•

LLP., Romea. LLP: V česku stále dochází k porušování práv žen [citováno 15. května 2007]. Dostupný z: http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_2101.

•

Matoušková, I., Mejšnerová, Z. Domácí násilí – jen medializovaný problém? Policista [On-line]. 2006, č. 1 [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/casopisy/policista/2006/01/domaci1.html.

•

Mrázková, Z. Noční můra zvaná přestupkové řízení. Via Iuris [On-line]. 2006 [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=110.

•

Mrázková, Z. Občanskoprávní řešení situace oběti domácího násilí. Via Iuris [On-line]. 2007 [citováno 12. května 2007]. Dostupný z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=137.

•

Novotná, R. Domácí násilí v paragrafech. Policista [On-line]. 2006, č. 6 [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://www.mvcr.cz/casopisy/policista/2006/06/obpclanek1.html.

•

Politika EU na ochranu dětí, mládeže a žen před násilím [citováno 15. května 2007]. Dostupný z: http://www1.eis.cuni.cz/cze/info9_98.html.

•

Proti domácímu násilí. Rodina [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://www.rodina.cz/clanek5456.htm.

•

Příklad Rakousko – rakouská legislativa [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://test.polar.cz/domacinasili/index.php?id=21.

72

•

Rezková, A. Domácí násilí z pohledu občanského práva [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://kverek.webpark.cz/problematika/prob_01/57.htm.

•

Růžička, M. Domácí násilí – impulsy ze zahraničních trestněprávních úprav, návrhy de lege ferenda pro trestní právo [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://www.ipravnik.cz/ipravnik/ipravnik.nsf/0/17D5DDB737F92012C1256F62004F5.

•

STEM. Domácí násilí II. – srovnání s rokem 2001 [citováno 4. března 2007]. Dostupný z: http://www.stem.cz/clanek/1146.

Ostatní internetové zdroje informací: •

http://test.polar.cz/domacinasili/.

•

http://zpravodajstvi.ecn.cz/index.stm?apc=zzvx1--&f=l.

•

http://www.acorus.cz/.

•

http://www.bkb.cz/index.php.

•

http://www.caritas.cz/.

•

http://www.domacinasili.info/cze/.

•

http://www.donalinka.cz/index.php.

•

http://www.interventionsstelle-wien.at/.

•

http://www.justice.cz/uvod/justice.aspx.

•

http://www.koordona.cz/.

•

http://www.llp.cz/subdomains/cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=95.

•

http://www.maenner.at/index2.htm.

•

http://www.mvcr.cz/nasili/default.htm.

•

http://www.profem.cz/.

•

http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw.

•

http://www.rosa-os.cz/.

•

http://www.skp-centrum.cz/intervencni-centrum.php.

•

http://www.spondea.cz/.

•

http://www.stopnasili.cz.

•

http://www.svaz-muzu.cz/index.php?page=zpravy&page1=&hledat=no&tema=23&.

Právní předpisy a dokumenty: •

Bundesgesetz zum Schutz vor Gewalt in der Familie – GeSchG BGBl.Nr. 759/1996 ST0242, in der Fassung späterer Gesetzs (Spolkový zákon na ochranu před násilím v rodině). Dostupný z: http://ris.bka.gv.at/taweb-

73

cgi/taweb?x=d&o=d&v=bgbl&d=BGBL&i=11040&p=33&q=%20%20%20%20%20und %20(Sicherheitspolizeigesetz). •

Bundesgesetz über die Organisation der Sicherheitsverwaltung und die Ausübung der Sicherheitspolizei (Sicherheitspolizeigesetz - SPG) BGBl. Nr. 566/1991 in der Fassung späterer Gesetzs. (Zákon o bezpečnostní policii). Dostupný z: http://www.bmi.gv.at/downloadarea/kunsttexte/Sicherheitspolizeigesetz_0607.doc.

•

Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy ze dne 26. 3. 1985, R (85) 4, o násilí v rodině.

•

Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy členským státům ze dne 30. 4. 2002, Rec/2002/5, o ochraně žen před násilím.

•

Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 91/2004 Sb., kterým se mění trestní zákon [PSP, tisk 298/0].

•

Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím [PSP, tisk 828/0].

•

Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku. Dostupný z: http://www.justice.cz.

•

Metodický pokyn ředitele Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia České republiky č. 2/2004.

•

Metodický pokyn Ministerstva zdravotnictví pro postup lékařů při poskytování zdravotní péče osobám ohroženým domácím násilím zn. 6110/2006.

•

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. - ÚS 4/1994 Sb. n.

•

Nařízení vlády č. 469/2002 Sb., kterým se stanoví katalog prací a kvalifikační předpoklady a kterým se mění nařízení vlády o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů.

•

Návrh trestního zákoníku. Dostupný z: http://www.justice.cz.

•

Návrh občanského zákoníku – verze k 03. 06. 2007. Dostupný z: http://www.justice.cz.

•

Platforma pro akci. Dostupný z: http://www.feminismus.cz/ebooks/platforma/15.html.

•

Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 1983, Rt č. 11/1984.

•

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 5 TZ 20/2001.

•

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

•

Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 505/2006 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění pozdějších nařízení.

•

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

74

•

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 99/1963 Zb., občiansky súdny poriadok, ve znení neskorších predpisov.

•

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 40/1964 Zb., občiansky zakonik, ve znení neskorších predpisov.

•

Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 300/2005 Z. z., trestný zákon, ve znení neskorších predpisov.

•

Zákon č. 301/2005 Z. z., trestný poriadok, ve znení neskorších predpisov.

•

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 29/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

•

Závazný pokyn policejního prezidenta č. 179/2006, kterým se stanoví postup příslušníků Policie České republiky v případech domácího násilí.

•

Závěrečné doporučení Výboru OSN pro odstranění diskriminace žen CEDAW/C/CZE/CO/3. Dostupný z: http://www.vlada.cz/assets/cs/rvk/rlp/dokumenty/mezinarodniumluvy/cedaw/3CEDAWZ vrendoporuenCZ.pdf.

•

Zpráva ze čtvrté světové konference o ženách (Peking 4. - 15. září 1995). Dostupný z: http://www.noviny-mpsv.cz/files/clanky/657/Peking.pdf. 75

12. PŘÍLOHY Příloha č. 1 Nejvýznamnější poradenská centra pro pomoc obětem domácího násilí v ČR •

Acorus, psychosociální centrum (www.acorus.cz)

•

Bílý kruh bezpečí, o.s. – občanské sdružení pro pomoc obětem a svědkům trestné činnosti v ČR (www.bkb.cz)

•

Česká katolická charita – projekt Magdala (www.caritas.cz)

•

DONA linka - telefonická pomoc obětem domácího násilí ( www.donalinka.cz)

•

Poradna pro ženy v tísni – program Ligy lidských práv (www.llp.cz)

•

proFem o. p. s. (www.profem.cz)

•

RIAPS, linka důvěry a krizové centrum

•

ROSA – Informační a poradenské centrum pro ženy-oběti domácího násilí (www.rosaos.cz)

Příloha č. 2 Jednotlivé instituce zapojené do řešení případů domácího násilí v Jihomoravském kraji graf č.10

85 82 36% 90 34% 62 56 80 46 44 26% 70 23% 38 38 60 19% 18% 50 16% 16% 40 11 6 10 30 13 5%2,5%4% 20 10 0 po l stá obec icie Č tn n R p ř e í za s í p o l i c tu st u i pk pi te e lst ov v ák om í OS ise PO D ps léka yc ho ř l og so ud a az dvok y ne lový át zis ko dům vá or g . jin é

počet kontaktů

instituce zapojené do řešení případu

data vychází ze sdělení 24 klientů

Zdroj: Čechová, M., Čechová, J., Hořínková, H., Mrázková, Z. Bílá místa v péči o oběti domácího násilí. Analýza systému pomoci obětem domácího násilí s výstupy monitoringu domácího násilí v Jihomoravském kraji. Brno : Liga lidských

práv, 2007.

76

Příloha č. 3 Schéma navrhovaného řešení domácího násilí na základě zákona o domácím násilí

Zdroj: Durdík, T. Návrh zákona na ochranu před domácím násilím je v Parlamentu. Zpravodaj BKB, 2004, č. 4, s. 18 – 19.

77