KRAJINA NA DLANI PROTKANÁ MOTÝLÍ STEZKOU Milí návštěvníci, vítejte na naučné „Motýlí stezce“, která vznikla v rámci projektu „Krajina na dlani“. Zajímavé na této stezce je to, že nápad na její vytvoření vzešel přímo od dětí, které měly pocit, že se nikde nemohou dozvědět o motýlech, ptáčcích, čmelácích či vodoměrkách něco zajímavého „svým“ jazykem. Děti a spolu s nimi i my dospělí jsme se během tohoto projektu dozvěděli při čmeláčích, netopýřích či motýlích hrách mnoho zajímavostí ze života těchto živočichů. Potom děti namalovaly, co vše by na motýlí stezce chtěly – krmítko, keře, jezírko... a potom naplánovaly, kde by co mělo být – jezírko někde, kam teče voda z okapu, krmítko tak, aby na ně nemohly kočky, ježčí budku schovanou mezi stromy, čmeláčí budku do stínu... Potom dětem pomohli jejich starší sourozenci, brigádníci odjinud i dospělí s těžšími pracemi – s kopáním jezírka, stavbou květinové skalky, stavbou přístřešku k odpočinku a pozorování krajiny. Děti mezitím vyráběly třeba netopýří budku, sázely květiny i keře pro motýly, sklízely a mlátily slámu na došky, kreslily obrázky a psaly texty k motýlí stezce... A také si hrály, pozorovaly pulce, z nichž vyrůstaly žabky, vychovávaly nalezené housenky a pekly si na ohni brambory či placky, když nám při práci vyhládlo. No, konec konců podívejte se sami na fotky a přečtěte si, co všechno jsme tu zažili. Zbývá ještě poděkovat Nadaci Vodafone, protože bez jejího finančního přispění by tato krásná myšlenka jindřichovických dětí zůstala jen pěkným snem. A tak vězte, že tento projekt byl realizován za podpory Nadace Vodafone Česká republika. Děkujeme!
A NYNÍ KDO PRO VÁS MOTÝLÍ STEZKU PŘIPRAVIL Děti, navštěvující dětský kroužek Ledňáček, který při Základní škole Jindřichovice vede o.s. Lunaria: T erezk Vlková, Kamilka Dančová, Erika Hrehová, Terezka Staščáková, Soňa Vlková, Terezka Černičková, Eliška Svobodová, Luboš Vondráček, Honza L Terezka Ličák, M Martin arti Pala, Dominik Marx, Kuba Vlasák, Natálka Tomášová, Patrička Vigová, Sabinka Kavurová, Karolínka Kavurová, Lukáš Kavur, David Kavur, Patrik Pávek, ič Kopecká, Karolínka Elešová, Anička Holubová, Nikolka Říhová, Hanička Matějková, Adinka Matějková, Tánička Dušková, Bětka Svěrčinová, Víka SvěrčiAnička nová, Pípa Svěrčinová. Jejich starší sourozenci a kamarádi, kteří pomohli s těžšími pracemi: Tomáš Marx, Tomáš Hreha, Lukáš Pala, Martin Feri, Milan Hreha, Tomáš Cirok, Péťa Balog. Dospělí, kteří projekt koordinovali a obstarali řadu odborných či náročnějších prací: Aneta Daňkovská, Mia Vlková, Zbyněk Vlk, Jan Bružeňák, Ivo Bukovský, Ladislav Mazurek, Igor Feri a řada dalších dobrovolníků na týdenních a víkendových brigádách a při firemních dnech Kooperativy a T-Mobilu.
BABOČKA ADMIRÁL, BABOČKA BODLÁKOVÁ Jak oni si ti motýlci poletují, a jsou takoví lehoučcí, každý větřík je odfoukne... A přesto létají každý rok na jaře od Středozemního moře a na podzim zase zpátky (ale to už nejsou ti samí, ale až jejich podzimní generace). A vůbec k tomu nepotřebují cestovní kanceláře... Cože, to přeci není možné, takový lehoučký motýlek... dokáže letět rychlostí 20 kilometrů za hodinu – to je asi tak rychle, jako když jedete na kole. Někteří lišajové létají dokonce 50 kilometrů za hodinu, ti už si v obcích musejí dávat pozor na překročení dovolené rychlosti, aby nedostali pokutu... Motýli jsou neuvěřitelně chytří, od nich se mohou učit třeba paragladisté nebo letci na rogalech. Dokážou totiž
najít stoupavé vzdušné proudy a nechají se vynést pěkně nahoru, kde se pak svezou s větrem. Ale když fouká protivítr... No tak naopak letí těsně u země a kličkují – schovávají se za keři, stromy i ve vysoké trávě. Neuvěřitelné je, že někteří motýli tráví zimu v severní Africe, takže dokonce hned po vylíhnutí naberou výšku a frrrr přímo přes moře. A babočky admirálové dokonce dost často nelétají jen k nám, ale až za polární kruh, takže cestou kromě alpských průsmyků překonávají ještě jedno moře – Baltské... Babočka bodláková je takovým cestovatelem z donucení. Ona to nemá ráda?
jen ve Středomoří. Tam ale v té době bylo v létě vlhčeji a ne tak horko jako dnes – protože tam bylo také víc lesů, které zvlhčovaly a zpříjemňovaly klima, ale lidé je postupně vykáceli a také spousta pasoucích se koz a ovcí zničila půdu, kde by lesy mohly růst. No zkrátka babočka bodláková brzy zjistila, že v tak horké a sluncem sežehnuté krajině v létě nemůže žít a nemá tam co jíst. A tak musela v létě pryč – sem k nám, kde je jí příjemněji. A tak už tady zůstala... To bohužel také nemohla – v zimě by tu zmrzla. Takže první a nebo druhá generace baboček, které se vylíhnou tady, musí na podzim zase letět zpátky. Ještě že si „pamatují“ cestu...
To až tak nevíme, ale kdysi, asi před 7000 lety, žila
BABOČKA PAVÍ OKO Ta má tak krásné oči na křídlech, ta nás jistě chtěla potěšit. Možná ano, určitě jí ty oči ale i hodně pomáhají. Jak jí můžou pomáhat? Tak si představ, že jsi dravec, třeba pták, který objevil bezbranného motýlka. Letíš blíž a blíž, když v tom...se na tebe najednou dívají čtyři velké oči, navíc zasazené v pořádně nebezpečné červené barvě!
To se asi pořádně leknu... A s tím právě babočka počítá, dravec totiž najednou znejistí a má pocit, že to vlastně nebyl motýl, ale nějaká příšera – a uletí a nebo se aspoň zastaví, než si to přebere.
padají jako... no jako kůra větvičky, na níž sedí. Jenom když je dravec blízko, tak lišaj udělá BAF! Motýli si vůbec musejí nacházet různé finty, které je ochrání před dravci. Motýl nesytka sršňová má zase ráda převlek.
A toho babočka využije a uletí...
Převlek?
Přesně tak. A stejnou fintu používá i lišaj paví oko. Ten má tedy oči jen dvě na zadních křídlech, která jsou normálně schovaná pod předními, jež vy-
Oblékla se totiž jako na maškarní – za sršně. Všichni si tak myslí, že je děsně nebezpečná a netroufnou si na ni...
KOPŘIVY Kopřivy?! Ano, kopřivy. Cože, kopřivy na naučné stezce?? To je spíš ostuda, ne? Hmm, asi není, bez kopřiv by tu totiž bylo o hodně míň motýlů. Na kopřivách se totiž živí housenky většiny baboček – paví oko, admirál, kopřivová, síťkovaná i babočka bílé C. A vůbec motýlí
housenky, ale i dospělí motýli potřebují dost často všelijaký „plevel“: svízel, bodláky, netýkavky, pampelišky, šťovíky, lopuchy či jiné luční rostlinky. Možná naše snaha o perfektní zahrádky (popřípadě celá pole) bez plevelů nás připravuje o motýly, kteří tak nemají co jíst. Mnoho motýlů jí rozkládající se ovoce pod stromy či pod keři, i to bychom jim měli nechávat...
ŽLUŤÁSEK ŘEŠETLÁKOVÝ Podle toho, jakého motýla na jaře uvidíme prvního, takový prý bude rok: žlutý znamená šťastný rok, bílý znamená klidný rok, černý věští nešťastný rok a tmavý zase rok složitý... Tak to by bylo krásné vídat většinou toho žlutého... Však on také dělá co může, aby nás právě on mohl na jaře první potěšit. Dokonce kvůli tomu přečkává zimu jen tak volně někde na louce, přichycen k trávě či keři a jen co v březnu (ale kolikrát už třeba i v únoru či dokonce lednu) vysvitne hřejivé sluníčko a trochu se oteplí, už se probudí ze zimního spánku a poletuje, abychom si ho všimli.
A co když zase nasněží?
Kolik let?
Tak si zase někde sedne a znovu usne, on má v sobě naštěstí namíchanou nemrznoucí směs, takže mu mráz neublíží. A proto je náš nejotužilejší motýl. Taková babočka paví oko sice také u nás jako motýl přezimuje (většina jiných motýlů stráví zimu raději jako kukly a nebo housenky), ale paví oko přeci jen trochu schovat potřebuje a tak zaleze na půdu, do sklepa a nebo do kůlny, v přírodě třeba do dutin stromů a nebo do jeskyní.
No, na roky se jeho život přeci jen nepočítá, ale oproti jiným motýlům, kteří žijí jen několik dní a nebo týdnů, žije žluťásek neuvěřitelně dlouho – 11 měsíců. Vylíhne se v červnu, žije přes celé léto a podzim, přespí zimu a v květnu naklade nová vajíčka a pak teprve umře.
Ale ještě něco k tomu žluťáskovi...
A proč ho tedy nevídáme nejčastěji ze všech motýlů? No protože je přeci jen trochu líný – strašně moc toho času prospí, nejen v zimě, ale i v létě – usne klidně třeba na měsíc...
Dobře, on je vyjímečný ještě z jednoho důvodu – žije z bašich motýlů nejdéle.
BĚLÁSEK ZELNÝ Tenhle bělásek je jeden z našich největších motýlů, ale přesto ho lidi moc rádi nemají.
rou poslední drby a list je pryč a musejí se stěhovat na další.
A proč ne, vždyť je docela pěkný, i když teda admirál je mnohem barevnější...
Aha, a to jim v tom nikdo nebrání, že jsou tak bezstarostné?
V barvě to není, ale v jeho jméně.
Třeba ptáci, kteří jinak na housenky mají docela spadeno, je opravdu většinou nechávají na pokoji, tyhle housenky jsou totiž pěkně nechutné... Ale mají jiného nepřítele, ten se jmenuje lumčík a co ten jim dělá, to je teda taky pěkně nechutné...
Ve jméně? Bělásek? Ne? Tak zelný? Jo zelný, jako od zelí? Přesně tak, jeho housenky se živí na zelí, květáku i brokolici a protože samička naklade 200 až 300 vajíček a ty housenky jsou pěkně společenské, tak si při vzájemném sdělování novinek svým dvěma či třem stům bratříčků a sestřiček dokážou na listech zeleniny pěkně pochutnat. Ani ještě neprobe-
Jak to, co jim dělá? ...No tak... No dobrá tedy, ale varoval jsem tě... Ten lumčík totiž do housenek klade svoje vajíčka. Jeho larvy tak žijí uvnitř těch housenek a pomalu je vyžírají, ale
opatrně, tak aby nepoškodili žádný důležitý orgán. Teprve když už jsou larvy dospělé, zakousnou ji (zevnitř) a vylezou ven a hned na té mrtvé housence se larvy lumčíka zakuklí. Jaké bylo naše překvapení, když jsme s Terezkou chovali jednu housenku a místo motýla se z ní vyvalilo tohle! Fuj, ten bělásek to teda taky nemá lehký. No to nemá. A dokonce někteří dospělí motýli závidí babočce admirálovi a babočce bodlákové, že létají na dovolenou až do Chorvatska, Itálie a nebo Řecka a chtěl by letět také. Ale není tak trénovaný, tak tam dolétnou jen málokteří. Naštěstí jich většina zůstává tady, tak tu pořád máme i krásné velké bílé motýlky...
BATOLEC DUHOVÝ Jé, ten je krásný, to musí být úplně něžný, takový éterický motýlek, jen si tak poletuje z krásného kvítku na ještě krásnější... No, představte si, že ani ne... Tenhle krásný motý-
lek má totiž nejraději zdechliny (mrtvá zvířata), trus (hovínka) a když nic z toho nemá, tak aspoň vlhkou půdu, z níž saje minerály. Potěšíte ho ale i páchnoucím, rozkládajícím se sýrem, no je zkrátka labužník :-) Ale fuj, to snad ne... A není ani jediný z motýlí říše, kdo má takové prapodivné chutě. Zajímavé je, že asi většina motýlů má ráda mléko či mléčné výrobky. Kdysi lidé věřili, že se čarodějnice měnily na motýly a létaly sát mléko. Německé jméno pro motýla Schmetterling prý souvisí se slovem Schmetten, což byl dávný název pro smetanu. A angličané říkají motýlům dokonce Butterfly, což znamená doslova „máslová moucha“...
OKÁČ BOJÍNKOVÝ Tak tu máme konečně jednoho motýla, který má opravdu rád květnaté louky, létá z květu na květ, nechce jíst mršiny a tak... Tomuhle opravdu chutnají květiny? Ten má asi mlsný sosáček...
On má mlsná chodidla! Chodidla?? Ano, motýli totiž ochutnávají potravu chodidly, až potom do chutných květin ponoří svůj sosáček.
Ještě že mají motýli chodidla čistá, že nám neušpiní květiny... To ano, ohledně květin si spíš motýli můžou stěžovat na nás lidi – o strašně moc květnatých luk už kvůli nám přišli, protože jsme je přeměnili na pole, stříkáme je různou chemií a tak teď roste mnohem míň květin než dřív. Proto také máme míň motýlů... Někteří motýli, jako třeba drsnokřídlec březový, dokonce mění své barvy podle znečištění prostředí. A co ten okáč? Ten se naštěstí chová stále stejně bezstarostně jako kdysi. Zatímco jiné samičky velmi pečlivě vybírají, kam nakladou svá vajíčka, tak samička okáče si jen tak letí nad květnatou loukou a prostě při letu vypouští vajíčka, ať si padnou, kam chtějí. Naštěstí jsme nedaleko odtud vyseli celé tři hektary květnaté louky, takže se okáči můžou opravdu rozletět...
MODRÁSEK JEHLICOVÝ A MODRÁSEK ČERNOSKVRNNÝ Představte si, že tihle modrásci vlastně vůbec nejsou modří... A jací tedy jsou, snad žlutí, když se jmenují modrásci? Oni totiž jen vypadají modří, ale na těch křídlech vůbec nemají modrý pigment, tedy modrou barvu. Mají tam jen šupinky, které se modře lesknou – jen ten lom světla vytváří modrou barvu. Ti nás tedy pěkně podvádějí... A nejenom nás, také mravence. Mravence? Co mají mravenci společného s motýly? Tak tenhle motýl to má dokonale vymyšlené. Když se vylíhne z vajíčka, je úplně mrňavou housenkou, ještě po třetím svlékání má pouhé 3 milimetry. A tak si řekne, že o sebe raději nechá někoho pečo-
vat. A vleze si na nejbližší mravenčí cestičku... ...kde ji zakousne nějaký mravenec... ...ale ona se jen tváří jako mrtvá, v mraveništi ale zase ožije a vylučuje sladkou šťávu, „potí se“. Ta šťávička chutná mravencům a tak ji olizují a starají se o ni – asi tak, jako my se staráme o krávy, jejichž mléko nám chutná. Jenže tahle housenka se z mírumilovného vegetariána změní v dravce – nejenže začne krást jídlo, které připravují mravenčí dělnice mravenčím larvičkám, ale když se zrovna nikdo nedívá, tak chramst – sežere i tu larvičku! A takhle se za pouhých 10 dní naše milá housenka zvětší ze 3 milimetrů na 15... A jak se potom dostane z mraveniště? No, to už je složitější. Naše housenka se totiž po-
třebuje zakuklit, ale kdyby se najednou v mraveništi vyskytlo něco úplně jiného, mravenci by to nejspíše sežrali. Proto se housenka jen odsune někam do boční chodbičky a zakuklí se uvnitř svého housenčího těla. Navenek tedy vůbec nezmění podobu, mravenci si řeknou jenom že je zrovna nějaká divná, když nic nechce jíst ani zrovna nedává šťávičku, ale že ji to snad brzy zase přejde a tak ji nechají na pokoji. A ona se mezitím vylíhne a nějak se dostane už jako motýl z mraveniště. Počkej – jak „nějak“?? No ...nějak. Tohle totiž ještě nikdo nevyzkoumal, jak se vlastně teď už velký motýl dostane živý a zdravý z mraveniště plného mravenců. Tohle ještě nikdo neví... Takže až budete velcí, můžete se stát třeba lepidopterology (tedy znalci motýlů) a vyzkoumat to...
ŠTĚTCONOŠ TRNKOVÝ Terezka chovala několik housenek, z nichž se později vylíhli motýli, ale nejkrásnější byla ta rohatá na obrázku. Když se zakuklila, opravdu jsme se těšili, jaký nádherný motýl může vzniknout z tak krásné housenky. To dá rozum – čím krásnější housenka, tím krásnější motýl, vždyť v té kukle se to jenom tak přeskládá... No ono je to s tou kuklou a vůbec s vývojem motýlů složitější. U nás lidí (tedy u naší fyzické podoby, u našeho těla) se dá vlastně od dětství až do dospělosti vypozorovat stále stejná základní podoba, stejné rysy. Když se podíváte na školní fotky rodičů, zjistíte, že je většinou mezi spolužáky poznáte, ale u motýlů je to úplně jinak. Nechodí do školy... Ano, místo aby chodili do školy se z nich po vylíhnutí z vajíčka stane housenka. Ta je strašně žravá a tak se několikrát svléká, jak roste a už je jí minulá kůže malá – podobně jako had. Pak ucítí, že přišel ten správný čas a najde si klidné místo, kde
se zakuklí – úplně změní podobu, schová se před světem, s nikým nemluví, nejí. A co tam teda dělá? To je právě to zvláštní – úplně se změní. Je v tom strašně odvážná – nebojí se přijít úplně o všechno, co do té doby vytvořila. Rozpustí úplně všechny orgány, které do té doby měla a uvnitř té kukly je prostě jenom kaše, nic víc než kaše – už ani housenka, ale ještě ne motýl. Až později (někdy to trvá dny, u některých druhů týdny a někteří motýli si takhle odpočinou i pár měsíců, třeba tak přezimují) si vytvoří úplně nové orgány a úplně nový tvar motýla. A když pak vylezou z kukly, tak místo kusadel mají sosáček, i žaludek mají úplně jiný – už nejsou žraví, ale jen si sem tam cucnou, někteří motýli v dospělosti nejedí třeba vůbec. A hlavně mají krásná barevná křídla... Úplně se změní...a to my lidi nemůžeme? Můžeme, můžeme změnit hlavně naši duši – s ní můžeme udělat úplně totéž, co ti motýli. Pokud
už nechceme být „žraví“ a jen brát, můžeme se ž „zakuklit“ a všechno v sobě změnit. Pak se vylíhneme a můžeme dávat světu krásu svými „křídly“ – různě barevnými. Proto také staří Řekové měli pro duši a motýla stejné slovo – Psyché. Měli také báji, podle níž se s krásnou pannou Psyché oženil bůh lásky Amor a ta se tak dostala na Olymp mezi bohy. Umělci ji zobrazovali právě s motýlími křídly... No a jaká křídla měl tedy ten vylíhlý štětconoš, tak už nenapínej... Žádná... Vylíhla se totiž samička a ta zrovna u štětconoše vypadá jako chlupatý soudek na vajíčka. Jen vyleze z kukly, počká, až k ní přiletí sameček a oplodní vajíčka, která ona naklade velmi často přímo na svou kuklu – je zkrátka strašně líná. A až se z vajíček vylíhnou housenky, jsou v první chvíli tak lehounké, že je odvane vítr všude po okolí a tam pak rostou a rostou a rostou, až je z nich zase tak krásná housenka, která nás okouzlila...
PŘÁSTEVNÍK MEDVĚDÍ Tak tohohle motýla tady asi neuvidíte... Tak proč je tu o něm psáno, když tu nežije? Neříkám, že tu nežije, jen že ho asi neuvidíte. To leda kdybyste sem přišli třeba o půlnoci, nejlépe s nějakou lampou, to by určitě přiletěl. Je to totiž jeden z nočních motýlů a těch je také velká spousta. A čím se liší od těch denních? Hlavně zbarvením – denní motýli sedávají se složenými křídly a tak mají většinou spodní stranu křídel nenápadnou, aby se kryli, zatímco tu vrchní mají pestrou – někdy aby náhlým šokem zaplašili dravce, ale většinou aby se líbili samičkám (samečci bývají
zpravidla pestřejší, samičky se více kryjí, aby mohly bezpečně naklást vajíčka. Je to obráceně než u lidí, kde jsou většími parádnicemi většinou samičky, tedy vlastně ženy). Noční motýli sedávají s roztaženými křídly a tak mají vrchní stranu křídel většinou „maskáčovou“ a barevně si křídla pro samičky zdobí jen zespod. A třeba tenhle přástevník má jasně červená zadní křídla, která rychle odkryje před útočníkem, aby ho polekal. Někteří je mají ale třeba i žlutá, no zkrátka přástevníci jsou v barvách docela vybíraví, můžete potkat dost různě zbarvené motýlky. O půlnoci je ale málokdo z dětí vzhůru, takže přástevníka nemůžeme vůbec vidět?
Můžete, ale jako housenku. A určitě ji všichni znáte. Děti přástevníků jsou takové ty chlupaté rezavo-černé až 6 centimetrů velké housenky, které v květnu potkáte, jak odvážně a cílevědomě putují hledat místo, kde by se zakuklily. A to je cestou nic nesezobne, vždyť se nijak neschovávají... Skoro nic. Ony s těmi dlouhými chlupy vypadají mnohem větší, než ve skutečnosti jsou a také ptáci vědí, že by je taková chlupatá housenka pěkně škrábala v krku... Vlastně si na ně troufne jenom kukačka.
VODNÍ ŽIVOČICHOVÉ Znakoplavka plave na zádech, tedy „naznak“. Aby ji nespatřili dravci ze vzduchu, je na břiše tmavá, takže jim splývá s tmavým dnem. A aby ji neulovili dravci z vody, je na zádech světlá, aby splynula se světlou oblohou... Její zadní nohy jsou přeměněné v silná vesla a u hladiny nabírá vzduch... zadečkem. Když jsou vírníci vylekaní, začnou rychle vířit v kruzích po hladině a tím zmatou lovce. Mají zvláštní rozdělené oči, takže zároveň sledují dění nad i pod hladinou. Pod vodu si s sebou na zadečku nosí bublinku vzduchu, z níž dýchají... Aby mohl brouk potápník vzletět, vypustí napřed ze zadečku smradlavou směs vody a trusu – tím je lehčí a pak vyleze na nějaký list či kámen, odkud vzletí. Přistává ale měkce do vody, hned poté naplní zase zadeček vodou, aby byl těžší, pod krovky si schová zásobu vzduchu a šup pod hladinu... Vodoměrky a bruslařky jsou si hodně podobné a jsou i příbuzné – obě jsou vodními plošticemi a obě se také stejným způsobem krmí – napřed
zjišťují, ze kterého směru k nim jdou vlnky, kde tedy najdou nějakou kořist, topící se hmyz. A pak k němu po hladině přiběhnou, vbodnou sosák a pomalu mu vysají krev... Jen vodoměrky k pohybu používají 6 nohou a bruslařky pouze 4. Splešťule blátivá loví svou kořist tak, že se zahrabe do bláta a čeká. Když se nějaký pulec či žabka přiblíží, chytí je a vbodne do nich jed. Ten je nejen ochromí, takže se nemohou hýbat, ale navíc rozloží všechny vnitřní orgány žabky a splešťule ji pak jednoduše vycucne. Splešťule navíc vynalezla šnorchl – má dvě trubičky na zadečku, kterými nasává vzduch a zůstává přitom pod vodou... Vážky výborně vidí – složenýma očima zároveň do dálky i na blízko a dokonce třemi očky i dozadu. Také výborně rychle létají, ale dokážou stát i na místě a dokonce i couvat. V dětství se jako nymfa ještě bez křídel ve vodě mnohokrát svléká, při tom vždy o kousek poporoste a žije tak podle druhu několik měsíců až let. Pak vyleze z vody
aa z poslední nymfy se vylíhne vážka i s křídly – ta ale žije jen pár týdnů... Plovatka je plž, podobně jako šnek, ale žije ve vodě. Zajímavé je, že všechny plovatky jsou hermafroditi, tedy samečkové i samičky zároveň. Všichni tak můžou klást vajíčka, když se jim zachce... Mají kornoutek, kterým se nadechují, i když zůstanou pod hladinou – jenom asi nesmějí být velké vlny... Všichni tito malí živočichové se musejí mít na pozoru před bublinatkou. To však není žádný dravec ale rostlina! Tato rostlina podobně jako některé jiné (např. růžkatec či stolístek) nemá kořeny, ale volně se vznáší ve vodě. Bublinatka toho ale na rozdíl od ostatních rostlin využívá k lovení drobných živočichů, které chytá lapacími měchýřky. Když chce kvést, naplní tyto měchýřky vzduchem a vyplave na hladinu, kde kvete, po odkvětu je naplní vodou a ponoří se zase číhat pod hladinu...
ŽÁBY – SKOKAN HNĚDÝ A ROPUCHA OBECNÁ Na jaře ve vodě možná uvidíte malé kuličky s ocásky. Tak to jsou pulci, kteří se vylíhli z vajíček. Po deseti dnech od vylíhnutí už mají natolik silné svaly, že dokážou plavat, v 6 – 9 týdnech jim narostou zadní nohy a pak se jim protahuje hlava. Nakonec jim narostou i přední nohy a ocásek zanikne, protože potom už se odrážejí zadníma nohama a ve vodě kormidlují nohama předníma. Z pulce
se stane malá žabka – ta ale dospěje až za tři roky. Potom už se sameček zúčastní i žabích koncertů, kdy se kvákáním snaží zaujmout samičku. Když se mu to podaří, vleze jí na záda a pevně ji obejme. Takhle se nechá nosit asi den, dokud samička nenaklade vajíčka, která on pak oplodní. Někteří jihoameričtí žabáci se takhle vozí i celý měsíc, to pak samičku zřejmě pěkně bolí nohy... Asi víte, že žáby
chytají svou kořist – hmyz – svým dlouhým lepkavým jazykem, ale možná nevíte, jak rafinovaným způsobem se třeba ropucha brání, aby se nestala sama kořistí třeba hadů a nebo i lišek: Ropucha se totiž snaží vypadat co největší, aby měl útočník pocit, že ji stejně nemůže vzít do pusy – nafukuje se, zvedá se a naklání se dopředu...
ČMELÁČÍ BUDKA Kdysi jsem slyšel větu: „Je vědecky dokázáno, že těžký čmelák s tak malými křídly nemůže létat. Čmelák to neví a proto létá.“ Čmelák se totiž naučil, jak vzletět i s maličkými křídly – vytváří křidélky ve vzduchu víry a ty ho nadnášejí. Stejného principu dokonale využívá i vážka, která díky tomu dokáže i stát na místě či couvat, ale i řada jiných druhů hmyzu. A to si ještě představte, že čmelák dokáže unést víc pylu, než kolik sám váží... Čmeláky je vidět už brzo na jaře, to mají co sbírat? A nezmrznou u toho? Čmeláky jednak jejich kožíšek trochu zahřívá a jednak se dokážou zahřát třesením, takže zvládnou i dost velké chladno. Proto samičky po přezimování brzo hledají vhodné místo pro své hnízdo – často to bývají myší díry, dutiny ve stromech, ale i ptačí budky a nebo přímo takovéhle čmeláčí budky. Tam nakladou první várku vajíček, na nichž i sedí jako ptáci, pokud je zima. Ale moc toho pro vyvíjející se larvičky k jídlu nenajdou, takže z nich vyrostou spíš menší dělnice. Teprve jak postupně počet obyvatel hnízda roste (v létě už je čmeláčků v hnízdě 100 až 400), nosí dělnice pro další larvičky už hodně po-
travy a rozmazlují je – a pak z nich napřed vyrostou samečci, kteří brzy z hnízda vyletí a později i nové samičky, jež zůstávají v hnízdě a učí se všemu, co budou v příštím jaře samy potřebovat. A co v tu dobu dělají samečkové? No vlastně nic... posedávají na květech a oblétávají svůj rajón a čekají, až vyletí nějaká samička ze sousedství, s níž by se mohli spářit. To samičky a dělnice mají mnohem víc práce. Musejí především sbírat pyl – každá se naučí gryf, jak sbírat svým dlouhým jazýčkem z nějakého druhu květin, aby jim to šlo co nejrychleji. Ale každá si vybere jiný druh, aby měli v hnízdě pestrou zdravou stravu... Jiné krmí larvičky a když je moc horko, postaví se jedna za druhou od hnízda až ke vchodu a máváním křidélek vytvoří průvan. A některé stráží hnízdo. Před kým mohou strážit hnízdo? Z Příběhů včelích medvídků je známým nepřítelem čmeláků jenom pučmeloud a to je přeci jen pohádka... Ne tak docela. V přírodě nejsou sice pučmeloudi, ale pačmeláci, ale darebáci jsou to snad ještě větší než ten známý pučmeloud. Pačmeláčí samička
se snaží dostat do hnízda – někdy nepozorovaně proklouzne (vypadá skoro stejně jako čmelák), ale jindy je z toho pořádný boj. Pokud se jí to ale podaří, zničí v hnízdě všechny čmeláčí larvičky a místo nich tam naklade svoje. A čmeláci se jí o ně pak musejí starat a vykrmit je... Teda, ta je neuvěřitelně drzá... A jiné nepřátele už čmeláci nemají? Nejnebezpečnějšími jsou mravenci, hlavně pro samotnou samičku brzy na jaře. Ti jí dokáží někdy úplně vyplenit hnízdo a samička pak musí začínat znovu jinde... Teda vůbec to nemají jednoduché, můžeme jim nějak pomoct? Třeba vyrobením takovéhle budky. A když hodně brzy na jaře potkáte nějakého čmeláka, tak je to zcela jistě samička, která hledá nový domov, jenom samičky totiž přečkávají zimu. Můžete dát k budce nebo do ní trošku medu smíchaného s cukrem. Je možné, že si čmeláčice přiletí pochutnat a pak si i budku oblíbí a rozhodne se právě v ní založit své hnízdo...
JEŽČÍ BUDKA A máme tady dalšího tvorečka, kterému nejvíc pomůžeme, když naše zahrada nebude úplně uklizená a upravená. Vlastně nikomu z těch zvířátek, o kterých tu píšeme, nevyhovuje jen anglický trávníček z něhož sem tam roste nějaká ta tůje... Ježek má rád hromádky větví a listí třeba někde u plotu, hromadu kompostu, divoké keře ... no a nebo takovou ježčí budku, jaká je tady schovaná v listí. A můžeme mu pomoct ještě i jinak? Prý se mají ježečci na podzim sbírat...? To ne, oni většinou zvládnou přežít (tedy spíš přespat) zimu sami. Proto na podzim hodně baští a rychle tloustnou – dělají si zásoby. V první půlce října by měl ježek vážit aspoň 200 gramů, aby pře-
čkal zimu, ve druhé půlce října aspoň 400g a v listopadu, těsně před spaním, potřebuje vážit nejméně 600g. Jenom kdybyste našli ježka menšího, tak potřebuje pomoct. V tom případě zavolejte na nějakou záchrannou stanici pro živočichy a nebo najděte podrobné informace na internetu. A co tak vůbec ježek na zahradě jí? Asi si někam nosí jablíčka... Kdepak, ale občas si nějaké ty spadlé plody také ke svačince dá. Hlavně ale jí spoustu hmyzu a slimáků, čímž pomáhá zahradníkům, pak občas nějakou tu myšku, žížalu, nepohrdne ale ani malou žabkou, ptáčkem či vajíčkem. Každou noc sní tolik potravy, kolik sám váží...
Každou noc? Ježek je noční tvor a navíc samotář, jenom mladí ježci jsou rádi pohromadě. No a pak samozřejmě v době páření samečci vyhledávají samičky, moc galantní k nim ale nejsou... Napřed je honí, pak koušou, strkají do nich, u toho prskají a syčí, no skoro jako malí kluci ve škole. Hm..., to známe. Ale k čemu mají ježci bodlinky? To je zase jejich způsob, jak se bránit dravcům, kteří by je chtěli zbaštit k obědu. Ježek se prostě rychle stočí do klubíčka a káně, pes či liška si můžou leda tak popíchat frňák...
PTAČÍ BUDKY A KRMÍTKO To je dobře, že na ptáčky se tu nezapomnělo, protože bez nich by tu bylo moc ticho. Ptačí zpěv je tak krásný... Ano, samičky zpěvných ptáků si dokonce vybírají samečka podle toho, jak složitě a zajímavě dokáže zpívat. Takže se samečci musejí opravdu snažit... A takový špaček či sedmihlásek dokážou napodobovat dokonce i zpěv jiných druhů ptáků a nejen to – špaček napodobí všelijaké zvuky, které ho zaujmou, třeba i motorovou pilu... Ale špačky ani sedmihlásky na krmítku není v zimě vidět, kde jsou? Oni totiž patří mezi ptáky stěhovavé a na zimu odlétají. Špačci z Čech létají do severní Afriky přes Francii a Španělsko, špačci z Moravy to berou přes Itálii... I když v poslední době někteří špačci ve velkých houfech zůstávají přes zimu ve městech. Sedmihlásci jsou tu dokonce jen tři měsíce od května do srpna a pak už se vydávají na svou dlouhou pouť – potřebují totiž doletět do Afriky až na jih od rovníku... Na zimu od nás odlétají i rehci a pěnkavy, ty ale ne všechny – starší samečci tu zimují, mladší ptáci a samičky se stěhují.
A kdo nám tu tedy vůbec na zimu zůstane?
uh velkou díru? A proč má jedna budka malou a druhá
Těch ptáčků je také hodně – třeba brhlíci, spolu se sýkorkami. Ti dokonce společně tvoří na zimu hejna, aby ji lépe přečkali. Zůstávají tu třeba i strakapoudi, známí doktoři stromů. Hmyz tedy nevyhledávají jen ve stromech, ale pustili se i do opravy trámů v našem domě, když v nich ucítili škůdce... Však mají 5 centimetrů dlouhý jazýček, aby v těch chodbičkách brouky našli. No a na jih nelétají ani dlaskové, i když jinak jsou pěkně neposední. Poté, co vychovají mláďata, už je nic nedrží na jednom místě a pořád kočují...
Ta s malou dírkou je pro sýkorku modřinku, ta je velmi drobná a tak se tam vejde. No a větší ptáčci ji aspoň nevyženou. Ta s větší dírou může být pro sýkorku koňadru, rehka zahradního a nebo špačka. Kdyby ji obsadil brhlík, tak si vletový otvor jednoduše zúží tím, že ho částečně zazdí hlínou. Rehek domácí a konipas nám často hnízdí jen tak někde za trámem, třeba pod tím můstkem, který spojuje oba domy. Zajímavé je, že ty budky třeba sýkorky nevyužívají jen ke hnízdění, ale rádi v nich i přenocují, třeba v zimě. No a taková kukačka nepotřebuje budku žádnou. Ta jednoduše naklade vajíčka do hnízd jiných ptáčků, ať se jí o děti postarají.
Ten dlask ale má tlustý zobák... Proto se také jmenuje dlask tlustozobý. Potřebuje ho na louskání nejen různých semínek, ale i na pecky třešní či švestek. Jinak většina těch ptáčků má celkem vyváženou stravu – jedí hlavně vajíčka hmyzu, larvy, housenky a kukly a doplňují to pupeny a semínky. Brhlík je v tom hledání potravy zajímavý – jako jediný náš ptáček dokáže lézt po stromech, ale třeba i po krmítku hlavou dolů, aby mu opravdu nic neuniklo.
A co bychom měli dávat do krmítka, aby to ptáčkům chutnalo? Nejraději mají slunečnici, ale dá se jim přidat i trochu lněného, konopného a řepkového semínka. Můžeme jim přidat i neslané sádlo, lůj či slaninu. Můžou dostat i trochu drobečků z bílého pečiva (rohlíků), ale neměli bychom jim dávat chleba, sladké a nebo slané pečivo.
KOŘENOVÁ ČISTIČKA ODPADNÍ VODY Copak se asi děje s odpadní vodou po spláchnutí záchodu a nebo po vypuštění dřezu? V tom lepším případě se dostane do městské čističky, kde ji pak čistí různými chemikáliemi. V tom horším případě se s veškerou špínou dostane přímo do potoka či do řeky... A je i nějaká jiná možnost? Ano, jednu z nich vidíte přímo před sebou. Do kořenové čističky se voda dostane z odkalovací jímky, kde se usadí kal (ten je pak možné použít na hnojení). Ta špinavá voda se vsákne do štěrku, ve kterém jsou kořeny
různých rostlin – my tu máme skřípinec, skřípinu, sítinu, kosatec a kyprej, ale dají se vysadit i orobinec a rákos, které jsme nepoužili proto, že se moc rozrůstají a my jsme chtěli mít kořenovku pestrou, s více druhy rostlin. Zajímavé je, že tyhle rostliny tu vodu přímo nečistí, ale na jejich kořenech žijí špínožravé bakterie, které veškerou špínu (pokud není jedovatá, takže je potřeba používat doma šetrnější mycí prostředky) rozloží na živiny. Ty bakterie tam ale můžou žít právě proto, že od těch rostlin
jejich dutými kořeny dostávají vzduch – především kyslík. Naše milé rostlinky to ale také nedělají úplně nezištně, od bakterií za to totiž dostávají ty živiny, které vyrobí ze špíny. Takže si tam rostlinky s bakteriemi vzájemně pomáhají a tomu říkáme symbióza. A ona ta symbióza zahrnuje vlastně i člověka – člověk jim posílá špinavou vodu, ze které ony žijí a za to pak člověku vracejí vodu čistou. A navíc nám tu pěkně kvetou a sedají na ně čmeláci, včely i naši známí motýli...
NETOPÝŘÍ BUDKA Ale netopýři žijí přece v jeskyních...
I ty naše můry...
V jeskyních nebo ve štolách (tady blízko nad Novým Městem jsou staré štoly po těžbě cínu či mědi) přespávají jenom přes zimu. V létě bydlí v letních koloniích – někdy v dutinách stromů, často ale i na půdách, v kůlnách a podobně. A nebo v takovýchhle budkách, které jsou uvnitř upravené tak, aby se tam netopýři mohli zavěsit...
Ale hodně z těch můr je neuvěřitelně chytrých. Některé, když netopýra zaslechnou, tak rychle padnou k zemi, aby je neulovil. Jiné jsou zase celé chlupaté a zvuk se tak v nich ztratí a neodrazí se k netopýrovi, ten tak můru nevidí. Ale nejdokonalejší obranu si vymyslely rafinované můry, které vytvářejí na své hrudi šťávu, která chutná netopýrům přímo odporně. A když zaslechnou netopýra, pískají mu odpověď.
...hezky hlavou dolů. Ale nevyloví nám netopýři všechny motýly? Netopýři loví jen v noci, takže v nebezpečí by byli hlavně noční motýli, tedy můry. Ale ony si všimly, že netopýři pískají a tím se orientují. Jak můžou někam trefit tím, že pískají? Já si taky pískám a když nekoukám, tak zakopnu. U netopýrů se tomu říká echolokace. Netopýři pískají tak vysokými tóny, že my je neslyšíme (ultrazvukem). Ten se odráží od všech předmětů – od domu, stromu, ale i letícího hmyzu a netopýr ten odražený zvuk chytá svýma citlivýma ušima a tak si ve své hlavě vytvoří mapu okolí a nejenže o nic nezakopne, ale dokáže tak i chytit svou kořist.
To pak ale k sobě netopýra přilákají. Ano, dost riskují. Mladý nezkušený netopýr přiletí a milou můru zakousne. Ale ta mu tak strašně nechutná, že ji brzy vyplivne. Tahle můra za tu zkušenost sice zaplatila životem, ale jakmile tenhle netopýr uslyší, že mu zase někdo odpovídá pískáním, otočí se a peláší pryč, takže ostatní pískající můry už jsou před ním v bezpečí. Takže jediné, co ta můra neví, když netopýrovi odpovídá, je, jestli má co do činění s mladým a nebo se zkušeným netopýrem... Zajímavé také je, že podobně jako se lidské děti
učí mluvit, učí se i malí netopýrci pískat. Zpočátku vydávají všelijaké podivné zvuky, až postupně je maminka naučí ty správné, které mu pomohou vyznat se v krajině, pak teprve jdou, tedy spíš letí netopýrci sami na lov. Zajímavé je, že do té doby se jen kojí, maminka mláďatům ulovenou kořist nenosí. To už musejí zvládnout sami. A ještě jednu zajímavost – na to, jak jsou malincí, žijí neuvěřitelně dlouho – dost často kolem dvaceti let... No a co tady u nás, jaké netopýry tu máme? Zcela jistě tu máme netopýry večerní, dvakrát už jsme tu vykrmovali vypadnuté mládě, až povyrostlo a pak se vrátilo zpátky do kolonie. Lovili jsme mu mouchy a dávali i moučné červy. Raději pinzetou, protože netopýrek byl hodně dravý a nedočkavý a párkrát nás při krmení kousnul. Jinak byl ale neuvěřitelně roztomilý, vůbec ne nějak strašidelný. I když netopýra potkáme večer venku, míváme vždy takový radostný pocit, že je tu s námi a vůbec, že tu s námi žije tolik zvířat, rostlin a stromů. Věříme, že náš život je o to bohatší...
