2006 Národní památkov ústav územní odborné pracovi tû stfiedních ãech v praze sdruïení profesionálních pracovníkû památkové péãe

prÛzkumy památek

II/2006

Národní památkov˘ ústav územní odborné pracovi‰tû stfiedních ãech v praze

sdruÏení profesionálních pracovníkÛ památkové péãe roãník XIII

PRŮZKUMY PAMÁTEK

OBSAH

DENKMALFORSCHUNG HISTORICAL MONUMENTS’ RESEARCH & DOCUMENTATION

Ročník XIII., číslo 2 www.pruzkumypamatek.cz Časopis Průzkumy památek vydává Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze ve spolupráci se Sdružením profesionálních pracovníků památkové péče v nakladatelství Lepton studio. Časopis vychází za finanční podpory MK ČR. Vedoucí redaktor: PhDr. Vladislav Razím Výkonný redaktor: PhDr. Olga Klapetková Redakční rada: PhDr. Zdeněk Dragoun, PhDr. et Ing. Jiří Fajt, JUDr. et PhDr. Pavel Kroupa, Ing. Petr Macek, Ing. arch. Jiří Mrázek, PhDr. Vladislav Razím, Ing. arch. Dagmar Sedláková, Ing. Jan Sommer, Ing. arch. Jiří Škabrada, JUDr. Jiří Varhaník, Ing. Jan Žižka Adresa redakce: Sabinova 373/5 130 11 Praha 3 tel.: 274 008 283 e-mail: [email protected] Distribuce a předplatné: Mgr. Hana Martinková tel.: 274 008 285 e-mail: [email protected] Tisková příprava: Lepton studio, spol. s r. o. Tisk: Tiskárna Hugo © Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, 2006 Layout © Lepton studio Nad cihelnou 16,147 00 Praha 4 www.lepton.cz, e-mail: [email protected] Registrace povolena pod číslem MK ČR E 6836 Vychází 2× ročně Doporučená cena výtisku: 200 Kč ISSN: 1212-1487 Objednávky zasílejte na adresu redakce. Za původnost a věcnou správnost uveřejněných příspěvků odpovídají autoři. Vyšlo: 30. 12. 2006 Titulní strana: Severin Tischler, Panna Marie, detail, 1730 –1731, Moravská Třebová, Křížový vrch, Kalvárie. 4. strana obálky: Pohled na Roudnici nad Labem od severozápadu, Johann Josef Dietzler, před rokem 1725, výřez.

Úvodník Ke smyslu průzkumu a dokumentace širšího souboru historických staveb Zum Sinn der Forschung und Dokumentation eines größeren Ensembles historischer Bauten Alfréd Schubert .................................................................................... 1

Studie Středověký most v Roudnici nad Labem Die mittelalterliche Elbebrücke in Roudnice Michal Cihla – Michal Panáček .............................................................. 3 Severin Tischler (1705–1742/1743) Severin Tischler (1705–1742/1743) Martin Pavlíček ................................................................................... 35 Měšťanské domy čp. 30 a 31 v Horním Benešově Výsledky stavebněhistorického průzkumu a archeologického výzkumu Die Bürgerhäuser Nrr. 30 und 31 in Horní Benešov / Bennisch Die historische Bauforschung und der archäologischen Forschung Marek Kiecoň – Dalibor Prix – Michal Zezula ........................................ 53

Materiálie Archeologický výzkum zaniklé boční lodě konventní baziliky sv. Vavřince na Mělníku - Pšovce Archäologische Untersuchung des untergegangenen Seitenschiffes der Konventbasilika des hl. Laurentius in Mělník – Pšovka Ladislav Varadzin – Ivo Štefan ............................................................ 91 Středověké nástěnné malby v kostele Povýšení sv. Kříže ve Vrbně u Mělníka Mittelalterliche Wandmalereien in der Kirche der Kreuzerhöhung in Vrbno bei Mělník/Melnik Jan Royt – Dagmar Hamsíková – Radana Hamsíková – Jiří Čepelák ..... 98 Dům s Tanečním sálem na Buchlově Das Tanzsaalgebäude der Burg Buchlov Radim Vrla – Tomáš Kyncl – Jiří Novotný............................................ 112 Abondio nebo Aponte? Abondio oder Aponte ? Jaroslav Panáček ............................................................................... 125

Zprávy Na okraj operativního průzkumu a dokumentace historických staveb v NPÚ – několik poznámek a příkladů Etliche Glossen und Beispiele am Rande der operativen Forschung und Dokumentation historischer Bauten im Nationalen Institut für Denkmalpflege Jan Sommer ...................................................................................... 131 Konference „Klášter Zlatá Koruna: dějiny – památky – lidé“. Zlatá Koruna 17. – 19. 5. 2006 Die Konferenz „Klášter Zlatá Koruna: dějiny – památky – lidé“ (Stift Goldenkron: Geschichte – Denkmäler – Leute). Zlatá Koruna 17. – 19. 5. 2006 Václav Bok ........................................................................................ 150

Diskuse K opevnění města Jičína Zur Befestigung der Stadt Jičín Jiří Slavík .......................................................................................... 151

Recenze

.................................................................................... 153

Z odborného tisku

............................................................ 157

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006

Ke smyslu prÛzkumu a dokumentace ‰ir‰ího souboru historick˘ch staveb

Ing. Alfréd Schubert

První československý památkový zákon z roku 1958 definoval památku jako kulturní statek, který je dokladem historického vývoje společnosti, umění, techniky atd. Až druhý, po novelizaci dodnes platný zákon z roku 1987 vztahuje pojem kulturní památky pouze na nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, prohlášené za kulturní památky Ministerstvem kultury České republiky. O památkové hodnotě mnoha nezapsaných starších staveb jistě není třeba pochybovat. I při celkovém nedostatku kapacity odborných pracovníků se již podařilo zpracovat základní dokumentaci některých rozsáhlých souborů nechráněných historických budov. Zkusme se v rámci tohoto úvodníku zamyslit nad možnostmi průzkumu a dokumentace širšího stavebního fondu a stále ještě značného množství hodnotných starších stavebních prvků i nad smyslem takové činnosti. Odborníci, kteří věnovali uvedené práci stovky hodin svého volného času, nebyli vedeni jen zájmem o určitou specifickou skupinu stavebních památek. Byli si také vědomi skutečnosti, že vzhledem k současnému přístupu převážné (bohužel) části občanů k našemu architektonickému dědictví se mnohé ze zkoumaných a dokumentovaných staveb nemusí dočkat příštího desetiletí. V některých regionech se podařilo provést plošnou inventarizaci lidové architektury, průzkum a základní dokumentaci industriální architektury, drobné sakrální architektury, panských dvorů nebo třeba i starších mostů. Mnohem větší je ovšem počet historických budov a jiných objektů, které na dokumentaci a zhodnocení svého významu stále ještě čekají. Jde o některá nechráněná města a obce, části chráněných sídel, kromě výše zmíněných druhů staveb také např. o drážní architekturu. V průběhu větších akcí nebo dílčích úprav průběžně mizí bez jakékoliv dokumentace řada hodnotných autentických stavebních prvků. Jde např. o starší omítky, podlahy a dlažby, okna a dveře, pozůstatky výmalby interiérů z 19. století atd. Malá pozornost je věnována zachycení dochované podoby starších dlažeb vozovek a chodníků. Pokud je známo, bez řádné dokumentace byla v Praze likvidována proslulá původní chodníková mozaika a byla nahrazena dlažbou s odlišnými vzory, provedenou z jiného druhu kamene. O významu průzkumu a dokumentace širšího souboru historických staveb i jejich jednotlivých součástí pro příští generaci historiků umění a stavitelství nejspíš není nutné diskutovat. Je třeba počítat s tím, že nástupci dnešních badatelů budou pravděpodobně věnovat svůj zájem i mladším objektům a různým, zatím ještě hojně se vyskytujícím, postupně však mizejícím součástem starších budov. Průzkum a včasné rozpoznání památkové hodnoty může přispět k záchraně ohrožených historických staveb a jednotlivých stavebních prvků. V této souvislosti je vhodné připomenout, že s výsledky průzkumu by měli být seznámeni nejen odborníci, ale také vlastníci příslušných nemovitostí, správy měst a obcí a co nejširší veřejnost. Výzvou k prezentaci poznatků získaných při průzkumu památek byl zakončen již úvodník předchozího čísla tohoto časopisu. Články v místních denících a týdenících jistě nezvýší věhlas autora v akademické obci, mohou však místním občanům pomoci nalézt vztah k historickému prostředí, které je obklopuje. Podobný význam může mít např. i výstava fotografií a skic se stručným vysvětlením historické ceny zobrazených staveb a jejich částí, uspořádaná v prostorách městského či obecního úřadu nebo místního kulturního zařízení. Zkušení pracovníci, schopní provádět stavebněhistorické průzkumy, jsou ovšem přetíženi svou odbornou prací, jejich čas je drahý. Nejrůznější orgány a organizace mají své mluvčí pro styk s médii a veřejností, zvláštní pracovníky pro popularizaci své práce a šíření svých ideí. Neměl by takovou možnost mít i Národní památkový ústav? Vlastníci staveb, kterým hrozí znehodnocení interiéru nebo úplný zánik, si při rozhovoru s pracovníky provádějícími průzkum často povzdechnou, že by památku rádi zachránili, ale chybí jim de-

1

setimiliony nebo stamiliony korun potřebné pro financování stavebních prací. V takových případech je vhodné upozornit, že celková obnova nebo rekonstrukce nemusí představovat jediné řešení. Přežití historické budovy může někdy zajistit pouhé doplnění nebo přeložení krytiny, někdy také jen pečlivá oprava úžlabí, kterým soustavně zatéká. Finanční náklady takových dílčích akcí už nemusí být vyjádřeny sedmi nebo osmimístnými čísly; potřebné částky se mohou pohybovat v řádu statisíců nebo také jen desetitisíců korun. Pro některé stavby může být záchranou prozatímní zakrytí střechy, nepopulární řešení, považované leckdy za plýtvání finančními prostředky a zohyzdění památky. Jde-li však o jedinou možnost, jak historickou budovu zachránit před devastací nebo zánikem, není správné takové nouzové opatření odmítat. Důkladně provedené provizorní zastřešení může ohroženou architektonickou památku chránit po několik desetiletí, může jí pomoci přežít. Zkusme se ještě jednou zabývat smyslem dokumentace autentických součástí starších staveb. Lze předpokládat, že někteří z potomků dnešních ne právě úzkostlivých vlastníků se odmítnou smířit s pokaženým vzhledem svých nemovitostí a pokusí se navrátit jim podobu lépe odpovídající charakteru architektonické památky (ať už zapsané nebo nezapsané). Kvalitní, co nejpodrobnější dokumentace likvidovaných starších stavebních prvků bude pro ně nepochybně mít velkou cenu. O tom, do jaké míry je změna dnešního necitlivého přístupu značné části vlastníků, státní i místní správy ke kulturnímu dědictví pravděpodobná, můžeme v současné době pouze přemítat. K určitému optimismu nás opravňuje skutečnost, že se snahou o nápravu nevhodných zásahů, ke kterým došlo v druhé polovině 20. století, se v ojedinělých případech setkáváme už dnes. Jde zejména o významná architektonická díla, jejichž obnova je financována z veřejných prostředků, také však o stavby lidové architektury. Výše uvedený optimistický předpoklad lze podpořit třeba tímto příkladem: Právě v těchto dnech se vlastník jednoho z pražských činžovních domů vyptává nájemníků, nemají-li ve svém albu snímek, na kterém by byla kromě členů rodiny zachycena i podoba původních hlavních domovních dveří. Chystá se v rámci připravované opravy fasády vyměnit nevzhledné kovové dveře, osazené do vchodu z ulice před 30 nebo 40 lety. (Nové dveře by měly být označeny letopočtem, případně malou tabulkou s vysvětlením, že jde o repliku původních dveří.) Je jistě zajímavé, že stejný vlastník nedokázal zabránit nedávno provedené výměně mozaikových dlaždic na podestě za hlavními domovními dveřmi. Je možné, že jeho nástupce jednou usoudí, že nové dlaždice kazí vzhled jinak vcelku autentického schodišťového prostoru, a bude litovat, že nemá k dispozici dokumentaci původního stavu. Je samozřejmě nutné přiznat, že kýžený rozsah dokumentace širšího souboru starších staveb a jejich hodnotných součástí mnohonásobně přesahuje časové možnosti pracovníků odborných institucí památkové péče i nepočetných profesionálů zabývajících se uvedenou činností. Má tedy vůbec smysl zabývat se podobnými úvahami? Stojí za zamyšlení, nemohla-li by značnou část práce zastat různá občanská sdružení, k jejichž cílům patří i zachování kulturního prostředí příslušných obcí a měst, případně amatéři zajímající se v daném regionu o tamější historickou architekturu. Zpracování systematické, co nejpodrobnější fotografické dokumentace exteriéru budov celých historických sídel nebo jejich ucelených částí, dále např. též starších dlažeb veřejných komunikací a prostranství, by pro ně mohlo být přiměřeným, vcelku zajímavým a v období digitální fotografie zvládnutelným úkolem. V dokumentaci fasád by neměly chybět i detailní záběry jednotlivých architektonických článků, oken, dveří atp. Záslužným počinem by bylo i zachycení dochované podoby veřejných prostor starších nájemních domů (chodby, schodiště). Jejich původní, často velmi kvalitní řešení bývá znehodnocováno různými utilitárními dílčími úpravami, o kterých nejsou příslušná odborná pracoviště předem informována. O finanční příspěvek pro pokrytí poměrně nízkých nákladů dokumentace by nebylo nutné žádat jen MK ČR nebo správu měst a obcí. Jistě by bylo možné hledat podporu také u různých kulturních organizací a u místních podnikatelů. Všichni víme, jakou cenu dnes mají nejrůznější snímky, na kterých je někdy zcela nahodile zachycen starší stav historických staveb a jejich částí. Tvář českých měst a obcí se nám mění před očima. Není třeba pochybovat o tom, že systematickou a bezpečně uloženou dokumentaci širšího stavebního fondu by v bližší i vzdálenější budoucnosti velmi ocenili jak odborníci, tak i mnozí vlastníci historických budov. Pro pořízení dokladů jejich dochovaného stavu a co nejúčinnější prezentaci výsledků stavebněhistorických průzkumů, která může přispět k záchraně architektonických památek, je nutné hledat i netradiční, dosud málo využívané cesty. V předchozích odstavcích jsem se pokusil uplatnit různé úhly pohledu na danou tématiku, v mezích úvodníku se zabývat smyslem zkoumání historických staveb a jejich podrobné dokumentace. Na závěr si dovolím vyjádřit své přesvědčení, že NPÚ a další složky památkové péče by měly hledat možnost zapojení většího počtu spolupracovníků do uvedené užitečné činnosti, měly by zjištěné poznatky nápaditě využívat k ovlivnění postoje veřejnosti. Předpokládám, že konkrétní podněty k jednotlivým takovým krokům budou vycházet především od nás, čtenářů časopisu Průzkumy památek.


Stfiedovûk˘ most v Roudnici nad Labem MICHAL CIHLA – MICHAL PANÁâEK

Obr. 1: Veduta Roudnice nad Labem od severu, Friedrich Bernhard Werner, před polovinou 18. stol. (převzato z: M. Hlaváčková, Roudnice v proměnách času. Roudnice nad Labem 1994, s. 48). V řečišti jsou ještě vidět zachované pilíře mostu.

Pfiehled historick˘ch pramenÛ a dosavadního bádání

Roudnický gotický most je tradičně uváděn jako třetí nejstarší kamenný most v Čechách. Zdrojem nejdůležitějších údajů o jeho stáří a době založení mostu jsou písemné a nápisové prameny. Jedním z nich, a pravděpodobně nejstarším, je kamenná deska umístěná na epištolní straně chóru kostela Narození P. Marie v Roudnici nad Labem. Jedná se o pamětní desku, na které je vedle informací o založení a stavbě augustiniánského kláštera uvedeno položení základního kamene mostu v den sv. Bartoloměje, tedy 24. srpna, roku 1333 a délka stavby, jenž měla trvat po dobu sedmi let.1) Nápisová deska je datována do doby dokončení chóru kostela kolem roku 1340.2) Druhým pramenem je dobový záznam kronikáře Františka Pražského, který se poměrně podrobně zmiňuje o celé situaci kolem stavby mostu.3) Uvádí rok založení mostu 1333 a též jméno stavitele, mistra „Viléma (Guilhelmus)“. Most měl být s velkou slávou a zbožností založen uprostřed řeky Labe pomocí velkých kamenů a svatých ostatků. 1) B. Matějka, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu roudnickém, díl I., Praha 1898, s. 188; nověji O. Novosadová – D. Líbal – M. Horyna – A. Lišková, Roudnice – kostel Narození P. Marie – budova proboštství, SHP, nepublikovaný strojopis. Praha 1975, s. 2.

Obr. 2: Pohled na Roudnici nad Labem od severozápadu, Kryšpín Fuka, 1640 (převzato z: P. Kopička, Deníky roudnického hejtmana Blažeje Albína z Weisenberku z let 1611 a 1625. Praha 2003, s. 47). Nejstarší veduta Roudnice ještě zachycuje dva zachované mostní oblouky. 2) Tamtéž, s. 3. 3) V. Chaloupecký, Dějiny starého mostu v Roudnici nad Labem, Podřipský musejník, Roudnice nad Labem 1910, s. 6; M. Saxl, Urbanistický vývoj Roudnice, Kulturní měsíčník, roč. VII, č. 10, Roudnice nad Labem 1971, s. 146 a především M. Bláhová ed., Kroniky doby Karla IV., Kronika Františka Pražského. Praha 1987, s. 86.

3

M. CIHLA, M. PANÁâEK - Stfiedovûk˘ most v Roudnici nad Labem

Zpráva o založení kláštera a mostu se zde zachovala v přepisu z let 1425 –1440. Je zde jmenován stavitel mostu „…magistro Gwillino, operario pontis…“ a totožným způsobem je popsán příjezd čtyř francouzských stavitelů a jejich jednoroční působení v Roudnici. Taktéž se uvádí počátek stavby shodně na den sv. Bartoloměje roku 1333 a je uvedeno i datum dokončení na říjen 1338. Vedle nápisové desky je ale pravděpodobně druhým nejstarším písemným pramenem, z něhož své údaje čerpal i předchozí dokument, rukopis uložený v Národní knihovně: „Statuta et Obr. 3: Pohled na Roudnici nad Labem od severozápadu, Johann Josef Dietzler, před rokem 1725, výřez (přenecrologium canonicorum regulavzato z: V. Chaloupecký, Dějiny starého mostu v Roudnici n/L, Podřipský musejník, Roudnice nad Labem 1910). rium S. Augustini monasterii RudVedle tří říčních pilířů je stále zachován oblouk u levého břehu a spodní partie branské věže. nicensis“.5) Kromě toho, že je v něm Jan IV. z Dražic označen za fundátora stavby kamenného mostu, uvádí rukopis několik dalších zpřesňujících údajů. Mistr Vilém je poprvé doplněn přízviskem „z Avignonu“ a je spojován se stavbou avignonského mostu. Jako termín dokončení stavby celého mostu je uveden 2. říjen roku 1338, tedy odlišný letopočet než je znám z kamenné desky. Pro mladší dějiny mostu je nejvýznamnějším písemným pramenem Urbář roudnického panství z roku 1592, který popisuje celní transakce spojené s používáním mostní komunikace.6) Nedílnou součástí pramenné základny jsou i ikonografická zobrazení mostu, která však většinou ukazují stav až po rozboření mostu. Od poloviny 17. do poloviny 19. století tak Obr. 4: Pohled na Roudnici nad Labem od severovýchodu, Carl Croll, 1. polovina 19. století, detail (sbírky zámku Nelahozeves). Detailní pohled na zbytky dvou pilířů a levobřežního mostního oblouku. máme zachycenu postupnou destrukci mostu a ubývání jeho Autor popisuje i počet všech zúčastněných francouzských zbytků. Pro poznání vlastní konstrukce mostu jsou však nejstavitelů, kteří včetně Viléma byli čtyři. Zároveň uvádí, že důležitější jeho hmotné pozůstatky, které tvoří nálezy učipod vedením těchto stavitelů byly založeny a postaveny celněné v letech 1906 –1910 při stavbě nového roudnického kem dva pilíře a sklenut jeden oblouk. Most po jejich odmostu a zbytky konstrukce nově získané v roce 2004 při čišchodu v roce 1334 měli z pečlivě opracovaných kamenů tění vodního řečiště. dokončovat domácí stavitelé, kteří byli za tím účelem od Stavba mostu ve vztahu k založení augustiniánského Francouzů vyškoleni. Termín dokončení celého mostu, pokláštera v Roudnici poutala pozornost badatelů již v 19. staveného s nesmírnými náklady a výdaji, neuvádí. století. Jedním z prvních badatelů zmiňujících se o stavDalším pramenem s obdobnými informacemi je rukopis bě mostu byl J. Pavel, který cituje již zmíněnou kamenuložený ve dvorní knihovně ve Vídni pod číslem 3282.4) 4) A. Patera, O založení kláštera Panny Marie v Roudnici a o stavbě tamějšího mostu nákladem Jana IV., biskupa pražského, Památky archeologické XI., Praha 1881, s. 477– 478.

4

5) Národní knihovna sign. XIX B3, fol. 201r–203v. Citováno ve V. Chaloupecký, Jan z Dražic I., Časopis společnosti přátel starožitností roč. XVI., č. 2, 1908, s. 52. 6) V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 3, s. 13.


nou desku s údaji o založení a 7 let trvající stavbě.7) A. Baum a B. Grueber nepřinášejí nové informace ohledně založení mostu8). A. Baum pouze hypoteticky uvádí existenci dvou nízkých věží při opěrách mostu, přičemž vychází z nákresu E. Herolda.9) B. Grueber naopak zpochybňuje korektnost zápisu kronikáře Františka Pražského a domnívá se, že v tak krátkém čase jednoho roku nemohl Vilém dokončit dva pilíře, vyklenout oblouk a ještě zaučit místní řemeslníky. Na druhou stranu přisuzuje Vilémovi stavbu celého kláštera včetně kostela Narození P. Marie v Roudnici. Jako doklad této aktivity uvádí nález tesaného nápisu na jednom z kvádrů chrámové lodi „Opus mag. Guilielmi“. Dnes již neexistující nápis zde Obr. 5: Plán Roudnice nad Labem, Francesco Caratti, 1653, výřez (fotoarchiv Podřipského muzea). byl údajně k vidění do roku 1830. V roce 1845, kdy Grueber navštívil Roudnici, měly být ještě dobře zachován jeden pravobřežní pilíř a další následující pilíř ve vodě.10) Významnějším přínosem pro poznání dějin mostu je tedy až přepis rukopisu č. 3282 z dvorní knihovny ve Vídni, který v celém znění otiskl v Památkách archeologických A. Patera.11) Prvním badatelem, zabývajícím se přesnější identifikací francouzského stavitele Viléma, byl K. Chytil. Ten vyslovil domněnku, podle které by „Guilhelmus“ (F. Pražský) a „Gwillius“ (rukopis č. 3282) byla jedna a táž osoba, a to „Guillelmus de Cucurone“, avignonský stavitel papeže Jana XXII.12) Tuto domněnku však autor sám dementoval již v roce 1889 s odkazem na článek Eugena Müntze v Bulletin archeologique z roku 1887, kde je uveden rok úmrtí Guillelma de Cucurone 1323, tedy deset let před započetím stavby kamenného mostu v Roudnici.13) Následné studie K. B. Mádla a A. Sedláčka nepřinesly v dané problematice nic nového.14) Oba autoři akceptují mistra Viléma jako stavitele mostu, A. Sedláček se navíc přiklání k roku 1338 jako termínu dokončení celé stavby. Prvním badatelem zabývajícím se hmotnou rekonstrukcí mostu byl dvorní rada A. Velflík.15) Ve své stati „Stavby mostové a železné konstrukce vůbec“ se pokusil o zobrazení celkové podoby mostu. Vycházel přitom ze zaměření v té době ještě stojícího mostního oblouku a zachovaných projektových návrhů na rekonstrukci od K. Luraga a A. Porty. Jednak předpokládal, že rozpony kleneb a jejich světlosti byly ve všech obloucích totožné, a tím pádem i niveleta mo7) J. Pavel, Dějepis prvního kláštera řeholních kanovníků svatého Augustina v Čechách, v městě Roudnici nad Labem. Praha 1850, s. 6 – 7. 8) A. Baum, Roudnice, vypsání stavitelské, Památky archeologické VIII., Praha 1880, s. 292. a B. Grueber, Die Kunst des Mittelalters in Böhmen III., Wien 1877, s. 14 a 22. 9) A. Baum, o. c. v pozn. 8, s. 292. 10) B. Grueber, o. c. v pozn. 8, s. 22 a 14. 11) A. Patera, o. c. v pozn. 4, s. 477– 478. 12) K. Chytil, O mistru Vilémovi, staviteli z Avignona, Památky archeologické XII., Praha 1884, s. 415 – 420.

Obr. 6: Roudnice nad Labem, plány zámeckých zahrad, autor neznámý, 1729–1784 (fotoarchiv Podřipského muzea). Na plánu je zachycen mostní oblouk mezi levobřežní opěrou a 1. říčním pilířem i půdorys branské věže. 13) K. Chytil, O mistru Vilémovi z Avignonu, Památky archeologické XIV., Praha 1889, s. 601. 14) K. B. Mádl, Český mecén XIV. století, Lumír, Praha 1890, s. 3 – 5 a A. Sedláček, Hrady a zámky VIII.. Praha 1891, s. 170. 15) A. V. Velflík, Stavby mostové a železné konstrukce vůbec. Praha 1895, s. 470.

5


Obr. 7: Návrh opravy mostu, Carlo Lurago, 1660 (převzato z: V. Chaloupecký, Dějiny starého mostu v Roudnici n/L., Podřipský musejník, Roudnice nad Labem 1910). Obr. 8: Návrh opravy mostu, Antonio Porta, 1670 (převzato z: V. Chaloupecký, Dějiny starého mostu v Roudnici n/l., Podřipský musejník, Roudnice nad Labem 1910).

stovky ve všech částech horizontální. Též podle starých návrhů zvýšil zhlaví pilířů až na úroveň vrcholů valených mostních oblouků. Avšak již odkrytí zbytků mostu při stavbě nového mostu v roce 1906 ukázalo na velké nepřesnosti v rekonstrukci A. Velflíka. Nepřesností se taktéž dopustil J. Braniš ve svém díle „Dějiny středověkého umění v Čechách“, kde se sice pokusil o rozměrovou rekonstrukci mostu, avšak s nepříliš pravdivým výsledkem.16) Předpokládal délku 170 m, šířku mostu 4,7 m, výšku klenáků 60 cm a rozpon klenby 16 m (zde vycházel ze situace zachované v té době, kdy zbytky mostu byly dosud z části zasypány na břehu řeky). Správně předpokládal existenci sedmi pilířů. Jako první ale zpochybnil účast francouzských řemeslníků na stavbě kláštera v Roudnici. Jako důvod uvádí krátký časový interval, ve kterém se mistr Vilém se svými pomocníky podíleli na stavbě tak náročného díla, jakým byl most. Další z autorů J. Neuwirth a B. Matějka vycházejí již z publikovaných zpráv a písemných pramenů.17) B. Matějka navíc uvádí některá fakta o pozdějších opravách mostu. V roce 1904 byly poprvé zaměřeny některé z pilířů mostu J. Petříkem, budoucím spoluprojektantem nového roudnického mostu.18) V roce 1908 byla uveřejněna první odborná monografická studie o Janu IV. z Dražic, jejímž autorem byl V. Chaloupecký.19) V tomto díle se velmi krátce zmiňuje o stavbě mostu. Vychází přitom ze známých faktů. Jedinou poznámku, kterou zdůrazňuje, je již zapomenutý článek K. Chytila, ve kterém upozorňuje na smrt Viléma de Cucurone v roce 1323. Zásadní událostí pro seznámení s konstrukcí gotického mostu byla stavba nového roudnického mostu, při které byly obnaženy základy starého kamenného mostu. Zpracovatelem a dokumentátorem těchto fragmentů byl projektant a vrchní stavební dozor stavby nového mostu Břetislav Tolman. Společně s Václavem Chaloupeckým, který sepsal do té doby nejpodrobněji dějiny starého mostu, publikovali své poznatky v několika studiích.20) B. Tolman vůbec poprvé uveřejnil přesné rozměry původní stavby.

V. Chaloupecký ve své stati shrnul dosavadní historické údaje a obohatil je především studiem pramenů z lobkowiczkého archivu. Ve stejném článku vydaném v roce 1910 se ve své poznámce k dokončení mostu přiklání k roku 1340. Vychází přitom z datace na kamenné desce z kostela Narození P. Marie, jako nejhodnověrnějšího pramene.21) Shrnutí předešlého bádání se objevuje v roce 1921 v otištěné přednášce A. Velflíka v Technickém obzoru,22) v letech 1949 –1956 u F. Kučery ve strojopise „Kronika města Roudnice“23) a v roce 1971 pak u M. Saxla v jednom ze série na sebe navazujících článků pojednávajících o urbanistickém vývoji města Roudnice.24) Pouze převzaté historické údaje, a navíc některé špatně přepsané, uvádí ve své práci o porovnání domácích historických mostů s evropským kontextem i J. Adamec.25) V roce 1991 přišla Z. Hledíková s nově vypracovanou monografií o pražském biskupovi Janu IV. z Dražic. Nové pohledy na osobu biskupa jsou promítnuty i do stavby roudnického mostu.26) Autorka knihy uvádí, že budoucí most měl být původně postaven v Praze a měl být spojnicí biskupových držav, malostranského dvora a budoucí vzniklé augustiniánské kanonie na druhé straně řeky. Domluva o stavbě mostu mezi biskupem a mistrem Vilémem údajně probíhala již v Avignonu. Během jeho pobytu ve Francii byl jeho dvůr v Praze zpustošen a událost mimo jiné přiměla biskupa k rozhodnutí postavit most ve snaze zvýšit obranyschopnost svých držav. Postavením mostu chtěl také zvýšit prestiž města a změnit ho v episkopální město. Konečné rozhodnutí postavit most v Roudnici autorka vysvětluje neúspěchem v prosazení vybudování augustiniánské kanonie na Starém Městě pražském a jeho následné přesídlení do Roudnice. Velmi podnětným dílem, které poodhalilo doposud neznámou tvář českého mistra, pravděpodobného žáka Viléma z Avignonu a možného domácího realizátora roudnic-

16) J. Braniš, Dějiny středověkého umění v Čechách. Praha 1892, s. 15 –16. 17) J. Neuwirth, Geschichte der bildenden Kunst in Böhmen vom Tode Wenzels III. bis zu den Hussitenkriegen, I. Band. Prag 1893, s. 609; B. Matějka, o. c. v pozn. 1, s. 188 –189. 18) J. Petřík, Projekt mostu přes Labe v Roudnici, Technický obzor XIV, Praha 1904, s. 113. 19) V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 5. 20) B. Tolman – V. Chaloupecký 1909, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha. 1909; V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 3; B. Tolman, Zřízení starého kamenného mostu přes Labe v Roudnici, Podřipský musejník, Roudnice nad Labem 1910, s. 18 – 27.

21) V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 3, s. 6. 22) A. Velflík, O čtyřech středověkých kamenných mostech v Čechách, založených v letech 1169 –1357, Technický obzor, XVIII, Praha 1921, s. 91– 96. 23) F. Kučera, Kronika města Roudnice n/L, strojopis, Roudnice nad Labem 1949 – 56, s. 31– 33. 24) M. Saxl, o. c. v pozn. 3, s. 159 –161. 25) J. Adamec, Středověké mosty v Čechách a evropské mostní stavitelství, nepublikovaná disertační práce z dějin umění, FFUK Praha 1972, s. 115 –116. 26) Z. Hledíková, Biskup Jan IV. z Dražic. Praha 1991, s. 146 –148.

6


Obr. 9: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek I, bosovaný kvádr z mostního pilíře. Vystupující bosáž je lemována stezkou (foto M. Cihla, 2006).

Obr. 10: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek I, kvádr mostního pilíře (zaměření stavebním metrem a kresba M. Cihla, 2006).

Obr. 12: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek III, kvádr mostního pilíře (zaměření stavebním metrem a kresba M. Cihla, 2006).

Obr. 11: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek II, kvádr mostního pilíře (zaměření stavebním metrem a kresba M. Cihla, 2006).

Obr. 13: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek IV, kvádry mostní klenby (zaměření stavebním metrem a kresba M. Cihla, 2006).

7


Malé Straně či augustiniánská kanonie v Roudnici nad Labem. Naposled v roce 2005 J. Zemánek přispěl k poznání situace kolem konstrukční problematiky v technologii zakládání Karlova a roudnického mostu.28) Struãné dûjiny stfiedovûkého mostu Za účelem ne zcela běžně dostupné literatury a rámcové představy jsme shrnuli fakta týkající se existence roudnického gotického mostu publikované komplexně již V. Chaloupeckým v roce 1909.29) Základní kámen ke stavbě roudnického kamenného mostu byl položen na den sv. Bartoloměje, což je 24. srpen roku 1333. Stavitelem mostu se stal franObr. 14: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek IV, kvádry mostní klenby, detail provedení otvoru pro krepnu, „vlčí tlamy“ s větší hloubkou po stranách základny a rubové spáry mezi klenáky vyklínované drobcouzský mistr Vilém, pocházejínějšími pískovcovými úlomky (foto M. Cihla, 2006). cí z města Avignon. Právě v tomto městě, kde Jan IV. z Dražic strávil téměř 11 let života, se měl možnost setkat s vyspělou technikou mostního stavitelství a vědom si neexistence takových stavebních technologiích v naší zemi, pozval tamního stavebního mistra spolu s třemi pomocníky k zaučení místních řemeslníků. Tak strávili v Roudnici skoro jeden rok a vystavěli dva pilíře a jeden mostní oblouk. V další práci pak pokračovali čeští řemeslníci. Jediným z pravděpodobně identifikovaných českých stavebních mistrů byl mostní stavitel Oto.30) Stavba byla zdárně dokončena v roce 1340. Již v roce 1342 prošel most první zatěžkávající zkouškou, kdy odolal povodni. Pevnost mostu dokazuje i fakt, že při této jarní povodni byl neopravitelně pobořen Juditin kamenný most v Praze. Roudnice se zásluhou nově postaveného mostu stala významnou komunikační a obchodní spojnicí. Přes Roudnici vedla např. trasa z Prahy do Horní Lužice. V 15. a 16. století se Roudnice stala důležitým centrem stavovských sjezdů. Další přímá zpráva je z roku 1540, kdy Roudnice náležela Karlovi Dubanskému z Duban. Za jeho působení bylo vynaloženo 1500 kop grošů na opravu mostu, poničeného povodní. Další opravy se prováděly v letech 1550 –1556 za působení hraběte Jana Kryštofa z Tarnova. Tehdy bylo na Obr. 15: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek V, kvádry mostní klenby (zaměření stavebním metrem a kresba M. Cihla 2006). opravu mostu a zámku vynaloženo téměř 3000 kop grošů. Za působení Viléma z Rožmberka na Roudnici poškodila kého mostu, je příspěvek J. Vítovského „Stavitel Karlova most povodeň v červnu roku 1582. Největší nebezpečí hromostu mistr Oto“.27) Představil zde osobu mistra Oty jako zilo mostu vždy při jarním tání ledu. Ačkoli v roce 1606 zkušeného stavebního mistra, člena stavební huti Jana IV. hospodářské instrukce nařizovaly osekávaní ledu u mostu, z Dražic, který své umění zdokonalil pod vedením avighrozilo téměř každý rok poboření. Paradoxně se ale mostu nonského mistra Viléma při stavbě roudnického mostu. nestaly osudným přírodní pohromy, ale počátkem konce Těchto zkušeností mohl později využít jako verkmistr Karbyl rok 1620. Před bitvou na Bílé hoře obsadila roudnický lova mostu. Autor taktéž předpokládá účast mistra Oty na most stavovská vojska Kryštofa Widršperkera a po vítězství biskupských stavbách jako byla biskupská rezidence na císařských vojsk most pobořila. Definitivně byl most rozbo27) J. Vítovský, Stavitel Karlova mostu mistr Oto, Zprávy památkové péče, roč. LIV, č. 1, 1994, s. 1– 6 a posléze J. Vítovský, K datování, ikonografii a autorství Staroměstské mostecké věže, Průzkumy památek I/1, 1994, s. 15 – 44.

8

28) J. Zemánek, Z Roudnice do Prahy přes kamenné mosty, Podřipský muzejník, roč. I, 2005, s. 49 – 60. 29) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20, s. 3 – 9. 30) J. Vítovský, o. c. v pozn. 27.


Obr. 16: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek VI, kvádry mostní klenby (zaměření stavebním metrem a kresba M. Cihla, 2006).

řen v roce 1634 švédskými vojsky generála Bannera. V roce 1652 byla vévodským stavitelem Pietrem de Colombo stržena mostecká věž. Opravy se měl most dočkat v letech 1660 za panování knížete Václava Eusebia z Lobkowicz na Roudnici. K tomu účelu byl pozván architekt Karel Lurago, který navrhl opravu mostu v hodnotě 2086 zl. V roce 1670 podal dva jiné návrhy italský architekt Antonio Porta. Nakonec byl vybrán návrh právě zmíněného architekta. K rekonstrukci nakonec nedošlo, poněvadž se V. Eusebius ocitl v nemilosti císaře, byl suspendován a internován v Roudnici. Ocitl se rázem bez finančních prostředků a musely být pozastaveny všechny jeho stavební aktivity. Od té doby most pustl až nakonec z celého kamenného mostu zbylo torzo jednoho pilíře a oblouku na levém břehu Labe. Ten byl nakonec zbořen při stavbě nového mostu v letech 1906 –1910. Okolnosti zámûru stavby mostu a problematika jeho umístûní Ačkoli období vrcholného středověku, v rámci zakládání či růstu nových měst a potřeb rozšiřování sítě komunikací, bylo stavbám kamenných mostů příznivěji nakloněno než předchozí období, musela být myšlenka ke zřízení pevného stabilního kamenného mostu velmi důvodná.31) Stav31) I na počátku 14. století byla stavba kamenného mostu v západní Evropě stále význačnou záležitostí. Alain Erlande–Brandenburg do-

ba kamenného mostu byla složitým manažérským, logistickým a ekonomicky velmi náročným podnikem, který si mohli v té době dovolit pouze nejvyšší špičky vládnoucí světské nebo církevní hierarchie. Náročnost stavby se projevovala jak v její konstrukci, která musela být navržena tak, aby byla schopna dlouhodobě odolávat stabilnímu i dynamickému statickému namáhání, tak v její vlastní realizaci, kdy bylo nutné stavbu dostatečně únosně založit za mokra přímo v říčním korytě a následně budovat pouze s omezeným lešením, které muselo být zakotveno buď opět přímo v řece, nebo v již postavené části mostu. Naprosto nezbytně musel být zajištěn dostatečný a plynulý přísun stavebního materiálu, tak aby stavba mohla být dokončena během několika málo let. Na tyto technicky náročné stavby se vázaly specializované stavební skupiny, jenž byly označovány jako „fratres pontifices“. Ve 14. století se takto vytříbené stavební skupiny v českém prostředí nevyskytovaly.32) Jan IV. z Dražic, jako fundátor kamenného mostu v Roudnici, měl však pravděpodobně možnost se za svého jedenáctiletého pobytu v jihofrancouzském Avignonu s tímto specializovaným stavebslova uvádí, že: „Přechod ze dřeva do kamene nebyl u konstrukcí mostů soustavný“ a že teprve „…na konci 13. století byly mosty obvykle budovány z kamene s pevnými základy a konstrukcí, která dokázala odolávat větrné a vodní erozi.“ Jedny z nejstarších kamenných mostů v Cahors a v Avignonu považuje za tehdejší inženýrskou novinku v běžné produkci dřevěných mostů. A. Erlande–Brandenburg, The Cathedral Builders of the Middle Ages. London 2002, s. 24 – 27. 32) K. Chytil, o. c. v pozn. 12, s. 415.

9


ztíženou navíc faktem neexistence adekvátní domácí mistrovské pracovní síly? Roudnice byla na počátku 14. století uváděna jako trhové městečko, jejíž hospodářské zázemí se rozkládalo do vzdálenosti cca 8 km od Roudnice, a zabíralo tedy plochu okolo 200 km2. Lze tak předpokládat, vzhledem k rozsahu obhospodařovaného území, že produkce obilí a jiných zemědělských produktů z této oblasti nebyla nijak zanedbatelná.36) Ačkoli tyto údaje společně s faktem výhodné polohy styku obchodní suchozemské a především labské cesty nabádají k představě rušného obchodu, nic nenasvědčuje tomu, že by se na počátku 14. století Roudničtí výrazněji do obchodu zapojili.37) Tehdejší nejdůležitější lokální obchodní tepnu tzv. „Labskou cestu“ s převahou ovládali litoměřičtí měšťané. Podíl na tom měla také privilegia zakládající se především na statutárních ustanoveních získaných v předešlých dobách. Jednalo se zejména o právo skladu, což byla povinnost cizích obchodníků vyložit zboží v Litoměřicích a nabídnout je k prodeji na trhu litoměřickým měšťanům.38) Roudnice byla tímto privilegiem velmi omezena. Kromě toho Litoměřice ve velkém objemu zásoboObr. 17: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek VI, fragment 1, kvádr mostní klenby, postup opracování (vyhodnocení a kresba M. Cihla, 2006). Nahoře jedna z identifikovaných pozic kameníka při opracovaní valy obilím nejen severní směr, styčné plochy, kdy při stabilním postoji vytváří pouze pažemi a nástrojem svislý obloukový rádius stop, a doale i zónu Středočeského kraje le zobrazení pravděpodobného postupu při manipulaci a opracování mostních klenáků. Vlevo uprostřed jsou a Prahu, která byla na dovozu fotografie dvou možných podob kamenických seker použitých pravděpodobně při stavbě mostu, vlevo „Spitzfläche“, vpravo „plošina“. obilí z širšího okolí přímo závislá.39) I přes tato omezení v Roudním mistrem setkat. Byl to mistr Vilém, se kterým také nici v 1. poloviny 14. století probíhala jakási forma trhu, ale podle písemných pramenů domluvil příjezd do Čech a účast hlavní objem obchodu závisel na svozu zemědělských prona realizaci stavby v Roudnici.33) Jestli byl zmíněný mistr Viduktů a jeho následném prodeji v Litoměřicích. Tyto svozy lém členem mostního bratrstva, nevíme, ovšem faktem zůse objevují v textu statutu ze čtyřicátých let 14. století o obstává, že v Avignonu „fratres pontifices“ působily již od rochodu v Litoměřicích.40) Změna ve směru obchodu mohla přijít právě s myšlenku 1181. Jejich zakladatelem byl sv. Benezet, který taktéž kou Jana IV. z Dražic zřídit v Roudnici kamenný most přes založil tamější most (1177–1185). V roce 1189 byla exiLabe a teoreticky mohla být i jedním z hlavních důvodů stence bratrstva potvrzena papežem Clementem III. a nadále působilo až do 15. století.34) Je docela možné, že mistr pro jeho vybudování. Realizací mostu se totiž roudnickému Vilém byl buď členem bratrstva, nebo se nějakým jiným obchodu zpřístupnila pravobřežní spádová oblast značnézpůsobem podílel na stavbách realizovaných bratrstvem. ho rozsahu, která do té doby byla zřejmě výlučně odkázáKronikář František Pražský líčí mistra Viléma jako zkušena na obchod s Litoměřicemi. Roudnici se tím výrazně zvýného mostního stavitele.35) Jinou otázkou však je, co přimělo 36) J. Tomas, Od ranně středověké aglomerace k právnímu městu a městbiskupa Jana IV. z Dražic k rozhodnutí realizovat v Roudskému stavu. Litoměřice 1999, s. 337. 37) Tamtéž, s. 335. nici tak komplikovanou stavbu, jakou byl bezesporu most, 33) V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 3, s. 6. 34) http://en.wikipedia.org; http://www.bautz.de 35) M. Bláhová ed., o. c. v pozn. 3, s. 86.

10

38) O. Kotyza – J. Smetana – J. Tomas a kol., Dějiny města Litoměřice. Litoměřice 1997, s. 128. 39) J. Tomas, o. c. v pozn. 36, s. 156. 40) Tamtéž, s. 157.


Obr. 18: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek VI, fragment 2, kvádr mostní klenby, detailní dokumentace a rozbor stop po opracování prvku (zaměření stavebním metrem a kresba podle fotografie M. Cihla, 2006). A – lícová plocha; B, D – ložné plochy; C, E – styčné plochy. 1 – odlomené části kvádru; 2 – kvádr mostní klenby, kamenická značka, jenž byla vyrobena údery sekerovitým nástrojem s mírně zaobleným břitem; 3 – destrukce lícové plochy; 4 – stopy po přerovnání (začištění) lícové plochy plochým sekáčem, kdy krátké údery dřevěnou palicí tvoří stopu ve tvaru mělkého „v“, líznutí břitem je nepatrně delší než odštěp což je určující fakt pozice kameníka; 5 – stezka; 6 – líznutí břitem sekery (pozice kameníka se váže na směr od líznutí); 7 – odštěp (při odloučení štěpu po záseku sekery do kamene vzniká odlom v ostřejším úhlu než zásek); 8 – zbytky malty; 9 – jemné vrstvené údery menšího dláta; 10 – paprsčité kanálky, 11 – fragmenty navazujících klenáků; 12 – destrukce ložné plochy; 13 – značka kónického záseku s důlkem, zanechaná úderem špičatého nástroje s topůrkem.

šil objem obchodu. O velkém obchodním významu mostu se dozvídáme v urbáři města Roudnice, kde se uvádí, že v letech 1592 se na ročních celních poplatcích z mostecké brány vybralo 210 kop míš. grošů, kdežto z ostatních čtyřech městských bran se vybralo dohromady pouze 185 kop. Musíme podotknout, že clo navíc platili pouze občané ze vzdálenějších míst, kdežto místní až na výroční trhy clo neplatili.41) Obavy Litoměřic z rostoucího obchodu v Roudnici se projevily již během dokončení mostu v roce 1340. V té době se ustanovila v Litoměřicích zvláštní čtyřčlenná komise předních litoměřických měšťanů pro labský obchod s obilím. Byl přijat městský statut, vycházející sice ze starších ustanovení, ale v němž je mimo jiné výslovně zakázáno cizím kupcům nakupovat obilí v Roudnici.42) V tomto období se také zřejmě začala Roudnice aktivněji zapojovat do labského obchodu, i když první zmínky o přístavišti jsou až z konce 14. století. Arcibiskup Jan z Jenštejna ve své výpovědi ve sporu o labský obchod s Litoměřicemi v roce 1387 sděluje, že se v Roudnici „...ládovalo od nepaměti...“. Roudnice vlastnila lodě na svoji dobu značně předimenzované. Jejich kapacita nákladu se pohybovala od 600 do 1200 strychů, což v přepočtu znamená okolo 50 až 100 tun nákla41) V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 3, s. 13. 42) J. Tomas, o. c. v pozn. 36, s. 157.

du.43) Severní směr labského obchodu byl ale pro Roudnici značně limitován a pouze dvě lodě mohly bezcelně projet Litoměřicemi. Ovšem jižní směr plavby nepodléhal žádným omezením, a Roudnice se tak mohla stát silnou konkurencí ve vývozu obilí do Prahy. Kromě toho plynul do městské kasy zisk s celních poplatků plavby lodí a z mostecké brány. Všechny tyto historické skutečnosti mohou nasvědčovat tomu, že záměr vybudovat v Čechách pevný kamenný most zamýšlel Jan IV. z Dražic již od počátku pro Roudnici a ne pro Prahu, jak se domnívá Z. Hledíková.44) Motivací mohla být snaha o pozdvihnutí prestiže a ekonomické a obchodní důležitosti města, o němž biskup již dlouhodoběji uvažoval jako o svém druhém domácím sídle vedle Prahy.45) Nálezové okolnosti a popis architektonick˘ch ãlánkÛ V březnu 2005 informoval pracovníky Podřipského muzea zaměstnanec povodí Labe, pan Novák, o nálezu velkých dřevěných trámů a kamenných kvádrů při bagrování dna v levé části řečiště, konkrétně v ose prvního říčního pilíře 43) Tamtéž, s. 158. 44) Z. Hledíková, o. c. v pozn. 26, s. 147. 45) Za ústní konzultaci a zpřesnění údajů týkající se labského obchodu děkujeme J. Tomasovi.

11


Obr. 19: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek VI, kvádr mostní klenby, fragment 2, ložná plocha přerovnaná diagonálně vedenými údery plošiny a detail jednoho ramene kanálku pro vedení malty, vysekaného pravděpodobně drobnějším dlátem (foto M. Cihla, 2006).

současného mostu, v oblasti vrcholu jeho zhlaví. V situaci gotického mostu to znamená v oblasti tehdejšího třetího pilíře. Tyto zbytky byly, podle informací pana Nováka, nalezeny na podzim 2004. Informace o nich byla tedy předána přibližně s půlročním zpožděním. Nálezy byly v té době prozatímně umístěny na pozemku povodí Labe. Na základě jejich podrobného ohledání a srovnání se známými detaily konstrukčního řešení mostu, zjištěných při stavbě nového mostu v letech 1906 – 1910, bylo konstatováno, že se jedná o kamenné kvádry segmentu valené mostní klenby, kamenné kvádry mostních pilířů a dřevěné trámy části základového roštu.46) V létě 2005 byly prvky převezeny do areálu Podřipského muzea. Nyní se ve spolupráci s AÚ Praha připravuje zabezpečení a konzervace dřevěných prvků.

Popis prvků Architektonické prvky popisujeme jako části kamenné a dřevěné. Kamenné prvky jsme rozdělili na samostatné a souborné. Soubornými máme na mysli prvky spojené maltou, nebo prvky sice samostatné, ale prokazatelně pocházející z jednoho určitého souboru. Prvek č. 1 Dva souborné kamenné fragmenty téhož kvádru, obdélného tvaru, původních rozměrů 135 (délka) × 80 (šířka) × 39 (výška) cm.47) Lícová plocha kvádru je bosovaná, lemovaná stezkou, širokou 4 cm. Bosáž předstupuje před lícovou plochu zhruba o 10 cm. Celá lícová plocha a navazující styčná plocha zprava (při pohledu na lícovou plochu) jsou zkosené tak, že spolu nadále udržují úhel 90°, ale lícová plocha ustupuje od pravidelného obdélníka o 7°. Tvar plně respektuje úhel zhlaví třetího říčního pilíře.48) Pravděpodobně se může jednat o kvádr umístěný ve špičce pilíře v jedné z prvních řad nad ležatým dřevěným roštem. Napovídají tomu tvary ostatních pilířových kvádrů (viz níže), které ve vhodné vzájemné kombinaci vytvářejí špičku zhlaví třetího pilíře v úhlu 77°. Důvodně se dá proto předpokládat, že při bagrování dna byla vyzdvižena celá špička dřevěného roštu včetně některých kamenných kvádrů. Fragmenty kvádru jsou vyrobeny z červeně zbarveného, velmi tvrdého slepence. Tato hornina se vyskytuje poměrně blízko u Roudnice nad Labem, směrem na jihozápad v pásu od Přestavlk k Vrbce.49) Stopy kamenického opracování jsou téměř nečitelné díky silnému omletí povrchu. Výjimku tvoří kóObr. 20: Roudnice nad Labem, středověký most, prvek VI, fragment 3, kvádr mostní klenby, detail diagonálního přetínání již přerovnané ložné plochy za účelem zdrsnění povrchu. Dobře viditelná je obvodová stezka (foto M. Cihla, 2006).

12

46) Archiv nálezových zpráv AÚ AVČR, č.j.: 1026/06. 47) Rozměry všech kvádrů jsou popisovány vždy v uvedeném pořadí podle své polohy v původní konstrukci mostu. 48) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20, s. 21. 49) Tamtéž, s. 14.


nické záseky či jejich fragmenty typické pro špičatý nástroj s topůrkem.50) V kvádru se nevyskytují žádné stopy konstrukčního spojení či otvory sloužící k vertikálnímu přemisťování. Taktéž na něm nenalezneme žádné kamenické značení. Prvek č. 2 Kamenný samostatný hranol s nepravidelnou pětibokou podstavou o rozměrech 70 × 70 × 37 cm. Lícové plochy jsou spojeny dvěma konkávně projmutými stranami vytvářejícími špici. Tento kvádr tedy pravděpodobně tvořil čelo celé jedné vrstvy kvádrů zhlaví mostního pilíře.51) Bosáž lícových ploch se dochovala pouze na jedné z nich. Její fragment vystupuje z lícové plochy zhruba o 8 cm. Plocha je lemována stezkou širokou zhruba 5 cm. Bosáž druhé lícové plochy se nedochovala. Jedna z ložných ploch vykazuje stopy po silné destrukci a omletí. Na druhé ploše se ve středu zachoval čtverhranný otvor o rozměrech 5 × 5 × 5 cm pro uchycení při zdvihání a přepravě prvku, který se do hloubky mírně rozšiřuje. Kamenný hranol je opět vyroben z červeně zbarveného slepence. Stopy kamenického opracování nejsou zcela patrné. Pouze na ložné ploše s čtverhranným otvorem jsou rozpoznatelné zbytky těsně vedle sebe vedených úderů špičatým nástrojem s topůrkem. Bez kamenického značení. Prvek č. 3 Fragment samostatného kamenného kvádru obdélného tvaru o rozměrech 77 × 90 × 30 cm. Jedna ze styčných ploch kvádru je zkosená směrem k rubové straně. Bosáž lícové plochy se objevuje spíše torzálně, předstupuje před plochu zhruba o 4 cm. Ani olemování stezkou není příliš čitelné, protože postupně splývá s vystupujícími zbytky bosáže. Jedná se opět o kvádr z pilíře mostu. Kvádr je vyroben z červeně zbarveného slepence. Stopy kamenického opracovaní nejsou patrné. Bez kamenického značení.

rubové straně souboru tvoří spáry široké zhruba 2 – 6 cm. Do spár jsou viditelně vtlačeny úlomky z pískovce, které sloužily jako fixace spár před zatuhnutím malty. Malta tvoří v ložných plochách kvádrů klín projevující se téměř nulovou spárou na lícové straně. Muselo být použito velmi kvalitní vápno s jemným pískem, protože malta je zcela homogení a velmi pevná. Celý soubor fragmentů byl vyroben ze stejného materiálu, z mšenského pískovce těženého ve 13 km vzdáleném Mšeném-lázních.52)

Obr. 21: Roudnice nad Labem, středověký most, kamenická značka na lícové ploše prvku VI, fragment 3, kvádr mostní klenby. Je vyseknuta kamenickou sekerou s lehce zaobleným břitem, stejně jako u prvku VI, fragment 2 (foto M. Cihla, 2006).

Prvek č. 4 Soubor pěti fragmentů kamenných kvádrů s různým stupněm dochování. Čtyři z nich se nacházejí v původním spojení maltou, pátý se při výlovu těžkou technikou odlomil. Malta na 50) Pravděpodobně se jedná o stopy zanechané ve středověku velmi rozšířeným nástrojem pro opracování kamene v podobě malého krumpáče se dvěma špicemi, kterému se česky říká „dvojšpic“ (J. Kohout – A. Tobek – K. Barták, Zednictví, tradice z pohledu dneška. Praha 1998, s. 24 nebo R. Jundrovský, Kamenictví, tradice z pohledu dneška. Praha 2001, s. 43), nepochybně z německého „Zweispitze“. Délka dřevěného topůrka i rozpětí obou hrotů bývaly kolem 40 – 50 cm. F. Stade, Die Steinkonstruktionen. Leipzig 1907, s. 58 a G. Binding, Baubetrieb im Mittelalter. Darmstadt 1993, s. 303. 51) B. Tolman – V. Chaloupecký 1909, o. c. v pozn. 20, obr. 15. 52) Tamtéž, s. 11.

Obr. 22: Roudnice nad Labem, středověký most, ložná plocha prvku VI, fragment 4, kvádr mostní klenby. Paprsčité kanálky jsou zde z větší části překryty maltou. V maltě je viditelný otisk kanálku vedlejšího klenbního kvádru (foto M. Cihla, 2006).

13


Fragment kvádru č. 1 o rozměrech 72 × 35 × 80 cm je ze strany rubové silně omletý s dochovaným dnem otvoru pro uchycení při přepravě o rozměrech 16 × 3 × 1 cm. Stopy po kamenickém opracování jsou nečitelné. Zajímavostí je absence vyústění paprsčitých kanálků na rozvod malty. Existenci kanálků nelze ověřit, protože ložná plocha je překryta vrstvou malty. Fragment kvádru č. 2 má rozměry 75 × 33 × 74 cm. Rubová plocha má otvor pro uchycení při přepravě. Ústí otvoru má rozměry 11,5 × 4 cm. Hloubka otvoru je 10 cm a otvor se rozšiřuje směrem do hloubky kvádru. Jeho vnitřní základna má rozměry 15 × 4 cm, přičemž na obou koncích tohoto obdélníka je otvor hlubší. V příčné ose kvádru jsou dobře čitelné půlkruhovité ústí kanálků pro rozvod malty. Na ložné ploše je pak částečně odkrytý vrchol paprsčitých kanálků. Stopy kamenického opracování jsou čitelné na částečně odkryté ložné ploše v místě vrcholu kanálků. Vyskytují se zde kónické záseky ukončené důlkem, typické pro špičatý nástroj s topůrkem. Údery jsou vedeny osově ve směru od lícové plochy. V některých místech jsou přeseknuty napříč rovným břitem se stopou líznutí, zanechané zřejmě sekerovitým kamenickým nástrojem.53) Bez kamenického značení. Fragment kvádru č. 3 je torzem o rozměrech 35 × 35 krát 78 cm. Nevyskytují se zde ani stopy opracování ani kamenické značení. Fragment kvádru č. 4 je torzem o rozměrech 56 × 8 krát 55 cm. Součástí torza je ústí kanálků. Fragment kvádru č. 5 je odlomenou částí z místa navazující na fragment kvádru č. 1 a č. 2. Torzo má rozměry 55 krát 32 × 50 cm. Dochována je zde část ústí kanálků a torzo otvoru pro uchycení při přepravě, který má rozměry 12 × 4 × 10 cm. Otvor je opět hlubší na obou okrajích než uprostřed. Další zbytek obdobného otvoru se nachází zhruba ve středu torza ložné plochy. Tyto kvádry se nacházely především ve spodních partiích segmentu klenby a druhé otvory sloužily zřejmě ke korekci při usazování kvádrů na bednění.54) Kvádry prvku č. 4 jsou tedy nepochybně klenáky z nižší partie segmentu mostního oblouku. Prvek č. 5 Soubor tří fragmentů kamenných kvádrů s různým stupněm dochování. Opět se nacházejí v původním spojení maltou. Materiálem všech tří fragmentů je mšenský pískovec. Jedná se tedy o fragmenty klenebních kvádrů segmentu mostní klenby. Malta opět vytváří klín od téměř nulové spáry na lícové ploše až po 4 cm silnou spáru na ploše rubové. Fragment č. 1 je kamenný kvádr o rozměrech 75 × 39 krát 80 cm. Styčné plochy a lícová plocha jsou nedochova53) Jde o stopy zanechané druhým nejpoužívanějším středověkým kamenickým nástrojem v podobě dvojbřité sekery, kterému se česky říká „sekáč“ (J. Kohout – A. Tobek – K. Barták, o. c. v pozn. 50, s. 24) nebo častěji „plošina“ (R. Jundrovský, o. c. v pozn. 50, s. 42), německy „Fläche“ nebo „Glattfläche“ (W. Müller, Grundlagen gotischer Bautechnik. München 1990, s. 123 a G. Binding, o. c. v pozn. 50, s. 303). Topůrko bývalo 30 – 40 cm dlouhé a obě ostří dosahovala délky kolem 10 cm. V tomto a v případě pozn. 50 se však také mohlo jednat o obdobný nástroj v té době hojně užívaný v západní Evropě nazývaný „Spitzfläche“, který byl kombinací dvojšpicu a plošiny, tj na jedné straně měl ostrou špici a na druhé sekerovité ostří. Viz předchozí citace.

14

né. Pouze na části ložné plochy jsou viditelné zbytky paprsčité soustavy kanálků s nálevkou pro rozvod malty. Nálevka je půlkruhová o rozměrech 8 × 20 × 10 cm. Kanálky se kónicky zužují a jsou ve své horní části přibližně 5 cm široké a 1,5 cm hluboké. Osový kanálek je zhruba ve středu ložné plochy přetnut otvorem zalitým maltou, který sloužil k upevnění při vertikální přepravě. V místech pod otvorem se nalézá šikmá rýha, která vznikla zřejmě při nedávné manipulaci těžkou technikou. Kamenické opracování je velmi málo čitelné. Vyskytují se zde stopy po plochém rovném břitu se stopami líznutí. Stopy jsou šikmé, řazené v ose úhlopříčky kvádru. Bez kamenického značení. Fragment č. 2 je torzem kamenného kvádru o rozměrech 35 × 37 × 86 cm. Fragment č. 3 je taktéž torzem kamenného kvádru o rozměrech 32 × 25 × 83 cm. Oba fragmenty jsou bez stop po kamenické práci. Celý soubor byl součástí segmentu mostní klenby a všechny jeho fragmenty jsou vyrobeny z mšenského pískovce. Prvek č. 6 Jedná se o čtyři samostatné fragmenty kamenných kvádrů ze souborného celku. Soubor je opět součástí segmentu valené mostní klenby. Kvádry jsou vyrobeny z mšenského pískovce. Fragment č. 1 má rozměry 77 × 35 × 77 cm. Jedna z ložných ploch je téměř neporušená. Identifikaci kanálků nelze provézt, protože jsou celé překryté maltou. Druhá ložná plocha se dochovala v torzálním stavu se zbytky kanálků vyplněných maltou. Velmi výraznou charakteristikou celého souboru je jeho kamenické opracování čitelné na několika místech. U fragmentu č. 1 se jedná především o styčné plochy, kde z důvodu potřeby drsnějšího povrchu zůstaly stopy ve fázi před přerovnáním (začištěním) povrchu. Jako nástroj byla použita kamenická sekera s rovným břitem a topůrkem. Kameník vedl údery těsně za sebou ze stejné pozice. Vznikl tím svislý akční rádius stop. Úhel dopadu nástroje se pohybuje od 11°–17°. Líznutí břitem zanechalo téměř stejně široké stopy 1,3 –1,2 cm a odštěp zhruba 0,2 – 0,4 cm, což poukazuje na zručnost řemeslníka, který přistupuje k jednotlivým úderům se stejnou razancí. Část stezky se zachovala pouze na rubové straně styčné plochy. Její šířka je kolem 2 cm. Jemné vrstvené údery svědčí o využití menšího dláta. Lícová plocha je přerovnána (začištěna) plochým širokým dlátem.55) Šířka břitu dláta a sekery se pohybuje okolo 8 cm. Na fragmentu nebylo nalezeno žádné kamenické značení. Fragment č. 2 má rozměry 76 krát 37 × 77 cm. Ložné plochy se dochovaly pouze ze dvou třetin díky odlomené části v místě styčné plochy. Z větší části jsou však překryté maltou. Část osového a bočního kanálku je patrná jen ve svých vrcholcích. Kanálky se směrem do hloubky původní konstrukce zužují. Při vyústění do společné nálevky jsou široké okolo 4 cm, ale ve vrcholu již pouze 2 cm. V řezu mají profil písmene „V“ s konvexně vydutými boky a jejich hloubka je 1,5 cm. Osový kanálek je téměř v půli přetnut otvo54) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20, s. 13. 55) Širokému dlátu s krátkým násadcem do něhož se tlouklo dřevěnou paličkou se česky říká „rýhovačka“ (J. Kohout – A. Tobek – K. Barták, o. c. v pozn. 50, s. 24; R. Jundrovský, o. c. v pozn. 50, s. 44), německy „Scharriereisen“ (F. Stade, o. c. v pozn. 50, s. 58).


Obr. 23: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 1, zaměření, nahoře půdorys, dole pohled na vnější boční stranu podle původního umístění v konstrukci ležatého roštu (zaměření stavebním metrem a kresba M. Panáček, 2006).

Obr. 24: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 1, dokumentace rozvržení kovaných hřebů (kresba podle fotografie M. Cihla, 2006).

rem o rozměrech 11 × 4 cm, zalitým maltou. Tento otvor by mohl být totožný s otvorem, který byl zaznamenán i v kvádrech u paty segmentu klenby vylovených již při stavbě nového mostu56) a který pravděpodobně sloužil při vertikální přepravě pro další uchycení umožňující korekci kvádrů při osazování na bednění. Výrazné stopy kamenického opracování jsou na obou ložných plochách vedeny diagonálně, směrem od plochy rubové. Viditelné je především líznutí rovným břitem s odštěpem. Délka stopy je v průměru 8 cm. Po celé ploše jsou stopy nepravidelně ortogonálně přetnuty drobnějšími stopami vytvořenými špičkou sekery. Kanálky jsou pravděpodobně vysekány menším dlátem a dřevěnou palicí. Stopy ve56) B. Tolman – V. Chaloupecký 1909, o. c. v pozn. 20, s. 13.

dou precizně za sebou, směrem od rubové plochy. Styčné plochy jsou velmi výrazně sesekány opět směrem k lícové ploše. Údery sekery jsou vedeny diagonálně. V rámci zdrsnění povrchu byla plocha na závěr nepravidelně ortogonálně přetínána špičkou sekery.57) Stezka je patrná pouze na hraně styčné a lícové plochy. Je sesekána krátkými údery sekery. Šířka stezky je kolem 1,5 cm. Lícová plocha je viditelně přerovnána (začištěna) širokým dlátem. Stopy vedou diagonálně těsně vedle sebe. Kameník lícovou plochu nesektoroval (pokud se jedná o větší plochu, je obvodová stez57) Tuto záměrnou úpravu hladkého povrchu zajišťující pravděpodobně lepší zachycení spojovací malty popisuje P. Chotěbor i na ložných plochách architektonických článků 14. století u staveb na Pražském hradě. P. Chotěbor, Opracování kamene v různých stavebních hutích působících na pražském hradě, in: Archaeologia historica 18/93, Brno 1993, s. 353.

15


Obr. 25: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 1, celkový pohled (foto M. Panáček, 2006).

ka propojována stezkou diagonální či ortogonální, čímž je plocha rozdělena na menší sektory s optimálnější možností začištění) a v ose úhlopříčky postupně zarovnával celou plochu kvádru. Na lícové ploše se také vyskytuje kamenické značení v podobě křížku a dvou čárek. Podle tvaru se zdá, že spíše nejde o římské číslice.58) Kamenické značení je vyseknuto zaobleným břitem (v tomto případě se nejedná o defekt břitu, způsobeným neustálým obrušováním) v délce okolo 10 cm. Jednalo se zřejmě opět o sekerovitý nástroj.59) Styk hran je viditelně sra58) Zároveň se dá těžko jednoznačně rozhodnout, jestli jde skutečně o značku identifikující práci konkrétního kameníka nebo o polohovací značku určující místo kvádru v konstrukci. Vzhledem k tomu, že kvádry klenebních oblouků byly ale všechny stejné, přikláníme se spíše k variantě, že jde o značku kameníka. 59) Středověké plošiny mívaly ostří buď

16

Obr. 26: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 1, pohled z vnější strany na sešikmené zhlaví, které bylo původně lípnuto k osovému trámu. Je vidět jeden oboustranně rybinovitý zapuštěný dlab na boční straně, jednoduchý dlab na horní straně a ohnuté hřeby, kterými byl trám přibit k osovému (foto M. Panáček, 2006).


žen lemovadlem, aby nedocházelo k odlomení rohů při zpracování stezky. Pokud bychom se pokusili rekonstruovat postup kamenického opracování tohoto kvádru, tak nejprve byla opracována lícová plocha. Následně došlo k převracení kvádru a opracování všech styčných a ložných ploch včetně plochy rubové. Na této ploše pak byl vysekán otvor nazývaný „vlčí tlama“ pro zaklesnutí kovové krepny zvané „vlk“, pomocí níž byl kvádr zavěšen na zdvihací zařízení.60) Kvádr pak mohl být přepraven a umístěn ve skladišti kamene. Kamenická značka mohla být tedy vytesána buď v prvotní fázi při začištění lícové plochy, nebo až v závěrečné fázi před nebo při skladování ve vodorovné pozici. Fragment č. 3 má rozměry 42 Obr. 27: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 1, detail šikmého čela zhlaví, kterým byl trám lípnut × 37 × 77 cm. Téměř polovina k osovému. Mezi ohnutými hřeby jsou patrné stoupající stopy po opracování čela širočinou na tesařských kozách (foto M. Panáček, 2006). kvádru je odlomena. Princip kamenického zpracování je totožný z fragmentem č. 2, stopy po opracování však nejsou tak zřetelné. Lícová plocha je téměř totožným způsobem přerovnána a označena kamenickou značkou, stejnou jako fragment č. 2. Styčná plocha je výrazněji omleta. Stopy po opracování nejsou zcela čitelné. Viditelné jsou především ortogonální přetnutí sekerou v rámci závěrečného zdrsnění povrchu. Dobře čitelná je stezka na rozhraní styčné a ložné plochy. Je zhruba 1,5 cm široká, je sekána dlátem ve směru od lícové k rubové straně, tedy opačně než plochy lícové a styčné. To napovídá o postupu opracování, kdy kameník po vytvoření stezek a úpravě lícové plochy, převrátil kvádr na rubovou plochu a opracoval zbývajíObr. 28: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 1, opačné zhlaví trámu se spodním plátem (foto M. Panáček, 2006). cí ložné a styčné plochy jak tomu bylo i u fragmentu č. 2. Fragment č. 4 má rozměry 78 × 36 × 76 cm. Nejlépe zaprsčitých kanálků je dobře patrný. Kanálky jsou ve svých chovanými částmi jsou plocha lícová a ložná. Ačkoli je ložvrcholcích široké okolo 2 cm, při ústí nálevky kolísá šířka ná plocha téměř z poloviny překryta maltou, průběh pamezi 4 – 5 cm. V průřezu mají polokruhový tvar o hloubce 1,5 cm. Nálevka je široká 20 cm a má polokruhový průřez o výšce 10 cm. Kamenické opracování je totožné s předrovné nebo mírně oblé. Každý z těchto tvarů zanechával při opracování chozími kvádry včetně lícové plochy. Oproti ostatním kvádkamene jinou charakteristickou stopu. Je zajímavé, že pouze na vyseknutí kamenické značky a v některých případech i styčné plochy klerům se na lícové ploše pravidelně vyskytuje větší množství náků byla použita plošina s oblým břitem, zatímco na běžných plochách záseků, které odpovídají kamenickému nástroji s topůrkvádrů byly identifikovány výhradně stopy po rovných ostřích. kem a špičatým koncem. Záseky jsou kolmé k ložné ploše. 60) J. Kohout – A. Tobek – K. Barták, o. c. v pozn. 50, s. 33 a G. Binding, o. c. v pozn. 50, s. 422 – 424.

17


délce silné 1 cm. Větší jsou dlouhé 40 cm a jejich tloušťka se mění od 2 do 0,5 cm. Pro takto dlouhé hřeby bylo nutné do trámu předvrtávat otvory. Kratšími hřeby byly připevňovány prvky vsazené do oboustranně rybinovitých dlabů. Vždy čtyřmi hřeby, dvěma v horní části a dvěma ve spodní byly přitlučeny rybinovité pláty. Většina těchto hřebů dosud zůstala zohýbána v trámu i přes absenci připevňovaných prvků. Větší hřeby najdeme u obou konců trámu. S největší pravděpodobností sloužily k připevnění trámu k dalším obdobným prvkům v celkové konstrukci. Tyto hřeby procházejí celou šíří trámu a mají své vystupující konce různě zohýbány. V mělkých plátech jsou uprostřed též otvory po hřebech. Podle tvaru trámu a jeho dlabů a podle známého tvaru konstrukce dřevěných roštů pro založení mostních pilířů je jisté, že se v tomto případě jedná o boční trám tvořící jednu ze stran trojúhelníkového čela roštu. Pravděpodobně se jedná o rošt třetího mostního pilíře. Při dendrochronologické analýze bylo zjištěno, že trám je vyroben z jedlového dřeva, které bylo pokáceno těsně po roce 1330 (datace 1330+).62)

Obr. 29: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 1, detail oboustranně rybinovitého zapuštěného dlabu se zbytky hřebů, kterými byl přibit svislý sloupek (foto M. Panáček, 2006).

Trám č. 1 Jde o trám délky 753 cm, 36 cm široký a 37 až 44 cm vysoký. Je pečlivě pravoúhle hraněný. Proměnná výška je způsobena poškozením jedné jeho části. Oba konce jsou rovnoběžně seříznuty v ostrém úhlu přibližně 35°. Na jednom z konců je vytvořen 60 cm dlouhý šikmý spodní plát. Dlaby pro uchycení dalších prvků nese jedna boční a horní plocha. Na boční ploše je celkem 10 charakteristicky tvarovaných dlabů v rozestupech kolem 60 cm. Dlaby mají tvar pro kolmé, zapuštěné, oboustranně rybinovité, kryté připlátování.61) Dlaby jsou vydlabány od horní hrany plochy. Horní část hluboká 5 cm má šířku mezi 20 až 23 cm. Na ni navazuje přibližně o polovinu mělčí část dlabu, která se symetricky oboustranně rozšiřuje z přibližně 8 až na 13 cm. V polích mezi těmito dlaby jsou na horní ploše trámu jednoduché mělké, pouze 2,5 cm hluboké dlaby široké okolo 25 cm. Devět dlabů je šikmo orientovaných v opačném směru než špičky konců trámu. S podélnou osou trámu svírají úhel okolo 60°. Trám je velmi pečlivou tesařskou prací. Podle stop tesařských nástrojů se zdá, že jde o vysokou práci prováděnou na kozách. Všechny dlaby a opracování čel byla provedena pouze sekerou. Nebyly nalezeny žádné stopy řezání. V trámu je zachováno veliké množství železných kovaných hřebů, nebo stop po nich. Hřeby mají kruhové hlavy s ploškami po kovářském zpracování a jsou dvou typů velikosti. Menší, dlouhé kolem 20 cm jsou téměř po celé své 61) M. Gerner, Tesařské spoje. Praha 2003, s. 130 –131.

18

Trám č. 2 Trám je dlouhý 640 cm, široký 35 cm a vysoký 40 cm. Trám je hraněný, ale minimálně jedna jeho třetina je značně poškozená a olámaná. Opačný nepoškozený konec má opět sešikmené čelo pod úhlem přibližně 60°. Stopy po dalších prvcích konstrukce jsou pouze na horní ploše. V pravidelných intervalech kolem 60 cm jsou zde vysekány mělké dlaby kolmé na podélnou osu trámu. Dlaby jsou široké přibližně 25 cm. Dlabů je zachováno celkem 7. Ve třech z nich jsou uprostřed zachovány otvory po hřebech, ve třech jsou zdeformované hřeby dosud zachovány a v jednom se dokonce zachoval asi 40 cm dlouhý zbytek dřevěného prvku připevněného do dlabu. Trám je opracován stejným způsobem jako předešlý. V místě sešikmeného čela je opět velké množství zohýbaných kovaných hřebů, zaražených do předvrtaných otvorů skrz celý trám. Trám je opět z jedlového dřeva skáceného po roce 1330 (d 1330+).63) Podle šikmého čela trámu a směru dlabů na horní ploše lze usuzovat že jde pravděpodobně o jeden z mezilehlých podélných trámů pilířového roštu. Trám č. 3 Trám je dlouhý 715 cm, široký 33 cm a vysoký 35 cm. Hraněný trám je ale značně poškozen a jeho původní rozměry není možné přesně určit. Povrch je rozlámán a obroušen. Pouze spíše tušit lze podle nejasných stop, že na horní ploše nesl trám původně mělké dlaby kolmé k podélné ose trámu. Zcela jistě ale jde o trám patřící do souboru trámů, které původně tvořily dřevěný rošt mostního pilíře. Technické parametry mostu Základní údaje pro stavebně-technickou rekonstrukci gotického mostu přineslo odkrytí jeho zbytků při realizaci 62) Odběr vzorků Mgr. Michal Panáček, datace ing. Tomáš Kyncl, 2005. T. Kyncl, Dendrochronologické datování dřevěných prvků ze základového roštu pilíře mostu v Roudnici nad Labem, výzkumná zpráva, strojopis, Brno 2005. 63) Tamtéž.


Obr. 30: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 2, zaměření, půdorys (zaměření stavebním metrem a kresba M. Panáček, 2006).

Obr. 31: Roudnice nad Labem, středověký most, trámy č. 2 a 3, kresebná dokumentace (kresba podle fotografie M. Cihla, 2006).

spodní stavby nového roudnického mostu v letech 1906 až 1910.64) Kromě rozebraného a popsaného posledního mostního oblouku a torza pilíře byly odkryty i zbytky třetího a čtvrtého říčního pilíře (číslováno od levého břehu) a dokonce byla částečně obnažena i nájezdní pravobřežní mostní rampa. V rámci základní mostní typologické klasifikace můžeme říci, že se jednalo o zděný kamenný obloukový most s délkou přemostění cca 220 m. Šířka mostu byla 6,40 m. Ve vztahu osy mostu a směru překážky šlo o most kolmý. Z konstrukčního hlediska se jednalo o most s horní mostovkou. Spodní stavbu tvořilo sedm nízkých říčních pilířů (podpěr) založených na dřevěných nepilotovaných ležatých roštech a dvě pobřežní opěry. 64) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20.

Rozteč mezi osami pilířů nebyla pravidelná. Taktéž šířka a úhly zhlaví pilířů nebyly totožné. Od prvního do čtvrtého pilíře byla osová rozteč kolem 30 m a šířka pilířů č. 1–3 byla kolem 7,6 m. Čtvrtý pilíř, středový, měl ale šířku pouze 6 m. Tím pádem i světlost segmentů mostních valených klenebních oblouků byla proměnlivá. Oblouky mezi 1– 3 pilířem měly světlost širokou kolem 21 m, mezi 3 a 4 pilířem byla světlost ale 22 m. Naopak pilíře č. 4 – 7 měly osové rozteče menší než předchozí, pouze okolo 27 m a šířka světlosti oblouků tedy musela být menší. Šířka pilířů byla kolem 6,5 m a světlosti klenebních oblouků 19,5 m. Výška klenby 7,9 m je prokazatelná pouze u zdokumentovaného mostního oblouku. Dá se předpokládat, že mezi 3 a 4 pilířem musela být výška klenby o něco větší vzhledem k širšímu rozpětí klenby. Naopak mezi 4 – 7 pilířem vzhledem k užší světlosti oblouků předpokládáme výšku nižší. Tyto

19


stovkou a parapetními zídkami (zábradlím). Vzhledem k různé klenební výšce nebyla niveleta mostovky horizontální, ale zřejmě od čtvrtého pilíře k pobřežní opěře mírně klesala v odchylce okolo 3°. Samotná nájezdní rampa měla daleko strmější stoupání, okolo 15°. Přístup na most vedl na pravém břehu skrze mostní věž. Podle ikonografického65) a plánového66) materiálu se jednalo o kamennou hranolovou věž postavenou z kvádrového zdiva. Půdorys věže byl obdélný, čela věže byla členěna vpadlinou, pravděpodobně pro spouštění a vytahování mříže. Průjezd se otvíral vysokými lomenými oblouky s tesaným ostěním.

Obr. 32: Roudnice nad Labem, středověký most, trámy č. 2 a 3, celkový pohled (foto M. Panáček, 2006).

Rekonstrukce stavebního postupu a konstrukãní detaily mostu

Je zřejmé, že stavba takového rozsahu, náročnosti a významu, jakým byl kamenný most, vyžadovala adekvátní pečlivou přípravu. V prvé řadě se jednalo o určení vhodné polohy pro umístění mostu. V našem případě architekt zohlednil několik aspektů. V širším měřítku to byl především průběh tehdejších dálkových komunikací.67) Zároveň ale most také musel vhodně zapadnout do stávajícího urbanistického uspořádání bezprostředního okolí. Vycházel proto přímo z jádra středověkého města z těsné blízkosti bývalého kostela sv. Václava v severním směru od hlavního náměstí. Byl dobře situován vůči vodoteči, takže mostní pilíře byly svou podélnou osou téměř rovnoběžné s tehObr. 33: Roudnice nad Labem, středověký most, trám č. 2, detail zbytku přibité příčné fošny (foto M. Panáček, 2006). dejším průběhem vodního toku. Tato situace není aktuální již po závěry se opírají o předpoklad, že poloměr kružnice, z níž několika desítkách metrů po směru toku, kde se řeka pobyl vymezen segment mostních oblouků, byl ve všech přípaměrně výrazně stáčela směrem k severozápadu. Příhodné dech totožný. bylo také štěrkovité podloží, které bylo prokázáno geoloTaktéž úhly zhlaví pilířů nebyly totožné. Zhlaví 1– 3 pigickými vrty při stavbě nového mostu, a to v celé jeho políře svíralo úhel 77°, kdežto zhlaví 4 – 7 pilíře svíralo úhel délné ose. pouze okolo 67°. Půdorysně pilíře ve své přímé části před65) Zejména detail z veduty Roudnice od Johanna Josefa Dietzlera, před rokem 1725. stupovaly ze strany návodní o 105 cm a z opačné strany 66) Půdorys brány je podrobněji zachycen na plánu zámeckých zahrad od o 65 cm před šířku mostu. Celková délka přímé části pilíneznámého autora, 1729 –1784. ře dělala okolo 8,10 m. Vrchní stavba byla dána systémem 67) Q. Kastner, Roudnice n/L od nejstarších zpráv do roku 1945. Roudnice nad Labem 1989, s 5. o sebe zapřených valených kleneb. Byla zakončena mo-

20


Obr. 34: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, situace starého a nového mostu (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha 1909).

Ačkoli se nedochovaly žádné nákresy či plány mostu, je pravděpodobné, že stavbě mostu předcházely vytyčovací práce, kde bylo zapotřebí stanovit délku přemostění a s tím i související počet pilířů. Po navržení optimálních rozměrů a vypracování celkových konstrukčních plánů mohly být zhotoveny dílčí nákresy a předlohy nebo šablony jednotlivých prvků které byly předány řemeslníkům k jejich výrobě.68) Obr. 35: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, konstrukce Se stavbou prvního říčního dřevěného roštu (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha pilíře bylo podle písemných pra1909). menů započato 24. srpna, kdy je hladina řeky nižší, tedy ideálnější pro založení jímky v říčním korytě. Založení stavební hutě a s tím i skutečné zahájení stavebních prací muselo být ovšem realizováno daleko dříve. Předpokládáme, že již na sklonku roku 1332 bylo započato s kácením potřebného dřeva pro výrobu ležatých základových roštů.69) Na jediný základový rošt se spotřebovalo téměř 20 m3 dřeva.70) Průběžně byl lámán v lomech materiál pro zdění pilířů a kleneb a v huti kameníky opracováván. Jenom na vyklenutí valené klenby jednoho oblouku bylo zapotřebí vyrobit cca 700 kusů kamenných kvádrů. Nezanedbatelná byla i kovářská produkce, Obr. 36: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, detaikdy počet hřebů potřebných ly konstrukce dřevěného roštu (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha 1909). k sestavení jednoho roštu se blížil téměř k 600 kusů.71) Teprve když byl tento stavební materiál připraven v dostatečném 68) Srovnej G. Binding, o. c. v pozn. 50, s. 226 – 34. počtu, mohlo se v ideálním možném časovém termínu za69) Napovídá o tom dendrochronologická datace trámů, která určila datum skácení použitých stromů těsně po roce 1330. T. Kyncl, o. c. čít se stavbou. v pozn. 62. Jak už bylo řečeno, se stavbou prvého říčního pilíře se 70) B. Tolman – V. Chaloupecký 1909, o. c. v pozn. 20, s. 21. začalo 24. srpna, v době předpokládané nízké hladiny ře71) Při výpočtu množství hřebů vycházíme z jejich zachovaných zbytků na objevených trámech ve vztahu ke známé konstrukci trámových roštů. ky. Po identifikaci místa pro budoucí stavbu pilíře bylo za-

21


hájeno beranění štětovnic pro vytvoření prostoru, z něhož bude možné odčerpat vodu, tedy stavební jímky.72) Vznikly tak dvě souběžné uzavřené štětové stěny, mezi něž musel být napě72) Zatloukání štětovnic mohlo probíhat dvěma způsoby, které ukazují středověká vyobrazení. Ručně, za použití palic nebo dokonce obrácených seker se mohly zatloukat drobnější kůly nebo byly velké štětovnice do dna zatloukány strojovými beranidly fungujícími na principu vytahování a rychlého spouštění těžkého úderného břemene. Obr. 37: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, fotografie jediného dochovaného levobřežního mostního oblouku (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha 1909).

Obr. 38: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, detail klenebních kvádrů z rozebraného mostního oblouku (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha 1909).

Obr. 39: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, bosované kvádry pilíře nalezené v jímce (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha 1909).

Obr. 40: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, základový trámový rošt s příčnými fošnami nalezený v jímce (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha 1909).

Obr. 41: Roudnice nad Labem, středověký most, dokumentace zbytků mostu nalezených v roce 1906, čelo trámového roštu nalezeného v jímce (převzato z: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici. Praha 1909).

22


Obr. 42: Roudnice nad Labem, středověký most, celková rekonstrukce mostu dle nálezů učiněných B. Tolmanem (půdorys dole) ve srovnání s rekonstrukcí mostu publikovanou A. Velflíkem (pohled nahoře). Uprostřed rekonstrukce pohledu M. Cihly (kresba M. Cihla, 2005).

chován hutný materiál, který zajistil nepropustnost stěn. V našem případě se zřejmě jednalo o šedý jíl, kterým byl při stavbě pilířů zcela vyplněn i vnitřek dřevěných roštů a jehož zbytky byly v roce 1906 nalezeny. Žádné stopy po konstrukci těchto stěn se při průzkumu v roce 1906 nepodařilo zachytit, přesto je předpokládáme. Při úvaze vycházíme především z tradic římského stavitelství, které bylo zprostředkovaně aplikováno i na středověké mostní stavitelství.73) Stejně tak předpokládáme zřízení pomocné montážní pilotované plošiny vně jímky, na které mohl být vztyčen dřevěný jeřáb pro přepravu stavebního materiálu přiváženého na lodích a umísťovaného přímo na konkrétní místo v konstrukci mostu. Pozůstatky těchto konstrukcí by mohly být okované piloty, jejichž zbytky se podařilo v okolí zhlaví pilířů najít v roce 1906. Po vyčerpání vody z jímky bylo začištěno dno na štěrkovité podloží. Postupně byly spouštěny do jímky předem připravené součásti dřevěného ležatého roštu. Nejdříve byl založen osový trám dlouhý 17,7 m. K němu pak byly lípnuty šikmé bočnice obou čel roštu se vzájemně přeplátovanými podélnými bočnicemi přímého úseku. Vznikl tak rám ležatého roštu široký kolem 7,6 m, který měl tvar protáhlého šestiúhelníka. Spojení zhlaví osového trámu s šikmými čely bylo ještě posíleno přibitými trámovými příložkami. Ortogonálně byl rám roštu fixován fošnami nepravidelných rozměrů okolo 20 – 30 cm šíře a kolem 11 cm výšky. Fošny byly zapuštěny do předem vydlabaných dlabů a na jeden rošt jich bylo zapotřebí kolem 35 kusů. Poté byl rošt vyplněn še73) F. Kretzschmer, Bilddokumente römischer Technik. Düsseldorf 1958, s. 79 – 82 nebo V. Galliazzo, I ponti romani, in: Elementos de Ingeniería Romana, Libro de ponencias, Tarragona 2004. Tato studie je stejně jako několik dalších o římských mostech přístupná na http://traianus.rederis.es/.

dým jílem. V podélné ose roštu pak byla položena podlaha z prken širokých kolem 20 – 30 cm a tlustých 3 cm. Po obvodu celého rámu roštu byly na bočních vnějších plochách trámů v polích mezi příčnými fošnami připraveny oboustranně rybinovité dlaby. Do nich byly v této fázi vsazeny 1 m dlouhé svislé trámky jejichž rybinovité pláty byly přibity vždy čtyřmi kovanými hřeby. Z vnější strany byla na trámky přibíjena podélná vodorovná prkna, čímž vzniklo kolem dokola celého roštu jakési bednění. Jedna z možných interpretací účelu tohoto bednění se zakládá na výskytu stop šedého jílu na bednění.74) Podle této teorie byl celý tzv. „caisson“ omazán zvenčí jílem, čímž mělo být dosaženo ještě dokonalejší izolace proti vodě zajišťující suché prostředí v jímce. Tuto teorii nevylučujeme, ovšem na této variantě by bylo velmi překvapující, s jakou precizností byla tato konstrukce provedena, přestože by se jednalo pouze o pomocné zařízení ke stavbě pilíře. Domníváme se proto, že bednění nebylo pouze jednoúčelovou záležitostí, nýbrž bylo zcela záměrně vybudováno kolem roštu tak, aby zabezpečovalo zdivo spodních řad pilíře proti vodním vírům a podemílání. Předpokládáme, že prostor mezi bedněním a zdivem pilíře byl napěchován jílem. Zdivo pilíře bylo založeno na prkenné podlaze dřevěného ležatého roštu. Zdivo bylo řádkové. Kvádry celého pilíře byly vyrobeny z červeného slepence. Výrazný detail, který nesly všechny kvádry pilířů, byla vystupující bosáž. Analogie k takto konstruovaným pilířům v prostředí mostního stavitelství českého středověku neexistuje. Z české středověké architektury známe užití obdobné bosáže pouze na hradních stavbách 13. století spojených s králem Přemyslem Otakarem II. a poté jako charakteristický detail typic74) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20, s. 20.

23


Obr. 43: Roudnice nad Labem, středověký most, kresebná stavební rekonstrukce pilíře a valené klenby mostu (kresba M. Cihla, 2005). 1 – čedičová valounová dlažba, 2 – kvádrový líc zdiva, 3 – vazák, 4 – důlky pro nůžkové krepny, 5 – otvor nazývaný „vlčí tlama“ pro zaklesnutí kovové krepny zvané „vlk“, 6 – kanálky na ložných plochách klenáků pro rozvod malty, 7 – předpokládaná štětová stěna, 8 – štětovnice, 9 – bednění ležatého roštu, 10 – prkenná podlaha, 11 – sloupky připlátované z vnější strany k trámovému roštu, 12 – štěrkové lože, 13 – hypotetické vymezení jímky, 14 – osový trám dřevěného ležatého roštu, 15 – příčné zapuštěné fošny, 16 – odsazení pilíře, 17 – bosované kvádry pilíře, 18 – římsa zhlaví pilíře, 19 – stříška zhlaví pilíře, 20 – vodní hladina, 21 – klenák segmentu valené klenby mostního oblouku, 22 – zábradlí mostu.

ký pro dvorskou huť Václava IV. v posledním dvacetiletí 14. století. V obou případech šlo o vědomé odkazování na tradice římského císařského stavitelství zprostředkované skrze štaufskou hradní architekturu.75) Naopak v prostředí působení stavitele mostu mistra Viléma je výskyt bosovaných mostních pilířů poměrně běžný. Tato skutečnost je dána především tamní existencí původních římských mostů, či jejich pilířů, které sloužily ve středověku jako vzor tehdejších staveb. V okolí Avignonu je to např. Pont Julien u vesničky Bonnieux, most ve městě Sommières na řece Gard, nebo velmi známý most překonávající tutéž řeku jako součást akvaduktu, Pont du Gard u Nimes. Pilíře mos-

tu Saint Bénézet v Avignonu (1177–1185) byly taktéž inspirovány tradiční římskou mostní architekturou. Analogie k takto konstruovaným pilířům lze tedy velmi dobře vystopovat v pásu počínaje Itálií přes jižní pobřeží Francie až do Španělska, převážně v oblasti severního či východního pobřeží této části středozemního moře. Kvádry pilíře byly kladeny vedle sebe. Jejich různá šířka tvořila přirozenou vazbu. Mnohé z nich byly spojeny železnými skobami, jejichž délka se pohybovala kolem 20 – 35 cm.76) Tento způsob fixace se v našem prostředí již objevuje. Najdeme ho na našem nejstarším zachovaném kamenném mostě v Písku, kde jsou fixovány především lícové plo-

75) O. Piper, Burgenkunde. München 1912, s. 90 – 94 a T. Durdík, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha 1999, s. 76 – 77.

76) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20, s. 16.

24


Obr. 44: Diebold Schilling, Spiezer Bilder – Chronik, 1484, Bern, Stadtbibliothek. Dobové vyobrazení organizovaných přípravných prací pro velkou stavbu. V pozadí tesaři kácí stromy, před nimi se přiváží drobný kámen a míchá malta a v popředí kamenická huť podle pokynů mistra opracovává kamenné kvádry (převzato z: G. Binding, Der mittelalterliche Baubetrieb in zeitgenössischen Abbildungen Mittelalter. Darmstadt 2001, s. 34).

Obr. 45: Diebold Schilling, Amtliche Berner Chronik, 1478, Bern, Stadtbibliothek. Dobové vyobrazení provozu kamenické hutě (převzato z: G. Binding, Der mittelalterliche Baubetrieb in zeitgenössischen Abbildungen Mittelalter. Darmstadt 2001, s. 34).

Obr. 46: Diebold Schilling, Amtliche Berner Chronik, 1478, Bern, Stadtbibliothek. Dobové vyobrazení tesařských prací při zakládání větší stavby ve vodním toku u hradeb města. Vlevo je architekt řídící stavbu, vpravo tesaři pomocí šňůry a rudky rozměřují trám pro jeho opracovávání pomocí širočiny tzv. vysokou prací na kozách. Nad nimi již jejich kolegové zarážejí kůly do řečiště a staví pracovní plošinu s dřevěným jeřábem (převzato z: G. Binding, Der mittelalterliche Baubetrieb in zeitgenössischen Abbildungen Mittelalter. Darmstadt 2001, s. 34).

Obr. 47: Diebold Schilling, Spiezer Bilder – Chronik, 1484, Bern, Stadtbibliothek. Vyobrazení stavby kamenného mostu přes řeku. Pomocí nůžkových krepen a velkého dřevěného jeřábu se šlapacím kolem jsou kvádry přivážené na loďce po vodě zdvihány a usazovány v konstrukci mostu. Zdá se, že jeřáb není upevněn na konstrukci mostu, ale na samostatném svislém trámu přímo v řece. Vlevo je pravděpodobně odměňován stavitel celého díla (převzato z: G. Binding, Der mittelalterliche Baubetrieb in zeitgenössischen Abbildungen Mittelalter. Darmstadt 2001, s. 35).

25


té potřeby.79) Klenba byla kvalitně vyklenuta tak, aby osa ve vrcholu klenby neprocházela spárou. U paty klenby nebyly nalezeny žádné stopy po otvorech či výstupcích nebo dokonce krakorcích, které by umožňovaly založení konstrukce pro šalování klenby. Je proto otázkou, zda pro opření této konstrukce mohl postačovat pouze 15 cm široký ústupek na pilířích, nebo bylo nutné její samostatné založení přímo v říčním korytě. Jak bude ukázáno dále podle charakteru konstrukce klenebních oblouků, kde měla velký význam spojovací malta, bylo ale nutné použít celoplošné odolné bednění zajišťující její dokonalé vytvrdnutí. Kvádry, jejichž velikost se pohybovala kolem 80 × 80 × 35 cm, byly na bednění přemisťovány pomocí dřevěného jeřábu a krepny zv. „vlk“, pro niž byl vytesán Obr. 48: Chroniques de Hainaut I, kolem 1448, Brüssel. Bibliothek Royale. Vyobrazení dlaždičských prací (převzato z: G. Binding, Der mittelalterliche Baubetrieb in zeitgenössischen Abbildungen Mittelalter. Darmstadt 2001, s. 43).

79) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20, s. 12 –13.

chy žulových kvádrů mostních pilířů. Zjištěn byl také při archeologickém výzkumu jednoho z pilířů Juditina mostu, kde kovovými skobami byly na ložných plochách spojeny pískovcové kvádry lícového obkladu. Také na Karlově mostě se vyskytují spojovací skoby v založení původních pilířů. Skoby ve tvaru písmene T fixují k sobě mlýnské kameny po celém obvodu, a vytvářejí tak kamenný věnec na kterém je pilíř založen.77) Kvádry líců pilíře byly kladeny na vápennou maltu. Vnitřek pilíře byl vyplněn kompaktním litým zdivem z vápenné malty a opukových štěpů. Asi jeden metr nad normální hladinou vody byl pilíř odsazen o 15 cm. Svislá část pilíře končila zhruba 2 m nad normální hladinou vody. Zhlaví pilíře vystupovalo do líce vrchní části stavby zhruba o čtyři řady kvádrů. Na vyobrazeních z poloviny 19. století se na stojících říčních pilířích ze strany návodní objevují torza pilastrů, vystupující z předsunuté svislé části zhlaví pilíře. Nedá se však říci, jestli jde o původní podobu středověkých pilířů, nebo jestli jde o nějakou novější úpravu, či dokonce nepřesnost nebo licenci autora vyobrazení. 78) Zhlaví bylo zakončeno jednoduše profilovanou římsou, která byla součástí nízké kamenné sedlové stříšky. Klenba mezi dvěma pilíři byla valená, klenutá z vrstev rovnoběžných s podélnou osou pilířů. Jednotlivé kvádry byly kladeny svoji ložnou plochou rovnoběžně s pilířem. Styčné plochy byly kolmé k čelu klenby a byly vázány na půl kvádru. Tato vazba byla zcela pravidelná, kromě vrcholu klenby, kde již byla vazba prováděna zřejmě podle okamži77) Z. Dragoun, K otázce pilířů Juditina mostu, in: Archeologica Pragensia 10, Praha 1989, s. 117 a J. Zemánek, o. c. v pozn. 28, s. 50 – 51. 78) Prvek zachycuje vyobrazení Roudnice od Carla Crolla z 1. poloviny 19. stol. dnes uložené na zámku v Nelahozevsi.

26

Obr. 49: Anonymus der Hussitenkriege, kolem 1430, München, Bayerische Staatsbibliothek. Středověké vyobrazení velkého beranidla. Obdobné zařízení mohlo být používáno na zarážení nosných kůlů pomocných konstrukcí při stavbě mostu (převzato z: D. Conrad, Kirchenbau im Mittelalter. Leipzig 2002, s. 188).


Obr. 51: Nákres středověké krepny z francouzského prostředí rekonstruované Violletem–le–Duckem podle kresby Villarda de Honnecourt (kolem 1220/30). E. E. Viollet–le–Duc, Dictionnaire raisonné de l’architecture française du XIe au XVIe siècle, II, Paris 1854–1868, s. 217.

otvor na rubové straně kvádru. Otvor měl charakteristický obdélný kónický tvar rozšiřující se do hloubky kamene s vyvýšenou střední částí dna pro zaklesnutí nůžkovitě se rozevírajících ramen krepny.80) Řady blíže pateční spáře měly tyto otvory dva (ve středu ložné plochy), aby byla zaručena snadnější manipulace kvádrů při jejich osazování na bednění. Lícové plochy kvádrů byly k sobě kladeny téměř na nulovou spáru, rubové byly vyklínovány dřevěnými klíny tak, aby podélná osa kvádrů byla kolmá na tečnu kruhového segmentu. Je nutné podotknout, že stereometrie klenáků nebyla přizpůsobena segmentu klenby, jak je tomu běžné u římských staveb nebo francouzských staveb té doby. V našem případě se jednalo o pravidelné kvádry, které takto umístěné na bednění vytvářely v prostoru mezi ložnými plochami klín, který po vyplnění maltou klenbu scelil. Skutečnost, že klenební kvádry byly pravidelně hranolové a všechny stejné, umožňovala jejich poměrně snadnou masovou výrobu bez nutnosti speciálních šablon nepravidelných tvarů. Zároveň i stavba oblouků mohla při dostatku kvádrů postupovat velmi rychle. Kromě klínovitého tvaru spár byly ložné plochy kvádrů vybaveny tesanými trojpaprsčitými polokruhovými kanálky s nálevkou, které po vyplnění maltou společně s výplní spáry tvořily pevný klín, který podstatně přispíval ke ztužení klenby. Takto vytvořená konstrukce zajišťovala dokonalé vyplnění spár maltou a měla zabránit příčným posuvům klenby při povodních, kdy se díky zvýšené hladině toku hromadily splavené předměty v čelech oblouků a klenba byla náchylnější k destrukci. Analogie k plochám zabezpečeným proti příčnému posuvu nalezneme především v tehdejší sakrální architektuře. Jsou jimi v kombinacích s kovovými vnitřními armaturami zajištěny např. žebrové klenební skelety, okenní kružby nebo oblouky opěr80) Krepna odpovídající svou velikostí (výška 17 cm, šířka 14 cm a tloušťka 4 cm) otvorům nalezených na kvádrech je doložena ze stavby dómu v Kolíně nad Rýnem. Podle D. Leistikow, Mittelalterliche Hebezeuge am Kölner Dom, 1983 publikováno v R. Recht, Sur quelques aspects de la construction médievale, Les batisseurs du moyen age, Les Dossiers d’Archéologie no 219, Dijon 1996, s. 29.

Obr. 50: Nákres středověké krepny, nazývané vlk, používané na stavbě dómu v Kolíně nad Rýnem. Svým tvarem a velikostí přesně odpovídá otvorům nalezeným na kvádrech roudnického mostu. Podle A. Wolff, Der gotische Dom in Köln. Köln 1986, s. 11 (převzato z: G. Binding, Baubetrieb im Mittelalter. Darmstadt 1993, s. 423).

Obr. 52: Středověká nůžková krepna. Podle A. Wolff, Der gotische Dom in Köln. Köln 1986, s. 11 (převzato z: G. Binding, Baubetrieb im Mittelalter. Darmstadt 1993, s. 423).

ných systémů, které ale byly spojovány především olovem.81) V mostní architektuře jsme ale takovéto analogie nenalezli. V římském mostním stavitelství se především dodržovala přesná stereometrie kvádrů vůči klenbě a daleko častěji se objevuje fixace klenby pomocí železných skob. Tento detail se však v téměř totožné podobě podařilo objevit na ložné ploše kvádru ze záklenku portálu v jedné z věží papež81) Rozvětvené kanálky na ložných plochách má např. řada fragmentů okenních kružeb a klenebních žeber v lapidáriu Pražského hradu pocházejících z průběhu 14. století. Jejich spojování olovem je doloženo zprávou z opravy klenby vysokého chóru svatovítské katedrály z roku 1926. Výroční zpráva Jednoty pro dostavění hlav. chrámu sv. Víta na hradě pražském za správní rok 1925, Praha 1926, s. 7–10. Metoda zalévání olovem je podrobně zdokumentována na katedrále v Regensburgu. M. Schuller, Bauforschung, s. 205 a V. C. Thierbach, Die Masswerke der südlichen Obergadenfenster östlich und westlich der Baufuge im Langhaus, s. 231– 236, in: Der Dom zu Regensburg, München – Zürich 1990.

27


Obr. 53: Sommières, římský most přes řeku Gard postavený v letech 19–31 n. l. Sedmiobloukový 189 m dlouhý a 6,7 m široký most s nízkými pilíři s trojúhelnými zhlavími z bosovaných kvádrů (převzato z: http://traianus.rederis.es/).

Obr. 54: Avignon, most Saint Bénézet postavený v letech 1177–1185 (fotoarchiv Podřipského muzea).

ského paláce v Avignonu, dokládající obecnější používání této technologie přímo v místě odkud měl pocházet mistr Vilém.82) Tato technologie se pro své nesporné výhody pravděpodobně používala šířeji i v novější době pro spojení běžného kvádrového zdiva, jak dokládá její popis a vyobrazení v německé stavební příručce z počátku 20. století.83) Po zalití spár klenby vápennou maltou musela klenba zůstat poměrně dlouho netknuta, poněvadž alespoň dílčí karbonatace malty zajišťující dostatečnou pevnost probíhala zhruba jeden měsíc. Posléze se mohlo přistoupit k demontáži šalování a klenba byla ještě přelita slabou, asi 5 cm silnou vrstvou řídké, ale velmi pevné vápenné malty s říčním pískem větší hrubosti.84) Po vyhotovení kleneb byly průčelní plochy a plochy nad čely kleneb vyzděny pískovcovými kvádry o výšce kolem 20 – 30 cm.85) Tyto kvádry byly vertikálně transportovány odlišným způsobem než klenební klenáky. Stopy důlků na bočních plochách dokazují používání nůžkových krepen.86) Kvádry byly kladeny do řádků a nepravidelně vázány do hmoty litého jádra zdiva. Celý vnitřek horní části konstrukce mostu byl pak vyplněn kompaktním litým zdivem složeným z vápenné malty a odštěpků opuky. Zdivo bylo dorovnáno do mostovky a na vrstvu písku byla položena dlažba z čedičových valounů. Kvádrové líce byly vyzděny až nad mostovku a tvořily kamenné zábradlí. Výšku ani přesný tvar zakončení kamenného zábradlí neznáme. Celý most byl zakončen opěrami, jakýmisi pobřežními pilíři. Prokázána byla ale pouze ta na pravém břehu. Tato opěra byla zabudována do zděné mostní rampy. Rampa byla vyzděna z pískovcových kvádrů a opatřena stejnou dlažbou jako samotný most. Její niveleta byla poněkud strmější, kolem 15°.87) Samotný kamenný most ústil na ostrově v řece a s pravým břehem byl spojen dřevěným přemostěním, které bylo umístěno o několik desítek metrů východním směrem.

Snad až na závěr byla budována mostní věž na levém břehu řeky. Její přesnější podoba, konstrukční detaily nebo umělecké ztvárnění nám však bohužel zůstávají zcela utajeny.

82) Zjištění M. Panáčka při jeho studijní cestě po Provenci na jaře 2006. 83) F. Stade, o. c. v pozn. 50, s. 62 – 63. 84) B. Tolman – V. Chaloupecký, o. c. v pozn. 20, s. 13. 85) Tamtéž, s. 14. 86) Ke středověkým nůžkovým krepnám a jejich vyobrazení G. Binding, o. c. v pozn. 50, s. 422 – 424. 87) B. Tolman – V. Chaloupecký 1909, o. c. v pozn. 20, s. 14 –15.

28

Porovnání s obdobn˘mi stavbami v domácím a evropském mûfiítku Středověký most v Roudnici nad Labem byl nepochybně impozantní stavbou. Pokud bychom ji chtěli srovnávat s obdobnými stavbami v domácím měřítku, jsme většinou bohužel odkázáni pouze na vnější tvarové porovnání, protože snad kromě Karlova mostu neznáme o konstrukcích ostatních staveb žádné větší podrobnosti. Navíc roudnický most byl navržen a budován podle naprosto cizích zvyklostí, a je tedy velmi problematické jej srovnávat s domácími stavbami. Snad pouze v rovině pozdějšího působení jako vzoru bychom mohli hledat novější stavby, které ovlivnil. Ze 16. století pocházejí dva kamenné klenuté mosty v Brandýse nad Labem a v Děčíně, vykazující některé podobné znaky. Brandýský most má u dvou zachovaných oblouků obdobné proporce kleneb zbudované z jedné vrstvy vysokých kvádrů a sklenuté na nízký pilíř opatřený sedlovou stříškou nad trojúhelným čelem. Podobné je i nasazení pat oblouků na pilíři. Most překonávající dnes pouze tzv. Malé Labe (tj. mlýnskou strouhu) je postaven z kvádrového pískovcového zdiva. Původně měl mít most celkem 21 oblouků, ale nakonec bylo rozhodnuto o jednatřiceti. Podle různých pramenů ho měl před rokem 1567 nebo v letech 1568 –1569 postavit Matteo Borgorelli nebo snad až v letech 1600 –1604 Ettore de Vaccani.88) Děčínský most je roudnickému již méně podobný. Má čtyři půlkruhové oblouky o nestejném rozpětí a vzepětí, sklenuté na obdélné pilíře s trojúhelnými zhlavími. Oblouky jsou vyklenuty ze dvou řad kvádrů. Podobnější jsou nízké pilíře se sedlovými stříškami nad jednoduchou římsou. Most z kvádrového zdiva byl postaven přes řeku Ploučnici nedaleko jejího ústí do Labe v letech 1564 –1567 a dokončování se měli účatnit mistr Ši88) P. Vlček ed., Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha 2004, s. 74 a D. Josef, Naše mosty historické a současné. Praha 1984, s. 34 a týž, Encyklopedie mostů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2002, s. 48 – 49.


Obr. 55: Písek, kamenný most, skoby na jednom z pilířů (foto M. Trefný, 2006).

mon Hölle a kameník Heinrich Franck.89) Poměrně odlišnou se jeví i stavba Karlova mostu v Praze, započatá nedlouho po dokončení roudnického mostu. Poměr světlostí klenebních oblouků 19 – 20,5 m vůči šíři pilířů okolo 9 m je jen o něco menší, mostovka je však u Karlova mostu ale nepoměrně širší, asi 9,5 m. Pilíře mají sice stejný půdorysný základ a stejný tvar, ale jsou širší a mnohem vyšší, a to jak ve své svislé části, tak především svou sedlovou stříškou, jejíž vrchol dosahuje téměř stejné úrovně s vrcholem oblouků mostní klenby. Tím pádem je pilíř Karlova mostu o mnoho mohutnější. Stejně jako všechny líce zdiva Karlova mostu, mají i pilíře obklad z velkých pískovcových kvádrů s důlky pro nůžkové krepny. Při dokumentaci dochovaných spodních partií nejvýchodnějšího pilíře na staroměstském břehu bylo zjištěno, že i tyto kvádry jsou opatřeny stejnými důlky na svých bočních stěnách. Vlastní hmota tohoto pilíře byla vyzděna z lomové opuky spojované vápennou maltou s hrubým říčním pískem.90) Zajímavé, a odlišné, je u Karlova mostu jeho vyklenutí oblouků ze dvou řad klenáků, z nichž horní řada nesoucí líce navazujícího zdiva je před spodní značně vysunutá. Opticky je konzolovité předsunutí zmírněno okosením. Odlišně bylo pravděpodobně provedeno také původní založení pilířů Karlova mostu, které bylo vedle popisů z archivních zpráv o historických opravách mostu nedávno přímo dokumentováno při průzkumu paty pilíře č. 9 od staroměstského břehu. Přímo na štěrkovitém podloží, tedy stejném jako v Roudnici, spočíval věnec tvořený na plocho položenými mlýnskými kameny vzájemně spojenými trojramennými skobami. Vnitřní prostor obklopený věncem byl vyplněn pouze lomovým kamenem.91) Pokud se dá tedy soudit, oproti Roudnici se jednalo o mnohem jednodušší a úspornější řešení nevyžadující řemeslně náročnou přípravu a vyspělou specializovanou práci. Za současného stavu poznání tedy nelze ve stavbě Karlova mostu rozpoznat žádnou konstrukční nebo technologickou výjimečnost, která by měla přímou nebo aspoň jasně zprostředkovanou souvislost s mostem v Roudnici.92) 89) D. Josef, 2002, o. c. v pozn. 88, s. 118 a M. Košťál – O. Votoček, Děčínský most přes Ploučnici ze 16. století, Zprávy památkové péče, roč. XVI, 1956, s. 271– 272. 90) Z. Dragoun, Ke staroměstské nábřežní partii Karlova a Juditina mostu, Průzkumy památek II/1, 1995, s. 76 – 81. 91) J. Zemánek, o. c. v pozn. 28, s. 50 – 51 a tématické číslo časopisu Za-

Obr. 56: Praha, Karlův most, základový věnec z mlýnských kamenů pilíře č. 9, spojovaný tříramennými skobami (převzato z: J. Zemánek, Z Roudnice do Prahy přes kamenné mosty, Podřipský muzejník, roč. I, 2005, s. 49–60).

Obr. 57: Řím, Ponte Cestio, rok 46 před Kristem, ukázka římského způsobu spojování kvádrů pomocí kovových skob (převzato z: V. Galliazzo, I ponti romani, in: Elementos de Ingeniería Romana, Libro de ponencias, Tarragona 2004, přístupné na http://traianus.rederis.es/).

kládání 2/2005, roč. XVII, Ochrana základů pilířů číslo 8 a 9 Karlova mostu. 92) V této souvislosti je třeba upozornit na nutnost dalšího systematického průzkumu Karlova mostu z pohledu provedení jeho konstrukce a použitých stavebních technologií. Pokud je nám známo stále existuje pouze několik příspěvků věnujících se pouze otázkám založení pilířů mostu. J. Zemánek, o. c. v pozn. 28 a Zakládání 2/2005, o. c. v pozn. 91.

29


Obr. 58: Avignon, Papežský palác, detail odhalené ložné plochy kvádru ze záklenku portálu (foto M. Panáček, 2006).

Obr. 59: Řezno, kamenný most (1135–1146), pohled na konstrukci nízkých pilířů a klesající niveletu mostovky (fotoarchiv Podřipského muzea).

V širším evropském měřítku se nám podařilo najít dva středověké mosty v Německu a ve Francii vykazující některé podobnosti. V letech 1315 –1341 byl znovu vybudován most Lahnbrücke v Limburgu an der Lahn.93) Most se šesti převýšenými oblouky je postaven z drobnějšího kvádrového zdiva. Mostovka se zdá být stejně jako v Roudnici vertikálně mírně zalomená. Pilíře s drobnými trojúhelnými zhlavími jsou velmi nízké a jejich sedlová stříška je velmi blízko nad hladinou řeky. Čela mostních oblouků jsou vyzděna z velkých, nestejně vysokých a širokých kvádrů. Ze stejných kvádrů jsou vyzděny i paty mostních oblouků. U vstupu na most směrem od města stojí hranolová dvoupatrová průjezdní branská věž s kvádrovým ostěním lomeného oblouku průjezdu a nízkou jehlancovou střechou. Celkovým prostorovým charakterem a proporcemi je, kromě převýšení oblouků, most značně podobný roudnickému. U středověkého mostu v Moret-sur-Loing nedaleko Paříže je zajímavá především podoba dochované mostní věže ze 14. století.94) Její hranolová kvádrová stavba na čtvercovém půdorysu má na straně obrácené k mostu stejnou vpadlinu jako věž v Roudnici. Jak vpadlina ve vrcholu, tak ostění průjezdní brány jsou zaklenuty lomeným obloukem. Věž měla pravděpodobně původně složitější střechu než je dnešní, jednoduchá valbová. Svědčí o tom vystupující hmoty nárožních válcových věžiček zakončených původně nepochybně samostatnými vysokými jehlanci. Obdobným způsobem si můžeme hypoteticky představit i původní podobu roudnické branské věže. Most v Roudnici vykazuje několik shodných znaků i s mostem v Řezně, postaveném v letech 1135 –1146. Především v konstrukci nízkých pilířů širokých 5,8 – 7,6 m, jejichž kvádry jsou na zhlavích spojovány kovovými skobami, a v založení patky mostních oblouků. Obdobná je také konstrukce kleneb z jedné řady klenáků a jejich poměr vůči horním partiím mostu. Most v Řezně má při své délce 336 m, dnes zachováno 15 oblouků velmi proměnlivé šíře 10,2 až 16,7 m. Podle publikovaných údajů bylo rovněž původní založení pilířů na štěrkopískovém podloží řešeno obdobně jako v Roudnici pomocí dřevěného rámu z dubových trámů průřezu 40 × 20 cm.95) Tyto podobnosti jsou ale nesporně dá-

ny skutečností, že i most v Řezně byl silně inspirován technikou římské mostní architektury, transformované středověkým stavitelstvím západní Evropy. Jeho koncepce tvarového pojetí mostních pilířů, valených kleneb a celkových proporcí se zajisté stala základnou pro středoevropské mostní stavitelství. Roudnický most ovšem z tohoto dědictví nečerpá, je o 200 let mladší a je přímým importem technologie z jihofrancouzské oblasti, která aktivní znalost římského stavebnictví v té době již obohatila o nové prvky vrcholné gotické skeletové konstrukce.

93) Viz popis ke snímku mostu získanému z www.bildindex.de. 94) Viz www.ville-moret-sur-loing.fr.

30

Závûr Nové poznatky o konstrukčních detailech středověkého mostu v Roudnici nad Labem společně s údaji zjištěnými při stavbě nového mostu v roce 1906 opětovně ukázaly, že se jednalo o jednu z nejvýznamnějších staveb středověké architektury na území českého království. Pozoruhodná je osobnost stavebníka, pražského biskupa Jana IV. z Dražic, který se neváhal pustit do tak smělého podniku a dokázal pro něj získat i zahraničního stavitele ovládajícího toto umění.96) Přes tyto obtíže a obrovské náklady stavby se rozhodl realizovat výsostně civilní technické dílo mající prvořadý význam pro hospodářský a ekonomický rozvoj Roudnice nad Labem.97) Spojení ekonomického důvodu a významu stavby, který byl podle nás prvotní, spolu s reprezentačním faktorem manifestace 95) R. Hoff, Meisterwerk der Ingenieur–Baukunst. Köln 1998, s. 16 – 26 a E. Feisteur (Hrgs.), Die Steinerne Brücke in Regensburg. Regensburg 2005. 96) Získávání středověkých architektů a jejich družin ze vzdálených cizích zemí pro významné stavební podniky nebylo v té době tak výjimečné a je doloženo z více příkladů. Srovnej G. Binding, o. c. v pozn. 50, s. 282 – 285, který ve svém výčtu známých příkladů uvádí právě i pozvání mistra Viléma biskupem Janem IV. z Dražic a A. Erlande–Brandenburg, o. c. v pozn. 31, s. 90 – 91. Ostatně Matyáš z Arrasu, první architekt katedrály sv. Víta Praze byl Janem Lucemburským a Kar- lem IV. získán pravděpodobně již roku 1342 právě v Avignonu. D. Líbal – P. Zahradník, Katedrála sv. Víta na Pražském hradě. Praha 1999, s. 175. 97) Jacques Le Goff ve své slavné knize o evropském středověku spojuje budování kamenných mostů především s rozvojem obchodu a uvádí, že z jejich náročné stavby, kterou většinou iniciovali speciální bratrstva nebo církev, měli užitek všichni bez rozdílu. Proto bylo obvyklé pořádat na stavbu mostu i veřejné sbírky a spojovat jejich vznik se svatými zázraky. J. L. Goff, Kultura středověké Evropy. Praha 1991, s. 538.


Obr. 61: Limburg an der Lahn, Lahnbrücke, středověký most z let 1315–1341 (převzato z: www.bildindex.de).

schopností a společenského postavení fundátora, je přirozeně vlastní právě nejvyššímu sociálnímu francouzskému prostředí středověku, v němž Jan IV. z Dražic strávil dlouhá léta.98) Možná nejvýznamnějším faktorem stavby roudnického mostu je přínos vyspělé stavební technologie, neznámé tehdy v českých zemích. Nejenom založení celé mostní stavby v řečišti velikého vodního toku, ale i detailní opracování kamenných a dřevěných prvků a jejich vzájemné spojení v konstrukci je na našem území výjimečné a originální. Konstrukce mostu v sobě integrálně spojovala přímo zprostředkované technologie tradiční římské architektury, projevující se především bosovanými kvádry pilířů spojovaných železnými kotvami s vyspělou, řemeslně vytříbenou vrcholně gotickou konstrukčností základových trámových ležatých roštů spojovaných kovanými hřeby a bravurní klenbou ze standardizovaných kvádrů spojovaných speciálním způsobem. Snad poprvé, ještě před začátkem stavby katedrály sv. Víta, se k nám nezprostředkovaně dostalo francouzské katedrální stavitelství. Rychlé zaškolení domácích mistrů umožnilo širší rozšíření těchto stavebních postupů v okolním domácím prostředí. I když se nám zatím nepodařilo nalézt jasné doklady přímého použití nových stavebních technologií na dalších stavbách, předpokládáme, že se tak v rozmělněných a zprostředkovaných formách dělo. Spojnicí ve sledování těchto otázek by mohla být osobnost mostního stavitele Otty, který se stavby roudnického mostu pravděpodobně účastnil a který posléze hrál pravděpodobně zásadní roli při založení a stavbě Karlova mostu v Praze.99) Domníváme se, že v případě dochovaných zbytků roudnického mostu se jedná o jedinou světskou stavbu, která je prokazatelně dílem francouzských mistrů, a jde tedy o nezprostředkovaný přímý import jihofrancouzského stavebního, kamenického a tesařského umění. Vzhledem k tomu, že jsou k dispozici výborně zachované prvky, na nichž lze 98) Jako projev reprezentace schopností a moci šlechtických a církevních prelátů uvádí z historických zpráv budování mostů ve Francii v 11., 13. a 14. století A. Erlande–Brandenburg. A. Erlande–Brandenburg, o. c. v pozn. 31, s. 40. 99) J. Vítovský, o. c. v pozn. 27 a nověji P. Vlček ed., o. c. v pozn. 88, s. 464. 100) V prostředí feudálních sídel se o identifikaci práce francouzské huti mistra Viléma na základě rozboru prostorového dispozičního řešení

Obr. 60: Děčín, most přes řeku Ploučnici, 1564–1567 (foto M. Panáček, 2006).

Obr. 62: Moret–sur–Loing, mostní věž ze 14. století (převzato z: www.ville-moret-sur-loing.fr).

dále podrobněji studovat způsoby jejich přípravy a opracování, máme do budoucna možnost zpřesnit identifikaci této charakteristické práce a pokusit se ji nalézt i na dalších stavbách, na nichž je účast francouzských mistrů předpokládána z historických souvislostí.100) a uměleckého provedení architektonického detailu již pokusili T. Durdík – P. Chotěbor, Projevy přímého působení francouzské stavební huti v české architektuře feudálních sídel 14. století, in: Archaeologica historica 18/93, Brno 1993, s. 225 – 237. Hodnocení podílu francouzské práce na hradě v Dražicích se naposled věnoval V. Razím, Ke stavebnímu vývoji hradu Dražice, in: Svorník 2/2004, Praha 2004, s. 67– 78.

31


Die mittelalterliche Elbebrücke in Roudnice Die gotische Brücke in Roudnice nad Labem (Raudnitz a. d. Elbe) wird gewöhnlich als die drittälteste Steinbrücke in Böhmen erwähnt. Der Grundstein zu ihrem Bau wurde am hl. Bartholomäustag dem 24. August 1333 gelegt. Ihr Baumeister wurde der französische Meister Wilhelm, den mit seinen drei Gehilfen der Prager Bischof Johann IV. v. Dražic aus Avignon zum Bau eingeladen hatte. Der oben genannte Meister verbrachte mit seinen Gehilfen in Roudnice fast ein ganzes Jahr, wobei sie zwei Pfeiler und einen Bogen erbaut haben. Die weitere Arbeit führten dann die von ihnen ausgebildeten lokalen Handwerker fort. Der einzige von den vermutlich identifizierten Baumeistern aus Böhmen war der Brückenbaumeister Oto. Der Bau der Brücke wurde 1340 abgeschlossen. Sie diente zur allgemeinen Zufriedenheit nahezu weitere 300 Jahre. Vor der Schlacht auf dem Weißen Berg (am 8. Nov. 1620) hatten die Raudnitzer Brücke die Truppen böhmischer Stände unter Christoph Widersperker besetzt, die sie nach dem Sieg der Kaiserlichen schwer beschädigten. Definitiv zerstört wurde die Brücke 1634 durch das schwedische Heer General Bannérs. Im J. 1652 hat der herzogliche Baumeister Pietro de Colombo den Brückenturm niedergerissen. Eine Instandsetzung war in den 1660-er Jahren unter dem Fürsten Wenzel Eusebius von Lobkowicz beabsichtigt worden, die Absicht hat man aber nicht vollzogen. Seitdem verfiel die Brückenruine bis zum Torso eines Pfeilers und eines Bogens auf dem linken Elbeufer, die haben aber schließlich in Jahren 1906-1910 dem Brückenneubau weichen müssen. Das grundlegende Ereignis für die Erkenntnis der Konstruktion der gotischen Brücke war der Neubau der Elbebrücke in Roudnice, bei dem die Fundamente der alten Steinbrücke freigelegt wurden. Die gefundenen Fragmente nahm auf und dokumentierte der Projektant und zugleich der oberste Bauaufseher beim Neubau Břetislav Tolman. Er veröffentlichte zusammen mit Václav Chaloupecký, dem Autor der bisher eingehendsten Geschichte der alten Brücke, ihre Ermittlungen in mehreren Studien. Im Sommer 2005 bei der Flussbetträumung fand man mehrere Steinquader vom Brückentonnengewölbesegment, von Brückenpfeilern und die Holzbalken von einem Teil des Fundamentsrostes. Der Befund wurde gründlich dokumentiert und analysiert, die Holzglieder dendrochronologisch datiert. Ihr Holz wurde sehr kurz nach 1330 (d1330+) gefällt. Aufgrund der 1906 festgestellten Tatsachen und der Analyse neuer Funde rekonstruierte man die Detailgestalt der Brücke und den Arbeitsvorgang ihres Ausbaus. Es handelte sich um eine steinerne Bogenbrücke mit der überbrückten Länge ca. 220 m, Breite 6,40 m. Seitens der Konstruktion war sie mit der oberen Fahrbahn. Den Unterbau bildeten sieben niedrige auf liegenden nicht pilotierten Rösten ruhende Strompfeiler samt zwei Uferköpfen. Die Pfeilerbreite variierte um 7 m, die Bogen besaßen lichte Breite um 21 m. Mit Rücksicht zur unterschiedlichen Gewölbescheitelhöhe war die Fahrbahn nicht horizontal, sondern sie sank wohl vom vierten Pfeiler mäßig bis zum Brückenkopf. Die Zufahrtrampe besaß eine Neigung zu 15°. Der Brückenweg führte auf dem linken Ufer durch einen steinernen Brückenturm, dessen Durchfahrt sich an beiden Seiten mit gemeißelten Spitzbogen öffnete. Der Bau des ersten Strompfeilers wurde in der Zeit der vorausgesetzten niedrigen Wasserhöhe begonnen. Nachdem die Pfeilerstelle identifiziert (vermessen) war, begann man die Spundbohlen für die Baugrube zu rammen. Zwei parallele Spundwände wurden errichtet, zwischen die man hat das dichtende Material stampfen müssen. In diesem Fall handelte es sich wohl um grauen Ton, mit dem auch das Innere der Holzröste ausgefüllt war. Während der Untersuchung 1906 stellte man keine Spur nach Konstruktion solcher Wände fest, trotzdem setzt man ihre Anwendung voraus. Nach dem Auspumpen der Baugrube legte man den Boden bis auf den Gerölluntergrund. Nacheinander setzte man in die Grube die vorbereiteten Holzrostteile. Zunächst bettete man den axialen, 17,7 m langen Balken. An ihn festigte man schräge Seitenbalken beider Rostköpfe mit miteinander verblatteten Längsbalken des geraden Abschnitts. Auf diese Weise entstand der gegen 7,6 m breite Rahmen des liegenden Rostes in Gestalt eines länglichen Sechsecks. Orthogonal fixierte man den Rostrahmen mit Bohlen unregelmäßiger Länge mit Breite zu 20-30 cm und Höhe um 11 cm. Danach füllte man den ganzen Rost mit grauem Letten aus. In seiner Längsachse legte man den Dielenboden aus 3 cm dicken Brettern mit Breite zu 20 – 30 cm. Entlang des Rostrahmenrandes waren an der äußeren Balkenseite in Abschnitten zwischen den Querbohlen Schwalbenschwanzblattsassen angefertigt

32

worden, in die man in dieser Phase ca. 1 m lange vertikale Balken eingefasst hatte, deren Schwalbenschwanzblätter mittels je vier geschmiedeter Nägel vernagelt waren. Entlang der Außenseite der Vertikalbalken waren horizontale Bretter angenagelt, wodurch um den ganzen Rost herum eine gewisse Schalung entstand, die das Mauerwerk der unteren Pfeilerpartien gegen Wasserwirbel und Unterspülen schützen sollte. Das Pfeilermauerwerk ruhte auf dem Rostdielenboden. Seine Quaderverkleidung war sorgfältig geschichtet. Die Quader des ganzen Pfeilers waren aus der roten Brekzie gehauen; alle waren mit vorspringender Ausbuckelung versehen. Manche von ihnen waren mit 20-35 cm langen Eisenklammern verbunden. Die Steinquader waren in Kalkmörtel gelegt. Das Innere des Pfeilers füllte das kompakte Gussmauerwerk aus Kalkmörtel und Plänerbrocken aus. Etwa ein Meter über der normalen Wasserhöhe war der Pfeiler um 15 cm abgesetzt. Der vertikale Teil des Pfeilers endete ca. 2 m über der normalen Wasserhöhe. Zwischen den Pfeilern befand sich das aus den mit der Pfeilerlängsachse parallelen Steinquaderreihen erbaute Tonnengewölbe. Die Lagerfläche einzelner Quader war parallel mit dem Pfeiler. Die Berührungsflächen waren querorientiert zur Gewölbestirn, auf einen halben Quader gebunden. Mit den Steinquadern mit der Größe um 80×80×35 cm manipulierte man mit einem Holzkran und dem Wolf (der Scherenzange, für die an der Rückseite eine Öffnung ausgemeißelt war). Die Quaderaußenseiten wurden mit minimaler Fuge aneinader gesetzt, die Rückseiten mit Holzkeilen so verkeilt, dass die Längsachse im rechten Winkel zur Kreissegmenttangente orientiert war. Die Stereometrie der Gewölbesteine war nicht dem Gewölbesegment angepasst, wie es bei den römischen, sowie auch zeitgenössischen französischen Bauten gewöhnlich war – in diesem Fall handelte es sich um regelmäßige Steinquader, die nach der Aufstellung auf die Schalung zwischen den Lagerflächen keilförmige Fugen bildeten, deren Mörtelausfüllung die Steine fest verband. Dazu halfen auch dreistrahlige halbrunde kleine Kanäle mit einem Gussloch an den Lagerflächen der Quader, die auch haben mit dem Mörtel ausgefüllt werden sollen um das Gewölbe verfestigt zu haben. Nach dem Ausbau der Gewölbe wurden die Stirnflächen und Mauern oberhalb der Gewölbestirne mit Sandsteinquadern zu 20-30 cm Höhe ausgemauert. Die gemeißelten Löcher an ihren Seitenflächen belegen die Anwendung von Scherenzangen. Die Quader legte man schichtweise, unregelmäßig in die Masse des Gussmauerwerks gebunden. Das ganze Innere des Brückenoberbaus war mit kompaktem Gussmauerwerk aus Kalkmörtel und Plänerbrocken ausgefüllt. Seine Oberfläche war in die Fahrbahn eingeebnet, in ein Sandbett war die Basaltpflasterung gelegt. Die Quadermauerhäupte zog man bis oberhalb der Fahrbahn, wo sie die Brüstung bildeten. Man kennt weder ihre Höhe noch Gestalt. Den ganzen Brückenkörper schloßen die Brückenköpfe ab, ihrer Art Uferpfeiler. Die Rampe auf dem rechten Ufer war aus Sandsteinquadern gemauert und mit selber Pflasterung versehen wie die ganze Brücke. Der Brückenkörper endete auf der rechten Seite auf einer Insel, mit dem Ufer mittels einer Holzüberbrückung verbunden. Wohl zum Schluss erbaute man auf dem linken Elbeufer den Brückenturm. Seine Detailgestalt, Konstruktionsdetail, oder künstliche Gestaltung bleiben uns leider ganz unbekannt. Die Brückenkonstruktion verband in sich integral Technologien der traditionellen römischen Baukunst vor allem in den mit Eisenklammern verbundenen Buckelquadern an den Pfeilern mit der reifen handwerklich feinen hochgotischen Fundamentskonstruktion der liegenden Balkenröste mit geschmiedeten Nageln und dem bravurösen Gewölbe aus standardisierten, auf spezielle Weise gebundenen Quadern. Es lässt sich vermuten, es handle sich in erhaltenen Resten der Raudnitzer Elbebrücke um den einzigen weltlichen als ein Werk französischer Meister bewiesenen Bau auf dem Gebiet des einstigen Königreichs Böhmen und daher um einen unmittelbaren direkten Import der südfranzösischen Bau-, Steinmetzen- und Zimmerkunst. Bemerkenswert ist die Persönlichkeit des Bauherrn, des Prager Bischofs Johann IV. von Dražic, der sich nicht weigerte auf ein so gewagtes Unternehmen einzulassen und dafür einen fremden, diese Kunst beherrschenden Baumeister zu erwerben schaffte. Trotz diesen Problemen und unermesslichen Baukosten entschied er sich ein ausschließlich ziviles technisches Werk mit der erstklassigen Bedeutung für die wirtschaftliche und ökonomische Entwicklung der Stadt anzugehen.

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 Abbildungen Abb. 1: Vedute von Roudnice von Norden, Friedrich Bernhard Werner vor Mitte des 18. Jahrhunderts (übernommen aus M. Hlaváčková, Roudnice v proměnách času [Roudnice im Wandel der Zeit], Roudnice n. L. 1994, S. 48). Abb. 2: Ansicht von Roudnice von Nordwesten, Crispin Fuka, 1640 (übernommen aus P. Kopička, Deníky roudnického hejtmana Blažeje Albína z Weisenberku z let 1611 a 1625 [Diarien des Raudnitzer Hauptmanns Blasius Albin v. Weisenberg aus den Jahren 1611 und 1625], Praha 2003, S. 47). Abb. 3: Ansicht von Roudnice von Nordwesten, Johann Josef Dietzler, vor 1725, Ausschnitt (übernommen aus V. Chaloupecký, Dějiny starého mostu v Roudnici n/L. [Geschichte der alten Brücke in Roudnice], Podřipský musejník, Roudnice 1910). Abb. 4: Ansicht von Roudnice von Nordosten, Carl Croll, 1. H. 19. Jh., Detail (Sammlungen im Schloss Nelahozeves [Mühlhausen]). Abb. 5: Roudnice a. d. Elbe, Plan der Stadt. Francesco Carratti 1653, Ausschnitt (Fotoarchiv des Podřipské Museum). Abb. 6: Roudnice a. d. Elbe, Pläne der Schlossgärten, unbekannter Autor 1729–1784 (Fotoarchiv des Podřipské Museum). Abb. 7: Roudnice a. d. Elbe, Entwurf für die Instandsetzung der Brücke, Carlo Lurago 1660 (übernommen aus V. Chaloupecký, 1910). Abb. 8: Roudnice a. d. Elbe, Entwurf für die Instandsetzung der Brücke, Antonio Porta 1670 (übernommen aus V. Chaloupecký, 1910). Abb. 9: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied I, Buckelquader vom Brückenpfeiler. Die Ausbuckelung wird mit Schlag umgelaufen (Foto M. Cihla 2006). Abb. 10: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied I, Aufnahme (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 11: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied II, Aufnahme (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 12: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied III, Aufnahme (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 13: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied IV, Aufnahme (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 14: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied IV, Detail der Öffnung für die Scherenzange „Wolfsrachen" mit der größeren Tiefe an Seiten der Basis und der mit kleineren Sandsteinbrocken gekeilten Rückseitenfuge (Foto M. Cihla 2006). Abb. 15: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied V, Aufnahme (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 16: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied VI, Aufnahme (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 17: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied VI, Fragment 1, Bearbeitungsvorgang (Zeichnung M. Cihla 2006). Oben eine der identifizierten Positionen des Steinmetzen bei Bearbeitung der Berührungsfläche, da er bei der stabilen Position mit den Händen und dem Werkzeug vertikalen Spurenradius erzeugt, unten Darstellung des wahrscheinlichen Vorgangs bei der Manipulierung und Bearbeitung der Brückengewölbesteine. Links in der Mitte Fotos von zwei möglichen Gestalten der wohl beim Bau der Brücke verwendeten Steinmetzenhacken, links „Spitzfläche“, rechts „plošina (Platte)“. Abb. 18: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied VI, Fragment 2, Detaildokumentation und Spurenanalyse nach der Bearbeitung des Stückes (Zeichnung M. Cihla 2006). A – Außenseite, B, D – Lagerflächen, C, E – Berührungsflächen. 1 – abgebrochene Quaderteile; 2 – Steinmetzenzeichen, hergestellt durch Hiebe eines axtförmigen Werkzeuges mit mäßig abgerundeter Schneidekante; 3 – Destruktion der Außenseite; 4 – Spuren nach Ebnen (Abputzen) der Außenseite mit Flachmeißel, da kurze Holzhammerhiebe seichte v-förmige Spur hinterlassen, der Schneidekantenstrich ist etwas länger als Span, es stellt eine wichtige Tatsache für die Position des Steinmetzen dar; 5 – Randschlag; 6 – Werkzeugschneidekantenstrich (die Steinmetzenposition wird zur Richtung von dem Strich weg gebunden); 7 – Span (bei seiner Ablösung nach dem Stoß entsteht der Abbruch im schärferen Winkel als die Kerbe); 8 – Mörtelreste; 9 – feine geschichtete Stöße eines kleineren Meißels; 10 – strahlenförmige Kanäle; 11 – Fragmente der anschließenden Gewölbesteine; 12 – Lagerflächendestruktion; 13 – Zeichen einer konischen Kerbe mit einer Vertiefung nach dem Schlag mit einem Werkzeug mit Stiel. Abb. 19: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied VI, Fragment 2, Lagerfläche, überebnet mit diagonal geführten Schlägen der „Platte“, und Detail eines wohl mit einem kleineren Meißel gehauenen Kanalarmes für den Mörtelguss. Abb. 20: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied VI, Fragment 3, Detail des diagonalen Überschneidens der schon geebneten Lagerfläche mit dem Zweck ihre Oberfläche aufzurauhen. Gut sichtbar ist der Randschlag (Foto M. Cihla 2006). Abb. 21: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied VI, Fragment 3, Außenseite, Steinmetzenzeichen. Gehauen mit der Steinmetzenhacke mit leicht abgerundeter Klinge, gleich wie am Bauglied VI, Fragment 2

(Foto M. Cihla 2006). Abb. 22: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Bauglied VI, Fragment 4, Lagerfläche. Strahlige Kanäle größtenteils mit Mörtel überdeckt, sichtbarer Abdruck des Kanals vom Nachbarstein (Foto M. Cihla 2006). Abb. 23: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 1, Aufnahme, oben Grundriss, unten Ansicht der äußeren Balkenseite im Sinne der ursprünglichen Position in der Konstruktion des Schwellrostes (Zeichnung M. Panáček 2006). Abb. 24: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 1, Anordnung der Eisennägel (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 25: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 1, Gesamtansicht (Foto M. Panáček 2006). Abb. 26: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 1, abgeschrägter Balkenkopf, von der Außenseite zu gesehen, ursprünglich an den Axialbalken angefügt. Sichtbar sind die doppelseitige Schwalbenschwanzblattsasse an der Seite, einfache Blattsasse an der Oberseite und verbogene Nägel, mit den er an den Axialbalken angebracht war (Foto M. Panáček 2006). Abb. 27: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 1, Detail des schrägen Balkenkopfes, mit dem er an den Axialbalken angebracht war. Zwischen den verbogenen Nägeln deutliche steigende Spuren nach der Bearbeitung mit einem Breitbeil auf den Zimmerböcken (Foto M. Panáček 2006). Abb. 28: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Gegenseitiger Balkenkopf mit dem unteren Blatt (Foto M. Panáček 2006). Abb. 29: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 1, Detail der Schwalbenschwanzblattsasse mit Resten der Nägel, mit den die vertikale Säule zugeschlagen war (Foto M. Panáček 2006). Abb. 30: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 2, Aufnahme, Grundriss (Zeichnung M. Panáček 2006). Abb. 31: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 2 und 3. zeichnerische Dokumentation (Zeichnung M. Cihla 2006). Abb. 32: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 2 und 3, Gesamtansicht (Foto M. Panáček 2006). Abb. 33: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Balken 2, Detail des Restes einer zugenägelten Querbohle (Foto M. Panáček 2006). Abb. 34: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, Lageplan der alten und neuen Elbebrücke (übernommen aus: B. Tolman – V. Chaloupecký, Starý kamenný most přes Labe v Roudnici [Alte steinerne Elbebrücke in Raudnitz], Praha 1909). Abb. 35: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, Holzrostkonstruktion (übernommen aus: B. Tolman – V. Chaloupecký 1909). Abb. 36: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, Konstruktionsdetails vom Holzrost (übernommen aus B. Tolman – V. Chaloupecký 1909). Abb. 37: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, Foto des einzigen damals erhaltenen Bogens (übernommen aus B. Tolman – V. Chaloupecký 1909). Abb. 38: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, Detail der Gevölbequader vom abgebauten Brückenbogen (übernommen aus B. Tolman – V. Chaloupecký 1909). Abb. 39: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, in einer Grube gefundene Buckelquader (übernommen aus B. Tolman – V. Chaloupecký 1909). Abb. 40: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, Fundamentskonstruktion, Balkenrost mit Querbohlen, in der Grube gefunden (übernommen aus B. Tolman – V. Chaloupecký 1909). Abb. 41: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Dokumentation der 1906 gefundenen Brückenreste, Balkenroststirn, in der Grube gefunden (übernommen aus B. Tolman – V. Chaloupecký 1909). Abb. 42: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Rekonstruktionszeichnungen – Gesamtrekonstruktion nach Funden von B. Tolman (Grundriss unten), im Vergleich zu jener veröffentlichten von A. Velflík (Ansicht oben). In der Mitte Ansicht laut M. Cihla (Zeichnung M. Cihla 2005). Abb. 43: Roudnice a. d. Elbe, mittelalterliche Brücke. Rekonstruktionszeichnung des Pfeilers und des Tonnengewölbes (Zeichnung M. Cihla 2005). 1 – Basaltgeröllpflasterung, 2 – Quadermauerhaupt, 3 – Binder, 4 – Hebezangenlöcher, 5 – „Wolfsrachen“, Loch für die „Wolf“ Greifzange, 6 – Kanäle an den Lagerflächen der Gewölbequader zur Mörtelverteilung, 7 – vorausgesetzte Spundwand, 8 – Spundbohle, 9 – Verschalung des Schwellrostes, 10 – Dielenboden, 11 – Säulen, an der Außenseite zum Rost zugeblattet, 12 – Geröllbett, 13 – hypothetische Baugrubenumgrenzung, 14 – Axialbalken vom liegenden Holzrost, 15 – eingelassene Querbohlen, 16 – Pfeilerabsetzung, 17 – Buckelquader des Pfeilers, 18 – Pfeilerkopfgesims, 19 – Pfeilerkopfdach, 20 – Wasserspiegel, 21 – Schlußstein des Tonnengewölbesegments vom Brückenbogen, 22 – Brüstung. Abb. 44: Diebold Schilling, Spiezer Bilder-Chronik, 1484, Stadtbibliothek

33

M. CIHLA, M. PANÁâEK - Stfiedovûk˘ most v Roudnici nad Labem Bern. Zeitgenössische Abbildung der organisierten Vorbereitungsarbeiten zu einem großen Bau. Im Hintergrund die Zimmerleute fällen die Bäume, im Mittelplan wird Kieselstein zugeführt und Mörtel gemischt, im Vordergrung die Steinmetzenhütte bearbeitet dem Befehl des Meisters gemäß die Steinquader. Übernommen aus: G. Binding, Der mittelalterliche Baubetrieb in zeitgenössischen Abbildungen, Darmstadt 2001, S. 34. Abb. 45: Diebold Schilling, Amtliche Berner Chronik, 1478, Stadtbibliothek Bern. Zeitgenössische Abbildung des Betriebs einer Steinmetzenhütte. Übernommen aus: G. Binding 2001, S. 34. Abb. 46: Diebold Schilling, Amtliche Berner Chronik, 1478, Stadtbibliothek Bern. Zeitgenössische Abbildung der Zimmerarbeiten bei der Gründung eines größeren Baus im Strombett nahe der Stadtmauer. Links der bauführende Architekt, rechts die Zimmerleute messen den Balken mit Schnur und Rötel aus für seine Bearbeitung mit Breitbeil in sogen. hoher Arbeit auf den Zimmerböcken. Im oberen Bildteil ihre Kollegen rammen Pfähle im Flussbett und bauen die Arbeitsplattform mit Holzkran. Übernommen aus: G. Binding 2001, S. 34. Abb. 47: Diebold Schilling, Spiezer Bilder-Chronik, 1484, Stadtbibliothek Bern. Bau einer Steinbrücke über einen Fluss. Mit Hebezangen und einem großen Tretrad-Holzkran werden die auf einem Kahn zugeführten Quader hochgehoben und in die Brückenkonstruktion aufgestellt. Es scheint, der Kran sei nicht an der Brückenkonstruktion angebracht, sondern an einem selbständigen Vertikalbalken bereits im Fluss. Links wird wahrscheinlich der Baumeister des ganzen Bauwerks belohnt. Übernommen aus: G. Binding 2001, S. 35. Abb. 48: Chroniques de Hainaut I, gegen 1448, Bibliothèque Royale Bruxelles. Pflasterarbeiten. Übernommen aus: G. Binding 2001, S. 43. Abb. 49: Anonymus der Hussittenkriege, gegen 1430, Bayr. Staatsbibliothek München. Mittelalterliche Abbildung eines großen Rammbocks. Ähnliche Einrichtung mag zum Rammen der Hilfskonstruktionspfähle beim Brückenbau benützt worden sein. Übernommen aus: D. Conrad, Kirchenbau im Mittelalter, Leipzig 2002, S. 188. Abb. 50: Skizze der mittelalterlichen, Wolf genannten, beim Dombau in Köln benützten Greifzange. Ihre Gestalt und Größe entspricht genau den an Quadern der Raudnitzer Brücke dokumentierten Löchern. Nach A. Wolff, Der gotische Dom in Köln, Köln 1986, S. 11, übernommen aus: G. Binding, Baubetrieb im Mittelalter, Darmstadt 1993, S. 423.

34

Abb. 51: Skizze der mittelalterlichen Greifzange aus dem französischen Milieu, Rekonstruktion von Viollet-le-Duc laut Zeichnung von Villard de Honnecourt (um 1220/30). E. E. Viollet-le-Duc, Dictionnaire raisonné de l’architecture française du XIe au XVIe siècle, II, Paris 1854–1868, S. 217. Abb. 52: Die mittelalterliche Scherengreifzange. Nach A. Wolff 1986, übernommen aus: G. Binding 1993, S. 423. Abb. 53: Sommières, Römische Brücke über die Gard, erbaut 19–31 (n. Chr.). 7 Bogen, 189 m lange, 6,7 m breite Brücke mit niedrigen Pfeilern mit Dreieckköpfen aus Buckelquadern (übernommen aus: http://traianus.rederis.es). Abb. 54: Avignon, Pont St. Bénézet, erbaut 1177–1185 (Fotoarchiv des Podřipské muzeum). Abb. 55: Písek, Steinbrücke, Eisenklammern an einem der Pfeiler (Foto M. Trefný 2006). Abb. 56: Prag, Karlsbrücke, Pfeiler Nr. 9, Fundamentskranz aus den mit dreiarmigen Klammern verbundenen Mühlsteinen (übernommen aus: J. Zemánek, Z Roudnice do Prahy přes kamenné mosty [Von Roudnice nach Prag über die Steinbrücken], Podřipský muzejník I, 2005, S. 49–60). Abb. 57: Rom, Ponte Cestio, 46 v. Chr., Beispiel der römischen Weise der Quaderverbindung mittels Eisenklammern (übernommen aus: V. Galliazzo, I ponti romani, in: Elementos de Ingeniería Romana, Libro de ponencias, Tarragona 2004, s. http://traianus.rederis.es). Abb. 58: Avignon, Palast der Päpste, Detail der freigelegten Lagerfläche eines Quaders aus dem Portalbogenlauf (Foto M. Panáček 2006). Abb. 59: Regensburg, Steinbrücke (1135–1146), Ansicht der Konstruktion der niedrigen Pfeiler und der abfallenden Brückenfahrbahn (Fotoarchiv des Podřipské muzeum). Abb. 60: Děčín (Tetschen), Polsnitzbrücke, 1564–1567 (Foto M. Panáček 2006). Abb. 61: Limburg a. d. Lahn, Lahnbrücke. Mittelalterliche Brücke, 1315–1341 (übernommen aus: www.bildindex.de). Abb. 62: Moret-sur-Loing, Brückenturm aus dem 14. Jh. (übernommen aus: www.ville-moret-sur-loing.fr). (Übersetzung. J. Noll)


SEVERIN TISCHLER (1705-1742/1743) Martin Pavlíãek

„Anguilar byl člověk tak hranatý, až se zdálo, že se skládá výhradně z mnohostěnů.“ (Louis de Bernières, Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána) Dílo Severina Tischlera, sochaře působícího většinu života na českomoravském pomezí v Moravské Třebové, patří k významným projevům pozdně barokního sochařství v českých zemích. V některých detailech navázal na vlivné dílo Matyáše Bernarda Brauna, ale především se vypjatou formou exprese zařadil do širšího uměleckého proudu tehdejší střední Evropy. Pro tento internacionální styl je příznačná vyhraněná stylizace draperie soch, která je utvářená v „lámaném stylu“ a „kubizujících formách“. Tischlerova umělecká osobnost zůstávala dlouhou dobu ve stínu jeho současníků, zvlášť litomyšlského sochaře a Tischlerova přítele Jiřího Františka Pacáka, jemuž byla většina umělcových prací připisována. Katalog jeho děl je však nepoměrně větší než se doposud usuzovalo a představuje jej jako mimořádně nadaného a aktivního tvůrce, jehož práce nalezneme nejen na pomezí východních Čech a severní Moravy, ale také ve vzdálenějších lokalitách Náchodska a Podkrkonoší. Dosavadní stav bádání Z Tischlerovy tvorby bylo dlouhou dobu známo pouze několik děl, která bezprostředně určily archivní prameny. Informace o nich nalezneme již v několika topografických či lexikálních publikacích 19. století. Prvním badatelem, který zaznamenal údaje o životě a díle Severina Tischlera, byl Ernst Hawlik.1) Uvedl jej jako autora mariánského sloupu v Uničově a ocenil kvality jeho díla, přestože sochař „der keine Akademie besuchte“. S odkazem na Hawlika převzal jeho údaje o Severinu Tischlerovi Constant von Wurzbach do svého Biographisches Lexikon des Keisertums Österreich.2) Rovněž v roce 1882 uvedl Václav Šrám, na základě archivního záznamu v Pamětní knize farnosti, Tischlera jako autora hlavního oltáře farního kostela v České Skalici.3) Navíc tento badatel poprvé uvedl – patrně v rámci vlasteneckého nadšení – českou variantu sochařova jména (Severin

Stolař). Zdeněk Wirth později použil obě varianty a česká verze se prosadila v pracích Prokopa Tomana a Oldřicha J. Blažíčka. Podstatu tohoto jevu osvětlil Josef Tejkl, který považoval „často uváděnou českou variantu jeho příjmení Stolař za důsledek snahy bohemizovat osobnost tohoto německého sochaře.“ 4)

Předkládaný text navazuje na dizertační práci, kterou jsem obhájil na Katedře dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci roku 2001. 1) E. Hawlik, Zur Geschichte der Baukunst, der bildenden und zeichnenden Künste im Markgrafthume Mähren. Brünn 1838, s. 39: „Severin Tischler, um das Jahr 1730 Bildhauer zu Mährisch-Tribau, gebürtig von Zwittau und Zeitgenosse von Thad. Supper. Von ihm zu Mährisch-Neustadt die Mariensäule auf dem dortigen Hauptplatze. Obwohl diese Säule nach dem damaligen Geschmacke mit Zierwerk im Augsburger Style zu überladen ist, so sind doch die Figuren in einem schönen Ebenmaße gearbeitet, und machen dem Künstler, der keine Akademie besuchte, wirklich Ehre.“ Dále Hawlik uvádí na s. 38: „Die Bildhauer Georg Franz Patzak, Severin Tischler und Franz Seitl waren seine Ge-

sellschafter, und bildeten sich durch Modelle, Skelete, und Gemälde von gutten Meistern, an denen Supper eine ausgesuchte Sammlung gehabt haben soll.“ Přestože nelze Supperův vliv přeceňovat – v případě Tischlera možný maximálně na sklonku jeho života –, lze takovou tvůrčí spolupráci mezi jednotlivými uměleckými dílnami v Moravské Třebové předpokládat. 2) C. von Wurzbach, Biographisches Lexikon des Keisertums Österreich XLV. Wien 1882, s. 181. 3) V. Šrám, Okres česko-skalický. Nástin historický. Praha 1882, s. 50: „Oltář hlavní, představující na nebevzetí panny Marie, postaven byl 24. listopadu 1732, zhotovil jej Severin Stolař z Moravský Třebový; stál přes 300 zl.“ Podle Šráma byl oltář postaven „péčí faráře tehdejšího Vojtěcha Klugara“ (ibidem, s. 32).

Obr. 1: Severin Tischler, Minerva, 1730–1731, Náchod, zámecká rezidence, Piccolominská brána (všechny snímky autor, není-li uvedeno jinak).

35

Martin Pavlíãek - SEVERIN TISCHLER (1705-1742/1743)

Obr. 2: Severin Tischler, král David, 1730?, Rtyně v Podkrkonoší.

Informace o jiném Tischlerově díle, výzdobě tzv. Piccolominské brány zámecké rezidence v Náchodě, publikoval na základě archivních údajů August Sedláček5) a ty převzal do svých Dějin Náchoda 1620–1740 tamní historik a pedagog Jan Karel Hraše.6) Na počátku 20. století August Prokop spojil Tischlerovo jméno se sloupem Nejsvětější Trojice na Zelném trhu v Brně.7) Vzhledem k povaze informace lze předpokládat, že ji Prokop získal z neuvedeného archivního zdroje a protože sloup – podle data obsaženého v chronogramu – pochází až z roku 1732 a je dílem Antonína Schweigla, lze předpokládat, že práce byla původně Tischlerovi zadána, ale ze zakázky z nám neznámých důvodů sešlo. Autorství Severina Tischlera a Jiřího Antonína 4) J. Tejkl, Nové poznatky o vztahu Braunovy dílny k sochařské tvorbě ve východních Čechách, in: Matyáš B. Braun 1684 –1738. Sborník vědecké konference v Praze 26. a 27. listopadu 1984, Praha 1988, s. 126. Obdobný osud stihl i jiné umělce, například chrudimského sochaře Jana Pavla Zechpaeura, ze kterého se stal Čechpauer. 5) A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého V. Praha 1887, s. 26: „Roku 1730 dne 2. října smluveno dílo se Severinem Tischlerem, kameníkem a sochařem ve Svitavě, aby udělal kamenný znak Pikkolominovský s rozličnými ozdobami od válečnictví, začež mu zaplaceno (se stravou) 278 fl. 9 kr. Když práce tato na jaře roku 1731 dokonána byla, počato s povýšením kamene erbovního.“ 6) J. K. Hraše, Dějiny Náchoda 1620 –1740. Náchod 1898, s. 75 (rukopis z let 1895 –1898). 7) A. Prokop, Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Bezeihnung. IV. Band. Wien 1904, s. 1239: „1729 Severin Tischler, Bildhauer aus Zwittau, errichtet die Dreifaltigkeitssäule auf dem Krautmarkt in Brünn.“

36

Heinze uvedl August Prokop u mariánského sloupu v Uničově, díla, ke kterému se dochovaly bohaté archivní doklady, včetně smlouvy sepsané se sochařem roku 1735 (viz níže).8) Roku 1910 vyšel Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu náchodském,9) kde Zdeněk Wirth sumarizoval poznatky předchozí literatury. Zmínil Tischlerovy práce v České Skalici a Náchodě, kde navíc určil sochařovo autorství u aliančního znaku tzv. Nové zámecké brány. Jako velmi přínosné se jeví tři studie moravskotřebovského kronikáře Aloise Czerného,10) v nichž publikoval výsledky svého archivního bádání, na jehož základě sestavil drobné medailony jednotlivých umělců z Moravské Třebové. U každého z nich shromáždil veškeré archivní údaje, které se mu podařilo v městských a farních knihách nalézt. Czerného texty přináší doposud opomíjené informace o Tischlerově životě a tvorbě v Moravské Třebové. Pouze mariánský sloup v Uničově uvedl jako Tischlerovo dílo Edmund Wilhelm Braun ve 33. svazku Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler,11) vydaném roku 1939 v Lipsku. Znal správné datum umělcova narození, neuvedl však žádné Tischlerovo dílo v Čechách. V reakci na neautorizované připsání správně odmítl jako Tischlerovo dílo mariánský sloup ve Svitavách, který pochází již z roku 1703 a je prací olomouckého sochaře Johanna Sturmera.12) V rámci rozsáhlého textu o sochařské rodině Pacáků a jejich práci v děkanském kostele v Pardubicích se okrajově Tischlerovým dílem zabýval Emanuel Poche.13) Ohodnotil jeho oltář Nanebevzetí Panny Marie v České Skalici („pozoruhodný oltář“) a dal jej do souvislosti s Braunovými oltáři téhož námětu ve Staré Boleslavi a Libčanech (okres Hradec Králové). Poche poprvé zařadil Tischlera do linie následovníků Matyáše Bernarda Brauna a předpokládal jeho kontakt s litomyšlským Pacákem. Zároveň se domníval, že to byl on, kdo „stařičkého“ Pacáka přiměl k přestěhování do Moravské Třebové. V návaznosti na zmiňované Pocheho texty Oldřich J. Blažíček roku 1946 poprvé obecně definoval okruh Braunových žáků a následovníků ve východních Čechách. Severina Tischlera (Stolaře) charakterizoval jako „mistra z Moravské Třebové, činného na Náchodsku“14) a jeho oltář v České Skalici komparoval s hlavními oltáři Matyáše Bernarda Brauna v mariánském kostele ve Staré Boleslavi (1717–1721) 8) Ibidem, s. 1247. – Tyto údaje zopakoval J. Neuwirth v nacionalisticky laděné publikaci Geschichte der deutschen Kunst und des deutschen Kunstgewerbes in den Sudetenländern bis zum Ausgang des 19. Jahrhunderts. Augsburg 1926, s. 183. 9) Z. Wirth, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu náchodském. Praha 1910, s. 17, 21– 22, 60. 10) Pro tischlerovské bádání jsou důležité texty z let 1910 a 1917: A. Czerny, Mährisch-Trübauer Künstlernamen. Mitteilungen der Erzherzog Rainer Museum für Kunst und Gewerbe XXVIII, 1910, s. 3 – 4. – A. Czerny, Künstler und Kunsthandwerker von Mährisch-Trübau. Mitteilungen der Erzherzog Rainer Museum für Kunst und Gewerbe XXXV, 1917, s. 63 – 64. 11) U. Thieme – F. Becker (eds.), Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler. Band XXXIII. Leipzig 1939, s. 216 (autor hesla: E. W. Braun). 12) J. Matzke, Religiöse Barockdenkmäler im Ostsudetenland. II. Schönhengstgau und Ostmähren. Königstein 1965, s. 25 – 27; M. Togner, Václav Render. Příspěvek k baroknímu sochařství v Olomouci, Umění XXI, 1973, s. 227. 13) E. Poche, Pacákové a sochařská práce v děkan. kostele v Pardubicích, Umění (Štencovo) XV, 1943, s. 294. 14) O. J. Blažíček, Pražská plastika raného rokoka. Praha 1946, s. 103.


Obr. 3: Severin Tischler, alegorie Víry, kolem roku 1730, Moravská Třebová, kostel Nanebevzetí Panny Marie, oltář sv. Kříže.

Obr. 4: Severin Tischler, alegorie Naděje, kolem roku 1730, Moravská Třebová, kostel Nanebevzetí Panny Marie, oltář sv. Kříže.

a Cosmy Damiána Asama v benediktinském kostele v Rohru (kolem 1722). Prokop Toman v Novém slovníku československých výtvarných umělců15) uvedl mezi Tischlerovými díly pouze oltář v České Skalici a jeho autora zařadil – s odkazem na Emanuela Pocheho – do blízkosti „okruhu tvoření Braunova“. Pochopitelná složitost česko-německých vztahů této doby způsobila vedle ustálení bohemizované varianty umělcova jména i absenci jakékoliv německy psané literatury v jejím závěrečném přehledu. Mezi následovníky Matyáše Bernarda Brauna uvedl Tischlera Oldřich J. Blažíček v Sochařství baroku v Čechách.16) Přejal tradované autorství sloupu Nejsvětější Trojice v Brně a zopakoval závěry své předešlé práce z roku 1946. Jako Tischlerovo dílo zmínil hlavní oltář farního kostela v České Skalici, který definoval slovy „jednoduché řezbářství“ a poprvé sochaři připsal tamní kazatelnu. Na dlouhou dobu naposled vysoce ohodnotil Tischlerovu výzdobu Piccolominské brány zámku v Náchodě. V braunovské monografii z roku 1965 Emanuel Poche uvádí „Severina Stolaře“ mezi následovníky Matyáše Bernarda Brauna, přičemž zprostředkující roli při formování je-

ho stylu měl hrát Jiří František Pacák.17) Jako sochaře blízkého rodině Pacáků představil „Stolaře“ Václav Vilém Štech, když jej zmínil jako pravděpodobného autora výzdoby kostela v České Skalici.18) Do souvislosti s tzv. chrudimskou sochařskou školou zařadil Severina Tischlera – „zajímavou, ale zatím málo známou osobnost“ – Jaromír Neumann v Českém baroku roku 1969.19) K tomu jej patrně vedla určitá příbuznost s obdobně měkkými hutnými řasami draperie řezeb Ignáce Rohrbacha. Tento názor Jaromír Neumann zopakoval i ve druhém, přepracovaném vydání knihy.20) Oldřich J. Blažíček v Umění baroku v Čechách opětovně upozornil na souvislosti Tischlerova českoskalického oltáře s Braunovými pracemi, jejichž společným východiskem měly být „iluzivní divadelní oltáře z okruhu Asamů“.21) Zdůraznil pozdně barokní stylové založení sochaře („nedramatické, hravé“) a shledal na jeho oltáři „určitou lidovou notu“. Nejvýrazněji posunul tischlerovské bádání Miloš Stehlík ve svém Nástinu dějin sochařství 17. a 18. století na Moravě,22) kde Tischlerovi připsal řadu nových prací, v obrysu

15) P. Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců II. Praha 1947–1950, s. 489. 16) O. J. Blažíček, Sochařství baroku v Čechách. Plastika 17. a 18. věku. Praha 1958, s. 209.

17) E. Poche, Matyáš Bernard Braun. Sochař českého baroka a jeho dílna. Praha 1965, s. 27. 18) V. V. Štech, Matyáš Bernard Braun, in: Dohady a jistoty. Výbor studií a článků, Praha 1967, s. 288. 19) J. Neumann, Český barok. Praha 1969, s. 46. 20) J. Neumann, Český barok. Praha 1974 (II. vydání, přepracované a rozšířené), s. 64. 21) O. J. Blažíček, Umění baroku v Čechách. Praha 1971, s. 123.

37


Na konci osmdesátých let, v Dějinách českého výtvarného umění, sledovali Oldřich J. Blažíček28) a Miloš Stehlík29) Tischlerovo dílo v rámci Čech a Moravy, když navázali na výsledky svých předchozích prací. Blažíček uvedl, že Tischlerovým pracím je vlastní „groteskní plastická nadsázka“, kterou mají společnou s hlavním oltářem v Libčanech od jiného, neznámého následovníka Matyáše Bernarda Brauna. Problematice autorství Pašijového cyklu z Moravské Třebové se věnoval Miloš Stehlík v katalogu výstavy těchto řezeb, jež se konala v Moravské Třebové roku 1994.30) Stehlík zde vedle Jiřího Františka Pacáka a SeveObr. 5: Severin Tischler, Kalvárie, 1730–1731, Moravská Třebová, Křížový vrch. rina Tischlera uvažuje o možném autorství Františka Josefa Seitela a Pacákova syna Františka. V polském sborníku vězřetelně vymezil stylový charakter jeho tvorby a konstatonovaném slezskému sochaři Michalu Klahrovi st. týž badatel val Tischlerův vliv na dílo Jiřího Antonína Heinze. V pozdějpřipisuje Tischlerovi část výzdoby farního kostela v Křenoších letech sice Miloš Stehlík od některých atribucí částečvě (okres Svitavy).31) Stručnou charakteristikou sochařova ně ustoupil, přesto jeho práce zůstala základním východíla v knize Umění baroka na Moravě a ve Slezsku32) navádiskem pro další bádání o Tischlerově díle. 23) zal Miloš Stehlík na svůj předchozí text v Dějinách českého Ve studii z počátku osmdesátých let týž badatel revidoval svůj téměř třicet let starý příspěvek v časopise Uměvýtvarného umění, když nově uvažoval o Tischlerově podíní 24) a nově se pokusil rozřešit otázku autorství sochařské lu na Heinzově zakázce pro olomoucké dominikánky v kosvýzdoby oltáře sv. Kříže ve farním kostele v Moravské Třetele sv. Kateřiny. Některé nové informace o jednotlivých bové. Pečlivě soustředil všechny doposud vyslovené názoTischlerových pracích na Moravě a ve Slezsku přinesl prvry a sám se pokusil problém rozkrýt hypotézou o výrazném ní díl Uměleckých památek Moravy a Slezska.33) Další údaje o Tischlerově životě a díle uvedl Ivo Kořán podílu Severina Tischlera v rámci Pacákovy práce na tamv knize Braunové,34) kde částečně vychází ze starší literatuních alegoriích Víry a Naděje. ry a částečně odkazuje na mou tehdy se rodící dizertační V roce 1984, na konferenci o Matyáši Bernardu Braupráci. Okrajově se Severina Tischlera dotkla má recenze35) novi, Josef Tejkl25) významně doplnil novými archivními 26) zmíněné Kořánovy knihy. Naposled bylo Tischlerovo dílo údaji Tischlerův životopisný profil a Miloš Stehlík – vedle nového určení dvou prací (Dvůr Králové) – specifikoval zmíněno v souvislosti se sochami krále Davida a sv. CecíTischlerovo místo v rámci moravského sochařství s předlie v Křenově, které byly prezentovány na výstavě moravpokládaným vlivem na tvorbu Jiřího Antonína Heinze. ského barokního umění v Rennes roku 2002.36) Pro katalog výstavy autor této studie dodal podklady pro umělcovo hesOkrajová zmínka o Severinu Tischlerovi v druhém, přelo. Recentně bylo sochařovo dílo značně nekvalitním způpracovaném vydání Pocheho monografie Matyáše Bernarda Brauna poněkud zastřela doposud známé informace o sochařově životě a díle. Poche se totiž omylem zmiňuje na. Praha 1986, s. 39, 123. 28) O. J. Blažíček, Sochařství pozdního baroka, rokoka a klasicismu v Čeo dvou sochařích s příjmením Tischler, nejprve o „Severínu chách, in: O. J. Blažíček – M. Bohatcová – B. Bukovinská a d., Dějiny Tischlerovi (Stolařovi)“ a vzápětí o „Ondřeji Tischlerovi (Stočeského výtvarného umění II (Od počátků renesance do závěru barolařovi)“, který měl vytvořit hlavní oltář v České Skalici „roka). Praha 1989, s. 719. 27) ku 1739“. 29) M. Stehlík, Sochařství vrcholného baroka na Moravě, in: O. J. Blažíček 22) M. Stehlík, Nástin dějin sochařství 17. a 18. století na Moravě, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity F 19 – 20, 1975 –1976, s. 33 – 34. 23) M. Stehlík, Heinz, Pacák, Thény, Rohrbach nebo Tischler?, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity F 26 – 27, 1982 –1983, s. 41 až 47. 24) M. Stehlík, K činnosti J. F. Pacáka na Moravě, Umění III, 1955, s. 83 až 85. 25) J. Tejkl, o. c. v pozn. 4, s. 125 –126. 26) M. Stehlík, Matyáš Bernard Braun a Morava, in: Matyáš B. Braun 1684 –1738. Sborník vědecké konference v Praze 26. a 27. listopadu 1984, Praha 1988, s. 160 –161. 27) E. Poche, Matyáš Bernard Braun. Sochař českého baroka a jeho díl-

38

– M. Bohatcová – B. Bukovinská a d., Dějiny českého výtvarného umění II (Od počátků renesance do závěru baroka). Praha 1989, s. 529. 30) M. Stehlík, Moravskotřebovské pašije. Moravská Třebová 1994. 31) M. Stehlík, Moravské sochařství první poloviny 18. století, in: J. Wrabec (ed.), Michal Klahr Starszy i jego środowisko kulturowe, Wroclaw 1995, s. 119, obr. 50. 32) M. Stehlík, Sochařství, in: I. Krsek – Z. Kudělka – M. Stehlík – J. Válka, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Praha 1996, s. 96 – 99. 33) B. Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska 1 (A/J). Praha 1994, s. 85, 124, 293, 469, 470. 34) I. Kořán, Braunové. Praha 1999, s. 144. 35) M. Pavlíček (rec.), Ivo Kořán, Braunové. Umění XLVIII, 2000, s. 96 –100. 36) J. Kroupa (ed.), V zrcadle stínů. Morava v době baroka 1670 –1790. Rennes – Brno 2003, s. 170 –171, 357.


Obr. 6: Severin Tischler, Panna Marie, 1730–1731, Moravská Třebová, Křížový vrch, Kalvárie.

Obr. 7: Severin Tischler, Panna Marie, detail, 1730–1731, Moravská Třebová, Křížový vrch, Kalvárie.

sobem zmíněno v dodatcích Nové encyklopedie českého výtvarného umění.37)

pil Severin Tischler v Moravské Třebové od Tobiase Römera za 1490 fl. dům v Panské ulici (čp. 13).44) Datem 20. března 1737 je datován koncept dopisu moravskotřebovského děkana Johanna Antona Sthera, na kterého se Severin Tischler obrátil s žádostí o úřední zásah do rodinného sporu.45) Téhož roku byly pokřtěny v Moravské Třebové dvě Tischlerovy dcery, Maria Josefa (křtěna 3. července 1737)46) a Anna Victoria (křtěna 23. prosince 1737).47) Spolu se svým spolupracovníkem Františkem Josefem Seitelem byl Tischler – „Cives et Sculptor“48) – svědkem na svatbě litomyšlského měšťana a sochaře Jiřího Františka Pacáka dne 16. října

Archivní zprávy o sochafiovû Ïivotû a díle Severin Tischler byl pokřtěn 12. října 170538) ve Svitavách jako druhý z osmi dětí39) Adama Tischlera a jeho druhé ženy Anny Bittnerové z Moravského Lačnova, kteří byli ve Svitavách oddáni 15. ledna 1703.40) Podle údajů o sochařových sourozencích se on a jeho sestra Paulina Rosalie jako jediní dožili dospělosti (oba později žili v Moravské Třebové). Dne 22. května 1717 umírá ve Svitavách Tischlerův otec.41) Tamtéž – nebyl tedy ještě moravskotřebovským měšťanem – se sochař 29. června 1733 oženil s Paulinou Gromischovou (Gramischovou) z Moravské Třebové, dcerou tamního radního a obuvníka Johanna Georga Gromische.42) Ve Svitavách se jim také narodilo první dítě, syn Wilhelm Leopold (křtěn 9. února 1734).43) Dne 10. července 1735 kou37) M. Stehlík, Tischler, Severin, in: A. Horová a kolektiv, Nová encyklopedie českého výtvarného umění – dodatky. Praha 2006. 38) J. Tejkl, o. c. v pozn. 4, pozn. 23. 39) Ibidem. 40) Ibidem. 41) Ibidem. 42) Ibidem. 43) Ibidem.

44) A. Czerny, Mährisch-Trübauer, o. c. v pozn. 10, s. 3 – 4. 45) SOkA Svitavy (pobočka Litomyšl), Archiv děkanského úřadu Moravská Třebová, Duchovní správa – korespondence, 1652 –1810, inv. č. 175, K 5/3, nefoliováno: „Es begehrt der Severin Tischler bildthauer, daß ich auß geistlicher so ich über meine Kirch Kind habe, folgl (?) über ihn undt seinen schweiger Vatter, damit ich seinem schweiger Vatter auff erlege seine weib von seinem bey wohnen nicht auffhalte, sondern abschlaffe, undt seinen weib aufferlegt werde zu ihm zuruck zu Kehren. bescheidt auff dieses memorial. Es ist Supplicanten bekandt: daß ich erstens in dieser materiy kein Richter sey. Vors ander aber meine öfftere mediation kein bestandt habe, undt letzlich meine erinerung so ich auff sein eingegebenes memorial an seinen Schwiger Vatter getahr (?) kein stadt fienden, Westenshalben dan er hiemit mit seinem Sachen an ein hochwirdiges bischoffl Ambt in Olmütz Ver wieben windt. datum Pfarhoff Tribau den 20 Marty 1737 J. A. Sther P. V. D. in Tribau.“ 46) Viz pozn. 38. 47) Ibidem. 48) Ibidem.

39


nosti Česká Skalice je jako Tischlerovo dílo doložen hlavní oltář tamního farního kostela Nanebevzetí Panny Marie.55) Archivní zápis k tomuto dílu v jiné (?) českoskalické Pamětní knize uvádí Josef Tejkl.56) Dne 13. listopadu 1735 byla uzavřena smlouva mezi Severinem Tischlerem a uničovským děkanem Ondřejem Antonínem Richterem na vybudování sloupu Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého pro náměstí v Uničově.57) Smlouva mimo jiné dokládá Tischlerovo autorství výzdoby grotty poutního kostela Povýšení sv. Kříže v Jaroměřicích u Jevíčka, která se však do dnešních dnů nedochovala. Dalším zdrojem informací o budování uničovského sloupu jsou zápisy z jednání městské rady58) a Kniha účtů příjmů a výdajů vedená při jeho budování.59) Ta datuje práce Tischlerovy dílny do let 1735 –1740 a informuje nás o podílu Tischlerových dílenských spolupracovníků Františka Josefa Seitela a Ignáce Winklera. To nově umožňuje spojit jejich jména s doposud anonymními dílenskými výkony na dalších pracích Tischlerovy dílny, když zřetelněji lze rozeznat pouze Seitelovu činnost. Ke dni 30. dubna 1738 je v již citované Pamětní knize farnosti Česká Skalice uvedena jako Tischlerovo dílo tamní kazatelna.60) Bez konkrétního data uvádí Alois Czerny –

Obr. 8: Severin Tischler, Gesmas, detail, 1730–1731, Moravská Třebová, Křížový vrch, Kalvárie.

1738 v Moravské Třebové.49) Rovněž se stal kmotrem všech Seitelových dětí, při křtu Marie Victorie dne 10. prosince 1742 je uváděn jako vdovec.50) Ve svatební smlouvě Tischlerovy sestry Pauliny Rosalie z 16. července 1743 je zmiňován jako zemřelý městský sochař.51) Alois Czerny uvádí, že Tischlerova žena (někdy na přelomu let 1742 a 1743 se znovu oženil?!) se 13. listopadu 1743 provdala za prýmkaře Paula Scheibeho, přičemž byl Tischlerův dům v Panské ulici oceněn na 3000 fl.52) První zpráva o sochařově díle pochází z roku 1730, kdy se Severin Tischler zavázal ve smlouvě ze dne 2. října vytesat erb Piccolominiů s ozdobami pro tzv. Piccolominskou zámeckou bránu v Náchodě.53) Podle archivních zjištění Augusta Sedláčka pracoval Tischler na místě a se stravou dostal zaplaceno „278 fl. 9 kr“.54) Zápisem v Pamětní knize far49) A. Czerny, Mährisch-Trübauer, o. c. v pozn. 10, s. 4 označuje Pacáka jako “Leitomischler Bürgers und Bildhauers“. Pacák se podle Czerneho oženil s Annou Marií, dcerou malíře Christiana Davida, jež byla zároveň švagrovou jiného moravskotřebovského malíře, Judy Tadeáše Suppera; J. Tejkl, o. c. v pozn. 4, s. 125 uvádí, že se Pacák oženil s Annou, vdovou po malíři Davidovi; O. J. Blažíček, o. c. v pozn. 16, datuje Pacákovu svatbu do roku 1739. 50) Viz pozn. 38. 51) SOkA Svitavy (pobočka Litomyšl), Archiv města Moravská Třebová, Dieses Buch zu Einverleibung der Eheberednisse 1715 –1750, inv. č. 364, fol. 411– 412. 52) A. Czerny, Mährisch-Trübauer, o. c. v pozn. 10, s. 4. 53) A. Sedláček, o. c. v pozn. 5, s. 26; Z. Wirth, o. c. v pozn. 9, s. 60.

40

54) A. Sedláček, o. c. v pozn. 5, s. 26. 55) SOkA Náchod, Archiv farního úřadu Česká Skalice, Liber antiquus Memorabilium ab Anno 1713, inv. č. 1, fol. 47: „1732 November. Tohoto Roku a ... Mesice Postaven jest Oltarz Weliky od Aposttolu 12 ... a ... na nebe wzeti Panny Marie …(?) od P. Severina Tischlera z Trzebowe Morawsky bliz 300 zl stoji.“ 56) J. Tejkl, o. c. v pozn. 4: „1732 24. Nov. Postaven jest oltář veliký na nebe vzetí Panny Marie 12 Apoštolu s architekturou v hrobu Tabernakulum dělal ten Severin Tischler z Moravský Třebový, jemuž dalo se 65 s dvěma učednikama od přivezení 40 zl., s postavením přes 300 zl. stoji.“ 57) SOkA Olomouc, Archiv města Uničov, Fotokopie smlouvy, inv. č. 989 (kopie smlouvy z archivního fondu Národního muzea v Praze): „Gelobet Sey Jesus Christus. In Namen der allerheiligst Unzertheilten Drenfaltigkeit ist am heunt zu ende gefetzen dato zwischen Titl. Herrn Andrea Antonio Richter, Bischöfl. Rath, Consistorial-Assessorn und Dekant zu Mähr.-Neustadt, dann dem kunstreichen Herrn Severino Tischler, bürgl. Bildhauern in Mähr. Trübau, am andern Theil vor sich und seine Erben in puncto der auf offenen Platz zu verfertig habenden BildhauerArbeit von Nepomuck folgender Contract einmüthig undt mit gutem Verstand beschlossen worden. Erstlich verbündet sich erwelter Herr Severin Tischler, drenzehn Figuren (worunter die obere Unsere Liebe Frau vorstellend mit der Weltkugel zwölf Schuch befreiset), jede sieben Schuch hoch, untadelhaft, aufs schönst undt künstliche zu verfertigen. Andertens gleichfalls achtzehn Kindel von 3 1/2 Schuch hoch, acht apostel in erhobener oder sogenannter Pasterlöw-Arbeit, dann letzlich in die drey mittleren Theil primo die Newstadt mit obschwebendem Muttergottes-Bild, wie der Abris zeigt, secundo die Marter und Glory des heyl. Joanis Nepomuceni sambt der Beyschrift wie imgleichen tertio das Leben, Marter, Glory undt Subseription des Seel. Sarcandri aufs zierlichste nach der Art, wie in der Grotta zu Jaromierzitz zu sehen, fleisig in Stand zu richten. Wo hingegen Titl. Herr Dechant sich dahin erkläret, dem Herrn Künstler für sothane wohlverfertigte Arbeit summariter Fünfhundert zwey und zwanzig Gulden Rheinisch zu bezahlen, zu welcher Urkund undt Festhaltung zwey gleichlautende Exemplaria sind aufgerichtet undt Ein unter des andern fertigung jedem Theil zugestellt worden.“ Tento a další archivní údaje k uničovskému sloupu publikovala Š. Müllerová, Život a dílo moravského sochaře Georga Antona Heintze. Počáteční tvůrčí období. Diplomová práce (nepublikovaný strojopis). FF UP Olomouc 1995. 58) SOkA Olomouc, Archiv města Uničov, Ratsprotokollen, inv. č. 188. 59) SOkA Olomouc, Archiv města Uničov, Das Empfang- und Ausgabregister bei Erbauung der Ehrensaul, inv. č. 3174. 60) SOkA Náchod, Archiv farního úřadu Česká Skalice, Liber antiquus Memorabilium ab Anno 1713, inv. č. 1, fol. 50: „1738. Mesice Aprily …(?) 30 dne Postawena jest Nowa Kazatedlnice skrze Severina Tüschlera z Morawsky Trzebowe za 66 zl …(?). Klobouk Cyrkew Wyobrazuje , …(?) Evangelisti, …(?) 7. … …(?) Cyrkevni. Dolejsi dil Wiru, Nadeji a Las-


s obecným odkazem na městské archivní dokumenty – jako Tischlerovo dílo v moravskotřebovském farním kostele dřevěné bysty čtyř Evangelistů umístěné na konzolách (“… vier Evangelisten [kleine Holzbüsten auf Sockeln] für die Trübauer Pfarrkirche…“).61) V podstatě stejné údaje se můžeme dočíst i v práci jiného moravskotřebovského archiváře Rudolfa Pechholda,62) který napsal v polovině dvacátých let 20. století na základě starších prací a po opětovném výzkumu archivních pramenů knihu o dějinách jednotlivých měšťanských domů v Moravské Třebové. Ten situoval řezby evangelistů na hlavní oltář a jako místo Tischlerova původu uvedl Litomyšl.

Obr. 9: Severin Tischler, sv. Petr, detail, po roce 1730, Moravská Třebová, františkánský klášter, sousoší Krista v Getsemanské zahradě.

Raná tvorba v intencích stylu Matyá‰e Bernarda Brauna O Tischlerově školení nemáme žádné jednoznačné informace. Z Pechholdova63) označení svitavského rodáka jako „Bildhauer aus Leitomischl“ lze však usuzovat, že se zde sochař vyučil. S největší pravděpodobností tak pobýval v tamní dílně Jiřího Františka Pacáka, což předpokládá i starší literatura. Tomu nasvědčuje braunovský akcent raných Tischlerových prací i přátelský vztah mezi oběma umělci, který potvrzuje zmiňovaná Tischlerova role svědka na Pacákově svatbě roku 1738. První archivně doloženou prací Severina Tischlera, tehdy pětadvacetiletého začínajícího umělce, je zmiňovaná sochařská výzdoba tzv. Piccolominské brány zámku v Náchodě (1730 –1731). Oldřich J. Blažíček ji zhodnotil jako „sochařsky významnou … s měkce modelovanými štítonoši a bravurně vypracovanými detaily válečných emblémů.“64) Vedle aliančního erbu a trofejí jsou těžištěm výzdoby supraporty portálu postavy Minervy a Herkula, jež jsou důležité především pro poznání dalších sochařových prací raného období. Signifikantní je jak expresivní pojednání Herkulovy tváře a muskulatury, tak především bohatě utvářená draperie, jež obepíná Minervin akt. Její hutná vláčná struktura záhybů je pročleněna charakteristickými drobnými vrypy, zakončenými buď vidlicovitými nebo kapkovitými záseky. Takto pojatá draperie Tischlerově tvorbě dominovala v několika následujících letech, ale po roce 1735 ustoupila novému typu draperie specifické kubizující formy. ku. …(?) Waclaw Wojtech Jan Klugar …(?) Cur loci zaplatil, …(?) Kazatedlnici Wyplatil nakladem Swym.“ 61) A. Czerny, Mährisch-Trübauer, o. c. v pozn. 10, s. 3. 62) R. Pechhold, Mähr.-Trübauer Häusergeschichte. I. Die Herrengasse. Mährisch-Trübau 1926, nestránkováno: „1735 läßt sich Severin Tischler, Bildhauer aus Leitomischl, welcher in der Trübauer Pfarrkirche am Hochaltar die vier Evangelisten anfertigte, das vom Tobias Römer, 1790 fr., angekaufte Haus verschreiben.“ 63) Ibidem. 64) O. J. Blažíček, o. c. v pozn. 16, s. 209.

V návaznosti na tuto zakázku vytvořil Tischler několik dalších prací pro náchodské panství Piccolominiů, které tehdy spravovala Anna Viktorie kněžna Piccolomini, rozená Libštejnská z Kolovrat (†1738). Některá díla vznikla přímo na její objednávku, u jiných byl sochař osloven jinými objednavateli z řad církve či měšťanů. Roku 1730 tak v Náchodě vznikly alianční znak rodu Piccolominiů a Kolovratů pro tzv. Novou zámeckou bránu65) a socha sv. Jana Nepomuckého, jež se dnes nachází na náchodské radnici.66) Tischlerovo autorství u ní bylo určeno v sedmdesátých letech 20. století.67) Blokovitě utvářené, mírně diagonální záhyby draperie se na soše střídají s volněji modelovanými, vlnícími se plochami, posetými tvarově bohatými žilkovitými řasami a vidlicovitě zakončenými vrypy. Časově a stylově blízkou prací je Tischlerova socha krále Davida před kostelem ve Rtyni v Podkrkonoší. Emanuel Poche ji dal do souvislosti s dílnou Matyáše Bernarda Brauna, komparoval s Braunovým náhrobkem Anny Miseliusové v Jaroměři (1721) a ohodnotil ji jako „dílo vynikající nad průměr venkovské plastiky.“68) Jiřina Hořejší v Uměleckých památkách Čech69) sochu zapsala jako „velmi kvalitní“, spojila rovněž s Braunovou dílnou a časově zařadila k roku 1730. Toto datum se jeví jako velmi pravděpodobné i na základě stylových vazeb k předešlým dílům. V době kolem roku 1730 Tischler intenzivně pracoval rovněž v Moravské Třebové, druhé významné enklávě umělcovy tvorby. Jak bylo naznačeno v úvodu, sochařskou výzdobu oltáře sv. Kříže v tamním děkanském kostele Nanebevzetí Panny Marie provázel značně složitý vývoj bádání. Na jeho začátku stojí práce Edmunda Wilhelma Brauna, kte65) Z. Wirth, o. c. v pozn. 9, s. 60. 66) Datování do roku 1730 uvádí J. K. Hraše, o. c. v pozn. 6, s. 180. Socha původně stála na mostku přes řeku Radechovku a po jeho zrušení byla přemístěna do výklenku domu čp. 150 v Palackého ulici. 67) M. Stehlík, o. c. v pozn. 23, s. 46. 68) E. Poche, o. c. v pozn. 17, s. 81. 69) E. Poche a kolektiv, Umělecké památky Čech 3. Praha 1980, s. 262, autor hesla: Jiřina Hořejší.

41


Obr. 10: Severin Tischler, apoštolové, detail, 1732, Česká Skalice, kostel Nanebevzetí Panny Marie, hlavní oltář.

rý za autora oltáře určil olomouckého sochaře Jiřího Antonína Heinze (1698 –1759).70) Emanuel Poche zařadil oltářní sochy do souboru děl Braunova litomyšlského následovníka Jiřího Františka Pacáka a datoval za rok 1739.71) Pacákovo autorství akceptoval i Miloš Stehlík s výhradou, že „oltář však třeba datovat z důvodů slohových kolem 1730.“ 72) Další výraznější změnu názoru přinesl Václav Vilém Štech, který navrhl autorství jiného Braunova následovníka, Řehoře Thenyho.73) Tím nepřímo naznačil, že autora oltáře – a dalších moravskotřebovských prací – je nutno hledat mimo Pacákovu dílnu. Thenyho autorství odmítl roku 1966 Ivo Kořán74) a v tomto duchu uvažoval i Jaromír Neumann,75) konstatujíc, že „dnešní lepší znalost díla Pacákova a Thényho vylučuje možnost autorství obou umělců.“ Ohledně tvůrce soch oltáře, na kterých viděl „ornamentální rys lidové provenience“, „si klade otázku, zda by autorem nemohl být Severin Stolař.“ Nakonec je však připsal východočeskému sochaři z okruhu Ignáce Rohrbacha a vrátil se k datování po roce 1738. Roku 1976 přišel poprvé Miloš Stehlík s myš70) E. W. Braun, Die Figuren des Glaubes und der Hoffnung auf dem Hochaltar der Pfarrkirche zu Mährisch Trübau. Kunst und Handwerk I. Reichenberg 1938. 71) E. Poche, o. c. v pozn. 13, s. 293 – 294. 72) M. Stehlík, K činnosti J. F. Pacáka na Moravě. Umění III, 1955, s. 83. 73) V. V. Štech, Die Barockskulptur in Böhmen. Praha 1959, s. 111. 74) I. Kořán, Thény v Pohledě. Umění XIV, 1966, pozn. 2. 75) J. Neumann, o. c. v pozn. 19, s. 149, č. kat. 216.

42

lenkou, že oltář je společným dílem Jiřího Františka Pacáka a Severina Tischlera.76) Tu zopakoval i později,77) především v příslovečně nazvané studii Heinz, Pacák, Thény, Rohrbach nebo Tischler?78) Jeho názor akceptovali autoři dodatků Uměleckých památek Čech,79) zatímco Josef Tejkl80) a Oldřich J. Blažíček81) nadále považovali za autora oltáře pouze Jiřího Františka Pacáka. K jednoznačnému zařazení oltáře sv. Kříže do katalogu Tischlerových děl vedou, vedle formálních rysů, zmiňované studie Aloise Czerného a Rudolfa Pechholda.82) Zde nalezneme u Tischlerova jména záznam o tom, že pracoval na výzdobě interiéru děkanského kostela. Z údajů vyplývá, že zmiňované bysty evangelistů byly součástí hlavního oltáře, patrně jeho tabernáklu. Tischlerův hlavní oltář – lze předpokládat, že jej vytvořil celý – se do dnešních dnů nedochoval, neboť byl roku 1776 nahrazen novým. Publikované archivní zprávy jsou ale důležité jako potvrzení předpokladu Tischlerova autorství dalších prací v moravskotřebovském kostele. To dokazuje i jejich stylová analýza. Roku 1726 zachvátil Moravskou Třebovou velký požár, který značně poškodil i starý farní kostel. Po zabezpečení zbývajícího neporušeného kostelního zdiva došlo k výstavbě nového kostela podle plánů vídeňského architekta Beduzziho. Zdeněk Kudělka předpokládá, že Beduzzi navrhl i některé části kostelního mobiliáře, mimo jiné i architekturu oltáře sv. Kříže.83) Záhy po roce 1726 byl kostel vybavován novým mobiliářem. Tuto zakázku získal Severin Tischler, tehdy ještě žijící a pracující v rodných Svitavách. Sochařskou složku oltáře sv. Kříže tvoří vedle vrcholové postavy Boha Otce dvě protějškové alegorie Víry a Naděje, které doprovázely ústřední obraz Ukřižovaného Krista, jenž byl později nahrazen misijním křížem. Všechny tři postavy halí draperie charakteristická pro rané Tischlerovo dílo, která je složena z několika tučných, bohatě zkroucených řas a z hladkých ploch, posetých drobnými, vidlicovitě zakončenými vrypy. Identické řasy nalezneme na soše Minervy ze zámecké brány v Náchodě (1730 –1731) nebo krále Davida ve Rtyni (1730?), přičemž struktura látky je zpracována stejně precizně v kameni i ve dřevě. Vláčná, bohatě utvářená forma draperie soch je vlastní i soše sv. Jana Nepomuckého z Náchodu (1730). Typická je i fyziognomie tváří alegorií i Boha Otce. Velká kulatá víčka a oči naznačené hluboce navrtanými otvory nalezneme u řady dalších ženských postav (Immaculata v Jilemnici, Madona s Ježíškem na reliéfu sloupu v Uničově). Stejně tomu je s motivy dvou pramenů vlasů, jež hadovitě obtáčejí šíji nebo cípu pláště, který neprodyšně obaluje atributy soch (David ve Rtyni, Cecílie v Křenově). Lze tak – na základě uvedených formálních 76) M. Stehlík, o. c. v pozn. 22, s. 34. 77) M. Stehlík, o. c. v pozn. 29, s. 529; M. Stehlík, o. c. v pozn. 32, s. 397, 403, č. kat. 146, 147. 78) M. Stehlík, o. c. v pozn. 23, s. 46. 79) E. Poche a kolektiv, Umělecké památky Čech 4. Praha 1982, s. 513, autorka hesla: J. Krčálová. 80) J. Tejkl, o. c. v pozn. 4, pozn. 6. 81) O. J. Blažíček, o. c. v pozn. 28, s. 506. 82) A. Czerny, Mährisch-Trübauer, o. c. v pozn. 10, s. 3. – R. Pechhold, o. c. v pozn. 62, nestránkováno. 83) Z. Kudělka, Architektura, in: I. Krsek – Z. Kudělka – M. Stehlík – J. Válka, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Praha 1996, s. 238, 242, č. kat. 37. – Pouze v případě architektury hlavního oltáře nelze se Z. Kudělkou souhlasit, neboť ten pochází, jak již bylo řečeno, z roku 1776.


Obr. 11: Severin Tischler, apoštol, detail, 1732, Česká Skalice, kostel Nanebevzetí Panny Marie, hlavní oltář.

Obr. 12: Severin Tischler, evangelista Matouš, asi po roce 1732, Moravská Třebová, kostel Nanebevzetí Panny Marie, kazatelna.

rysů i citovaných údajů archivního původu – oltář sv. Kříže považovat za jednu z raných Tischlerových prací a časově jej zařadit do doby před nebo kolem roku 1730. V těsné návaznosti na tuto realizaci Tischler začal pracovat na druhé rozsáhlé zakázce pro Moravskou Třebovou, velkoryse pojatém sousoší Kalvárie na Křížovém vrchu za městem. Do odborné literatury jej jako dílo Jiřího Františka Pacáka uvedl Miloš Stehlík84) a vývoj názorů na autora a dobu vzniku je od té doby v podstatě identický s názory na sochařskou složku oltáře sv. Kříže v děkanském kostele. Svými výtvarnými kvalitami se sousoší řadí mezi nejvýznamnější díla následovníků Matyáše Bernarda Brauna a některé jeho části snesou srovnání přímo s Braunovou tvorbou. Dnem 14. března 173085) je datována souhlasná odpověď Josefa Jana Adama knížete z Liechtensteinu (1670 až 1732), majitele panství, na žádost děkana Johanna Antona Sthera o darování kamene pro vytvoření sousoší. Již tehdy tedy muselo být rozhodnuto o sochaři, který rovněž předložil projekt Kalvárie, na jehož základě bylo o dodání kamene jednáno. Lze předpokládat, že práce na sousoší se rozeběhly v bezprostřední návaznosti na knížecí odpověď a že – vzhledem k rozsahu práce – bylo sousoší nejpozději následujícího roku dokončeno.

Tradiční ústřední skupinu ukřižovaného Krista a truchlící Panny Marie se sv. Janem Evangelistou doprovází postava Boha Otce ve vrcholu a po stranách dvojice ukřižovaných lotrů s anděly. Sochy jsou osazeny na a před zděnou, dynamicky utvářenou architektonickou kulisu. Tischler pracoval v pískovcovém bloku se stejnou bravurou a precizností jako ve dřevě. I v kameni nacházíme řezbářsky cítěný jemný detail, jak ukazují měkce utvářené klikatky bederních roušek Krista i obou lotrů nebo drobné vidlicovité vrypy na šatu Jana Evangelisty či roušce kryjící hlavu Panny Marie. Obě sochy pod křížem pak zároveň předznamenávají další Tischlerovy práce v kameni i ve dřevě. Výjimečným způsobem sochař ztvárnil utrpení všech tří ukřižovaných. Pakliže je Kristova bolest tlumena patetickým výrazem odevzdanosti, je v případě obou lotrů znázorněna přímo naturalisticky. Výraz velkých hlav s rozevlátými vlasy, tváří s propadlýma očima a bolestí stažených koutků úst doplňuje ztuhlé svalstvo vzepjatých hrudníků. Předsmrtné vzepětí prochvívající celým tělem nešťastného lotra Gesmase, jenž právě odmítl nebeské království, je stejně působivé jako extatické vytržení Braunova sv. Judy Tadeáše (asi z roku 1712) z kostela Panny Marie Na louži v Praze. Figura Krista má těsnou, stranově obrácenou analogii v Tischlerově řezbě Ukřižovaného na oltáři Kalvárie farního kostela sv. Vavřince v Jilemnici (do roku 1736), kde je na vrcholu výjevu obdobně umístěna postava Boha Otce (obě jsou stra-

84) M. Stehlík, o. c. v pozn. 72, s. 83. 85) Ibidem, pozn. 3.

43


Obr. 13: Severin Tischler, Kristus, 1734, Svitavy, sloup Nejsvětější Trojice.

nově obrácenou variací figury téhož námětu ze zmiňovaného oltáře sv. Kříže). K sousoší Kalvárie vede podél hřbitovního kostela cesta, kterou lemují čtyři drobné kaple vybudované kolem roku 1723.86) V nich byla původně umístěna dřevěná sousoší znázorňující některé okamžiky Kristových pašijí. Čtyři výjevy, dnes umístěné v prostorách františkánského kostela v Moravské Třebové, představují Krista v Getsemanské zahradě, Krista před Kaifášem, Krista korunovaného trním a Ecce Homo. V odborné literatuře byl osud Pašijového cyklu podobný kamenné Kalvárii. Monografické pozornosti se sochařskému cyklu dostalo v drobném katalogu při jeho prezentaci na výstavě konané roku 1994 v Moravské Třebové.87) V něm Miloš Stehlík navrhl možné autorství čtyř pobraunovských sochařů působících v této oblasti: Jiřího Františka Pacáka, Severina Tischlera, Františka Josefa Seitela a Františka Pacáka. Jako nejkvalitnější se jeví sousoší Krista v Getsemanské zahradě. Příznačný je protiklad mezi lineárně traktovaným Kristovým šatem a bohatými esovitými záhyby pláště na jeho nohách. Tento princip, charakteristický pro archivně doložené Tischlerovy apoštoly oltáře v České Skalici (1732), se opakují i u soch spících apoštolů sledovaného sousoší. Trojice apoštolů zde tvořila základ pyramidy lidských těl, která byla završena sousoším Krista s andělem. Působivý je i naturalismus tváří spících apoštolů, na nichž 86) O. Pechová, Moravská Třebová. Moravská Třebová 1957, s. 42. 87) M. Stehlík, Moravskotřebovské, o. c. v pozn. 30, nestránkováno.

44

jsou hlavní komponentou pro Tischlera příznačná mandlovitá víčka kryjící oči hluboce zapadlé v očních důlcích. Formálně jednodušší je skupina Krista před Kaifášem, které se výrazně blíží výtvarnému projevu Jiřího Františka Pacáka. Figurám Krista z jednotlivých pašijových scén se blíží řezby ukřižovaného Krista sbírek Muzea sprzetu gospodarstwa domowego v Ziebicach88) a dvě figury vzkříšeného Krista – z depozitáře děkanského kostela v Moravské Třebové (po roce 1730) a z kazatelny poutního kostela Povýšení sv. Kříže v Jaroměřicích u Jevíčka (do roku 1735). Druhá je jediným pozůstatkem rozsáhlé výzdoby kostela pocházející z Tischlerovy dílny, která je zmiňována ve smlouvě mezi sochařem a uničovským děkanem Richterem z roku 1735 na zhotovení mariánského sloupu pro Uničov. Děkan v ní žádá, aby nový mariánský sloup byl zhotoven „aufs zierlichste nach der Art, wie in der Grotta zu Jaromierzitz zu sehen.“ 89) Tuto grottu lze ztotožnit se zadní prostorou poutního kostela,90) kde i novější sochařská výzdoba s námětem Krista v Getsemanské zahradě má charakter umělé jeskyně. Tischlerovým dílem zde byly i další části mobiliáře, jak dokládá zmiňovaná postava vzkříšeného Krista, umístěná na nové, empírové kazatelně. Patrně z roku 1731 pochází Tischlerova subtilní výzdoba mariánského a morového sloupu v Městečku Trnávce,91) jež bylo součástí liechtensteinského panství. Sloup byl dlouho považován za dílo Jiřího Františka Pacáka,92) když teprve nedávno bylo v souvislosti s Tischlerem upozorněno, že „na Moravskotřebovsku bude třeba rozšířit povědomí o podílu jeho ruky na dílech, pokládaných dříve za práce Pacákovy dílny“, mimojiné i v případě „drobného sousoší v Městečku Trnávce“.93) S ohledem na zřetelné sochařovo autorství je nutno odmítnout nedávný pokus datovat dílo do roku 1721.94) Obdobný charakter má i Tischlerova sochařská složka mariánského sloupu v Hronově, kterou patrně doplnil solitérní mariánský sloup z roku 1725 od neznámého autora.95) Někdy počátkem 30. let 18. století byl celek dotvořen čtveřicí soch světců, osazených na nároží balustrády. Sloup objednal českoskalický farář Václav Vojtěch Klugar, pro kterého ve stejné době Tischler pracoval i v České Skalici. Socha sv. Václava představuje tradiční Tischlerův způsob práce, kdy postavu obaluje bohatě utvářená draperie tvořená měkkými hutnými řasami s drobnými, vidlicovitě zakončenými vrypy. Ty se v hojné míře objevují i na figurách sv. pa88) A. Organisty, Die barocke Skulptur des gekreuzigten Christus im Heimatmuseum für historischen Hausrat in Ziebice. Umění XLVII, 1999, s. 413 – 414. 89) Viz pozn. 57. 90) Smlouva mimoděk potvrzuje, že tento prostor patřil k jaroměřickému kostelu Povýšení sv. Kříže od počátku, a proto nelze přijmout rekonstrukci Z. Kudělky, který grottu považuje za pozdně barokní přístavbu, viz I. Krsek – Z. Kudělka – M. Stehlík – J. Válka, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku. Praha 1996, s. 254, č. kat. 45. 91) V devadesátých letech 20. století byly ukradeny dvě sochy (sv. Šebestián, sv. Karel Borromejský), zbytek výzdoby byl sňat a uložen na zdejší faře. 92) E. Poche a kolektiv, Umělecké památky Čech 2. Praha 1978, s. 375, autor hesla: E. Poche. 93) M. Stehlík, o. c. v pozn. 29, s. 529. 94) I. Maxová – V. Nejedlý – M. Suchomel – P. Zahradník, Mariánské, trojičné a další sloupy a pilíře v okrese Svitavy. Praha 1997, s. 36. 95) Sochařskou výzdobu celého sloupu Tischlerovi připsal M. Stehlík, o. c. v pozn. 22, pozn. 66.


Obr. 14: Severin Tischler, Bolestná Panna Marie, kolem roku 1735, Křenov, kostel sv. Jana Křtitele.

Obr. 15: Severin Tischler, Bůh Otec, kolem roku 1735, Křenov, kostel sv. Jana Křtitele, oltář sv. Josefa.

peže a sv. Vojtěcha, u nich ale pokrývají blokovitě formovanou draperii, jež sleduje tvary těla v ostrých lomech nebo svisle spadává v trubkovitých hranatých záhybech. V některých místech se draperie skládá v nepravidelných ploškách do hranolových útvarů, především v oblasti kolen. Toto pojetí, jež bylo u hronovského sloupu teprve v počátcích a nedosahuje ještě pozdějších kvalit, se v Tischlerově díle výrazně prosadilo před rokem 1735. Vyhraněnou podobu dostala na hronovském sloupu i fyziognomie světců. Charakteristický je obličejový typ sv. biskupa s hluboko zapadlýma očima, která kryjí víčka mandlovitého či kruhového tvaru spolu s výraznými rysy lebky pod kůží. Socha sv. Zikmunda je mladším doplňkem nahrazujícím původní Tischlerovu práci a je patrně dílem sochaře, který vytesal i reliéfy svatých na soklu sloupu. Zmíněnou sochařovou prací pro faráře Klugara v České Skalici, je hlavní oltář tamního kostela Nanebevzetí Panny Marie (1732), druhé archivně doložené Tischlerovo dílo.96) Oltář se skládá z mohutné architektonické kulisy, v níž se odehrává Mariino nanebevzetí za doprovodu apoštolů v sochařském podání. Řezbářské zpracování výjevu je stylově blízké Tischlerovým pracím tohoto období, přičemž se zde začínají vláčné záhyby mísit s ostrou klikatkou, jak tomu je v jeho pozdějším díle. Originální je pojetí dvojice apošto-

lů stojících za sebou, přičemž z druhého Tischler vyřezal pouze hlavu, kterou připevnil v iluzivní zkratce k tělu prvního. Stejně postupoval například u alegorií kontinentů na kazatelně v Jilemnici. Sochařovým dílem z téže doby je i expresivně pojatý krucifix na jižní stěně lodi kostela. Patrně po roce 1732 Tischler vytvořil pro děkanský kostel v Moravské Třebové kazatelnu, jejíž monumentální rozměry jsou dány rozlehlým prostorem chrámu. I v jejím případě byl za autora považován Jiří František Pacák,97) přestože se zde začínají objevovat formální rysy, které jsou Pacákově dílu cizí a jež naopak představují základy Tischlerova sochařského stylu. Jedná se o lámaný styl, kterým Tischler utváří silné řasy látek, a první výraznější užití kubizujících forem na neřasených plochách plášťů. Řečniště kazatelny je osazeno vysoce kvalitní pěticí reliéfů sv. Jana Křtitele a evangelistů. Baldachýn kazatelny nese obří sférickou kouli, po jejíž stranách jsou rozmístěny mužské alegorie Světadílů. Z roku 1733 – podle data uvedeného v chronogramu nápisu na soklu – pochází Tischlerova socha sv. Jana Nepomuckého na náměstí v Rýmařově.98) Jde o jednu z mála

96) SOkA Náchod, Archiv farního úřadu Česká Skalice, Liber antiquus Memorabilium ab Anno 1713, i. č. 1, fol. 47.

97) M. Stehlík, o. c. v pozn. 72, s. 84; O. J. Blažíček, o. c. v pozn. 16, pozn. 262. 98) M. Stehlík, o. c. v pozn. 22, s. 34; V kostele Tří králů v sousední Břidličné uvedl B. Samek, Umělecké památky, o. c. v pozn. 33, s. 293 jako Tischlerovo dílo z třicátých let 18. století solitérní sochu sv. Josefa (dílo je nedostupné).

45


stenci dvou sochařských pojetí v díle jednoho sochaře vedle sebe. Kubizující forma, patrná již na reliéfech moravskotřebovské kazatelny, se pro Tischlera stala v této době hlavním formálním prostředkem rozvoje výtvarného projevu. V následujícím období, jež skončilo až umělcovou smrtí, Tischler se svou dílnou vytvořil několik rozsáhlých zakázek, ve kterých fenomén kubizující formy dále rozvíjel. V křenovském kostele toto pojetí rozvíjí sochy bočního oltáře sv. Josefa a protějškové sochy sv. Cecílie a krále Davida na kruchtě po stranách varhan. Těmto pracím „nového“ stylu jsou stylově nejblíž Tischlerovy figury mobiliáře farního kostela Obr.16: Severin Tischler, oltář Kalvárie, detail, kolem roku 1735, Jilemnice, kostel sv. Vavřince. sv. Vavřince v Jilemnici v Podkrkonoší. Tato nejvzdálenější sosolitérních sochařových prací v životním měřítku, přičemž chařova zakázka sestává z oltáře Kalvárie, kazatelny a olse po formální stránce řadí k dílům z této doby (sochy Kaltáře sv. Dominika, který byl ale vytvořen za výrazné spoluvárie v Moravské Třebové). Druhou sochou Jana Nepoúčasti Františka Josefa Seitela (vše do roku 1736). Jilemmuckého z roku 1733 je světcova figura umístěná ve výnický kostel byl nově vystavěn v letech 1729 –1736 náklaklenku pláště presbytáře farního kostela v Branné.99) Nedem Aloise Tomáše hraběte Harracha († 1742). Jan Jiří zvyklou grafickou subtilností se blíží sochám v nikách maAichbauer, autor projektu kostela,101) kterého do svých služeb získal hrabě Harrach již roku 1725, je s největší pravriánského sloupu v Uničově od sochařova pomocníka Františka Josefa Seitela. Rokem 1734 je označen pilíř se děpodobností autorem architektury mobiliáře. Jako mimosousoším Nejsvětější Trojice z Moravského Lačnova (dnes řádně kvalitní dílo se jeví oltář Kalvárie, jehož skupina pod křížem je kompoziční transformací slavného obrazu Ukřive Svitavách). Toto drobné dílo zařadil do katalogu Tischležování od Francesca Trevisaniho, který František Adam rových prací opět Miloš Stehlík, který oprávněně odmítl Pahrabě Trautmannsdorf nechal před rokem 1722 namalovat cákovo autorství. pro piaristický kostel v Litomyšli. Sousoší Panny Marie, Maří Magdalény a Jana Evangelisty se doslova utápí v abNástup kubizujících forem a rozvoj straktně-dekorativní hmotě draperií, které jsou zcela ovládnaturalismu nuty formálním aparátem Tischlerova specifického stylu. Enklávou s početným souborem Tischlerových prací je Obdobně kvalitním dílem je i protější kazatelna, u kteKřenov, ves mezi Svitavami a Moravskou Třebovou. Jako ré se Tischler prokazatelně inspiroval kazatelnou Matyáše nejstarší práce se jeví kamenná Immaculata (před rokem Bernarda Brauna v jezuitském kostele sv. Klimenta na Sta1734)100) na návsi před farou, stylově blízká figurám z morém Městě pražském (1721). Shodná je skupina andílků, ravskotřebovské Kalvárie. Tu následovala výzdoba farního která nese řečniště kazatelny, sochy Mojžíše a církevního Otkostela sv. Jana Křtitele. V rámci mladšího celku hlavního ce na řečništi (v Jilemnici po stranách reliéfu Dobrého pasoltáře se dochovala Tischlerova dvojice andělů osazených týře) a nakonec i motiv světadílů, které v Praze nahrazují čtyna římse presbytáře a dvojice soch v nikách po stranách olři zástupci orientálních národů, jimž sv. František Xavertáře. Ty představují Pannu Marii Bolestnou a Krista koruský přinesl evangelium. Toho v Jilemnici nahradil sv. Panovaného trním. Oproti předešlým křenovským pracím sovel, který je zde zobrazen jako apoštol národů. cha Panny Marie již naznačuje stylový posun v TischleroV Jilemnici se nachází i jedna Tischlerova práce v kavě díle v době kolem roku 1735. Měkké a vláčné řasy její drameni, kterou je doposud nepublikovaná socha Immaculaperie tuhnou v masivních blocích, jejichž povrch je ty (1736?), umístěná druhotně v zámeckém parku. Mariideformován nepravidelnými ploškami, které proměňují nu hlavu lemuje typický cíp pláště s bohatě rozlámaným obhmotu sochy v kubizující těleso. Tím Tischler vystupňoval rysem. Směrem dolů se postava mírně jehlancovitě rozšiexpresivitu zobrazeného, v tvůrčí návaznosti na tendence vyřuje, přičemž Mariiny boky jsou ovinuty mohutným blokem jádřené v Braunově díle a především v tvorbě „kubizujítučné řasy látky, na níž navazuje kubizující, do hloubky rocích“ sochařů 1. třetiny 18. století v několika regionech zeklaný blok draperie v partii nohou. Celá plocha je trastřední Evropy. Tento kubizující styl však nenahrazuje pře100) Takto je socha datována in: E. Poche a kolektiv, Umělecké památky dešlý způsob práce beze zbytku, jedná se spíše o koexi99) M. Stehlík, Nástin dějin, o. c. v pozn. 22, s. 34.

46

Čech 2. Praha 1978, s. 159, autor hesla: E. Poche. 101) M. Vilímková, Stavitelé paláců a chrámů. Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové. Praha 1986, s. 105.


Obr. 17: Severin Tischler, církevní Otec (?), kolem roku 1735, Jilemnice, kostel sv. Vavřince, kazatelna.

Obr. 18: Severin Tischler, Immaculata, kolem roku 1735, Jilemnice, zámecký park.

dičně členěna vidlicovitě zakončenými vrypy. Kompozice sochy vychází z figury Panny Marie Bolestné v Křenově. Z téže doby pochází i oltář sv. Jana Nepomuckého v děkanském kostele v Moravské Třebové.102) Střed oltáře vyplňuje milostný mariánský obraz, nástavec je akcentován velkoryse pojatou scénou světcovy apoteózy. Reliéfní zobrazení scény Svržení Jana Nepomuckého do Vltavy Tischler zopakoval na oltáři světcovy kaple ve Chvalkovicích na Jaroměřsku, který mu lze rovněž nově připsat. Méně významné Tischlerovy práce lze nalézt i v dalších lokalitách Moravskotřebovska, Poličska a Olomoucka. Někdy v průběhu druhé poloviny 30. let 18. století dodal sochař se svou dílnou čtveřice andělů hrajících na polnice pro kruchtu kostela sv. Jana Křtitele v Tatenicích (okres Ústí nad Orlicí) a do sousední kostnice oltář s expresivně pojatým reliéfem Duší v očistci. V rámci bohatého pozdně barokního mobiliáře kostela sv. Jana Křtitele v Bystrém u Poličky můžeme s Tischlerovou tvorbou tohoto období s jistotou spojit oltář sv. Jana Nepomuckého. Pro farní kostel sv. Bartoloměje v Bohuslavicích nedaleko Jaroměřic u Jevíčka, Tischler vytvořil hlavní oltář, jehož sochařská složka – dvojice sv. biskupů a andělů – se druhotně osazena dochovala dodnes.103)

Z Tischlerovy dílny vyšla i nenáročná výzdoba tamní kazatelny. Jedinečným dílem v rámci celé pozdně barokní produkce Čech je hlavní oltář Seslání sv. Ducha farního kostela v Hořičkách u Jaroměře, který v letech 1714 –1715 nechala postavit Anna Viktorie kněžna Piccolomini. Oltář, zmiňovaný v Pamětní knize z roku 1746,104) připsal nepřímo Severinu Tischlerovi již roku 1882 Václav Šrám, když o něm napsal, že „jest to umělé dílo sochařské, podobné hlavnímu oltáři ve Skalici; ač tuto sochy jsou menší, avšak do nejmenších podrobností dobře provedeny.“105) Zdeněk Wirth jej shledal nezajímavým a časově zařadil na konec 18. století. Toto datování přejaly i Umělecké památky Čech.106) Tvořen je vysokým retáblem se sousoším Seslání sv. Ducha, jehož jednotlivé postavy jsou uspořádány do složité jehlancovité kompozice. Měkké řasy draperií se tu střídají s objemy kubizujících forem a klikatkami lámaného stylu. Tischlerovská je i typika tváří s hluboko zapadlýma očima, vystouplými nadočnicovými oblouky a rozcuchaným vousem. Zdejší socha Panny Marie je bezprostředním přepisem kamenné Immaculaty z Jilemnice. Celek sousoší nej-

102) Jako dílo J. F. Pacáka je oltáře uváděn od textu M. Stehlíka, K činnosti, o. c. v pozn. 72, s. 84. 103) Tuto práci Tischlerovi připsal již B. Samek, Umělecké památky, o. c. v pozn. 33, s. 85.

104) SOkA Náchod, Archiv farního úřadu Hořičky, Liber Memorabilium 1746 –1835, i. č. 1, s. 15. 105) V. Šrám, o. c. v pozn. 3, s. 69. 106) Z. Wirth, o. c. v pozn. 9, s. 31; E. Poche a kolektiv, Umělecké památky Čech 1. Praha 1977, s. 435, autorka hesla: J. Hořejší.

47


Obr. 19: Severin Tischler, svatý biskup, po roce 1735, Moravská Třebová, kostel Nanebevzetí Panny Marie, oltář sv. Jana Nepomuckého.

lépe definuje představa nepravidelné srostlice krystalů. Ve sledovaném regionu Podkrkonoší nalezneme ještě další Tischlerovy práce, Svatojánské oratorium (kolem roku 1736) a reliéf sv. Rodiny s malým sv. Janem Křtitelem (1736?) ve Dvoře Králové.107) Oratorium, umístěné za děkanským kostelem, je jednou z významných realizací na dané, ve východních Čechách populární ikonografické téma. Některé části vykazují úzký vztah k mariánskému sloupu v Uničově, když tamní postava sv. Barbory je ve Dvoře Králové použita v identickém, stranově obráceném pojednání. V obou případech se jedná o podíl Tischlerova spolupracovníka Františka Josefa Seitela. Drobný reliéf Sv. Rodiny dekoruje portál městské fary a je tradiční variací na tischlerovské reliéfní práce. Další archivně doloženou Tischlerovou prací je sloup Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého v Uničově. Díky zachované smlouvě a účtům je Tischlerovo autorství uváděno již v prvních přehledech barokního umění na Moravě.108) Protože však výzdobu sloupu dokončoval po Tischlerově smrti olomoucký sochař Jiří Antonín Heinz, různí se názory na podíl obou sochařů při jeho vzniku.109) Velkoryse rozvržený monument stojící na náměstí v sousedství radnice započali uničovští budovat v roce 1729 po107) Obě práce Tischlerovi připsal M. Stehlík, o. c. v pozn. 26, s. 160. 108) Viz pozn. 1. 109) V. Pinkava, Unčovský a rýmařovský okres. Brno 1922, s. 112; U. Thieme – F. Becker (eds.), o. c. v pozn. 11, s. 216. – M. Stehlík, o. c. v pozn. 29, s. 527; M. Stehlík, Sochařství, o. c. v pozn. 32, s. 97– 98.

48

ložením základního kamene. Komplikace s výběrem provádějícího sochaře, které způsobila roztržka radních s Jiřím Antonínem Heinzem, však budování sloupu na delší dobu zastavily. Teprve 13. listopadu 1735 byla uzavřena výše citovaná smlouva s „kunstreichen Herrn Severino Tischler“.110) Za jeho vlastní práci lze považovat reliéfy Panny Marie se sv. Janem Nepomuckým, Krista s Janem Sarkanderem a skupinu osmi reliéfních byst apoštolů na soklu sloupu. Jedinou Tischlerovou volně stojící sochou je sv. Bartoloměj, zatímco ostatní figury prvního patra sloupu a v nikách podstavce vytvořil z větší části podle Tischlerových modelů František Josef Seitel, který je zde archivně doložen jako Tischlerův spolupracovník a je vyplácen většími částkami. Dílna se podílela i na vzniku třetího velikého reliéfu znázorňujícího Pannu Marii jako ochranitelku města Uničova. Dílenský pomocník Ignác Winkler vytvořil figury osmi andílků rozmístěné na balustrádě sloupu. Oba velké reliéfy dokazují Tischlerovu schopnost výrazných stylových posunů. Vedle charakteristické vláčné draperie s mnoha zákruty a vrypy zde můžeme nalézt i jednodušeji, graficky modelované postavy. Bysty apoštolů se vyznačují dramatickým výrazem na hranici naturalismu, který je vlastní většině Tischlerových stařeckých tváří. Socha sv. Bartoloměje je zdařile rozvržena ve své kompozici, když je – narozdíl od ostatních soch sloupu – utvořena pro několik pohledů. Nakročenou postavu světce halí blokovitá draperie členěná hlubokými vrypy, občas vidlicovitě zakončenými, k níž se přidává i hutná materie apoštolovy kůže. Po Tischlerově smrti sloup dokončil Jiří Antonín Heinz (čtyři sochy na nárožích přízemí a vrcholová socha Panny Marie Vítězné).111) Do období zahájení prací na uničovském sloupu lze zařadit jinou Tischlerovu práci pro severní Moravu, hlavní oltář farního kostela sv. Linharta ve Vysokých Žibřidovicích,112) jež byly součástí zdejšího rozlehlého dominia Liechtensteinů. Rozsáhlý oltářní celek je koncipován jako oblačná scéna s apoteózou světce, podobná Mariinu nanebevzetí z oltáře v České Skalici. Posledním archivně doloženým sochařovým dílem je kazatelna (1738) farního kostela v České Skalici.113) Její sochařská složka dosahuje standardní výtvarné úrovně produkce Tischlerovy dílny, jak dokládá ostře řezaná draperie alegorie Církve na baldachýnu kazatelny. Kazatelnu u Tischlera objednal českoskalický děkan Kugler, který byl rovněž fundátorem zdejšího hlavního oltáře, vytvořeného 110) Viz pozn. 57. 111) Z účetních knih uničovského sloupu (SOkA Olomouc, Archiv města Uničov, Das Empfang- und Ausgabregister bei Erbauung der Ehrensaul, inv. č. 3174) se průběh prací a jejich vyúčtování jeví následovně: Při podepsání smlouvy byla Tischlerovi dána záloha 50 zl. Roku 1736 byl vyplacen pouze jednou (9. května, 30 zl.), patrně jako doplatek k předešlé záloze, takže lze předpokládat, že roku 1736 vytvořil práci v celkové hodnotě 80 zl. Roku 1737 bylo Tischlerovi celkem vyplaceno 120 zl. (v období mezi 25. červnem a 19. listopadem). Oproti tomu roku 1738 nebyl Tischler vyplácen vůbec, takže práce byly patrně pozastaveny a pokračovaly až roku 1739, kdy byl Tischler honorován 204 zl. 30 kr. (v období mezi 14. červnem a 27. listopadem). Za rok 1740 Tischler obdržel 143 zl. 70 kr., zároveň však z neznámých důvodů došlo k odečtení 150 zl. Ke dni 25. dubna 1740 se poprvé objevuje jméno Seitel. Jiří Antonín Heinz obdržel za zbývající práci (5 soch) 236 zl.; V. Pinkava, o. c. v pozn. 109, s. 112 uvádí, že Tischler za sloup celkem obdržel 522 zl. 112) M. Stehlík, Nástin dějin, o. c. v pozn. 22, pozn. 65; B. Samek, o. c. v pozn. 33, s. 469 – 470. 113) Viz pozn. 60.


sochařem o šest let dříve. Podle chronogramu v nápisu na soklu vzniklo roku 1738 sousoší Panny Marie s Ježíškem nesené na oblacích dvěma anděly, které po stranách doprovází figury sv. Jana Nepomuckého a sv. Vavřince (?). Celek se nachází v kapličce nad pramenem na okraji vsi Anenská Studánka nedaleko Moravské Třebové.114) Jeho objednavatelem byl liechtensteinský rentmistr Matěj Josef Hiessig z Lanškrounu. Ústřední výjev Madony s děckem a anděly je seskupen do jehlancovité kompozice, kterou jsme u Tischlera poznali již v předešlých letech. Zařazení díla mezi sochařovy práce umožňuje charakteristický styl, kterým se ústřední socha blíží dalším Obr. 20: Severin Tischler, oltář Seslání sv. Ducha, po roce 1735, Hořičky, kostel sv. Ducha. Tischlerovým mariánským zobrazením (především reliéfu Panny Marie na sloupu v Uničově). cích prací Tischlerovy dílny na mariánském sloupu v UniTéhož roku jako sousoší v Anenské Studánce vznikla sočově se zároveň jedná o poslední známou sochařovu realichařská výzdoba netradičně pojatého sakrálního areálu zaci. v Horní Dobrouči (okres Ústí nad Orlicí). Jeho ústřední částí je obelisk se sochou Panny Marie s Ježíškem, kterou doKubizující formy a pozdnû barokní neoprovází na terase a balustrádě řada dalších světců (sv. Kaman˘rismus: v˘chodiska a dÛsledky teřina, sv. Apolónie, sv. Josef, sv. Augustin, sv. Matouš, Jak bylo vícekrát řečeno, sochařské dílo Severina sv. Juda Tadeáš, bysty sv. Jáchyma a sv. Anny). Heissig Tischlera se od počátku – a s větší intenzitou v době kolem chtěl výstavbou mariánského památníku poděkovat za přea po roce 1735 – vyznačuje zvláštní stylovou polohou, pro žití pádu do splavu nedalekého rybníku. Jako Tischlerovo niž je příznačný fenomén „kubizujících forem“, který udědílo určil hornodobroučský areál v sedmdesátých letech luje specifický charakter draperiím halícím Tischlerovy soMiloš Stehlík,115) byť později tuto atribuci již v přehledu Tischlerova díla neuvádí. Nedávno se celému areálu dochy. Kubizující forma je utvářena především ploškami tvastalo zpracování v rámci projektu, jenž mapuje mariánské ru nepravidelného mnohostěnu, které se stýkají v ostrých a trojiční sloupy.116) Tehdy nalezl Pavel Zahradník v archivhranách a v určitých partiích draperie sochy – především ním fondu pražského arcibiskupství kresbu mariánského kolen, boků nebo hlavy – vytváří hranolovité či jehlancoviobelisku, která doprovázela jednu ze žádostí o povolení výté útvary. K tomu se přidávají hluboké vidlicovité nebo klístavby. Je zřejmé, že se jedná o autentickou kresbu Sevenovité záseky jako zřetelné otisky proniku kubizujícího těrina Tischlera, která však nevykazuje výraznější kvality, lesa do hmoty sochy a charakter soch dotvářejí ostře klikaté jak bylo u sochařů, kteří neprošli akademickým školením, řasy a lemy látky. Kubizující pojetí se však neprojevuje pouběžné. Podle žádosti z roku 1736 měl být původně postaze v objemových detailech nebo traktování draperie, ale ven pouze tento Tischlerem nakreslený mariánský obelisk, i v pojetí celkové kompozice sochy či sousoší. Jak dokazuale v průběhu jednání došlo k velkorysé změně koncepce. jí Tischlerova díla typu Immaculaty z Jilemnice nebo souPo udělení povolení k výstavbě památníku v lednu roku soší Seslání sv. Ducha z Hořiček, jednotlivá figura či celé se1738 následovalo vzápětí jeho provedení, čemuž odpovídá skupení postav jsou zasazeny do jehlanu, který vymezuje i stylový charakter soch, který vykazuje výrazný podíl dílzákladní osnovu, ve které se figury pohybují. Kubizující ny v čele s Františkem Josefem Seitelem. Vedle pokračujícharakter má i lámavý pohyb, kterým Severin Tischler otáčí některé sochy kolem hlavní osy, a dosahuje tak kompozičně vypjatého stavu, „jakoby socha sestávala z několika 114) Toto dílo bylo publikováno pouze E. Poche a kolektiv, Umělecké památky Čech 1. Praha 1977, s. 27 jako anonymní z roku 1738. bloků, z nichž každý je vůči předchozímu neorganicky posunut 115) M. Stehlík, o. c. v pozn. 22, s. 34. nepravidelnou torsí.“117) Výsledný tvarový dojem z takto utvá116) Základní údaje k tomuto dílu viz I. Maxová – V. Nejedlý – M. Suchořených soch se přibližuje srostlici krystalů vyrůstajících mel – P. Zahradník, Mariánské, trojičné a další světecké sloupy a pilínepravidelně ze své základny.118) ře v okrese Ústí nad Orlicí. Praha 1998, s. 39 – 44 (zde je reprodukována zmiňovaná kresba obelisku). Uvedení autoři ponechávají dílo anonymní. Celý památník byl před několika lety brutálně poničen. Chybí bysta sv. Jáchyma a původní kovaná mříž, zuráženy byly hlavy všech světců. Intaktně se dochovala pouze socha Panny Marie s Ježíškem.

117) I. Kořán, Drama lvovského baroku a plastika východních Čech, Umění XXXIX, 1991, s. 539. 118) Stejnou charakteristiku použil při definování rysů Santiniho architektury M. Horyna, Jan Blažej Santini-Aichel. Praha 1998, s. 177.

49


Obr. 21: Severin Tischler, král David, po roce 1735, Křenov, kostel sv. Jana Křtitele.

Obr. 22: Severin Tischler – František Josef Seitel – Ignác Winkler – Jiří Antonín Heinz, mariánský sloup, 1735–1743, Uničov.

Obdobný lámaný styl a kubizující formy se v období pozdního baroka objevují i u dalších sochařů středoevropského prostoru a obecněji se s nimi setkáváme i v pozdních fázích starších slohových období. Vedle pozdně románského „zackenstillu“ se stejné rysy objevují v pozdně gotickém umění v Záalpí a v italském i středoevropském malířství období manýrismu. Tak například Luca Cambiaso (1527–1585) vedle akademických kresebných studií kubizované lidské postavy vytváří touto formou i konkrétní definitivní díla.119) Toto pojetí u něj ještě posílil odchod do Španělska, kde se seznámil s okruhem umělců a učenců kolem královského dvora Filipa II. K němu patřil i jeden z architektů Escorialu Juan de Herrera (asi 1530 –1597), který je autorem traktátu Discurso de la Figura Cúbica, v němž odvozuje všechny míry a proporce přírody z krychle.120) Vedle symbolického významu kubizujících forem – jež měl pouze omezený vliv na Pyrenejském poloostrově – vystupuje do popředí jejich obecně platná výtvarná hodnota. To dokazuje například tvorba El Greca, nebo obdobně progresivní užití kubizujících forem v malířském i grafickém díle rudolfínských manýristů (Hans von Aachen, Bartolome-

us Spranger). V případě sochařských děl užití nepravidelných polygonálních ploch skládaných do kubizujících tvarů způsobuje, že se od zobrazených postav nebo předmětů odráží světlo atypickým způsobem v jakýchsi pulzujících sekvencích, čímž se vytváří vizuální kvalita, které je vlastní výrazná optická iluze. Ta formuje ireálný objem figury a vyvolává specifické napětí, které udílí výjevu expresivitu a dynamičnost. Tyto vlastnosti nejlépe vystihují slova významného českého kubisty, Otto Gutfreunda: „Dnešní sochař jde dále, nahrazuje sám objem iluzivním objemem – plochou. Pohybující se plocha je tvořící se objem a není již více intelektem měřitelné formy; její funkci přejímá pohybující se plocha a socha není již zastavený čas, převedený v prostor, ale socha je výrazem plynulého dění, nepřetržitého pohybu, jehož rytmus je totožný s rytmem myšlenkového procesu tvůrčího, než myšlenka se ustálila v představu.“121) S kubizujícími formami se po období manýrismu setkáváme až na počátku 18. století v Itálii a vzápětí ve střední Evropě, kde tvoří specifickou linii pozdně barokního sochařského i malířského projevu. Po roce 1700 se objevil lámaný styl s kubizujícími rysy v díle římského sochaře Camilla Rusconiho (1658 –1728), jak nejlépe dokazuje socha sv. Matouše v bazilice S. Giovanni in Laterano (1715) nebo

119) Z české odborné literatury se kubizujícími formami v manýristickém umění zabýval P. Preiss, Panoráma manýrismu. Kapitoly o umění a kultuře 16. století. Praha 1974. 120) H.-W. Kruft, Dejiny teórie architektúry. Od antiky po súčasnosť. Bratislava 1993, přeložili J. Bžoch – Z. Guldanová, s. 237.

50

121) O. Gutfreund, Plocha a prostor, 1913, in: J. Šetlík (ed.), Otto Gutfreund, Zázemí tvorby. Praha 1989, s. 230.


Obr. 23: Severin Tischler, Panna Marie s Ježíškem uctívaná sv. Janem Nepomuckým, detail, mezi lety 1736–1742, Uničov, mariánský sloup.

Obr 24: Severin Tischler, Sv. Petr, detail, mezi lety 1736–1742, Uničov, mariánský sloup.

alegorie z náhrobku papeže Řehoře XIII. v chrámu sv. Petra (1715 –1723). Na těchto sochách můžeme vidět některé detaily, jež jsou blízké i tvorbě Severina Tischlera, například blokovité úseky masivních řas draperie členěné rýhami s klínovitými či vidlicovitými vrypy. Tento styl rozvíjí v Zaalpí Diego Francesco Carlone (1674 –1750), který pracoval v oblasti Bavorska a Horního Rakouska. Sochy typu figur z klášterního kostela ve Weingarten (od roku 1723) nebo chodeb kláštera v St. Florianu (20. léta 18. století) mají většinu rysů, které se vzápětí objeví i v díle Severina Tischlera. Jsou to trubkovité svislé záhyby členěné krátkými horizontálními vrypy, masivní diagonální řasy látky v bocích s početnými klínovitými a vidlicovitými záseky, kubicky oblamovaná draperie rukávů i specifická fyziognomie stařeckých tváří. V další generaci je v německých zemích nejvýraznějším představitelem kubizujících forem Paul Egell (1691–1752), Tischlerův současník, který pracoval ve Frankách a Falci od druhého desetiletí 18. století. Svými pracemi z třicátých let 18. století se blíží Tischlerově tvorbě, a to nejen kubizující formou, ale i některými dalšími detaily v traktování draperie nebo utváření fyziognomie tváře. Vliv sochařství období pozdní gotiky a manýrismu byl u jeho díla již konstatován.122)

V podobném stylu pracovali v Olomouci usazení sochaři německého původu, Josef Winterhalder st. (1702 až 1769) a Ondřej Zahner (1709 –1752), jejichž specifická kubizující forma patrně vychází ze znalosti tvorby Diega Francesca Carloneho a raného díla Paula Egella. Zároveň však tyto umělce – a zřejmě i Severina Tischlera – ovlivnilo zmiňované malířství a grafika rudolfínského umění, které umělci poznali ve Vídni (Akademie, soukromé sbírky) i prostřednictvím vlastních grafických sbírek. Na poli tehdejší malby tyto tendence jedinečně prezentuje dílo Paula Trogera (1698 –1762), což byl jeden z důvodů, proč byl svými současníky označován za autora „nebezpečných obrazů“.123) Z tvorby těchto umělců pak vychází další generace sochařů, činných ve 2. polovině 18. století. Mezi ně patří bavorský Ignác Günther (1725 –1775), který snad krátce pobýval v olomoucké dílně Ondřeje Zahnera a na Moravě zanechal jedno své dílo.124) Jeho současníky byli Tischlerův spolupracovník František Josef Seitel (1704 Dubenec – 1763 Moravská Třebová) nebo Zahnerův následovník Jan Kammereit st. (1715 –1769). I u jejich dochovaných a iden-

122) J. Turner (ed.), The Dictionary of Art, 9. London 1996, s. 753, autor hesla: K. Lankheit.

123) L. Slavíček, Dvě neznámé kresby Josefa Winterhaldera st., in: Ars naturam adiuvans. Sborník k poctě prof. PhDr. Miloše Stehlíka. Brno 2003, s. 86. 124) J. Turner (ed.), The Dictionary of Art 13. London 1996, s. 850, autor hesla: Peter Volk.

51


tifikovaných děl nacházíme pojetí v intencích fenoménu kubizujících forem. Tato výtvarná tendence se pak uzavírá v tvorbě představitelů lvovského pozdně barokního sochařství. Pojem „kubizující formy“ je již delší dobu užíván v souvislosti s dílem Jana Jiřího Pinsela († kolem roku 1770) a Antoni Osińského (kolem 1720 –kolem 1770), přičemž Zbignew Hornung dal Pinselovo utváření soch do souvislosti s českým pobraunovským sochařstvím.125) Nejnověji Konstanty Kalinowski hovoří v případě lvovských mistrů o „evidentních reminiscencích na středověk a manýrismus“, pro něž je ty-

pická snaha o „destrukci tradiční formy“ prostřednictvím užívání „krystalických forem“.126) O stylu „smělých lámaných forem“ se ještě v závěru 18. století zmínil sochař Ondřej Schweigel, což jen potvrzuje svébytnost kubizujících forem ve výtvarném umění 18. století ve střední Evropě. Jako nejvhodnější termín pro označení těchto tendencí se jeví pojem „pozdně barokní neomanýrismus“, který byl v uplynulých desetiletích již vícekrát použit při specifikaci děl některých umělců sledovaného období.127)

125) I. Kořán, Drama lvovského (o. c. v pozn. 117), s. 539. 126) K. Kalinowski (ed.), Teatr i Mystika. Rzeźba barokowa pomiedzy Zachodem a Wschodem. Poznań 1993, s. II.4 –II.5.

127) K problematice kubizujících forem jako svébytného stylového fenoménu pozdně barokního umění ve střední Evropě viz M. Pavlíček, Josef Winterhalder st. (1702 –1769). Brno 2005, s. 25 – 42.

Severin Tischler

(1705–1742/1743)

Severin Tischler (1705 –1742/1743), ein Bildhauer, der fast das ganze Leben an der Grenze zwischen Böhmen und Mähren in Moravská Třebová wirkte, gehört zu den bedeutenden Repräsentanten der spätbarocken Bildhauerkunst in Böhmischen Ländern. In den frühen Arbeiten hat er an das einflussreiche Werk von Mathias Bernhard Braun angeknüpft, aber später hat er sich durch die extreme Form der Expression in den breiteren künstlerischen Strom des damaligen Mitteleuropas eingegliedert. Für diesen internationalen Stil ist die ausgeprägte Stilisierung der Draperie der Statuen kennzeichnend, die im „gebrochenen Stil“ und „kubisierenden Formen“ gebildet wird. Die Tischlers Künstler-Persönlichkeit blieb lange Zeit im Schatten seiner Zeitgenossen, besonders des Bildhauers aus Litomyšl/Leitomischl und Tischlers Freundes Jiří František Pacák, dem die Mehrheit der Arbeiten des Künstlers zugeschrieben wurde. Der Katalog seiner Werke ist jedoch unverhältnismäßig größer, als man bisher gemeint hat und er stellt ihn als einen außergewöhnlich begabten und aktiven Schöpfer vor, dessen Arbeiten wir nicht nur an der Grenze von Ostböhmen und Nordmähren finden, sondern auch in mehr entfernten Lokalitäten der Region Náchod/Nachod und des Gebirgsvorlandes von Riesengebirge. Erste Arbeiten hat er für die Schlossresidenz des Geschlechts Piccolomini in Náchod geschaffen (die Dekoration des Tores, 1730 –1731). In dieser Zeit entstand auch die Mehrheit der Arbeiten in Moravská Třebová/Mährisch-Trübau, vor allem der Altar des hl. Kreuzes in der Dechanalkirche und die Statuengruppe des Kalvarienberges auf dem Křížový vrch. Er hat folgend eine ganze Reihe der Arbeiten in der Umgebung von Moravská Třebová (Městečko Trnávka, Křenov, Annenská Studánka), in Česká Skalice/Böhmisch-Skalitz (Pfarrkirche, 1732) und in Jilemnice/Starkenbach im Gebirgsvorland von Riesengebirge (Mobiliar der Pfarrkirche, um 1735) realisiert. Seine Schlussarbeiten erscheinen wiederholend in der Region Olomouc/Olmütz, seine Schlüsselarbeit dieses Zeitraumes ist die Mariensäule in Uničov/Mährisch-Neustadt (1735 bis 1742).

Abbildungen Abb. 1: Severin Tischler, Minerva, 1730–1731, Náchod/Nachod, Schlossresidenz, Piccolomini-Tor (alle Aufnahmen der Autor, fals nicht anders angeführt ist). Abb. 2: Severin Tischler, König David, 1730 ?, Rtyně v Podkrkonoší. Abb. 3: Severin Tischler, Allegorie des Glaubens, um 1730, Moravská Třebová/Mährisch-Trübau, Kirche der Himmelfahrt Mariä, Altar des hl. Kreuzes.

52

Abb. 4: Severin Tischler, Allegorie der Hoffnung, um 1730, Moravská Třebová, Kirche der Himmelfahrt Mariä, Altar des hl. Kreuzes. Abb. 5: Severin Tischler, Kalvarienberg, 1730–1731, Moravská Třebová, Křížový vrch. Abb. 6: Severin Tischler, Jungfrau Maria, 1730–1731, Moravská Třebová, Křížový vrch, Kalvarienberg. Abb. 7: Severin Tischler, Jungfrau Maria, Detail, 1730–1731, Moravská Třebová, Křížový vrch, Kalvarienberg. Abb. 8: Severin Tischler, Gesmas, Detail, 1730–1731, Moravská Třebová, Křížový vrch, Kalvarienberg. Abb. 9: Severin Tischler, hl. Petrus, Detail, nach 1730, Moravská Třebová, Franziskanerkloster, Statuengruppe Christus im Gethsemani Garten. Abb. 10: Severin Tischler, Apostel, Detail, 1732, Česká Skalice/BöhmischSkalitz, Kirche der Himmelfahrt Mariä, Hauptaltar. Abb. 11: Severin Tischler, ein Apostel, Detail, 1732, Česká Skalice, Kirche der Himmelfahrt Mariä, Hauptaltar. Abb. 12: Severin Tischler, Matthäus Evangelista, etwa nach 1732, Moravská Třebová, Kirche der Himmelfahrt Mariä, Kanzel. Abb. 13: Severin Tischler, Christus, 1734, Svitavy/Zwittau, Säule der Allerheiligsten Dreifaltigkeit. Abb. 14: Severin Tischler, Schmerzensreiche Jungfrau Maria, um 1735, Křenov/Markt-Krönau, Kirche des hl. Johannes des Täufers. Abb. 15: Severin Tischler, Gottvater, um 1735, Křenov, Kirche des hl. Johannes des Täufers, Altar des hl. Joseph. Abb. 16: Severin Tischler, Altar des Kalvarienberges, Detail, um 1735, Jilemnice/Starkenbach, Kirche des hl. Laurentius. Abb. 17: Severin Tischler, Kirchenvater (?), um 1735, Jilemnice, Kirche des hl. Laurentius, Kanzel. Abb. 18: Severin Tischler, Immaculata, um 1735, Jilemnice, Schlosspark. Abb. 19: Severin Tischler, heiliger Bischof, nach 1735, Moravská Třebová, Kirche der Himmelfahrt Mariä, Altar des hl. Johannes von Nepomuk. Abb. 20: Severin Tischler, Altar der Ausgießung des Hl. Geistes, nach 1735, Hořičky, Kirche des Hl. Geistes. Abb. 21: Severin Tischler, König David, nach 1735, Křenov, Kirche des hl. Johannes des Täufers. Abb. 22: Severin Tischler – Franz Joseph Seitel – Ignatius Winkler – Georg Anton Heinz, Mariensäule, 1735-1743, Uničov/Mährisch-Neustadt. Abb. 23: Severin Tischler, Jungfrau Maria mit Jesuskind, verehrt vom hl. Johannes von Nepomuk, Detail, zwischen den Jahren 1736-1742, Uničov. Abb. 24: Severin Tischler, hl. Petrus, Detail, zwischen den Jahren 17361742, Uničov, Mariensäule. (Übersetzung J. Kroupová)


Mû‰Èanské domy ãp. 30 a 31 v Horním Bene‰ovû V˘sledky stavebnûhistorického prÛzkumu a archeologického v˘zkumu Marek KiecoÀ - Dalibor Prix - Michal Zezula

1. Úvod Vzájemně sousedící, památkově nechráněné domy čp. 30 a 31 (obr. 1) na náměstí Míru v Horním Benešově (okres Bruntál) vlivem zanedbané údržby po celou 2. polovinu 20. století chátraly a postupem času došlo i k jejich statickému narušení. Přestože bylo možné tyto historické stavby zachránit, nepodařilo se ani přes podporu příslušného orgánu památkové péče zamezit jejich radikální přestavbě. O zahájení prací v létě roku 2003 nebylo informováno ani archeologické pracoviště Národního památkového ústavu v Ostravě, které mělo zajistit archeologický výzkum. K němu došlo teprve v pokročilé fázi stavebních praObr. 1: Horní Benešov (okres Bruntál), nám. Míru, domy čp. 30 a 31, stav v roce 2003 (foto K. Kovář). cí začátkem září 2003, kdy již byl terén po předchozích demolicích značně narušen výkopy základových pasů novo- jedná o první ucelenější pohled na stavební vývoj prestižstavby a velkou část obou domovních parcel pokrývala staních městišť při náměstí, a jeho výsledky tak ovlivňují vební suť. Možnosti záchranného archeologického výzkua značně upřesňují i celkové poznání počátků jednoho z nejmu byly značně omezené současně probíhající výstavbou starších českých a moravských poddanských měst. Z tohoto spolu s předchozí částečnou devastací podstatné části úhlu pohledu pak více než o domy samotné jde o problearcheologických terénů stavebními mechanismy. Ještě matiku Horního Benešova jako nedoceněného urbanisticnepříznivější byly podmínky stavebněhistorického průko historického celku a o interdisciplinární metodiku zprazkumu. První prohlídka 25. 9. 2003 již zaznamenala cování podobných témat v regionu, kterou by tento průzkum úbytek podstatných částí domu čp. 30, kde před tímto dasnad mohl reprezentovat. tem byly zbořeny asi z poloviny dvorní trakty a celé 1. patro. Zachován a pro stavebněhistorický průzkum byl využiHorní Benešov je položený v kopcovité krajině Nízkého telný pouze suterén, čelní zeď domu obrácená do náměstí Jeseníku, na území, které bylo od 13. století součástí opava asi polovina přízemí. Dům čp. 31 byl s výjimkou hlavní ského vévodství. Od 18. 4. 1377 město příslušelo ke krprůčelní zdi a sklepa demolován takřka celý, takže je otáznovskému údělu opavského vévodství, z něhož se na překou, zda lze ještě vůbec mluvit o stavebněhistorickém průlomu 14. a 15. století vyvinulo samostatné krnovské knízkumu. žectví. Od 2. decennia 17. století se potom v rámci KrnovPřesto se kombinací výsledků archeologického výzkumu, ska stalo součástí Slezska.1) Ani působivé dálkové pohledy nedestruktivního stavebněhistorického průzkumu a retro1) K územně-správnímu vývoji Opavska a Krnovska pro 13. století srov. spektivního vyhodnocení dodatečně získané stavební pláJ. Bakala, Holasická provincie a formování Opavského vévodství. ČSMnové dokumentace podařilo shromáždit soubor poznatků, B 18, 1969, s. 9 – 23; pro období 1318 –1526 dosud stále nejkomkterý si dovolujeme předložit případným zájemcům. Vzhleplexněji J. Kapras, O státoprávních poměrech Opavska. VMO 17, 1909, s. 17– 53. Ke složitému procesu začlenění Opavska a Krnovska do dem k dosavadnímu stupni poznání Horního Benešova se

53

M. KiecoÀ, D. Prix, M. Zezula - Mû‰Èanské domy ãp. 30 a 31 v Horním Bene‰ovû

Obr. 2: Horní Benešov, indikační skica stabilního katastru z roku 1836 (repro: J. Bill, ZA Opava).

na město, malebně rozložené na severozápadních svazích vrchu Strážisko (605 m n. m.) nad soutokem Čižiny se Sítinou, dosud nepohnuly historiky umění a architekty k zevrubnějším analýzám a hodnocení městského celku (obr. 2). V běžně dostupné umělecko historické literatuře z doby po roce 1945 tak zůstávají podstatnými souhrnnými vyjádřeními stručné výseky v knize Helmuta Rösslera2) a hesla v publikacích Bohumila Samka,3) Karla Kuči4) a kolektivu vedeného Ľubicou Mezerovou.5) Zatímco Seznam nemovitých kulturních památek okresu Bruntál v ochranném pásmu kulturních památek (prakticky v téměř celém historickém jádře Horního Benešova) zaznamenal kromě areálu kosteSlezska v 16. a na počátku 17. století zůstává stále nepřekonanou prací J. Zukal, Slezské konfiskace 1620 –1630. Pokutování provinilé šlechty v Krnovsku, Opavsku a Osoblažsku po bitvě bělohorské a po vpádu Mansfeldově. Historický archiv 42. Praha 1916, zejména s. 3 až 47. 2) H. Rössler, Die freie Bergstadt Benisch. Würzburg 1962. 3) B. Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska. 1. A/I. Praha 1994, s. 512, č. 263. 4) K. Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II. H–Kole. Praha 1997, s. 142 –145. 5) Ľ. Mezerová a kol., Seznam nemovitých kulturních památek okresu Bruntál. Bruntál – Ostrava 2000, s. 58 – 63.

54

la sv. Kateřiny s farou a hřbitovní kaple Panny Marie celkem 6 památkově cenných a zákonem chráněných domů,6) prestižnější Samkův soupis se spokojil v jediném odstavci s konstatováním: „…Hist. centrum tvoří pravidelné náměstí čtvercového půdorysu, obestavěné převážně jednopatrovými domy, z nichž některé obsahují bar. jádro. Jejich průčelí však charakterizují hist.-romant. úpravy 2. pol. 19. stol. a hladké fasády, které vznikly odstraněním dekoru. Jen výjimečně novobar. a eklektické novostavby a úpravy z 1. čtvrt. 20. stol…“ a dále věnoval cílenou pozornost jen kostelu sv. Kateřiny, památníku osvobození města Rudou armá6) Ľ. Mezerová a kol., o. c. v pozn. 5, 2000, s. 60 – 63. Podle seznamu byly k roku 2000 v Horním Benešově kulturními památkami: farní kostel sv. Kateřiny s areálem (reg. č. pam. 8 – 3173/1– 3), socha sv. Jana Nepomuckého (reg. č. pam. 8 – 74), hřbitovní kaple Panny Marie z roku 1893 (reg. č. pam. 8 – 3170), budova pošty čp. 337 na nároží Tyršovy a Masarykovy ul. (reg. č. pam. 8 – 3824), městské domy: dům čp. 26 v Opavské ul. (reg. č. pam. 8 – 3910), čp. 29 na Mírovém nám. v nárožní poloze vymezené ústím Úzké ul. I (reg. č. pam. 8 – 3921), čp. 178 na Mírovém nám. (reg. č. pam. 8 – 3858), sousední dům čp. 179 v severozápadním koutě Mírového nám. (reg. č. pam. 8 – 3914) a vila čp. 321 v Opavské ul. (reg. č. pam. 8 – 3825), nadto ještě pozoruhodný klasicistní hospodářský objekt u čp. 104 v Masarykově ul. (reg. č. pam. 8 – 75).


dou z roku 1975 a soše sv. Jana Nepomuckého.7) Karel Kuča pak nepřinesl z hlediska hodnocení historických domů v Horním Benešově nic nového, když vlastně jen opsal Samkovu pasáž. Smutným důsledkem tohoto přehlížení skutečných hodnot Horního Benešova tak je chudá bilance, kterou si zájemce o historii může udělat z dosažitelné literatury. Nedosti na tom, že teprve od roku 1946 bylo město degradováno politickou vůlí ze vzdálených center českého státu na donedávna pozvolna se rozpadající periferní sídliště, a to vinou odsunu původního, povětšinou německy hovořícího obyvatelstva, byť provedeného v důsledku traumatických zkušeností z 2. světové války. Přesto, že Horní Benešov nebyl závažně postižen boji mezi Rudou armádou a nacistickým Wehrmachtem na jaře 1945, prakticky neexistuje historický městský stavební archiv. Byl svévolně a zbytečně zničen teprve po skončení 2. světové války. Ve městě proběhly v 70. a 80. letech 20. století demolice historických domů, které nahradila výstavba v komunistickém duchu už opravdu bez jakýchkoliv architektonických ambicí, tristně znehodnocující životní prostředí jakoby zapomínaného města. Přes tato negativa se však dodnes v Horním Benešově uchovala čitelná historická urbanistická struktura a řada zajímavých starších domů (povětšinou tu více, tu méně poškozených utilitárními přestavbami). O tom se však čtenář reprezentačních publikací nedozví takřka nic. Město bylo v poválečné české odborné literatuře8) „oloupeno“ jak o svou historickou radnici,9) tak o dodnes existující radnici.10) Zcela bizarní je pak absence slova „radnice“ nebo jeho významového ekvivalentu v pojednání Karla Kuči v jeho tématické encyklopedii českých, moravských a slezských měst a městeček.11) Podobně se z obecného povědomí jako by vytratila podstatná skutečnost, že velká část městských do7) B. Samek, o. c. v pozn. 3, s. 512, č. 263. 8) H. Rössler, o. c. v pozn. 2, pochopitelně na řadě míst mluví o obou radničních budovách v souvislostech s rozličnými historickými událostmi. 9) Dům čp. 213, dodnes zachovaný největší objekt zhruba v ose severní fronty náměstí, nejen svou polohou, velikostí, typem, velkorysým rozvrhem klenutých sálů v přízemí, poutavým schodištěm a zbytky majestátní klasicistní fasády z roku 1830 na první pohled dokládá původní poslání. Podle dnes nezvěstné listiny ze 6. 10. 1584, vystavené v Krnově, která upravovala finanční vztahy mezi městskou obcí v Horním Benešově a knížecí komorou, koupilo město tento dům od Michaela Aberleho po roce 1554 (srov. ZA Opava, fond: Vs Krnov, inv. č. 4, urbář z let 1554 –1578, fol. 10v, mladší přípis, a fol. 6, kde je pravděpodobně toutéž mladší rukou u osadníka Michaela Aberleho připsáno: „…Michel Aberle …Itzto das Ratthaus…“). Klasicistní přestavbu radnice po velkém požáru města z roku 1820 realizoval městský tesařský mistr Joseph Krommer (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 330, č. kart. 16, stavební záležitosti města, spisy z roku 1830); ke starším úpravám radnice v letech 1816 –1820 srov. konvolut spisů v SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 445, č. kart. 95; opravy z let 1845 –1846, na které se adaptací vstupní chodby patrně podílel opavský stavitel Anton Onderka, se dotýkají spisy uložené v ZA Opava, fond: Vs Krnov, inv. č. 217, sign. 7/37, č. kart. 148). Po reorganizaci státní správy a zakoupení domu čp. 32 městem sloužila původní radnice v 1. polovině 20. století jako sídlo okresního soudu, jenž se sem přesunul z domu čp. 26 v Opavské ul., který už roku 1840 rovněž držela městská obec a v němž je okresní soud doložen od roku 1853. 10) Dům čp. 32 na nároží Mírového nám. a Masarykovy ul., dnes městský úřad. Kvalitní novobarokní stavba s bohatým štukovým dekorem v průčelí a poměrně dobře dochovanou dispozicí, byla na místě staršího domu, který město získalo na přelomu 19. a 20. století, vystavěna v roce 1906. 11) K. Kuča, o. c. v pozn. 4, s. 142–145, přesto, že na snímku benešovského náměstí z doby před rokem 1961 na s. 144 je zachycena právě stará radnice.

mů byla po zničujícím požáru 16. 5. 1820 přestavěna a tvář města nabyla pozdně klasicistního charakteru.12) Přitom třeba právě náměstí a přilehlým ulicím dominují velké domy s poutavými klasicistními fasádami. Kromě již zmíněné staré radnice jsou to např. domy čp. 31 na náměstí, čp. 7713) a čp. 107 v Masarykově ul.,14) dům čp. 177 s fasádou ozdobenou ve štítě merkou majitele, iniciálami B. M. a obnoveným letopočtem 1839,15) sousedící dům čp. 178 a řada dalších. Zprvu poněkud živelná aktivita byla záhy usměrňována nejen představenstvem města,16) v němž hrál roku 1838 důležitou roli osvícený purkmistr Johann König, ale také iniciativami krajského úřadu. Už 24. 3. 1836 sepsala tzv. požární komise, která prošla dům od domu, protokolární zápis,17) v němž kritizovala řadu nedostatků a stavebních závad, pochopitelně se zdůrazněním požárních rizik, zejména v případě dřevěných hospodářských objektů, nechráněných trámových stropů a dřevěných schodišť. To vedlo k většímu důrazu na aplikaci zděných a omítaných konstrukcí a značně ztížilo možnost vystavět dřevěné domy nejen v okolí náměstí, ale i v okrajových částech města.18) 12) Jen nepřímo tuto skutečnost indikuje slohová charakteristika hospodářské budovy při čp. 104 u Ľ. Mezerová a kol., o. c. v pozn. 5, s. 61. 13) Poměrně dobře dochovaný dům s paralelním hospodářským stavením, druhotně adaptovaným pro obytné účely, klasicistně přestavěl a zvýšil o patro městský stavitel Joseph Jentschke v roce 1849 (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, dochován jak starší nedatovaný a nerealizovaný plán Josepha Jentschkeho, tak přepracované plány dochovaného domu, které Jentschke podepsal 30. května 1849; stavební povolení bylo vydáno 14. června 1849). 14) Dnes Masarykova 311, hodnotnou přestavbu z doby kolem roku 1840 realizoval snad podle vlastního projektu městský stavitel Joseph Jentschke. Dům byl tehdy rozšířen o přízemní postranní křídlo se zadní komorou sklenutou na dvě pole plackových kleneb, dostal novou fasádu a nový krov. Přízemní křídlo pak bylo přestavěno a zvýšeno roku 1866 městským stavitelem Florianem Jüttnerem pro vlastníka Antona Gottwalda (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, dochovaný kolorovaný plán signoval Florian Jüttner 11. 4. 1866). Dům tehdy obdržel malebnou dvojici paralelních střech obrácených štíty do ulice a v jádře dodnes dochovanou pozdně klasicistní fasádu. Řešení dvojice sedlových střech, mající časté analogie např. ve spišských městech (srov. jen namátkou domy v západní frontě náměstí ve Spišské Sobotě), bylo v Horním Benešově vyvoláno požadavkem Antona Gottwalda na zachování staršího Jentschkeho krovu nad severním dílem domu. Roku 1895 jej dal další držitel, pekařský mistr Anton Böhm, opět přestavět podle dochovaného projektu Adolfa Riegera, podepsaného 5. 4. 1895. Riegerova firma tehdy předělila velkou místnost v přízemí, vestavěla do ní pekařskou pec, zaslepila starší dveře do klenuté komory a upravila některá okna a dveře (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, stavební povolení s plány z 30. 4. 1895 nese č. j. 937). Úpravy ve 30. letech 20. století realizovala firma Franze Hartela v Horním Benešově. 15) Klasicistní přestavbu domu lze s největší pravděpodobností připsat rovněž Josephu Jentschkemu. Kompozici průčelí je totiž blízký kolorovaný projekt klasicistní fasády domu benešovského obchodníka Karla Michlera, podepsaný stavitelem Florianem Jüttnerem, který byl několikrát přeškrtnut tužkou a na rubu výkresu nahrazen dochované fasádě ještě bližším, barevným, pečlivě provedeným návrhem z roku 1839, který signoval Joseph Jentschke (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, uvedený projekt je součástí spisu č. j. 139, projednávaného na městském stavebním úřadě 22. 2. 1842 a týkajícího se novostavby domu čp. 14, kterou pro městského purkmistra Libora Krumpholze rovněž navrhl stavitel Joseph Jentschke). 16) Stavební agendu měl ve 30. a 40. letech 19. století na starosti městský syndikus Julius Lucas, později v 60. letech 19. století až do roku 1894 radní Carl Tiller a po něm od roku 1895 stavební komisař Adolf Heinz (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 330, sign. 43, č. kart. 16; inv. č. 348, sign. 18, č. kart. 27; inv. č. 351, sign. 21, č. kart. 27; inv. č. 352, č. kart. 27; inv. č. 466, č. kart. 99 –100). 17) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 330, č. kart. 16, č. j. spisu 171 (Feuerkommission). 18) Stavební spisy (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č.

55


Klasicistní přestavby postiženého města se přitom vedle místních tesařů, jako byl např. Albert Klein,19) nebo stavitelů z blízkého okolí (např. Ignatz Gudrüch ze Sosnové20) a Engelbert Zips z Leskovce,21) později Johann Hartel z Lichnova22)), účastnili i lokálně významní městští stavitelé a tesařští mistři. Zprvu to byl zejména tesařský mistr Joseph Krommer a vedle něj agilní městský stavitel Joseph Jentschke, jehož působení v Horním Benešově je doloženo v letech 1829 –1849. U Jentschkeho patrně roku 1839 absolvoval

školení Florian Jüttner,23) který se po mistrově smrti stal nejdůležitějším stavitelem ve městě. Jüttnerova aktivita je podle dochovaných pramenů a plánů v Horním Benešově vymezena lety 1839 –1873. Jen nakrátko v roce 1867 Jüttnera v úloze městského stavitele vystřídal Alois Molitor.24) Do podoby města však postupně zasáhli i stavitelé a tesařští mistři z okolních regionálních center, a to Joseph Michalka,25) Josef Kleske26) a Anton Onderka27) z Opavy, či bruntálští stavitelé Ignaz Wiesinger,28) Franz Meissner,29) J. Hauner a Franz

330, č. kart. 16; inv. č. 348, č. kart. 27; inv. č. 351, č. kart. 27 a inv. č. 466, č. kart. 99 –101) obsahují vleklou korespondenci mezi městským magistrátem, krajským úřadem (zastupovaným krajskými inženýry) a jednotlivými žadateli o povolení výstavby dřevěných obytných domů, především na periferii městského jádra, v níž se žadatelé všemožnými úskoky a argumentačními kličkami snažili donutit městský stavební úřad k povolení dřevěných novostaveb. 19) Dne 22. 2. 1849 podepsal Albert Klein, Zimmermeister in Bennisch, projekt krovu valbové střechy nad obecním domem čp. 26 v Opavské ul., doplněný příslušným rozpočtem (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99). Už roku 1843 vypracoval dochovaný plán nové stodoly pro Konráda Krommera (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 352, č. kart. 27). 20) Ignatz Gudrüch nakreslil v roce 1843 plány na stavbu nové stáje pro Antona Krommera, které signoval: Ignatz Gudrüch Mauermeister in Zossen (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 352, č. kart. 27, žádost o stavební povolení byla sepsána 27. 4. 1843, stavební povolení vydáno 10. 5. 1843 pod č. j. 387). Roku 1844 vypracoval kolorované plány zděné stáje za domem Franze Jüttnera, který podal žádost o stavební povolení 1. 5. 1844 (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 352, č. kart. 27). 21) Engelbert Zips vyhotovil roku 1844 kvalitní kolorovaný projekt celkové klasicistní přestavby domu čp. 50 pro Antona Heinzela (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, stavební povolení vydáno 2. 4. 1844), roku 1845 barevný plán klasicistní klenuté přestavby stájí a stodoly při domě Antona Kriegla (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 352, č. kart. 27) a také nedatované plány klasicistní novostavby domu na dosud volné stavební parcele, podepsané: Engelbert Zips Mauermeister (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99). Zasahování schopného Zipse do stavebního dění v Horním Benešově však vyvolalo poměrně prudkou reakci městského stavitele Josepha Jentschkeho, který v dopise z 10. 5. 1847 správě města důrazně kritizoval Zipsovy praktiky, podle Jentschkeho jen zkreslené ve stížnosti na bránění v podnikání, kterou Engelbert Zips sepsal 10. 4. 1847 (spisy týkající se kompetenčního sporu mezi oběma staviteli jsou uloženy v SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99). 22) Agilní projekční činnost Johanna Hartela dokládají dochované a signované projekty. Roku 1861 vypracoval projekt novostavby domu čp. 301 pro Hermanna Tillera, který schválil 25. 2. 1861 Ignác Wiesinger (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99; projekt se však patrně neuskutečnil), v roce 1865 navrhl novostavbu domu Johanna Philippa (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, plány schválil 6. 10. 1865 městský radní Tüller), v roce 1868 v únoru dohotovil v Lichnově plány přestavby a zvýšení domu čp. 216 na náměstí pro Herwina Königa (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, definitivní stavební povolení, které negovalo starší ze 24. 3. 1868, následovalo teprve 26. 8. 1869), v březnu v Lichnově signoval plán novostavby domu čp. 227 pro Floriana Böhma, ovšem v červnu nakreslil a podepsal další variantu výkresů, jež byly schváleny ve stavebním povolení z 26. 8. 1868 (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99). Už v dubnu 1868 dokončil plány novostavby domku Johanna Sedlaczeka čp. 299 položeného při státní silnici do Opavy (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, stavební povolení vydáno 7. 5. 1868). Dne 26. 9. 1868 podepsal plány novostavby vozové kůlny při domě čp. 301 pro Herrmanna Tillera (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, Tiller však o povolení požádal teprve 6. 4. 1869). V roce 1869 dne 10. 3. dokončil v Lichnově plány novostavby domu čp. 18 na místě staršího objektu pro Josefa Kleina (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, stavební povolení bylo vydáno 8. 4., ale 9. 10. 1869 následovalo další) a 4. 7. 1869 signoval plány novostavby patrového opožděně klasicistního domu čp. 121 pro stolařského mistra Franze Schwarze (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99). Z roku 1870 známe jeho projekt zvětšení domku Ferdinan-

da Philippa, který podepsal v Lichnově 28. 5. (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99). Roku 1873 nakreslil a 31. 1. 1873 v Lichnově podepsal výkresy přestavby stájí, jatek a kůlny při domě čp. 215 pro Franze Tillera (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, stavební povolení bylo vystaveno 20. 4. 1873) a 14. 7. 1873 podepsal další plány novostavby obytného domu čp. 301 s prádelnou pro Hermanna Tillera (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99), v roce 1876 nakreslil a 2. 2. 1876 v Lichnově podepsal plán novostavby obytného domu čp. 116 pro Antona Bittmanna (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99), roku 1879 vypracoval plány přístavby 1. patra na hostinci čp. 109 pro Josefa Oppenheima (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, stavební povolení vydáno 13. 6. 1879) a patrně on, případně Josef Hartel, signoval ještě v březnu 1885 v Lichnově plány pivovarské pece pro hornobenešovský pivovar (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, plány nadepsané Bräuhaus in Bennisch, jsou podepsány jen: Lichten im März 1885 J. Hartel). 23) V literatuře zpravidla figuruje pod jménem Roman Jüttner. Tak jej např. uvedl i největší znalec hornobenešovských reálií a historie, Adolf Peschke, v souvislosti se stavbou nové školy v roce 1869 (A. Peschke, Bennischer Schulwesen. BL 5, 1939, s. 38). Není jasné, jak k této záměně došlo. Na plánech, které Jüttner vyhotovil, se povětšinou podepisoval zkráceně Flo. Jüttner, přičemž zkratka křestního jména v řadě případů skutečně připomíná litery Ro. Na plánech pravděpodobně z roku 1839, na nichž je v jediném případě podepsán celým jménem, je však zřetelně: Florian Jüttner. 24) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99. Alois Molitor v září 1867 schválil svým podpisem projekt přestavby domu čp. 10 na náměstí, který vypracoval a signoval stavitel Franz Meissner z Bruntálu 12. 9. 1867. Molitorovu roli ozřejmují podpisy: Aloÿs Molitor StadtMauermeister. 25) Ve SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 330, č. kart. 16, se dochoval kolorovaný plán nové stodoly u domu Franze Jüttnera značený: Joseph Michalka Zimmermeister 1839. Stavební záměr včetně plánu byl úředně projednán 17. 5. 1839 a stavební povolení vydáno následně pod č.j. 301. K Josephu Michalkovi alespoň stručně P. Šopák, Klasicistní architektura Opavy let 1780 –1850. Opava 2003, s. 60. 26) Opavský stavitel Josef Kleske vyhotovil plány novostavby přízemního domu Franze Philippa čp. 43 na předměstí Luhu (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99). Projekt byl projednán 10. 3. 1836, stavební povolení vydáno pod č.j. 303. K Josefu Kleskemu srov. P. Vojtal, Památkově chráněné objekty v areálu raduňského zámku. Sborník památkové péče v Severomoravském kraji 7, Ostrava 1987, s. 175, a P. Šopák, o. c. v pozn. 25, s. 51. 27) Zatímco působení Josepha Michalky nebo Josefa Kleskeho v Horním Benešově bylo spíše sporadické a závislé na rozhledu a možnostech stavebníků, v případě Antona Onderky můžeme uvažovat o nepřímé podpoře jeho činnosti ze strany krajského úřadu. Navíc Onderka měl již nemalé renomé, které jej předurčovalo k realizaci významnějších projektů pro municipální správu. Tomu nasvědčuje charakter přestavby městské radnice čp. 213 v letech 1845 –1846, jejíž osový průchod je v řadě detailů architektonickou parafrází Onderkovy o něco starší vstupní partie kláštera ženské větve řádu německých rytířů v Opavě v Beethovenově ulici (k objektu nejlépe P. Šopák, o. c. v pozn. 25, s. 11 až 120 a P. Šopák, Dílo stavitele Antona Onderky do roku 1848. ČSZMB 52, 2003, s. 74 – 76) a dále už angažmá jeho otce při přestavbě vyhořelého městského ubytovacího domu v Horním Benešově. Anton Onderka (starší) zde měl na starosti veškeré tesařské práce, srov. detailní návrh tesařského materiálu a tesařských prací, včetně uvedení délkových a objemových měr z roku 1839 (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, Vorausmaas Uiber das Abgebrannte Städtische Einquartierhaus in Bennisch), podepsaný Anton Onderka Zimmermeister. Zmínky ve výkazu prozrazují, že jeho součástí byly i plány celkové opravy domu, dnes nezvěstné. V archivu města Horního Benešova se dochovaly nedatované plány rozšíření a přestavby vel-

56


Spiel,30) na samém sklonku 19. století pak také Josef Hartel, stavitel a provozovatel cihelny v Krnově.31) Hartelova spolupráce s hornobenešovskými měšťany přitom byla staršího data, jak dokládá plán přestavby stodoly v ledovnu v Chařové ze 16. 12. 1889 pro Josefa Oppenheima, držitele domu čp. 109 v Horním Benešově, dnes uložený v archivu města Horního Benešova.32) Prozatím přesněji nevíme, nakolik bylo pro Horní Benešov významné epizodické působení opavského stavitele Augusta Bartela ve 2. polovině 19. stokého měšťanského domu čp. 15 v Opavské ul., podepsané Anton Onderka Baumeister a na záměru stručně jen Onderka. Plány dokumentují složitější proces hledání optimální podoby reprezentačního klasicistního domu, neboť na kolorovaném výkrese přízemí Onderka vlastnoručně tužkou doplnil elegantní půlválcové schodiště do patra, které je pak také součástí definitivního projektu, zahrnujícího též návrh působivého klasicistního průčelí patrového domu s atikou opatřenou obdélnými žaluziovými slepými okny (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99). K Antonu Onderkovi dosud nejlépe P. Šopák, o. c. v pozn. 25, s. 110 –138 a P. Šopák, Dílo stavitele Antona Onderky…, o. c. v pozn. 27, s. 68 – 90; stručně P. Zatloukal, Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750 –1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 2002, s. 177. 28) S Ignácem Wiesingerem můžeme v Horním Benešově spojit velkou přestavbu okresního soudu čp. 26 v Opavské ul., kterou realizoval spolu s bruntálským tesařským mistrem Adolfem Peschelem v roce 1851 (srov. písemnou zprávu Adolfa Peschela o průběhu přestavby ze dne 22. 4. 1851, SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99). Nejasný je jeho podíl na zhotovení plánů novostavby domu čp. 301 pro Hermanna Tillera, které nepochybně nakreslil a podepsal v roce 1861 stavitel Johann Hartel, na nichž je ovšem také datum a podpis Ignáce Wiesingera (Freudenthal am 25. Februar 1861 Ig. Wiesinger, SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99). K Ignáci Wiesingerovi srov. P. Šopák, o. c. v pozn. 25, s. 14, 60, 121, 124 a především s. 143 –145, nověji L. Dědková, Ignác Wiesinger, poznámky k jeho činnosti především na Bruntálsku a Opavsku. Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě 2004. Romantismus a realismus 19. století (sny a skutečnosti). Ostrava 2004, s. 105 –115. 29) Projekty Franze Meissnera přinesly do Horního Benešova vyzrálý opožděný klasicismus biedermeierové polohy, jak ukazuje série plánů na přestavbu domu čp. 10 na náměstí (objekt bohužel již neexistuje, dnes je v těchto místech nezastavěná plocha), obsahující výkresy novostavby předního domu, detailní nákres bohatě tvarovaného okna hlavního průčelí a výkresy přestavby zadního staršího domu. Plány jsou podepsány buď úplně (Freudenthal am 12. September 1867 Franz Meissner) nebo zkráceně (Fr. Meissner), přičemž situační skicu a výkresy přestavby zadního domu schválil podpisem také městský zednický mistr Alois Molitor; SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99; dne 12. 9. žádal majitel domu Theodor Schmidt o povolení demoličních prací a 21. 9. 1867 bylo vystaveno celkové stavební povolení. 30) Hauner se pokoušel ve spolupráci s Franzem Spielem mimo jiné prosadit při přestavbě privilegovaného měšťanského domu čp. 11 na náměstí v Horním Benešově pro Josefa Gamse, a to projektem z března 1868. Gams ovšem nakonec svěřil zhotovení konečného projektu opavskému staviteli Augustu Bartelovi, který plány signoval 6. 7. 1868 (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, stavební povolení bylo vydáno 26. 8. 1869). 31) Josef Hartel, Baumeister und Ziegeleibesitzer von Jägerndorf, vyhotovil 4. 10. 1899 kolorované plány zděné ledovny pro pivovar Bernharda Kohna v Horním Benešově, které doprovodil vysvětlujícím dopisem, v němž stavebníka informoval, že Kohnův starší záměr vybudovat ledovnu ze dřeva (podle dochovaného krásného projektu Adolfa Riegera z 18. 10. 1888) nepovolila stavební komise. Zděná ledovna by přišla na 1.400 zlatých. V listě se Hartel zmínil, že jako podklad pro svůj projekt použil starší Riegerovy výkresy (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99). 32) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99. Pro Josefa Oppenheima ostatně projektoval již Johann Hartel. 33) August Bartel pocházel z rodiny dědičných rychtářů v nedalekých Starých Heřmínovech. V Horním Benešově je s jeho jménem spjat projekt přestavby patrového měšťanského domu čp. 11 na náměstí pro Josefa Gamse, značený: Bennisch am 6. Juli 1868 August Bartel Baumeister (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99; srov. poznámku 30). Z roku 1869 pochází plán hospodářské přístav-

letí.33) Nastoupený trend budování, v regionálním měřítku kvalitních a moderních měšťanských domů pak plynule pokračoval po celý zbytek 19. a 1. polovinu 20. století. K jeho nepochybně zajímavým produktům náležely např. domy čp. 179 s opožděně klasicistní nebo čp. 29 s novobarokní fasádou od Adolfa Riegera, budova dnešní pošty čp. 33734) či novorenesanční vila čp. 321 v Opavské ulici, kterou si pro sebe a svou rodinu vystavěl právě hornobenešovský stavitel Adolf Rieger35) (všechny jsou chráněnými památkami). Jen letmo podaný nástin osudů Horního Benešova v 19. a 1. polovici 20. století tedy ukazuje, že se v žádném případě nejednalo o odlehlou bezvýznamnou lokalitu, kterou by si český dějepis umění na přelomu 20. a 21. století mohl dovolit přehlížet. Součástí jakoby nepochopitelně potlačovaných či utajovaných hodnot města byly samozřejmě i domy čp. 30 a 31 na hlavním nám. Míru.

2. V˘sledky stavebnûhistorického prÛzkumu

2.1. Dům čp. 30 Před zahájením demoličních prací v roce 2003 byl dům čp. 30 objektem se složitou dispozicí. Zaujímá takřka třetinu jihovýchodní fronty Mírového náměstí a jeho nepravidelná protáhlá parcela procházela téměř celou hloubkou příslušného domovního bloku vymezeného na severozápadě náměstím, po stranách ulicemi Úzkou I. a Masarykovou a vzadu ulicí Tyršovou. Od vlastní Tyršovy ulice jej sice odděluje dům čp. 461 (novostavba ze 60.– 70. let 20. století zde vystřídala starší dům přisazený podélným průčelím přímo k Tyršově ulici, zaznamenaný indikační skicou k roku 1836), po straně této budovy však dodnes zůstal zachován zadní nárožní přístup do dvora domu čp. 30, který tu doloženě fungoval již v 1. polovině 19. století. Jádro domu tvořil hloubkový nepravidelný čtyřtrakt přízemí (obr. 3) mírně zvýšeného nad úroveň náměstí a přístupného proto vždy po několika schodech. Severní trakt skládal sled pěti místností procházejících celou hloubkou přízemí jádra domu. Do náměstí se otevíral obdélným výkladcem krámu asi z 80. let 20. století. Vedle širokého výkladce bylo zdivo v místech staršího vchodu prolomeno až k podlaze vstupem z náměstí dosažitelným třemi betonovými schody. Lichoběžníková přední místnost traktu (M-1) měla rovný strop s omítaným podhledem a se sousedním traktem ji spojoval obdélný by ve dvoře domu čp. 12 na náměstí pro Johanna Drößlera, signovaný: August Bartel Baumeister (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, stavební povolení vydáno 26. 6. 1869). Už 11. 9. 1867 z titulu civilního inženýra Bartel schválil plány Floriana Jüttnera na stavbu nového krovu břidlicové střechy a štítu domu čp. 223 v Lichnovské ul. pro Franze Richtera (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, plány jsou přílohou žádosti o stavební povolení z 15. 9. 1867). 34) Parcelu, původně v zázemí domu čp. 32, koupil od Josefa Langera před koncem roku 1894 Thomas Wanke už se záměrem vystavět zde nový dům. Skvostné plány s půdorysy přízemí, 1. a 2. patra, krovu, se dvěma řezy a nákresem fasády, nadepsané Neubau des Herrn Thomas Wanke, vyhotovil stavitel Adolf Rieger a podepsal a orazítkoval v Horním Benešově 23. 2. 1895. Součástí plánové dokumentace se patrně druhotně stal i Riegerův situační nákres, který si vyžádala komise při místním šetření dne 2. 4. 1895. Stavební povolení č. j. 620 se projednávalo 23. 3. 1895 a po doplnění bylo vypraveno krátce po 2. 4. 1895 (srov. stavební povolení, protokol z místního šetření a konvolut ověřených plánů v SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, spisy byly zprvu vedeny pod čp. 32, jehož součástí byl pozemek původně). 35) Dochované stavební plány sice ostudně chátrajícího, přesto dodnes poutavého objektu podepsal Adolf Rieger dne 22. 11. 1881; stavitel sám také 21. 1. 1882 dohotovil plány stájí a kočárovny za vlastní vilou (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99).

57


Obr. 4: Horní Benešov, čp. 30 a 31. Půdorys sklepů, stav v roce 2003 (zaměření D. Prix).

Obr. 3: Horní Benešov, čp. 30 a 31. Půdorys přízemí, stav před demolicemi v roce 2003 (s využitím podkladů K. Kováře, dílem přeměřil a upravil D. Prix).

otvor s rovným překladem, druhotně vybouraný nejdříve na sklonku 19. století. Nad podlahou bylo v době průzkumu na místech se sejmutou omítkou zřejmé, že vnější obvodová zeď byla roku 1890 nově vyzděna (nebo plentována?) průmyslově vyráběnými cihlami. Vzadu se čelní místnost traktu otevírala půlkruhovou arkádou do krátké místnosti (M-2), posunuté svou osou vůči ose předního krámu M-1 mírně k jihu. Tato místnost si uchovala valenou klenbu. Dále do hloubi traktu navazovala shodně valeně klenutá místnost (M-3). Obě prostory s lomovým kamenným obvodovým zdivem původně tvořily celek, druhotně předělený tenkou cihlovou barokní příčkou oddělenou dilatačními spárami od obvodového zdiva s klenbou. Do spár zabíhaly starší vápenné omítky s několika vrstvami tónovaných vápenných nátěrů. V příčce byl obdélný vchod spojující místnosti M-2 a M-3 a severně od něj obdélné okénko v segmentově překlenuté nice s rozevřenou špaletou, v němž zůstala kovaná barokní mříž s vysekávaným liliovým motivem. V sousedství příčky se v jižní obvodové kamenné zdi silné 1,05 m otevíral obdélný vstup s dovnitř nerovnoměrně rozevřeným ostěním se segmentovým záklenkem. Smíšený materiál ostění, absence záklenku z vnější strany a nepravidelnosti ve vyzdění prozradily dodatečné vylámání vchodu. Poslední část severního traktu tvořil na jižní straně valeně klenutý průchod (P-1), na severu provázený stejně dlouhou lichoběžníkovou místností M-4, rovněž valeně zaklenutou. Nad obdélným vchodem do prostory M-4 byla pětiboká výseč, v jihovýchodním koutě místnosti M-4 obdélné okno s asymetrickou vnitřní špaletou, které respektovala nepravidelná koutová výseč valené klenby. Místnosti M-1 až M-4 a P-1 přečkaly demolice v roce 2003.

58

Podle plánové dokumentace objektu z května 2003,36) navazovalo na severní straně dvora na jádro domu v šířce místnosti M-4 dvoupodlažní hospodářské křídlo s několikrát zalomenou, nestejně silnou nádvorní zdí, směrem k jihovýchodu se rozšiřující (zbořeno roku 2003). Přízemní zdivo bylo z lomového kamene místy proloženého cihlami nebo jejich zlomky, ostění obdélných oken a vstupů byla cihlová, zjevně druhotná. Patro bylo vyzděno z cihel. Tenká příčka se zaslepeným obdélným průchodem, sekundárně na spáry vetknutá pod cihlovou valenou klenbu, dělila křídlo ve dvě místnosti. Severozápadní byla z nádvoří přístupná obdélným vstupem a osvětlená obdélnými okny asi z poloviny 20. století. Větší, jižněji položená, prostora byla druhotně koncem 19. nebo v 1. polovině 20. století zaklenuta pěti poli segmentových kleneb do traverz. Tyto klenby nahradily starší cihlovou valenou klenbu, po níž zůstalo na jižní zdi do roku 2003 zachováno zřetelné klenební čelo. Prostora byla dostupná a osvětlená novodobě upravenými okny a vjezdem ze dvora. Změna síly nádvorní zdi v místech zalomení jejího průběhu a kolmá osa krajní klenby naznačovaly, že místnost vznikla rozšířením a adaptací staršího převážně kamenného a původně snad nezaklenutého objektu někdy v pokročilejším 18. století. Čas jeho vzniku sice nedokážeme přesněji stanovit, je však jisté, že jeho jádro dávno předcházelo rozšíření segmentových kleneb na traverzách v poslední třetině 19. století a také dobu charakteristickou cihlovými valenými klenbami s výsečemi s mírně stlačenými vrcholnicemi. Protože v rozsahu před demolicemi počátkem 21. století toto hospodářské křídlo odpovídalo stavu na indikační skice stabilního katastru z roku 1836, můžeme se dosti pravděpodobně domnívat, že přízemní jádro křídla bylo postaveno před polovinou 18. století, někdy po roce 1751 adaptováno a zaklenuto a znovu v jižní partii překlenuto snad po roce 1890. Zbývající část přízemí domu čp. 30 tvořil přední trojtrakt, doplněný v hloubce domu dílem s neorganicky navázaným uspořádá36) Plány stávajícího stavu s vyznačením bouracích prací vypracoval ing. K. Kovář v měřítku 1 : 50 (č. výkresu 9). Za zpřístupnění plánové dokumentace děkujeme investorovi.


Obr. 5: Horní Benešov, čp. 31. Tzv. předsíň sklepa, stav v roce 2003 (foto K. Kovář).

ním. Osou trojtraktu byl průchod (P-2), z náměstí přístupný čtyřmi schody, jehož dvoukřídlé dveře z doby po roce 1950 byly osazeny v hloubi segmentově překlenuté špalety. Průchod byl zaklenutý valenou klenbou se čtyřmi výsečemi. Na severní straně byla jediná výseč nad segmentově překlenutým průchodem na drobnou podestu, z níž stoupalo schodiště do patra s betonovými stupni. Z podesty vedl v segmentově překlenuté nice osazený obdélný vstup do alkovny (M-6) se segmentovou klenbičkou zřejmě z roku 1890. V severní zdi alkovny zůstala nika druhotně zazděného průchodu do místnosti M-1. Cihlová zazdívka byla dobře patrná také ze strany krámu M-1, kde se ostře odlišovala od okolního smíšeného zdiva. Protože již na plánech přízemí domu z roku 1890 nebyl tento vstup zakreslen, lze soudit, že k jeho zaslepení došlo již v průběhu 19. století. Alkovna M-6 byla na severozápadní straně oddělena tenkou cihlovou příčkou od místnosti M-5. V příčce byly obdélné dveře zhruba z 80. let 20. století. Lichoběžníková místnost M-5 měla omítaný strop, do krámu M-1 byla otevřena širokým, výše popsaným otvorem s rovným překladem. S průchodem P-2 ji spojoval obdélný vchod. Vrchol vstupu z průchodu ležel níže než patka klenby průchodu, proto nad vstupem nebyla klenební výseč. Místnost M-5 měla v ose čelní zdi obdélné okno v segmentově překlenuté nice. Jižní trakt domu zaujímala valeně klenutá místnost M-7 se čtyřmi výsečemi. Přední výseč na severní straně byla nad obdélným vstupem do místnosti z průchodu P-2, zasazeným do široce rozevřené, segmentově překlenuté niky. Také v průchodu tomuto vstupu odpovídala výseč v klenbě. V čele místnosti bylo obdélné okno v segmentově překlenuté nice. Sejmutí části vnějších omítek domu v roce 2004 prozradilo, že okno vzniklo zazděním staršího vstupu cihlami někdy mezi lety 1947–1989. Z plánu z roku 1890 víme, že tehdy vstup sloužil krámskému provozu v místnosti M-7. Cihlové ostění vstupu ovšem bylo do lomového kamenného zdiva průčelí osazeno dodatečně a původně tedy místnost měla jen okno, analogicky stavu před rokem 2003. Zadní část jižního krajního traktu vyplňovaly roku 2003 dvě malé místnosti. Z prostory M-7 byla obdélným vstupem v tenké cihlové příčce, vezděné dodatečně pod rovný překlad (postranní dilatační spáry a do nich zabíhající starší omítky byly zřetelně vidět na obou stranách příčky), přístupná valeně zaklenutá místnost M-8 bez oken. Naproti tomu poslední místnost předního trojtraktu (M-9) s valenou klenbou byla dosažitelná z průchodu P-2 obdélným vstupem v segmentově překlenuté nice. Původní pozici tohoto vstupu dokládala poslední výseč v klenbě průchodu. Cihlová zeď dělící obě prostory byla dodatečně přisazena ke kamennému obvodovému zdivu. V zadní zdi průchodu P-2 byly dva vchody do navazujících prostor. Severní byl vytvořen druhotně, jak prozrazovalo jeho cihlové ostění zachycené již na plánech z roku 1890. Vznikl adaptací staršího otvoru. Původní ostění tohoto staršího průchodu z kamene vyzděné společně se vztyčením zdi, bylo šikmé a segmentově překlenuté. Podobnou formu, včetně kamenného segmentového záklenku, si uchoval

Obr. 6: Horní Benešov, čp. 31. Fasáda v průběhu demoličních a stavebních prací, stav v roce 2003 (foto K. Kovář).

i jižněji položený průchod, u něhož byl roku 1890 z cihel přezděn jen jižní bok. Smysl dvou východů z průchodu P-2 ozřejmují plány částí domu demolovaných roku 2003. Jižní vstup vedl do mírně lichoběžníkové místnosti (M-12) s valenou klenbou. V její jižní zdi byla v široké arkádě osazena dodatečná tenká příčka se vchodem do místností M-10 a M-11, tvořících pokračování jižní traktu domu. Obě místnosti byly původně jedinou prostorou zaklenutou valenou klenbou s výsečemi. Do místnosti M-11 vedlo ze dvora velmi široké okno (2,14 m), zjevně vzniklé druhotně, snad na sklonku 19. nebo spíše v průběhu 20. století. Přední místnost M-10 oddělovala od prostory M-11 tenká, zřetelně dodatečná příčka se zaslepeným průchodem. Zadní část jižního traktu, zbořená roku 2003, tedy byla organickým pokračováním jeho přední části a podle zaniklých kleneb s výsečemi lze usuzovat, že pocházela nejpozději z 1. poloviny 18., ne-li již z průběhu 17. věku. Během demoličních prací bylo patrné, že valené, převážně kamenné klenby byly vyklenuty plynule při výstavbě křídla. Zadní partie jižního traktu měla zřejmě alespoň dílem hospodářský charakter, protože původně byla přístupná také ze dvora samostatným vstupem v severní zdi. Severní výstup z průchodu P-2 vedl před rokem 2003 do místnosti M-13 překlenuté dvěma navzájem kolmými poli původních vysokých segmentových kleneb. Odtud směřoval jednak výstup na dvůr, druhak nazpět k severozápadu nástup na schodiště do sklepa. Třetí, již výše popsaný, druhotný vchod vedl z této místnosti do severního traktu domu. Podle slabých příček zaznamenaných na plánech ing. K. Kováře z roku 2003 je zřejmé, že demolovaná zástavba M-14 vznikla dodatečně rozpříčkováním dvora či už před rokem 1836 zastřešené dvorany, oddělené od zbytku dvora obvodovou barokní zdí s průjezdem snad až ve 20. století. V patře domu bylo v přední části sice rovněž respektováno čtyřtraktové dělení. Dále do hloubi domu však v jednotlivých prosto-

59


Obr. 7: Horní Benešov, čp. 30 a 31. Celková situace archeologického výzkumu s vyznačením plochy zkoumané plošným odkryvem a nálezové situace zjištěné ve výkopech pro základy novostavby (terénní dokumentace NPÚ-ÚOP Ostrava).

rách, v základě určených průběhem hlavních nosných zdí přízemí, byla vložena řada menších místností vymezených jen tenkými příčkami. Z plánů z roku 1890 víme, že hlavní místnosti v patře nad předním trojtraktem domu vznikly teprve tehdy. Tomu odpovídal výhradně cihlový materiál. Navazující zástavba podkroví a jeho přeměna v patro v hloubce domu byla dílem teprve 20. století. Také průčelní zeď patra s pěticí obdélných oken byla vyzděna z cihel teprve roku 1890, přičemž příčky tvořící přední místnosti patra byly k průčelní zdi přiložené na spáry. Do široce rozevřeného krovu vedlo zalomené schodiště přisazené asi v polovině hloubky domu k jižní obvodové zdi. Celé patro včetně krovu, s výjimkou čelní zdi, podlehlo na jaře roku 2003 demolicím. Pod domem se nacházel jediný, nevelký sklep (obr. 4). Klesalo k němu široké schodiště přístupné z místnosti M-13 obdélným vstupem pod segmentovým záklenkem ze smíšeného zdiva. Schodiště o 17 betonových stupních bylo překlenuté klesající segmentovou klenbou. Jeho severní zeď se 1,20 m před vchodem do sklepa mírně zalamovala. V místech zalomení byla zřetelná nerovně svislá spára. Naproti zalomení v jižní zdi se dochoval obdélný výklenek překrytý monolitickým kamenným překladem. Stěny schodiště byly omítnuté nerovnými vápennými omítkami s vrstvami vápenných bílých a šedých výmaleb. Vchod do sklepa uzavíraly prkenné dveře v trámových zárubních zaklínovaných cihlami. Sklep byl vyzděn z lomového kamene kladeného na jíl (ve zdivu byly zjištěny pouze dva zlomky cihel) a z téhož materiálu spojovaného chudší vápennou maltou byla současně vyklenuta nízko nasazená valená klenba. Intaktní klenbu s otisky prken bednění ve vyhřezlé maltě prolamoval jen v jižním koutě druhotně cihlami zaslepený, zhruba čtvercový, odvětrávací otvor. Nad vstupem byla v klenbě výseč tvořená zvětšením poloměru zaklenutí. Původní zaniklý portál do sklepa tedy byl osazen dveř-

60

mi, které se otevíraly dovnitř. V zadní zdi sklepa byl odkládací obdélný výklenek s překladem opět z jediného bloku kamene. V protilehlé čelní zdi se dochovalo větrací okénko, vsazené do široce rozevřené niky se strmým parapetem. Její ostění bylo vyskládáno z lomového kamene spojovaného jílem. Zřetelně druhotně byla nika překlenuta cihlovým segmentovým záklenkem. Do niky bylo sekundárně zapasováno dřevěné ostění a okénko bylo dodatečně zmenšeno vloženým cihlovým ostěním završeným ovšem shora třemi staršími kamennými deskami jako překladem. Vyústění okénka (širokého 0,38 m, vysokého 0,68 m) do náměstí rámovalo kamenné ostění. Z něj se dochovaly dvě tufitové stojiny, druhotně vyspravené a podložené barokními cihlami. Na blocích tufitu spočíval tufitový překlad se dvěma otvory pro zapuštění mříže. Třetí otvor pro mříž byl poškozen odštípnutím kamene, nepochybně při vylomení mříže v minulosti, kdy současně bylo odlomeno jižní svislé tufitové ostění okénka. Odstraněná mříž měla kromě tří svislých také nejméně dva vodorovné pruty, po nichž se zachovaly v bočním tufitovém ostění důlky. Podlahu sklepa pokrývaly velké plotny břidlice. Prohlídka obnaženého přízemního zdiva průčelí domu z náměstí zachytila v úrovni severního krajního traktu domu v patě kamenného zdiva pozůstatek dalšího obdélného sklepního okénka. Patřilo k suterénu, který zanikl; pravděpodobně je zasypán. V domě čp. 30 dnes nikde není zjistitelný původní přístup do tohoto sklepa. Z okénka se zachoval tufitový blok severního ostění a překlad tvořený palcovým prknem. Podle otisků malty naspodu prkna bylo možné stanovit původní šířku okénka na 0,35 m. Jeho výška přesahovala 0,41 m. Dům se do náměstí před rokem 2003 obracel plochou fasádou, z níž byly po roce 1950 odstraněny takřka všechny výzdobné prvky. Parteru dominovaly dva vstupy, severní do krámu M-1 byl obdélný,

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 druhý do průchodu P-2 měl segmentový záklenek. Vedle nich byla v přízemí novodobě upravená okna, resp. okno místnosti M-7, okno místnosti M-5 a výkladec krámu M-1. V patře bylo průčelí prolomeno pěti obdélnými okny. Korunu zdiva kryla subtilní profilovaná maltová korunní římsa s cihlovým jádrem z roku 1890.

2.2. Dům čp. 31 Díky demolicím na jaře 2003, provedeným ještě před možností dům prozkoumat, stejně jako kvůli nepoměrně jednodušší dispozici, jsou poznatky o objektu čp. 31 podstatně skromnější. Od jižního konce bloku je oddělen benešovskou radnicí čp. 32. Dům čp. 31 byl před takřka úplným zánikem v květnu až červnu 2003 hloubkovým dvoutraktem na úzké b protáhlé parcele středověkého původu, která kdysi procházela celou hloubkou bloku. Podle indikační skia ci stabilního katastru ale byla již roku 1836 od dnešní Tyršovy ul. odříznuta částí pozemku, který zjevně sekundárně před rokem 1788 odkoupili majitelé sousedního domu čp. 32. Přízemí úzkého domu (obr. 3) zaujímal dlouhý, mírně lichoběžníkový průchod při jižní obvodové zdi ze smíšeného zdiva, překrytý stropem, z ulice dosažitelný obdélným vstupem nad dvěma schody, opatřený dvoukřídlými dveřmi ze 60.– 70. let 20. století. d Před vybouráním vnitřní dispozice byl c průchod zhruba v polovině délky zúžen vestavbou schodiště do patra, pod nímž do průchodu ústilo schodiště ze sklepa. V zadní části se průchod, předělený sekundární příčkou, mírně rozšiřoval výklenkem v obvodové zdi domu s rovným překladem z roku 1895. Tato část si do jara 2003 uchovala Obr. 8: Horní Benešov, čp. 30 a 31: a – půdorys a řez jímky k. 905; b – půdorys a řez jímky 915; c – profil E–E' s kanálkem k. 904; d – profil G–G' s kanálkem k. 906 (terénní dokumentace NPÚ-ÚOP Ostrava). barokní cihlovou valenou klenbu. Větší díl přízemí vyplňovala po ké „předsíňky“ (3,25 × 1,95 m), zaklenuté téměř u podlahy nasazestraně průchodu místnost s rovným stropem, do náměstí otevřená nou kamennou valenou klenbou (obr. 5). Původní ústí této části skleobdélnými okny s betonovými překlady z 20. století na místě starších pa do vlastního, zhruba obdélného suterénu bylo druhotně přepaženo oken. Z průchodu byla dostupná druhotně rozšířeným obdélným cihlovým pasem. Pas byl po stranách od kamenného zdiva sklepa odvchodem a v zadní části z ní byla ve 20. století vydělena příčně oriendělen zřetelnými spárami. Vlastní sklep měl úroveň podlahy o něco tovaná prostora, spojená s přední částí širokým otvorem s rovným níže. V severním koutě bylo nerovně se zužující větrací a přisvětlopřekladem. Původní velká přízemní přední místnost byla na jihovývací okénko se strmým parapetem klesajícím až k podlaze. Ostění chodní straně otevřena v převahou kamenné, 0,68 m silné, obvodookénka bylo z velké části druhotně vyspraveno cihlami. Po sejmutí vé zdi velkou půlkruhově zaklenutou arkádou o rozpětí 2,5 m, z níž omítek v roce 2004 ze strany náměstí bylo viditelné původní pravov létě 2003 zůstal jen základový pas a náběh nízko osazeného záúhlé ostění okénka, tvořené dvěma bloky tufitu a tufitovým překlaklenku. Z navazující prostory, o šířce shodné se světlostí arkády, dem. Zároveň bylo patrné, že vlastní menší okénko s cihlovým ostěpůvodně vedl vstup do poslední místnosti přízemí, spojené se zadním ním bylo do tufitového okna vloženo dodatečně. Uvnitř byl sklep zadvorkem domu dvěma obdélnými okny s druhotně roku 1895 upraklenutý valenou klenbou, opět nasazenou nízko nad podlahou, s kouveným ostěním. tovou výsečí pro okénko. Zdivo sklepa a s ním současné klenby bylo První patro domu zabíraly dvě nestejné místnosti rozdělené tenvyskládáno z místního lomového kamene spojovaného nejen ve zdech, kou příčkou, obě s rovnými stropy a dosažitelné z předsíně, do níž ale i v klenbě jílem. Podlaha sklepa byla potažena betonovou mazaústilo schodiště domu. Jižní místnost se do náměstí obracela jedním ninou z 20. století, v místech jejího proražení však bylo patrné vyobdélným oknem, severní větší prostora dvěma shodnými okny. Zdá dláždění plotnami břidlice jako v sousedním domě čp. 30. se, že podobně bylo uspořádáno také druhé patro domu. Dům se do náměstí obracel poměrně elegantní, pozdně klasiPod domem se zachoval původní dvoudílný sklep (obr. 4), z průcistní fasádou asi z konce 30. nebo z 1. půle 40. let 19. století. Zachodu dostupný schodištěm s cihlovými stupni, v závěru překlenuchovala se jen v rozsahu 1. a 2. patra a atiky, zatímco parter byl tým segmentovým cihlovým pasem. Schodiště klesalo do úzké a níz-

61

M. KiecoÀ, D. Prix, M. Zezula - Mû‰Èanské domy ãp. 30 a 31 v Horním Bene‰ovû ji tedy byla zkoumána především střední část obou městišť, zatímco v zadní části parcel (čtverce A–D/3 – 5) byly řešeny, kromě dokumentace profilů, pouze stavebními výkopy narušené zahloubené objekty. Demolicí nepostižené partie domu čp. 30 při uliční čáře nebyly archeologickému výzkumu přístupné vůbec. Přes všechna svrchu uvedená omezení představoval záchranný výzkum vítanou příležitost získat alespoň základní poznatky o vývoji osídlení a charakteru zástavby hned dvou městských parcel v historickém jádru města, ze kterého jsme dosud disponovali jen sporými archeologickými daty.37) Archeologický výzkum38) registroval ve všech zkoumaných částech parcel s domy čp. 30 a 31 totožnou stratigrafickou situaci: přibližně 0,5 m pod úrovní současného terénu byl zastižen povrch kompaktního skalnatého podloží (obr. 8c,d/k.103), tvořeného hornobenešovskou drobou,39) které bylo ve svrchní části silně zvětralé Obr. 9: Horní Benešov, čp. 31. Střední část domovní parcely v průběhu archeologického výzkumu v roce 2003 a přecházelo v nesouvislý, místy až od severu. V popředí zahloubený objekt k. 510, nalevo od něj kruhové ústí jímky k. 915, v horní části snímku kanálek k. 904 a k němu dosahující základy zdi průchodu k. 907 (foto M. Kiecoň). 0,4 m mocný hlinitý horizont svahové hlíny sprašového charakteru (obr. z podstatné části přezděn z cihlového materiálu, zjednodušen a zba8c/k.106). Tato vrstva představovala podloží archeologických náleven původních výzdobných prvků ve 20. století (obr. 6). Z původnízových situací a teprve v jejím povrchu se podařilo identifikovat výho domu zde zůstala jen čela zhruba 1 m silných bočních zdí domu plně zkoumaných zahloubených objektů. Svrchní část souvrství tvoz vrstveného lomového kamene, na nichž se na jižní straně pod mladřily nesouvisle dochované planýrky a spáleništní vrstvy (obr. 8c, ší kordónovou římsou zachoval útržek hrubé, bílým vápnem přelíčené d/k.101,134 a135), obsahující nálezy širokého časového rozpětí, zaomítky. Charakter torz kamenného zdiva připomínal materiálem hrnující nečetné středověké keramické zlomky, převážně však noa skladbou s chudou vápennou omítkou a silným podílem jílovité hlívověké a recentní artefakty. Stratigrafii lokality uzavírala vrstva stany zdivo a klenbu sklepa. Při severním okraji průčelí se mezi torzem vební suti (obr. 8d/k.100) deponovaná zde teprve v průběhu demoseverní obvodové zdi domu a sklepním okénkem uchoval zbytek kalice obou domů. menného lomového zdiva průčelí, souvisejícího s tufitovým ostěním okénka sklepa, ale přisazeného na spáru k torzu obvodové zdi. Od 3.2. Charakter a datování nálezových souborů obvodní zdi se odlišoval jinou skladbou kamene, maltou bohatší na vápno a působil dojmem, jako by byl znovu vyzděn ze staršího roze3.2.1. Středověké nálezy braného a znovu použitého materiálu. Nad profilovanou kordónoSe starší fází osídlení městského charakteru jihovýchodní stravou římsou přízemí bylo průčelí symetricky členěno pilastry vysokény hornobenešovského náměstí můžeme spojit jen málo početné ho řádu, při okrajích fasády podvojnými, vyrůstajícími z hranolosoubory keramických nálezů. Většina zlomků středověké keramiky vých soklů. Pilastry s prostými římsovými hlavicemi podepíraly prose navíc nacházela v sekundárním umístění v novověkých planýrkách, filovanou korunní římsu. Na tu nasedala jednoduchá horizontální anebo v přemístěných vrstvách, které se staly součástí zánikových atika, opět pravidelně rytmizovaná úseky plochých pilastrů, iluzivvýplní mladších zahloubených objektů. V původním uložení jsme ně navazujících na pilastry hlavní části fasády. Také atiku chránila zaznamenali pouze jediný soubor keramických nálezů se vztahem subtilní profilovaná římsička. Mezi pilastry byla v obou patrech rozk nejstaršímu horizontu osídlení, a to nálezy z odpadní jímky (obr. místěna vždy tři obdélná okna. Nepatrně větší okna 1. patra nad 7/k. 500) odkryté ve čtvercích C/4 – 5 na parcele s domem čp. 30. Do vpadlými obdélnými podokenními poli nesla profilované návějové skalního podloží zahloubená jímka byla výrazně narušena výkopem římsy, zatímco okna 2. patra na jednoduchých parapetních římsách pro základy novostavby, takže se dochoval jen relikt výplně přichyměla prosté maltové šambrány s vrcholovými klenáky. Celkový chacený ke stěnám ve spodní části jímky. Z této nálezové situace bylo zísrakter fasády ukazoval na její původ v stavitelské praxi, kterou v Horkáno pouhých 18 keramických zlomků, přičemž 5 z nich náleželo noním Benešově pěstovali koncem 2. čtvrtiny 19. věku stavitelé Jovověké keramické produkci. Protože se jednalo o drobné fragmenty, seph Jentschke a Florian Jüttner (tomu odpovídaly také vysoce vzdunavíc značně mechanicky poškozené („ošlapané“), považujeme je za té segmentové odlehčovací záklenky nad okenními otvory), detaily však intruzi způsobenou stavební mechanizací v průběhu bagrování prozrazovaly adaptaci průčelí a nové vytažení říms někdy v pokročia s vlastní výplní jímky lze dát do souvislosti zbylých 12 zlomků střelé 2. polovině 19. století.

3. Archeologick˘ v˘zkum

3.1. Podmínky a metoda výzkumu, stratigrafická situace Úvodem zmíněné nepříznivé podmínky záchranného archeologického výzkumu neumožnily provedení souvislého odkryvu celé plochy novostavby. Výběr zkoumaných ploch (obr. 7) tak nebyl podřízen odborným hlediskům, ale spíše reálným možnostem. Podrobně-

62

37) Srov. P. Kouřil – M. Wihoda, Etnické trojmezí? Výpověď písemných a hmotných pramenů k etnické struktuře moravsko-slezského pomezí v epoše vrcholného středověku. AH 28, 2003, s. 69 –111, zde na s. 85; M. Zezula, Horní Benešov (okr. Bruntál). Jiráskova ulice. PV 42 (2000), 2001, s. 207. 38) M. Kiecoň, Horní Benešov, náměstí Míru čp. 30 a 31. Nálezová zpráva z akce č. 41/03 uložená v archivu OOAF NPÚ – ÚOP v Ostravě. 39) Srov. J. Demek (ed.), Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Praha 1987, s. 201.

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 dověké keramiky. Celkem 7 fragmentů přitom náleží jedné nádobě, ze které se dochovala větší část dna, zlomek výdutě a hrdla s okrajem (obr. 11/1). Patrně bezuchý hrnec byl vyroben obtáčením a na dně je možné pozorovat stopy husté podsýpky. Keramická hmota je ostřena jemně rozdrcenou břidlicí (?) a obsahuje i drobné šupinky slídy. O oxidačně-redukční atmosféře výpalu svědčí bílošedý lom střepu i vnějšího a vnitřního povrchu nádoby. Po technologické stránce se tedy jedná o keramiku odrážející nástup vrcholně středověké produkce, který na základě prozatím předběžně vyhodnocených dendrochronologicky datovaných keramických souborů z Opavy předpokládáme v prostoru moravsko-slezského pomezí někdy v průběhu 2. poloviny 13. století.40) Ze starších raně středověkých tradic vychází vzhůru vytažený (římsovitý) okraj zdobený na vnější straně pásem rýh, výduť nádoby byla pokryta vývalkovou šroubovicí. Podobný charakter mají i zbývající zlomky; druhý dochovaný okraj je utvářen do podoby oboustranně prožlabeného nízkého okruží (obr. 11/2). Místní raně středověkou keramickou výrobní tradici dokládají ojedinělé dva fragmenty získané z redeponovaných vrstev v mladších nálezových kontextech. Větší silnostěnné nádobě náleží část hrdla se vzhůru vytaženým okrajem (obr. 11/4) s příměsí grafitu (zrna o velikosti až 5 mm) a zlomek vně vyhnutého okraje (obr. 11/3) pocházejícího z nádoby s méně dokonalým výpalem hnědočervené barvy. Místní provenienci naznačuje i v tomto případě příměs rozdrcené břidlice v keramické hmotě. Morfologie obou okrajů vykazuje shodné znaky s obecnou charakteristikou závěrečné fáze raně středověké keramické produkce na Opavsku i v přilehlých oblastech,41) materiálová odlišnost ale naznačuje, že tyto zlomky bude nutné spojit s regionálním výrobním okruhem, zásobujícím v 1. polovině 13. století v prostoru širšího Bruntálska obyvatele zdejších sídlištních a hornických enkláv. Z hlediska datování počátků osídlení obou městišť nemusí představovat výskyt keramiky raně středověké výrobní tradice vážnější problém; v době kolem poloviny 13. století ještě nelze vyloučit její relativně široké rozšíření. Na druhou stranu nemůžeme ani odmítnout možnost, že zmíněné nálezy lze dát do souvislosti s možným předlokačním osídlením prostoru města; pouhé dva zlomky, nalezené navíc v sekundárním uložení, ale mají v případné diskuzi na toto téma jen velmi omezenou vypovídací hodnotu. Mladší středověkou keramiku reprezentuje několik zlomků (obr. 11/5-7) rámcově datovatelných do 14.–15. století, získaných z uhlíkaté vrstvy překrývající lokálně propálené podloží ve čtverci F2 spolu s dalšími sekundárně umístěnými nálezy (obr. 11/8-14). Je možné konstatovat, že se tato část keramických nálezů nijak zásadně neodlišuje od soudobé unifikované produkce okolních i vzdálenějších regionů.42) Je ale třeba zmínit, že ve hmotě mladších hornobenešovských středověkých keramických zlomků již nenacházíme jako příměs rozdrcenou břidlici, ale křemičitý písek. Nelze vyloučit, že důvodem této změny mohla být nežádoucí expanze původně užívané horniny při vyšších teplotách výpalu, v důsledku níž byly stěny nádob narušeny drobnými puchýřky a prasklinami. 3.2.2. Novověké nálezové soubory Také převážná většina novověkých keramických nálezů byla získána z vrstev vyrovnávajících terén dvorů obou domů. Na větší části zkoumané plochy ale byly uložené vrstvy silně narušeny stavební 40) Srov. M. Kiecoň – M. Zezula, Počátky a rozvoj města Opavy ve 13. a 14. století ve světle poznatků z archeologických výzkumů v l. 2000 – 2002. In: Początki i rozwój miast Górnego Śląska. Studia interdiscyplinarne. Muzeum w Gliwicach, Seria monograficzna nr. 10. Gliwice 2004, s. 72 – 73; M. Zezula, Opava (okr. Opava). Dolní nám., p. p. č. 579. PV 45, Brno 2004, s. 227. 41) Srov. P. Kouřil, Příspěvek k poznání osídlení venkovského charakteru na Opavsku v mladší a pozdní době hradištní. ČMM 74, Brno 1989, s. 203 – 215; M. Kiecoň – M. Zezula, o. c. v pozn. 40, s. 68 – 69. 42) Např. Olomoucko (srov. J. Bláha, Archeologický průzkum v Olomouci. Archeologické prameny k dějinám olomoucké oblasti I-1, Olomouc 1982); blízký hrad Vartnov (srov. P. Kouřil – D. Prix – M. Wihoda, Hrady českého Slezska. Brno – Opava 2000, s. 358 – 366); Opava (např. M. Kiecoň, Středověké odpadní jímky z Opavy, Masařské ulice, strojopis bakalářské diplomové práce, uloženo na FPF Slezské univerzity. Opava 2001).

Obr. 10: Horní Benešov, čp. 30 a 31. Západní část plochy zkoumané plošným odkryvem v pohledu od severu. V popředí základové zdivo k. 920, za ním destrukce kanálku k. 906. Šipkou označen keramický hrnek zapuštěný do podlahy komory M-12 (foto M. Kiecoň).

činností, takže z nich pochází velmi nehomogenní soubor zahrnující jak sekundárně umístěné středověké fragmenty, tak i zcela recentní materiály. Nálezy širšího časového rozpětí pochází také ze zásypu klenby předsíně suterénu (obr. 7/k. 916) domu čp. 31 a z výplně kanálku (obr. 7/k. 906) odkrytého v prostoru zadního dílu domu. Podrobněji je tak možné hodnotit pouze nálezy (obr. 12) ze spodní části výplně (obr. 8b/k. 142) další odpadní jímky (obr. 7/k. 915), která obsahovala relativně početnou kolekci (celkem 102 fragmentů) novověké kuchyňské a stolní keramiky. Z technologického hlediska se jednalo o vytáčenou, tvrdě vypálenou oxidační keramiku, s bílošedým lomem střepu a béžovým povrchem (především hrncovité nádoby), anebo produkci s červenohnědým povrchem i lomem (mísy). Pouze okrajově byly zastoupeny i jiné technologické třídy, např. redukční (zakuřovaná) keramika s hlazeným povrchem a vlešťovanou výzdobou nebo tzv. měkká kamenina. Na základě analýzy, do které byly zahrnuty všechny rekonstruovatelné kusy spolu s okraji a spodními částmi nádob s alespoň částečně dochovaným dnem, se podařilo identifikovat minimálně 32 nádob. V takto definovaném souboru poutají pozornost zejména mísy s široce rozevřenými stěnami, případně talířovitým podokrajím, zdobené pomocí růžku nebo kukačky malbou hlinkou na barevném či režném nástřepí a opatřené průhlednou polevou (obr. 12/1, 4, 6). V jednom případě byla na vnitřní stranu mísy aplikována tmavozelená poleva. Další mísy byly v režném provedení s hlazeným povrchem. Jednalo se o hluboké tvary, ve dvou případech s kruhovými otvory ve spodní části výdutě, (obr. 12/8) které svědčí o jejich použití při zpracování mléka (tzv. vrhlíky). Hrnce a hrnky (obr. 12/2, 3) značné velikostní a objemové variability zastupují převážně torza jejich spodních částí a den, obecně lze uvažovat o jejich vyšší štíhlé soudkovité profilaci s maximálním průmě-

63

M. KiecoÀ, D. Prix, M. Zezula - Mû‰Èanské domy ãp. 30 a 31 v Horním Bene‰ovû čp. 23 v Opavské ulici poblíž náměstí45) a další výrobnu provozoval jeho příbuzný Anton Böhnel v domě čp. 80 v prostoru zvaném Altstadt.46) Ostatně přítomnost dílny poblíž náměstí naznačuje i výskyt kazových zlomků mezi hodnocenými nálezy. Morfologie zdobených mís, hrnců a pánví odpovídá obecné charakteristice keramické produkce 17. a 18. století,47) je ale jisté, že představený soubor je třeba zařadit spíše do závěru tohoto období. Uvedenou dataci podporuje i výskyt hlubokých mís určených ke zpracování mléka48) a zvláště torzo talíře z tzv. měkké kameniny s dekorem charakteristickým právě pro konec 18. století.49) Volné analogie pro výzdobné motivy aplikované na hlinkou malovaných mísách bychom mohli sice najít již mezi produkcí 16.–17. století na jihovýchodní Moravě,50) výzdoba mís stylizovanými geometrickými motivy, pásy vlnic a klikatek, větvičkovitými motivy a tečkami ale přežívala v jesenické oblasti až do 19. století.51) Při porovnání hornobenešovských nálezů s keramikou z 1. poloviny 19. století z Bruntálu (Dukelské ulice)52) je patrné, že oba soubory spojuje řada shodných znaků, především výrazné zastoupení hlinkou malovaných mís v zásadě stejné materiálové charakteristiky. Obecně lze ale konstatovat, že charakter Obr. 11: Horní Benešov, čp. 30 a 31. Výběr středověkých keramických nálezů z jímky k. 500 (1, 2), uhlíkové výzdoby benešovských mís se spíše a mazanicové destrukce k. 116 (5–7) a dalších nálezových situací s výskytem sekundárně deponovaných střeblíží starším předlohám, pouze zlodověkých keramických zlomků (3, 4, 8–14) (kresba I. Tichá). mek talíře zdobený modrou hlinkou rem ve spodní části nádoby. Je možné předpokládat, že většina z nich na bílém nástřepí odpovídá bruntálské produkci závěru 18. a 1. pobyla opatřena páskovým uchem vycházejícím z okraje a napojeným loviny 19. století. Mezi nálezy z Dukelské ulice v Bruntále53) nachánad oblým lomem výdutě. Vnitřky téměř všech identifikovaných hrnzíme ale i torzo mísy na zpracování mléka identické podoby jako beců a hrnků pokrývala poleva hnědých, žlutých či zelených odstínů, 45) ZA Opava, fond: ZVSO, inv. č. 48, fol. 77v: „…No. 23. Joseph Böhnel která zasahovala i na vnější stranu okraje a v některých případech Töpfer…“ (záznam v inventáři farního kostela z roku 1804 v rubrice destékala i na podhrdlí a výduť; ojediněle byl zaznamenán nepolévaný sátkově poplatných domů). Hrnčířská dílna zde měla delší tradici, nejhrnec (?) většího objemu s výraznými vývalky na vnitřní straně. Z výméně od konce 70. let 18. století, která pokračovala i v 1. polovině 19. zdobných prvků se pouze v jednom případě objevil pás rýh na podvěku. V roce 1841 vypracoval městský stavitel Joseph Jentschke kolorovaný plán přístavby další (nové) hrnčířské pece u domu čp. 23 hrdlí. Další keramické tvary zastupují v souboru trojnohé pánve právě pro hrnčířského mistra (Töpfermeister) Josepha Böhnela (SOkA (obr. 12/7) a rendlík podobné materiálové a technologické charakBruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 330, č. kart. 16; místní teristiky jako mísy. Výčet keramických tvarů uzavírají dvě torza tašetření proběhlo 7. 6. 1841, po něm následovalo vystavení stavebnílířů. První z nich (obr. 12/9) se složením keramické hmoty neliší od ho povolení s č.j. 530). malovaných mís vyskytujících se v souboru, druhý talíř (obr. 12/5) 46) ZA Opava, fond: ZVSO , inv. č. 48, fol. 79: „…Anton Böhnel Töpfer…“ je vyroben z bělavé keramické hmoty připomínající kameninu, avšak (k roku 1804). V 1. polovině 19. století pak přibyla v Horním Benešovýrazně měkkého výpalu, s oboustrannou kompaktní polevou a slově i další hrnčířská dílna v domě čp. 151 v tehdejší Niedergasse, která rovněž prosperovala, soudě podle toho, že roku 1847 si hrnčířský žitým malovaným ornamentem na vnitřní straně. Dvěma fragmenty mistr Anton Schüll (Töpfermeister Anton Schüll) nechal celkově přestavět je zastoupen i výrobní odpad – atypický keramický kus patrně při výsvůj dům, včetně vypalovací pece, podle plánů Josepha Jentschkeho palu praskl a následně se dostal do kontaktu s polevou, která pokryla (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99; i lom obou zlomků. stavební povolení vydáno 15. 4. 1847). Keramické nálezy ze spodní části výplně jímky k. 915 představují 47) Srov. J. Pajer, Hromadný nález ze začátku 17. století ve Strážnici. vzorek hrnčířské produkce, o které je možné se domnívat, že je z větStrážnice 1982; R. Krajíc, Dům pasíře Prokopa v Táboře (Archeologicší části místní provenience. Hrnčířská výroba v Horním Benešově je ký výzkum odpadní jímky v domě čp. 220). Tábor 1998, s. 182 –183. doložena od 17. století.43) byť v 1. polovině 18. věku zde rektifikace 48) Srov. V. Scheufler, Lidové hrnčířství v českých zemích. Praha 1972, s. 83. karolinského katastru žádného hrnčíře nezaznamenaly.44) Jednalo 49) Za konzultaci děkujeme Mgr. Milanu Hlavešovi a Mgr. Jiřímu Fronkovi se však patrně o dočasný stav, neboť koncem 18. a počátkem 19. stoz Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. letí byla ve městě činná hrnčířská dílna Josepha Böhnela v domě 43) ZA Opava, fond: Královský úřad v Opavě (1631) 1742–1782, inv. č. 221, sign. 5/3 B1, č. kart. 152, potvrzení cechovních privilegií pro město Horní Benešov (1554 –1756). 44) Srov. J. Brzobohatý – S. Drkal, Karolínský katastr slezský 2. Praha 1973, s. 926.

64

50) J. Pajer, Počátky novověké keramiky ve Strážnici. Strážnice 1983, s. 206 až 211, tab. II–VII. 51) V. Scheufler, o. c. v pozn. 48, s. 140. 52) V. Scheufler, Novověké nálezy z Bruntálu a bruntálské hrnčířství nové doby. ČSM-B 24, 1975, s. 32 – 42. 53) V. Scheufler, o. c. v pozn. 52, příloha 6, obr. 11.

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 nešovské exempláře. K dataci souboru přispívají i nálezy tří drobných mincí. Dvě z nich (obr. 13/2,4) pocházejí ze svrchní části zásypu jímky, třetí (obr. 13/3) byla získána při preparaci jejího kamenného roubení. Obě mladší ražby, krejcar Josefa II. ražený v roce 1781 a krejcar Františka II. z roku 1800, mohly být v oběhu až do konce napoleonských válek.54) Počátek 19. století, resp. jeho první dvě desetiletí, je tak patrně dobou, kdy byl nálezový soubor uzavřen, není ale jasné, jak dlouho byla předtím jímka užívána k vyklizení odpadu z domácnosti; interval její funkce mohl zahrnout několik let anebo i desetiletí. Můžeme tedy shrnout: nálezy z jímky k. 915 reprezentují základní vybavení hornobenešovské měšťanské domácnosti 18. – počátku 19. století. I když sortiment zastoupených keramických tvarů není zdaleka úplný (výplň jímky např. neobsahovala žádný džbán), přispívají tyto keramické nálezy k poznání soudobé regionální hrnčířské produkce jesenické oblasti. Ačkoliv ostatní keramické nálezové soubory ze svrchních vrstev uložených ve dvorech obou domů zahrnují několik set položek, jen sporadicky se mezi nimi vyskytují fragmenty kamnových kachlů. Kromě poněkud rozsáhlejšího souboru z jímky k. 905, náležících dvěma různým kamnům postaveným někdy v průběhu 19. století, se jednalo pouze o několik málo zlomků, které byly součástí dalších minimálně 5 otopných zařízení. Na základě rozboru výzdobných motivů lze jako nejstarší označit dva zlomky pokryté zelenou polevou (obr. 14/3, 4). Jeden z těchto kachlů byl velmi pravděpodobně zdoben heraldickým motivem, ze kterého se dochovala část knížecí korunky a orámování vavřínovým věncem. Blízkou Obr. 12: Horní Benešov, čp. 30 a 31. Výběr keramických nálezů z jímky k. 915 (kresba I. Tichá). analogii k tomuto exempláři nacházíme v kachlích zdobených lichtenštejnskými erby, nalezených na Pe4. Pokus o interpretaci kařské ulici č. 9 v Opavě,55) i když v detailu jsou patrné jisté odlišnosti 4.1. Úvahy o městě ve středověku (jiné ztvárnění knížecí korunky a akantu v rohové části kachle). Hornobenešovskému nálezu odpovídá v tomto souboru především kachel Horní Benešov je v literatuře považován za nejstarší s erbem Karla Eusebia z Lichtenštejna (1611–1684, jako vládnoucí město vysazené nekrálovským zakladatelem v českých zekníže od roku 1632), který je orámován právě vavřínovým věncem, mích, jehož „zakládací listina“ (ve skutečnosti lokátorské prina rozdíl od kachle s erbem jeho otce Karla z Lichtenštejna, kde se vilegium) je známa.57) Z těchto důvodů byla jeho vzniku již místo věnce nachází řetěz řádu zlatého rouna. Poměrně spolehlivě do historiky věnována poměrně zevrubná pozornost.58) Tato li17. století je možné zařadit i druhý fragment kachle se zelenou polevou, na kterém je aplikován motiv vázy, další zlomky (srov. obr. 14/2) Mgr. Tereze Krasnokutské. již nejsou příliš chronologicky citlivé, lze pouze konstatovat, že po57) Tak např. J. Kejř, Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha 1998, s. 57. cházejí z barokních kamen 17.–18. století.56) 54) J. Šmerda, Posudek numismatického materiálu z výzkumu NPÚ Ostrava, pracoviště Opava (Horní Benešov, Mírové náměstí 30, 31). Strojopis uložený v Archivu OOAF, NPÚ ÚOP Ostrava. Dr. Janu Šmerdovi náleží naše poděkování za determinaci numismatických nálezů. 55) T. Krasnokutská, Středověké a novověké kachle z Opavy. Katalog nálezů z archeologických výzkumů. ARF 8. Olomouc 2005, s. 47– 55, tab. 48 – 49. 56) Za konzultaci a upozornění na opavské analogie děkujeme kolegyni

58) Základními pojednáními o vzniku města zůstávají podnes především práce: W. Latzke, Die Anfänge der Stadt Bennisch. Zeitschrift für Geschichte und Kulturgeschichte Schlesiens 20, 1930 –1933, s. 34 – 47 a J. Bakala, Počátky těžby kovů v Nízkém Jeseníku a vznik Horního Benešova. ČSM-B 21, 1972, s. 161–179. Řadu svých poznatků k počátkům města vtělil Walter Latzke do několika dalších článků, dotýkajících se dějin města a jeho okolí (W. Latzke, Bennischer Flurgeschichte. BL 1, 1935, s. 65 – 69, 73 – 86, 89 – 94; W. Latzke, Verfassung und Verwaltung der Stadt Bennisch bis zum Anfange des 17. Jahr-

65


teratura se povětšinou soustředila na otázky upřesňující datum vzniku města, na rozbor a filiační souvislosti lokátorského dokumentu z 11. 4. 1253, na vztahy města k hornické činnosti v jeho bezprostředním okolí a jen okrajově na základní urbanizační osnovu Horního Benešova, případně národnost a počet jeho obyvatel, obvykle vyvozovaný z počtu právovárečných domů a domů s právem vinného nálevu. O urbanistický rozbor se pokusil Walter Latzke,59) poté Zdeněk Láznička,60) nověji Karel Kuča.61) Z nich je nutno vyzdvihnout Latzkeho brilantní analýzu, kterou jen zjednodušil Zdeněk LázObr. 13: Horní Benešov, čp. 31. Výběr nálezů mincí (určil PhDr. Jan Šmerda): 1 – svrchní část výplně objektu nička.62) Počty právovárečných k. 510, čtverec F2. Slezsko, Ferdinand II. (1619–1637), mincovna Vratislav, mincmistr J. Riedel, krejcar 1626, domů a domů s výsadou vinnéváha: 0,761 g (Herinek, L.: Österreichische Münzprägungen von 1592–1657. Wien 1984, č. 1456); 2 – svrchní část výplně objektu (jímky) k. 915, čtverec E2. Slezsko, Josef I. (1705–1711), mincovna Břeh, vardajn ho šenku podal Karl Berger,63) Ch. Brettschneider, 3 krejcar 1711, váha: 1,148 g; 3 – kamenné roubení objektu (jímky) k. 915, čtverec E2. opět důkladný Walter Latzke64) Habsburské soustátí – Uhry, Josef II. (1765–1780–1790), mincovna Smolník, 1 krejcar 1781, váha: 7,596 g; a otázky se dotkl i Ladislav Ho4 – svrchní část výplně objektu (jímky) k. 915, čtverec E2. Habsburské soustátí – Čechy, František II. (I.) sák.65) Zdá se, že takřka úplná (1792–1836), mincovna Praha, 1 krejcar 1800, váha mince: 4,315 g (foto M. Kiecoň – T. Ott). absence autentických středověkých písemných pramenů, které padly za oběť požárům na hunderts. BL 2, 1936, s. 17– 21, 25 – 40, 45 – 56, 81– 86 a 89 – 91) sklonku 15. století a v letech 1746, 1820 a 1867, limitovaa sumarizující názor na vznik města a okolních vsí podal v obsáhlé stula chuť dalších historiků (s výjimkou dodnes nejkvalitnějdii W. Latzke, Die Besiedlung des Oppalandes im 12. und 13. Jahrhundert. Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Schlesiens 72, šího Latzkova článku o počátcích města)66) věnovat se star1938, s. 44 –135, zde na s. 118 –119. Také Jaroslav Bakala zužitkoším dějinám Horního Benešova. Pokusme se přesto o shrval výsledky své analýzy počátků města v řadě dalších souhrnných stunutí dosavadních znalostí, a to s důrazem na historické dií (např. J. Bakala, K otázce kontinuity osídlení v lokovaných městech opavské provincie. ČSM-B 22, 1973, s. 50 – 65; J. Bakala, Monopolisouvislosti vývoje domů čp. 30 a 31. zace tržních vztahů a mílové právo v městech severní Moravy a OpavProzatím se na základě poznatků literatury67) zdá pravska do počátků 15. století. ČSM-B 22, 1973, s. 144 –133; J. Bakala, Urkundenzeugnisse von der Weichbildverfassung in den mährischen Städten des Magdeburger und Leobschützer Rechtes. Folia diplomatica II, 1976, s. 77– 86; J. Bakala, Zrod městského zřízení na středověkém Opavsku. ČSM-B 26, 1977, s. 97–122; J. Bakala, K úloze městského fojta a lokačních listin. Folia historica Bohemica 1, 1979, s. 231 až 237). Vzniku města se v různé míře dotkli dále např. R. Kneifel, Topographie des kais. königl. Antheils von Schlesien. II-2. Brünn 1805, s. 92; F. Ens, Das Oppaland, oder der Troppauer Kreis. IV. Wien 1837, s. 57; A. Vietz, Aufzeichnungen zur Geschichte von Bennisch. (Aus dem Nachlasse des im Jahre 1918 in Bennisch verstorbenen Oberlehrers i. R. Adolf Rieger.) Freudenthaler Ländchen 6, 1926, s. 33 –39 a 45 – 53; zcela okrajově E. Kober, Bennisch. Freudenthäler Ländchen 12, 1932, s. 7– 8 a 12 –16; K. Berger, Die Besiedlung des deutschen Nordmährens im 13. und 14. Jahrhunderte. Brünn 1933, s. 116 –118; též A. Peschke, Das Bergstadtl Benisch – Sein Bergbau. BL 1, 1935, s. 17–22, 25 – 28, 33 – 39, 41– 46 a 49 – 53; A. Peschke, Rückblick auf die kirchlichen Verhältnisse in der Stadt Benisch. BL 2, 1936, s. 1– 7, 9 –16, 22 – 24, 41– 44, 57– 80, 87– 88 a 92; A. Peschke, Das Benischer Stadtwappen. BL 3, 1937, s. 1– 4; A. Peschke, Die Benischer Stadtbrände. BL 4, 1938, s. 41– 46, 53 – 56, 61– 64 a 70 – 72; A. Peschke, Nicht Cziczina, sonder Sydina – Ein verslawter Flurname in Benisch. BL 4, 1938, s. 91– 94; A. Peschke, Die Bennischer Hausbesitzer aus dem Jahren 1750, 1725 und 1654. BL 5, 1939, s. 1– 8, 13 –16; A. Peschke, Bennischer Urbarium oder Zinsbuch vom Jahre 1654. BL 5, 1939, s. 19 – 24; A. Peschke, Bennischer Schulwesen…, 1939, s. 33 – 40; L. Hosák, Historický místopis země Moravskoslezské. Praha 1938, s. 819; H. Weinelt, Forschungen zur Volkstumsgeographie des südschlesischen Stammesgebietes. Reichenberg – Leipzig 1940, s. 52; V. Lomič, Nástin historie dolování u Horního Benešova. (Z minulosti slezských dolů.) Opava 1959; W. Kuhn, Die Stadtdörfer der mittelalterlichen Ostsiedlung. Zeitschrift für Ostforschung 20, 1971, s. 1– 69 (otištěno též ve: W. Kuhn, Vergleichende Untersuchungen zur mittelalterlichen Ostsiedlung. Köln – Wien 1973, s. 235 – 303); V. Štěpán – E. Nová, Vývoj dolování stříbra u Horního Benešova. Vlastivědné listy Severomorav-

66

ského kraje 7/2, 1981; J. Kejř, o. c. v pozn. 57 (srov. podle rejstříku na příslušných místech); Martin Wihoda (v: P. Kouřil – D. Prix – M. Wihoda, o. c. v pozn. 42, s. 423 a 435 – 436) a řada dalších autorů. 59) W. Latzke, Die Anfänge …, o. c. v pozn. 58, 1930 –1933, s. 38 – 39. 60) Z. Láznička, Půdorysy slezských měst. Slezský sborník 3 (Věstník Matice opavské 43), 1945, s. 81– 99, zde na s. 87– 88: „…Pravoúhlé kolonisační schéma je příznačné pro všechna města jesenické plošiny, jak na slezské, tak i na moravské straně. U většiny těchto měst se městský půdorys omezuje na čtvercové tržiště, zvláště tam, kde šlo o nehrazená města. Tak je tomu v Horním Benešově, založeném v polovině 13. stol. jako horní město na křižovatce cest Krnov–Dvorce a Opava–Bruntál, které se protínají na městském tržišti…“. 61) K. Kuča, o. c. v pozn. 4, s. 144 –145. 62) K. Kuča, o. c. v pozn. 4,, s. 142 –145, patrně neznal ani Latzkeho studii, ani pojednání Lázničkovo. Jakkoliv je jeho analýza pro období rozvoje města od 17. do 20. století v podstatě výstižná, pro starší dobu je takřka bezcenná. 63) K. Berger, o. c. v pozn. 58, s. 365, kde konstatoval, že původně bylo v Benešově 36 výsadních domů s pivovárečním právem, když již na s. 360 zdůraznil původnost udělení práva vaření piva benešovským měšťanům v lokátorském privilegiu. K Bergerovu údaji (bez odkazu na pramen) srov. pochybnosti u J. Bakala, Počátky … o. c. v pozn. 58, s. 173, pozn. 38, který upozornil, že Latzke uváděl 46 původních právovárečných domů. Údaj je však zjevně tiskovou chybou namísto 36 domů. 64) W. Latzke, Verfassung…, o. c. v pozn. 58, s. 25 – 40, který sledoval také postupné zvyšování počtu domů s právem vaření piva ze 46 v 17. století na 52 a nakonec 53 domů. 65) L. Hosák, K počátkům měst na jihovýchodním Opavsku vůbec a města Bílovce zvláště. 650 let města Bílovce. Bílovec 1971, s. 11–13. Hosák z Bergerova údaje o 36 pravovárečných domech vyvodil absurdní závěr, že Horní Benešov dokonce ani neplnil úlohu střediska hornobenešovského panství ve 13. století. 66) W. Latzke, Die Anfänge …, o. c. v pozn. 58, s. 34 – 47. 67) Precizní, dosud plně platný rozbor počátků hornické činnosti na Hor-


děpodobné, že nejpozději ve 30. letech 13. století přilákalo rudné bohatství Nízkých Jeseníků do okolí pozdějšího Horního Benešova horníky a s nimi i zemědělskou kolonizaci, která důlní činnost zajišťovala. Reakcí na relativně intenzivní prospekci, rýžování a dolování na obou stranách řeky Moravice byla patrně snaha o vymezení horního obvodu města Uničova moravským markrabětem Přemyslem v listině z 15. 8. 1234. Jeho hranicí totiž měl být střed řečiště Moravice.68) Je tedy zřejmé, že hornická díla a prospektorská aktivita severně od řeky příslušela k jinému hornímu správnímu obvodu. Zatím však není jasné, zda k bruntálskému hornímu okrsku. Nelze ani vyloučit možnost, že relativně omezená důlní činnost byla zprvu spravována přímo zeměpanským mincmistrem a nepříslušela do královského Obr. 14: Horní Benešov, čp. 30 a 31. Keramický hrnek zapuštěný do podlahy komory M-12 v čp. 30 (1) a výrozhodnutí z roku 1271 k žádnéběr zlomků kamnových kachlů (2–4) (kresba I. Tichá). mu z ustanovených horních obby před výrazným nástupem vrcholné kolonizace za účasvodů.69) Agrární kolonizace sledující kovkopy pak zřejmě probíhala v několika vlnách. V počátečních fázích vznikly ti německy mluvícího etnika.71) Přibližně současně nebo jen o málo později, ale ještě před polovinou 13. století, se do kozhruba jižně od pozdějšího Horního Benešova v těsném sousedství důlních děl malé slovanské osady Hvozdnice, lonizačního procesu měli zapojit také německy hovořící lokátoři a kolonisté. Těm alespoň zčásti za svůj vznik vděčiJamník a snad i Vidly.70) V literatuře byla nabídnuta i teze, že také zemědělské vsi Jelení, Leskovec nad Moravicí a Raly drobné vsi Rudelsdorf a Hartmannsdorf pod soutokem Čizová měly svůj původ v malých slovanských osadách z dožiny a Sítiny v údolí přímo pod pozdějším Horním Benešovem.72) Dosavadní bádání zvažovalo i souvislost příchodu nobenešovsku podal J. Bakala, Počátky…, o. c. v pozn. 58, s. 161–179, cizích kolonistů do těchto osad s rozvojem těžby a zpracokde je shrnutí a vyrovnání se s názory starší literatury a analýza revání stříbronosných a olověných rud na Hornobenešovsku, levantních pramenů ze 13. věku. neboť právě na území Rudelsdorfu a Hartmannsdorfu se ješ68) CDB III-1, s. 82 – 83, č. 76: „…Sunt autem termini eiusdem ville [míněno město Uničov – D. P.] a metis Bohemie usque ad dimidium flumen, tě na počátku 16. století nacházely pozůstatky 14 tavících quod Morauiz nuncupatur, et ab eodem flumine ad aliud flumen dimidium, hutí.73) quod Bistrize vocatur; et omne genus metallorum intra predictos terminos ad ipsam villam, salvo iure nostro, dinoscitur pertinere…“. 69) Teprve 24. 11. 1271 král Přemysl Otakar II. nařídil, aby se těžební lány u Horního Benešova, držené opavskými měšťany, nadále řídily jihlavským horním právem (CDB V-2, s. 275 – 276, č. 647: „…Item volumus, … et quod iidem cives a montibus argentifodinis circa Benessow laneos habeant, qui sepfelehen vulgariter nominantur, quod etiam ipsis omnia iura, quae apud Iglauiam circa montes huiusmodi fieri consueverunt, praefatis civibus diligentius observentur, ipsis similiter concedimus ex regiae maiestatis munificentia speciali…“). 70) Srov. především W. Latzke, Bennischer Flurgeschichte…, o. c. v pozn. 58, s. 80 – 82; dále např. H. Weinelt, Wüste Dörfer des Oppalandes in der Volksüberlieferung. Mitteilungen der schlesischen Gesellschaft für Volkskunde XXXVII, 1938, s. 113 –137; H. Weinelt, Volkskunde und Wüstungforschung. Grundsätzliches, gezeigt an einem südschlesischen Beispiel. Zeitschrift für Volkskunde 48, Neue Folge 10/3, 1939, s. 265 až 288; J. Bakala, Počátky…, o. c. v pozn. 58, s. 161–179. K přibližnému odhadu velikosti těchto zaniklých osad lze využít nejstaršího urbáře krnovské komory z konce 1. čtvrtiny 16. století (ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 1, stará sign. 337, Registra na kniezetstwie Krnowskeho, Grunnth register auffs Furstentums Jegerdorff, fol. 11–14v). Podle jeho údajů obhospodařoval městský fojt a devět hornobenešovských měšťanů dohromady 3,25 lánu a 7 měřic polností bývalého pustého Jamníku; charakter zápisů ukazuje např. záznam o držbě měšťana Nikla Abela (fol. 11: „…Nikl abel… Tyz s gedne cztwrti roly na puste wsy Janiku…“).

71) Tak už třeba H. Weinelt, Das Werden der ostmitteldeutschen Kulturlandschaft Freudenthal. Deutsches Archiv für Landes- u. Volksforschung 3, 1939, s. 598 – 631, na s. 604 – 606 a 611– 612, zvažoval slovanský původ – podle něj vcelku bezvýznamné samoty – Jelení a nevěděl si rady se slovanským názvem Razové. V článku H. Weinelt, Volkskunde..., o. c. v pozn. 70, s. 270, už otevřeně připouštěl v prostoru Razové domnělý slovanský dvorec. 72) Rozborem retrospektivních pramenů precizně určil polohy obou zaniklých vsí W. Latzke, Bennischer Flurgeschichte…, o. c. v pozn. 58, s. 93; též A. Peschke, Das Bergstadtl Benisch…, o. c. v pozn. 58, s. 19; nověji J. Bakala, Počátky…, o. c. v pozn. 58, především s. 170 –172. K velikosti osad srov. nejstarší urbář krnovské komory (ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 1, stará sign. 337, fol. 11–14v). Podle urbáře hospodařilo 13 hornobenešovských měšťanů na celkem 4,5 lánu a jedné louce v pustém Rudelsdorfu a městský fojt Hanuš Nayman a tři měšťané na celkem 1,25 lánu, zahradě, louce a nespecifikovaném kusu pole v zaniklém Hartmannsdorfu (povahu zápisů ilustruje např. fol. 11: „…Item hannus Nayman ffoyt drzij richtu wysadnij… Tyz drzijj iij cztwrti role na tey pustey wsy hartmanstorffie…“). 73) ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 1, stará sign. 337, fol. 16: „…Przi tom miesteczku gsau hory strziberne, kterez za pamieti lidske dielani byli y strziebro gse dielalo, a bylo gest xiiijte huty, przi kterychz Sslaku welike hromady lezij, w kterychz strziebro gest, a ktoz by na to naklad vczinil Znamenitie by toho vziti mohl…“). Z neznámých důvodů se později v literatuře ustálilo mínění, že tavících hutí bylo 22.

67


Tato hornická činnost a související zemědělská kolonizace probíhala nejspíše na zeměpanském území.74) Relativní prosperita především těžby stříbra na komorních statcích českých králů a moravských markrabat vedla ve 2. čtvrtině 13. století k jejich zvýšenému zájmu o oblast. Pravděpodobně právě existence třebas jen potenciálně výnosných dolů, které zase potřebovaly hospodářské zázemí, je přiměla ke svěření části krajiny královskému podkomořímu, pod jehož pravomoc spadal také dohled nad měšťanstvem, které se nejčastěji podílelo na provozování či alespoň zajišťování prospektorské a horní činností na zeměpanských statcích.75) Pro nedostatek písemných pramenů je obtížné určit, kdy se tak stalo. Určitou indicií mohou být slovní obraty podkomořího Beneše ze Cvilína v dokumentu z 11. 4. 1253, kterým byla zlistiněna jeho smlouva s lokátory Horního Benešova.76) Beneš v něm území, na němž bylo založeno K těžbě už A. Heinrich, Schlesien unter den Piastiden bis zur freiwilligen Unterwerfung an Böhmens Könige vom Jahre Chr. 1163 bis 1327. Taschenbuch für die Geschichte Mährens und Schlesiens 3, 1829, s. 238 (rozbor hodnověrnosti Heinrichovy informace podal J. Bakala, Počátky…, o. c. v pozn. 58, s. 172, pozn. 36); srov. též např. K. Berger, Die Besiedlung…, o. c. v pozn. 58, s. 16; A. Peschke, Das Bergstadtl Benisch…, o. c. v pozn. 58, s. 19 – 22; J. Bakala, Počátky těžby kovů…, o. c. v pozn. 58, s. 170 –172; V. Lomič, Nástin historie dolování…, 1959, o. c. v pozn. 58, na řadě míst. 74) Královský původ majetku, jenž se později dostal Benešovicům, může nepřímo dokládat pojmenování návrší a pozemkové trati Königsberg v těsném severním sousedství města. Název trati a její prostorová dislokace jsou zachyceny na indikační skice Horního Benešova z roku 1836 (ZA Opava, fond: Stabilní katastr slezský 1787–1947, sign. Sl 127, č. kart. 77, Ried Croquis der Gemeinde Stadt Bennisch, kterou v červenci 1836 podle zaměření císařského geometra Wenzela Nowotneho nakreslil Franz Dorini). S ohledem na početnou a vlivnou rodinu hornobenešovských měšťanů Königů v 18.– 20. století sice může být vznesena námitka, zda název není odrazem jejich přízviska, zvláště, když v Karolínském katastru se při pojmenování polních tratí název Königsberg nevyskytuje (J. Brzobohatý – S. Drkal, Karolínský katastr slezský 1. Praha 1972, s. 377, pozn. 3 –11). Tomu však protiřečí řada indicií. Především by to byl v rámci názvů tratí na území bývalého Opavska dosti ojedinělý případ, kontrastující se skutečností, že většina traťových úseků starobylých polností respektovaných při vyměřování katastrů v době kolem roku 1836 nesla tradiční názvy, často velmi staré, nebo alespoň neutrální označení (třeba neosídlených lesů typickým Waldried). Na potíže s vyvozením odmítavých závěrů na základě edice Karolínského katastru upozorňuje navíc skutečnost, že zde chybí např. starobylé trati Stollen, Pfarrerb či Galgen, nahrazené ad hoc vzniklými názvy typu Stupňová hora, U vápenky či U pazderny. Dále lze namítnout, že v těsném sousedství trati Königsberg ležela větší část kostelních polí (nesla samostatné traťové pojmenování Pfarrerb), postoupených benešovskému kostelu asi již při jeho založení před rokem 1288 a zjevně vyčleněných z prostoru označovaného Königsberg. To naznačuje, že původ jména Königsberg pro výšinu, na níž bylo později založeno město Benešov, je patrně prastarý, dosti pravděpodobně sahající před založení kostela a patrně i města ve 13. století. Třetím argumentem, byť s nejmenší váhou, je skutečnost, že většina polností rodu Königů se v 19. století rozkládala mimo Königsberg, kde naprosto dominoval lán příslušný k usedlosti čp. 28 držené Franzem Tillerem z jiné, rovněž starobylé benešovské rodiny. 75) Dohled nad horní činností byl ve 13. století v prvé řadě v kompetenci mincmistrů (srov. třeba L. Jan, Causa Cruciburgensis monetae magister rediviva. Archeologické rozhledy LVI, 2004, s. 393 – 400, zde třeba na s. 394; ještě výstižněji J. Doležel, Cruciburgensis monetae magister: několik poznámek k problému jeho identifikace. Archeologické rozhledy LVI, 2004, s. 401– 416, zde např. na s. 401, 409 – 410; starší, dodnes platný přehled R. Nový, Organizace a vývoj českého mincovnictví v 13. století do měnové reformy Václava II. Sborník archivních prací XXIV/2, 1974, s. 366 – 425), byť v opavské provincii a následně vévodství nemáme zásahy mincmistrů ve 13. století do místních poměrů v horních oblastech jednoznačně doložené. 76) CDB IV-1, s. 458 – 460, č. 267. Listinu otiskl též např. J. J. Menzel, Die schlesischen Lokationsurkunden des 13. Jahrhunderts. Quellen und Darstellungen zur schlesischen Geschichte 19. Würzburg 1978, s. 368,

68

město Horní Benešov, opakovaně označil za své dědictví („…in nostra hereditate…“). To může být obecná floskule vyjadřující pocit vlastnické hegemonie a víru v její trvalost. Lze však rovnocenně soudit, že obrat měl skutečný smysl, totiž, že Beneš území zdědil po svém otci Vokovi z (českého) Benešova. A právě Vok zastával úřad podkomořího krále Václava I. v letech 1238 –1241, tedy v době, kdy po smrti svého bratra, moravského markraběte Přemysla († 16. 10. 1239), spravoval Moravu přímo král, a mohl tedy Vokovi skutečně postoupit rozlehlý újezd na tehdejším moravském severu.77) Donace Hornobenešovska Vokovi, kterého si na Moravu král přivedl z Čech, mohla být jedním z kroků, jimiž Václav I. po smrti konfliktního bratra Přemysla posiloval svoji moc na důležitém severu Moravy na úkor mocenských struktur spojených se zesnulým markrabětem. Dnes nelze snadno určit, jaké území se tehdy skutečně dostalo do rukou Benešoviců. Jaroslav Bakala jako první bystře upozornil, že na Hornobenešovsku si zeměpáni ponechali určité pozemky jako přímou součást komorních statků. Především se jednalo o těžební (tzv. královské) lány jižně od Horního Benešova, položené v trati nazývané ještě roku 1836 charakteristicky Stollen.78) Dne 24. 11. 1271 při pobytu ve Vratislavi přikázal český král Přemysl Otakar II. moravskému komorníkovi Hartlebovi (z Dubna), aby měšťanům v Opavě přidělil 40 lánů lesa u Hradce nad Moravicí a určil, že lány zvané Sepfelehen na stříbrných dolech u Benešova mají opavští měšťané spravovat podle práva užívaného při jihlavských dolech.79) Podle listiny z 2. 2. 1343, vystavené opavským a ratibořským vévodou Mikulášem II., se zdá, že ani ves Hvozdnice v jižním sousedství stříbrných dolů u Horního Benešova původně nemusela patřit k majetku Beneše ze Cvilína80) a táž úvaha se může č. 16 nebo SUB III, s. 62 – 63, č. 80. V těchto edicích je však část textu vynechána (srov. nejstarší známý opis privilegia v urbáři z roku 1535, ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 3, fol. 499 – 500 mladšího číslování). Úplnou verzi publikoval W. Latzke, Die Anfänge…, o. c. v pozn. 58, s. 45, a pracoval s ní také Jaroslav Bakala. 77) K Vokově činnosti královského podkomořího přehledně se spolehlivým výčtem pramenů M. Sovadina, Dvůr Václava I. Sborník archivních prací 45, 1995, s. 8; též L. Jan, Moravští podkomoří v době Václava II. Český časopis historický 95, 1997, s. 320 – 321 nebo L. Jan, Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno 2000, s. 159 –160. S názorem, že již Vok z Benešova získal statky na Opavsku, vystoupil např. Fr. Dvorský, O starožitném panském rodě Benešoviců. I. O Benešovicích – vyjímaje rod pánů z Kravař. Brno 1907, s. 19 – 20 a 61, i když spíše intuitivně, neboť se opíral o Bočkova falza. Oprávněnou kritiku domněnky, že Vok z Kravař získal kraj odměnou za zásluhy při obraně země před Mongoly, podal naposledy J. Bakala, Počátky…, o. c. v pozn. 58, s. 173. Tezi zastával také A. Vietz, Aufzeichnungen…, o. c. v pozn. 58, s. 34, který vycházel z A. Rolleder, Die Herren von Krawarn. Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens 2, 1898, s. 320 – 321, a připouštěl ji i W. Latzke, Die Anfänge…, o. c. v pozn. 58, s. 34 – 35. 78) J. Bakala, Počátky…, o. c. v pozn. 58, s. 173. K poloze trati Stollen srov. ZA Opava, fond: Stabilní katastr slezský 1787–1947, sign. Sl 127, č. kart. 77 (indikační skica). 79) CDB V-2, s. 275 –276, č. 647: „…Item volumus, quod dilectus nobis Harclebus, camerarius Morawiae, eisdem civibus de silva circa Gredz ad usus civitatis praedictae debeat quadraginta laneos assignare et quod iidem cives a montibus argentifodinis circa Benessow laneos habeant, qui sepfelehen vulgariter nominantur, quod etiam ipsis omnia iura, quae apud Iglauiam circa montes huiusmodi fieri consueverunt, praefatis civibus diligentius observentur, ipsis similiter concedimus ex regiae maiestatis munificentia speciali…“. Srov. J. Bakala, Počátky …, o. c. v pozn. 58, s. 173. 80) CDM VII, s. 332 – 333, č. 459. Podle listiny vévoda stanovil, aby se z lánu ve vsi Hvozdnici, považovaného za tzv. malý („…proinde bona quedam sita in villa Hosnicz ad paruum laneum considerata…“; jednalo


s dostatečnou rezervou aplikovat rovněž na zaniklé vesce Jamník a Vidly. Naproti tomu z pozdějších pramenů víme, že k majetku Benešoviců na Hornobenešovsku náleželo území vsí Horních Životic, Jeleního, Leskovce nad Moravicí, Milotic, Razové a trvale zaniklých osad Rabendorfu a Schwarzendorfu (dále vsi na Krnovsku, a to Branice, Býkov, Dubnice a Úvalno, patrně Bobolusky a zaniklá ves Horní Dubnice).81) S vysokým stupněm pravděpodobnosti, hraničícím takřka s jistotou, můžeme dedukovat, že také prostor zaniklých vsí Hartmannsdorfu a Rudelsdorfu náležel k benešovickému majetku a snad mohlo být jeho součástí i území později zaniklé osady Helmsdorfu, položené přibližně v prostoru horní části dnešní Razové. S potřebnou opatrností bychom pak k vlastnictví podkomořího Beneše a jeho dědiců mohli připočítat také vsi Lichnov a Staré Heřmínovy, zatímco v případě Brumovic, Košetic a Sosnové, které 19. 9. 1506 spadaly do hornobenešovského vikbildu,82) nám k věrohodnému soudu chybí podklady či alespoň indicie. Ať už hornobenešovský obvod dostal opravdu již Vok z Benešova v letech 1239 –1241 nebo teprve jeho syn Beneš kolem roku 1250,83) nejpozději v polovině 13. století nabrala na maximálních obrátkách kolonizace kraje. Když zmíněného 11. 4. 1253 vystavil podkomoří Beneš privilegium pro lokátory města Horního Benešova, Erwiga a Kuidena, podřídil městskému právu také rychtáře všech již existujících vsí na jeho panství v okolí města.84) To se především mohlo týkat pravděpodobně starších osad Rudelsdorfu a Hartmannsdorfu a možná i vesců Razové a Jeleního (pokud skutečně před rokem 1253 existovaly). Jejich rychtáři nesměli sami soudit krádeže a vraždy a ve sporných kauzách měli přijmout naučení od soudu v Horním Benešově.85) Nadto Beneš ze Cvilína potvrdil, že ve vsích, které již zalose tedy o lán na chudé podhorské půdě, z něhož se odváděla poloviční berně), ze kterého se dosud ročně platilo do vévodské komory 18 grošů a provinčnímu soudu 8 grošů, nadále odvádělo 26 grošů opavskému měšťanu Janovi z Hlubčic. Vévoda přitom poznamenal, že pozemek byl již dříve koupen od jakéhosi Konráda Sweva („…dudum a quodam Cunrado Sweuo rite empta…“), což naznačuje, že nejméně tento lán v zaniklé Hvozdnici byl v rukou opavských měšťanů již v době, kdy Mikuláš II. disponoval Hornobenešovskem získaným po Benešovicích jako svým komorním územím. O možné identifikaci lokality z listiny se vsí Hvozdnicí se opatrně vyjádřil J. Bakala, Venkovské majetky měst a měšťanů na severní Moravě v předhusitské době. ČSM-B 24, 1975, s. 106 –119, zde na s. 114 –115. 81) SUB V, s. 297– 298, č. 380. 82) Listinu s výčtem osad hornobenešovského vikbildu původně vystavila kněžna Barbora Opavská a Ratibořská, paní na Krnově. Dokument se nedochoval v originále, ale ve věrohodné konfirmaci, kterou 25. 1. 1584 potvrdili krnovský zemský hejtman Arnošt z Falkenhaynu, krnovský kancléř Jeroným Reinwald a krnovský komorní rada a knížecí sekretář Valentin Dressler (edice: A. Peschke, Benischer Privilegienerneuerung 1584. BL 1, 1935, s. 29 – 31). 83) Teprve s aktivitou Ondřeje Benešovice v letech 1246 –1247 spojili příchod Benešoviců na moravský sever např. P. Kouřil – M. Wihoda, Přerovec – k počátkům opevněných šlechtických sídel ve Slezsku. In: Z pravěku do středověku. Sborník k 70. narozeninám Vladimíra Nekudy. Brno 1997, s. 204 – 218 a nověji i Martin Wihoda (P. Kouřil – D. Prix – M. Wihoda, o. c. v pozn. 42, s. 435 – 436), který počátky angažmá podkomořího Beneše na Opavsku zařadil do let 1248 –1249. 84) CDB IV-1, s. 458 – 459, č. 267: „…Preterea volumus, ut omnes iudices villarum in nostra hereditate existium iura et sententias querant in dicta civitate et ut iudicia maiora, sicut est de furto et homicidio, que sententiam mortis meruerunt, in civitate eadem iudicentur…“. 85) Prioritu osad Hartmannsdorfu a Rudelsdorfu před vznikem města hájil J. Bakala, Počátky…, o. c. v pozn. 58, s. 161–179, zatímco W. Latzke, Die Besiedlung…, o. c. v pozn. 58, s. 119, mínil, že obě vsi a také Lichnov byly založené teprve po roce 1288. Latzkeho starší tezi (W. Latz-

žili Erwigo a Kuiden, měl těmto lokátorům svobodně náležet každý osmý lán. Mlýny a krčmy, které oba v těchto vsích již vybudovali, a rychty se měly řídit hlubčickým městským právem, jež platilo i v Horním Benešově.86) Z toho vyplývá, že na Benešově dominiu existovaly 11. 4. 1253 ještě i nějaké jiné osady, které už před tímto datem založili sami Erwigo a Kuiden. Takovou vsí mohly být nejspíše Staré Heřmínovy, v jejichž názvu se zrcadlí Erwigova možná kolonizační role. V listině použité množné číslo dále naznačuje, že k vesnicím lokovaným z iniciativy obou lokátorů mohla náležet také osada v místech Horních Životic. V obou vsích totiž později byly poměrně rozsáhlé dominikální pozemky, velice zhruba odpovídající právu Erwiga a Kuidena na držbu každých osmých lánů.87) Pro podobné úvahy o stáří později zaniklých vsí Helmsdorfu, Rabendorfu a Schwarzendorfu nemáme žádné relevantní podklady.88) Zdá se však, že před založením města Horního Benešova existovala na dominiu podkomořího Beneše ještě jedna starší osada. Tou byl samotný Benešov. Jméno naznačuje, že mohla vzniknout již před zahájením lokátorské činnosti Erwiga a Kuidena, jakkoliv jistotu o tom samozřejmě nemáme. Horní Benešov byl dosud poměrně běžně považován za městskou fundaci na tzv. zeleném drnu.89) Jinak, byť ve výsledku dosti podobně, nahlížel tuto otázku Walter Latzke, který soudil, že v prostoru pozdějšího města v bezlesém terénu mohly v místě ještě ve 20. století zvaném Altstadt existovat nečetné chýše údajně německých horníků. Ty však nepovažoval za předchůdce města, neboť to bylo ve 13. století čistě agrární obcí.90) Otázku, co by vedlo německé horníky k pojmenování osady Benešovem, si Latzke nepoložil. Tezi Waltra Latzka převzal také Zdeněk Láznička.91) ke, Die Anfänge…, o. c. v pozn. 58, s. 40 – 41 a W. Latzke, Bennischer Flurgeschichte…, o. c. v pozn. 58, s. 66), že Rudelsdorf založili lokátoři Erwigo a Kuiden současně s fundací města jako příměstskou ves s původním pojmenováním ve smyslu Rodungsdorf, zpochybnil J. Bakala, Počátky…, o. c. v pozn. 58, s. 172. 86) CDB IV-1, s. 458 – 459, č. 267: „…De villis vero ceteris, quas sepedicti iudices construxerint, et iudicia earum possidebunt predicto iure sicut in civitate…“. Věrohodnou edici příslušného úseku listiny otiskl J. Bakala, Počátky…, o. c. v pozn. 58, s. 168 –169: „…De villis vero ceteris, quas sepedicti iudices construxerint, octavum mansum ipsis et eorum heredibus libere deservire concedo. Molendina vero et tabernas, quotquot in dictis villis construxerint, et iudicia earum possidebunt predicto iure sicut in civitate…“. 87) Srov. ZA Opava, fond: Stabilní katastr slezský 1787–1947, sign. Sl 416, č. kart. 63 (indikační skica Starých Heřmínov, trati Vogelgrund a Zerboni Wald, z nichž druhá nesla pojmenování po svobodném dvoře, který zde v 16. a 17. století zřídila a pronajímala vrchnost) a sign. Sl 148, č. kart. 23 (indikační skica Horních Životic, trať Hoffeld). 88) Názvy těchto osad, v případě Rabendorfu řadový půdorys lesní lánové vsi a záhumenicová lánová plužina Schwarzendorfu, by spíše odpovídaly pozdější době jejich vzniku vyklučením v lesích, jak to ostatně předpokládalo ustanovení lokátorské smlouvy roku 1253 (CDB IV1, s. 458 – 460, č. 267: „…Ceteri vero, quicunque silvam nostram extirpantes villas plantaverint…“). 89) Tak třeba J. Bakala, Zrod…, o. c. v pozn. 58, s. 108: „…Dispozice naznačuje, že se lokace Horního Benešova uskutečnila zřetelně na zeleném drnu, a to před vydáním listiny…“, ač roku 1973 byl opatrnější (J. Bakala, K otázce kontinuity…, o. c. v pozn. 58, s. 59: „…Zato u Cukmantlu, Horního Benešova, Fulneku, Vítkova, Bavorova a Hrobníků jde počítat spíše se založeními na zeleném drnu, anebo jen s případnými malými osadami na místě nových měst, a to tak bezvýznamnými, že neovlivnily vůbec název…“). Nověji např. I. Korbelářová, Poddanská města Opavského a Krnovského knížectví v letech 1648 –1740. Ekonomické a sociální aspekty vývoje měst. Opava 1999, s. 13. 90) W. Latzke, Die Anfänge…, o. c. v pozn. 58, s. 34, 38 – 39. 91) Z. Láznička, Půdorysy…, o. c. v pozn. 60, s. 88: „…Je pravděpodobné, že již v době před založením města na plošině nad údolím Čižiny exi-

69


Obr. 15: Horní Benešov, schématické překreslení indikační skicy stabilního katastru z roku 1836 s vyznačením domů počítaných v roce 1900 k prostoru Altstadt (kresba D. Prix).

Výmluvné pomístní jméno však nelze odbýt mávnutím ruky. Ze soupisu domů kolem roku 190092) víme, že v prostoru zvaném Altstadt stály domy čp. 79 –103, 107, 116, 234 a 235, 286, 339, 349 a 354 (obr. 15). Z nich domy čp. 79 až 103, 107, 116, 234, 235 a 286 existovaly již v roce 1836 a tvořily jižně od náměstí urbanisticky kompaktní, zhruba severo-jižně protáhlý útvar, na severovýchodě se dotýkající tehdejší Horní ulice (Obere Gasse, dnes Masarykova ul.).93) Půdorys města z roku 1836 jasně ukazuje, že jak důležitá Horní ulice, tak doplňková Dolní ulice (Nieder Gasse) restovalo v oněch místech neb nablízku sídlo obývané horníky z okolních stříbrných kutišť. Snad toto sídlo leželo v části města mezi Strážiskem (Hutberg) a vnitřním městem, zvané dodnes „Altstadt“…“. Stranou ponecháváme domněnky Karla Kuči (K. Kuča, o. c. v pozn. 4, s. 145: „…Určité otázky může budit vřetenově rozšířený tvar Horní ulice (Obere Gasse [autor zřetelně myslel dnešní Masarykovu ulici – D. P.]), ústící od jihovýchodu do náměstí…. Tento útvar je v jistém rozporu s ortogonální uliční sítí, ovšem předpoklad případného předlokačního původu může být jen zcela hypotetický…“), pronesené bez bližšího zdůvodnění. 92) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 75. 93) ZA Opava, fond: Stabilní katastr slezský 1787–1947, sign. Sl 127, č. kart. 77.

70

spektují tento svébytný prostor, který je tedy starší. Je proto dosti pravděpodobné, že útvar Altstadt je pozůstatkem starší osady. Jeho jméno ve smyslu nikoliv „Staré Město“, ale „staré místo“ tak pravděpodobně lokalizuje mírně protáhlý okrsek na svažitém terénu, na němž snad existovala ona osada, patrně již původně pojmenovaná Benešov. Ten bychom s potřebnou obezřetností mohli považovat za jednu ze starších vsí, které byly 11. 4. 1253 podřízeny městskému soudu. Jmenovala-li se osada opravdu již původně Benešov, potom lze její vznik spojit teprve s příchodem Benešoviců na severní Moravu, tedy s dobou po 16. 10. 1239. Tyto úvahy může do jisté míry podporovat také skutečnost, že právě v dotyku s prostorem Altstadt leželo od středověku druhé městské trhové prostranství – Horní ulice. Otázkou zůstává charakter této případné starší osady. Terén, označovaný jako Altstadt, je totiž značně svažitý. Spíše než o osadě agrárního charakteru by zde bylo možné hypoteticky uvažovat o osídlení souvisejícím s jinou, ve zdejších podmínkách nejspíše hornickou, činností. Nedlouho před 11. 4. 1253 se držitel dominia, královský podkomoří Beneš ze Cvilína, dohodl s panovníkem na za-


Obr. 16: Horní Benešov, schématické překreslení indikační skicy stabilního katastru z roku 1836 s vyznačením rozložení plnoprávních měšťanských domů. Černě: domy s právem nálevu vína, vaření a výčepu piva; šrafovaně: domy s právem vaření a výčepu piva (vynechán měšťanský pivovar čp. 224) (kresba D. Prix).

ložení města na hornobenešovském panství.94) Úkolem pověřil dva lokátory, kteří se již osvědčili při zakládání vesnic v okolí, a to Erwiga a Kuidena. Oba už před 11. 4. 1253 proto na Benešův příkaz započali s vytyčením nového tržního a správního střediska panství, města (Horního) Benešova. K dispozici dostali prostranství ležící severně od starší osady, v těsném dotyku s ní.95) Zde vyměřili mírně nepravidelné, přibližně obdélné hlavní náměstí a kolem něj parcely pro budoucí měšťanské domy. Samozřejmě respektovali přímou komunikační spojnici mezi „starým místem“ a náměstím, příznačně kdysi nazývanou Zwischen Märkten,96) 94) Srozumění Beneše s králem, či přímo Benešovu aktivitu na královský příkaz, zdůraznil na řadě míst J. Kejř, o. c. v pozn. 57, s. 53, 123, 185. 95) Srov. do jisté míry analogickou situaci v západočeském Stříbře, kde lokované město (Staré Město) bylo zřízeno v těsném sousedství níže položeného raně středověkého osídlení, které později po sídlištní reorganizaci přijalo název Nové Město (L. Jirásko, Ke genezi Stříbra a jeho středověkých staveb. Minulostí západočeského kraje 22, 1986, s. 131–153; M. Ježek, Archeologia na rynku małego miasta w Czechach. Wratislavia antiqua. Studia z dziejów Wrocławia 2. Centrum średniowiecznego miasta. Wrocław a Europa środkowa. Wrocław 2000, s. 21– 46, zde na s. 30 – 31). 96) Důležité pomístní jméno komunikace, analogické např. významné

která navázala na Horní (dnes Masarykovu) ulici založenou na cestě směřující k Olomouci. Vřetenově rozšířená Horní ulice pak sloužila jako vedlejší, především trhové náměstí. Městiště kolem hlavního náměstí byla spojená do bloků ohraničených ulicemi, členícími intravilán města v primitivní, velmi zhruba ortogonální síť. Ze severního nároží náměstí vycházela k severovýchodu ulice později zvaná Lichnovská (Lichtner Gasse, dnes Nerudova). Paralelně vybíhala z východního nároží náměstí Opavská ulice (Troppauer Gasse, dnes stále Opavská ulice), která se za jádrem města stáčela k východu a jako součást sítě dálkových veřejných a obchodních cest mířila k centru provincie. Z téhož koutu náměstí se kolmo k Opavské ulici odvíjela drobná soutka (dnes Úzká ulice I.), jejíž obdobou byla další bezejmenná spojka, vycházející z jižního koutu náměstí, kolmá k Horní ulici (kolem roku 1900 Hans Kudlich Gasse, dnes ulice Petra Bezruče). S touto uličkou paralelně běžela úzká komunikace, která dělila ve dví blok domů na jihozápadní straně náměstí (roku 1836 Stockhaus Gasse, kolem roku 1900 Glammergasse). Také severozápadní frontu náměstí poltila soutka spojující tržiště s kostelem (1836

71


Kirchen Gasse, dnes Školní ulice). Konečně ze západního koutu náměstí vycházela další drobná komunikace (kolem 1900 pojmenovaná příznačně poloze nad Čižinou Goldseifengasse) a hlavně větší, avšak z ulic v jádře města jediná velmi křivolaká, a to Bruntálská ulice (1836 Freudenthaler Gasse). Kolem náměstí a přilehlých ulic bylo proponováno původně zřejmě nejvýše 36 parcel budoucích měšťanských domů. Souběžně s lokací města došlo k reorganizaci plužiny starého Benešova a snad i vsi Rudelsdorfu.97) Město, přiměřeně svému šlechtickému zakladateli a polovině 13. století, bylo nehrazené a bez hradeb zůstalo po celou dobu své existence. Na rozdíl od řady jiných městských a dokonce i některých vesnických lokací, v případě Horního Benešova dodnes nemáme k dispozici ani žádný náznak, že jeho jádro bylo alespoň symbolicky od okolí odděleno mělkým příkopem a nízkým valem. Polohu původních měšťanských domů lze dnes jen obtížně přesněji rekonstruovat. Podle gruntovních knih města Horního Benešova z konce 18. století byly nadány právy vaření piva a současně vinného nálevu domy s čp. 12, 13, 17, 24, 27– 32, 40, 46, 61, 65, 73, 76 a 77, 109, 166 a 167, 170, 177–179, 210 a 211, 214, 216, 219, 220, 272 a 273.98) Jednalo se tedy o 32 domů (obr. 16). Tento údaj sice koliduje se všemi jinými známými a publikovanými počty privilegovaných šenkovních domů,99) to však lze vysvětlit tak, že u některých domů v gruntovních knihách mohl být výčet privilegií opomenut. Lze proto vcelku reálně počítat s oněmi nejvýše 36 starobylými domy, jejichž počet uvedl již Karl Berger a k němuž se dopracujeme posouzením nejstarších urbářů z let 1523 a 1530 a porovnáním údajů u Waltra Latzka.100) Na druhou stranu je jisté, že kažopavské ulici Mezi trhy, zachytil situační plán Adolfa Riegera z roku 1895 (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, příloha spisů č.j. 620). 97) Na území Rudelsdorfu se v tratích Hofwald a Hoffeld podle Waltra Latzka rozkládal původní majetek městského fojtství (W. Latzke, Bennischer Flurgeschichte…, o. c. v pozn. 58, s. 66 – 67, 78 – 79 a mapka na s. 93). V literatuře se objevil názor, že Horní Benešov byl založen patrně na 40 lánech půdy (B. Samek, o. c. v pozn. 3, s. 512, č. 263; údaj takřka doslova opsal K. Kuča, o. c. v pozn. 4, s. 144). Ze Samkova podání bohužel není zřejmé, jak k číslu dospěl. Katastr Horního Benešova sice zaujímá plochu mnohem větší než by odpovídalo 40 hlubčickým lánům (celkový katastr města se rovná přibližně 126,75 hlubčického lánu), nicméně již W. Latzke, Bennischer Flurgeschichte…, o. c. v pozn. 58, s. 65 – 69 a 73 – 86, po sečtení údajů nejstaršího urbáře z roku 1523 dospěl k poznatku, že obdělávaná půda v rukou benešovských měšťanů měla rozsah pouze 9 lánů a 7 měřic. Přepočítáme-li znovu údaje nejstaršího urbáře (ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 1, stará sign. 337, fol. 11–14v), dojdeme k součtu 9, 25 lánu a 7 měřic v rukou měšťanů. K tomu je třeba připočítat 4 lány fojtovy a 2 kostelní lány. Město tedy roku 1523 hospodařilo nanejvýše na 15,25 lánu a 7 měřicích zemědělské půdy. Patrně však této zemědělské půdy příslušné k městu bylo méně, neboť podstatná část fojtských lánů se rozkládala v prostoru zaniklé vsi Rudelsdorfu, kde ležela i zhruba polovina dalšího lánu benešovského kostela. 98) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 2, sign. A-17, Grundbuch der Stadt Bennisch. I. Theil (gruntovní kniha z let 1788 –1880 pro čp. 1–160) a inv. č. 3, sign. A-1-18, Grundbuch der Stadt Bennisch. II. Theil (gruntovní kniha z let 1789 –1880, obsahující čp. 161 až 343). 99) Podle Waltra Latzka bylo v 18. století ve městě 52 domů s právem nálevu vína, týž počet k letům 1742 –1752 uvádí i Karel Kuča (W. Latzke, Die Anfänge…, o. c. v pozn. 58, s. 34 – 47; W. Latzke, Verfassung und Verwaltung.., o. c. v pozn. 58, s. 25 – 40; K. Kuča, o. c. v pozn. 4, s. 142). Prozíravě se uvedení počtu domů s právem vinného nálevu vyhnula I. Korbelářová, o. c. v pozn. 89, s. 49 a tab. 6 na s. 50. 100) K. Berger, Die Besiedlung…, o. c. v poz. 58, s. 365; W. Latzke, Bennischer Flurgeschichte…, o. c. v pozn. 58, s. 65 – 69. Karl Berger sice

72

dý z takto v gruntovních knihách označených domů skutečně byl nositelem uvedených práv. Vyneseme-li 32 domů s výsadou vinného výčepu na mapu města, získáme použitelný podklad k úvahám o historickém urbanismu města. Většina domů s právem vinného nálevu se totiž rozkládala kolem obou náměstí a tří klíčových komunikací. Na okraji hlavního náměstí se nacházely a dodnes nachází domy s čp. 12 a 13, dále 29 – 32, 166 a 167, 177–179 a 210, 211 a 214. Lze k ním připočítat i domy čp. 28 a 109, ve východním a jižním nároží náměstí. Také privilegovaný dům čp. 40 se podle gruntovní knihy nacházel na náměstí, snad v místech zaniklého domu v jihozápadní frontě, který však už roku 1836 nesl čp. 165. Další tři výsadní domy (čp. 216, 219 a 220) se rozložily na severozápadní straně Nerudovy ulice (bývalé Lichtner Gasse), v těsné blízkosti jejího vyústění na náměstí. Rovněž v Opavské ulice v úseku při náměstí, tentokrát ve východní frontě, stály domy s pozdějšími čp. 24 a 27. Navíc v Opavské ulici byl ještě dům čp. 17 s právem vinného nálevu. Jednalo se však o menší dům,101) vystavěný patrně na pozemcích tvořících původně týl městiště domu čp. 13. Lze důvodně uvažovat, že nešlo o objekt se středověkou právní tradicí a že na dům bylo právo přeneseno trhem někdy před polovinou 18. století, jak to gruntovní knihy dokládají v jiných případech.102) Poslední kompaktnější skupina plnoprávních domů se rozložila nepravidelně po obou stranách druhého tržiště (Masarykovy, původně Horní ulice), kde stály domy čp. 61, 65, 73, 76, 77 a 273. V posledním případě (opět malý dům druhotně vystavěný na městišti starobylého domu čp. 78) je takřka jisté, že dům čp. 273 získal svá práva kupním převodem před rokem 1788 snad právě od sousedního domu čp. 78.103) Zbývající domy s právem vinného nálevu (čp. 46, 170 a 272) ležely stranou městského jádra. Mohutný vícekřídlý dům čp. 170 byl položen jižně od náměstí mezi bývalou Stockhaus Gasse a dnešní ulicí Petra Bezruče; v 19. století zde byl městský špitál a jako Stockhaus (městská šatlava) byl objekt označený již roku 1746. Jeho pozice mezi prostorem předměstského Benešova a hlavním náměstím, velká přilehlá zahrada a značné dimenze půdorysu i hmoty dovolují uvažovat o jeho významné roli nejpozději v 18. století. Snad byl tedy spjat s důležitými obyvateli města i dříve a možná další prohloubené studium zdůvodní jeho výsaduváděný počet privilegovaných benešovských domů nezdůvodnil, zdá se však, že se k němu podobně jako Latzke dobral rozborem nejstaršího krnovského urbáře z roku 1523. Walter Latzke totiž podle něj spočítal, že zemědělskou půdu v okolí města o rozsahu 9 lánů a 7 měřic drželo 29 vlastníků, dalších šest osob mělo majetky navíc v okolních pustých vsích a dva domy byly bez půdy. Jednalo se tedy o 37 domů, resp. odečteme-li městské fojtství, dostaneme právě 36 domů. Celkový počet osedlých v Horním Benešově, včetně fojta Hanuše Naymana, pochopitelně uvedla sumarizace přímo v nejstarším urbáři (ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 1, stará sign. 337, fol. 16: „…Summa lydy wosedlych xxxvij…“). 101) Skromné rozměry původního přízemního domku dokládá plán jeho přestavby, který 22. 7. 1848 podepsal stavitel Joseph Jentschke (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 351, č. kart. 27; dům dnes neexistuje, stával přibližně v místě novostavby (tzv. okálu) čp. 532. 102) Tak např. 16. 7. 1850 bylo právo vaření a výčepu piva a vinného šenku prodáno z domu čp. 30 na náměstí na dům čp. 290 (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 2, sign. A-17, fol. 121v a inv. č. 3, sign. A-1-18, fol. 686). 103) Patrový, opožděně klasicistní dům Josefa Kummicha čp. 78 přestavěl Florian Jüttner (srv. SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99; Jüttner plány podepsal 9. 3. 1865, stavební povolení bylo vydáno 18. 5. 1865 pod č.j. 280).


ní postavení, podtržené plným rejstříkem práv.104) Poslední dva výsadní domy čp. 46 a 272,105) položené na samém východním okraji intravilánu města při prodloužení Opavské ulice, získaly svá práva opět v důsledku druhotných majetkoprávních pohybů ve městě před rokem 1788, zřejmě přenosem z některých z domů kolem náměstí (zde v úvahu připadají dům čp. 215 a dnes neexistující čp. 10), které už v letech 1788 a 1789 nedisponovaly právy ani vaření a výčepu piva, ani nálevu vína. S touto rekonstrukcí rozprostření původních městišť nebyla v rozporu ani dislokace domů s právem vaření piva, avšak bez oprávnění k nálevu vína, zapsaných v gruntovních knihách (kromě uvedených domů s výčepem vína a vařením piva zároveň to byly jen čtyři další domy s čp. 1, 3, 11 a 104, nepočítáme-li pivovar měšťanského pivovárečního bratrstva čp. 224). Z nich dům čp. 11 stál přímo na náměstí, čp. 104 na jižním okraji Horní (dnes Masarykovy) ulice a u domů čp. 1 a 3, situovaných na samém okraji intravilánu na komunikaci prodlužující bývalou Lichnovskou (dnes Nerudovu) ulici je dosti pravděpodobná úvaha o transferu práv z některých domů v jádře města (obr. 16). Situace se ale komplikuje, pokud chceme porovnat gruntovní knihy se záznamy Karolínského katastru, o který se opírali autoři tvrdící, že v Horním Benešově bylo 52 plnoprávních domů.106) První přiznání, které sestavili měšťané a 6. 4. 1723 podepsali purkmistr Frantz Anthon Kallert a radní Johann Joseph Tischler, Johannes Gambs a Heinrich Richter,107) zdaleka není tak jednoznačné, jak traktovali badatelé ve 20. století. Prokazuje, že domy ve městě byly před založením gruntovní knihy v roce 1788 přečíslovány a neshodují se ani čísla původního přiznání z roku 1723 s číslováním rektifikace v roce 1733. Identifikaci dále ztěžuje skutečnost, že valná část domů jen mezi lety 1723 –1733, kdy byla 17. 8. 1733 podepsána revize údajů, změnila majitele. Podstatnější je však forma zápisů uvádějící jen sklepy s právem výčepu piva,108) aniž by byla jakkoliv zmíněna 104) Zatím je předčasné spekulovat třeba o možnosti, že dům, resp. jeho městiště, nějak souviselo s původním sídlem Benešoviců v Horním Benešově, resp. později se sídlem vrchnostenských úředníků. 105) Před půlí 19. století vlastnil menší přízemní dům čp. 272 Joseph Langer, pro něhož stavitel Joseph Jentschke 18. 3. 1848 dohotovil plán přestavby stájí za domem (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 351, č. kart. 27; žádost o stavební povolení registrována 24. 3. 1848 pod č.j. 551). Roku 1893 byla u domu, tehdy Rudolfa Langera, přestavěna stodola podle projektu Adolfa Riegera, orazítkovaného 9. 12. 1893 (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99; žádost o stavební povolení podána 14. 2. 1894 a protokol z místního šetření se stavebním povolením byl sepsán 19. 3. 1894). 106) Tak např. W. Latzke, Die Anfänge …, o. c. v pozn. 58, s. 34 – 47. Týž údaj mají J. Brzobohatý – S. Drkal, Karolínský katastr…1, o. c. v pozn. 74, s. 578, pozn. I-1 a J. Brzobohatý – S. Drkal, Karolínský katastr … 2. o. c. v pozn. 44, s. 980, pozn. I-1, odtud jej pravděpodobně opsal K. Kuča, o. c. v pozn. 4, s. 142. Blíže pravdě byla I. Korbelářová, o. c. v pozn. 89, s. 47, tab. 3, která uvedla pro Horní Benešov 52 domů s pivovárečným právem. 107) ZA Opava, fond: Karolínský katastr slezský (dále jen KK), inv. č. 36, sv. VI, fol. 397– 425, uvedeno: N o. 4 Stadt Bennisch. 108) Nejobšírnější a typickou je charakteristika hned prvního domu s tehdejším č. 1 (ZA Opava, fond: KK, inv. č. 36, fol. 400: „…Johann Tischler hat sein Wohnhaus am Ringe, bestehet, in einer Wohnstueben Vndt Keller, Worinnen der Bierschanck Jaren die ordnung an Selbten Kombt, Exerciret wirdt, hinten ein kleines stübbell, westen sich der Vor Wirth Zu Lebzeit Bedienet sambt zweÿ kleinen Kammerlen. Item Vnten im Hauß befindet sich S: V: ein Kühe Stalchen, auf etzl: stuckh Vieh, dann die getreÿdt, Stroh, heÿ, undt Freÿ gehalten, Im Hauß aber herunter aus gedroschen, aufn Haan oder Forn Bändern, zu etzl: Schl: Saame getreÿdt ein Klein Schütt bödell, wo man auf einer beither hin auf steiget…“).

práva vinného nálevu. Těchto velkých měšťanských domů je sice skutečně zapsáno 52; poté následují ostatní domy ve městě.109) Mechanickému převzetí informace, že v Horním Benešově bylo v roce 1723 celkem 52 domů alespoň s právem výčepu piva, však brání další údaje katastru. Č. 52 nesla radnice s radničním hostincem, právě u ní však údaj o právu výčepu piva chybí.110) Nadto u domu s tehdejším č. 31 pana Christopha Kümmela je zapsáno, že sklípek sloužil k uskladnění mléka a majitel právo sklepa s pivním výčepem prodal.111) Byť není poznačeno komu, je zřejmé, že domů s právem čepování piva i v roce 1723 bylo v Horním Benešově nejvýše 50. Právě případ převodu práva u domu č. 31 přitom naznačuje, že domů, jejichž vlastníci svá práva prodali nebo koupili, může být více, aniž byla v katastru tato práva vymazána nebo naopak označena za dodatečně nabytá. Lze tedy soudit, že v Horním Benešově, tak jako v jiných městech, existovala diference mezi počtem domů s právem výčepu piva, počtem domů s právem vaření a výčepu piva zároveň a počtem domů s právy vaření a výčepu piva a nálevu vína souběžně. O prvých víme, že v roce 1723 jich bylo nejvýše 50, o počtu domů ve druhé kategorii nejsme spolehlivě informováni a skutečně plnoprávných měšťanských domů s oprávněním vinného šenku bylo nejvýše 36, spíše jen 32. Shrneme-li poznatky vyplývající z analyzované situace, můžeme dosti pravděpodobně konstatovat, že před požárem města v roce 1746, resp. před očíslováním domů v 18. století, se koncentrovaly výsadní měšťanské domy starobylého původu kolem hlavního náměstí, kde stálo roku 1836 celkem 19 domů (včetně radnice). K nim můžeme přiřadit dva domy (čp. 27 a 109) v klínech sevřených ulicemi v jejich ústí do náměstí. K původnímu jádru města dále příslušel krátký úsek pozdější Lichnovské (dnes Nerudovy) ulice, kde nejméně tři starobylé domy zaujaly výhradně severozápadní stranu komunikace. Jádro města tu končilo přibližně v místech kolmého ohybu původní Lichnovské ulice u domu čp. 8 (dnes nároží Nerudovy ul. a Úzké II.). Další dva starobylé výsadní domy lemovaly z jihovýchodní strany krátký úsek Opavské ulice a hranici středověkého jádra zde vyznačil přibližně styk Lichnovské (dnes Úzké II.) s Opavskou ulicí u domu čp. 17. Další skupina starobylých městišť s právy nadanými domy potom lemovala druhé tržiště (Masarykovu, dříve Horní ulici) kolmé na podélnou osu staršího sídliště zvaného Altstadt. Příznačné je, že v „starém místě“ nestál ani jediný privilegovaný dům, což ve vazbě na pojmenování prostoru opět spíše potvrzuje umístění předměstského osídlení sem, než případné úvahy o jakési součásti starších vývojových fází institucionálního města. Otázkou je, zda takto prostorově určené historické výsadní domy, identifikované na základě komparace registrů 109) Domy s tehdejšími č. 53 –188, jsou uvedené výstižným záhlavím: „Folgen kleine Häußell, Worunter die mehristen so schlecht, Vndt ausgeringer in gebäude bestehlet…“ (ZA Opava, fond: KK, inv. č. 36, fol. 404). 110) ZA Opava, fond: KK, inv. č. 36, fol. 404: „…Gemeinhaus…“. Jednalo se tedy o dům dnešní čp. 213 v severozápadní frontě náměstí. Také při rektifikaci v roce 1725, zapsané na fol. 430, kde je doplňující poznámka, že u radnice je stáj pro 40 koní, není žádný záznam o právu výčepu piva. A to přesto, že revize odhalila podvod ze strany města a původně přiznaný odhad činže ve výši 2 tolarů zvedla na vysoký poplatek 24 tolarů, který několikanásobně překračoval šosovné z ostatních měšťanských domů, nepochybně právě kvůli provozu lukrativní radniční hospody. 111) ZA Opava, fond: KK, inv. č. 36, fol. 402v.

73


domů s právem vaření piva a nálevu vína s nejstarším známým urbářem z roku 1523, můžeme skutečně ztotožnit s původními domy v Horním Benešově z 2. poloviny 13. století. Zkrátka: zda opravdu městiště všech těchto 32, resp. 36 výsadních domů byla rozměřena kolem roku 1253 lokátory Erwigem a Kuidenem. Pozornější pohled do nejstarších dochovaných urbářů a skutečnost, že počet více či méně privilegovaných domů s rozrůstáním města v 16. a 17. století stoupal až k počtu okolo 50 objektů,112) varuje před přílišným optimismem. Podle urbáře totiž kromě fojta jen 27 hornobenešovských měšťanů obdělávalo půdu v městském katastru. Dalších 6 měšťanů, držících domy ve městě, hospodařilo výhradně na pozemcích okolních opuštěných vsí Hartmannsdorfu, Jamníku a Rudelsdorfu a u tří jiných držitelů domů vůbec nebyla registrována hospodářská půda. Přitom na území pustých vsí měli pole navíc mnozí z oněch 27 výše uvedených měšťanů a také fojt.113) Je tedy možné, že při lokaci města Benešova kolem roku 1253 byla v jeho okolí rozměřena půda jen pro 27 osadníků. Snad bychom mohli připustit, že také tři domy bez pozemkového vybavení vznikly již v nejranější fázi existence města. Není to však zdaleka jisté. U zbývajících 6 domů ve městě z doby před rokem 1523 pak bude jistější počítat s možností, že jejich zakladatelé přišli do města mnohem později, snad až po zpustnutí okolních vsí Hartmannsdorfu, Jamníku a Rudelsdorfu. Proto na ně nezbyla příměstská půda, ale mohli si zakoupit opuštěné pozemky v pustinách, eventuálně se do Horního Benešova přistěhovali právě z těchto pustnoucích vsí, kde pro ně již nemělo valného smyslu dále setrvávat, a vesnické polnosti prostě zůstaly v jejich držení. Zbytek půdy v pustých vsích pak vrchnost postoupila jak starým měšťanům z Horního Benešova, tak zájemcům z okolních vsí, především z Lichnova.114) Zajímavé je, že počet privilegovaných měšťanů nedržících role v městském katastru přesně odpovídal počtu domů s právem vinného nálevu rozložených kolem bývalého tržiště na Horní ulici. Nejsem si ale jistý, zda z této shody lze vyvozovat spolehlivější závěry o dodatečném připojení Horní ulice k staršímu jádru města. I po této korekci zůstává nesporné, že středověká zástavba města Horního Benešova se koncentrovala takřka výhradně kolem hlavního náměstí a postranního tržiště. Určitý význam v dalších úvahách může mít skutečnost, že kolem tržiště stálo 7 výsadních domů, resp. 6 domů s plnými právy výčepu piva i vína. Zbývajících nanejvýše 29 měšťanských domů, seskupených kolem hlavního náměstí a přilehlých krátkých úseků Opavské a Nerudovy ulice, potom – po mém soudu dosti věrohodně – doplňuje obraz města, který jsme získali zjištěním dislokace 32 plnoprávních domů známých z gruntovních knih. Lze vcelku oprávněně soudit, že mezi nově založeným městem s 27, resp. 31 domy (započteme-li i fojtství a sporné domy bez půdy) a Hor112) Srov. ZA Opava, fond: KK, inv. č. 36, fol. 400 – 404; srov. též W. Latzke, Verfassung und Verwaltung…, o. c. v pozn. 58, s. 28; J. Bakala, Počátky…, o. c. pozn. 58, s. 163. 113) ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 1, stará sign. 337, fol. 11–14v. 114) ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 1, stará sign. 337, fol. 14v: „…Znamenagi se pustiny kterez Lide z Lichtnowa drzij a plat s nich dawagi…“. Nájemci z Lichnova byli čtyři, a to Hanuš Brigknar, Pešek a Branichen, kteří drželi pozemky v pustém Jamníku, a jakýsi Richtarz.

74

ním Benešovem z roku 1523, jak ho představuje nejstarší urbář, existovala v zásadě právní, funkční a snad i polohová kontinuita.115) Specifickým problémem mezi domy kolem náměstí zůstává stará radnice čp. 213. Mohutný dům mírně vystupující do prostoru tržiště sugeruje představu, že zaujal nejméně dvě původní parcely. Je totiž nepochybné, že ve středověku v Horním Benešově takto dominantní radnice být nemohla, existovala-li v poddanském městě vůbec. Na druhou stranu je tu však otázka situování původního hornobenešovského fojtství, jež zaniklo teprve roku 1600, a jemuž by naopak reprezentační poloha a vysunutá dispozice vedle domu Michaela Aberleho plně odpovídaly. Se zánikem fojtství a eventuálním převzetím nejen jeho role, ale i sídla, spojeného se starším zakoupeným měšťanským domem, městem, se s konečnou platností ve správě městské obce prosadila hegemonie městské rady. Verifikace polohy a podoby středověkého fojtství tak zůstávají otevřenou otázkou starších městských dějin. Další drobnou korekci v představách o poziční kontinuitě jednotlivých domů kolem náměstí pak vyvolávají zjištění učiněná při průzkumu domu čp. 30. Ten zřejmě společně se sousedním domem čp. 29 nejpozději počátkem 18. století zaujal prostor celkem tří starších domů. Podobnou diferenci mezi počtem městišť kolem náměstí v roce 1836 a ve středověku pak nelze vyloučit ani v jiných případech. Přesto se jeví jako velmi pravděpodobný výše podaný závěr, totiž, že většina plnoprávných měšťanských domů se soustředila kolem náměstí, v přilehlých úsecích Nerudovy a Opavské ulice a ve větších rozestupech kolem volných okrajů tržiště v prostoru bývalé Horní ulice. Sice v dotyku s městským jádrem, avšak zcela na jeho západním okraji, fundoval královský podkomoří Beneš městský kostel sv. Kateřiny.116) Pozice i skutečnost, že patronátní právo zůstalo v rukou Benešoviců, naznačují, že lokátoři nebyli pověřeni jeho založením v rámci vysazení města. Nevíme proto ani, zda kostel vznikl již současně s lokací města, nebo k tomuto kroku podkomoří přistoupil až s nevelkým zpožděním, takřka jistě však před svým zajetím a smrtí kolem roku 1265. Kostel byl nadán farními právy a zdá se, že mu zprvu byly podřízeny všechny vsi na Benešově do115) V takto abstraktně rekonstruovaném středověkém Horním Benešově musíme samozřejmě kromě plnoprávných měšťanských domů a fojtství počítat i s další zástavbou, zejména s farou a farním dvorem, šesti řeznickými, šesti ševcovskými a čtyřmi pekařskými lávkami, různými kramářskými boudami, stodolami a kůlnami, později možná i školou, atd. Specifickým problémem např. zůstává otázka jatek a řeznických krámů. V 1. polovině 19. století se jednalo o samostatný objekt o střední hale a šesti postranních krámech. Masné krámy byly v roce 1844 klasicistně přestavěny podle krásného kolorovaného projektu, nadepsaného Fleischbänke des Fleischhaker Zunft in Bennisch, který vypracoval a podepsal městský stavitel Joseph Jentschke (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 352, č. kart. 27, stavební povolení vydal pod č.j. 232 městský syndikus Julius Lucas 10. 3. 1844). K řemeslnickému profilu Horního Benešova srov. např. A. Peschke, Geschichte der Benischer Weberey. BL 3, 1937, s. 5 –13, 17– 21, 25 – 29, 33 – 37, 46 – 47 a 55 – 56, nebo I. Korbelářová, o. c. v pozn. 89, s. 51– 66 a tab. 8 na s. 55. 116) SUB V, s. 297–298, č. 380. Podle slov listiny Benešův syn Beneš z Branice postoupil 18. 5. 1288 patronátní právo kostela v Horním Benešově s jeho filiálním kostelem v Horních Životicích a příjmy z celého farního obvodu premonstrátskému klášteru v Hradisku u Olomouce („…Nos Beneschius dictus de Branicz… ecclesiam in Beneschow in provincia Oppaviensi cum filia sua sita in Sybotndorff, in qua ius patronatus obtinemus…“). Ke kostelu a faře v Benešově A. Peschke, Rückblick…, o. c. pozn. 58, s. 1– 7, 9 –16, 22 – 24, 41– 44, 57– 80, 87– 88 a 92, ke stávající stavbě srov. stručně B. Samek, o. c. v pozn. 3, s. 512, č. 263.


miniu s výjimkou těch, které již dříve příslušely k jiným farním kostelům.117) Kolem kostela se rozložil nepravidelně eliptický hřbitov záhy obehnaný zdí a mezi hřbitovem a náměstím fara. Její středověký objekt nahradila v 17. století barokní novostavba, celkově přestavěná po požáru města 11. 8. 1746, která později v 18. století dostala čp. 212. V roce 1814 a znovu před rokem 1858 byla opět přestavěna.118) 4.2. Úvahy o starších dějinách domu čp. 30 Z výše rekonstruované představy o původním rozsahu středověkého Horního Benešova vyplývá, že domy kolem hlavního náměstí náležely k nejstarším domům ve městě. To se týká i sledovaného velkého domu čp. 30, položeného ve středu jihovýchodní fronty náměstí. Můžeme jej tedy považovat za jeden z nejstarších sedmadvaceti benešovských výsadních domů, nadaných už původně po polovině 13. století pozemky v okolí města a ve středověku ceněnými právy vaření piva a nálevu vína. Tuto tezi lze podpořit retrospektivními prameny. V nejstarší dochované gruntovní knize města z roku 1788 je potvrzena jak jeho prestižní poloha, tak právní nadání.119) Kromě výslovného označení jeho hospodářského postavení, dokládá starobylou příslušnost rozsáhlejších pozemků k objektu několik dalších údajů. K domu náležela stodola na bývalé Horní ulici120) a impozantně působí registr pozemků patřících k domu s údaji o výměře zabírajícími 6 stran gruntovní knihy.121) Vlastnil jej Joseph Maschke. Tyto údaje jsou dosti důležité, neboť i přes časté změny čísel mezi lety 1723 a 1788 dovolují pokus o vysledování starší historie domu. Rod Maschků přišel do Horního Benešova po roce 1610,122) a v 18. století se již počítal ke starobylým benešovským rodinám, které lpěly na tradičním sídle. Původní přiznání Karolínského katastru z roku 1723 uvádí, že Hans Maschke držel v Horním Benešově dům tehdejšího č. 20 se sklepem s právem výčepu piva a nadto přístavbu pro parkování povozů a k uložení hospodářského nářadí.123) Z domu se platila i poměrně vysoká činže 2 tolary ročně, odpovídající jeho významu. Tak vysoký poplatek platilo ve městě 33 domů; ostatní dávaly méně. Mezi těmito 33 domy však byla i radnice, takže roku 1723 přiznaná výše odvodů opět potvrzuje oprávněnost výše uváděného vý117) Otázku staršího farního kostela v Rudelsdorfu, jehož farnost měla zahrnovat vsi Hartmannsdorf a Rudelsdorf (možná i Helmsdorf ?) podrobně probral J. Bakala, Počátky…, o. c. v pozn. 58, s. 171. Složitým problémem, který by si vyžádal samostatné studium, je otázka církevní příslušnosti zaniklých vsí Hvozdnice, Jamníku a Videl a rozluštění stáří a původní funkce kostela sv. Václava ve Starých Heřmínovech. 118) Ľ. Mezerová a kol., o. c. v pozn. 5, s. 60; ZA Opava, fond: Zemská vláda slezská v Opavě 1747 (1850 – 1928), inv. č. 1080, sign. 34/1, č. kart. 365. Další úpravu fasád a dílem i interiéru, nepochybně navrženou Adolfem Riegerem, prodělala fara koncem 19. století. 119) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 2, sign. A–17, fol. 121v: „Haus Num. 30. Das bürgerliche Wirthschafts Haus sub. Numero Conscriptionis 30 an dem Platze gelegen. Ein Bierbräu, Bier und Weinschank-Gerechtigkeit.“ 120) Tamtéž, fol. 121v: „Eine Scheuer in der Obergasse.“ 121) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 2, sign. A–17, fol. 122v–124v. Kromě polí a luk patřily k domu i les, pastvina a louka na předměstí Luhu s výměrou: les 1 jitro 1.455 čtverečních sáhů, pastvina 1 jitro 468 sáhů a louka 1.211 a 1/6 sáhů. Pole měla výměru 59 jiter a 14.634 sáhů, louky 13 jiter a 7.671 sáhů, nadto původně k domu patřila velká zahrada za domy čp. 75 – 77 při Horní ulici o výměře 404 a 2/6 sáhů, kterou před rokem 1836 koupil Josef Krommer z čp. 77. Ještě v 1. polovině 19. století tedy k domu čp. 30 patřila pozemková držba v úctyhodném rozsahu 49,1495 ha, odpovídající takřka přesně 3 původním hlubčickým lánům. 122) Srov. seznamy městských obyvatel a držitelů nemovitostí z let 1610 a 1654 (W. Latzke, Verfassung und Verwaltung…, o. c. v pozn. 58, s. 85 – 86 a A. Peschke, Bennischer Urbarium…, o. c. v pozn. 58, s. 20 až 24). 123) ZA Opava, fond: KK, inv. č. 36, fol. 402: „…Hans Maschke ein Wohnstueben Vndt Keller zum Bier schanckh, ein Vnbewohntes stüebell, im Haus ein Kammer ein gaststahl zum wagen Vndt Wirtschaffts Gerath, den Boden zum Gemeß Wie andere…“.

čtu 32 plnoprávních domů. Při revizi roku 1725 byl dům, tehdy č. 14, stále ve vlastnictví Johanna (Hanse) Maschka. Poplatek však byl komisí navýšen na 2,5 slezského tolaru ročně.124) Hlouběji do minulosti pokusy o identifikaci domu čp. 30 s domy zapsanými v urbářích ze 16. století ztrácejí na snadnosti. Vodítkem může být předpoklad, že komise sepisující podklady Karolínského katastru se pohybovaly po městě v určitém logickém směru. Jestliže dům Johanna Maschka při revizi v roce 1725 obdržel č. 14, pak lze počítat s tím, že komise začala u domu v severním sousedství radnice, prošla bývalou Lichnovskou ulici, dále kolem severovýchodní fronty náměstí, Opavskou ulici a poté se vrátila na náměstí, na jeho jihovýchodní stranu. Dům čp. 30 by při takovém postupu (a předpokladu, že tehdy ještě nebyla odprodána výčepní práva domů čp. 215 a 10) byl opravdu 14. v pořadí. S tím souhlasí skutečnost, že o prvním a devátém domě spolehlivě víme, že stály na náměstí a že komise vždy začaly od domu purkmistra Johanna Josepha Tischlera. Jakkoliv se tato „metoda“ může zdát pochybnou, i v případě přiznání z roku 1723, kdy dům nesl č. 20, vychází. Tehdy komise sice opět začala u domu purkmistra Tischlera, ale postupovala obráceně. Přeskočila radnici, připsanou na konec seznamu výsadních domů, a posunovala se podél severozápadní fronty náměstí, dále podél jeho jihozápadní fronty s odbočkou k domu pozdějšího čp. 170, pak po jižní straně bývalé Horní ulice odkud přešla na její severní stranu a z ní odbočila podél jihovýchodní fronty náměstí. Dvacátým domem v pořadí byl právě sledovaný dům čp. 30. Jenže v případě záznamů v urbářích ze 16. věku nelze tento identifikační princip snadno aplikovat. Radnice tehdy ještě neexistovala. I když komise vždy začínaly u fojtství, v případě Horního Benešova nevíme dosti spolehlivě, kde fojtství stálo. Další komplikací je poznatek, že počet domů kolem náměstí byl tehdy o něco vyšší než dnes či v 18. století. A protože rody Ascherů a Maschků se do Benešova přistěhovaly až po roce 1610 ani porovnání jmen měšťanů neskýtá šanci ke spolehlivému úsudku, s výjimkou posledního, dnes nezvěstného urbáře z roku 1654. V něm bylo u jména držitele, tentokrát 17. domu v pořadí, Michaela Aschera, později po roce 1654 připsáno jméno nového vlastníka, Georga Moschka, dosti pravděpodobně předka Johanna Maschka. Podle výše platů ve svátky sv. Jiří a sv. Michaela (23. 4. a 29. 9.) lze dovozovat, že se jednalo o obyvatele domu čp. 30.125) Je-li tato dedukce správná, lze hypoteticky prodloužit řadu známých vlastníků domu ještě dále do minulosti. Ze seznamu obyvatel k roku 1610 vysvítá, že shodný plat (8 grošů na jaře a 9 grošů na podzim) odváděl na přelomu 1. a 2. desetiletí 17. věku z výsadních domů kolem náměstí jen majitel 23. objektu v pořadí, Matthes Grantzer. Roku 1554 byl držitelem opět 23. domu v řadě se shodnou platbou Caspar Kinastl.126) Podle výše činží pak Latzke mínil, že majitelem domu k roku 1535 byl Barttel Fleisch.127) Urbář z uvedeného roku skutečně zaznamenal jako držitele 21. domu v pořadí Barttela Fleischera, který platil z domu na svátek sv. Michaela 9 grošů a 2 čtvrti ovsa a na svátek sv. Jiří platil 8 grošů.128) Z přípisu Bartel fleischer nad jménem původního majitele domu s druhotně dopsaným pořadovým č. 21 v urbáři z roku 1530 a ze shodné výše dávek víme, že k roku 1530 náležel tento výsadní dům ve městě Niklu Voythovi.129) Řezník Bartel byl nepochybně zámožný člověk, ne124) ZA Opava, fond: KK, inv. č. 36, fol. 428: „…Johann Maschke…“. Nutno ovšem podotknout, že zvýšení poplatků nebylo zvláštností domu čp. 30. Revizní komise zvedla poplatky ze všech velkých měšťanských domů a nejvíce z radnice. 125) Adolf Peschke, Bennischer Urbarium…, 1939, s. 21. Michael Ascher i po něm Georg Moschke platili na sv. Jiří 8 grošů a na sv. Michaela 9 grošů činže. V Horním Benešově se už před rokem 1654 usadil na předměstí také Mathes Maschke (A. Peschke, Bennischer Urbarium…, o. c. v pozn. 58, s. 23 – 24). 126) W. Latzke, Verfassung und Verwaltung…, o. c. v pozn. 58, s. 85; k roku 1559 viz zápis urbáře (ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 4: „…Caspar Kinastl… auf George …8 gr., auf Michaelis… 9 gr….“). 127) W. Latzke, Verfassung und Verwaltung…, o. c. v pozn. 58, s. 85. 128) ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 3, fol. 116v: „…Barttel Fleischer ix gr. zins michaelis, ij vierttel holtz habernn Vonn seinen haus, viij gr. zins Georgj…“.

75


Obr. 18: Horní Benešov, čp. 30 a 31. Vyznačení polohy sklepů s pokusem o rekonstrukci rozvrhu pozdně středověké zděné zástavby městišť. Tečkovaně: dochované nebo archeologicky zjištěné konstrukce; řídce tečkovaně: hypotetický průběh zděných konstrukcí; čerchovaně: hranice dnešní parcelace bloku (kresba D. Prix).

Obr. 17: Horní Benešov, čp. 30 a 31. Půdorys přízemí s pokusem o analýzu stavebního vývoje. Křížkovaně: pozdně středověké konstrukce (cca 1474–1523), dochované a pravděpodobné; šrafovaně: zleva doprava – raně barokní konstrukce (po 1626 – před 1722); šrafovaně: zprava doleva – pozdně barokní konstrukce (po 1751); dvojitě šrafovaně: klasicistní konstrukce (po 1820); bílá plocha uvnitř obrysu: novodobé konstrukce (2. polovina 19.–20. století) (kresba D. Prix).

boť si mohl dovolit po roce 1530 k domu přikoupit další 2 čtvrti polností, a tedy také platit místo původních 8 grošů nově 12 grošů jarní činže. Později, ale ještě před rokem 1535, však tento druhotně získaný majetek zase odprodal.130) Značné interpretační potíže působí srovnání záznamů v šelnberském urbáři z roku 1523 s nejstarším hohenzollernským urbářem z roku 1530, a to proto, že v důsledku převzetí krnovského vévodství Jiřím z Ansbachu byly nově upraveny povinnosti a odvody poddaných. Naštěstí průběžné doplňování a korekce údajů v obou urbářích dovolují i tady předložit odůvodněný dohad. Podle urbáře z roku 1523 držel toho léta 8. dům v pořadí jakýsi Sstrosmon, který šelnberské krnovské komoře odváděl z domu poplatek ve výši 4 grošů a 1 čtvrti ovsa, na sv. Jiří platil z 1 čtvrti pozemků 2 groše a na sv. Václava (28. 9.) další 2 groše. Kromě toho obhospodařoval 2 čtvrti polností v pusté vsi Jamníku.131) Totožnosti tohoto domu s domem, který v 18. století získal čp. 30, nasvědčuje přípis nového vlastníka u jména majitele, a to: Nickl vuyth. Správnost 129) ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 2, stará sign. 338/315, fol. 13 (původně fol. 11): „…Nickhl voyth ij Viertl ackers vff Georgi 8 gr, vom haus vff Michaelis 9 gr. Auch vf Martini haber ij Viertl…“. 130) Srov. přípisy v urbáři z roku 1524 (ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 2, stará sign. 338/315, fol. 13 (původně 11). 131) ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 1, stará sign. 337, fol. 12.

76

identifikace tohoto Vuytha s Niklem Voythem z roku 1530 potvrzuje shoda jmen jeho sousedů z roku 1523 se sousedy z roku 1530. Ze stručné charakteristiky domu Johanna Maschka v přiznání pro Karolinský katastr z roku 1723 tedy víme, že objekt měl klenutý sklep, obytnou světnici, další, údajně neobývanou, resp. neobyvatelnou, jizbičku a komoru, nad tím prostornou půdu pro uskladnění úrody a stáj, spíše stání, do něhož se vešlo jak potřebné zemědělské nářadí, tak v případě potřeby vozy eventuálních návštěvníků.132) Tento popis dosti přesně odpovídá stavu domu zachycenému na projektu přestavby z roku 1890133) (obr. 19). Podle poněkud zjednodušeného a místy dosti nepřesného plánu byl dům čp. 30 přízemní. Na hlavní vchod, dostupný z náměstí (stejně jako dnes) několika schody, navazoval průchod, směrem do dvora se rychle rozšiřující (P-2). Z průchodu vedl v severním koutě zadní zdi vstup směřující dále na dvůr, v jižní úseku týlové zdi byl průchod do dvorní přístavby. V přední části průchodu byly proti sobě dva vstupy. Jižní vedl do protáhlé lichoběžníkové místnosti (M-7), severní naopak do obdélné kratší místnosti (M-5). Za ní bylo schodiště na půdu a vedle něj obdélná místnost bez oken (alkovna M-6). Z místnosti M-5 vedl průchod do větší obdélné místnosti M-1 na severním boku dispozice, jejíž tenká zeď (na plánu označená jako silná pouhých 27 cm) byla zároveň obvodovou zdí domu sousedící s domem čp. 29. Zajímavé je, že již tehdy vedl do krajní místnosti M-1 z náměstí samostatný vchod. Za touto poslední místností přízemního jádra domu byla ještě malá alkovna (M-2), do níž plán z roku 1890 v rozporu se skutečností nezakreslil žádný vstup. Z připojeného řezu je patrné, že před rokem 1890 byly průchod (P-2) a místnosti M-1, M-5 a M-7 valeně klenuté. Nad ni132) ZA Opava, fond: KK, inv. č. 36, fol. 402 (citace v pozn. 123). 133) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99. Na plánu je šedomodře kolorováno starší stojící zdivo, navrhovaná přestavba je vyznačena červeným tónováním.

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 mi byl na obvodových zdech osazen mohutný hambalkový krov jednotné střechy. Z rysu není jasné, zda střecha s hlavní osou kolmou k náměstí byla sedlová nebo valbová. Mohutnou půdu domu, jejíž kubatura se na řezu jeví zřetelně větší než kubatura obytného přízemí, ohraničovaly obvodové zdi sahající do výše asi 1,7 až 1,9 m nad vrcholy kleneb přízemí (řez není kótován). Víme-li, že tato půda sloužila k uskladnění hospodářských produktů, pak její dimenze v poměru k velikosti obytné části domu dobře odpovídají výše zmíněnému většímu rozsahu polností rodiny Maschků (obr. 19). Dosadíme-li do tohoto plánu údaje z roku 1723, můžeme s jistou pravděpodobností ztotožnit místnost M-7 s obytnou světnicí.134) Neobývanou jizbičkou potom nejspíše byla valeně klenutá místnost M-5 a komorou asi zadní místnost (M-8/9). Tomuto trojtraktovému jádru domu také příslušel valeně klenutý sklep s právem výčepu piva pod místností M-5 a pod průchodem P-2, dodnes dochovaný. Zbývají tedy místnosti M-1, M-2, M-3, průchod P-1 a komora M-4, všechny řazené za sebou v severním traktu, jež roku 1723 ještě nebyly součástí domu čp. 30 a měly samostatný přístup z náměstí, užívaný až do přeObr. 19: Horní Benešov, čp. 30. Plán přestavby domu ze 17. 4. 1890, Adolf Rieger (reprofoto ZA Opava, J. Bil). stavby v letech 2003 – 2004. Lze propostižený dům nákladně rekonstruovat a krátce po roce 1751 jej to dedukovat, že po roce 1725 došlo k rozšíření domu Johanna rozprodal svým sousedům – Antonu Frantzovi a právě Antonu Maschka k severu, a to na úkor sousedního domu, v letech 1723 až Maschkovi, který po rekonstrukci vlastního domu po požáru a po na1733 nesoucího č. 21, tehdy v držení Johanna Eÿserichta. Tento zabytí dílu zaniklého domu č. 21 přistoupil k jeho propojení se svým niklý dům byl pravděpodobně původně dvoutraktový a měl sklep původním domem a k přestavbě nemovitosti. Zdá se však, že přes právem výčepu piva. Jenže sklep byl v roce 1723 poškozený.135) To stavba nebyla příliš výrazná a zásadně nezměnila strukturu staréby napovídalo zanedbané údržbě a skutečnosti, že sklep, který se naho rodinného sídla. Připojení severního traktu si jistě vynutilo adapchází pod místností M-1, byl zasypán a dnes jej indikuje jen torzo taci koruny nově získané severní obvodové zdi a zřízení nového jedsklepního okénka patrné během oprav domu čp. 30 v roce 2004. notného krovu nad spojeným čtyřtraktem. Dále nechal Anton Protože součástí domu Johanna Maschka se staly jen místnosti MMaschke v původní obvodové zdi oddělující jeho dům od získaného 1, M-2, M-3, M-4 a průchod P-1 je jasné, že druhý trakt tohoto začtvrtého traktu vylámat vchod spojující předsíň M-13 s připojeným niklého domu pohltil sousední, rovněž široký a opět atypicky čtyřtraktem, který tak napojil na komunikaci do sklepa. Nelze vyloučit, traktový dům čp. 29. že tento vstup vznikl v místě staršího okna do dvora domu čp. 30, kteJohannův syn Anton Maschke, jenž po otci před rokem 1751 ré bylo druhotně, někdy před výstavbou starého sídla rodiny převzal rodinné sídlo čp. 30 na náměstí, tedy vysoce pravděpodobMaschků v 17. – počátkem 18. století zazděno a překryto přístavbou ně rozšířil a přestavěl někdy ve 2. třetině 18. století svůj dům, který předsíně M-13. Tento předpoklad by vysvětlil původní výseč v klense tak stal zaujímanou plochou městiště jedním z největších benebě prostory M-3. Další segmentově překlenutý průchod vznikl opošovských domů. Lze soudit, že přestavba spadala do let krátce po rodál a spojil místnost M-3 s vnitřním dvorem. Úpravám po roce 1751 ce 1751, kdy dům s původním č. 21 po pekařském mistru a držitelze připsat i cihlovou příčku s průchodem a s okénkem s mříží, kteli jednoho ze čtyř výsadních pekařských krámů, Johannu Eÿserichrá z místnosti M-3 vyčlenila alkovnu M-2, doloženou na plánech tovi, ještě krátce vlastnil Johann Krommer.136) Zánik domu kdysi č. Adolfa Riegera z roku 1890. Další velkou změnou byla výstavba dvor21 můžeme spojit s důsledky katastrofálního požáru města z roku ních partií za jádrem staršího trojtraktu: zalomeného valeně klenu1746. Ohni padlo za oběť 116 z celkového počtu 122 městských dotého křídla s místnostmi M-10 až M-13. V zisku sousedního traktu mů. Shořel městský kostel, na jehož věži se roztavily čtyři zvony, faAnton Maschke spatřoval i příležitost k úpravě neobývané jizbičky ra, radnice, masné a pekařské krámy, tzv. Stockhaus a takřka všechM-5. Tu stržením části staré mezidomovní zdi zvětšil a za ní zřídil dalny domy na náměstí.137) Johann Krommer se patrně již nepokoušel ší komunikační uzel, místnůstku M-6, z níž vedl v nové obvodové zdi 134) Obytný charakter naznačují jak „bohatší“ klenba, jejíž základní vamístnosti M-5, posunuté k severu, spojovací průchod do anektovalená plocha je prolomena výsečemi, tak především existence otopnéné prostory M-1. Mladší původ zdi mezi místnostmi M-5 a M-1 proho zařízení, asi kamen, indikovaná komínem zakresleným na plánu zradil smíšený materiál, neorganické odskočení její linie na úkor proz roku 1890. story M-1, slabší síla (jen 0,63/0,67 m oproti 1,05 m silné staré me135) ZA Opava, fond: KK, inv. č. 36, fol. 402; podle popisu měl dům č. 21 zidomovní zdi) a skutečnost, že jako stavební materiál tu byly sepoškozený sklep, pouze jednu světnici, nad ní komoru, ve dvoře stáj kundárně použity opracované bloky tufitu patrně z nějakého rozebpro dobytek, nad tím malou komoru a malou půdu. 136) A. Peschke, Die Bennischer Hausbesitzer…, o. c. v pozn. 58, s. 3. 137) A. Peschke, Die Benischer Stadtbrände…, o. c. v pozn. 58, s. 43, s ci-

tací dobové relace o požáru.

77

M. KiecoÀ, D. Prix, M. Zezula - Mû‰Èanské domy ãp. 30 a 31 v Horním Bene‰ovû raného portálu nebo okna. Obě pozměněné místnosti (M-1 a M-5) byly následně zaklenuty standardními valenými klenbami, které zaznamenal ještě Riegerův plán z roku 1890. Také fasáda domu do náměstí byla pravděpodobně sjednocena a upravena neznámým způsobem, stylově odpovídajícím provinčnímu pozdně baroknímu stavitelství na moravsko-slezském pomezí (obr. 17). Odmyslíme-li si v dispozici domu čp. 30 druhotně připojený severní trakt a zadní křídlo s místnostmi M-10 až M-13, zůstane před námi přízemní trojtraktové jádro se středním průchodem, které držel Johann Maschke již před rokem 1723. V tomto jádře si průchod P-2 a místnost M-7 dodnes uchovaly valené klenby s výsečemi. Hrany výsečí byly původně vytaženy do jemných štukových hřebínků. Přestože se v domovním jádře nezachovaly žádné chronologicky citlivější architektonické prvky, můžeme poměrně spolehlivě počítat s tím, že asymetrické trojtraktové jádro domu Johanna Maschka bylo vystavěno a zaklenuto v období vymezeném sklonkem 16. či spíše počátkem 17. věku až rokem 1722. Z celkového charakteru tohoto jádra, jemuž chybí mázhaus typický pro renesanční domy 16. až počátku 17. století, se pak zdá, že nejpravděpodobnější dobou jeho výstavby bylo období po 30leté válce, jak to nepřímo naznačuje nečetný archeologický materiál z výzkumu v roce 2003. Trojtraktová dispozice přízemního domu se středním průchodem patřila ve 2. polovině 17. a na počátku 18. století ke schématům dobově moderním a oblíbeným na moravsko-slezském pomezí.138) Takovéto domy, ve větších městech patrové, vcelku dobře známe z nedalekého Bruntálu, kde k jejich typickým reprezentantům náleží např. výstavný dům čp. 2 (původně čp. 153) na Zámeckém náměstí 8, nebo pozdějšími přestavbami přízemí znehodnocený dům čp. 43 (původně čp. 140) na hlavním náměstí Míru 23. V jesenické oblasti je nádhernou, byť v provedení a patrovém vyvinutí nepoměrně náročnější ukázkou známý dům čp. 94 ve Zlatých Horách (tzv. Stará pošta) z roku 1698.139) Dobře dochovaný příklad daného uspořádání, třebaže podstatně mladší, představuje dům čp. 176 v Jeseníku v Tovární ulici 10 z roku 1782 s mohutnou valbovou střechou.140) Za daného stavu poznatků o objektu ovšem nelze určit, zda stavebníkem jádra domu čp. 30 byl ještě Michael Ascher či teprve Georg Moschke, případně Georgův nástupce. Z neorganické polohy sklepa pod domem vyplývá, že kamenný klenutý suterén s raně barokní novostavbou nesouvisí a je starší. Při raně barokní stavbě nového domu byla z větší části demolována jeho přístupová šíje. Místo napojení barokního schodiště do sklepa zřetelně indikuje zalomení jeho severní zdi a rozdílná technologie zdění, během oprav patrná po obou stranách tohoto zlomu. Asi současně (eventuálně až při adaptaci domu za Antona Maschka po roce 1751) došlo k přebudování vstupního portálku do sklepa. Původní ostění bylo odstraněno a nahrazeno dřevěnými zárubněmi vyklínovanými cihlami. Současně bylo zmenšeno a cihlami upraveno sklepní okénko. S konstrukcí původního sklepa tedy můžeme spojit jen jeho obvodové zdivo plynule přecházející v kamennou valenou klenbu, odkládací obdélnou niku ve východní zdi sklepa, počáteční úsek přístupového koridoru včetně drobné obdélné niky pro odložení světla a v západní zdi sklepa zbytky původního obdélného okénka do náměstí s ostěním z tufitu. Okénko bylo překryto kameny a v tufitovém ostění byla osazena mříž o třech svislých a nejméně dvou vodorovných prutech. Sklep evidentně respektoval linii jihovýchodního okraje náměstí. Podstatné je, že jeho severní stěna odpovídala přesně průběhu vnější obvodové zdi zaniklého domu Johanna Eÿserichta, 138) Původem hloubkových trojtraktových domů se středním průjezdem (průchodem) se zabývali v poslední době zejména M. Radová-Štiková, Stavební proměny a typy středověkého domu. Acta Polytechnica. Práce ČVUT v Praze 8/I.1, 1986, s. 67– 73; J. Muk, Středověký městský dům ve výsledcích stavebně historického výzkumu. Husitský Tábor 10, 1991, s. 87– 96, a M. Hauserová, Středověký městský dům na široké parcele se středním vjezdem. (Příspěvek k poznání dispozičního typu.) AH 20, 1995, s. 35 – 52, zde s odkazy na podstatnou starší literaturu. 139) Charakteristiku s přehledem starší literatury k objektu podal P. Konečný a kol., Seznam nemovitých kulturních památek okresu Jeseník. Olomouc 2001, s. 143 –144. 140) Ľ. Mezerová a kol., o. c. v pozn. 5, s. 27– 28; B. Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska. 2. J/N. Praha 1999, s. 58 – 59 (č. 359).

78

která se dodnes dochovala jako 1,05 m silná nádvorní zeď severního traktu domu. To zpětně potvrzuje dodatečné rozšíření domu Antona Maschka na úkor sousedního zaniklého objektu, přičemž je zřejmé, že tuto hranici parcel na jihovýchodní straně náměstí respektoval jak nejstarší klenutý sklep na městišti čp. 30, tak zasypaný sklep patřící původně k domu Johanna Eÿserichta (obr. 18). Z přisazení klenutého sklepa k severní hranici městiště a naopak ponechání jižní asi třetiny městiště bez podsklepení lze soudit, že původní dům, k němuž tento sklep náležel, byl zřejmě asymetrickým hloubkovým dvoutraktem a obsahoval v přízemí na severozápadní straně průchod či průjezd z náměstí do dvora domu a vedle průchodu v přední části patrně jen jedinou prostornější jizbu, postavenou nad sklepem přístupným zděnou schodišťovou šíjí ze dvora. Pro nedostatek podkladů nevíme, zda toto dvoutraktové jádro tvořilo celou obytnou část domu, nebo zda se za jizbou nacházela ještě nějaká komora, či další místnosti. Stejně tak nevíme, jestli byl tento starší dům přízemní nebo (méně pravděpodobně) patrový, ba ani to, zda nad zděným a klenutým sklepem stál zděný nebo roubený či hrázděný objekt. K přesnější dataci výstavby sklepa a domu, k němuž sklep příslušel, nemáme žádné spolehlivé podklady. Skromné rozměry sklepa, vyzdění takřka výhradně z místní lámané droby a břidlic, kladených u svislých zdí jen na jíl a jeho prostý formální aparát (nutno ovšem počítat se zánikem původního, možná kamenného vstupního portálku), jednoduchá dispozice nadzemního objektu, na druhé straně prostě profilované ostění obdélného okénka z tufitu a nečetné zlomky cihel ve zdivu sklepa, jako nejpravděpodobnější závěr připouštějí úvahu o vzniku sklepa někdy v pozdním středověku či v období renesance, tj. v širokém rozpětí od průběhu 14. do počátku 17. století, spíše však ještě v 15. či v 1. polovině 16. století. Za takřka jisté můžeme považovat jen to, že sklep není pozůstatkem prvotní fáze osídlení městiště z poloviny 13. století a naopak, že vznikl dávno před vystavěním v jádře dochovaného nadzemního zděného raně barokního trojtraktového domu. Pro určení stáří domu takto prostého půdorysu mnoho nepomohou ani analogie z jiných měst střední Evropy, u nichž známe polohu a podobu suterénu a jeho vztah k příslušné domovní parcele. V blízkém Bruntále byly archeologicky sice identifikovány kvadratické zahloubené části dvou dřevohliněných staveb,141) ale jen v jednom případě (Partyzánská ul.) lze uvažovat o souvislosti tohoto suterénu s městským domem. Je však pravděpodobné, že podobně jako v dalších městech moravsko-slezského pomezí, z nichž dosud nejvíce poznatků o nezděné architektuře máme z Opavy,142) byla i v jesenické oblasti nejstarší zástavba lokačních měst tvořena dřevohliněnými domy, nahrazenými zděnými objekty až v pozdním středověku. V každém případě je stav poznání podoby a struktury zdejších městských jader dosud nedostatečný a provází ho mnohé otázky. Jednoznačně interpretovat tak např. zatím nelze situaci zjištěnou nedávným archeologickým výzkumem v Bruntále: v ploše náměstí byly v liniovém výkopu odkryty poměrně mělce zahloubené kvadratické objekty, odpovídající šířkou a rozestupy městištím stávajících domů ze 16.–19. století, datované materiálem ze zánikových výplní do rozmezí 14. až 17. století.143) Kolem náměstí a přilehlých ulic se v Bruntále dochovala poměrně starobylá jádra několika zděných domů, která můžeme použít pro komparaci s hornobenešovskou situací. Patří k nim např. dům 141) P. J. Michna, K poznání zahloubených obydlí doby velké kolonizace. Rodná země. Sborník k 100. výročí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně a k 60. narozeninám PhDr. Vladimíra Nekudy, CSc. Brno 1988, s. 222 – 284; J. Střílková, Dvě středověké zemnice z Bruntálu. Nepublikovaná diplomová práce na ÚHM FPF SU v Opavě. Opava 1997; M. Kiecoň, Provizorium anebo suterén. K problematice zahloubených objektů na území Slezska ve vrcholném středověku. Nepublikovaná diplomová práce na ÚHM FPF SU v Opavě. Opava 2005. 142) M. Kiecoň – M. Zezula, Dřevohliněná zástavba v Opavě ve středověku (současný stav výzkumu). Forum urbes medii aevi II. Sborník příspěvků z konference FUMA konané 16.–18. 4. 2003. Brno 2005, s. 26 až 43. 143) M. Kiecoň, Bruntál (okr. Bruntál), náměstí Míru, parcela č. 91. PV 45 (v tisku).

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 čp. 32 (původně čp. 13) v Opletalově ulici 2 s renesančním jádrem zřejmě ze 16. století. Jeho dvoutraktové přízemí původně zaujímal široký mázhaus, z jehož týlu stoupalo schodiště do patra, zatímco hloubkou domu procházela zalamovaná klenutá chodbička. Podstatné je, že obdélný sklep s nízko nasazenou valenou klenbou, teprve v 17. století rozšířený pod zadní partii domu, se rozkládá výhradně pod renesančně klenutou jizbou v jižním sousedství mázhausu.144) Obdobnou situaci tu známe z domu původně čp. 24 (náměstí Míru 6), kde je však dosti setřená novodobými adaptacemi. I tady valená klenba se styčnými výsečemi ve střední místnosti východního traktu naznačuje renesanční stáří objektu zřejmě až ze 2. poloviny 16. věku. Jiným, do jisté míry analogickým, příkladem je dům na náměstí Míru 17 (původně čp. 134 –135). Jeho široké, dvoutraktové přízemí je sice výsledkem spojení dvou starších domů na užších středověkých parcelách, nicméně valeně klenutý přední sklep, příslušný kdysi domu čp. 134, dodnes ukazuje asymetrickou situaObr. 20: Horní Benešov, čp. 31. Plán adaptace dvora ze 16. 8. 1895, Adolf Rieger (reprofoto ZA Opava, J. Bil). ci, kdy se sklep snad pozdně gotického či renesančního původu nacházel žádný z nejstarších známých bruntálských valeně klenutých sklepů jen pod jižní částí dílem zaniklého užšího nadzemního hloubkového nemůžeme spolehlivě datovat před požár města koncem srpna 1474. dvoutraktu. Po spojení domů čp. 134 a 135 pak už nedostačoval Podobně jako bruntálské, jsou i sklepy alespoň některých dvoua majitel nechal někdy na samém sklonku 16. nebo v 17. století pod traktových renesančních domů ze 3. čtvrtiny 16. století v Krnově, dozadní částí spojených domů vyhloubit nový, větší kvadratický sklep chovaných kolem hlavního náměstí, větší, vyšší a složitěji struktuzaklenutý dvěma valenými klenbami s výsečemi na střední hranolorované. I tady ovšem bylo rozhodující podmínkou nesouměřitelně vý pilíř. Dalším relativně dobře dochovaným příkladem v Bruntále je významnější postavení bohatých měšťanů zeměpanského Krnova dům čp. 83 (původně čp. 142) v severní frontě náměstí Míru č. 25. vůči obyvatelům malého Horního Benešova. Přízemí je opět dvoutraktové, renesančně zaklenuté valenými klenNaopak některé typologicky obdobné prvky domovních dispozic bami s výsečemi. Z chodby procházející domem je vedeno druhotně a celkově poměrně blízký charakter měšťanské zástavby z 15. – povsazené schodiště do sklepů. Pod jizbou v přízemí je v suterénu vačátku 17. století registrujeme u dochovaných historických domů leně klenutý sklep s částečně dochovanou, sekundárně segmentově v jádře Zlatých Hor. Dvoutraktové dispozice přízemí renesančních dopřeklenutou přístupovou šíjí. V tomto případě však byl podsklepen mů se tu rovněž objevují poměrně často, stejně jako asymetrické také východní trakt pod průchodem, byť je jeho přední sklep zasyuspořádání předních sklepů pod nimi. Příkladem může být pozdně pán a dnes nepřístupný.145) Dvoutraktovým řešením sklepů se tak tenrenesanční přízemí domu čp. 88 na náměstí Svobody, kde se doto dům odlišuje od situace v Horním Benešově, je však podobný vachoval pod severní čelní místností s klenbami asi ze sklonku 16. či leným sklepům nedalekého Kurzweilova domu čp. 43 (původně čp. 1. poloviny 17. století podélný sklep s kamennou valenou, ve vrcho140, náměstí Míru 23), časově předcházejícím barokní nadzemní lu tupě lomenou klenbou zřejmě ještě z pokročilejšího 15. věku.146) Potrojtrakt. K hloubkovým dvoutraktům pozdně gotického nebo renedobné řešení, celkově dosti blízké hornobenešovským suterénům, sančního původu pak v Bruntále patří ještě třeba domy čp. 59 (půpředstavují sklepy pod domem čp. 94 ve Zlatých Horách (tzv. Stará vodně čp. 30, náměstí Míru 12), dům na náměstí Míru 16 (původní pošta).147) Tady se pod vrcholně barokním nadzemním trojtraktem čp. 133), jádro sousedního domu původně čp. 132 (dnes součást dochoval archaický valeně klenutý kamenný sklep s mírně nepravitzv. Gabrielova domu na náměstí Míru) či dům čp. 36 (původně čp. delným půdorysem, jehož valená klenba je nasazena takřka u pod145, náměstí Míru 28), sousední domy čp. 38 (původně čp.143, nálahy. Do sklepa ústí segmentově překlenutý portálek z úzké valeně městí Míru 26) a čp. 39 (původně čp. 141, náměstí Míru 24) a řada klenuté krátké předsíně, do níž klesá schodiště z přízemí. Teprve dalších. Z uvedeného je zřejmé, že v 16. století byly v Bruntále s obv souvislosti s barokní přestavbou domu kolem roku 1698 byl vylibou stavěny dvoutraktové dispozice, jejichž základní osnovu rehlouben sklep pod zadní částí objektu. Nejstarší partie sklepů tedy spektovaly i sklepy. I tady se sice setkáváme s asymetrickými sutebyla asymetricky posunuta pouze pod jižní trakt zaniklého nadzemrény pod jizbami; úměrně silnější hospodářské pozici a většímu výního objektu. Tento přední sklep pochází snad z konce středověku znamu do konce středověku zeměpanského města se však v Brunči z období renesance. tále často objevují dvoutraktové sklepy. Bruntálské renesanční domy Zajímavou analogickou situaci asymetricky situovaných zděných tedy mohly být pro Horní Benešov určitým vzorem, napodobovaným sklepů vůči městištím zachytil v roce 1988 záchranný archeologicv redukované formě a rozměrech. Spíše však představovaly výký výzkum Zdeňka Brachtla a Jiřího Dohnala na jižní straně Masaznamnějšímu městu uzpůsobenou variantu obecně koncem středorykova náměstí v Jeseníku na ploše veřejného prostranství před čevěku a v renesanci rozšířených dvoutraktových domů s postranním ly asanovaných domů čp. 142 a 143.148) Zjištěná čela starších kaprůchodem navazujícím na mázhaus. Poměrně důležité je zjištění, že 144) Ľ. Mezerová a kol., o. c. v pozn. 5, s. 27. 145) Ľ. Mezerová a kol., o. c. v pozn. 5, s. 27.

146) P. Konečný a kol., o. c. v pozn. 139, s. 142. 147) P. Konečný a kol., o. c. v pozn. 139, s. 143 –144. 148) Z. Brachtl – J. Dohnal, Středověké objekty na Masarykově náměstí v Je-

79

M. KiecoÀ, D. Prix, M. Zezula - Mû‰Èanské domy ãp. 30 a 31 v Horním Bene‰ovû menných sklepů se zde přimykala k východním stranám parcel, takže na západních stranách městišť zůstal (snad pod bočními průjezdy nebo průchody) nepodsklepený terén. Autoři výzkumu na základě kolize těchto suterénů s rovněž asymetrickými sklepy do roku 1988 stojících budov a vyhodnocení keramických nálezů ze zásypů vcelku věrohodně položili fungování obou suterénů před požár města roku 1533, případně 1492. Pro srovnání s hornobenešovskými sklepy je důležité, že Brachtl s Dohnalem se ani náznakem nezmínili o nějakých zbytcích zaklenutí obou suterénů, s čímž korelovala poměrně slabá síla obvodových zdí kolísající mezi 0,55 – 0,7 m. Lze proto uvažovat, že pozdně gotické sklepy v Jeseníku nebyly klenuté a možná nesly na kamenné podezdívce jen lehčí, roubenou či hrázděnou konstrukci domů. Po některém z požárů města v letech 1492 nebo 1533 byly tyto domy strženy a sklepy zasypány. Uliční čára ustoupila o 1,7 až 2 m ve prospěch plochy náměstí a na obou městištích byly v 16. století vystavěny nové domy s kamennými sklepy, opět zabírajícími jen východní části šířky parcel. Zdivo těchto renesančních sklepů se již vyznačovalo tloušťkou kolem 0,9 –1 m a nejméně sklepy čp. 143 byly zaklenuté kamennými valenými klenbami.149) Zjištění původně neklenutých kamenných středověkých sklepů v Jeseníku, městě na sklonku gotiky a prahu renesance srovnatelném s Horním Benešovem, má do jisté míry analogie také v mnohem významnější Opavě. Tam můžeme s určitou dávkou opatrnosti uvažovat o středověkém původu některých zděných sklepů pod dvoutraktovými domy, např. pod čp. 213 (původně čp. 225, Ostrožná 14) nebo čp. 304 (původně čp. 330, Dolní nám. 22). Zejména posledně jmenovaný dům si v předním sklepení uchoval kapsy pro uložení trámů původního stropu. Přiměřeně bohaté Opavě, byly tyto středověké sklepy snad již ze 14. století rozprostřeny takřka vždy pod celou šíří domovních parcel, čímž se nápadně odlišovaly od situace v Horním Benešově, Zlatých Horách, Jeseníku, dílem v Bruntále a v Krnově. Také nástup klenutých sklepů zde můžeme položit již do průběhu 15. století, do období rekonstrukce města po velkých požárech v letech 1431 a 1461. Od hornobenešovských suterénů tedy byly opavské pozdně gotické a renesanční domy značně rozdílné, třebaže také v Opavě bylo nadzemní dvoutraktové uspořádání domů velmi oblíbené. Opavské renesanční domy však nebyly typově domy s postranními průchody, ale v přízemí zpravidla vedle klenuté světnice dominoval reprezentační mázhaus, z jehož týlu vedla chodba na dvory za domy a stoupala schodiště do patra. V literatuře poměrně známý výzkum domovních bloků ve Starém Městě v dolnosaském Braunschweigu (bloky kolem Turnierstrasse, jižně od kostela sv. Martina), který odhalil a umožnil rekonstruovat sídlištní stav z 1. poloviny 13. století, rovněž ukázal situaci nesouměřitelnou s Horním Benešovem. Zděné i dřevěné domy, leckde se zahloubenými suterény, zaujímaly vůči uliční síti a celkové parcele odlišnou pozici a proporce.150) Také mezi pražskými staroměstskými domy z 12. až 13. století nenajdeme mnoho srovnatelných analogií. Poměrně blízkou obdobou mezi lépe poznanými objekty by se mohla seníku. ČSZM-B 41, 1992, s. 119 –124. 149) Z. Brachtl – J. Dohnal, o. c. v pozn. 148, s. 119 –121. Srov. zajímavou, byť interpretačně nejasnou situaci snad hloubkového dvoutraktového, větším dílem hrázděného středověkého domu čp. 289 v Plzni na nám. Republiky (K. Nováček – P. Vařeka, Pozůstatky lokačního domu v čp. 289 v Plzni. Méně známá stavební tradice v Čechách vrcholného a pozdního středověku. Život v archeologii středověku. Sborník příspěvků věnovaných Miroslavu Richterovi a Zdeňku Smetánkovi. Praha 1997, s. 488 – 497. 150) Např. H. Rötting, Das ostsächsische Doppelhaus des hohen Mittelalters im archäologisch-rechtshistorischen Befund von Braunschweig. H.–J. Brachmann – J. Klápště (eds.), Hausbau und Raumstruktur früher Städte in Ostmitteleuropa. Památky archeologické. Supplementum 6. Praha 1996, s. 40 – 54; H. Rötting, Stadtarchäologie in Braunschweig. Braunschweig 1998; přehledně H.–G. Stephan, Das Zentrum mittelalterlicher Städte und Stadtwüstungen in Niedersachsen, Westfalen und Hessen. Wratislavia antiqua. Studia z dziejów Wrocławia 2. Wrocław 2000, s. 47– 73, zde s. 57– 61 a zejména obr. 10. Výtečné shrnutí problematiky městských domů v počátcích rozvoje evropských měst podal nedávno J. Piekalski, Wczesne domy mieszczan w Europie Środkowej. Geneza – funkcja – forma. Acta Universitatis Wratislaviensis No. 2623. Wrocław 2004.

80

zdát situace domu čp. 549/I na jižní straně Staroměstského náměstí, ta však není v Praze typická a v celkové kompozici či detailech provedení (románský kvádříkový dům)151) je zcela neadekvátní hornobenešovské situaci. V samotné Praze se analogické domy s jedním sklepem a užším nepodsklepeným postranním průjezdem či průchodem objevují pořídku od přelomu 13. a 14. století, ale jejich hlavní rozmach lze kupodivu sledovat až v době renesanční obnovy Malé Strany.152) Teprve od 14. století se s dispozicemi analogickými domu čp. 30 v Horním Benešově setkáváme ve větších slezských městech, např. ve Svídnici (dům č. 27 na náměstí).153) Ve Vratislavi považovala Małgorzata Chorowska domy s postranním průjezdem za vzácné, sledovatelné spolehlivěji teprve od 2. poloviny 14. století a příslušné k jihostředoevropským domovním typům.154) Relativně hojné byly takové domy ve spišských městech, kde je Jan Muk identifikoval např. ve Spišské Bělé, Kežmarku nebo Bardejově, přitom však upozornil, že velmi často tu vznikaly druhotným vydělením průjezdu ze široké síně, tedy jinak než domy v Horním Benešově. Většinu spišských objektů Muk reálně datoval do 15. až 16. století, eventuální větší stáří připouštěl jen zcela podmínečně.155) Nověji na řadu analogických kompozic z kolonizačních oblastí východního Slovenska (Spišská Nová Ves, dům v Letnej ulici 48; Levoča, jižní jádro domu č. 40 – 41; Košice, dům č. 27 v Alžbetinej ulici) upozornila Norma Urbanová, která je datovala do sklonku 14. až průběhu 15. století.156) Poměrně vyzrálé hornobenešovské dispozice, mající nejbližší analogie v pozdně středověkých spišských domech (zejména Kežmarok), bychom proto mohli, s přihlédnutím k situaci v nedalekém Bruntále, ve Zlatých Horách nebo v Jeseníku a k celkovým poměrům na Opavsku a Krnovsku koncem středověku, nespíše položit do doby po požáru města, k němuž došlo před rokem 1506 (nejpravděpodobnějším datem benešovského požáru, doloženého v privilegiu kněžny Barbory Opavské a Ratibořské, je doba Korvínova nájezdu na Krnovsko v týdnu mezi 23. a 30. 8. 1474).157) 4.2.1. Přestavba domu čp. 30 v roce 1890 Antonův syn Joseph Maschke, v držení domu spolehlivě doložený od roku 1788, přečkal ve svém domě na náměstí přelom 18. a 19. věku i čas napoleonských válek. Když 16. 5. 1820 město stihl další velký požár, dům Josepha Maschka zůstal jako zázrakem ušetřen, přestože vyhořely oba sousední domy.158) Teprve v roce 1830 se Jo151) Z. Dragoun, Románské kvádříkové domy v Praze. Katalog pražských románských domů. Wratislavia antiqua. Studia z dziejów Wrocławia 2. Wrocław 2000, s. 299 – 309; podrobně Z. Dragoun – J. Škabrada – M. Tryml, Románské domy v Praze. Praha – Litomyšl 2002, s. 250 – 254; též Z. Dragoun, Praha 885 –1310. Kapitoly o románské a raně gotické architektuře. Praha 2002, s. 106. 152) Srov. P. Vlček a kol., Umělecké památky Prahy. Malá Strana. Praha 1999. 153) M. Chorowska – Cz. Lasota, Zabudowa rynku świdnickiego do połowy XVI wieku. Wratislavia antiqua. Studia z dziejów Wrocławia 2. Wrocław 2000, s. 349 – 367. 154) M. Chorowska, Średniowieczna kamienica mieszczańska we Wrocławiu. Wrocław 1994, s. 33 – 34, obr. 54 (na s. 32). 155) J. Muk, Příspěvek ke genezi východoslovenských měst a městských domů ve středověku. Archaeologia historica 7, 1982, s. 473 – 482. 156) N. Urbanová, Katalóg diel. Meštianská architektúra, in: D. Buran a kol., Gotika. Dejiny slovenského výtvarného umenia. Bratislava 2003, s. 609 – 610, č. 1. 2. 9; s. 610 – 611, č. 1. 2. 10; s. 615, č. 1. 2. 18. Z novější literatury srov. dále třeba J. Piekalski, o. c. v pozn. 150. 157) A. Peschke, Benischer Privilegienerneuerung 1584: Der Brief der Herzogin Barbara, Frau von Jägerndorf, 1506. BL 1, 1935, s. 29 – 31: „…welcher Brief oder Aussetzunge durch Feuer in vergangenen Kriegen verzehrt und hinkommen wäre…“. K obecným historickým souvislostem srov. např. H. Weinelt, Volkskunde und Wüstungsforschung. Grundsätzliches, gezeigt an einem südschlesischen Beispiel. Zeitschrift für Volkskunde 48, Neue Folge 10/3, 1939, s. 265 – 288; A. Turek – L. Jisl, Ostravsko za česko-uherské války ve světle písemných pramenů i archeologických nálezů. ČSM-B III, 1953, s. 1– 24; P. Kouřil – D. Prix – M. Wihoda, Hrady českého Slezska. Brno – Opava 2000, s. 522 až 530. 158) A. Peschke, Die Benischer Stadtbrände…, o. c. v pozn. 58, s. 54 – 56. Už Peschke se podivoval takřka neuvěřitelnému štěstí tohoto jediného zachráněného domu v jinak zcela vyhořelém bloku (s. 55).

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 seph Maschke dohodl se svým synem, kupní smlouvou z 20. 12. mu za částku 5200 zlatých konvenční měny dům prodal a Joseph Maschke junior se stal v pokročilém věku právoplatným vlastníkem rodinného sídla.159) Ze své nemovitosti se však těšil jen čtrnáct let. Roku 1844 dům odprodal Johanně Maschkové za 5500 zlatých konvenční měny.160) Paní Johanna se záhy provdala a začala pomýšlet na odprodej otcovského domu. Kupce našla roku 1848 v Romanu Reichelovi, který s domem nabyl pochopitelně i parcelu č. 31 a část pozemků v rozsahu 14 jiter 621 a 5/6 čtverečních sáhů (tj. asi 8,28 ha).161) Zbytek polností a pozemků, nacházejících se ponejvíce v tratích Stollen, Viertel, Ziegenberg a Henne, paní Johanna Schirmerová, rozená Maschková, rozprodala162) a dokázala prodat i právo výčepu a vaření piva a nálevu vína Franzi Bayerovi z čp. 290.163) Zdá se však, že Roman Reichel zpočátku neuhradil paní Johanně celou kupní sumu, roku 1853 byl v seznamu obyvatel města ještě veden jako nájemník a nikoliv jako majitel domu.164) Nedlouho poté zřejmě své povinnosti dostál a nadále bylo jeho vlastnické právo všeobecně respektováno. S osobou Romana Reichela je spjata poslední důležitá historická proměna domu. Reichel v souladu s dobovými trendy postupně rezignoval na schraňování zemědělské produkce pod střechou svého domu na náměstí a místo toho pojal nápad zřízením podkrovních světnic zvětšit obytnou plochu domu a jeho komfort. Záměrem se zaobíral již na jaře 1869, kdy sepsal žádost o stavební povolení. Ta byla odmítnuta.165) Agilní Roman Reichel se sice nemínil snadno 159) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 2, fol. 121v, se záznamem o prodeji: „…Laut Kauf deto. 20. Dez. 830 et int. 11. Febr. 831 von Jos: Maschke um 5200CM…“ a škrtem jména Josepha Maschka, místo něhož bylo dopsáno: „izt Joseph Maschke iunior“. Josepha Maschka mladšího jako majitele potvrzují přípisy v indikační skice Horního Benešova z roku 1836 i seznam obyvatel města z roku 1840 (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. 41, Nahmen in der Stadt und Vorstadt 1840: dům čp. 30 „Joseph Maschke“). 160) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 2, fol. 121v: „…izt Johanna Maschke… Laut Kauf dt. 16. Juny et int. 5. July 1844 von Joseph Maschke erkauft um 5500CMz…“. 161) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 2, fol. 125v: „Haus No. 30. Roman Reichel. das Wirthschaftshaus s: N: 30 der Stadt. Laut Kaufvertrag dto. 11. Juli 848 et int. 5. März 850 erkauf von Frau Johanna Schirmer in CM 5000 fl.“. 162) Les a pastvinu v prostoru předměstí Luhu koupil už dříve benešovský tesařský mistr Joseph Krommer. Louku a tři kusy pole Johanna prodala panu Josephu Kummichovi, jemuž byla převedena i zahrada za jeho domem čp. 77. Část pozemků byla přepsána na dům čp. 187, čtyři kusy role odkoupil Karl Muther. 163) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 2, fol. 122: „Aus dem Kauf dtto 16ten Juny 1848 wurde ein Bierbrau, Bier und Weinschankgerechtigkeit dem Franz Bayer Nr. 290 verkauft…“. Od Bayera však vzápětí tato práva odkoupil Jakob Spetzein a přenesl je na dům čp. 63. 164) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 71, Nachweisung den in der Stadt Benisch Besiedlichen Häuser im Jahre 1853. 165) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99. Žádost byla registrována 16. 6. 1869 pod č.j. 525. Reichel sděloval, že nad jeho domem je značně prostorná půda, kterou by chtěl zastavět podkrovními pokoji a argumentoval, že novým zděným štítem do náměstí zvýší požární bezpečnost. Už 18. 6. se konalo místní šetření, které nečekaně vyústilo v dlouholetý spor. Komise se účastnili Florian Jüttner jako městský stavitel, Anton Weyrich jako zástupce města, zapisovatel a zplnomocněnec Josefa Tüllera, majitele sousedního domu čp. 29, a samozřejmě Roman Reichel. Komisaři konstatovali, že podkroví domu dovoluje pohodlnou vestavbu dvou pokojů a vedlejší místnůstky. Reichel nabízel, že část krovu bude přebudována, ale chtěl pokrýt břidlicí jen polovinu střechy. Byl ochoten přestavět podle požárních předpisů schodiště do podkroví, sliboval instalaci kamen v nových světnicích a tvrdil, že úpravy se nedotknou ani Josefa Loserta z domu čp. 31, ani Josefa Tüllera z čp. 29. Jenže městský stavitel s odkazem na patřičné paragrafy (§ 46 a § 49) stavebního řádu z 23. 3. 1867 požadoval přezkoumání únosnosti obvodových zdí a stropních konstrukcí, překlenutí zadní předsíně, z níž měl být veden nástup do podkroví, vydláždění podkrovních světnic cihlami a upozornil na další možné problémy s přílišným zatížením krovu navrženým zděným štítem. Stavební úřad trval na pokrytí celé střechy břidlicí a suše konstatoval, že

vzdát, nicméně souboj s úřady definitivně prohrál roku 1871.166) Teprve téměř na sklonku života se vrátil k záměru objekt přestavět a zvýšit o patro. Nesporně stále sledoval cíl radikálně rozšířit obytnou plochu domu v souladu s progresivně rostoucími nároky životního stylu provinčního měšťanstva. Na druhou stranu to pro něj byla i palčivá otázka osobní prestiže. Již před dvaceti lety zvýšil jeho soused Josef Losert z čp. 31 svůj dům o druhé patro a opatřil jej dobově moderní fasádou. Také druhý soused z čp. 29, Jakob Beck, v letech 1871–1872 realizoval přestavbu svého domu a ve 2. polovině 80. let 19. století znovu dům zvýšila a celkově přestavěla Jakobova dědička paní Eva Becková. Reichelovo sídlo tak zůstávalo na náměstí jedním z posledních přízemních domů. Majitel se – jistě pod dojmem výpravné přestavby domu Evy Beckové – obrátil na stavitele Adolfa Riegera se žádostí o vyhotovení plánů přestavby a zvýšení objektu. Adolf Rieger návrhy dokončil na jaře roku 1890.167) Plány byly okolkovány, ověřeny stavebním komisařem a radním Carlem Tillerem a stavební povolení bylo tentokrát jistě řádně vydáno (obr. 19). Ze schématického půdorysu přízemí je zřejmé, že Adolf Rieger považoval za nezbytné demolovat čelní zeď severního traktu a vystavět ji znovu. Také část průčelní zdi staršího jádra, severně od okna z místnosti M-2 do náměstí, hodlal strhnout a vybudovat znovu. K tomu však, zdá se, nedošlo v celém rozsahu, neboť při otlučení části vnějších omítek v roce 2004 bylo patrné, že pod výkladcem severního traktu a kolem jeho vstupu se dochovalo starší pozdně středověké kamenné lomové zdivo, jen kolem okna, vstupu a v místech poškození vyspravené cihlami. Rieger mínil upravit schodiště do plánovaného patra a jak z půdorysu, tak z připojeného řezu je jasné, že vestavba patra do podkroví měla být novostavbou s poměrně slabými zdmi. Patro členil ve čtyři místnosti, dvě vpředu a dvě vzadu, přiReichelem zamýšlená kombinace stávající šindelové krytiny s břidlicí je nepřípustná. Ještě téhož dne městský stavební úředník Adolf Heinz na základě protokolu podepsal zamítnutí Reichelovy žádosti, které dostalo oficiální formu 3. 7. 1869 (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, Heinzem signovaný koncept oficiálního dopisu Romanu Reichelovi č.j. 530). 166) V dubnu 1871 se Reichel spolčil s novým majitelem sousedního domu čp. 29 Jakobem Beckem a společně podali 13. 4. novou žádost o povolení vestaveb podkrovních světnic nad oběma tehdy ještě přízemními domy (registrována 14. 4. 1871 pod č.j. 353; SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99). Jenže komisař Adolf Heinz si dobře pamatoval podstatu Reichelových plánů z roku 1869 a při místním šetření 24. 4. proto zástupce stavebního úřadu Anton Weyrich a městský stavitel Florian Jüttner opět vyrukovali s paragrafy stavebního řádu. Zamítnutí žádosti č.j. 406 tentokrát podepsal přímo purkmistr Eduard Habel. Reichel s Beckem 28. 4. 1871 sepsali odvolání. Následovalo další místní šetření 7. 5. 1871, jehož se už účastnila celá městská rada a vzápětí 9. 5. putovalo na adresu Romana Reichela a Jakoba Becka nové oficiální zamítavé stanovisko. Další kolo urputné pře se odehrálo 24. 5., poté se Reichel s Beckem odvolali k slezské zemské vládě do Opavy. Jenže nepochodili ani tam. Dne 20. 6. 1871 podepsal výrok zemské vlády č.j. 1959 sám místodržící zemského hejtmanství. V něm dostal za pravdu benešovský stavební komisař Heinz (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99 (spisy č.j. 406, 422, 479, 617). Tehdy už se cesty obou měšťanských spolubojovníků rozcházely. Jakob Beck přistoupil na podmínky stavebního řádu. Využil ambivalentního postoje stavitele Jüttnera, který již 14. 4. 1871 pro Becka vypracoval plány celkové adaptace domu čp. 29 včetně podkrovního bytu, a při dalších místních šetřeních postupně akceptoval všechny výhrady, takže protokoly, jež sepsal 7. 8. 1871 městský stavitel Florian Jüttner a 5. 10. 1871 Anton Weyrich (a pro větší váhu je připodepsal purkmistr Habel) nakonec vyústily v povolení přestavby Beckova domu (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99; protokoly a kolorovaný plán přestavby domu Jakoba Becka, podepsaný Florianem Jüttnerem a schválený 25. 4. 1871 purkmistrem Eduardem Habelem). To už se ale o přestavbě domu Romana Reichela vůbec nejednalo. 167) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99. Projekt je, bohužel, bez průvodního spisu či stavebního povolení. Barevný plán je nadepsán: Plan über die Reconstructionsarbeiten im Wohnhause des Herrn Roman Reichel Nro (číslo je vynecháno a nebylo doplněno) in Bennisch, datován: Bennisch am 17. April 1890 a signován oválným razítkem s textem: Adolf Rieger Baumeister & beh. aut. CivilGeometer Bennisch.

81

M. KiecoÀ, D. Prix, M. Zezula - Mû‰Èanské domy ãp. 30 a 31 v Horním Bene‰ovû čemž jižní zadní místnost měl osvětlovat vikýř. Místnosti měly mít rovné stropy a do náměstí se patro obracelo celkem šesti okny, z nichž ovšem obě krajní byla slepá. Fasádu navrhl Adolf Rieger v intencích své tehdejší tvorby, do značné míry jako variantu na průčelí domu Evy Beckové, či na úpravu fasád městské fary. Místo A. Riegerem navrhovaných šesti oken však byla realizována jen pětice otvorů lépe odpovídající vnitřnímu členění patra. Rieger dále navrhl původní barokní okno do místnosti M-7 v přízemí v parapetu prolomit a proměnit v samostatný vchod prozrazující, že Roman Reichel upravoval dům pro obchodnické účely. Ačkoliv valná část prvků Riegerovy přestavby zanikla po roce 1945 a jeho koncepce průčelí byla takřka zcela zmařena přestavbou v letech 2003 – 2004, zdá se, že i realizace projektu v roce 1890 překročila skromný rozsah vymezený ji schváleným plánem. V souvislosti s adaptací objektu totiž byla pravděpodobně právě v této době upravena komůrka M-6 a v ní osazena segmentová klenbička. Také hluboká světnice M-7 byla předělena příčkami a v její zadní části tak vzniklo provozní zázemí předního krámu a ještě za ním jakási předsíň (M-9) spojující průchod P-2 s jižním dvorním křídlem. Současně došlo k úpravě a mírnému posunutí obou výstupů z průchodu P-2 do dvora domu a do přístavby v jižním dvorním křídle. V souvislosti s výstavbou patra bylo obnoveno schodiště z přízemí. Jelikož vybudování patra dovolilo přenesení obytné části domu sem, adaptoval Adolf Rieger pro Romana Reichela také druhý krám v severní části přízemí. V místnostech M-1 a M-5 byly strženy valené klenby a obě prostory, dosud spojené průchodem z doby po roce 1733 zhruba uprostřed dělicí zdi, se navzájem propojily mohutným otvorem, když byla demolována takřka celá dělicí zeď a obvodová zeď patra nad ní podchycena traverzami. Patrně tehdy také byla vybourána příčka mezi alkovnou M-2 a krámem M-1 a snad současně nebo o málo později adaptováno také severní hospodářské křídlo, které dostalo segmentové klenby na traverzách. S adaptací mohla volně souviset i reorganizace vnitřního nádvoří domu na dílenské a provozní prostory, která v druhé fázi proběhla patrně až v období tzv. 1. republiky a další utilitární zásahy je postihly po roce 1950. Kolem roku 1900 byl dům v držení paní Aloisie Reichelové, která jej krátce po roce 1903 postoupila dědicům Anny Reichelové.168) Také soupis benešovských domů, pořízený kolem roku 1930, registroval dům čp. 30 v rukou dědiců Anny Reichelové.169) Po odsunu německého obyvatelstva z Horního Benešova po 2. světové válce prodělal dům čp. 30 další utilitární adaptace. V čele krámu v místnosti M-1 bylo vybouráno velké obdélné okno. Při demolici zanikl Riegerův vchod v těchto místech a byl nahrazen obdélným vstupem tvořícím konstrukčně součást okna, od něhož byl oddělen jen tenkou příčkou z cihel. Dále byl upraven vstup z místnosti M-5 do komůrky M-6. V příčce, která jej přehradila, pak byly osazeny do plechových zárubní utilitární obdélné dveře, zhusta v 70. a 80. letech 20. století montované do panelových domů, a řada drobnějších zásahů, vesměs bez jakýchkoliv architektonických ambicí, zřejmě postihla zadní partie domu demolované před průzkumem na jaře roku 2003. Obětí socialistického stavebnictví se stala rovněž honosná fasáda domu obrácená do náměstí, kterou kdysi pro Romana Reichela s takovým zaujetím vyprojektoval poslední opravdu významný benešovský architekt – Adolf Rieger.

4.3. Osudy domu čp. 31 Údaje dnes nezvěstného urbáře Horního Benešova z roku 1654 naznačují, že toho roku dům držel Bartel Franz,170) který z něj platil na sv. Jiří 4 groše a na sv. Michaela po 7 groších. Bartel byl pravděpodobně dědicem či potomkem Michaela Frantze, jehož v seznamu měšťanů z roku 1610 zachytil Walter Latzke s poznámkou, že vrch168) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 75, Häuserverzeichnis: „…Haus Nr. 30… Reichel Aloisia…“, což je škrtnuto a tužkou přepsáno: „…Anna’s Erben…“. 169) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 77, Häuser-Verzeichnis, připsáno: circa 1930: „…Benisch-Stadt…Haus Nr. 30… Anna Reichel’s Erben…“. 170) A. Peschke, Bennischer Urbarium…, o. c. v pozn. 58, s. 3.

82

nosti platil na sv. Jiří 10 a na sv. Michaela 7 grošů platu.171) Na základě výše poplatků W. Latzke důvodně soudil, že majitelem domu čp. 31, zapsaným jako 22. v pořadí, byl v letech 1554 –1578 Jacob Richter.172) Latzkeho dedukci potvrzuje zápis v urbáři.173) Určité problémy ale činí ztotožnění Jacoba Richtera s Jacobem Voytem z roku 1535, které Latzke považoval za jisté.174) Záznam v urbáři z roku 1535 totiž u Jacoba Voÿta, držitele 19. domu v pořadí, uvedl jarní poplatek 5 grošů a 2 čtvrtí ovsa z domu a k tomu 2 grošů z 1 čtvrtiny pozemků a nadto celkem 10 grošů pozemkové činže v podzimním termínu.175) Součet peněžních odvodů tedy Latzkově identifikaci odpovídal, jenže mezi ním a sousedem z pozdějšího čp. 30, Bartelem Fleischerem, je v urbáři vepsán ještě další poplatník Henslein Voitt. Ten ovšem neplatil z domu, nýbrž jen 6 grošů ze 2 čtvrtin pozemků.176) Snad lze přesto dát Latzkemu za pravdu a soudit, že Henslein Voitt, nepochybně příbuzný Jacoba Voÿta, bydlel přímo u něj v domě (později čp. 30). Tohoto Jacoba Voÿta pak zaznamenal jako držitele domu sousedícího s pozdějším čp. 30 také urbář z roku 1530 s údaji, že na sv. Jiří odváděl krnovské komoře 10 grošů platu a na sv. Michaela 2 groše z pozemků a 5 grošů a 2 čtvrti ovsa z domu.177) Záznam v nejstarším šelnberském urbáři pak dokládá, že Jacob Voÿt byl majitelem nemovitosti už v roce 1523.178) Spolehlivěji jsme o osudech domu informováni od 18. století, kdy byl sepsán přiznávací soupis pro Karolínský katastr. Podle něj 6. 4. 1723 držel dům s tehdejším č. 19 Heinrich Beittel. Objekt disponoval sklepem s právem výčepu piva. Dům měl jednu obytnou světnici a dále dvě komory pobité prkny. Byl patrový. V patře se nacházely další dvě komory určené ke skladování obilí a nad nimi půda k uložení krmiva. Ve dvoře stála stáj pro koně a nade dvorem byla ještě obytná světnice s komorou, které sloužily jako výminek pro Beittelovu matku. Z domu se odváděl roční poplatek ve výši 2 tolarů.179) Heinrich Beittel se však v Horním Benešově dlouho neudržel. Již v dubnu 1723 totiž měšťanská komise v závěru přiznávacího soupisu poznamenala mezi třemi poustkami ve městě právě dům Heinricha Beittela a při revizi v roce 1733 už vlastnil dům, tehdy s č. 15, Heinrich Richter starší. Revizní komise u domu zvýšila finanční odvod na 2,5 tolarů, jak to ostatně učinila téměř všude.180) Srovnáme-li tyto údaje z roku 1723 s podobou domu tak, jak se dochoval do jara 2003, je zřejmé, že v přední části se jeho dispozice nijak podstatně nezměnila. Kromě průchodu, který nestál komisím za pozornost, zde skutečně byla jen jediná velká obytná světnice. Dále do hloubi domu následovaly dvě komory vyložené prkny, které bychom s jistou dávkou obezřetnosti mohli situovat do střední a zadní prostory jihovýchodního traktu. Zhruba obdobný prostorový rozvrh se asi opakoval v patře domu181) (obr. 17). Při velkém požáru města roku 1746 dům čp. 31 vyhořel. Jeho majitel, Heinrich Richter starší, objekt proto záhy prodal Michaelu Tüllerovi, doloženému zde k roku 1751.182) Tüller, člen rozvětvené a jed171) W. Latzke, Verfassung und Verwaltung…, o. c. v pozn. 58, s. 85. 172) W. Latzke, Verfassung und Verwaltung…, o. c. v pozn. 58, s. 85, Latzke ovšem urbář datoval do roku 1559. 173) ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 4, fol. 6v. 174) W. Latzke, Verfassung und Verwaltung…, o. c. v pozn. 58, s. 85. 175) ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 3, fol. 116. 176) ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 3, fol. 116. 177) ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 2, stará sign. 338/315, fol. 13 (původně fol. 11): „…Jockhl Voyth…“. Dodatečně k němu bylo připsáno pořadové č. domu 19. 178) ZA Opava, fond: Vs Krnov – sbírka urbářů, inv. č. 1, stará sign. 337, fol. 11v: „…Ffoyth…“, zde s dodatečným upřesňujícím přípiskem Jerch. Z domu se platilo tehdy 6 grošů na sv. Václava, 1 čtvrť tzv. holtz haber na svátek sv. Martina (tedy vždy 11. 11.) a nadto 4 groše z pozemků a 4 groše z polností u města na sv. Jiří. Kromě toho Jacob odváděl na sv. Jiří dalších 6 grošů ze 2 čtvrtí lánu v pusté vsi Jamníku. 179) ZA Opava, fond: KK, inv. č. 36, fol. 402. 180) ZA Opava, fond: KK, inv. č. 36, fol. 413; ZA Opava, fond: KK, inv. č. 103, fol. 379v. 181) A. Peschke, Die Benischer Stadtbrände…, o. c. v pozn. 58, s. 56, sice uvedl, že dům čp. 31 byl do přestavby po požáru města v roce 1820 pouze přízemní, tomu však odporuje záznam z roku 1723. 182) A. Peschke, Die Bennischer Hausbesitzer…, o. c. v pozn. 58, s. 3.

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 né z nejstarších benešovských měšťanských rodin, dům nepochybně opravil a užíval; o rozsahu a podobě této rekonstrukce však nemáme spolehlivé údaje a nelze je ani bezpečně identifikovat na dochovaném torzu objektu. Snad nechybíme, budeme-li s rekonstrukcí domu po roce 1746 spojovat přestavbu čelní zdi nově z větší části vyzděné patrně ze staršího materiálu. V roce 1788 držel dům podle gruntovní knihy Ferdinand Seltzer. Dům byl tehdy označen jako měšťanský, položený na náměstí, nesoucí čp. 31 a vybavený celým souborem práv, a to právem vaření a výčepu piva a právem nálevu vína.183) Z uvedeného je zřejmé, že někdy mezi lety 1751–1788 objekt nejméně jednou opět změnil majitele a získal jej člen rodiny Seltzerů. Seltzerové patřili k tradičním benešovským rodinám. Ve městě se usadili krátce po roce 1723 a v roce 1733 již drželi Hans Seltzer dům tehdejšího č. 17 a Joseph Seltzer dům s dobovým č. 38.184) Ferdinand Seltzer zůstal majitelem domu až do 22. 6. 1825, kdy jej po velkém požáru města 16. 5. 1820 asi jen provizorně opravil185) a za 1.111 zlatých konvenční měny prodal obchodníkovi Johannu Klosovi. Trh byl intabulován 26. 7. téhož roku, ale Seltzer se dále pokusil na získaném domě inkasovat své pohledávky u dalších benešovských měšťanů. Dohodl se proto, že zbývající hodnotu domu ve výši 300 zlatých a 20 krejcarů mu zaplatí Ignaz Frentzel, na něhož proto bylo přepsáno právo vaření a výčepu piva a nálevu vína, a zbytek ceny ve výši 328 zlatých uhradí pekařský mistr Karl Hulva spolu s převedením práv jedné ze čtyř městských pekařských lávek na dům.186) Celkem tedy Ferdinand Seltzer prodal svůj dům za 1.739 zlatých a 20 krejcarů. Tyto závazky se podařilo Johannu Klosovi postupně částečně vykoupit.187) V seznamu obyvatel z roku 1840 byl potom Johann Klos zapsán jako vlastník domu i s charakteristikou svého povolání (Johann Klos, Handelsmann).188) Zdá se, že někdy poté, koncem 30. nebo v 1. polovině 40. let 19. století, si činorodý obchodník umanul, že podstatně vylepší svou rezidenci na náměstí. Dům čp. 31 nechal o patro zvýšit189) a přestavět. K této akci se sice nedochovaly žádné doklady, nicméně z charakteru nové fasády, zachované v podstatě dodnes, a z předchozí spolupráce Johanna Klose s Josephem Jentschkem si snad můžeme do183) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 2, sign. A–17, fol. 127v–131: „…Das Bürgerhaus sub No. Consc. 31 an dem Ortsplatze gelegen. Ein Bierbräu, Bier und Weinschank-Gerechtigkeit…“. 184) ZA Opava, fond: KK, inv. č. 103, fol. 379v a 308. 185) Podle A. Peschke, Die Benischer Stadtbrände…, o. c. v pozn. 58, s. 61, byl vypálený dům v roce 1823 oceněn na pouhých 500 zlatých, ale nedlouho nato už na 700 zlatých. 186) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 2, sign. A–17, fol. 127v: „…Ein Weisbäker Gerechtigkeit oder sogenannten Bäkenbanck…“. 187) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 2, sign. A–17, fol. 127v. Smlouvou ze 17. 9. 1838 získal Klos podíl Karla Hulvy s právem pekařského provozu a dům v navýšené hodnotě 1.500 zlatých konvenční měny si nechal intabulovat 25. 9. 1838. 188) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 41. Johann Klos byl obchodníkem a podnikatelem nejen podle titulu, ale i svou aktivitou. Do domu na náměstí se přistěhoval z domku čp. 287 na samém okraji města při Liechtensteinstrasse. Pragmatický obchodník se jej však ukvapeně nezbavil, ale podržel obě nemovitosti. Když se finančně opět vzmohl, začal s domkem pod městem spekulovat. Roku 1835 požádal městského stavitele Josepha Jentschkeho o vypracování projektu přestavby. Podle Klosova zadání navrhl Jentschke přístavbu pokoje v přízemí a rozšíření jen dílem obytného podkroví v patro s dalším pokojem. Stavitel projekt podepsal 17. 5. 1835, obchodník však s realizací otálel. Žádost o stavební povolení podal až 2. 12. 1835 a akce došla naplnění příštího roku. Po přestavbě Klos svůj starší dům čp. 287 výhodně odprodal (plány a Klosova žádost v SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99). 189) Dnešní výšku průčelí k roku 1890 potvrzuje zakreslení sousedních domů na plánech Adolfa Riegera na přestavbu domu čp. 30 (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99). 190) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 2, sign. A–17, fol. 127v: „…Laut Kauf Contract dt. 7. Septemb. 847 et int. 25. Mai 848 erkaufte Josef Riedel diese Realität um den Kaufschilling von 3.000 fl. CM…“. Jako majitele domu potvrdil Josefa Riedela také soupis benešovských domů z roku 1853 (SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 71).

volit odhad, že autorem plánů byl právě osvědčený městský stavitel Jentschke. Dům prošel radikální adaptací. Valná část vnitřních zdiv byla vybourána nebo alespoň podstatně přezděna, a to zejména v patře. Zcela nově bylo vybudováno druhé patro. Dům obdržel nový krov a především pozdně klasicistní fasádu, na které aplikoval městský zednický mistr charakteristické prvky svého slohu: pilastry vysokého řádu s římsovými hlavicemi, profilované římsy a horizontální atiku. Náročná přestavba, která obchodníka Klose musela stát nemalé prostředky, se odrazila v prudce vzrostlé ceně nemovitosti. Po půli 40. let 19. století se Johann Klos dostal do finančních potíží, které nakonec řešil roku 1847 prodejem svého renovovaného sídla na náměstí. Kupce našel v Josefu Riedelovi, ochotném za prestižní nemovitost s dobrou adresou zaplatit 3.000 zlatých konvenční měny. Klosovou přestavbou, která zvýšila obytnou plochu domu o třetinu, tedy vzrostla tržní hodnota objektu na téměř dvojnásobek.190) Na domě však vázla stará zástava práva vaření a výčepu piva a nálevu vína ve prospěch Ignaze Frentzela. Agilní Josef Riedel 27. 5. 1852 toto právo definitivně odprodal Ignazi Frentzelovi.191) Tímto poměrně radikálním krokem dům čp. 31 již navždy pozbyl středověkých výsad, jimiž byl nadán od svých počátků, ale které v polovině 19. století již byly prakticky bezvýznamné. A tak posledním pozůstatkem starobylých středověkých privilegií domu, přetrvavších dodnes, se stal stísněný klenutý sklep, v němž kdysi majitelé prestižní městské nemovitosti směli v době předepsané postupným čtvrtletním pořadím nalévat svým hostům dovezené víno či vlastními silami uvařené pivo. Před rokem 1869 dům opět změnil majitele. Získal jej obchodník Josef Losert, který dům vlastnil ještě kolem roku 1900.192) Losert v 70. letech 19. století nechal dům upravit. Drobnější zásahy lze identifikovat sice jen na fasádě, kde profil korunní římsy a návějové nadokenní římsy v 1. patře indikují opožděně biedermeierovou polohu architektury. Je však pravděpodobné, že přinejmenším utilitární zásahy poznamenaly i interiér domu.193) Losert byl v 70. a 80. letech 19. století s domem spokojen. Jako obchodníkovi mu vyhovovala poloha na náměstí, dostatečně reprezentační, stejně jako praktická. Také vysoká dvoupodlažní obytná přední část domu plnila běžné nároky majitele. Horší to v 90. letech bylo s krámskými prostorami v přízemí domu. Ty byly ještě dědictvím po Johannu Klosovi, ale co dobře sloužilo před polovinou 19. věku na prahu posledního desetiletí téhož století už nedostačovalo dobovému standardu. Josef Losert se proto obrátil na benešovského stavitele Adolfa Riegera, aby pro něj obchodní parter modernizoval. Rieger nakreslil požadované plány v létě roku 1895194) (obr. 20). Navrhoval veškerou starší dvorní dřevěnou zástavbu demolovat a místo ní nově vyzdít dispozici obemykající maličký dvorek. Vzadu měl být sklad paliva (Holzlage) s vestavěným klozetem přístupným ze dvora. Zbytek tvořil krám, který Rieger zamýšlel překlenout sedmi poli segmentových kleneb na traverzách. Stísněný krámek měla prosvětlit dvě 0,8 m široká okna ze dvorku, vstup do krámu byl navržen vedle dveří klozetu. Vzdor tomuto drobnému paradoxu je zřejmé, že v těsném prostranství se stavitel vyrovnal se zadáním, jak nejlépe uměl. Nové zdi navrhl co nejsubtilnější, silné jen 0,33 m. I tak se zadnímu oknu přední místnosti, obrácenému do dvora, musel vyhnout okosením 191) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 2, sign. A–17, fol. 128, smlouva č. 1962. Současně se zbavil váznoucího práva pekařské lávky po Karlu Hulvovi a Johannu Klosovi a odstoupil je k domu čp. 222. 192) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 75, Häuserverzeichnis. 193) Úpravy nelze pro nedostatek archivních pramenů přesněji datovat. Nesouvisely s obnovou města po dalším požáru z roku 1867, neboť tehdy zůstaly jak dům čp. 31, tak sousední dům čp. 30, živelné pohromy ušetřeny. K požáru města v roce 1867 A. Peschke, Die Benischer Stadtbrände…, o. c. v pozn. 58, s. 71– 72. 194) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99. Plán je datován 16. 8. 1895, otisk gumového razítka nese text: „Adolf Rieger Baumeister- u. beh. aut. Civil-Geometer Dämpfsäge u. Ziegelei in Bennisch“. Kolorovaný výkres je nadepsán: „Plan über die Erneuerung des alten Magazines bei Herrn Josef Losert Kaufmann Nro. 31 in Bennisch“ a obsahuje půdorys a dva řezy navrhované přízemní dvorní přístavby.

83

M. KiecoÀ, D. Prix, M. Zezula - Mû‰Èanské domy ãp. 30 a 31 v Horním Bene‰ovû a zeslabením obvodové zdi krámu. Josef Losert byl zřejmě s návrhem spokojen.195) Při porovnání plánů objektu před demolicí na jaře roku 2003 s Riegerovým projektem lze konstatovat, že návrh byl realizován jen v základní kompozici dvorní zástavby. Spořivý obchodník přiměl stavitele, aby zachoval alespoň severní zeď zadní partie průchodu s jeho klenbou a prostor palivového skladu rozšířil jen nikou v boční zdi. Zachování tohoto zdiva si vynutilo drobné posunutí klozetu na úkor dvorku. Jeho stavba si vyžádala přestavbu schodiště do pater domu a nakonec i jinou organizaci přístupu do krámu. Takto uspořádaný dům pak asi roku 1903 získala Marie Horny. V majetku rodiny Horny objekt setrval po valnou část 1. poloviny 20. věku. V době kolem roku 1930 dům držel Vladimír Horny.196) V této základní podobě pak přízemí domu čp. 31 přečkalo celé 20. století (druhotně byla po roce 1950 přední místnost zmenšena vestavěnou dělicí příčkou a sklad zezadu zpřístupněn dvěma vstupy), aby definitivně zaniklo na prahu 3. tisíciletí. Přes četné úpravy, které dům v 19. a 20. století prodělal, je zřejmé, že jeho základní pozdně gotická koncepce zůstala v principu zachována. Dům čp. 31 se udržel na úzké parcele středověkého původu a uchoval si také v přízemí jednoduché schéma asymetrického hloubkového dvoutraktu s původně jedinou obytnou jizbou a postranním průchodem, jemuž odpovídal svým situováním také privilegovaný sklep pod domem. Tedy schéma, které jsme u sousedního domu museli pracně dešifrovat. Jakkoliv nám pro pokus o dataci takto identifikovaného jádra chybí dostatečné podklady, asi se nezmýlíme, budeme-li je považovat za souřadné s podobným jádrem sousedního domu čp. 30. Nevelký, valeně klenutý sklep z lomového zdiva spojovaného převážně jílem a torza podélných obvodových zdí přízemí, dobře patrná při sejmutí omítek v roce 2004, vybudovaných rovněž z vrstveného místního lomového kamene, zřejmě i v tomto případě lze spojit s přestavbou města v desetiletích po ničivém vpádu Matyáše Korvína na Krnovsko (obr. 18). Tedy s obdobím samého závěru 15. či počátku 16. věku. V renesanční etapě bylo, podobně jako u sousedícího domu čp. 30, vyřešeno odvádění srážkových vod ze svažité plochy dvora za domem pomocí kameny vyloženého a překrytého kanálku (zjištěného archeologickým výzkumem, k. 906), který se dostal do superpozice se starším štětovým zpevněním povrchu domovního průchodu. Na zděné jádro směrem do dvora navazoval při východní straně parcely patrně hospodářský objekt lehčí konstrukce, jehož kvadratická zahloubená část byla odkryta archeologicky (k. 510). V době svého vzniku byl ovšem dům sotva patrovým, jak jej zaznamenalo přiznání hornobenešovských měšťanů z roku 1723. V souladu s archeologickými poznatky proto musíme předpokládat, že někdy v období po třicetileté válce, ale před rokem 1722, objekt prodělal poměrně výraznou přestavbu, jejímž výsledkem bylo jednopatrové uspořádání s místnostmi nade dvorem, které sloužily později jako výminek matky Heinricha Beittela. Zděné jádro domu tehdy bylo protaženo na úkor dvora (archeologicky potvrzená zeď k. 907, která vymezila valeně klenuté prodloužení průchodu). Časovou návaznost tohoto prodloužení na starší přední kamenný dům se zdá potvrzovat ukončení základového vkopu zdi k. 907 jižně od zadního čela staršího jádra. Mezi ním a původní jižní obvodovou zdí staršího domu pak musela být arkáda, která umožňovala z prodlouženého průchodu přístup do nově zřízených zadních komor. Ty byly podle záznamu z roku 1723 pobity prkny. Severní pata arkády byla pravděpodobně zakotvena do staršího zdiva pozdně gotického či renesančního domu v souvislosti s jeho zvýšením. Přístavba si zároveň vynutila zasypání zahloubeného objektu k. 510. V jeho výplni se pak našla mince z roku 1626 (obr. 13/1), která pomáhá datovat dedukovanou přestavbu domu nejspíše do 2. čtvrtiny 17. století, kdy jej držela rodina Franzů. 195) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 466, č. kart. 99, spisy s plánem tvoří celek. Dne 17. 8. 1895 byla pod č.j. 1751 registrována žádost o stavební povolení, místní šetření proběhlo 22. 8. a městský stavební komisař Adolf Heinz plány schválil přípisem na výkres. Téhož dne bylo vystaveno i stavební povolení. 196) SOkA Bruntál, fond: AM Horního Benešova, inv. č. 77, Häuser-Verzeichnis: „… Benisch Stadt, Haus No. … 31 … Horny Vladimir…“.

84

4.4. Shrnutí a interpretace výsledků archeologického výzkumu 4.4.1. Středověká etapa osídlení parcel s domy čp. 30 a 31 Terén s vysoko vystupujícím skalnatým podložím znesnadňoval obyvatelům domů čp. 30 a 31 budování zahloubených objektů, které se ve dvorních partiích vyskytovaly jen v nízkém počtu a pouze výjimečně zasahovaly pod bázi spraše a navětralé svrchní části kulmských drob a břidlic. Na styku čtverců C/4 – 5 se přesto podařilo odkrýt do skalního masivu vylámanou odpadní jímku (obr. 7/k. 500), která přes značné narušení výkopem pro základové pasy novostavby uchovala v reliktu výplně několik fragmentů středověké keramiky. Datování výše zmíněných nálezů naznačuje, že již v průběhu 2. poloviny 13. století můžeme počítat na parcele s domem čp. 30 s pokročilým způsobem nakládání s odpadem, které je typické pro prostředí středověkého města.197) Odpadní jímka k. 500, umístěná ve střední části původní dlouhé parcely (odstup od domovní fronty činí cca 25 m), tak představuje důležitý doklad počátků středověkého osídlení městského charakteru na městišti s pozdějším domem čp. 30. Archeologický výzkum bohužel nepřinesl žádné poznatky o podobě nejstarší zástavby této parcely. Je přitom pravděpodobné, že předpokládaný obytný objekt svázaný s počátečním horizontem osídlení byl situován při domovní frontě (alespoň plošný odkryv ani dokumentace profilů ve dvorní části domu jeho pozůstatky nezachytily). Kromě nepočetného nálezového souboru z jímky k. 500 lze k dataci počátků osídlení výzkumem dotčených parcel využít několik málo keramických fragmentů získaných z nevýrazného souvrství ve dvorech obou domů. Ačkoliv se středověké nálezy v těchto vrstvách nacházely s největší pravděpodobností v druhotném uložení, představují bezesporu doklad sídlištních aktivit v tomto prostoru již v prvních desetiletích po lokaci města. Pozůstatkem středověkých aktivit byla i situace odkrytá při východním okraji čtverce F2. Do červena propálená podložní spraš zde byla překryta uhlíkatou vrstvou se středověkou keramikou. I když nejsme schopni spojit tuto nálezovou situaci s nějakou konkrétní činností obyvatel domu čp. 31, zdá se, že ohniště se nacházelo spíše v exteriéru, a nepřímo tak ukazuje na prostorovou souvislost soudobé zástavby s linií dodnes dochované domovní fronty. Na základě stratigrafické pozice lze středověké etapě osídlení přiřadit i zpevnění podloží jednoduchým kamenným štětem (obr. 8d/k.139), zjištěným na profilu G–G’ ve čtverci G1/2, tedy již v přední části městiště. Zdá se, že sklon terénu byl přinejmenším v místech pozdějšího průchodu domu čp. 31 ještě ve středověku částečně vyrovnán vrstvou přemístěného podloží (obr. 8d/k.138). Oporou pro dataci této terénní úpravy je však pouze skutečnost, že teprve do této planýrky směřoval výkop pro uložení kamenného kanálku (obr. 8d/k.906). 197) K tomu např. R. Široký, Pitná, užitková a odpadní voda v českých městech ve středověku a raném novověku stav a perspektivy archeologického poznání. Památky archeologické XCI, 2000, s. 345 – 410; dále M. Illi – E. Höfler, Versorgung und Entsorgung im Spiegel der Schriftquellen. In: N. Füeler (ed.), Stadtluft, Hirsebrei und Bettelmönch – Die Stadt um 1300. Zürich – Stuttgart 1993, s. 351– 363; J. Klápště, Zrcadlo archeologického výzkumu. In: J. Klápště (ed.), Archeologie středověkého domu v Mostě (čp. 226). Praha – Most 2002, s. 192–197.


Samostatnou otázku představuje absence středověkých sídlištních vrstev na obou zkoumaných parcelách a spolu s tím i nízký počet soudobých nálezů. V Horním Benešově se na vzniku archeologických vrstev mohla jen v omezené míře podílet druhotně umístěná podložní spraš, vyskytující se zde jen ve formě nesouvislého pokryvu s mocností zřídka přesahující 0,4 m (obr. 8c/k.106). Jakýkoliv výraznější stavební zásah do terénu (např. hloubení suterénů a dalších objektů) tedy byl především zdrojem lomového kamene, který mohl být účelně využit při výstavbě různých zděných konstrukcí. V důsledku toho asi nebyl sídlištní odpad konzervován stálým zvyšováním terénu přemístěnými vrstvami a mohl podlehnout fragmentarizaci. Nutno ale dodat, že o nakládání s odpadem přinesl výzkum jen torzální informace. Přes omezený rozsah plošného výzkumu je ovšem nápadný nízký počet zaznamenaných středověkých i novověkých odpadních jímek a v úvahu tak přichází možnost, že odpad mohl být deponován přednostně v hnojištích, odkud se díky úzkému sepětí obyvatel obou městišť se zemědělskou činností mohl pravidelně dostávat ven z města. 4.4.2. Novověké osídlení parcel s domy čp. 30 a 31 Převážná část nálezových situací souvisela s novověkým osídlením obou parcel, větší množství poznatků se přitom podařilo shromáždit o parcele s domem čp. 31. Asi ještě k pozdně středověké či raně novověké stavební fázi domu lze vztáhnout kvadratickou jámu (obr. 7/k. 510) ve čtvercích E–F/2, která byla asi zahloubenou částí nějakého objektu obecně hospodářské funkce, spolu se zděným kanálkem (obr. 7, 8d/k. 906), odvádějícím z prostoru výše položeného dvora povrchovou vodu. Kanálek se stěnami z nasucho položených lomových kamenů s nezpevněným dnem byl zakryt kamennými deskami, jeho severní stěna se zalamovala a je pravděpodobné, že tímto způsobem byl přehrazen dvůr v celé šířce parcely a voda opouštěla po straně průchodu areál domu do veřejné strouhy či kanálu na náměstí. Současně byl kanálek jistě užíván i k odvodu splašků z domácnosti. Je nutné předpokládat, že jak kvadratický objekt, tak i kanálek, byly umístěny v dosud nezastavěném prostoru dvora. Dobu vzniku obou objektů v bezprostředním zázemí domu čp. 31 není možné ale přesněji stanovit. Víme pouze, že výstavbě zděného kanálku předcházela blíže nedatovaná terénní úprava parcely, zásyp objektu k. 510 byl naproti tomu identifikován až v povrchu podloží. Nelze tak sice vyloučit, že byly vybudovány současně se vznikem dvoutraktu a mohly být užívány dlouhou dobu, ale přímými důkazy o intervalu jejich funkce nedisponujeme. Naproti tomu je pravděpodobné, že zahloubené objekty přestaly sloužit svému účelu nejpozději před rokem 1723, kdy jsou poprvé jako součást domu doložené dřevěné komory. To podporují i keramické nálezy rámcově datovatelné do 16.–17. století z jejich zánikových výplní, které v zásypu objektu k. 510 doprovázela i mince z roku 1626 (obr. 13/1). Na základě komparace s výsledky stavebněhistorického průzkumu se domníváme, že veškeré relikty základového zdiva, odkryté v prostoru střední a zadní partie domu čp. 31, pocházejí z doby, kdy byl dům podstatně zvětšen raně barokní přístavbou, ze které se do demolic v roce 2003 dochovala klenutá zadní část průchodu. Pozůstatkem jeho severní obvodové zdi bylo základové zdivo (obr.7/k. 907), kte-

ré částečně překrylo i zděný kanálek. Není přitom úplně jasná návaznost zaklenuté části průchodu na starší jádro domu, protože základ byl na západě ukončen zároveň s klenebním čelem. Současně s výstavbou dvorního traktu došlo k úpravě jižní části dispozice staršího domu, pod níž byla klenutá předsíň sklepa. Pro archeologickou dataci předsíně lze využít keramické nálezy z klenebního zásypu, v němž se ale uplatňovaly ve velké míře starší přemístěné vrstvy, takže z něj pochází keramické zlomky širokého časového rozpětí. Relativně nejmladší složkou nálezového souboru je produkce pouze rámcově datovatelná do 16.– 18. století. Jisté je, že cihlovým segmentem překlenutý vstup do předsíně z průchodu je mladší než dochované jádro domu, neboť přerušil průběh odvodňovacího kanálku, procházejícího průchodem. K vyzdění nového schodiště s cihlovými stupni a překlenutí přístupu do předsíně nepochybně došlo teprve v rámci Riegerových úprav domu pro Josefa Loserta v roce 1895, případně o něco později. Pro relativní dataci předsíně sklepa je pak důležité, že základové zdivo (obr. 7/k. 908), které můžeme nejspíše přiřadit k raně baroknímu rozšíření domu po roce 1626, bylo založeno do zásypu klenby předsíně. Archeologicky byla dále identifikována koruna jihozápadního nároží obvodové zdi předsíně (obr. 7/k. 910) a vynášecí pas (obr. 7/k. 909) nad severním čelem její klenby, který byl oporou týlové zdi čelní jizby dvoutraktu otevřené širokou arkádou. Severní část zadního dílu domu vymezená průchodem a sousedním domem čp. 30 byla asi dřevěná a lze ji snad ztotožnit s jednou z komor „pobitých prkny“, zaznamenaných v roce 1723 Karolinským katastrem. Nasvědčují tomu pozůstatky trámové konstrukce zachycené ve čtverci E2. Protože v době výzkumu byly již zadní části průchodu a severní obvodová zeď zadní partie domu sneseny, nejsme schopni rozhodnout, zda měla komora samostatnou (např. roubenou) konstrukci výdřevy, anebo se jednalo o prosté zastřešení původního dvorku trámy vloženými do obvodových zdí domu a průchodu. V téže úrovni jako základové trámy komory byly odkryty koruna kamenného roubení téměř 2,2 m hluboké jímky (obr. 7/k. 915) a povrch jejího zásypu. Vzájemná souvislost obou objektů je velmi pravděpodobná a zdá se, že obezděné ústí jímky poskytovalo oporu dvěma trámům pod podlahou komory. Před hloubením spodní části jímky snížili stavitelé v okolí jejího budoucího ústí okolní terén v prostoru o velikosti cca 2 × 2 m, který byl po dokončení kamenného roubení opět zasypán. Ve spodní části zásypu se uplatnil především nepotřebný kámen. I z této nálezové situace ale pochází pouze nepočetné drobné keramické fragmenty, takže je nelze využít pro přesnější dataci vzniku jímky. Také funkční interpretace do skály vylámané podzemní prostory není úplně jasná, i když spodní část výplně charakteristické konzistence a zápachu nasvědčuje tomu, že přinejmenším nějakou dobu před tím, než byla uzavřena zásypem železářskou struskou, sloužila jako odpadní jáma či jímka. Stejně dobře ale mohla tato jáma sloužit původně i ke skladování různých komodit, zvláště, vezmeme-li v úvahu, že sklep, který se možná již od pozdního středověku nacházel pod obytnou jizbou po straně průchodu, byl periodicky využíván k šenkovním účelům. V každém případě je jisté, že dřevěná komora představovala hospodářské či hygienické zázemí domu a její vznik někdy v rozmezí 17. – prvních

85


dvou desetiletí 18. století výrazně zvýšil jeho užitnou hodnotu. Není zcela jasné, jak dlouho sloužil dřevem vyložený střední a zadní díl domu ve výše naznačené podobě. Zatímco jímka k. 915 byla uzavřena zásypem železářskou struskou někdy po roce 1800, dřevěné komory sloužily asi až do 3. čtvrtiny 19. století, kdy byly odstraněny. Není vyloučeno, že podnětem pro jejich rozebrání byl nějaký lokální požár, jehož pozůstatkem může být nevýrazná destrukce s přepálenou hliněnou omazávkou a uhlíky, identifikovaná ve svrchní části čtverce F2. Další stavební změny již nebyly archeologicky doložitelné, protože hlavní zděné nosné konstrukce střední a zadní části domu přetrvaly až do demolice objektu a subtilní příčky, související s mladšími přestavbami 19.– 20. století, byly v jejím průběhu a při následné planýrce beze zbytku odstraněny. Také v areálu domu čp. 30 byly zaznamenány nálezové situace související se starší stavební formou objektu, které odpovídají jeho původní dvoutraktové dispozici. Jednalo se především o spodní řádek základového zdiva (obr. 7/k. 920) ve čtverci E4. Bohužel postrádáme poznatky o jeho vztahu k nadzemnímu zdivu, v době výzkumu již odstraněnému. Při srovnání s půdorysem jižního dílu domu je ale zřejmé, že nemá vztah k jeho raně barokní podobě, i když mohlo být zčásti využito i jako opora mladších zděných konstrukcí. Odkrytý relikt základového zdiva můžeme nejspíše dát do souvislosti se zdí, která oddělovala průchod pozdně středověkého dvoutraktu od prostor navazujících na obytnou jizbu. Takový výklad podporuje i okolnost, že jižní obvodová zeď sklepa domu čp. 30, který spojujeme s původní dispozicí domu, je shodné orientace se zdí k. 920. Tato pomyslná linie je zhruba rovnoběžná s osou sousedního domu čp. 31, a je tedy pravděpodobné, že pozdně středověká organizace zástavby parcel byla v zásadě pravidelná a pozdější málo organické uspořádání domu čp. 30 je důsledkem mladších přestaveb. Důležitým archeologickým dokladem starší dvoutraktové dispozice domu s bočním průchodem je další zděný kanálek (obr. 7/k. 904), jehož destrukci se podařilo zachytit ve čtverci E3. Podobně jako v sousedním domě čp. 31 nepochybně původně procházel průchodem, který zanikl při raně barokní přestavbě domu. Bližší archeologickou dataci doby jeho výstavby však ani v tomto případě nálezová situace neumožňuje. V sousedním čtverci E4, v místě původního interiéru již zbořené komory M-12, se po odstranění demoliční vrstvy objevilo ústí kruhové jamky (obr. 7/k. 515) vyhloubené do sprašového podloží, do které byl vložen hrnec s uchem (obr. 14/1). Ať už prázdná nádoba plnila funkci stavební oběti, anebo skrýše,198) svým charakterem nepřímo potvrzuje časové zařazení vzniku trojtraktu do intervalu 16/17. století až 1722. Nálezy zlomků kamnových kachlů svědčí o zvyšujícím se standardu bydlení v době po třicetileté válce. Dva fragmenty čelních vyhřívacích stěn komorových kachlů opatřených zelenou polevou (obr. 14/3, 4) naznačují, že nejpozději v době kolem poloviny 17. století byla některá ze zdejších do198) Srov. J. Klápště – V. Čulíková – M. Ježek – M. Kaplan, Archeologický výzkum v Českém Dubě v roce 1996. Archeologické rozhledy 52, 2000, s. 25 – 53, zde na s. 50.

86

mácností již vybavena poměrně reprezentačním otopným zařízením. Je-li správná dedukce, že knížecí korunka na jednom z těchto kachlů byla součástí erbu Karla Eusebia z Lichtenštejna, můžeme v tomto nálezu spatřovat i doklad manifestace věrnosti a sounáležitosti benešovských měšťanů s novou pobělohorskou vrchností. S provozem domu čp. 30 v rozmezí závěru 19. až prvních desetiletí 20. století souvisely nálezové situace zkoumané v prostoru dvora. Kromě hnojiště vymezeného kamennou zídkou (obr. 7/ k. 901, 902) se jednalo především o výplň objemné jímky (obr. 7/k. 905), z níž pochází široké spektrum nálezů, jejichž původ lze hledat v domácnosti rodiny Reichelů. Mezi těmito artefakty jsou jak běžné vybavení městské kuchyně (kuchyňská keramika, plechové nádoby, porcelán, příbory, lahve) a domácího hospodářství (železné nářadí, kování), tak i předměty, které můžeme spojit s maloobchodem provozovaným v domě čp. 30 (reklamní cedule) a také širokou škálu nálezů, které spoluvytvářely atmosféru maloměstské domácnosti (rámeček na fotografie, drobná kovová a porcelánová plastika). 5. Závûr

Záchranný výzkum v areálu domů čp. 30 a 31 poprvé přinesl alespoň základní archeologické poznatky k vývoji osídlení Horního Benešova. Přestože většina zkoumaných nálezových situací souvisela až s novověkými dějinami obou domů, podařilo se získat archeologické nálezy bezpečně dokládající osídlení obou městišť již v závěru 13. století, tedy nedlouho po lokaci města. Odpadní jímka ve dvoře domu čp. 30 potvrzuje městský charakter nejstarší fáze osídlení, podobu a vývoj nejstarší zástavby ale nebylo možné kvůli omezeným podmínkám výzkumu blíže objasnit. Přesto se lze pokusit o alespoň základní závěry, charakterizující středověké osídlení města, s přihlédnutím k historii a stavebnímu vývoji obou domů. Předně je zřejmé, že existovala prostorová kontinuita jádra města, lokovaného roku 1253, s dnešním jádrem Horního Benešova. Zjištěné poznatky zároveň indikují poziční a zřejmě i rozměrovou stálost hlavního náměstí a okolních domovních bloků. Na druhou stranu významným poznatkem je podle našeho mínění skutečnost, že parcelace těchto domovních bloků prodělala řadu změn. Počet městišť kolem náměstí Míru, stabilizovaný v 18. století a zachycený mapováním v roce 1836, se lišil od středověkého stavu. V případě jihovýchodního bloku u náměstí, v němž stojí domy čp. 30 a 31, můžeme konstatovat, že ještě v 17. století jej místo dnešních čtyř tvořilo nejméně pět užších, paralelně orientovaných hloubkových parcel. Tato středověká městiště se sice vyznačovala vcelku pravidelnou geometrickou osnovou, kterou dokládají archeologicky ověřená zdiva k. 907, 912 a 920, nicméně jejich šířka byla značně rozdílná. Zatímco u domu v místech pozdějšího čp. 30 činila zhruba 11 m, dům s druhotným čp. 31 byl široký jen necelých 8 m. Do budoucna tedy bude třeba soustředit pozornost mimo jiné na to, zda tyto disproporce, mající dopady v sociální diferenciaci středověkých obyvatel, byly v Horním Benešově určené již lokátory Erwigem a Kuidenem roku 1253 nebo se jedná o stopu zatím jinak nezachycené další transformace urbanistické osnovy města někdy v průběhu 14. či prvních dvou třetin 15. století. Podobné diference


mezi dnešním počtem parcel a středověkým dělením městišť lze očekávat také u ostatních domovních bloků kolem náměstí. Zkrátka: výzkum domů čp. 30 a 31 prokázal dosud nikde explicitně nesdělenou skutečnost, že ve 13.–16. století stálo kolem náměstí více domů než v 18. století a než dnes. Parcely kolem náměstí byly ve 13.–15. století zastavěny při uliční čáře domy neznámé konstrukce a podoby. Maximální hloubka domu čp. 30 v závěru 13. století je vymezena situací odpadní jímky k. 500; kam až dosahoval dům čp. 31, nevíme. Ve výkopech základů novostavby ve střední části obou parcel nebyl zjištěn žádný další středověký zahloubený objekt, lze tedy soudit, že se zde – podobně jako v novověku – nacházel otevřený prostor užívaný jako dvůr. Pravděpodobně zde byly situovány i nějaké jednoduché hospodářské stavby, které se ale za stávajících podmínek záchranného výzkumu nepodařilo identifikovat. Veškeré pozůstatky zděných konstrukcí, odkryté archeologickým výzkumem, je možné spojit teprve s jednotlivými stavebními fázemi z rozmezí sklonku 15.– 20. století. To už je zároveň doba, kdy dokážeme v řídce dochovaných písemných pramenech sledovat alespoň mezerovitě vlastníky a prostřednictvím stavebněhistorického průzkumu nabýváme mlhavých a ponejvíce jen tušených představ o vzhledu obou domů. Zdá se, že v dějinách Horního Benešova sehrál z urbanistického hlediska jednu z klíčových rolí paradoxně ničivý požár koncem srpna 1474. Zásadní úlohu požárů při skokových proměnách pozdně středověkých a renesančních měst dobře známe třeba z Opavy nebo z Krnova. Devastace vartnovského panství, k němuž Horní Benešov roku 1474 příslušel, nechvalně proslulou Černou legií Matyáše Korvína199) byla provázena cíleným vypálením města. Uherští a slezští žoldáci pod vedením France z Háje tak důsledným vyplněním Korvínových rámcových pokynů vytvořili podmínky pro kvalitativně novou etapu existence Horního Benešova. Rozprášení nebo uprchlí měšťané, doplnění obyvatelstvem ze zaniklých vsí na panství a zřejmě i novými kolonisty, se pak do Horního Benešova vrátili a za vlády Korvínových hejtmanů a po roce 1490 za panování osvícené kněžny Barbory Opavské a Ratibořské se chopili obnovy města. Na základě dispozičních analogií se zdá, že nejpozději v této periodě obklopily náměstí měšťanské domy s kamennými, valeně klenutými sklepy, které byly atributem plnoprávních městských usedlostí.

Dispozičně se nejméně ve třech případech (jádra domů čp. 30, 31 a zaniklý dům druhotně rozdělený mezi čp. 29 a 30) jednalo o poměrně jednoduché objekty s jedním podélným obytným traktem v přízemí, po jehož boku směřoval do hloubi parcel a do dvorů za domy průchod tvořící druhý trakt domu, dlážděný štětováním, které zachytil archeologický výzkum. S domy hloubkové dvoutraktové dispozice, jejichž jádra identifikoval stavebněhistorický průzkum, souvisely kamenné odvodňovací kanálky, odvádějící z výše položených dvorů povrchovou vodu do prostoru náměstí. V původně dvorní části parcely s domem čp. 31 byla dále zjištěna zahloubená kvadratická část objektu hospodářské funkce (k. 510). Prostý asymetrický charakter těchto domů se zděnými a klenutými sklepy zřejmě zapadal do obrazu menších zeměpanských a poddanských měst v širokém pruhu po obou stranách východních Sudet a severozápadního oblouku Karpat, odlišoval se však od pozdně gotického stavitelství českých a jihomoravských měst. Prvním známým majitelem domu čp. 30 byl roku 1523 jakýsi Sstrosmon, zapsaný v urbáři jako držitel v pořadí osmého domu. Bohužel nevíme, zda byl také stavebníkem domu, jeho dědicem nebo se v držení objektu dostal třeba koupí. Dlouho ve městě nesetrval, protože už roku 1530 tu seděl Nikl Voyth. Voytové patřili v 1. polovině 16. století v Horním Benešově k nevlivnějším a nejpočetnějším klanům a jejich příjmení může svádět ke spekulacím o kdysi čelním postavení členů rodu ve správě města před rokem 1506. Niklův příbuzný Jacob Voyt byl v letech 1523 –1535 totiž rovněž majitelem sousedního menšího, tehdy sedmého domu s pozdějším čp. 31. Pokud bychom přijali ne zcela vyloučenou tezi, že rozdílně zapsaná příjmení Voyt a Richter v 16. století mohly nosit tytéž osoby, pak by se Jakob Voyt dožil ve svém domě požehnaného věku a zesnul by teprve po roce 1578, kdy byl jako vlastník měšťanské rezidence (dnešního čp. 31) zapsán Jakob Richter. Dlouhodobý evropský válečný konflikt, třicetiletá válka, znamenal další podstatný předěl ve vývoji obou domů. Zatímco v případě objektu s pozdějším čp. 31 vyústily stoupající dobové nároky po roce 1626 v zástavbu střední pasáže parcely a obytné využití 2. nadzemního podlaží (zřejmě spojitelné s novými majiteli z rodu Franzů), a to při zachování dvoutraktové půdorysné osnovy starší přední části domu, u čp. 30 šlo o mnohem radikálnější proměnu. Někdy po třicetileté válce, možná teprve kolem přelomu 17.

199) Ke korvínovskému nájezdu do Krnovska srov. A. Turek – L. Jisl, o. c. v pozn. 157, s. 1– 24; nověji P. Kouřil – D. Prix – M. Wihoda, o. c. v pozn. 42, s. 522 – 530; k zániku hradu Vartnova též P. Kouřil, Hrad Vartnov a jeho postavení ve vývoji hradů na Opavsku. Rodná země. Sborník k 100. výročí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně a k 60. narozeninám PhDr. Vladimíra Nekudy, CSc. Brno 1988, s. 285 – 304, s přehledem starší literatury.

BRANDL (eds.), 1858: Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. Urkunden-Sammlung zur Geschichte Mährens. VII. (1334–1349). Brünn. ČMM: Časopis Matice Moravské, Brno. ČSM-B: Časopis Slezského muzea, série B – vědy historické, Opava. ČSZM-B: Časopis Slezského zemského muzea, série B – vědy historické, Opava. k.: Nálezový kontext. KK: Karolínský katastr. NPÚ – ÚOP: Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště. PV: Přehled výzkumů, Brno. SOkA Bruntál: Státní okresní archiv v Bruntále. SUB III: Winfried IRGANG (ed.), 1984: Schlesisches Urkundenbuch. III. (1251–1266). Köln – Wien. SUB V: Winfried IRGANG (ed.), 1993: Schlesisches Urkundenbuch. V. (1282–1290). Köln. VMO: Věstník Matice Opavské, Opava. VVM: Vlastivědný věstník Moravský, Brno. Vs: Velkostatek. ZA Opava: Zemský archiv v Opavě. ZVSO: Zemská vláda slezská v Opavě

Seznam použitých zkratek AH: Archaeologia historica, Brno. AM: Archiv města. ARF: Archaeologiae Regionalis Fontes, Olomouc BL: Benischer Ländchen, Benisch. CDB III-1: Gustavus FRIEDRICH (ed.), 1942: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae III. 1. (1231–1238). Pragae. CDB IV-1: Jindřich ŠEBÁNEK – Saša DUŠKOVÁ (eds.), 1962: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. IV. 1. (1241–1253). Pragae. CDB V-2: Jindřich ŠEBÁNEK – Saša DUŠKOVÁ (eds.), 1981: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae V. 2 (1267–1278). Pragae. CDM VII: Peter Ritter von CHLUMECKY – Josephus CHYTIL – Vincentius

87


a 18. století, kdy dům nadlouho obsadila rodina Maschků, byl starší dvoutraktový objekt demolován a nad terénem nahrazen zcela novou, trojtraktovou dispozicí se středním průchodem. Dům zůstal přízemním, rozrostl se však do hloubky a uvnitř jej obohatily četné klenby v takřka všech důležitějších místnostech. Význam pro časové zařazení vzniku zadního dílu domu čp. 30 má nález hrnce, vloženého pod podlahu jedné z jeho místností pravděpodobně jako stavební oběť. Rozvržení domu bylo poměrně účelné: rozsáhlé zadní prostory a kubatura půdy pod mohutnou střechou nad plošně značně dimenzovanou stavbou byly v přímé souvislosti s vysokým podílem agrární činnosti v podnikání rodu Maschků. Z nich Anton Maschke navíc někdy po roce 1751 dokázal přičlenit ke svému sídlu ještě polovinu sousedního domu dříve Johanna Eÿserichta a z domu pozdějšího čp. 30 učinit zastavěnou plochou jeden z největších měšťanských obytných objektů v Horním Benešově, který

88

v podstatně nezměněné podobě přečkal i ničivý požár města roku 1820 a podlehl celkové modernizaci teprve roku 1890 za Romana Reichela. Také druhý dům čp. 31 prošel v 17.–19. století řadou přestaveb. Ty ale naopak jakoby petrifikovaly starobylé hloubkově dvoutraktové uspořádání jeho jádra, byť řada nových příček nebo i výměn nosných konstrukcí rapidně snížila podíl pozdně gotické hmoty v jeho objemu. Dům zato rostl do výše. Už počátkem 18. století za Heinricha Beittela byl patrový a v časech obchodníka Johanna Klose dokonce získal třetí nadzemní podlaží a po roce 1838 se tak stal jedním z nejvyšších hornobenešovských měšťanských domů. Zatímco dům čp. 30 si do počátku 21. století uchoval vcelku dobře čitelné barokní jádro, sousedící čp. 31 působilo celkovým dojmem spíše jako výsledek pozdně klasicistního stavitelství, typického pro Horní Benešov v časech restaurace města po ohni 1820.


Die Bürgerhäuser Nrr. 30 und 31 in Horní Bene·ov / Bennisch die historische Bauforschung und der archäologischen Forschung In Jahren 2003-2004 erfolgte eine wesentliche Änderung von zwei Häusern Konskr.-Nrr. 30 und 31 auf dem Platz Náměstí Míru in Horní Benešov/Bennisch, Bez. Bruntál/Freudenthal. Die archäologische Rettungsforschung im J. 2003 brachte wenigstens archäologische Grundkenntnisse zur Entwicklung der Besiedlung des Gebietes von Horní Benešov/Bennisch herbei. Die Mehrheit der erforschten Fundsituationen hing zwar erst mit der neuzeitlichen Geschichte beider Häuser zusammen, aber trotzdem ist es gelungen die Besiedlung beider Grundstücke schon am Ausgang des 13. Jahrhunderts archäologisch zu beweisen, d. h. früh nach der Stadtgründung (um 1253). Die Abfallgrube im Hof Nr. 30 bestätigte den Stadtcharakter der ältesten Besiedlungsphase, die Gestalt und Entwicklung der ältesten Bebauung war aber mit Rücksicht zu beschränkten Forschungsbedingungen nicht möglich näher zu erklären. Eine Menge Ermittlungen brachte allerdings die anschließende historische Bauund Archivforschung herbei, die die Entwicklung beider Häuser seit Anfang des 16. bis Ende des 19. Jahrhunderts skizzierten. Unter beiden Häusern mit vollen Bürgerrechten erhielten sich asymmetrisch situierte altertümliche tonnengewölbte Keller, die die älteste erhaltene Bebauung beider Grundstücke darstellen. Höchstwahrscheinlich lassen sie sich spätestens in die Zeit der gründlichen Stadterneuerung nach dem Brande im August 1474 datieren. Beide Häuser mit der ungleichen Breite besaßen offenbar nur eine ganz einfache Innenanordnung, die im Erdgeschoss eine große Seitenstube oder (Wohn-) Zimmer charakterisierte, begleitet an Seite mit wohl durchfahrbarem Flur zu den Hinterhöfen. Mit den in die Parzellentiefe orientierten Zweitrakthäusern, deren Kerne die historische Bauforschung identifizierte, hingen die archäologisch freigelegten, das Oberflächenwasser von den höher liegenden Höfen zum Marktplatz abführenden Kanäle zusammen. In der Gegenwart ist es nicht klar, ob es sich um die Stein-, Block- oder Fachwerkhäuser handelte, sollen ihre Keller aus Stein gemauert worden sein. In den Höfen waren den bewohnbaren Straßengebäuden wohl leichtere Holzkonstruktionen (Kammern) angeschlossen, deren Reste auf dem Grundstück mit dem Haus Nr. 31 die archäologische Forschung feststellte. Die primitive Zweitraktanlage mit dem an der Seite situierten Flur gehörte im späten 15. und im 16. Jahrhundert im mährisch-schlesischen Grenzgebiet zu den beliebten Lösungen, für die mehrere Analogien z. B. in Bruntál/Freudenthal, Zlaté Hory/Zuckmantel, Jeseník/Freiwaldau u. a. bekannt sind. Seit 1523 lassen sich mithilfe der Urbarbücher oder anderen Listen die mehr oder weniger kontinuierlichen Besitzerreihen verfolgen. Das größere Haus Nr. 30 geriet im 17. Jahrhundert in Besitz des Geschlechtes Maschke. Seine Mitglieder hatten den Oberbau irgendwann um die Wende des 17. und 18. Jahrhunderts (vor 1723) abgerissen und ihn ersetzten mit einem gemauerten leicht unsymmetrischen eingeschossigen Dreitrakthaus der regional typischen barocken Innenanordnung. Nach 1751 der damalige Hausbesitzer Anton Maschke erwarb den Südtrakt des benachbarten Hauses, das nach dem Stadtbrand 1746 nicht mehr erneuert, sondern zwischen die Häuser Nrr. 29 und 30 geteilt worden war. Die größere Unbeweglichkeit adaptierte er in einen in die Tiefe orientierten Viertrakt, anschließend baute er das Gebäude um und dehnte die gemauerte Bebauung auch in den Hofraum aus. Den letzten grundsätzlicheren historischen Eingriff in die äußere Gestalt des Gebäudes stellte 1895 die Erhöhung seiner vorderen Partie nach den Plänen vom lokalen Baumeister Adolf Rieger dar. Das schmälere Haus Nr. 31 im Unterschied zu benachbarten Bauten erhielt sich lange die archaische asymmetrische Zweitraktgliederung, die auch die nachfolgenden Umbauten überwiegend respektierten. Im Gegensatz zur Nr. 30, die bis 1890 eingeschossig war, wuchs das Haus in die Höhe und in die Parzellentiefe. Schon nach 1626 unter der Familie Franz hatte es sich um ein zweigeschossiges gemauertes Gebäude gehandelt, das nach dem Stadtbrand 1746 zwar umgebaut werden musste, seine Grundkomposition war kaum geändert. Ein weiterer Umbau geschah nach dem Stadtbrand 1820, da der damalige Hausbesitzer Johann Klos sein Haus reparieren und mit spätklassizistischer Fassade versehen ließ, wohl laut Entwurf des Stadtbaumeisters von Horní Benešov/Bennisch Joseph Jentschke. Damals wurde das Haus um ein Geschoss erhöht. Noch 1895 ließ sein Besitzer im Hofteil einen Erdges-

chossladen nach Plänen von Adolf Rieger zubauen. Die kombinierte archäologische und historische Bauforschung brachte auch eine Menge Erkenntnisse von gemeinerer Bedeutung herbei. Es ist gelungen die Änderungen der Parzellierung des Häuserblocks zu ermitteln. Während sich in der älteren Periode seit Ende des 15. bis ins 18. Jahrhundert an der Stelle mindestens fünf proportional eher ausgeglichene, ursprünglich mit Zweitrakthäusern mit seitlichem Flur oder Durchgang bebaute Grundstücke befunden hatten, nach dem Stadtbrand 1746 sank ihre Zahl auf vier, wobei das verschwundene Haus zwischen den Grundstücken Nrr. 29 und 30 zwischen benachbarte Hausbesitzer geteilt wurde. Da ähnliche Hausbreitendisproportionen auch auf anderen Marktplatzseiten vorhanden sind, gibt es einen Grund zu vermuten, auch da wären Häuser vereinigt und die ursprüngliche Grundstückzahl gesunken. Die archäologische Forschung stellte in der mittleren Partie beider Parzellen kein weiteres mittelalterliches versenktes Objekt fest; es lässt sich somit vermuten seit Anfang (seit dem 13. Jahrhundert) seien alle zum Wohnen bestimmten Hauspartien rund um den Marktplatz zur Straßenflucht situiert gewesen. Damit unterschied sich Horní Benešov/Bennisch wahrscheinlich von der Lage, die man mit Forschungen in der nicht weit entfernten Stadt Opava/Troppau ermittelt hat, und die man etwa auch aus mehreren Häusern der Prager Altstadt u. A. kennt. In der nicht letzten Reihe bereicherten die verschiedenartigen archäologischen Funde aus der frühen und hohen Neuzeit bis zu den letzten Jahrhunderten die bisher bescheidene Kenntnis des Alltagslebens der Bewohner vornehmer Bürgerhaushälter am Marktplatz einer Kleinstadt im Grenzgebiet.

Abbildungen Abb. 1: Horní Benešov/Bennisch, Bez. Bruntál/Freudenthal, nám. Míru (Marktplatz), Häuser Konskr.-Nrr. 30 und 31, Zustand 2003 (Foto K. Kovář). Abb. 2: Horní Benešov/Bennisch, Nrr. 30, 31. Karte vom Stabilkataster, Indikationsskizze, 1836 (REprofoto ZA Opava J. Bíl). Abb. 3: Horní Benešov/Bennisch, Nrr. 30, 31. Erdgeschossgrundriss, Zustand vor Demolierungsarbeiten im J. 2003 (Unterlagen K. Kovář, teilweise abgemessen und korrigiert von D. Prix). Abb. 4: Horní Benešov/Bennisch, Nrr. 30, 31. Kellergrundriss, Zustand 2003 (Aufnahme D. Prix). Abb. 5: Horní Benešov/Bennisch, Nr. 31, Kellerhals, Zustand 2003 (Foto K. Kovář). Abb. 6: Horní Benešov/Bennisch, Nr. 31. Fassade während der Demolierungs- und Bauarbeiten, Zustand 2003 (Foto K. Kovář). Abb. 7: Horní Benešov/Bennisch, Nrr. 30, 31. Archäologische Rettungsforschung, Gesamtsituation mit Auszeichnung der Flächenabdeckung, Fundsituationen im Fundamentsgraben für den Neubau. Abb. 8: Horní Benešov/Bennisch, Nrr. 30, 31. a – Grundriss und Schnitt der Sammelgrube Kontext (K.) 905; b – Grundriss und Schnitt der Grube K. 915; c – Profil E-E’ mit kleinem Kanal K. 904; d – Profil G-G’ mit kleinem Kanal K. 906. Abb. 9: Horní Benešov/Bennisch, Nr. 31. Mittelteil des Grundstücks während der archäologischen Forschung 2003, Ansicht von Norden. Im Vordergrund versenktes Objekt K. 510, links davon runde Ausmündung der Sammelgrube K. 915, oben kleiner Kanal K. 904, und das bis zu ihm reichende Fundament der Mauer beim Durchgang K. 907 (Foto M. Kiecoň). Abb. 10: Horní Benešov, Nrr. 30, 31. Westteil der mittels Flächenabdeckung geforschten Fläche, vom Norden zu gesehen. Im Vordergrund Mauerfundament K. 920, dahinter destruierter kleiner Kanal K. 906. Pfeil bezeichnet einen kleinen, in den Kammerfußboden M-12 eingelassenen keramischen Topf (Foto M. Kiecoň). Abb. 11: Horní Benešov/Bennisch, Nrr. 30, 31. Auswahl der mittelalterlichen Keramikfunde aus der Grube K. 500 (1, 2), Kohle- und Estrichdestruktionen K. 116 (5–7) und weiteren Fundsituationen mit Aufkommen der sekundär deponierten mittelalterlichen Keramikfragmente (3, 4, 8–14, Zeichnung I. Tichá). Abb. 12: Horní Benešov/Bennisch, Nrr. 30, 31. Auswahl der Keramikfunde aus der Grube K. 915 (Zeichnung I. Tichá). Abb. 13: Horní Benešov/Bennisch, Nr. 31. Auswahl der Münzfunde (identifiziert von Dr. Phil. Jan Šmerda). 1 – obere Partie der Füllung vom Objekt K. 510, Quadrat F2. Schlesien, Ferdinand II. (1619–1637), Münzstätte Breslau, Münzmeister J. Riedel, Kreuzer 1626, Gewicht 0,761 g ((Herinek, L.: Österreichische Münzprägungen von 1592–1657. Wien 1984, Kat.-Nr. 1456);

89

M. KiecoÀ, D. Prix, M. Zezula - Mû‰Èanské domy ãp. 30 a 31 v Horním Bene‰ovû 2 – obere Partie der Ausfüllung vom Objekt (Grube) K. 915, Quadrat E2. Schlesien, Joseph I. (1705–1711), Münzstätte Brieg, Wardein Ch. Brettschneider, 3 Kreuzer 1711, Gew. 1,148 g; 3 – Ausmanverung des Objekts (Grube) K. 915, Quadrat E2. Habsburger-Reich – Königreich Ungarn, Joseph II. (1765–1780–1790) Münzstätte Smolník (Szomolnok–Schmölnitz), 1 Kreuzer 1781, Gew. 7,592 g; 4 – obere Partie der Ausfüllung vom Objekt (Grube) K. 915, Quadrat E2. Habsburger-Reich, Franz II. (1792–1806 [1836]), Münzstätte Prag, 1 Kreuzer 1800, Gew. 4,315 g (Foto M. Kiecoň und Tomáš Ott). Abb. 14: Horní Benešov, Nrr. 30, 31. Keramischer Topf, in den Fußboden eingelassen in der Kammer M-12 in der Nr. 30 (1), Auswahl der Ofenkachelscherben (2–4, Zeichnung I. Tichá). Abb. 15: Horní Benešov/Bennisch, Indikationsskizze zum Stabilkataster 1836 (schematische Umzeichnung). Ausgezeichnet sind die 1900 zur Altstadt zählenden Bürgerhäuser (Zeichnung D. Prix). Abb. 16: Horní Benešov/Bennisch, Indikationsskizze zum Stabilkataster 1836 (schematische Umzeichnung). Ausgezeichnet sind rechtsgültige Bürgerhäuser. Schwarz – zum Weinausschank, Bierbrauen und -ausschank berechtigte Häuser, schraffiert – zum Bierbrauen und -ausschank berechtigte Häuser (ausgenommen Bürgergerbrauerei Nr. 224, Zeichnung D. Prix).

90

Abb. 17: Horní Benešov/Bennisch, Nrr. 30, 31. Erdgeschossgrundriss mit Versuch einer Bauentwicklungsanalyse. Kreuzschraffiert – spätmittelalterliche Konstruktionen (ca. 1474–1523), erhalten und wahrscheinlich; schraffiert von links nach rechts – frühbarocke Konstruktionen (nach 1626–vor 1722); von rechts nach links – spätbarocke Konstruktionen (nach 1751); doppelschraffiert – klassizistische Konstruktionen (nach 1820); Fläche ohne Schraffur in der Bildfläche – neuzeitliche Konstruktionen, 2. H. d. 19.–20. Jahrhundert (Zeichnung D. Prix). Abb. 18: Horní Benešov/Bennisch, Nrr. 30, 31. Lage der Keller mit Versuch einer Rekonstruktion der Anordnung der archäologisch ermittelten spätmittelalterlichen geamuerten Berbauung der Grundstücke. Punktiert – erhaltene oder archäologisch ermittelte Konstruktionen; dünn punktiert – hypothetischer Verlauf der gemauerten Konstruktionen; Strichpunktlinie – Grenze der gegenwärtigen Parzellierung des Häuserblocks (Zeichnung D. Prix). Abb. 19: Horní Benešov/Bennisch, Nr. 30. Plan für den Umbau des Hauses, 17.4.1890, Adolf Rieger (Reprofoto ZA Opava [Landesarchiv Troppau], J. Bil). Abb. 20: Horní Benešov/Bennisch, Nr. 31. Plan für die Adaptierung des Hofes, 16. 8. 1895, Adolf Rieger (Reprofoto ZA Opava, J. Bil). (Übersetzung J. Noll)


Archeologick˘ v˘zkum zaniklé boãní lodû konventní

Vavfiince na Mûlníku - P‰ovce baziliky sv.

Ladislav Varadzin - Ivo ·tefan

které důležité stratigrafické souvislosti byly nenávratně zničeny. Naším cílem bylo zdokumentovat veškeré narušené situace, prozkoumat nedotčený terén v trase výkopu a nalézt odpovědi na některé otázky položené v souvislosti se stavebněhistorickým průzkumem kostela. Archeologický výzkum přinesl řadu poznatků o podobě boční lodi a jejích osudech (Varadzin 2005). Naše zjištění jsou předmětem tohoto textu. Výkopy odhalily spodní partii nadzemního a část základového zdiva boční lodi v takovém rozsahu, který dovoluje její bezpečnou rekonstrukci (obr. 2). Boční loď o vnějším půdorysu 19,7 × 3,7 m přiléhala k hlavní lodi v celé její délce. Šířka vnitřního prostoru činila 2,5 m, tedy zhruba třetinu šířky hlavní lodi. Dodnes patrným pozůstatkem této lodi je nejzápadnější ze čtyř opěráků presbytáře, který je torzem její východní zdi (obr. 4). Nadzemní i základové zdivo bylo vybudováno z lomových opukových kamenů pojených maltou. Horní hrana základového zdiva o šířce 1,7 m se nachází 1,4 m pod současným povrchem v úrovni 161,40 m n. m. Základ výrazně předstupuje před vnitřní líc nadzemního zdiva (obr. 14). Základová spára nebyla zachyce-

Z písemných pramenů vyplývá, že konventní kostel sv. Vavřince na Mělníku – Pšovce stál již v roce 1268 (Macek et al. 2001, 9 –10). Tato datace se může vztahovat jen na presbytář kostela, který byl stavěn jako první, jak naznačuje stavebněhistorický průzkum; jeho autoři však uvažují jen o krátké, spíše technologické přestávce mezi budováním závěru a lodi (Macek 2004, 48). Stavební průzkum rovněž prokázal, že k současnému jednolodnímu kostelu v minulosti přiléhala severní boční loď, kterou jsme nedlouho poté měli možnost prozkoumat archeologickými metodami. Záchranný archeologický výzkum před severním průčelím konventního kostela, který vyvolala drenáž budovy poškozené při záplavách v předchozím roce, probíhal s přestávkami v červnu až září 2003.1) Odvodňovací výkopy odhalily vnější líc severní zdi současného kostela a zejména předpokládané pozůstatky původní boční lodi (obr. 1). Bohužel budování drenáže bylo oznámeno ve chvíli, kdy většina výkopů Obr. 1: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, celkový plán výzkumu. Vyznačeny nalezené objekty. Plán kostela podle: Macek et al. 2001, obr. 6 (všechny obrázky a fotografie L. Varadzin). byla již vyhloubena, takže ně-

Obr. 2: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, rekonstrukce boční lodi na základě poznatků archeologického výzkumu.

91

L. Varadzin, I. ·tefan - Archeologick˘ v˘zkum zaniklé boãní lodû ...

(obr. 5, souvrství 5 – 7 a vrstva 10). Výzkum nezjistil, jakým způsobem byl řešen nesoulad mezi vzrůstajícím vnějším terénem a úrovní gotického portálu. Přímo nad zaniklým gotickým portálem jsme nalezli pozůstatky dalšího vstupu, z něhož se zachoval pouze 1,4 m široký práh v podobě dvou pískovcových bloků a cihlového zdiva, který směřoval do středu mezi 2. a 3. pilíř mezilodní arkády podobně jako původní gotický portál (obr. 13). Tento práh se nachází zhruba 0,5 m nad úrovní paty destrukce boční lodi (tj. 0,5 m nad vnějším terénem v době demolice lodi) a zhruba 0,7 m nad patkami pilířů mezilodních arkád (obr. 6), tedy značně vysoko nad podlaObr. 3: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, kresba situace gotického portálu boční lodi. hou interiéru. Z těchto výškona. Jelikož linie základového vkopu je totožná s lícem zdivých poměrů by se mohlo zdát, že vstup vznikl až po demolici va (obr. 5), usuzujeme, že zdivo ho zcela vyplnilo. Nadzemboční lodi a souvisel spíše s nějakou starší, blíže neznání zdivo o šířce 1,2 –1,3 m se dochovalo do výšky cca 1 m. mou předsíní do (již jednolodního) kostela. Tato představa Pozoruhodný nález představuje gotický portál, jehož však naráží na další skutečnosti. Práh portálu byl později spodní část byla objevena v severní zdi lodi v úrovni mezi částečně přezděn základem pro dosud stojící renesanční 2. a 3. pilířem mezilodní arkády (obr. 3, 7). Ostění portálu nebo raně barokní předsíň tak, že vnější líc její západní zdi bylo na rozdíl od obvodového opukového zdiva vybudováse ocitla v jedné linii se západní hranou prahu (obr. 13). Kdyna z pískovce. Pozůstatky dovolují rekonstruovat ústupkoby práh souvisel s nějakou starší předsíní, museli bychom vé řešení portálu s polygonálními soklíky pro vložené sloupzjistit stopy provázání jejího zdiva se zazdívkou mezilodní ky (po jednom na každé straně; obr. 8) se světlostí o šířce arkády (někde v úseku mezi 3. pilířem a západní zdí sou1,3 m. Dále byly zjištěny nejméně dva schody (průzkum časné předsíně). Takové provázání ale nebylo pozorováno. hlouběji směrem dovnitř lodi nebylo možné provést), z nichž Nezbývá tedy, než považovat práh umístěný na výplni zruprvní spočíval na úrovni povrchu základového zdiva lodi. šeného gotického portálu za pozůstatek mladšího vstupu do Později byl portál zbourán a volný prostor vstupu zaplněn zeminou promíšenou se stavební sutí. Z výplně bylo vyzdviženo a fotograficky dokumentováno 7 zlomků architektonických článků (obr. 9 –12). Úrovni prahu gotického vstupu odpovídá horní hrana obvodového základového zdiva a současně i povrch terénu na vnější straně boční lodi, indikovaný výskytem malty, jež je pravděpodobně pozůstatkem výstavby baziliky (obr. 5, vr. 12; obr. 6). Terén vně baziliky v průběhu času narůstal, takže v době demolice boční lodi byl zvýšen oproti počátkům o více než 0,5 m (obr. 5, vr. 4). Uloženiny nakumulované během existence boční lodi svědčí o blíže neznámých stavebních úpravách nebo demolicích, neboť obsahují větší koncentraci malty a úlomky stavební keraObr. 4: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, severovýchodní nároží boční lodě. Vpravo pozůstatek nadmiky, zejména střešní krytiny zemního zdiva adaptovaného do podoby západního opěráku presbytáře.

92


Obr. 5: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, řez směřující kolmo na 3. pilíř mezilodní arkády. Popis vybraných stratigrafických jednotek: 3 – destrukce boční lodi; 12 – povrch terénu v době výstavby baziliky; 18 – torzo obvodového zdiva boční lodi; 20 – deponie lidských kostí; 22 – základové zdivo příčky boční lodi; 24 – hrob 3

Obr. 6: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, výškové poměry gotického a mladšího vstupu promítnuté do řezu z obrázku 4.

boční lodi. Vybudování tohoto vstupu umístěného nejméně 0,5 m nad okolním terénem mohlo reagovat na již zmíněnou vzrůstající úroveň vnějšího terénu. Nelze vyloučit, že tento vstup byl vybaven portálem s pozdně gotickým ostěním, který se dnes nachází uvnitř vstupní předsíně do kos-

tela (Macek et al. 2001, 18). Poloha vstupu do hlavní lodi, dnes umístěného uvnitř vstupní předsíně, patrně není primární, neboť se nachází 1,15 m nad rozšířeným základem zazdívky mezilodní arkády, který by měl indikovat úroveň podlahy v bazilice v době zazdění arkády.

93


Obr. 7: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, pohled na obnažené pozůstatky gotického portálu do boční lodi. Nahoře dva bloky prahu mladšího vstupu.

Obr. 10: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, pískovcové zlomky z ostění portálu.

Obr. 8: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, polygonální soklík gotického portálu.

Obr. 11: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, rozpadající se pískovcový zlomek z ostění portálu.

Obr. 9: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, rozpadající se pískovcový zlomek architektonického článku vyplňujícího prostor zaniklého gotického portálu.

Obr. 12: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, rozpadající se pískovcový zlomek z ostění portálu.

94


Bohužel původní středověký povrch terénu uvnitř boční lodi byl později zničen výkopem pro uložení značného počtu lidských kostí (obr. 5, vr. 20), proto výzkum nezachytil žádné doklady úpravy podlahy. Předpokládáme, že povrch této podlahy se nacházel ve stejné úrovni jako patky pilířů mezilodní arkády, kterým odpovídá i úroveň prahu gotického portálu (obr. 6). Archeologický výzkum přesto přinesl několik poznatků o podobě a užívání interiéru: 1. Bylo doloženo pohřbívání v interiéru (obr. 1). Šest nalezených hrobů se nacházelo v tradiční východo-západní orientaci s hlavou k západu. Protože žádný z hrobů neposkytl chronologické opory, datujeme je rámcově do doby existence boční lodi. 2. Interiér boční lodi byl v poObr. 13: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, práh mladšího vstupu vybudovaný ze dvou pískovcových schozdější době předělen zděnou dů a cihlového zdiva. Jeho pravý okraj se nachází ve stejné linii jako západní líc vstupní předsíně. příčkou směřující k 3. pilíři mezilodní arkády (obr. 2, 14). Zachovalo se jen základové zdivo o šířce 1 m a výšce 0,4 m (obr. 5, s. j. 22). Jeho jižní část byla později odseknuta novodobým drenážním výkopem. Poměrně mělký základ a orientace zdiva dovoluje interpretovat ho jako pozůstatek dělící stěny. O blíže neurčitelném časovém odstupu vzniku příčky vůči lodi svědčí přizdění na spáru k základu severní zdi lodi a zejména superpozice nad jedním z hrobů (obr. 5:24). Důvodem výstavby příčky mohla být adaptace prostoru na kapli nebo vytvoření vstupního koridoru vedoucího od portálu do hlavní lodi. Druhou alternativu by mohl potvrdit nález další příčky před druhým pilířem, tam však (a ani u 1. pilíře) nebyla zjištěna. Nálezová situace poblíž ostatních pilířů dovoluje vyloučit výskyt příček v takové podobě, s jakou Obr. 14: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, zcela vpravo nadzemní zdivo boční lodě, pod ním výrazně předjsme se setkali u 3. pilíře. sazený základ. Nahoře základové zdivo příčky v boční lodi směřující k 3. pilíři mezilodní arkády. 3. V severovýchodním rohu lodi jsme zjistili obdélný základ neznámé funkce přizděný drcením pilířů arkády (obr. 15 –17). K datování této události na spáru k základům obvodového zdiva (obr. 2). Obdélník ani k souvislostem zazdívky s ostatními úpravami v prostoru o šířce 1,2 m a minimální délce 2 m byl z jihu odseknut noboční lodi se archeologický výzkum nemohl vyjádřit, neboť vodobým drenážním výkopem. Nelze vyloučit, že zděný zápříslušné terény byly znehodnoceny novodobým výkopem klad sloužil jako podklad oltáře boční lodi. pro drenáž. Pouze dodáváme, že ve vyzdívce mezi pilíři 3 a 4 Podle poznatků stavebního průzkumu (Macek et al. byl nalezen náběžník klenby (obr. 18, 19). 2001) byly mezilodní arkády baziliky po nějaké době zaNení zřejmé, v jaké chronologické souslednosti se nazděny, nejspíše z důvodu statických poruch způsobených chází zazdívka mezilodních arkád a demolice boční lodi.

95


Obr. 15: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, 1. pilíř mezilodní arkády, patka odsekána; opuka.

Obr. 16: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, 3. pilíř mezilodní arkády s profilovanou patkou; opuka. Hmota je rozpukaná patrně pod tlakem arkády. Vpravo dole základ příčky boční lodě směřující na pilíř; na zdivu spočívá deponie lidských kostí.

Obr. 18: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, torzo pískovcového náběžníku klenby v zazdívce mezi 3. a 4. pilířem mezilodní arkády.

Obr. 17: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, polopilíř s profilovanou patkou vsazený do západního zdiva lodi. Jako jediný z pilířů byl proveden z pískovce. Zleva k němu přiléhá zazdívka mezilodní arkády.

96

Destrukci lodi zachytil výzkum vně její severní zdi (obr. 5, vr. 3). Bohužel archeologický výzkum nepřispěl k přímému datování této události, neboť z příslušných uloženin nepochází statisticky reprezentativní počet nálezů.2) K chronologii zániku boční lodi se lze nepřímo vyjádřit na základě dalších okolností. Osudy celého prostoru někdejší boční lodi jsou spjaty s deponií značného množství lidských kostí (obr. 16). Jelikož nad touto 0,6 m mocnou vrstvou (obr. 5, vr. 20; prostor


vyplněný kostmi činí odhadem 25,5 m3) nebyly zjištěny jakékoliv pozůstatky destrukce, usuzujeme, že deponie byla uložena až po zániku boční lodi. Jak jsme již uvedli, v souvislosti s tím byl snížen terén v interiéru cca 0,2 – 0,3 m pod jeho předpokládanou původní úroveň a přitom byla zřejmě odebrána i stavební suť destrukce. Deponie byla později překlenuta segmentovými pasy současné předsíně vstupu do lodi, což je současně terminus ante quem pro dataci uložení lidských ostatků. Podle těchto poznatků lze demolici boční lodi datovat do období předcházejícím uložení deponie lidských kostí, která již nějakou dobu existovala, když byla budována renesanční/raně barokní předsíň lodi kostela.

Literatura Macek, P. et al. 2001: Bývalý klášter bosých augustiniánů v Pšovce u Mělníka, Průzkumy památek 8, č. 2, 7– 37. Macek, P. 2004: Stavební a umělecké proměny bývalého kláštera augustiniánů v Pšovce u Mělníka, in: Špačková, R. (ed.), Mělník – Pšovka, sborník vydaný při příležitosti znovuvysvěcení kostela sv. Vavřince v Mělníku – Pšovce obnoveného po povodni roku 2002, Mělník, 46 – 53. Varadzin, L. 2005: Nálezová zpráva: Mělník – Pšovka. Drenáž v okolí konventního kostela sv. Vavřince, záchranný archeologický výzkum, Archív ArÚ AV ČR v Praze, č. j. 10161/05.

poznámky 1) K výzkumu byli přizváni Jan Sommer a Petr Macek se svým týmem. 2) Lze jen dodat, že mezi nemnoha nalezenými artefakty se nachází keramické zlomky datovatelné rámcově do středověku, nikoliv do doby mladší; hodnota tohoto svědectví je však sporná.

Archäologische Untersuchung des untergegangenen Seitenschiffes der Konventbasilika des hl. Laurentius in Mûlník - P‰ovka Der Text präsentiert Erkenntnisse, die bei der archäologischen Untersuchung des untergegangenen nördlichen Seitenschiffes der Augustiner-Konventbasilika des hl. Laurentius in Pšovka bei Mělník (Mittelböhmen) erworben wurden. Auf Grund der archäologischen Funde war es möglich: 1. den Grundriss des Seitenschiffes (Abb. 2), das in den 60er Jahren des 13. Jahrhunderts entstand und em ehesten am Ende des späten Mittelalters abgerissen wurde, zu rekonstruieren; 2. einige Aspekte des Gebrauchs und der Gestalt des Innenraumes des Seitenschiffes zu erfassen, besonders die Beerdigung und die sekundäre Einteilung des Innenraumes durch die Trennwand vor dem 3. Pfeiler; 3. die Gestalt des ursprünglichen gotischen Portals (Abb. 3; Foto 7, 8) festzustellen; 4. den jüngeren Eingang in das Seitenschiff nachzuweisen; 5. die Adaptation des ganzen Raumes des zerstörten Seitenschiffes für die Deponierung von etwa 25 m3 menschlichen Knochen irgendwann zu Beginn der Neuzeit nachzuweisen. Die Ergebnisse der Untersuchung ergänzen Erkenntnisse, die während der baugeschichtlichen Untersuchung der Konventkirche, publiziert in P. Macek et al. (2001), erworben wurden.

abbildungen Abb. 1: Gesamtplan der Untersuchung. Gefundene Objekte sind bezeichnet. Plan der Kirche laut Macek et al. 2001, Abb. 6. Abb. 2: Rekonstruktion des Seitenschiffes auf Grund der Erkenntnisse der archäologischen Untersuchung. Abb. 3: Zeichnung der Situation des gotischen Portals des Seitenschiffes. Abb. 4: Nordöstliche Ecke des Seitenschiffes. Rechts ein Überrest des oberirdischen Mauerwerkes, adaptiert in die Gestalt des westlichen Stützpfeilers des Presbyteriums. Abb. 5: Ein Schnitt, der senkrecht auf den 3. Pfeiler des Scheidebogens ge-

Obr. 19: Mělník – Pšovka, bazilika sv. Vavřince, torzo pískovcového náběžníku klenby v zazdívce mezi 3. a 4. pilířem mezilodní arkády. richtet ist. Beschreibung der ausgewählten stratigraphischen Einheiten: 3 – Destruktion des Seitenschiffes; 12 – Oberfläche des Terrains in der Zeit des Aufbaus der Basilika; 18 – Torso des Umfassungsmauerwerkes des Seitenschiffes; 20 – Deponie der menschlichen Knochen; 22 – Fundamentmauer der Trennwand des Seitenschiffes; 21 – Grab 3 Abb. 6: Höhenverhältnisse des gotischen und jüngeren Eingangs projiziert in den Schnitt aus der Abb. 5. Abb. 7: Ansicht der bloßgelegten Überreste des gotischen Portals in das Seitenschiff. Oben zwei Blöcke der Schwelle des jüngeren Eingangs. Abb. 8: Polygonaler Sockel des gotischen Portals. Abb. 9: Zerfallendes Sandsteinbruchstück des Architekturgliedes, das den Raum des untergegangenen gotischen Portals erfüllt. Abb. 10: Sandsteinbruchstücke vom Portalgewände. Abb. 11: Zerfallendes Sandsteinbruchstück vom Portalgewände. Abb. 12: Zerfallendes Sandsteinbruchstück vom Portalgewände. Abb. 13: Schwelle des jüngeren Eingangs erbaut aus zwei Sandsteinstufen und dem Ziegelmauerwerk. Ihr rechter Rand befindet sich in der gleichen Linie, wie das Haupt der Eingangsvorhalle. Abb. 14: Ganz rechts das oberirdische Mauerwerk des Seitenschiffes, darunter das markant vorgeschobene Fundament. Oben die Fundamentmauer der Trennwand im Seitenschiff, gerichtet auf den 3. Pfeiler des Scheidebogens. Abb. 15: 1. Pfeiler des Scheidebogens, die Basis abgehackt, Plänerkalk. Abb. 16: 3. Pfeiler des Scheidebogens mit der profilierten Basis; Plänerkalk. Der Stoff ist gespalten, wahrscheinlich unter dem Druck des Scheidebogens. Rechts unten das Fundament der Trennwand des Seitenschiffes gerichtet auf den Pfeiler; auf dem Mauerwerk beruht die Deponie der menschlichen Knochen. Abb. 17: Halbpfeiler mit der profilierten Basis eingesetzt in das westliche Mauerwerk des Schiffes. Als der einzige von den Pfeilern wurde er aus Sandstein verfertigt. Von links liegt die Vermauerung des Scheidebogens an. Abb. 18: Torso des Sandsteinkämpfers des Gewölbes in der Vermauerung zwischen dem 3. und 4. Pfeiler des Scheidebogens. Abb. 19: Torso des Sandsteinkämpfers des Gewölbes in der Vermauerung zwischen dem 3. und 4. Pfeiler des Scheidebogens. (Übersetzung J. Kroupová)

97

J. Royt, D. Hamsíková, R. HAmsíková, J. âepelák - Stfiedovûké nástûnné malby ...

Stfiedovûké nástûnné malby v kostele Pov˘‰ení sv. KfiíÏe ve Vrbnû u Mûlníka Jan Royt - Dagmar Hamsíková Radana Hamsíková - Jifií âepelák

V kostele Povýšení sv. Kříže ve Vrbně byly nově odkryty středověké nástěnné malby pokrývající stěny gotického presbytáře. Vrbno u Mělníka leží na nízké vyvýšenině v zátopovém území poblíž soutoku Vltavy a Labe. Zatímco nedaleká řeka Vltava poskytovala obživu rybářům a úrodná pole zemědělcům, blízké mělnické hradiště bylo střediskem církevní a zemské správy, v neposlední řadě pak i určitého stupně ochrany. Na území, které bylo osídleno již od neolitu, se tak brzy stabilizovala síť osídlení. Přítomnost vodního živlu však byla spojena s neustálým nebezpečím záplav, z nichž největší zasáhla obec v roce 2002. Právě škody, které způsobila, se staly podnětem pro rekonstrukční práce a detailní výzkumy.1) Vrbno vzniklo snad již v průběhu 11. století. Není však jisté, zda se nejstarší osídlení nacházelo na jižním okraji zmíněné vyvýšeniny, nebo ve větší vzdálenosti od centra vsi. V polovině 12. století byl na nejvyšším, tedy čestném místě, vybudován románský tribunový kostelík, jehož obdélná plochostropá loď na východě s apsidou byla postavena z kvádříkového zdiva.2) V jeho okolí se nacházelo rozsáhlé mladohradištní pohřebiště, kde byl v 60. letech 20. století nalezen depot 128 denárů z doby před rokem 1158.3) Vlivem cílené panovníkovy politiky se osady a fary v úrodném Polabí stávaly předmětem duchovních darování. Vrbenský kostel, jehož zasvěcení sv. Kříži je doloženo již v roce 1247, byl ve 30. letech 13. století (1241?) předán špitální-

98

mu bratrstvu sv. Františka, budoucímu řádu křižovníků s červenou hvězdou. Převážná část zmínek o vsi v následujícím období se týká hmotného zajištění fary, souvisejících sporů a darování; především šlo o desátky z nedalekého Řepína německých rytířů, johanitských Vyšehnějovic a sousedního Hořína.4) Na počátku 14. století bylo Vrbno součástí věnného majetku české královny Elišky Přemyslovny, pobývající mimo jiné i na vodní tvrzi s hospodářským dvorem v sousedním Hoříně. V souvislosti s přechodem z českého na německé, tedy emfyteutické právo, vydala pro Vrbno v letech 1319 a 1321 dvě vysazovací listiny i s uvedením potažní povin-

a

b Obr. 1: Vrbno (okres Mělník), kostel Povýšení sv. Kříže, severní stěna presbytáře s náměty: a – Jidášovy zrady (?), b – Poslední večeře Páně, sanktuář (všechny snímky R. Hamsíková).


a

b

c

Obr. 2: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže: a – pohled do presbytáře, b – severní stěna presbytáře, c – jižní stěna presbytáře (kresba D. Hamsíková).

99


Obr. 3: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, severní stěna presbytáře, Jidášova zrada (?).

Obr. 4: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, severní stěna presbytáře, detail konzoly s hlavou divého muže.

nosti pro osadníky. Soudě dle dokumentů ze 16. a 17. století se tato povinnost vztahovala na všechny obyvatele vsi.5) S Eliškou Přemyslovnou bývá spojováno také zavedení služebného systému na mělnickém panství – jednou z manských rodin snad byli Mléčkové z Vrbna, připomínaní až do roku 1453. Rod s erbem husy se zřejmě dělil na několik větví, z nichž jedna dosáhla poměrně značného pozemkového vlastnictví a možná i patronátního práva ke kostelu. Dokládá to jednak gotický štít s erbem husy umístěný na jižní stěně lodi kostela, jednak prodej rodových statků ve Vrbně, Hoříně a dalších třech vsích v celkové hodnotě 121 kop pražských grošů křižovnickému řádu. Křižovníci však bratrům Petrovi, vyšehradskému kanovníku, a Bernardovi z Vrbna nezaplatili, a proto se prodávající odvolali k mělnické městské radě, která vydala v roce 1357 listinu podporující nároky poškozených bratrů.6) Koupě se jistě uskutečnila, neboť nejbližší část Hořína se ke křižovnickému řádu vztahovala až do roku 1850.7) Z téže doby pocházejí první zmínky o vrbenských farářích. Románská apsida byla nahrazena gotickým polygonálním presbytářem, jenž byl sklenut křížovou a paprsčitou žebrovou klenbou a vyzdoben nástěnnými malbami. V literatuře se zatím lišily názory na dobu vzniku gotického presbyteria.8) Datování odkrytých nástěnných maleb (viz níže v tomto příspěvku) provedené na podkladě formální a ikonografické analýzy a časové zařazení konzoly s divým mužem značně přispěly k upřesnění datování architektury závěru kostela. Mléčkové z Vrbna, nebo alespoň jejich druhá větev, se připomínají opět v 1. polovině 15. století coby služební manové mělnického hradu. Poslední z nich, bratři Hanušek

a Oldřich, prodali svůj podíl křižovníkům v souladu se závětí Jana Smiřického v roce 1453.9) Byl tak dovršen proces postupného majetkového scelování vsi, jejíž část zůstala nadále příslušná k mělnickému hradu, zatímco druhý díl vlastnili křižovníci z dalekého Turska.10) Jejich duchovní správa i jádro majetku přečkaly husitské nepokoje souběhem příznivých okolností. Pražský špitál byl totiž životně důležitý pro Staré Město, které jej chránilo a spravovalo ve světských záležitostech. Křižovníci naopak podávali pod obojím způsobu, a to možná až do poloviny 15. století, kdy byla ukončena staroměstská správa špitálu a řád získal právo výkupu zastavených zboží.11) Opětovně rostoucí vliv řádu našel své vyjádření v jeho rostoucí stavební aktivitě. V 1. polovině 16. století byla k severní stěně gotického presbytáře12) přistavěna hranolová věž o síle zdi až 2 m, jejíž nároží byla armována červeným pískovcem. V přízemí se nacházela sakristie sklenutá valenou klenbou s lunetami. Přístupná byla pouze úzkou nízkou klenutou chodbou z presbytáře. Místnost je osvětlena úzkým, vysoko umístěným okénkem. Vzhledem k celkové dispozici sakristie je možné, že v případě nebezpečí sloužila jako pokladnice a úkryt cenností. Vyšší podlaží věže, která byla přístupná zvenčí a osvětlená malými obdélnými okénky, poskytovala možnost přístupu do krovu kostela. Předpokládaným dřevěným schodištěm se vstupovalo do nejvyššího patra věže opatřeného čtyřmi rozměrnými okny, kde byly umístěny zvony. Celková dispozice kostela tak ukazuje na jeho útočištní charakter. Kostel byl vybaven zvony a některými částmi mobiliáře.13) Z období renesance pocházejí ornamentální sgrafita druhotně použitá při stavbě barokní ohradní zdi

100


hřbitova. Jejich prvotní umístění však neznáme. Počátkem 20. století byla provedena novogotická úpraStředověký charakter kostela byl výrazně setřen převa kostela, přičemž byl do zdi věže proražen samostatný stavbou, která proběhla někdy mezi lety 1665 a 1699; mivchod do sakristie. Nově byl malířem Wenischem vymalomo jiné byla rozšířena okna, zazděn byl i původní gotický ván i presbytář, kde byly nalezeny stopy starších fresek. jižní portál, který byl funkčně nahrazen západně orientoTehdejší vrbenský farář František Hoppe napsal v roce 1903 vanou předsíní se vstupem do kostela. Snad v této době řádovému generálu F. Maratovi: „Při škrabání presbytáře byla zvednuta podlaha, zazděno západní gotické okno a sepřišli jsme na původní malbu. Za malým nízkým kamenným dile v presbytáři, neboť se ocitlo příliš nízko nad zemí. Změoltářem objevil se na stěně obraz klenby kostelní, uprostřed ně v úrovni dlažby odpovídá i výška spojovací chodby mev gloriole asi ukřižovaný spasitel, nedá se to více rozeznat. zi presbytářem a sakristií a značné „zahloubení“ prahu zaNa obou stranách toho obrazu vynášeli se andělíčkové, hezzděného, po povodních v roce 2002 částečně odkrytého goká práce, ale pozdějšího původu, kteří jsou trochu zachovatického jižního portálu lodi. Interiér kostela se tak vyrovnal lí a pan rada Krch nařídil, aby byli šetřeni…“.17) Nicméně zas terénem okolního hřbitova, který během staletí narůstal. chován byl jen andílek ve špaletě jižního okna presbytáře. Nová barokní výmalba kněžiště, která v roce 1713 překryV jádru románský kostel Povýšení sv. Kříže ve Vrbně je la starší fresky, byla po polovině 18. století přebílena. V kosjednolodní stavbou s pětiboce uzavřeným gotickým prestele byl umístěn hlavní oltář se sochou Bolestné Matky Bobytářem, s hranolovou věží (16. století) na severní straně ží s umírajícím Kristem, zatímco na ostatních oltářích bya čtvercovou předsíní na straně západní. Obdélnou, v obly obrazy sv. Jiří, Matky Páně a umírajícího Spasitele. Modobí baroka upravenou plochostropou loď, osvětlují segbiliář se nedochoval a byl v 19. a na počátku 20. století mentovitě zaklenutá okna, podobná jsou i v presbytáři kosnahrazen obrazy Krista, Dolorosy pod křížem a sv. Josefa. Z původního barokního vybavení se tak dochovala pouze kamenná oltářní mensa, navýšená v roce 1903 širší pískovcovou deskou. Barokní úpravy kostela byly završeny v roce 1790 vybudováním konvexně tvarované kruchty, výměnou podlahy a snad i o něco pozdější přístavbou točitého schodiště na věž.14) Výměna podlahy byla příčinou odstranění snad lobkovických náhrobních kamenů z lodi kostela a kněžského z presbyteria. Náhrobní kámen faráře Augustina Kluega (†1742) byl přenesen na hřbitov, kde se nacházel ještě roku 1940.15) Ačkoliv se Vrbno stávalo častou obětí požárů a povodní, kostel ležící na nejvýše položeném místě v samém centru vsi Obr. 5: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, severní stěna presbytáře, Poslední večeře Páně, celek. nebyl řáděním živlů zasažen.16)

Obr. 6: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, severní stěna presbytáře, Poslední večeře Páně, detail s kalichem.

Obr. 7: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, severní stěna presbytáře, Poslední večeře Páně, Jidáš, detail.

101


Obr. 8: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, severní stěna presbytáře s náměty Bičování Krista, Posmívání Kristu, Nesení Kříže.

Obr. 9: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, severní stěna presbytáře, Bičování Krista, stav po odkrytí maleb, detail.

102

tela. Presbytář ze 70. let 14. století je zaklenutý křížovou šestidílnou žebrovou klenbou, oddělený od hlavní lodi polokruhovým triumfálním obloukem. Jehlancové konzoly, na něž nasedají klínová žebra, jsou ve dvou případech zakončeny architektonickou plastikou: na severní straně hlavou divého muže a na straně protější s rostlinným motivem. Jak již bylo výše uvedeno, povědomí o existenci nástěnných maleb v kostele sv. Kříže existovalo od roku 1903. Záměr odkrýt je a restaurovat vykrystalizoval až po povodni v roce 2002, kdy byl do výše jednoho metru zatopen i kostel sv. Kříže. Restaurátorského průzkumu, odkrytí a restaurování maleb se ujaly akademické malířky a restaurátorky Radana a Dagmar Hamsíkovy (viz samostatná pasáž v rámci tohoto článku). Přestože se nástěnné malby ve vrbenském kostele dochovaly pouze v torzálním stavu, lze vyslovit poměrně spolehlivé soudy o jejich ikonografii a výtvarném charakteru. Malby pokrývají stěny polygonálně uzavřeného presbytáře. Komponovány jsou ve čtyřech nad sebou řazených pásech. Spodní pás, tak jak je tomu středověkých maleb obvyklé, tvořila s velkou pravděpodobností dekorativně pojatá drapérie, tato vrstva se nedochovala. V druhém pásu, který je až na nepatrné fragmenty sytě červeného pozadí zničen, se možná nacházel počátek christologic-

Obr. 10: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, severní stěna presbytáře, Bičování Krista, stav po restaurování, detail.


kého cyklu. V dalších dvou pásech se odvíjejí události z Kristových pašijí, malby v nejvyšším pásmu jižní stěny byly poškozeny úpravou oken. Příběh není líčen kontinuálně, ale biblické události jsou oddělovány pásy; jednotlivé epizody čteme od leva shora dolů. Na základě starších (např. nástěnné malby v kostele Narození Panny Marie ve Starém Plzenci, po 1351)18) i dobových analogií (nástěnné malby v kostele sv. Jiljí v Uhlířských Janovicích, kol. 1390)19) můžeme předpokládat, že ve Vrbně šlo o široce koncipovaný pašijový cyklus. Ten se počíná na severní stěně presbytáře vyobrazením neznámé scény, z níž se dochovala spodní část postavy, jak prozrazuje dolů konicky se rozšiřující fragment pláště, z něhož vystuObr. 11: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, severní stěna presbytáře, náměty Posmívání Kristu a Nesení kříže, puje pár bosých nohou. Vlevo stav v průběhu odkrývání maleb. jsou zobrazeny útvary nepravidelného tvaru, zřejmě kameny a vlevo fragment silně chlupaté končetiny, patrně náležející postavě satana. Mohlo by jít o scénu Jidášovy zrady, tak jak ji popisuje evangelista Lukáš (22, 1– 3): „Blížil se svátek nekvašených chlebů, velikonoce. Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by ho zahubili; báli se však lidu. Tu vstoupil satan do Jidáše, nazývaného Iškariotský, který byl z počtu Dvanácti.“ Byla také vyslovena hypotéza (Magdaléna Hamsíková), že by vzhledem k možnému zobrazení ďábla a na zemi ležících kamenů, mohlo jít o námět Pokušení Krista na poušti (Mt 4, 1–6), který je typologicky vztažen k námětu Poslední večeře, na což by mohla poukazovat Kristova slova: „Je psáno: nejenom chlebem bude člověk živ, Obr. 12: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, severní stěna presbytáře, náměty Posmívání Kristu a Nesení kříže, ale každým slovem, které vychástav po restaurování. zí z Božích úst.“ S přihlédnutím je smysl sochaře pro monumentalitu tvaru.21) Cyklus pak pok dochovaným dobovým analogiím (např. nástěnné malby kračuje ve druhém poli ikonograficky i výtvarně pozorus pašijovým cyklem v kostele sv. Jiljí v Uhlířských Jano- vicích, kol. 1390)20) můžeme předpokládat, že nad uvedenou hodným výjevem Poslední večeře Páně. Nachází se příznačně scénou byl námět Vjezdu Krista do Jeruzaléma, jenž obvynad tabernáklem, v němž byla uchovávána svátost. I přes kle stál na počátku christologických cyklů. Za zvláštní poznačnou fragmentárnost malby zaujme prostorové uspozornost stojí konzola, z níž vybíhají poměrně hmotná klínořádání stolu a seskupení okolo něho shromážděných postav vá žebra oddělující výše zmíněné pole s malbami od pole náapoštolů. Vlevo v popředí je vyobrazen klečící a modlící se sledujícího. Konzolu, která byla pohledově orientována apoštol, vpravo pak jeho živě gestikulující druzi. Uprostřed vůči původnímu vchodu, tvoří tvář divého muže v loubí. stolu vidíme velký eucharistický kalich, poukazující na to, Jde o velmi kvalitní kamenosochařskou práci, jež vznikla že jde o zobrazení ustanovení svátosti oltářní. Zobrazený kav těsném dotyku s pražskou katedrální hutí, jak prozrazulich,22) navíc ještě ve spojení tabernáklem (má dobové ma-

103


lované orámování na vrcholu s křížovou kytkou), v němž bylo uchováváno Tělo Páně, můžeme také považovat za velmi raný příklad ohlasu dobových debat týkající se problematiky eucharistie, které probíhaly od konce 14. století na univerzitní půdě. Takto koncipovaná Poslední večeře vyhovovala i později za husitských válek, neboť křížovníci obstarávající ve Vrbně duchovní správu podávali podobojí způsobou. V takto rozsáhle koncipovaném christologickém cyklu se obvykle vyskytuje i vyobrazení Krista na Olivetské hoře, které právě v poslední čtvrtině 14. století se stává námětem devočním, jak ukázal Büttner.23) Jsou ovšem celky, v nichž námět Krista na hoře Olivetské chybí, jak například ukazuje již zmíněný cyklus v Uhlířských Janovicích. Ve Vrbně mohl být námět Krista na OliObr. 13: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, severní stěna presbytáře, Posmívání Kristu, detail. vetské hoře umístěn v kápi ve vrcholu stěny. V druhém pásu následovala zřejmě scéna Krista před Pilátem. Třetí scéna představuje Příběh Kristových pašijí pokračuje námětem Bičování Krista, z něhož se dochovala vrchní část sloupu a hlavy a ruce biřiců bičujících Krista. Jde o poměrně konvenční kompozici běžnou v českém nástěnném malířství 14. a 1. poloviny 15. století. Pozadí scény je sytě červeně zbarveno, podobně jako na pašijových scénách Mistra Třeboňského oltáře, na nástěnné malbě s Kristem na hoře Olivetské ve Strašicích (kol. 1390),24) na nástěnné malbě se Stětím sv. Kateřiny v kryptě kostela sv. Štěpána v Kouřimi nebo u pašijového cyklu v kostele sv. Jiljí v Uhlířských Janovicích (kol. 1390). První scéna v třetí řadě zobrazuje Krista oblečeného do dlouhého pláště s trnovou korunou, jak stojí před skupinou mužů s židovskými klobouky na hlavě. Jde patrně o námět Posmívání Kristu či Ecce Homo, neboť Kristus má již na sobě plášť a na hlavě trnovou korunu. Cyklus pokračuje velkou kompozicí nesení Kříže, z níž se dochovaly postavy vojáků, postava Šimona z Kyrény (Mt 27,32; Mk 15,21; Lk 23,26) v červeném odění pomáhajícího nést Kristu kříž, postava Krista nesoucího velký kříž a vpravo jemně prokreslená ušlechtilá ženská tvář, náležející patrně sv. Veronice. Na jižní straně byla původně středověká okna, sedile a vstup do chrámu, čímž byla plocha pro malbu značně omezena. Jediná větší plocha se nacházela v těsné dotyku s vítězným obloukem. Právě zde byla provedeno Ukřižování, jak prozrazuje v kápi pole dochovaná Kristova hlava a jeho ruce přibité na kříž. Při prolomení nového okna při barokních úpravách bylo ukřižování z větší části zničeno. Pod ukřižováním vlevo dole spatřujeme část postavy Josefa Arimatijského a hlavu světce s bezvousou mladistvou tváří a plavými vlasy, s největší pravděpodobností sv. Jana Evangelisty. Jde o fragment námětu Oplakávání Krista či Kladení do hrobu. Pro časové zařazení malby je důObr. 14: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, severní stěna presbytáře, Nesení ležité oblečení Josefa Arimatijského, dole vlevo část postakříže, detail.

104


vy Josefa Arimatijského a hlava světce s bezvousou mladistvou tváří a plavými vlasy, s největší pravděpodobností sv. Jana Evangelisty. Podobně jako na Bičování, tak i zde pozadí výjevu bylo purpurové. Pro časové zařazení malby je důležité oblečení Josefa Arimatijského. Jeho plášť je ozdoben hermelínovým límcem a na hlavě má knížecí korunu. Zobrazení Josefa Arimatijského v oděvu šlechtice (knížete) souvisí, jak již ukázala Jana Hlaváčková,25) s překladem Písma do češtiny. Evangelista Marek (15, 43; ekumenický překlad) uvádí, že Josef Arimatijský byl „…vážený člen rady“ (dle řeckého originálu „boulentés“, latinsky dle Vulgaty „…nobilis decurio“), podobně o jeho členství v židovské veleradě hovoří i evangelista Lukáš (23,50; ekumenický překlad): „…Členem židovské rady byl muž jménem Josef.“ (dle řeckého originálu „boulentés“; lat. dle Vulgaty „decurio..“). Staročeský překlad výše zmíněného verše evangelia Markova v Bibli Drážďanské i Olomoucké uvádí, že Josef Arimatijský Obr. 15: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, severní stěna presbytáře, Nesení byl: „šlechtic a vladař dvorský“, u Lukáše je označen jako kříže, hlava Krista a sv. Veroniky (?), detail. ten, jenž „panováše nad desieti rytieři“. Snad nejstarší vyobrazení Josefa Arimatijského v knížecím odění nacházíme na tzv. Nathanově ukřižování.26) Velmi často se objevuje Josef Arimatijský na reliéfech s Oplakáváním Krista (např. Oplakávání z Litoměřic, kol. 1390).27) Christologický cyklus ve Vrbně pak pokračuje na té samé stěně vpravo dvěma scénami souvisejícími s Kristovým oslavením: Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení Krista. Ze scény Zmrtvýchvstání se dochovala menší pravá část s fragmentem tumby, s postavou anděla a s rukou Krista s praporcem zakončeným křížem. Cyklus završuje velkoryse koncipovaná scéna Nanebevstoupení Krista, která odkazuje k obdobné scéně na nástěnné malbě v Emauzích. V témž poli se dochoval fragment postavy sv. Barbory, která patří k nejběžněji zobrazovaným světicím, neboť byla vzývána v nebezpečných situacích a také jako patronka „dobré smrti“. Svými charakteristickými znaky, k nimž patří úzká raObr. 16: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, jižní stěna presbytáře, hlava světce, stav po odkrytí malby. mena, dlouhý krk, idealizovaná tvář a vysoká koruna, má naše světice velmi blízko k obdobným zobrazením světic na severní stěně lodi kostela sv. Apolináře (kol. 1390) či v bývalém kostele sv. Vavřince na Újezdě (po 1380). Není vyloučeno, že světice vystupovala jako přímluvkyně v šířeji koncipovaném donátorském výjevu (Mléčkové z Vrbna ?), který se bohužel nedochoval. Na podkladě detailní stylové analýzy lze vysledovat, že na nástěnném cyklu ve Vrbně pracovali dva malíři. Dílem prvního umělce jsou malby na severní stěně. Jeho výtvarný projev je charakteristický velmi živou výraznou kresbou, smyslem pro prostorové hodnoty, plasticitu tvarů a expresivitou výrazu (viz např. Poslední večeře Páně, Bičování Krista). Tento malíř, možná starší generace, spočívá svým výtvarným názorem ještě v doObr. 17: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, jižní stěna presbytáře, hlava světce, stav po restaurování.

105


prve stavební průzkum29) v roce 2003 a následně odborný restaurátorský průzkum stěn a klenebních partií presbytáře, kterým byly v roce 2004 pověřeny restaurátorky Radana a Dagmar Hamsíkovy. Sondážní průzkum30) byl doložen stratigrafií vrstev, mikroskopickými průřezy a chemickými analýzami. Odkryv maleb v presbytáři a jejich restaurování probíhal v letech 2004 až 2005. Podrobným sondážním průzkumem byla zjištěna původní, velmi kvalitní malba z 90. let 14. století,31) a to na většině stěn presbytáře. Malby byly překryty velkým množstvím přemaleb z různých časových období, s četnými vápennými a omítkovými mezivrstvami, z nichž mnoObr. 18: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, jižní stěna presbytáře, Ukřižování, ukřižovaný Kristus, detail. hé se zcela jistě vázaly na stavební úpravy kostela. Mladší vrstvy, skryté pod omítkou bě Karlově. Druhý malíř pracuje s výraznější pevnou linií vya pod poslední hlinkovou úpravou ze začátku 20. století, bymezující tvary (Ukřižování, Nanebevstoupení Krista) a je víly zcela bezvýznamné. Jednalo se většinou o monochromce poplatný dobovému krásnoslohému stylovému projevu. ní vápenné nátěry v několika vrstvách nebo barevná poNástěnné malby v presbytáři kostela sv. Kříže ve Vrbně jednání s náznakem dekoru. Mladší, z konce 19. století bynáleží do stejné stylové vrstvy jako malby v Libiši (okres ly provedeny opět technikou hlinky. Poškozené plochy, kde Mělník), v Uhlířských Janovicích (okres Kutná Hora), ve chyběla gotická omítka, byly vyplněny štukovými plombaStrašicích (okres Rokycany) či ve Slavětíně (okres Louny) mi různé tvrdosti a vápennými vrstvami, z nichž starší bya lze je datovat do doby kolem roku 1390.28) Za donátory maleb je možné hypoteticky považovat Mléčky z Vrbna, jejichž ly výrazně pekované. Na několika místech severní a jižní stěkamenný erb se znamením husy se prakticky nachází nad ny byly odkryty v plombách, vyplňujících obnažené zdivo, původním vstupním portálem v jižní stěně chrámové lodi ve barokní fragmenty malované přímo na omítku. Malba byVrbně, což poukazuje na velmi privátní vztah rodu Mléčků la však zcela nečitelná. Zachovala se pouze výše zmíněná, ke kostelu. Příslušníci tohoto rodu byli s největší pravděčasově mladší barokní malba postavy andílka ve špaletě podobností patrony kostela, mezi jejichž patronátní práva jižního okna. a povinnosti by patřilo i financování výzdoby patronátního Výsledky průzkumu vedly k souhlasu památkových inchrámu. Otázkou je, zda kostel sloužil také jako pohřebišstitucí s odkrytím původní gotické vrstvy v celém rozsahu. tě Mléčků, to se však zatím nepodařilo prokázat. Otevřená Neidentifikovatelné zbytky mladších maleb bylo navrženo zůstává i otázka, kdo určil, jaká bude tématika výzdoby konzervovat a zakrýt. kostela, zda donátoři či duchovní správci kostela. Volba téNejstarší gotické malby jsou sice fragmentární, odkrymatiky nástěnných maleb v presbytáři kostela – christoloté plochy však dovolily zjištění, že jde o christologický cygický cyklus s akcentem na scénu Ukřižování, je s ohledem klus. Jednotlivé obrazy byly pojednány většinou v pásech k jeho zasvěcení sv. Kříži logická. Vzhledem k tomu, že dunad sebou, střídavě na pozadí červeném a světle šedém. chovní správu obstarávali křížovnící s červenou hvězdou, což Na severovýchodní straně od sebe oddělovaly jednotlivé scébyl řád, jenž nebyl netečný k uměleckým dílům (viz např. ny černé linie 2 – 4 mm silné. Na několika místech překrýiluminace v Brevíři křížovnického velmistra Lva), je velmi vala původní malbu velmi tvrdá vápenná vrstva, asi 2 mm pravděpodobné, že ideový koncept maleb mohl vytvořit něsilná, s fragmenty zcela nečitelné malby, kterou podle dokterý z příslušníků tehdy špitálního řádu. by stavebních úprav by bylo možno zařadit snad do doby po Jak již bylo v úvodu řečeno, ke znovuobjevení a restaupolovině 16. století. rování středověkých maleb ve vrbenském kostele došlo po Na východní stěně za oltářem byla pod dvěma vápenničivé povodni, která postihla mělnickou oblast v srpnu ronými nátěry a nejmladší hlinkovou výmalbou odkryta baku 2002. Kostel byl zatopen do výše cca 1 metru. Po opadrokní freska s průhledem do sakrálního prostoru, rámovanutí vody byla mokrá omítka podél obvodu interiéru kosného vysokými okny s perspektivně se sbíhající dlažbou do tela stavební firmou otlučena do výše 100 cm, jak bývá trastředu. Stopy po skobě a malovaná, dodatečně metalem dičním zednickým zvykem až na původní kamenné zdivo, pozlacená svatozář ve tvaru mandorly naznačují, že zde a to bohužel i v presbytáři. Teprve potom došlo k odbornémusel být pravděpodobně umístěn dřevěný kříž. V dolní mu průzkumu jednotlivých vrstev. části u paty konzoly byly zjištěny fragmenty starší malby. Na základě nařízení NPÚ, územního odborného pracoSondy, provedené na klenbě presbytáře prokázaly sice příviště středních Čech v Praze, byl v roce 2003 proveden nejtomnost starších maleb, ale jejich stav byl zcela neidentifi-

106


Obr. 19: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, jižní stěna presbytáře, Ukřižování, Josef z Arimatie a sv. Jan Evangelista, detail.

Obr. 20: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, jižní stěna presbytáře, Zmrtvýchvstání Krista, detail.

kovatelný. Odkryty byly tedy pouze zachované části původních dekorativních pásů podél klenebních polí, souvisejících s figurální malbou stěn a v závěru choru na východní straně v klenebních polích fragmenty ornamentální výzdoby, velmi podobné fragmentům renesančních sgrafit, zasazených druhotně do hřbitovní zdi.32) Zbytky starších maleb se nacházejí podle provedených sond rovněž na triumfálním oblouku, nebyly však odkryty, neboť ten již nebyl bohužel z finančních důvodů předmětem restaurátorských prací. Původní malba byla odkryta ve velkých fragmentech v druhém a třetím poli ode dveří sakristie. Ve druhém poli byla odkryta část výjevu, který původně s velkou pravděpodobností zobrazoval scénu Jidášovy zrady (ďábel vstupuje do Jidáše). Z této scény se zachovala spodní část postavy zřejmě Krista a fragment postavy ďábla i drobná kresba trav u Kristovy nohy. Štětcová kresba postav černou barvou je výrazná a velmi energická. Ve třetím poli nad sanktuářem je vyobrazena Poslední večeře s dominantní tváří Jidáše v dolním levém rohu stolu, malovanou výraznou tvrdou linií, na rozdíl od měkce malované lineární polopostavy apoštola v horní pravé části. Na postavách je patrné, že malíř se snažil vyjádřit kresebným výrazem i charakteristiku postav. Nejvíce zachované jsou výjevy na stěně severovýchodního pole – Posmívání Kristu, skupina židovských kněží, Nesení kříže a v horním pásu Bičování. Všechny tyto výjevy jsou odděleny od sebe silnou černou linií. Kresebná linie figur je výrazná, poměrně silná (až 4 mm) s jistými tahy štětce, avšak s jemnými detaily v kresbě rukou.

V postavách i na pozadí jsou patrné stopy po původní barevnosti. Vedle vstupních dveří sanktuáře pod hlavními scénami byly odkryty obdélníkové pásy, barevně rozdělené, snad původně s postavami světců, jak naznačuje odkrytá hlavička světice (?) na jednom z těchto polí. Bohužel původní omítka byla na mnoha místech stěn presbytáře výrazně pekovaná, a tím část maleb znehodnocena. Tam, kde se původní gotická omítka nedochovala, byly plochy vyplněny různými plombami starších omítek, přecházejícími přes sebe s vrstvami vápenných nátěrů. Velmi tvrdá, ale hrubší struktury byla omítka z posledních oprav ze začátku 20 století, která vyrovnávala nerovnosti zejména ve spodní části stěn, na které byla provedena hlinková malba růžového závěsu. Tyto opravy byly vysledovány i v horních plochách stěn. Sanktuář ve druhém poli severní stěny byl zúžen při pozdějších úpravách o 15 cm na všech stranách. Dochovalo se původní barevné rámování s černou kresbou křižovnické růžice nad vrcholem. Nejstarší přemalba, rámování sanktuáře černou barvou, zjistitelná ve fragmentech na vápenném nátěru, zachovává rovněž ještě podobný tvar. Zmenšení sanktuáře bylo provedeno cementovou omítkou asi až ve 20. století. Hypoteticky mohlo být na jižní stěně pouze jedno gotické okno u oltáře a stěna v celé ploše pokryta figurálními výjevy z christologického cyklu, jak dokládají zachované malby podél druhého okna vedle triumfálního oblouku. Malby v této části byly výrazně poškozeny při stavebních úpra-

107


vách, provedených ve třetí čtvrtině 17. století, dodatečným proražením okenního otvoru u triumfálního oblouku. Tato stěna byla pokryta monumentální malbou s námětem Ukřižování. Ve středu pole nad okenním obloukem tohoto „nepůvodního“ okna byl pod vrstvami omítek a vápenných nátěrů nalezen fragment Krista na kříži s postavami světců sv. Janem a sv. Josefem Arimatijským po levé straně okna. Na pravé straně je zachycena scéna Zmrtvýchvstání s postavou anděla, klečícího na tumbě, část postavy Krista s praporcem a fragmenty postav zbrojnošů. Scény jsou situovány v pásech nad sebou na červeném a světlešedém podkladě. V levé spodní části je výjev s Nanebevstoupením Krista a skupinou postav, vpravo polofigura sv. Barbory s atributem věže. Dělení jednotlivých výjevů pomocí černé linie, výrazné na stěně severní, zde chybí. Postavy po levé straně okna jsou malovány černou štětcovou kresbou, jistou v provedení. Po pravé straně je malba subtilní, kresba je jemnější, až nejistá, tahy jsou místy zdvojené. Středověké fragmenty byly objeveny i na celé ploše stěny pod silnými vrstvami omítek pod „nepůvodním“ oknem u triumfálního oblouku, které zasahovaly až k odkrytému sedile. Původní omítka však byla tak hustě pekovaná, že nebylo možné malbu identifikovat. Krásný fragment hlavy světce nebo donátora dokládá, že figurální výzdoba pokrývala celou stěnu. Malby mohly být zachovány ve větším rozsahu i na severní a severovýchodní stěně, jak ukazuje část draperie ženského šatu a mužské nohy končící přesně v úrovni otlučené omítky. Obě okna na jižní stěně několikrát změnila svůj tvar. Značnou ztrátu cenné středověké malby způsobilo zvětšení okenních otvorů proražených při rekonstrukci interiéru Obr. 22: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, jižní stěna presbytáře, Nanebevstoupení Krista, detail. koncem 17. století. Z té doby pravděpodobně pochází jednoduchá dekorativní výzdoba okenních šambrán, malovaných modrou barvou na vápenném podkladě a tvořících jakési kamenné ostění. Tato vrstva u „nepůvodního okna“ částečně překryla původní omítku i s malbou. Při mladších úpravách byla okna znovu zúžena přidáním asi 4 cm omítkové vrstvy po stranách a zmenšena asi o 20 cm pod horním obloukem. Šambrány byly tímto zásahem rovněž výrazně poškozeny. Kolem okna na jižní straně u oltáře byla zjištěna pod současnou hlinkovou výmalbou pouze mladší ornamentální výzdoba ve dvojí vrstvě, asi z 19. století. Na jižní stěně bylo odkryto sedile, zjištěné již stavebním průzkumem, které bylo zazděno cihlami a velkými kameny. Rámování podél celého sedile bylo zdůrazněno, jak dokazují fragmenty, 4 cm silnou černou linií. Vnitřní prostor byl původně rovněž pokryt malbou, bohužel ze zcela Obr. 21: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, jižní stěna presbytáře, Nanebevstoupení Krista.

108


nečitelných fragmentů nelze posoudit její podobu. Podle doby zazdění sedile spadá malba, malovaná na vápenném podkladě, nejpozději do 17. století. Nad sedile byl odkryt původní konsekrační kříž. Na této straně byl rovněž odhalen další, dříve zazděný výklenek, velikosti 50 × 50 cm. Po odkryvu sedile bylo potvrzeno zvýšení podlahy celého kostela asi o 50 cm, jak ukazuje velmi nízko položená lavice sedile od země. Během odstraňování všech nepůvodních vrstev bylo nutné původní malbu a omítku postupně upevňovat. Všechny defekty byly vytmeleny do světlejšího tónu vápenným štukem tak, aby původní omítková vrstva byla odlišena. Peky byly vyrovnány do plochy, neboť množství otvorů by působilo rušivě. Odkryté fragmenty mladších maleb, kteObr. 24: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, jižní stěna presbytáře, sv. Barbora, stav po restaurování. ré nebylo možno identifikovat, byly po dohodě s památkáři upevněny, povrchově fixovány a zakryty vápenným nátěrem zatónovaným do barvy starého vápna, stejně jako výmalba klenby a okenních špalet z 20. století. Obnažené zdivo bylo doplněno novou omítkou a barevně sceleno vápenným nátěrem. Retuš maleb a původní omítky se omezila pouze na barevné sjednocení. Podle dohody s památkáři byly na žebrech ponechány, vzhledem ke špatnému stavu kamene, vrstvy zkamenělých vápenných nátěrů. Podle provedených sond byla zjištěna hnědofialová původní barevnost provedená přímo na kameni. Tyto sondy v rozsahu 50 cm na severní stěně byly ponechány. Barevnost žeber byla upravena podle původního tónu. Konzoly byly očištěny od nepůvodních nánosů a podle fragmentů původní barevnosti sladěny. Z tváře divého muže byla odstraněna vrstva vápenné přemalby. Původní barevnost se dochovala v poměrně značném rozsahu, Obr. 23: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, jižní stěna presbytáře, sv. Barboa proto byla ponechána bez retuše v původní podobě. ra, stav po odkrytí, detail. Technika odkryté gotické malby je příznačná vrstvou utažené omítky, jejíž síla kolísá podle nerovnosti kamenného čeře na severní stěně, jsou malovány velmi jemnou štětcokvádříkového zdiva od 0,5 do 2 cm a přitom respektuje nevou kresbou, na rozdíl od ostatních, které mají linie pevné stejnou rovinu stěny. Přípravná štětcová kresba je prováa výrazné, jisté v provedení. děna černou barvou do nezaschlé vrstvy omítky, nanášené zřejmě ve vodorovných pásech odshora. Při fragmentární poRekapitulace sledu v˘tvarné v˘zdoby vaze maleb nelze dobře nanášené vrstvy a jejich přesahy v období pûti století v presbytáfii kostela dobře prokázat, jde však podle všeho o tradiční pontata. To A. Středověké nástěnné malby christologického cyklu jistě vyhovovalo i výtvarnému záměru malíře při členění (podle J. Royta 90. léta 14. století) – nejstarší přemalba: malby do vodorovných pásů. V barevných zlomcích bylo nečitelné fragmenty maleb lineárního charakteru provedechemicky prokázáno minium, smalt se zrny azuritu a mané na vápenném nátěru, na severní a severovýchodní stělachit, dále žluté a červené okry, železitá červeň a čerň. Ve ně, snad polovina 16. století (fragmenty byly konzervovány starší přemalbě byla nalezena zem zelená a v modrém maa zakryty). lovaném kamenném ostění šambrán – šmolka (smalt) B. Druhá starší přemalba – fragmenty modrých šambrán Při podrobné prohlídce jednotlivých výjevů je patrné, že na vápenném podkladě, asi před rokem 1700 a zbytky nei zde, jako u mnoha jiných nástěnných maleb, bylo dílo výčitelných lineárních maleb na vápenném podkladě na jižní sledkem více rukou. Některé výjevy, jako např. Poslední ve-

109

J. Royt, D. Hamsíková, R. HAmsíková, J. âepelák - Stfiedovûké nástûnné malby ... Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže vz. 5 – jižní pole chóru při oblouku

poznámky

1) Archeologický a stavební výzkum kostela a okolí zajistili Mgr. Ladislav Varadzin, Mgr. Ivo Štefan z Archeovápenn˘ nátûr 0,105 mm logického ústavu AV ČR ve spolupráci s Ing. Janem Sommerem. Resãerná vrstva (kresba ?) a stopa malby, taurováním a ikonografií odkrytých obsahující azurit nástěnných maleb se zabývají akad. mal. Radana Hamsíková a prof. zlomek hrubozrné vápenné PhDr. Ing. Jan Royt. Stavebněhistoomítky – SiO2 aÏ 0,150 mm rickému průzkumu se věnovali také O. Novosadová – H. Hanzlíková, Vrbno u Mělníka do poloviny 17. století, R projekt Brno 2003, nepublikováno. Své poznatky o vývoji vsi ve středovz. 8 – jižní strana chóru věku a raném novověku jsem uvedl v článku J. Čepelák, Vrbno u MělníÏlutá vrstva pfiemalby 0,030 mm ka do poloviny 17. století, Středovápenn˘ nátûr, max. 0,225 mm český sborník historický 30 – 31, 2006 (v tisku). ãervená nesourodá vrstva malby, 2) A. Merhautová, Raně středověká armax. 0,150 mm chitektura v Čechách. Praha 1971, s. 356 – 357. Zde i starší literatura. hrubozrnná gotická omítka 3) K nálezům raně slovanské keramiky celkem 3,050 mm, pražského typu z 6.– 7. století při arSiO2 max. 0,300 mm cheologickém výzkumu kostela J. Sommer – L. Varadzin – I. Štefan, Koncepty chystané publikace o ar60 x zvût‰eno cheologickém a stavebně historickém výzkumu kostela Svatého Kříže ve Obr. 25: Vrbno, kostel Povýšení sv. Kříže, mikrořezy barevné vrstvy jižního pole chóru. Vrbně (2003). O lokalizaci nejstaršího osídlení ve Vrbně u Mělníka a nástěně (fragmenty byly konzervovány a zakryty), které soulezu depotu denárů: Fr. Kašička – B. Nechvátal, K vývoji románského kostela ve Vrbně u Mělníka, Památková péče 33, 1973, č. 3, s. 176 –186, visí s malbou iluzivního průhledu do interiéru kostela ve výJ. Klápště, Příspěvek k archeologickému poznávání úlohy mince v přechodním poli. Tato malba byla provedena na utažené vámyslovských Čechách, Archeologické rozhledy 51, 1999, č. 4, s. 784, penné omítce, zjištěna v místech, kde se původní omítko789 – 790, 801– 802, J. Hásková – B. Nechvátal, Mladohradištní pohřebiště ve Vrbně u Mělníka a hrob s depotem denárů, Archeologické vá vrstva nedochovala (malba včetně fragmentů byla resrozhledy 45, 1993, č. 1, s. 72 – 88, 90 – 92. taurována). 4) Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (dále CDB) III/3, C. Třetí vrstva přemaleb – fragmenty neidentifikovatelné č. 286 (rok 1236), CDB IV/1, č. 1 (rok 1241), č. 125 (rok 1247), Regesta malby, provedené přímo na omítce, zjištěné v rozích severdiplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae (dále RBM) I, č. 1323 (rok 1253), RBM II, č. 140 (rok 1257), RBM IV, č. 282 (rok 1336). ní a jižní stěny – snad začátek 18. století po odkrytí byly 5) České překlady listin: Národní archiv (dále NA, dříve SÚA) Praha, Stafragmenty konzervovány a zakryty. Fragmenty ornamenrá manipulace, inv. č. 2209, sign. M 28/43, fol. 3 – 4. Povinnost kosit tální malby na klenebních polích v závěru chóru, snad rovpanskou louku a svážet seno zjistil v urbářích mělnického panství z let 1569, 1606, 1625 J. Koumar, Mělnické panství a jeho poddaní v 16. něž začátek 18. století. a na počátku 17. století, Vlastivědný sborník Mělnicka 4, 2002, s. 87; D. Čtvrtá vrstva – fragment malby s andílkem ve špaletě Odhad komorního panství Mělnického datovaný dne 4. září 1645, Arjižního okna – kolem poloviny 18. století, nečitelné fragmenchiv český (dále AČ) 29, s. 225. ty na vápenném podkladě na jižní stěně u oltáře a v oken6) NA Praha, Křižovníci s červenou hvězdou – 339, inv. č. 293; RBM VI, č. 535 (rok 1357). ních špaletách pozdní 18. století, nebo začátek 19. století. 7) Dosvědčuje to např. urbář křižovnického panství z 2. poloviny 16. stoE. Pátá a šestá vrstva – nevýznamné hlinkové fragmenty letí, AČ 28, s. 343 – 344. z 19. století. 8) Zatímco Fr. Kašička – B. Nechvátal, o. c. v pozn. 3, s. 182 poukazují F. Sedmá (poslední) vrstva – dekorativní hlinková výmalna motivickou příbuznost s mělnickou radniční kaplí z roku 1398, J. Sommer a kol., o. c. v pozn. 3, se opatrně přiklání k počátku, případně ba z roku 1903 (malba byla částečně zachována, konzeraž k době kolem poloviny 15. století. vována a zakryta). 9) Archiv hlavního města Prahy, Sbírka rukopisů, Liber tercius Veteris urDíky příznivé spolupráci památkových a církevních inbis Pragensis quo complectuntur variorum casuum effectus. 1417 až 1480, kniha č. 992, fol. 23. stitucí došlo k rehabilitaci dříve opomíjeného kostela Pový10) AČ 28, s. 343 – 344; J. Racek, Vesnice Kralupy v 1. polovině 16. stolešení sv. Kříže ve Vrbně, který se tak stal jednou z nejvýtí, Vlastivědný sborník Kralupska 4, 1999, č. 1, s. 13 – 59, J. Koumar, znamnějších památek z období středověku v mělnické obo. c. v pozn. 5, s. 67–106. lasti. Nově odkryté a restaurované nástěnné malby v inte11) V. Bělohlávek, Dějiny českých křižovníků s červenou hvězdou. Praha 1930, s. 79; M. M. Buben, Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou. riéru vrbenského kostela jsou příkladem kvalitní výtvarné Praha 1996, s. 15, 20 – 21. tvorby doby krále Václava IV. a donátorské činnosti nižší 12) Fr. Kašička – B. Nechvátal, o. c. v pozn. 3, s. 182 –183. šlechty, která za vlády Karlova syna nabyla na významu. Pře13) Cínová křtitelnice z roku 1511 je umístěna v depozitáři rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou v Praze. Zvony z let 1530, 1554 stože malby nemají dvorský charakter jako například ná(přelit 1881) a z 17. století byly zrekvírovány za první světové války. stěnná výzdoba v nedaleké Libiši, přesto některými svými A. Podlaha, Soupis památek historických a uměleckých v politickém komponentami a prvky (sytě červené pozadí, expresivní pookresu Mělnickém, sv. VI. Praha 1899, s. 186; Státní okresní archiv dání podkresby) reflektují soudobé tvůrčí proudy a svojí iko(dále SOkA) Mělník, Archiv obce Vrbno, Pamětní kniha obce Vrbno, 1876 –1959, s. 85 – 86. nografií reagují na dobové teologické disputace o eucharis14) A. Podlaha, o. c. v pozn. 13, s. 186 (půdorys); J. Sommer – L. Varadzin tii konané zejména na půdě pražské Karlovy univerzity. – I. Štefan, o. c. v pozn. 3. 15) J. Kilián, Historické náhrobníky a epitafy Mělnicka. Mělník 2004, s. 119; dvû vrstvy pfiemaleb, + 0,150 mm

110

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 Fr. B. Bronec, Z osudů kostela, fary a školy ve Vrbně, nedatováno, s. 11. 16) K velkému požáru Vrbna na sklonku 18. století například J. Kilián (ed.), Mělnická kronika Jana Josefa Albrechta ze sklonku baroka. Mělník 2005, s. 84, 204 – 205. 17) Použitý výňatek z dopisu převzat z článku Fr. Kašička – B. Nechvátal, K vývoji románského kostela ve Vrbně u Mělníka, o. c. v pozn. 3, s. 186. Originál je uložen v NA Praha, Křižovníci s červenou hvězdou – 339, kart. 1393. 18) J. Royt, Starý Plzenec, in: Gotika v západních Čechách (1230 –1530). Praha 1996, s. 435 – 436. 19) Z. Všetečková, Středověká nástěnná malba ve středních Čechách, Průzkumy památek 1999 – příloha, s. 184 –185. 20) Z. Všetečková, o. c. v pozn. 19, s. 184 –188. 21) Srov. J. Opitz, Sochařství v Čechách za doby Lucemburků. Díl první. Praha 1935, s. 29 – 55. 22) M. Bartlová, Ikonografie kalicha, symbolu husitství, in: Husitský Tábor. Supplementum 1. Sborník husitského muzea v Táboře 2001, edd. M. Drda – F. J. Holeček – Z. Vybíral. Tábor 2001, s. 455. 23) F. V. Büttner, Imitatio pietatis. Motive der christlichen Ikonographie als Modelle zur Verähnlichung. Berlin 1983, s. 197. 24) Z. Všetečková, o. c. v pozn. 19, s. 184 –185. 25) J. Hlaváčková, Josef erat decurio, Umění XXXV, 1987, s. 507– 514. 26) J. Hlaváčková, o. c. v pozn. 25, s. 507– 514. 27) O. Votoček, Severočeská galerie v Litoměřicích. Sbírka starého umění. Litoměřice 1983, obr. 4. 28) Vročení maleb na základě provedené stylové analýzy do doby kolem roku 1390 tedy vylučuje možné pozdní datování architektury závěru kostela, jak ho naznačuje Jan Sommer. 29) O. Novosadová – H. Hanzlíková, o. c. v pozn. 1. 30) R. Hamsíková – D. Hamsíková, Restaurátorský průzkum presbytáře kostela Povýšení sv. Kříže, Vrbno, NPÚ středních Čech, 2004. 31) Viz s. 102 –105. 32) Viz úvod tohoto příspěvku.

M ittelalterliche W andmalereien in der K irche der K reuzerhöhung in V rbno bei Mûlník/Melnik Die neu entdeckten Wandmalereien im Presbyterium der Kirche der Kreuzerhöhung in Vrbno bei Mělník gehören zu der gleichen Stilschicht, wie die Malereien in Libiš, Uhlířské Janovice, Strašice oder Slavětín und man kann sie in die Zeit um 1390 datieren. Für die Donatoren der Malereien kann man hypothetisch das Geschlecht Mléčka von Vrbno halten, deren steinernes Wappen mit dem Zeichen der Gans sich praktisch über dem Eingangsportal in der Südwand des Kirchenschiffes in Vrbno befindet, was auf eine sehr private Beziehung des Geschlechts Mléčka zur Kirche hinweist. Angehörige dieses Geschlechts waren höchstwahrscheinlich Patrone der Kirche, zu deren Patronatsrechten und Pflichten auch die Finanzierung der Verzierung der Patronatskirche gehören konnte. Es besteht eine Frage, ob die Kirche auch als die Begräbnisstätte des Geschlechts Mléčka diente, es ist jedoch bis jetzt nicht gelungen, das zu beweisen. Offen bleibt auch die Frage wer bestimmte, wie die Thematik der Verzierung der Kirche wird, ob die Donatoren oder die Seelsorger der Kirche. Die Wahl der Thematik der Wandmalereien im Presbyterium der Kirche – der christologische Zyklus mit dem Akzent auf die Szene der Kreuzigung, ist hinsichtlich ihrer Einweihung dem hl. Kreuz logisch. Mit Rücksicht darauf, dass die Seelsorge die Kreuzherren mit dem roten Stern besorgt haben, was ein Orden war, der sich nicht gleichgültig zu den Kunstwerken gestellt hat (siehe z.B. die Illuminationen in dem Breviar des Kreuzherren-Großmeisters Lev), ist es sehr wahrscheinlich, dass das Ideenkonzept der Malereien einer der Mitglieder des damaligen Spitalordens schaffen konnte. Obwohl die Malereien keinen Hofcharakter haben, wie z.B. die Wandverzierung im nahen Libiš, reflektieren sie trotzdem durch einige ihre Komponente und Elemente (sattroter Hintergrund, expressive Darbietung der Unterzeichnung) zeitgenössische schöpferische Strömungen (schöner Stil) und durch ihre Ikonographie (Platzierung des Letzten Abendmahls über dem Tabernakel und die Betonung des Kelches) reagieren sie auf zeitgenössische theologische Disputationen über die Eucharistie, die besonders auf dem Boden der Prager Karlsuniversität statgefunden haben.

abbildungen Abb. 1: Vrbno (Bezirk Mělník/Melnik), Kirche der Kreuzerhöhung, Nordwand des Presbyteriums mit Themen a – Verrat des Judas (?), b – Letztes Abendmahl, Sanktuarium. Abb. 2: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, a – Blick ins Presbyterium, b – Nordwand des Presbyteriums, c – Südwand des Presbyteriums. Abb. 3: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Verrat des Judas (?). Abb. 4: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Nordwand des Presbyteriums, Detail der Konsole mit dem Kopf des wilden Mannes. Abb. 5: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Nordwand des Prebyteriums, Letztes Abendmahl, das Ganze. Abb. 6: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Nordwand des Presbyteriums, Letztes Abendmahl, Detail mit dem Kelch. Abb. 7: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Nordwand des Presbyteriums, Letztes Abendmahl, Judas, Detail. Abb. 8: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Nordwand des Presbyteriums mit Themen der Geißelung Christi, Verspottung Christi, Kreuztragung. Abb. 9: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Nordwand des Presbyteriums, Geißelung Christi, Zustand nach der Freilegung der Malereien, Detail. Abb. 10: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Nordwand des Presbyteriums, Geißelung Christi, Zustand nach der Restaurierung, Detail. Abb. 11: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Nordwand des Presbyteriums, Themen Verspottung Christi und Kreuztragung, Zustand im Verlauf der Freilegung der Malereien. Abb. 12: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Nordwand des Presbyteriums, Themen Verspottung Christi und Kreuztragung, Zustand nach der Restaurierung. Abb. 13: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Nordwand des Presbyteriums, Verspottung Christi, Detail. Abb. 14: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Nordwand des Presbyteriums, Kreuztragung, Detail. Abb. 15: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Nordwand des Presbyteriums, Kreuztragung, Kopf Christi und der hl. Veronika (?), Detail. Abb. 16: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Südwand des Presbyteriums, Kopf eines Heiligen, Zustand nach der Freilegung der Malerei. Abb. 17: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Südwand des Presbyteriums, Kopf eines Heiligen, Zustand nach der Restaurierung. Abb. 18: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Südwand des Presbyteriums, Kreuzigung, gekreuzigter Christus, Detail. Abb. 19: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Südwand des Presbyteriums, Kreuzigung, Joseph von Arimathia und Johannes Evangelista, Detail. Abb. 20: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Südwand des Presbyteriums, Auferstehung Christi, Detail. Abb. 21: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Südwand des Presbyteriums, Christi Himmelfahrt. Abb. 22: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Südwand des Presbyteriums, Christi Himmelfahrt, Detail. Abb. 23: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Südwand des Presbyteriums, hl. Barbara, Zustand nach der Freilegung, Detail. Abb. 24: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Südwand des Presbyteriums, hl. Barbara, Zustand nach der Restaurierung. Abb. 25: Vrbno, Kirche der Kreuzerhöhung, Mikroschnitte durch die Farbschicht des südlichen Feldes des Chores. (Übersetzung J. Kroupová)

111

R. Vrla, T. Kyncl, J. Novotn˘ - DÛm s Taneãním sálem na Buchlovû

DÛm s Taneãním sálem na Buchlovû Radim Vrla - Tomá‰ Kyncl - Jifií Novotn˘

Úvod

Jádro významného moravského hradu Buchlova tvoří monumentální blok staveb, seskupených kolem komorního nádvoří. Vně je toto jádro obklopeno parkánem nestejné šíře, vytvářejícím terasu, která jej odděluje na severu od okolního svažitého terénu a na ostatních stranách od poměrně rozsáhlého komplexu předhradí (obr. 1). Součástí tohoto komplexu je i tzv. druhé nádvoří, do jehož plochy proniká hmota výše položeného jádra s parkánem svým jihozápadním nárožím. Zmíněné nároží je tvořeno objektem, nazývaným nepřesně Taneční sál podle známé místnosti, která se nachází v jeho nejvyšším podlaží. Jedná se o čtyřpodlažní stavbu přibližně lichoběžníkového půdorysu (prostory 2. a 3. nadzemního podlaží (dále NP), jak dále uvidíme, však zčásti tento půdorys přesahují), zastřešenou sedlovou střechou se dvěma zděnými štíty. V rámci chystané památkové obnovy objektu byla provedena dendrochronologická expertíza vybraných dřevěných prvků a dílčí, povrchový stavebněhistorický průzkum. Výsledky těchto průzkumů s pokusem o jejich interpretaci jsou obsahem předkládaného článku.

Obr. 2: Hrad Buchlov – dům s Tanečním sálem, pohled od západu; dole podklenutá schodišťová rampa, napravo zaoblený nárožní pylon zdiva, nalevo nad schodišťovou rampou parkánová hradba, navazující na objekt s Tanečním sálem (není-li uvedeno jinak, všechny kresby a fotografie R. Vrla 2005).

Popis

Obr. 1: Hrad Buchlov – letecký snímek hradu, pohled od jihozápadu; uprostřed horní části snímku hradní jádro obklopené parkánem, pod jeho jihozápadním nárožím (v popředí) se nachází dům s Tanečním sálem. Napravo od něj jsou patrny schodišťová rampa, nástupní terasa a průchozí Hodinová věž s bání (novodobá pohlednice; Gloriet s. r. o., foto: J. Kulich).

112

EXTERIÉRY Západní průčelí (obr. 2) Strohá fasáda západního průčelí objektu, završeného trojúhelným štítem, je z velké části překryta zbytky historických omítek. Pod nimi lze místy rozeznat převažující kamenné lomové zdivo v 1.– 3. NP, tentýž druh zdiva s cihelnými partiemi ve 4. NP a čistě cihelné zdivo zmíněného štítu. Na severní straně až do úrovně okenních otvorů 4. NP navazuje na sledované průčelí hradba parkánu, obíhajícího hradní jádro. Severozápadní nároží objektu je téměř po celé sledovatelné výšce odděleno od zmíněné hradby svislou spárou, která je v horních partiích výraznější než ve spodní části. Zdivo v úrovni 1. NP je v severní partii zčásti zakryto hmotou schodišťové rampy, zpřístupňující 2. NP


objektu a západní část zmíněného parkánu. Hmota rampy je v jižní partii vylehčena klenutou nikou, v jejíž zadní části je patrno zdivo západního průčelí objektu, založené na rostlé skále. V horní části přístupného zdiva ústí odpadní šachta ze záchodu ve 3. NP (viz níže). Při jihozápadním nároží objektu prostupuje průčelím subtilní pylon zdiva se zaobleným čelem, ke kterému je na jižní straně přiložena další, poněkud nižší zděná konstrukce, přecházející na jižní průčelí objektu. Zmíněná konstrukce na jižní straně je k pylonu přiložena dodatečně, vztah mezi vlastním pylonem a přímým úsekem západního průčelí nelze za dnešní situace zjistit. Fasády pylonu i přiložené konstrukce jsou budovány z lomového kamenného zdiva s minimální příměsí cihel a jsou dochovány beze stop omítek. V soklové partii popsané konstrukce je vsazena trojice (?) zaoblených bloků pískovce, pravděpodobně s funkcí odrazníků. Západní z nich je zabudován do starší části konstrukce, jižní je zřejmě ke zdivu mladší části přiložen na spáru, další blok je součástí jižní fasády objektu (viz níže). V úrovni 2. NP jsou dochovány 3 fasádní otvory; v severní části je to dveřní otvor, ústící na zmíněnou schodišťovou rampu, dále k jihu je to dvojice drobných otvorů okenních. Vstup je vybaven půlkruhově završeným, v pískovci sekaným portálem se silně zvětralým povrchem; vnější hrana ostění je zdobena okosením, které se na trnožích pravoúhle zalamuje k výřezu vstupu (obr. 3). Sousední okénko je vybaveno ostěním bez profilace, vysekaným z jediného bloku pískovce; vnější líc tohoto bloku je hrubě opracován. Další, větší obdélný okenní otvor má sekané kamenné ostění obdobné profilace jako ostění vstupu. Zmíněný vstup je situován mimo půdorys vyšších partií objektu a v jeho těsném sousedství proObr. 3: Hrad Buchlov – dům s Tanečním sálem, vstupní portál do 2. NP, bíhá zdivem 2. NP výše zmíněná svislá spára, oddělující sepohled od jihu. verozápadní nároží objektu od parkánové hradby. 3. NP je vybaveno trojicí oken obdélného tvaru a různých výškových úrovní, s kamenným sekaným ostěním profilovaným jako ostění vstupu a jižního okénka ve 2. NP. Obě krajní okna jsou přibližně stejně velká, v nadpraží jižního z nich je vyryt letopočet 1558 (obr. 4), mezilehlé drobné a nejvýše umístěné okénko je zaslepeno cihelnou zazdívkou. Vnější líc stojek okenních ostění je v šíři cca 20 cm hladce opracován, okrajové partie bloků jsou opracovány hrubě a jejich líc je mírně zasunut. Svislé rozhraní mezi takto různě upravenými plochami ostění místy proniká i na líc překladu. Při jihozápadním nároží je přibližně ve stejné výšce patrný drobný, čtvercový otvor. Napravo od severního okna probíhá v průčelí vertikální jizva, zaplentovaná cihelným zdivem. Jedná se o již zmíněnou odpadní šachtu zrušeného záchoObr. 4: Hrad Buchlov – dům s Tanečním sálem, zaměření okenního ostění ve 3. NP. Nalevo pohled od západu ve 3. NP, ústící nad plochou du, napravo vodorovný profil levé okenní stojky; šrafovaně okolní zdivo, přetrhávaně šrafovaně hruběji opracované, mírně ustupující plochy ostění. nádvoří v úrovni 1. NP. Vnější fa-

113


Obr. 5: Hrad Buchlov – dům s Tanečním sálem, detail části severozápadního nároží s šikmým rozhraním, oddělujícím zdiva jiného charakteru (zbytek staršího štítu?). Pohled od západu.

Obr. 7: Hrad Buchlov – dům s Tanečním sálem, detail vstupu do 1. NP, pohled od jihu.

sádu 4. NP pročleňují 3 obdélné okenní otvory, jejichž v kameni sekaná ostění jsou z vnější strany lemována plastickou lištou. Přibližně v úrovni podlahy mezi 3. a 4. NP je v kamenném zdivu patrna horizontální řada drobných otvorů po zazděných subtilních dřevěných prvcích (lešení?). Pokud je možno soudit z nevelkých ploch zbavených omítek, sahá úroveň kamenného zdiva přibližně k překladům těchto oken, vyšší partie, partie přiléhající k okenním ostěním a partie parapetní jsou budovány z cihel. V severní části má zřejmě rozhraní mezi kamenným a cihelným zdivem přímou, k jihu stoupající úroveň (obr. 5); pod korunou kamenného zdiva je zde patrný drobný, obdélný otvor, zazděný cihlami. Trojúhelníkový štít je prolomen jediným obdélným okénkem, tvořeným prostým výřezem v cihelném zdivu.

Obr. 6: Hrad Buchlov – dům s Tanečním sálem, pohled od jihovýchodu; dole v ploše levé slepé arkády vstup do 1. NP, napravo stoupající koruna zdiva schodišťové rampy, nad ní část východního průčelí a ustupující část jižního průčelí objektu.

114

Jižní průčelí (obr. 6) Zdivo 1. NP je členěno dvojicí půlkruhově zaklenutých nik, vykrojených v převážně kamenném lomovém zdivu, navazujícím na výše zmíněný pylon u jihozápadního nároží objektu. V hloubce levé niky je v omítaném zdivu zasazen vstupní portál s půlkruhově završeným, v pískovci sekaným ostěním s prostým okosením vnější hrany. Okosení se na trnožích pravoúhle zalamuje k výřezu vstupu. Osově nad vstupem je osazena kamenná nápisová deska s textem „YAN . ZDANSKY . ZAST – RZIZL . NA . BUCHLO – WIE . LETHA . 1546.“ a kompozice je završena reliéfní deskou se zástřizlovským znakem (obr. 7). Po levé straně vstupu, ve


spodní části omítané partie zdiva vyčnívá část kamenného bloku se zaoblenou čelní stranou; blok má pravděpodobně shodné rozměry s dvojicí jiných bloků (odrazníků ?), popsaných u západního průčelí. Další, obdobný prvek je součástí paty jižní strany pilíře mezi oběma nikami. Částí plochy pravé niky prorůstá skála. Půdorysně předstupující část průčelí je k omítanému zdivu v hloubce nik zřejmě přisazena na spáru a přibližně v úrovni poloviny světlé výšky 2. NP je b ukončena římsou pultového sklonu, krytou plochými kameny. Vyšší partie průčelí (3. a 4. NP) půdorysně nesouvisejí s popsanými plochami obou nik, ale a mírně je předstupují. 3. NP je prolomeno 2 okenními otvory Obr. 8: Hrad Buchlov – dům s Tanečním sálem, a – zaměření vstupního portálu do 3. NP (šrafovaně přiléhajív jednotné výškové úrovni a obcí omítkové a maltové vrstvy, přerušovaně šrafovaně hruběji opracované, mírně ustupující plochy ostění, tečdobného provedení jako v témže kovaně plochy s dochovanými vápennými ličkami), b – profil kamenného prvku zábradlí schodišťové terasy. podlaží na západní straně. V jihovýchodním nároží je patrno několik kamenných kvádrů, pravděpodobně druhotně použitých. Na východní straně na objekt navazuje půdorysně mírně ustupující, omítaná zeď schodišťové rampy, zpřístupňující terasu před dnešním vstupem do jádra. Její cihlami krytá koruna se souhlasně se sklonem schodiště sklání k západu. Na severní straně je prostor schodiště vymezen zdí, která je v úrovni 3. NP prolomena půlkruhově završeným vstupem (obr. 8a) a obdélným oknem. Oba otvory jsou vybaveny v kameni sekanými ostěními stejné profilace, jako u ostatních fasádních otvorů 3. NP a souvisejí s existencí klenuté místnosti, která je součástí interiérů téhož podlaží. Popisovanou část průčelí z velké části pokrývá pozdní omítka, spodní, mírně předstupijící a k východu stoupající část je shora kryta průběžným kamenným prvkem, sloužícím jako madlo (stejným prvkem je vybavena i protější strana schodiště). Uvedený prvek má dle M. Plačka (srov. Plaček 2001, s. 144) ještě gotickou profilaci (obr. 8b). Koruna zdiva je kryta kamennými plotnami a vytváří zároveň zábradlí terasy, přístupné zmíněným schodištěm. 4. NP je prolomeno 3 okenními otvory stejného provedení jako na západním průčelí, stejná situace je zde patrná i v úrovni předělu mezi kamenným a cihelným zdivem (včetně otvorů po subtilních dřevěných prvcích). Východní průčelí Východní průčelí se obrací do prostorů zmíněné exteriérové schodišťové rampy a terasy, ležící v úrovni podlahy 4. NP objektu. Spodní část průčelí je tvořena vyústěním stoupající valené klenby schodiště, přesahujícím zde úroveň podlahy 3. NP. To se zde otvírá pouze jediným, obdélným, na šířku situovaným okénkem s kamenným ostěním s okosenou hranou. Severní část průčelí zaujímá hmota výše popsaného traktu, přístupného ze schodiště. 4. NP se otevírá na plochu zmíněné terasy obdélným výřezem vstupu, vybaveným sekaným kamenným ostěním s diamanto-

Obr. 9: Hrad Buchlov – dům s Tanečním sálem, detail vstupu do 4. NP, pohled od východu.

vou bosáží, s nápisovou stuhou (text nápisu: „GEORGIVS . SGISMVN DVS . A . ZZ – STRIZL . ANNO . DNI . 1607“) a zástřizlovským znakem v nadpraží (obr. 9). Nalevo je obdélný okenní otvor s kamenným, sekaným ostěním, které je z vněj-

115


e

d b

c

a

Obr. 10: Hrad Buchlov – dům s Tanečním sálem, půdorysy; a – 1. NP, b – 2. NP, c – 3. NP, d – 4. NP, (tečkovaně – skála, zrněně – jihozápadní nároží hradního jádra, šrafovaně – konstrukce objektu s Tanečním sálem z období kolem poloviny 16. století, včetně případných starších částí, bílé – pozdější), e – celkový půdorys hradu s vyznačením polohy sledovaného objektu.

ší strany lemováno plastickou lištou. Celá východní fasáda objektu je opatřena kompaktní omítkou. Severní průčelí Je prosté, bez otvorů, obrací se do plochy parkánu, nad kterou vyčnívá pouze zdivo v úrovni 4. NP. Zdivo je zde téměř zbaveno omítek, v soklové partii je kamenné, výše se pak střídají současně budované plochy kamenného a cihelného zdiva.

a

b

Obr. 11: Hrad Buchlov – dům s Tanečním sálem; a – iniciály vyryté v parapetu okenního ostění ve 3. NP, b – rytina v omítce špalety okna 3. NP.

116

INTERIÉRY 1. NP (obr. 10a) je tvořeno pouze jedinou místností, přístupnou přímo z plochy 2. nádvoří výše popsaným vstupem. Místnost je zaklenuta křížovou, hřebínkovou klenbou, v její jižní stěně je uvedený vstup z 2. nádvoří, opatřený zevnitř otvory po zasouvací závoře (východní otvor o průřezu cca 20 × 20 cm je minimálně 2 m hluboký, otvor protější je mělčí – cca 60 cm – a je obložen zřejmě pozdějšími dřevěnými prkny). Protější stěna je pročleněna mělkou nikou s cihelným parapetem. Na východní straně do vstupní místnosti ústí kamenné exteriérové schodiště, vedoucí na terasu se vstupem do vlastního jádra. Stěny i strop místnosti jsou kryty omítkami, podlaha je tvořena pískovcovými plotnami. 2. NP (obr. 10b) je přístupné z plochy 2. nádvoří po výše zmíněné schodišťové rampě při západním průčelí objek-


tu. Nad výše popsaným vstupem je druhotně (?) proražený větrací otvor. Tento vstup ústí do předsíně úzké chodbičky, tvořené drobným, valeně klenutým prostorem. Klenba je místy kryta zbytky interiérových omítek s líčkami, na obnažených partiích je patrno kamenné zdivo; spodní část východní stěny této předsíně tvoří odsekaná skála, v horní části je zde dochován drobný výklenek ve tvaru čtvrtkruhu, jehož stěny rovněž nesou stopy interiérových omítek. Zmíněná svislá spára, oddělující zevně severozápadní nároží objektu od parkánové hradby, je patrná i v interiéru, jižně od ní prochází skrz tloušťku vnější zdi úzký, kruhový otvor (otisk subtilního dřevěného prvku). Úzká Obr. 12: Hrad Buchlov – dům s Tanečním sálem; 3. NP, detail trámového stropu jižní místnosti, napravo vstup chodbička je rovněž valeně zado severní místnosti. klenutá, převážná část povrchu stěn i klenby nese taktéž zbytky omítek s líčkami (jižní část, spolu s přilehlou místností jsou opatřeny novější, kompaktní vrstvou omítky) a na jihu ústí do prostornější, stejně zaklenuté místnosti o velmi malé světlé výšce. Oba prostory jsou osvětleny dvojicí drobných okének od západní strany (viz výše). Vrchol oble tvarovaného záklenku jižního okna přesahuje úroveň vrcholu klenby. Pod úrovní parapetů obou oken probíhá blok zdiva, jehož líc je v oblém půdorysném průběhu rozšířen do interiéru, v jihozápadním koutě pak proniká do interiéru místnosti nároží nepravidelného bloku zdiva a v jihovýchodním koutě rub stoupající cihelné klenby nad schodištěm z přízemí. Ve východním čele, těsně pod klenbou je Obr. 13: Hrad Buchlov – dům s Tanečním sálem; 3. NP, severní.místnost s trámovým stropem, pohled od východu. drobný čtvercový otvor, ústící do dodatečně zaslepené svislé šachty v síle zdiva. Popsané prostory jsou vydlážděny cihelnýpo destrukci omítky). Jižní zeď této místnosti se směrem mi dlaždicemi, ve spodní části severní stěny klenuté místk východu rozšiřuje ze 70 až na 160 cm a je proražena dveřnosti je nad podlahou patrná rozšířená část lomového zdiním (vstup se schodiště) a okenním otvorem, ve východní va a skalní podloží. stěně probíhá svislá spára, související s jihozápadním náPlošně nejrozsáhlejší je 3. NP (obr. 10c) nazývané „Karožím tzv. Hodinové věže (zčásti je patrno armování nároží sárně“, které je přístupné pro změnu ze zmíněného schověže velkými pískovcovými kvádry). Protější, západní zeď je diště, počínajícího v interiéru 1. NP. Je tvořeno trojicí růzprolomena vstupem do první z dvojice místnosti s trámovými ně zastropených i půdorysně utvářených prostor. Dochované stropy. Tato místnost je osvětlena dvojicí obdélných okendveřní otvory jsou vybaveny kamennými, sekanými ostěními ních otvorů v mělkých nikách od jižní a jedním totožným ze shodné profilace (srov. obr. 8a). Vstupní místnost má valezápadní strany. Ve špaletách východního okna jižní stěny nou klenbu, která je budována z cihel formátu 7 × 15 × 26 cm byla v minulosti obnažena původní (?) omítka, na jejímž (tak lze alespoň soudit z několika málo ploch, přístupných povrchu jsou stopy dnes již nezřetelných kreseb v černé

117


ka a práh) o světlé výšce 165 a šířce 87 cm, související se záchodem, kterému odpovídá výše popsaná svislá šachta v západní fasádě. Přibližně uprostřed délky severní zdi se nachází úzký rizalit s nikou, východní stěna má složitější půdorys; v koutech vystupují do místnosti bloky zdiva nepravidelného půdorysu, které ve spodní části spojuje horizontální stupeň. Nosnou konstrukci stropu místnosti tvoří 10 trámů (k západnímu trámu je přiložen další trám, nedosahující však celé šíře místnosti) o mírně obdélném průřezu (cca 19 – 20 × 21 – 22 cm), podepřených při severní straně dvojicí průvlaků (jižní z nich je podepřen trojicí dřevěných sloupků, opařených nahoře plochými roznášecími deskami, seObr. 14: Hrad Buchlov – dům s Tanečním sálem; 4. NP, Taneční sál, pohled do jihozápadního koutu místnosverní je podepřen jediným sloupti, současný stav. kem). Některé trámy nesou na a červené barvě. V levé špaletě je dochována drobná rytina přístupných hranách stopy úprav, svědčících o jejich předmužské postavy s taseným mečem a druhá, snad nedochozím využití na jiném místě (2., 6., 7. a 10. trámy od výkončená rytina (meč?). Rytí bylo provedeno do zavadlé omítchodu jsou opatřeny mělkými obdélnými dlaby, v severním ky (obr. 11b). V parapetu kamenného ostění západního okprůvlaku jsou vyvrtány kruhové otvory), některé jsou nena v jižní stěně jsou vyryty iniciály „GZZ“ (obr. 11a). Kromě logicky uloženy „naplocho“. těchto otvorů je zevnitř patrný ještě výklenek ve východní 4. NP + podkroví (obr. 10d) objektu je tvořeno jediným části jižní stěny místnosti (tomuto výklenku zvenčí neodvelkým prostorem tzv. Tanečního sálu, přístupného z terapovídají žádné stopy po zazděném okně – jedná se tedy sy při Hodinové věži (viz výše). Sál je vybaven tesařskou o původní záměr dodržet interiérový rytmus okenních nik podlahou, jejíž desky jsou uloženy na plochých polštářích. i v místě, kde okno nebylo z důvodu průchodu rubu klenJak je možno zjistit v místě vyjmutých desek podlahy, polby schodiště podlahou místnosti realizováno), a jiný výkleštáře jsou uloženy přímo na rubu záklopu trámových stronek v severní části západní stěny. Posledně zmíněný výpů místností ve 3. NP. Interiér je prosvětlen 7 obdélnými okklenek je rovněž umístěn výš než sousední okenní otvor, je ny v mělkých nikách, jejichž v kameni sekané ostění je leužší a menší, jeho parapet se strmě svažuje do interiéru; mováno z vnější strany plastickou lištou. Neobvykle velký zvenčí je patrno sekaným kamenným ostěním armované rozpon sálu přepažuje trámový strop s 12 trámy, krytými vyústění malého okenního otvoru. Nosnou konstrukci stropůvodně zespodu bedněným a omítaným podhledem. V soupu místnosti tvoří 11 trámů o průřezu cca 20 × 20 cm a rozčasné době je podhled odstraněn. Partie líců zdiva, obnaponu cca 6,5 m (obr. 12). Na trámech jsou položena prkna žené rozebráním podhledu, byly vzápětí omítnuty, takže záklopu, jejichž styčné spáry jsou zespodu olištovány. Kropřípadné stopy staršího zastropení dnes nejsou přístupné mě dvojice přízedních trámů (západní je vložen po celé dél(obr. 14). Stropní trámy jsou zároveň vaznými trámy konce do zdiva) je každý druhý uprostřed podepřen dřevěným strukce krovu. Jejich velký rozpon je zčásti vynášen trojicí sloupkem s plochou roznášecí deskou nahoře. 6 trámů nadlehlých, příčně situovaných dřevěných průvlaků, sloz popisovaného stropu nese evidentní stopy druhotného žených vždy z dvojice trámů, které jsou spojeny ocelovými použití; na třech jsou zářezy po uložení překládaného zásvorníky a proti vzájemnému posunu zajištěny zazubením. klopu (při dnešním uložení jsou tyto zářezy na spodní hraKrajní průvlaky navíc vynášejí stojaté stolice krovu, které ně trámů), jeden má v bočních stěnách vyvrtané cca 1 m jsou nad sloupky propojeny příčníky; střední průvlak je povzdálené kruhové otvory, v jednom je snad patrný zbytek sílen novodobým věšadlem (spojení prvků je provedeno opět profilování spodní hrany (?) a několik dlabů, v posledním ze ocelovými svorníky). Krokve, čepované do vazných (stropsouboru je rovněž patrný dlab pro zasunutí jiného dřevěních) trámů, propojují pod vaznicemi hambálky. ného prvku. Průchodem v severní stěně je přístupná poKonstrukce krovu vykazuje četné doklady druhotných slední z místností 3. NP (obr. 13). Podlaha této místnosti je úprav (prvky průvlaků jsou prokazatelně druhotně použisituována poněkud výše. Místnost je osvětlena jediným oktými trámy se zbytky tmavého nátěru, vaznice nese stopy nem od západu (obdobným jako většina oken sousední opracování, souvisejícího s použitím v jiné konstrukci, atp). místnosti), nalevo od tohoto okna se v interiérové i exteriéStřešní štíty jsou cihelné, ve východním štítu je stopa po zarové partii západní zdi rýsuje zazděná nika jiného otvoru zděném okenním otvoru a svislý pilířek; tento štít je na se(v omítce je přístupný subtilní dřevěný překlad, pravá stojverní straně přiložen k jihozápadnímu nároží hradního jád-

118


ra, které zčásti proniká do prostoru NP i podkroví. Z uvedeného nároží jsou v prostoru podkroví patrny mohutné, pečlivě opracované kvádry jeho nárožní armatury a plochy exteriérových omítek. Dendrochronologick˘ prÛzkum

Dendrochronologický průzkum se zaměřil na datování konstrukce stropu a krovu Tanečního sálu a druhotně použitých stropních trámů ve 3. NP. Z konstrukce krovu byly pomocí Presslerova nebozezu odebrány vzorky ze 6 konstrukčních prvků (tab. 2). Z několika trámů muselo být pro jejich značné poškození dřevokazným hmyzem odebráno více vývrtů, takže celkem bylo z této konstrukce získáno 10 vzorků. Z konstrukcí stropů 3. NP bylo odebráno 6 vzorků z 5 stropních trámů. Konstrukce krovu byla postavena z borového dřeva, stropní trámy byly vyrobeny převážně z dřeva dubového (s výjimkou dvou trámů, které byly borové). Vlastní dendrochronologické zpracování bylo provedeno dle standardních metod (Dvorská, Poláček 2000). Vzorky byly nalepeny na dřevěné lišty a seříznuty žiletkou. Měření šířek letokruhů bylo provedeno pomocí zařízení TimeTable s přesností na 0,01 mm. Pro vlastní datování byl použit program Past32 (Knibbe 2000) a Arstan. Jednotlivé letokruhové křivky byly nejprve v rámci dřevin relativně synchronizovány, následně byl odstraněn jejich dlouhodobý růstový trend1) a průměrovány do sumárních letokruhových řad. Tyto byly následně porovnány s dostupnými standardními chronologiemi. Pro datování dubu byla využita standardní chronologie dubu pro Českou republiku ve verzi z roku 2002 (czges2002) a standardní chronologie dubu pro Rakousko (Wimmer, Grabner 1998). Pro datování borového dřeva v době provedení průzkumu (2003) neexistovala žádná dobře proložená re-

Graf 1: Relativní synchronizace letokruhových křivek druhotně použitých dubových stropních trámů (T. Kyncl, 2005).

Graf 2: Relativní synchronizace letokruhových křivek borových trámů z konstrukce krovu Tanečního sálu (T. Kyncl, 2005).

Graf 3: Porovnání průměrné letokruhové řady dubových trámů (uprostřed) se standardní chronologií dubu pro východní Rakousko (OstOesQP) a standardní chronologií dubu pro ČR (czges2002) (T. Kyncl, 2005).

Graf 4: Porovnání průměrné letokruhové řady borových trámů (uprostřed) se standardní chronologií jedle pro Moravu (jedle-Morava) a standardní chronologií borovice ze zámku v Bučovicích (bucovice-zamekPI) (T. Kyncl, 2005).

119


Díky značnému poškození povrchu trámů dřevokazným P40buchlov-hradQU hmyzem se dochovaly pro přes– – né datování klíčové podkorní leP40buchlov-hradPI 5,23; 5,96; 71,2%; 8,76; 9,31; 71,7%; tokruhy4) pouze na několika prv99 99 cích (tab. 2). V případě krovu byTab. 1: Statistické parametry podobnosti mezi standardními chronologiemi (první řádek) a průměrnými chroly dva dochované podkorní letonologiemii získanými z dřevěných konstrukcí Tanečního sálu. První číslo značí t-test korelačního koeficientu po transformaci pomocí pětiletého klouzavého průměru (Baillie, Pilcher 1973), druhé t-test korelačního koefikruhy datovány do roku 1799. cientu po transformaci dle Hollsteina (1980), třetí procento souběžnosti (Gleichläufigkeit) a poslední délku Vzhledem k charakteru podkorpřekrytí letokruhových řad. Všechny uvedené hodnoty testů jsou průkazné na hladině významnosti 99,95% ního letokruhu5) byly oba použi(T. Kyncl, 2005). té stromy káceny na přelomu let 1799/1800. Ostatní datovapopis prvku číslo vzorku dřevina počet poslední datum letokruhů letokruh skácení né prvky z konstrukce krovu bez / rozsah běle podkorních letokruhů velmi Taneční sál pravděpodobně pochází také 6. stropní trám od vstupu P4064a5 borovice 49 1780 1788+ +8 ak z této doby, jak lze usuzovat jed8. stropní trám od vstupu P4066 borovice 78 1792 ak 1792+ nak z velmi podobného průbě11. stropní trám od vstupu P4067a8 borovice 66 1799 wk 1799/00 hu letokruhových křivek a také 9 z odhadu počtu letokruhů zniseverozápadní průvlak – 2. sloupek P4069a72 borovice 54 1799 wk 1799/00 od vstupu 22 čených dřevokazným hmyzem. stropní trám pod podlahou tanečního P4070 dub 50 / – 1577 ak 1583+ Do stejného období je také dasálu – pod staršími palubkami tován jediný zpracovaný borový 3. NP. „kasárna“ – severozápadní místnost stropní trám z 3. patra objektu 4. stropní trám od okna P4075a6 dub 199 / – 1581 1596+ +9 ks (tab. 2). 1. stropní trám od okna P4077 dub 207 / 7 1582 1597–01 Při odběru vzorků z dubo+15 běl vých stropních trámů 3. patra 3. NP. „kasárna“ – jihovýchodní místnost se zpravidla nepodařilo zachovat 1. stropní trám od okna P4078 borovice 68 1794 1799–01 +5-7 wk okrajovou část trámů tvořenou 8. stropní trám od okna P4080 dub 192 / – 1574 ak 1580+ bělovým dřevem. Z tohoto důvodu bylo možné dobu kácení pouTab. 2: Přehled datací trámů odebraných z konstrukcí Tanečního sálu a kasáren. Vysvětlivky k symbolům uvedeným ve sloupci s datací posledního změřeného letokruhu: ak – na vzorku není zachována hranice bělovéžitých stromů pouze odhadnout ho dřeva (ks), ani podkorní letokruh (wk) – vzorek nelze přesně datovat, lze pouze říci, že je mladší než dana základě předpokládaného potum uvedené ve sloupci „datum skácení“; wk – podkorní letokruh je na vzorku přítomen, lze datovat rok skáčtu bělových letokruhů.6) Nejcení stromu; ks – poslední letokruh leží na hranici běle, lze určit pravděpodobný interval, ve kterém byl strom pokácen (předpokládáme, že bělová část kmene obsahovala 6–26 letokruhů) (T. Kyncl, 2005). přesněji bylo možné určit dobu kácení stromu, ze kterého byl gionální standardní chronologie. Jediné kvalitní standardní vyroben trám P4077. Poslední změřený letokruh byl datochronologie byly dostupné pouze pro území Čech. Pro Moravu ván do roku 1582, přičemž bylo změřeno 7 letokruhů běle existovaly pouze lokální dílčí standardy jednotlivých objeka dalších 15 silně poškozených bělových letokruhů bylo zatů. Proto byla pro datování použita nejbližší lokální stanpočítáno. Za předpokladu, že použitý dub neměl více jak 26 dardní chronologie borovice ze zámku v Bučovicích2) a jako bělových letokruhů (viz pozn. 6) lze dobu kácení stromu kontrolní také standardní chronologie jedle pro Moravu.3) odhadnout do období let 1597–1601. Je velmi pravděpoRelativní synchronizace letokruhových křivek v rámci dobné, že do tohoto období spadá kácení také ostatních jednotlivých dřevin (graf č. 1 a 2) vedla k sestavení 221 let datovaných dubových trámů, u kterých bylo možné určit dlouhé průměrné chronologie dubu (P40buchlov-hradQU) pouze spodní hranici intervalu kácení. Výsledky datování a 99 let dlouhé průměrné chronologie borovice (P40buchjednotlivých prvků jsou shrnuty v tabulce č. 2. lov-hradPI). Do dubové křivky se podařilo synchronizovat všechny zpracované dubové trámy, které vytváří velmi hoV˘bûr ikonografie mogenní skupinu. V případě borovic nebyly do průměrné czges2002

OstOesQP (1189–1995) 11,10; 11,32; 75,3%; 12,46; 12,97; 75,3%; 215 215 – –

jedle – morava (1130–1997)

řady synchronizovány pouze letokruhové křivky z průvlaků krovu, které neměly pro datování dostatečný počet letokruhů (v tabulce 2 nejsou uvedeny). Porovnání průměrných letokruhových křivek se standardními chronologiemi příslušných dřevin vedlo k nalezení zcela spolehlivých datujících pozic. Dubová letokruhová řada ukázala velmi vysokou míru podobnosti s oběma standardy v pozici datující poslední letokruh do roku 1581 (graf č. 3, tab. č. 1). Borová letokruhová křivka ukázala velmi vysokou podobnost se standardem pro Bučovice (tab. č. 1, graf č. 4) zcela shodně s datováním pomocí chronologie jedle. Poslední letokruh této průměrné letokruhové řady je datován do roku 1799.

120

bucovice – zamekPI (1468–1804)

Nejstarší známé vyobrazení Buchlova nalezneme na dřevorytu města Uherského Hradiště od Jana Willenberga z roku 1593 (obr. 15). Hrad, zachycený zde v pohledu od jihovýchodu, korunuje temeno kuželovité hory a tvoří výrazný prvek pozadí uzavírajícího obzor nad městem. Přes schematičnost celého vyobrazení můžeme nad prstencem opevnění, tvořícím podnož bloku hradního jádra (zcela vlevo je zřejmě vyobrazena věž Andělka, vpravo pak parkánová hradba s východní baštou, příp. dnes již neexistující, či silně přestavěnou vstupní bránou), vidět vlevo nižší objekt s dvojicí oken, završený nerovnou korunou. Tvar koruny objektu je v miniaturním vyobrazení zřejmě determinován horizontálním pásem okenních otvorů znázorněným v horní


letí bylo jádro obklopeno parkánem téměř po celém svém obvodu, vyjma jihozápadní strany.7) Průběh parkánové zdi je podle této teoretické rekonstrukce na severozápadní straně ukončen pravoúhlým zalomením a zeď je připojena k nároží západní hranolové věže jádra. V přímém úseku hradby je uvažováno o bráně, do které ústí dlouhá přístupová rampa, procházející právě pod jihozápadní částí jádra (srov. Janiš, Kohoutek 2002, s.170, obr. 5). Na základě zjištěných skutečností je možno uvažovat o tom, že anomálie tloušťky jižní zdi klenuté místnosti ve 3. NP mohla vzniknout přizpůsobením se budovaného objektu starší parkánové hradbě. Za tohoto předpokladu by pak parkánová hradba ještě před vybudováním objektu obíhala i kolem jihozápadní části jádra (pozůstatkem starší situace může být i spodní část hradby nalevo od vstupu do 2. NP objektu). Zda některé další stavební anomálie zjištěné v organismu objektu (pylon zdiva předstupující před západní průčelí objektu, spodní část západní zdi, ukončená pod parapety oken 2. NP a blok zdiva v jihozápadním koutě místnosti téhož podlaží), které jsou v této studii přisuzovány změně projektu v průběhu výstavby (viz níže) náležejí rovněž starší stavbě (konstrukce přístupové rampy, mostní pilíř… ?), může rozhodnout pouze případný další, hloubkový průzkum.

Obr. 15: Hrad Buchlov; detail dřevorytu J. Willenberga z roku 1593, hrad je zachycen na pozadí vyobrazení města Uherského Hradiště; pohled na hrad od jihovýchodu (převzato: Petrů J. 1982).

partii bloku jádra (dvojice oken na levé straně zde „vyrůstá“ ze zmíněné koruny objektu). Přes určitou odlišnost od skutečného situování námi sledovaného objektu (objekt při pohledu od jihovýchodu ve skutečnosti překrývá pouze minimální část jižního průčelí jádra) je možno připustit, že se jedná o námi sledovaný objekt v době, která předcházela zbudování Tanečního sálu. Na rytině J. Fischera z roku 1719 (obr. 16) (srov. Petrů 1982, nestr.) je zachyceno pouze nejvyšší podlaží domu s Tanečním sálem (oproti skutečnosti jsou zde znázorněny pouze 2 okenní osy) a jižní část sedlové střechy. Na pozdější, autorovi známé ikonografii (včetně půdorysné situace hradu z počátku 18. století (srov. Plaček 2001, s. 141), je dům s Tanečním sálem zachycen v podstatě v dnešním stavu.

Pokus o interpretaci

Stav před polovinou 16. století Hradní jádro, založené již v 1. polovině 13. století a formované do dnešní podoby mnoha přestavbami, jejichž posloupnost není dodnes spolehlivě objasněna, bylo v průběhu své existence obklopeno parkánem. Jak prokázaly výsledky archeologického výzkumu, stalo se tak nejpozději někdy před přelomem 15. a 16. století (nejnověji Janiš, Kohoutek 2002, s.168). Parkánová hradba byla založena v poměrně složitém terénu při okrajích skalního výchozu, jehož nejvyšší partie byly korunovány jádrem. Při zatím nejkomplexnějším pokusu o nástin stavebního vývoje hradu (Kohoutek 1995) je teoreticky uvažováno o tom, že již ve 14. sto-

Dvě stavební fáze v období kolem let 1546–1558 Uvedený časový úsek spadá do období vlády Jana Ždánského ze Zástřizl. To zároveň představuje jeden z nejdůležitějších úseků stavebního vývoje hradu. Výstavba námi sledovaného objektu se stala součástí rozsáhlé stavební činnosti, která velmi výrazně zasáhla především hradní jádro (např. kompletní přestavba celého jižního křídla včetně likvidace prostoru nádherné raně gotické kaple apod.), kterému dala jeho dnešní přísnou siluetu s rovnými atikami. Do téhož období jsou kladeny i fragmenty nejstarších zjištěných staveb v prostoru 2. nádvoří (předhradí) s věží Andělkou (srov. Samek 1994, Plaček 2001). Modernizována byla jistě též parkánová hradba, obepínající jádro (výstavba okrouhlé bašty na severu, rozšíření parkánu v baštovitý útvar na východní straně, přestavba, či nová výstavba ostatních úseků hradby). Jak můžeme soudit z letopočtů, vysekaných v architektonických detailech domu s Tanečním sálem, jeho výstavba probíhala v období kolem let 1546 –1558, kdy vznikla většina jeho konstrukcí od 1. NP zřejmě až do úrovně záklenků oken ve 4. NP. Funkce nového objektu byla nesmírně důležitá především z komunikačního hlediska, protože z jeho 1. NP byla nově vedena hlavní přístupová trasa do hradního jádra. Oproti ne zcela poznané starší trase, navazující ještě na středověké řešení (viz výše), byla nová trasa vedena přímo z plochy dnešního druhého nádvoří přes zmíněný průchod v 1. NP našeho objektu, schodištěm na terasu před zmíněnou novostavbou Hodinové věže (výstavba věže je datována textem nápisové desky, umístěné nad vstupem v jejím přízemí, do roku 1546). Ta již ovšem petrifikovala starší vstup do hradního jádra, který svojí hmotou překryla. Námi sledovaný objekt je založen v terénu s poměrně složitou konfigurací, která se rovněž podepsala na jeho dispozici. Stavitelé jej přiložili k jihozápadní části skalního výchozu, na jehož temeni stojí hradní jádro. Tato skutečnost způsobila, že severovýchodní část půdorysu je v 1. a 2. NP vyplněna skalním masivem, který zřejmě

121


vané) stropy. K jejich vybavení snad již tehdy náležel později upravený záchod v severní místnosti; s vytápěním prostor může souviset zazděná vertikální šachta nacházející se jižně od vstupu do jižní místnosti (sdělení J. Novotného), případně dvojice větracích (?) otvorů v západní stěně téže místnosti. Nepravidelnosti ve východní stěně severní místnosti mohou být následkem navázání na starší konstrukce (opěrné pilíře při jihozápadním nároží jádra?). Nad 3. NP můžeme pro tuto etapu výstavby ještě předpokládat podstřešní podlaží, doložené přítomností kamenného zdiva přibližně do výše Obr. 16: Hrad Buchlov; vyobrazení hradu z roku 1719, pohled od jihovýchodu; dům s Tanečním sálem přilézáklenků oken dnešního 4. NP. há k levému nároží hradního jádra (převzato: Petrů J. 1982). Situace v severní části západníještě ve 3. NP způsobil nestejnou úroveň podlah místností ho průčelí (nalevo od severního okna 4. NP) snad uchovás trámovými stropy. vá úsek šikmé koruny původního střešního štítu; pokud je Situace pečlivě provedeného jihozápadního nároží Houvedená interpretace správná, mělo původní zastřešení obdinové věže, ke kterému byly dodatečně přiloženy východdobný tvar jako dnešní. Typickým znakem stavby Jana ní a severní stěny klenuté místnosti ve 3. NP, dokládá výŽdánského je standardní výbava všech fasádních otvorů še zmíněnou složitou terénní situaci před výstavbou obv kameni sekanými ostěními shodné profilace. Opakujícím jektu a je rovněž důkazem návaznosti jednotlivých podnise detailem prvků kamenného ostění je rovněž „vytažení“ ků velké stavební přeměny hradu. Některé další sledované hladce opracované plochy ostění. Omítka byla přetažena situace nasvědčují tomu, že v období výstavby objektu dopřes hrubě opracované plochy až k vystouplé hladké ploše, šlo k významné změně původního plánu. Na základě zjiškterá byla zřejmě opatřena líčkou (její stopy jsou dochovátěných skutečností je velmi pravděpodobné, že v prvotní ny např. na ostění vstupu do 3. NP). Výjimku tvoří kamenfázi výstavby byla zbudována přístupová schodišťová terané ostění drobného okénka v západním průčelí 2. NP, jehož sa s nástupem, skrytým v nízkém, nedokončeném objektu, povrch je hrubě opracován; toto ostění bylo pravděpodobkterému náleží část konstrukcí dnešních 1.a 2. NP. Předeně zcela pokryto exteriérovou omítkou. Časový průběh druvším se jedná o jižní průčelí s popsaným vstupním portáhé fáze výstavby objektu dokládá letopočet 1558 na okenlem s nápisovou deskou a dále o mohutné zdivo jihozáním překladu 3. NP, osobu stavebníka, kterým byl opět japadního nároží objektu s předstupujícím pylonem se zako u 1. fáze Jan Ždánský ze Zástřizl, prozrazují iniciály obleným čelem.8) Jak je již z výše uvedeného zřejmé, tato pr„GZZ“ na okenním parapetu v témže podlaží. votní stavební fáze je datována dvojicí nápisových desek s letopočtem 1546 v 1. NP domu s Tanečním sálem a nad Kolem roku 1602 průchodem v nově zbudované Hodinové věži, které zároU příležitosti svatby Jiřího Zikmunda ze Zástřizl v roce veň uvozují prostorový počátek i konec nově vybudované pří1602 byl vybudován tzv. Taneční sál, tvořící dnes 4. NP obstupové trasy do hradního jádra. jektu. Nejvýmluvnější doklad tohoto zásahu dnes předstaPo vybudování popsaných konstrukcí došlo k významvuje vstupní portál do sálu s datováním a nápisem (viz výné změně stavebního plánu a na substrukci objektu z roše). Nejpozději před zřízením tohoto vstupu byla plocha teku 1546 vznikla nástavba, jejíž jižní průčelí bylo oproti 1. NP rasy před průchodem Hodinovou věží rozšířena až k naševysunuto vně pomocí ke staršímu průčelí přiložené slepé armu objektu (pod její dlažbou se nachází klenutá místnost kády. Při budování nízké místnosti 2. NP byl stavebník ve3. NP). Je možné, že stávající okna Tanečního sálu ve 4. NP den především snahou o vytvoření pokud možno co nejbyla vsazena do starších okenních nik předpokládaného rovnějšího plata pro výstavbu výše položených sálů. Tato původního podstřešního podlaží (viz výše), tuto hypotézu skutečnost se podepsala na snížené užitnosti této místvšak bude možno ověřit pouze případným dalším průzkunosti i na její komplikované přístupnosti ze západní schomem. Sál s velkým rozponem byl jistě opatřen trámovým dišťové rampy (vztah mezi severozápadním nárožím objekstropem, který se však nedochoval. Případné otisky jeho tu a přiléhající parkánovou hradbou zřejmě dokládá i soukonstrukce jsou dnes ukryty pod novodobými omítkami. Je časné, případně jen o málo pozdější budování tohoto úsepravděpodobné, že některé druhotně použité trámy ve stroku dochované parkánové hradby se vstupním portálem do pech sálů 3. NP, jejichž zhotovení je na základě dendro2. NP). Anomálie ve styku klenby a záklenku jižního okna chronologické analýzy možno předpokládat kolem roku místnosti může nasvědčovat dodatečnému vložení klenby 1600, pocházejí právě odtud. Dochovaný stav těchto prvků (snad již v průběhu prvotní stavby). Obě místnosti 3. NP měvšak nedovoluje vyslovit další konkrétní závěry. S největší ly pravděpodobně již od počátku trámové (dnes nedochopravděpodobností jsou oba cihelné střešní štíty současné se

122


vznikem Tanečního sálu ve 4. NP, a tedy tvar i sklon střechy objektu na počátku 17. století odpovídá dnešnímu stavu. Přelom 18. a 19. století Případné stavební úpravy, které na objektu dále probíhaly od výstavby Tanečního sálu až do závěru 18. století, nejsme schopni za dnešního stavu znalostí přesně rozpoznat. Výrazným stavebním zásahem, jak prokázala provedená analýza vybraných dřevěných prvků, prošel objekt (resp. interiéry jeho 3. a 4. NP) na přelomu 18. a 19. století. Tehdy došlo k totální výměně stropní konstrukce Tanečního sálu ve 4. NP za konstrukci zcela novou. K obdobné úpravě majitelé přistoupli i v místnostech 3. NP, kde bylo ke zřízení nových trámových stropů použito vedle současných prvků i prvků z počátku 17. století (snad přenesených z Tanečního sálu ve 4. NP). Nosná konstrukce nového stropu nad Tanečním sálem byla ze spodní strany opatřena omítaným podhledem a byla budována jako součást konstrukce krovu, který s po dílčích úpravách dochoval dodnes.

Poznámky 1) Růstový trend charakterizovaný postupným snižováním šířek letokruhů byl odstraněn proložením záporné exponenciílní křivky a následně kubického splinu o délce 25 let (podrobnosti viz Cook, Kariukstis 1990). 2) Lokální letokruhová křivka zámku v Bučovicích je sestavena pro období let 1468 –1804. 3) Letokruhové křivky všech stavebně užívaných jehličnatých dřevin (jedle, smrk a borovice) si jsou v oblasti Moravy navzájem velmi podobné, a jsou tedy navzájem omezeně zaměnitelné. 4) Podkorní letokruh je poslední tloušťkový přírůst vytvořený před pokácením (odumřením) stromu. Jeho přítomnost datuje přesný rok získání použitého dřeva. 5) Růst podkorního letokruhu byl již zcela ukončený, což znamená, že strom byl skácen po ukončení vegetační sezóny. 6) Běl vytváří okrajovou část kmene dubů a obsahuje obvykle 6 – 23 letokruhů (viz Kyncl, Šabatová 2005). V případě dřeva z Buchlova jsme předpokládali i potenciálně možný vyšší počet letokruhů vzhledem k značnému stáří použitých stromů. 7) B. Samek uvažuje o vzniku parkánu až v 15. století (Samek 1994, s. 316), M. Plaček jeho výstavbu klade do období kolem roku 1400 (Plaček 2001, s.143). 8) Tyto konstrukce, nenáleží-li blíže nepoznané starší stavbě, mohou dokládat i obtíže se založením jihozápadního nároží, příp. mohou souviset s otopným zařízením místnosti vrátnice v 1. NP.

Literatura Cook, E. R. & Kairiukstis, L . A. 1990: Methods of dendrochronology. Kluwer, 394 s., Dotrecht. Dvorská, J., Poláček, L. 2000: Základní principy a problémy dendrochronologie. Archaeologia historica 25: 435 – 442. Brno Janiš, D., Kohoutek, J. 2002: Hrad Buchlov a jeho úloha ve fortifikačním a správním systému středověké východní Moravy; in: Slovácko XLIV., s.167–181, Uherské Hradiště. Knibbe, B. 2000: PAST32 – user manual. SCIEM, Vienna. 90 s. Kyncl, T., Šabatová, L. 2004: Dendrochronologické datování dřeva ze zříceniny hradu Nový Hrádek (k. ú. Lukov). Průzkumy památek 11(2): 114 –118. Praha. Petrů, J. 1982: Státní hrad Buchlov, dějiny, stavební a umělecký vývoj a význam hradního areálu, Brno. Plaček, M. 2001: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, Praha. Samek, B. 1994: Umělecké památky Moravy a Slezska 1, Praha. Wimmer, R., Grabner, M. 1998: Standardchronologien in Österreich für die dendrochronologische Datierung. Archäologie Österreich 9/2 1998.

Das Tanzsaalgebäude der Burg Buchlov Die Burg Buchlov in Mähren war in der ersten Hälfte des 13. Jahrhunderts gegründet worden, mehrere Umbauten formierten ihre Gestalt bis zu ihrem gegenwärtigen Zustand. An der Burgkernsüdwestecke befindet sich ein viergeschossiger, den Tanzsaal enthaltender Bau. Bei der Vorbereitung der bevorstehenden Denkmalinstandsetzung dieses Gebäudes erfolgten die dendrochronologische Expertise ausgewählter Holzglieder und eine teilweise bauhistorische Oberflächenerforschung. Die dendrochronologische Analyse richtete sich zur Datierung der Decken- und Dachkonstruktion des Tanzsaales im 4. Obergeschoss und der sekundär verwendeten Deckenbalken im 3. OG. Vom Dachwerk entnahm man mittels Presslerbohrer Proben aus 6 Konstruktionsgliedern (Tabelle 2). Die Dachkonstruktion wurde aus Kiefern-, die Dachbalken überwiegend (mit Ausnahme von 2 Kiefernbalken) aus Eichenholz errichtet. Die dendrochronologische Bearbeitung erfolgte den Standardmethoden gemäß (Dvorská, Poláček 2000). Die Proben hat man an Holzleisten angeklebt und mit Rasierklinge abgeschnitten. Die Jahrringbreiten wurden mittels der Time Table Anlage mit Genauigkeit zu 0,01 mm gemessen. Für die eigentliche Datierung bediente man sich der Programme Past32 (Knibbe 2000) und Arstan. Einzelne Jahrringkurven wurden zunächst im Rahmen der Gehölzgruppen relativ synchronisiert, und nach der Korrektion ihres langfristigen Wachstumstrends wurden die Mittelwerte in summarische Jahrringreihen eingeordnet, die man mit erreichbaren Standardchronologien verglich. Bei der Datierung der Eiche benützte man die Standardchronologie der Eiche für Tschechien in der Version 2002 (czges2002) und die Standardchronologie der Eiche für Österreich (Wimmer, Grabner 1998). Für die Datierung des Kiefernholzes war zur Zeit der Analyse (2003) keine gut durchsetzte regionale Standardchronologie vorhanden. Seltene zuverlässige Standardchronologien standen nur für das Gebiet Böhmens zur Verfügung. Für Mähren waren lediglich lokale Teilstandards einzelner Objekte vorhanden. Daher verwendete man zur Datierung die nächsten lokalen Standardchronologien der Kiefer aus dem Schloss Bučovice und für die Kontrolle auch die Standardchronologie der Tanne für Mähren. Die Relativsynchronisation der Jahrringkurven einzelner Gehölzarten (Diagramm 1 u. 2) führte zur Bildung der 221 Jahre langen Mittelchronologie der Eiche (P40buchlov-hradQU) und der 99 Jahre langen Mittelchronologie der Kiefer (P40buchlov-hradPI). In die Kurve der Eiche gelang es sich alle bearbeiteten Eichenbalken zu synchronisieren, die eine sehr homogene Gruppe bilden. Im Fall der Kiefernteile synchronisierte man nicht in die Mittelreihe nur Jahrringreihen der Dachwerkunterzüge, die keine zur Datierung genügende Jahrringzahl darboten (in der Tabelle 2 nicht angeführt). Das Vergleichen der Mitteljahrringkurven mit den Standardchronologien einzelner Gehölzarten führte zur Herausfindung ganz zuverlässig datierender Positionen. Die Jahrringreihe der Eiche zeigte ein sehr hohes Ähnlichkeitsmass mit beiden Standards in der die Waldkante 1581 datierenden Position (Diagr. 3, Tab. 1). Die Jahrringkurve der Kiefer zeigte ein sehr hohes Ähnlichkeitsmass mit dem Standard für Bučovice (Tab. 1, Diagr. 4) ganz identisch mit der Datierung mithilfe der Chronologie der Tanne. Der letzte Jahrring dieser Mitteljahrringreihe wird 1799 datiert. Infolge der Beschädigung der Balkenoberfläche durch Insektenfraß erhielt sich die für genaue Datierung unentbehrliche Waldkante lediglich an seltenen Gliedern (Tab. 2). Im Dachwerk datierte man zwei erhaltene Balken mit der Waldkante 1799. Mit Rücksicht zum Charakter der Waldkante wurden beide Bäume im Winter 1799/1800 gefällt. Die übrigen datierten waldkantenlosen Dachwerkglieder stammen höchstwahrscheinlich aus selber Zeit laut Auswertung des ähnlichen Jahrringkurvenverlaufs und auch der Abschätzung der Zahl der durch Fraß verlorenen Jahrringe. In dieselbe Periode wird auch der einzige bearbeitete Kieferndeckenbalken aus dem 3. OG (Tab. 2) datiert. Bei der Probenentnahme an den Eichendeckenbalken des 3. OG gelang es überwiegend nicht das gelöste Splintholz des Balkenrandes zu erhalten. Aufgrund dessen war es möglich das Fälljahr der verwendeten Bäume nur nach der Zahl der vorausgesetzten Splintjahrringe abzuschätzen. Am genauesten ließ sich die Probe aus dem Balken Nr. P4077 datieren, und zwar 1582 (7 Splintjahrringe gemessen, die weiteren 15 stark beschädigten eingerechnet). Unter Voraussetzung, die Eiche hätte nicht mehr als 26 Splintjahrringe, lässt sich die Fällung in Jahren 1597–1601 abschätzen. Es erscheint als sehr wahrscheinlich, dass

123

R. Vrla, T. Kyncl, J. Novotn˘ - DÛm s Taneãním sálem na Buchlovû auch weitere zu datierende Eichenbalken mit der festgestellten unteren Grenze des abgeschätzten Intervalls stimmen. Datierungsergebnisse s. Tab. 2. Aufgrund der beschriebenen Untersuchung lässt sich Folgendes konstatieren: 1) Den Burgkern umgab vermutlich schon im 14. Jahrhundert ein Zwinger. Vor Mitte des 16. Jahrhunderts erfolgte ein großzügiger Burgumbau unter Jan Ždánský von Zástřizl. Dabei wurde in Jahren 1546 – 1548 auch das als Tanzsaalgebäude genannte Haus erbaut. Seine Funktion war vor allem aus dem Sichtpunkt der Kommunikation wichtig, denn von seinem Erdgeschoss führte der neu errichtete Zugangsweg in den Burgkern. Das Tanzsaalgebäude steht auf einem felsigen komplizierten Grundstück, wodurch auch seine Innenanordnung beeinflusst war. Während seines Ausbaus erfolgte eine bedeutende Planänderung. In der ersten Bauphase erbaute man die Treppe und Zugangsterrasse, wobei der Zugang in einem niedrigen, nicht fertigen Bau, dem die Konstruktionen vom 1. und 2. Obergeschoss heutigen Gebäudes angehören, versteckt war. Vor allem handelt es sich um die Südfassade mit dem angeführten Eingangsportal mit Inschrift und ferner um das starke Mauerwerk der Südwestecke mit einem vorspringenden Pylon mit der abgerundeten Stirnseite. Diese Bauperiode wird mittels eines Inschriftenpaars 1546 datiert. Unmittelbar danach erfolgte die Bauänderung, wobei auf dem ausgebauten Gebäudeteil ein Überbau entstand, dessen Südfassade mittels einer Blendarkade vorgekragt war. Der niedrige Raum im 2. OG entstand wohl um die Schaffung eines ebenen Plateaus wegen, auf dem die höher gelegenen Säle weitergebaut werden sollten. Oberhalb des 3. OG lässt sich fürs 16. Jahrhundert ein niedrigeres Dachgeschoss vermuten. Das typische Zeichen des beschriebenen Baus ist die Standardausstattung aller Fassadenöffnungen mit Steingewänden gleicher Profilierung. Das typische Detail aller Gewände ist ebenfalls die etwas vortretende glatt bearbeitete, wohl getünchte Gewändefläche (Spuren am Eingangstürgewände im 3. OG erhalten). Die Putzschicht war über die grob bearbeitete Fläche bis zu ihr gezogen. Den Zeitverlauf und den Bauherrn dieser zweiten Bauphase belegen die Jahreszahl 1558 und Initialen GZZ an Fenstergewänden im 3. OG. 2) Im J. 1602 errichtete man den das 4. OG bildenden sogen. Tanzsaal. Die Terrassenfläche vor dem Durchgang durch den Uhrturm wurde spätestens vor der Errichtung dieses Eingangs bis zum Tanzsaalgebäude gedehnt. Der Tanzsaal mit einer großen Spannweite war bestimmt mit einer Balkendecke ausgestattet, die sich aber nicht erhielt. Als wahrscheinlich erscheint, mehrere der sekundär verwendeten Balken in den Decken der Säle im 3. OG stammen bereits daher. Beide Backsteingiebel sind wahrscheinlich zeitgenössisch mit der Entstehung des sogen. Tanzsaales und deshalb mag auch die Dachgestalt und -neigung am Anfang 17. Jh. gegenwärtigem Zustand entsprechen. 3) Weitere Bauänderungen sind wir nicht imstande zu identifizieren. Um die Wende des 18./19. Jahrhunderts ersetzte man die ganze Deckenkonstruktion im Tanzsaal mit einer ganz neuen. Einen ähnlichen Eingriff stellt auch der Umbau der Räume im 3. OG dar, da man sich für neue Balkendecken außer zeitgenössischen Baugliedern auch des (wohl aus dem Tanzsaal übertragenen) Holzes vom Anfang 17. Jh. bediente. Die tragende Deckenkonstruktion über dem Tanzsaal war an der Unterseite mit einer verputzten Untersicht versehen; sie wurde zugleich als Teil der Dachkonstruktion errichtet, die sich bis in die Gegenwart mit teilweisen Änderungen erhielt.

Abbildungen Abb. 1: Burg Buchlov, Luftaufnahme. Ansicht von Südwesten, oben in der Mitte Burgkern mit Zwinger, unter seiner Südwestecke (im Vordergrund) befindet sich das Tanzsaalgebäude. Rechts von ihm die Treppenrampe, Terrasse und Uhrturm mit Haube und einem Durchgang (neuzeitliche Postkarte; Gloriet GmbH., Foto Jan Kulich). Abb. 2: Burg Buchlov, Tanzsaalgebäude. Ansicht von Westen, unten die unterwölbte Treppenrampe, rechts ein abgerundeter Mauerwerk-Eckpylon, links oberhalb der Treppenrampe Zwingermauer mit Anschluss an das Tanzsaalgebäude (Falls nicht anders angeführt, alle Zeichnungen und Fotos R. Vrla 2005). Abb. 3: Burg Buchlov, Tanzsaalgebäude. Eingangsportal im 2. OG, Südansicht. Abb. 4: Burg Buchlov, Tanzsaalgebäude. 3. OG, Aufnahme des linken Fenstergewändes. Links Ansicht von Westen, recht horizontales linkes Gewändeprofil; sonstiges Mauerwerk schraffiert, strichschraffierte grob bearbeitete, etwas abgesenkte Gewändeflächen. Abb. 5: Burg Buchlov, Tanzsaalgebäude. Nordwestecke, Teilansicht von

124

Westen mit einer schrägen Baunaht zwischen Mauerwerkabschnitten unterschiedlichen Charakters (Rest nach einem älteren Giebel?). Abb. 6: Burg Buchlov, Tanzsaalgebäude. Ansicht von Südosten; unten mit einer Blendarkade gerahmter Eingang ins 1. OG, rechts die steigende Mauerkrone der Treppenrampe, oberhalb derer Teil der Ost- und die zurücktretende Partie der Südfassade. Abb. 7: Burg Buchlov, Tanzsaalgebäude. 1. OG, Südansicht des Eingangs, Detail. Abb. 8: Burg Buchlov, Tanzsaalgebäude. A) 3. OG, Eingangsportalsaufnahme (schraffiert – zugezogene Putz- und Mörtelschichten, strichschraffiert – grob bearbeitete, etwas abgesenkte Gewändeflächen, punktiert – erhaltene Kalktünchen); b) Steingliedprofil vom Treppenterrassengeländer. Abb. 9: Burg Buchlov, Tanzsaalgebäude. 4. OG, Eingangsdetail, Ansicht von Osten. Abb. 10: Burg Buchlov, Tanzsaalgebäude. Grundrisse a – 1. OG, b – 2. OG, c – 3. OG, d – 4. OG (punktiert – Felsen, gekörnt – Burgkernsüdostecke, schraffiert – Tanzsaalgebäudekonstruktionen gegen Mitte 16. Jh. mit möglichen älteren Teilen, sonst spätere Konstruktionen), e – Grundriss der gesamten Burg mit ausgezeichneter Lage des Tanzsaalgebäudes. Abb. 11: Burg Buchlov, Tanzsaalgebäude. a) geritzte Initialen an der Fensterbank im 3. OG, b) Putzritzung in der Fensterlaibung im 3. OG. Abb. 12: Burg Buchlov, Tanzsaalgebäude. 3. OG, Balkendeckendetail im südlichen Raum, rechts Durchgang zum nördlichen Raum. Abb. 13: Burg Buchlov, Tanzsaalgebäude. 3. OG, nördlicher Raum mit der Balkendecke, Ansicht von Osten. Abb. 14: Burg Buchlov, Tanzsaalgebäude. 4. OG, Tanzsaal, Südwestecke, gegenwärtiger Zustand. Abb. 15: Burg Buchlov, Detail vom Holzschnitt J. Willenbergs, 1593. Die Burg wird im Hintergrund der Ansicht von Uherské Hradiště (Ungarisch-Hradisch) dargestellt, Ansicht von Südosten (übernommen aus: Petrů, J. 1982). Abb. 16: Burg Buchlov, Ansicht von Südosten aus dem J. 1719; das Tanzsaalgebäude zur linken Burgkernecke angeschlossen (übernommen aus: Petrů, J. 1982). Diagramm 1: Relative Jahrringsynchronisierung der sekundär angewendeten Eichen-Deckenbalken. Diagramm 2: Relative Jahrringsynchronisierung der Kiefernbalken aus der Tanzsaaldeckenkonstruktion. Diagramm 3: Vergleich der Mitteljahrringkurve der Eichenbalken (in der Mitte) mit der Standardchronologie der Eiche für Ostösterreich (OstOesQP) und der Standardchronologie der Eiche für Tschechien (czges2002). Diagramm 4: Vergleich der Mitteljahrringkurve der Kiefernbalken (in der Mitte) mit der Standardchronologie der Tanne für Mähren (jedle-Morava) und der Standardchronologie der Kiefer aus dem Schloss Bučovice (bucovicezamekPI). Tab. 1: Statistische Ähnlichkeitsparameter zwischen den Standard- (erste Zeile) und Durchschnittschronologien aus den Holzkonstruktionen vom Tanzsaal. Erste Zahl – t-Test des Korrelationskoeffizients nach der Transformierung mit Hilfe des fünfjährigen Gleitmittelwertes (Baillie, Pilcher, 1973), zweite Zahl – t-Test des Korrelationskoeffizients nach Transformation laut Hollstein (1980), dritte Zahl – Gleichläufigkeitsprozent und letzte Länge der Jahrringreihenüberlappung. Beweiskraftsniveau des t-Testes – 99,95% (alle Tabellen und Diagramme T. Kyncl, 2005). Tab. 2: Übersicht der Datierungen von Proben, abgenommenen aus Konstruktionen des Tanzsaals und der Kaserne. Erklärungen zu Symbolen in der Kolonne mit Datierung des letzten gemessenen Jahrrings: ak – die Probe enthielt weder Splintgrenze (ks) noch Waldkante (wk) – sie läst sich nicht genau datieren, es kann nur gesagt werden, sie sei später als die Jahreszahl in der Kolonne „datum skácení" (Fälljahr); wk – Waldkante, das Fälljahr lässt sich datieren; ks – der letzte Jahrring an der Splintgrenze, es lässt sich ein annäherndes Interval feststellen, in dem der Baum gefällt war (unter Voraussetzung der Splintstärke von 6-26 Jahrringen). (Übersetzung J. Noll)


ABONDIO NEBO APONTE? Jaroslav Panáãek

Jedním z mála známých jmen českolipské stavební historie je jméno údajného stavitele první čtvrtiny 18. století Josefa (Giuseppe) Abondia. Do literatury jej uvedl František Zuman ve svém článku o staviteli klášterního kostela v Bělé pod Bezdězem.1) Ze záznamů bělské křestní matriky vyvodil badatelům2) do té doby neznámý fakt: stavitelem kostela sv. Václava kláštera augustiniánů v Bělé pod Bezdězem v letech 1708 –1712, Obr. 1: Bělá pod Bezdězem (okres Mladá Boleslav), augustiniánský klášterní kostel sv. Václava (rytina I. M. stejně jako kostela Všech svaSteidlina z počátku 18. století; F. Šimáček, Paměti města Bělé pod Bezdězem, Bělá pod Bezdězem 1937, za tých u augustiniánského klášs. 184). tera v České Lípě v letech 1700 až 1707, byl Josef Abbondio, vlašský stavitel, označovaný diovo autorství klášterního kostela v Bělé pod Bezdězem spojeno i s možnou účastí valdštejnského stavitele Merjako „baumistr z České Lípy“. Zuman své dedukce ještě docantonia Canevalleho (1652–1711). Pravděpodobný návrh provodil tvrzením, že „jest to člen četně rozšířené rodiny sta„Giuseppe Abbondia“ je zmíněn i v případě stavby konvitelské, zvláště v Praze pracující – Abbondio“! Těsně poté své ventního chrámu Všech svatých u augustiniánského klášvývody zopakoval ve stati o stavbách Albrechta z Valdštejtera v České Lípě (obr. 2), kde však není vyloučena možnost, na na Bezdězi a v okolí3) i v článku ke 300. výročí uvedení augustiniánů do kláštera v Bělé pod Bezdězem.4) že Abbondio sloužil pouze jako stavitel provádějící projekt Údajný českolipský stavitel Josef Abbondio, uvedený Mercantonia Canevalleho.8) Nezávisle na tom byla hypotéza o možném autorství Zumanem do regionální literatury, se později objevuje v dalJ. Abbondia v případě kostela Všech svatých okrajově zmíších dílech. Nejprve soupisového charakteru, jako byl slovněna v článku o vlivech saské pozdní gotiky v České Lípě,9) ník výtvarných umělců5) nebo soupis uměleckých památek 6) rozšířená navíc o tamní kostel Narození Panny Marie Čech, kde mu byl připsán klášterní kostel v Bělé pod Bezdězem (obr. 1). V encyklopedii českých klášterů7) je Abon(obr. 3), budovaný v letech 1706 –1710. Poslední atribucí Josefu Abbondiovi bylo na základě ikonograficky zachycených stylových znaků připsání možného autorství dnes téměř zaniklé kaple Nejsvětější Trojice u poustevny na Holém vrchu u České Lípy (obr. 4), postavené před rokem 1721.10) Naposledy se zatím osoba stavitele italského původu Giuseppe Abondia objevila v encyklopedii architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách.11) Po tři čtvrti století v literatuře tradované jméno českolipského stavitele budí však při bližším zkoumání jisté pochybnosti. Ať již v samotném jméně, tak i ve spojení s údajnou stavitelskou rodinou Abbondiů v Praze. ZačObr. 2: Česká Lípa, bazilika Všech svatých augustiniánského kláštera (reprodukce pohlednice z roku 1934; archiv autora). něme tedy od ní.

125

J. Panáãek - ABONDIO NEBO APONTE?

hy. Zde proslul zejména svými portrétními medailemi, ve kterých mistrně vkomponoval drobný reliéf do pole medaile a organicky jej spojil s grafickým prvkem opisů.12) Snad jeho synem a žákem byl Alessandro Abondio (nar. ok. 1580), sochař a medailér, zmiňovaný v dvorských službách poprvé v roce 1606. Tvořil velké lité medaile a reliéfy i plastiky z barevných vosků. Jeho životopisné údaje se různí, podle jedněch zemřel roku 1648 na dvoře uměnímilovného kurfiřta Maxmiliána I. v Mnichově, podle druhých žil ještě v roce 1653 a zemřel v Praze.13) Kromě obou uvedených se vyskytuje údajný Antoniův otec Antonio Abondio, zv. Starší, sochař v Miláně,14) a další Alessandro, údajný otec výše zmíněného Alessandra. Byl prý žákem Michelangela Buonarottiho, povolán Rudolfem II. do Prahy, kde maloval a tvořil plastiky z barevného vosku.15) Žádná uměleckohistorická ani encyklopedická literatura nezmiňuje rodinu pražských a vídeňských Abondiů v souvislosti se stavitelstvím. Abbondio v Bûlé pod Bezdûzem

Obr. 3: Česká Lípa, kostel Narození Panny Marie (J. N. Willomitzer, Die Lieb-Frauen-Kirche in Böhm. Leipa, Česká Lípa 1880, frontispice).

Nutno hned na začátku říci, že žádné prameny o staviteli klášterního kostela sv. Václava v Bělé pod Bezdězem jméno Abbondio (či Abondio) neuvádějí. František Zuman16) publikoval tři záznamy z křestní matriky fary v Bělé pod Bezdězem z let 1687–1746 (sign. IV, A). Dne 10. května 1711 byl zapsán jako kmotr při křtu „Jozef Abbundt, pallyr z České Lípy“. Po dvou a půl měsících, 23. července 1711, byl tentýž kmotrem dítěte papírníka Jana Mollera z Podolí u Bělé. Tentokrát byl označen jako „Josef Abbund, baumistr z České Lípy“. Do třetice se objevil jako kmotr (levans) při křtu dítěte Adama Sudka, cihláře z Podolí u Bělé, 17. června 1714. Zanesen byl do matriky jako „Josef Abbund, baumistr Kláštera sv. Václava v městě Bělé“. Vidíme, že jméno stavitele (baumistr), poprvé ještě jako stavebního dozorce (pallyr = polier), má vždy stejnou podobu Abbund (-t) a forma jména Abbondio je výmyslem Františka Zumana s cílem přiřadit jej k italské umělecké rodině působící v 16. a 17. století v Praze. Italské znění křestního jména Giuseppe je pak dodatkem další literatury (P. Toman). Abbondio v âeské Lípû nebo Apponte?

Obr. 4: Dnes zaniklá kaple Nejsvětější Trojice na Holém vrchu u České Lípy (kresba J. N. Willomitzera z roku 1880; Bezděz X, 1948, s. 185).

Abbondiové v Praze Zumanovo spojení stavitele bělského klášterního kostela se „stavitelskou rodinou Abbondio, zvláště v Praze pracující“ je zřejmě naprostým omylem. Abbondiové sice v Praze v 16. a 17. století žili a působili, nebyli to však stavitelé! Prvním z nich byl Antonio Abondio (1538 –1591), medailér, sochař z vosku a kreslíř, který působil nejprve ve službách císaře Maxmiliána II. a jeho syna Rudolfa ve Vídni. V roce 1580 přesídlil na příkaz císaře Rudolfa II. do Pra-

126

Jméno Abbondio či Abondio se nevyskytuje v oné době ani mezi známými jmény českolipských měšťanů, ani mezi členy cechu zedníků a kameníků v České Lípě. V zachovaných dokumentech tohoto řemeslnického cechu není toto jméno uvedeno, nalézáme zde však jiné italsky znějící jméno. Již od 16. století přicházeli nejen do Čech, ale i do jiných středoevropských zemí umělci a stavitelé z Itálie. Významné stavitelské podniky, jak církevní, tak i profánní, bývaly svěřovány italským stavitelům a příslušníkům dalších souvisejících oborů – zedníkům, kameníkům, štukatérům, sochařům i malířům. Pro italské umělce působící v Čechách byl typický jejich původ zejména z oblasti na pomezí Itálie a Švýcarska. Zde v údolích mezi Luganským a Comským jezerem, zejména ve Valle Intelvi, bylo rodiště nejznámějších stavitelů v Čechách – Luragů, Ferrabosců, Alliprandiho,


Ceresolů, Canevallů, Scottiů, Frisoniho a dalších, méně významných, jako Alliů, d’Angeliho, Carlonů, Orsiů, Orsolinů, Passariniů, Spaziů, della Torrre a jiných. Odtud severně ve Valle Mesolcina (Misox, Mesocco), v údolí řeky Maesy, byl domov dalších známých mistrů – Maggiů a štukatérů Cometů či Spinetů. Z Rovereda v Mesolcinu pocházel Giulio Broggio a rodina de Salů. Do jeho okolí je kladeno i rodiště Santiniů, předků slavného Jana Blažeje Santiniho-Aichla.17) Městečko Mesocco (Misox, Mesauci) v severní části údolí Valle Mesolcina (dnes kanton Graubünden, Švýcarsko) bylo rovněž rodištěm do Čech přišlých řemeslníků a umělců. Před třicetiletou válkou přišel z Mesocca do Prahy zedník Gaspare Bizzo, později zedníci a kameníci Toscanové. Odtud také připutoval před rokem 1687 do České Lípy kameník Antonius Apponte. Na českolipské radnici podal po nějaké době žádost o udělení měšťanského práva. Zápis z 19. prosince 1687 o tom říká:18) „A[nn]o 1687 den 19. Xber ist Ehr u[n]dt Namhafte herr Antonius Apponte, Seines handtwercks ein stein Macher aus Moekuh aus der Baloni Salcinso Landt Burger word[e]n, hat zum burgerRecht erleget 8 ss. Mai[snisch] u[n]dt eine[n] lederen wasser aymer. Sein geburtßbrieff oder Kundtschaft lieget auf den Rahthause, Rest noch 4 ss“. (Léta 1687 dne 19. prosince stal se měšťanem počestný a výslovný pan Antonius Apponte, jenž jest řemeslem kameník z Moekuh ze země Baloni Salcinso, a za měšťanské právo zaplatil 8 kop míšeňských [grošů] a jedno kožené vědro na vodu. Jeho rodný list neboli osvědčení uložen na radnici, zbývá ještě [zaplatit] 4 kopy [grošů].) (obr. 5) Za udělení měšťanského práva zaplatil Apponte tehdy již obvyklý obnos 8 kop míšeňských grošů, nicméně nebyl jedinou výjimkou mezi přijatými novoměšťany, kteří zaplatili okamžitě pouze polovinu částky a druhou měli doplatit později. Uchazeč o měšťanské právo musel v té době ještě odevzdat nebo zaplatit vědro na hašení požáru.19) Městský písař uvedl poněkud zkomoleně rodiště Apponteho: Mesauci zapsal jako Moekuh a Vallis Mesaucinae dosti nepochopitelně jako Baloni Salcinso. Správné znění uvádí Apponteho rodný a zhostný list, dodnes zachovaný.20) Rodný list, opatřený pečetí vikariátu Vallis Mesaucinae, vydal v městečku Mesauci kancléř představeného vikariátu Thomas â Sonuicho 8. března 1677. Uvádí se v něm, že mladistvý „Antonius Apponte ex Opido Mesauci, Vallis Mesacinae Rhetiae supperioris“ je narozen z řádného manželství pana Caspara Apponte a jeho manželky Joanny, rozené Boudina, obou z městečka Mesauci. Datum narození zde bohužel uvedeno není (obr. 6). Kdy odešel Antonius Apponte z rodného Mesocca, nevíme. Zdá se, že patrně již před rokem 1677 (a rodný list si nechal vystavit dodatečně), neboť je to patrně tentýž Antonius Aponte, kameník, který byl dne 18. července 1677 propuštěn z učení v Praze na Starém Městě21) a učení tehdy obvykle trvalo pět let. Pro jeho život v České Lípě máme zachován velice důležitý pramen – knihu mistrů počestného řemesla zedníků a kameníků města Lipého.22) Knihu objevil v prosinci 1936 v brněnském antikvariátu Brecher poslední prvorepublikový českolipský archivář Karl Josef Bienert a získal ji výměnou pro městský archiv. O pět let později referoval o jejím obsahu v městských novinách Deutsche Leipaer Zeitung.23)

Obr. 5: Zápis z roku 1687 o udělení měšťanského práva Antoniu Apponte v českolipské městské knize (SOkA Č. Lípa, AM Č. Lípa, inv. č. 41, fol. 99r).

Kniha mistrů cechu zedníků a kameníků byla založena již v roce 1676 a roku 1694 „obnovena“, jak uvádí zápis na její první straně. Dovídáme se z ní, že „Anthonij Apontij“ byl do cechu přijat za mistra 24. února 1686, tedy téměř dva roky před udělením měšťanského práva.24) Kde pobýval a působil po roce 1677, kdy byl propuštěn z učení v Praze, nevíme. Jako starší a přísežný cechu je jmenován při „obnovení“ knihy v roce 1694.25) O profesním působení mistra Aponteho ani dalších mistrů cechu nás kniha bohužel neinformuje, zápisy se týkají pouze jmenování mistrů, přijímání učedníků a tovaryšů k jednotlivým mistrům a jejich propouštění po 5 (kameníci) nebo 3 (zedníci) letech výuční doby. Během působení Antonia Aponta v České Lípě se podle knihy u něj vystřídalo v učení devět učedníků. Z jeho osobního života dále víme, že 19. července 1695 zakoupil za 400 kop míšeňských grošů obytný dům (Wohnhauß) v tehdejší Schustergasse, dnes ulici Prokopa Holého.26) O tři roky později, 1. října 1698, Antonius Aponte zemřel a byl pochován na hřbitově u kostela Panny Marie.27) Antonius Aponte zanechal z manželství s Annou Helenou dva syny, patrně staršího Antona a Josefa. Antonu Apontemu mladšímu byl jeho otcovský podíl 400 zlatých zapsán do sirotčí knihy 31. července 1700.28) Od roku 1701 se objevuje „Antoni Apuntij“ jako mistr v knize mistrů cechu zedníků a kameníků,29) šel tedy ve stopách svého otce. V roce 1702 však zde zprávy o něm končí a jeho další osudy neznáme.

127


Závûr

Obr. 6: Rodný list Antonia Apponta, vystavený v Mesoccu 8. března 1677 (SOkA Č. Lípa, AM Č. Lípa, inv. č. 2454).

Josef Aponte (Apunte, Apunto) v âeské Lípû Druhým synem Antoniovým byl Josef, který byl jmenován mistrem jako zedník 1. června 1705.30) V knize mistrů se vyskytuje Josef Aponte až do roku 1729. Zápisy ani v jeho případě bohužel neposkytují informace o profesní činnosti. Stejně však jako jeho bratr (například v letech 1701 a 1702)31) se i Josef v letech 1705, 1708 a 1710 označuje příjmením (resp. příjmím) Apunte či Apunto32) (obr. 7). Až na proměnlivou koncovku -e či -o se příjmí podivuhodně shoduje se zněním příjmí stavitele z Bělé pod Bezdězem, resp. z České Lípy, uvedeným v křestní matrice fary v Bělé pod Bezdězem – Abbund či Abbundt. Změna hlásek p v b (resp. bb)33) a t v d (resp. dt) spadá na vrub neznalého písaře zapisujícího orální znění jména, resp. na konto tehdy ještě neustáleného zápisu jmen. Vyplývá z toho pouze jediné: žádný stavitel Abbondio v oné době neexistoval a Abbund = Apunte, tedy Josef Aponte! Pro ilustraci proměn jeho jména možno dodat, že kromě výše zmíněných variant Apunte či Apunto se v roce 1712 nepochybně tentýž zednický mistr označuje „Depont“,34) roku 1717 „a Ponthe“, v letech 1718 a 1719 „Apont“ 35) a konečně 25. září 1729 opět „a ponte“.36) To je také poslední zpráva z doby života Josefa Aponta. Podle K. J. Bienerta,37) který vycházel zřejmě ze zápisu v knize z 28. září 1731, kde se o Josefu Apontem hovoří jako o zesnulém,38) zemřel tohoto roku. Existuje však v knize ještě zápis ze 16. srpna 1730, kde mistr Elias Lehman převzal učedníka od zesnulého (Gott selligen) mistra „Josepha a ponte“.39) Je tedy jasné, že Josef Aponte zemřel v době od 25. září 1729 do 16. srpna 1730.40)

128

Výše uvedené prameny dokládají se značnou dávkou pravděpodobnosti, že stavitelem kostela sv. Václava v Bělé pod Bezdězem a oním „baumistrem z České Lípy“ byl syn českolipského kamenického mistra Antonia Apponte – zedník a stavitel Josef Apponte. V této stati se nechci zabývat hodnocením atribucí, tedy hypotetických připsání staveb tomuto autorovi. Pokud je však výše naznačený závěr správný, je prakticky vyloučena stavitelská účast Josefa Apponta na stavbě klášterního kostela Všech svatých v České Lípě v letech 1700 až 1707, neboť byl jmenován mistrem teprve v roce 1705. Na základě těchto zjištění by bylo logickým krokem vypuštění hesla Abondio z případného dalšího vydání encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách a jeho nahrazení dvěma novými hesly:

Apponte (Aponte), Antonius, * před r. 1660 v Mesoccu (kanton Graubünden, Švýcarsko), † 1. října 1698 v České Lípě, kamenický mistr v České Lípě. Byl 18. července 1677 propuštěn z učení v Praze na Starém Městě. V roce 1686 přijat za mistra cechu zedníků a kameníků v České Lípě, kde žil a pracoval do konce svého života. P: SOkA Česká Lípa, AM Česká Lípa, Doklady měšťanů k žádostem o získání měšťanského práva, inv. č. 2454; tamtéž, AM Česká Lípa, Počty kostela Narození P. Marie 1687 – 1768, inv. č. 955, nestr.; tamtéž, fond Cechy a společenstva, Cech zedníků a kameníků Česká Lípa, Kniha mistrů, inv. č. (256)2, s. 1, 41 ad. L: K. J. Bienert 1941; J. Panáček 2006. Apponte (Apunte, Abbund), Josef, * ok. r. 1686, † 1730 v České Lípě (?), zednický mistr, uváděný jako stavitel z České Lípy, syn kameníka Antonia Apponte. Doložen v knize mistrů cechu zedníků a kameníků v České Lípě, kde byl 1. června 1705 jmenován mistrem. Pravděpodobně totožný s „Josefem Abbundem, baumistrem z České Lípy“, uvedeným v křestní matrice v Bělé pod Bezdězem r. 1711 a 1714, kde stavěl augustiniánský kostel Sv. Václava (1708 –1712) a asi se podílel i na přípravě již. křídla konventu. Připisuje se mu hypoteticky účast na stavbě kostela Narození P. Marie v České Lípě (1706 –1710) a kaple Nejsvětější Trojice na Holém vrchu u České Lípy. Nepravděpodobný je jeho podíl na stavbě kostela Všech svatých u augustiniánského kláštera v České Lípě (1700 –1707). P: SOkA Česká Lípa, fond Cechy a společenstva, Cech zedníků a kameníků Česká Lípa, Kniha mistrů, inv. č. (256)2, s. 81, 137, 139, 142.

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 se, Cech zedníků a kameníků Česká Lípa, inv. č. (256) 2. Všechny strany v knize očíslovány, avšak s označením folio (fol.1 je tedy s. 1, fol. 2 je s. 2, atd.). 23) K. J. Bienert, Von der Zunft der Steinmetze, Deutsche Leipaer Zeitung roč. 92, č. 83 z 8. dubna 1941, s. 4. 24) O. c. v pozn. 22, s. 41. 25) Tamtéž, s. 1. 26) SOkA Česká Lípa, AM Česká Lípa, Trhová kniha 1687–1729, inv. č. 55, fol. 76v– 77r. 27) Tamtéž, Počty kostela Narození P. Marie 1687–1768, inv. č. 955, nestr. 28) Tamtéž, Sirotčí kniha 1682 –1717, fol. 410v. 29) O. c. v pozn. 22, s. 45. 30) Tamtéž, s. 137. 31) Tamtéž, s. 45 a 46. 32) Tamtéž, s. 81 a 137. 33) Podobným případem je ve stejné době změna jména slavného sochaře Matyáše Bernarda Brauna, který se Obr. 7: Zápis se jménem Joseph Apunte z roku 1710 (či 1719?) v knize mistrů cechu zedníků a kameníků v Čespůvodně podepisoval Mathis Praun ké Lípě (SOkA Č. Lípa, fond Cechy a společenstva na českolipském okrese, Cech zedníků a kameníků Č. Lí(L. Olivová – Nezbedová, Matyáš pa, inv. č. (256) 2, s. 81). Braun – správně Matyáš Praun, Onomastický zpravodaj ČSAV 25, 1984, s. 484). Stejně tak se roku 1708 malostranský zedník Jan Jiří Achbauer, L: F. Zuman 1931–1932; týž 1933, 41; K. J. Bienert nevlastní syn Kryštofa Dienzenhofera, psal jako Aichpauer (P. Preiss, 1941; K. Podroužek 2003, 169; J. Panáček 2006. cit. v pozn. 12, s. 348). 34) O. c. v pozn. 22, s. 137. 35) Tamtéž, s. 139. Poznámky 36) Tamtéž, s. 142. 1) Fr. Zuman, Stavitel klášterního kostela v Bělé, Od Ještěda k Troskám 37) O. c. v pozn. 23. X, 1931–1932, s. 224. 38) O. c. v pozn. 22, s. 143. 2) Naposledy K. Fechtner, Die Grüfte der Klosterkirche in Leipa, Mittei39) Tamtéž, s. 207. lungen des Nordböhmischen Vereines für Heimatforschung und Wan40) V době přípravy článku do tisku byly na základě zmínek o Josefu derpflege 48, 1925, s. 101–107. Apontem v elaborátu SHP českolipského opevnění (F. Gabriel – P. Za3) Fr. Zuman, Stavby Albrechta z Valdštejna na Bezdězi a v okolí (dokonhradník, SHP Česká Lípa – městské opevnění, Česká Lípa 1997, stročení), Bezděz IV, 1933, s. 41. jopis, s. 25, 27– 28) získány informace z obecních účtů o jeho staveb4) Fr. Zuman, Ke 300. výročí převedení bezdězských mnichů řádu sv. Auní činnosti pro městský úřad v České Lípě. V roce 1705 prováděl stagustina do kláštera v Bělé pod Bezdězem r. 1633, Bezděz IV, 1933, vební úpravy městské školy (SOkA Česká Lípa, AM Česká Lípa, inv. č. s. 67. 115, nefol.), roku 1707 strážního domku u Dlouhé brány (tamtéž, 5) P. Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců II, Prainv. č. 117, nefol.) a v roce 1709 opravoval mosty u Zádušní brány ha 1950, s. 753. a u kostela sv. Maří Magdaleny (tamtéž, inv. č. 119, fol. 20v). Po dal6) E. Poche a kol., Umělecké památky Čech I, Praha 1977, s. 50. Zde ších 10 let zprávy o Apontem v obecním vyúčtování nejsou, což by se s chybou v iniciále křestního jména. Správně označen v rejstříku, mohlo shodovat s jeho působením v Bělé pod Bezdězem. Znovu se zde sv. IV. objevuje při blíže nespecifikovaných pracích roku 1719 (tamtéž, inv. 7) P. Vlček – P. Sommer – D. Foltýn, Encyklopedie českých klášterů. Prač. 129, nefol.) a poté až do roku 1729. V letech 1725 a 1726 prováděl ha 1997, s. 172. opravu či přestavbu mostu v Křížové ulici, studny u Zádušní brány, 8) Tamtéž, s. 197. školy, opět mostu u Zádušní brány, obou mostů – předního i zadního 9) J. Panáček – M. Panáček, Konrád Pflüger v České Lípě?, Bezděz 10, – u Dlouhé brány, radnice, fary, šatlavy (Stockhauß) a varny měšťan2001, s. 98. ského pivovaru (tamtéž, inv. č. 133 a 134, nefol.). Objevuje se pak ješ10) K. Podroužek, Mons Calvus u České Lípy, poustevna s kaplí Nejsvětější tě v roce 1729 při opravě či přestavbě obecního domu (Gemeind Hauß), Trojice, Průzkumy památek X, 2/2003, s. 169. měšťanského pivovaru a šatlavy (tamtéž, inv. č. 135, nefol.) a naposledy 11) P. Vlček a kol., Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníroku 1729 při blíže neurčených pracích (tamtéž, inv. č. 136, nefol.). ků v Čechách. Praha 2004, s. 9. 12) U. Thieme – F. Becker, Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart I, Leipzig 1907, s. 26 – 28; P. Toman, Nový slovník československých výtvarných umělců I. Praha 1949, s. 6; P. Preiss, Italští umělci v Praze, Praha 1986, s. 141–143. 13) U. Thieme – F. Becker, o. c. v pozn. 12, s. 25 – 26; P. Toman, o. c. v pozn. 12, s. 6; P. Preiss, o. c. v pozn. 12, s. 143. 14) U. Thieme – F. Becker, o. c. v pozn. 12, s. 26. 15) P. Toman, o. c. v pozn. 12, s. 6. 16) F. Zuman, o. c. v pozn. 1, 3, 4. 17) V. Kotrba, Česká barokní gotika, Dílo Jana Santiniho-Aichla. Praha 1976, s. 130. 18) Státní okresní archiv (dále SOkA) Česká Lípa, Archiv města (dále AM) Česká Lípa, Pamětnice I, inv. č. 41, fol. 99r. 19) P. Gajdošík, Českolipské purkmistrovské rejstříky 1576 –1617, Sborník archivních prací 54, 2004, s. 527. 20) SOkA Česká Lípa, AM Česká Lípa, Doklady měšťanů k žádostem o získání měšťanského práva, inv. č. 2454. 21) Archiv hl. města Prahy, Zedníci 9, Registra pořádku kamenického a zednického, s. 250 (dle P. Vlček a kol., o. c. v pozn. 11, s. 32). 22) SOkA Česká Lípa, fond Cechy a společenstva na českolipském okre-

129


Abondio oder Aponte ? Einer von wenig bekannten Namen der Baugeschichte in Česká Lípa/Böhmisch Leipa ist der Name des angeblichen örtlichen Baumeisters des ersten Viertels des 18. Jahrhunderts Joseph (Giuseppe) Abondio. In die Literatur hat ihn František Zuman in seinem Artikel über den Baumeister der Klosterkirche in Bělá pod Bezdězem/Weißwasser in den Jahren 1708 –1712 eingeführt (Abb. 1) und er hat seinen Namen mit der angeblichen Prager Baumeisterfamilie Abondio verbunden. In der weiteren Literatur, überwiegend des Verzeichnis-Charakters, wurde der Name Joseph Abondio mit weiteren Bauten in der Umgebung verbunden: der Konventkirche der Allerheiligen bei dem Augustinerkloster in Česká Lípa aus den Jahren 1700 –1707 (Abb. 2), der Lieb-Frauen-Kirche dortselbst in den Jahren 1706 –1710 (Abb. 3) und zum Schluss mit der heutzutage untergegangenen Kapelle der Allerheiligsten Dreifaltigkeit auf dem Holý vrch bei Česká Lípa vor 1721 (Abb. 4). Die Zumans Verbindung des Baumeisters der Klosterkirche in Bělá mit der Prager Baumeisterfamilie Abondio ist offensichtlich ein absoluter Irrtum. Die Familie Abbondio lebte und wirkte zwar im 16. und 17. Jahrhundert in Prag, es sind aber keine Baumeister gewesen, sondern Bildhauer, Medailleure und Zeichner. Keine kunsthistorische oder enzyklopädische Literatur erwähnt die Familie Abondio im Zusammenhang mit dem Bauwesen. Ebenfalls führen keine Quellen über den Baumeister der Klosterkirche des hl. Wenzels in Bělá pod Bezdězem den Namen Abbondio (oder Abondio) an. Der Name des Baumeisters ist in der Matrikel in Bělá in der Form Josef Abbund oder Abbundt angeführt. Der Name Abbondio oder Abondio kommt in der Zeit weder unter den bekannten Namen der Stadtbürger, noch unter den Mitgliedern der Zunft der Maurer und Steinmetzen in Česká Lípa vor. Vor 1687 hat sich aber in Česká Lípa der Steinmetz Antonius Apponte niedergelassen und er wurde am 19. Dezember dieses Jahres als Stadtbürger aufgenommen (Abb. 5). Der bis heute erhaltene Geburtsschein (Abb. 6) belegt, dass er in dem Städtchen Mesocco (Mesauci) in dem heutigen Kanton Graubünden in der Schweiz geboren ist.

130

Der jüngere Sohn von Antonio war Joseph, der in den Jahren 1705 –1729 oft in dem Buch der Zunft der Maurer und Steinmetzen unter dem Familiennamen Apunte oder Apunto vorkommt (Abb. 7). Bis auf die wandelbare Endung -e oder –o stimmt der Familienname mit dem Wortlaut des Familiennamens des Baumeisters aus Bělá pod Bezdězem, resp. aus Česká Lípa, angeführt in der Taufmatrikel in Bělá pod Bezdězem – Abbund oder Abbundt. Die Umwandlung der Laute p in b (resp. bb) und t in d (resp. dt) war in der Zeit ganz gewöhnlich. Es folgt daraus nur das Einzige: es existierte in der Zeit kein Baumeister Abbondio und Abbund = Apunte, also Joseph Aponte !

Abbildungen Abb. 1: Augustinerklosterkirche des hl. Wenzels in Bělá pod Bezdězem/Weißwasser (Gravierung von I. M. Steidlin vom Anfang des 18. Jahrhunderts; F. Šimáček, Paměti města Bělá pod Bezdězem, Bělá pod Bezdězem 1937, hinter der S. 184). Abb. 2: Basilika der Allerheiligen des Augustinerklosters in Česká Lípa/Böhmisch Leipa (Reproduktion der Ansichtskarte aus dem Jahre 1934; Archiv des Autors). Abb. 3: Lieb-Frauen-Kirche in Česká Lípa (J. N. Willomitzer, Die Lieb-Frauen-Kirche in Böhm. Leipa, Česká Lípa 1880, Frontispitz). Abb. 4: Die heutzutage untergegangene Kapelle der Allerheiligsten Dreifaltigkeit auf dem Holý vrch bei Česká Lípa (Zeichnung von J. N. Willomitzer aus dem Jahre 1880; Bezděz X, 1948, S. 185). Abb. 5: Einschreibung aus dem Jahre 1687 über die Erteilung des Bürgerrechtes dem Antonio Apponte im Stadtbuch von Česká Lípa (SokA Č. Lípa, AM Č. Lípa, Inv.-Nr. 41, fol. 99r). Abb. 6: Geburtsschein von Antonio Apponte, ausgestellt in Mesocco am 8. März 1677 (SokA Č. Lípa, AM Č. Lípa, Inv.-Nr. 2454). Abb. 7: Einschreibung mit dem Namen Joseph Apunte aus dem Jahre 1710 (oder 1719?) in dem Buch der Meister der Zunft der Maurer und Steinmetzen in Česká Lípa ( SokA Č. Lípa, Fond Zünfte und Genossenschaften im Bezirk Česká Lípa, Zunft der Maurer und Steinmetzen Č. Lípa, Inv.-Nr. (256) 2, S. 81). (Übersetzung J. Kroupová)


zprávy Na okraj operativního prÛzkumu a dokumentace historick˘ch staveb v NPÚ – nûkolik poznámek a pfiíkladÛ Jan Sommer Tento příspěvek seznamuje se základními výsledky prvního roku (2005) plnění institucionálního úkolu vědy a výzkumu Národního památkového ústavu (NPÚ) č. 21301 – Vědecký výzkum a aplikace metod operativního zpracovávání stavebněhistorických a uměleckohistorických průzkumů prováděných při obnově kulturních památek a nemovitostí v památkově chráněných územích.1) Nejde ovšem o komplexní rozbor, ale spíše o předložení některých problémových okruhů k širší diskusi, kterou považujeme za potřebnou. Od takové diskuse si slibujeme podněty pro upřesnění postupu práce v dalším období. Chtěli bychom také zapůsobit na odbornou veřejnost (památkáře, zpracovatele průzkumů), pokud je třeba někoho ještě přesvědčovat o tom, že ke zkoumání památek je žádoucí přistupovat co nejkomplexněji. Operativní průzkum a dokumentaci (OPD) je nutné začlenit do systému poznávání historického dědictví a prosazovat jej jako nedílnou součást vztahu společnosti ke kulturnímu dědictví. Představu o dosahovaných výsledcích průzkumů a jejich vypovídací hodnotě poskytují anotace vybraných akcí a komentované ilustrace. Institucionalizovaná státní památková péče stavební památky zkoumá zejména s cílem získat věcně co možná přesné podklady pro stanovení postupů záchrany či jiných opatření úměrně k rozpoznané památkové hodnotě. Nemalá část odborných pracovníků památkové péče však dosud považuje za nadbytečné zkoumání a dokumentaci v průběhu oprav či při likvidaci nebo samovolném zániku památky. V takové činnosti vidí plýtvání energií, která měla být vynaložena na záchranu či opravu. Tento postoj lze v zásadě připustit jako oprávněný, avšak již není možné souhlasit s tím, že je reakcí na nadměrnost požadavků na zkoumání a dokumentaci; ve skutečnosti je dán dlouhodobým přehlížením potřeb personálního rozvoje odborných pracovišť NPÚ. Poznatky z průběhu stavebního či jiného zásahu, jež jsou případně využity pro odborné potřeby památkové péče, běžně nejsou systematicky archivovány a pro další odborné či vědecké využití jsou pak většinou ztraceny! (Dosažená upřesňující zjištění se obvykle nijak neprojeví ani v záznamu úřední evidence kulturních památek, ačkoliv je povinností památkové péče aktuální vědomosti shromažďovat a v praxi z nich vycházet.) Přitom je zřejmé, že informace, které je možné v charakterizovaných situacích zaznamenat, jsou z hlediska vypovídací hodnoty bezpochyby srovnatelné např. s tím, co je pod terénem zjišťováno tzv. záchrannými archeologickými výzkumy, o jejichž významu 1) Za důležité připomínky a doplňky k obsahu článku děkuji Vladislavu Razímovi, vedoucímu řešiteli výzkumu, a Vítu Jesenskému.

dnes již nikdo nezapochybuje. Zjevně jde o těžko pominutelný odborný, systémový a etický problém, o kterém se vlastně trvale diskutuje, avšak zatím s nedostatečnou intenzitou a bez podstatného výsledku. Konkrétním příspěvkem k této diskusi a krokem k reálnému rozvoji průzkumové a dokumentační činnosti se stal projekt institucionálního výzkumu NPÚ, citovaný úvodem. Cílem výzkumu je rozvinutí metody operativního průzkumu a dokumentace historických staveb. V zásadě nejde o nějakou novou metodu, dosud neznámou, ale spíše o vyplnění mezery v památkové praxi mezi ostatními navazujícími průzkumy a výzkumy. Pozornost se zaměřuje zejména na ty situace, jež dosud jsou z hlediska sběru poznatků o historických hodnotách podceňovány. Kromě již zmíněných stavebních zásahů jsou to zejména průzkumy demolovaných a zanikajících neudržovaných staveb. Řešitelé tohoto projektu se vynasnažili již na počátku jeho realizace objasnit význam operativního zkoumání stavebních památek a začlenit je mezi ostatní metody zkoumání, dosud více respektované (archeologie, restaurátorský průzkum, stavebněhistorický průzkum). Příslušné zdůvodnění bylo podáno v úvodních kapitolách publikované metodiky, která byla jako opora praktické výzkumné činnosti i základ odborných diskusí vydána již v prvním roce řešení projektu.2) Na metodický vývoj se od počátku soustředila velká pozornost. Přípravy metodiky i další kroky provázela maximální otevřenost. Jednotlivé pracovní verze metodiky byly (a dodnes jsou) přístupné na webu (http://www.npu.cz/pp/ pridruz/opd) a procházely širokým připomínkovým řízením v řešitelském kolektivu (výměnu názorů podpořilo i zřízení speciálního diskusního fóra na internetu) a intenzivním ověřováním v praxi. Výsledné znění publikované metodiky vyplynulo z odborného lektorování. S cílem co nejrychlejší zpětné vazby a vyhodnocení dosahovaných zkušeností procházejí všechny dokumentační a průzkumové elaboráty nálezových zpráv (NZ) zevrubným normovaným hodnocením. Výsledky jsou průběžně diskutovány na pracovních setkáních spoluřešitelů projektu, ale jsou cíleně prezentovány i před odbornou veřejností. Tak byla již v roce 2005 využita odborná konference Sdružení pro stavebněhistorický průzkum v Poděbradech,3) na jejíž or2) J. Bláha – V. Jesenský – P. Macek – V. Razím – J. Sommer – J. Veselý, Operativní průzkum a dokumentace historických staveb, Praha 2005. Metodika je přístupná též v elektronické formě ve formátu pdf: http://www.npu.cz/prvr/download. Teoretickým základem jsou některé dřívější práce, uvedené v seznamu literatury v metodice na s. 32. 3) Viz Svorník 4/2006 – Poznávání a dokumentace historických staveb.

131

zprávy

ganizaci se také spoluřešitelé projektu významně podíleli. Metodika sice nestanovuje nějaké striktní požadavky na výběr zkoumaných situací ani na způsoby jejich záznamu, ale vymezila určité základní obsahové a formální znaky elaborátu – nálezové zprávy (NZ); pracovní postupy formuluje spíše jako náměty a poukazy na vhodné a osvědčené metody průzkumu, dokumentace a zpracování výsledků. Stanovené formální pokyny pro zpracování elaborátů směřují k porovnatelnosti prezentovaných údajů o zkoumané věci nebo její části, o rozsahu a podrobnosti zkoumání, jakož i o skladbě a obsahu elaborátu, případně o zobecnitelném přínosu výsledků. Snahou přitom bylo docílit přehledného a uceleného uspořádání, ale současně směřovat k modulárnímu systému, v němž by výsledky mohly na sebe navazovat a mohly by být připojeny k dřívějším poznatkům. Jednu akci OPD je tak možné dokumentovat jak jediným komplexním elaborátem, který shrne výsledky několika výzkumných a dokumentačních kampaní, tak i dílčími výstupy, zachycujícími buďto jednotlivé fáze zkoumání nebo izolované části památky či její prvky, jež také mohou být dle potřeby a existujících možností dokumentovány s rozličnou podrobností.4) V práci s informacemi o památkách jsou v rámci projektu hledány a sledovány takové postupy, které by respektovaly aktuální stav rozvoje informačních technologií (IT). Bohužel se potvrdilo, že koordinace správy a zpřístupňování dat není v celostátním měřítku na dobré úrovni, že zejména ve sféře činnosti státní památkové péče jde spíše o oblast, která je na nízkém stupni rozvoje, přičemž však postrádá především koordinaci. Je pravdou, že některé příbuzné obory při využití IT již dosáhly značného pokroku (evidence kulturních památek, archeologie, muzejnictví aj.), ale přesto není mezioborové sdílení dat systematické a ani není podporováno centrálními orgány státu.5) Nelze skrývat vážné problémy, které souvisejí např. s absencí jednotných postupů evidence dokumentace, což se týká např. i dnes již převažujících digitálních fotografií. Zřejmě hrozí, že čím později bude možné převádět dokumentaci do nějakého centrálního datového skladu nebo alespoň jednotně evidovat, tím budou takové kroky pracnější a možná i nákladnější, navíc s rostoucím rizikem ztrát či chyb.6) Mezinárodní tlak tuto nepříznivou situaci zřejmě brzy začne měnit, čemuž bychom ovšem měli maximálně vycházet vstříc.7) Sborník příspěvků ze 4. konference stavebněhistorického průzkumu uspořádané 31. 5. – 3. 6. 2005 v Poděbradech, Sdružení pro stavebněhistorický průzkum, Unicornis, Praha 2006. 4) Přitom se bere v potaz potřeba dříve či později navázat na mezinárodní standardy dat – CIDOC CRM. http://cidoc.ics.forth.gr/official_release_cidoc.html 5) Je však třeba přiznat, že jde o téma, které je do značné míry nové i v mezinárodním měřítku. K tomu např. O. Harl – K. Schaller, Adapt Computers to Archeology or Adapt Archeology to Computers? New requirements in the field of Cultural Heritage Data Management based on www.ubi-erat-lupa.org, a web platform for Roman stone monuments; M. Jobst – K. Schaller: Informationssysteme kultureller Objekte im virtuellen Umfeld – eine kartografische Betrachtung (http:/ /www.ubi-erat-lupa.org/site/). 6) V koordinaci tvorby a správy dat v památkové péči lze vidět jednu z priorit oboru pro následující období. Dosavadní dluh nelze hodnotit jako nevýznamný. V zásadě to má dopad na budoucí efektivitu využití informací, ať už jsou získávány v rámci vědeckého výzkumu nebo např. při kampaních typu nyní probíhající reidentifikace památkového fondu. 7) Podotýkám, že ve vazbě na databázi ÚSKP byla již v roce 1996 vytvořena možnost evidovat údaje o exaktních datacích dřevěných prvků sta-

132

Ve snaze navázat svou prací a jejími výsledky na nějaký standardní informační systém se řešitelé domluvili s pracovištěm Ústředního seznamu kulturních památek (ÚSKP)8) v rámci ústředního pracoviště Národního památkového ústavu (NPÚ) na vytvoření evidence OPD ve vazbě na databázi ÚSKP. Do databáze jsou postupně doplňovány i výsledky v podobě anotací elaborátů, případně jsou touto formou zpřístupňovány kompletní elaboráty. Za účelem evidence akcí OPD byla databáze ÚSKP modifikována i k zařazení objektů, které nejsou kulturními památkami.9) Vypracované originální NZ jsou v listinné podobě ukládány na dvou místech. Ke studiu jsou zpřístupňovány na pracovišti středočeského územního odborného pracoviště NPÚ se sídlem v Praze. Archivace NZ je prováděna prakticky v plném rozsahu (texty, fotografie, plánová dokumentace) také v elektronické podobě. Přitom se počítá, že časem budou systematicky zpřístupněny na internetu (nejspíše registrovaným zájemcům). K tomu však bude potřebné ještě věnovat určitou pozornost sjednocení formátování dat.10) Na rozdíl od mnoha dokumentačně a inventarizačně zaměřených úkolů institucionálního výzkumu NPÚ není sledovaný úkol jednorázovou uzavřenou akcí s konečným rozsahem a plánovaným ukončením výzkumných aktivit po završení projektu. Projekt zakládá a metodicky a organizačně rozvíjí odbornou činnost s cílem systematického pokračování i v následujícím období. Jednotlivé akce OPD se proto nesoustřeďují jen na zachycení a vyhodnocení konkrétních údajů o zkoumaném objektu, ale jsou směřovány i k ověřování trvalé systematické realizace v rámci fungování státní památkové péče i v širším kontextu. Již dnes je zřejmé, že v dalším průběhu úkolu bude potřebné se dále věnovat problematice managementu a ekonomiky realizace OPD v NPÚ i u externích zpracovatelů, otázkám etického provádění OPD, hodnocení přínosů jednotlivých OPD a NZ, jakož i systematickému šíření povědomí o potřebě metodického provádění OPD (vzdělávání realizátorů, osvěta potenciálních zadavatelů). Druhá část příspěvku stručně komentuje vybrané metodické otázky a problémy, s nimiž se řešitelé ve své praxi setkávají, a seznamuje i s některými přínosnými poznatky o konkrétních zkoumaných památkách. Cílem výběru anotací konkrétních NZ je demonstrovat věcné i metodické přínosy, a ozřejmit celou koncepci zpracování a případně i jednotlivé konkrétní výsledky předložit k odborné diskusi.11) vebních památek dendrochronologickou metodou. Přestože údaj o existenci takového jednotného nástroje byl publikován, nebyl v praxi využíván. Až po několika letech vznikly pro evidenci výsledků dvě samostatné databáze (www.roofs.cz; www.dendrochronologie.cz). 8) Martin Lazák, František Tichý. 9) V budoucnu se počítá s převedením databáze OPD do veřejné části ÚSKP. 10) Po prvních zkušenostech byl vydán stručný standard pro formátování elektronické podoby dokumentů. Také zde se projevily potíže při systematickém zpracovávání podkladů v rozdílných strukturách dat, související s tím, že v rámci státní památkové péče nebyl dosud žádný standard zaveden. 11) Ostatně samo vytváření anotací vyvolává určité otázky. Takové náležitosti v dosavadní praxi zkoumání památek nejsou běžné. Přesto je zřejmé, že jde o velmi efektivní orientační pomůcku při vyhledávání informací podle specifických praktických požadavků, např. pro potřeby vědeckého výzkumu. Na základě hodnocení značných nejednotností anotací byla pro zpracovatele OPD vypracována upřesňující metodická


Z typologického hlediska rozhodně není snadné elaboráty nějak shrnout a roztřídit. Škála situací, v nichž akce OPD proběhly, je prakticky tak široká jako samo téma výzkumu památek i památkové péče. Rovněž se velmi liší podrobnost zpracování či volba metod dokumentace. Z tohoto hlediska pak fond realizovaných elaborátů ve své různorodosti tématické, objemové, metodické, regionální i z hlediska autorského (školení, pracovní zařazení, osobní výzkumné i ochranářské priority) představuje nenahraditelný zdroj podkladů pro další odborné vyhodnocování procesu poznávání památek z hlediska metodologie, organizačního systému atd. Většina akcí OPD souvisela s probíhající opravou. V tom se příznivě projevila intenzivně prosazovaná koncepce koordinace akcí v rámci jednotlivých pracovišť NPÚ. Spoluřešitelé grantu vytvořili na jednotlivých pracovištích NPÚ skupiny, v nichž působí i osoba, která shromažďuje údaje o připravovaných opravách.12) To umožňuje výzkumným pracovníkům, aby svou činnost přizpůsobili potřebám instituce – mnozí nejtěsnějším způsobem spolupracují s odbornými pracovníky („garanty/referenty“).13) Údaje o opravách či ohrožení staveb, jejichž OPD se předpokládá nebo požaduje, jsou zpřístupněny ve zmíněné databázi, kam také výzkumní pracovníci vkládají údaje o tom, jak a kdy bude konkrétní akce zajištěna. Následně jsou tu připojovány výsledky (anotace, případně i kompletní elaborát). Řada realizátorů akcí OPD do elaborátu NZ zahrnula nástin pokynů pro další zacházení s památkou. Samozřejmě se přitom projevuje rozličná pozice zpracovatelů v rámci organizace státní památkové péče. Nemalá část akcí se věnovala zanikajícím stavbám. Zejména je třeba zdůraznit, že by se obecně měla daleko větší pozornost než dosud věnovat demolicím, neboť přitom jednak dochází k úplné ztrátě vypovídací hodnoty objektu, jednak je možné za „příznivých“ okolností pořídit dokumentaci některých částí konstrukce, které jinak zůstávají prakticky zcela nedostupné.14) Za úvahu stojí skutečnost, že některé akce OPD vlastně nahrazují jiné výzkumné postupy, jež byly z nějakého důvodu pominuty. Zejména se jedná o opravy staveb v přípasměrnice. Vzhledem ke zjevné potřebě usnadnit komunikaci by měl být jako součást anotace požadován např. návrh klíčových slov. 12) Kontaktní údaje na zainteresované odborné pracovníky jsou rovněž dostupné na webové stránce projektu, čímž je usnadněno případné předání informace o existující možnosti realizace OPD nějakého objektu. 13) Vzhledem k tomu, jak je složen řešitelský kolektiv, se někteří odborní referenti přímo podílejí na realizaci projektu. 14) K tomu je třeba poznamenat, že v našich podmínkách má většinou zcela tragickou úroveň plánová a fotografická dokumentace při likvidaci staveb. Jako dostačující pro souhlas MK s upuštěním od ochrany bývá přijata dokumentace, která prakticky ničím neodpovídá skutečnosti! V tomto směru by měla být jednak urychleně zjednána náprava, jednak by patrně měla být vypracována nějaká metodika. Při zrušení prohlášení stavby za kulturní památku by měl v zásadě vždy být proveden standardní SHP (pokud nebyl realizován dříve), neboť nelze připustit, aby zanikl objekt, jehož památková hodnota byla po určitou dobu předpokládána, aniž byla vypovídací hodnota památky nějak vyhodnocena a alespoň v této zástupné podobě zachována. Podle charakteru věci by měly být případně provedeny i další rozbory, případně odebrány vzorky (nátěrové vrstvy, dendrochronologie), samozřejmě vždy s precizním doložením nálezové situace. Při demolici by měla být stanovena podmínka realizace OPD, dále by měly být např. vyjmuty hodnotné prvky (okna, dveře apod.), a ty přednostně uloženy ve vhodném depozitáři.

dech, kdy před zásahem nebyl pořízen a ani požadován standardní SHP. Realizace OPD by neměla vést k tomu, že se od jiných potřebných průzkumů upustí. Na druhé straně by se však měla stát součástí běžného instrumentaria památkových institucí. Při některých drobnějších či šetrně prováděných opravách by snad bylo možné slevit např. z požadavku na provedení nákladného standardního SHP, avšak v takovém případě by měla být realizace OPD vždy podmínkou (včetně stanovení stupně podrobnosti). Spíše výjimkou zůstaly elaboráty z akcí OPD provedených v předchozích letech. Bylo by však vhodné touto formou podchytit informace, které byly zaznamenány dříve, avšak mají podobu pouze pracovní dokumentace, neboť je zřejmé, že dokumentaci z průběhu oprav pořizovali památkáři i jiní zájemci o poznání památek vždy. Dosud však prakticky neexistovala možnost, jak takovou dokumentaci zachovat a případně umožnit její budoucí využití, než ji přiložit do příslušného úředního spisu, případně ji předat do archivu vhodné památkové instituce, kde však možnosti nalezení potřebného elaborátu NZ jsou stále ještě spíše komplikované.15) V rámci projektu je samozřejmě možné při splnění určitých podmínek, daných metodikou, archivovat a evidovat i elaboráty externích zpracovatelů. V četných NZ je velmi obratně využito možností moderní výpočetní techniky, zejména pro instruktivní zobrazení nálezových situací (zákresy do fotografií, tvorba fotogrammetrických nákresů). Zatím jen v části NZ jsou připojeny i kopie terénních náčrtů, i když to metodika důvodně požaduje. Určité nedostatky jsou i ve značení pozic dílčích fotografických snímků. Např. při dokumentaci velkého úseku zdiva z lešení je nutné vyznačení pozice snímků či detailních nákresů věnovat značnou pozornost. Záběry, které nejsou jednoznačně a přesně lokalizované, mohou zcela ztratit svou vypovídací hodnotu. Velké problémy s kvalitou fotografií vznikají ve světelně obtížných situacích (např. interiéry krovů či rozsáhlých sklepení, snímky v protisvětle u oken). Popisy fotografií jsou často příliš zběžné, v některých případech jsou naopak podrobné a jsou plnohodnotnou součástí elaborátu. Fotografie mají v řadě případů spíše povšechnou informační hodnotu (nelze o nich hovořit jako o profesionální fotodokumentaci), což je ovšem do jisté míry způsobováno technickou úrovní používaných přístrojů. Na základě poznatků z prvního roku realizace projektu byly vydány některé upřesňující pokyny, které se projeví v dalším období. Zejména je požadováno, aby do záběru snímku bylo dle možností vloženo měřítko a standardní barevná stupnice (barevná stupnice je nepominutelná např. při dokumentaci souvrství barevných nátěrů apod.). Také při finálním zpracování elaborátů se zatím projevují velmi rozdílné přístupy, i když stanovená metodika vedla ke zřetelnému sjednocení, a tím i lepší porovnatelnosti výsledků. Na zjišťované nejednotnosti se po jejich posouzení reaguje v potřebných případech vydáním dílčích směrnic pro zpracovatele (také tyto směrnice jsou publikovány na webu, aby mohly být předmětem diskuse a případně mohly být převzaty k aplikaci dalšími osobami). 15) Rejstříky archivů NPÚ by měly být publikovány na webu a průběžně aktualizovány.

133

zprávy

Tématický záběr akcí OPD je velmi široký. Od víceméně „tradičního“ studia středověkých kostelů či hradů, barokních zámků či klášterů nebo selských chalup se přechází i k některým typům, které jsou zatím spíše na okraji zájmu – to mohou být např. sportovní stavby či drobné rekreační objekty. Podobně nezvykle zatím působí i pečlivě zpracovaný soupis architektonických článků z destruovaných či poškozených staveb, autorem zamýšlený jako podklad pro případné rekonstrukce či opravy památek. V některých NZ je dokumentaci detailů či prvků věnována velká pozornost. Význam metody inventarizace prvků staveb sice byl již v odborné literatuře rozpoznán a rovněž v památkové péči se tento postup využívá, jak se to projevuje např. u takových komplexních „řešení“, jakým byla oprava Müllerovy vily ve Střešovicích (Praha 6). V rámci památkové péče však nebyla stanovena jednotná struktura údajů, ačkoliv se to úplně nabízí. Proto také byl přístup zpracovatelů takových „katalogů“ prvků v rámci OPD velmi různorodý. Zdá se, že bude vhodné tomuto „prvkovému“ přístupu ještě věnovat pozornost, jelikož je vhodné, aby pojetí katalogu nebylo zcela individuální, ale umožňovalo jednak porovnávání výsledků, jednak i jejich přebírání např. při zpracování projektové dokumentace oprav (projekt ochrany prvků apod.). Pokud by výsledky takovou širší užitnost nepodporovaly, nutně by vznikala otázka, jakou hodnotu takový individuálně pojatý inventář má.16) Dosažené výsledky, jak jsou zde ve stručnosti prezentovány vybranými anotacemi NZ, se liší svým celkovým rozsahem, ale také detailností zpracování. V různých případech se podařilo věnovat průzkumům a dokumentaci objektů různě velké časové úseky. Záleželo také na tom, zda se zkoumání a dokumentaci objektu věnoval jednotlivec, nebo zda šlo alespoň o dvoučlenný tým. Rozhodně stojí za to zjišťovat, jaký vliv měla velikost nasazených kapacit zejména na vypovídací hodnotu výsledků. Z takových rozborů by bylo možné alespoň přibližně stanovit jednak časovou náročnost OPD v závislosti na hodnotě památky a na podrobnosti zpracování, jednak velikost pracovních kapacit, které by bylo třeba reálně nasadit k tomu, aby bylo zaznamenáno vše podstatné, co je zejména v průběhu stavebních zásahů zpřístupněno ke zkoumání. Přes význam zkoumaných situací samozřejmě nebylo možné na průzkumy a dokumentaci vynaložit takové kapacity, jaké bývají k dispozici např. při archeologických výzkumech. V příštích letech by měla být větší pozornost věnována komplexnějšímu zkoumání a dokumentaci vybraných objektů tak, aby bylo možné specifikovat pracovní náročnost různých stupňů podrobnosti zpracování. Některé výsledky byly již publikovány, případně se jejich publikace připravuje. Rozsáhlejší akce OPD mohou být publikovány až po několika postupných kampaních v souvislosti s průběhem opravy. 16) Ostatně by měla být skladba inventářů v památkové péči specifikována nějakým metodickým vodítkem. Dosud jsou postupy natolik individuální, že neumožňují nejen vědecké srovnávací studium, ale zpravidla nejsou ani schopné „mechanického“ převzetí mezi jednotlivými obory studia či péče (archeologie, evidence lapidária, projektová dokumentace, restaurátorský průzkum; nemluvě o převzetí dat do evidence památek). Závažným otázkám v souvislosti s možným sjednocováním dat v památkové péči se zatím dostalo pozornosti zejména na semináři Monudat (http://sweb.cz/monudat/), a to v celé široké škále od izolovaných prvků staveb až po souvislosti geografických informačních systémů (GIS).

134

âlenûní anotace 1. Lokalita (okres), objekt 2. Zkoumaná část objektu. 3. Okolnosti akce OPD. 4. Popis zjištěných skutečností. 5. Zhodnocení výsledků. 6. Náměty pro další zkoumání. V˘bûr anotací 1. Benátky nad Jizerou (Mladá Boleslav), kostel Narození Panny Marie 2. Fasády. 3. Průzkum fasád kostela byl prováděn v souvislosti s opravou v letech 2004 a 2005. 4. Průzkumem byly zjištěny otisky a pozůstatky zaniklých částí gotické stavby, částečně úprava omítek ze 16. století a barevnost průčelí po barokní přestavbě. Pouze východní polovina stavby byla zevně členěna opěráky. V západní polovině kostela byly na severu i jihu připojeny přístavby. Na jižní straně byl pravděpodobně umístěn vstup krytý předsíní (zachován fragment ostění a stopy pravděpodobně po klenební přípoře). Gotický sokl zdiva svědčí o tom, že přístavba vznikla dodatečně. Naopak na severní straně lodi sokl chybí. Zde má také zdivo větší tloušťku a mírně šikmý směr vzhledem k jižní stěně lodi. Podle otisků na zdivu zde přiléhal nižší prostor sklenutý křížovou žebrovou klenbou s výklenkem nebo vstupem do kostela. Dochované fragmenty a otisky však neumožňují přesnější určení. Ve zdivu sakristie jsou druhotně použity fragmenty gotické architektury. 5. Průzkum přinesl zásadní poznatky o významné stavbě gotického klášterního kostela, zničeného v husitských válkách. Řada dokladů však bude moci být interpretována až po dalších výzkumech v budoucnu. 6. Pro upřesnění poznání stavebního vývoje je nezbytný detailní průzkum podkroví (kde jsou starší omítky a jiné doklady SHP). Před opravou interiéru je nezbytný restaurátorský průzkum. Pokud dojde při opravě k zásahům do omítek, je nutné v průběhu prací zajistit OPD. Doporučuje se zpracování podrobného archivního průzkum zaměřeného na dějiny kláštera a kostela. Eva Vyletová, 2005 1. 2. 3. 4.

Benešov nad Ploučnicí (Děčín), Konojedský dům čp. 52 Krov. Záměr využití a stavebních úprav objektu. Unikátní renesanční hambalkový krov z roku 1543d, vynášený středovou stojatou stolicí s kompletním systémem tesařských značek, s vestavbou klasicistní bedněné skladovací komory, dochovaný ve vysoké míře faktické autenticity. Vzhledem ke stratigrafii stavby datuje krov výstavbu objektu do období výstavby Dolního zámku. Unikátně dochovaný systém renesančních tesařských značek umožňuje vhled do chápání a kódování číselných řad a posloupností vycházejících z číslování římskými čísly. Kamil Podroužek, 2005

1. Brno (Brno-město), kostel sv. Tomáše (bývalý augustiniánský klášter) 2. Krov a konstrukce v podkroví. 3. Operativní dokumentace v podkroví kostela – pozornost věnována krovům a vloženým věšadlovým konstrukcím nad presbytářem. 4. Typologicky velmi podobné konstrukce krovu nad lodí a presbytářem (hambalkový krov s ležatými stolicemi ve třech úrovních nad sebou a středními věšáky) vznikly překvapivě v jiném období – dle odebraných vzorků byl krov lodi postaven v první polovině 70. let 17. století (1671/72d) a jeho vznik souvisí s výstavbou nové lodi kostela, krov presbytáře pak na konci 4. desetiletí 18. století (1738/39d) v rámci stavebních úprav celého klášterního komplexu. Mladší zaklenutí presbytáře (pramenně doloženo v období

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 1749 –1752) bylo tedy provedeno již pod novým krovem.Tři věšadlové vazby nad presbytářem byly datovány do konce 90. let 17. století (1697/98d, 1695/96d) a byly provedeny jako dodatečné, ztužující konstrukci tehdy ještě gotické klenby. Lenka Šabatová, 2005 Bruntál (Bruntál), pavilón bývalého kluziště Celek. OPD celkového stavu v rámci příprav stavebních úprav. Byly dokumentovány především důležité architektonické prvky, které by mohly být stavebními úpravami narušeny či zcela znehodnoceny. 5. Pavilón představuje příklad kvalitní architektonické produkce konce 19. a počátku 20. století s vlivem historizující a nastupující secesní architektury. Obdobný pavilón kluziště i s rizalitem otevřeným v patře výklenkem s nepravou klenbou v podobě konchy se nalézá v Krnově nebo v Kroměříži, kde je ovšem znehodnocen novodobou přístavbou. Objekt je nutno považovat za unikátní doklad hrázděné architektury ve městě Bruntále a trvat na tom, aby jakýmikoliv novodobými stavebními úpravami nebyla potlačena původní koncepce využití jako sportovního klubu s hledištěm. Václav Hájek, 2005 1. 2. 3. 4.

1. Číhaná (Karlovy Vary), usedlost ev. č. 4 (původně čp. 18) 2. Trámový strop ve světnici, hrázděné konstrukce, vnější líce obvodového zdiva. 3. OPD k ověření stavu objektu v rámci příprav stavebních prací. 4. Pořízena dokumentace a zpracován popis. Dle vročení na stropním trámu i podle charakteru hrázdění je možné předpokládat výstavbu domu před rokem 1811. Zřejmě na konci 19. století došlo k úpravě vstupní síně a chlévů, které byly nově zaklenuty valenými klenbami do traverz. Po roce 1945 došlo k částečným úpravám, při nichž byla vyměněna okna. 5. Mimořádně hodnotný objekt v oblasti Tepelska. 6. OPD doplňovat v průběhu opravy. Lubomír Zeman, 2005 Děčín (Děčín), Jižní zámecká zahrada Terasy jižní zámecké zahrady. Havarijní stav, stavební záměr majitele objektu, renovace. Pět zahradních teras bylo vystavěno ve 20. letech 19. století dle plánu F. Heidenreicha, nižší horní terasa byla přiložena na líc barokní kurtiny. Výrazné stavební změny proběhly v roce 1830, kdy byly na terasách vystavěny vytápěné skleníky. 5. Reprezentativní typ rozsáhlé klasicistní terasové užitkové zahrady s autenticky dochovaným systémem vytápění skleníků. Kamil Podroužek, 2005

1. 2. 3. 4.

1. Dolany, Olomouc (Olomouc), fara 2. Průčelí. 3. Zjišťovací průzkum původního řešení barevnosti fasád, provedený v rozsahu přízemí, doplněný v průběhu opravy. 4. Dokumentována stratigrafie barevných nátěrů. Starší nátěry byly zachovány jen v malém rozsahu. Nejstarší vrstvy nátěru se ovšem dochovaly až z 19. století. 5. K poznání stavebního vývoje objektu přispěly pozdější nálezy fragmentů omítek i sledovaná struktura zdiva ve fázi rekonstrukce, kdy bylo průčelí očištěno až na holé zdivo. Především objevená spára mezi druhou a třetí okenní osou zleva jednoznačně doložila prodloužení objektu v rámci klasicistní přestavby. Fragmenty omítek objevené v jižní části průčelí svým výtvarným pojednáním odpovídají renesančnímu období, z čehož lze usuzovat, že jádro fary tedy pochází minimálně ze 16. století. Tato skutečnost dosud nebyla v literatuře uváděna, a to i přesto, že v průjezdu se zachovalo datum 1564 na přeomítaném a nátěry překrytém kamenickém fragmentu, které s renesanční přestavbou či znovuvýstavbou fary může souviset. Tomáš Vítek, 2005

Obr. 1: Číhaná (okres Karlovy Vary), usedlost ev. č. 4 (původně čp. 18), detail hrázděného střešního štítu. Příklad akce OPD probíhající v několika krocích. Nejprve byl proveden předběžný průzkum, identifikující hodnoty památky, na jehož základě byly vypracovány podmínky pro připravovanou opravu. Po zahájení stavebních prací byly ze stavebního lešení prozkoumány běžně nepřístupné detaily hrázděné konstrukce štítu, přičemž byl dokumentován způsob, jímž byly vytvořeny dekorativní hvězdice (foto L. Zeman, 2005).

1. Horní Záhoří, obec Záhoří (Písek), kostel sv. Michala 2. Vnější líce obvodového zdiva do výšky asi 150 cm. 3. OPD po sejmutí omítek (provedeném bez příslušného stanoviska státní památkové péče). Na odhalení zdiva upozornilo Prácheňské muzeum v Písku, které také provedlo archeologickou sondáž na vnější straně základů kostela v souvislosti s vkládáním drenážního kanálu. 4. Prozkoumáno a dokumentováno zdivo kostela. Zdivo lodi, presbyteria a sakristie je lomové, s nárožími armovanými rozměrnými pečlivě opracovanými žulovými kvádry. V jižní stěně lodi zjištěno původní místo zrušeného portálu (východně od dnešního barokního vstupu). Fragmenty ostění portálu a druhotně použité kvádry neznámého původu byly nalezeny ve smíšeném zdivu barokní západní předsíně. V jihozápadním nároží předsíně byly nalezeny zlomky gotické okenní kružby. Vstup v západní stěně sakristie vznikl při barokizaci kostela. 5. Skladba mimořádně tlustého obvodového zdiva stavby nasvědčuje možnosti, že kostel vznikl dříve než po polovině 14. století, ze kdy pochází první listinná zpráva. 6. Další radikální zásahy do omítek by neměly být prováděny, avšak pokud budou místy vynuceny lokálními poruchami, měly by být provázeny OPD. Jan Sommer, 2005 1. Hradec nad Moravicí (Opava), zámek, čp. 1 2. Východní stěna v chodbě 2. nadzemního podlaží severního křídla. 3. Pokračování celkové rekonstrukce tzv. Bílého zámku. 4. Nález původního kamenného zdiva pozdně středověkého objektu s fragmentem dochovaných původních gotických a renesančních omítek ve spáře v místě navázání mladšího severního křídla na ná-

135

zprávy dvorní zeď východního křídla. Situace byla fotograficky zdokumentovaná, zaměřena a zakreslena a odebrané vzorky omítek byly odeslány k rozboru technologické laboratoři NPÚ ÚP. 5. Nález poskytl autentické doklady o nejstarší etapě Hradce jako fortifikační architektury a zpřesnil dosavadní poznatky o etapách jeho vývoje k uzavřenému čtyřkřídlému dvoupodlažnímu zámeckému objektu. Dana Kouřilová, 2005 1. Hradec nad Moravicí (Opava), zámek, čp. 1 2. Severní a západní stěna v chodbě 2. nadzemního podlaží severního křídla. 3. Pokračování celkové rekonstrukce tzv. Bílého zámku. 4. V průběhu prací bylo jako staticky nevyhovující označeno zastropení chodby, přistavěné z nádvorní strany k severnímu křídlu při celkové obnově po požáru v roce 1796. Nad odstraněnou stropní konstrukcí se na severní a západní stěně objevila starší fasádní omítková plocha včetně tektonického členění lesenovými rámy a soustava kovaných táhel z přelomu 18. a 19. století staticky zajišťujících do nádvoří přistavěnou zeď. Po snesení omítky pod úrovní recentního zastropení (byla celoplošně nově provedena při opravách v 60. letech 20. století) na severní zdi – tj. původní nádvorní fasádní ploše severního křídla, byla cílenou sondou otevřena zazdívka prokreslujícího se okenního otvoru se segmentovým záklenkem. 5. Význam této nálezové situace pro výklad barokní etapy objektu je zcela zásadní. Pozdně barokní autentická fasáda severního křídla se zazdívkami původních okenních otvorů je konkrétním dokladem o podobě Hradce před empírovou přestavbou. Dana Kouřilová, 2005 1. Hradec nad Moravicí (Opava), zámek, čp. 1 2. Piano nobile severního křídla a část interiérů 2. nadzemního podlaží severního křídla. 3. Pokračování celkové rekonstrukce tzv. Bílého zámku. 4. Průzkumové aktivity byly cíleně směrovány k přečtení dispozice barokního piana nobile ve 2. NP severního křídla a východního křídla. Neprovázání zdiva příčky mezi dvěma rohovými místnostmi se severní obvodovou zdí potvrdilo pozdější zásah do barokní dispozice, která byla důsledně symetrická se dvěma velkými sály v nárožních pozicích a trojicí reprezentačních místnosti mezi nimi, přičemž také v této středové sestavě se znásobuje princip symetrie větším objemem prostřední místnosti a shodnými rozměry dalších dvou. Koncept piana nobile byl v severovýchodním nároží pozměněn při empírové přestavbě. V navazující rohové místnosti východního křídla byly objeveny zazdívky starších průchodů, a to oboustranně směrem do severního i východního křídla. V severní stěně situovaný průchod, vymezený širokým segmentovým záklenkem, byl postupně na možné maximum uvolněn. Byla odkryta původní výzdoba špalety s lineárním dekorem v odstínech šedi s bílou a černou konturou malovaná secco technikou. Na protější zdi nebyla plošná nálezová situace hloubkově prověřována, evidentní byla osovost situování zazdívek ve vztahu k severní stěně. Barokní vstup se segmentovým záklenkem v severní stěně dokládá v dané etapě průchodnost původního rohového sálu v SV nároží do východního křídla a dále, jak konturami stvrzuje na protější jižní stěně na osu situovaný stejný útvar. Zasunutí průchodu za příčku, vydělující dnes chodbu, dokládá její dodatečné vložení do původně celistvého prostoru. Dokreslujícími detaily barokní fáze jsou doklady výzdoby interiérů v severním křídle sporadické, zachycené pouze v jedné místnosti u okenních špalet s béžovou secco malbou celoplošné kazetové výplně, ve východním četnější. 5. Komplexním vyhodnocením nálezových situací, zachycených a dokumentovaných restaurátorským průzkumem v interiérech severního a východního křídla (R. Balcarová), se dále podstatně rozšířilo povědomí o výzdobě interiérů od baroka, přes empírovou přestavbu až k novorenesančním úpravám. Dana Kouřilová, 2005

136

1. Chlum u Křemže (Český Krumlov), tvrz a sýpka u čp. 1 2., 3. Kompletní dokumentace tvrze a přilehlé sýpky vznikla během postupné opravy. Zatím většinou nerealizované představy majitele o stavebních úpravách objektu často nejsou v souladu s vysokými památkovými hodnotami tvrze a sýpky. 4. Lze předpokládat, že obvodové zdivo tvrze je ještě středověké a dochované hřebínkové klenby, jejichž čela mají tvar hrotitých oblouků, do něj byly vloženy až při přestavbě někdy na přelomu 15. a 16. století. S klenbami současná (či snad ještě starší?) je zachovalá část dymníku v patře tvrze. Cenným svědkem renesanční vizáže tvrze jsou stopy po iluzivním nárožním kvádrování a jednom iluzivním oknu. Po koupi Chlumu krumlovskými Schwarzenberky roku 1719 ztratilo toto sídlo definitivně svou rezidenční funkci a přistavěním sýpky, datované letopočtem 1722 na jejím štítě, byl dán charakter jejího hospodářského využití na dalších cca 150 let. (Po roce 1949 zde hospodařily státní statky.) Sýpka je jedním z typických příkladů těchto staveb z období baroka. Nad sýpkou i tvrzí se kompletně dochoval hambalkový krov s ležatou stolicí a s odsazenou rozpěrou od hambalku, který je dosti pozdní ukázkou užití renesanční krovové konstrukce. V konzervativních jižních Čechách to však není výjimkou, dalším příkladem tohoto druhu je tvrz v Údraži v okrese Písek nebo sýpka a hospic v nedaleké Zlaté Koruně; všechny tyto krovy jsou však o něco starší – pocházejí z 2. poloviny 17. století. V sýpce jsou dále velmi hodnotné masívní dvoukřídlé vstupní dveře z širokých fošen s původním nekrytým zámkem na nosném plechu, který vychází ještě ze středověké tradice, provlékané mříže v původních okenních otvorech atd. 5. Výsledkem dokumentace je nejen zmapování dochovaných velmi cenných historických konstrukcí, ale také dílčí úspěchy ve snaze získat majitele k aktivní spolupráci s kompetentními pracovníky státní památkové péče. 6. Objekt nemá zpracovaný stavebněhistorický průzkum. Jarmila Hansová, 2005 1. Jáchymov (Karlovy Vary), dům čp. 143 2. Interiér přízemí předního domu. 3. OPD v průběhu adaptace místností pro obchodní účely. Orientační sondážní průzkum byl proveden před zahájením stavebních prací. 4. Byly zjištěny původní renesanční omítkové a nátěrové vrstvy. Barevné pojednání nebylo zjištěno. Pouze nově nalezený vstup ze síně k černé kuchyni byl v pozdní renesanci či raném baroku opatřen červeným malovaným rámem. Na pozdějších vrstvách nátěrů byla zjištěna šablonová malba pravděpodobně z druhé poloviny 19. století. 5. Dům je unikátně zachovaným příkladem městské domovní zástavby z počátků horního města ve 20. letech 16. století. V rámci města patří k nejcennějším památkám. 6. Při zásazích do podlah by měl být proveden archeologický výzkum. Dřevěné konstrukce by měly být podrobeny dendrochronologické analýze. Při dalších etapách opravy by měl pokračovat OPD. Lubomír Zeman, 2005 1. Jedovnice (Blansko), kostel sv. Petra a Pavla 2. Obvodové zdivo v nadzemní i základové úrovni, na exteriéru i v interiéru stavby, věž. 3. Dokumentace po odstranění omítek do výše cca 2,5 m (sanace zdiva, obnova omítek) 4. Po odstranění novodobých omítek bylo zjištěno, že stávající stavba z let 1783 – 85 neobsahuje viditelné pozůstatky středověkého kostela. S výjimkou kamenného zdiva hranolové věže, datované nápisovou deskou do roku 1681, je zdivo všech částí kostela převážně cihelné s příměsí kamene; stávající kostel tedy představuje barokně-klasicistní novostavbu se začleněním starší barokní věže. Po realizaci výkopu kolem základů byl odhalen kamenný, v celém obvodu objektu různou mírou předstupující předzáklad, jímž v západní části jižní zdi lodi prostupovala nevelká, valeně klenutá (hrobní) komora, na spáru přiložená ke spolehlivě nedatovatelné


Obr. 2: Karlovy Vary, vila Becher, čp. 1196, detail ozdobného okna v interiérové příčce. Výsledkem akce OPD bylo vytvoření podrobného katalogu zejména ozdobných prvků, tvořících v případě mimořádně honosného obytného objektu podstatnou část jeho památkové hodnoty. Katalog byl využit při přípravě projektu opravy, ale samozřejmě následně může napomoci k ověření kvality řemeslných a restaurátorských prací. Dokumentace pro budoucnost zachycuje poškození objektu před opravou, ale je vhodnou pomůckou pro srovnávací uměleckohistorické studium (foto L. Zeman, 2005).

kamenné zdi. Základem západní zdi jižního přístavku lodi prostupovalo 150 cm široké kamenné zdivo, běžící od východu k západu, nesouvisející s dnešní dispozicí kostela. Byly nalezeny též pozůstatky předpokládané východní přístavby presbytáře a pozdně gotický pískovcový architektonický článek, sekundárně použitý ve stávajícím zdivu. Pozornost byla věnována rovněž interiérům západní věže (zazděné okno v její východní zdi a vstup do nynějšího podkroví lodi) i dalším stavebním detailům (bývalý soklový obklad, podoba oken presbytáře, západní zeď hřbitova). Jan Štětina, 2005 1. Jezbořice (Pardubice), kostel sv. Václava 2. Klenební svorník druhotně zazděný v ohradní zdi hřbitova. 3. Nalezený architektonický prvek byl vyjmut ze zazdívky, protože v tomto místě byl ohrožen. Bude deponován v lapidáriu Krajského muzea východních Čech. 4. Poškozený gotický klenební svorník byl po zboření původní gotické klenby kostela v roce 1815 při opravě ohradní zdi hřbitova na západní straně při severozápadním nároží vložen do vnějšího líce zdiva (pravděpodobně k tomu došlo v roce 1883). Svorník byl zazděn lícovou stranou do hmoty zdiva a jeho rubová strana byla viditelná. Při průzkumu byl ze zdi vyjmut a byla pořízena jeho fotografická a měřická dokumentace. Kruhový svorník s jedním zachovaným výběhem žebra (původní čtyři výběhy svědčí o tom, že svorník pochází z křížově klenutého obdélného pole) je na bocích profilován stejně jako žebro – výžlabkem mezi okoseními. Čelní kruhový terč mírně předstupuje. Zachovaly se na něm stopy rýsování a malování s úseky lineární mnohalisté růžice. Ostatní výběhy žeber byly odlámány. František R. Václavík, 2005 1. Karlovice ve Slezsku (Bruntál), hospodářská usedlost čp. 280 2. Celek. 3. Komplexní dokumentace objektu. Hlavní budova je v současnosti v zanedbaném stavu, není zatím nijak využívána a jeví celou řadu statických poruch. Přilehlé hospodářské objekty jsou v havarijním stavu a část z nich již byla vlastníkem rozebrána. Dokumentace stávajícího stavu byla provedena zejména proto, že ze strany stávajícího vlastníka jsou navrhovány zásadní stavební úpravy, které by do značné míry mohly narušit stávající intaktní

Obr. 3: Karlovy Vary, vila Becher, čp. 1196, dřevěná konzola stropu. Snímek ukazuje stav objektu v době realizace OPD a současně dokládá narušení památky dřívějšími nešetrnými zásahy (demontáž části výzdoby, málo ohleduplný způsob instalace elektrického vedení) (foto L. Zeman, 2005).

vnitřní dispozici i celkový architektonický výraz tohoto cenného objektu. 5. Tato kulturní památka představuje významný doklad nadstandardní úrovně bydlení na hospodářské usedlosti, který v dotčené lokalitě nemá příliš analogií. Je nutné uchránit jej od jakýchkoliv zásahů, které by narušovaly jeho dochované interiéry i vnější architektonický výraz. Václav Hájek, 2005 1. Karlovy Vary (Karlovy Vary), vila Becher, čp. 1196 2. Celek. 3. Hodnotný objekt roku 1912 je uzavřen a chátrá. Karlovarský kraj, v jehož majetku se nyní nachází, uvažuje o záchraně objektu a jeho využití pro galerii. V rámci příprav projektové dokumentace byla zpracována i kompletní inventarizace a pasport všech dochovaných umělecko-řemeslných prvků. Operativní dokumentace všech dochovaných umělecko-řemeslných prvků objektu se začala zpracovávat až v době, kdy objekt po léta uzavřený byl neustále terčem vandalského ničení a odcizování cenných prvků uměleckého řemesla. 4. Inventarizace a pasport umělecko-řemeslných prvků. 6. Doporučuje se provést standardní SHP a restaurátorský průzkum zbylých původních omítek (stěny, stropy) a zabudovaných prvků vybavení (okna, dveře, deštění). Lubomír Zeman, 2005 1. Kladenské Rovné (Český Krumlov), objekt: čp. 26, myslivna – bývalá tvrz 3. V souvislosti se zamýšlenou úpravou průčelí a výměnou střešní krytiny obytné budovy bývalé myslivny v čp. 26 byl proveden opera-

137

zprávy českokrumlovské prelatury, a od roku 1684 zachycuje její část (konkrétně čp. 6 a 7) urbář českokrumlovského panství. Usedlost čp. 3 je písemně doložena poprvé k roku 1737 jako majetek prelatury. Daniel Šnejd, Jarmila Hansová, 2005

Obr. 4: Kladenské Rovné (okres Český Krumlov), objekt: čp. 26, myslivna – bývalá tvrz, detail s hospodářskou stavbou a relikty zdiva další pustnoucí stavby. Dokumentace v rámci OPD mnohdy zachycuje obývané kulturní památky v určité fázi postupných změn, zaznamená některé stavební a konstrukční souvislosti nebo slohové články, doloží i způsob, jímž jsou objekty zkoumání k termínu dokumentace využívány. To jsou informace, které např. ve standardních SHP nebo v archeologických výzkumech většinou zaznamenány nejsou. Mohou tak být vysvětleny důvody některých komunikačních schémat či dřívějších stavebních zásahů. (V některých elaborátech OPD byla zachycena natolik soukromá zákoutí obytných místností, že ani nebylo vhodné snímky publikovat. Je však nepochybné, že i takové doklady mají značnou vypovídací hodnotu.) (foto D. Šnejd, 2005).

tivní průzkum zachycující stávající stav objektů, hodnotící památkové kvality průčelí a pokoušející se kategorizovat stáří jednotlivých staveb. 4. Budovy areálu myslivny pocházejí převážně z roku 1834, předchozí historická zástavba byla z valné většiny odstraněna. Areál byl dále dostavován i po zbytek 19. století. V levé části obytného stavení myslivny je pohlcena gotická věž původní tvrze. Průčelí obytné budovy jsou opatřena hladkou vápennou omítkou z malovaným rozvrhem lizénových rámů a lemování kolem oken. Barevné řešení bylo ve starším období v ploše okrové s bílými pásy a lemováním, později v ploše upraveno na zelenou. Starší omítkové vrstvy nalezeny nebyly. 5. V severní stěně gotické věže v úrovni prvního patra lze předpokládat nález zaniklého gotického okenního otvoru, v patře je i možný nález původního vstupu věže. Podle slov vlastníka domu byly jihozápadně od obytné budovy nalezeny základy stavby, jež je zachycena na mapě stabilního katastru. K vyjasnění polohy objektů tvrze přispěl nález několika historických map, jenž korigoval chybné zakreslení a označení objektu na indikační skice, která byla bez kritického komentáře převzata současnou odbornou literaturou. Daniel Šnejd, Jarmila Hansová, 2005 1. Krnín (Český Krumlov), objekt čp. 3, zemědělská usedlost 2., 3. Bývalá zemědělská usedlost čp. 3 v Krníně již několik let prochází postupnou obnovou. V roce 2005 bylo majitelem přistoupeno k obnově průčelí obytné části. Byly odstraněny degradované a nesoudržné omítkové vrstvy, čímž došlo ke značnému obnažení převážně kamenného obvodového zdiva. 4. Na severovýchodním a jihovýchodním průčelí se v úrovni přízemí objevila řada zaniklých původních oken a také z návaznosti jednotlivých druhů zdiva odlišných jak v provedení, tak materiálem vyšlo najevo postupné navyšování a přistavování objektu. Tento stav byl zdokumentován a zanesen do nálezové zprávy. Přestože jde o význačný objekt jihočeské lidové architektury uváděný v mnoha publikacích, nebyl doposud zpracován SHP. Při hledání stavební historie se nepodařilo potvrdit předpoklad dosavadní literatury, že se jedná o svobodnický dvorec. Drobná vesnice, v níž byli v 18. století pouze 4 hospodáři, je od roku 1446 zaznamenána v urbáři

138

1. Kročehlavy, okres Kladno (Kladno), hospodářský dvůr čp. 1 2. Celek objektu. 3. Demolice. Na demolici bylo předem vydáno stavební povolení příslušným stavebním úřadem, dvůr nebyl ani v minulosti evidován jako nemovitá památka. Majitel pozemku ale zpracovatelku OPD opakovaně vykázal z pozemku, což zabránilo provedení kompletního OPD celého areálu. Prostřednictvím stavebního úřadu byl zpracovatelce uprostřed probíhajících demoličních prací umožněn přístup do zbývající části stojící stavby a možnost provedení alespoň dílčí NZ. 4. Byly získány základní informace o stavebním charakteru dnes neexistujících budov, jejich stáří, vzhledu a možnost srovnání s obdobnými areály. Eva Volfová, 2005

Obr. 5: Kročehlavy, Kladno (okres Kladno), hospodářský dvůr čp. 1, interiér chlévů před demolicí (foto E. Volfová, 2005).

Obr. 6: Kročehlavy, Kladno (okres Kladno), hospodářský dvůr čp. 1, interiér chlévů v průběhu demolice. Příklad akce OPD, při níž byly s velkým osobním nasazením zachyceny alespoň základní informace. Bohužel jde navíc o výjimku, neboť většina demolic není dokumentována prakticky vůbec, ačkoliv v takové situaci – když už se nepodařilo prosadit záchranu památky – lze zaznamenat jinak naprosto nedosažitelné poznatky o konstrukční podstatě staveb. Proto by se měla do praxe prosadit povinnost investorů strpět či zajistit v určitém rozsahu provedení dokumentace z průběhu demoličních prací! (foto E. Volfová, 2005).

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 1. Kroměříž (Kroměříž), městský dům Moravcova ul. čp. 248 2. Interiér objektu, místnost v přízemí zadní části středního traktu domu – nález černé kuchyně. 3. Dokumentace byla provedena po odstranění vnitřních omítek, následně bylo zdivo opětovně překryto. 4. Nově odkrytá černá kuchyně zaujímá celý prostor stávající místnosti, z jedné strany pak situaci narušila mladší vestavba schodiště. Byly identifikovány pozůstatky zděného dymníku, zadní strany pece a otvory pro obsluhu kamen ve vedlejší místnosti. Dle charakteru nálezové situace byla kuchyně zřízena již v rámci výstavby objektu, a to v druhé polovině 17. století. Kromě toho byly dokumentovány pozdější úpravy, související se změnou způsobu vaření a vytápění sousedních prostor v průběhu 19. století (úprava niky za pecí, vyzdění nového komínového sopouchu pro nová uzavřená kamna). 6. Objekt prošel bohatým stavebním vývojem, pro jehož řádné vyhodnocení není provedená orientační prohlídka dostačující. Doporučuje se proto vypracování standardního stavebněhistorického průzkumu, jenž rovněž správně posoudí sledovaný prostor černé kuchyně. Lenka Šabatová, 2005 1. Kutná Hora (Kutná Hora), dům čp. 261 – altán v zahradě 2. Celek. 3. Dlouhodobě chátrající historicky hodnotná stavba je již natolik ohrožena, že její další zachování v autentické podobě není pravděpodobné. 4. Dokumentace zachovává svědectví o nenahraditelném zanikajícím informačním prameni. Výstavná vila čp. 261 byla doplněna rozsáhlou zahradou. Posléze se vila stala činžovním domem a vzhledem k nedostatečné údržbě začala chátrat; v důsledku toho se ovšem zachovalo mnoho dnes již mimořádných prvků. Součástí původního velkorysého celku byl i velký dřevěný zahradní altán, který se dnes rozpadá a pravděpodobně v krátké době zcela zanikne. 5. Altán je typickým příkladem romantického zahradního pavilonu z konce 19. století. Jeho kvalita spočívá mj. v náročnosti provedení i v relativně velkých rozměrech. Zajímavý je i stupeň zachování, v podstatě bez jakýchkoliv doplňujících úprav, ale bohužel ve značně poškozeném, místy torzálním stavu. 6. Stavba by měla být přesně zaměřena a detailně prozkoumána. Jiří Mrázek, 2005 1. Lanškroun (Ústí nad Orlicí), městský dům čp. 44 2. Interiér přízemí a patra. 3. Dokumentační zásah byl prováděn v průběhu stavebních prací, zahrnujících likvidaci celé stávající vnitřní dispozice včetně do té doby zakrytých trámových stropů v patře i nad severní částí přízemí. 4., 5. Původně snad roubený dům s trámovými stropy (s dendrochronologickou datací kácení 1546). Nejpozději do konce 17. století byl dvouprostorový patrový dům opatřen klenutou komorou v nároží. V průběhu 18. století byla nárožní místnost patra opatřena novým trámovým stropem a dispozice v přízemí „znormalizována“ vložením chodby. V průběhu 19. století (před r. 1880) bylo celé přízemí zaklenuto, zřízeno dochované schodiště i pavlač se záchodem. Úpravy včetně zakrytí stropů podhledy byly provedeny i v patře. 6. Ve stavebními pracemi dosud nedotčeném podkroví je řada druhotně užitých prvků, samotný krov je sestaven z řady druhotně použitých dílů různého původu a stáří. Při opravě vnějších omítek je možné zjištění vývoje průčelí, zejména etap výstavby na jižní straně (spára v lomení jižního průčelí, předpokládaná spára ve styku severní a jižní místnosti patra). Jiří Slavík, 2005 1. Loket (Sokolov), dům čp. 77 2. Přízemí domu. 3. Adaptace. Omítky byly sejmuty bez zajištění průzkumu a doku-

Obr. 7: Kutná Hora, dům čp. 261 – altán v zahradě, detail výzdoby zanikající drobné stavby. Některé realizované akce OPD se věnovaly drobným zahradním stavbám, což je významné též jako poukaz na často přehlédnutý zánik těchto chátrajících památek, které je často možné odstranit ve velmi krátké době. Bohužel se tím velmi často ztrácí velká urbanistická hodnota i doklad řemeslné produkce; nemluvě o tom, že současná tvorba ve své většině není schopna poskytnout adekvátní náhradu (foto J. Mrázek, 2005).

Obr. 8: Kutná Hora, dům čp. 261 – altán v zahradě, detail rozpadající se střešní konstrukce (foto J. Mrázek, 2005).

mentace. V době OPD byly odstraněny omítky a podlahy v přízemí, patro bylo obýváno. 4. Ohledání zdiva ukázalo, že dům prošel několika zásadními úpravami. Dolní sklep pod zadním traktem je gotický, se vstupem upraveným v renesanci. V průběhu 16. století byl gotický dům zřejmě postižen rozsáhlým požárem. Z nově postaveného renesančního domu se zachoval horní sklep s valenou klenbou s vytaženými hřebínky lunet a cihlovou dlažbou. Místnost v přízemí v předním traktu domu (síň), zaklenutá valenou klenbou s lunetami nad vstupy, je zřejmě mladší, z období raného baroka. V zadní části síně se dosud zachovala prostora černé kuchyně, oddělená od síně klenutým pasem (dýmník byl později zazděn). Smíšené vnější líce zdiva jsou podle způsobu zdění barokní, nebo tehdy byly podstatně upraveny. Na počátku 19. století byly upraveny okenní otvory i hlavní vstup (datace na portálu 1821) a v uličním průčelí bylo zřízeno široké segmentem zaklenuté okno (vstup obchodní místnosti). Po dalších úpravách bylo na přelomu 19. a 20. století nově vyzděno patro (původně mohlo být hrázděné). 6. Při pokračování oprav je třeba zajistit OPD a archeologický dohled. Dřevěné prvky bude nutné podrobit dendrochronologické analýze. Lubomír Zeman, 2005

139

zprávy 1. Mělník (Mělník), zámek 2. Část severního a západního průčelí, severozápadní místnost 2. patra. 3. OPD z lešení v průběhu obnovy omítek. Části interiéru byly vyklizeny. 4. Povrchový průzkum s omezeným sondováním; popis, fotodokumentace a oměření nálezů; dendrochronologie. Kromě dokumentace gotických oken na severní straně (z otvorů odstraněny kamenné kříže) byly důležitým nálezem zbytky ochozu či pavlače (zhlaví trámů), které byly dendrochronologicky datovány mezi roky 1450 –1467. Pavlač probíhala prokazatelně po severním průčelí a na západní straně snad až ke schodišťovému rizalitu. Na něm bylo odhaleno další lancetové okno s pískovcovým ostěním. Na západním průčelí byly dokumentovány další dva zazděné otvory, jeden z nich mohl být vstupem na pavlač. Nelegálně vybouraná příčka v místnosti v severozápadním nároží 2. patra souvisela s renesanční klenbou. V jihozápadním rohu místnosti byla vložena vytápěcí místnost. Vít Jesenský, 2005

Obr. 10: Modřany (Praha 12), viniční dům čp. 6, celkový pohled na hlavní stavení usedlosti od jihu. Střecha stavby již byla opravena, zatímco opravy konstrukcí přízemí probíhají postupně. Po sejmutí většiny omítek bylo možné doložit rozsah zachování původních konstrukcí a dílčí pozdější zásahy (např. přezdění stěny v rozsahu levé okenní osy). V tomto případě byla akce OPD výsledkem cílené odborně personální pomoci územnímu odbornému pracovišti NPÚ v hl. m. Praze, které na projektu OPD zatím nespolupracuje, řešitelem z jiného pracoviště (foto V. Jesenský, 2005).

1. Miroslavské Knínice / Miroslav (Znojmo), kostel sv. Mikuláše 2. Obvodové zdivo kostela, pozdně gotický portál v severní zdi lodi. 3. V rámci celkové rekonstrukce objektu byly odstraněny všechny omítkové vrstvy z plochy obvodových zdí lodi a presbytáře. Dokumentace během prací byla prováděna na více úrovních ve spolupráci několika subjektů (PhDr. Pavel Borský, ARCHAIA Brno, Ústav archeologické památkové péče Brno, pobočka Znojmo). 4. Vznik původního kostela se klade do druhé poloviny 13. století, z uvedené etapy se zachovalo nyní odkryté torzo zdiva s obloukem v severní zdi lodi a pozůstatky základového zdiva v úrovni terénu. V pozdním středověku byl starší objekt „obezděn“ zdivem stávajícího objektu (odhalený portál). Další stavební úpravy proběhly v 17., 19. a 20. století. Lenka Šabatová, 2005 Modřany (Praha 12), viniční dům čp. 6 Celek. OPD při zahájení obnovy. Podle dendrochronologické datace jde o roubenou novostavbu z doby po roce 1801 s mansardovou střechou a malým klenutým sklepem. Patrně záhy byla vezděna klenutá černá kuchyně. Později došlo k dílčímu přezdění roubené konstrukce. 5. Objekt je dnes již v Praze ojedinělým dokladem roubeného klasicistního viničního domu. Vít Jesenský, 2005 1. 2. 3. 4.

1. Nosislav (Brno-venkov), kostel sv. Jakuba Většího 2. Věž kostela – obvodové zdivo z vnější strany. 3. Během stavební obnovy vnějšího pláště kostelní věže byl proveden průzkum odhaleného zdiva za účelem podchycení případných situací, jež by rozšířily závěry stavebněhistorického průzkumu (PhDr. Petr Kroupa – Ing. arch. Přemysl Mazal, 1996). Věž měla rozkrytou střechu, z obvodového zdiva věže byly odstraněny stávající novodobé omítky. 4. Provedenou obhlídkou byla potvrzena v literatuře uváděná ba-

140

Obr. 9: Modřany (Praha 12), viniční dům čp. 6, detail roubené příčky. Příklad dokumentace stavební konstrukce v průběhu postupně realizované opravy. Dřevěné konstrukce jsou i při akcích OPD často předmětem dendrochronologické analýzy. Na snímku je zachycen odběr vrtaných vzorků pomocí Presslerova nebozezu (foto V. Jesenský, 2005).

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 rokní nástavba horní části věže (zvonicové a hodinové patro), projevující se odlišnou strukturou zdiva. Z nových nálezů byl zaznamenán vstupní (?) otvor v přízemí na severní straně věže a pozůstatek průběžné římsy probíhající přibližně v polovině výšky věže (místo se projevuje zřetelně odskokem zdiva); obojí náleží původní stavbě věže a pravděpodobně bylo zrušeno v rámci celkové barokní úpravy objektu. V celém rozsahu zdiva věže jsou zachovány pravidelné řady lešeňových kapes, jež byly po vyjmutí trámů vyplněny cihlami; vzhledem k shodnému tvaru a umístění kapes v původním i mladším zdivu věže se jedná patrně o otvory zřízené až v souvislosti s realizací barokní nástavby. Lenka Šabatová, 2005 1. Nový Jičín (Nový Jičín), Horní předměstí, kostel Nejsvětější TrojiObr. 11: Olbramovice (okres Znojmo), kostel sv. Jakuba Většího, detail krovu lodi v průběhu stavebních prací. ce Konstrukce krovů jsou velmi ohroženou součástí stavebních památek. Proto lze vítat, že jsou v posledních le2. Exteriér kostela a podkroví křestní tech častěji opravovány šetrnějšími řemeslnými postupy. Přesto je třeba prosazovat provedení OPD, neboť v průkaple. běhu opravy lze zpřístupnit některé části krovu, jinak nedosažitelné. To mohou být partie při hřebeni střechy 3. Komplexní obnova fasády. nebo horní plochy krokví, kde mohou být sledovány např. otisky staršího laťování. Při akcích OPD v krovech 4. Shrnuje výsledky bádání o stavbě by měly být podchyceny také zbytky starších krytin, jež bývají pohozeny v koutech nebo v zásypu kleneb (záv průběhu oprav fasád, jíž předsypy by neměly být vybírány bez dohledu archeologa!). Prohlédnuto a dokumentováno by mělo být půdní zdicházelo zpracování stavebněhistovo, na němž mohou být patrné cenné doklady stavebního vývoje, rovněž často dosažitelné nebo viditelné jen rického průzkumu. v době opravy! (foto L. Šabatová, 2005). Při stavebněhistorickém průzku5. Středověký původ kostela, předpokládaný dřívějšími badateli tak mu byl objeven relikt pozdně gotické figurální výmalby v podkroalespoň v případě lodi a presbytáře nebyl na základě zjištění učiví kostela nad vítězným obloukem a drobná rytina postavy halaněných při dokumentace nálezové situace potvrzen. partníka patrně z 2. čtvrtiny 17. století. Při sejmutí omítek se uká6. Nálezovou zprávu lze chápat pouze jako předstupeň k dalšímu zalo, že parter věže byl do tří stran otevřen arkádami vyzděnými zkoumání kostela, které by mělo být nyní zaměřeno na interiér z tesaného kamene. Kvůli statickým poruchám věže byly arkády a podkroví, odkud lze získat poznatky o zapojení věže do organispozději zaslepeny. V průběhu opravy kostela se po sejmutí omímu kostela, na jejichž základě by mohl být literaturou předpotek objevily spáry po starších (patrně pozdně gotických) okenních kládaný starší původ věže vyvrácen nebo potvrzen s větší jistotou. otvorech mnohem větších rozměrů než dnešní okna. Lucie Augustinková, 2005 V podkrovním prostoru barokní kaple bylo nalezeno renesanční okno s kružbou včetně malovaného iluzivního kvádrování rámující1. Olbramovice (Znojmo), kostel sv. Jakuba Většího ho okno. 2. Krov a podkroví kostela. Lucie Augustinková, 2005 3. Během oprav zastřešení kostela byla provedena základní prohlídka a dokumentace odkrytých situací v prostoru podkroví. 1. Odry (Nový Jičín), přístavek s toaletami mezi domy Radniční 86 4. Kostel je tradičně datován do konce 15. století, odkryté nálezové a Hranická 85 situace však ukazují na složitější stavební vývoj. Nejzajímavější jsou 2. Celek. v této souvislosti nálezy otisků staršího zaklenutí presbytáře, ka3. Záchranná dokumentace před plánovanou demolicí. pes původních kleštin a druhotně užitých kamenických článků (go5. Přístavek hrázděné konstrukce pro toalety byl podle plánové dotických klenebních žeber a přízedních prutů) ve vrchní části zdikumentace postaven roku 1909 jako sociální zázemí pro rozšířeva tamtéž. Dle dokladů zanikla původní konstrukce v důsledku poní pohostinského zařízení. Drobné utilitární stavbě nelze upřít jižáru. Stávající konstrukce krovů lodi a presbytáře představuje stou výlučnost, danou už jejím dochováním a také skutečností, že tradiční řešení 18. století. známe okolnosti a dobu vzniku i jméno projektanta. 6. Vzhledem k významu kostela je vhodné zpracování řádného staLucie Augustinková, Zdeněk Orlita, Jiří Dudek, 2005 vebněhistorického průzkumu. Lenka Šabatová, 2005 1. Olbramice (Nový Jičín), kostel sv. Bartoloměje 2. Přízemní partie zdiva v exteriéru věže, lodi, presbytáře a sakristii. 1. Olešnice (Blansko), kostel sv. Vavřince (nové zasvěcení sv. Leo3. Sejmutí zavlhlých omítek při zemi. poldu) 4. Bylo zjištěno, že kostel byl vyzděn z lomového kamene, vyskláda2. Obvodové zdivo kostela v odkryté spodní části (do úrovně kolem ného většinou do řádků, nároží byla typicky novověkým způsobem 3 m). armována cihlami. Podle průběhu odkrytých spar se jevilo, že 3. Dokumentace zdiva během opravy vnějšího pláště (sanace zdiva). schodiště přiložené z jihu ke kostelní věži bylo přistavěno doda4. Zcela odlišná struktura zdiva věže oproti zbývajícím částem kostela tečně, a to pravděpodobně před rokem 1836. V 50. letech 19. stopotvrdila tradovaný původ stavby. Kamenné zdivo věže dokládá letí dostalo kostelní průčelí členění lisenovými rámci. Současně bystředověký původ její spodní části, jednotný charakter cihelného zdila zřejmě přistavěna i jižní sakristie, jejíž členící prvky nejsou mova presbytáře a lodi se pak váže k přestavbě, resp. výstavbě novédelovány z omítkové hmoty, ale tvořeny vystupujícími cihlami.

141

zprávy ho kostela roku 1834. Na čelní straně věže byl dále odhalen velký půlkruhový oblouk, jehož interpretace však bez znalostí souvisejících skutečností nemůže být přesná (dispozice původního kostela není známá, může se jednat o oblouk podkruchtí i o vstup do předsíně). V zazdívce oblouku, vyzděné z téhož materiálu jako obvodové zdivo kostela, byl současně s vyzdívkou zřízen vstupní a patrně okenní otvor; oba otvory doznaly později dalších úprav. Podobně bylo stavebně upravováno i zdivo kostela (opěráky věže, úpravy zdiva cihelnými plentami pro novou fasádu, opakovaná sanace zdiva). Lenka Šabatová, 2005 1. Osek (Rokycany), zámek čp. 1 2. Severní a východní fasáda. 3. V důsledku havarijního stavu omítek dochází k samovolnému odhalování významných nálezových situací. 4. Byly zjištěny dvě hlavní stavební etapy zámku. Jádrem je renesanční objekt, který je doložen především pozůstatky náročně zpracované sgrafitové fasády s psaníčkovým motivem. Dokumentovány byly též pozůstatky raně barokní fasády s iluzívně malovaným členěním a vrcholně barokního plastického zdobení fasády. Tomáš Karel, 2005 1. Ostrov (Karlovy Vary), kostel sv. Jakuba Většího 2. Obvodový plášť, podkroví, krov. 3. OPD při opravě střechy a krovu; zkoumány byly i další části stavby, přístupné ze stavebního lešení. Konstrukce byly poškozeny v důsledku dlouhodobého zanedbávání údržby. Současně proběhl archeologický výzkum. 4. Podle dendrochronologického průzkumu pochází dřevo krovu z roku 1606. Průzkumem byla potvrzena někdejší existence později zaniklé věže nad presbyteriem. Podrobně byly dokumentovány detailní doklady stavebních úprav, ale např. také četné datované nápisy z pozdějších dob v krovu apod. 5. Existence chórové věže řadí pozdně románský kostel do skupiny staveb obdobného typu v Chebsku a horním Poohří. V báni sanktusníku byly nalezeny předměty a dokumenty, které tam byly vloženy při opravě roku 1912. Na exteriéru byly zjištěny četné zbytky starších omítek a nátěrů, většinou ovšem odstraněných při nevhodné památkové úpravě v roce 1912. 6. Další etapy OPD je třeba realizovat během dalších oprav kostela. Ohrožený románský severní portál lodi je nutné podrobit restaurátorskému průzkumu. Lubomír Zeman, 2005 1. Ostrov (Karlovy Vary), zámecký areál a posvátný okrsek 2. Architektonické a kamenické články z barokních staveb. 3. Detaily architektonického členění barokních staveb, většinou získané v průběhu stavebních oprav, ze skládek nepotřebného materiálu atd. 4. Kompletní dokumentace (zaměření, zakreslení a fotodokumentace) a vypracování katalogu. 5. Vrcholné baroko bylo nejvýznamnějším obdobím v kulturních dějinách města. Ze staveb tohoto období pochází cenný soubor kamenických a architektonických článků a prvků, které se podařilo shromáždit v průběhu 90. let 20. století. Vzhledem k tomu, že chybí starší detailní plánová dokumentace staveb, podle které by bylo možné přesně rekonstruovat zaniklý a zanikající stav barokních památek Ostrova, představuje shromážděný soubor dokumentace kamenických a architektonických článků a prvků unikátní souhrn informací. Články, které nejsou výrazněji poškozeny, by se měly při opravách příslušných památek vrátit na původní místo. Fragmentárně zachované části mohou posloužit k přesné rekonstrukci konkrétních stavebních částí opravovaných památek. Články a prvky, které jsou značně poškozeny, anebo pocházejí ze staveb již opravených, budou dle záměru Města Ostrov umístěny do lapidária zpřístupněného veřejnosti. Lubomír Zeman, 2005

142

1. Ostrov u Macochy (Blansko), kostel sv. Máří Magdalény 2. Obvodové zdivo kostela. 3. Dokumentace zdiva během opravy vnějšího pláště, provedena po odstranění všech vnějších omítek. 4. Dokumentované obvodové zdivo objektu vykazovalo v jednotlivých částech odlišnou strukturu zdícím materiálem, maltami i vnějšími omítkami (zachovanými pouze v malé míře). Celkově bylo možné určit čtyři stavební etapy objektu: středověké zdivo z doby výstavby původního kostela z roku 1490 (jižní strana lodi s jednoduchým hrotitým portálem), část po přestavbě kostela z roku 1690 (zazdívka portálu na jižní straně, nadezdění této zdi a vyzdění stávající severní zdi lodi), přistavění věže (datováno do roku 1779) a rozšíření kostela o presbytář s půlkruhovým závěrem a sakristii na jižní straně (k roku 1785), a jako poslední úprava zvětšením sakristie a vystavění nové předsíně ve druhé čtvrtině 20. století. 5. Pro komplexní poznání stavebního vývoje by bylo vhodné provést doplňující dokumentaci v návaznosti na pokračování stavebních prací (odvlhčování zdiva objektu) v interiéru objektu. Lenka Šabatová, 2005 1. Pardubice (Pardubice), arciděkanství, čp. 92 2. Východní strana jižního chodbového traktu. Okenní záklenek. 3. Rekonstrukce první patra budovy – vysekávání drážek ve zdivu (pro uložení rozvodu centrálního vytápění). 4. Drážka byla vedena po mezitraktové zdi mezi jižním chodbovým traktem a severním traktem. Na novodobým podhledem byl odhalen úsek pravděpodobně okenního záklenku s ústupkem pro osazení kamenného nebo terakotového ostění. Okenní otvor byl zazděn cihlovou plombou patrně v souvislosti s výstavbou jižního traktu (datovaného standardním SHP do 2. poloviny 16. stol.). 5. Poznatek je významný pro studium pozdně gotické zástavby historického jádra Pardubic.

Obr. 12: Pardubice, arciděkanství, čp. 92, detail zásahu do omítek a zdiva v souvislosti s instalačními pracemi. Příklad významu sledování i zcela drobných zásahů, často odhalujících sice nevelké části konstrukce, avšak mnohdy s velkou vypovídací hodnotou. Je smutnou skutečností, že takových zásahů, jež by rovněž mohly přinášet poznatky o památkovém fondu probíhá každým rokem mnoho tisíc, avšak většinou bez příslušného zhodnocení z hlediska památkového výzkumu. Zachycení a vyhodnocení dílčích nálezů by přitom velmi často vyžadovalo pracovní nasazení jen v rozsahu několika hodin (foto F. R. Václavík, 2005).

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 6. Při všech stavebních úpravách je nutné pokračovat dalšími etapami OPD. František R. Václavík, 2005 1. Pelhřimov (Pelhřimov), městský dům Karlovo náměstí čp. 163 2. Interiér objektu, konstrukce odhalené v rámci rekonstrukce objektu. 3. V rámci provádění stavebních úprav objektu byly otlučeny vnitřní omítky v interiérech a odhaleny konstrukce stavby. Byla provedena obhlídka a dokumentace za účelem zachycení situace před opětovným zakrytím a změnami dispozice. Průzkum nepřímo navázal na provedený průzkum stropů a krovů objektu, který zpracoval Ing. Jiří Bláha Ph.D. (2005). 4. Dům se nachází v podobě z přestavby v 70.– 80. letech 20. století. Díky uvedeným skutečnostem bylo možné in situ označit původní konstrukce domu, jež jsou dle posouzení vzájemných konstrukčních vazeb datovatelné výstavbou krovu (byl dendrochronologicky určen do druhé poloviny 30. let 18. století –1734/35d), a dále pak jednotlivé úpravy interiéru, pocházející dle datované konstrukce stropu 1. patra z doby krátce po polovině 19. století (1851/52d). 5. Pro doplnění poznatků by bylo vhodné provést dendrochronologické zhodnocení stropu přízemí a současně s postupem stavebních prací zaměřit pozornost na exteriér stavby. Lenka Šabatová, 2005 1. 2. 3. 4.

Plasy (Plzeň-sever), klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie Západní průčelí. OPD v průběhu opravy fasád v letech 2004 a 2005. Podrobný průzkum a dokumentace zdiva, omítek a barevných nátěrů. Původní románské kvádrové zdivo bylo poznamenáno četnými úpravami – částečně při přístavbě gotické kaple, podstatněji při barokizaci –, avšak přesto bylo možné dosavadní vědomosti o původní podobě chrámu podstatně doplnit. V ose západního průčelí kostela byly nalezeny podstatné části ostění monumentálního románského portálu s reliéfně zdobeným tympanonem. V horní části průčelí byly nalezeny zbytky ostění románských špaletovaných okének, původně uspořádaných do trojúhelníkové kompozice. Zdeněk Chudárek, 2005

Obr. 13: Rabakov (okres Mladá Boleslav), usedlost čp. 2 – roubená stodola s připojenou dvouetážovou sýpkou. Příklad akce OPD zaměřené na objekt bezprostředně ohrožený zánikem v důsledku ztráty využití. V takových případech se mnohdy jedná o poslední dokumentaci (foto J. Kypta, 2005).

verním průčelí). Mladší omítka, pravděpodobně klasicistní, s nazelenalým nátěrem, dorovnávala místa narušení starších omítek, na nichž jinak byla rozetřena ve velmi tenké vrstvě. Poslední vrstva s okrovými nátěry pochází pravděpodobně z oprav ve 2. polovině 19. století. Bohdan Šeda, František R. Václavík, 2005

1. Rabakov (Mladá Boleslav), usedlost čp. 2 – roubená stodola s připojenou dvouetážovou sýpkou 2. Celek. 3. Objekt v havarijním stavu bezprostředně ohrožen zánikem. 4. Podrobná dokumentace a popis. Průzkum nadprůměrně rozměrné roubené stodoly byl motivován skutečností, že objekt je s vysokou mírou pravděpodobnosti odsouzen k zániku (velká část konstrukcí stěn i krovu je narušena hnilobou, zhruba polovina krovu se již zřítila). Provedeno bylo zaměření půdorysu a podrobná fotografická dokumentace. Význam objektu spočívá především v jeho pozoruhodné dispoziční skladbě: k jedné z kratších stran stodoly je připojen dvouetážový blok sýpky, sroubený společně se stěnami stodoly. K ojedinělým konstrukčním detailům bezpochyby patří příložky podpírající vaznice. Jan Kypta, 2005

1. Rosice u Chrasti (Pardubice), tzv. Dům zahradníka v bývalém areálu zámku, parc. č. stav. 11/1 2. Celek. 3. OPD před plánovanou demolicí. 4. Dokumentace byla vedena snahou zachytit maximum informací o objektu odsouzeném k zániku. Byla provedena podrobná fotodokumentace a zaměření (půdorys, řez, pohled na hlavní průčelí). Nálezy zazděných okenních a dveřních otvorů překrytých mladší omítkou s pozdně barokním/klasicistním členěním ukazují na větší stáří budovy. Z doby přestavby na přelomu 18. a 19. století pocházejí i plackové klenby v severozápadní části objektu a typologicky náleží tomuto období i krov. 5. Předpokládaná doba vzniku budovy je první polovina 18. století. František R. Václavík, 2005

Ronov nad Doubravou (Chrudim), kostel sv. Martina Jižní průčelí lodi a presbyteria. OPD v souvislosti s přípravami opravy. Byla pořízena měřická a fotografická dokumentace omítkových vrstev. Nejstarší omítková vrstva souvisí s výstavbou kostela (patrně v době kolem poloviny 13. století – jižní portál); charakterizují ji podřezávané spáry. Tato vrstva chybí na gotickém presbyteriu, přistavěném na spáru k východní stěně lodi. Obě části jsou pokryty nehlazenou pozdně gotickou či renesanční omítkou, která byla zjištěna také na západní věži a jižní předsíni. Barokní omítka (místy v silné vrstvě vyrovnávající nepravidelnosti líce) přírodní nahnědlé barvy souvisí s úpravou oken s půlkruhovými záklenky, kolem nichž byly červeně malované pasparty (zjištěné na se-

1. Řesanice (Plzeň-jih), areál bývalé tvrze, č. parc. stav. 2 2. Objekt bývalé kuchyně. 3. Stavební úpravy – 1. etapa zajištění havarijních zděných a krovových konstrukcí. 4. Byly dokumentovány dva dochované pozdně gotické sedlové portálky, doklady několika vývojových etap omítkové úpravy fasád a dochovaná souvrství barevných líček, dále pozůstatky původního interiérového uspořádání kuchyně s polygonálním zděným dýmníkem, konstrukce barokního krovu s ležatou stolicí a klasicistní topné zařízení s komínem. Byly sledovány rovněž doklady návaznosti objektu na obvodovou hradbu tvrze. Byl zjištěn rozsah barokní přestavby a dalších mladších změn komunikačního systému.

1. 2. 3. 4.

143

zprávy 1. 2. 3. 4.

Seč (Plzeň-jih), kaple sv. Barbory Střecha s krovem, římsou a štítem. První etapa stavebního zajištění havarijních konstrukcí. Dokumentace krovu, krytiny, římsy a navazujících omítkových vrstev fasád barokní kaple. Hambalkový krov se stojatou stolicí, střešní krytina s dochovanými ručně tvarovanými taškami bobrovkami, zdobenými prstovými drážkami. Volutový štít je zděný z cihel. Byla zaznamenána omítková profilace hlavní římsy a dochované souvrství nátěrů. Tomáš Karel, 2005

1. Sedlešovice / Znojmo (Znojmo), dům čp. 20 3. Záchranná dokumentace před demolicí objektu, zpracovávaná odbornými garanty NPÚ ÚOP v Brně (Mgr. Alena Dunajová, Ing. Marek Fajman). 4. Obytný dům charakteristický pro vesnickou zástavbu Znojemska – řadový dům v ulicové zástavbě, přízemní se sedlovou střechou s hřebenem orientovaným rovnoběžně s uliční čarou, v interiéru trojdílné dispozice, v jeho bývalé obytné části se navíc zachovaly dvě roubené stěny. Provedená dendrochronologická datace ukázala, že dům byl postaven kolem roku 1530 (roubení a stropní trámy), konstrukce krovu pocházela z počátku 40. let 19. století. Lenka Šabatová, 2005 1. 2. 3. 4.

Obr. 14: Seč (okres Plzeň-jih), kaple sv. Barbory. Příklad využití opravy krovu k realizaci akce OPD. Při sejmutí krytiny je zpravidla možné pořídit fotodokumentaci konstrukce krovu bez problémů s jinak obvyklým nedostatkem osvětlení (foto T. Karel, 2005).

5. Vzácně zachované pozdně gotické kuchyňské stavení lze srovnat s analogickými objekty na hradech Roupov nebo Křivoklát. 6. V průběhu dalších oprav je třeba zajistit OPD a archeologický výzkum v interiéru a ve sklepě. Podobně je nutné sledovat obnovu sýpky – bývalého paláce. Tomáš Karel, 2005

Slatiňany (Chrudim), zámek čp. 1 Dolní část jižního průčelí jižního křídla. OPD v průběhu opravy omítek. Byla pořízena měřická a fotografická dokumentace odkrytých částí zdiva a povrchových úprav. Díky odkryté statigrafii bylo podchyceno pět základních fází podoby průčelí. K první, renesanční fázi patří sdružená okna s kamennými profilovanými ostěními a navazující sgrafitová omítka. Ve druhé fázi bylo celé průčelí pokryto bíle natřenou omítkou bez členění. Další etapa – barokní – připojila plastické výplně pod parapetními římsami oken; střed průčelí s portálem a okny v přilehlých osách byl zvýrazněn předstupujícím polem. V této době byl objekt rozšířen o západní křídlo. Pozdně barokní fáze si vyžádala odstranění předstupujících parapetů a fasáda byla vyrovnána. Současně vznikl dosud zachovaný pískovcový portál a okna byla zmenšena vložením vyzdívek. Na tlusté vrstvě omítky byly zjištěny stopy bílých a narůžovělých nátěrů. Při poslední úpravě byly omítky vyspraveny a celé průčelí přeštukováno. Povrch byl natřen zelenavě a poté okrově. Bohdan Šeda, František R. Václavík, 2005

1. Seč (Plzeň-jih), kostel Nanebevzetí Panny Marie 2. Věž kostela. 3. OPD v průběhu první etapy stavebního zajištění hrázděných konstrukcí a krovu. 4. Byly zaznamenány pozůstatky původního krovu (gotického?) se šikmými pásky zavětrování, obezděná hrázděná konstrukce zvonového patra, zvonová stolice nesoucí původní zvony. Všechny tyto dřevěné prvky byly dendrochronologicky datovány do doby po roce 1540. Dále byly sledovány etapy úprav otvorů s doklady původní obranné funkce spočívající ve střílnových oknech vybavených trámky pro zaklesnutí hákovnic. Etapy omítkových úprav fasád a dochovaného souvrství barevných líček poskytly doklady původní malované renesanční výzdoby. Byl zjištěn rozsah úprav věže pro její zapojení do barokní novostavby kostela a byly rozlišeny mladší úpravy koObr. 15: Slatiňany (okres Chrudim), zámek čp. 1. Příklad rozsáhlejší a podrobné akce OPD. Odhalené části zdiva po sejmutí svrchních vrstev omítek poskytly početné poznatky o renesanční podobě této části zámku (se munikací. zbytky psaníčkového sgrafita) a o jejích postupných úpravách (zaměření a kresba B. Šeda, F. R. Václavík, 2005). Tomáš Karel, 2005

144

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 1. Studénka, obec Horní Stakory (okres Mladá Boleslav), zaniklý kostel 2. Kamenické architektonické články. 3. V souvislosti s úpravami sousední tvrze a zámku proběhl částečný archeologický výzkum základů kostela (Muzeum Mladoboleslavska) a v rámci OPD byly vyhledány a dokumentovány kamenicky zpracované prvky ve zdivu vodárny a objektu chlévů, který je ve stavu zříceniny. OPD na základě upozornění pracovníků NPÚ-ÚOP středních Čech. 4. Byly zjištěny zejména druhotně zazděné díly ostění gotického portálu zřejmě z předhusitského období, podle tradice vložené do zdiva chléva při demolici kostela. Dále se ve zdivu chléva zachovaly druhotně osazené nárožní kvádry, zřejmě rovněž z kostela. Ve zdivu vodárny je kromě kvádrů vsazen poškozený fragment profilovaného kamenického článku (nelze stanovit, zda pochází z tvrze nebo z kostela). 5. Kostel zanikl již v 19. století, takže jeho slohové hodnocení je možné jen na základě podobných nálezů. Dle zjištění archeologického výzkumu měl kostel obdélnou loď, provázenou na severu a jihu přístavky, snad pozdějšími, na východě zakončenou pětibokým presbyteriem s vnějšími opěrnými pilíři.

Obr. 16: Sokolnice (okres Brno-venkov), zahradní altán v areálu zámku. Realizace OPD zanikající drobné zahradní stavby je v podobným případech nenahraditelným svědectvím o mizejících hodnotách. Pokud chceme rozumět souvislostem existujících památek, nemůžeme se vzdát výzkumu i těch objektů, které byly součástí kulturního prostředí v době vzniku, ale z různých důvodů je nebylo možné buďto dříve nebo i v naší době zachránit před zánikem. Měli bychom usilovat o co nejúplnější poznání a pochopení památkových hodnot. Současně tak budeme moci zpřesňovat samo historické zkoumání v širších souvislostech (foto L. Šabatová, 2005).

1. Sokolnice (Brno-venkov), zahradní altán v areálu zámku 2. Dřevěný zahradní altán v tzv. kuchyňské zahradě rozkládající se při západním křídle zámecké budovy. 3. Důsledkem dlouhodobého zanedbávání je objekt v havarijním stavu a hrozí zřícením. Byla provedena záchranná dokumentace (zaměření objektu). 4. Objekt je příkladem drobné zahradní architektury typu výklenkového posezení („Garden seats“). Je řešený v romantizujícím dekorativním duchu, formálně navazujícím na tradici lidové řemeslné práce (stylizované řezby s motivy lidového řezbářství). Orientačně jej lze datovat do poslední čtvrtiny 19. století. Lenka Šabatová, 2005 1. 2. 3. 4.

Strašice (Rokycany), kostel sv. Vavřince Fasády, obvodové zdivo. OPD v souvislosti s kompletní opravou fasád. Byly zaznamenány úpravy otvorů, říms, omítkových úprav fasád a doklady iluzívně malovaného barokního členění. Byly dokumentovány pozůstatky původních gotických konstrukcí v rozsahu zdiva presbyteria, sakristie a větší části lodi. Ve východní stěně presbyteria bylo zjištěno rozměrné zazděné gotické okno s profilovaným ostěním; v zazdívce okna byly dokumentovány pozůstatky kružeb a další druhotně užité kamenické články. Tomáš Karel, 2005

Obr. 17: Strašice (Rokycany), kostel sv. Vavřince, detail zazdívky gotického okna ve východní stěně presbyteria. Středověké kostely reprezentují ve většině venkovských lokalit nejvýznamnější doklad minulosti. V průběhu dlouhého života těchto památek většinou došlo k řadě více či méně rozsáhlých změn (četné kostely díky nepřízni osudu v minulosti zanikly – mnohé bohužel byly zničeny až po roce 1948...), většinou vyvolaných vývojem liturgie a slohového názoru. Proto je většina průzkumů sakrálních staveb na venkově, ale i ve městech či v klášterech rozhodujícím přínosem k poznání kulturních dějin. Opravy by měly být vždy využity k realizaci OPD. Protože je většina aktuálních oprav prováděna s respektem k památkové hodnotě (i když po řemeslné stránce jsou některé zásahy nadměrné – to se může týkat nejedné prakticky úplné výměny omítek), má tím větší význam sbírat poznatky o těch místech staveb, která jsou případně dočasně zpřístupněna, někdy i s odstupem desítek let. Takovému postupnému sběru poznatků dobře odpovídá modulový přístup k OPD, cíleně směřující k vytváření pozitivistických NZ, jež ve svém součtu budou přinášet stále komplexnější poznání (foto T. Karel, 2005).

145

zprávy s vnějším lícem již původně zděným. 5. Starší dům zřejmě zanikl při požáru města roku 1794. V roce 1832 byl dům téměř v celém rozsahu postaven nově, v podobě, kterou si bez větších změn zachoval dodnes. Lubomír Zeman, 2005 1. Velké Heraltice (Opava), zámek 3. Celková rekonstrukce kuchyňského provozu a jeho zázemí. 4. Kuchyňský provoz se nachází v 1. nadzemním podlaží zámeckého objektu v prostorách mezi prvním a druhým nádvořím; ve své podstatě se jedná o jednu z nejzajímavějších částí zámeckého komplexu, neboť v prostorách druhého tzv. malého nádvoří je možné identifikovat nejstarší jádro stavby. Rozsáhlé rekonstrukční zásahy odhalily některé zajímavé nálezové situace, které ve většině případů lze datovat do období druhé poloviny 19. století. Některé nálezy však poukazují na starší stavební fáze. 5. Zámecký objekt slouží od roku 1945 jako školské zařízení s internátem. V 60. letech 20. století došlo k radikální rekonstrukci zámku, i přesto si však nadále udržel charakter zámeckého objektu, především svými barokními fasádami, vstupním portálem, barokními kovanými mřížemi, klenebním systémem v interiérech, dochovanými dispozičními schématy a udržením zásadních komunikačních tepen. Kromě výše uvedeného je zde možné zaznamenat také rozmanité architektonické detaily jako jsou dveřní křídla, kování, štukové stropy, částečně také okenní výplně, a další. 6. Doporučuje se provést standardní SHP a pokračovat v OPD v průběhu dalších rekonstrukčních prací. Hana Pavelková, 2005

Obr. 18: Studénka, obec Horní Stakory (okres Mladá Boleslav), zaniklý kostel. V souvislosti se stavebními a terénními zásahy při opravách místního zámku (bývalé tvrze) proběhl jednak záchranný archeologický výzkum základů kostela, který byl zrušen roku 1836, jednak byly při akci OPD nalezeny gotické architektonické články, osazené druhotně ve zdivu rozsáhlého dlouhodobě neudržovaného stavení chléva, situovaného severně od někdejšího kostela. Jednalo se o relikty profilovaného ostění portálu, jež byly podrobně proměřeny, a o pečlivě opracované nárožní kvádry (foto J. Sommer, 2005).

1. Vlašim (Benešov), obytný dům čp. 249 2. Celek objektu. 3. Průzkum a dokumentace před zamýšlenou obnovou – přestavbou. Objekt byl neužívaný, vyklizený. Průzkum byl povrchový, s minimem sondování, nálezy byly popisovány, fotografovány a oměřeny. 4. Objekt byl postaven nejspíše až po požáru v roce 1808, ale starší jádro představuje sklep (umístěn mimo půdorys, pod náměstím) a možná i další konstrukce. Barokní či barokně klasicistní prvky (některé dveře, okna) jsou asi užity druhotně. Další úpravy proběhly ve druhé polovině 19. stol. (dochované četné dveře, okna a další prvky) i ve století dvacátém. Zásadním nálezem je pozdně gotický sedlový portál s přetínavou

6. V průběhu pokračujících úprav bývalého zámku je třeba zajistit OPD, stejně jako při případné demolici zbytků objektu chlévů. Zachované architektonické články by měly být ze zdiva vyjmuty a uloženy ve vhodné sbírce muzejní povahy. Jan Sommer, 2005 1. 2. 3. 4.

Teplá (Karlovy Vary), dům čp. 142 Vnější líce obvodového zdiva. Obnova objektu. Průzkumem bylo zjištěno, že vrchní vrstva omítek je novodobá, s velkou příměsí cementu (zřejmě z velkých oprav roku 1910). Z téměř čistě cementové omítky jsou vytvořeny i všechny tektonické prvky, včetně šambrán oken a římsových pásů. Pod těmito vrstvami byly zjištěny pozdně klasicistní hlinité omítky (značně narušené) a původní pozdně barokní až klasicistní omítky. Byly zachyceny stopy rozvrhu původního lemování nároží. Zdivo přízemí je kamenné, západní štít do náměstí je hrázděný,

146

Obr. 19: Vodice (okres Tábor), zámek. Objekt po tragickém požáru poskytuje mnoho informací o reliktech výzdoby a o četných konstrukčních řešeních. V případě budoucích oprav by měly akce OPD pokračovat a doplňovat další poznatky (foto V. Ouroda, 2005).

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 5. Bylo potvrzeno vyšší stáří věže (nejméně 16. století) s navazujícím zdivem kostela, okosené kamenické články starší stavby i její půdorys (archeologický výzkum VČM Pardubice, M. Cejpová). Otisk starší klenby podvěží. Stavebními pracemi byly odhaleny zbytky starší kostelní stavby a na ni navazující zděné věže. Zda tato kostelní stavba byla zděná, nelze s jistotou soudit, nálezy okosených pískovcových ostění tomu nasvědčují. Jiří Slavík, 2005

Obr. 20: Vodice (okres Tábor), zámek. Detail secesní malířské výzdoby interiéru po destrukci stropů vyhořelého objektu (foto V. Ouroda, 2005).

profilací se staršími nátěry ve štítové zdi souseda č. p. 250, směřující dnes do interieru dokumentovaného domu. Jedná se o doklad dosud ani nepředpokládané zděné středověké zástavby na vlašimském náměstí i ojedinělý nález pozůstatku jakékoliv gotické stavby mimo farní kostel či zámek. Vít Jesenský, 2005 1. Vodice (Tábor), zámek 2. Celý objekt. 3. Zámek ve Vodici prošel po období socialistického využívání postupnou obnovou. V závěru loňského roku však byl těžce poničen požárem. Zničeny byly zejména krovy a velká část stropů patra. 4. Při destrukcích stropů a omítek byly lokálně obnaženy hodnotné omítkové a nátěrové vrstvy a další konstrukce umožňující upřesnění stavebního vývoje. Cílem OPD bylo zachytit stav nálezů před jejich zakrytím v průběhu obnovy, a umožnit tak jejich lepší ochranu a využití pro poznání vývoje objektu. 5. K výtvarně nejhodnotnějším nálezům patří fragmenty sgrafitových a malovaných vrstev starších fasád zámku. 6. Předpokládá se, že na provedenou dokumentaci naváže řádný hloubkový průzkum koordinovaný s postupem obnovy. Vlastislav Ouroda, 2005

1. Vyškov (Vyškov), kostel Nanebevzetí Panny Marie 2. Obvodové zdivo jižní strany lodi. 3. V rámci jedné z etap oprav fasád objektu byly ve čtyřech okenních polích lodi zcela odstraněny vnější omítky až na hrubé zdivo včetně vyškrabání ze spár. 4. Středověký kostel z let 1464 –1496 byl v období let 1773 –1789 přestavěn, dle pozorované situace se na obvodovém zdivu přestavba projevila úpravou velikosti okenních otvorů a nadezdívkou, související s novým zaklenutím lodi. Z původní gotické stavby byly na odhalených zdech patrné zbytky průběžného soklu a parapetní římsy, v barokní nadezdívce pak části okenních ostění a okenních žeber. Ve zdivu se dále nacházely na několika místech gotické lešeňové kuláče, trámové kapsy z doby barokních úprav kostela a prvky související se ztužováním konstrukcí stavby. 6. Souběžně s postupem stavebních prací na obnově fasád je vhodné pokračovat v dokumentaci nálezových situací na dalších částech objektu. Lenka Šabatová, 2005 1. 2. 3. 4.

Záboří nad Labem (Kutná Hora), kostel sv. Prokopa Hlavní portál. OPD v souvislosti s restaurováním portálu v letech 2003 až 2005. Podrobně byly dokumentovány architektonické články i konstrukční souvislosti proslulého románského portálu. Souběžně probíhal i restaurátorský průzkum (Jan Bradna) a formou archeologického výzkumu (AV ČR) byly hloubeny statické sondy k posouzení základů stavby. Vzhledem k nestabilitě částí konstrukcí byly v souvislosti s restaurováním portálu sanovány i části okolního zdiva. Přitom byly zaznamenávány doklady o výstavbě původní předsíně s románským portálem a o pozdějších zásazích. Průzkum a dokumentace probíhaly v řadě etap podle postupu prací.

1. Vsetín (Vsetín), zámek 2. Zámecká věž. 3. Komplexní obnova fasády na věži zámku včetně restaurování kamenných sloupů ochozu. 4. Během oprav byla objevena a dokumentována původní (renesanční) nárožní bosáž, včetně vertikálního dělení jednotlivých bos. Tímto nálezem byla ověřena věrohodnost plánů zámku z roku 1833 provedených před přestavbou. Dále byl dokumentován způsob přizdění a pozdějšího rozšíření bos. Současně se podařilo dokumentovat starší omítkovou vrstvu s šesti vápennými líčkami původní římsy. 5. Během dalších oprav fasád je nutné věnovat zvýšenou pozornost odkrytým situacím, vhodné je zpracování stavebněhistorického průzkumu. Martin Číhalík, 2005 1. Výprachtice (Ústí nad Orlicí), kostel Proměnění Páně na hoře Tábor 2. Stěny v interiérech do výše 2,5 m nad podlahou. 3. Instalace vytápění. Při stavebním zásahu, jehož cílem je odstranění vyšší vlhkosti interiéru, rekonstrukce části elektrických rozvodů a zřízení podlahového vytápění, byla zajištěna dokumentační akce a záchranný archeologický výzkum. 4. Dokumentace situací na odhaleném zdivu v interiéru a částečně i pod podlahou.

Obr. 21: Záboří nad Labem (Kutná Hora), kostel sv. Prokopa, detail soklu románského vstupního portálu na pravé straně ostění. Na erodovaném soklu pod patkou v ústupku ostění portálu byl teprve v průběhu OPD rozpoznán relikt dosud neznámého reliéfu Sirény. Zajímavý nález patří k výsledkům několikaletého průběžného zkoumání a dokumentace v souběhu s restaurátorskými pracemi na portálu, se statickým zajištěním portálu a s dílčími archeologickými výzkumy. OPD se tak ukázaly být významným přínosem k poznání jedné z nejvýznamnějších památek našeho románského stavitelství i k diskusím, jež se navíc v posledních letech staly tématem odborných statí historiků architektury (foto J. Sommer, 2005).

147

zprávy

Obr. 22: Zvěstov (okres Benešov), zámek čp. 1. Venkov naší země bohužel charakterizují mj. velmi početné zanikající památky, které není v silách ani v zájmu vlastníka zachránit. Realizace OPD v takových případech má ten nejvyšší odborný a morální význam. Podrobné zkoumání, proměření a fotodokumentace však v takovém případě vyžadují značné pracovní nasazení. Není proto bohužel možné s potřebnou důkladností dokumentovat všechno to opomíjené kulturní bohatství společnosti, jež často bez účinného zájmu zaniká. Pak se podrobná dokumentace stává kromě své archivní a vědecké hodnoty i mementem pro ty, kdož by mohli případně podpořit potřebné zkoumání i na jiných místech, kde se zatím nedostává sil ani prostředků (foto J. Beránek, 2005).

5. Při průzkumech byly vzhledem k existenci různých názorů na dobu vzniku stavby a její proměny sledovány doklady jak pro datování, tak pro posouzení vzájemné souvislosti jednotlivých částí stavby a jejích prvků. Na datování výstavby zatím nebyl názor sjednocen. Bylo však možné konstatovat, že románská předsíň byla alespoň zčásti vybudována s užitím kamenických prvků původně určených pro jiné umístění. 6. Vzhledem k mimořádné umělecké kvalitě památky bude třeba v OPD i v dalších výzkumech pokračovat při dalším postupu opravy, kdy by měla být opravena střecha a celek stavby být staticky zabezpečen. Jan Sommer, 2005 1. Zdětín (Mladá Boleslav), kostel Všech Svatých 2. Zazděný gotický portál v severní stěně lodi. 3. Oprava severního průčelí kostela. Po provedení dokumentace byl portál opět zakryt omítkou. 4. Při opravě byl částečně odkryt zazděný gotický portál. Portál měl mírně hrotitý záklenek. Ostění je profilováno střídavě oblouny a hruškovcem uprostřed; mezi pruty probíhají výžlabky. Na ostění se zachovaly tři vrstvy nátěrů. 5. Tvarosloví portálu odpovídá předpokládané době výstavby presbyteria v 80. letech 14. století a nasvědčuje společné výstavbě obou částí dispozice. Eva Vyletová, 2005

148

Obr. 23: Zvěstov (okres Benešov), zámek čp. 1. Detail nároží, kde se pod opadávající omítkou z 19. století objevují plochy jen částečně narušeného renesančního sgrafita (foto J. Beránek, 2005)

1. Zeměchy (Mělník), kostel Narození sv. Jana Křtitele 2. Fasády. 3. Průzkum ploch režného zdiva v místech opadané barokní omítky v průběhu opravy fasád. 4. Byly registrovány druhotně použité kameny s fragmenty barevných úprav a profilace. Byly dokumentována stratigrafie omítek a charakter zdiva. Bylo zjištěno, že barokní stavba je jednolitá, neobsahuje starší části zdiva. V jižní stěně lodi se vyskytuje velké množství druhotně použitého kamenného stavebního materiálu, který je použit i ve zdivu zvonice; s největší pravděpodobností se jedná o relikty starší kostelní stavby. Jan Kypta, 2005 1. Zvěstov (Benešov), zámek čp. 1 3. 1. etapa OPD. Objekt v havarijním stavu. 4. Byla pořízena kompletní měřická dokumentace, která bude sloužit zejména jako podklad ve druhé etapě OPD v roce 2006. Identifikovány doklady stavebního vývoje od reliktů gotické tvrze. 6. Připravovaná další fáze OPD naváže též na standardní SHP z roku 1980. Tristní stav objektu s prakticky kompletně zříceným západním křídlem kromě přízemí je důvodem pro plánované hloubkové sondáže do zdiva i omítek. Sondy budou dokumentovány a zaměřeny, některé získané vzorky malt a omítek budou podrobeny laboratorní analýze, u dřevěných prvků pak bude zpracována dendrochronologie. Vzhledem k postupujícímu zániku částí stavby je průzkum realizován se značnou podrobností. Jan Beránek, Lucie Chotěborská, 2005

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 Obr. 24 Žitovlice (okres Nymburk), usedlost čp. 24, detail vstupní síně. Dokumentace a zkoumání stále rychle mizejících pozůstatků donedávna běžného, ale dnes už většinou historického vnitřního vybavení by se měly stát jedním z úkolů památkové péče. V této sféře tradičně pracují etnografové a muzejníci. Nepochybně by bylo v zájmu kvality a intenzity zkoumání, kdyby všechny zainteresované obory více spolupracovaly. Závazek památkové péče v této oblasti lze jistě považovat za neoddiskutovatelný, i když se jeví jako méně významný např. ve srovnání s aktivitami při dohledu nad opravami těch šťastnějších památek, jimž se dostalo vstřícného investora... Nebylo by však spravedlivé, vyčítat tuto situaci památkové péči jako nedostatek odborný či koncepční. Spíše musíme požadovat, aby odborné pracovní kapacity památkové péče byly potřebným způsobem zvýšeny. Čím později se o podobných otázkách začne aspoň diskutovat, tím větší ztráty budeme časem sčítat. (foto J. Mrázek, 2005).

1. Žitovlice (Nymburk), usedlost čp. 24 2. Dům. 3. Dokumentace zanikající historické stavby. 4. Rozsáhlý statek nebyl v uplynulých desetiletích upravován, takže je zachováno velké množství autentických částí a detailů, o nichž zpracovaná dokumentace zachová svědectví, jehož význam je tím větší, že objektu bezprostředně hrozí zánik. Dosud jsou zachovány dveře z 18. a 19. století, okna s trámkovými zárubněmi a profilovanými římsami. Dochovány jsou součásti otopného zařízení a černá kuchyně. 5. Dům je typickým příkladem regionálního lidového stavitelství v oblasti. Proto má detailní poznání částí chátrající stavby širší význam. 6. Postupným chátráním jsou odhalovány situace, které mohou být přínosem pro získání cenných informací. Jiří Mrázek, 2005

Obr. 25: Žitovlice (okres Nymburk), usedlost čp. 24. Těžko lze nějak vyčíslit, ve které typologické sféře stavebního dědictví v naší zemi dochází v současné době k největším ztrátám. Přesto lze uvažovat o tom, že po desítky let trvající devastace a zanedbávání venkovské zástavby snad nejvíce poznamenává tvář kulturní krajiny. Tyto dalekosáhlé změny jsou většinou doplněny velmi necitlivým a často esteticky podřadným přístupem obcí i architektů k územnímu plánování. Rozsah devastace proto činí dokumentaci venkovského stavitelství jednou z nejdůležitějších sfér úkolů pro plánování a budoucí rozšiřování OPD (foto J. Mrázek, 2005).

149

zprávy

Konference „Klá‰ter Zlatá Koruna: dûjiny – památky – lidé“. Zlatá Koruna 17. – 19. 5. 2006 Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště České Budějovice, uspořádal ve dnech 17. – 19. 5. 2006 v zlatokorunském klášteře vědeckou konferenci, která se pokusila shrnout nové poznatky o této památce, získané studiem archivních pramenů, průzkumem architektury a ikonografickým výzkumem posledních let, kdy Národní památkový ústav převzal objekt do svého vlastnictví. Akce byla spolufinancována z prostředků Evropské unie v rámci iniciativy Společenství INTERREG IIIA (dispoziční fond euroregionu Šumava). Na bohatě navštívené konferenci zaznělo celkem 30 referátů. Mnohé z nich přednesli pracovníci budějovického odborného pracoviště NPÚ, další kolegové z jiných institucí – z archivů, univerzit a historických knihoven. Z rozmanitého programu jednání připomeňme alespoň některá vystoupení, která osvětlila aspekty architektury kláštera, jeho historie, zabývala se funkcí Zlaté Koruny jako duchovního a správního střediska mikroregionu a jeho společenským i uměleckým vlivem v jižních Čechách. Z. Troup se zamýšlel nad palčivou otázkou využívání velkých klášterních objektů, které mnohdy leží mimo významnější střediska a postrádají potřebnou infrastrukturu pro pořádání akcí dlouhodobějších než jsou jednorázové konference. Značný počet referátů byl věnován architektuře a umělecké výzdobě zlatokorunského kláštera. J. Havlice referoval o výsledcích archeologických průzkumů v areálu kláštera, J. Kuthan a P. Pavelec přednesli zajímavá a vzájemně protikladná stanoviska o známé zlatokorunské rosetě a o možném působení Michala Parléře ve Zlaté Koruně. R. Lavička zkoumal možný vliv zlatokorunské stavební hutě na některé jihočeské venkovské kostely a spolu s J. Hansovou podal architektonický rozbor kostela sv. Markéty v obci na základě archivního materiálu a architektonické-

150

ho průzkumu. J. Sojka hovořil o klášterní studniční kapli v evropských souvislostech, K. Charvátová o zdejší klášterní nemocnici v kontextu cisterciáckých konventních staveb, Z. Paloušová o typech barokních kapliček na zlatokorunském klášterním panství. Přínosné archivní výzkumy J. Hansové obohatily naše znalosti o materiálním vybavení kláštera v době jeho zrušení a kromě toho vedly též k objevu dosud neznámého plánu kláštera z konce barokní doby. J. Špinar se snažil na základě rozboru půdorysů klášterních vsí stanovit etapy jejich vzniku a přesvědčivě ukázal, že obec Rájov se měla stát klášterním městečkem. Barokními nástěnnými malbami a jejich vzory se zabýval referát M. Mádla a Š. Váchy, cyklem obrazů ze života sv. Bernarda vystoupení L. Ourodové. Referát známého monasteriologa M. Hlinomaze poukázal na otázky dějin a funkcí kláštera, které je třeba do budoucna řešit. Jeho podněty lze v obecné rovině aplikovat i na výzkum podobných objektů. Jednání konference bylo doplněno několika specializovanými prohlídkami prostor konventu, klášterních staveb v obci i koncertem historické hudby. Zlatokorunská konference měla vysokou odbornou úroveň a perfektní organizaci (zvláštní dík je třeba vyslovit pánům Martinu Gažimu a Zdeňku Troupovi). Potěšující bylo vysoké zastoupení mladých badatelů mezi referenty. Prokázali fundovanost, přiměřenou průbojnost a přesvědčili, že jsou nadějným příslibem do budoucna jak pro památkovou péči, tak pro nejrůznější obory historie a dějin kultury. Přínosné výsledky práce renomovaných badatelů i nastupující mladé generace budou k dispozici ve sborníku z konference, na nějž se odborná veřejnost může oprávněně těšit.

Václav Bok


Diskuse K opevnûní mûsta Jiãína Jifií Slavík

Studie Petra Uličného, zveřejněná na stránkách tohoto časopisu,1) přináší množství důležitých informací o vzniku, podobě a dalším vývoji zděné fortifikace města Jičína. Ukazuje však i meze autorova dnešního poznání, které bohužel nevyčerpalo i poměrně snadno dostupné zdroje informací, přestože je jasné, že všechny zdroje není možné vyčerpat nikdy. Nevyužití dostupných informací pak samozřejmě může vést k zavádějícím závěrům. Obr. 1: Jičín, Valdická brána. Severní profil průkopu plynovodního potrubí. 1 – dlažba, 2 – písčité souvrství podkladu dlažby, 3 – žlutý písek, 4 – zdivo z lomových (nepravidelných) Jednou z anomálií jičínské situace je exipískovcových kvádrů, 5 – šedá písčitá s rezavými a černými peckami, přecházející k východu stence dvou areálů v těsné blízkosti hradeb – v hnědošedou hlinitou, 6 – rezavý písek, 7 – hlinitopísčitá se zlomky pískovce, 8 – okrový Koštofranku s velmi přibližně orientovaným kosjíl (pásmem a skládacím dvoumetrem zaměřil 21. května 1992 J. Slavík). telem sv. Jana Křtitele na jihovýchodě a Hrádku nad meandrem Cidliny na západě. Existence vrchnostenského dvorce, respektive soukromého hospodářského dvora nejvyššího úředníka panství, je v případě druhého areálu v mladším období středověku nepochybná. Samotná stavební podstata budov v oblasti Hrádku však nebyla v novější době zkoumána a stále se vychází z údajů D. Líbala o dvorním traktu domu čp. 25 s gotickými portály, hypoteticky zařazenými do 2. poloviny 15. století.2) Předměstská zděná stavba s okosenými půlkruhovými portály přitom v Jičíně zřejmě nebyla zvláštností. Dva takové objekty s portály v suterénech byly dokumentovány na Holínském předměstí a oba byly datovány do průběhu 16. století. 3) Na Sikorově vedutě z roku 1756 zobrazený věžový objekt s vyloženým ochozem v patře má charakter barokního rekreačního objektu (letohrádku) v předměstské zahradě a jeho pozůstatkem rozhodně není věžový špýchárek, stojící ve dvorní části dnešního domu čp. 23. Průzkum areálu pozdějších městských jatek čp. 25 tak je nepochybně prioritním úkolem stavebněhistorického průz- Obr. 2: Jičín, Valdická brána. Půdorys přízemí s vyznačením polohy měřeného profilu – silně čerchovaně – a půdorysu základů – čárkovaně (doplněno do upraveného podkladu P. Uličného). kumu města Jičína.

151

J. Slavík - K opevnûní mûsta Jiãína

U hradební zdi za domem čp. 21 v Ruské ulici (západně od Velišské brány) je nutno zmínit, že není patrné dodatečné prolomení a obezdění střílny. Může se tedy jednat o původní součást tohoto úseku hradby, a ve valdštejnských úsecích na jihovýchodě pak o druhotné použití průstřelnic, získaných při demolici starší hradby. Stejně tak mohla být tato partie hradby nově vystavěna ve valdštejnském období. Valdická brána je symbolem opevnění i samotného města. Při výkladu historického plánu Giovanniho Pieroniho lze váhat o přesnosti zachycení tak nepodstatného detailu, jakým byla vazba okna v severní stěně 1. patra věže a hradebního ochozu.4) Lze ji vyložit i jako dodatečnost cimbuří vůči branské věži. Především musím zveřejnit dokumentaci průkopu plynovodního potrubí z května 1992, vedeného při severní straně průjezdu. Dokumentaci prováděla PhDr. Eva Ulrychová jako archeolog tehdejšího Okresního muzea a galerie v Jičíně a nezávisle na ní i autor této stati z pozice územně příslušného pracovníka oddělení nemovitých památek tehdejšího Památkového ústavu v Pardubicích. Nálezová zpráva tehdy nebyla zhotovena především kvůli setrvalému nedostatku času na zpracování takovýchto terénních dokumentací.5) V průkopu hlubokém 70 – 80 cm nebylo zjištěno Petrem Uličným uváděné zdivo, bylo zde však patrné masivní základové zdivo nynější brány, provedené z nepravidelných kvádrů pískovce, široké 4,4 m na východě a 3,8 m na západě. Tvrzení P. Uličného o starší podobě brány jako prostého průjezdu v hradbě, založené na prohlídce technicky ne zcela dokonalé fotografie výkopu, tedy neodpovídá archeologicky sledované a dokumentované situaci.6) Jestliže u areálu tzv. Hrádku a situace u domu čp. 21 lze výrazně oslabit váhu Uličného hypotéz, v případě Valdické brány jde o nepodložené tvrzení o její předrenesanční podobě, snadno vyvrátitelné při hlubším studiu pramenů. I pro stavební historiky tedy plně platí staré „ad fontes“. Před vyslovením a následným publikováním hypotéz je proto nutné nejprve vyčerpat všechny dostupné prameny a zdroje informací. Takovým zdrojem může být i rozhovor s pamětníky a autory jakéhokoliv druhu dokumentace (fotografické, kresebné, měřičské), zvláště pokud dotyční stále působí v téže instituci a místě a lze je snadno dohledat. Příspěvek byl zpracován v rámci plnění institucionálního úkolu vědy a výzkumu NPÚ č. 21301 – Vědecký výzkum a aplikace metod operativního zpracovávání stavebněhistorických a uměleckohistorických průzkumů prováděných při obnově kulturních památek a nemovitostí v památkově chráněných územích.

poznámky 1) P. Uličný, Opevnění města Jičína v 16. století, in: Průzkumy památek, roč. X, 2004, s. 126 –143. 2) D. Líbal, Jičín. Průvodní zpráva ke stavebněhistorickému průzkumu historického jádra, SÚRPMO Praha 1961.

152

3) J. Slavík, K charakteru zástavby jičínských předměstí v 16. století, in: Z Českého ráje a Podkrkonoší 6, Bystrá nad Jizerou 1993, s. 133 –135. 4) P. Uličný, o. c. v pozn. 1, s. 132 a obr. 9 na s. 130. 5) Problém zpracování těchto záznamů včetně zpřístupnění soukromých archivů by bylo nepochybně vhodné řešit jednotným způsobem. Přinejmenším by každý zpracovatel takovéto dokumentace měl vést seznam všech dokumentovaných situací (objektů). Petr Uličný bohužel v době zpracování stavebněhistorického průzkumu jičínského městského opevnění neoslovil ani jednoho z výše jmenovaných pracovníků. 6) P. Uličný, o. c. v pozn. 1, s. 132. Přitom E. Ulrychová pořídila řadu fotografií celé situace a její slovní popis.

Zur Befestigung der Stadt Jiãín Diskussion zu etlichen Problemen der Studie von Petr Uliãn˘ aus dem Band 1/2004 dieser Zeitschrift Eine der Anomalien der Situation in Jičín ist die Existenz von zwei Arealen in der dichten Nähe der Stadtmauer – einerseits des sogen. Koštofrank (castellum francum) mit der Kirche hl. Johannes d. T. im Südosten und anderseits des Hrádek über einem Flussmäander der Cidlina im Westen. Das Vorhandensein eines herrschaftlichen Gehöfts, bzw. eines Privathofes des obersten herrschaftlichen Beamten ist im zweiten Fall für die spätere mittelalterliche Periode ohne Zweifel. Die Angaben von der gotischen Bausubstanz des sogen. Hrádek stammen aus der historischen Bauforschung des gesamten Stadtgebiets von D. Líbal, 1961; sie wurden bei späteren Forschungen nie revidiert. Zur Skepsis im Verhältnis zu ihnen führt die jüngst erfolgte Ermittlung aus Jičín in Holínské předměstí (Holliner Vorstadt), wo die abgeschrägten Portale und weiteren Konstruktionen von zwei Vorstadtbauten ins 16. Jh. datiert wurden. Das turmartige Gebäude aus der Vedute von Sikora (1756) besitzt den Charakter eines Lustschlosses und lässt sich nicht mit dem Turmspeicher im Hofteil des Hauses Konskr.-Nr. 23 identifizieren. Der Stadtmauerabschnitt hinter dem Haus Nr. 21 in der Ruská G. kann aus dem 16. Jh. stammen, dann wäre das Schartengewände ein Teil des ursprünglichen Baus (und jene in den Wallenstein-Abschnitten südlich und östlich vom Schloss stammen aus den demolierten Mauerabschnitten) oder wurde dieser Mauerabschnitt in der Wallenstein-Periode wiederaufgebaut. Die bislang nicht veröffentlichte Dokumentation des Gasleitungsgrabens durch das Walditzer Tor bezeugt, dass die Uličný’s Hypothese von der älteren Gestalt des Tors als eines schlichten Durchfahrttors in der Mauer der archäologisch beaufsichtigten und dokumentierten Situation mit dem Massivfundament des heutigen Turmes widerspricht.

Abbildungen Abb. 1: Jičín, Walditzer Tor. Gasleitungsgraben, Nordprofil. 1 – Pflasterung, 2 – sandiges Pflasterbett, 3 – gelber Sand, 4 – unregelmäßiges SandsteinWerksteinmauerwerk, 5 – graue sandige Schicht mit rostroten und schwarzen Konkretionen, ostwärts in die braungraue lehmige Erde übergehend, 6 – rostroter Sand, 7 – sandige Lehmschicht mit Sandsteinbröckeln, 8 – ockerfarbiger Letten (aufgenommen und mittels Messband und Zollstock abgemessen von J. Slavík am 21. Mai 1992). Abb. 2: Jičín, Walditzer Tor. Erdgeschossgrundriss mit eingezeichneter Lage des aufgenommenen Profils – starke Strichlinie – und dem Fundamentsgrundriss – Strichlinie (eingezeichnet in die korrigierte Unterlage von P. Uličný). (Übersetzung J. Noll)


Recenze Bauaufnahme in der Denkmalpflege, Andreas Bruschke (Hrsg.), (MONUDOCthema02, Fraunhofer Informationszentrum Raum und Bau IRB) Fraunhofer IRB Verlag, Stuttgart 2005, 198 s., barevná a černobílá vyobrazení, inkl. plánů, ISBN: 3-8167-6460-6

Pochybovat o významu plánové a kartační dokumentace jako nezbytného odrazového můstku pro kvalitní stavebněhistorické průzkumy, následné sanace památkových objektů, uměleckohistorické publikace i populárně vědecké prezentace je nepředmětné. Pomineme-li středověké skicáře, z nichž vynikl zejména Villard de Honnecourt, byly základy „vědeckému“ stavebnímu bádání a dokumentaci položeny v italské renesanci, a sice objevením Vitruvia. Precizovaná zaměření obsahuje např. tzv. Kodex Mellon z roku 1512, uchovávaný v Pierpont Morgan Library v New Yorku, představující jeden z milníků na dlouhé cestě, na jejímž konci stojí technologie jednadvacátého století (obr. 2). Zásadní obrat v oboru je přesto spojen s osobou Albrechta Meydenbauera (1834 –1921). Již jako mladý, na řadě restaurací se podílející „Regierungs-Bauführer“ hledal vhodné alternativy k tehdejším nevyhovujícím a nepřesným zaměřením historických budov, jež byly zatíženy četnými měřických chybami i nežádoucími stylovými zabarveními jednotlivých kresličů. Jako zodpovědný projektant i praktikující stavitel vyvinul metodu využívající k zhotovení plánové dokumentace fotografické snímky. Její princip spočíval v matematicky definované konverzi perspektivy v obraze a následné zprostředkování absolutních hodnot fotograficky zachytitelného předmětu. Touto technikou, pro niž vyvinul speciální velkoformátové kamery a mechanická překreslovací zařízení, dosáhl exaktních zaměření celkových fasád, jednotlivých stavebních dílů i komplikovaných detailů. Meydenbauer se tak stal zakladatelem fotogrammetrie, jež zůstala po dlouhou dobu vedle klasického ručního a mechanického zaměření jednou ze základních a dodnes užívaných dokumentačních metod. Jejím precizováním, stejně tak i digitalizací jednotlivých pracovních kroků, spojením s CAD a Tachy systémy, digitálním regenerováním snímků, multiplikací obrazových plánů i vývojem dalších dokumentačních technik, se postupně vytvořila stabilní technologická základna s řadou zobrazovacích možností a pestrým uživatelským užitím. Je proto nasnadě, že se toto téma stalo předmětem řady odborných publikací. Systematizovat odpovídající technologické možnosti, klást si otázky týkající se legitimity, aktuální definice, budoucího profilování, v neposlední řadě i otázky nutného stupně exaktnosti, a tudíž efektivnosti jednotlivých dokumentačních a měřičských technik, neřku-li jejich vzájemná konfrontace v pojetí jednotlivých uživatelů a protagonistů, však vyžaduje notnou dávku odvahy.

Obr. 1: Obálka

Dr.-Ing. Andreas Bruschke, ředitel společnosti Messbildstelle Dresden GmbH, jí měl dostatek, sestavil předkládaný sborník a přispěl do něho i dvěma studiemi. Na trh tak přichází další tématicky zaměřená publikace z řady odborného nakladatelství Fraunhofer IRB,1) jež tak doplňuje standardní odborné sborníky příspěvků, např. z roku 2001, vzniklé na TU Cottbus a památkovém ústavu ve Stuttgartu.2) Andreas Bruschke knihu uspořádal do několika tématických celků, prezentující jak stanoviska odborníků profilujích se v nejrůznějších oborech, tak i aktuální diskursy a trendy. Kniha však není jen suchým výčtem či tištěnou formou mnohdy obligatorních „slide show“. Zásadní přínos této úzce specializované publikace tkví v přímé konfrontaci nejrůznějších názorů i kontroverzních vizí; podstatným rysem je její plurarita, mnohdy až názorová divergence.

153

Recenze

že být v řadě případů nahrazena tachymetrickým zaměřením. Již v roce 1996 vyvinula Drážďanská Messbildstelle softwarou versi TachyCAD, s jejíž pomocí se dají v terému tachymetrem naměřené hodnody kotrolovat, přímo přenášet a zpracovávat v systému CAD. Fotogrammetrie je však stále nenahraditelná např. v případě zaměření nedostupných partií, jako jsou kamenné věžice kostelů či vysoké věže katedrál. Je zřejmé, že jednotlivé technologie, jejichž užití podmiňuje časová a finanční náročnost, musí být kombinovány s ohledem k charakteru památky a není možné rigidně protěžovat pouze jednu z četných opcí. Obr. 2: Codex Mellon 1512, fol 39v, 40r, Řím, Colosseum, nárys a příčný řež (in: Von Handaufmass bis High Nosným tématem se stala Tech, 2001, s. 5, obr. 7, 8). i aktuální otázka týkající se možV publikaci je vyváženě zastoupena celá paleta dokumennosti třídimenzionálního zobrazování objektů, zejména s vytačních metod, jež sahá od klasického, tedy ručního a panužitím laserových scannerů a modelací v systému CAD. Tytografického přenášení na milimetrový papír, fotogramto technologie jsou úzce provázany s kategorizací technicmetrii, tachymetrické měření až po aktuální téma 3D i teo- kých vlastností této náročné metody i její následné speciretické diskurzy spojené s touto problematikou. Je zřejmé, fické uživatelské hodnoty a užití. Plnohodnotné zachycení že A. Bruschke pružně reaguje na narůstající interdiscippamátkového objektu ve formátu 3D se však dá zatím prolinaritu tohoto oboru a nutnost obsáhnout širší pole působnosti. Právě tato skutečnost publikaci odlišuje od obdobných projektů, a představuje tak zásadní příspěvek k dané diskusi. Takt udal Manfred Schuller (Institut für Denkmalpflege und Bauforschung Bamberg) studií nazvanou Building Archaelogy – Bauforschung. Neúprosný zastánce tradičních technologii, na tomto místě je nutné uvést autorův kontroverzní příspěvek Mehr denken statt nur messen ve zmiňovaném Cottbuském svazku, tak oslovil zásadní, z pohledů měřiců skutečně často opomíjenou otázku po poznání charakteru jednotlivých objektů i nutné detailnosti plánové dokumentace. Problematika je ostatně diskutovaná nejen v oboru památkové péče či archeologie, ale i v dalších příbuzných oborech. Geodeticky perfektní zobrazení nemusí totiž vždy znamenat zobrazení přehledné; prioritní je proto jejich zobrazovací kvalita (Darstellungsqualität), nezbytná pro další využití, nutnou interdisciplinární spolupráci a navazující technologické procesy. Jako problematické se však ukázalo jeho „kritické“ srovnání fotogrammetrie, užité při dokumentaci křížové chodby kláštera Maulbron s ručně zhotoveným plánem jedné okenních zón řezenského dómu. Schullerův bezmezný Plaidoyer pro exaktnost klasických a mechanických metod přenášení informací (Handaufmaß, Pantograf, etc.) v neprospěch prý nepřesné fotogrammetrii je neobjektivní. Slabina fotogrammetrie sice spočívá ve vyhodnocování dat, jež probíhá bez přímé konfrontace s objektem v terénu. Vzniklé chyby se však dají v řadě případech odstranit dodatečnou kartací. Samozřejmě za předpokladu, že jsou jednotlivé části objektu přístupné. Obr. 3: Siena, fotografický snímek interiéru, negativ 13cm × 18 cm (in: BauJe evidentní, že finančně náročná fotogrammetrie můaufnahme in der Denkmalpflege, s. 142, obr. 1).

154


Obr. 4: Siena, zaměření západní fasáda dómu (in: Bauaufnahme in der Denkmalpflege, s. 143, obr. 2).

Obr. 5: Siena, podelný řez chórem a baptisteriem směrem k severu, výřez (in: Bauaufnahme in der Denkmalpflege, s. 146, obr. 3).

vádět pouze na půdě velkých institucí, či v rámci monumentálních projektů. Náklady spjaté s vývojem patřičných softwarů, stejně jako časová náročnost zatím nutná při samotné modelaci danného objektu, jsou extrémně vysoké a stojí zatím v nepoměru s efektivitou, jež je v běžné praxi nutným předpokladem k jejímu rozšíření. Vzhledem k probíhajím badatelským projektům i rapidnímu vývoji softwarů, stejně jako zdokonalování doplňkových technologií, se však dá předpokládat, že 3D prezentace bude již zanedlouho tvořit standardní součást obrazové dokumentace. Velmi přínosné jsou proto názory informatiků na perspektivy a možnosti automatizace dat a jejich využití (Matthias Koksch). Z řady dalších příspěvků, jež v rámci této recenze mohou být pouze registrovány, zabývajících se systematikou měření, potažmo SHP (Andreas Bruschke, Günter Eckstein), jejich významem v procesu plánování (Barbara Lanz, Emil Hädler), role restaurátorů (Martin Pittertschatscher), problematikou tachymetrického měření a 3D zobrazování (Andreas Marbs, Oliver Bringmann), stejně jako adekvátního stupně kvality a exaktnosti dokumentace (Hermann Fuchsberger), jsou ilustrativní zejména příspěvky konfrontující diskutované technologie s jejich přímým praktickým využitím (Ulrich Weferling, Andreas Bruschke). V rámci příspěvku nazvaném Über Erfahrungen bei der Bauaufnahme des Domes in Siena und Vorschläge zur Qualitätssicherung bei der Dokumentation von Denkmälern předložit Andreas Bruschke mnohaleté zkušenosti a exponoval

zásadní problémy i mezní hranice některých dokumentačních technik (obr. 2 – 5). Mimo otázky týkajících se managementu jednotlivých technologických kroků, zejména v rámci takto rozsáhlých projektů, počínaje plánováním celkové koncepce, vymezení cílů, sestavení adekválního týmů odborníků, převzení a kontrole plánové dokumentace, jejíž digitální výstup musí umožňovat i další následné zpracovávání, A. Bruschke definoval i různorodé požadavky zadavatelů a jednotlivých specialistů na množství i detailnost stavební dokumentace. Téma kvality plánové dokumentace je bezpochyby spojeno s otázkou finančních nákladů. Andreas Bruschke se správně ptá po rentabilitě těchto investic. Pouze na základě kvalitní dokumentace a následného stavebněhistorického průzkumu se dá provést efektivní a ekonomicky rentabilní sanace památkových objektů. Jedním z cílů této publikace bylo proto oslovit i stavebníky a upozornit na nabízené možnosti, jejichž využitím se dá zamezit řadě lapsů vznikajících v procesu sanací a přestaveb památkových objektů. K pochopení širšího kontextu je nutné učinit krátký exkurs mimo rámec problematiky recenzovaného sborníku týkající se péče o kulturní památky a jejího zakotvení v právním systemu jednotlivých států EU. Jedním z cílů dlouhodobého procesu ovlivněného Benátskou Chartou (1964), Grenadskými konvencemi (1976), Florentskou (1982) a Laussanskou Chartou (1990), zejména však evropskými konvencemi, sjednanými na Maltě v roce 1992 bylo vytvo-

155

Recenze

ření zákonného prostředí podporující kvalitativní údržbu památkových objektů jako nenahraditelného kulturního odkazu, a tím i možnost uplatnění řady profesionálních skupin pohybující se v tomto prostředí.3) Je nutné položit si otázku, do jaké míry je udržitelné provádět hloubkové, finančně extremně náročné stavebněhistorické průzkumy a zda není v řadě případů dostačující vypracovávat pouze parciální průzkumy, a tím pružněji reagovat na požadavky stavebníka a architekta. Tento interdisziplinární model se ostatně již prosazuje v liberálním Holandsku, kde konvence ustanovené na Maltě vstoupily v platnost v roce 2002. Není bez zajímavosti, že v Čechách úmluvy platí od 23. září roce 2000. Bylo by jistě přínosné srovnat hlouběji právní modely a jejich praktické zavedení v jednotlivých státech EU. Dlouho očekávaný interaktivně koncipovaný sborník představuje zásadní vhled do mnohavrstvé problematiky a stane se jistě neodmyslitelným pomocníkem řady profesionálních skupin participující v procesu obnovy památkových objektů. Je evidentní, že cílová skupina, jíž je pub-

156

likace určena, je velmi úzká. Téma publikace však svým rozsahem nepostihuje jen skupinu zainteresovaných, k nimž patří měřiči, památkáři, investoři, architekti, stavbyvedoucí, restaurátoři v neposlední řadě i archeologové a historici umění, nýbrž celý kulturní sektor s jeho jednotlivými složkami.

Richard Nûmec

poznámky 1) http://www.irbbuch.de 2) Von Handaufmass bis High Tech: Messen, Modellieren, Darstellen. Aufnahmeverfahren in der historischen Bauforschung, Ulrich Weferling – Katja Heine – Ulrike Wulf (redd.), Interdisziplinäres Kolloquium vom 23.– 26. Februar 2000. Veranstaltet von den Lehrstühlen für Baugeschichte und für Vermessungskunde der Brandenburgischen Technischen Universität Cottbus, Mainz am Rhein 2001. Vom Messbild zur Bauanalyse. 25 Jahre Photogrammetrie im Landesdenkmalamt Baden-Württemberg (Landesdenkmalamt BadenWürttemberg, Arbeitsheft 9), Günter Eckstein (red.), Stuttgart 2001. 3) http://www.nike-kultur.ch/index.php#id=148


Z odborného tisku PrÛzkumy Památek v odborném tisku za rok 2005 MONOGRAFIE 1. Adámek Jan, Písecké katolické kostely. Stručný průvodce. Římskokatolická farnost Písek, 56 s. Publikace seznamuje s kostely Narození P. Marie, Povýšení sv. Kříže, sv. Václava a sv. Karla Boromejského. Sledován je stavebněhistorický vývoj a popis mobiliáře; zařazeny jsou též edice nápisů. 2. Adámek Zdeněk, Hluboké Mašůvky. O budovách a jejich historii, pohlednice obce. Obec Hluboké Mašůvky, 44 s. 3. Al Saheb Jan, Dějiny farnosti Frýdlant n. O. do konce 18. století. Ostrava, Montanex, 87 s. Kostel sv. Matouše ve Frýdlantě, kostel sv. Bartoloměje ve Frýdlantě a kostel Všech svatých v Metylovicích. 4. Andrš Pavel a kol., Takový byl Nejdek, pohlednice a fotografie do roku 1945. Město Nejdek, 253 s. 5. Bartoš Josef, Kovářová Stanislava, Paměti obce Odrlice. Olomouc, Alda, 86 s. 6. Bartoš Petr, Kolovraty 1205 – 2005. Historie a současnost. Úřad městské části Praha-Kolovraty, 112 s. 7. Bartošková Andrea a kol., Budeč 1100 let (905 – 2005). Archeologie a historie. Sládečkovo muzeum v Kladně, 208 s. 8. Bartusek Josef, Lukáš Josef, Z minulosti Kunčic nad Ostravicí. SMO – městský obvod Slezská Ostrava, 77 s. 9. Baščan Michal a kol., Svatý Kliment u Osvětiman v zrcadle dějin. Hýsly, Alcor Puzzle, 86 s. Historie místa. 10. Baumannová Dagmar, Měnínská brána, součást historie Brna. Muzeum města Brna, 17 s. 11. Baxa Václav, Bezdružicko na starých pohlednicích. Hostivice, Baron, 155 s. 12. Bečková Kateřina, Zmizelá Praha. Staré Město. Praha, Paseka, 350 s. Připomenutí zaniklé podoby města. 13. Bedrníček Pavel a kol., Vyšehrad. Tisíciletá sága. Praha, Volvox Globator, 173 s. Historie místa. 14. Belisová Natalie, Dolský mlýn. Samota Grundmühle. Krásná Lípa, Správa Národního parku České Švýcarsko, 106 s. Listinná i architektonická sumarizace vývoje památky zchátralé a nyní znovu obnovované. 15. Benč Bohuslav, Novopacko. Praha, Paseka, 63 s. 16. Beran Lukáš, Valchářová Vladislava, Pražský industriál. Technické stavby a průmyslová architektura Prahy. Praha, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT, 287 s. Průvodce. 17. Beran Pavel, Beranová Hana, Horní Slavkov trochu jinak. Krajské muzeum Sokolov, 55 s. Historie městských domů, současná i minulá podoba. 18. Beranová Romana, Kniha o městě Sokolov. Město Sokolov, 160 s. 19. Beranová-Vaicová Romana a kol., Zaniklé obce na Sokolovsku. Krajské muzeum Sokolov, 252 s. Katalogové uspořádání. 20. Bílek Karol, Sobotecko. Praha, Paseka, 45 s. Edice Zmizelé Čechy, připomenutí zaniklé podoby města a kraje. 21. Binder Milan, Když století městem proletí aneb České Budějovice ve 100 porovnáních. České Budějovice, M. Binder, 104 s. 22. Binterová Zdeňka, Zaniklé obce Doupovska od A do Ž. Chomutov, Oblastní muzeum, 95 s. Katalogové uspořádání. 23. Bitter Miroslav a kol., Šlechtická sídla na Frýdecko-Místecku. Kopřivnice, Tichánek Jiří, 621 s. 24. Blahoutová Irena, Hrad Hněvín. Most, Statutární město Most, 28 s. Geografický, historický i architektonický popis hradu. 25. Bočková Eva, Heřmanův Městec 1325 – 2005. Město Heřmanův Městec, 52 s. 26. Böhm Josef, Lanškroun – z fotoateliéru lanškrounského fotografa z 30. let 20. století. Lanškroun, Městské muzeum, 135 s. 27. Borovský Tomáš, Kláštery, panovník a zakladatelé na středověké Moravě. Brno, Matice moravská, 298 s. Odborná studie, obr., nákresy a fotografie, prameny a literatura, seznam zkratek, německé resumé. 28. Borský Pavel, Junek David, Muchová Martina, Polička – kostel sv. Jakuba. Městské muzeum a galerie Polička, 48 s. Cenné populárně pojaté přiblížení stavebního vývoje kostela. 29. Bouchner Luděk, Nezdice 1243 – 2005. Obec Nezdice, 78 s. 30. Brodesser Slavomír, Staletími podél řeky Svitavy. Brno, Moravské zem-

ské muzeum, 110 s. Historie jednotlivých obcí jimiž protéká řeka Svitava, obr. a fotografie, bibliografie. 31. Brokešová Daniela, Kostel Všech svatých v Libochovicích 1705 –2005. Děkanský úřad v Libochovicích, 16 s. Plány. 32. Broncová Dagmar a kol., Kniha o Zličínu a Sobínu. Praha, Milpo media, 147 s. 33. Břečka Jaroslav, Kostel sv. Ondřeje v Kolovratech. Praha, Spolek Kolowrat pro zachování tradičních hodnot, 56 s. 34. Bukačová Irena, Horyna Mojmír, Kaple jména Panny Marie v Mladoticích. Obecní úřad Mladotice, 56 s. Dějiny a architektonický rozbor barokní kaple. 35. Cacák František, Orlík nad Vltavou a Staré Sedlo a krása skrytá pod hladinou. Obecní úřad Orlík nad Vltavou, 351 s. 36. Cichá Irena a kol., Horní Tošanovice. Český Těšín, Regio, 120 s. 37. Cílek Václav a kol., Střední Brdy. Příbram, Kancelář pro otázky ochrany přírody a krajiny, 376 s. Zmapování oblasti vojenského prostoru (krajina, památky, kultura). 38. Coufalík Jaromír, Osm věků Ratměřic. Obecní úřad v Ratměřicích, 88 s. 39. Čech Tomáš a kol., Zlonice 1705 – 2005. Nymburk, Luh, 119 s. 40. Čenský Alois, Jandáček Václav, Okenní a dveřní otvory. Tradice z pohledu dneška. Praha, Grada Publishing, 94 s. Doplněné starší vydání, přehled typů stavebních otvorů. 41. Čepelák Jiří, Nebužely. Věnováno k 777 letům uplynulým od první písemné zmínky o obci (1228). Obec Nebužely, 12 s. 42. Černý Jiří, Poutní místa jihozápadní Moravy. Milostné obrazy, sochy a místa zvláštní zbožnosti. Nová tiskárna Pelhřimov, 302 s. Fenomén poutí, klasifikace míst podle patrocinií, katalog. 43. Činčová Yvona, Petráková Blanka, Srdečný pozdrav z Luhačovic. Pohlednice z let 1898 –1939 ze sbírky Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Město Luhačovice, 65 s. 44. Dibelková Irena, Poutní místa na Moravě, ve Slezsku. Praha, Olympia, 107 s. 45. Doležalová Jiřina, Po zaniklých hradech jižních Čech. Praha, Regia, 205 s. 46. Doležel Jiří a kol., Historický atlas měst České republiky. Sv. č. 15 – Tišnov. Praha, HÚ AV ČR, 8 s., 35 mapových listů. Přehled dosavadních znalostí o historickém a urbanistickém vývoji od počátku středověkého města. 47. Domanický Petr, Plzeň v době secese, architektura a urbanismus, malířství, sochařství a umělecké řemeslo v letech 1896 –1910. Plzeň, Nava, 143 s. 48. Doubek Jan, Dochované větrné mlýny a mlýnky v České republice. Brno, Technické muzeum, 59 s. 49. Doubravský Zdeněk, Filipová Milena, Gronychová Marie, Turková Alena, Církevní umění gotiky a renesance na Šumpersku, Zábřežsku a Mohelnicku. Šumperk, Vlastivědné muzeum, 51 s. Jádrem výstavy je kolekce dřevěných plastik madon a světců, doplněná renesančními obrazy a freskami. 50. Drahoňovská Ivana, Hrubý Rohozec. Libice nad Cidlinou, Gloriet, 12 s. Turistický průvodce. 51. Durdík Tomáš, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů Dodatky 2. Praha, Libri, 163 s. 52. Durdík Tomáš, Encyklopedie českých tvrzí III. D. S–Ž. Praha, Argo, 506 s. 53. Durdík Tomáš, Sušický Viktor, Zříceniny hradů, tvrzí a zámků. Západní Čechy. Praha, Agentura Pankrác, 322 s. Katalogové uspořádání, fotografie. 54. Dvořák Otomar, Holečková Marie, Dolní Berounka. Putování Mikroregionem dolní Berounka. MH Beroun, 135 s. 55. Ebelová Ivana a kol., Pamětní kniha města České Lípy 1461–1722. Ústí nad Labem, Univerzita J. E. Purkyně, 377 s. 56. Fák Jiří, Růt Pavel, Severní Plzeňsko na historických pohlednicích. Mariánská Týnice, Muzeum a galerie severního Plzeňska, 217 s. 57. Felcman Ondřej, Semotanová Eva, Kladsko. Proměny středoevropského regionu. Historický atlas. Hradec Králové, Praha, Univerzita, HÚ AV ČR, 194 s. Přehled dosavadních znalostí o historickém a urba-

157

Z Odborného tisku nistickém vývoji. 58. Fišer Rudolf, Třebíč. Osudy židovských domů (1724 –1850). Vydavatelství FIBOX Třebíč, 175 s. Historický vývoj židovských domů v unikátním židovském ghettu v Třebíči, fotografie, poznámky, prameny a literatura, soupis domů a parcel, seznam fotografií, rejtřík. 59. Fišera Zdeněk, Jeskynní hrady střední Evropy. Praha, Libri, 295 s. Typologie, stavební zvláštnosti, katalog. 60. Flodr Miroslav, Pamětní kniha města Brna z let 1343 –1376. Brno, Matice moravská, 944 s. 61. Flodrová Milena, Proměny Vaňkovky. Brno, FOTEP, 75 s. Historie, vývoj a proměna brněnské technické památky, fotografie, nákresy půdorysných proměn. 62. Foltýn Dušan a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha, Libri, 878 s. 63. Fragner Benjamin a kol., Industriální stopy. Architektura konverzí průmyslového dědictví v České republice 2000 – 2005. Praha, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT, 167 s. 64. Frýzek Jiří, Liberk a jeho okolí (1310 – 2005). Obec Liberk, 139 s. 65. Gloser Jaroslav Jan, Litomyšl, město krok za krokem. Praha, Argo, 366 s. 66. Gregor František, Maloušek Miroslav, Třebíč ve starých fotografiích. Třebíč, AMAPRINT – Kerndl, 151 s. Historický vývoj Třebíče ve starých fotografiích s úvodem do problematiky jednotlivých typů starých fotografií. 67. Grunová Eva a kol., Kapitoly z dějin obce Petrovice u Moravského Krumlova. Obecní úřad Petrovice, 160 s. 68. Hácová Hana, Podměstí. Tradiční stavitelství v Ústí nad Orlicí. Městské muzeum v Ústí nad Orlicí, 156 s. 69. Hájek Tomáš, Zánik a vznik památkových péčí, filozofie památkové péče. Praha, Epocha, 197 s. 70. Hajzlerová Irena, Dětmarovice k sedmistému výročí první písemné zmínky o obci. Dětmarovice, Karviná, Obecní úřad, Státní okresní archiv, 119 s. K dějinám obce, dřevěnky, větrné mlýny, kostel, kaple a kříže. 71. Hajzlerová Irena, Dolní Lutyně 1305 – 2005. Dolní Lutyně, Obec, 197 s. Farní kostel sv. Jana Křtitele, zvony, kaple ve Věřňovicích, kříže. 72. Hartl Roman, Krůta Václav, Slabce a Rakovnický Balkán. Slabce, MěÚ, 103 s. K dějinám obce a regionu (včetně pověstí). 73. Hásek Jindřich, Podivuhodný příběh rožmitálského zámku. Jindřich Hásek, Rožmitál pod Třemšínem, 58 s. 74. Hauser Josef, K historii osady Loutí v obce Rabyně. Autopark Dolní Břežany, 55 s. 75. Hemelík Martin, Kniha o Hrusicích aneb pohlédnutí do tváře osmi století. Obec Hrusice, 205 s. Příspěvek k historii obce. 76. Hladký Jiří, Kamenný most v Písku. Město Písek, 144 s. Kniha o gotickém mostu přináší historii objektu, stavební podobu, popis jednotlivých památek, dokumentaci oprav a četná historická vyobrazení. V příloze výsledky archeologických výzkumů od J. Fröhlicha. 77. Hlaváček Petr, Kadaň mezi středověkem a novověkem. Ústí nad Labem, Albis international, 236 s. Sborník statí o historickém vývoji, památkách i osobnostech města Kadaně. 78. Holečková Marie, Živá voda Luhačovicka. Netradiční putování Luhačovickým Zálesím a jeho širším okolím. Nakladatelství MH Beroun, 119 s. Pojednání o pamětihodnostech Luhačovicka, barevné fotografie v textu. 79. Horyna Mojmír, Kryštof Dientzenhofer (1655 –1722). K 350. výročí narození génia českého baroka. Praha, Národní památkový ústav, 131 s. 80. Houfek Václav, Putujeme historií Ústecka. Město Ústí nad Labem, 95 s. Popis staveb, kostelů a dalších významných památek ve městě a okolí. 81. Hoza Pavel, Slověnice. Dějinný příběh malé obce na Podblanicku. Vlašim, Český svaz ochránců přírody, Muzeum Podblanicka, 108 s. 82. Hrabicovi Pavel a Zdeněk, Vila pana prezidenta, historie rodinného sídla Edvarda Beneše v letech 1929 – 2001. Praha, Erika, 241 s. 83. Hrdlička Ladislav a kol., Týnský dvůr a středověká Praha. Archeologický výzkum 1976 –1986. Praha, Archeologický ústav AV ČR, 347 s. 84. Hrdý Miloslav a kol., Moje Buchlovice. 200 let městečka (1805 –2005). Obec Buchlovice, 206 s. 85. Hrubešovi Josef a Eva, Gröbovka, zelená perla Královských Vinohrad. Praha, Milpo media, 95 s. 86. Chytil Miroslav, Akademický architekt Antonín Navrátil a fenomén prostějovského funkcionalismu, prostějovská architektura 1918 –1948. Brno, VUTIUM, 32 s. 87. Indra Bohumír, Historie hranických domů. Kapitolky z topografie města Hranic. Město Hranice, 321 s.. 88. Jaburková Iva, Křížový vrch ve Šluknově. Město Šluknov, 12 s. Rekapitulace stavebněhistorického průzkumu a renovace sakrální památky. 89. Jakl Jan, Hradec Králové. Praha, Paseka, 55 s. Edice Zmizelé Čechy,

158

připomenutí zaniklé podoby města. 90. Janáček Jiří a kol., Sto let budovy České besedy v Liberci (1905 –2005). Liberec, Česká Beseda, 37 s. 91. Janků Vlastimil a kol., Historie Znojma v obrazech. Příběhy z historie a současnosti. Brno, K-Public, 296 s. 92. Jánská Jana, Jemnice – průvodce městem. Jihlava, MÚ, 16 s. Stručná historie města. Literatura, mapa, fotografie. 93. Jeřábek Tomáš, Kroupa Jiří a kol., Brněnské paláce. Stavby duchovní a světské aristokracie v raném novověku. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, 247 s. Obecné podmínky vzniku brněnských paláců raného novověku, konkrétní dějiny vybraných objektů, zkoumání šlechtické kultury, obr. a fotografie, poznámky, jmenný rejstřík. 94. Jirka František a kol., Z historie Martínkovic. Z historických pramenů. Obec Martínkovice, 52 s. 95. Jiroutek Jiří, Fenomén Ještěd. Liberec, J. Jiroutek, 157 s. K stavbě na vrcholu Ještědu, výpravná publikace. 96. Jiskra Jaroslav, Müller Miroslav, Svatava, z historie význačné hornické a průmyslové obce. Obec Svatava, 227 s. 97. John František, Pátek Aleš, Drobné sakrální památky Zábřeha a okolí. Město Zábřeh, 63 s. 98. Joklová Dagmar a kol., Radvanice a Bartovice v letopisech a obrazech (1305 – 2005) podle archivních zápisů a dokumentů. Městský obvod Radvanice a Bartovice statutárního města Ostrava, 236 s. 99. Jurman Hynek, Smírčí kameny na Vysočině. Stěpánov nad Svratkou, Hynek Jurman, 142 s. 100. Juroš Ladislav, Stará Bělá, dvě tvrziště jižně od Ostravy. Dobrá, Beatris, 21 s. Minulost dvou opevněných míst ve Staré Bělé, půdorysy s popisky, seznam všech majitelů. 101. Kavička Karel, Prostějov. Klášterní kostel sv. Jana Nepomuckého. Velehrad, Historická společnost Starý Velehrad, 23 s. 102. Kijonka Edmund a kol., Karviná, město v kráse památek. Město Karviná, 157 s. Převážně fotografické připomenutí památek města. 103. Kinský Jiří a kol., Litoměřicko na starých pohlednicích. Baron, Hostivice, 288 s. 104. Klapil Petr, Koutňáková Květoslava, Kvasice. Hýsly, Alcor Puzzle, 242 s. Historie a vývoj obce, obr., černobílé a barevné fotografie, použitá literatura. 105. Klempera Josef, Vodní mlýny v Čechách IX Dodatky. Praha, Libri, 293 s. 106. Klenovský Jaroslav, Nedochované památky židovské kultury Moravy a Slezska. Č. 3 Synagogy. Brno, Jaroslav Klenovský, 500 s. 107. Klouda Josef, Z dějin obce Osíka. Obecní úřad Osík, 8 s. 108. Kobetič Pavel a kol., Chrudim. Vlastivědná encyklopedie. Praha, Milpo Media, 248 s. Historie města, významných objektů a jejich podrobný popis včetně architektonických plánů a návrhů na provedení jednotlivých staveb. Katalog, poznámky, rejstřík, prameny, literatura, nákresy, mapy, fotodokumentace. 109. Kobzinková Marcela a kol., Násedlovice v obrazech. OÚ Násedlovice, 83 s. 110. Koláček Luboš Y., Osudy hradu Špilberku, jeho pánů a vězňů. Třebíč, Akcent, 490 s. Pokus o nové pojetí historického vývoje brněnského hradu Špilberk, obr., nákresy a černobílé fotografie, barevná obrazová příloha, literatura. 111. Kolek Antonín, Historie kostela Staré Matky Boží a rezidence na nynější Silničné. Obec Žarošice, 224 s. K historii obce. 112. Kotík Vladimír, Z minulosti Lovčic. Obec Lovčice, 128 s. 113. Koukal Pavel, Státní zámek Jezeří. Ústí nad Labem, Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště, 39 s. Geografický, historický i architektonický popis zámku i drobných architektonických památek v jeho okolí. 114. Kovář Daniel, Borek 1805 – 2005. Procházka minulostí obce. Obec Borek, 111 s., 32 s. obrazových příloh. Historie a památky obce. 115. Krasnokutská Tereza, Středověké a novověké kachle z Opavy. Katalog nálezů z archeologických výzkumů. Archeologické centrum Olomouc, 185 s. 116. Kratochvíl Vilém, Potštejn pod erbem rodu Harbuval Chamaré. Potštejn, Obec Potštejn, 40 s. Zpracování dějin rodu a jeho významu pro Potštejn. 117. Krejčiřík Mojmír, Česká nádraží (architektura a stavební vývoj). D. 2. Litoměřice, Vydavatelství dopravní literatury – Ing. L. Čada, 306 s. Popis drážní architektury a stavebního vývoje jednotlivých nádraží na tratích severních Čech. 118. Kronus Jaroslav, Historie města Kolína ve fotografiích a kresbách. D. V, č. 2. Proměny náměstí, ulic a budov ve 20. století. J. Kronus, Kolín, 152 s. 119. Kunc Antonín, Nezlomený kostel. 600 let kostela svaté Kateřiny v Krásně. Krásno, Občanské sdružení Rozhled, 55 s.

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 120. Kupka Stanislav a kol., Mělčany – 550 let. Město Dobruška, 47 s. 121. Květ Radan, Z bronzu a kamene. Brno, Šimon Ryšavý nakladatelství, 65 s. Historie jednotlivých brněnských bronzových či kamenných pomníků význačných osobností, černobílé fotografie v textu. 122. Kybalová Ludmila a kol., Pražské zvony. S úvodní studií o zvonařství, výrobě zvonů a dějinách jejich výtvarné výzdoby. Praha, Rybka Publishers, 349 s. 123. Lapáček Jiří, Pomník na Veselíčku. K 100. výročí odhalení pomníku vojákům zemřelým v letech 1805 –1814. Obec Prosenice, 24 s. 124. Laštovka Marek, Laštovková Barbora, Plán Prahy podle indikačních skic stabilního katastru (1840 –1842). Scriptorium, Dolní Břežany, 407 s.. 125. Laudát František, Průvodce Obecním domem. Praha, Obecný dům, 63 s. 126. Ledvinka František, Vodní mlýny nad Zubrnicemi. Průvodce po mlýně Týniště čp. 27. Zubrnice, Soubor staveb lidové architektury, 35 s. Historie staveb lidové architektury. 127. Lukeš Zdeněk a kol., Emil Králíček – Zapomenutý mistr secese a kubismu. Praha, Galerie Jaroslava Fragnera, 189 s. Katalog výstavy. 128. Lysák Jiří, Pooslaví a Pojihlaví. Třebíč, AMAPRINT – Kerndl, 266 s. Putování po historii a pamětihodnostech lokality, nákresy a fotografie, rejstřík, literatura. 129. Macek Jaroslav, Biskupství litoměřické. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 168 s. Souhrn historie významné sakrální památky kostela sv. Štěpána v Litoměřicích. 130. Makowski Mariusz, Šlechtická sídla na Těšínském Slezsku. Český Těšín, Vydavatelství Regio, 350 s. 131. Mareček Jiří a kol., Loučná nad Desnou a Kouty nad Desnou, historický průvodce. Obec Loučná nad Desnou, 340 s. 132. Marynčáková Jaroslava a kol., 700 let obce Nižní Lhoty 1305 –2005. Obec Nižní Lhoty, 22 s. K historii obce. 133. Matouš Stanislav, Sloupno 1278 – 2000. Ze života obyvatel venkova. Prasek, Stanislav Matouš, 158 s. Historie obce. 134. Metlička Milan a kol., Archeologie doby hradištní v Čechách. Západočeské muzeum v Plzni, 272 s. 135. Miloslav Nevrlý a kol., Kryštofovo Údolí, putování časem a krajinou. Liberec, Vestri, 175 s. 136. Miloušek Miroslav, Gregor František, Třebíč ve starých fotografiích. Třebíč, Muzeum Vysočiny, 151 s. 137. Mitregová Miluše, Historie obce Tasovice. Obecní úřad Tasovice, 151 s. 138. Müller Zdeněk, Flodrová Milena, Budík Miloš, Schilberger Vlastimil, Bomby nad Brnem. Zpráva o leteckém bombardování města Brna v letech 1944 a 1945. Brno, EXPO DATA, 254 s. Obrazová publikace srovnávající fotografie stejných míst – po bombardování Brna a dnešní stav, černobílé a barevné fotografie, nákresy a plánky. 139. Musil František, Plaček Miroslav, Úlovec Jiří, Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Moravy a Slezska po roce 1945. Praha, Libri, 415 s. 140. Mydlarčík Svatomír a kol., Kostely kunratické farnosti, průvodce kostelem svatého Jakuba Staršího v Kunraticích a svatého Prokopa v Hrnčířích. Praha, Římskokatolická farnost u kostela sv. Jakuba Staršího, 32 s. 141. Najzar Mojmír, Z minulosti Heřmanic. SMO – městský obvod Slezská Ostrava, 108 s. 142. Navrátilová Eva, Osudy obce Holice. Život ve stínu města Olomouce. Olomouc, Votobia, 204 s. 143. Nesměrák Milan a kol., Systémová analýza poškozených staveb období romantismu na příkladě objektů v parku ve Veltrusích a metodický přístup k jejich rekonstrukci, závěrečná zpráva o řešení grantu IGS 1184129. Praha, ČVUT, Katedra architektury, 77 s. 144. Niesner Tomáš, Hrad Sovinec v letech třicetileté války. 12 s. 145. Novák Vlastimil, Magický Most. Most, Hněvín, 190 s. 146. Nováková Iveta, Hejná, historie obce. Obecní úřad Hejná, 89 s. 147. Novobilský Milan, Rožmberský Petr, Hrad Skála u Přeštic. Plzeň, Nakladatelství Petr Mikota, 48 s. 33. díl edice Zapomenuté hrady, tvrze a místa shrnuje dějiny a stavební podobu zříceniny včetně množství dokumentace. 148. Odehnal Petr, Z příběhů města Valašské Klobouky. Město Valašské Klobouky, 94 s. 149. Opleštilová Hana, Dobříč 800 let. 1205 – 2005. Obecní úřad Dobříč, 109 s. 150. Orna Jiří, Gotické a renesanční kachle ve sbírkách Západočeského muzea v Plzni. Západočeské muzeum v Plzni, 191 s. 151. Papajík David, Dějiny obcí Lutín a Třebčín. Obec Lutín, 273 s. 152. Pavlíček Tomáš, Architektura 1. poloviny 20. století v západní části Ústeckého kraje (vývoj, rozbor a výtvarné pedagogické využití). Ústí nad Labem, Fakulta užitého umění a designu, 134 s. 153. Pavlíková Jiřina, Baroko na Těšínsku. Český Těšín, Havířov, Mu-

zeum Těšínska, 48 s. Umělecká díla barokní doby ve sbírkách Muzea Těšínska. 154. Pažourek Vlastimil, Křížová hora. Jiřetín pod Jedlovou v Lužických horách, historie. Spolek přátel Jiřetína pod Jedlovou, nestr. Rekapitulace stavebněhistorického průzkumu a renovace sakrální památky. 155. Pažourek Vlastimil, Tolštejn v Lužických horách. Průvodce hradem. Spolek přátel Jiřetína pod Jedlovou, nestr. Geografický, historický i architektonický popis hradu. 156. Pěgřim Milan, Horní Suchá 1305 – 2005. Havířov, Pěgřim Milan, 160 s. 157. Pešta Jan, Encyklopedie českých vesnic D. III – Západní Čechy. Praha, Libri, 439 s. 158. Pietoň Česlav, Míčková Květoslava, Z minulosti Muglinova. SMO – městský obvod Slezská Ostrava, 83 s. 159. Pilnáček Josef a kol., Paměti města Blanska a okolních hradů. Moravany, Alcor Puzzle, 467 s. 160. Pincová Veronika, Historie romantického parku ve Vlašimi. Město Vlašim, 28 s. 161. Písková Milada a kol., Milostovice včera a dnes. Obecní úřad Milostovice, 105 s. 162. Pleva František, Sázava milovaná. Nová tiskárna Pelhřimov, 365 s. Krajem i památkami řeky Sázavy (rejstříky, bibliografie). 163. Pojsl Miloslav, Velehrad. Sv. Cyril a Metoděj v ikonografii baziliky. Velehrad, Historická společnost Starý Velehrad, 32 s. 164. Pokluda Zdeněk, Zámek Pohořelice. Obec Pohořelice, 36 s. Historie zámku, obr. a fotografie v textu. 165. Pokluda Zdeněk, Zámek Zlín. Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 29 s. Stavebněhistorické pojednání, obr., fotografie a plány v textu, přehled majitelů, výběr z literatury, angl. a něm. resumé. 166. Pokluda Zdeněk, Brumov, osudy hradu a jeho držitelů. Hýsly, Alcor Puzzle, 144 s. Historie a vývoj hradní pevnosti, obr., nákresy a černobílé fotografie, poznámky, použité zkratky. 167. Polák Milan, Praha a železnice. Nádraží, nádražíčka a zastávky. Praha, Milpo media, 231 s. Provozní stavby pražské železniční sítě (edice Knihy o Praze). 168. Potoček Václav, Vyšehradský hřbitov. Praha, Professional Publishing, 353 s. Průvodce hřbitovem, obrazová příloha. 169. Prášil Petr, Žatecko na starých pohlednicích. Baron, Hostivice, 288 s. 170. Prchal Jan, Polná v 19. století. Polná, Linda, 70 s. 171. Procházka Zdeněk, Georg Böhm, život a dílo lidového kameníka. Domažlice, Nakladatelství Českého lesa, 44 s. Zpracování osobnosti tzv. románského umělce tvořícího na Tachovsku v 19. století s dokumentací všech děl. 172. Procházka Zdeněk, Milavče. Kapitoly z dějin obce. Domažlice, Nakladatelství Českého lesa, 31 s. 173. Procházková Eva, Benešov. Praha, Paseka, 81 s. Edice Zmizelé Čechy, připomenutí zaniklé podoby města. 174. Prokop Jaroslav, Nový Bydžov v proměnách staletí. MěÚ Nový Bydžov, 293 s. 175. Prokop Radim a kol., Havířov 1955 – 2005. Statutární město Havířov, 176 s. Bibliografie. 176. Přibyl Vladimír, Za hlasem zvonu. Zvonice na Slánsku. Praha, LUH, 20 s. 177. Pytl Vladimír a kol., Praha a Vltava. Řeky, potoky a vodní nádrže Velké Prahy. Praha, Milpo media, 207 s. Pražské toky a vodní stavby (edice Knihy o Praze). 178. Radová Jarmila, Seznam nejohroženějších a nevyužívaných nemovitých památek v České republice. Praha, Národní památkový ústav, 263 s. 179. Rak Petr, Chomutovská uličnice. Stavebně–územní proměny a vývoj názvů ulic v Chomutově. Ústí nad Labem, Albis international, 175 s. 180. Riedl Dušan, O obnově historických zahrad. Zámecká zahrada v Miloticích. Brno, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, 28 s. Samostatná příloha 10. čísla časopisu Památková péče na Moravě se věnuje citlivému tématu památkové obnovy historických zahrad a parků a úspěšné obnově zámecké zahrady v Miloticích, barevné fotografie, plán milotické zahrady. 181. Roedl Bohumír, Kapitoly z dějin Černčic. Obec Černčice, 58 s. 182. Roedl Bohumír a kol., Louny. Praha, NLN, 442 s. Zevrubná historie města. 183. Růžičková Jitka, Kučera Vladimír, Brno-Chrlice. Zastupitelstvo Brno-Chrlice, 14 s. Kulturně-historické pojednání o městské části Brno-Chrlice, černobílé a barevné fotografie. 184. Růžičková Jitka, Kučera Vladimír, Sosnarová Helena, Chrlice se svou historií, tradicemi a současností. Městská část Brno-Chrlice, 143 s.+ 40 obr. příl. Historie a vývoj obce, obr. a černobílé fotografie, použitá literatura, barevná obrazová příloha.

159

Z Odborného tisku 185. Salaš Milan, Rohovští z Tasova–nejstarší žijící selský rod v českých zemích. Brno, Moravské zemské muzeum, 134 s. Historie rodu a jeho držav, sídla a proměny okolí. Poznámky, prameny, literatura, fotodokumentace. 186. Schubert Alfréd, Péče o výplně historických okenních a dveřních otvorů. Praha, Národní památkový ústav, 93 s. Metodická příručka. 187. Skalický Karel, Kaple, kapličky a boží muka Pootaví. Průvodce po drobných sakrálních stavbách dolního Pootaví. Písek, Praam, 50 s. 188. Slavíčková Hana, Joza Petr, Děčín. Praha, Paseka, 79 s.. Edice Zmizelé Čechy, připomenutí zaniklé podoby města. 189. Smutný Jiří, Terezín pevnostní město. Lovosice, BaB, 59 s. Podrobný popis jednotlivých staveb částí Hlavní a Malé pevnosti, s důrazem na vybudování minového a zavodňovacího systému. 190. Stein Karel, Pomníčky Lužických hor a Českého Švýcarska. Liberec, Vestri, 125 s. Přehled drobných památek, pomníčků, křížů a poutních míst v oblasti. 191. Stejskal Karel a kol., Náměšť nad Oslavou. Historie a současnost. Náměšť nad Oslavou, Městské kulturní středisko, 323 s. 192. Střítecký Jiří, Krupauer Martin, Stará Celnice, náměstí Republiky. Praha, Střítecký Jiří, 52 s. Plány, ilustrace. 193. Stupka Josef, Kulturní a historické památky Kralupska. Kralupy nad Vltavou, Josef Stupka, 141 s. Katalogové řazení. 194. Svěrák Vlastimil, Kostel Nejsvětější Trojice a farnost ve Vysokých Studnicích. Obec Vysoké Studnice, 55 s. Historie a vývoj kostela a farnosti, obr. a černobílé fotografie, prameny a literatura. 195. Svoboda Aleš, Brněnské podzemí – kniha druhá. Brno, R-atelier, 207 s. Historie a vývoj dalších brněnských lokalit s vazbou na zajímavé historické podzemí, obr., nákresy, schémata, plány, černobílé a barevné fotografie, prameny a literatura, angl. a něm. resumé. 196. Šefčíková Miroslava, Janův hrad. Libice nad Cidlinou, Gloriet, 8 s. Turistický průvodce. 197. Škoda Eduard, Kniha o Libuši a Písnici. Praha, Milpo media, 143 s. 198. Šnaiberk Miroslav, Putování brandýskou historií. Brandýs nad Labem, Šnaiberk Miroslav, 144 s. Příspěvek k historii města. 199. Špačková Renata, Purš František, Mělník-Chloumek, poutní kostel Nejsvětější Trojice. Mělník, Mělnický osvětový a okrašlovací spolek, 27 s. Příspěvek k historii poutního místa. 200. Špráchal Přemysl a kol., Frýdštejn, zřícenina hradu severozápadně od Železného Brodu. Dobrá, Beatris, 30 s. Osudy hradu, majitelé, rekonstrukce, fotografie. 201. Špráchal Přemysl a kol., Štěpanice, zříceniny hradu u Jilemnice. Dobrá, Beatris, 26 s. Osudy hradu, majitelé, rekonstrukce, fotografie. 202. Štěpán Jan, Dějiny farního kostela sv. Maří Magdalény v Senici na Hané. Senice na Hané, Obec, 30 s. 203. Tichák Milan, Když padly hradby. Olomouc na přelomu dvou staletí. Olomouc, Burian a Tichák, 185 s. 204. Tichý Antonín, Jánské Lázně a okolí na dobových pohlednicích. Hostivice, Baron, 96 s. 205. Tomková Eva a kol., Dvůr Králové nad Labem a okolí. Historie a současnost ve fotografii. Dvůr Králové nad Labem, Městské muzeum, 142 s. 206. Toufar Pavel, Toulky kolem Třemšína. Benešov, Start, 327 s. Legendy, příběhy, otazníky, místopis, staré fotografie. 207. Trněný Zdeněk, Starovičky, historie a současnost. Rosice, Gloria, 362 s. Historie obce. 208. Úlovec Jiří, Ohrožené hrady, zámky a tvrze Čech D. 2. Praha, Libri, 761 s. 209. Urbánek Radim, Mlýn čp. 35 v Písečné. Poslední zdejší svědek vodního mlynářství. Vysoké Mýto, Regionální muzeum, 90 s. 210. Vácha Petr, Stegbauer Jiří, Poděbrady město mého srdce. Praha, Ostrov, 150 s. Historické fotografie doplněné textem. 211. Valůšek David, Školy v Jasenné 1778 – 2005. Obec Jasenná, 116 s. Historie a vývoj jasenských škol, fotografie, tabulky, literatura. 212. Vidlička Jiří, Dějiny zapomenutého města Hodolan. Osudy největší české obce před branami Olomouce. Olomouc, Votobia, 205 s. 213. Vlasák Vladimír a kol., Dějiny obce Chlum Svaté Maří. Obec Chlum Svaté Maří, 41 s. 214. Vlček Jaromír, Trhový Štěpánov. Praha, Maroli, 135 s. K historii obce. 215. Vojkovský Rostislav, Velké Losiny, zámek severně od Šumperka. Dobrá, Beatris, 33 s. Osudy zámku a jeho pánů od počátků do dnešních dnů, seznam majitelů, 32 fotografií, 2 kresby s podobou v minulosti. 216. Vojkovský Rostislav, Kvinburk, zbytky hradu severně od Vrbna pod Pradědem. Dobrá, Beatris, 15 s. Osudy hradu, majitelé, rekonstrukce, fotografie. 217. Vojkovský Rostislav, Juroš Ladislav, Brníčko, zřícenina hradu východně od Zábřehu. Dobrá, Beatris, 19 s. Osudy hradu, majitelé, rekonstrukce, fotografie.

160

218. Vojkovský Rostislav, Juroš Ladislav, Edelštejn, zřícenina hradu jihozápadně od Zlatých Hor. Dobrá, Beatris, 23 s. Osudy hradu, majitelé, rekonstrukce, fotografie. 219. Vojkovský Rostislav, Juroš Ladislav, Koberštejn, zřícenina hradu severně od Vrbna pod Pradědem. Dobrá, Beatris, 19 s. Osudy hradu, majitelé, rekonstrukce, fotografie. 220. Vojkovský Rostislav, Juroš Ladislav, Kumburk, zřícenina hradu severozápadně od Nové Paky. Dobrá, Beatris, 39 s. Osudy hradu, majitelé, rekonstrukce, fotografie. 221. Vojkovský Rostislav, Juroš Ladislav, Leuchtenštejn, zbytky hradu nad Zlatými Horami. Dobrá, Beatris, 15 s. Osudy hradu, majitelé, rekonstrukce, fotografie. 222. Vojkovský Rostislav, Juroš Ladislav, Mnichovo Hradiště, zámecký areál s bývalým klášterem. Dobrá, Beatris, 30 s. Osudy místa, majitelé, rekonstrukce, fotografie. 223. Vojkovský Rostislav, Juroš Ladislav, Náměšť, zřícenina hradu dolní a horní zámek v Náměšti na Hané. Dobrá, Beatris, 27 s. Osudy místa, majitelé, rekonstrukce, fotografie. 224. Vojkovský Rostislav, Juroš Ladislav, Nový Hrad, zřícenina hradu zvaného též Furchtenberk severně od Šumperka. Dobrá, Beatris, 27 s. Osudy hradu, majitelé, rekonstrukce, fotografie. 225. Vojkovský Rostislav, Juroš Ladislav, Úsov, hrad–zámek mezi Mohelnicí a Uničovem. Dobrá, Beatris, 38 s. Osudy hradu, majitelé, rekonstrukce, fotografie. 226. Vydra František, Hradecko-Chrastavsko na starých pohlednicích. Hostivice, Baron, 275 s. 227. Wagner Václav, Umělecké dílo minulosti a jeho ochrana. Praha, Národní památkový ústav, 135 s. Původní vydání doplněno bibliografií a životopisem autora a dvěma nepublikovanými texty z pozůstalosti. 228. Wittlich Petr, Secesní Prahou. Praha, Karolinum, 135 s. Podoby stylu. 229. Záleská Lenka, Mlateček Karel, Hodějice, historie a současnost. Hodějice – Slavkov u Brna, Obec Hodějice – Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna, 212 s. Historie a vývoj obce, obr., tabulky a černobílé fotografie, barevná obr. příl., prameny a literatura. 230. Zeman Lubomír, Památkově chráněná území Karlovarského kraje. Karlovy Vary, Karlovarský kraj, 103 s. 231. kol. autorů, Operativní průzkum a dokumentace historických staveb. Praha, Národní památkový ústav, 110 s. Metodická hlediska dokumentačních a průzkumových prací. 232. kol. autorů, Ořešín 1275 – 2005. Sborník k výročí 730 let obce. Tišnov, SURSUM, 237 s. Historie a vývoj obce, přírodní poměry katastru Ořešína, památné stavby na Ořešíně a zajímavosti okolí, vzdělání, kultura a spolkový život, staré zvyky a tradice, vzpomínky pamětníků, přílohy, fotografie. 233. kol. autorů, Meziválečná průmyslová architektura. Brno, EXPO DATA, 214 s. 234. Veselí nad Moravou na pohlednicích a fotografiích z první poloviny 20. století. II. Chludil, Město Veselí nad Moravou, 159 s. 235. „Stará“ správní budova Spolku pro chemickou a hutní výrobu. 8 s. Rekapitulace stavebního vývoje a výzdoby ústecké budovy. 236. Větruše. Město Ústí nad Labem, 22 s. Přehled úspěšné rekonstrukce dlouhá léta zchátralé památky. 237. Správní budova Rakouského spolku pro chemickou a metalurgickou výrobu. nestr. Rekapitulace stavebního vývoje a výzdoby ústecké budovy. 238. Kulturní památky města Rumburk. Rumburk, nestr. Sumarizace nejdůležitějších památek města. 239. Křenovice. Obec Křenovice, 477 s. Kulturně-historický vývoj obce, obr. a černobílé fotografie, barevná fotografická příloha. 240. Pohořelice. Z pamětí a letopisů obce. Obec Pohořelice, 84 s. Kulturně-historický vývoj obce, obr. a fotografie v textu. 241. Brno – město uprostřed Evropy. Brno, Karel Kovařík-Littera, 212 s. Obrazová reprezentativní publikace o městě Brně, obr. a fotografie v textu. 242. 120 let školy ve Viničných Šumicích 1885 – 2005. Obec Viničné Šumice, 32 s. Drobná historie a vývoj školy, fotografie, obr. příl. 243. 75. výročí Masarykova studentského domova Brno.Stručný nástin historie. I. část. Brno, Masarykův studentský domov, 24 s. Historie a vývoj studentského domova, projekt architekta Bohumila Fuchse, přehled pramenů. 244. Nemovité kulturní památky Severomoravského kraje. Soupis literatury z let 1988 – 2000. Olomouc, Vědecká knihovna, 286 s. 245. Olomoucká domovní znamení. Olomouc, Galia, 8 s. Metodický list. 246. Bezuchov, dějiny a přítomnost obce. Obec Bezuchov, 160 s. 247. Písání vybrané ze vzpomínek, kronik a knih pamětních na obec Račín. Obecní úřad v Račíně, 55 s. K historii obce.

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 248. Průvodce památkami města Lipník nad Bečvou. Město Lipník nad Bečvou, 24 s. 249. Radnice v Hořovicích, 100 let. Hostivice, Baron, 29 s. 250. Černošice – vilové město na Berounce na historických pohlednicích. Praha, Jan Kulhavý, 58 s. 251. 700 let psané historie obce Chyšná. Obec Chyšná, 94 s. 252. Dějiny obce Hartvíkovice. Hrotovice, JAS, 78 s.

ČASOPISY A SBORNÍKY 253. Adámek Jan, Fröhlich Jiří, Jiřík Jaroslav, Farní kostel v Krči u Protivína ve středověku. PMP, 31– 40. Písemné zprávy a výsledky archeologického výzkumu. 254. Al Saheb Jan, Zaniklý dřevěný kostel sv. Filipa a Jakuba v Čeladné. Těšínsko 4, 16 – 20. Osudy kostela a doklady o jeho existenci. 255. Al Saheb Jan, Z dějin palkovického kostela sv. Jana Křtitele v 16. století. SSOAFM, 5 – 9. Historický vývoj. 256. Al Saheb Jan, Boris Milan, Drobné středověké opevnění ve Frýdlantě nad Ostravicí. PaSMB, 38 – 42. Výsledky malé sondy v jihovýchodní části centrálního plata a otázky klasifikace drobného středověkého opevnění. 257. Anderle Jan, Hrad Kašperk. PP 1, 37– 72. Nové informace o stavebním postupu, povaze historických konstrukcí a funkčním využití stavby. 258. Anderle Jan, Stavební typologie barokního pivovaru s přihlédnutím k zámeckému pivovaru ve Zdibech. SDS, 184 –195. Studie doložená konkrétními příklady. 259. Anderle Jan, Svoboda Vlastimil, Hambalkové krovy se stojatými stolicemi na Plzeňsku. Svorník, 115 –122. Počátky těchto konstrukcí jsou kladeny do pozdní gotiky, jejich výčet začíná měšťanskými domy v Plané a Plzni a pokračuje kostely Dolní Jamné, Chylice, Křečov, Přestavlky a Záchlumí. 260. Bakončík Vladislav, Kostelík, tvrziště a další stavby na návrší nad heřmanovickým lomem. VL 2, 10 –14. Shrnutí dosavadních poznatků o zdejších stavbách, jenž dokazují že zde byla středověká osada, starý kostel a dvě tvrziště. 261. Bakoš Ján, Alois Riegl – otec umeleckohistorického nacionalizmu? RBS, 399 – 408. 262. Barcuch Antonín, Rohlová Eva, Místopis starých Mariánských Hor. Ostrava, 147–177. Popis významných stavebních památek Mariánských Hor. 263. Bartlová Milena, Upálení sv. Jana Husa na malovaných křídlech utrakvistického oltáře z Roudník. Umění 5, 427– 443. Místní, časové a autorské zařazení deskových maleb, ikonografický výklad. 264. Bartoš Antonín, Pomístní názvy Peklo. OHP, 271– 272. Soupis toponym. 265. Bartoš Antonín, Mimra Alois, Pomístní názvy Vamberk – katastr Merklovice. OHP, 265 – 270. Soupis toponym doprovázený mapkou. 266. Bastl Miroslav, Etymologie místních jmen obcí Chrudimska v procesu osídlování. CHVL 3, 10 –17. Přehled obcí, stručná historie, typologie a vysvětlení názvů. Poznámky, prameny, literatura. 267. Bastl Miroslav, Etymologie místních jmen obcí Chrudimska v procesu osídlování II.. CHVL 5, 15 –17. Přehled obcí, stručná historie, typologie a vysvětlení názvů. Poznámky, prameny, literatura. 268. Bažant Jan, Architecture of the Prague Pantheon: the Museum and Nationalism. Architektura pražského Panteonu: muzeum a nacionalismus. Umění 2, 115 –126. Vysvětlení paradoxního jevu, kdy je kosmopolitně pojatá architektura vnímána národním publikem jako specificky česká. 269. Bečková Kateřina, Palác Lucerna a jeho současné problémy. ZPP 5, 387. Formulace hlavních problémů. Hledání kompromisu mezi mírou nezbytného zachování památky a mírou nutného oživení její náplně. 270. Bečková Kateřina, Demolice. ZSP 3, 33 – 36. Historické objekty nejčastěji ohrožené demolicí. Konkrétní příklady zaniklých domů v 90. letech 20. a na počátku 21. století. Demolice v Karlíně po povodni 2002. 271. Bečková Kateřina a kol., Kostel sv. Michaela Archanděla na Starém Městě – drama letošního léta. ZSP 2, 13 –18. Znalecký posudek přestavby kostela. 272. Beková Martina, Výstava Nové archeologické objevy v Lanškrouně v sezóně 2004. LA, 38 – 39. Přehled výzkumů (unikátní nálezy skla z 2. pol. 17. stol.z odpadních jímek). 273. Beran Lukáš, Měnírna Českých drah v Praze na Hrabovce a její památková ochrana. ZPP 6, 527. Stručná historie stavby před plánovanou rekonstrukcí. 274. Beranová Jana, Altánek – zámeček biskupa Haye. CHVL 4, 2 –3. Historie barokního zámečku postaveného nad Podlažicemi a využívaného královehradeckými biskupy od výstavby až po zbourání v r. 1901. Pra-

meny, literatura, fotodokumentace. 275. Bernát Jiří, Štědra Milan, Středověké opevnění u Bělokozel. Sázavsko, 54 – 61. Popis, poloha, datování a určení funkce objektu; fotografie a plánky. 276. Bezděková Veronika, Foster Linda, Archivní průzkum bývalého špitálního kostela sv. Jana Evangelisty ve Švihově. PP 1, 100 –104. Poznatky z archivního průzkumu (V. Bezděková). Kostel byl založen před rokem 1342, v r. 1504 přestavěn. Špitál nebyl lokalizován (zjištěny práva špitálníků, platy špitálu a ritus bohoslužeb), nové podrobnosti o průběhu zrušení kostela a následných úpravách. 277. Biegel Richard, Libeňský most před rekonstrukcí. Spor o hodnotu. Architekt 2, 62 – 63. Příspěvek k diskusi o architektonické hodnotě mostu, v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí. 278. Bílková Eva, Plány Vltavy v Praze do konce 18. století. DP, 47– 58. Charakteristika kartografických památek a zobrazení Vltavy. 279. Bláha Josef, Konečný Lubomír, K počátkům města Telče se zvláštním zřetelem k předlokačnímu dvorci s kostelem sv. Ducha. AH, 125 až 148. Prezentace výsledků výzkumu románské věže kostela sv. Ducha jej interpretuje jako součást kupeckého dvorce. 280. Bláha Radek, Zemnice v Hradci Králové. Dosavadní stav poznání.. FUMA, 118 –125. Dřevohliněné zahloubené stavby, patrně suterénní části nadzemních domů, náleží k nejstaršímu horizontu městské zástavby od poloviny 13. do poloviny 14. století, v jehož druhé půli vesměs zanikají. 281. Bláha Radek, Archeologický výzkum v areálu bývalého pivovaru v Hradci Králové v roce 2004. ZMHK, 160 –185. Stručná zpráva o rozsáhlém výzkumu v souvislosti s megalomanskou přestavbou areálu na úřední centrum včetně historie výzkumu lokality, popis nálezů pravěkých a středověkých opevnění. 282. Bláha Radek, Sigl Jiří, Stavební činnost 18. až 20. století v Hradci Králové a její vliv na poznání vývoje města a jeho zázemí. AH, 97–106. Rekapitulace dopadu stavební činnosti na poznání a zánik dokladů vývoje města Hradce Králové. 283. Bláhová Zdenka, Klášter dominikánů v Olomouci. OK, 30 – 43. Historie kláštera olomouckých dominikánů, který je spolu s kostelem sv. Michala architektonickou dominantou jádra města. 284. Blažková-Dubská Gabriela, Frolík Jan, Architektura odhalená archeologickým výzkumem a problémy s její památkovou ochranou. AH, 29 – 46. Problematika je prezentována na příkladu výzkumů v Tereziánském ústavu šlechtičen na Pražském hradě, Schwarzenberském paláci na Hradčanech a jezuitské koleji v Kutné Hoře. 285. Bohuslavová Dana, Žacléř: město, kde se pamatuje na památky. FAS 4, 35 – 37. Stručný historický vývoj města. 286. Bolina Pavel, Byl hrad Svojanov u Poličky posledním centrem tzv. úsobrnské provincie? (Příspěvek k historii moravsko-českého pomezí II.). ČMM 1, 3 – 45. Otázky nad výrazným specifikem polohy Svojanova, výřezy z katastrálních map, poznámky. 287. Borkovcová Marie, Cenné pomníky na lanškrounském hřbitově. Zachováme je? LA, 16 –18. Soupis dochovaných pomníků významných osob na novém hřbitově s fotodokumentací. 288. Borovcová Alena, Brněnské nádraží, jeho historické hodnoty a Damoklův meč přesunu…. ZPP 3, 211– 215. Historie zástavby nádraží. Příklady využití starých nádraží v jiných evropských městech. 289. Borovcová Alena, Zpráva o objevech v rekonstruovaných výpravních budovách nádraží Ostrava-Svinov a Opava-východ. SNPÚO, 112–116. 290. Borský Jan, Výzkum porostních struktur a možnosti rehabilitace vrchu Říp. ZPK 4, 11–15. Návrh rehabilitace hory Říp, usilující o obnovu pohledových vazeb do krajiny a otevření průhledů na krajinu. Fotografie, schémata návrhu. 291. Braunová Petra, Firma Volman v Žebráku. MB, 132 –151. Podoba továrny i soukromých budov. 292. Bravermannová Milena, Historický textil na Pražském hradě. ZPP 2, 113 –125. Popis a uspořádání textilní sbírky. Prameny popisující textilie na Pražském hradě. Nynější stav textilií, používané restaurátorské metody. Specifické problémy Správy památek Pražského hradu. Fotografie. 293. Brichová Alena, Zpráva o výzkumu současného stavu lidové architektury v obci Valské Doly. OHP, 333 – 334. Stručný referát o průzkumu dvaceti objektů v obci, popis mlýnů. 294. Brown-Marique Gerardo, Three Houses in Northeastern Bohemia by Fürth and Mühlstein. Tři vily od Fürtha a Mühlsteina v severovýchodních Čechách. Umění 1, 34 – 43. Popis architektury. 295. Brtek Josef, Dívka a smrt: boží muka v Hřebenech na Sokolovsku. MVP 1, 19 – 33. Historie, datace a příčina vzniku doposud opomíjené památky (atypických sloupkových božích muk z počátku 18. stol.) na základě archivního bádání. Popis současného stavu, vzhledu a výzdoby. 296. Brůna Vladimír, Křováková Kateřina, Staré mapy jako cenný zdroj informací o stavu a vývoji krajiny. Mostecko na starých mapách. ZPK

161

Z Odborného tisku 4, 2 – 29. Možnosti využití historických map jako cenného zdroje informací pro obor zahradní a krajinářské tvorby. Informace o vytvoření tzv. rekonstrukční mapy Mostu. 297. Buganová Klaudia, Výnimočný nález kamenného kríža v Košiciach. SSPVKK, 25 – 26. Informace o nálezu s dokumentací. 298. Buganová Klaudia, Kamenné kríže Košic a okolia. SSPVKK, 77– 80. Shrnutí problematiky s dokumentací. 299. Buchtele Zdeněk, Objev tvrze Krajtu. Hláska 2, 17–19. Metodicky sporná lokalizace zaniklé tvrze u Štokova. 300. Buchtele Zdeněk, Nevím, co si mám o tom myslet. Hláska 4, 53 – 55. Reakce na kritiku interpretace lokality Krajt. 301. Bukačová Irena, Plaský klášter v historické ikonografii. PK, 73 – 78. Rozbor pramenů. 302. Burdychová Hana, Madaj Marek, Příspěvek k poznání severozápadní části městských hradeb v Trutnově – nové poznatky k městské fortifikaci. ZMHK, 253 – 260. Při záchranném archeologickém výzkumu byla dokumentována část pláště dosud neznámé půlválcové bašty. 303. Bureš Jan, Rybníček Michal, Dendrochronologická analýza dřevěných konstrukcí kostela sv. Bartoloměje v Kočí. Svorník, 81– 94. Provedený rozbor datuje různé části konstrukcí hlavně do pozdní gotiky a renesance a dokládá existenci zvonice před rokem 1666. 304. Burian Samuel, Zimová Eliška, Městská vegetace – jak ji chránit? Veronica 6, 6 – 9. Ochrana a udržení vegetace a legislativní problémy ochrany dřevin. 305. Burian Vladislav, Komorové kachle s vyobrazením draků ze dna rybníka Svět v Třeboni. VSDJT, 1– 6. Kachle z druhé poloviny 15. století nalezené v odpadové jímce v zaniklém Svinenském předměstí. 306. Burša Josef, Mlýn v Hradčovicích a jeho vlastníci. MK 1, 8 – 9. Historie mlýna, archivní fotografie, obr. v textu. 307. Businský Vladimír, Jakubec Pavel, Židovské památky. SSPVKK, 99 –101. Shrnutí vývoje židovských hřbitovů. 308. Businský Vladimír, Kudy kráčela smrt. DKČ 1, 22. Příklady božích muk v Čechách a na Moravě, vzniklých v souvislosti s morem. Stručný popis. 309. Businský Vladimír, 250 let vlašimského parku. DKČ 2, 22. Historie parku, zahradní objekty. 310. Businský Vladimír, Po křížových cestách a božích mukách. DKČ 3, 22 – 23. Ukázky křížových cest se sloupkovými božími muky. 311. Businský Vladimír, Zub času a ruka člověka. SSPVKK, 44 – 47. Příspěvek zkoumá příčiny ničení drobných památek v minulosti i nyní. 312. Businský Vladimír, I pranýře jsou drobné památky. SSPVKK, 84 – 86. Příspěvek k vývoji drobných památek. 313. Cáder Radovan, Kaple sv. Jana Nepomuckého v Chlumu. POB 2, 26 – 27. Podoba zbourané kaple z r. 1909. 314. Cejpová Miroslava, Pozůstatky teplovzdušného vytápěcího systému na hradě Brandýs, okr. Ústí nad Orlicí. AH, 191–198. Zpráva o nálezu konvekčního teplovzdušného vytápění, pocházejícího patrně ze 14. století. 315. Cejpová Miroslava, Tvrziště Dobříkov. SDS, 49 – 56. Dějiny a popis pozůstatků tvrze včetně zachovaného suterénu s dokumentací. 316. Cerman Ivo, Mezi Vídní a Veltrusy (Rudolf Chotek a jeho letní rezidence). CFL, 92 – 97. Připomenutí významu tohoto rodového sídla, včetně dalších panství. 317. Cihla Michal, Některé konstrukční prvky ve stavebním vývoji kostela sv. Petra a Pavla v Kostomlatech pod Řípem. PM, 29 – 48. Podrobný architektonický popis kostela a součástí jeho výzdoby. 318. Cichrová Kateřina, Dvořáček Jiří, Červený Dvůr – soužití kulturní památky a psychiatrické léčebny. ZPP 4, 328 – 333. Historie objektu a zámeckého parku. Pozitivní aspekty působení památky na pacienta a přínos pro památku. Kritické momenty soužití. 319. Cichrová Kateřina, Slavková Stanislava, Reinstalace klasicistních pokojů na zámku v Českém Krumlově. ZPP 2, 144 –149. Popis průběhu restaurátorských prací; fotografie. 320. Cikán Miroslav, Protipovodňový uzávěr Čertovka. Stavba 3, 64 – 69. Studie architektonického řešení posuvné stěny; realizace. 321. Cílek Václav, Městské podzemí v Jirkově u Chomutova. Speleo 41, 31– 35. Přehled starších výzkumů, charakter podzemí, geologická stavba území. 322. Cinková Veronika, Malířství na zámku v Litomyšli v 18. a počátkem 19. století. PČM, 53 – 86. Monografie obrazového a nástěnného malířství s novými autorskými atribucemi. 323. Coufalová Edita, Jevišovice – městečko se dvěma zámky. RSOkAZ, 52 – 57. Vlastivědné pojednání o pamětihodnostech Jevišovic, černobílé fotografie, poznámky, prameny a literatura. 324. Coufalová Iveta, O pokladu v krabici se shnilými hadry. Společnost Josefa Hoffmana v Brtnici. ĎaS 1, 11. Nález inspirační sbírky lidových textilií architekta. 325. Cuhrová Libuše, Přátelé podlipnických kostelů. Záchrana nástěn-

162

ných maleb na Vysočině. ĎaS 9, 11. Význam kostelů v Loukově, Řečici a Dolním Městě. 326. Čechura Martin, Archeologický výzkum kostelů v západních Čechách. AH, 359 –376. Katalog archeologicky zkoumaných sakrálních staveb na území dnešního Plzeňského kraje obsahuje 47 položek. 327. Čermák Martin, Putování po venkovských tvrzích. Zastavení čtvrté – zaniklá středověká ves Mstěnice. BP 1, 10 –11. Drobná historická studie zaniklé středověké obce, nákres, fotografie. 328. Čermák Martin, Putování po venkovských tvrzích. Zastavení šesté: Boskovštejn, Žerotice – tvrze Znojemska. BP 3, 10 –11. Osudy dvou tvrzí na Znojemsku, fotografie. 329. Čermák Martin, Putování po venkovských tvrzích. Zastavení páté – Drahanovice, Unčovice – tvrze Olomoucka. BP 2, 12–13. Stučný příspěvek k historii obou tvrzí, fotografie. 330. Černý František, Pět pater Babiččina údolí. RK 31, 19 – 21. Hledání významu území známého především díky literárnímu zpracování. 331. Čihák Josef, Dehtářská pec v Plzni-Bolevci. ČP 1– 2, 16 –17. Popis unikátní technické památky. 332. Čiháková Jarmila, Sklep hrázděného domu 14. století v Nerudově ulici č.p. 211 na Malé Straně. FUMA, 158 –164. Publikace odkryvu sklepa vrcholně gotického hrázděného domu, zaniklého zřejmě požárem v roce 1420. 333. Čížek Jan, Význam městských účtů pro poznání stavebních dějin města Náchoda v letech 1550 – 1670. SDS, 113 –115. Rozbor pramene s doklady detailní podoby staveb. 334. Čižinská Helena, Pražské Jezulátko a jeho garderoba. ZPP 2, 103 –112. Historie vzniku sošky. Péče o ni a její výbavu v průběhu několika staletí. Katalog souprav. Popis některých zajímavých exemplářů. Fotografie Jezulátka a šatiček. 335. Čižmář Zdeněk, Nové archeologické objevy ve Znojmě. VVM 4, 395 – 397. Souhrn výsledků průzkumů z posledních let, fotografie. 336. Daněček David a kol., Archeologické výzkumy Středočeského muzea v Roztokách u Prahy v roce 2004. SVS, 119 –126. Přehled uskutečněných výzkumů a jejich výsledky. 337. Daněček Vladimír, Indicie podoby vnitřní plochy raně středověkého hradiště v Praze-Vinoři. ASČ, 561– 567. Movité nálezy z lokality dovolují předpokládat existenci raně středověkého kostela a pohřebiště v severní části hradiště. 338. Dáňová Helena, Das vergessene Relief von Krasíkov – ein Beitrag zur spätgotischen Bildhauerei in Mähren. BNG, 86 – 95. 339. Dlouhý Jaromír, Historické budovy Vila Tereza. ZOM 2, 16 –18. Stavební a historický vývoj vily. 340. Dobesz Janusz L., Ochrana památek v Ostravě z polského pohledu – analogie a rozdíly. SaR, 21– 26. 341. Domanický Petr, Hanuš Zápal. Architekt Plzně a Plzeňska. Architekt 4, 68 – 70. 342. Dostoupil Martin, Hornický skanzen na dole Mayrau. FAS 1– 2, 40 – 43. Historie dolu. Popis původního zařízení. Fotografie. 343. Doubravský Zdeněk, Biskupovi leníci a náhrobky v Mohelnici a Maletíně. Jen náhrobní kameny zůstaly. SM 89, 38 – 45. Přiblížení osudů Kašpara Štyla a dvou náhrobních kamenů, které nechal zhotovit svým blízkým zesnulým. 344. Dragoun Bohumil, Zaniklé feudální sídlo v poloze „Na zámečku“ či „V sádí“ v katastru obce Sendraž, okres Náchod. OHP, 177–178. Lokalizace a deskripce tvrziště ze 14. století. 345. Dragoun Bohumil, Archeologický výzkum Kunštátské kaple. OHP, 349 – 350. Informace o záchranném výzkumu v interiéru kaple. 346. Dragoun Zdeněk, Středověké studně z pohledu archeologa. DP, 59 – 70. Zamyšlení nad jedním typem archeologických památek v Praze. 347. Dragoun Zdeněk, Dragoun Michal, K archeologickému nálezu pozůstatků písemností v domě čp. 353/I na Starém Městě pražském. PP 1, 104 –110. Nález fragmentů pergamenů, datovaných do posl. třetiny 14. nebo zač. 15. stol., s textem z biblické Knihy žalmů potvrzuje dříve předpokládanou relativní četnost knih mezi pražskými měšťany s dominancí náboženské tématiky. 348. Durdík Tomáš, Kašpar Vojtěch, Výzkum hradu Zlenice v souvislosti s jeho památkovými úpravami. AH, 167–181. Informace o výsledcích pokračujícího výzkumu hradu. 349. Dušek Zdeněk, Pražský Semmering – romantika na kolejích. ZSP 1, 33 – 34. Historie trati, současný stav, význam, hrozba likvidace. 350. Dvorská Petra, Halířová Martina, Demografická struktura panství Choltice v roce 1700. VSH, 99 –128. Popis choltického panství se zámkem a důležitými objekty – kostely, fary… Poznámky, prameny, literatura, fotodokumentace. 351. Dvořáková Dita, Toporná modernost. Teorie funkcionalismu Karla Honzíka v letech 1930 –1950, její zdroje a paralely. Umění 2, 142 –155. Rozbor Honzíkovy teorie architektury třicátých až čtyřicátých let a in-

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 spiračních zdrojů. 352. Dvořáková Eva, Merta Jiří, Vodní kolo – motor středověku. DP, 11–122. Typologie vodních kol. 353. Ebel Martin, Číslování domů. SDS, 21– 24. Souhrnná studie k počátkům domovního číslování. 354. Ebel Martin, Kovář Daniel, Škabrada Jiří, Nejstarší plán krovu z českobudějovického archivu. Svorník, 123 –128. Prezentace plánu neidentifikovatelné stavby z období kolem poloviny 16. století . 355. Ehler Richard, 400 let kamenné budovy římskokatolického kostela v Suchdole nad Odrou. Poodří 3, 33 – 34. Historie kostela. 356. Ekrt Bohumil, Hraniční kámen z roku 1559. RK 31, 30. Lokalizace a popis mezního kamene odcizeného v r. 2001. 357. Elleder Libor, Historie zaznamenávání vodních stavů na Vltavě v Praze. K 50 letům trvání Českého hydrometeorologického ústavu a nadcházejícímu 130. výročí české hydrologické služby. DP, 123 –160. Přehled zpráv o pražských povodních a značení jejich výše v Praze. 358. Falta Jan, Dům sochaře Jana Kopeckého v Hradci Králové. PÚP, 34 – 39. Popis domu vystavěného v r. 1878 stavitelem Fr. Dobrokovským v těsném sousedství schodiště Bono publico a zbořeného v r. 1894. 359. Fic Tomáš, Československá opevnění z let 1936 –1938 v Lednickovaltickém areálu. ZPK 6, 20 – 26. Výsledky terénního a archivního výzkumu pevnostních objektů, vybudovaných v 30. letech 20. století. 360. Filipová Milena, Bojkovická madona z Klášterce. SM 90, 42– 44. Osudy středověké polychromované dřevěné skulptury, známé pod jménem Madona z Bojkovic, dnes ve sbírkách Městského muzea v Bojkovicích. 361. Fišer David, Městské muzeum v Kadani. Stavba 4, 34. Autorská zpráva o rekonstrukci areálu františkánského kláštera pro účely muzea. 362. Fišera Zdeněk, Městská věž farního kostela sv. Petra a Pavla v Mělníce. CFL, 203 – 206. Stanovení pojmu městská věž, příklady, podoba a vznik této věže. 363. Fišera Zdeněk, Šlechtické sídlo Roveň. Hláska 1, 8 – 9. Dějiny a popis pozůstatků sídla s dokumentací. 364. Fišera Zdeněk, Městské opevnění v Sobotce. SDS, 166 –169. Popis pozůstatků fortifikace. 365. Fišera Zdeněk, Opevněná lokalita u hradu Lichnice. SDS, 145 –148. Popis a nové zaměření opevněného objektu obléhacího tábora. 366. Floriánová Olga, Drobné sakrální objekty na Horňácku a v okolí Strážnice. XII. Autoři plastik a obrázků. MK 1, 24 – 25. Zhodnocení sakrálních památek, obrázky a fotografie, výběr z pramenů a literatury. 367. Floriánová Olga, Drobné sakrální objekty na Horňácku a v okolí Strážnice. XIII. Odraz v ústní a písemné tradici regionu. MK 2, 24 – 25. Zhodnocení sakrálních památek, obrázky a fotografie, výběr z pramenů a literatury. 368. Floriánová Olga, Drobné sakrální objekty na Horňácku a v okolí Strážnice. XIV. Závěr. MK 3, 26 – 27. Zhodnocení sakrálních památek, obrázky a fotografie, výběr z pramenů a literatury. 369. Fojtík Pavel, Pravěké a raně historické osídlení katastru obce Ohrozim (okr. Prostějov). StřM 21, 59 – 86. Vývoj osídlení s historií jeho archeologického poznání. Soupis archeologických nálezů a lokalit na katastrálním území obce Ohrozim k 1.1.2005. 370. Fomín Jiří, Staropražské sluneční hodiny. ZSP 1, 23 – 24. Některé doposud málo známé pražské hodiny, pocházející z doby do konce 18. stol. Doplnění publikace: Polák Bedřich, Staropražské sluneční hodiny, Praha, Academia, 1986. 371. Fomín Jiří, Sluneční hodiny a kámen. Kámen 3, 14 –20. Příklady způsobů užití kamene. 372. Fomín Jiří, Kamenné sluneční hodiny v Moravské Třebové. MTVL, 21– 23. Současné umístění, podoba, fotografie. 373. Fröhlich Jiří, Raně středověké pohřebiště na Lomci. Lomec, 9 –12. Shrnutí poznatků o mohylovém pohřebišti. 374. Fröhlich Jiří, Jiřík Jaroslav, Archeologický výzkum hradebního příkopu u Putimské brány v Písku. JSH, 246 – 255. Ve třech sondách zjištěn profil příkopu. 375. Fröhlich Jiří, Simota Vlastimil, Dvě jihočeská gotická akroteria s vyobrazením kalicha. MVP 4, 221– 224. Nález zlomků nástavců z kamnové římsy s husitským motivem. Popis, datování. Pokus o „zpětné vložení“ akroterií s utrakvistickými motivy do dějin města. 376. Frolík Jan, Sigl Jiří, Archeologický výzkum na Resselově náměstí v Chrudimi. CHVS, 107–168. Na základě archeologických výzkumů byly lokalizovány zaniklé objekty a zjištěny různé úpravy povrchu náměstí. Poznámky, prameny, literatura, mapy, plány. 377. Fujioka Hiroyasu, Památková ochrana moderní architektury v Japonsku. Era 21 6, 46 – 50. 378. Fuks Jiří, Rychnovské varhany. OHP, 85 –138. Podrobné zpracování dějin a podoby tří romantických hudebních nástrojů, soupis varhaníků, ředitelů kůru a životopisy varhanářů Amadea Hanische a Václava Poláčka.

379. Gabriel František, Kracíková Lucie, Kostel sv. Mikuláše v Drchlavě. AH, 397– 401. Archeologické sondy potvrdily existenci pozdně románské lodi a věže a odkryly pozůstatky půlkruhové apsidy, když vznik nejstarší stavební etapy kostela je kladen do poloviny 13. století. 380. Galuška Luděk, K otázce otevřených sídlišť raně středověké Moravy a zázemí staroměstsko-uherskohradišťské mocenské aglomerace doby velkomoravské. Slovácko, 153 –168. Nákresy, poznámky, literatura. 381. Galuška Luděk, Michal Baščan, Jiří Jilík, Bořek Žižlavský: Svatý Kliment u Osvětiman v zrcadle dějin. Slovácko, 179 –181. Polemika a vlastní poznatky archeologa v konfrontaci s uvedenou knihou; nákresy, literatura. 382. Garkisch Miloš, Vodovod v Berouně. MB, 51– 71. Trasa vedení, technické stavby. 383. Gaži Martin, Huertovský (v)klad. K interiérovému vybavení píseckého kostela Narození Panny Marie v první polovině 17. století. MVP 2, 65 – 74. Na základě pramenného materiálu identifikovány interiérové detaily, které byly součástí Huertova daru kostelu. 384. Girsa Václav, Hanzl Miloslav, K barevnosti památek na počátku 21. století. ZPP 3, 216 – 230. Nejčastější nešvary při obnovování omítek (příklady, hledání východisek). 385. Gláser Petr, Nejedlý Vratislav, Restaurování náhrobní desky blahoslaveného Vintíře v klášterním kostele sv. Markéty benediktinského arciopatství v Praze-Břevnově. ZPP 3, 241– 245. Výsledky restaurátorského průzkumu, nová zjištění, interpretace hodnot památky. Použité restaurátorské metody. Fotografie. 386. Glosová Michaela, Načeradec – nové poznatky o středověké zvonici. AH, 107–120. Rozbor stavby konstatuje dvě základní stavební etapy – pozdně gotickou budovu fortifikačního charakteru a její přestavbu na zvonici v letech 1544–1545. 387. Gojda Martin, Překvapení v české krajině. Letecká archeologie objevuje fragmenty vojenských památek. ĎaS 12, 18 – 20. 388. Gorczyková Naďa, Ostravice – rekreační zázemí meziválečného Ostravska. ZPP 5, 416 – 421. Nově formovaný architektonický typ domu ve 20. letech 20. století, určený k relaxaci a odpočinku. Příklady objektů splňujících kritéria na prohlášení za kulturní památku (stručné popisy, půdorysy a fotografie). 389. Grassová Helena, Poutní areál s kostelem Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku. SNPÚ v Ol., 51– 53. Historický vývoj kostela, sochařská výzdoba, rozsáhlé stavební práce probíhající v současné době. 390. Grunová Eva, Po stopách doškových domů v Petrovicích. RSOkAZ, 48 – 51. Drobná vlastivědná studie, černobílé historické fotografie, prameny a literatura. 391. Grůza Antonín, Otázky kolem stavebně historických průzkumů. SNPÚO, 41– 51. 392. Hájková Eva, Státní zámek Veltrusy. ZPP 4, 307– 308. Rozsah postižení po povodni v roce 2002. Nastínění hlavních problémů k vyřešení. Průběh odstraňování největších škod. 393. Hájková Yvetta, Radnice v Hořovicích. MB, 72 – 96. Vývoj stavební podoby instituce. 394. Hajn Ivo, Nákladové nádraží koněspřežní železnice České Budějovice – Linec v Českých Budějovicích. JSH, 317– 331. Historie objektu a výsledky archeologického výzkumu. 395. Halamíčková Věra, Novosad Jaroslav, Plán zásad památkové ochrany na území městské památkové rezervace Štramberk. SNPÚO, 77– 82. Urbanistický vývoj města, charakteristika současného stavu městské památkové rezervace. 396. Halík Pavel, Emil Králíček. Hledání zapomenutého mistra. Architekt 2, 53. Připomenutí tvorby u příležitosti výstavy, která mu byla věnována. 397. Halík Pavel, Obchodní dům Ještěd jako historická událost. Problém moderní architektury jako památky. Ad 1, 72. 398. Hanáková Jana, Zpráva z terénního výzkumu lidových staveb v Bačetíně. OHP, 335 – 336. 399. Hansová Jarmila, Zlatá Koruna – přehled vývoje bývalého klášterního sídla od založení do 20. století. PK, 159 –172. Shrnutí stavebního vývoje lokality s dokumentací. 400. Hansová Jarmila, Ouroda Vlastislav, Stavební vývoj domu čp. 84 v Dlouhé ulici v Prachaticích. ZS, 195 – 203. Výsledky stavebně historického průzkumu. 401. Hanzl Lukáš, Příspěvek k lokalitě Permesgrün-Květnová. Hláska 4, 55 – 56. Stručný popis nálezů z tvrziště s dokumentací. 402. Hanzl Lukáš, Nejstarší opevněná šlechtická sídla na východním Loketsku ve 13. století. ČP 1– 2, 8 –10. Stručný soupis objektů s popisem. 403. Hanzl Zdenek, Variabilní složky etiologických pověstí o monolitických kamenných křížích (1). Kámen 3, 7–13. K věrohodnosti pověstí vážících se ke křížům (umístění, datace, archivní ověření).

163

Z Odborného tisku 404. Hanzlíková Hana, Zastřešení kostela Zvěstování P. Marie v Pivoni (okr. Domažlice) po požáru. Svorník, 247– 250. Upozornění na zdařilou realizaci nové střechy nad lodí a věží objektu z let 1976 – 1986. 405. Hanzlíková Hana, Ke stavebnímu vývoji západního křídla bývalého konventu minoritského kláštera ve Stříbře. SDS, 107–112. Popis dokladů gotické podoby kláštera s dokumentací. 406. Hanzlíková Hana, Linhartová Dana, Výsledky průzkumu kostela Narození Panny Marie ve Vepřku. PSČ 1, 54 – 61. Historie vsi, analýza stavebního vývoje (historické údaje), interiéry kostela. 407. Hanzlíková Kateřina, Kauza Myšák. ZSP 1, 4 – 6. Odůvodnění návrhu na prohlášení objektu za kulturní památku. Charakteristika vnějšího vzhledu budovy a částí zachovalého mobiliáře obchodních prostor v přízemí. 408. Hanzlíková Kateřina, Železářství z roku 1937 v Dušní. ZSP 1, 11–12. Podnět na zapsání unikátně dochovaného interiéru železářství do seznamu movitých kulturních památek (popis mobiliáře, uměleckohistorický význam). 409. Hanzlíková Kateřina, Zásahy do pražského podzemí. ZSP 3, 45 – 49. Důsledky výstavby podzemních garáží v centru; exploatace archeologického terénu na náměstí Republiky. 410. Hanzlíková Kateřina, Horní Nové Město pražské – postoupná proměna ze čtvrti řemeslnické na čtvrť rezidenční na přelomu 16. a 17. století. SDS, 128 –132. Interpretace pramenů pro historický místopis čtvrti. 411. Hartmanová Olga, Budní hospodářství v Krkonoších z pohledu archeologie. PA, 165 – 204. Terénní průzkum Čertovy louky identifikoval relikty čtyř bud, pozůstatků budního hospodářství, orientovaného na letní využívání nejvyšších partií pohoří k získávání sena a pastvě dobytka, jehož mléko zde bylo zpracováváno na máslo a sýry. 412. Hasilík Zdeněk, Podivínská mincovna. PZ 1, 5. Drobná zmínka o její historii a pramenech k ní. 413. Hasilík Zdeněk, Cyrilka v Podivíně. PZ 2, 3. Drobná zmínka o historii kaple zvané „Cyrilka“. 414. Havlíčková Margita, Otazníky kolem divadla v taverně – Reduty v Brně. VVM 3, 309. Otazníky nad nejasnými dějinami stavby divadla. 415. Havlíčková Margita, Příspěvek ke stavebním dějinám divadla na Zelném trhu – Reduty. BMD, 201– 215. Stavebněhistorický vývoj nejstarší divadelní stavby v Brně, poznámky, obr. příl.. 416. Havlíková Dorota, Rekonstrukce Schwarzenberského paláce na Hradčanech. PK, 179 –181. Upozornění na památkové aspekty rekonstrukce. 417. Havrlant Petr, Z historie věžních zvonů aneb zvony ze Staré radnice v Moravské Ostravě. ZOM 1, 30 – 34. Osudy tří věžních zvonů z věže Staré radnice. 418. Hégr Jan, Slavíková Věra, Kunštátská kaple Navštívení Panny Marie. OHP, 164 –176. První díl zpracování dějin kaple na hřebeni Orlických hor. 419. Hejhal Petr, Hrubý Petr, Dřevěná architektura 13. století v Jihlavě, Pelhřimově a Humpolci. FUMA, 126 –147. Přehled archeologicky odkrytých pozůstatků zahloubených i nadzemních staveb v uvedených lokalitách nedovoluje jednoznačné závěry v otázkách jejich podoby i funkce. 420. Hejhal Petr, Hrubý Petr, Malý Karel, Počátky středověkého osídlení měst Pelhřimov a Humpolec v archeologii. AVJČ, 135 –177. Výsledky výzkumů v obou městech a jejich okolí. 421. Heřman Jan, Co mají společného Divišov, Měchnov, Český Šternberk. POB 2, 14 –16. K historii obcí bývalého šternberského panství. 422. Heřman Jan, Lokalita mezi Českým Šternberkem a Ratajemi nad Sázavou. Sázavsko, 63 – 69. Stručná historicko-místopisná charakteristika, autoři ikonografie: od 18. do počátku 20. století. 423. Hintaus Luděk, Helfenburk – úchvatná ukázka středověkého stavitelství na jihu Čech. FAS 3, 26 – 29. Stručná historie stavby. 424. Hladík Ondřej, Heraldické památky Mírova. Znakové desky na nejstřeženějším hradě. BP 1, 14 –15. Historické zastavení, restaurování, fotografie. 425. Hladík Tomáš, Zápas Herkula s obrem Anteem. Nově zjištěné dílo Lazara Widmana ze zámku ve Vinoři. ZPP 1, 48 – 57. Ikonografický rozbor sochařského díla kabinetního charakteru. Srovnání díla s figurálními plastikami téhož námětu u italských a českých mistrů. 426. Hladký Jiří, Kamenný most v Písku. ZPP 4, 299 – 300. Stav mostu po povodni r. 2002. Postup prací při obnově mostu. 427. Hlava Miloš, O pravěkém a středověkém osídlení na území vojenského újezdu Březina, okr. Vyškov. AR, 180 –204. Jádrem příspěvku je katalog několika desítek lokalit v areálu vojenského újezdu Březina. 428. Hlaváček Petr, Pachner Jaroslav, K ikonografickému programu nástěnných maleb v presbytáři františkánského kostela Čtrnácti sv. Pomocníků v Kadani. Umění 2, 165 –170. Popis maleb odkrytých restaurátorskými sondami. Identifikace architektonicko-krajinného komplexu.

164

429. Hlinka Jiří, Zaslouží si Brno vilo Tugendhat? Era 21 1, 52 – 53. Polemický článek o průběhu sporu o vypracování projektové dokumentace. 430. Hnojil Adam, Plány Pomníku královské přísahy u Jihlavy z let 1855 a 1858. ZPP 3, 261– 264. Historie vzniku pomníku a jeho současný stav. Reprodukce plánů a jejich význam. 431. Hnojil Adam, Pomníková tvorba sochaře Josefa Maxe (1804 –1855) ve druhé čtvrtině 19. století. Ideologický kontext kultury. Umění 4, 347– 365. Život a tvorba sochaře. Důvody omítnutí autorovy tvorby českými historiky umění na počátku 20. století. Soudobé problémy vznikající s recepcí pomníku v 19. století. Průběh výstavby pomníku Františka I. v Praze. 432. Hnojil Adam, Zahradník Pavel, Reprodukce zničeného plánu Smíchova z doby po roce 1713. ZPP 5, 440 – 442. Zhodnocení doposud opomíjené fotoreprodukce jako kopie jedné z postrádaných archiválií (kopie plánu, legenda, význam). 433. Hnojil Jan, Wachovy plány letohrádku Kinských na Smíchově. ZPP 1, 65 – 66. Popis a význam. Fotografie plánu. 434. Holasová Andrea, Kostelec nad Černými lesy ve světle inventáře z roku 1611 s přihlédnutím k inventářům pozdějším. VSH, 45 – 72. Stavební vývoj zámku, podrobný popis jednotlivých podlaží a zařízení místností na základě zachovaných inventářů a urbářů. Poznámky, prameny, literatura, mapy, plány, fotodokumentace. 435. Holeček František, Lichtenštejnské mauzoleum ve Vranově u Brna. ĎaS 10, 12. Připomenutí významu objektu. 436. Holík Ladislav, Hrad Borschengrün a jeho sídelně historické souvislosti. SMP, 125 –163. Zpracování dějin a výsledků archeologického výzkumu lokality. 437. Holub Petr, Kolařík Václav, Merta David, Peška Marek, Zapletalová Dana, Zúbek Antonín, Ke stavu poznání nezděné měšťanské architektury vrcholně středověkého Brna. FUMA, 44 –101. Mezi pozůstatky dřevohliněných staveb dominují jejich zahloubené sklepy. Příspěvek provází katalog 64 suterénů, přehled nalezených dřevěných konstrukčních prvků a zlomků vypálené mazanice. 438. Holub Petr, Kolařík Václav, Merta David, Zůbek Antonín, Poznámky k topografii nejbližšího okolí bývalého Herburského kláštera v Brně. BMD, 485 – 528. Topografická a archeologická studie okolí dnešního kostela Nanebevzetí Panny Marie, poznámky, obr. příl. 439. Holub Petr, Merta David, Peška Marek, Zůbek Antonín, K vývoji pálené střešní krytiny v Brně (na základě archeologických nálezů). Svorník, 251– 256. Přehled nálezů pálené krytiny spojuje ploché tašky, vyskytující se od poloviny 13. století, s dřevohliněnou architekturou a nástup obloukové krytiny v závěru 13. století klade do souvislosti s nástupem kamenné architektury. 440. Holub Petr, Merta David, Zůbek Antonín, Archeologický výzkum dvou měšťanských parcel v roce 2004. BP 2, 19 – 20. Archeologický výzkum lokalit náměstí Svobody 9 a Česká 10 v Brně, fotografie. 441. Honys Vít, Varhany poutního kostela Nanebevzetí P. Marie v Dobré Vodě u Nových Hradů. Lomec, 117 –130. Restaurování varhanního stroje bylo příležitostí k jeho srovnání s nástroji v dalších poutních kostelech jihočeských panství Buquoyů. 442. Horák Václav, Nedochovaná pozdně gotická tumba v Trutnově. RK 30, 23 – 24. Popis a vylíčení osudů dosud neznámé náhrobní tumby rodu Šumburků, zaniklé pravděpodobně v průběhu 20. století. 443. Horatschke Filip, Duda Jan, Přestavba továrního objektu na Městský úřad Semily. Architekt 11, 3 – 7. 444. Horký Jaroslav, Dvě stoletá výročí pražské „Gröbovky“ – Havlíčkových sadů. ZPK 3, 24 – 29. Historie areálu, majitelé, výstavba, využití parku pro veřejnost, pozdější úpravy. 445. Hornišer Igor, Destrukční vývoj vesnických sídel na Bruntálsku po roce 1945. SBM, 42 – 53. Dopad 2. sv. války na celkový výraz vesnických sídel na Bruntálsku. 446. Horyna Mojmír, Kostel sv. Kříže na Novém Městě v Praze a dozvuky baroka v sakrální architektuře klasicismu. RBS, 373 – 384. Důvody doznívání barokní tradice v Praze. 447. Houzim František Jan, Měření hradu Paradies v roce 1976. Hláska 2, 21– 23. Informace s publikovaným zaměřením zříceniny. 448. Houzim František Jan, Dodatek ke hradu Rabí. Hláska 3, 42– 43. Popis situace v okolí druhé brány hradu s náčrtem. 449. Hrabec Josef, Kouzlo venkovského zámečku. Zámek ve Stránecké Zhoři. BP 2, 10 –11. Historie a současnost bývalého sídla venkovské šlechty, fotografie. 450. Hubert Miroslav, Remorkáž vorů na kanalizované Vltavě a Labi v letech 1902 –1942. VCP 3 – 4, 36 – 39. Průběh kanalizace Vltavy. 451. Hübscher Rudolf, Cukrovar ve Studénce. Poodří 2, 17–27. Pokus o rekonstrukci zaniklého objektu cukrovaru z roku 1852. 452. Hučka Jan, Památník „Černý kříž“ v Rokycanech. ČP 1– 2, 11–12. Popis unikátní drobné památky.

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 453. Hudec Petr, Kaple svaté Viktorie v Uherském Hradišti. Slovácko, 287– 298. Kaple je součástí kostela sv. Františka Xaverského a během oprav po povodních v r. 1997 byly objeveny a restaurovány cenné malby; fotografie, poznámky, prameny a literatura. 454. Chalupa Marek, Altán v Gröbovce. Stavba 4, 46. Rekonstrukce a dostavba. 455. Chalupa Marek a kol., Viniční altán v Gröbovce v Praze na Vinohradech. Architekt 2, 29 – 32. Rekonstrukce a dostavba. 456. Charouz Jindřich Zdeněk, K počátkům Jihlavy z pohledu církevních dějin. JAO, 29 – 40. Historie středověkého osídlení a založení města v souvislosti s působením a aktivitami několika řádů. Minorité a jihlavské gotické kostely. Poznámky, prameny, literatura, mapy, fotodokumentace. 457. Chlíbec Jan, Poznámky k figurálnímu sepulkrálnímu sochařství jagellonské doby. ES, 79 –101. 458. Chotěbor Petr, Péče o katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha v letech 1994 – 2004. ZPP 5, 422 – 426. Stavební obnova, restaurátorské práce, výčet prací. 459. Chrdolka Jan, Úprava části dřevěné konstrukce domu č. 13 v Popkovicích. ZKPP 3, 72 – 75. Nález a restaurování dedikačního datovaného nápisu v lomenici čelního štítu selského stavení v Pražské ulici v Popkovicích. 460. Chudárek Zdeněk, Některá nová zjištění o stavebním vývoji klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie v Plasích ve 12. až 14. století. PK, 3 – 24. Obsáhlé shrnutí všech provedených průzkumů s interpretací a dokumentací. 461. Chvalová Eva, Obchodní domy v Moravské Ostravě v období první republiky. Ostrava, 119 –146. Historie obchodních domů známých mimoostravských firem. 462. Chvojka Ondřej, Archeologický výzkum na nádvoří českobudějovického biskupství v roce 2001. SB, 7–19. Výzkumem doloženo využití místa v pravěku a od založení města po 20. století. 463. Chvojka Ondřej, John Jan, Kovář Daniel, Středověký hrádek na vrchu Thurmbergu u Ostrova na Šumavě (okr. Český Krumlov). AVJČ, 91–103. Nově objevený hrádek datovaný do 13. století. 464. Jákl Pavel, Objev hvozdového valachu v Semíně na Pardubicku. ZPP 5, 427– 428. Popis zachovalého technického zařízení, objeveného v zaniklém pivovaře. 465. Jakubec Ondřej, Olomoučtí minorité a jejich kláštery. OK, 19 – 29. První klášter minoritů „u sv. Františka“ s kostelem Panny Marie a druhý klášter minoritů u kostela sv. Jakuba. 466. Janák Karel, Co může říci prkno (vývoj a trasologie řezných nástrojů). Svorník, 31– 44. Přehled různých druhů historických pil a jejich stop. 467. Jandáček Václav, Rekonstrukce architektury 20. století – konstrukce, materiály a detaily. Era 21 1, 64 – 65. Ukázky staveb, problematika jejich obnovy. 468. Jansa Pavel, Archeologický výzkum na Rechenburku v roce 2004. SMPT, 19 – 27. Zjištění zástavby na vnitřní straně druhého valu a dohledání kovových předmětů. 469. Jásek Jaroslav, Voda pitná, užitková a odpadní v Praze. DP, 71– 84. Stručný přehled pražského vodárenství. 470. Jerie Pavel, Nostický palác v Praze na Malé Straně – textilní tapety. ZPP 2, 150 –152. Popis průběhu záchrany historických tapet. Způsoby nahrazování nedochovaných tapet vhodnými vzory za účelem obnovení jednotného vzhledu místností. 471. Jerie Pavel, Nostický palác v Praze na Malé Straně – textilní tapety. FAS 1– 2, 44 – 46. Stručné informace o záchraně historických a pořízení nových tapet do salonů, kde již nebylo dokladů o barevnosti a vzorech tapet původních. 472. Ježek Lukáš, Rekonstrukce Divadla Na Prádle. Stavba 6, 54. Stručná zpráva; půdorysy původního stavu. 473. Jirásek Václav, O jámě sv. Josefa Kalasánského na Bohdašíně. RK 30, 32 – 34. Lokalizace dvou důlních děl se jménem Josef na sousedních dolových mírách sv. Josef Kalasánský a Josef. 474. Jirka Aleš, Kaple sv. Anny v Jaroměři. DKČ 3, 10 –11. Historie stavby, popis odcizených soch, informace o rekonstrukcích uskutečněných ve 20. století. 475. Jiroušková Šárka, Památky zdravotní techniky v různých typech domácností a budov – historický vývoj hygienického mobiliáře. DP, 277– 290. Přehled vývoje hygienického mobiliáře. 476. Jiřičná Eva, Kostel svaté Anny. FAS 5 – 6, 9 –11. Stručná zpráva o rekonstrukci. 477. Jiřičná Eva, Svatá Anna. Stavba 1, 40. Z autorské zprávy o revitalizaci zaniklého kostela. 478. Jiřičná Eva a kol., Kostel svaté Anny v Praze na Starém Městě. Architekt 1, 23 – 27. Autorská zpráva (včetně recenze – J. F. Novák). 479. Jíšová Kateřina, Mraveniště lidí. Sny a realita budování socialis-

tického velkoměsta. ĎaS 4, 41– 44. Novodobá proměna Prahy. 480. Jokeš Petr, K otázce rekonstrukce kostelní sítě na Moravě ve 13. století (Na příkladě západní a jihozápadní Moravy). ČMM 1, 171– 201. Mapky, tabulky, poznámky, příloha: Přehled farních a filiálních kostelů a kaplí na západní a jihozápadní Moravě do konce 13. století. 481. Jordánková Hana, Loskotová Irena, Kachlová kamna v prostorách minoritského kláštera v Brně. AH, 445 – 456. Publikace kamnových kachlů 2. poloviny 15. – počátku 17. století, nalezených na smetišti brněnských minoritů. 482. Jordánková Hana, Sedláčková Hedvika, Skleněné střípky a keramické střepy z domácnosti Matouše Židlochovského. BMD, 119 –143. Měšťanská a šlechtická domácnost v její všední či sváteční každodennosti z pohledu spolupráce archeologů a historiků, poznámky, obr. příl.. 483. Juřák Petr, Památky sakrálního charakteru na katastru města Brušperka. SSOAFM, 119 –168. Přehled sakrálních památek města. 484. Juřina Petr, Předlokační zástavba v Klimentské ulici na Novém Městě pražském. FUMA, 148 –156. Prezentace dvou rozměrných víceprostorových sklepů, zaniklých povodní před rokem 1150. 485. Kábrtová Jiřina, Dlouhý Jaromír, Ostravské muzeum – stará radnice. VL 2, 35 – 36. Pestré osudy radniční budovy. 486. Kaiser Ladislav, Kočár Petr, Postránecká Kateřina, Široký Radek, Požárem zaniklý středověký objekt ve Smetanově ulici ve Starém Plzenci. K metodice výzkumu požárových destrukcí. FUMA, 102–117. Prezentace zahloubeného suterénu, zaniklého v poslední čtvrtině 14. století. Dislokace rostlinných makrozbytků dovoluje interpretovat v nadzemním patře uskladnění potravin rostlinného původu.. 487. Kalábek Marek, Archeologické nálezy a lokality na katastru Dolan. StřM 20, 55 – 72. Vývoj pravěkého a středověkého osídlení. Soupis archeologických nálezů a lokalit na katastru Dolan, stav k 1. 1. 2005. 488. Kamenická Eva, Záchranný archeologický výzkum kostela sv. Petra a Pavla v Dolanech. AH, 377– 395. Výzkum konstatoval řadu stavebních fází včetně pozůstatků románské západní věže a pozdně románského presbytáře, když zdivo lodi je v zásadě gotické. 489. Kamenická Eva, Archeologická zjištění v areálu zámku Kaceřova. Hláska 4, 49 – 52. Obsáhlé shrnutí všech provedených průzkumů s interpretací a dokumentací. 490. Kamenická Eva, Poznání plaského kláštera na přelomu tisíciletí (archeologické výzkumy). PK, 25 – 38. Shrnutí výsledků archeologických průzkumů v areálu. 491. Karel Tomáš, Roubený dům čp. 79 v Nečtinech. ČP 1– 2, 14 –15. Popis roubeného dendrochronologicky datovaného objektu. 492. Karel Tomáš, Výstava kamenné kříže a křížové kameny. SSPVKK, 21– 23. Shrnutí problematiky v regionu Plzeňska. 493. Karel Tomáš, Knoll Vilém, Nové poznatky k vývoji hradu Seeberg. SDS, 174 –183. Dějiny a stavební vývoj hradu s revizí starších průzkumů. 494. Kasl Filip, Zámeček v Hracholuskách u Plzně. SDS, 104 –106. Stručný popis drobného barokního sídla s dokumentací. 495. Kašička František, Střelské Hoštice – středověká a renesanční podoba feudálního sídla. SDS, 25 – 31. Dějiny a popis rozsáhlého renesančního sídla s dokumentací. 496. Kašpar Vojtěch, Archeologický výzkum na tvrzi v Popovicích v roce 2004 (okres Benešov). SVS, 158. Odkryty pozůstatky západního křídla. 497. Kašparová Alena, Historie Německého (Havlíčkova) Brodu v díle Jana Františka Peckovského. VSH, 73 – 98. Komentář k dílu významného barokního historiografa a porovnání se zjištěnými skutečnostmi. Poznámky, prameny, literatura, plány. 498. Kavička Karel, Příspěvek k historii kostela Povýšení svatého Kříže v Prostějově – hypotéza o rodinné hrobce plumlovské větve pánů z Kravař a původním kostele sv. Kříže. StřM 21, 26 – 36. Nález zbytků základů a keramické podlahy původního kostela sv. Kříže a objev rodinné hrobky pánů z Kravař. 499. Kibic Karel ml., Otisky středověkých střešních latí a jejich vypovídací možnosti. Svorník, 179 –186. Upozornění na zajímavé doklady starší podoby kostelů v Církvici a Přibyslavicích. 500. Kiecoň Marek, Zezula Michal, Dřevohliněná zástavba v Opavě ve středověku (současný stav výzkumu). FUMA, 26 – 43. Rekapitulace archeologicky odkrytých pozůstatků dřevohliněné zástavby v Opavě interpretuje jako její suterény zahloubené pravoúhlé objekty 13. – 14. století, u kterých předpokládá nadzemní dřevěnou konstrukci.. 501. Kiecoň Marek, Zezula Michal, Záchranný archeologický výzkum v místě bývalé Hradecké brány na Ostrožné ulici v Opavě. SNPÚO, 99 –107. Archeologický výzkum a popis nálezové situace, stavební vývoj Hradecké brány ve světle archeologických zjištění. 502. Kilián Jan, Regesta pozemkových knih statků Řepín a Vysoká Libeň z roku 1623. CFL, 174 – 202. Rovněž ke stavební historii řepínské tvrze.

165

Z Odborného tisku 503. Kirchner Ivan, Trantina Václav, Nástin historie příbramského pivovaru. Podbrdsko, 58 – 76. 650letá historie příbramského pivovarnictví. Zmínky o budovách, používaných k výrobě piva. Městská práva a privilegia. Vznik jediného městského pivovaru. Fotografie pivovaru před demolicí. 504. Klempová Jana, Popis některých epigrafických památek situovaných v kostele sv. Mikuláše ve Znojmě. JM, 296 –301. Příspěvek k rozvoji epigrafiky na Znojemsku, fotografie, poznámky. 505. Klíma David, Relikviář sv. Wolfganga v Chudenicích. ČP 1–2, 10 –11. Popis významné součásti mobiliáře. 506. Klimovičová Ludmila, Součková Jana, Zámek Liběchov. ZPP 4, 310 – 311. Rozsah škod po povodni v roce 2002. Výsledky restaurátorského průzkumu. Ohrožení projektu rekonstrukce depozitáře v důsledku restituce zámku. 507. Klír Tomáš, Výzkumy Jana Hellicha na středověkých lokalitách Poděbradska. SMP, 61–111. Prezentace výsledků výzkumů z přelomu 19. a 20. století. 508. Kloiber Michal, Holan Jiří, Rybníček Michal, Stavebněhistorický a technický průzkum krovu kostela ve Starém Hobzí. Svorník, 67– 80. Rozbor a dendrochronologické datování postupně budovaných krovů nad různými částmi stavby je uzavřen stavebně technickým průzkumem s evidencí tesařských značek a návrhem sanace. 509. Knoll Vilém, Krčmář Luděk, K novému objevu u Černého rybníka. Hláska 4, 57– 58. Kritika interpretace nálezové situace na lokalitě. 510. Knotek Jan, Lovecký zámeček Prachárna u Dukovan. Hláska 3, 40 – 42. Popis zaniklého pozdně klasicistního objektu. 511. Koblasa Pavel, Bartunkův dům v Národní ulici. SB, 201– 202. Měšťanský dům se štukovou výzdobou z r. 1893. 512. Koblasa Pavel, Několik vět o vile Isa u Zlaté stoky. SB, 205 –206. Stavba z r. 1903 od budějovického stavitele Josefa Hauptvogla. 513. Koblasa Pavel, Jak vznikla dominikální osada Růžov u Ledenic. RR jaro 2005, 10. Stručně k historii osady s přehledem jednotlivých stavení. 514. Kohoutek Jiří, Hrady Brumov a Lukov – výzkum a následná rekonstrukce. AH, 227– 233. Sumarizace výsledků výzkumu a stručná charakteristika následných úprav na obou hradech. 515. Kohoutek Jiří, Hrady na jihovýchodní Moravě v průběhu 15. století. Slovácko, 133 –151. Situace ve vývoji hradní architektury a její změny během válečných událostí 15. století, fotografie, nákresy, fotografie, prameny a literatura. 516. Kohoutek Jiří, Nové poznatky k topografii středověkého Zlína. VVM 3, 294 – 306. Studie k přesné lokalizaci nálezových celků z období středověku, které byly zjištěny v 50. letech 20. st., vyobrazení, mapa, nákresy, poznámky, prameny a literatura. 517. Kohoutek Jiří, Vácha Zdeněk, Vrla Radim, Výzkum středověké architektury na Zlínsku IV.. AH, 67– 77. Příspěvek hodnotí pozůstatky středověkých sakrálních staveb v lokalitách Fryšták, Spytihněv a Vlachovice. 518. Kohoutek Jiří, Vrla Radim, Engelsberk – nové poznatky o stavebním vývoji hradu. SDS, 41– 48. Popis situace a archeologických sond s dokumentací. 519. Kolajová Kristýna, Bauerova vila v Libodřicích. ZPP 5, 412 – 415. Historie Gočárovy stavby, majitelé, devastace. Výsledky stavebně-historického průzkumu, plány rekonstrukce, využití vily. 520. Kolajová Kristýna, Historická předměstí. ZSP 3, 53 – 61. Příklady nevhodných urbanistických zásahů v historických částech Karlína, Holešovic, Smíchova a Pankráce. 521. Kolář František, Střílková Johana, Archeologický výzkum v prostorách Staré radnice v Moravské Ostravě. Ostrava, 455 – 472. Výsledky archeologického výzkumu, popis jednotlivých zkoumaných ploch. 522. Kolařík Radek, Kolaříková Lada, Kuba Roman, Konverze průmyslového objektu v Ostravě. Era 21 3, 18 –23. Autorská zpráva, fotografie, plány. 523. Kolka Miroslav, Trasování, funkce a údržba vodovodu v Bělé pod Bezdězem od roku 1502 do konce 17. století. DP, 385 – 304. Základní informace o systému vodovodu na základě písemných a kartografických pramenů. 524. Koloušková Vladimíra, Reminiscence na potok Ponávka v brněnském parku Lužánky. ZPK 3, 12 –16. Obnova potoka Ponávky. Význam z krajinářsko-architektonického hlediska. Technologie vodního prvku. 525. Konečný Lubomír, Prolegomena k interpretaci lodžie Valdštejnského paláce v Praze. Umění 4, 385 – 388. Nástin ikonografického programu maleb, datace. 526. Kopeček Josef, Jäckelův kříž pro Svatou Horu. Podbrdsko, 177–181. Autorství a datace barokního kříže na základě slohové analýzy a kritického srovnání. 527. Kordiovský Emil, Antické motivy na zámečku Pohansko u Břeclavi. MK 3, 24 – 25. Drobná umělecko-historická studie, fotografie v textu. 528. Kordiovský Emil, Antické památky Dianina chrámu. MK 4, 20 – 21.

166

Drobná umělecko-historická studie. 529. Kordiovský Emil, Antické motivy na saletu Tři Grácie. MK 5, 22 –23. Drobná umělecko-historická studie, fotografie v textu. 530. Korený Rastislav, Archeologické výzkumy na Příbramsku v roce 2004. SVS, 134 –138. Přehled uskutečněných výzkumů a jejich výsledky. 531. Kos Petr, K moravským lochům. FUMA, 166 –183. Úvahy nad 126 moravskými lokalitami s doloženou existencí podzemních lochů. 532. Kosová Eva, Rekonstrukce kostela sv. Máří Magdaleny pro účely Českého muzea hudby. Stavba 1, 31. Skloubení požadavků na technické vybavení objektu s jeho památkovou a historickou hodnotou. 533. Kotora Bohumír, Dientzenhoferové. Géniové českého baroka. Architekt 9, 58 – 63. Zvláštní pozornost věnována stavbám na Broumovsku. 534. Koukal Petr, Varhany jako památka. ZPP 3, 235 – 240. Ohrožení historických hudebních nástrojů necitlivými zásahy s cílem přizpůsobit je dnešním normám (např. výška ladění). Příklady, fotografie. Modely varhanní památkové péče v zahraničí. 535. Koukalová Šárka, Löwitova vila v Nymburce. PSČ 1, 67– 76. Zhodnocení exteriérů i interiérového vybavení vily, připomenutí autora projektu arch. J. Šebánka. 536. Koukalová Šárka, Opomenutá cenná památka. CFL, 207– 209. Připomenutí významu zanikající viniční usedlosti Bašovka (dosud autenticky dochované interiéry). 537. Kouřil Pavel, Prix Dalibor, Wihoda Martin, Středověké opevnění v Adolfovicích na Jesenicku. AH, 199 – 226. Detailní prezentace lokality vychází především z výsledků archeologického výzkumu ve 30. letech 20. století, stavbu klasifikuje jako drobné středověké opevnění snad již z konce 13. století a zařazuje ji do sídelní struktury regionu. 538. Kovář Daniel, Děkanský dvůr – zámeček Lustenek u Rudolfova. JSH, 5 – 46. Historie a stavební vývoj renesančního objektu. 539. Kovář Daniel, Tvrz v Březí u Trhových Svinů. Výběr 2, 71– 85. Historické zprávy a popis tvrziště. 540. Kovář Daniel, Tvrz v Radonicích na Českobudějovicku. Výběr 3, 153 –159. Historie a popis objektu, archeologické nálezy. 541. Kovář Daniel, Tvrz v Hvozdně na Českobudějovicku. Výběr 4, 237– 244. Historie vsi a tvrze. Tvrz lokalizována na místo zaniklého vrchnostenského dvora. 542. Kovář Daniel, Stavební činnost v Českých Budějovicích v první polovině 19. století. SB, 82 –123. Přehled stavební činnosti doplněný fotografiemi a plány domů. 543. Kovář Daniel, Budějovický Alžír. SB, 190 –194. Dům postavený v letech 1819–1820, později upravený na hostinec s divadelním sálem. Nejvýznamnější památka Pražského předměstí. 544. Kovář Miroslav, K problematice raně gotických přestaveb Břevnovského, Sázavského a Strahovského kláštera. PP 2, 184 –190. Zejména věnováno stavebním úpravám či novostavbám klášterních kostelů na základě zpracování nepublikovaných fondů v konfrontaci se stávajícími konstrukcemi. Konstatována shodná morfologická náplň detailu, snad dílo jedné stavební huti. 545. Kozdas Jan, Krajinářský park Městského lesíku u Znojma – zahradní kronika vývoje zájmů občanské společnosti od konce 19. století. JM, 97–107. Historie Městského lesíku vysázeného r. 1892, nákres, fotografie, poznámky. 546. Kozdas Jan, Zahradní a krajinné úpravy Hájku mezi obcemi Suchohrdly a Dobšice s jejich památkovým fondem. Nástin historie občanské společnosti na okraji města Znojma. RSOkAZ, 58 – 79. Historický vývoj Hájku a obcí Suchohrdly u Znojma a Dobšice, zmapování památek a kulturně-historicky hodnotných objektů v dané lokalitě, černobílé fotografie, poznámky. 547. Krajča Milan, Hrad pro markraběte. MK 6, 3. Drobné pojednání o pevnosti Malenovice u Zlína. 548. Krajíc Rudolf, Výroba keramické střešní krytiny ve středověkém Sezimově Ústí. Svorník, 257– 268. Prezentace odkryvu dvou předhusitských výroben stavební keramiky, produkujících základní tvary pálené střešní krytiny. 549. Králíková Michaela, Devocionálie z bývalého hřbitova na místě dnešního kostela sv. Václava v Břeclavi. JM, 285 – 296. Rozbor zastoupených typů devocionálií a jejich souvislostí s pohřebním ritem, fotografie, nákresy, tabulky, prameny a literatura. 550. Krásný Filip, Kypta Jan, Šulc Jaroslav, Pozdně gotické nálezy ve venkovských usedlostech v Čisté u Mladé Boleslavi. ASČ, 643 – 652. Prezentace nálezu gotických kachlů před čp. 32 a pozdně gotického portálu v čp. 9. 551. Kratochvíl Petr, Industriální stopy. K bienále o konverzích industriálních objektů. Era 21 6, 58 – 59. 552. Krčmář Luděk, Keller Václav, Terénní situace v předpolí hradu Sychrova. Hláska 4, 59 – 60. Stručný popis širšího okolí lokality zříceniny

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 hradu. 553. Krčmář Luděk, Knoll Vilém, Povrchový průzkum domnělého tvrziště Krajt. Hláska 3, 37– 40. Kritika interpretace nálezové situace na lokalitě. 554. Krčmářová Eva, Obchodní a živnostenská komora – palác Emma. ZPP 5, 397– 400. Historie stavby, popis architektury, stavební a restaurátorská obnova. 555. Krejčiřík Přemysl, Soužití památek zahradního umění a chráněných území. Veronica 6, 2 – 5. Drobná studie o problematice historických zahrad, zámeckých parků a chráněné městské zeleně, fotografie. 556. Kreuzzigerová Radmila, Městské průmyslové a historické muzeum v Hradci Králové. ZPP 5, 401– 404. Historie stavby, rekonstrukce, fotografie. 557. Kreuzzigerová Radmila, Markova vila v Holoubkově. ZPP 5, 410 – 411. Příklad zdařilé obnovy jedné z Kotěrových staveb. 558. Krise Martin, Tanec kolem Masarykova nádraží. ZSP 2, 1–12. Úvaha nad návrhem zrušení Masarykova nádraží. 559. Kroček Miloslav, Osudy a podoba měšťanských domů ve staré Moravské Ostravě. Ostrava, 39 – 58. Charakteristika výstavby, popis jednotlivých domů. 560. Kroček Miloslav, Stará radnice v Moravské Ostravě – stále zajímavá. Ostrava, 473 – 476. Několik nových poznatků k historii radniční budovy. 561. Kropáček Jiří, Oslava sakrálního Vyšehradu v tvorbě Lumíra Šindeláře. RBS, 385 –398. Pamětní deska, mozaiky v tympanonech bočních portálů, medaile a grafiky. 562. Kroulíková Kateřina, Skružový krov dvorního traktu při domě čp. 387/III v Praze na Malé Straně. Svorník, 169 –174. Prezentace zvláštního typu krovu z 1. poloviny 19. století. 563. Kroupa Petr, Rekonstrukce výjimečných staveb 20. století. Era 21 1, 4. Otázky smyslu památkové ochrany a problematika nových zásahů. 564. Krummholz Martin, Wachovy plány a původní dispozice Clam-Gallasova paláce. ZPP 4, 344 – 351. Reprodukce plánů, jejich datace; historie stavby; přehled místností. 565. Kryl Ladislav, Pokorný Martin, Restaurování kamenných slunečních hodin na zámku v Moravské Třebové. MTVL, 17– 20. 566. Křiváček Jan, Zpráva o průběhu obnovy historického jádra Prachatic v letech 2003 a 2004. ZS, 205 – 214. Přehled oprav a restaurátorských průzkumů. 567. Křivánek Roman, Geofyzikální měření na Pohansku u Břeclavi v letech 2000 – 2002. AR, 139 –146. Prezentace výsledků magnetometrického měření. 568. Křivánek Roman, Příklady přínosu geofyzikálních měření při průzkumech archeologických lokalit na Mělnicku. CFL, 158 –173. Metodika, příklady výsledků. 569. Křížek Jiří, V půli cesty. Poznámky k obnově Hoffmannova domu v Brtnici. ZPP 5, 406 – 409. Dějiny domu architekta Josefa Hoffmana. Popis Hoffmannových úprav, památková záchrana, nynější stav objektu. 570. Křížová Květa, Nová interiérová instalace na zámku v Děčíně. ZPP 5, 432 – 439. Průběh interiérové obnovy na základě archivních fotografických snímků a akvarelových kreseb. Návrat části thunovské obrazárny z fondu Oblastního muzea a její umístění v prostorách zámku. 571. Kubečková Ivana, Vlk Miroslav, Roztoky u Prahy – areál zámku a Braunerova mlýna. ZPP 4, 305 – 307. Průběh rekonstrukce po povodni v roce 2002. 572. Kubíčková Jana, Filip Aleš, Dva filiální kostely komárovské farnosti. Konfesně národnostní příběh z brněnského fin de siecle. BMD, 277– 306. Na přelomu 19. a 20. st. byly v komárovské farnosti postaveny dva nové kostely – v Černovicích a Horních Heršpicích, poznámky, obr. příl. 573. Kubíková Anna, Historická topografie Českého Krumlova (1424) 1459 –1654. Část IV. (Kájovská ulice, Široká ulice – západní strana, Na ostrově). JSH, 271– 298. Posloupnost majitelů, využití a známé stavební prvky domů. 574. Kubů František, Buquoyové a Libějovice. Lomec, 13 – 22. Historie libějovického buquoyského panství a sídel ve starém a novém zámku. 575. Kubů František, Zavřel Petr, Zhůřský systém pozůstatků Zlaté stezky. ZS, 59 – 85. Dokumentace pozůstatků části středověké komunikace a archeologické nálezy z její trasy. 576. Kučová Věra, Třeboňské rybníkářské dědictví a Seznam světového dědictví UNESCO. ZPP 6, 467– 472. Průběh přípravy nominace lokality na seznam UNESCO. Hlavní charakteristiky jednotlivých částí Třeboňského rybníkářského dědictví. 577. Kühn Petr, Svatý Jan podruhé ukřižovaný. Bezděz, 279 –286. Detailní popis sloupu a podstavce zničené sochy. 578. Kuchejdová Krista, Klasicistní budova obchodní akademie v Bruntále. SBM, 54 – 64. Stavební vývoj a osudy budovy kláštera (1844),

dnes sídla obchodní akademie. 579. Kuta Vítězslav, Černá louka – první poválečný Brownfield v Ostravě. UUR 3, 10 –15. Specifické problémy městského centra, nová využití. 580. Květ Radan, Kopčany: Objev zapomenuté svatyně z doby Velké Moravy. ĎaS 2, 8. 581. Kybalová Ludmila, Pražské zvony. Sv. Matěj, Dejvice. H 1, 54. 582. Kyncl Tomáš, Dendrochronologické datování dřeva nalezeného při archeologickém výzkumu v Českém Dubu. ASČ, 715 – 718. Jedlová dřeva z haltýře 1 byla kácena na přelomu let 1569 – 1570 a u dřevěné chalupy 1606 – 1607. 583. Kyncl Tomáš, Dendrochronologické datování dřeva z věže hradu Týřova. PP 1, 89 – 90. Dub použitý na výrobu trámu nalezeného ve zdivu hlavní válcové věže byl pokácen někdy po roce 1254, s vysokou pravděpodobností však až po roce 1260. 584. Kyncl Tomáš, Bláha Jiří, Historické krovy v jižní části Českomoravské vrchoviny. SDS, 7–14. Shrnutí typologie a dochovaných památek s dokumentací. 585. Kypta Jan, Richterová Jana, Zemní fortifikace hradu Borotína (okr. Tábor). AVJČ, 105 –115. Zaměření a vyhodnocení zemní fortifikace, datované do pokročilé první poloviny 15. století až první poloviny 16. století. 586. Kypta Jan, Šulc Jaroslav, Pozdně gotické slohové prvky v architektuře venkovských usedlostí v Záluží u Čelákovic. PSČ 1, 46 – 53. 587. Kypta Jan, Šulc Jaroslav, Veselý Jan, Pozdně gotické kamenické prvky ve venkovských usedlostech na Nymbursku. Průzkumy vybraných usedlostí v lokalitách Vykáň, Černíky a Kounice. PP 2, 97–120. Některé z identifikovaných objektů dosud zůstávají evidovány pouze v rukopisných výstupech inventarizačních a stavebněhistorických průzkumů. Zhodnocení těchto artefaktů v dobovém sociálním a kulturním kontextu (analýza dochovaných písemných pramenů). 588. Kyselka Igor, Drobné historické struktury venkovské krajiny a krajinné prvky – funkce, význam a možnosti obnovy. PPnM, 63 – 74. Pojednání o proměnách kulturní krajiny, černobílé a barevné fotografie, literatura. 589. Lábus Ladislav, Rekonstrukce Edisonovy transformační stanice v Praze. Era 21 1, 41– 45. Autorská zpráva, fotografie, plány. 590. Lahoda Vojtěch, Volmanova vila v Čelákovicích. Rozpad funkcionalismu. Era 21 1, 54 – 56. Původní provedení a současný tristní stav. 591. Lang Martin, Sdělení o provedení průzkumu kamene použitého ve staré kamenné zdi v základech nynější hlavní budovy Muzea Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech. SMDBH 17, 11–15. Převážně petrografický rozbor. 592. Látal Hynek, Odpověď Romanu Lavičkovi. Umění 4, 401– 402. Polemika k problematice jihočeských pozdně gotických sakrálních staveb. 593. Laval Filip, Neustupný Zdeněk, Nález středověké keramiky z věže „Putny“ hradu Michalovic. PSČ 2, 59 – 60. Exkurz k článku V. Razíma (PSČ 2/2005); popis a vyhodnocení nálezu. 594. Lavička Roman, Pozdně gotické kostely na jihu Čech z jiného pohledu. JSH, 47–103. Polemika se studií Hynka Látala v časopisu Umění. 595. Lavička Roman, Kostel svatého Prokopa a svatého Jana Křtitele na Starém městě v Českých Budějovicích – stavební vývoj a význam architektury kostela ve středověku. SB, 20 – 44. Loď kostela datována do 13. století, kolem r. 1350 původní kněžiště nahrazeno větším a doplněno o sakristii. 596. Lavička Roman, Jihočeské pozdně gotické kostely. Reakce na článek Hynka Látala. Umění 4, 395 – 400. Polemika k problematice jihočeských pozdně gotických sakrálních staveb. 597. Likovský Jakub, Zaniklá „Místní dráha Slaný – Kačice“ a její pozůstatky v současnosti. SO, 46 – 57. Historie dráhy, současný stav. 598. Likovský Zbyněk, Rathouský Václav, Jména ulic a náměstí Opočna. OHP, 273 – 288. Chronologicky řazený přehled jmen. 599. Linhart Jan, Vestavba televizního studia do bývalé elektrocentrály koksovny Karolina v Ostravě. Architekt 11, 54 – 55. Příklad nového využití. 600. Lipská Vladimíra, Restaurování textilních tapet ze zámku Veltrusy. ZPP 2, 157–158. Stav tapet před restaurováním. Použité restaurátorské techniky. Současný stav; fotografie. 601. Lipská Vladimíra, Restaurátorské ošetření poškozených textilních potahů čalouněného nábytku. ZPP 2, 153 –158. Popis konzervátorských metod, použitých při restaurování čalounění zámeckého nábytku. 602. Lukášová Eva, Historické interiéry a historický textil chotkovského zámku ve Veltrusích. Příspěvek ke studiu interiéru 18. století. ZPP 2, 126 –137. Soupis zařízení zámku z r. 1776; původní majitelé; stavební vývoj; popis interiérů; původ vybavení a jeho autoři; význam; fotografie. 603. Lutovský Michal, Vojtěchovská Ivana, Raně středověké sídliště ve Statenicích, okr. Praha-západ. ASČ, 531– 548. Ze sídliště z 2. polovi-

167

Z Odborného tisku ny 9. a počátku 10. století byla odkryta 1 polozemnice a 10 sídlištních jam. 604. Macek Petr, Gotický kostel v Pecce. RBS, 247– 254. Doklady dříve nepředpokládané starší stavby dnes pozdně barokního kostela. 605. Macek Petr, Zahradník Pavel, Kostel sv. Kateřiny v Lázních sv. Kateřiny u Počátek. VSP, 60 – 63. Stavební historie objektu včetně přestaveb celého areálu, doplněná popisem mobiliáře a stručnými dějinami místa. Poznámky, prameny, literatura, fotodokumentace. 606. Macková Marie, Voršilky v Liberci 1895 –1918. FN, 38 – 85. Včetně stavební podoby areálu kláštera. 607. Maděra Ferdinand, Bítozeves. PPŽ 1, 1– 4. Popis sakrální památky a náhrobků v kostele sv. Michala. 608. Maděra Ferdinand, Blažim. PPŽ 2, 1– 3. Popis sakrální památky a náhrobků v kostele sv. Prokopa. 609. Maděra Petr, Stromy ve městě. Veronica 6, 1– 5. Problematika stromy versus město a architektura, fotografie. 610. Mádl Martin, Podobizny františkánských světců ze Slaného a pražský malíř Jan Václav Spitzer (1711–1773). SO, 12 – 22. Určení autorství podobizen na základě studia archivních dokumentů a srovnávání s jinými malbami. 611. Mádl Martin, Autoři nástěnných maleb v plaském klášteře. PK, 57– 71. Uměleckohistorický rozbor. 612. Magirius Heinrich, Míšeňské architektonické formy a stavební skulptura pozdního 13. století v benediktinském klášteře v Saské Kamenici a v cisterciáckém klášteře v Oseku. RBS, 149 –164. Otázky pravděpodobného vztahu k míšeňské huti. 613. Macháček Jiří, Raně středověké Pohansko u Břeclavi: munitio, palatium nebo emporium moravských panovníků? AR, 100 –138. Rekapitulace výsledků dlouholetých výzkumů interpretuje lokalitu jako sídlo raně středověkého panovníka, pevnost i obchodní středisko. 614. Machová Veronika, Spolek pro záchranu hradu Volfštejna – zřícenina hradu Volfštejna. ČP 1– 2, 17–19. Popis výsledků dlouhodobé snahy o zajištění zříceniny hradu. 615. Machovský Stanislav, O kapličce u Janohradu. PZ 4, 5. K problematice zachování kapličky. 616. Marcinkowski Wojciech, Silesiaca Bohemiae. Zu den Breslauer Retabeln in Bohmen. Umění 1, 69 – 75. Zpráva o retáblu hlavního oltáře děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Chrudimi a oltářním retáblu z farní budovy téhož města. Srovnání s příbuznými díly české a evropské provenience, určení autorství. 617. Marešová Jana, Roháček Jiří, Epigrafické dokumentace Ústavu dějin umění AV ČR. ES, 127–130. 618. Marková Jarmila, Kapucínský klášter s kostelem Zvěstování Panně Marii. OK, 61– 68. Stavební a historický vývoj. 619. Marková Jarmila, Kostel sv. Jiří v Bludově. SNPÚ v Ol., 37– 41. Stavební vývojové etapy kostela a jeho historie. 620. Martínková Lenka, Pelhřimov v pozdním středověku II.. VSP, 13 – 54. Stavební vývoj města, soupis a popis objektů včetně hospodářských dvorů a sakrálních památek. Poznámky, prameny, literatura, fotodokumentace. 621. Mařík Jan, Topografie pohřebišť v aglomeraci hradiště v Libici nad Cidlinou. AR, 331– 350. Přehled a charakteristika 10 pohřebišť libické aglomerace v raném středověku. 622. Maříková Martina, Středověké mlýny v českých zemích (archeologické a písemné prameny). MHB, 89 –148. 623. Mašek Jiří, Skořepa Tomáš, Restaurování sgrafitové výzdoby nové radnice v Prachaticích. ZS, 221– 223. Výzdobu provedl poč. 20. století R. Pöschl podle návrhu J. Vierterbergera. 624. Mašková Pavlína, K otázce interpretace kostrového pohřebiště „s projevy vampyrismu“ v Čelákovicích. SMP, 9 –19. Upozornění na možnost interpretace nálezu jako hřbitov popravených jedinců vrcholného středověku. 625. Matuszková Jitka, Barborka, nebo Rozárka? Poklona ve Velkých Pavlovicích. MK 5, 20 – 21. Pojednání o drobné pozdně barokní kapličce, fotografie v textu. 626. Mazancová Lenka, Chrám svatého Ducha v Hradci Králové. Oltář a oltářní beneficia v době předhusitské. MHB, 291– 322. 627. Mecner Radek, Pivovar „Opat“ Broumov-Olivětín. DKČ 3, 14 –15. Informace o zachovalé stavbě pivovaru s nepřerušeným 650letým provozem. Popis původního zařízení a tradiční výroby piva. 628. Meduna Petr, Hrádek u Bosyně, kraj Pšov a svatá Ludmila. CFL, 116 –127. Výsledky archeologického průzkumu, možná identifikace se sídlem Pšov. 629. Měchurová Zdeňka, Zaniklá středověká vesnice Konůvky ve Ždánickém lese zpřístupněna naučnou stezkou. Nový způsob kulturního a turistického využití archeologické lokality. VVM 1, 67– 76. Fotografie, nákresy, poznámky, literatura. 630. Menclová Dobroslava, Exkurz: Zpráva o výkopu na hradě Švihově,

168

provedeném ve dnech 11. – 28. listopadu 1951. PP 1, 33 – 36. Příspěvek k vnějšímu i vnitřnímu opevnění hradu, nálezy ze zásypů, sondy podlah hradních budov. 631. Menoušková Dana, Archeologické doklady osídlení katastru Uherské Hradiště. Slovácko, 67–131. Soupis pravěkých, raně historických a středověkých nalezišť známých z archeologických výzkumů, dohledů a náhodných nálezů na katastru Uherského Hradiště, nákresy, tabulky, prameny a literatura. 632. Merta David, Peška Marek, Stavební vývoj domu Kobližná 4 v Brně před výstavbou „Schrattenbachova paláce“ v 18. století. SDS, 149 –159. Výsledky průzkumu se zjištěním zahloubených dřevohlinitých jader domů. 633. Merta David, Procházka Rudolf, Brněnské domy se středověkými jádry. Poznámky ke stavu dochování, využití a památkové ochrany. AH, 47– 54. Kritický komentář ke stavu dochování a nakládání s dochovanými pozůstatky středověké domovní zástavby v Brně. 634. Mezerová Ľubica, Bývalá kosárna v Karlovicích (okres Bruntál) a její současné využití. SBM, 81– 91. Architektonicky ojedinělý objekt, stavební vývoj, dnešní stav. 635. Mezerová Ľubica, Lidová architektura okresu Bruntál – Charakteristika a typologie objektů. SNPÚO, 65 – 68. Výsledky průzkumu lidové architektury, jehož cílem bylo zmapování výskytu dochovaných objektů lidové architektury. Na základě průzkumu byla sestavena typologie objektů. 636. Miklová Alena, Novák Pavel, Areál Baťových závodů ve Zlíně. UUR 2, 19 – 22. Hlavní návrhy urbanistické studie. 637. Mitášová Monika, Odhmotňujúca sa sv. Anna. Stavba 1, 42 – 45. Architektonické řešení revitalizace kostela; půdorysy. 638. Mlatečková Marie, Zánik starého kostela v Uherčicích. JM, 338 –342. R. 1965 přišly Uherčice o výraznou dominantu své obce – byla odstřelena stará věž bývalého kostela, fotografie, poznámky. 639. Mlčák Leoš, Luterské zvony v Holešově z let 1596 –1597. VVM 3, 285 – 293. Malá studie o renesančních zvonech patřících k našim nejkvalitnějším kampanologickým památkám, fotografie, poznámky. 640. Mlčák Leoš, Sluneční hodiny na Václavském náměstí v Olomouci. SNPÚ v Ol., 44 – 47. Osudy a popis barokních slunečních hodin v Olomouci. 641. Morava Milan, Z historie kaple sv. Jana Nepomuckého ve Vlčetíně. DKČ 2, 10 –11. Historie vzniku kaple, popis mobiliáře a výzdoby, témata fresek. 642. Morava Milan, Historie kaple sv. Jana Nepomuckého ve Vlčetíně. VSP, 140 –142. Historie a popis drobné sakrální stavby. 643. Motyková Karla, Archeologické výzkumy na Nymbursku v roce 2004. SVS, 144 –149. Přehled uskutečněných výzkumů a jejich výsledky. 644. Mudra Aleš, Madona z Troskotovic. Příspěvek k sochařství 14. století na Moravě. Umění 5, 501– 504. Popis památky, vlivy a paralely s vídeňským a jiným prostředím, datace. 645. Mudra Aleš, Ottová Michaela, Capella in honorem Mariae Formosae. K historii středověkého poutního místa v Hejnicích. RBS, 315 –336. 646. Müller Karel, Snahy o evidenci sepulkrálních památek v českém Slezsku od konce 16. do konce 20. století. ES, 131–145. 647. Musil František, Historie dvora Kronfeld a Krohof. LA, 4 – 6. Stručné zpracování dějin dvou dvorů na okraji katastru Lanškrouna a v Dolním Třešňovci. 648. Musil Jan, Středověké opevnění města Chrudimi. CHVS, 51–106. Porovnání písemných a kartografických pramenů s archeologickými výzkumy centra města. Nové informace pro objasnění vývoje středověké Chrudimi. 649. Myslivečková Hana, Manýristický bronzový náhrobek v kostele P. Marie Sněžné v Olomouci. PP 1, 110 –117. Průzkum revidoval některé rozporuplné údaje dosud v literatuře uváděné, prokázal techniku a koncepční polaritu; geneze modelu. Zjištěna dílna mědilitce. 650. Mžyková Marie, K ikonologii nástropní výzdoby Trůnního sálu zámku v Telči. PP 2, 151–169. Nově zjištěné předlohy výzdoby, ideové záměry zadavatele (vliv protestantismu). 651. Nauman Pavel, Příliš živá památka. K historii snahy o obnovu Mariánského sloupu po roce 1989. ZSP 2, 22 – 27. Neúspěch záměru rehabilitace Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. 652. Navara Ctibor, O jednu památku víc. DKČ 4, 11. Informace o obnově kříže na kamenném podstavci (drobná památka v krajině). 653. Navrátilová Michala, Krovy zámku v Bechyni. SDS, 100 –103. Popis a dokumentace renesančních krovů. 654. Nečasová Eva, K objasnění původu tří památných kamenů v Újezdu u Černé Hory. SMB, 64 – 67. Drobná studie tří kamenných objektů nalezených u kamenného ohrazení hřbitova, nákresy, prameny a literatura. 655. Nečasová Eva, Nové nálezy na Blanensku a Tišnovsku. SSPVKK,

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 81– 83. Informace o nově zjištěných kamenných křížích. 656. Nechvátal Bořivoj, Rotunda sv. Martina na Vyšehradě. AH, 351–358. Sumarizace stavu poznání a úprav stavby. 657. Nejedlová Jindra, Kauza: Libeňský most. DKČ 2, 16 –18. Výstavba mostu. Popis konstrukce mostu, význam, devastace. Otázka dalšího využití mostu. 658. Nejedlová Jindra, Loučení s Libeňským přístavem a větší částí Holešovického přístavu. DKČ 3, 16 –17. Historie vzniku Libeňského a Holešovického přístavu jejich význam pro lodní dopravu koncem 19. a na počátku 20. století. Důvody, které vedly magistrát k rozhodnutí omezit provoz Holešovického přístavu a zrušit Libeňský přístav. 659. Nejedlý Vratislav, Mariánské a další světecké sloupy a pilíře v okrese Plzeň-sever ve vztahu k plaskému klášteru. PK, 79 – 88. Soupis a dokumentace drobných památek. 660. Nejedlý Vratislav a kol., Metodika Památkové péče – pracovní seminář ve Slavonicích. ZPP 3, 253 – 260. Požadavky na materiály používané pro restaurování sgrafit. Typické poruchy sgrafita a přehled řešení poruch v minulosti. Význam sgrafita jako výtvarného díla a jeho vztah k architektonickému celku, jehož je součástí. 661. Nekuda Vladimír, Das hoch- und spätmittelalterliche Dorf im Ostmitteleuropa im Licht der archäologischen Forschung. AH, 263 – 328. V rámci shrnutí poznatků z Maďarska, Slovenska, Rakouska, Polska a východního Německa jsou prezentovány výsledky výzkumů na Moravě (Pfaffenschlag, Bystřec, Konůvky, Mstětice) a v Čechách (Svídna, Ostrov, Německá Lhota, Potálov, Kravín). 662. Němcová Gabriela, Podoba jedné generace rožmberských hudebníků. ZPP 5, 437– 439. Popis fresky s vyobrazením hudebníků na zámku v Českém Krumlově. 663. Němcová Lenka, Tyršův sad v Brně. ZPK 5, 19 – 21. Informace o dokončené rekonstrukci parku. 664. Novák Jan, Nováková Kateřina, Šafránková Jitka, Archeobotanický výzkum pozdně středověkých haltýřů v Českém Dubu. ASČ, 709 – 714. Pylová a makrozbytková analýza archeobotanického materiálu ze tří haltýřů. 665. Novák Jiří, Loučení s Libeňským přístavem a větší částí Holešovického přístavu. ZSP 2, 30 – 32. Historie vzniku a význam. 666. Nováková Renata, Opatovický mlýn – na počátku byla grangie cisterciáků? VSDJT, 7– 33. Vyhodnocení písemných a archeologických pramenů o středověké lokalitě u Třeboně. 667. Novobilský Milan, Nožička Petr, Svědectví nástěnné malby v kapli na hradě Švihově. SDS, 74 – 80. Úvaha o vypovídací schopnosti pozdně gotické malby zachycující hrady Švihovských. 668. Novotná Dana, Zásahy do měst vyvolané změnami zákonů v 19. století. SDS, 89 – 99. Citace stavitelských řádů. 669. Novotný Karel, Obnova objektu SVÚT v Liberci. Era 21 1, 1– 23. Autorská zpráva, fotografie, plány. 670. Novotný Vladimír, Více než tři sta let starý hostinec v Šardicích. MK 1, 9. Stručně k historii hostince, fotografie v textu. 671. Nový Miroslav, Krovy vlašské soustavy vojenských budov v Terezíně (okr. Litoměřice. Svorník, 153 –160. Upozornění na osazení nových, nižších krovů na přelomu60. a 70.let 19. století na budovách z konce 18. století. 672. Nusek Jindřich, K identifikaci náhrobníků na sakristii kostela sv. Bartoloměje v Divišově. PSČ 1, 62 – 66. Uměleckohistorická, epigrafická a genealogická analýza renesančních náhrobníků. 673. Nusek Jindřich, Nález architektonických fragmentů v kostele sv. Bartoloměje v Divišově (Příspěvek ke středověké podobě stavby). PP 1, 96 –100. Nové poznatky k nejstarším stavebním fázím kostela (sekundárně vložené architektonické součásti pozdně románského portálu kostela, dnes barokního). 674. Nusek Jindřich, K zaniklým drobným památkám v Divišově. POB 3, 13 –14. . 675. Nusek Jindřich, Šternberská krypta v kostele sv. Bartoloměje v Divišově. K lokalizaci, podobě a obsahu pohřebního prostoru. SVS, 21– 33. 676. Ondřeka Zbyšek, Archeopark oficiálně otevřen. Těšínsko 4, 26 – 28. Základní informace. 677. Orna Jiří, Uherský Marek, Nádobkový kachel ze zaniklé středověké vesnice Roudná. MVP 1, 37– 41. Nález hrncovitého kachle, datovaného do poloviny 13. století. 678. Otáhal David, Typologické zvláštnosti krovu žateckého pivovaru. Svorník, 161–168. Prezentace tří krovů 18. – 20. století z areálu. 679. Ouroda Vlastislav, K urbanistickému a stavebně historickému vývoji Netolic. ZS, 45 – 58. Nástin vývoje od předlokační zástavby po konec 20. století. 680. Ourodová Jarmila, K výzdobě cisterciáckého kláštera ve Zlaté Koruně. PK, 173 –178. Shrnutí umělecké výzdoby kláštera. 681. Ourodová Ludmila, Neznámý obraz eggenberského malíře Ignáce Za-

chariáše Vojáka. ZPP 4, 323 – 327. Výsledky archivního a restaurátorského průzkumu, popis restaurátorských prací, původ obrazu. 682. Pachner Jaroslav, Chomutovské brány. Horní brána Kadaňská. PPŽ 3, 1–11. Historie části městského opevnění. 683. Pachner Jaroslav, Tradice a Trojiční sloup. PPŽ 1, 29 – 33. Stavební popis sakrální památky a její obnova. 684. Pálka Petr, Obrázky z dějin Rymic (Od cukrovaru po muzeum). ZVUK podzim 2005, 54 – 57. Malý historický místopis obce Rymice, fotografie. 685. Panáček Jaroslav, Ke vzniku Českolipské veduty tzv. tovaryšského listu. Bezděz, 5 – 20. Unikátní rytina, zobrazující panorama České Lípy před požárem r. 1787. 686. Panáček Michal, Stanové střechy a jejich krovy v českých zemích. Svorník, 95 –106. Přehled celkem 35 identifikovaných pozdně středověkých stanových střech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 687. Panoch Pavel, Architekt Antonín Balšánek a Podlipanské muzeum – Kapitola ze stavební historie Českého Brodu. PSČ 2, 71– 79. Představy a vize související se vznikem muzea; exkurz připomíná nerealizovaný projekt smuteční kaple. 688. Papp Aleš, Rekonstrukce Krajské knihovny v Pardubicích. FAS 1– 2, 30 – 35. Řešení rekonstrukce a dostavby historické architektury. 689. Papp Aleš a kol., Krajská knihovna v Pardubicích. Rekonstrukce a dostavba objektu č.p. 79 na Perštýnském náměstí. Architekt 10, 24 – 27. 690. Paříková Anežka, Pařík Vojtěch, Objev patronky města na novorenesanční radnici v Prachaticích. ZS, 215 – 219. Restaurátorským zásahem a archivním průzkumem doloženo, že socha v nice štítu zobrazuje Prachatice. 691. Paříková Marie, Jindřichův Hradec – hrad, zámek, historické město. DKČ 1, 11. Z historie města. Výběr ze stavebních památek. 692. Paříková Marie, Projekt „Pražská křižovatka“ – Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97. DKČ 1, 13. Seznámení s průběhem rekonstrukce kostela sv. Vavřince v Praze na Starém Městě. Stručný stavební vývoj objektu. Plánované využití rekonstruovaných prostor. 693. Paříková Marie, Palác plný historie, umění a lásky. DKČ 3, 8 – 9. Clam-Gallasův palác v Praze v Husově ulici, stručný popis stavby a její historie. 694. Paukrt Václav, Nález středověkých maleb v presbytáři kostela sv. Anny v Boršově u Moravské Třebové. ZPP 5, 431. Výsledky restaurátorského průzkumu (popis, datace). 695. Paukrt Václav, Jan Ludvík Klemens v kostele sv. Dionýsia v Chomuticích a Juda Tadeáš Josef Supper v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Slatinách v okrese Jičín. ZPP 6, 526. Autor na základě srovnání kompozice a některých shodných detailů malby upozorňuje na pravděpodobné ovlivnění Klemense Supperem. 696. Pavelec Petr, Nástěnné malby na průčelí Nového purkrabství zámku v Českém Krumlově. ZPP 6, 473 – 482. Historie stavby, rozsah poškození maleb před restaurováním, výsledky restaurátorského průzkumu, ikonografická interpretace vyobrazení. 697. Pavelec Petr, Stručná rekapitulace restaurování sgrafit ve Slavonicích. ZPP 3, 258. Zjištěné alarmující skutečnosti. Přínos procesu restaurování. 698. Pavelka Jiří, Osvětlení klášterního kostela řádu trapistů v Novém Dvoře. Era 21 2, 78 – 80. Autorská zpráva, plán, fotografie. 699. Pavelková Hana, Nástin urbanistického vývoje městské památkové zóny Budišov nad Budišovkou. SNPÚO, 69 – 76. Rozsáhlé zásahy do urbanistické struktury města, které tak v mnoha směrech setřely jeho původní charakter. 700. Pavlík Čeněk, Kuriózní heraldický kachel z Velkého Meziříčí. MVP 3, 164 –165. Popis kachle ze 16. století s neobvykle pojatou manželskou tematikou. 701. Pavlík Čeněk, Velbloud z Posázaví. MVP 4, 232 – 236. Popis a interpretace reliéfu pozdně gotických kachlů, pocházejících ze soukromé sbírky. 702. Pavlík Milan, Karlův most – začíná oprava podle nové koncepce. ZSP 2, 20 – 21. Zpráva o současném stavu obnovy mostu. 703. Pawson John, Soukup Jan, Klášter Matky boží v Novém Dvoře. Architekt 1, 5 –18. Příklad dostavby hospodářského dvora (včetně recenze a ohlasů architektů). 704. Pazdera David, Kodera Pavel, Příběh obřístevského památníku obětem velké války. CFL, 137–149. Okolnosti vzniku, následný osud, podoba památníku a vymezení jeho úlohy ve společenském životě obce. 705. Pech Milan, Výlety Vysočinou. Toleranční modlitebna v Daňkovicích. BP 2, 8 – 9. Historie a současnost evangelické modlitebny, fotografie. 706. Pecháček Jiří, Františkova myslivna. VL 1, 48. Osudy luxusní lovecké chaty (1865) v oblasti Hrubého Jeseníku. 707. Pecháček Jiří, Ovčárna. VL 2, 48. Osudy chaty Ovčárna jednoho z nejstarších objektů v Jeseníkách. 708. Pechová Jana, Interpretace leteckého archeologického snímkování zámeckého areálu na Valči. PP 1, 118 –128. Shrnutí analýz a inter-

169

Z Odborného tisku pretace leteckého archeologického snímkování zahrady a přilehlé krajiny, které by měly být podkladem k námětům obnovy areálu (neexistují žádné archivní materiály). 709. Pelčák Petr, Wiesner v Brně. Ad 1, 63 – 68. Dílo architekta Ernsta Wiesnera v Brně. 710. Pešková Pavla, Zámecké divadlo v Mnichově Hradišti. PSČ 1, 1–17. Historie divadla, konstrukce a technické vybavení, rekvizity, inventáře. 711. Pešková Zuzana, Identifikace vyměřovacích soustav vrcholně středověkých vesnic na Rakovnicku. SDS, 81– 88. Rozbor půdorysů velkých návesních pravidelných vesnic. 712. Pešta Jan, Vesnice napospas? Jak chráníme český venkov. Architekt 2, 64 – 66. Příklady zachovaných a poškozených vesnických celků. 713. Pešta Jan, Stranou pozornosti. Unikátní mlýn ve Vepřku. Architekt 6 – 7, 110 –111. Připomínán význam areálu neudržovaného mlýna. 714. Pešta Jan, Zámek Čechtice. PSČ 1, 25 – 39. Stavebněhistorický průzkum odhalil složitější vývoj zámku a vyvrátil spekulace o středověkém původu stavby. 715. Pešta Jan, Škrobárna Reiss v Mladé Boleslavi. ZPP 6, 490 – 493. Informace o významné technické památce pocházející vývojově z barokního období. Unikátní plán technologického vybavení z počátku 20. století (devastace, ohrožení likvidací, fotografie a půdorys). 716. Peter Barta, Martin Bóna, Karl-Uwe Heussner, Príspevok k počiatkom hradu Tematín. SDS, 57– 73. Seznámení s výsledky dendrochronologického průzkumu a novým SHP s dokumentací. 717. Petrů Jaroslav, Čas, bratr mého srdce. Ke genezi kosmosofie zahrady. ZPK 6, 2 – 3. Zamyšlení nad symbolikou barokní výzdoby v zahradách, budovaných Františkem Antonínem Šporkem. 718. Pícka Jan, Tetour Michal, Vícov u Přeštic (okr. Plzeň-jih). Středověké osídlení při kostele sv. Ambrože. AVJČ, 179 – 210. Výsledky archeologického výzkumu doložily osídlení od mladší doby hradištní. 719. Pikorová Helena, Příspěvek k nejstarším dějinám města Mšena. CFL, 128 –132. Popírána dosavadní nepodložená tradovaná informace o historii sahající do 11. století. 720. Pikous Miroslav, Jihočeské roubené stavby. RR jaro 2005, 11–13. O pozůstatcích roubenek na Českobudějovicku. 721. Pištěk Petr, Verner Martin, Řešení přístupu na Masarykovu vyhlídku z Jeleního příkopu. Architekt 11, 36 – 37. Zhodnocení místní situace při příležitosti vyhlášení soutěže. 722. Pížl Jan, Ztracený hrádek Chudoba. Hláska 1, 1– 4. Shrnutí dokladů o podobě a umístění předsunutého opevnění hradu Žampachu. 723. Plánek Jan, Restaurování vitrají v kostele Navštívení Panny Marie ve Vimperku. ZS, 225 – 226. Autorem vitrají byl r. 1860 J. Z. Quast. 724. Plecitá Šárka, Středověké jádro zámku v Merklíně. SDS, 37– 40. Popis pozůstatků pozdně gotické tvrze v suterénu zámku. 725. Pleskot Jaroslav a kol., Idea: střechy konírny Sovových mlýnů v Praze na Kampě. Ad 1, 47. Koncept nového řešení střechy z důvodu využití podkroví. 726. Pojsl Miloslav, K počátkům soupisu sepulkrálních památek na Moravě. ES, 147–155. 727. Pojsl Miloslav, Vývoj obrazové dokumentace sepulkrálních památek a památek epigrafických. ES, 151–170. 728. Pojsl Miloslav, Jak se zakládal velehradský klášter. MK 6, 8 – 9. Z počátků historie velehradského kláštera. 729. Pojsl Miloslav, 800 slavných let Velehradu. DKČ 4, 14 –15, 21. Z historie kláštera, stavební vývoj. 730. Pokorný Michal, Krutina Ivan, Archeologický výzkum Oblastního muzea Praha-východ v roce 2004. SVS, 130 –133. Přehled uskutečněných výzkumů a jejich výsledky. 731. Popelka Petr, Středověká komunikace na Jesenicku. SM 90, 3 –12. Důkazy o existenci středověkých komunikací. 732. Pospíšil Aleš, Gotický plán chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře ze sbírky vídeňské Akademie výtvarných umění (č.16 841). PP 1, 91– 96. Analýza plánu zachycujícího půdorys části jižní poloviny stavby přináší informace, které povedou k zásadnímu přehodnocení stavebního vývoje chrámu. 733. Prahl Roman, České a moravské náhrobky let 1780 –1830, jejich databáze, její význam. ES, 171–182. 734. Prach Karel, Prach Martin, Krajt skutečně nalezen? Hláska 4, 61. Příspěvek do diskuze s geobotanickou analýzou porostových příznaků. 735. Prelovšek Damjan, Památková péče a slovinské dějiny umění. RBS, 409 – 424. 736. Procházka František, Loretánský mariánský kult na Vlašimsku a ve středním Posázaví. POB 3, 9 –12. Kaple, osobnosti. 737. Procházka František, Kácovská opona a spolky ve Vlašimi a okolí v letech 1860 –1868. POB 2, 22 – 25. Zobrazení obce Kácova na oponě divadla ochotníků z roku 1863. 738. Procházka Lubomír, Proměny tradiční zástavby vesnic Prachaticka. Na základě výzkumů z let 2002 – 2004. ZS, 185 –191. Dokumentace ob-

170

jektů lidové architektury. 739. Procházka Lubomír, Kresby Zdeňka Gutwirtha. ZPP 1, 78. Medailónek významnému dokumentátorovi lidové architektury z počátku 20. stol. 740. Procházka Lubomír, Kresby Petra Morávka a Vojtěcha Touše. ZPP 4, 363 – 364. Informace o cenné kresebné dokumentaci lidového stavitelství, uložené ve fondech Regionálního muzea v Jílovém u Prahy. 741. Procházka Lubomír, Kresby Jaroslava Marka. ZPP 6, 525. Informace o kresebné dokumentaci zachycující lidové stavitelství na Jičínsku. 742. Procházka Lubomír, Kresby Jana Křtitele Hájka. ZPP 3, 276. Zpráva o cenné kresebné dokumentaci ke studiu lidového stavitelství Jablonecka, Semilska a Turnovska z 2. poloviny 19. a počátku 20. století. 743. Procházková Marta, Modlitebny a hřbitovy evangelíků uprostřed krajiny. PPnM, 85 – 88. Pojednání o významu těchto sakrálních památek v krajině, barevné fotografie, poznámky. 744. Prokop Jiří a kol., Podzemí v Hostěradicích na Znojemsku. Speleo 42, 24 – 27. Výsledky průzkumu a mapování (letopočty, nápisy). 745. Prostředník Jan, Hartman Petr, Záchranný výzkum pozdně středověkých haltýřů v historickém jádru Českého Dubu. ASČ, 653 – 707. Výzkum v souvislosti s rekonstrukcí kanalizační sítě zaznamenal minimálně 12 dřevěných haltýřů k uchovávání potravin z 15. – 17. století. 746. Přibyl Vladimír, Tři kapitoly z Ježíšova „skrytého života“ v barokní malbě Slánska. SO, 4 –11. Příklady vyobrazení výjevů ze života Ježíše v období od jeho narození do 30. let. Ikonografický rozbor. 747. Razím Vladislav, O tzv. hradech přechodného typu. AR, 351– 380. Kritická reflexe hradního typu se soustřeďuje především na lokality Hlavačov a Angerbach. 748. Razím Vladislav, K vývoji a interpretaci hradu Týřova ve 13. století. PP 1, 73 – 88. Výsledky stavebněhistorického průzkumu, včetně výzkumu petrografického a dendrochronologického, v konfrontaci s dosavadními názory na vývoj hradu a jeho interpretaci, které vycházely převážně z výzkumu archeologického. 749. Razím Vladislav, Bláha Jiří, Věž Horního hradu Rožmberka nad Vltavou (tzv. Jakobínka). K počátku a vývoji hradu Rožmberka. Svorník, 187– 211. Konstrukční analýza a dendrochronologické určení klade vznik věže až do doby let 1524 – 1526, snad v souvislosti s fortifikačními aktivitami Rožmberků v neklidných dobách. 750. Razím Vladislav, Nachtmannová Alena, Hrad Michalovice. PSČ 2, 1– 57. Stavební podoba a vývoj, na základě detailního stavebního a archivního výzkumu, souvislosti se zahraničními vzory. 751. Roháček Jiří, Nápisy na české figurální sepulkrální plastice jagellonského období. ES, 183 –199. 752. Roháček Jiří, Sepulkrální památky kostela sv. Klimenta na Levém Hradci. SVS, 9 – 20. 753. Rosová Romana, Hradní kaple na Hukvaldech. SNPÚO, 34 – 40. Historický a stavební rozbor. 754. Royt Jan, Křivoklátská kaple. Čeští zemští patroni a jejich reprezentativní úloha v umění doby jagellonské. RBS, 355 – 364. Výzdoba, ikonografie, významy zobrazování světců. 755. Rožmberský Petr, Aedilis Bulla a Maggi v Oselcích. Hláska 2, 27–28. Příspěvek k autorskému určení barokní stavby zámku. 756. Rožmberský Petr, Rytířské a baronské sídlo v Nové Vsi. Hláska 1, 4 – 7. Dějiny šlechtického statku s možnou lokalizací sídla. 757. Rožmberský Petr, Větev rodu Pernklo ze Šenraitu na Budči a v Městě Touškově. Hláska 1, 11–13. Genealogicky zaměřený příspěvek s informací o renesančních sídlech rodu. 758. Rožmberský Petr, Dodatek k Draženovu a Vlčí. Hláska 3, 43. Doplňující informace k dokladům o panských sídlech v obou lokalitách. 759. Růžička Jan, Cítov ve středověku a v raném novověku. CFL, 98 –115. Dějiny obce, významné stavby (žalínská tvrz, kostel). 760. Růžička Petr, Trasologie tesařských seker – stopy po nástrojích, které vznikají při opracování dřeva při výrobě tesařských konstrukcí. Svorník, 5 – 30. Detailní rozbor stop po tesařských nástrojích na historických konstrukcích. 761. Růžička Petr, Mlázovský Vít, Dřevěný most na hradě Krakovci. Ad 1, 57– 61, 94 – 97. Konstrukce a provedení mostu při použití tradičních technologií (recenze – K. Gebauer). 762. Rybařík Václav, Z minulosti pražských lomů (4). Kámen 1, 5 –11. Prosek, Přední Kopanina, Slivenec 763. Rybařík Václav, Ještě jednou k náhrobku Antonína Dvořáka na Vyšehradě. Kámen 2, 71– 74. Otázky provázející cestu od Šalounova návrhu ke zhotovení náhrobku (materiál, autorství provedení, katalog díla L. Šalouna). 764. Rybařík Václav, Kamenná díla sochaře Ladislava Šalouna. Kámen 3, 81– 86. Rekapitulace poznatků k dílům z přírodního kamene. 765. Rybařík Václav, Nová kamenná díla na Pražském hradě. ZPP 5, 448 – 450. Rekapitulace kamenických prací provedených na Pražském

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 hradě v 90. letech 20. a na počátku 21. století. 766. Rybníček Michal, Mrkvica David, Dendrochronologické datování lidových truhel. OHP, 337– 348. Úspěšný pokus o exaktní dataci malovaného a intarzovaného nábytku ze sbírek muzea v Rychnově nad Kněžnou upozorňuje na možné vysoké stáří (17. století) a náhrady poškozených částí truhel. 767. Rykl Michael a kol., Gotické stropy v domě č.p. 234/I na Starém Městě pražském. SDS, 136 –144. Podrobný průzkum a dokumentace. 768. Rymarev Alexandr; Šámal Petr, Dům pražského komika Wanderera aneb co vše lze vyčíst z průčelí. ZSP 1, 29 – 30. Jeden příklad stavby z doby kolem roku 1900, jehož výzdoba překračuje dekorativní funkci a vypovídá o osobnostech stavebníků a o jejich profesním zaměření. 769. Ryšavý Vratislav, Malíř Jan Jiří Major na zámku v Červeném Poříčí. ZPP 1, 63 – 64. Na základě nových zjištění předpoklad Majorova autorství nástropních maleb zámku. Fotografie maleb. 770. Ryšavý Vratislav, Hřbitovní kaple sv. Michala arch. v Bechyni. ZPP 3, 274 – 276. Konkretizace některých starších názorů, uvedených v odborné literatuře. 771. Ryšavý Vratislav, Barokní úpravy a zařizování hřbitovního kostela sv. Štěpána v Mýtě. ZPP 4, 362 – 363. Datace a popis provedených stavebních prací. Stavitelé, autoři výzdoby, výrobci inventáře. Půdorys kostela. 772. Řehák Josef sen. a jun., Nové poznatky o vodním systému kláštera v Plasích. PK, 39 – 48. Dokumentace historického systému odvodnění a kanalizace. 773. Říhová Vladislava, Skupina štukatur počátku 17. století na Moravskotřebovsku. MTVL, 24 – 31. Pojetí, provedení štuků, analogie, odlišnosti. 774. Říhová Vladislava, Modlitba ze dřeva – skupina figurálních řezeb velehradských chórových lavic. Slovácko, 299 – 310. Pojednání o skupině šedesáti dřevěných soch velehradských chórových lavic. 775. Samková Hana, Blatenský vodní příkop zase funguje. ČP 1– 2, 12 –13. Popis rekonstrukce vodního díla. 776. Sedláček Tomáš, Zámecká hrobka v Divákách pod pohřební kaplí svatých Andělů strážných. JM, 247 – 270. Rekonstrukce historie zámecké hrobky v Divákách, literatura, fotografická příloha. 777. Sedláčková Libuše, Aleje a obory – významné krajinné útvary. PPnM, 75 – 84. Pojednání o významu alejí a obor v krajině, barevné fotografie, reprodukce archivních plánů, poznámky. 778. Sedláková Radomíra, Věž ve věži u Jindřicha. FAS 1– 2, 36 – 39. Informace o vestavbě v Jindřišské věži. 779. Sekotová Věra, Lanškrounská farnost, dějiny a religiozita (druhá část po roce 1622). LA, 6 – 9. Přehled dějin farnosti včetně kostelních staveb. 780. Sendler Zdenek, Babka Václav, Most – studie nového veřejně přístupného městského parku. ZPK 4, 30 – 35. Stručná historie města. Popis navrhovaného řešení parku. Charakteristika vegetačních prvků. Doplněno fotografiemi a plány předpokládaných úprav. 781. Schneiderwinklová Pavlína, Široký Radek, Těžba hlíny pro stavební účely na náměstí v Úterý. SDS, 170–173. Archeologicky zjištěné doklady s dokumentací. 782. Schurr Marc C., Stavby cisterciáků ve střední Evropě a jejich příspěvek k formování pozdně gotického tvarosloví kružeb. RBS, 233 –246. Možné přenášení zkušeností a výtvarného zpracování. 783. Schwaller Jan, Pardubice – voda jako obranný prvek. DP, 259 – 266. Upozornění na důležitou roli vodního příkopu městského i zámeckého opevnění v Pardubicích za třicetileté války. 784. Skála Petr, Ciferníky věžních hodin na památkově chráněné architektuře. PSČ 2, 61– 70. Zásady restaurování starých věžních hodinových strojů (bude ve 2. části) a ciferníků. 785. Skalický Alexandr, Dlažby v historických městech. DKČ 3, 12–13. Zamyšlení nad tradicí dláždění od antiky do současnosti. Ukázky historického dláždění u nás. 786. Skalický Alexandr st., Řadové rodinné domky Adolfa Loose na Babí. RK 30, 45 – 47. Vylíčení peripetií vzniku a realizace kolonie rodinných domků firmy Katzau v Babí-Vyšehradě u Náchoda. 787. Skalický Alexandr st., Josef Šustr, architekt a stavitel. RK 31, 50 – 52. Medailon projektanta a stavitele, autora dvou funkcionalistických objektů v Hronově. 788. Sklenář Karel, Nejstarší popis a plán raně středověkého hradiště u Přistoupimi. ASČ, 575 – 581. Publikace plánku hradiště z doby kolem roku 1840 z pozůstalosti M. Kaliny z Jäthensteinu. 789. Skočková Hana, Historie jednoho domu ve Lštění nad Sázavou. RR léto 2005, 17–19. Z historie obce Lštění. 790. Skřebská Renata, Barokní sochy Ondřeje Zahnera. SSOAP, 45 – 54. Barokní sochy sv. Libora a sv. Jáchyma v Penčicích u Přerova. 791. Slavíčková Hana, Sršeň Lubomír, Renesanční portrétní galerie rytířů z Bünau na hradě v Děčíně. SNM 3 – 4, 1– 72. Interpretace fresek, jejich historie, autorství, umělecko-historický význam, konsignace.

792. Slavík Jiří, Epigrafické památky okresu Rychnov nad Kněžnou. PÚP, 52 – 78. Upozornění na soupis nápisů do r. 1750 s ukázkou prvních šesti obcí. 793. Slouka Jiří, Záhadné objekty pražského Vyšehradu. Kámen 2, 15 – 22. Dochované kamenné objekty. 794. Smetánka Zdeněk, Děti ze skal. Esej o archeologii času nedávno minulého. ĎaS 2, 23 – 27. Připomenutí jeskynních obydlí v Praze, ještě nedávno užívaných, a možná i v budoucnu znovu mající své obyvatele (sociální aspekty). 795. Sokol Marian, Zvony v děkanském kostele sv. Mikuláše v Humpolci. VSP, 143 –144. Historie a popis zvonů. Literatura, fotodokumentace. 796. Sokol Petr, K současnému stavu a ochraně archeologických nemovitých kulturních památek. AH, 55 – 65. Shrnutí dosavadních poznatků o stavu archeologických nemovitých památek v okresech Plzeň-město, Plzeň-sever, Plzeň-jih, Cheb, Sokolov, Karlovy Vary. 797. Sokol Petr, Z výzkumu zámků Karlovarského kraje v roce 2004. Hláska 3, 33 – 37. Informace o výsledcích archeologických výzkumů na zámcích Valeč a Bečov. 798. Solař Miloš, Archeologické výzkumy a Maltská konvence. Znovuobjevená rotunda sv. Václava na Malé Straně. ĎaS 7, 10. 799. Solař Miloš, Památka (ne)chráněná státem. Barokní kostel a klášter v Konojedech. ĎaS 11, 12. 800. Solař Miloš, Nic nekupujte, doma máte lepší. Chvála starých oken. ĎaS 5, 10. 801. Solař Miloš, Obchodní dům Ještěd v Liberci. Památka! Nebourat! ĎaS 4, 8. Připomínány architektonické kvality. 802. Solař Miloš, Až na holý kámen… Úpravy historických staveb. ĎaS 3, 8. Problematika obnažování kamenných ostění. 803. Solař Miloš, Naděje pro památku, příslib pro výtvarné umění. Zámek Týnec u Klatov. ĎaS 8, 10. Současný stav, záměry připravované opravy. 804. Solař Miloš, Klášterní Hradisko: Vojenská nemocnice národní kulturní památkou. ĎaS 1, 8. Citlivý přístup opravy budov. 805. Solař Miloš, Synagoga v Úštěku. ZPP 4, 334. Příklad úspěšné obnovy torzálně dochované památky. Stručná historie stavby. 806. Solař Miloš, Proměny střešní krajiny. ZSP 3, 37– 44. Příčiny znehodnocování střech historických objektů nešetrnými rekonstrukcemi v průběhu 90. let 20. a počátku 21. století, příklady. 807. Sommer Jan, Nové poznatky o stavebním vývoji kostela ve Vrbně. AH, 413 – 424. Přehled postupného stavebního vývoje stavby vychází z dokumentace při sanaci nadzemních partií kostela po povodni. 808. Sommer Petr, Základová obětina z mochovského kostela. RBS, 493 – 496. Podoba, typologie, datace, analogie. 809. Sommer Petr, Berla svatého Prokopa. Sázavsko, 26 – 29. Zkoumání autenticity relikvie. 810. Soukup Jan, Celková rekonstrukce Měšťanské besedy v Plzni. FAS 3, 8 –12. Informace o funkční, technické a architektonické obnově budovy. 811. Soukup Jan, Západočeské muzeum v Plzni: zeď mezi muzeem a hotelem Continental. FAS 5 – 6, 28 – 31. Architektonické řešení zdi na místě bývalých hradeb. 812. Soukup Jan, Nový Dvůr. SDS, 116 –119. Popis barokních záchodů s dokumentací. 813. Soukup Michal B., Ganerbenburg a rozdělené hrady (O jednom sporném hradním „typu“). AR, 580 – 585. Termín Ganerbenburg je interpretován jako čistě právní termín, nikoli jako formálně typologická kategorie. 814. Soukupová Helena, K problematice Vyšehradu. PP 2, 3 – 54. Na základě zjištění z mnohých vědních oborů nově interpretovány některé otevřené otázky a řešen zásadní problém podílu východní a západní kultury v Čechách raného středověku. 815. Srnský Stanislav, Sluneční hodiny v Praze. Třetí, závěrečná část. ZSP 1, 17– 20. Shrnuty informace o slunečních hodinách, vzniklých ve 20. století. Údaje o některých zaniklých a nefunkčních hodinách. 816. Stabenow Jörg, Städtebau und nation-building. Zur urbanen Konstruktion nationaler Identität am Beispiel der Arbeit Jože Plečniks in Prag und Ljubljana. Stavba měst a nation building. Urbánní konstrukce národní identity na příkladu práce Jože Plečnika v Praze a Lublani. Umění 2, 127–141. Symbolické zdůraznění národních obsahů, vyjádřené v architektuře Pražského hradu a v urbanistické koncepci Lublaně. 817. Stanev Stefan, Gloriet zámku v Děčíně, Trojský zámek v Praze. Technologické aspekty obnovy teras. Kámen 1, 63 – 66. 818. Stanieková Andrea, Stará Ves nad Ondřejnicí – Projekt nerealizované přestavby kostela od architektů Františka Grossmanna a Františka Fialy z roku 1910. SNPÚO, 7–13. Projekt dokládající snahu o záchranu kulturního dědictví již před první světovou válkou a na druhé straně snahu farnosti o novostavbu důstojného svatostánku.

171

Z Odborného tisku 819. Stanieková Andrea, Zpráva o zpracování plánu ochrany a zhodnocení městské památkové zóny Odry. SNPÚO, 83 – 89. Stavební vývoj města Oder. 820. Starec Petr, Stavební záměry a výzkum studny v čp. 4 –I na Malém náměstí v Praze. AH, 121–123. Informace o komplikacích výzkumu studny z 2. poloviny 14. století a jeho výsledcích. 821. Starec Petr, Od Muráni nad obecní strouhou k hotelu na Alšově nábřeží. Jedna z proměn staroměstského břehu ve světle archeologického a enviromentálního výzkumu. DP, 27– 37. Stručná charakteristika vývoje osídlení, zástavby a získaných rostlinných makrozbytků z výzkumu na staveništi hotelu Four Seasons. 822. Starec Petr, Z příspěvků archeologie ke studiu vodních poměrů v historickém jádru Prahy. DP, 39 – 46. Upozornění na některé zaniklé vodoteče a odkryté studny především na Novém Městě pražském. 823. Starý Václav, Péče o zásobování vodou a její využití v Prachaticích v 16. až 18. století. 2. část. ZS, 229 –243. Archivní doklady k městskému vodovodu. 824. Státníková Pavla, Počátky systematické ochrany před povodněmi v Praze. Poznámky k historii pražských povodní. DP, 455 – 491. Pražská protipovodňová opatření 18. a 19. století. 825. Steinová Iva, Židovský náhrobek. Možnosti identifikace osoby zemřelého. ZPP 6, 483 – 489. Základní historické údaje, které je možné vyčíst z náhrobků (proces identifikace osob na náhrobcích, využití pramenného materiálu, význam dokumentace náhrobků). 826. Strakoš Martin, Bílé domy nemusely být bílé. O vile Tugendhat, tentokrát v Praze. Architekt 1, 62. Výsledky semináře a průzkumu omítek vily. 827. Strakoš Martin, Hofmanovo krematorium. Jak připomenout historii Ostravy. Architekt 1, 75. Podoba zbořeného kubistického krematoria. 828. Strakoš Martin, Jablunkovské sanatorium – bílý chrám zdraví v náručí lesů. Era 21 1, 56 – 59. Historie plicního sanatoria. 829. Strakoš Martin, Kostel jako archa idejí. Stavba 1, 35 – 39. Hodnocení architektonického řešení muzea hudby v zaniklém kostele sv. Maří Magdalény na Malé Straně. 830. Strakoš Martin, Králík Petr, Ostrava, město na rozcestí. a&a červen, 126 –133. Historický vývoj a putování po pamětihodnostech „ocelového srdce“ republiky. 831. Strobel Richard, Místnosti zaklenuté dvěma poli žebrové klenby s funkcí domácí kaple v Řezně a v Praze. RBS, 165 –178. Pravděpodobné využití prostor v nesakrálních objektech. 832. Stupka Josef, Kulturní památky regionu Kralupy nad Vltavou. VSK 1, 76 – 90. Drobné kulturní památky (hraniční kameny, kapličky, kříže). 833. Stupka Josef, Kulturní památky regionu Kralupy nad Vltavou II.. VSK 2, 60 – 78. Popis drobných kulturních památek. 834. Sudová Martina, Znaky pražských arcibiskupů ve městě Týně nad Vltavou. Výběr 1, 28 –36. Znaky z let 1691 až počátku 20. století na městských stavbách. 835. Suchomel Miloš, Proměny kamenosochařských uměleckých děl způsobované klimatickými zásahy (Tempus silices et adamanta terit). PP 2, 191– 208. Pozornost zaměřena na přírodní zásahy do dochované míry původnosti kamenosochařských originálů (konkrétní příklady, uměleckohistorické průzkumy s fotografickou dokumentací, k otázce termínu patina). 836. Svatošová Hana, Sen o velké Velké Praze. Budování moderního velkoměsta. ĎaS 4, 37– 40. 837. Svoboda Milan, Brownfields v Plzni – tři lokality, tři odlišné přístupy. UUR 5, 11–15. Areál firmy Škoda, kasáren a garáží dopravních podniků – nové využití, rozsah zachování původní podoby areálů. 838. Svoboda Petr, Z Beckova do moravských Koryčan. Osudy gotické madony. BP 1, 22. Pohnuté osudy dřevěné sochy madony stojící dnes v kostele sv. Vavřince v Koryčanech na Kroměřížsku, fotografie. 839. Svorová Mirka a kol., Bylinková zahrada Tiree Chmelar ve Valticích. ZPK 5, 2 –11. Vítězné projekty ze studentské soutěže o nejlepší návrh na vytvoření bylinkové zahrady v zámeckém parku ve Valticích. 840. Šabatová Lenka, Kyncl Tomáš, Střechy zámku Bučovice – ikonografie, historické plány a současný stav. Svorník, 139 –152. Z hodnocených konstrukcí je nejstarší krov nad severním křídlem (po r. 1582), západní a jižní křídlo bylo zastřešeno po r. 1632, východní po r. 1729 a věže r. 1853. 841. Šámal Petr, Rymarev Alexandr, Schierův dům a tajemství jeho sochařské výzdoby. ZSP 1, 25 – 28. Historie vzniku nejstarších novostaveb, vybudovaných na asanačním území Starého Města a Josefova. Ikonografický rozbor sochařské výzdoby. 842. Šámal Petr, Rymarev Alexandr, Koulův dům, čp. 1003/I. ZSP 2, 28 – 29. Sochařská výzdoba se stylizovaným portrétem Jana Kouly (Praha). 843. Šášinková Marcela, Cesta Zdenky Braunerové k vlastnímu atelié-

172

ru. SVS, 44 – 53. K podobě a pozdějším majitelům roztockého ateliéru malířky. 844. Šebesta Pavel, Chebský hrad, prezentace objeveného. AH, 183 –189. Informace o prezentaci pozůstatků chebského hradu, odkrytých ve vzdálenější minulosti i současnosti. 845. Šeda Bohdan, Postup montáže krovu se středovou podélnou stolicí (na příkladu střechy nad presbytářem kostela sv. Michaela v Chrudimi). Svorník, 57– 65. Hypotetická rekonstrukce postupu výroby a montáže krovu, popis krovu dendrochronologického datovaného do r. 1521. 846. Šenkyřík Marek P., Zápis o objevu podzemní chodby pod severním ambitem chrámu Panny Marie ve Křtinách. Speleo 43, 16 –17. Popis stavu barokní chodby. 847. Šerák Martin, Tejmar Lumír, K historickým barevným nátěrům střešních krytin. Svorník, 283 – 290. Upozornění na existenci šindelových střech s červeným nátěrem, napodobujícím těžkou pálenou krytinu je prezentováno zejména na příkladech z Českého Krumlova. 848. Ševčík Jiří, Záhrabská. Mikrohistorie jedné osady. MB, 152–184. 849. Šída Petr, Strážné systémy. ASČ, 589 – 603. Práce zabývající se Horním Pojizeřím vypočítává několik desítek lokalit, které spojuje se strážním systémem na základě etymologie či funkce (hradiště, hrady). 850. Šída Petr, Prostředník Jan, Haltýře v etnografických pramenech. ASČ, 719 – 728. Existence haltýřů doložena na počátku 20. století na okrese Jihlava, Žďár nad Sázavou a Trutnov. 851. Šilhan Milan, Obchodní dům Baťa v Českých Budějovicích a jeho místo v kontextu baťovské a budějovické meziválečné architektury. Výběr 4, 259 – 267. Historie a stavební podoba objektu. 852. Šimša Martin, Sídelní vývoj městečka Žeravic. Gruntovní a vrchnostenská držba půdy a její proměny. Slovácko, 185 – 204. Historický vývoj městečka Žeravice, které po staletí patřilo k nejrozsáhlejším a ekonomicky nejlépe situovaným lokalitám v podhůří Chřibů, fotografie, nákresy, poznámky. 853. Šípek Richard, Pražská majorátní knihovna hrabat z Nostic a Rienecka. ZPP 1, 25 – 33. Historie vzniku a význam. Popis nově odhalené stropní výzdoby. Charakteristika mobiliáře knihovny a jejího knižního fondu. 854. Široký Stanislav, Na besedě s MUDr. Stanislavem Širokým nejen o osudu barokní kaple. DKČ 4, 4 – 5. Průběh opravy kaple, provedené a financované místními obyvateli a jejich přáteli. 855. Škabrada Jiří, Ebel Martin, Krovy na historických stavebních plánech. Svorník, 213 – 240. Zamyšlení nad historickými plány 17. – 19. století a jejich vztahu k realizacím. 856. Škabrada Jiří, Ebel Martin, Kovář Daniel, Projekt dřevěné tvrze z českobudějovického archivu. SDS, 15 – 20. Rozbor unikátního pramene. 857. Škoda Jan, Výstavba Prahy: chaos bez konce. Podivuhodné osudy české metropole. ĎaS 4, 30 – 32. 858. Šlapeta Vladimír, Šlapeta v Luhačovicích. Architekt 1, 73. Stručný příspěvek k podobě vily J. Koudelky. 859. Šmaidler Stanislav, Vodní mlýn „Nový“. Poodří 1, 22 – 24. Osudy vodního mlýna na území Hladkých Životic. 860. Šmaidler Stanislav, Vodní mlýn na čísle 14. Poodří 1, 25 – 26. Osudy vodního mlýna na území Hladkých Životic. 861. Šmaidler Stanislav, Vodní mlýn v dolní části obce. Poodří 1, 26. Osudy vodního mlýna na území Hladkých Životic. 862. Šmeral Jiří, Záhada růže vyřešena? Několik poznámek k interpretaci heraldické výzdoby Rytířského sálu zámku v M. Třebové. MTVL, 9 –16. 863. Šopák Pavel, Radnice v Českém Těšíně. Těšínsko 2, 25 – 28. Výstavba radnice (1927–1929) – komplexní pohled na architektonické řešení stavby. 864. Šopák Pavel, Pavilon prvního slezského spolku pro chov ryb v Opavě. SNPÚO, 14 – 20. Stavebněhistorický vývoj. 865. Špaček Jaroslav, Snítilý Pavel, Archeologické výzkumy Městského muzea v Čelákovicích v roce 2004. SVS, 150 –157. Přehled uskutečněných výzkumů a jejich výsledky. 866. Špačková Renata, Kostel sv. Vavřince v Mělníku-Pšovce. ZPP 4, 308 – 310. Rozsah škod po povodni v r. 2002. Stavební a restaurátorská obnova. Nová zjištění v průběhu stavebněhistorického průzkumu. 867. Špale Václav, Slavonická sgrafita a jejich restaurování. ZPP 3, 259. Pokus o obrat v praxi nekvalitního restaurování sgrafit. 868. Šrámková Alena, Rekonstrukce domu Na Můstku v Praze. Era 21 1, 24 – 29. Autorská zpráva, fotografie, plány. 869. Šreinová Blanka a kol., Identifikace mramoru použitého pro zhotovení lobkovických a fictumovských náhrobních kamenů v Kadani a v Klášterci nad Ohří (1, 2). Kámen 2, 3, 75 – 82, 74 – 80. Včetně lokalizace těžby v blízkosti hradu Hasištejna. 870. Šrubař Daniel, Vznik kostela sv. Bedřicha v Bílé. SSOAFM, 77– 84. 871. Štajnochr Vítězslav, Světské, votivní, poutní kaple a oratoria, polohy kaplí a oratorií. PPnM, 49 – 62. Význam a role těchto památek

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 v rámci kulturní krajiny; nákresy, fotografie, poznámky. 872. Štajnochr Vítězslav, Svaté šály loretánské, svatý prach a svatá voda z Loreta. ZPP 1, 34 – 47. Funkce keramických nádob z 19. stol. Interpretace dačických šálů na podkladě poznatků o druzích svaté vody a svatého prachu. Ikonografický rozbor výzdoby. Srovnání s dosud známými historickými exempláři loretánských i jiných svatých šálů. 873. Štědra Milan, Oprava dojetřické zvoničky. POB 4, 17–19. 874. Štědra Milan, Regulace řeky a most v Sázavě. Sázavsko, 70 – 77. Průběh prací na regulaci a mostu počátkem 20. století. 875. Štefan Ivo, Varadzin Ladislav, Archeologický výzkum románského kostela Povýšení sv. Kříže ve Vrbně u Mělníka po povodni roku 2002. AH, 403 – 424. Výzkum doložil existenci původní románské apsidy a novověké pohřby v lodi. 876. Štefaniková Jana, Dům Českého středohoří ve vybraných souvislostech 19. století. PM, 87–128. Nástin vývoje stylové architektury Českého středohoří a jeho památkové ochrany. 877. Štěpán Jan, Podzámecká zahrada v Kroměříži za biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic. VVM 1, 58 – 62. Malý historický vývoj podzámecké zahrady v Kroměříži, historické výjevy, poznámky. 878. Štěpán Luděk, Záhady zaječických tvrzí. PÚP, 40 – 45. Nový pokus o lokalizaci starší a mladší tvrze s dokumentací architektonických článků. 879. Štěpán Luděk, Dvory při zaječických tvrzích a jejich vývoj. PÚP, 46 – 51. Dějiny a stavební vývoj panských dvorů v obci. 880. Štěpán Luděk, Dvory při zaječických tvrzích a jejich vývoj. CHVL 1, 9 –14. Historie a popis tvrze a souboru hospodářských budov od středověku do druhé parcelace v letech 1925–26. Prameny, literatura, fotodokumentace, plány. 881. Štěpánek Pavel, Španělské základy Lomce. Lomec, 103 –116. Typická česká barokní stavba s historickými a ikonografickými vazbami na Španělsko. 882. Štika Jan, Dobře utajené staré kamenné můstky ve Šluknovském výběžku. DVZ 1, 57– 61. 883. Štindl Martin, Protiklady stok a studní v poddanských městech jihozápadní Moravy. DP, 415 – 432. Příspěvek upozorňuje na souběžné používání rozvodu vody a jeho získávání studněmi v regionu jako protiklad veřejného a soukromého přístupu. 884. Štulc Jan, Třebíč. a&a březen, 130 –133. Drobný historický vývoj Třebíče a židovského ghetta. 885. Šula Hubert, Kostel. Poodří 1, 19 – 20. Drobný příspěvek k historii raně barokního kostela v Hladkých Životicích. 886. Šůla Jaroslav, Z dějin cihlářství v Kostelci nad Orlicí a okolí do roku 1945. PN, 43 – 58. Stručný nástin dějin výroby pálených stavebních materiálů na panství Potštejn a pozdějším panství Kostelec zaměřený na kosteleckou městskou cihelnu a cihelnu Kinských, bohužel bez zachycení vývoje dalších soukromých cihelen a lokalizace výroben. 887. Šůla Jaroslav, Počátky osídlení horního toku Divoké Orlice. Část 6. Náboženský život. PN, 113 –120. Pokračování rozsáhlé studie obsahuje mimo obecný církevní vývoj i nejstarší popisy chrámových staveb. 888. Šumberová Dagmar, Mělnická zastavení. V Mělníce sezóna nikdy nekončí. BP 1, 16 –17. Historická zastavení nad mělnickými pamětihodnostmi, fotografie. 889. Šumberová Radka, Valentová Jarmila, Příspěvek k poznání středověké hrnčířské výroby v Čáslavi. ASČ, 629 – 642. Z prezentace dvou souborů středověké keramiky vyplývá poznání dislokace hrnčířských dílen v Čáslavi. 890. Švácha Rostislav, Nejasketičtější z funkcionalistů. Katalog díla Josefa Poláška. Architekt 2, 56. 891. Švácha Rostislav, Na obranu Ještědu. Architekt 4, 51. Posudek budovy libereckého obchodního střediska, ohroženého likvidací. 892. Táborský Josef, Kdo byla sv. Dobrotivá? Příspěvek k dějinám kláštera augustiniánů poustevníků v Zaječově. Podbrdsko, 24 – 32. Shrnutí dosavadních poznatků o málo známé světici v Čechách. Datace a původ ostatků připisovaných sv. Dobrotivé, uložených v klášteře. 893. Tajmr Karel, Červenokostelecké rybníky. RK 31, 21– 24. Faktografie a identifikace soustavy rybníků. 894. Teichmann Bořivoj, Drobné sakrální stavby. Poodří 1, 20 – 22. Přehled drobných sakrálních staveb v Hladkých Životicích. 895. Tejkl Josef, Zámek v Heřmanově Městci – aristokratické sidlo v proměnách času. CHVL 5, 2 – 4. Stručný historický vývoj objektu. Prameny, literatura, fotodokumentace. 896. Tetour Michal, Pozdně gotická a goticko-renesanční kachlová kamna ze zámku Chanovice. AVJČ, 211– 283. Vyhodnocení nálezů pozůstatků minimálně dvou otopných těles. 897. Thomová Zuzana, Příspěvek k dějinám hmotné kultury novověkých Českých Budějovic. AVJČ, 285 – 288. Nálezy z hrobů u kostela sv. Mikuláše. 898. Tichý Marek, Rekonstrukce Pachtova paláce a Jiráskova domu.

Stavba 6, 66. Stručná zpráva. 899. Timmermann Achim, Altissium ac pretiosum – vídeňská huť a pozdně gotické sanktuáře ve střední Evropě. Umění 6, 539 – 550. Studie je pokračováním článku o gotických parléřovských sanktuářích v kostele sv. Bartoloměje v Kolíně a v kostele sv. Sebalda v Norimberku, publikovaného v Umění v roce 1999. 900. Tomášek Martin, Zaniklé středověké důlní dílo v Kutné Hoře, Mincířské ulici a záchranný archeologický výzkum na parcele čp. 75. ASČ, 605 – 620. Výzkum zaznamenal pozůstatky přípovrchové těžby, druhotně ve 14. století využité jako odpadní jímky. 901. Tomášek Václav, Historie splavnění Vltavy z Prahy do Mělníka. VCP 3 – 4, 4 – 22. Období od 10. století do současnosti, přeprava nákladů a osob, technická zařízení a vodní stavby. 902. Tomaštík Marek, Baťův kanál – životní inspirace. ZVUK léto 2005, 44 – 46. K historii Baťova kanálu a zamyšlení nad jeho vlivem, fotografie. 903. Tomeček Petr, Kaple sv. Rocha ve Strážnici. MK 6, 27. Drobná stavebněhistorická studie sakrální barokní památky, fotografie, literatura. 904. Topinka Jiří, Elektrovodní podnik města Hořovic. K modernizaci infrastruktury města. MB, 97–113. Zásobování vodou (kašny, starý knížecí vodovod, městská elektrárna, lázně). 905. Trněný Zdeněk, Boží muka ve Starovičkách. MK 1, 23. Drobná stavebněhistorická studie, fotografie, výběr z pramenů a literatury. 906. Trunečka Filip, Mechanické součásti krovů (kladky a navijáky) a jejich funkce. Svorník, 241– 246. Výčet pohyblivých prvků nebo mechanických zařízení, zachovaných někdy v krovech. 907. Třísková Alice, Znovunalezení staré královské hrobky. FAS 3, 32–34. Průběh zjišťování místa původního uložení ostatků Karla IV. Údaje o kryptě, jejím obsahu a stavu. 908. Turek Petr, Hodonínský hřbitov. MK 2, 23. Drobné pojednání o historii hřbitova, fotografie. 909. Tymonová Markéta, Kachle se znaky saských kurfiřtů z rodu Wettinů z hradu Cvilína. AH, 457– 469. Kachle se znakem saských Wettinů jsou datovány do 20. – 30. let 16. století a jsou spojovány s raně renesančními úpravami na hradě. 910. Uherský Marek, Záchranný archeologický výzkum městského hřbitova při děkanském kostele P. Marie Sněžné v Rokycanech. SMDBH 17, 3 –10. Informace o výsledcích archeologického výzkumu s dokumentací. 911. Uherský Marek, Skalák Jan, Barokní špýchar v Mirošově u Rokycan. ČP 1– 2, 13 –14. Popis barokní stavby. 912. Uhlíková Kristina, Ochrana sakrálních památek v českých zemích v letech 1945 –1958. ZPP 4, 335 – 343. Oficiální přístup státní památkové péče k ochraně sakrálních památek ve zmiňovaném období. Hlavní příčiny špatného stavu památek. 913. Uličný Petr, Kostel sv. Jakuba v Jičíně a jeho příspěvek k architektuře kolem roku 1400: symbolika, geometrie, konstrukce. PP 2, 121–150. 914. Ullrich Oldřich, Sezemický klášter. ZKPP 5, 182 –187. Historický a stavební vývoj kláštera od založení po zničení za husitských válek. 915. Ullrich Oldřich, Kostel Nejsvětější Trojice v Sezemicích. ZKPP 10, 310 – 318. Historie a stavební vývoj kostela včetně popisu mobiliáře. 916. Úlovec Jiří, Statek a tvrz v Dubu u Prachatic do počátku 17. století. ZS, 87– 97. Dějiny statku. 917. Úlovec Jiří, Tvrz Zálezly. ZS, 99 –117. Dějiny a stavební vývoj objektu. 918. Úlovec Jiří, Zanikající tvrziště Sedlec u Sezimova Ústí. Výběr 3, 160 –173. Historické zpráva a popis objektu. 919. Úlovec Jiří, Zaniklý zámek Žofín. Výběr 4, 245 – 254. Lovecký zámek postavený v letech 1854–1856. Historie a stavební podoba objektu. 920. Úlovec Jiří, Tvrz v Tehově u Říčan. PSČ 1, 40 – 45. Stavební a historický vývoj. 921. Úlovec Jiří, Zaniklá tvrz u Záhornice. Hláska 2, 23 – 25. Shrnutí informací o tvrzišti s kresebnou dokumentací. 922. Úlovec Jiří, Mojžíř nebo Wessenstein? Hláska 4, 56 – 57. Interpretace pramenů s odmítnutím lokalizace hradu Wessenstein. 923. Urbančík Vojtěch, Lapidárium a podzemí baziliky na Velehradě. MK 4, 4 – 5. Drobná stavebněhistorická studie. 924. Urbánek Radim, Kovárny na Vysokomýtsku. PČM, 146 –174. Dokumentace venkovských kováren s kvalitní plánovou a fotografickou přílohou. 925. Urfus Valentin, Právo patří k našemu životu. SSPVKK, 7–10. Právní historie v souvislosti s drobnými památkami. 926. Urfus Valentin, Tajemní Rolandi. SSPVKK, 90 – 93. Shrnutí problematiky specifického typu drobných památek. 927. Vácha Štěpán, Koncepce a ikonografie freskového cyklu a dalších nástěnných maleb J. A. Pinka a F. A. Mülera v konventu plaského kláštera. PK, 49 – 55. Uměleckohistorický rozbor. 928. Valenta Petr, Rekonstrukce brněnského divadla Reduta. Stavba 6,

173

Z Odborného tisku 58. Stručná zpráva. 929. Valentová Jarmila, Veltruby a Dobřichov – příspěvek k datování dvou středověkých lokalit na Kolínsku. ASČ, 621– 627. Záchranné akce při výkopech inženýrských sítí zaznamenaly ve Veltrubech u hřbitova a v Dobřichově u kostela Nejsvětější Trojice doklady osídlení z doby kolem r. 1300. 930. Váňa Radek, Ditrichštejnská hrobka. a&a leden, 68 – 73. Historie barokní hrobky rodu Ditrichštejnů v Mikulově. 931. Váňa Radek, Bartoš Štěpán, Areál výstaviště, Brno. a&a listopad, 62 – 71. Historie areálu, který je přehlídkou moderní architektury. 932. Váňa Radek, Bartoš Štěpán, Pustevny a Radhošť. a&a prosinec, 68 – 77. Beskydské významné turistické stavby jako příklad národního étosu v architektuře a výtvarném umění přelomu 19. a 20. století. 933. Váňa Radek, Fuxa Lubomír, Městské krematorium Pardubice. a&a únor, 68 – 75. Stavba z let 1922–23 představující národní svébytný architektonický styl – rondokubismus, v tomto případě architekta Pavla Janáka. 934. Váňa Radek, Kuděj Jan, Živnostenská banka. Praha-Příkopy. a&a září, 66 – 75. Historie neorenesanční budovy. 935. Váňa Radek, Kuděj Jan, Moderní architektonická Litomyšl. a&a listopad, 130 –133. 936. Váňa Radek, Kuděj Jan, Šrámková Alena, Dům ČKD na Můstku, Praha. a&a říjen, 66 – 75. Historie naší první postmoderní stavby. 937. Váňa Radek, Přibyl Ondřej, Poldi Kladno. a&a březen, 66 – 75. Historický vývoj zanikající, bezmála dvousetleté, průmyslové památky. 938. Váňa Radek, Přibyl Ondřej, Bubenečská kanalizační čistička. a&a duben, 66 – 75. Z historie pražské kanalizace – mechanická čistírna odpadních vod v Bubenči, historie pražské technické památky. 939. Váňa Radek, Přibyl Ondřej, Klášter ve Žďáru nad Sázavou. a&a květen, 66 – 75. Originální stavba barokní gotiky. 940. Váňa Radek, Přibyl Ondřej, Libeňský plynojem. a&a červenec/srpen, 58 – 67. Historie a vývoj technické památky. 941. Váňa Radek, Teplý Libor, Vaňkovka, Brno. a&a červen, 66 – 75. Využití staré průmyslové budovy, historický vývoj Vaňkovky a generální rekonstrukce. 942. Vaněk Martin, Madona jindřichohradecká nebo Madona z Jindřichova Hradce? VSDJT, 47– 69. Uměleckohistorické zhodnocení pozdně středověkého deskového obrazu. 943. Varadzín Ladislav, Raně středověké osídlení ve Velvarech. ASČ, 569 – 573. Rekapitulace nemnoha raně středověkých nálezů z jádra města. 944. Varhaník Jiří, Starší fáze vnějšího opevnění hradu Rabí. SDS, 32 –36. Popis dosud opomíjených dokladů podoby opevnění s dokumentací. 945. Varhaník Jiří, Pozůstatky gotického krovu břitové věže hradu Zvíkova. Svorník, 175 –178. Dochované prvky krovu z doby po r. 1430 dokládají, že gotický krov nebyl při zvyšování věže v r. 1554 zrušen. 946. Varhaník Jiří, Vnější opevnění hradu Rabí (I. část). PP 1, 5 – 32. V rámci analýzy vnějšího opevnění identifikovány součásti staršího hradebního okruhu. Průzkum vnějšího okruhu nové, dochované fortifikace, identifikace jejího vybavení, dokumentace, rozpoznání půdorysného schématu severní části, dendrochronologická analýza. 947. Varhaník Jiří, Krušinová Lenka, Kyncl Josef, Kyncl Tomáš, Vnější opevnění hradu Rabí (II. část). PP 2, 55 – 96. Analýza severní a západní části vnějšího opevnění hradu, přihrádku, východní válcové věže a dalších částí hradu, etapizace výstavby, zařazení do evropských souvislostí, výsledky archeologického výzkumu, dendrochronologická analýza, otázka funkčnosti tohoto systému. 948. Varhaník Jiří, Kyncl Josef, Velká věž hradu Dobronice. AVJČ, 117–134. Stavebněhistorický průzkum a dendrochronologický rozbor dubových překladů (dřevo pokáceno 1308–1319). 949. Veselý Jan, Pozdně renesanční krov s půdní vestavbou na zámku v Dolních Beřkovicích. Svorník, 129 –138. Zhodnocení renesančního krovu s doplňky a úpravami z 19. století. 950. Veselý Jan, Zničené barokní paláce. „Přestavba“ v centru Prahy. Architekt 5, 62 – 63. Upozornění na devastující postup stavebních prací v paláci Wimmerově a Hrobčického. 951. Veselý Jan, Poznámky k práci s měřickými podklady při přípravě grafických příloh stavebněhistorického průzkumu hradu Michalovic. PSČ 2, 58. Exkurz k článku V. Razíma (PSČ 2/2005). 952. Veselý Jan, Jak ustupuje gotická Praha hotelovým hostům aneb „labutí píseň“ Wimmerova paláce Hrobčických v Rytířské ulici. ZSP 2, 5 –10. Stavebněhistorický vývoj objektů a jejich současný stav po necitlivých úpravách. 953. Veselý Jan, Rekonstrukce památkových objektů. ZSP 3, 24 – 32. Rekapitulace vývoje v Praze po roce 1989 a osvětlení hlavních problémů demonstrováním na konkrétních příkladech (palác U Hybernů a další). 954. Vidman Josef, Historie Hanspaulky. H 1, 19 – 30. 955. Vinař Jan, Krovy větších rozpětí. Svorník, 45 – 56. Rozbor kon-

174

strukčních variant krovů s rozpětím přesahujícím 10 m. 956. Vinař Jan, Krovy stanových střech konkávního tvaru. Svorník, 107–114. Rozbor uvedeného typu střešních konstrukcí odvozuje jejich existenci v našem prostředí od kostela P. Marie a sv. Karla Velikého na Karlově v Praze. 957. Vit Jaroslav, Mlčící svědek dávné tragedie. SSPVKK, 19 – 20, 24. Popis smírčí smlouvy a její vztažení ke konkrétnímu kříži. 958. Vítek Tomáš, Kartouzka v Dolanech. OK, 44 – 51. Výsledky archeologického výzkumu lokality se zříceninami kartuziánského kláštera na okraji obce Dolany. 959. Vítek Tomáš, Richterová Helena, Stavební vývoj domu č. 49 – 50 na Dolním nám. v Olomouci (Výsledky stavebně–historického průzkumu). SNPÚ v Ol., 24 – 28. Stavební podoba a vývoj domu č 49 a 50, zajímavé nálezy stavebněhistorického průzkumu. 960. Vlček Václav, Snímání z kříže v expozici píseckého muzea. PMP, 83 – 87. Zhodnocení dřevořezby Jana Medřického z r. 1825 na základě identifikované předlohy od P. P. Rubense. 961. Volfová Eva, Rakovník č.p. 59 – dům na předměstí. SDS, 160 –165. Popis dějin a stavební podoby klasicistního objektu. 962. Voškerušová Hana, Od přírodovědecky cenných lokalit Častolovicka k místním a pomístním názvům. OHP, 229 – 261. První část soupisu toponym vzniklého při retrospektivním a terénním botanickém průzkumu. 963. Všetečka Petr a kol., Obnova Baťova mrakodrapu ve Zlíně. Era 21 1, 11–17. Zpráva architektonického ateliéru s fotografiemi a plány. 964. Vybíral Jindřich, Výrobce pražské architektury. Osvald Polívka ve střetu idejí a zájmů. ĎaS 9, 19 – 21. 965. Vybíral Jindřich, Osudy pražského architekta Victora Fürtha. ĎaS 1, 7. Doplnění životopisných údajů architekta, jemuž byl věnován článek v témže časopise v č. 5/2004. 966. Vybíral Jindřich, Charles F. A. Voysey's Forgotten Designs for Southern Moravia. Zapomenuté projekty Charlese F. A. Voyseyho pro jižní Moravu. Umění 1, 21– 33. Popis doposud neznámých realizací návrhů rodinných domů britského architekta z počátku 20.století. Reprodukce půdorysů, návrhů průčelí, fotografie domů. 967. Vybíral Jindřich, Stylový pluralismus architektury 20. století – Moderna pravá a jiná. SaR, 31– 35. 968. Vymětalík Jiří, Hraniční kámen u potoka Křížovka. SMB, 60 – 64. Studie o náhodně objeveném kamenném objektu, nákresy, fotografie, prameny a literatura. 969. Waisser Pavel, Sgrafitová výzdoba fasád zámku v Litomyšli. PČM, 11– 52. Výtah z autorovy diplomové práce, zaměřený na problematiku grafických předloh a ikonografickou analýzu sgrafitových obrazů. 970. Walter Jan, Hřbitovní kaple s rodinnou hrobkou baronů Starcků v Městě Touškově. ČP 1– 2, 1– 7. Popis a dokumentace novogotické stavby. 971. Weissbrod Marek, Kupecké domy na Hluboké ulici ve Frýdku. PaSMB, 1–14. Stavební a historický vývoj tří kupeckých domů, jenž patří od ledna 2005 mezi zaniklé památky. 972. Wettengl Libor, Hrad Křikava. Hláska 2, 19 – 21. Shrnutí informací o zřícenině s kresebnou dokumentací. 973. Wettengl Libor, Hrádek Klabava. ČP 1– 2, 7– 8. Popis dějin a stavební podoby hrádku s dokumentací. 974. Wlasák Otakar, Rodinná hrobka Kavalierů. Sázavsko, 79 – 83. Historie hrobky sklářských podnikatelů, autor návrhu. 975. Wojtucki Daniel, Popraviště v Čechách a na Moravě od 16. do 19. století. SSPVKK, 27– 41. Shrnutí problematiky a popis dochovaných památek. 976. Wolf Jiří, Náhrobníky z pražských kostelů v Duchcově. MVP 1, 34 – 37. Určení místa původního uložení čtyř náhrobníků z 2. poloviny 16. století. 977. Wolf Vladimír, Obléhací tábor u Červené Hory. RK 30, 4 – 5. Pokus o vysvětlení původu zemních reliktů v předpolí hradu. 978. Záhoř Tomáš, Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně. ZPP 4, 303 – 305. Rozsah škod po povodni v r. 2002. Průběh restaurování malířské výzdoby a renovace vitrají. 979. Zahradník Jiří, Beroun a Berounsko na nejstarších mapových vyobrazeních. MB, 187–195. 980. Zachová Hana, Chůze ve městech v 19. století a první polovině 20. století. ZPP 2, 169 –183. Popsány technické trendy a detaily týkající se úprav pro chodce ve městech 19. a 20. století. 981. Zápalková Eva, Renesanční malby v jižním a západním křídle zámku v Kostelci nad Černými lesy. PP 2, 170 –177. Nově odhalené malby byly rozčleněny do čtyř souborů, podoba, stavební a lokální kontext. 982. Zapletalová Dana, Peška Marek, Nové poznatky ke starobrněnskému kostelu sv. Prokopa a jeho okolí. Příspěvek k historické topografii Starého Brna. BMD, 529 – 555. Archeologická studie, poznámky, nákresy, obr. příloha.

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 983. Zapletalová Jana, Mezi Boloňou a Krakovem. Život a dílo italského malíře Inocenza Montiho (1653 –1710). Umění 4, 335 – 346. Prostředí, ve kterém se formoval styl autora působivšího na Moravě. 984. Záruba Jiří, Rekonstrukce parteru paláce Rokoko. Stavba 6, 50. Stručná zpráva. 985. Zatloukal Ondřej, Tiché usmíření aneb zpráva o obnově zahrady kláštera kapucínů ve Fulneku. ZPK 5, 15 –18. Ideový a architektonický návrh rekonstrukce klášterní zahrady. Budoucí využití parku. 986. Zeman Lubomír, Kurhaus – Lázně III. V Karlových Varech. Obnova slavnostního sálu. ZPP 4, 317– 322. Historie stavby, popis architektury, nová zjištění v průběhu restaurátorského průzkumu, průběh obnovy. 987. Zeman Lubomír, Domy s hrázděnými konstrukcemi v městech severozápadních Čech. SDS, 120 –127. Doklady konstrukcí s dokumentací. 988. Zeman Václav, Ikonografická a epigramatická výzdoba kostela v České Kamenici. DVZ 1, 4 – 31. Přehled interiéru sakrální památky (kříže, reliéfy, vitráže, zvony, křtitelnice). 989. Zemánek Jan, Z Roudnice do Prahy přes kamenné mosty. PM, 49 – 60. Konstrukční problematika staveb mostů v Roudnici n. L. a Karlova mostu v Praze. 990. Zemková Michaela, Renesanční portál z roku 1547 v Podlipanském muzeu v Českém Brodě. MVP 1, 1–18. Popis předpokládaného původního vzhledu portálu. Zjištěno jeho původní umístění. Na základě interpretace znaku v nadpraží portálu a rozboru listinných materiálů určen možný objednatel. 991. Zezulčík Jaroslav, Malý „moravský Mirabel“. Perla barokní architektury na Novojičínsku. BP 1, 6 – 8. Malý historický vývoj barokního zámku v Kuníně, fotografie. 992. Zilynská Kateřina, Onen horlivý v slově Božím rakovnický Chrystosomus. RHS, 5 –13. Drobná životopisná studie, věnovaná rakovnickému knězi a regionálnímu historikovi Jiřímu Janu Libertinovi (1683 až 1732), z jehož popudu vznikla v Rakovníku hřbitovní kaple svatého Rocha a další památky. 993. Zilynská Kateřina, Jongelinova Notitia abbatiarum – příspěvek k historiografii Plas a českých cisterciáků. PK, 93 – 99. Upozornění na pramen a jeho interpretace. 994. Zilynskyj Bohdan, K vývoji plaského kláštera na přelomu 16. a 17. století. PK, 89 – 92. Upozornění na pramen a jeho interpretace. 995. Žáčková Eva, Znovuobjevená vila. Dům manželů Podhrázkých v Českých Budějovicích. Architekt 4, 72. Nově identifikovaný funkcionalistický dům architekta J. Saláka. 996. Žďárský Milan, Obrazy svezené do zámku v Náměšti nad Oslavou. ZPP 6, 494 – 499. Upozornění na opomíjený soubor evropské malby od 16. do 19. století, přehled obrazů. 997. Žilka Zdeněk a kol., Rekonstrukce paláce Beethoven v Praze na Malé Straně. Architekt 6 – 7, 69 – 72. Autorská zpráva (včetně recenze – M. Solař). 998. Žižka Jan, Několik poznámek k zámeckému sálu a stavebním dějinám zámku v Mnichově Hradišti. PSČ 1, 18 – 24. Poloha a podoba sálu v kontextu tohoto barokního zámku a jeho výstavby. 999. Žižka Jan, K podobě některých stropních konstrukcí v 19. století. SDS, 133 –135. Upozornění na typ segmentově klenutých stropů s dokumentací. 1000. Žižka Jan, Několik poznámek k podobě zámku v Liblicích. PP 2, 178 –183. Podoba zámku zachycená na obraze z počátku 18. století, dosud zpochybňovaná, od dnešního stavu odlišná, byla novými nálezy potvrzena; barevnost fasády. 1001. Žlábková Ludmila, Pomník archeologických nálezů v Třebešově. PN, 147–150. Osvětlení výzkumu pohřebiště kultury slezskoplatěnické a lužické v r. 1909 a důvodů vzniku ojedinělého pomníku. 1002. kol. autorů, Machinehouse v Praze-Karlíně. Era 21 1, 30 – 35. Autorská zpráva o konverzi, fotografie, plány. 1003. kol. autorů, Rekonstrukce a dostavba Viničního altánu v Praze. Era 21 1, 36 – 40. Autorská zpráva, fotografie, plány. 1004. kol. autorů, Rekonstrukce divadla Reduta v Brně. Era 21 5, 21–25. 1005. Karlův most – ochrana pilířů č. 8 a 9. Stavba 3, 10. Stručná zpráva o postupu prací; schémata návrhu oprav. 1006. Kotěrova vila v Chrudimi. MVP 2, 103 –105. Některé skutečnosti, dokazující Kotěrovo autorství návrhu vily. Reakce na článek: Šopák P., Kotěrova vila v Chrudimi. MVP XLI, CXI, č.1, s. 32–36. 1007. Něco k dějinám fary Svato-Matějské v politické obci Dejvicích. H 1, 31– 40. 1008. Také starobylý výraz je součástí ochrany. Ateliér obnovy a konzervace historických staveb Girsa. a&a leden, 74 – 81. Konzervování, rekonstrukce a renovace starých památek a otázky s touto problematikou spojené, barevné fotografie, výběr prací a ocenění. 1009. Vykopávky na Modré. Veligrad prosinec, 8. Drobná zmínka o dalších nálezech v archeoskanzenu u Modré.

ZKRATKY SLEDOVANÝCH ČASOPISŮ A SBORNÍKŮ a&a: art & antiques. Váš průvodce světem umění; 4. Praha, Medica Publishing and Consulting (Barbora Roučková) AČ: Archivní časopis. Praha, Odbor archivní správy MV ČR (Hana Martinková) Ad: Ad architektura; I. Praha, J. H. & Archys (Hana Martinková) AH: Archaeologia historica; 30. Brno, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Archeologický ústav AV ČR v Brně (Zdeněk Dragoun) AMM-SS: Acta Musei Moraviae – Scientiae sociales. Časopis Moravského zemského muzea – Vědy společenské; XC. Brno, Moravské zemské muzeum (Barbora Roučková) AP: Archaeologia Pragensia. Muzeum hlavního města Prahy (Zdeněk Dragoun) AR: Archeologické rozhledy; 57. Praha, Archeologický ústav AV ČR (Zdeněk Dragoun) Architekt: Měsíčník Obce architektů; LI. Praha, Architekt OA (Hana Martinková) ASČ: Archeologie ve středních Čechách; 9. Praha, Ústav archeologické památkové péče středních Čech (Zdeněk Dragoun) AVJČ: Archeologické výzkumy v jižních Čechách; 18. České Budějovice, Jihočeské muzeum (Jiří Fröhlich) Bezděz: Vlastivědný sborník Českolipska; 14. Česká Lípa, Vlastivědný spolek Českolipska, Státní okresní archiv, Okresní vlastivědné muzeum (Hana Lukešová) BMD: Brno v minulosti a dnes. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě Brna; XVIII. Magistrát města Brna – Archiv města Brna (Barbora Roučková) BMG: Bulletin Moravské galerie v Brně; 61. Moravská galerie v Brně a Společnost přátel MG v Brně (Barbora Roučková) BNG: Bulletin Národní galerie v Praze; XIV–XV (Hana Martinková) BP: Brána památek. Časopis o památkách a dění kolem nich; 2. Brno, Občanské sdružení POLYPEJE, společnost pro obnovu a využití historických památek (Barbora Roučková) BR: Broumovsko. Vlastivědný časopis občanů Broumovska, Policka a Teplicka. Broumov, Dobrovolný svazek obcí Broumovska (Jiří Slavík) BS: Bibliotheca Strahoviensis. Praha, Klášter premonstrátů na Strahově (Hana Martinková) CB: Castellologica bohemica. Praha, Archeologický ústav AV ČR (Zdeněk Dragoun) CFL: Confluens. Sborník historických a vlastivědných prací z Mělnicka; 1. Mělník, Regionální muzeum (Hana Martinková) ČČH: Český časopis historický. Praha, Historický ústav AV ČR (Hana Martinková) ČK: Český kras. Beroun, Muzeum Českého krasu (Hana Martinková) ČL: Český lid. Etnologický časopis. Praha, Etnologický ústav AV ČR (Hana Martinková) ČM: Český Merán. Sborník Českého Meránu. Město Sedlec-Prčice (Hana Martinková) ČMM: Časopis Matice moravské; CXXIV. Matice moravská v Brně (Barbora Roučková) ČNM: Časopis Národního muzea. Řada historická. Praha (Hana Martinková) ČP: České památky. Plzeň, Český svaz ochránců památek (Tomáš Karel) ČRP: Z Českého ráje a Podkrkonoší. SOkA Semily (Jiří Slavík) ČSM: Časopis Slezského zemského muzea. Řada B. Opava (Vanda Paluzgová) ĎaS: Dějiny a současnost. Kulturně historická revue; XXVII. Praha, NLN (Hana Martinková) DH: Dissertationes historicae. Ústav historických věd PF University Hradec Králové (Jiří Slavík) DKČ: Dědictví koruny české; XIV. Praha, Nezávislá památková unie (Hana Duhajská) DP: Documenta Pragensia. Město a voda; 24. Praha, Archiv hlavního města Prahy (Zdeněk Dragoun) DVZ: Děčínské vlastivědné zprávy. Časopis pro vlastivědu Děčínska a Šluknovska; 15. Děčín, Okresní muzeum (Hana Lukešová) Era 21: 5. Brno, ERA (Hana Martinková) ES: Epigraphica & Sepulcralia. Sborník příspěvků ze zasedání k problematice sepulkrálních památek, pořádaných Ústavem dějin umění AV ČR v letech 2000 až 2004; I. Praha, Ústav dějin umění AV ČR (Hana Martinková) FAS: Forum architektury & stavitelství; XIII. Praha, ABF (Hana Duhajská) FN: Fontes Nissae; VI. Liberec, Technická universita (Hana Martinková) FUMA: Furum urbes medii aevi; 2. Brno, Archaia Brno (Zdeněk Dragoun) GaHL: Genealogické a heraldické listy; XXV. Česká genealogická a heraldická společnost v Praze (Barbora Roučková) H: Hanspaulka. Historie, vzpomínky, zajímavosti; I. Praha, Unicornis (Ha-

175

Z Odborného tisku na Martinková) HG: Historická geografie. Praha, Historický ústav AV ČR (Hana Martinková) HK: Královéhradecko. Historický sborník pro poučenou veřejnost. SOkA Hradec Králové (Jiří Slavík) Hláska: Zpravodaj Klubu Augusta Sedláčka; XVI. Plzeň, Klub Augusta Sedláčka (Tomáš Karel) HV: Historie a vojenství. Časopis Vojenského historického ústavu. Praha (Hana Martinková) CHVL: Chrudimské vlastivědné listy; 14. Chrudim, Regionální muzeum (Markéta Krmenčíková) CHVS: Chrudimský vlastivědný sborník; 10. Chrudim, Regionální muzeum (Markéta Krmenčíková) JAO: Jihlavský archivní občasník; I. Jihlava, SOkA (Markéta Krmenčíková) Jesenicko: Vlastivědný sborník. Jeseník, Vlastivědné muzeum Jesenicka (Vanda Paluzgová) JM: Jižní Morava. Vlastivědný sborník; 41/44. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně (Barbora Roučková) JP: Jižní Plzeňsko; III. Blovice, Muzeum Jižního Plzeňska (Tomáš Karel) JSH: Jihočeský sborník historický; 74. České Budějovice, Jihočeské muzeum (Jiří Fröhlich) Kámen: 11. Praha, OTA SERVIS, Svaz kameníků a kamenosochařů ČR (Hana Martinková) KD: Kobylí dědina. Zpravodaj. Obec Kobylí (Barbora Roučková) KM: Krásné město. Časopis přátel Kutné Hory. Město Kutná Hora (Hana Martinková) KS: Kladský sborník. Hradec Králové, Vysoká škola pedagogická (Jiří Slavík) Kuděj: Časopis pro kulturní dějiny; 7. Praha, Scriptorium (Zdeněk Dragoun) Kutnohorsko: Vlastivědný sborník. Kutná Hora, Kuttna – Martin Bartoš (Hana Martinková) LA: Lanškrounsko. Vlastivědný sborník Městského muzea Lanškroun; 3 (Jiří Slavík) Lomec: 300 let poutního kostela Jména Panny Marie na Lomci. Sborník příspěvků z odborného semináře konaného dne 14. září 2004 v Městské galerii ve Vodňanech u příležitosti kulatého výročí vysvěcení chrámu. Městské muzeum a galerie ve Vodňanech (Jiří Fröhlich) MA: Mediaevalia archeologica. Praha, Archeologický ústav AV ČR (Zdeněk Dragoun) MB: Minulostí Berounska. Sborník Státního okresního archivu v Berouně; 8 (Hana Martinková) MH: Marginalia historica. Praha, Pedagogická fakulta UK (Hana Martinková) MHB: Mediaevalia historica bohemica; 10. Praha, Historický ústav AV ČR (Hana Martinková) MK: Malovaný kraj; XLI. Břeclav – Uherské Hradiště, Moraviapres, Břeclav – Slovácké muzeum v Uherském Hradišti (Barbora Roučková) MTVL: Moravskotřebovské vlastivědné listy; 16. Městské muzeum Moravská Třebová (Hana Martinková) MVP: Muzejní a vlastivědná práce; 43. Praha, Národní muzeum ve spolupráci se Společností přátel starožitností (Hana Duhajská) MZK: Minulostí západočeského kraje; XL. Plzeň, Archiv města Plzně (Tomáš Karel) OAS: Olomoucký archivní sborník. Olomouc, SOkA (Vanda Paluzgová) OHP: Orlické hory a Podorlicko. Sborník vlastivědných prací. Přírodou, Dějinami, Současností; 13. Muzeum a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou (Jiří Slavík) OK: Olomoucké kláštery. Sborník příspěvků ze semináře konaného u příležitosti Dnů evropského kulturního dědictví, Olomouc 10. – 11. 9. 2005. Olomouc, Statutární město (Vanda Paluzgová) Opava: Sborník k dějinám města. Opava, Zemský archiv, Matice slezská (Vanda Paluzgová) Ostrava: Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska; 22. Ostrava, Statutární město, Archiv města, Tilia (Vanda Paluzgová) PA: Památky archeologické; 96. Praha, Archeologický ústav AV ČR (Zdeněk Dragoun) PaSMB: Práce a studie muzea Beskyd. Společenské vědy; 16. Frýdek-Místek, Muzeum Beskyd (Vanda Paluzgová) PBO: Porta Bohemika. Sborník historických prací; 3. Ústí nad Labem, Albis international (Hana Lukešová) PČM: Pomezí Čech, Moravy a Slezska. Sborník prací ze společenských a přírodních věd; 6. Litomyšl, Regionální muzeum v Litomyšli, SOkA Svitavy (Jiří Slavík) PK: Plaský klášter. Sborník z konference 2005. Mariánská Týnice, Muzeum a galerie severního Plzeňska (Tomáš Karel) PM: Podřipský muzejník; 1. Roudnice nad Labem, Podřipské muzeum (Hana Lukešová) PMK: Práce muzea v Kolíně. Řada společenskovědní. Regionální muzeum

176

v Kolíně (Hana Martinková) PMP: Prácheňské muzeum v Písku. Zpráva o činnosti za rok 2004. Písek (Jiří Fröhlich) PN: Panorama. Z přírody, historie a současnosti Orlických hor a podhůří; 13. Dobré, Vydavatelství SEN (Jiří Slavík) POB: Pod Blaníkem. Vlastivědný čtvrtletník. Časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví; IX (XXXI.). Podblanické ekocentrum Českého svazu ochránců přírody a Muzeum okresu Benešov ve spolupráci s Okresním úřadem Benešov a Správou Chráněné krajinné oblasti Blaník Louňovice (Hana Martinková) Podbrdsko: 12. Příbram, SOA-Praha, Státní okresní archiv Příbram, Hornické muzeum Příbram (Hana Duhajská) Polabí: Vlastivědný zpravodaj. Poděbrady, Polabské muzeum (Hana Martinková) Poodří: Časopis obyvatel horní Odry. Odry, Společnost přátel Poodří (Vanda Paluzgová) PP: Průzkumy památek; 12. Praha, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče (Hana Martinková) PPnM: Památková péče na Moravě. Monumentorum moraviae tutela; 10. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně (Barbora Roučková) PPŽ: Památky, příroda, život. Vlastivědný sborník Chomutovska; 37. Chomutov, Okresní vlastivědné muzeum (Hana Lukešová) PSČ: Památky středních Čech; 19. Praha, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze (Hana Martinková) PSH: Pražský sborník historický. Archiv hlavního města Prahy (Zdeněk Dragoun) PÚP: Dodatek k výroční zprávě Národního památkového ústavu v Pardubicích (Jiří Slavík) PÚV: Příspěvky k ústecké vlastivědě. Muzeum města Ústí nad Labem (Hana Lukešová) PZ: Podivínský zpravodaj; XXXV. Město Podivín (Barbora Roučková) RBS: Regnum Bohemiae et Sacrum Romanum Imperium. Sborník k poctě Jiřího Kuthana. Praha, Sborník Katolické teologické fakulty UK (Hana Martinková) RHS: Rakovnický historický sborník; VI. Rakovník, Státní okresní archiv Rakovník, Státní oblastní archiv v Praze (Hana Duhajská) RK: Rodným krajem. Vlastivědný sborník kraje A. Jiráska, B. Němcové a bratří Čapků. Vlastivědný spolek při MKS Červený Kostelec (Jiří Slavík) RPA: Ročenka prostějovského archivu (Vanda Paluzgová) RR: Rodopisná revue; 7. Praha, Historicko-vlastivědný spolek v Českých Budějovicích (Barbora Roučková) RSOkAZ: Ročenka Státního okresního archivu ve Znojmě; 2004. Znojmo, ČR – Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv ve Znojmě (Barbora Roučková) SAP: Sborník archivních prací; LV. Praha, Odbor archivní správy Ministerstva vnitra ČR (Hana Duhajská) SaR: Složitosti a rozpory moderní architektury a její památkové ochrany. Sborník příspěvků. Seminář s mezinárodní účastí Ostrava, 7. – 8. září 2005. Ostrava, Národní památkový ústav (Vanda Paluzgová) Sázavsko: Historie, tradice, současnost; 11. Město Sázava (Hana Duhajská) SB: Staré Budějovice. Sborník prací k dějinám královského města Českých Budějovic; 1. Historicko-vlastivědný spolek v Českých Budějovicích (Jiří Fröhlich) SBM: Sborník bruntálského muzea. Bruntál, Muzeum v Bruntále (Vanda Paluzgová) SDN: Stopami dějin Náchodska. SOkA Náchod (Jiří Slavík) SDS: Dějiny staveb. Sborník z konference Dějiny staveb. Plzeň, Klub Augusta Sedláčka (Tomáš Karel) Slovácko: XLVII. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti (Barbora Roučková) SM: Severní Morava. Vlastivědný sborník. Šumperk, Vlastivědné muzeum (Vanda Paluzgová) SMB: Sborník muzea Blansko; 12 (Barbora Roučková) SMDBH: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka; 17. Rokycany (Tomáš Karel) SMP: Studia mediaevalia Pragensia; 5. Praha, Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (Zdeněk Dragoun) SMPT: Sborníček. Příspěvky Muzea Podkrkonoší v Trutnově; 4 (Jiří Slavík) SNM: Sborník Národního muzea. Řada A – Historie; LIX. Praha (Hana Martinková) SNPÚO: Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě (Vanda Paluzgová) SNPÚ v Ol.: Sborník Národního památkového ústavu územního odborného pracoviště v Olomouci (Vanda Paluzgová)

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 SO: Slánský obzor; 12 (112). Slaný, Společnost Patria, Vlastivědné muzeum ve Slaném, Státní okresní archiv v Kladně (Hana Duhajská) SOkAK-as: Státní okresní archiv Kroměříž. Archivní sborník; XI. Státní okresní archiv Kroměříž (Barbora Roučková) Speleo: Praha, Česká speleologická společnost (Hana Martinková) SPFFBU-SHB: Sborník prací Filosofické fakulty Brněnské university/ Studia minora Facultatis philosophicae Universitatis Brunensis. Studia Historica Brunensia; LIII/series historica (C)/51. Masarykova universita v Brně (Barbora Roučková) SPO: Sborník prací FF Ostravské univerzity. Historia (Vanda Paluzgová) SPS: Sborník Společnosti přátel starožitností. Praha (Zdeněk Dragoun) SP: Staletá Praha. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v hlavním městě Praze (Zdeněk Dragoun) SPVA: Sborník prací východočeských archivů. SOA Zámrsk (Jiří Slavík) SPZ: Sborník prací z historie a dějin umění. Klatovy, Galerie Klatovy-Klenová a Historická společnost Klatovy (Tomáš Karel) SR: Studia Rudolphina. Bulletin Centra pro výzkum umění a kultury doby Rudolfa II. Praha, Ústav dějin umění AV ČR (Hana Martinková) SSB: Slezský sborník. Opava, Slezské zemské muzeum (Vanda Paluzgová) SSH: Středočeský sborník historický. Praha, Státní oblastní archiv (Hana Martinková) SSOAFM: Sborník Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku; 6 (Vanda Paluzgová) SSOSP: Sborník Státního okresního archivu Přerov (Vanda Paluzgová) SSPVKK: Sborník Společnosti pro výzkum kamenných křížů. Muzeum Aš (Tomáš Karel) Stavba: 12. Praha, Springer Media CZ (Hana Duhajská) Stop: Zpravodaj STOP. Časopis společnosti pro technologie ochrany památek. Praha (Hana Martinková) StřM: Střední Morava. Vlastivědná revue. Olomouc, Memoria (Vanda Paluzgová) Svorník: Krovy a střechy; 3. Praha, Sdružení pro stavebněhistorický průzkum a UNICORNIS (Zdeněk Dragoun) SVPP: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka. Benešov, Muzeum okresu Benešov, SOkA (Hana Martinková) SVS: Středočeský vlastivědný sborník. Muzeum a současnost. Řada společenskovědní; 23. Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy (Hana Martinková) SZ: Stařečský zpravodaj. OÚ Stařeč (Barbora Roučková) SZB: Studie a zprávy Okresního muzea Brandýs n. L. (Hana Martinková) TA: Táborský archiv. SOkA Tábor (Jiří Fröhlich) TeA: Technologia artis. Mezinárodní ročenka historické výtvarné technologie. Praha, Národní galerie (Hana Martinková) Těšínsko: Vlastivědný časopis; XLVIII. Český Těšín, Muzeum Těšínska (Vanda Paluzgová) Umění: LIII. Praha, Ústav dějin umění AV ČR (Hana Duhajská) UUR: Urbanismus a územní rozvoj; VIII. Brno, Ústav územního rozvoje (Hana Martinková) VaV: Vodňany a Vodňansko. Městské muzeum a galerie ve Vodňanech (Jiří Fröhlich) VCP: Vodní cesty a plavba. Praha, Plavba a vodní cesty (Hana Duhajská) Veligrad: List členů Historické společnosti Starý Velehrad. Uherské Hradiště, Historická společnost Starý Velehrad (Barbora Roučková) Veronica: Časopis pro ochranu přírody a krajiny; XIX. Regionální sdružení Českého svazu ochránců přírody Brno (Barbora Roučková) VL: Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy. Časopis pro dějiny, umění, přírodu a dnešek; 31. Opava, Matice slezská (Vanda Paluzgová) VLH: Východočeské listy historické. Hradec Králové, Ústav historických věd PF University Hradec Králové (Jiří Slavík) VS: Vyškovský sborník. Sborník Státního okresního archivu ve Vyškově; V. Slavkov u Brna (Barbora Roučková) VSDJT: Vlastivědný sborník Dačicka, Jindřichohradecka a Třeboňska; 17. Jindřichův Hradec, Muzeum Jindřichohradecka (Jiří Fröhlich) VSH: Východočeský sborník historický; 12. Východočeské muzeum v Pardubicích (Markéta Krmenčíková) VSK: Vlastivědný sborník Kralupska; XIII. Městské muzeum v Kralupech nad Vltavou (Hana Duhajská) VSNJ: Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín. Nový Jičín, SOA (Vanda Paluzgová) VSP: Vlastivědný sborník Pelhřimovska; 16. Pelhřimov, Muzeum Vysočiny (Markéta Krmenčíková) VVM: Vlastivědný věstník moravský; LVII. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně (Barbora Roučková) Výběr: Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech; XLII. České Budějovice, Jihočeské muzeum (Jiří Fröhlich) ZKPP: Zprávy Klubu přátel Pardubicka; XL. Pardubice, Klub přátel Pardubicka (Markéta Krmenčíková) ZMHK: Zpravodaj muzea v Hradci Králové; 31 (Jiří Slavík)

ZMP: Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově (Barbora Roučková) ZOM: Zpravodaj Ostravského muzea; X (Vanda Paluzgová) ZPK: Zahrada–park–krajina; XV. Praha, Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu (Hana Duhajská) ZPP: Zprávy památkové péče; 65. Praha, Národní památkový ústav – ústřední pracoviště (Hana Duhajská) ZS: Zlatá stezka. Sborník Prachatického muzea; 11 (Jiří Fröhlich) ZSP: Za starou Prahu. Věstník Klubu Za starou Prahu; XXXV (VI) (Hana Duhajská) ZVM: Zprávy Vlastivědného muzea Olomouc (Vanda Paluzgová) ZVUK: ZVUK Zlínského kraje. Časopis pro kulturu a společenské dění ve Zlínském kraji. Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně a Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně (Barbora Roučková) ZZM: Sborník Západočeského muzea. Plzeň (Tomáš Karel) ŽZ: Ždánický zpravodaj. Noviny Zastupitelstva města Ždánic (Barbora Roučková)

REJSTŘÍK LOKALIT Adolfovice, Bělá pod Pradědem (okres Šumperk) ............................. 537 Albrechtice nad Orlicí (okres Rychnov nad Kněžnou) ...................... 792 Angerbach, hrad na katastru obce Kožlany (okres Plzeň-sever) ....... 747 Babí, Náchod .................................................................................. 786 Bačalky (okres Jičín) ....................................................................... 741 Bačetín (okres Rychnov nad Kněžnou) ............................................ 398 Bartošovice v Orlických horách (okres Rychnov nad Kněžnou) .................................................................... 792, 887 Bartovice, Ostrava ............................................................................ 98 Bašovka, Mělník ............................................................................. 536 Bášť (okres Praha-východ) .............................................................. 730 Bečov nad Teplou (okres Karlovy Vary) ............................ 797, 975, 987 Bečváry (okres Kolín) ...................................................................... 784 Bechyně (okres Tábor) ............................................................ 653, 770 Bělá (okres Rychnov nad Kněžnou) ................................................. 792 Bělá pod Bezdězem (okres Mladá Boleslav) ...................................... 523 Bělokozly, Sázava (okres Benešov) .................................................. 275 Benátky nad Jizerou (okres Mladá Boleslav) ................................... 980 Benešov .................................................................................. 173, 310 Beroun ................................................................................... 382, 979 Berounka ......................................................................................... 54 Berounsko ...................................................................................... 979 Bezdružicko ...................................................................................... 11 Bezuchov (okres Přerov) .................................................................. 246 Bílá (okres Frýdek-Místek) .............................................................. 870 Bílý Újezd (okres Rychnov nad Kněžnou) ........................................ 792 Bítozeves (okres Louny) .................................................................. 607 Blanensko ........................................................................................ 30 Blansko .......................................................................................... 159 Blatná (okres Strakonice) ................................................................ 975 Blažim (okres Louny) ...................................................................... 608 Bludov (okres Šumperk) ................................................................. 619 Bohdašín (okres Trutnov) ............................................................... 473 Bohuliby (okres Praha-západ) ......................................................... 740 Bojkovice (okres Uherské Hradiště) ................................................. 360 Borek (okres České Budějovice) ...................................................... 114 Borohrádek (okres Rychnov nad Kněžnou) ...................................... 792 Borotín (okres Tábor) ...................................................................... 585 Borovnice (okres Rychnov nad Kněžnou) ........................................ 792 Borschengrün, hrad na katastru obce Úbočí (okres Cheb) .............. 436 Boršov (okres Svitavy) ..................................................................... 694 Boskovštejn (okres Znojmo) ............................................................ 328 Bosyně (okres Mělník) ..................................................................... 628 Brandýs nad Labem (okres Praha-východ) ...................................... 198 Brandýs nad Orlicí (okres Ústí nad Orlicí) ....................................... 314 Brdy ................................................................................................. 37 Brenná (okres Česká Lípa) .............................................................. 577 Brníčko (okres Šumperk) ................................................................ 217 Brno ......................... 10, 30, 60, 61, 93, 110, 121, 138, 195, 241, 243, 288, 414, 415, 429, 437, 438, 439, 440, 481, 482, 524, 555, 572, 609, 632, 633, 663, 709, 826, 928, 931, 941, 982, 1004 Broumov (okres Náchod) ......................................................... 627, 912 Broumovsko ................................................................................... 533 Brtnice (okres Jihlava) ............................................................ 324, 569 Brťov-Jeneč (okres Blansko) ........................................................... 968 Brumov (okres Zlín) ........................................................ 166, 514, 515

177

Z Odborného tisku Bruntál ........................................................................................... 578 Bruntálsko ..................................................................................... 635 Brušperk (okres Frýdek-Místek) ...................................................... 483 Břeclav ........................................................................................... 549 Březí (okres České Budějovice) ........................................................ 539 Bučovice (okres Vyškov) .................................................................. 840 Buchlov (okres Uherské Hradiště) ................................................... 515 Buchlovice (okres Uherské Hradiště) ................................................. 84 Budeč (okres Plzeň-sever) ............................................................... 757 Budeč, Kováry (okres Kladno) ............................................................. 7 Budišov nad Budišovkou (okres Opava) .......................................... 699 Býkovice (okres Blansko) ................................................................ 968 Byšičky (okres Nymburk) ................................................................ 712 Církvice (okres Kutná Hora) ............................................................ 499 Cítov (okres Mělník) ........................................................................ 759 Cvilín, hrad na katastru obce Úvalno (okres Bruntál) ...................... 909 Čáslav (okres Kutná Hora) ...................................................... 784, 889 Častolovice (okres Rychnov nad Kněžnou) ...................................... 962 Čechtice (okres Benešov) ................................................................ 714 Čeladná (okres Frýdek-Místek) ........................................................ 254 Čelákovice (okres Praha-východ) ............................................. 590, 624 Čelákovicko .................................................................................... 865 Černčice (okres Louny) ................................................................... 181 Černíky (okres Nymburk) ................................................................ 587 Černošice (okres Praha-západ) ........................................................ 250 Černovice, Brno .............................................................................. 572 Černý Důl (okres Trutnov) .............................................................. 784 Čertova louka, území na katastru obce Špindlerův Mlýn (okres Trutnov) .......................................................................... 411 Červená Hora (okres Náchod) .......................................................... 977 Červené Poříčí (okres Klatovy) ......................................................... 769 Červený Dvůr (okres Český Krumlov) .............................................. 318 Červený Kostelec (okres Náchod) ..................................................... 893 Česká Kamenice (okres Děčín) ........................................................ 988 Česká Lípa ................................................................................ 55, 685 České Budějovice .............. 21, 394, 462, 511, 512, 542, 543, 595, 851, 856, 897, 995 České středohoří ............................................................................. 876 Českobudějovicko ........................................................................... 720 Českomoravská vrchovina .............................................................. 584 Český Brod (okres Kolín) ......................................................... 687, 990 Český Dub (okres Liberec) ............................................... 582, 664, 745 Český Krumlov .............................. 319, 384, 573, 662, 696, 847, 1008 Český Šternberk (okres Benešov) ............................................ 421, 422 Český Těšín (okres Karviná) .................................................... 153, 863 Číhošť (okres Havlíčkův Brod) ......................................................... 743 Čistá (okres Mladá Boleslav) ........................................................... 550 Dačice (okres Jindřichův Hradec) ................................................... 872 Daňkovice (okres Žďár nad Sázavou) ............................................... 705 Děčín ...................................................................... 188, 570, 791, 817 Dětenice (okres Jičín) ...................................................................... 741 Dětmarovice (okres Karviná) ............................................................. 70 Diváky (okres Břeclav) .................................................................... 776 Divišov (okres Benešov) ................................... 421, 672, 673, 674, 675 Dobrá Voda (okres České Budějovice) .............................................. 441 Dobronice u Bechyně (okres Tábor) ................................................ 948 Dobříč (okres Plzeň-sever) ............................................................... 149 Dobřichov (okres Kolín) ................................................................... 929 Dobříkov (okres Ústí nad Orlicí) ...................................................... 315 Dobšice (okres Znojmo) ................................................................... 546 Dojetřice (okres Kutná Hora) ........................................................... 873 Dolany (okres Olomouc) .......................................................... 487, 958 Dolany, zaniklá středověká osada na katastru obce Studená (okres Plzeň-sever) ..................................................................... 488 Dolní a Horní Studené (okres Praha-západ) .................................... 740 Dolní Beřkovice (okres Mělník) ........................................................ 949 Dolní Chřibská (okres Děčín) .......................................................... 712 Dolní Jamné (okres Plzeň-sever) ..................................................... 259 Dolní Lutyně (okres Karviná) ............................................................ 71 Dolní Město (okres Havlíčkův Brod) ................................................ 325 Dolní Štěpanice (okres Semily) ........................................................ 201 Dolní Třešňovec (okres Ústí nad Orlicí) ........................................... 647 Dolní Žandov (okres Cheb) .............................................................. 509 Domanín (okres Jindřichův Hradec) ............................................... 666 Domažlicko ..................................................................................... 326 Doubravice nad Svitavou (okres Blansko) ....................................... 655 Doupovsko ....................................................................................... 22

178

Drahanovice (okres Olomouc) ......................................................... 329 Draženov (okres Domažlice) ............................................................ 758 Drchlava (okres Česká Lípa) ........................................................... 379 Drnholec (okres Břeclav) ................................................................. 534 Dub (okres Prachatice) .................................................................... 916 Duchcov (okres Teplice) .................................................................. 976 Dukovany (okres Třebíč) ................................................................. 510 Dvůr Králové nad Labem (okres Trutnov) ........................................ 205 Edelštejn (okres Bruntál) ................................................................ 218 Engelsberg, hrad na katastru obce Sehradice (okres Zlín) ....... 515, 518 Frýdecko-Místecko ............................................................................ 23 Frýdek-Místek ................................................................................ 971 Frýdlant nad Ostravicí (okres Frýdek-Místek) .............................. 3, 256 Frýdštejn (okres Jablonec nad Nisou) ............................................. 200 Fryšták (okres Zlín) ......................................................................... 517 Fulnek (okres Nový Jičín) ................................................................ 985 Hartvíkovice (okres Třebíč) .............................................................. 252 Hasištejn, hrad na katastru obce Místo (okres Chomutov) ...... 428, 869 Havířov (okres Karviná) ................................................................... 175 Havlíčkův Brod ............................................................................... 497 Hejná (okres Klatovy) ...................................................................... 146 Hejnice (okres Liberec) .................................................................... 645 Helenín (okres Jihlava) ................................................................... 966 Henčov (okres Jihlava) .................................................................... 966 Heřmanice (okres Ostrava) .............................................................. 141 Heřmanovice (okres Bruntál) .......................................................... 260 Heřmanův Městec (okres Chrudim) ................................... 25, 825, 895 Hladké Životice (okres Nový Jičín) ................... 859, 860, 861, 885, 894 Hlavačov, hrad na katastru obce Rakovník ..................................... 747 Hluboké Mašůvky (okres Znojmo) ....................................................... 2 Hodějice (okres Vyškov) .................................................................. 229 Hodolany, Olomouc ........................................................................ 212 Hodonín ......................................................................................... 908 Holešov (okres Kroměříž) ................................................................. 639 Holice, Olomouc ............................................................................. 142 Holoubkov (okres Rokycany) ........................................................... 557 Horňácko ........................................................................ 366, 367, 368 Horní Blatná (okres Karlovy Vary) ........................................... 775, 987 Horní Chřibská (okres Děčín) .......................................................... 882 Horní Heršpice, Brno ...................................................................... 572 Horní Kostelec (okres Náchod) ........................................................ 356 Horní Pojizeří .................................................................................. 849 Horní Slavkov (okres Sokolov) ........................................... 17, 975, 987 Horní Suchá (okres Karviná) ........................................................... 156 Horní Tošanovice (okres Frýdek-Místek) ........................................... 36 Hořejší Těšov (okres Klatovy) ........................................................... 712 Hořelice, Rudná (okres Beroun) ...................................................... 308 Hořice (okres Český Krumlov) ......................................................... 596 Hořice (okres Jičín) ......................................................................... 592 Hořovice (okres Beroun) .................................................. 249, 393, 904 Hostěradice (okres Znojmo) ............................................................. 744 Hošťka (okres Litoměřice) ............................................................... 784 Hracholusky (okres Plzeň-sever) ..................................................... 494 Hradčany ........................................................................................ 284 Hradčany (okres Česká Lípa) .......................................................... 577 Hradčany (okres Nymburk) ............................................................. 507 Hradčovice (okres Uherské Hradiště) ............................................... 306 Hradec Králové .......................... 89, 280, 281, 282, 358, 556, 626, 785 Hrádek nad Nisou (okres Liberec) ................................................... 226 Hradišťany (okres Plzeň-jih) ............................................................ 712 Hradištko (okres Nymburk) ............................................................. 507 Hranice (okres Přerov) ...................................................................... 87 Hronov (okres Náchod) ............................................................ 294, 787 Hrubý Rohozec (okres Semily) ........................................................... 50 Hrusice (okres Praha-východ) ........................................................... 75 Hřebeny (okres Sokolov) ................................................................. 295 Hukvaldy (okres Frýdek-Místek) ..................................................... 753 Humpolec (okres Pelhřimov) ............................................ 419, 420, 795 Hvozdno (okres České Budějovice) .................................................. 541 Chanovice (okres Klatovy) ............................................................... 896 Cheb ............................................................................................... 844 Chebsko ......................................................................................... 796 Chlum (okres Benešov) ................................................................... 313 Chlum (okres Česká Lípa) ............................................................... 712 Chlum (okres Zlín) .......................................................................... 515 Chlum Svaté Maří (okres Sokolov) ................................................... 213 Chlum u Třeboně (okres Jindřichův Hradec) ................................... 310

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 Chlumec nad Cidlinou (okres Hradec Králové) ................................ 784 Choltice (okres Pardubice) .............................................................. 350 Chomutice (okres Jičín) .................................................................. 695 Chomutov ....................................................................... 179, 682, 683 Chotěbuz-Podobora (okres Karviná) ................................................ 676 Chotouň (okres Praha-západ) .......................................................... 740 Chrastavsko ................................................................................... 226 Chrlice, Brno .......................................................................... 183, 184 Chrudim ................................................ 108, 376, 616, 648, 845, 1006 Chrudimsko ............................................................................ 266, 267 Chržín (okres Kladno) ..................................................................... 746 Chudenice (okres Klatovy) ............................................................... 505 Chyjice (okres Jičín) ........................................................................ 741 Chylice (okres Karlovy Vary) ............................................................ 259 Chyšná (okres Pelhřimov) ............................................................... 251 Ivančice (okres Brno-město) ............................................................ 825 Jablonecko ..................................................................................... 742 Jablunkov (okres Frýdek-Místek) .................................................... 828 Jáchymov (okres Karlovy Vary) ....................................................... 987 Jánské Lázně (okres Trutnov) ......................................................... 204 Japonsko ........................................................................................ 377 Jaroměř (okres Náchod) .................................................................. 474 Jasenná (okres Zlín) ....................................................................... 211 Javorek (okres Žďár nad Sázavou) .................................................. 850 Jemnice (okres Jihlava) .................................................................... 92 Jeřmanice (okres Liberec) ............................................................... 784 Jesenicko ....................................................................................... 731 Jeseníky ................................................................................. 706, 707 Jevišovice (okres Znojmo) ........................................................ 323, 996 Jezeří (okres Most) .......................................................................... 113 Jičín ............................................................................................... 913 Jihlava .................................................................... 419, 430, 456, 980 Jihlavsko ........................................................................................ 850 Jindřichův Hradec .......................................................... 785, 942, 691 Jirkov (okres Chomutov) ................................................................. 321 Jiřetín pod Jedlovou (okres Děčín) .................................................. 154 jižní Čechy ................................................................................ 45, 594 Kaceřov (okres Plzeň-sever) ............................................................. 489 Kácov (okres Kutná Hora) ....................................................... 701, 737 Kačice (okres Kladno) ...................................................................... 597 Kadaň (okres Chomutov) ................................................... 77, 428, 869 Kájov (okres Český Krumlov) ................................................... 592, 596 Kanín, osada na katastru obce Opolany (okres Nymburk) ............... 621 Karlín, Volárna (okres Kolín) ........................................................... 999 Karlovarsko ............................................................................ 230, 796 Karlovice (okres Bruntál) ................................................................ 634 Karlovy Vary ........................................................................... 986, 987 Karlštejn (okres Beroun) ................................................................. 831 Karviná ........................................................................................... 102 Kašperk, hrad na katastru obce Žlíbek (okres Klatovy) .................... 257 Klabava (okres Rokycany) ............................................................... 973 Kladensko ............................................................................... 711, 937 Kladno ...................................................................................... 39, 937 Kladruby (okres Trutnov) ................................................................ 850 Kladsko ............................................................................................ 57 Klášterec nad Ohří (okres Chomutov) ............................................. 869 Klášterní Hradisko, Olomouc .......................................................... 804 Klatovsko ........................................................................................ 326 Klecany (okres Praha-východ) ......................................................... 450 Koberštejn (okres Bruntál) .............................................................. 219 Kočí (okres Chrudim) ...................................................................... 303 Kolín ....................................................................................... 118, 899 Kolovraty, Praha ........................................................................... 6, 33 Komárov, Brno ............................................................................... 572 Komorní Hrádek (okres Benešov) .................................................... 736 Konojedy (okres Litoměřice) ............................................................ 799 Kopčany (Slovensko) ....................................................................... 580 Koryčany (okres Kroměříž) .............................................................. 838 Kostelec nad Černými lesy (okres Kolín) .................................. 434, 981 Kostelec nad Orlicí (okres Rychnov nad Kněžnou) ........................... 886 Kostomlátky (okres Nymburk) ......................................................... 784 Kostomlaty pod Řípem (okres Litoměřice) ........................................ 317 Košice (Slovensko) .................................................................. 297, 298 Kounice (okres Nymburk) ............................................................... 587 Kouty nad Desnou (okres Šumperk) ............................................... 131 Kozomín (okres Mělník) ................................................................... 832 Krajníčko (okres Strakonice) ........................................................... 423

Krajt (okres Tachov) ................................................ 299, 300, 553, 734 Krakovec (okres Rakovník) .............................................................. 761 Kralupy nad Vltavou (okres Mělník) ................................................ 193 Krasíkov (okres Ústí nad Orlicí) ...................................................... 338 Krásno (okres Sokolov) ............................................................ 119, 987 Krč (okres Písek) ............................................................................. 253 Kroměříž ................................................................................. 777, 877 Kryštofovo Údolí (okres Liberec) ...................................................... 135 Křečov (okres Plzeň-sever) ............................................................... 259 Křenovice (okres Vyškov) ................................................................ 239 Křídla (okres Žďár nad Sázavou) ..................................................... 850 Křídlo, hrad na katastru obce Brusné (okres Kroměříž) ................... 515 Křikava-Černívsko (okres Strakonice) ............................................. 972 Křínov (okres Tachov) ..................................................................... 957 Křivoklát (okres Rakovník) .............................................................. 754 Křtiny (okres Blansko) .................................................................... 846 Kuks (okres Trutnov) ...................................................................... 717 Kumburk, hrad na katastru obce Syřenov (okres Semily) ................ 220 Kunčice nad Ostravicí (okres Ostrava) ................................................ 8 Kunín (okres Nový Jičín) ................................................................. 991 Kunratice, Praha ............................................................................ 140 Kunštát, Orlické Záhoří (okres Rychnov nad Kněžnou) ................... 887 Kutná Hora ............................................................. 284, 732, 900, 980 Kvasice (okres Kroměříž) ................................................................. 104 Kvinburk (okres Bruntál) ................................................................ 216 Lanškroun (okres Ústí nad Orlicí) ...................... 26, 272, 287, 647, 779 Lázně sv. Kateřiny (okres Pelhřimov) ............................................... 605 Ledčice (okres Mělník) ..................................................................... 832 Lednice (okres Břeclav) ........................................................... 359, 555 Lednicko-valtický areál ........................................... 196, 527, 528, 529 Leuchtenštejn (okres Bruntál) ......................................................... 221 Levý Hradec, Roztoky (okres Praha-západ) ...................................... 752 Libáň (okres Jičín) .......................................................................... 741 Libčice (okres Praha-západ) ............................................................ 450 Liběchov (okres Mělník) .................................................................. 506 Libějovice (okres Strakonice) ........................................................... 574 Liberec ................................................ 90, 95, 397, 606, 669, 801, 891 Liberk (okres Rychnov nad Kněžnou) ........................................ 64, 534 Líbeznice (okres Praha-západ) ......................................................... 784 Libice (okres Nymburk) ................................................................... 621 Liblice (okres Mělník) .................................................................... 1000 Libochovice (okres Litoměřice) ................................................... 31, 601 Libodřice (okres Kolín) .................................................................... 519 Lichnice (okres Chrudim) ................................................................ 365 Lipník nad Bečvou (okres Přerov) .................................................... 248 Líšnice (okres Praha-západ) ............................................................ 784 Litoměřice ....................................................................................... 129 Litoměřicko .................................................................................... 103 Litomyšl (okres Svitavy) ............................................. 65, 322, 935, 969 Loket (okres Sokolov) ...................................................................... 987 Loketsko ......................................................................................... 402 Lomec, poutní místo na katastru obce Nestanice (okres Strakonice) .............................................................. 373, 881 Loučná nad Desnou (okres Šumperk) ............................................. 131 Loukov (okres Havlíčkův Brod) ....................................................... 325 Louny ............................................................................................. 182 Loutí, Rabyně (okres Benešov) .......................................................... 74 Lovčice (okres Hodonín) .................................................................. 112 Lštění (okres Benešov) .................................................................... 789 Luhačovice (okres Zlín) ....................................................... 43, 78, 858 Luhačovicko ..................................................................................... 78 Lukov (okres Zlín) ................................................................... 514, 515 Lutín (okres Olomouc) .................................................................... 151 Lužické hory ................................................................................... 190 Lysá nad Labem (okres Nymburk) .................................................. 717 Malá Morávka (okres Bruntál) ......................................................... 445 Malá Skalice (okres Náchod) ........................................................... 294 Malá Strana .................................................................... 332, 562, 798 Malenovice (okres Zlín) ................................................................... 547 Maletín (okres Šumperk) ................................................................. 343 Martínkovice (okres Náchod) ............................................................. 94 Měchnov (okres Benešov) ................................................................ 421 Mělčany (okres Rychnov nad Kněžnou) ........................................... 120 Mělnicko ......................................................................................... 568 Mělník ............................................................................ 199, 362, 888 Merklín (okres Plzeň-jih) ................................................................. 724 Merklovice (okres Rychnov nad Kněžnou) ....................................... 265

179

Z Odborného tisku Město Touškov (okres Plzeň-sever) .......................................... 757, 970 Metylovice (okres Frýdek-Místek) ........................................................ 3 Michalovice (okres Mladá Boleslav) .................................. 593, 750, 951 Mikulov (okres Břeclav) ................................................................... 930 Milavče (okres Domažlice) ............................................................... 172 Milevsko (okres Písek) ..................................................................... 375 Milostovice (okres Opava) ................................................................ 161 Milotice (okres Hodonín) ................................................................. 180 Mirošov (okres Rokycany) ............................................................... 911 Mírov (okres Šumperk) .................................................................... 424 Míšeň (Německo) ............................................................................. 612 Mladá Boleslav ............................................................................... 715 Mladotice (okres Plzeň-sever) ............................................................ 34 Mnichovo Hradiště (okres Mladá Boleslav) ....................... 222, 710, 998 Mochov (okres Praha-východ) ......................................................... 808 Modrá (okres Uherské Hradiště) .................................................... 1009 Mohelnice (okres Šumperk) ............................................................. 343 Mohelnicko ....................................................................................... 49 Mojžíř (okres Ústí nad Labem) ......................................................... 922 Morava .................................................. 27, 42, 44, 480, 531, 726, 983 Moravská Třebová (okres Svitavy) ................................... 372, 565, 862 Moravské Budějovice (okres Třebíč) ................................................ 883 Moravskotřebovsko ......................................................................... 773 Moravský Krumlov (okres Znojmo) .................................................. 777 Most ......................................................................... 24, 145, 296, 780 Mostec u Štědré (okres Karlovy Vary) .............................................. 854 Mšeno (okres Mělník) ...................................................................... 719 Muglinov, Ostrava .......................................................................... 158 Myslibořice (okres Třebíč) ............................................................... 777 Mýto (okres Rokycany) .................................................................... 771 Načeradec (okres Benešov) .............................................................. 386 Náchod ................................................................................... 294, 333 Náměšť na Hané (okres Olomouc) ................................................... 223 Náměšť nad Oslavou (okres Třebíč) ......................................... 191, 996 Násedlovice (okres Hodonín) ........................................................... 109 Nebužely (okres Mělník) .................................................................... 41 Nečtiny (okres Plzeň-sever) ............................................................. 491 Nejdek (okres Karlovy Vary) ................................................................ 4 Nelahozeves (okres Mělník) ............................................................. 833 Nepomuk (okres Plzeň-jih) .............................................................. 975 Neratov, Bartošovice v Orlických horách (okres Rychnov nad Kněžnou) ............................................................................ 887 Netolice (okres Prachatice) ...................................................... 679, 681 Nezdice (okres Klatovy) ..................................................................... 29 Nižní Lhoty (okres Frýdek-Místek) ................................................... 132 Nová Ves (okres Plzeň-jih) ............................................................... 756 Nové Město pražské ................................................. 446, 484, 822, 956 Novopacko ........................................................................................ 15 Nový Bor (okres Česká Lípa) ........................................................... 882 Nový Bydžov (okres Jičín) ................................................................ 174 Nový Dvůr, Dobrá Voda (okres Karlovy Vary) ................... 698, 703, 812 Nový Hrad (okres Šumperk) ............................................................ 224 Nový Šaumburk, hrad na katastru obce Podhradní Lhota (okres Kroměříž) ........................................................................ 515 Nymburk ........................................................................................ 535 Nymbursko ..................................................................................... 643 Obříství (okres Mělník) .................................................................... 704 Odrlice (okres Olomouc) ..................................................................... 5 Odry (okres Nový Jičín) ................................................................... 819 Odřepsy (okres Nymburk) ............................................................... 507 Ohrozim (okres Prostějov) ............................................................... 369 Olešná (okres Žďár nad Sázavou) .................................................... 850 Olomouc .................................. 203, 245, 283, 465, 618, 640, 649, 959 Opava ...................................................... 115, 289, 500, 501, 554, 864 Opočno (okres Rychnov nad Kněžnou) ............................................ 598 Opolánky (okres Nymburk) ............................................................. 507 Orlík nad Vltavou (okres Písek) ......................................................... 35 Ořešín, Brno ................................................................................... 232 Oseček (okres Nymburk) ................................................................. 507 Osek (okres Teplice) ........................................................................ 612 Oselce (okres Plzeň-jih) ................................................................... 755 Osík (okres Svitavy) ........................................................................ 107 Ostrava ........................... 262, 289, 339, 340, 417, 461, 485, 521, 522, 559, 560, 579, 599, 827, 830 Ostravice (okres Frýdek-Místek) ...................................................... 388 Ostrov (okres Český Krumlov) ......................................................... 463 Osvětimany (okres Uherské Hradiště) ......................................... 9, 381

180

Palkovice (okres Frýdek-Místek) ...................................................... 255 Paradies u Rtyně (okres Teplice) ..................................................... 447 Pardubice ................................................ 689, 783, 933, 688, 266, 267 Pavlovice (okres Česká Lípa) ........................................................... 712 Pecka (okres Jičín) .......................................................................... 604 Peklo nad Zdobnicí (okres Rychnov nad Kněžnou) .......................... 264 Pelhřimov ........................................................................ 419, 420, 620 Penčice (okres Přerov) ..................................................................... 790 Permesgrün-Květnová (okres Karlovy Vary) ..................................... 401 Petrovice (okres Třebíč) ..................................................................... 67 Petrovice (okres Znojmo) ................................................................. 390 Písečná (okres Ústí nad Orlicí) ........................................................ 209 Písek ............................................................. 1, 76, 374, 383, 426, 960 Pivoň (okres Domažlice) .................................................................. 404 Planá (okres Tachov) ....................................................................... 259 Plasko ............................................................................................ 659 Plasy (okres Plzeň-sever) .......... 301, 460, 490, 611, 772, 927, 993, 994 Plzeň ................................................. 47, 150, 259, 331, 810, 811, 837 Plzeňsko ............................................................ 56, 326, 341, 492, 796 Poděbrady (okres Nymburk) ............................................................ 210 Podivín (okres Břeclav) .................................................... 412, 413, 615 Podlažice (okres Chrudim) .............................................................. 274 Pohansko, hradiště na katastru obce Břeclav .......................... 567, 613 Pohořelice (okres Zlín) ............................................................. 164, 240 Pojihlaví .......................................................................................... 128 Polička (okres Svitavy) .............................................................. 28, 286 Polná (okres Jihlava) ....................................................................... 170 Pooslaví .......................................................................................... 128 Pootaví ........................................................................................... 187 Popkovice, Pardubice ...................................................................... 459 Popovice (okres Benešov) ................................................................ 496 Potštejn (okres Rychnov nad Kněžnou) ........................................... 116 Prachatice ....................................................... 400, 566, 623, 690, 823 Prachaticko .................................................................................... 738 Praha .............................. 16, 32, 83, 85, 122, 124, 125, 167, 177, 192, 197, 228, 268, 269, 270, 271, 273, 277,278, 292, 308, 320, 334, 346, 349, 351, 357,361, 370, 384, 385, 407, 408, 409, 410, 416,425, 431, 432, 433, 444, 454, 455, 458, 469, 470, 471, 472, 476, 477, 479, 520, 525, 532, 544, 558, 564, 581, 589, 616, 637, 651, 657, 658, 665, 692, 702, 721, 725, 765, 767, 768, 778, 785, 794, 806, 809, 815, 816, 817, 824, 825, 829, 831, 836, 841, 842, 853, 857, 868, 898, 901, 907, 934, 936, 938, 940, 950, 952, 953, 954, 964, 976, 978, 984, 997, 1002, 1003, 1005, 1007, 1008 Pražský hrad .................................................................................. 284 Prosek, Praha ................................................................................. 762 Prostějov ........................................................................... 86, 101, 498 Přední Kopanina (okres Praha-západ) ............................................. 762 Přestavlky (okres Plzeň-jih) ............................................................. 259 Příbram .......................................................................... 308, 503, 526 Příbramsko ..................................................................................... 530 Přibyslavice (okres Kutná Hora) ...................................................... 499 Přistoupim (okres Kolín) ................................................................. 788 Pšovka, Mělník ............................................................................... 866 Pustevny (okres Vsetín) ................................................................... 932 Rabí (okres Klatovy) ................................................ 448, 944, 946, 947 Račín (okres Žďár nad Sázavou) ...................................................... 247 Radhošť (okres Vsetín) .................................................................... 932 Radnice (okres Rokycany) ............................................................... 310 Radonice (okres České Budějovice) ................................................. 540 Radvanice (okres Kutná Hora) ........................................................ 974 Radvanice, Ostrava ........................................................................... 98 Rakovnicko ............................................................................... 72, 711 Rakovník ................................................................................ 961, 992 Ratibořice (okres Náchod) ............................................................... 330 Ratměřice (okres Benešov) ................................................................ 38 Razová (okres Bruntál) .................................................................... 652 Rechenburk, hrad na katastru obce Libeč (okres Trutnov) .............. 468 Rokycansko .................................................................................... 326 Rokycany ........................................................................ 452, 591, 910 Rokytník (okres Náchod) ................................................................. 356 Roudnice nad Labem (okres Litoměřice) .......................................... 989 Roudníky (okres Ústí nad Labem) ................................................... 263 Roveň (okres Liberec) ...................................................................... 363

PrÛzkumY památek XIII - 2/2006 Roztoky (okres Praha-západ) ........................................... 571, 336, 843 Rožmberk (okres Český Krumlov) ................................................... 749 Rožmitál pod Třemšínem (okres Příbram) ......................................... 73 Rožmitálsko .................................................................................... 206 Rudolfov (okres České Budějovice) .................................................. 538 Rumburk (okres Děčín) ........................................................... 238, 882 Růžov u Ledenic (okres České Budějovice) ...................................... 513 Růžová (okres Děčín) ........................................................................ 14 Rychnov nad Kněžnou ............................................................ 378, 766 Rymice (okres Kroměříž) ................................................................. 684 Řečice (okres Pelhřimov) ................................................................. 325 Řepín (okres Mělník) ....................................................................... 502 Řezno (Německo) ............................................................................ 831 Řikonín (okres Ždár nad Sázavou) .................................................. 655 Říp (okres Litoměřice) ..................................................................... 290 Sázava (okres Benešov) ........................................... 275, 544, 809, 874 Sázavsko ........................................................................................ 162 Sedlec, tvrz u Sezimova Ústí (okres Tábor) ...................................... 918 Seeberg, hrad na katastru obce Ostroh (okres Cheb) ...................... 493 Semilsko ......................................................................................... 742 Semily ............................................................................................ 443 Semín (okres Pardubice) ................................................................. 464 Sendraž (okres Náchod) .................................................................. 344 Senec u Plzně (okres Plzeň) ............................................................. 677 Senice (okres Nymburk) .................................................................. 507 Senice na Hané (okres Olomouc) ..................................................... 202 Sezemice (okres Pardubice) ..................................................... 914, 915 Sezimovo Ústí (okres Tábor) ............................................................ 548 Silničná (okres Hodonín) ................................................................. 111 Skála (okres Plzeň-jih) .................................................................... 667 Skála, hrad na katastru obce Radkovice (okres Plzeň-jih) ................ 147 Skorkov (okres Mladá Boleslav) ....................................................... 739 Slabce (okres Rakovník) .................................................................... 72 Slánsko .......................................................................................... 176 Slaný (okres Kladno) ............................................................... 610, 746 Slatiny (okres Jičín) ........................................................................ 695 Slavkov u Brna (okres Vyškov) ........................................................ 777 Slavkovsko .............................................................................. 239, 629 Slavonice (okres Jindřichův Hradec) ............................... 660, 697, 867 Slezsko ................................................................................... 130, 646 Slivenec, Praha ............................................................................... 762 Sloupno (okres Hradec Králové) ...................................................... 133 Slověnice (okres Benešov) ................................................................. 81 Soběslav (okres Tábor) ...................................................................... 82 Sobotecko ......................................................................................... 20 Sobotka (okres Jičín) ...................................................................... 364 Sokolov ............................................................................................. 18 Sokolovsko ............................................................................... 19, 796 Sovinec (okres Bruntál) ................................................................... 144 Spělkov (okres Žďár nad Sázavou) ................................................... 743 Spytihněv (okres Zlín) ..................................................................... 517 Stará Bělá (okres Ostrava) .............................................................. 100 Stará Ves nad Ondřejnicí (okres Frýdek-Místek) .............................. 818 Staré Hobzí (okres Jindřichův Hradec) ............................................ 508 Staré Město pražské .................................. 12, 347, 478, 693, 820, 821 Staré Město, Uherské Hardiště ....................................................... 380 Staré Sedlo (okres Písek) ................................................................... 35 Starovičky (okres Břeclav) ....................................................... 207, 905 Starý Plzenec (okres Plzeň-jih) ........................................................ 486 Starý Světlov (okres Zlín) ................................................................ 515 Statenice (okres Praha-západ) ......................................................... 603 Strakonice ...................................................................................... 975 Stránecká Zhoř (okres Žďár nad Sázavou) ....................................... 449 Strážnice (okres Hodonín) ................................ 366, 367, 368, 777, 903 Strážnicko ...................................................................... 366, 367, 368 Střelské Hoštice (okres Strakonice) ................................................. 495 Stříbro (okres Tachov) ..................................................................... 405 Studénka (okres Nový Jičín) ............................................................ 451 Studnice (okres Žďár nad Sázavou) ................................................. 850 Suchdol nad Odrou (okres Nový Jičín) ............................................ 355 Suchohrdly (okres Znojmo) ............................................................. 546 Svatava (okres Sokolov) .................................................................... 96 Svatý Kopeček, Olomouc ................................................................. 389 Svitavsko .......................................................................................... 30 Svojanov (okres Svitavy) .................................................................. 286 Sychrov, hrad na katastru obce Rabštejn nad Střelou (okres Plzeň-sever) ..................................................................... 552

Šardice (okres Hodonín) .................................................................. 670 Šatov (okres Znojmo) ...................................................................... 975 Šluknov (okres Děčín) ....................................................................... 88 Štramberk (okres Nový Jičín) .......................................................... 395 Šumpersko ....................................................................................... 49 Švihov (okres Klatovy) ..................................................... 276, 630, 667 Tachovsko .............................................................................. 171, 326 Tasov (okres Třebíč) ........................................................................ 185 Tasovice (okres Znojmo) .................................................................. 137 Tehov (okres Praha-východ) ............................................................ 920 Telce (okres Louny) ......................................................................... 746 Telč (okres Jihlava) ................................................................. 279, 650 Tematín, hrad na katastru obce Hrádok (okres Nové Město nad Váhom) ............................................................................... 716 Terezín (okres Litoměřice) ....................................................... 189, 671 Tišnov (okres Brno-venkov) .............................................................. 46 Tolštejn, hrad na katastru obce Jedlová (okres Děčín) .................... 155 Touboř (okres Blansko) ................................................................... 655 Toušeň (okres Praha-východ) .......................................................... 739 Trhový Štěpánov (okres Benešov) .................................................... 214 Troskotovice (okres Znojmo) ........................................................... 644 Trutnov .................................................................................. 302, 442 Trutnovsko ..................................................................................... 850 Třebčín (okres Olomouc) ................................................................. 151 Třebešov (okres Rychnov nad Kněžnou) ........................................ 1001 Třebíč ................................................................. 58, 66, 136, 884, 975 Třebíčsko ........................................................................................ 327 Třeboň (okres Jindřichův Hradec) ........................................... 305, 576 Turnovsko ...................................................................................... 742 Týn nad Vltavou (okres České Budějovice) ...................................... 834 Týnec (okres Klatovy) ...................................................................... 803 Týřov, hrad na katastru obce Karlova Ves (okres Rakovník) .... 583, 748 Uherčice (okres Znojmo) ......................................................... 638, 777 Uherské Hradiště .................................................................... 380, 453 Uherskohradišťsko ......................................................................... 631 Újezd u Černé Hory (okres Blansko) ................................................ 654 Unčovice (okres Olomouc) ............................................................... 329 Úsov (okres Šumperk) ..................................................................... 225 Ústecký kraj ............................................................................. 80, 117 Ústí nad Labem ............................................... 152, 235, 236, 237, 975 Ústí nad Orlicí .................................................................................. 68 Úštěk (okres Litoměřice) ................................................................. 805 Úterý (okres Plzeň-sever) ................................................................. 781 Valašské Klobouky (okres Zlín) ....................................................... 148 Valeč (okres Karlovy Vary) ....................................................... 708, 797 Valské Doly (okres Rychnov nad Kněžnou) ...................................... 293 Valtice (okres Břeclav) ..................................................................... 839 Velehrad (okres Uherské Hradiště) ................... 163, 728, 729, 774, 923 Velké Losiny (okres Šumperk) ......................................................... 215 Velké Meziříčí (okres Žďár nad Sázavou) .................................. 700, 883 Velké Pavlovice (okres Břeclav) ........................................................ 625 Veltruby (okres Kolín) ..................................................................... 929 Veltrusy (okres Mělník) .................................... 143, 316, 392, 600, 602 Velvary (okres Kladno) .................................................................... 943 Vepřek (okres Mělník) ............................................................. 406, 713 Věřňovice (okres Karviná) .................................................................. 71 Veselí (okres Žďár nad Sázavou) ...................................................... 743 Veselí nad Moravou (okres Hodonín) ............................................... 234 Veselíčko (okres Přerov) .................................................................. 123 Víceměřice (okres Prostějov) ............................................................ 308 Vícov (okres Plzeň-jih) ..................................................................... 718 Vimperk (okres Prachatice) ............................................................. 723 Vinařice (okres Kladno) ................................................................... 342 Viničné Šumice (okres Brno-venkov) ............................................... 242 Vinoř, Praha ................................................................................... 337 Víska u Frýdlantu (okres Liberec) ................................................... 712 Vlachovice (okres Zlín) .................................................................... 517 Vlašim (okres Benešov) ................................................... 160, 309, 736 Vlčetín, Žirovnice (okres Pelhřimov) ......................................... 641, 642 Vlčí (okres Plzeň-jih) ....................................................................... 758 Volfštejn, hrad na katastru obce Černošín (okres Tachov) ............... 614 Vranov (okres Znojmo) ............................................................ 435, 975 Vrbno (okres Mělník) ............................................................... 807, 875 Vykáň (okres Nymburk) .................................................................. 587 Vysoké Studnice (okres Jihlava) ...................................................... 194 Vysokomýtsko ................................................................................ 924 Vyšehrad, Praha ................................ 13, 168, 561, 656, 763, 793, 814

181

Z Odborného tisku Vyšší Brod (okres Český Krumlov) ........................................... 310, 782 Zábřeh (okres Šumperk) ................................................................... 97 Zábřežsko ......................................................................................... 49 Záchlumí (okres Tachov) ................................................................. 259 Záhornice (okres Nymburk) ............................................................ 921 Záhrabská (okres Beroun) .............................................................. 848 Zaječice (okres Chrudim) ................................................. 878, 879, 880 Zaječov (okres Beroun) ................................................................... 892 Zákupy (okres Česká Lípa) .............................................................. 601 Zálezly (okres Prachatice) ................................................................ 917 Záluží (okres Praha-východ) ............................................................ 586 západní Čechy .................................................................................. 53 Zbinohy (okres Jihlava) ................................................................... 850 Zdiby (okres Praha-východ) ............................................................. 258 Zdobnice (okres Rychnov nad Kněžnou) .................................. 345, 418 Zhůří, zaniklá ves u Svojše (okres Klatovy) ...................................... 575 Zlatá Koruna (okres Český Krumlov) ............................. 399, 680, 1008 Zlenice, hrad na katastru obce Senohraby (okres Praha-východ) ..... 348 Zlič (okres Náchod) ......................................................................... 330 Zlín ................................................................. 165, 516, 636, 902, 963 Znojemsko ...................................................................................... 504 Znojmo ..................................................................... 91, 335, 504, 545 Zubrnice (okres Ústí nad Labem) .................................................... 126 Zvíkov, hrad na katastru obce Zvíkovské Podhradí (okres Písek) ..... 945 Žacléř (okres Trutnov) ..................................................................... 285

182

Žampach (okres Ústí nad Orlicí) ...................................................... 722 Žatec (okres Louny) ........................................................................ 678 Žatecko ........................................................................................... 169 Ždánický les ................................................................................... 629 Žďár nad Sázavou ................................................................... 883, 939 Žďársko .......................................................................................... 850 Žebrák (okres Beroun) .................................................................... 291 Železný Brod (okres Jablonec nad Nisou) ........................................ 975 Žeravice (okres Hodonín) ................................................................ 852 Žernov (okres Náchod) .................................................................... 330 Žerotice (okres Znojmo) ................................................................... 328 Žlutice (okres Karlovy Vary) ............................................................ 534 Žofín, zámek na katastru obce Pivonice u Pohorské Vsi (okres Český Krumlov) ............................................................... 919

KOLEKTIV AUTORÒ: ZDENùK DRAGOUN, HANA DUHAJSKÁ, JI¤Í FRÖHLICH, TOMÁ· KAREL, MARKÉTA KRMENâÍKOVÁ, HANA LUKE·OVÁ, HANA MARTINKOVÁ, VANDA PALUZGOVÁ, BARBORA ROUâKOVÁ, JI¤Í SLAVÍK REDAKâNÍ ZPRACOVÁNÍ: HANA MARTINKOVÁ

Nabídka titulů vydaných Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm středních Čech v Praze Uvedený titul si až do vyprodání zásob můžete objednat nebo přímo zakoupit na adrese: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, Sabinova 5, pošt. schr. 45, 130 11 Praha 3, tel. 274 008 285, e-mail: [email protected], nebo přímo na webové adrese časopisu www.pruzkumypamatek.cz/objednavky.php . Průzkumy památek roč. XIII, příloha Schodištní cykly Velké věže hradu Karlštejna – Stav po restaurování Praha, NPÚ ÚOPSČ 2006

440 Kč

Ústav dějin umění AV ČR v rámci grantu Zuzany Všetečkové „Výzkum středoSchodi‰tní cykly věké nástěnné malby v ČeVelké vûÏe chách a na Moravě 1340 až hradu Karl‰tejna 1370“ uspořádal kolokvium ke schodištním cyklům Velké věže hradu Karlštejna po té, kdy restaurátoři Petr Bareš, Jiří Brodský a Antonín Novák ukončili dlouholeté restaurování maleb, které z velké části zbavili přemaleb z 19. století. Hana Hlaváčková, Ivo Hlobil a Zuzana Všetečková byli členy komise pro restaurování maleb hradu Karlštejna, v letech 1994–2001 zaměřené zejména na schodištní cykly Velké věže. Dlouhodobé postupné snímání přemaleb ukázalo neobyčejnou kvalitu maleb, kterou předpokládala již Vlasta Dvořáková, jejíž obsáhlá studie, věnovaná schodištním cyklům hradu Karlštejna byla publikovaná v časopise Umění v roce 1961. Zejména Ivo Hlobil zdůraznil význam maleb a potřebu prezentovat je na širší badatelské úrovni. Vyzvali jsme přední badatele – specialisty na středověkou malbu, hagiografii a zejména na problematiku hradu Karlštejna, aby se vyjádřili k novým objevům nebo syntetickému pohledu po restaurování maleb. Písemná forma přednášek vycházela z dlouhodobého výzkumu řady přednášejících, hradu Karlštejnu se věnovali badatelé zejména na velkém projektu výstavy v roce 1997 v Národní galerii v Praze – Magister Theodoricus. Dvorní malíř císaře Karla IV. –, jejímž kurátorem byl Jiří Fajt, a na následném kolokviu, uspořádaném při příležitosti konání výstavy. Schodištní cykly postavily badatele před další poměrně vděčné téma – zpracování svatováclavské a svatoludmilské legendy a cyklu panovníků na stěnách schodiště, vedoucího do nejposvátnější prostory hradu – kaple sv. Kříže. Při přípravě kolokvia s ohledem na zaměření zejména dalších pracovníků Ústavu dějin umění AV ČR jsme si uvědomili, že cílem třídenního zasedání není jen potřeba analyzovat schodištní cykly, ale i v širších souvislostech se znovu vrátit k výzdobě hradu jako celku, stavební historii hradu a porovnání dvorských legend a profánní tematiky ve středověkých kostelech a hradech a interpretovat specifickou úlohu schodiště. Na konferenci jsme vedle českých badatelů pozvali i kolegy ze Slovenska, Polska, Rakouska, Anglie a Izraele, kteří se problematikou hradu Karlštejna zabývají nebo se českému umění věnují a komparují památky svých zemí s našimi. Referáty se zaměřily na hagiografické studie, vycházející z nástěnných maleb na schodišti, na jejich datování, slohovou a ikonografickou interpretaci. Prostor byl dán i specialistům na stavební historii hradu, neboť ten v současné době prochází rovněž stavebněhistorickým a technologickým průzkumem a rekonstrukcí. Součástí sborníku je i rozsáhlá barevná obrazová příloha, která na 59 celostránkových snímcích důkladně dokumentuje všechny schodištní cykly Velké věže hradu Karlštejna. Svatováclavský cyklus je navíc doplněn podrobným nákresem Legendy sv. Václava, včetně vyznačení lokalizace transferů. PrÛzkumy památek 2006 – Pfiíloha Roãník XIII

Obsah: Zuzana Všetečková: Schodištní cykly Velké věže hradu Karlštejna – Stav po restaurování; Treppenzyklen des Großen Turmes der Burg Karlstein: Zustand nach der Restaurierung. Hana Hlaváčková: Idea dobrého panovníka ve

výzdobě Karlštejna Idee des guten Herrschers in der Verzierung Karlsteins. Ivo Hlobil: Církevní kritika výstřední módy císařského dvora Karla IV. a datování nástěnných maleb karlštejnského schodištního cyklu kolem let 1365 až 1367; Kirchenkritik der exzentrischen Mode des kaiserlichen Hofes Karls IV. und die Datierung der Wandmalereien des Karlsteiner Treppen- zyklus um die Jahre 1365–1367. Kateřina Kubínová: Panovnické postavy v závěru schodištních maleb; Herrschergestalten im Abschluss des Treppenzyklus in Karlstein. Zuzana Všetečková: Schodištní cykly na Karlštejně – Legenda sv. Ludmily; Treppenzyklen in der Burg Karlstein – St. Ludmilalegende. Milena Bartlová: Úvahy o vyobrazení svatováclavské legendy na schodišti Karlštejna; Betrachtungen über die Abbildung der St. Wenzelslegende in dem Treppenhaus in Karlstein. Ivan Gerát: Paralely, analógie a kontrasty: poznámky k tematike a funkciám obrazových legiend sv. Václava a sv. Ladislava v 14. storočí; Paralellen, Analogien und Kontraste: der Bildlegenden des Hl. Wenzeslas und Hl. Ladislaus im 14. Jahrhundert. Zdeněk Uhlíř: Hagiografie mezi slovesným a výtvarným vyjádřením; Hagiographie zwischen der literarischen und bildenden Äußerung. Milada Studničková: Sv. Václav jako scala coeli (K interpretaci nástěnných maleb schodiště Velké věže na hradě Karlštejně); St. Wenzel als scala coeli. Petr Bareš – Jiří Brodský: Problematika a způsoby restaurování schodištních cyklů Velké věže hradu Karlštejna. Technologie maleb na základě provedených průzkumů (Dokumentace postupující destrukce maleb na základě dostupných historických pramenů za posledních 170 let); Die Problematik und Methoden der Restaurierung der Treppenzyklen des Großen Turmes der Burg Karlstein. Technologie der Malereien auf Grund der durchgeführten Untersuchungen (Dokumentation der fortschreitenden Destruktion der Malereien auf Grund der erreichbaren historischen Quelen in letzten 170 Jahren). Jan Chlíbec: Petrarca a Karlštejn? Petrarca und Karlstein? Jan Royt: Syn Meluzíny (K ikonografii panovnické ideologie Lucemburků); Der Sohn der Melusine (Zur Ikonographie der Herrscherideologie der Luxemburger). Klára Benešovská: Architektura ve službách panovníka – Základní architektonické koncepce Karlštejna a její inspirační zdroje; Architektur in Diensten des Herrschers – Die architektonische Grundkonzeption von Karlstein und ihre Inspirationsquellen. Zdeněk Chudárek: Příspěvek k poznání stavebních dějin věží na hradě Karlštejně v době Karla IV. Beitrag zur Erkenntnis der Baugeschichte der Türme der Burg Karlstein in der Zeit Karls IV. Arthur Saliger: Zur architektonischen Stellung des Treppenturmes am Heilig-Kreuz-Kapellenturm in Karlstein; Poznámky k architektonickému významu schodištní věže s kaplí sv. Kříže na Karlštejně. Richard Němec: Kaple sv. Kateřiny. Praha – Karlštejn – Lauf a. d. Pegnitz; Katharinenkapellen. Prag – Karlstein – Lauf a. d. Pegnitz. Marek Walczak: The Cult of Saint Stanislaus at the Courts of the Piasts and the Jagiellons and Its Artistic Testimony; Kult sv. Stanislava na dvoře Piastů a Jagellonců. Ivo Kořán: Obrázková legenda svatoprokopská (souběh textu a zobrazení); Bilderlegende vom hl. Prokopius. Elga Lanc: Kaiser Friedrich II. auf der Festung Hohensalzburg. Zu historiographischen Bilderzyklen in mittelalterlichen Residenzen; Císař Friedrich II. na hradě Hohensalzburg. K historiografickým obrazovým cyklům ve středověkých rezidencích. Olga Pujmanová: Italský ohlas české gotické Madony; Italienischer Anklang an das böhmische Marienbild. Obrazová příloha: Karlštejn – schodiště Velké věže, nástěnné malby z konce 60. let 14. století; Bilderbeilage: Karlstein – Treppenhaus des Großen Turmes, Wandmalereien vom Ende der 60er Jahre des 14. Jahrhunderts 204

XII. Legenda sv. Václava. Kněz Kaich nebo sv. Ludmila vyučují sv. Václava (foto Petr Zinke).

V časopise Průzkumy památek vychází již od roku 1995 anotovaná bibliografie průzkumů a dokumentace památek v ČR. V současnosti obsahuje na 7000 položek a ročně přibývá přes 600 položek, je zpracováváno přes 300 periodik. V této databázi lze vyhledávat na webových stránkách časopisu – www.pruzkumypamatek.cz

2006 Národní památkov ústav územní odborné pracovi tû stfiedních ãech v praze sdruïení profesionálních pracovníkû památkové péãe

Recommend Documents