MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy
Dopady mexické finanční krize na proměnu politiky a přístupu MMF k dlužnickým státům Bakalářská práce
Marcela Mašková
Vedoucí práce: PhDr. Pavel Pšeja, Ph.D. UČO: 180514 Obor: MVZ - ES Imatrikulační ročník: 2006
Havlíčkův Brod, 2009
Poděkování Ještě před samotným úvodem této práce bych ráda poděkovala svému vedoucímu bakalářské práce PhDr. Pavlu Pšejovi, Ph.D. za cenné rady a především za trpělivost. Velké poděkování patří také mé rodině a přátelům za jejich podporu a povzbuzení.
2
Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci vypracovala samostatně a výhradně s využitím literatury a pramenů uvedených v přiloženém seznamu. V Havlíčkově Brodě dne 28. dubna 2009
Marcela Mašková
3
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 5 Mezinárodní měnový fond ......................................................................................................... 6 Stručná historie .................................................................................................................... 6 Členství v MMF .................................................................................................................... 7 Zdroje Fondu a mechanismy jejich čerpání ...................................................................... 8 Mexická měnová krize ............................................................................................................. 10 Bezprostřední vývoj před krizí ......................................................................................... 11 Příčiny mexické krize ......................................................................................................... 13 Reakce mezinárodního systému ........................................................................................ 14 Ponaučení z Mexika ................................................................................................................. 16 Opatření pro posílení prevence krizí ........................................................................................ 16 Iniciativa pro šíření údajů ................................................................................................. 18 Liberalizace kapitálového účtu ......................................................................................... 21 Řešení krizí ............................................................................................................................... 22 Programy přizpůsobení ..................................................................................................... 22 Finanční pomoc .................................................................................................................. 22 Nová dohoda o zápůjčce .................................................................................................... 23 Potřeby nouzového financování ........................................................................................ 24 Limity oficiálního financování .......................................................................................... 25 Zapojení soukromého sektoru........................................................................................... 26 Procedury bankrotu.......................................................................................................... 27 Závěr......................................................................................................................................... 28 Seznam použité literatury ......................................................................................................... 30 Monografie a články ve sbornících ...................................................................................... 30
4
Úvod Poslední desetiletí 20. století bylo svědkem velké proměny světové finanční struktury, jejímž charakteristickým rysem byla rostoucí mezinárodní integrace finančních trhů, která umožnila také rozvíjejícím se ekonomikám efektivně se zapojit do mezinárodních finančních trhů. Nadšení z přínosů globalizace zchladilo pochopení křehkosti celého systému, která závisí na racionalitě aktérů, a může vést od lokálních otřesů ke globálním krizím. Základním posláním Mezinárodního měnového fondu v tomto ohledu bylo vytvářet kolektivní rámec pro pomoc v čase potíží jednotlivých ekonomik. Mexická měnová krize z roku 1994 je často označována jako „první finanční krize 21. století.“1 Tedy jako první krize, která zasáhla mladou tržní ekonomiku v prostředí počínající globalizované finanční struktury, jež značně ovlivnila charakter a sílu, s jakou finanční problémy dopadnou nejen na zemi, v níž se rozhořela, ale díky silnému propojení národních trhů i na řadu dalších ekonomik. Tradiční pohledy v souvislosti s měnovými krizemi směřují na odhalení role, kterou hrál Mezinárodní měnový fond při jejich řešení. Cílem této práce je naopak v hlavních rysech přiblížit, jaký dopad měla mexická krize na proměnu MMF. Základní hypotéza stojí na tvrzení, že mexická krize upozornila na řadu nedostatků mezinárodního měnového systému i ve fungování Mezinárodního měnového fondu a rozpoutala vlnu dalekosáhlých změn MMF. První část textu bude věnována vývoji Měnového fondu a struktuře jeho prostředků využívaných k náplni jeho poslání v rámci pomoci členským zemím v řešení měnových problémů. V následujícím úseku se pokusím popsat události v Mexiku, které vedly k finančním problémům, a charakteristické rysy samotné krize a zapojení mezinárodní společnosti do jejího řešení, jež se staly důležitým podkladem mnohých debat o nutnosti reformy celého měnového systému. Ve zbývající části práce se pokusím posoudit posun Měnového fondu, jednak v oblasti prevence krizových situací, dále pak ve sféře mechanismů vhodných pro jejich řešení, který vycházel právě z ponaučení z mexické krize.
1
Camdessus, M.: Drawing Lessons from the Mexican Crisis: Preventing and Resolving Financial Crises – the Role of the IMF.
5
Mezinárodní měnový fond Potřeba úzké institucionalizované mezinárodní spolupráce v ekonomické oblasti byla silně vnímána již na počátku 20. století. Velkým břemenem se pak staly následky světové krize z 30. let, kterou následovaly nevyhlášené protekcionistické obchodní války, jejichž zbraněmi byly cla, kvóty a národní měny. „Mezinárodní měnový fond byl výsledkem snahy vytvořit nový stabilnější mezinárodní ekonomický systém, kde by nová instituce zamezila návrat k autarkii a protekcionismu.“2 Původní formulce jeho cílů přetrvala dodnes, jejich rozsah se však rozšířil a způsob jejich naplňování se přizpůsobil aktuálním potřebám. Stručná historie O založení MMF bylo rozhodnuto v červenci 1944 na setkání delegátů 44 zemí, kteří se sešli, aby obnovili poničený měnový a finanční systém. Na základě jejich rozhodnutí měl být vystavěn ekonomický řád pro vypořádávání se s nerovnostmi platebních bilancí a regulování dlouhodobých finančních transakcí mezi zeměmi na základě fixních směnných kurzů národních měn vázaných k americkému dolaru, směnitelnému za zlato. Měnová stabilita měla zaručit vyrovnaný hospodářský růst, posílit mezinárodní obchod a zabránit opětovnému přijímání negativních opatření z let třicátých. Svými prostředky má Fond pomáhat členským zemím v období nevyrovnanosti platební bilance, poskytnutím financí nejen na její vyrovnání, ale také pro přijetí potřebných přizpůsobení, a tím dodávat důvěryhodnost jejich ekonomikám. V rámci své činnosti Fond dohlíží na makroekonomické a strukturální politiky svých členů. MMF má také působit jako mezinárodní fórum pro diskuse týkající se mezinárodního finančního systému. Původní pravidla tzv. bretton-woodského systému byla opuštěna v roce 1971, kdy americká vláda kvůli nepříznivému vývoji své ekonomiky upustila od konvertibility dolaru za zlato. Od roku 1976, podle dohody z jamajského Kingstonu, v níž byl upraven statut MMF, si mohou členské země zvolit jakýkoli systém směnných kurzů a vázat měnu na jednu ze směnitelných měn nebo koš měn, zakázána je pouze vazba na zlato. Postupem času s navyšující se členskou základnou přijal Mezinárodní měnový fond také nové cíle, jimiž se pokoušel reagovat na soudobé trendy světové ekonomiky v podobě integrace jednotlivých ekonomik a trhů. Musel se vyrovnávat s turbulencemi na nově vznikajících trzích v rozvojovém světě. Připojil se také k celosvětovému boji za snížení chudoby v nejchudších částech světa a obrovskou zadlužeností, která vedla v 80. 2
Sedláček, P.: Mezinárodní měnový fond v 21. století, str. 3.
6
letech v dluhové krizi. Představitelé Fondu si uvědomili, že rozvoj jedné země nyní silně závisí na rozvoji ostatních států a pokud v současné době vypukne krize, šíří se mnohem snáze a s větší razancí. Členství v MMF Členem Fondu se může stát kterákoli země, jež se ztotožňuje s jeho cíli a projeví o členství zájem. Účast je založena na principech akciové společnosti, kde je postavení člena ovlivněno jeho podílem. Tento podíl je v MMF určen členskou kvótou3, která „odráží relativní velikost členské země ve světové ekonomice“4 a rezervní pozici vůči fondu a ovlivňuje hlasovací sílu člena. Na výši členské kvóty také závisí objem prostředků, které může země z prostředků Fondu čerpat. Členský stát je povinen přidělenou kvótu splatit Fondu do 6 měsíců od svého vstupu. Kvóta je splatná z 25% v SDR (Zvláštní práva čerpání5 – Special Drawing Rights, viz níže) nebo v jedné z hlavních světových směnitelných měn, zbytek se splácí v národní měně, případně v neobchodovatelných dluhopisech u zemí, jejichž měnu Fond nepotřebuje pro své aktivity.6 Z členství vyplývají státům mnohé výhody, ale také i povinnosti. Na stranu výhod lze jednoznačně přiřadit dostupnost finančních zdrojů Fondu v případě nerovností platební bilance, jež do určité míry zvyšuje úvěrovou důvěryhodnost dané země. Dalším pozitivním aspektem je usnadnění zapojení do mezinárodního měnového systému a možnost aktivně se účastnit jednání o vývoji a problémech globálního finančního systému. Účast v MMF také zajišťuje větší přehled a informovanost. V případě potřeby může být členské zemi poskytnuta i odborná pomoc. Mezi povinnosti, vedle již zmíněného splacení členské kvóty, patří především snaha vlastními finančními a hospodářskými politikami usilovat o naplnění cílů Mezinárodního měnového fondu a neuchylovat se k opatřením, která by vedla k omezení
3
Vychází z hrubého domácího produktu, průměrných ročních devizových plateb a příjmů, z průměrné měsíční výše devizových rezerv a variability běžných devizových příjmů členské země. Je upravována s ohledem na výši kvót srovnatelných zemí. Blíže viz Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, str. 33-34. 4
IMF: What Is the International Monetary Fund?, str. 8.
5
Zavedena jako nový prvek mezinárodní likvidity k doplnění stávajících devizových rezerv. Slouží také jako zúčtovací jednotka Fondu. 6
U zemí, které nemají směnitelnou měnu, je výše splátky ve směnitelné měně přibližně 22%.
7
mezinárodního obchodu. Členská země je také povinna poskytovat Fondu informace, nezbytné pro vykonávání jeho činnosti. Zdroje Fondu a mechanismy jejich čerpání Finanční zdroje MMF slouží k poskytování dočasné finanční pomoci členským zemím, které se potýkají s problémy platební bilance. K těmto účelům byly ze začátku určeny pouze zdroje vlastní, tedy splacené členské kvóty. Omezujícím faktorem členských kvót jako zdroje financování je fakt, že nemohou být využity v plné výši. Fond nemůže disponovat se zdroji uloženými v nesměnitelných měnách a také „musí mít neustále k dispozici prostředky v rozsahu nečerpaných zdrojů v rámci tzv. rezervní tranše.“7 S narůstající členskou základnou, která se rozšiřovala především o méně vyspělé země, rostly i nároky na objem dostupných prostředků. Vlastní zdroje doplnila v roce 1969 tzv. zvláštní práva čerpání. Mezinárodní měnový fond začal také navyšovat rezervy využívání zdrojů cizích. V roce 1962 byla s 10 nejvyspělejšími zeměmi uzavřena tzv. Všeobecná dohoda o zápůjčce (General Agreement to Borrow), v níž „se zavázaly poskytnout Fondu své národní měny… k financování potřeb kterékoli země, která dohodu podepsala.“8 Od roku 1983 může být financování poskytnuto i nesignatářské zemi. Dalším z cizích zdrojů jsou bilaterálně sjednané půjčky s centrálními bankami a vládami členských zemí nebo s Bankou pro mezinárodní platby. Čerpání financí probíhá prostřednictvím odkupu národní měny země za ekvivalent směnitelné měny (tzv. swapové operace) s tím, že po uplynutí stanovené lhůty členský stát odkoupí tento objem své měny zpět. Nemění se tedy objem zdrojů, pouze jejich struktura. Podle podílu národní měny na objemu zdrojů v porovnání k členské kvótě lze určit postavení země vůči Fondu. Překračuje-li držba národní měny 100% kvóty, země se nachází v dlužnickém postavení. Naopak, nepřesahuje-li členskou kvótu, je země ve věřitelském postavení.9 Výhodnost čerpání finančních zdrojů MMF spočívá především v příznivějších úrokových sazbách, než jaké jsou u úvěrů dostupných na mezinárodních finančních trzích.
7
Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, str. 62.
8
Tamtéž, str. 61-62.
9
Tamtéž, str. 65.
8
Prostředky je možné čerpat prostřednictvím několika úvěrových programů10 přes Všeobecný účet, který se skládá z Účtu všeobecných zdrojů a Zvláštního výdajového účtu. Z Účtu všeobecných výdajů lze získávat prostředky v rámci politiky tranší, ze stálých facilit pro specifické účely a z facilit dočasných a také v rámci politiky pomoci v případě nouze. Základním mechanismem čerpání je tzv. Rezervní tranše, která představuje rezervní vklad, který může členská země kdykoli použít. Objem čerpatelných prostředků dosahuje 25 % členské kvóty. Tento program není zatížen žádnými poplatky. Na rezervní tranši navazuje Úvěrová tranše, jež umožňuje nabývat prostředky až do výše 100 % postupně ve čtyřech tranších, v závislosti na plnění stanovených podmínek. Tato tranše je již zatížena poplatkem. Splatnost získaných prostředků je 3 až 5 let.11 Politika tranší původně představovala jediný možný mechanismus čerpání prostředků. V reakci na měnící se podmínky světové ekonomiky a specifické problémy, které jeho členy postihly, však začal Fond vytvářet i další. Mezi specifické programy patří Rozšířená facilita zavedená v roce 1974 pro řešení vážnějších poruch způsobených makroekonomickými a strukturálními problémy. K této facilitě může členský stát přistoupit až po vyčerpání možností politik tranší. Rozšířená facilita je pomocí střednědobou, díky níž může země během tří, výjimečně čtyř, let získat prostředky až do výše 300 % své kvóty. Taktéž je zatížena poplatky v základní výši, které se ovšem dále navyšují podle procentuálního překročení kvóty. Splatnost úvěru je 4,5 až 10 let.5 Druhým specifickým mechanismem je Kompenzační finanční facilita vytvořená v roce 1963 pro řešení problémů snížených exportních příjmů, z níž lze čerpat prostředky do výše 65% kvóty se splatností 3 až 5 let.5 Vedle těchto mechanismů stojí mechanismy uvolňující prostředky zemím, které postihla nečekaná přírodní katastrofa, nebo jsou zasaženy válečným konfliktem. Taktéž byly vytvářeny dočasné facility pro řešení problémů, pro něž nebylo možné použít stávající mechanismy. Ze zvláštního účtu jsou uvolňovány zdroje pro rozvojové země prostřednictvím Strukturálně vyrovnávací facility (1976) a Rozšířené facility strukturálního 10
Následující výčet postihuje pouze stav finančních programů před vypuknutím mexické krize.
11
V roce 2000 rozhodla Rada výkonných ředitelů MMF o revizi facilit Fondu, v rámci této revize došlo také ke zkrácení dob splatnosti u jednotlivých úvěrových rámců – u Úvěrové tranše a Kompenzační facility na 2 až 4 roky, u Rozšířené facilita došlo ke snížení horní hranice na 7 let.
9
přizpůsobení12 (1986), které jsou podmíněny ekonomickými programy strukturálních reforem. Z výše uvedených skutečností je patrné, že se Mezinárodní měnový fond snažil přizpůsobovat novým podmínkám a situacím, nejen v členských zemích, ale celkově v mezinárodním finančním systému. Jednou z událostí, které se podepsaly na současné podobě MMF, byla i mexická finanční krize z poloviny 90. let.
Mexická měnová krize Na počátku 90. let bylo Mexiko považováno za fundamentálně zdravou ekonomiku. Po problémech předchozích desetiletí byl v polovině 80. let nastartován úspěšný proces makroekonomické stabilizace a strukturálních reforem. Tyto reformy byly založeny na strategii růstu vedeného privátním sektorem a snížení role státu v hospodářské oblasti. Mexiko se postupně začalo ekonomicky přibližovat vyspělým zemím a do jeho vývoje byla vkládána velká očekávání.13 Zvýšená atraktivita nového trhu přilákala nepředvídaný příliv kapitálu. Krize, která zasáhla Mexiko na přelomu let 1994 a 1995, byla velkým šokem nejen pro samotné investory, ale překvapila i odborníky z řad ekonomů. Ještě v roce 1993 byli investoři přesvědčeni, že jejich peníze jsou v bezpečí právě díky tomu, že „soustředili velkou část svých investic do Mexika.“14 Obraz zázračně ekonomicky prosperujícího Mexika však nebyl zcela odpovídající, neboť v přerozdělování příjmů existovaly propastné rozdíly. Většina prostředků byla soustředěna v rukou malého procenta obyvatelstva, na opačném pólu pak stála většina žijící na hranici, nebo pod hranicí chudoby. Země tak byla velmi náchylná k sociálním nepokojům, tím pádem i vyšší politické nestabilitě. Mexická krize vzbudila mnohé úvahy a ostré debaty o jejích příčinách a dopadech na podobu mezinárodní finanční architektury, odborníci se však liší v závěrech ohledně toho, zdali bylo možné tuto krizi předpovědět, nebo nic nenasvědčovalo tomu, že nastanou tak obrovské problémy. Jednoznačná shoda nebyla nalezena ani u vysvětlení jejích příčin. Je zřejmé, že příčinu krize nelze hledat v jediném chybném kroku. Byla spíše
12
V roce 1999 byl tento finanční program rozšířen a přejmenován na Facilitu pro snižování chudoby a podporu růstu. 13
Buira, A.: The Mexican Crisis of 1994: An Assessment, str. 23.
14
Griffith-Jones, S.: How Can Future Currency Crisis Be Prevented or Better Managed?, str. 67.
10
jedinečnou souhrou mnoha okolností, jejichž podíl na konečném výsledku nelze jednoznačně vymezit. Bezprostřední vývoj před krizí Výhodné podmínky v nově objevujících se trzích spolu s příznivým ekonomickým vývojem v rozvinutých ekonomikách umožnili investorům hledat výhodnější prostředí s možností vyšších zisků.15 Do Mexika tak začalo proudit velké množství zahraničního kapitálu. Mexická „centrální banka sterilizovala tyto toky vydáváním krátkodobých dluhopisů“16 denominovaných v národní měně – tzv. Cetes. Příliv kapitálu ale neměl pouze pozitivní účinky, postupně se zvyšoval deficit na běžném účtu, navíc ke konci roku 1993 dluhopisy v národní měně „představovaly téměř 100 % čistých mezinárodních rezerv,“17což výrazně zvyšovalo zranitelnost mexické ekonomiky. Za tohoto stavu hrozilo, že by pouhé negativní spekulace ohledně vývoje na mexickém trhu mohly zapříčinit masivní odliv zahraničního kapitálu. Kombinace politických událostí roku 1994 s neadekvátní vládní reakcí na ně právě takové dohady vyvolala. Hned první den roku 1994 byl poznamenán událostmi, které vyvolaly nejednu pochybnost o stabilitě politického režimu země. Ve federálním státě Chiapas na jihu země propuklo ozbrojené povstání,18 symbolicky v den vstupu smlouvy o vytvoření Severoamerické zóny volného obchodu (NAFTA) v platnost, proti níž, mimo jiné, povstalci protestovali. Vláda na nepokoje reagovala ostrým zásahem armády. Ačkoli se vzbouřence podařilo záhy upokojit, důvěra v mexickou stabilitu již byla nahlodána. Osudovou ránu pak zasadil březnový atentát na prezidentského kandidáta současné vládní strany, Luise Donalda Colosia. Přemítání o možném politickém kolapsu silně ovlivnilo chování na finančních trzích. Investoři postupně ztráceli důvěru v mexický trh. Po březnovém atentátu narostlo 15
Jonáš, J: IMF After the Financial Crises of the 1990s.
16
Sachs, J. – Tornell, A. – Velasco, A.: The Collapse of Mexican Peso: What Have We Learned?, str. 25.
17
Tamtéž, str. 25.
18
V čele vzbouřenců stála marxistická Zapatova armáda národního osvobození (EZLN). V Chiapasu působí už od konce 80. let a poměrně snadno získala přízeň převážně indiánského obyvatelstva tohoto státu, které patří mezi nejchudší vrstvu populace Mexika. Mezi vznášenými nároky Zapatistů se objevují především požadavky na zlepšení životních podmínek domorodého obyvatelstva, jejich autonomii, nejen kulturní, ale i politickou, pozemkovou reformu a zrušení NAFTA, jako symbol ekonomického liberalismu. Přes veškerou snahu se mexické vládě nepodařilo EZLN zpacifikovat a ta ve svých aktivitách pokračuje dodnes.
11
riziko devalvace měny a věřitelé nadále odmítali držbu dluhopisů emitovaných v pesech. Aby se centrální banka vyhnula dalšímu nárůstu úrokových sazeb, začala dluhopisy Cetes převádět na obligace denominované v amerických dolarech – Tesobonos. Vedle toho investoři zastavili veškeré přítoky kapitálu a naopak začali prostředky ze země stahovat. Vláda se snažila vyhnout znehodnocení měny a udržet fixní kurz s představou, že si tímto krokem udrží důvěryhodnost. K financování deficitu běžného účtu, dříve financovaného pomocí příjmů z vládních obligací, začala využívat valutových rezerv. Jejich zásoby se však v průběhu jara a léta začaly nebezpečně zmenšovat. Naopak dolarový dluh neustále rostl. Již ke konci září dosáhl hodnoty vládních rezerv v centrální bance. Mexiko čekaly v srpnu prezidentské volby, a proto nebyly jakékoli politicky citlivé kroky pro vládní Institucionální revoluční stranu (Partido Revolucionario Instiucional – PRI) přijatelné. Vláda nebyla ochotna podstoupit obtíže spojené s recesí, především vzrůst nezaměstnanosti a prudkou inflaci. V letních měsících se situace částečně uklidnila, odliv kapitálu ustal, ovšem investoři zatím nebyli ochotni riskovat a s návratem na mexické trhy příliš nespěchali. Po srpnových volbách, v nichž uspěl kandidát PRI Ernesto Zedillo, nabyla vláda dojmu, že již překonali nejhorší problémy a drastické změny v ekonomických politikách nejsou nutné.19 Následující vývoj politické i hospodářské situace je však nemilosrdným způsobem vyvedl z omylu. Hlavní roli opět sehrály politické otřesy v kombinaci s nepříznivým ekonomickým vývojem. V listopadu státní žalobce Mario Ruiz Massieu ohlásil svou rezignaci a veřejně obvinil představitele vládní strany z bránění vyšetřování zářijové vraždy svého bratra, generálního tajemníka PRI Josého F. Ruize Massieu, čímž se snažili utajit spojení strany s tímto zločinem. Podezření z politického spiknutí bylo vzneseno i ohledně smrti Luise Colosia. Obvinění20 uvrhla PRI, která vládla Mexiku nepřetržitě od roku 1929, do vážné vnitřní krize a přispěla k opětovnému napětí mezi zahraničními investory. Ve stejné době také Centrální banka Spojených států zvýšila domácí úrokové sazby. Investování v Mexiku se tímto krokem stalo méně atraktivním a výnosným. Opakovala se situace z jara téhož roku. Začaly se šířit zvěsti o chystané devalvaci a zahraniční investoři začali postupně stahovat ze země svůj kapitál. Mexická vláda pod nátlakem okolností nakonec 22. prosince upustila od pevného kurzu a peso devalvovali. Jasnou známkou počínající investorské paniky bylo následné zhroucení dražby 19
Sachs, J. – Tornell, A. – Velasco, A.: The Collapse of Mexican Peso: What Have We Learned?, str. 53.
20
Spolu s dřívějšími podezřeními z korupce a spojení s mexickou narkomafií.
12
dolarových obligací21 – Tesobonos. Slabý bankovní sektor se dostal na pokraj zhroucení. V prosinci navíc krátkodobý dluh z těchto dluhopisů dosahoval výše 18 mld. USD, zatímco valutové rezervy nadále klesaly až na přibližně 6 mld. USD, což vyvolávalo silné obavy z neschopnosti mexické vlády splácet své krátkodobé dluhy. V okamžiku, kdy někteří investoři začali stahovat kapitál z mexického trhu, ostatním investorům prakticky nezůstávalo jiné řešení, než stáhnout své prostředky také.22 V následujících měsících se plně projevily dopady krize, kterým se vládní představitelé svými předchozími politikami snažili zabránit. Mexickou ekonomiku zasáhla výrazná hospodářská recese, nárůst inflace, pokles poptávky a následný propad HDP. Kurz pesa nadále znehodnocoval. Krize měla nezměrné sociální dopady. Na začátku roku 1995 došlo k masovému propouštění, o práci přišlo více než milion lidí a nezaměstnanost se tak zdvojnásobila. Hrubý domácí důchod na jednoho obyvatele byl menší než například v roce 1980, ovšem populace ve srovnání s tímto obdobím narůstala až dvojnásobným tempem.23 Výsledkem byl drastický propad životních podmínek velké části obyvatelstva, nárůst kriminality a násilí. Příčiny mexické krize Jak již bylo řečeno výše, hledat vysvětlení mexické krize není jednoduché. Většina odborníků se shodne na tom, že rozhodujícími faktory byly ztráta důvěry v mexický trh a nepřiměřená reakce ze strany vlády. Kritickým se také stalo načasování. Jednou z příčin zvýšené zranitelnosti mexické ekonomiky se paradoxně staly obrovské toky zahraničního kapitálu, neboť mexická vláda spoléhala především na ně při financování zvýšeného deficitu běžného účtu. Politické otřesy významně ovlivnily možnosti vládního rozhodování. Vláda se snažila držet stejných pravidel ve strachu ze ztráty důvěryhodnosti a z možných sociálních nepokojů v období na začátku volební kampaně. Dalším možným limitujícím faktorem mohla být obava, že devalvace těsně po vytvoření NAFTA, by mohla být vnímána jako manipulativní zásah do směnného režimu ve snaze o získání konkurenceschopnosti na úkor pracovního trhu Spojených států
21
Z nabízených dluhopisů v hodnotě 600 mld. USD přišla nabídka jen na 28 mld. USD. Viz Sachs, J. – Tornell, A. – Velasco, A.: c. d., str. 46. 22
Sachs, J. – Tornell, A. – Velasco, A.: c. d., str. 17.
23
Castañeda, J. G.: Mexico’s Circle of Misery, str. 93.
13
amerických.24 Ukázalo se však, že udržování pevného kursu důvěryhodnost Mexika rozhodně nezvýšilo, ba právě naopak. A je pravděpodobné, že, kdyby byli přistoupili na devalvaci měny ještě na jaře, zaznamenali by sice propad, ale ne takových rozměrů, jakých dosáhl na přelomu roku. Ekonom Charles Siegman připouští, že mohlo být nahrazení zahraničního kapitálu, po jeho stažení, státními rezervami dočasně celkem rozumným řešení, avšak z dlouhodobého hlediska přispělo k tak fatálnímu kolapsu. V situaci, která nastala na sklonku roku 1994, pak podle něj nezáleželo, jestli byla měna ve skutečnosti nadhodnocena či nikoli, protože investoři jednali v představě, že tomu tak je.25 „Nepříznivá očekávání ohledně finančního stavu Mexika se stala sebenaplňujícím se proroctvím zkázy.“26 P. B. Kenen upozorňuje také na to, že měnová krize v Mexiku přerostla v krizi dlužnickou
právě
vytvořením
obrovského
krátkodobého
zahraničního
dluhu27
v amerických dolarech, který nakonec nebyli schopni splácet.28 Nepříznivé reakce trhu pokračovaly až do března roku 1995, kdy vláda ohlásila program finanční stabilizace, a situace se začala pomalu urovnávat. Reakce mezinárodního systému Světoví ekonomičtí i političtí představitelé si záhy uvědomili, že si tato kvalitativně nová krize vyžaduje mnohem pohotovější přístup a pomoc ve značně větší výši než bylo doposud obvyklé. Výkonná rada MMF schválila pomoc Mexiku za méně než čtyři týdny.29 Poskytnutý úvěr svou hodnotou převyšoval národní mexickou kvótu téměř sedminásobně. Mexiku byla souhrnně poskytnuta mezinárodní pomoc v celkové výši přibližně 50 miliard amerických dollarů.
24
Sachs, J. – Tornell, A. – Velasco, A.: c. d., str. 39.
25
Siegman, Ch. J.: Comment on „The Mexican Crisis of 1994: An Assessment,“by Ariel Buira, str. 29.
26
Sachs, J. – Tornell, A. – Velasco, A.: c. d., str. 15.
27
Především soukromého sektoru.
28
Kenen, P. B.: How Can Future Currency Crises à la Mexico Be Prevented?, str. 43.
29
Běžné období pro vyjednání programových podmínek zabralo přibližně čtyři až šest měsíců. Blíže viz Boughton, J. : From Suez to Tequila, str. 276.
14
Ještě počátkem roku 1995 MMF plánoval uvolnit již poměrně dost vysokou částku ve výši 7,8 miliard USD v rámci překlenovacího úvěru z Úvěrové tranše.30 Poslední lednový den však byl úvěr navýšen na konečných 17,8 miliard poté, co 30. ledna Kongres Spojených států odmítl schválit plánovanou záruční půjčku v hodnotě 40 mld. USD. Finanční pomoc Mexiku představovala zdaleka nejvyšší jednotlivý program v historii Fondu, jak v celkové peněžní hodnotě, tak ve výši procentuálního navýšení kvóty. Nakonec USA odsouhlasily poskytnutí úvěru v hodnotě 20 miliard USD z rezervního fondu ministerstva financí. V polovině února doplnily oficiální zdroje i další ekonomicky vyspělé země poskytnutím půjčky navýšené na konečných 10 miliard dolarů skrze Banku pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements). Možných vysvětlení takového zásahu lze nalézt hned několik. Tak ohromné prostředky měly především zabránit dopadu negativních vlivů na ostatní nové trhy po celém světě. I přes poskytnutou pomoc se však krizové nákaze (tzv. tequila efekt) zabránit nepodařilo a pochybnosti investorů se přenesly i na řadu dalších zemí, které následně zaznamenaly útoky na své měny. Povinností Fondu pak bylo vrátit důvěryhodnost nejen mexické ekonomice, ale udržet důvěryhodnost celého mezinárodního finančního systému. Svou roli sehrála i předchozí zkušenost s krizí v Mexiku z roku 1982, kdy mexická vláda vyhlásila moratorium na splácení svého zahraničního dluhu, což v důsledku vedlo k vypuknutí globální dlužnické krize a ohrožení stability celého mezinárodního systému.31 Svým způsobem jistě přispěl i fakt, že bylo Mexiko dosud považováno za následováníhodný vzor strukturálních reforem a liberalizace kapitálových toků a jeho pád by mohl vyvolat pochyby o správnosti takového modelu.32 Tato krize vyvolala řadu otázek ohledně nutnosti reformy Mezinárodního měnového fondu a přispěla k rozvoji širokého programu opatření pro posílení mezinárodní finanční architektury s důrazem na prevenci a řešení novodobých finančních krizí. Fond se změnami ve své struktuře počítal a nebránil se jim, avšak bylo jisté, že proměna bude spíše dlouhodobým procesem.
30
S využitím existují doložky o možnosti navýšení objemu čerpaných zdrojů za výjimečných okolností.
31
Marková, J.: c. d., str. 97.
32
Boorman, J.: Comment on „How Can Future Currency Crises à la Mexico Be Prevented?“ by Peter Kenen, str. 51.
15
Ponaučení z Mexika Mezinárodní měnový fond sehrál při řešení následků mexické krize důležitou roli, jako již v mnoha případech předtím. Měnová krize jako taková pro něj nebyla novým fenoménem, co však zaznamenal jako bezprecedentní, byly rychlost, s jakou zasáhla zdánlivě dobře fungující ekonomiku, a ohromný úpadek, který způsobila jak v hospodářské, tak sociální sféře. Bylo zjevné, že tradiční postupy, uplatňované na krize vyvolané fiskální či měnovou nerovnováhou, nelze stejně efektivně využít pro krize spojené se ztrátou důvěry trhu, jimž není možné připisovat stejné příčiny.33 Mezinárodní společenství rychle začalo volat po potřebné reformě nejen Mezinárodního měnového fondu, ale celé světové finanční architektury. Ačkoli smyslem dočasného poskytnutí finančních zdrojů Fondu mělo být chránit členy před vznikem krizí, historie ukázala, že se MMF častěji ocital v situaci, kdy byl nucen pomoci zemím s krizí, která již nastala.34 Jakýmsi základním kamenem pro reformní kroky se stala doporučení vznesená na zasedání skupiny G-735 v Halifaxu ještě v roce 1995, která směřovala k vylepšení preventivních opatření pomocí zvýšení transparentnosti a posílení dohledu a také rozvinutí efektivnější procedury pro řešení krizí, především díky zajištění dostatečných finančních prostředků a adekvátních mechanismů jejich čerpání.
Opatření pro posílení prevence krizí Základním pilířem preventivních nástrojů MMF je dohledová činnost, řadící se mezi hlavní aktivity a povinnosti Fondu. Význam dohledu spočívá především ve snaze v rámci každoročních konzultací analyzovat vývojové tendence uvnitř jednotlivých zemí, včasně rozpoznat varovné signály blížící se krize a upozornit dotyčný stát na možné problémy. Vzhledem k překvapení, jaké mexická krize na finančních trzích způsobila, byla efektivita dohledu a relevance Fondu při monitorování členských ekonomik značně zpochybňována. Díky možnosti zpětného pohledu začali někteří odborníci upozorňovat na jasná fakta, že s mexickým hospodářstvím nebylo již delší dobu vše v pořádku. Pokud tedy bylo Mexiko podrobeno tak důkladnému dohledu, jak mohly Fondu uniknout tak zásadní nedostatky? A
33
Buira, A.: An Alternative Approach to Financial Crises, str. 20.
34
Boughton, J.: c. d., str. 273.
35
Skupina sedmi průmyslově nejvyspělejších zemí: Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo, Spojené státy americké a Velká Británie.
16
jestliže o problémech věděli, proč nikdo včas nezasáhl? Ačkoli se může zdát, že v této oblasti Fond jednoznačně selhal, není to tak úplně pravda. Mexická vláda byla při pravidelných konzultacích na jaře 1994 upozorněna na vysoký deficit běžného účtu a potenciální
riziko
vyplývající
z nadměrného
množství
krátkodobých
dluhopisů
využívaných k jeho financování. Obavy byly zopakovány i ve výroční zprávě téhož roku v červenci. Odpověď na tuto výzvu ale zůstávala na mexické straně, která nezareagovala. V této situaci vyvstala otázka, zdali tedy neměl Měnový fond na své znepokojení upozornit veřejně, čímž by zvýšil tlak na mexickou vládu, aby začala jednat. Za daných okolností musel být postup Fondu velmi obezřetný. Na jedné straně stojí ochota zemí podřídit se dohledu na předpokladu jisté důvěrnosti MMF v oblastech, jež jsou považované za citlivé. Na straně druhé byli analytikové Fondu při předpovědích krizí dosud značně neúspěšní a při vědomí citlivosti daných informací nemohli riskovat, že jejich zveřejněním sami způsobí krizi, která by zřejmě nemusela nastat. Nedostatky v prognostice krizí byly pociťovány již dlouho. Neschopnost rozpoznat blížící se krize byla jasným signálem neadekvátnosti sledovaných indikátorů. O významu jednotlivých ukazatelů pro přesné odhalení nadcházející krize nepanovala jednoznačná shoda, analytici tak přisuzovali význam veličinám, které v nově utvářeném prostředí neměly přílišnou výpovědní hodnotu. S postupnou liberalizací transakcí na kapitálovém účtu bylo nutné sledovat nejen tradiční makroekonomické ukazatele, ale rozšířit dohled i na další proměnné, především vývoj finančního sektoru a pohyby na kapitálovém účtu.36 Ačkoli na potřebu upravit šíři dohledu upozorňovali ekonomové již ve všech úvahách nad mexickou krizí, její akutnost pocítili až s krizí asijskou, po níž byly nové oblasti zahrnuty do pravidelného dohledu. Bohužel ani nově přijaté modely včasného varování úspěšnost předpovědí výrazně nezlepšily. Výrazně se také zvýšil zájem o multilaterální a regionální formy dohledu, které poskytují komplexnější přehled o vývoji celého mezinárodního měnového systému, respektive určité jeho části. Možnosti přesného dohledu silně závisí na transparentnosti a dostupnosti potřebných údajů, které měly zásadním způsobem přispět k posílení důvěryhodnosti tak, aby případné selhání jedné země nepodlomilo důvěru i v ostatní. Větší otevřenost také umožňuje investorům lépe zhodnotit rizika a vládní představitele zase zvýšená pozornost nutí přijímat zodpovědnější rozhodnutí. Otevření se bylo důležité nejen ze strany 36
Sedláček, P.: c. d., str. 43-44.
17
členských zemí, ale také samotného Mezinárodního měnového fondu. Rozsah transparentnosti Fondu i jeho členské základny záleží na ochotě jednotlivých vlád podstoupit zveřejnění domácích údajů. Zkušenosti ukazují, že sice touží po kontrole jiných, ale pokud jde o dozor nad jejich zemí, nadšení už tak velké není.37 Až do událostí v Mexiku o své činnosti Fond informoval pouze omezeně. Velkou překážkou byla právě citlivost dat, s nimiž operoval. Po odhalení faktorů, které měly podstatný vliv na rozměry propuknuté krize, začala být většina administrativních i politických dokumentů vydávána v tištěné verzi, nebo také v elektronické podobě na internetových stránkách. Cílem publikování interních informací bylo nejen zvýšení povědomosti o vlastních aktivitách, jak současných tak budoucích, ale hlavně zintenzívnění kontaktu mezi soukromým a veřejným sektorem. Na konci devadesátých let se pak podařilo prolomit poslední zbytky neochoty a bylo přijato rozhodnutí o uveřejňování zpráv z každoročních konzultací, přičemž zůstává možnost vypustit informace, které členská země považuje za citlivé. Vedle vlastní proměny měl MMF na starosti pomoc členským zemím při sběru a poskytování přesných a včasných národních dat. Iniciativa pro šíření údajů Odborníci se shodli na tom, že by se situace v Mexiku nemusela vyvíjet tak dramaticky, kdyby byli včas a systematicky poskytovali potřebná data. Nedostatečné bylo i informační pokrytí Mezinárodním měnovým fondem. Investoři tak získávali informace pouze „z druhé a třetí ruky a z veřejného tisku.“38 Na finančních trzích nejde nikdy s určitostí vyloučit nepříznivý vývoj, ostatně tato rizika jsou vyčíslena v ceně úvěrů, pokud však investoři odhalí, že jsou jim poskytována zkreslená data, důvěra na trhu se může velmi prudce změnit a přinést fatální následky, jak tomu bylo u Mexika. Tehdejší viceguvernér mexické centrální banky, Ariel Buira,39 naopak odmítá argument, že by neposkytovali dostatečné údaje s tím, že v roce 1994 vydávali stejný
37
Camdessus, M.: c. d.
38
Sachs, J. – Tornell, A. – Velasco, A.: c. d., str. 44.
39
V letech 1970 až 1975 působil v Mezinárodním měnovém fondu, od roku 1978 do roku 1982 zastával funkci výkonného ředitele.
18
objem statistických údajů, které do té doby byly považovány za dostatečné.40 Problémem nebylo, že by informace nebyly dostupné, ale spíše fakt, že je nevnímali, ale soustředili se na jiné, především ty pozitivní, aspekty ekonomického vývoje Mexika. Vedle ignorování může negativně ovlivnit reakci trhu také jejich mylná interpretace. Obavy byly vyjádřeny i ohledně uniformity poskytovaných dat, protože význam údajů u jedné země není stejný pro jiné, všechny údaje je nutné interpretovat v kontextu podmínek v dané zemi. Ve snaze zlepšit poskytování klíčových hospodářských a finančních údajů účastníků transakcí na kapitálových trzích byla v roce 1995 zahájena Iniciativa pro šíření údajů. Hlavním cílem nové iniciativy bylo prostřednictvím lepšího přehledu o stavu ekonomik zapsaných zemí, posílit důvěru v jejich trhy, a tím zlepšit i jejich pozici na kapitálových trzích vylepšením úvěrových ratingů, a tím snížením nákladů, a zvýšením kapitálových toků. Od dubna následujícího roku se země mohly, na základě dobrovolného rozhodnutí, začít přihlašovat do vytvořeného Speciálního standardu pro šíření údajů (Special Data Dissemintion Standard - SDDS). Údaje poskytnuté zapsanými zeměmi byly následně vyvěšeny na internetové nástěnce (Data Standard Bulletin Board), která je propojena s jednotlivými národními stránkami. Na uvedených stránkách jsou země povinny uvádět nejen požadované údaje, ale spolu s nimi také tzv. metadata, tedy popis metod, které země využívá k jejich sběru. Zveřejnění metodologických postupů je nutné z hlediska správného uchopení vystavených dat. Standard zahrnuje 18 kategorií dat, při jejichž publikování je kladen důraz na čtyři dimenze: 1) rozsah, periodicitu a včasnost, 2) dostupnost pro veřejnost, 3) integritu a 4) kvalitu poskytovaných údajů. První dva roky byly vyhrazeny pro potenciální revize systému, kdy země nemusely dočasně splňovat všechna stanovená kritéria. Vzplanutí asijské krize v následujícím roce jen umocnilo dřívější přesvědčení, že je nezbytné poskytovat širší rozsah podrobných informací také o stavu oficiálních rezerv a státního zadlužení, které dříve nebyly považovány za relevantní. Zavedení standardů vyžadovalo poměrně rozvinuté systémy sběru statistických údajů, kterými velká většina členských zemí prozatím nedisponovala. Jednalo se především o příjemce oficiální rozvojové a technické pomoci, které zatím přístup ke kapitálovým trhům nemají41 a nepotřebují tedy tak striktní program. Pro tyto země byl 40
Citováno dle Teunissen, J. J.: Can Currency Crises Be Prevented Or Better Managed? Lessons from Mexico, str. 56-57. 41
Alexander, W. et. al..: The General Data Dissemination Standard, str. 75.
19
zaveden v roce 1997 Všeobecný standard šíření údajů (General Data Dissemination Standard - GDDS), jenž měl pomoci s výstavbou daných statistických systémů, která si vyžadovala vybudování kapacit a vynaložení poměrně značných prostředků. Tento standard neobsahoval povinnost údaje šířit, přesto měl účastníkům přinést obdobné výhody, které vyplývají z vyššího standardu. Standardy transparentnosti, vyvinuté Měnovým fondem, byly v roce 1998 zahrnuty do nově ustanovené soustavy minimálních požadavků pro ekonomické „dobré mravy“, tzv. Mezinárodních standardů a kodexů. Ke zvýšení důvěryhodnosti, a tím i ke snížení úvěrových nákladů zemí, má sloužit především osvědčení, že země plně respektuje dané standardy, v podobě Zpráv o dodržování standardů a kodexů (Reports on Observance of Standards and Codes). Stejně jako u Standardů šíření údajů se předpoklad jejich širokého využívání při hodnocení úvěrové rizikovosti zemí zpočátku příliš nenaplnil. K ocenění obou iniciativ došlo až po několika letech fungování. Během asijské krize v roce 1997 vyšla najevo omezená hodnota dosavadního postupu. Ačkoli se všechny nejvíce dotčené země zapojily do SDDS již v jeho počátcích a některé uveřejnily první údaje již v roce 1996, v počátcích asijských problémů investoři odhalili, že podávané informace zdaleka neodpovídají skutečnosti. Vytvoření standardů může být poměrně snadné, přimět země k jejich dodržování v mezinárodním prostředí je o poznání těžší. Empirické studie ukazují, že skutečně došlo ke snížení úvěrových nákladů, ale protože nemohou posoudit eventuální vývoj, kdyby se země nebyly zapojily, mohou být závěry o jasném příčinném vztahu neprůkazné. Postupem času se ukázalo, že ani možný nedostatek poskytovaných dat není nepřekonatelným omezením, neboť některé země z GDDS získaly přístup na kapitálový trh. Platí tak cenu za sbírání dat, aniž by těžily z výhod, které přináší jejich šíření.42 Zde však nelze určit, zdali je to výsledkem zapojení zemí do standardu, nebo jen pouhým faktem, že jsou veškeré kroky monitorovány Fondem. Nicméně jednoznačné výhody lze u GDDS spatřovat ve zvýšení transparentnosti a posílení domácí infrastruktury. Na druhé straně zůstávají určité nedostatky. Iniciativa nezískala univerzální podporu, účastní se přibližně 80 % členských zemí. Do speciálního programu je dosud zapsána pouhá třetina členů a z GDDS se do ní zatím podařilo postoupit pouze šesti zemím.43 42
Tamtéž, str. 75.
43
Tyto země měly již před vstupem do GDDS vytvořené základy statistických systémů.
20
Zavedení norem transparentnosti vyvolalo u představitelů Fondu možná až přílišný optimismus, že se jim díky širšímu rozhledu podaří krizím předcházet či alespoň snížit dopad včasným rozpoznáním. Transparentnost sama nemůže snížit nejistotu o budoucnosti, která závisí na subjektivním hodnocení trhu jednotlivými věřiteli. Za podmínek rostoucí liberalizace kapitálových toků žádná ekonomika nezůstává imunní vůči změnám nálad trhu. Liberalizace kapitálového účtu Rozvoj globální ekonomiky na začátku 90. let mohl dát za pravdu zastáncům tvrzení, že mezinárodní pohyb kapitálu může být prospěšný pro celou světovou ekonomiku, nově vznikající trhy a rozvojové země nevyjímaje. Vypuknutí krize v Mexiku, která se projevovala převážně nerovnováhou na kapitálovém účtu, naopak podpořilo odpůrce přílišné liberalizace kapitálové mobility. Kapitálové toky se ukázaly jako významný zdroj zranitelnosti především pro nově vznikající tržní ekonomiky, kam směřovala valná většina investic. Původní cíle Mezinárodního měnového fondu počítají pouze s prosazováním liberalizace běžného účtu, v reakci na soudobý vývoj světové ekonomiky se začalo uvažovat také o připojení liberalizace kapitálových toků. S mexickou krizí však odborníci začali více věnovat pozornost negativním dopadům pohybu mezinárodního kapitálu a možnému přínosu určité míry regulace. Zavedení dočasného řízení přítoků kapitálu se zdálo být vhodné především pro rozvíjející se trhy, alespoň do doby než se jejich makroekonomická a finanční struktura upevní natolik, aby byly schopné se s nestabilitou kapitálových toků vyrovnat. Obavy ale nastaly u alternativního řešení pomocí kontroly odtékajících investic ze země, která by i přes počáteční výhody mohla mít velmi negativní dopad na budoucí přístup na kapitálové trhy, protože by se investoři těmto trhům ze strachu z potenciálních ztrát mohli začít vyhýbat. I přes uznání destabilizujícího vlivu kapitálových toků, a to i v zemích, které sledují správné hospodářské politiky, představitelé Fondu i nadále zvažovali rozšíření svého mandátu o liberalizaci kapitálového účtu.44 Od svého záměru upustili teprve po vypuknutí řady krizí v Asii, které jen potvrdily dříve vyjádřené obavy. Úprava kapitálové mobility tak zůstala v rukou jednotlivých zemí a MMF zůstal pouze u monitorování údajů členských zemí o pohybu kapitálových toků uvnitř jejich trhů. 44
Sedláček, P.: c. d., str. 50.
21
Řešení krizí Přestože pracovníci Fondu vynakládají značné úsilí při hledání způsobů prevence, krize jsou a budou stálou přítomností mezinárodního systému a v silách MMF jsou pouze prostředky ke snížení jejich výskytu. A proto je tedy nutné mít k dispozici dobrou strategii pro řešení a zmenšení jejich dopadu, založenou na přijetí programu ekonomického a strukturálního přizpůsobení, poskytnutí dostatečného objemu oficiální finanční pomoci a efektivního zapojení soukromého věřitelského sektoru. Programy přizpůsobení Přizpůsobení domácí hospodářské politiky je prvním krokem v programu řešení krize. Poskytování úvěrů od MMF neprobíhá jako u komerčních úvěrů oproti poskytnuté jistině, ale zárukou schopnosti splácení se stává právě dohoda o reformních krocích, k jejichž plnění se musí země zavázat, aby se pro přidělení úvěru kvalifikovala. Podmínečnost zahrnuje nejen makroekonomické přizpůsobení, ale postupně se začaly přidávat také potřebné institucionální a strukturální reformy. Tento nárůst se stal terčem kritiky, že Fond příliš zatěžuje země detailními podmínkami, které nejsou rozhodující pro hlavní záměr rychlé stabilizace a opětovného nastartování růstu. Program přizpůsobení ovšem musí odpovědět také na příčiny krize, které by bez pokrytí strukturální slabosti zůstaly neřešeny, a pravděpodobnost dalšího krizového stavu by se nesnížila. Krizové období poskytuje vládám také šanci, jak prosadit politicky citlivé reformy, které by pravděpodobně jinak neprošly. Možnosti vynutit si strukturální změny využívají i zájmové skupiny v zemích, které by musely hledat pro jejich prosazení jiné kanály, jež nemusí mít dostatečné prostředky pro jejich vymáhání. I přes možnou nelibost k daným opatřením, cena nepřizpůsobení zůstává vyšší než přijetí doporučených reforem, bez nichž by země ztratila jakýkoli přístup k úvěrům. Finanční pomoc Finanční pomoc je cílena na zmírnění dopadu nejen krize samotné, ale také vyjednaného přizpůsobení. Rozsah mexické krize i výše potřebné finanční pomoci zapříčinily pochybnosti o dostatečnosti zdrojů Měnového fondu pro financování novodobých krizí a úvahy o nutné revizi podmínek jejich čerpání. Dosavadní nastavení limitů čerpání bylo v minulosti dostatečné, s postupnou liberalizací kapitálového účtu však došlo ke změně charakteru vnějších rovnováh a toky kapitálu značně převýšily toky zboží a služeb. 22
Hodnota kvót se vzhledem k rostoucí velikosti světové ekonomiky postupně snižovala a přestala tak odpovídat hospodářské realitě. Ve své zprávě z roku 1999 Stanley Fischer45 upozornil, že například, pokud by se výše zdrojů udržovala v poměru k růstu světového obchodu, jejich objem by byl více jak devítinásobný. Členské kvóty začaly být považovány za nedostatečné měřítko pro určení limitní výše prostředků. Měnový fond byl vyzván k jejich revizi a možnému doplnění o další kritéria. Takové navýšení, které by reálně odpovídalo, bylo nepředstavitelné a nerealizovatelné, a tak se návrhy držely alespoň dvojnásobného navýšení. Ani zdvojnásobení výše kvót nakonec členské země neakceptovaly a při všeobecné revizi v září 1997 odsouhlasily navýšení kvót pouze o 45 %. Poukazovaly na fakt, že likvidita Fondu se bude i nadále snižovat a je proto nutné zapojit více věřitelů, nejen veřejných, ale především soukromých. Nová dohoda o zápůjčce Přestavitelé MMF si velmi dobře uvědomovali, že v případě, kdy by propuklo najednou více krizí vyžadujících si nadměrné poskytnutí finančních prostředků, pomocí běžných úvěrových operací by nebylo možné shromáždit přiměřené prostředky na pokrytí všech potřeb. Jedním z návrhů zemí G-7, jak čelit rostoucímu tlaku na oficiální zdroje, bylo vytvoření nové úvěrové dohody, které by vedlo ke zdvojnásobení prostředků dostupných v rámci Všeobecné dohody o zápůjčce. V lednu 1997 byla s pětadvaceti členskými zeměmi či institucemi podepsána Nová dohoda o zápůjčce (New Agreement to Borrow), která ve spojení s Všeobecnou dohodou přináší Fondu doplňující zdroje ve výši 34 miliard SDR, aby mohl řešit výjimečné situace, jež představují hrozbu pro stabilitu mezinárodního měnového systému. Nová dohoda „je prvním a základním zdrojem v případě potřeby dodatečných zdrojů“46 v případě, že se vlastní zdroje Fondu ukážou jako nedostatečné. Prostředků Nové dohody bylo dosud využito v jediném případě při financování brazilského úvěru v roce 1998.
45
V té době zastával funkci prvního náměstka generálního ředitele MMF. Blíže viz Fischer, S.: On the Need for an International Lender of Last Resort. 46
Sedláček, P.: c. d., str. 95.
23
Potřeby nouzového financování Spolu s nezbytností nadlimitního objemu financí potřebovala mexická krize také včasnou, a tedy velmi rychlou odpověď ze strany poskytovatelů finanční záchrany. Tradiční postup vyjednávání dohody o opatřeních přizpůsobení se v kontextu hloubky krize jevil jako velice zdlouhavý. V září 1995 byl podle procedur využitých ad hoc při řešení pomoci Mexiku vytvořen Mechanismus nouzového financování (Emergency Financing Mechanism) pro stávající procedury čerpání. Podle původních návrhů měl být přístup k spěšnějšímu, ale ne nutně nadměrnému, financování urychlen. Zapojení Výkonné rady mělo proběhnout v nejkratším možném čase, přičemž by se zkrátily všechny procedurální požadavky na minimum, aby mohly být finance uvolněny co nejdříve. Nebezpečí vyplývající z urychlení vyjednávání musí být kompenzováno zvýšeným dohledem. Odezvou na potřebu nadměrného a přitom rychlého uvolnění oficiálního úvěru bylo několik návrhů na vytvoření nové facility. Díky tomuto mechanismu by byl členským zemím poskytnut automatický přístup na základě předem splněných kritérií v rámci každoročních konzultací podle Článku IV, v nichž by se potvrdilo, že členská země nemá žádné podstatné problémy s platební bilancí. Podle tohoto kritéria by se však Mexiko na začátku roku 1994 pro tento mechanismus nekvalifikovalo.47 Výkonná rada Fondu se tímto návrhem zabývala, avšak kvůli obavám z možnosti nevytvoření dostatečných podmínek kvůli krátkodobému charakteru programu návrh neprošel. Na podobných základech byla v roce 1997 vytvořena Doplňková rezervní facilita (Supplemenary Reserve Facility) pro krátkodobé úvěry zemím, které čelí výjimečnému tlaku na platební bilanci vyvolané náhlou a ničivou ztrátou důvěry trhu. Tento mechanismus není omezen žádným limitem a představuje dodatkový zdroj překlenovacích úvěrů. Podmínečnost tohoto mechanismu je stejná jako u překlenovacích úvěrů, dalšími kritérii jsou pak udržitelnost zahraničního dluhu a dobré vyhlídky, že se zemi brzy podaří opět získat přístup na kapitálové trhy a přijatý program přizpůsobení povede k rychlé nápravě nerovností platební bilance. Kapacita splnit dodatečné podmínky se ukázala jako potenciálně nedosažitelná. Největším problémem byl hlavně krátkodobý charakter facility, protože k urovnání nerovnováh nedošlo vždy rychle, jako například u Mexika, ale země se s problémy potýkaly mnohem déle. Vyžadovaná flexibilita splatnosti, podle potřeb jednotlivých případů zavedena nebyla.
47
Griffith–Jones, S.: How Can Future Currency Crises Be Prevented or Better Managed?, str. 72.
24
Limity oficiálního financování O přehodnocení role oficiálního financování se začalo jednat v souvislosti s nadměrným objemem oficiálního mexického úvěru, proti němuž se zvedla velká vlna nevole. Jedním z argumentů proti přehnaně vysoké oficiální pomoci byl fakt, že díky záchrannému balíčku se nepříliš demokratická vládní struktura, která zemi dovedla na pokraj zhroucení, bez větších problémů udržela i nadále u moci.48 Možnost nástupu prodemokratických reforem byla tak oddálena. Další polemika byla vznesena ohledně rizika morálního hazardu. Tato teorie staví na předpokladu, že jistota vyplacení v případě obtíží snižuje obezřetnost nejen věřitelů, ale i vládních činitelů. Věřitelé, na jedné straně, mohou mít v takovém případě tendenci investovat i do rizikovějších sektorů a nemusí věnovat dostatečnou pozornost tomu, jak je s jejich investicemi nakládáno, na straně druhé, možnost obdržet velkou finanční záchranu v případě potíží vytváří v přijímajících zemích podněty pro přijetí neudržitelných politik a může bránit zavedení potřebných preventivních opatření. Oba typy chování zvyšují pravděpodobnost krize, proti které jsou jakoby pojištěni dostupností oficiálních zdrojů. Představitelé Fondu určité riziko morálního hazardu připouštějí, protože všechny investiční akce s sebou nesou určité riziko a MFF plní roli jakési pojistky pro členské země v případě nouze, ale nepřisuzují mu takovou váhu. Morální hazard na straně dlužnických vlád snižuje podmínečnost úvěrů a jako odstrašující prvek slouží potenciální následky, které by zemi postihly. Morální riziko by tak mohlo být vyšší spíše u věřitelů, ale pro podporu o přehnaně riskantním jednání věřitelů neexistuje dostatek relevantních důkazů. V souvislosti s vypuknutím asijské krize byl Fond také zpětně obviňován, že právě zásah v Mexiku zapříčinil rizikové chování v tomto regionu. Analýzy tomu však nenasvědčují, ani v jednom z případů neposkytl Fond takovou sumu, aby to stačilo na pokrytí všech nákladů. Jednání Měnového fondu při řešení mexické krize, ale i krizí následujících, bylo často ospravedlňováno jako přijetí role mezinárodního věřitele poslední instance,49 tedy instituce, která poskytne zemi potřebné finance v době, kdy nikdo jiný není schopný, nebo ochotný poskytnout půjčku. Ačkoli je to pojem ve spojení s MMF často zmiňovaný, 48
Castañeda, J. G.: c. d., str. 104.
49
Blíže viz např. Fischer, S.: On the Need for the International Lender of Last Resort, nebo Rogoff, K.: International Institutions for Reducing Global Financial Instability.
25
neexistuje jednotná definice a autoři spolu velmi často nesouhlasí ohledně funkcí, které by měla taková instituce plnit. Vyvstala tak otázka, zdali je v mezinárodním systému takové instituce zapotřebí a má-li vůbec Mezinárodní měnový fond dostatečné kapacity na to, aby takovou funkci zastával. Zastánci daného konceptu tvrdí, že by se tím dalo významně omezit šíření krizové nákazy a celkově limitovat dopady finančních turbulencí. Ustavení věřitele poslední instance na mezinárodní úrovni má ale i řadu odpůrců, kteří poukazují na zvýšené riziko morálního hazardu. Co se týče dostatečnosti zdrojů, jak již bylo zmíněno výše, kapacity Fondu se v porovnání s potřebami dlužnických zemí zmenšují a jejich navyšování se převážně ekonomicky silnější členské země brání. Lze jistě najít i jiná, vhodnější řešení. Zapojení soukromého sektoru Soukromé toky kapitálu postupně začaly převyšovat oficiální financování při pokrývání úvěrových potřeb rozvojových trhů. Jejich podíl při řešení krizí ale neroste stejnou měrou. S rostoucími krizovými náklady klesá schopnost omezených zdrojů MMF uspokojit všechny potřeby. Zdroje Fondu se nemohou vyrovnat prostředkům v soukromém držení, navíc růst může být plně obnoven pouze za situace, že se soukromý kapitál vrátí na domácí trh. Proto je rozhodující přesvědčit investory, aby padající trhy neopouštěli a přistoupili na opatření potřebné k řádnému vyrovnání dluhů. Dosavadní nastavení víceméně chrání věřitele před riziky trhu, která jsou navíc již reflektována v ceně jejich půjček. Zisky z investic putují zpátky do soukromého sektoru, ale případné ztráty nese zasažená země. „[I]nvestoři musí sdílet náklady vyvstávající z nestability kapitálových toků – nestability, ke které sami přispívají.“50 Zainteresování soukromého sektoru je dvojsečnou zbraní. Dokud nepocítí vlastní ztráty, nebudou nuceni více zvažovat své kroky. A jsou to právě ztráty, co drží věřitele zpátky a nutí je stáhnout se při prvních náznacích problémů. V roce 1996 navrhla skupina G-10 využívat pro všechny státem vydávané dluhopisy doložku o společném postupu věřitelů, usnadňující případnou restrukturalizaci dluhu v dobách krize. Mezinárodní fond tuto iniciativu podporoval. „Tyto doložky podporují zahájení brzkého dialogu mezi dlužníky a držiteli dluhopisů“51 a zaručují, že dlužnická země neponese celé břemeno krize sama. Společný postup, i když ne 50
Buira, A.: c. d., str. 13.
51
Sedláček, P.: c. d., str. 105.
26
organizovaný, však zatím věřitelé udržovali ve větší míře jen při hromadném útěku z krizových trhů. Teprve čas prokáže, zdali se ze společného postupu stane efektivní prostředek řešení finančních krizí, neboť využívání doložek dlouho nebylo obecně přijímaným postupem. Bude důležité najít vhodný způsob, jak podpořit země i jejich věřitele, aby nespoléhali pouze na oficiální financování, a proto se je Fond snaží učinit méně atraktivním. Tím by se také řešil dlouhodobý nedostatek financování MMF, tedy fakt, že mnoho zemí je po značnou část svého členství vůči Fondu v dlužnickém postavení.52 Dokud se ale soukromí věřitelé nechopí větší zodpovědnosti, nemůže MMF ponechat záchranu pouze na tržním řešení. Přesvědčit věřitele o výhodnosti zapojení privátního sektoru do řešení krizí se zatím dařilo jen omezeně. Procedury bankrotu Odborníci však upozorňují, že posilování odpovědnosti soukromých věřitelů, doprovázené snižováním pomoci oficiálních věřitelů, si vyžaduje zavedení specifických mezinárodních insolvenčních procedur,53 které by ochránily dlužnické země před totálním kolapsem způsobeným masivním útokem na finanční rezervy ze strany věřitelů. Takové procedury by umožňovaly dočasné pozastavení splácení dluhů, případně jejich částečné odpuštění, což by umožnilo vládě získat další finance k obnovení růstu. Věřitelé by získali větší jistotu, že se jim jejich investice vrátí a nebyli pod takovým tlakem nejistoty, která je vede k opuštění trhu. Dalo by se tak předejít přílišným hospodářským a sociálním dopadům, které přineslo pozastavení a stažení investic. Vytvoření mezinárodního insolvenčního soudu, případně pověření Měnového fondu výkonem této funkce, naráží na řadu legálních, ale především politických překážek. Základní principy insolvenčního řízení na národní úrovni umožňují insolvenčnímu správci, který je pověřen správou firmy v bankrotu, zabavit a případně prodat její majetek a v případě potřeby změnit firemní vedení, což by v případě státu znamenalo jasný zásah do jeho vnitřní suverenity. Podle názoru některých právnických odborníků není tento problém nepřekonatelný. V právním systému Spojených států amerických například lze insolvenční procedury aplikovat i na obecní správy. Naopak instituce s omezenými pravomocemi by postrádala dostatečné prostředky k vynucení plnění určených povinností. 52
Goldstein, M.: Strenghtening the International Financial Architecture – Where Do We Stand?, str. 5.
53
Boughton, J. M.: c. d., str. 290.
27
Přesto lze jen těžko předpokládat, že by se v mezinárodním společenství našel dostatek politické vůle pro podřízení se jurisdikci nového mezinárodního soudu s tak silnými pravomocemi. Debata však kvůli následujícím krizím neutichla úplně a intenzívněji se o potřebě insolvenčních procedur začalo hovořit v souvislosti s argentinskou krizí na začátku 21. století. Výsledky však zůstaly stejné.
Závěr Dopad mexické finanční krize lze spatřovat v ambicích a cílech, které si Mezinárodní měnový fond vytyčil, spíše než v reálných pokrocích, které učinil. Tím samozřejmě nechci říct, že by k žádným pokrokům nedošlo. Došlo, ale byly menší, než by se dalo očekávat podle přisuzované důležitosti, s jakou k mexické krizi představitelé Fondu přistupovali těsně po jejím vypuknutí. Mezi odborníky z ekonomického prostředí, včetně kapacit MMF, se objevilo mnoho různých návrhů, jak posílit stabilitu a efektivitu mezinárodního měnového systému. Ovšem právě názorová různorodost nedovolila rychlé přijetí rozhodných a konečných opatření, která by ve svém důsledku okamžitě přinesla výrazné změny. Rozvážení optimální míry přizpůsobení se nové situaci vyžadovalo delší časové období. Co se týče předpokladu, že mexická krize odhalila řadu nedostatků mezinárodního měnového systému a rozpoutala vlnu dalekosáhlých změn MMF, lze s ním s určitými výhradami
souhlasit.
Nedokonalosti
systému
se
sice
podařilo
pojmenovat,
ale jednoznačné řešení všech problémů se často nalézt nezdařilo. A v následujícím období po mexické krizi byla zahájena série proměn Měnového fondu, ale v přijetí mnohých z nich se promítl i vliv následujících finančních krizí. Zdálo se, jako by se spoustou rozhodnutí čekali až na potvrzení svých obav, které přišlo v podobě asijské krize, následované dalšími turbulencemi v rozvíjejících se tržních ekonomikách. Proto se většinou o radikálních změnách hovoří až v souvislosti s událostmi v Asii. Většinou však došlo k naplnění návrhů a požadavků, které vyplynuly z četných debat zabývajících se ponaučením z mexické krize. Jasnou překážkou zásadních změn byla také nedostatečná politická vůle ze strany členských států přijímat radikální a často celkem kontroverzní kroky. Přesto se podařilo představitelům Fondu přesvědčit vlády členských zemí, aby přijaly alespoň nejdůležitější změny v oblasti preventivních opatření s ohledem na posílení dohledu. Iniciativa za šíření údajů zásadně prolomila původní vztah založený na důsledné diskrétnosti v oblasti 28
poskytování většiny národních ekonomických dat. Akceptování požadavků ale nezaručilo jejich důsledné dodržování, a tak se očekávané výhody zvýšené transparentnosti na snížení frekvence krizových situací neodrazily. S přispěním zkušeností z pozdějších let a následnými korekcemi standardů se přeci jen podařilo získat určité pozitivní výsledky. Ani postupy použité při řešení mexické krize neprošly bez zvýšené pozornosti a MMF sklidil značnou kritiku za to, že svým bezprecedentním krokem přispěl k nerozvážnému chování zahraničních věřitelů na východoasijských trzích a jistým způsobem zapříčinil jejich následný kolaps. Otázkou také zůstávalo, jak taková intervence ovlivní budoucí vývoj a zdali je vůbec v silách Měnového fondu, aby se zhostil role věřitele poslední instance, tedy jakéhosi „vykupitele“ z finančních problémů. Představitelé Mezinárodního měnového fondu se nakonec rozhodli vydat se opačným směrem snížení vlivu oficiálního krizového financování prostřednictvím MMF, které navíc s měnícími se okolnostmi přestávalo být dostačující a rozhodující. Aby se však podařilo naplnit stanovený cíl, jednostranné kroky ze strany Fondu musely být doplněny rozsáhlejším zapojením ostatních věřitelů, především soukromých, které ale bylo jen velmi pozvolné, neboť bylo spojené s jistými ztrátami. Ve sféře opatření potřebných pro efektivní řešení krizových situací se k navrhovaným změnám přistupovalo s ještě větší zdrženlivostí. Radikálnější návrhy na úpravu mechanismů pro určení výše úvěrů pro jednotlivé země se setkaly jen s minimální odezvou a změny byly realizovány pouze v omezené podobě. Bezprostředně po mexické krizi, a na základě postupů použitých při jejím řešení, byl pouze zaveden Mechanismus pro nouzové financování za účelem zkrácení schvalovacího procesu pro přiznání finančních prostředků, nikoli bezpodmínečného navýšení jejich objemu, ve výjimečných situacích. Takový postup korespondoval se snahou o přenesení větší odpovědnosti na věřitele ze soukromého sektoru, ale bez jejich přispění ponechával Měnový fond ve stejné situaci, které musel čelit při odpovědi na mexickou krizi, tedy potřebě ad hoc řešení, jež dosud nemá formálně stanovený rámec. Stejně jako v případě preventivních opatření, zůstávala i v procedurách řešení měnových krizí řada nedostatků, jež si vyžadovaly dodatečné řešení pod tlakem následujících událostí.
29
Seznam použité literatury Monografie a články ve sbornících Alexander, W. E. et al..: The General Data Dissemination Standard: What Has Been Accomplished After 10 Years and Where Do We Go From Here?, In: Alexander, W. E. – Cady, J. – Gonzales-Garcia, J. (eds.): The IMF’s Data Dissemination Initiative After 10 Years, Washington D. C., International Monetary Fund, 2008, s. 53 – 91. Online verze, dostupné z: (http://imf.org/external/pubs/ft/books/2008/datadiss/dissemination.pdf); ověřeno 24. 4. 2009. Buira, A.: An Alternative Approach to Financial Crises, Princeton University: Essays in International Finance, Vol. 212, February 1999. Online verze, dostupné z: (http://www.princeton.edu/~ies/IES_Essays/E212.pdf); ověřeno 24. 4. 2009. Buira, A.: The Mexican Crisis of 1994: An Assessment, In Teunissen, J. J. (eds.): Can Currency Crises Be Prevented or Better Managed?: Lessons From Mexico, The Hague: FONDAD, 1996, s. 11 – 26. Online verze, dostupné z: (http://www.fondad.org/uploaded/Currency%20Crises/CurrencyCrises-Contents-PrefaceIntro.pdf); ověřeno 24. 4. 2009. Boorman, J.: Comment on „How Can Future Currency Crises à la Mexico Be Prevented?“ by Peter Kenen, In Teunissen, J. J. (eds.): Can Currency Crises Be Prevented or Better Managed?: Lessons From Mexico, The Hague: FONDAD, 1996, s. 48 – 53. Online verze, dostupné z: (http://www.fondad.org/uploaded/Currency%20Crises/CurrencyCrises-Contents-PrefaceIntro.pdf); ověřeno 24. 4. 2009. Griffith-Jones, S.: How Can Future Currency Crisis Be Prevented or Better Managed?, In Teunissen, J. J. (eds.): Can Currency Crises Be Prevented or Better Managed?: Lessons From Mexico, The Hague: FONDAD, 1996, s. 64 - 77. Online verze, dostupné z:
30
(http://www.fondad.org/uploaded/Currency%20Crises/CurrencyCrises-Contents-PrefaceIntro.pdf); ověřeno 24. 4. 2009. Kenen, P. B.: How Can Future Currency Crises à la Mexico Be Prevented?, In Teunissen, J. J. (eds.): Can Currency Crises Be Prevented or Better Managed?: Lessons From Mexico, The Hague: FONDAD, 1996, s. 39 - 47. Online verze, dostupné z: (http://www.fondad.org/uploaded/Currency%20Crises/CurrencyCrises-Contents-PrefaceIntro.pdf); ověřeno 24. 4. 2009. Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, Praha, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002. Sedláček, P.: Mezinárodní měnový fond v 21. století, Praha, C. H. Beck, 2008. Siegman, Ch. J.: Comment on „The Mexican Crisis of 1994: An Assessment,“by Ariel Buira, In Teunissen, J. J. (eds.): Can Currency Crises Be Prevented or Better Managed?: Lessons From Mexico, The Hague: FONDAD, 1996, s. 27-32. Online verze, dostupné z: (http://www.fondad.org/uploaded/Currency%20Crises/CurrencyCrises-Contents-PrefaceIntro.pdf); ověřeno 24. 4. 2009. Teunissen, J. J. (eds.): Can Currency Crises Be Prevented or Better Managed?: Lessons From Mexico, The Hague: FONDAD, 1996. Online verze, dostupné z: (http://www.fondad.org/uploaded/Currency%20Crises/CurrencyCrises-Contents-PrefaceIntro.pdf); ověřeno 24. 4. 2009. Články v odborných periodicích Boughton, J. M.: From Suez to Tequila: The IMF as a Crisis Manager, The Economic Journal, Vol. 110, No. 460, January 2000, s. 273 – 291. Online verze, dostupné z: (http://www.jstor.org/stable/2565658); ověřeno k 24. 4. 2009. Calvo, G. A. – Mendoza, E. G.: Petty Crime and Cruel Punishment: Lessons from the Mexican Debacle, The American Economic Review, Vol. 86, No. 2, May 1996, s. 170 – 175. Online verze, dostupné z: (http://www.jstor.org/stable/2118117); ověřeno 24. 4. 2009.
31
Cartapanis, A. – Herland M.: The Reconstruction of the International Financial Architecture: Keynes’ Revenge?, Review of International Political Economy, Vol. 9, No. 2, Summer 2002, s. 257 – 283. Online verze, dostupné z: (http://www.iep.u-3mrs.fr/media/AC-Herland-RIPE-2002.pdf); ověřeno 24. 4. 2009. Castañeda, J. G.: Mexico’s Circle of Misery, Foreign Affairs, Vol. 75, No. 4, July/August 1996, s. 92 – 105. Lustig, N.: Mexico: Slippery Road to Stability, The Brookings Review, Vol. 14, No. 2, Spring 1996, s. 4 – 9. Online verze, dostupné z: (http://www.jstor.org/stable/20080631); ověřeno 24. 4. 2009. Rogoff, K.: International Institutions for Reducing Global Financial Instability, Journal of Economic Perspectives, Vol. 13, no. 4, Fall 1999, s. 21 – 42. Online verze, dostupné z: (http://www.economics.harvard.edu/files/faculty/51_JEP99.pdf); ověřeno 24. 4. 2009. Sachs, J. – Tornell, A. – Velasco, A.: The Collapse of Mexican Peso: What Have We Learned?, Economic Policy, Vol. 11, No. 22, April 1996, s. 13 – 63. Online verze, dostupné z: (http://www.jstor.org/stable/1344521); ověřeno 24. 4. 2009. Ostatní zdroje Bergsten, F. C. (2000): Reforming of the International Monetary Fund. Online text, dostupné z: (http://www.petersoninstitute.org/publications/papers/paper.cfm?ResearchID=375); ověřeno 24. 4. 2009. Camdessus, M.(1995): Drawing Lessons from the Mexican Crisis: Preventing and Resolving Financial Crises - the Role of the IMF. Online text, dostupné z: (http://www.imf.org/external/np/sec/mds/1995/mds9508.htm); ověřeno 24. 4. 2009. Camdessus, M. (1995): The IMF and the Challenges of Globalization: The Fund’s Evolving Approach to its Constant Mission: The Case of Mexico. Online text, dostupné z: (http://www.imf.org/external/np/sec/mds/1995/mds9517.htm); ověřeno 24. 4. 1995.
32
Fischer, S.: Capital Account Liberalization and the Role of IMF (Summary), IMF Survey, Vol. 26, No. 19, October 1997, s. 321-324. Online verze, dostupné z: (http://www.imf.org/external/pubs/ft/survey/pdf/102097.pdf); ověřeno 24. 4. 2009. Fischer, S. (1997): How to Avoid International Financial Crises and the Role of the International Monetary Fund. Online text, dostupné z: (http://www.imf.org/external/np/speeches/1997/101497.htm); ověřeno 24. 4. 2009. Fischer, S. (1999): Learning the Lessons of Financial Crises: The Roles of the Public and Private Sectors. Online text, dostupné z: (http://www.imf.org/external/np/speeches/1999/120999.htm),ověřeno 24. 4. 2009. Fischer, S. (1999): On the Need for an International Lender of Last Resort. Online text, dostupné z: (http://www.imf.org/external/np/speeches/1999/010399.HTM); ověřeno 24. 4. 2009. Goldstein, M.: Strengthening the International Financial Architecture – Where Do We Stand?, Peterson Institute for International Economics, 2000. Online verze, dostupné z: (http://www.iie.com/publications/wp/00-8.pdf); ověřeno 24. 4. 2009. IMF (2004): What Is the International Monetary Fund?. Online text, dostupné z: (www.imf.org). Jonáš, J (2000): IMF After the Financial Crises of the 1990s. Online text, dostupné z: (http://www.freewebs.com/jjonas/), ověřeno 24. 4. 2009. Lane, T. – Phillips, S.: Moral Hazard: Does IMF Financing Encourage Imprudence by Borrowers and Lenders?, Economic Issues, No. 28, Washington D. C., International Monetary Fund 2002. Online verze, dostupné z: (http://www.imf.org/external/pubs/ft/issues/issues28/index.htm); ověřeno 24. 4. 2009. Mezinárodní měnový fond (www.imf.org)
33