V Hradci Králové J. Em. ThLic. Dominik Jaroslav kardinál Duka OP se narodil 26. dubna 1943 na Pražském Předměstí Hradce Králové, města ležícího na soutoku Labe a Orlice ve východních Čechách. Ve středověku byl Hradec věnným městem českých královen a z této doby pochází i gotická katedrála Svatého Ducha na Velkém náměstí. Hradec Králové patřil vždy k centru vzdělanosti, je to univerzitní město se sídlem biskupa královéhradecké diecéze Církve římskokatolické i biskupa Církve československé husitské. Malý Jaroslav prožil své dětství v Hradci Králové v rodině důstojníka. Jeho tatínek František Duka se účastnil zahraničního odboje a v roce 1944 jako člen vládního vojska odešel s P. Jiřím M. Veselým OP do Itálie a přes Švýcarsko do Anglie, kde do konce války bojoval v československé zahraniční armádě. Byl zbrojířem 311. československé bombardovací perutě britského Královského vojenského letectva (RAF). S maminkou a mladší sestrou žil Jaroslav ve skromných podmínkách. Ale to vše jen upevňovalo rodinná pouta. S odstupem času na své dětství Dominik Duka vzpomíná: „Svět mého dětství byl světem vojáků, cestovatelů a duchovních. Tajemstvím ale pro mě bylo: Co dělají lidé, když jdou do práce? Sám jsem se v té době zabýval i se svými kamarády přemítáním o cestě do daleka, jak poznávat svět.“ Po druhé světové válce se mnozí vojáci vraceli ze zahraničí 11
domů až několik měsíců po jejím skončení. Mluvili o daleké cizině, kde prožili velká dobrodružství, a ta jistě inspirovala. Vyprávěli o duchovních, kteří vojáky ve válce doprovázeli, a s velkou úctou hovořili o jejich statečnosti. Doba svobody netrvala dlouho a vojáci a kněží byli opět souzeni a odsuzováni. Postihlo to i rodinu malého Jaroslava. Otec jako voják Královského vojenského letectva byl odsouzen v procesech padesátých let. S maminkou jej navštěvovali ve věznicích, kde také slýchal o dalších osudech vojáků a kněží. Postava kněze dostávala konkrétní podobu uvězněného kaplana, katechety, vyhnaného pana faráře či biskupa vězněného v jeho rezidenci. Povolání kněze tak vyzrávalo a při jedné z májových pobožností v roce 1957 se Jaroslav rozhodl stát se knězem. Sám na ta léta vzpomíná: „Bylo to v době, kdy škola a politická propaganda označovaly církev jako instituci přihlouplých tmářů, vykořisťovatelů a bezcharakterních individualit, a přitom jsem byl konfrontován s postavami kněží pevného charakteru, jejichž vzdělanost daleko přesahovala znalosti mých učitelů nebo středoškolských profesorů. Byli vždy oporou těm, kteří potřebovali pomoc, bylo možné se jim svěřit se svým trápením, nejenom ve zpovědnici. Tehdejší pouchovský administrátor P. Josef Pípal, předměstský farář, směle vítal muže, většinou bývalé vojáky či politiky, kteří se vraceli z vězení a v kostele tiše plnili prostor vzadu pod chrámovým kůrem. S nimi hovořil pod lipami po skončené bohoslužbě jako rovný s rovnými. Jeho postoj, jeho gesta a slova ukazovaly, že je s nimi na jedné lodi, a oni mu z vděčnosti vyprávěli o podpoře, které se jim dostalo od vězněných kněží, s nimiž sdíleli léta v komunistických žalářích. Svou zbožnost a náboženský 12
život nemohu oddělit od těchto zkušeností a skutečností. Když sám sebe někdy nazývám ,feldkurátem‘, pak nemyslím na vojenského kuráta Katze z Haškova románu, ale na vojenské kaplany druhé světové války, kněze, kteří prošli těmi nejtvrdšími zkouškami poloviny 20. století. Na tomto pozadí jsem chápal Kristův spásný čin, jeho svobodné rozhodnutí přijmout kříž, jeho odvahu a statečnost, která vrcholí na Kalvárii. Na tomto pozadí jsem prožíval velikonoční triumf Kristova vítězství. Slovo ,oběť‘ nebylo sloganem, ani se o ní nemluvilo. Byl to postoj věrnosti a opravdové lásky. Nikdo nedal větší příklad než On. To byl pro mě nejvážnější moment při rozhodnutí se pro Něho. Nikdy jsem nechápal kněžství jako úřad, vznešené obřady v úchvatných chrámových prostorách. Přesto jsem pochopil, jak důležité je Kristovo kněžství a spoluúčast na něm, ať je to kdekoli.“ Po maturitě na Gymnáziu J. K. Tyla v Hradci Králové nebyl Jaroslav přijat na teologickou fakultu v Litoměřicích, kam podal přihlášku, a tak nastoupil v rodném městě do Škodovky ZVÚ, kde se vyučil strojním zámečníkem. Za tři roky nastoupil základní vojenskou službu v Trnavě, kde sloužil v letech 1962–1964. Byla to dobrá příležitost poznat Slovensko, jeho církev i rychlý politický vývoj ke svobodě. Po skončení vojenské služby se Jaroslav znovu pokusil o přijetí do kněžského semináře, ale marně. Hradec Králové bylo krajské, vzorové město. Komunisté se předháněli v potlačování jakéhokoli nebezpečí, které mohlo od „třídního nepřítele“ hrozit. Dominik Duka k tomu dodává: „Neměl jsem dělnický původ, netajil se vírou, otec byl vězněn a ještě já se k tomu hlásil na bohosloví. To bylo i na uvolněná šedesátá léta příliš.“ 13
Kněžské svěcení Přijetí do semináře se dočkal až v době, kdy se setkal Chruščov s Kennedym. V roce 1965 byl až na třetí odvolání přijat do Litoměřic na bohosloveckou fakultu a v průběhu studií teologie se seznámil s dominikány. Byl mu také blízký sv. Ignác z Loyoly a Tovaryšstvo Ježíšovo s vojenskou disciplínou a řádem, ale pro dominikánskou literaturu, s kterou se setkával už jako ministrant, pro zálibu v liturgii, modlitbě, vzdělání a pro vlastní pojetí řádu, opírající se o svobodu, ale i pro osobní příklad sester a bratří dominikánů, zvláště Otce Metoděje Habáně, bylo jeho rozhodnutí jasné. V řádu dominikánů přijal jméno Dominik a už také v prvním ročníku teologie v Litoměřicích se stal prefektem bohoslovců.
Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta Litoměřice, 1. ročník, prefekt, 1965
14
22. června 1970 byl Dominik Jaroslav Duka vysvěcen na kněze kardinálem Štěpánem Trochtou v biskupské kapli v Litoměřicích společně se spolubratrem dominikánem Angelikem Zdeňkem Mičkou.
Kněžské svěcení v biskupské kapli v Litoměřicích spolu s fra Angelikem Mičkou, v pozadí vpravo rodiče, vlevo tehdejší provinciál dominikánů O. Ambrož Svatoš a za ním O. Metoděj Habáň, 1970
Působení v totalitě Jako novokněz působil Dominik Duka na Chlumu Svaté Máří na Sokolovsku po boku Otce Metoděje Habáně. Ne však dlouho. Pro zdatné pastorační působení malé tajné dominikánské komunity byli všichni její členové církevními tajemníky 15
Primice v Hradci Králové – Pouchově při kostele sv. Pavla, 1970
16
rozptýleni na vzdálenější místa. Dominik Duka byl přeložen do Jáchymova. Tam také jezdíval hrabě Bořek Dohalský, bývalý jáchymovský vězeň z padesátých let. S růžencem v ruce procházel po celé dny komunistické lágry s modlitbou za své spoluvězně, kteří tu položili život.
Svaté přijímání rodičům při primici
V Jáchymově také začala vyšetřování Dominika Duky církevní tajemnicí s cílem odebrání „státního souhlasu“. Byl přeložen na ještě vzdálenější místo do Nových Mitrovic, kde mu v roce 1973 státní souhlas odebrali. Odešel pak do Plzně, kde si musel najít práci i bydlení. Podařilo se znovu obnovit tajnou dominikánskou komunitu se třemi bratry v malém domku. Pracovat však mohl otec Dominik jen v průmyslu, a tak se stal na dlouhých
Jáchymov, Farní úřad, 1972
17
patnáct let rýsovačem v plzeňské Škodovce. Byla to příležitost rozvinout tajnou dominikánskou činnost. Otec Dominik organizoval formaci dominikánského dorostu na území celého tehdejšího ČeskosloŠkodovka Plzeň, 1975 venska. O víkendech jezdíval na trase Plzeň–Praha–Brno, Přerov, někdy Ostrava nebo Bratislava i Košice, aby zde přednášel studentům. Dále publikoval články v samizdatu a udržoval kontakty se zahraničím.
Odměna vězením Po udání agentem StB byl odsouzen za „maření dozoru nad církvemi“ k trestu odnětí svobody na 15 měsíců ve věznici na Borech. Ale ani tady nezahálel. Vězení bylo pro něj příležitostí k prohloubení víry a jejího předávání těm, s kterými se setkával. Byly to mnohé osobnosti, které semknul podobný osud, a tak vznikala nezlomná přátelství, kde jeden druhého povzbuzoval v jeho lidství, v jeho lidské důstojnosti. Sami se titulovali „muklové“ (muži určení k likvidaci), jako jejich předchůdci, vězňové z padesátých let. Do pobytu v borské věznici Dominik Duka osobně neznal Václava Havla, ale když nastupoval trest ve vazební věznici, jeden právě odcházející inženýr mu řekl: „Jděte k nástěnce, tam bude takový 18
menší člověk, který vám vydá čaj.“ Byl to Václav Havel. Jednu dobu měli cely na jedné chodbě. Václav Havel vzpomíná na Jaroslava, jak mu vždy říkal, v rozhovoru s Václavem Moravcem v den intronizace Dominika Duky na svatovojtěšský stolec pražského arcibiskupa: „Duka nám dodával odvahy. Dělal tajné modlitby a mše. Taky při gymnastice nám říkal věci z evangelia a poté je vysvětloval.“ … Pak k tomu ještě s úsměvem dodal: „Na Borech jsme tenkrát byli budoucí prezident, budoucí arcibiskup, budoucí ministr zahraničních věcí a dva senátoři.“ Ve věznici se také potkali s budoucími přáteli Jiřím Dienstbierem st., pozdějším ministrem zahraničních věcí, Václavem Valešem, pozdějším ministrem obchodu, Albertem Černým, Josefem Vlčkem, Zbyňkem Čeřovským. Otec Dominik o tomto období říká: „Nejhorší ve vězení byl snad první moment, ten každého nepříjemně zaskočí. Ale člověk se naučí lépe hospodařit s časem a vážit si ho… V těch prvních dnech jsem jel také jednou výtahem už s déle vězněným Romem, který mi dával poučení, nevěda, že jsem kněz: ,Vole, modli se, nebo se tady zblázníš!‘ … Pro mne bylo vězení na Borech druhým noviciátem, ověřil jsem si, že když je člověku nejhůře, je Bohu nejblíže.“
Působení ve svobodě Po propuštění z borské věznice otec Dominik pracoval dále v plzeňské Škodovce a intenzivně pokračoval na formaci dominikánského dorostu na území celého Československa. Za konspiračních podmínek byl v roce 1986 Magistrem 19
Návrat do kláštera sv. Jiljí v Praze, 1990
řádu dominikánů Damiánem Byrnem jmenován provinciálem Československé dominikánské provincie a zůstal jím až do roku 1998. V době Sametové revoluce nastartovalo vysněné uskutečňování života ve svobodě, na který se přátelé v kriminále těšili a na něj se připravovali. Po listopadu 1989 se Dominik Duka stal předsedou Konference vyšších řeholních představených v ČR a viceprezidentem Unie evropských Konferencí vyšších řeholních představených (1992–1996). Působil na Univerzitě Palackého v Olomouci jako odborný asistent Teologické fakulty, přednášel biblistiku. V letech 1990–1998 byl členem Akreditační komise při vládě ČR.
20
