Francie I. STAVOVSKÁ MONARCHIE (1789-1792): 1789 Velká francouzská revoluce; zasedání Generálních sněmů jakožto ústavodárného shromáždění (1200 poslanců, z toho 600 z řad nižší a vyšší šlechty, 600 z řad měšťanstva); 1789 Prohlášení práv člověka a občana zakotvujících základní lidská práva a svobody; 1791 král Ludvík XVI. donucen přísahat na novou ústavu založenou na principu suverenity národa a zavádějící nepřímou volbu poslanců při existenci majetkového censu, dále volbu soudců; tato ústava v podstatě zavedla první model konstituční monarchie, kdy král již nebyl suverénem stojícím nad zákonem, ale vládl v jeho mezích I. REPUBLIKA (1792-1804): 1792 dochází k proklamaci I. republiky; k moci dostávají radikální Jakobíni a zavádějí dekretem prozatímní revoluční vládu; 1793 je přijata tzv. Ústava I. republiky, která jako cíl společnosti definuje - vycházejíc z myšlenek J.J. Rousseaua - veřejné blaho, republiku konstituuje na unitárním principu; je založena na principu suverenity lidu; majetek požívá ochrany, jen pokud je plodem práce a píle; jsou zavedeny přímé a všeobecné volby bez censů, rozšířen institut referenda; tato ústava nastoluje tzv. vládu konventu jakožto systém koncentrovaného výkonu moci, kdy legislativa je koncipována jakožto jediný, nejvyšší státní orgán, nadřazený moci výkonné i hlavě státu; moc výkonná představuje pouhý výkonný výbor zákonodárného sboru; veškeré zákony přijímané na rok voleným zákonodárným sborem měly být následně přímo schváleny lidem v referendu; poslanci byli chápáni jakožto delegáti voličů s imperativními mandáty a kdykoli svými voliči odvolatelní; roku 1794 dochází ke svržení Jakobínů a roku 1795 k přijetí tzv. Thermidorské ústavy, na jejímž základě je zvolen dvoukomorový parlament roku 1799 dochází ke státnímu převratu a vlády se zmocňují tři konzulové; dochází k přijetí další Ústavy Francouzské republiky, která zakotvuje institut tří konzulů, z nichž první - Napoleon Bonaparte - jmenuje ostatní dva 1802 byl Napoleon referendem prohlášen doživotním konzulem I. CÍSAŘSTVÍ (1804-1815): 1804 jmenoval Senát Napoleona císařem; Tribunál byl zrušen, Senát se stal orgánem ochrany ústavnosti, v roce 1815 byla zákonodárná moc rozdělena mezi Poslaneckou a Panskou sněmovnu II. STAVOVSKÁ MONARCHIE (1815-1848): po porážce Napoleona došlo k obnově království na základě oktrojované ústavy z r. 1814, tzv. Ústavní charta Ludvíka XVIII.; zákonodárná moc byla rozdělena mezi nepřímo na základě majetkového censu volenou Poslaneckou a králem doživotně jmenovanou, příp. na základě dědičných privilegií obsazovanou Pairskou sněmovnu;
II. REPUBLIKA (1848-1852): roku 1848 došlo ke svržení království a vydání nové republikánské ústavy zv. Ústava II. republiky charakterizující Francii jako unitární republiku; zákonodárným orgánem se stalo jednokomorové Národní shromáždění volené přímo ve všeobecných volbách; v čele výkonné moci stanul prezident volený na čtyři roky; 1851 provedl prezident Ludvík Bonaparte státní převrat; rozpustil parlament, zrušil volební zákon a prodloužil své funkční období na deset let, aby se krátce poté nechal lidem zvolit v referendu císařem Napoleonem Bonapartem III. II. CÍSAŘSTVÍ (1852-1870): 1852 byl Ludvík Bonaparte Napoleon III. prohlášen císařem; zákonodárnou moc vykonávaly Státní rada (vypracovávala návrhy na císařovu zákonodárnou iniciativu), Zákonodárný sbor (volený občany) a Senát (jmenovaný císařem) III. REPUBLIKA (1870-1945): 1870 dochází k porážce Francie Německou říší a následnému svržení císařství; následuje několikaletá vláda Komuny založená po vzoru jakobínské ústavy na koncentrovaném výkonu moci, jejímž prototypem se stává právě Pařížská komuna (1871), po porážce komuny v roce 1875 dochází k přijetí Ústavy III. republiky; tato ústava se stala prototypem republikánského parlamentarismu, jelikož poprvé spojila parlamentní formu vlády s republikánskou formou státu; zákonodárná moc je v rukou Národního shromáždění o dvou komorách, Poslanecké sněmovně o 617 poslancích volených přímo většinovým systémem na dobu čtyř let, a Senátu o 314 senátorech volených nepřímo na dobu devíti let (každé tři roky třetina); obě komory jsou v přijímání zákonů zcela rovnoprávné; 1940 Vichistická kolaborantská vláda v čele s maršálem P. Petainem vybaveným ústavodárnými pravomocemi; proti této kolaborantské vládě se v zahraničí ustanovil Národní výbor svobodné Francie se sídlem v Londýně, přeměněný v roce 1943 na Francouzský výbor národního osvobození v čele s generálem Charlesem de Gaullem, který stanul v roce 1944 v čele Prozatímní vlády navazující na Ústavu III. republiky IV. REPUBLIKA (1945-1958): 1945 zrušení Ústavy III. republiky a zvolení Ústavodárného shromáždění; 1946 přijetí nové Ústavy IV. republiky, v níž byla Francie definována jako jednotná, světská, demokratická a sociální republika; dvoukomorový parlament: Národní shromáždění voleno přímo poměrným volebním systémem na dobu pěti let a Rada republiky volena nepřímo Národním shromážděním. V. REPUBLIKA (od roku 1958): 1958 vojenský puč v Alžírsku a na Korsice; jmenování Ch. de Gaullea premiérem s mandátem vytvořit novou ústavu; 1958 v referendu přijata Ústava 5. republiky, dodnes ve Francii platná CHARAKTERISTIKA SOUČASNÉHO ÚSTAVNÍHO SYSTÉMU FRANCIE
- Ústava republiky Francie (Ústava V. republiky): 1958, XVI. hlav, 89 čl. - charakter republiky: Francie je nedílní, laická, demokratická a sociální republika (čl. 1) - Vláda (čl. 20-23) v čele ministerský předseda, který řídí její činnost vláda určuje a řídí politiku státu; institut důvěry v souvislosti s vládním programem či prohlášením vlády o její celkové politice; při nepřijetí demise institut důvěry spjaté s hlasová-ním o určitém zákonu; v takovémto případě se má zato, že zákon je schválen, pokud Národní shromáždění neodhlasuje do 24 hodin návrh na vyslovení nedůvěry institut nedůvěry na návrh desetiny členů Národního shromáždění; vyslovení nedůvěry při podpoře ze strany absolutní většiny členů členství ve vládě je neslučitelné s výkonem parlamentního mandátu široká normativní činnost vlády: vydávání nařízení všude tam, kde určitá oblast není Ústavou výlučně svěřena do legislativní pravomoci Národního shromáždění kohabitace: prezidenta s vládou často odlišné politické orientace - Prezident republiky (čl. 5-19) prezident republiky je volen na dobu 5 let všeobecnými přímými volbami ve dvoukolovém volebním systému polo- či neoprezidentský systém: silné postavení prezidenta, může se v řadě věcí obracet na lid referendem; předsedá ministerské radě sestávající z prezidenta, premiéra a silových ministrů obrany, zahraničí, vnitra a financí (za Charlese de Gaulla zcela nahrazovala vládu) kompetence prezidenta:
- jmenuje a odvolává ministerského předsedu a na jeho návrh jmenuje a odvolává další členy vlády - předsedá Ministerské radě - může rozpustit Národní shromáždění - podepisuje dekrety a nařízení usnesené v Ministerské radě - má právo udělovat milost - jsou-li vážně ohroženy instituce republiky, národní nezávislost, celistvost území nebo plnění mezinárodních závazků, a je-li
porušen řádný chod ústavních orgánů, činí po poradě s ministerským předsedou, předsedy sněmoven a Ústavní radou opatření, která okolnosti vyžadují (čl. 16); tento článek byl užit jednou v souvislosti s likvidací vojenského puče v Alžírsku v roce 1961 - Parlament (čl. 24-51) dvoukomorový Parlament sestávající z Národního shromáždění o 577 poslancích volených na dobu 5 let absolutním dvoukolovým většinovým systémem (přičemž do druhého kola postupují všichni kandidáti, co získali více než 12,5% hlasů, pak stačí již jen prostá většina) a ze Senátu o 331 senátorech, kteří jsou voleni nepřímo delegací z jednotlivých územních celků republiky jedno zasedání ročně, od října do června, max. 120 zasedacích dnů zákonodárná iniciativa náleží ministerskému předsedovi a členům Parlamentu; návrhy členů Parlamentu jsou nepřijatelné, jestliže by jejich mělo za následek snížení veřejných příjmů či zvýšení státního dluhu taxativní výčet oblastí, k jejichž úpravě se vyžaduje zákon, zbytek upravují nařízení a dekrety ministerské rady; částečně jde o úplné (např. úprava občanství, trestních norem, voleb atd.), částečně jen o rámcové zákony (např. kompetence územních celků, školství, pracovní právo…); zákony zasahující do nařizovací oblasti mohou být měněny dekrety organické zákony provádějící ústavu mohou být vyhlášeny pouze po předchozím prohlášení Ústavní rady, že jsou v souladu s ústavou - Ústavní rada (čl. 56-63) složení: devět členů, z toho tři jmenováni prezidentem republiky, tři jmenováni předsedou Národního shromáždění, tři předsedou Senátu; mandát na devět let s obnovováním po třetinách každé tři roky; nad počet devíti členů jsou doživotními členy bývalí prezidenti pravomoci:
- kontrola průběhu voleb prezidenta - ověřování voleb poslanců či senátorů - kontrola ústavnosti organických zákonů po schválení parlamentem, ale před jejich vyhlášením - kontrola ústavnosti dalších zákonů na návrh prezidenta, předsedů obou komor Parlamentu či ministerského předsedy, příp. na návrh min. 60 poslanců či senátorů, rovněž po jejich schválení parlamentem, ale před jejich vyhlášením ústavní soudnictví je tak preventivní či neúplné, jelikož již platné a účinné zákony ovšem nemohou být předmětem přezkumu ze strany Ústavní rady
- Soudní moc (čl. 64-68) prezident ručí za nezávislost soudní moci, jeho pomocným orgánem je Nejvyšší soudcovská rada Nejvyšší soudcovská rada se skládá z prezidenta, ministra spravedlnosti, pěti soudců, jednoho státního zástupce, jednoho člena Státní rady a tří dalších osobností jmenovaných po jednom prezidentem a předsedy obou komor Parlamentu; dělí se na kolegium s příslušností pro věci soudců a kolegium s příslušností pro věci státních zástupců kompetence Nejvyšší soudcovské rady: navrhuje soudce do Kasačního soudu a předsedy Apelačního soudu, funguje v kárném řízení proti soudcům i státním zástupcům další soudy: Vysoký soudní dvůr, složený ze členů obou komor Parlamentu, soudí prezidenta republiky v případě, že se dopustí velezrady; Soudní dvůr republiky, složený z dvanácti členů po šesti z každé z komor Parlamentu a ze tří soudců Kasačního soudu, soudí členy vlády za trestné činy spáchané v souvislosti s výkonem jejich úřadu atd. Státní rada: obdoba Nejvyššího správního soudu - Lidská práva odkaz na Prohlášení práv člověka a občana z roku 1789 některé zde zakotvené zásady či práva: svoboda, legalita, presumpce neviny, svoboda tisku, vlastnické právo