16. Vegetace a vegetační úpravy při revitalizacích 16.1 Ochrana stávající vegetace a podpora přirozené obnovy porostů Obnova a posilování břehových a doprovodných porostů jsou významnými součástmi revitalizačních opatření, neboť porosty jsou přirozenou a nezbytnou součástí koryt vodních toků a jejich niv. V první řadě je třeba chránit stávající zeleň, která se přirozeně vyvíjí, a využívat samovolného zarůstání z náletů a vegetativní obnovou. Tato zeleň, která uspěje v přírodním výběru, zpravidla dobře vyhovuje místním podmínkám a nejlépe prospívá. Tento způsob ozeleňování je také nejlacinější. •
•
• • •
•
Předběžné kácení dřevin, kterým se někteří investoři snaží vytvořit dojem menší přírodní hodnoty lokality, a tedy větší potřebnosti „revitalizační“ stavby, je při posuzování záměru nutně vnímáno výrazně negativně. Pokud kácení proběhlo bez patřičného povolení, lze si pak dost těžko představit, že by resort životního prostředí tomuto investorovi ještě poskytl dotaci na revitalizační stavbu. Rušivé zásahy do zeleně při výstavbě je nutno minimalizovat. Stávající zeleň a rozsah kácení musejí být zakresleny v prováděcí dokumentaci stavby, kácení dřevin pokryto příslušným úředním povolením. Dřeviny v dosahu stavební činnosti musejí být chráněny před poškozením. Z některých nezbytně mýcených dřevin mohou být ponechávány alespoň pařezy, které následně obrazí. Týká se například olší, vrb, jasanů,… Součástí dokončovacích prací stavby je ošetření všech poškození dřevin, hlavně čisté ořezání pahýlů po ulámaných větvích. Stavbou obnažené nebo uměle vytvořené povrchy, které není potřeba co nejdříve stabilizovat travnatým krytem, bývá vhodnější nechat volné pro semenný nálet místních druhů dřevin. V těchto případech se povrch nehumusuje a neosévá travní směsí - na jílu či štěrku se semena podstatně lépe uchycují než na povrchu zatravněném nebo zabuřenělém. Nejvydatnější bývají nálety olší, v nivách velkých řek topolů. Olšovému náletu je vhodné plochu vystavit na podzim, semena napadávají během zimy. Osévání směsemi trav a bylin by se mělo omezit jenom na plochy, kde je to opravdu potřebné v zájmu stabilizace.
Před rozhodováním o dalších opatřeních je třeba správně zhodnotit stav existujících porostů. Při tomto hodnocení by měla být brána v potaz hlediska dendrologická, ochranářská, ale také vodohospodářská. Právě pro vodohospodáře se jeví vhodným jednoduchý a praktický systém hodnocení vegetačního doprovodu vodních toků, který navrhují Šlezingr a Úradníček (2002). Tento systém nevyžaduje ani hlubší dendrologické, biologické a ekologické znalosti. Na základě prohlídky v terénu je s jeho pomocí schopen zhodnotit stav porostů i technik – vodohospodář. Svou jednoduchostí tento systém vyniká mezi jinými metodikami hodnocení a klasifikace břehových porostů a morfologie toků, které jsou většinou tak složité, že se pro praktické použití sotva hodí. Obr. 16.1: Soukmení topolu černého v nivě větší řeky. Soukmení jsou přirozenou růstovou formou i dalších nosných dřevin břehů a niv – olší a vrb. Vzrostlé soukmení představuje kompaktní individuum s vyváženou statikou a nemělo by se do něj příliš zasahovat. Snaha takováto vzrostlá soukmení za
každou cenu „vyjednocovat“, která se občas objevuje jako jeden z neblahých příznaků tak zvané kultivační mánie, je chybná. Individualizace kmenů vyjednocováním je přípustná nanejvýš v mladých porostech. Hlubší zásah do staršího, vzrostlého soukmení by nejspíš narušil jeho soudržnost a zkrátil životnost.
Obr. 16.2: Součástí revitalizačních opatření může být regenerace starých hlavatých vrb. V minulosti byly seřezávány, což určilo další vývoj jejich habitu a statiky. Když seřezávání na delší dobu ustalo, vrby obrostly mohutnými rameny, která však nemají charakter přirozené koruny, a rozlamují se. Obnovením řezu lze prodloužit jejich životnost. Tyto radikální zásahy však je nutné provádět po projednání s orgánem ochrany přírody a odborným způsobem, jinak hrozí zničení stromů. Po čase je třeba řez opakovat.
Systém hodnocení doprovodných porostů podle Šlezingra a Úradníčka Posuzovaná trasa vodního toku se rozdělí na úseky o délce zhruba 100 metrů. Tyto úseky se hodnotí zvlášť. Každému úseku se přidělují body podle následujících kriterií:
A. Procento poškozených či stanovištně nevhodných dřevin
do 30 % do 60 % nad 60 %
1 bod 2b 3b
B. Počet vegetačních pater
1 veg. patro 2 veg. patra 3 veg. patra
3b 2b 1b
C. Šířka vegetačního pásma (od přibližné úrovně středního průtoku)
D. Druhová rozmanitost dřevin
E. Relativní hustota porostů souvislý porost s místními průhledy na hladinu střední a velké skupiny porostů bez porostů, malé skupinky, solitery
do 7 m 7 až 10 m nad 10 m
do 3 druhů 4 až 6 druhů 7 a více druhů
1b 2b 1b 3b 2b 1b
1b 2b 3 b.
Hodnocený úsek se začlení dle součtu získaných bodů do kategorií: 5 – 6 bodů – vegetační doprovod v dobrém stavu 7 – 8 bodů – v úseku jsou nutné úpravy a dosadby 9 a více bodů – nutné rozsáhlé zásahy, případně celková obnova. Pro běžné případy z provozu a správy vodních toků poskytuje toto hodnocení prakticky použitelné vodítko. Obr. 16.3: Za povodní se v nivních porostech zachycují plaveniny. To bývá vnímáno nepříznivě, protože jejich odklízení je obtížné. Nutno však brát úvahu, že plaveniny, které by se nezachytily v porostech, by mohly na jiných místech, například pod mosty a propustky, způsobit mnohem větší problémy. Zde lužní háj na Císařském ostrově v Praze po povodni v srpnu roku 2002.
16.2 Obecné požadavky na výsadby dřevin V řadě případů není přirozené dřevinné zeleně dost a je třeba ji zakládat či doplňovat výsadbami. Tu je nutné, aby projekt revitalizace obsahoval seriozně zpracovaný návrh ozelenění, včetně situace výsadeb, z níž je zřejmé, kam se má co vysadit. Tento projekt slouží nejen pro orientaci dodavatele, ale také pro následnou kontrolu. Ozelenění se v rámci revitalizační akce pokládá za jeden ze stavebních objektů a jeho projekt je součástí dokumentace, na jejímž základě je vydáváno stavební povolení a posléze prováděna kolaudace. Návrh ozelenění zpracovává kvalifikovaný odborník. Tak jak dřevinná zeleň podél vodních toků a v nivách představuje výrazně polyfunkční systém, tak i z různých pohledů může být velmi rozdílně vnímána a hodnocena. Často jde o pohledy dosti protichůdné, které jednotlivě nelze absolutizovat. Tak z hlediska vodohospodářského může zeleň působit nepříznivě, pokud v nevhodných místech omezuje průtočnost koryt a niv nebo pokud se stává zdrojem povodňových plavenin, schopných vytvářet ucpávky a bariéry. Ale současně musejí být vnímány její příznivé technické funkce, jako je schopnost stabilizovat koryta, posilovat tlumivé účinky niv na povodňové rozlivy a v povodňovaných nivách zachycovat plaveniny, které by se jinak mohly zachycovat jinde, s mnohem většími riziky. Nejednoznačné mohou být vlivy vegetace na vodní bilanci území, náchylných k vysoušení – porosty na jednu stranu zastiňují vodní hladiny, a tak omezují výpar z nich, na druhou stranu samy o sobě představují velmi výkonný odparník. Rozdílně bývá na dřevinnou zeleň nahlíženo přes zájmy různých skupin rostlin a živočichů, neboť různá míra pokrytí území dřevinnou vegetací samozřejmě vytváří zcela odlišné stanovištní podmínky. Je třeba vyvarovat se jednostrannosti – nutno například počítat s tím, že batracholog (znalec obojživelníků) poměrně vyhraněně preferuje oslunění vodních hladin, a to i v místech, kde by jiné přírodovědné profese mohly podpořit částečné nebo plné pokrytí dřevinnou vegetací. Závěry pro reálná opatření musejí být činěny se zřetelem k různým pohledům na věc a se schopností diferencovat různé prvky řešení podle podrobných místních podmínek a podle technických a přírodovědeckých priorit, které nakládání s jednotlivými fragmenty řešeného území určují. Bohužel ozelenění tak, jak bylo reálně prováděno, zatím ne vždy patřilo k silným stránkám revitalizací. :ejčastější nedostatky: • Nejsou ujasněny cíle ozeleňování řešeného prostoru a návazně ani celková koncepce provádění. Často pak má ozelenění nahodilý až chaotický charakter a neodpovídá dostatečně funkcím a členění daného území. • Chybí kvalifikovaný návrh ozelenění, včetně specifikace druhu dřevin, typu a velikosti sazenic a způsobu nakládání s nimi. • Výsadby v nevyhovujícím množství a struktuře - „patníkové“ linie, příliš řídké skupiny v cílových rozestupech vzrostlých stromů, chaotické plošné rozhozy sazenic bez ohledu na druhy, nevhodná aplikace návyků z městského sadovnictví, ze zahrádkářských, okrašlovacích nebo silničářských metod výsadeb. Opomíjení tradičně dobře vypracovaných lesnických postupů. Nedostatečná intenzita ozelenění, opomíjející pomalé nabíhání pokryvu plochy mladými výsadbami a ztráty, k nimž postupně dochází. • :evhodná struktura výsadeb -. • :evhodná volba druhů - nikoliv místního původu, nepřizpůsobené stanovištím. • Malé (lesnické) sazenice bez patřičné péče, živořící v buřeni.
• •
• • • •
Příliš velké sazenice ze školkařské nabídky alejových stromů - jsou drahé, vyvracejí se, ohýbají nebo lámou, jejich tvar mnohdy neodpovídá přirozenému růstu v krajině. :evhodná snaha šetřit peníze vykopáváním sadebního materiálu v přirozených náletech. Jen některé druhy, jako lípy nebo lísky, poměrně dobře snášejí velmi drastické zacházení s kořenovým systémem, nezapěstovaným pro přesazování. Naopak třeba duby, břízy nebo trnky snášejí přesazování z náletů špatně. Většinou přijde šetření tohoto druhu dost draho. :ekvalitní, zaschlý školkařský materiál. Sazenice poškozené přechováváním na vzduchu. Rovněž delší přechovávání ve vodě sazenice ničí. Špatná technologie výsadby. Sazenice nedbale, mělko zasazená. Nekvalitní podpěrný kůl. Nízké uvázání. :edostatečné následné ošetřování, zejména zálivka, obžínání a mulčování. :edostatečná ochrana před zvěří.
Cíle a koncepce ozeleňování Častou počáteční a velmi vážnou chybou bývá formální přístup k ozeleňování. Chybí seriozní rozvaha o tom, jaké funkce mají porosty plnit a jak mají vypadat v okamžiku vysazení a po čase. Revitalizační stavba se chaoticky „ostromečkuje“ jenom tak, aby vznikla jakási základní povinná vegetační kulisa. V lepších případech těmito výsadbami časem prostoupí přirozené náletové dřeviny. O úspěchu původního „záměru“ lze hovořit v případech, kdy tyto porosty prosperují a vytvoří v krajině izolované fragmenty parkových úprav nebo jiné nepřirozené kompozice, které pak bývají příležitostně označovány jako „blboháje“. Ale často mají výsadby tohoto druhu malou schopnost přežívat, což souvisí jak s celkově nekvalitním provedením, tak s funkčními problémy porostů. Řídké, nesourodé výsadby se těžko stávají zapojeným porostem, oproti skupinovým výsadbám si jednotlivé rostliny neposkytují potřebnou mikroklimatickou podporu. Po několika letech z takových výsadeb nemusí nic zbýt. V každém případě by měly být především dobře definovány účely, pro které jsou jednotlivé části výsadeb zakládány, a těmto účelům by měly být podřízeny způsoby provádění. Určitý fragment může být založen, aby plnil například některou z následujících funkcí: •
•
•
Obnovení břehového porostu přírodního charakteru. Takový porost nevytvoří jedna linie sazenic, vysazených v pravidelných rozestupech. Nejspíše budou zakládány hustší skupiny protáhlého tvaru, rozložené podél břehu. Vytvoření vegetačního lemu, který oddělí revitalizované území od okolí a ztlumí jeho nepříznivé vlivy. Typické je ozeleňování svahů po okraji nivy, které má dát revitalizaci obvodovou kulisu a omezuje erozní smyvy z okolních ploch. I v tomto případě se nejspíš uplatní hustě vysazované skupiny podélného půdorysu. Jednotlivé skupiny, chráněné oplocenkami, by měly být jenom tak dlouhé, aby nevytvářely příliš dlouhé překážky pro pohyb zvěře krajinou. Obnovení nebo doplnění soliterních stromů v nivě. Široké zatravněné nivy s jednotlivými dominantními stromy, nejčastěji duby, vzrušovaly již staré romantické malíře. Bohužel dlouho mizely takové stromy bez náhrady. Krajinotvorná opatření jsou příležitostí, začít tuto škodu napravovat, i když efektu dominance vysazených stromů se generace dnešních revitalizátorů nedočká. V těchto případech bývá obvyklé vysazovat větší sazenice. Pak je třeba věnovat mimořádnou péči výběru opravdu kvalitních sazenic. Obvykle komerčně dodávané alejové sazenice sice vynikají cenou, tvarování vysoko vysazené koruny je ale
•
většinou předurčuje k úloze rychle vytvářené, ale nikoliv dlouhověké kulisy podél komunikací. Pro daný účel by sazenice neměly mít korunu nepřirozeně tvarovanou a vytaženou do výšky. (Někteří odborníci ale vůbec pochybují o vhodnosti školkovaných sazenic, které prodělaly několikeré podříznutí kořenů, pro pěstování dominantních stromů. Pokud lze v řešeném území najít nadějné stromky, rostoucí z náletu, stačí je chránit, případně jim mírně pomoct potlačením konkurentů. Pokud přirozené nálety chybějí, bylo by nejspíše nutné zapěstovávat v cílových místech skupiny stromků z výsevu semen.) Vytvoření nivního háje, který bude mimo jiné zpomalovat rozlité povodňové průtoky. Půjde o rozsáhlejší výsadby, zakládané buď ve větších hustých skupinách, nebo přímo plošně. Zde se uplatní lesnické metody plošného zakládání výsadeb.
16.3 Druhy dřevin a sadební materiál Revitalizace dbají vhodného, místního původu, genetické čistoty a dobrého zdravotního stavu rostlinného materiálu. Kvalitu a původ musejí garantovat odborné školkařské závody. Vhodná druhová skladba je věcí návrhu ozelenění. Jistá rizika kvality materiálu jsou při využívání náletů, zvláště v blízkosti okrasných parků, které mohou být zdrojem genové kontaminace. Lesnickou problematiku upravuje zákon 289/1995 Sb., o lesích, a vyhláška 82/1996 Sb. Ministerstva zemědělství, o genetické klasifikaci, obnově lesa, zalesňování a o evidenci při nakládání se semeny a sazenicemi lesních dřevin. I při revitalizačních výsadbách na nelesní půdě je žádoucí dbát na původ a kvalitu genetického materiálu v duchu této vyhlášky. Příklady dřevin, vhodných pro revitalizace: Vrby - v Čechách přirozeně roste přes 20 druhů vrb a celá řada jejich kříženců. Několik druhů je vzácných, ty jsou vázány na zcela specifická stanoviště, jako nízké druhy rostoucí v mokřadních loukách a rašeliništích. Jinak se pro každou oblast najdou vhodné druhy různého vzrůstu - stromového, nižšího stromového, keřového. Vrby vyžadují vodu (s výjimkou vrby jívy) a slunce, dobře kořenují z prutů a tyčí, zaražených do země (opět s výjimkou vrby jívy). Snášejí dobře záplavy a kolísání hladiny vody. Jejich místo je na nezastíněných březích a vlhkých místech, a to i přímo v břehové čáře. Keřové vrby jsou velmi vhodné k vegetačnímu pokrytí míst, kde stromový porost není z nějakého důvodu vhodný. Olše lepkavá - světlomilný strom břehů, mokřadů a vlhkých míst, vydrží záplavy. Vyroste v místech vysloveně vlhkých i sušších, ale špatně snáší významné změny polohy hladiny podzemní vody - na změny zamokření při stavbách následně často reaguje chřadnutím a uhynutím. Olše šedá - druh olše s omezenějším areálem, převážně horským a podhorským. Nenáročná dřevina, v nižších polohách je vysazována a místy se šíří. Vzhledem k původnímu areálu rozšíření není pro revitalizace v nižších a středních polohách vhodná. Střemcha obecná - přizpůsobivý a odolný nízký strom až keř. Roste na vlhkých místech i v podrostu, v lužním lese a na březích vod může tvořit spodní patro, ve vegetaci zastíněné. Její doba je časně na jaře, kdy ozdobí luhy bílým květem. Snadno se množí kořenovými oddělky. Dub letní - nosná dřevina těch partií našich luhů, v nichž trvale nestojí voda a které nejsou častěji zaplaveny. Občasné zaplavení kratší 14 dnů snese. Hlubokým kůlovým kořenem musí dosáhnout na podzemní vodu. Právě pro kůlový kořen se obtížně přesazuje, pro výsadby nutno požadovat kvalitní školkované sazenice.
Dub zimní - nemá hluboký kůlový kořen, tedy se o něco lépe přesazuje. Záplavy nesnáší. Oproti dubu letnímu je i v sortimentu školek poněkud opomíjen, a snad také pro to si zaslouží pozornost. Líska obecná - vitální keř různých typů stanovišť, mimo zabahnělé půdy a rašeliny. Dobře se přesazuje, a to i z náletů, rychle roste a zapojuje se. Jasan ztepilý - kvalitní strom lužních lesů, pramenišť i vlhkých svahů. Zamlada snese i zástin. Nesnáší stagnující vodu a rašeliny, záplavy jen po krátkou dobu počátkem vegetace. Vitální, dobře ujímavý, dá se úspěšně přesazovat i z náletů. Jilmy (habrolistý, horský, vaz) - než byly zdecimovány houbovými nákazami, patřily k nosným dřevinám některých typů lesních porostů, včetně lužních. V mládí vitální, rychle rostoucí, snášejí částečný zástin, prospívají ve vlhkých místech a dobře snášejí záplavy. Stojí za to podporovat jejich návrat do krajiny. Ze zdravotních důvodů je ale vhodné vysazovat odděleně jednotlivé stromy. Javor klen - strom vlhčích stanovišť od niv po svahy a suťoviska, nesnáší stagnující vodu a záplavy. Javor mléč - lépe než klen snáší zastínění a stagnující vodu, a proto se občas vyskytuje i v lužních lesích. Nemá však rád výkyvy v hladině podzemní vody. Javor babyka – roste v teplomilnějších listnatých lesích a často i v lužních lesích. Všechny tyto druhy javoru se velmi dobře šíří přirozeným náletem. Lípy velkolistá a malolistá - stromy dobře přizpůsobivé k různým vlhkostním a světelným podmínkám, uplatní se od vlhkého lužního porostu po suché stráně. Jsou velmi vitální a lze je s dobrým výsledkem přesazovat i z přirozených náletů. Břízy - světlomilné stromy výrazně průkopnického založení. Obsazují obnažená vlhká místa i skály, ovšem nesnášejí kolísání hladiny vody. Jsou nečekaně citlivé na přesazování - pokusy o přesazování „snadno dostupných laciných“ stromků z přirozených náletů bývají neúspěšné. Topol černý - strom vlhkých niv větších řek (dolní Vltava, Labe, Morava), žádá pohybující se, nikoliv stagnující podzemní vodu. Pravý černý topol je cennou a dnes poměrně vzácnou domácí dřevinou. Pozor na nežádoucí křížence - tzv. kultivarní topoly, které se snažíme z krajiny pro jejich nepůvodnost spíš vytlačovat. Topol osika - světlomilný strom, snášející různé vlhkostní poměry, s výjimkou záplav. Po pokácení stromu mimořádně silně vyrážejí z kořenů výhonky. Brslen evropský - teplomilný keř, schopný růst od vlhkých luhů po suché stráně. Spolehlivý při přesazování. Kalina obecná - vlhkomilný keř, snášející zastínění. Pokud na revitalizaci navazuje ozeleňování sušších pasáží dál od vody, mohou se uplatnit i další dřeviny, například: Buk lesní - nosná dřevina v zalesněných svazích, nesnáší vodu vystupující k terénu, záplavy a údolí s častými inverzemi a pozdními mrazíky (mrazové kotliny). Habr obecný - stinná dřevina svěžích svahů, nesnáší pravidelné záplavy a zrašelinění. Trnka obecná - Keř vhodný do suchých protierozních mezí a svahů. Jak je obtížné zbavit se jí tam, kde jí nechceme, tak obtížně se přesazuje. Přesazování z náletu je velmi nespolehlivé, nutno vysazovat kontejnerové školkařské sazenice. Hloh jednosemenný - cenný keř do sušších svahů, protierozních pásů a mezí. Kontejnerové sazenice se vcelku spolehlivě ujímají. Svída krvavá - nenáročný, přizpůsobivý keř, vhodný od okrajů lužního lesa po suché protierozní pásy a meze. Vitálně se šíří. Ovocné stromy - do svahů, mezí a jako doprovod k cestám, navazujícím na revitalizační zásahy, jsou vhodné výsadby ovocných dřevin zejména těch druhů, které nevyžadují
soustavný řez - hrušeň, švestka, třešeň, ořešák královský, některé odrůdy jabloně, případně jabloň lesní. Pro krajinářské výsadby jsou vhodnější stromy neroubované nebo roubované na podnožích, umožňujících vysokokmenný růst. V případě roubovaných stromů ve volné krajině je možné uplatňovat staré krajové odrůdy. Obr. 16.4: Umístění hlavních druhů dřevin ve vztahu k vodě a ke slunci. Vrby se uplatní ve vlhkých a zamokřených polohách s plným osvitem. Typickou dřevinou vlhkých břehů je olše lepkavá. Střemchy, jako doplňkové dřeviny břehových porostů a lužních hájů, jsou stanovištěně přizpůsobivé a snášejí i zastínění. Ve vlhkých i sušších místech v nivě a po jejích okrajích, ovšem mimo místa s trvale stagnující vodou, dobře prosperuje jasan ztepilý. Nosnými dřevinami tvrdých luhů i sušších okrajů niv jsou duby a lípy. Ovocné dřeviny se uplatní například ve výše umístěných protierozních pásech, které oddělují revitalizované území od sousedních polností.
Obr. 16.5: Méně známý obraz Antonína Chittussiho „Partie z Troje u Prahy“ (Národní galerie v Praze) zachycuje pražský úsek Vltavy v 80. letech 19. století, dříve než byl zničen soustavnou regulací. Nad živými štěrkovými břehy, ještě v dosahu běžných velkých vod, zřetelně rozeznáváme pásmo bohatého porostu převážně keřových forem vrb. Na ně navazuje pás vyšší vegetace, nejspíše tvořený stromovými vrbami, jilmy a topolem černým.
V revitalizačních výsadbách by se neměly vyskytovat kultivarní topoly, vypěstěné křížením topolu černého a některých amerických druhů. Naopak, tyto stromy, které byly poměrně hojně vysazovány v padesátých a šedesátých létech 20. století, je vhodné v břehových porostech nahrazovat přirozenými druhy. Břehové porosty kultivarních topolů jsou málo vhodné nejen biologicky, ale také technicky. Pokrývají břehový koridor natolik, že se již pod nimi neuplatní olše, vrby a další nosné druhy, ale přitom pod nimi zůstává dost prostoru a světla pro podrost, v němž se často uplatňují rumištní druhy. Nevýhodou stejnověkých porostů kultivarních topolů je také poměrně brzké současné zestárnutí a rozpad. Typy sazenic podle kořenového systému a velikosti Sazenice se prodávají prostokořenné, balové nebo kontejnerované: • Prostokořenné sazenice jsou nejlacinější a pro řadu revitalizačních úloh při správném zacházení a následné údržbě vyhovují. Malé stromky výšky několik decimetrů až cca 80 cm se hodí pro souvislé výsadby lesnického typu, které následně budou obžínány. Starší sazenice do výšky cca 1,5 m jsou použitelné pro jednotlivé výsadby, jsou však citlivé na postup výsadby a v sušších místech vyžadují dostatečnou následnou zálivku. Pokud jim v těchto náležitostech nebude možné dostatečně vyhovět, je lepší prostokořenné sazenice nesázet. • S kořenovým systémem zapěstovaným do přepravitelného balu se zpravidla prodávají větší sazenice určené pro jednotlivé výsadby. Balové sazenice středních velikostí jsou dražší a těžší než odpovídající sazenice prostokořenné, lépe se však ujímají. Pro většinu revitalizačních úloh jsou vhodné. Velké balové sazenice alejových apod. typů jsou obvyklé v městském sadovnictví, při výsadbách v krajině však je jejich použitelnost omezená. Vzhledem k nákladnosti a značným nárokům na údržbu jich lze použít spíše jednotlivě jako výrazných dominant. Pozor na falšované baly, které mohou pocházet z přerostlých školkařských hustníků a místo náležitě zapěstovaného balu mají jen osekané kořeny, zabalené do textilie. • Podsadité sazenice výšky cca 0,5 až 2 m (keře přiměřeně menší), zapěstované v kontejnerech (=květináčích), lépe než sazenice prostokořenné obstávají v nepříznivých poměrech, jsou méně náročné na následnou péči a mohou být sázeny po větší část roku. Větší cena je dostatečně vyvážena větší spolehlivostí. Jejich nabídka se dnes rozšiřuje, pro snazší technologii výroby a lepší manipulovatelnost proti balovým sazenicím dnes v řadě školek ovládají kategorii středních velikostí. Pro výsadby v sušších místech a vůbec náročnějších podmínkách jsou kontejnerové sazenice nejvhodnější. Hodnotu sazenic ovšem může zmenšovat příliš dlouhé pěstování v kontejnerech. Zvláště některé dřeviny, jako třeba duby, mají výrazný sklon k zatočení kořenů, což pro postižené jedince znamená trvalé znehodnocení.
16.4 Struktura výsadeb Ze starší překonané praxe správy vodních toků se někdy ještě i do revitalizací přenášejí snahy o výsadbu v pravidelných řadách podél břehů. Ta je nejvíce vzdálena přírodě. Pravidelná liniová výsadba nevytváří samostatné úkrytové skupiny s vlastním mikroprostředím, její vzhledové vyznění bývá slabší, zvláště pokud některé stromy zajdou. Podobně ze starých, překonaných zvyklostí vcházejí snahy vysazovat dřeviny jenom po jednom břehu toku, kvůli strojnímu čištění. Tento překonaný požadavek vychází z představy, že koryto je odvodňovacím kanálem, který je třeba v zájmu udržování průtočnosti soustavně pročišťovat. U přirozených nebo revitalizovaných koryt se však připouští pročišťování
nepředpokládá, protože ničí oživení a zahloubením a soustředěním proudu ohrožuje stabilitu koryta. Při revitalizacích je třeba přiměřeně využívat potenciálu obou břehů a revitalizační výsadby provádět oboustranně.
Obr. 16.6: Různé přístupy k revitalizačním výsadbám: A: Jednotlivá výsadba větších sazenic. Tento přístup se používá v okrasném sadovnictví, avšak pro výsadby v krajině není vhodný. Drahé a náročně předpěstované sazenice se nehodí do terénu, kde nebude zajištěna údržba na nejvyšší úrovni. Řídká disperze jednotlivých velkých sazenic může odpovídat charakteru pastvin v širokých nivách větších řek, ale je velmi vzdálena charakteru jak běžných břehových porostů, tak přirozených nivních hájů. B: Hustší rozptýlená výsadba středně velkých sazenic. Hlavními nevýhodami jsou málo efektivní individuální ochrana před zvěří a obtížnost údržby. Zvláště v případě, kdy jsou sazenice rovnoměrně rozloženy po celé ploše, vzniká tvarově nepříliš členitá kompozice. C: Výsadba tvarově i technologicky členěná. Zejména na krajích nivního pásu, kde je důležité vymezení nivy proti sousedním plochám, jsou v oplocenkách založeny husté výsadby lesnického charakteru, jen jednotlivě doplněné většími sazenicemi (oplocené skupiny by neměly být příliš dlouhé, aby nadměrně neomezovaly pohyb zvěře v krajině). Počáteční pravidelné tvary skupin výsadeb se časem samovolně rozrůzní. Podél potoka je založen břehový porost jednak skupinovou výsadbou středních sazenic, jednak hustým skupinovým zápichem vrbových řízků. Mezi jednotlivými skupinami zůstávají zachovány volné travnaté plochy.
V některých případech panuje obava, že vysazené dřeviny mohou prorůst do odvodňovacích drenáží a narušit jejich funkci. Není vhodné vysazovat dřeviny přímo do průběhu odvodňovacích zařízení, která mají být zachována. Na druhou stranu, z hlediska revitalizací je
odeznívání funkce drenáží spíše žádoucí a instituce, zabývající se revitalizacemi, by pro ochranu odvodňovacích zařízení neměly vyvíjet víc aktivity, než požadují příslušní majitelé a správci pozemků, účastnící se vodoprávního řízení k revitalizační stavbě. V případech, kdy je vyřazení drenáže z činnosti žádoucí, může být urychleno právě výsadbou dřevin, hlavně vrb, do trasy potrubí.
Plošná lesnická výsadba se používá pro souvislé ozeleňování vybraných ploch. Prostokořenné sazenice o výšce kolem 0,5 metru se vysazují na husto, běžná je obdélníková síť cca 1 x 0,5 m. Výsadbu je nutné následně obžínat, aby ji neudusila buřeň. Proto se sází v pravidelné síti nebo alespoň v řadách. V pozdějších letech se provádějí se výchovné probírky, kterými se postupně upravuje rozestup stromů a ruší pravidelnost jejich rozmístění. Oproti výsadbám v hospodářských lesích při krajinářských výsadbách se uplatní pestřejší skladba dřevin. Pak ovšem málo vhodným řešením by bylo osázet celou plochu dokonale rozmíchanou směsí druhů. Přirozené tvářnosti porostů spíše odpovídá vytváření nepravidelných skupin sazenic jednotlivých nosných druhů. Tyto skupiny by měly být dostatečně velké, aby prosadily svoji svébytnost. Rozmístění skupin zohledňuje podrobné členění plochy podle světelných, vlhkostních apod. podmínek. Plochy výsadeb je třeba chránit před zvěří. Vhodné k tomu jsou oplocenky. Použití individuálních ochranných obalů z umělé hmoty není v souvislé výsadbě efektivní. Již proto, že každý stromek s obalem je potřeba dobře zajistit kůlem, aby jej obal neohnul k zemi. Souvisle kůlovat v plošné výsadbě není únosné. Ochrana sazenic rozličnými nátěry je pracná, mívá krátkodobé účinky a různou míru spolehlivosti. Lesnické výsadby je třeba obžínat po dobu, kdy by je mohla dusit buřeň – podle velikosti stromků a tempa jejich růstu 3 až 5 let. Pokud se však může s obžínáním skončit dříve, je to lepší, a to nejen kvůli úspoře práce. Buřeň totiž také do jisté míry chrání stromky před povětrnostními extrémy, navíc každé obžínání nutně způsobuje určité ztráty a poškození stromků, která se s opakovanými zásahy načítají.
Skupinová výsadba nepokrývá řešenou plochu souvisle. Zakládá shluky či řady nebo jen doplňuje stávající porost. Při krajinářských výsadbách se osvědčuje použití středně velkých sazenic, tedy velikosti zhruba mezi 0,5 až 1,5 metru, které stačí obžínat jenom v první sezóně. Vzhledem ke ztrátám ve výsadbách prostokořenných sazenic se dnes v případě horších, sušších stanovišť praxe přiklání k používání sazenic kontejnerovaných. Ve skupinách je rovněž vhodné sázet nahusto s tím, že v budoucnu může v případě potřeby dojít na probírky. Vysazování menších sazenic v hustších skupinách napodobuje přírodní podmínky podstatně lépe než výsadby prováděné podle metod okrasného sadovnictví, kde se nejčastěji vysazují velké sazenice v cílových rozponech. Ostatně i příroda nechává nahusto rostoucí semenáče soutěžit. Sázení ve větší hustotě podporuje brzký vznik ochranného mikroklimatu skupiny, brzké dosažení pokryvného efektu, významného pro navazující oživení porostu a pro ochranu jednotlivých stromů nebo keřů před zvěří, a také vytváří rezervy pro případ ztrát (Okrasné sadovnictví sleduje jiné cíle než revitalizační výsadby. Usiluje v první řadě o brzké dosažení pohledových efektů vzrostlých stromů. Pro to
však musí více investovat do drahých sazenic a velmi náročné následné péče, jaká u výsadeb ve volné krajině zpravidla nepřipadá v úvahu. Přesto metody okrasného sadovnictví často nedosahují optimálních efektů. Nezřídka jsme svědky toho, že velké sadovnické sazenice dlouhou dobu po vysazení „sedí“, zatímco výsadby malých sazenic nebo obyčejné nálety je růstem dostihují a předstihují. Nepochybně jde o rozdíly ve vitalitě a přizpůsobivosti různých typů dřevinného materiálu.) Zvláště keře má smysl sázet pouze v kompaktních skupinách. Koruny jedinců by se měly dotýkat nejpozději ve třetím roce růstu. Pokud zakládáme skupiny keřových vrb zapichováním prutů, rozestupy mezi pruty mohou být velmi malé, až 10 cm. Velikost a kompaktnost skupin je důležitá mimo jiné kvůli zvěři, která jednotlivé vrbové pruty velmi zdatně ničí. Při vysazení velké, husté skupiny mohou být poškozeny obvodové pruty, ale jádro skupiny vydrží. Každá stromová sazenice ve výsadbách tohoto charakteru musí mít kvalitní kůl, někdy je vhodné pomocí kůlů vyznačovat i keřové skupiny. Neosvědčují se tenké latě z krajinek, které se brzy zlomí a sazenice je budou muset podpírat. Kůl má poskytovat stromku oporu, chránit jej a ukazovat obžínači nebo zalévači jeho polohu. Kůl by měl vydržet alespoň tři roky a měl by být tak dobře zatlučen do země, aby ho snadno nevytáhl ani zdatný uličník. Na kůly se nehodí tyče z habru, javoru, jeřábu a z dalších dřev, která rychle hnijí a lámou se. Dobře se osvědčují akátové a smrkové kulatiny. Ochrana výsadeb před zvěří je v krajině kategorickou nutností. V poslední době se při vodohospodářských revitalizacích velmi dobře osvědčuje výsadba ve velkých a hustých skupinách, z nichž každá je tradičně lesnicky oplocena proti zvěři. Proluky mezi skupinami posilují členitost budoucího vegetačního pokryvu, úspěšnost hustých výsadeb v oplocenkách je podstatně větší než v případě individuálně chráněných sazenic, nesoustředěně rozptýlených po ploše.
Jednotlivé výsadby (mimo ovocné dřeviny) Ve většině případů se při revitalizacích ve volné krajině neosvědčily výsadby vysokých, tzv. alejovových sazenic, které jsou pěstovány speciálně pro výsadby u komunikací a v okrasném sadovnictví. Jsou nepřiměřeně drahé, náročné na zacházení a při jejich výsadbách bývají velké ztráty. Pokud již uspějí, často se z nich vyvíjejí růstové formy, u nichž se nelze spolehnout na zdárný vývoj ve strom s přirozeně tvarovanou korunou. Pravé alejové a podobné sazenice jsou produktem víceletého pěstitelského úsilí, při němž se poměrně důraznými řezy zasahuje do korun i do kořenových částí. S těmito zásahy se stromky během školkování i po následné výsadbě mohou vyrovnávat díky tomu, že jim jsou v jiných ohledech garantovány velmi příznivé živinné a vlhkostní podmínky, jakož i další pěstitelské zásahy, které vývoj dále korigují. Tyto sazenice jsou – při velmi kvalitní následné péči – schopny poměrně rychle dosáhnout jakéhosi vzrůstového a pohledového standardu, který bývá oceňován u kulisové zeleně, vysazované v městských ulicích a parcích. Podle některých názorů však tento způsob pěstování způsobuje trvalé deformace, které tyto sazenice výrazně handicapují pro případ, kdy se ocitnou se skromnou nebo žádnou následnou péčí ve volné krajině a očekává se od nich, že se z nich budou vyvíjet plnohodnotní jedinci přírodního charakteru. Nezřídka se ale stává, že za alejové sazenice je vydáván nekvalitní materiál, pocházející z přerostlých a přehuštěných školek. Od těchto stožárů, které mají nedostatečný a
vykopáváním poškozený kořenový systém a místo koruny jakýsi smutný štět, nelze nic očekávat. Při krajinotvorných opatřeních se v jednotlivých výsadbách stromů nejlépe osvědčují sazenice střední velikosti, zhruba o výšce od 1 do 2 metrů, které již neohrozí buřeň. Ani tyto sazenice není vhodné sázet pouze v cílových rozestupech. Takto založený porost by se příliš dlouho zapojoval, jednotlivé stromy by si dlouho vzájemně neposkytovali potřebnou podporu. Navíc když dojde k částečným ztrátám, porost vysazený v cílových rozestupech ztrácí souvislost. Proto je vhodné i jednotlivě sázet hustěji, nejspíše se zahuštěním ve skupinách což se mj. blíží způsobu, kterým příroda vytváří přirozené porosty. V případě potřeby pak lze následně provádět probírky. Kompromisní vzdálenost sazenic je zhruba na jejich výšku.
Výsadby ovocných stromů I v revitalizacích se mohou uplatnit výsadby ovocných dřevin, i když na rozdíl od jiných krajinotvorných opatření spíš jen okrajově. Ovocné dřeviny se neuplatní v břehových porostech ani v lužních hájích. Součástí revitalizace však může být třeba vytvoření vegetačního pásu, který odděluje nivu od okolních zemědělských ploch, a to je dobrá příležitost pro ovocné dřeviny. Nebo perimetr revitalizace protíná nějaká polní cesta, kterou je vhodné opatřit ovocným stromořadím. Někteří lidé nejsou vysazování ovocných stromů do krajiny nakloněni. Obávají se nároků na údržbu, hlavně prořezávání, a toho, že sběrači polezou za ovocem a budou lámat větve. Svou roli hraje také obava, hodná českého člověka, že někde „zadarmo“ naroste ovoce, kterým by se pak někdo mohl nezaslouženě obohatit. Tyto důvody jsou vpodstatě vykonstruované ovocné stromy v naší krajině byly a zatím ještě jsou, a žádné velké škody tím nenastávají, ba právě naopak. Vyskytují se také ekologičtí fundamentalisté, kteří odmítají vysazování kulturních odrůd ovocných dřevin v rámci krajinotvorných opatření, neboť tyto dřeviny nejsou součástí přirozených přírodních společenstev. Takový přístup naštěstí racionální ochrana přírody neuplatňuje, vědoma si toho, že obýváme kulturní krajinu a v ní se snažíme chránit i četné formace, vázané na činnost člověka. Jsou to vedle luk a stromořadí také sady. Ovocné stromy podél cest, v mezích a ve starých sadech do naší krajiny patří, obohacují přírodu, neohrožují formace ryze přírodní, mohou poskytovat jistý užitek především těm lidem, kteří chtějí být zadobře s přírodou. Navíc volně rostoucí ovocné stromy z naší krajině zatím bez náhrady mizejí. Proto nechť se tam, kde je to stanovištně vhodné, objevují výsadby ovocných dřevin i jako součást revitalizací. Podmínkou ale je, aby i tyto výsadby byly prováděny kvalitně. Se zřetelem k místním podmínkám je třeba správně volit druhy, odrůdy, vzrůstné formy a typy sazenic. Tato problematika výrazně přesahuje rámec publikace, tedy pouze některá základní doporučení: Bez větších pěstitelských zásahů se obejdou hrušně a švestky, prořezávání vysloveně nemají rády třešně a ořešáky. Jabloně a hrušně není vhodné sázet na zákrskových podnožích, které představují běžný sortiment zahradnických prodejen. Je třeba shánět semenáče nebo sazenice roubované na podnože, umožňující vyšší vzrůst. Stále to není jednoduché, ale v poslední době, pod vlivem poptávky, se nabídka zlepšuje. V krajině se mohou uplatnit různé staré a místní odrůdy, i když existují také vhodné moderní odrůdy, schopné poskytovat lepší ovoce, než nejedlé štrůdláky. Každopádně měly by být hledány odrůdy nejméně náročné na zapěstování a údržbu a poskytující stromy co nejpřírodnějšího vzrůstu.
Zpravidla respektujeme kulturní a vpodstatě užitkový charakter různých formací ovocných dřevin, a tak jejich výsadby provádíme v cílových rozestupech. Sazenice se po výsadbě podrobují zapěstovávacímu řezu, který bývá důraznější než u dřevin neovocných, a to včetně krácení terminálních výhonů. Spolehlivá ochrana před zvěří je naprosto nezbytná.
Kombinované výsadby se v krajině uplatní asi nejvíce. Podle místních podmínek, a také podle materiálu, který je k dispozici, se mohou do plošných, lesnicky pojatých výsadeb jako kostra vkládat skupiny nebo jednotlivci. Tímto způsobem lze také podporovat velikostní a tvarovou členitost zakládaných porostů.
16.5 Vysazování stromu či keře O úspěchu výsadby hodně rozhoduje doba a kvalita provedení. Sází se na podzim do zamrznutí nebo na jaře do vyrašení. Při podzimní výsadbě se kořeny stromků usadí a začnou dřív pracovat, ovšem sazenice je třeba na zimu dobře zalít a případně zamulčovat (zasypat organickým materiálem) proti vymrznutí, resp. vyschnutí. Některé stromy vyhraněně žádají sázení na jaře, třeba břízy a většina jehličnanů. Kontejnerované sazenice mají širší rozsah doby výsadby než prostokořenné. Sazenice nesmějí zaschnout. Jemné kořenové vlášení prostokořenných sazenic uvadá na vzduchu a hlavně na slunci velmi rychle. Meziskladování sazenic je nejlepší ve vlhké zemině, ze dne na den můžeme použít třeba vlhkých pilin, hoblin nebo listí. Vysloveně nouzové je omotání kořenů mokrými hadry. Uchovávání sazenic ve vodě je chybné, kořeny zahnijí. Jáma se kope o něco větší než je kořenový systém, resp. bal stromu. Poctivě a na svislo se zatluče kůl, který by měl být nad zemí tak vysoký, aby byl účinnou oporou koruně stromku. Prostokořenné sazenici zastříháme usekané konce kořenů na čistý řez do zdravého dřeva. Sazenice by měla sedět v jámě tak, aby jí povrch zeminy sahal tak vysoko, jako když rostla ve školce. U roubovaných ovocných stromků má být místo přiroubování nad zemí. Do kořenů sypeme střídavě humusový substrát a původní zeminu, proléváme vodou. Sešlapujeme, aby stromek dobře seděl. Pro efektivní zalévání je potřeba kolem stromku vytvořit zemní mísu, v níž se bude držet voda. Stromek se přiváže ke kůlu popruhem nebo tkalounem; stromek není úplně přitažen (ostatně bude si ještě trochu sedat), ale úvaz po kůlu nesjíždí. Úvaz možno ke kůlu přitlouct lepenkovým hřebíkem. Vydatné úvodní zalití je podmínkou. Výrazným zástřihem se zredukuje koruna, a to i u balové nebo kontejnerované sazenice, aby ji narušený kořenový systém stačil zásobovat. S výjimkou ovocných stromů se však neřeže terminální výhon (hlavní výhon, budoucí kmen stromu) a pečlivě se před poškozením chrání terminální pupen, aby strom dobře a přímo „táhl“. Terminál je přípustné říznout jenom pokud je nenapravitelně poškozený nebo nějak vadný. U podzimních výsadeb se ovšem řez koruny nechává na jaro, aby stromky řeznými místy přes zimu nevysychaly. Nakonec je vhodné sazenici zamulčovat – obložit organickou hmotou, která bude zadržovat vlhkost a tlumit buřeň. Během května zarostou sazenice buření a ty menší je třeba obžínat. Obžínání je nutné zvláště v buřeni, která by mohla sazenici porůst a ohnout - svlačce, svízely,… Posekaný materiál namulčujeme ke stromkům. Právě kvůli obžínání je třeba husté výsadby menších sazenic zakládat v pravidelné pravoúhlé síti.
16.6 Úsporné způsoby šíření některých dřevin Vrby – s výjimkou vrby jívy - lze ve vlhkých a slunných místech šířit vegetativně. S úspěchem se používá různých metod a velikostí materiálu: • Tenké řízky, tloušťky zhruba jeden centimetr a dlouhé nejméně 20 cm, se zapichují do hustých hnízd tak, že vršky jen mírně vyčnívají nad povrch. • Silnější pruty, asi dvoucentimetrové, se mohou řezat zhruba na metrovou délku, a pak se rovněž ve skupinách zapichují dostatečně hluboko, aby držely v zemi a dosáhly na vodu. • Kůly různých tlouštěk a délek, daných dostupností materiálu a potřebami té které lokality, se zarážejí nejlépe do předražených děr. Pokud se zatlouká bez předražených děr, je třeba následně odřezat poškozené hlavy kůlů. Kůl se vždy zaráží tak hluboko, aby jednak pevně stál, jednak dosahoval do vlhkých nebo přímo zvodnělých spodních vrstev. Velkou předností výsadby vrbových kůlů je to, že prakticky již v první vegetační sezóně naroste slušná hlavová vrba. • Kůly jako součásti různých konstrukcí v korytech a březích. Osvědčuje se například zpevňující probíjení různých konstrukcí z kulatiny, kamene a drnů ujímajícími se vrbovými kůly. • Kůlové konstrukce k zahrazování koryt melioračních kanálů – například brlení nebo ježek z vrbových kůlů (na obrázku). • Kmeny kladené na terén nebo částečně přehrnuté zeminou – mohou se různými způsoby uplatnit jako stabilizace břehů a svahů. • :etříděné vrbové větve a odpadní drtě z větví, které vznikají třeba jako odpad z probírek porostů, se mohou používat rovněž různými způsoby. Lze je klást do vhodně vyhloubených zářezů nebo přímo na terén a částečně zasypávat zeminou. Tímto způsobem lze docílit i plošného ozelenění keřovými vrbami – po terénu se nejdříve rozloží odpadní větve, a přes ty se pak přehrne slabší vrstva zeminy. • Účelové vrbové konstrukce - například provázané válce z vrbových větví se mohou klást do pat břehů. • Vrbové pařezy, které musely být vytrhány ze země při nějaké stavební činnosti, včetně opravdu velkých pařezů, je škoda vyvážet na skládku. Usazeny na vhodném místě do půdy, s velkou pravděpodobností se rovněž ujmou. Lze je zasazovat do břehů revitalizačních koryt, a tak dosahovat velmi rychle vazného efektu kořenových systémů.
Obr. 16.7: Zakládání vrbových porostů s využitím řezaného materiálu. Nahoře husté zapichování řezaných prutů. Uprostřed zarážení kůlů. Dole osazování vrbových pařezů, které byly získány jako odpad ze stavební činnosti.
Obr. 16.8: Prokládání kamenných rovnanin a záhozů vrbovými řízky (vlevo). Kladení vrbových řízků nebo větví do zemních zářezů a jejich částečné překrývání zeminou (vpravo nahoře). Překrývání hromad vrbových větví zeminou (vpravo dole).
Obr. 16.9: Jedna z variant postupné obnovy drobné potoční vlásečnice částečnou revitalizací melioračního příkopu – omezení průtočnosti brlením z vrbových kůlů. Nahoře úplné brlení, vytažené do břehů. Dole brlení v průtočném profilu a zpevnění břehů zakládkou vrbových větví, umístěnou do rýhy po odstraněném opevnění. Překážka tohoto charakteru přispěje k postupnému změlčení koryta.
Nejlepší dobou pro sázení vrbového vegetativního materiálu je jaro, před olistěním, i když často se ujímají i pozdější výsadby. Vrby vyžadují dostatek vlhkosti a světla. Co se světla týče, na rozdíl od většiny jiných stromů nesnesou ani přechodně kompromis a neprosperují
ani v částečném zástinu. Zapichování jednotlivých prutů bývá málo účinné, zvěř je často úplně zničí. Vhodnější jsou výsadby v hustých skupinách. Duby letní a zimní lze na obnažených plochách šířit výsevem žaludů. Někdy vzejdou žaludy, vyseté hned po podzimním sběru. Spolehlivější však bývá výsev naklíčených žaludů, které prošly stratifikací v kompostové nebo písčité zakládce. Žaludy se vysévají v nezadrnovaných plochách do jamek hloubky cca 4 cm, v síti o sponu cca 15 cm. Dobře se seje do rýh, nadělaných krumpáčem nebo motykou. Jamky nebo rýhy se po výsevu zasypou a zašlapou. Výsev může rovnoměrně pokrývat plochu nebo může tvořit větší skupiny. Jednotlivé semenáče, rostoucí dál od sebe, je obtížné chránit před buření. Seté duby mohou kolonizovat i jalovou navážku, na níž by se výsadby sazenic těžko udržely. Se semenáči je potřeba mít trpělivost, ale proti výsadbám školkovaných sazenic mají nepoškozené kůlové kořeny, což je pro růst kvalitních jedinců podstatné. Přirozenému semennému náletu olší na plochy zasažené výstavbou apod., kde jsou v blízkosti semenné stromy, lze vyjít vstříc tím, že se konečná úprava ploch provede na podzim, před zimním náletem semen. V příštím roce už se do této plochy nezasahuje. Přes zimu také mohou silně nalétávat javory a jasany, na přelomu jara a léta pak topol černý. Přirozené nálety jsou mnohem úspěšnější na plochách, které nebyly ohumusovány ani osety. Obr. 16.10: Výsadba vrbového kolíku s ochranou proti zvěři.
Obr. 16.11: Vrby mají ve vodohospodářských revitalizacích a v ekologicky orientované správě vodních toků velmi široké uplatnění.
Obr. 16.12: Nekvalitní výsadba: Příliš „vytažená“ sazenice se špatně vyvinutou korunkou, nedostatečná stabilizace, chybí ochrana proti zvěři. Tato sazenice sotva vyroste v kvalitní strom.
Obr. 16.13: Pochybná výsadba nepřiměřeně vysokých „alejových“ sazenic. Tato olše byla dodána jako zapěstovaná vysoká sazenice s balem, ale možná se jednalo o podřadný materiál, opožděně vyzvednutý z přerostlého, zanedbaného hustníku. Stromek vyrostl v hustém zápoji, po vysazení do terénu postrádá oporu okolních stromů a ohýbá se. Nejlepším řešením asi bude tento nešťastný vlajkový stožár uříznout a spoléhat se na nové pruty, které vyrážejí ze spodní části.
16.7 Zeleň v projektu revitalizační stavby Nezbytnou součástí každého projektu revitalizační stavby je dokumentace výchozího stavu zeleně, vymezení zásahů do ní a návrh nového ozelenění. Zeleň stávající a nová musejí být zachyceny v situaci stavby, v textové části je uveden přiměřený kvantitativní a kvalitativní popis a rozpočet. Součásti projektu ozelenění: • Dokumentace stávající zeleně. Jednotlivě jsou zakresleny stromy a keře rostoucí v prostoru staveniště. Zachycuje se velikost stromů (obvod kmene ve výšce prsou), plocha keřových skupin a jejich zdravotní stav. Souvislé porosty stromů mohou být uvedeny skupinovými výčty po plochách. Zachyceny jsou též plochy či skupiny mladých náletů. Významné exempláře, bezprostředně dotčené výstavbou, je nutné zanést do situace, z níž vychází stavební projekt, na základě zaměření. Vhodná je fotodokumentace. • Návrh kácení dřevin. Kácení je přípustné jen v opodstatněném rozsahu. • Vymezení dřevin, které budou v průběhu výstavby chráněny (bednění, ohrady,…). • Návrh jednotlivých výsadeb středních (cca 0,8 až 2 m) nebo velkých (> 2 m) sazenic stromů. V situaci nebo doprovodném textu je uveden druh a velikost sazenice. • Návrh skupinových výsadeb malých nebo středních sazenic - zákres skupin, výčet a struktura druhů, velikosti a rozpony sazenic. • Návrh plošných výsadeb, včetně zapichování řízků - dtto. • Návrh ploch určených k vysévání semen (např. žaludů).
Vymezení ploch, které budou ponechány pro přirozený nálet, a návrh postupu pro případ, že se nálet nevydaří. V textové části projektu jsou specifikovány druhy, velikosti a typy sazenic. Je popsána doba a technologie výsadby, včetně způsobu ochrany před zvěří. Je předepsána následná údržba výsadeb, popřípadě výsevných či náletových ploch. Rovněž je předepsán způsob ošetření stávající zeleně, dotčené stavbou - včetně ořezání poškozených větví apod.
•
Za standard dodávky ozelenění se pokládá nejméně tříletá záruka za výměnu uhynulých a poškozených sazenic.
16.8 Zakládání travinobylinných porostů V rámci revitalizačních projektů vzniká občas potřeba ozelenění obnažené půdy travinobylinnou vegetací. Způsob řešení je třeba volit podle účelu, který může být rozdílný např. stabilizace břehů zemních koryt nebo vytvoření druhově bohatého lučního porostu. Obecně bývá osévání ploch při revitalizacích problémové. Výsledky výsevů obchodně dodávaných směsí jsou často pochybné. Na první pohled poněkud paradoxně nebývá z pohledu ochrany přírody optimální používání obchodních tzv. druhově bohatých, květnatých směsí. Tyto směsi je možné zakoupit, avšak za několikanásobně větší cenu než běžnou travní směs. Toto osivo je vytvořeno ze semen populací ze vzdálených území, a proto hrozí riziko tzv. „genetické eroze“, způsobené zavlečením cizorodého genetického materiálu. (Výjimkou a naopak vhodným řešením mohou být tzv. regionální směsi, které se však produkují zatím pouze ojediněle, např. v CHKO Bílé Karpaty). Tato problematika je tedy do jisté míry obdobná jako v lesnictví, kde se důrazně dbá na genetický původ semene a sazenic dřevin. Z toho plyne doporučení omezit výsevy, pokud k nim nelze užít speciálních regionálních směsí, jenom na nejnutnější míru, potřebnou ke stabilizaci svahů apod. Pro tyto účely pak použít běžnou travní směs, tvořenou jen základními druhy. Ta dobře splní technický účel, je relativně laciná, nekontaminuje místní společenstva a naopak z ní vzniklé porosty budou postupně místními společenstvy nejsnáze prostoupeny. Pokud však není technicky nezbytné určitou plochu osévat, je lepší ponechat ji přirozené sukcesi (zarůstání), kdy se na ploše během několika vegetačních sezón ustálí společenstvo stanovištně nejlépe odpovídajících druhů. Někdy je vhodné tuto sukcesi podpořit a nebo usměrnit. Nejlepší je takto učinit oddrolky z druhově bohatých a stanovištně analogických porostů z co nejbližšího okolí. Tyto oddrolky obsahující diaspory (rozmnožovací částice, v našem případě většinou semena) je možné sbírat ručně z nesklizených lučních porostů, mnohem efektivnější je však jejich získání z usušeného sena z těchto cenných lučních ploch. Po řešené ploše se přehazuje seno z vyzrálých porostů místních kvalitních luk, a přitom z něj vypadávají semena. Specifickým způsobem obnovy a zakládání travních porostů je přenášení drnů z druhově bohatých lučních porostů. Tato činnost, očekává-li se od ní víc než pouhé technické odrnování, se však již neobejde bez součinnosti s botaniky specializovanými na problematiku luční vegetace – jednak aby nebyly způsobeny škody na hodnotných lučních porostech, jednak aby byly drny umísťovány do podmínek, kde mají dobrou šanci na úspěch: Prvotním motivem pro drnování však může být i snaha využít kvalitní vegetační povrch, pokud již dochází ke stavebnímu zásahu v botanicky hodnotné louce. V takovém případě je potřeba
uvážit, že luční porost nevyrostl z roku na rok a drn z této louky představuje hodnotný materiál, který by mohl být dobře využit, místo aby byl shrnut na jednu hromadu se spodní zeminou. Drn po sejmutí se ukládá do nevysokých rovnanin a co nejdříve se aplikuje. Pokud se investuje značná energie do vytvoření druhově bohatých lučních porostů, je také zapotřebí, aby byla zajištěna i jejich údržba v budoucnosti. Odborný návrh režimu údržby tedy musí být součástí projektu ozelenění.
