Ucelená a doposud stále jediná vskutku folková monogra�ie, v níž životní a umělecké osudy písničkáře Pavla Žalmana Lohonky v prvních padesáti letech jeho života komentuje na třicet osobností – kamarádi z učení a trampingu, kolegové z hudebních skupin, ale i nejbližší rodinní příslušníci. Součástí knihy jsou i tři rozhovory s hlavním aktérem dění a kritická zhodnocení tvorby do roku 1996, dále Žalmanova poezie a pohádky, ba dokonce i ukázka z dramatické hry. Čtenář zde dostává i velmi názorný přehled o historii folkového hnutí u nás i ve světě od konce padesátých let po druhou polovinu devadesátých let minulého století.
„Přečetla jsem ji jedním dechem a byla jsem překvapena, jak se podařilo popsat atmosféru v kapele Minnesengři i vystihnout roli, jakou tam Žalman zastával.“ (Marie Kotrbová, redaktorka, Český rozhlas České Budějovice) „Monografií jsem byl nadšen. Je to první skutečně vynikající monografie českého písničkáře u nás. Je udělána nesmírně poctivě a pečlivě.“ (Jan Šulc, editor, Torst) KNIHY MICHALA HUVARA www.michalhuvar.eu Takový Žalman, truvér naděje (1996, 2006) ...naslouchání světa (1996, 2006) Afrikou na dohled (1997, 2010) Kryl (1999, 2004) Suchý, písničkář a básník (1999) Knížka o Regině (2003) Dokumenty, koncerty a audio práce autora najdete na serveru: www.virtbook.cz
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.
© Michal Huvar, 2011 © Carpe diem, 2011 www.carpe.cz Made in Moravia, Czech Republic, EU ISBN 978-80-87195-55-0
OBSAH Předmluva Vstupenka MLÝNEK CHVILEK Osoby a obsazení 1946–1960: Podhoubí 1960–1963: Zeleň učňovských uliček 1963–1965: Kamarádská souhvězdí 1965–1967: Na stráži 1967–1970: Vření 1970–1971: Festivaly 1971–1973: Velké malé změny 1973–1975: V kole s lidovkou 1975–1976: Pouští neomezených možností 1976–1980: Úlitby bohům 1980–1984: Jeden za tři a tři za folk 1984–1985: Poslední čtverylka 1985–1986: Sám nesám 1986–1989: V nápřahu 1989–1990: Bod varu 1990–1992: Přeměny 1992–1994: Vzhůru k obzoru 1994–1995: Na rozhledně HOVORY I. (A) test II. (B) test III. VÁHY, PÁDY, ÚVAHY Tanečky s médii Půjdou-li nás miliony O Minnesengrech, krásnu a dívkách Hvězdiček tolik, kolik… (SP/EP) Kritika Dvanáct zastavení (LP/CD)
7 10 13 15 16 19 22 24 25 28 33 37 40 44 47 50 53 55 57 61 63 65 71 73 82 84 95 97 107 110 113 116 118 119 121
Čelem, nebo zády? Od písně k literatuře Lyrikem z rodu ŔEKLI, NAPSALI PŘÍLOHY Poezie, próza, drama Přijel k nám Probuzení Zbytky myšlenek Námět filmu pro Barrandov Dívám se Blízký a přeci vzdálený Někdy Když se vrátil skřivan Ticho Rodokmen Antologie známé písně Bláznivá myšlenka Mikropovídka Rožmberští voraři Hastrmánek Žouželka Pohádka na dobrou noc Lufťáci a Pepermiti
138 141 151 155 167 169 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 182 183 186 189 191
PŘEDMLUVA Ačkoli domácí manéž „lehké múzy“ oplývá nejednou individualitou hodnou uznání knižní monografie, je právě tato forma pohledu způsobně odmítanou popelkou. Proč? Nevím. Jen se mohu domnívat. Předkládaná práce by však ráda alespoň malou měrou napomohla ke změně. Na půdorysu stavu mysli písničkářových blízkých rodinných příslušníků, kamarádů z období dospívání, někdejších i nynějších spolupracovníků, přátel, kolegů a posluchačů (a za neodmyslitelné pomoci dobových materiálů a dokumentů) se pokouší vysledovat v průběhu půl století života běh a ohlas díla hudebníka, skladatele, textaře a zpěváka Pavla Žalmana Lohonky, čelné osobnosti trampské, folkové a countryové scény. Lidé, kteří mi za tím účelem s laskavostí otevřeli svá srdce, jsou vyjmenováni v řádcích pod názvem Osoby a obsazení. Všem jim náleží moje vřelé poděkování, avšak zvláště ho vyslovuji Petru Beneschovi a osádce studia Bevox, Evě Daňkové, Václavu Kracíkovi, Janu Lohonkovi ml., Petru Náhlíkovi, Pavlovi Pokornému, Radkovi Pokornému, Ireně Přibylové, Ludmile Šimonové–Pouzarové, Monice Vodičkové–Klimentové, Evě Zichové a nadto samotnému Žalmanovi za poskytnutí cenných informací nebo archiválií. Nestačil jsem promluvit s Miroslavem Vaverkou, Janem Borkovcem a Františkem Horáčkem, nebo smrt byla rychlejší. Jelikož v úvodním životopisném oddíle Mlýnek chvilek, do kterého byla protagonistova vyjádření převzata z dobového tisku nebo z podkladů pro záznamy do kroniky Minnesengrů (a jen v malé míře z nově pořízených komentářů), nemohli chybět, „účinkují“ v něm alespoň prostřednictvím vzpomínek druhých nebo tehdejšího psaného slova. Ze všeho nejvíc ale v textu postrádám svědectví paní Evy Lohonkové, nicméně její vůli o bývalém manželovi nehovořit ctím a chápu. Tři rozhovory by měly být nejen skalpelem pro hlubší řez uvedenými událostmi, ale stejně tak nástrojem k zevrubnějšímu proniknutí do Lohonkova způsobu uvažování a hodnocení okolností, podmínek, příčin a následků. Informací o něm, jenže tentokráte přinášenou zvenčí, je i koláž názorů na něj, pocházejících jak od osobností populární hudby, tak od veřejnosti laické. První byly sesbírány v terénu, druhé ve stovkách dopisů. V kapitole Váhy, pády, úvahy se poděluji o některé z otázek a odpovědí, jež mne během činnosti na knize okupovaly natolik, že si řekly o zveřejnění. Bylo by nelogické,
7
kdyby volaly po přitakání od každého bez výjimky. Mohou však posloužit jako lakmusový papírek k ověření způsobilosti přijímat případně úsudky čtenářovu kódu cizí. V neposlední řadě doufám, že příjemce uvítá i vůbec první možnost seznámit se v nemalém rozsahu s Lohonkovými dosud v tajnosti drženými básněmi, pohádkami (nejzdařilejšími z tvorby stojící stranou jeho hlavního zájmu), ba dokonce málem opomenutým experimentem dramatickým, aby tak o něm mohl získat co možná nejúplnější představu. Jinak kniha neslibuje žádná senzacechtivá zjištění. Přepadnou-li vás při jejím čtení obavy, do jaké míry máte před sebou příběh věrohodný, vzpomeňte klasika: „Je to moje verze. Samozřejmě že lidoop, nahá dáma a zástupce ředitele mají také svoje… Různé pravdy, jak je mívají mnozí svědkové, jsou podstatou života.“ Michal Huvar
8
Motto: Jednou mne někdo zpracuje, oklestí a zformuje a stanoví mou tvář, co není v lati, pomine, a už nikdy nebudu v celistvosti – s humorem, variabilitou, hloupostmi, volovinami, výpady do různých sfér… A bude-li hlupák, nevadí: všichni v tom budou mít první podání – "autentické". Jánuš Kubíček
VSTUPENKA
10
„To říká spousta lidí, že moje písničky zní tak nějak jihočesky. Smějou se, ale já jsem na to jihočeství strašně hrdej… Nejvíc mě tady asi inspiruje ta specifická krajina…“ (Pavel Lohonka – Žalman, 1990) „Nám v Českých Budějovicích je líto, že se odstěhoval. Nepochopím, že mohl vyměnit údolí Stropnice za panelák v Praze. Něco se stane, ale nevím co. Něco se musí stát!“ (Pavlína Jíšová, 1995) Střípeček z koše úsudků, domněnek, úvah, soudů a názorů o vlivu kořenů na životní epopej člověka, a kolik je v něm nezodpovězených náznaků, sporných momentů, zádumčivých tajů, neskrývaného patriotismu, rázem vybujelého citu a sentimentu, ba i přání, nadějí, víry a snů. Bylo nebylo, ale hlavně: Co bude? Kdo z nás by nezatoužil aspoň škvírkou nahlédnout do třinácté komory! O jejím obsahu by nám asi nejvíce pověděl do nenávratna času zmizelý Ind, do jehož věšteckých vod se kdysi ponořil mladíček, aby zvěděl osudové. „Budeš muzikantem,“ uslyšel. A od toho okamžiku důvěřuje tajuplným silám. „ Stalo se to o mých posledních prázdninách před odchodem do učení. Sedával jsem na zahradě a za rozžaté svíce se pokoušel psát první nesmělé verše. Pamatuji se, že jednoho večera jako kdyby se kolem mě vytvořila zvláštní aura. Cítil jsem ji přímo fyzicky. Jako by mi předurčovala, že jednou budu skládat písně. Cosi podobného kolem hlavy jsem později pocioval i při psaní některých z nich.“ Jak a čím ale stvrdit hodnověrnost obou historek, nutících nás dávat už předem ruce vzhůru? „Každý máme něco, tam nebude žádné čarování“, říká Antonín Hlaváč. Kdyby bylo, mohli bychom nechat ruce nahoře. Bylo by pošetilé se do čehokoliv pouštět, třebas do hledání reakcí na to, proč v části jeho publika, zastoupené něžnější polovinou lidstva „ve věku mezi třinácti a šedesáti“, pozatím výrazně neubývá mládí, ačkoli on sám se od první číslovky s příchodem každého jara nezvratitelně vzdaluje. Úkaz ho popohnal k reflexi: „…Občas přemýšlím, co na mně a na kapele asi shledává. Na rockovou muziku se chodí holky vyřádit a v klucích na pódiu vidí idoly. Co vidí na nás?“ Dostalo se mu snad nadpřirozených schopností uvolňovat a přenášet energii? „O charismatu bych nemluvil,“ míní Wabi Daněk. „Je to zavádějící a vyvolávající představu vznášející se aureoly. Nejsem si jistý,
jestli vůbec existuje. Charisma není danost. Člověk si ho vytvoří tím, co napíše, udělá, jak vyjde nahoru. Musí se vypěstovat.“ „Charisma je něco, co měl třebas Hutka, když rozvlnil vlasy a začal pateticky přednášet. Na Žalmanovi není nic nesympatického. Na scéně působí trochu jako muž, který prožívá určitou bolest. I jeho výraz ve tváři není právě nejšastnější. V grimase, v gestu, ve způsobu zpívání či v plachém projevu je nepřipodobnitelný. Originál, jemuž lze věřit,“ doplňuje Miroslav Kovářík. „Robert Křesan mi říkal: ,Když si stoupneš k mikrofonu ty, nic ze sebe nevyzařuješ. On ano.’ Má dar od pánaboha, kterému se nedá naučit. Bu je, nebo ne. U Michala Tučného byl ale mnohem silnější,“ tvrdí Pavlína Jíšová. Všelijakým pohledům na Žalmana vévodí příkrá nejednoznačnost, a tak se dejme do napínání plátna k malbě přesnějšího obrazu…
11
M LÝ N E K C H V I L E K
Osoby a obsazení Daněk Stanislav (Wabi) – písničkář, který se s P. L. přátelsky setkával zejména v osmdesátých letech. Fiala Ludvík – zvukový mistr, jenž se od sedmdesátých let podílel na nahrávkách Minnesengrů a později i sdružení Žalman a spol. (alba ŽALMAN & SPOL., JANTAROVÁ ZEMĚ, UŽ SLUNÍČKO Z HORY VYŠLO, ČERT ABY VZAL MUZIKANTY). Hlaváč Antonín – kytarista a zpěvák, v letech 1982–1990 Ž. spoluhráč, zakládající člen skupiny Žalman a spol. Hrubín Vít – režisér a scenárista filmů Minnesengři 72 a Okolo Blateckýho. Zemřel v Praze 1995. Huňáček Vladimír – L. mistr výrobního výcviku v učňovských letech 1960–1963. Jakeš Karel – trampský historik a ve druhé polovině osmdesátých let spoluorganizátor trampského koncertního dění v Českých Budějovicích. Jíšová Pavlína, provd. Lounková – se Ž. zpívala v období 1982–1990 (spoluzakladatelka Spolu), v čase 1984–1985 taktéž zpěvačkou v Minnesengrech. Klimentová Monika, provd. Vodičková – zpěvačka skupiny Minnesengři (1984–1987). Kovář Jaroslav – 1990–1994 zpívající kontrabasista Spolu. Kovářík Miroslav – recitátor, konferenciér, režisér a literární kritik. Kracík Václav – blízký kamarád z učení v Plzni, spoluzakladatel trampské osady Wikkindy. Krmíčková Michaela – od sezóny 1995 zpěvačka Spolu. Linhárek František – od roku 1991 nejprve příležitostný, nyní stálý L. manažer. Lohonka Jan ml. – bratr. Lohonka Jan – otec. Lohonková Klára, provd. Brůžková – dcera. Lohonková Marie – matka. Lohonka Ondřej – syn. Lohonková Světla – redaktorka Českého rozhlasu, od roku 1993 L. manželka. Mašek Jiří – od 1993 zvukař kapely.
15
Matějů Jaroslav – kytarista, flétnista, hráč na foukací harmoniku, banjo, percussion, saxofon a zpěvák Spolu od roku 1990. Novotný Petr – baskytarista, kytarista a zpěvák, do sestavy Spolu přibyl 1994. Pokorný Pavel (Anděl) – skladatel, kytarista, flétnista, hráč na foukací harmoniku, zpěvák a klíčový aranžér Minnesengrů. Pouzarová Ludmila, provd. Šimonová – 1973–1976 zpěvačka skupiny Minnesengři. Slabá Lenka, provd. Vostrá – zpěvačka Spolu v údobí 1990–1995. Tesák Vladimír – přítel z časů vojenské základní služby 1965–1967. Vejvarová Jana, provd. Kloudová – v Minnesengrech zpívala 1979–1984. Wohlmuth Rudolf – kamarád z učení, spoluzakladatel osady Wikkindy. Zicha Ivan – 1968–1976 člen Minnesengrů, jejich kontrabasista a zpěvák. Zícha Vojtěch – ve Spolu od roku 1990 kytarista, banjista, houslista, mandolinista, zpěvák a hráč na percussion a dobro. Zichová Eva – zpěvačka Minnesengrů (1968–1973). 1946–1960: P o d h o u b í
16
Malou promenádu mezi předky započněme u ženy, která „měla veliký srdce“, u babičky z matčiny strany Marie Jungwirtové. Život upsala službě na dráze a klučina s ní hodně pobyl na cestách vlakem za příbuznými. Pokrevního dědečka Vojtěcha Rytíře, dělníka z cihelny v matčině rodišti Dolním Bukovsku, nepoznal. Zemřel dříve, než se Pavel Lohonka stačil 20. března 1946 v Českých Budějovicích narodit. Babiččin „druhý muž Hynek Jungwirt byl velký fanda na dechovku. Měl přání, abych hrál na nějaký dechový nástroj, stal se kapelníkem a přišel mu zahrát pod okno. Byl tím, kdo mi koupil housle“. Bohuslav Lohonka, dědeček od otce, si existenci bez muziky taky nedovedl představit. Přestože „o prsty na levé ruce přišel, když dělal, tuším, ve smaltovně, hrál v kapele na baskřídlovku a heligonku. A hrál dobře“. (J. Lohonka)
Z Pohůrky, tehdy ještě nikoliv součásti sedmého obvodu jihočeské metropole, kam se mladé manželství po kratičkém pobytu v Novém Spolí přestěhovalo do ulice U Pramene, utkvěly chlapci v paměti zejména venkovské tancovačky, na které ho děda, jenž prošel jinak řadou řemesel, občas brával s sebou. „Za války si přivydělával vyřezáváním loutek, které babička oblékala. Udělali spolu mnoho souprav, v jedné bylo až čtyřicet loutek. Deset z nich se mi podařilo zachránit.“ Zbývá stařenku představit. Jmenovala se Františka a byla „svérázná,…typ z Boženy Němcové“. Doma odchovala čtyři děti. Bohuslav, nejstarší z nich, měl na utváření Lohonkovy dětské dušičky nemalý, leč nepřímý vliv, a to prostřednictvím svého zpěvníku, ze kterého měli Lohonkovi co vybírat pro společná zpívání s žadonícími dětmi. Zapálený vyznavač předválečného trampingu si do něj nemohl nepoznamenat melodie a texty Jarky Mottla, Jendy Kordy, Eddyho Fořta a dalších pionýrů trampské písničky. Bohužel, zemřel mlád a nečekaně těsně po válce v Českém Krumlově. „A do toho přišel Pavel.“ (J. Lohonka) Jan Lohonka potkal svou budoucí ženu v Suchém Vrbném na sklonku války při tancovačce u gramofonu, když přijel z Říše na dovolenou. Němci ho nasadili v roce 1941 nejprve do Berlína, pak do Litvy, Lotyšska, Estonska. Vrátil se v květnu 1945 „víceméně pěšky. Bydlel jsem u jednoho doktora, účastníka atentátu na Hitlera, a dělal všelijakou práci. Nakonec si přijeli i pro něj“. (J. Lohonka) Evropa se těšila z konce krveprolití, Lohonkovi z očekávání prvorozence. Na přesný čas, kdy si řekl o pozornost, se zapomnělo, avšak smítko přeci zůstalo: „Myslím, že tomu bylo navečer. Ten byl tmavej! A jaký měl kotlety! A tak jsem jí přinesl pěknou kytici růží.“ (J. Lohonka) Za rok a tři čtvrtě k němu přibyl Jan, za dva a půl Marie. Máma s nimi zůstala v domácnosti. Do práce nastoupila jako závoznice, ale až děti dorostly. „Pavel byl hodný, až bázlivý. Říká, že si pamatuje, jak za celé dětství dostal jen jednou. Potíže nedělal, zato Honza byl rozpustilejší. Manžel děti neuhodil za celý život, když tak na ně křikl, ale já…“ (M. Lohonková) „Byla s nima pořád, užila si jich dost,“ dodává ten, který rodinu živil docházením do továrny na tabák a později na psací potřeby. Na venkově v letech padesátých, příznačných secvičenými politickými procesy, měnovou reformou a budovatelským nadšením,
17
byla většina obyvatelstva nucena se uskrovnit. Mladá rodina přebývala v malém domku spolu s dědou, bábinkou, tetou a jejím synem. Když se pustilo rádio, šířili v něm kulturu „velice oblíbení zpěváci z Brna, někteří slovenští interpreti, ale hlavně Rudolf Cortés, Chladil se Simonovou, Richard Adam…“. Nosila se Píseň pro Kristýnku a melodie Plují lodi do Triany. /1954: počátek vysílání Československé televize/ Dráhu školáka otevírala v Pohůrce dvoutřídka s učitelem, na jakého se nezapomíná. Právě za jeho dohledu žáček Lohonka prvně pokoušel obdržené housle, a údajně tak nečinil s obvyklým odporem, ale docela rád. „Trvalo to dva až tři roky, pak panu řídícímu zemřela žena a on, protože ji zřejmě velmi miloval, neměl chu do dalšího učení a brzy nato umřel taky.“ Není se čemu divit, byla-li to opravdu „krásná a hodná ženská“. Vedle houslí tu byly další doteky. „Dělávali jsme každým rokem školní besídku. Moc mě bavilo, když jsme nacvičovali nějakou hru, pohádku nebo scénku. Měla se hrát na Vánoce, ale obvykle z toho sešlo, protože jsem míval v ten čas pravidelně silnou angínu.“ /1954: v Americe první festival pod širým nebem v dějinách populární hudby, 1955: zrod rokenrolu/ S přechodem do páté třídy se okruh klukovských zájmů rozšířil o fotbal „závodně za žáky, pak i krajský přebor za budějovickou Lokomotivu“, hokej a atletiku. „Ze zahrady jsme si půjčili tyče na prádlo a skákali do výšky. To mě drželo i v učňovských létech.“ Zářez do paměti zanechalo nejenom zpívání v rodinném kruhu, ale také poslech ostatních. „Miroslav Lohonka s panem Bartizalem a jeho ženou se scházeli na zahradě v altánku kousek vedle nás a tam zpívali písničky trampské i mexické od Kučerovců. Když se vraceli, zaklepali na naše okno a spustili. Nám dětem se to moc líbilo.“ /1959: úvodní ročník folkového festivalu v Newportu/ Dříve než dojde k rozhodnutí rodinné rady dát chlapce učit se dřevomodelářem a k jeho následné cestě v září 1960 do Plzně, půjčí mu kamarád odnaproti Jan Pivo, jehož „rodiče nechtěli jít do družstva a byli posledními soukromě hospodařícími zemědělci v Pohůrce“, kytaru.
18
1960–1963: Z e l e ň u č ň o v s k ý c h u l i č e k „Bez dřevomodelařiny by neexistovalo strojírenství. Konstruktér součástku vymyslí a nakreslí, dřevomodelář ji ztvární ve dřevě. Musí mít představivost, musí to být technik a svým způsobem i kumštýř. Pavel byl mezi učni tichý a zadumaný. Problémy s ním nebyly. Vždycky si dal říct. Výsledky v modelařině měl průměrný, někdy trošičku nadprůměrný. Učení ho možná ale naučilo houževnatosti…“ (V. Huňáček) Po odchodu z něj nevstoupil na půdu internátu v Plzni–Skvrňanech bezmála čtvrt století. Když se tak na jaře osmdesátého sedmého stalo u příležitosti koncertu, do podnikového časopisu podotkl, že tehdy za budovou „byly pole, louky, dnes je tam velká zástavba. Pro nás to mělo romantiku dálek, pořád jsme chtěli někam ujíždět pryč“. Z pedagogických pracovníků připomněl tělovýchovného instruktora Josefa Košáka, vychovatelku Vlastu Špiclovou a mistra Vladimíra Huňáčka. Oplátkou mu bylo oživeno, jak si „tenkrát rád a často půjčoval a pouštěl gramodesky“. /1960: gramofonový debut Joan Baezové/ „V září jsme nastoupili do učení a hned v říjnu jeli na brambory, kde jsme oba měli kytary a hráli, což nás sblížilo. Později jsem mu půjčoval svého Gibsona. Oproti nám znal hodně starých trampských písniček. Nabídl jsem mu, jestli by s náma nechtěl jezdit ven.“ (R. Wohlmuth) A protože soboty a neděle na internátě doslova nesnášel, nejel-li přece jen domů za rodiči, sestrou a bratrem, nebylo nad čím váhat. „Někdy v roce 1962 jsme si jako kluci hráli na olympijské hry a Pavel mě porazil v mé dominantní disciplíně skoku o tyči výkonem kolem tří metrů. Já to pak skočil lehce mimo soutěž, ale v závodě zářil on.“ (J. Lohonka ml.) Nechybělo ani maliní prvních lásek, by ponejprv se cosi urodilo již doma ve čtrnácti a „už to byl opravdový cit“, s nímž „přišly první pusy“. Plzeň měla skýtat větší rozhled, jenže: „Dívek tu bylo tenkrát jen pár, a do jedné jsem se zamiloval. Chodili jsme ke trati…a tam jsem své…lásce zpíval svou první vlastní píseň, věnovanou jí.“ Byla to za ni často udávaná Sbohem, kamarádko? Jiné vyjádření na její adresu tomu nenasvědčuje: „Napsal jsem ji holce, která ani nevěděla, že ji mám rád.“ /1961: v New Yorku o sobě dává vědět Bob Dylan/
19
20
Spolehlivěji se dají nitky pubescentových citů rozplétat podle kroniky společenství Wikkindy, založeného 11. března 1962 na trampu k řece Střele, ve které je k 28. až 29. červenci zapsáno: „…Tuto neděli jsme měli smluveno s Žalmanem, že pojedeme do Ošelína. Žalman tam měl jet za svou squaw, která tam byla v p. /rozuměj pionýrském, pozn. aut./ táboře.“ Nebo k 2. až 3. září roku téhož : „V Petrohradu je to docela pěkný… Zrovna tam byli chmelaři. Žalman tu zašel za svou ,slečnou‘. Zdrželi jsme se tam celý den.“ Václav Kracík, svědek oněch událostí, vzpomíná: „Dovedl se zamilovat během pár vteřin. Hromádka obnažených nervů, jak byl jemný a citlivý. Bylo zatěžko mu šáhnout do duše, až se člověk bál, aby ho nezranil.“ Kde se tito dva viděli poprvé? „Pavla přivedl k nám domů poprvně Rudla Wohlmuth zvaný Mamut a on hned na chodbě vytáh’ kytáru, opřel si u schodů nohu o klandr a povídá: Znáš tuhlenctu? Ty prej hraješ taky na kytáru? Dejme to dohromady!“ Ovoce nadšení na sebe nenechalo dlouho čekat. Na jednom z potlachů osady Dawson se mladíkovi podařilo 7. dubna získat první trampskou placku. Obdržel ji za sólový zpěv a hru na kytaru. /1962: na Albionu startují k hitparádovým úspěchům Beatles/ „Neměl přízvisko, tak Rudla mu začal říkat Žalmíř. Měli jsme svůj letní osadní flek v kempu na Střele pod Oltářní skálou. Vždycky na ni vylezl a hrál teskný písničky. A my říkali: Hele, už je tam! Protože oslovení se nám zdálo málo anglický, navrhl jsem: Co kdybychom mu začali říkat Žalman?“ (V. Kracík) „Povídal jsem mu: Píšeš samé žalmy. Napiš něco srandovního! Půjdeme za holkama? Odpovídal: Já te ka nemůžu, musím přemýšlet. A přemýšlel pořád…“ (R. Wohlmuth) Zpěváčkovi na skalisku s křížem, upomínkou na jeden zmařený lidský život, smutné písně vycházely z hloubi duše. Měl pro ně závažnou pohnutku. Prožil si velký citový otřes. Lékaři u jeho sestry nerozpoznali poruchu na ledvinách. V den, kdy ji náhle odvezli do nemocnice, vydechla naposled. /1962: smrt Marilyn Monroeové/ Žalmana zvolili v tajném hlasování prvním osadním šerifem. Ke chvíli stvrzení si sestavil slib: „Přísahám, že budu milovat hory, lesy, řeky a skály a celou přírodu, že budu vždy příkladem svým věrným kamarádům, že budu čestný, přímý a spravedlivý. Slibuji, že budu vždy podporovat dobré a čestné trampy. Chci jít ve stopách starých trampů, ve šlépějích známého šerifa ,Gódyho‘, který je
mým vzdáleným příbuzným. Přísahám, že budu podporovat trampské hnutí.“ Přestože už dlouho nevyráží s milovníky přírody víkend co víkend do dálav, od jejich zaštiování neustoupil: „Mají svůj svět, svou romantiku. Vždycky chtěli být sví… Dává jim to takový zvláštní pocit svobody, sám jsem tím prošel, rozumím tomu, ale těžko se to vysvětluje… Ale asi to není zastydlá puberta, když mezi nimi najdete kandidáty věd, lékaře, náměstky ředitelů…“ I tak jeho postoj k fenoménu vandrování prošel proměnou. V polovině osmdesátých let oznámil: „Chodil jsem vandrovat a už nechodím, nevím prostě proč, ale je to tak dobře, nezůstal jsem někde, kam nepatřím. Srdcem jsem s těmi, co jezdí ven, do přírody, ale fyzicky už ne.“ Avšak v mládí byly položky hodnotového žebříčku zpřeházeny jinak. Předně si přál mít konečně vlastní a ne vypůjčenou kytaru. Pořídil si ji „asi za sto dvacet korun“, lepší „při druhé nebo třetí výplatě“. Vzorem mu byl Josef Diviš řečený Džusberry, který ho na ni učil. Velkého kamaráda měl v Josefu Krčkovi, který se po vyučení chystal na konzervatoř. „Přemlouval mě, abych šel studovat kytaru s ním, ale naši na to neměli peníze. On mě také přivedl do sboru Česká píseň, kde mi byl po konkurzu přidělen baryton. Chodil jsem tam asi tři neděle. Zkoušelo se třikrát týdně, ale z internátu mě nechtěli tolikrát pouštět.“ Pomalu se rovněž smrákalo i nad členstvím v trampské komunitě. Žalman „byl z naší osady vyhozen, nebo nebyl dobrý kamarád a nejezdil“, vyhodnotil mu docházku – ze třiačtyřiceti akcí se zúčastnil dvanácti – nesmlouvavý kronikář, nepočítaje příliš s nutností či potřebou čehokoliv jiného než vandru. Konec trampování to ale neznamenalo. S kamarády z dosavadního působiště, jakož i z osad Hiawatha a Zlatá šestka založil 9. května 1963 ve Slunečném údolí na říčce Stropnici osadu novou – Hvězdu jihu. „V ní skoro všichni uměli na něco hrát, něco vytvářet. Čtyři z nás jsme založili osadní kapelu. Scházeli jsme se v internátě na umývárně a tam poprvé secvičovali sbory.“ Měli se s kým poměřovat. Jen na Plzeňsku působilo na čtyřicet uskupení: Oregon, Bílá hvězda, Trapas, Montana, Věrný přítel, Bum–bej, Tornádo, Staré panny, Orlí péro, Letící šíp… Po posledních prázdninách čekala na dělnickou zálohu tovární hala plzeňské Škodovky s výrobou turbín pro vodní elektrárny. Funkce
21
rýsovače „mě nebavila. Musel jsem chodit na ranní, odpolední i noční“. /1963: firma Philips vyvinula magnetofonovou kazetu/ K písničkám Hawaja nebo Hvězda spadla se v autorském notesu přimnožily další, například Ztracený ráj a Osud. /1963: v Dallasu zavražděn John Fitzgerald Kennedy/ 1963–1965: K a m a r á d s k á s o u h v ě z d í
22
K vykreslení ovzduší zavátých dějů Hvězdy jihu povolejme toho, který slýchá hvízdat týž vítr jako ona – odborníka na trampské dějiny Karla Jakeše. „Jejím prvním šerifem byl pozdější fotograf a psychotronik Tony Talisman Beneš. Ten se už po roce stal i členem Zlatého klíče a stejný přesun udělala i Jája Štěpánková. Hvězda jihu sice ztratila dvě duše, ale nohy jí to podlomit nemohlo. Šerifskou hvězdu převzal Žalman a kolem sebe měl zapálený lidi. Kteří to byli? Věra Žlunková – snad neublížím jí ani Žalmanovi, když prozradím, že v těch krásnejch časech pili vodu z jednoho ešusu a jejich dech měl jednotnej rytmus, ale někdy i ta nejkrásnější romance uvadne a člověk ani neví proč – Lída Žlunková, Pepík Chechour Bruckmüller, malíř moderny, za niž dnes sklízí uznání nejen v Evropě, Pavel Ferry Petrách, Lá a Harry Vaněček, Pepík Felix Tesař, Jarda Qak Rázsocha nebo Jarda Dan a taky Kočí Formánek. Hvěz ácká všestrannost bejvala udivující, ale největší sílu měla osada v muzice. A už ty kluky sypu: Pavel Lux Lukáš, Rosa Roxy Černý – a pozor – Pavel Žalman Lohonka, Ivan Dědek Pokorný a Pavel Anděl Pokorný…“ Pamatujete si, posledně jmenovaný, kdy a kde se událo vaše první setkání se Žalmanem? „Bylo to asi v roce 1963. Brácha se učil v Plzni a mě, o rok mladšího, vzal s sebou na čundr.“ Miki Ryvola zase uchovává v hlavě zhruba z téže doby obrázek z Výhně: „…Sedíme kolem ohně, kousek vedle hučí a žbluňká řeka Malše, hrajeme Starýho lodivoda a uznale pozorujeme, jak už ti mladí kluci válej na kytary – kudrnatý Anděl a ten druhý, vždycky trochu zadumaný - inu Žalman...“S „Druhý“ nebyl pohlcen jenom osadními rituály, ale zároveň zpíval ve škodováckém tanečním orchestru, v dixielandu trápil banjo, na čajích pokoušel bigbít a v Alfě hltal Kubišovou s Neckářem. A jakmile na Lochotíně promítali Starce na chmelu, Kdyby tisíc klarinetů,
Limonádového Joa nebo kovbojky, nesměl chybět. Ujít si nenechal ani plzeňský koncert Peta Seegera na jaře 1964. Zatímco kol dokola k nastaveným uším pronikaly nové nahrávky Beach Boys, Beatles, Rolling Stones či Bee Gees, Žalmana neopouštěla slabost pro šlágry La paloma, Vaya con Dios a jim podobné z exotické Indonésie, Latinské Ameriky, Tichomoří nebo Itálie v podání Kučerovců, zažívajících vrchol kariéry. „Kdykoli byli v Plzni nebo v Budějovicích, šel jsem na ně. Okouzlili mě, ale ne tím, co měli na repertoáru, nýbrž způsobem, jak to dělali. V trojhlasu zpívali velice hezky.“ Horoucí klima rozmanitých kulturních aktivit působilo na klíčící generaci díky popuštěné uzdě státního dozoru doslova magicky. Plných osmdesát sedm procent z mladých do třiceti let si oblíbilo moderní populární hudbu. Hvězda jihu mezitím sbírala placku za plackou. „Dařilo se jí to i v potlachový konkurenci tak věhlasných osad, jakými byly Zlatý klíč, Jižní Tornádo, Hvězda Šumavy, Měsíční svit, Tuláci jihu nebo Smečka. V nich hráli a zpívali takoví fenoméni jako Jiří Wabi Ryvola, Mirko Miki Ryvola, Míra Navara, Jindra Pedrák Pitra, Jarka Vrbová, Hanka Bandita Homolková, Mikuláš Swenny Malhocký, Pavel Dakoák Malhocký, Jiří Rejsek Borovka, Jarda Harry Sedlák, Milan Chiclets Soukup, Petr Pete Mrkáček, Franta Ferry Kotásek, Honza Mekky Jirků, Zdeněk Mogul Valut, Marta Hrkalová, Eduard Ed Vrba. A to jsem ještě skoro zapomněl na dívčí osadu Trosečnice, která měla vynikající trio v Evě Zichové, Marče Křížová a Daně Petrovičové.“ (K. Jakeš) Kromě toho si vysokou laku nadále udržovala Šastná hvězda a od roku 1942 na sobě pracující Smolaři. Když tedy zdravé jádro osady později porodilo Minnesengry, trampští příznivci věděli své. Na soutěži trampských písní v pražské Lucerně se k Žalmanovi v šedesátém čtvrtém dokutálelo už ocenění významnější. Nejlepší původní písničkou byl vyhlášen Peruánský Indián. „Měli jsme dvě možnosti,“ usuzuje Anděl. „Bu hrát bigbít, což jsme i dělali, protože brácha byl vždycky pro něj, anebo držet se písniček, které jsme provozovali na trampech. Ty nás víc citově braly, a tak jsme se dali tím směrem. K tomu přičtěme vlivy americké muziky. Dostávala se sem okrajově, ale kdo chtěl, našel si ji.“ /1965: hodnotný folkrock na albech Buffalo Springfield, Byrds, Lovin’ Spoonful, Jefferson Airplane aj./ Trampská parta odvedla Žalmana dle jeho vlastních slov od sportování, naučila ho kouřit, ukázala mu hospodu. Naopak napomohla
23
k tomu, aby si směl vyzkoušet, co je to pódium. „Než mě někdo někam dostrká, trvá to dlouho. Pak už jsem se ale nebál vyjít před lidi.“ A znovu se přihlásilo slabší pohlaví. „V osmnácti jsem se zamiloval, přestal jezdit – a byl z osady vyloučen.“ Tato známost vypadala vážněji. Marii vodil za ruku několik měsíců. „Bylo to děvče o rok starší, daleko zkušenější, kdežto já byl naivní…“ I na vojnu odjížděl na podzim 1965 k pohraniční stráži na Dunaji s myšlenkami na ni. Vydrželo mu to „ještě asi půl roku“. 1965–1967: N a s t r á ž i
24
Přání brance nevzdálit se vojenskou povinností daleko od bydliště nevyšlo. Povolalo si ho slovenské Komárno a na dvouměsíční výcvik vyslalo do Malacek. Žádná idylka, hned zkraje šikanování nováčků mazáky, po němž „padla taky nejedna slza“, a neustálý kolotoč ponižování, nesmyslných rozkazů, vynucených ústupků a taky toužebných pohledů za plot, kdy už tomu všemu bude konec. V provozu mašinérie za dosažení cíle, kterýmžto bylo „zařazení člověka do šiku, aby si uvědomil, jak je proti mocným malinkej“, nezbývalo než hledat stéblo k záchraně v osobním mikrosvětě, v drobounkých radostech a v druzích ve zbrani se stejnými či podobnými zájmy. „V Komárně jsme založili taneční orchestr. Dokonce jsme s ním jezdili po zábavách v okolních ma arských vesnicích. Přivydělali jsme si tak i nějakou tu korunu.“ Pasívní střet s muzikou potom obstarávaly především rozhlasové pořady. /1966: hitparádám kralují Simon & Garfunkel a Donovan/ V prvním roce služby údajně nevznikla žádná písnička. Samizdatový soubor textů jednu přece jenom uvádí – Protestní s podtitulem A je mi hej, příběh vojáčka, který „pro pána generála ztratil nohu, přesto však je živ“. Do děje vstoupí náhoda. „Dostal jsem dopis od Anděla. Psal mi, že se skamarádil s Ivanem Zichou, který byl v Budějicích na vojně a zůstal kvůli ženě Evě, a že spolu hrají. Taky mi poslal pásek s folkovými nahrávkami. Po službě bývalo dost času, a tak jsem na jednu melodii udělal text Má lejdy je víno.“ Na Silvestra 1966 se Žalman s manželi Zichovými seznamuje osobně, by s Evou se vídával na různých trampských sezeních a soutěžích. Po návratu z dovolené je začne obdarovávat zásilkami s písničkami, v jedné z počátečních pošle Zelené oči. /1967:
v Českých Budějovicích „Festival vysokoškolských beatových a jazzových souborů“/ Při dalším z krátkodobých pobytů doma už zajde v námořnické uniformě do Domu armády za zkoušejícími zanícenci. „Vypadal exoticky,“ pamatuje si Anděl, „když říkal: Kluci, co děláte? Jak přijdu z vojny, tak hraju s váma!“ /1967: „I. festival Country & Western“, Praha/ Do toho času ale nadřízení ještě stačili připravit vojínovi dáreček. Půl roku před civilem ho převelili do útvaru Jarovce. „Přišel světácky v modré uniformě pohraniční stráže na Dunaji. U nás ho převlékli do zeleného, proškolili a začal sloužit na čáře. Muzika byla náš společný zájem. Když byla vyhlášena soutěž mezi rotami bratislavské brigády,“ vzpomíná spolubojovník Vladimír Tesák, „dali jsme dohromady napůl civilní a napůl vojenské uskupení, Pavel vymyslel pásmo protestsongů a výhra byla v kapse. Coby kulturní úderka jsme pak s pořadem putovali po posádkách okolo Bratislavy.“ V týchž hodinách se na severu Čech schylovalo k „Portě“. „Od lampasáků byl dost utlačovaný. Viděli v něm jakéhosi snílka, který se nezajímá o dění na tomto světě, což vyvolávalo nemálo kontroverzí. Kudy chodil, když nebyl ve službě, nosil namísto samopalu kytaru. Když se na někoho upnul a ten člověk mu vyhovoval, dokázal vyvolenému odevzdat vše, co měl.“ (V. Tesák) Názvy textů napsaných v měsících základní prezenční služby už samy napovídají, na co patrně nejčastěji myslel: Pro tvůj pláč, Podivín, Svazek klíčů, Dávno už tě znám, Štěstí poutníků, Podzim… 1967–1970: V ř e n í Hned v září, poté, co nastoupil do nedávno otevřené pobočky Škodovky v Českých Budějovicích k výkonu profese, které se vyučil, stanula čtveřice Lohonka, Pokorný, Zichová, Zicha před rozhlasovými mikrofony, aby natočila Zelené oči a Proč nejsou Julie. „V této sestavě jsme jezdili do Komářic na chatu kamaráda Káji Edelmanna, který šel na vojnu a půjčil nám ji, abychom měli kam jezdit. V týdnu jsme měli zkoušky v Budějicích, o sobotách a nedělích na chatě. Hrálo se všelicos, ale hlavně Žalmanovy původní písničky. Tam poznal naši kamarádku a později svou ženu Evu.“ (E. Zichová)
25
26
Hvězda jihu, jež přijala „vyvrhele“ ještě před návratem ze zeleného znovu do svých řad, měla v komářickém jádru, rozšiřovaném až na devítičlenný „orchestr“ s Ivanem Pokorným, Pavlem Lukášem, Kateřinou Jelínkovou a dalšími příležitostnými osobami, velmi schopného reprezentanta pro meziosadní muzikantská klání. /1967: „I. čs. beat festival“, Praha/ V Americe už folkový revival přestal ujíždět ve skupině dominujících proudů populární hudby, místo toho fúzoval s psychedelickými výboji rocku, kdežto u nás se folk teprve klubal z kukly. V žánrové tlačenici mezi kapelami milujícími elektrifikovaný zvuk a skupinami countryového a westernového ražení mu pracně prošlapával stezku Spirituál kvintet, za ním se přidávali Karel Kryl, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Vladimír Veit, Miroslav Paleček, Michael Janík, Hvězdoň Cígner, Ilja Bartošek, Gríša Dymič, Jaroslav Neduha, Vlastimil Třešňák… Na jaře a hlavně v létě osudného šedesátého osmého už byla Praha přímo v obležení tzv. folk–singerů. „Vandrovali jsme na Šumavě a potkali studentské brigádníky z Ruska. Když jsme začali hrát, přišli k nám. Žalman jim půjčil kytaru, aby zahráli,“ líčí dávnou příhodu Eva Zichová. „Jak jsme se vrátili, otextoval jimi zpívanou melodii jako Na Paříž. Stalo se to před Srpnem, protože později se nám v dopise za vpád vojsk omlouvali.“ /1968: vychází první album stylizovaného folklóru skupiny Skiffle Kontra/ Na podzim byl učiněn konec chaotickému smlouvání, zkoušení a vystupování. Pavel Pokorný prohlásil, že takto pokračovat nemá smysl, a vyzval Žalmana a manžele Zichovy, aby se do muziky pustili závazně. Rozhlasový redaktor Jaroslav Dvořák jim navrhne, aby si říkali Minnesengři. /1968: Vladimíru Mertovi vydává francouzská firma Vogue debut BALLADES DE PRAGUE/ Repertoárový periskop byl zacílen do vod hitparádově úspěšných partiček, šuplíku amerických spirituálů a tradicionálů a jistot trampáren, protože „nebyla móda hrát svoje“. (I. Zicha) „Nevěděli jsme co dělat. Hodně jsem začal psát na cizí melodie. Šlo o to strefit se náladou slova do nálady melodie. Ovlivňovali nás New Christy Minstrels, Stoneman Family, Kingston Trio, Evan McCool, Peter, Paul & Mary, Bob Dylan, Joan Baezová, Donovan, Tom Paxon, Pete Seeger…“ Cíl snažení – „III. Festival Country & Western Music Porta 69“ v Ústí nad Labem.
Než kvarteto odjelo na sever, odehrálo v půlroce, v němž Karlu Krylovi, odcházejícímu do exilu, ještě stačila vyjít deska BRATŘÍČKU, ZAVÍREJ VRÁTKA, jen pár vystoupení. Největší díl posluchačstva se na nich rekrutoval z trampských kamarádů, část z přimykavců k poetičtějšímu druhu vyjadřování a zlomeček ze zvědavců. „Před námi malinko podobnou muziku dělali Smolaři, ale my tu laku pozvedli a započali v jižních Čechách folkové hnutí.“ /1969: Zdenka Lorencová debutuje ve Francii vydávanou kolekcí lidovek s názvem FOLKLORE DE TCHÉCOSLOVAQUIE/ Ve městě na Labi čekala Minnesengry festivalová novinka: museli se probíjet předkoly, posledním v předvečer finále. „Muzikanti z jiných kapel si sedli na zkoušce do první řady a zacpávali si uši, že zpíváme falešně.“ (E. Zichová) Každopádně Jihočeši vyhráli stylovou kategorii folk–country s písněmi Glory Mississippi, Haló, slyš, pane můj a Zvedni pravici s plnou sklenicí podle recenzních ohlasů prý zcela „suverénně“. Celou soutěž natáčel rozhlas, část televize. „Mysleli jsme si v koutku duše, že máme cestu otevřenou.“ /1969: statisíce idealistických romantiků na festivalu ve Woodstocku/ Pokud se skupině s ustanoveným manažerem Zichou a do zvuku nově zapojenou foukací harmonikou jakási vrátka přeci jen pootevřela, byla to ta od českobudějovického rozhlasového studia. „Už jsme věděli, co chceme,“ domnívá se zpěvačka. Žalman kontruje: „Spíš jsme se bavili, neměli jsme velké ambice. Hrálo nám to dobře, zpívalo, ale nebylo to ještě přesně ono.“ Minnesengry pozval k natáčení hudební režisér Miroslav Vaverka. „Nevím, jestli byl do nás zamilovaný nebo se v nás viděl,“ míní kapelník Pokorný, „ale přišli jsme tam jako absolutní outsideři, kteří v podstatě nic neuměli. Nutil nás, abychom neustále nahrávali. Trochu nám vadil diktát, že to se nesmí, to nejde… Někdy jsme byli až nepřátelé. My byli mladí a on tak čtyřicátník.“ A přesto spolu v devětašedesátém natočili devět snímků, mezi nimi proti okupantům namířenou Jděte pryč a Barevný šál, inspirovaný smrtí Jana Palacha. Jak asi vizuálně působili na pódiu? „Poprvé jsem je viděl, když hráli v Budějicích na starý plovárně, kde mezi dřevěnýma boudama byl malinký plácek. Zpěvačka vydávala rovný tóny, k tomu žádný velký poskakování…“ (L. Fiala) Trampský dvouměsíčník Jižní stezka, do kterého Žalman tu a tam přispíval básničkou či lyrickou miniaturou, avizoval, že „Ivan Štědrý
27
z hudebního nakladatelství Panton přislíbil, že s nimi natočí SP desku. Od podzimu by rádi pořádali…pravidelné měsíční koncerty, na kterých by se vždy kromě Minnesengrů představily ještě další, žánrově příbuzné skupiny z Prahy, Brna či Plzně.“ A večírky na Malé scéně Domu armády skutečně započaly. Brzy byl k jejich uvádění přizván Jan Borkovec. „Vždycky si na pódiu rozžal svíčku, sedl si za řečnický pult a četl třebas povídky Šimka a Grossmanna. Mezi jeho výstupy jsme hráli.“ V prosinci 1969 vystoupili na „1. Čs. Folk Country & Western Festivalu“ v Lucerně, kde v očích reportéra Aktualit Melodie odvedli „hezký zpěv, zvláště potom v melodii ,Zvonky z New Orleansu‘“. Na finále to stačilo, ale na hlavní cenu „Zlaté tele“ (Greenhorns), či na „Zelenáče“ (The Strummers), cenu perspektivní skupině, už ne. Přes výhru na „Portě“, úspěch v Malostranské besedě, položení základů k tradici folkových setkání na jihu Čech a nahrávky odvysílané rozhlasem si Žalman k předposlednímu roku „zlaté“ dekády poznamenal, že „byl rokem zklamání, tužeb a dřiny“. Té nesporně. V zimě se zkoušelo třikrát týdně po pěti hodinách. Kromě toho šlo o sezónu jiných důležitých kroků – navázání přátelství s Kapitánem Kidem a ztráty mládenecké svobody. Slečna v bílém se jmenovala Eva Růžičková. Novomanželé se nastěhovali na dobu do přidělení očekávaného bytu k rodičům nevěsty. V lednu 1970 se narodila dcera Klára. 1970–1971: F e s t i v a l y
28
Nazpět v Lucerně byli Minnesengři v tu ránu 2. února 1970, tentokráte na přehlídce trampských písní „Trail’s Songs“. Hrálo se „něco C&W, něco folku a něco trampské písničky. V podání našich skupin a hlavně v povědomí posluchačů tyto pojmy splývají“, postihl terminologickou zmatenost oněch let Michal Bukovič. Těleso v konkurenci Stopy (s Lohonkovými písněmi Hawaja a Padá soumrak bledý), Spirituál kvintetu, Scarabea, The Strummers a Greenhornů se mělo představit ve „vynikající formě“. Příval koncertních možností si vynutil potřebu najít manažera vně kolektivu. Volba padla na Karla Peterku seniora. Je nasnadě, koho se během půlročního působení ve funkci snažil do sestavy prosadit. Jenže nabídka členství byla předložena Janu Borkovcovi, přestože „vůbec nebyl muzikantem. Bylo zvykem, že kapela hrála
a ještě mluvila. My jsme mluviče neměli a on mluvit dovedl“. (P. Pokorný) Pokračovalo představování hostů českobudějovickému publiku. Přijeli Perpetual Vagabonds, Spirituál kvintet, Scarabeus… „Špičku, což byli v té době Rangers, jsme si pozvat netroufli. Dělali hezkou muziku – a dobře.“ Není bez zajímavosti připomenout si, co nad koncertem oblíbené pražské skupiny napadlo Františka Horáčka: „Zvykli jsme si u nás na folk, krčící se ve skromných poměrech klubů, a těžko se snáší folková kapela, která má své vystoupení důmyslně zrežírovaná… Stavba programu, estrádní výstupy, projev konferenciérů, ochotné přídavky i barevné propagační materiály – to všechno pomáhá vyrábět popularitu.“ Vyjmenovaného se totiž po Borkovcově příchodu dočkali i příznivci Minnesengrů. Písničkářská scéna, označovaná jako folksong, dále košatila. O pozornost si říkali Jiří Švarc, Zdeněk Slezák, Miki Jelínek, Stanislav Holub, Bob Frídl, Bohdan Mikolášek, Jiří Hradec, Dušan Hejbal, Antonín Koubek, Zdeněk Šimanovský, Vladimír Čáp… Připomenutý publicista volal po jejich větší konfrontaci. O „1. českomoravském folk festivalu“, konaném od 3. do 5. dubna v Uherském Brodě, zanechal doklad, že byl vskutku premiérovým toho druhu a že na něm „charakter předvedeného repertoáru naznačil určitý odklon od původní tvorby směrem k autentickému domácímu folklóru“. V této souvislosti zdůrazněme, že na akci rovněž vystoupivší Jaroslav Hutka nebyl v jeho interpretaci průkopníkem číslo jedna, pouze domácí lidové nápěvy jako první na koncertech masově zpopularizoval. Předběhl ho nejen Vladimír Merta, který na své první LP nazpíval Dobrú noc, Nesem vám noviny, Tálinskej rybník a Kočka leze dírou, ale hbitější byla i Zdenka Lorencová, když na vinyl zařadila kupříkladu Tancuj, tancuj, vykrúcaj, Ej, svítilo slunéčko, Měla jsem holoubka, U studánky stála… Na Moravě měly taktéž premiéru vytištěné programy s písňovými texty, a nikoliv na „1. Folk Singers Festivalu“ ve dnech 14. až 16. května v pražském sále Kotvy, jak se lze dočíst u Michala Konečného. Určitým prvenstvím se nicméně může pochlubit repríza s pozměněným názvem „Festival folk songu“, na které o rok později na Smíchově vešly ve známost Dagmar Voňková a Jitka Molavcová. Čtvrtá „Porta“ vypukla 4. června 1970 opět v ústeckém Domě kultury. Žalman míní, že Minnesengři na ní pouze hostovali. Nápodobně
29
30
Pavel Pokorný: „My jsme nechtěli soutěžit. Jednou jsme to vyhráli, tak proč bychom soutěžili znovu. Porta měla být branou, aby skupina fungovala profesionálně, jenže tak tomu nebylo. Byli u ní jen lidi, kteří tě zneužili.“ Z mýlky ve statutu účasti oba usvědčuje referát Miloslava J. Langera: „V silné konkurenci budějovických Minnesengrů,… skupiny Skiffle Worried Men Group z Vídně, pražského dua Folk Singers a známého Spirituál kvintetu neměla porota lehkou práci. Nakonec se přiklonila ke Spirituálu…“ Sever republiky kapele svědčil. Zaválela kusy Nekopte mi do psa, Malý psík, Mister Jenkins, Jolly, Poslední klekání, Barevný šál a odešla se přátelit s holandskou partou Smokey Mountain Ranger, jenže na uvažované výměnné zájezdy už dojít nemohlo. „Ven jsme nemohli. To je jedna z věcí, které starému režimu zazlívám. Držel nás tu jak ve vězení.“ Do 15. srpna se přihlašovalo na „II. Folk a Country Festival“ do Lucerny. Za dvacet let po něm si na něj vzpomněl v Šafrán–revue Jaroslav Hutka: „Termín folk něco pojmenovával, přesně nevíme co,…a nebyl to původní záměr našemu hraní říkat folk. Mám v tom trochu prsty sám. V době normalizace, tzn. rok 1970, to vypadalo, že nás ,odstřelej‘ první. Hledali jsme zástěnu, za kterou bychom se schovali. Napadlo nás slovo folk. Existoval tu Country festival. Domluvili jsme se s pořadateli a oni ho přejmenovali na Folk a country a my se před bolševikem schovali za slovo folk… Později jsem začal prosazovat slovo písničkář.“ Pravda, nebo jen přání připsat si zásluhy? V sedmdesátém už termín písničkář užíval hudební tisk… Minnesengři neotáleli a připravovali překvapení. „Písničky, které jsme brali odjinud, spousta kapel už hrála, tak nás napadlo, že bychom to mohli zkusit s lidovou poezií,“ říká Žalman. „Zpočátku jsme měli veliký strach vůbec k lidovce sáhnout. Dívali jsme se na ni,“ píše si do poznámek, „jako na posvátný talisman, když jsme obraceli listy Weisovy sbírky ,Český jih a Šumava v písni‘.“ Šestnáct dílů jim opatřila tchýně prodávající v antikvariátě. Vybrali si Ach, ty holka má, po ní Loučení, loučení a Aby nás Pán Bůh miloval. „Tou jsme byli nadšení, jenže jsme ji nesměli v té době natočit.“ (E. Zichová) O prázdninách je rozradostnila konečně vydaná malá deska se záznamem z loňské „Porty“, o kterou se podělili rovným dílem se třemi kapelami. Méně už potěšilo její přijetí u známkující kritiky.
Noticka Jiřího Černého v Aktualitách Melodie je na rozdíl od ostatních zastoupených uskupení ani nejmenuje. Proti soutěžnímu charakteru „II. Folk a Country Festivalu“ (18.–20. prosince 1970), který prvně přivedl na jedno pódium ke stylově rozkolísaným skupinám písničkáře (vystoupili také Slováci Samuel Ivaška, Pavol Hammel a Polák Tadeusz Wozniak), se pokusili vzepřít folkaři. Bezúspěšně. O výstupu Minnensegrů referovala Melodie: „…Další světlý zjev festivalu! Skupina disponuje výbornou hlasovou potencí, instrumentální stránka jejich projevu je na výši. Působivá byla jejich balada Aby nás Pán Bůh miloval (se čtením z bible), Spousta divnejch přání (Buck Owensovo Act Naturally) a vokální spirituál Linin’ Track.“ „Zlaté tele“ a nabídka k natočení alba se však snesly k nohám Spirituál kvintetu. /1970: ve Spojených státech amerických a Velké Británii přerostl hudební průmysl rozsahem a zisky filmový/ „Mysleli jsme si, že když byla Lucerna u vytržení po našem vystoupení, že to vyjde. Bylo to jen klamné zdání. Nechutný je v této oblasti (ještě v peřinkách) zákulisní boj… V Lucerně za mnou přišel jeden hodný člověk z poroty a povídá: ,Dělali jsme pro vás, co jsme mohli, ale cena se na vás nedostala. Prý nejste stylovou skupinou.‘ Nešlo o cenu,…jen o to, jestli nás malí Pražáci vezmou na milost,“ opětovně vypovídají listy zápisníku. Dvě první secvičené lidovky zaznamenali Minnesengři v jedenasedmdesátém na rozhlasový pás spolu s novými přírůstky Kdyby mně tak bylo, Ho Ho Watanay, Hraj, hraj, Mám tady stát, Dávno už tě znám… „Přebíral jsem je v čase nástupu sterea, předtím je zvučil Franta Brož, specialista na vážnou muziku. Řekli jsme si, že to zkusíme malinko jinak. Podle mě byli v tý době na vrcholu. Měli jasný profil, i v tom soundu úprav jihočeských písniček do docela stravitelný a pro ně typický podoby.“ (L. Fiala) Na dotaz, zda se již objevovaly zárodky budoucích rozepří, Ivan Zicha odpovídá, že ne, nebo „Žalman měl hodně starostí, protože musel všechno otextovat, Anděl zase zaranžovat. Jelikož to byla práce hektická, každého půl roku dvouhodinový program, měli práce až nad hlavu, aby to stíhali“. Lohonka psal texty „bu na základě překladu, třeba indiánskou ukolébavku Ho Ho Watanay, nebo co mě prostě při melodii napadlo. U většiny tradicionálů jsem ani původní text neznal. Ovšem i když jsem překlad měl, hodně
31
32
často byl nepoužitelný, protože se odehrával v jiném světě a v jiných souvislostech“. Finále „Porty“, která ve vyjádření Michala Konečného „prožívá na začátku sedmdesátých let svoji nejtěžší chvilku a v hodině dvanácté ji zachraňuje ČÚV SSM“ /Český ústřední výbor Socialistického svazu mládeže, pozn. aut./, se na 17. až 19. září 1971 přestěhovalo do Karviné. „Minnesengři tam jeli způsobem, že málem emigrovali do Polska. Jeli a jeli, až najednou byla před nimi červenobílá závora. Tenkrát u nich Pavel nebyl na první pohled nejvýraznější postavou, akorát dobře zpíval. Hlavními showmakery byli Honza Borkovců a Ivan Zicha.“ (W. Daněk) V závěru setkání „bezvýhradně strhli bohatým rejstříkem výrazových prostředků, tematickou pestrostí svých skladeb a naprostou osobní angažovaností“, rozplýval se Miloslav J. Langer, u něhož se jednalo o podnik s „dokořán otevřenou branou do hudebního světa“. „Tu nebyla a není vychovaná vrstva lidí hledajících talenty,“ brání své Anděl. „Nebudeme si nic nalhávat – Porta byla obchod.“ A nejen v něm se lámal chleba. Do Pantonu a Supraphonu vstoupili normalizátoři. Vydat samostatný zvukový nosič začínalo být dvakrát těžší než dosud. I Minnesengři o něm spřádali sny, obzvláště když sem tam k nim promlouvali záhadní „redaktůrci, kteří slibovali, protože se chtěli zalíbit, ale v podstatě jejich slovo nemělo váhu“. (P. Pokorný) „Ty lidi si pamatuju. Stačilo mít někoho v Praze, kdo by za tím šel, jenže v té době už se volná místa u obou firem zaplňovala. Dostaly se tam kapely, které je držely a nikoho mezi sebe nepustily.“ „Bylo jasný, že těch sto šedesát kilometrů od Prahy je znát. Člověk se víc nalítal, nasháněl, než se něco povedlo.“ (L. Fiala) Žalman vyvstalou situaci glosoval: „Nebrečíme, ale je nám smutno. Cesta k malému kotoučku a k srdci producenta je velmi klikatá, zvláště když člověk není vyučen jako leštič klik.“ Něco přeci ukáplo. Skupinu přizvali k televiznímu natáčení zábavné estrády z Kutné Hory. A kdyby nebylo kde hrát, tak na jihu Moravy vždycky. Po loňské účasti na brněnském „Večeru C&W Music“ přišla pozvánka znovu. „V Brně jsme hráli moc rádi. Tam byla parta trampských fanoušků. Většinou jsme jeli v pátek a na víkend tam zůstávali. Velcí kámoši jsme byli i v Pardubicích se Stopou.“ (E. Zichová) První rok černého desetiletí byl završen 17. až 19. prosince „III. Folk a country festivalem“ v Praze, už plně kontrolovaným ČÚV
organizované mládeže. Styly obsažené v jeho názvu již přestávaly být chápány jako hroty mířící proti sobě. Na ničem důležitém neabsentující redaktor Horáček zanechal z přehlídky svědectví o Pokorného věčném aranžérském neklidu: „Sympatizuji s těmi, kteří si speciálně pro festival nachystali nějakou novinku. Příkladem mohou být Minnesengři, kteří rozšířili své obsazení o smyčcové trio; bohužel jejich vystoupení bylo nesrovnatelně slabší než před rokem.“ Pavel Pokorný: „Vždycky jsem do toho vnášel nějaké prvky, které se lidem většinou nelíbily.“ /1971: Jim Morrison a Louis Armstrong odešli na věčnost, o rok dříve je předešli Jimi Hendrix a Janis Joplinová/ 1971–1973: V e l k é m a l é z m ě n y Ke konci roku sedmdesát jedna byly vytištěny velké čtyřbarevné plakáty a malé informační letáčky pro pořadatele. V nich se „blafovalo“ hlavní cenou poroty z „I. folk festivalu“ a zvláštní cenou z „Porty“ 1970. Manýry z velkého světa pop music byly tu. V čase, kdy Leo Jehne ve druhém čísle Melodie ’72 předložil názor, že by mohl jmenovat „Modrý efekt, Český skiffle a řadu folkových sólistů, jejichž umělecká úroveň je naprosto mimo diskusi, a přesto se nedostanou ani do rozhlasu, ani do televize, anebo jen zřídka“, přihodil se pod úhlem vyjádřeného zázrak. V redakci zábavy schválili záměr Víta Hrubína natočit v Krátkém filmu s neznámými Minnesengry třicetiminutový film. „Než jsem je přizval, nevěděl jsem o nich nic. Po mém příznivě přijatém filmu s Greenhornama jsem chtěl opět točit s někým v oblasti folku a country. Jako začínající jsem se bál točit s profesionály. Nic jsem nemohl najít, tak jsem se zeptal Michala Tučného a on mi říkal: Mistře, vím o senzační kapele z Budějic, a jsou to zvláštní kluci, kteří se nedají nikam zařadit, hrajou písničky z celýho světa a mají velkej šfuňk, jakej jsem u žádný jiný folkový kapely nezažil. Přij te se podívat, hrajeme s nimi v Lucerně. Šel jsem a líbili se mi. Pak jsem je oslovil. Byli ke mně velice nedůvěřiví. Domluvili jsme se na schůzce ve Volyni, kde měli koncertovat, a na tom, že tam si pohovoříme o dalším,“ vzpomíná syn Františka Hrubína. Snímkem Minnesengři 72, o který byl později zájem v Montreux a který získal hlavní cenu festivalu hudebních filmů v Cannes, dal skupině šanci přehoupnout se za obzor širší publicity.
33
34
K natáčení bylo vybráno i Rondo ’71, „orchestrální skladba, inspirovaná vážnou hudbou“, praví scénář. „Sólo na kytaru v ní hraje Pavel Pokorný, doprovod obstarávají hráči na smyčcové nástroje (housle, viola, violoncello). Ivan Zicha hraje na kontrabas, zbylí tři členové…na rytmické nástroje. Vzhledem k tomu,…že definitivní podobu této skladby ještě neznám,“ píše Hrubín, „dohodli jsme se…, že tuto skladbu podrobně připravíme až v Českém Krumlově.“ V jeho uličkách, na zámku, ale i v okolí města pracoval štáb na jaře sedmdesát dva. Z filmařů se vyklubali „noví přátelé a my jsme začali chápat, že cesta dál může vést jen s dobrými přáteli“. /1972: založeno písničkářské sdružení Šafrán/ Jaromír Tůma „ubyl“ z „Porty“ v Sokolově (16.–18. června) dřív, než přišli v neděli na řadu – jak slyšel z druhé ruky, ale přesto uveřejnil – „trochu akademičtí Minnesengři“. Do recitálů v domovském městě jim přijeli zahrát Miroslav Paleček s Michaelem Janíkem, Jaroslav Hutka, Zdenka Lorencová, Vladimír Merta a Spirituál kvintet, ten v očekávání v únoru natočeného LP PÍSNIČKY Z ROKU RAZ DVA. V komentáři Jiřího Tichoty, uvedeném na reedici v roce 1992, se „staly první českou folkovou deskou, čerpající z domácích historických pramenů (po roce pak odstartovaly folklórní revivalismus Hutkovy ,sušilovky‘). Pokud víme, dodnes zůstaly jedinými nahrávkami, které v této oblasti přinesly písně do té doby zcela neznámé“. Sporná teze pro toho, kdo vyposlechne bu první desku, nebo její následnici ČESKÉ PÍSNĚ VLASTENECKÉ (1970) od skupiny Skiffle Kontra, kdo si vysleduje, že přinejmenším v konci šedesátých let tuto folkový kontext čítal mezi sebe. Ostatně hrála skiffle, hudbu orientovanou slovy Vlčkova slovníkového hesla „na interpretaci folklóru s akustickými nástroji“, nebo folk viděný tamtéž jako „stylizovanou lidovou nebo ohlasovou píseň, interpretovanou za doprovodu akustických nástrojů“? Hraní Minnesengrům přibývalo. „Když jsme jeli ven, čekali na mě kluci odpoledne před zaměstnáním. Šéfovala jsem aranžérkám. Kolikrát nebyl čas se ani vysprchovat, hned se vyráželo. Nazpět se přijíždělo v pět ráno a v půl sedmé se šlo do práce. Tak tomu bylo až třikrát do týdne.“ (E. Zichová) Žalmanovi odbíjel gong nástupu v šest. Po příchodu ze Škodovky vybývaly před zkouškou na ženu a dítě přinejlepším tři hodiny a nijak zvláš se to nezměnilo ani po změně místa. V bytovém podniku
se chopil truhlařiny. „Stejný kolotoč, který se dá vydržet měsíc či dva, pak se zaspává, průšvihy, rodina se zlobí…“ Postupně byl do něj vtahován s kytarou, flétnou a basovou kytarou starší z bratrů Pokorných, Ivan, který však, bohužel nebo bohudík, vnímal folk jako směr, jenž nikam nevede. „Byl to velmi šastný rok. Mnoho našich příznivců se od nás odtrhlo, ale víc jich přicházelo… Bylo více frekvencí v rozhlase, více publicistiky a větší tlak ze strany kulturních orgánů vůči repertoáru.“ Až na rozhlas, v kronice s údajem o pouhé dvojici nahraných písní a jedné instrumentálce, lze souhlasit. Možná že se však navýšilo číslo frekvencí, sloužících k plnění tematických úkonů pro potřeby studia. V jejich rámci Žalman napsal na patnáct příležitostných textů, k nimž se nehlásí. Nový letopočet s trojkou na konci přinesl ještě větší přizvednutí vlny zájmu o úpravy lidových melodií. V dubnu natočil živé LP STŮJ, BŘÍZO ZELENÁ Jaroslav Hutka a za pár pátků od toho se daly koupit dvě malé desky s Minnesengry, na kterých se zas dělili o prostor: nyní s Hoboes a Havrany. Pohledem Jiřího Černého lidovku Loučení „pojali harmonicky jednoduše, s lyrickým, tiše smutným dvojhlasem, bez rytmických nebo melodických efektů. A jakoby v odpově na české dostihy za zahraničními hity přicházejí…s prostinkou…indiánskou ukolébavkou Ho Ho Watanay: pár nástrojů, pár taktů, pár slov. Žádný z pěti hlasů, ani ten dívčí, není nádherný. Ale dohromady z nich jde něha a pokora. Za touto prostotou tušíte nejen pernou práci, ale i velký talent a přesný záměr“. Portovní folk po všech štrapácích doputoval do Českého Krumlova (5.–9. září 1973). Soutěž se stala doménou skupin, u nichž byla na ústupu „orientace na společné velké vzory – co skupina, to nějaká repertoárová specialita“, avšak „co předvedli např. Minnesengři na komorně a vroucně pojaté písničce Už sluníčko z hory vyšlo…, představuje nejpřesvědčivější lekci všem, kdo poklady lidové písničky drancují pod praporem módy“, podal hlášení starý známý Horáček. Vyjádřil se i k udělení prvenství. Minnesengři se k němu dobrali navzdory neúčasti nemocného kapelníka. „Portu dostali zřejmě víc za zmíněnou folkloristickou větev repertoáru než za kvantitativně převažující zbytek: rytmické odvazovky, dirigované valchou a pošilhávající po country. Zalkal jsem nad výměnou tradičního kontrabasu – grunt celého zvuku se jaksi rozmazal.“
35
Záhy mělo dojít ještě k podstatnějšímu vystřídání, nebo Krumlov taky značil festivalové loučení pro gravidní Evu Zichovou. Pány očekávala diskuse na téma, kde a jak vyhledat náhradu. „Tehdy za mnou přišel šéf pěveckého sboru Jitřenka Otta Dubský a nabídl mi, jestli bych nechtěla přijít na konkurz zpěvaček do skupiny Minnesengři. Do té chvíle jsem je viděla dvakrát: na jazzovém festivalu a pak na výstavišti. Hudba mi připadala zvláštní a jiná, než jsem do té doby poslouchala. Líbila se mi a přitahovala mě. Netušila jsem, co to je za muziku. Folk žil v ústraní, nebylo ho slyšet ani v rádiu, natož pak v televizi. Nicméně panu Dubskému jsem poděkovala a řekla, že to zkusím. Když jsme jednoho večera stáhli roletu prodejny obuvi, vydala jsem se do zkušebny,“ vypravuje Ludmila Šimonová–Pouzarová. Pavel Lohonka: „Přišlo pohledný děvče a cosi z něj vyzařovalo. Sice nemělo silný hlas, ale mělo ho velice příjemný…“ „Čekalo mě tam pět převážně vousatých mužů, kteří mě tak všelijak okukovali, že jsem si radši ani nesundala kabát. Nejsympatičtější mi byl Honza Borkovec. Byl vtipný a pomáhal mi zbavit se nervozity. Zazpívala jsem svou oblíbenou písničku Brána milenců od sourozenců Ulrychových a lidovou Ej, lásko, lásko. Pak uplynul nějaký čas a já potkala Anděla, který se mě zeptal, jestli bych měla kde a na čem si přehrát písničky v notách. Považovala jsem to za doplňující otázku konkurzu a byla jsem překvapená, když kluci asi za dva týdny přijeli a řekli, že mě berou. Měla jsem radost, i když jsem nevěděla, do čeho jdu. V krátké době jsem se musela naučit asi třicet písniček. Úplně mě ochromovala představa, že bych na Evině místě měla stát já. Naštěstí mé uvedení na scénu bylo pozvolné a šetrné. Patnáctého října, v den mých dvacátých narozenin, se uskutečnil v Armá áku koncert, na kterém Eva zpívala první půlku, potom se oficiálně rozloučila a Žalman zpíval opuštěně a smutně Kdyby tady byla taková panenka, která by mě chtěla… A při téhle písničce jsem dobrovolně a bez mučení vkročila na scénu.“ Zkraje prosince se kapela odebrala na svůj první zájezd za hranice. Konečnou zastávkou pětidenního výletu bylo katovické vojvodství. „S Lídou začala jedna z nejzajímavějších – neříkám nejlepších – etap skupiny.“
36
1973–1975: V k o l e s l i d o v k o u Obsazení ihned po své stabilizaci zvukově zapsalo do započaté série trvalek lidové slovesnosti položky Kdyby tady byla taková panenka, Už sluníčko z hory vyšlo, Nesmíš, ty Jeníčku, Vy hvězdičky, Ten třeboňskej můstek, Vstávej, má panenko, U tý naší studánky, Nezacházej slunce, Tys chtěl vidět a jiné. Do budoucna už nešlo u lidovek o nahodilost, ale záměrnou cizelaci toho nejlepšího ze sběrů Karla Weise, Jindřicha Jindřicha, Čeňka Holase, Františka Bartoše, Karla Jaromíra Erbena, Františka Ladislava Čelakovského, Františka Sušila a Jana Schwarze. Výrazně vzrostl počet frekvencí – také díky strategicky výtečně umístěnému Ivanovi Pokornému na postě hudebního režiséra. Tím pádem měl rozhlas z čeho vybírat do pořadů Hudební novinky z jižních Čech a Cesty za folklórem, vysílaných na okruhu Vltava. Lidovkami nepohrdaly ani stanice Praha a Hvězda, nebo se jednalo o písničky „nesmírně pocitový, citlivě a šikovně udělaný“. (L. Fiala) „Spoustě lidí se ze začátku zdálo, že k jihočeským lidovým písničkám kytara prostě nejde,“ vyslovil se Miroslav Vaverka. „A najednou se ukázalo, že to jde. A dokonce výborně. Že aranžmá, prosté a nekomplikované, kytara, kontrabas, flétna a zpěv, písničce prospěje víc než nějaká chtěná okázalost a blyštění velké kapely.“ Televizní obrazovka pro ni nebyla, jak by se očekávalo, vždycky výhodou. Stačila kulisa barokní vesnice, v záběru žebřík jakoby vedoucí do nebe a obrazové zpracování písničky Kdyby tady byla taková panenka neprošlo přes vrátnici cenzury. „Všichni říkali: to vám sedí, to je ono, to hrajte. V době, kdy u nás prvoligoví zpěváci chrlili nemožné a zoufalé písně, působila lidovka na rozhlasové pracovníky jako balzámek. Věděli jsme, že kdybychom naráz couvli a nechali lidovku trochu odpočinout, že by bylo zle. Trampové a příznivci to však brali opačně,…ale pro náš vývoj byla lidová píseň jako načasovaná bombička. Hlavně v jednom – v jednoduchosti… Někteří vzácní znalci tohoto žánru jsou názoru, že s lidovkou lze zacházet jen poca , kolik unese vkus,“ dochovává Žalmanův zápisník, v kterémžto se obratem navazuje úvahou o zákulisních vztazích mezi muzikanty. „Potkáte se, hovoříte, jak jste dobří i špatní, ale cítíte někde trochu faleš. Ten, kdo zdánlivě jede, je vždy trochu nad druhým, který jede míň – a v tom to je. Tichá válka… Předně je to pomlouvání (mírné), pak útok zleva (horší), útok zprava (zbytečný), veřejné
37
38
shazování před kulturním činitelem (nebezpečné) a nakonec špína (nejhorší). Kdo to poznal na vlastní kůži, dá mi za pravdu, že mezi hudebními skupinami existuje jen nepatrný zlomek přátelství.“ Lohonka se poprvé a naposled setkává s odbornou výukou zpěvu. Na Vaverkův popud společně se zpěvačkou dochází do hudební školy, kde je profesorka Jarmila Nováčková–Šachlová učí dýchat, intonovat a posadit tón. Prázdninová Melodie ’74 uveřejňuje fotografii skupiny s poznámkami, že ze strany gramofonových firem zůstalo u slibů, že „Minnesengři koncertují dvakrát měsíčně v českobudějovickém divadélku D 111“, v rozhlase „nahrávají společně s dětskými zpěváčky z LŠU“, že „Pavel Pokorný napsal, zaranžoval a soubor potom interpretoval scénickou hudbu k rozhlasové hře Jan Hus“ a že pro ono divadélko nastudovali „v dubnu společný program s herci“ zabývajícími se madrigaly. Na „Portě“ ve Svitavách (4.–7. července) se písničkami Najdi si čas pro lásku, Slunný den a Dnes odjíždím jenom zacvičují. To hlavní čekalo v Českém Krumlově, přístavišti „Československého folkového festivalu“ (5.–8. září). „Dostali jsme se do autorské soutěže Porty s písničkou Zelené oči a hráli ji před otáčivým hledištěm. Velkým zážitkem byl taky noční jam session, který končil až nad ránem.“ (L. Pouzarová) Písnička si řekla o čestné uznání, celkový výstup o Černého připomínku: „Miláčky zástupů se stali kupodivu ti nejlepší:…Minnesengři, jejichž široký repertoár, odpich a muzikantství viditelně převyšují jiné skupiny, zejména v podání hitů světového folkrocku je radost poslouchat, i když vedle obdivuhodně prostého, niterného zpěvu Pavla Lohonky působí nová akvizice Lída Pouzarová poněkud neosobně, univerzálně příjemně…“ Odezva úprav lidových písniček způsobila „tříštění v názorech na muziku, jakou bychom měli hrát. Mezi folkovým posluchačstvem jsme byli zavedeni něco jako ,čistý folk‘,…nebyla tolik zastoupena vlastní tvorba. Ne snad proto, že bychom nebyli schopni ji vytvářet, spíš byla obava, jak na ni budou reagovat naši příznivci“. A protože ti se k lidovce přimykali víc a víc, upravovala se postupně finská (Vorařská, Já jsem holka, Červená se jahoda) i jugoslávská (Ženich) a myslelo se na švédskou, irskou, skotskou, mayskou, irokézskou… Měla se líbit též v Sovětském svazu, kam je
dopravil „slavný“ Vlak družby, jehož delegovanými pasažéry se spolu s dalšími kulturními vyslanci v sedmdesátém čtvrtém stali. Za údobí, v němž byla složena Bělovláska a na singl se protlačila pouhopouhá V Třeboni na hrázi, rozdal Folk a country klub „Zlaté kytary“. Pocty převzali Blátotlačky, Marsyas a Minnesengři. Na přelomu ledna a února 1975 reprezentují ČÚV SSM na „Festivalu slovenské politické písně“ v Martině, kde sklízí ovace hlavně Venkovanka, a to takové, že bratislavská televize okamžitě nabízí natočení programu, avšak Jihočeši odmítají. Ke spolupráci je vybízejí rovněž Opus a Slovkoncert. Neúspěšně. Než za tucet měsíců od posledního dekorování „Zlatými kytarami“ předběhnou Minnesengři konkurenci a stanou v anketě na čele, věnuje jim dubnová Melodie celostránkový portrét z pera studenta žurnalistiky Jana Rejžka. Čte se báječně (Pouzarová „je tvárná, přizpůsobivá a v nejlepších místech zní skoro tak pěkně jako Maddy Priorová ze Steelye Span“, Lohonka „má nenapodobitelnou něhu ztracených lásek, večerního soumraku, pokoru a moudrost, jaká září z tváře Terezie Brzkové“.), jenže kulhá v ověřování informací. Autor píše: „Pavel Lohonka jezdíval odedávna rád do přírody. Někde u táboráku se poznal s bratry Pokornými… Později se připojil i vojín Ivan Zicha, jinak věrný Bratislavan, se svou nastávající ženou Evou.“ (Pro úplnost : Zichovi se vzali roku 1965 a rok nato už chovali dceru.) Dále o ročník dříve nesprávně vřazuje první uvedení lidovky („Na I. folk a country festival do Lucerny přivezli přehršli převzatých skladeb…, leč publikum nejvíc překvapili lidovou Aby nás pánbůh miloval.“), jakož i využití smyčcového tria („Na II. pražský folk a country festival se posílili smyčcovým triem třeboňského symfonického orchestru.“), a stejně tak se nedobírá přesného údaje v počtu dosud vydaných nahrávek, kterých bylo pět („Křehká indiánská ukolébavka Ho Ho Watanay je však zatím spolu s písničkou Loučení pro diskofily jediným dokladem o jejich existenci…“). Navíc tvrzení, že „minulé září odešla za mateřskými povinnostmi Eva Zichová“, bylo faktograficky správné možná v čase vyukávání článku na stroji, ale vůbec ne ve chvíli jeho otištění. Ani předvedené však nepřimělo Minnesengry vetovat, aby Rejžek byl tím, kdo obdrží v sedmdesátém sedmém „zakázku“ na napsání několika větiček na obal debutového alba. Tam zase bůhví odkud zjistil, že „vydrželi spolu beze změny deset let“, a z Lohonkových profesí uvedl jenom truhlařinu, ačkoliv ten už ji mezitím zaměnil za post skladníka ve stavebním podniku.
39
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
