2004 Měsíčník pro hudební kulturu

Hudební rozhledy 5/2004 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za ﬁnanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Hudební nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení obálky: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel.: 251 554 088, 251 554 089, 251 552 425, 251 550 208 fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele ﬁrma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 267 211 301–303, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, 830 00 Bratislava 3, tel./fax: 004212/44 45 45 59, 44 45 06 97 – předplatné 004212/44 45 46 28 – administrativa 004212/44 45 06 93 – inzerce e-mail: [email protected] Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s.r.o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902. Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 8. 4. 2004 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996

Z obsahu Pražské jaro 2004 ............................................................. 3 Pražské premiéry 2004 „…stará a nová jména“ .............. 5 Německé rekviem v zajímavé konstelaci interpretů ........ 8 Dvakrát SOČR .................................................................. 9 ČNSO a Natalia Melnik................................................... 10 Talichův komorní orchestr na Žofíně............................. 11 Zdařilý večer s Janem Páleníčkem a Jitkou Čechovou....12 Ivan Ženatý v cyklu Profesoři pražské konzervatoře....... 14 Ornitologické hudební hody............................................ 15 Čtvrtstoletí Konzervatoře Pardubice .............................. 16 26. ročník klavírní soutěže B. Smetany v Plzni............. 17 Čtyři ruce na klávesách v Karlových Varech podruhé.....19 Hospodářské výsledky OSA 2003 ................................... 22 Janáčkův máj ................................................................... 24 Carmen ve Státní opeře Praha ...................................... 26 Novákova Lucerna v Plzni .............................................. 27 Jenůfa v Budapešti.......................................................... 30 MaerzMusik 2004 ............................................................ 30 Antonín Dvořák po stu letech......................................... 36 Vzpomínka na Václava Holzknechta............................... 40 S Ivanem Klánským nejen o klavíru .............................. 42

Co si přečtete v příštím čísle? ČF s Paavo Järvim, Sylvainem Cambrelingem, Jukkou-Pekkou Sarastem a sólisty – Axis temporum Jana Klusáka v provedení FOK – SOČR s Jakubem Hrůšou a Martinem Kasíkem – Ivan Ženatý a PKF – Sněguročka a Kouzelná flétna v Ostravě – Dvořákův Dimitrij ve Vídni – Vztah k lidové písni: paradox Smetanova tvůrčího myšlení – Rozhovor se Štefanem Margitou Na titulní straně Ivan Klánský

Foto archív

1

Hr0405.indd 1

30.4.2004, 12:34:35

Vážení a milí čtenáři, jsme na počátku nejkrásnějšího měsíce v roce, kdy příroda čaruje pomocí té nejpestřejší palety barev, jakou si vůbec dokážeme představit a vše živé se po nevlídné zimě probouzí a radostně vítá první hřejivé úsměvy jarního slunce. Květen je však každoročně nejen symbolem nové naděje do budoucna, ale již tradičně také příslibem zcela výjimečných uměleckých zážitků, které rok co rok přináší snad každému milovníkovi dobré hudby několik v této době pravidelně pořádaných festivalů. A to ať už se jedná o Janáčkův Máj, jehož letošní již 29. ročník, v rámci kterého vystoupí např. i Eva Urbanová či Gabriela Beňačková, bude zaměřen především na hudbu vokální a vokálně instrumentální, o Dvořákovu Olomouc, zahájenou 1. května, tedy v den úmrtí Antonína Dvořáka skladatelovým slavným Requiem, či o letos již po devětapadesáté pořádaný nejvýznamnější mezinárodní hudební festival u nás, Pražské jaro. Rovněž tentokrát, kdy si budou posluchači moci vybrat z obsáhlé nabídky jeho celkem 61 koncertů, vás nejzajímavějšími projekty, které jsou letos připraveny, provedou hned na našich prvních stránkách ředitel festivalu, ing. Roman Bělor a jeho dramaturg Antonín Matzner. Jak jste si jistě při prvním pohledu na titulní stranu nového čísla Hudebních rozhledů, vážení čtenáři, povšimli, čtyřstránkový rozhovor jsme tentokrát rovněž věnovali osobnosti, spojené letos s Pražským jarem. Je jím náš přední klavírista, prof. Ivan Klánský, který zde nejen vystoupí v rámci samostatného recitálu, ale zároveň bude jako předseda poroty festivalové klavírní soutěže opět spolurozhodovat o jejím letošním vítězi. Květen je však v tomto roce také měsícem, na který připadá 100. výročí úmrtí Antonína Dvořáka, spojené díky shodnému datu i s neustále diskutovaným vstupem České republiky do Evropské unie a tím i s mnoha nejrůznějšími společensko-kulturními akcemi po celých Čechách. Jednou z těch nejvýznamnějších byl bezesporu projekt společnosti BVA International, nazvaný Pocta Antonínu Dvořákovi 2004, který se 30. dubna až 2. května uskutečnil nejen díky finanční podpoře programu Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury, ale i díky příspěvkům hlavního města Pra-

hy, ministerstva kultury či ministerstva zahraničních věcí. Kromě pietního aktu v předvečer Dvořákova úmrtí u skladatelova hrobu na Vyšehradě, provázeného slovy prof. Jiřího Bělohlávka a kardinála Miloslava Vlka, a vzpomínkové mše svaté v bazilice sv. Petra a Pavla, projekt 1. května zahájil slavnostní koncert ve Dvořákově síni a následné slavnostní shromáždění ve Dvoraně Rudolfina. V neděli pak proběhlo na různých místech Prahy pět tematických koncertů (vysílaných Českým rozhlasem do všech stanic EBU), které se snažily reflektovat nejen žánrovou bohatost Dvořákovy tvorby, ale i její přesah do oblasti morální, společenské, národní a filosofické. Ve Španělském sále tak mohli návštěvníci vyslechnout koncert s podtitulem Dvořák slovanský (vysílaný v přímém přenosu rovněž Českou televizí), ve Velkém sále paláce Žofín to byl Dvořák národní, ve Smetanově síni Obecního domu Dvořák duchovní, ve Dvořákově síni Rudolfina Dvořák světový (rovněž vysílaný Českou televizí a poprvé v historii České republiky vedle TV stanic EBU zároveň i prestižní francouzsko-německou stanicí ARTE) a konečně v Sále Martinů koncert Dvořák intimní. Každý si tedy toho „svého“ Dvořáka, znějícího na různých místech Prahy celý den, jistě našel! Spokojeni ale mohli být i příznivci dokumentárních snímků, kterým byl po koncertě v Rudolfinu na ČT2 promítnut film režiséra Martina Suchánka Antonín Dvořák – Deo Gratias, který vznikl rovněž v produkci BVA International a v průběhu května vyjde – doplněný řadou audiovizuálních záznamů Dvořákových děl – jako DVD u firmy Supraphon. K nejatraktivnějším počinům těchto tří dnů však bezesporu patřilo vůbec první vystavení originálu rukopisu partitury „Novosvětské“ 2. května ve Dvoraně Rudolfina, která 21. července 1969 symbolicky zazněla např. i při vstupu prvního člověka na Měsíc a v souvislosti se 100. výročím skladatelova úmrtí byla navržena k zařazení do „Paměti světa“ OSN. Rukopis, který byl po dlouhá léta v majetku Dvořákovy rodiny, od ní roku 1980 odkoupil stát, a od té doby je spravován Muzeem Antonína Dvořáka, kde také přede dvěma lety prošel náročnou

odbornou restaurací. K dalším nesporně zajímavým projektům věnovaným Dvořákovi však patřila jistě i výstava Jak se svět loučil s Antonínem Dvořákem, pořádaná Muzeem ve dnech 12. 3. až 30. 4., či výstava, zahájená 3. května Obecním domem, kterou její tvůrci pojmenovali Z duchovní tvorby Antonína Dvořáka. Té a dalším tematickým okruhům je v tomto čísle věnována poměrně obsáhlá studie dr. Markéty Hallové, mapující nejen současný stav v různých oblastech dvořákovského bádání a s tím spojeného vydávání kritických notových a korespondenčních edic, faksimilií a monografií, ale zhodnocující i častější provozování některých skladatelových dosud méně hraných děl. Tolik k Antonínu Dvořákovi a teď ještě ve stručnosti k několika dalším materiálům, které jsme pro vás v tomto čísle připravili. Zajímavou studii jsme totiž získali rovněž o jiné významné osobnosti tohoto měsíce, dr. Václavu Holzknechtovi, v jehož případě naopak uplynulo 2. května (tedy pouhý den po výročí Dvořákova úmrtí) sto let od narození. Připravil ji pro vás prof. Jan Novotný, který se od mládí s Václavem Holzknechtem úzce přátelil a pravidelně se s ním stýkal nejprve ve vile na Bořislavce a později v Široké ulici č. 10 v jedinečném prostředí jeho knihovny pod obrazy Emila Filly a Jana Zrzavého… Vaší pozornosti ale jistě neujde ani řadu skutečností osvětlující rozhovor z pera Jana Šmolíka o částí veřejnosti neustále pranýřovaném Ochranném svazu autorském s předsedkyní jeho představenstva JUDr. Alexandrou Wünschovou Pujmanovou či kritické ohlédnutí Míly Smetáčkové za vynikajícím vystoupením Janáčkovy filharmonie Ostrava na berlínském festivalu MaerzMusik 2004. A co byste si rozhodně neměli nechat ujít v příštím čísle? Průběh a výsledky Kocianovy houslové soutěže, MartinůFest 2004, konaný každoročně ve skladatelově rodišti v Poličce či kritický pohled na premiéru opery Nagano Martina Smolky. Nu a samozřejmě v neposlední řadě překvapivou studii o vztahu k lidové písni Bedřicha Smetany, jehož jméno je součástí názvu jednoho z našich nejvýznamnějších červnových festivalů… HANA JAROLÍMKOVÁ

2

Hr0405.indd 2

30.4.2004, 12:34:40

ZADÁNO PRO PRAŽSKÉ JARO

Pražské jaro 2004 Tradičně pamětní letopočet se čtyřkou na konci coby připomínka významných jubileí velikánů české hudby vytváří přirozený rámec dramaturgie nejstaršího a nejprestižnějšího domácího hudebního festivalu Pražské jaro. Nejenom o tom, jak se tato výročí promítnou do letošních festivalových koncertů, ale také o dalších přitažlivých programových položkách jsme v předvečer 59. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro besedovali s jeho ředitelem ing. Romanem Bělorem a dramaturgem Antonínem Matznerem. RB: Reflexe velkých českých hudebních jubileí je pro festivalovou dramaturgii radostí a inspirací, rozhodně není omezující povinností. Nejsme lokálními patrioty, když představujeme českou hudbu jako významnou část světového kulturního dědictví. Nejen Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a Leoš Janáček, ale i mnozí další autoři svázaní s českým kulturním prostředím, vytvořili dílo, které s námi intenzivně sdílí ostatní národy světa. Na letošní festival jsme pozvali řadu zahraničních umělců, kteří možnost provedení děl českých autorů v Praze považují za poctu a dokazují tak domácímu publiku kosmopolitní rozměr jeho vlastní národní kultury. Důraz na tuto skutečnost je jedním z hlavních cílů a důležitým vkladem festivalu do projektu Česká hudba 2004. Z uvedených důvodů a v souladu s tradicí festivalu naši hudbu zasazujeme do širšího rámce nadnárodní dramaturgie. Co považujete v této souvislosti z vašeho pohledu za dominanty? AM: Asi se nemýlíme, když označíme souborné provedení všech devíti symfonií Antonína Dvořáka za projekt, který se s velkou pravděpodobností dosud nikdy v rámci žádného festivalu neuskutečnil. Proč se z Dvořáka hrají některé symfonie více a jiné méně, přičemž některé ani v Čechách nezazní několik sezón – pro to samozřejmě existují různé historické i umělecké důvody a netýká se to zdaleka jenom Dvořáka – z odkazu většiny mistrů minulosti se hraje jen určitá výseč. Chceme však opětovně doložit, jak nespravedlivé bylo (a často ještě je) tradiční „plošné“ podceňování Dvořákových raných symfonií. Je nasnadě, že v repertoáru zahraničních dirigentů zdomácněly zejména pozdější Dvořákovy symfonické opusy, řekněme od Šesté symfonie, kterou

uvede na festivalu Leonard Slatkin s BBC Symphony Orchestra. Obdobně zazní Sedmá v interpretaci Herberta Blomstedta s lipským Gewandhausem a Osmou bude řídit při prvním festivalovém hostování Nagojského filharmonického orchestru Japonec Hideaki Muto, když jsme tu „nejžádanější“ Devátou přirozeně rezervovali pro závěrečný koncert a festivalovou premiéru Zdeňka Mácala v úloze šéfdirigenta České filharmonie. Na druhé straně nás samotné překvapilo, že někteří zahraniční dirigenti se takříkajíc sami přihlásili o symfonie té mladší řady: Šéf Pražských symfoniků Serge Baudo o Pátou, uruguayský dirigent Roberto Montenegro provede s rozhlasovými symfoniky Čtvrtou, známý specialista na starou hudbu, ale poslední dobou také erudovaný interpret Martinů Angličan Christopher Hogwood Třetí a obdobně překvapivě se jeho krajan, jeden z nejflexibilnějších dirigentů současnosti Richard Hickox pokusí rozkrýt mladistvou Dvořákovu symfonickou prvotinu Zlonické zvony. RB: Kvůli už deklarovanému záměru ukázat, že Dvořák, ale stejně tak i Janáček, jsou v pravém slova smyslu skladateli světovými, zazní také Dvořákovy instrumentální koncerty v provedení zahraničních sólistů. Klavírní s Garrickem Ohlssonem, Houslový s jeho krajanem Kurtem Nikkanenem a Violoncellový s novou tváří na současném violoncellovém nebi Claudio Bohórquezem. Na koncertu vynikajícího britského Arditti Quartet, dlouhodobě orientovaného na hudbu 20. století, jejíž mnozí přední představitelé věnovali souboru bezpočet skladeb k premiérovému uvedení, budeme mít příležitost poměřit jejich přístup k oběma Janáčkovým kvartetům s u nás tradičně vžitou interpretační praxí Smetanovců, Vlachovců nebo Janáčkovců. Pro ctitele komorní hudby bude určitě stejně lákavé

vyslechnout Smetanův kvartet „Z mého života“ v podání salcburského sourozeneckého Hagen Quarteta či slyšet Dvořákův Smyčcový sextet A dur s nizozemským Schönberg Quartetem, s nímž spojí své síly přední domácí instrumentalisté – violista Alexander Besa a violoncellista Jiří Bárta. Tato linie určitých konfrontací našemu publiku důvěrně známých skladeb s jejich interpretací zahraničními umělci přesahuje i do recitálové řady. Janáčkovým skladbám tak budeme naslouchat v podání anglického pianisty klavíristy Iana Fountaina a výběr ze Smetanových Českých tanců zazní v podání mladého německého specialisty na romantickou klavírní literaturu Bernda Glemsera, který k nám přijíždí vůbec poprvé. AM: Samostatnou dominantou a také nejrozsáhlejším koncertním projektem festivalu je nepochybně nastudování a dvojí provedení vrcholného Dvořákova oratorního díla Svatá Ludmila za řízení Jiřího Bělohlávka s vynikajícím pěveckým obsazením, Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a Bambini di Praga. Jiří Bělohlávek měl s touto skladbou mimořádný úspěch na závěrečném koncertu festivalu v Edinburghu před dvěma lety, kdy jinak rezervovaní Britové stáli a dávali najevo své pocity několikaminutovým skandovaným potleskem. Jak a čím je v letošním programu zastoupena hudba předromantická a historická? RB: Myslím, že zájemce o starší slohová období musí takřka stoprocentně strhnout především přítomnost tak renomovaného ansámblu jako je Academy of St Martin in the Fields z Londýna, a to tím spíše, že k vystoupení s nimi přijíždí do Prahy jeden z nejrespekto-

3

Hr0405.indd 3

30.4.2004, 12:34:40

ZADÁNO PRO PRAŽSKÉ JARO

vanějších pianistů naší doby Američan Murray Perahia. Podobně atraktivní a pro mnohé objevná bude jistě první pražská návštěva nejvýznačnějšího současného hráče na historickou violu da gamba Španěla Jordi Savalla, který vystoupí se svým slavným ansámblem Hespèrion XXI s reprezentativním výběrem z u nás zřídka slýchané španělské hudby 17. století. Jedná se o velmi sympatického umělce, jak jsme se nedávno přesvědčili při osobním setkání na MIDEM v Cannes. Lahůdkou by měl být také koncert francouzského souboru Les Paladins s celovečerním programem z díla Marc-Antoina Charpentiera, od jehož smrti uplynulo v únoru 300 let. Z jeho tvorby se asi těší všeobecné známosti jen několik taktů Te Deum tvořících populární znělku bývalé Eurovize. Dílo této zajímavé osobnosti z doby francouzského „krále Slunce“ Ludvíka XIV. se těší po staletích zapomenutí velké pozornosti a jeho hudbu bychom si právě v této interpretaci neměli nechat ujít. Další špičkový interpret této kategorie – britský cembalista Trevor Pinnock má u nás početné zázemí vlastních fanoušků, takže nepochybuji, že obě jeho vystoupení – jak s Pražským komorním orchestrem, tak i sólový recitál ve formě nokturna se zařadí mezi nejzajímavější koncerty letošní ročníku. AM: Za zmínku stojí, že na jisté exkluzivitě letošních programů staré hudby se plnohodnotně podílejí tentokrát také domácí interpreti. Marek Štryncl se souborem Musica Florea, chlapecký sbor Boni Pueri a přizvaní sólisté připravili obnovené nastudování alegorické hudební hry Jana Dismase Zelenky Sub olea pacis et palma virtutis a Robert Hugo se svým souborem Capella Regia v novodobé historii vůbec první provedení italské barokní opery o založení Prahy kněžnou Libuší a Přemyslem, která se dávala v divadle hraběte Šporka prvně a vlastně i naposledy na jaře před dvě stě sedmdesáti lety. RB: Jako protipól k uvedenému bych rád zmínil kategorii „poučené interpretace hudby 20. století“. Průlomem do našeho často laxního pojímání české avantgardy bude vystoupení v uvedeném smyslu specializovaného souboru Ebony Band tvořeného členy slavného Concertgebouworkest, který za řízení Wernera Herberse vzdá v divadle Archa

Murray Perahia

poctu Emilu Františku Burianovi a jeho českým současníkům. Obohatí letošní Pražské jaro také některé nové programové položky? RB: Vnější formu předkládaných koncertů chceme zpestřit zavedením dvou nových segmentů. Jsou to zejména „nokturna“, tedy pozdní večerní koncerty, které v kompaktní hodinové recitálové podobě představí v Rudolfinu výrazné umělecké osobnosti (vedle již zmíněných Garricka Ohlssona a Trevora Pinnocka

Foto archív

to bude varhaník Christoph Bossert). Začátek koncertů je stanoven na 22. 30 hodin a podtitul „koncerty bez pauzy a bez fraku“ je pobídkou k neformální, nicméně umělecky elitní, hudební hostině na konci rušného dne. Logickou paralelou potom bude trojice sobotních matiné (v 11 hodin v Sále Martinů HAMU) míněných jako festivalová příležitost pro naše mladé interprety, kteří si pro svoji uměleckou zdatnost zaslouží na začátku kariéry tento urychlovací impuls. PŘIPRAVILA REDAKCE

4

Hr0405.indd 4

30.4.2004, 12:34:41

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Pražské premiéry 2004 „…stará a nová jména“ Koncert druhý až pátý 15.–18. 3. 2004 Česká filharmonie uspořádala pod tímto titulem v dramaturgii Václava Riedlbaucha v sálech Rudolfina festival šesti koncertů. Byl jsem požádán o napsání kritiky na čtyři z nich. To jsou dvě třetiny celé akce; proto se pokusím také o její celkovou dramaturgickou charakteristiku, i když jsem nerecenzoval koncert první (s díly Jiřího Pazoura, Jana F. Fischera, Ivo Bláhy a Martina Smolky) ani poslední (se skladbami studentů Hudební fakulty AMU v Praze). Je samozřejmě obtížné prezentovat českou hudbu v nějakém plošném záběru přímo v programech České filharmonie. Usilovali o to všichni šéfové, dramaturgové i většina ředitelů, kteří tam po druhé světové válce působili, ale vždy to mohly být aktivity jen velmi výběrové. V každé sezoně je tak místo jen pro ojedinělé premiéry či nová nastudování děl nejvýznamnějších tvůrčích osobností. Skvělé byly výsledky objednávek, jež se uskutečnily u příležitosti 100. výročí orchestru kolem roku 1996 a na něž bylo možné navázat ojediněle i v dalších letech. To všechno však bylo málo a rozšíření takových aktivit nebylo možné. Na jaře 2000 se péčí České filharmonie podařilo uspořádat cyklus 60 děl českých autorů všech dob se zřetelnou převahou tvorby žijících skladatelů. Začalo tu něco, co je pro fungování moderní hudební kultury velmi důležité: péče o to, aby alespoň významná symfonická díla nebyla po premiérách – byť úspěšných – uložena ad acta, ale stala se živou hodnotou, zůstala ve vědomí hudbymilovné veřejnosti. Václav Riedlbauch v nedávném rozhovoru v Literárních novinách prohlásil, že takové akce chce pořádat (aniž se zmínil, že tu krátce před jeho příchodem něco takového bylo), ale u příležitosti akce Česká hudba 2004 uspořádal něco jiného: šest koncertů Pražských premiér. I to je ovšem záslužné, ale bylo by na místě, aby na premiéry dostaly peníze spíš skladatelské společnosti, než ředitel České filharmonie: výběr stimulovaný vkusem jedince asi vždy přinese osobní hledisko, což se tady projevilo např. zařazením děl

pěti Riedlbauchových žáků (respektive včetně koncertu prvního a třetího osmi – a to i se skladbami vyloženě slabými) z deseti (respektive šestnácti) mladších zařazených skladatelů. Myslím, že instituce jako Česká filharmonie by měly i nadále hledat možnosti hlavně pro oživování děl už úspěšně provedených a nanejvýš se ještě obracet na špičkové osobnosti, zralé na objednávky. Tam budou podmínky pro průhlednost dramaturgie zřetelnější. Výběr titulů pro premiéry kýmkoliv, kdo se nikde nezodpovídá z kritérií, jaká při tom volil, připomíná nechvalnou tradici Týdnů nové tvorby. Ne náhodou tu zazářila především díla, s úspěchem už hraná v zahraničí. A v nich zazářily i mimopražské orchestry z Hradce Králové a Teplic. Program koncertů ovšem ukázal značnou rozmanitost tváře dnešní české hudební tvorby. Ta se tu manifestovala ve smyslu různosti druhově-žánrové i slohové. Kdybych je probíral v pořadí, jak byly za sebou hrány, vznikla by nepřehledná mozaika. Zvolím proto postup po generacích. Lze tu rozlišit tři. První tvoří nejstarší skladatelé, narození ve 20. a 30. letech, dnes tedy cca 65letí a starší. Nelze se divit, že tu převládají tradiční slohy. Ten měla Symfonieta Ilji Hurníka (1995-96) – i když ne onen jiskrně neoklasický, jaký známe z autorových Ročních dob, Moments musicaux, opery Lupiči a stará dáma a jiných nejúspěšnějších děl. „Sbor basových nástrojů“ v první větě přináší hudbu temnou a příliš se nerozsvětlí ani další, i když tam podle autorova výkladu „hobojovou písničku doprovázejí ptačí hlasy“ a ve finále představují lesní rohy za scénou dechovou kapelu, k níž autor poznamenává: „Doléhala ke mně muzika, ne však její veselí“. Ale ten cornový pomalý valčík byl všechno jiné – sentimentální, melancholický, posmutnělý –, jen ne veselý. Nicméně vyjádření náladového odstupu poslouchané hudby a naslouchajícího člověka, prolínání dvou různých vrstev tak trochu „à la malý český Ives“ bylo pro mne nejlepší větou díla. Nechci tvrdit, že

veselá hudba je zásadně lepší než smutná, ale od takového gejzíru vtipu a jasu jakým je skladatel i spisovatel Ilja Hurník proslulý, ta celková proměna přece jen překvapí. V tom smyslu má Symfonieta svou přibližně v téže době psanou literární paralelu: skladatelovy paměti. Něco se mi v nich líbilo, něco méně a nad něčím jsem kroutil hlavou; jiskrnost ani brilanci vyprávění, jaké milujeme v Hurníkových povídkách, však nemají. Cyklus pěti smíšených sborů bez doprovodu na latinské texty Laudate Dominum (1981--93) autor Zdeněk Šesták trochu neobvykle nazval kantáta, tedy termínem, běžným spíš u velkých forem vokálně symfonických. Jsou to úctyhodně důkladně prokomponované sbory plné polyfonie i výrazových fines, blízké tradici Foerstrově, Křičkově, Vycpálkově. Nevýhodou je tu snad délka ploch plného sborového zvuku, bez oddechu a výraznějšího kontrastu doléhající na posluchače a splývající v málo diferencovanou stavbu. Podobně monolitně působila i Symfonie č. 4 pro smyčcový orchestr Josefa Ruta (1995--96), s dlouhými plochami espresívního smyčcového zvuku. Je v ní ovšem zapsána zvuková zkušenost skladatele-houslisty; snad i proto mi tu některá místa vyvolávala reminiscence na zralou tvorbu Josefa Suka. V řádu skladatelovy tvorby z posledních let vyzněl Zdeňka Lukáše Dvojkoncert pro housle, violoncello a orchestr (2003). Sólové party, převážně spojené jako jednolitá hudební vrstva, rostou z tradice výrazové vřelosti a vděčné nástrojové stylizace Bohuslava Martinů, kdežto hudební dikci z 19. století převážně odpovídá vrstva doprovázejícího orchestru. Jan Málek ve smyčcovém Divertimentu č. 1 Paví pero, lyricky laděné náladové charakteristiky pěti barev pavího pera proložil pěti návraty, respektive variacemi barokně slohově laděné pavany. Ona vážně taneční – jak skladatel sám napsal pseudohistorická – vrstva dává skladbě základní jednotící charakter a vyvolává skutečně náladu útěšné divertimentové oddechovosti. Nejvýrazněji se odlišil od všech těch k dávné i bližší tradici odkazujících reminiscencí svých vrstevníků Marek Kopelent ve skladbě

5

Hr0405.indd 5

30.4.2004, 12:34:43


Zdeněk Šesták

A few Minutes with an Oboist (Několik minut s hobojistou), nesoucí podtitul Concerto galante pro hoboj a komorní orchestr (1972). Tato travestie tradičních koncertantních zvyklostí, nesená však přece jen vrcholně náročným partem sólového hoboje, má v sobě dravý náboj, příznačný pro atmosféru festivalů Nové hudby 50. a 60. let. Skladatel projevil skvělý smysl nejen pro vnitřní kontrasty, ale i pro stupňování účinu, když nechal celý soubor hrát kozáček se vší prázdnotou a agresivitou zábavy okupantů naší země; ten prý měl tehdy na Západě módní úspěch. Jeho citát tady vyznívá jako povzdech nad necitlivostí k okupovanému národu vpravdě kopelentovsky přísný a nabádavý. Vedle celkově dobré připravenosti hrajících souborů je na místě ocenit mimořádné výkony sólistů: špičkově náročný a přitom beze zbytku suverénní mladého hobojisty Viléma Veverky v díle Kopelentově a dvojice Jana Vlachová – housle a Mikael Ericsson – violoncello v Lukášově Dvojkoncertu.

Foto Zdeněk Chrapek

Jen třemi skladateli byla zastoupena střední generační vrstva, narozená ve 40. a 50. letech, dnes tedy přibližně 45ti až 60tiletých. Z tvorby Ivana Kurze tu zazněly dvě závěrečné části čtyřdílného cyklu oratorií Na konci časů, nazvané Velká očista (1995) a Naděje (1998). Skladby, napsané na texty o mariánských zjeveních ve 20. století, oscilují mezi horečnými apokalyptickými hrozbami trestající boží moci a vidinami slastí, jež očekávají spravedlivé věřící po Kristově druhém sestoupení na zemi. Skladatel tu opět vyšel ze zásady, kterou už proklamoval víckrát: jeho tvůrčí zájem vychází především ze snahy zřetelně vyjádřit zvolený obsah, nejde mu o slohovou jednotu ani o novátorské vyjadřování. V tak velkých hudebních organismech, jako jsou prokomponovaná oratoria, to místy vadí. Působí to až trochu veristicky: ne snad jako Puccini, ale ve střídání hrozivých afektů s nasládlými vizemi štěstí a radosti. Přitom je tu co chvíli patrná síla mimořádného Kurzova talentu. Kdyby byl

sebekritičtější ke své invenci a šlo mu víc o uměleckou sílu výpovědi, než o službu ideologii, jak to dokázal pro takovou situaci kdysi např. v závěru Vzlínání, dospěl by nepochybně k jednoznačnějšímu výsledku. Jako v novějších dějinách hudby už tolikrát ideologické poslání podvazuje dílo velikého talentu. Díla znamenitě interpretovali sólisté Yvona Škvárová, Roman Janál, Kühnův smíšený sbor se sbormistrem Janem Rozehnalem i Filharmonie Hradec Králové. Příjemně překvapil jiný spirituálně zaměřený autor s dosud méně vyhraněnou fantazií Josef Marek cyklem Psalmi pro mezzosoprán, baryton a smíšený sbor (2002). Dospěl tu k slohově semknutému vokálnímu projevu, založenému na espresívních exklamacích. K dílu se krásně postavil Pražský filharmonický sbor, jehož je autor členem, i jeho sólisté a zazpíval je pod taktovkou Jaroslava Brycha s plným zaujetím. Bořivoje Suchého Návrat bobra evropského (2001) je drobnější komorní skladba pro trombon, klavír a bicí, vyrůstající ze zdrojů jazzové fantazie. Každý z nástrojů má specificky vyhraněnou stylistiku a trombonový part, který výtečně přednesl Vít Kořínek, vděčně koncertantní úlohu. Do mladší vrstvy zahrňme skladatele narozené v 60. a 70. letech, tedy dnes přibližně 30ti až 45tileté. Balet Zbyňka Matějů Secret Life (Dear Life, 1994) pro komorní orchestr byl provázen při živém provedení hudby filmovou projekcí baletního nastudování. Bylo to skvělé oživení programu a navíc názorné ověření, jak hudba těsně souvisí s pohybovým ztvárněním. Je úsporná v dynamických i instrumentačních proporcích, převážně tichá a přece ne jednotvárná, výrazově mírná, jemná a přece ne tradiční. Martin Marek v programovém výkladu skladby pro sólový klarinet Loudium (2003) poukazuje k rozmanitosti významových konotací makaronského novotvaru v titulu a píše o loudivých terciových trylcích, staccatissimech atd. Přiznám se, že mi to nijak loudivé nepřipadalo a závěrečné interpretovo dupnutí mi připadalo spíš výhrůžné, než loudivé. Virtuosní skladba pro klarinet je to však vděčná a to je důležitější, než titul. Při skladbě Jiřího Bezděka Metamorfózy pro klarinet, housle, violoncello a čtyřruční klavír (2002) jsem maně vzpomněl na svého universitního profesora Mirko Očadlíka (před několika dny uběhlo 100 let od jeho narození a je

6

Hr0405.indd 6

30.4.2004, 12:34:44


to tedy rovněž osobnost letošního roku české hudby; v naší hudební veřejnosti po něm však nikdo ani nevzdechl – a tak nechť je aspoň těmito řádky připomenut jako významný a břitký hudební kritik). O premiérované kantátě tehdy v Bratislavě působícího Zdeňka Folprechta Hymnus vzkriesenia v Klíči 1932 napsal, že je to ukázka provinciální moderny. Bezděkova skladba je ukázka provinciálního tradicionalismu a eklekticismu, slohově nejednotná, připomínající tu Janáčkův nápěvkový projev, jinde zase české folklorizující intonace Martinů aj.: vcelku je silně nepůvodní. Skladba odvozená sice podle novějšího slohového vzoru, ale ve své délce k nepřečkání nudná, je orchestrální předehra Adama Klemense Ludwigarium (2003): podle skladatelova výroku jeho „druhý výlet na pole minimalismu“. Titul odvodil z toho, že je to jakési „lapidárium zlomků, střípků motivů z děl Beethovenových“. Roztříštil je důkladně: zbyly jen jakési doprovodné vrstvy, skládající nejjednodušší harmonie; marně jsem čekal, kdy k nim autor připojí také nějaké hlavní hudební dění. Vnější podobnost zejména Glassovu minimalismu je tu patrná; přece jen však cítíte, že když dva dělají totéž, nemusí to zdaleka totéž být. Mikuláš Piňos napsal do podtitulu své skladby pro smíšený sbor a varhany Missa orbis factor slova podle gregoriánského chorálu. Týká se to typu melodiky (možná i s citáty?) a do značné míry i sborové faktury: sbor zpívá dlouho jednohlasně, potom i dvouhlasně a vícehlasně. Je to hudba strohá a přísná, při věrnosti zvolenému slohovému postupu málo osobitě vyhraněná a stavebně nepříliš zřetelně modelovaná. Pražský filharmonický sbor, odchovaný především na romantickém způsobu sborového zpěvu, byl pro tuto skladbu nejhorším myslitelným interpretem: ani se nepokusil o nějakou stylizaci středověkého chorálního zpěvu a tak tu zněly jen noty té skladby a ne její adekvátní pojetí. Z trojice nejmladších skladatelů přehlídky narozených 1972 a 1973 mne velmi zaujala Astrophonia, koncert pro violu a smyčcový orchestr s klavírem (1998--2002) Ebenova absolventa z AMU Kryštofa Mařatky. Je to hudba filosofická, již autor charakterizoval mottem Dvě věty jako dva hluboké pohledy do vesmíru. Čas, prostor a tajemství existence skrze hudbu. Tedy námět náročný, jehož hloubce nezůstal skladatel při neotřelé soudobé

fantazii a komplikovanosti stavby nic dlužen. Při poslechu nejste nijak nápadně upozorňováni na kompoziční systém, ale nevtírají se ani rezidua tradičních postupů: hudba vyvolává dojem svobodného proudu fantazie, dospívajícího od obdivování velkoleposti vesmíru k exaltovanému údivu. Skladba je psána se znamenitým porozuměním koncertantnímu využití violy, na kterou skvěle hrála skladatelova francouzská žena Karine Lethiec. Atmosféru hudby znamenitě doplňovaly nedávno zveřejněné snímky vzdálených končin vesmíru z Hubbleova teleskopu: vizuální doprovod asi nepředepsaný, ale pohotově využívající promítacího plátna po předchozím baletu Zbyňka Matějů v sále. Zajímavý, temperamentní účastí bicích naplněný je také Kateřiny Růžičkové septet pro klarinet, fagot, violu, violoncello a tři hráče na bicí nástroje Minus-kolem nuly-plus (1997) a Jana Ptáka Zpěv Beatrice pro hlas a 12 nástrojů, blízký výrazu děl Arnolda Schönberga z 20. let. JAROSLAV SMOLKA Několikadenní festival vybrané soudobé české hudby s názvem Pražské premiéry 2004, který se podařilo pro návštěvníky Dvořákovy síně připravit České filharmonii díky mimořádné podpoře ministerstva kultury, měl oproti již existujícím domácím přehlídkám soudobé hudby dvě přednosti. Jednak šlo skutečně vesměs o kompoziční premiéry a jednak na ní byla prezentována díla, jejichž provádění je podmíněno účastí orchestru, což si tradiční akce podobného typu prostě nemohou z ekonomických důvodů dovolit. Nakolik bylo nabízející se šance využito k prezentaci té skutečně nejkvalitnější soudobé hudby, se vyjadřovat nemohu, protože jsem sledoval pouze vstupní a závěrečný večer, předesílám pouze, že celkový dojem, který jsem si odnesl z vyslechnutí osmi kompozičních novinek byl dosti kolísavý. Zahajovací číslo prvního večera (14. 3.), který byl po interpretační stránce svěřen vzorně připravené Severočeské filharmonii Teplice, vedené Charlesem Olivieri – Munroem, patřilo Jiřímu Pazourovi. Jeho pětivětý cyklus pro symfonický orchestr s názvem Zapomenuté povídky, zasazený většinou do neoromanticky starobyle pohádkového intonačního světa, se v mnoha momentech představil jako citlivé a umně instrumentované pásmo

(zvláště 4. věta), leč jak ve své hlasové struktuře, tak ve svém vnitřním rozvíjení málo vynalézavý, až redundantní. Zážitkem bylo poslouchat Miroslava Kejmara v Koncertu pro trubku a orchestr od nestárnoucího J. F. Fischera, vzrušujícího jak svou výbušně cítěnou lyrikou, posedle rafinovanou rytmikou a „vybuchující“ kontrastností, tak svou apartní zvukovostí. Už samotný způsob, jakým dovedl skladatel v orchestru probarvit razantní unisona nebo fortissimová sóla (3. věta), imponoval. Šlo o originální přístup k neoklasicistnímu způsobu tvoření, takový, jenž si skutečně zaslouží přívlastek moderní. Za to, že se Ivovi Bláhovi v koncertantní kreaci Ornamenty pro klavír a orchestr (interpretačně umocněné fantazijním přístupem Daniela Wiesnera) podařilo dokázat, že se i drobné zdobící figurace mohou stát – citováno z tištěného programu – „elementárním inspiračním základem hudebního tvarosloví“, vděčil autor především tomu, že s těmito figurami pracoval jako s tematickými modely, které v průběhu skladby zajímavě přehodnocoval. Upoutal mě zvláště onen nápaditý oddíl v závěrečných fázích, kde jako by zůstávala předcházející hlasová struktura zachována, ale zcela se proměnil její rytmický půdorys. Typicky avantgardním počinem, demonstrujícím proces radikálního přehodnocení funkčnosti „historické hudby“, se představil ve své třídílné orchestrální skladbě Remix, Redream, Reflight Martin Smolka. Autorem nastíněný záměr, podle něhož se má skladba postupně proměňovat z kolážovitého slepence historické hudby, deformovaného drásavými glissandovými vpády, do jakési nově prosněné polohy a v závěru nalézt „vykoupení“ ve zcela novém světě pocitů (směs, sen, vzlet!), nebyl jako celek (možná i vinou ne zcela dostatečného interpretačního vcítění) demonstrován jednoznačně přesvědčivě. Například vstupní partie evokovaly, byť deformovaně, spíš opravdové obrazy pozdního beethovenovského nebo mahlerovského meditativního klidu (onoho táhlého přelévání harmonií) než koláž, a glissanda vpadávala do takto plynoucího toku násilně, jako by bez přípravy. Vzrušovaly však detaily, ať už máme na mysli nádherně demonstrovaný obraz unisonového projasňování, opalizující zvukovost žesťů nebo i onen báječně vypointovaný závěrečný akord.

7

Hr0405.indd 7

30.4.2004, 12:34:44


Zleva Luboš Mrkvička a Jan Juza

V takových a mnoha dalších vynalézavě tvarovaných partiích mě autorova představivost a schopnost nalézání dosud nepoznaného výraziva nezklamala. Závěrečný večer přehlídky (19. 3.), intrpretačně opět velmi dobře zvládnutý (Český symfonický orchestr s Leošem Svárovským), patřil výhradně mladým autorům. Petr Wajsar (nar. 1978, nyní posluchač 3. ročníku HAMU ve třídě prof. V. Riedlbaucha), nám svou orchestrální kompozicí Africa nabídl vzrušivou ukázku sympaticky spontánního a současně racionálně regulovaného přístupu k rozlehlému rytmickému pásmu orchestrální hudby. To, co se z orchestru, obohaceného o rozšířené sekce bicích nástrojů, ozývalo, byl neumdlévající proud vybuchujících rytmů, ve své dráždivosti ve 2. díle ještě stupňovaný, a navíc


– to zaimponovalo nejvíce – rozehraných v duchaplném rytmickém kontrapunktu, do něhož byly téměř permanentně zapojeny všechny nástrojové linky (jen zvuková nosnost oněch smyčcových byla trochu podceněna). Jinými slovy – víc než technicky zdařilý počin, který si i přes absenci pádnější kontrastní partie dokázal podržet konstantní napětí. Ryzí, nekompromisně osobitou poetikou, vycházející z principů Nové hudby, se nechal ve své Symfonii pro malý orchestr okouzlit Luboš Mrkvička (nar. 1978, nyní na magisterském stupni HAMU u prof. Milana Slavického), a to i navzdory tomu, že – jak se svěřuje v tištěném programu – našel určitý vzor u Lutosławského. Originální rytmické struktury a vzorce, jež tu jsou určujícím momentem pohybu a jež se proměňují v neustále stupňující frekvenci,

Německé rekviem v zajímavé konstelaci interpretů Hned na svém prvním abonentním dvojvečeru po březnovém americkém zájezdu (sledoval jsem ten druhý, 2. 4.) se Česká filharmonie představila v náročném vokálně-orchestrálním díle, Brahmsově Německém rekviem. Provedení provázela netradiční konstelace interpretů. Za dirigentským pultem stanul ruský dirigent Vasilij Sinajskij, sólové party

byly svěřeny ostravské sopranistce Martině Jankové a německému barytonistovi Detlefu Rothovi a toho, kdo při takové příležitosti očekával jaksi automatickou přítomnost Pražského filharmonického sboru, jistě překvapilo angažování Českého filharmonického sboru z Brna. Ještě před Brahmsem však dostala na tomto večeru prostor, coby vytržena

provázela stejně originální a vzrušující řeč témbrů (hoboj obklopený zvonivými hlasy, spojovací role pozounu v první „dechové“ části, jímavě narativní linka cell v druhé „smyčcové“ části). S přibývajícím časem, zejména od partie vyvěrající z hloubky fagotových témbrů, jako by se tato hudba zmocňovala doslova vesmírného prostoru, tím víc škoda, že v nápadně nataženém závěru už ztrácela intenzitu. Jinou podobou osobitě chápané kompoziční poetiky se prezentoval všestranně školený Jan Juza (nar. 1979, nyní v 5. ročníku HAMU u prof. I. Kurze), který ve své seriálními principy okouzlené orchestrální kreaci s názvem Kruhový objezd pracoval i s některými prvky jazzu. Výsledný dojem z tohoto počinu byl ale trochu rozporný. Jeden příklad. Zatímco partie, ve kterých autor nechává postupně stále dráždivější a syrovější rytmické plástve odrážet od tvrdošíjně nasazovaných prodlev dechů, mi připadaly až trochu mechanicky technicistní, zapůsobilo témbrové rozjasnění před závěrem jako balzám. Snad nejjímavější vábničku, kterou jsme lákáni, abychom se v útěku před dryáčnickou realitou pokusili alespoň na chvíli oddat sentimentu, jakožto sklonu – citováno z tištěného programu – „k určitému přirozenému druhu krásna, které má v sobě zřejmě každý z nás“, předeslal ve své verbální konfesi ke třem orchestrálním epizodám s názvem Mezi iluzí a realitou Martin Hybler (nar. 1977, nyní v posledním ročníku HAMU u prof. V. Riedlbaucha). Škoda jen, že ve vlastním hudebním vyjádření, kombinujícím principy Nové hudby s retrostylovými postupy, některé obraty trochu přespekuloval, a tím tuto konfesi znepřehlednil. Katarzi (pochvalme křišťálově intonující smyčce) ovšem vystihl a načasoval přesně. Přesto mě jeho kompoziční záměr vzrušoval, v neposlední řadě i jako výzva k následování. MILOŠ POKORA z kontextu, symfonická báseň Tábor ze Smetanova cyklu Má vlast. Kmenového repertoárového čísla, zařazeného do programu zřejmě v souvislosti s dvojím smetanovským výročím, rozkrýval Sinajskij spíše ve spontánně patetickém gestu a mocně rozevlátém pohybu než v klasicky vycizelovaném tempovém a dynamickém plánu. Trefně modeloval kontrapunktující hlasy (v těch hlavních jako by nechával zkušený orchestr muzicírovat samotný), ale příliš hýřil krajní dynamikou a k hlavnímu vrcholu (Più animato před závěrem) jako by se mu už nedostávalo sil.

8

Hr0405.indd 8

30.4.2004, 12:34:45


Vstupní, část Brahmsova Německého rekviem nezastihla hostující sbor a orchestr v nejkoncentrovanějším stavu – na základní chorálně intonované lince violoncell si dal dirigent záležet, soprány

se ve ztišené dynamice ozývaly měkce a něžně, ale v celkovém průběhu spolupráce obou složek bylo možno postřehnout rytmicky roztřepaná místa. Druhou část Sinajskij působivě vygradoval, ale

Dirigent Vasilij Sinajskij se sólisty Martinou Jankovou a Detlefem Rothem


zase – masivní fugato v závěru mu vyznělo mnohem přesvědčivěji než až příliš neklidně pojaté partie prosté smuteční písňovosti v předcházejících fázích. Ve třetí části se dobře prosazoval nosně probarvený Rothův baryton a také na dirigentově přístupu bylo znát, že tomuto proměnlivému pásmu dobře rozumí (viz výrazné modelování basové linky, chápané téměř jako nějaký cantus firmus). Jen sborové tutti zde znělo ve vypjatých partiích trochu tvrdě. Zážitek nám připravily obě následující části – čtvrtá, v níž se hostující sboristé, připravení Petrem Fialou, představili konečně v lahodné legatové poloze a páté, doslova balzámově zklidněné andělsky čistým a vroucím sopránovým sólem Martiny Jankové. Šestá část s barytonovým sólem připomínala svým nervně proměnlivým, až dramaticky zjitřeným výrazem, provázeným přehnaně úsečnou sborovou deklamací ve vypjatých polohách, část třetí, ale závěrečný obraz, v Sinajského pojetí báječně plastický a takřka epicky výmluvný, nám opět připravil silný zážitek. Celkově tedy trochu rozporný, leč v každém případě hodnotný a zajímavý večer, a to i po interpretační stránce. MILOŠ POKORA

Dvakrát SOČR S Milanem Muzikářem Devátý koncert abonentního cyklu České filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina (30. 3.) patřil Symfonickému orchestru Českého rozhlasu a jeho šéfdirigentovi Vladimíru Válkovi spolu se sólistou Milanem Muzikářem, prvním fagotistou SOČR. Koncert se nesl v duchu příjemného odlehčení, jež pro posluchače znamenala hlavně Symfonie č. 1 D dur „Klasická“, op. 25 Sergeje Prokofjeva. Plynula v čistém provedení a bezproblémovém průběhu svých čtyř vět. Vladimír Válek tentokrát zvolil výrazově robustnější koncepci s odpovídajícím zdůrazněním dynamických vln. Postavení obvyklého koncertantního programového čísla před přestávkou zaujal třívětý koncert pro fagot a orchestr Ladislava Simona – Concerto per fagotto e orchestra da camera. Opět jsme si mohli připomenout, že Ladislav Simon umí psát hudbu barvitě pestrou, posluchačsky zají-

mavou a dobře vystavěnou. V tomto případě si také dovedl bezpečně poradit s partem sólového fagotu. S ním si odpovídajícím způsobem bezpečně poradil i sólista M. Muzikář. V celém průběhu skladby se permanentně účinně prosazoval v bohatém orchestrálním předivu, místy se ozývajícím j a z z o v ý m i Milan Muzikář se představil ve skladbě Ladislava Simona, Concerto per fagotto e orchestra da camera Foto Zdeněk Chrapek ohlasy.

9

Hr0405.indd 9

30.4.2004, 12:34:46


Symfonie č. 8 G dur „Anglická“, op. 88 Antonína Dvořáka znamenala po přestávce skutečnou posluchačskou lahůdku. Dílo je zajímavé jaksi „samo sebou“, ale tentokrát je zvýraznil barevný témbr, jejž podepřely zvláště dechy. Dirigent nepřipustil žádné nadbytečné gesto a zcela vyloučil prázdné gestikulační efekty. Jeho zaujetí bylo přesto zřetelně čitelné. Bylo jasné, že za vydařeným provedením založeným na pozorné souhře stojí poctivá příprava. JULIUS HŮLEK

S Ivanem Kusnjerem Do rámce předplatitelských cyklů EF pozvala v této sezoně Česká filharmonie Symfonický orchestr Českého rozhlasu (25. a 26. 3. 04). Ačkoli prakticky všech deset koncertů SOČR bývá běžně ve Dvořákově síni Rudolfina vyprodáno, tentokrát plno nebylo – snad proto, že příznivci SOČRu filharmonické abonomá nesledují. Jinak by si mnozí z nich určitě nedali ujít příležitost vyslechnout program, v němž Vladimír Válek uvedl symfonickou větu Vox clamantis Petra Ebena, Mahlerovy Písně na texty Friedricha Rückerta a ve druhé půli málokdy hranou Symfonii E dur Josefa Suka. Skladba Ebenova má významnou ideovou genezi: byla napsána v roce 1969 jako bezprostřední ohlas srpnové okupace Československa armádami Varšavské smlouvy. Biblický hlas volajícího na poušti je tu symbolizován tóny tří sólových trubek, znějících z varhanní empory, a citátem písně Hospodine, pomiluj ny. S odstupem pětatřiceti let zůstala Ebenova hudba trvale sdělná: asociuje úzkostný pocit v pletencích zvuku trubek a orchestru s velkou emocionální intenzitou a sleduje centrální myšlenku díla ve složité tektonické struktuře jako naléhavé a nadčasové poselství. V roce 1972 uvedli dirigenti Jindřich Rohan a Vladimír Válek tuto Ebenovu skladbu několikrát v programu druhého turné orchestru FOK ve Spojených státech (včetně newyorského provedení v Carnegie Hall); americké publikum přijalo tehdy dílo s nepochybným porozuměním… Mahlerovy „rückertovské“ písně, představující patrně vůbec nejkrásnější lyrický plod skladatelovy tvorby, zpíval barytonista Ivan Kusnjer. Velebit takřka ideální dispozice tohoto pěvce pro interpretaci Mahlerových písňových klenotů je asi zbytečné: Kusnjer nejen že zvládá obtížné party s neuvěřitelnou lehkostí a s jisto-

tou intonační, technickou i výrazovou, ale navíc dokáže náročným partům udělit jak křehkou krásu snu, tak velkorysost patosu, ale také scherzovou vzdušnost (v pořadí třetí píseň Dýchal jsem sladkou lipovou vůni přinesla zážitek vskutku vrcholný). Pochvalu ale zaslouží i tištěný program, v němž si posluchači mohli přečíst texty písní v originále i v českém překladu Bedřišky Adamičkové. Sukova Symfonie E dur jistě nezůstává stranou zájmu náhodou: je to dílo, svědčící zcela nepochybně o bohaté invenční schopnosti autorově a prokazující i instrumentační nadání, jež má ale ke

stavebné suverenitě a obsahové závažnosti symfonie Asrael, Pohádky léta, Zrání a Epilogu přece jen ještě hodně daleko; dokonce lze říci, že ve finální větě jakoby už skladatel „nevystačil s dechem“. Přesto poslech rozsáhlého díla nenudil: velkou zásluhu na tom mělo provedení, v němž se Vladimír Válek poctivě snažil zvýraznit všechno, co může posluchače upoutat: dvořákovské rysy melodických i instrumentačních nápadů a pro Suka příznačnou líbeznou lyriku (výborně vyznělo klarinetové sólo v Adagiu druhé věty symfonie). PETAR ZAPLETAL

ČNSO a Natalia Melnik Svým způsobem obdivuhodná je už více pomyslného rychlovlaku převažovala než desetiletá existenční dráha Českého zvuková gradace. Koncert pro soprán a orchestr Reinholda národního symfonického orchestru: těleso, které funguje samostatně pod Gliera se v programech u nás objevuje jen hlavičkou společnosti s ručením ome- hodně zřídka – jistě i proto, že sólový part zeným, úspěšně překonalo po odchodu klade na interpretku mimořádné nároky; dirigenta Zdeňka Košlera problémy fi- zpívá se pouze na vokál, takže obsahová nanční i personální a dnes pod vedením náplň je sdělována výhradně hudbou. amerického šéfa Paula Freemana realizuje rok co rok abonentní řadu koncertů v Praze a ve vlastním studiu v Hostivaři také četné zvukové nahrávky. K šestému z letošních předplatitelských koncertů byl pozván někdejší šéf opery pražského Národního divadla Oliver Dohnányi. Provedl nejprve symfonický obraz Pacific 231 Arthura Honeggera; vděčné orchestrální „prskavce“ udělil dirigent silný rytmický drive, při čemž nad akcelerací Natalia Melnik při skvělém provedení Koncertu pro soprán a orchestr rozjezdu a dimi- Reinholda Gliera, na němž se podílel Český národní symfonický orchestr nucí zastavení pod taktovkou Olivera von Dohnányiho. Foto Zdeněk Chrapek

10

Hr0405.indd 10

30.4.2004, 12:34:47


Natalia Melnik si s úkolem poradila téměř beze zbytku: k svému příjemnému, intonačně spolehlivému sopránu přidala v první z obou vět půvabnou „operní“ gestiku, v následujícím koloraturním valčíku pak i imponující lehkost pěvecké virtuozity, nezatížené ani forzí, ani přílišným vibratem; s jejím výkonem dobře“ladil“ i kostým s „krinolinovou“ sukní. Orchestr doprovodil pěvkyni bez problémů, i když osobně bych ocenil výkon poněkud tlumenější, který by nikde sólistčin hlas nepřekrýval. Ve druhé polovině mohl Dohnányi osvědčit i smysl pro ostřejší barevné a dynamické kontrasty při provedení rapsodie Espaňa Emmanuela Chabriera; až závěrečný triptych Moře Claudea Debussyho ovšem nabídl jemu i orchestru tu pravou příležitost. Každá ze tří vět měla dobře odlišenou atmosféru; značně „individualizované“ pojetí jednotlivých částí triptychu však dirigentovi do jisté míry přece jen bránilo sklenout velký stavebný oblouk celého díla. Originální průběh měl křest nového kompaktního disku – Árias Natalia Melnik (Ch. Gounod, A. Adam, W. A. Mozart, G. Donizetti, G. Verdi), vydaného ČNSO: ve znamenitě stylizovaném quasi operním recitativu barytonista Ivan Kusnjer nejen představil samotné cédéčko, na němž Natálii Melnik doprovází Český národní symfonický orchestr řízený Oliverem Dohnányim, ale také nevtíravě vyjmenoval důležité sponzory, a tak publikum ušetřil trapného konvenčního schematu, jež takové akce běžně provází. Publika bylo 18. března 2004 ve Dvořákově síni dost; i to prokazovalo, že Český národní symfonický orchestr si své postavení v kontextu pražského hudebního života už dokázal vydobýt. PETAR ZAPLETAL

k tak závažné kompozici sílu, vyslechla 16. března nepříliš zaplněná Smetanova síň dílo ještě méně známější – o to více příjemnější překvapení v průběhu večera však posluchači zažili. Kdo by totiž znal předtím jméno kanadské (i když původem britské) houslistky, koncertní mistryně Torontského symfonického orchestru Ruth Fazalové? Po turné kanadských (a slovenských) umělců středoevropskými městy (Bratislava, Vídeň, Brno, Praha), kde všude oratorium uvedli, jistě si její jméno posluchači zapamatují. Fazalová si stejně jako Waxman, Američan německého původu, vybrala za podklad sbírku básní terezínských dětí Motýli tady nežijí. Na skladbě pracovala čtyři roky a výsledkem je pětidílné oratorium Terezín. Na rozdíl od Waxmana jej autorka však nepsala, aby ukázala jen hrůzy a utrpení. V libretu spojila dětské básně s úryvky ze židovské knihy Tannach a se starozákonními texty, a tak se jako věřící židovka pokusila vykreslit obraz Boha uprostřed utrpení s poselstvím naděje, což se jí nakonec podařilo mnohem lépe než Waxmanovi.

Fazalová (sama hrála part koncertní mistryně) použila mnohem srozumitelnějšího stylu někdy dokonce připomínajícího muzikál či filmovou hudbu – přesto nelze říci, že by její hudba byla podbízivá. V kombinaci s vážnějšími místy (hlasy Boha a Proroka) získává na údernosti a v některých místech, hlavně v závěru, je její působení až neuvěřitelně emotivní. O velký úspěch díla se postarali hlavně dirigent Kirk Trevor (rovněž původem Brit) a sólisté zpěváci Nathaniel Watson (Prorok), Mark Dubois (Hlas Boží) a americká sopranistka Teresa Gomez (beze slov vytváří Utrpení) s nádhernými hlasy v náročných partech. Dobře jim sekundoval Symfonický orchestr Slovenského rozhlasu a tři sbory, Slovenský filharmonický komorní sbor, Bratislavský chlapecký sbor a torontský New Streams Children Choir. Po jejich závěrečné Ptačí písni s téměř „morriconeovským“ nápadem jednoslabičného opakování tématu poselství naděje se publikum při čtvrthodinových stojících ovacích ani nestydělo za slzy. VLADIMÍR ŘÍHA

Talichův komorní orchestr na Žofíně

Terezínské oratorium neznámé skladatelky Po lednovém uvedení oratoria Franze Waxmana ve Státní opeře Praha (27. 1.) v nastudování rakouských a českých umělců, kdy provedení uškodila příliš oficiální atmosféra se spoustou projevů ke Dni holocaustu a publikum pak již nemělo

Zleva dirigent a umělecký vedoucí Talichova komorního orchestru Jan Talich, skladatel James Olsen, klavíristka Catherine Summerhayesová a houslista Adam Summerhayes Foto Zdeněk Chrapek

Idylické prostředí pražského Žofína přivítalo v předjarní atmosféře posledního

březnového nedělního večera návštěvníky třetího abonentního koncertu Talichova

11

Hr0405.indd 11

30.4.2004, 12:34:48


komorního orchestru (28. 3.). Program tentokrát sestával výhradně z děl anglických skladatelů nové doby. Starší generaci autorů žijících částečně v 19. a částečně ve 20. století zastupovali Gustav Holst a známější Edward Elgar (oba zemřeli 1934), jejich pendantem ve druhé polovině večera byl Peter Warlock. Zatímco Elgar (Serenáda e moll, op. 20) vykazuje jasnou pozdně romantickou orientaci, pak Holst (St. Paul´s Suite) a zejména Warlock (Capriol Suite), přímo oplývají barokními reminiscencemi. Uvedení dotyčných skladeb je z hlediska jejich stylové orientace jen malým dramaturgickým přínosem, nicméně publiku se evidentně líbily. Dominantou první poloviny (ne-li celého koncertu) se stala soudobá komorní koncertantní skladba Chameleon Concerto se sólovými houslemi a klavírem. Vůbec nebyla jen dramaturgicky obligátní splátkou soudobé hudbě. Autorem stylově průbojného a poutavého díla, pozorně

vyslechnutého a vřele přijatého, je mladý James Olsen (v současnosti studující v Německu), který byl na koncertě osobně přítomen. Jeho svědomitými interprety byli houslista a klavíristka Adam a Catherine Summerhayesovi, kteří si maximální mírou své soustředěnosti (kolektiv i dirigenta z toho ovšem nevyjímaje) posluchače zcela získali. Večer vrcholil a byl uzavřen proslulou a často uváděnou Simple Symphony Benjamina Brittena. Pojednávaný interpretační kolektiv tvoří velmi mladí hudebníci, z nichž mnozí ještě studují. Hrají s evidentním zaujetím a neskrývanou chutí. Výsledkem je „šťavnatá“, temperamentní, bohatě proměnlivá hudba, vyznačující se jak bezpečně fixovanou intonací, tak spontánním výrazem. Pro dirigenta Jana Talicha je charakteristické spíše intenzivní soustředění než nadhled a zvláště cennou devizou tu je velice úzký kontakt s interprety. JULIUS HŮLEK

Zdařilý večer s Janem Páleníčkem a Jitkou Čechovou Tradice je důležitou součástí života společnosti a tak se duo Páleníček-Čechová, jinak převažující část klavírního Smetanova tria, stalo koncem druhé dekády měsíce března hostem 109. sezóny Českého spolku pro komorní hudbu. Tradice se promítla do dvou poloh – jednak šlo o místo koncertu – tedy Sukovu síň Rudolfina a za druhé zhodnotila dramaturgie zvuk jména Páleníček. Violoncellista Jan „je nositelem velké rodinné hudební tradice, které vdechnul život klavírista a hudební skladatel Josef Páleníček“, jak praví autor programové brožury koncertu muzikolog Jaromír Havlík. Ostatně tuto okolnost zmínil v závěru koncertu – přede dvěma přídavky sám Jan Páleníček a přidal ještě hommage svým dvěma učitelům, vzpomněl Miloše Sádla a Sašu Večtomova. Blížící se nedožité devadesáté výročí svého otce (19. 6.) připomněl Chorálovými variacemi. Kompozice nezapřela autorův obdiv impresionistům a Jitka Čechová tuto skutečnost podtrhla neobyčejně věrným přednesem klavírního partu – ne nadarmo byl Páleníček otec famózním klavíristou. Violoncellový part dostal svou virtuózní podobu v atraktivní kadenci předposlední, osmé proměně čes-

odkazu hudby 20. století. Virtuózní jistotu prokázal Páleníček i v předcházející Variaci na Rossiniho téma Bohuslava Martinů. Bylo zjevné, že oba skvělí interpreti nepřehlížejí populární až notoricky známé a provozované instrumentální komorní dílo velkého operního tvůrce. Každý tón měl svůj prostor i kontinuitu, nicméně dokonalou souhru a suverénně virtuózní provedení poškodila limitovaná akustika koncertní síně, která nepříznivě ovlivnila obzvláště brilantní rychlé pasáže. Projevila se i v úvodním díle večera, rovněž od Bohuslava Martinů. Variace na slovenskou lidovou píseň zazněly velkým, znělým, barevným a plným tónem violoncela, který se vrchovatě uplatnil zvláště v nádherně naléhavě nostalgických pasážích východní melodiky, zde jaksi navíc ozdobené zřídka slýchanými prodlévajícími glisandy, která se zřetelně vzhlížejí v interpretační praxi sólových smyčcových nástrojů lidových kapel. Druhá část večera byla věnována jedinému dílu – violoncellové sonátě A dur op. 69 Ludwiga van Beethovena. Dostalo se jí skutečně velké pozornosti a odpovědného provedení, které dokonale těžilo z ustálené, léty a mistrovskými osobnostmi vypracované interpretační

ké duchovní písně ze 17. století. Skladatel napsal své variace ve válečném roce 42 a měl rozhodně vrchovatou míru znalostí o vedení violoncellového partu. Jednak byl v komorní hře žákem Paula Fourniera a kromě toho seznal možnosti nástroje jako člen Českého tria, jehož violoncellisty byli mimo jiné Miloš Sádlo i Saša Večtomov. Jan Páleníček předvedl více než důvěrnou znalost díla a provedl svůj nástroj s jistotou nejen všemi variacemi, ale i onou efektní kadencí, která opusu dodala punc virtuózního byť tradičně vystavěného kusu, který je bez diskusí Jan Páleníček a Jitka Čechová, partneři, kteří si rozumějí nejen na Foto Adam Páleníček součástí klasického pódiu ale i v životě.

12

Hr0405.indd 12

30.4.2004, 12:34:49


podoby. Vyvážená a plastická dynamika vystihovala promyšlené proměny díla, Adagio se zaskvělo jemným zpěvným pianem, brilantní běhy svědčily o bezproblémové technické zběhlosti korunované předvídavou souhrou dua Páleníček – Čechová. Ve finální větě Allegro vivace

nadzvedal vystupňovaný projev souboru, vydatně živený velkým zvukem malého leč překvapivě silného křídla značky Kawai Sukovu síň, jež se dočkala skutečně velkého výkonu neohlížejícího se na malé poměry. RAFAEL BROM

Rudi Spring a Petr Pokorný ve společnosti Franze Schuberta 27. března proběhl v kostele Sv. Vavřince v Hellichově ulici koncert německého klavíristy Rudi Springa, na jehož programu byly kromě bloku Schubertových skladeb i čtyři soudobá díla, jejichž autory byli hostující klavírista a pražský skladatel Petr Pokorný. Program prvé části byl sestaven neobvykle,

a promyšlenou výstavbou rozsáhlých vět Sonáty in C, i když osobně bych některá místa zpěvného Schuberta cítil poněkud robustně. Druhou polovinu večera otevřela premiéra klavírního cyklu Tristia od Petra Pokorného, věnovaného obětem Holocaustu. Posmutněle introvertní

Zleva barytonista Petr Matuszek, skladatel Petr Pokorný a klavírista Rudi Spring Foto Zdeněk Chrapek

když mezi jednotlivé věty Schubertovy nedokončené Sonáty in C (D 840) vložil Spring další Schubertovy klavírní drobnosti, charakteristické určitou vnitřní i časovou vazbou k této sonátě. Celý blok byl vtipně rámován Ländlerem č. 13 z op. 33. Vzdělaný a technicky vybavený pianista, který se po léta zabývá klavírním a písňovým dílem Franze Schuberta, zaujal publikum jak dramaturgickým nápadem, tak i zasvěcenou interpretací

části, metricky spojené s opakujícím se pochmurným akordem barvy zvonu přinesly hudbu obsahově soustředěnou a působivou. Následovalo pět zcela odlišných písní Rudiho Springa na texty Augusta Stramma a Jakoba van Hodise. Espresivní miniatury takřka webernovské struktury přednesl za klavírního doprovodu autora pěvec Petr Matuszek. Další píseň Die blume im Tau byla charakteru lyričtějšího. Další Pokorného klavírní cyk-

lus, dedikovaný v prvních dvou částech přátelům klavíristům, ve třetí části navodil představu Ference Liszta, sedícího na terase a pozorujícího oblohu. Cyklus se od prvního lišil hybnějšími tempy, světlejší harmonií, místy virtuózními chromatickými sledy a vtipnými, neočekávánými závěry. Posledním číslem programu byly Springem zhudebněné Šibeniční madrigaly Christiána Morgensterna. Neobyčejně obtížný vokální part se širokým intervalovým rozptylem provedl Petr Matuszek nepochybně v intencích autora, jehož klavírní part, vypracovaný velmi úsporně, vtipně korespondoval s Morgensternovým humorem. Schubertovský písňový přídavek pak sympaticky zakončil neobvykle koncipovaný večer. JIŘÍ TEML

Chvála violy Zpravidla se hovořívá o chvále houslí, jak je označena jedna ze skladeb Ladislava Vycpálka, nicméně koncert uspořádaný agenturou Pisko dne 10. března tohoto roku v kostele sv. Vavřince v Praze lze jednoznačně označit jako chválu violy. Přátelské vtipkování a pošťuchování na účet violistů zde dostalo pořádně za vyučenou. Violista Jan Pěruška spolu se svými přáteli houslistou Jiřím Hurníkem a pianistou Danielem Wiesnerem připravili nezapomenutelné zážitky ve skladbách, v nichž dominovala viola jako nástroj sólový i komorně ansámblový. Jan Pěruška je suverénní interpret, vládnoucí bohatým až magicky působivým tónem a dokonalou technikou, fascinující zejména v dvojhmatových partiích. Jeho pojetí skladeb je nanejvýš promyšlené a hluboce zažité, pramenící z dokonalé znalosti předloh. A nebyly to kompozice vůbec po interpretační stránce snadné, ať šlo o mistrovské dílo, jakým je živelnou invencí naplněná Sonáta Bohuslava Martinů nebo v premiéře uváděná Sonáta Antonína Tučapského a Diptych pro sólovou violu Jana Hanuše. Pěruška tyto dvě skladby vlastně vyprovokoval a s autory v konečné redakci i konzultoval. Tučapského dílo nezapře autora, jemuž je bytostně blízký „zpěvní“ projev, soustředěný zejména na melodickou stránku struktury. Harmonické dění je tu záměrně pojednáno v ne tak komplikovaných tvarech, jak by se čekalo, nicméně

13

Hr0405.indd 13

30.4.2004, 12:34:50


dílo naopak působí sympaticky právě svou relativní prostotou, resignující programově na vše nepodstatné v souzvukové faktuře. Hanušova skladba nezapře silný muzikální fond autorů, vyznačující se pro něho typickou expresivní rozevlátostí melodiky a spojující účinně lyrické plochy s vnitřním dramatismem. Obě premiérované skladby jsou nepochybně přínosem do repertoáru tohoto nástroje. Rovnocenným partnerem Janu Pěruškovi byl v doprovodné složce pianista Daniel Wiesner a v závěrečním Duu pro housle a violu B. Martinů Jiří Hurník. Byl to radostný večer, oslavující nejen violu jakožto nástroj ale i umělce, v jehož rukou se tak působivým způsobem rozezníval. Jan Pěruška, jehož zná naše veřejnost dostatečně i jako člena Stamicova kvarteta, znovu prokázal tímto koncertem mimořádné interpretační kvality jako špičkový sólista. Navíc jeho upřímný interpretační zájem o soudobou tvorbu, jak se ostatně ukázalo i na tomto koncertě, jej nesporně zdobí. Můžeme být proto právem zvědavi a těšit se na Pěruškův chystaný projekt nahrávek světové sólové literatury věnované tomuto nástroji na nosičích CD. ZDENĚK ŠESTÁK

Ženatý, kterého na klavír doprovodila jeho manželka Katarína. V první půlce večera vynikla vedle jemných Pěti madrigalových stancí Bohuslava Martinů a pregnantní Mozartovy Sonáty B dur skladba soudobého autora Juraje Filase. I když pisatel obeznámen s některými díly z pera tohoto tvůrce necítí k Juraji Filasovi a jeho stylu zvláštní náklonnost, kompoziční i umělecká kvalita „Les adieux“ pro housle a klavír byla nepopiratelná. Filas dokázal, aniž by se zpronevěřil výrazně obtížnému jazyku hudby 20. století, vytvořit silně emocionální a na posluchače zřetelně působivou skladbu. Velkou zásluhu na vyznění však jistě měla i kongeniální interpretace Ženatého. Je tedy ona anoncovaná krize současné hudby krizí skladatelů či nedůkladností některých interpretů?

Naprostý technický nadhled provázel Ženatého hru také ve druhé polovině večera. Sólista bravurně přednesl Paganiniho Variace, Sarasateho Serentu Andaluzu, Wieniawského Brilantní polonézu a Air varié Charlese de Bériota. Program složený ze samých virtuózních kousků neměl jedinou chybu. Interpreta k nezvyklému výkonu určitě podnítila také atmosféra přeplněné Sukovy síně – publikum si doslova vydupalo celkem pět přídavků. Také hudební souhra obou partnerů byla ideální. I když se z předneseného repertoáru nedaly vysoudit interpretační kvality Kataríny Ženaté, je jisté, že byla přinejmenším skvělou sekundistkou. Pozornost večera tak mohla být ve smyslu romantického ideálu jednoznačně upřena na hvězdu virtuóza. MICHAL MATZNER

24 Capriccií Niccoly Paganiniho

Ivan Ženatý v cyklu Profesoři pražské konzervatoře V pátek 26. března se v Sukově síni Rudolfina konal jeden z koncertů nového cyklu Profesoři pražské konzervatoře. Ačkoliv měla tato koncertní série ve svých počátcích problémy s návštěvností, postupem času nový festival vešel ve známost a v současné době se dá říci, že v plných řadách sálu nalézají svá místa vedle běžných posluchačů i četné osobnosti interpretačního světa, což jak víme, není u koncertů pravidlem. Myšlenka festivalu také dává studentům možnost „konečně taky opravdu slyšet ty, co nás učí“. Přispívá k tomu i poměrně pestrá nabídka občanského sdružení Česká kultura i poměrně vysoká úroveň jednotlivých interpretů. V rámci tohoto večera byl hostem cyklu houslista Ivan

Bratři Leciánovi, Kryštof a Igor

Vznik 24 Capriccií pro sólové housle, opusu 1 Niccoly Paganiniho, komponovaných mezi léty 1801--20, je opředen legendou. Podle ní prý k němu dal popud tajemný hrabě de Saint-Germain, který devatenáctiletého virtuóza zasvětil do výroby Elixíru, čímž se mladík stal Xofferem, nositelem filozofického zlata. Xofferus se také jmenuje projekt bratří Lecianových, neboli houslisty Igora a violoncellisty Kryštofa (Christophera),

Foto archív

jenž na něm spolupracoval s Martinem Stejskalem. „Multimediální virtuosní performance pro dva sólové nástroje a počítačovou hudbu“, jak se projekt oficiálně nazývá, měla za podpory Velvyslanectví Republiky Peru světovou premiéru 21. prosince 2003 v sále Bocaccio Grand hotelu Bohemia, post premiéry pak 23. a 26. 12. ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Bohužel jsem se – ke své lítosti – ani jedné nemohl zúčastnit, tak-

14

Hr0405.indd 14

30.4.2004, 12:34:51


že si dovolím referovat až o představení (nelze napsat pouze koncertu), které jsem shlédl 9. března t. r. v pražském Music Clubu N11. Řeknu rovnou: málem mi vyrazilo dech. Jedná se totiž o velmi originální záměr, srovnatelný snad pouze s principem Laterny magiky, který nejprve uvede posluchače velkoplošnou filmovou projekcí do ezoterického světa už citované legendy. V přibližně osmiminutové sekvenci, provázené pouze počítačovým zvukem, se dvojjazyčně (anglicky, s českými titulky) seznámíte se vším, co je nutno vědět k pochopení dalšího děje. Potom nastoupí Lecian Brothers … O narůstající interpretační obtížnosti paganinských Capriccií netřeba pochybovat. Však je autor psal dlouhých 19 let. Oba bratři se v nich účelně střídají (než se na závěr sejdou), stále obklopeni vkusně voleným obrazovým, a také zvukovým prostředím. To zvukové, současným trendům přizpůsobené, bylo možná – alespoň

zpočátku – trochu nevyvážené; mírně jakoby zastřelo Igorův úvodní, vynikající výkon. (Přesto, nebo proto, že klub N11 je poměrně malý.) Právem však poté sklidil několik potlesků „na otevřené scéně“, což v klubové atmosféře nepůsobí rušivě. No, a zahrát tahle ryze houslová Capriccia na cello je úkol téměř nadlidský. Sám o tom něco vím, býval jsem také violoncellista. K tomu, co na recenzovaném koncertu předvedl Kryštof, těžko hledat obdobu – ostatně nadšení hojného publika to dokázalo. Kryštof nejenže virtuózně zvládá nesnadné Paganiniho party, ale sem tam si v rámci žánru a toho počítače i něco ještě efektnějšího přidá! Nicméně, chlapci Lecianovi mi pak řekli, že uplatnit tak výjimečný a pro interprety náročný pořad, není dnes právě jednoduché. Je to s podivem, neboť tento umělecký projekt by musel mít nejen doma, ale i v cizině dokonce značný komerční úspěch. VÍT CLAR

Ornitologické hudební hody aneb absolventský koncert Anny Ptákové Neobyčejně vynalézavá dramaturgie vtiskla absolventskému koncertu Anny Ptákové (2. 4. v Lichtenštejnském paláci v Praze) ze třídy externího pedagoga Hudební fakulty AMU Petra Čápa znamenitou koncepci a brilantní tah od začátku do konce. Sympatická mladá klarinetistka vystupující s jistotou, bez jakékoli zbytečné okázalosti, dostala příležitost představit se v roli sólistky, s klavírním doprovodem (Ondřej Holub a Jan Pták) i v komorních ansámblech – v rámci souboru Ornitologické trio (Jan Pták, Anna Ptáková, Adéla Drozdová) a souboru Quintet sine nomine (Ondřej Vaníček, Dana Wichterlová, Anna Ptáková, Petr Cígler, Daniel Hucek). Už úvodní Sonáta č. 1 pro klarinet a klavír Françoise Devienneho odhalila sólistčiny klady: schopnost dynamické výstavby celku v souladu s formou a jistotu rytmického cítění. Snad bychom snesli teplejší, hebčí kantilénu a místy více tanečního pohybu. Následující Sólo pro klarinet Lukáše Matouška zaznělo již v plné koncentraci, dílo fantasijně otevřené, a přece výborně členěné funkčním využitím mikrointervalů, s mimořádnými nároky na dech, intonaci a dynamiku,

zvládla Anna Ptáková zcela suverénně. Podobně i v Rapsodii Claudea Debussyho se předvedla v dynamickém odstí-

nění i brilantním přehledem ve formě s ohledem na detail i celek, za cenné podpory pianisty Ondřeje Holuba. Svým způsobem vrchol večera přinesly skladby oddělené přestávkou: Dechový kvintet op. 2 György Kurtága a Čtyři kusy pro klarinet a klavír op. 5 Albana Berga. Úspornost, stručnost a přehlednost obou děl ještě povýšila znamenitá interpretace: suverénní znalost, výrazová jednoznačnost a přesvědčivost, schopnost zvládnout neobyčejně exponované party s jistotou v sólech i ve zvukových kombinacích, ba i při práci s tichem v hluboce koncentrovaných pausách (Kurtág) či v měkce expresivní tíži s obdivuhodně znělými tóny pianissimo v hluboké poloze klarinetu (Berg). Kontrasty pro housle, klarinet a klavír Bély Bartóka obohatily koncert na závěr pečlivě pointovanými folklorními figurami, typicky bartókovským zlověstným smutkem i divokými barbarismy. Na vynikajícím večeru se podíleli jak všichni účinkující umělci, tak i neobyčejně vnímavé a citlivé publikum, složené z odborníků, spolužáků, rodinných příslušníků a přátel, kteří svými sympatiemi umožnili realizovat ideál veřejného provedení – plnohodnotný společný hudební prožitek, který nenahradí žádná – byť i sebelepší – hudební konzerva.

Šťastná absolventka Akademie múzických umění v oboru klarinet Anna Ptáková se svým neméně šťastným otcem Lukášem Matouškem Foto Petr Horník

15

Hr0405.indd 15

30.4.2004, 12:34:52


STŘÍPNÍK PETARA ZAPLETALA Tištěné programy ke koncertům se dělají všelijak. Vezmu-li do ruky takový programový sešitek z konce devatenáctého století, okouzleně závidím autorovi, který si tehdy mohl dovolit nejen napsat rozsáhlý výklad, ale dokonce k němu přidat i notové ukázky. Něco takového už dnes lze učinit leda v knize: tak to udělal v obou dílech svého Světa orchestru v šedesátých letech Mirko Očadlík a v naší době Miloš Schnierer. Koncertní programy mívaly poměrně slušný prostor v měsíčníku Koncertní život, vydávaném Symfonickým orchestrem FOK; relativně solidní možnosti nabízejí i dnes autorům průvodních textů Česká filharmonie, FOK a Symfonický orchestr Českého rozhlasu. O hodně hůř jsou na tom návštěvníci akcí jiných pořadatelů: ti se mnohdy musejí spokojit jen se jmény autorů, s letopočty jejich narození, resp. úmrtí, a s označením jednotlivých částí skladeb. Se skutečnou kuriozitou jsem se ale setkal při šestém abonentním koncertu Českého národního symfonického orchestru (18. 3., viz recenzi): zatímco pod českou charakteristikou tří ze čtyř hraných skladeb je podepsán Jiří Pilka (při čemž čtvrtá skladba, rapsodie Espaňa Emmanuela Chabriera, není vůbec zmíněna!), anglicky psaný vložený text uvádí jako autora už zmíněného Jiřího Pilku jen u dvou textů (Honegger, Glier). Dva odstavečky o Chabrierovi jsou pak ocitovány ze slovníku (The Concise Oxford Dictionary of Music), nepoměrně rozsáhlejší

První jarní sborový zpěv 3. dubna se konal v Lichtenštejnském paláci koncert Foerstrova komorního pěveckého sdružení, spojený s křestem právě vycházejícího CD. Musím se přiznat, že bylo pro mě velkým osvěžením vyslechnout si v těchto předjarních dnech nepříliš často provozovanou sborovou tvorbu Josefa Suka. Jeho Deset zpěvů op. 15 přináší pestrý kaleidoskop kontrastních nálad, uváděných introdukcemi a dohrami čtyřručního klavíru, kterým dokáže Suk neomylnou a hutnou malířskou zkratkou navodit základní poetickou situaci. Klavírního partu se zhostili zkušení Jaroslav Šaroun a Ludmila Čermáková. Po přestávce se k čistě a vkusně zpívajícímu ženskému sboru přidali sólisté, barytonista Vratislav Kříž, recitátor Otakar Brousek st. a další instrumentalisté i sólistky z řad sboru, aby pod taktovkou mladého a vervně dirigujícího Lukáše Vasilka provedli Otvírání studánek Bohuslava Martinů, které vždy znovu a znovu nadchne bezprostřední prostotou hudebních i poetických obrazů z Vysočiny. Gesto mladého sbormistra ještě není zcela technicky zvládnuto, ale je i z něj dobře patrné, že obě partitury zná dosti důvěrně. Také toto velmi sympatické provedení dalo v plné kráse vyznít křehkému půvabu díla a setkalo se s živým

ohlasem vděčného, byť značně esotericky složeného publika. Martinů má ovšem oproti Sukovi tu výhodu, že dnes již dávno patří do velkého čtyřhvězdí české hudby a jeho Studánky patří ke kmenovému repertoáru našich sborových těles. Možná to byl právě Suk, neřkuli Fibich, kteří byli vytlačeni ze svých pozic, jež ještě před několika dekádami let zaujímali. Kdykoli naslouchám jejich dílům, alespoň těm nejlepším, opětovně se mi na mysl dere myšlenka, zda se tak stalo poprávu. Čeští mistři vůbec mají ovšem smůlu v tom, že stále čekají – snad až na Dvořáka a tu a tam Smetanu – na své vrcholné provedení. Dále však rozvíjet tuto polemickou a jistě diskutabilní otázku v této recenzi nemohu. Řeknu už jen to, že kompozičně aspoň tento večer Suk ve srovnání s Martinů obstál plně a přesvědčivě. Dokonce ani stylově příliš nezaostával, díky transparentní a zcela nemodernistické dikci Studánek se nám občas mohlo zazdát, jako bychom naslouchali dílům dvou kolegů, snad dokonce z jedné Dvořákovy třídy. Provedení Foerstrovým komorním sdružením prokázalo, že obě díla patří do základního korpusu české hudby – snad je vhodné to konstatovat právě v roce, jenž je jí zasvěcen. IVAN ŽÁČEK

Čtvrtstoletí Konzervatoře Pardubice Konzervatoř Pardubice obnovila spolupráci s Východočeským divadlem v Pardubicích. Po úspěšném uvedení opery B. Smetany Hubička v roce 2001, s níž se konzervatoř představila i na festivalu Opera 2001 ve Stavovském divadle v Praze, společně připravily další dva nové projekty. Prvním je výběr z Baletu O. Nedbala Z pohádky do pohádky a druhým jednoaktová komická opera V. Blodka V studni. Těmito dvěma představeními konzervatoř završila velké oslavy 25. výročí svého založení. Slavnosti však byly zahájeny již dříve, kdy ve spolupráci s Komorní filharmonií Pardubice za řízení dirigenta Libora Peška byl proveden symfonický cyklus B. Smetany Má vlast.

Dramaturgie jubilejního programu má dvojí význam. Opera V studni patří do „smetanovského období“, a tudíž navazuje na předešlé uvedení Hubičky a současně letos uplyne 170 let od narození skladatele V. Blodka, který tak bude jubilantem v rámci Roku české hudby. Konzervatoř Pardubice prezentovala nejen své studenty – budoucí profesionální umělce, ale ke spolupráci vyzvala taneční oddělení ZUŠ Pardubice – Havlíčkova ul., které získalo mnohá ocenění. Obě představení byla ve zcela vyprodaném divadle provedena celkem dvakrát. Slavnostního zahájení obou premiér (představení byla nastudována ve dvojím obsazení) se ujal ředitel pardubické konzervatoře Jaromír Hönig, který

16

Hr0405.indd 16

30.4.2004, 12:34:53


diváky přivítal a stručně charakterizoval důvody uvedení obou představení. Režii a choreografii obou děl obstaraly Lenka Demlová (pedagog ZUŠ Havlíčkova) a Emílie Zámečníková (pedagog Konzervatoře Pardubice). V první polovině večera byl proveden výňatek z baletu O. Nedbala Z pohádky do pohádky, a to části Zlatovláska, Šípková Růženka a Zvířátka a Petrovští. Hned při předehře bylo nutné pochválit práci studentského orchestru pod vedením dirigenta Otakara Tvrdého, neboť velmi příznivě vynikaly především dynamické oblouky a lehkost v partech dechových nástrojů. Skvělá byla rovněž souhra mezi orchestrem a jevištěm, kdy orchestrální složka nevyčnívala nad uměním převážně malých tanečníků. Jediné, co je možné orchestru vytknout, byly drobné rytmické neshody v hybnějších pasážích. Kompozice celého představení vyznívala dějově velmi uceleně, kdy rámec vytvářela postava princezny, která do pohádky pozvala holčičku, aby ji nakonec přivedla zpět do světa lidí, čímž byla půvabně zakončena první polovina hudebního představení.

V druhé půlce zazněla jednoaktová komická opera V. Blodka V studni. Opět tu byl výborný orchestr, tentokrát pod vedením Vladimíra Kulíka. Hudba měla rovnoměrný dynamický tah směřující k forte gradaci, čímž připravila příhodnou atmosféru pro zpěváky. Pěvecké party byly obsazeny studenty konzervatoře s jedinou výjimkou, a to v partu Janka, který odzpíval absolvent této školy Lukáš Hynek-Kramer (sólista Státní opery Praha). Sólisté byli dobře připraveni, pěvecky k sobě navzájem poměrně vyrovnaní. Nelze opomenout, že kromě pěveckého výkonu měli všichni zpěváci velmi přesvědčivý herecký projev. Vedle sólových rolí se neztrácel ani sbor sestavený z dalších studentů konzervatoře, naopak i ve vysoko exponovaných částech zněl jasně a hlasově vyváženě. Závěrem lze tedy konstatovat, že celé představení diváky nadchlo, což by se mohlo stát motivací pro vedení konzervatoře k přípravě nových podobných projektů. MARIE HOFERICOVÁ

26. ročník klavírní soutěže B. Smetany v Plzni V pořadí sice již 26. ročník Mezinárodní smetanovské klavírní soutěže, teprve ale podruhé konaný v Plzni, se pořádal ve dnech od 1. do 7. března. Soutěž, která probíhala v rámci Smetanovských dnů (24. ročníku víceoborového festivalu, pořádaného ve dnech 29. 2. až 7. 3.) za velkého zájmu veřejnosti, byla velice početně zastoupena, přihlásilo se do ní téměř sedm desítek klavíristů ze 13 zemí. A podle mínění mezinárodní poroty v čele s prof. Peterem Toperczerem měla skutečně vysokou úroveň. Potvrdily to i výkony vítězů při udělování cen na závěrečném koncertě. V první kategorii do 16 let byla udělena tři čestná uznání a stejný počet třetích a dvě druhé ceny. Vítězem se stal student hudebního gymnázia J. Nerudy z Prahy ani ne patnáctiletý Patrik Hévr ze třídy Jana Tůmy. Na závěrečném koncertě před zcela zaplněným sálem provedl mladý interpret na mimořádné úrovni Nocturno As dur Ference Liszta a nadchl provedením jed-

né z nejnáročnějších Smetanových skladeb Macbeth a čarodějnice. Ve střední věkové kategorii do 20 let, kde soutěžilo neuvěřitelných 37 účastníků, byly výsledky podobné. Porota zde udělila dokonce čtyři čestná uznání a kromě třetí ceny, která naopak udělena nebyla a jedné druhé se na první místo probojovali hned dva soutěžící. Devatenáctiletý zástupce Lotyšska Reinis Zarinš, který na přehlídce vítězů kromě Etudy op. 8, č. 9 Alexandra Skrjabina a Smetanova Furianta z Českých tanců přednesl fantastickým způsobem Bárku na oceáně Maurice Ravela. Druhým finalistou této kategorie se stal osmnáctiletý Martin Levický, žák prof. P. Toperczera na pražské AMU. Také on se na závěrečné přehlídce prezentoval jako hotový umělec. S měkčím úhozem než jeho soupeř a s větší poezií, ale zároveň s výraznými znaky virtuozity hrál Hulána B. Smetany a Druhou uherskou rapsodii Ference Liszta.

partie o Claudeovi Debussym a jeho symfonickém triptychu Moře je označena takto: „from Martin Bookspan´s book, 101 Masterpieces of Music and Their Composers“. Chválím, že – na rozdíl od leckterých jiných případů – vydavatel uvádí pramen; nebylo by ovšem rozumnější a jednodušší převést do angličtiny celý Pilkův muzikologický výklad a požádat ho, aby napsal i o Chabrierovi? Z pera zase jiného autora jsou ovšem zjevně profilky účinkujících: Pilka by určitě nepsal o „Gounodově opeře Rómeo a Julie“ (ještě že ne Júlie!), a co říci ke kurzívou vytištěné informaci: „Původně avizované dílo J. Williamse a B. Martinů bude jistě zařazeno v příští koncertní sezóně“? Že by J. Williams a B. Martinů byli spoluautory? Letošní udílení hudebních cen ANDĚL 2003 přineslo víc než jedno příjemné překvapení: z trojího umístění písničkářky Radůzy a z několika cen pro skupinu Kabát se zdá, že i v české populární hudbě se konečně začíná blýskat na časy. Radůza, jejíž tvorba je na hony vzdálena komerční konvenci, se stala zpěvačkou i objevem roku a cenu dostala i v kategorii folk + country. Snad je na místě připomenout, že právě Hudební rozhledy upozornily na její mimořádný talent už před lety, jako první z našich medií… Ale sympatický byl i samotný ráz večera (který tentokrát znovu přenášela ČT 1, takže ani ti, kdo u toho v minulosti nechtěli být kvůli přenosu na TV NOVA, už nemají důvod svou účast odmítat): díky střízlivě věcnému moderování Miroslava Žbirky a celkové-

17

Hr0405.indd 17

30.4.2004, 12:34:54


mu aranžmá programu už to nebyla „stará dobrá estráda“, ale solidní písničkový pořad, v němž měla zaslouženě své místo i romská skupina Gulo čar. Doufejme, že Akademie populární hudby, vedená Petrem Šiškou, udrží nastoupený trend i v příštích letech. Měl bych mít radost: konečně se někdo začal zajímat o jazykovou kulturu v českých médiích. Jenže způsob, jakým se naši poslanci vložili do hry, budí spíš hrůzu: navrhli a schválili novelu zákona, podle které by moderátoři v celoplošných soukromých rozhlasových a televizních stanicích byli napříště povinni používat výhradně spisovný český jazyk. To ovšem stěží přinese nápravu – tím spíš, že zákon nestanoví žádné sankce pro ty, kdo se proti jeho paragrafům proviní. Podle odborníků bohemistů nejde totiž o „spisovnost“, nýbrž o kultivovanost mluveného projevu. A navíc: každý, kdo sleduje řeč v celoplošných médiích, dobře ví, že největší hrůzy dovedou ve svých vstupech „vyprodukovat“ právě veřejní činitelé, z nichž nejčastěji přicházejí k mikrofonu právě – politici, kteří přijetím novely zákona tak zdařile trefili kozla. Iniciátorka zákona, poslankyně Ivana Levá (KSČM), má sice pravdu, když cituje moderátora publicistického pořadu: „se dvěma rukami“ (a to možná neslyšela „s obouma dvouma jsem mluvil před dvouma dněma“!), ale její skálopevnou víru, že zákon schválí i Senát, nesdílím. Ačkoli – kdo ví? Vždyť novotvary á la „slabosilná břinkotruhla“ či „nosočistoplena“ někdejších oprávců českého jazyka byly taky míněny docela vážně…

S napětím se očekávaly výsledky z nejstarší věkové kategorie, kde soutěžilo 16 klavíristů. Kromě sólových vystoupení probíhala jejich soutěž ještě v sobotu 6. března v divadle J. K. Tyla, kam se probojovali čtyři finalisté, aby v soutěžním klání pokračovaly souhrou s orchestrem. Mladí umělci uvedli s přizpůsobivě hrající Jihočeskou komorní filharmonií řízenou plzeňským dirigentem Jiřím Štruncem postupně čtyři koncerty. Reprezentantka Ukrajiny Nataliya Marfynets si připravila Koncert A dur (K. 488) W. A. Mozarta; vzhledem ke zřejmě malé zkušenosti se spoluprací s orchestrem nebyla však souhra vždy ideální a celé provedení bylo jakoby ustrašené a mdlé, i když technicky na pěkné úrovni. S při-

Zástupkyně Japonska Makiko Nakachi, která hrála zcela osobitým způsobem velice jemně až snivě Koncert a moll Roberta Schumanna, byla zařazena na místo druhé. Laureátem soutěže byl vyhlášen student brněnské konzervatoře, žák prof. E. Horákové Ladislav Doležel, který se prezentoval Koncertem Es dur Ference Liszta. Své interpretační kvality tento výrazný „lisztovský“ typ hráče se smyslem pro monumentální zvuk nástroje potvrdil rovněž na přehlídce, kde s velkou poetičností provedl Polku a moll z Českých tanců B. Smetany a vynikajícím podáním a potřebným nadhledem Koncertní fantazii na české národní písně téhož autora. Podle názoru poroty zaujal letošní 26. ročník nejen vysokou úrovní všech zú-

Patrik Hévr přebírá 1. cenu I. kategorie z rukou předsedy poroty prof. Petera Toperczera. Foto archív

hlédnutím k bodům uděleným soutěžícím v předchozích kolech získala N. Marfynets čestné uznání 1. stupně. Slovenka Eva Sendreiová provedla s velkou vervou a pochopením Koncert c moll Ludwiga van Beethovena a odcházela s 3. cenou.

častněných, ale vyvolal také spokojenost s pojetím Smetanových skladeb, a to včetně výkonů zahraničních účastníků. Z mnoha z nich se bude veřejnost v blízké budoucnosti jistě setkávat na koncertních pódiích. JAROSLAV FIALA

Výsledky soutěže I. kategorie 1. cena Patrik Hévr – ČR 2. cena Anna MagdalenaKokits – Rakousko 3. cena Anastassiya Dranchuk – Kazachstán 3. cena Marie Al-Ashabová – ČR 3. cena Bára Handzušová – ČR Výsledky soutěže II. kategorie 1. cena Martin Levický – ČR 1. cena Reinis Zarinš – Lotyšsko 2. cena Nadezda Filippova – Rusko

Výsledky soutěže III. kategorie 1. cena Vladislav Doležel – ČR 2. cena Makiko Nakachi – Japonsko 3. cena Eva Sendreiová – Slovensko

18

Hr0405.indd 18

30.4.2004, 12:34:54

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y Dále byla ještě udělena cena Českého rozhlasu (M. Levický), Cena města Plzně (L. Doležel), Cena pražské konzervatoře (A. M. Kokits z Rakouska), Cena klávesové katedry JAMU (L. Doležel), Cena za nejlepší interpretaci skladeb B. Smetany (P. Hévr, M. Levický a L. Doležel) a Cena EMCY (P. Hévr). Vystoupením na festivalu Smetanovské dny 2005 v Plzni byli odměněni P. Hévr a M. Levický a recitálem v Muzeu B. Smetany v Praze L. Doležel.

Čtyři ruce na klávesách v Karlových Varech podruhé Semínko zaseté před rokem a půl se ujalo: už podruhé přijeli do Karlových Varů pianisté ve věku od 8–18 let, aby zde (27. února) předvedli své umění hry v klavírním duu. I když to tentokrát byla soutěž pouze národní (mezinárodní bude příště, ta se uskuteční vždy za tři roky), bylo těch pianistů z celé republiky 60, což je úctyhodné číslo, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že jen letos jsou u nás podobné soutěže tři: po Karlových Varech následuje v květnu Dvořákův Lipník, a v listopadu v Brně Per guattro mani. Skvělou atmosféru karlovarské soutěže si pochvalovali jak účinkující, tak učitelé, i porota – pořadatelé, jimiž je především ZŠ a ZUŠ na Šmeralově ulici – udělali zřejmě vše pro to, aby se zde všichni cítili dobře. Mužem „v pozadí“ je ředitel Alois Ježek, u něhož se stýkají všechny organizační nitky a jemuž přesto nechybí na tváři úsměv; a není těch starostí málo, v prvé řadě jde jako vždy o peníze. Karlovarští mají však své příznivce, především Karlovarský kraj, město Karlovy Vary, firmu Petrof atd., a také Čs. rozhlas Plzeň, který letos přišel s nápaditou novinkou: celá soutěž se natáčela, a každý účinkující obdržel ihned po výkonu kazetu se svou nahrávkou. Porota, která soutěž hodnotila, a jejímž předsedou byl prof. Emil Leichner konstatovala vysokou úroveň; nebyl zde ani jeden výkon, který by na soutěž zřejmě nepatřil. Bylo až dojemné sledovat, s jakou zodpovědností všichni k výkonu přistupovali, ať už hráli zpaměti nebo z not, (obvykle to byly kilometry xeroxů, do nekonečna rozvinutých, anebo naopak padesát strá-

nek naskládaných na sobě, jež postupně „ministrantka“ odkládala bokem…), a jak se všem viditelně ulevilo, když odehráli skladby klasického období a s chutí se pustili do hudby současné! Držitelé prvních cen předvedli část svého soutěžního repertoáru na malém závěrečném koncertu, vybrané nahrávky pak Čs. rozhlas Plzeň použije do svého vysílání. A nyní snad by už bylo na místě uvést jmenovitě alespoň hlavní ceny: v kategorii do 8 let I. cena Michaela Zůrková – Nikol Porubová, ped. Danuše Kluková, ZUŠ B. Martinů, Havířov – město v kategorii do 10 let I. cena Jana Kaczmarczyková – Natálie Gajanová, ped. Danuše Kluková, ZUŠ B. Martinů, Havířov – město II. cena Milan Vokatý – Kristýna Chýňavová, ped. Jana Horáková, Věra Vlková, ZUŠ Děčín, ZUŠ Most III. cena Nikola Nevšímalová – Barbora Kaplanová, ped. Lydie Potužáková, ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary v kategorii do 12 let I. cena Karolína Františová – Gabriela Švecová, ped. Renata Pitrová, ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary II. cena Zuzana Končelová – Ondřej Musil, ped. Lydie Potužáková, ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary Petra Pršalová – Jarmila Vávrová, ped. Hana Hanková, ZUŠ Jilemnice III. cena Tereza Dvořáková –Barbora Holíková, ped. Jana Labašová, ZUŠ Hranice Jana Zaviačičová – Sylva Hanáková, ped. Armine Stepanyan a Lenka Koudelková, ZUŠ Bří Mrštíků, Klobouky u Brna

Primisté a sekundisté bonnského symfonického orchestru vstoupili do zápasu vskutku revolučního: spočítali, že právě oni mají ve svých partech (nikoli ve svých „partiturách“, jak bohorovně tvrdila NOVA) nejvíc not, mnohem víc než třeba hobojisté. Z toho usoudili, že mají nárok na nejvyšší platy. Než jim je vedení tělesa přizná, odmítnou prý hrát ve zkouškách a na koncertech. Bonnští revolucionáři ovšem velkoryse přehlédli fakt, že už dlouho jsou primisté zvýhodněni oproti sekundistům, neboť jejich party jsou uznány za náročnější. Kdyby ovšem někdo sečetl, kolik „not“ zahraje hráč malého bubínku nebo tympanista při předepsaném delším „virblu“, možná by radikální bonnští houslisté svůj spravedlivý boj o vyšší gáže prohráli. Buď jak buď, jejich požadavek vzbuzuje spíš útrpný úsměv. Jenže: pokud by ho ve svém domovském orchestru skutečně prosadili, měli by patrně ředitelé a ekonomové světových těles velké starosti. (A co teprve u nás, kde jak houslisté, tak všichni ostatní berou – ve srovnání s Evropou – tak málo: vždyť mladí hráči se v českých orchestrech nezřídka musejí spokojit s platem kolem deseti tisíc korun měsíčně, což, jak známo, zdaleka nedosahuje výše platu průměrného). A to nemluvím o animozitách, které by pak v orchestrech asi vznikaly. Ještě štěstí, že jde o nesmysl tak evidentní a tak absurdní! Ke zpracování slovníkového hesla jsem nedávno nutně potřeboval jeden z četných rukopisů, uložených v archivu Českého hudebního fondu. Postup je prostý: zajdete do

19

Hr0405.indd 19

30.4.2004, 12:34:55


Radlické, podepíšete výpůjčku, zaplatíte stovku a kniha je na pár týdnů Vaše. Pokud si ji ovšem před Vámi nepůjčil někdo jiný. V tomto případě šlo o Ústav pro hudební vědu České akademie věd; dáma, podepsaná už od ledna 2004 pod výpůjčkou, mi ochotně slíbila, že se zeptá u nich v knihovně a celou záležitost se pokusí zjednodušit tím, že by mi rukopis sama přímo předala. Jenže po několika dnech mi sdělila, že knihovna trvá na tom, aby se rukopis nejprve vrátil do Radlic, kde si ho potom vypůjčím. ÚHV sídlí v Praze 6, kde bydlím, takže předání by bylo záležitostí několika desítek minut. Navzdory tomu musela pí J. dojet přes celou Prahu z Libně do Radlic. Ale: cestou havarovala, takže rukopis zůstal i nadále v jejím držení. Teprve poté, co ho tam konečně vrátila, jel jsem z Vokovic do Radlic já. Kvůli „ochotě“ ÚHV tedy zhruba tři hodinky času ztratila paní J. a další tři hodinky jsem cestoval po Praze já: šestadvacítkou k metru, áčkem na Můstek, béčkem do Radlic – a zase zpět. Z ryze formálního hlediska je ovšem všechno absolutně v pořádku: nejdřív vrátit, pak vypůjčit. Jenže paní J. to stálo zbytečně nabourané auto (škoda asi za sedmdesát tisíc), a ji i mne úředně správný postup ÚHV připravil o spoustu drahého času. Šiml se měl dobře. Ale asi to není zrovna vzorový příklad stavovské kolegiality, nemyslíte? Nemluvě už o tom, že věc, kterou bylo možné vyřídit během dopoledne, trvala skoro dva týdny…

v kategorii do 14 let I.cena Veronika Foltynová – Adam Farana, ped. Halina Heinzová, ZUŠ B. Smetany, Karviná – Mizerov II. cena Michaela Bahúlová – Irena Ryšánková, ped. Lucie Kautská, ZUŠ Uničov Michaela Višňová – Tereza Kubátová, ped. Lydie Potužáková, ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary

v kategorii do 18 let I. cena a zároveň titul absolutního vítěze -Ondřej Strouhal – Lucie Šmitková, ped. Armine Stepanyan a Lenka Koudelková, ZUŠ Bří. Mrštíků, Klobouky u Brna II. cena Klára Švecová – Jiří Skoupý, ped. Renata Pitrová, ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary III. cena Kateřina Kouřímová – Tomáš Jarkovský, ped. S. Schovancová, ZUŠ Hradec Králové

Čestná uznání 1. stupně a čestná uznání putovala do ZŠ a ZUŠ Karlovy Vary, ZUŠ Cheb, Hranice, Jeseník, Plzeň, Lounských Praha a Koněvova Praha.

A poznámka na okraj: ač ten den po celé republice sněžilo, někde dokonce hustě, v Karlových Varech svítilo slunce – že by i ono mělo rádo hru v klavírním duu?!?! VĚRA LEJSKOVÁ

Zase jednou „kritika kritiky“ Běžně nečtu pražské HALÓ NOVINY. Ale náhoda způsobila, že jsem dostal do rukou jejich vydání ze dne 22. listopadu 2003 a přečetl si recenzi, označenou titulkem SOČR opět zklamal a autorskou šifrou (the). Formulace titulku a obsah recenze mě natolik překvapily, že jsem si v Českém rozhlase vypůjčil autentický zvukový snímek recenzovaného koncertu, na němž Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Vladimírem Válkem doprovodil 9. 11. 2003 ve Smetanově síni houslistu Pavla Šporcla při interpretaci dvou houslových koncertů: Čajkovského Koncertu D dur a Dvořákova Koncertu a moll pro housle a orchestr. Poslechl jsem si záznam pro jistotu několikrát, abych si ověřil, zda je pravda, že „…Podobně jako v průběhu letošního Pražského jara, kdy se ´rozhlasáci´ jen velmi rozpačitě představili coby doprovázející těleso během mezinárodní interpretační soutěže v rámci tohoto festivalu (množství zřetelných ´kiksů´zaregistrovali nejen profesionální hudebníci, ale i běžnější publikum), tak ani tentokrát s vynikajícím sólistou Šporclem jejich doprovod nevyzněl příliš plasticky a agogicky přesvědčivě. Shodou okolností jsem v krátkém rozpětí s tímto vystoupením mohl sledovat výkony České filharmonie a Symfonického orchestru hlavního města Prahy, takže rozčarování (a nejen moje!) nebralo konce. Ostatně v kuloárech se k výkonu rozhlasového tělesa i tentokrát negativně vyjadřovali také hudební specialisté – přítomní výkonní umělci či muzikologové… … Jestliže však ani tentokrát pod vedením tohoto letitého, tedy zkušeného a obeznalého dirigenta nezazní pro hudebníky i publikum tak známá díla v reprezentativnější podobě, pak by možná dramaturgie měla poskytnout více šancí mladým talentovaným dirigentům.

Třeba by se jim podařilo s tímto tělesem realizovat hudebně mnohem výraznější výsledky.“ Potud citát. Ale ani po několikerém poslechu snímku se mi nepodařilo zjistit, co vlastně autor recenze, skrytý pod šifrou (the), recenzovanému výkonu vytýká. Nenašel jsem žádné „zřetelné kiksy“, ani nemohu říci, že by „jejich doprovod nevyzněl příliš plasticky a agogicky přesvědčivě“. Nevím, co to je „agogická přesvědčivost“, ale zato vím, že orchestr si se sólistou (mimochodem, o jeho výkonu není v recenzi řečeno ani jediné slovo!) dobře rozuměl, že sólistu nikde „nepřikryl“ a že hrál to, co je v obou partiturách předepsáno. Jistě lze namítnout, že stavím tvrzení proti tvrzení. To je také důvod, proč bych uvítal, kdyby bylo možné autora recenze nebo zástupce redakce deníku Haló noviny konfrontovat s poslechem záznamu a nabídnout mu tak šanci, aby svá tvrzení konkretizoval a prokázal. Jinak se totiž nemohu zbavit pocitu, že autor recenze buďto koncert neslyšel, nebo že jeho pero vedlo při psaní recenze něco jiného, nežli snaha o věcné a střízlivé posouzení výkonu. Protože s největší pravděpodobností ve Smetanově síni skutečně byl, jde nejspíše o onu druhou alternativu. Konfrontace by jemu i umělcům umožnila dojít k objektivnějšímu závěru. Neupírám značce (the) právo napsat, co si myslí. Upírám mu však právo tvrdit něco, pro co neexistuje jednoznačný důkaz, a vydávat to za poučený kritický soud. A navíc: potřebuje-li se kritik před napsáním recenze opírat o názor jiných odborníků nebo dokonce publika, nejspíš by neměl o hudbě psát vůbec; základem kritického soudu totiž musí nezbytně být schopnost utvořit si po poslechu vlastní, nezaujatý názor. PETAR ZAPLETAL

20

Hr0405.indd 20

30.4.2004, 12:34:56

Dvořákova Olomouc 1. 5. 2004 – 26. 5. 2004

Mezinárodní hudební festival

Hlavní partneři

pod záštitou primátora města Olomouce za finanční podpory Ministerstva kultury ČR sobota 1. 5. 2004 19.00 Chrám sv. Mořice Zahajovací koncert k 100. výročí smrti Antonína Dvořáka u příležitosti vstupu České republiky do Evropské unie

A. Dvořák–Requiem H. Kaupová–soprán Y. Škvárová–alt L.M.Vodička–tenor J. Sulženko–bas Český filharmonický sbor Brno – sbormistr P. Fiala Moravská filharmonie Olomouc dirigent – F. Preisler

čtvrtek 13. 5. 2004 19.00 Reduta V rámci oslav 10. výročí samostatného vysílání Českého rozhlasu Olomouc

„Večer šansonů“ J. Paulová – zpěv M. Svoboda – klavír Gamavilla Quartet neděle 16. 5. 2004 19.00 Reduta ve spolupráci s agenturou KAAM Eliška Balzerová v roli slavné sopranistky Marie Callas

ve hře Terrence Mc Nallyho neděle 2. 5. 2004 19.00 Slavnostní sál Klášterního Hradiska

Václav Hudeček – housle L. Janáček, C. Debussy, E. Chausson Jaroslava Pěchočová –klavír Kociánovo kvarteto úterý 4. 5. 2004 19.00 Reduta

„Klíč od domova“

B. Martinů–Otvírání studánek P. Eben, B. Martinů, A. Tučapský, J. Novák V. Chmelo–baryton L. Lakomý –recitace D. Švec–klavír Akademický sbor Žerotín při Moravské filharmonii členové Moravské filharmonie dirigent–P. Koňárek

„Mistrovská lekce“ spoluúčinkují P. Zumrová, M. Bauerová – soprán J. Březina – tenor R. Danda – klavír čtvrtek 20.5. 2004 19.00 Reduta

A. Dvořák – Koncert pro klavír a orchestr g moll L. Janáček – Symfonietta G. Oppitz (SRN) – klavír Janáčkova filharmonie Ostrava dirigent – J. Bělohlávek neděle 23. 5. 2004 19.00 Reduta

„Hádanka života – Listy důvěrné“ čtvrtek 6. 5. 2004 19.00 Reduta – ve spolupráci s agenturou KAAM

HRADIŠŤAN„O SLUNOVRATU“ ... o tom co bývalo a znovu kdysi bude … hudebně-taneční pásmo na motivy veršů J. Skácela a texty lidové poezie hudba –J. Pavlica choreografie – L. Košíková

Z. Adamovská a L. Munzar v hudební koláži Janáčkových milostných dopisů spoluúčinkuje – Moravské kvarteto středa 26. 5. 2004 19.00 Reduta

Závěrečný koncert

S. Rachmaninov – Zvony poema pro sóla, sbor a orchestr

pondělí 10. 5. 2004 19.00Kaple Božího těla, Umělecké centrum UP

Čeští komorní sólistéBrno umělecký vedoucí–I. Matyáš

B. Martinů, L. Janáček, M. Haydn, W. A. Mozart středa 12.5. 2004

19.00 Reduta

Koncert písní ze slavného muzikálu A. L. Webbera

Jesus Christ Superstar Pěvecký sbor Gymnázia v Olomouci - Hejčíně Komorní sbor Lenky Mlynářové při KHV PdF UP

Hr0405.indd 21

A. Dvořák, M. Báchorek E. Dřízgová - Jirušová – soprán V. Prolat – tenor M. Gurbaľ – bas J. Fišar – recitace Český filharmonický sbor Brno – sbormistr P. Fiala Dětský pěvecký sbor Ondrášek – sbormistr J. Zajíček Moravská filharmonie Olomouc dirigent – Petr Vronský

Kontakt: Moravská filharmonie Olomouc, Horní nám. 23 tel. 585 206 520, e-mail: [email protected], www.mfo.cz

30.4.2004, 12:34:58

ZADÁNO PRO

Hospodářské výsledky OSA 2003 a rozhovor s předsedkyní představenstva JUDr. Alexandrou Wünschovou Pujmanovou

Ochranný svaz autorský uveřejňuje na našich stránkách výsledky hospodaření za uplynulý rok už pravidelně. Tentokrát jsme se svolením paní JUDr. Wünschové Pujmanové vybrali základní údaje z její výroční zprávy a požádali jsme o rozhovor. Paní předsedkyně, paní doktorko – s Vámi se věcně a dobře jedná, naše redakce je Vám za Váš postoj vděčná, ale jeden háček tu je. Napřed je třeba Vás dostihnout – a v tom je potíž. Vy jste tak vytížená, že ani omylem nelze Vaši funkci považovat jen za čestnou a reprezentativní – a jestli se nemýlím, tak dnes po rozhovoru odlétáte stejně jako minule při podobné příležitosti na závažná jednání do Bruselu. Takže – jaký byl pro Vás osobně rok 2003 v OSA?

Předsedkyně představenstva OSA Alexandra Wünschová Pujmanová Foto Jana Pertáková

Pro mne osobně to byl rok trochu rozporuplný. Dělám práci, která mne nesmírně baví, kterou mám ráda. Práce s autory je pro mne radostná, protože sama jsem vášnivým obdivovatelem hudby. Z tohoto pohledu to byl rok šťastný, na druhé straně to byl rok ovšem velmi komplikovaný. Kolektivní správa nejen v Čechách, ale

celosvětově představuje institut, který není veřejností příliš oblíben, protože po ní chce peníze. (Teď hovořím o uživatelích, samozřejmě. U zastupovaných je to pochopitelně jinak.) V České republice nastala situace, kdy loby hoteliérů začalo atakovat současné znění autorského zákona a i institut kolektivní správy a způsob vybírání poplatků, takže v současné době je na stole novela autorského zákona, která by nám nejenom odebrala značnou částku inkasa za užívání televizí a rádií v hotelových pokojích. Zároveň ta poslanecká iniciativa obsahuje i ustanovení, která by bránila uživatele a vlastně mohla i zlikvidovat činnost kolektivních správců. Požaduje způsob sjednávání autorských odměn, který je vlastně v praxi nerealizovatelný, dále požaduje sankce vůči kolektivním správcům v takové výši, že to snad požaduje jenom atomový zákon. To je opravdu situace značně svízelná a samozřejmě mým úkolem je udělat všechno pro to, aby taková novela neprošla, protože to není pouze otázka OSA, ale je to záležitost ochrany duševního vlastnictví a vlastně i našeho postavení v mezinárodním kontextu. Jak známo – duševní vlastnictví je jednou z priorit, sledovaných nejen v rámci EU, ale i v rámci celého světa. Nám tak hrozí, že bychom byli zařazeni mezi země, které ochranu duševního vlastnictví teprve zavádějí, ačkoli u nás má právě ochrana duševního vlastnictví rozvinutou tradici a je velmi dobře upravená. Ta novela by nás vrátila více než o osmdesát let zpátky. Jak se v těchto souvislostech vyvíjelo hospodaření Ochranného svazu autorského v roce 2003? Celkové inkaso v uplynulém roce opět překročilo před pár lety ještě nedostupnou hranici půl miliardy (viz tabulka), takže vcelku jsme svůj cíl splnili dobře. Musí se však bojovat o peníze zastupovaných autorů na mnoha frontách. Všechny připomenout nepostačíme.

Pokles – a ten je celosvětový – stále zaznamenávají nosiče. To je už po několik roků známý jev, který roste tak, jak se zvyšuje technická dostupnost nezákonných kopií. Přitom jedna rozmnoženina pro soukromou potřebu je ze zákona přípustná, ale o těch pochopitelně nemluvím. Všichni víme o množství pirátských kopií (ty zabavené tvoří jen malou část celku). Značný problém představují také například média. Naše sazby jsou tu v porovnání s ostatními státy – a to i s postkomunistickými – velmi nízké. Je to způsobeno tím, že ze strany OSA byla vůle vůbec umožnit zavedení duálního systému (veřejnoprávní a soukromá média). Nápravu k objektivnímu stavu se snažíme nacházet ve vzájemných jednáních, ale i soudně. Asi neustále je třeba opakovat, že Ochranný svaz autorský je organizace nezisková, nikoli ekonomická, a že vybíráme peníze, které autorům za užití jejich děl patří. Snad mohu konstatovat, že tahle skutečnost je v posledním údobí chápána přece jen o něco lépe a že i mediální obraz OSA vyznívá o něco objektivněji. Začali jsme také intenzivně spolupracovat se dvěma ochrannými organizacemi. Naším partnerem je tak Intergram, který chrání práva výkonných umělců, a Dilia, která chrání tzv. velká práva – literární a hudebně dramatická díla a ještě další spektrum tvorby. Podařilo se navázat spolupráci, která k něčemu vede a sjednat konsensus, který přináší větší efekt. Pokud jsem řekla, že vybíráme peníze, které autorům patří, je jasné, že autoři také tyto peníze dostanou a sami rozhodují o výši režie OSA. Spravujeme ta práva, která si jednotlivec těžko může ohlídat – není v lidských silách zjišťovat, kolikrát a kde byl autor hrán. My jsme tady, abychom tato práva spravovali péčí řádného hospodáře a abychom autorům zprostředkovali odměnu, která jim podle práva a ze zákona náleží. S poděkováním za rozhovor připravil JAN ŠMOLÍK

22

Hr0405.indd 22

30.4.2004, 12:34:59

ZADÁNO PRO

Zpráva o činnosti a hospodaření Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním za kalendářní rok 2003 OSA zastupoval k 31. 12. 2003 5 005 tuzemských nositelů autorských majetkových práv, z toho 2 176 žijících autorů, 2 231 dědiců (po 1 366 zemřelých autorech) a 58 hudebních nakladatelů. V roce 2003 bylo přijato do zastupování 228 nových nositelů práv. V oblasti zahraničních aktivit OSA se kromě běžné činnosti v rámci CISAC účastnila předsedkyně představenstva jako pozorovatel pravidelných zasedání valného shromáždění GESAC – Evropského sdružení společností autorů a skladatelů, kam byl OSA přizván jako jeden z kolektivních správců kandidátských zemí na vstup do EU. Na smluvním úseku došlo v průběhu roku 2003 k uzavření on-line dodatků k recipročním smlouvám pro oblast veřejného provozování se společnostmi BMI (USA), BUMA (Nizozemsko) a SACEM (Francie). Občanské sdružení OSA mělo k 31. 12. 2003 594 členů, z toho 408 skladatelů, 106 textařů, 18 hudebních nakladatelů a 62 dědiců po významných hudebních autorech. Digitální databáze českých hudebních děl zastupovaných autorů obsahovala k 31. 12. 2003 celkem 239 638 titulů a 281 ohlášek hudebních děl autorů nezastupovaných. V roce 2003 se rozrostla o 12 170 titulů. Kromě digitální databáze vedené od roku 1994 vede OSA lístkovou kartotéku všech ohlášených hudebních děl od roku 1929. Všichni zastupovaní jsou vedeni ve světovém autorském katalogu IPI, vedeném ve Švýcarsku a cca 26 400 skladeb českých autorů užitých v zahraničí je uvedeno v celosvětovém katalogu hudebních děl WIT vedeném v USA. Během roku registroval OSA 279 tuzemských nakladatelských smluv na vydání 1 041 hudebních děl a 112 práv, která tuzemští autoři zastupovaní OSA postoupili do prvního nákladu zahraničním nakladatelům. V průběhu roku 2003 uzavřeli tuzemští nakladatelé 33 licenčních subnakladatelských smluv se zahraničními nakladateli na díla českých autorů. OSA vyměřil během roku 223 772 veřejných hudebních produkcí a 1 656 hudebních produkcí z jukeboxů. Ke konci roku 2003 bylo spravováno 7 122 účetních kont tuzemských autorů, dědiců a nakladatelů. Celkové inkaso OSA v roce 2003 představovalo 515. 757 tis. Kč, včetně částky 15. 876 tis. Kč inkasované pro jiné tuzemské kolektivní správce (Dilia, Intergram). Na inkasu se podílely tuzemské autorské odměny částkou 401. 296 tis. Kč (z toho: vysílací práva 169 700 tis. Kč, veřejné provozování 144. 676 tis. Kč, práva mechanické reprodukce 81. 621 tis. Kč a audiovize 5. 299 tis. Kč). Inkaso ze zahraničí představovalo 88. 714 tis. Kč. Ostatní inkaso (úroky, nájemné atd.) činilo 9. 871 tis. Kč. Výše nákladů za rok 2003 činila 99. 260 tis. Kč, tj. 19,8 % objemu vlastního inkasa. Požadavek zákona na hospodaření bez zisku a beze ztráty byl splněn a hospodaření skončilo na nule. V roce 2003 byly vyplaceny autorské odměny tuzemským zastupovaným (fyzickým a právnickým osobám) ve výši 314. 893 tis. Kč, z toho fyzickým osobám 175. 312 tis. Kč, hudebním nakladatelům na základě smluv s autory 125. 814 tis. Kč a ostatním zastupovaným právnickým osobám 13. 767 tis. Kč. V průběhu roku uplatnili zastupovaní 64 reklamací, vesměs pro neúplná nebo nesprávná hlášení uživatelů, na základě 42 důvodných reklamací bylo doúčtováno celkem 474 tis. Kč. Na OSA se dále obrátilo 20 nezastupovaných autorů, kteří uplatnili své nároky za užití, za něž OSA inkasoval dle zákona. Celková částka vyplacená nezastupovaným autorům činila 106 tis. Kč. Na základě mezinárodních smluv o vzájemné ochraně a výměně repertoáru s obdobnými zahraničními hudebními společnostmi vyúčtoval OSA za práva veřejného provozování 83. 429 tis. Kč včetně vysílání a 25. 165 tis. Kč za práva mechanické reprodukce při výrobě a šíření nosičů prodejem obyvatelstvu. Objem vyúčtovaných autorských odměn do zahraničí činil 116. 485 tis. Kč před srážkami daní.

Inkaso za koncerty vážné hudby v tuzemsku – rok 1999–2003 rok 1999 2000 2001 2002 2003 CELKEM:

Kč 3.177.908,20 3.125.117,30 3.931.043,70 7.539.610,40 6.472.867,10 24.246.546,70

Inkaso Druh inkasa/rok

2001

Veřejné provozování

121.644

24,0

137.267

Vysílací práva

162.015

32,0

163.970

31,7

169.700

32,9

Mechanika

109.860

21,7

100.144

19,4

81.621

15,8

4.517

0,9

5.894

1,1

5.299

1,0

90.572 2.317

17,9 x

78.727 1.802

15,2 x

88.714 x

17,2

x

x

x

x

x

x

488.608

96,5

486.002

94,0

490.010

95,0

Audiovize

Příjmy za českou vážnou hudbu užitou v zahraničí rok 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003

vyjádření v % 49 52 54 39 47 40 46 40

částka v Kč 33 313 215 53 349 873 46 966 183 44 122 960 42 950 957 36 480 526 34 485 127 34 220 062

v tis. Kč % k inkasu celkem

Ze zahraničí z toho: SOZA Jiné Mezisoučet

2002

% k inkasu celkem

2003

% k inkasu celkem

26,6

144.676

28,1

Inkaso ostatní z toho: úroky

13.948 11.259

2,8 x

11.403 8.864

2,2 x

9.871 4.852

1,9 x

Inkaso pro jiné organizace

3.660

0,7

19.161

3,8

15.876

3,1

Inkaso celkem

506.216

100,0

515.757

100,0

100,0

516.566

Poznámka: procentní vyjádření je udáváno ve vztahu k celkovému inkasu ze zahraničí

23

Hr0405.indd 23

30.4.2004, 12:35:00

ZADÁNO PRO

XXIX. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj

se bude konat letos v Ostravě od pátku 21. května do pátku 1. června

Libor Pešek, president festivalu Foto archív

Jde o festival s dlouholetou tradicí a s výjimečným postavením v hudební kultuře města a regionu, které jsme zvyklí stále spojovat spíše s těžkou manuální prací, hutnictvím, hornictvím a těžkou chemií než s krásným uměním. A přesto se Ostrava může pochlubit např. v minulosti hostováním S. Prokofjeva. P. Hindemitha a I. Stravinského a v současnosti výbornou Janáčkovou filharmonií, velmi kvalitním operním souborem Národního divadla moravskoslezského či sólisty a komorními soubory. A také hudebním festivalem, který se stal v polovině devadesátých let zakládajícím členem Asociace hudebních festivalů České republiky a členem Evropské festivalové asociace. Držet určitou dlouhodobou programovou linii a interpretační úroveň a nebýt přitom stejný a neustále se opakující není nijak snadné. Proto umělecká rada, v jejímž čele stojí prezident festivalu dirigent Libor Pešek, volí pro každý festivalový ročník určité zaměření, které by jej na první pohled od tohoto předcházejícího či předcházejících odlišilo. Letos je takovou linií vokální a vokálně instrumentální umění a festival samozřejmě reflektuje program „Česká hudba 2004“. Některé festivalové projekty byly zařazeny mezi priority zmíněného programu. Česká hudba bude znít na festivalu – až na malé výjimky – vždy v souvislosti s hudbou světových mistrů. A tak vedle sborových scén z oper B. Smetany

zaznějí scény z oper Wagnerových, vedle Dvořákova violového kvintetu zazní klavírní kvintet Brahmsův, vedle Janáčka Britten apod. Těmi výjimkami pak budou houslový recitál B. Matouška s ryze českým programem (Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů) a sborové matiné Pěveckého sdružení moravských učitelů se sbormistrem Lubomírem Mátlem, které je koncipováno jako pocta českému sborovému umění – vždyť jak často můžeme na našich koncertních pódiích slyšet rozměrné sborové kompozice Smetanovy (Píseň na moři), Novákovy (12 bílých sokolů) či Janáčkovy (Potulný šílenec, Kantor Halfar, Maryčka Magdonova)? Programové vyváženosti, zajímavosti a originalitě i při zachování nezbytné posluchačské atraktivnosti věnuje vedení festivalu nemalou pozornost, která pak přináší své ovoce. Jde například o prezentaci skladeb mladé české skladatelské generace. Po letech, kdy byl do programu festivalu zařazován speciální koncert z oceněných skladeb soutěže mladých skladatelů „Generace“, je prvním rokem vítězná skladba zařazena do programu „řádného“ koncertu. Na letošním Janáčkově máji tak zazní Hořínkovy Dva listy z Manjóši v podání Komorní filharmonie Pardubice. Ani další čeští skladatelé nepřijdou zkrátka: po více než dvaceti letech bude uvedena rozměrná Hukvaldská poéma (pro sóla, recitátora, dětský a ženský sbor a velký symfonický orchestr) Milana Báchorka či zaznějí „Neslavné přídavky“ Jaromíra Podešvy. Janáčkův máj rozhodně není festivalem hvězd (a z ekonomických důvodů ani být nemůže). Nicméně plejáda umělců, kteří vystoupí na letošním festivalovém ročníku není zanedbatelná. Z pěvců to budou Gabriela Beňačková, Eva Urbanová, Zdena Kloubová, Eva Dřízgová-Jirušová a Roman Janál, za dirigentskými pulty festivalových koncertů stanou Jiří Bělohlávek, Libor Pešek, Petr Vronský, Leoš Svárovský, Martin Turnovský, Michel Swierczewski a Ondrej Lenárd. Z instru-

mentalistů jmenujme alespoň Michaelu Fukačovou, Ivana Ženatého, Bohuslava Matouška, Alexandra Besu, Jana Simona, ze zahraničních francouzského trumpetistu Guy Touvrona. Pozoruhodná bude letos účast smyčcových kvartet: Moravské kvarteto (oba Janáčkovy kvartety), Kubínovo kvarteto, Stamicovo kvarteto, anglický soubor Belcea Quartet (česká premiéra Watkinsova smyčcového kvartetu) a Škampovo kvarteto (s Ivou Bittovou). Za vycházející hvězdu je označován petrohradský rodák Ilja Gringolts. Narodil se v roce 1982 a je vítězem velkých renomovaných soutěží: Paganiniho, Menuhina, Wieniawského. Studoval na prestižní Julliard School v New Yorku, kde se ho ujali jedni z nejpovolanějších: Itzhak Perlman a Dorothy Delay. Mezi dirigenty, kteří s ním spolupracovali, nalezneme taková jména jako Kurt Masur nebo Daniel Barenboim a mezi orchestry, které jej pozvaly k hostování, nechybí např. Chicago Symphony Orchestra, Izraelská filharmonie či BBC Londýn. V Ostravě se představí v Mozartově houslovém koncertu A dur s Pardubickou komorní filharmonií. Nedílnou součástí festivalu je i muzikologická konference Janáčkiana, která má letos téma Česká hudba 2004 – Osobnosti, instituce, vědecké, umělecké a hudebně-pedagogické aktivity a která se uskuteční v prostorách ostravské univerzity ve dnech 24. a 25. května. Mezinárodní hudební festival Janáčkův máj, konaný pod záštitou primátora statutárního města Ostravy ing. Aleše Zedníka a za tradičně mimořádného zájmu posluchačů Ostravy a ostravského regionu, opět nabízí mimořádnou kvalitu programovou i interpretační. Díky rozhlasovým mikrofonům (přímý přenos závěrečného koncertu 11. 6.) a televizním kamerám (záznam zahajovacího koncertu 21. 5. – vysílán 3. 7.) můžete být na festivalu přítomni i vy. JAROMÍR JAVŮREK

24

Hr0405.indd 24

30.4.2004, 12:35:01

HORIZONT

Česká hudba v Holandsku V březnu tohoto roku jsem prožil týden plný krásných zážitků. Byl jsem totiž pozván jako hostující dirigent do Rotterdamu, kde sídlí Marinierskapel, námořní kapela holandské armády. Pozval mně její

velice populární skladba Karla Huláka „Brněnská polka“. Před mnoha léty jsem jako mladý začínající vojenský hudebník slyšel vyprávět pana Jindřicha Pravečka. Není žádných

Kresba archív

šéf, dirigent a výborný muzikant, major Pieter Jansen . Pan Jansen si přál, abych připravil a provedl s jejich orchestrem dva koncerty, na kterých zazní česká hudba. Věděl o tom, že jsem některá díla našich klasiků pro koncertní dechový orchestr instrumentoval a právě tyto úpravy si přál. Notové materiály jsem mu poskytl, ale měl jsem jistou obavu. Holandské dechové orchestry mají totiž jiné, tzv. západní obsazení. Hlavní rozdíl je v tom, že vůbec nepoužívají nástroje jako křídlovky a tenory tak, jak je zvykem u nás nebo jinde v Evropě. Moje obavy však byly zbytečné. Pan major Jansen obsadil orchestr přesně tak, jak je psáno v partituře. Přizval dokonce i hráčku na harfu. Některé skladby si pořadatel přál, některé jsem navrhl já sám. Z našich klasiků zazněla tedy díla L. Janáčka, A. Dvořáka, B. Smetany, B. Martinů a V. Nelhýbela, českého skladatele působícího v Americe. Program nebyl vůbec lehký. Dvořákova bravurní předehra „Karneval“, nebo jeho 4. věta ze Symfonie č. 9, to jsou skladby mimo jiné také velice náročné po stránce technické. Smetanova „Vltava“ vyžaduje vyrovnanost nástrojových skupin a citlivou plastiku zvuku. Nelhýbelův Koncert pro basový pozoun je velice náročná skladba nejen pro sólistu, ale i pro doprovodný orchestr. V závěru obou koncertů nemohla chybět světoznámá „Škoda lásky“ a u posluchačů

pochyb o tom, že to byl světově uznávaný odborník, zvláště v oboru koncertní dechové hudby. Ten tenkrát velice chválil holandské dechové orchestry. Dnes, asi

po 40-ti létech mohu konstatovat, že jejich úroveň je i v současné době velice vysoká. Námořní kapela je v tom nejlepším smyslu slova profesionální těleso. Technicky byli všichni hudebníci velmi dobře připraveni a v souhře nástrojových skupin nebylo potíží. Měl jsem tedy dosti času na to, abych se věnoval výrazu a propracování jednotlivých detailů. Členové orchestru reagovali velice pohotově. Sólista na basový pozoun citlivě spolupracoval při zkouškách a na obou koncertech hrál suverénně. Z orchestru jsem ze všech stran cítil obrovský zájem a zaujetí pro co nejlepší výkon. Jednoduše řečeno, hráli s velkou chutí a to se u profesionálů nevidí tak často. Na celkovém výsledku to bylo velmi dobře znát. První koncert se konal v divadle města Gauda, druhý v nádherné koncertní síni města Utrecht. Sympatická byla velká účast publika i jeho nadšené reakce. Koncertní dechová hudba, to byla vždy naše uznávaná devíza. V dnešní době ji však skoro nikde neslyšíme, jako by vůbec neexistovala. Jsem rád, že zněla v Holandsku a to s českým programem. Setkala se zde s velkým úspěchem a uznáním. KAREL BĚLOHOUBEK

.

25

Hr0405.indd 25

30.4.2004, 12:35:02

D I VA D LO

Carmen ve Státní opeře Praha Absurdní stav dneška uvedl do podivné spojitosti dvě na sobě nezávislé události: zatímco Madrid šílel hrůzou nad krvavými jatkami, odehrávala se na jevišti Státní opery Praha za účasti choti prezidenta, předsedy vlády s manželkou, ministra kultury a dalších prominentních hostů jiná španělská tragédie, jejíž působivost

Galina Ibragimova (Carmen) Foto František Ortmann

byla ovšem několikanásobně oslabena. Nejen zmíněnou aktuální událostí a tím, že všichni víme, že co se děje na jevišti je jenom „jako“ a že skutečný život žádné „jako“ nezná; nejen tím, že reálný základ historie Carmen a Josého prošel již zásluhou svých autorů dvojí stylizací (literární a hudební) a i když na operním jevišti kdysi živočišná emancipovaná hlavní hrdinka šokovala, dnes je její příběh už natolik obehrán, že neotřásá; ani tím, že soukromé tragédie, za něž platí ti, kdo si je navzájem způsobili, se nás vlastně příliš netýkají. Nová inscenace Carmen (premiéra 11. 3.) pravděpodobně setrvá na repertoáru dlouho, dostatečně dlouho na to,

aby splnila svou úlohu. Jedna z nejhranějších oper historie je pro divadelní dramaturgii jistinou, zaručující návštěvnost, nabízí vděčné role, v nichž se mohou blýsknout místní sólisté a kdykoli vystoupit případní hosté, všichni ji znají a všichni si ji vždy znovu rádi přijdou poslechnout. Přitažlivost Carmen zaručuje Bizetova hudba a hudba je také nejlepší devizou tohoto nastudování. Problém, který představuje optická stránka nové inscenace, především její choreografická a režijní složka, by bylo možno shrnout jako „snahu o španělský kolorit za každou cenu“. Režisér Zdeněk Troška neměl snadnou situaci. Jeho jméno je až příliš spojeno s komerčními filmovými komediemi, jimž v poslední době už ani ten komerční úspěch příliš nevychází. Že čerstvý nositel „plyšového medvěda“ roku 1989 na scéně Státní opery zdařile režíroval Verdiho Dona Carlose (i tehdy mu do práce zasáhla politika, ovšem pozitivně a vyznění inscenace posílila) už mnozí zapomněli a jiní nevědí. Troška měl a chtěl vytvořit tradiční představení, žádnou aktualizaci a rozkrývání nových výkladových rovin. Nicméně podlehl častému klamu, že hudba je v opeře jen zvukovým pozadím a aby se divák nenudil, je třeba neustále něčím zaměstnávat jeho zrak. U nás toto pojetí operní režie prosadil koncem 19. století původně činoherec Josef Šmaha. Zaplňoval jeviště spoustou epizodních postav, jež měly dotvářet realisticky chápané herectví a příslušné milieu. Tehdy to byla revoluce, setkával se však také s oprávněnými výtkami, že rozbíjí hudební strukturu opery. Také Ferdinand Pujman, pro kterého byla východiskem výhradně partitura a herecko-pohybová složka představení z ní vycházela, se někdy setkával s výtkami samoúčelnosti. A konečně v nejnovější době Jozef Bednárik, poté co okouzlil svou režií dvou Gounodových oper (Faust a Romeo a Julie) se při Carmen právě na těchto momentech režie s dílem samým minul. Pro další vývoj děje zásadní milostný duet nesmí být rušen kolemjdoucím procesím. Téhož se dopouštěl Zdeněk Troška, když v každý okamžik, kdy zazní jen trochu „španělská“ hudba, nechává corps de ballet tančit quasi fandango (choreografie

Marcela Benoniová), dokonce i ve chvíli, kdy Carmen Josému výslovně říká: „Teď zatančím jen pro tebe“ je divákova pozornost odpoutána k párům, které se náhle objeví na horizontu; nebo když se křečovitě snaží ve 4. dějství tanečně naznačit živý pohyb uvnitř arény. Na mnoha místech se tak Carmen zbytečně proměňuje v revui a je potlačen účinek i oněch míst, kde má pohyb a tanec svůj smysl. Snad poprvé ze všech inscenací Carmen, které znám, jsem viděla skvěle provedenou dětskou parodii výměny stráží (sborem Pueri gaudentes navíc výborně zazpívanou). K působivým místům patří i účinně vygradovaný „cigaretový sbor“ prvého dějství. Entrée toreadorů ve 4. dějství je naopak přestylizováno až do směšnosti. Tančené intermezzo navíc nepříznivě ovlivnilo hudební interpretaci této soběstačné hudby, jež musela být provedena metričtěji, než by jí bývalo slušelo. Svým dílem k rozporu mezi snahou o realismus a stylizovaný divadelní ornament přispěla také scéna Milana Ferenčíka. V prvním a druhém dějství funkční a dostatečně variabilní upřela třetímu dějství žádoucí kontrast a ve čtvrtém nepomohla vyřešit iluzi simultánně probíhajícího tušeného dění uvnitř arény: postavy shlížející z ochozu občas zamávaly neviděnému vítězi, o pokusu odtančit býčí zápas byla již řeč. Mnohé by mohlo vyřešit osvětlení, s nímž však režisér pracoval překvapivě málo. Že se – pokud jde o optickou stránku inscenace – Carmen přece jen udržela ve svém žánru, je zásluhou kostýmního výtvarníka Josefa Jelínka, jenž volil spíše tmavší barevné tóny a vyvaroval se veškeré křiklavosti. K realisticky věrohodné a co do výsledku akceptovatelné stránce inscenace však přispěl Zdeněk Troška rozhodnutím uvést Carmen v její první verzi, s mluvenými dialogy v originálním jazyce. Není to verze zcela autorská, dialogy jsou k prospěchu věci citlivě zkráceny, inscenace má spád a místa jako dialog Zunigy a Carmen („Nech si ty své popěvky“) a další podobná nabývají na logičnosti. Jednoznačně v premiérové Carmen zvítězila hudba. Dirigentku Claire Levacher pražské publikum zná od jejího úspěchu v soutěži Pražského

26

Hr0405.indd 26

30.4.2004, 12:35:10

D I VA D LO

jara 2000 a z nastudování Poulenkova Lidského hlasu ve Státní opeře. Vedla orchestr jistě a s jiskrou, temperamentně, s nostalgickými i drásavými tóny na patřičných místech. Skvěle se představil také sbor (sbormistr Alois Melichar), zvukově vyvážený a až na jediné drobné rytmické zakolísání na začátku čtvrtého dějství naprosto jistý. Pěveckými i hereckými hvězdami představení byli představitelé hlavních rolí. Galina Ibragimova nevystavuje jako Carmen na odiv erotickou svůdnost, je sebevědomou ženou, jež má svou čest a nic nepředstírá, pěvecky se neupíná na efekt notoricky známých čísel, dokonce by se dalo říci, že svůj hlas ovládá natolik, že si může dovolit vokální oslnivost potlačit ve prospěch herecké stránky role. Jako Don José hostuje na jevišti Státní opery korejský tenorista Yikun Chung, pěvec se všemi předpoklady k úspěšné kariéře v italském a francouzském oboru a hereckým talentem. Jeho José je typ slabocha, potácejícího se mezi depresemi a neřízenými afekty, zcela věrohodný v projevu a pěvecky jistý. Escamillo je nevděčná role, vyžadující předvedení všech barytonových rejstříků v jediném výstupu. Vladimír Chmelo mohl být sice ve vstupní árii hlasově průraznější, jeho výkon však byl rovněž herecky i pěvecky velmi vyrovnaný. Micaela, role poněkud bezbarvá a většinou pasivně působící, byla v podání Ludmily Vernerové přirozeně milující venkovskou dívkou, jež však nemá moc poblázněného Josého uchránit od zkázy; zde zejména prospělo mluvené slovo ke zlidštění postavy. Také představitelé menších rolí odvedli vesměs solidní výkony: pěvecky i herecky vyzrál Ivo Hrachovec (Zuniga) a spěje k větším rolím, Lubomír Havlák a Jan Ondráček jako Dancairo a Remendado se vyvarovali v těchto rolích obvyklých šarží stejně jako Sylva Čmugrová (Mercedes) a Hana Jonášová (Frasquita; zřejmě vinou premiérového zaujetí však byla ve vypjatých výškách intonačně nejistá) a Václav Sibera (Morales). Nová Carmen nabízí hudební kvalitu a uspokojivé divadlo. Otázkou však je, zda se spokojit s uspokojivým výsledkem. VLASTA REITTEREROVÁ Giuseppe Verdi: Carmen, režie Zdeněk Troška, dirigent Claire Levacher, sbormistr Alois Melichar, scéna Milan Ferenčík, kostýmy Josef Jelínek, choreografie Marcela Benoniová, premiéra 11. 3. 2004 Státní opera Praha.

Novákova Lucerna v Plzni V roce České hudby sáhla plzeňská dramaturgie po opeře na českých jevištích zřídka vídané, Lucerně Vítězslava Nováka. Námět je ovšem dobře znám z úspěšné hry Aloise Jiráska. Pro operu jej přepracoval libretista Hanuš Jelínek. Žák Antonína Dvořáka Vítězslav Novák zvolil, obdobně jako jeho učitel ve svých operách Rusalka či Čert a Káča, pohádkový námět. Na rozdíl od obecnějších témat sváru duše a těla v Rusalce, či vítězství odvahy a chytrosti v Čertovi a Káče je však námět Lucerny se svým obrozeneckým podtextem dnešním dnům poněkud vzdálen. Plzeňská inscenace se odehrává na točně, která umožňuje hladké proměny scény. Stavby Karla Glogra jsou „pohádkově realistické“ a nepostrádají půvab, stejně jako jím vytvořené kostýmy. Vhodně charakterizují své nositele. Velice povedené jsou masky obou vodníků. Hudebně dílo nastudoval mladý dirigent Pavel Šnajdr. Dirigoval s patrným zanícením. Postrádala jsem však preciznější přípravu sólistů. Chyběla lépe vypracovaná deklamace a s tím úzce související frázování, které v případě Novákovy hudby utváří specifikum každé postavy. Orchestr reagoval dobře na čitelné gesto svého dirigenta. Škoda, že se nevyvaroval intonačních kazů v předehrách k prvnímu a třetímu dějství. Operní pěvci pak ve většině případů zůstali, proti svým zkušeným činoherním kolegům v mluvených rolích (především výborný Klásek Jaroslava Someše či Sejtko Jiřího Samka), pouze u vnějšího ztvárnění rolí. Je to pro mne zklamání, protože právě od zkušeného činoherního režiséra, jakým Jan Burian bezesporu je, bych očekávala hlubší prokreslení charakteru postav. Bohužel některé interpretační výkony oplývaly, vedle herecké bezradnosti, také nedostatečnou pěveckou erudicí. Mám na mysli výkony Petra Dolejšího v roli Mušketýra, Josefa Moravce ztvárňujícího Dvořana a konečně Vrchního Vojtěcha Šafaříka. Nejpřesvědčivějším výkonem 2. premiéry (28. 3.) byl Vodník Michal v podání Jana Ondráčka. Nevšední pohybová kreace, prožitek, modulace barvy hlasu a v neposlední řadě dobrá srozumitelnost vytvořily ve svém celku pěkný syntetický výkon. Poněkud ve stínu zůstal vedle On-

Zleva Tomáš Kořínek (Vodník Michal) a Jevhen Šokalo (Vodník Ivan) Foto Marta Kolafová

dráčkova Michala vodník Ivan v podání Tomáše Bartůňka. Věrohodnou postavu po stránce pěvecké i herecké vytvořila Dagmar Volfová v roli Kláskové. Stěžejní role Mlynáře byla obsazena Jiřím Bártou. Ten vedle ztepilého zjevu disponoval pěkným zdravým hlasem. Po herecké stránce však nebyl dominantní postavou, a tak svému Mlynáři zůstal něco dlužen. Hanička Kláry Benedové upoutala dívčím zjevem a kultivovaným pěveckým projevem. Její hlas je subretnějšího charakteru, a proto se někdy hůře prosazoval vůči zvuku orchestru. Herecky působila její Hanička poněkud jednostrunně. V kantabilní roli Kněžny zklamala Helena Janečková nízkou kvalitou svého hlasu. Její Kněžna byla více koketou, než po lásce toužící bytostí. Zbyněk Brabec byl věrohodným Zajíčkem, škoda nesmělých vysokých tónů. Partie Báby nebyla ideální pro Annu Barovou z důvodu malé znělosti hluboké hlasové polohy. Nová operní inscenace Lucerny v Plzni je průměrným představením, které neurazí, ale též nenadchne. Myslím, že může být vhodnou příležitostí pro rodiče s dětmi k návštěvě divadla. LILKA ROČÁKOVÁ-RYBÁŘOVÁ Vítězslav Novák: Lucerna, opera na námět úspěšné hry Aloise Jiráska, upravený v operní libreto Hanušem Jelínkem. Dirigent Pavel Šnajdr, režie Jan Burian, scéna a kostýmy Karel Glogr, premiéra 27. 3. 2004 ve Velkém divadle v Plzni.

27

Hr0405.indd 27

30.4.2004, 12:35:11

Z P R Á V Y Z D O M OVA

Hudba v Praze ČESKÉ MUZEUM HUDBY připravilo (18. 4.) k výstavě Voda a život v Národním muzeu Večer klasických melodramů. V Lobkovickém paláci recitovala Hana Maciuchová, Carmen Mayerová a Bořivoj Navrátil za klavírního doprovodu Miroslava Sekery a v režii Věry Šustíkové. Zněly i klavírní skladby (Schumann, Arenskij, R. Strauss, Smetana, Foerster, J. Zich, Vycpálek, O. Zich, Fibich). PRAŽSKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE zakončila letošní cyklus pro rodiče s dětmi Ach, ty slavné děti! aneb Čeští umělci v krátkých kalhotách v sobotu 13. 3. dopoledne v pražském Rudolfinu pohledem na dětská léta Bohuslava Martinů Cos to zase prováděl, Bohouši? Za řízení Marka Ivanoviče a moderátorství dr. Iljy Šmída a malého Jana Řezníčka uvedly PKF a Bambini di Praga úryvky z opery Veselohra na mostě, z Kytice, Špalíčku a dalších skladeb. (vla) V CYKLU TI NEJLEPŠÍ se v Praze na HAMU v Sále Martinů představily další orchestry – 5. 3. to byl Západočeský symfonický orchestr Mariánské Lázně řízený dirigentem Lubošem Přibylem s díly J. D. Zelenky, K. Slavického, B. Smetany a A. Dvořáka (sólo – zpěv Alžběta Poláčková). 2. 3. tamtéž zahrála Filharmonie Hradec Králové řízená Jakubem Kleckerem skladby Z. Šestáka, I. Krejčího a Z. Fibicha. (vla) PRAŽSKÁ KONZERVATOŘ uspořádala (23. 3.) v Sukově síni Rudolfina koncert studentů žesťového oddělení ze tříd A. Čočka, V. Ferebauera, J. Jaroňka, P. Hernacha, M. Kejmara, K. Malimánka, J. Šimka a B. Tylšara (Clarke, Vivaldi, Bach, Händel, Morley, Lütgen, Nelhýbl, Laburda, Bruckner, Zámečník, Bartók). KÜHNŮV SMÍŠENÝ SBOR se sbormistrem Janem Rozehnalem uspořádal (27. 3.) koncert duchovní hudby. V sále Církve bratrské v Soukenické ulici uvedl Lisztovu Via Crucis a Palestrinovu Stabat mater. GUTTA MUSICAE účinkovala (12. 3.) při tradičním Koncertu 17. 17 ve Stu-

diu Ypsilon (Martinů – Otvírání studánek, L. Hurník – Kantáta o čaji). CYKLUS MLADÝCH 2004, který pořádají EuroArt Praha a Národní knihovna České republiky, měl (1. 4.) zahajovací koncert v Zrcadlové kapli Klementina. Icarus Quartet hrál Mozarta a Beethovena. HEIFETZ DUO, nově vzniklé seskupení houslistů Lukáše Kuty a Martina Zbrožka, hrálo (31. 3.) v kavárně Vikadlo (Jean Maria Leclair). Název Heifetz duo si tito sólisté zvolili jako výraz obdivu k houslovému virtuosovi Jaschovi Heifetzovi. 7. ROČNÍK IRSKÉHO HUDEBNÍHO FESTIVALU, vážícího se ke svátku sv. Patricka (17. 3.) se konal mezi 12. a 21. březnem v Praze. V pražských irských barech a pivnicích hostovali irští zpěváci, kapely a tanečníci jako Juliet Turnerová, Tanya Nelly, Celtic Whisper, Sali, Drunken Poets aj. O víkendu 20. a 21. 3. probíhaly na Staroměstském náměstí kuriózní soutěže jako přetahování lanem či pojídání ústřic. Patronem letošního festivalu byl herec Marek Eben. (vla) PĚVECKÝ SBOR JITRO z Hradce Králové a pražský chlapecký sbor Pueri gaudentes vystoupily společně (28. 3.) v Sále Martinů (Dvořák, Janáček, Eben, Mácha). BIG BAND ČESKÉHO ROZHLASU vystoupil (18. 3.) v jazzovém baru Be Bop v hotelu Alcron. Zpíval Rostislav Pechoušek, hudbu řídil Václav Kozel a koncert uváděl Alfréd Strejček. Big Band Českého rozhlasu je tvořen 17 hráči a hraje v klasickém obsazení (4 trumpety, 4 trombony, 5 saxofonů, kytara, baskytara, bicí, klavír). V čele orchestru stojí od roku 2002 jako šéfdirigent Václav Kozel. Zakladatelem a prvním uměleckým vedoucím tehdy ještě Tanečního a jazzového orchestru Československého rozhlasu se stal v 60. letech vynikající český jazzový muzikant a skladatel Karel Krautgartner.

Hudba v Čechách SMETANŮV KLAVÍR, putovní cyklus koncertů z díla Bedřicha Smetany konaný u příležitosti skladatelova 180. výro-

čí narození a 120. výročí úmrtí pokračoval (11. 3.) vystoupením v Jindřichově Hradci, kde Bedřich Smetana trávil svá školní léta (1831–1835) a kde byl v roce 1880 jmenován čestným členem zpěváckého spolku Černín a členem Hudebního spolku. V podání klavíristy Petra Jiříkovského zazněly vybrané části z díla Bagatelles et Impromptus, Tři salonní polky op. 7, Tři poetické polky op. 8, Vzpomínka na Čechy op. 13, výběr ze Snů a výběr z Českých tanců. * Cyklus Smetanův klavír představuje klavírní dílo Bedřicha Smetany v podání českých klavíristů několika generací. Na dalším koncertě (13. 4.) ve Smetanově muzeu v Praze vystoupil

Ivan Klánský a na koncertech v městech spjatých s životem a dílem Bedřicha Smetany mají účinkovat Jitka Čechová, Jan Novotný a Petr Jiříkovský (1. 6. Plzeň, 21. 8. Nymburk, 2. 9. Benátky nad Jizerou, 9. 9. Mladá Boleslav, 16. 9. Nové Město nad Metují, 15. 9. Havlíčkův Brod, 4.–31. 9. Litomyšl – výstava obrazů, 5. 10. Písek, říjen/listopad 2004 Švédsko – Göteborg). PAMÁTNÍK ANTONÍNA DVOŘÁKA ve Vysoké u Příbrami otvírá (15. 5.) výstavu nazvanou Světoví interpreti Antonínu Dvořákovi. V Galerii Václava Kounice, doplňující stálou expozici, by měla být přístupná do konce roku 2005. Pro letošní dvořákovské jubileum se chystá (5. 6.) uvede-

Zemřel skladatel a dirigent Petr Doubravský 10. 4. 1925–24. 3. 2004 Hudební skladatel a dirigent Petr Doubravský zemřel po dlouhé nemoci ve středu 24. března v Liberci ve věku nedožitých 79 let. Narodil se 10. dubna 1925 ve Vídni a první hudební vzdělání získal v rodině – otec byl houslový virtuoz, matka klavíristka. V letech 1943--49 studoval na pražské konzervatoři dirigování u P. Dědečka a A. Klímy a skladbu u F. Píchy. V roce 1957 absolvoval letní dirigentskou akademii u L. Matačiće. Po dvouletém korepetitorském období v Pěveckém sboru Čs. rozhlasu odešel začátkem 50. let jako dirigent do olomouckého divadla, řídil rovněž Symfonický orchestr ostravského kraje, ale nejdéle spojil svůj profesní i osobní život s Libercem, kde působil jako dirigent nejprve v letech 1952-55 a poté od začátku 60. let až do konce své profesní kariéry. Od roku 1981 až do odchodu do důchodu v roce 1987 byl šéfem operního souboru libereckého divadla. Petr Doubravský patřil k výrazným osobnostem liberecké scény. Dirigoval klasický repertoár – stěžejní díla G. Verdiho, G. Pucciniho, ruskou i francouzskou operní literaturu, stejně jako domácí klasiku (Smetanu, Dvořáka, Janáčka). Často se však uplatňoval jako zkušený interpret soudobé operní tvorby a to již od 60. let liberecké opery pod vedením Rudolfa Vašaty, kdy dirigoval mj. Liebermannovu Školu žen, Brittenův Sen noci svatojanské, Uhlova Záhadného pana X. V dalších desetiletích k nim přibyl například Hanellův Dorian Gray, Humperdinckova Perníková chaloupka či Mejerovičův Strašný sen občana K., z domácího repertoáru Jiráskův Medvěd či Léto M. Krejčího. Od počátku se věnoval rovněž interpretaci baletních titulů a kromě Čajkovského Louskáčka, Delibesovy Coppélie či Adamovy Giselle uvedl Flosmanovo Zkrocení zlé ženy, Ščedrinovu Carmen a Annu Kareninu, Šostakovičův balet Dáma a chuligán či Vostřákovu Viktorku. Jeho skladatelské začátky ovlivnil novákovský impresionismus, posléze akceptoval i soudobější skladebné principy, i když vždy usiloval o zachování tonální a melodické hudební řeči. V libereckém divadle nastudoval svou historickou operu Magdaléna (1976), balety Balada o loutkáři (1979) a Pohádky o Krakonošovi (1988). Jeho dílo obsahuje mnoho komorních, orchestrálních i vokálních kompozic. V libereckém divadle zanechal Petr Doubravský výraznou tvůrčí stopu. Pokračuje v ní jeho syn Martin Doubravský, dirigent a nynější šéf operního souboru. RADMILA HRDINOVÁ

28

Hr0405.indd 28

30.4.2004, 12:35:12

Z P R Á V Y Z D O M OVA ní opery Rusalka v zámeckém parku. V rámci 36. ročníku Hudebního festivalu Antonína Dvořáka vystoupí ve Vysoké pohostinsky soubor Divadla F. X. Šaldy z Liberce. HOUSLISTA PAVEL ERET po vystoupení s Plzeňskou filharmonií (22. 4.) a dirigentem Hynkem Farkačem (Slavík: Koncert a moll, s Eretovou kadencí) v sále Peklo byl pozván (8. a 9. 5.) na sólové vystoupení do Jüterborgu a Budyšína k Orchestru lužickosrbského národního souboru (Mozart).

Hudba na Moravě a ve Slezsku JANÁČKOVA FILHARMONIE OSTRAVA zahrála (18. 3.) v Domě kultury města Ostravy program, který pak vezla (21. 3.) na MaerzMusik 2004 – berlínský Festival für aktuelle Musik. Kompozice pro tři orchestry uvedla pod názvem Hudba v prostoru. Zněly skladby Petra Kotíka, Olgy Neuwirthové, Christiana Wolffa a Philla Niblocka, dirigovali Petr Kotík, Zsolt Nagy, Petr Vronský a jako asistent Marián Lejava. Skladby provedlo třiadevadesátičlenné těleso rozdělené do tří skupin a obklopující ze tří stran publikum. veb

Divadlo „HUDEBNÍ“ CENY THÁLIE, které uděluje od roku 1993 Herecká asociace za nejlepší jevištní výkony v oboru činohra, opera, opereta a muzikál a balet, směřovaly hlavně do Národního divadla. V sobotu 27. března se v jeho historické budově předávaly již po jedenácté. Letošní operní Ceny Thálie zůstaly pod domácí střechou. Získali je Yvona Škvárová za roli Marilyn Klinghoffer v opeře Johna Adamse Smrt Klinghoffera a Jan Vacík za roli Matěje Broučka v Janáčkových Výletech páně Broučkových, oba v inscenacích Národního divadla. V nominaci byli i Denisa Hamarová a Richard Haan za postavy vytvořené na jevišti Státní opery Praha. Cenu za celoživotní mistrovství v operním umění získal letošní sedmdesátník, barytonista Antonín Švorc, který prožil přes půl století na jevišti naší první scény. Také baletní ceny získali sólisté baletu pražského Národního divadla Tereza Podařilová a Filip Veverka za role v baletu Zkrocení zlé ženy. Cenu Thálie za celoživotní baletní mistrovství získal stále svěží a aktivní Jiří Žalud, který dosud tančí v inscenaci Labutího jezera a Někdo to rád horké plzeňského Divadla J. K. Tyla, hostuje i na jeviš-

Smyčcové duo (zleva Jan Kvapil a Jiří Sládeček – oba členové České filharmonie), vystoupilo 30. 3. v rámci cyklu ČF - Filharmonikové a jejich hosté komorně - v Sukově síni. Pro posluchače si připravilo pestrý program, sestavený z děl J. Rejchy (Duo g moll op. 4 č. 1), F. a J. Bendů (4 capriccia pro sólové housle), J. S. Bacha (Suita č. 3 C dur pro violoncello BWV 1009), K. Stamice (Duo C dur op. 19 č. 1), V. Hálka (Cesty. Šest duet pro housle a violoncello) a B. Martinů (Duo č. 1 pro housle a violoncello). Foto Zdeněk Chrapek

Za Janem Kristoforim 1931–2004 Jako blesk z čistého nebe nás nedávno zasáhla smutná zpráva, že po těžké nemoc zemřel v 73 letech jeden z nejvýznamnějších českých malířů současnosti Jan Kristofori. Jeho rozsáhlá tvorba je spjata s hudbou všech odstínů a žánrů, od jazzu až po klasiku. Po návratu z emigrace v devadesátých letech také spolupracoval s redakcí Hudebních rozhledů a několikrát bylo použito jeho obrazů s hudební tematikou na titulní stranu obálky HR. Málokdo ovšem ví, že byl i autorem nového grafického řešení HR, které ovšem pro svou finanční náročnost zůstalo jen ve stadiu návrhu. Jan Kristofori byl „Evropanem“ v pravém slova smyslu, nejen svojí tvorbou. Narodil se v roce 1931 v Mukačevu na Podkarpatské Rusi, gymnázium absolvoval za války v maďarském Miskolci. Po válce začal navštěvovat keramickou uměleckou školu v Bechyni, kterou mu ovšem nastupující totalitní režim nedovolil po r. 48 dokončit. Proto se vyučil v Semilech v oboru „sítotisk v textilním průmyslu“ a stal se výtvarníkem semilské textilky. Zde se i zapojil do otevřeného a nerovného boje s totalitou a jako nezletilý člen protistátní skupiny byl odsouzen na 10 let v uranových dolech v Jáchymově, kde musel pobýt plných 7 let. Po propuštění z vězení spolupracuje s řadou redakcí (Divadelní noviny, Květy, magazín Co vás zajímá apod.). První výstavu má v r. 1960 v pražském Divadle hudby a podílí se na výstavách Obraz a hudba a Moderní jazz v plastice, která byla ovšem ještě před zahájením zakázána. V roce 1968 emigruje nejdříve do západního Berlína a později do Norska, kde získal i občanství. V 70. letech zde vytváří ilustrace pro řadu knih (např. pro vydání K. Čapka a A. Solženicyna). V té době už vystavuje v řadě světových galerií, dostává významná ocenění a mj. se podílí na interiéru české kaple ve Washingtonu. V roce 1982 dostává zlatou medaili v USA za cyklus „Čas“ a švýcarská televize natáčí jeho životopisný film. Národní galerie ho zařazuje do prestižního lexikonu umělců. Ilustruje Seifertovy Sonety o Praze pro americké vydavatelství, připravuje výstavu „10 let Charty 77“ a v roce 1988 vydává kalendář k dvacetileté okupaci Československa. V r. 1989 zakládá Občanské fórum v Norsku a vrací se do Prahy. Pořádá desítky akcí a výstav, např. „Pocta Rafaelu Kubelíkovi“ a v živé paměti umělecké veřejnosti je jeho nedávná souborná výstava v Národním muzeu v Praze. Legendární byly jím pořádané „salony“ v jeho pražském ateliéru, kde se při Komorní hudbě a výtvarných dílech setkávali význační umělci, politici, vědci i sportovci a svou atmosférou připomínaly známé pařížské salony počátku minulého století. Pokud bychom měli osobnost Jan Kristoforiho charakterizovat pouhými třemi slovy, byly by to pravděpodobně pracovitost, skromnost a lidskost. Bude nám všem chybět. TOMÁŠ SOUSEDÍK

ti Národního divadla a Státní opery Praha. Cena za „lehkou múzu“ se tentokrát přiklonila k muzikálu. Obdržela ji Stanislava Topinková–Fořtová za roli paní Johnstonové v muzikálu Pokrevní bratři plzeňského divadla a Jiří Korn za roli hostinského Thénardiera v muzikálu Bídníci v produkci pražské agentury GoJa. V nejužší nominaci se ocitti i Iveta Dufková a Václav Morys, oba za role v klasicém operetním repertoáru. (rh)

V SOBOTU 25. 9. 2004 se koná setkání bývalých žáků a přátel prof. A. Grűnfeldové. Hudbou a slovem na ni vzpomenou I. Moravec, J. Čáp, J. Frenklová, M. Ballý a mnozí další. Zveme vás tedy na 25. září 2004 v 18. 00 hod, do Komorního sálu Pražské konzervatoře v Pálffyho paláci ve Valdštejnské ulici č. 14 v Praze 1.

29

Hr0405.indd 29

30.4.2004, 12:35:15

ZE ZAHRANIČÍ

Jenůfa v Budapešti Janáčkovo výročí vrátilo po třech desetiletích do Maďarské státní opery v Budapešti v novém nastudování Její pastorkyňu jako událost první velikosti. Určující hodnotou je symfonicky měkké hudební nastudování dirigenta Jánose Kovácse podle Mackerrasovy vídeňské edice, ale bez Kostelniččina zpěvu v prvním dějství. Žádná sršatá ostrost, ale jemně vroucí zvuk smyčců, prodlevy bez ztráty napětí, zvolnění daná obsahem slov a pohnutím citů, až po velkolepě vystavěnou dohru po Kostelniččině odchodu i sám závěr nabídly dílo jako jednolitě klenutou, rozměrnou hudební fresku ve stylu osudového dramatu. Detailní práce i jednota pojetí byly patrné také na spolupráci s pěvci, zejména ve vedení frází a v pečlivě střežené zpěvnosti výrazu. Zpěv v češtině – včetně „ř” – pod doslovnými maďarskými titulky nečinil nikomu zjevné potíže. Ani publiku, ani interpretům. Při druhé premiéře 27. 3. excelovala jako Kostelnička světově proslulá Éva Martonová s hlasem objemným, dramaticky vypjatým ve výškách, ale stále i jemným v pianissimech. Ohlas jejího výkonu byl zejména po druhém dějství doslova triumfální. Jenůfa Gabrielly Felberové je vážná, štíhlá černovláska s jistým sopránem, kterému schází jen krůček k oddané vřelosti v modlitbě, ale neschází nic ve vypjatých vrcholech. Bratry Lacu a Števu zpívali podobnými hlasy Attila Wendler a Dénes Gulyás. Oba byli svému oboru blíže v dlouhých vokálech, než v lyrice, kterou dobře vyrovnával stárek Kázmér Sárkány. Nesnadný part pasáka Jana brilantně zpívala Orsolya Röserová. Zvláštního uznání zaslouží sbory (Máté Szabó Sipos) za bezvýhradně spontánní výkon ve scéně rekrutů a ve strhující finální scéně. Jako by tu nikdo neprožíval hudbu z jiné země, ale vlastní nápěvy, rytmy i kořeny. Totéž platí o choreografii Tibora Makovinyiho. V silné evropské snaze objevovat stále něco jiného stanul režisér Attila Vidnyánszky jako hrdina, předloživ čistý tvar vyčtený z ponoření do partitury. Společně s výtvarníkem scény a kostýmů Alekszandrem Belozubem ukázal, že Janáčka není třeba lacině aktualizovat a ostřit křečí postmoderní exprese. K přesvědčivým

objevům vedou i jiné, dosud zdaleka nevyčerpané cesty. Scéna před bílým prospektem má jednotné geometrické členění, v prvním dějství s atributem mlýnských kol, v druhém se zavěšenými drapériemi a ve třetím s přístřeškem pro svatebčany a s postupně dovlékanými obřími krychlemi ledu, z nichž vzniká základ kříže tak, že zbývá už jen jediná kostka – ta, do níž vmrzlo novorozeně. Dojem, umocněný blikajícím světlem dětské duše a nezmenšený doslovností, je překvapivě působivý. Světlé, citlivě tlumené pastelové barvy i proměnlivé světlo scény vytvářejí k dramatu účinnější kontrast, než Dénes Gulyás (Števa) a Gabriella Felberová (Jenůfa) Foto Béla Mezey jinde tak často vídaná čerň a šeď. Kostýmy vycházejí z civilu, scény a podtrhuje poetické a nadčasové ale nebojí se folklórních náznaků: výšivek, chápání celku. třásní, úpletů. V tomto směru gradují JeInscenace ukázala, že Její pastorkyňa nůfinými svatebními šaty, které přinesou může účinkovat objevně, naléhavě a s vea nevěstě vnutí družičky. likou vnitřní silou i bez naturalistických Citové pojetí režie minimalizuje pohyb, hrubostí a bez posunů do svévolných rozmístěním postav však dociluje stálého časů a míst. Vyžaduje to ovšem zažitou napětí. Upuštění od popisnosti gest a dějů hloubku porozumění, obětavost přípravy, (i příchodů a odchodů) otevírá alegoric- svědomitost studia, oddanost a pokoru. kou uvolněnost pro stálý život v hloubce JAN KRÁLÍK

MaerzMusik 2004 Festival für aktuelle Musik 18.–28. 3. 2004 Náhoda tomu chtěla, že těsně před svým odjezdem do Berlína jsem byla dne 16. března svědkem 523. úterku Umělecké Besedy, který byl pořádán ve spolupráci se Společností pro elektroakustickou hudbu SEAH, a že jsem si tedy mohla jako vhodný aperitiv k očekávané hostině poslechnout skladby Petra Kotíka, Petera Grahama, Frederika Rzewského, Petra Cíglera, Josepha

Solera, Roberta Scotta Thompsona a Miloše Haase. Letos poprvé, po dvou úspěšných ročnících, zastřešily festival „MaerzMusik“ všeobjímající BERLINER FESTSPIELE a poskytly mu nejenom své jméno a logo, ale i veškerou podporu. Ve spolupráci s několika desítkami organizací proběhlo v deseti dnech 31 různých akcí, koncertů, vernisáží, setkání, přednášek, přehlídek, ukázek

30

Hr0405.indd 30

30.4.2004, 12:35:16

ZE ZAHRANIČÍ

a Performace Installations, z nichž sice ne všechny, které jsem stihla za necelý týden navštívit, odpovídaly mému vkusu a mé představě o umění, rozhodně však stály za poznání. Letošní festival se věnoval především hudbě Severní Ameriky a Francie. Mottem byl „Ives & Concequences“, což lze chápat jako Charles Ives a jeho následovníci či pokračovatelé. K 50. výročí úmrtí tohoto mimořádného zjevu minulého století bylo uspořádáno dvoudenní symposium „Ives a dnešní komponování“ a „Politika a estetika“. Základní motto festivalu tvořilo několik bloků, kde se kromě Ivese objevovala jména jako Georg Friedrich Haas, Tristan Murail, Michael Finnissy, James Tenney, Sidney Corbett, Oliver Schneller, Georg Flynn, William Rusell, David Lang, Luis Andriessen, Michael Gordon, Walter Zimmermann a řada dalších. Druhým tématem byla nová francouzská hudba, představená souborem Intercontemporain, založeným Pierrem Boulezem, patřící k nejvýznamnějším ansámblům na francouzské soudobé scéně. Zde zazněl vedle audiovizuálního programu i koncert z díla Luciana Berii a Georgese Aperghise. Samostatný a velmi atraktivní autorský večer v moderně renovovaném a modře nasvíceném kostele na Hohenzollernském náměstí byl vyhrazen festivalovému hostu, mladičké Chaye Czernowinové z Izraele. Nedala jsem si samozřejmě ujít koncert z děl Luigi Nona stejně tak jako populárního švédského experimentátora Sven-Ake Johannsona a jeho „koncert nové hudby na staré nástroje“. Těmi ovšem nemínil barokní cella či violy da gamba, jak jsem se naivně domnívala, ale filmový záznam svého Koncertu pro 12 traktorů. Další blok tvořila vystoupení, nazvaná Schule machen, která představovala pilotní projekt hudební výchovy žáků základních škol s názvem „Querklang“ -- experimentální komponování ve školách a „Open your Ears“ – ve spolupráci s berlínskou Vysokou uměleckou školou a Komorním souborem Nová hudba. Pochopitelně mě tato představení velmi zajímala, ale odcházela jsem z nich s poněkud rozporuplnými pocity a s jistými pochybnostmi o správnosti tohoto způsobu hudební výchovy. Závěrečný koncert tohoto „školního“ cyklu se skladbami Johna Cage Branches, Telephones and Bird, Variations I a II a výběr z Chains

Dirigenti, kteří se podíleli na vystoupení Janáčkovy filharmonie Ostrava, rozdělené při interpretaci Kotíkovy skladby do tří samostatných těles. Zleva Petr Vronský, Zsolt Nagy, asistent Marián Lejava (který dirigoval některé zkoušky a zároveň kontroloval zvukovou vyrovnanost jednotlivých orchestrů) a Petr Kotík. Foto Alice Wostrá

a Spots od Frederika Rzewského byl velmi zajímavý, méně už Navigations pro smyčcové kvarteto od Alvina Luciera, které bylo za svou neuvěřitelnou vytrvalost – cca 12 minut naprosto stejných tahů smyčcem na 4 tónech v identickém rytmu a neměnné dynamice – odměněno uznalým potleskem přítomné mládeže. Další část festivalu zaujímala audiovizuální a elektroakustická představení a několik ukázek experimentálních zvukových instalací, nazvaných Sonic Arts Lounge. Přivezla jsem si ze svého berlínského maratonu současné hudby mnoho velmi výrazných dojmů, které by stály za podrobný referát, ale – aniž by ze mne mluvil nekritický patriotismus – s radostí mohu prohlásit, že největší dojem na mne udělaly dva velké koncerty Janáčkovy filharmonie Ostrava v nádherně akustickém velkém nahrávacím studiu v Berlíně-Treptowě. Janáčkova filharmonie se zde podivuhodným způsobem buněčného dělení rozmnožila na tři plnohodnotné orchestry, které v dokonalé souhře a pod bezpečným vedením Petra Kotíka, Zsolta Nagyho a Petra Vronského provedly premiéru Kotíkových Variací pro tři orchestry (2003--2004) a efektní sklad-

bu locus…doublure…solus rakouské skladatelky Olgy Neuwirthové (*1968). Plně obsazené auditorium přivítalo výkon našeho orchestru s nadšením, což předpokládám i o – pro mne už příliš nočním – koncertě ve 22 hodin. Zde zahráli naši umělci Ordinary Matter, premiéru berlínské úpravy pro tři orchestry od Christiana Wolffa a rovněž první provedení Three Orchids od skladatele francouzského původu Philla Niblocka. Celkem ve čtyřech těsně po sobě následujících koncertech jsem kromě Janáčkovy filharmonie Ostrava upřímně obdivovala i skvělé ánsámbly Studio Percussion Graz a kanadské smyčcové kvarteto Quatuor Bozzini ve skladbách Charlese Ivese, Henry Cowella, Johna Cage, Glorie Coates, Lou Harrisona, Williama Rousella a Toma Johnsona. V obsažném festivalovém programu byl velmi pochvalně zdůrazněn přínos Janáčkovy filharmonie Ostrava a jejího šéfa Petra Vronského k provozování a popularizaci současné hudby. Domnívám se, že je to snaha více než chvályhodná, a že bychom za ni měli být tomuto orchestru opravdu vděčni. MÍLA SMETÁČKOVÁ

31

Hr0405.indd 31

30.4.2004, 12:35:17

ZE ZAHRANIČÍ

Plzeňská filharmonie ve Spojených státech

Plzeňská filharmonie ve Spojených státech amerických

Po umělecky velice úspěšných zájezdech do zemí západní Evropy, které se uskutečnily v minulých letech, absolvovala Plzeňská filharmonie během měsíc února poprvé ve své historii tři týdenní turné po Spojených státech. Po podzimním působení operního souboru Divadla J. K. Tyla v Japonsku se filharmonie stala druhým uměleckým tělesem z Plzně, které realizovalo tak závažný, dlouhý a daleký zahraniční zájezd. Za poměrně obtížných podmínek při neustálých, mnohdy velice únavných přejížděních, uspořádali „Plzeňští“ v Americe 13 koncertů. Projezdili přitom státy od severu k jihu – v podstatě celé východní americké pobřeží. Kromě jediného pořadu, na němž řídil domácí dirigent Paul Oakley úvodní skladbu Te Deum Antonína Dvořáka a při němž s naším orchestrem spolupracoval tamní pěvecký sbor, dirigoval zbytek koncertů Jiří Malát. Plzeňskou filharmonii zná nejen z mnoha předchozích pohostinských vystoupení, ale také z někdejšího jejího dvouletého šéfování. Jako sólistky s orchestrem v zámoří spolupracovaly zejména mladá česká houslistka Lucie

Sedláková-Hůlová a americká klavíristka japonského původu Michiko Otaki. Ve Spojených státech samozřejmě čekal plzeňské umělce zcela jiný svět, než na jaký jsou zvyklí ze svých domácích i zahraničních zájezdů v rámci Evropy. Přesto americké posluchače nabídnutým repertoárem zaujal. Západočeši vezli za moře převážně českou hudbu, což ladilo s letošním magickým rokem končícím čtyřkou a nazvaným Česká hudba 2004. Z díla Bedřicha Smetany hrál orchestr symfonickou báseň Šárka, z odkazu Antonína Dvořáka pak vedle Koncertu pro housle také dvě jeho poslední symfonie („Anglickou“ G dur a „Z nového světa“ e moll). Vedle toho však uváděl také Mistrovu Romanci pro housle a orchestr, zmíněné Te Deum a Symfonické variace. České skladby doplňovala předehra Egmont Ludwiga van Beethovena, Koncert pro klavír č. 1 Fryderyka Chopina a Třetí symfonie Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Koncerty v sedmi amerických státech, kterými Plzeňská filharmonie projela, byly vyprodány, a tak filharmoniky čekaly zaplněné koncertní síně a úspěch ve všech případech naprosto mimořádný. Členové

Foto archív

orchestru s pýchou vzpomínají např. na koncert v Danville v Kentucky, kde filharmonie účinkovala v krásném sále pro 1400 posluchačů. Byla to stejná koncertní síň, kde kdysi účinkovala Česká filharmonie s Václavem Neumannem a kde v letošním roce vystoupí mj. také Izraelská filharmonie nebo balet Velkého divadla z Moskvy. Poslední zájezdový koncert se konal v Birminghamu ve státe Alabama, kde s orchestrem spoluúčinkovala americká houslistka Janice Martinová. Podle slov dirigenta J. Maláta se tu po ohlášeném programu s hudbou B. Smetany, A. Dvořáka a F. Mendelssohna-Bartholdyho podařilo publikum doslova nadchnout přidanou předehrou k Mozartově opeře Figarova svatba. Podobné koncertní turné, o němž mj. informovala také ve svém zpravodajství Česká televize, je pro každý evropský orchestr především prestižní náležitostí. Není nijak výjimečně finančně atraktivní a nepomůže tak ani Plzeňské filharmonii z letošní svízelné existenční situace. Filharmonie jej však podnikla hlavně pro propagaci svého dobrého jména i pro upevnění výborné pověsti české muzikality. JAROSLAV FIALA

32

Hr0405.indd 32

30.4.2004, 12:35:18

ZE ZAHRANIČÍ

Operní neděle v Sasku Zhlédnout dvě operní představení v Praze není nic nereálného. Podobný „operní maratón“ jsem absolvoval 7. března, tentokráte ovšem v Sasku. Nejprve jsem navštívil operní dům v Chemnitzu, kde byl na programu Weberův Čarostřelec. Klasické dílo, které Němci považují za svou národní operu, zbavila režisérka a choreografka Arila Siegert tradičních klišé a uvedla na jeviště živoucí postavy v reálných situacích. Například Agáta nezůstává jen do sebe uzavřenou naivkou, ale tuší nebezpečí, které hrozí jí i Maxovi již od začátku. Ani ostatní postavy se nechovají podle vžité inscenační tradice. Režijní koncepci podtrhuje prostá, ale maximálně funkční scénografie Hanse Dietra Schaala a kostýmy Marie-Luise Strandt. Hudebního nastudování se ujal chemnitzký generální hudební ředitel Niksa Bareza, tuto neděli ale dirigoval Thomas-Michael Gribow. Vedl zpěváky i orchestr s jistotou, postrádal jsem však větší výrazové a tempové zvraty, jež by daly inscenaci zejména v závěru potřebný spád. Nejvýraznějším ze sólistů byl Jürgen Freier v roli Kašpara, pěkné výkony podaly i Astrid Weber (Agáta) a Ute Baum (Anička). Publikum zaplnilo více než šest set míst a odpolední představení náležitě ocenilo. V následující třičtvrtě hodině jsem se přesunul do drážďanské Semperovy opery na Stravinského Život prostopášníka. Představení v rámci festivalu hudby 20. století nepřilákalo tolik zájemců, aby naplnili kapacitu velkého hlediště. Mnozí se tak připravili o úctyhodný hudební i vizuální zážitek. Poslední dílo skladatelova tzv. neoklasického období je inspirováno operou 18. století a podnět k jeho kompozici daly Hogarthovy výtvarné práce. Zvukovou pestrost mozartovského orchestru podtrhlo hudební nastudování Johannese Fritzsche. Jeho čitelná gesta bezpečně provedla pěvce i orchestr všemi úskalími složitě rytmicky organizované partitury. Hlavní roli Toma Rakewella s obdivuhodnou samozřejmostí ztvárnil tenorista Klaus Florian Vogt. Podobně si vedli Camilla Nylund (Anne Trulove), Jukka Rasilainen (Nick Shadow) a Kathleen Kuhlmann (Baba). Pozoruhodný byl i výkon ostatních sólistů a operního sboru (sbormistr Matthias Brauer).

Ředitel Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín vypisuje

KONKURZ na místo:

KONCERTNÍ MISTR 1. HOUSLÍ Podmínky: – jeden z koncertů W. A. Mozarta – jeden ze světových houslových koncertů (Beethoven, Brahms, Dvořák, Čajkovskij, Sibelius apod.) – orchestrální sóla – ukončené vysokoškolské vzdělání Kopie orchestrálních partů budou přihlášeným uchazečům zaslány poštou.

Termín konkurzu: 15. červen 2004 Přihlášky spolu se stručným životopisem zasílejte do 1. 6. 2004 na adresu: Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, nám. T. G. Masaryka 2570, 760 01 Zlín tel.: 577 210 623, e-mail: [email protected]

S hudebním nastudováním si nezadala režijní koncepce. Philipp Himmelmann akceptoval Stravinského záměr a inscenoval dílo v duchu alžbětinského divadla. A tak se místo složitých kulis pouze spouštěly neonové nápisy s určením místa a doby děje (scénografie Johan-

nes Leiacker). Téměř tříhodinové představení udrželo diváky v neustálé pozornosti a setkalo se s jednoznačně kladným přijetím. Přejme si, aby podobné zážitky byly samozřejmostí nejen v Sasku, ale i u nás. JIŘÍ PETRDLÍK

VELKÁ SOUTĚŽ HUDEBNÍCH ROZHLEDŮ Milí čtenáři, otázka, uveřejněná v minulém čísle našeho časopisu – kterou operní rolí a v jakém divadle se Dmitri Hvorostovsky představil českému publiku – vás zjevně nikterak nezaskočila. Odpovědí přišlo hodně a všechny byly správné. Slavný ruský barytonista vystoupil poprvé na české operní scéně v titulní roli Evžena Oněgina stejnojmenné opery Petra Iljiče Čajkovského ve Státní opeře Praha. Mnozí z vás dokonce věděli, že se jednalo o uzavřené představení pro účastníky konference gynekologů České společnosti pro menopauzu, pořádané 30. dubna roku 2000, a pan Jan Machovský napsal i jméno představitelky Olgy, kterou tehdy byla sólistka Státní opery Praha, Sylva Čmugrová. Bohužel, opět jsme však mohli vylosovat pouze tři vítěze, kteří od nás dostanou cédéčka a jimiž tentokrát jsou: 1. Jan Puškař, Praha 5 2. Alice Zapletalová, Olomouc 3. Jaroslav Pelc, Litvínov A protože jsme na počátku měsíce, kdy své významné výročí slaví Antonín Dvořák, naše nová otázka zní: Ve kterém roce získalo Muzeum Antonína Dvořáka do své správy rukopis „Novosvětské“? Na vaše odpovědi se budeme těšit do 18. května 2004 na adrese Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailové adrese [email protected]

33

Hr0405.indd 33

30.4.2004, 12:35:18

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ

Festivaly ZLATÁ MASKA, operní a baletní festival v Moskvě, se letos uskutečnil ve dnech 27. 3.–12. 4. Velké divadlo z Moskvy uvedlo své inscenace Pucciniho Turandot, Stravinského Život prostopášníka a Brittenova baletu The Bright Stream, Novosibirské divadlo opery a baletu operu Alfreda Šnitkeho Život s idiotem a Minkusův balet Don Quixote, Malé světové divadlo (Malenkij mirovoj teatr) z Moskvy uvedlo Nymanovu komorní operu Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem. S baletními produkcemi se představily Moskevský komorní balet, Jekatěrinburské divadlo, Moskevské Kinetické taneční divadlo a Estonské Divadlo Von Krahl z Tallinu. Petrohradské Mariinské divadlo, které mělo představit své inscenace Wagnerova Prstenu Nibelungova, Čajkovského Čarodějky a třech baletních produkcí, svou účast vzhledem k jiným uměleckým závazkům zrušilo. Festival Zlatá maska se letos konal již podesáté.

Divadlo METROPOLITNÍ OPERA V NEW YORKU oznámila, že obdržela 3,5 milionů dolarů, které jí umožní pokračovat nadále v populárních sobotních rozhlasových přímých přenosech svých představení. Dar získala od nadace Stabile Foundation, Florida, devět měsíců poté, co firma Chevron Texaco ukončila svůj dlouholetý sponsoring těchto přenosů. Metropolitní opera poté obdržela nabídku od Annenberg Foundation (rovněž 3. 5 miliony dolarů), nicméně hledala dál, protože roční suma za přenosy je 7 milionů. Přenosy podle údajů MET sleduje 11 milionů posluchačů ve 42 zemích. AMERICKÉ SOPRANISTCE DEBORAH VOIGT (43), jedné z nejvyhledávanějších světových pěvkyň, bylo vedením londýnské Covent Garden zrušeno její angažmá pro titulní roli ve Straussově Ariadně na Naxu, pro kterou si ji zamluvilo již v listopadu 2000. Ředitelství uvedlo jako důvod umělčinu hmotnost. Voigt prý prohlásila, že neočekává, že bude smět zpívat v Covent Garden, dokud bude o obsazování pěvců rozhodovat ředitel Peter Katona, vedení divadla nato uvedlo, že doufá, že najde pro pěvkyni v budoucnu jiný vhodný projekt. Pro představení Straussovy opery v červnu 2004, které je obnovenou

inscenací ze září 2002, je však prý paní Voigt nevhodná, neboť se jedná o syntézu muzikálových, činoherních a vizuálních prvků. SROVNÁNÍ VÝSLEDKŮ 4 OPERNÍCH DOMŮ V USA v sezoně 2003/04 nabídl časopis Opera 4/ 04. San Francisco Opera (založena 1923, generální ředitelka Pamela Rosenberg, hudební ředitel Donald Runnicles) měla rozpočet 63 mil. dolarů, počet míst je 3. 148, uvedla 77 představení (9 oper) a počet návštěvníků byl 195. 000. Seattle Opera (zal. 1963, gen. řed. Speight Jenkins) měla rozpočet 20,6 mil. dolarů, počet míst je 2. 890, uvedla 49 představení (5 oper) a počet návštěvníků byl 123. 691. San Diego Opera (zal. 1965, gen. řed. Ian Campbell) měla rozpočet 14,6 mil. dolarů, počet míst je 2. 885, uvedla 23 představení (5 oper) a počet návštěvníků byl 61. 500. Los Angeles Opera (zal. 1986, gen. řed. Plácido Domingo, hud. řed. Kent Nagano) měla rozpočet 36,2 mil. dolarů, počet míst je 3. 250, uvedla 67 představení (8 oper) a počet návštěvníků byl 172. 500.

PETER RŮŽIČKA, ředitel Salcburského festivalu, oznámil 22. 3., že svůj kontrakt, který vyprší v roce 2006, již neobnoví. Prohlásil, že se chce plně věnovat práci na své nové opeře, kterou hodlá dokončit do roku 2008. Německý skladatel Peter Růžička (55) vystřídal na místě ředitele festivalu Gérarda Mortiera a hned ve své první sezoně v roce 2002 zaznamenal mezinárodní úspěch s inscenací Dona Giovanniho v režii Martina Kuseje.

Různé ARCHÍV YEHUDI MENUHINA zakoupila Royal Academy of Music v Londýně za 1, 2 miliony liber po překvapivé dohodě s Menuhinovými dědici. Rozsáhlá pozůstalost zahrnuje originální partitury Mendelssohna a dopisy od Edgara Elgara, Bély Bartóka, Benjamina Brittena, Alberta Einsteina, indického premiéra Jawaharlala Nehru, ale i korespondenci se členy královské rodiny. 25. 3. byla otevřena první výstava pozůstalosti, s výjimkou dopisů Prince waleského a královny matky, které podle mluvčího Akademie

nebudou nikdy zveřejněny. Legendární americký houslový virtuos Yehudi Menuhin (1916--1999) je považován za jednoho z nejgeniálnějších hudebníků 20. století. AMERICKÁ PREMIÉRA HUDBY K FILMU PÁN PRSTENů v podobě dvouhodinového vokálně-symfonického díla zazněla 26. 3. v podání Columbus Symphony Orchestra (Ohio). Interpretační aparát zahrnul 200 účinkujících včetně dvou sborových těles. Autor hudby k oscarové trilogii Howard Shore (celkem 12 hodin hudby!) dirigoval světovou premiéru této verze v prosinci 2003 na Novém Zélandu, kde byl film natáčen, a v únoru ve svém rodném městě Montrealu. Další provedení jsou plánována v Antwerpách, Londýně, Atlantě, Filadelfii, Seatllu a Pittsburku.

Česká hudba v zahraničí HARFISTKA JANA BOUŠKOVÁ excelovala u Berlínských filharmoniků. 7. 3. zahájila německé turné úspěšným sólovým koncertem v prestižním Velkém

Osobnosti KENT NAGANO bude od roku 2006 hudebním ředitelem Symfonického orchestru v Montrealu. Nagano se tak stane osmým ředitelem v historii montrealského orchestru: jeho předchůdci byli mj. Wilfrid Pelletier, Zubin Mehta, Franz-Paul Decker, Rafael Frubeck de Burgos a naposledy Charles Dutoit, který z místa odešel v roce 2002. Od roku 2006 bude Kent Nagano rovněž hudebním ředitelem Bavorské státní opery v Mnichově. Nagano zároveň souhlasil s tím, že po roce 2006, kdy mu vyprší smlouva na místo šéfdirigenta Německého symfonického orchestru v Berlíně, zůstane u tělesa další dva roky jako hlavní hostující dirigent. Nagano je v současnosti hudebním ředitelem Los Angeleské opery. DAME KIRI TE KANAWA, slavná novozélandská sopranistka, vyhlásila na koncertě 28. 2. v Aucklandě založení charitativní nadace, nesoucí její jméno. Cílem nadace je finanční pomoc mladým talentovaným hudebníkům z Nového Zélandu. Podporu přislíbili ve veřejných dopisech princ Charles, Plácido Domingo, Dame Joan Sutherland a Sir Edmund Hillary.

34

Hr0405.indd 34

30.4.2004, 12:35:21

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ sále Berlínské filharmonie. Hrála Harfový koncert Alberta Ginastery v doprovodu Španělského orchestru Orquesta Ciudad de Granada pod taktovkou Josepa Ponse. Nadšené publikum si vyžádalo tři přídavky. Turné dále zahrnulo města Wilhelmshaven, Osnabrück, Wuppertal, Düsseldorf, Bielefeld, Kolín nad Rýnem, Regensburg, Augsburg a Norimberk. Na jaře vystoupí Jana Boušková kromě řady dalších důležitých koncertů také na evropském turné spolu se slavným houslistou Maximem Vengerovem, s nímž se představí posluchačům v Holandsku, Německu a Itálii. Jana Boušková byla rovněž přizvána k účasti na významném projektu České sny, který se uskuteční ve 2. polovině roku 2004 ve 14 státech Evropy a USA. KOMORNÍ ORCHESTR PRAŽSKÝCH SYMFONIKŮ se 7. 3. vrátil ze svého historicky prvního turné do Spojených arabských emirátů. Na pozvání Umělecké rady v Abu Dhabi byl hlavním hostem 4. ročníku hudebního festivalu v Al Ainu, jehož prezidentem je šejk Abdullah bin Zayed al Nahyan, ministr kultury a informatiky. Bohatý pětidenní program byl v letošním roce připraven ve spolupráci s Velvyslanectvím České republiky. Během čtyř koncertů zazněly nejen skladby A. Dvořáka, K. Stamitze, F. J. Tůmy a F. X. Duška, ale také J. S. Bacha, A. Vivaldiho, W. A. Mozarta, M. I. Glinky, G. Rossiniho a O. Respighiho. Jako sólisté se v jednotlivých skladbách představili Žofie Vokálková, Jiří Hurník, Pavel Peřina, Miloš Jahoda, Jaromír Klepáč, Svatopluk Čech a Jaroslav Marek. BONI PUERI V USA. 7. 4. se vrátil Český chlapecký sbor Boni pueri ze sedmitýdenního zájezdu po USA. Chlapecký sbor absolvoval téměř padesát koncertních vystoupení, včetně koncertu v Grace Cathedral v San Francisku a ve Washingtonu. Na řadě koncertů provázely výkony chlapců nadšené ovace a soubor podržel další pozvání do USA. PKO NA TURNÉ V AUSTRÁLII. Pražský komorní orchestr bez dirigenta hostoval v 2. polovině února na hudebních festivalech v Perthu, Adelaide a Hong Kongu. Pět z celkem sedmi koncertů bylo věnováno letošnímu výročí Antonína Dvořáka. Na čtyřech koncertech zazněl dvořákovský program se sólistou Antonínem

Hradilem, který je od letošní sezony novým koncertním mistrem PKO, na pátém skladatelovo proslulé Stabat Mater. Tento koncert byl ústřední akcí festivalu v Perthu a účinkoval na něm i 130ti členný spojený sbor australských universit. Celé turné se setkalo s mimořádným zájmem publika, oficiálních činitelů i médií. Na dvořákovský koncert-piknik v botanickém parku Araluen u Perthu přišlo 1. 500 posluchačů, v Adelaide byl stejný program pro velký zájem dokonce opakován. Zahajovacího koncertu festivalu v Adelaide se zúčastnil i guvernér státu Jižní Austrálie. V Hong Kongu pak tleskalo PKO a Dvořákovi 2. 000 posluchačů. Vedle Dvořáka uvedl PKO v programech i symfonii Jana Václava Hugo Voříška a skladby W. A. Mozarta. DELEGACE ČESKÉ HÄNDELOVY SPOLEČNOSTI byla pozvána na londýnský Händelův festival, během něhož předala 30. 3. ve skladatelově londýnském domě (dnes muzeum) na Brook Street odlitek Händelovy busty od akademického sochaře Petra Nováka z Jaroměře. Tato busta, vysoká 66,5 cm, je z roku 2002 a mnozí znalci ji považují za nejzdařilejší Händelovu plastickou podobiznu od doby, kdy byl skladatel několikrát portrétován věhlasným rokokovým sochařem Louisem Francoisem Roubiliacem (1702--1762). O exempláře busty mají zájem zahraniční sběratelé. VELKÝ ÚSPĚCH ČESKÉHO TANEČNÍHO ŠKOLSTVÍ. Ze zájezdu na 24. ročník mezinárodní soutěže Prix Carpeaus Valenciennes ve Francii se vrátili žáci Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Ze soutěže, které se zúčastnilo 96 tanečníků, získali I. cenu v kategorii pas de deux Pavlína Velíšková a Viktor Konvalinka, v kategorii 19-20 let 3. cenu Petr Strnad a v kategorii 17-18 let 2. cenu Petr Vaňka a 3. cenu Ivana Mikešová a Zuzana Hvízdalová. V rámci soutěže dále Taneční konzervatoř hl. m. Prahy uvedla celovečerní představení složené z obrazů z Minkusova Don Quixota, Koncert Edvarda Griega (choreografie Libor Vaculík), Ravelovo Bolero (choreografie Petr Zuska) a ukázky lidových tanců; na galakoncertu s vyhlášením vítězů pak další program s ukázkami klasického a moderního repertoáru a opět Ravelovo Bolero. Vystoupení Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, které vysoce ohodnotila odborná porota i laic-

Hudební nakladatelství

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o. nabízí fundovanou muzikologickou studii

Milan Kuna: EXULANTEM PROTI SVÉ VŮLI. ŽIVOT A DÍLO KARLA BOLESLAVA JIRÁKA H 7909 ISBN: 80-86385-24-8, rozsah 356 stran, cena 250 Kč Karel Boleslav Jirák (1891–1972) byl všestrannou osobností širokého kulturního rozhledu a výjimečných jazykových znalostí. Tento skladatel, dirigent, význačný hudební teoretik a kritik působil též jako pedagog, vedoucí rozhlasový pracovník a organizátor hudebního života. Od roku 1947 žil a pracoval v USA, kde se mimo jiné výrazně zasloužil o propagaci soudobé české hudby. Křivda, které se na K. B. Jirákovi dopustil poúnorový režim, nebyla dosud napravena a v českém prostředí zatím není jeho dílu věnována dostatečná pozornost. Milan Kuna se rozhodl tento dluh splatit. Ve své knize na základě historických pramenů zpracovává skladatelův vývoj doma i na americké půdě. Popisuje okolnosti Jirákovy vynucené emigrace, zhodnocuje jeho nejrůznější hudební aktivity, analyzuje všechny skladby s opusovými čísly a uvádí mnoho citátů z jeho korespondence. Důležitou součást publikace tvoří kompletní seznam Jirákových děl, vytvořených jak ve vlasti, tak v USA. Práce věnovaná skladateli patřícímu ve své době k nejhranějším avantgardním autorům představuje významný příspěvek k dějinám české moderní hudby. Publikace vychází s laskavou podporou manželky skladatele paní Blanky Jirákové, Nadace Bohuslava Martinů, Nadace Českého hudebního fondu a Nadace Ochranného svazu autorského. Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna tel.: 311 672 903, 603 179 265, fax: 311 672 795 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

ká veřejnost, se stalo reprezentativní ukázkou vysoké úrovně našeho státního tanečního školství. (rav) ČESKÁ FILHARMONIE V USA. Česká filharmonie zahájila své americké turné 5. 3. v Jackie Gleason Theatre v Miami provedením Dvořákovy Polednice, Houslového koncertu op. 53 a Osmé symfonie. S kompletně dvořákovským programem se pak filharmonici představili v Orlandu a také ve West Palm Beach, kde hráli za řízení Andreje Borejka před vyprodaným hledištěm pro 2500 diváků. S Českou filharmonií cestuje po USA také vynikající houslistka Akiko Suwanai, která se pražskému publiku představila v polovině října 2003. Filharmonici dále vystoupili v Sarasotě, Ford Lauderdale a ve slavné Carnegie Hall v New Yorku, kde byla 16. 12. 1893 poprvé provedena Dvořákova Novosvětská symfonie.

r. o.

SYMFONICKÝ ORCHESTR HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY se 29. 3. vrátil z velmi úspěšného turné po Spolkové republice Německo, kde se svým šéfdirigentem Sergem Baudo vystoupil v osmi předních německých sálech, včetně mnichovské Am Gasteig a frankfurtské Alte Oper. V průběhu turné se k orchestru přidali i němečtí sólisté včetně cellisty Heinricha Schiffa. Pražští symfonici hráli stěžejní díla Janáčka, Dvořáka, Schumanna a Šostakoviče. MUSICA BOHEMICA podnikla turné po Španělsku (30. 3.–8. 4.), kde vystoupila na 7 koncertech ve městech Taragona, Aranda de Duero, Burgos, Salamanca, Ourense a Barcelona. Za řízení Jaroslava Krčka soubor uvedl se sólisty Annou Hlavenkovou, Editou Adlerovou, Richardem Samkem a Ivo Hrachovcem Händelovo oratorium Mesiáš. sla

35

Hr0405.indd 35

30.4.2004, 12:35:24

S T U D I E , K O M E N TÁ Ř E

Antonín Dvořák po stu letech Vyjíždí-li některé naše těleso většího a zároveň interpretační obtížnost klavírníl. května uběhne plné století od úmrtí nejslavnějšího a nejhranějšího českého či menšího obsazení do ciziny, Dvořákova ho partu. Z tohoto důvodu jej v původní skladatele Antonína Dvořáka. – Jeho skladba na programu koncertu je vždy podobě odmítla i ve své době slavná autohudba zní prakticky na celém světě: pře- vítaná. Je určitou zárukou, že z českých rita mezi českými pedagogy klavírní hry devším Slovanské tance, pozdní symfonie autorů, jejichž jména často „podivně znějí Vilém Kurz, jenž před rokem l9l9 přeprajako sedmá d moll, osmá G dur „Anglic- a mají taková směšná znaménka“ 1/, bude coval některé pasáže klavírního partu à la ká“, a zvláště devátá e moll „Z Nového nezávisle na zralosti a vzdělanosti publika Chopin– à la Liszt, čímž dílo sice získalo světa“, smyčcové kvartety – zvl. Es dur – s největší pravděpodobností s povděkem na lesku, ale ztratilo vlastní dvořákovský „Slovanský“, F dur „Americký“, G dur – přijata. Méně hraným je dnes ještě stále zvuk. Klavír ve Dvořákově znění má poa As dur, či Bagatelly, klavírní trio Dum- Dvořákův Koncert pro klavír a orchestr stavení jako primus inter pares – prvý mezi rovnými – dílem ky, doslovným hitem proto, že Dvořák nebyl se stala Humoreska tak zdatným pianistou, (sedmá) pro klavír, pídílem proto, že byl roseň Stará matka z Cizený symfonik. Že není gánských melodií, árie nutné dílo klasifikovat Měsíčku na nebi hluboměřítkem jeho efektkém z opery Rusalka, nosti, ale bohatostí či houslový Mazurek hudebních myšlenek, a Largo z již zmíněné vyjádřil světoznámý „Novosvětské“. Stálé klavírista maďarského místo v repertoáru původu András Schiff světových cellistů má v srpnu 2003 i ve své violoncellový koncert předmluvě k prvému h moll, jen snad o málo faksimilovanému vymenšímu zájmu se dání tohoto Dvořákotěší houslový koncert va klavírního koncertu a moll, Rusalka se připravovanému pro inscenuje na předních rok 2004 v Německu. operních scénách Vydání, jež chystá (v posledním desetiletí Henle Verlag v Mnizvláště v různých míschově ve spolupráci tech USA, Londýně, s Národním muzeem Vídni, Paříži). Nesmíme – Českým muzeem zapomínat ani na Stahudby – Muzeem Antobat Mater a především nína Dvořáka, inicioval Requiem. právě András Schiff Na návrh Českého z obdivu k tomuto muzea hudby ocenilo skladatelovu opomíDvořákovy zásluhy jenému dílu, a celý o světovou kulturu náročný projekt také UNESCO a vyhlásilo významně finančně 100. výročí úmrtí podpořil. 2/ Antonína Dvořáka za Po stu letech, které světové výročí pro roky uplynuly od Dvořákovy 2004 a 2005. smrti, se setkáváme se Glorifikace Antosnahou rehabilitovat nína Dvořáka je zcela Portrét Antonína Dvořáka, kresba tužkou z roku 1954 Jana Hally i méně provozované na místě, ráda bych se opery, jako jsou: Vanvšak ve svém příspěvku zabývala spíše určitými dluhy vůči tomuto g moll op. 33, jenž na rozdíl od koncertů da (v koncertním provedení anglických géniovi, které nám může pomoci letošní pro violoncello, a pro housle byl a je stále interpretů zazněla nedávno ve Velké Dvořákovo výročí splatit. mnohými kritizován pro malou virtuosnost Británii, scénická premiéra v Národním

36

Hr0405.indd 36

30.4.2004, 12:35:25


divadle 9. 5.) či Dimitrij (nové nastudo- disertační práce amerického muzikologa původně s Gerdem Albrechtem v plánu, vání ve Státní opeře Praha s premiérou Alana Houtchense. Provedení chybělo ale pro inscenování. 29. 4.). Bohužel nahrávka Dvořákovy nadšení, a výsledný dojem byl zcela rozPro poznávání opomíjených kompozic operní prvotiny, heroické opery Alfred pačitý. Ani následné zpracování Vandy je neméně záslužné rozhodnutí Státní na německý text Karla Theodora Kör- v Československé televizi v osmdesátých opery Praha uvést na divadelní prkna nera, kterou chtěl již před deseti roky letech nepřineslo positivní překvapení, k letošnímu výročí málo hranou, v pořadí natočit Český rozhlas (iniciátor Jiří Teml) spíše naopak. Bylo, bohužel, postaveno skladatelovu sedmou, Dvořákovu operu, podle autografu uloženého v Muzeu Ant. na rekonstrukci premiéry opery v Pro- historického Dimitrije. Dílo zůstává po Dvořáka, se dosud pro nedostatek financí zatímním divadle (l7. 4. l876), jež tehdy celé století ve stínu Musorgského Borise neuskutečnila. Uvedení prvotin na scénu nevěnovalo inscenaci dost pozornosti Godunova. Jeden z kritiků prvého ameje často i v případě slavných skladatelů a jak posléze vzpomínal první dirigent rického provedení Dvořákova Dimitrije kontraproduktivní. Není vyloučeno, že tohoto díla, Dvořákův přítel Adolf Čech ve v Carnegie Hall 28. března l984, Peter by se tak stalo i v případě Alfreda (na- svých pamětech, divadlo zavinilo „svými G. Davis (The New York Magazine), vypříklad dirigent Gerd Albrecht od svého praskrovnými prostředky“ 5/, že se přes světluje důvody „vyhýbání se“ Dvořákovu záměru provést Alfreda po prostudování počáteční úspěch prvého večera neudrže- Dimitriji: „Tento fakt má co činit spíše autografu se slovy „Dvořákovi bych neprospěl“, ustoupil). Například vtipně a na úrovni provedené studentské představení další rané Dvořákovy opery Tvrdé palice na jaře roku 2003 na Universitě v Leedsu 3/ nás mohlo přesvědčit, že absenci této jednoaktovky v repertoáru našich divadel, díla mladého skladatele i mladého libretisty Josefa Štolby zároveň, nemusíme nikterak želet. I když pro studenty – pokud je opera připravená s určitou dávkou úsměvného nadhledu – je celkem vhodným dílkem. S operou Vanda (v pořadí pátá autorova opera) je situace již odlišná. Je ukázkovou Dobová pohlednice vydaná na památku Dvořákova pohřbu, „Dámy představující devět Múz“ ze smutečního průzásobárnou skladatelových hu- vodu Prahou. Ze současné výstavy v Muzeu Antonína Dvořáka „Jak se svět loučil s Antonínem Dvořákem“. debních nápadů, často i těch, které zužitkoval ve svých symfonických, la Vanda déle na repertoáru a záhy skon- s muzikologickým zmatkem obklopujícím operních ad. závažných dílech až o mnoho čila v zapomnění. Postavit tedy televizní skladatelovy různé verze než s vnitřní let později. Její inscenace není jednodu- zpracování opery na tom, co ji přivedlo kvalitou hudby… Někdo by měl připravit provozuschopné vydání, jde o příliš chá. Dvořák se k opeře několikrát vracel, k záhubě, je dost paradoxní. operu však dodnes obestírá tajemství, její Dalším pokusem o probuzení Dvořá- prvořadého Dvořáka, než aby mohl být rukopis je nezvěstný. Naposledy ji scénic- kovy Vandy se tedy stává nové nastudo- postrádán.“ 7/ – Po uplynulých dvaceti leky provedlo Národní divadlo roku l929! vání v Národním divadle u příležitosti tech se praktického vydání ujala pražská Poté až do letošního roku ke scénickému letošního Dvořákova jubilea. Impulsem agentura DILIA. Počítá se též s vydáním uvedení nikde nedošlo. Častěji zaznívá na k němu se stala první digitální nahrávka v nově se rozbíhající kritické edici díla koncertech či z nahrávek její předehra. Vandy pod energickou taktovkou diri- Antonína Dvořáka. 8/ Snad jako nejpalčivější se v roce 2004 Veřejnosti byla opera Vanda ve svém cel- genta Gerda Albrechta se sólisty meziku (se škrty zvl. v závěru) k dispozici do národního obsazení 6/ a Westdeutsche ukazuje nedostatek tištěných not Dvořákoroku 2000 pouze na kompletu klasických Sinfonieorchester Köln se západoněmec- vých skladeb. V roce 1955, bezprostředně gramofonových desek vydaném Supra- kým rozhlasovým sborem posíleným po zániku autorsko-právní ochrany, začal phonem roku l985. Toto nastudování však Pražským komorním sborem, vydaná zásluhou Společnosti Antonína Dvořáka pocházelo z padesátých let 20. století, kdy jako komplet tří CD zmíněného roku vydávat kritickou edici díla A. Dvořáka ji pro vlastní účely pořídil Českosloven- 2000 firmou Orfeo z Mnichova (snímek hudební odbor Státního nakladatelství ský rozhlas. 4/ V osmdesátých letech se vznikl v produkci rozhlasu v Kolíně krásné literatury, hudby a umění (v roce uskutečnilo v Národním divadle kon- nad Rýnem). Je jistě potěšující, že se l961 začleněný do Státního hudebního certní provedení opery Vanda iniciované současný ředitel Národního divadla Da- vydavatelství, jež bylo roku l967 přejmePhDr. Jarmilem Burghauserem poté, niel Dvořák rozhodl nikoliv pouze pro nováno na Supraphon). Přestože vydání co se stala předmětem zájmu obsažné koncertní provedení, jež mělo divadlo připravovali naši přední dvořákovští

37

Hr0405.indd 37

30.4.2004, 12:35:26


odborníci, z aspektu zásad současných kritických edic je tato „kritická“ edice díla A. Dvořáka nevyhovující. Vydávání nové kritické edice se chce ujmout nakladatelství Editio Bärenreiter. Příprava celého díla Antonína Dvořáka podle nových zásad – pro editory velmi tvrdých – je prací nejméně na jednu generaci. Stará dvořákovská vydání u Simrocka, Novella, Urbánka ad. jsou ještě k dispozici v některých knihovnách a tak společně se zmiňovaným vydáním v Supraphonu

ním prof. Jarmily Gabrielové, CSc. Ten úzce spolupracuje s Ústavem pro dějiny hudby Akademie věd České republiky a s institucí spravující v současnosti více než 80 % všech Dvořákových autografů a dalších památek – Českým muzeem hudby-Muzeem Antonína Dvořáka. Píše se tak nová kapitola ve vydávání Dvořákových děl po důkladném studiu všech dostupných pramenů s využitím nejmodernější techniky (digitalizace). Tým je v kontaktu s předními odborníky na dílo Ant. Dvořáka z celého světa. Ti se sjedou v letošním jubilejním roce na mezinárodní konferenci do Prahy (od 8. do 12. září). Vydávání celého Dvořákova kompozičního odkazu v nové kritické edici je však během na dlouhé trati. Mění se tím však i v zahraničí celkový pohled na Dvořákův kompoziční odkaz, názor, že je Dvořák „rozředěný Brahms“ 10/ již neobstojí. Zmiňujeme-li kritickou edici notovou, nesmíme zapomenout na kritickou edici Dvořákovy korespondence a dokumentů, jež se po čtyřiadvaceti letech, jež uplynuly od začátku práce týmu vedeném PhDr. Milanem Kunou, DrSC., právě završuje vydáním dalších dvou dílů (díl 9--10), publikováním cenných dokumentů vztaTitulní strana autografu partitury Dvořákova oratoria Svatá hujících se k Dvořákovu Ludmila op. 71. Z majetku Muzea Antonína Dvořáka životu a jeho tvorbě. 11/ Dopisy a dokumenty zde slouží interpretům jako podklad pro kopie shromážděné byly získány z nejrůznějvšeho druhu. Situaci zachraňují i antikva- ších archivů a knihoven i soukromníků riáty. Protože je Dvořák tzv. volný autor, z různých zemí, často za dosti svízelných ujala se vydávání řady skladeb, zvláště po okolností. V naší muzikologii je to zatím pádu železné opony, znovu intenzivněji jediná tak široce založená práce svého i zahraniční vydavatelství, často ve spo- druhu. Co citelně chybí, je nová moderní lupráci s českými muzikology, kteří mají přeci jenom blíže k pramenům. 9/ Zájem dvořákovská monografie. Nyní, po se v tomto případě spíše soustřeďuje na zpřístupnění, podchycení a vydání řady pramenů ji bude možno snáze připravit. známější Dvořákovy tituly. Tým pro současnou kritickou edici Nejdetailnější je dnes stále úctyhodná Dvořákových děl vznikl před čtyřmi práce Otakara Šourka 12/ převážně roky v Ústavu dějin hudby (dříve Kated- z doby první republiky, která má předře muzikologie) na pražské Filozofické nost především v tom, že pracuje s infakultě Univerzity Karlovy pod vede- formacemi získanými ještě od osob, jež

skladatele pamatovaly. Nejmodernějším životopisem je dnes kniha Klause Dögeho, Dvořák -- Leben – Werke – Dokumente 13/, v níž autor živě reaguje na nové poznatky a názory. Některé práce publikované k letošnímu Dvořákovu jubileu mají význam spíše osvětový, takovou je publikace Annie Thirion z Bruselu 14/, která je však první daného rozsahu ve francouzštině. Ač uplynulo sto let od smrti slavného skladatele, je na něm stále co objevovat. Neobstojí názor, že byl „prostým českým muzikantem“, jak o sobě napsal skromně sám. Za éry socialistického Československa se Dvořákův prostý původ k propagaci dobře využíval. O jeho hluboké víře se naopak hovořilo málo. Faktem je, že byl silně věřícím katolíkem, jenž se však cítil především křesťanem, nejen z vlasteneckého naladění doby přijímal i husitství. Jednal v životě v duchu Desatera a zvláště mezi žáky se snažil o rovný přístup k bohatým i chudým a v Americe, na Národní konzervatoři hudby, se zasazoval za stejné možnosti pro chlapce jako dívky, přistupoval shodně k barevným žákům jako k bílým. Svými demokratickými názory udivoval často i pokrokové Američany. Sám se od svých svěřenců na kompozičním oddělení nechal poučit a inspirovat. Vzpoměňme například Harry T. Burleighe, jenž mu předzpěvoval černošské spirituály a přivedl tak ke kompozici Biblických písní. Jisté je, že z jeho silné víry pramenila jeho tvůrčí energie a dávala jeho životu řád. Zvýšit povědomí o jednom ze základních inspiračních zdrojů k velkému množství skladeb byl záměr všech, kteří pro dobu letošního Pražského jara připravili výstavu „Z duchovní tvorby Antonína Dvořáka“ v Obecním domě v Praze ve dnech 2. 5. – 3. 6. Připravil ji Obecní dům ve spolupráci s agenturou BVA-International a Muzeem Antonína Dvořáka. Poprvé zde veřejnost shlédne rukopisy skladatelových děl duchovní povahy, které tvořil prakticky v průběhu celého života. Zásluhou Obecního domu mohly být tyto rukopisy u příležitosti jejich vystavení odborně restaurovány, takže se jejich životnost prodlouží… Výstavu vhodně doplní i koncert s málo prováděným oratoriem Svatá Ludmila op. 71 (15. a 16. 5), z něhož vznikne také nová nahrávka 15/.

38

Hr0405.indd 38

30.4.2004, 12:35:26


Závěrem můžeme pouze litovat, že obecná hudební vzdělanost, a tedy i povědomí o Dvořákovi jsou v poslední době chatrné. V nejrůznějších televizních kvízech se přesvědčujeme, že se i jinak celkem vzdělaní účastníci těchto zábavně naučných pořadů neorientují v základních dílech Smetany, Dvořáka, Janáčka ad. A tak po více než

třiceti letech poté, co zazněla Dvořákova symfonie „Z Nového světa“ symbolicky před přistáním prvých lidí na Měsíci 16/, a kdy je žádáno nové vydání této symfonie ve faksimilní podobě zvláště z Japonska 17/, je možno hodnotit recepci Dvořákovy světové osobnosti v jeho vlastní domovině se silně ambivalentními pocity. Asi před deseti lety

došel do Dvořákova muzea v Praze dokonce dopis, jenž se obracel na Antonína Dvořáka jako na majitele budovy Ke Karlovu 20, Praha 2, což je adresa muzea vytvořeného k jeho slávě a památce. Dotyčný měl zájem od Dvořáka tento dům zakoupit, neb se domníval, že jej získal v restituci…… MARKÉTA HALLOVÁ

Poznámky: 1/ Citát z rozhovoru s Michaelem Beckermanem připraveném Alenou Němcovou, s názvem: Česká hudba očima Američana, ve Zprávách, časopisu Společnosti Antonína Dvořáka 5-6, l987, str. 28 (česká verze). 2/ Úvodní studii napsali PhDr. Jarmila Tauerová a PhDr. Jan Dehner. 3/ Nastudování studenty i profesory na Univerzitě v Leedsu se ujal Dr. Stephan Muir, k provedení došlo v tamní univerzitní Velké hale (The Great Hall) 28. 2. a 1. 3. 2003. 4/ Nahrávka s pěvci Drahomírou Tikalovou, Beno Blachutem, Karlem Kalašem, Václavem Bednářem ad., Pražským rozhlasovým orchestrem za řízení Františka Dyka a Pěveckým rozhlasovým sborem pod vedením Jiřího Pinkase. 5/ Adolf Čech, Z mých divadelní pamětí, Praha 1903: „Že úspěch Vandy nebyl trvalý, toho vinu neneslo dílo, spíše však divadlo samo svými tehdejšími praskrovnými prostředky. Vyžadujeť „Vanda“ velikého aparátu scénického, orkestrálního i sborového a toho jsme pohříchu tenkráte neměli. Vždyť se po prvním provozování ukázalo, že třetí jednání u věštkyně Homeny, vyžadující tak asi mašinerii Blocksbergu z Goethova Fausta, vypadalo na našem malinkatém jevišti jako učiněná parodie. Byli jsme tedy nuceni toto třetí jednání vynechat a obsah jeho v recitativním podání vložit do úst několika osobám, ve čtvrtém jednání vystupujícím. To byla též jediná příčina, pro kterou se Vanda tehdy neudržela na repertoáru.“ 6/ Vanda: Olga Romanko, Božena: Irina Čistjakova, Slavoj: Peter Straka, pohanský Velekněz: Pavel Daniluk, Lumír: Ivan Kusnjer, čarodějka Homena: Michelle Breedt, Roderich: Ivan Kusnjer, Herold: Jorg Pavelec, hlasatel: Gerd Grochowski, další rytíř: Petr Frýbert. – Materiály k nastudování připravili dr. Alan Houtchens a dr. Jaroslav Holeček. Jsou podkladem i pro současné pražské nastudování. 7/ Viz stať Milana Novotného: Dimitrij v Carnegie Hall v časopise Zprávy (Společnosti Antonína Dvořáka) 5--6, l987, str. 5--l0 (česká verze). 8/ Agentura DILIA připravuje praktické vydání k roku 2004, pro novou kritickou edici se počítá s editorem PhDr. Milanem Pospíšilem, CSc. 9/ Např. Breitkopf & Härtel Wiesbaden, Carus Verlag Stuttgart, Henle Verlag Mnichov, C. F. Peters Lipsko, Köneman Budapešt, ZEN-ON Musik Tokyo. 10/ Názor připomínaný konkrétně muzikologem Michaelem Beckermanem (viz zmíněný rozhovor ad pozn. 1/), s nímž se setkal za svých univerzitních studií. Ostatně většina muzikologů na světě byla silně ovlivněna německou hudební vědou a ta Dvořáka označila za Brahmsova epigona. Teprve posledních dvacet let se hlubším studiem Dvořákovy tvorby seznamuje mladší generace muzikologů, zvl. z Ameriky a také z Německa a dlouho vžité Dvořáka podceňující hodnocení koriguje (z německých autorů vzpomeňme práce většího rozsahu: Hartmut Schick, Studien zu Dvořáks Streichqartetten, Laaber Verlag, Laaber l990, 347 s., Daniela Philippi, Antonín Dvořák – Die Geisterbraut – Die Heilige Ludmila, Studien zur großen Vokalform im l9. Jahrhundert, Hans Schneider Verlag –Tutzing l993, 208 s., Klaus Döge viz dále poznámka 13/ 11/ Antonín Dvořák, Korespondence a dokumenty (kritická edice odeslané korespondence), díl l--4, Supraphon -- Bärenreiter Praha, l987--l995, Antonín Dvořák, korespondence a dokumenty (kritická edice korespondence přijaté), díl 5--8, Editio Supraphon Praha -- Editio Bärenreiter Praha, 1996–2000, Antonín Dvořáka, kritická edice korespondence a dokumentů (kritická edice dokumentů), Editio Bärenreiter Praha, díl 9--10, Praha 2004. 12/ První vydání monografie Otakara Šourka, Život a dílo Antonína Dvořáka, díl 1--4, Praha HM l9l6–1933. Prvé dva díly se dočkaly třetího (doplněného, revidovaného) vydání, 3.–4. díl dvou vydání (až l955--57). 13/ Atlantis Musikbuch – Verlag, 1997 (2. vydání), 478 s. 14/ Antonín Dvorak, sa vie, son oeuvre, vydáno vlastním nákladem koncem roku 2003, 357 s. (knihu věnovala autorka památce Jarmila Burghausera). 15/ Českou filharmonii bude dirigovat Jiří Bělohlávek, sólisty budou Eva Urbanová, Bernarda Fink, Peter Mikuláš, Aleš Briscein, Pražský filharmonický sbor připravuje Jaroslav Brych. 16/ Američtí astronauté Edwin E. Aldrin a Neil A. Armstrong z Apolla 11 „Lunar“ si před přistáním na Měsíci přehráli symfonii „Z Nového světa“ do sluchátek skafandru v přímém televizním přenosu, jenž šel do celého civilizovaného světa (21. července 1969). 17/ Druhého vydání Dvořákovy nejslavnější Symfonie e moll op. 95 ve faksimile se ujala Agentura Thomas z Prahy ve spolupráci s Národním muzeem -- Českým muzeem hudby -- Muzeem Antonína Dvořáka. Vydání plánováno na první polovinu roku 2004.

39

Hr0405.indd 39

30.4.2004, 12:35:27


Vzpomínka na Václava Holzknechta Život Václava Holzknechta a osudy jeho životního díla nás v době jeho významném výročí – sta let od jeho narození – nutí k zamyšlení. Zvětšující se časový odstup nám ho jako lidskou bytost jaksi vzdaluje a výsledky jeho úsilí začínáme vnímat jako samozřejmé. Přestože se jedná o osobnost, která zanechala jednu z nejvýraznějších stop v české kultuře 20. století, obávám se, že většina mladých adeptů hudební kariéry by dnes na dotaz, kdo byl Václav Holzknecht, jen bezradně pokrčila rameny. Václav Holzknecht se narodil 2. května 1904 – den po smrti Antonína Dvořáka. Po maturitě na gymnáziu vystudoval souběžně práva a klavírní oddělení konzervatoře. Dokonce si téhož dne – 27. června 1928 – odbyl dopoledne promoci a večer absolventský koncert s orchestrem, na kterém provedl s Českou filharmonií klavírní koncert tehdy velmi ceněného Ernsta Tocha. Až do roku 1942, kdy nastoupil jako profesor na konzervatoři, pak přes den úřadoval na ministerstvu financí a umělecké činnosti se mohl věnovat jen po večerech a v neděli. Přelom v jeho životě nastal, když byl už po půl roce (sic!) zvolen profesorským sborem konzervatoře za ředitele. V této funkci byl v roce 1945 presidentem Benešem potvrzen a setrval v ní celkem 28 let. Po celou dobu svého působení zde a později v Národním divadle se nezpronevěřil své zásadě sloužit bezvýhradně tomu, co považoval za správné a dobré. Jeho umění odhadnout hranice kompromisu bylo jedinečné a bylo podloženo i obrovským nadáním diplomatickým. Na můj dotaz jak se mu podařilo proplout tolika změnami politických poměrů s čistým štítem aniž si zadal, odpověděl, že to vyžadovalo pěstovat si po celou dobu stav „mírné neobliby“ u držitelů moci. Ti, kteří ho znali, reagovali povzdechem, že on si to mohl dovolit. Byl charismatickou osobností s širokým vzděláním a s mnoha dalšími špičkovými schopnostmi. Uznávali ho „ti nahoře“ stejně jako „ti dole“.

spisovatel, publicista a kritik. Kromě nespočetného množství článků, vytvořil řadu monografií, z nichž asi nejvýš stojí kniha o životě a díle Bedřicha Smetany. Holzknecht s oblibou citoval Goetheho výrok, že když se chce o něčem poučit, napíše o tom knihu. Proto vznikly monografie o Debussym, Ravelovi, Schubertovi, J. S. Bachovi a jeho synech, o Dvořákovi či Emě Destinnové. Několik prací věnoval i svým současníkům – Bohuslavu Martinů, Jaroslavu Ježkovi, Išovi Krejčímu a hudební skupině Mánesa jako celku. Některé články, otištěné v novinách a časopisech, měly zásadní význam, zejména „Filipika proti misomusům“(Literární noviny 1956), upozorňující na alarmující stav estetické výchovy na školách všeobecně vzdělávacích nebo „Otevřený dopis hudebním školám“ (Hudební rozhledy 1965), který byl fundovanou kritikou vyučování klavírní hry na elementárním stupni. Zejména tento druhý článek vyvolal bouři odporu u učitelů tehdejších Lidových škol umění včetně protestních petic a divokých diskusních shromáždění. V posledních letech života se Holzknecht zabýval nesystematicky i psaním pamětí, které ale po předčítání před úzkým kroužkem lidí, kterým důvěřoval, spálil. Jako zásadní se nám dnes jeví jeho vliv na utváření struktur hudebního života země, na jejichž tvorbě se po II. světové válce podílel. Málokdo dnes ví, že v roce 1945 měl spolu Foto archív s Rafaelem Kubelíkem rozhodující zásluhu na tom, že Rudolfinum – od r. 1918 sídlo parlamentu – bylo předseda Emil Filla, manžel sestry Iši vráceno hudbě a přilehlou budovu poslaKrejčího. Jakýmsi „dopisujícím členem“ neckých klubů dostala konzervatoř. Po skupiny byl po celou dobu jejího trvání osvobození byl též volán k prezidentu i Bohuslav Martinů. Jako pianista se Benešovi informovat ho o novinkách Holzknecht se zanícením věnoval i pro- v hudební oblasti. Zmínil se při tom pagaci klavírního díla Bedřicha Smetany, o myšlence založit vysokou školu, která v němž spatřoval skladatele, který poprvé by dostala hudební průpravu na širší v historii vynesl českou hudbu na evrop- a vyšší základnu obecné vzdělanosti. Prezidenta to zaujalo a pravil, že si dá skou špičkovou úroveň. Funkce ředitele konzervatoře ne- předložit připravené podklady, které ponechávala dost času a energie pro může do prvního zasedání parlamentu namáhavou a časově náročnou hráčskou podepsat jako dekret s platností zákona. přípravu. Tehdy se zrodil Holzknecht Holzknecht líčil další průběh takto: „Do Nástup do funkce ředitele znamenal konec jeho kariéry pianistické. Do té doby se soustředil převážně na uvádění skladeb svých moderně orientovaných vrstevníků. Neomylný instinkt ho nejenom správně orientoval umělecky, ale vedl ho i při volbě spolupracovníků. Spolu s Jaroslavem Ježkem, Išou Krejčím, Pavlem Bořkovcem a Františkem Bartošem vytvořili hudební skupinu, kterou přijal pod ochranná křídla výtvarný spolek Mánes, respektive jeho

40

Hr0405.indd 40

30.4.2004, 12:35:28


smrti by mě nebylo napadlo, že to skutečně udělá, ale stalo se tak a vysoká škola se zrodila…“ A pro úplnost: dodal ještě, že toho bude do smrti litovat. Ve stejném roce se pokusil získat Bohuslava Martinů, kterého dobře znal z doby svého působení ve skupině Mánesa, na místo profesora skladby na Mistrovské škole. Martinů souhlasil, ale – bohužel – tato Holzknechtova snaha byla zmařena intrikami, motivovanými zřejmou obavou z konkurence. Návrh na jmenování se ztratil v šuplatech nadřízených úřadů. Martinů se cítil dotčen a už se o věci odmítal dál bavit. Jako ředitel konzervatoře vtiskl ostatně i této škole jedinečný charakter. Považoval ji především za uměleckou instituci a po celou dobu svého působení čelil s úspěchem byrokratickým zásahům do jejího chodu. Svým postojem dráždil nadřízené úřady, což vytvářelo trvalé konfliktní situace. Politické prověrky v roce 1970 ho znechutily natolik, že v letních měsících školu dobrovolně opustil. Šťastnou náhodou, mu však bylo vzápětí nabídnuto místo šéfa opery Národního divadla. Za roky svého působení jako šéf a potom ještě jako dramaturg (a až do konce života jako poradce) poznamenal tvář první scény v celkové atmosféře, v personálním složení i v repertoáru na dlouhou dobu. Vedle těchto „klíčových“ zaměstnání stihl ještě zastat řadu důležitých funkcí – vesměs neplacených. Nejvýznamnější bylo jeho působení ve festivalovém výboru Pražského jara, jehož byl 16 let předsedou. Teprve v roce 1973 musel tuto funkci uvolnit pro Václava Dobiáše, pro kterého se hledala náplast za údajná příkoří, která utrpěl v průběhu roku 1968. Zůstal ale členem předsednictva a výrazně ovlivňoval to, čemu se v dnešní hantýrce říká „image“ festivalu. Díky četným televizním a rozhlasovým pořadům o hudbě se stal na sklonku života velmi populární osobností. Jeho osobitá dikce a schopnost zajímavě, srozumitelně a precizně formulovat myšlenky (přitom vždy spatra) z něj učinily oblíbenou televizní „hvězdu“. Cyklus „Obrazy z dějin české hudby“ (1984) a deset pořadů „Profesor Holzknecht vypravuje“ nebo série rozhlasových fejetonů (1979) budou asi vždy patřit ke zlatému fondu těchto institucí. Zemřel náhle a nečekaně uprostřed práce za letního pobytu v jižních Čechách 13. srpna 1988.

Holzknecht miloval Smetanu. Velmi ho mrzelo, že z repertoáru zejména mladých klavíristů se jeho klavírní dílo v podstatě vytratilo. Aby tuto situaci změnil, vymyslil a s podporou města a tehdejší Továrny na piana založil v Hradci Králové v roce 1963 Smetanovskou klavírní soutěž, která po různých peripetiích existuje v mezinárodní podobě dodnes. V roce Smetanova výročí 1984 pak prosadil ještě projekt, který byl v tehdejší době považován za téměř utopický. Šlo o první souborné vydání Smetanova klavírního díla v pedagogické revizi v nakladatelství Editio Supraphon. Ke každému za sedmi svazků napsal úvodní studii (vydání posledního se už nedožil), pianistická revize byla svěřena mně. Jaký byl Holzknecht jako člověk? Např. nikdy nejednal v zájmu osobního hmotného prospěchu. Dokladem toho byla i jeho vcelku skromná existenční základna a skromný způsob života. Podstatu věci dobře vystihla – i když v nadsázce – žena vrátného na konzervatoři, která Holzknechta velmi ctila: „To je hrůza, tady mají všichni auta a chaty, jen náš pan ředitel, to je takový chudák, chodí všude pěšky a má jen to, co má na sobě!“ Rád se dobře oblékal, miloval dobré jídlo a osobní pohodlí. Důsledkem dvou posledně jmenovaných zálib byla postupná proměna astenika v osobnost s imponující nadváhou. Současně byl ale rozeným bojovníkem. Pokud se nic nedělo, stěžoval si neustále na drobné zdravotní problémy jako je rýma, nespavost a tak podobně. V okamžiku, kdy začal s někým o něco bojovat, šly všechny neduhy stranou a on přímo sršel energií. Tato vlastnost mu vynesla přezdívku „gaskoňský kadet“. Zdůrazňoval, že v jeho životě sehrála důležitou roli řada šťastných náhod. To sice byla pravda, ale téměř vždy se na šťastném výsledku podílela jeho vysoká inteligence, jeho vzdělání, charisma a v neposlední řadě i jeho osobní slušnost. Jako přímý svědek jeho vyprávění (a v některých případech i samotných událostí) chci alespoň některé z nich vynést na denní světlo, a to v jejich chronologické posloupnosti. Nejhorší to bylo v roce 1951. Tehdy musil „anděl strážný“ zasáhnout důkladně a energicky. Na konzervatoři se vytvořila „stranická“ skupinka, která si dala za cíl zbavit školu Holzknechta a dokonce už měla pro něj připravené místo v dolech. Vypadalo to beznadějně, ale v poslední

chvíli došlo na nejvyšších místech k nečekanému politickému zvratu a naplnilo se přísloví, že „kdo jinému jámu kopá…“ Vytahovat na světlo jména zúčastněných osob by nemělo smysl – nikdo z nich už nežije. Pozoruhodná však byla i další „náhoda“: Po druhé světové válce vznikaly především v Evropě mezinárodní hudební festivaly, které se spojily v Asociaci se sídlem v Ženevě. Pražské jaro usilovalo o členství dlouho, leč bez úspěchu. Vysílaní parlamentáři nebyli ani přijati. V roce 1958 byl konečně vyslán Holzknecht, kterého – po obratném předchozím jednání – přijal výkonný tajemník. Byl to starší člověk, Holanďan, s bradkou a lulkou. V úvodu pravil, že Prahu zná, že tam před válkou vystupoval s divadelní skupinou, hráli Stravinského „Historii vojáka“. Holzknecht, který si nedal žádnou kulturní událost ujít, toto představení ve Vinohradském divadle viděl. Sdělil tajemníkovi, že na něj udělalo velký dojem a že obzvlášť vynikající byl herec v roli ďábla. Co prý se s ním stalo? „To jsem byl já“ pravil tajemník. Pak se asi hodinu spolu dobře bavili a on si nakonec vzpomněl na účel Holzknechtovy návštěvy: „Aha, ten festival! Budeme mít za pár dní schůzi, tak já to tam doporučím.“ A bylo to. Kdyby Holzknecht nebyl kdysi „Historii vojáka“ viděl, mohlo to dopadnout jinak. Další a v našem omezeném výběru poslední z důležitých „šťastných náhod“ zachránila Holzknechta při jeho již zmíněném odchodu z konzervatoře v roce 1970. Za červencového pobytu ve Františkových Lázních se rozhodl a poslal doporučeně výpověď. Brzy nato byl volán k telefonu. Volali z Národního divadla, jestli by prý přijal místo šéfa opery. Holzknecht situaci komentoval takto: „Protože mi přišla tato zcela netušená nabídka v kritický okamžik mé existence, přijal jsem ji a tím začala jedna z nejvíce vzrušujících epizod mého života. Tato přesná zčasovanost dvou situací – odchodu a nástupu – mě tehdy doslova konsternovala.“ Dostal jsem se v tomto vyprávění snad až příliš daleko, ale dlouholetá spolupráce s Václavem Holzknechtem byla pro mě nesmírně podnětná. Osudu, který mi dopřál setkat se zblízka s osobností takového formátu a z nevysychajícího zdroje jeho znalostí čerpat dlouhou řadu let bohatou inspiraci, jsem za to pak opravdu vděčen. JAN NOVOTNÝ

41

Hr0405.indd 41

30.4.2004, 12:35:29

S Ivanem Klánským nejen o klavíru Ivan Klánský je v hudebním světě pojmem, který je po celá léta spojován pouze s těmi nejspolehlivějšími zárukami umělecké kvality. Jako laureát nejprestižnějších mezinárodních soutěží v Bolzanu, Neapoli, Lipsku, Varšavě, Fort Worthu, Barceloně či Santanderu se stal vyhledávaným sólistou i komorním hráčem již v době svých studií na pražské AMU ve třídě prof. Valentiny Kameníkové a prof. Františka Raucha. Od té doby má však na svém kontě již více než 3800 vystoupení, při nichž se představil i na těch nejprestižnějších pódiích čtyř světadílů, a celou řadu ještě dalších, většinou pedagogicko-organizačních činností, jimž se však rovněž – jako všemu ve svém životě – věnuje zcela naplno. Na Akademii múzických umění v Praze, vedle které vyučuje i na Musikhochschule ve švýcarském Luzernu, byl jmenován vedoucím katedry klávesových nástrojů, je předsedou Rady Kruhů přátel hudby při Nadaci Český hudební fond, předsedou poroty soutěže Pražského jara či předsedou Chopinovy společnosti a presidentem Chopinova festivalu v Mariánských Lázních. V programových brožurách jeho koncertů se o něm však příliš mnoho nedočteme. Setkáme se tu pokaždé pouze s několikařádkovým životopisem, postihujícím aktivity tohoto špičkového umělce jen v nejobecnějších rysech. Proto naše téměř dvouhodinové povídání, z něhož jsme byli nuceni vybrat jenom ty nejzákladnější myšlenky a názory, o které se pan profesor v naší redakci se mnou podělil, bude tak alespoň malým příspěvkem, jímž vám Ivana Klánského zase o kousek více přiblížíme. Na schůzce jsme se spolu domluvili pouhé dva dny po příletu pana profesora z Luzernu, kdy téměř rovnou z letiště jel do porodnice vyzvednout svoji prvorozenou dceru Klárku, celkově však již šestého potomka… Rozhovor jsme tedy začali u dětí a pedagogické činnosti prof. Ivana Klánského, kdy moje první otázka směřovala k tomu, jaký je mezi studenty obou škol, v nichž učí (tedy mezi pražskou AMU a luzernskou Musikhochschule, ze které se právě vrátil), rozdíl.

Ivan Klánský pedagog Úroveň jednotlivých studentů je samozřejmě jak u nás tak i ve Švýcarsku různá, záleží na tom, koho si vezmete do třídy. Těch opravdových špiček je však pochopitelně na menší škole v Luzernu asi o něco méně než na hudební fakultě v Praze. Vaše pedagogické zkušenosti pocházejí ještě z dob studií, kdy první žáci Vám byli přiděleni v rámci aspirantury u prof. Valentiny Kameníkové. Brzy jste však začal – nejprve jako asistent – spolupracovat i na letních kurzech, které pro naše a zahraniční studenty vedl prof. František Rauch, a netrvalo dlouho a zahájil jste pořádání mistrovských kurzů sám: a to nejprve v Dublinu, odkud jste svoje pedagogické aktivity postupně rozšířil i na další místa na mapě Evropy. Na AMU sice máte pouze půl úvazku, ale o konzultace

s Vámi je i např. z řad pedagogů konzervatoří tak velký zájem, že vzhledem k Vašemu obrovskému koncertnímu vytížení se čím dál obtížněji hledal na jednotlivé posluchače a pedagogy dostatek času. Proto jste přivítal nápad Vlastimily Pospíšilové – projekt pravidelných konzultačních seminářů… Myslím, že pro mě to bude velké ulehčení a pro zájemce určitě forma, která bude lepší, než kdybych jednotlivá konzultovaná témata pouze sepsal a publikoval. Mělo by se jednat o dva víkendy v roce na nějakém hezkém místě v Jižních Čechách, během nichž bychom uspořádali dvoudenní seminář s ukázkami na určité všeobecné náměty, vycházející z mých pedagogických zkušeností a řekněme i specialit, které při učení používám. A to ať už jde např. o impulsovou techniku (tzn. o formu, jakou probíhá představa hudebního toku v mozku a jak ji co nejefektivněji přenést do prstů), rychlý způsob jak se naučit zvládat technické problémy apod.

První setkání by se mělo uskutečnit již letos na podzim 16. a 17. října a pokud se naše snaha setká s odpovídajícím zájmem, pokračovat budeme za půl roku a časem zavedeme na oba víkendy pevné termíny. Vašimi žáky či absolventy jsou vesměs samí vynikající klavíristé, z nichž někteří jsou naší i zahraniční hudební veřejnosti poměrně již známí jako např. Martin Kasík, Ivo Kahánek, Roman Frič, Štěpán Kos, Helena Suchárová, teď k Vám nastupuje talentovaná Veronika Böhmová…Jak důležitý je podle Vás vliv kantora na žáka? Domnívám se, že učitel vedle talentu představuje druhou nejvýznamnější složku v uměleckém vývoji studenta. Mám dokonce zkušenost, že člověk s mírně nadprůměrným talentem a vynikajícím pedagogem dosáhne lepších výsledků nežli člověk s vynikajícím talentem a podprůměrným kantorem. Nejenže učitel musí mít zkušenosti a vědět, jak výsledný interpretační tvar toho kterého

42

Hr0405.indd 42

30.4.2004, 12:35:29

díla má vypadat, ale měl by být do určité míry i psychologem, protože každému se obvykle nedá jedna a tatáž věc vysvětlit stejným způsobem. Někdo potřebuje více praktických ukázek u klavíru, druhý je spíše typ, který má raději vše zformulováno ve větách, v bodech až paragrafech, někomu musíte dávkovat informace po kapkách a dojít k výsledku jako k překvapení, někomu stačí říci dopředu, k jakému tvaru časem dojde, ale že půjde po těchto a těchto schodech atd. Čili to je role kantora – psychologa. Nu a třetí jeho neméně důležitou úlohou by měla být schopnost dobré diagnostiky. Právě on musí určit, proč to či ono se jeho žákovi nedaří (tzn., že problém, který má, může být např. fyziologický, kdy dráha impulsu z hlavy do ruky je někde zablokovaná, nebo odpovídající prst nesahá na klávesu v ideálním místě nebo ideálním způsobem atd.) a najít efektivní způsob, jak tyto nesnáze překonat… Já jsem např. k řadě poznatků ohledně co nejrychlejšího vstřebávání technických problémů došel díky tomu, že vzhledem k chronickému nedostatku času si nemohu dovolit čekat, až se mi obtížnější místa časem tak říkajíc usadí. Skladbu, v níž je problém, potřebuji například za dva dny již někde hrát či nahrávat a to už musí být vše v naprostém pořádku. A jak bojovat s trémou? Pokud tréma nepřeroste tu pozitivní mez, v níž nás může stimulovat ještě k lepšímu výkonu než jsme schopni předvést ve třídě či doma, je to v pořádku. Pokud však tréma člověka ochromuje, pak je jasné, že si v něčem není jistý. Když se bojí např. paměti nebo techniky, tak totiž daleko koncentrovaněji sleduje od počátku svého vystoupení každou notu a impulsy dávané mozkem se natolik zhustí, že hlava se přetíží a dojde k výpadku. Jde tedy o to, aby způsob sledování průběhu

hudebního dění byl přibližně stejný jako při cvičení.

Více šancí, ale těžší konkurence Dnešní generace klavíristů má otevřený celý svět. Výhoda to ale

uplatnit se v takové konkurenci je zase na druhou stranu mnohem těžší. Lidé, kteří se do tohoto boje pustí, musí být značně psychicky odolní a potřebují samozřejmě i notnou dávku štěstí. Potkat v pravou chvíli pravého člověka, vyhrát ve správný okamžik správnou soutěž, mít ideální dramaturgický nápad či – a to je velmi důležité – štěstí na dobrou agenturu. Dnes však taková agentura, která o vás pečuje, rozhoduje prakticky o všem, od oblečení až po výběr repertoáru, což znamená, že se např. musíte narychlo učit nové velké věci s tím, že pokud to nezvládnete, čeká na Vaše místo deset tisíc jiných… Navíc v dnešní době už se nenosí typ romantického, vždy tak trochu výstředního umělce. Dnes to musí být člověk komunikativní, jazykově vybavený a naprosto spolehlivý. Extravagantní požadavky už obstojí snad pouze u té desítky největších světových špiček.

Kruhy přátel hudby

vždycky být nemusí… To je pravda. Oproti mé generaci, která mohla jezdit mimo východní státy pouze výjimečně, jsou dnes možnosti zahraničních cest nesrovnatelné. Ale pokud si uvědomíme kolik desetitisíců, možná statisíců lidí hraje obstojně na klavír třeba jenom v jihovýchodní Asii, nemluvě o Rusech, Ukrajincích, Američanech, Francouzích, Italech, Britech aj.,

Vy jste, pane profesore, jak jsme zmínili již v úvodu, rovněž předsedou Rady Kruhů přátel hudby při Nadaci Český hudební fond. Jak to ve více než stu městech a obcích naší republiky, kde jsou tyto Kruhy aktivní, dnes vypadá? Samozřejmě ekonomická situace není příliš růžová nikde, a tak je Foto archív naší prvořadou snahou především spravedlivě rozdělit finanční dotace, které Kruhům přátel hudby poskytuje Nadace Český hudební fond. Myslím, že neméně důležitou součástí naší činnosti je však i morální podpora, kterou jim při řešení některých ne vždy právě jednoduchých situací poskytujeme. To znamená, že když někde Kruh přátel hudby nemá zrovna ideální vztahy např. s radnicí, se zřizovatelem apod., můžeme k jejich vyřešení přispět

43

Hr0405.indd 43

30.4.2004, 12:35:30

i podporujícím dopisem, který mívá obvykle přece jen větší dopad, než když místní byť jakkoliv agilní předseda zůstává v těchto problémech osamocen.

A konečně o sobě samém O Vašich mimouměleckých aktivitách bychom, jak se zdá, mohli hovořit ještě celé hodiny, ale hlavní náplní Vašeho života zůstává i nadále především Vaše bohatá činnost koncertní. Již léta ji dělíte mezi hru komorní, v níž se od roku 1986 uplatňujete zejména jako člen slavného Guarneri tria a hru sólovou, jež vedle recitálů zahrnuje samozřejmě i vystoupení s nejrůznějšími orchestry. Nejvýznamnější recitál v průběhu tohoto měsíce Vás čeká 29. května na Pražském jaru, pro jehož návštěvníky jste si připravil program sestavený z děl B. Smetany a F. Chopina. Oba autoři patří k Vašim oblíbencům (i když koncertní nabídka, kterou agenturám předkládáte, počínaje např. J. S. Bachem a konče Gershwinem, je tak široká, že na to nijak zjevně nepoukazuje), jimž věnujete nemalou pozornost již od počátků své kariéry. Chopin patří koneckonců k nejzamilovanějším skladatelům snad každého klavíristy a Vy jste navíc někdejším vítězem Chopinovy soutěže v Mariánských Lázních, místopředsedou Mezinárodní federace Chopinových společností ve Vídni či, jak jsme citovali již v úvodu, předsedou Chopinovy společnosti v ČR a presidentem Chopinova festivalu v Mariánských Lázních. Rovněž Smetana však tvoří významnou část Vašeho repertoáru. Nedávno jste realizoval např. smetanovský recitál v rámci projektu Smetanův klavír, do něhož je zapojena více než desítka českých měst, vybral jste si jej pro své vystoupení v rámci Pražského jara a kompletní Smetanovo klavírní dílo jste dokonce nahrál i na CD! Všeobecně se však Smetana hraje málo… To je pravda, protože pokud si místo Smetany vyberete např. Schumanna, Brahmse či Chopina, bude výsledný efekt při daleko menším pracovním nasazení minimálně stejný. Já to dnes vidím i na onom zmíněném pražsko-jarním recitálu. I když zdánlivě vypadá smetanovská po-

lovina po stránce technické či formální jednodušší (vybral jsem koncertně málo uváděný cyklus Poklad melodií, Tři poetické polky, výběr z Českých tanců a koncertní etudu gis moll Na břehu mořském), dá mi časově asi tak třikrát tolik práce, než část chopinovská, v níž uvedu Brilantní variace B dur op. 12, Barkarolu Fis dur op. 60 a Klavírní sonátu h moll op. 58. Oba autory jsem však spojil do jednoho recitálu ještě z jiného důvodu, než je pouze můj osobní vztah k jejich dílu. Chtěl bych totiž Smetanu posluchačům představit jako skladatele, který má ke klavírnímu dílu Chopina, Schumanna či Brahmse mnohem blíž, než se všeobecně předpokládá. Vždyť výlučné zařazení Smetany pod etiketu skladatele především národního, kdy se při interpretaci jeho děl zdůrazňoval na úkor pianistické elegance a skladatelova kumštýřského ducha především onen charakter českého venkovského folklóru, mu dost ublížilo, a to nejen v povědomí našich posluchačů, ale i na fóru mezinárodním. Chopin, Čajkovskij či Liszt se také nehrají pouze „polsky, rusky nebo maďarsky“. Proto si myslím, že vedle Chopina a v interpretaci, která by měla být bližší spíše oné opěvované chopinovsko-lisztovské nonšalanci a noblese, může být Smetana představen jako velký světový klavírní romantik mnohem přesvědčivěji.

Sólista versus orchestr Ve Vašem nabitém kalendáři nechybí ani několik významných koncertů s orchestrem, z nichž bych uvedla např. zářijové vystoupení s Filharmonií Buenos Aires ve slavném Teatro Colón, kde budete hrát koncert č. 1 Fryderika Chopina, lednový večer s Českou filharmonií, pro nějž jste vybral Čajkovského slavný koncert b moll či březnové vystoupení s orchestrem FOK a Jiřím Koutem, na které jste zařadil Třetí koncert Beethovenův. I v tak krátkém časovém rozmezí Vás tedy čeká setkání se třemi různými tělesy a třemi různými dirigenty. Na spolupráci s kým z té početné řady, provázející Vaši kariéru, vzpomínáte nejraději? Samozřejmě zážitků z různých setkání mám spoustu, ať už to bylo, pokud se orchestrů týká, např. s Varšavskou filharmonií, Královskou filharmonií v Li-

verpoolu či Staatskapelle v Drážďanech. K nezapomenutelným dojmům patří však i spolupráce s dirigenty Oscarem Danonem, Leonardem Slatkinem, Lovro Matačićem nebo Tadeuszem Strugalou… Z dalších desítek osobností dirigentského nebe rád vzpomínám např. i na významného polského dirigenta Kazimierza Korda, s nímž jsem v roce 1988 hrál v Rudolfinu Chopina. Šli jsme tehdy spolu ze šatny do sálu, ale vůbec jsme se nebavili o Chopinovi a o tom, jak ho budeme hrát, ale o politice. Fantazírovali jsme, jak by se mohli Češi a Poláci dát dohromady a společnými silami zlikvidovat režim, který oba národy tolik let ničil… Nejvýznamnějším vkladem do mého uměleckého života byla ale desetiletá spolupráce s Českou filharmonií, kde jsem v letech 1980 – 1990 působil jako sólista. Projel jsem tehdy téměř celý svět, hrál jsem s většinou předních českých i zahraničních dirigentů a okusil atmosféru nejvýznamnějších sálů světa, jakými jsou Gewandhaus v Lipsku, Tonhalle v Zürichu či Suntory Hall v Tokiu. Co víc si člověk může přát!

Zásady interpretace O co ve své interpretaci usilujete, pane profesore, především? O největší vyváženost mezi tím, co si myslím, že chtěl autor svou skladbou sdělit a tím, jak působí na mě. To znamená nebýt otrockým tlumočníkem bez vlastního názoru, ale ani primadonou, která nic nerespektuje. Neméně důležitým cílem, o jehož dosažení se snažím, je i schopnost dokázat si udržet pozornost publika po celou dobu koncertu a do hudby jej vtáhnout natolik, že je jí zcela pohlceno.

Guarneri trio – nedílná součást mého osudu Neodmyslitelnou součást Vašeho uměleckého života tvoří od jeho prvopočátků i hudba komorní. Čím Vás obohacuje? Větší možností zaujmout posluchače. Je pestřejší, zvukově barevnější a kontakt s publikem lze navázat snadněji. Vy jste během své kariéry spolupracoval již s celou řadou špičkových umělců včetně např. Josefa Suka, Václava Snítila, Michaely Fukačové, Ivana Ženatého, Michala Kaňky či

44

Hr0405.indd 44

30.4.2004, 12:35:30

Angeliky May. V posledních letech však vedle občasných vystoupení s některými ze jmenovaných sólistů či našimi špičkovými kvartety soustřeďujete komorní činnost zejména do svého kmenového souboru, který jste společně s Čeňkem Pavlíkem a Markem Jerie založili před osmnácti lety a pojmenovali jej Guarneri trio. Vystupujete až stokrát do roka v nejvýznamnějších sálech světa, kdy pro Vás není problém zaplnit ani Teatro Colón, kam se vejde na tři tisíce lidí! Ocenění však sbírají i Vaše skvělé nahrávky, vydávané francouzskou firmou Praga Digitals… Z toho máme opravdu velikou radost, protože z celkového počtu mých asi 60 CD tvoří nahrávky Guarneri tria více než třetinu a všechny (zejména komplet Mendelssohnových, Schubertových a Šostakovičových trií) byly kritikou přijaty velice příznivě. Cenou CHOC, udělovanou francouzským hudebním časopisem Le Monde de la Musique, byl ohodnocen např. komplet trií L. van Beethovena, ale vysokého ohodnocení dosáhla i janáčkovská deska, kde jsem hrál klavírní part v Capricciu, v Concertinu a cellové sonátě a která byla vyhodnocena dokonce jako CHOC roku 1999! Vedle těchto příjemných zážitků ale samozřejmě na své umělecké pouti zažíváme i méně příjemné věci, které však nakonec, když se je podaří překonat, působí většinou spíše úsměvně. Jednou to ale bylo opravdu dost zlé. Tehdy jsme měli v Londýně vystoupit na nedělním poledním koncertě živě vysílaném rozhlasovou stanicí BBC, která jej zahajuje ve 12. 02, tedy po dvouminutových zprávách. Čeněk Pavlík však necelou půl hodinu před začátkem zjistil, že mu chybí noty k Haydnovu triu. Když jsme prohledali celou šatnu a nic jsme

nenašli, běželi jsme zpátky na pódium, kde jsme před tím tuto skladbu zkoušeli a kam se šlo přes místní restauraci. Díkybohu, dílčího úspěchu jsme dosáhli již tam. Číšník totiž prý nějaké noty povalující se na podlaze sebral a hodil do koše! Bohužel, tím ale naše martýrium zdaleka ještě neskončilo, protože mezitím k naší smůle pořádkumilovný personál koš

lemuje jedno ocenění za druhým a i ti nejlepší sólisté usilují o to, aby si našel alespoň trochu času na jejich společné vystoupení či nový snímek. K neuvěřitelnému množství téměř stovky koncertů ročně pomáhá Ivanu Klánskému (rovněž někdejšímu závodnímu šachistovi) i jeho neobvyklý koníček: vyhledávání


vysypal na dvůr do kontejneru a my ho půlku – již oblečeni do fraků – museli s vyhrnutými rukávy prohrabat! Nakonec jsme se přece jenom ke kýženému partu dostali. Bohužel byl již ale úplně promaštěný od zbytků všech majonéz a salátů, které v restauraci od rána servírovali. Tři minuty před začátkem přímého přenosu jsme nešťastný part stačili pouze narychlo otřít hadrem…

Epilog Ivan Klánský je na vrcholu své kariéry. Jako sólista nebo člen Guarneri tria křižuje svět z jednoho konce na druhý a všude svým výsostným uměním rozdává radost a krásu. Největší sály světa jsou beznadějně vyprodané, jeho nahrávky

těch nejefektivnějších spojů v jízdních a letových řádech. Díky tomu se zná s úředníky nejrůznějších cestovních společností, je držitelem řady zlatých karet leteckých aliancí a stíhá to, co se na první pohled zdá zcela nemožné. Jeden den cesta, další den koncert a třetí den obdivné řádky v nějakém z hlavních deníků toho či onoho města: „Ivan Klánský hrál s takovou samozřejmostí, pro níž technické a výrazové nástrahy náročného partu jakoby přestaly existovat. Má neomylný úhoz s dokonale vybarveným zvukovým výsledkem. Jeho tvůrčí výklad vychází z důvěrné spřízněnosti s dílem, které na pódiu proměňuje v živoucí organismus…“ Připravila HANA JAROLÍMKOVÁ

45

Hr0405.indd 45

30.4.2004, 12:35:31

OD FIRMY K FIRMĚ ! Na značce ARTE NOVA (BMG ARIOLA) vychází album mladého německého violoncellisty, Jense Petera Maintze, který je ověnčen řadou cen z mezinárodních soutěží. Za doprovodu Litevského komorního orchestru, řízeného Davidem Geringasem Maintz nahrál díla P. I. Čajkovského (Variace na rokokové téma, Nokturno, Melodie, Valse sentimentale, Andante cantabile a Pezzo capricioso) a také jeho méně známých současníků, Wilhelma Fitzenhagena (Rezignace, Perpetuum mobile), Karla J. Davidova (Sunday Morning, At the Fountain) a Anatoli Brandukova (Nokturno, Mazurka). ! V nové sérii značky ARTE NOVA (BMG ARIOLA) – Best of Classics vychází v podání ruské klavíristky Jekatěriny Děržaviny reedice nahrávky geniálního díla J. S. Bacha, Goldbergových variací. ! Dalšími hudebními díly, jejichž nahrávky nesmějí v této sérii značky ARTE NOVA (BMG ARIOLA) bezesporu chybět jsou Beethovenova „Devátá“ s Tonhalle Orchestra Zürich, Švýcarským komorním sborem a sólisty, řízenými Davidem Zinmanem a Musorgského Obrázky z výstavy, které tu najdeme dokonce v obou verzích: v původní, určené klavíru a pro nahrávku nastudované Arkadijem Sevidovem a Ravelovu orchestrální s Ruským filharmonickým orchestrem, řízeným Samuelem Friedmannem. ! Obě řady Slovanských tanců Antonína Dvořáka nahrál v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce společně s Kristinou Krkavcovou pro vydavatelství ARCODIVA jeden z nejtalentovanějších klavíristů mladé generace a častý host světových pódií Martin Kasík. Proslulé dílo (první řada, op. 46, vznikla v roce 1878, druhá, op. 72 v roce 1886), vydané v Berlíně známým nakladatelem Simrockem, znamenalo pro Dvořáka nejen významný úspěch, ale i krok na cestě za celosvětovým uznáním. Titul je příspěvkem fir-

my k letošnímu projektu Česká hudba 2004 a na pultech se objeví již v těchto dnech. jar ! Lyrické písně (Cherry Ripe, The Daisy Chain, Bird Songs, Magdalen at Michael’s Gate, Evensong, Endymion, To a Little Red Spicer aj.) velice málo vydávané anglické skladatelky německého původu Lizy Lehmannové (1862-1918) nabízí firma NAXOS (CLASSIC). Lehmannová byla sama vynikající koncertní pěvkyní, zpívala např. na pozvání Josepha Joachima i s Berlínskou filharmonií. Na nahrávce se podíleli Janice Watson (soprán), Catherine Wyn-Rogers (mezzosoprán), Toby Spencer (tenor), Neal Davies (baryton) a Steuart Bedford (klavír). ! Nový muž, který se před nedávnem začal objevovat na nahrávkách RCA RED SEAL (BMG ARIOLA), věhlasný dirigent Nikolaus Harnoncourt, vydává nyní pod touto značkou album s repertoárem Bély Bartóka. S mezinárodně obsazeným orchestrem, Chamber Orchestra of Europe, nahrál Bartókova díla Hudba pro smyčce, bicí a celestu a Divertimento pro smyčcový orchestr. V kompletu se nachází ještě zdarma bonusové CD s vybranými nahrávkami Nikolause Harnoncourta z jeho dalších alb již realizovaných u RCA RED SEAL, mezi nimiž najdeme část nahrávky Haydnova Stvoření, Vyšehrad ze Smetanovy Mé vlasti, část Brucknerovy Deváté symfonie a dokonce jako lahůdku Dies irae z dosud nevydané nahrávky Mozartova Requiem. ! Tak jako většina významných skladatelských osobností i Bohuslav Martinů podlehl pokušení a ve druhé polovině dvacátých let reagoval na tehdy vysoce módní vlnu jazzových inspirací, jež se tehdy přehnala Evropou. Přestože to nebylo pro Martinů období, ohraničené poměrně přesně léty 1926-1930, zrovna důležité, dodnes přitahují jeho tvůrčí plody pozornost svou bizarností a odvahou. Kombinace jazzu a neoklasicizujících formulí poznamenala originálním způsobem především počátky Martinů operní a baletní tvorby. Podivuhodný let, Kuchyňská revue a Natáčí se jsou

V rámci jarního koncertu Foerstrova komorního pěveckého sdružení proběhl 3. 4. v Sále Martinů i křest CD s díly Josefa Suka (Deset zpěvů op. 15) a Bohuslava Martinů (Otvírání studánek H. 354). Kromě Foerstrova komorního pěveckého sdružení, řízeného Rudolfem Zemanem (1--10) a Zdeňkem Šulcem (11) se na nahrávce podíleli klavíristé Ludmila Čermáková a Jaroslav Šaroun (Suk) a Dana Burešová a Helena Zachatová – soprány, Vladimír Kožušník – baryton, Rudolf Pellar – recitace, Lubomír Havlák, Libor Kaňka – housle, Jan Jíša – viola a Ludmila Čermáková – klavír (Martinů). Snímek byl pořízen v roce 1988 a FKPS jej vydává společně s firmou RKM s. r. o. v rámci projektu Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury a u příležitosti nadcházejícího 30. výročí založení souboru. CD, na jehož výtvarné stránce se podíleli Emma Srncová a grafik Luboš Šedivý, je věnováno zakladatelům sboru Dagmar Součkové, Libuši Krejčové a Rudolfu Zemanovi. Na fotografii Zdeňka Chrapka zleva Richard Kolář, majitel firmy RKM s. r. o. a kmotry novinky, sólistka opery Národního divadla v Praze Dana Burešová (bývalá členka FKPS) a prof. Dagmar Součková. jar díla, která se vymykají hlavnímu stylovému proudu Martinů hudby. Skladatel tu hýří nadsázkou, karikaturami, pikantériemi libretními i hudebními, a proto je to i pro dnešního posluchače poetika dráždivá, vzrušující a podněcující – právě taková, jaký je i dnešní životní styl. Nesnadného úkolu nastudovat Martinů baletní jazzové suity pro vydavatelství SUPRAPHON se ujal významný britský dirigent, specialista na předklasickou hudbu Christopher Hogwood a Česká filharmonie. ! Mirjam Contzen, mladá houslistka německo-japonského původu, již vyhrála celou řadu mezinárodních soutěží, mezi nimiž v roce 1991 nechybělo ani např. Concertino Praga. Vystupuje pravidelně se všemi velkými světovými orchestry a účastní se věhlasných festivalů jako jsou např. Salzburger Festspiele. Svá CD vydává na značce ARTE NOVA (BMG ARIOLA), která nyní přichází s jejím sólovým

albem. Mirjam Contzen zde hraje Partitu č. 3 E dur J. S. Bacha, Sonátu pro sólové housle Bély Bartóky, Elegii Igora Stravinského, Sonátu č. 4 Eugèna Ysaÿe a skladbu Le serpent svého nedávno zemřelého učitele, legendárního Tibora Vargy. ! Sir Charles Mackerras patří v současnosti k nejuznávanějším zahraničním znalcům české hudby, a to nejen Leoše Janáčka, ale i Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany a dalších skladatelů. Po janáčkovském albu, které vydala firma SUPRAPHON se sirem Charlesem Mackerrasem a Českou filharmonií v lednu, se nyní dostává do prodejen další dirigentův projekt, tentokrát z díla Antonína Dvořáka. V katalogu Supraphonu má sir Charles Mackerras již CD se Slovanskými tanci (SU 3422-2) a CD se Symfonickými variacemi, Scherzem capricciosem a Legendami (SU 3533-2), které získalo prestižní ocenění Cannes

46

Hr0405.indd 46

30.4.2004, 12:35:31

Classical Awards 2003. Tentokrát zvolil sir Charles Mackerras Dvořákovu Symfonii č. 6 a symfonickou báseň Zlatý kolovrat. Dokonalým nástrojem, který naplňuje dirigentovy interpretační představy, je tu opět Česká filharmonie. ! Orchestrální skladby nejvýznamnějšího anglického pozdně romantického skladatele Edwarda Elgara (The Wand of Youth – orchestrální suity č. 1 op. 1a a č. 2 op. 1b; Dream Children op. 43, Nursery Suite), vydává firma NAXOS (CLASSIC). Vycházejí v podání Novozélandského symfonického orchestru (řízeného slavným Jamesem Juddem), který před třemi lety oslavil padesáté výročí založení a u firmy Naxos má již celou řadu velice úspěšných nahrávek (Bernstein, Bizet, Britten, Copland, Delius, Elgar, Gershwin ad.). ! Na jedné z dalších novinek firmy SUPRAPHON se k posluchačům dostávají dvě z nejlíbeznějších děl skladatelského odkazu Antonína Dvořáka, Serenáda pro smyčce a Serenáda pro dechy, přímo učebnicový doklad neuvěřitelného až marnivého Dvořákova melodického nadání. Každé z mnoha témat oněch dvou skladeb aspirovalo hned v době svého vzniku na nesmrtelnost a obě serenády jsou trvalým exportním artiklem všech českých komorních uskupení. A jakou skladbu k oběma melodickým klenotům přidat, aby se mohl měřit s Dvořákovou požehnanou inspirací? Firma Supraphon zvolila skladby od Petra Iljiče Čajkovského, Dvořákova přítele a obdivovatele, umělce obdařeného podobně silnou primární melodickou invencí: Andante cantabile z kvartetu D dur a Píseň beze slov, které podobně jako obě Dvořákovy serenády uslyšíme v podání Vlachova Českého komorního orchestru. ! Rakouský klavírní virtuóz a skladatel původem z Bratislavy, Johann Nepomuk Hummel (1778– 1837), působil nějaký čas jako nástupce J. Haydna (v jehož stylu – především brilantní orchestrací a bohatou invencí – pokračoval) v Eisenstadtu, potom ve Stuttgartu a ve Výmaru. Vedle četných skladeb pro klavír psal i komorní skladby, opery, kantá-

Událostí zejména pro pamětníky 60. let se stal návrat na česká jeviště kontrabasisty a zpěváka Antonína Gondolána, který natočil u firmy MULTISONIC se svým novým romským triem vůbec první album Čekej a neplakej. 1. 4. ho během koncertu rozšířeného Gondolánova tria o hosty pokřtili v Divadle U hasičů kmotři Jiřina Bohdalová, Jaroslav Satoranský a Karel Vágner. Na koncertě vystoupili i další příslušníci rodu Gondolánů sestra Věra a syn Filip. Na fotografii Jiřího Janouška zleva Marek Pilo (kytara a cimbál), předseda představenstva firmy Multisonic Karel Vágner, Jiřina Bohdalová, Antonín Gondolán a Jaroslav Satoranský. (vla) ty a mše. Slavnostní mši C dur, s níž přichází ve své nabídce firma NAXOS (CLASSIC), dokončil v březnu 1806, tedy tři měsíce po své skladbě Te deum. Hummel ji zkomponoval u příležitosti svatby Leopoldiny Esterházyové a Moritze Josepha von Lichtenstein a pro novou nahrávku firmy Naxos ji nastudovali Patricia Wright (soprán), Zan McKendree-Wright (alt), Patrick Power (tenor), David Griffiths (bas), Tower Voices a Novozélandský symfonický orchestr řízený Uwe Groddem. ! Jestliže v symfonických, komorních a písňových dílech nám Antonín Dvořák rozdává radost jako vyznavač pozitivních stránek života, ve svých duchovních skladbách nás dojímá hloubkou a niterností kontemplace, k níž se dokáže soustředit, inspirován církevním textem. Jedním z nejkrásnějších uměleckých důkazů skladatelova hlubokého náboženského cítění je Mše D dur pro sóla, smíšený sbor a varhany, psaná v roce 1887 u příležitos-

ti vysvěcení zámecké kaple v Lužanech u Přeštic. Snímek, vydaný firmou SUPRAPHON doplňují drobné duchovní kompozice psané v Sychrově (Ave Maria, Hymnus de Sct Trinitate, Ave maris stella, O sanctissima). Na nahrávce se podíleli Natálie Romanová (soprán), Anna Barová (alt), Miroslav Kopp (tenor), Luděk Vele (bas), Drahomíra Drobková (alt), Richard Novák (basbaryton), Josef Kšica (varhany) a Pražský filharmonický sbor, řízený Lubomírem Mátlem.

du v roce 1941. O práci na této skladbě Šostakovič píše: „V červenci roku 1941 jsem začal pracovat na VII. symfonii. Chtěl jsem, aby podala svědectví o vlastenecké válce. Práce mě úplně pohltila. Ani strašné nálety, ani stísněná nálada obléhaného města nemohly omezit mou tvořivou fantazii“. Symfonie vychází u firmy NAXOS (CLASSIC) ve vynikajícím podání Ruské filharmonie pod vedením Dmitrije Jablonského. jar

! Manuel de Falla zaujímá nejvýznamnější místo mezi španělskými skladateli posledních dvou staletí. Jeho tvorba vyrostla z lidové hudby, z níž mu byl mimořádně blízký především andaluský folklór s vlivy cikánské hudby. Dvouaktová opera La Vida Breve, vydávaná firmou NAXOS OPERA (CLASSIC), byla jeho prvním úspěchem.

! Mladý jazzový kytarista David Dorůžka pokřtil své první album Hidden Paths (firma CUBE-METIER) během koncertu 20. března ve studiu Švandova divadla. Na albu ho doprovázejí američtí spoluhráči, na koncertě je zastoupili Jaromír Honzák (kontrabas) a Jiří Slavíček (bicí), kmotrem byl saxofonista František Kop. Zároveň zahájili jarní turné, které je přivede na 24 míst Čech a Moravy a skončí 30. dubna v Šumperku. (vla)

! Sedmou symfonii psal Šostakovič během blokády Leningra-

47

Hr0405.indd 47

30.4.2004, 12:35:32

RECENZE CD ARCODIVA UP 0055 2 131

Robert Schumann: Klavírní kvintet Es dur, op. 44 (28: 46). Antonín Dvořák: Klavírní kvintet A dur, op. 81 (35:02). Martin Kasík, klavír, Wihanovo kvarteto Oba kvintety patří v romantické komorní hudbě k ojedinělým a nejkrásnějším. V každém se markantně projevuje osobnost autora i vliv okolností, během nichž vznikl. Schumann nezapře, že byl od mládí zaujat především klavírem, Dvořák potvrzuje své mistrovství v oblasti smyčcového kvartetu. Výsledný zvukový dojem z obou děl je však vyvážený, jen těžiště se posouvá podle kompozičního směřování tvůrců.

Schumann napsal Klavírní kvintet Es dur v roce 1842, kdy pracoval i na klavírním kvartetu a triu s názvem „Fantastické kusy“. Pro německého romantika to bylo plodné tvůrčí období. Jeho činorodost se projevuje i ve vzletných a poutavých intonacích první věty kvintetu. Ale o tom, že již tehdy trpěl depresemi, svědčí druhá věta, smuteční pochod, hudba beznaděje, jen přechodně se vymaňující z pocitu úzkosti. Svým laděním připomíná scénickou hudbu při pohřebním obřadu. Nový příval energie ovlivnil třetí část, sevřené, pádící a jasem prozářené scherzo. Pozitivní duch vládne i ve finále, ale tady se nemohu zbavit dojmu, že jde spíš o projev kompoziční rutiny než bezprostředního prožitku. Antonín Dvořák složil Klavírní kvintet A dur v roce 1877, v čase rodinné pohody v letním sídle na Vysoké a také v době, kdy se mu dostalo světového uznání. Líbeznost a štěstí, jimiž se skladba vyznačuje, nebyly ovšem vyvolány snahou o vnější líbivost. Vyvěrají z pocitu uspokojení nad překonáním krizí,

nejistot a bolestí, jichž v životě potkalo skladatele víc než dost. Slovanský a český ráz kvintetu je zdůrazněn charakterem středních vět, rozsáhlé melancholické dumky a poetického, komorně laděného furiantu, lemovaných rozezpívanými a jásavými allegry vět okrajových. V Martinu Kasíkovi a Wihanovu kvartetu nalezly oba kvintety důstojné tlumočníky. Kasík náleží ke špičkovým pianistickým osobnostem své generace. Sólové nahrávky pro ArcoDivu nyní doplňuje snímkem, potvrzujícím i jeho kvality komorního hráče, schopného najít společnou řeč se zvukovým předivem čtyř smyčců. Wihanovo kvarteto je jedním z mála souborů, které nezměnily od svého vzniku v roce 1985 obsazení. Houslisté Leoš Čepický a Jan Schulmeister, violista Jiří Žigmund a cellista Aleš Kaspřík vytvořili homogenní těleso, reprezentující ve světě znamenitě českou kvartetní školu. Je-li na snímku něco k diskuzi, pak jsou to podle mého názoru až příliš pomalá tempa obou volných vět, oslabující vnitřní napětí a souvislost celku. ArcoDiva natočila CD 24bitovou digitální technikou, zaručující pod vedením Václava Roubala a Karla Soukeníka odpovídající zvukovou kvalitu. Buklety vybavuje nakladatelství titulními stranami v sytých barvách, Kasíkovi byla přidělena výrazná modř. Technické údaje o skladbách jsou uvedeny na zadní straně obalu. Obsah útlého bukletu se vyznačuje snahou vtěsnat co nejvíce informací (v A a Č) na co nejmenší počet stran. Děje se tak ovšem trochu na úkor čitelnosti a přehlednosti textu. To je jen poznámka na okraj, která se nijak netýká umělecké hodnoty obou kvintetů a jejich přesvědčivé interpretace. ZDENĚK PACHOVSKÝ SUPRAPHON ARCHIV SU 3744-2 113

Vítězslav Novák: Klavírní dílo, CD l – Sonatiny, op. 54 (64: 41), CD 2 – Sonatina eroica, op. 24, Pan, op. 43 (75:23), CD 3 – Bagately, op. 5, Můj máj, op 20, Písně zimních nocí, op. 30, Mládí, op. 55 (57:21), František Rauch, klavír Klavírní dílo Vítězslava Nováka (1870–1949) je v české hud-

bě na počátku XX. století ojedinělým fenoménem jak svým rozsahem tak uměleckou hodnotou. Editor Vít Roubíček si toho je plně vědom. V nedávné době se zasloužil o vydání dvou nových novákovských CD s pianistou Martinem Vojtíškem a o reedici „Pana“ s Františkem Maxiánem. V loňském roce sáhl do archivu Supraphonu ještě hlouběji a výsledkem je kazeta se třemi CD, obsahující vše, co z Novákovy klavírní tvorby nahrál v letech 1957–1979 František Rauch. Technicky a zvukově vynikající snímky dokumentují režijní profesionalitu při původním natáčení i při digitální kompilaci v roce 2003. Pečlivě vypravený a výtvarně decentně řešený buklet obsahuje potřebné základní údaje a Roubíčkovu vše podstatné vystihující a kultivovanou češtinou napsanou stať, přeloženou do tří jazyků (A, N, F). První CD obsahuje Šest sonatin z roku 1920. Je to Novákův poslední klavírní opus, určený mladým pianistům. Sonatiny zaujmou formální přehledností, nástrojovou stylizací od jednoduché po složitou a poetickým programem, blízkým dětské představivosti. V některých volných větách najdeme pravé skvosty Novákovy přírodní lyriky., jmenujme jen Pozdrav lesa ze sonatiny „Jarní“ či Hvězdnatou noc ze „Zbojnické“, v níž, stejně jako v Pohádce, je vyjádřen skladatelův vřelý vztah ke Slovensku. Novákovu zálibu ve starých tóninách prozrazuje druhá věta ze sonatiny „Vánoční“, zpracovávající rorátní píseň z doby Husovy. Druhé CD je věnováno dvěma vrcholným a monumentálním Novákovým dílům: Sonátě Eroice (1900) a básni v tónech Pan z roku 1910. Sonáta byla od počátku Rauchovy kariéry kmenovou součástí jeho repertoáru. Novák sám k tomu ve svých pamětech píše:„… Rauch, úspěšný propagátor mé klavírní tvorby doma i v cizině, se specializoval na Sonatu eroiku. Bylo zajímavé sledovat, jak jeho původně lyrické pojetí této skladby pozdějšími reprodukcemi dospělo k mistrovství…“ Zralé a suverénní interpretace sonáty na našem snímku se autor již nedožil, nedožil se ani Rauchova

pozoruhodného tlumočení Pana. Rauch se netajil obdivem ke zmíněné interpretaci Františka Maxiána a sám k ní přiřadil své osobité, neméně průkazné provedení. Transparentní vyrovnaná technika a kultura úhozu na všech stupních dynamiky mu dovolily bez problémů zahrát virtuózně programní střední části Hory, Les a Moře, smysl pro promyšlenou stavbu a rozvrh sil mu umožnil uchovat vnitřní napětí v závěrečné rozsáhlé části Zena a tím i celého čtyřiapadesátiminutového díla. Třetí CD soustřeďuje ostatní, Rauchem natočené Novákovy kompozice: drobné Bagately a jarní přírodu i život opěvující Můj máj (obě z roku 1899), výběr z dětských skladbiček rozdílné obtížnosti Mládí z roku 1920 a další z Novákových nádherných opusů Písně zimních nocí z roku 1903, které spolu se Sonátou eroicou patřily vždy k ozdobám Ruchových koncertů.

František Rauch studoval u Nováka kompozici a znal podrobně celé jeho dílo, nejen klavírní. S Novákem jej spojovaly i některé shodné povahové rysy: sofistikovanost projevu a kritičnost pohledu, nadhled a noblesní ironie, za nimiž se ovšem skrývalo citové bohatství, vyzařující jak z Novákovy hudby tak z Rauchovy hry. Snímek Supraphonu je reprezentační vizitkou kompozičního umění Novákova i klavírního umění Rauchova. Doufejme, že znovuzrození se dočkají i Rauchovy archivní záznamy děl Smetanových a Jirákových, Beethovenových či Schumannových. Ve vydání stejně kvalitním, jakého se dostalo tvorbě Novákově. ZDENĚK PACHOVSKÝ

48

Hr0405.indd 48

30.4.2004, 12:35:33

2004 Měsíčník pro hudební kulturu

Recommend Documents