Dolomity. Chamonix. Tatry. Portugalsko. Finale. Mrázek. Edlinger. Páleníček. Motivace. Mallé Bloccky

Dolomity . Chamonix . Tatry . Portugalsko . Finale . Mrázek . Edlinger . Páleníček . Motivace . Mallé Bloccky

Ě: ST VN

KLUZ I

ČESKOSLOVE

EX

2013.2

I

WW W.M ONT ANA.C Z

RZ

AN K Ü EF

EZ NSKÝ L

ČAS ECKÝ

OPI

S

9 771212 795008

3.49 €

02

79 Kč

PŘEDPLATNÉ 400 Kč/16.9 € (SK) 1

KEYWORDS

Bouldering, Micha Vanhoudt, Claudia Ziegler, Austria Photography, bouldering, Chironico, Val Bavorna, Grimselpass, Switzerland

OBSAH

Úvodník Stefan Kürzi

2

Anketa

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Barry White Martin Stolárik

4

V nejlepším možném světle… Stefan Kürzi

8

Bafomet M14, Król, Gąsienica-Kostelnicki, drytool, Zakopané, Poland

Poláci mají M14! Martin Stolárik

16

Mrázek, interview, injury, climbing walls, Tarnogaj

„Teď už můžu…“ Tomáš Roubal

18

Motivation

Vallunga, new routtes, drytool

Chamonix, skialp, Mt. Blanc, Grandes Mulets Edlinger, Darkness at Noon, USA, remembrances

Farol da Guia, Fenda, Sesimbra Velha, Poios a Redinha, Portugal

Motivace u homo reptando, neboli člověk lezoucí Aleš Eichmeier

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

Finale - Rocca di Corno, info

Competitions, skialp

8 21

Novinky z údolí Langental Martin Stolárik

22

Lyžařský pozdrav z Mont Blancu Klára Kočarová Pechová

26

Život na konečcích prstů Petr Piechowicz, Martin Stolárik, Veronika Hadaji

30

Co třeba Portugalsko? Olga Stuchlíková

36

Ze života druholezce Josef Novotný

40

Mallé Bloccky Slabouch

48

Krásnější než hory jsou jen hory, kde jsem ještě nebyl Martin Krejsa, Leopold Páleníček

4

18

50

Slovo předsedy Zdeněk Hrubý

56

Zajímavé knihy, DVD

57

Tatry Jozef Gurník

58

Na pultech

60

Lez!

62

Až v Tatrách potkáte samotáře… Martin Stolárik

66

Závody -JaS-, Jana Nekvindová

68

A jdi… Martin Stolárik, Petr Resch

70

Hovory z Montany Tomáš Roubal

72

26

36

Oliver Frank v „Help the young“ 7a, Stanage

50

foto: Stefan Kürzi

1

ÚVODNÍK

Stefan Kürzi Právě jsem se vrátil do kanceláře po focení boulderů. První, co v takových dnech dělám, je, že zastrčím paměťovou kartu do počítače a  přehraji fotky. Během kopírování obrázků nechávám toulat své myšlenky. Práce mě dnes opět bavila, ačkoliv jsem ani tentokrát vůbec nenazul lezečky. Všechny plány ale vyšly více než skvěle. Lezci odváděli svou práci výborně a v uvolněné atmosféře předváděli mimořádné lezecké kroky. Všichni společně ze sebe vydávali to nejlepší.

A N K E TA

Vzpomínky na emoce jednotlivých borců, na barvy zimního lesa a celou atmosféru jsou ještě úplně čerstvé, a i proto mám takovou radost, když si snímky poprvé prohlížím. Příliš často se nemůžu dočkat, až uvidím fotky na velkém monitoru. Vím, že jsem pracoval precizně, a po technické stránce budou obrázky dobré, ale jestli snímky nakonec zachytí všechny ty různé dojmy, není na malém displeji při práci vůbec poznat. Ještě během prvního prohlížení se pomalu uvolňuji a uklidňuji. Se svou dnešní prací mohu být spokojen. Lezce i jednotlivé bouldery mám nasvícené přesně tak, jak jsem si plánoval a představoval. Navíc jsou zde jasně zachyceny hodnotné sportovní výkony, takže krása lezeckých linií podporuje kompozici snímku. A to se ne vždy úplně podaří. Netrvá dlouho a vyberu obrázky k dalšímu použití. Podle svých předchozích zkušeností mi „digitální černá komora“ ještě nějaký čas vezme a  připoutá mě k  počítači. Každopádně dělám tu práci rád, zejména když nejsem

Viel Spass mit Bildern

Jakou knížku jsi četl(a) naposledy a jak se ti líbila?

Knížku o  ochranných známkách a  copyrightu, čtení to bylo zajímavé. Ale spíše se mi teď honí hlavou sepsání mé nové knihy, samozřejmě o  lezení, ale z  odstupu mého věku a nadhledu mých zkušeností. Josef Rakoncaj Prvovýstupy na písku i v Himálaji. Dvakrát (různými cestami) na K2. Vždy svůj. Prostě Sir Joseph.

Naposledy jsem si četla minulý týden v učebnici matematiky pro 2. třídu gymnázií. Doučuji totiž svého vnuka Kryštofa. Mnozí míní, že matika na nic není, ale mně dokonce snad zachránila i život. Bylo to ve Fajzabádu (kde nedávno Taliban zabil oční lékaře) v afghánském Badachšánu v roce 1977, na mé sólo cestě do k Nošaku (7.495 m), když místní kmenoví vůdci nemohli uvěřit, že by ženská skutečně mohla být matematičkou. Donesli učebnici v perštině, psanou odzadu dopředu a zprava doleva, ale zápis kvadratických rovnic byl stejný jako všude na světě, a tak jsem je vyšokovala tím, že tomu rozumím. Dokonce mi do Váchánu sehnali odvoz. Matika má pro mě i proto stále kouzlo, a já ji mám ráda. Dina Štěrbová První čs. horolezkyně, která vylezla na osmitisícovku – 1984.

2

pod tlakem kvůli termínu dodání. A právě dnes mám to štěstí. Zítra mě žádný termín předání práce nečeká. Zatímco přemýšlím o svých časových rezervách, myšlenky mi odbíhají, až zabloudí k jedné boulderové linii, kterou jsem před časem viděl v  tessinských lesích. Nádherná „prstovka“, lehce převislá, s  několika málo kroky, sedm, maximálně osm metrů do výšky. Ideální nový boulder, odměna za zdařilé focení, při kterém jsem ovšem já sám nevylezl ani metr. Na zítřek se cítím dostatečně motivován výkony atletů, které jsem dnes fotil. Možná příště potkám na švýcarských boulderech také nějakého čtenáře Montany. Kdo ví?

Můžu čtenáře ujistit, že Montana má na našem WC to nejčestnější místo. Bohužel poslední dobou nějak nezvládám číst jinde (úsměv). Teď mám po letech rozečtenou Loukotkovou – Navzdory básník zpívá, a pěkně mě „vzala“. Asi začnu číst knížky, které jsem už kdysi četl, spoustu věcí v nich dnes chápu víc do šířky, nebo jinak, anebo alespoň nějak. Z lezeckých knížek mě naposled uspokojil „Landš“ – Cesty a návraty, ten ve mně vždycky rezonoval. Jiří „Šťáva“ Šťastný Známý pískovcový lezec, nyní člen VV ČHS.

BOULDER

Barry White „Ten boulder je neskutečně perfektní, dokonalý. Strávil jsem s ním tolik času, že jsem se do něj prostě musel zamilovat. Proto také ten název podle mistra milostné písně…“

Tajná boulderingová oblast u Vídně… Belgický lezec Micha Vanhoudt… Dvanáct těžkých dní nacvičování… Software klíčového místa během šesti dní čtyřikrát překopán… Radikální změna počasí… Sníh, sníh a zase sníh… Magické datum 12. 12. 2012… Teplota -7 °C… Zmrzlý sendvič, banány, iPod i mobil… Lopata, smeták, kartáček… Skála suchá… Tření ideální… Program nahraný v hlavě… Ruce zahřáté… ……… Je to tam!!! 4

5

BOULDER

Micha Vanhoudt (27) se po přestěhování do Rakouska intenzivně věnuje především boulderingu pod širým nebem a přelézá jeden těžký problém za druhým. Ale ani novým klasickým výstupům s  lanem, nebo dokonce tradicionalistickým cestám se nevyhýbá. Důvodem, proč se Micha přesunul z Belgie k našim sousedům, je lezení ve všech podobách, jaké jen může Rakousko nabídnout. A Micha si ho užívá plnými doušky. Jeho za6

tím posledním úspěchem je přelez boulderu „Berry White“ v obtížnosti 8B+ na konci loňského roku. Claudia Ziegler (33) je rozená Vídeňanka. Svou kariéru profesionální fotografky odstartovala hned po studiích dvouměsíční cestou do Arktidy. Vytvořila vlastní osobitý styl fotografování, který nazývá dynamickou fotografií. Dochází při něm k tvůrčímu napětí mezi lid-

skou činností, přirozeností a originalitou. Znamená to zachytit okamžik v té nejčistší, ryzí podobě, často pod velkým fyzickým a psychickým tlakem. Výsledkem je pak fotografie jedinečné přírodní živelnosti, která maximálně citově zaujme diváka.

text foto

Martin Stolárik Claudia Ziegler

EXPEDITION: PERFECTION VALLEY

BAFFIN ISLAND

ATHLETE TESTED. EXPEDITION PROVEN.

PHOTO: RIKY FELDERER

Anti Matter Jacket Supremely lightweight, packable climbing shell 319 g

+

Minimalist full zip fleece

+

Lightweight alpinist pant 454 g

379 g

Total weight

Verto Micro Hoodie

Meteor Pant

Infiesto Full Zip

+

Featherweight down jacket 245 g

=

Verto Climb Collection 1397 g

Less weight. More pitches. The North Face athletes Hansjörg Auer, Iker and Eneko Pou pushed fast and light to their extreme to free climb new routes on Baffin Island, Canada. With individual pieces weighing less than some quick draws, the Verto Climb Collection is the ultimate lightweight system of apparel for the wall. Iker kept the Verto Micro Hoodie stashed on his harness, pulling it out at belays and when temperatures dropped. ®

View the collection + expedition thenorthface.com

V nejlepším možném světle… St

Lezu skoro sko koro ro celý cel elýý svůj svůj život. živott. Začal Zač jsem s rodiči, měl laně opravdu diči di či, ss nimiž  nimiž js jjsem em mm ěl na la kamarádský vztah, později jsem lezl sám nebo s  přáteli. K  tomu jsem ovšem potřeboval otcův souhlas. Můj první lezecký výlet totiž skončil málem tragicky, když jsem se – odkázán sám na sebe – pokou-

Po letech sportovního lezení a  závodů následovalo období boulderingu, a hlavně vymýšlení a přelézání nových boulderů. Současně jsem se vzdělával v  elektronice a  později v  komunikaci a  systematické terapii. Dnes si uvědomuji, že právě toto vzdělání, tak

hovořit jen tehdy, pokud se na začátku podaří navázat vztah mezi atletem a fotografem. Tím vznikne přenositelná nálada jakési přístupnosti mezi foceným a pozorovatelem. Se svým fotoaparátem ruším velkou část privátní sféry atleta a  zpřístupňu-

jako několikeré změny zaměstnání, mi umožňují vlastní a  jedinečné vyjadřování obrazem. Za dobré rozhodně považuji takové snímky, které hovoří s  pozorovatelem, nechají ho vnořit se do vlastního světa, uvolňují emoce a umožňují snít. Vedle technického základu, jakým je osvětlení, kompozice a ostrost, dělají fotku dobrou právě tyto faktory. Jsem přesvědčený, že lezecký snímek může začít

Brzy jsem pochopil, že řeč obrázků může být fascinující a že existují fotky, které mluví.

Chris Webb-Parsons v klasice „Collateral“ 8B, Chironico

šel dělat uzly, které jsem neuměl uvázat. V té době jsem intenzivně nasával všechno, co bylo na téma lezení publikováno, a zasněně si prohlížel lezecké fotky. Kde je další skoba? Jak ten krok vyřeší? Má strach? Jak se asi v tu chvíli cítí? Brzy jsem pochopil, že řeč obrázků může být fascinující a  že existují fotky, které mluví. Tehdy ale ještě neuzrála ta správná doba na to, abych zkoušel lezení zaznamenávat objektivem fotoaparátu. 8

ji jeho výkony veřejnosti, aniž aby to on sám mohl nějak ovlivnit. Proto se vždy maximálně snažím, aby byl dotyčný (či dotyčná) vyfocen v  nejlepším možném světle a  zároveň co nejvíce autenticky.

Jimmy Webb, jeden z nejsilnějších mladých Američanů a klíčové místo v „Blocx addiction“ 8A, Chironico

9

„Le Pillier“, 8A v Chironico a Chris Webb-Parsons drtí drobné lišty

10

Při práci na mě vždy lépe působí sportovci, kteří jsou otevření a  motivovaní ke spolupráci. Potom se mezi námi rychle rozvine osobní vztah. Jen tak mohou vzniknout skvělé chvíle, které vyústí ve skvělé snímky.

Při práci na mě vždy lépe působí sportovci, kteří jsou otevření a motivovaní. I  když se fotograf s  lezcem znají už dlouho, mohou se jejich zájmy a potřeby často diametrálně lišit. Lezci upřednostňují chladná, stinná místa, a fotografové milují teplé měkké sluneční světlo. V legendární žulové cestě „Gaia“ se nám každopádně podařilo vše skloubit. Christoph Schaub lezl cestu ve slunečných teplých podmínkách, navíc po dvou pádech, což mě z pohledu fotografa potěšilo – získal jsem skvělou fotografii. Stefano Ricchardi uprostřed krásných lesů Val Bavona

Mix mezi atletikou a maximální pohyblivostí předvádí Alex Pucciová v „Willenberg-Dach“ 8A

11

Test lidské psychiky na Gritu – Christoph Schaub v cestě „Gaia“, E8 6c

12

Na začátku to ale celé vypadalo špatně. ně. ě Jistič Oli, povoláním lékař, vzpomínal n naa jeden pád z filmu Hard Grit, a po Chrisrisstophově druhém pádu nás ubezpečil, žee už nechce jistit. Bylo proto potřeba mu promluvit do duše. I přes nastalý tlak byli nakonec všichni suverénní, výstup se zdařil a  udělali jsme pěkné snímky. Lezecká fotografie je týmová práce a výsledek kompromisů.

První termín nevyšel, protože si Steini při rozehřívání zranil kloubní pouzdro na prstu a oba byli po deseti minutách v cestě by na n cestě do nemocnice. Minulé jaro jsem byl s Jackem Müllerem v  Crescinu. Jack se kromě své práce a rodiny zaměřil také na bouldery ve větších výškách. Vyhlédli jsme si „Main-

„A teď si dáme pizzu.“ Alex Pucciová & Chris Webb-Parsons po krásném dni v Chrionico

Jack Müller si užívá expozici v „Burnout - Express“, Val Bavona Dynamo a chyt na tření – precizní práce Stefana Richarda

stream“, dvanáct metrů vysokou plotnu, poprvé vylezenou Thomasem „Steini“ Steinbruggerem a ohodnocenou Fb 8a. Já chtěl krásné fotky, Jack třetí přelez. První termín nevyšel, protože si Steini při rozehřívání zranil kloubní pouzdro na prstu a oba byli po deseti minutách v cestě na cestě do nemocnice. Podruhé přišel Jack sám, ale to už zase bylo na lezení takové cesty příliš velké teplo. Chtěl-li jsem mít pěknou fotku, musel jsem se k  Jackovi 13

Perfektní žula v Grimselpassu a omas Adank na hraně „Under the bridge“

chovat tak, aby se necítil pod žádným tlakem a mohl se soustředit na svůj úkol. Nic jednoduchého, protože já chtěl fotky, on zase klid na lezení. Nakonec se vše podařilo – on měl třetí výstup a já obrázky. Je jasné, že musím ovládat základy fotografování. Právě u riskantních sportovních výkonů musí vše dobře dopadnout 14

pokud možno hned napoprvé. Ale je to i má vlastní preciznost, že chci ukázat lezecké výkony v tom nejlepším možném světle. Používám k  tomu světelné techniky portrétových fotografií. Snažím se často špatné světelné podmínky kontrolovaně měnit tak, aby světlo co nejlépe dokreslilo a  podtrhlo mimořádnost lezeckého výkonu.

Mým hlavním cílem (a je jedno,, jde jde-li de-li o špičkové atlety, jakými jsou Fred Ni Nicole či Nalle Hukkataival nebo mé přátele) ele) jee vytváření snímků, které promlouvají. Naa ají. N tom pracuji skutečně tvrdě. A o to víc víc mě mě těší, že některé mé snímky mohou vidět u vidě ět i čtenáři Montany. text a foto

Stefan Kürzi

Nalle Hukkataival – dobrá kůže na prstech rozhoduje o úspěchu nebo nezdaru

Hansjoerg Auer, Baffin Island. Photo: Riky Felderer

Po dlouhém dni plném boulderingu ještě jeden portrét – Alex Pucciová

Stefan Kürzi Narodil se v březnu 1971 ve švýcarském městě Zug. Sport jej fascinoval od dětství a po několika „exkurzích“ do různých in- i outdoorových sportů začal s boulderingem. Paralelně s tím se vyvíjelo jeho zaujetí pro fotografii. Po škole absolvoval elektrotechnickou nástavbu a poté se jako elektrotechnik několik let i živil. Profiloval se jako sportovní a závodní lezec. Po zanechání závodění se věnoval objevování nových boulderů v obtížnosti do 8a Fb. Na svém kontě má několik přelezů v obtížnosti 8a+ Fb. Namísto elektrotechniky se poté zaměřil na studium sociální práce, komunikace, systematické terapie a poradenství. Souběžně se zaujetím pro verbální a neverbální komunikaci rostl také jeho zájem o vizuální komunikaci. Práce za objektivem fotoaparátu tak pro něj pozvolna nabývala na významu. Dnes vytváří Stefan hlavně reportážní fotografie pro tištěná i internetová média a firemní portréty. K tomu má různé vlastní projekty. Od roku 2010 je členem Canon Professional Service. Díky svému vzdělání a svým pětadvacetiletým zkušenostem z lezeckého sportu tvoří Stefan jedinečné kompozice, které okouzlí svou přirozeností. Ačkoli se jako většina lezců umí samostatně a jistě pohybovat v těžkém terénu, a přinášet tak obrázky z mimořádné perspektivy, tvrdí, že bez spolupráce s atletem a definování společného záměru není dobrý výsledek možný. Snad je v tom i kus příslovečné švýcarské pečlivosti, ale on sám se důrazně distancuje od tolik citovaného spojení „být ve správný čas na správném místě“. Sám snímky aktivně spoluvytváří. Poznámka závěrem: Pokud by vás spolupráce se Stefanem zajímala nebo se vám líbí obrázky na této straně, neváhejte jej kontaktovat na: [email protected], www.stefankuerzi.ch, kde si můžete vyžádat i další ukázky jeho práce. Obrázky častěji řeknou víc než slova.

TM

ATHLETE TESTED. EXPEDITION PROVEN. BEST-IN-CLASS OUTDOOR GEAR AND APPAREL.

The North Face® Summit Series™ collection is comprised of equipment and apparel designed to withstand the planet’s harshest environments. Premier, authentic, technical, innovative: The North Face® Summit Series™ collection is built for those whose goal is to Never Stop Exploring™.

GUARANTEED TO KEEP YOU DRY

thenorthface.com

OFFICIAL PARTNER

15

Poláci mají

Michal: „Po přelezu cesty ,Therion‘ nám bylo hned jasné, že je v jeskyni možné vytvořit další novou linii o podobné, ne-li vyšší obtížnosti. Po důkladné analýze všech možností, které nám strop jeskyně mohl nabídnout, jsme se pustili naostro do díla. Od poloviny prosince jsme se začali v projektu pomalu hýbat. Už po prvních metrech to ale šlo velmi těžko. Šíleně dlouhé kroky, boulderový charakter, prostě to nejtěžší, o co jsem se kdy vůbec pokoušel. 16

M14!

Pak konečně nastal průlom. Podařilo se nám zdolat půlku cesty. Stálo nás to opravdu hodně odhodlání a úsilí. Během lezení jsem dokonce zlomil hrot cepínu. Po seznámení se s první částí cesty jsme se začali intenzivně zabývat zbývajícími patnácti metry stropu. Po nějakém čase jsme už znali nazpaměť každý chyt a každý fígl. Přes den jsme lezli, v noci se nám o tom zdálo. Teď už jsme potřebovali jen ten správný den, kdy by se naše síla spojila se znalostí jednotlivých kroků a  sa-

mozřejmě také se štěstím, bez kterého to také nejde. Cesta jako taková nabízí řadu problémů, právě kvůli dlouhým přešahům. Ve stropě je potřeba vyřešit hned tři bouldery. V celé cestě navíc není, podobně jako v ,Therionu‘, jediné pořádné odpočinkové místo. A i ,Therion‘ má dokonce dvě. Obtíže provázejí lezce až do úplně posledního chytu. Co by mohlo někoho ještě zajímat, je to, že během přelezu jsme neudělali ani jednoho paragána.“

Mrozekov ľad, Bielovodská dolina – free sólo

Marcin: „Prostě je to těžké. Ne! Je to to nejtěžší, co jsem měl zatím možnost lézt. A co jsem také přelezl. Pěkná darda, kdy pořád lezeš a nemáš si kde odpočinout. Musíš mít sílu a železnou vůli bojovat proti stropu a dát do toho všechno. Co víc dodat? Přijeď a vyzkoušej.“ V jeskyni, kde se cesta „Bafomet“ nachází, je i řada dalších těžkých, čistě drytoolových cest od dvojice Król–Kotel-

nicki. Kromě už zmíněné cesty „Therion“, jejíž obtížnost M13 potvrdil třeba i nekorunovaný evropský král drytoolingu a lezení v ledu Robert Jasper (to hlavně pro ty internetové rýpalisty, kteří mají tendence výstup Michala a Marcina shazovat, protože prý za sebou nemají žádnou ze zahraničních dard), se zde nacházejí i další skvosty jako „Omen“

Zakopaného, se doteď věnoval hlavně domácím Tatrám a  kromě nejtěžších drytoolových cest, které Vysoké Tatry mohou nabídnout, má na svém kontě také letní přelezy toho nejtěžšího, co se dá najít ve stěně Mnicha, jako například „Misterium Nieprawości“ (X-), „Metallica“ (IX+) a  „Saduś“ (IX-). Oba tedy mají solidně našlápnuto na pěknou lezeckou, a hlavně tedy alpinistickou kariéru, které evidentně podřídili i svá zaměstnání. Michal je horským vůdcem a Marcin pracuje jako člen horské služby. připravil foto

Martin Stolárik Adam Kokot

(M12), „Samael“ (M12) a „Szatańskie versety“ (M9+). A oni tito Poláci nejsou žádná ořezávátka. Michal Król má za sebou řadu prvovýstupů v Asii na kopce jako Lotos Peak (5.620 m), Tama Donog (5.245 m) nebo Geruda Peak (5.640 m) v  Miyar Valley v indickém Himálaji a své stopy zanechal i na Pharilapcha (6.017 m) v Khumbu Valley v Nepálu a na Pik Vernyi (5.150 m) v  Kyrgyzstánu. Marcin Gąsienica-Kotelnicki, rodák přímo ze 17

ROZHOVOR

„Teď už můžu…“ Je pořád stejný. I přes sádru na ruce a operovanou nohu měl dobrou náladu a o své sportovní kariéře mluvil bez velkého vychloubání, spíše ve stylu: „Vlastně to byla strašná náhoda, že to vyšlo…“ Lezení svým způsobem řeší pořád, i když jím už podle svých slov „tolik nežije“. Když jsme si objednali jídlo, dožadoval se ještě tatarské omáčky. S tím, že teď už může… Tomáš Mrázek

Nechceš začít rovnou o  tom zranění? Byť jsme si rozhovor domlouvali dřív, než ses pomlátil, a  jenom kvůli tomu tady teď nesedíme… Stane se, no. Na stěně. Dodělávali jsme stěnu v Bratislavě a den před otevřením se to stalo. Jen tak jsem si blbnul a prolízal se bez lana a nečekaně jsem spadl. Vysoko? No, nebylo to úplně nad zemí, ale nějak hodně vysoko taky ne. Dopadl jsem blbě na bok, na beton, nadvakrát si zlomil ruku a rozdrtil patu. Vlastně ani pořádně nevím proč. Mnohokrát jsem při lezení spadl podobně, ale teď jsem měl zkrátka smůlu. Ono je asi horší spadnout ze dvou metrů blbě než třeba ze sedmi dobře. Snad se z toho nějak dostanu. Vadí mi to, ještě bych potřeboval tak dva měsíce pracovat, abychom to v té Bratislavě pořádně rozjeli, a teď ani nemůžu řídit. Tak něco veselejšího, co ta bratislavská stěna? Sehnali jsme halu, vedle Avionu, Shopping Parku, u letiště, fakt velká hala… pronajali jsme si ji a postavili v ní stěnu. Velkou. Šestého února jsme otevírali. Ještě pořád to doděláváme, ale lidi už pomalu začínají chodit. Tak uvidíme.

Lezců je mnohem víc, ale řekl bych, že na to, kolik lidí leze, je pořád hodně málo dobrých lezců. To je ale tvá věta, že neznáš lezeckou stěnu, která by zkrachovala. To pořád platí. Lidí leze pořád víc, ale to se může jednoho dne obrátit, zkrátka ten trend se zkoušením nových sportů může zase rychle přestat. Doufám ale, že ne. Že budou mít lidé pořád volný čas. Že se budou snažit vydělávat, ale zároveň mít volno. Ti, kteří jsou celý den na stavbě, potom už asi moc nesportují, co? Co tě vedlo zrovna ke stavbě stěny? No, musel jsem se nějak zabezpečit. Člověk musí něco dělat, a když je sportovec, a je jedno, jestli leze nebo hraje hokej, a skončí, má buď někde našetřeno, což není zrovna případ lezení, nebo zkrátka musí začít něco dělat. Nemáš žádnou praxi, takže můžeš jít dělat v podstatě všechno, ale když se motáš kolem sportu, máš k němu logicky nejblíž. Tak jsem šel do stavění lezeckých stěn. Pro někoho je „byznys“ prodávání vajíček na rynku, pro někoho jiného až to, když máš firmu s padesáti zaměstnanci. Já si ale myslím, že se těmi stěnami uživit půjde. Ty už jsi spolupodílníkem na druhé stěně, že? Ano, ta první je ve Wrocławi. Začátek byl takový vlažný, ale teď, po roce a něco už je to dobré. Samozřejmě že návratnost je dlouhá, ale na druhou stranu dělá člověk při stavění stěny to, co je mu blízké a co umí. Jak se díváš na dnešní lezení? Lezců je mnohem víc, ale řekl bych, že na to, kolik lidí leze, je pořád hodně málo dobPamatujete?

18

Stěna K2, Bratislava

rých lezců. Přijde mi, že dřív ty nejlepší bavil pobyt v  přírodě, skály, prostě to byl životní styl. Dneska lidi lezou a kromě toho často dělají i jiné sporty. Možná že kdyby bylo lezení olympijský sport, přišlo by víc peněz a členská základna by se postupně profesionalizovala.

Už bylo načase zkusit něco nového. Otázka, kterou jsi určitě slyšel snad tisíckrát: Proč jsi vlastně přestal s vrcholovým lezením? Bylo toho víc. Hlavně zdravotní problémy a vyprchání mých osobních cílů. Už jsem věděl, že ani když polezu déle, nic těžšího nevylezu. Teoreticky bych třeba dokázal nacvičit něco hodně těžkého, třeba 9b, ale věděl jsem, že to budu zkoušet měsíc, a ani pak to třeba nevylezu. Na závodech bylo cítit, že jsou tam mladí, zdraví, motivovaní, tak proč v tom zůstávat dál? Už bylo načase začít si to užívat zase jinak. Možná to bylo moc brzo, třeba jsem v tom závodním kolotoči mohl vydržet ještě dva tři roky, na druhou stranu, třeba to bylo úplně akorát. Zkrátka přišla jiná životní etapa. Už bylo načase zkusit něco nového. Bylo to těžké rozhodnutí? První půlrok celkem jo. Pořád jsem to v hlavě řešil. Že někam nejedu, že míň lezu. Navíc, když jsem řešil další obživu, jednu dobu jsem nemohl lézt vůbec. Teď už je to zase časově lepší, jen nebýt toho nedávného zranění. Prostě jsem si řekl, že chci-li lézt ještě dlouho, nemůžu si tělo tak huntovat. Profesionální sport není zdravý a řekl bych, že devadesát procent sportovců skončilo právě kvůli zdraví. Ne že by je to úplně odrovnalo, ale často se střídalo období, kdy byli zdraví, s tím, kdy se museli dostávat do formy. Nakonec je to tak, že jsi v dobré formě, potom se něco stane, léčíš se,

rehabilituješ, dostaneš se do optimální formy a zase je nějaký problém. To už je na nic. Pro mě to hlavně znamenalo, že můžu ještě chvíli dál, ale budu se zraňovat a bude to psychicky náročné. Stejně už asi nepřekonám, co jsem dokázal, a jestli tu byla ještě nějaká šance, tak po velkém trápení a  jenom nepatrná… a  to bude všechno. Hotovo, nazdar. Přestat je těžké a musí se to umět. A o co konkrétně zdravotně šlo? Prsty? Tak u lezení jde samozřejmě vždycky hlavně o prsty. Já měl dlouhodobé drobné problémy, ale ten poslední už byl takový, že už to bylo vážné. Zánět všech šlach, který se rozleze do dlaní a do předloktí, a to už je pak těžké. I teď, když si jdu po nějaké pauze zalézt, to ještě cítím. Odrovnal jsem se sám a měl jsem strach, že se to začne vracet. Třeba by to tehdy ještě šlo na nějakou delší dobu přeléčit. Těžko říct. Jak se ti daří skloubit tvé dnešní lezení s prací? Myslím, že než skákat mezi lezením a výjezdy je lepší se věnovat intenzivně práci a třeba za tři roky tu práci už jenom víc kontrolovat a  mít čas jezdit ven. Na skály, do hor… návrat do časů, kdy pro mě lezení znamenalo i jisté omezování, už ale neplánuji. Mě u každé práce baví radši víc pracovat, ale přemýšlet u toho. Ne přijít někam na nějakou dobu a tam dělat přidělený úkol. A ještě horší by to bylo, kdybych si myslel, že takhle se ta práce dělat nemá. Takže stěny jsou pro mě z tohoto pohledu ideální. Kdybychom se vrátili v  čase do doby našeho prvního rozhovoru, trénoval bys jinak? Určitě. Asi bych víc regeneroval. Ono to opravování domu ti také asi nedodalo, co…

To rozhodně ne. Je spousta věcí, které jsou poznat až zpětně. Já tak vždycky fungoval. Navrhl jsem si plán a podle něj jsem šel. A potom jsem to nějak zhodnotil a  případně změnil. Problém je, že když už jsi sám na konci, můžeš tak maximálně radit jiným. A radíš jim? Tak trochu ano, ale moc lidí za mnou pro radu nechodí. To spíš ze začátku byli lidé, kteří po mně chtěli informace. Faktem ale je, že poslední dva roky, kdy nelezu výkonnostně, jsem ani neměl moc času – hledal jsem něco pořádného čím se živit. Něco, co chci a co mě bude bavit. No a až jsem to našel, začal jsem se tomu naplno věnovat. A není to trochu škoda? Lezecká škola Tomáše Mrázka, dvojnásobného mistra světa, to by mělo celkem zvuk… Vidím to ovšem tak, že takový potenciál máš jen nějakou dobu. Pak nenávratně zmizí. Já toho svého jména zatím využívám hlavně na ty stěny. Lidé se docela chytnou a člověk může dělat věci, o nichž si myslí, že jsou správné pro další posun lezení. Asi bude potřeba se zmínit, že jste se rozešli s Helčou Lipenskou a ten dům, který jste opravili, jste prodali. No jo, je to tak. Kupci měli děti, tak si dokonce nechali i  půlku té naší stěny, kterou jsme tam v podkroví měli. Jo, byl to radikální řez, ale i takové je někdy potřeba udělat. Člověk nemá možnost volby. Nebo možná má, ale radši si zvolí tu tvrdší cestu. Peníze z toho domu jsem investoval. V jaké obtížnosti dnes „rekreačně“ lezeš? Tak pořád to 8a na on sight dám. Samozřejmě, když jsme půl roku makali na stavbě, nebyla to s lezením žádná sláva. Teď, když už

19

ROZHOVOR

jsem doufal, že bude víc času na nějaké „popolézání“, jsem se takhle blbě zranil. Takže se to zase minimálně o půl roku posune. Mně osobně se na lezení nejvíc líbí ta chvíle, kdy člověk nemyslí. Koncentruje se tak, že nemá čas myslet… … taky to tak mám. Já se s  tebou vůbec nechci poměřovat, ale fakt je, že ten zážitek může přijít v jakékoliv obtížnosti. Nemyslíš, že tvůj úraz může trochu souviset i s tím, že trénované tělo, zvyklé dělat tisíckrát tu stejnou věc, na to najednou nemělo? Jako že hlava věděla, ale tělo ne? Vždyť jsi sám řekl, že nevíš, jak jsi spadl. Asi ano. Navíc když hodně lezeš a když už spadneš, málokdy se ti něco stane. To se spíš nějaký karambol přihodí lidem, kteří lezou občas. A jak tvé tělo snášelo, nebo snáší tu absenci tréninkové zátěže? Hlavně jsem si doléčil některá zranění. To moje unavený tělo odpočinek zkrátka už nějak potřebovalo. Ano, ze začátku mu něco chybělo, ale já se vždycky tak nějak zdravě, všeobecně, hýbal, takže nemyslím, že by byl problém v tomhle. Spíš naopak, už jsem se nemusel tak omezovat, třeba v jídle a tak. Navíc některé mé odříkání, třeba v jídle, asi nebylo nutné kvůli samotnému výkonu, důležitý byl ten psychický rozměr, že jsem to tak chtěl a šel jsem si za tím. Prostě jsem se musel soustředit jen na lezení, což teď není.

Když nějak ve skupince lidí vyčníváš, je těžké mít mezi těmi ostatními opravdové kamarády. Tak to bychom měli, co ti lezení vzalo. Co ti naopak dalo? Zážitky, které jsou v životě nejvíc. Všechno ti můžou sebrat, ale zážitky ne. A vůbec, peníze je nejlépe investovat do zážitků. Hmotné věci ztrácí hodnotu. Takže k otázce: cestování, lezení a dobrodružství. Spoustu zážitků. A potom sebevědomí, rozhled a samostatnost. Ale to jen díky tomu, že se mi podařilo prorazit. Kdybych neprorazil, moc sebevědomí by mi to nedodalo. Ani samostatnosti. Pořád bych byl odkázán na nějaké rady od někoho. Měl jsem deset let svobodného života ve věku, kdy jiní už bývají svázáni prací. To byl život, o který bylo těžké přijít. Bylo to jako sen. Po škole mít dost peněz na život, nesedět v kanceláři na jednom místě a dělat, co člověka baví. A co lidé kolem tebe, kamarádi a tak? Když jsi nahoře, tak asi není problém mít spoustu známých, ale jsi-li dole, tedy myšleno výkonnostně, tak to protřídí všechny ty kolem, ne? Jasně. Hlavně když se mezi těmi lidmi už nepohybuješ. Určitě to, jestli se lidé se mnou bavili víc, nebo míň, souviselo s tím, jak jsem lezl. Tak je to v životě ale asi vždy. Upřímně, úplně všeobecně je hodně těžké potkat v životě opravdové kamarády. Musím říct, že za ty dva roky, co nelezu výkonnostně, jsem našel

20

Tarnogaj Wroclaw team

lidi, o nichž si myslím, že jsou mí dobří kamarádi, ale nestojí to na tom, že lezu. Když nějak ve skupince lidí vyčníváš, je těžké mít mezi těmi ostatními opravdové kamarády. Dokonce mi přišlo, že ze začátku, když jsem začínal s lezením, jsem měl kamarádů, co jsme spolu jezdili lézt, mnohem víc než v době, kdy už jsem dobře lezl. Nic zkrátka není zadarmo. Jiné sporty? Dělal jsem i  jiné sporty, ale to je prostě nuda. Buď je to málo akční, nebo málo vysilující, ale hlavně tam není ten adrenalin. I když zkusím něco jiného, pořád mi přijde, že toho adrenalinu je tam zkrátka málo. Asi by to chtělo nějaký skydiving nebo něco podobného, ale

to už je zase možná moc. U lezení sice můžeš spadnout, ale ne až na zem… … většinou. Podívej se na sebe. Kdo leze bez lana, ten se jednou musí zjebat. Tak to prostě je. Díky a hodně štěstí! Kontakty na stěny zmíněné v textu: Bratislava – K2 www.lezeckastena.sk Wrocław – Tarnogaj www.centrumwspinaczkowe.pl ptal se foto

Tomáš Roubal archiv Tomáše Mrázka

Motivace

u homo reptando, neboli člověk lezoucí

Už lezu nějaký ten pátek, ale až poslední dobou se nad lezením dost zamýšlím. Přišel jsem na to, že šanci na úspěch může mít pouze absolutně motivovaný sportovec. Co to tedy vlastně je tato motivace? Je to vnitřní nebo vnější faktor nebo soubor faktorů, které pohánějí organismus. Motivace usměrňuje naše chování a jednání, abychom dosáhli určitého cíle. Vyjadřuje souhrn všech pocitů – radosti, zvídavosti, pozitivních emocí, radostných očekávání – které podporují, nebo brzdí jedince v tom, aby něco konal, nebo nekonal. Každý organismus na naší planetě je nějakým způsobem vysoce specializovaný. Každý má něco: rychlé nohy, tlamu plnou ostrých zubů nebo třeba pevnou ulitu. Co má člověk? Nejsilnější stránkou lidstva je mozek. Lidský mozek se plně snaží přizpůsobit činnostem, ke kterým ho každý jedinec v  životě využívá. To znamená, že uklízeč na hlavním nádraží v Brně se s největší pravděpodobností nebude pokoušet o  rozšíření kvantové teorie, tedy alespoň v  případě, že svůj mozek po večerech tímto způsobem pilně netrénuje! Mozek sám se tedy plně přizpůsobuje i typu sportu, kterému se člověk věnuje, a to po celý život, nejvíce však v období dětství a  dospívání. Mozek je nesmírně silný, pomocí mozku se vyhrávají závody, přelézají nejtěžší cesty a pokořují nejvyšší hory. Už mnohokrát jsem ve skalách slyšel větu „To je jenom v hlavě.“ (mimochodem dost často směřovanou k mé osobě). Určitě jste to také slyšeli, ale brali jste to vážně? Myslím tím opravdu vážně. Navíc to slovní spojení „jenom v hlavě“ rozhodně není na místě. Protože kolikrát to vůbec není „jenom“. V lezení je prostě důležité odevzdat vše v ten pravý čas – a to je veliké umění. Lze si to do jisté míry osvojit. Naučit mozek být „mozkem lezeckým“. Mnoha lezcům by zlepšení této složky lezení mohlo pomoci k dosažení výsledků, které jim skutečně „fyzicky“ náleží. Motivaci je potřeba plně živit v každém věku, v každém ročním období, v každém okamžiku. Navíc tomu, kdo se s přirozenou dávkou brutální motivace narodí, se mozek v mladém věku vyvine jako „mozek

lezecký“. Tento lezec bude mít „geneticky lezecky vhodný“ somatotyp, a tím velkou výhodu. Z  Brna nemusíme pro takové chlapíky chodit zrovna daleko. Ostatní na tom musí pilně pracovat. Čím víc o lezení přemýšlím, tím jasněji si uvědomuji, čeho všeho se týká. Myslím si, že každý lezec, a vlastně i každý sportovec, by si tuto otázku měl položit a zodpovědět. Prostě si v klidu sednout a  zjistit, proč to vlastně dělám? Co mě na tom baví? Proč se tímto způsobem tělesně unavovat, trávit takto svůj čas a vynakládat na to své peníze? Otázka je položena, teď ta odpověď. Většina lezců na takový dotaz asi odpoví: prostě mě to baví. Ale není to jen smetení tématu ze stolu? U někoho možná ne, ale podle mě je motivace v každém z nás „zakořeněná“ jednoznačně mnohem hlouběji a každý, kdo bere lezení vážně, by ji určitě mohl – minimálně sám sobě – vysvětlit či popsat. Odpovědi na tyto otázky by pak mohly naznačit, co je pro určitou činnost (v našem případě pro lezení) největší motivací. Pokud na „to“ člověk přijde – ať už vědomě nebo nevědomě – je možné s tím dále pracovat a motivaci někdy tak trošku pomáhat – vyvolávat ji. Níže uvádím názory také jiných lezců. Vybral jsem lezecké kapacity, kterých si velmi vážím a  které patří do odlišných lezeckých skupin. Co si tedy myslí o motivaci ve vztahu k lezení?

Adam Ondra S motivací problém nemám, už jako malý jsem si řekl, že lezení je nejlepší věc na světě a  chci ho dělat. Mám to tak stále a  jsem přesvědčený, že to tak bude i v budoucnu. Aby mě lezení bavilo ještě víc, chci se při něm cítit lehký, chci lézt těžké cesty, chci lézt jakoukoli linii, na kterou si můžu ukázat. A  proto trénuji – tělem i duší. Rudy Tefelner Motivaci považuji za nezbytnou podmínku jakékoli činnosti, včetně pouhopouhého žití. Motivace a lezení? Lezení vnímám jako oblast přirozeného zájmu, jako možnost – nebo spíš dokonce „pozitivní výjimečnost“ – dělat něco, co člověka baví. A pro to, co tě baví, není potřeba se motivovat. Nemáš motivaci – netrénuj, nelez – najdi si něco jiného… Armando Suarez Diez Pro mě znamená motivace vše, co může jakkoli pomoct něco dokázat, v lezení třeba vylézt projekt. Rozdělil bych motivaci na dvě části, motivaci vnitřní a vnější. Motivací je pro mě to, že dělám hlavně to, co chci, cítím to uvnitř a vnímám atmosféru okolo. Netýká se to jen vztahu k lezení, ale všeho, co v životě dělám! text foto

Aleš Eichmeier (www.treninksportovniholezce.cz) David Rakušan

Před rokem jste přesně na této stránce mohli vidět inzerát, který dodnes není zaplacený. Jasně, není to vaše věc, nicméně, soudě podle vašich občasných reakcí, vás zprávy „z podpalubí“ celkem zajímají. Chcete-li vídat fakta o světě českého outdooru tak trochu jinýma očima, máte možnost se vyjádřit v anketě na www.montana.cz. Uvítáme váš názor.

21

NOVINKY Z ÚDOLÍ

Langental Pokud člověk přivede k životu novou cestu bez toho, aby za sebou ve stěně zanechal jedinou viditelnou stopu, pak to znamená úplně nejvíc.

K tomu, aby člověk v lezení ledů zrealizoval nějakou novou myšlenku, je nezbytná především jedna zásadní skutečnost. Měl by být ve správný čas na správném místě. Zní to velice jednoduše, ale zrealizovat to bývá poměrně často velice obtížné a frustrující. Po jednom výletu s Benediktem Purnerem za cestou „Zauberflöte“ (M9, WI6) v údolí Langental (Vallunga) v půlce letošního ledna bylo hned jasné (tedy kromě toho, že je tato nádherná linie jen velmi málo lezená), kudy se budou ubírat naše další lezecké plány. V  Dolomitech snad ještě nikdy nebylo tolik ledu jako nyní a naše vyškolené oči jen těkaly po nových možnostech, kde by se daly realizovat dosud nepřelezené ledové linie. Zároveň jsme ale pátrali i po těch ledech, které třeba několik let nenatekly a teď konečně jsou v celé své ledové kráse a jen čekají na první zaseknutí cepínu. Pro mě je to vždy něco velice zvláštního, objevovat nové možnosti vybízející k ledovým hrátkám, ať už jsou to úplně nové oblasti,

Výstup vedl volně visícím rampouchem, který se nacházel dvacet metrů nad zemí, a ve výlezu byla díky velké váze ledu už vcelku solidní trhlina. nebo jen nové, dosud nepřelezené cesty. A podobně to cítím i letos v Dolomitech, kde je díky ideálním podmínkám možné vylézt si i klasické věci, které už dlouho nikdo nelezl. Langental je díky své odstrčenosti a díky okolo tyčícím se divokým stěnám velmi podobný oblastem na severu Norska. Dlouhé nástupy, často trvající i tři hodiny a realizovatelné pouze s lyžemi, vysoké skalní věže a skryté ledopády mi lezení v  Norsku opravdu hodně připomněly. Pouze skála je odlišná. Dolomit různé kvality a  zbarvení se přece jen nedá srovnávat s  kompaktností norské žuly. Některé z klasik tohoto údolí už dosáhly doslova kultovního statusu, jako třeba „IDroc“ (500 m, WI5), „Missione Imposible“ (300 m, WI6), „Piovra“ (180 m, WI5+) nebo „Jumbo Jet“ (150 m, WI5+). A  každé z  těchto ledových dobrodružství v Langentalu znamená jeden dlouhý den strávený v lůně přírody. Lezení ledů v  Langentalu je prostě něco zvláštního, jiného. Celý týden jsme s Bennim byli jakožto začínající dolomitští horští vůdci v zápřahu a mohli jsme se jen těšit na to, co nás čeká. Až konečně 21. ledna přišel ten 22

Náročný přístup pod ledy v údolí Vallunga

čas a my mohli po vytíženém pracovním týdnu vyrazit směr Langental. Sice akorát začalo sněžit, ale to nás nemohlo odradit, a tak jsme si vybrali linii, která začínala v jeskyni. Lezení vypadalo náročně a my jsme počítali s tím, že v jeskyni

svou moc. Zbývajících dvě stě sedmdesát metrů v  čistém ledu bylo požitkových, i když je třeba poctivě dodat, že celkovou délku cesty jsme přece jen trochu podcenili. Po šesti slaněních jsme si ale už spokojeně špacírovali s posledními slu-

kové cesty. To jsme zrovna byli s Bennim blízko hyperventilaci. Zčásti z toho, jak jsme si v  extrémně chladném dni dechem neustále rozehřívali zmrzlé prsty, a zčásti z neustálého rozdýchávání velmi morálové cesty. Pro cestu „Hyperventila-

Piovra Direct WI6+

vyplněné ledový stalaktity strávíme celý den. Nástupová délka v ledu nás přivedla mezi bizarní, volně ze stropu visící ledové formace. Ocitli jsme se naráz v jiném světě. Abychom z jeskyně unikli směrem nahoru, museli jsme využít všech našich dovedností nabytých za posledních několik let a mimo to také všech camalotů. Délka se mi překvapivě podařila on-sight a čistě. Už v poledne jsme byli u výlezu z jeskyně, přestalo sněžit a začalo svítit slunce. Pro přelezení zbytku cesty jsme tu tedy byli moc brzo. Lavinky mokrého sněhu nás dost výrazně varovaly před dalším lezením. Rozhodli jsme se počkat, než se terén nad námi dostane do stínu a vše zmrzne. V malém skalním výklenku jsme tedy pod čtvrtou délkou čekali asi hodinu a  půl, než slunce ztratilo

Chtěli jsme se podívat na zoubek jedné z klasik údolí Langental, cestě nazvané „Jumbo Jet“. nečními paprsky údolím. Pokud člověk přivede k životu novou cestu bez toho, aby za sebou zanechal jedinou viditelnou stopu, pak to znamená to největší štěstí pro lezcovo srdce. Cesta „In der Halle des Eiskönigs“ (400 m, M7, WI6+) nám odstartovala krásné a intenzivní dobrodružství v Dolomitech. Ve stejném stylu se nám 24. ledna podařil přelez neméně náročné a  vysoko nad údolím položené nádherné čtyřdél-

tione“ (130 m, M8, WI6+) nejsou pevné nervy rozhodně nevýhodou. Výstup totiž vedl volně visícím rampouchem, který se nacházel dvacet metrů nad zemí, a ve výlezu byla díky velké váze ledu už vcelku solidní trhlina. Hned vedle cesty „Hyperventilatione“ se nám jen o pár dní později podařilo přelézt cestu „Senza Piombo“ (M10). Benni a já jsme začali 27. ledna, aniž bychom pořádně tušili, co nás čeká. Lezení za M6 v  krásné první délce a  druhá, čistě ledová délka (WI5) nás dovedly na polici. Odtud se lezení dramaticky změnilo. Před námi se vypínala převislá stěna s  minimem možností jak pro lezení, tak pro zajištění. Řekli jsme si, že by to snad mohlo jít, ale jen stěží jsem si do23

Albert nalézá do ledové záclony ve čtvrté délce cesty „Senza Piomba“

vedl představit, že udržíme náš do teď nezkažený čistý styl. Mýlil jsem se. Ba co víc, byl jsem ohromen. Benni vyrazil a na štandu nechal všechny skoby a nýty. „Jen se chci kousek podívat, jestli by to tudy šlo,“ řekl. Nebylo to poprvé, co jsem byl v  posledních letech ohromen jeho fyzickými a  psychickými schopnostmi. A  ani tentokrát se nechtěl vzdát a po zdánlivě 24

nekonečném boji přelezl třetí délku čistě. Teď přišla řada na mě přelézt další délku do ledové záclony a opět bez použití nýtů a skob. Struktura skály opravdu mnoho možností k  zajištění neposkytovala. Po dvou pádech, kdy dvakrát vypadl jeden ze dvou camalotů založených v mělké spáře, jsem byl s rozumem v koncích. Tak jsem si alespoň ještě zkusmo přelezl jednotlivé

Zbývajících dvě stě sedmdesát metrů v čistém ledu bylo požitkových, i když je třeba poctivě dodat, že celkovou délku cesty jsme přece jen trochu podcenili.

„Senza Piomba“ – čtvrtá délka

sekvence kroků, snažil se je zapamatovat a vymyslet celkovou strategii pro přelez. Nejlepší pro vymyšlení takové věci je samozřejmě rest day. A po jednom takovém odpočinkovém dni se mi jednotlivé nitky v hlavě konečně pospojovaly a řešení klíčové délky bylo na světě. Další den jsme vstávali ve 4.15, přiznávám, já byl vzhůru už mnohem dřív, a  šli jsme na ostrý pokus. Strategie v  klíčové délce fungovala a já si připadal jako ve filmu. Jako bych sám sebe pozoroval odněkud z dálky. Konečně jsem umístil tutový camalot a překulil se do volně visící ledové záclony. Benniho pak čekala poslední délka v ledu, která byla s ohledem na výrazné oteplení hrůzná, ale Benni držel své nervy na uzdě a náš sen se stal skutečností. První M10 přelezená pouze s  přirozeným jištěním, bez jediné skoby a nýtu. Po všech těch mixových cestách nás to k závěru našeho fantastického lednového dobrodružství táhlo zpět k čistému

ledu. Chtěli jsme se podívat na zoubek jedné z klasik údolí Langental, cestě nazvané „Jumbo Jet“, která leží přímo naproti naší novince „Senza Piombo“. Právě u  této cesty jsme z  dálky objevili možnost přímé varianty nástupu. Normálně se do cesty nastupuje zleva a pod hlavní ledopád se člověk dostane dlouhým traverzem. My do ní vlezli přímo ve spádnici přirozené a přímé linie a přes kolmý, tenký led se nám podařil i náš pro tento výlet poslední velký přelez – nástupová varianta „Jumbo Jet“ za WI7-. Zcela na konci ledna, těsně před odletem za dalším dobrodružstvím do Norska, jsme s Bennim v údolí přelezli jen tak pro radost ještě další tři nové cesty v obtížnosti WI5, WI5+ a WI6+. Letošní začátek lezecké sezony se opravdu vydařil a už teď se těším na další zimu v údolí Langental. připravil foto

Martin Stolárik podle materiálů A. Leichtfrieda Klaus Kranebitter

Lyžařský pozdrav z Mont Po čtyřech dnech strávených ve švýcarském údolí Arolla a po úspěšném přechodu na masivu Grand Combin se přesouváme do francouzského Chamonix. Když přijíždíme hlubokým údolím pod Mont Blanc a  kocháme se ohromujícími pohledy na sluncem prozářené vrcholy věží Dru, Chamonixkých jehel a samotného Blancu, je jedna hodina odpoledne. Krása hor je zde omračující. První naše kroky míří do Domu horských vůdců, je ale čas oběda, a tak si musíme na otevření ještě dvě hodiny počkat. Vyvěšená předpověď počasí zní slibně, mělo by být hezky a nemělo by nijak významně foukat. Máme v plánu vyjet lanovkou na Aiguille du Midi, přespat na chatě Cosmiques a pak přes Mont Blanc du Tacul a Mont Maudit vystoupat na Mont Blanc. Petr tlačí na pilu, abychom ještě stihli poslední lano na Midi a nepromarnili ani chvíli toho dokonalého počasí. Telefonuji tedy na chatu Cosmiques a vyzvídám, jak je to s podmínkami výstupu a s místy ke spaní. Chata je volná, stovka postelí k dispozici, ale ledovcový odtrh je větší

okolní vrcholy. Probíráme, co s načatým dnem. Jsem unavená a už se mi dnes nikam nechce, raději bych vysušila lyžáky, než se vydám k dalšímu cíli. Nakonec není těžké přesvědčit i zbytek týmu, abychom trochu zvolnili. Výjezd lanovkou do mezistanice Aiguille du Plan se proto odkládá

Blancu

(Volné pokračování z Montany 6/2012)

ve čtvrti Les Praz. Na sluníčku sušíme propocené vnitřní botičky a další části výstroje. Kuchyň je tady pořád chudší na nádobí, ale aspoň se tu již nekouří. Zítra nás čeká jen výstup na chatu Grands Mulets z mezistanice lanovky na Midi, tudíž nemusíme vstávat příliš brzy. Budíček je na sedmou a spánku si užíváme do zásoby. Je půl desáté, když začínáme traverzovat z Aiguille du Plan pod Chamonixkými jehlami směrem na Bosonský ledovec. Docela pospícháme, jelikož slunce pálí a máme strach z padajících kamenů. Traverzy mají své nevýhody a tady je to umocněno tím, že se tudy i sjíždí. Lyžařská stopa je nerovnoměrná a ta pro horní nohu je o pořádný kus výše. Na ledovci

Cesta je vyšlapaná od skupin, které tudy šly před námi

než obvykle a prý tudy na vrchol s lyžemi ještě nikdo nešel. Ptám se tedy ještě chataře, co by nám pro výstup na skialpech poradil. „Přes Grands Mulets by to mělo jít,“ zní jeho doporučení. Zdá se, že je rozhodnuto. Jdeme si dát oběd do restaurace naproti poště, odkud je nádherný výhled na 26

na další den ráno. Volám na chatu Grands Mulets, abych nám rezervovala fleky na spaní. V Domě horských vůdců nám pak předpověď počasí potvrzují s  tím, že dobré podmínky mají vydržet ještě nejméně tři dny. Přesouváme se do spartánské, ale otestované ubytovny Le Chamoniard Volant

Plan ve výšce 2.500 metrů se navazujeme na lano. Potkáváme skupinku sjíždějících skialpinistů, a tak hned vyzvídáme, jestli byli na vrcholu Mont Blancu. Byli a právě z něho sjíždějí, proto jsou tady tak rychle. Povzbuzeni těmito zprávami mastíme vzhůru traverzem přes ledovec, kterému se říká La Jonetion. Stopa nás vede kolem

Séraky byly rozházené po ledovci jako domečky

obrovských trhlin a  bizarních séraků, jsou rozházené po ledovci jako domečky. Jakmile se dostáváme ke svahu pod skalnatou ostruhou Les Grands Mulets, balíme lano a míříme nekonečnými cikcaky směrem k  chatě. V  jednu hodinu ukotvujeme lyže do sněhu a po řetězech a kramlích stoupáme po skále k chatě. Chata Grands Mulets je vybudovaná na skále ve výšce 3.057 metrů a není to žádný drobeček. Vyspí se tam až osmašedesát lidí. Za nocleh tu zaplatíte dvacet čtyři eur. Budíček bývá již o půl druhé ráno a o chutnou večeři a snídani se stará parta kluků z doliny. Kuchtíci nás trochu potrápili s plněním našich „kejmlů“. Vůbec se jim do toho nechtělo. S nádobami neobvyklých tvarů v kombinaci s vřelým čajem mají špatné zkušenosti. Nakonec se ale nechávají ukecat a  plní naše plastové pytlíky hřejivou tekutinou. Chata nakonec praská ve švech, ale všichni návštěvníci jsou ukáznění horalé, kteří se po večeři zavrtávají do dek a snaží se usnout. Po pár hodinách spánku je budíček, ačkoli je jen chvíli po půlnoci. Zůstáváme v postelích, ale už jen podřimujeme, odchod šedesáti dobrodruhů probere i  toho nejotrlejšího spáče. Ve tři hodiny ráno už to nevydržíme, rychle polykáme malou snídani a  spouštíme se jako poslední skupina po řetězech na ledovec. Před námi jsou vidět dvě řady světýlek. Jedna vytyčuje klasickou cestu přes Grand Plateau a  druhá se vlní strmě

Některé výšvihy jsou zledovatělé

vzhůru po hraně k Dôme du Goûter. Na lyžích pronásledujeme světelného hada, plazícího se přes Goûter. Po hodině už to dále na lyžích nejde, a tak je připevňujeme na batoh. S pomocí cepínů stoupáme nocí vzhůru. Některé výšvihy jsou zledovatělé, a  tak se občas zastavíme a  přizpůsobíme tempu toho nejpomalejšího. Raději nemyslím na to, že nejsme navázaní na lano, a každá chyba kohokoliv ve skupině by tudíž byla fest o  hubu. Když přicházíme k  sedlu Dôme du Goûter, neuvěřitelně zde září měsíc. Zpočátku jsem si myslela, že je tam umístěný nějaký

satelit nebo zrcadlo, které dělá odraz. Byl to ale velký koláč ranní luny, který může být tak ohromný a tak na dosah jen pod Mont Blancem. Terén se konečně pokládá a  my nasazujeme lyže, na kterých stoupáme až pod bivak Vallot. Všichni kromě nás si zde nechávají lyže. U bivaku si dáváme pár sušených švestek z Petrovy zahrádky. Chtěla jsem se podívat, jak to v chatce vypadá, ale chlapy to nezajímá, a tak mastíme exponovaným hřebenem dál. Před sebou už vidíme jen dvě dvojice a pokračujeme v jejich stopách. Hřeben se zdá být nekonečný, a přitom to opticky z Vallotky na vrchol působí tak blízko. 27

Hřebínek je opravdu úzký, je fajn vědět, že se tudy nebudeme muset vracet

Sjezd naštěstí jasně určuje vyšlapaná cesta

Snažím se nakukovat do severní stěny, kterou budeme sjíždět dolů. Moc toho vidět není, jen bílé srázy, séraky a v jednom místě ztracený cepín, který někomu sklouzl na převěj. Je pořádná zima, odhaduji, že je tak patnáct stupňů pod nulou, naštěstí nás ranní sluníčko konečně začíná zahřívat. Čaj se dá pít jen z termosky, hadička od vaku je zamrzlá. Velbloudí hrby jsou za námi a vidíme, jak se k nám blíží první dvojice, která již začíná sestupovat. Hřebínek je opravdu úzký a  jsem ráda, že tudy nebudeme muset jít dolů. Je devět hodin, když naše 28

čtveřice svorně jako jeden tým vystoupí na vrchol. Jirka Špačků mi s úsměvem gratuluje, že na závodech ve skialpech jsem lemra, ale tady že to se mnou docela jde. Radostně si na vrcholu podáváme ruce, ale zároveň je nám úzko, sjezd je pro nás jedna velká neznámá Pandořina skříňka. Vrchol Mont Blancu je docela rozlehlý, chvíli se po něm procházím, hledám něco, co by připomínalo vrcholovou kótu, ale všude jen samý sníh. Polykám sladkou tyčinku, a  jelikož není zrovna teplo, tak se raději chystám na sjezd. Jdeme

konečně na to, vlevo vidím výstupový hřeben se stoupajícími horolezci a vpravo Aiguille du Midi. Zpočátku sjíždíme pozvolna, kreslíme první oblouky a snažíme se najít nějakou stopu od těch skialpinistů ze včerejška. Bohužel vítr zahladil skoro vše, ale terén je naštěstí víceméně čitelný. Směřujeme ke středu stěny k viditelným sérakům, které je třeba projet středem. Držíme si rozestupy. Nejprudší terén je ve středu stěny, ale sníh je dobrý, a tak jsme se s tím všichni s chutí poprali. Nejhorší je spodní část, kde leží zbytky čerstvě utrhlé ohromné laviny a  všude se válí obrovské ledové hroudy. Konečně jsme na ledovci Grand Plateau, je tu teplo a cítím se zde relativně v bezpečí. Pokračujeme dlouhým sjezdem směrem k  ledovci Les Grandes Montets. Je třeba dávat pozor na trhliny a také víme, že nás čeká ledový výšvih. Držíme se pohromadě a užíváme si prašan. Sjezd je jasně určen díky vyšlapané cestě od těch, kteří tudy stoupali vzhůru. Ledovcový práh jsme objevili snadno, má asi tři metry a je to jako jízda po ledopádu. Nejlepší bylo sjet to šikmo doprava pod odtrh, jak to vychytal Jura. Já jsem to vzala víc přímo a hrany na ledu pěkně sklouzly. Je z  toho tygr jak vyšitý. Kreslíme další a další obloučky do prašanu a už mě z toho začínají bolet nohy. Chamonix je před námi jako

na dlani. V jedenáct míjíme chatu Grands Mulets. Sjíždíme dál na Bosonský ledovec, kde sníh začíná firnovatět. Únava je znát, ale už stačí jen jednou nasadit pásy a vydrásat se k traverzu pod Aiguille du Midi. Kličkujeme a sjíždíme přes ledovec Pélerins, kudy to jde po sněhu až k mezistanici. V poledne chytáme lano směr Chamonix. Jsme šťastní, jako bychom vyhráli v loterii, a odvážíme si s sebou do města opojný zážitek ze sjezdu ze samého vrcholu Evropy. Za odměnu si k  obědu dopřáváme skvělé místní fondue okořeněné nádherným výhledem na „Bílou horu“. text foto

Klára Kočarová-Pechová archiv autorky

Resumé: Sjedete-li Mont Blanc na lyžích, můžete v poledne toho samého dne poobědvat v Chamonix. Tento výstup a sjezd se uskutečnil v termínu 19. až 20. dubna 2011 v sestavě: dva Pažouti ( jak nás všichni přezdívají) a závodní skialpinistická dvojka z Orlických hor – Petr Novák a Jirka Špaček. Na vrchol jsme vystoupali přes Dôme du Goûter a následně sjeli severní stěnou Mont Blancu. Mapa: ST-Gervais-Massif du Mont Blanc 3531 ET

ČELOVKA 3W

ČELOVKA

SADA TRAPPER

SADA YEN

HIGH POWER + ZOOM

630 g

JW CREE + ZOOM

680 g

X-TUBE

183x51x3,8 mm 760 g

CAMPING

198x66x7,5 mm 1780 g

www.yate.cz

ŽIVOT

NA KONEČCÍCH PRSTŮ Odchod Patricka Edlingera mě osobně zasáhl stejně, jako kdybych přišel o někoho blízkého. Jako bych přišel o člověka, který mi v  životě hodně dal, který celý můj život ovlivnil. A myslím si, že nejsem jediný. V  osmdesátých letech byl vliv Patricka tak obrovský, že jsme chtěli lézt jako on, chtěli jsme žít jako on, chtěli jsme vypadat jako on. Poselství, které nám Patrick předal pomocí filmů režiséra Jean-Paula Janssena Opéra ver30

tical (1982) a La Vie au bout des doigts (1983), jasně vypovídalo o čistotě lezeckého stylu, o  vztahu k  přírodě a  v  neposlední řadě o  svobodě, kterou jsme ve skalách hledali a nacházeli. Že je pro nás lezení životním stylem, zní dneska hodně divně až směšně, ale tenkrát to tak bylo. Lezení neznamenalo jen výkon, důležité bylo prostředí, večery strávené s kamarády u táboráku přímo ve skalách. Lezení nebylo ve  škatulce adrenalino-

ŽIVOT NA KONEČCÍCH PRSTŮ vých sportů a my jsme ani netušili, co to ten adrenalin vlastně je. Svým způsobem jsme ani moc sportovci nebyli. Příběh, který vám budu vyprávět, byl ovlivněn filmem Arrowhead. Tento film natočili Patrick a režisér Didier Lafond v roce 1988 a věnovali jej Jean-Paulu Janssenovi, který zemřel roku 1986. Tento snímek pojednává o cestě Patricka Edlingera po známých amerických oblastech, kde elegantně přelézá vyhlášené cesty té doby. Film ohromil diváky nejen elegantním lezeckým výkonem, ale také precizní kamerou, hudbou a neodmyslitelnými existenciálními úvahami Patricka. Film Arrowhead se stal mou inspirací, mým lezeckým snem, který se mi podařilo naplnit v roce 2001. Tři měsíce, které jsme strávili putováním po západním pobřeží, byly splněním jednoho snu o  lezení, svobodě a soužití s přírodou.

SMITH ROCK, OREGON Mechanik nám oznamuje závadu na startéru. Jeho výměna plus práce bude stát 180 dolarů, což značně změní náš plán cesty. V  ohrožení je oblast, na kterou jsem se celé dva měsíce těšil. Pokud ale součástku nevyměníme, naše cesta končí v  městečku Burley. Nervy pracují, nervozita stoupá – nechat auto na místě opravit, a tím se vzdát jedné oblasti, nebo hledat jiný autoservis, kde opravu provedou levněji? Rozhodujeme se hledat štěstí jinde, ale tam nás pro plný stav zamítnou. Jsme docela bezradní, když vtom objevujeme obchod s autodíly, kde mají i náš startér. Cena osmdesát dolarů nám zlepšuje náladu. Jsme hrdí, že jsme zbytečně neutratili sto babek, a vysmátí jak papriky frčíme směr Smith Rock. Na parkovišti vaříme kafíčko a vychutnáváme si pohled na úžasný skalní masív, zubatý jak žraločí tlama. Příliš nespěcháme, protože do centrální stěny ještě praží slunko. Stojím na kraji kaňonu a rozeznávám jednotlivé sektory – Smith Rock Group, Christian Brothers, The Dihedrals, Morning Glory Wall. Je to zvláštní, ale mám pocit, jako bych v  této oblasti už strávil půlku svého života. Konečně se sluníčko přehouplo přes hřeben a stěny zahalil chladivý stín. Bereme si nádobíčko a sestupujeme prašnou cestou dolů k řece Crooked, po jejímž břehu kráčíme ke skalám. Všechny stěny jsou nádherné, dominantní, ale z  jedné nemohu spustit zrak. The Dihedrals – stěna úžasného tvaru, plná

legendárních výstupů a linií. Rozlézt se jdeme na Christian Brothers, kde je stěna mírně položená, a tudíž šetrná k nerozlezeným prstům. Cesty „Irreverence“ (5.10a) nebo „Nightingales On Vacation“ (5.10b) vedou krásnou stěnou po nejrůznějších kamenech a  boulích, vystupujících z  kolmé stěny. Všechny linie jsou dobře zajištěny borháky a nýty, pokud

však máte chuť na nějakou spáru nebo kout, je nutná sada vklíněnců a  friendů. Ve stěně Morning Glory Wall nelze minout cestu „Light On the Path“ (5.9), vedoucí skálou děravou jak ementál. Nádherná vyvážená cesta, kterou si vychutná zkušený lezec i lezec začátečník. „Magic Light“ (5.11a) je určena už zdatnějším lezcům, protože vede absolutně 31

SPLNĚNÝ SEN „DARKNESS AT NOON“ (Lezl Petr „Pepe“ Piechowicz, „Darkness at Noon“ 5.13a, OS, The Dihedrals, 5. 7. 2001)

kolmou až převislou stěnou, náročnou na vytrvalost. Pak konečně přecházíme pod The Dihedrals, stěnu, kde bylo vylezeno první americké 5.14. Čtyřicet metrů dlouhá cesta „To Bolt or Not to Be“ ve mně vyvolává úžas a  hrůzu zároveň. Nádherná linie, ale bohužel příliš těžká. Proto se můj zrak přesouvá k jiné, stejně do32

minantní stěně, jejímž středem vede cesta, o  které jsem doposud jen snil. „Darkness at Noon“ (5.13a), linie, která mě uchvátila ve filmu Arrowhead. Sen, který se stal skutečností. Je však příliš velké horko na těžké lezení, a tak lezeme „Moon Dance“ (5.11c) a  „Wedding Day“ (5.10b). Úžasné lezení po dírkách a lištách.

První den jsem na přelezení této linie nenašel odvahu. Třicet pět metrů dlouhá, kolmá, u vrchu mírně převislá cesta obtížnosti 5.13a ve mně vyvolává nesmírný pocit respektu. Usedám na předskalí a  studuji nádherné sekvence pohybů. Kdyby tak někdo přišel Darkness lézt, aby mi usnadnil záhadu „poledního setmění“. Né!!! Ať nikdo nechodí, na tento problém musím přijít sám, jak zpívá Kája Gott – „na to snad sílu mám“. Sedím a podrobně studuji jednotlivé kroky. „Tam na té liště musím být pravou, abych dosáhl levou… né!!!!! Né, to je blbost? Na lištu vůbec nepůjdu a šáhnu rovnou do díry. Potom levou na bočák a mám dobrý chyt!“ Jenže je pořád strašně velké horko. Lezu několik cest obtížnosti 5.10 a pak se vracím pod Darkness. Slunce je nízko nad obzorem a  já stále čekám. Pak náhle cítím, že přišla ta správná chvíle. Beru matroš, Marťa jistí. Cesta má tři možné nástupy. Jdu středem a musím docela zabrat – dírka, lišta, malý stup. První jištění a já si uvědomuji, že jsem v tom!!! Všechny myšlenky jdou stranou – teď jsem jen JÁ A SKÁLA. Popsat všechny kroky prvního úseku, o kterém jsem se domníval, že je klíčovým, nedokážu, soustředění bylo tak velké a silné, jako bych si zakouřil hodně dobrý vzorek marihuany. Pak chvíle probuzení na dobrém chytu – madle. Uvolňuji napnuté svaly a snažím se vyklepat bandasky. Je mi nádherně. První úsek mám bezchybně za sebou. Hledím nad sebe a omývá mě sprška potu – stejně dlouhý úsek mám před sebou. „Né, tam už chybu neudělám, to nejtěžší mám za sebou a jsem v úplné pohodě!“ Ještě chvíli odpočívám a pak jdu na to. Z dobrého chytu se vždycky špatně odlézá, ale jiná volba není. Dírka, lišta, dlouhý přešah, postavit nohu na nejistý stup – cítím, že to nebude lehké. Stěna se stává povislejší, ale já nespěchám. Síly mám dost, a hlavně to nejtěžší mám už za sebou!!! Hrana stěny se blíží – pomalu, ale blíží. Dolézám do dvouprstového chytu, přidržuji se dírky, hodně nastoupám levou nohou a  snažím se dosáhnout na další chyt. „Sakra, ten vůbec nebere!“ Vracím se zpátky na lepší stupy, odklepávám ruce a přemýšlím. Prohlížím stěnu a hledám tu nejlepší možnou variantu. Znovu stoupám na špatný stup a snažím se najít další chyt. „Kur..! Ten taky nebere.“ Vracím se zpátky a cítím, že mi natéká. Jsem trochu nervózní. „Tady přece nemůžu spadnout,

ŽIVOT NA KONEČCÍCH PRSTŮ

Druhý den si jdeme dát několik cest na Christian Brothers a  v  pauze mezi lezením si půjčuji od jedněch climbers průvodce. Obkresluji pár cest, které bychom si ještě mohli vylézt. Ne náhodou hledám sektor The Dihedrals, kde zrakem

znova lezu Darkness, v průvodci perfektně rozkreslený. S vykulenýma očima zjišťuji, že klíčová nebyla spodní část cesty, ale ta horní! text a foto

Petr Piechowicz

IRWRNDUHOEDUWiNLQGLHKLPDFKDOSUDGHVK

vždyť už jsem skoro nahoře.“ Odklepávám ruce a přemýšlím. Jediná varianta, která mě napadá, je riskantní. Levou nohou nastoupat na špatný stup, levačku zafixovat a pravačkou brutální kříž do dírky, která odtud vypadá dobře. Jdu do toho – Marťa mě zespodu hecuje. Noha, fix, dlouhý kříž. Přešah je brutální, cítím, že musím pořádně zatížit levou nohu, abych dosáhl na další chyt. Jsem už na půl článku v dobré dírce, ale v tom mi ustřelí levá noha. Prsty drží, levačka pumpuje na max. Né, tohle už nepustím!!! Hledám další stup, spravuji prsty a jdu dál. Dva tři kroky a jsem na hraně. Jdu pomalu, abych neudělal chybu, a hlavou se mi začíná honit – tys to dal, je to doma. Dolézám poslední metry a  přemýšlím, jestli mám řvát radostí?! Usedám na polici u řetězu a v naprosté tichosti vychutnávám nádhernou krajinu kolem. Je to šílené, místo hlasitých emocí ve mně zavládl naprostý klid – smutek! Smutek, který pociťuje každý lezec, horolezec, který doleze na vrchol. Stěna byla zlezena, vrchol byl dobyt! Ještě takto chvíli mlčky sedím a  vychutnávám ten klid. Pak se nakloním přes hranu a volám na Marťu, aby zrušila. Přetahuji lano a pomalu slaňuji dolů. Ještě jednou si osahávám některé chyty splněného snu – nádherný pocit.

NIGHTEC 800 ĖDGDVSDFiNĠQDFHORURĀQtSRXçLWt se syntetickou náplní z microvlákna DGXiOQtP]LSHPNWHUì]QLFKGĈOi SRKRGOQRXSHĖLQX JH[WUHPƒ&FHQD.Ā

PUMORI 3 stabilní a velmi odolný 4-sezónní stan s duralovou konstrukcí, materiálem s aluminiovou úpravou ]Y\åXMtFtWHUPRL]RODFLDVQĈKRYìPLOtPFLXUĀHQì SĖHGHYåtPGRY\VRNìFKKRU 3 osoby 3750 g 2,1 m3 [FPFHQD.Ā

WWW.FERRINO.CZ

XMT 32 W.T.S. H[WUpPQĈRGROQìDQHSURPRNDYì EDWRKGRKRU]PDWHULiOX&RUGXUDR VHVYDĖRYDQìPLåY\NWHUìGREĖHSDGQH DQHEUiQtSRK\EX  OLWUĠ    J   FHQD  .Ā 33

kův lezecký styl. V první řadě to byl především jeho výraz pokory a jeho respekt, který byl spojen s každým jeho výstupem. Pro Patricka mělo lezení filozofický rozměr. Skrze to dokázal dát průchod své citlivé, zranitelné a jemné stránce. Patrick mě neuchvátil pouze svým lezením. Měl jsem tu možnost poznat ho osobně jako přívětivého člověka, ale také jako ambiciózního soupeře v lezeckých soutěžích. Měl okolo sebe auru hvězdy. Byl milován a  obdivován mnoha lidmi. Ale jak tomu u  géniů často bývá, nebo alespoň tak mi to připadalo, jako by byl Patrick vlk samotář, osamělý zlatokop. Bohužel jsem s ním byl v kontaktu jen krátce, ale přesto mi toho hodně dal.

ANTOINE LE MÉNESTREL: Patricku, už tu nejsi, slzy mi stékají po tváři, vzpomínky se vrací. V osmdesátých letech jsi byl jako můj velký brácha, všichni jsme byli vlastně taková rodina lezců, kteří vymysleli volné lezení, měli jsme revolucionářského ducha. Ta síla se mnou zůstává dodnes. Vtiskl jsi lezení do naší kultury a pozvedl ho na úroveň jistého umění. Lezením jsi žil, byl to tvůj životní styl a já byl ještě student, který se jen díval. A na to, jak umíš lézt, jsem se díval rád, pružnost tvého těla vstoupila i do mého. Byl jsi velký brácha, hvězda, která svou září zviditelnila lezení pro celý svět. A já jsem nanejvýše respektoval hodnoty, které jsi uznával. Mnohokrát jsme se ocitli na úpatí stejné cesty. Tvůj statut hrdiny, počet tvých následovníků mě trápil. Byl jsi svou slávou naprosto ohromen. Byl jsi citlivý a já obdivoval tvou odvahu. Byl jsi jedním ze tří, kteří mě inspirovali: Edlinger, Berhault a Cordier. Každý z vás byl v něčem unikátní a  nebylo možné jít jen ve vašich šlépějích. Musel jsem si najít svou vlastní cestu. Sám jsi mi řekl: „Vidíš, nezměnil jsem se – lezu, jen když chci.“ Tvůj život se ti vysmekl z  rukou, zanechal kapky krve, potu a magnézia na chytech. Můj další výstup v Buoux bude pojmenován na tvou počest „Pas de pet, Viol de Corbeau“. Přiměl jsi nás snít, přiměl jsi nás růst.

STEFAN GLOWACZ:

LYNN HILL:

Bylo mi teprve šestnáct, když jsem poprvé viděl film Opera Vertical. Nikdy předtím jsem neviděl lezce v tak strmých a kompaktních stěnách. Ale nejvíc jsem byl fascinován ladností a  elegancí, s  jakou se Patrick Edlinger přibližoval ke  zdánlivě nekonečně vzdáleným výšinám soutěsky Verdon. On byl můj hrdina a já se snažil napodobit jeho styl. Nicméně brzy jsem zjistil, že to nebyly jen hladké a  plynulé pohyby, které charakterizovaly Patric-

Patrick vždy bude mít místo v  mém srdci a v mých vzpomínkách. Časy, kdy

Stefan Glowacz

jsem večeřela v jeho domě, kdy jsme se smáli a  společně pracovali pro časopis Rock and Wall a  kdy jsme lezli na překrásných skalách jižní Francie, byly vzácnými okamžiky v mém životě. Jelikož jsme patřili do jedné generace, inspirovaly mě Patrickovy vizionářské úspěchy, kdy přijel do Států a onsight přelezl spoustu těch nejnáročnějších cest v zemi. Nikdy nezapomenu ty magické momenty, kdy slunce prolomilo mraky a on právě dolézal závěrečnou cestu v první mezinárodní lezecké soutěži ve Snowbird v Utahu. To, co mu umožnilo lézt tak dobře, mělo co do činění s jeho vlastní vnitřní podstatou a  smyslem pro čestnost vůči lidem a hodnotám, které definovaly jeho život. Patrickova láska k lezení, k přírodě, smysl pro svobodu a  dobrodružství, jeho zábavu milující a jakoby dětská duše, to jsou jen některé z mnoha

34 Antoine Le Ménestrel

ŽIVOT NA KONEČCÍCH PRSTŮ phan vyfotografovat, vyrazili jsme znovu v jediný den, který nám zbýval, v neděli ráno. Taková chyba! Než jsme se zahřáli, sešlo se u  kamene nejméně třicet boulderistů. Patrick, který to nesnášel, měl prostě rád svůj klid, se snažil být co nejvíce nenápadný. A já jsem nemohl udělat ani první krok! Pamatuju si, jak Thierry Ducrot prohodil něco vtipného, aby odlehčil situaci a  povzbudil nás, a  všichni jsme se po-

vlastností, díky nimž získal přezdívku „Dieu“. Adieu, mon Ami! Tvá duše žije dál skrze všechny lidi, které tvůj život inspiroval!

JERRY MOFFATT: Když jsem začínal, byl Patrick už přední francouzský lezec. Zcela jasně se pamatuji, jak jsem viděl jeho fotku, hezký a opálený lezl bez bot ve Verdonu. Vypadalo to úžasně a inspirativně. Byl vskutku superstar. Při le- Lynn Hill zení byl tak elegantní, radost pohledět. Přeji si, abych mohl na skále vypadat alespoň z poloviny tak jako on. Na konci devadesátých let jsem strávil nějaký čas v jeho domě na jižním pobřeží Francie. Myslím, že tam byli také Ron Kauk a Lynn Hill. Byly to kouzelné časy volna a každodenního lezení. To nejzajímavější, na co si vzpomínám, ale je, když mě Patrick svezl ve svém novém autě HF Lancia Integral. Byl to výborný řidič a poté, co jen trochu zahřál motor, už jsme to svištěli ostošest. Ovšem ani na chvíli jsem nepocítil strach. Takové bylo jeho charisma, měl kolem sebe auru důvěry a kontroly. Když mluvil, lidé poslouchali. To on doplňoval mezery v mém lezení. Znamenalo to pro mě tak moc, koneckonců byl to Patrick Edlinger. Jsem z jeho odchodu velmi zarmoucen. Jak všichni víme, byl naprostou legendou a pro mě to byl jeden z největších lezců vůbec. Odpočívej v  pokoji, Patricku. Nikdy na tebe nezapomenu.

ALAIN ROBERT: Dozvěděl jsem se tu smutnou zprávu od jednoho novináře, který mě chtěl požádat o komentář. Byl jsem šokován. Padesát dva let, byl ještě mladý. Patrick je ten, kdo dokázal přivést lezení na televizní obrazovku, a to prostřednictvím filmu La vie au bout des doigts. Vlastně je toho mnohem víc. Jde o  životní etiku. Život zasvěcený lezení a potom, těch posledních pár let – což by se mohlo stát komukoliv – sestup do pekla. Deprese, alkohol. Ty krásné chvíle, které jsme spolu strávili ale zůstávají. Nedbalost mládí, kdy nic není nemožné. Bohémský životní styl v Buoux nebo Verdonu. Sbohem, velký umělče! Truchlím s  těmi,

které jsi tu zanechal. Patricku, nikdy na tebe nezapomeneme.

MARC LE MÉNESTREL: Naposledy jsem s Patrickem lezl ve Fontainebleau. Jedli jsme se Stephanem Denysem, naším společným kamarádem, který napomohl tomu, že jsme se dali dohromady. Probrali jsme nepodstatné záležitosti, i  ty vážnější, ohledně  přátel a rodiny, a uvědomili si, že skrze lezení jsme sdíleli i stejnou vášeň pro tato kouzelná místa. Vylezl jsem tehdy „Coup de fil“ – náročný 8A problém. Protože to chtěl Ste-

kusili zasmát, i když rozpačitě (obzvláště já). Celá situace byla obtížná i nádherná zároveň. Z těchto posledních momentů, kdy jsem s Patrickem lezl, si pamatuji slova mé ženy Sybille: „Tady je ten, který má opravdovou vášeň pro lezení.“

RON KAUK: Už je to opravdu dlouho, co jsem Patricka viděl naposledy, ale ten čas, kdy jsme byli spolu, ten je v mé paměti věčný. Jeho dům v jižní Francii, který nazýval rezervací (podle indiánské rezervace), byl místem Patrickova úkrytu. S jeho rodinou jsme sbírali olivy, trávili společně Vánoce, smáli se a navzájem si vyprávěli spoustu příběhů. Byl velmi hluboce smýšlejícím člověkem s takovou vášní vyjádřit sám sebe, že jsem mu říkal Kapitán Maximum. Líbilo se mu to a sám si tak říkal. Když na něj myslím, hraje mi úsměv na rtech. Vše se týkalo lezení, ale i něčeho mnohem hlubšího. Jemu a  jeho rodině posílám lásku a  respekt a své díky, že byli tak laskaví. připravili foto

Martin Stolárik a Veronika Hadaji Petr Piechowicz

35

Lezení na Pyrenejském poloostrově není jen Španělsko

CO TŘEBA PORTUGALSKO?

Patřím mezi ty šťastlivce, kteří si pro zahraniční studijní pobyt nevybrali studijně příliš náročnou zemi a školu. Mohla jsem tedy prožít pět nádherných slunných měsíců v portugalském Lisabonu, tudíž v centru lezeckého dění této země. Nejprve jsem neměla v plánu strávit velkou část volného času ve skalách, ale prostě tomu nešlo odolat! Jak jednou náhodou narazíte na fajn lidi, náhodou si s nimi zajedete lézt a náhodou s nimi prožijete parádní den, stoprocentně se vrátíte znovu a znovu a znovu… A život ve městě, i když tak krásném a temperamentním, je třeba prokládat aktivitami v přírodě. Ráda bych vám tudíž představila pár lezeckých oblastí, které jsem měla tu čest navštívit, protože některé stojí opravdu za to. Berte to jako inspiraci, kdybyste nevěděli kam za sluníčkem a lezením.

36

Farol da Guia (městečko Cascais, 35 km západně od Lisabonu) Právě tady jsem se prvně seznámila s  portugalským skalkařením. S  australskou kamarádkou Hannah jsme do této velmi známé, snad nejznámější destinace vyrazily hned na celý víkend. Pro volné stanování tu však jsou podmínky více než špatné. Když vám ale nevadí postavit si stan do malého křovíčka na dvacetimetrovém plácku mezi silnicí s  hotely na jedné straně a strmým útesem na druhé, můžete zažít krásný západ slun-

nou, takže tříštící se vlny občas zvlhčují nástupy, nebo dokonce vyžadují jističe vyzbrojeného plavkami. V  podzimním období nás však oceán ani jednou od lezení neodradil a  v  úderné kombinaci Giovanni, Jacek a  já jsme vylezli nebo alespoň vyzkoušeli téměř všechny cesty, které oblast v naší obtížnostní kategorii nabízí. Výhodou celého Cascais je, že se tam pohodlně dostanete z Lisabonu. Vlakem si sem snadno zajedete i na odpolední lezení. Zvláště když využijete možnost bezplatného zapůjčení kol, díky čemuž

Fenda (Portinho da Arrábida, u oceánu v národním parku Arrábida, mezi městy Setúbal a Sesimbra) Dosažitelnost této oblasti je značně složitá. Auto je opravdu třeba, jinak si uděláte celodenní, převážně pěší výlet. Právě proto jsem tuto oblast navštěvovala nejčastěji s místními Portugalci. Díky Tiagovi jsem měla možnost si parádně zalézt i v týdnu v téměř prázdných sektorech. Tiago je správný sportovní lezec a nacvičovač tělem i  duší. Zná všechny cesty, všechny kroky a  všechny finty. Na fleš

Večerní Intuição Primária 6c+

ce a brzké svěží ráno vysoko na útesech nad šumícími vlnami. A to vše obohaceno o neskutečný výhled na oceán a společnost rybářů. Pitná voda je k nabrání z kohoutku u cyklostezky, a tak už nic nebrání v tom seběhnout za majákem po strmých schůdcích a ocitnout se v soutěsce plné cest. Nejvíc mě na tomto místě uchvátilo snad samotné prostředí. Šumící oceán, vlny rozbíjející se o  útesy, výhledy, slunce… Avšak neustálý kontakt s oceánem a slaná voda ve vzduchu mohou být v  chladných a  větrných dnech problém. Velké množství cest začíná jen pár desítek centimetrů nad vodní hladi-

se asi dvoukilometrová vzdálenost od nádraží zkrátí na desetiminutovou záležitost. V podvečer stačí u nádraží koupit pečené kaštany, příjemně unavené tělo nechat odvézt vlakem do města a večer ještě někam vyrazit. Tady je na všechno času dost a ta nejlepší místa v Lisabonu v Bairru Altu, Alfamě nebo okolo Anjos ožívají až o půlnoci. Guia nabízí kolem dvaceti pěti cest v  obtížnosti 7a až 8b+, téměř čtyřicet pět cest s čísly od 6a do 6c+ a něco přes třicet dobře odjištěných trojek až pětek. Každý si zde vybere! A pozor na krysy! Aby vám nesnědly svačinu!

Každodenní kultura

37

Tiago v nejsportovnějším sektoru ve Fendě Na fleš nebo nic!

to s ním šlo jak po másle. Fenda je krásná, a to se týká všech pěti sektorů, které jsem okusila. Sektor Crocodilos nabízí mírně až hodně převislé linky v rozpětí 6a až 8b. Nejvíce doporučeníhodné a mé nejoblíbenější jsou: „Bad Boy“ 6c, „Speedy Gonzales“ 6b+ a „Nice Girls Don’t Climb“ 6c+. Lehce převislý luxus po krásných ostrých dírách. Druhý nejvýznamnější sektůrek po Crocodilos neboli Rampě, jak je také často nazýván, je Carallon. Je to kolmá, poměrně vysoká stěna, kde se nachází jedno 6b a  pak těžší linie. Kdo jede po 7b až 8a+ musí zde být v  ráji. Mně se snad navždy vepsalo do paměti úžasné 7a+ „Um Bocadinho De Praia Dai Dai Lama“ (v překladu: Malá pláž Dai Dai Lama). Dále sektory Dos Piratas a Cú de Júdas s  větším množstvím lehčích cest. Národní park Arrábida nenabízí jen fantastické lezení, ale také pláže jak vystřižené z katalogů cestovek.

Sesimbra Velha (nedaleko stejnojmenného městečka na pobřeží Setúbalského zálivu) Abychom zůstali ještě v Setúbalském zálivu, zmíním ne moc známou oblast nedaleko městečka Sesimbra. Charakterizují ji dva sektory zakousnuté do skalních útesů a množství racků, jejichž trus někdy značně ohrožuje čich jističe. Vodorovné rampy a  ferátka, po nichž se dá spolu 38

s racky kráčet, jsou kouzelné a zajišťují dobrou dostupnost cest. Mnou oblíbenější sektor Portugal dos Pequeninos je perfektní, i když zrovna nejste v kondici. Pěkné čtyřky a pětky v pevné oranžové skále. A když jsem se „hecla“, užila jsem si i od pohledu lákavé 6b+ „Terapia Vaginal“. Na druhou stranu, sektor Vertigem potěší především ty, kteří lezou 7a a víc. Nejkrásnější na tomto místě mi však přišlo „příoceánské“ prostředí. A  pak hodný dědula, který ochotně poradil, kde že

to lezení nejspíš je. A vůbec nevadilo, že portugalština není naše společná řeč. Po této příjemné zkušenosti jsem si uvědomila, že se mi na celém Portugalsku nejvíc líbí právě Portugalci. Doposud jsem nikde nepotkala tolik příjemných, usměvavých a ochotných lidí. Ale zpět k lezení. Za zmínku v Setúbalském zálivu stojí ještě oblast Pedreiras, nacházející se v  blízkosti stejnojmenné vesničky. Přestože jsou sektory také u oceánu, vápenec je zde čistě bílý a ces-

V soutěsce

ty spíše technického a plotnového typu. Avšak největší předností tohoto místa je bivakovací jeskyně, do které přímo svítí vycházející slunce. Takto krásné ráno vás na lezení více než naladí. Do jeskyně je třeba slanit, což dodá celé výpravě na akčnosti!

Nedaleko bílého, z  dálky dobře viditelného kostelíčku je další vápencová mikrooblast Redinha. Moc dlouho jsme tu však nepobyli. Cesty jsou hodně kraťoučké, spíše boulderové a  bolavé. Vše ovšem vynahrazuje dokonalý výhled do širého okolí.

Poios a Redinha

Myslím, že portugalské lezení, hlavně to okolo Lisabonu, stojí v podzimních, jarních i zimních měsících za návštěvu. Oblasti, které jsem zmínila, nejsou v Portugalsku určitě jediné, zato asi ty nejznámější a největší. A pozor, bonus! Téměř po každém dni ve skalách se dá osvěžit v oceánu a dopřát si výborný káves v jedné z nespočetných kaváren! Právě všudypřítomné kavárny jsou jednou z  nejtypičtějších charakteristik Portugalska. Je to prostě kultura!

(u vesnice Poios, mezi městy Pombal a Coimbra) Cestování po Portugalsku nás zavedlo i více na sever. Kvalita skály a lezení ve vnitrozemském Poios dle mého názoru nedosahuje kvality Fendy. Ale toto příjemné, sluníčkem neustále vyhřáté místo je zasazeno do opravdové přírody. Kopcovitý terén a nedaleké eukalyptové lesy mi vynahrazovaly zeleň, které je v okolí Lisabonu nedostatek. Pro milovníky barev je to ráj. Vápenec je krásně a jasně žlutý. Člověk má pocit, že by měl spíš lenošit a užívat si slunce, než se třepat na stěně. Avšak 7a+ v sektoru Microondas (Mikrovlnka) jsou pro lezce magnetem.

text foto

Olga Stuchlíková Jan Mrnuštík, Jacek Dynski, Olga Stuchlíková

DRUHOLEZEC

ZE ŽIVOTA DRUHOLEZCE [9] Příběhy z horských dolin, šera lesů, stínu skal a tišin řek 3. října 1983 Ranním šerem vjíždí do teplickýho nádraží osobák. Na vexlích u trnovanskýho pivovaru zhasne Bobině hlavní světlomet a fíra vezme za brzdu, že se od okolků jiskří. Odlepím se od litinovýho sloupu perónu a  jdu vstříc skřípějícímu vlaku na třetí kolej. V kapse mám místo jízdenky povolávák. Mámě udělal radost, prej má konečně černý na bílým, že neporodila kripla. Táta se zas dmul pýchou, že aspoň rukuju k hradní stráži, když už nebudu inženýr. Brácha se mi jen šklebil, nejradši bych mu jednu natáh, študentovi. Věděl jsem, že se sem už nevrátím. Bágl s matrošem mám u Jindry v truhle, v tomhle údolí smogu žít nechci.

Jeptiška, Stará cesta

V  Mostě jsem přesed na rychlík Bezdrev, ten mě převez dosud neznámejma údolíma pod hradama Pravdou a  Džbánem do Lužný u Rakovníka. Tady už čekal motorák přes Strašecí a Stochov na Kladno. Před nádražím stála tatra s  výkoňákem a  řidičem, který chytali zobáky, jako jsem byl já, a strkali je na korbu pod plachtu. Na Kladně jsem v životě nebyl, vezli nás do města, škvírou mezi sajtnou a plachtou jsem sledoval ubíhající silnici. Pak se tatra párkrát zatočila na kostkách, přejeli jsme vlečku, a  když nás vysadili na buzeráku uprostřed kasína, nevěděl jsem, kde je sever. Slunce ten den nevyšlo, rozhlížel jsem se okolo, za jedním plotem přes ulici listnatej les, za druhým komíny a chladicí věž elektrárny. Čoud ve vzduchu měl kovovou příchuť, neustálej hukot komínovejch ventilátorů občas přehlušilo třísknutí ingotů z Koněva, Poldovka nemohla bejt daleko. Myslel jsem, že víc než mě vokudlala Jindra, už to nepůjde, ale byl to omyl. Civil jsme naházeli do igeliťáku s adresou domů, znova nás proklepla komise jako u odvodu a navlíkli nás do tepláků.

4. října 1983 Druhej den začala budíčkem v 6.00 opravdová vojna. Osobní hygiena, rozcvička, snídaně, nástup na buzeráku, pořadovka, fyzická příprava, oběd, učebna, řády… Za stálýho řvaní frajtrů a kaprálů při převlíkání, fyzičkách nebo skládání komínků po betlému. Odpoledne, když zapadla brána za posledním furťákem, se zašil dévéťák na štábu a do večerky šůrování střídalo bugování, aporty saharu a  barevná hudba rajony. Mě ale víc než mazáci vyvádělo z míry to, že jsem si v palici pořád nedokázal srovnat světový strany. Padla inverze a slunce ani hvězdy nebyly k nalezení. Po fotbálku

Usadil jsem se na prázdný čtyřce, nataženej, s hlavou na opěrce a zkříženejma nohama zapřenejma o nohu protější sedačky. V hlavě si promítám poslední sobotu s Jindrou ve skalách. Vylezli jsme ve Hřensku na Homoli a tam v odpoledním slunci mi stříhala vlasy a vítr jí je odnášel z natažený dlaně. Mlčeli jsme, ukládal jsem si do paměti krajinu až k  obzoru, vůni skal, listí, mechu a  jehličí vsáklou do chlupatýho lana. Jindřiny oči říkaly, že tuhle zkoušku vydržíme. Když vlak projel kolem hřišť a kurtů v  Bílině a  zastavil v  zátočině za závorama u Kyselky, místo abych si hodil kletr na záda a  vystoupil, jsem přešel uličku a stáh okno. V šedým ránu trčela z mlhy 40

10. října 1983 u vypuštěnýho koupaliště betonová skokanská věž. Courák se dal tiše do pohybu, bez vlasů mi táhlo na uši, oči pronikaly mlhou ve snaze zahlídnout nad protější strání obrysy Bořně. Vtom se kolem začaly míhat vagony a dunět podvozky vlaku s uhlím. Honem jsem přizved okno, nejdřív v dáli odeznělo houkání mašiny, pak ustal rachot kol. Znovu jsem otevřel, ještě bylo slyšet zvonění uvolněnýho spřáhla a  usazoval se prapor mouru za posledním uhlákem, když se mlha roztrhla a já uviděl siluetu Skautský věže a za ní proti oranžovookrový obloze kontury Severního a Západního hřebene Bořně. Tak se se mnou loučily severní Čechy. Mlha se zase zavřela.

V  přijímači byl bažant nejsvobodnější při výběhu z kasína. Běhali jsme uličkama přes Dubí, za hlavní ulici kolem hospody na trojúhelným náměstíčku, kde nás někdy mazáci celou četu schovali do splývajících větví obrovský smuteční vrby a šli na stojáka na pivo. Pak nás hnali po železničním nadjezdu kolem zahrádkářský kolonie na kopec se škvárovým fotbalovým hřištěm. Při běhu bažant přepnul hlavu do civilu a myslel si na svý věci. V řádech jsem se dočet, že ženáč si může rozdělit dovolenou napůl a získat tak den na cestu. Napsal jsem Jindře, jestli by si mě nevzala, ale nějak nechápala zmáčklou duši zobáka v druhým tejdnu přijímače a odepsala mi, že v  žádným případě a  jak jí to teď s  klu-

kama krásně leze, když se nemusí bát jako se mnou. Jednoho dne jsme proběhli i lesem za hřištěm, barevný listí padalo ze stromů a vířilo nám pod kanadama. Vyběhli jsme na opuštěný louky s nekosenou suchou trávou prorostlý bodlákama. Mlha byla pryč, do zad nám hřálo ještě pořád silný slunce a v dáli na obzoru se modrala kupa Řípu. Pro mě to bylo vysvobození, konečně jsem věděl, kudy zdrhat domů. Dalo mi to zpátky naději a víru, z Řípu je vidět Milešovka a z ní Sněžník. Je to kousek!

„Čoveče, Gravitační komplexy, to je název, já to úplně vidim, to bude výstup roku!“ „A víš, že v Labáku se už léta leze na Tyršovky Antigravitační komplex za sedum, od Zabilky?“ „Ale tohle je IXc!“ „Devítky už předloni lezli Weingartlové na Labskou pannu a  Hudy je práská v Sasku.“

ky balík krasavců z Hradčan na přísaze na Staromáku. Má to svý výhody, vyměnili nám vycházkový mundúry za pořádně ušitý, který padly, a párkrát nás vyvezli na starý letiště do Ruzyně, aby nás secvičili. Udělali ze mě pravýho krajníka v sedmým řadu. Dneska nás už vobuli i  do parádních hnědejch kanad s koženou vokovanou podrážkou. Pozdě večer nás odvezli

21. října 1983 Nejčastějš používaný slovo na vojně je číslo. Každýmu votrapovi někde z Plaveckýho Čtvrtka nebo Družstevnej pri Hornádě musím řikat, že to mám za milión. V neděli nám dali začoudit na opičí dráze, vyběhli s náma do lesa v gázmaskách a dali nám v nich vyřazovák do stráně. Zpátky jsme museli slabší kusy vést. Pak nás nechali nastoupit na buzeráku a lámali nás na policajtský učiliště do Frýdku. Kdo to podepíše, vodkroutí prej jen pět metrů, a ty prachy, co se tam berou. „Jebem ti mater, radšej sedem sto tridsať, ako plné vrecko kalendárou!“ Tak takhle oni na nás! Zdupat, zlomit a  pak dostat tam, kam potřebujou. Asi se mi zlepšila fyzička, přesto že se dožírám chlebem s  marmeládou a  kapsy u  pracovního mundúru mám slepený, sem zhubnul a od běhání v kanadách se mi nalily lejtka. S tím se vrátilo normální myšlení, málem mě tím řvaním a sekýrováním dostali. Večer jsme zase blejskali kanady do vysokýho lesku. Jdu kolem stolku dozorčího uložit je do šatny a koukám, že fiatovi, co má pomocníka, leze zpod košile na krku lavinovka. „Jé, ahóój, ty lezeš?“ Vylít ze židle jak na péro, z  huby se mu dralo, jak mě spraží číslem, abych se mu předpisově zahlásil, ale jak si skovával šňůru pod šlajfkou, tak se mu to rozleželo. „Ty taky? A odkud jsi?“ Podali jsme si ruce. „Já jsem Pepa Novotnej, ze severu, Labák, Tisá Wände, Ostrov a ták.“ „Aleš Obršál z Hronova.“ „Tak to lezeš v Ádru!“ „No, spíš na Ostaši.“ Narukoval před půl rokem, taky si ještě nemoh vyskakovat, potkávali jsme se jen na schodech nebo při večeři v jídelně. Stačilo jen mrknout, a  když byla chvilka, tak jsme si vyprávěli, protože sehnat samizdatovej časák o  lezení byla fuška i v civilu. Každej dopis od kámošů jsme hltali jako divý. Aleš byl unešenej nedávným počinem Tomáše Čady.

Na Sahaře

autobusama do Prahy, v Pařížský jsme se seřadili, nasadili bajonety a zásobníky na kosy a cvičně nadupali na vylidněnej Staromák, až jiskry lítaly. „Víc, to musí bejt slyšet jak lidový milice v osumačtyřicátým!“ Furťáci museli mít vsazený na svý koně velký částky nebo vypsaný odměny, rivalita mezi armáďákama, vnitrákama a péesákama byla vyhrocená. Zkraje jsme dupali jen pro starý, po tejdnu nás začal jebat velitel roty, jak se blížilo výročí výstřelu z Aurory, přidal se i velitel praporu a na Ruzyň už jezdil velitel pluku. Za nejlepší hodnocení jsme měli slíbenýho po přísaze durcha.

7. listopadu 1983 Maják

„Jenže tam je to prej vo dva stupně lehčí.“ A tak jsme se pořád štengrovali, kdo a kde je lepší a stejně jsme věděli prdlajs, protože jsme oba lezli do tý doby jen za barákem.

5. listopadu 1983 Vybrali rovný kluky mezi 180 a 185 cm a už čtrnáct dní nacvičujeme pořadovku a pochodování. Doplněj s náma do stov-

Ráno jsme si museli vodpárat knoflíky a přišít zlatý furťácký, i podbradník a lvíčka na elpíčku jsme dostali od výkoňáka zlatý, vověšeli nás šňůrama a  fialovým hadrovým páskem se zlatým íbršvunkem. Znovu jsme pucovali sapíky a dostali jsme k nim vyleštěný bodáky. Nervózní jsem byl jak pes, těšil jsem se, že až bude po všem, uvidím na vycházce naše a Jindru. V poledne na seřadišti u právnický fakulty mi major sebral brejle z nosu. „Sokolíku, v autobuse se o ně přihlaš!“ 41

DRUHOLEZEC

Chodníky byly plný venkovanů, co přijeli na tu slávu do hlavního města, každej chtěl vidět toho svýho synka. Matky si utíraly kapesníčkama voči, tátové bánili startky, holky se stavěly na špičky a mávaly. Jen já nic neviděl. Čuměl jsem na zátylek před sebou, rukama v bílejch rukavičkách svíral padesátosmičku a vymetal kanály v  rigolu u  obrubníku, co jich cestou na Staromák bylo. Měl jsem dojem, že jsem zaslech mámu, ale tekli jsme bulvárem jak řeka, třískali botama

Kreslil Karel Macas

vo kočičí hlavy, až ve voknech řinčelo sklo a  nadskakovaly i  hrnečky v  kredencích podkrovních bytů. Tribuna byla plná potentátů a generálů s plechovejma prsama plnejma medailí a hvězd. Na vnějšku balíku jsem musel natáhnout krok a točit oblouk na náměstí, trefili jsme se do značek, zasalutovali při hymnách, kouleli vočima při projevu a zařvali: „Tak přísaháme!“, přesto že jsme měli přísahu už včera na buzeráku na Kladně. Vopsali jsme eště jedno kolečko pod tribunou a z náměstí vyšli zpátky k Vltavě. Chvilku vedle mě poskakoval brácha. 42

„Vole, ty nevidíš, že jsme tady?“ „Ty vole, nevidim!“ Než nás na Kladně pustili ven z kasína, museli jsme zase přešívat všechno na zeleno. Někdo víckrát, protože nám mazáci s gustem blbě přišitý knoflíky utrhali. Ale toho durcha jsme dostali.

23. listopadu 1983 Po přísaze přituhlo. Připravovali nás pro strážní službu a  blížili se prověrky. Už jsme tolik neběhali, ale o to víc jsme shybovali a klikovali. Taky jsme měli vostrý střelby a cvičili jsme uzavírání kordonem i vytlačování včetně používání mírnejch donucovacích prostředků – bílýho metrovýho pendreku zvanýho federál a  štítů z plexiskla. Pro hlídání kachlíkárny na Letný, Husákovýho domku za Jelením příkopem, starýho Ruzyňskýho letiště a rušiček vysílání Svobodný Evropy nás museli pořádně proklepnout. Jednou v  noci největšímu svazákovi a  členu KSČ na rotě blbci Humlovi jako hráblo a nechal hulit protekčního lampasáckýho synka jedno čvaňho za druhým, dokud nezmodral a nevodvezla ho záchranka. Ráno nás nechali zavřený na rotě bez jídla, kasíno se hemžilo kontrášema a  jednoho po druhým nás vodili do kanclu. Tam byl jeden hodnej a jeden zlej, nejdřív dělali, že vyšetřujou tu noční šikanu, ale postupně jsem pochopil, že chtějí, aby jsme někoho udali a oni měli případ. Nakonec nás nechali podepsat souhlas s rozmístěním raket SS 20 a mohli jsme se jít do jídelny nafutrovat. Přestávalo se mi to líbit. Znal jsem z vyprávění u vohně drsný historky, jak se v Benešově mydlej bigoši s tankánama, o mrazech na Doupově nebo cestě rakeťáků do Kazachstánu na střelby, ale co dělat s takovouhle všivárnou? Horolezeckej pámbíček nade mnou vzal spád věcí do svejch rukou. Při cvičný stráži se mazáci domluvili, že budou brát zobákům na stojce samopaly. Před půlnocí se vrátili nalitý z vycházky a hned se sápali na kopeček za basou, kde sem měl stojku. Mysleli si, že je to dobrá sranda, tak jsem jim ho dal. Když odešli, zavolal jsem vysílačkou velstra, že jsem přišel o zbraň. Hned mě přišli vystřídat, na strážnici na mě koukali jak na prašivýho, musel jsem se smát, jak to žrali. Velstr byl z  jiný čety, byl už kaprál a aktivní zelená guma, zavolal si mýho velitele družstva a  pustili se do mě. „Vojak, ako si to predstavujete, dáme vás do hlásenia.“ „Dejte, já si to zodpovím. Jestli chcete ten sapík, tak si pro něj dojděte na dvaa-

dvacítku, má ho Kusý a hoďte sebou než usne, byl pěkně zlinkovanej.“ Zbytek stráže jsem prochrápal, na stojku mě znovu už nedali. Co se dělo ráno, když přišel kapitán do práce, nevím. Jedno je jistý, teď stojím na buzeráku sbalenej s  ostatníma exotama, co neprošli, a čekáme na vodvoz ke stavebnímu praporu do Dolních Břežan, kam nás uklidili, abysme nezacláněli u prověrek. Z voken na nás čumí celý kasíno a závidí, že máme po vojně.

24. listopadu 1983 V Břežanech na konci zámecký zahrady nás vysypali na panelovej buzerák mezi dvě protáhlý montovaný budovy. Zadníma vratama bylo vidět cestu do polí. Nechali nás tam stát s  velkou polní a  pytlem hadrů a bot, dokud nesvezli odpad ze všech vnitráckejch přijímačů. Setmělo se, zapnuli venkovní osvětlení, na nebi začaly blikat hvězdy. Očima jsem našel Velkej vůz, protože na něm jezdí můj horolezeckej pámbíček, anděl strážnej a kámoš v jedný osobě, se kterým si povídám, když jsem sám. „Cejtim, že dneska tě budu potřebovat, kámo.“ „Jasně, brnkačka, neboj,“ zamrkal dvojhvězdou v oji. Na podestu před vchod vyšli lampasáci, na střeše se rozsvítil velkej světlomet. Nastoupili jsme do dvojřadu a začali nás jmenovitě rozřazovat na roty a  odloučený jednotky. Noty měl v  ruce kapitán, politruk 2. roty a v abecedě se blížil k mýmu jménu. „Novotný Josef!“ „Zde! Zde!“ Přejel nás znechuceným pohledem, protože už měl touhle dobou mít v sobě svý piva. „Novotný Josef, dva kroky vpřed.“ Plácl jsem na rameno kluka před sebou a  vystoupil před první brázdu, pár metrů vpravo zadupal druhej podezřelej. „Kurva! Jak to, že jste dva?“ práskl papírama o zábradlí a obrátil se k ostatním gumám: „Toho písaře dám zastřelit, to udělal schválně!“ „Čím seš v  civilu?“ zeptal se mýho jmenovce. „Elektrikář.“ „Pardubice, 1. rota, co mi to sem posílaj?“ „Čím seš ty?“ „Stavař.“ „To už je lepší – Hýskov. Co nejdál s  váma, nesnášim, když se někdo v  mý jednotce jmenuje stejně jak já!“ Uložili jsme si bagáž k výkoňákovi do skladu a odebrali se na bidlo. Na jedný cimře jsme byli všichni Hýskováci.

28. listopadu 1983

Přemýšlej o tom, protože až se vrátíš z vojny, tak už bude pozdě. No ale dost legrace, tady teď začíná sranda! S pozdravem Vojna není kojná, a proto rychle uteče, Tě zdraví Karel

Na Kladně nás furt strašili, jaká je to hrůza v  Břežanech u  pétépáků, ale po pár dnech zjišťuju, že tu všichni jen dělaj, co je potřeba, a  jsou v  klidu, protože jsou utahaný z práce a na mazáckou vojnu tu nikdo nemá roupy. Druhej den se nám představil absík, kterej nás bude mít v Hýskově na triku, u  výkoňáka jsme odevzdali nepotřebný součásti výstroje z  Kladna a  dneska frčíme vejtřasou přes Rudnou, Loděnici a Vráž do Berouna a podél řeky do Hýskova. Jsme u vytržení, jaký štěstí nás potkalo, ubytovaný jsme na horním patře civilní ubytovny, po dvou na pokoji, postele kabrio bez bidel a adresa je Na Krétě 408. Kdyby mi někdo řek, že budu na vojně na Krétě, tak ho budu mít za blázna. Tady budu moct chodit po práci běhat, do Srbska na vápenec to musí bejt dvě hodiny pěšky, to je jako z Podmokel do Labáku!

11. ledna 1984 V  Hýskovský Prefě v  zimě není takovej fofr, tak nám dali dovolenou. Byl sem si nechat dát štempla do vycházkový knížky na posádce v Teplicích, doma se převlík do civilu, z šuplíku vytáh neodevzdanej pas a hurá za Jindrou do Děčína. Zajeli jsme si autobusem do Těchlovic, je docela hezkej zimní den, svítí sluníčko a mrzne. Vyšlápli jsme na Vrabinec. Libujeme si, že jsme zase po čase spolu na skalách. Nahoře na Vrabinci jsem vybalil všechen matroš a  očima jsem měřil skály, který jsem chtěl kořit. Jindra se mi mezitím ztratila někam nahoru na vyhlídku a vůbec byla nějaká tichá. Tak jsem za ní zašel a ona pořád něco o hradu a rozhledu a počasí. Mě nic netrklo, pořád jsem byl nadrženej na to lezení. Nakonec jsem se začal sápat na Jehlu. Sokolíkem jsem nastoupal na balkon a  dal tutovou smyčku. Pak jsem natraverzoval pod skobu a cvaknul do ní karabinu. Chtěl jsem si do ní sednout a rozproudit krev ve zdřevěnělejch rukách, ale to už Jindra trojčila, že jí je zima a jde

1. ledna 1984 Ahoj Pepo! Zdravím Tě z V. posledního předvrcholového tábora uloženého co nejtěsněji pod nejvyšším vrcholovým bodem města pražského, z hory, jež se zove slovutným názvem Strahov. Jsem nucen tento vzkaz psát tužkou, neboť vše tekuté nám tu zamrzlo (inkoust, hučák i voda na kamnech). Na Vánoce jsem dostal 5 m 5mm šňůry z Francie a příslib, že mi bude zasláno od každé velikosti (je to asi 12 druhů). Myslím, že pak by se dalo už docela bezpečně lézt. Se začátkem nového roku jsme se taky rozhodli, že budeme vyrábět vklíněnce. Jako vzor nám budou sloužit vklíněnce, které dostal Bobeš z Rakouska. Myslím, že se na Bořni velmi dobře uplatní. Vlastně ty vklíněnce by pásly i na lezení do Srbska. Psal jsi, že máš v neděli vycházky od 8.00 do 21.00. Moh bys zajet z kasáren až do Srbska lízt? To by byla pohoda. V Srbsku jsme našli s Bobšem bezvadnou jeskyni. Je do ní hrozně malej vchod, ale za ním se rozšiřuje na obrovský prostor pro 20–30 lidí. Je tam přístup pětkovou cestou a od ní se slaňuje. Tam se dá najít bezvadný útočiště před cizími zraky. V lednu jsme se rozhodli běžet Jizerskou 50 a v únoru Krkonošskou 70. Protože to vypadá, že do té doby nic nenatrénujeme, bude to tam vypadat jako na té pověstné hoře Mnt. McKinley. Přežije málokdo. Posílám Ti dvě fotky z lezení v Prachovkách. Lezli jsme komín a  Jirka, který je na to dost krátký, vymýšlel unikátní styl lezení. V jedný chvíli, to už byl kus nade mnou, se mu podařilo uklouznout rukama a  našponoval se do komína jen hlavou a nohama.

Udírna u Berounky

Říká se, že vojna dělá chlapa. Máš režim, dostaneš zabrat psychicky i do těla, což je nesmírná výhoda. Taky jsem slyšel, že to není špatný na pár let na vojně podepsat. Postarají se Ti o šaty, jídlo i program a Ty potom nemáš žádný starosti.

pryč. Normálně se o mě bála, že mě tam radši nechala. Ve mně se to vařilo! Měl jsem vzteka, vo to většího, že mi bylo taky zima, slanil jsem, stáh lano a všechen bordel nakopal do báglu. 43

Vše o předplatném tohoto časopisu najdete na: www.montana.cz/predplatne

DRUHOLEZEC

Sakra, zase pytel! A  teď za ní eště poběžim jak pejsek. Tak zejtra jdeme na běžky.

24. února 1984 Ahoj Pepo! Předně Ti musím napsat, že nevím, odkud se k Tobě doneslo, že je to se mnou ve škole nahnutý. Pravda, poslední zkoušku z pružnosti jsem dělal až předposlední den před koncem prodlouženého zkouškového

na nástupy a zaclánějí v civilu, což ty naše podplukovníky dost vytáčí. Já jsem dostal pochvalu před nastoupenou jednotkou za zakopávání. Měli jsme se totiž zahrabat a já jsem byl hnedle hotový, zatímco ostatní teprve snímali drny. Tak jsem si lehnul do okopu na záda a koukal do slunce. Náhle mi slunce zastínil jakýsi nadporučík a  hrozně se rozčiloval, že nic nedělám. Dal mi proto vykopat navíc výkop pro klečícího střelce a poté mě nařknul

Čertova Ruka

tom jsme vylezli ještě další 4 cesty a Starou cestu na Vojtěcha. Taky jsme si se Žíněm nechali ušít larisový kombinézy, zima si už na nás nepřijde. S  těma larisákama to zkus časem projednat s  Jindrou, ať mezi nás řácky zapadneš. Já mám brčálově zelenou, Žíně hrubě zelenou a Zdenda šíleně hnědou. Minulou sobotu jsme byli se Žíněm na Bořni. Mrzlo až praštělo a my byli spokojeni, neboť trénink je trénink a  na Mnt. McKinley je zima a krutý mráz. Naprali jsme se do jedný VI a málem jsme zahynuli. Sníh na plošinkách se teplem našich rukou rozehříval, aby záhy zmrzl na sklovitou krustu, na které nešlo stát. Takhle krásně jsme se sešli na jedný uklouzaný plošince u  rozviklaný skoby, kterou jsme ovázali padákovkou a slaňovali. Byla to citovka. V tu chvíli jsem si říkal, jak je to krásný bezpečně setrvávat na vojně nebo ve škole. Jakmile jsme ale byli dole, dali jsme hučák, čili TOMZ (tekutý odstraňovač morálních zábran) a  s  elánem jsme šli lézt dál. V  jeskyni sníh nebyl, tak jsme vylezli Sv. Václava a navečer jsme zalezli do knajpy. Přeju Ti, ať Ti to rychle utíká, aby ses moh zase v naprostý pohodě vyvěsit jen na rukách ve čtyřicetimetrový výšce na prstových chytech, abys bezpečně otestoval Tvůj nový sedák při skoku z věže až na zem a aby ses na vojně tak řádně vypracoval, abys byl notnou oporou zatím se jen tak nenápadně tvořící, ale časem veleparádně úspěšné výpravě na horu, jež zove Mnt. McKinley. Měj se parádně. Karel

18. března 1984 Kapela

období, ale v P O H O D Ě jsem ji udělal. Takže študuju dál a vojnu si neustále oddaluju. Věřím, že než na tu vojnu půjdu, tak mi ji před nosem zruší. My máme na škole taky vojnu a nutí nás každý úterý běhat v mundúrech po Motole. Nejideálnější voják je Bobeš. V uniformě vypadá jak německý tankista a při pochodování se perfektně komíhá. Třikrát se mu stalo, že ztratil pásek a potom chodil po cvičáku jako trestanec. Velitele ročníku nám dělá Míla, má na hrudi tři koleje a  je na to náležitě hrdý. Míla úžasně pochoduje (ruce mají abnormálně jiný rytmus než nohy) a hrozně tu vojnu žere. Milouš a Martin vojnu naopak sabotují. Hráli totiž fotbal a Milouš si zvrtnul kotník a Martin narazil loket. Nechodí proto 44

z neplnění vojenských povinností a z nezájmu o vojnu. Před měsícem jsme byli s  Bobšem a Zdeňkem v Labáku. Zkoušel jsem Šepot květin a perfektně jsem si obrousil fungl novou mechovku na kopačkách. Dvakrát jsem nad kruhem sklouznul, a tak jsme šli radši dál. Vylezli jsme údolku na Želvu. Perfektní převislý sokolík, dost namáhavý, ale ostrý. Naštěstí jsme si před výstupem zavdali hučák, takže jsme lezli bez zábran. Dali jsme ještě převislou hranu na Labský pilíř. Chrněli jsme pod Rollinem, což byla výhoda, neboť Bobeš, který je zvyklý brzo vstávat a  lézt, hned po ránu vystoupal Klouzačkou nahoru a  pak nemoh slézt. Takže jsme si se Zdeňkem ještě trochu přispali a pak jsme šli Bobše stáhnout. Při

Jindra od Novýho roku dělá v projekci na byťáku v Český Lípě. Přišel mi dopis, že dostala byt.

20. dubna 1984 Na Velikonoce jsem dostal vopušťák. Dopoledne nám přivezli z  Břežan prádlo a vůbec to vypadalo, že nám dají pokoj, tak jsem se po práci sbalil a  šichťákem konečně vyrazil. V Závodí jsem nastoupil do vlaku, kterým obvykle v neděli odjíždí Jindra. Připadal jsem si jako ve snu a díval se na perón, jestli tam náhodou nestojí vojín Novotný a nemává mi. V  Praze na hlaváku jsem se připojil k davu kyselejch ksichtů nepřítomně drcajících metrem. Na Florenci jsem se nacpal do Rumburaku, od Mělníka to se mnou už šilo, těšil jsem se jako malej kluk. Vrejval jsem si za svitu večerního nízkýho slunce do paměti panoramata novýho domova. Beškovskej kopec, Berštejn, Maršovickej vrch,

Provodínská Panna, Vlhošť, Ronov, Bezděz, Kozel, Ralsko, Klíč, Slavíček a Špičák. Autobus odfrčel a já zůstal čučet s báglem a deskou Dire Straits Love Over Gold pod paží na chodníku. Rozhlížel jsem se kolem, jako by mě pustili po deseti letech za dobrý chování, nikdo mi neskákal kolem krku a pomalu mi docházelo, že budu muset vykročit sám. Potkali jsme se u Berkovskýho zámku, je to dobrý, dostal jsem svoje klíče. V sobotu jsme jeli do Sloupu. Cestou do skal za hřbitovem rostlo moje sebevědomí, Vrabinec se nesmí opakovat. Jindra to tak taky asi cejtila. Přišli jsme pod Holubí věž a první kruh, kterej nám pad do voka, byl ten od Skelnýho zraku. A že to teda vylezem. Navázal jsem se, navěsil na sebe smyčky a hybaj nahoru. Po pěti metrech jsem na hrot pověsil tutovou pentli a mastil to dál. Po dalších třech metrech se skála začala zvedat do převisu a chyběly mi dva kroky ke kruhu. Rozhlížel jsem se, kam bych dal další smyci, ale zaboha jsem nemoh nic najít. Najednou koukám, že se rozhlížím, kam odskočím. Po straně svah prudce stoupal kolem věže, tak to nebylo tak hluboko. Jindra dole viděla, že je zle, že zraju, tak vyzvonila smyčku a  já skočil. Blbě. V  noze mi zas luplo, jak když praskne

„Sakra, ta noha bolí…“ „Já to věděla hnedka, jak to dopadne.“ „Vždyť si mě tam sama vyhnala!“ „Aspoň nemůžeš tvrdit, že jsem ti ubírala morál.“ „No jo, no.“ „Víš, Pepčo, s tebou to není ono, vždycky se o tebe bojím. Možná to máš nalomený, slyšels, jak to křuplo?“ „Blbost, minule jsem měl akorát natrženou šlachu. Uvidíme zejtra, jestli se na to postavím.“ „Už se těším na příští víkend, jak si s klukama zalezu. Jedu s klukama z Boru do Německa.“

22. dubna 1984

Bobeš      foto: Alena Štenglová

suchá větev. Začali jsme se hádat, jestli se má sundat bota, nebo ne. Bolelo to sviňsky. Tak jsme posvačili a  vylezli nahoru Starou cestou, což jsme měli udělat hned prve. Potom jsem se chtěl sápat ještě na Sochu svobody. Sotva jsem lez, při každým kroku jsem sykal nebo klel. Jindra nic neříkala a trpělivě čekala, kdy uznám svou porážku.

Dali jsme den odpočinku, zajeli do Děčína a dneska se jdeme podívat z Mezní Louky na Pravčandu. Na Fučíkovce pod Křídelní stěnou jsme potkali Čajdu Olinu, jak si tu vykračuje s prdelatou černoškou. Prej je to Máňa z Kuby, kámoška ze školy. Slovo dalo slovo, a tak jsme milou Máňu voblíkli do montérek a lezaček. Z cesty jsme vylezli nahoru pod Loveckou trubku. Začalo bláznivý lezení. Mohutně jsme Máňu jistili a běhali kolem ní, ukazovali jí, na co má stoupnout, čeho se má držet. Přemlouvali ji, že se nemusí bát a že nahoře je knížka, kam se

Zuni

É N OV Y BARV

Nový celotělový úvazek pro děti. Osvědčená konstrukce vybavená čtyřmi QB sponami pro přesné nastavení. Posuvné polstrování nohaviček zpříjemní lezecké zážitky všem malým horolezcům. Pro děti do 130 cm výšky a 40 kg váhy. Velikost: univerzální Barva: šedá/ akvamarín Váha: 364 g

QUICK BUCKLE SPONY

PLNÉ NASTAVITELNÁ KONSTRUKCE

v pro de jní síti

POSUVNÉ POLSTROVÁNÍ

DRUHOLEZEC

Rolling Stone, Klouzačka

může podepsat. Máňa se snažila a pořád naříkala, jak se stydí, že se bojí a že nás zdržuje. Mně se na ní nejvíc líbilo, jak bezmezně nám věřila. Třebas se bála přeskočit metrovej komín, ale když se nad ním Olina rozkročila a podala jí ruku, tak se smála, jak je to lehký. Ryzí člověk, tahle Máňa. Taky uměla pěkně šokovat. Třebas začala vyšívat a vypadalo to, že chce spadnout. Tak jí člověk řek: to tady lezou i starý babičky, a bylo po strachu. Prostě tomu věřila. A taky dělala srandu. To třebas stála docela ve slušný expozici a najednou začala šátrat rukou, hledala chyt. „Máňo, strč ruku nalevo do tý kapsy.“ Máňa na mě kouká jak tele na nový vrata a s vytřeštěnejma očima pořád šátrá v holině. Přešla mě trpělivost a trochu jsem zvýšil hlas: „Sakra, Majko, strč tu ruku do tý kapsy!“ 46

Vystrašená Máňa se tedy pustila a vrazila si ruku do kapsy u montérek až po loket. Konečně jsme nahoře, kubánská revoluce zase jednou zvítězila.

8. května 1984 Ahoj Pepíku! Koukám do kalendáře a zjišťuju, že Ti ta vojna nezřízeně letí. Ale co, čas vojenský, čas veselý. Píšeš, že jsi od horolezectví přesedlal k  parašutismu. Nevím, nevím, zdali je to bezpečnější, ale člověk aspoň vidí kus světa. Psal jsi, že jsi ve Sloupu trénoval na parašutistickým trenažéru, jenže parašutisty nad zemí zachytí šňůra a zůstanou se houpat v popruzích. Možná je teď účinnější skákat až na zem. Na Velikonoce jsme byli ve Skaláku a Bobeš, tak mi to připadalo, se zřejmě taky dal k výsadku. Koupil si totiž krásnou

novou červenou přilbu, ráno si ji nasazoval ležérně na hlavu a každý večer ji měl naraženou o půl metru níž. Každý den se ze skal ozýval Bobšův bojový letecký výkřik. Vylezli jsme na Kapelníka! Sen se splnil. Nejdřív jsem vůbec o lezení na něj nechtěl ani slyšet, protože bych to musel celý vyvádět a na to jsem měl až moc velkej respekt a úctu k němu. Ale když mi Zdeněk slíbil, že půjde mezi druhým a třetím, tak jsme na to šli. Jenže u druhýho kruhu začal Zdeněk rozvíjet ty svoje debaty, jak je to těžký, jak to nemůže zákonitě vylízt a jakou má žízeň. Hrozně jsme se pohádali, a tak jsem to vyved celý. Ten výhled nahoře a ta zasloužená žízeň dole. Ještě to s vypětím vylez Pavel Gibbon a Alena, ta už v pohodě. Zašli jsme na pivo na Hrubou Skálu a tam jsme uspíšili zavření lokálu tím, že jsme na oslavu vyčoudili dvě krabičky světoznámých doutníků značky CORA. Jedli jsme jen dvakrát denně. Od 9.00 do 11.00 a  od 21.00 do 2.00. Měli jsme totiž 5 kg cibule a  spoustu špeku (čímž se vůbec nic nezkazí), a  tak jsme nezřízeně tláskali. Protočili jsme nad ohněm dokonce i banány prošpikovaný špekem a cibulí. Balada… À propós! Tak si představ, že se Žíně v tom šrumci na škole stihl oženit. Svatbu měl velikou, veselou a bral to jako srandu. Ale… Po vyřčení osudného slůvka mu ztuhl úsměv. To se docela divím. Na 1. máje jsem se byl s Hankou podívat na malýho Pifa. Bezvadnej kluk, Tomáš je věrná zmenšená kopie Pifa. Při jídle se taky slastně usmívá a úžasně dokáže vychutnávat pohodu. Pif už shání plechovou vanu, kterou by přitáh do Roklice, aby tam moh Tomáše koupat. Teď nám zase začíná zkouškový, mám ještě nějaký resty ze zimy, tak se budu muset snažit. Taky jsme dělali zkoušku z vojny a tam jsem se ujistil, že vojáci jsou lumpové. Prohlásili, že si soudruh jenerál přeje, aby nás 30 % neuspělo a oni to dokázali. Mně se to naštěstí podařilo ulovit. Jestli máš možnost, tak si kup knihu Horolezectvo zblízka, právě vyšla, 44 Kčs. Horo, horo, vysoká jsi… Zdraví Tě Karel

1. máj 1984 Ahoj Pepo! Člověče, docela jsem vejral na tu Tvoji novou adresu, jsi ty vůbec v armádě? V lednu jsem si já naivní přiblblík podal žádost o devizový příslib na 4 dny do NSR (šlo o 80 $) a sehnal si pár melouchů, abych se mohl jednou trochu rozšoupnout. Snaha byla marná, dostal jsem se do jednání s jedním chlapíkem od banky a ten

se mi vysmál, kde prej jsem to viděl, aby si svobodnej kluk jezdil na západ. Mám si dát odvolání, jestli chci. Na Velikonoce se nás sešlo v Sedmihorkách nakonec sedm. První den (v sobotu) jsme přijeli se Zdeňkem kolem poledne a začali hledat ostatní. Samozřejmě marně. Dočkali jsme se až v půl deváté večer, z lesa se vynořili Karel s Hankou a Alena s Milanem. Po chvíli jsme se Zdeňkem přiznali 370 g višňovýho kompotu a 2 litry dezerťáku, holky udělaly večeři, tak jsme se těch božských darů a žrádla zbavovali do 2 hodin ráno. Druhej den jsme se vzbudili v 10 hodin a gáblovali do 12 hodin, pak jsme vyrazili do skal. Chvíli jsme chodili kolem Kapelníka a Podmokelský a lehali si pod vysoký bloky pískovce a divili se do jednoho, co tam ti šílení blázni lezou. A  tak jsme se jen tak váleli, až to najednou nějak všechny popadlo a rozdělili se na dvě družstva a vylezli na Zlatou vyhlídku. Po slanění jsme se vypravili pod Kapelníka a tam Karel se Zdeňkem začali uvažovat o nejsnazší cestě nahoru – Normální cesta – VI. Ve 4 hodiny začal lézt Karel, za ním se vypravil Zdeněk, pak jsem se rozhoupal já a nakonec šla Alena. Nevím jak ostatní, ale já měl dost problémy, dvakrát jsem seděl v laně, byla to letos teprv

První máj v Berouně

moje 4. cesta. Poslední slanila Alena v 8 hodin večer. V  pondělí jsme šli na Hrubou Skálu a vybrali pohledy pro Tebe a Radixe, abyste zvěděli, že Kapelník byl zdolán. Alena s Bobšem mezitím ještě nalezli do sedmy, ale Bobeš padal asi 7 m a Aleně, která ho chytila u kruhu, vtáhl ruku do karabiny. Takže pohledy jsou podepsaný a pečetěný Aleninou krví.

Teprve ve vlaku mi došlo, že jsem vylezl Kapelníka. Díky, Karle, Zdeňku, Aleno! (To je výkřik jak od Máchy.) Pepku ahoj, Pavel P.S.: Ty Teplice, ty se válej! (úprava refr. oslavné písně)

text foto

Josef Novotný archiv autora

Brunton Restore 1HM~ÿLQQĚMätLQWHJURYDQëNRPSDNWQtQDSijecí zdroj na trhu. Integrovaná baterie XFKRYiYiHQHUJLLNWHURXWDNPiWH SŐLUXFHDGYDNRPSDNWQtVROiUQt SDQHO\MLYNUiWNpGREĚGRELMtQD PD[LPXP,GHiOQtSURQDEtMHQtRVREQtFK]DŐt]HQtMDNRMVRXL3RG\DFK\WUp telefony.

Brunton výrobky pro obnovitelnou energii MVRXGRVWDWHÿQĚRGROQp pro Váš aktivní RXWGRRURYëæLYRW

Cena: Cen a 2.1 2.190, 2.190,0 - Kc Kˇcˇ

Brunton Inspire nspiree 1DäHQHMPHQätEDWHULHVGRVWDWHÿQëP QäätED EDWH WHUL ULH HV VGR GR RVW V DWWHÿÿQëëP QHUUJL JLH H SUR RRSDN DN NR RYYDQ DQp p PQRæVWYtPHQHUJLHSURRSDNRYDQp EQ QtF tFK K ]D ]DŐt Ő ]H Őt HQt Qt GREtMHQtRVREQtFK]DŐt]HQt 'tN\QtPŢæHWHSRXætYDW WH H SRX R ættYD YDW DW W 3RG RG 9iäPRELODL3RG ät GREX PQRKHPGHOätGREX z rá zt áty t bez obav ze ztráty hvvílílii kdyy energie ve chvíli ŐHE HERY RYDW DW MLEXGHWHSRWŐHERYDW Ő Őt t M OWW WL t 6RXÿiVWtWĚOD]DŐt]HQtMHDOWHUQDWLYQt DGDSWpU Cena: 1.890,- Kcˇ

.GRVWiQtXSURGHMFŢ Rock Point – www.rockpoint.cz; HUDY sport – www.hudy.cz; Matum Alpine – www.outdoorsport-matumalpine.cz Alpsport – www.alpsport.cz; Fjällräven shop – www.fjallraven-shop.cz

www.bruntoneurope.com

48

Mallé Bloccky

Říká se, že život je jako rozjetej vlak. Někam se řítí a vy se snažíte dát mu alespoň trochu směr. Průšvih je, že život není jako rozjetej vlak, ale jako několik rozjetejch vlaků. Každej se řítí jinam a my se horko těžko snažíme dát jim alespoň částečně společnej směr. Ze začátku je kolejiště LEZCE strašně jednoduchý. Jeden vlak… jeden směr… kamkoliv… kdykoliv. Jenže postupem času se to nějak zašmodrchává a vlaky se kumulují a rozjíždějí do různejch stran. A to teprve nastává ta pravá jízda. Vlak směr stanice Lezení hlásí: odjíždíme, na nikoho nečekáme, příští stanice nezávazno. Jen naskočit. Je to hodně lákavá nabídka, a pokud je kolej jen jedna, většinou se neodmítá… Jenže. Najednou se objeví nové kolejiště. Naprosto neznámé koleje, naprosto neprobádané destinace. Někdy je to RODINA, jindy PRÁCE nebo třeba LÍTÁNÍ, FOTBAL, někdy SEX, DROGY A ROCKendROLL. Najednou je v kolejišti zmatek. Několik vlaků odjíždí najednou a každý z nich jako naschvál prchá jiným směrem. Kam naskočit je na každém z nás…

let se mnou řítí. Mašina Dům nabrala svůj vlastní směr a nehodlá si nechat nic od nikoho diktovat. Mašina Práce si funí dál a neohlíží se, co říká jízdní řád… No a pak je tu Drezínečka Lezení. Dřív obrovská mašina, která drtila všechno, co jí stálo v cestě, stojí teď tiše v koutku a zapadává prachem. Jen svátečně ji vytlačím na koleje a opráším její zašlou slávu. A jeden z těch okamžiků byly Mallé Bloccky. Pro někoho malá zastávka na cestě, pro dalšího životní pouť. Touhle štrapácí jsme se vydali před třemi roky ve snaze oživit dění v oudolu pod Táborem. První zastávka byla 1. OHHOŠ, pak přišel Lopattyho memoriál a  další byly Mallé Bloccky. Destinace stále stejná

Tyhle vlaky honíme celej život. Každej trochu jinak a trochu jindy. Ty kolejiště se proplétají a kroutí. Některý vlaky prudce odbočujou, jiný si dál razí přímou cestu a některý jakoby končí a pokračujou zas někde jinde. Některý ani neodbočí, jen zpomalí a  ztiší chod mašiny. Taky jsou tu ty, který neodbočí a nezpomalí, neztiší a dál hrnou před sebou tu jasnou a jedinou linku a neohlížejí se doprava ani doleva. Možná o něco přicházejí, možná ne. Je to jejich cesta a nám je h… co kecat do jejich jízdních řádů… Proč to tady ale dlouze okecávám? Mé vlaky se za poslední roky rozjely do několika stran. Mašinka jménem Kubajz vyrazila vpřed letos v lednu. Mašina jménem Moje žena (zní to divně, že jo?) se už pár

– šutry okolo Harrachovky pod Táborem. Kdo nebyl, jako by nebyl. To, co se dá najít tady, pár metrů kolem Svijanského ležáku, nemá žádné jiné město v republice. Co se tu na jaře dělo, se dá dohledat v  tom prostoru s  jedničkami a  nulami, co nás začíná tak nějak všeobjímat. Není složitý zalovit a nějakou tu nulu a jedničku si vytáhnout. Tady vás spíš čeká moje hluboké zamyšlení – Kam dál…? Mallé Bloccky se pro mě staly srdeční záležitostí. Už je mi zatěžko říct: „Jebem teho, chalani,“ a  poslat celej kolotoč do kytek. Přes rok přemejšlím, co letos? Jak akci pojmenovat, komu napsat o ceny, co vykopat, kam napsat report, aby přijelo co nejvíc lidí, a  jak tak nad tím bádám a  bloumám, vychází mi jediný. Čistá ra-

Začal jsem tohle psát už někdy loni v květnu. Tehdy poprvé jsem Tomášovi slíbil, že sem napíšu článek o Mallých Blocckách. Mnohokrát jsem ho už sepsal v  hlavě cestou odněkud někam a  stejně tolikrát jsem ho zapomněl…

dost. Celej náš svět je založenej na soutěži, tak proč si sakra nedat voraz. Je čas ubrat páru. A začít si zase hrát. Hrozně moc si vážím lidí, co mi pomáhají tuhle kuličku šťouchat nosem do kopce. Ať už se jedná o Tucet špinavců (alias místní banda ležců, kteří přemístili neuvěřitelný kubíky zeminy, odvalili šutráky, že by i Pavel záviděl, a vdechli obrovské množství mechů), nebo lidi z RockEmpíru, DirectAlpínu, Hudyho, Padu, Bealu, kteří nám každej rok posílají spoustu bezvadnejch cen a my tak můžeme rozdat hromadu dárků. Ti všichni pomáhají splnit jeden bláznivej nápad. Děkuju vám moc za super práci. Je radost vidět, že svět není jen plusová číslice na účtu. Takže jak to bude probíhat na jaře? Co takhle setkání s kamarády, pořádný poválení těl pod šutrem, (o)pálení špeku(ů), polití žaludku pivní masou, znovuposmýkání tělem ve vertikále či horizontále, procházka oudolem Lužnice, moudré pohovory nad chytrou vodou, roztočení máničkou na zběsilé rytmy anebo jen tiché postání a nasání světa okolo. Kdo má chuť na jednotlivé, či vše zmíněné, ať se na jaře staví. Bude vítán.

Čekají nás Mallé Bloccky 2013 – Pure Joy. Možná že tahle výhybka je hřebíček do rakve týhle akci a já jsem vymírající mastodont, anebo se chlupatí sloni vrátí do lesů, obklopí mě radostným hýkáním a vlak jménem Mallé Bloccky si to dál pohrne světem… Kdy a  kde se určitě dozvíte z  jedniček a nul. Tak pic jak sviňa, HOLOMCI, a na jaře se na nás těším v Lužňáku. Váš zběsilý krotilel mašin Slabouch text foto

Slabouch archiv autora

P.S.: Počítám, že česky umí tam někdo u vás, takže já to nepotřebuju… P.S. 2: … a kdo si myslí, že jsem se zbláznil, má dva body…

Rockshow 2011, Rustam Gelmanov, Matsesta in Sochi, Russia Pic: Claudia Ziegler

4. 5. 2013 Praha

Lezecké centrum Tendon Smíchoff Ve spolupráci s:

Další informace na: salewa.com/rockshow facebook.com/salewa.rockshow

PORTRÉT

Krásnější než hory

tran

jsou jen hory, kde jsem ještě nebyl

Vladimir Vysockij

Portrét významného československého horolezce Leopolda Páleníčka (1. část)

Polda Páleníček patří ke generaci československých horolezců, kteří v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století výrazně přispěli k rozvoji extrémního horolezectví ve Vysokých Tatrách. Své si v rámci tehdejších možností vylezl i v Alpách, na Kavkaze a Pamíru, nezapomenutelným způsobem se však do historie československého horolezectví zapsal zejména jako člen obou československých výprav na pátou nejvyšší horu světa Makalu v letech 1973 a 1976, kdy vznikl doposud stále nezopakovaný prvovýstup jihozápadním pilířem. O Poldovi koluje mezi lezci řada neuvěřitelných historek, které jsou spojeny většinou s jeho působením v oblíbených Vysokých Tatrách. Nejsem zdaleka jediný, kdo by se o pravdivosti těchto příběhů rád přesvědčil, a proto jsem byl nesmírně vděčný, že jsem s Poldou mohl strávit několik neopakovatelných chvil…

50

Do Vysokých Tater jsem se natrvalo přesunul na podzim v roce 1970. V létě jsem se totiž dohodl s Mišom Legutským, chatařem na Téryho chatě, že u něj nastoupím jako nosič. Každodenní píchačky ve fabrice i dost neuspořádané rodinné poměry se staly minulostí, lákadlo světa hor skutečností. Život na chatě nebyl žádné dobrodružství. Někdo se staral o kuchyni a pořádek, nosič o zásobování. Chatař pak z  nadhledu o  všechno. Hosté byli většinou procházející turisté, méně pak ubytovaní horolezci. Pro ty první byla chata vlastním cílem. Druhým sloužila jako zázemí k výstupům. Horooddíly si rezervovaly týdenní pobyty s předem stanoveným druhem stravování. Práce v kuchyni byla potom časově náročná – často od 5. do 23. hodiny. V delším období zimy 1971 jsme tam s Mišom byli sami, takže mnoho lezení nebylo. Rodinné závazky nesmazatelné a nošení jediným příjmem. Styl lezení byl v té době spojován s partnerským spolulezcem. Několik let jsem k vrcholům

stoupal zejména s Františkem Půlpánem – Ferym a pak v rodinné sestavě s Hankou Myslivcovou – Hájou. Tehdy se skalkařské víkendy a lezecké prázdniny v bivacích tatranských dolin poněkud změnily, a tak bylo potřeba využít každé příležitosti k lezení v podobě příchozích lezců. V  70. letech se v  Tatrách usídlilo více „mimotatranců“, kteří zde pracovali jako nosiči, „kuriči“ nebo „údržbári“. Patřili k nim i Jaryk Stejskal a Slavo Drlík, se kterými jsme se doplňovali. Téryna poskytovala nepříliš dlouhé nástupy v obou Studených i Javorové dolině. Usilovalo se o prvovýstupy a zimní průstupy nových cest. Šedesátá a sedmdesátá léta přinesla nebývalý rozsah nových výstupů. Trochu nadneseně některé z nich dostaly přívlastek „extrémné“. Za krátký čas se staly samozřejmostí nové generace. Myslím, že Pavúk – Paľo Pochylý, vůdčí osobnost té doby, může být na věčnosti spokojen. Do této doby neodmyslitelně patří i vřelé vztahy s polskými lezci. Lapiňského „schronisko“ na Mořském oku bylo Mekkou místních

Taterníků, stěna Kazalnice Velkého Mengusáku jejich oltářem. Pobyty tam byly příležitostí ke kamarádství s pozdější himálajskou špičkou. Horosport v tehdejším ČSTV1 byl hodnocen jako jiné sporty výkonnostními třídami – od třetí po první. Každá z nich představovala vylezení určitého počtu cest jisté klasifikace (od stupně III po V-VI tehdejší alpské klasifikace) v létě i v zimě. U špičky se vyžadovaly výstupy i v ledovcových horách. Dostat se ale do nich přes svazový zájezd vyžadovalo mít vylezeno v Tatrách již něco lepšího. V létech 1968-69 se více otevřela vrátka pasovek – oddělení ministerstva vnitra k výdeji pasů a výjezdních doložek. Bylo možno vyrazit i na různá pozvání a vyvekslované valuty. Naskytla se příležitost sáhnout si na stěny Civetty, Marmolady, Tre Cime di Lavaredo a Chamonixkých jehel. To bylo přece víc než opakované čtení Buhla a Rébuffata… Pak se vrátka výjezdů do Alp zase zavřela. Bývalé „horomanšafty“ rozfoukal průvan emigrace či horonebe. V létě 1971 jsem se s novým reprezentačním družstvem objevil v Baksanské dolině pod Elbrusem. Kavkaz byl u nás známý díky fotografiím Viléma Heckela a  vyprávění Radana Kuchaře. Provozování „sportu smělých“ však bylo v  Sojuzu vymakáno do pro nás neznámých rozměrů. Razrešenie – povolení k  výstupu, se jevilo někdy obtížnější než samotný výstup. Přesto jsme vystoupali s Cigim – Standou Lukavským – na severní Čatyn. Tenkrát to byla jediná šestka v údolí Baksanu. V  roce 1972 organizovali Rusové Alpiniádu na Pamíru. Byla to velkolepá akce k nějakému svazovému výročí (snad 50 let) za účasti „sborných“ tehdejších socialisticko-demokratických států, která se neobešla bez vlajkosláv, nástupů, proslovů, přijetí a oslav. Stoupalo se na tehdejší Pik Komunisma vysoký 7.495 metrů ze základního tábora na ledovci Fortambek. Od nás tam horosvaz nasáčkoval snad 20 lidí – převážně nováčků ve vysokých horách. Na některé zvyklosti sovětského „vysotnictva“ jsme koukali jako telata – přesun vrtulníkem do základního tábora, rozcvičky, aklimatizace, sněhové jeskyně, „zbrosky“ materiálu čili shozy z vrtulníku, výstroj… Nějak jsme se s tím ale srovnali a osm nás pohladilo vrchol. Trochu jsme přitom ale omrzli a nabyli nové zkušenosti. Nejvážnější zážitek, který mi zůstal, souvisí s osamocenou „serebljankou“ – malým stříbrným stanem, který stál oproti našemu stanu v základním táboře. Bydlel v něm Vitalij Abalakov, nestor a legenda alpinismu v Sojuzu. Jeho bratr Jevgenij byl prvovýstupcem Piku Komunisma v  roce 1934. Vitalij vedl nějaký institut, kde se vyvíjely všelijaké horopomůcky – vklíněnce, eisfifi do ledu, „šlamburnije kruči“, tedy nýty. Jak jsem tam po výstupu seděl před stanem s  ovázanýma omrzlýma nohama, zastavil se ten drobný holohlavý šedesátník: „Nu kak, omorozil?“ „Da, němnožko.“ „Eto ničevo!“2 odvětil, přičemž ohnul špičky svých tenisek až k nártům. Prsty i přední části chodidel mu chyběly. 1 ČSTV – Československý svaz tělesné výchovy 2 „Copak, omrznul?“ „Ano, trošku.“ „To nic!“

8.462 m. Měl jsem možnost se tohoto výstupu také zúčastnit. Měsíc jsme strávili ve dvou tatrovkách cestou přes Sojuz, Írán, Afghánistán, Pákistán a Indii do východního Nepálu. Měsíc pak zabral pochod z Dharanbazaru podél řeky Arun do základního tábora v Barumském údolí. Stoupání po pilíři pak trvalo další dva měsíce a nakonec zbývalo ještě 6 týdnů cesty domů. Jak to těch 15 zdravých chlapů v choulostivých záležitostech přečkalo? Sešlost horomanšaftu – starých kusů i bažantů, držel na uzdě až skoro demokraticky „barasab“3 Ivan Gálfy. Celkem zdatně se tehdy makalo ve stěně. Chybělo jen

To se nám to sestupuje! 3. duben 1966 ve Vysokých Tatrách s Fery Půlpánem

V pozdějších letech se návštěvnost Pamíru stala doslova masovou. Velké MI-8 vrtulníky zavážely do základního tábora desítky lidí. Na „Moskvinu“ stály zděné budovy, Na Pik Korženěvská a okolní šestitisícovky stoupaly zástupy. V 90. roce jsme se synem Tomášem lezli Bezupkina na Pamírské plato, což rozhodně nebyla žádná „paličkárna“. V  roce 1973 se uskutečnila federální expedice do Nepálu. Tehdejší celosvětový horotrend prvovýstupů na osmitisícovky našel odezvu i u nás. Cílem se stal jihozápadní pilíř Makalu, páté nejvyšší hory světa vysoké

Základní tábor pod Pikem Komunisma na Pamíru v roce 1972

V sedmdesátém prvním pod Nakra Tau na výjezdu na Kavkaz s manšaem. Ležel tam spadnutý vrtulník…

závěrečné štěstíčko. Při nešťastném vrcholovém útoku zahynul Honza Kounický. Při návratu na Térynu jsem se ocitl pod novým chatařem. Belo Kapolka, výrazná postava tatranských chat, sepisovatel a umravňovatel mladého personálu, nebyl mojí krevní skupinou. Přesunul jsem se za Ondrejem Šimkem na Kamzík, který měl víc pochopení. Chata na Polaně na rozcestí Velké a Malé Studené doliny byla větší v ubytování i restaurací. Motoristická dostupnost omezovala nošení. Větší počet zaměstnanců poskytoval zase více volna. Horolezeckých návštěv zase naopak ubylo. Nástupy se prodloužily. Více se lezlo ve Velké Studené, Skalnaté a Velické dolině. Příležitostně jsem nosil na Nálepku (dnes Zamkovského chata) a Zbojníčku. Zde jsem se potkával s Laco Kulangou, králem tatranských nosičů, se kterým jsem se znal už z Téryny. Laco dříve dělal na lanovce a běhával maratony. Pak chatařil delší dobu na Nálepce. Nošení pro něj bylo sportem a způsobem seberealizace. Rok 1974 přinesl pár mimořádných příležitostí podívat se do hor, kde jsem ještě nebyl. Yosemity! Honza Vadlejch – Šaman s pražskými kluky „vyšášili“ pozvání od AAC4, na jehož základě jsme dostali milosrdná US víza. Letenka do New Yorku představovala jen přijatelné zadlužení. Lezecký zájezd měl spíše nádech velkého vandru. Černým cadillacem v pětičlenném obsazení jsme se přepravili napříč severoamerickým kontinentem. Polovina ledna v mrazivém Wyomingu sice nebyla příliš „friendly“, Frísko už ale mělo Slunce Pacifiku. Camp 4 s metrem sněhu zíval prázdnotou, El Cap ale zářil jako v létě. Po instruktážní exkurzi v Eldorádo Canyonu a zapůjčení části matroše jsme ani moc respektu neměli. S Klackem – Jardou Obročníkem, jsme 3 Bara-Sahib – šerpské oslovení vedoucího expedice

V roce 1972 nás osm pohladilo vrchol Piku Komunisma. Trochu jsme přitom ale omrzli a nabyli nové zkušenosti…

4 American Alpine Club – US horoklub

51

PORTRÉT

se nasáčkovali do Salatha – Salathé Wall. Kodl – Karel Procházka společně s Karlem Schubertem o den později zase do Triplu (Triple Direct). Moc nám to jako začátečníkům v bigwallu nešlo – 4 až 5 délek denně. Občas došlo na přemýšlivé hákování, mokré spáry, zledovatělá lana. Dnešních 5.12 až 13 řešily čoky, angly a bongy – frendy se ještě nekonaly. Jasnějším se stal i skobovací slogan: „The pitons may hold body weight!“5 Silným zážitkem byla i hamaková noc v Head Wall6. Setkání s kamarády na vrcholu po osmi dnech lezení ale stálo za to. V paměti mi utkvěly hlavně naše omlácené a oteklé ruce. Později jsem El Capa navštívil ještě dvakrát, to byl už ale „summer time“!7 Na zpáteční cestě jsme s  Kodlem strávili pár mrazivých bivaků v Diamond Wall na Long Peaku. S  Věrou Komárkovou pak popolízali u Four Corner. V pozdějších letech žil Karel již v Coloradu. Jeho dům byl takovou nezištnou záchytnou stanicí pro spoustu „čížků“. Bylo mnoho příležitostí prošmejdit řadu lezeckých „areas“8 na Wild West9. Na závěr při návratu jsme také pohlédli na zimu v  Západních Alpách. S  Tomasem Grossem10 z  Police, který tehdy žil v Schweizu, jsme dali nevalný pokus v  cestě Harlin-Robbins na Dru. Tomas tam našel inspiraci pro svou pozdější Drastissimu. V létě James Bratislava zorganizoval horo „zájezd“ do afghánského Hindúkuše, kterého se zúčastnila dvacetičlenná sestava bratislavských i tatranských horolezců. Zájezd karosou a doprovodnou liazkou po cestách Sojuzu, Íránu a Afghánistánu byl opravdovým zážitkem. Afghánistán na přelomu království a republiky byl celkem OK. Za hory se neplatilo a dostupnost byla přijatelná. Centrální i východní část

V základním táboře pod Makalu v roce 1973 s Honzou Kounickým

pohoří skýtala řadu lezeckých cílů. Již v šedesátých letech nám tento zajímavý svět přiblížila československá expedice do Vachánské části prostřednictvím Heckelových fotografií. Nejvyšší vrchol Afghánistánu – Nošak (7.492 m) je vzdálen jen dva dny pochodu od cesty v dolině Kazi-deh. Na činnost v horách mám dobré vzpomínky. Naše čtyřčlenná skupina, kterou kromě mne tvořil Rudy Mock, Vlado Tatarka a „Ďuro“ Zaťko, dostala od „kolektivního vedení“ výpravy volnou ruku, aby se vylezlo i něco sportovního. Tak jsme byli od diskuzí v base campu oproštěni. Vystoupali jsme asi dvoukilometrovou stěnou na 6.800 metrů vysoký štít s názvem Gumbaz-e-Safed. Tenkrát se nosily názvy všelijakých přátelství, a proto byl tedy dosud nevylezený vrchol jedné pětitisícovky pojmenován tím afghánsko-českým. Pak přišel na řadu i zmiňovaný Nošak. Afghánistán tehdejších let byl zajímavou zemí podmanivé přírody i  zemitých lidí. Kmenové

Jarda Obročník na štandu v cestě Salathé Wall na El Capitana v Yosemitském údolí během prvního zimního přelezení v roce 1974 5 „ e pitons may hold body weight!“ – „Skoby mohou udržet tělesnou hmotnost!“ 6 Head Wall – vrcholová zeď 7 Summer time – letní čas 8 Areas – oblasti 9 Wild West – Divoký západ 10 Tomáš Gross se proslavil po své emigraci zejména sólovým prvovýstupem superdirettissimou „Voie Drastissime“ v Západní stěně Petit Dru, který podnikl za 18 dní v roce 1975. Téhož roku ve dnech 9. až 11. srpna přelezl klasickou cestu v Severní stěně Eigeru společně s Nataschou Gallovou ze Švýcarska. O rok dříve uskutečnil jeden z nejvýznamnějších zimních výstupů v Alpách – severní stěnu Matterhornu zdolal za 8 dní cestou přes Zmuttský nos s E. Aubersonem. Zahynul tragicky v roce 1985 za poměrně nevyjasněných okolností na ostrově Goa.

52

Na štandu cesty Salathé Wall na El Capitana v Yosemitském údolí v roce 1974

právo zde bylo zákonem, trochu ve středověkém smyslu „král daleko, Alláh vysoko“. Chtěl bych se vrátit ke svým spolulezcům. Rudy Mock (Rudé oko) byl echt Prešpurčan a akademik s geologickým zaměřením. Svým intelektuálním vzhledem byl spíš omylem v tom vandráckém lezeckém světě. V polovině šedesátých let jsme se seznámili při nějaké záchrance v Malém Kežmaráku spolu s bratry Dieškovými. Při svém pobytu v Blavě jsme často společně „hoblovali múr“ PKO11 či Děvín. Tyto vztahy přetrvaly více než desetiletí. Ivan Dieška úspěšně publikoval a  bafuňařil. Byl názorovou osobností mladších lezeckých generací. Mladší bratr Peter (Čombe) byl v této trojici lezecky nej. Stále usměvavý, nesmírně příjemný kamarád, se kterým je i dnes každé setkání pohlazením na duši. Dost jsme spolu stoupali v severních Javorácích. Vlado Tatarka (Tatarik) nosil v té době na Zbojníčku. Občas jsme spolu lezli v  přilehlých dolinách. Vzpomínám si, že jeho vztahy s chatařem v jistém období byly dost „zajímavé“. Komunikovali spolu písemně a Vladko se krmil v nosičském brlohu konzervami z expedice. Brzy pak odešel k horské službě. Léta se pak věnoval zajišťování lezeckých cest v Tatrách. Ďuro Zaťko a  jeho bratr Maroš byli významnými osobnostmi horoexpedic. V roce 1975 otevřeli Rusové placené interlágry pro „inostrance“,12 kde se již povolovací problémy s výstupy nekonaly. Jeden se konal v  Bezingách. S  malou skupinou z  Česka, ve které byl také Rak, se vylezly docela hodnotné cesty. S Nosálem – Milošem Noskem jsme vystoupali severní stěnou Krumkolu za šest a něco nového na Mižirgi. Ono to dělání prvovýstupů v Sojuzu bylo dosti problematické. Místní je moc neuznávali a u nás časem upadly v zapomnění. Později v 80. letech se výjezdy hodně uvolnily příchodem perestrojky. Hod11 PKO – zkratka pro Park kultury a oddechu, bratislavské kulturní zařízení 12 inostranci – cizinci

ně se pak lezlo na Pamíru, Fanských horách, Aksu, Jagnobu a Alaji. V roce 1976 se uskutečnila druhá expedice na Makalu. S odstupem tří let se barasabovi Ivanu Gálfymu podařilo vyškrábat z kasy ČSTV nějaké devízy a dostat požehnání. Pokus o prvovýstup z roku 1973 bylo třeba dokončit. Trochu se pozměnil manšaft, dokoupil lepší matroš a  zajistilo se lepší spojení. Prolomila se také kyslíková bariéra – od poloviny 70. let se u sportovních výstupů přestaly používat kyslíkové bomby. Předchozí zkušenosti dodávaly více sebedůvěry. Na výpravě jsem zase šlapal s  Juzkem Psotkou. Z  obdivovaného parťáka z předchozí expedice se stal nesmírně blízký kamarád. Také se mi během výstupu otupily dřívější rebelantské názory. Po potížích v závěru výstupu jsme se spojili se sousedními Španěly. Nepál totiž začal povolovat více expedic na stejný kopec. Vrchol byl milosrdný, hora však ne. Z  top družstva, Milan Kriššák, Karel Schubert a Španěl Jorge Camprubi, se nevrátil Karel. Dostal jsem se sice k táboru 6 jako záloha, to již ale bylo pozdě. Jistým zadostiučiněním byl snad pocit užitečnosti. Po úraze oka na zpáteční cestě jsem nabyl přesvědčení, že má cesta z horovýsluní dolů je skutečností. Byl bych dlužníkem, kdybych se nepomodlil k  bara sáhibovi Ivanovi Gálfymu. V 70. letech bylo zorganizování výpravy velmi náročné. Jen mimořádným úsilím se je dařilo uskutečnit. Jemu se to povedlo desetkrát. Vlastně díky němu jsem se některých mohl zúčastnit. Více než kamarádství k němu u mě převládala úcta. Setkání při 40. výročí expedice k Nanga Parbatu bylo setkáním posledním… Do Tater jsem se vrátil až v říjnu 1976. Existence chaty Kamzík byla nejistá. Majitel chaty – Interhotel Tatry požadavky TANAPu13 příliš neřešil. Přes veškerou snahu chataře Ondreje Šimka se na jaře 1977 chata zavřela. Odešel jsem zpět do Čech. Nová horogenerace přicházela s jinými cíli, s větším nasazením. Další má horočinnost již postrádala usilování o „místo na hoře“. Připomínala takové listování v horoatlase. Výjezdy do vysokých hor byly možné jen díky čecháčkovské vynalézavosti. Z  vnitřního pohledu bych to vystihl podle Vladimira Vysockého: „Lučše gor mogut byť tolko gory, na katorych ja ješčo něbyval.“14 Byly příležitosti v pouštích severní Afriky i Blízkého východu (Hogar, Súdán, Sinaj, Wadirum) a v Jižní Americe (Peru, Bolívie, Chile, Argentina a Venezuela). Výjimkou byl návrat do Himálaje. Vycestoval jsem do oblasti Gangotri, na Lhotse Shar či Everest, kde jsem byl spíše do federálního počtu. Přibývaly výlety v rodinné sestavě. Syn Tomáš dorostl do silnějšího konce lana. Bylo možné prožít lezenice, na které bych dříve neměl – prvovýšlapy v Ádru, Arnoldovy klasiky v Sasku, Dolomity, Západní Alpy, Norsko, koncem 80. let opět Kavkaz, Pamír a Střední Asie. Později jsem pak i se ženou Ankou procestoval západ USA a Kanady, Karákóram, východní a jižní Afriku i Čínu. To by však už bylo únavné vyprávění. 13 Tatranský národný park, zkráceně TANAP 14 „Lučše gor mogut byť tolko gory, na katorych ja ješčo něbyval.“ – Krásnější než hory jsou jen hory, kde jsem ještě nebyl.

Most nad řekou Arun cestou pod Makalu

Z Poldova vyprávění… Praha, březen 2012 Jako místo narození máš uvedeno Uherské Hradiště, což mne zaujalo. Prozradíš, jaké je pozadí tvých moravských kořenů? V Hradišti jsem se sice narodil, ale do svých třinácti let jsem bydlel v Napajedlech. Můj adoptivní otec tam pracoval jako koňák – žokej. Učil se někde u Vídně, pak jezdil dostihy v Budapešti a ve Vídni. Tady dělal trenéra v Chuchli, ale pak se vrátil do své rodné vesnice. Když si vzal mámu, byl zaměstnán u státních statků, které chovaly dostihové koně. Když jsem chodil do sedmé třídy, přelanařili jej do města Albrechtice u Krnova v pohraničí. Naši tam koupili domek, kde dnes bydlí bratr. Já odtamtud ale později vypadl do světa… Jak ses vůbec dostal ke sportu a k horolezectví? Trošku jsem sportoval už na průmyslovce v Ostravě. Běhal jsem ve Vítkovicích a atletika mi už trošku zůstala. Pak jsme se ale přestěhovali z internátu z Vítkovic do centra Ostravy, kde jsme se s kámošem zase začali věnovat džudu. S tím jsem pak pár roků licitoval na ne nějak valné úrovni i v Pardubicích, kde jsem na tamní univerzitě studoval Fakultu chemicko-technologickou. K horám jsem se dostal jako naprostý samouk. S kamarádem z Albrechtic jsme někdy v jednašedesátém roce vzali motorku, a že pojedeme do Vysokých Tater. Naše první zastávka byla v Žilině, kde studoval. Před internátem nám ale někdo šlohl stan a spacáky, které jsme nechali na nosiči na motorce. Do Tater jsme ale nakonec dojeli a přespali v Lomnici v jedné z velkých nocleháren, které tam tehdy byly. Rozhodli jsme se, že půjdeme na Lomničák, který za hezkého počasí pěkně zářil nad Lomnicí. Vyrazili jsme ráno, brzy se ale naše cesty v lese rozdělily. On pokračoval v cestě po značce, kdežto já šel přímo přes kosodřevinu. Měl jsem batoh s ratanovou kostrou, což se kdysi hodně

nosilo. Dorazil jsem na Skalnaté pleso a pokračoval na Lomnické sedlo. Pomyslel jsem si: „To bude náročné, jestli vyjdu s tím batohem až nahoru…“ Dále jsem nešel po řetězech, ale všelijak kličkoval po skalkách. Pomyslel jsem si: „Čoveče, to je dobrá zábava! Ti, co lezou po horách, musí mít silné zážitky.“ Když jsme přijeli domů, koupil jsem si hned knížku od Arnošta Černíka: Jištění v horolezectví. Po přečtení jsem si z podnětu knížky koupil lano. V té době se ještě lezlo na starých Lütznerech a kroucených třicítkách, už se ale začaly objevovat i první silonová lana. V Pardubičkách jsem bydlel na internátě a chodil na brigády, takže jsem nějak bezprostředně nedostatkem peněz netrpěl. Sehnal jsem i nějakou hasičskou karabinu. Zakoupil jsem také Jedličkův průvodce po písku, díky němuž zjistil, že existují skály na Ostaši, kam se dá snadno dojet vlakem. Pamatuji si přesně na 5. listopad 1961, kdy jsem se tímto směrem vypravil. Když jsem skalky objevil, jedna z věží s vrcholovou knížkou se mi jevila, že bych na ni dokázal přeskočit. Nějak jsem se ale nemohl ke skoku odhodlat, a tak jsem se pak rozhodl, že svůj pokus odložím na zítra. Přespal jsem pod celtou a ráno zjistil, že přes noc nasněžilo pět centimetrů. Vzhledem k možnému uklouznutí jsem od svého skokanského pokusu upustil, na skálu se mi ale podařilo vyškrábat z druhé strany. Přes díry vedl traverz a pak koutová spára, kterou jsem dolezl na polici s malou borovičkou. Lano jsem měl na zádech, knížku za košilí, a tak jsem dolezl na vrchol, na kterém zjistil, že skála se jmenuje Prokletá a můj výstup byl za pět. Zpod košile jsem pak vytáhl knížku, podle které se montoval do slanění. Tak nějak tedy vypadal můj první výlet za lezením… Džudo jsem pěstoval i nadále, chodil pravidelně do tělocvičny, ale jinak jsem se v obvyklých studentských zálibách příliš nevyžíval. Uplynula zima a následující jaro jsme se spolužákem vyjeli do Prachova, kde jsme strávili tři lezecké dny. Byly to moje první skutečné skalky, do kterých jsem nahlédl. Přestože jsme zlezli i cesty s kruhem, stále se

53

PORTRÉT

jednalo o lezení bez pomoci někoho staršího a zkušenějšího. Jakmile jsme ve skalách spatřili nějaké horolezce, raději jsme vždy zalezli za roh, aby nás neviděli. Strávili jsme tak několik málo víkendů. Následující zimu padlo rozhodnutí, že na jaře vyrazíme do Tater, které stály na počátku mého vstupu do lezeckého světa. Došli jsme na Popradské pleso s rozhodnutím, že vhodnou dolinou pro naše lezecké počiny budou Zlomiska. Tehdy se používaly benzínové vařiče – buď německé Juwely nebo české Bevarexy. Oba typy měly mnoho společného – pořád dýmily, nechtěly hořet a člověk tak při vaření vypotřeboval spoustu benzínu. Proto jsme nenechali nic náhodě a cestou do Tater koupili pět láhví minerálky, kterou jsme vypili a do prázdných láhví pak u pumpy nakoupili benzín. Do Zlomiskové doliny jsme došli nadvakrát. Nejprve jsme jednu vynášku donesli pod Ľadové pleso a vrátili se na chatu u Popradského plesa, kde jsme přespali. Druhý den jsme pak vynesli zbytek. Stanovali jsme za kamenem pod Ošarpanci, tehdy to s tábořením nadivoko v Tatrách

…to je škoda aneb zase jedna prohraná Hokejka, 4. duben 1966 s Františkem Půlpánem

nebylo ještě tak ostré. Byl duben a ráno bylo krásně zamrzlé. Horolezci chodili z Popradského plesa do Rumanovy doliny a stoupali trojkovými žlábky na Vysokou nebo měli namířeno na Rumaňák, Zlobivou a Ganek. My tam také popolezli pár trojkových výstupů a na Ošarpance vylezli nějakou čtyřkovou cestou. Tak nějak tedy vypadaly moje tatranské začátky. Co následovalo pak? V Pardubicích tehdy mezi horolezci působil svérázný chlapík. Jmenoval se Řezníček a byl to zkušený horolezec. Před lidmi se vydával za cvičitele ve snaze uloupnout nějakou ženskou. Jednou jsem tak za ním zašel, jestli by mne taky nevzal na skály. Řekl mi: „Jezdíme na Hrubici, kde vždycky přespíme v amfiteátru. Kdybys chtěl za námi přijet, tak nás tam najdeš.“ O víkendu jsem tedy za nimi vyrazil. Večer jsem došel do skal, přespal v lese a ráno je našel v bivaku u Krokodýla. Řezníček tam měl kamaráda z Mostu, se kterým mne zavedl k jejich zaškolovací skalce s názvem Manon. Vedla na ni taková dvojka, trojka, pod kterou zaznělo: „Ukaž, jak to vylezeš!“ Vylezl jsem tedy nahoru a Řezníček mne hned zprcal: „Nedal sis tam žádné jištění! S tebou to není jistý, protože nelezeš bezpečně. Můžeš ale lézt tady s mým kamarádem…“ Díky Řezníčkovi jsem se také seznámil s partou z Chrudimi, ve které jsem natrefil na Frantu Půlpána, který byl zhruba stejně starý jako já. Dali jsme se do kupy. Tenkrát se žilo oddílovým životem, ke kterému patřily třeba večerní ohýnky pod skalkami. Společně jsme jezdili na Prachov a občas taky na Hrubici. S Frantou jsme postupně absolvovali pískovcovou abecedu, přičemž jsme se ve skalách

54

potkávali s řadou lezců, kteří nám radili, kde se sežene nějaká smyčka nebo karabina. Jediná prodejna v té době, kde se dalo něco koupit, byla v Brně. V prodeji tam ale bylo jen nějakých pár skobek. Z Německa se ale daly přitáhnout hasenaiky – ocelové ledviny, duralové karabiny ještě nebyly žádné. Přes písek jsme se dostali opět k Tatrám, kam jsme s Frantou začali jezdit docela často. Čekala nás v nich další povinná abeceda. Lezla se Galérka, západní Lomnice, lezlo se vše, co bylo od východu k západu – všechny oblíbenější cesty. Do severních stěn jsme se ale ještě moc nedostali. Můžeš vzpomenout některé postavy tatranského lezení, které jste v té době potkali? Na Prachově působil velice dobrý lezec, který se jmenoval Milan Ent. Pamatuji si, jak jsme spolu byli v šedesátém sedmém na chatě v sedle Váha. Tenkrát tam přišel i Pavol Pochylý – Pavouk, kterého jsem už trochu znal z Pálavy a trochu i z těch Tater. Pochylý byl bez pochyby osobnost tatranského lezení, jeho styl ale vždycky trochu připomínal cikánský cirkus. Tehdy tam byl s bráchou Ondrou a s Pytlíkem – Jirkou Unger Zrůstem. Byl tam také Čombe – mladý Peter Dieška, se kterým jsem se seznámil následujícím stylem: jednou jsme byli na Zeleném plese a začala bouřka a strašný liják. Nějací chlapci zrovna lezli vlevo od Weberovky a začali volat o pomoc. Valila se na ně voda, takže cestu nemohli dolézt. Vyběhli jsme po Německém žebříku nahoru a spustilo se jim lano, po kterém někdo slanil. Tenkrát tam s Bratislaváky byli i Dieškovci – Peter s Ivanem, a taky Rudy Mock. Sblížili jsme se tedy díky záchrance. V té době také vznikly tvé první tatranské prvovýstupy… Někdy v šedesátém čtvrtém jsem skončil vysokou školu a udělal si delší prázdniny, které jsem celé úspěšně strávil v Tatrách v bivacích. Bylo to fajn. Lezlo se na Lomnici, Žlutku, Ľadový štít, Velký a Malý Kežmarský… všechny základní výstupy, co tam byly. Už tehdy jsme s Fery Půlpánem měli tendence udělat nějaký prvovýstup. Vzal jsem si Puškášovy průvodce, díval se do těch fotek a našel si směry s možnosti nových cest, které si pečlivě zaznamenal. Když jsme pak byli v nějaké dolině, měli jsme už představu, co by se tam dalo nového vylézt. Náš první prvovýstup jsme vytvořili v šedesátém šestém – Chrudimskou cestu v severní stěně Malého Kežmarského štítu. V Tatrách jsem celkem udělal asi pětašedesát cest. Naposledy to bylo někdy v osmasedmdesátém roce, takže za deset let lezení v Tatrách jsem uskutečnil pár výstupů, které za něco stojí. Své stopy jsi zanechal i v historii pískovcového lezení. Mám pocit, že nejvíce ti k srdci přirostl Adršpach… Po škole jsem šel jako absolvent vojenské katedry na rok na vojnu, po které se nakvartýroval do Krkonošských papíren v Trutnově. Strávil jsem tam asi pět let a do Ádru to opravdu nebylo daleko. Od té doby se znám třeba s Vénou Hornychem, se kterým jsem shodou okolností chodil do autoškoly. S Frantou Půlpánem jsme tehdy vylezli jednu kontroverzní cestu, kde se dvakrát stavělo. Díky ní se pak s Vénou hodně diskutovalo. Párkrát jsme spolu i lezli a dodnes se spolu setkáváme. V Ádru tehdy vůbec působila celá galerie známých lezců – od Kokši Hauschkeho počínaje, přes zmiňovaného Vénu Hornycha, až po Cikána Lukavského s Mocanem a Piskořem – Jardou Houserem. S těmito chlapci jsem se hodně stýkal. Byla to v té době lezecká špička. Tehdy exceloval hlavně Kokša z Hronova. Pocházel z Klodska ze slezské rodiny. Stal se autorem hezkých cest, které se v té době vyrobily. Kromě něj ale v Ádru působilo několik dalších skupin, které po sobě zanechaly řadu prvovýstupů. Třeba Cikán, který pochází z Prahy, nebo Mocan původem z Chrudimi, takže si jej pamatuji ještě z tamější-

ho oddílu. Byl atleticky dost založený, takže když se začal věnovat lezení, rychle mu to na skalách šlo dobře. Měl prostě pro lezení předpoklady z předchozího sportování. Musím také zmínit kluky z Police nad Metují, kde to měli všichni k lyžování a lezení blízko – Tomáše Grosse, o kterém by bylo hodně zajímavé kecání, pak Miloše Nosků, Jaryka Stejskala a hlavně Mirka Šmída – Lanšmíta. Poličáci byli lidé, kteří toho hodně dokázali nejenom v pískařském, ale také v horolezeckém světě. Třeba Lanš byl takový první profík u nás. Svérázná osobnost, která se po škole chytila jako ekolog. Měl razítko v občance a na své cesty si dokázal sehnat prostředky bokem. V sedmdesátých letech se hodně jezdilo do Sojuzu, v osmdesátých letech těch možností ještě přibývalo. Nějakým chlapcům jsme tam třeba přivezli íbíčka15 nebo šakala16, za které se vyfasoval pytel titanů – padesát nebo šedesát titanových karabin. Lanš pak obdržené zboží tahal do Švajcu a u Eiselina17 vše prodával, za což se dala utržit spousta peněz. Docela se v tom naučil chodit. Uměl si vytvořit všelijaké známosti a věnoval se i publikační činnosti. Jak to vůbec v šedesátých letech v Ádru vypadalo? Ubytovací možnosti v Adršpachu ještě moc neexistovaly, snad jen hotel Skalní město pro školní zájezdy. Spalo se ve spoustě stodol v okolí na seně nebo na slámě. Většina z nich už dávno popadala. V Ádru se většinou pohybovali jen lidé z okolí. Když někdo přitáhl z Českého ráje nebo Pražáci, byla to výjimka. Proto jsme se tam všichni znali. Vzpomínám si na pověstné ožíračky na terase… Lezlo se ale tehdy opravdu hodně. Dělaly se prvovýstupy, které se večer musely oslavovat. Byli ale samozřejmě i lezci, kteří prvovýstupy nedělali. Věže, které vylezli už Sasové, jako je třeba Starosta a Starostová, Milenci a Koruny, vždycky patřily do seznamu hlavně začínajících nebo nově příchozích lezců. V Adršpachu se mi líbila hlavně skutečnost, jak je tato skalní oblast rozsáhlá. Je tam sice průvodcovský okruh, který ale zabírá jen maličkou část skal. V Ádru prostě byla možnost realizace někde úplně mimo lidi – třeba v roklích nebo bočník údolíčkách, která byla víceméně panenská. S davy turistů tam člověk vůbec nemusel přijít do styku. Naopak v Prachově je celé skalní město prolezlé chodníčky s vyhlídkami. Dnešní situace je tam navíc poplatná době, která je trošku jiná než kdysi, a vše je tam obestavěné kasami. Naopak v Ádru přesto stále existuje možnost, že si mladí lezci mohou lézt pěkně v poklidu a nikoliv jako v nějaké aréně. A co jiné pískařské oblasti? Těm, kteří se byli ochotni později realizovat v horách, dalo také hodně lezení na Suchých skalách v zimním období. Na Suškách bylo totiž tolerováno zimní lezení vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o poměrně pevný pískovec. Zimy na Suškách byly unikátní. Úžasná byla vstřícnost majitelů hospod – ať už to byla paní Boudová nebo pan Vajs, který ji držel i v socialistických poměrech v soukromém vlastnictví. Bylo to možné jen v takovém zapadákově. Měli pochopení pro tuto horolezeckou verbež. Když to se stařeckým odstupem hodnotím, mnohdy se tam horolezci chovali až nepříčetně… V Hruboskalsku a v Příhrazech jsou skalní města rozsáhlá a v některých lezeckých místech tam podobně jako v Ádru taky není mnoho lidí. Skály ale mají poněkud jiný charakter. Pískovec je tam poměrně měkký a omezení je tím pádem dáno i počasím. Cesty tam navíc nejsou neměnné. Za těch dvacet let, co jsem se tam ukazoval, se skály dost zdevastovaly a poničily. Zřejmě to bude chtít 15 Íbíčka – slangové pojmenování lezeček podle prvních komerčně vyráběných lezeckých bot značky „EB“ 16 Šakal – v minulosti označení pro ledovcové náčiní, odvozené od ledovcového kladiva zn. Simond Chacal 17 Eiselin Sport – síť sportovních obchodů ve Švýcarsku.

nějakou regulaci nebo nějakou údržbu skal, aby ještě nějakou dobu vydržely. Sleduješ ještě současné pískovcové lezení? Už ani ne, protože je o několik generací mladší. Proto se nejsem schopen k dnešnímu dění vyjadřovat nebo je srovnávat. Sportovní lezení samozřejmě nesmírně pokročilo zejména trénovaností a nadstavbou toho, co bylo dříve. Lezení v minulosti bylo více romantické, nebylo to tak sportovně založené jako nyní. Vraťme se do Tater. Co jste podnikali za výstupy, když ses rozhodl usadit se v nich natrvalo? Když jsem se do Tater v sedmdesátém roce nakvartýroval, přesto jsem se úplně neoprostil od písku. Jednou za dva tři týdny jsem přijel na den do Pardubic, kde jsem se oženil, takže rodina žila taky takovým divokým životem. Žena buď přijela za mnou do Tater, nebo jsme se spolu pohybovali po písku. Měla chatu, ze které to na Prachov a do Českého ráje nebylo daleko… V Tatrách se v té době hodně lezlo převážně v severních stěnách, třeba v Javorákách. Posloupnost tehdejších výkonnostních tříd byla nasměrována na to, aby horolezci lezli na severu třeba pětkové věci v zimě. Moje výstupy se v sedmdesátých letech odehrávaly zejména v dolinách okolo Téryho chaty, kde jsem dělal nosiče – buď to byla Malá a Velká Studená dolina, nebo jsme si občas odskočili vylézt něco v Javorové dolině. Občas jsem ale zavítal i na Popradské pleso, kde působil jako nosič Jaryk Stejskal, se kterým jsme se pravidelně navštěvovali. Pak jsme si něco vylezli třeba v Galerii Ostrvy nebo v České dolině.

V milovaných Tatrách se ženou Ankou

Musím se zeptat i  na  Čuňasovu cestu19, kterou jsi udělal v  západní stěně Lomnického štítu s  jedním

čundrákem – nelezcem. Prý jsi jej potkal cestou do Tater ve vlaku… Ano, je to pravda. Jeli jsme do Tater s Piskořem – Jardou Houserem a tohoto trempa jsme potkali u Jaroměře. Piskoř se s ním už snad znal, a že prý se mu říká Čuňas. Přemluvili jsme jej: „Pojeď s námi do Tater…“, a tak to skutečně i dopadlo. Spali jsme pak pod kameny. Tehdy se hodně spávalo v bivacích. Věci se tam ráno normálně nechaly a služebníci to tolerovali. Piskoř ale dostal bolení zubů a musel jít dolů. Dohodli jsme se, že my mezitím půjdeme na Lomničák, a on nás pak dojde. Rozhodl jsem se, že se nebudeme tlačit do nějakých notoricky známých výstupů a zkusili jsme vylézt nahoru novou cestou. Nejtěžší je v Čuňasově cestě závěr, kde měl můj parťák problémy, neboť lezecké boty s sebou rozhodně neměl. Ten den byl naštěstí v západní Lomnici i starý Dieška s Pochylým, kteří zrovna dolezli svůj prvovýstup s názvem Černý pilíř20. A taky tam byl chlapec, který se jmenoval Pšeničnikov. Udělal tehdy taky novou a docela těžkou cestu – Pšendovu21, vpravo od Hokejky. Pamatuji si, jak stál Pochylý nahoře u zábradlí a dobíral Diešku. Já byl kousek pod ním. V poslední délce jsem nechal nějakou skobu a chudák Čuňas u ní visel v laně a snažil se od ní odlézt. Pochylý mu pak hodil lano, já ho přicvakl a společně jsme ho vytáhli nahoru. Tak tedy proběhl závěr našeho prvovýstupu. Vzpomněl jsem si taky na podobnou story, která proběhla o Vánocích. Bohužel není tak úsměvná. Na Térynu

18 Barborkine slzy, klas. V+ A1, Peter Dieška, Leopold Páleníček, 17.6.1972

20 Čierny pilier, klas. V+ A3, RP 8-, (cesta na památku expedice Peru 1970), Ivan Dieška, Pavol Pochylý, 12.7.1970

19 Čuňasova cesta, klas. V+, Leopold Páleníček, Čuňas – Z. Rosa, 12.7.1970

21 Pšendova cesta, klas. V A1, RP 7-, V. Krejčí, Pšeničnikov, 12. 7. 1970

V té době ses podepsal na řadě hodnotných prvovýstupů. Které své tatranské cesty si nejvíce považuješ? Asi něco na západní Lomnici. Jednu hezkou, vyváženou a docela těžkou cestu, která už možná zapadla v zapomnění, jsme v pravé části stěny udělali s Peterem Dieškou. Možná se o ní ani moc neví.18 Na severu, v Javorácích, jsme pak lezli s Jarykem Stejskalem a Vlado Tatarkou cestu Poslední dostih na Velkou Javorovou vežu. Byla to logická cesta, která kopírovala jedinou spáru, co vedla z vrcholu dolů přes kouty. V ní jsme se v zimě dobíjeli kdovíjak dlouho. Tenkrát se praktikoval systém, kterému Poláci říkali porenčování – natahaly se délky lana, a když nebyly podmínky, tak se tam špagáty nechaly, a cesta se dolezla dodatečně. Pamatuji si na jedny Vánoce na Zeleném plese, kdy jsme s Čombem chodili do Ucha a natahovali lana. Večer jsme pak na chatě vesele popíjeli a druhý den se zase vraceli do stěny. Tímto stylem se také jednou dolézala diretka na Malý Kežmarák v zimě.

přišli chlapci, myslím, že byli z Ostravska. Na chatě se taky potkali s partou trampů. Nakonec šli lézt Cagašíka na Žlutku a jednoho čundráka přemluvili a vzali s sebou. Já měl okolo Vánoc plné ruce práce v jídelně a najednou se začalo ozývat volání. Nebylo jasné, jestli lezou nebo nelezou… Pak někdo přiběhl, když už bylo k večeru, že volají o pomoc. Vyběhli jsme tedy na vrchol Žluté stěny, kde jsme narazili na jednoho z horolezců. Na laně mu visel ten čundrák. Když jsme jej vytáhli nahoru, byl už mrtvý. Přišlo mi to jako hodně smutný příběh o tom, že někdo přišel do hor, aby v nich strávil Vánoce, a nějak se to nakonec zvrtlo na špatnou stranu. Když už jsme se začali bavit o prvovýstupech, musím se taky přiznat k jedné věci – při lezení nějaké cesty v horách, kterou jsem si vymyslel jako prvovýstup, pro mne bylo vždycky největším zklamáním dotyk s předchůdci. Když jsem třeba našel skobu nebo nějakou stopu, že už to přede mnou někdo lezl, tak jsem byl zklamaný a říkal si: „To jsem špatně vymyslel a odhadnul.“ Když ale byla cesta bez předchozího lidského dotyku, zažívali jsme pěkný pocit, že jsme udělali něco nového. Když v mém tatranském období nastal podzim, jezdili jsme na Tomašák, do Zádielu nebo třeba na Dreveník. Z písku jsem si odnesl pocit, že i ty skalky jsou hezké a i tam může člověk objevit něco nového. Přesto pro mne vždycky byly lákadlem a přínosem hory, kde jsem ještě nebyl. (dokončení příště) text foto

Martin Krejsa a Leopold Páleníček Pepe Piechowicz a archiv Leopolda Páleníčka

SLOVO PŘEDSEDY

NEJLEPŠÍ KLASIKA: ODDÍLY Horolezecké oddíly, kluby, spolky byly, jsou a  budou. V  dávné horolezecké historii nejen té naší, české, vznikaly téměř zároveň s prvními vášněmi po lezení v horách a skalách. Gentlemani a poté i  dámy se scházeli a  spolčovali, kuli plány ke smělým výstupům, sestavovali lanová družstva, vyprávěli si úžasné hrdinské historky. Vznikaly a zdárně se rozvíjely dlouho předtím, než z jejich vůle vznikl horolezecký svaz. Oddíly byly a jsou nositeli a strážci slavných tradic ve svých oblastech, ony jsou duší horolezeckého života ve svém okolí. Oddíly vymýšlely smělé plány na zájezdy a expedice a  v  těžkých podmínkách dokázaly spojit síly svých členů a uskutečňovat je. Doba se zdá býti trochu jinou. Individualismus je modlou současnosti. Nehovoří se tolik o týmech a kamarádství. Měří se úspěch. Pro domluvu na lezení už není nezbytné zajít v pravidelnou dobu na oddílovou schůzi, mobily to zařídí. Společný trénink v tělocvičně není už tak vítanou příležitostí. Stěny, posilovny, fitka jsou na každém rohu.

Oddíly jsou však stále solí naší lezecké země a života. Pořád nejlépe rozumějí svým domácím skalám. Pořád je to nejlepší půda k živým debatám o tom, co nás pálí a zajímá. Pořád tam vznikají nápady a organizuje se lezení. Pořád tam přicházejí další a další generace dětí a mladíků, nasávají atmosféru lezeckého života, poslouchají legendární historky pamětníků a strašně rychle se učí od zkušených lezců a instruktorů, aby jim vzápětí drze vytřeli zrak v  odvaze k horským výstupům a v klasifikaci o číslo vyšší. Ti závodiví vozí medaile. Stále se nejlépe domlouvají zájezdy do hor právě v oddíle, protože tam jsou lezci, kteří lezli v horách, kam je určitě třeba jet. A je tam sranda a kamarádi, na které se těšíme. A jsou tam lásky minulé a ty příští. A jsou tam večery u ohňů. A promítání a vyprávění a bujaré večírky posledních slanění a  otvírání skal vůbec nejsou k zahození. S  radostí se žije v  oddílech a  vykoná se přitom obrovské množství práce kolem lezení a pro lezení. Díky za to. Sláva oddílům, ať se daří. Ať je naše doba jejich zlatou dobou!

Zdeněk Hrubý

text foto

Zdeněk Hrubý předseda ČHS archiv autora

Hlavní partneři:

Český horolezecký svaz Máš rád Alpy? Díky kombinovanému členství ČHS a OEAV jsi tu jako doma.

Hlavní mediální partner:

Jezdíš do Tater? Člen ČHS bydlí na řadě chat za polovinu.

www.lezec.cz

Mediální partneři:

www.horyinfo.cz

Lezeš na skalách v tuzemsku? Jako člen ČHS podporuješ bezpečné jištění a vyjednávání povolení.

www.pohora.cz

ZAJÍMAVÉ KNIHY, DVD

Dobrovolná výměna destičkových via ferratových setů V souvislosti s prohlášením bezpečnostní komise UIAA ohledně fungování použitých a opotřebovaných destičkových via ferrata setů jsme se rozhodli stejně jako ostatní světoví výrobci (Edelrid, Mammut, Salewa a další) zdarma vyměnit destičkové via ferrata sety. Přestože jsme si vědomi možného nezaviněného poškození dobrého jména značky, jako pro každého seriózního výrobce je

TEPLICKÉ SKÁLY – 2. DÍL Jaroslav Houser a Pavel Lisák Druhý díl populárního průvodce po Teplických skalách popisuje obvody Bišík, Supí skály, Nový svět a Vlčí rokli. 192 stran (20,5 x 14,5 cm), plány, detailní mapy, fotografie. Precizně zpracovaná kapitola s  historií zdejšího lezení (14 stran). Cena na www.horokupectvi.cz: 290 Kč

pro nás bezpečnost uživatelů prioritou. Pokud vlastníte některý z  níže uvedených typů destičkových ferratových setů, můžete je zaslat na adresu SINGING ROCK, Poniklá 317, 512 42 Poniklá. Destičkový ferratový set vám bude vyměněn za párací tlumič s neelastickými lanyardy (EASY GO).

Více informací najdete na www.singingrock.cz

Bližší informace o stahování ferratových setů Edelrid nejdete na: www.edelrid.de/en/sports/recall/brake

DOBYTÍ EVERESTU Edmund Hillary a Tenzing Norgay Lewis Helfand Tenzing Norgay byl synem chudých tibetských přistěhovalců žijících v  Nepálu. Toužil poznat svět, ale bylo mu řečeno, že má nárok pouze na to, aby se stal o trochu lepším sluhou. Edmund Hillary byl zase pokorným včelařem z Nového Zélandu, který strávil své mládí sněním o  velkých dobrodružstvích, ovšem nečekal, že je někdy zažije. Tito dva muži se přes svůj odlišný původ sešli v  roce 1953 na úpatí Everestu, nejvyšší hory světa, kterou do té doby nikdo nepokořil. Mnozí z těch, kteří se o to pokusili, zaplatili za tuto výzvu dokonce životem. Jejich cíl byl jasný – dostat se až na vrchol. Poutavé dobrodružství o  velké touze, odvaze a  odhodlání, které byly třeba k dobytí nejvyšší hory světa. Komiks, vhodné pro děti od osmi let.

Celobarevný komiks, 96 stran (15 x 24 cm), cena: 179 Kč, více na: www.grada.cz

SANDSTONE Petr Kašpar Dokumentární film SANDSTONE popisuje unikátní lokalitu pískovcových skal Broumovska. Od zlezení Krále uplynula dlouhá doba. V Adršpachu, Teplických skalách, na Ostaši a v Broumovských stěnách vznikly tisícovky lezeckých cest a  nové stále vznikají. Každá má svůj příběh, každá je něčím ojedinělá. I styl lezení se měnil. Ovlivňovaly jej lezecké trendy i  vývoj lezeckého vybavení. Autoři filmu vybrali zásadní cesty jednotlivých dekád, které představí současní lezci Jitka a Luboš Mázlovi, Dušan „Stoupa“ Janák a bratři Stráníkovi. Filmem provází i  legendy místních skal Bohumil Sýkora a  Tomáš Čada. Oba se nesmazatelně zapsali do historie pískovcového lezení. Cena 200 Kč + poštovné Film lze objednat přes WEB na www.twinstarfilm.com, nebo na mailu info@twinstarfilm.com Dovolujeme si oznámit, že nově vozíme do ČR knihy slovinského vydavatelství Siddarta. Bližší informace na: www.horokupectvi.cz

TAT R Y

ŽERUCHOVÉ VEŽE

2. „ JV vhĺbením“ (klas. I, 1 h, AP/I/63, K3/2156) R. Kordys, J. Mašlanka, 13. 8. 1911

JUŽNÉ STENY Okolie doliny Zeleného plesa patrí bezesporu k  najnavštevovanejšej oblasti Tatier. Táto oblasť poskytuje obrovský výber horolezeckých ciest. Medzi často vyhľadavané cieľe patria aj južné steny Žeruchových veží. Predstavujú ukončenie krátkeho JV výbežku Jahňacieho štítu. V tomto výbežku dominuje Kozí štít. Hrebeň Žeruchových veží oddeľuje Červenú dolinu od Doliny Bielych plies. Od Kozieho štítu je Zadným Žeruchovým sedlom oddelená Zádná Žeruchová veža, ktorú od Prednej Žeruchovej veže oddeľuje Predné Žeruchové sedlo. Hrebeň končí nad Nižnou Žeruchovou kotlinkou trávnatou Žeruchovou priehybou a  Žeruchovou kopou. Obľúbená je najmä J stena Prednej Žeruchovej veže, pre krátky nástup od chaty pri Zelenom plese a pretože poskytuje rôznorodé lezecké cesty.

Prístup pod J steny: Od Chaty pri Zelenom plese strmo turistickým chodníkom po žltej značke smerujúcej na Jahňací štít, vystúpame na morénu, do Červenej doliny. V doline odbočíme doprava pod Žeruchové veže (cca 30–40 min). Zostup: Hrebeňom, miestami držiac sa na strane doliny Bielych plies až do Predného Žeruchového sedla (II), zo sedla dole smerom do Červenej doliny výraznou travnato-suťovou roklinou (výstup č. 4) až k miestu, kde sa zužuje (II). Dvakrát zlanenie 50 m (dvakrát reťaz s krúžkom – pri pohľade do doliny na pravej strane, pri jednoduchom lane sú v  polovici zlanení osadené borháky) až na koniec rokliny. Trávnato-suťovým svahom k turistickému chodníku (1 h). Prehľad výstupov: Zadné Žeruchové sedlo: 1. „J pilierom“ (klas. IV, 2 h, AP/I/64, K3/2154) J. Doležal, H. Grandtnerová, Č. Harníček, I. Kluvánek, 21. 7. 1954 1. zimný: K. Király, J. Kluvánek, 25. 4. 1956

58

Zádná Žeruchová veža: 3. „J rebrom“ (klas. IV, hore III, 1,45 h, AP/I/66, K3/2157) J. Andráši, J. Dostál, E. Nemeš, J. Vyskočil, A. Pivková, 21. 7. 1954 Predné Žeruchové sedlo: 4. „J žlabom“ (klas. miestami II, 0,45 h, AP/I/69, K3/2158) W. Malinowska, W. Malinowski, S. K. Zaremba, 17. 8. 1928 Predná Žeruchová veža: 5. „J pilierom“ (klas. III, jedno miesto V, 2 h, AP/I/77, K3/2159) M. Mereš, A. Puškáš, G. Takáč, 23. 6. 1953 6. „Pravým žlabom“ (klas. V, hore III, 1,5 h, AP/I/75, K3/2161) K. Bocek, V. Krajňák, 5. 7. 1950

7. „Prostredným pilierom“ (klas. V, 2 h) H. Hajdukiewicz, J. Tatar, J. Hajdukiewicz, J. Klimiňski, 20. 9. 1956 1. zimný: P. Koubek, J. Krch, 16. 2. 1974 8. „Ľavým žlabom“ (klas. IV, 2 h, AP/I/76, K3/2160) K. Bocek, L. Hofírek, 21. 7. 1950 9. „Klíma-Linhart“ (klas. V, 2–3 h) R. Klíma, J. Linhart, 4. 8. 1981 10. „Korsvoldov tanec“ (klas. VII, 2–3 h) M. Kúdela, I. Hrmo, júl 1996 1. RP: Hrmo, 8. 7. 1996 2. RP: Kúdela, 12. 7. 1996 1. sólo: P. Jackovič, 23. 4. 2000 Pozn.: tretia dľžka je čiastočne totožná s „Čepelovou cestou“. V ceste sú osadené nity zelenej farby. 11. „Čepelova cesta cez platňu“ (klas. V, A1, RP: 6, 2 h)

15. „Cesta cez knihu“ (klas.V, 2 h) T. Marec, B. Čiernik, 28. 7. 1985 16. „Fialka“ (klas. VI+) Hanulík, Kovařík, 18. 8. 2008

P. Bednařík, Z. Čepela, 18. 9. 1970 1. zimný: J. Jasiňski, B. Mazurkiewicz, 26. 3. 1978, cesta pokračuje z druhého štandu podobne ako „Korsvoldov tanec“. Výhodný a ľahší je variant zo štandu po pilieriku nakoniec vhĺbením cez platňu doprava a cez malé previsky hore na pilier (IV+) 12. „Oko bere“ (klas. OS: VII, 3 h, 100 m) T. Brt, J. Smoleň, 4. 8. 2010

13. „Zielony okap“ (klas. VIII–, 3,5 h) W. Janovski, P. Snusika, 28. 7. 1988 1. OS: Pavlík, Říha, klas. 7+, september 1999 13a. Š. Ružbašan, M. Muroň (klas. V+, A3, 3 h) 14. „Vitamíny pre Knihu“ (klas. VII–, VII, 1,5 h) A. Kolárik, R. Kuchár, 18. 8. 2006 1. opakovanie: A. Šoltýs, M. Vanovčan, 20. 8. 2006

17. „JV roklinou“ (klas. II, 1 h, AP/I/74, K3/2162) G. A. Hefty, 2. 8. 1908 1. zimný: M. Mitkiewiczowá, J. Mitkiewicz, 22. 4. 1956 – na čistom snehu 18. „JV rebrom“ (klas. III, IV, 3 h, AP/I/78, K3/2163) F. Kele st., A. Puškáš, 24. 4. 1952 za zimných podmienok Vo foto nezakreslené spracoval foto

Jozef Gurník autor

Až na konec cesty a ještě dál

Zůstaň venku dvakrát déle se stejným množstvím paliva. Neseš-li méně kartuší, snížíš si váhu svého batohu a přes to si uvaříš stejné množství jídla. Náš nový všestranný EtaPower je přenosný vařič, který Vás nezklame. Má téměř dvojnásobnou výhřevnost oproti běžně dostupným vařičům. Šetrný k životnímu prostředí a ještě lepší pro praktické užití. Nejbližšího prodejce Primus najdeš na www.primus.eu

A part of people’s adventures since 1892

N A P U LT E C H

CASCADE LIGHT

POSILOVACÍ LIŠTA PHAT BOY

Novinka. Technické, odlehčené kalhoty pro letní nasazení (lezení, horolezectví a univerzálně všechny letní outdoorové aktivity – VHT, MTB, trekking...). Jednoduchý pas pro použití s úvazkem. Anatomicky přesný střih neomezuje pohyb. Tkaniny s vysokou pružností a funkčností zabezpečují komfort uživatele i dlouhou životnost kalhot. Spodní okraj zesílen odolnou tkaninou. Doporučená MOC: 3.290 Kč www.directalpine.cz

Novinka z dílny Bena Moona, posilovací lišta pro začátečníky až středně pokročilé lezce. Pomůcka, při které si opravdu můžeš říci, že méně znamená více. Všemožné druhy úchopů, zkrátka vše, co potřebuješ pro trénink. Tvé prsty budou brzy silnejší. Rozměry: 70 x 14 x 4 cm

POSIWIRE QUICKPACK BLACK DIAMOND

Doporučená MOC: 1.991 Kč Více na: www.nikde-jinde.cz

Šest expresek za cenu pěti. Výjimečná jarní nabídka. Vybavte se do skal Black Diamond expreskami s karabinami Positron (key lock) a PosiWire. Key Lock se nikde nezachytává a  HotWire mnohem lépe odolává prachu i mrazu, navíc je méně náchylnější k  samovolnému otevření při úderu karabiny o skálu. Spojte všechny výhody do jedné expresky! Hmotnost: 103 g Cena: 1.250 Kč www.hudy.cz

TOFANA LOCK

RAPTOR

Párací tlumič pádové energie pro zajištěné cesty s  dlaňovými key lock karabinami. T bezpečnější konstrukce elastických ramen T zcela inovovaný design T dlaňové karabiny key lock, typ „K“ dle EN 12275 T snadné navázání na úvazek pomocí smyčky s překrutem T tlumič pádu krytý polyesterovým obalem se suchým zipem pro rychlou a snadnou kontrolu tlumiče T prodloužení tlumiče po pádu o 115 cm T centrální oko pro odsednutí nebo k fixnímu jištění (pevnost 9 kN) T barevně odlišené elastické popruhy s pružnou délkou 50 – 90 cm pro lepší manipulaci Doporučené použití: T zajištěné cesty via ferrata T lanová centra a outdoorové parky Hmotnost: 515 g (včetně karabin) Rázová síla: max. 4,85 kN Doporučená MOC: 1.890 Kč Více najdeš na www.singingrock.cz

Nová generace osvědčené univerzální horolezecké bundy vyrobené z třívrstvého materiálu GORE-TEX® Pro Shell. Vhodná zejména pro horolezectví a extrémní podmínky. Zesílení exponovaných partií odolnějším materiálem. Ventilační systém pod pažemi s  voděodolnými WaterTightT zipy. Laminované „zip garáže“. Anatomicky tvarované rukávy s jednodotykovým stahováním. Tři vnější kapsy, vnitřní kapsa a kapsa na rukávu. Kapuce s jednodotykovým stahováním. Stahování v  bocích. Stahování v pase a vyjímatelná protisněhová zábrana vlaminovaná bez použití švů. Laminovaný štítek kapuce. 13mm páska „Micro Tape“. Panel vsazený do rukávového a bočního švu. Prodloužený zadní díl. Materiál: třívrstvý GORE-TEX® Pro Shell Hmotnost: (L) 500 g Cena: 10.990 Kč

TENDON HATTRICK 10.2 Lano vyrobeno unikátní patentovanou technologií Secure. Díky sendvičové konstrukci pletených vrstev a použití speciálně upravených vláken je Hattrick bezpečný i  v  případě značného poškození opletu. Upravené PA vlákno v  meziopletu zaručuje díky interakci s ostatními vrstvami lana nulový posuv opletu, po celou dobu nadstandardně dlouhé životnosti si zachovává kruhový průřez. Jednoduše paráda! Více na www.mytendon.cz MOC: 3.190 Kč / 50 m

60

ROCK EMPIRE GUARD II + HMS MAGNUM SCR Osvědčená jisticí pomůcka vhodná pro jištění a  slaňování v  setu s novou HMS karabinou Magnum z  Rock Empire dílny ve vlastním designu. T Možnost současného jištění dvou druholezců. T Automatický blokovací systém pro jištění druholezce. T Systém pro snadné spouštění druholezce. T Zařízení vhodné pro práci s lanem 7,8 až 11 mm.   Hmotnost: GUARD II: 65 g / HMS Magnum SCR: 91 g – pevnost: 24 / 9 / 8 kN, Světlost: 24 mm Cena: 490 Kč www.hudy.cz

GALAXY UNIVERZÁLNÍ HOROLEZECKÁ PŘILBA Vnější plášť vyroben z vysoce pevného ABS materiálu. Skvěle sedí, efektivní odvětrávání. Nízká hmotnost: 350 g Rozsah velikosti: 50 ÷ 61, EN 12492:2003 Barvy: zelená, červená, oranžová, bílá a černá. Vyrobeno v Itálii. Doporučená cena: 1.099 Kč Distribuce v ČR: www.climbingtechnology.cz Distribuce v SR: www.elcon.sk

CLIMBING BALM Unikátní regenerační balzám pro ošetření prolezené či poraněné kůže na prstech a  dlaních sportovců, především lezců. Obsahuje výhradně přírodní látky s rychle hojícím efektem na bázi olejů, másel, výtažků z bylin a vitamínů. Promašťuje, vyživuje, hydratuje, zvláčňuje, prokrvuje a zklidňuje. Velmi rychle se vstřebává bez zanechání mastného filmu na kůži, což umožňuje aplikaci i během lezení. Hmotnost obsahu: 15 g Doporučená MOC: 185 Kč www.amuerte.cz

PLACHTA ALEXIKA 4X4M Víceúčelová plachta 400 cm x 400 cm s  podlepenými švy. Části plachty, kde dochází k velkému namáhání, jsou vyztuženy. Závěsná oka. Se stanovými tyčkami (též v nabídce), ideální i jako přístřešek do kempu i basecampu. Podrobnější informace na internetu. Cena v akci: 1.090 Kč Více na: www.alexika.cz

Výtisk Montany pohodlně až do schránky Pomocí SMS si nyní můžete zaplatit aktuální výtisk (či libovolný jiný, maximálně rok starý). Prostě pošlete SMS ve tvaru MONTANA mezera, číslo časopisu, rok vydání, vaše jméno a adresu pro doručení časopisu na 902 11 90. Cena je 90 Kč vč. DPH za odeslanou SMS. Příklad SMS: MONTANA 62010 JOSEF NOVAK KOUKOLSKA 842 PRAHA 9 199 00 odeslat na telefonní číslo 902 11 90 Po obdržení operátorovy zprávy o provedené platbě vložíme příslušný výtisk do obálky a odešleme na určenou adresu.

TERRA COLOUR

Za službu odpovídá Advanced Telecom Services, s.r.o. Infolinka 776 999 199, www.platmobilem.cz

Trendový páskový sandál využívá osvědčenou PUR technologii, s podporou podélné klenby a patní miskou. Použití barevné stélky EVAC nabízí komfort a dynamický vzhled. Nastavitelné pásky jsou polstrované a příjemné při nošení.

MONTANA V MOBILU!

Doporučená MOC: 1.090 Kč Více na: www.triop.cz

SEDÁK sitZ Více než šedesátiletá historie je i  za zrodem unikátního sedáku sitZ od firmy SKYLOTEC. Použití jedinečného materiálu SkyDura a Comfort Shield Technology zaručuje nejvyšší komfort a bezpečnost při lezení v  horách i  umělé stěně. Úvazek sitZ je univerzální produkt pro ambiciozní lezce, kteří vyžadují pro své výstupy to nejlepší. Nosnost celé plochy sedáku a ergonomický tvar oceníte v cestách všech obtížností. T čtyři poutka na materiál T čtyři rychloupínací spony T poutko na pytlík Hmotnost: 440 g MOC: 1.690 Kč 

Informace z lezeckého světa aktualizované každý pracovní den můžete mít i ve svých mobilech.

A nejen to! Prostě jen zadejte: www.waps.cz/ montana nebo vložte tento kód (Programy pro načtení QR kódů v mobilních tel. jsou k dostání zdarma)

A co na vás na zmíněné www stránce čeká? • Aplikace určená pro mobilní zařízení iPhone a Android (bez nutnosti instalace) • Denně aktualizované zprávy a informace • Přehled o aktuálním čísle v prodeji • Seznam trafik pro celou ČR • Funkce pro nalezení nejbližší trafiky s Montanou v místě, kde se právě nacházíte Servis poskytuje Straper, s.r.o.

61

LEZ! Rubrika, ve které najdete víc než jen inspiraci

lezlo v  pohorkách. Některé sektory, jako Paretina di Finalborgo nebo Rocce dell’Orera, jsou vzdálené do hodiny chůze od vlakového nádraží. Při poznávání všech rozmanitostí zdejšího lezení se ovšem bez auta neobejdete. Za jeden den můžete stihnout více oblastí – vzdálenost mezi jednotlivými sektory není nijak velká. Drobným problémem může být spíš vlastní cesta ke skalám. Bývá špatně značená a  spousta křížících se a různě odbočujících pěšin vedoucích hustou vegetací, a to i k těm nejpopulárnějším sektorům, vás může lehce zmást. Ale nebojte, určitě to nakonec dobře dopadne. Jak jinak v Itálii. Ve Finale najdete cesty v  obtížnosti od 3a po 8c+, většina jich je v obtížnostech 6a–7a. Dejte si pozor na kvalitu jištění. Už roky se

zde kvůli přítomnosti mořské soli ve vzduchu nýtuje jenom v  nerezu, ale některé starší oblasti jsou stále vybaveny starými, dnes již značně zrezivělými železnými nýty. Poslední průvodce (z  listopadu 2011) z toho důvodu záměrně vynechává šestadvacet sektorů, kde by vaše lezecké pokusy mohly dopadnout skutečně tvrdě. Níže přinášíme bližší popis sektoru Rocca di Corno. Ten je ideální na takový prodloužený víkend či dovolenou ve stylu děti u  moře, mámy na vycházce, tátové ve skalách. Samozřejmě budeme rádi, když si průvodce po Finale koupíte, a ještě raději když u nás, nicméně nemusíte kupovat zajíce v pytli. A ještě něco! Záměrně nepřinášíme podrobnější popis jednotlivých cest, přece vám nebudeme kazit OS přelezy!

Rocca di Corno

Corno Rombo di tuono

Finale Ligure Jedná se o  jedinečnou, nenapodobitelnou a  bezesporu kouzelnou lezeckou oblast. Bílý vápenec září nad bujnou vegetací severní Itálie, kde je i po třiceti letech lezení stále co objevovat. Na své si zde přijdou nejen lezci, ale i  milovníci trekkingu, horských kol, archeologie a mnozí další. Od roku 2010 se Finale Ligure pyšní titulem „Hlavní město outdooristů“. Přirozené centrum celé lezecké oblasti leží na Ligurské riviéře a  je vzdálené asi hodinu jízdy (75 km) od Janova. Při cestě z Čech máte na výběr z několika základních tras, každopádně z  Prahy (1.100 km) či z  Brna (1.200 km) počítejte při dobrém

62

provozu s  nějakými deseti až jedenácti hodinami jízdy. Nebudete litovat. Nalézá se tu 2.700 cest ve sto šedesáti sektorech. Celoroční „provoz“ je tu zajištěn, ale protože čtete Montanu, víte, že v létě tu bude asi celkem teplo a o Vánocích možná i pršet. Jaro a podzim z toho vycházejí nejlépe. To je ale stejné nošení sov do Atén, jako psát vám tady, že káva tam stojí kolem eura a kdekoliv si ji dáte, bude lepší než u nás. Leze se zde po přímořském vápenci, především po dírkách a  kapsách, převážně v  kolmých či mírně položených stěnách. První lezecké pokusy se datují do roku 1968, kdy se ještě běžně

Příjezd: Sjeďte z dálnice na Finale Ligure a u stopky zatočte vlevo podél pobřeží. Po 2,8 kilometru dojedete k další stopce, kde odbočíte vlevo směrem na Genova-Varigotti. Po 400 metrech projedete kruhovým objezdem přímo před nádražím ve Finale Ligure a  pojedete dál směrem na Genova-Varigotti. Na světelné křižovatce po 1,1 km odbočíte vlevo. Přejeďte středověký most a zatočte vlevo na Calvisio-Vezzi Portio. Po 1,2 km dorazíte na malé náměstíčko na břehu řeky s  kostelem a  malým hřbitovem. Po dalších 700 metrech zatočte doprava na most (značení: Vezi a  via Iulia Augusta), po dalších 800 metrech serpentin dojedete ke křižovatce, kde zatočíte doleva (via Iulia Augusta) a  po 600 metrech přijedete k  místu, kde se cesta rozšiřuje a kde je možné parkovat (parkoviště Corno, GPS N 44 11.679 E8 21.915). Nenechávejte v  autě žádné cennosti! Oblast je bohužel už několik let oblíbeným centrem zlodějů. Přístup: Od parkoviště běžte dolů po cestě, která vede podél říčky až k místu,

kde jde řečiště suchou nohou přejít na druhou stranu, stále podle značek ve tvaru prázdného červeného kosočtverce. Po 650 metrech, kdy se cesta ke konci stává příkřejší, dojdete ke křižovatce. Zde se dělí cesty k jednotlivým sektorům.

Rocca di Corno – jih

Jižní sektor začíná asi 20 metrů vpravo od poslední křižovatky. Od parkoviště k  němu dojdete asi za dvanáct minut. Najdete tu kapsy, dírky a kouty. Šestačtyřicet cest, většinou lehčích než 6. Sektor je rozdělen

skalními policemi, k cestám vlevo od cesty „Folleto rosso“ (č. 26) vystoupíte po pěšince vedoucí přímo ke žluté jeskyni zakončené asi pětimetrovým výšvihem s fixním lanem.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

18 BEI TEMPI 6c 21 m 19 IL TOPO P1 6a 25 m, P2 5b 10 m, P3 6c 25 m, P4 5c 20 m 20 PROIETTILE UMANO 6b 22 m 21 DUE DITA DI VIOLENZA 6c 24 m 22 ALCHIMIE D’ESTATE 7a 24 m 23 COSTRINGIMI FORTE 6b 27 m 24 TEN 6b 27 m 25 PICHENIBULINA 6b+ 28 m 26 FOLLETTO ROSSO 6b 30 m 27 SPITGRIP 6b 18 m 28 DANIEL STREET 6b+ 18 m 29 RITMI SOLARI 5c 20 m 30 SBRINSA CIUVENDE 6a 22 m 31 SCHWANZUS LONGUS 6a 22 m 32 INSODDISFATTO? ? 15 m 33 DALL’INFERNO NON SI TORNA 7b 17 m 34 UTOPIA 6c 15 m 35 SILVESTER 7b 12 m

13 14 15 16 17

LA SIGNORA IN ROSSO 6c+ 25 m IL PESCECANE P1 6c+ 30m, P2 5c 30 m BLU PROFONDO 6c+ 18 m SPENCER TRACY P1 6b+ 30 m, P2 6b 30 m VIA DEL PORTALE P1 6a+ 20 m, P2 6c 8 m LE MANI 5c 12 m PANORAMA 5b 14 m VARIANTE ASCARI 6a 12 m E SE… SI PROVA DI QUA 6a 12 m JAGERMAISTER 6a+ 12 m I SOSPIRI DI GASTONE 5c 12 m TITOMANLIO P1 4c 15 m, P2 4c 20 m, P3 5b 20 m IPSILON P1 4c 15 m, P2 5c 30 m, P3 5c 5 m, P4 5c 25 m FORA ET LABORA 6c+ 25 m DESTIN ANIMÈ 7b+ 25 m PESCEGATTO 7a 25 m ODEON 6b+ 21 m

~‚‡ÜP<8IJÜ IFG<ÜD8B@E>Ü
Rocca di Corno – Zona Rossa

Na poslední křižovatce (viz výše) jděte dále po značkách ve tvaru prázdného červeného kosočtverce. Cesta povede nahoru i  dolů až vás (po 175 metrech) přivede ke skále s  fixním lanem ( je možné ji obejít zleva). Po dalších 65 metrech dojdete ke kamenné zdi, kde uvidíte velkou červenou šipku. Budete-li pokračovat dál po vyznačené cestě, po chvíli dojdete k  Západnímu sektoru. Vy ale směřujete jinam. Nad kamennou zídkou je křižovatka, odkud vede cesta vpravo na vrchol Rocca di Corno, cesta vlevo vás po 35 metrech zavede do sektoru Zona Rossa.

Zdejší převislé cesty v  délce 20–40 metrů patří k tomu nejlepšímu, co můžete ve Finale najít. K cestám „Rock Stupid“ a „Rock Rapid“ (č. 2 a 3) se dostanete po výstupu koutem ( jsou tu dobré chyty), nad nímž najdete polici, kde pohodlně zřídíte první štand. V cestě „Rombo do Vento“ (č. 4) najdete dva řetězy. Jeden ve třiceti, druhý v  pětatřiceti metrech (podle toho, máte-li lano dlouhé 60 či 70 metrů). V cestě „War“ (č. 5) je příjemnější popolézt do malého výklenku a jistit až z něj. Předejdete tak nepříjemnému tahu lana.

1 2 3 4 5 6

7 8 9 10 11 12

OVERBABBEO 5c 26 m ROCK RAPID 6c 20 m ROCK STUPID P1 6c 25 m, P2 7a+ 15 m ROMBO DI VENTO 6c 35 m WAR 7b+ 25 m HAMBRE 7c 25 m

REALTÀ CAPOVOLTA 7b+ 25 m PEACE 7a+ 25 m MAUDITE 7b 30 m BRANCO 6c+ 25 m OPEN YOUR MIND 6c 25 m MUG 6b 30 m

LEZ! Rubrika, ve které najdete víc než jen inspiraci

Rocca di Corno – západ

Na poslední křižovatce (viz výše) se vydáte ve směru vyznačeném červenou šipkou. Po chvíli dojdete k západnímu sektoru. Sektor nabízí i  vícedélkové cesty ve výborné skále, a  to ve „starém stylu“, tedy převážně v  plotnách a  koutech. Zdejší cesty vznikaly převážně v  sedmdesátých letech a  byly nedávno

přejištěny. Linie začínají na úzké skalnaté polici, která je dostatečně široká pro jištění a  odložení batohů. „Il muro crepitane“ má slaňák ze smyček kolem stromů. Nebudete-li se cítit bezpečně, vlevo najdete štand z cesty „Il futuro è un’ipotesi“. Pozor! Vlevo od tohoto sektoru je lezení zakázáno. Sídlí zde draví ptáci. Monica Fama su Hambre a Rocca di Corno (foto Bruno Marchisio)

13 MASSIMILIANO FERRETTI P1 5a 12 m, P2 5b 17 m, P3 6a 13 m 14 BETTABEL P1 5c 30 m, P2 5c 10 m 15 FERDINANDO P1 5c 25 m, P2 5b 20 m 16 TRASHER 6a+ 25 m 17 IL MURO CREPITANTE 5c 40 m 18 IL FUTURO È UN’IPOTESI P1 6a+ 20 m, P2 6a+ 15 m 19 VARIANTE 6b 10 m

Autorská práva vlastní vydavatelství Versante Sud Knihu Finale Climbing (134 sektorů, 560 stran) je možné koupit na stránkách www.horokupectvi.cz za 990 Kč

30. MHFF 22. – 25. 8. 2013 Teplice nad Metují

Mezinárodní horolezecký filmový festival t www.horolezeckyfestival.cz [email protected]

64

Některé z dalších titulů nakladstelství Versante Sud nabízené na www.horokupectvi.cz:

850 Kč

875 Kč

695 Kč

870 Kč

955 Kč

860 Kč

495 Kč

690 Kč

825 Kč

675 Kč

Zbavte se přebytečných kil! Ono se to po zimě snadno řekne, kila dolů. Když ona ta zimní sezóna se spoustou z nás pěkně zamává. Podzimní předsevzetí, že se přes zimu nezastavíme a budeme cvičit, posilovat a běhat, ne vždy dodržíme a pak nezbývá, než s prvním jarním dnem začít odtučňovací kúru. I proto je bezpodmínečně nutné zvážit před začátkem každé horské túry veškerou nutnou, ale i ne zcela potřebnou výbavu, kterou do báglu zabalíme. Jak známo, vysoko v horách se každé kilko navíc pěkně pronese. Zejména máme-li za sebou už pár kilometrů neustálého stoupání a vidina vrcholu nebo horské chaty v nedohlednu. Existuje spousta věcí, na kterých můžeme „shodit“ prakticky okamžitě – pouhou výměnou starších modelů za nové, z lehčích materiálů. Ať už jde o lezecké potřeby, vařiče, nádobí, či dokonce oblečení, vše dnes existuje snad ve stovkách různých provedení, z různých super dokonalých, téměř NASA materiálů, vše je dokonale odolné a zároveň ultra lehké. Logicky se za kvalitu a nízkou hmotnost připlácí. Poslední zmíněné však ne zcela platí u fotoaparátů. I v rámci fotografické výbavy, kterou do batohu zabalíme, se dá ušetřit hned několik kilo a  přitom to nemusí být o nic dražší. Je to teprve nedávno, co se na některých webových fórech rozhořely vášnivé diskuse, ve kterých se do sebe pustili ortodoxní zrcadlovkáři, kterým zarputile oponovali příznivci nové řady malých kompaktních fotoaparátů s výměnnými objektivy. Zatímco majitelé zrcadlovek se tasili s technickými parametry a  jmenovali nesčetné „papírově“ podložené specifikace svých přístrojů, majitelé PENů se pochlubili ukázkami svých fotek, které vypadaly právě tak, jako by byly pořízené digitální zrcadlovkou. Co to znamená? Snad jen to, že pokud má člověk oko, dokáže komponovat a má pro fotografii cit, nepotřebuje k  tomu to nejlepší a nejdražší na trhu. Tady by stálo za to zmínit, že i v rámci digitálních zrcadlovek je řada modelů, které se svými kvalitami blíží spíše lepšímu kompaktu a tak trochu dělají profi zrcadlovkám ostudu, ale to je na jiný, dlouhý článek, který sem příliš nezapadá. Vraťme se ke kilům! Ano, v batohu můžeme mít buď digitální zrcadlovku s  několika objektivy, nebo např. fotoaparát PEN (se stej-

ně kvalitním výstupem a totožnými funkcemi), také s několika objektivy. Zásadní rozdíl mezi první a druhou sadou nepocítíme v lepší nebo horší kvalitě fotek, ta bude prakticky totožná, poznáme ji na zádech a celkové únavě během chůze. Při obdobné foto výbavě s jedním fotoaparátem a  několika objektivy bude rozdíl činit i  více než 2 kilogramy. A to už je znát.

Nejlehčí ze současných PENů – Olympus PEN mini E-PM2

Abychom zmínili i  konkrétní přístroje a nezůstávali jen v rovině teorie, zmiňme si např. nejnovější dva modely Olympus PEN. PEN mini E-PM2 se svými kapesními rozměry a hmotností jen 223  g patří mezi skutečné mrňousky s ohromujícím výkonem. Pro znalé není výkon tohoto mini modelu žádné překvapení, protože víme, že podědil vnitřnosti z  profesionálního a  světově proslulého modelu OM-D. Totéž platí i o vyspělejším PENu Lite E-PL5, který váží jen o 56 gramů víc, tedy pouze 279  g. Přitom funkcemi, rychlostí a  kvalitou obrazu se může hravě postavit bok po boku

Varianta s výklopnou obrazovkou – Olympus PEN Lite E-PL5

celé řadě dnešních APS-C zrcadlovek. Na první pohled to sice vypadá, jako kdyby vedle sebe stáli David s Goliášem, ale protože si pamatujeme, jak to s Goliášem nakonec dopadlo, nemusíme se o PEN vůbec obávat. Totéž platí zcela logicky i o výměnných objektivech. Díky tomu, že PENy v  sobě nemají zrcátko, může být vzdálenost objektivu od snímače mnohem kratší, a  tedy i celá optická soustava se dokáže zmenšit při zachování stejných vlastností. Platí tedy, že i objektivy pro PENy jsou výrazně menší a lehčí, než objektivy na zrcadlovky, aniž by to mělo jakýkoli vliv na kvalitu výsledného obrazu. Jarní hubnutí ať si každý zváží sám, do kondice se budeme muset dříve nebo později dostat všichni. Ale již dnes můžeme začít uvažovat o  přebytečných kilech navíc, a tím nejsou myšlena kila ve formě lidského tuku. Hubnutí a lezení zdar!

placená inzerce

65

Až v Tatrách potkáte samotáře… Zprávy z neskutečného světa …

Nejstarší tištěný časopis o horolezectví? Máme důkaz. I Edmund Hillary čerpal návody jak vzít ztečí vrchol Everestu z časopisu Montana. Nejstarší tištěný horolezecký časopis v Čechách? Informovala o tom v roce 1964 i BBC. Nově objevený obraz nejstaršího horolezeckého časopisu od Vincenta van Gogha. Více na www.facebook.com/Montana.cz

Fotosoutěž Příroda a Lezení Již 3. ročník fotografické soutěže webu Lezecká Revue a časopisu Montana je tady Svá fotografická díla můžete přihlašovat až do 31.11.2013 Pro 3. ročník vyhlašujeme tyto základní kategorie:

Hory a příroda (krajiny, panoráma)

Lezení (člověk a hory, skály, bouldery…)

Experimentální fotografie na lezecké téma (koláže, montáže)

Hodnocení fotografií Letos jsme se rozhodli, že to necháme především na vás. 1. V průběhu soutěže vypíšeme několik druhů cen. V hlasování pak vyberete ty ceny, kterými chcete odměnit autory nejlepších fotek. 2. Po 31. 11. 2013 ve fotogalerii na webu fotosoutěže rozhodnete hlasováním, které 3 fotky z každého tématu jsou podle vás nejzdařilejší a jejich autoři získají vámi vybrané ceny.

Výsledky budou zveřejňovány na webu LezeckaRevue.cz a v časopise Montana.

Více na webech foto.lezeckarevue.cz nebo montana.cz

66

Medvěd hnědý (Ursus arctos) Medvěd hnědý je největší šelmou žijící na území Tatranského národního parku. Samci mohou vážit až 350 kilogramů, samice jsou menší a jejich hmotnost se pohybuje okolo 160 kilo. Barva kožešiny je hnědá s  proměnlivým tónováním od světle hnědé až po černou. Medvěd je ploskochodec, což znamená, že našlapuje na celou plochu chodidla, a ne jen na bříška prstů jako jiné šelmy. Jeho chůze se zdá být nemotorná, protože při chůzi i v poklusu hýbe vždy téměř naráz přední i zadní končetinou na jedné straně těla. Jeho těžkopádnost je však jen zdánlivá. Medvěd je ve skutečnosti velmi rychlé a obratné zvíře. Velmi dobře – hlavně v mládí – šplhá na stromy. Ze smyslů má nejlépe vyvinutý čich a sluch. Zrak medvěda je vzhledem k  jeho malým očím slabší, nehybnou lidskou postavu rozezná ze vzdálenosti 10–30 metrů. Medvěd je aktivní po celý den, nejvíce ovšem v ranních a podvečerních hodinách. Žije samotářsky ve svém teritoriu. Jen v čase páření a v letním období můžeme vidět pohromadě víc jedinců. Medvěd se neukládá k zimnímu spánku v pravém smyslu slova. Jedná se spíše o stav hibernace, jakéhosi polospánku. Brloh, do kterého zalehne, během zimy několikrát opouští. Jsou známé i případy, kdy se medvěd vůbec ke spánku neuložil. Mláďata se rodí v zimě, v období mezi koncem prosince a  polovinou února. Zůstávají s matkou až tři roky. Medvěd je všežravec. Živí se lesními plody, kořínky, ovocem, větším hmyzem, slimáky, menšími obratlovci, zdechlinami a  sa-

mozřejmě medem. Občas se stane, že si od špatně hlídané salaše odnese ovci. Předejít střetu s medvědem můžete tím, že: T se pohybujete výhradně po značených turistických chodnících, neodbočujete do volného terénu; T během procházky v  lese občas stoupnete na suchý kořen, klepnete hůlkami po kmenech stromů, anebo si potichu mezi sebou povídáte, občas zakašlete a tak podobně; T na sběr lesních plodů nevyrazíte v brzkých ranních hodinách; T při zpozorování medvěda nečekáte, než přijde blíž, ale pomalu od něho ustupujete. Toto platí hlavně v případě zpozorování mláďat. Nesnažte se je fotografovat – jejich matka bývá velmi zuřivá. Když už se stane, že vás medvěd napadne, snažte se lehnout si tváří k zemi a rukama si chránit krk. Dělejte, že jste mrtví. Nebraňte se, ani nedělejte prudké pohyby. Takové počínání by mohlo vyvolat útočnou reakci medvěda. Když se nebudete hýbat, po chvíli od vás odejde. Medvěd je celoročně chráněným zvířetem a jeho úloha v ekosystému Tatranského národního parku i celého Slovenska je velice významná. Zasluhuje si naši pozornost i ochranu. To, jak svým fotoaparátem zachytil medvědy v  dolině Zadné Meďodoly náš dlouholetý spolupracovník a kamarád Jožo Gurník, který pro vás do každé Montany připravuje seriál o Vysokých Tatrách, můžete vidět na fotografii. připravil foto

Martin Stolárik Jozef Gurník

10.2

lano s nulovým posuvem opletu, vyrobené unikátní patentovanou technologií lano s vyváženými parametry a příjemnou manipulací lano se sendvičovou konstrukcí pletených vrstev a speciálně upravenými vlákny - bezpečné i v případě značného poškození opletu

LANEX a.s. Hlučínská 1/96, 747 23 Bolatice, Czech Republic Phone: +420 553 751 111, Fax: +420 553 654 130 E-mail: [email protected], www.mytendon.com

ZÁVODY

OKRESNÍ FINÁLE VE SPORTOVNÍM LEZENÍ V ŠUMPERKU Ve středu 30. 1. 2013 se na lezecké stěně Střední odborné školy v  Šumperku uskutečnil již pátý ročník okresního finále ve sportovním lezení. Náročné soutěže se zúčastnilo devět lezkyň a  pět lezců ze čtyř  středních škol. Při závodech se lezly dva kvalifikační bouldery a dvě finálové cesty, jejichž obtížnost dokonale prověřila všechny soutěžící.

V kategorii hochů si nejlépe se záludnostmi soutěže poradil Tomáš Staněk z OA Šumperk, druhé místo obsadil Adam Hojgr, následovaný Honzou Hofschneiderem (oba ze SOŠ Šumperk). V týmové soutěži se z prvního místa radovali lezci ze SOŠ Šumperk. V  kategorii dívek skončila po napínavém souboji první Michaela Morbitzerová ze Střední školy soci-

ální péče a služeb v Zábřehu. Druhé místo získala domácí Edita Korytárová ze SOŠ Šumperk a na třetí místo dosáhla Aneta Slezáková ze SŠSPaS Zábřeh. V  družstvech se z  prvenství radovala děvčata ze SOŠ Šumperk, druhé místo vybojovaly dívky ze SŠSPaS Zábřeh. Závody by se neobešly bez pomoci partnerů, kterými v tomto ročníku byly společnosti Infit, Tilak, Hudy sport, Singing rock, Rockplast, Jeseníky – Sdružení cestovního ruchu, SVČ a ZpDVPP Doris Šumperk. text -JaSfoto archiv autora

68

ČEŠTÍ SKIALPINISTÉ BOJOVALI NA MISTROVSTVÍ SVĚTA VE FRANCII

Stejně jako loňský rok hostilo i letos skialpinisty z celého světa francouzské údolí PelvouxVallouise. Závodilo se ve střediscích Puy Saint Vincent a  Pays des Ecrins. Z  českých zástupců si účast na světovém šampionátu vybojovali Radoslav Groh, Jan Hepnar, dále Petra Volfová, pro kterou bylo le-

mačkách a závěrečným dlouhým a  náročným sjezdem ve volném terénu. Závod jim znepříjemňoval silný mráz. V  době startu bylo -19 °C. S náročnou tratí se čeští reprezentanti poprali výborně a  dojeli si pro osmnácté místo. Týmový závod ovládli domácí Francouzi. Titul mistrů světa si odvezla dvojice William Bon Mardion a Matheo Jacquemoud, v  ženách potom Laetitia Roux s Axelle Mollaret. Následoval pondělní sprint, kterého se zúčastnili všichni čeští reprezentanti. Sprint je pro skialpinisty nejen rychlostní disciplínou, ale také závodem, který vyzkouší jejich technické dovednosti. Krátký atraktivní okruh je

tošní mistrovství světa premiérou v kategorii žen, a loňský stříbrný medailista z kategorie kadetů Dominik Sádlo. Ten letos po přestupu mezi starší juniory pravidelně objíždí závody světového poháru. Proto byl bezpochyby největší nadějí české výpravy. Na programu světového šampionátu byl závod dvojic, sprint, závod jednotlivců, časovka a štafety. Naši reprezentanti se nepostavili pouze na start štafet. Šampionát zahájil v  neděli závod dvojic neboli Team Race. V českých barvách se na trať vydala dvojice Groh a Hepnar. Závod odstartoval v údolí Vallouise a závodníci měli před sebou trať s více než dvoukilometrovým převýšením, nejvyšším vrcholem La Pendine (2.750 m), výstupem na

prověřil ve výstupu v takzvaných „cikcakách“, výstupu na botách, technice nandávání a sundávání pásů a slalomu. Úplně na závěr se do cíle bruslilo do kratšího kopce. Nejlépe se dařilo Radkovi Grohovi, který postoupil z  kvalifikace jako osmnáctý a v semifinále pak dojel na čtvrté nepostupové pozici. Nakonec obsadil celkové devatenácté místo. Jan Hepnar skončil třiačtyřicátý. V ženách si Petra Volfová dojela pro dvaadvacátou příčku. Juniorské kategorie měly stejnou trať jako dospělí. Necelá sekunda dělila juniora Dominika Sádla od postupového dvanáctého místa do semifinálové rozjížďky. V  kvalifikaci tak obsadil čtrnáctou pozici. Se sprintovou tratí se v kategorii seniorů nejlépe poprali Němec Josef Rottmoser

Druhý únorový týden patřil ve francouzském údolí PelvouxVallouise závodnímu skialpinismu. Od 9. do 15. února se zde konalo Mistrovství světa ve skialpinismu. Čtyřčlenná výprava z Čech, v čele s největší nadějí českého týmu Dominikem Sádlem, odjela v pátek 8. února bojovat a měřit síly se světovou špičkou.

www.hudy.cz

a Švýcarka Mireille Richard. V juniorech pak francouzský závodník Corentin Cerutti. Nadcházející dva dny patřily na šampionátu individuálním závodům. První den startovaly kadetské a  juniorské kategorie a mezi nimi Dominik Sádlo. Mladým závodníkům ztížilo podmínky velké množství čerstvě napadaného sněhu. Z toho důvodu byly sjezdy velmi náročné, a závodníci si tak neměli šanci odpočinout. Zkušený sedmnáctiletý Dominik se tím nenechal rozhodit a  trať s pěti výstupy zvládl na jedničku. Bohužel mu opět, stejně jako na loňském mistrovství světa, nepřálo štěstí a rozhodčí mu udělili minutovou penalizaci za předčasné zvednutí holí při sundávání stoupacích pásů, která ho posunula na celkovou desátou pozici. Suverénním vítězem se stal Němec Anton Palzer. Druhý den závodili senioři. Skialpinisté měli před sebou trať s  více než 1.700 metry převýšení pro muže a  1.400 metry převýšení pro ženy. Na start se z české výpravy postavil Jan Hepnar, který vybojoval třiapadesátou příčku. Jediná česká žena Petra Volfová si doběhla

pro deváté místo v  kategorii do dvaceti tří let. Zlaté medaile opět připadly francouzským reprezentantům Williamu Bon Mardionovi a v ženách Laetitii Roux. Předposlední disciplínou, a  pro českou výpravu závěrečným závodem, se ve čtvrtek stal na světovém šampionátu ve francouzském Pelvoux Vertical Race – závod do vrchu. Na závodníky čekal výstup s  převýšením 610 metrů. Závěr se nejlépe vydařil juniorovi Dominiku Sádlovi, který vybojoval deváté místo a  svým časem 00:30:07 by tak mohl konkurovat seniorské kategorii. Ta se vydala na stejnou trať jako junioři. Z našich se nejlépe dařilo Radku Grohovi, který obsadil sedmačtyřicáté místo, Jan Hepnar pak čtyřiašedesátou pozici. Nejrychlejší závodník Kilian Jornet Burgada zvládl vertical v čase 00:25:33 a náleží mu tak titul mistra světa. V ženách svou formu opět potvrdila Francouzka Laetitie Roux a  v  juniorech Němec Anton Palzer. text foto

Jana Nekvindová Štěpán Pleskač

A JDI...

Zima nám skončila, a tak je načase se za ní ohlédnout. A že se toho od posledně událo opravdu hodně. Začněme v Karákóramu, kde 21. března skončila zimní sezona, a tedy možnost připsat si na konto zimní výstup na jednu z  pěti osmitisícovek, eventuálně na jiný pěkný kopec. Podotkněme, že na severu Pákistánu letos panovala opravdu krutá zima a  byly tu rekordně silné mrazy, kdy i v údolích ve výšce kolem 2.000 metrů nad mořem bylo běžně kolem -25 °C. Než se dostaneme k těm nejvyšším horám, tak trochu v  ústraní a  bez povšimnutí zůstal první zimní výstup na jeden z  nejkrásnějších kopců na světě, který je vedle K2 symbolem Karákóramu. Leila Peak (6.096 m) leží kousek na východ od zmiňované Čhogori, nad známým údolím Hushe a ledovcem Gondogoro. Zajímavostí je, že na tomto vrcholu dosud stálo i přes jeho relativně malou výšku a  velmi atraktivní vzhled pouze sedm horolezců. Prvovýstupcem byl Simon Yates, ten Simon Yates, který se spolu s Joem Simpsonem zapsal do dějin alpinismu výstupem na Siula Grande. Ale to už jsme vážně hodně odbočili. Zpět k Leila Peaku. Uprostřed třeskuté karákóramské zimy, kdy vítr bičoval okolní kopce rychlostí až 60 km/h a teploměr ukazoval -35 °C se do údolí Hushe vypravili Španělé José Fernández, Ramón Portilla, Alex Txikon a Juanjo San Sebastián se zcela jasným cílem, který se dvěma z  nich – Alexu Txikonovi a Josemu Fernandezovi – podařilo splnit v polovině února, kdy po tvrdých deseti hodinách cesty z  C2 stanuli na vrcholu. Následující den úspěšně sestoupili za ostatními do BC. A  teď už k  těm osmám. Připomeňme si, že tři z nich, a to K2, Broad Peak a Nanga Parbat, stále ještě zimní výstup do letošní zimy 2012/2013 neměly. Na pokus o zlezení obávané K2, která dává zabrat horolezcům i v létě, se letos nikdo nevypravil. Zato o  Nanga Parbat se pokoušely hned tři expedice a jeden snowboardista. Pod Rupálskou stěnou se sešel velmi silný pětičlenný polský tým pod vedením Tomasze Mackiewicze spolu s Francouzem Joelem Wischnewskim. Poláci se při pokusu v cestě „Schell“ dostali do výšky 7.400 metrů, ale pak museli kvůli počasí hlásit k  ústupu. Joel Wischnewski se

70

snowboardem na zádech se naposledy ozval vysílačkou z výšky kolem 6.000 metrů s  tím, že se pokusí o  výstup jihovýchodním pilířem. Od té doby je nezvěstný. Diamirskou stěnou se rozhodli v zimě prostoupit dva malé týmy. Jedním z nich byla dvojice Maďarů David Klein a Zoltan Robert spolu s Američanem Ianem Overtonem. Kvůli počasí, výškové nemoci a omrzlinám to museli při posledním pokusu zabalit pod C2. Druhým mini týmem byli italští horolezci Daniele Nardi a Federico Santini a přidala se k nim Francouzka Elizabeth Revolová. Ve stěně si vybrali výrazný Mummeryho pilíř, který měl v  roce 1970 sloužit bratrům Messnerovým k sestupu. Ovšem i tato expedice to musela kvůli nepřízni počasí zhruba v  6.000 metrech otočit a  sestoupit. Takže letošní zimu Nanga Parbat opět uchránila své zimní panenství. Bohužel za cenu jednoho lidského života. Zbývá nám Broad Peak. Pod něj se také vydali Poláci, kteří celosvětově v  zimních expedicích na nejvyšší z  nejvyšších vedou (uskutečnili jedenáct zimních výstupů a  z  toho devět prvovýstupů). Celkem sedm polských horolezců pod vedením Krzysztofa Wieleckého se dlouhé dva měsíce pokoušelo nejen o  první zimní výstup, to by to nesměli být Poláci, ale zase rovnou o prvovýstup. A  zaznamenali úspěch! Ovšem zastíněný tragédií, bohužel. V  prvním březnovém týdnu, konkrétně 5. března, vystoupili na vrchol Broad Peaku (8.047 m) postupně v pořadí Adam Bielecki, Artur Malek, Maciej Berbeka a Tomasz Kowalski. V extrémních podmínkách se Adamovi a Arturovi podařilo sestoupit do C4, ale Maciej a Tomasz byli nuceni bivakovat někde pod vrcholem ve výšce kolem 7.900 metrů. Od té chvíle jsou nezvěstní. Adam Bielecki sestoupil o den později až do BC a Artur Malek den po něm. Oba v  dobré kondici a  bez omrzlin. Adam Bielecki se tak stal po Jerzy Kukuczkovi (Annapurna 1986 a  Lhotse 1987) teprve druhým člověkem, který dva roky po sobě uspěl na dvou osmitisícovkách při zimních prvovýstupech. Adam loni v  zimě vystoupil novou cestou spolu s  Januszem Golabem na vrchol Gasherbrumu I (8.068 m). Gratulace a zároveň smutek! Pryč z jedné zimy do druhé. Pardon. Jakápak zima. V  Patagonii

bylo přece léto, které se letos opravdu vyvedlo. A  začneme jedním majstrštykem. Rakouský horský vůdce Markus Pucher měl v  plánu spolu s  Markusem Steinerem udělat prvovýstup v západní stěně Cerro Torre, ale parťák se mu hodil marod, a tak si do batohu zabalil jeden šroub do ledu, tři karabiny, lano, cepíny, mačky a vyrazil sám vstříc klasické cestě „Ragni Route“ od Italů z roku 1974, která se po vytrhání nýtů z „Compressor Route“ stala nejlehčí možnou cestou k vrcholu. Zpátky u stanu byl Markus za pět hodin a  čtyřicet minut a  za sebou měl pěkný výlet na vrchol jedné z patagonských dominant. A mimo jiné také první free sólo této cesty! Gabriel Fava, Wenny Sánchez a  Roberto Treu z  Argentiny se také chtěli rozhlédnout z vrcholu Cerro Torre, ale protože „Ragni Route“ byla doslova pod náporem alpinistů z  celého světa, vybrali si dosud nepřelezenou linii kousek napravo od zmiňované cesty a povedlo se jim během patnácti hodin vytyčit na vrchol cestu „Directa Huarpe“ (M4, 95°), která odbočuje z italské cesty v sedle El Elmo a pak běží ve vlastní, třistametrové linii až na vrchol. Vedlejší vrchol v  masivu Cerro Torre, a to Torre Egger, si vybrali Italové Matteo della Bordella a Luca Schiera a vzali to rovnou středem západní stěny, která už téměř doslova patří skupině lezců známých jako Ragni di Lecco. Alpinisté hlásící se k  pavoukům z italské oblasti Lecco se o výstup středem této stěny pokoušejí už od roku 1986 a teprve letos bylo jejich mnohaleté snažení naplněno. Ale ani Matteo nebyl ve stěně nováčkem, za poslední tři roky cestě věnoval hned tři aktivní pokusy a dohromady strávil v Patagonii celých sto padesát dní. Teď se mu jeho snaha zúročila a spolu s mladičkým Lucou vylezli jednu ze zásadních linií v tomto divokém pohoří – během čtyřdenního tvrdého lezení odpanili 1.000 metrů v obtížnosti do 7a, A2. Dalším specialistou na Patagonii, který vždy tráví první měsíce v  roce už tradičně v  El Chaltén, je Colin Haley z  USA. Ten si letos dovezl i přítelkyni Satan Hartovou a v masivu Fitz Roy se realizoval v nové cestě na vrchol Majon Rojo. V dosud neprostoupené západní stěně stihli na po-

hodu v  logické linii nejmenšího odporu během jednoho dne vylézt krásnou cestu „El Zorro (700 m, 5.10, A1). I když původně u této stěny všechny odrazovala od pohledu špatná kvalita skály, Colin si celý výstup velice pochvaluje a  všem ho vřele doporučuje. Neméně důležitým počinem, jako byl přelez západní stěny Torre Egger, je bezesporu úspěch mladé dvojice Michael Lerjen-Demjen (Švýcar) a Jorge Ackermann (Argentinec) ve východní stěně Fitz Roy. Ti se do práce pustili hned na začátku patagonského léta a během čtyř dnů vytyčili velice náročnou a hodnotnou, 1.200 metrů dlouhou linii v  obtížnosti 7a, A3, M4, R. V závěru výstupu se napojili do známé „Ferrari route“ a  jejími šesti délkami dolezli na vrchol. Cestu dali v moderním, tedy v  tom nejčistším možném stylu, kdy nejen že nepoužili jediný nýt, ale také za sebou v cestě nic nezanechali. Výstup pojmenovali „Un mar de suenos“, což v překladu znamená „Moře snů“. Tak jdeme snít dál. Do Patagonie se vypravili i Slovinci a zanechali po sobě hned dvě cesty. Společným jmenovatelem obou linií je stále stoupající slovinská alpinistická hvězda, náš známý Luka Krajnc. Hned po Novém roce spolu s  dalším slovinským borcem Andrejem Grmovškem uskutečnili výstup, který nazvali „Zuko traverz“ (V, 5.10+). V  oblasti Torres del Paine vystoupali ze severozápadní strany na North Tower a po sestupu do sedla vystoupali během dalších šesti hodin na Central Tower. V plánu byl po slanění do sedla Col Bitch ještě výstup na South Tower, ale kvůli zhoršujícím se podmínkám byli nakonec nuceni sestoupit. I  tak ale vznikl pěkný traverz dvou výrazných věží, které jsou jedním ze symbolů Patagonie. Po tomto úspěchu odjel Andrej Grmovšek domů a za Lukou dorazil Tadej Krišelj. Spolu se vypravili pod východní stěnu Fitz Roy, podívali se, kudy vede slavná slovinská cesta „Didro del Diablo“ z roku 1984 od trojice Karo – Jeglič – Knez, nastoupili do první délky této cesty a po prvním štandu uhnuli doprava. Pak utekly tři dny ryzího a čistého alpinismu a Luka s  Tadejem vylezli po osmi stech metrech na vrchol pilíře Goretta. To jim akorát tak došlo jídlo. Ale

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

Z ČESKÝCH LUHŮ A HÁJŮ To se zase jednou našinec ve světě pořádně ukázal! Začněme třeba Adamem Ondrou. Začátek roku patří již tradičně španělským vápnům. Již delší čas se Adam věnoval spolu s Chrisem Sharmou, který linii vynýtoval, projektu s názvem „La Dura Dura“ v Olianě. Adam jej po devíti týdnech zkoušení vylezl 7. 2. a podle očekávání si tak zapsal druhé světové 9b+. Jakoby ve stínu tohoto obrovského výkonu stojí přelez cesty „Fight or Flight“ za 9b, kterou vylezl jen dva dny po „Duře“. Lézt 9b je asi prostě normální. Mimochodem, jedno vzniká také v Moravském krasu, že by Česká republika byla po Španělsku, USA a Norsku čtvrtou zemí na světě, kde se tento stupeň urodí? Kromě čísel úplně nejvyšších se Adam občas pověsí do nějakého těžkého OS pokusu. A v cestě „Palestina“ v oblasti Cueca byl možná zatím nejblíže přelezu prvního 9a na světě tímto stylem. Trocha zaváhání, nesprávně odhadnutý postup a je to. A zase čekat, až někdo něco nového navrtá... A zase ta Lucie... Tentokrát Lucie Hrozová a její řádění ve švýcarském Eptingenu. Jak jinak než s cepíny v ruce se Lucka hned na úvod roku zapsala do historie drytoolového lezení, když jako první žena přelezla stupeň M14. Cestou „Iron Man“ Roberta Jaspera tak završila eptingenskou „manskou“ trilogii „Spider Man“ M13, „Super Man“ M 13+ a „Iron Man“ M 14. A co lézt dál? Dál už stupnice nevede. Mají to těžké ti nejlepší. Mimochodem, pod „Iron Manem“ je teď pěkná mezinárodní „tlačenice“ o další přelez. Z našich nakonec může vedle Lucky slavit úspěch Mirek Matějec, který 8. března přidal druhý český přelez této dardy a stal se tak tím správným „železným mužem“. Čtrnáct vrcholů tyčících se do výšky přes osm tisíc metrů má naše planeta. Na třináct z nich už vystoupil Radek Jaroš. Zbývá ten poslední, K2. Letos ho Radek bohužel nevyleze. Amputované prsty mu nedovolily se připravit, a tak se útok na Top summit o rok odkládá. Ale dokončit „čtrnáctku“ v roce 2014 přece také nezní špatně. Drž se, Radku! Den po prvním letošním boulderingovém ČP, v neděli 24. 2., si z Prahy odskočil Martin Stráník na vrch Radeč na Rokycansku. Přijel, viděl, vylezl. Malá boulderingová oblast s nádherným kýlovitým převisem mu vystačila právě na jednu návštěvu, během níž stačil vylézt vše těžší, co skalka nabízí. Těmi nejtěžšími a bezesporu i nejhezčími skvosty je „Kick Box“ za 8A+ a „Al canone“ 8A+/B. A v německém Bahratalu vylezl Martin 5. února svůj zatím nejtěžší boulder „Dunkelkammer“ (8B+)! A nakonec z našich zeměpisných šířek opět za španělským sluncem. Počátkem tohoto roku tam řádilo skvělé lezecké duo Edita Vopatová a Ondra Beneš. Edita kromě řady parádních OS skalpů vylezla své druhé 8b+, cestu „China Crisis“, Ondra poté přidal své první 8c+, velmi známý vytrvalostní prásk „Mind Control“. Petr Resch

přece by si nepokazili takový krásný výstup něčím tak malicherným, a  tak pokračovali na vrchol Fitz Roy cestou „Cassaroto“ z  roku 1979. Na vrcholu byli tedy čtvrtý den výstupu a  začali sestupovat Francouzskou cestou s  bivakem v sedle La Silla. Pátý den se pak mohli konečně dosyta najíst u stanu. Cesta „The Real Kekec“ (6c+, A2) zůstane ve stěně jako další připomínka lezeckého umu slovinských horolezců.

Paciente“. V  cestě, která si drží i  vcelku vysokou obtížnost (7b A1 WI6 M6) nechali všehovšudy patnáct nýtů, a  to pouze na štandech. O  výstupu se velmi pochvalně vyjádřil i  Rolando Garibotti, a právě on, který mimo jiné spravuje internetový portál pataclimb.com, výstup označuje za to nejlepší, co se v  letošní sezoně v  divoké Patagonii událo. Tak uvidíme, s čím se vytasí ti nejlepší lezci světa za rok.

Možná to tak z předchozích řádků nevypadá, ale letošní sezona byla v Patagonii opravdu úspěšná. To nejlepší z  letošních patagonských výstupů jsem si totiž nechal na konec. Čtyřem lezcům z  Francie (Lise Billon, Francois Poncet, Jeremy Stagnetto, Jerome Sullivan) a  jednomu Španělovi (Pedro Diaz) se podařilo přelézt jednu z nejkrásnějších linií v celé Patagonii, která na svůj přelez čekala od prvního pokusu Argentinců v  roce 1974 celých devětatřicet let. V jihovýchodním pilíři Cerro Marallón vytyčila pětice alpinistů během devíti dnů fantastickou, 1.000 metrů dlouhou přímou linii „Pillar del Sol

Zato jeden z nejlepších lezců velkých stěn a dobrodruh se s něčím zajímavým vytasil už letos a  ani to není z  Patagonie moc daleko. Jen co by člověk kamenem dohodil přes Drakeův průliv do Antarktidy. Tam totiž na konci zimy zavítal Leo Holding s dalšími blázny jako Sean Leary, Jason Pickles, a Chris Rabone. Vypravili se samozřejmě do země královny Maud ve východní části Antarktidy k  fantastickému vrcholu Ulvetana, známému také jaké „Vlčí zub“. Holding si vybral to nejdelší, co mu mohl „Vlčí zub“ nabídnout. Severovýchodní pilíř, dosud nezlezený, mu poskytl dostatek možností k seberealizaci a s kum-

pány tady vytočil při neuvěřitelných teplotách dosahujících až -45 °C (opravdu by mě strašně zajímalo, jak se dá při takové teplotě lézt) celkem třicet pět délek. Cesta měří dohromady nějakých 1.980 metrů a její obtížnost je E6 6b (5.12) A2. Stejně jako při jeho minulých akcích, ať už to byly stolové hory v Amazonii nebo prvovýstup na Asgard Tower na Baffinu, i tentokrát vše pečlivě na kameru zaznamenával Alastair Lee, takže se určitě na konci letošního roku můžeme pod stromečkem těšit na další kvalitní film s vertikálním dobrodružstvím na odlehlém konci světa. Na závěr mrkneme letem světem po Evropě. David Lama a  Peter Ortner bouchli novou cestu v severce Laserzwand (2.614 m). Přelez cesty „Spindrift“ (VIII- M6 WI VI A1) byl prý na hranici jejich možností. No když to řekne Lama, tak už to něco znamená. V Dolomitech se v zimě lezlo o sto šest. Adam Holzknecht a Hubert Moroder po sobě nechali po dvou dnech v  severce Sassolungo (3.181 m) také pěkný výstup. V  cestě „La Legrima“ (WI6 M6 V+, dvě místa A0) najdete na tisíci vertikálních metrech jen šest skob (z toho tři na štandech). Pěkný kratší výstup v oblasti Brenty zůstal po Massimo Falettim, Mauro Mabbonim, Martinu Peterlongovi a  Andreu Spezialim. Sice jen 210 metrů, ale dávačka to úplně nebude – „Sfasciacarrozze“ (WI6+, M7). Že zdaleka ještě není v ledu všechno vylezeno, dokázal na jiném místě tohoto čísla Montany ve svém článku Albert Leichtfried. A to dokonce ani v takové dominantě Dolomit, jakou je Tofana di Mezzo. Beppe Ballico, Andrea

Gamberini a Marco Milanese využili ideálních podmínek, které letos v Dolomitech panovaly a v západní stěně prostřední Tofany osekali nový ledík „Psyco Killer“ (IV+, WI7-, D5, 225 m). Kousek na východ od Dolomit, v  Julských Alpách, v  údolí Valle di Riofreddo na úpatí Cima delle Cenge objevili slovinští bouchači Dejan Koren a Boötjan Mikuû dosud nezlezenou zmrzlou vodu. A že to prý stálo za to. „Gladiator“ (IV, M7-, WI6, X, R, 205 m). Pro ty, kteří těm znakům v  závorce moc nerozumí, tak ta čísla a písmenka znamenají, že to prostě bylo o hubu. Už budu končit, jen ještě přihodím na úplný závěr tři zvučná jména. Innes Papertová, Dave McLeod a  Robert Jasper. Všichni asi tuší, co ti tři mají společného. V  zimě pořád někde mrznou, a  když zrovna nemrznou, tak brousí ty své zbraně. A všem třem se v zimě povedly velmi kvalitní výstupy. Innes se vypravila na sever Norska a na ostrově Senja za polárním kruhem během devatenácti hodin nepřetržitého lezení na prvním konci zdolala 400 metrů dlouhou cestu „Finnmannen“ (M9+, WI7). To Dave se realizoval na svém domácím hřišti, tedy kde jinde než v severní stěně Ben Nevisu, a přidal hned dvě cesty ve velmi vysoké obtížnosti – „White Noise“ (M10+/M11) a  „The Snotter“ (VIII, 8). A  to nejlepší úplně na konec. Kam až se dá asi zajít v drytoolingu? Robert o tom ví asi nejvíc, a tak přidal v Kanderstegu ve Švýcarsku další luxusní prásk – „Ritter der Kokosnuß“ (M12, WI5, 165 m). Jištění pouze tradičně, takže na nýty a skoby v cestě zapomeňte. Lucko, všechno to čeká jen na tebe! text

Martin Stolárik

placená inzerce

71

HOVORY Z MONTANY

Sylva Kysilková (14. 10. 1931–19. 2. 2013)

Karel Cerman (29. 9. 1926–12. 3. 2013) Začátkem roku nás opustily dvě významné horolezecké legendy – Sylva Kysilková 1, nejvýznamnější česká horolezkyně šedesátých a první poloviny sedmdesátých let minulého století, a nestor slavné pískařské party z Hrubé Skály Karel Cerman2. V kronice českého horolezectví po nich zůstane zapsána řada významných výstupů, které výrazně přispěly k  rozvoji extrémního horolezectví u  nás. Ve vzpomínkách jejich kamarádů pak mnoho nezapomenutelných historek a chvil ve skalách a na horách, kde to oba milovali. Čest jejich památce. 1 Portrét Sylvy Kysilkové byl publikován v Montaně 6/2006 2

Vzpomínky Karla Cermana byly zachyceny v  jeho portrétu v Montaně 6/2005

UIAA 3 4 4+

STUPNICE OBTÍŽNOSTI JPK FR USD IV V

55

VI

5+

3

5.2

4a

5.3

4b

5.4

4c

5.5

5a

5.6

5b

6-

VIIa

6

VIIb

5c

6+

VIIc

6a

6-

VIIIa

6a+

VIIIb

7+

VIIIc

8-

IXa

8

IXb

8+

IXc

5.15a

10-

XIa

10

XIb

10+

XIc

11-

XIIa

11

XIIb

11+

XIIc

9a+

Xa Xb

9+

Xc

Chris Sharma Adam Ondra

5

5.8

7

9

4

5+

7-

9-

3

5.7 5.9 5.10a 5.10b 5.10c 5.10d 5.11a 5.11b 5.11c 5.11d 5.12a 5.12b 5.12c 5.12d 5.13a 5.13b 5.13c 5.13d 5.14a 5.14b 5.14c 5.14d

6b 6b+ 6c 6c+ 7a 7a+ 7b 7b+ 7c 7c+ 8a 8a+ 8b 8b+ 8c 8c+ 9a

NOK

Hledám opravdového odborníka. Zn.: Na cokoliv. Tak jsem koupil auto. Přišlo trochu jiné, než mělo, nějak přestali dělat sklápěcí opěradla, což je u lezecké dodávky celkem podstatná věc, ale nakonec jsme to zdárně vyřešili. Auto už je, tak jej ještě pojistit. Nějak dobře, samozřejmě. Nemám žádné předsudky, a tak jsem z předvýběru vyloučil jenom jednu pojišťovnu. Vloni za mnou poslali svého smluvního agenta, navíc mého mladšího kolegu z gymnázia. Několikrát jsme si potvrdili, co od změny jakési smlouvy čekám, podepsal jsem mu to, a hotovo. No a nemít spolužačku (ano, z té stejné školy, Brno je fakt vesnice) někde v představenstvu oné slovutné firmy, asi už by to nešlo všechno vzít zpět. Ukázalo se, že ten dobrák, který sliboval, že věci budou tak a tak, mi normálně lhal. Kvůli své provizi dokázal klidně odstřelit jedenáct let historie vypovězením smlouvy a založením jiné. Takže si tenhle spolek u mě už neškrtne, to jistě chápete. A další? Tři různí agenti nejsou schopní vyplodit jasnou odpověď na primitivní zadání. Chci být pojištěn. Tak nějak slušně. Co když mi na auto naskočí srnka? Ne, opravdu chci co nejnižší spoluúčast na případné opravy. Jestli to auto někdo rozšmelcuje na dálnici, bude hlavní, aby se nikomu nic nestalo, a jestli budu doplácet o pár tisíc víc nebo míň, je v tu chvíli jedno. Spíš mě zajímá, když vidím ty figurky, které se někdy po skupinkách trousí z nedalekého fotbalového stadionu, co nastane, když mi někdo samou radostí z výhry vykopne reflektor či žalem nad prohrou utrhne zrcátko. Prostě taková ta klasika, víte… Ne, opravdu mě zajímá odtah i včetně případného vyproštění, kdyby náhodou vyjelo autíčko z autodráhy, sám ho tam asi nevrátím… Dva agenti stejného spolku, oba „si to ověřovali“, ale na stejnou otázku odpovídají různě. Chci tak mnoho? Mám se snad stát pojišťovákem kvůli jedné pojistce? Já prostě jen chci vozit v autě telefonní číslo, kam můžu zavolat, když bude něco blbě. Číslo už mám a doufám, že jej nikdy nepoužiji. Tuším, že tak předejdu zklamání. Ten týden byl vůbec zvláštní. Reklamované rádio opravili, varnou konvici, která nevypínala, vzali zpět, protože oprava se nevyplatí („Aleši, mám tu jednu nerentabilku“), foťák v záruce vyčistili a můj dotaz (vyčtený z jakéhosi jejich papíru), zda se tedy záruka opravdu prodlužuje o dobu, kdy to opravovali, až radostně doplnili: „Ne, pane, pouze o čas do dne, kdy jsme vás informovali, že to máte připraveno k vyzvednutí.“ No a jak vlastně vědí, že mi ta jejich strohá SMS došla? Ha! Jsem blázen? Nechci se stýkat s odborníky, kteří umějí od každého trochu. Znám lidi, kteří si na laně vydělávají na výjezdy do lezeckých rájů, jiní ta lana pletou, dělají boty nebo sedáky… Něco umí a něco tvoří. Vážím si jich. Vážím si třeba Chýšky, který každoročně pořádá Mejcup, byť mu to asi finančně ne vždy úplně vyjde, lezci jsou podle něj svobodný národ a on by nikdy nešel žádat o nějaké dotace. Mám rád lidi, kteří něco umí a stojí si za tím. Dopředu vědí, jak bude vypadat výsledek jejich práce, a stojí si za svou cenou. Protože ovládají své řemeslo a jinak to ani neumí. Tak snad se vám toto číslo líbilo. Děláme, co můžeme.

7-

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů.

88 8+ 99 9+ 10-

(č. 144) ročník XXIV (Hotejl XLVII)

Vydavatelství a redakce: Kytnerova 30, 621 00 Brno Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Šéfredaktor: Martin Stolárik, tel.: 777 950 376, e-mail: [email protected] Kontakty pro Slovensko: P.O BOX 2, 908 01 Kúty č. ú: 3002850301/3100 – Volksbank Texty posílejte na: [email protected] Textový editor: Iva Šemberová Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Vilém Pavelka, Libor Machata, Mike Jäger, Štěpán Cháb, Petr Piechowicz, Vincent Belej, Martin Krejsa, Christian Core Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová grafi[email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: Tiskárna Didot, spol. s r.o.

Vychází 6x ročně 79 Kč, 3,49 € (Sk), roční předplatné 400 Kč, 16,9 € (Sk) Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6. 4. 1990. MIČ: 46913.

6+

7+

2/13

ISSN 1212-7957

6

7

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: T Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333. T Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868. T Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 777 950 376. T Grafika, sazba: grafi[email protected] T Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261 390, +420 775 261 390.

Bankovní spojení: č.ú. 169897423, kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. Předplatné: www.montana.cz/predplatne Číslo 1 2 3 4 5 6

Uzávěrka 4. ledna 8. března 7. května 4. července 6. září 1. listopadu

Vyjde 4. února 4. dubna 11. června 9. srpna 8. října 2. prosince

Uzávěrka inzerce po domluvě.

72

TAK JAK PTÁCI LÉTAJÍ A RYBY PLAVOU, THORSTEN CHODÍ. PRˇ ECHOD ALP ZA 49,5 HODINY NONSTOP HANWAG ProTeam: Thorsten Hoyer ([WUHPQėQiURĀQpDGORXKpWUHN\

ALASKA GTX® | KATEGORIE TREK 9\VRFHVWDELOQtWUHNRYiREXYY\UREHQD]SHYQp YRVNRYDQpQXEXNRYpNśçH.RQVWUXNFHVUHGXNRYDQìP PQRçVWYtPåYś]DUXĀXMHGORXKRXçLYRWQRVWDQHMOHSåt WYDURYRXVWDELOLWX'tN\SRVN\WRYDQpSHYQRVWLSRKRGOt DVWDELOLWėMHWDWRREXYYKRGQiQDWėçNpWUHN\Y NDçGpPWHUpQXQHERYtFHGHQQtW~U\

vimeo.com/hanwag www.hanwag.de/cz

Like us on Facebook

NOVINKA

Rozcestník K pondělní kávě. Ve tvé e-mailové schránce. Přehled nejčtenějších novinek z lezeckého světa za uplynulý týden. REGISTRACE ZDARMA

www.montana.cz