Donal Ryan. Srdce na obrtlíku

FLEET

Donal Ryan Srdce na obrtlíku

Donal Ryan Srdce na obrtlíku

The Publisher acknowledges the financial assistance of Ireland Literature Exchange (translation fund), Dublin, Ireland Kniha vychází s finanční podporou překladatelského fondu Ireland Literature Exchange, Dublin, Irsko www.irelandliterature.com [email protected]

Copyright © Donal Ryan, 2012 Translation © Alice Hyrmanová McElveen, 2015 ISBN 978-80-7473-372-7 (pdf)

Tato kniha je věnována památce Dana Murphyho

Bobby Táta pořád bydlí tam vzadu za jezem, jak vede cesta podle řeky, v chalupě, kde jsem vyrost. Chodím se za ním každej den podívat, jestli už umřel, a  pokaždý mě zklame. Nenechal si ještě ujít jedinej den, kdy mě moh zklamat. Usmívá se na mě; tím svým příšerným šklebem. Dobře ví, že chci jen vidět, jestli je mrtvej. A ví taky, že já vím, že to ví. Škodolibě se pochechtává. Zeptám se ho, jestli něco nepotřebuje, a on se jen zachechtá. Chvíli na sebe koukáme, a když už to dál nemůžu vydržet, jak hrozně smrdí, jdu pryč. Tak dobrý, říkám, uvidím tě zase zejtra. To jo, odpoví mi, zase mě uvidíš. A já vím, že ho zase uvidím. Uprostřed nízkejch vrátek před domem je červený srdce z  plechu, nabodnutý na takovým obrtlíku, aby se mohlo otáčet. Je oprejskaný, skoro žádná červená už mu nezbejvá. Potřebovalo by oškrábat, ošmirglovat, natřít barvou a  promazat. Vítr ho ale pořád ještě roztočí. Když odcházím, slyším ho za sebou, jak vrže. Oprejskaný, rozvrzaný srdce na obrtlíku. Až táta umře, zdědím chalupu a ty dva akry, co ještě zbyly. Jinak celý dědovo hospodářství prochlastal už před lety. Hned po pohřbu chalupu zapálím, pak popel pochčiju a ty dva akry prodám za co nejvíc. Každej den, kterej přežije, jejich cena klesá. To právě on dobře ví; zůstává naživu jenom mně naschvál. Srdce má obalený hnojem, plíce scvrklý a zčernalý, a přece se mu vždycky ještě nějak podaří natáhnout do nich lok vzduchu a  se sípáním a  kašláním ho zase vyplivnout ven. Před dvěma měsíci jsem přišel o práci a to pro něj 9

byla ta nejlepší medicína na světě. Řek bych, že mu to přidalo tak půl roku života. Jestli se někdy dozví, jak mě Plíva Burke parádně podrazil, tutově se uzdraví docela. Plíva pak bude mít nárok kandidovat na svatýho, poněvač udělal zázrak. Copak jsem měl kdy důvod, abych Plívovi nedůvěřoval? Byl hodně mladej, když jsem pro něj začal pracovat – o tři roky mladší než já –, ale jeho táta předtím zaměstnával lidi z celýho okolí a o něm kromě normálního remcání nikdo nikdy neřek špatný slovo. Plíva Burke se ve skutečnosti jmenuje Seán Pól, rodiče ho nechali pokřtít po papeži Janu Pavlovi. Když ho ale přinesli domů, tak jeho bráška Eamonn, kterýmu ještě nebyly dva, prohlásil, že to nový miminko je Plíva, což mu všichni se smíchem schválili a malýmu Seánu Pólovi tak přišili Plívu už na celej život. A možná i na dýl, jestli tu po něm jednou zůstane někdo, kdo si na něj vzpomene nebo o něm bude mít chuť mluvit, až tady nebude. Už tenkrát loni mi mělo bejt jasný, že tu něco nehraje, hned ten den, kdy se Mickey Briars přišel zeptat, jak to má s penzí. Hele, kluci, vy jste věděli, že my všichni máme bejt registrovaný na penzi? Nevěděli, Mickey. No jo, prej u nějaký tý sociální správy, SIFF se to jmenuje. Teda jako na pořádnou penzi, ne jenom tu od státu. Tahle je extra. Levou ruku měl nataženou před sebe. Držel v ní neviditelnou tíhu toho, co mu právem patří a co nedostává. Na sluncem vysušenou, vápnem spálenou kůži si kostnatým prstem vyťukával seznam dlužnejch položek. V  zažloutlejch očích měl slzy. Takovej podraz. Nechal se sprostě okrást. A  ne ani od chlapa, ale od takovýho malýho sráče. To ho sebralo ze všeho nejvíc. Přešel k prefabrikovaný boudě a mlátil do dveří, až je Plíva malinko pootevřel, hodil mu obálku a hned je 10

zase zabouch, právě když Mickey sklonil hlavu jako starej kozel, aby mu ji vrazil do břicha. Ta jeho tvrdá palice dveře naštípla tak, že vážně málem povolily. Plíva se musel uvnitř posírat strachy. Kde je kurva moje penze, ty smrade, řval Mickey znova a znova. Dej mi mou penzi, dobytku, a všechny mý známky na pojištění. Vylez, čuramedáne, než tě zabiju. Nakonec se rozběsnil tak, že obracel vozejky, vytrhával prkna ze šalunku, a když popad lopatu a začal s ní mávat, všichni jsme se zdrhali schovat. Ovšem kromě toho ubožáka nevinnýho Timmyho Hanrahana, kterej tam jenom stál s  pusou rozšklebenou od ucha k  uchu jako blbeček, což on je. Než se nám podařilo Mickeyho zkrotit, křísnul chudinku Timmyho po tý jeho nevinný hlavičce z  každý strany dvakrát. Zamkli jsme Mickeyho vzadu v dodávce Padraiga Pomády a nechali ho tam, dokuď si to v hlavě trochu nesrovná. Pak jsme ho teprve pustili a táhli jsme zkrvavenýho, plačícího Timmyho do hospody u Cissy, kde jsme ho celej večer nalejvali pivem. Mickey Briars si ředil Jamesony slzama a Timmymu se omlouval, že je mu to líto, že ho měl vždycky rád a jakej je skvělej kluk, fakt bezvadnej, akorát si myslel, že se mu Timmy posmívá. Já bych se ti neposmíval, Mickey, řek Timmy. Já vím, že ne, chlapče. Dyť já to vím. Plíva za náma volal, ať první rundu necháme napsat na něj. Žádnej z nás za ten večer nevytáh šrajtofli. Chudáček Timmy se hned zvečera málem vyblinkal z podoby, tak jsme si ho za to dobírali – samosebou jen tak v dobrým – a on se smál skrz slzy a nudle, ta krev na hlavě už mu pěkně zaschla, takže se pak dala sloupnout jako tenkej škraloup v jednom kuse, což jsme udělali, než jsme ho poslali samotnýho pěšky domů s pytlíkem hranolků, třema smaženýma klobáskama v  těstíčku a s otřesem mozku, kterej ho klidně moh zabít. 11

Dodnes mu jedno oko tak podivně pošvidrává, jako by nedokázalo s kolegou držet krok. Tim si z toho ale nic nedělá; jestli je tam v tý chalupě vůbec zrcadlo, on se do něj asi sotva podívá. A jestli je teď natvrdlejší než dřív, kdo si toho všimne? A komu na tom záleží? Nepotřebuje přece bejt žádnej lumen, aby moh házet lopatou a podávat cihly, nebo aby se nechal sekýrovat od nýmandů s krysím ksichtem, který ho celý dny huntujou, po večerech si z něj utahujou a v životě mu nezaplatěj jedinou známku na pojištění. To je na tom to nejhorší. Všichni jsme si šli vybrat ty známky na sociální pojistku a oni se nám jen vysmáli. Známky? Jaký známky? Za nikoho z  nás nikdo nezaplatil jedinou známku, ani žádný potvrzení o  daních tam neměli. Ukázal jsem tý blondýnce u okýnka pásku z  poslední vejplaty. Stojí tam jasně, co mi strhli: daň ze mzdy, důchod. Držela ten kousek papíru před sebou s nakrčeným nosem, jako bych si s tím právě vytřel podpaží. No tak? řek jsem. – Co jako? ona na to. Jak mi tohle vysvětlíte? – Já vám, pane, nemám co vysvětlovat. Prostě mě tam na počítači vůbec neměla zaznamenanýho, ani jako zaměstnance Plívy Burka, ani nikoho jinýho. Vyžádal jste si vůbec někdy od zaměstnavatele P60? – Cože? Jakou péšedesátku? – Ty jseš ale pitomec, říkaly mi její oči. – Já vím, odpovídal jí můj zrudlej obličej. Myslím, že mě v tu chvíli začínala litovat. Když ale zmerčila celou tu frontu úplně stejnejch pitomců, co stáli za mnou – Padraig Pomáda, nevinnej Timmy, tlustej Rory Slattery a všichni ostatní –, začala asi spíš litovat sama sebe. Triona říká, že mi vůbec nemá za zlý, jak jsem Plívovi tak stupidně naletěl. Ale, zlato, proč bys ho proboha podezíral? Nebyls přece sám. Zblbnul tak úplně každýho. Moje zlatá, sladká Triona, ta si fakt zasloužila 12

něco lepšího než se vdát zrovna za mě. Mohla si vybírat ze všech těch chytrolínů, co z  konjunktury vytloukli pořádně velký prachy: architekti, právníci, realitní agenti, všichni za ní běhali. Ona ale šla zabejčile jenom po mně, jakoby jim všem natruc. Jednou v noci cestou z  diskotéky ve městě mě vzala za ruku a  bylo to; už se mě nikdy nepustila. Viděla ve mně věci, který jsem sám v  sobě netušil. Vděčím jí úplně za všechno. Dokonce i tátu se jí podařilo obměkčit. Jak tys prosintě tudle ulovil, vyptával se mě. Ta s tebou nezustane. Je pro tebe moc fajnová. Má tě jenom za drsňáčka. To si prodělá každá ženská, takový vobdobí, kdy potřebuje drobet přidrsnit. To určitě, pomyslel jsem si, chceš říct jako mamka; jenže mamce to období neskončilo, dokud chudák neumřela, celá od něj umořená, vyždímaná, zdeptaná a zlomená, utrápil ji k smrti. A  já teď nemám ani na normální nákup. Panenko skákavá. Nosil jsem se těch pár let jako lejno na loji, jakej jsem fantastickej frajer. Byl jsem předák, bral jsem tisícovku tejdně. Myslel jsem si, že už mám vystaráno. Domy se přece budou stavět pořád. Vídal jsem ve vsi kočárky s miminama jako ty naše dvě a myslel jsem si: skvělý, další práce do budoucna, všechny tyhle děcka budou taky jednou potřebovat nový domy. Věděli jsme, že Plíva je hajzl, ale bylo nám to fuk. Co na tom, ať je jakej je, hlavně že mu banka dává prachy, aby moh stavět furt pryč, ne? Když tenkrát před lety pohřbili toho Cunliffovic chlapce a  jeho tetka shrábla veškerý pozemky a rozprodala je místním prominentům, všichni jsme věřili, že jsme udělali kdovíjaký terno. Ten chudák kluk věděl víc než my všichni dohromady. Vzpomínám si, že když ho vezli cestou nahoru ke hřbitovu, aby ho tam uložili mezi mámu a tátu, tak Penrosovi vyvezli jednonohýho Eugena ven před dům. Jak jel pohřební vůz kolem, Eugene na něj plivnul 13

a ten hnusnej chrchel klouzal po okýnku dolů. Nemoh mu dát pokoj, ani když už byl ten ubožák po smrti. Já si toho chlapce moc dobře pamatuju. Věčně se do něj naváželi a já se na nic nezmoh, akorát jsem se smál. Byl takovej tichoučkej, nikdy se nekasal, křivý slovo nikomu neřek, a přece ho nakonec odpráskli jako vzteklýho psa. A  každej byl rád. Nesnášeli jsme ho. Věřili jsme radši novinám než vlastním očím a uším a než pravdě, kterou jsme znali celej život. Chtěli jsme ho nenávidět. Neměl šanci. Nebyl jsem ve škole o nic hloupější než kluci z lepších rodin. Nic mi nedělalo potíže, anglina, zemák ani děják. Všechny ty rovnice v matice a ve fyzice mi byly jasný. Nemoh jsem ale nikdy přiznat, že něco vím, to by v mý bandě byla sebevražda. Dělal jsem jenom základní matiku, i  když jsem věděl, že mám na pokročilou. V angličtině jsem ani neotevřel pusu. Jeden kluk od nás z  vesnice jednou napsal esej, za kterou ho Packa Rogers děsně vychvaloval; že projevil tvůrčí talent a  bohatou představivost. Kopali do něj celou cestu, až ho dokopali domů. Toho krále Leara jsem měl prokouknutýho od samýho začátku, dávno předtím, než to učitel začal polopatě rozebírat pro zabedněnce: byl to namyšlenej vůl. Měl všechno a  chtěl víc, chtěl, aby mu lez do prdele celej svět. Bylo mi taky jasný, že Goneril a Regan jsou pěkný mrchy, a  věděl jsem, že jediná Kordelie ho má fakt upřímně ráda. Ta mu nezalhala, ať si to přál sebevíc. Jseš jenom člověk, řekla mu, nejseš perfektní, ale já tě miluju. Kordelie měla srdce ze zlata. Takovejch Kordelií je na světě málo, ale Triona je jedna z nich. Já měl strach a ani jsem to nevěděl, dokud mi to Triona neřekla. Bál jsem se postavit Josiemu Burkovi. Představte si, měl jsem strach, přestože jsem byl v právu. 14

Plíva Burke tady nechal tátu s mámou, aby si s následkama jeho sviňárny poradili jak uměj. Jeho táta mi tvrdil, že neví, kde Plíva je, ale mně bylo jasný, že lže. Dluží mi prachy, Josie, řek jsem mu. Ale prosintě, to snad ne? Platil ti přece slušnou mzdu! Díval se na mě z vejšky třetího schodu před jejich vchodem. To už jsem moh rovnou žmoulat smeknutou čepici v ruce a říkat mu milostpane. Ale, Josie, co moje známky, co pojištění, penze, náhrada za ztrátu zaměstnání. Slyšel jsem, jak se mi třese hlas. O to všechno se postará stát, když někdo zbankrotuje, musíš si akorát zajít do města na sociálku. Víc neřek, jen na mě pořád koukal z vejšky tím přezíravým pohledem. Tak dobře. Tak jo, já tam zajdu. Neřek jsem mu, že už jsem tam byl, že už jsme tam všichni byli a ukázalo se, že nás Plíva dostal do pěkný prdele a taky nás v ní pěkně nechal. Měl jsem mu říct, že jsem to ohlásil na berňáku, na odborech i na sociálce a že inspektoři si na Plívu brzy posvítěj, ale neřek jsem to, nechal jsem si to líbit, jen jsem se obrátil k odchodu a srdce mi krvácelo pro toho chlapa, za kterýho jsem se až do tý chvíle považoval. Triona mi řekla Nevšímej si jich, zlato, vůbec na ně nemysli, Burkové byli odjakživa šejdíři a vydřiduši převlečený za sůl země. Všichni je ale už prokoukli. Celá ves teď ví, co tady napáchali. Ty jseš pracant a  je to o tobě známý. Lidi si tě považujou. Ještě se o tebe poperou, jen co se poměry trochu změní k lepšímu. Tady přece každej ví, že jseš jedinej, kdo dokáže ty cvoky udržet na uzdě. Kdo jinej by byl schopnej z těch balíků udělat partu? Kdo by kdy dokopal tlusťocha Slatteryho k pořádný práci? Nebo zarazil Padraigu Pomádovi, aby se věčně někde zašíval? Zasmál jsem se v tu chvíli, smál jsem se přes neviditelný slzy. Nemoh jsem sám sebe vystát. Bylo to k nevydržení, koukat, jak má Triona strach a  přitom se usmívá, jak mě musí utěšovat jako 15

nějakýho ufňukanýho velkýho smrada. Tolik bych s ní chtěl umět mluvit tak, jak by si to přála, místo abych ji věčně nechával hádat, co si vlastně myslím. Proč proboha nemůžu najít ty správný slova? Tak dobře, tak jo, tak jo. Představte si, že jsem byl takovej zbabělec a ani jsem to o sobě nevěděl. Jak jen můžu bejt zničehožnic tak totálně neschopnej. Včera jsem celej den myslel na to, jak bych moh tátu zabít. Ono je totiž možný člověka, hlavně starýho a slabýho, zabít tak, aby to nevypadalo jako vražda. Stejně by to ani vražda nebyla, jen by se přírodě malinko pomohlo. Jediný, co ho ještě udržuje při životě, je jeho vlastní špatnost a zloba. Moh bych mu podržet polštář přes obličej. Mlátil by kolem sebe rukama, ale já bych mu je jemně odrážel zpátky dolů. Žádný stopy bych na něm nenechal. Nemá už sílu. Nechtěl bych ale při tom vidět jeho oči; poškleboval by se mi, to dobře vím. Ještě v tý chvíli by mi říkal, že jsem zmetek a sráč, nýmand a  nemrcouch, že jsem mu jen pro ostudu, ani ve svý poslední hodince by mi nepřestal nadávat. Neprosil by o milost, jen by se mi těma žlutejma očima vysmíval. Jako kluk jsem vždycky žárlil na Padraiga Pomádu. Kdykoliv jsem k nim šel, už před zatáčkou na cestě k jejich domu bylo slyšet, jak se tam smějou. Chechtali se a řvali smíchy nad nějakou skopičinou svýho táty a máma je od sporáku napomínala, aby přestali blbnout, ale sama se smála taky. Když jsem u nich občas zůstal na jídlo, Padraigovi a jeho sourozencům vždycky trvalo věčnost, než dojedli, poněvač se pořád tak řehonili. Jejich táta byl takovej hubenej, šlachovitej a strašně milej. Měl krásnej úsměv. Úplně s ním člověka hladil. Bylo na něm vidět, že je samá dobrota. Přechovával doma hromadu starejch čísel časopisu Ireland’s Own a těma se vždycky hned po večeři začal probírat. Hledal v  nich 16

slova k písničkám. Oni všichni obraceli oči k nebi a dělali, že je to jako otravuje a  tak, ale stejně si k  tomu pak vytleskávali rytmus a zpívali s ním, když to rozjel lidovkama jako „The Rathlin Bog“, „The Rising of the Moon“ nebo „Come Out Ye Black and Tans“. Mohlo mi to srdce utrhnout, jak tam u nich bylo dobře. Tolik tepla a smíchu bylo skoro k neunesení, když se mi zároveň do vědomí tlačila ta mrazivá pochmurnost hustýho ticha v  naší chalupě. Zuřil jsem na Padraiga Pomádu za to, že má takovýho tátu a ani neví, co je to za štěstí. Až do tý chvíle, než skončilo dědický řízení o dědový farmě, se táta alkoholu v  životě netknul. Paulie Jackman, kterej to vyřizoval, poslal ten samej den na daňovej úřad šek k vyrovnání dědický daně a dědovy úspory předal tátovi v hotovosti. Táta pak šel do hospody Ciss Brienový, dal si Jamesona a  pivo, vypil to a  hned to zas všechno vyzvrátil, načež Ciss, která tehdy ještě byla v plný síle, mu svou zkušenou pěstí za vyučenou vrazila jednu do zubů. Trvalo mu celý měsíce, než se vypracoval na pijáka, ale nikdy nepolevil. Proseb, aby se proboha pamatoval, si vůbec nevšímal. Starý ochmelkové, štamgasti Cissinýho vejčepu, se mu pošklebovali, probírali ho mezi sebou a s úžasem ho pozorovali: tenhle člověk, kterýho znali odjakživa, a přece o něm skoro nic nevěděli, ten tichej synáček z malýho statku, zdrženlivej, nikdy žádnej úlet, všichni ho měli za fikanýho koumese, a on tu teď prochlastává statek. Líbil se jim, nebo se jim spíš líbila představa, kterou si o něm udělali: viděli v něm člověka, kterýmu osud nabídnul slušnej život a on si radši vybral ten jejich, ve kterým je jen hořkost a  zášť, věkem zamžený sklenice řezaný whisky v  temnejch venkovskejch hospodách plnejch pavučin, zaneřáděný záchody, krev v moči a předčasná smrt. Měl na vybranou a zvolil tohle. Oni na vybranou 17

neměli a fandili mu za to, že je ještě horší než oni sami. Stal se králem všech ničemů. Kupoval chlast chlapům, který mu byli protivný, poslouchal jejich žvásty a historky z mokrý čtvrti. Po ženskejch, který považoval za obyčejný kurvy, pokukoval pohledem plným nejčernější temnoty, kterou bylo snadno zaměnit za vášeň. A ten den, kdy z peněz za farmu utratil poslední penci, přestal pít. Trvalo mu to skoro pět let, než prochlastal celý hospodářství, a když s tím byl hotov, tak už se nikdy nenapil. Nebyl doopravdy žádnej ochmelka. Těm starejm mazavkům to málem zlomilo srdce. Vůbec ho nechápali. A on se na ně od tý chvíle už nikdy ani nepodíval. Prochlastal statek jen natruc svýmu otci. Děda vždycky říkával, že si je o tátovi jistej jedinou věcí, že totiž právě tohle neudělá, tak to táta udělal. Aspoň se můžu spolehnout, že statek neprochlastá. To aspoň tátu myslím žralo nejvíc. Nic to slovo vlastně neznamená, ale bylo v něm všechno. Děda tím říkal, že táta je k ničemu, schopnej jakýkoliv špatnosti, ale aspoň nepije a nikdy nepil, takže snad tahle jedna jediná věc, když už vůbec nic jinýho, by se na něm skoro mohla považovat za dobrou. Táta ho ale posmrtně přečůral. Ved jsem ho tenkrát domů z  posledního tahu. Tak už nemám ani vindru, prohlásil. A  kdybysme v  tudle chvíli zašli k otcovýmu hrobu a vykopali ho, ležel by tam v rakvi ksichtem dolů. Rozchechtal se a rozkašlal, chechtal se a chcal si do kalhot, chechtal se a spadnul do dveří chalupy, druhej den se probudil střízlivej a od tý doby se už nikdy v životě neopil. Jsem schopnej mu odpustit, že hromady peněz proměnil na chcanky a  mamku nechal, aby se smažila v tom svým svatým pekle. Bylo jí před lidma tak stydno, že si v kostele netroufala sednout než do poslední lavice a spěchala po vsi se sklopenou hlavou ze strachu, 18

aby náhodou nemusela s někým promluvit. Sedala za vsí u  Coolcappy ve starý kraksně s  rozbitou spojkou a  s  přehřátým motorem, ze kterýho se kouřilo, tekly jí slzy bezmocnýho hněvu a vzadu za ní vřískalo dítě, zatímco on si někde mlčky prolejval hrdlem veškerou její naději na slušnej život. Nikdy mu ale neodpustím tu věčnou naštvanost a ty vražedný jedovatosti. Zničil nám tím úplně každej den života. Když se ožral, tak po nás jen beze slova potměšile civěl a většinou hned usnul. Když byl ale střízlivej, neustále nás hlídal jako lidská příšera, nic mu neuniklo a všechno komentoval. Nic jsme podle něj nikdy neudělali ani neřekli správně, nic mu nebylo dobře koupený, uvařený ani naservírovaný, nic pořádně vyžehlený nebo dodělaný. Když byl s náma ve stejný místnosti, sotva jsme se dokázali nadechnout. Nemohli jsme si spolu vůbec normálně povídat. Měli jsme se s mamkou strašně rádi, ale báli jsme se před ním jeden na druhýho i  podívat, aby se nás hned nezačal vyptávat, jestli na něj zase nešijeme nějakou boudu. Nakonec jsme se na sebe přestali koukat docela a za dalších pár let jsme spolu už ani nemluvili. Když mamku pohřbívali, chtěl jsem za ní skočit do hlíny, vytáhnout ji zpátky nahoru a křičet na ni Vrať se, mami, vrať se, pudeme spolu přes ves do krámu a já se s tebou povedu za ruku, táty si vůbec nebudeme všímat, natrhám ti náruč kytek a nechám ti je na nočním stolku, a když mi řekne, že jsem bábovka, pošleme ho do háje. A  všechny ty roky stárnutí a  umírání a  pitomýho, blbýho mlčení vrátíme zpátky a  budeme zase spolu, mamka a Bobby, dva nejlepší kámoši. Odjakživa jsem věděl, že se mě Plíva Burke trochu bojí. Triona říká, že když mě viděla poprvé, vyzařovala ze mě tichá hrozba. Ona umí věci bezvadně vyjádřit. Jí nikdo nebránil, aby dělala pokročilou anglinu. Vypráví, jak 19

jsem tenkrát na tý diskotéce ve městě stál opřenej u baru a zíral na ni. Její kamarádka povídá Na co ten pervert doprčic tak čučí?, ale Triona věděla, že kámoška jenom zuří, že se nedívám na ni. Hlavně se proboha neohlížej, dodala, ten je ze strašný rodiny, bydlej v ňáký pastoušce, jeho fotr je cvok a máma vůbec nemluví – ale Triona se stejně ohlídla, a když jsem se na ni zaškaredil, věděla, že se pokouším o úsměv. A když jsem na ni cestou domů skoro nepromluvil, vytušila, že se jen strašně bojím toho, jak je tak milá, krásná a hodná. Zeptala se pak Tak dáme si pusu nebo ne? a já myslel, že se snad už v životě nedokážu pohnout. Plíva Burke po ní jel jako blázen; několik tejdnů předtím se s ním jednou líbala a on se po ní hned začal sápat, kousat ji do pusy a tahat z ní podprsenku. Já mu to nikdy neodpustil, že si na ni takhle dovolil sáhnout. I když ze mě udělal předáka a každej tejden mi podával obálku s dvaceti padesátkama, měl ze mě strach. A já se zase bál, že ho jednou zabiju. Ale tak jako tak, on mě potřeboval, já se nad ním ošklíbal a  všichni jsme říkali, že je to sráč. Jenže teď je v  talónu, spokojeně se sluní čertvíkde, schovanej před bankou i před berňákem, stará se akorát o to, jak tamnější holky dostat do postele. Zatímco já tady trčím jako sirotek, zničenej a opuštěnej, a nabírám strach jako člun vodu. Mít manželku je skvělý. Svý ženě člověk může říct věci, o kterejch ani nevěděl, že si je myslí. Prostě to z něj samo vyplyne, když ta osoba, se kterou si povídá, je jako část jeho samýho. Jednou ve městě jsme spolu šli do divadla, nepamatuju si už, jak se ta hra jmenovala. To by člověk bez ženy udělat nemoh. Představte si, kdyby se na to přišlo, že jste šel jen tak sám do divadla! Když jste ale se ženou, můžete si dovolit dělat všechny možný babský věci. Ta hra byla o manželským páru; seděli 20

na jevišti čelem k divákům, každej na jedný straně stolu a  mluvili jeden o  druhým. Ten chlap byl jako můj otec, jenom ne tak zlej. Jeho žena byla bezvadná; byla z toho jeho věčnýho sobectví už skoro vyřízená, ale stejně to nevzdávala a zkoušela to s ním dál. On tam seděl se sklenicí whisky, která byla ve skutečnosti červená limonáda, hulil jedno cigáro za druhým, a když ho manželka před divákama rozebírala, šklebil se od ucha k uchu. Na každou výtku měl nějakou vyčůranou odpověď. A jak mluvili, tak na tom jevišti stárli, nechápu, jak to bylo udělaný. Kposledku už byli oba starý, skoro na konci života, a v poslední chvíli se k ní ten manžel obrátil a  přiznal, že si jí vždycky strašně vážil a  že ji pořád miluje. Dotknul se jí rukou na tváři, podíval se na ni a plakal. Ježíši, ten člověk byl fantastickej herec. V autě cestou domů mi tekly slzy proudem. Triona řekla jenom Ach bože, zlato, zlato moje.

21

Josie Mám svýho prvního syna radši než svýho druhorozenýho. Často mi napadá, jestli bych se z toho neměl jít vyzpovídat a  očistit si od toho duši. Je to ale vůbec hřích, když člověk miluje jedno svoje dítě víc než druhý? Správný to teda není, to dobře vím. Dal jsem tomu druhýmu chlapci úplně všechno, jen abych mu to vynahradil: svůj podnik, do kterýho jsem ho pak léta zaučoval, štědrej provozní kapitál, aby ho stačil přenést i přes všemožný průsery. To když chudák Eamonn šel do Dublinu študovat na Trinity, dostal sotva tak na zaplacení jednoho pokojíku v podnájmu. Žádnej z nich ale není tupej, oba vědí, na čem jsou. Do Eamonna jsem byl odjakživa úplně blázen. Nechápal jsem, proč k ubohýmu Plívovi necítím to samý. Dokonce jsem dopustil, aby ho Eamonn připravil i o jméno. Ukázal baculatým prstíčkem na nový miminko a prohlásil: Plíva. Všichni jsme se tomu chechtali, chválili jsme Eamonnka, jak je chytrej, a Seán Pól v tu chvíli přestal existovat. Nikdy vlastně neměl šanci, chudinka malinkej. Mrzí mě, že jsem z těch schodů neslez dolů, když sem onehdy přišel Bobby Mahon a ptal se, kde je Plíva, co bude s jejich pojištěním a s doplatkama při propuštění a tak vůbec. Měl jsem mu podat ruku a říct promiň, je mi hrozně líto, že se to všechno tak zvrtlo, a ne se na něj ještě utrhovat. Měl jsem se mu za svýho syna omluvit. Vyjel jsem na něj, protože jsem měl vztek sám na sebe. Styděl jsem se mu podívat do očí. Takovej chlap, ten Bobby Mahon, nikdy nezameškal jedinej den, byl jsem tak vděčnej, že právě on dělá předáka, když Plíva převzal podnik – děkoval jsem pánubohu za to, že je tu 22

někdo, kdo nedopustí, aby nám všem Plíva přerost přes hlavu. Plíva měl z Bobbyho pořádnej vichr. Myslím, že si tajně přál, aby byl Bobby Mahon. Mám pocit, že kdykoliv se o něčem rozhodoval, ptal se nejdřív sám sebe, jak by se asi v takový situaci rozhodnul Bobby. Jenom je děsná škoda, že nikomu neřek, že hodlá všechno vsadit na stavbu tý poslední obrovský skupiny baráků, který si nikdo nekoupí, a investovat do akcií nějakýho monstra v  Dubaji nebo kde. Měl jsem Bobbymu potřást rukou, poděkovat mu a omluvit se, místo abych ho nechal odejít tak, jak byl, celej rudej v obličeji tím zklamáním a vztekem. Myslím teď na Plívu a jsem znechucenej, z něj i ze sebe. Copak jsem ho nevychoval? Anebo možná právě v tom byla ta chyba, že jsem tu výchovu nechal skoro úplně na Eileen. Je to přece naše svatá povinnost, vychovávat vlastní děti. Jenže já si to v tý svý palici obrátil všechno naruby, tím to je. Poplet jsem si zaopatřování rodiny s výchovou dětí. Byl jsem posedlej prací a vyděláváním peněz, věčně jsem se bál, že nebudu mít dost. Ten strach někdy sílil, někdy slábnul, ale byl tam pořád. Nikdy jsem si vlastně nešel do obchodu něco koupit. Eileen mi kupuje kalhoty, košile, boty, ponožky i spodní prádlo. Když otevřu prádelník a nenajdu tam, co zrovna potřebuju, začnu hned vyvádět a  nadávat jí. Co jsem se jí navyčítal, že kupuje moc drahý dárky, každý Vánoce jsem jí dělal takový kázání. Pane Bože, kdybych to tak moh vzít zpátky. Všechny peníze, co jsem kdy měl i neměl, bych za to dal, do poslední pence, jen kdybych se moh vrátit do určitejch momentů a aspoň trošku to všechno změnit. Zkrotil bych Plívu, dokuď byl čas. Sám sebe bych zkrotil. Je pravda, že mi ty slepice příšerně ztloustly. Eileen říká, že je překrmuju, dávám jim moc zrní. A  to ještě neví, že těm svejm rozmazlenejm tlustoprdkám chodím do 23

zahrádky na veliký housenky, obírám je ze zelí. Jak mě zmerčej, jsou celý bez sebe radostí. Řek bych, že mám ty nejtlustší a nejspokojenější slepice v celým Irsku. Mám taky ještě dceru, víte, ale s ní už prostě nemůžu mluvit. Myslíval jsem si, že je nejlepší na světě, a dneska radši sbírám housenky pro slepice, než bych s ní promluvil. Co jsem to vůbec za člověka? Kdybyste ji ale slyšeli, jaký nesmysly žvaní, o chudobě a o Palestýně, o kysličníku uhličitým a tibetskejch mnichách a já nevím co ještě. A kdybyste viděli, jak vypadá – bez podprsenky, na sobě vojenský maskáče a půlitry –, taky byste se radši koukali na slepice. Kvůli ní ale vůbec nemám pocit, že bych se měl za něco stydět. No není to hrozný? V  šedesátých letech jsem si odkroutil svý v  Liverpoolu jako zedník. Dělal jsem tam ve firmě jednoho tlusťocha z jižního Tipperary, kterej byl odpornej blb a necita. Než jsem tam jel, neměl jsem dopředu zařízený ubytování a nic. On si mě najal hned ten první den, jak jsem vystoupil z lodi. Zeptal jsem se ho, kde budu bydlet, a on se mi vysmál, tak hnusně mokře a nahlas. To teda vole fakt netušim a  je mi to u  prdele, hlavně abys tu byl v sedum ráno jako na koni. Seděl jsem pak celou noc na schodech před zamčeným kostelem, klepal jsem se zimou a bál se každýho stínu. Napadlo mi, jestli je ten kostel protestantskej, když jsem v  Anglii. A  přemejšlel jsem, jakej je v  tom rozdíl. Naučil jsem se to svý řemeslo rychle a neztrácel jsem čas blbinama. Skoro nikdy jsem se nenapil. Chlast bere chlapům sílu i rozum. A toho tlusťocha z Cashelu jsem nakonec přetrumfnul. Udělal jsem se pro sebe a  nebyla práce, o  kterou bych se neucházel. Odved jsem mu s  sebou několik kluků, o  kterejch jsem věděl, že mi nebudou odmlouvat, a  po celým Liverpoolu jsem pak nabízel nižší ceny než ten hajzl. Klepla ho pepka ve dveřích nějaký hospody ve Warringtonu. Lidi ho prej překračo24

vali, jak z hospody vycházeli ven. Když mi o tom řekli, rozchechtal jsem se. Pak jsem se nad tím trochu víc zamyslel a bylo mi z toho nanic. Ale všichni slyšeli, jak se chechtám, a dobře si to zapamatovali. Získal jsem si pověst tvrdýho chlapa. Vrátil jsem se pak zpátky domů a už jsem jakživ nepřestal makat. Koupil jsem menší stavební dvůr a parcelu, postavil jsem dům, nakoupil mašiny, oženil jsem se s Eileen a dřel jsem a dřel. Nikdy jsem si nedal pohov. Přes celý sedmdesátý a osmdesátý léta jsem si ani nevydech. Postavil jsem kolonku krásnejch přízemních domků na nádherným místě, v době, kdy tyhle soukromý sídlišťátka ještě nikdo nestavěl. To já jsem to všechno začal. Jeden čas jsem propadnul chlastu, asi tak na půl roku, dodnes nevím proč. Dotáh jsem to tak daleko, že jsem se jednou pokoušel jednu ženskou násilnit. Zbavila se mě celkem snadno. Vysmál jsem se jí a vrátil se ke svý sklenici, načež vidím, jak po mně chlapi pokukujou a v očích jim to spokojeně blejská. V tu chvíli mi bylo jasný, že musím přestat pít. Často jsem pak na tu ženu myslíval, cítil jsem potřebu ji najít a za tu svou hrubost se omluvit. Rád bych věděl, jestli tenkrát tušila, že mám v kapse snubní prstýnek a že kvůli mě doma pláče těhotná manželka. Rád bych věděl, jestli mě dodneska nenávidí. Můj otec se taky jmenoval Joseph Burke. V  tý době druhorozený synové zpravidla dostávali jméno po tátovi. Druhorozenej dostal jméno a prvorozenej všechno ostatní. Táta v nás všech pěstoval hrůzu z nepoctivosti. Čert miluje lži, říkával. Čert miluje lháře. Ode mě se teda Plíva podvodům nenaučil. Představte si, že on za ty kluky nikdy nezaplatil žádný daně ani pojištění. Já tohle míval každoročně vyřízený už v lednu. Daňovej úřad vyskakuje kvůli nezaplacený DPH, dodavatelé sem denně nosej faktury. Slušný chlapi, který celej 25

život poctivě dřeli, teď blednou hrůzou z toho, jak se to všechno najednou sesypalo. Když na to pomyslím, co si asi lidi musí myslet, co asi říkají, rozbuší se mi srdce, až ho slyším tlouct. Cítím v hrudi tlak, svíravou bolest. Jako hadice pod přetlakem, roztažená, našponovaná k  prasknutí. Na čele mě začne pálit pot. Eileen mlčí. Co by taky říkala? Mě to její mlčení uklidňuje. Kdyby mi dávala vinu, řekla by to. Kdo za to může, když se dítě nevyvede? To je ale právě ta otázka. Zkazili jsme ho, nebo se tak už narodil? Tak či onak to padá na mou hlavu. Nevykroutím se z toho. Jsem přece jeho otec. Když se to tak vezme, za jeho povahu i výchovu zodpovídám vlastně já. Po mámě rozhodně nic špatnýho nezdědil. Když byli Eamonn a Plíva malí, měli se hrozně rádi. Jak se to stalo, že jsou teď jako nebe a dudy? Tak strašně jsem se snažil, abych je vychovával stejně, dával jim všechno rovným dílem. Počítal jsem si v duchu, kolik vteřin chovám každýho na klíně, kolikrát kterýho zvednu, kolikrát se na něj usměju. Jenže Plíva měl odjakživa neuvěřitelnou schopnost vyčuchat i  to nejmenší opomenutí, nespravedlnost tak nepatrnou, že to vlastně ani nespravedlnost nebyla: nikdy mu neuniklo, že jsem se podíval na Eamonna, pohladil ho po hlavičce, poplácal mu buclatou nožičku. Měl v hlavě účetní knihu, do který zaznamenával každej můj pohyb, a výsledek ani jednou nevyšel v jeho prospěch. Až jsem mu to začal mít za zlý a skoro jsem ho nenáviděl. Opravdu jsem ho nenáviděl. Pánbůh mi to odpusť, teda z tohohle bych se měl vyzpovídat. Umím si ale představit chudáka starýho pátera Johna Cottera, jak ze sebe vykoktá, co mi ukládá za pokání, a kdykoliv mě pak potká, pokaždý zrudne. To bych snad musel jet až k  cisterciákům do Dublinu, kde mě nikdo nezná a už mě neuvidí. Nebo spíš za františkánama do Moyrossu, to jsou hoši, co by 26

mě s  Bohem srovnali raz dva. Nikdo mi ale nemůže pomoct, abych se srovnal sám se sebou. Ještě jsem Eamonnovi neřek ani slovo o tom, že se Plíva zdejchnul někam na kontinent. Nemá páru o tý obrovský půjčce od Anglobanky, neví o nezaplacenejch daních ani pojištění pro ty kluky, nic o tom všem netuší. Mám strach, že ho to hrozně rozčílí. Stydím se vlastnímu synovi říct, že má bratra lumpa. Eamonn učí v Dublinu a všichni ho tam úplně zbožňujou: ostatní učitelé, študáci, rodina jeho ženy. Šmarjá, co kdybych ho neměl? Musím mu to už brzy říct. Až příště přijede s Yvonnou a s dětma a zeptá se jako vždycky, jestli přijde Plíva, nebudu schopnej tomu chlapci lhát. Doufám jenom, že se nerozbrečím jako blázen. Mám v poslední době furt zoufale na krajíčku. Ten Bobby Mahon a můj Eamonn jsou si v mnohým hodně podobný. Oba jsou to chlapi, na který může být člověk hrdej a před kterýma je mu stydno mluvit o chybách a selháních jinejch lidí, jako kdyby to byly jeho vlastní. A nikdo nemůže říct, že za celý to fiasko s podnikem vůbec nemůžu. Vždyť přece já jsem to všechno předal Plívovi. Nechal jsem si jenom náš dům a  svou penzi. Jenže pak přišlo těch sedum let, kdy moh člověk stavět baráky třeba z  papundeklu slepenýho maskovací páskou a  lidi mu je rvali z  rukou. Celou noc stáli ve frontě, aby si koupili krabice nacpaný na sebe jako králíkárny. Plíva si nahrabal majlant. Platil mi dividendu a já si to užíval. Měli jsme vědět, že takový hračky musí skončit plačky. Tady u nás to všechno plačky už začalo: když toho Cunliffovic chlapce zastřelili policajti před jeho vlastním domem, ta jeho teta pak zdědila všechny pozemky a  rozdělovala je mezi nás jako pacholci purpurový plášť našeho Pána. Tak přece nemohlo začít nic dobrýho.

27

Lily Když jsem byla v  porodnici se svým pátým děckem, jedna taková šťouravá sestra tam ze mě tahala rozumy, kdože jako je jeho otec. Omylem jsem jí to řekla. Nafetovali mě tam do zblbnutí. Ta stará čůza si to rozhodně nenechala pro sebe. Za pár tejdnů přišel Bernie ke mně domů. Tak dlouho to trvalo, než se ta šeptanda donesla až k  jeho chlupatejm uším. Vřítil se sem jako kanec. Vzpomínám si, jak jsem se na něj já blázen usmívala; vážně jsem věřila, že se přišel podívat na svý dítě. Nic neřek, jen mi dal ránu pěstí do obličeje. Pak se tou velkou pěstí znova rozmách a praštil mě ještě jednou, tentokrát přímo do pusy. Ty krávo blbá, krávo jedna blbá, měl bych tě zabít, ty krávo. Prasknul mi ret a řinula se z něj krev. Vypad mi přední zub. Pak po mně hodil dvacetilibrovku a  vydusal ze dveří ven. Oko mi nateklo, zavřelo se a zčernalo. Bernie ke mně už nikdy nepřišel. Za pár dní nato jsem v  Unthankovic pekařství potkala seržanta Jima Gildeho. Podíval se na mě, jak jsem tam čekala na krájenej bílej bochník, a cuknul sebou; měla jsem obličej ještě celej rozšmelcovanej. Neměl chuť se mě na nic ptát a já taky žádný otázky nechtěla slyšet. Co se ti stalo, Lily? Upadla jsem, Jime. Bylo na něm znát, jak se mu ulevilo, a jeho pohled mi říkal Já vím, že lžeš. Byl mi za tu lež vděčnej. Věděla jsem, že mi to nezapomene. Všude tady kolem jsou spousty mužskejch, který u mě někdy byli. Celý roky jsem měla jejich oči u  dveří. Oči neschopný podívat se do mejch, celý lačný, když 28

přicházeli, a  na odchodu schlíple provinilý. Oči plný smíchu, kterejm jsem byla jen pro srandu; oči plný slz. Viděla jsem i oči plný nenávisti a nikdy jsem nechápala, proč mě ty mužský nenáviděj. Já bych žádnýmu neměla za zlý, že ke mně přišel. Mužský si prostě nemůžou pomoc. Příroda je přemůže. Některý starý farmáři byli roztomilí, když si člověk už jednou zvyknul na ten jejich smrad. Je to druh smradu, kterej se vám nakonec může skoro líbit. Pár jsem si jich dokonce vykoupala – děsně si v tom libovali – cákali kolem sebe a cenili se na mě, byli jako veliký mimina, s těma svejma měkkejma dásněma a tvrdejma ptákama. Kravský lejno není zdaleka tak hnusný jako psí nebo lidský. Jednou mi přišel ke dveřím chlápek, zlitej, že sotva stál na nohou, měl drsňáckej anglickej přízvuk a košili vzadu celou podělanou. Asi si s  ní utřel zadek na ňákým špinavým záchodě. Hnala jsem ho šupem. Tak špatně na tom teda nikdy nebudu. Muselo mi bejt sotva jedenáct, když po mně mužský začali pokukovat. Měla jsem v sobě něco, od čeho nemohli oči odtrhnout. Dospěla jsem brzy. Za těch časů hodně děvčat brzy dospívalo. Jenže já měla ještě něco navíc, co přitahovalo mužský pohledy. Až teprve po letech jsem se dozvěděla, jak se tomu říká. Byla jsem smyslná. Čišela ze mě smyslnost. Zůstalo mi to? No, nevím. Myslím, že asi sotva. To slovo jsem poprvé slyšela od mladíčka, kterýho jsem před lety jednou v létě potkala na lesní cestě. Sbírala jsem tam lopuchový listí a on si to štrádoval na bílejch nožičkách, který mu trčely z volnejch kraťasů, s ruksáčkem na ouzkejch zádíčkách. Měla jsem s sebou svýho nejstaršího kluka John-Johna; byl ještě malej, kňoural, popotahoval a snažil se napodobit písničku, kterou jsem si zpívala, až jsem se musela smát. Jeho táta mě taky vždycky dokázal rozesmát. Slyšela jsem pak jednou, že špatně dopad někde v Liverpoolu, 29

zabil se prej na motorce. To už ale uběhla moc dlouhá doba, než abych se kvůli tomu trápila. Přivedla jsem si toho městskýho hubeňoura domů, slíbila jsem mu bylinky ze svojí zahrádky. Skočil na mě, hned jak jsem John-Johna uklidila do zadního pokojíku, aby si hrál s  hračkama. Mimina už sladce spaly. Ježíš, ty jseš tak smyslná, vydechnul, když sotva za minutu skončil. Já že jsem – co? Vysvětloval mi, co tím myslel, hezky a pomalu, jako bych byla malý dítě. Vracíval se potom ke mně čas od času celý roky. Myslím, že  si se mnou připadal větší a  chytřejší, než byl. Vždycky si odnes pytlík bylinek nebo sklenici zavařeniny. Tím si sám pro sebe vysvětloval, za co mi tam ty peníze nechává. Odmítla jsem v životě jen mužský, který mi byli opravdu odporný. Takový, co by vás radši násilnili, i když se jim nechcete bránit. Jen jednou jsem odmítla slušnýho chlapa, protože jsem znala jeho dobrotu a nechtěla jsem dopustit, aby sám sobě začernil svědomí. Byl v tý době celej takovej vykolejenej. Nevěděl si sám se sebou rady. Přál si bejt chladnej, bezcitnej a  zlej, ale nebyl toho schopnej; měl v sobě plno dobroty, kterou považoval za slabost. Tak ho holt vychovali. Nalejval se kořalkou a doufal, že se probudí jako jinej člověk. Zkoušel to na mě v  Carney před Frolicks barem. Došlapala jsem tam tenkrát na kole a  čekala jsem, jestli mě nějakej farmář sveze zpátky domů autem. Jízda za jízdu, to je skoro biblický. Bylo mi jasný, že jestli tenhle mužskej se mnou pude, nepřestane toho nikdy litovat. Věděla jsem, že je blázen do svý ženy. A  ta v  tý době čekala miminko. Málem jsem ho ale nechala, aby mi to udělal. Tak moc jsem ho chtěla. O  pár let pozděj bych mu to asi dopřála naschvál, ze vzteku. Ale tenkrát jsem ho ze sebe odstrčila a dala mu petardu do koulí. 30