Labyrint zapomnění Sami zůstali jsme v prázdném domě, tak malí a strachem sevření, plakali jsme a prosili, když klíč se v zámku otáčel. Zvuk ten skřípavý navždy vyryl šrámy v srdcích našich ohnivých. Věky přešly, křídla zvadla, jiskry potemněly. Černé mraky v našich očích zastínily dávnou touhu, vždyť i tak je život krásný. Jedné noci měsíční, kdy vědmy v kruhu magickém z křišťálu obrazy zítřků kouzlily, plíživým krokem Mínótaurův anděl lehounce a tiše bránu odemkl. Neviděn a neslyšen, jen svěží vánek přešel tváří. Kdo hoden je bránu otevřít? Kdo z nás malých, vystrašených vezme roli výsostnou? Vždyť za branami most je vetchý a nás moře adeptů, těch chtivých a deroucích se vpřed, co cestičku by nohou těžkou zbortili. Nechme je, ať spaseni jsou boží rukou laskavou, my paprskem záře sluneční svůj labyrint dozlatova vybarvíme a něžnou láskou našich srdcí stará křídla oživíme.
Naděje Jak tančit budu, když pouta na nohy mi dali? Jak létat budu, když křídla černě natřeli? Jak touhu v srdci zažehnu, když v chladu mě zde zavřeli? Kdy přijde ráno modravé, když noc teprve nastala? Jak lásku mohu umlčet, když vzpomínky mi nechali? Komu světlo budu dávat, když všichni jsou kdes ukryti? Já k spánku uložím tu touhu, na chvilku vše odložím. Ta slastná lenost není vzpourou, vždyť čas je přítel jediný, on snem mé srdce naplní, než cestu dlouhou věky přejdou.
Předurčení Jsou místa zapovězená, kam nikdo vkročit nesmí, jsou obrazy ducha bible, které na paměti mít se musí. Trest biče osudu, jenž symbolika čísel spřádá, spočítá nám kouzla tichá, až z kovárny Boží vůle, meč Michaela na Zem padne. Kdo ohni vládne, nebojí se. Kdo čísel tanec odhalí, úsměv skrývá stydlivý, vždyť hrajeme si s anděly.
Srdce na dlani Noční chlad rozbouřil mé smysly, jak mávnutí křídel ptáků dravých. Kde ztratilo se vědomí mých lidí, těch znalých, co hrdě světem kráčeli? Tisíce let pátrám, hledám v koutech zapomenutých a nacházím jen stíny šedé, ty jak pavučiny háv, přes oči mé visí. Boží milosti odevzdali své myšlenky, neb mysl tápavá a zrádná, ta dávná lhářka zrodu moci, falešným tónem nás uspala. Noční chlad jsme ohněm zahnali, Božími jmény plameny živili a se svými srdci na dlaních ozářili krajinu ticha před svítáním.
Sen o Zemi Jak vím, že ptáci pějí? Nevím, ale slyším jejich křídla tichá. Jak vím, že slunce svítí? Nevím, ale jeho plamen v srdci sálá. Jak vím, že hvězda padá? Nevím, ale do tváře mě jiskra bodá. Jak vím, že čas přichází? Nevím, ale duše se mi rozpadá. Vím, že život hýčkat musím. Vím, že Matce Zemi dlužím. Vím, že je to dávné přání. Vím, kam jdu a co tam spatřím. To ten sen, co rozplývá se. Přinesl mi dávný obraz, stříbro ve vlasech jsem měla, bílé šaty splývavé, v řadě vojska nebeského, v pase mečem opásána. Šli jsme kraji barbarskými, kněží v bázni poklekali, my zářili jak slunce jasné a ze země je zvedali. Kdepak jsou ty časy zašlé, kdy poslání jsme plnili. Možná Země našeptává. Mocnou sílu, kterou skrývá já půjčila si a do svých snů pak vetkala ji směle, vždyť z ohňů Země vzešli jsme.
Toulavá mysl Lehký vánek, když pročísne ti vlasy, je myšlenka zrádná, co letí ti myslí. Jak pampelišek chmýří v pavučině, třpytící se kapkou rosy. Je mžikem v koutku oka, však častým a tancujícím rytmem dechu tvého. Protéká ti mezi prsty, je tvoje, ale neuchopitelná, toulavá mysl, co neposlouchá tvou prosbu k návratu. Když večer ti stříbro jasu mysl zpátky přivede, víš, že ne ty, ale všichni ji hledají, víš, že je světlem, co paprskem jim věnuješ a slza, co ti ukápne, je ráno třpytící se odměnou. Omluva Přírody Není smutku v chrámu duše, dnes, v čase chmurných vizí. Není teď a není potom, jen hořké slzy dojetí. Zavři oči, zastav čas, dej myšlenky vánku dechu, plynout nech jen hvězdy noci, v bárkách tajemného šepotu. Z hlubin světlo přijde ráno, pohladí ti skráně hravým prstem slunce zlaté radosti nesoucí, když milým hlasem spánek splaší a pestrá krása čeřící se vody, vrátí očím jasný lesk té jiskry, která uvnitř dřímala tak dlouze. Buď trpělivý a bdělý spolu s námi, už zítra, zítra slibuju Ti dary mocných, v dávných časech ztracených. Nejsi ty a nejsem já, nejsme ani my. Jen jeden jenž je vším.
Volba Máš ponětí, co člověk skrývá? Jsi připraven dívat se tam, kam on se dívá? Do těch dálek mlhavých, kde cíl jeho cesty leží? Nebo vidíš skrz ty oči boží jen zástup lidí zoufalých, jenž vzývá tvoje jméno svaté? Jsi tam, v těch dálkách tmavých, vedeš zástup věřících, kdo jiný, než vyvolený, boží vůli nabízí. Vize krásné zvěstuješ, však jen bolest působíš. Kdo spasen chce být, nechť je spasen. Kdo spasitele masku nasadí, ten žalářníkův úděl převzal. Nezáleží, zda bič, či slova vzletná, jsou zlatou klíckou pro srdce a bludný kořen v lese čarovném. Můžeš se vzdát výsad božích, můžeš sundat brýle fikce, můžeš být jen člověk prostý. Můžeš sejmout symbol z hlavy a ozdobit jím srdce svobodné. Pak Archont moci, posel práva, co nad tebou zlověstně se vznáší, sklopí křídla v úctě vřelé, rozzáří tu korunu srdce, vezme ruku tvou a spolu s davem kráčet bude časem zde na Zemi nám daném.
Laterna Magika Když spánek usadí se na tvých víčkách sevřených, když radost duše vykreslí příběh jak z pohádky střižený, když světlo a stín, světlo a stín naberou rychlost magického jiskření, pak nepodléhej klamům mysli, spolkni touhu spustit křik a nedovol střípkům toho příběhu, aby uletěly branou zapomnění. Ty krásné chvíle světel tanců, co noc co noc ty duše tančí, jak studánkové víly, stříbrem Luny oděné, tam v dálce světů pustých lidí, kde i pírko vážilo by tuny, kde i letmá myšlenka tvá zazní jako hromobití. Možná jednou zjemníš mysl, možná čas ti podá ruku, a vyvede tě do těch krajů magických, které jsou a nejsou, znáš i neznáš. Světlo a stín, světlo a stín…
