DOLOMITY 2009 rodinná dovolená
www.olskauti.cz
DOLOMITY Dolomity mají rozlohu 4 750 km2. Území Dolomit je vymezeno tokem řeky Rienz (na severu), východní hranici tvoří Piava, na jihu řeky Cismon a Brenta. Severní ohraničení Dolomit tvoří údolí Val Pusteria. Nejvýznamnější řeky území Adige a Isarco tvoří západní hranici pohoří.
Pohoří za své jméno vděčí francouzskému učenci, mineralogovi a dobrodruhovi Deodatu de Dolomieu (1750 - 1801), který si jako první všiml odlišného složení horniny, z níž jsou Dolomity složeny. Chemické složení dolomitu (který je zde spolu s kalcitem horninotvorným minerálem) je CaMg(CO3)2. Kuriozitou ovšem je, že název dolomit byl později přenesen na všechna pohoří, vytvořená z horniny se stejným chemickým složením. Turistický název Dolomity se ale ujal teprve po 1. světové válce. Mnoho lidí dnes navštěvuje Dolomity kvůli množství zajištěných cest „via ferrata“. Ferraty mají v pohoří velkou tradici. Zde se pravděpodobně za první světové války zrodila myšlenka zajištěných cest, které měly zprvu pouze napomáhat pohybu vojáků v nepřístupném terénu, jakým Dolomity jistě jsou. Z bojů této války zbyla v horách řada pevnostních staveb a dodnes viditelných pozůstatků bojů - nám se podařilo najít zbytek dělostřeleckého náboje. V nejvyšším masivu MARMOLADA se nachází velmi zajímavé muzeum 1.světové války. Stojí na hřebenu PUNTA SERAUTA (3 288 m.n.m.), který byl opěrným bodem Italů. Toto území se nazývá “Zona Sacra” (památné místo). Je tady taky slavný skalní kostel posvěceným papežem Janem Pavlem II. - Wojtylou. Těžko si představit, že v takových nádherných horách docházelo k nelítostným bojům a bylo zbytečně zmařeno tolik lidských životů. Kdo nezemřel rukou ostřelovače nebo nebyl zasažen neustále poletujícími úlomky rozstřílených skal, toho pohltila lavina či zdolaly kruté přírodní podmínky. Válečná stanoviště se stavěla v tří tisícových nadmořských výškách! Vojáci přežívali v nuzných podmínkách kamenných úkrytů chráněných nezřídka jen celtovinou. V lepším případě v “pohodlí” jeskyní a kaveren v útrobách hor. Mrzli, hladověli, bojovali. Smekám před nimi. Pro nás byla Marmolada “zábava”, ale oni ji museli skutečně přežít. Od konce první světové války jsou v Dolomitech zavedeny dva úřední jazyky - němčina a italština. Pojmenování většiny míst, řek a hor je proto většinou dvojjazyčné - což při hledání v mapě může působit drobné problémy :-)
2
Mýtus vlastní dokonalosti a přebujelý syndrom „mistrů světa“ je odrazem hlubokého pocitu méněcennosti. - M.Zelený
1.den
25.července 2009, sobota
(Dazul) Obvykle vyrážíme na expedice už v pátek večer, abychom přes noc cestovali a ušetřili tak čas. Ale protože letos vyrážíme jen jako rodina (Irča, Zdendáš a Dazul), jsme jen dva řidiči a nehodláme se řízením vyčerpat. Čeká nás totiž cca 10-ti hodinová jízda než dorazíme do Dolomit. A tak v pohodě vyrážíme v sobotu ráno kolem 10:00. Zatímco se Irča stavuje do práce a pro boty, já se Zdendášem dokupujeme čerstvé pečivo.
Před 12:00 už jsme na Rohlence v “Mekáči” na tradičním odjezdovém cestovním jídle. Pak si to šineme k Vídni a přes Rakousko a Německo do Itálie. Naším cílem je městečko CANAZEI, respektive sedlo PASO PORDOI, odkud chceme podniknout první procházku. Cesta nám autem trvá kolem 10 hodin jízdy. Tentokrát jsem neparazitoval na Irčině řízení, ale taky jsem si skoro půlku odřídil :-) Pod PASO PORDOI přijíždíme za tmy. Parkujeme na hezkém odpočívadle a spíme v autě.
3
Jediný člověk před kterým se neschováme, jsme my sami. Proto stojí za to se trochu poznat.
2.den
26.července 2009, neděle (Dazul) Tato noc v zavazadlovém prostoru našeho auta nebyla z nejpohodlnějších, ale nebylo nám zima a ani jsme nezmokli. Před osmou vstávám, vyskladňuji bedny, bágly a padák vedle auta. Pak si balím spacák, aby Irča se Zdendášem měli víc místa na své balení. Kousek od nás je horský potůček, kterého jsem si večer nevšiml. Je děsně studený. Aby ne - nocovali jsme ve výšce 2100 m.n.m. A tak to s ranní hygienou moc nepřeháním. Ruce mám z vody skoro omrzlé :-) Irča dělá nudlovou polévku a vyzývá mně, abych si vzal. Hmátnu po ešusu a zakleju jak pohan. Držák ešusu je nažhavený. Ukazováček a prsteníček levé ruky to odskákali. Najednou mi ten vysokohorský potůček se studenou vodou moc pasuje :-( Po snídani a naskládání výstroje a výzbroje do polohy “jízda” vyrážíme autem po silnici vzhůru. Za cca 2 km přijíždíme do výšky 2242 m.n.m, do sedla Pordoijoch. Je tu stanice lanovky, hotely a velké parkoviště. Tady necháváme auto a Zdendáš na sebe nahazuje bágl, který jsme si po snídani nachystali. Začínáme stoupat k vysokohorskému kostelíčku Pordoi. Italsky bohužel neumím, ale z nápisů jsem pochopil, že se tu dnes koná bohoslužba v 4
17:00. Zaujaly mne taky desky věnované lidem, kteří asi k tomuto místu měli nějaký vztah. Jednu desku si fotím - je na ní fotografie asi dvacetiletého mladíka ve skautském kroji a s předválečným skautským kloboukem. Asi po kilometru dalšího stoupání jsme už ve výšce 2388 m.n.m. - míjíme chatu Sass Beccéi. Je to tady samá stanice vleku - ještě že tu teďkom žádní lyžaři nešáří. Nyní jsme na hřebeni. Pokračujeme na východ. První, co nás zaujme, je shluk leteckých modelářů pod Col de Cuc. Prostor mají ohraničený, výstražné cedule, vlajky se třepotají a neustále přicházejí “golfisté” (jak říká Zdendáš těm pánům, kteří za sebou táhnout rozložené modely v obalech na vozíku ne nepodobném tomu golfovému). Některé modely letadel mají po složení rozětí křídel dobré 2 metry. Všechno to jsou větroně. Závodníkům hraje z reproduktorů muzika - elektřinu vyrábějí z motorové elektrocentrály. I do téhle výšky se dostalo několik terénních aut. Mezi nimi je zaparkované i vozidlo horské záchranky. Tady ve výšce 2400 metrů fouká jižní vítr, rychlostí asi 5 m/s. Modely bezhlučne se vznášející na pozadí panoramatu zdejší nejvyvšší hory
Pouze ten, kdo toho hodně poznal, si dokáže plně uvědomit svou nevědomost. - Louis L´Amour -
Marmolady (3343 mnm) jsou v podstatě krásné. Jejich majitelé s nimi předvádějí úžasné kousky - tohle by se na paraglidu opravdu provádět nedařilo :-) Vylezli jsme na náš první vrchol - COL DE CUC (2563 mnm). Většina turistů jej míjí a táhne po místní “magistrále” č.601 přímo do průsmyku PORTA VESCOVO. To my si svormě vybíráme 2x namáhavější cestu-necestu (druhý nejtěžší stupeň obtížnosti ze čtyř). Na dnešní aklimatizační procházku jsme si nevzali lano, ani feratové úvazky, a tak se vracíme a obcházíme jen jednou - ze SASSO DEL CAPPELLO (2551 mnm). Východní stěnu opravdu nešlo slézt bez lana. Jdeme v tričku s krátkým rukávem. Když si sedneme, dáváme si na sebe mikinu, protože větřík ve dvaapůlkilometrové výšce je po chvíli méně příjemný. COL DE PAUSA (2415 mnm) jsme ani nepočítali za vrchol :-) Odsud jsme se vydali po severní straně hřebene dál směrem na východ. Toto je nejobtížnější část dnešní trasy. Traverzujeme kolem LE FORFES (2585 mnm) až na nejvyšší bod dnešní vycházky - BELVEDERE (2648 mnm). Pro Zdendáša to je zatím nejvyšší hora, kterou zdolal. Je v naprosté pohodě (Zdendáš :-)). S vyhlídky jsme sestupovali skoro 200 výškových metrů do sedla PORTA VESCOVO. Je tady horní stanice lyžařské lanovky, hospoda atd. Nezdržujeme se a obracíme to obloukem
zpátky na západ - do sedla PORDOI, kde máme zaparkované auto. Tuhle polovinu trasy jsme šli přes 5 hodin (o 3 hodiny déle než jsme vyčetli v průvodci). Ale budiž nám připsáno k dobru, že jsme oproti průvodci volili obtížnější cesty. Zpátky k autu to jdeme asi 2 hodiny - přesně podle informace z “Velkého turistického průvodce DOLOMITY” z nakladatelství KOMPAS. Už po cestě jsme se dohodli, že večeři uvaříme a umyjeme se na místě, kde jsme dnes spali - kousek pod sedlem PORDOI. Zatímco Irča vaří, Zdendáš polehává, já se jdu mýt do toho studeného potoka, ve kterém ani neustojím. Když se čistý a promrzlý vracím, večeře je už hotová a po jídle se jde mýt Irča. Pak se přesouváme do údolí, které jsme celý den pozorovali z hřebene. Nejprve ale musíme sjet po serpentinách do městečka CANAZEI, a pak proti proudu T.AVISIO přes ALBA DELBA a PENIA. Zdendášovi je nějak špatně a vypadá to, že bude blinkat a tak asi 3km pod jezerem LAGO DI FEDAIA zastavujeme na romantickém odpočívadle a rovnou se připravujeme na noc. Zdendáš leží nejprve vedle auta a před setměním zaléhá na své obvyklé místo. Je mu už trochu líp. Tekutiny, tekutiny a tekutiny. Diagnostikovali jsme to s Irčou na příliš sluníčka v příliš velké nadmořské výšce a poměrně velkou námahu. Mně koneckonců také docela pálí ksicht a sálá to ze mne. Ráno moudřejší večera. Nejdůležitější je dobře se vyspat :- )
5
I nejpodrobnější mapa světa Vás nikam nedovede, když nevíte kde, se právě nacházíte.
3.den
27.července 2009, pondělí (Irča) Ráno vstáváme v pohodičce před osmou. Dnes bychom chtěli zdolat Marmoladu, nejvyšší horu Dolomit (alespoň to tvrdí Dazul). Večer jsem si četla v průvodci popis cesty - špatně jištěné ferrati, nutno lano, dlouhý a únavný výstup - a tak jsem začala nahlodávat. Nakonec teda že jo, že teda jako můžeme jet nahoru lanovkou a teprve odtud půjdeme na Marmoladu. Za úžasných 22 euro (ale Zdenda jen za 10) nastupujeme do lanovky. Docela prudce to stoupá. První přestupní stanice Forc.l a Serauta ve výšce 2876 m.n.m. nás tak uchvátila, že jsme si nechali ujet lanovku na vrchol. No potěš, další lanovka jede určitě až za hodinu. Naštěstí to tak nebylo. Jela za chvilku, nasedli jsme celí šťastní a vyrazili na P.ta Rocca ve výšce 3254. Odhodlaně vyrážíme směr vrchol Marmolada. Ti divní turisti v teniskách, riflích a jiných naprosto úžasných oblečcích do “drsné” přírody nám pořád zavazí a kazí výhledy. Valíme si to přes ledovec bez maček a cepínu, ale naštěstí je sníh měkký. Dostáváme se na skálu, měli bychom si být jistější. Jenže kde jsou ty slibované chyty a ferratové jištění? Ouha, kde nic, 6
tu nic. Zkoušíme pomalu lézt po skále, ale bez lana a jištění to není ono. Usuzujeme tedy, že tudy cesta nevede a jdeme zpět. Aby si Dazul se Zdendášem dokázali alespoň nějaký výkon, scházejí po ledovci k nižšímu stupni lanovky. Já zatím bloudím labyryntem chodeb a hledám nástupní lanovku směr dolů. Místo toho nacházím kapličku Madonny delle Nevi vytesanou ve skále. Je úžasná. Lidi tu nosí fotky svých zesnulých a přišpendlují je na “nástěnku”. Ještě fotím ty dva blázny, jak se kloužou po ledovci a sjíždím o dům dolů. Ve vysílačce slyším něco jako policie, tak jen doufám, že to není na ně. Jdeme se podívat i do muzea, kde jsou vystaveny uniformy, zbraně, oblečení vojáků první světové války, kteří v těchto horách bojovali. Naprosto úžasné, pokud se do těchto míst někdy dostanete, obětujte peníze a vyjeďte se tam podívat. Jen Zdendáš je líný a do muzea nejde. Chce jet pořád dolů, a tak mu vyhovujeme a vyrážíme. Jedeme do města nakoupit a taky se podívat,
Jestliže neporazíte sebe, budete poraženi sebou. - Napoleon Hill -
jestli by nešly někde půjčit mačky. Nacházíme docela příjemný sport - mačky půjčují, domlouváme se na zítřek ráno. Za 5 euro na den, to docela jde. Samou radostí, že se nám zadařilo, si dáváme zmrzlinu. Paráda, lahoda, to se s těmi našimi nedá ani srovnat. Jak velikostí, tak chutí a samozřejmě ani cenou. Kopeček 1 euro, ale stojí to za to. Kupujeme ještě chlebík a studený džusík a můžeme jet spinkat. Objevujeme fakt pěkné místečko, trošku zašité
za stromama. Ihned ho zabíráme, i když tu sedí nějaký starší pár. Ti nevypadají, že by chtěli spát venku. Taky jo, za chvíli odjíždí. Jenže místo nich tu zastavuje jiné auto, ti už tak masňácky nevypadají. No jo, vždyť to jsou češi. Co ti by jezdili do kempů za eura, když v lese je taky hezky. Ti nám tady samozřejmě nevadí. Taháme z nich rozumy na výstup na Marmoládu, šli ji ze spodu trekem bez ledovce, ale špatné. Nejištěné, ani na vrchol nedošli. Tak nic, myslím, že je čas jít spát. Tak dobrou a zítra uvidíme.
7
Pamatujte na úctu k sobě, úctu k druhým a odpovědnost za vaše konání. - Dalajlama -
4.den
28.července 2009, úterý
(Zdendáš) Ráno jsme vstali okolo sedmé a začali se chystat. Jelikož bylo škaredě, tak jsme se rozhodli jít na něco lehčího. Tak jsme šli na CREPES DE PADON. Zaparkovali jsme pobliž jezera LAGO DI FEDAIS a vyrazili (pěšky). Vyšli jsme cca 2,.5 km a došli jsme k nějaké chatce s kanceláří (kadibutkou). Taťka kancelář hned otestoval :-). To místo se jmenovalo BIVAC
8
BONTADINI (2552 m.n.m.) - byla tu i taková kamenná chata na přespání. Poté jsme narazili na nějaký starý vojenský úkryt ve skále. Byl dost zajímavý - spousta chodeb a sřílen. Vyšli jsme z toho krytu a začlo stoupání. Byla to dlouhá a náročná trasa, ale stála za ten krásný výhled. Ušli jsme cca 4 km a když
Vše, co se nám stává je pouze ozvěnou toho, kdo jsme. - Jen Gebser -
(Dazul) Při nástupu na feratu a cestě k BIVAC BONTADINI jsme narazili na sviště. Byl tak blízko, že jsme si jej dokázali všimnout a dokonce se přiblížit natolik, aby jsme jej vyfotili. Na sviští díry jsme naráželi pod skalami poměrně často. Díry jsou vchody do promyšlené a propojené soustavy nor ve kterých je svišť dokonale v bezpečí. Svišť je strašně mazaný - častěj je v horách slyšet jeho “pískání” než vidět přímo jeho. Tady v Dolomitech to bylo teprve asi po páté v životě, co jsem jej mohl na vlastní oči pozorovat. jsme se vraceli začalo trochu pršet. Výlet byl SUPERRRRRR.
(Irča) Naše první opravdové ferrati. Oblékám sedák, připínám ferratové úvazy, mám z toho takový zvlátní pocit. Zdenda se tváří, že je v pohodě, ještě neví, co přesně ho čeká. Cesta mě příjemně překvapila. V mapě byla značena jako těžká. Asi ano, pro masňáky. Pro nás ale pohodka. Procházeli jsme staré chodby vytesané ve skále, které končili ferratovou cestou. Nádhera, nádhera. Cesta vedla střídavě ve skále a na ní. Když jsme pišli k jednomu takovému otvoru, málem jsem se po.... Z díry na mě nějaké zvíře vystrčilo hlavu. Šok!!! Fakt jsem myslela, že je to nějaké divoké zvíře. A utíkejte, když jste zaplí do ferratového úvazu a pod váma je sráz jako prase. No, naštěstí se ukázalo, že divoká zvířata jsou hnědé ovce, které se v tu chvíli možná bály víc než já. 9
Chcete-li vybudovat velký podnik, vybudujte nejdříve sebe. - Tomáš Baťa -
5.den
29.července 2009 středa
(Dazul) Dnešní den jsme si naplánovali vylézt Marmoladu. Počasí se zdálo být dobré a tak jsme vyrazili z našeho místečka na nocování do městečka CANAZEI. Obchod se sportovním vybavením otevírají v 9:00 a tak tam chceme být hned po otevření, abychom se brzy stíhali přesunout asi 10km východně k jezeru LAGO DI FEDAIA. Irča jde do sportu nakoupit troje skládací tyčky (á 15 EUR pár) a půjčit na den mačky (á 5 EUR pár na den). Zdendáš a já jdeme mezitím nakoupit čerstvé pečivo a sýr. Paní se nás při vracení snažila ošidit o 10 EUR, ale nevyšlo jí to. Přesto že neumím italsky ani anglicky, velmi rychle pochopila, co jí vysvětluju a desetieurovku bez vytáčení vytáhla z pokladny a dala mi ji. Z výšky 2091 mnm se necháváme vyvézt specielní klecovou lanovkou do výšky 2625 mnm k PIAN DEI FIACCONI. Odtud chceme jit delší trasou přes ledovec GHIACICIA DEL VERNEL. Ale na ledovci GHIACCIAIO DELLA MARMOLADA se muselo asi 100 výškových metrů klesnout a dát se na západ. My jsme se na západ dali, ale nemisto klesání 10
jsme stoupali. Bylo nám divné, že na sněhu nevidíme žádné stopy maček, ale pokračovali jsme. Když jsme narazili na boční skalnatý hřeben, který nešlo přelézt a po jištěných feratách nebylo ani stopy, zkusil jsem to bez báglu prozkoumat ještě dalších cca 200 metrů na západ. No, asi by to šlo tím velkým komínem přelézt na ledovec GHIACICIA DEL VERNEL., ale tušil jsem, že ani Irču, ani Zdendáša k tomu nepřemluvím. A tak jsme se vraceli zpátky na východ a pak jižně na trek, po kterém jsme chtěli sestupovat. JIstota je jistota. V tuto chvíli všichni scházejí dolů, jen my tři táhneme dýchavičně po ledovci nahoru. Sklon ledovce je 45 stupňů a více. Zdendáš trefně poznamenává, že ty mačky a tyčky byl fakt dobrý nápad. Šlapu si to pořád nahoru. Raděj pomalu, ale o to déle. Myslím na dávnou zkušenost, když jsem ve věku Zdendáša šlapal ve sněhu do Snoza s dědečkem Kamasovým. Mně bylo asi 14 a on byl v už důchodu. Na čaganu měl přes rameno zavěšenou tašku s nákupem a já
Kdybych měl 8 hodin na pokácení stromu, 6 bych strávil broušení sekyry. - Abraham Lincoln nenesl nic. Cítil jsem se tehdá plný síly a bral jsem ten výstup do Snoza jako výzvu, že musím být nahoře dřív než děda. U maliňáčí mi děda povídá - “Nežeń tak, ogare. Rači pomály, ale furt.” Hahaha - pomylel jsem si. Ale u březí už byl děda o dobrých 10 metrů přede mnou a vůbec to nevypadalo, že by byl nějak unavený. Na rozdíl odemne :-( Asi tehdy jsem začal mít bezmeznou úctu k “běžcům dlouhých tratí”. Zdendáš postupuje stejně jako já. Je plný síly a energie a snaží se být napřed. K nástupu na jištěnou feratu zvítězila moudrost dědy Kamasového :-) Cesta k feratě mi připadala jako stoupání na “Chilcoot” při zlaté horečce na Klondike. Ta stará fotografie mi evokovala přesně tuhle situaci :-) Když ledovec končil a začly skaliska, zažili jsme stav, kdy jsme museli čekat, než davy turistů navázaných na dalším laně nemotorně slezou po zajištěné feratě dolů a my budeme moci teprve “zaseknout” karabinu feratového úvazku na ocelové lano. Nevím jak ostatním, ale tahle ferata mi přišla
mnohem jednodušší než ta včerejší. Tohle byla nudná rutina, ale včera to byl i sportovní a technický výkon. Nad feratou začal zase ledovec, po kterém jsme došli až k vrcholu masivu MARMOLADA - P.TA PENIA (3343 m.n.m.). Je tu železný kříž poskládaný z trubek. Jednoduché a prosté. Jasná dominanta. Fotíme se. Kousek pod vrcholem je i horská bouda - Irča si tu dává kafe a obědváme. Společnost nám tvoří všudypřítomní havrani, kteří posedávají asi metr od nás. Sestup byl poměrně pohodový - vyhodnotili jsme, že navazovat se na lano je zbytečné, nová a nečekaná ledovcová trhlina tu nehrozí. Dolů se dalo i v mačkách místy docela dobře sbíhat. I moje nožky to zvládaly, protože dopadaly do měkého sněhu. K autu jsem ale dorazil poslední, protože na skále dostaly kolena a lýtkové svaly pořádný záhul a tak jsem raděj několikrát odpočíval. Studená ledovcová voda u “vyvěračky”, kde jsme měli auto, byla jako elixír :-)
11
Je daleko důležitější dělat správnou věc než dělat věc správně. - Peter F. Drucker -
6.den
30.července 2009, čtvrtek (Irča) Zdendáš to ráno řekl naprosto jasně. “Když jsme včera zdolali tu Marmoládu, dneska můžeme lenošit.” Ráno jsme si sjeli do pekařství pro čerstvé koblížky, Zdenda si koupil nějaký dobře vypadající a snad i dobře chutnající zákusek. Posnídali jsme na lavičce na náměstíčku, sluníčko svítilo, nádhera. Přejeli jsme do jiného údolí, aby byla trochu změna. Dazul našel nějakou trasu, kterou bychom mohli zítra jít. Zdendovi se evidentně nechce. Dazul navrhuje večerní procházku. Zdenda se tváří velice nepřátelsky, ale nakonec vyrážíme. Jdeme velice nezáživnou, ne moc zajímavou cestou. No, nevím, po těch krásných ferratkách, a nakonec i té Marmošce, je to docela slabé. Dáváme to dost výrazně najevo. Jediné, co snad stálo za to, byl až úplný závěr. Místo, kam, kdyby nás Dazul nedonutil, bychom ani nedošli. Byl to pozůstatek ledovce, stromy rostoucí z kamení..., fakt moc pěkné.. Jako z jiného světa. Zdenda sbírá spoustu maých kamínku -do praku, který si koupil ve městě. Stále dáváme najevo, že se nám tady nelíbí. Dobrá, dobrá, Dazul to nakonec vzdává a hledá jinou, zajímavější trasu. Večer vaříme u cesty, nakonec se rozhodujeme 12
přejet na pěknější místo. Po čase se nám jedno docela zamlouvá. Je sice u cesty, ale vypadá klidně a čstě. Provádíme každovečerní škatulata přesouváme vše ze zadního a středního prostoru včetně zadní sedačky na přední sedadla, abychom si mohli dozadu pohodlně lehnout. Když to máme skoro hotové, přibržďuje u nás auto. Je už úplná tma, jen zahlídnu na boku nápis “carabinier”. No nazdar, už nás mají. Auto pomalu jede dál. Sláva, zhodnotili, že jsme neškodní. Dál přeskládáváme věci. Jenže ouha. Auto zastavuje a couvá k nám. No nic, třeba to projde. Slušně zdravíme, a pokoušíme se konverzovat. Jenže oni neumí anglicky ani tolik, co já (a to už je co říct) a já zas neumím italsky. Nakonec ten mladší opráší angličtinu základní
Nejčastější příčinou toho, že nedosáhneme svých cílů, je skutečnost, že zabíjíme čas tím, že děláme nejdříve druhořadé věci. - Robert J. Mckain -
školy a nechá si vysvětlit, že jsme teprve dnes přijeli a zítra už tu nebudeme. Zapisuje si Dazula do svého bonzbloku a s pozdravem “bona sera” odjíždí. Raději se balíme a posunujeme na vyhrazené parkoviště. Moc jsem totiž nepochopila, jestli tímto máme povolení na místě přespat, nebo jsme na černé listině. Na parkovišti v naprosté tichosti už zkušeně přeskládáme věci a uléháme. Ještě se domlouváme, že kdo se první vzbudí za světla, tak vzbudí ostatní, ať neprovokujeme.
No, první se vzbudil Zdenda a kdž nám hlásil, že je 5:57, poslali jsme ho .... (ještě spát). Skla auta byla zevnitř tak zarosená, že by nás stejně nikdo neviděl. Vstáváme až před osmou, ale to už je jiný den a ten píše někdo jiný. (Dazul) Irča i Zdendáš mi celou cestu tolerovali v autě padák. Ten zabíral významnou část zavazadlového prostoru. Dneska je odpočinkový den a tak bych si mohl zaletět. Volám Mirisovi do Česka, aby mi na netu našel nejbližší startovačku. Posílá mi GPS souřadnice a nám se ji skutečně podaří najít - je v sedle PASO SELLA, kousek pod vrcholem COL RODELLA (2485 m.n.m.). Místo na start skvělé, vítr příznivý, ale přistávačku jsem nemohl ze startu identifikovat - měla být o 1000 výškových metrů níže mezi potokem a dráty vysokého napětí. Asi je schovaná za hřebenem a je možno ji vidět pouze když vzlétnu a dostanu se nad údolí. Na první let bez nyvigace přes vysílačku je to trochu riskantnější.
V klidu vyhodnocuji situaci a rozhoduju se neletět. 13
Opravdu důležitých věcí, je jen pár. - Marie Dressler -
7.den
31.července 2009, pátek (Dazul) Zdendáš byl vzůru úplně nejdřív a už před šestou ráno upozorňoval, že je světlo a že bychom asi měli uvést auto do stavu “normal”. Ale protože karabiniéři evidentně k ránu nepremávali, dáchli jsme si ještě hodinku a pak teprve začli uklízet. Před osmou hodinou už jsme byli na treku. Vyrazili jsme od UCIA PEDERU (1548 m.n.m.) nahoru údolím - k plesu LÉ VERT (2043 m.n.m). Je to taková nenáročná procházka proti proudu “potoka” (mění se pozdějí v horskou říčku) RÚ D AL PLAN. Vytéká z plesa LÉ VERT a je plný úžasných kaskád, meandrů a fotogenických zákoutí. Jdeme na lehko - jen s jedním báglem, bez ferratových úvazků a lana. Postupujeme vskutku vycházkovým krokem a každou hodinku dlouze odpočíváme. Pořád je na co se kolem sebe dívat. Strmé skaliska, sněhové pole, u plesa LÉ PICIODEL jsou dokonce nějací bizoni (nebo nějaký speciální druh tyrolské krávy). Kamera i foťák nezahálejí - tady člověk může fotit i naslepo a stejně udělá hezký záběr. Ani mi nepřišlo, že jsme nacvakali přes 200 záběrů :-) 14
Nahoře nad horským jezerem LÉ VERT (2043 m.n.m.) stojí nádherná horská kaple. Co se týká architektury jsem totální barbar, ale tohle se mi líbilo. Kámen a dřevo. Z vnějšku respektování románského stylu a ze vnitř decentně moderní dřevěný oltář i lavice s klekadlem. Kaplička byla rekonstruována před devíti lety. Je zajímavé, že jsem na horách doposud neviděl nevkusnou církevní stavbu. Někdy mám pocit, jako by si církev vybírala ty nejlepší architekty, kteří mají úžasný cit pro krajinu.
Jít do neznáma je lepší než zůstat tam, kde nic není. - Spencer Johnson Když jsme sem kráčeli, všimli jsme si vedle chodníku úžasně zasazené sošky do pukliny v kmeni borovice. Kdybych spěchal, asi bych si toho nevšimnul. Ale při našem pohodovém tempu nám tato “drobnůstka” nemohla uniknout. Měl jsem z tohoto místa pocit boží všudypřítomnosti. Krajinou, která působila jako nejskvostnější chrám i těmi “drobnými” lidskými zásahy, které to jistě měly připomínat. U plesa jsme dobře pojedli, poskákali po kamenech ve vytékající RÚ D AL PLAN a pomalu se otáčeli zpátky. Mraky věstily déšť a tak jsme cestou zpátky nezastavovali. Jen, když jsme fotili “bizony” a fascinující nálady zdejší krajiny. Déšť nás nakonec dostihl - asi tři čtvrti hodinky chůze před autem. Ale naše pláštěnky JUREK odvedly dobrou práci :-) Dohodli jsme se, že na tomto místě spát nebudeme, že popojedeme pár kilometrů dále, kde budou příjemněji naladění karabiniéři. Jak jsme se rozjeli, zjistili jsme, že do tmy zbývá cca 3-4 hodinky a tak pojedme, co to dá - dokud nenarazíme na nějaké hezké místo k nocování. Když jsme měli cca 400 km k domovu, dohodli jsme se, že pojedeme dál, i když přijedeme domů hodně pozdě - spíše až zítra :-) Nejdelší část cesty odřídila jako obvykle Irča. Domů jsme dorazili v sobotu 1.srpna 2009 po jedné hodině ranní.
15
Soustřeďte se na to, kam chcete jít, nikoli na to, čeho se bojíte. - Anthony Robbins -
Náklady na tuto akci nafta ........................................ 58,18 EUR (1,10 EUR/litr) nafta ........................................ 63,12 EUR (1,15 EUR/litr) skládací tyčky ....................... 45,00 EUR (15 EUR/kus) půjčení maček ..................... 15,00 EUR (5 EUR/kus/den) kafe na Marmoládě ........... 1,50 EUR štrůdl v chatě Lavarella ... 9,00 EUR (3 EUR/kus) kafe na chatě Laverella .... 1,10 EUR džus na chatě Lavarella .. 3,60 EUR (0,5 litru) džus v obchodě ................... 1,49 EUR (1 litr) džus market .......................... 1,99 EUR (1 litr) chleba market ...................... 1,69 EUR (250 g) ostatní ..................................... 5,76 EUR ovoce ........................................ 6,97 EUR jídlo .......................................... 9,59 EUR jídlo ......................................... 12,50 EUR mýtné na dálnici ................ 8,00 EUR mýtné ..................................... 3,50 EUR parkovné ............................... 3,00 EUR (1 EUR/hodina) lanovka Marmolada ........ 54,00 EUR (22 EUR/dospělý, 10/dítě) lanovka Marmolada II .... 24,00 EUR (8 EUR/tam i zpět) -------------------------------------------------------------------------celkem ................................... 328,99 EUR K celkovému vyčíslení expedice nutno připočíst náklady, které jsme měli specielně pro tuto akci v českých horunách: nákup jídla v Česku .......................... 2500 Kč nafta v Česku ...................................... 1600 Kč cestovníá pojištění Zdendáš ......... 200 Kč -----------------------------------------------------celkem .............................................. 4300 Kč
Náklady na každého z nás vyšly cca 4 400 Kč. V porovnání s nabídkami různých cestovních kanceláří to je samozřejmě relativně málo. Výhodou „cestovní kanceláře“ www.oldksauti.cz je mimo jiní i to, že nikdy nezkrachuje, absolutní volnost, neskutečná variabilita programu, individuelní program šitý přesně na míru, pohoda a klídek :-) To, že jsme měli auto, mělo jen jedinou nevýhodu - museli jsme se k němu vrátit, abychom se mohi přemístit jinam.
Pouze ti, kteří se odváží jít příliš daleko, mohou přijít na to, jak daleko se dá jít. - T. S. Eliot -
Zdendáš při nástupu na hřeben pod SAS BECE - 26.7.2009 -
Zdendáš a Dazul pod SASSO DEL CAPPELO - 26.7.2009 -
Irča a Dazul na horní části ledovce GHIACCIAIO DELLA MARMOLADA - 27.7.2009 -
Irča se pokouší zdolat vrchol PUNTA ROCCA (součástí hřebene MARMOLADA). Nepodařilo se - bez dobrého jištění je to příliš velké riziko. - 27.7.2009 -
Dělo rakouských vojáků v sedle PASSO PADON - míří přímo na italské pozice na MARMOLADĚ v letech 1915-1918. - 28.7.2009 -
Navazujeme feratové úvazky - tlumiče pádu - na konci vojenské štoly ve ferratě TRINCEE (zákop) pod vrcholem LA MESOLINA. - 28.7.2009 -
Vydáno 2.8.2009 - Irča, Zdendáš a Dazul
