Hudební rozhledy 1/2004 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka Šéfredaktor: Jan Šmolík Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Petr Janda, Ilja Šmíd, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Redaktorka: Hana Jarolímková Externí spolupráce: Jitka Slavíková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Výtvarné řešení obálky: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel.: 251 552 425 (šéfredaktor) 251 550 208, 251 554 088 (redaktoři), 251 554 089 (sekretariát) fax: 251 554 088 e-mail:
[email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 267 211 301–303, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail:
[email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, 830 00 Bratislava 3, tel./fax: 004212/44 45 45 59, 44 45 06 97 – předplatné 004212/44 45 46 28 – administrativa 004212/44 45 06 93 – inzerce e-mail:
[email protected] Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s.r.o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902. Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 7. 12. 2003 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996
Z obsahu Česká hudba 2004 ............................................................ 2 Pražské zastavení Renée Flemingové .............................. 3 Dny soudobé hudby .......................................................... 5 Závěr žižkovského podzimu .............................................. 7 Finále festivalu studentských orchestrů........................... 8 Concertino Praga 2003 ..................................................... 9 Běžný abonentní koncert se Zdeňkem Mácalem ............. 9 Česká filharmonie s Miroslavem Vilímcem.................... 10 Koncert Pavla Šporcla jako show ................................... 10 SKO a premiéra Zdeňka Lukáše..................................... 11 Rozhlas slavil výročí hudbou .......................................... 13 Premiéra Smyčcového kvartetu Otomara Kvěcha ......... 14 Jitka Hosprová a Adam Skoumal v Sukově síni............ 15 Severočeská filharmonie Teplice jubilující ..................... 18 Pěvecká soutěž A. Dvořáka v Karlových Varech .......... 20 Talichův Beroun vstoupil do třetího desetiletí............... 21 Dny mladých interpretů v Brně ..................................... 23 Muzikálový podzim .......................................................... 26 Fauste, Fauste ................................................................. 28 Liberecký Maškarní ples ................................................. 28 Orfeus a Euridika v Mnichově........................................ 35 Lucern 2003 ................................................................... 36 Berliner Festwochen ....................................................... 38 Konzervatismus nebo návrat k ideálu umění?............... 42 Nekonvenční žižkovský violoncellista Jiří Hošek........... 44
Co si přečtete v příštím čísle? Festival Bohuslava Martinů Třídení – Friedemann Riehle s PKF a sólisty – Béatrice et Bénédict v SOP – Výlety pana Broučka v ND – Boitův Mefistofeles v Brně – Schönberg a Kandinskij v New Yorku Na titulní straně Renée Flemingová
Foto Decca/Andrew Eccles
1
Hr0401.indd 1
22.12.2003, 10:19:32
ČESKÁ HUDBA 2004 – téma víc než na rok Hovoříme s koordinátorkou programu Lenkou Dohnalovou Roky končící čtyřkou soustřeďují mnohá jubilea českých hudebních umělců. V minulých desetiletích se odtud inspiroval zrod Roku české hudby. Letos se na významná data a význam hudby nezapomnělo, ale celý rozsáhlý projekt má nejen jiný název – Česká hudba 2004, ale i jinou koncepci. V čem ta koncepce spočívá? Během roku 2001 zvažovalo Ministerstvo kultury, zda má oficiálně, nejen politicky, ale i finančně podpořit tzv. „rok české hudby“ v roce 2004. V roce 2002 si nejprve vyžádalo monitoring situace, tj. zjištění, nakolik hudební organizace samy reagují na fakt jubileí, a to u nás i v zahraničí a když se ukázalo, že přece jen pragmatický zájem o politickou a zejména finanční podporu je, přistoupilo k přípravě koncepce. Působila i skutečnost, že v roce 2004, shodou okolností 1. 5., kdy máme vstoupit do Evropské unie, oslavuje celý hudební svět výročí úmrtí A. Dvořáka (1904), což se jevilo jako kultivovaný nástroj propagace naší země. Koncem roku 2002 bylo zřízeno Informačně-koordinační centrum v Divadelním ústavu jako nástroj souborné informatiky, ale také producent propagační kampaně a přípravy koncepce celého programu. Byla jsem oslovena, zda bych se ujala funkce tzv. koordinátorky. V srpnu 2002 se MK ČR rozhodlo pro rozsáhlý program s finanční dotací s ambiciózním názvem „Česká hudba 2004, nedílná součást evropské kultury“, ale jak víme, poté následovaly záplavy, a tím se celá situace, která vyžadovala rozhodnost, zdržela. Nicméně, koncepce byla v přípravě a jejím smyslem bylo podpořit finančně a propagačně všechny typy českých hudebních organizací, které připraví zajímavý mimořádný projekt o české hudbě, a to nejen v žánru tzv. vážném (koncertním či inscenačním), ale také publikační projekty, výstavy apod. Rozhodně neměl být program prago– nebo brno-centrický, orientovaný pouze na Dvořáka a Janáčka a na hudbu profesionální. Koordinačně-informační centrum bylo zřízeno počátkem r. 2003 i proto, aby byla možnost v rámci přípravné skupiny navázat kontakt s důležitými hudebními organizacemi a zapřemýšlet společně nejen o časové koordinaci některých projektů, ale také o dramaturgické nabídce. Schvalovací řízení celkové koncepce a navržené finanční částky bylo dlouhé. Čekali jsme na výsledek v podstatě do konce srpna roku 2003 (s příslibem celkové částky 105 miliónů), což nám teprve umožnilo dotvořit konkrétní představu o rozsahu úkolu i našeho centra. Dostali jsme se tím samozřejmě do neuvěřitelného časového tlaku, už i proto, že informace ze speciálních
grantových řízení se k nám dostaly v definitivní podobě až koncem listopadu. Odlišnost od let předchozích je v tom, že je to celé o kvalitě komunikace. Nelze už nikomu nic nařídit, něco vyžadovat. Je to po roce 1989 poprvé, kdy jsme jako lidé, pracující v hudební oblasti, nuceni „zvnějšku“ k větší spolupráci a domluvě po fázi, kdy se každý učil obstát sám za sebe. Může koordinátor ovlivňovat dramaturgii? Vliv na dramaturgii se odehrával skutečně pouze v tom, nakolik jsme byli schopni se domluvit. V komunikaci s regionální operou mi už od roku 2002 vypomáhala např. Olga Janáčková, s orchestry Ilja Šmíd apod. Co se týče finančního zajištění akcí, MK ČR uplatnilo model grantového řízení s komisemi totožnými v běžných grantových programech. My jsme posloužili jako propagátor tohoto speciálního řízení tak, aby se o něm dovědělo co nejvíce subjektů, což se také stalo. Kromě grantového řízení má MK ČR k dispozici nástroj účelové dotace pro své organizace (ND, ČF, ČMH). Informačně-koordinační centrum získalo dotaci pro propagační kampaň a produkci, či koprodukci vybraných akcí (např. zahajovací koncert 7. 1. 2004 s Českou filharmonií, plánovaný závěr 16. 1. v ND Brno s Martinů Řeckými pašijemi ve spolupráci s Covent Garden). Součástí je také dotace pro kalendárium a CD Antologii české hudby, protože, jak všichni víme, je potřeba. V čem je přínos a v čem jsou úskalí letošní koncepce České hudby 2004? Přínos letošní koncepce je v tom, že se snažíme poprvé po roce 1989 v nových podmínkách uspořádat celorepublikovou oborovou akci, která má vysloveně otevřený síťový charakter rovnocenných partnerů, a v tom je i úskalí. Úskalím je i to, že právě permanentní nejistota ohledně peněz vytváří velké nároky jak na producenty samotných projektů, tak na nás jako ty, kteří mají informovat o všech těch akcích, které se přihlásily buď do grantových řízení nebo tzv. „o logo“, tj. do společné propagace. Máme jich zaznamenáno asi 700 a samozřejmě se stane, že bude mnoho průběžných změn. Kdyby Váš hudbymilovný kolega ze zahraničí chtěl během roku desetkrát na dva dny navštívit naši republiku, jaké akce a jaké termíny byste mu vybrala, aby měl smysluplný obraz o celém projektu. Výběr bude v každém případě výběr, půvab těchto programů je v jejich celkové rozmanitosti a invenci. Právě srovnání projektů ukazuje, jak někteří reagují konjunkturálně
povrchně a jiní se opravdu zamyslí. Ukazuje, jak je důležitá funkce dramaturga, který má prostor přemýšlet, vyhledat a inspirovat. Není to vždy jen o penězích a reklamě. Když se tedy vrátím k průběhu roku, tak na začátku je to určitě MHF Janáčkovo Brno, který začíná 21. 1. Její pastorkyní a přináší komplet Janáčkových oper. Vrchol Dvořákovských oslav spadá, jak jsem řekla, na 1. a 2. 5., kdy se v Praze odehraje v jednom dni řada koncertů „Pocty A. Dvořákovi“. Mnoho české hudby se odehraje v průběhu Pražského jara, jehož jedním ze záměrů bylo uvést komplet Dvořákových symfonií v interpretaci zahraničních dirigentů, ale v programu je třeba také Zelenkovo Sub olea pacis. Divadlo Archa připravilo na červen sérii představení Pocta E. F. Burianovi. V Brně se tradičně v druhé polovině května odehrává Expozice nové hudby, tentokrát doprovozená invenčním multimediálním projektem Domu umění v Brně ComPosition, oba projekty zařazují nadstandardně českou soudobou hudbu. Když zůstaneme na Moravě, tak nápaditou dramaturgii, prezentovanou mladými českými interprety, má festival Concetus Moraviae (červen), tentokrát jako součást projektu České sny (který vyveze tuto nabídku také do zahraničí). V červenci se v Praze konají tradiční Letní slavnosti staré hudby (s podtitulem Čechy a Evropa), v srpnu a září se v barokní Olomouci odehraje festival české barokní hudby ve scénické a poloscénické podobě Baroko 2004. V září, jak víme, je MHF festival Moravský podzim, tentokrát zaměřený na Janáčka a Dvořáka (hned 22. 9. s koncertem Vídeňských filharmoniků a dirigentem Harnoncourtem) a MHF Pražský podzim s účastí 6 zahraničních orchestrů s českou hudbou. Závěr programu Česká hudba 2004 by měl patřit převzatému představení Řeckých pašijí Bohuslava Martinů z Covent Garden, kde budou mít 1. 10. svou derniéru. Řecké pašije uzavřou celý projekt v ND Brně v polovině ledna 2005. Kontakt: IKC Divadelní ústav, Celetná 17, 110 00 Praha 1 PhDr. Lenka Dohnalová, tel.: 224 809 195 www.czechmusic.org,
[email protected] red
2
Hr0401.indd 2
22.12.2003, 10:19:34
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
Pražské zastavení
RENÉE FLEMINGOVÉ
Mediální obraz americké sopranistky Renée Flemingové vzrušil Prahu v první půli listopadu 2003 jinak, než jiné. Plakáty nabízely měkce stínovaný černobílý portrét vymykající se okolí, koncertní vystoupení ve Smetanově síni bylo zdvojeno a motiv návštěvy ušlechtilý – ve prospěch Nadace Vize 97. Kdo nepochopil, mohl přemýšlet nad programem. Znovu nad fotografií a pojetím brožury (se zasvěceným výkladem Bohuslava Vítka), nově nad repertoárem. Ačkoli propagace dosahovala nejvyšší nápadnosti i nápaditosti, obsah se ničím nepodbízel. Naopak. Provokativně cílil do neotřelosti a kvality. Úvodní Mozartovo Exsultate jubilate, jako neokázalý, ale jásavý pozdrav Praze, představilo od prvního tónu postupně všechny přednosti pěvkyně: příkladné technické posazení a ovládání hlasu, lehkost běhů a koloratur včetně vzorného trylku, stylové frázování a bezchybnou dechovou techniku. Přesnost intonace, promyšlené dynamické propracování, cit pro ovlivnění temp významem slov a smysl pro stavbu celku působily tak samozřejmě, že vyvstávají až při srovnání s jinými interpretacemi. Výsledek měl studiovou dokonalost. Příkladnou jistotu. Vnějškově ovšem nebyl strhující. Tato pozoruhodná navštívenka se opakovala v každém dalším vstupu, nabývala nových odstínů a prohlubovala naznačené protipóly senzace a kvality. Straussovský příležitostný diptych Morgen a Cäcilie se stal jak spočinutím v oddanosti lásce, tak výšlehem lásky. Přinesl jak meditativní zastavení tónů, tak vzrušenou naléhavost a dlouze, předlouze držené závěrečné forte, v němž ale stále ještě zůstávala krása. Opomíjený zpěv Ó marno to je z Dvořákovy Rusalky může zařadit do koncertního programu pouze pěvkyně, která roli zná a do hloubi duše prožívá. Jen ta ví, že zde je největší drama a zlom i nádherná
Půvabná Renée Flemingová Foto Petr Horník
3
Hr0401.indd 3
22.12.2003, 10:19:35
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
dvořákovská kantiléna. Renée Flemingová, Rusalka v Seattlu, Houstonu, San Diegu, San Francisku, v Metropolitní opeře v New Yorku a v Opeře Bastille v Paříži, otevřela i sedmnáct škrtaných taktů a v závěru neváhala zpívat další neslýchanou variantu. Nástrahy české výslovnosti zanikaly v orchestrálním zvuku (hluku), ale ryze vokální stavba byla úchvatná. Následoval-li po přestávce zpěv I want magic z Previnovy opery Tramvaj do stanice Touha, šlo o nesourodost jen zdánlivou. Také s touto rolí pěvkyně bezvýhradně splynula – byla komponována pro ni – a také zde šlo o niterné vyslovení touhy zaujmout muže a spočinout v lásce. Citový prožitek a promyšlení jemností se dotkly nedostižnosti v ariettě z Pucciniho
aktovky Gianni Schicchi. Tak ladné, neobyčejné a přitom přirozené klenutí zpěvní linky nelze slyšet ani ze studiového záznamu téže pěvkyně. Závěrečné babbo pietà, pietà! bylo mistrovskou ukázkou fantazie, zhmotněné svrchovaným ovládáním pěvecké techniky i vkusu. Oficiální program uzavřela árie z Catalaniho opery La Wally, kterou Americe objevila Ema Destinnová. Rovněž Renée Flemingová ozřejmila, jak hluboko hledá podstatu díla: zdůraznila vrstvení splývavých ploch, zmnožování křehkých odstínů napětí a uvolnění, opojení a zklamání, odevzdání a naděje. Vklad srdce a až zázračná lehkost a délka tónů zpívaných bez námahy v jakékoli poloze také zde dosáhly odzbrojující přesvědčivosti.
Přídavky z Adriany Lecouvreurové, z Rusalky (zejména druhá sloka a závěr árie o měsíčku) a národní píseň Ach synku, synku dotvořily klenbu lyrického holdu geniu loci a krásného zpěvu i bez bel canta. Kdo čekal oslnivý příval velkého operního hlasu, mohl se cítit neuspokojen. Kdo pozorně poslouchal a srovnával, musel být více než překvapen, že pod příkrovem celosvětové reklamy se může skrývat nejvyšší profesionalita vytříbeného a ušlechtilého umění. Že ještě žije mnohostrannost pěveckých kvalit. Že jsme mohli zažít Renée Flemingovou na vrcholu její dráhy – v Čechách již potřetí. Doprovod (často přehlušivý a nepřesný) obstarali dirigent Christian Benda – z velmi slavného rodu – a Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK. JAN KRÁLÍK
Tři otázky pro RENÉE FLEMINGOVOU Renée Flemingová se vymyká z Olympu současné extratřídy operních hvězd v mnoha ohledech. Již barvou hlasu – temnějšího, sametového sopránu, připomínajícího vzácné dary Rosy Ponselleové, Zinky Milanovové a Renaty Tebaldiové. Rodiče, sami učitelé zpěvu, nic nezanedbali. K muzikalitě a citovosti tak získala klasické universitní vzdělání (dva řádné doktoráty), široký kulturní obzor, přemýšlivost, životní nadhled a pokoru. Díky Fullbrightově nadaci studovala v Evropě u Elizabeth Schwarzkopfové a Arleen Augerové a poznala do hloubky svět Mozartův, Straussův a Massenetův. Povědomí o předcích z Čech (pradědeček Bureš odešel do USA v roce 1904) ji vede k zájmu o českou tvorbu. Inteligence a píle jí umožňují naplnit jakkoli náročnou interpretační představu. Vyzařování osobnosti pak dodává každému jejímu výkonu niternou přesvědčivost. Zatímco na počátku kariéry zpívala až deset nových rolí za sezonu, dnes si vybírá a zůstává vzácná i v Paříži, Vídni, Miláně, Londýně, Mnichově či Berlíně a Petrohradu. Neváhala odříci další Bayreuth a Metropolitní opeře nevěnuje víc než dvě role ročně. Zasadila se o světové premiéry Floydovy Susanny, Coriglianiho Du-
chů Versailles, Susových Les Liaisons dangereuses a Previnovy Tramvaje do stanice Touha. A přesto zůstává poselkyní bel canta – zejména Belliniho a Donizettiho. Gramofonový trh ji oslavuje díky početné řadě recitálů s dirigenty Soltim, Mackerrasem, Levinem, Eschenbachem, Barenboimem a Summersem, i v operních kompletech Alciny, Così fan tutte, Dona Giovanniho, Armidy, Rosmondy, Thaïs, Herodias, Manon, Rusalky… Při osobním setkání okouzluje svým půvabem a šarmem. Tisk je nadšen vkusem jejího oblékání, zdrženlivostí chování i smyslem pro reklamu (její jméno nese čokoládový desert i květina). Váš pěvecký i osobní projev se nepodobá žádnému současnému trendu. Je to záměr? Pokud chci zpívat známou věc, poslouchám tolik nahrávek, kolik je možné. A už vím, že mne nejvíce zaujme interpretace z doby kolem poloviny dvacátého století, například pěvkyně jako Ponselleová, Novotná, Sillsová. Na této zkušenosti stavím svůj vlastní výklad. Dokud si nejsem jista, že mohu přinést něco skutečně svého, nevystupuji. S Violettou jste váhala pro Metropolitní operu pět let. V květnu 2003
jste pak v New Yorku zaznamenala velkou scénu s Josephem Callejou a dirigentem Patrickem Summersem. Ve vaší interpretaci je tolik objevného a přitom přirozeného, jako v žádné jiné. To mne těší. Jsem ráda, že jsem Violettě věnovala více času. Zpívalo ji tolik báječných umělkyň, že nalézt samu sebe znamenalo mimořádně dlouhé hledání. Osobní premiéru jsem zpívala v Houstonu a v Met jsem měla vynikajícího Alfréda: pamatujte si jméno Rolando Villazon. Tak nádherný hlas jsem předtím nikdy neslyšela. Rusalku jste zpívala v pěti amerických městech, v Praze pro gramofonovou nahrávku a v Paříži i pro záznam na DVD. Árie Rusalky vám kdysi otevírala dveře jako talisman v soutěžích a při předzpívání. Chystáte ještě další české role? Právě jsme o tom jednali s ředitelstvím Metropolitní opery. Možná, že to bude Jenůfka, kterou jsem už na jevišti zpívala, to je pro mne překrásná role, a uvažovali jsme také o Mařence z Prodané nevěsty. Ale myslím i na Káťu Kabanovou. Ráda bych si sen o téhle roli splnila. A naopak bych někdy ráda do Prahy přivezla Tramvaj do stanice Touha. jvk
4
Hr0401.indd 4
22.12.2003, 10:19:36
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
DNY SOUDOBÉ HUDBY Na zahajovacím koncertu Dnů soudobé hudby měl posluchač možnost podivovat se hned dvakrát. Nejprve proto, že se organizátorům vůbec podařilo celou akci uskutečnit, byť v poněkud redukované podobě, ale za ekonomicky velmi nepříznivých podmínek a zcela bez podpory státní dotace. V závěru pak nad tím, jak znamenitou úroveň koncert měl, jak podnětná to byla prezentace našich skladatelů v posledních letech. Šel jeden (ale spíše nejeden) hlas, že takto zajímavý večer novinek se podaří jen zřídka. Zaznělo celkem sedm skladeb, z nichž čtyři byly premiéry. Hned v úvodu nasadil Jiří Laburda pomyslnou laťku velmi vysoko. Jeho 4. sonáta pro varhany „Pentecosté“ (Letnice) je inspirována tvorbou malíře Jaroslava Šerých a je mu také věnována. Varhaník Aleš Bárta přívětivým způsobem rozehrál její barevnost i oduševnělost.
Jiří Feld věnoval Nocturno (pro flétnu, housle, violu a violoncello z roku 2002) památce svého přítele, světového flétnisty Jeana-Pierra Rampala. Ve vyzrálém díle autor celkem logicky ve střední části připomíná a rekapituluje myšlenky ze své flétnové sonáty i z koncertu, tedy ze skladeb, které Rampal pojal do svého repertoáru. Kvartet však zdaleka není jen mozaikou vzpomínek. Jde o svébytné působivé dílo, které nehlučně, ale o to přesvědčivěji vybízí k zamyšlení o hodnotách přátelství, umění. Olga Ježková, současná předsedkyně Společnosti skladatelů, dala svému prvnímu smyčcovému kvartetu přídomek „Modrý“. A skutečně barevnost a hravost jsou základními znaky díla, které přes svoji technickou náročnost plyne a zní samozřejmě a poslouchá se dobře. Homini sumus, non dei – Jsme lidé, ne bohové – nazval své dílo pro mezzosop-
Benewitzovo kvarteto vystoupilo na úvodním koncertě Dnů soudobé hudby 4. listopadu v Sále Martinů, kde předneslo 1. smyčcový kvartet „Modrý“ Olgy Ježkové. Zleva Jiří Němeček, Štěpán Ježek, Štěpán Doležal a Jiří Pinkas Foto archív
rán, flétnu a harfu skladatel Josef Marek. Tři stručné latinské sentence ponaučení, rozvinul do tří působivých a příjemně kontrastních vět. Skladba byla přijata velmi příznivě a představovala jedno z překvapení Dnů soudobé hudby. Vít Micka nazval svoji fantazii pro sólové housle „Vzpomínání na dona José“. Ze zcela osobitého úhlu přistoupil k materiálu, který známe z Bizetovy Carmen (i když v náznacích pochopitelně cituje) a vytvořil poměrně rozsáhlé soudržné dílo. Rozehrál v něm svoji spontánní muzikálnost naplno, takže posluchač si možná ani neuvědomuje, jak po čertech těžké to „Vzpomínání“ je. Na skladatelské přehlídce přicházejí oddaní koncertní umělci zkrátka. Zde si však neodpustím výjimku. Perfektní výkon Ondřeje Lébra není možno opominout. Eda Driga svůj stručný dechový kvintet „Vánoční“ psal na objednávku a při tvorbě neváhal sáhnout ke zdrojům neoklasicismu i lidové hudebnosti, jeho hudba zní jednou spontánně, jednou polehtá rafinovaností, dobře se poslouchá. O Capricciu Pavla Trojana pro žestě a varhany jsem už před zazněním zaslechl, že tahle skladba na tomhle večeru asi neměla být. Do Sálu Martinů vtrhl briskně svět muzikálu a po provedení jsem opět slyšel, že tahle skladba na večeru neměla být „hlavně ta poslední věta, ta má melodii docela vlezlou“, pravil jeden důstojný přítel – a pěkně mi ji přezpíval. „Nebo hned v té první větě – tam je to podobně“ – řekl druhý a také kousek předzpíval. Co si může skladatel Trojan více přát, než že po koncertě jeho kolegové zpívají jeho muziku. Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost uvedlo na svém večeru (12. 11.) šest skladeb vesměs premiér. Koncert zahájila skladba Ivo Bláhy Hádes pro kontrafagot a klavír. Atmosféra podsvětí v ní zřejmě byla, ale svou trudnomyslností nepůsobila drtivě, spíše únavně. Josef Rut ve svém Duu pro flétnu a klarinet tentokrát kupodivu vystačil bez výraznějšího nápadu a jeho hudba prostě
5
Hr0401.indd 5
22.12.2003, 10:19:37
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
uplynula, stejně jako Sonata brevis pro flétnu a klavír Stanislava Jelínka. Další dvojici večera představovaly skladby sonátové, psané s vědomím závažnosti sonátové formy a její tradice. Posmrtně zazněla 2. sonáta pro housle a klavír nedávno zesnulého Františka Kovaříčka a posluchač si uvědomoval, že ani v hudbě samotné, ani ve stručné slovní charakteristice není stopy po únavě stáří. Trocha smutku padala do sálu. Také Sonáta Milana Jíry pro housle a klavír je dílo vyzrálé, charakterizuje ho místy dramatická vypjatost. Pokračuje ve vysoké úrovni skladatelových komorních děl, nové sféry však neosvětluje. Jednu poznámku nechť autor, hrající klavírní part, dovolí. Kdyby mu někdo jiný od klavíru takhle překrýval houslistu, jistě by se rozčílil. Do oblasti hudebního humoru se pustil Jan Vičar a ze svého klavírního cyklu „Přeludya“ vybral šest čísel, z nichž jedno je ozvláštněno prvky hudebního divadla. Když skladatel vážné hudby chce u svých posluchačů vzbudit úsměv – a dokáže to, je to vždycky potěšitelné, cesty mohou býti rozličné. Janu Vičarovi se to podařilo a není proto nutné podrobně popisovat, jak toho dosáhl a co všechno a co ještě navíc citoval. Osvěživé dílko. Nejpřívětivější skladbičku jsem si nechal nakonec, i když zazněla hned po přestávce. Vojtěch Mojžíš ji nazval Léto ve Výmaru a napsal ji pro violu a kontrabas. Jedná se o krátké navazující epizodky, o kterých autor říká, že vyjadřují klid a pohodu. Pozoruhodné je, že klid a pohodu opravdu vyjadřují, jsou nenucené, upřímné i nadhledové. Prostě potěší a to rozhodně není málo. JAN ŠMOLÍK Skladby, které jsem vyslechl na třech z pěti večerů každoročně pořádaných Dnů soudobé hudby (6. 11. v Sále Konzervatoře J. Deyla, 10. 11. v Sále Martinů a 13. 11. v Sále Konzervatoře Praha), bychom mohli zhruba zařadit do tří kompozičních rovin. Jak už u těchto spíše k tradici než k experimentu směřujících skladatelských přehlídek bývá pravidlem, inklinovala většina prezentovaných kompozičních počinů ke klasické tematické práci s více nebo méně častými výlety za hranice uvolněné tonality a neoromantické zvukovosti. Že i takto „tradičně“ vytvářená hudba může působit na soudo-
bého posluchače velmi svěže a vzrušivě, ukázaly hned tři představené kompoziční novinky. V prvé řadě Kubičkův Kvartet in C pro flétnu, housle, violoncello a klavír a Grossmannův Klavírní kvintet. Kubičkova kreace, se kterou se interpreti na pódiu Sálu Martinů skutečně sžili (výtečný Ensemble Martinů), přinesla výmluvný příklad toho, jak přirozeně lze propojit tradiční tematickou práci s novou zvukovostí a moderní expresí. Šlo o silně emotivní konfesi. Z první věty vyzařovalo elektrizující napětí i záchvěvy neskonalého citu (housle jako by si se svou melodickou linkou jen něžně hrály) a také krajní části 2. věty s nervním středním dílem vyvolávaly jakýsi odhmotnělý pocit blaženého rozjímání. Oproti tomu Grossmannův kvintet zůstával více v poloze neoromantické zvukovosti, ale svou posvěcenou invencí také doslova hladil. Několik dalších skladeb tohoto bloku pak už zaujalo spíše některými detaily než jako celek. Podobné záchvěvy vzrušující invence a ryzího prožitku jako u Grossmanna jsem postřehl například i v sympaticky lapidárně tvarované větě pro flétnu, housle, violu a violoncello s názvem Poločas života od absolventa Konzervatoře J. Ježka Petra Ožany, v úvodních fázích Klarinetového kvartetu brněnské konzervatoristky Adriany Janákové nebo přímočaře promlouvajícího písňového cyklu Do posledního doušku na texty Oldřicha Mikuláška od pražského konzervatoristy Romana Haase. To, že se tu mladičký autor napil ze studánky české lidové písňovosti, mě mile překvapilo, stejně jako celý do přehlídky nově zařazený Večer absolventů posluchačů konzervatoří, který, jak ještě ukážeme, dodal skladatelskému bilancování dospělých kouzelný konfrontační rozměr. Druhou kompoziční rovinu prezentovaly virtuózně cítěné kompozice, vytvářené se záměrem obohatit koncertní programy instrumentalistů o vděčná repertoárová čísla. Obě zdařilé skladby patřily zajímavou shodou okolností tubě. Na jednovětém Tubatu pro tubu a klavír Pavla Slezáka (v tubovém partu se blýskl Jan Jaroš) mě zaujala posedlost, s jakou autor, vycházeje z pregnantního chromatického modelu, setrvával v jediné zvukově věcné výrazové rovině, aniž by jeho skladba ztrácela napětí. Rovněž efektně provedené Zámečníkovo pětivě-
té Concertino pro tubu a klavír (Pavel Bureš – tuba, Milan Vašek – klavír) už jako celek nepůsobilo tak vyrovnaně. Například vstupní nápady středních vět mi připadaly slibnější, než ukázalo jejich další rozvíjení, a klavírní part stylizoval autor na některých místech až příliš slitě. Ve spontánně rozvířeném a mistrovsky stylizovaném Preludiu, Canzoně I nebo Finale však opravdu bylo co poslouchat. Třetí, nejméně početnou skupinu, tvořili autoři, v jejichž kompozičním vyjadřování už zcela převážila snaha o novou zvukovost nebo nový způsob hudebního plynutí nad nejrůznějšími variantami neoklasicistního nebo neoromantického sdělení. Absolventka ostravské konzervatoře Michaela Plachká rozehrála své čtyřhlasé vokální pásmo s názvem Botanika aneb zrození slova na humornou báseň Jiřího Žáčka jako na doraz podrobně strukturovaný voice – band. Překvapila zralá vyrovnanost tohoto mladého, sršatě rytmizovaného kompozičního rukopisu. Na jedné straně podrobná práce s hláskami a slabikami, na straně druhé čistě hudební plynutí: ani jedna složka z pásma „nevyčnívala“, obě byly v přirozené rovnováze. Podobně „čistě“ a svým způsobem přímočaře muzikantsky sdělně, byť šlo o elektroakustickou kompozici, zapůsobila skladba s názvem Reminiscence pro klarinet a elektroakustický zvuk od Pavla Kopeckého, v jejímž průběhu byl zvuk klarinetu (do celé kreace se báječně vcítil Tomáš Koutník) obalován nebo prolínán svými elektronickými modulacemi. O největším překvapení nakonec. Zvlášť rozkošný zážitek, tím kouzelnější, že se o něj opět zasloužil mladičký začínající autor, mi připravil brněnský konzervatorista Ladislav Doležel svými Miniaturami pro harfu, violoncello a kontrabas. Jeho kompoziční pásmo se odvíjelo jako prostý sled pěti kraťoučkých poetických etud v pěti tempových variantách, nicméně každý z těchto lapidárních kusů, vynalézavě těžících ze zajímavé kombinace harfy a smyčců, před námi rozestřel přebohatý vějíř nápadů. Šlo o intenzívně promlouvající hudební poetiku, koncentrovanou do krajně úsporného prostoru, navíc tlumočenou prostřednictvím ryze původního skladatelského rukopisu. Takové vlastnosti stojí vzhledem k autorovu mládí určitě za pozornost. MILOŠ POKORA
6
Hr0401.indd 6
22.12.2003, 10:19:38
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
Závěr žižkovského podzimu Závěrečný koncert 7. ročníku hudebního festivalu Nekonvenční žižkovský podzim, rozprostírajícího se mezi daty 17. září a 17. listopadu, se uskutečnil
právě v den a na počest Státního svátku v bývalém divadelním sále nynějšího Arcotel – hotelu Teatrino v Praze 3 na Žižkově. Program vyplnila čtveřice
Závěrečný koncert festivalu Nekonvenční žižkovský podzim se nesl v duchu uměleckých vystoupení rodiny Mráčků a rodiny Hošků.
Jan Mráček se synem Janem
Foto Martin Havelík
Jiří Hošek s dcerou Dominikou
Foto Martin Havelík
známých a posluchačsky vděčných děl, dobře ladících s charakterem slavnostního večera. Ve svižném tempu i atmosféře, tak typické a povaze díla vlastní, pěkně odezněla snad nejznámější skladba W. A. Mozarta Malá noční hudba. Vystřídal ji Koncert d moll pro dvoje housle a smyčce J. S. Bacha, podobně korektní a navíc muzikantsky bodrý. Sólové party přednesli otec a syn, Jan Mráček starší a mladší. Jejich projevy se celkově velmi dobře pojily rytmicky, intonačně i výrazově. Vůbec nevadilo (paradoxně právě naopak!), když chlapci ještě školou povinnému nešťastnou náhodou vypadl smyčec z ruky – pohotově se dokázal včlenit do proudu hudby a publikum to vřele ocenilo. Po přestávce následoval opět dvojkoncert s orchestrem, opět v provedení dvou generací. Koncert pro dvě violoncella a orchestr G. F. Händela zazněl v podání Jiřího Hoška a jeho dcery Dominiky Hoškové. Podíl obou byl v nutné míře vyvážený, korespondující technicky i výrazem, zároveň však zdravě individuální, za relativně výraznější účasti J. Hoška. Technicky obtížné finesy byly intonačně zdařilé. O přirozeně smířlivé vyznění slavnostního večera se postarala vhodně zvolená Simple Symphony pro smyčcový orchestr jednoho z klasiků hudby 20. století Benjamina Brittena. Její provedení provázela korektnost a spontaneita, symbióza charakteristická pro celý večer. Je na místě připomenout, že Nekonvenční žižkovský podzim, jehož zakladatelem, uměleckým garantem a neúnavným protagonistou je Jiří Hošek, je v našich podmínkách v podstatě zázrakem svého druhu. V době, kdy tuctových hudebních „festivalů“ je jako máku, tím více oceníme jeho nesporné hodnoty, které jdou ruku v ruce s vynalézavostí. Žižkovský podzim dovede jít napříč různými styly, žánry a etniky, v jeho rámci zaznívá celá řada premiér i nezaslouženě zapomenutých skladeb, a to v mnohdy atraktivních i běžně nepřístupných lokalitách. Ve vzácné spojitosti s historií města navíc poznáváme mnohé výjimečné osobnosti minulosti i přítomnosti. JULIUS HŮLEK
7
Hr0401.indd 7
22.12.2003, 10:19:40
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
Pavlicův koncert vrcholem Strun podzimu 8. ročník „hradního“ festivalu Struny podzimu finišoval v listopadu posledními koncerty – před závěrečným prosincovým happeningem si tak během měsíce mohli posluchači vyslechnout tak rozdílné programy jako Ivu Bittovou se Škampovým kvartetem (2. 11. v Míčovně), alžírského zpěváka a hráče na dilrubu Mad Sher Khana (13. 11. tamtéž) či italskoargentinskou etnickojazzovou dvojici Biondini-Girotto (27. 11. opět Míčovna). Vrcholem listopadové série byl ale bezpochyby koncert nejočekávanější – 16. 11. hostila zcela vyprodaná Jízdárna – akusticky velice dobré ale jinak dost nehostinné prostředí pro koncerty většího typu – Jiřího Pavlicu s jeho soubory Hradišťanem a Talantem, s jihoafrickým hostem Dizu Plaatjiesem a Pražskou komorní filharmonií v programu Kdo se vejde do houslí. Pavlica ho tak nazval, aby dokumentoval své velice široké pojetí etnické hudby, které zahrnulo v jednom večeru jak jeho písně na básně Jana Skácela tak spolupráci s jihoafrickým multiinstrumentalistou Plaatjiesem a se symfonickým orchestrem typu PKF, který je složen z mladých lidí a není ještě „unaven“ z běžného koncertního provozu. „Chce to jen trochu tolerance a chuti hledat!“ vysvětluje své pojetí Pavlica. PKF se přidala až po přestávce, do té doby Pavlica s Hradišťanem a Talantem uváděl ukázky ze svých předchozích alb a před přestávkou se k němu připojil i Dizu Plaatjies s africkým folklorem a nezbytnou dávkou temperamentu. PKF po předehře z Rossiniho Italky z Alžíru, kdy se orchestr po dlouhé době představil bez dirigenta, spojila své síly s ostatními v Pavlicově druhé verzi písně Aleluja. V ní a pak v závěrečném Epilogu se mohli někteří hráči PKF– hlavně žestě – pochlubit až nečekaně jazzovým feelingem. Předtím se ještě Pavlica s Plaatjiesem vrátili ke společnému albu Mys dobré naděje a k některým novinkám, které Pavlica napsal speciálně pro tento večer. Nadšené publikum nechtělo v závěru pustit účinkující z podia a tak přidali další písně – dojemná byla Ukolébavka, kterou napsal Pavlica pro své děti i děti Plaatjiese. Koncert měl výbornou atmosféru a ne-
zapomeňme zmínit vynikající zpěvačku Alici Holubovou, která opět nadchla jako při všech Pavlicových koncertech a nahrávkách. Doufejme, že byl zvukově zdokumentován a že se ho dočkáme na některém z příštích Pavlicových alb. Z dalších koncertů vyzvedněme výkon italskoargentinského dua – akordeonisty Luciana Biondiniho a saxofonisty (soprán a baryton + Panova flétna) Javiera Edgarda Girotta. Oba jsou vynikajícími interprety argentinského tanga ve vlast-
ních úpravách a jejich program El Cacerolaro se skvělými improvizačními pasážemi byl objevem festivalu. Nezklamal ani alžírský zpěvák a hráč na dilrubu (indický typ houslí) Khan, který pojal svůj koncert, při němž ho doprovázelo trio spoluhráčů na jiné indické a arabské nástroje jako poctu americké rockové legendě Jimi Hendrixovi a hrál a zpíval převážně úpravy jeho skladeb. Housle dilruba svým zvukem připomínají trochu sitar a nejsou zas tak daleko od kytarového zvuku. Trochu za očekáváním zůstal tentokrát koncert Ivy Bittové se Škampovým kvartetem, který trpěl nevyjasněnou dramaturgií a kde v podání árie z Mozartova Dona Giovanniho i Bittová trochu přecenila své možnosti. VLADIMÍR ŘÍHA
FINÁLE FESTIVALU STUDENTSKÝCH ORCHESTRŮ Shodou okolností právě na Mezinárodní den studentstva a zároveň na den výročí listopadových událostí z roku 1989, v němž měli hlavní slovo rovněž studenti, připadl závěrečný – v pořadí festivalových vystoupení již 106. koncert letos jubilejního, X. Mezinárodního festivalu studentských orchestrů. Protože šlo vlastně o koncerty tři (v 17.00, v 18.30 a ještě v 19:30), kde celkem vystoupilo šest velkých orchestrů se čtyřmi sty hudebníky, publikum se ve Dvořákově síni střídalo – a i já jsem slyšel vlastně jen programy dva. V prvém z nich hrál Mezinárodní orchestr mladých hudebníků YMISO pod řízením Igora Corettiho VIII. Symfonii h moll Franze Schuberta a Symfonický orchestr ZUŠ v Praze 5 Na Popelce v čele s Ladislavem Ciglerem Symfonii č. 9 e moll „Z Nového světa“ Antonína Dvořáka. Oba ty úkoly byly pro mladé interprety obtížné, a na jejich výkonu se sluší ocenit spíš houževnatost, pevnou vůli a chuť do práce, než mimořádně „hotový“ výsledek. O tom, že ovšem i amatérský orchestr může přijít s výkonem víc než pozoruhodné úrovně, přesvědčili ale hned poté Mladí brněnští symfonikové ZUŠ Města Brna (po nichž Dvořákovu Polednici přednesl ještě Klapka Symphony Orchestra s dirigentem Janem Svejkovským): zahráli totiž symfonický obraz Modesta Petroviče Musorgského Noc na Lysé hoře se strhujícím napětím, v účinném zvukovém vybavení i s hráčskou jistotou. Nemohu zamlčet,
že ve všech třech případech o konečném výsledku při nejmenším spolurozhodoval podíl dirigentův: Igorovi Corettimu ani Ladislavu Ciglerovi se nepodařilo to, co s brněnskými instrumentalisty dokázal Tomáš Krejčí. To jen potvrzuje starou zkušenost, že výkon velkých kolektivních těles – i amatérských – většinou stojí i padá s mírou muzikantské kapacity muže s taktovkou... Křivdil bych ovšem oběma předtím zmíněným souborům, kdybych jim upřel dobrou vůli a poctivou snahu; jen musím konstatovat, že jako silnější a zajímavější umělecká osobnost se v tomto případě uvedl muž, stojící v čele brněnského souboru.
Ondřej Kukal opět na pódiu
Foto archív
8
Hr0401.indd 8
22.12.2003, 10:19:42
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
Závěr patřil jako obvykle Českému studentskému orchestru, který pod vedením Marka Ivanoviče (Kabeláč: Mystérium času), Jakuba Hrůšy (Martinů: Koncert pro hoboj a malý orchestr H 353 s Vladimírem Borovkou) a Ondřeje Kukala (Beethovenův Egmont) předvedl část ze svého úspěšného programu,
který připravoval v létě pro prestižní festival studentských orchestrů v Berlíně Young. Euro. Classic. Velký festivalový studentský orchestr pak celé defilé pdo vedením Jakuba Hrůši uzavřel Slovanským tancem č. 8 g moll Antonína Dvořáka. pz
Concertino Praga 2003 Šťastná sedmička – sedmý a poslední letošní koncert z cyklu Hudba pod Petřínem v „Salóně Zdenky Podhajské“ – byla přisouzena čtveřici laureátů Concertina Praga 2003, které bylo tentokrát ve znamení klavíru, houslí a violoncella. Mezinárodní porota ve složení Peter Toperzer, Ivan Ženatý a Daniel Veis za Českou republiku, Helena Bondarenko z Německa, Steen Fredriksen z Dánska, Sven-Ake Landstrőm ze Švédska a Desmond Wright ze Švýcarska posoudila soutěžní nahrávky 26 kandidátů, z toho 9 klavíristů, 6 houslistů a 11 violoncellistů ze 13 zemí: Bulharsko, Česká republika, Chorvatsko, Kanada, Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Srbsko/Černá hora a Ukrajina. Vezmeme-li v úvahu otevřené hranice, bezpočet lákavých a vehementně propagovaných mezinárodních soutěží a stále klesající věkovou hranici mladých virtuózů, nelze se divit, že Concertino Praga v posledních letech nezaznamenává již tak ohromující počet účastníků, jako tomu bylo dříve. Vzpomínám, že nahrávek bývalo i přes sto a porota musela zasedat celý týden od rána do večera, aby mohla všechny snímky zodpovědně posoudit. Nicméně umělecká úroveň mladičkých účastníků nejen že neklesá, ale naopak se zdá, že stále pomalu stoupá. Jejich výkony je možno srovnávat s vyspělými studenty akademií a vysokých škol a tak se Concertino může stále směle měřit s prestižními světovými soutěžemi. Jistě na tom má značnou zásluhu
i věková hranice 16 let, která se podílí na jedinečnosti této soutěže. V Salóně Zdenky Podhajské se pochopitelně sešli jen čeští laureáti, ti zahraniční přijedou obhajovat svá vítězství až v červnu. Koncert zahájil III. větou z violoncellové sonáty č. 3 Bohuslava Martinů vítěz letošního národního kola, šestnáctiletý Petr Mašlaň, nadějný žák prof. Jana Vychytila. Nositelka čestného uznání, šestnáctiletá klavíristka z Českých Budějovic Lucie Valčová ze třídy prof. Marie Šimkové Kotrčové, se ujala se ctí muzikantsky velmi náročné Chopinovy Polonaise-Fantasie op. 16. Vítězka národního kola a držitelka II. ceny mezinárodní soutěže, čtrnáctiletá houslistka z Prahy Markéta Janoušková, žačka prof. Dany Vlachové, provedla suverénně známou Ravelovu Koncertní rapsodii Tzigane. Koncert uzavřela patnáctiletá držitelka první ceny národní i mezinárodní soutěže Marie Al-Ashabová z Mostu, žačka prof. Věry Vlkové. S obdivuhodnou zralostí zahrála dvě části z nádherného Janáčkova cyklu V mlhách a Prokofjevovo Ďábelské pokušení op. 23. Samozřejmě nemohu nezdůraznit vzácně citlivou klavírní spolupráci prof. Martiny Hájkové. Vtipným průvodcem večera byl Jiří Vejvoda. Měli jsme všichni z těch krásných a nadaných dětí nesmírnou radost a pevně věříme, že je v budoucnu uslyšíme i na větších pódiích, než je intimní prostředí Salónu Zdenky Podhajské. MÍLA SMETÁČKOVÁ Absolutní vítězka, Marie Al-Ashabová Foto archív
Běžný abonentní koncert se Zdeňkem Mácalem První listopadová dvojice abonentních koncertů České filharmonie (6. a 7. 11.) patřila do cyklů EF, které, bohužel, nebývají zdaleka tak navštěvované jako např. cykly AB. Snad je to proto, že posluchači věří v lepší kvalitu v řadách, označených písmeny zpočátku abecedy. To je však myšlenka zcela mylná, neboť jednotlivé cykly se v kvalitě programů nijak neliší a dirigenty i sólisty jsou obsazovány zcela rovnoměrně. Také repertoár uvedených dvou večerů tvořila díla umělecky hodnotná a navíc ti, kteří přišli, si je mohli vychutnat ve vskutku skvělém provedení, na němž se vedle vynikající hry Českých filharmoniků výrazně podepsal i nezaměnitelný rukopis jejich nového šéfdirigenta, Zdeňka Mácala. Beethovenovu Symfonii č. 6 F dur „Pastorální“ i Suitu ze Straussovy opery Růžový kavalír dirigoval Mácal suverénně zpaměti a s takovou přesvědčivostí své koncepce, až si člověk myslel, že to ani jinak nemůže být. Z Beethovena, v němž se jednotlivá témata vlnila mezi nástrojovými skupinami jako nepřerušovaný hudební proud, sálala radost a lehkost, ale i obrovské vnitřní napětí, které postupně vygradovalo až v mohutnou apoteózu grandiózního finále. Strauss se svými místy až sarkasticky zpracovanými valčíkovými rytmy zase okouzloval v Mácalově pojetí úžasnou barevností, mnohotvárným proměnlivým výrazem i perfektními sóly hobojisty Ivana Séquardta a koncertního mistra Miroslava Vilímce. Ten se ve skvělé formě předvedl rovněž i při nádherné sólové výměně s první violistkou, Barbarou Holickou v symfonické básni Vítězslava Nováka V Tatrách. Hluboce procítěné a do všech detailů a sebemenších výrazových fines promyšlené provedení této skladby s dokonale vedenými hlasy polyfonického přediva v její střední části na mě zapůsobilo téměř jako zjevení. Opravdu velká škoda, že Dvořákova síň tentokrát zůstala poloprázdná, protože koncert patřil určitě k tomu nejlepšímu, co jsme v dosud v letošní sezoně mohli na našich pódiích slyšet. HANA JAROLÍMKOVÁ
9
Hr0401.indd 9
22.12.2003, 10:19:43
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
Česká filharmonie s MIROSLAVEM VILÍMCEM Začátek druhého koncertu cyklů C/D České filharmonie (30. a 31. 10.) byl poctou významnému jubilantovi z řad českých současných skladatelů Viktoru Kalabisovi (1923). Pod taktovkou Vladimíra Válka zazněla jeho Symfonie č. 3, op. 33 z roku 1971. Hutná tektonika díla, bohatá instrumentace a neklidná výrazová křivka vhodně připomenuly nejen svíravou náladu počátku tzv. normalizace, ale především výraznou osobnost české i evropské hudební tvorby. V programové dramaturgii obligátní koncertantní dílo před přestávkou tentokrát reprezentoval Koncert č. 3 h moll pro housle a orchestr, op. 61 C. Saint-Saënse. Jde o čistě romantické dílo se vším všudy – melodikou, pestrými symfonickými barvami a ústrojným propojením sólového partu s orchestrem. K takovým skladbám, které reprezentují skutečné hodnoty, je dobré se vracet. Partu sólových houslí se ujal koncertní mistr
ČF Miroslav Vilímec. Podal naprosto spolehlivý výkon – intonačně perfektní, rytmicky koordinovaný, výrazově osobitý a přitom umělecky vzácně skromný. Nikterak se neprosazoval – vše plně podřídil službě dílu. Všudypřítomný part houslí přitom v orchestrálním plénu akusticky nezanikal. Závěrečná, publikem toužebně očekávaná Symfonie č. 4 f moll, op. 36 P. I. Čajkovského naplnila představy posluchačů, aniž by výrazněji vybočila z celkového rámce interpretační úrovně večera. Celkové provedení bylo dobré, bylo pamatováno i na místa citově akcentovaná. Přitom dirigent Vladimír Válek se omezil na jednoduchá, ba základní gesta sledující hlavně rytmický chod. Zřejmě zde přineslo žádoucí výsledek pečlivé nastudování, jinak by bylo až překvapivé, jakých výrazových výsledků orchestr dosahoval. JULIUS HŮLEK
Koncertní mistr České filharmonie, Miroslav Vilímec, tentokrát v roli sólisty. Foto archív
Koncert PAVLA ŠPORCLA jako show
Pavel Šporcl vystoupil ve Smetanově síni se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod vedením jeho šéfdirigenta Vladimíra Válka. Foto Jiří Skupien
Tak nějak by se dalo stručně charakterizovat listopadové vystoupení Pavla Šporcla ve Smetanově síni Obecního domu (9. 11.). Je obecně známo, že P. Šporcl je mediálně velmi frekventovaným interpretem z oblasti tzv. vážné hudby a takových opravdu zatím moc není. Budí pozornost (pro mnohé především) nekonformní vizáží a oblečením. On sám nejlépe ví, že to mu může zaručit nanejvýš popularitu, ale s umělecky plnohodnotným uznáním to už bude mnohem, mnohem obtížnější. Ve Šporclově případě se přímo ideálně daly dohromady garance vysokého umění s vnější atraktivitou. Plně to platí i v případě interpretova vystoupení v Obecním domě, jež zároveň zahájilo jeho akci širšího dosahu – TURNÉ 2003. P. Šporcl také sahá k nápadům dramaturgicky neotřelým a pohotově (a budiž řečeno i účinně) je uplatňuje v praxi. Podobně tentokrát. Na programu byla „jen“ dvě koncertantní díla s přestávkou upro-
10
Hr0401.indd 10
22.12.2003, 10:19:45
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
střed – Koncert a moll, op. 53 pro housle a orchestr A. Dvořáka a Koncert D dur, op. 35 P. I. Čajkovského. Spoluúčinkoval Symfonický orchestr Českého rozhlasu v čele s Vladimírem Válkem. Posluchače i diváka – na první pohled a hlavně poslech – rozhodně zaujme Šporclův naprosto zřejmý mladistvý elán. Ten ale jde ruku v ruce s neomylnou technikou a zřejmě právě proto je tak přesvědčivý a vnímatelsky strhující. Mluvíme-li o přesvědčivosti Šporclova projevu, pak neodmyslitelný je rovněž výrazový profil jeho hry, obrovské soustředění a zaujetí. Šporcl je přesvědčivý v celkovém uchopení a koncepci díla a schopnosti jej právě takto podat. Myslím, že je tu mimo jiné znát i pedagogický vklad prof. Václava Snítila ze studií na konzervatoři a AMU. Obě předvedená koncertantní díla měla svůj akcent – Dvořák vyzněl efektně, ale vkusně, tedy s vyloučením samoúčelnosti, Čajkovskij byl citově bohatější, zahloubanější. Orchestr sólistovi poskytl solidní
zázemí, ovšem bohužel bez patrnějšího dirigentova zaujetí. Uprostřed večera došlo ke křtu Šporclova nejnovějšího CD se stejným obsahem jako popisovaný koncert, jenže v podobě živých nahrávek s odlišnou interpretační spoluúčastí. U obou spoluúčinkoval orchestr České filharmonie, u Dvořáka dirigoval Vladimir Ashkenazy, u Čajkovského Jiří Bělohlávek. Mezi kmotry byl i prezident Václav Klaus. Přesvědčivost Šporclovy hry i její pestrý zvukově-barevný profil mohly u někoho vést k oprávněné otázce o původu jeho nástroje. Je jím model cremonského mistra Antonia Stradivariho z roku 1725 zvaný „Leonardo Da Vinci“, jejž ze své sbírky zapůjčil rovněž přítomný prof. Dietmar H. Machold z USA . Pavel Šporcl, jakkoli je obdivován a chválen, zdaleka ještě neuzavřel svůj interpretační vývoj. Opravňuje k očekávání ještě hlubšího prožitku a tím i opravdovosti. JULIUS HŮLEK
PKF s Tomášem Hanusem Pražská komorní filharmonie připravila (2. 12.) do cyklu komorních orchestrů pořádaného v Rudolfinu Českou filharmonií stylově homogenní program z české hudby XX. století: z díla Bohuslava Martinů a Petra Ebena a Svatopulka Havelky – dvou autorů, kteří také bezesporu patří a budou jednou provždy patřit, každý po svém, k nejvýznamnějším domácím tvůrčím osobnostem. Eben revidoval a dotvořil partituru Concertina pastorale z roku 1963, psanou původně pro menší obsazení a amatérské užití. V orchestrální podobě se sóly flétny, hoboje a klarinetu získala hudba na obsahové závažnosti, aniž by však ztratila cokoli ze svého přístupného neoklasického ustrojení a líbezné prostoty. Zaznívá v ní i citát středověké písně. Taneční symfonieta pro komorní orchestr Svatopluka Havelky z roku 2001 je z jiného rodu, i když oba autory spojuje křesťanské zázemí a přestože i Havelkova kompozice usiluje o co nejvyšší sdělnost. Nezapřou se v ní však jeho expresivnější a tvarově volnější východiska i témbrové instrumentační postupy. Zároveň je to ovšem partitura patřící do nynějšího projasnění hudební řeči Svatopluka Havelky, k němuž patří jeho vlastní quasiarchaické melodicko-harmonické vyjádření pozitivních apelů, pocitů a hodnot. Taneční
symfonieta má v jednolitém proudu čtyři části a jasně daný biblický program a děj – podobenství o pošetilých a moudrých pannách. Pokud by byla partitura podkladem pro taneční ztvárnění, dávala by jistě šanci k rozvinutí zajímavé choreografie. V koncertní podobě však její časový rozvrh působí trochu předimenzovaně. Dirigent Tomáš Hanus pro Ebenův i Havelkův hudební svět prokázal velké pochopení a PKF poskytla obvyklou nadprůměrnou míru kultivovanosti, muzikality a pečlivé pozornosti. Hanus ve svém projevu zvláštním způsobem spojuje zranitelnou měkkost s technicky i vnitřně rozhodnou vážností již hotové umělecké autority. Jeho gesto je pěkné a zřetelné. Kytici Bohuslava Martinů pojal v druhé polovině večera jadrně, v plném zvuku i tempu, s neproblematickým lyrismem probleskujícím na každém vhodném místě. Orchestru i Pražskému filharmonickému sboru lze odpustit maličké zaváhání. Celkový dojem byl příznivý, dílo zaznělo k potěše a radosti. Z výkonu sólistů vyčníval stále velice znělý projev Richarda Nováka i zdravý témbr tenoristy Aleše Brisceina, ale Simona Procházková a Lenka Šmídová už nadchly o něco méně. PETR VEBER
SKO a premiéra Zdeňka Lukáše Listopadový mimořádný koncert Sukova komorního orchestru (18. 11.) byl v mnoha ohledech opravdu pozoruhodný – programovou dramaturgií, interpretací a hlavně svým posláním. Byl totiž věnován významnému životnímu jubileu známého českého skladatele Zdeňka Lukáše (1928). Úvodem zazněla Sonáta českého barokního mistra z Kroměříže Pavla Josefa Vejvanovského pro pětici žesťových nástrojů a smyčce (interpreti použili název „XVI. Sonata A 10“). Žesťových partů se vynikajícím způsobem zhostili členové Žesťového souboru Pražských symfoniků – krásnou melodičností vyvěrající přímo z díla, příkladně čistou intonací a samozřejmě rytmickým souladem. Naplno se Sukův komorní orchestr projevil v následujícím Braniborském koncertu č. 3 G dur (BWV 1048) J. S. Bacha. Čistě smyčcový (takto jediný z šestice Braniborských koncertů) třívětý celek, poněkud „filozoficky“ zahloubaný, ale místy též průzračný, vyzněl přesvědčivě, se spontánní muzikalitou. Trojici skladeb před přestávkou završila světová premiéra díla letošního jubilanta a zároveň dedikanta koncertu, pětasedmdesátníka Zdeňka Lukáše. Kompozice věru zvláštní a osobitá – Koncert pro housle, klavír a smyčcový orchestr o dvou větách nadepsaný „Té alle cinque“ je zajímavý už svou motivací. Koncert vznikl v atmosféře radosti z uzdravení. „Žádná hlubší uvažování, ale potěšení z této skutečnosti …,“ vysvětluje autor okolnosti vzniku díla zvláštního nejen formálním půdorysem, ale hlavně stavbou a náladou poukazující nejen na radostné, ale i komplikované stránky života. Rozhodně by zasloužilo hlubší analýzy. Bylo patrné, že Sukovci věnovali nastudování i premiérovému uvedení maximální pozornost, včetně podílu obou sólistů, bratrů Martina (housle) a Štěpána (klavír) Kosových. Oba sourozenci ostatně zazářili po přestávce (těsně po křtu CD „Felix Mendelssohn Bertholdy“) ve třetí větě Koncertu pro housle, klavír a smyčcový orchestr d moll Felixe Mendelssohna Bartholdyho, kde se převažující pozornosti po zásluze těšil brilantní klavír Štěpána Kosa. Ob-
11
Hr0401.indd 11
22.12.2003, 10:19:47
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
Zdeněk Lukáš se sólisty svého nového díla, Martinem a Štěpánem Kosovými. Foto Jiří Skupien
Učitel a žák či spíše Suk kontra Ježek? Mimořádný koncert abonentní řady 2003/2004 orchestru Virtuosi di Praga sliboval nevšední umělecký zážitek. Nevšední programem pramenícím z žánrové dvojdomosti a nevšední co do očekávaného výkonu účinkujících. Vedle povědomého vysokého standardu komorního orchestru vystoupili v programu famózní klavírista Igor Ardašev a zejména houslistka Silvie Hessová, která se vedle vystupování s komorními soubory (Filharmonické kvarteto a smyčcové trio) prosazuje doma i na zahraničních koncertních pódiích jako sólistka. Poněkud dráždivou výzvou nejen klasickému publiku, ale i tradičnímu obecenstvu „Virtuózů“ bylo rozpolcení programu na běžný repertoár a na hostující, řekněme nevážný hudební žánr z odkazu geniálního českého hudebníka Jaroslava Ježka. Interprety druhé poloviny koncertu byly dva ansámbly – Dobrý večer Quintet a pozoruhodné instrumentální těleso jménem Causa Bibendi. Očekávání dobrého večera naplnilo provedení hned první skladby programu – klasické Sukovy smyčcové Serenády Es dur op. 6. Lze konstatovat, že orchestr ovládá základní český repertoár nejen jako povinné penzum, ale i jako příležitost k potvrzení velice dobrých kvalit všech smyčcových sekcí a zároveň i jako
příležitost nejen k profesionální, ale i obyčejné muzikantské seberealizaci. Střídavý program pokračoval po úvodním ušlechtilém provedení komorní fází. Sukova Píseň lásky a něžná část V roztoužení z jeho cyklu Jaro zazněla v Ardaševově provedení jako jakési takřka chopinovské Larghetto, jako konkrétní vyznání – zde jistě patřilo Mistru Sukovi. Silvie Hessová doprovázená Ardaševem pojala Sukových zřídka provozovaných čtvero skladeb op. 17 poněkud civilněji, než slýcháváme v tradičně předávaném úzu. Namísto secesní baladické unylosti vdechla adagiům zdravý zvuk mistrovských houslí promlouvající současností. Její appassionato bylo odrazem citového života bez teatrálních gest a romantizujícího mámení, jak napovídalo rozšířené vibrato připomínající chvějivý třepot motýlích křídel. Rovněž melancholická věta s přídomkem triste, které jistě není z rodu světově proslulých stejnojmenných kusů, nemohla vyznít lépe než nesentimentálně vyložená část osobitě vyřešené koncepce provedení. Celkovému nonpietnímu pojetí opusu odpovídala i virtuózně uchopená závěrečná Burleska, v níž Hessová jakoby připomněla své dosavadní paganiniovské snímky. Programové návody k toleranci hudby „ježatého“ Ježka byly zdá se zcela na místě.
dobná, o to více tvořivá byla jeho účast v Lukášově dvojkoncertu. Houslista Martin Kos plně potvrdil své kvality velice schopného, technicky zdatného a stylově mnohostranného interpreta, jenž je zcela práv postu koncertního mistra, který v kolektivu zastává. (Považme, že během večera jako sólista účinkoval ve třech koncertantních skladbách!) Závěr koncertu patřil Mozartově efektní a náladově podmanivé Koncertantní symfonii pro housle, violu a orchestr Es dur (KV 364). Sólisticky se tu vynikajícím způsobem projevil violista Karel Untermüller – technikou i decentním, vkusný efekt však neskrývajícím výrazem. Sukův komorní orchestr v předvečer 30. jubilea své činnosti potvrdil své kvality technické, zvukově-barevné i výrazové, které mají osobitý, nezaměnitelný charakter. JULIUS HŮLEK Nikoli proto, že zkušený vokální ansámbl Dobrý Večer Quintet nebyl jakoby ve své kůži, či ve svém tradičním prostředí, nikoli proto že Causa Bibendi neochvějně a profesionálně naplnila svůj vyvolený program zřetelně zábavného soundu, nýbrž nejspíše proto, že se klasicky posluchačská nálada náhle změnila v kontaktní prostředí, ve kterém dozajista není „rudolfinský“ člověk doma. Myslím, že to potvrdilo i závěrečné obecné (ne)zpívání populární „ježkárny“ Život je jen náhoda, které mělo uzavřít pomyslný kruh mystéria. RAFAEL BROM Silvie Hessová a Igor Ardašev Foto Zdeněk Chrapek
12
Hr0401.indd 12
22.12.2003, 10:19:49
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
Rozhlas slavil výročí hudbou Před osmdesáti lety bylo v tehdejším Československu zahájeno rozhlasové vysílání. Výročí média významu tak zásadního si ovšem zaslouží důstojnou oslavu. Bylo jen dobře, že se o ni 29. listopadu postaralo hudební těleso, které zmíněnou instituci tak přesvědčivě reprezentuje – Symfonický orchestr Českého rozhlasu. V běhu historie to ovšem vždy tak jednoznačné nebylo: i když jsou rozhlasáci právem pyšni na skutečnost, že už tři roky po zahájení vysílání (1. října 1926) vznikl zárodek dnešního orchestru, cesta k jeho dnešní neoddiskutovatelné kvalitě nebyla přímočará. Byla, pravda, lemována spoluprací s osobnostmi kalibru Otakara Jeremiáše, Karla Ančerla a Aloise Klímy, ale žádný z dosavadních šéfdirigentů nevyvedl rozhlasové těleso ze čtyř dobře izolovaných stěn nahrávacího studia před zraky veřejnosti tak energicky, jako právě současný šéf Vladimír Válek: teprve jeho systematická a v mnoha ohledech pionýrsky průkopnická práce, započatá nástupem do funkce šéfa v roce 1985, přinesla kvality, které se zřetelně odrazily na zájmu široké veřejnosti o abonentní i mimořádné koncerty rozhlasových symfoniků. Markantněji ovšem potvrzuje toto pochvalné zjištění zejména vysoká návštěvnost předplatitelské řady v Rudolfinu. Oslavný večer, přímo přenášený i Českou televizí (zatím co rozhlas sám pořídil z koncertu záznam), měl v tomto ohledu ráz události spíše společenské, ozdobené přítomností celebrit politického života (byli tu např. ombudsman Otakar Motejl i předseda ODS Mirek Topolánek), nežli umělecké. Vladimír Válek u dirigentského pultu totiž nepředstavil nic, co bychom z jiných jeho programů neznali. Talichova svita z opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky bývá většinou interpretována jako výraz atmosféry lesa, uložený do orchestrálních partií operní partitury. Válek se – v souladu se svým muzikantským naturelem – tomuto pojetí vzdálil směrem ke zdůraznění zvukové a dynamické energie Janáčkovy hudby; bylo to pojetí rozhodně zajímavé, i když poněkud oslabilo chvějivou, impresionisticky náznakovou lyriku. Pozoruhodný byl výkon Jana Simona v podání sólového partu Lisztova Koncertu A dur pro klavír a or-
chestr: imponoval jak suverénní technickou výbavou (skvěle, bezchybně zahrané oktávy, perlivá prstová technika, rozumná míra pedalizace a také kulatě zaoblený tón), tak vědomým úsilím podtrhnout víc ryze hudební hodnoty, nežli efektní brilanci Lisztova díla. Ve druhé polovině večera řídil Válek ještě Sedmou symfonii d moll Antonína Dvořáka. Díky přesnému výkonu orchestru vyzněla Válkova známá koncepce
této skladby v plném lesku jako doklad skladatelovy umělecké zralosti. Velice sympatickým znakem oslavného koncertu byla jeho neokázalost: generální ředitel Českého rozhlasu Václav Kasík se v úvodním projevu spokojil s několika krátkými větami, a komentátor Jiří Vejvoda zprostředkovával televizním divákům jednotlivá díla rovněž s věcnou stručností. Hudba dominovala. PETAR ZAPLETAL
Rozhlas slavil osmdesátiny – a jak jinak než se svým symfonickým orchestrem. Foto Zdeněk Chrapek
VĚRA BINAROVÁ hrála Šestákovy Sokratovské meditace Symfonický orchestr Českého rozhlasu má vskutku věrné publikum: když se proti jeho plánovanému třetímu abonentnímu koncertu 11. listopadu postavil snad nejpřitažlivější program této sezóny, totiž večer slavné Renée Flemingové, praskala sice ve švech Smetanova síň, ale zcela zaplněna byla i síň Dvořákova, kde šéf rozhlasových symfoniků Vladimír Válek řídil program z děl Ludwiga van
Beethovena (předehra Leonora III.), Zdeňka Šestáka (Koncert pro violu a orchestr „Sokratovské meditace“) a Johannesa Brahmse (III. symfonie F dur). Program tedy nenabízel žádnou vyslovenou atrakci, pokud za ni běžný abonent nepokládá skladbu soudobého autora. Jeden z našich skladatelských nestorů napsal dílo, v němž neusiluje o líbivost: je to úvaha, spjatá s odkazem filosofa prof. Jana Patočky
13
Hr0401.indd 13
22.12.2003, 10:19:51
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
– tedy se zamyšlením nad problémy lidské svobody, nad krutou mocí totalitních režimů a nad inspirací, pramenící z tvůrčího zaujetí. Sólový nástroj je v Šestákově kompozici nositelem dramatických střetů i melodické zpěvnosti: violový part je napsán skvěle, a lví podíl na jeho přesvědčivém vyznění měla mladá sólistka Věra Binarová, jejíž výborný výkon překvapil nejen posluchače, ale i samotného autora. Víc než na virtuózní lesk myslel zřejmě Šesták na krásu zvuku a na „výpovědní sílu“ lyrických partií. Binarová vložila do
svého výkonu především krásný nástrojový zvuk, bezpečnou intonaci a neselhávající technickou jistotu, a to všechno dokázala spojit s výrazovým napětím, jež v každém taktu přinášelo posluchačům kus autorova poselství. Orchestr odvedl standardně kvalitní výkon jak v provedení Beethovenovy předehry, tak v Brahmsově symfonii, která byla díky Válkovu temperamentu vybavena zvukovou barvitostí (2. věta), líbeznou kantilénou (3. část) i uvolněnou lehkostí (Finále). PETAR ZAPLETAL
Premiéra Smyčcového kvartetu OTOMARA KVĚCHA Říká se: tres faciunt collegium (tři tvoří spolek) – když se k tomu přidá čtvrtý je to kvartet. Ať chceme či nechceme čtyřhlas je základem evropské hudby a ve své podstatě zastupuje kostru celistvého korpusu hudebního díla. Napsat smyčcový kvartet však není pro tvůrce snadná záležitost, protože oproštěná jednoduchost ve své klasické obnaženosti zvýrazní všechny nedostatky: poklesky v kompoziční metodě i nesrovnalosti ve stavbě formy. Je proto výraznou zásluhou Českého spolku pro komorní hudbu, že věnuje rovněž ve své dramaturgii pozornost soudobým autorům a rozšiřuje repertoárový okruh, na nějž si postupně zvyká obecenstvo. Takovým počinem byla z poslední doby premiéra Smyčcového kvartetu č. 7 Otomara Kvěcha a to zejména proto, že dílo bylo dokončeno v roce 2003. Kvěcha známe jako zkušeného autora, který zasáhl snad do všech oblastí kompoziční práce – ať jsou to symfonie, varhanní sonáty, vokální a komorní tvorba. Přesto tento skladatel vždy překvapí, především jasně formulovanou představou, kterou pak zřetelně realizuje ve své kompozici. Tato upřímnost a dala by se říci otevřenost, působí velmi přesvědčivě na posluchače, kteří oceňují přímý dialog a odvahu směle vyslovit své myšlenky. Nová Kvěchova skladba, kterou s velkým zaujetím předneslo 12. listopadu ve Dvořákově síni pražského Rudolfina Heroldovo kvarteto, je v klasické čtyřvěté formě. První věta v sonátové formě je oslavným chvalozpěvem na hudbu, druhá je jakýmsi zábavným kvízem, v němž zkušení poslou-
chači mohou poznat citáty mistrovských skladeb minulých epoch (je chvályhodné, že Kvěch neopomenul svého prvního učitele skladby Jana Zdeňka Bartoše), jimž vévodí Mozartova Jupiterská symfonie, třetí část má podtitul Elegie a dokládá úžasnou zpěvnost svého autora. Čtvrtá věta pak nezapře svého tvůrce – varhaníka, odkojeného na fugách a ricercarech, protože předkládá umnou kontrapunktickou fakturu. Zhruba dvacetiminutová hudební plocha nabízí čtyři kontrastní
polohy, přesto v nich cítíme vnitřní provázanost, která všechny rozmanité valéry spojuje do jasně vysloveného celku. Heroldovo kvarteto, které vzniklo před pěti lety, si do svého názvu vetklo jméno významného představitele českého interpretačního umění, komorního hráče Jiřího Herolda. Je potěšující, že mladý ansámbl je duchovním dědicem osobnosti, která už svou autoritou klade laťku značně vysoko. Nadaní hudebníci – Petr Zdvihal – 1. housle, Jan Valta – 2. housle, Karel Untermüller– viola a David Havelík – violoncello – se však mohou pochlubit čistou intonací, perfektní rytmickou souhrou, dokonalou hráčskou technikou a schopností globálně přemýšlet nad tektonickou strukturou díla. Patrné to bylo například v druhé větě Novákova Smyčcového kvartetu č. 2 D dur, opus 35, která přes složitou konfliktnost a ostře vykreslené hrany tematické práce nepostrádala také lyrickou měkkost i smysl pro vygradování široce rozklenuté formy. Zdravé muzikantství se pak projevilo v druhé části večera, kdy příznivci Českého spolku pro komorní hudbu mohli vychutnat Smyčcový kvartet As dur, opus 105 Antonína Dvořáka. Naplnilo v míře vrchovaté atmosféru pohody a radosti ze skladatelova návratu do vlasti, což je pro toto dílo z poloviny devadesátých let 19. století typické. IVAN RUML
Heroldovo kvarteto, které ve Dvořákově síni Rudolfina poprvé uvedlo Smyčcový kvartet č. 7 Otomara Kvěcha. Foto Petr Horník
14
Hr0401.indd 14
22.12.2003, 10:19:52
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
Recitál ADAMA SKOUMALA Jsou koncerty a koncerty. Ne každý koncert je tak mimořádným svátkem hudby, jako se jím stal recitál Adama Skoumala v rámci cyklu Světová klavírní tvorba, pořádaného koncertním jednatelstvím FOK. Koncert se konal 8. listopadu v příjemně naplněné Dvořákově síni. Skoumalova hra vyniká vedle brilantní techniky i hlubokým citovým nábojem a smyslem pro stylové odlišení nejen jednotlivých skladatelských slohů, ale i jemných fines v rámci díla jediného autora. To vše je navíc pod kontrolou bystrého intelektu. Pianista koncert otevřel Ricercarem c moll z Hudební obětiny (BWV 1078) Johanna Sebastiana Bacha. Provedení zaujalo na jedné straně úhozovou jemností a celkovou křehkostí, na druhé straně plasticitou jednotlivých hlasů. Skoumal se také neostýchal v přiměřené míře pedalizovat. Ukázka z Bachova veledíla vyzněla jako živé poselství lidem naší doby, na hony vzdálené často bezkrevným produkcím rádoby autentické interpretace. Zcela jiný svět se posluchačům otevřel Sonátou F dur, Hob. 23 Josepha Haydna. Svět zdánlivě roztomile křehký s perlivými pasážemi a rozloženými akordy. Svou úhozovou kulturou a vysloveně poetickým tónem však interpret jasně dával na srozuměnou, že i Haydnova hudba je plná krás, které je třeba ctít a hluboce si jich vážit. Následoval Vídeňský masopust (Faschingsschwank aus Wien) op. 26 Roberta Schumanna. To je podle mého názoru neprávem málo hrané dílo – nádherný schumannovský cyklus, poznamenaný duchem Vídně a vídeňského valčíku. Již s úvodním obrovitým rondem s citací Marseillaisy jako kdybychom prožili celou masopustní noc až ke smutku rozednívání. Následují tří krátké, typicky schumannovské věty, kterým korunu nasazuje divoké Finale. Při poslechu této skladby mi připadalo, že Skoumal je rozený schumannovský interpret. (Tohoto dojmu jsem ostatně nabyl už před několika lety při poslechu jeho schumannovského CD.) Jeho Schumann je divoký i ukázněný, poetický i prudký, je prostě nádherný. V druhé části večera jsme vyslechli dvě skladby Alexandra Skrjabina, jeho slavnou, lyricky laděnou Etudu cis moll op. 2
č. 1 a jeho charakteristickou, i když ještě ve své podstatě novoromantickou Sonátu č. 3 fis moll op. 23. Novoromantickou dramatičnost všech čtyř vět nepříliš rozlehlé sonáty umělec vystihl beze zbytku. Závěrečné Presto con fuoco ohněm téměř sršelo. Závěrečným číslem oficiálního programu koncertu byla Skoumalova vlastní skladba Variace na lidovou píseň z roku 1998. Tématem je mu lidový nápěv moravský, který je ve 13 variacích zpracován v neoromantickém duchu. Technické nároky na interpreta jsou ovšem takové, jaké odpovídají autorovu obrovskému pianistickému umění. Proto pochybuji, že se brzy najdou další pianisté, kteří budou chtít tuto skladbu studovat. Nadšené (plným právem nadšené!) publikum si vytleskalo celkem čtyři přídavky, z nichž dva poslední byly také Skoumalovy vlastní skladby. To mi umožňuje zamyslet se alespoň trochu nad touto zajímavou stránkou umělcovy osobnosti. Skoumal pravidelně zařazuje do svých recitálů vlastní skladby. Jakoby tím chtěl následovat velké pianisty přelomu 19. a 20. století. Domnívám se, že v dnešní postmoderní době, kdy už nejsme tak tyransky svazová-
ni různými hlasateli nejrůznějších –ismů, je na takové navazování příhodná chvíle. A bylo by dobře, kdyby i jiní interpreti následovali jeho příkladu. Samozřejmě ne každý interpret je natolik skladatelsky nadaný a vzdělaný jako Adam Skoumal. Jeho skladby jsou jak myšlenkově, tak i profesionálně na výši. Sám se přiznává, že jeho světem je svět pozdního romantismu, svět Rachmaninova a Skrjabina. Což v dnešní době bez jednotného stylu opět není ani nápadné, ani zarážející. Skoumalovy skladby fungují velmi dobře i posluchačsky. Je pravda, že počínaje renesancí se evropské myšlení ubíralo jakoby směrovaně a i v umění se hovořilo o pokroku a moderně. To však nemusí – zvláště dnes – platit obecně. Ani právě Rachmaninov nebyl ve své době vzorem modernisty. Totéž konečně platí pro pozdní dílo J. S. Bacha i řadu dalších. Přesto je tato hudba stále – dokonce si troufám říci, že v rostoucí míře – posluchačsky účinná. Stejně tak jsou posluchačsky účinné i novoromantické skladby Adama Skoumala. Protože jsou samy o sobě dobré. Zejména Exotický tanec, který zazněl jako přídavek, mi připadá formálně vyvážený a invenčně zdařilý. O šíři Skoumalova záběru svědčí i to, že si pro svůj recitál napsal programový text, čtivý a zajímavý, sám. PETR POKORNÝ
Jitka Hosprová a Adam Skoumal v Sukově síni Stálé publikum klasické pražské koncertní síně jistě neudivuje, že číslo koncertu, celých 2170, který se konal 26. listopadu tohoto roku, je pro mladší generaci neuvěřitelně vysoké. A právě tento podvečer jistě patřil k těm vydařeným. Protagonisté večera se shodli v nosném a zajímavém programu z nejlepších komorních kusů světového repertoáru. První skladba je nesporným hitem zajímavé a pozoruhodné geneze. Historie příběhu Schubertovy Sonáty a moll začala v roce 1823, kdy vídeňský houslař a kytarář Johann Georg Staufen představil veřejnosti nový nástroj, který nazval Giuttare d´amour. Ke kompozici sonáty a moll dal Schubertovi podnět nejspíše Vincenz Schuster a dílo bylo dokončeno a premiérováno na jaře
roku 1824. Předností nástroje nazvaného „arpeggione“ byl mocný tón, možnost současného zaznění tří tonů, provádění chromatických běhů v čisté intonaci a jeho zvláštností byla schopnost provedení šestihlasého arpeggia. Tato vlastnost dala také jméno Schubertově sonátě. Arpeggio a zároveň hra kytarových akordů nebyly proveditelné na žádném jiném známém nástroji – nový nástroj dokázal oproti kytaře také provádět melodii v tónech delších časových hodnot. Sonátu a moll v Deutschově katalogu zapsanou pod číslem 821 mají na repertoáru většinou violoncellisté – (nástroj „arpeggione“ je již navždy jen muzejním exponátem), často však bývá hrána také na violu. Je sympatické, že si Jitka Hosprová připravila pro
15
Hr0401.indd 15
22.12.2003, 10:19:54
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
svůj recitál v Sukově síni právě toto dílo. Již úvodní tóny daly poznat, že poctivé studium přineslo své plody. Hráčská jistota se opírala o výtečně znějící nástroj ze sbírek Muzea české hudby pyšnící se skutečně nefalšovaným charakteristickým, jakoby závojem zastřeným tónem. Populární opus byl vystřídán hudbou francouzského tvůrce Daria Milhauda, jehož Čtyři portréty op. 238 jsou asi tak málo časté na repertoáru violistů, jako Schubertova skvělá sonáta. Dvacáté století ocenilo mnoho předchozí dobou nevšímaného a pro violu píše i více skladatelů. Milhaudův příznačný esprit se promítl i do jeho řekněme programně cítěných radostných kusů a Hosprová si toho byla velmi dobře vědoma. Vrcholným opusem jejího recitálu byla ovšem Sonáta C dur op. 147 Dmitrije
Šostakoviče. Nástup dokonale prožitého a pochopeného náročného díla připravil již klavírista Adam Skoumal provedením populární klavírní Sonáty č. 14 cis moll op. 27 č. 2 Ludwiga van Beethovena. Skoumal, který Hosprovou znamenitě doprovázel v ostatních skladbách, patří mimochodem k největším talentům mladého českého klavírního umění. Jeho provedení otevřelo niternou citovou sféru samotné múzické podstaty lidské osobnosti, která zůstává po věky neměnná a připravilo tak přijetí mimořádně osudové výpovědi Šostakovičovy. Jitka Hosprová nejen že zvládla potřebné technické a výrazové prostředky zápisu – včetně snové scény con sordino – ale přesvědčila publikum zralostí názoru a uměním tlumočení obsahu díla. RAFAEL BROM
Francie, Švýcarska, Itálie, Rakouska, Německa a Irska. Ve všech kategoriích zvítězila domácí tělesa – Ještěd, Collegium cantatium, Pueri gaudentes, Pražští pěvci a Vox Iuvenalis. Sobota byla ve znamení festivalových vystoupení šesti nesoutěžních sborů. I tyto výkony však proběhly za účasti členů poroty, kteří je následně analyzovali a konzultovali své závěry s účinkujícími. Večer byly slavnostně vyhlášeny výsledky soutěže a účastníci převzali diplomy a další ceny. Zakladateli a uměleckému řediteli Praga Cantat Miroslavu Košlerovi jsem položil několik otázek. Letos se poprvé představil festival pod názvem Praga Cantat. Proč došlo k této změně? Na rozdíl od Pražských dnů sborového zpěvu není nutné nový název Praga Cantat překládat. Navíc je toto pojmenování výstižné a stručnější. Přesto jsme alespoň prozatím původní jméno festivalu tak docela neopustili, protože ho užíváme jako podtitul celé akce. Jak hodnotíte tento ročník ve srovnání s předchozími? Podobně jako v předchozích letech se podařilo i sedmnáctému ročníku festivalu koncentrovat do Prahy přes třicet těles z celé Evropy. Povedlo se tak obhájit vysokou úroveň Praga Cantat, což dokládá nejen velký počet účastníků, ale i kvalita vítězných sborů. Rozdíl oproti minulému ročníku je v tom, že letos všechny vítězné soubory pocházejí od nás.
Relaxace před koncertem? Jitka Hosprová a Adam Skoumal
Foto Zdeněk Chrapek
PRAGA CANTAT po sedmnácté Ve dnech 30. října až 2. listopadu hostila Praha sedmnáctý ročník Pražských dnů sborového zpěvu s novým názvem Praga Cantat. Zahájení festivalu proběhlo již tradičně v Brožíkově sálu Staroměstské radnice, kde se setkali sbormistři a organizátoři s představiteli hlavního města. V pátek dopoledne následoval úvodní koncert ve Státní opeře Praha, na kterém vystoupil sbor Bambini di
Praga pod vedením Blanky a Bohumila Kulínských. Vlastní soutěž probíhala v pátek odpoledne a večer v Národním domě na Vinohradech. Zúčastněné sbory byly rozděleny do pěti kategorií – ženské, mužské, smíšené, vyspělé smíšené sbory a folklorní soubory. Celkem ohodnotily mezinárodní poroty 24 soutěžních vystoupení účastníků z České republiky,
Kromě ředitele Praga Cantat jste též uměleckým šéfem Pražského smíšeného sboru. Jak jste zahájili letošní koncertní sezonu a co chystáte v nejbližší době? Počátkem října jsme natočili nové CD z děl Tučapského, Ebena, Lukáše a Dvořáka. Koncem listopadu se uskuteční naše již třetí koncertní turné po Japonsku. Potěšující je, že japonská strana přijala s nadšením náš dramaturgický záměr prezentovat soudobou českou sborovou tvorbu, která je již několik sezon páteří našich koncertních vystoupení doma i v zahraničí. Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů. Připravil JIŘÍ PETRDLÍK
16
Hr0401.indd 16
22.12.2003, 10:19:55
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
Koncert k 30. výročí úmrtí Otto Alberta Tichého (*14. 8. 1890 † 21. 10. 1973)
Otto Albert Tichý
V sobotu 15. 11. se konal 9. podvečer hudby O. A. Tichého. Sál Martinů byl do posledního místa zaplněn především těmi, kdo se s touto mimořádnou, nicméně širší veřejnosti málo známou osobností znali. Na programu zazněly hned dvě skladatelovy premiéry: 2. klavírní sonáta v podání Roberta Kapra a kantáta Svatý Vít, provedená pražskými pěvci pod vedením Stanislava Mistra za varhanního doprovodu strahovského regenschoriho Vladimíra Roubala. Piccolo Coro a Piccola Orchestra v čele s Markem Valáškem a opět Vl. Roubalem přednesli skladbu, vydanou v r. 1947 Confirma hoc, Deus. Dvě závěrečná díla Haec dies a Deus tu conversus – obojí z r. 1966 provedli znovu pražští pěvci, tentokrát doplněni skvělými improvizacemi dnes již legendárního varhaníka Jaroslava Vodrážky. Koncert krásný, pro mnohé z nás doslova objevný. Co mne však především přimělo napsat tyto řádky, byla nevelká brožura vzpomínek žáků a přátel prof. O. A. Tichého, vydaná péčí skladatelovy dcery Terezy Sumové. Je doplněna neokázalým, ale tím působivějším životopisem tohoto vzácného a všestranného hudebníka, dokonale ovládajícího řadu nástrojů, skladatele, spisovatele, překladatele, pedagoga
a znalce gregoriánského chorálu, který výrazně ovlivnil umělecký vývoj desítek studentů nejenom na pražské konzervatoři, ale i na hudebních učilištích ve Francii a ve Švýcarsku, kde působil před válkou celkem 16 let. Těžko se do vymezeného prostoru vejde alespoň nástin dramatických životních peripetií tohoto žáka Vítězslava Nováka, blízkého spolupracovníka Josefa Floriana a jeho okruhu ve Staré Říši na Moravě, studenta Scholy Cantorum Vincenta d’Indyho v Paříži, varhaníka několika pařížských kostelů, ředitele kůru u Notre Dame v Lausanne, profesora tamního dominikánského gymnázia a Akademie sv. Cecilie. Byl všude uznáván a ctěn, u nás ovšem po návratu v roce 36, ač jmenován dómským kapelníkem v katedrále sv. Víta v Praze, byl jako „cizinec“ nevítán a dlouho přezírán. Ani v rodinném ži-
votě, který spojil s dcerou významného francouzského spisovatele Léona Bloye Veronikou, nebyl ušetřen krutých bolestí a tragických ztrát. Přes všechna protivenství osudu – jak vzpomínky půvabného modrého sborníčku jednoznačně dokládají – zůstal však O. A. Tichý jasným a přívětivým, hluboce a neochvějně věřícím člověkem, který vzbuzoval nejenom respekt, ale i lásku a úctu svého okolí. Švýcarský spisovatel a zanícený čechofil Marcel Bornand napsal ve své knize „Prague, sa gloire et son martyr“ o svém učiteli O. A. Tichém, za nímž do Prahy jezdil, tato slova: „…Učím se u něj kompozici a skromnosti…“ Životní pouť O. A. Tichého skončila v jeho 83 letech na stupních hrobu biskupa Antonína Podlahy v chrámu Sv. Víta, kde nedaleko svého kůru po mši jako obvykle při odchodu poklekl… MÍLA SMETÁČKOVÁ
Koncert profesorů Pražské konzervatoře Ve čtvrtek 20. listopadu se v překrásném prostředí Komorního sálu konzervatoře v Pálffyovském paláci v Praze uskutečnil koncert ze skladeb pedagogů Pražské konzervatoře. Na programu byla díla Věroslava Neumanna – Pět dramatických sekvencí pro violoncello a klavír, Nářek opuštěné Ariadny pro ženský sbor a cappella téhož autora, dále Reminiscenza per viola sola Afrodity Katmeridu, Cantabile a Capriccio pro housle a klavír Pavla Trojana, výběr z písňového cyklu Vějíř Boženy Němcové Oldřicha Semeráka, VI. klavírní sonáta Milana Jíry a Drempels pro čtyřruční klavír Michala Macourka. Koncert, na němž se interpretačně podíleli sami autoři (Milan Jíra a Michal Macourek), jejich kolegové – profesoři instrumentálních oborů (klavíristé Luděk Šabaka a Daniela Foltýnová), či studenti nebo nedávní absolventi konzervatoře (cellista Petr Nouzovský,
violista Jiří Kabát, houslista Luděk Růžička, klavíristka Eliška Bastlová a zpěvačka Ivana Veberová) byl dramaturgicky velmi zajímavý a zřetelně dokumentoval, že pedagogové – skladatelé působící na Pražské konzervatoři tvoří posluchačsky velmi komunikativní soudobou hudbu. Vrcholem večera byl bezesporu Nářek opuštěné Ariadny pro ženský sbor a cappella ve znamenitém provedení Foersterova komorního sdružení řízeného nadějným sbormistrem Lukášem Vasilkem. Ocenění zaslouží všechny interpretační výkony i prezentované skladby. Je jen velká škoda, že o takovýchto koncertech velmi hodnotné a oslovující soudobé hudby prakticky nikdo neví v širší hudební veřejnosti či sdělovacích prostředcích – větší a profesionální prezentace by byla rozhodně namístě. Snad příště… EDUARD DOUŠA
17
Hr0401.indd 17
22.12.2003, 10:19:57
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
Přehlídka koncertního umění FIŠER – KALABIS – HANUŠ V úterý 18. listopadu proběhl v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce 2. přehlídkový koncert, jehož program byl sestaven ze zlatého fondu české hudby a v němž spolu s komorním orchestrem BERG, řízeným Peterem Vrábelem vystoupili sólisté cembalistka Zuzana Růžičková, harfenistka Hana Millerová-Jouzová, varhaník Pavel Černý a tympanista Michael Kroutil. Na tomto místě je nutno ocenit chvályhodný počin našich interpretů, kteří nevsadili na osvědčené repertoárové kusy, ale věnovali svoji studijní kapacitu české soudobé hudbě. Koncert zahájila skladba velmi úspěšného českého autora Luboše Fišera, který mezi námi již bohužel není. Jeho dílo Per Galileo Galilei je typický, přímočarý a oproštěný Fišer s údernými a výraznými kontrastními motivy, jak ho známe z většiny jeho skladeb, snadno rozpoznatelnými od tvorby jiných autorů. Průzračná partitura je ovšem pro interprety záležitostí choulostivou a orchestr Berg s Peterem Vrábelem se s ní vyrovnal velmi čestně. Skladba je zjevnou poctou italskému fyzikovi, astronomovi a jeho dramatickému životu. Působivý smírný záběr převzal Fišer ze své 3. klavírní sonáty. Tři věty Koncertu pro cembalo a smyčcový orchestr Viktora Kalabise op. 42 představily koncertantní cembalo vskutku mistrovsky a zvukově plasticky a to jak po stránce technické a virtuózní tak po stránce barevnosti tohoto nástroje i komorně traktovaného smyčcového ansámblu. Prof. Zuzana Růžičková provedla oslnivé cembalové kaskády a girlandy s naprostou suverenitou a rytmickou pregnancí. Po spíše bachovsky laděné větě první a lyrické větě druhé končil tento zajímavý opus místy až mysteriózní větou závěrečnou. Kromě znamenitě disponované sólistky nelze v této části programu přehlédnout mimořádnou úlohu koncertního mistra orchestru BERG, Aleše Ulricha a jeho sólové vstupy. Drobné distonace v unisonech smyčců zejména ve vysoké poloze nemohli jinak velmi sympatický výkon narušit.
Přehlídkový koncert zakončila Koncertantní symfonie pro varhany, harfu, tympány a smyčce op. 31 Jana Hanuše. Robustní dramatické dílo, typicky hanušovského hutného orchestrálního zvuku bylo pro komorně disponovaný Sál Martinů přece jen velkým soustem. Přesto jak znamenitě
připravení sólisté Pavel Černý, Hana Millerová-Jouzová a Michael Kroutil tak i orchestr BERG zprostředkovali návštěvníkům koncertu silný umělecký zážitek. Je zásluhou sólistů i dirigenta Vrábela, že se dařilo vyrovnat zvukovou hladinu dynamicky rozdílných nástrojů k potřebné čitelnosti Hanušovy partitury, která nachystala interpretům i řadu rytmických záludností. Lze jen potvrdit slova Petra Šefla, který koncert zahajoval a který uvítal iniciativu Sdružení výkonných umělců, kteří se přihlásili k nesporným hodnotám české soudobé hudby. JIŘÍ TEML
Umělecké i partnerské souznění: Zuzana Růžičková a Viktor Kalabis
Foto Jiří Skupien
Severočeská filharmonie Teplice jubilující Letošní rok představuje v umělecké činnosti Severočeské filharmonie Teplice výjimečný mezník vyjádřený symbiózou dvou jubileí – 165. výročí založení prvního symfonického tělesa
v Teplicích a 55. výročí poválečného obnovení působnosti orchestru. Jak jinak lze připomenout tak významná výročí hudebního tělesa než slavnostním koncertem. Dne 20. listopadu bylo
18
Hr0401.indd 18
22.12.2003, 10:19:58
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
STŘÍPNÍK PETARA ZAPLETALA
Charles Olivieri Munroe a „jeho“ orchestr
hlediště koncertního sálu Domu kultury v Teplicích beznadějně obsazeno, v publiku zasedli čestní hosté z řad zástupců státních institucí, představitelé sponzorů a další příznivci špičkového hudebního umění. Retrospektivní ráz slavnostního koncertu byl podtržen pozváním dirigentů, v jejichž jménech je spojována nedávná minulost orchestru – Jan O. Štván – s následným hostováním v současnosti – Tomáš Koutník. U příležitosti tohoto koncertu byla nastudována premiéra kantáty Černí čápi a bílé labutě teplického skladatele Václava Bůžka, vzhledem k onemocnění sólisty však bylo nutno zvolit náhradní řešení. Uvedení tří Slovanských tanců (č. 1 C dur, č. 10 e moll a č. 15 C dur) a předehry Karneval Antonína Dvořáka spolu se Smetanovou Vltavou v první polovině koncertu, kdy se u dirigentského pultu SČF střídali J. Štván a T. Koutník, nic neubralo na slavnostní náladě, či právě naopak. Melodické kouzlo a komplexně strhující hudební proud skladeb přispěly k vytvoření přátelsky spontánní atmosféry večera. Druhá část koncertu byla věnována sólistům, kteří jsou často zváni ke spolupráci se SČF. Zde se za orchestrálního doprovodu představili krátkým vystoupením ve smyslu symbolické zdravice orchestru následující umělci: kytarista Lubomír Brabec (J. Rodrigo, Concierto de Aranjuez, 2. věta), flétnista Jiří Stivín (J. S. Bach, Preludium
Foto archív
a Badinerie ze Suity h moll BWV 1067), klavírista a zde rovněž dirigent Milan Svoboda (J. Lennon – P. McCartney, písně) a houslista Pavel Šporcl (P. de Sarasate, Cikánské melodie pro housle op. 20). S výjimkou L. Brabce účinkující doplnili program efektem svého tradičního „koncertního“ oblečení. Je zcela bezpředmětné rozebírat jednotlivé výkony, neboť měly jednotného jmenovatele – vynikající interpretační úroveň zcela v duchu věhlasu uvedených sólistů, kteří, vyprovokováni aplausem publika, obohatili svá vystoupení o přídavky. Vlastní závěr nemohl být výraznější. Zvony a děla ve Slavnostní předehře 1812 Petra Iljiče Čajkovského sice zněly ze záznamu, ale v každém případě znamenala předehra skutečné vyvrcholení. Pod taktovkou šéfdirigenta Ch. Olivieri-Munroa podala Severočeská filharmonie (zde rozšířená o hostující hráče na dechové nástroje) skvělý výkon, který byl ostatně typický pro celý večer. Výkon interpretačně přesný a zřetelný, přitom muzikantsky spontánní. Velký závěrečný ohlas publika se stal nesporně rovněž poděkováním ze strany posluchačů a přáním úspěšného vykročení do budoucna. U příležitosti uvedených výročí a slavnostního koncertu vydala SČF obsahově i výtvarně velmi pěkně řešený katalog, detailně informující o historii i současnosti tělesa a celkového teplického hudebně-orchestrálního dění. LENKA PŘIBYLOVÁ
Lítý zápas mezi ochrannými autorskými organizacemi na straně jedné a zprostředkovateli televizních pořadů v restauracích a hotelech na straně druhé nebere konce. Ti první vycházejí ze skálopevného přesvědčení, že za jednoho každého hosta, který si třeba přišel dát kafe nebo jedno pivo a přitom náhodou bezděčně zahlédl pár sekvencí televizí vysílaného filmu, mají provozovatelé platit příslušná procenta. Ty tam jsou časy, kdy poplatky vymáhal jen Ochranný svaz autorský: ten je chtěl i od majitelů linkových autobusů, vybavených rozhlasovými přijímači. Dnes poplatky za provoz přístrojů v restauracích a hotelech (za každý, byť třeba jen jednolůžkový pokoj!) požadují i Intergram a Dilia. Ovšem jiný kraj, jiný mrav: tak například ve Finsku se za takový „poslech“ či „pohled“ platí, zatímco návštěvníci rakouských pohostinských zařízení poslouchají a dívají se zadarmo. Těžko říci, jak spor skončí. Selský rozum by ovšem asi poradil shodnout se na nějakém přijatelném kompromisu. Jenže: když se nedovedou dohodnout politici, jak mají k dohodě dojít restauratéři, hoteliéři a ochranitelé autorských zájmů? Jako by naše tisková média trpěla nedostatkem zajímavých témat, rozvinula letos na podzim polemiku o „osudovém provinění“ Ladislava Chudíka alias primáře Sovy. Jeho smrtelný hřích spočívá v tom, že natočil reklamu na kloubní preparát PROENZI. Dohadují se o tom lékaři Jiří Šavlík a Jan Hnízdil s generálním ředitelem společnosti Biopol GN Michalem Motejlem i publicisté. Ani mně není zrovna milé, že skvělý herec posloužil farmaceutické lobby a že právě tu „jeho“ reklamu musí Česká televize zařazovat ausgerechnet před každým dílem seriálu z nemocnice – ale zatracovat ho za to? Možná ale mají odpůrci pravdu: stěží si
19
Hr0401.indd 19
22.12.2003, 10:20:00
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
dovedu představit, že by se mi líbilo, kdyby třeba paní profesorka Růžičková líčila za podobných okolností neocenitelné přednosti pianina značky XY nebo kdyby Josef Suk vykreslil televizním divákům jedinečný zvuk houslí od jiné nástrojařské firmy… K výtkám, adresovaným hned prvním dílům „nemocničního“ seriálu, patřila i kritická poznámka, že kvalita příjmu zvuku je – po dvaceti letech! – podstatně horší než ta, jaké dosáhl štáb Jaroslava Dudka. Kritika je oprávněná: v prvních chvílích jsem se vylekal, že mě začal opouštět sluch. Ale to jen Josef Abrhám šumloval, a nedbalá zvukařova práce to ještě výrazně znásobila; i dialogům ostatních protagonistů značně ubrala na srozumitelnosti. To by se dobrému zvukaři vskutku stát nemělo. Kdyby takové výrobky odevzdávali pánové František Burda, Václav Zamazal či Jiří Zobač, stěží by české hudební nahrávky sbíraly ceny po světě – a určitě by se špatně prodávaly. Jenže České televizi je to teď možná jedno: v případě nastavované kaše seriálu Nemocnice patrně vsadila jen na dobrou pověst legendární první série, v níž ovšem režisér Dudek blahé paměti dokázal „uhlídat“ nejen pečlivou výslovnost herců, ale i profesionálně spolehlivou práci zvukařů, zatímco jeho „nástupce“ Hynek Bočan si malé srozumitelnosti dialogů nějak nepovšiml. Takže jsem vlastně rád: sluch mám zřejmě zatím v pořádku. Četba českých deníků vyvolává působivý dojem, jako by se na české hudební scéně (myslím ovšem tu „vážnou“!) téměř nic nedělo, takže nedostatek senzací v České filharmonii či v opeře Národního divadla je třeba nahrazovat senzacemi odjinud. A tak je „kulturní příloha SPECIÁL“ věnována takřka celá rozhovorům se skupinami LUCIE a MŇÁGA A ŽĎORP. Nic proti nim, obě poslouchám rád. Přesto bych uvítal, kdyby se stejné pozornosti dostávalo i těm z druhého břehu: rozhovor s řediteli České filharmonie (prof. Václav
Pěvecká soutěž A. Dvořáka v Karlových Varech Porotě 38. ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže A. Dvořáka předsedali Peter Dvorský a Gabriela Beňačková a vedle zástupců domácích (Jaroslava Janská, Jiří Kotouč, René Tuček, Jiří Štrunc) v ní usedly osobnosti ze zemí blízkých (slovenská sopranistka Magdaléna Blahušiaková, intendant z Erfurtu Guy Montavon, vídeňský profesor Franz Lukasovsky) i vzdálených (prezident japonské Společnosti profesorů zpěvu a hlasové techniky Akihiko Mori, finská mezzosopranistka Pia-Gunn Anckar). Hlavní ceny (v kategoriích Píseň, Junior a Opera) si odneslo 17 interpretů, k tomu připočtěme přes 26 zvláštních
Cenu absolutní vítězce soutěže, Alle Perchikové, předává primátor města Karlovy Vary, Mgr. Zdeněk Roubínek. Foto archív
ocenění (skoro se mi to jeví jako inflace ocenění.) Kategorii žen vládly velké, většinou technicky perfektně zvládnuté a zjevně již zkušené hlasy z bývalého Sovětského svazu, vůbec nejvíc mě však okouzlila vítězka kategorie Junior Inessa Maševskaja se zvonivým hlasem: její vroucná Liu v třetím kole i Rusalčina árie o měsíčku na koncertě laureátů v karlovarském Městském divadle mi až vehnaly slzy do očí. Z českých škol „zabodovala“ především pražská konzervatoř, nejvíce mladičká Tereza Chyňavová: krásný tmavý hlas, uvolněné, přirozené, výrazové, zpívání. Lívia Vénosová ve třetím kole s milým vnitřním prožitkem, jakoby v transu zazpívala Mařenku. V mužské kategorii byl oceněn klidný, nenápadný projev Jiřího Hájka (z HAMU). Mezi juniory porotu zaujal Jan Martiník, kterého také přizvala k hostování Státní opera Praha. Trochu o výběru pochybuji: v árii Kecala i v písních předvedl příjemný, rovný hlas, kultivované zpívání, ale zatím je to nevyspělé, výrazově bezbarvé, celkově neohrabané – na velké jeviště má podle mě ještě čas. To Japonec Ki-Hyun Park, vládnoucí omamným temným basem, do detailu vypracoval árii o pomluvě z Lazebníka sevillského: pohrál si s každou frází, s každým tónem. Doslova si árii vychutnával, v tváři mu hrál každý nerv, tu výmluvně zdvihl obočí, tu se ušklíbl. Jsem zvědavá, na jaké roli se dohodne s Národním divadlem, jehož cenu získal. LENKA ŠALDOVÁ
20
Hr0401.indd 20
22.12.2003, 10:20:01
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
TALICHŮV BEROUN
vstoupil do třetího desetiletí Malý hudební festival s názvem Talichův Beroun, jehož pořádání se ujalo město, kde významný český dirigent Václav Talich strávil závěr svého života, skončil v polovině listopadu. Hudební svátky s finanční podporou firmy Českomoravský kámen, který se stal jejich hlavním sponzorem, se za dobu svého trvání začlenily do života města. O jednotlivé koncerty je stále dostatečný zájem veřejnosti, takže bývají dopředu vyprodány. Účinkující hudebníci přitom návštěvníky nikdy nezklamali, protože všechny realizované pořady se vyznačují velice pěknou uměleckou úrovní. Zpráva o Talichově Berounu v letošním roce dokonce překročila hranice našeho státu, když o něm své posluchače informovalo vysílání BBC v Londýně. Téměř symbolicky patřilo zahájení letošního ročníku Talichovu komornímu orchestru, který v podzimních měsících letošního roku, kdy si veřejnost připomínala 120. výročí Talichova narození, uspořádal řadu koncertů v místech, kde tento proslulý dirigent žil nebo působil. Komorní orchestr, jehož výkony snesou ta nejpřísnější měřítka, uvedl vedle hudby čistě orchestrální také Koncert G dur W. A. Mozarta. Jeho sólistou byl Jan Talich, který skladby pořadu nastudoval a při vystoupení také řídil. Závěrečný večer pak v Berouně vyplnila rovněž hostující Komorní filharmonie Pardubice pod taktovkou Jiřího Maláta. Podobně jako Talichův komorní orchestr, také Pardubičtí přizpůsobili hraný repertoár posluchačsky méně zkušeným návštěvníkům, když do druhé poloviny programu zařadili i méně náročné skladby. Vedle dvou zmíněných orchestrálních těles vystoupilo v Berouně několik komorních souborů, z nichž každý upoutal něja-
kou posluchačsky přitažlivou zvláštností. Pražské kytarové kvarteto, které odborníci řadí mezi přední obdobná světová sdružení, připravilo průřez hudbou čtyř století. Jako při všech svých vystoupeních tak i v Berouně hrálo vedle původních děl dvě zajímavé úpravy klasických skladeb orchestrálních: výběr z baletní hudby Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva a Noci ve španělských zahradách Manuela de Fally. Zajímavě vyzněla zvukomalebná skladba pro čtyři kytary Leo Brauwera s názvem Kubánská krajina s deštěm a své vystoupení soubor zakončil závěrečnou větou suity Štěpána Raka nazvanou Finale. Z klasických komorních souborů se na Talichově Berounu podílelo také klavírní Artemis trio, které již svým názvem naznačuje jeho dámské obsazení. Jeho členky jsou přitom vyhledávanými sólistkami. Přes své poměrně krátké trvání se soubor může pochlubit řadou velkých, dokonce mezinárodních úspěchů. Spolupracoval s řadou především našich orchestrů a v roce 2001 získal cenu Českého spolku pro komorní hudbu. Na berounském festivalu se představil skladbami Josefa Suka a Bohuslava Martinů a svůj pořad uzavřel oblíbenými Dumkami Antonína Dvořáka. Dvořákovou skladbou, a to Smyčcovým kvartetem F dur „Americkým“ uzavřel své vystoupení v Berouně také soubor, který si dal název Penguin kvartet. Také toto komorní sdružení se kromě velké píle může pochlubit skutečnými uměleckými výsledky. Zúčastnilo se několika mistrovských kurzů a získalo řadu soutěžních úspěchů, např. vítězství a zvláštní cenu za nejlepší interpretaci Beethovenova díla z mezinárodní soutěže Beethovenův Hradec. Ke cti mu slouží účast v prestižním klání v kanadském městě Banffu či
Riedlbauch) nebo orchestru FOK (Mgr. Petr Polívka) nebo třeba se šéfdirigentem rozhlasových symfoniků (Vladimír Válek) či článek o problémech vydávání vážné hudby na nových zvukových a obrazových nosičích by mnohé z nás zajímal přinejmenším stejně, jako úvahy o tom, jak dnes žije chudák Michal Dvořák, kterého jeho kolegové z Lucie tak nešetrně vyštvali. (Žádný strach: má co jíst, na dlažbě není a dokonce pořád komponuje). Záslužně otevřel koncem října Jaromír Slomek otázku, co se asi tak do 1. května 2004, kdy vzpomeneme stého výročí Dvořákova úmrtí, stane s domem v Žitné ulici, ve kterém skladatel strávil sedmadvacet let a kde se před sto lety jeho životní dráha uzavřela. Ten dům je totiž skoro na spadnutí. Co na to památkáři a ministerstvo kultury? V České televizi před časem nahradili kritický klub KATOVNA pořadem SÍTO. Tím byli šikovně vyšachováni zlobilové typu Jana Rejžka nebo Vladimíra Justa, které nahradili umírněnější účastníci debat, vedených krotce Martinem C. Putnou. Jenže čert vystrčil kopýtka i růžky jinde: do pořadu přišel 9. listopadu k debatě o současném českém muzikálu nebojácný Pavel Klusák, a Putna pozval i jednoho z autorů nedávno premiérovaného muzikálu EXCALIBUR, dramatika a publicistu, libretistu Excaliburu Karla Steigerwalda. Už z povahy věci plyne, že setkání autora se silnou kritickou osobností muselo docela zákonitě vést ke konfliktu. Když Steigerwald (který se zřejmě cítil zahnán do kouta, ač jemu samému účastníci debaty téměř nic nevytkli) mínil, že možná vůbec neměl být do pořadu pozván, Klusák ho bez okolků gestem a slovy „Tak jděte!“ od debatního stolu prostě vyhnal. Moc slušné to zrovna nebylo, a Klusák se posléze posluchačům omluvil, ale svůj smysl takové gesto přece mělo: kritici tu přece vždycky budou od toho, aby na arterfaktech nalézali a vytýkali negativa, a autoři se vždycky
21
Hr0401.indd 21
22.12.2003, 10:20:02
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
– někdy oprávněně, jindy méně – budou bránit. Dávat je všechny stůj co stůj dohromady není zrovna moudré. Incident měl ovšem i pointu: M. Putna Steigerwalda publiku „udal“, řka, že sice od stolu odešel, ale stejně další debatě ode dveří přihlíží… O důkaz víc, že původní sestava v KATOVNĚ měla víc šancí na úspěch: Putna nejenže celou dramatickou situaci jen pasivně pozoroval a jako moderátor ji prostě nezvládl, ale navíc ještě vyhozeného autora jaksi denuncoval… Pár dnů předtím nám Česká televize dala na srozuměnou, že nehodlá trpět slovenštinu na svých obrazovkách. Uvedla totiž slovenský film Quartétto, což je samo o sobě ne-li záslužné, tedy alespoň užitečné – ne tolik pro kvalitu díla, ale prostě proto, že tak slovenské umění dostalo v Čechách aspoň minimum prostoru, když už se nemůžeme (opravdu nemůžeme?) vrátit k bohulibé praxi pravidelného uvádění slovenských inscenací. Pobuřující je ovšem, že ČT prezentovala film v – českém znění! I když ponecháme stranou mizernou kvalitu dabingu, těžko lze souhlasit s tím, že ČT, která si tak plačtivě stěžuje na nedostatek financí a na potřebu zvýšit koncesionářské poplatky, už takto (dokonce veřejně!) demonstruje svou nevíru v intelektuální kapacitu vlastních posluchačů, a investuje slušné peníze do zbytečné práce. Opravdu jsou bossové ČT tak skálopevně přesvědčeni, že dialogům v originále by v Čechách nikdo nerozuměl? Bezděky tak ovšem přispívají k tomu, aby za nějaký čas už skutečně nikdo v Čechách nevěděl, co znamenají slovenská slova „čučorietky“ nebo „ťava“… Zdá se, že počítačový velemagnát Bill Gates se chystá porazit konkurenci už ne jen zdokonalováním operačního systému WINDOWS, ale i hudbou. Od letošního roku totiž jeho Microsoft vstoupí na trh s nabídkou legální možnosti stahování hudebních nahrávek z internetu na svém portálu MSN. Uvidíme, jak v té soutěži obstojí firmy Apple Computer
umístění ve finále mezinárodní soutěže kvartet v Ženevě a tak by bylo možno ve vyjmenovávání úspěchů pokračovat. Vedle zmíněného díla A. Dvořáka uvedlo sdružení v Berouně ještě Smyčcový kvartet C dur Františka X. Richtera a raný kvartet B dur Josefa Suka. Festival poskytl příležitost také mladé nastupující umělecké generaci, když na jednom z večerů mohli účinkovat dva začínající instrumentalisté. Byla to Kateřina Váchová, která patří k našim nejúspěšnějším klarinetistkám a která v loňské Mezinárodní soutěži Pražského jara 2002 získala 1. cenu a titul laureáta. Toto ocenění přidala k celé řadě nejrůznějších domácích i zahraničních úspěchů. S klavíristkou Irenou Černou uvedly Sonatinu Bohuslava Martinů, Debussyho Rapsodii pro klarinet a Sonatinu pro klarinet a klavír osobitého anglického komponisty Malcolma Arnolda. Spolu s K. Váchovou se na večeru podílel mladý houslový virtuos Roman Patočka, který se letos v Mezinárodní soutěži Pražského jara umístil jako druhý, když první cena nebyla udělena. Také on však získal četná prestižní domácí i zahraniční ocenění již předtím a může se chlubit mnoha úspěšnými koncertními vystoupeními na domácích i zahraničních podiích, kde hrál s orchestry i náročné houslové koncerty. Na festivalu v Berouně provedli s klavíristkou Silvií Ježkovou Sonátu D dur Sergeje Prokofjeva, Čapkovského Valse – Scherzo a Brilantní polonézu č. 1 D dur Henrika Wieniawského. Talichův Beroun je pořádán pod záštitou sira Charlese Mackerrase, nejslavnějšího Talichova žáka a dirigenta světového významu. Velice pěkně zpracovanou a obsažnou programovou brožuru kde je každý z koncertů uveden některou z dochovaných Talichových sentencí, připravil známý hudební kritik a publicista Miloš Pokora
s dalšími spolupracovníky. Dcera vzpomínaného umělce Vida Dejmalová přispěla k festivalu úvodním slovem. JAROSLAV FIALA
Zpívá Český filharmonický sbor Brno Koncerty Státní filharmonie Brno uskutečněné ve dnech 13. a 14. 11. pod taktovkou Petra Altrichtera v Janáčkově divadle v rámci malého symfonického cyklu, se svému zařazení vymykaly, neboť malého na nich nebylo nic: ani autoři (César Franck – Psyché, Petr Fiala – premiéra oratoria Regina coeli, Richard Wagner – předehra k opeře Tannhäuser), ani interpreti: Státní filharmonie Brno, sopranistka Zdena Kloubová a především Český filharmonický sbor Brno, který neopouštěl podium po celý koncert. Náročné byly jeho jímavé vstupy ve Franckovi, kdy se musel po nekonečných minutách mlčení doslova snášet z hvězdných výšek, neobyčejně náročné bylo oratorium Petra Fialy Regina coeli pro sólový soprán, smíšený sbor a orchestr. Přirozeně, Petr Fiala jako zakladatel, umělecký šéf a dirigent ČFS ví, co si se svým sborem může dovolit a tak ho nijak nešetřil a využil všeho, čeho se dalo: od mohutnosti celého aparátu přes náročná sóla s doprovodem jen několika nástrojů, nebo jen celesty, přes sbory a cappella, trubky znějící ze sálu, až po neobyčejně nápaditý a působivý konec, kdy sbor do úplného ztišení opakuje větu – volně přeloženo – Bože, učiň nás lepšími, a k tomu postupně zhasínají světla, až se sál ponoří do tmy …… VĚRA LEJSKOVÁ
Z činnosti Klubu moravských skladatelů Dva koncerty, které se uskutečnily v říjnu a listopadu byly především ve znamení jubilantů: Bohuslava Sedláčka, autora, který celý svůj umělecký život zasvětil brněnskému rozhlasu, kde byl hudebním režisérem, redaktorem, drama-
turgem a to i populárního rozhlasového Orchestru Studio Brno. Jako autor je v povědomí veřejnosti hlavně svou písňovou a sborovou tvorbou, proto i na koncertu jemu věnovaném – 14. 10. – zazněly v premiéře a ve skvělém provedení Vox
22
Hr0401.indd 22
22.12.2003, 10:20:02
F E S T I V A LY, K O N C E R T Y
Iuvenalis za řízení Jana Ocetka skladatelovy Tři ženské sbory na slova Františka Halase „Ladění“, a čtyři smíšené sbory na texty Jar. Seiferta „Jaro sbohem“. Z jeho komorní tvorby pak zazněla Sonáta pro housle a klavír, v neméně přesvědčivém podání Bohumila Smejkala a Renaty Ardaševové. Na tomtéž koncertu bylo vzpomenuto nedožitých 65. narozenin Arneho Linky, uvedením jeho Zapomenutého nocturna op. 13 č. 5 a Sonatiny pro klavír op. 1 ve velmi zainteresovaném podání pianisty Karla Košárka. 4. listopadu pak byly připomenuty 85. narozeniny nestora moravských skladatelů, Lubomíra Koželuhy. Z jubilantova díla jsme slyšeli Píseň večera, komponovanou pro Magdu Kloboučkovou a Muziku cameralis a jimi také interpretovanou:
Magda Kloboučková-Crháková zpěv, Marta Špačková – flétna, Jiří Chlebníček -- hoboj, Rudolf Mrazík – violoncello a Eva Chlebníčková – klavír; jímavá ukolébavka nezapře velký vliv Leoše Janáčka. Reminiscenci pro housle a harfu přednesli Jiří Jahoda a Alžběta Horská, a technicky náročné Trio pro housle, violoncello a klavír zaznělo v podání Jiřího Jahody, Josefa Klíče a Evy Horákové. Ze všech Koželuhových skladeb zněla v podtextu určitá melancholie, ostatně autor sám v textu říká, že – „skladby byly ovlivněny vnějšími podněty, které v době kompoziční práce prožíval“. Kromě těchto autorů zazněly na uvedených koncertech ještě skladby Mojmíra Bártka, Pavla Blatného, Jiřího Matyse a Jarmily Mazourové. VĚRA LEJSKOVÁ
Dny mladých interpretů v Brně Dny mladých interpretů, pořádané každoročně v Brně Klubem moravských skladatelů a dávající příležitost mnohdy ještě posluchačům konzervatoře a vysoké školy, prověřených však již výraznými soutěžními úspěchy, se opět ukázaly jako maximálně úspěšné. Škoda, že se jim nedostává patřičného pochopení a finanční podpory z MK ČR, proto se letos musely – z obvyklých čtyř koncertů – omezit na koncerty dva (25. a 27. 11.). Pěvkyně Martina Králíková, která už má na svém kontě řadu koncertních vystoupení i hostování v Janáčkově opeře v Brně a v divadle J. K. Tyla v Plzni, rozezněla svůj příjemný soprán v árii Rosini z opery Lazebník sevillský, ve výběru z Janáčkovy Moravské lidové poezie v písních, ze současných autorů pak (což je podmínkou vystoupení) v cyklu Ctirada Kohoutka „Zrození člověka“ – u klavíru jí byl spolehlivým partnerem Jan Král. Mladé komorní duo posluchačů brněnské konzervatoře, Markéta Vrbková – violoncello a Terezie Fialová – klavír zvládlo velmi úspěšně náročný program: Beethovenovu Sonátu F dur pro violoncello a klavír, a pro stejné obsazení Sonátu č. 2 Bohuslava Martinů; podmínku současné tvorby splnily uvedením vtipné skladby Petra Fialy, Allegretto burlesco. Výkony vymykající se posluchačům konzervatoře zazněly na dalším koncertu: flétnistka Iveta Kundrátová, čerstvá absolutní vítězka soutěže konzervatoří v Ostravě, mající za sebou skvělé
umístění v mezinárodní soutěži Concertino Praga 2001 a stipendistka Nadace českého hudebního fondu, se představila jak ve skladbách pro sólovou flétnu (G. P. Telemann: Fantazie č. 10, a Jiří Matys: Variační monology), tak především ve skvěle vystavěné, technicky i hudebně precizně zvládnuté Sonátě pro flétnu a klavír B. Martinů, v níž jí byla rovnocennou partnerkou Inna Aslamasová, stejně jako i v Sicilienne et Burlesque pro flétnu a klavír A. Caselly. Pianista Ladislav Doležel, laureát četných prestižních soutěží a právě získavší stipendium firmy Yamaha, který den předtím exceloval v Lisztově koncertu Es dur pro klavír a orchestr, nijak nešetřil své síly, a prokázal, že je neobyčejně fundován technicky, hudebně i pamětně: s velkou muzikálností, rasancí i elegancí přednesl závěrem svého vystoupení Lisztovu Transcendentální etudu „Divoký lov“, což nejsme zvyklí slýchat od posluchačů konzervatoře. Také mu to vyvolalo bouři sympatií publika a přinutilo k přídavku – L. Janáček: V mlhách. Stejně úspěšně ovšem s patřičným pochopením stylových odlišností se uvedl i v předchozích skladbách svého půlrecitálu, v Beethovenově Sonátě C dur op. 2 č. 3, a „V dění času“ Františka Fialy. Minifestival DMI tak koná záslužnou činnost; představuje mladé talenty široké veřejnosti, a pro mnohé z nich se stává odrazovým můstkem na jejich další umělecké cestě. VĚRA LEJSKOVÁ
a Napster, které s touto službou začaly podstatně dříve. Trh skýtá velké možnosti: Apple, který účtuje 99 centů za každou staženou písničku, „prodal“ tímto způsobem od dubna loňského roku celkem sedmnáct milionů nahrávek. Ještě zajímavější je čerstvá zpráva o „comebacku“ klasických gramofonů a vinylových dlouhohrajících desek. I u nás už dvě firmy tyto přístroje znovu vyrábějí; odborníci tvrdí, že kvalita záznamu a reprodukce je schopna konkurovat kompaktním diskům, čímž – je-li tomu opravdu tak – cédéčka ztrácejí svou hlavní přednost. Možná ale, že příčinou návratu k Edisonovu původnímu objevu není ani tak dokonalost reprodukce zvuku, jako spíše snaha vrátit se na trh s něčím, co by významněji oslabilo právě ono levné a jednoduché stahování z internetu. Může tu být ale ještě jeden nezanedbatelný důvod: maličko praskající přenos hudby či slova z elpíčka působí jaksi lidštěji, nežli sterilní, neosobní čistota zvuku z cédéček. Nedávno jsem se tu zmínil o televizním pořadu, který se pokusil představit dlouholetý idol fanoušků a fanynek Michaela Jacksona v poněkud jiném než jen oslavném nasvícení. Netrvalo ani půl roku – a Jackson je znovu obviněn ze zneužívání dětí. Poprvé se mu před deseti lety povedlo vyhnout se žalobě pomocí mimosoudního vyrovnání; to už tentokrát zřejmě nepůjde, a Jackson patrně skutečně stane před soudem. Policisté mu poté, co 21. listopadu přiletěl vlastním letadlem z Las Vegas do Santa Barbary a zaplatil kauci ve výši tři miliony dolarů, vzali otisky prstů a vyfotografovali jeho povadlou tvář; bude-li při procesu 9. ledna odsouzen, vyjde z vězení patrně až po osmi letech v roce 2012. To už mu bude třiapadesát let a obnovit jeho hvězdnou slávu bude jistě víc než obtížné… Jackson ale obvinění popírá: „…pravda tento maraton u soudu vyhraje!“, prohlásil zpěvák.
23
Hr0401.indd 23
22.12.2003, 10:20:03
ZADÁNO PRO
V Ochranném svazu autorském
první rok prof. Ivana Kurze, předsedy dozorčí rady Na počátku roku 2003 nastoupil do čelné funkce OSA poprvé od „sametové revoluce“ významný představitel tzv. vážné hudby, skladatel Ivan Kurz. Navázal tak na tradici, která byla OSA ku cti už od dob jeho vzniku a stal se předsedou dozorčí rady. Současnou problematiku Ochranného svazu autorského zachytil rámcově v rozhovoru, který jsme přinesli v letních měsících minulého roku (č. 8, str. 26, 27). Už tam upozornil, že řada snah pracovníků OSA je dlouhodobého charakteru, některé zůstávají otevřené a akcent aktuálnosti se přesouvá v souvislostech vnitrostátních i mezinárodních. Před závěrem roku jsme předsedu dozorčí rady požádali, aby zhodnotil uplynulé období a on tak učinil jednak písemným materiálem a jednak doplňujícím rozhovorem. Z obého vzniklo následující „malé bilancování“. Kterými směry se ubíraly hlavní cesty OSA v roce 2003? Hlavní hlediska činnosti OSA jsou, jak už jsme předznamenali, dlouhodobá a víceméně trvalá: a) hledisko ekonomické – pochopitelně vždy prioritní oblast činnosti OSA, ale též jakékoliv jiné OOA. V ekonomické oblasti leží základní smysl existence autorských ochranných organizací. b) hledisko autorsko-právní – Spolupráce se zahraničními i tuzemskými ochrannými organizacemi, spolupráce při formulování právních norem, formulace smluv a licencí ve vztahu s partnery, bdělý postoj k vývoji autorského práva. c) hledisko společensko-kulturní – podpora provozování děl českých autorů, podpora nekomerčních žánrů, podpora aktivit vedoucích k rozvoji české hudební kultury, úhrnem řečeno, aktivity vedoucí k budování společenské prestiže OSA. d) hledisko sociální – pomoc sociálně slabým autorům hudebních děl sdruženým v OSA, pomoc hudebním podnikatelům postiženým přírodními katastrofami (povodně) apod. Ekonomické řízení OSA směřuje k tomu, aby objem a struktura inkasa za svěřená práva byl srovnatelný s objemem a strukturou inkasa ochranných organizací v okolních zemích, zejména v kandidátských zemích EU, potažmo zemích členských. Jde nám o to, aby sociální postavení členů i zastupovaných bylo obdobné jako v sousedních státech. Hodně práce v tomto smyslu je třeba vykonat zejména na trhu televizním a v oblasti
veřejného provozování. V této oblasti je situace poměrně přehledná. Podstatně složitější je oblast autorsko-právní... V této kategorii je zvláště živá nešťastná poslanecká iniciativa, která má vést ke změně současného autorského zákona a to v tom smyslu, aby se autorské právo nevztahovalo na veřejné šíření-reprodukci nahraných zvukových nosičů. Jedná se o hudbu z přehrávačů či hudbu přenášenou rozhlasovými či televizními přijímači ve veřejných prostorách. Tato změna je živena zejména lobby asociace restaurací a hotelů. Řekněme si předem, že současný autorský zákon je právní normou na standardní evropské úrovni, a že jeho novela ve výše zmíněném smyslu by vrhla ochranu autorského práva v ČR hluboko zpět.
Takhle si někteří lobbisté představují tichou hospodu. Kresba Pavel Hartl
Také tohle je problém zřejmě dlouhodobějšího charakteru. Už před zhruba dvěma roky přece probíhaly demonstrační akce typu „Tichá hospoda“, kdy se v restauračních zařízeních vypínaly rozhlasové přijímače a televizní obrazovky. Návštěvníci i širší veřejnost se pak dozvídali, že je to reakce na „neoprávněné požadavky“ OSA. Tehdy mne i naše čtenáře zarazilo, když jsme se dozvěděli, že se jedná zhruba o pětikorunovou částku za den a že je to běžný postup ochranných organizací vyspělých zemí. Nyní se opravdu uvažuje o změně? Opravdu ano a navíc změna by se pochopitelně týkala nejenom autorů českých, ale i zahraničních, což by vedlo k autorskoprávním problémům právě ve vztahu k zahraničním partnerským autorským organizacím. Je zřejmé, že reprodukovaná hudba je podnikateli užívána ke zlepšení jejich obchodního prostředí (tj. ke zvýšení zisku), či přímo k dosažení zisku (např. diskotéky). Je proto pouze logické, že je toto užití autorským zákonem zpoplatněno. Toto zpoplatnění je také běžné v naprosté většině civilizovaných zemí. V době vstupu České republiky do Evropské unie by přijetí iniciovaných změn autorského zákona znamenalo výraznou brzdu v rámci procesu sjednocování legislativy členských zemí. Podle dostupných statistik vycházejících ze srovnání se zeměmi EU, ale i se zeměmi kandidátskými (např. Maďarsko, Polsko Slovensko), by úroveň autorských odměn v ČR měla ve všech oblastech užití zřetelně stoupat – nikoliv klesat. Je smutné pomyšlení na skutečnost, že vítězství „hospodské lobby“ nad vlastníky autorských práv je v našem státě v současné době bohužel možné. Ústavněprávní výbor Senátu ČR se novelou autorského zákona vážně zabývá, Poslanecká sněmovna též! OSA se pochopitelně brání, avšak jednání předsedkyně představenstva OSA JUDr. A. Wünschové-Pujmanové se členy ústavněprávního výboru Senátu vyznívá zatím, bohužel, v tom smyslu, že orien-
24
Hr0401.indd 24
22.12.2003, 10:20:04
ZADÁNO PRO
tace legislativců v autorském právu není na patřičně vysoké úrovni a tím vzniká i nebezpečně nepřiměřený prostor pro ovlivňování často demagogickými argumenty ze strany restauratérů a hoteliérů, kteří by nejraději neplatili nic. Do oblasti autorsko-právní spadá též spolupráce s partnerskými autorskými organizacemi. Povšechně konstatuji, že postavení OSA z hlediska mezinárodního je po právní stránce velmi dobré. Ovšem nízké právní povědomí naší společnosti staví OSA v tuzemsku neustále do konfliktních situací. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby partnerské autorské organizace v ČR (např. DILIA, INTERGRAM) a OSA vzájemně úzce spolupracovaly. V tomto smyslu je velmi významné, že došlo ke společnému jednání mezi OSA a DILIA za účelem posílení vzájemné koordinace a spolupráce. V prosinci loňského roku se též uskutečnilo první společné zasedání Dozorčí rady OSA a Správní rady DILIA. Jednání se sou-
autorskou činností. Dá se říci, že mají výrazný vliv na bohatství i tvářnost české hudební kultury. Na úrovni i společenské atmosféře hudebního dění mají osobní zájem. Jejich vzájemná solidarita je dokladem výše řečeného. Autoři zastupovaní OSA velkoryse přispívají prostřednictvím Hudební nadace OSA na nekomerční hudební žánry, leží jim na srdci bohatost spektra české hudební kultury, jsou si vědomi, že umělecké hodnoty nejsou v přímé závislosti na finanční úspěšnosti. OSA chce být též jistým garantem umělecké hodnoty, usiluje o získání společenské prestiže. V tomto smyslu bylo již mnohé vykonáno – např. prostřednictvím nadace OSA byly v průběhu roku 2003 na realizaci nejrůznějších nekomerčních projektů rozděleny 3 000 000 Kč, na zmírnění škod způsobených povodněmi autoři zastupovaní OSA věnovali více 1 000 000 Kč. Sociální oblast je v každém čase aktuální. Lidský život je ve svých pro-
Stačí přece jenom „bůra“ denně! Kresba Pavel Hartl
středilo zejména na problematiku výkonu práva na odměnu pro autory v oblasti nenahraných nosičů zvukových a zvukově obrazových záznamů a na přípravu vzájemných smluv pro tuto oblast. Hledisko společensko-kulturní považuji za nesmírně důležité. Jak již bylo řečeno, základní prioritou OSA je oblast ekonomická. Ale bylo by chybou, kdyby veškerá činnost OSA byla redukována pouze na oblast ekonomiky. OSA sdružuje zhruba 4 800 tuzemských uměleckých osobností. Jsou to lidé, kteří se hudbou profesionálně zabývají, mají ji rádi a tvůrčím způsobem hudební oblast ovlivňují svojí
měnách vrtkavý, přináší etapy úspěchu, ale i neúspěchu, existenční zajištěnosti i nouze. Tyto skutečnosti se potenciálně týkají každého člověka, především však starších kolegů. Rozhodnutí OSA o poskytování sociálních dávek autorům-členům OSA, jejichž příjmy nedosahují životního minima, je výmluvným svědectvím o lidské vzájemnosti, ale i o dalším rozměru působnosti OSA. Taktéž finanční pomoc hudebním podnikatelům a institucím postiženým přírodními katastrofami spadá do této oblasti. Svědčí to o upřímné snaze OSA zaujímat místo skutečně moderní autorské organizace, která není zacílena
výhradně k výkonu svěřených autorských práv, ale která je též garantem určitých životních a sociálních jistot. Ještě než Vás požádám o slovo na závěr, chtěl bych opakovaně podtrhnout jednu skutečnost. Už jsme o ní hovořili a zřejmě bude nutné se k ní podrobněji vrátit znova, i když v dnešním rozhovoru není samostatnou kapitolou, je však latentně obsažena ve všech vašich odpovědích. Jedná se o právní vědomí veřejnosti a o mediální obraz Ochranného svazu autorského, často formovaný a deformovaný právě mediálními kamuflážemi mocných lobby… Je v negativním slova smyslu pozoruhodné, jak málo naše společnost (včetně hudební veřejnosti) ví o ochranné autorské organizaci, která byla založena již v roce 1919, a která provází náš hudební život takřka 85 let. U jejího založení stáli tak velcí autoři jako byli např. Leoš Janáček, Josef Bohuslav Foerster, Karel Hašler, R. A. Dvorský aj. OSA v současnosti zastupuje cca 4 800 českých hudebních skladatelů, textařů, nakladatelů a dědiců autorských práv. Na základě recipročních smluv o vzájemném zastupování a ochraně autorských práv s více než 100 zahraničními organizacemi OSA dále zastupuje statisíce zahraničních hudebních skladatelů, textařů, nakladatelů a dědiců. Pro zastupované je činnost OSA prakticky jedinou možností, jak získat za vykonanou tvůrčí práci finanční odměnu, tedy prostředky k existenci. Obdobně jako stát vybírá daně, aby mohl realizovat státní rozpočet, platit státní správu, státní organizace, školství, kulturu apod., vybírá OSA autorské poplatky od uživatelů svého repertoáru – tedy od podnikatelů v kultuře – z těchto peněz pak vyplácí zastupované. Tyto prostředky jsou jejich jedinou odměnou za vykonanou autorskou práci. Vedle této své hlavní činnosti OSA věnuje nemalé částky pro potřeby nekomerčních žánrů, kulturního života společnosti, včetně oblasti sociální. Vzdor tomu všemu je v očích řady neinformovaných lidí stále pouze oním zlým berním úřadem, který ožebračuje kulturymilovný lid. Opak je pravdou: Podpora kulturních hodnot v nejširším slova smyslu patří k činnosti OSA neodmyslitelně po celou dobu jejího trvání. Zaznamenal JAN ŠMOLÍK
25
Hr0401.indd 25
22.12.2003, 10:20:04
HORIZONT
Muzikálový podzim Soukromé produkce Prázdninová stagiona Bídníků Claude-Michela Schönberga (ve Vinohradském divadle) v roce 1992 odstartovala mohutnou vlnu pražského soukromého muzikálové podnikání. Letos v září se Bídníci vrátili, čímž je po delší době v Praze k vidění velká produkce světoznámého muzikálu – díla, které zas jednou vneslo do místních poměrů (kde se záhy objevovaly hlavně domácí opusy) patřičně vysoká měřítka. Licence, a tedy i ruce inscenátorů, byly tentokráte volnější. Tím překvapivější je, že jevištní podoba názorově odkazuje daleko do minulosti: Mihail Tchernaev obestavěl jeviště realisticky vyvedenými domečky a v klíčové scéně nechal na jeviště dokonce spustit objemnou barikádu. Popisný je i režisér Petr Novotný, co hůř: „herecký“ projev mnohých vzbuzuje podezření, že hlavně povrchně aranžoval. Nicméně i tak má inscenace mnoho silných míst, kde jaksi mimoděk vítězí emotivní gesto. Podobu herectví u takovýchto produkcí předurčuje už praxe vybírat především
Jiří Korn v roli Thenardiera v Bídnících.
z pop-zpěváků (logická potud, že zvyšuje atraktivitu). Pražské muzikálové dění je od počátku těsně provázáno s médii, z muzikálu vede cesta do zábavných televizních pořadů a naopak, věnují mu logicky pozornost společenské i kulturní stránky v tisku (nejen bulvárním). Produkce stojí na stálicích showbyznysu a vytvářejí se hvězdy nové (Lucii Bílou „zrodili“ právě Bídníci, Daniela Hůlku Dracula). Ani v Bídnících nechybějí populární zpěváci: Helena Vondráčková, Daniel Hůlka, Pavel Vítek, Leona Machálková či Jiří Korn. K Valjeanovi se dostali Jan Ježek a David Uličník asi mimo jiné proto, že tato role přesahuje možnosti známých tváří – a dodejme: Ježkův vnitřně bohatý Valjean je jedním z trumfů inscenace a o Uličníkovi ještě uslyšíme (byť na Valjeana je příliš mladý). Kapitola sama pro sebe je pro mě neutuchající popularita Karla Gotta či Heleny Vondráčkové (při vší úctě k nim) a především masivní (a až neomalený) návrat představitelů pop-music osmdesátých let. Největšího úspěchu
Foto archív
dosáhly muzikály Karla Svobody, vlastní produkce mají Janek Ledecký a Michal David. I ty Bídníky nyní produkuje agentura Gott – Janeček. Herecké mantinely Kamila Střihavky, Viléma Čoka a dalších se podle mě snad nejvíce podepsaly na nejnovějším opusu – muzikálu Excalibur Michala Pavlíčka (hudba), Karla Steigerwalda (scénář), Vlastimila Třešňáka a Jana Sahary Hedla (textaři). Na díle, které se účelným zacházením s hudebními styly vymyká ze středního proudu (vládnoucímu muzikálu u nás) a které počítá s vícevrstevnatým rozehráním obrazů (podpořeno texty, které nejsou prázdnými či rádoby hlubokomyslnými rýmovánkami). Pěvecké manýry a sebestředné pózování zpěváků příliš zastřely, co je na díle pozoruhodné (vyjímám Lucii Bílou, která v roli Ginervy smysl slov a situace řadí nad pěveckou exhibici), od prvoplánového hraní nepomohl ani režisér Vladimír Morávek, tentokráte výtvarně střízlivý a celkově méně nápadný (což vlastně nakonec bylo na škodu). Třetí podzimní premiéru spoluprodukoval Michal David, do Rebelů navíc při(o)psal něco hudby, především Hymnu českých udavačů. Autor Poupat a přepis Renčova filmu týkajícího se událostí roku 1968 – hezké spojení. Odhlédnuto od takovýchto kontextů, nutno uznat, že Rebelové dostali v Divadle Broadway (jednom z prostorů přímo vzniklých pro muzikálové podnikání) podobu show v nejlepším slova smyslu, především díky scénografii Daniela Dvořáka (systém plošin a promítacích ploch) a všem, kteří se podíleli na filmových dotáčkách. Předloha si vyžádala trochu jinou obsazovací taktiku: pro desítku maturantů se našly neokoukané tváře. Na premiéře všichni mladí (v čele se Zdenkou Trvalcovou) báječně tančili a zpívali (prostoru pro hraní jim pásmo písniček příliš nedává) – ovšem myslím si, že Rebelové z nich hvězdy neudělají: chybí jim totiž interpretační osobitost, všichni víceméně napodobují původní interprety písniček (eventuálně své filmové předobrazy).
26
Hr0401.indd 26
22.12.2003, 10:20:05
HORIZONT
cit pro vtip i vážnou scénu). Právě Procházkovy úpravy „filmů pro pamětníky“ (Holka nebo kluk, Hledám děvče na boogie-woogie) dříve tvořily to nejlepší v produkci místního souboru. Roman Meluzín přešel od ztřeštěných komedií k tzv. činoherním muzikálům – dílům se značným podílem mluveného slova, většinou se silným příběhem a výraznými charaktery. Problém jeho inscenací vidím v tom, že není natolik múzickým režisérem, aby dal představení spád, aby na díle vyhmátl to podstatné, směřoval ke zřetelnému sdělení. Také mu asi chybí dramaturg – to byl problém Šakalích let, v nichž se nekonečně rozehrávaly činoherní pasáže, to je ale také problém podzimní premiéry Pokrevních bratrů v režii Radka Balaše, v níž se situace občas také zacyklí. Balaš ukázal větší cit pro temporytmus, skládá inscenaci z náladově výrazně odlišených ploch (puberťácké blbnutí MickeyKamil Střihavka jako král Artuš v muzikálu Excalibur. Foto archív ho a Edwarda je tak na můj vkus až příliš odvázané a záMuzikál v repertoárových věrečná scéna zase až příliš patetická, divadlech zato Stáně Topinkové-Fořtové skvěle Začátkem září se v Brně uskutečnil vyšla postava Paní Johnstonové: obyčejná další ročník operetní a muzikálové pře- žena, kterou někdy přepadne lítost, ale hlídky Defilé. A při té příležitosti kulatý dokáže se i báječně pobavit nad problémy stůl na téma muzikál v činoherních diva- dospívajících synů). Oba zmíněné tituly u nás teď „letí“, dlech (kde se narazilo i na mnohé z toho, co dále píši). Jestliže u nás jsou soukromé na Defilé byla k vidění Šakalí léta uherprodukce polistopadovým dítětem, v re- skohradišťská (v režii Radka Balaše), pertoárových divadlech se muzikál hraje od června vlastní verzi hrají na Kladně. přes půl století, leckde systematicky. S radostí lze konstatovat, že v oblastních Po roce 1989 činoherní divadla často divadlech je mnoho šikovných mladých uvádějí tento divácky atraktivní žánr lidí plných energie a chuti dělat muzikál. z ekonomických důvodů, odtud i sázka Ovšem činoherní muzikály vyžadují nejen na osvědčené tituly a fakt, že se úspěšné interprety disponované pěvecky a pohybotituly šíří republikou. Málokdo u nás sys- vě, oni také musí strhnout svou osobností. tematicky sleduje zahraniční muzikálovou A to se tady zas tolik nedaří. U Šakalích scénu a málokdo podporuje vznik domá- let se k tomu přidává neúprosné srovnácí tvorby – výjimkou je Městské divadlo ní s filmem (s Dejdarem či Abrhámem), Brno (s dvorními skladateli Z. Mertou takže např. kladenský Jan Krafka sice a P. Ulrychem a se značnými zahraniční- zvládne vedle zpěvu ještě hrát na saxofon, mi kontakty), specificky se profiluje též trubku a kytaru, přesto mu chybí pro Bejbyho příslušné charisma. plzeňský zpěvoherní soubor. Na Defilé plzeňští sehráli Crazy for you, Liberecké Divadlo F. X. Šaldy se v MaAntonínem Procházkou brilantně vysta- lováno na skle pokusilo využít výhody věnou inscenaci (přesně načasované gagy, vícesouborového divadla a spojit síly či-
noherců, operních zpěváků a tanečníků. V tomto případě to vedlo k rušivému rozlomení inscenace na pasáže, v nichž je jasné, odkud kdo vzešel, ale zatím nedosti prozkoumaný princip může přinést, myslím si, leccos dobrého. Ideální je, když se vybírá titul pro konkrétní soubor(y), ale nejen pro jeho (jejich) technické možnosti, ale právě i pro konkrétní osobnosti s jejich životními tématy. Taková setkání herců s rolí byla základem úspěchu karlínského Hudebního divadla za ředitele Ladislava Županiče (Brzobohatého Zorba, Molavcové Dolly, dvojice Županič – Soukup v Kleci bláznů a další). Županič zároveň do českého prostředí přicházel s muzikály, které podle něj mají co říct k dnešku. Takovéto uvažování o titulech bohužel u nás není vůbec běžné. Zpěvohra brněnského ND, například, v minulých letech mechanicky přebírala tituly úspěšné v Karlíně a inscenovala je spíše operetně, jako jakousi podívanou, v níž absolutně zaniklo poselství, pro které je v Karlíně inscenovali. Do jisté míry je to problém i (na Defilé reprízovaného) Divotvorného hrnce, byť ono setkání s rolí se tu povedlo hostujícímu (!) Eriku Pardusovi, který si s grácií pohrává s Čochtanem. První karlínskou premiérou po odvolání Županiče byla West Side Story – dochází tu k zásadnímu přehodnocení programu: charakter díla logicky vedl k hledání v podstatě kompletního obsazení (včetně company) mimo stávající soubor a ke hraní v blocích (Karlín se tak přibližuje k soukromým produkcím). A inscenace mě nepřesvědčila o jasné představě inscenátorů, proč tento muzikál právě teď tady a proč právě s těmito lidmi. Snad jen proto, že jde prostě o populární, a tedy snad prodejný titul.
Douška na závěr Lumír Olšovský, který byl donedávna jednou z karlínských hvězd (mj. Jerry – Dafné v Někdo to rád horké, Niko v Zorbovi) v kině Kotva čas od času hraje svůj muzikálek Knihovna. Z mnoha hledisek neumělého pokusu si cením pro upřímnou, bezelstnou touhu říct, že svět může být i jednoduše krásný (autora láká kýč a naivně se mu brání), předvést prosté setkání obyčejných lidí, kteří jen tak udělají dobrý skutek. Říct to záměrně neefektně, prostě, jak se to dnes moc nenosí. LENKA ŠALDOVÁ
27
Hr0401.indd 27
22.12.2003, 10:20:07
D I VA D LO
Fauste, Fauste…
Andrej Izugrafov v roli Mefistofela Foto archív
Tak fistulí pokřikoval Mefisto na nebohého Fausta v představeních starých loutkářů za zvuku plechového hromu a při efektním feuerwerku. Vzpomněl jsem si na to při českobudějovické premiéře Gounodovy opery zdánlivě nepřípadně – opera je to vznešená a inscenace rozhodně ne lacině pouťová, na hony vzdálená poetice loutkářského morytátu. Onu asociaci spíše vyvolaly mocenské hry kolem divadla, jejichž první obětí se stal koncem listopadu jeho ředitel Jan Mrzena, který rezignoval po několikaměsíčním tlaku českobudějovické radnice. Naposledy radní řediteli svým usnesením č. 1008/ 2003 z 22. 10. (dva dny před premiérou Fausta) uložili „předložit radě města do 31. 12. 2003 návrh na úsporu finančních prostředků za podmínky zachování umělecké úrovně Jihočeského divadla“. Úkol na úrovni onoho loutkářského dryáčnic-
tví a mefistofelsky lstivý, neboť reálně neřešitelný. Že je divadlo už teď evidentně podfinancované, jako prakticky všechna česká a moravská s operním provozem, znovu doložila i premiéra Fausta. Bez plánovaných hostů, na které nebylo, zůstala Gounodova partitura evidentně nad síly malého souboru. Bohdan Petrović na titulního hrdinu hlasově prostě nestačil zejména ve vysokých polohách, což řešil silou za cenu nehezkých tónů a ztráty nosné kantilény. Ani Miroslava Veselá není ideální Markétkou, také její hlas je ve vypjatých partiích nejistý. Podobně Kateřina Chromčáková jde na Siebela spíše silou a kalhotkovou roli trochu přehrává. Andrej Izugrafov je pěvecky na vzestupu, role Mefistofela mu však typově nesedí. Patrně nejpřesnější postavu nakonec stvořil Svatopluk Sem, který Valentina pěkně zazpíval i uhrál. Početně malý a pro velkou romantickou operu nepříliš výkonný českobudějovický sbor inscenátoři raději přizvučovali a playbackem dokonce řešili celý závěr opery, což vyznění díla samozřejmě notně poškodilo. Petr Chromčák sice z orchestru vykřesal pěkná romantická místa, má pro tento hudební styl cit, nedokázal však zabránit nepřesnostem. To vše násobeno nepřívětivou akustikou sálu Metropol. Věru těžko je zdejší opeře, a to jí ještě českobudějovičtí radní hodlají předepsat
odtučňovací kůru, ovšem takovou, aby, už tak hubená, nezhubla ještě víc. Nemám pro to rozumné vysvětlení. A chápu také „blblou“ náladu, kterou jsem z jeviště vycítil. Divadlo je křehký organismus. Přitom samotný záměr inscenace zřejmě nebyl marný a je čitelný alespoň ze základních jevištních kontur. Hraje se tu pod původním a v zahraničí platným názvem Faust, tedy bez u nás přidávané Markétky, a režisér Miloslav Veselý se zřetelně inspiroval v barvitých muzikálových produkcích. Proč ne, pro tento titul jistě dobrá možnost, jenže to by potřebovalo peníze… Nemohlo se šetřit alespoň na kostýmech, barvitých a významově odlišených. Mefisto vystupuje jako barokní španělský švihák, Faustův tmavý plášť zdobí bílé magické pruhy, Markétka je oblečena do prostých romantizujících šatů. Vše na muzikálově prázdné šikmě, modelované především barevnými světly, ve Valpuržině noci pak též polonahými těly tanečníků bohužel v nepříliš nápadité choreografii. V inscenaci se prostě proťaly dobré úmysly s horšími či špatnými možnostmi je uskutečnit. Měli bychom se ptát, nakolik se výsledek dal odhadnout a nakolik tedy jde na vrub spíše než těm na jevišti a v orchestru těm ve vedení souboru. Za současné situace divadla je to však otázka po mém soudu nepřípadná. JOSEF HERMAN Charles Gounod: Faust, libreto Jules Barbier a Michel Carré, překlad Eva Bezděková, hudební nastudování Petr Chromčák, režie Miloslav Veselý, scéna a kostýmy Veronika Márová, sbormistr Martin Peschík, choreografie Libuše Králová. Premiéra v DK Metropol 24. 10. 2003.
Liberecký MAŠKARNÍ PLES aneb útok na emoce Liberecký orchestr nehrává v poslední době zrovna nejlépe (technicky), obzvláště pod taktovkou Martina Doubravského. Nejinak tomu bylo při premiéře Verdiho Maškarního plesu. Doubravský slyší Verdiho často v hodně pomalých tempech (jak ostatně ukázal již v Nabuccovi), Maškarní ples především lyricky – a v kontrastu k tomu pak některé pasáže výrazně groteskně. Orchestrálnímu zvuku schází větší plasticita, zato sladěny jsou ansámbly a sbory.
Liberecká inscenace je pozoruhodná jevištně (do čehož nutno zahrnout pěvecký projev). V úvodní scéně pánský sbor, oblečený převážně ve fracích, na hlavě cylindry, postává na forbíně – u Riccardovy „ložnice“. Hrabě je zachumlán pod peřinou na lůžku, které vykukuje zpod světlé opony, na niž je promítnuta renesanční (divadelní) architektura. Když se cípy látky zvednou, může vstoupit věštkyně Ulrika – a látka evokuje plachtu komedi-
28
Hr0401.indd 28
22.12.2003, 10:20:08
D I VA D LO
Michael Renier jako Riccardo
Foto archív
antského vozu. A konečně: když je látka stržena, obnaží se konstrukce, na níž držela: dva jakési kovové telegrafní dráty (na jednom visí oprátka). A náhle cele zpřístupněné, nezastavěné, potemnělé jeviště zakončené kruhovým prospektem (na něž jsou promítnuty mraky a decentně se rýsující zasněžené vrcholky hor) je nehostinným popravištěm. Prostě jednoduchá, moderní (přitom nikterak provokativní) scénografie s velkou metaforickou silou a poetickým kouzlem: budí dojem něčeho mile starodávného, ale ne zaprášeného. Kostýmy pánů jsou elegantní, dámy oblékly opulentní, ale nikterak zdobné šaty s hlubokým dekoltem a rukavičkami (stejně jako fraky pánů odkazují někam ke konci 19. století). Světlo málokdy rozzáří celé jeviště, spíše se plíží, bodově osvětluje a kreslí stíny. Režisér Zdeněk Kaloč s výtvarnicí Janou Zbořilovou neskrývají, že jde o divadelní realitu, k čemuž patří i viditelné proměny jeviště: technikové přinesou tu křeslo pro Riccarda, tu koše, za které se může při Ameliině rozhovoru s Ulrikou schovat, tu vůz, na kterém zpod deky vykukuje smrtka (a patřičně
dokresluje chmurnou náladu popraviště), tu pannu v Ameliiných šatech, ke které směřuje Renato (vida ji patrně v duchu) část své árie – monologu. Nápadně se dává najevo: teď se připravte na situaci, pro jejíž odehrání je potřeba právě těchto předmětů. Má to významný psychologický dopad: divák má pocit, že přihlíží něčemu, co se tvoří pro něj a před jeho očima. Jednotlivé situace Kaloč vykládá jasně a přehledně: hutně a přesně vyjadřuje, kdo jsou, co prožívají a jaký vztah mají lidé, na které se právě díváme. Celá inscenace je věcná, do detailu, pohyb od pohybu vystavěná. Renato vztekle otočí křeslo a napruženě, napjatě, s hlavou strnule vztyčenou sedí zády ke klečící Amelii. Poslouchá prosby – a na konci její árie se na křesle choulí zhroucený člověk… Právě Renatův první výstup po odhalení Ameliiny „zrady“ a jejich společná scéna patřila na premiéře k vrcholům inscenace: Anatolij Orel dokáže vyzpívat všechen vztek, hořkost – a náhle se v něm něco zlomí a z jeho hlasu zní odzbrojující zoufalství. A Dagmar Žaludková, tak krásná
Z inscenace...
Amélie v dlouhém šatu s odkrytými rameny a dlouhou, širokou sukní, zpívá tak uvolněně, niterně a přesně ví, co – další působivá postava zpěvačky, kterou před několika lety liberecké divadlo objevilo. Nyní přišlo s objevem dalším: Ulriku velmi klidně zpívá nedávná absolventka konzervatoře Kateřina Jalovcová rovným, temným, barevným hlasem, při čemž bez zaváhání přechází z piana do forte. Jestliže racionálně vystavěné situace na premiéře nikde nepůsobily mechanicky, pak proto, že všichni interpreti dokázali postavy vnitřně rozžít – a že Kaloč vychází z naturelu toho kterého zpěváka. Oscar Michiyo Keiko je tak klaun s nabíleným obličejem, operetní diblík (Keiko koloratury sice vystřihne a ve středních polohách její hlas jiskří, leč až mě vystrašilo, jak zní ve výškách opotřebovaně). Usměvavému, pohodovému Michaelu Renierovi – Riccardovi (s gustem se předvádějícímu u Ulriky) odpouštím, že byl občas pod tónem a někdy se honil s dirigentem, i to, že častěji neubere na síle hlasu. To pro ono srdce, pro onu koncentrovanou energii, která je z jeho projevu cítit. Suma sumárum: v liberecké inscenaci se propojuje precizní myšlenka s intenzivní emocí. LENKA ŠALDOVÁ Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Giuseppe Verdi: Maškarní ples. Dirigent Martin Doubravský, režie Zdeněk Kaloč, scéna a kostýmy Jana Zbořilová, sbormistr Martin Veselý, pohybová spolupráce Eva Gabajová. Premiéra 21. 11. 2003.
Foto archív
29
Hr0401.indd 29
22.12.2003, 10:20:10
D I VA D LO
Třikrát
Burza mladých zpěváků
Kateřina Jalovcová
Foto Josef Herman
VELKÁ SOUTĚŽ HUDEBNÍCH ROZHLEDŮ Milí čtenáři, doufáme, že jste přežili vánoce v klidu, míru a ve zdraví a dokonce v soutěživé kondici, abyste se s chutí pustili do lednového úkolu. Prosincové otázky byly pro vás zřejmě snadné, všechny zaslané odpovědi byly totiž správné. Na otázku Kde a ve kterém roce se připravuje nejbližší provedení Křenkovy opery Život Orestův jste všichni určili město Bonn a rok 2005 a rovněž druhá otázka – Který významný český dirigent působil v letech 1908 až 1912 v Lublani – vás nijak nezaskočila. Všichni jste správně napsali jméno Václava Talicha. Tentokrát poputují ceny na šest adres: 1. Jitka Vězdová, Brno a Jaromír Kubíček, Praha 2. Otto Tobiáš, Jeseník a Mgr. Ervín Morcinek, Šenov u Ostravy 3. Dr. Taťana Scherksová, Hradec Králové a dr. Jiří Jirák, Plzeň Všem moc gratulujeme a zde je další kvíz vašich znalostí: Uveďte jména autorů hudby a libreta opery Tramvaj do stanice Touha. Na vaše odpovědi se budeme těšit do 16. ledna 2004 na adrese Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailové adrese
[email protected]
Burzu mladých zpěváků, tedy předzpívání mladých adeptů operního, operetního i muzikálového pěvectví před odborným auditoriem, letos pořadatelé z Jednoty hudebního divadla obohatili o dva prvky. Jednak mladí pěvci mohli, a velmi rádi tak činili, své výkony konzultovat s odborníky, jednak několika z nejlepších účastníků připravila prostřednictvím Agentury Havlák tři koncertní vystoupení. V Městském divadle v Jablonci (6. 10.) za klavírního doprovodu Šárky Knížetové vystoupili též zástupci muzikálové části Burzy Lucie Černíková a Patrik Kedzierski, hlavní tíhu programu však na všech třech koncertech dobře unesli Kateřina Jalovcová, Eva Štruplová a Vojtěch Šafařík s repertoárem, v němž převažovaly české a italské árie. V Městském divadle v Ústí nad Labem (2. 11.) je doprovodil orchestr řízený Norbertem Baxou, v Divadle Oskara Nedbala v Táboře trojici posílil tenorista David Rakoncaj a na klavír doprovodil Adolf Melichar. Všechny večery uváděla Radmila Hrdinová a krátkým vzpomínkovým vystoupením obohatili emeritní pěvci Národního divadla Libuše Domanínská, Karel Petr a Lubomír Havlák. Eva Štruplová je ze všech zmíněných divadelně nejzkušenější, a to jak z prken Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, tak Divadla F. X. Šaldy v Liberci, zjevně jí nejvíc svědčí verdiovský repertoár a perlivá árie Adély z Netopýra. V Liberci si odbyla první divadelní premiéru v nastudování Maškarního plesu též Kateřina Jalovcová, která vládne pozoruhodně modelovaným, altově tmavým mezzosopránem, s nímž dokáže uvážlivě pracovat jak technicky, tak s citem pro především emocionální sdělení zpívaného. Uvážlivým basbarytonistou je též Vojtěch Šafařík, jehož hlas má příjemnou barvu, pěvec s ním velmi dobře zachází technicky a jeho projev je nadmíru kultivovaný. Tenorista David Rakoncaj z technického i interpretačního hlediska nedošel ještě tak daleko, nicméně zvládá už v mladém věku i árii z Dalibora. Protože Dalibor je dnes nedostatkovým zbožím, rovnou dodávám pro případné zájemce, že nastudování této role pro divadlo by pěvci ještě mohlo hodně ublížit. Všechny odborné informace o účastnících Burzy se mohou zájemci dozvědět na internetové stránce Jednoty hudebního divadla (www.divadlo.cz/jhd). JOSEF HERMAN
30
Hr0401.indd 30
22.12.2003, 10:20:12
Z P R Á V Y Z D O M OVA
Za prof. Lubomírem Kosteckým (5. 6. 1922 Ostrava – 14. 11. 2003 Praha) Houslista, známý především jako sekundista Smetanova kvarteta, zemřel náhle v důsledku úrazu ve věku 81 a půl roku. Pocházel z Ostravy, kde získal 1937-- 41 základy v hudbě zejména u slavného sbormistra Moravských učitelů Jana Šoupala. 1941-- 46 studoval hru na housle na Konzervatoři v Praze u prof. Josefa Micky a pod jeho vedením pokračoval na Hudební fakultě AMU od začátku její existence roku 1946. Po nuceném odchodu prof. Micky (1948) dokončil studia pod vedením prof. Františka Daniela. Absolvoval roku 1951 houslovým koncertem Petra Iljiče Čajkovského s Českou filharmonií. Od 1942 hrál ve všech konzervatorních studentských sestavách, jež připravovaly vznik Smetanova kvarteta, nějaký čas dokonce na violu. A když se Smetanovo kvarteto na podzim 1945 ustavilo a začalo veřejně vystupovat, byl Lubomír Kostecký jeho sekundistou. Vytrval v něm po celých 43 let působnosti až do roku 1988, kdy soubor skončil svou činnost. Jinak se na veřejnosti umělecky prezentoval jen v prvních desetiletích. Zdaleka nejintensivněji se uplatňoval ve Smetanově kvartetu, které vedle vůdčí osobnosti violoncellisty Antonína Kohouta rovněž výrazně profiloval. Podílel se na vzniku a utvrzení jeho zvláštností: vzorné souhry a tvorby repertoáru z vrcholných kvartetů českých mistrů, světových velikánů a nejzralejších děl českých současníků, na studiu a hře zpaměti i na individuálním invenčním přístupu ke každému dílu. Rovnocenně se podílel na obrovských světových úspěších Smetanova kvarteta. Spolu s jeho ostatními členy přišel roku 1967 učit na Hudební fakultu AMU: nejdřív uspořádali kurs interpretace Janáčka, Martinů a dalších, od 1968 byl odborným asistentem, od 1975 docentem a až po sametové revoluci od začátku 90. let profesorem. Řadu let vedl oddělení komorní hry; v tomto rámci předával své zkušenosti zejména nově zakládaným mladým smyčcovým kvartetům. A v tomto smyslu učil na Hudební fakultě externě až do roku 1997. Byl činný i organizačně: spolu s japonskými partnery založil mezinárodní festival Mladá Praha, jehož byl od 90. let presidentem. Lubomír Kostecký zůstává v paměti, srdcích milovníků hudby i v dějinách české a světové hudby osobností velkou a živou svými výkony na nahrávkách Smetanova kvarteta, v jeho filmech i televizních programech. sm
Hudba v Praze
čím narození Wolfganga Amadea Mozarta.
SALCBURSKÝ FESTIVAL zvolil pro první zahraniční zveřejnění programu na rok 2004 Prahu. Jeho prezentace se v české metropoli konala vůbec poprvé. V Rudolfinu při té příležitosti (1. 12.) pozvaným hostům zpívala mezzosopranistka Dagmar Pecková. Plánování programů Salcburského festivalu směřuje už nyní k roku 2006, který bude 250. výro-
FRANCOUZSKO-ČESKOU HUDEBNÍ AKADEMII, která se konala v červenci v Telči už podeváté, završil (2. 12.) koncert profesorů a studentů. Desetidenní mistrovské kurzy byly určeny pro studenty konzervatoří a vysokých hudebních škol z celé Evropy. Přijelo jich v létě 55. Akademii dosud pořádalo město Telč a Francouzský institut v Praze. Pořadatelem jubilejního desátého ročníku bude nově
vzniklá obecně prospěšná společnost Česko-francouzská akademie Telč. V jejím čele stojí senátor a bývalý telčský starosta Václav Jehlička. INTERPRETAČNÍ SOUTĚŽ Nadace Bohuslava Martinů vyhrály (30. 11.) v Praze v oboru housle Marie Fuxová a Daniela Oerterová. Studentky hudební fakulty AMU ze třídy Ivana Štrause se dělí o první cenu. Mezi violoncellisty jsou na prvním místě Slovák Teodor Brcko, absolvent bratislavské VŠMU a vysoké hudební školy v Bernu, a Tomáš Jamník, studující ve specializované hudební třídě na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze. Soutěže se zúčastnily tři desítky mladých hráčů z Česka a ze Slovenska. SKLADATELSKÉ SDRUŽENÍ PŘÍTOMNOST pořádalo 3. 12. v Sále Martinů v Lichtenštejnském paláci v Praze mimořádný předvánoční koncert. Před naplněným sálem vystoupili žáci pražských ZUŠ a Hudebního gymnázia v Praze, a mj. i vítězové letošní celostátní soutěže ve hře na dechové nástroje v Uničově. Koncert dokumentoval, že současná česká hudba dobře komunikuje s hudebním mládím, což je zjištění více než potěšitelné. Na koncertě zazněly skladby Jana Nováka, Ivana Kurze, Eduarda Douši, Josefa Páleníčka, Petra Ebena, Věroslava Neumanna, Jindřicha Felda, Václava Trojana a dalších osobností současné české hudby. Ukazuje se, že nastoupená cesta pravidelné komunikace současné hudby s mladými interprety a posluchači je jedním z klíčových momentů, jak tuto hudbu prezentovat širší veřejnosti. Reakce publika také jasně dokumentovala, že oslovuje současná hudba, jež staví na srozumitelné hudební dikci. FRANCOUZSKÝ INSTITUT připravil (30. 11.) mnohahodinový hudební program, který přilákal do Rudolfina stovky posluchačů. Netradičně koncipovaná akce jim umožňovala nejen návštěvu dvou koncertů staré hudby, odpoledního a večerního, ale v době mezi nimi také volné procházení prostorami a naslouchání další hudbě. Hlavními hosty projektu byly francouzské soubory Doulce Mémoire a Diabolus in Musica, specializované na interpretaci tvorby 15. a 16. století.
CHORUS DISCANTUS, ženský sbor z Rakouska, se stal (29. 11.) laureátem 13. ročníku mezinárodního sborového festivalu adventní a vánoční hudby. Zvítězil v kategorii malých sborů a jeho sbormistryně Anke Höing si navíc odvezla cenu za nejlepší dirigentský výkon. Přehlídky a její soutěže se zúčastnilo 52 souborů z 18 zemí. Vítězem kategorie velkých sborů bylo estonské ženské pěvecké těleso Argentum Vox z Pärnu. Cenu Petra Ebena za interpretaci duchovní tvorby tohoto skladatele získal ženský sbor Stord con Spirito z Norska a dětský pěvecký sbor Zvoneček z Prahy. EVA URBANOVÁ měla (6. 12.) koncert v Kongresovém centru. Zpívala operní árie i vánoční melodie. Z koncertu má vzniknout CD, které vyjde koncem roku 2004. S Urbanovou se představili i tři mladí sólisté – tenorista Ladislav Elgr, basista Zdeněk Plech a houslista Jakub Sedláček, spoluúčinkoval dětský pěvecký sbor Bambini di Praga. V Torontu, kde v roce 2003 získala prestižní uměleckou cenu za roli Kostelničky v tamní inscenaci Janáčkovy opery Její pastorkyňa, ztvárňuje nyní titulní úlohu v Pucciniho Turandot. Během roku bude pak mimo jiné hostovat v newyorské Metropolitní opeře ve Dvořákově Rusalce a v Mascagniho opeře Sedlák kavalír. 6. MEZINÁRODNÍ FESTIVAL KONCERTNÍHO MELODRAMU zahrnul (19. 10.–30. 11.) sedm programů v Pálffyho paláci, Lichtenštejnském paláci a Muzeu A. Dvořáka. Uskutečnil se večer židovské tvorby (Ulmann, Bloch, Pakandl, Schonová, Pokorný, Ledeč), koncert vítězů mezinárodní soutěže Z. Fibicha v interpretaci melodramů, večery francouzské a německé tvorby, večer z nové tvorby (Zahradník, Clar, Mazourová, Hlaváč, Marek), večer brněnských umělců (Blatný, Dušek, Fiala, Růžička, Neumann, Spilka, Blažek, Mrkos, Matys) a program „Z muzejního archivu“. KONCERT OPUS IMPERFECTUM, sestavený ze skladeb, ve kterých je uplatněn princip konceptu, se konal (5. 12.) v Klementinu v rámci doprovodného programu výroční konference ČSHV. Uskutečnila se světová premiéra cyklu Kniha principů Zbyň-
31
Hr0401.indd 31
22.12.2003, 10:20:14
Z P R Á V Y Z D O M OVA cích v hotelu Crown Plaza (20. 11.) při druhém koncertu cyklu program Současníci Ludwiga van Beethovena (Beethoven, Mozart, Dušek, Haydn). Spoluúčinkovala houslistka Zuzana Kožinová, dirigoval Vojtěch Spurný.
Hudba v Čechách PODBLANICKÝ HUDEBNÍ PODZIM, přehlídku se dvěma desítkami koncertů v kraji J. D. Zelenky, uzavřel (28. 11.) koncert v Neveklově. Vystoupila Jihočeská komorní filharmonie s šéfdirigentem Stanislavem Vavřínkem (Zelenka, Haydn, Schubert). Pořadatelem festivalu je Sdružení profesionálních a dobrovolných kulturních pracovníků a 18 měst a obcí Středočeského kraje, kde se jednotlivé programy konají. Příští ročník bude dvacátý.
Českou filharmonii dirigoval ve Dvořákově síni 13. a 14. listopadu nestor dirigentského umění, jednadevadesátiletý Jean Fournet, který si pro své vystoupení vybral výhradně svoji specialitu – díla francouzských skladatelů: Ravelův Náhrobek Couperinův, Debussyho Předehru k Faunovu odpoledni, orchestrální úpravu Ravelových pěti dětských skladeb Má matka husa, Rousselovu Symfonii č. 4 A dur, op. 53 a Ravelovo Bolero. Foto Zdeněk Chrapek ka Vostřáka a kompozice Kóan, Labyrinthus Vlastislava Matouška. Účinkovala formace 108 Hz. JIŘÍ STIVÍN uctil (21. 11.) už podvanácté koncertem v Rudolfinu jako každoročně patronku hudebníků, svatou Cecílii. Pro svatocecilské programy sestavuje Stivín volné muzikantské sdružení Collegium Quodlibet. Během večera zní skladby starých mistrů i hravé improvizační hudební bloky využívající melodie známých autorů. Collegium Quodlibet se poprvé sešlo 22. listopadu 1981. Z příležitostné akce “spřízněných duší” kolem Stivína se později stalo proměnlivé, ale systematicky vystupující těleso s žánrově nezařaditelnými programy.
(20. 11.) v Rudolfinu čtyři houslisty – V. Hudečka, I. Ženatého, G. Demeterovou a studenta Jakuba Sedláčka. Charitativní koncert se jmenoval jako v předchozích letech Duha času – nad staletími, nad generacemi. GUTTA MUSICAE zahájila (1. 11.) v Galerii Miro třetí ročník Strahovských koncertů. V programu nazvaném Zpívejme zvučným hlasem, nyní i každým časem zazněly středověké chorály a vícehlasé skladby, písně z Michnovy Svatoroční muziky a Missa a 4 voci od H. I. Bibera.
ZPĚVÁCKÝ SPOLEK HLAHOL uvedl při svém podzimním koncertě (20. 11.) ve velkém sále Pražského Hlaholu Cherubiniho Rekviem. Spolu se sborem Pražský Hlahol účinkoval Art-Orchestr Praha řízený R. Z. Novákem.
GRATULAČNÍ KONCERT k 75. narozeninám Luboše Sluky se uskutečnil (19. 11.) v žižkovském Atriu. Zazněla při něm i světová premiéra Tria pro flétnu, violoncello a klavír a dále jeho Pastorále, cyklus písní Zpíváno dětem a Violoncellová sonáta. Účinkovali sopranistka Lucie Mlynářová, flétnista Jan Ostrý, violoncellista Tomáš Strašil a klavírista Luděk Šabaka.
PRAŽSKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE s B. Kulínským doprovodila
ČESKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE uvedla při svých Hudebních čtvrt-
MARTA BALEJOVÁ zpívala (20. 11.) v Hradci Králové v rámci cyklu Mezi proudy v sále Filharmonie šansony Edith Piaf. MARTIN TURNOVSKÝ dirigoval Filharmonii Hradec Králové (27. 11.) v jejím sále (Debussy, Bruckner). Sólistou programu byl klavírista Václav Mácha. Před koncertem se uskutečnila v komorním sále Filharmonie beseda o programu s Lukášem Hurníkem. * Koncert s názvem Výlet do Belgie (C. Franck, M. De Jong, A. De Boeck, P. Benoit) uvedl s tímto orchestrem (4. 11.) belgický dirigent Herman Engels a hobojista Piet van Bockstal.
Hudba na Moravě a ve Slezsku BONI PUERI, český chlapecký pěvecký sbor, zazpíval (9. 12.) v Domě kultury v Šumperku. Vánoční koncert byl součástí cyklu Šumperská klasika.
KATEDRA MUZIKOLOGIE Filozofické fakulty Univerzity Palackého uspořádala (24.– 25. 11.) konferenci na téma Hudba v Olomouci – Historie a současnost II. Konala se „in honorem Robert Smetana“ a připomněla Smetanu jako budovatele olomoucké muzikologie. Věnovala se rovněž české kramářské písni, hudební kultuře v Olomouci a hudebněhistorickým tématům spojeným s Olomouckem. Příspěvky měli mj. J. Vysloužil, R. Pečman, M. K. Černý, Ľ. Chalupka, L. Zenkl, J. Vičar, J. Kuba, J. Fiala, J. Sehnal, J. Trojan, P. Klapil, M. Kuna, A. Burešová, K. Steinmetz a J. Traxler. ARS BRUNENSIS CHORUS, smíšený brněnský sbor, uspořádal (5. 11.) koncert nazvaný Legenda z dýmu bramborové nati. Jeho dramaturgii inspirovala lidová poezie, hudba a podzim. Vedle stejnojmenné skladby B. Martinů zazněly během večera rovněž kompozice Amálie Křepelkové na básně Jana Skácela a také lidové písně v podání znojemské Cimbálové muziky Antonína Stehlíka s primášem Jiřím Ludvíkem. SYMFONICKÝ KONCERT brněnské konzervatoře 26. 11., konaný v netradičním koncertním prostředí dvorany VUT, se nesl ve znamení Es dur. Představili se na něm jako sólisté tři posluchači pátých ročníků. Martin Konečný se uvedl koncerten Es dur pro tenorový pozoun a orchestr G. Ch. Wagenseila, Antonín Kolář efektním koncertem Es dur pro lesní roh a orchestr R. Strausse, absolutní vrchol večera pak představoval pianista Ladislav Doležel přednesem Lizstova koncertu Es dur pro klavír a orchestr. Symfonický orchestr posluchačů konzervatoře řídil prof. Aleš Podařil. Prostředí akusticky ne zcela vyhovující, ale schopné pojmout neobvykle velký počet návštěvníků bylo povoleno také proto, že v druhé polovině večera se symfonický orchestr spojil se skupinou Jablkoň, a dvoranu tak do posledního
CEMBALISTKA ZUZANA RŮŽIČKOVÁ se stala nositelkou titulu Rytíř umění a literatury. Uděluje ho francouzské ministerstvo kultury významným umělcům z celého světa, jejichž dílo proniklo do francouzského kulturního povědomí. Řádem ji dekoroval (11. 12.) velvyslanec Joël De Zorzi. Titul smějí od téhož dne používat také tři čeští výtvarníci Adolf Born, Karel Demel a Zdeněk Sýkora. * Z českých umělců byli řádem poctěni například režisérka Věra Chytilová, skladatel Petr Eben, teoretička fotografie Anna Fárová, spisovatel Bohumil Hrabal či pěvkyně Eva Urbanová a Magdalena Kožená.
32
Hr0401.indd 32
22.12.2003, 10:20:15
Z P R Á V Y Z D O M OVA místa zaplnili příznivci jak vážné hudby, tak „svého“ žánru.
Divadlo STUDENTSKÝ MUZIKÁL „ALENA“ ZŠ a Gymnázia J. Gutha-Jarkovského, pražské konzervatoře a Vyšší odborné herecké školy se dočkal (19. 11.) premiéry ve filmové podobě. Hudba je dílem Pavla Trojana ml.
Různé ČESKÁ TELEVIZE uvedla (12. 12.) dokument o pianistovi Ivanu Moravcovi. Scénář, kamera i režie byly dílem Jana Mudry, který natočil také portrét Zdeňka Mácala, vysílaný o týden dříve. Klavírista vzdoroval přemlouvání televizních pracovníků řadu let, ale nakonec svolil. “Hodně umělců usiluje o to, co nejvíce se zviditelňovat v médiích. Jeden z nejvýznamnějších žijících českých umělců je pravý opak. Našim atakům se sveřepě bránil snad deset let,” řekl producent Tomáš Šimerda. Hodinový film přibližuje Moravce jako skromného interpreta usilujícího o dokonalost, známého víc v USA než v Čechách. Vysvětluje i jeho nekompromisní nároky na ladiče a mechaniky. KONZERVATOŘ A LADIČSKÁ ŠKOLA JANA DEYLA, jíž loňská letní povodeň zničila učební prostory na Malé Straně a internát pro studenty v Karlíně, získala 100. 000 Kč. Dar přivezli na benefiční koncert (28. 11.) žáci a učitelé hamburského gymnázia Süderelbe, kteří část z těchto peněz ušetřili za studijní cestu do Prahy překaženou právě záplavami. Škola pro zrakově postiženou mládež použije finance hlavně při postupné obnově vybavení školy učebními pomůckami. Během koncertu se vybralo dalších 10. 000 Kč a německá cestovní kancelář Agaria podpořila školu ještě 50. 000 Kč. Tyto peníze použije konzervatoř na krátký studijní pobyt žáků v Anglii. DRUHÝ ROČNÍK MEZINÁRODNÍHO HUDEBNÍHO FESTIVALU „TÓNY NAD MĚSTY“ se uskutečnil v říjnu a listopadu loňského roku pod záštitou ministra kultury Pavla Dostá-
la. Klade si za cíl prezentovat domácímu publiku jak významná, tak méně známá, avšak velmi atraktivní hudební díla v interpretaci předních špičkových světových i domácích umělců. Zvláštností tohoto festivalu je, že každým rokem zavítá za posluchači do různých koutů naší země. Koncerty druhého ročníku festivalu se uskutečnily v Karlových Varech, Praze, Olomouci a Poličce a v jeho rámci vystoupili umělci z Itálie – Giovanni Ferrauto (dirigent), Benedetto Munzone (violoncello), Fabio a Sandro Gemmiti (klavírní duo), z Francie – Peter Hommage (housle) a Anne Jomin (klavír), z Anglie – Robert Secret (dirigent) a čeští umělci Edita Randová (mezzosoprán), Radoslav Kvapil (klavír), Karlovarský symfonický orchestr a Komorní filharmonie Pardubice. Vedle děl českých skladatelů A. Dvořáka, B. Smetany a J. Suka zazněla v koncertních sálech díla G. Rossiniho, L. Boccheriniho, F. Mendelssohnna-Bartholdyho, F. Schuberta, W. A. Mozarta, J. B. Weckerlina, G. Bizeta, F. Liszta, L. Beethovena, R. Strausse a C. Francka. Letošní třetí ročník festivalu se uskuteční v obvyklém podzimním termínu jako předcházející ročníky a opět pod záštitou ministra kultury Pavla Dostála.
POCTU VÁCLAVU HAVLOVI, záznam slavnostního večera, který se konal (30. 1.) v pražském Národním divadle, si mohou lidé pustit také doma na přehrávačích DVD a videokazet. Na trh se oba typy nosičů dostaly jako součást charitativní akce – účinkující věnují honorář z prodeje ve prospěch Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Získané prostředky budou určeny na projekt Pražská křižovatka. Nahrávka je téměř totožná s pořadem vysílaným televizí Prima. Na DVD je však navíc několik materiálů, které se nedostaly do televizní podoby, dále dokument Václava Mattlacha o Václavu Havlovi, „film o filmu“ a také záznam Havlovy
Audience z Národního divadla. Lednový slavnostní večer se uskutečnil u příležitosti odchodu Havla z funkce prezidenta. Projektu se zúčastnili mimo jiné Václav Hudeček, Magdalena Kožená, Marta Kubišová, Jiří Suchý, Karel Gott, Bára Basiková, Helena Vondráčková, Ivan Král, Pražský výběr, Daniel Hůlka a řada herců. ROK 2004 je díky očekávanému vstupu ČR do Evropské unie význačným letopočtem. Program Ministerstva kultury Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury bude v té souvislosti prezentovat českou hudbu doma i v zahraničí. Pro českou odbornou i laickou
VZPOMÍNKY CHARLOTTY MARTINŮ, kniha Můj život s Bohuslavem Martinů, vyšly po čtvrtstoletí v novém překladu a poprvé v necenzurované podobě. Charlotte Martinů (1894 až 1978) se v memoárech nezabývá hudebním děním své doby. Okolí si všímala očima někdejší švadleny, která si nejvíce vychutnávala společné procházky s manželem a snění o vlastním domku se zahrádkou. Vdova po skladateli diktovala vzpomínky v polovině šedesátých let své přítelkyni Anně Marii Wurmové. Stanovila si autocenzuru – nezmiňuje se o politickém dění v Československu po roce 1948, ani o kritickém postoji Martinů ke komunistickému režimu. V prvním vydání vzpomínek v roce 1971 se navíc objevila řada cenzurních zásahů, které se dotkly zmínek o církvi, českých exulantech a dalších “nepohodlných” osobách či událostech. Ve druhém vydání v roce 1978 byly zásahy ještě radikálnější. Foto Zdeněk Chrapek
33
Hr0401.indd 33
22.12.2003, 10:20:17
Z P R Á V Y Z D O M OVA veřejnost se tak rok 2004 stane obdobím oslav mnoha českých hudebních skladatelů, interpretů a především hudby jako takové. V zahraničí pak bude program Česká hudba 2004 přirozeným nástrojem reprezentace České republiky. Program Česká hudba 2004, jehož patrony jsou Gabriela Beňačková, Petr Eben, Charles Mackerras, Jiří Stivín, Josef Suk a Miloš Štědroň, zahrnuje na 300 koncertů a dalších akcí po celé republice. Slavnostním zahájením bude (7. 1.) koncert České filharmonie v pražském Rudolfinu. SPOLEČNOST VÍTĚZSLAVA NOVÁKA na svých internetových stránkách www. vitezslavnovak. cz zpřístupnila informace o svém poslání a dosavadní činnosti, nejnovější verzi tabulky života a díla skladatele a přehled dosavadní známé korespondence V. Nováka. Stránky budou dále rozšiřovány a aktualizovány a mj. doplňovány o další výsledky práce badatelského týmu zabývajícího se zpracováním jeho korespondence. KONCERTY ETNICKÉ HUDBY A JAZZU opět zpestřily hudební projekty listopadové Prahy. Agharta Jazz Festival skončil v Praze v Lucerna Music Baru 9. 11. koncertem kamerunského zpěváka, baskytaristy Richarda Bony a jeho pětičlenné kapely a 18. 11. amerického kytaristy Mike Sterna a jeho Bandu. Festival Jazz Meets World měl na programu 11. 11. koncert izraelskoarabské sestavy Sheva v sále Abatonu v Libni. Festival jazzového piana tvořily tři koncerty o listopadových nedělích a ten poslední 23. 11. zakončilo vystoupení švýcarské legendy, skladatele a big band leadera Georga Gruntze. Americký soubor Balling The Jack saxofonisty Matt Darriaua z okruhu newyorské Knitting Factory hrál ve Švandově divadle 4. 11. Sérii koncertů Pražská International Bluenight pořádaná Joe‘s Garage zakončily v listopadu koncerty amerického černošského bluesmana, kytaristy Chrise Thomase Kinga známého z filmu bratří Coenů Bratříčku, kde jsi (19. 11 v Akropolisu) a britské legendy bluesrockové kapely Colosseum 23. 11. v Lucerna Music Baru i se zpěvákem Chris Farlowem. Orchestr Bobana Markoviče, známý z filmů Emira Kusturicy, hrál opět v Praze 12. 11. v Roxy. Nezapomeňme ani na koncert Etnofest, který v sále Lucerny 11. 11. pořáda-
lo vydavatelství Lotos a v němž vedle Jiřího Pavlicy a jeho souborů Hradišťan a Talant hráli i Ida Kelarová s Romanem Ratem, Zuzana Lapčíková a další mj. i 200 bubeníků! (vla) 6. ROČNÍK SWINGOVÉHO FESTIVALU opět třikrát vyprodal vinohradský Národní dům ve dnech 5.–7. 11. a mezi největšími hvězdami festivalu byl i v Praze již známý australský multiinstrumentalista James Morrison (trombon, trubka) se svou kapelou, dále soubory a jednotlivci ze Slovenska, Německa a Nizozemska a domácí – z nich vedle Linha Singers, Jiřího Suchého a Dana Bárty uveďme Big Band Felixe Slováčka a Radio Big Band Václava Kozla. Zazpíval i letošní jubilant Karel Hála. Ten vystoupil i na vlastním koncertě 26. 11. v divadle U hasičů, kde představil nové CD Dívka toulavá natočené u Multisoniku. (vla) HOLANDSKÝ SOUBOR SOUDOBÉ HUDBY VOLHARDING vystoupil na jediném koncertě v pražské Arše 5. 11. a za doprovodu promítaných animovaných i dokumentárních filmů uvedl skladby mj. Louise Andriessena, Martijna Paddinga i našeho Michala Nejtka. Spoluúčinkoval Agon orchestra. (vla) ČESKÝ HOUSLAŘ JAN B. ŠPIDLEN získal v 11. ročníku Trienale v říjnu v italské Cremoně pět cen jako nejúspěšnější účastník vůbec. V kategorií houslí (soutěžilo se ještě ve violách, violoncellech a kontrabasech) obdržely jeho housle 1. i 2. cenu, dále mu byla udělena cena za nejlepší práci a za nejlepší zvuk. Od Polského svazu houslařů získal i cenu za nejlépe znějící housle. Mezinárodní soutěž v Cremoně je nejrenomovanější houslařská soutěž vůbec a mezi houslaři soutěžilo 21 zemí se 160 houslemi. (vla) DVĚ HUDEBNÍ PUBLIKACE byly představeny vydavateli během listopadu. Pražské nakladatelství Torst zahájilo vydávání edice Světem lidové hudby a world music. Jako první vyšla kniha muzikanta a publicisty Jiřího Plocka Hudba středovýchodní Evropy, která čtivou a přehlednou formou přibližuje folklor od Moravy až po Zakarpatskou Ukrajinu. Druhou knihu napsal rockový publicis-
ta a knihovník Jaroslav Císař a vydal ji v Oftisu v Ústí nad Orlicí. Pod názvem Blues o spolykaných slovech se věnuje osobnosti bluesového zpěváka, televizního moderátora a politika Michala Prokopa a jeho kapele Framus Five. (vla) FESTIVAL ALTERNATIVA 2003 se konal ve dnech 27. 11. až 6. 12. v Praze a ve svém 11. ročníku obsahoval široké spektrum vystoupení alternativních kapel, promítání filmů, výstavy i taneční performace. Během festivalu oslavila 25 let existence skupina Jablkoň koncertem Symfonický Jablkoň. Na něm 30. 11. ve vyprodané Arše s kapelou účinkoval orchestr Moravských symfoniků řízený Alešem Podařilem a jako hosté vystoupili houslista Jaroslav Svěcený, trumpetista Michal Gera, tubista Filip Spálený a písničkářka Radúza, která zazpívala poprvé bez akordeonu pouze s orchestrem. Koncert, na kterém zazněly jak starší písně Michala Němce a dalších členů Jablkoně tak i no-
vější skladby v jiných aranžmá, byl natočen (podobně jako koncert v roce 1995) a vyjde i na CD. (vla) KONZERVATOŘ JAROSLAVA JEŽKA oslavila 26. 11. 45 let činnosti setkáním a koncertem v současném sídle školy v Bráníku. Ještě předtím na setkání s novináři v Redutě zdůraznil ředitel Karel Vraný, že vedle běžného šestiletého studia ve třech odděleních (instrumentální, skladatelské a muzikálové), které je postaveno na úrovni běžných státních konzervatoří, je možno studovat i pomaturitní specializovanou Vyšší odbornou školu. Ta spolu s konzervatoří sídlí ve stejné budově. Studium na ní je ale jen tříleté a musí se za něj platit 5tisíc Kč. Lze na ní studovat tvorbu textu a scénáře a od letošního roku nově i jazz, který byl doposud jen součástí ostatních oddělení. (vla)
Hudební nakladatelství
EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o. si Vám dovoluje nabídnout novinku
HUDBA PIARISTICKÝCH KLÁŠTERŮ editor Tomáš Hanzlík H 7905, ISMN: M-2601-0230-9 rozsah: 96 stran, cena: 340 Kč Předkládaná notová edice moravských chrámových skladeb 17. a 18. století umožňuje nahlédnout do bohatého a dosud neprobádaného hudebního odkazu piaristického řádu, který od svých počátků v Římě roku 1631 přinášel na naše území odlesky tehdejšího hudebního dění. Dobové zprávy a seznamy hudebnin dokládají samostatnou kompoziční činnost přibližně čtyřiceti členů řádu, do naší doby se však zachovaly skladby pouhých třinácti z nich. Editio Bärenreiter Praha přichází se sborníkem obsahujícím práce Jana Vojtěcha Pelikána, Jana Kopeckého, Kristiána Schuberta, Jan Offnera, Jana Hausnera, Jana Kolence a Jana Františka Flodera. Spartaci provedl, k vydání připravil a předmluvou opatřil Tomáš Hanzlík. K partiturám je možno vypůjčit orchestrální a sborové hlasy. Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna tel.: 311 672 903, 603 179 265, fax: 311 672 795 e-mail:
[email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz
r. o.
34
Hr0401.indd 34
22.12.2003, 10:20:18
ZE ZAHRANIČÍ
Ztracená dálnice Lost Highway (Ztracená dálnice) je označována za filmovou hádanku. Nové dílo skladatelky Olgy Neuwirth a spisovatelky Elfriede Jelinek, mělo premiéru 31. 10. 2003 v rámci festivalu Štýrský podzim ve Štýrském Hradci. Podkladem byl filmový scénář Davida Lynche a Barryho Gifforda, režii měl Joachim Schlömer, dirigoval Johannes Kalitzke. Libretistka Elfriede Jelinek ke vzniku díla řekla: „K hádance »ztracené silnice« mohu říci jen málo, protože je to skutečně hádanka a má jí také zůstat. Měla zvláštní vznik: ze symbolického obsahu filmu jsme extrahovali čisté vědomí, jež je pak znovu symbolizováno v jiné rovině; je transportováno – nebo lépe řečeno transponováno – do podoby operní. Je to tedy dvojí porušení něčeho, co už samo o sobě bylo vícekrát porušeno a proměněno. Sama už se v této hře symbolů nevyznám. Pro libreto jsem nevolila reálný námět, nýbrž realitu vědomí dvou umělců, scénáristy a režiséra Davida Lynche a jeho spolupracovníka Barryho Gifforda, tedy zreálnění reality v realitě. V okamžiku, kdy se objeví něco reálného, je to okamžitě zpochybněno pomocí filmu, jenž je viditelným procesem času, a hudby, jež je jejím slyšitelným procesem. Běžný film sugeruje reálné prožitky osob, a ty jsou divákem jako reálné chápány. Náš film je zvláštní v tom, že tato reálná očekávání stále znovu rozbíjí; v okamžiku, kdy je nějaký reálný zážitek »zapnut«, tedy vržen projekcí na plátno, je jako takový okamžitě opět »vypnut«, zbaven reality. V Lost Highway nevystupují charaktery, nýbrž abstrakce, modely. Viditelné jevy se spojují s tím, co se odehrává jen v psychice a psychické se materializuje jako určitá osoba. Celý film se možná odehrává pouze ve vědomí jeho protagonistů a my diváci jsme jejich mozkem.“ David Lynch vytvořil ve svém filmu napínavou cestu do světa žádostí a vášní mezi erotikou a chladem, násilím a vinou, šílenstvím a skutečností, tak je charakterizován impuls, který odpovídá hudebně divadelní fantazii skladatelky Olgy Neuwirth. Zvukový svět její hudby je označován jako dekonstrukce našich běžných akustických zkušeností. Jestliže
je Lost Highway kritikou našeho vizuálního vnímání, ptá se Olga Neuwirth stejným způsobem po skutečnosti našeho vnímání auditivního: Co je vlastně ještě vůbec pravda? Roku 1968 ve Štýrském Hradci narozená skladatelka Olga Neuwirth je považována za přední osobnost hudební avantgardy naší doby, od počátku fascinovala i provokovala svým nekompromisním pojetím zvuku. Divák, jenž zná Lynchův film, je sice podle kritiků ve výhodě, nicméně vrcholný zážitek je zajištěn mimo jiné tím, že Olga Neuwirth nepodlehla pokušení přenést existenciálně chmurnou atmosféru Lynchova filmu také do své hudby. Její hudba je „rytmicky určitá, naplněná energií, konstruovaná z drob-
Uprostřed Olga Neuwirth
Foto archív
ných, často na minimalistickou práci upomínajících strukturních prvků.“ VLASTA REITTEREROVÁ
ORFEUS A EURYDIKA v Mnichově
V Bavorské státní opeře v Mnichově dobře vědí, že operní repertoár by měl zahrnovat díla všech vývojových etap opery, a proto věnují patřičnou pozornost nejen romantické opeře, v níž je bezesporu dramaturgické těžiště repertoáru všech operních scén, ale i operám barokním, klasicistním i současným. Vzdělaný mnichovský divák, včetně množství těch, kteří za kvalitní operou do Mnichova jezdí z celého světa, pak přijímá s vděčností tuto repertoárovou šíři, je zde většinou vyprodáno včetně množství míst k stání. Připomeňme, s jakou péčí jsou zde např. inscenovány a diváky navštěvovány Händelovy opery. První, z celkového počtu sedmi (!) premiér letošní sezony, byl Gluckův Orfeus a Eurydika (poprvé 20. 10. 2003, recenzováno představení 7. 11. 2003.). Tato opera se na jevištích uvádí v několika rozličných verzích. V Mnichově sáhli při realizaci již desáté inscenace tohoto Gluckova díla k redakci Hectora Berlioze (také s ohledem na Berliozovo výročí) a udělali dobře, neboť tato úprava je nesmírně životná a jevištně působivá. Navíc je jediná, která počítá s obsazením Orfea
mezzosopranistkou (první Gluckova verze byla psána pro altistu – kastráta, druhá, pařížská, pro tenoristu). V Mnichově mají k dispozici pro tuto roli jednu z nejlepších pěvkyň tohoto oboru na světě – bulharskou mezzosopranistku Vesselinu Kasarovou, inteligentní pěvkyni dokonalé techniky, schopnou zvládnout roli výborně také po stylové stránce. Na jejím projevu bylo patrné i dokonale promyšlené užití dynamiky, zpívala lahodně, ani jednou za celý večer se neuchýlila k forzírování. Přesto, nebo právě proto, její hlas dokonale obsáhl obrovský prostor mnichovského Národního divadla, pro tento typ oper snad až příliš velký. Chválu zaslouží i její promyšlený herecký projev. Podobně si vedly i její kolegyně Rosemary Joshua (Eurydika) a Deborah York (Amor), což je jistě i výsledkem nanejvýš stylového nastudování opery britským dirigentem Ivorem Boltonem, který se systematicky starým operám věnuje a rozumí jim. Oporu měl i v pečlivě připraveném a výborně zpívajícím i hrajícím sboru Bavorské státní opery (sbormistr Eduard Asimont) i dokonale hrajícím orchestru.
35
Hr0401.indd 35
22.12.2003, 10:20:18
ZE ZAHRANIČÍ
Režie Nigela Loweryho a Amira Hosseinpoura se snažila podívat se na známý mytologický příběh s patřičným dílem ironické nadsázky, což se odrazilo i ve výpravě s množstvím naivistických prvků. Orfeus je hudebníkem – hráčem v orchestru, i sbor v prvním dějství představuje členy orchestru i s jednotlivými nástroji a pohybově stylizovanou hrou. V podsvětí – pekle, vidíme kuchaře
u kotlů s dušičkami, poklidné elysium je charakterizováno idylou plyšových zvířat. Orfeus po všech známých dějových peripetiích vyvede Eurydiku z podsvětí. Manželé jsou konečně opět spolu. Po skončení opery přidali inscenátoři ještě balet z původní Gluckovy verze. Na jevišti je obrovská televizní obrazovka a zestárlí Orfeus a Eurydika každý zvlášť v křesle sledují v televizi svůj příběh v podání čle-
Lucern 2003
Do švýcarského Lucernu směřují milovníci hudby dokonce třikrát do roka. Jejich cílem je mezinárodní hudební festival, který se dnes pro jednoduchost jmenuje pouze Lucerne Festival a který se řadí k nejstarším akcím svého druhu v Evropě a na světě vůbec. Letos se ve dnech 14. srpna až 20. září uskutečnil už po pětašedesáté. Lépe řečeno – uskutečnila se letní část Lucerne Festivalu, protože už několik let tady nemají festival jeden, ale hned tři – nejstarší a nejdelší ´Sommer´ (Léto), podzimní ´Piano´ a jarní ´Ostern´ (Velikonoce). Letošní šesté ´Piano´ přineslo mezi 18. až 23. listopadem 6 klavírních recitálů, na kterých vystoupili např. Heléne Grimaude, Murray Perahia, Elisso Virsaladze, Katia & Marielle Labéque, Alexander Lonquich, Radu Lupu, Konstantin Ščerbakov a Alfréd Brendel – tedy samá slavná jména, s repertoárem od Bacha, Mozarta a Beethovena přes romantiky až např. k Prokofjevovi či Bernsteinovi. Za pětašedesát let své existence prošel „hlavní“ festival mnohými změnami – od počátků s Arturem Toscaninim roku 1938 ve Wagnerově Tribschen přes léta s Herbertem von Karajanem až po další dirigentskou legendu, spjatou dnes už několik let s lucernským festivalem – Claudia Abbada. Lucern je skutečně místem, kde se setkávají a (lákalo by prohlásit i utvářejí) tradice evropské, nebo možná světové orchestrální hry. Hlavní složku festivalu totiž představují především symfonické koncerty, na kterých letos nechyběl snad žádný ze světově proslulých orchestrů: Pittsburgh s Marissem Jansonsem, Concertgebouw
Amsterodam s Riccardem Chaillym, Birmingham a Sakari Oramo, Filharmonie z Hamburku, Budapešťský festivalový orchestr s Ivánem Fischerem, Izraelská filharmonie a Zubin Mehta, Stuttgart, Mnichov s Jamesem Levinem, Akademie Sv. Martina, Vídeňští filharmonikové s Pierrem Boulezem, curyšská Tonhalle s Davidem Zinmanem, Chicago s Danielem Barenboimem. Většina z nich měla na lucernském festivalu několik vystoupení. A velkou chloubou festivalu byl po deseti letech znovu založený Festivalový orchestr, se kterým pracoval Claudio Abbado. Jádro mladého tělesa tvořili hráči berlínského Mahlerova komorního orchestru (ten tu měl i samostatný koncert za řízení Daniela Hardinga), které Abbado rozšířil směrem k předním pultům o nejlepší hudebníky, s nimiž už sám pracoval: tak zasedli v Lucernském festivalovém orchestru např. členové Hagenova kvarteta, cellistka Natalia Gutman nebo klarinetistka Sabine Meyer s celým svým souborem. Koncertním mistrem byl Kolja Blacher, bývalý houslista Abbadových Berlínských filharmoniků. Členové orchestru se sjeli do Lucernu 6. srpna, 7. měli první zkoušku a 14. srpna už zahajovali celý festival slavnostním koncertem, jehož program Wotanovo loučení a Kouzlo ohně z Wagnerovy Valkýry, Debussyho Moře a Utrpení svatého Sebastiána se tu setkal s obrovským úspěchem. Kombinace mladých a zkušených hudebníků se skvěle osvědčila. Průběžně se pak členové orchestru představili i v různých komorních programech. Vedle vlastního festivalového orchestru a residenčních orchestrů – což byla téměř
nů baletu. Manželé prožili spolu (nebo vedle sebe?) svůj život a jako většina měšťáků, večer co večer trávili konzumním sledováním televizního programu. Inu i takto někdy končí velká láska! Nová inscenace Orfea a Eurydiky bude v této sezoně uvedena celkem desetkrát, další bloky představení jsou naplánovány na únor a červenec 2004. ZBYNĚK BRABEC všechna hostující tělesa, protože jejich pobyt v Lucernu zahrnoval vesměs několik vystoupení, měl festival i své residenční skladatele – letos to byla Isabel Mundry a Heiner Goebbels – a jako „hvězdy festivalu“ zde působili dirigent Ingo Metzmacher a cellista Thomas Demenga. Za další hvězdné sólisty jmenujme alespoň Magdalenu Koženou… Residenční skladatelé jsou v průběhu festivalu prezentováni zhruba na pěti koncertech. Z Goebbelsova díla se zde objevilo například hudební divadlo Černé na bílém a Surrogate Cities, které ve švýcarské premiéře uvedl Simon Rattle s Berlínskými filharmoniky. Od Isabel Mundry zazněl např. klavírní koncert s Chicagským symfonickým orchestrem a s Danielem Barenboimem jako sólistou a dirigentem. Dramaturgie festivalu je kromě toho už řadu let postavena na tematickém zaměření jednotlivých ročníků. Letošní téma „Já“(Ich) se prolínalo především v koncertních cyklech s názvy „Poutník“, „Zrcadlo“, „Hranice“ a „Portrét“, v jejichž rámci zazněla díla jako Straussův Don Juan či Život hrdiny, Beethovenovy či Mahlerovy symfonie atd. ´Čtvrtou´ G dur hráli Vídeňští za řízení Pierra Bouleze a sám Claudio Abbado provedl se svým Festivalovým orchestrem Mahlerovu 2. symfonii ´Vzkříšení´. Mahler svými symfonickými vizemi velmi dobře korespondoval s letošním tematickým zaměřením lucernského festivalu – s tématem „Já“ – to znamená Já člověk, Já tvůrce, hrdina i oběť, se svými myšlenkami a reflexí okolního světa. Téma „Já“ se programem vinulo jako červená nit: k vrcholům v tomto ohledu patřilo mj. Requiem za mladého básníka Bernda Aloise Zimmermanna, nebo mimořádné provedení zřídka uváděného (a téměř nikdy ne kompletně) Schumannova Manfreda (ztvárnil ho rakouský herec Klaus Maria Brandauer) za řízení Heinze Holligera. Tematické cykly začaly
36
Hr0401.indd 36
22.12.2003, 10:20:19
ZE ZAHRANIČÍ Claudio Abbado řídí Druhou symfonii Gustava Mahlera Foto archív
příchodem dnešního intendanta festivalu Michaela Haefligera do Lucernu roku 1999. „Mýty“, „Metamorfózy“ a „Stvoření“ byl první třídílný cyklus, druhý probíhá nyní – loni to bylo „Pokušení“, letos „Já“ a příští rok „Svoboda“. Dramaturgie „Pokušení“ se zabývala vším, co k člověku přichází zvenčí; „Já“ znamenalo zcela uvnitř sebe a sám; u tématu „Svoboda“ se festival zaměří na díla, vyzařující smysl z nitra ven – osvobození a nastoupení svobodné cesty. Ne každé uváděné dílo však nutně musí mít něco společného s tématem festivalu – téma víceméně drží pět festivalových týdnů pohromadě: k přibližně osmdesáti koncertům totiž přistupují ještě úvody ke koncertům, besedy, dětský koutek, letos také proběhla „Preview Akademy“, (jakási předpremiéra nové lucernské festivalové Akademie, která se bude konat příští rok pod vedením Pierra Bouleze), a tak bychom došli zhruba ke stovce akcí. Festival už řadu let soustavně pečuje o malé a mladé posluchače i interprety, kterým jsou určeny mj. koncerty v řadě „Debut“ a ceny, které festival spolu s Credit Suisse propůjčuje mladým umělcům. Národní cenu švýcarských vysokých hudebních škol letos obdržel polský pianista Pavel Mazurkiewicz, který studuje v Bernu a měl sólový recitál právě v řadě „Debut“. Stranou pozornosti dramaturgie festivalu (a festivalového publika) nezůstává ani soudobá hudba. Patří jí nejen koncerty z děl residenčních skladatelů, ale celá řada s názvem „Moderne“, a prolíná se i do
dalších programových cyklů. Na koncertě Chicagského symfonického orchestru s dirigentem Danielem Barenboimem zazněly mimo jiné Schönbergovy Orchestrální variace – a lidé poslouchali víc než pozorně. Není to ovšem dílo z Schönbergova nejortodoxnějšího období dodekafonie a v programu bylo navíc vyváženo Wagnerovou předehrou k Tannhäuserovi a Straussovým Životem hrdiny. Chicagské symfoniky provází skvělá pověst – v mnohém zcela zaslouženě, ale samotnou mne překvapilo hned dvojí: orchestr hraje s kontrabasy vlevo na vyvýšeném praktikáblu, mezi bicí jsou „zamíchané“ harfy a dřeva – a barva zvuku tohoto tělesa je poněkud ostřejší, zvláště ve smyčcích, než je náš středoevropský ideál. Obdivuhodné je však dynamické rozpětí orchestru a jeho maximální nasazení. Ale zpět k soudobé hudbě na festivalu. Příští rok zahájí v Lucernu opět Lucernský festivalový orchestr s Claudiem Abbadem
a poprvé sem jako residenční těleso přijede Clevelandský orchestr se svým šéfdirigentem, kterým je Franz Welser-Möst. S tímto orchestrem a s Carnegie Hall má lucernský festival partnerství a ve spolupráci s firmou Roche v Basileji už zadal Siru Harrisonovi Birdwistle z Anglie zakázku na skladbu právě pro Clevelandský orchestr a jeho dirigenta. Dílo bude poprvé provedeno v Lucernu a pak v Carnegie Hall. Ovšem mezitím se milovníci hudby sjedou do Lucernu ještě na „Velikonoce“. Na tomto dvanáctiletém festivalu je vedle symfonických koncertů v popředí i duchovní hudba. Vystoupí tu i Rozhlasový symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, který dřív jezdil do Lucernu velmi často, ještě s Rafaelem Kubelíkem jako šéfdirigentem – nyní přijede s novým šéfem, Marissem Jansonsem. Ptáte se, jak je možné toto vše zorganizovat a finančně zvládnout? Ptala jsem se také – tiskové mluvčí lucernských festivalů paní Reginy Wohlfahrt. „Finanční situace našeho festivalu je v Evropě dosti ojedinělá. Máme celkový rozpočet přibližně 22 milionů švýcarských franků, určený pro všechny tři festivaly. Pro letní je to osmnáct milionů švýcarských franků. Subvence činí asi 2,6 procenta; většinu zaplatí návštěvníci prostřednictvím nákupu vstupenek – přes padesát procent rozpočtu. Členové kruhu Přátel festivalu přispívají asi pěti procenty, a dále máme přibližně šedesát sponzorů, kteří dávají asi 35 procent rozpočtu.“ Zájem Švýcarů o věci veřejné – kulturu a hudbu nevyjímaje – je skutečně enormní. Dokládají to i další čísla: lucernský festival a jeho 84 koncertů letos v průběhu 38 dnů trvání navštívilo 80 tisíc 500 lidí. A pak, že o klasickou hudbu není zájem… Připravila JANA VAŠATOVÁ
Janáček v Ženevě Nedaleko jezera, na mírném návrší, uzavírá severozápadní část náměstí Neuve monumentální průčelí ženevského Velkého divadla, po Curychu druhé nejvýznamnější scény Švýcarské konfederace. Na této operní scéně byla Káťa Kabanová uvedena poprvé v roce 1975 ve skoro kompletní české režii. S tvůrčím týmem Krombholc, Kašlík, Svoboda,
Skalický se prezentovali pěvci Kniplová, Žídek, Zahradníček, Berman, Hampel a v titulní roli známá Elizabeth Sönderström. O třináct let později nastudoval operu Christian Thielemann. Z našich sólistů se uplatnili Eva Randová a Štefan Margita. Současné provedení je po sedmdesáti pěti letech od premiéry upravené verze
37
Hr0401.indd 37
22.12.2003, 10:20:20
ZE ZAHRANIČÍ
Zleva Dagmar Pecková, Peter Hoare, Jiří Bělohlávek, Cheryl Barker a Peter Straka Foto Pavel Horník
v Novém německém divadle v Praze uváděno v koprodukci s Welšskou národní operou v Cardiffu. Angličtí inscenátoři se navzdory současným moderním trendům snažili Janáčkovo dílo předvést režijně, ale hlavně scénicky v silném klasicky realistickém a někdy až příliš popisném akcentu. Režisérka Katie Mitchell mnohdy pitoreskním a zbytečně detailním líčením života na malém ruském městě nechtěně oslabovala silný dramatický náboj díla. Uvedl bych například scénu Varvary a Kudrjáše, kteří se po vykoupání v řece trochu komickým způsobem převlékají na forbíně z plavek do šatů. V závěru opery přinášejí muži utonulou Káťu až naturalisticky zkrvavenou. Výtvarník Vicki Mortimer postavil na velikém jevišti další malou scénu, na které se hraje vlastní divadlo. Opět si vyhrál s detaily. Azbukou psané noviny, bouřka, déšť, březový háj, do nejmenších podrobností provedené dekorace a rekvizity, vše dokonale připraveno jako pro natáčení historického filmu. Možná by vše bylo působivější na velké ploše, ale malý osvětlený detail ve velkém tmavém prostoru jeviště působí velmi vzdáleně. Nosným a výrazným prvkem se stalo precizní hudební nastudování Jiřího Bělohlávka, který s příkladným nasazením řídil kvalitní Orchestre de la Suisse
Romande. Tento orchestr je zároveň symfonickým tělesem sídlícím jen několik desítek metrů od divadla v krásné Victoria Hall, jehož šéfem není nikdo jiný, nežli slavný Pinchas Steinberg. Zpívalo se na rozdíl od německých zemí v češtině, a tak bylo zajímavé sledovat jak se jednotliví aktéři s úskalími našeho jazyka vyrovnali. Sólový ansámbl byl až na výjimky vybrán šťastně a zpěvákům vydatně pomáhala ojedinělá akustika sálu. Ten byl totiž po požáru v padesátých letech včetně jeviště přestavěn dle nejmodernějších akustických měřítek. Strop tvoří obrovská výtvarně řešená
deska šikmo stoupající od jeviště vzhůru směrem do sálu. Trochu se zde možná projevil bayreuthský fenomén zeslabení intenzity zvuku orchestru ve prospěch zpěváků nebo to bylo přátelské gesto pana dirigenta vůči pěvcům. Do titulní role byla obsazena půvabná australská sopranistka Cheryl Barker, jejíž hlas je poněkud užší, ale bez technických problémů a její český akcent byl téměř dokonalý. Výrazově rozporuplnou, nešťastnou Káťu předvedla velmi sugestivně. Představitelku Varvary, Dagmar Peckovou, jsem nemohl ani poznat. Její ultramoderní vzhled a účes zmizely pod parukou z dlouhých vlnitých vlasů a klasickým kostýmem. Také svůj přirozený temperament musela hodně krotit. Pěvecky se s rolí vypořádala výtečně. Kabanicha není rozsahem velká role, ale velmi těžká. Vybrat ideální představitelku není jednoduché a Francouzka Nadine Denize musí do této postavy ještě dorůst. Má pro to všechny předpoklady. Znamenitě si vedli všichni „tři tenoři“ v čele s Peterem Strakou. Ten snad nemůže Borise zpívat špatně v žádném případě, neboť je to jeho nejfrekventovanější role. Jen se mi někdy zdálo, že do toho zbytečně moc „tlačí“. Nebo to byl zkreslený dojem z báječné akustiky. Kudrjáš Kanaďana Gordona Gietze byl výraznější nežli Tichon anglického představitele Petera Hoara. Bernard Deletre jako kupec Dikoj by mohl být jadrnější a sonornější. Rovněž nejvyšší polohy mu nevyšly vždy nejlépe. Zbylé menší role byly obsazeny překvapivě dobrými zpěváky. Myslím, že celkově vyznělo dílo přesvědčivě, publikum hlavně ocenilo hudební provedení a volání „brava“ nebylo ojedinělé. PAVEL HORNÍK
Berliner Festwochen
Když jsem po několika urgencích dostala v červenci z kanceláře Berliner Festwochen pouze program závěrečného týdne s Mariinským divadlem z Petrohradu a letáčkem: DIE RUSSEN KOMMEN, vyvedlo mě to trochu z míry. V srpnu mi konečně poslali stručný seznam 56 akcí festivalu, který začínal 17. září a končil 2. listopadu: datum, místo konání, autor, někdy jen jména interpretů a název pořadu.
Pro mne, neznalou soudobého německého a ruského hudebního dění to byla pouhá iritující směsice jmen. Zvolila jsem cestu nejmenšího rizika, oželela melancholickou poezii našich „dušiček“ a vsadila na poslední týden s Mariinskými. Udělala jsem dobře. 25. října jsem se tak stala svědkem zajímavé německé premiéry opery holandského skladatele Louise Andriessena
38
Hr0401.indd 38
22.12.2003, 10:20:21
ZE ZAHRANIČÍ
na libreto Hal Hartleye Inanna v provedení holandského souboru ZT Hollandia (anglicky a sumersky). Na velmi střídmé, avšak zcela dostačující scéně se odehrává příběh Inanny, asyrské bohyně lásky, plodnosti a války, (představované pěvecky i herecky výtečnou Cristinou Zavalloni), která ve své nenasytnosti touží poznat i záhady podsvětí, kde vládne její sestra Ereskigal. Přes veškerá varování sestoupí do říše smrti, čímž poruší rovnováhu světa. Problém vyřeší a rovnováhu opět nastolí jejich otec Enki, který v režii Paula Koeka strávil téměř dvouhodinovou operu ponořen do skleněné nádrže s vodou. Víceméně minimalistické partitury se suverénně zhostilo sedm hudebníků – hráčka na elektronické housle, basklarinetista, saxofonové kvarteto a hráč na různé elektronické nástroje. Bylo to dobré představení, které sice nenadchlo, ale rozhodně nenudilo. Horší to bylo 31. října s Inori, „Modlitbami (Anbetungen) pro orchestr a dva tanečníky“ Karlheinze Stockhausena. Nizozemský rozhlasový komorní orchestr z Hilversumu pod vedením Petera Eötvöse Stockhausena nezvládl, hrál nepřesně a nejistě. Ani osobní účast autora, který se ujal zvukové režie, ani obřadní, avšak zcela statická a stereotypní gesta obou tanečníků nepomohla k úspěchu představení, na které jsem se obzvlášť těšila. Dokonalým odškodněním za matné předchozí dojmy byla Šostakovičova Z inscenace Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu Foto archív
Lady Mackbeth ve skvostném provedení orchestru, sboru a sólistů Mariinského divadla pod precizním vedením Valerije Gergijeva. Na rozdíl od chmurné a veskrze šedivé Lady Mackbeth Mariinských, o níž jsem zklamaně psala přede dvěma lety ze Salcburku, odehrávala se inscenace Iriny Molostové spíše v rovině satiry než tragédie. Na plně prosvětlené scéně se snadno pohybovala jednoduchá, ale důmyslná konstrukce z vodorovných prken, která, postavena v různých úhlech, splňovala všechny požadavky děje – vrata, zdi, budovy, ohrady i mříže. V roli Kateriny jsem slyšela skvělou a půvabnou Irinu Loskutovou, výborného Gennadije Bezzubenkova jako otce Izmajlova, Jurije Alexejeva jako jeho syna a výtečného Olega Balaschova jako Sergeje. V živé přirozeně plynoucí režii bylo toto představení skutečným požitkem, po němž publikum uspořádalo souboru i jeho dirigentovi upřímné ovace. Hned následující večer se však v témže krásném prostoru Německé opery nejenom tleskalo, ale i hlasitě bučelo. Orchestr se sbory opět pod taktovkou Valerije Gergijeva uspořádal totiž koncert, jehož první polovinu jsem spolu s velkou částí publika strávila jen stěží: obří ánsámbl, posílen ještě Berlínským policejním orchestrem uvedl s plnou vážností Prokofjevovu Kantátu k XX. výročí Velké říjnové revoluce (z r. 1936/37) a to v celém znění s doslovným německým překladem všech leninsko-stalinských výzev, provolání, projevů a přísah, které autor ve své skladbě použil. Nepatrný náznak ironie se objevil jen v kratičkém výstupu dobře namaskované postavy Lenina. Pod dojmem těchto absurdních textů bylo jen stěží možno posoudit kvalitu Prokofjevovy partitury… Po přestávce však bylo už vše zase zapomenuto a odpuštěno: po nádherně zahrané 4. symfonii c moll op. 43 z let 1935/36 Dmitrije Šostakoviče odměnilo publikum orchestr i dirigenta neutuchajícím potleskem. Předposledním představením Mariinských byl Ohnivý anděl op. 37 Sergeje Prokofjeva z let 1919–23 (rev. 1926/27), poprvé scénicky uvedený v Benátkách v r. 1955, v Rusku až po roce 1983. Pohádkový děj s faustovskou tématikou statečného rytíře Ruprechta, nevinné, ďáblem obluzené dívky Renaty a proměnlivé postavy anděla-Mefistofela byl uveden podle inscenace Davida Freemana. Od samého počátku doslova elektrizující
hudba vrcholí v orchestru i na scéně v pátém dějství režijně skvěle zvládnutým orgiastickým výjevem jeptišek s dominující postavou inkvisitora, zápasícího ve věčně nerovném boji se zlem. Jevgenij Nikitin jako rytíř Ruprecht, Olga Sergejeva jako líbezná Renata, Mefistofeles Konstantina Plushnikova a Gennadij
K působivým přestavením Mariinského divadla v čele s Valerijem Gergijevem patřila i Prokofjevova opera Ohnivý anděl. Foto archív
Bezzubenkov jako Faust strhli svými výkony k upřímnému nadšení, které se ovšem vždy znovu stupňovalo při každém objevení se Valerije Gergijeva. Závěrečného Evžena Oněgina jsem už nestihla, nepochybuji však, že přinesl vděčnému berlínskému publiku stejně krásné zážitky, jako předchozí představení tohoto slavného souboru. P. S. Na Berliner Festwochen si lze objednat kromě jednotlivých vstupenek i tzv. festivalový pas za 40 €, který opravňuje držitele hodinu před začátkem šesti festivalových akcí volnou vstupenku. Vyplatilo se to. Nestalo se mi, že bych byla odešla od pokladny s prázdnou a místa byla vždy prvotřídní. MÍLA SMETÁČKOVÁ
39
Hr0401.indd 39
22.12.2003, 10:20:22
ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ
Festivaly ZMĚNA VE VEDENÍ FESTIVALU V BREGENZI. Od prosince 2003 převzal umělecké vedení festivalu v rakouské Bregenzi proslulý anglický režisér David Pountney. Nastoupil po Alfredu Wopmanovi, který festival vedl dvacet let. Ze stávajících inscenací na scéně na břehu jezera zůstane letošní úspěšná inscenace West Side Story, kterou dosud shlédlo na 205 tisíc diváků. Těžištěm dramaturgie nastupujícího intendanta se má stát v dohledné době dílo Kurta Weilla, kterým je Pountney fascinován, neboť „polarizuje mezi radikálním a populárním stylem“. Festival 2004 budou otevírat jednoaktovky Protagonista a Královský palác, v divadle Na obilném trhu (Kornmarkttheater) bude uvedena opereta Čachr. V koncertní části festivalu bude provedena hudba k baletu Sedm smrtelných hříchů a Berlínské rekviem, připravuje se také balet Kouzelná noc. (VRe)
Divadlo NOVÁ OPERNÍ BUDOVA V DÁNSKU ponese název „Opera-Kodaň“. Slavnostní otevření nové budovy je plánováno na 1. 10. 2004, sezona má být zahájena na jaře 2005. Rozpočet na stavbu, umístěnou v blízkosti kodaňského královského paláce, jsou 2 miliardy dánských korun (308 milionů dolarů). Projekt financuje známý dánský filantrop, 90letý obchodník Maersk McKinney Moller, který podpořil již řadu projektů, mj. rekonstrukce kodaňského opevnění ze 17. století, historických lodí ad. Jeho majetek odhadl vloni časopis Forbes na 2 miliardy dolarů. Moller chtěl, aby budova byla pojmenována po všeobecně oblíbené dánské královně Margaretě. Výbor, v němž kromě Mollera jsou dále dánský předseda vlády Anders Fogh Rasmussen a kodaňský starosta Jen Kramer Mikkelsen, nicméně rozhodl, aby název byl „Operaen-Kobenhavn“ (Opera-Kodaň), a Mikkelsen uvedl, že tento název „přispěje k tomu, aby se Kodaň stala v celém světě slavná“. Uvedl i analogii názvu Opery v Sydney, kterou projektoval dánský architekt Joern Utzon. Kodaňskou operu, která je součástí Královského divadla z roku 1770, projektoval jiný slavný dánský architekt, Henning Larsen.
LONDÝNSKÁ COVENT GARDEN a Wales Millenium Centre v Cardiffu dostanou po 10 milionech liber od jihoafrického multimilionáře Donalda Gordona. Ten tímto darem, jedním z nejvyšších pro oblast umění, chce mj. oslavit skutečnost, že mu bylo uděleno britské občanství. Chce rovněž přispět k obnovení historických vztahů mezi Anglií, Walesem a Jižní Afrikou a po zamýšleném brzkém odchodu ze světa businessu (po 47 letech) věnovat veškeré své síly opeře. Gordon, majitel obchodního centra Lakeside v Essexu a Gateshead Metro Centre, uvedl dále, že dar bude použit na upevnění kontaktů mezi londýnskou Královskou operou a cardiffským Millenium Centre s právě budovanou koncertní síní. Královská opera Covent Garden hodlá polovinu z daru dát na financování svých nových produkcí. Jediný, koho svým darem nepotěšil, je prý jeho úhlavní rival v oblasti obchodních řetězců, John Ritblat, který podporuje Tate gallery, Royal Ballet School a Britskou knihovnu, jíž věnoval jeden milion liber, za což byla jedna místnost pojmenována po něm. Gordon odmítl spekulace, že iniciativou k jeho daru byla právě rivalita s Ritblatem: „Mé motivy byly zcela jiné. Ale jestli Ritblat nyní dá 20 milionů uměleckým institucím, bude to skvělé,“ prohlásil s úsměvem. SAN DIEGO OPERA dostala od Joan Kroc, vdovy po zakladateli řetězce McDonald, na základě poslední vůle známého filantropa, který zemřel 12. 10., deset milionů dolarů. Suma je určena pro nadaci Kroc Production Fund, která byla založena v roce 1997 s cílem podporovat operní provoz. Z vděčnosti za tento dar, nejvyšší v historii této opery, bude 40. sezona opery 2005 věnována její památce. V listopadu věnovala paní Kroc 200 milionů dolarů Americkému národnímu veřejnému rozhlasu. Rozhlas má její dar využít na rozšíření programů klasické hudby. NETRADIČNÍ FORMU REKLAMY zvolila Florida Grand Opera. Při propagaci nové inscenace La traviaty využila filmu Pretty Women z roku 1990 a faktu, že v něm milionář Richard Gere vezme Julii Roberts na představení Traviaty do San Francisco Opery. Využitím sekvencí, jak je operou dosud nedotčená prostitutka
(Julia Roberts) hluboce Verdiho hudbou dojata, chtěla Floridská opera získat pro svá představení zejména mladé posluchače. Výsledek kampaně se podle ředitele marketingu Justina Mosse již dostavil: všech sedm představení bylo zcela vyprodáno (celkem více nez 16. 000 míst). WASHINGTONSKÁ OPERA najala v listopadu 2003 reklamní agenturu White and Baldacci, aby renovovala její image v kampani, která bude stát 1 milion dolarů. Cílem kampaně je získat nové mladé diváky od 18 do 35 let. Marketing zabírá kolem 7% z celkového ročního rozpočtu opery ve výši 40 milionů. LA SCALA má nového generálního ředitele Maura Meliho. Sedm let stál v čele Teatro Lirico v Cagliari, kde se mu podařilo zvýšit počet abonentů z 1000 lidí na 11. 000 (!) a nastolit velmi atraktivní repertoár. Vedení Scaly doufá, že Meli nejen oživí stávající operní repertoár, ale také bude diplomatickým prostředníkem mezi hudebním ředitelem Riccardem Mutim a intendantem Carlem Fontanou, kteří vedou neustálé ostré diskuse o koncepci La Scaly. FIDELIO má být novou produkcí k oslavě 10. výročí demokracie v Jižní Africe. Opera má být uvedena na vězeňském dvoře v Robben Island, kde byl vězněn Nelson Mandela. Inscenaci uvede Opera v Kapském městě 27. 3. v koprodukci s Norskou operou. Dirigovat má šéfdirigent opery v Oslo Olaf Henzold, režii má Angelo Gobbato, v titulní roli se představí Elizabeth Connell. Slavnostní představení, které má navštívit Nelson Mandela, bude simultánně promítáno na obří plátno v centru Kapského města. ŘEDITEL VÍDEŇSKÉ STÁTNÍ OPERY IOAN HOLENDER prodloužil již počtvrté svůj kontrakt, a to do roku 2010, kdy oslaví 75. narozeniny. VŮBEC PRVNÍ ARABSKÁ OPERA S NÁZVEM AVICENNA byla premiérována 12. 10. v Qataru. Napsal ji nizozemský skladatel Michiel Borstlap na libreto Ahmeda al-Dorsari, které zpracovává životní příběh Ibn Sina (latinsky Avicenna), vědce narozeného v Buchaře v roce 980, jehož encykopedické práce byly vysoce oceňovány v arabském i evropském světě.
Osobnosti JOSÉ CARRERAS oslaví třicet let jevištní kariéry, a to galakoncertem ve Vídeňské státní opeře 27. 2. Výtěžek z koncertu je určen pro Carrerasovu Nadaci pro boj proti leukémii. ALBRECHT PUHLMANN, současný intendant Hannoverské státní opery, se stane ředitelem Stuttgartské opery od roku 2006. Vystřídá Klause Zeheleina, který se má stát prezidentem Bavorské divadelní akademie v Mnichově. V Zeheleinově éře se Stuttgartská opera stala jednou z nejpopulárnějších operních společností v Německu a v uplynulých pěti letech získala čtyřikrát cenu časopisu Opernwelt jako Opera roku. Ministr kultury Baden-Würtemberska navrhl jako jediného kandidáta na Zeheleinovo místo právě Albrechta Puhlmanna, kterého ale řada kritiků odsuzuje za prezentaci sexu a násilí na scéně. Konkrétně byla kritizována jeho režie Maškarního plesu, kdy je inscenace uvedena scénou s mužským sborem sedícím na toaletních mísách, nebo Traviaty, v níž je Violetta pornohvězdou a emigruje do Brazílie. Tisíce diváků v důsledku těchto představení zrušilo svá předplatné. Puhlmann ovšem o správnosti svých koncepcí nepochybuje: „Opera je více než jen krásná hudba“, prohlásil. MIKIS THEODORAKIS, řecký skladatel, který je mnohem více známý ve světě než ve své vlasti zejména díky hudbě k filmu Řek Zorba, způsobil mezinárodní skandál poté, co prohlásil 4. 11. na tiskové konferenci u příležitosti propagace své nové knihy „Where Can I Find My Soul?“, že „Židé jsou kořenem všeho zla“. Theodorakis to řekl, když srovnával Židy a Řeky, dva historické národy ve východním Středomoří: „Jsme dva národy bez bratrů na celém světě, ale Židé jsou fanatiky…“ dodal. Tisková konference byla vysílána živě televizí. Přítomni byli i vládní ministři obou zemí, ale žádný z nich na Theodorakisovo prohlášení nereagoval, i když vládní tiskový mluvčí Christos Protopapas později prohlásil, že řecká vláda nesdílí Theodorakisův názor. Ústřední židovská rada v Řecku vydala prohlášení, v němž odsoudila skladatele za „nacistické slogany“ a „šíření intolerance a rasismu“. Byla vydána i řada dalších oficiálních protestů, mj. od americ-
40
Hr0401.indd 40
22.12.2003, 10:20:24
ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ kého velvyslance v Řecku Thomase Millera. Theodorakis poté v denících Jerusalem Post a Kathimerini prohlásil, že „vždycky stál na straně slabých, těch, kteří bojují proti bezpráví“ a že jeho kritika byla namířena proti „agresivní politice“ izraelského premiéra Ariela Sharona a jistých amerických Židů. Zdůraznil svou podporu Izraele v 70. letech, dále kompozici svého písňového cyklu Mathausen a rozhodně odmítl označení za antisemitu.
Různé HUDEBNÍ NAKLADATELSTVÍ BOOSEY & HAWKES oznámilo, že přijalo nabídku 44. 3 milionů liber na odkoupení soukromou kapitálovou firmou HgCapital. Boosey hledá kupce od roku 2001, kdy utrpěla obrovské finanční ztráty. Oddělení hudebních nástrojů bylo prodáno v únoru 2003 skupině Rutland Fund Management Group za 33,2 miliony liber. Nakladatelství zůstalo ale i nadále pro kupce atraktivní, neboť vlastní práva na díla tak často prováděných autorů jako jsou Strauss, Stravinskij, Prokofjev, Rachmaninov, Copland, Britten a Bernstein. HgCapital prohlásil, že nakladatelství zůstane nadále nezávislé, co se týče celé řady soudobých skladatelů, kteří jsou v péči Boosey (John Adams, Steve Reich, Elliott Carter, Henryk Górecki, Sofia Gubajdulina, Magnus Lindberg ad.). Mezi zájemci o Boosey bylo i EMI, které ale v březnu 2003 svou nabídku stáhlo. OTAZNÍKY NAD NOVÝM RUSKÝM ORCHESTREM. Poté, co houslista a dirigent Vladimir Spivakov musel opustit Ruský národní orchestr (na žádost ansámblu, který mu odmítl obnovit kontrakt), přesvědčil ruského ministra kultury, aby mu věnoval 2 miliony dolarů na založení vlastního orchestru, který nazval Ruský národní filharmonický orchestr. Proti tomu se pochopitelně RNO bouřil, takže název nového tělesa byl změnen na Národní filharmonický orchestr Ruska. Do nového orchestru záhy přešla celá řada hráčů z RNO, zlákána příslibem vyšších platů, stejně jako dalších 64 hráčů ze špičkových moskevských a petrohradských těles. Michail Pletněv, který RNO založil v roce 1990 a v roce 2002 se sem zase vrátil jako hudební ředitel, je nicméně s úrovní RNO plně spo-
kojen: „Každý orchestr musí čas od času projít obnovujícím procesem. Ztratili jsme pouze 5 hráčů, které jsme si chtěli udržet. Ostatní věděli, že bychom je stejně propustili. Orchestr hraje dnes ještě lépe než kdykoliv dříve. Noví hráči jsou mladí a plni nadšení.“ Jiný problém vyvstal s hostováním RNO v nedávno otevřeném Moskevském domě hudby, kde měl mít RNO celou abonentní řadu v 2003/04. Poté, co byl prezidentem Domu jmenován Spivakov, přišel RNO už o dva koncerty a podmínky pro zbývajících pět koncertů jsou nyní pro RNO velmi nevyhovující. Umělecky zatím RNO nicméně vítězí. Spolu s Newyorskými filharmoniky bude RNO účastníkem v operním projektu Carmen na festivalu v Seville v září 2004, Lincoln Center mu nabídl místo rezidenčního tělesa v březnu 2006 a label PentaTone Classics podepsal s RNO kontrakt na pět let. Naopak debut Spivakovova nového orchestru se setkal v tisku s velmi kritickými recenzemi.
NOVÝMI MENTORY PROJEKTU NA PODPORU MLADÝCH UMĚLCŮ byli jmenováni britský režisér Peter Hall, britský výtvarník David Hockney a americká pěvkyně Jessye Norman. Každý z mentorů navrhne v lednu 2004 v New Yorku své kandidáty, z nichž vybere anonymní rada ty, kteří obdrží stipendium ve výši 25. 000 dolarů. Projekt, podporován firmou Rolex, byl založen v roce 2002. ASTANA, NOVÉ HLAVNÍ MĚSTO KAZACHSTÁNU, bude mít nové filmové a koncertní centrum. Šest slavných architektů z Francie, Itálie, Rakouska, Německa a Malty předložilo své projekty, zvítězil Ital Manfredi
Nicoletti. Centrum bude mít 3 koncertní haly, které nabídnou 3. 000 míst. Rozpočet na stavbu je 40 milionů dolarů. MAGNUS LINDBERG získal jednu z nejvýše dotovaných cen v klasické hudbě, tzv. Wihuri Sibelius Prize (100. 000 €). Cenu uděluje helsinská nadace Jenny a Antti Wihuri Foundation a je určena „prominentním skladatelům, kteří se stali mezinárodně proslulí“. Lindberg je 14. nositelem této ceny od roku jejího založení (1953). Dašími byli mj. Paul Hindemith, Dmitrij Šostakovič, Igor Stravinskij, Benjamin Britten, Olivier Messiaen, Krzysztof Penderecki a naposledy György Ligetti (2000). BYL MOZART NĚMCEM? Německá televizní stanice ZDF pobouřila Rakušany svým pořadem, věnovaným velkým osobnostem Německa, neboť mezi ně zařadila i Mozarta. Rakouský velvyslanec v Německu Christian Prosl ostře v tisku protestoval: „Samozřejmě, že Mozart je Rakušan. Je to případ zavádějícího nacionalismu.“ Mluvčí televizního projektu Thomas Hargerdorn se bránil tím, že v dnešní době německy mluvící obyvatelé žijící ve volné konfederaci mají tendenci se identifikovat s Němci: „Neustále měnící se hranice nám způsobují mnoho problémů. Britové, kteří žijí na ostrově, to mají mnohem snazší.“ Program ZDF totiž vycházel z podobné série televize BBC s názvem Velcí Britové. KOUZLO HUDBY je název projektu pro děti, který v roce 1996 zahájil Ruský národní orchestr. „Zatímco jiné orchestry pořádají pro děti speciální rodinné programy, Ruský národní orchestr jako jediný vytvořil program pro handikapované děti,“ řekla Alevtina Bassunova, koordinátorka projektu. S orchestrem spolupracuje 5 sirotčinců a dvě speciální školy pro fyzicky a mentálně postižené děti. „Učitelé si všimli, že poslech klasické hudby má na děti zklidňující účinky“, řekla další koordinátorka Jelena Udachina. „Stávají se vnímavější a aktivněji reagují na vnější podněty. Je to zároveň i dobrá zkušenost pro orchestrální hráče, kteří se tak učí hudební terapii.“ Za posledních 7 let projekt pomohl více než 600 dětem. Hudebníci hrají dětem jejich oblíbené skladby jako Karneval zvířat Camille Saint-Saënse nebo
Čajkovského Louskáčka a po koncertech dětem ukazují nástroje a jak se na ně hraje. Děti své dojmy z hudby vyjadřují výtvarně a jejich kresby jsou každoročně v prosinci vyhodnocovány veřejně v soutěži, kdy je porotou koncertní publikum. Ceny dostávají děti na novoročním bále. Během roku navštěvují děti rovněž i kulturní domy, včetně Glinkova muzea nebo Tretjakovovy galerie spojené opět s koncerty orchestrálních hráčů. Tuto sezonu plánuje orchestr i spolupráci s Nadací Nastěnka, moskevskou charitativní organizací pro děti postižené rakovinou. Orchestr, založený v roce 1990 klavíristou a dirigentem Michailem Pletněvem, je prvním ruským privátním tělesem.
Česká hudba v zahraničí DUE BOEMI DI PRAGA vystoupili 22. 10. v městě Fürstenfeld (Rakousko) na koncertě nazvaném „40 let Due Boemi di Praga“. Koncert pořádal Kulturní referát města Fürstenfeld a rozhlasová stanice ORF-Graz, která koncert nahrávala, včetně interview s basklarinetistou Josefem Horákem. Na programu byly skladby A. Dvořáka (Klid lesa – basklarinetová verze Ant. Kohout), L. Janáčka (Dunaj), J. Pauera (Arie a Rondo), M. Štědroně (Aušvicate hikker baro a v jeho reliazaci Hajducké tance z 18. století), Floriana Wieflera (4 malé kusy, věnované Due Boemi), J. S. Bacha (Adagio s variačním hlasem) a V. Belliniho (Concertino – v basklarinetové verzi od M. Štědroně). * V Biberachu uvedli Due Boemi 28. 10. koncert ve znamení české soudobé hudby. Zaznělo Canto a Due Boemi (J. F. Fischer), Variace z podzimu (J. Bárta), Dvě úvahy pro Due Boemi (J. Tausinger), Romance (J. Pauer) a Divertissement pour Marc Chagall (J. Smutný) pro basklarinet a čtyři příčné flétny. Hrála německá flétnistka Cornelia Bauer, která provedla i Ariettu Š. Luckého pro altovou flétnu a klavír. Celý koncert zahájila Elegie Belgičana Dirka Brossé a ukončila Fantasie na japonské lidové motivy od Roh Ogury. * V italském Asti uvedl soubor 15. 11. v programu „Hudba 5 století“ skladby V. Belliniho, L. van Beethovena, Jana Nováka (Scherzi pastorali) a Luboše Fišera (Amoroso, spoluúčinkoval německý houslista Klaus Pfalzer) ad. sla
41
Hr0401.indd 41
22.12.2003, 10:20:24
S T U D I E , K O M E N TÁ Ř E
Konzervatismus nebo návrat k ideálu umění? „Kam oko dohlédne, čirý konzervatismus“, děsí se avantgardnější část rakouských kulturních kruhů. Vídeňská Volksoper servírovala letos menu především pro milovníky operety, ředitel divadla v Josefově zvěstoval krédo svého dramaturgického plánu v podobě „radosti ze života“, Salcburský festival se usmířil s Vídeňskými filharmoniky. Tak a podobně je charakterizována momentální situace vídeňské (rakouské) divadelní (a hudební) kultury. Že se atmosféra vskutku zklidnila, konstatují všichni. „Pryč jsou časy, kdy Gérard Mortier šokoval parket v Salcburku experimenty a kdy Claus Peymann reagoval výběrem repertoáru Burgtheatru i jeho režijním výkladem na aktuální politiku.“ Zklidnění bouřlivé hladiny je přičítáno na vrub především působení státního sekretáře pro umění Franze Moraka. Svou linii naznačil již v zahajovací řeči filmového festivalu Diagonale roku 2000, kdy řekl: „Umělci mají konečně začít pracovat a přestat s demonstracemi.“ Většina intendantů rakouských divadel se podle všeho tímto kodexem řídí. Nový ředitel Burgtheatru Klaus Bachler prý nehodlá být „klaunem pro přestávky v politických kusech“, ředitel Volksoper Rudolf Berger nevstoupí nikam, kde se „bude předčítat nějaký pamflet“. Jeden z nejsilnějších kritických hlasů vychází z pera spisovatelky Marlene Streeruwitz: „Divadla přijímají dokonce krácení subvencí bez boje. Místo aby hájili umění, obhajují intendanti jen své vlastní pozice.“ Objevují se dokonce činy „pokání“. Rudolf Berger stáhl z repertoáru skandalizovanou inscenaci Hraběnky Marici, kterou vyprodukoval jeho předchůdce Dominique Mentha, Salcburský festival se veřejně omluvil za umělecký omyl letošního Únosu ze serailu. K hlasu Marlene Streeruwitz se připojují také režisér Peter Schneeberger, spisovatel Robert Menasse a další, kteří se pokoušejí o analýzu uplynulých padesáti let: Zdá se, že nástupem Franze Moraka do funkce státního sekretáře pro umění v únoru 2000 skončila třicetiletá kulturní politika sociální demokracie. Morak je označován za prototyp konzervativního
kulturního politika, prosazujícího ideál měšťanské spotřební společnosti, jak ji zastává Rakouská lidová strana (ÖVP). V rukou této strany byla kulturní politika Rakouska v letech 1945–70, v jejím programu stála „péče o rakouského ducha a velké tradice minulosti“. V té době byla znovu otevřena Státní opera, Lidová opera (Volksoper) pozdvižena na vyšší hodnotovou úroveň. Zemský hejtman Salcburku žádal roku 1951 bojkot Bergova Vojcka, literatura nabízela především chválu drobných radostí a odpůrci nařízeného pohodlí byli trestáni (aktivista Günter Brust se před uvězněním uchránil útěkem do Berlína). Ministr kultury Heinrich Drimmel, jenž byl ve funkci 1954–64, formuloval své stanovisko takto: „Rakouský lid má přirozený cit pro to, co je správné a čisté.“ V důsledcích to znamenalo lidové vyprávěnky Petera Rosseggera místo Brechta, Beethovenovu apoteózu člověka místo Mahlerových rozpolcených symfonií. Franz Morak a ministryně Elisabeth Gehrer samozřejmě nemohou křísit Drimmelovu kulturní politiku, už proto ne, že „není zcela jasné, co vůbec dnes znamená pojem měšťanstvo a měšťanská kultura“. Jaký je tedy Morakův kulturní koncept? „Morakovu kulturně politickému smýšlení se podařilo dát politický smysl krojované kultuře.“ Tím je mimo jiné míněno uvolnění značné částky pro aktivity korutanského hejtmana Jörga Haidera. Franz Morak – herec a bývalá hvězda „austrorocku“ – navenek zachovává status quo, radikálně
však narušuje dané struktury, ministryně Gehrer se omezuje na jmenování ředitelů muzeí a výsledkem je nikoli měšťanská ideologie, nýbrž zákon chaosu. Jsou však také slyšet hlasy, jež podobné jednotlivé příklady pro charakterizaci hodnot rakouské kultury (a politiky) nepovažují za průkazné. Například hlas filozofa Konrada Paula Liessmanna: „Od Salcburského festivalu se sice očekává, že bude chápán jako reprezentace státu, že by však festival představoval nejvyšší stupeň rakouského uměleckého niveau, to netvrdí ani prezidentka festivalu Helga Rabl-Stadler. Franz Morak je označován za konzervativního politika. Pojem »konzervativní« však znamená »ochraňující«. Dnes se ale hlavně hovoří o změnách, flexibilitě, mobilizaci, likvidaci a rozbíječství. To je ovšem pravý opak konzervatismu. Prožíváme však vzrůstající merkantilizaci kultury. Kulturní politika spočívá v tom, že je kultura ekonomizována a tím je umění zbaveno v konzervativním smyslu právě toho, proč je měšťanstvo kdysi tak milovalo: umění přestalo být chrámem múz. Právě koncertní spolky nebo opera byly v 19. století oněmi místy, kam obchod neměl přístup. Komercializace vede k povrchnosti, konzumovatelnosti umění. To však není specifický koncept ÖVP, tento koncept už se stal dávno nadstranickým – stačí vzpomenout na Theodora Adorna a jeho varování. Avantgarda není a nebude potlačena, jenom zestárla. Nehovořil bych o konzervativní době, ale o době, kdy se – symbolicky řečeno – závity požadavků na umění pootáčejí zpátky. Už nevěříme, že by umění mohlo něco změnit, že by snad bylo institutem morálky nebo že bychom při operních představeních zažili extázi. A to je nám ovšem líto.“ Ze zahraničních materiálů připravila VLASTA REITTEREROVÁ
42
Hr0401.indd 42
22.12.2003, 10:20:25
Hovoříme s JIŘÍM TOMÁŠKEM o Společnosti koncertních umělců, Zlatém fondu a … Od roku 1999 se už pátým rokem v podzimních měsících prezentuje Společnost koncertních umělců, člen AHUV, před poučenou pražskou veřejností svými koncerty. Charakteristický je pro ně jednotný záměr a vysoké mistrovství. Těch pět roků se zhruba kryje s údobím, kdy vykonává funkci předsedy Společnosti koncertních umělců houslista a pedagog, profesor Jiří Tomášek. Jeho umělecká osobnost je dostatečně známa a tedy jen ve stručnosti připomeneme, že je významný sólista, komorní hráč, pedagog a organizátor hudebního života. Jeho domovskou institucí jako pedagoga je pražská HAMU, ale kantorské aktivity jsou podstatně širší. Vyučuje sólovou i komorní hru a přednáší též dějiny a literaturu houslí a violy. Jeho domácí i zahraniční aktivity jsou natolik bohaté, že jsme poměrně těžko hledali v listopadu termín na rozhovor, jehož tři základní témata byla: Intergram, Společnost koncertních umělců a její podzimní koncerty. Hovořili jsme podrobně i na přeskáčku a po rozhovoru jsem se pokusil témata a odpovědi čtenářům utřídit následovně: Intergram je ochranná organizace výkonných umělců, která hájí jejich zájmy a právně ekonomické nároky především při samostatném uměleckém výkonu, ale také při pořizování a užívání kopií těchto výkonů. Jsou tu zastoupeni nejen koncertní umělci, ale i řada dalších oborů, například velmi podstatná je účast herců a pěvců. Společnost koncertních umělců, člen AHUV, je zakládajícím členem Intergramu a jako taková má svá práva, nároky i odměny. Ty odměny tvoří podstatnou část prostředků na naše koncerty. V posledních dvou letech dokonce část výhradní, protože na naše akce nedostáváme žádný příspěvek z Ministerstva kultury. Rád bych v této souvislosti upozornil na houževnatě zakořeněný (i když stále opravovaný) omyl. Členem Intergramu je naše Společnost koncertních umělců a nikoli celá AHUV – Asociace hudebních umělců a vědců. Ostatní společnosti AHUV (například houslaři, Hudební rozhledy, krajská centra atd.) se na výhodách nemohou podílet, nic nedostávají. Omyl většinou ožívá v situacích, kdy se jedná na jiných fórech o příspěvek pro ty ostatní společnosti. Naše tři podzimní koncerty už myslím za těch pět roků přesvědčily o své oprávněnosti a úrovni. K tomu se ještě dostanu. Problémem zůstává kupodivu název. Tři koncerty, rozložené od října do prosince, jenom těžko můžeme chápat jako přehlídku, i když ten termín používáme, letos s podtitulem „Ze zlatého fondu české
hudby“. Víme, že tu chybí časová soustředěnost a tím možnost porovnávání. Ze stejných důvodů by bylo chybné používat dnes tak oblíbené označení „festival“. Ze všeho nejspíše je to malý třídílný cyklus, jakási koncertní trilogie. Možná však, že se v budoucnu rozhodneme pro nějaký zcela jednoduchý model typu: „Společnost koncertních umělců uvádí…“ Přehlídkové koncerty mají důrazný dramaturgický záměr. Naši koncertní umělci hrají díla českých skladatelů, v převážné většině moderních nebo žijících a provedli v těchto souvislostech řadu premiér. Na českých koncertních pódiích často a ze sporných důvodů česká tvorba nemá takové zastoupení, jaké by jí pro její kvalitu patřilo. Jde tedy z naší strany o určitý druh služby i umělecko-dramaturgického dialogu. Připomenu jen, že jsme za těch pět roků uvedli přes tři desítky skladeb našich autorů! Dalším záměrem našich koncertů je, aby na nich vystupovali jak renomovaní umělci, tak slibní představitelé nastupující generace – včetně komorních souborů. Je to příležitost i nabídnuté měřítko. Dokážeme ovšem také dramaturgicky pružně reagovat. Po 11. září 2001 jsme urychleně připravili koncert z tvorby B. Martinů, K. B. Jiráka a A. Dvořáka, který demonstroval lidskou i uměleckou vzájemnost. Společnost koncertních umělců těmito „přehlídkovými“ koncerty předkládá jakýsi výstup na veřejnosti, interně – pro své
členy – jsou pobídkou, příležitostí, odměnou. Navenek se „Společnost“ ještě mj. prezentuje jako podpůrce činnosti v regionech (např. Haydnovy slavnosti v Lukavici) a několika dalšími aktivitami typu spíše poradenského, ale neméně důležitá je její činnost, zaměřená do vlastních řad a k vlastním problémům koncertních umělců. Její členové se zabývají otázkami legislativy, vzdělávání, odměňování, celkovou problematikou hudebního života – až zase naopak konkrétními návrhy na Senior prix, které uděluje nadace Život umělce významným interpretům (ale také hercům, operním pěvcům, představitelům popu apod.). A na závěr snad jen pokus o stručnou charakteristiku letošních tří koncertů „Ze zlatého fondu české hudby“. Myslím, že to byla poctivá umělecká služba moderní české hudbě, která se v překrveném koncertním životě svou koncentrovaností odlišila od tzv. globální dramaturgie, se kterou se jinak můžeme setkat všude. Připravil JAN ŠMOLÍK
43
Hr0401.indd 43
22.12.2003, 10:20:26
Nekonvenční žižkovský violoncellista
JIŘÍ HOŠEK Na podzim nyní odešel v 91 letech violoncellista Miloš Sádlo. Jak na něj jako na svého profesora z AMU vzpomínáte? Byl vidět, stejně jako Pravoslav Sádlo-Páv, váš učitel z konzervatoře, ve zmíněném popperovském dokumentu. Milošek byl osobností, které jsme se všichni klaněli. Uvědomovali jsme si například jím zprostředkovaný kontakt s legendárním Casalsem, u něhož studoval. Přinesl jeho pojetí hry do české violoncellové školy. Premiéroval zde také řadu děl, hrál například osobně s Šostakovičem. Všechny tyto věci v jeho hlavě, autenticky zdokumentované a předávané dál, to byla také velká část jeho osobnosti. Ale především byl pozoruhodný jeho systém violoncellové techniky. V čem spočívá? Každý kantor má samozřejmě určité hráčské postupy, prstoklady a podobně. Jak známo, Miloš Sádlo hrál původně na housle. A proto třeba já i moji žáci máme ruku sklopenou shora, zatímco klasické cellistické hraní je s rukou přesně do pravého úhlu. I tvoření vibrata měl jiné – takhle, a ne takhle (ukazuje). Toto vibrato je z praktického hlediska daleko uvolněnější a je zvládnutelnější z fyzikálního principu, že prst je proti struně. Je tak lepší kontakt se strunou a snazší hledání intonace. A potom – on měl úžasný smysl vymýšlet věci – smykové i prstokladové, na které se běžným postupem prostě nedá přijít. To byla „pravda zjevená“, kterou jsme přijali za svou. Jak byste jeho návody popsal? Vychází to z úplně jiných než hudebních principů – například výměna smyku: Nemě-
Violoncellista Jiří Hošek je nejen neúnavným organizátorem, dramaturgem a uměleckým garantem Nekonvenčního žižkovského podzimu, sólistou, pedagogem AMU, hráčem na mnohé další nástroje, autorem scénické hudby, rozevlátou a nenapodobitelnou osobností zasahující do rozličných hudebních sfér a žánrů, ale také objevitelem a průkopníkem pozapomenuté literatury pro svůj nástroj. Prosazení odkazu violoncellisty Davida Poppera (1843-1913) si vzal doslova za svůj životní úkol. Natočil na několik CD už řadu jeho skladeb, vedle cellových koncertů například kompozici Im Walde, dua, kvartet, Requiem a některé přídavky – a další nahrávky ještě chystá. Realizoval mimo jiné pro ten účel i svou vlastní orchestraci Popperova 3. a 4. violoncellového koncertu. Posledně zmíněné dílo, podle jeho slov ďábelsky těžké, natočil ve světové premiéře. O Popperovi inicioval počátkem 90. let rovněž dokumentární pořad, který nedávno Česká televize po deseti letech znovu reprízovala. „Jsem za to velice vděčný, vzbudilo to velký ohlas,“ říká. Jiří Hošek má ve své diskografii také koncerty Bohuslava Martinů, hudbu Josepha Haydna, dueta Antonína Krafta pořízená s dcerou Dominikou a jako raritu desku se smutečními melodiemi nazvanou Largo maestoso, na níž hraje na cello i na varhany. Nebyl by to – mimochodem – ani on, aby tehdy, v roce 2001, nepokřtil toto CD v krematoriu 4. 4. ve 4 odpoledne a nespojil ten akt s prezentací Pohřebního ústavu hlavního města Prahy při příležitosti 90. výročí jeho založení. ní se na době, ale zcela tak, aby to divák nepoznal. Technologie nesouvisí s ničím jiným, je to kamufláž – jako když kouzel-
ník dělá pohyby a divák nemá tušení proč. To jsou úžasné finesy, které on měl. Také nás nutil všechny tóny důsledně vibrovat. Dneska je nová teorie, že se nejprve nevibruje a až pak později se tón rozvibrovává. Asi jako když zpívá Lucie Bílá (napodobuje a přehání). Vy nejste moc uctivý k hvězdám. Ne. Vezměte si třeba Mishu Maiského. Hraje sám sebe. Kde se mu to líbí, tam to rozvibruje, tam si udělá korunu… Je to podle mého exhibicionismus. Kdy jste vlastně poznal Miloše Sádla? Když jsem přišel studovat na AMU, to bylo kolem roku 1976. Studium u něj bylo úžasné. Ovládal komorní i operní muziku, doprovázel nás na klavír, učili jsme se i tak, že jsme hráli spolu – proti sobě. To je mimochodem intenzivní vizuální dojem, který velmi pomáhá. A nutil nás k samostatnosti. Další mou vzpomínkou je, že on i ze sebemenších nepříliš podstatných přehrávek, seminářů a čehokoli podobného dokázal udělat velkou, monstrózní záležitost. Ale když někdo hrál blbě, tak mu to klidně dost expresivně řekl.
44
Hr0401.indd 44
22.12.2003, 10:20:27
Jaký byl interpret? Slyšet ho hrát veřejně byl zážitek. Pamatuji, jak jednou v Rytířském sále hrál Bachovu Sonátu g moll a pak jel do televize do Hudby z respiria, a tam to hrál ještě jednou v přímém přenosu. To bylo ještě v osmdesátých letech. Poslední roky už ale na cello vůbec nesáhl. Jen v roce 2002 jsem mu cello na žižkovském festivalu půjčil, udělali jsme tehdy ještě nějaké společné fotky. Ale společenský život si do poslední chvíle neodpustil. Každou neděli chodil do kavárny. Dokud mohl, chodil všude, i když se musel nechat vozit taxíkem. S hraním skončil, když viděl, že už na to fyzicky nemá. Totéž Josef Chuchro – také useknul svou kariéru. Podle mého až příliš předčasně. Ale nehrál už tak, jak by hrát chtěl. To řeší každý. Miloš Sádlo byl Žižkovák jako vy? Nejprve žil v Bělehradské ulici a až pak se odstěhoval na Parukářku. Na hodinu domů jsem šel k němu ale snad jen asi jednou. Cellovou třídu číslo 12 jsme měli tehdy v Rudolfinu. I tady v Lichtenštejnském paláci chodil na semináře, ale studenti, kteří ho už osobně nezažili, ani pořádně netušili, kdo to vlastně byl. Legenda nebude mezi námi věčně, to jsem věděl už na konci 90. let. A tak jsem tehdy uspořádal při Nekonvenčním žižkovském podzimu setkání violoncellistů. Byli tam tehdy hráči od osmi do 88 let. Máte jistě mnoho dalších vzpomínek. Která vás napadne nejdřív? Jedna hezká, osobní. Natočil jsem počátkem devadesátých let Popperovy koncerty. Při křtu desky se sešel Miloš Sádlo v Praze s violoncellistou Bernardem Michelinem. Dlouho se neviděli, naposledy někdy před válkou. Tehdy byla ve Vídni violoncellová soutěž. První byl Navarra, Milošek druhý, Michelin třetí. Michelin byl kmotrem mého CD. Setkali se spolu a byl to velmi dojemný moment. Jaký byl profesor Sádlo v tak vysokém věku? Neuvěřitelný. Těch obrovských vědomostí, co měl v hlavě srovnaných. Měl sice problémy se srdcem, ale žádnou sklerózu! Neplánujete mu „poctu“ na příštím Nekonvenčním žižkovském podzimu? Určitě nějakou vzpomínku uděláme, jen ještě přesně nevím co. Jeho život, to nebylo jen sólové violoncello. Byly to i různé úpravy, klavírní trio… Byl renesanční osobností, mimo jiné propagátorem Bartóka. S Josefem Chuchrem se sice třeba
úplně ve všem neshodli, ale pluralita byla hezká. A studenti AMU mu ani nepřišli na pohřeb… Mám od Miloše velkou relikvii. Když jsem hrál Kraftův Koncert op. 4, přišel a věnoval mi jeho originální dobové vydání z 18. století na ručním papíru, a to včetně orchestrálních hlasů. Musel mít asi všelijaké zajímavé staré tisky, že? Ano, svůj notový archiv dal ale do antikvariátu. Dověděl jsem se o tom jen náhodou. Ještě jsem stačil pochytat pár not, které nemáme jinak šanci dnes někde dostat. Třeba mám skladbu od Wilhelma Poppera, Davidova bratra… Mám ty noty z odkazu Waltera Poppera, který byl žákem Karla Pravoslava Sádla. Jak to mimochodem vlastně bylo s příjmením Sádlo? Na konzervatoři jsem chodil k Pravoslavu Sádlovi. Byl synem K. P. Sádla. Hodně se mi věnoval. Slávek vystudoval práva, a aby se to odlišilo, přijal ještě po matce umělecké jméno Páv. Pravoslav Sádlo-Páv, doktor práv. Hrál také sólově, ale hodně se věnoval pedagogice. Velmi hloubal a bádal, říkalo se mu v legraci Cimrman českých violoncellistů. Vědecky rozpracoval myšlenku svého otce a dovedl ji až ad absurdum – zpracoval kartotéku většiny studijních cellových skladeb. Body, čísla, vzdálenosti… nad každou notou byla poznámka: tlak, místo, sklon, vzdálenost od kobylky. Tedy kde na smyčci, jakým prstem, jak daleko od kobylky se ta nota hraje. Věděl přesně, že u jiného nástroje se to liší o tolik a tolik. Slávek byl velmi vědecký, ale byl to muzikant. Polyhistor. Renesanční osobnost. Hrál divadlo v esperantu. Dirigoval také Symfonický orchestr československých železničářů. S nimi jsem si poprvé zahrál Dvořáka. A Miloš Sádlo? Vlastním jménem Zátvrzský. Přijal z vděčnosti jméno po svém učiteli K. P. Sádlovi. Oba „synové“ – legitimní a „přijatý“ – byli ale každý úplně jiný. Myslím, že se neměli nijak zvlášť rádi. To musela být vlastně docela kuriózní situace. Tři, respektive potom dva Sádlové na české hudební scéně. Když Slávek také koncertoval? Docela ano. – Zemřel 24. listopadu 2000, bylo mu pětasedmdesát. Když jsem nahrál CD se Slukovou a Řídkého hudbou, věnoval jsem nahrávku jeho památce. Souvztažnost je i v tom, že vydavatelství K. P. Sádla kdysi vydávalo Řídkého skladby. S K. P. Sádlem jste se osobně nesetkal?
Ne. Přišel jsem na konzervatoř o něco později. Ale byl jsem na jeho pohřbu. To si pamatuju. Váš otec byl kontrabasista, hrávali jste spolu? Už tu také není. Desky, kterou jsem mu věnoval, se však dožil. Peníze na to dal také Okresní úřad v Rokycanech, těsně před svým zánikem. Byla to Dueta op. 1 Antonína Krafta, to bylo dílo mého táty. Spartovával pak Mikuláše Krafta, dosud to není hotové. Věnoval jste se koncertně i v nahrávacím studiu odkazu rodiny Popperů. Jak je přibližujete? Studenti dnes hrají etudy Davida Poppera a pár přídavků a tím jejich povědomí končí. Ale byl to velký cellista. Přítel Brahmse, kterého premiéroval. Koncertoval i tady v Praze… Hrál v Rudolfinu Haydna a své Requiem pro tři cella – s Wihanem a Bergrem. Setkal se tu s Antonem Rubinštejnem. To vše nikdo dnes neví. Jaká byla jeho orientace? Jaký byl hudebník? Popper prosazoval Berlioze, Wagnera. Těžce nesl, že už mu nestačí síly, když nastupovala nová generace. Fascinuje mě také zpráva o tom, jak byl na koncertě Casalse v Budapešti. Popperova technika spočívá na pevné pozici ruky a na výměně poloh celou rukou. Casals přišel s využitím přehmatů, natahování z polohy do polohy. Popper jeho hru obdivoval jako úžasnou. Ale nedotklo se to jeho srdce, jak vzpomínal. Já jsem instrumentoval Popperův 3. a 4. violoncellový koncert. Čtvrtý koncert ani sám Popper nehrál, pokládal ho za nehratelný. Janáček, když Poppera slyšel hrát, prohlásil: Je to vynikající virtuos, ale skladatelem rozhodně není. Letos bylo dvojí popperovské výročí. Připomněl jste ho řádně při žižkovském festivalu? Samozřejmě. Byla vzpomínka spojená s koncertem – na Novém židovském hřbitově v Praze, kde jsem inicioval vytvoření náhrobku na hrobě Popperových rodičů. Přijel i Popperův pravnuk Egmont Bergman se svým synem, Popperovým prapravnukem Davidem Bergmanem. Nekonvenční žižkovský podzim je vždy plný výročí, zajímavých souvislostí, neobvyklých míst… Kam váš festival směřuje pro další roky? Chci pokračovat v díle, které už si našlo svou popularitu, ale to by bylo na další rozhovor. Vždyť každý ročník má na dvacet koncertů… Připravil PETR VEBER
45
Hr0401.indd 45
22.12.2003, 10:20:28
OD FIRMY K FIRMĚ ! V rámci koncertu řady FOK – Světová klavírní tvorba, kde se v Sukově síni Rudolfina posluchačům 8. 11. představil klavírista Adam Skoumal, pořádala firma ARCODIVA i křest interpretova nového CD – PIANO
CONCERTOS – Rachmaninoff, Bach/Busoni. Koncertu i křtu se vedle majitele vydavatelské firmy, Jiřího Štilce zúčastnili i dva významní hosté, prof. Peter Toperczer, rektor AMU a Mgr. Petr Polívka, ředitel Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK. ! Tereziánský sál Břevnovského kláštera se stal 21. 11. místem koncertu houslistky Gabrie-
ly Demeterové a klavíristy Norberta Hellera, kteří si pro své vystoupení připravili dvě Mozartovy houslové sonáty, Es dur K 302 a e moll K 304, ze svého nově vydaného CD. Nahrávku, která se zároveň za přítomnosti Taťány Medvecké a velvyslance Japonska v ČR Koichi Takahasiho v rámci koncertu i slavnostně pokřtila, vydala firma GZ DIGITAL MEDIA A. S. ! Německá firma MUSIKADO-AULOS vydala k 75. narozeninám dirigenta Martina Turnovského reedici dvou CD s převážně českou hudbou: na prvním diriguje Martin Turnovský Bamberské symfoniky, kteří zde hrají Symfonii č. 5 F dur op. 76 Antonína Dvořáka, symfonické básně Zdeňka Fibicha Toman a lesní panna op. 49 a Bouře op. 46. Druhé CD – opět s Bamberskými symfoniky a sólistou Pierrem W. Feitem obsahuje díla Františka Vincence Kramáře (Koncert pro hoboj a orchestr F dur op. 52), Johanna Nepomuka Hummela (Adagio a variace pro hoboj a orchestr) a Bohuslava Martinů (Koncert pro hoboj a orchestr, H. 353).
! V příjemném prostoru elegantního sálu Boccaccio v hotelu Bohemia se 1. 12. konalo setkání novinářů s mezzosopranistkou Dagmar Peckovou, která se tu stala protagonistkou několika významných akcí. Nejprve převzala z rukou ředitelky firmy SUPRAPHON Jany Gondové Zlatou desku za pět tisíc prodaných CD s nahrávkou Dvořákových písní, na níž ji před třemi lety doprovodil mezinárodně uznávaný pianista Irwin Cage. Jedná se o její šesté album (a první s ryze českým programem), díky jehož úspěchu budou mít oba umělci v tomto roce po Evropě i šestnáct koncertů. Dále Dagmar Pecková, která do Prahy přijela pouze na jediný den z portugalského Lisabonu, pokřtila nové CD, vydané opět firmou SUPRAPHON a nazvané BEST ARIAS. Album obsahuje výběr toho nejlepšího, co umělkyně v letech 1994 až 2001 natočila pro tuto firmu z operního oboru: Mozarta (Figarova svatba, Clemenza di Tido, Don Giovanni), Rossiniho (Lazebník sevillský), Mascagniho (Cavalleria rusticana), Donizettiho (Favoritka), Čajkovského (Panna orleánská), Berlioze (Faustovo prokletí) a Bizeta (Carmen). Nu a do třetice byla mezzosopranistka moderátorkou večera, Marií Retkovou, představena jako host slavnostního večera v Sukově síni (rovněž 1. 12.), kde zástupci Salcburského festivalu v čele se svou presidentkou Helgou Rabl-Stadler společně s jedním ze svých hlavních sponzorů, pojišťovnou UNIQUA Group Austria, představili svůj festivalový program na letošní rok. Za klavírního doprovodu Vojtěcha Spurného zde Dagmar Pecková zazpívala árii Sexta „Deh per questo“ ze 2. jednání Mozartovy opery La clemenza di Tito a cyklus Dvořákových Cigánských melodií op. 55. Na fotografii Zdeňka Chrapka zleva Dagmar Pecková, ředitelka vydavatelství Supraphon Jana Gondová, presidentka Salcburského festivalu Helga Rabl-Stadler a předseda představenstva a generální ředitel UNIQUA pojišťovny, a. s. Marek Venuta.
! Nový kompaktní disk u firmy ARCODIVA vychází rovněž klavíristovi Martinu Kasíkovi a Wihanovu kvartetu. Jsou na něm nahrány klavírní kvintety Roberta Schumanna (Kvintet Es dur, op. 44) a Antonína Dvořáka (Kvintet A dur, op. 81). ! Legendární pěvkyně, sopranistka Jarmila Novotná (1907– 1994), dlouholetá sólistka Metropolitní opery v New Yorku, ale též hollywoodská Star, patří k uměleckým osobnostem, které celý svůj život vrchovatě naplnily uměním. Krásný, lehký, třpytivý soprán, mimořádné herecké schopnosti a oslnivý jevištní zjev – to byly hlavní přednosti, které tuto pěvkyni předurčily k závratné světové kariéře. V roce 1928 zazářila jako Gilda ve veronské aréně, v letech 1933–1939 byla sólistkou Státní opery Praha ve Vídni. Po americkém debutu v roce 1939 v San Francisku následovalo roku 1940 angažmá v Metropolitní opeře, kde byla sólistkou až do roku 1956. Po 2. světové válce se vracela do Evropy, zpívala
v Salcburku, Vídni, Paříži a před rokem 1948 též v Praze. DVD, které vydává firma SUPRAPHON, obsahuje dva filmové dokumenty o jejím životě a umělecké kariéře, digitálně remasterovanou nahrávku lidových písní za doprovodu Jana Masaryka a stejně tak technicky ošetřený výběr světových operních árií z let čtyřicátých. Zvukové ukázky jsou doplněny bohatým obrazovým materiálem z archivu umělkyně. ! Pod značkou RCA RED SEAL (BMG ARIOLA) vychází nová série v kategorii budget pod názvem Complete Collections. Najdeme v ní kompletní nahrávky Beethovenových pěti klavírních koncertů v podání Emanuela Axe, amerického klavíristy polského původu, který již několikrát vystupoval i v Praze. Nahrávky klavírních koncertů s Axem realizoval dirigent André Prévin s Royal Philharmonic Orchestra. Komplet 3 CD ještě doplňuje nahrávka Beethovenovy Chorální fantazie, kterou s Axem realizoval Zubin Mehta a Newyorští filharmonikové. ! Šestice symfonií Bohuslava Martinů sice postupně zdomácněla u většiny orchestrů na celém světě, kompletních nahrávek však existuje pouze několik. Po více než pětadvaceti letech od doby, kdy s Českou filharmonií realizoval pro firmu SUPRAPHON kompletní nahrávku Václav Neumann, se tohoto úkolu nyní ujal Jiří Bělohlávek. První CD realizovaného projektu, který bude dokončen v příštích dvou letech, obsahuje symfonii č. 3 a č. 4 a za podpory Nadace Bohuslava Martinů vychází již v těchto dnech. ! Mezi novými cédéčky firmy SUPRAPHON je rovněž nahrávka kompletní písňové tvorby Vítězslavy Kaprálové (1915– 1940), která ve světové premiéře vychází díky znalci skladatelčina díla, americkému klavíristovi Timothymu Cheekovi. Za jeho doprovodu písně nastudovala sólistka opery Národního divadla v Praze Dana Burešová a CD vychází za finanční podpory Společnosti Vítězslavy Kaprálové v Torontu a hudební fakulty univerzity v Michiganu.
46
Hr0401.indd 46
22.12.2003, 10:20:28
! Společenské setkání u příležitosti tiskové konference k vánočnímu koncertu a křtu nového CD Evy Urbanové se konalo 27. 11. v Kongresovém centru Praha. Nahrávku italských operních árií, o níž jsme psali již v minulém čísle, vydala firma SUPRAPHON a společně s Evou Urbanovou se na ní podílel i Pražský filharmonický sbor (sbormistr Jaroslav Brych) a Orchestr Národního divadla, řízený Ondrejem Lenárdem. Kmotry nového CD se stali dnes již legendární pěvkyně Soňa Červená a slavný režisér Jiří Krejčík, který zde zavzpomínal i na své první osobní setkání s Evou Urbanovou v loňském roce: „Potkali jsme se tehdy náhodně ve výtahu administrativní budovy Národního divadla za přítomnosti několika lidí; přesto jsem se neudržel a vyjádřil jsem této výjimečné pěvkyni svůj neskonalý obdiv a uznání. Vždyť už při mém prvním setkání s ní – to bylo prostřednictvím televize – mě její umění naprosto uchvátilo“. Konference i křtu byl přítomen rovněž francouzský velvyslanec J. E. pan Joël De Zorzi, který tu novináře seznámil se záměrem, předat v průběhu plánovaného koncertu Evě Urbanové řád Rytíř umění a literatury, který ji ministr kultury Francouzské republiky, pan Jean-Jacques Aillagon, udělil za její skvělou prezentaci české hudby ve Francii. Po Magdaleně Kožené je tak Eva Urbanová z řad pěvců další majitelkou tohoto významného ocenění, které podobně jako prestižní kanadská cena Dora Mavor Moore Award, udělená pěvkyni v tomto roce (tedy 2003) za výjimečný výkon v roli Kostelničky, ocěňuje především její přínos v interpretaci rolí z českých oper. ! Proslulý hudební skladatel a producent Karel Svoboda oslavil v závěru roku 65. narozeniny. Dnes už jen s úsměvem vzpomíná, jak opustil studium stomatologie na Karlově univerzitě v Praze a rozhodl se věnovat hudbě. Dobře udělal. Jeho písně patří mezi největší hity Karla Gotta a v podstatě všech našich významných zpěváků. Stačí říci Lady Carneval, Stín katedrál, Čau lásko, Jsi můj pán a už nám v hlavě naskakují jeho krásné, romantikou prodchnuté melodie. Je též autorem hudby k mnoha filmům, z nichž prosluly Tři oříšky pro Popelku, Jak se budí princezny nebo Z pekla štěstí, z televizních seriálů připomeňme alespoň Včelku Máju, Cirkus Humberto a Návštěvníky. A co muzikály? Třeba Noc na Karlštejně, Dracula, Monte Cristo? Seznam by byl pěkně dlouhý. Pochopitelně, že o hudbu Karla Svobody je vel-
ký zájem i v zahraničí. Například v příštím roce mají uvést Draculu ve Švýcarsku a v Polsku. Jeho skladby má snad každý doma na deskách, cédéčkách nebo kazetách. Supraphon právě vydal dvojcédéčko s originálními nahrávkami jeho největších hitů, které 11. 11. pokřtil v pražském Duplexu, kde Karel Svoboda zároveň převzal od ředitelky Supraphonu Jany Gondové platinovou desku za významný umělecký vklad do Zlatého fondu Supraphonu. Kmotrou byla Leona Machálková a jednou z prvních gratulantek Svobodova manželka Vendula Svobodová. Jí také skladatel věnoval zbrusu novou píseň Ještě, že tě lásko mám, rovněž nahranou na novém CD. vd ! Český skladatel František Vincenc Kramář-Krommer (1759–1831) byl ozdobou hudební Vídně přelomu 18. a 19. sto-
letí, kde působil nejprve jako znamenitý učitel houslové hry a podle všeho také skladebné teorie. Po smrti Leopolda Koželuha se však propracoval na prestižní místo dvorního skladatele a kapelníka dvorní komorní hudby. Byl shodou okolností posledním, kdo ve Vídni tuto funkci – až do své smrti – zastával. Do spektra hudební poetiky vídeňského klasicismu přispěl osobitým životním elánem, zděděným po svých venkovských předcích, něžnou lyrikou bez sentimentu a vyhraněným smyslem pro hudební humor. Významné a zcela osobité místo zaujímají v Krommerově odkazu skladby pro klarinet – nástroj ze všech dřevěných dechů s nejširšími technickými možnostmi i rozsahem a nástroj, který na koncertních pódiích zdomácněl teprve v období klasicismu. Koncerty pro klarinet (a dva klarinety) a orchestr, vydávané firmou SUPRAPHON, vynikají dokonalou instrumentací a obratným kontrapunktem, a tak nejenže významně obohacují literaturu tohoto oboru, ale mohou se směle měřit i se skladbami Mozartovými a Weberovými. Nastudovali je Vlastimil Mareš a Jiří Hlaváč za doprovodu Pražského komorního orchestru, řízeného Liborem Peškem.
! Křest CD ANTONÍN DVOŘÁK – BIBLICKÉ PÍSNĚ, který vydala v podání mezzosopranistky Edity Randové a klavíristy Stanislava Bogunii firma GZ DIGITAL MEDIA A. S., se konal dne 27. 11. v Galerii 33. Kmotry CD byli módní návrhářka Beata Rajská a výtvarník Jan Kristofori. Na fotografii Petra Horníka zleva Edita Randová, Jana Vaculíková a Beata Rajská, v pozadí Jan Kristofori a Gabriela Bergmanová.
47
Hr0401.indd 47
22.12.2003, 10:20:29
RECENZE CD RCA RED SEAL 82876 52737 2
Johannes Brahms: Sonáta f moll, op. 5, Intermezzo a moll, Capriccio h moll, op. 76, Uherské tance č. 1 g moll, č. 3 F dur, č. 2 d moll, č. 7 F dur, č. 6 Des dur (56:15), Jevgenij Kissin, klavír Johannes Brahms dokončil svoji třetí (a také poslední) klavírní sonátu f moll v říjnu 1853 za pobytu v rodině Schumannově v Düsseldorfu. Schumann tehdy předpověděl dvacetiletému hudebníkovi velkou budoucnost, která se beze zbytku naplnila. Místo v hudebních dějinách by ale Brahmsovi zajistila již tato sonáta, jako by navazující na
poslední opusy Beethovenovy. Je dílem, svědčícím o bohaté invenci i formální kázni a skvělém, vlastní praxí ověřeném pianistickém umění. Obvyklé čtyřvěté schéma rozšiřuje Brahms o podivuhodné intermezzo, ústící do grandiózního finále. Brahmsova Sonáta f moll náleží k nejnáročnějším skladbám klavírní literatury. Jevgenij Kissin se její interpretace zhostil obdivuhodně. Svrchovaná technika mu dovoluje hrát rychlé věty v maximálních tempech, aniž naruší třpytivou zřetelnost pasáží či velebnost akordických ploch. Vytříbená tónová kultura a diferencovaná dynamika mu umožňují tlumočit nádherné romantické Andante klidně a soustředěně, aniž oslabí vnitřní napětí a naléhavost výrazu. Dík hudebnímu intelektu se Kissinovi daří objevit pointu ve zdánlivě vedlejších detailech, namátkou uvádím odstíněné zdůraznění beethovenovského čtyřtónového osudového motivku ve čtvrté větě. Ruský pianista dokáže posluchače polapit do sítě Brahmsovy hudby a udrží jej v ní i ve zbývajících dílech. Dvě skladby z opusu 76, zamyšlené Intermezzo a moll a hravé Capriccio h moll působí jako milé přídavky či jako pře-
dehra k závěrečným pěti Uherským tancům, známým především z původní čtyřruční či následné orchestrální verze. Málokdo ví, že Brahms si řadu z nich upravil pro vlastní sólová vystoupení, aniž opomněl jedinou notu originálu. Kissinovi tak dal příležitost rozpoutat virtuózní ohňostroj, který bere dech. Nahrávka má odpovídající technickou úroveň. Klavír z hamburského domu Steinway& Sons zní ve všech polohách vyváženě a kultivovaně. Buklet obsahuje poučnou stať o Brahmsově tvorbě z pera Stephana Wieglera (A, N, F) a podrobné curriculum vitae pianisty, jehož tvář na fotografiích si uchovává chlapeckou svěžest. Dnes dvaatřicetiletý umělec zůstal věrný své jediné učitelce z moskevského Gněsinova institutu. Anna Pavlovna Kantor jej vedla od dětských let až k hvězdné dráze světového pianisty. Ono zvláštní fluidum, vyzařující z Kissinovy hry na pódiu jakoby se přeneslo i do jeho brahmssovského snímku. ZDENĚK PACHOVSKÝ ARTE NOVA CLASSICS (BMG) 74321 96521 – 2
Mendelssohn – Bartholdy: Smyčcové kvartety op. 12 a op. 80 (48:54), Henschel Quartet Česky posluchač a diskofil, poněkud zhýčkaný hrou několika generací domácích kvartet, bere do rukou nahrávky zahraničních souborů s určitou zvědavostí a stínem nedůvěry. Snímek Mendelssohnových kvartetů však tyto pocity po několika taktech uvede na pravou míru. Kvarteto, založené v roce 1994 sourozenci Henschelovými (houslisty Christophem a Markusem a violistkou Monikou) spolu s cellistou Mathiasem Beyerem – Karlshjem hraje znamenitě. Nevím nakolik je je-
jich komorní vytříbenost a vyváženost dána rodovou spřízněností, ale jen málokdy jsme svědky ve všech směrech tak homogenního, přirozeného a přesvědčivého projevu. Vnímáme Mendelssohnovu hudbu a nabýváme dojem, že ji nelze tlumočit jinak. První CD z připravovaného kompletu šesti skladatelových kvartetů obsahuje Smyčcový kvartet Es dur op. 12 z roku 1829 a Smyčcový kvartet f moll, op. 80 z roku 1847, poslední Mendelssohnovo dílo vůbec. V prvním kvartetu navazuje dvacetiletý romantik s pozoruhodnou zralostí na odkaz klasiků. Z kvarteta zaujme především půvabná canzonetta s jiskřivým pádivým triem, jedna ze skladatelových hudebních lahůdek, která se hrává i samostatně. Neobyčejně kompaktní a energické finále pak svědčí o tom, že Mendelssohnova invence v průběhu kompozice v nejmenším neslábla. Je-li Kvartet Es dur jedním ze šťastných děl komorní literatury, pak Kvartet f moll je díle výjimečným. Nejen proto, že je v něm obsaženo sedmnáct let uměleckých a lidských zkušeností autora. Rozhodujícím impulsem vzniku kvarteta byl otřes, způsobený úmrtím Mendelssohnovy sestry, jíž nade vše miloval. Název „Requiem za Fanny“ plně vystihuje ráz díla. Je to nepřerušené pásmo vzrušené, dramatické hudby, proložené Adagiem s intonacemi smutečního pochodu a jen ojediněle zjasněné tóny útěchy. Skladba, jakou Janáček nazval „výkřikem duše“, odhaluje nečekaně hluboký tvůrčí rozměr v odkazu skladatele, považovaného jednostranně za skvělého, byť trochu povrchního představitele elegantní salonní hudby biedermeieru. Snímek byl natočen v koprodukci BMG s Bavorským rozhlasem v roce 2003 a má odpovídající technickou a zvukovou úroveň. Jednoduchý buklet s fotografií Henschelova kvarteta na titulní straně obsahuje stať o Mendelssohnových kvartetech z pera Guido Johannese Joerga v angličtině a němčině a curriculum vitae poměrně mladého souboru, který nahrávkou jen potvrdil soud anglické kritiky po koncertu ve Wigmore Hall, přenášeného BBC:„Henschel Quartet našel cestu do první ligy vedoucích světových kvartetních formací“. ZDENĚK PACHOVSKÝ
GZ DIGITAL MEDIA, A. S. L 1 0559-2 131 P 2003
Antonín Dvořák, Cikánské písně, op. 55, Tři novořecké básně, op. 50, Čtyři písně op. 82, Biblické písně, op. 99, Edita Randová – mezzosoprán, Stanislav Bogunia – klavír Mezzosoprán Edity Randové může být domácímu hudebnímu publiku povědomý zejména z vysílání rozhlasové stanice Vltava, pro její fonotéku natočila zpěvačka nejeden opus českých skladatelů. Vedle závažného titulu Janáčkovy Glagolské mše nazpívala mnohé písně – třeba Vítězslava Nováka či Pavla Blatného. Rozhlasové studio byla také místem zrodu jejího dvořákovského titulu. Tato skutečnost je jistou zárukou – vedle technické stránky také kvality umělecké, neboť doprovázejícím partnerem umělkyně byl zkušený klavírista, rozhlasový sbormistr a dirigent Stanislav Bogunia, nahrávku řídil svědomitý a náročný režisér Jiří Gemrot, jehož vizitkou je řada výtečných nejen rozhlasových snímků a nahrávací tým doplnil zvukový mistr Jan Lžičař. Marně jsem ovšem hledal přesná data natáčení. Hlas Edity Randové oplývá uklidňující sympatickou barvou violového témbru, který je nesen zvládnutými technickými prostředky. Zpěvačka se vyrovnala s celým užitým rozsahem, podle soudobých referencí patří právě tato vlastnost k oceňovaným atributům jejího projevu. Doprovodný buklet s přidanou anglickou verzí textu, je opatřen jak výstižným profilem zpěvačky tak náležitým rozpisem písní jednotlivých opusů. K dobrému tónu přispívá i design Studia Tyfo v převládající teple pískové barvě stylizovaným gotickým písmem titulní stránky. RAFAEL BROM
48
Hr0401.indd 48
22.12.2003, 10:20:32