2004 Měsíčník pro hudební kulturu

Hudební rozhledy 3/2004 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka Šéfredaktor: Jan Šmolík Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Petr Janda, Ivan Štraus, Stanislav Tesař Redaktorka: Hana Jarolímková Externí spolupráce: Jitka Slavíková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Výtvarné řešení obálky: Jiří Filip Adresa redakce: Radlická 99, 150 00 Praha 5 tel.: 251 552 425 (šéfredaktor) 251 550 208, 251 554 088 (redaktoři), 251 554 089 (sekretariát) fax: 251 554 088 e-mail: [email protected] http://hudebnirozhledy.scena.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 267 211 301–303, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: [email protected], www.send.cz Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, 830 00 Bratislava 3, tel./fax: 004212/44 45 45 59, 44 45 06 97 – předplatné 004212/44 45 46 28 – administrativa 004212/44 45 06 93 – inzerce e-mail: [email protected] Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s.r.o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902. Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714 Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Sazba: Studio DOMINO, Beroun Cena: 30 Kč Odevzdáno do sazby: 6. 2. 2004 Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN 0018-6996

Z obsahu Brno 2004 .......................................................................... 3 Zahajovací koncert projektu Antonín Dvořák 2004......... 8 ČF s Lawrencem Fosterem a Cristinou Ortizovou........................................................ 8 SOČR s Leošem Svárovským.......................................... 10 Mozart a Novák Magdaleny Kožené ............................... 10 PKF s premiérou Lukáše Hurníka ................................. 11 Olomoucká filharmonie hostovala v Praze..................... 12 Festival hudby a poezie ................................................... 12 Čtvrtý koncert Přítomnosti............................................. 13 Osmdesátiny Českého noneta ......................................... 14 Collegium českých filharmoniků..................................... 15 Pro arte antiqua Praha po dvaceti letech ...................... 16 Jubileum Petra Ebena ..................................................... 16 O Pražských premiérách 2004 s Václavem Riedlbauchem ............................................... 18 Objevné dopoledne s bratry Vilímcovými....................... 20 Profesoři pražské konzervatoře ...................................... 21 Skladatelské mládí v Pálffyho paláci.............................. 22 Nejen o výročí Janáčkovy filharmonie Ostrava ............. 23 FOK a rocková Lucie....................................................... 26 Bludný Holanďan v Plzni ................................................ 27 Carmen ve Státní opeře Praha ....................................... 28 My (ne)jdem na MIDEM ................................................. 33 Čajkovskij v Berlíně......................................................... 36 Otvírání duší.................................................................... 38 O hudbě i o životě se členy Smetanova tria .................. 41 Recenze CD...................................................................... 46

Co si přečtete v příštím čísle? Letošní premiéry na Pražském jaru – ČF se Zdeňkem Mácalem a Gerdem Albrechtem – Beethovenův Třetí klavírní koncert s Garrickem Ohlssonem a FOK – Pavel Eret s Komorní filharmonií Pardubice – Dmitri Hvorostovsky a Marina Domashenko s PKF – Jiří Šlitr a Miroslav Šimek – Verdiho Requiem v ND – Carmen v SOP – Salzburger Festspiele v Praze – Osudy Dvořákova Dimitrije – Gregory Kunde a bel canto – Rozhovor se členy Kvarteta Martinů Na titulní straně členové Smetanova tria: zleva Jitka Čechová, Jan Páleníček a Jana Nováková Foto Jiří Skupien

1

Hr0403.indd 1

25.2.2004, 13:00:44

K jaru s menší redakcí, s většími problémy, ale s nadějí měli páni šéfredaktoři – připomeňme alespoň Bohumila Karáska a Viléma Pospíšila – starostí mnohem míň, a nikdy nepoznali, jakou zátěž představuje obava, že pro časopis neseženou dost peněz. Jan Šmolík s tou zátěží prožil více než deset let. A tak mu patří upřímné poděkování nás všech – čtenářů i „lidí okolo“; novodobá česká hudební historie patrně teprve s odstupem času docení velikost a význam Šmolíkovy éry v redakci. Jan Šmolík ale neodchází proto, že by už neměl dost sil k dalším střetnutím o příští existenci Rozhledů; zradilo ho

Během únorového setkání členů výboru Společnosti Hudební rozhledy zavládla v pracovně děkana hudební fakulty AMU profesora Jiřího Hlaváče sice poněkud potemnělá, ale zato chutí poprat se s nastalou situací nasycená nálada. Výbor, který je vydavatelem časopisu, projednával totiž žádost dosavadního šéfredaktora Hudebních rozhledů Jana Šmolíka o uvolnění z funkce; výbor žádost přijal a současně jmenoval s platností od 1. března 2004 do zmíněné funkce PhDr. Hanu Jarolímkovou. Potud strohé údaje ze zápisu. Co všechno se ale za nimi schovává? Naši čtenáři dobře vědí, s jakými těžkostmi časopis už po řadu let zápasí. Jan Šmolík provedl Hudební rozhledy asi nejtěžším obdobím v jejich padesátileté historii: stal se z nutnosti manažerem, a vedle své práce redakční a autorské sháněl peníze pro časopis, kde se jenom dalo. Skutečnost, že Hudební rozhledy dosud vycházejí, má nádech malého zázraku – a Šmolíkova zásluha nese rysy hrdinského boje s nepřízní osudu. Když on sám před několika desítkami let v redakci začínal,

pomáhá. Na obzoru ale v tuto chvíli není žádný donátor, který by byl ochoten Rozhledy velkoryse sponzorovat; ba dokonce se ukazuje, že i dosud přece jen poměrně štědří mecenáši nehodlají nadále věnovat své peníze kultuře, ale obracejí svůj zájem k lukrativnějším možnostem – především ke sportu, v němž se dnes po celém světě točí miliardové sumy. Přesto se nikdo z nás nechce vzdávat: výbor Společnosti Hudební rozhledy bude s Hanou Jarolímkovou nadále hledat zdroje k přežití. Mnohaletá tradice časopisu si další existenci nepochybně zaslouží. Nebude to snadné, ale stojí to za námahu. A tak popřejme Janu Šmolíkovi brzké uzdravení, Haně Jarolímkové úspěch v nové funkci a nám všem stovky nových čísel Hudebních rozhledů. Vážení čtenáři Hudebních rozhledů, toto třetí číslo letošního ročníku ještě vychází v regulérním termínu, i když v neregulérních podmínkách. Další číslo nebo dvojčíslo časopisu vydáme, až k tomu budeme mít potřebné finanční prostředky. PETAR ZAPLETAL Předseda výboru Společnosti Hudební rozhledy

tělo, nikoli duch. Zdraví máme každý jenom jedno – a blížíme-li se k vrcholu sedmého křížku, platí to s dvojnásobnou naléhavostí. Jan Šmolík se do redakce vrátí, až mu to lékaři zase dovolí. Ale co bude dál? Nejdřív další poděkování: PhDr. Hana Jarolímková stála – společně s tajemnicí Marcelou Šlechtovou – Šmolíkovi po celou dobu po jeho šéfredaktorském boku. Taky jim proto adresujeme naše díky. Ty patří i Jitce Slavíkové, která už sice pracuje jinde, ale časopisu i zpovzdálí nadále

2

Hr0403.indd 2

25.2.2004, 13:00:46

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Brno 2004 Brno dostalo v letošním roce příležitost, aby dokázalo, že Janáček pro ně není pouze proklamativním heslem, které se objeví na transparentu ve chvíli, když se to právě hodí, ale že janáčkovská tradice je zde skutečně živá a Brněnští si s ní umějí poradit. Odbor kultury brněnského magistrátu spolu s Nadací Leoše Janáčka iniciovali s předstihem setkání zástupců hudebních institucí působících ve městě a vyzvali je, aby vypracovali návrhy k uctění památky Leoše Janáčka, největší kulturní osobnosti moderních dějin města. Konsorcium se

Památník Leoše Janáčka ve Smetanově ulici

nakonec shodlo na rozfázovaném modelu Janáčkova jubilejního roku, který by po celých dvanáct měsíců udržoval v Brně plamen pochodně, zapálené 21. ledna 2004, v den stého výročí světové premiéry Janáčkovy Její pastorkyně. To se stalo skvělým termínem k nastartování operního festivalu Janáčkovo Brno 2004, jehož organizaci a z velké části i programovou náplň převzalo Národní divadlo v Brně. Hlavní jubileum 150 let od Janáčkova narození připadá na 3. 7., dobu uprostřed prázdnin, kdy město zeje prázdnotou. Z toho důvodu proběhne v Brně připomínka památného dne v jeho předvečer,

2. 7., položením květů ke skladatelově soše před divadlem a komorním koncertem v Besedním domě. Těžiště oslavy skladatelova narození připadne Hukvaldům, místu, kde Janáček spatřil světlo světa, a kde bude vrcholit každoročně pořádaný festival Janáčkovy Hukvaldy. Janáčkově hudbě bude zasvěcen i festival Janáček a Luhačovice, který osloví návštěvníky malebných moravských lázní, patřících kdysi do Janáčkova každoročního prázdninového itineráře. Do Brna se spolu s Antonínem Dvořákem Janáček vrátí v září jako hlavní skladatel tradiční-

Foto archív

ho Moravského podzimu, jehož hlavní programovou náplní budou orchestrální, komorní a vokální díla obou jubilantů. Touto koncepcí Janáčkova jubilejního roku se Brno připojuje k celostátní kulturní akci Česká hudba 2004 vyhlášené ministerstvem kultury ČR, jejímž cílem je obrátit pozornost veřejnosti ke dlouhé řadě letošních hudebních jubileí. ***** 14. ledna, v týdenním předstihu k festivalu a shodou okolností v den Janáčkem původně ohlášené premiéry Pastorkyně, se za velkého zájmu veřejnosti a účasti vrcholných reprezentantů Statutárního

města Brna, Biskupství brněnského, -majitele objektu, Moravského zemského muzea, které je jeho provozovatelem a Nadace Leoše Janáčka, jež domek dlouhodobě pronajala, otevřely dveře brněnského Památníku Leoše Janáčka ve Smetanově ulici. Skromný skladatelův příbytek v zahrádce bývalé varhanické školy prošel generální opravou, při níž mu byla navrácena původní vnější podoba. Největším magnetem domku je ovšem skladatelova pracovna, kompletně vybavená původním nábytkem včetně klavíru zn. Ehrbar, na němž skladatel podle svědectví pamětníků dokázal s náruživostí sobě vlastní hrát po dlouhé hodiny jediný kratinký motiv. Informativní expozice o skladatelových stěžejních dílech a moderní technikou vybavená přednášková místnost umožňují návštěvníkům získat základní informace o skladateli a v neopakovatelné atmosféře autentického místa vyslechnout nahrávky jeho skladeb. ***** Okamžik slavnostního zahájení festivalu Janáčkovo Brno 2004 nastal 21. ledna. Byly na něm uděleny ceny jubilejní skladatelské soutěže vypsané Nadací Leoše Janáčka a předány janáčkovské medaile, které po celý rok budou odevzdávány umělcům, muzikologům a institucím, výrazně spojeným s interpretací, vědeckým zhodnocením a propagací Janáčkova díla. Závěrem zahajovacího ceremoniálu znamenitě zahrálo nově konstituované dechové kvinteto Foenix Janáčkův sextet Mládí, jiskrné dílo mladistvého sedmdesátníka, které si skladatel daroval ke svým sedmdesátinám. Večer téhož dne se Brňané dočkali nového nastudování Její pastorkyně. Brněnské Národní divadlo, paradoxně jako jedno z posledních, se konečně odhodlalo provést dnes již ve světě běžnou tzv. brněnskou verzi opery z r. 1908, kterou na základě prvního vydání klavírního výtahu a dochovaných orchestrálních partů edičně připravili dirigent sir Charles Mackerras s muzikologem Johnem Tyrrellem. Tato verze se sice značně liší od původní, pravděpodobně nenávratně ztracené partitury, kterou Janáček v průběhu let radikálně proškrtával a upravoval, je však oproštěna od oprav a doplňků, jimiž se do historie opery zapsal Karel Kovařovic. Když se skvělý praktik a uznávaný šéf opery pražského Národního divadla po dvanáctiletém zarputilém odmítání roz-

3

Hr0403.indd 3

25.2.2004, 13:00:52


hodl Její pastorkyňu v Praze nastudovat, jednání zvolili inscenátoři rozlehlý holý nahrnul dav vesničanů. Jejich množství měl několik důvodů, aby do Janáčkova prostor připomínající hangár s dlouhým a hudebně verbální náznak zcela dostačudíla s autorovým svolením zasáhl. Ja- prostřeným stolem a židlemi, jež jsou je k vyjádření hněvu, který nemusí být, náček souhlasil rád a Kovařovic udělal rozestavěny také podél vysokých stěn. jak se to děje v brněnské inscenaci, znádle svého svědomí a vkusu tehdejšího V tomto nehostinném prostředí se ode- zorněn masovým vandalstvím, typickým operního publika to nejlepší, co uměl: hraje příprava Jenůfčiny svatby a vpád pro dnešní svět. Výtvarné řešení inscenanástrojovým zdvojením doplnil poněkud rozvášněných vesničanů, kteří sporé za- ce působí chladně a odcizeně, pohlcujíc drsnou Janáčkovu instrumentaci a z au- řízení zcela zdemolují. Základní kostra, lidské osudy, neutrální civilní kostýmy, torova závěrečného motivu vytvořil vytvořená z několika trámů, zůstává ve časově přibližně zařazené do doby vzniku opery, neústrojně narušuje kýčoimitací, brilantní instrumentací vitý svéráz družiček a Karolky, a gradací tradiční operní finále, o kostýmu rychtářky, který sem „happy end“ pochmurného draodkudsi zabloudil na své bludné matu. Skvělým nastudováním pouti světem, ani nemluvě. pak dobyl Janáčkově opeře Režisérovo detailní propracováopravdového úspěchu, který se ní postav a akcí, které jsou těsně stal přelomovým momentem propojeny s hudbou, je v inscenaci Janáčkovy skladatelské dráhy. velmi zřetelné. Laca v podání PeKovařovicovy „retuše“ byly do tera Straky, vládnoucí zvučným, 80. let minulého století neoddělipevně znějícím hlasem, demonstrutelnou součástí opery, dnes však je na počátku svoji žárlivost hruvšechna divadla upřednostňují bostmi vůči Jenůfě i celému okolí, Janáčkovu autentickou verzi, Jenůfka, dramaticky i pěvecky která odpovídá autorem často přesvědčivá Helena Kaupová, mu proklamované „pravdě života“: odpovídá zlobně. Postupný přerod mladý pár dojde po přestálém obou charakterů vede oba pěvce trápení, citových a morálních ke zlyričtění výrazového projevu. krizích k rozhodnutí vykročit Silnou osobnost kostelničky lépe na společnou cestu životem, oba vystihla excelentní Anja Silja však tuší, a Janáček to jednozpívající premiéru, která i přes značně svým závěrem napovídá, počáteční hlasovou indispozici že je nečeká procházka růžovým nenechala nikoho na pochybách, sadem, ale náročná pouť plná že její kostelnička je vytvarovaná překážek a protivenství. do nejmenšího detailu. Skutečný Na tomto základě postavili herecký koncert rozvinula ve drunovou inscenaci její brněnští hém jednání přecházejíc z laskavé, tvůrci, britský režisér David milující polohy ve vztahu s Jenůfou Pountney, který není ve světě k nenávisti vůči Števovi a posléze Janáčkových oper žádným noaž do strnulosti po vykonaném váčkem, a šéfdirigent Janáčkovy zločinu, kdy se před zraky diváků opery Jaroslav Kyzlink, jehož proměnila v obraz kruté smrti. Ve hudebnost a janáčkovské cítění druhém obsazení vystoupila v úloje zakódováno v silné rodinné ze kostelničky Marta Beňačková, tradici. Režijní a scénické řešení hlasově výtečně vybavená pro tuto vzniklo v koprodukci s vídeňskou Státní operou, kde měla Její pas- Zleva Marta Beňačková (Kostelnička) a Helena Kaupová (Jenůfa) roli, méně přísná a hodně milující torkyňa premiéru před dvěma Foto Jana Hallová (dokonce i Jenůfčino - a Števovo děcko), že se ani nechce věřit, že roky, hudební nastudování bylo v obou případech zcela samostatné. Re- všech jednáních nezměněna, je otevřená by byla schopna dítě zabít. Až se jí role žisér Pountney zvolil princip postupu od do celé výšky jeviště. Ve vztahu k ději usadí, bude snad konečně mít Brno po složitého k jednoduchému, což se odrazilo působí dekorace přesně protichůdně: na dlouhé době k dispozici kostelničku i pro i v řešení scény, která je dílem Roberta počátku se pro nadměrné technické zaří- budoucí nastudování opery! Michal LeIsraela. První jednání se odehrává v roz- zení nedostává prostoru k rozvinutí akce, hotský předvedl v premiérovém obsazení lehlé mlýnici téměř zcela zaplněné obřím zvláště po příchodu rekrutů, zatímco ve Števu jako typ rozmazleného, bohatého převodovým soukolím, jež může symbo- druhém jednání je scéna příliš otevřená vesnického teenagera, znalého síly peněz lizovat boží mlýny nebo složitou spleť pro komorní drama dvou žen chycených v případě jakéhokoliv přehmatu (poněkud osudů, jejichž kola jsou vzájemně propo- událostmi do pasti. V malé světničce méně výrazně si počínal alternující Petr jena. Druhé jednání představuje světnici kostelničky se má odehrát i třetí dějství, Levíček). Moment Števova překotného vymezenou stěnou z pytlů, což činí dojem jehož stísněná atmosféra koresponduje odchodu z kostelniččina příbytku, kdy jakéhosi skladiště ve mlýně, a pro třetí se stísněností prostoru, do kterého se nezapomene shrábnout dříve nabídnuté

4

Hr0403.indd 4

25.2.2004, 13:00:53


peníze, je ukázkou režisérova detailního domyšlení postavy. Rodina rychtáře (Novák a Zerhauová – Tannenbergerová a Mlejnek – Iskrová – Oczková) se poněkud vychýlila z tradičního chápání těchto postav. Rychtář býval vybírán z nejbohatších sedláků ve vesnici, většinou to byl člověk vážený a respektovaný jako představitel práva. Takový je i rychtář v Pastorkyni, spolu s rodinou reprezentant patriarchální, konzervativní vesnice. V opeře vykonává i úlohu starosvata a usměrňuje svoji hubatou ženu dovolávající se dodržování tradičních zvyklostí. Domnívám se, že karikatura těchto postav, podtržená krajně nevkusným oblečením obou žen a při premiéře i tanečkem manželského páru, není na místě. Sympaticky naopak působila přeměna pasáčka Jana v dívku Janu (Jitka Burgetová), která svojí zvídavostí pokračuje v emancipované poloze kostelničky a Jenůfy. Znamenité obsazení kratinké úlohy stárka (Jiří Sulženko a Jan Hladík) opět potvrdilo známou pravdu, že neexistují malé role. Hudební nastudování Jaroslavem Kyzlinkem bylo hodno slavnostního okamžiku. Kyzlink má partituru detailně zpracovánu intelektem, aniž by potlačil její silný emocionální náboj, pevnou rukou vládne orchestru i jevišti. Vypracování orchestrálních partů „zeslyšitelnilo“ rozdíly mezi starým a „novým“ zněním (správně by mělo být obráceně), které je průhlednější a tím i zvukově choulostivější. Ukázková byla vyváženost a propojení jevištního zvuku se zvukem orchestrálním a využití široké dynamické škály. Kyzlinkovo nastudování je optimistickým příslibem, že po odeznění smluvených představení této technicky komplikované inscenace, nezůstane Její pastorkyňa dlouho mimo kmenový repertoár brněnské opery, jehož součástí byla po celých sto let. ALENA NĚMCOVÁ ***** V rámci festivalu zazněla všechna Janáčkova jevištní díla. Šárka a Osud pouze v koncertním provedení, inscenaci Výletů páně Broučkových přivezlo pražské Národní divadlo, Počátek románu a Rákoše Rákoczyho v rámci festivalu v jednom večeru premiérovala Komorní opera JAMU, další tituly má na repertoáru Janáčkova opera ND Brno: výše recenzovanou Její pastorkyňu, dále Věc Makropulos (na festivalovém představení Emilii Marty zpívala Nina Warren),

Z mrtvého domu, Káťu Kabanovou, Postavy pouze jednostrunně nahodil. Příhody lišky Bystroušky. Navíc byla pro Boris – nekňuba ve světlém obleku konfrontaci názorů přizvána bratislav- a v brejličkách, pečlivě upravený. Kudrjáš ská Káťa Kabanová a dublinské Příhody – ležérní chlapec s rukama v kapsách. Tilišky Bystroušky. chon – bačkora, který před Káťou máchá Inscenace Počátku románu režisérky rukama, ale celý se scvrkne, jakmile je Magdaleny Švecové a výtvarnice Syl- pod dozorem matky. Kabanicha – pokryvy Markové je milá studentská záleži- tecká, vzteklá, upjatá ženská. Varvara tost, stylově přesně neukotvená: naivní – „free“ dívka v sexy ohozu, díky němuž neumělý obrázek vystřídá poetická stíno- nemůže nepřipomínat lehkou dívku. hra, načež se nálada změní do grotesky. A Káťa? Unylá žena, jejíž gesta, pózy či Naznačeno je divadlo na divadle: hraje držení se s partnery značně připomínají se před malým malovaným prospektem ty, které jsou otištěny v programu - na s krajinou, Mudroch coby průvodce po- fotografiích z inscenace z roku 1949. souvá obraz na něm, v závěru všichni Režisér ji nechá balancovat na židli, seskakovat přes opěradlo, což vlivem utvoří úhledný živý obraz. Orchestr (posluchačů HF JAMU nadváhy zpěvačky působí o to nepřípada hosté) ani pod vedením Martina něji. Průdkova inscenace Její pastorkyně Peschíka, ani v druhé půli večera pod přetékala citem. Jeho inscenace Káti je vedením Tomáše Ibrmajera nezněl naprosto cituprostá. Kudrjáš s Varvarou právě sehraně. Party Janáčkovy rané povrchně koketují. Opilec Dikoj šmatá opery jsou v silách většiny studentů, na prsa neukojené Kabanichy. A stejně z festivalového představení vyzdvihuji tak se Káťa poněkud trapně, okázale Tomáše Kořínka (Tonek) a Ivanu nabízí Borisovi, rozvaluje se před ním na zemi. Chybí jakýkoli lidský kontakt Mikeskovou (Poluška). Rákoš Rákoczy vznikl u příležitosti mezi nimi. Oblečení a rekvizity odkazují k dnešZemské jubilejní výstavy v Praze – měl zde představit moravský folklór. Leoš ním časům (scéna Ján Zavarský, kosJanáček složil pásmo tanců a písní, které teprve poté bylo propojeno s činoherním libretem Jana Herbena. Režisérka (a v tomto případě i scénáristka) Magdalena Švecová je opět rozpojila. Herbenův text spolu s Tomášem Hrůzou natočila jako loutkový film – poněkud lacinou karikaturu, loutkářsky nikterak nápaditou. V následné scénické taneční koláži nacházím vtipné momenty (ovšem coby baletní laik), choreografie Ladislavy Košíkové připomíná pohybový slovník Jiřího Kyliána, soubor Hradišťan tančí jistě. Písně každopádně výborně zazpíval Brněnský akademický sbor. Slovenské národní divadlo představilo Káťu Kabanovou v režii Josefa Průdka. Jeho pražskou Její pastorkyňu považuji za jednu z nejpozoruhodnějších domácích inscenací Janáčka v posledních letech. Tím spíše pro mě byla jeho Káťa zklamáním. Z bratislavské inscenace Káti Kabanové Foto Luděk Svítil

5

Hr0403.indd 5

25.2.2004, 13:00:54


týmy Eva Farkašová) – ovšem podle mě jde jen o vnějškový rádobymoderní nátěr. Dílo se mu navíc vzpírá: Kabanovi se dívají na nejmodernější televizi a na (patrně autobusové) zastávce si postavy vážně vyjasňují, že je třeba hromosvodů a jak vypadají. Dirigent Dušan Štefánek vede podle mého názoru orchestr k permanentně příliš hlučnému projevu. Navíc se opět ukázalo, že tento orchestr nepatří ani technicky k nejšpičkovějším tělesům. Pěvecky slovenští interpreti také příliš nezazářili, počínaje Karin Varkondovou, jež Káťu zpívala dosti křečovitě a ne vždy právě čistě, navíc jí bylo velmi málo rozumět. Ostatní interpreti zvládali party technicky lépe, ale o bohatším výrazovém zpívání (a zároveň zřetelné artikulaci) lze mluvit nejspíše jen u Jozefa Kundláka (Kudrjáš) a Tomáše Juháse (Boris). LENKA ŠALDOVÁ ***** Na rozdíl od doktorky Němcové (viz recenze zahajovací inscenace Její pastorkyně) považuji za nejcennější impuls Janáčkova festivalu právě vpád zahraniční interpretace Janáčkových oper do zdejších poměrů. Neboť se sice rádi chlubíme janáčkovskou tradicí, ale kdybychom jen statisticky porovnali uvádění Janáčka u nás a ve světě, nedopadli bychom asi moc dobře. Janáčkova operního díla se prostě chopili jinde a vykládají si ho, jak jinak, k obrazu svému – tak jako David Pountney přečetl příběh Jenůfy bez mnoha detailů, na nichž se u nás tradičně lpí, ať už právem menším či větším. Jenže právě tohle lpění pomohlo přehodit našeho Janáčka na vedlejší janáčkovskou kolej. Daný problém daleko víc vyhrotila inscenace opery Příhody lišky Bystroušky v provedení souboru Opera Theatre Company z Dublinu (28. 1.) v Mahenově divadle. Irští divadelníci totiž neváhali nejen upravit příběh, ale sáhli i do Janáčkovy partitury. Z provozních důvodů skladatel Jonathan Dove partituru zkrátil (!), včetně závěrečného zpěvu Revírníka, a přeinstrumentoval pro 16 členný komorní orchestr. Režisér James Conway přečetl Janáčkovu operu, kterou prý od mládí miloval, jaksi s vědomím špatností současné civilizace: „Uvědomil jsem si, že Janáčkova opera je o lidech nikoli z pohledu vznosných myšlenek, sentimentu či morálky, ale o lidech jako součásti pevně daného, nemravného a pravidelného

světa přírody. Není o lidských vlastnos- při slavnostním zahájení festivalu na tech zvířat, nýbrž o zvířecí nátuře lidí.“ brněnské Nové radnici): komorní (JaPo svém režisér domyslel také rámec náčkova a Bartókova kvarteta), sborový příběhu, inspirován Janáčkem nazna- a závěrečný orchestrální. Sborový koncert v Besedním domě čenou analogií lidí a konkrétních zvířat a zvolil formu divadla na divadle (opery (1. 2.) se zaměřil na Janáčkovy úpravy na opeře!): zestručněný příběh si u něho folklóru a na málo hranou Janáčkovu duhraje skupina toulavých komediantů při chovní hudbu. První části koncertu domipříležitosti svatby a předání vlády nad noval dětský sbor Kantiléna při Státní tupou. Moc přebírá Harašta, jeho sestra filharmonii Brno, výtečně připravený, hraje v inscenaci Lišáka, provdána je dokonale sezpívaný – udivovala zejména Terinka – Bystrouška, Revírník je inva- naprosto čistá unisona! Zazněly cykly lida na těle i na duchu a tak dále – dobrá postava tu není jediná. Hraje se na smetišti kdesi na kraji lesa. Máme právo soudit takový pohled na svět, realizovaný prostřednictvím Janáčkovy, mimochodem, ve světě nejvíc hrané opery? Myslím, že ne. Máme ovšem právo takový výklad přijmout nebo nepřijmout – za sebe nepřijímám. Stejně jako spíše jen průměrné pěvecké výkony sólistů, kteří jsou však ve- Z dublinských Příhod lišky Bystroušky Foto Jana Hallová směs výtečnými herci. Největší propad představení však Královničky, Lidová nokturna, Večerní zpězapříčinil nesehraný orchestr, z něhož se vy slovenského lidu z Rovného a Říkadla, občas linuly velmi podivné zvuky – hráči vtipně doplněná projekcí animovaných ilustrací Josefa Lady pro knižní vydání však byli najati v Brně. Přesto si inscenace velmi považuji. Říkadel. Druhé části večera v bezvadném Je totiž výrazem vskutku živé existence podání Pražského filharmonického díla, navíc ve vzdálené komunitě, neboť sboru vévodila Mše Es dur a zejména je známou pravdou, že jedině taková díla skladba Otče náš pro sólový tenor, smílidem stojí za to zpřítomňovat a aktua- šený sbor, harfu a varhany. Další menší lizovat – vezměte si Shakespeara. Jak skladby prostřídalo několik janáčkových živý je z tohoto hlediska Janáček v Brně kompozic pro varhany v podání Aleše Bárty, včetně sóla z Glagolské mše. a jinde v Česku? Glagolskou mší (opět s Alešem BárJOSEF HERMAN tou u varhan) vyvrcholil závěrečný orchestrální koncert Státní filharmonie ***** Festivalu jednoznačně dominovala Brno, jenž se stal skutečnou poctou opera, koncerty se odehrály pouze tři nejen skladateli, ale také siru Charlesi (nepočítám-li provedení sextetu Mládí Mackerrasovi, jednomu z největších

6

Hr0403.indd 6

25.2.2004, 13:00:54


znalců Janáčkova díla, který koncert dirigoval. Právem oběma vzdalo vyprodané Janáčkovo divadlo poctu ovacemi vstoje. Glagolská mše zazněla v revidované podobě z roku 1994 (Paul Wingfield), která odstranila některé pozdější retuše partitury - původní Janáčkova syrovější instrumentace zní dnešním uším rozhodně lépe. Sóla suverénně zazpívali Helena Kaupová a Peter Straka, nejvytíženější festivaloví interpreti vůbec (Její pastorkyňa, Šárka), Richard Novák a Eva Garajová. Mackerras dovedl Státní filharmonii Brno k dynamickému muzikálnímu projevu, bohužel se ozvalo též několik hráčských chyb a orchestru chyběla interpretační preciznost. Platí to zejména o první části večera, v níž zazněla málo hraná Janáčkova díla – symfonie Dunaj (sólo Dagmar Vaňkátová) a Houslový koncert „Putování dušičky“ v citlivém provedení Romana Patočky. Věru by si tato skladba zasloužila častější uvedení. JOSEF HERMAN ***** K festivalu se úspěšně podařilo připojit ještě několik doprovodných akcí. Hned druhý den zahájila dvoudenní jednání na janáčkovské téma muzikologická konference, kterou uspořádal Ústav hudební vědy Filosofické fakulty Masarykovy university ve spolupráci s Mezinárodní společností Leoše Janáčka. Byly na ní v přátelském tónu konfrontovány výsledky domácích badatelů s muzikology z Rakouska, Německa, Velké Británie a Spojených Států. Následovaly vernisáže dvou výstav

Obraz z výstavy Hommage à Janáček výtvarnice Rune Mieldsové, nazvaný Glagolská mše (akryl na plátně) Foto archív

Šťastný sir Charles Mackerras po převzetí čestného doktorátu (Doctor honoris causa) hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Vlevo rektor JAMU, prof. PhDr. Václav Cejpek Foto Jana Hallová

Dne 30. 1. 2004 byl Siru Charlesi Mackerrasovi udělen čestný doktorát hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. Slavnostní akt se odehrál v dopoledních hodinách v Besedním domě za přítomnosti rektorů většiny českých univerzit. Sir Ch. Mackerras se věnuje objevování Janáčkovy hudby více než půl století, vyšel z odkazu „nesmrtelného“ Václava Talicha, své dirigentské výkony opírá o studium Janáčkových rukopisů. V rámci Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkovo Brno 2004 řídil Výlety páně Broučkovy (29. 1.) a závěrečný orchestrální koncert (5. 2.) v samotném centru Brna, v Domě pánů z Kunštátu. V přízemí je instalována stálá expozice Moravského zemského muzea Leoš Janáček a Brno, která na základě dobových dokumentů zachycuje město a společnost z Janáčkovy doby a jeho účast na kulturním životě Brna. Druhá výstava, Hommage à Janáček, připravená brněnským Domem umění, je poctou výtvarníků Leoši Janáčkovi. Nebývalý ohlas, s jakým se setkala u výtvarníků výzva iniciátora výstavy Petra Spielmanna, uctít Janáčka výtvarným dílem, překvapil snad i jeho samotného. 103 výtvarných umělců z celého světa se vyznalo ze svého vztahu ke světoznámému skladateli a jeho hudbě, mnozí z nich doprovodili své výtvarné dílo i dopisem: V průběhu práce na obraze Světlo k poctě Leoše Janáčka jsem často poslouchala jeho hudbu. Zejména při jeho klavírních skladbách jsem pociťovala hlubokou du-

chovní příbuznost a velký obdiv k němu. (Gabriele Elger, Německo) Této intimní hudbě se člověk musí poddat, ale musí mít při tom odvahu pohlédnout co nejhlouběji do sebe sama. (Camiel van Breedam, Belgie) Svou Skříňku stínů jsem věnoval 1. smyčcovému kvartetu Leoše Janáčka…Janáčkovu hudbu moc miluji! (Tom Mosley, Anglie-Německo) Existují lidé, kteří se umějí dívat, lidé, kteří umějí myslet, další, vynikající lidé, kteří dokáží odhalit tajemství velkých životních citů a prostřednictvím hudby v nás dokáží probudit univerzálně platné kulturní rozechvění. Jedním z nich je i Leoš Janáček. (Marcello Morandini, Itálie) Janáčkovo dílo miluji. V oblasti hudby je to jeden ze zázraků 20. století. (Zdeněk Sýkora, Čechy) Je Ti třeba živé vody? Poslouchej Janáčka. (Eva Janošková, Čechy-Německo) ALENA NĚMCOVÁ

7

Hr0403.indd 7

25.2.2004, 13:00:55


Zahajovací koncert projektu Antonín Dvořák 2004 Mezinárodní společnost Antonína Dvořáka zahájila v sobotu 10. 1. ve Smetanově síni Obecního domu v Praze slavnostním koncertem sérii akcí ke stému výročí Dvořákova úmrtí. Předseda společnosti Radoslav Kvapil v jeho první polovině zahrál znamenitě skladatelův Klavírní koncert g moll op. 33 s Pražským Dvořákovým symfonickým orchestrem a dirigentem Jaroslavem Vodňanským. Letos sedmdesátiletý klavírista hrál – stejně jako předtím snad po celou svou uměleckou kariéru – dílo v původní skladatelově verzi bez úprav Viléma Kurze i jiných změn, jaké na ně interpretační tradice během 20. století nabalila. Znovu dokázal, že je to hudba živá o osobitá. Hrál se znamenitým tech-

nickým rozmyslem a bohatým úhozovým vybavením. To mu umožnilo výrazově diferencovat všechny rozmanité obsahové a výrazové roviny, jež se ve skladbě střídají při posunu od základní hluboce hřejivé lyriky, která je tu skladatelovým východiskem, k tanečně lidově zabarvenému výrazu radosti, do kterého koncert ústí. Znovu prokázal a v plném lesku předvedl svou jedinečnost suverénního specializovaného virtuosa Dvořákovy klavírní hudby, který plně důvěřuje v její uměleckou cenu i specifické nástrojové hodnoty a dokáže ji s invencí a porozuměním oživit do plné krásy a svěžesti. Jaroslav Vodňanský mu byl znamenitým a pozorně diskrétním partnerem, který měl orchestr i při pravděpodobně minimálním zkušebním čase plně v ruce a dokázat z něj vytěžit i v této ne příliš často hrané skladbě skvělý výkon (až na něco málo intonačních nepřesností v dechových akordech, které dirigent nemohl bezprostředně ovlivnit). Ještě mnohem suverénnější výkon pak s orchestrem podal v Symfonii č. 9 Z Nového

světa. Není divu, že interpretace tohoto díla byla dokonalá. Pražský Dvořákův symfonický orchestr je těleso, sestavované z hráčů předních pražských orchestrů. Tak nahrál za několik desetiletí znamenitě mnoho vynikající hudby na trvalé zvukové nosiče i podal skvělé koncertní výkony. V díle ovšem tak důvěrně známém a často hraném jako je Novosvětská se ukazuje, že existuje jakýsi univerzální pražský symfonický zvuk se skvělými výkony jednotlivců, hrajících na sólově exponované nástroje, i velmi kompaktním témbrovým vybavením, frázováním a laděním skupin. A že tu žije tradiční pojetí takovéhoto předního díla, jež nemá zásadní rozdíly mezi přínosy nejvýznamnějších zejména českých dirigentů, řídících Českou filharmonii, FOK a SOČR, a je slučitelné do životného a organického výsledku. Právě ten skvěle realizoval Jaroslav Vodňanský s tím, že se moudře držel oné tradice, na kterou jsou hráči zvyklí. Byl to skutečně český vynikající Dvořák. JAROSLAV SMOLKA

Česká filharmonie s Lawrencem Fosterem a Cristinou Ortizovou Dramaturgie abonentního koncertu České filharmonie (8. 1.) řízeného Lawrencem Fosterem nešla cestou nejmenšího odporu a bylo to dobře. Třiašedesátiletý Američan nastudoval Smetanovu symfonickou báseň Valdštýnův tábor, Schumannovu 2. symfonii C dur a Schulhoffův koncert pro klavír a malý orchestr, tedy ne nejběžnější sestavu a ne nejběžnější díla daných autorů. Připravil a provedl partitury naplno, až náruživě. Jeví se jako nesmlouvavě vládnoucí, s ostře řezanými, naléhavými a účelnými gesty, aniž by se uchyloval k pódiovému přehrávání vlastní důležitosti. Smetana vyzněl rázně a dramaticky, ale ne prázdně. Ve vyhroceném a přímočarém pojetí, které nebylo romantickou idylou, byl ovšem prostor i pro další výrazové polohy. Posléze dominovaly průrazné žesťové vstupy. Co však vyniklo především, byla v mnoha detailech příkře moderně znějící harmonie. Smetanova skladba dostala punc světovosti.

Brazilská pianistka Cristina Ortiz se postavila za jednovětou dvacetiminutovou skladbu Erwina Schulhoffa plnou vahou svého temperamentu. Je to spíše concertino než závažný koncert, plné velkých sólových ploch. Jeho zvláštností, obtížností a náročností je vedle čistě technických nároků složité stylizace sólového Lawrence Foster partu zejména stylová dvojlomnost zasahující od klasického po jazzové osvětí. Schulhoffovo vyjadřování se záměrně vyhýbá pregnantní tematičnosti, zůstává spíše u naznačených motivů, které zakrývá jakoby improvizačně nezávazným a místy trochu staticky

Foto Zdeněk Chrapek

beztvarým orchestrálním hávem. Po první polovině, spíše impresionisticky zasněné, přichází zlom do ježatých rychlých temp a do výrazu, jemuž není v některých detailech vzdálen ani expresionismus. Sólistka hrála důrazně,

8

Hr0403.indd 8

25.2.2004, 13:00:56


Cristina Ortizová


Ondrej Lenárd s Českou filharmonií Ve dnech 29. a 30. ledna na koncertech orchestrálních cyklů C a D a 31. ledna v rámci Odpoledne v Rudolfinu hostoval v Praze přední slovenský dirigent Ondrej Lenárd. Recenze je psána z prvního koncertu. S Českou filharmonií nastudoval baletní pantomimu Krysař Pavla Bořkovce. Dvojdílně rozvržená kompozice patří k autorovým vrcholným opusům, ačkoliv ji původně psal jako „doplněk“ k opeře Satyr. Málo slýchaná skladba zaujala dravou rytmičností, mandolínovým sólem a bohatým využitím sólově koncipovaného klavíru, tvořícího protiváhu k hutné faktuře partitury. Dramaturgie zařadila Krysaře u příležitosti stodesátého výročí narození autora. Dvojnásobné jubileum si letos připomínáme také v souvislosti s holešovským rodákem Františkem Xaverem Richterem (1709–1789). Z jeho tvorby přednesl sóloflétnista České filharmonie Jiří Válek Koncert e moll pro flétnu a orchestr. Dílo nese typické znaky mannheimské školy a nabízí především příležitost sólistovi. Té Jiří Válek za citlivého doprovodu svých kolegů využil beze zbytku. Doslova vrcholem večera se stala Alpská symfonie op. 64 Richarda Strausse. Bezmála hodinová skladba v jednom proudu líčí den ve velehorách, jejichž panorama autor pozoroval ze své vily v Garmisch – Partenkirchenu. Náročnost orchestrálních partů a zvukomalebné efekty dokazují Straussovo instrumentační mistrovství. Právě zde Jiří Válek při provedení Koncertu e moll pro flétnu a orchestr Františka se nejvíce projevil Xavera Richtera Foto Zdeněk Chrapek vklad Ondreje Le-

často v brilantním rozletu. Rozhodně to nebyl v „jazzové“ polovině skladby líbivý gershwinovský symfonický jazz, ale přes všechnu virtuózní lehkost hudba avantgardního skladatele. Sólo bylo strhující, doprovod přesný. Schumannovu 2. symfonii vedl Foster v přísném, pevném, soustředěném a vážném duchu, v první větě klasicky strohém a ve druhé větě v efektním tempu a plném zvuku. Třetí věta se filharmonikům podařila v jakoby až neskutečném zvuku, posléze v zamyšlení, klidném soustředění a zpomalení. Finále nešetřilo dynamikou, mělo tah. Symfonie, občas některými lidmi nahlížená trochu „skrz prsty“, vyzněla ve velmi pozitivním nasvícení. PETR VEBER nárda, který dílo řídil se smyslem pro výstavbu architektonického oblouku, aniž by zanikly detaily. Nutno ocenit i strhující výkon České filharmonie, která dostála své pověsti předního symfonického tělesa. Publikum při závěrečném potlesku nešetřilo výkřiky bravo, škoda ovšem, že celou Dvořákovu síň nenaplnilo. JIŘÍ PETRDLÍK

Feldův Koncert se zahraničními sólisty a Rozhlasovými symfoniky Fantazií Igora Stravinského pro orchestr Ohňostroj zahájil dirigent Vladimír Válek šestý koncert abonentního cyklu Symfonického orchestru Českého rozhlasu (27. 1.). Soustředěnou studijní prací s tělesem a také změnou rozmístění orchestru na pódiu dosáhl překvapivě kultivovaného zvuku – až se posluchačům v přeplněném sále Dvořákovy síně mohlo zdát, že provedení schází obvyklá zvuková intenzita a že Stravinského orchestrální „prskavka“ vyznívá téměř krotce. Barevné finesy Stravinského partitury ale jakoby ožily – a celek bylo radost poslouchat díky měkkým smyčcům a přesným, rytmicky vyrovnaným dechům. Před přestávkou zaznělo Concertino pro flétnu, klavír a orchestr skladatele Jindřicha

9

Hr0403.indd 9

25.2.2004, 13:00:57


Felda. Flétnista Carlo Jans a pianista David Blumenthal, kteří dílo před časem natočili na kompaktní disk belgické firmy PAVANA RECORDS, obstáli znamenitě. Provedení skladby z roku 1991 přineslo ujištění, že Feldův hudební jazyk se v zásadě nemění a má konstantní charakter. Ostrá rytmická pulzace se synkopovanými útvary zapůsobila nejsilněji v první ze tří vět; finální části (Allegro con brio) by ale nejspíš velmi prospělo zestručnění, neboť několikerý nástup tématu působil spíše jako ničím neodůvodněné prodlužování či „nastavování“, než jako přesvědčivě logické

vyústění stavebného celku. Oba sólisté pak k relativně krátké prvé polovině koncertu připojili krásný přídavek z tvorby Francise Poulenka; zaslouženě pak přijímali nekončící potlesk publika, v němž bylo tentokrát mnoho jejich bouřlivě aplaudujících krajanů. Druhou půli zabralo provedení Symfonie č. 5 e moll Petra Iljiče Čajkovského. Válkovu muzikantskému naturelu jsou Čajkovského velká plátna blízká a uvádí je často; i tentokrát zaimponoval velmi pečlivě připraveným, přehledným a zvukově velice vyrovnaným podáním známého díla. PETAR ZAPLETAL

SOČR s Leošem Svárovským Symfonický orchestr Českého rozhlasu představil 13. 1. posluchačům téměř zaplněné Dvořákovy síně atraktivní program, sestavený ze Sukovy symfonické básně Praga, op. 26, Brittenovy Sinfonietty op. 1 a 2. části Debussyho cyklu Images, symfonického triptychu Iberia. Podle programové brožury orchestru na letošní sezonu měl koncert původně dirigovat Libor Pešek; kvůli jeho dlouhodobější zdravotní indispozici se ale nakonec vystoupení ujal Leoš Svárovský, který program přejal bez jakýchkoliv změn. Stylově různorodých

skladeb, vyžadujících od interpretů nejen velké soustředění, ale i pečlivé nastudování, se však zhostil výborně a tak celý koncert provázelo vzájemné porozumění i spontánní radost ze hry. Hned na úvod zařazená Sukova Praga vyzněla v plné zvukové kráse a přesvědčivém výrazu, v němž se střídala majestátnost témat ze slavného chorálu Ktož jsú boží bojovníci s křehce podmanivým tématem lásky, připomínajícím melodiku Sukovy hudby k Zeyerově pohádce o Radúzovi a Mahuleně. Leoš Svárovský vedl

orchestr přesnými, „neumannovsky“ elegantními gesty, díky čemuž se provedení mohlo pyšnit nejen skvěle zvládnutou technickou stránkou partitury, ale i strhujícím podáním. Ani interpretace obou skladeb následujících však nezůstala za Sukem nikterak pozadu. Obzvláště pak zaujala Brittenova třívětá, zvukově průzračná Sinfonietta pro patnáct smyčců a dechový kvintet, provázená skvělými sóly, členů vynikajícího souboru Afflatus Quintet (Roman Novotný – flétna, Jana Brožková – hoboj, Vojtěch Nýdl – klarinet, Ondřej Roskovec – fagot a Radek Baborák – lesní roh), výrazovou plastičností i -- především v rytmicky pestrých krajních částech – dokonalou souhrou. Debussyho španělsky laděný symfonický triptych Iberia si však také určitě nalezl své příznivce. Okouzlil nejen pestrou škálou barev a impresionistických nálad, které publikum uvedly do zcela jiné atmosféry než jakou navodilo provedení obou děl předcházejících, ale i propracováním jednotlivých témat, skladatelem rozesetých do téměř všech partů předepsaných nástrojů. Suma sumárum lze pouze konstatovat, že hráči byli výborně připraveni a Leoš Svárovský působil na dirigentském stupínku sebejistě i nenuceně, jako by byl u Rozhlasových symfoniků téměř stálým hostem… HANA JAROLÍMKOVÁ

Mozart a Novák Magdaleny Kožené

Afflatus Quintet a Leoš Svárovský

Foto David Skupien

Nedlouho po debutu v newyorské Metropolitní opeře zpívala Magdalena Kožená opět v pražské Dvořákově síni (10. 1.), nyní ve večeru skromně plakátovaném, a přesto s jistotou vyprodaném i v nejistém lednovém počasí. Program nabídl neobvyklou linku od Haydna a Mozarta přes Stravinského vývojovou zkratku k Vítězslavu Novákovi. Předehra k Figarově svatbě, v níž se blýskla Pražská komorní filharmonie s dirigentem Michelem Swierciewskim, měla švih a tah, i v letu temp stále zřetelnou artikulaci a nadhled. Jen fortissima zahlcovala prostor trochu víc, než Mozartovi prospívá. Následující

10

Hr0403.indd 10

25.2.2004, 13:00:58


orchestrální vstupy i doprovody už ale byly svrchovaně decentní. V první árii Cherubína Non so più ukázala právem obdivovaná pěvkyně všechny své současné přednosti: svěží hlas, pečlivé nastudování, propracování detailů v dynamice i agogice, umění zastavit frázi bez ztráty napětí a zaujmout naléhavostí projevu i vkusnou kadencí – vším jako ve vybroušené miniatuře. Koncertní árie Vado, ma dove? K. 583 proti tomu zdánlivě ztěžkla. Nejde o výtku, ale o konstatování obsahu, stylově promítnutého do změny projevu. Závažnost věci podtrhl detail, který u Magdaleny Kožené nevídáme: pult s notami na podiu. Samozřejmě, že je nepotřebovala. Druhá koncertní árie Alma grande e nobil core K. 578 rozvinula navíc i žár, dramatické kontrasty a bezvýhradnost zaujetí. Magdalena Kožená Mozartovské zpěvní vstupy oddělila Haydnova Symfonie č. 44 e moll HOB I/44, zahraná s brilantní noblesou a bezstarostností i s hybností rychlého finale, nerušeného již žádnou přemírou zvuku. Most mezi klasicismem a 20. stoletím obstarala suita ze Stravinského baletu Pulcinella, hudba hravá, křehká, vtipná, ale i dravá. Swiercziewského pojetí uhlazeného pohrávání s dávnými tématy i formami obrousilo její hrany do měkkosti snad až příliš oblé. Do rámce večera to bylo vhodné, samostatnému provedení by však slušela větší výraznost.

Vrchol večera, Melancholické písně o lásce op. 38 Vítězslava Nováka, začal ostřeji než Stravinskij, ačkoli jde o dílo romantické, možná až secesně sentimentální. To byly ale jen první takty. Od počátku zpěvu dokresloval orchestr všechny nálady v jejich nostalgických odstínech, aniž čímkoli pěvkyni kryl. Pěvecké podání mělo tolik překvapivých detailů a promy š l e n o s t i stavby, že nelze vše po jediném poslechu docenit. Vtírá se dojem odvážné zásluhy a vcítění zároveň, dojem rehabilitace díla v nových kontextech, dojem interpretačního povýšení opomíjeného písňového cyklu na evropskou úroveň. S odstupem času význam činu Foto archív ještě vzroste – doufejme i na CD, nejen jako pokračování nahrávky Novákových třinácti Slovenských písní s touže pěvkyní (ASV 1996). Večer uzavřely přídavky, opět v ničem náhodné. Připomínka Met – Cherubínovo Voi che sapete – zaznělo s nečekanou kadencí, jemně, jak má být, s vytříbeností až studiovou. Škoda jen, že bez hereckého náznaku, podobně jako salcburská připomínka – Zerlinino Batti, batti – přetvořené v menuet bez pevné vazby na děj, tedy jako další koncertní miniatura na téma láska. JAN KRÁLÍK

PKF s premiérou Lukáše Hurníka Pozoruhodný výběr hudby mladé provenience nám nabídl koncert Pražské komorní filharmonie, který se konal 16. ledna před zaplněným Kongresovým sálem České národní banky v rámci

programu Česká hudba 2004. Kromě jedné skladby, která pocházela z poslední čtvrtiny 19. století, patřila všechna další programová čísla večera 20. století a jedna skladba zazněla dokonce v premiéře. Otáz-

kou ovšem zůstala náladová jednostrunnost tohoto výběru. Leč nepředbíhejme. Jak vzrušující zážitek může přinést detailně vycizelovaná interpretace stokrát slýchané repertoárové dominanty, demonstrovalo Bělohlávkovo nastudování Janáčkovy rané smyčcové Suity. Nemám na mysli pouze onu, od znamenitého orchestru vlastně očekávanou herní preciznost a vypointovanost frázování, ale především nádherně vláčnou zvukovost volných partií. Přímo ideálně v tomto směru vyzněla obě na doraz klidně modelovaná Adagia (Bělohlávek řídil celou suitu bez taktovky jako sbor) a Andante con moto. Po vemlouvavé suitě ještě romanticky cítícího Janáčka přišla ke slovu typicky sršatá a duchaplně neoklasicistně cítěná kompoziční kreace v podobě Houslového koncertu Ondřeje Kukala. Bylo příjemným překvapením, že ten, kdo se tentokrát dal do služeb soudobé hudby (a sestoupil ze svých ekvilibristických výšin) byl právě Pavel Šporcl. Jako sólista si v celém třívětém koncertu počínal s očekávaným virtuózním nadhledem a pokud bych měl nějak shrnout i jeho emotivně osobnostní vklad do té hudby, upozornil bych zejména na některé kouzelně rozkryté momenty v oblasti vedlejšího tématu vstupní věty (zejména v podobě tiše „nadýchnutých, a přitom zvukově nosných dvojhmatů) nebo na dynamicky vypracovanou plasticitu v klíčových fázích věty druhé. Přesto jsem měl pocit, že jako celek vyznělo tentokrát toto barevně vířívé pásmo imitačního vtipu o poznání zvukově věcněji a technicistněji, než by si pro své permanentně přítomné jemně dramatizující chvění zasloužilo. Premiérový počin večera patřil Lukáši Hurníkovi a jeho Variacím na téma Franka Zappy po sopránsaxofon, barytonsaxofon a orchestr. Šlo o muzikantsky spontánní koncertantní kreaci, v některých detailech v posedlé touze o co největší kontrapunktickou témbrovou plastičnost možná drobet zvukově předimenzovanou, ale umně rozvrženou i vykontrastovanou a vtipně manipulující s charakteristickými rytmickými figurami. Mile překvapila samozřejmost, s jakou autor přecházel od neobarokně okouzlených míst variačního řetězce (ty mu vycházely obzvlášť lahodně) k „rockově“ zabarveným partiím. Oba sólisty (Kateřina Stupková, Pavel Fiedler) a mladý orchestr tato hudba zjevně těšila, už na samotném přednesu Zappova tématu to bylo dobře znát. Na

11

Hr0403.indd 11

25.2.2004, 13:00:59


hornistou Ondřejem Vrabcem) a sólisty –klarinetistou Lukášem Daňhelem a hobojistou Vilémem Veverkou, čerstvým vítězem ze soutěže v Tokiu. Veverka hrál Zimmermannův koncert, Daňhel Arnoldův č. 2. Třetím orchestrem byla v lednu Severočeská filharmonie Teplice, řízená Janem Kučerou, asistentem Vladimíra Válka ze SOČRu (aranžoval též skladby pro silvestrovský koncert ČF). Laureát Pražského jara, houslista Roman Patočka, hrál sólo v Prokofjevově koncertu č. 1 D dur, dále zazněla Doubravova Suita Král Lávra a Dvořákova Symfonie č. 6 D dur. VLADIMÍR ŘÍHA

Festival hudby a poezie Lukáš Hurník děkuje za provedení premiéry svého díla Variace na téma Franka Zappy Kateřině Stupkové (sopránsaxofon) a Pavlu Fiedlerovi (barytonsaxofon). Foto Zdeněk Chrapek

závěr večera si brilantně připravený orchestr zgustl na proslulé „mozartovské“ Serenádě Iši Krejčího. Jednu poznámku si ale nemohu odpustit: Tři sympaticky svěží neoklasicistní kompozice za sebou.

Sice ne stejného, ale velmi podobného náladového rodu. Neměla alespoň jedna z nich patřit spíše oné vážnější rovině sdělení? MILOŠ POKORA

Olomoucká filharmonie hostovala v Praze V cyklu Ti nejlepší, který opět letos pořádá pražská HAMU, jsou posluchačům od ledna až po konec dubna představovány nejpřednější mimopražské orchestry. Řízeny mladými dirigenty a doplněny mladými nadějnými sólisty vystupují v Sále Martinů na HAMU a stejně jako loni dokazují, že jejich spojení s mladými je dobrým dramaturgickým nápadem. V roce projektu Česká hudba 2004 je navíc jasné, že převažující repertoár koncertů tvoří naši skladatelé od klasiky až po současnost. Jako druhá v pořadí vystoupila v Praze 23. ledna ve zcela zaplněném sále Moravská filharmonie Olomouc, řízená mladým posluchačem HAMU Jiřím Petrdlíkem. Ten připravil náročný program – Ouverturu Es dur J. V. Tomáška, Čajkovského klavírní koncert b moll a Symfonii č. 4 B. Martinů.

Sólistou Čajkovského koncertu byla další mladá naděje českého interpretačního umění Ivo Kahánek, známý již ze Chopinovy soutěže v Mariánských Lázních. Již tam vynikl jako schopný interpret romantické literatury a v Praze to jen potvrdil, roste v něm skutečně jeden z největších talentů u nás. Petrdlík si dal zase záležet na úvodním Tomáškovi, ale nejvíce mu vyšla Symfonie B. Martinů: na obou skladbách mohl předvést jak pracuje s velkým orchestrem a dojem byl úctyhodný. Stylově rozdílné skladby podal s vystižením všech barevných ploch a u Martinů zdůraznil zejména dramatičnost díla, která se neztratila ani v jinak nepříliš vyhovujícím sále pro tak rozměrné opus. Vedle „olomouckých“ se v cyklu představila ještě na počátku Komorní filharmonie Pardubice (s dirigujícím

V Lichtenštejnském paláci se konal v chladných lednových dnech již 5. ročník festivalu nazvaného příznačně Doteky hudby a poezie, usilující o objevování nových poloh ve vzájemné konfrontaci obou druhů umění. Festival byl zahájen již ve vánočním čase prokomponovanou hudebně-literární sérií podle scénáře Miloslava Kučery a Miroslava Matějky, ve které zazněla komorní hudba prokládaná literárními ukázkami z pera českých i světových autorů. Pokračoval pak řadou sedmi komorních koncertů, kde rovněž zazněly texty R. M. Rilkeho, výběr z korespondence Bohuslava Martinů a Miloše Šafránka, poezie Bohuslava Gregora a Jiřího Wolkera k jeho 80. výročí úmrtí, i mladších básníků Martina Stöhra a Víta Slívy, střídavě s čistě hudebními večery. Z nich jsem vyslechl vystoupení klavírního tria Epos Berlin, ve kterém hraje houslista Jaroslav Šonský, violoncellista Jan Diesselhorst a pianistka Gesine Tiefuhr. V takřka prázdném sále se umělcům jistě nehrálo nejlépe, nepřeslechnutelná byla i manka klavíru Bohemia (dusítka), ale postupně se rozehrávali k velmi solidnímu výkonu. Jistě také díky autorům, jež hráli. Byl to večer překrásné hudby, ušlechtilé, ryzí, poctivě a umně napsané. Úvodní Sukovo Trio c moll č. 2 bylo ještě poznamenáno jistou nerozehraností a chladem, jenž nedal plně vyniknout ušlechtilé, mladistvé řeči sedmnáctiletého studenta konzervatoře, zakotvené ještě hluboko v brahmsovsko-dvořákovském romantismu. Určitý zdravý nadhled však rozhodně

12

Hr0403.indd 12

25.2.2004, 13:00:59


umělcům upřít nelze a v Bergerettách Martinů pak ukázali i smysl pro kontrastní výstavbu a pointaci ploch. Nejlépe jim vycházely hybné věty, kde mohli uplatnit rytmický nerv a temperament. V dlouhých frázích jim však poněkud docházel dech, jakoby zde nebyla lyrická vůle procítit kantilénu až do detailu. V tomto smyslu nejvíce dlužili volné větě Mendelssohnova Tria d moll, ač jinak dokázali přesvědčivě dostát rétorickým polohám a rozehrát dramatický patos díla, jež se vyznačuje až koncertantně cítěným, technicky vysoce náročným klavírním partem. Zde mohla předvést Gesine Tiefuhr své velmi dobré manuální dispozice a díky vyrovnanější hře jejích partnerů se stal z tohoto klenotu německé romantické komorní hudby i vrchol večera. Epos Trio Berlin vládne vyrovnaným, byť trochu syrovým zvukem, v detailech ne vždy důsledně zvládnutým. Jeho devízou je spíše spontánní muzikantský temperament a výrazová dravost. IVAN ŽÁČEK

Čtvrtý koncert Přítomnosti Ve zcela zaplněném sále B. Martinů Lichtenštejnského paláce pražské HAMU se 14. ledna uskutečnil 4. abonentní koncert Přítomnosti, sdružení pro soudobou hudbu. Byl věnován skladbám, jejichž provedení svěřili autoři, členové Přítomnosti, orchestrálním tělesům Pražské konzervatoře. Jak se ukázalo, byla to volba velmi šťastná. Úvodem zazněly Temperamenti pro smyčcový orchestr, opus posthumus nedávno zesnulého Františka Kovaříčka (1924--2003). Kontemplativní, vysoce náročná čtyřvětá skladba z roku 2002 jakoby vypovídala, že je skladatelovou labutí písní. Neuvěřitelně vysokou laťku pak nasadil konzervatorní smyčcový orchestr v dokonalém nastudování a za – doslova – oslnivého řízení svého dirigenta, prof. Františka Pospíšila. Mladý skladatel Libor Dřevikovský (1969) napsal, podle vlastních slov, Koncert -- Divertimento pro klavír a orchestr záměrně v poněkud „eklektickém“ duchu, poněvadž by se rád pokusil komunikovat s posluchači. Cíleně v něm proto užívá prvků klasické, romantické apod. hudby, již konfrontuje s hudbou současnosti,

Členové souboru Epos Trio Berlin – zleva Jan Diesselhorst (violoncello), Gesine Tiefuhr (klavír) a Jaroslav Šonský (housle) Foto Zdeněk Chrapek

a to „vážnou“ a tu a tam i „nevážnou“. Klavírního partu se ujala osvědčená mladá pianistka Laura Vlková, jež má s podobným typem hudby značné zkušenosti. Nutno říct, že se s ním vyrovnala se ctí. Symfonický orchestr Pražské konzervatoře ji podporoval pod taktovkou Andrey Krausové, letošní absolventky třídy prof. Miriam Němcové. Po přestávce jsme měli příležitost slyšet skladbu Barevná muzika pro dechový soubor. Její autorce, Marii Holáňové (1980), absolventce prof. P. Trojana a velkému talentu své generace, nelze než popřát: Jen tak dál! Tahle muzika je opravdu barevná se vším všudy. A moc, moc dobře udělaná. Jiří Teml (1935) patří nepochybně ke skladatelské špičce druhé poloviny

20. stol., čímž nemám na mysli špičku pouze domácí. Jeho krásná Taneční suita pro dechový orchestr (Valčík, Blues, Ragtime, Balábile) je dokladem toho, co vše dokáže poučený (skoro bych řekl posvěcený) autor z hudebního materiálu vytěžit. Musím říct však i to, že suita klade na interprety značné nároky, ke kterým konzervatoristé ze 3. a 4. ročníků možná ještě nedorostli. Bonbónkem druhé půle pořadu byl Koncertní kus pro violoncello a dechový orchestr Eduarda Douši (1951). Krátká, nicméně velmi efektní skladba v provedení cellisty prof. Tomáše Strašila vyvolala v sále vřelý ohlas. Celý koncert uzavřela třídílná Evropská svita pro dechový soubor Pavla Trojana (1956). Přiznám se, že Trojanovi fandím pro jeho přístup k tzv. „komunikativní moderně“, což je jeho vlastní termín. Tahle hudba byla důstojnou tečkou za pěkným koncertem. A zdá se mi, že právě taková hudba by se měla stát součástí repertoáru Základních hudebních škol. Báječnou atmosféru i druhé půlky koncertu navodil (značně kuriózně obsazený) dechový orchestr Pražské konzervatoře, řízený mladým skladatelem a již mezinárodně renomovaným dirigentem, prof. Michalem Macourkem. Všem za to patří dík. VÍT CLAR

13

Hr0403.indd 13

25.2.2004, 13:01:00


Malá hozená rukavice Libora Dřevikovského Impulsem k napsání tohoto článku je vyslechnutí premiéry Klavírního koncertu Libora Dřevikovského a shlédnutí výstavy mladších malířů s názvem Perfect tense – malba dnes. Není mým úmyslem hodnotit celý koncert, na kterém byl Dřevikovský proveden. Bude hodnocen jinde a jiným. Už vůbec pak nemohu jakkoliv kritizovat zmiňovanou výstavu. Jde mi o srovnání přístupu k tvorbě umělců různých profesí, ale jedné generace. Výtvarná výstava byla zajímavá několika prvky: oživením zájmu tvůrců mladší generace o závěsný obraz, odklonem od abstrakce, dialogem s díly minulosti a snahou něco prostřednictvím uměleckého díla sdělit. Tedy prvky, které jakoby mizely v propadlišti dějin. Zcela evidentní paralelu pak můžeme nalézt v novém Dřevikovského díle. Kostrou jeho klavírního koncertu je klasicistní forma koncertu, jak ji známe především z Mozarta. Tato forma ovšem není pojata školácky (jak to bohužel dost často vídáme), ale s nejhlubším pochopením jejího smyslu a filosofie, jejích možností. Na základě této kostry slyšíme hudební řeč postavenou na pravzorech vyjadřování klasicismu, tyto „archetypy“ jsou ovšem často velmi nepatrně, až podprahově nejrůznějšími postupy, např. posunutím jedné noty, či nepatrným synkopickým posunutím přízvuku „inovovány“. V prudkém kontrastu k tomuto základu jsou interjektovány sónické plochy a nesourodá melodická pásma uváděná často v jiné tónině, než hlavní proud hudby. Zmiňované rytmické posuny tu a tam navozují závan swingového světa. Toto všechno nejsou převratné novinky. To, co je na skloubení těchto různorodých světů fascinující, je to, že skladatel ví, kdy má co použít. Tak jako například v Mozartově klavírním koncertu d moll, či Beethovenově klavírním koncertu C dur vstupuje sólista motivicky jakoby „odjinud“, tak přesně na stejném místě formální výstavby věty vstupuje sólo u Dřevikovského se svým jiným stylovým světem. Ani ony nepatrné inovace klasické řeči, ani kontrastní stylové plochy nepoužívá pak skladatel za účelem intelektuálské zábavy, jak to známe od neoklasiků, nýbrž jako výraz nejhlubší reflexe dnešní složité doby. Skutečnost, že jako

základ užívá klasické hudební výrazivo, je nejen odrazem osobních skladatelských „choutek“, ale především reflexí jakési nostalgie po ztraceném světě hudební krásy, harmonie, a ideálu logické souvztažnosti uměleckého díla. V rozmezí pár dnů tedy bylo možno u rozličných uměleckých oborů – tak jsem to viděl na výtvarné výstavě a slyšel na premiéře Dřevikovského – sledovat velmi analogické tendence, což nutí k zamyšlení o dalším vývoji umění. Z toho hlediska je nejen důležité, že jsme byli premiérou Klavírního koncertu Libora Dřevikovského upozorněni na výraznou tvůrčí osobnost. Jeho kompozice je vypracována vrcholně suverénně a působí autenticky jako svébytné umělecké dílo s jasnou myšlenkou. Ostatně úspěch u publika, a to i laického, svědčí o tom, že Dřevikovského záměry byly pochopeny, a že mají co říci. Ještě důležitější

než evidentní osobní úspěch mladého skladatele je však to, že tu byl rozhodně vyřčen jasný názor na postavení a filosofii soudobé hudby, že tu byl naznačen další možný vývoj. A o těchto otázkách by se mělo diskutovat i v hudbě – nejen mezi výtvarníky, jak jsem to viděl u doprovodných textů, provázejících výstavu Perfect tense. Dřevikovského partitura je v tomto smyslu tak trochu hozenou rukavicí: jak hloubkou svého zpracování, kde se naznačuje, co všechno má do svého pohledu skladatel při své práci zahrnout, tak snahou nalézt hudební jazyk, který bude vyjadřovat počátek 21. století a zároveň bude srozumitelný širší obci zájemců. Konec konců je ta hozená rukavice také trochu morálního charakteru. Partitura vznikla z čisté tvůrčí potřeby bez jakékoliv lukrativní nabídky a poměrně těžko nacházela své koncertní uplatnění. Myslím, že bychom měli hozenou rukavici zvednout. Nebudeme-li o dalším vývoji soudobé hudby diskutovat, zahyne na nezájem publika i hráčů pod nánosem průměrných skladeb vytvořených jen proto, že skladatel „měl příležitost“. A to by snad byla škoda. OTOMAR KVĚCH

Osmdesátiny Českého noneta Cyklus HAMU „Hudba mezi obrazy“ v Galerii Lichtenštejnského paláce vstoupil do svého devátého ročníku, což je bezesporu důkazem úspěšnosti myšlenky propojit hudbu s výtvarným uměním. Samozřejmě ne všechny z celé té plejády koncertů i výstav byly stejně poutavé, avšak čtvrtek 8. ledna vynikl hned oběma složkami: mezi půvabnými obrazy a kresbami Jitky Hilské zazněl koncert Českého noneta, které na své pozvánky vytisklo výraznými římskými číslicemi LXXX. Číslo, jímž oznámilo 80 let trvání souboru, jednoho z nejstarších komorních ansámblů na světě. V nonetu – „orchestru ve zkratce“, jak bylo výstižně uvedeno v programu – (čitelného bohužel jen lupou) – jsou vždy jedním hráčem zastoupeny téměř všechny nástrojové skupiny symfonického orchestru. Skladeb, které by tomuto nezvyklému nástrojovému obsazení bez úprav odpovídaly, bylo ovšem před 80 lety jen pomálu, přesto se skupina ambiciózních mladých konzervatoristů pustila do práce a dne 17. ledna 1924

zahrála ve dvoraně Národního domu na Žižkově Beethovenův Septuor op. 20, Foersterův Kvintet pro dechové nástroje a Nonet Ludvíka Spohra op. 31 (z roku 1820–1830!). Reakce na první koncert tohoto kuriózního komorního seskupení byla hned napoprvé mimořádně příznivá a tak se zrodilo České noneto, které si záhy získalo věhlas nejenom u nás, ale i daleko za hranicemi. Dlouhá řada autorů pro ně napsala skladby, mnoho pódií po celém světě je s úspěchem hostilo a mnoho vynikajících instrumentalistů se vystřídalo za jeho pulty. Kromě řady prestižních cen získalo České noneto v r. 2003 nejvyšší ocenění časopisu Le Monde de la Musique „CHOC DU MONDE“ za nahrávku komorních děl L. van Beethovena – Klavírního kvintetu op. 16 a Septuoru op. 20 – pro francouzskou firmu PRAGA DIGITALS (distribuce Harmonia Mundi). Nyní hraje České noneto ve veskrze omlazeném obsazení: Martin Kos – housle, Jan Nykrýn – viola, Simona Hečová – violoncello, Radovan Heč

14

Hr0403.indd 14

25.2.2004, 13:01:01


České noneto

– kontrabas, Jiří Skuhra – flétna, Jiří Krejčí – hoboj, Aleš Hustoles – klarinet, Pavel Langpaul – fagot a Vladimíra Klánská – lesní roh. Na svůj slavnostní jubilejní koncert si České noneto pozvalo ke klavíru skvělého a do homogenního zvuku noneta dokonale zapadnuvšího Mariána Lapšanského. A jubilejní program? Lahůdky, málokdy slýchané, tím víc těšící uši i srdce: vtipem hýřící Nonet – Divertimento Iši Krejčího, líbezný a nejlepších možností

Foto archív

všech nástrojů využívající Nonet op. 147 Josefa Bohuslava Foerstera a cituplný Kvintet D dur op. 42 Zdeňka Fibicha. Myslím si, že krásnější program si ke svému vzácnému výročí České noneto opravdu zvolit nemohlo. Zahrálo jej v bezchybné souhře, s virtuozitou i vroucí oddaností. A tak Českému nonetu spolu s blahopřáním posíláme i dík za nevšední zážitek a přání mnoha dalších stejně úspěšných koncertů. MÍLA SMETÁČKOVÁ

Collegium českých filharmoniků Koncert Collegia českých filarmoniků se sólisty a dalšími spoluúčinkujícími ve Dvořákově síni Rudolfina (6. 1.) nabídl celkově bohatý, vnitřně rozmanitý program. Jednotícím momentem byl český klasicismus. Jádro kolegia tvoří smyčcový ansámbl v kombinaci tří prvních a dvou druhých houslí, dvou viol, violoncella a kontrabasu, doplňovaný podle potřeby dalšími, zejména dechovými nástroji. Nevšední bylo už první číslo programu: Koncert F dur pro tři basetové rohy Jiřího Družeckého. Dílo klasicisty Družeckého bylo ve své době v Evropě dobře známé, zrovna tak jako oblíbený basetový roh, jenž patří do rodiny klarinetů, vzhledem podobný basklarinetu, ovšem s některými

charakteristickými zvláštnostmi, v altové poloze. Družeckého koncertu se výborně zhostilo Pražské trio basetových rohů (Petr Sinkule, Zdeněk Tesař, Miroslav Plechatý). Collegium, rozšířené o dřevěné dechové a bicí nástroje, pak provedlo Píseckou serenádu, op. 103 Zdeňka Lukáše. Šestivětý celek suitového rázu, o stručných, barevně jiskrných částech s jednoduše rozvíjenými myšlenkami písňového rázu, leckdy na hranici prostého popěvku, je zcela práv původnímu dedikantu – amatérskému Píseckému komornímu orchestru, pro nějž jej autor napsal roku 1974. – Před přestávkou zazněly dvě duchovní árie nadaných komponistů, náležejících před dvěma stoletími známému citolibskému hudebnímu okru-

hu: Aria in B „Siste ultricem dexteram“ a Aria in Dis „Haec aurora gratiosa“. Obě árie jsou rozsahem i výrazem velmi exponované a obtížné a dokazují tvůrčí, interpretační i posluchačskou vyspělost prostředí, ve kterém vznikly. Sopranistka Karolína Dvořáková v nich osvědčila pevně posazený, intonačně jistý průrazný tón dramatického zabarvení. Jednoznačnou protagonistkou večera dramaturgicky i výkonem byla houslistka Gabriela Demeterová, iniciátorka vzniku a umělecká vedoucí Collegia. Druhou polovinu programu vyplnila hned dvěma sólovými koncertantními díly (což nebývá obvyklé): Koncertem D dur Václava Pichla a Koncertem C dur Antonína Vranického. Oba koncerty patří mezi vyspělé kompozice svého druhu a své doby, jsou instrumentálně náročné, efektní a zároveň velice invenční. Bylo skutečným požitkem zaposlouchat se, jak je G. Demeterová podala. Má neodolatelný muzikantský švih a temperament, zcela zbavený obligátního patetického nánosu, tam, kde je třeba, dovede být ukázněná a vedle přirozené uvolněnosti nabízí perfektní techniku a spolehlivou intonaci. Při prosazování odkazu děl starých českých mistrů si nelze nic lepšího přát. Platí to i o podílu mladého, nadějného a svou rolí zcela zaujatého dirigenta Ondřeje Vrabce. JULIUS HŮLEK

15

Hr0403.indd 15

25.2.2004, 13:01:02


Pro arte antiqua Praha a 20 let od jeho „znovuzrození“ Koncert komorního instrumentálního souboru Pro arte antiqua Praha (14. 1., Dvořákova síň) byl věnován

hudby od třicátých do sedmdesátých let minulého století. V současnosti lze mluvit, hlavně v západní Evropě, o celém

Pro arte antiqua Praha ve složení: Bohumil Kotmel a Jan Šimon (housle), Jaromír Páviček a Jaroslav Pondělíček (viola), Josef Špaček (violoncello), Jiří Hudec (kontrabas a Aleš Bárta (cembalo) Foto David Skupien

20. výročí „znovuzrození“ souboru. Byla tak připomenuta návaznost na soubor téhož jména, který prosazoval své průkopnické snahy na poli interpretace staré

hnutí sledujícím oživování děl historicky vzdálenějších období. Naše země v tomto ohledu nezůstává pozadu a soubor jako připomínku své jubilující činnosti volil

Jubileum Petra Ebena Gratulační koncert k 75. narozeninám profesora Petra Ebena (22. 1. 1929) se konal doslova v předvečer slavného data, v Sále B. Martinů Lichtenštejnského paláce v Praze na Malé Straně. Byl věnován nástroji, který je v jeho tvorbě asi autorovi samému nejmilejší a v celku jeho dosavadního odkazu zřejmě nejvýznamněji postavený. Program koncertu tedy sestával z děl, která skladatel Petr Eben, sám znamenitý varhaník a improvizátor, věnoval varhanám. Konkrétní výběr skladeb respektoval autorovy důležité myšlenkové konstanty, jeho hluboké filozofické

zázemí a znalosti spolu s inspirací hned několika druhy umění. Večer příznačně otevřely Laudes, využívající hudební tematiky gregoriánského chorálu a napsané 1964, pozorně a přesně přednesené Lindou Sítkovou. Následovala Okna podle Marka Chagalla (1976), posluchačsky i interpretačně náročná freska odvíjející se v relativně svébytných partech dvou nástrojů – trubky (Vít Gregorovič) a varhan (Petr Čech). Druhou půli koncertu po přestávce otevřela Hommage à Buxtehude – toccatová fuga z roku 1978, důmyslná konstrukce

program sestavený výhradně z děl klasicismu a pozdního baroka, navíc autorů českého původu. Jádrem souboru je obsazení smyčcového kvintetu se dvěma violami (přičemž jednotlivé party se nedublují), eventuálně doplňovaného kontrabasem a cembalem (Bohumil Kotmel a Jan Šimon – housle, Jaromír Páviček a Jaroslav Pondělíček – viola, Josef Špaček – violoncello, Jiří Hudec – kontrabas, Aleš Bárta – cembalo). Tak například zazněla hned úvodní dvojice děl Pavla Josefa Vejvanovského Sonata Sancti Spiritus a Baletti. Sonáta č. 3 B dur naopak znamenala redukci obsazení. Partita d moll Františka Ignáce Tůmy před přestávkou se vrátila ke standardnímu obsazení s kontrabasem a cembalem. Orchestrální trio č. 3 F dur pochopitelně vynechalo violy. Quintetto in F a Sinfonia in Es Josefa Myslivečka zněly opět jako kvinteto s kontrabasem. Pro arte antiqua Praha díky použití dobového instrumentáře nebo věrných kopií jakož i znalostí o tehdejší hráčské praxi a technice (zejména při tvoření tónu) dociluje zvláštního subtilního, vpodstatě bezvibratového zvuku. Průběh jinak velice zdařilého koncertu měl ovšem poměrně stejnorodou výrazovou tvář. Nevím, do jaké míry to bylo výsledkem záměru, ale i při zachování stanovených interpretačních zásad mohlo být dosaženo větší míry individualizace jednotlivých skladeb a postižení osobitosti toho kterého skladatele. V celkovém spektru možno pozitivně upozornit zejména na podání Stamice a Myslivečka. JULIUS HŮLEK nadaná bohatým obsahem s četnými reminiscencemi na severoněmeckou varhanní školu sklonku 17. století, jejíž obsahové nároky i virtuózní požadavky dokázal splnit Jakub Janšta. Pocta Buxtehudemu byla nepochybně hodnotovým kulminačním bodem programu. Pak už zcela důvodně následovaly dvě oslavné skladby, příhodně „dolaďující“ atmosféru večera k slavnostnímu vyvrcholení. Obě jsou shodou okolností spojeny s Anglií. Sólovou A Festive Voluntary (přednesenou temperamentním Petrem Hostinským) P. Eben napsal 1986 k inauguraci nových varhan v Chichesteru; variačně zpracovává téma známé anglické koledy „o dobrém králi Václavovi“. Antifona pro čtyři žestě a varhany

16

Hr0403.indd 16

25.2.2004, 13:01:02

1. ČESKÝ KULTURNÍ PORTÁL www.scena.cz

Uvádí speciální zpravodajství

On-line den s Národním divadlem 31. bř ezna 2004 Petr Eben přijímá gratulaci od děkana HAMU, prof. Jiřího Hlaváče.

Tres Iubilationes z roku 1987 (Vít Gregorovič a Karel Palowski – trubky, Lukáš Čermák a Petr Peremský – trombony, u varhan opět Petr Čech) měla premiéru na slavnostním otevření mezinárodního kongresu varhaníků v Cambridge. Na pozadí oslavného záměru obou děl se neuplatnila jen zářivá barevnost, ale i řada důmyslných kompozičních fines.


Na koncertě právem zazněla i slova díků za krásu, kterou Petr Eben jako skladatel „své“ varhaníky a posluchače obdařil a též za pedagogické působení ve funkci profesora kompozice na hudební fakultě AMU. Petr Eben je současným českým skladatelem světově známým a uznávaným. JULIUS HŮLEK

VELKÁ SOUTĚŽ HUDEBNÍCH ROZHLEDŮ Milí čtenáři, otázka – Které místo v Evropě je nazýváno Sixtinskou kaplí pravěku – se ukázala jako jednoduchá, protože odpovědí přišlo hodně a všechny byly naprosto správné. Skutečně se jedná o španělskou jeskyni Altamiru! Nu a los tentokrát padl na tyto výherce: 1. Monika Tichá, Samotišky 2. René Sklenář, Poštorná 3. Jana Maitnerová, Praha Trojici výherců blahopřejeme a posíláme jako vždy každému z nich cédéčko. A je tu další otázka: Kdy se dostala Janáčkova opera Její pastorkyňa poprvé do pražského Národního divadla (uveďte přesné datum) a kdo ji dirigoval? Své odpovědi zasílejte do 18. března 2004 na adresu Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu rozhledy@volny. cz, kam, jak jsme vás upozornili již v minulém čísle, nezapomínejte vždy uvést i adresu svého bydliště!

Velká Soutěž od 25. února 2004

NetHovory Daniel DVOŘÁK (11:00) Iva JANŽUROVÁ (17:00) Scena.cz – více jak 1 000 čtenářů denně /výhody pro registrované/ InfoMail Zpravodajství ze Zlaté kapličky DIVADLO, MUSIC, OPERA, TANEC

Aktuální zprávy z divadla, hudby a opery na adrese:

http://www.scena.cz 17

Hr0403.indd 17

25.2.2004, 13:01:04

ZADÁNO PRO ČESKOU FILHARMONII

O Pražských premiérách 2004 s Václavem Riedlbauchem S premiérami orchestrálních děl soudobých českých skladatelů se v posledních letech příliš často nesetkáváme a se soustředěným pohledem na ně už vůbec ne. Česká filharmonie se proto v rámci ministerstvem kultury vyhlášeného programu Česká hudba 2004 i celkové orientace vlastní, právě probíhající sezony, rozhodla tuto neutěšenou situaci změnit. Ujala se realizace organizačně i ekonomicky náročného projektu, který by mohl být prvním krokem k nápravě či alespoň naznačením směru, kudy by se mělo v uvedeném ohledu naše myšlení a hudební dění v budoucnu ubírat. Ve dnech 14. až 19. března tak bude pořádat přehlídku vybrané soudobé hudby, nazvanou Pražské premiéry 2004 „…stará a nová jména“, a sestavenou ze samých novějších děl, zkomponovaných až na tři výjimky v posledním desetiletí. Základním předpokladem pro zařazení do sestavy skladeb v těchto Kryštof Mařatka šesti koncertech byla pouze podmínka, aby zazněly v pražské premiéře. Jejich stylové zaměření je tedy velice různorodé, od romantizujících hudebních projevů po prvky minimalismu či nové jednoduchosti, v nichž se vedle sebe objeví jak počiny obsahově velice závažné, tak i útvary svou vypovídací hodnotou poměrně prosté. Společného jmenovatele však nenajdeme ani u jednotlivých autorů: někteří jsou totiž naší kulturní veřejnosti již léta dobře známí, jiní se budou naopak svou tvorbou teprve posluchačům představovat. Jedná se tak o jakousi obdobu někdejších volně pojatých salónů výtvarných umělců, jimiž se dramaturgie koncertů nijak limitovaná předem danými kritérii inspirovala a v jejich duchu zmíněný projekt zrealizovala. O tom, proč vůbec tato myšlenka vznikla a jak je celá přehlídka - pořádaná na bázi otevřené platformy - koncipována, jsme si povídali s generálním ředitelem České filharmonie, který je zároveň hlav-

ním duchovním otcem celého projektu, prof. Václavem Riedlbauchem. Důvodů k realizaci zmíněné přehlídky se našlo hned několik. Za jeden z nejdůležitějších považuji rozhodně ztrátu kontinuity v uvádění soudobé hudby. Řada orchestrů či komorních těles ji sice včetně premiér do svých programů zařazuje, ale koncentrovaných přehlídek a festivalů je velice poskrovnu - a vzhledem k financím také většinou co se týče obsazení uváděných děl, i velice skromné jsou. Široká veřejnost, která se tak postupně na tyto koncerty odnaučila chodit, žije potom téměř v domnění, že česká hudba snad končí Bohuslavem Martinů! Navíc dotace se na účtech různých hudebních organizací objevují většinou na jaře nebo v létě a tak se hlavní část akcí soustřeďuje především až na samý závěr roku. V období, kdy sezona vrcholí - tedy na jaře, však něco podobného vlastně v Praze úplně chybí. Bohužel, ani co Luboš Mrkvička se týká kvalit interpretů, není situace nijak růžová. Kruhy přátel hudby zápasí o přežití a systém uplatnění nastudovaných skladeb na pódiu je v naprostých troskách. Stále se totiž opakuje pouze pár osvědčených titulů, a tak není divu, že málokomu se v tom kolotoči obživy chce učit věc, kterou si zahraje třeba jenom jednou… Vzdát poctu české hudbě a českým tvůrcům od baroka do dnešních dnů, jak jste si ve svém programu na tuto a další sezonu v České filharmonii vytkli, je sice myšlenka chvályhodná, ale její uskutečnění bude finančně jistě velice nákladné. Zvláště pak zaměříte-li se v naznačené míře i na diskutovanou hudbu soudobou… Tak to s vámi nemohu nic jiného, než souhlasit. Naštěstí jsme našli pochopení u našeho zřizovatele, ministerstva kultury a potažmo rovněž u pana ministra Pavla

Dostála a na přehlídku jsme dostali účelovou dotaci. Finance vás tudíž tentokrát nikterak neomezovaly, podle jakých kritérií jste tedy při výběru jednotlivých děl, která tu během oněch šesti večerů zazní, postupovali? Vzhledem k tomu, že vyrozumění jsme dostali až koncem listopadu, zůstalo na celou přípravu - i když jsme měli samozřejmě většinu kroků promyšlenu dopředu -- poměrně málo času. Nebylo tak možné zvolit např. standardní způsob, podle něhož se řada autorů nejdříve osloví a pak se z jejich partitur teprve vybírá. Nicméně protože jsem se touto myšlenkou zaobíral již přede dvěma lety, několika skladatelům, jejichž díla delší dobu v sezonách České filharmonie nezazněla (což jsem si určil jako první kriterium výběru), jsem tehdy položil otázku, zda by pro tuto příležiKateřina Růžičkovátost něco nového -Piňosová nevytvořili. Jiří Pazour, Jan F. Fischer, Ivo Bláha a Adam Klemens s nabídkou souhlasili a to dokonce i za předpokladu, že já jako ředitel Filharmonie a dramaturg celého projektu jim, bohužel, nemohl v té době garantovat provedení. Dále jsem nechtěl, jak už tady bylo naznačeno, přehlídku limitovat nějakou jednotnou stylovou orientací, ale naopak jsem se snažil o to, aby bylo v jejím rámci zachyceno co nejvíce jednotlivých tendencí, kterými se česká hudba vyznačuje. A to nejen romantizujících, opírajících se o její tradiční větev, která navazuje na linii Dvořák, Suk, Janáček, ale rovněž těch, jejichž představitelé se snaží reagovat např. na nové technologie či skladatelské principy. Nezapomněl jsem přitom ani na naše mladší brněnské kolegy, Kateřinu a Miloše Piňosovi, plzeňského Jiřího Bezděka nebo bývalé studenty AMU v Praze, Bořivoje Suchého či Martina Marka. To byl

18

Hr0403.indd 18

25.2.2004, 13:01:07

ZADÁNO PRO ČESKOU FILHARMONII

tedy další cíl. Nu a to poslední kriterium výběru obsahuje přímo název přehlídky: skladba musí zaznít v Praze poprvé. Vy jste ovšem vymyslel ještě jednu, dejme tomu zvláštnost. Na program závěrečného koncertu jste vybral bakalářské a magisterské práce posluchačů pražské Akademie múzických umění, Petra Wajsara, Luboše Mrkvičky, Jana Juzy a Martina Hyblera… Myslím, že právě tento večer udělá za celou přehlídkou tu správnou tečku. Vždyť ukázka kompozičních prací naší nejmladší skladatelské generace, v tomto případě čtveřice poměrně rozdílných uměleckých typů, by neměla v rámci takového projektu chybět. První dva, Petr Wajsar a Jan Juza, absolventi -- první bakalářského a druhý magisterského studia, k nám přišli z Konzervatoře Jaroslava Ježka, která svým studentům poskytuje průpravu i v jiných druzích hudby, než je pouze ta „vážná“. A protože toho dokázali beze zbytku využít a ve svých dílech tyto různorodé prvky velmi ústrojně mezi sebou kombinovat, daří se jim vytvářet i velice pozoruhodný kompoziční styl: Petr Wajsar, který je mým studentem, využívá z té „opačné“ strany především prvky hudby rockové Zdeněk Šesták a tzv. populární, Jan Juza, žák prof. Ivana Kurze, inklinuje spíše k jazzu. U obou je pak výsledkem zejména cílená práce s rytmickou strukturou, i když u každého z nich rozdílná, jak dokazují i skladby, které představí na přehlídce: Wajsarova Africa a Juzův Kruhový objezd. Druhá dvojice, Luboš Mrkvička (absolvent bakalářského studia u prof. Milana Slavického) a Martin Hybler (který končí magisterské studium u mě), představuje tak trochu opačné skladatelské typy. První z nich, skvěle vybaven především technologicky, je proslulý až minuciézní propracovaností faktury. Symfonie, která na přehlídce zazní, je určena komornímu orchestru a velké sadě bicích a protože je založena právě na řadě zmíněných detailů, bude velmi náročná na provedení. Poslední absolvent, Martin Hybler, je především úžasný praktik, jehož akční rádius sahá od kompozice hudby scénické až po vlastní

klavírní doprovod tanečníků v sále. Staví na inovované klasické harmonii i melodii, a titul, jímž se představí -- Mezi iluzí a realitou -- vyjadřuje zamyšlení člověka nad světem, v němž žije. Tři skladby, které jste do programu přehlídky zařadili, však vznikly před rokem 1994, jímž jste vymezili nejzazší limit pro možnost uvedení… Ano, to je pravda, ale zahrnul jsem je tam zcela úmyslně. Především jsem chtěl ukázat základní zdroje české hudby v 70. letech - přelomovém období ve světě hudby vůbec -- a tak ukázat i různé pohledy generační. Proto jsem vybral díla dvou protipólů - Jana Málka, který tehdy ve své tvorbě kombinoval způsob nového myšlení s prvky historických slohů, a Marka Kopelenta, představujícího u nás tehdy asi nejvýraznějšího reprezentanta tzv. Nové hudby. Skladba Zdeňka Šestáka, Laudate Dominum, omnes gentes, takovým ohlédnutím není, protože její původní partituru z roku 1986 skladatel o šest let později celou důkladně zrevidoval. Na pražských pódiích však také ještě nezazněla a navíc se hodila do mého záměru vyplnit alespoň polovinu jednoho večera skladbou sborovou. A podle čeho Adam Klemens jste vybírali orchestry a sólisty? Vedle možností termínových jsme především vycházeli ze snahy pozvat orchestry, které u nás v poslední době nevystupovaly. Nabídku přijala Severočeská filharmonie Teplice s Charlesem Olivieri-Munroem, Filharmonie Hradec Králové s Ondřejem Kukalem a původně i Janáčkova filharmonie Ostrava, místo níž však nakonec kvůli jejímu zájezdu do zahraničí vystoupí pod taktovkou Leoše Svárovského Český symfonický orchestr. Nu a z pražských těles padla volba na Solisti di Praga a Ensemble 21, řízený talentovaným Jakubem Hrůšou, a samozřejmě na Komorní orchestr Berg, který se hudbě soudobé věnuje téměř se železnou pravidelností. Pokud jde o sólisty, výběr vycházel většinou z dohody s jednotlivými autory, z nichž jedni psali svá díla konkrétním interpretům takříkajíc přímo na tělo (např. Kryštof Ma-

řatka, žijící již léta v zahraničí, své ženě, violistce Karine Lethiec, Jan F. Fischer Miroslavu Kejmarovi či Ivana Loudová Karlu Dohnalovi), a druzí měli zase zcela jasnou představu o tom, komu je chtějí svěřit jako např. Ivo Bláha klavírní Ornamenty Danielu Wiesnerovi či Marek Kopelent part sólového hoboje ve své skladbě Vilému Veverkovi. Hodláte v přehlídce pokračovat i v dalších letech? Uvidíme, jaký bude mít ohlas mezi posluchači, a pak se teprve rozhodneme, zda ji pořádat každoročně či např. v delších časových intervalech. V každém případě bychom ji ale v příštích ročnících chtěli rozšířit rovněž o hudbu jiných zemí a tak ji pojmout spíše jako určitý průsečík tvorby domácí a zahraniční. Vzhledem k našemu letošnímu vstupu do Evropské unie se takové řešení přímo nabízí. Pražské premiéry 2004 jsou jistě projektem velmi pozoruhodným a vzhledem k současnému tak trochu macešskému vztahu kulturní veřejnosti k provozování soudobé české hudby bezesporu i více než chvályhodným. Dopřát si jej bude moci opravdu každý, vždyť plné vstupné bude 120,- a 80,- Kč, studentům a důJan F. Fischer chodcům postačí dokonce jenom dvacetikoruna a abonenti České filharmonie a Českého spolku pro komorní hudbu budou mít včetně předplatitelů Hudebních rozhledů a dalších odborných hudebních periodik 50% slevu! Těm, kteří se na koncerty z nejrůznějších důvodů nedostanou, se pokusí organizátoři celé akce alespoň následně jednotlivé večery zprostředkovat pomocí záznamů Českého rozhlasu či souhrnné reportáže v České televizi. Nu a za dalšími informacemi se zájemci budou moci vypravit i např. na nově vytvořené webové stránky či do speciálních, pro tento účel vytištěných letáků. Možná, že se přece jenom díky těmto snahám opět zájem posluchačů o současné hudební dění probudí a vrátí se takové společenské klima, v němž nebýt účasten premiéry se bude rovnat jednomu z takřka neodpustitelných kulturních faux pas. Připravila HANA JAROLÍMKOVÁ Fota archív

19

Hr0403.indd 19

25.2.2004, 13:01:08


Objevné dopoledne s bratry Vilímcovými Čtvrtý koncert sobotních Dopoledních koncertů ČF v Sále Martinů (24. 1.) se uskutečnil ve spolupráci se Společností Jana Kubelíka – interpretačně ho totiž zajistil houslista Miroslav Vilímec spolu se svým bratrem, klavíristou Vladislavem Vilímcem. Programová dramaturgie byla zaměřena na virtuózní skladby komponujících houslistů, druhdy známých mistrů svého nástroje, jejichž skladebné dílo je pro současníky víceméně pozapomenuté. Přesto nejde jen o dobové kuriozity, nýbrž i jedinečné záležitosti z hlediska jak interpretačního (byly „šité přímo na tělo“), tak kompozičního, ke kterým je možno stále se vracet. Výjimkou byla Sonáta e moll pro housle a klavír Edwarda Elgara z roku 1918, romantický až brahmsovsky laděný třívětý celek, potvrzující kvality svého autora, jenž sehrál důležitou roli ve vývoji novodobé anglické hudby ve 20. století. Pak už program pokračoval naznačeným směrem. Následovalo Adagio z Koncertu č. 5 a moll Jana Kubelíka v podobě autorova klavírního výtahu. Kubelík byl i autorem citlivých klavírních doprovodů některých Paganiniho skladeb pro sólové housle, mj. též Caprices č. 13 a 17, které zazněly po té. Po přestávce příjemně překvapila Koncertní fantazie pro housle a klavír Josefa Kličky (1855--1937), známého a znamenitého varhaníka, jenž byl ovšem i zdatným houslistou. Jde o stylově čiré romantické dílo, až líbivé, ovšem bez falešného patosu a sentimentu, plně přijatelné současnému posluchači (jeho orchestrace by jistě byla zajímavá). Potěšili jsme se i Romancí č. 1, op. 7 Ferdinanda Lauba, jenž cele patřil 19. století. Matiné právem vrcholilo Českým tancem Františka Ondříčka, skladbou zcela naplňující žánr svého druhu, efektní a kompozičně překvapivě vyspělou. Miroslav Vilímec hrál plně vytížen a s permanentním nasazením. Museli jsme obdivovat lehkost jeho hry, s níž zvládá i nejnáročnější úseky virtuózních skladeb s jistým ovládáním smyčce, dokonalou technikou levé ruky, perfektní intonací a to vše s patřičným výrazovým

nadhledem. Souhru obou bratří nelze charakterizovat jinak než jako příkladnou. Určuje ji hlavně přesnost rytmických vertikál, cit pro vyvažování zvukové intenzity zvláště tam, kde je klavír po této stránce

zvlášť exponován, a oboustranné respektování agogických zvláštností. Dramaturgicky záslužný koncert byl interpretačně více než zdařile naplněn. JULIUS HŮLEK

Smetana v podání Jana Novotného Pátý koncert cyklu Světová klavírní cadlil celý průběh poutavého klavíristova tvorba FOK ve Dvořákově síni Rudolfina podání, a to za „samozřejmého“ předpokla(31. 1.) byl věnován klavírní tvorbě Bed- du klavíristovy velkolepé techniky. Právě řicha Smetany. V úvodu zazněla čtveřice zde bych proto spatřoval (včetně výkladu souhrnně nadepsaná Vzpomínka na Čechy kompozičních hodnot nevšední skladby) ve formě polek, op. 12 a 13 (Polka a moll vlastní vrchol večera. a e moll; Polka e moll a Es dur) z roku Obdobně a s neutuchající energií se 1859, tedy ze Smetanova švédského ob- J. Novotný vyrovnal i s druhou řadou dobí. Následoval výběr ze Šesti charakte- Českých tanců, jimiž Smetana kdysi reristických kusů, op. 1 (V lese, Pastýřka, agoval na Dvořákovy Slovanské tance, Touha, Zoufalství) z roku 1848 a drobná původně rovněž klavírní. Interpret je skladba Robertu Schumannovi, op. 3, č. 1. pojal jako sled bezprostředně na sebe První polovinu programu završila velkole- navazujících čísel, mezi nimiž si ani nepá skica Macbeth a čarodějnice, jedno ze dopřál několikavteřinové „vydechnutí“. Smetanových shakespearovských vyzná- Hrál s maximálním nasazením, možná ní. Po přestávce následovala druhá řada s poněkud nadsazenou dynamikou, Českých tanců. každopádně s velkou výrazovou razancí. Všech skladeb se – řekněme rovnou – Klavírní večer Jana Novotného přesvědčil grandiózně zhostil Jan Novotný (1935), nepřehlédnutelným vkladem osobního, ba oddaný a zasvěcený interpret romantické osobnostního přístupu. a novodobé klavírní literatury. Známé, záJULIUS HŮLEK služné a vysoce hodnocené jsou jeho souborné nahrávky klavírního díla Bedřicha Smetany a Jaroslava Ježka. Popisovaný klavírní recitál byl věnován letošnímu 100. výročí narození prof. dr. Václava Holzknechta, bezpochyby i jako výraz osobní úcty J. Novotného. Na rané klavírní tvorbě B. Smetany dodnes oceňujeme (a ve své době tak učinil i F. Liszt) notnou míru osobitosti – dobových klišé je tu překvapivě málo a trivialismy vpodstatě žádné. J. Novotný volí věcný přístup, robustnější zvuk a s kontrasty šetří. (Je otázkou, nakolik tím koresponduje se skladatelovým záměrem.) Výrazově a dynamicky byly patrněji propracovanější druhá a třetí polka ze Vzpomínky, spolu s Pastýřkou a Touhou z Charakteristických kusů. Provedení Macbetha pak bylo v daném kontextu zcela záležitostí „o sobě“: vysoce dramatickou a vyFoto Petr Horník zrálou koncepcí, kterou názorně zr- Jan Novotný

20

Hr0403.indd 20

25.2.2004, 13:01:09


Krásný večer s Giedré Lukšaité Mrázkovou a Leopoldem Koželuhem Opravdu jedinečným zážitkem bylo vystoupení profesorky hudební fakulty pražské AMU Giedré Lukšaité-Mrázkové na 4. koncertu Hudebních podvečerů v Sukově síni Rudolfina (28. 1.). Na programu byla díla jednoho autora, vídeňského klasicisty českého původu Leopolda Koželuha, současníka Mozartova a Haydnova. Interpretčiným „partne-

Giedré Lukšaité-Mrázkov

rem“, jak pověděla, když si koncert sama uváděla vtipným a poučným slovem, byl kladívkový klavír, předchůdce dnešního klavíru. Slyšeli jsme hru na novodobou věrnou kopii vídeňského mistra z roku 1806. Takový klavír má měkčí, kulatější zvuk oproti tvrdosti moderního klavíru, někdy svítivější, někdy zastřenější. Právě pro takový nástroj psal L. Koželuh své klavírní sonáty (je jich přes padesát), které

oproti cembalu vykazují už ryze klavírní myšlení, a které přinášejí podstatné hodnoty v autorově kompozičním odkazu. Program zahrnoval výběr pěti sonát různých opusových čísel, dobou vzniku různě datovaných, respektive datovatelných, a to podle jejich dobových vydání. Pocházejí většinou z 80. a 90. let 18. století. Postupně tedy zazněly Sonáty: c moll, op. 2, č. 3; d moll, op. 20, č. 3; g moll, op. 15, č. 1; Es dur, op. 26, č. 3; f moll, op. 38, č. 3. Kromě krásy překvapivě vyspělých a technicky vysoce náročných děl jsme obdivovali především krásu hry Giedré Lukšaité-Mrázkové. Dokonalá technická brilance tu byla „jen“ samozřejmým Foto Zdeněk Chrapek předpokladem. Pozorně sledovala dynamické proměny i vyložené nuance (ostatně v souladu se skladatelovým záměrem), dopodrobna a naprosto zřetelně podala ornamentiku. Pozornost posluchače poutala nejen detaily a technickými efekty, ale především celkovým výrazovým řešením – její fráze skutečně dýchaly. Díky za nevšední a poučný koncert! JULIUS HŮLEK

Profesoři pražské konzervatoře V rámci koncertního cyklu Profesoři pražské konzervatoře, pořádaného občanským sdružením Česká kultura ve spolupráci s vedením Pražské konzervatoře, se na prvním koncertě letošního roku (29. 1.) představila osvědčená dvojice interpretů – profesor konzervatoře, flétnista Jan Riedlbauch a klavírista Daniel Wiesner. Projekt Profesoři

pražské konzervatoře si dal za cíl představovat významné české interprety, kteří pedagogicky působí na konzervatoři. Cyklus byl zahájen v listopadu loňského roku koncertem violoncellisty Tomáše Strašila se Stamicovým kvartetem a pokračoval prosincovým recitálem kytaristy Štěpána Raka, který byl věnován 90. výročí narození profesora

Štěpána Urbana. Poslední lednový čtvrteční večer v Sukově síni Rudolfina byl tak v pořadí třetím setkáním z celkem sedmi naplánovaných koncertů. Večer nabídl především zajímavý průřez tvorbou českých skladatelů 2. poloviny 20. století pro flétnu, kdy Jan Riedlbauch představil hned čtyři takovéto kompozice. Program byl doplněn Sonátami Francise Poulenka a Bohuslava Martinů, a tak měl návštěvník koncertu možnost, s výjimkou úvodní skladby, prožít večer výhradně ve světě hudby 20. století. Nutno podotknout, že si tím Jan Riedlbauch před sebe postavil náročný úkol, kterého se však, společně s Danielem Wiesnerem, zhostil se ctí. První skladbou „na rozjezd“ a k usazení posluchačstva, které se sešlo, možná překvapivě, v poměrně velkém počtu, byla Sonáta F dur pro flétnu a continuo Františka Bendy. Ze zmiňovaných skladeb 2. poloviny minulého století byly postupně provedeny 1. sonáta pro flétnu a klavír Bohuslava Řehoře, Preludia pro flétnu sólo Pavla Jeřábka, Obraz pro flétnu a klavír s podtitulem „Zátiší s mrtvým slavíkem“ Václava Riedlbaucha a Fantazie pro flétnu a klavír od Vojtěcha Saudka. Jak podotknul Jan Riedlbauch v samotném úvodu večera, koncert věnoval právě těmto autorům. Po zaznění skladeb, které všechny vznikly v průběhu 70. a 80. let, se ukázalo, že pro ně platí jedna a tatáž charakteristika. Úsilí o dramatickou vyhrocenost, dosahovanou uplatněním velké míry disonantnosti, střídanou s klidnými pasážemi, dynamické kontrasty a ostré, někdy nečekané změny nálad. Přiznávám, že jsem předtím žádnou skladbu z této čtveřice neslyšel, u těch s doprovodem klavíru jsem však na první poslech, a to zdůrazňuji, neregistroval velký rozdíl. Zněly stejně a trochu jednotvárně, nejinvenčněji na mě zapůsobila Řehořova sonáta. U Preludií Pavla Jeřábka jsem měl pocit, že skladba vznikla pouze pro potřeby efektního předvedení sólisty, aby ukázal, co všechno dovede zahrát. Jan Riedlbauch to také ukázal, ovšem skladba působila spíše jako jedna dlouhá etuda. Sólista se představil v dobré formě a jeho výkon byl po celou dobu koncertu konstantní. Technicky zvládl své party výborně, dobře fungovala i souhra s kolegou u klavíru. Trochu vadila určitá výrazová jednolitost, chyběly větší odstíny a nehrál vždy, zvláště ve vyšších rejstřících, plným

21

Hr0403.indd 21

25.2.2004, 13:01:10


tónem. Tento dojem však převládl pouze u skladeb 2. poloviny 20. století. Poulenkova Sonáta pro flétnu a klavír na závěr první půlky byla tak trochu vysvobozením z předešlé mnohosti tónů, stejným případem byla i Sonáta pro flétnu a klavír Bohuslava Martinů, která byla na pořadu na úplný závěr. Obě sonáty zahráli protagonisté s potřebným zaujetím a lehkostí a získali si tím publikum na svou stranu. Příjemným překvapením večera byla recitace Veroniky Riedlbauchové, která mezi jednotlivými skladbami přednesla básně z dílny svého otce a sólisty večera Jana Riedlbaucha. Její projev byl střídmý, ne přehnaně patetický a dobře sloužil potřebám Riedlbauchovy poesie, která čerpá z jeho osobních zážitků a reakcí na životní události. Propagování a interpretace, ať už soudobé tvorby nebo tvorby 2. poloviny 20. století, která je koneckonců jako soudobá stále vnímána, je dnes vždy záslužnou činností. Z tohoto hlediska můžeme kladně hodnotit nejen tento koncert, ale i celý cyklus, kde si hudba 20. století našla významné místo. Postupem času však dojde vždy k nutné a zákonité selekci, kdy na repertoáru přežijí pouze díla, která svou výpovědí vyhovují estetickým kritériím a odrážejí pocity soudobého publika. Na ty ostatní, obrazně řečeno, sedne prach. Do které skupiny se zařadí skladby českých autorů 2. poloviny minulého století, které zazněly na tomto koncertě, se teprve ukáže. ROBERT ŠKARDA

Skladatelské mládí v Pálffyho paláci… V pátek 16. ledna se uskutečnil v Komorním sále Pražské konzervatoře v Pálffyho paláci koncert ze skladeb posluchačů skladatelského oddělení. Před pěkně zaplněným auditoriem (což u soudobé hudby ne vždy bývá) zazněly tyto skladby: Pět idejí pro klavír Karla Smékala, Čtyři písně na texty Antonína Sovy Terezie Švarcové, Dvě preludia a fugy a píseň pro baryton a klavír „Dust of snow“ Michala Monoszona a pět písní pro vokální kvartet Jara a podzimy staré Číny Romana

Haase. Studenti byli ze tříd profesorů B. Řehoře, Jiřího Gemrota a E. Douši. Všechny kompozice se jevily jako velmi invenční a jasně naznačovaly, že mladá skladatelská generace směřuje především ke komunikativnosti své hudební řeči, aniž by se přitom musela zaštiťovat jakýmikoliv obsahovými, stylovými či technologickými proklamacemi. Zdá se, že doby, kdy se od skladatele očekávalo nějaké hluboké a ještě hlubší moudro v podobě slovního komentáře a výkladu skladby jsou nenávratně pryč! Prostě radost z nově napsané hudby… Za připomenutí stojí též interpretační výkony. Velmi zaujal Daniel Wiesner ve

Bakalářský koncert Markéty Mazourové Absolventský koncert tříletého bakalářského studia na Hudební fakultě AMU měla v sále Galerie 14. 1. studentka bicích nástrojů Markéta Mazourová. Mimořádný byl nejen tím, že se tu prezentovala práce oboru, teprve nedávno na pražské vysoké hudební škole etablovaného. Byla to neobvyklá událost i návštěvou: Galerie Lichtenštejnského paláce se téměř zaplnila a početné – převážně mladé – publikum, na celý program živě reagovalo. Mazourová tak vyřešila zdárně problém, tížící většinu ostatních absolventů. Nebylo to ovšem snadné: na mnoha stranách jsem se přesvědčil, že nepodcenila zvaní a věnovala mu mnoho práce. Hlavními lákadly a zdroji úspěchu byl ovšem zajímavý program a vysoká interpretační úroveň. Na studijním vývoji Mazourové pod vedením doc. Vladimíra Vlasáka a Tomáše Ondrúška je patrné zdokonalování rytmické přesnosti a uvědomělosti, témbrového bohatství a invence i smyslu pro stavbu a jedinečnost podání každé skladby. Ze známých mistrů světové hudby byl na programu zastoupen jen Béla Bartók Medvědím tancem, anonymně představenou úpravou rytmicky výrazné klavírní skladby. Tři koncertní etudy Krystyny Moszumanské-Nazar sem vnesly atmosféru polské avantgardy 60. až 80. let a skutečně etudové interpretační nároky, Japonec Yoshihisa Taira svou Dimorphii koncipoval tvarováním i zvukem skutečně neevropsky a dal interpretce bohatý pro-

Smékalově skladbě, výtečně interpretovala své písně dnes již sólistka opery v Olomouci Terezie Švarcová za spolupráce klavíristy Jana Rossy a vibrafonisty Jakuba Zemana. Interpretačně se uplatnil jako klavírista též M. Monoszon. Vynikající byl i projev barytonisty Adama Plachetky, o němž nepochybně ještě hodně uslyšíme a totéž lze říci i o nedávných absolventech pěveckého oddělení Pražské konzervatoře Terezii Švarcové, Michaele Kopáčové, Bronislavu Palowském a Danielu Prokešovi. Tak jen houšť a větší kapky!! EDUARD DOUŠA stor pro témbrové i stavebné dotváření. Jinak program sestával z děl mladých českých autorů, z nichž nejefektnější je několikrát už provedené Ranní hajahu Miroslava Srnky a dvě skladby samotné Markéty Mazourové. Bláznivý den je vtipná groteska, využívající i stylizace banálních intonací, Lidožrouti obraz hyperbolicky zvučný a barvitý. Efektní byl i přídavek – Chačaturjanův Šavlový tanec pro dvě marimby, který zahrála s jedním ze čtyřech spoluúčinkujících kolegů. JAROSLAV SMOLKA

Večer ve znamení smyčců Koncert Klubu moravských skladatelů, pořádaný ve spolupráci s brněnskou konzervatoří (22. 1.) měl mimořádně slavnostní a současně srdečnou atmosféru. Byl věnován životnímu jubileu prof. Rudolfa Šťastného (70) a mohl mít i podtitul „večer ve znamení smyčců“, neboť tím byla zdůrazněna umělecká dráha jubilanta jako houslisty, pedagoga, komorního hráče – 25 let byl primáriem Moravského kvarteta – i jako dirigenta Moravského komorního orchestru. Dominantním autorem celého večera byl Leoš Janáček, čímž program souzněl s probíhajícím projektem Česká hudba 2004 – zde navíc autor sám symbolicky naslouchal své hudbě a shlížel na účinkující ve známé podobě, jak jej ztvárnil Eduard Milén. A účinkující nebyli ledajací: svému kolegovi a příteli přišlo zahrát Janáčkovo kvarteto – Miloš Vacek, Vítězslav Zavadilík, Ladislav Kyselák a Břetislav

22

Hr0403.indd 22

25.2.2004, 13:01:11


Vybíral, v jejichž ustáleném, zasvěceném podání zazněl Janáčkův niterný Smyčcový kvartet č. 2, „Listy důvěrné“. Ve stejném duchu se neslo i vystoupení Moravského komorního orchestru, souboru, který zejména v poslední době s Klubem moravských skladatelů úzce spolupracuje. Na tomto večeru přednesl pod taktovkou Rudolfa Šťastného stěžejní dílo svého repertoáru, Janáčkovu Suitu pro

smyčce: i když se přirozeně složení tohoto mladého souboru rok od roku obnovuje, Janáčkova jímavá i vášnivá hudba zůstává jejich kmenovým titulem; tentokrát se ještě navíc představili i v Miniaturách pro smyčcový orchestr Ctirada Kohoutka. Úspěšný večer sledovalo nadšeně aplaudující publikum, které koncertní sál brněnské konzervatoře zcela zaplnilo. VĚRA LEJSKOVÁ

Pár slov nejen o výročním koncertu Janáčkovy filharmonie Ostrava Před koncertem

důstojný koncertní sál v Domě kultury Slavnostní večer odstartovala verni- města Ostravy, tam i odpovídající zázemí sáž výstavy zářivě barevných obrazů a vhodnou stálou zkušebnu. s hudební tematikou ostravského malíře Průběh večera Karla Harudy. Při následující prohlídce expozice k 50. výročí založení Janáčkovy Program koncertu byl totožný se zahafilharmonie Ostrava zaujaly především pa- jovacím koncertem před padesáti lety: mětníky tabla členů orchestru, dokumenBedřich Smetana: Předehra k opeře Litace o nejvýznačnějších zájezdech (mimo buše, Leoš Janáček: Taras Bulba, Antonín Evropu také USA, Jižní Korea, Taiwan Dvořák: Symfonie e moll „Z Nového světa“, i Japonsko), zaujal „Plán práce na rok hrála Janáčkova filharmonie Ostrava, 1954“ se zdůvodněním vzniku Ostravské- dirigent Petr Vronský. ho symfonického orchestru (… vytvoření Mám rád promyšlené dirigentské „latělesa ve smyslu prosincového zasedání hůdky“ nynějšího ÚV KSČ jako další krok k upevnění lidově šéfdirigenta JFO dem. zřízení na naší cestě k socialismu Petra Vronské…), kdy v lednu bylo přijato 40 hráčů ho. Hned a jeden dirigent, pak hned v únoru při jednom 1 houslista, provozní ředitel a adminisz prvních osttrativní síla, v dalších měsících postupně ravských kondalší hráči a šest administrativních sil, do certů nadchl, konce srpna domovník a 2 posluhovačky, když v VII. a na říjen 1954 byl naplánován výsledný Beethovenově stav 70 uměleckých sil (1 ředitel, 1 šéf orchestru, 1 dirigent a 67 hráčů) a 9 admin. sil. Pro zajímavost : takový je přibližně i dnešní stav. Překvapivý byl i výčet míst ostravských koncertů: od tenisových kurtů a cirkusového šapitó až po dnešní – chce se říct pohádkový – stav, kdy orchestr Při slavnostním koncertu Janáčkovy filharmonie Ostrava se má po dlouhých provizoriích chopil taktovky Petr Vronský. Foto archív

STŘÍPNÍK JAROSLAVA SOMEŠE Rok české hudby je tady a věřme, že se projeví nejen na repertoáru našich operních domů a koncertních síní, ale také na naší společensko-politické scéně. Snad páni ministři, poslanci a senátoři, stranické špičky i městští zastupitelé začnou věnovat sféře vážné hudby přinejmenším tolik pozornosti, kolik jí vynaloží na nejrůznější akce z oblasti pop music. Vzpomeňme, jak bylo pro českou kulturu potěšující, zároveň však pro současné představitele naši republiky trochu zahanbující, když japonský premiér Džuničiró Koizumi při své loňské krátké návštěvě Prahy odjel hned po svém příletu na Vyšehradský hřbitov, aby se tam poklonil památce Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Mnozí z českých notáblů, kteří ho tam doprovázeli, byli u hrobů našich hudebních velikánů zjevně poprvé v životě. Nu což, aspoň jim japonský host ukázal, kde je mají příště hledat. Říká se, že tzv. děkovačka (tedy klanění umělců při potlesku na závěr večera) je součástí představení. Je to pravda – nebo by to alespoň pravda měla být. Ale stále častěji spadne opona za inscenací třeba i velmi solidně „secvičenou“, a vypukne něco, co na rozdíl od zhlédnutého kusu jakýkoli řád postrádá. Cosi chaotického a naprosto nesecvičeného. Zvláště při premiérách se odehrávají scény, které leckdy hraničí s klauniádou. Účinkující sice nastoupí na scénu v předem určeném pořadí, ale pak tam přizvou také inscenátory a ti už prvotní formaci úspěšně naruší. Do toho vtrhne hledištní personál, pověřený rozdáváním květin a věcných darů. Pohledné dívky s růžemi, karafiáty, balíčky a láhvemi bloudí po jevišti, pátrají kde je kdo a někdy i kdo je kdo, vyptávají se, je

23

Hr0403.indd 23

25.2.2004, 13:01:12


jim ukazováno, a najednou se s nezdarem odplouží zpět do zákulisí bez patřičného předání. Jedni účinkující se drží skromně vzadu, jiní je naopak vytahují vpřed na rampu a do toho jim málem spadne na hlavu opona. A dojem, který představení eventuálně vyvolalo, je setřen nebo aspoň narušen. Nechtěnou frašku dělá z děkovaček také široká škála darů, jimiž jsou účinkující obšťastňováni. Dávno pryč jsou doby, kdy na jeviště mohly přijít pouze květiny – s alkoholem by tenkrát inspicient každého hnal. Jako u divadla mnohé se však také tohle změnilo. Třeba i po vážných kusech se teď při potlesku roznášejí různé žertovné předměty, nafukovací balónky, polštáře, plyšové hračky a láhve rozličného obsahu i tvaru, takže je už jen otázka času, kdy nějaký Dalibor nebo Aida dostanou při klanění třeba roztomilé štěňátko nebo pečené sele. Zažil jsem ještě roky války, kdy na rohu naší ulice visela tabulka s nápisem Spitalgasse – Špitálská a průvodčí v pražských tramvajích vyvolávali názvy stanic ve stylu „Perštajn – Perštýn“. Takže jsem od té doby trochu alergický na každou dvojjazyčnost v jednojazyčném prostředí. Proto mi vadí, když se teď pro české obecenstvo uvádějí opery především pod cizími názvy, a jenom bokem, a ještě ne vždy je připojován také český překlad titulu. Jistě, zachovávání textového originálu je dnes obecně panující trend, ale to ještě neznamená, že např. d’Albertova Nižina by pro nás neměla i nadále zůstat Nížinou, pouze hranou v němčině. Jestliže plakáty hlásají velkými písmeny Tiefland a teprve pod tím vedle, mnohem menšími Nížina, nemám z toho příjemný pocit. V Berlíně, nebo v Mnichově mohou dnes třeba Prodanou nevěstu hrát také v originále, tedy česky, ale rozhodně jako Die verkaufte Braut, aby byl

symfonii nechal zaznít mollový kvartsextakord zahajující druhou větu vzápětí po skončení věty první a tím zcela samozřejmě a logicky vyřešil souboj dur a moll ze sonátového provedení. (Jsem přesvědčen, že kdyby to slyšel Beethoven, neměl by nic proti.) Byl jsem proto zvědav, jestli přinese i nějaký svůj nový pohled při provedeních tak často hraných skladeb. Hned Smetanova předehra překvapila jemným zvukem úvodní fanfáry, která se zcela logicky stala rovnocennou součástí celku. Krásně znějící skupina dřev a něžnost sólové trubky v závěru s následným mrazivým crescendem orchestru vytvořily první silný zážitek. Vrcholem promyšleného zvládnutí partitury byla jednoznačně první část Janáčkovy rapsodie Taras Bulba. Určitě k tomu pomohl plně soustředěný výkon i krásný zvuk orchestru. Lehké pozouny „v bitvě“ pak připravily závěr, který nevyzněl jako tvrdá pomsta otce na zrádném synovi, ale tady syn – při vědomí své zrady – usmířeně přijal z otcových rukou spravedlivý trest. Také v Proroctví Tarase Bulby udržel dirigent orchestr v rovině ušlechtilého zvuku až do úplného závěru. A proto tak silně zapůsobil jediný pronikavý výkřik před sólem tympánů. Janáčkova filharmonie a soudobá hudba O přestávce jsem se zamyslel nad přístupem ostravských k soudobé hudbě. Nevím

jestli u jiných orchestrů je v abonentních cyklech uváděno tolik nových českých i světových kompozic (např. v letošních orchestrálních cyklech jsou to z českých žijících autorů E. Dřízga, J. Pauer, P. Blatný, J. Dadák, J. Meisl, J. Teml). Janáčkova filharmonie se vypracovala v posledních letech k absolutní evropské špičce v interpretaci i těch nejnáročnějších avantgardních skladeb (obdivuhodné jsou výkony orchestru při týdnu koncertů na Světových dnech nové hudby pořádaných každé dva roky v Ostravě). A o úrovni i mezinárodním ohlasu svědčí také pozvání na letošní Berliner Festwoche, kde vystoupí jako jediný zahraniční orchestr. Novosvětská symfonie byla vystavěna důstojně a ušlechtile. Za zmínku stojí vždy znatelné zeslabení při opakování repeticí, dílo tím dostalo nebývalou plasticitu Orchestr hrál excelentně (musím ale zvlášť vyzdvihnout nádherné klarinetové sólo ve Scherzu) a přes slabou chvilku hornistů v první větě, nic nestálo v cestě strhujícímu úspěchu. A ještě přídavek -- patnáctý Slovanský tanec – předvedený uvolněně, ale zcela přesně v radostně rychlém tempu, při kterém jsme si mohli znovu vychutnat kvalitní orchestr v odpovídajícím prostředí s nadšenými posluchači, kteří se cítili málem jako v pohádce. A tleskali a tleskali, a kdyby se hudebníci spolu nerozloučili a z podia neodešli, tleskali by dodnes. - dis –

Malá poznámka v rámci Roku české hudby Rok české hudby, v tomto roce známý pod názvem Česká hudba 2004, je předznamenán magickou čtyřkou, neboť touto číslicí – ať při zrození či při úmrtí – se honosí naši největší hudební géniové, Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a Leoš Janáček. Letošní rok je především ve znamení posledních dvou, neboť stému výročí úmrtí Ant. Dvořáka a stopadesátému výročí narození Leoše Janáčka nemůže Bedřich Smetana konkurovat, byť má výročí dvě: 180 let od narození a 120 od úmrtí. Janáček navíc má další specialitu, datum jeho narození je jediné, které nepřipadá na přestupný rok! Vzpomínáme tedy těchto našich velikánů hojně a důstojně, nicméně smysl pro spravedlnost mi nedá, abych se

nepoohlédla i po jiných významných muzikantech, především brněnských, kteří jsou s tímto číslem rovněž spjati. Před sto lety – v roce 1904 – se narodili hudební skladatel, profesor brněnské konzervatoře a JAMU, předseda výboru 1. mezinárodního hudebního festivalu v Brně, Theodor Schaefer, nezapomenutelný sbormistr dětských sborů František Lýsek, koncertní pěvkyně, sólistka Vachova sboru moravských učitelek Marie Bakalová, pianistka VSMU a profesorka konzervatoře Taťána Švábová, flétnista a pedagog Hynek Kašlík, koncertní mistr orchestru Čs. rozhlasu v Brně a primárius Novákova kvarteta i Moravského tria Jindřich Polášek, dirigent, skladatel a redaktor

24

Hr0403.indd 24

25.2.2004, 13:01:14


Divadlo J. K. Tyla, příspěvková organizace

ŘEDITEL DIVADLA J. K. TYLA, PŘÍSPĚVKOVÉ ORGANIZACE VYPISUJE

KONKURZ DO VŠECH HLASOVÝCH SKUPIN OPERNÍHO SBORU Uchazeči se mohou přihlásit písemně do 31. 3. 2004 na adresu: Divadlo J. K. Tyla, příspěvková organizace – opera Prokopova 14 301 00 Plzeň Uchazeči budou písemně vyzváni. Nástup od sezony 2004/2005.

brněnského rozhlasu Jan Slabý, harfista a pedagog Vilibald Scheiber a houslisté, pedagogové brněnské konzervatoře František Krejčí a Josef Jedlička – ten byl i prvním sekundistou Moravského kvarteta. Před 110 lety – 1894 – se narodil vynikající houslista a pedagog, rektor JAMU, naturalizovaný Brňan František Kudláček, primarius Moravského kvarteta, který s Leošem Janáčkem provedl závěrečnou redakci jeho smyčcového kvartetu Listy důvěrné, v tomtéž roce i pěvkyně, sólistka brněnské opery a známá pedagožka Hana Pírková. Před 130 lety se narodil dirigent a pedagog konzervatoře František Neumann (na konzervatoři byla udílena i Neumannova cena za nejlepší skladbu), před 170 lety pianistka Amálie Wickenhauserová, příslušnice známé brněnské hudební rodiny Nerudů, učitelka Leoše Janáčka, s nímž také koncertovala na dva klavíry.

Před 180 lety ve stejném roce jako Bedřich Smetana – se narodil pěvecký pedagog a Smetanův nechvalně známý odpůrce František Pivoda, a před 200 lety legendární moravský sběratel lidových písní František Sušil, z jehož sbírek dodnes čerpá svou inspiraci řada autorů. Všichni z uvedených si zcela určitě zaslouží minimálně toto malé připomenutí. Na závěr své úvahy se vrátím k letošním hlavním oslavencům a dovolím si vznést otázku: z různých životopisných knih o Antonínu Dvořákovi se dovídáme, že ve volných chvílích velmi rád hrával (a velmi nerad prohrával) karetní hru zvanou darda. Ač jsem pročetla nejrůznější slovníky (jsouc ducha zvídavého), nikde jsem nezjistila, jaká jsou pravidla této hry. Proto kdyby snad někdo náhodou věděl … VĚRA LEJSKOVÁ

název srozumitelný domácímu publiku. Protože o ně přece v první řadě jde. Nebo snad ne? Na druhé straně, nic se nesmí přehánět. I překládání do češtiny by mělo mít své meze, zřejmě dané širší kulturní orientací. Jestliže tak renomovaný hudební měsíčník jako je Harmonie přinese recenzi recitálu Magdaleny Kožené ve Španělském sále a zmíní se pochvalně mj. také o árii z Gounodovy opery Pátý březen, působí to stejně úsměvně, jako kdyby třeba německý tisk přejmenoval Jiřího Bělohlávka na Weisskopfa. Cinq-Mars, jak zní titul Gounodova díla v originále, totiž v tomto případě není datum nýbrž jméno, navíc ve francouzských dějinách poměrně dost známé. Markýz Henri d’Effiat de Cinq-Mars byl favoritem krále Ludvíka XIII. a s jeho smutným osudem se setkáme např. u Pitavala anebo ve stejnojmenném historickém románu Alfreda de Vigny, který se stal předlohou právě pro Gounoda. Na překlepy a chyby narážíme v novinách a časopisech prakticky neustále. Ani Hudební rozhledy toho nejsou ušetřeny. Co se však dá prominout v materiálech s omezenou životností, by se nemělo vyskytovat tam, kde jde o existenci trvalou. Jako zkouška všímavosti proto působí už víc než deset let pamětní tabule pražských mozartovských premiér, umístěná na pravém rohu průčelí Stavovského divadla. Kromě Dona Giovanniho hlásá, že zde byla poprvé uvedena také korunovační opera La clemenz (!) di Tito. Ono písmenko „a“ ze slova „clemenza“ však nevypadlo léty. Jak je z rozmístění nápisu zjevné, nebylo tam od samého počátku. Ale buď si toho doposud nikdo nevšiml, nebo je to každému jedno. Ať tak, či onak, v zájmu dobré vizitky našeho hlavního města by to už někdo konečně opravit měl.

25

Hr0403.indd 25

25.2.2004, 13:01:15

HORIZONT

Experiment FOK a rocková Lucie zůstal na půli cesty s průhlednou plexistěnou za Kollerovými zády, aby Koller nemusel „ubírat“ na zvuku bicích. Nejtěžší úkol byl ale na bedrech aranžéra všech skladeb večera, Martina Kumžáka. Zkušený profesionál, známý z mnoha muzikálů, a mj. i aranžér zmíněného koncertu v Opeře. Vybral spolu s Kollerem 15 největších hitů kapely a s ohledem na sál a publikum stáhl zvuk kapely a naopak trochu zesílil orchestr, aby vyrovnal dynamické rozdíly. U tak zkušeného aranžéra ale překvapilo, jak málo Skupina Lucie: zleva Robert Kodym (zpěv, sólová kytara), David Koller si s úvodními (zpěv, bicí), Tomáš Marek (bicí), Tomáš Vartecký (kytary) a Petr Chovanec písněmi koncertu alias PBCH (basová kytara) Foto František Ortmann vyhrál, jak málo aranžérských náVelké Británii, vznikat. Ty ale měly výho- padů použil. První čtyři hity zněly v takřka du v tom, že vznikaly pouze pro studiové kolovrátkové podobě nerozeznatelné jedna nahrávání, kde je možné pomocí techniky od druhé - zarazilo to u známých Trumpet, vše „doladit“ či „vykouzlit“ tak, že posluchač které přímo volají po větší barevnosti, po žasne. Zcela jiná situace nastává při živém vyhrání si s charakterem písně. Naštěstí od koncertu, kde ani nejlepší aranžéři a zvu- následující Sbírky zvadlejch růží jakoby mávnutím kouzelného proutku došlo k obratu, kaři nejsou zárukou úspěchu. V našich konzervativnějších poměrech před pauzou se končilo populárním Medpatří k průkopníkům podobných „fůzí“ vídkem a po přestávce již vrcholil koncert na rockové scéně skupina Lucie. Ta je výborně zaranžovanými písněmi až po zásvým mainstreamovým rockem s líbivými věrečnou Ameriku ze stejnojmenného filmu, melodiemi přímo ideálním materiálem která svým symfonickým zvukem již v oripro takové experimenty. Přesto spojení ginálu byla účelu večera nejblíže. Publikum se Symfonickým orchestrem hl. města si vyžádalo ještě dva přídavky mj. i Chci Prahy FOK na jediném koncertě 27. ledna zas v tobě spát a končilo se opakovaným ve Smetanově síni bylo očekáváno s až pří- Medvídkem. Výborným nápadem se ukázalo lišnými nadějemi. První pokus Lucie před zařadit na začátek druhé půle slavné číslo dvěma lety - koncert a CD Lucie v Opeře -- z Prokofjevova baletu Romeo a Julie -- Montotiž nebyl typickým případem. Lucie tehdy tekové a Kapuleti. Bez Lucie orchestr FOK ve Státní opeře hrála s Českým národním prokázal, že v sále je více doma a kupodivu symfonickým orchestrem akusticky tj. bez i příznivci Lucie aplaudovali zcela nelíčeně. elektrických kytar a všech zesilovačů apod., Nakonec tedy koncert, který tak špatně zacož samozřejmě dávalo výhodu orchestru. čal, skončil úspěšně. Nelze ale nevidět jeho Symfonici s despektem nazývaní rockery zápory, pro které zůstal na půli cesty. Vedle „frakouni“ měli tak převahu. Tentokrát ale zmíněných aranžmá úvodních skladeb je bylo vše jinak. Vyprodaný sál vyslechl 13 nutno pro červnové opakování doladit písní kapely (+ 3 přídavky), která elektrifi- akustiku v sále, aby kvalitně slyšeli nejen kována hrála zepředu pódia (FOK, řízený posluchači na balkoně a vzadu v přízemí, Janem Chalupeckým, byl tedy až za ní), u obou zpěváků kapely Davida Kollera Lze spojit dva tak vzdálené světy jako interprety vážné hudby a rocku? To je otázka, na kterou se snaží najít odpověď hudebníci z obou „branží“ přes 30 let, když koncem 60 let začaly podobné projekty, hlavně ve

i Roberta Kodyma byly totiž problémy se srozumitelností textu. Též dívčí sbor tvořený 12 dívkami z Bambini di Praga mohl být zvukařem vytažen více. A snad do té doby by měl i zřizovatel FOK opatřit hudebníkům orchestru slušivé smokingy - ty se pro podobné akce hodí mnohem více než klasické fraky. Na Západě, třeba u takového London Symphony Orchestra, jenž podobné koncerty provozuje již léta, se to již stalo dobrým zvykem. VLADIMÍR ŘÍHA

Hudba na Febiofestu Mezinárodní přehlídka filmu, televize a videa, známý Febiofest i ve svém 11. ročníku ve dnech 22. -- 30. ledna v Praze (a následně v Brně, Ostravě a dalších městech) přinesl jako každoročně i několik filmů s tématem hudby. Mezi hranými filmy vévodil letos brazilský snímek o skladateli Hectoru Villa - Lobosovi Vášnivý život (2000, režie Zelito Viana), kde stárnoucí skladatel retrospektivně bilancuje celý svůj život. Polodokumentární příchuť mělo promítnutí amerického snímku Inkognito - Maskovaný a anonymní (2003, režie Larry Charles), kde spoluscenáristou a hercem i autorem hudby byl americký písničkář Bob Dylan. V sekci věnované mexickému režisérovi Arturovi Ripsteinovi zaujal hraný snímek Královna noci o legendární mexické zpěvačce lidových písní zvaných rancheros Luche Reyesové. Příznivce baletu potěšil film z baletního zákulisí, americká Společnost (2003, režie Robert Altman) s vynikající tanečnicí Neve Campbellovou z Chicago Joffrey Ballet Theatre. Hodně hudebních témat nabídly i dokumenty -- domácí Czech Woodstock (2003, režie Oliver Morgenstern) o historii známého rockového festivalu v Trutnově a Mýtus Nick Cave and Bad Seeds (2003, režie Šimon Šafránek) o koncertu australského rockera u nás. Německý dokument Krok přes hranici (1993, režie Nicolas Humbert a Werner Penzel) seznamoval s hudbou amerického alternativního skladatele Freda Firtha. Další hrané filmy na festivalu přinesly i hudbu takových celebrit jako Ennio Morricone, Gia Kančeli, Goran Bregovič, Alfred Šnitke či zástupců polské skladatelské školy od Wojciecha Kilara přes Zbigniewa Preisnera až po mladšího Jerzyho Satanowského. VLADIMÍR ŘÍHA

26

Hr0403.indd 26

25.2.2004, 13:01:15

D I VA D LO

obdobný režijní postup, který však ve Wagnerově opeře nedosahuje stejně intenzivního účinku jako u díla C. Saint-Saënse. Zdlouhavé, monotónní nástupy sboru, ještě za světla v hledišti, za zvuků jakési relaxační hudby, jsou hluboce předsunuty Opera Richarda Wagnera Bludný materiál Jevhena Šokala v roli bohat- před začátek každého dějství. Strojový Holanďan, stojící na počátku jeho děl vy- ství lačného Dalanda postrádal více kanti- pohyb sboru je průvodním zjevem všech cházejících z gesamtkunstwerku, se stala lény, na rozdíl od Pavla Horáčka v téže sborových scén. Tento stereotyp se však lednovou premiérou operního ansámblu roli. Tragickou roli Erika vytvořil na obou na rozměrných plochách Wagnerovy huddivadla J. K. Tyla v Plzni (23., 24. 1.). premiérách Plamen Prokopiev, na té by brzy vyčerpá a diváka začne nudit. Romantický příběh o prokletém holand- druhé úspěšněji. Nevím, zda vedení plzeň- Scéna Pavla Svobody využívá i zadní ském námořníkovi je historicky posedmé ské opery dobře uvážilo obsazení tohoto jeviště. Dominantou je jakýsi běhoun uveden na plzeňském jevišti. lyrického tenoristy do Wagnerova partu. z písku, ztrácející se v horizontu scény. Dílo Richarda Wagnera klade zcela Mám vážné obavy, aby nedošlo k po- Znázorňuje pláž, drahokamy v útrobách mimořádné nároky na orchestr, sbor škození pěvcova hlasu. Jan Ondráček Holanďanovy lodi a symbolizuje konkréti sólisty. V Plzni uspěl asi nejlépe v té- byl hlasově i představitelsky kvalitním ní i životní cesty hlavních postav. Kineto zkoušce sbor vedený Zdeňkem tický moment dodávají scéně Vimrem. Především mužský sbor visící panely různých velikostí podal úctyhodný výkon. Škoda distouváděné do pohybu nejen technace sopránů v úvodním brumendu nikou, ale též sólisty. Jedinou druhého dějství, protože jinak byla rekvizitou se stala plážová leženská část sboru také na výborné hátka, která měli bez rozdílu úrovni. Výkon celého sboru byl pak sólisté i sbor. Ne vždy ovšem ještě násoben dokonalým plněním plnila svou funkci dobře. Jako choreografie jednotlivých scén. rekvizita fungovala v případě iluze plachtoví lodi, nebo Orchestr pod vedením Petra jako sedačka u kolovratu. Ve Kofroně měl problémy v předehře, své podstatě však vyvolává a to na obou premiérách (nejednotlehátko asociaci odpočinku né nástupy dřev a intonační labilita). a pokoje. V dramatických Kofroňovo nastudování straní dramamomentech představovalo tickým plochám na úkor lyrických, pro pěvce, v nich usazené, které postrádají citovost v dynamipřekážku v aktivnějším poce a tempu. Tím, bohužel, ochuzuje stoji vnějším a koneckonců Wagnerovu hudbu o kontrast protii vnitřním. Kostýmy Lenky pólů. Systematická práce s leitmotiPoláškové vhodně dotvářevy vychází ovšem také naprázdno. ly režijní záměr stereotypu Výsledkem je více intuitivní, než minimálním rozlišením mezi promyšlené nastudování Wagnerovy sólisty a sborem. Výjimku partitury. tvořil pouze Holanďan v tmaZ obou premiér zaujal v roli vém rozevlátém plášti a jeho Holanďana svým výkonem Dalibor posádka tvořená tanečníky. Tolaš. Jeho lahodný baryton, dostaNasvícení scény (J. Heřman tečně voluminézní a vyrovnaný ve a D. Tesař) účinně podpořilo všech polohách, vyjádřil plasticky režijní záměr. tragiku titulního hrdiny. Jiří Rajniš Přes všechny uvedené nejako Holanďan také uspěl. Jeho hlas dostatky lze hodnotit plzeňbyl dostatečně objemný, méně znělé ského Bludného Holanďana byly pouze tlačené hloubky. Jeho pěvecko-herecký výkon gradoval ve Dalibor Tolaš v roli Bludného Holanďana Foto Marta Kolafová jako dramaturgický počin. třetím dějství. Milým překvapením Inscenace samotná je bezebyl pro mne výkon dobře frázující Ivety Kormidelníkem. V této roli uspěl také sporu na profesionální úrovni. Přesto se Žižlavské v roli sebeobětující se Senty. Zbyněk Brabec. Pěknou příležitostí však domnívám, že dílo Richarda WagJejí hlas sice není objemný, přesto však pro barevné hlasy Veroniky Hajnové nera bylo zcela zásadně ochuzeno, a to svým koncentrovaným tónem zdolala a Jany Piorecké byla role Mary. o romantismus, který je pro něj klíčový. bariéru orchestru. Byla Sentou dramatičVíce jsem očekávala od režie talentova- Inscenátoři svým pojetím připravili plzeňtější a přesvědčivější, než její alternantka ného Jiřího Heřmana, který oslnil svojí ské publikum o mnohem hlubší umělecký Ivana Šaková, která odvedla výkon také předchozí plzeňskou inscenací Samsona zážitek. LILKA ROČÁKOVÁ-RYBÁŘOVÁ na velice dobré úrovni. Krásný hlasový a Dalily. V Bludném Holanďanovi zvolil

Bludný Holanďan v Plzni aneb Bludný Holanďan na pláži

27

Hr0403.indd 27

25.2.2004, 13:01:16

ZADÁNO PRO Státní operu Praha

Carmen ve Státní opeře Praha S nejslavnější operou Georgese Bizeta (1838--1875) Carmen mají příznivci opery možnost se setkávat nejen na pódiích či v celé řadě skvělých nahrávek, ale například i ve více než 30 (!) filmových verzích. Námět ke své poslední opeře si Bizet našel sám, v novele Prospera Mériméa (1803--1870) Carmen, poprvé publikované v roce 1845 v časopise Revue des deux mondes. Okamžitě ho zaujal: miloval exotické náměty a i když sám

Zdeněk Troška v roli operního režiséra Foto archív

ve Španělsku nikdy nebyl, atmosféra dramatu ho strhla. Vypracováním libreta byli pověřeni Henri Meilhac (mluvené dialogy) a Ludovic Halévy (zpívané partie), nicméně Bizetův podíl byl pravděpodobně značný: za jeho dílo jsou mj. považována i slova slavné Habanery – autograf se totiž zachoval. V knihovně pařížské konzervatoře si tehdy Bizet vypůjčil sborník španělských lidových písní Fleurs d‘Espagne (Květy Španělska), dílo folkloristy Sebastiána de Yradier (Bizetův výpůjční lístek prý knihovna dodnes chová jako relikvii). Tam našel píseň nazvanou El Arreglito čili Zasnoubení, jejíž nápěv použil jako

„Chanson Havanaise“ neboli Habaneru do své opery. Jinak ale doklady o genezi díla nemáme. Důvody jsou dva: Meilhac, Halévy i Berlioz byli v denním osobním kontaktu, a tudíž si nepotřebovali psát. Navíc Bizetovy dopisy a deníky i příslušné záznamy v Halévyho deníku byly pozůstalými zničeny. Operu Carmen začal Bizet komponovat pravděpodobně na výzvu ředitele pařížské Komické opery Camille Du Loclea. Zbývaly mu tři roky života, za sebou měl řadu osobních i tvůrčích neúspěchů a proher, trpěl špatným zdravotním stavem, nedostatkem tvůrčí sebedůvěry, hlubokými depresemi. Překypoval enthusiastickými plány, které pak nerealizoval, a pokud ano, řadu rukopisů nakonec zničil. Ani Carmen se nerodila snadno: práci přerušil, aby se věnoval opeře o Cidovi (s názvem Don Rodrigue) a zabýval se myšlenkou na oratorium o sv. Jenovévě. K tomu připočtěme rozháraný osobní život: opustil svou ženu Geneviève, dceru Ludovika Halévyho, deprese se stupňovaly – lze si představit větší chaos? A přesto vznikla jedna z nejúspěšnějších oper všech dob. Její světové slávy se už Bizet nedožil. Ani skutečnost, že v den premiéry 3. 3. 1875 byl jmenován Rytířem čestné legie, nemohla zmírnit trpké zklamání z chladného přijetí díla na premiéře v pařížské Komické opeře. Přesto se opera do Bizetovy smrti hrála v Paříži třiatřicetkrát se stále vzrůstajícím úspěchem. O boomu opery po vídeňském uvedení 23. 10. 1875 se Bizetovi ani nesnilo: stačí výčet v prvním desetiletí po jeho smrti: 1876 Brusel a Budapešť, 1878 Petrohrad, Londýn, New York, Stockholm, Dublin, New York, 1879 Melbourne a Neapol, 1880 Hamburk, Praha (29. 3., Královské německé zemské divadlo, dnešní Stavovské) a Ženeva, 1881 Mexico City, Rio de Janeiro, Malta, Barcelona, Buenos Aires, 1883 Riga a Santiago, 1884 Timisoara, 1885 Tallin, Lisabon. Jaká je vlastně definitivní verze opery? To se už asi dnes nedozvíme. Víme, že 2. 6. 1875, den před svou smrtí, uzavřel Bizet dohodu s ředitelem Vídeňské dvorní opery Franzem von Jaunerem o provedení opery. Skladatel mu přislíbil, že dílo poněkud zkrátí (mj. prý uvažoval o škrtnutí Escamillovy árie!) a že mluvenou prózu mezi hudeb-

ními čísly nahradí zpívanými recitativy. K zamýšleným úpravám však už nedošlo, následující den Bizet v necelých 37 letech zemřel. Úpravy se ujal jeho věrný přítel Ernest Guiraud. Nahradil mluvenou prózu prokomponovanými recitativy a navíc doplnil závěrečné dějství baletní suitou, k níž použil části jiných Bizetových děl, cikánský tanec z opery Kráska z Perthu a pastorálu a farandolu z Arlesanky. V této podobě se 23. 10. 1875 seznámila s Carmen Vídeň. Přijala ji s nadšením, a odstartovala tak její rozlet po dalších evropských operních jevištích. Od vídeňské premiéry se tzv. Guirardova verze hrála po celém světě. V roce 1964 publikoval Fritz Oeser rekonstruované původní znění, čímž přibyla další možnost provozovací praxe. Ředitel Státní opery Praha, Mgr. Jaroslav Vocelka, pověřil režií Carmen známého filmového režiséra Zdeňka Trošku, tvůrce nesmrtelných filmových pohádek a komedií. Málokdo z operních fanoušků ale ví, že Zdeněk Troška má za sebou i úspěšné inscenace Verdiho Dona Carlose (Národní divadlo 1989) či Dvořákovy Rusalky na Křižíkově fontáně na Výstavišti v Praze. „Chtěl jsem, aby divák měl opravdu pocit, že je v Seville, kde svítí slunce a kde jsou půvabné Španělky v krásných krojích“, říká Zdeněk Troška. „Zažil jsem při řadě zahraničních operních představeních, že se otevřela opona a diváci začali tleskat: spontánně ocenili práci scénografů a kostýmérů. U nás mám pocit, že někdy převládá až taková módnost ošklivosti: čím je to ošklivější, tím víc jsme »in«. Není to ale pravda. Jsem rád, že náš tým, výtvarník kostýmů Josef Jelínek i scénograf Milan Ferenčík, má stejný názor. Hrajeme přece pro diváky! Té ošklivosti je okolo nás stále víc a víc, a proto musí být lidská duše hýčkána, hlazena a musí vidět krásno…“ Hudebního nastudování se ujala mladá talentovaná francouzská dirigentka Claire Levacher, která se ve Státní opeře Praha představila již úspěšným nastudováním opery La voix humaine (Lidský hlas) od Francise Poulenka (premiéra 6. 6. 2000). V titulní roli se představí sólistky Státní opery Praha Galia Ibragimova a Jana Sýkorová. Státní opera Praha. Georges Bizet: Carmen. Režisér: Zdeněk Troška, dirigenti: Claire Levacher, Jiří Mikula, scéna: Milan Ferenčík, kostýmy: Josef Jelínek, choreografie: Marcela Benoniová. Premiéra: 11. III., reprízy: 12., 18., 21., 25., 30. III., 7., 15., 18., 20., 25., 30. IV., 2., 4., 7., 20. V. 2004.

28

Hr0403.indd 28

25.2.2004, 13:01:17

Z P R Á V Y Z D O M OVA

Úmrtí

Za Vladimírem Šrámkem Za Ivo Jiráskem (16. 7. 1920–8. 1. 2004)

Ve čtvrtek 15. ledna jsme se v pražském krematoriu rozloučili s Ivo Jiráskem, významnou osobností české hudby. Ivo Jirásek byl sice pražský rodák, nicméně jeho rodina měla kořeny ve východočeském Hronově. Po absolvování gymnaziálních studií prošel kompozičním školením na konzervatoři u O. Šína, M. Krejčího a A. Háby. Dirigování studoval u P. Dědečka, operní režii u F. Pujmana. Těsně po válce působil v České filharmonii jako asistent R. Kubelíka. Odtud jej vedla cesta do Opavy, kde působil zprvu jako dirigent a posléze i šéf opery (1946--956). Potom byl činný v různých organizačních funkcích jako tajemník Svazu skladatelů zprvu v Ostravě a později v Praze, v létech 1969--1978 byl ředitelem OSA a pak krátce i ředitelem Hudebního studia Ministerstva kultury, do jehož kompetence spadla například i činnost Pražského komorního orchestru atd. Jirásek jako skladatel zpočátku tíhl především k dramatickým útvarům, z jeho dílny vzešlo sedm oper. Velký ohlas zaznamenala například jeho jednoaktovka Medvěd (1964) na libreto dle Čechova nebo Mistr Jeroným (1980), líčící osudy stoupence myšlenek Jana Husa. Přínosem na poli operní tvorby byla i ostatní Jiráskova dramatická díla jako opery Klíč (1968), Danse macabre (1971) nebo Zázrak (1981). Jirásek zasáhl podnětně i do naší tvorby vokálně-symfonické: úspěšná byla jeho kantáta Zpěv o planetě jménem Země (1976), hluboce zapůsobilo i jeho oratorium Stabat Mater (1968) nebo Symfonie se závěrečným zpěvem Matka Naděje (1974). V komorních skladbách uplatňoval Jirásek často svůj smysl pro intelektuální humor a vtip (Mozartiana 1978) nebo Hudba k odpolední kávě pro čtyři klarinety (1980) atd. Po roce 1989 byl Ivo Jirásek jedním z prvních, kdo dali podnět k obnovení činnosti Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost. Byl rovněž členem Pondělníků. Ivo Jirásek nebyl jako skladatel žádný staromilec. Vycházeje zpočátku z ducha Hábova hudebně-estetického ideálu, přijal později částečně i prvky nových technik a metod, nicméně byl vždy ve střehu, aby se jeho tvorba neocitala ve vzduchoprázdnu. Jeho hudba, vyslovovaná často v ostrých konturách, nese v sobě vždy punc smysluplného hledačství a tvůrčí zodpovědnosti. ZDENĚK ŠESTÁK

Hudba v Praze POCTA ANTONÍNU DVOŘÁKOVI (30. 4.–1. 5.), soustředěná kolem 100. výročí skladatelova úmrtí, bude největší akcí připomínající význam jeho hudby. Jubileum patří vedle janáčkovského výročí k nejdůležitějším v propagačním projektu Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury. Pro první je připraven pietní akt a mše na Vyšehradě, pro další den společenská setkání, menší koncert v Rudolfinu a zahájení krátkodobé výstavy rukopisu Novosvětské symfonie. Vrcholem pocty má být pět te-

matických koncertů chystaných na třetí den velkými hudebními tělesy. PRAŽSKÉ JARO se letos výrazně zaměří na tuzemskou tvorbu, zejména na odkaz Antonína Dvořáka. Odpovídá to široce koncipovanému programu Česká hudba 2004, který má se státní podporou za cíl v Česku i v zahraničí v roce vstupu do Evropské unie českou hudbu výrazně a zajímavě prezentovat. * Poprvé v historii festivalu tak například během jeho třítýdenního programu zazní všech devět Dvořákových symfonií. Z Dvořákovy tvorby

10. 3. 1923--17. 2. 2004

Dne 17. ledna ve večerních hodinách opustil ve věku 81 let řady českých skladatelů, vzácný, vzdělaný a talentovaný kolega, skladatel a dirigent Vladimír Šrámek. Jeho cesta k hudbě jako svému povolání nebyla snadná. Vytoužené studium hudby bylo přerušeno totálním nasazením za druhé světové války v letech 1942--1945. Po absolutoriu pražské konzervatoře, kde byl žákem Františka Píchy pracoval jako odborný asistent v hudebním oddělení Národního divadla a jako redaktor divadelní a literární agentury DILLIA. Uplatnil se i jako dirigent orchestrálního sdružení. Těžištěm Šrámkových aktivit ovšem byla činnost kompoziční. Od tradičního výraziva tento přemýšlivý a zvídavý autor postupně směřoval k modernějšímu výrazu a osvojoval si nové skladatelské techniky. V šedesátých letech se stal členem pražské skupiny Nové hudby, kde zejména prostřednictvím souboru Musica Viva Pragensis mohl realizovat svoji novou tvorbu. V té době patřil Šrámek k výrazným osobnostem avantgardního snažení, a jeho skladby byly publikovány v zahraničí. Z celoživotního díla Vladimíra Šrámka tu připomeňme komorní operu Jezdci podle Aristofana, televizní operu Kobaltová květina podle Wyndhama, hudební televizní hru Poslední les, hudební divadlo Spectrum I--III, pantomimu Světlo světa, Astronauty pro orchestr a celou řadu komorních skladeb pro nejrůznější obsazení. Šrámkova orientace na Novou hudbu ovšem měla v období normalizace nepříznivé důsledky pro tohoto autora. Ty se projevily bojkotem jeho díla, které po dlouhou řadu let téměř nezaznělo. A tak se v ústraní žijící autor věnoval velmi intenzivně své další zálibě sci-fi literatuře a výtvarnému projevu, který demonstruje několik zajímavých abstraktních obrazů. Dlouhou těžkou nemoc, které nakonec podlehl, zmírňovala péče a pochopení, poskytované rodinným zázemím, ve kterém se cítil nejlépe. Čest jeho památce. Za Společnost českých skladatelů Asociace hudebních umělců a vědců OLGA JEŽKOVÁ předseda

zazní také jeho tři slavné instrumentální koncerty, a to výhradně v podání zahraničních sólistů – klavíristy Garricka Ohlssona, houslisty Kurta Nikkanena a violoncellisty Claudia Bohórqueza. * Vedle českých interpretů Dvořákovu hudbu přiveze jak Symfonický orchestr BBC s Leonardem Slatkinem, těleso z japonského města Nagoja a lipský Gewandhausorchester s Herbertem Blomstedtem, tak Hagenovo a Schönbergovo kvarteto a kvarteto Arditti. České skladby mají ve svých programech například také dirigenti Christopher Hogwood, Richard Hickox, Hideaki Muto a Roberto Montenegro a klavíristé Ian

Fountain a Garrick Ohlsson. * Smetanovu Mou vlast připraví s Pražskými symfoniky Jiří Kout. Šéfdirigent Zdeněk Mácal uzavře 59. ročník festivalu za pultem České filharmonie dvořákovským programem. Po letech tak nezazní poslední večer Pražského jara Beethovenova Devátá. * Někdejší šéfdirigent filharmonie Gerd Albrecht se představí v Národním divadle hudebním nastudováním Dvořákovy opery Vanda. Jeho předchůdce Jiří Bělohlávek připraví s filharmoniky Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila. Dirigent Charles Mackerras uvede ve „zlaté kapličce“ svou inscenaci Janáčkových Výletů páně Broučkových. *

29

Hr0403.indd 29

25.2.2004, 13:01:18

Z P R Á V Y Z D O M OVA Na Pražském jaru zahraje díla svého pradědečka Antonína Dvořáka houslista Josef Suk; různé písně zazpívá Magdalena Kožená, staré citolibské mistry připomene dirigent Jiří Stárek a s Máchovým Májem za doprovodu Fibichovy hudby vystoupí herec Jan Tříska. Houslista Bohuslav Matoušek přikročí k dalšímu pokračování projektu kompletujícímu skladby Bohuslava Martinů. Připravena je rovněž koncertní Pocta skladateli Petru Ebenovi. * Novinkou festivalu Pražské jaro mají být matiné a nokturna zaměřená k nastupující generaci českých koncertních umělců a k mladým posluchačům. Budou to dopolední sobotní programy v Sále Martinů a pozdní noční koncerty v Rudolfinu. * Koncert na Pražském jaru ohlásil také houslista Josef Suk, přestože už v podstatě přestal veřejně vystupovat. Program nezapomíná ani na sté výročí narození popularizátora hudby a organizátora pražského hudebního života Václava Holzknechta a na nedožité devadesátiny dirigenta Rafaela Kubelíka. Oba stáli v roce 1946 u zrodu festivalu. SBOR CANTICORUM IUBILO zazpíval (5. 2.) v Sále Martinů na koncertě k 75. narozeninám Petra Ebena (Nešpory na katalánský liturgický text k svátku narození Panny Marie, kantáta Starodávné čarování milému, Pražské Te Deum 1989 a další vokální kompozice a varhanní skladby). Těleso má se skladatelem letitý přátelský vztah a řadu jeho sborových kompozic uvedlo jako jeden z prvních českých interpretů. STUDENTSKÝ ORCHESTR tchajwanských univerzit hrál (5. 2.) v Kongresovém centru. Vedle světového repertoáru sahajícího od Bacha po Smetanu uvedl i tradiční tchajwanskou hudbu. Vystoupení organizovala Pražská umělecká společnost. SVATOVAVŘINECKÁ KONCERTNÍ SEZONA, pražský cyklus v Hellichově ulici, pokračovala po recitálu pianisty Jana Bartoše vystoupením sopranistky Ireny Houkalové, studentky AMU (8. 2.).

PRAŽSKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE vystoupila v sále České národní banky při dalším koncertě Cyklu národů (11. 2.) se šéfdirigentem Kodaňské filharmonie Giordanem Bellincampim (Weyse, Gade, Nielsen). Sólisty byli mezzosopranistka Dominique Devaux Blažková a houslistka Romana Zieglerová.

ČESKÁ HUDEBNÍ RADA udělila (16. 1.) svou cenu skladateli Jaroslavu Krčkovi. Ocenila tak jeho umění stylizace a interpretace lidové písně a tance především v souborech Musica bohemica a Chorea bohemica. Krček, v kompozici žák Miloslava Kabeláče, absolvoval kurzy elektroakustické hudby a jeho elektroakustická opera Nevěstka Raab z roku 1971 získala mezinárodní ocenění ve Švýcarsku. Dílo má být letos v Praze znovu uvedeno. Jeho symfonická hudba čím dál víc směřuje k duchovnímu rozměru. Foto Zdeněk Chrapek ŠPANĚLSKÝ ŽESŤOVÝ SOUBOR Luur Metalls zahrál (11. 2.) v Betlémské kapli. Jeho novátorský hudební projekt se během let rozvinul v různých oborech – v interpretaci, pedagogice i v kompozici. Vedle pečlivě vybraného repertoáru je pro kvinteto charakteristická rovněž režie koncertů. Jeho diskografie obsahuje šest CD. Soubor před časem také nastudoval Koncert pro dechové kvinteto a smyčcový orchestr od Čechoameričana Karla Husy. Skupina založila akademii, která poskytuje kurzy hudebníkům z celého Španělska. NÁRODNÍ DIVADLO v Praze připomnělo (27. 1.) 248. výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta komorním koncertem. Jeho protagonisty byli na scéně Stavovského divadla členové Talichova komorního orchestru se sólisty a smyčcové kvarteto M. Nostitz Quartet. V programu zněla výhradně Mozartova hudba. TEREZÍNSKÉ ORATORIUM od Franze Waxmana, zhudebňující básnické texty dětí zavlečených za druhé světové války do ghetta v Terezíně, zaznělo (27. 1.) ve Státní opeře Praha při pietní vzpomínce na oběti holocaustu. Skladba Američana německého původu, napsaná v polovině 60. let, měla českou premiéru. Po-

dílelo se na ní v česko-rakouské produkci na 200 účinkujících – sólistů, hudebníků a členů pěveckých sborů složených z dospělých i dětí.

ROLNIČKOVÉ SVÁTKY PÍSNÍ – již 9. ročník přehlídky dětských pěveckých sborů, se uskuteční 29. 3. až 1. 4. v Národního domě na Smíchově a v sále Studia Rolnička. Svým zpěvem koncertní sál naplní na 1200 mladých zpěváčků převážně z pražských dětských a školních sborů. Představí se svým repertoárem a na závěr se všichni spojí v jeden velký sbor při zpěvu společných písní, které vybírá pro každý ročník sbormistr dětského pěveckého sboru Rolnička Praha a umělecký vedoucí Rolničkových Svátků písní pan Karel Virgler. V letošním ročníku budou mít děti rovněž jedinečnou příležitost setkat se osobně s autorem společných písní Emilem Hradeckým, který bude přítomen na všech 7 koncertech a nácvik i společné zpívání osobně povede. Skladby pana Emila Hradeckého, jazzového skladate-

ČLENOVÉ ČESKÉ FILHARMONIE, František Lhotka (violoncello) a Ondřej Balcar (kontrabas), vystavují (4. 2.–4. 4.) své sochy, reliéfy a obrazy v K-Café na Senovážném náměstí. František Lhotka vyrůstal ve výtvarnické rodině, ale v patnácti letech se rozhodl pro muziku. Vystudoval pražskou konzervatoř a od roku 1980 působil v orchestru FOK, odkud přešel po pěti letech do České filharmonie. Jeho tvorba, které se věnuje asi od třiceti let, nezapře prvky poetiky umělce-hudebníka. Ondřej Balcar vystudoval pražskou konzervatoř a AMU. Členem České filharmonie je od roku 1992, aktivně se však věnuje i hudbě komorní. Maluje od dětství (jeho tvorba, plná lyrické abstrakce, vychází z klasické moderny) a absolvoval již celou řadu samostatných výstav. Od roku 1994 je členem Sdružení pražských malířů při Syndikátu českých výtvarných umělců. Na fotografii Petra Horníka zleva Ondřej Balcar a František Lhotka. jar

30

Hr0403.indd 30

25.2.2004, 13:01:22

Z P R Á V Y Z D O M OVA le, hrají rádi nejen klavíristé, ale jeho sborové skladby, např. písničku Den naruby, Mléčnou dráhu a další, mají ve svém repertoáru jako své „perličky“ i mnohé výběrové sbory. Program přehlídky naleznou zájemci na www. rolnicka-praha.cz PŘÍTOMNOST – sdružení pro soudobou hudbu˝, uspořádala 28. 1. 2. členský koncert. V Galerii pražské HAMU zazněly skladby jejích členů – Zdeňka Lukáše, Františka Fialy, Karla Janovického, Miloše Vacka, Eduarda Douši a Radka Rejška. Jako interpretky zde vystoupily Kateřina Englichová (harfa) a Duo BeNe – Jana Neubauerová (flétna), Eva Benešová (klavír). Program byl sestaven tak, že každá z interpretek zahrála skladbu sólovou, poté vystoupily v kombinaci harfa – flétna, flétna – klavír a nakonec se umělkyně představily společně. EVE QUARTET (V. Hořovská, S. Pechoušková, M. Kalistová, Š. Kutmanová) hrál (5. 1.) v žižkovské síni Atrium (Nosek, Doubrava, Vivaldi aj.). Pedagogem obou autorů byl V. Clar, autor SOS kvarteta, věnovaného památce hudebníků, jejichž „duše vyplynuly k nebesům při zkáze parníku Titanic“. VOGLER QUARTETT byl (27. 1.) hostem festivalu Euro Art v Lichtenštejnském paláci (K. A. Hartmann, J. Haydn, M. Slavický, A. Schönberg). Soubor – vítěz soutěže v Evianu (1986) – tvoří absolventi Vysoké hudební školy v Berlíně a v Praze vystoupil poprvé.

Hudba v Čechách PLZEŇSKÁ FILHARMONIE pod taktovkou Jiřího Maláta zahájila letošní koncerty (8. 1.) v sále Pekle (Dvořák, Smetana). Sólistkou byla houslistka Lucie Sedláková-Hůlová, která také s orchestrem odjela na jeho historicky první turné do USA.

Hudba na Moravě a ve Slezsku FESTIVAL ČESKÉ SNY bude největší mezinárodní akcí zařazenou do projektu Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury. Domá-

cí částí Českých snů bude devátý ročník přehlídky Concentus Moraviae ve 13 moravských městech. Po červnové sérii 37 koncertů v Česku se České sny v červenci přesunou až do konce roku do zahraničí a navštíví se stovkou akcí 14 zemí Evropy a vybraná města v Americe. Ani jeden z koncertů se nebude konat v hlavních městech; hudbu autorů narozených či působících v českých zemích a její interprety chtějí organizátoři dostat do menších měst a regionů. Záštitu nad Českými sny převzali bývalý prezident Václav Havel a mezzosopranistka Magdalena Kožená. PROJEKT ČESKÁ HUDBA 2004 skončí v Brně v lednu 2005 uvedením první verze opery Řecké pašije Bohuslava Martinů v inscenaci londýnského divadla Covent Garden. Hudba Antonína Dvořáka je letos spontánním nástrojem propagace vstupu České republiky do Evropské unie. Největším počinem v zahraničí, iniciovaným českými pořadateli, bude festival České sny, zahrnující stovku akcí. Některé osobnosti se domnívají, že se projekt Česká hudba připravoval pozdě a že z větší části jen eviduje programy, které by se stejně uskutečnily. JANÁČKOVA FILHARMONIE Ostrava si v letošním roce připomíná 50 let od vzniku. Připravila koncert, při němž (29. 1.) zazněla stejná díla jako před 50 lety: předehra k Libuši, Taras Bulba a Novosvětská. MUZIKOLOGICKÁ KONFERENCE Janáček a literární opera se uskutečnila (22.–23. 1.) v Knihovně J. Mahena v Brně. NADACE LEOŠE JANÁČKA udělila při festivalu Janáčkovo Brno pamětní medaile významným představitelům janáčkovského bádání. Medaile předala rovněž umělcům, mezi nimi i choreografovi Jiřímu Kyliánovi. Převzali je také pěvci Peter Straka, Anja Silja, Libuše Domanínská, Marie Steinerová a Richard Novák a režisér Václav Věžník. MEZINÁRODNÍ INTERPRETAČNÍ SOUTĚŽ při brněnském festivalu bude letos (20.–25. 9.) věnována

Za Janem Draským 2. 11. 1952 – 8. 1. 2004 Mgr. Jan Draský, dlouholetý dramaturg Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro a režisér Divadla F. X. Šaldy v Liberci se narodil v Plzni v r. 1952 a již od útlého mládí k jeho životu neodmyslitelně patřila vážná hudba, především operní tvorba. Zatímco pro jeho vrstevníky bylo trestem, když nemohli běhat na ulici, pro něj bylo trestem nejvyšším, když nemohl jít do divadla na svou oblíbenou operu. V období dospívání, kdy na přání maminky studoval na Střední průmyslové škole dopravní v Plzni (musel mít totiž „pořádné“ povolání), byl divadelní atmosféře nablízku i jako aktivní statista na prknech plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla. Po maturitě se konečně splnilo jeho životní přání a on se mohl naplno věnovat své lásce a svému koníčku zároveň – vážné hudbě. Nejprve to bylo studium zpěvu na Pražské konzervatoři, později prohluboval toto studium na Akademii múzických umění a k tomu se ještě věnoval dalšímu studijnímu oboru – operní režii. Své nabyté teoretické znalosti a svou osobní invenci a fantazii pak zúročil při samostatných režiích v Divadle F. X. Šaldy v Liberci i jako dramaturg hudebního festivalu Pražské jaro. Právě díky své profesi měl pak možnost se seznámit s mnoha zajímavými lidmi a v řadě případů se z těchto setkání vyvinula trvalá přátelství, která se snažil udržovat až do poslední chvíle. Jeho profesní zaměření mu také umožnilo cestovat, poznávat jiné kultury a navazovat kontakty po celém světě. Cestování patřilo totiž k jeho dalším koníčkům. Bohužel, jeho rozlet a zdárně se vyvíjející kariéru v hudebním světě přervala těžká autonehoda v r. 1993, z níž se již nikdy zcela nezotavil. Přestože trpěl velkými bolestmi, nepřestával sledovat novinky z hudebního světa, zajímal se o aktuální dění v tomto oboru, četl a psal kritiky, byl vždycky v obraze. Dalším úderem, se kterým se jen velice těžce vyrovnával, bylo úmrtí jeho maminky a nejmilejšího přítele. Dlouho mu trvalo, než našel alespoň trochu svou ztracenou rovnováhu. I přes těžké rány osudu však dokázal Jan Draský být společenským, zábavným partnerem, který uměl pozorně naslouchat druhým, rozebírat problémy a hledat jejich řešení. Byl nesmírně obětavý a nikdy se nestalo, že by komukoliv odmítl pomoci, kdo jeho pomoc potřeboval. Celý svůj život bezezbytku obětoval hudbě a veškerému hudebnímu dění a jeho přátelé vědí, jak moc měl život rád. Odešel milý, blízký člověk, kamarád, kterého jsme měli rádi. V našich srdcích a vzpomínkách však zůstane navždy stejně jako řada jeho článků v Hudebních rozhledech. STANISLAV FINDA

duu bicích nástrojů. Mohou se zúčastnit kandidáti všech národností, jejichž věk nepřesáhne ke dni zahájení 30 let. Počet účastníků ve třech kolech je pořadateli limitován na maximálně 24 dvojic, 12 dvojic a čtyři dvojice. Přihlášky příjímá do konce dubna ARS/Koncert s. r. o., Mezinárodní hudební festival Brno, Úvoz 39, 602 00 Brno. Oba členové dua připojí kopie rodných listů, portrétní fotografie, stručné živo-

topisy a potvrzení o zaplacení administrativního poplatku. Ten činí 300 Kč pro soutěžící z ČR a 10 USD pro zahraniční. Účastnický poplatek pak činí 1000 Kč respektive 150 USD. BRNĚNSKÝ MAGISTRÁT uvažuje o pravidelném konání festivalu Janáčkovo Brno, a to zřejmě každé dva roky. Akce se letos uskutečnila poprvé u příle-

31

Hr0403.indd 31

25.2.2004, 13:01:23

Z P R Á V Y Z D O M OVA

Divadlo

Za profesorkou Norou Grumlíkovou (1. 5. 1930–30. 1. 2004) Od raného dětství stále udivovala. Jakoby její zrození ve výroční den smrti Antonína Dvořáka znamenalo osudové předurčení k hudbě. Housličky si vyprosila sama a po 8 měsících práce s Daliborem Klimešem ve Strakonicích vystoupila na prvním samostatném koncertě v deseti letech. Do konce uměleckého života jich pak odehrála tisíce. S orchestry, s Jaroslavem Kolářem (aby duo hrálo zpaměti sonáty bylo tehdy velmi neobvyklé), v různých komorních sestavách… Absolventka gymnázia a současně Mistrovské školy ve třídě prof. J. Felda (1948), AMU u prof. J. Pekelského (1953) aspirantury tamtéž (1956), postgraduálního studia na Královské konzervatoři v Bruselu u Carla van Nesteho (1959), sbírala všude samá vyznamenání. Celým tím školením ale směřovala ke svému životnímu poslání, jemuž podřídila i svůj osobní život: kantořině. Od r. 1960 na konzervatoři, od 1967 na AMU. Předtím odmítla třikrát nabídku asistentky v komorní třídě G. Poulet v Bruselu. A rodina „dětí“ se začala utěšeně rozrůstat. Na Grumlíkovou se stály doslova fronty. Dokázala spojit pedagogickou činnost (několik studentů ve finále velkých soutěží, první ceny z Pražského jara) s vlastním koncertováním a oboje na vysoké úrovni. Zahraniční turné, koncerty po Československu, rozhlasové a gramofonové snímky doma i venku, občas i světová premiéra. Ale především mračna vynikajících absolventů: O. Vlček, Č. Pavlík, J. Klika, G. Demeterová, I. Ženatý a další plejáda méně známých, přesto též úspěšných odchovanců. Všichni jsme ji měli rádi a obdivovali její jemnou povahu i čistou duši. Jako jedna z mála mluvila až do konce života spisovně a nestrpěla, aby se v její přítomnosti hovořilo vulgárně. Tragedie na sklonku života přispěly k postupnému odvanutí její duše z tohoto světa, zatímco tělo zde zůstávalo. Do koncertního programu jednou napsala: Čtvrtá věta Janáčkovy sonáty je Bolestí vytesaná Socha Krásy… Kéž nám tento obraz zůstane navždy spojen s tou drobnou dívenkou, plnou energie a lásky… IVAN ŠTRAUS

žitosti 150. výročí skladatelova narození a 100. výročí uvedení jeho nejznámější opery Její pastorkyňa. Festival stál 18 milionů korun a přilákal 11. 000 diváků. Od konání podobných přehlídek v dalších letech si město slibuje větší návštěvnost Brna. FESTIVAL JANÁČKŮV MÁJ má letos v květnu v Ostravě při 29. ročníku hostit jako dvě největší hvězdy svého programu pěvkyně Gabrielu Beňačkovou a Evu Urbanovou. K dal-

ším známým jménům patří německý pianista Gerhard Oppitz a petrohradský rodák Ilja Gringolts, který je považován za vycházející houslovou hvězdu. KLAVÍRNÍ DUO Renaty a Milana Bialasových z Brna hrálo (31. 1.) ve výroční den narození F. Schuberta v Jeseníku (Debussy, Feldhofer, Lejsek, Schubert, Stravinskij, Wijdeveld). Město se tak tradičně připomíná jako pořadatel Mezinárodní Schubertovy soutěže pro klavírní dua, která se tam koná od roku 1978.

OPERA YTA INNOCENS, kterou podle barokního libreta složil olomoucký skladatel Tomáš Hanzlík (31), měla premiéru (1. 2.) ve Stavovském divadle v Praze. Publiku ji představil soubor Ensemble Damian, který tvoří profesionální i amatérští umělci z Olomouce a Brna. Opera Nevinná Yta byla poprvé uvedena v Kroměříži v roce 1728 na přání kardinála Schrattenbacha. Nastudovali ji tehdy členové piaristického řádu, dochovalo se ale pouze libreto. Premiéra v Praze byla součástí projektu Národního divadla Bušení do železné opony. OPERA FURORE slaví 15 let. První premiérou byl v roce 1989 Faust od Josefa Berga. Avantgardní operní soubor Daniela Dvořáka a Jiřího Nekvasila byl založen o rok dříve jako protest proti konzervatismu kamenných divadel. Soubor sdružoval umělce orientované na nekonvenční pojetí moderní opery s cílem hledat nové cesty a možnosti operní interpretace. Touto inscenací začala také spolupráce Daniela Dvořáka a Jiřího Nekvasila. Za 15 let jejich společného působení vytvořili 36 převážně operních inscenací.

Různé PETRU EBENOVI odhalili v den 75. narozenin v Žamberku (22. 1.) v Nádražní ulici v místě, kde se narodil, pamětní desku. V Divišově divadle pak následovala koncertní pocta skladateli, kterou připravily děti z tamní ZUŠ, nesoucí jeho jméno. ČESKÁ HUDBA 2004 – nedílná součást evropské kultury eviduje v Česku kolem 160 festivalů a podobných větších projektů, osm desítek inscenací, na 400 koncertů a dvě desítky výstav. Desítky koncertů a divadelních večerů věnovaných české hudbě, včetně řady festivalů, se konají také v zahraničí. Je to například na osmdesát operních představení, přičemž nejhranější bude Ja-

náčkova Její pastorkyňa. Kalendárium má celkem na 700 položek. * Za jednu z nejvýznamnějších akcí považují koordinátoři mimořádný mezinárodní festival Janáčkovo Brno (21. 1.–5. 2.). Kolem 100. výročí úmrtí Antonína Dvořáka 1. května, kdy Česko vstoupí do Evropské unie, je v Praze plánován projekt Pocta Antonínu Dvořákovi. ČESKOU HUDBU 2004 stát podpoří mimořádně vyčleněnou částkou 105 milionů korun. Program Česká hudba 2004 iniciovala vláda, aby finančně či propagačně podpořila projekty zaměřené výrazným způsobem na českou tvorbu, a to napříč žánry. Jde o koncerty, inscenace, výstavy a expozice, publikační projekty i konference. V mimořádném grantovém řízení rozdělilo pro letošní rok ministerstvo kultury více než dvacet milionů korun, a to pro dvě stovky projektů nejrůznějších pořadatelů z profesionální i neprofesionální umělecké oblasti. Týkají se mimo jiné koncertů, operních inscenací, festivalů, výstav, konferencí a publikačních aktivit. UNIJAZZ, sdružení pro podporu kulturních aktivit, začalo provozovat kulturní centrum Kaštan v Břevnově v Praze 6. Radnice pronajala centrum Unijazzu za symbolické nájemné jednu korunu ročně. NÁRODNÍ KNIHOVNA připomněla výstavou v pražském Klementinu skladatele a knihovníka Ladislava Vycpálka (1882–1969). Vycpálek vytvořil a od začátku vedl hudební oddělení v tehdejší Univerzitní knihovně – pracoval v Klementinu 35 let, po celý aktivní život do roku 1942. Členění fondu a základní koncepce soustavy katalogů v hudebním oddělení nynější Národní knihovny trvá podle dr. Juliuse Hůlka ještě teď. Vycpálek, v kompozici žák Vítězslava Nováka, byl člověkem hluboce věřícím. K jeho profilu patřila vysoká mravní opravdovost, nekompromisnost a systematičnost. veb

32

Hr0403.indd 32

25.2.2004, 13:01:25

ZE ZAHRANIČÍ

nomického fóra v Davosu např. i Peter Gabriel). Příslovečná národní hrdost pořádající země a také umění jaksepatří prodat vlastní zboží, triumfovaly tím, že každá kategorie měla svůj protějšek ve Dozajista největší každoroční akci a v první řadě speciální trofejí za zásluhy frankofonních cenách, díky kterým třeba hudebního průmyslu – gigantický veletrh odměněná Madonna. Ta se mimochodem sesbíral místní rockový idol, střapatý Kyo, MIDEM (Marché international du disque po někdejších extravagantních modelech hned čtyři trofeje. Celý ten mumraj, proet de l´édition musicale) v Cannes jsem představila v nenápadných zelených ti kterému vypadají i ty nejnablýskanějnavštívil naposledy v roce 1996. Navzdo- šatečkách s drobounkými šesticípými ší show televize Nova jako zádušní mše, ry všem alarmujícím zprávám o krizi, zlatými hvězdičkami, decentním dekol- uváděl bezchybně, na u nás naprosto pokračujícím šíření nelegálních kopií tem a dívčím baretem na hlavě – to vše neznámé a nedostižné úrovni barevný desek a vůbec všelijak jinak skomírajícím v duchu oblečení pro domácí guvernantky Anthony Kavanagh. O to větším kontrastem zapůsobil stavu veškerého hudebního byznysu přežil a rodinné posluhovačky A. D. cca 1947. MIDEM rok 2000 vcelku bez úhony, i když Což neznamená, že někteří její méně slav- o dva dny později ceremoniál Cannes jisté zeštíhlení je patrné na každém kroku. ní kolegové si Madonninu zdrženlivost Classical Awards. Letos už po desáté rozdané ceny za nejlepší desky, DVD Ubylo celkových prostor, snížil se poa osobnosti roku v celkem pětadvacečet stánků i stránek veletržních Daily ti (sic!) kategoriích vážné hudby byl News a citelná byla určitě také absence více než chudým příbuzným svého dřevěné repliky pravého irského pubu, šťastnějšího pop sourozence nejenom kde firma Jameson napájela po celý umístěním v podvečerním čase mimo den návštěvníky zdarma svojí prosluhlavní programy do mnohem menšího lou zlatohnědou whisky. Přesto se na sálu bez jevištních dekorací a světelletošní 38. ročník sjelo na konci ledna ných efektů, ale také osobou hlavního na Azurové pobřeží 10 640 zástupců celebranta Davida Hurwitze v nenejrůznějších oborů. Od nahrávacích, formálním a spíše nespolečenském, distribučních, ale také právnických nevyžehleném obleku. Nicméně je to a účetnických firem, přes hudební patrně šikovný kujón, tenhle Hurwitz, nakladatelství, agentury, koncertní v jehož mazané plešaté hlavě se celý promotéry, festivaly, rozhlasové a tenápad s cenami za klasiku zrodil, a jelevizní společnosti, ochranné organihož stejnojmenná firmička je zaregiszace, výrobce zvukové techniky a její trována jako „eseročko“ v newyorském specializované kamionové přepravce až Brooklynu. po oficiální reprezentace ministerstev Po supraphonských hodech v předa Evropské komise. Také národnostní chozích letech (Simonova nahrávka složení delegátů je přepestré, loni bylo Schulhoffových klavírních koncertů, zastoupeno 92 zemí a letos se očekávaMatouškův Martinů a loni odměnělo překročení bájné stovky. Při setkání ný snímek Zelenkovy Sub olea pacis starých vlků, kteří už v oboru zažili v podání souboru Musica Florea) jsme ledacos a hlavně pamatují lepší časy, tentokráte vyšli z klasického turnaje převládají nostalgické vzpomínky na v Cannes naprázdno, ba dokonce nedoby, kdy byl ještě šoubyznys bezmála byli připuštěni ani mezi nominované, králem všehomíra, rezignované pokyjednoduše proto, že časem se musí vování hlavou a apokalyptické věštby, dostat na všechny. Jakkoli to nikterak kam všechno tohle povede. Když ale nesnižuje hodnotu zmíněných desek, večer míjíte osvětlená okna restaurací, Madonna v netradičním oblečení cudné dívčiny Foto archív je dobré vědět, že o těchto cenách lemujících mondénní bulvár Croisette a vidíte vcelku pohodou dýchající, veletrž- nevynahradili futuristickými módními „rozhoduje“ porota, ve které letos kromě ními visačkami oprýmkované delegáty nad kreacemi, nechyběl ani v průběhu čísla Hurwitze a jeho společníka seděli prakticvyhlášenými středozemními i mořskými se odstrojující sněhulák a pánové (i když, ky neznámí redaktoři všehovšudy osmi hukulinářskými specialitami se sklenkami kdo ví?) v podvazcích a glasé punčoškách debních magazínů včetně Belgie, Lucemšumivého šampaňského v rukou, nezbý- s lodičkami či holinami s nezbytnými burska a Maďarska, ale bez účasti např. vá než se ztotožnit s odvěkým pravidlem „high heels“. Z nominovaných laureátů britského Gramophonu, francouzského se omluvili jen Céline Dion, Phil Colins Diapasonu či německé Schallplatte. Přestéhle branže, že „show must go on“. Ta letošní otvírací byla vpravdě oká- a Elton John, kteří se o svou radost nad to měl našinec radost, když sálem zazněla zalá a mezi nejrůznějšími cenami ověn- udělenou poctou rozdělili s návštěvníky jména českých skladatelů a interpretů, byť čenými celebritami byly superhvězdy alespoň přednatočenými projevy z obří si ceny z pódia odnášeli zahraniční výrobtakového kalibru jako Kylie Minogue, televizní obrazovky (v průběhu MIDEM ci. Společnost Praga za Dvořákovy kvinteBritney Spears, Dido, Robbie Williams se ovšem zastavil v Cannes cestou z eko- ty v podání Pražákovců a Ivana Klánského

My (ne)jdem na MIDEM

33

Hr0403.indd 33

25.2.2004, 13:01:28

ZE ZAHRANIČÍ

a Naxos za pokračování martinůovského kompletu v interpretaci Kvarteta Marti-

mi, velmi nudné), vysílaném z Debussyho sálu v přímém přenosu domů rozhlasem i televizí. Podobně vzdali za účasti svých oficialit Maďaři hold Peteru Eötvösovi (ten už předtím převzal speciální Classical Award pro žijícího skladatele), jehož skladby včetně rovněž premiérovaných Variací na téma Franka Zappy hrály Ensemble UMZE a Budapest Jazz Orchestra, řízené známým Zsoltem Nagym. Na rozdíl třeba od Nové Kaledonie, Senegalu, podle oficiálních statistik jedné z nejchudších zemí současného světa Trinidadu, Rumunska, Estonska, Chorvatska, Slovinska i Slovenska, žádná naše instituce svůj stánek na veletrhu neměla. I kdyby tudíž někdo nakrásně přivezl s sebou na Riviéru problematic-

ký plakát s trianglem, anoncující státem garantovaný projekt „Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury“ či odpudivě nenápaditou, pravopisnými chybami hýřící brožurku s jeho kalendáriem, nebylo je kam pověsit a položit. Jediná důvěrně známá tvář Antona Dvoraka tak na české účastníky vyčítavě hleděla z obálky lednového vydání francouzského programového měsíčníku Le Monde de la Musique. Možná, že nám může být útěchou, že v čerstvě zveřejněné tabulce IFPY čtrnácti evropských zemí s největším počtem distribuce pirátských desek jsou na tom ještě hůře než Česká republika Bulhaři, pobaltské republiky, Rumuni, Rusové a Ukrajinci. ANTONÍN MATZNER

Jindřich Feld už je v EU nů. Alespoň z vlasteneckých pohnutek je třeba zaznamenat i Kubelíkův snímek Mahlerovy Písně o zemi s Bavorským rozhlasovým orchestrem v kategorii „nejlepší archivní historická nahrávka“ a mezi cenami za DVD (udělovanými ve spolupráci s vídeňským International Music Center) dokument ze zkoušky a provedení Vltavy Ferencem Friscsayem z roku 1960 a nominaci Mackerrasovy Lišky Bystroušky z Théâtre du Châtelet z roku 1995. Kde naopak srdce našince krvácelo, ba se vztekalo a zuřilo, byla celková prezentace české hudby na MIDEM v jejím veleslavném roce 2004. Jako letošní hlavní světová hudební velmoc se prezentovali po celou dobu veletrhu desítkami produkcí Dánové (!), podpoření osobní účastí Jeho královské Výsosti korunního prince Joachima (a také patrně hektolitry pěnivého Tuborgu). Svůj národní a jaksepatří pompézní den měli Poláci, odstartovaný ráno zubrovkou a vodkou s přípitkem ministra kultury Waldemara Dabrowského, pokračující odpoledními screeningy a zakončený koncertem Orchestru Polského rozhlasu s celovečerním programem z díla přítomného autora, letos dvaasedmdesátiletého Wojciecha Kilara (i u nás dobře známé starší, ale stále svěží symfonické básně Krzesany a Orava, filmová hudba ke Coppolově Draculovi a světová premiéra nové Zářijové symfonie, inspirované událostmi 11. září 2001, až nemilosrdně, čtyřicet minut dlouhé a vel-

O české hudbě v zahraničí přinášíme informace jen útržkovité. Většinou jen podle toho, „kdo nám co poslal, kdo se tam dostal“. To je škoda, protože skutečný prostor pro českou hudbu je v zahraničí bohatší, rezonance je mohutnější. Zvlášť zajímavá je celá situace v džungli (možná rezervaci) soudobé tvorby. Pak se nám najednou a z různých zdrojů sešlo v redakci pět šest zpráv o zahraničních provedeních skladeb jediného autora. Ve zpravodajské rubrice Česká hudba v zahraničí by vypadalo divně šest zpráv o jediném autorovi a ani ne tolik

Jindřich Feld

o ostatní české hudbě. (Málo a pozdě (!) nám dáváte „na vědomí“, vážení, Mistři.) Rozhodli jsme se proto alespoň pro jedno ucelenější, modelové svědectví a požádali jsme skladatele Jindřicha Felda (1925) o soupis jeho skladeb, provedených v poslední době v zahraničí (ten přepisujeme) a o krátký rozhovor. Před první otázkou dovolte ještě nejstručnější charakteristiku autora, který tvůrčím přístupem prožil zmatení jazyků 2. poloviny 20. století. Jindřich Feld s vkladem rodinné hudebnosti byl vždy přesvědčen, že hudba

Foto archív

34

Hr0403.indd 34

25.2.2004, 13:01:29

ZE ZAHRANIČÍ

je hudební „řečí“, tedy komunikací mezi autorem, interpretem a posluchačem. Kompoziční technika je prostředkem k vyjádření určitého hudebního obsahu, nikoli cílem. Posluchače technika nezajímá, ten čeká na svébytné umělecké dílo! Je přesvědčen, že „každý skutečný tvůrce se musí snažit být především sám sebou, jen on sám nese odpovědnost za své dílo. Umělec nesmí být nikým a ničím omezován či reglementován, všechny existující prostředky jsou mu k dispozici, vše je dovoleno – musí však usilovat o to hlavní: pevný a logický řád, svůj řád, a neupadat v nesmyslnou anarchii, která už není uměním. A to je to nejtěžší ze všeho“. Uvést skladbu je jedna věc, ovšem prosadit ji, propagovat…? Možnosti uvádění nových děl jsou ovšem různé v různých dobách i různých zemích, záleží na dané společenské situaci, ekonomických možnostech atd. Vždy a všude však bude umělecká tvorba potřebovat podporu, neboť nelze počítat s její okamžitou komerční soběstačností či dokonce přínosem. Úspěšnost či další uplatnění díla je však vždy otázkou, samozřejmě, nemůže vše uspět. Byli jsme svědky různého sektářství či netolerantnosti v provozování tvorby jednoho vyhraněného směru, ať to byl svého času tzv. socialistický realismus, nebo určitá avantgarda často nepřesně nazývaná „nová hudba“. Nedemokratické prosazování těchto extrémních směrů je snad diskredituje ještě více než jejich umělecká impotence. (Setkal jsem se s ostrými kritikami právě Bouleze ve Francii, a to hlavně od mladé generace, na konzervatořích…!) Vím, že kvalitní interpreti ani kultivované publikum netouží po vyčpělých, chladně konstruktivistických strukturách či prázdném zvukovém pokusnictví, ale hledají novou emocionální, obsahově výraznou hudbu. Hudbu související s dlouholetou a stále vzrušující tradicí evropské hudby, kterou by dále rozvíjela i obohacovala a nikoliv popírala její nejvýznamnější rysy (jak to činí některé směry, odmítající např. melodiku, výraznost tematickou, tonální harmonii, polyfonii, rytmicko-metrickou strukturu, formální a tektonickou přehlednost atd.). O toto jde i mně ve vlastní tvorbě a jsem rád, že se setkávám se zájmem i pochopením ve všech zemích, které jsem měl možnost navštívit. Je vždy velkou radostí, poro-

zumět si s muzikantem, třeba hovořícím jinou řečí, ale dokonale komunikujícím v naší společné řeči hudební! Myslím, že v tom je krása poslání i velká budoucnost současné hudby. Jak je Tvoje hudba přijímána, jaký je zájem? Kdyby nebyl o mou hudbu zájem, asi bych ji přestal komponovat. Převažující část mých skladeb je komponována na objednávku interpretů. Ta je výrazem jejich důvěry k autorovi, což je pro něj základní předpoklad. Vždyť hudba je přece svébytnou řečí, kterou autor komunikuje s publikem právě prostřednictvím interpreta. Musí tedy v prvé řadě myslet na něj. Jako bývalý houslista a violista znám ten požitek z hraní skladby, optimálně koncipované pro nástroj – i když třeba náročné, virtuózní. Zájem interpreta je tedy předpokladem životnosti

skladby a pro autora možností předat své hudebně obsahové sdělení (ať už více či méně náročné či závažné) určitému okruhu posluchačstva. Kvalitní provedení je tak hlavní podmínkou kladného přijetí skladby, tedy úspěchu autora i interpreta a následného zájmu o oba. Moje osobní zkušenosti jsou radostné: Potřeba nové, umělecky náročné, ale přitom i sdělné hudby je nesporná a potěšitelný je i v posledních letech stále stoupají zájem o českou hudbu (samozřejmě i soudobou!) hlavně ovšem v cizině. Česká hudební tvorba minulosti i současnosti má stále všude vysoký kredit a každý český skladatel může být hrdý na to, může-li být považován za jednoho z reprezentantů této velké hudební kultury. Toto je zdrojem mého optimismu a byl bych rád, kdybychom si to všichni uvědomili právě v tomto roce, zasvěceném české hudbě. Připravil šk

Jindřich Feld vybral tato zahraniční provedení: „Bohemia magica“, česká sezona ve Francii 2002 Nokturno pro flétnu a smyčcové trio (premiéra), Kasace pro 9 fléten Festival v Obernai 11.–l4. 4. Koncertantní hudba pro flétnový orchestr – Paříž 17. 9. 6. smyčcový kvartet (Pražákovo kvarteto), hobojová sonáta, Burleska pro hoboj a klavír, flétnová sonáta, Americká sonatina pro flétnu a klavír, Scherzino pro klarinet a klavír – Lyon 11.–13. 10. Nokturno pro flétnu a smyčcové trio – festival Saint-Privat dÁllier 19. 8. – francouzští interpreti Francie 2003 Partita concertante pro violoncello sólo (M. Kaňka) – Paříž 30. 3. Nokturno pro flétnu a smyčcové trio, Sonatina pro klarinet a klavír, Preludium a toccata pro klavír, Flétnová sonáta, 4. kusy pro flétnu sólo, Rapsodická suita pro klarinet sólo, Americká sonatina pro flétnu a klarinet, Scherzino pro klarinet a klavír – Paříž. Dva koncerty v Českém kulturním centru 15.–17. 5. – francouzští interpreti („Hommage à Jindřich Feld“). 4. smyčcový kvartet (Pražákovo kvarteto) – Yvetot 20. 10., Pau 16. 11. Koncert pro flétnu a orchestr – Orléans 22.–23. 11. – francouzští interpreti P. – A. Biget, flétna. Skladby provedené v rámci „Master Class“ na konservatoři v Orléans 22. 11. (Flétnová sonáta, Divertimento pro flétnu a kytaru, Kasace pro 9 fléten, Koncertantní duo pro 2 flétny a další). Další provedení flétnového koncertu v různých zemích: Costa Rica (Susan Milan) – 11. 10., Norrkoping 4. 5. (Švédsko), Linz a Villach 6. a 7. 5. (Rakousko) – německý flétnista M. M. Kofler a Bruckner Philharmonie Linz. Komorní skladby, provedené ve Spolkové republice Německo 2003 Partita concertante pro violoncello (M. Kaňka) – Koburg, 11. 9. 4. smyčcový kvartet (Pražákovo kvarteto) – Hamburg 25. 10., Eichstatt 5. 12. Světový saxofonový kongres – Minneapolis (USA) 2003 Sonáta pro altový saxofon a klavír, saxofonový kvartet (3x různé americké soubory), Americké concertino pro sopránový saxofon a komorní orchestr – premiéra 9. 7.–12. 7. (americký sólista K. Fischer). Další provedení Amerického concertina (s tímže sólistou) – Athens, Giorgia 11. 9. Další provedené skladby v USA 2003: několikrát violová sonáta, flétnová sonáta atd. (vesměs američtí interpreti).

35

Hr0403.indd 35

25.2.2004, 13:01:30

ZE ZAHRANIČÍ

Čajkovskij v Berlíně Berlínská státní opera Unter den Linden uvedla na samém konci loňského roku k uctění stodesetiletého výročí úmrtí Petra Iljiče Čajkovského jeho předposlední operu Piková dáma. Dílo bylo realizováno v koprodukci s Varšavskou operou polským inscenátorským týmem s výjimkou slovenského výtvarníka scény Borise Kudličky, který ale intenzivně s polským divadlem spolupracuje. U nás je známý scénografií k poslední inscenaci Prodané nevěsty v Národním divadle. Režisér Marius Trelinski posunul děj do pozdějších let, někdy na přelom 19. a 20. století. Soustředil se na podrobné vykreslení charakteristiky a odhalení vnitřního stavu rozporuplných postav pochmurného dramatu. K dokreslení celkového dojmu pak významně pomohla jednoduchá, ale šikovně barevnými světelnými efekty a kinetickou projekcí doplněná Kudličkova dekorace. Hráčské scény pak byly situovány do podniku Moulin Rouge. Celkový charakter vhodně

Zleva Angela Denoke, Daniel Barenboim a Viktor Lutsiuk

doplňovaly zajímavé kostýmy Magdaleny Teslawské a Pavla Gabarczyka. O invenční hudební nastudování se postaral hudební ředitel divadla, legendární Daniel Barenboim, který v čele vynikající berlínské Staatskapelle a vhodně vybraných sólistů vytvořil ojedinělou hudební kreaci odlišnou od vžitých, O C N H obzvláště ruských stereotypů uvádění P¤EDPREMIÉRA KONCERTU JANÁâKOVY FILHARMONIE OSTRAVA NA tohoto díla. Hlavní MAERZMUSIK 2004 - FESTIVAL FÜR AKTUELLE MUSIK (BERLÍN) role v originálním jazyce uváděné HUDBA PRO TŘI ORCHESTRY opeře nebyly obsaDÒM KULTURY MùSTA OSTRAVY / âTVRTEK, 18. B¤EZNA 2004 V 19 HOD. zeny ruskými pěvJANÁČKOVA FILHARMONIE OSTRAVA ci. Titulní postavu DIRIGENTI Heřmana ztvárnil PETR KOTÍK, ZSOLT NAGY A PETR VRONSKÝ v prvních čtyřech představeních PláPETR KOTÍK cido Domingo, VARIATIONS / PRO T¤I ORCHESTRY (2003/04) štafetu po něm OLGA NEUWIRTH převzal v dalších LOCUS…DUBLURE…SOLUS / PRO T¤I ORCHESTRY (2001/04) reprízách Viktor Lutsiuk. Tohoto CHRISTIAN WOLFF ORDINARY MATTER / PRO T¤I ORCHESTRY (2001) dnes velmi žádaného ukrajinského PHILL NIBLOCK tenoristu, pocháTHREE ORCHIDS / (2003) zejícího z pěvecké líhně Gergijevova KONCERT JANÁâKOVY FILHARMONIE NA FESTIVALU MAERZMUSIK DNE 21. 3. 2004 JE PO¤ÁDÁN BERLINER FESTSPIELE, S.E.M. ENSEMBLE, souboru MariinOSTRAVSK¯M CENTREM NOVÉ HUDBY A JANÁâKOVOU FILHARMONIÍ OSTRAVA ského divadla, jsem slyšel zpívat KONCERT PODPO¤ILO GRANTEM MINISTERSTVO KULTURY âR ve stejné roli před [email protected], WWW.OCNMH.CZ čtyřmi lety v CurySTRAVSKÉ

ENTRUM

O STRAVA C ENTER

FOR

OVÉ

N EW M USIC

UDBY

Foto Pavel Horník

chu, kdy nebyl v dokonalé formě. O rok dříve se ale vynikajícím způsobem prezentoval v titulní postavě Lohengrina v Gergijevově inscenaci. V berlínském představení byl Lutsiuk sice bez pěveckých problémů, ale celkově vyzněl jeho výkon až příliš naturalisticky a v některých místech nevyrovnaně. Určitá kultivace projevu jinak krásného a znělého hlasu by prospěla. Jak těžký je part Lízy, bylo poznat i u tak vynikající pěvkyně, jakou je Angela Denoke, která u nejexponovanějších míst zpívala někdy skutečně až na doraz, nicméně v globálním pojetí podala výkon hodný obdivu. Něvská scéna s ní byla vskutku strhujícím zážitkem. Roman Trekel je dnes jedním z nejlepších lyrických barytonů. Při poslechu jeho Wolframa v bayreuthském provedení Tannhäusera mne mrazilo v zádech. Nyní mi připadal jeho kníže Jelecký sice hlasově dokonalý, ale až příliš chladný. Tomského „vystřihnul“ pěvecky báječně mladý Hanno Müller-Brachmann, Hraběnku zpívala Ute Trekel-Burckhardt. Za uvedení stojí samozřejmě precizní pěvecký sbor vedený Eberhardem Friedrichem a pohybově rozehraný polským choreografem Emilem Weselowskim. Berlínské provedení důstojně uctilo skladatelovu památku, ale zároveň ukázalo, jak je nesmírně těžké splnit požadavky Čajkovského partitury i pro tak renomovaný soubor, jakým Berlínská státní opera vskutku je. PAVEL HORNÍK

36

Hr0403.indd 36

25.2.2004, 13:01:30

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ

Česká hudba v zahraničí SEVEROČESKÁ FILHARMONIE TEPLICE se vrátila z evropského turné po Švýcarsku, Belgii, Francii a SRN. Během více jak 40 dní provedla 22 koncertů v mnoha kulturních metropolích včetně Ženevy, Bruselu, Paříže, Marseille, Toulouse, Nice, Mnichova, Kolína nad Rýnem a dalších měst. Na programu měla díla G. Verdiho, C. Orffa, J. Sibelia, J. Strausse aj. Koncerty, které navštívilo více jak 120 tisíc posluchačů, se setkaly s velkým úspěchem jak diváků, tak odborné kritiky. O koncertech informovaly i televizní reportáže stanice Euronews. Zahraniční koncerty teplických filharmoniků přinášejí nejen propagaci lázeňského města, ale i nezanedbatelné finanční příjmy, které pomohou uspořádat mnoho dramaturgicky zajímavých koncertů na domácím pódiu. V letošním roce má Severočeská filharmonie již smlouvy na koncerty v Itálii, Španělsku a SRN. MARTIN KASÍK zahájil „Rok české hudby“ v rakouském Grazu, a to 12. 1. s Klavírním koncertem g moll A. Dvořáka spolu s Grazer Symphonisches Orchester pod taktovkou Heinze Wallberga. PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR se podílel na kompletní nahrávce Šostakovičových symfonií pro firmu Capriccio/ Delta Music. Ve dnech 20. – 25. 1. 2004 natáčel v Kolíně nad Rýnem tři jeho symfonie, jejichž součástí je smíšený, či mužský sbor. Byly to 2. symfonie H dur op. 14 (Oktjabrskaja), 3. symfonie Es dur op. 20 (Pervomajskaja) a 13. symfonie b moll, op. 13 (Babyij jar). Hrál Gürzenich Orchester pod taktovkou Dmitrije Kitajenka, sólistou byl Arujun Kotchinian. BONI PUERI, český chlapecký sbor z Hradce Králové, odjel 21. 1. na své první profesionální americké turné. Jejich cesta povede přes 12 států USA – Colorado, Illinois, Iowa, Kansas, Minnesota, Nebraska, New Hampshire, South Dakota, Wisconsin, Wyoming, Californie (koncert ve známé Grace Cathedral v San Francisku) a ve Washingtonu DC vystoupí v St. Columba´s Church: tento koncert se koná pod záštitou velvyslance České republiky v USA RNDr. Martina Palouše. Návrat z USA je plánován na

7. 3. Boni pueri pod vedením sbormistra Jakuba Martince a za klavírní spolupráce Viléma Valkouna provedou tři různé programy: Evropská klasická hudba, Česká lidová hudba a S hudbou kolem světa. ŠTEFAN MARGITA vystoupil v lednu v roli Lacy v pěti představeních Janáčkovy Její pastorkyně v Houstonu (USA). Další role vytvořili Catherine Malfitano, Patricia Racette, Raymond Very ad., dirigoval Russel Davies, režii měl David Alden. JANÁČEK MÁ SVŮJ SÁL V ČESKÉM CENTRU V PAŘÍŽI. Symbolicky v den 100. výročí premiéry opery Její pastorkyňa byl 21. 1. pojmenován po Janáčkovi velký koncertní sál Českého centra v Paříži. Český velvyslanec ve Francii Pavel Fischer zde zároveň odhalil Janáčkovu bustu od sochaře Františka Navrátila. Byla to první velká akce Roku české hudby ve Francii, jejíž součástí bylo také uvedení Concertina v podání francouzského souboru Calliopée a Zápisníku zmizelého v podání Aleše Brisceina a Karoliny Berkové za klavírního doprovodu českého skladatele žijícího ve Francii, Kryštofa Mařatky. Slavnostního aktu se vedle francouzských zájemců o českou hudbu zúčastnili i náměstek českého ministra kultury Zdeněk Novák a ředitel Národního divadla Daniel Dvořák, který spolu s dalšími členy jeho vedení jedná ve Francii o možnostech spolupráce s místními divadelníky. Letošní 100. výročí premiéry Její pastorkyně a zároveň 150. výročí Janáčkova narození zařadila Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) mezi světová kulturní výročí. Totéž se týká i letošního 100. výročí úmrtí Antonína Dvořáka. České centrum (a zároveň i český konzulát) je na privilegovaném místě v pařížské Latinské čtvrti v budově, která je spojena s českými a československými dějinami už od roku 1916. Tehdy v ní Edvard Beneš zřídil sídlo České národní rady. Československá vláda budovu koupila v roce 1937. DIRIGENT LEOŠ SVÁROVSKÝ provedl Brahmsovo Německé requiem v Bonnu s orchestrem Beethovenhalle Bonn (29. 11.). V lednu (4., 5. a 11. 1.) řídil na zahajovacích koncertech festivalu Prager Winter Českou filharmonii v progra-

PREZENTACE MHF PRAŽSKÉ JARO V MILÁNĚ. Za svou ‘nejkrásnější operu’ prohlásil Giuseppe Verdi palác v Miláně, který dal postavit na konci života: ‘Casa Verdi’. Však opera v italštině znamena dílo, a tento vznosný útulek byl pro skladatele nejen místo, kam byly potom uloženy jeho ostatky, ale i nadace, která nemá ve světě obdoby. Dům je často navštěvován významnými osobnostmi a konají se v něm koncerty slavných umělců, ale také se zde představují pěvci na začátku kariéry. Není to tedy pouze místo piety a oslavy minulosti, ale i prostor, který se snaží předat poselství lásky k hudbě. 29. 1. 2004 proběhla v tomto krásném místě za podpory vedení Casa Verdi a konzulátu České republiky v Miláně tisková konference, spojená s prezentací Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Tématem byla česká hudba a Itálie, propojení a vzájemný vliv. Ředitel hudebního festivalu, ing. Roman Bělor, hovořil o historii festivalu, jeho genezi i o vlivu italských hudebních skladatelů a umělců na dramaturgii festivalů. Zmínil významná výročí v roce 2004 – Českém roce hudby – a jejich vliv na dramaturgii celého ročníku. Dramaturg festivalu, Antonín Matzner, seznámil přítomné novináře s programem 59. ročníku. Klavírista Karel Košárek přednesl s velkým ohlasem skladby B. Smetany, L. Janáčka a B. Martinů. Tato prezentace byla prvním seznámením italské veřejnosti s prestižním festivalem Pražské jaro. Zmíněni byli i hlavní partneři festivalu Česká spořitelna a.s., Transgas a.s. stejně jako televizní festival Zlatá Praha. Na fotografii zleva ředitel MHF Pražské jaro, ing. Roman Bělor, klavírista Karel Košárek, spolupracovnice Pražského jara v Miláně, Svatava Vynal a dramaturg festivalu, Antoním Matzner Foto Alena Svobodová mu z českých skladeb (mj. Dvořákova Novosvětská symfonie a Janáčkova Sinfonietta). V březnu 2004 ho čeká prestižní úkol: pro-

vedení Smetanova cyklu symfonických básní Má vlast se Slovenskou filharmonií v Bratislavě a také v Darmstadtu. sla

37

Hr0403.indd 37

25.2.2004, 13:01:33

S T U D I E , K O M E N TÁ Ř E

Otvírání duší Rozhovor s choreografkou Zorou Šemberovou z května 2003, natočený při příležitosti obnoveného nastudování Otvírání studánek Bohuslava Martinů režiséra Alfréda Radoka v Laterně magice Co chtěly studánky vyjádřit v době, kdy vznikaly (1960)? Já myslím, že Studánky samy o sobě, a jak byly pojaté, vyjadřovaly podstatu lidové kultury. Pravdivost, jednoduchost, lidské vztahy. Když jsem studovala na Moravském Slovácku ve Strážnici, byla jsem ohromně překvapená respektem člověka k člověku. A to právě je všechno ve Studánkách. Taky příroda, která je obklopuje. A to je Martinů. Člověk by toho o Martinů nemohl moc říct – on byl rovný, spoře se vyjadřoval, ale byl nesmírně pravdivý a lidský. A já mám pocit, že to má ve své muzice. A když vložil do kompozice nějaký citový příval, tak spíš se z něho vychrlilo to, co by on sám nechtěl říct slovy. Možná, že se mýlím, nejsem žádný muzikolog, ale na mě to tak působilo. A Studánky, jsou výrazem čistého lidství, to je pro mě drahokam. Důvěřovali si lidé v roce 1960? Lidé se báli. Lidé se navzájem báli. Vždyť člověk nemohl mluvit otevřeně, tak co chcete? Radok byl pronásledován právě proto – jako Hrdlička i Talich – všichni ti velcí kumštýři byli honěni proto, protože byli jiní, a protože byli jiní, tak byli podezřelí. A nemohli se ani svobodně vyjadřovat, a když se vyjádřili, tak je honili. Jak se vám spolupracovalo s Radokem? Výborně. Já jsem s ním vycházela dobře, protože jsem byla zamilovaná do všeho, co jsem dělala. Za druhé jsem měla schopnost, já vím, zní to nafoukaně, ale já to tak nemyslím. Měla jsem schopnost vžít se trochu do přání a představ režiséra. Operní režisér Hrdlička chtěl se mnou proto spolupracovat, že jsem ho pochopila. A když hledal, jak co vyjádřit, nesmála jsem se tomu a nedělala si z toho legraci. Hluboce jsem se zamyslela nade vším jako on. Nechci se přirovnávat k Hrdličkovi,

protože on byl úžasný režisér a měl smysl pro divadelní účin. Já jsem s ním nechtěla spolupracovat ze strachu, že nejsem pro něho dost dobrá. Stejně to se mi stalo s Radokem. Přišel za mnou a říkal: „No, Zorečko, Hrdlička už je pryč, tak teď budete mojí choreografkou.“ Já jsem se zalekla, protože jsem se na něho dívala s velkým obdivem a nevěděla jsem, jak mám z toho

jednou se to dostane na Boží světlo. To byl takový nesmysl, jako když jsme dělali Kouzelnou flétnu, a oni ji samozřejmě Hrdličkovi zakázali. Řekli, že chtěl tou operou vzbudit maďarské události. Jak dalece se vám vybavovaly vzpomínky, když jste po čtyřiceti letech viděla to, co vám bylo kdysi důvěrně známé? Mnoho jsem zapomněla, ale protože znám Janičku Andersovou a Pavla Veselého [členové původního souboru ze 60. let – pozn. autora], tak jsem jim mohla věřit. Oni to nezdeformovali za celých 40 let. Oni měli taky hlubokou úctu k Radokovi jako já, takže by si ani nedovolili něco deformovat. Škoda, že nebudete na premiéře… Nemůžu. To není možné. Nevím ani, jak bych tu dálku zvládla, třeba bych jí ještě zvládla, já jsem nezmar, ale je to strašně nákladné. Jaký jste měla vztah s Martinů? No krásnej, ale já jsem byla hrozně dlouho dětská. On se ke mně choval strašně krásně. Já jsem se cítila v jeho přítomnosti velmi uvolněná a vůbec jsem necítila ten věkový rozdíl, protože on byl se mnou rád, teda, to je fakt.

vyklouznout. Tak říkám: „Alfréde, ale já pracuji strašně pomalu.“ A on řekl: „Zorenko, já pracuju taky hrozně pomalu, to si budeme rozumět.“ A už jsem v tom byla, tak jsem se k němu dostala. Jak jste prožila zákaz toho představení? Ježíš to bylo… to bylo tak silné pro nás všechny. Rozuměla jste tehdy tomu zákazu premiéry Otvírání studánek v Laterně magice? Mně se to zdálo být nesmírně nesmyslné. Manka Radoková mi říkala, co v tom bylo, ale o tom ani nebudu mluvit, ale

Byl do vás zamilovaný? Doktor Šafránek říkal, že kdybych byla povolila – já jsem byla dvakrát v Paříži, když jsem byla mladší, potom ještě za několik let znovu, takže jsem byla zralejší – že kdybych byla povolila, aby mezi námi vznikl milenecký vztah, tak by nebylo nikdy Vitulky. On do mě byl zamilovaný. Ale když je člověk mladý, tak to všechno vnímá samozřejmě. Martinů byl velmi noblesní a mě akceptoval. Nikdy, nikdy v životě se už nepokusil, tak mezi námi bylo překrásné přátelství. On mi byl rádcem. Já jsem přinesla kopie dvou dopisů, které Šafránek užil ve své knize o Martinů, a tam Martinů píše o umělecké tvorbě. Je to nádherné. A já jsem byla takové strašně nezralé děvče, pořád jsem něco hledala, a on mně pomohl najít cestu. Protože mi jednou řekl: „Vy máte dobrý instinkt, držte se svého instinktu a budete svoje.“ A tehdy jsem cítila, ano, to je ta cesta.

38

Hr0403.indd 38

25.2.2004, 13:01:34

S T U D I E , K O M E N TÁ Ř E

Jaký byl Martinů člověk? V mých očích byl ohromný, protože byl rovný, pravdivý a pozorný, ne taková ta pozornost společenská, to byla pozornost člověka z lidové kultury, řekla bych. Ne ta kudrlinková. On byl velice přímý, málo mluvil. Pořád chtěl, ať já něco povídám, ať mu vykládám, co si myslím. Vodil mě, když jsem ještě nebyla zaměstnaná, do bulvárních divadel. To bylo ohromné, když se na jevišti odehrávalo něco nebezpečného, tak obecenstvo spoluhrálo „Uteč, uteč, už za tebou letí, ježíš schovej se!“ Obecenstvo dávalo rady hercům a nás to hrozně bavilo. Já myslím, že mě tam vodil kvůli tomu, že obecenstvo spoluhrálo. On mě měl velice rád na jevišti. Viděl mě ve Svatebních košilích a v jeho dalších věcech. Jednou mi řekl: „Zorečko, když vás vidím tančit, tak slyším muziku.“ A to mi dělalo moc dobře. Jak jste vnímala, že se Martinů nemohl vrátit domů? Bylo mně velmi smutno, protože jsem se těšila, že se s ním zase uvidím. To by vám bylo taky, my jsme měli takové velice čisté přátelství, opravdu se vší pozorností člověka k člověku. Jak jste ho oslovovala? Bohoušku a on mi říkal Zorečko. Bylo to pěkné. A už je to pryč. Ale po něm zůstala ta nádherná muzika, tak to je ohromné. Takže není pryč, je tady. Jaké jsou ty dnešní „děti baletu“ Laterny? Myslím, že pochopily, v čem vězí hodnota uměleckého projevu, a dnes se velice snažily. Pořád jim sice něco vytýkám, ale to není výtka, to jenom kvůli tomu, aby to bylo lepší, a když je pochválím, tak cítím, jak se jim rozprostře teplo po duši – takže chtějí. Kolik let žijete v Austrálii? Přes třicet. Proč? No to byla náhoda, skutečná náhoda. Manka a Radok mi představili druhého Radokova bratrance prof. Reinera Radoka, který byl na návštěvě v Praze. Viděl mě v divadle na představení. Začali jsme spolu debatovat, a on mě pozval do Austrálie, abych tam na univerzitě předala trochu svých znalostí. Nechtěla jsem jet,

ale on říkal – jenom na prázdniny, aby věděli, jakým způsobem se taky pracuje jinde – a tak dále. Nakonec jsem s tím souhlasila. Tehdy byla doba, kdy moje dcera Pamela nemohla jet v tutéž dobu do zahraničí jako já. Oni si vždycky drželi půl rodiny v zemi a někoho poslali. Takže Pamela se jela učit anglicky do Londýna, tak jsme se domluvily. Já jsem odjela do Austrálie, kam jsem byla pozvaná vedením dramatického oddělení na univerzitě.

jsem tam taky převedla na svojí víru pár studentů. Po čem se vám v Čechách nestýská? Jdou mně na nervy různé příhody, které jsou nečestné. Masaryk, ten vždycky vzbuzoval a probouzel v lidech tu nejkrásnější stránku lidské bytosti. A věděl, že jsou také jiné stránky, ale kladl důraz na tu lepší stránku člověka. A to je ono, všichni jsme dobří a špatní, ale někdo podtrhne to dobro a někdo naopak dovolí, aby se rozbahnila ta nečistá stránka člověka. Já miluju Prahu, ta je nádherná, a miluju tu přírodu a miluju svoje děti a přátele. Jsou tady někdy báječné umělecké produkce, ale toto já bych nesnesla.

To jste pocítila za těch pár dní, co jste tady? Zora Šemberová při návštěvě Prahy v květnu 2003 Foto Petr Kaňka Ne, to už jsem pocítila za několik návštěv, On to Reiner Radok zařídil, že jsem byla ale teď se mi to zdá být horší momentálpozvaná oficiálně. Najednou přišel ten ně. Já tady nežiju, vidím to možná jinýma převrat s tanky do Prahy a my jsme byly očima, ale zaráží mě to, co všechno se v Austrálii. Předtím, myslím, jsme ještě může stát, aniž by se proti tomu někdo chtěly prodloužit pas, ale oni už nám to vzepřel nebo aby to někdo potrestal. nepovolili. Byly jsme odsouzeny, já neMáte sebou dopis od Martinů? vím na kolik let, takže jsme se nemohly Někdo mi originály ukradl. Ještě že je vrátit. Šafránek nechal vytisknout v knize. Měla jsem je v divadle, když jsem je vzala od Nestýskalo se vám? Mně se tak šíleně stýskalo, že to Šafránka, který už je nepotřeboval. Dala nemohu ani vyjádřit. Bylo mi 55 let jsem to do zásuvky v šatně, kde jsme se a začínala jsem úplně z ničeho. Muse- líčili, a tam mělo přístup mnoho lidí, tak la jsem dokázat, že nejsem idiot, a že zmizely. A to mě strašně rmoutilo. To mohu něco nabídnout. A k tomu jsem nebylo žádné bla, bla, to byla pravda. (Z dopisů Bohuslava Martinů Zoře potřebovala taky umět jazyk. A neměla jsem pomůcky, prostě nic. Ale měla jsem Šemberové) To, co mi píšete o tanci a rytmu, není dobré přátele, ti nehleděli na to, co se smí docela správné, ale vím, že jestli je těžko a nesmí, a posílali mi materiály. o tom mluvit, tím spíše (je těžké o tom) psát, je možno, že jsem dobře neporozuměl tomu Kde máte teď domov? Mám dva domovy. Nemohu říct, že Vašemu chápání rytmu a života i tance vůnejsem doma v Praze, i když tu nebyd- bec. Kdybych Vám to chtěl vysvětlit v hudbě, lím, když tady mám tolik lásky v dětech tedy snad by to bylo takhle: Rytmus je ovšem a přátelích. A tam jsem doma, protože důležitá složka, ale jenom složka. Mimo něho tam mám rodinu, a potom mně se líbí je tu melodie, harmonie (polyfonie), dynamiv Austrálii – krásná příroda a moře. Už ka, barva a já nevím co ještě. Ty všechny

39

Hr0403.indd 39

25.2.2004, 13:01:35

RECENZE KNIH

co zachytíte jaksi na malý okamžik ve Vaší mysli, aby (to) ihned zmizelo do úplně neznáma, tedy to je ono, co mluví za Vás a během doby si budete stále plněji uvědomovat to, co chtělo být tím okamžikem vyjádřeno, a budete to Vy sama a Vaše duše, jež se jaksi bude odrážet v tanci. A toto uvědomování je onen tvůrčí proces, který vlastně nemá nikdy konce a nemůžete přitom přeskočit několik kapitol, nýbrž stránku za stránkou, skoro písmeno za písmenem odhalovat toto tajemství. Po nějaké době shledáme určité výsledky. Vy sama jste již jistě také objasnila mnoho věcí, které jste kdysi snad dávno, jen nejasně tušila, a v tom, že jste uposlechla toho hlasu,

Zdeněk Petr: Hudba přítelkyně. Padesát let za redakčním, režijním i psacím stolem. Praha 2003, vydáno autorovými dědici, editor: Vladimír Fux, 212 stran + fotopříloha a CD deska Rodák z moravské Kopřivnice (1919) začínal jako muzicírující amatér, na pražské technice totiž původně zvolil architekturu a pozemní stavitelství. Po necelém roce studia zavřeli ovšem hitlerovští okupanti všechny české vysoké školy. Mladičký student Zdeněk Petr sice ušel koncentračnímu táboru, otázka další existence zůstala nicméně nejasná. Pomohla naštěstí přímluva jeho staršího přítele Václava Pokorného, tehdy už ověřeného aranžéra notových edic v mladém, iniciativním nakladatelství R. A. Dvorského. Petr tam jako neplacený elév v prosinci 1939 nastoupil coby korektor a upravovatel se osvědčil a hlavně zde začal sbírat i tisíceré další zkušenosti včetně hudebních lekcí u Jana Kapra, Zdeňka Hůly a později i Jaroslava Doubravy. Nic nezapadlo. Po poúnorovém zániku Dvorského vydavatelství se Petr prosadil nejen jako dlouholetý rozhlasový redaktor a režisér, ale znovu též jako osvědčený nakladatelský pracovník a nadto i úspěšný skladatel. Jeho muzikály Sto dukátů za Juana, Filosofská historie, Robin Hood, Pan Pickwick nebo scénické hudby k činohrám Komik, Jak se vám líbí či Figarova svatba bylo by přitom možno doplnit i řadou znamenitých tanečních a baletních hudeb a písní. Alespoň jedna z nich ostatně již patří k české písňové klasice: máchovská parafráze Máj z Filosofské historie (1968), a to s textovou úpravou Ivo Fischera a v nezapomenutelném podání Marty Kubišové. Ve vzpomínání Zdeňka Petra čtenář ovšem nalezne ještě cosi dalšího a historicky mimořádně zajímavého. Totiž rozsáhlá

realizovala jste mnoho a zůstala jste svojí. Jsou to jakési rozmluvy s naší duší, rozmluvy velmi diskrétní, krátké a milé, jako neděle nebo svátek strávený na venkově uprostřed polí nebo lesů. Tak Vám s tím posílám mnoho srdečných pozdravů s dovolením Me Martinů, která Vám rovněž připojuje svoje „je vous embrasse très gentillement“. Váš B. MARTINŮ Rozhovor je zkrácenou verzí výpovědi pro dokumentární film Petra Kaňky. Přetištěno v českém originálu se svolením časopisu Newsletter, Bohuslav Martinů: 3. díl/2003 fií s mnoha významnými umělci. K vzpomínkové knize je navíc připojena též CD deska s více než dvaceti dobovými nahrávkami autorových písní a skladeb. A právě ty jakoby zde jen znovu potvrzovaly, že ani deset let od smrti Zdeňka Petra (1994) nijak nepřerušilo úctyhodný skladatelův lidský i tvůrčí přínos pro celou českou hudbu 20. století. JOSEF KOTEK

svědectví o mnoha muzikantech a hudebních pracovnících, s nimiž se Petr služebně a nakonec často i velmi přátelsky stýkal. Přehlídka začíná R. A. Dvorským, ke kterému se připojuje široký okruh spolupracovníků Karla Vlacha, DUCHOVNÍ HUDBA PRO DOBU POSTNÍ Jana Wericha, mnoha domácích A VELIKONOČNÍ www.kna.cz skladatelů, textařů, František Xaver Thuri zpěváků, jazzmenů KŘÍŽOVÁ CESTA SVATOHORSKÁ a herců. Ale též tvůrců z okruhu Nad verši Václava tzv. vážné hudby, Renèe rozjímá jimž Petr účinně Mons. Jiøí Païour, napomáhal jako OFMCap. hudební režisér či CD cena 250 Kè, producent jejich obj. è.: 20 119 nahrávek. HistoMC cena 120 Kè, obj. è.: 20 120 rie české hudby Představujeme zde prostě najde jednu z prodejen Zdeněk Pololáník početnou škálu sítě Karmelitánského DUCHOVNÍ DÍLO I. profilů a vlídně nakladatelství „Velikonoèní cesta“, pojatých charakteristik, svědčících „Pange linqua“, Knihkupectví ÚSVIT, „Te Deum“ a další skladby o pisatelově vztaMC cena 130,- Kè , Prokopova 19, Zdeòka Pololáníka v distribuci KN hu k umění, k ši301 35 PLZEŇ rokému okruhu Bro., 74 str, Jaroslav Vodrážka vloené CD a LP jeho kolegiálních VARHANNÍ IMPROVIZACE tel.: 377 237 253 nositelů, ale i poUèebnice je urèena sluchačů vůbec. otevřeno: pro zkušené varhaníky, Jakoby skoro kteøí dosud nenašli po-pá 9 - 18 hod. nestárnoucí Peodvahu k improvizaci. trovu osobnost Karmelitánské nakladatelství nadto zde zároveň Kostelní Vydří č. 58, 380 01 Dačice dosvědčuje i řada tel./fax: 384 420 295, e-mail: [email protected] dobových fotogracena 290 Kè, obj. è.: 10 911

věci jsou samy o sobě krásné, ale teprve jejich stmelení dává tušit jakýsi život, a to ještě se musí prostupovat tak, aby tvořily skutečný organismus, jako lidské tělo, zdravý a úměrný. A tento organismus vede ke stabilizování formy a myslím, že to je forma, která objevuje duši, z níž hlavně vychází onen popud, který nás nutí hledat krásné věci a nápady a dávat jim život jejich vlastní. Tedy jakési resumé všech těch složek tvoří pevnou půdu. Co se týče tance, tedy Vám nemohu dobře říci, jak je to možno aplikovat, ale Vy to sama poznáte. Ale přesto Vám mohu dát určitou radu. Vy máte dobrý instinkt, nechte se jím vést a věřte mu. Byť by to bylo i nejasné vědomí něčeho,

40

Hr0403.indd 40

25.2.2004, 13:01:36

O hudbě i o životě se Smetanovým triem

Jan Páleníček: Jsme triem tří sólistů s vřelým vztahem ke komorní hudbě. Každý z nás má za sebou řadu sólových vystoupení s orchestry, ale také s potěšením pěstujeme komorní spolupráci ve dvou. I do programů některých našich triových koncertů rádi vkládáme sólová čísla, což se setkává s velkou oblibou u publika i pořadatelů. Přesto se cítíme plnohodnotným stálým komorním souborem, nejen občas se scházejícími sólisty. V komorní hudbě nacházíme bezednou studnici krásy, jedinečnosti i hloubku uměleckých výpovědí, které jsou pro nás zpětnou inspirací v práci sólistické. Navazujete tak na starší tradici Smetanova tria. Jak tu vnímáte a k čemu z ní se hlásíte? Jitka Čechová: První Smetanovo trio vzniklo ve 30. letech a bylo vlastně předchůdcem slavné éry původního Českého tria. Založili je Josef Páleníček, houslista Alexandr Plocek a violoncellista František Smetana, kterého za války vystřídal Miloš Sádlo. V té době tito tři mimořádní umělci vystupovali pod svými jmény a název Smetanovo trio zůstal neobsazen. Až v 60. letech jej přejal nový soubor, který vytvořili klavírista Josef Hála, houslista Václav Snítil a violoncellista Stanislav Apolín. Když tato generace skončila uměleckou činnost, založili jsme spolu s violoncellistou Janem Páleníčkem a houslistkou Gabrielou Demeterovou trio nové, které tak převzalo onu pomyslnou štafetu Smetanova tria. J. P.: Tradici a odkazy našich předchůdců, ať to bylo původní Smetanovo

Je to zvláštní komorní sestava: kombinuje dva příbuzné nástroje, housle a violoncello, se zvukově kontrastním, ale rovnocenným klavírem. Odtud název klavírní trio. Mistři klasicismu i romantismu si ji oblíbili a vložili do ní skvosty hudební fantazie. Výrazně to platí i o českých skladatelích: Bedřich Smetana uložil do Klavírního tria g moll nejniternější uměleckou výpověď, Antonín Dvořák napsal Dumky pro svá rozloučení v českých městech před odjezdem do Ameriky. Oba ta díla premiérovali: ne v nějakých stálých sestavách, ale spolu s jinými vynikajícími sólisty. Na rozdíl např. od smyčcových kvartet hráli klavírní tria často interpreti, kteří byli známi hlavně jako sólisté: v první polovině 20. století Thibaut–Casals–Cortot, na Pražském jaru 1947 se sešli k české premiéře Šostakovičova Klavírního tria e moll David Oistrach, Dmitrij Šostakovič a Miloš Sádlo, už za války se dali dohromady Alexandr Plocek, Miloš Sádlo a Josef Páleníček dříve, než potom po osvobození vytvořili slavné České trio. Byli i umělci, kteří spolu hráli občas a uplatňovali se hlavně jako sólisté jednotlivě. Dnes, zdá se, převládají stálé soubory. Jak se cítíte tváří v tvář takovéto typologii vy? trio, Sukovo trio či zmíněné interpretační veličiny počátku minulého století, shledáváme především v respektování výjimečného, tedy sólistického postavení jednotlivých hráčů triového seskupení. Jedině interpretační odkaz takových uměleckých osobností může být smysluplným pro nás i další generace. Zatímco od samého začátku roku 1999 jsou klavír a violoncello ve Smetanově triu obsazeny stabilně, na housle tu hraje dnes už třetí osobnost. Koncepce Smetanova tria jako souboru tří sólistů, se ukázala v tuto chvíli jako zřejmá výhoda. Jsou v tomto smyslu dosavadní výměny houslistek ve Smetanově triu zásadní změnou, má to pro trio dopad více pozitivní či naopak? J. P.: Jistě by bylo ideální, kdybychom měli od začátku jedno stabilní složení. Aby však bylo možné kráčet ve zmíněných šlépějích našich předchůdců, bylo třeba hledat vždy mezi špičkovými instrumentalisty. Navíc bylo třeba hledat takového, se kterým bychom byli všichni naladěni na stejnou hudební frekvenci. A to mi věřte, že není jednoduché. Myslím ale, že v případě Gabriely Demeterové, Hany Kotkové i Jany Novákové se nám to podařilo. Jejich práce ve Smetanově triu byla významným přínosem. Je však také pochopitelné, že obsazení stálého komorního tělesa takto sólisticky vytíženými osobnostmi sebou nese jistá organizační rizika, která mohou vést i k častějším

personálním změnám. Myslím ale, že v hudbě jde především o kvalitu a ne tolik o to, kdo ji právě vytváří. Vím, od Vás, že příčinou odchodu Hany Kotkové z tria bylo mj. narození jejího druhého dítěte. Jako matky jste však ještě odehrály společně celou řadu prestižních koncertů doma i za hranicemi. Vy jste v té době byla také novopečenou maminkou. Jak jste to všechno stihly? J. Č.: Bylo to někdy náročné, ale vždy velice krásné. Bez pomoci mých rodičů a nejbližších Hanky by to asi možné nebylo. Povážíte-li, že krátce před Hančiným porodem jsme odehráli se Smetanovým triem Beethovenův trojkoncert v Luganu, pak coby kojící matky čtyřikrát Mendelssohnův dvojkoncert pro housle a klavír v Kostnici, zájezd tria do Francie atd.. Jak byste charakterizoval vaši novou spolupráci s Janou Novákovou? J. P.: Našli jsme v ní sólistku se stejným vztahem ke komorní hudbě: inspiruje ji a obohacuje, rozšiřuje obzor. Jsem velice šťasten, že naše země vydala nový velký interpretační zjev a že jsme se nemuseli tentokrát při hledání nového člena Smetanova tria obracet tak daleko jako bylo švýcarské Lugano, kde žije Hana Kotková. Jana Nováková je neuvěřitelně spontánní, po všech stránkách vybavený muzikant, vítěz mnoha

41

Hr0403.indd 41

25.2.2004, 13:01:37

prestižních soutěží. V současnosti dokončuje svá pětiletá studia na Královské akademii hudby v Londýně, kde získala nejvyšší ocenění v rámci soutěže Young Concert Artists Trust a pokud vím, už se moc těší domů. Je asi jedním z mála

nisté první poloviny 20. století a nejméně pak skladatelé soudobí. Je tu ovšem řada děl slohově odvozených od starších vzorů, ale z těch vybíráme opatrně. Velké úspěchy u posluchačů v různých zemích jsme však měli např. se Sonatou ostinatou

tisk, aby bylo zřejmé, že máte dost práce i příznivé kritické ohlasy. Která vystoupení mají pro vás mimořádný význam? J. P.: Každé vystoupení má pro nás mimořádný význam. Pro publikum Jana Morávka na Uničovsku hrajeme se stejným nasazením jako pro publikum v Londýně. Vážíme si samozřejmě pravidelných pozvání na prestižní česká i zahraniční pódia či ke spolupráci s orchestry jako jsou např. Bamberští symfonikové, Orchestra della Swizzera Italiana a další, se kterými jsme hráli mj. Beethovenův trojkoncert. Vedle četných koncertů v Evropě i zámoří však pro nás zaujímají speciální místo koncerty v Čechách, které nám v případě účinkování pro mnohá vynikající KPH přinášejí obrovské potěšení.

Potvrzením špičkové profesionality jsou ovšem nahrávky. I když je vydávání zvukových nosičů v krizi, přece jen se kompaktní disky Zleva Jana Nováková, Jan Páleníček a Jitka Čechová Foto Martin Kubica neustále nahrávají a vyČechů své generace, který již koncertuje kanadského skladatele slovenského pů- dávají. Jak vypadají vaše výsledky v nejprestižnějších sálech světa, jako je vodu Petera Breinera, atypickým dílem, v tomto ohledu? J. Č.: Máme radost, že každý rok přiWigmore Hall v Londýně a dalších. Je asi integrujícím jazzové podněty. Skutečnost, také jednou z mála, kterou tento zaslou- že musíme s novými houslistkami znovu bývá do naší diskotéky minimálně jedno žený úspěch nepřipravil o její pověstnou budovat základní klasický a romantický CD. Každé z nich přitom dokumentuje skromnost. Ale dost chvály, přijďte si ji repertoár, ovšem do jisté míry brzdila určitou etapu: rok 2000 Smetana a Dvoposlechnout například na Pražské jaro, velkorysejší a rozmanitější rozšiřování řákovy Dumky s Gabrielou Demeterovou, kde letos Smetanovo trio spolu s Janou našeho repertoáru. Ale opakování může 2001 Dvořákovo Trio f moll a Breinerova být i zdrojem hodnot: v dílech Smetany, Sonata ostinata a poté Ravel a Šostakovystoupí. Dvořáka a dalších mistrů, tvořících vič s Hanou. Kotkovou. S Janou NováJak se proměny složení projevily základní repertoár, vždy nacházíme kovou chystáme live CD z vystoupení v repertoáru a v celkovém stylu prá- nové možnosti, podněty k nápadům na Pražském jaru 2004 k projektu Česká ce? Navázaly nové houslistky vždy a fantazijnímu rozvíjení. Stále přitom hudba 2004. Ze sólových CD jmenujme tam, kde skončily jejich předchůd- však vycházíme z tradice české komorní zcela novou nahrávku Jana Páleníčka kyně, nebo bylo nutné začínat vždy interpretace, jejíž základní kmen poznal s komorním dílem B. Martinů, dvě má znovu? A jak vůbec tvoříte repertoár Jan Páleníček v prostředí Českého tria sólová CD a jedno s mezzosopranistkou Smetanova tria a jak na něm pra- a Vlachova kvarteta. Sama přípravná Olgou Černou s písněmi B. Martinů.. práce je úsporná: každý si jako sólista cujete? Co připravujete v nejbližší budoucJ. Č.: Zásadně usilujeme o repertoár musí spolehlivě nastudovat svůj part slohově co nejrozmanitější; chceme jej sám, společně se jen dotváří koncepce nosti a co v další perspektivě – jako trio i jako sólisté? obohatit výběrem z veškeré kvalitní a interpretační detaily. J. P.: V tomto a příštím roce vystoupí hudby. Náš žánr ovšem má své danosti: Tato Vaše koncepce se doma Smetanovo trio vedle řady koncertů pro nejvíce pro klavírní trio tvořili klasikové a romantikové, méně už vůdčí protago- i v zahraničí cení: stačí číst odborný Kruhy přátel hudby na několika českých

42

Hr0403.indd 42

25.2.2004, 13:01:38

i zahraničních prestižních pódiích jako je zmíněné letošní Pražské jaro, ale také Moravský podzim, komorní cyklus FOK, Český spolek pro komorní hudbu při České filharmonii a vystoupení s Pražskou komorní filharmonií ve Dvořákově síni. V nejbližší době se vedle tuzemských vystoupení těšíme na live koncert ze Senátu přenášený Českou televizí. Ze zahraničních cest jmenujme opakovaná vystoupení v Londýně, koncerty v Německu, Francii, Slovinsku, Japonsku a USA. Jako sólisté si v letošní sezóně všichni zahrajeme s orchestry mj. koncert A. Dvořáka. Zatímco Jana Nováková má za sebou v této sezoně již patnáct repríz tohoto koncertu ve Španělsku na zájezdu s Komorní filharmonií České Budějovice, na mne a Jitku Čechovou tato provedení teprve čekají. Za zmínku stojí provedení Dvořákova koncertu Jitkou Čechovou v Hamburku a Uruquayi. Z dalších našich budoucích sólistických aktivit bych rád uvedl např. připravovanou kompletní nahrávku Smetanova klavírního díla Jitkou Čechovou či opakované vystoupení Jany Novákové v londýnské Wigmore Hall. Já osobně se těším na recitál v rámci Českého spolku pro komorní hudbu a na koncerty s Filharmonií Hradec Králové, Komorní filharmonií Pardubice a Filharmonií B. Martinů Zlín. Janu Novákovou, která je v současné době v Londýně a nemohla se proto zúčastnit našeho rozhovoru osobně, jsme na závěr vyzvali ke dvěma e-mailovým odpovědím na otázky: Co vám proběhlo hlavou, když jste dostala pozvání ke spolupráci se Smetanovým triem?

Hudební nakladatelství

EDITIO BÄRENREITER PRAHA, spol. s r. o. Vám nabízí

Vítězslava Kaprálová: RITORNEL OP. 25 H 7827 Skladatelka a dirigentka Vítězslava Kaprálová (1915-1940) završila své hudební vzdělání stipendijním pobytem na Ecole Normale de Musique v Paříži, kde byla žákyní Charlese Müncha. Současně soukromě studovala kompozici u Bohuslava Martinů. Ritornel pro violoncello a klavír pochází z cyklu Deux ritournelles pour violoncelle et piano op. 25. Obě skladby byly komponovány v Paříži a dokončeny pravděpodobně 11. 5. 1940. Zachoval se však jen jeden z ritornelů, a to péčí klavíristy Hermanna Graba, který jej při útěku z Francie vzal s sebou do USA. Skladby měly být provedeny 29. května 1940 v Paříži, avšak koncert se vzhledem k rapidně se zhoršující politické situaci nekonal. K prvnímu provedení tak došlo téhož roku v Londýně. Ritornel vychází za laskavé podpory The Kapralova Society.

Luboš Fišer: RUCE SONÁTA PRO HOUSLE A KLAVÍR H 3884 Luboš Fišer (1935–1999), jeden z nejvýraznějších českých skladatelů 2. poloviny 20. století, jehož dílo je syntézou různých hudebních směrů, píše hudbu lapidárně krátkou, nerozmělňuje ani zvolený námět, ani kompoziční postupy, pracuje často s prudkými kontrasty a s výraznou barevností nástrojů. Všechny tyto atributy jsou přítomny i v jeho Sonátě pro housle a klavír s názvem Ruce z roku 1961. Skladba vyšla poprvé v roce 1964, nyní vychází potřetí v nezměněné podobě. Houslový part revidoval prof. Ivan Štraus. Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna tel.: 311 672 903, 603 179 265, fax: 311 672 795 e-mail: [email protected], www.noty-knihy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

r. o.

Jana Nováková: Když mi jednoho krásného večera zazvonil v Londýně mobil, představil se Jan Páleníček a sdělil mi svoji nabídku, nemohla jsem tomu uvěřit. A už vůbec se mi nechtělo věřit, že Smetanovo trio má zájem o trvalou spolupráci se mnou, nikoli o pouhý „záskok“. Tato nabídka přišla přesně v době, kdy jsem dost malomyslně přemýšlela o své budoucnosti doma, v Čechách. Byla jsem v Londýně již celé 3 roky, koncertovala po celé Anglii a zemích Evropy a koncertních příležitostí v Čechách jsem měla stále méně a méně. Pomalu, ale jistě jsem se domovu odcizovala. A najednou zazvonil telefon… Co si jako perspektivní sólistka od této spolupráce slibujete? J. N.: Spolupráce s Jitkou Čechovou a Janem Páleníčkem je pro mě obrovskou radostí i hudebním přínosem, společně si muzicírujeme a všechny nás to stejným způsobem těší. Sólově samozřejmě hraji moc ráda, prožívám jako svátek každý svůj sólový koncert s orchestrem, moc mě těší duové recitály, které hrajeme spolu s mým bratrem, výborným klavíristou Petrem Novákem. Chápu naše trio jako nádherné doplnění sólové činnosti a další způsob, jak hudbou rozdávat lidem radost. Připravil JAROSLAV SMOLKA

43

Hr0403.indd 43

25.2.2004, 13:01:39

OD FIRMY K FIRMĚ ! Nejzajímavější tituly edičního plánu vydavatelství SUPRAPHON představila v rámci programu SUPRAPHON PARTY 2004, pořádaného 20. 1. v hotelu Kampa, ředitelka firmy, Jana Gondová. Řada umělců, kteří se Supraphonem spolupracují a v edičním plánu se jejich projekty objevily nebo se možná díky plánované spolupráci příště objeví, se však setkání zúčastnila i osobně. Mezi prvními, jež jsme

O AUTOPORTRÉT a houslistovi Pavlu Šporclovi byla předána zlatá deska za 5. 000 prodaných nahrávek houslových koncertů A. Dvořáka a P. I. Čajkovského. Nejvýznamnější ocenění si ale odnesla Marie Rottrová, která byla za 26. 000 prodaných zvukových nosičů titulu VŠECHNO NEJLEPŠÍ odměněna deskou platinovou. Z titulů, plánovaných na rok 2004, kdy chce SUPRAPHON věnovat co největší pozornost především tuzemské klasické tvorbě a interpretům, se mohou posluchači těšit např. na světovou premiéru Dvořákovy opery Tvrdé palice, live záznam Martinů

Na fotografii Jiřího Skupiena zleva ředitelka vydavatelství Supraphon Jana Gondová, Pavel Šporcl a Jan Musil. tu mohli včetně skupiny Marcipán přivítat, byl např. Petr Spálený, který tu na březen připravuje u příležitosti svých šedesátin dvojcédé svých největších hitů, či dívčí vokální skupina Je-epels, se kterou se spolupráce připravuje v nejbližších měsících. Další hosté si již přišli přímo pro svá ocenění za prodané desky. Stálice české populární hudby, Václav Neckář, převzal zlatou desku za 10.000 prodaných CD POKUS

Mirandoliny z operního festivalu v irském Wexfordu, Zelenkovy Kajícníky u hrobu Vykupitelova, CD houslisty Josefa Suka, který se v létě dožívá 75 let, CD s hudbou A. Dvořáka, L. Janáčka, B. Martinů (jejichž skladby natočí houslista Pavel Šporcl, violoncellista Jiří Bárta, klavírista Martin Kasík a dirigenti sir Charles Mackerras, Jiří Bělohlávek a Christopher Hogwood) či na pokračování dalších titulů ančerlovské edice –

Ančerl Gold. Nebudou však chybět ani tituly s významnými zahraničními umělci jako např. záznam z recitálu Emila Gilelse na Pražském jaru v roce 1973 či záznam z vystoupení Davida Oistracha s Českou filharmonií v roce 1961. I na rozvíjejícím se českém trhu hudebních DVD se mají objevit nové projekty, mj. záznam koncertu k jubileu popového skladatele Karla Svobody a klipy Heleny Vondráčkové. Vedle významných projektů vážné hudby a mluveného slova zahrnuje vydavatelství Supraphon od srpna loňského roku do svých edičních plánů opět i hudbu populární. Po ukončení smlouvy mezi Bontonem a vydavatelstvím Sony Music se Supraphon mohl totiž vrátit k vydávání populární hudby ze svého bohatého archívu. ! Kvarteto Martinů (Lubomír Havlák, Petr Matěják, Jan Jíša a Jitka Vlašánková) získalo významné mezinárodní ocenění v rámci Cannes Classical Awards na mezinárodním hudebním veletrhu MIDEM, a to za nahrávku Smyčcových kvartetů č. 3 a 6 Bohuslava Martinů. Spolu s kvartetními díly je na CD společnosti NAXOS natočeno ještě Duo pro housle a violoncello a Tři madrigaly pro housle a violu stejného autora (v kategorii komorních děl 20. století). Je to v krátké době druhý výrazný úspěch tohoto souboru v mezinárodním kontextu – již v listopadu 2003 se jejich nová nahrávka skladby Sylvie Bodorové Terezín Ghetto Requiem spolu se skladbou Concierto de Estío a Smyčcovým kvartetem Ronalda Stevensona staly v prestižním internetovém časopise Musicweb ve Velké Británii „deskou měsíce“. Vítězství si odnáší i Pražákovo kvarteto a Ivan Klánský za nahrávku klavírních kvintetů A. Dvořáka v kategorii komorních a sólových děl 19. století. sla ! Řadu nově natočených titulů z oblasti klasické hudby a mluveného slova připravuje pro letošní rok i vydavatelství ARCODIVA. Nabídka je však v tomto roce ještě bohatší než vloni, a to o některé velké a mimořádné projekty. Společnost tak navazuje na úspěchy předchozího edičního plánu, v němž se objevi-

ly tituly, které získaly významná ocenění v zahraničí jako Terezín Ghetto Requiem Sylvie Bodorové v interpretaci Kvarteta Martinů, Dvořákův a Schumannův klavírní kvintet s Martinem Kasíkem a Wihanovým kvartetem či klavírní tria F. Mendelssohna-Bartholdyho a P. I. Čajkovského v podání Českého tria. Těsně před koncem roku vydala společnost ARCODIVA Bendův melodram Ariadna na Naxu (Jitka Molavcová, Alfréd Strejček, Komorní filharmonie Pardubice, dirigent Jaroslav Krček). Prvním titulem letošního roku pak bude záznam provedení oratoria Sylvie Bodorové Juda Maccabeus, které zaznělo na Pražském jaru 2002, vydávaný v koprodukci se společností Radioservis. Mezi dalšími novinkami nebude chybět ani např. velký titul s Českým chlapeckým sborem Boni pueri a souborem Musica bohemica, a vyjde i rozsáhlý komplet klavírního díla Leoše Janáčka s klavíristou Janem Jiraským. Klavírní trio ArteMiss pak připravuje s novou vynikající houslistkou Adélou Štajnochrovou nahrávku skladeb Dmitrije Šostakoviče a skladby Leoše Janáčka a Pavla Křížkovského natočí soubor čtyř pěvců QVOX. Jedním z příspěvků k letošním jubileím bude i nová nahrávka Dvořákových Slovanských tanců, které nahrají Martin Kasík a Kristina Krkavcová. Nový projekt pro tento rok chystá i soubor Tilia a violistka Jitka Hosprová. Pokračuje i vydávání četby Osudů dobrého vojáka Švejka s Pavlem Landovským. ! Pod značkou DEUTSCHE HARMONIA MUNDI (BMG ARIOLA) vychází nová nahrávka velkého oratoria Josepha Haydna Stvoření světa. Pořídil ji slavný dirigent Nikolaus Harnoncourt s orchestrem Concentus Musicus Wien a sborem Arnold Schönberg Chor také z Vídně. Pro nahrávku si vybral vynikající sólisty, sopranistku Dorotheu Röschmannovou, tenoristu Michaela Schadeho a barytonistu Christiana Gerhahera. Nahrávka byla pořízena v roce 2003 ve velkém sále Hudebního spolku ve Vídni. Vychází jako 2 CD.

44

Hr0403.indd 44

25.2.2004, 13:01:40

! Dosud poslední CD violoncellisty Jiřího Bárty, na nějž za klavírního doprovodu Jana Čecha nahrál díla Zoltána Kodályho a Vítězslava Nováka (SUPRAPHON), získalo prestižní ocenění britského časopisu GRAMOPHONE Editor´s choice. ! Martinů opera Mirandolina, kterou skladatel zkomponoval na vlastní libreto podle slavné Goldoniho hry, je výjimečná hned z několika hledisek. Martinů se jednak obrátil k atraktivní činoherní látce a s mimořádným úspěchem ji převedl do operního tvaru a jednak tuto operu, kterou dokončil roku 1954, poskytl k premiéře Národnímu divadlu. Ačkoliv žil v cizině, světová premiéra se nakonec v květnu roku 1959 přece jenom v Praze uskutečnila. Titulní roli tehdy skvělým způsobem ztvárnila jedna z legendárních pěvkyň Národního divadla Mária Tauberová. Toto nastudování se na dlouhá léta stalo doslova vzorovým. K Mirandolině se čas od času však i nadále vracejí nejrůznější světové operní domy i prestižní festivaly. Živý záznam opery, vydávaný v těchto dnech firmou SUPRAPHON, byl pořízen na Wexford Festival Opera, kde účinkovala i mladá a talentovaná česká pěvkyně Tereza Mátlová. Tato rozkošná komická opera je tu zpívána v italském originále a kromě dalších sólistů (Bruera, Traversi, Tonsini, Esper, Edwards, Marabelli, Alberghini) se na jejím nastudování podílel National Philharmonic Orchestra of Belarus v čele s Riccardem Frizzou. ! Díla u nás poměrně neznámého anglického skladatele amerického původu, sira Arthura Blisse (1891–1975), vydává v těchto dnech v podání sólistů (Peter Donohoe a Martin Roscoe) a Royal Scottish National Orchestra v čele s dirigentem Davidem Lloydem-Jonesem (Koncert pro klavír a orchestr B dur, Sonáta pro sólový klavír, Koncert pro dva klavíry a orchestr) firma NAXOS (CLASSIC). Bliss, který studoval u Holsta, Stanforda a Vaughana Williamse, byl dlouho přívržencem Igora Stravinského, později se však vrátil k romantickým tendencím.

! Nejvýznamnější představitel českého vrcholného baroka, Jan Dismas Zelenka (1679–1745), byl prvním českým skladatelem oratorií. Jeho drážďanský chlebodárce si objednal na Velký pátek 1736 novou skladbu, která však nakonec nezazněla: nejspíš proto, že text nebyl vyprávěním žádného z evangelistů, nýbrž lyricky vypjatou básní o smyslu Kristovy oběti. Odklon od kánonizovaného biblického děje však nikterak neumenšuje hudební kvality díla, jež jsou u Zelenky, jak známo, enormní. Specializovaný soubor staré hudby Capella Regia Musicalis s uměleckým vedoucím Robertem Hugem a Magdalenou Koženou v roli Magdaleny jsou nejlepší zárukou zelenkovského

tické školy, Emila Gilelse (1916– 1985)? Jeho americký debut v roce 1955 způsobil na Západě šok a jeho nahrávky tvoří jeden ze základních kamenů sbírek všech diskofilů, vyhledávajících klavírní hudbu. Gilelsovo vystoupení v Praze v květnu roku 1973, kde zazněla díla W. A. Mozarta (Allegro a andante K 533, Rondo F dur K 494), C. Debussyho (Obrazy, sešit I) a I. Stravinského (Petruška) naštěstí nezůstalo pouze ve vzpomínkách nadšených pamětníků, ale zanechalo trvalou stopu v podobě zvukového záznamu. Ten, obohacený o archivní nahrávku Mozartovy Sonáty B dur K 570, nyní posluchačům předkládá ve své nabídce vydavatelství SUPRAPHON, jehož dramaturg doufá, že si na-

O přestávce sobotního matiné bratří Miroslava a Vladislava Vilímcových v Sále B. Martinů Lichtenštejnského paláce 24. ledna se uskutečnil křest CD nahrávky „FRANCOUZSKÁ A ŠPANĚLSKÁ HUDBA“, vydané firmou ARTESMON. Nahrávka obsahuje úpravy drobných skladeb francouzských a španělských autorů pozdního romantismu a impresionismu v provedení houslisty Miroslava a klavíristy Vladislava Vilímcových: C. Debussyho, M. de Fally, M. Ravela, E. Granadose a C. Saint-Saënse. Za asistence představitele firmy ARTESMON a kolegy Miroslava Vilímce z České filharmonie, Jana Šimona, byl kmotrem nahrávky prof. Václav Riedlbauch, generální ředitel České filharmonie, jenž zdůraznil význam hodnotných úprav a oživování pozapomenutých děl. Na fotografii Petra Horníka zleva prof. Václav Riedlbauch, Miroslav Vilímec, Jan Šimon a Vladislav Vilímec. jh projektu par excellence. Digitální snímek vznikl v kostele sv. Františka v pražském Anežském klášteře a svou nabídku jím rozšiřuje firma SUPRAPHON. ! Kdo z posluchačů by neznal jednoho z nejslavnějších představitelů legendární ruské pianis-

jde okruh ctitelů i 19 let po umělcově smrti. ! Jeden z nejvýznamnějších orchestrálních i operních dirigentů minulého století, Leonard Bernstein (1918–1990), byl také uznávaným skladatelem, který využíval romantických prvků hudby

20. století včetně hudby populární a jazzové. Světového úspěchu dosáhl muzikálem West Side Story, jehož nahrávka u firmy NAXOS (CLASSIC) se stala jedním z nejprodávanějších titulů loňského roku. Bernstein je také mj. autorem tří symfonií, z nichž první si vedle Koncertu pro orchestr „Jubilee Games“ pro svou novou nahrávku vybral i Novozélandský symfonický orchestr. ! Album písní vynikající šansoniérky Judity Čeřovské The Shadow of Your Smile slavnostně uvedlo vydavatelství FRANTIŠEK RYCHTAŘÍK na večeru ve Studiu malíře Jana Kristoforiho 16. ledna. Za velké účasti přátel a fanoušků zemřelé zpěvačky byl kmotrem CD Jan Kristofori spolu s Ivanem Smetáčkem, který pro album vybral 25 písní ze zpěvaččina repertoáru. Archivní nahrávky ze 60. let poskytlo Rychtaříkově firmě vydavatelství Supraphon, šlo vesměs o písně zahraničního původu nazpívané v originálních verzích. Mezi účastníky večera byli i Pavel Smetáček, Vlastimil Harapes, Jiřina Fikejzová aj. (vla) ! Obě řady Slovanských tanců Antonína Dvořáka nahrál v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce společně s Kristinou Krkavcovou pro vydavatelství ARCODIVA jeden z nejtalentovanějších klavíristů mladé generace a častý host světových pódií, Martin Kasík. Proslulé dílo (první řada, op. 46, vznikla v roce 1878, druhá, op. 72 v roce 1886), vydané v Berlíně známým nakladatelem Simrockem, znamenalo pro Dvořáka nejen významný úspěch, ale i krok na cestě za celosvětovým uznáním. Titul je příspěvkem firmy k letošnímu projektu Česká hudba 2004 a na pultech se objeví již v těchto dnech. ! Sólové houslové sonáty belgického houslisty E. Ysaÿe (1858– 1931), který studoval u Henryho Vieuxtempse a Henryka Wieniawského a sám byl skvělým pedagogem i vynikajícím interpretem např. děl Césara Francka, Ernsta Chaussona a Gabriela Faurého, vydává firma NAXOS (CLASSIC). Hraje Ilya Kalerová.

45

Hr0403.indd 45

25.2.2004, 13:01:41

RECENZE CD SUPRAPHON SU 3631-2 031

Bohuslav Martinů: Symphonies Nos. 3 and 4, Czech Philharmonic Orchestra, Jiří Bělohlávek Recenzované CD je druhou částí v současnosti realizovaného projektu nových nahrávek všech šesti symfonií Bohuslava Martinů. CD se 3. a 4. symfonií nahrávala Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem za dirigentským pultem ve dnech 8. až 11. září 2003 ve Dvořákově síni Rudolfina. K nastudování byly použity nově revidované notové materiály. Odbornou revizi partitur provedli v případě třetí symfonie Sandra Bergmannová a Aleš Březina, v případě čtvrté Sharon Choa. Bohužel se z textu nedozvíme, v čem tato revize spočívala a zda bylo třeba opravit některé omyly či odstranit případné dodatečné nánosy. Sandra Bergmannová je současně i autorem zasvěceného doprovodného textu. Ten je navíc doplněn podrobnými informacemi o dirigentovi i o orchestru a jeho historii. Z toho vyplývá, že firma Supraphon počítá s distribucí snímku mimo Českou republiku. A právem, neboť jde opravdu o vynikající nahrávku jak po umělecké, tak po technické stránce. Takto kvalitně interpretovaný a do všech důsledků bezchybně vybavený komplet symfonií i v cizině známého českého skladatele může dobře reprezentovat českou hudbu po celém světě. Když Martinů začal psát symfonie (1. 1942, 2. 1943, 3. 1944 a 4. 1945), byl jeho skladatelský styl už značně vyzrálý a bohaté zkušenosti s orchestrálním zvukem mu také nechyběly. Vždyť měl na svém kontě už celou řadu úspěšných orchestrálních děl. Proto jsou jeho symfonie bohaté v barevnosti zvuku a vynalézavé v instrumentaci vůbec. Třetí symfonie vznikala ke konci války, v době, kdy válka se vysloveně vlekla už pátý rok a konečné vítězství spojenců bylo stále jakoby v nedohlednu. Hudba této třívěté skladby je naplněna nejen smutkem, ale i určitým neklidem. A ten neklid se na posluchače přenáší i v pomalé větě, která sice nese označení Largo, není však naplněna pro largové věty typickým klidem. Teprve v závěrečném Andante jako bychom mohli vycítit určité zklidnění. Ce-

lá skladba svou jednotnou náladou působí značně sevřeně. Proti ní je Čtvrtá symfonie radostnější, také se v ní ozývá více názvuků na českou hudebnost. Jednotlivé věty jsou jakoby samostatnější. Druhá věta je hýřivým scherzem, Largo je klidné a obě krajní věty vytvářejí patřičný rámec. Z obou děl snadno vycítíme, v jak rozdílných situacích Martinů tyto symfonie komponoval.

Provedení je – řečeno jedním slovem – skvělé. Orchestr hraje velmi čistě, často až průsvitně, plasticky a hýří všemi barvami orchestru. Partitury jsou propracovány do všech nejmenších podrobností, jak je to ostatně pro Jiřího Bělohlávka charakteristické. Současně však není v ničem zanedbána celková výstavba, architektura jednotlivých vět či celé symfonie. Poslech této nahrávky je opravdovým požitkem, neboť i po technické stránce je CD vynikající. Zvuk je čistý, plastický a dynamická škála sice veliká, ale stále přiměřená domácímu poslechu. Zásluhu na tom má osvědčený nahrávací tým Jaroslava Rybáře (hudební režie), Stanislava Sýkory (zvuková režie) a Jiřího Hesouna (asistent mistra zvuku). Dokonalý střih a mastering provedlo SR Studio, Praha. Také booklet je dobře vybaven, jak jsme se o tom už zmiňovali, texty jsou uvedeny v anglické, německé, francouzské a české mutaci. Vzácně vkusný design obalu vytvořil JanAltonDesign, s. r. o. PETR POKORNÝ MEDIÁLNY INŠTITÚT, SÉRIE ÁBEL, TI 0005 2 331

Jozef Lupták: CELLO, Iršai / Wolff / Burgr / Jeffery / Zagar / Lupták / Bach CELLO je svébytný projekt vynikajícího slovenského violoncellis-

ty Jozefa Luptáka. Na vysvětlenou, oč jde, citujme slova autora projektu: „Projekt CELLO vznikal v průběhu několika minulých let jako konvergence dvou linií mých zájmů. První je fascinace Bachovou hudbou, ze které zároveň pramení kontroverzní nejistota z porozumění minulému hudebnímu jazyku v současnosti, druhou je moje radost ze spolupráce se současnými skladateli, kteří se hudebně vyjadřují někdy paradoxně a podobně jako Bachova hudba současnosti téměř cizím hudebním jazykem. Jednou z motivací k vytvoření tohoto projektu bylo i 250. výročí úmrtí J. S. Bacha. Všechny současné skladby byly napsány speciálně pro tento projekt…“ Co je podstatou a obsahem projektu? Jozef Lupták vyzval pět autorů, aby napsali po jedné skladbě pro sólové violoncello, inspirované Bachovou violoncellovou suitou č. 1 G dur. Vznikla tak následující díla: Sonata corta Jevgenije Iršaie, Cello suite variation Christiana Wolffa, From any bars Lubomíra Burgra, Still moving Hilaryho Jefferyho a Introdukce a preludium Petera Zagara. Tyto skladby proložil svými vlastními improvizacemi, kterých je také pět a které nazval Konvergencemi. Po poslední Konvergenci pak následuje Bachova suita G dur. Toto je tedy obsah projektu. Vznikl tak nový celek, který je sám o sobě uměleckým dílem. Jednotlivé kompozice současných skladatelů nejsou přitom nijak stylově jednotné, jsou tu skladby vpravdě modernistické a vedle nich jakési postmoderní koláže zvláštního kouzla. Luptákovy krátké Konvergence pak plní úlohu předělů i spojovníků. Žádná z improvizací nepřesahuje dvě minuty, přesto jsou v tomto novém celku téměř tou nejdůležitější součástí. Lupták v nich využívá kromě zvuku violoncella také svůj vlastní hlas a – jak on to nazývá – ústní rytmy. Někdy mají meditativní, jindy až taneční charakter a je v nich cosi starozákonního, jakoby byly radostnou oslavou Hospodina zpěvem a tancem. Téměř sedmdesátiminutový projekt se stává jednotným celkem, který nádherným obloukem spojuje současnou hudbu s hudbou Bachovou. Obě linie Luptákova zájmu se projevují také ve způsobu jeho hry.

Hrál na dva nástroje – jeden je z vídeňské dílny Carla Zacha z roku 1896, druhý je moderní nástroj Petera Eliase z roku 1999. V jeho hře nezaslechneme ono velké romantické vibrato, které je podstatou onoho známého silně chvějivého tónu. Naopak, Lupták se nebojí ani syrového zvuku či dlouhého zcela rovného tónu. Paleta prostředků jeho tvorby se mu tím nesmírně rozšiřuje a jeho hra doznává ve výsledku obrovské rozmanitosti od „ošklivých“ zvuků až po ty nejjemnější, nejlyričtější. Ojedinělý projekt CELLO měl premiéru 8. června 2000 v Bratislavě na festivalu Večery nové hudby. Brzy poté jej Jozef Lupták také přivezl na festival Forfest do Kroměříže, kde jsem měl možnost jej poprvé slyšet. Už tehdy mne zcela

zaujal a má otázka na autora zněla: Kdy vyjde na CD? Nahrávka byla pořízena již v listopadu 2000 ve Velkém chrámě evangelické církve a. v. v Bratislavě. Vydání ještě nějakou dobu trvalo, ale v září roku 2003 se ho ujal Mediálny inštitút. CD je doprovozeno bookletem, který je sám o sobě také uměleckým dílem, úzce souvisejícím s celkovým tvarem projektu. Lupták totiž oslovil šest výtvarníků, z nichž každý namaloval obraz, inspirovaný jednou ze současných skladeb. A protože jde vesměs o velmi zajímavé obrazy, stojí za to, vyjmenovat i zde autory jednotlivých děl. Ke skladbě Iršaiově to byl Daniel Pastirčák, k Wolffově František Guldan, k Burgrově Rudolf Brančovský, k Jefferyho Jaroslav Beliš, k Zagarově Zbyněk Prokop a konečně k Luptákovým improvizacím namalovala obraz jeho žena Katka. Booklet je uspořádán tak, že na každé dvojstraně je vždy vlevo reprodukce obrazu, vpravo komentář skladatele ke skladbě (v angličtině a ve slovenštině). Poslední dvojstrana má vlevo fotografii Jo-

46

Hr0403.indd 46

25.2.2004, 13:01:42

RECENZE CD

I. KYTAROVÉ MISTROVSKÉ KURZY NOVÉ STRAŠECÍ 2004 18. – 20. ČERVNA 2004 Město vzdálené 30 km západně od Prahy, směr na Karlovy Vary

MISTROVSKÉ KURZY, PŘEDNÁŠKY, KONCERTY Vyučují: Milan Zelenka, prof. HAMU v Praze Pavel Steidl, světově proslulý kytarový virtuos Ozren Mutak, prof. Konzervatoře v Teplicích Jiří Freml, jeden z nejúspěšnějších kytarových pedagogů, zaměřující se na problematiku výuky na hudebních školách Do kurzů se mohou přihlásit zájemci všech věkových kategorií. Přihlášky zasílejte na adresu: Městský úřad, p. Anděla Pejšová, Komenského nám. 201, 270 01 Nové Strašecí zefa Luptáka a vpravo jeho komentář k projektu jako celku. PETR POKORNÝ AMABILE AM 0032-2, 2 CD

Bedřich Smetana, Má vlast, Filharmonie Hradec Králové, řídí Miriam Němcová To, co realizovala Filharmonie Hradec Králové s dirigentkou Miriam Němcovou a hradecké vydavatelství Amabile, zatím nemá v komerční produkci kompaktních disků obdobu. Je to plně profesionálně vybavená kompletní nahrávka Smetanova cyklu symfonických básní Má vlast v podání krajského orchestru, nahraná LIVE na koncertě ve Dvořákově síni v Praze 4. května 2002. Tak dobře jsem toto těleso ještě neslyšel hrát: orchestr byl pozorný a měl kultivovaný zvuk, citlivě reagoval na gesto i koncepční záměry dirigentky. Ta prokázala, že cyklus nejen dobře zná, umí jej znamenitě postavit a vnuknout tělesu své pojetí. Dává jej i v souladu s velkou českou interpretační tradicí od Václava Talicha k Jiřímu Bělohlávkovi. Je to ovšem

typický výkon koncertní, při studiovém pracovním režimu by se jistě dalo leccos vylepšit. A jsou tu momenty, ze kterých je patrné, že krajský orchestr nemůže překročit svůj vlastní stín. Tak není plynulý vykomponovaně bez oddechu proudící úvod k Vltavě, hráči jednotlivé figury zrych-

lují a ty pak do sebe nezapadají přesně. Polka ve Vltavě je zbytečně rychlá, tady Němcová domácí tradici popírá a nasazuje tempo, jaké slýcháme od cizích dirigentů. Spíš nahrávacímu týmu by se dala vytknout příliš nízká dynamická úroveň klarinetu po cornových signálech před závěrem Šár-

ky. Vysoko položený začátek fugy v básni Z českých luhů a hájů je v primech falešný. Václav Talich prý dával zahrát toto místo při houslových konkursech: někteří pánové či dámy z Hradce by u něj neprošli. Při vrcholném spojení témat husitského chorálu a Vyšehradu nehrála dost pozorně skupina lesních rohů, při Largamente maestoso nehraje nebo jen neslyšně slabý druhý lesní roh a není tak vyjádřena změna z D dur na d moll; jsou tam i další chyby, rušící harmonii. Ta se srovná ke správnému vyznění až za několik taktů. Drobnosti se ovšem na koncertě stanou; mnohem důležitější je, že celek má přesvědčivou výrazovou tvář, spád a stavbu. Kdybychom chtěli, aby všechna jednotlivá např. dechová sóla byla tak krásně barvitě vymodelovaná, jak jsme na to zvyklí z České filharmonie, FOKu či SOČRu, byli bychom k hradeckým už nespravedliví. Tady je ale asi největší rozdíl a mez Filharmonie Hradec Králové. Vydavatel měl rozšířit booklet o portrét skladatele a pojednání o díle: nezůstat jen u výkladu o orchestru a dirigentce. Je to dobrý zvyk na celém světě. JAROSLAV SMOLKA CLARTON CQ 0058-2-231

Antonín Dvořák, Slovanské tance, I. řada op. 46, č. 1–8, II. řada op. 72, č. 1–6 (9– 16), pro velký dechový orchestr aranžovali Jindřich Brejšek, Jaroslav Šíp, Karel Pšeničný, Jan Fadrhons a Jindřich Béreš, Ústřední hudbu Armády České republiky řídí Vladimír Válek Tradice ústředního dechového orchestru kdysi československé a dnes české armády je tak stará, jako armáda našeho státu sama. Vždy mu stáli v čele vynikající kapelníci a tvořili ji skvělí hráči. Často přesahovala praktický smysl své existence – hrát vojskům v plenérovém prostředí účelovou hudbu slavnostní, pochodovou apod. – a kladla si pozoruhodné umělecké úkoly. Taková je i kompletní nahrávka Slovanských tanců Antonína Dvořáka v instrumentacích pěti kapelníků tělesa. Pro nahrávku si však pozvali jako dirigenta vynikajícího umělce, který už mnohokrát ří-

dil snad všechny významné (nebo dokonce vůbec všechny) orchestrální skladby tohoto českého mistra a lze jej považovat za jednoho z dnešních nejzasvěcenějších interpretů jeho hudby – Vladimíra Válka. Ale nedosti na tom: je to i znalec užitých hudebních žánrů a jako takový má vyhraněný smysl pro specifiku tanců. Výsledkem je Dvořákův slavný cyklus, podaný velmi výrazně tanečně. Na rozdíl od toho, co známe ze skladatelo-

vy originální symfonické orchestrace, kde je patrný rozdíl mezi osmi tanci I. řady (1878) a osmi tanci II. řady (1886), vedou hranice mezi rozdílnými instrumentačními přístupy pro velký dechový orchestr jinudy: práce pěti kapelníků různých generací se liší mezi těmi, kteří se snažili přizpůsobit se Dvořákově geniální symfonické témbrové fantazii, a oněmi, kteří se drželi ideálu dechovkového zvuku. Symfonický typ, který Dvořákově hudbě mnohem víc vyhovuje, mívá vzdušnější zvuk s častější účastí sólových, hlavně dřevěných dechových nástrojů a jejich jednoduchými barevně charakteristickými kombinacemi v melodických liniích i skladbě harmonií. Jeho mistry jsou zejména Jindřich Brejšek a Jan Fadrhons, někde mezi těmito vyhraněnými typy stojí instrumentace Jaroslava Šípa a Karla Pšeničného, zbytečně zvukově zatěžkané jsou instrumentace Viliama Béreše. Autorství instrumentace dvou znamenitě znějících tanců není v bookletu uvedeno: Polky č. 3 As dur a Srbského kola č. 15 C dur. Jsou to snad práce Brejškovy, Fadrhonsovy či někoho šestého, kdo to uměl tak znamenitě jako oni. Tyto výhrady se ovšem týkají jemných detailů instrumentace, jež povahu celku nijak nesnižují: ten je půvabný a skvělý. JAROSLAV SMOLKA

47

Hr0403.indd 47

25.2.2004, 13:01:43

RECENZE CD ARTESMON AS 711-2

Francouzská a španělská hudba; Miroslav Vilímec – housle, Vladislav Vilímec – klavír Na jaře a na podzim 2003 byl v Sukově síni Rudolfina nahrán pozoruhodný snímek – výběr z tvorby francouzských a španělských autorů přibližně ze sklonku devatenáctého století a první třetiny století dvacátého. Francouzská a španělská hudba mají již tradičně k sobě velice blízko, což se markantně projevilo zejména v období pozdního romantismu a impresionismu. Jis-

tým svorníkem tu byla osobnost Clauda Debussyho – mezi mladšími španělskými skladateli měl řadu přátel a následovníků. Ti si pohotově a tvořivě osvojovali impresionistickou kompoziční techniku, Francouzi zase rádi čerpali z inspiračního zdroje španělského exotismu. Specifikum pojednávané nahrávky však spočívá v tom, že většina vesměs několikaminutových vybraných kusů jsou úpravy často proslulých skladeb, navíc ještě jejich částí. Autory originálů jsou známí skladatelé, autory úprav neméně známí virtuozové – postupně se tu setkáváme se jmény G. Catherine, F. Kreisler, P. Kochański, K. Mostras, A. Roelens, A. Hartmann, J. Heifetz. Zaujme nejen dramaturgie celé nahrávky, ale i seřazení jednotlivých kusů v jejím rámci. Je také zajímavé sledovat, mezi jakými žánrovými okruhy upravovatelé vybírali. Výsledkem je pestrá paleta počínaje sólovým klavírem (taneční stylizace), přes píseň až po hudbu orchestrální, balet a operu. Celek otevírá spíše rozjímavá Vokalíza M. Ravela, vzápětí vystřídaná virtuózním Španělským tancem M. de Fally, na nahrávce zvukově rozprostřeným do téměř orchestrálního spektra. Efekt ob-

dobného kontrastu přinášejí další dvě Fallovy skladby – Pantomima (z jednoaktovky Čarodějná láska) a temperamentní Ohnivý tanec. Podobně je koncipováno pořadí dvou Ravelových skladeb, které následují – do jisté míry zklidněné Habanery a rozevláté Pijácké písně. Podivuhodně vystižena a účinně přetvořena je melodika částí Debussyho skladeb původně klavírních, konkrétně Svit luny a Dívka s vlasy jako len. Jako naprosto svébytný původní útvar vyznívá úprava čtyř Debussyho písní seřazených do tzv. Mladistvé suity. V rámci sledu časově úsporných aranží se celkovým svým založením, náladovou povahou a instrumentačním koloritem uplatnily – dokonce v roli kulminace nahrávky jako celku – dvě původní téměř desetiminutové kompozice. Zpěvná Sonáta pro housle a klavír Enriquea Granadose je charakteristická roztouženou, neustále se vzpínající a hlavně neutuchající melodikou; na interpretaci mj. oceníme smysl pro nelehké postižení kompoziční výstavby a gradace. Camille Saint-Saëns sice bývá považován za eklektika, ale na jeho Havanaise, op. 83 je vedle efektní zpěvnosti nepřehlédnutelné vskutku mistrovské zvládnutí formy a virtuózně-instrumentačních nároků sólového partu. Provedení je všechny splňuje, ba násobí. Předchozí Španělský tanec č. 5 e moll je obdobně zpěvný a virtuózní. Závěrečný Debussyho Beau Soir (původně píseň) pak svou melodičností dobře plní úlohu tišící „přídavkové tečky“. Houslista Miroslav Vilímec bravurně zvládá všechny předepsané i cítěné finesy a efekty houslové hry, ať už jde o nároky smykové či souzvuky, akordiku a pasáže, včetně obdivuhodně čisté intonace. Dalším markantním aspektem nahrávky je jeho vřelý projev a zpěvnost v melodicky založených skladbách – od svítivých svrchních tónů a temně heroických spodních poloh po nachově, pastelově zabarvený tón, zvláště u Debussyho. Klavírní party dotyčných úprav jsou propracované a z velké části samostatně náročné. Klavírista Vladislav Vilímec je naplňuje bez výhrady a tvořivě, přičemž výslednice souhry obou

bratrů skýtá dobře „čitelný“ a vyvážený celek. JULIUS HŮLEK ARTE NOVA CLASSICS WDR 74321 92761 2 (BMG ARIOLA) ARTE NOVA VOICES – LIEDER MUSIKPRODUKTIONS GMBH

Max Reger, Schlichte Weisen, op. 76, Frauke May – mezzosoprán, Bernhard Renzikowski – klavír Rok 1903 je v tvorbě Maxe Regera přelomový. Skladatel, který byl na počátku 20. století nejhranějším žijícím komponistou vedle Richarda Strausse, se tehdy rozhodl zahájit otevřenou ofenzívu proti svým protivníkům. Ne však nějakými proklamacemi na veřejnosti či v tisku, ale zbraněmi, které jsou pro každého umělce nejvlastnější – novými tvůrčími činy. Chtěl se tak postavit především kritikům z řad tzv. novoněmecké školy, jejímž centrem byl Mnichov, jejímž vzorem byl Wagner a jejíž doménou byla operní a symfonická tvorba (čím monumentálnější, tím lepší). Reger se naopak rozhodl oprostit se od složitostí hudebního výrazu, jež u něj právě v té době kulminovaly, a oponovat svým odpůrcům příklonem ke střídmosti. Znovu se obrátil k tradičním, klasickým formám, jako jsou fuga, sonáta, variace atp. zpracovával je však moderní – a i nadále zdaleka ne jednoduchou – skladatelskou technikou. Do tohoto období patří rovněž počátek zrodu Prostých melodií (Schlichte Weisen). Reger je psal proto, aby navázal na písňový odkaz německých romantiků a rovněž aby dokázal, jaké kompoziční lehkosti je schopen. Kromě toho také nakladatelství Lauterbach a Kühn v Lipsku, s nímž byl tenkrát smluvně vázán, ho k napsání písňového cyklu tlačilo z důvodů prodejnosti. Sešit prvních sedmi čísel vyšel počátkem roku 1904 a setkal se s takovým ohlasem (a též s tak slušným komerčním úspěchem), že Reger pokračoval v komponování dál, a to i po roce 1907, kdy smlouvu s lipským nakladatelstvím ukončil. Celkem vzniklo 60 písní nestejnoměrně rozdělených do šesti sešitů. Texty skladatel čerpal jednak z lidové poezie, jednak z veršů mnoha autorů dnes už zapome-

nutých, ale také z klasiků, z Burnse, Uhlanda či Eichendorffa. Na první poslech tu ožívá idylická atmosféra někdejších svazků rodinného muzicírování Sang und Klang (však také několik Regerových písní zpololidovělo), teprve při hlubším poznávání zjišťujeme nenápadnou a nenásilnou kompoziční artistnost. Proto je možno považovat komplexní nahrávku Prostých melodií v rámci písňové řady Arte Nova Voices – Lieder v provedení mezzosopranistky Frauke Mayové za klavírního doprovodu Bernharda Renzikowského za velmi cenné rozhodnutí. Podává totiž obraz o celku, ze kterého (a u nás navíc zřídkakdy) můžeme slýchat pouze výběr (u devíti čísel jde dokonce o první nahrávku vůbec!). Interpretku projekt staví před veleobtížný úkol přednesově odlišit takové kvantum písní. Podařilo se jí prakticky nemožné, byť se v několika případech k výrazovému opakování uchýlit musela. Její hlas je pro komorní tvorbu jako stvořený, zní velmi lahodně, v celém rozsahu vyrovnaně a má dokonalou dikci. Frauke Mayová umí vychutnat všechny příležitosti k oživení (např. dialekt v „Mai Buba“ či dětskou rozvernost v posledních dvou sešitech, kterým dal skladatel názvy Aus der Kinderwelt a Neun Kinderlieder). Stejný smysl projevuje také její doprovazeč (např. v písni „Die Mutter spricht“ s citací Mendelssohna). Mayová si však dobře rozumí i s uměřenou expresivitou některých čísel a s pověstnou Regerovou melodickou měkkostí, tolik obdivovanou Schönbergem. NahrávkaProstých melodií byla logicky doplněna jedním z Regerových posledních děl, drobným cyklem Fünf neue Kinderlieder. Skladatel jím krátce před smrtí, v roce 1915 přiřadil k předcházejícím šesti sešitům ještě dalších pět písní. Opět jde – jak už název napovídá – o víceméně dětskou lyriku, do jejíž atmosféry se Prosté melodie posunuly, byť nálada nejstarších čísel byla trochu jiná – přírodní i milostná tématika je tam pojímána „dospěleji“, místy až filozoficky. I tuto proměnu můžeme zaznamenat právě zásluhou komplexnosti recenzované nahrávky. JAROSLAV SOMEŠ

48

Hr0403.indd 48

25.2.2004, 13:01:44

2004 Měsíčník pro hudební kulturu

Recommend Documents