Dolní oblast VÍTKOVICE - Národní kulturní památka: Už nedýchají, přesto fascinují

Dolní oblast VÍTKOVICE - Národní kulturní památka: Už „nedýchají“, přesto fascinují Sobota, 13 Duben 2013 15:26 - Aktualizováno Neděle, 14 Duben 2013 15:46

Pamětníci vzpomínají, experti obdivují, laici jsou uchváceni. Dvě devítisettunová monstra v podobě původních plynových pístových dmychadel vévodí interaktivní expozici o vědě a technice v U6 v Dolních Vítkovicích. Všimnete si jich hned po příchodu. Mezi stovkou menších exponátů se vyjímají dvě obří velkodmychadla z let 1938 a 1948, ze kterých dýchá patina doby.

Oproti ostatním hravým exponátům jsou tyto stroje nehybné a jako by s vážnou tváří vzbuzují respekt k těžké práci, která v Dolních Vítkovicích dennodenně probíhala přes 160 let. Podle vyprávění pamětníků vydávala dmychadla za časů výroby speciální zvuk, který pak už neodmyslitelně patřil k Vítkovicím. Když stroje začaly „dýchat“, znělo to, jako by z ústředny měla každou chvílí vyjet parní lokomotiva. „Je to jedna z myšlenek celé expozice, že jen když pochopíme minulost, můžeme porozumět i budoucnosti. Proto se tady věnujeme nejrůznějším objevům a vynálezům, které společnosti v minulosti umožnily pokrok,“ vysvětluje Jakub Švrček, ředitel Světa techniky. Animátoři návštěvníkům vysvětlí nejen funkci samotných dmychadel, ale komplexní „cestu větru“ v dolnovítkovickém výrobním areálu. Pomáhá jim u toho nevšední interaktivní animace, kterou si lidé ovládají sami prostřednictvím kovářských měchů. Jakmile jimi zapumpují, video se posune na další kapitolu. „Podobně vlastně i dmychadla pumpovala jako takové obrovské kovářské měchy do vysoké pece až 110 tisíc metrů krychlových vzduchu za hodinu,“ popisuje průvodce Jiří Vavřík a dodává, že na videu mohou návštěvníci prozkoumat jednotlivé procesy, které musel absolvovat čerstvý vzduch, než byl ohřátý na 1400 stupňů fouknut do vysoké pece, i proces následný, kdy byl jako kychtový plyn z pece jímán a přes dva čističe putoval zpět jako palivo do plynových motorů dmychadel. Celý tento uzavřený ekonomicky i ekologicky efektivní technologický okruh tak vlastně fungoval jako jakési perpetuum mobile. Návštěvníci se v U6 mohou seznámit i se základy dmychadel, kolem kterých procházejí ve spodní části expozice, a do budoucna by se měli navíc podívat i do útrob těchto obřích historických strojů.

1 / 10


Změřte se s přesností na chlupy nebo choboty

Jestli vás zajímá, kolik chobotů, pařátů a chlupů měříte, tak se v interaktivním muzeu vědy a techniky v U6 vydejte do strojírenské expozice. Ta začíná zábavně – na obřím posuvném měřítku neboli šupleře se tady můžete s přesností na milimetry změřit a o kousek dál porovnat svou výšku s mírami ve středověku nebo pravěku.

Hravou formou se tady návštěvníci seznámí s principem fungování posuvného měřidla, jehož vynález byl jedním z důležitých milníků průmyslové revoluce. Ačkoliv slangový název šuplera může vzbuzovat dojem, že se měřilo systémem „šup sem-šup tam“, opak je pravdou. „Posuvné měřítko je uzpůsobeno pro detailní měření vnějších a vnitřních rozměrů i hloubek, takže umožňuje měřit vše s přesností na milimetry. Radikálně se tak změnil přístup k přesnosti výroby a mohla se zavést sériová a hromadná produkce,“ uvádí Jakub Švrček, ředitel Světa techniky. Na zvětšenině reálného měřicího prostředku se návštěvníci změří a na převodníkovém kole pak zjistí, jak vysocí by byli, kdyby se narodili v Anglii, pravěku nebo středověku. V historii se totiž používaly různé měrné systémy. „Cílem je seznámit návštěvníka s významem standardizace měrné soustavy. K té došlo v roce 1960, přičemž mezinárodně platná soustava jednotek SI se od té doby používá převážně v zemích kontinentální Evropy a Asie. Speciálním případem jsou ale anglofonní země,“ popisuje Sylva Lejsková, která po U6 provází. Třeba taková Anglie má sice jednotky SI uzákoněné, ale stále v některých oblastech používá své míry jako yardy nebo libry, podobně v Americe dodnes počítají v mílích nebo v námořní dopravě užívaných uzlech. „Proto má u nás návštěvník možnost srovnání s anglickými mírami a aby jej to ještě víc bavilo, může si zjistit, kolik chobotů, pařátů a chlupů by měřil v pravěku a kolik sáhů, loktů, pídí a prstů zase ve středověku,“ usmívá se Lejsková.

Poznejte druh látky

Nejdřív osahat, potom zatahat. Takový je princip exponátu, který návštěvníky v U6

2 / 10


vtipnou formou seznamuje s nejrůznějšími typy textilních materiálů a s jejich následným využitím.

Návštěvník nejdříve sáhne malým otvorem do bedny, kde jsou ukryté různé druhy látek. Na dotek musí poznat, o jaký materiál jde, a pak si ověřit, jestli se trefil. „To zjistí tak, že zatáhne za provázek a látka se mu představí na konkrétním produktu. Ale ne jen tak ledajakém. Konkrétní příklady využití textilních materiálů jsou zpracovány zábavně, tak, aby si u nás každý našel to své,“ líčí Jakub Švrček, ředitel Světa techniky. Děti určitě pobaví stonožka obutá do bavlněných ponožek, pánské oko zase potěší hedvábné dámské spodní prádlo. „A dámy? Ty se mají opravdu na co těšit. Čeká je tady sportovec v elastickém dresu, krasavec s froté ručníkem kolem pasu nebo oblíbený plavčík z Pobřežní hlídky Mitch Buchannon v plavkách,“ usmívá se průvodkyně Sylva Lejsková. Hravý exponát má za cíl přiblížit návštěvníkům pestrost textilních materiálů a v návaznosti také historii textilního průmyslu, kterému je tady v Malém světě techniky zasvěcena celá jedna sekce. Textilní průmysl měl totiž v době počátků průmyslové revoluce na našem území ze všech průmyslových oborů největší význam. Z původně roztroušených venkovských manufaktur se výrobní prostředky centralizovaly a vznikaly první skutečné továrny, ve kterých byla zaměstnána převážná část obyvatelstva. Tlak na efektivitu zároveň vedl k vynálezům prvních skutečných strojů právě v textilních provozech. „Ruku v ruce s tímto chceme představit, jak se vyvíjely nejrůznější textilní materiály, jaké vlastnosti postupně získávaly a kde se používaly. Historicky se nejprve využívala vlákna přírodní a později vlákna syntetická, tedy vynalezená. Proto máme vedle moderních umělých materiálů v expozici zastoupen kupříkladu také len nebo jutu,“ dodává Švrček.

Parní stroj: odčerpejte vodu z dolu

Parní stroj jako stěžejní vynález průmyslové revoluce vévodí interaktivnímu vědeckotechnickému muzeu U6 hned při vstupu. Na první pohled je jasné, že se tady návštěvníci nejenom něčemu přiučí, ale taky pobaví.

Pro pochopení principů fungování parního stroje se expozice vrací k jeho počátkům, tedy k atmosférickému parnímu stroji Angličana Thomase Newcomena z roku 1712. Ten byl určen k čerpání vody z uhelných dolů. „Vzhledem k nedostatku dřevěného uhlí bylo třeba neustále rozšiřovat kamenouhelné doly, které byly ale soustavně zaplavovány vodou, jež horníkům znemožňovala práci. Neudržitelnost situace, kdy v dolech pracovaly stovky zvířat zapřažených do vodních čerpadel, vedla k prvním pokusům s parními stroji a také k prvním úspěšným vynálezům,“ popisuje na úvod průvodce Ondřej Kormaník. Návštěvníci si tady na vlastní kůži vyzkoušejí čerpání vody z dolů před vynálezem parního stroje a po něm. Nejdříve roztočí dřevěný žentour a na zábavné grafice před sebou můžou pozorovat, jak díky jejich aktivitě klesá

3 / 10


hladina vody v podzemí dolu. „Postupně však, stejně jako ve skutečnosti, voda do dolu zase natéká, takže tady lidé pochopí, kolik síly zvířatům i lidem vynález parního stroje ušetřil,“ vysvětluje Kormaník. O kousek dál se pak návštěvníci seznámí s vynálezem atmosférického parního stroje. Ten fungoval v podstatě jako vodní pumpa. Nejdříve se muselo zatopit uhlím, aby se ohřála voda. Vytvořila se tak pára, která když stoupala, tlačila nahoru píst. Bočním otvorem se pak vstříkla studená voda, která páru ochladila, ta zkondenzovala a změnila se na kapalinu, vznikl podtlak a píst se zase dostal do původní polohy. „Návštěvníci si u nás můžou vyzkoušet přiložit do kamen. Když přiloží dostatečné množství uhlí, začne se před jejich očima pohybovat dvouramenná páka, která simuluje pohyb atmosférického parního stroje,“ líčí Ondřej Kormaník a dodává, že atmosférický parní stroj byl velmi neúsporný. Velké množství vytěženého uhlí se v něm totiž opět protopilo. To byl také důvod, proč nenašel moc velké uplatnění jinde než v dolech. Zefektivnit fungování parního stroje se pak v roce 1765 podařilo Jamesu Wattovi.

Věděli jste, že první mechanický stroj poháněný párou sestrojil Hérón Alexandrijský už v 1. století našeho letopočtu? Tehdy jej ale on i jeho okolí považovalo za kuriozitu a zábavnou hračku a na jeho praktické využití nedošlo.

Princip středověkých jeřábů napodobuje lidský křečkostroj

„Máte doma křečka?“ Tak zní první otázka animátorů, když se v interaktivním Světě techniky v U6 přiblížíte k exponátu hnacího kola jeřábu na lidský pohon. Připomíná totiž kolotoč pro křečky, jen poběhat si v něm můžou namísto hlodavců samotní návštěvníci.

Člověk tady porozumí systému původního jeřábového mechanismu, kdy si lidé museli vystačit sami a spolehnout se mohli pouze na vlastní sílu. Rozpohybováním kola pomocí lidské síly se totiž zaktivizoval systém pák a kladek, díky čemuž se pak dala zvedat těžká břemena. „U tohoto exponátu se vracíme k ideji, že člověk je tou největší silou. Co si sám neudělá, to nemá. Při běhu v útrobách hnacího kola si návštěvníky hned zkraje prohlídky rozpumpujeme a s elánem a energií pak pokračujeme dále po expozici,“ usmívá se Sylva Lejsková, vedoucí průvodců. Jeřábový mechanismus fungující na lidskou sílu byl vyvinut koncem 14. století, v době rozmachu gotického stylu a staveb hradů. Jeho funkčnost, nadčasovost a ekonomická výhodnost se potvrdila při rekonstrukci českých hradů. Replika středověkého jeřábu totiž byla v nedávných letech použita při opravách hradu Točník, Karlštejn nebo Kost. „V roce 2006

4 / 10


potřebovali na hradě Točník zrekonstruovat krov. Točník ale stojí na 15 metrů vysoké skále a výška jeho zdi je asi 28 metrů, takže dostat na místo současnou několikatunovou techniku bylo velice náročné a nákladné,“ popisuje Lejsková. Autoři Petr Růžička a Vít Mlázovský proto vytvořili návrh kopie dřevěného středověkého jeřábu. Experiment dokázal, že využití konceptu starého 600 let může být často výhodnější a účinnější než nasazení současných strojů. Jeřáb je schopen uzvednout až třítunové břemeno, kromě lidského pohonu nemá žádné energetické nároky a neničí životní prostředí.

Přijďte s kamarády závodit ve výrobě elektřiny

Exponát znázorňující cestu elektrické energie od výroby v elektrárnách až po její využití v domácnostech vévodí sekci s názvem Robur dobyvatel.

Návštěvníkům se tato expozice pojmenovaná podle jednoho z dobrodružných románů Julese Verna snaží komplexně ukázat, co se vlastně skrývá za výrobou elektrické energie. Vědecké objevy v oblasti elektřiny předznamenaly nový společensko-technický mezník ve vývoji lidstva, proto se expozice věnuje jak různým typům elektrických zdrojů, tak i transportu elektřiny k domácnostem a do továren. Do celého procesu výroby elektřiny je přitom návštěvník aktivně zapojen jako hlavní zdroj energie a hybatel exponátu. Vyrábí ji totiž sám svým vlastním pohybem při jízdě na rotopedu. „Malí i velcí si tady při hře uvědomí, že elektřina nevzniká jen zmáčknutím vypínače v obýváku. Tím, že návštěvník nasedne na rotoped, opře se do pedálů a roztočí kola, jako by roztočil turbínu v elektrárně a spustil tak celý proces výroby elektrické energie,“ vysvětluje průvodkyně Sylva Lejsková. Při jízdě na rotopedu mohou návštěvníci na srozumitelné grafice před sebou sledovat, jak se díky jejich pohybu šíří elektrická energie z elektrárny přes trafostanici a dráty až do rádia v rodinném domě. Všechno je přitom koncipováno jako závod. „Soutěžit spolu mohou celkem tři výrobci elektřiny. Každý z nich přitom reprezentuje jiný typ elektrárny, jeden jadernou, druhý vodní a třetí tepelnou. Trasy každého závodníka jsou od sebe barevně odlišeny, takže při jízdě mohou navíc sledovat, kdo šlape rychleji a komu se nejlépe daří dovádět elektřinu až do rádia,“ usmívá se Jakub Švrček, ředitel Světa techniky. Tomu nejrychlejšímu pak jako odměnu zahraje rádio písničku, kterou si vítěz sám zvolí. Vybírat může mezi pěti songy od Chinaski, Blue Effectu nebo Gipsy.cz. Kromě zábavných rotopedů je v sekci Robur dobyvatel také ukázka galvanického článku, magnetické indukce nebo elektromotoru.

5 / 10


Z velínu řídíte celou výrobu železa

Velín vysoké pece – všude jinde na světě místo, kam mohou jen řídicí pracovníci kontrolující chod výroby surového železa. V Malém světě techniky v U6 v Dolních Vítkovicích mohou ale velín navštívit všichni. Ve skutečných kulisách řídicího centra tady pochopí, jak se ve vysokých teplotách proměňovala v útrobách pece železná ruda v tekuté surové železo.

„Velín je první exponát, který můžou návštěvníci prozkoumat v sekci s názvem Tajemství ocelového města. Ta krok po kroku ukazuje, co všechno se musí stát, aby vznikl hotový ocelový výrobek,“ říká na úvod vedoucí průvodců Jiří Vavřík. Je tady proto představen celý komplex hutnických technologií souvisejících s výrobou ocelového produktu, přičemž důraz je kladen především na fungování vysokých pecí a jejich historii. Názorná animace celého metalurgického procesu je ve vysokopecním velínu rozčleněná do čtyř důležitých období. Animátoři se věnují zejména tomu poslednímu v období mezi léty 1900 až 1950, který představuje nejbližší podobnost výroby surového železa s dnešními výrobními procesy od těžby uhlí, přes výrobu koksu a aglomerátu až po odpich ve vysoké peci. Právě koks vyráběný z kamenného uhlí pomohl navýšit kapacitu a zefektivnit výrobu surového železa, protože oproti dříve užívanému dřevěnému uhlí měl vysokou výhřevnost. „Nicméně zajímavé je také srovnání kupříkladu s prvním období mezi lety 1750 až 1800, kdy interaktivní projekce jasně ukazuje kontrast ve výrobních postupech. Vidíme, že dříve do chřtánu vysoké pece naváželi potřebné suroviny otroci, kdežto později je vzhledem k nárůstu produkce a postupné modernizaci nahradily skipové vozíky,“ popisuje animaci Vavřík. Kreslenou projekci si návštěvníci velínu sami ovládají, obklopeni nejrůznějšími blikajícímu tlačítky si mohou také celé řídicí pracoviště s nejrůznějšími tepelnými čidly, barometry nebo měřiči osahat.

Věděli jste, že horké surové železo převážely do ocelárny vozíky zvané Veroniky? Pověry říkají, že jejich název pochází od jména milenky jednoho z ředitelů tehdejších Vítkovických železáren z poloviny minulého století. Veroniky vyrážely od vysokých pecí a cestou do ocelárny projížděly přes městskou část Vítkovice skrze Mírové náměstí. Z vysokých pater okolních domů prý vozy s horkým sálajícím železem připomínaly malé sopky.

6 / 10


Zahrajte si na pilota letadla L-200

Už jste někdy řídili letadlo? V interaktivním světe vědecko-technických exponátů v U6 se můžete proletět nad Ostravou.

Umožní vám to profesionální trenažér letadla L-200. „Prvním úkolem návštěvníků je dostat letadlo na vzletovou dráhu. Ukočírovat obří stroj, všechny pedály, páky a volant ale není žádná legrace,“ usmívá se průvodce Ondřej Kormaník. Jakmile návštěvník-pilot letadlo srovná a nabere správný směr, je potřeba přidat rychlost a vzlétnout. Na obrazovce před sebou pak už může sledovat, jak se z mošnovského letiště přemisťuje až nad samotné centrum Ostravy, míjí ČEZ arénu a jiné známé ostravské stavby. Simulátor legendárního českého letadla je součástí sekce s názvem Ze země na měsíc. Ta je postavena na základní touze člověka dostat se mezi oblaka jako ptáci. „Vývoj letounu L-200 začal v továrně Let Kunovice v roce 1955, o dva roky později se vydal na svůj první let. Kunovický letoun byl známý jako designový skvost inspirovaný americkými letadly, který se zrodil ve spolupráci špičkových českých leteckých konstruktérů a průmyslových designérů,“ popisuje Jakub Švrček, ředitel Světa techniky. Výsledkem byl nádherný, víceúčelový, samonosný, dolnokřídlý jednoplošník s luxusním interiérem. Mottem tvůrců bylo upravit interiér tak, aby připomínal tehdejší nejluxusnější českou limuzínu Tatra 603. Nápad vycházel z psychologické teorie, že pokud jednatel či úředník letící na jednání přesedne na letišti z Tatry 603 do stejně laděného interiéru L-200, nebude pro něj stresová zátěž z letu tak velká, což zvýší nejen celkové letové pohodlí pasažéra, ale také jeho výkonnost a úspěchy na jednání. V sekci Ze země na měsíc je kromě leteckého trenažérů hravě demonstrovány také zákony aerodynamiky, historie českého aviatického průmyslu nebo kosmonautika.

Věděli jste, že na obloze můžeme letouny L-200 spatřit dodnes? Využívají se k výcviku pilotů, k fotosnímkování a k vyhlídkovým letům. Jeden stroj je vybavený vyhledávacím zařízením pro odhalování ukradených automobilů.

Tóny monochordu prý léčily

7 / 10


Hudební nástroj, který i léčil. Takový byl pro obyvatele starověkého Řecka monochord. Jak vlastně nástroj, na který hráli už lidé v dobách antiky, fungoval, si teď mohou vyzkoušet návštěvníci v interaktivním Malém Světě techniky v U6 v Dolních Vítkovicích v prostorech pod gigantickými dmychadly.

Přes tajuplné chodby se tady návštěvníci dostanou až do expozice s názvem Zmatek nad zmatek. Ta se na více než 300 metrech čtverečních zabývá mimo jiné akustikou, vznikem zvuku a principy jeho šíření v prostoru. Malí i velcí tady na několika jednoduchých exponátech poznají různé druhy zvukových vln, které si mohou i sami vyzkoušet vytvořit. Třeba právě na monochordu si otestují, jak starověcí hudebníci dokázali měnit výšky tónů. Šlo o převážně jednostrunný nástroj, u kterého byla připevněna posuvná kobylka. „Pokud je kobylka přesně uprostřed struny, vydává struna tón o určité základní frekvenci. Pokud ale poměr stran změníme, kobylku posuneme kupříkladu do tří čtvrtin struny, výška vydávaného tónu se zdvojnásobí,“ názorně na exponátu představuje animátor Ondřej Kormaník. Jednotlivé tóny, které struna při změně poměru stran vydává, jsou pak detailně popsány a rozkresleny na grafice nad exponátem. Vynález monochordu bývá přisuzován řeckému mysliteli Pythagorovi, který se dlouhodobě zabýval právě studiem zvuku a lidského sluchu. I když je Pythagoras znám především jako matematik, své žáky učil také kupříkladu meditaci, vegetariánství nebo hudební terapii. „Monochord tak lidé nepovažovali jen za estetický nástroj, ale protože vnímali hudbu jako lék, tak věřili, že má i sílu léčit nemoci,“ dodává závěrem Kormaník.

Virtuálním strojem času se dostanete až do dob založení Vítkovic

Věděli jste, že v polovině devatenáctého století nabízel závodní hotel vítkovickým zaměstnancům gastronomické speciality jako plody moře nebo že si na tržnici mohli koupit kakao a kávu, které v této době nebyly běžně k dostání? Díky stroji času můžete v hravém Světě techniky v U6 prozkoumat vítkovické zajímavosti posledních dvou stovek let.

8 / 10


V 3D animaci můžeme sledovat vznik a vývoj Vítkovic jako města i továrny od zelené louky, přes unikátní model továrny jako soběstačného města až po současnou orientaci na složitější a sofistikovanější strojírenské postupy. Z doby do doby se návštěvníci pohybují sami pomocí interaktivního ovládání časové osy. Vyberou si historickou etapu a stroj času je posune, kam budou chtít. Kupříkladu období kolem roku 1800 představuje Vítkovice především jako zemědělskou oblast, kde uprostřed polí stojí jen několik málo chalup a usedlostí. „Když se ale posuneme do roku 1828, kdy byly založeny Vítkovice železárny, začnou se na animaci dít věci. Mapa se před očima návštěvníků rozrůstá o první pudlovací pec a nové domy, v následujícím Rothschildově období přibývají i první vysoké pece koksového typu nebo doly,“ názorně popisuje průvodce Jakub Dvořák. Animace představuje celkem sedm historických etap od roku 1800 až do současnosti. Asi nejzajímavějším je období známé jako Kuppelwieserovo. Pod jeho vedením došlo k maximální modernizaci vítkovického závodu a známý je i pro svou propracovanou sociální politiku. Tato etapa nabídne návštěvníkům skutečné historické lahůdky – a to i díky zasvěcenému výkladu animátora. Dozvědět se mohou o životě dělníků v nově postavených koloniích, založení tržnice, nemocnice nebo o fungování závodního hotelu. „Víte, dělníci často přijížděli z daleka, ze Slovenska, Polska nebo z Ukrajiny. Dokud neměli kde pořádně bydlet a co odpoledne dělat, tak se často potýkali s alkoholismem a efektivita práce šla dolů. Kuppelwieser jim dal bydlení i možnosti k trávení volného času, takže si tady mohli přivést celé rodiny. A manželky už na ně dohlédly. Traduje se dokonce, že na výplatu havířů stály právě jejich ženy,“ usmívá se závěrem Dvořák.

Jako by Mach a Šebestová ztratili svoje kouzelné sluchátko. Tak to vypadá v interaktivním a hravém Světe techniky v U6, když zvednete hlavu vzhůru.

Na celkem osmi místech tady totiž ze stropu visí telefonní sluchátka. A nejsou tady jen tak pro nic za nic, zaznamenávají totiž okolní zvuk. Na decibelometru umístěném v tajemných katakombách pod obřími dmychadly pak návštěvníci mohou zachycený zvuk na vlastní oči sledovat. „Jak vyplývá ze samotného názvu, decibelometr je vlastně měřič decibelů. Měří hladinu intenzity zvuku, nebo-li jednoduše řečeno měří hluk. Ten náš se skládá z osmi měřičů, které monitorují vydávaný zvuk na osmi různých místech tady v „u-šestce,“ názorně popisuje průvodce Ondřej Kormaník. Na základě výšky zvuku a hlasitosti hrají měřiče všemi barvami od zelené až po červenou. Ukrytí v temné chodbě tak mohou návštěvníci sledovat, jestli zrovna někdo rozehrál zvonkohru z ocelových lahvích nebo jak hlasitě si povídají kamarádi u dmychadel. Jako takový zábavný bonus je hned vedle decibelometru umístěn akustický tunel. Cestou touto netradiční zvukovou chodbou návštěvník na vlastní kůži zažije srovnání chování zvuku v různých prostředí „Rychlost i kvalita šíření zvuku je totiž dána prostředím, kterým se šíří. Je třeba známo, že když chceme něco odhlučnit, je dobré použít pórovitý materiál, který snižuje možnost šíření zvuku. Tím je právě vystlán i náš zvukový tunel,“ vysvětluje Kormaník. Než tedy odvážlivec vejde do pórovitého zakrouceného tunelu, slyší všelijaké provozní zvuky, smích návštěvníků, randál exponátů. Kdežto uvnitř se najednou ocitne v téměř absolutním tichu, jako by odstřižen od okolního světa. Decibelometr i akustický tunel jsou součástí sekce Zmatek nad zmatek, která se zabývá vlněním, akustikou nebo elektrotechnikou a

9 / 10


telekomunikací.

Tip: Najděte všechna sluchátka, aniž byste se podívali na mapku jejich umístění. Jsou nenápadně zavěšena na celkem osmi stanovištích.

Autor fotografie: Jiří Zerzoň

10 / 10

Dolní oblast VÍTKOVICE - Národní kulturní památka: Už nedýchají, přesto fascinují

Recommend Documents