2. kapitola: S fízly v patách
kap. 2
AV.indd 31
str. 31
8/28/12 10:10 AM
Víkend plesů, v únoru vrcholí sezona. Plesy moc nemusím. Snažím se dělat to, co umím a čemu rozumím. Tanec k tomu nepatří. Jako mladík jsem z tanečních prchal do hospod, tehdy to nebylo v módě jako dnes. Ale jako politik na ples občas vyrazit musím, zvlášť když je pořádá ODS v mém senátním obvodě. Takže jeden večer ve Slaném, druhý v Litoměřicích. Pohovořit s kolegy a jejich partnery, vylosovat tombolu, jeden dva tance a tradá domů. neděle, 12. 2. 2012
AV.indd 32
8/28/12 10:10 AM
V kavárně s prosklenými okny jsem usedla dřív než ministr obrany, zbylo na něj místo zády ke dveřím.„Budu vám krýt záda,“ říkám na uvítanou. „Mám tu ochranku,“ pohotově odpovídá. Kdy chodíte s ochrankou? Jezdí se mnou, když pracuju. Patří k vojenské policii, nejsou to policajti z vnitra, kteří jezdí s ministrem zahraničí, vnitra nebo s prezidentem. Jsou to profesionální vojáci, kteří znají jazyky a mají vzdělání i zkušenosti z misí v Afghánistánu. Kdyby se náhodou něco semlelo, určitě by si s tím poradili. Jsou vám v patách pořád? Bojíte se? Nebojím. Musíte umět žít s rizikem. Za dobu, co působím veřejně, jsem dostal bezpočet anonymů, které vyhrožovaly kdečím. Kdybych se podle toho měl řídit, neudělám vůbec nic. Nejsem zbabělec, abych se bál rizika. Nepotřebuju ochranku ani k posilování svého ega. Jen respektuju tradici. Mám ochranku přidělenou jako ministr obrany, jako všichni mí předchůdci, žádné extrabuřty. Hodně mi to pomáhá taky v mobilitě. Jsem v práci šestnáct či osmnáct hodin denně, často sedm dnů v týdnu, pohybuju se po celé republice. To by jeden šofér nezvládnul. Takhle se mohou střídat. Jen já to musím vydržet. Neruší vám to soukromí? Nejsou se mnou neustále. Když chci být sám, když jsem s rodinou nebo přáteli, pošlu je pryč, je to příjemnější. O víkendech si auto často řídím sám, nechci vyjít ze cviku. Řídím rád, člověk si u toho vyčistí hlavu. Jasně, s ochrankou člověk přichází o kus soukromí. To ale jako politik ztrácíte tak jako tak. Dvacet čtyři hodin denně jsem veřejnou osobou. Když tady sedíme v kavárně, kdokoliv sem může přijít a říct: Pane ministře… Sledování znáte už z dřívějška… Zažil jsem to za totality. Hlídali mě před barákem, často chodili všude za mnou. Občas to přineslo humorné historky. Vzpomínám si, jak jsem v pražské Trojanově ulici, kde jsme s ženou bydleli, pořádali večírek a návštěvou nás poctil legendární Magor. Bylo pravidlem, že to skoro vždycky přehnal s alkoholem. Během noci upadnul na záchodě. Jeho hlava zůstala celá, ale mísa byla ve dví. Praktická ukázka toho, jakou měl Magor výdrž! kap. 2
AV.indd 33
str. 33
8/28/12 10:10 AM
Druhý den jsme museli koupit nový záchod, což za dob hlubokého komunismu nebylo jednoduché. Chtěl jsem koupit stejný typ, aby pasoval, ale nebyl k dostání. V té době u nás bydlíval Standa Devátý. Dělal v roce 1988 mluvčího Charty 77, a protože trvale žil ve Zlíně, který se tehdy ještě jmenoval hrůzně Gottwaldov, nabízeli jsme mu při jeho cestách do Prahy přenocování. Standa byl v názorech velmi radikální, a tudíž se ocital ještě pod větší „ochranou“ než já. Společně jsme vyrazili shánět záchodovou mísu. Chodili jsme takhle celý den, z jednoho krámu do druhého, nikde tu správnou mísu neměli. Záhy jsme zjistili, že máme v patách estébáky. Sledovali nás na ulici, v autech, byl jich celý regiment. Muselo je to stát obrovské množství peněz i energie. Asi si mysleli, že sháníme součástky do cyklostylu. Nakonec jsme po celodenním pátrání mísu sehnali. Fakt by mě zajímalo, co o tom pak reportovali svým nadřízeným. Jak se s fízly v patách žilo? To k disidentskému životu patřilo. Příjemné to nebylo, ale šokován jsem tím nebyl. Byl jsem z mladší generace, věděl jsem, do čeho jdu a jaké budou následky. Pro nás mladší to byla záležitost vědomé volby a mělo to vůni dobrodružství. Byli jsme také poučení, jak se chovat. Starší nám předali své zkušenosti. Překvapeni mohli být lidé, kteří byli vystaveni represím v padesátých letech, nebo ti, kteří byli po roce 1968 vykopnuti z práce a odváženi k výslechům. My mladší jsme překvapeni nebyli. Hodí se vám ty zkušenosti i dnes? Někdy ano. Vytrénovalo mi to jakýsi šestý smysl. Když mě někdo sleduje, poznám to často dřív než ochranka. Je to intuice, někdo se kolem vás mihne, soustředíte se a secvakne vám, že už se kolem mihnul podruhé, potřetí… Nebo že se chová nějak divně. Zažil jsem to za poslední rok minimálně dvakrát. Minimálně? Kdo za tím byl? Jednou mě sledoval bulvár. Nasadili auto i motorku. Zjistili, že jsem si do stejné kavárny, kde děláme tento rozhovor, zašel na kafe s kamarádkou Monikou Bažantovou, která mě učila hrát golf. Pak z toho udělali nesmyslný, nezajímavý příběh. Nevím, proč kvůli tomu utrácejí prachy za sledovačku. A podruhé mě nafotili, když jsem se autem vracel na ministerstvo společně se šéfem vojenské zpravodajské služby. Fotky nám pak někdo
AV.indd 34
8/28/12 10:10 AM
poslal. Myslím, že v tom měla prsty pověstná firma ABL, která pracovala pro Věci veřejné. Jen nevím, zda sledovali mě nebo toho druhého. V každém případě jsem to v obou případech zjistil dřív než moje ochranka… Říkal jste, že pro vás mladší byl disent vědomou volbou. Zároveň to znamenalo nemožnost pracovat v oboru, ztrátu normálního zaměstnání. To vám nebylo líto? Nešlo o žádné momentální osvícení nebo rozhodnutí učiněné v jeden den. Člověk zažíval stovky situací a v nich dělal postupně desítky malých rozhodnutí. Jít tam nebo jinam, něco říct nebo mlčet, postavit se za kamaráda, který byl uvězněn, nebo to nechat být. Taková dílčí rozhodnutí vás nakonec dovedla do stavu, kdy v tom byl člověk namočený až po uši. Ale je fakt, že představa, že si budu vytvářet za cenu kompromisů a lží nějakou oficiální kariéru a pak stejně nebudu moct pořádně dělat to, co mě baví, pro mne od začátku nebyla atraktivní. Vnímal jsem to od dětství u mámy. Uměla jazyky, měla přátele ve vědecké komunitě po celém světě, publikovala v zahraničí. Přitom o každou cestu do zahraničí se musela doprošovat. Povolili jí jednu cestu z deseti. Když přišla svoboda, bylo jí skoro šedesát. Pro ni pozdě. Život v paralelním světě undergroundu a disentu byl pro mě zajímavější. Svobodný projev stál výš než kariérní postup za cenu prostituce. Mladý člověk má rád dobrodružství. A koneckonců, co víc ho mohlo utvrzovat v jeho ideálech nežli to, že po něm začali jít nenávidění policajti? Samozřejmě že s tím byla spojena spousta nepříjemností. Tušil jsem, že jednou skončím v kriminále. Ale vědomí, že se chovám svobodně a nejsem v tom sám, bylo silnější. Majákem byla svědectví těch starších. Četli jsme poslední Seifertovy básně, když psal o životě v té „zpropadené voliéře Čech“. Rozmnožovali jsme si Havlovu Moc bezmocných a Magorovu Zprávu o třetím českém hudebním obrození. Tyhle texty nám dávaly sílu, sebevědomí a určovaly směr. Byly jako semafor, který ukazoval zelenou nebo červenou. A filosof Jan Patočka, pro většinu z nás jinak těžko srozumitelný, najednou před svou smrtí průzračně psal, že „jsou věci, pro které stojí za to trpět“. Nechci, aby to vyznívalo pateticky, ale to „utrpení“ mělo svůj metafyzický význam. A k dispozici bylo i občansko-politické zdůvodnění. Václav Benda tehdy publikoval v samizdatu text, který nazval Paralelní polis. Jednoduše argumentoval, že důležitější je žít svobodně v paralelním světě nezávislých lidí, kap. 2
AV.indd 35
str. 35
8/28/12 10:10 AM
než se snažit o kariéru v oficiálním režimu. Naprosto jsem s ním souhlasil. Zároveň nám všudypřítomné napětí pomáhal zvládat klasický český černý humor. Bylo důležité nebrat sám sebe příliš vážně. Později, když nás západní diplomaté začali zvát do svých rezidencí, tak třeba filosof (a dnes diplomat) Martin Palouš, jeden z mála, kteří měli Patočku opravdu nastudovaného, s oblibou nad stolky s lososem a kaviárem žertoval, že to jsou ty věci, pro které stojí za to trpět… Ale zpět k tomu postupnému rozhodování. Zároveň mě všichni starší disidenti nabádali, ať nejprve dokončím vysokou školu. Od podpisu Charty se mě snažili odrazovat. Studoval jste přírodovědeckou fakultu. To zaměření souviselo s matkou? Ne, to ne. Váhal jsem. Lákal mě film, ale na FAMU bych se – se svým kádrovým profilem – nedostal. Nakonec jsem se rozhodl pro geografii, neboli hezky česky zeměpis. Na fakultě panovalo celkem liberální klima, politické síto nebylo tak drsné. Navíc mapy jsem od mládí miloval a snad nikdy jsem podle nich nezabloudil. Zeměpis mám rád, je to taková krásná renesanční věda o všem a zároveň o ničem. Vyjadřuje se ke všemu, ale je to spíš taková syntéza nežli analýza. Dá vám výbavu do života, ale nobelovku za něj nedostanete. Zároveň jsem ke konci svých studií docházel i na některé bytové semináře, které pořádali chartisté. Rád jsem chodil k Ladislavu Hejdánkovi, který doma přednášel filosofii a její propojení s etikou i přírodními vědami. Poprvé mne tam přivedla Markéta Fialková, dcera Dany Němcové. Pracovala v Klementinu, kam jsem chodil studovat do knihovny. Byl to pro mne další objev a ostrov svobodného myšlení. Kvalita přednášek u Hejdánka byla výrazně vyšší než na normální univerzitě. Jezdili mu přednášet i profesoři ze zahraničí. Jen se občas stalo, že přednášku přerušil zátah estébáků. Na vědeckou kariéru jste tedy rezignoval. V zásadě ano. Po promoci jsem si ještě udělal doktorát a na škole zůstal rok jako asistent, ale pak StB začala dotírat a já jsem musel odejít. Za studií jsem si přivydělával jako noční hlídač v Náprstkově muzeu a muzejníci mi nabídli, abych dělal správce depozitáře asijských sbírek na zámku v Liběchově u Mělníka. Řešilo
AV.indd 36
8/28/12 10:10 AM
mi to i bytovou situaci, měl jsem tam ubytování v zahradnickém domečku. Přes den jsem prováděl návštěvníky a pečoval o sbírky a po nocích jsem psal a ve sklepě tisknul samizdaty. Občas jsem vyrazil na porady do Prahy. Oblíbil si mě bývalý ředitel muzea Erich Herold. V čistkách po roce 1968 byl sesazen, měl totiž za ženu slavnou televizní reportérku Věru Šťovíčkovou, která patřila k reformním novinářům. Spravoval v muzeu indonéskou sbírku, chystal se do důchodu a umanul si, že si ve mně vychová nástupce. Dokonce jsem se asi rok učil indonésky, ale ani tento pokus ze mě udělat vědce nevyšel. Estébáci nastoupili na vedení muzea a já raději odešel, abych nezpůsobil potíže dalším prima lidem, kteří v muzeu pracovali. Pak už jsem až do revoluce střídal klasická disidentská zaměstnání. Která to byla? Nejprve jsem pracoval jako topič v Knižním velkoobchodě. To byla docela dřina, i přes noc, přikládání klasického koksu do velkého kotle. Žádná automatická olejová kotelna, kde dělal třeba Jirka Dienstbier. Pak jsem byl programátorem v Metě, družstvu invalidů. To bylo příjemnější, nosil jsem si práci domů. Ale stejně to byla jen zástěrka kvůli štemplu v občance. Pohlcovala mne totálně jiná práce, psaní a vydávání samizdatu, práce pro Chartu, spolupráce s Poláky a Maďary. Nakonec mi velmi pomohl Sváťa Karásek, který už žil v emigraci ve Švýcarsku, kam ho vyhnala policejní akce Asanace. Přes nějakou nadaci v Curychu mi zařídil stipendium. Mohl jsem se soustředit na to, co jsem považoval za důležité. Kdy jste podepsal Chartu 77? To si pamatuju přesně. V lednu 1987, Charta tehdy vydala ke svému desátému výročí Havlův text Slovo ke spoluobčanům, který volal po větší otevřenosti. Seděl jsem v kavárně Slavia s Jáchymem Topolem a ten mi povídal, že už bych to mohl podškrábnout taky. Bez mrknutí jsem to udělal. Připadalo mi to jako definitivní potvrzení všeho, co už dávno prakticky dělám. Jako takový štempl v „disidentské občance“. Jaká byla opatření, která jste v dobách undergroundu dodržovali, abyste neohrozili sebe a své blízké? Základní opatření bylo měnit trvalý pobyt. Byl jsem stále hlášen u rodičů a nechtěl jsem je vystavovat domovním prohlídkám. Velmi mi tehdy pomohli Tereza a Ludvík Hradilkovi. Tereza, moje kap. 2
AV.indd 37
str. 37
8/28/12 10:10 AM
spolužačka z košířské základky, koupila domek na Buďánkách po Sváťovi Karáskovi. Žili tam s malými dětmi, já je občas hlídal a Tereza tehdy souhlasila, abych se na Buďánka přihlásil. Oni byli na rachot připravení, jsou to bojovníci. Ludvík byl fotograf undergroundu a Tereza pochází z rodu malíře Alfonse Muchy. Mimochodem – ten domek dodnes stojí jako poslední svědek staré dělnické kolonie. Hradilkovi sváděli po revoluci boj s radnicí za jeho záchranu jako památky na staré osídlení v Košířích. Ostatní domy v okolí lehly popelem, zůstal jen tenhle jediný jako svědek dávné éry. Boj za jeho záchranu převzaly jejich děti, které jsem tehdy hlídával. Nejstarší dcera Anežka poskytla námět k divadelní hře, kterou nedávno hráli Na zábradlí… Kde jste tiskli Revolver revue a další samizdaty? Museli jste hodně konspirovat? Vycházeli jsme z toho, že v bytech můžeme mít instalované štěnice a v patách sledovačky. Opatrně jsme nakládali s informacemi, které se nepřítel nesměl dozvědět. Nemluvili jsme do telefonu o čemkoli, co by mohlo ohrozit práci. Tisklo se na různých místech a ta místa se často měnila. Když se šlo pro výtisky a začala jejich kolportáž, bylo pravidlem si důkladně ověřit, že vás nikdo nesleduje. Platila určitá pravidla pro nakládání s utajovanými informacemi a nad nimi čnělo pravidlo nejdůležitější: každý musí vědět jen to, co potřebuje ke své práci, a to, co ví, nemá prozrazovat nikomu, kdo to ke své práci nepotřebuje. Je to stará zásada, kterou používají i zpravodajské služby. Američané ji nazývají need to know – tedy nevědět ani o chlup víc, než je nezbytné minimum. Další důležité pravidlo znělo: utajovat jen to, co se utajovat musí. Má smysl utajovat jen činnost, jejíž prozrazení by přineslo větší škody, než jsou náklady na její utajování. Principem bylo neohrozit výsledky práce. Stálo za to utajovat, kde se samizdaty tisknou, protože technika stála peníze. Konspirovali jsme i při prvotní distribuci, aby nesebrali třeba sto čísel. Ale jinak nemělo cenu tajit se s názory. Spisovatel si jen musel ostražitě hlídat nebo aspoň zálohovat své rozepsané eseje, romány nebo sbírky básní, když byly před dokončením. Někteří autoři publikovali pod pseudonymy. Vy jste používal jméno Sax von Drak. Ano, ale to byla tak trochu legrace. Jáchym Topol ze začátku psal pod jménem Jindra Tma. Ale postupem času jsme publikovali
AV.indd 38
8/28/12 10:10 AM
pod vlastními jmény a jako redaktoři jsme v časopise uváděli i své domácí adresy. Nestyděli jsme se za to, co děláme. Od koho jste získávali zkušenosti? Práci s primitivním cyklostylem jsme se učili od starších z Vokna, rám a váleček se daly vyrobit na koleně, ale blány, barvy a papíry bylo nutné někde sehnat. Kupovali jsme je v obchodech, ale muselo se po menším množství, aby to nebylo nápadné. Hodně zkušeností jsme získávali z Polska. Přes pohraniční hory jsme pašovali samizdaty i techniku. Jak se to pašování organizovalo? Existovala Československo-polská Solidarita. Na české straně stáli u základů Petr Uhl, Petr Pospíchal a Ivan Lamper. Ve Vratislavi to organizovali Mirek Jasiński a Mieczysław Piotrowski. Vzkazy se předávali jednak v šifrách po telefonu, jednak mezi oběma městy přejížděli spojky a kurýři. K nám třeba jezdila Krystyna Krauze, mladá holka z Gdaňsku. Přijela, přespala u nás dvě noci a předala na papírku informace o hraničních patnících a kótách, kde se máme setkat. V určený den jsme pak ve dvou vyrazili do pohraničních hor. Chodil jsem s Jáchymem Topolem, Ludvíkem Hradilkem nebo Zbyňkem Petráčkem. Místo jsme si našli na mapě, někdo nás obvykle autem dovezl do vesnice pod kopci, potom následoval výstup nahoru s batohy, které vážily i dvacet či víc kilo. Na hřebenech hor jsme pak našli příslušnou kótu, ujistili se, že v dohledu nejsou fízlové, a ve smluvený čas jsme čekali na polské kolegy. Za špatného počasí, třeba v mlze, kdy nebylo vidět ani na krok, to byl docela horor. Když jsme se s Poláky našli, vypili jsme placatici na zahřátí, vyměnili si batohy a informace a vraceli se domů. Na hranicích se odehrávala také slavná setkání zástupců Charty 77 a polské Solidarity. Také jste se účastnil? Ano. Byl jsem na těchto „summitech“ dvakrát. Z obou stran se belhalo do kopce asi dvacet lidí, z bezpečnostních důvodů jsme šli po skupinkách. Na vrcholu jsme pak dvě hodiny diskutovali o spolupráci. Byla u toho legrace. Vypili jsme několik lahví whisky, tu nosili Poláci. Když schůzka končila, ukázal se rozdíl mezi nimi a Čechy. Oni byli vždy dobře zorganizovaní. Buď Jacek Kuroń, známý vůdce KORu, nebo Adam Michnik, spisovatel a zakladatel novin Gazeta Wyborcza, zaveleli: „Polaci, idzeme!“ kap. 2
AV.indd 39
str. 39
8/28/12 10:10 AM
Vzorným husím, skoro vojenským pochodem se polská delegace vracela zpět. Na české straně to bylo horší. Češi jsou individualisté. Václav Havel byl navíc decentní liberál a žádné rozkazy nedával. Takže pak několik hodin bloudilo lesem pár skupinek českých disidentů – a byl problém se dole zase najít. Poláci pro vás byli důležitou inspirací, že? Já mám Poláky rád. Našemu nejstaršímu synovi jsme dali jméno Vojtěch, protože jsme se na tom domluvili dopředu s Adamem Michnikem. Je to hold českému světci, který byl z vlasti vypuzen a do Polska přinesl křesťanství, je to výraz česko-polského spojení. Hnutí Solidarita v letech 1980–1981 udělalo pro povzbuzení disentu u nás strašně moc. Pamatuji si na svou první návštěvu Polska v létě 1981. To byl závan svobody a volnosti, který jsem doma předtím nezažil. Vždycky jsem obdivoval odvahu a bojovnost Poláků. Když jsem o tom později přemýšlel, připadalo mi to až nefér. Oni se za války bránili, bojovali, a také proto města jako Varšava nebo Gdaňsk lehla popelem. My jsme se Němcům vzdali a Praha zůstala se všemi krásami gotiky i baroka ušetřena. A teď po mnoha letech míří turisté z celého světa k nám, tyhle krásy obdivují a utrácejí tu peníze, zatímco Poláci se s výjimkou Krakova nemohou ničím chlubit a nemají na čem vydělat. Těžko jsem také snášel obecnou přezíravost, s jakou průměrný Čech k průměrnému Polákovi tradičně přistupoval. Poslední dobou se to ale mění. Vyšly zajímavé knížky polských autorů, které přitáhly v Polsku pozornost k naší zemi. Když Poláci letos pořádali mistrovství Evropy ve fotbale, Češi, kteří v masivním počtu vyrazili našim fandit do Vratislavi, najednou zjistili, že nás Poláci mají rádi… Ještě k Revolver revue. Čím se odlišovala od jiných samizdatů? Říkalo se, že je to takový nástupce Světové literatury, která vycházela v šedesátých letech. Ale především jsme, jako mladá generace, chtěli zanechat v alternativní kultuře svoje stopy. Vydávali jsme zejména autory z našeho okruhu – Jáchyma Topola, Petra Placáka, Vítka Kremličku, ze starších Václava Havla, Egona Bondyho, Jana Nováka, Magora, Terezu Boučkovou a další. Hodně jsme se věnovali překladům – uváděli jsme Ch. Bukowského, H. Millera, J. Kosińského, D. Schwartze,
AV.indd 40
8/28/12 10:10 AM
T. Shepharda, I. B. Singera, z Rusů Savického, Limonova a Marčenka, z Poláků Gombrowiczovy deníky, Brandyse a Herlinga-Grudzińského. Zaměřovali jsme se hodně na žánr osobních výpovědí, literaturu osobního prožitku v totalitě, na autentické projevy, jako jsou deníky, memoáry. V základním kruhu, který vydával Revolver revue, nebyl nikdo spolupracovníkem StB. Jak jste to dokázali? Nevím. Asi jsme si dobře vybírali kamarády. Velkou zásluhu na tom měl Ivan Lamper. Ten se k nám připojil ze Zlína, byl velmi náročný, nekompromisní. Netoleroval lidská selhání. Bez něj a bez jeho „drajvu“ by časopis a skupina kolem něj nepřežily. Ale státní policie po vás stejně šla… Samozřejmě. Byly domovní prohlídky a v roce 1989 přišel úder nejtvrdší. Do základů vyhořel dům v Břevnově, který patřil Františkovi a Olince Hochmanovým a kde byla jedna z největších tiskáren časopisu. StB se pomstila. Sice se to nikdy nevyšetřilo, ale jsem přesvědčen, že za tím stáli oni. Nebylo to konec konců poprvé, kdy sáhli k takovým metodám. Už dříve lehl popelem dům v Kerharticích na Českolipsku, kde se krátce před tím požárem konal koncert Plastiků. Dům v Rychnově na Děčínsku, kde manželé Princovi pořádali různé kulturní akce, odstřelila státní moc dynamitem přímo před očima dětí jeho majitelů. Byla to docela drsná doba. V roce 1988 začaly proti režimu první velké demonstrace. Jak jste je svolávali? Tento rok vnímám jako přelomový. Na výročí srpnové okupace proběhla první velká demonstrace. Sešli jsme se na Václaváku, bylo to myslím dost spontánní, přišlo nečekané množství hlavně mladých lidí. Komunistická policie to rozháněla vodními děly. V každém případě nás to povzbudilo. Blížil se 28. říjen a my jsme šli do letákových akcí. Vytiskli jsme jich desítky tisíc a v noci jsme je roznesli do schránek. Povedlo se. Na státní svátek přišlo na Václavák ještě víc lidí. Já jsem to bohužel na vlastní oči neviděl. Zavřeli mě preventivně na dvakrát osmačtyřicet hodin. Zase to rozháněli obušky a vodními děly, ale režim se dostával pod velký tlak. V prosinci 1988 do Prahy přiletěl francouzský prezident François Mitterrand a za pomoci diplomatů ze Západu se nám podařilo vynutit si první a až do listopadu 1989 jedinou legální kap. 2
AV.indd 41
str. 41
8/28/12 10:10 AM
demonstraci, která se konala na Škroupově náměstí v Praze. Povolení přišlo na poslední chvíli, svolávali jsme to shromáždění pomocí českého vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Neměli jsme ani ozvučení a zachránil nás silný megafon, který mi tehdy poslal Ivan Medek z Vídně. V roce 1989 jste dělal mluvčího Charty 77, ještě s Danou Němcovou a Tomášem Hradilkem. Je známo, že hledání konsensu v Chartě nebývalo jednoduché, vy jste ale byli velmi radikální… Pochodeň nám v té přelomové době předali Standa Devátý, Bohumír Janát a Miloš Hájek. Standa byl rozený protikomunistický aktivista z Moravy, chtěl Chartu otevírat víc veřejnosti a zapojovat se do demonstrací, ale neměl to jednoduché. Janát byl váhavý křesťanský filosof a Miloš Hájek byl zase bývalý komunista, pod vlivem levicové Obrody, která neustále taktizovala. Jako odbojář z druhé světové války sice přežil celu smrti na Pankráci, ale byl hodně opatrný a se zapojováním Charty do demonstrací příliš nesouhlasil. Souviselo to také s tradičním pojetím, na kterém byla Charta postavena. Když v dobách normalizačního temna a ostrých represí vznikala, nebyla myšlena jako politické hnutí, ale spíš jako hnutí na podporu lidských práv. Tehdy to bylo celkem logické, protože jedině tak bylo možné dostat na palubu víc lidí. Odvážných bylo prostě málo. Cenou za to ovšem byl fakt, že Charta sdružovala lidi velmi různých názorů a musela pracovat na principu konsensu a společného jmenovatele, který garantovali tři mluvčí. Jeden byl zpravidla socialista, druhý konzervativnější křesťan a třetí liberál. Čím víc se atmosféra ve společnosti uvolňovala a politizovala, tím složitější ovšem bylo pro Chartu na situaci reagovat. Konsensus se stával brzdou. Do toho jsme vstoupili my tři. Věděl jsem, že bude nutné Chartu posouvat víc do akce, a měl jsem na své kolegy velké štěstí. Tomáš Hradilek byl odvážný chlapík z Lipníku nad Bečvou. V trojici mluvčích sice zastupoval levici, ale v názorech byl velmi otevřený a nebránil se žádné akci. Danu Němcovou, která reprezentovala křesťany, jsem měl moc rád. Její byt, který obývala s Jiřím Němcem a jejich šesti dětmi, byl po víc než deset let posledním útočištěm všech, kdo potřebovali jakoukoli pomoc nebo radu. Pokud byl Ivan Jirous otcem českého undergroundu, byla Dana jeho mámou. Nesmírně skromná a zároveň obětavá a odvážná žena. Zdálo se, že jsme na svou roli v roce 1989 připraveni.
AV.indd 42
8/28/12 10:10 AM
Do toho přišla v půli ledna palachiáda… Ano. Povzbuzeni povoleným shromážděním ze Škroupova náměstí jsme se začali připravovat na dvacáté výročí upálení Jana Palacha. Tiskli jsme letáky, ve kterých jsme všechny zvali na Václavské náměstí. Kromě Charty do toho bylo zapojeno víc skupin – Nezávislé mírové sdružení kolem Hanky Marvanové a Jany Petrové a České děti Petra Placáka. Navštívil jsem taky sochaře Olbrama Zoubka, který vytvořil Palachovu posmrtnou masku. Chtěl jsem, aby udělal její kopii. Chystali jsme akci ve Všetatech, kde byl Jan Palach pohřben. K tomu už ale nedošlo. Když jsme se předtím chtěli sejít u koně na Václaváku, abychom tam položili na Palachovu památku květiny, všechny nás cestou pozatýkali. Naše zatčení veřejnost elektrizovalo, začal Palachův týden, kdy Prahou otřásaly spontánní protesty. Ale to už jsem nezažil, seděl jsem ve vazbě v Ruzyni. Natvrdo odsoudili Václava Havla, Janu Petrovou a Otu Veverku. My ostatní jsme byli puštěni v březnu na podmínku. Jak jste vazbu prožíval? Čekal jsem, kdy mě uvězní. Říkal jsem si, konečně to přišlo, je to tady. Teď jde o to vydržet a neposrat se. Mnohokrát jsem byl zadržen na čtyřicet osm hodin, znal jsem cely v Bartolomějské i jinde. Takže jsem byl připraven. Taky zavazoval postoj předchůdců. Když v roce 1979 zavřeli Havla, přinesli mu do vězení pas a dali mu faustovskou nabídku: „Pustíme vás, když se vystěhujete.“ Odpověděl, že ne. Odseděl si čtyři roky. Nemohli jsme to vzdát ani my. Vazba je ovšem nepříjemná. Nic tam neděláte, nevíte, jak dlouho bude trvat, zda měsíc nebo rok. Jste na cele dvakrát čtyři metry, úplně sám. Jediné spojení se světem obstarával můj advokát Ota Motejl. Skvělý chlap, který měl vždycky nadhled a uměl uklidnit. A také mi obstaral cigarety, abych to přežil. Přinesl kubánské ligerosky, nic silnějšího na trhu nebylo. V létě mě pak odsoudili za Několik vět natvrdo ke zbytku podmíněného trestu. Seděl jsem ve věznici na Pankráci a tam to ubíhalo rychleji. Jak jste snášel policejní výslechy? Šlo o to zvládnout ty první. Tu jejich klasickou hru na hodného a zlého s třetím fízlem v pozadí. Takže nejdůležitější bylo překonat strach. My mladší jsme měli výhodu, že nás poučili starší kolegové. Existoval dokonce takový samizdatový manuál kap. 2
AV.indd 43
str. 43
8/28/12 10:10 AM
s právním rozborem, jak se u výslechů chovat. Byla to příručka, která pomohla stovkám lidí, aby přežili výslechy a nenamočili se v nich. Je paradoxní, že jedním z autorů toho manuálu byl jistý právník, který se dřív namočil a podepsal spolupráci. Asi se tím chtěl vykoupit. Znali jsme tedy trestní řád a důvody, kdy se může odmítnout vypovídat. Vždycky existovala možnost odvolat se na příslušný paragraf a odepřít výpověď kvůli ochraně sebe sama nebo osoby blízké. Takže pak bylo jen důležité zvládnout úvodní rituál: „Je mi líto, ale nic vám nepovím.“ „To ale musíte.“ „Nemusím. Odmítám vypovídat, abych nepoškodil osobu blízkou.“ „Jakou osobu blízkou?“ ptali se. „Do toho vám nic není! Cokoliv řeknu, může být použito proti mně. Nebudu vypovídat, abych nevystavil trestnímu stíhání sám sebe.“ „To znamená, že jste se něčeho dopustil!“ „To už, pánové, nechávám na vás. Já jen využívám svého práva nevypovídat. Pokud jsem se ocitl tady, jsem podezřelý. Je na vás, abyste našli důkazy. Já vám v tom pomáhat nebudu.“ Člověk musel být silný, aby vydržel ten tlak u prvních výslechů. Zkoušeli to jednou, dvakrát, třikrát. Pak vás začali respektovat. Mě nikdy nezmlátili. Ale kdo dával najevo strach, toho mastili. Vyhrožovali, že bude postižena jeho rodina: žena, děti, rodiče… Vím o spoustě přátel, které zbili. Nesměli jste projevit slabost. Člověk musel mít jistotu a musel dát jasně najevo, že to, co dělá, dělá vědomě, stojí si za tím a neuhne. Jak jste se díval na ty, kdo podlehli a podepsali spolupráci? Lidem, kteří aktivně udávali za prachy, těm bych ruku nepodal. Ale nechci to generalizovat. Každý příběh je jiný. Pokud to někdo nedělal za prachy, pokud to bylo jen selhání ze strachu či nevědomosti, tak mu nic nevyčítám. Mnozí estébáci byli skutečně sadisti a libovali si, když někdo projevil strach. Každý nemůže být hrdina. Ale každý má právo na svobodný projev.
AV.indd 44
8/28/12 10:10 AM
JÁCHYM TOPOL SAŠA – POHYBLIVÁ FOTKA
Saša? Vzpomínky lehce nahmatám v mysli, jsou setrvalé, neb Saša byl jedním z pilířů té party, se kterou jsem měl čest ohledávat svět. Roky se už nevídáme, dohadovali jsme Sašovu cestu do Arktidy, nakonec ale jel jeho synek, tvrdý a chytrý, tehdy sedmnáctiletý chlapík. Tak jestli je tohle Sašův osamostatnělý klon, říkal jsem si na cestě, tak je jen v pořádku, že Saša je člověk ve mně stále přítomný. Zasekli jsme se do sebe v mládí. Nynější Sašovu politickou dráhu nesleduju, přeju si, aby mu bylo dobře, mám k němu kmenovou důvěru. Ou jé, vzpomínky na Sašu vyvstávají z té prazákladní životní materie, totiž z doby, kdy jsme opustili základní rodiny, máma, táta a tak… ale dosud nebudovali vlastní rody, měli jsme spoustu času, knížky vlály po kapsách, myšlenky a činy se podobaly vichrům, bylo to nekonečné sršení a rej, vlasy kryly záda. Mám Sašu v paměti jako docela ostrého chlapíka, rozeného kapitána, krotitele, který byl někdy až únavný, jak dokázal nastolovat konsensus, krotit nepokojné, organizovat cokoli v pozdních nočních hodinách… na rozdíl od mnoha mániček, našich bratří a sester ze sedmdesátých let minulého století, vesměs rozevlátých bytostí, se kterými měl tenhle kapitán společnou řeč a zájmy a humor a především instinktivní, zvířecí touhu až chtíč po svobodě… Saša ale dokázal jít za určitým cílem. Propojoval světy, já nevěděl, kdo je kdo, Saša mi to ale vždy vysvětlil, rád se přátelil s náčelníky, tehdy Jirous, Stárek, Benda, Havel, Clinton, vole. A tak měl pořád spoustu práce, ať už to bylo udržení klidu v kapele Národní třída, kdo ví, ten ví, vpravdě nelehký úkol, po kterém byla funkce mluvčího Charty 77 zaslouženou rekreací, nebo třeba pobyty v kriminálech, které nám tehdy přišly normální. Dnes vidím Sašu ukutého do Občanského fóra a dalších, nepřeberných jeho štací, v prazákladních mlhovinách čundrů, pitek, debat vedených o těch nejzávažnějších věcech světa v kuchyních, na chalupách, v lesích, kam jsme vyráželi. Nic zvláštního, jen přátelstvím a snad dokonce láskou spjatí kluci,
kap. 2
AV.indd 45
str. 45
8/28/12 10:10 AM
holky, jeden organismus sebeobranných part, které vždy dohromady stlouká společenské kladivo, žvanili jsme a vyprávěli si v hospodách a dalších hospodách, je to kaleidoskop vzpomínek z Čech, Slovenska, Polska, Bulharska… ze všech těch „vyhaslejch měst, kde sme zanechali plamen“, abych citoval jednoho z androšských guru, básníka Pavla Zajíčka. Se Sašou v paměti se musím smát, když sleduju všechny ty pohyblivé fotky, to zaznamenání života, dějícího se často v těch nejbizardnějších dírách tehdejšího sovětského impéria, kde jsme neúnavně lozili, nadšeně a jisti si svou silou, neb jsme tehdy byli obdařeni posvátným posláním – totiž zbourat komunismus. Tak třeba: polské pobřeží. U studeného moře kemp, bufáč, kde mnoho rodin zanechává zbytky jídla. Děvčata poutají obsluhu. My, hoši, holíme bufáč, čili bereme vše, co tu leží, co je k jídlu. Ochranka, svalnatí rybářští synci, pronikají dívčí obranou. Zdupat máničkovský hmyz! Pozorný Saša včas velí „Ústup“! Mizíme na pláž, budujeme přístřešek z větví. V báglech kusy ryb, kuřat, kosti, chleba. Hostina. Jsem zemdlený až děsivě, přesto k ránu žasnu. Chrápeme, jak kdo padl, jen Saša sedí a čárá si do písku větvičkou jména, čísla… Píšu, kudy pudem, říká. Aha. Notýsky jsme tehdy radši neměli, ty šlo u člověka najít. Nebo Sněžka. Dvacet kilo letáků, samizdaty polsko-české, česko-polské, rozmnožovací stroje a kýho čerta na zádech. Úsměšek, pokradmé pozdravení s Poláky ve sněhu pod domluveným smrčkem. Pašujeme. My jim náš protistátní matroš, oni nám jejich protistátní matroš. Poláci nám ale dávají vždy víc, hlavně naději. Když nás chytnou, jdeme pod hlavněma samopalů na nejbližší fízlárnu, cikcak po svazích. Ve vojenským gazu pouta na rukou. Stahovací pouta, chceš se podrbat a dusí se ti ruka. Poláci mlátěj Poláky, my dostaneme přes hubu až od našich debilů. Se Sašou nás ale nikdy nevyhmátli, to je fakt. Po cestě mě udivoval svými znalostmi počasí, předvídal pochody dějící se v nitru hor. Citlivej po mámě, říkal jsem si. Já se normálně bál fízlů a vůbec nemyslel, to Saša dokázal hodiny detailně rozebírat kupříkladu kupolovitost nahromaděných mračen a předvídat, co z toho poplyne. Vřele rozprávěl
AV.indd 46
8/28/12 10:10 AM
i o balvanech, znalecky o horninách, vždy dopředu věděl, kde končí úžlabina, který větrný vrtoch nám může zkřížit cestu. Šlo to občas na nervy, přiznávám – ale dařilo se mu zahánět živočišný strach z polapení zasunutý v konečcích nervů. To byl základ, tyhle pašovací cesty. Potkávačky s Adamem Michnikem, Václavem Havlem a dalšími, o kterých je teď v učebnicích, to byla vážně jen pouhopouhá třešinka na dortu našich tehdejších outdoorových aktivit. A ze všech těch dobrodružství časem vznikal pavouk – totiž opravdová Konspira, protibolševická síť. Ze všech těch úletů a bratření s polskýma frajerama nebo antikomunistickýma bratříma z Hungárie. Šifrované zápisníčky, tajná hesla, schůzky v mlze, legrace s odposlouchávanýma telefonama… kdo a kdy a kde, tohle měl Saša v rukou, včas říkal: „Hele, klid, zítra jedem… tam a tam.“ Všude byl Saša přítomen, všude byl ten vědomý, když ostatní už umdlívali, všude byl ten, kdo bdí, kouká na mapu, rozjímá, určuje směry a cíl výprav. Někdy se taky seknul, no a co? Ale ne tehdy v Mazurách. Kráčíme kdesi v ostrůvcích bahna, jsme v Mazurských bažinách. K jídlu jen komáři. Saša na palouku noří ruku do kštice, zkoumá mapu. Banda hladových zablácených mániček, uvízlých v jednom z nejodpornějších rašelinišť světa. Ba ne, jsme komando, emisaři vyslaní navázat spojení s polskou Solidaritou a dál pracovat pro dobro světa. Kristus v srdci. Jen jsme trošku zabloudili. Ehm, komáři už chutnají po vlastní krvi. Je to téměř zoufalý. Saša ale dumá, je pozorný. Aha, tamhle – máchne rukou. Dojdeme do tábora polských pionýrů. Je to na suchým vršku. Ale rudé vlajky, Marx a tak dál. Měli tam trubače a byli organizovaný. Okamžitá chuť zdrhnout. Vynořili jsme se z bažin a jsme pro ně příšery. Ne, to oni jsou příšery. Tak co bude? Saša chvíli hovoří s vedoucími. Vážně, zodpovědně, snad se dá říct, že diplomaticky. Čumí na jeho nejdelší vlasy. Ale nic špatnýho mezi lidma tu nenastane. Žádný výslechy, poptávání, nejistoty. Kdepak, jsme tu všichni v jedný bažině. Dokonce dostáváme řízky a limonádu. Chvíli spočineme. No a pak jdeme dál.
kap. 2
AV.indd 47
str. 47
8/28/12 10:10 AM
