DOKOŘÁN. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

ARGO / DOKOŘÁN

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Daron Acemoglu James A. Robinson

PROČ STÁTY SELHÁVAJÍ Kořeny moci, prosperity a chudoby

ARGO / DOKOŘÁN

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS204868

Přeložil Eduard Geissler Why Nations Fail by Daren Acemoglu, James A. Robinson Copyright © 2012 by Daron Acemoglu and James A. Robinson Translation © Eduard Geissler, 2015 ISBN 978-80-257-1305-1 (váz.) ISBN 978-80-257-1444-7 (e-kniha)


Pro Ardu a Asu – DA Para María Angélica, mi vida y ma alma – JR


OBSAH P Ř E D M L U VA Proč Egypťané zaplnili náměstí Tahrír, aby svrhli Husního Mubáraka, a co to znamená pro pochopení příčin prosperity a chudoby 9 K A P I T O L A P R V N Í Tak blízko u sebe, a přesto takový rozdíl 13 Nogales v Arizoně a Nogales v Sonoře mají stejné obyvatele, stejnou kulturu a stejnou geografii. Proč je jedno město bohaté a druhé chudé? K A P I T O L A D R U H Á Teorie, které nefungují 43 Chudé země nejsou chudé kvůli své geografii nebo kultuře nebo proto, že jejich vůdci nevědí, jakými opatřeními zajistit lepší život pro své občany K A P I T O L A T Ř E T Í Jak se vytváří prosperita a jak chudoba 63 Jak o prosperitě a o chudobě rozhodují pobídky institucí a jak politika rozhoduje o tom, jaké jsou v zemi instituce K A P I T O L A Č T V R TÁ Malé rozdíly a zlomové okamžiky: tíha dějin 84 Jak se politickými konflikty mění instituce a jak minulost dává podobu současnosti K A P I T O L A PÁTÁ „Viděl jsem budoucnost, a ono to funguje“: Růst pod extraktivními institucemi 106 Co měli společného Stalin, král Shyaam, neolitická revoluce a mayské městské státy a jak to vysvětluje, proč současný čínský růst nemůže být trvalý


K A P I T O L A Š E S TÁ Vzdalování 128 Jak se instituce v průběhu doby vyvíjejí a často navzájem vzdalují K A P I T O L A S E D M Á Bod zlomu 151 Jak změnila politická revoluce roku 1688 instituce v Anglii a otevřela cestu k průmyslové revoluci K A P I T O L A O S M Á U nás doma ne: Překážky rozvoje 175 Proč mocní v mnoha zemích bránili průmyslové revoluci K A P I T O L A D E VÁTÁ Jak zvrátit vývoj 200 Jak evropský kolonialismus zbídačil velké části světa K A P I T O L A D E S ÁTÁ Šíření prosperity 223 Některé části světa jdou k prosperitě jinou cestou než Británie K A P I T O L A J E D E N Á C TÁ Spirála úspěchu 245 Jak instituce, které povzbuzují prosperitu, vytvářejí smyčku pozitivní zpětné vazby, která je chrání, když se je elity pokoušejí zničit K A P I T O L A D VA N Á C TÁ Spirála neúspěchu 270 Jak instituce, které plodí chudobu, vytvářejí smyčky negativních zpětných vazeb a přetrvávají K A P I T O L A T Ř I N Á C TÁ Proč státy selhávají dnes 295 Instituce, instituce, instituce K A P I T O L A Č T R N Á C TÁ Pryč z vyjetých kolejí 323 Jak několik málo zemí změnou svých institucí změnilo vývoj své ekonomiky K A P I T O L A PAT N Á C TÁ Jak porozumět prosperitě a chudobě 341 Svět mohl být jiný, a když tomu porozumíme, najdeme vysvětlení, proč většina pokusů zvítězit nad chudobou byla a je neúspěšná Poděkování 369 Bibliografie 371 Jmenný rejstřík 382


PŘEDMLUVA Toto je kniha o obrovských rozdílech v příjmech a životní úrovni, jimiž se liší bohaté země, jako jsou Spojené státy, Velká Británie či Německo, od těch chudých, od zemí subsaharské Afriky, Střední Ameriky a jižní Asie. Ve chvílích, kdy píšeme tento úvod, otřásá severní Afrikou a Blízkým východem „arabské jaro“; jeho začátek představovala takzvaná „jasmínová revoluce“, kterou zažehlo rozhořčení veřejnosti, když se 17. prosince 2010 v tuniském městě Sídí Bú Zíd upálil pouliční prodavač Muhammad Buazízí. Prezident Zín El-Abídin Ben Alí, který vládl Tunisku od roku 1987, čtrnáctého ledna 2011 odstoupil, ale revoluční zápal, namířený proti vládě privilegovaných tuniských elit, stále sílil a šířil se do ostatních zemí Blízkého východu. Husní Mubárak, který vládl Egyptu tvrdou rukou téměř třicet let, byl 11. února 2011 donucen odstoupit. Osud režimů v Bahrajnu, Libyi, Sýrii a Jemenu nám v této chvíli není znám. Důvodem nespokojenosti v těchto zemích je chudoba. Příjem průměrného Egypťana se pohybuje okolo 12 % příjmu průměrného občana USA a život Egypťanů bývá o deset let kratší než život Američanů; dvacet procent obyvatelstva žije v zoufalé chudobě. Rozdíly jsou to sice značné, ve skutečnosti však poměrně malé ve srovnání s rozdíly mezi Spojenými státy a těmi nejchudšími zeměmi světa, jako je Severní Korea, Sierra Leone nebo Zimbabwe, kde v chudobě žije více než polovina obyvatelstva. Proč je Egypt o tolik chudší než USA? Co překáží Egyptu v cestě k větší prosperitě? Nedá se s tamní chudobou nic dělat, nebo ji lze vymýtit? Chceme-li se nad tím zamyslet, ten nejpřirozenější způsob je začít tím, že si poslechneme, co o svých problémech a o tom, proč se vzbouřili proti Mubárakovi, říkají sami Egypťané. Čtyřiadvacetiletá Noha Hamedová, která pracuje v jedné káhirské reklamní agentuře, objasnila své postoje během demonstrace na náměstí Tahrír (Osvobození): „Trápí nás korupce, útlak a špatné vzdělání. Žijeme ve zkorumpovaném systému, který se musí změnit.“ Další účastník demonstrace, dvacetiletý student farmacie Mosáb El Šami, dodává: „Doufám, že na konci roku budeme mít zvolenou vládu a budou zavedeny obecné svobody, že skoncujeme s korupcí,

9 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

PROČ STÁTY SELHÁVAJÍ která ovládla tuto zemi.“ Všichni protestující na náměstí Tahrír mluvili o zkorumpované vládě, její neschopnosti zajistit veřejné služby a o tom, že v jejich zemi neexistují rovné příležitosti. Mluvili zvláště o represích a absenci politických práv. Muhammad Baradej, bývalý ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii, napsal 13. ledna 2011 na Twitteru: „Tunisko: represe + absence sociální spravedlnosti + odmítání pokojných změn = časovaná bomba.“ Egypťané i Tunisané viděli základní příčinu svých ekonomických problémů v tom, že nemají žádná politická práva. Když protestující začali systematičtěji formulovat své požadavky, prvních dvanáct bezodkladných požadavků, které zveřejnil jeden z vůdců egyptského protestního hnutí, softwarový inženýr a blogger Wael Khalil, se týkalo politických změn. Záležitosti, jako je zvýšení minimální mzdy, se objevily jen v dočasných požadavcích, které měly přijít na řadu až později. Podle Egypťanů jim v rozvoji brání neschopný a zkorumpovaný stát a společnost, kde nemohou uplatnit svůj talent, důvtip, své ambice ani jakékoli vzdělání. Vidí však také, že jejich problémy mají kořeny ve sféře politiky. Všechny ekonomické překážky, které se jim staví do cesty, vycházejí z toho, jak je v Egyptě uplatňována politická moc, kterou si monopolizovala úzká elita. Pochopili, že to je první věc, kterou musí změnit. To si myslí Egypťané, kteří protestují na náměstí Tahrír, jenže obecně vžitý názor říká něco úplně jiného. Když se akademici a komentátoři zamýšlejí nad tím, proč je země jako Egypt chudá, většina z nich vyzdvihuje úplně jiné faktory. Někteří říkají, že chudoba je Egyptu předurčena jeho zeměpisnou polohou, protože většinu země tvoří poušť, dešťů je málo, půda ani podnebí neumožňují produktivní zemědělství. Další poukazují na kulturní vlastnosti Egypťanů, které jsou prý neslučitelné s hospodářským rozvojem a prosperitou. Tvrdí, že Egypťanům chybí etika práce a kulturní rysy, které jiným umožňují prosperovat; Egypťané přijali nauku islámu, která je s ekonomickým úspěchem neslučitelná. Třetí postoj, který převládá mezi ekonomy a politology, vychází z představy, že egyptští vládci prostě nevědí, co je zapotřebí k tomu, aby jejich země prosperovala, a v minulosti se řídili chybnými zásadami a špatnou strategií. Kdyby se prý těmto vládcům dostalo správných rad od těch správných rádců, přišla by prosperita. To, že Egyptu vládne úzká elita, která na úkor společnosti hrabe pod sebe, je podle těchto akademiků a učenců pro pochopení hospodářských problémů země zřejmě bezvýznamné. My budeme v této knize dokazovat, že správný názor nemají akademici ani komentátoři, ale Egypťané na náměstí Tahrír. Egypt je opravdu chudý právě proto, že mu vládne úzká elita, která si organizuje společnost na úkor širokých mas lidí

10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS204868

PŘEDMLUVA a tak, aby si zajistila vlastní prospěch. Politická moc je úzce soustředěná a využívaná k masivnímu obohacování těch, kdo ji mají v rukou, jak dokládá jmění v hodnotě 70 miliard dolarů, které nashromáždil bývalý prezident Mubárak. Tím, kdo na to doplácí, je egyptský lid, a ten to pochopil až příliš dobře. Ukážeme si, že právě tato lidová interpretace egyptské chudoby nabízí obecné vysvětlení toho, proč jsou chudé země chudé. Ukážeme si, že chudé země, ať už jde o Severní Koreu, Sierru Leone nebo Zimbabwe, jsou chudé z téhož důvodů, proč je chudý Egypt. Země jako Velká Británie a USA zbohatly proto, že jejich občané svrhli elity, které držely v rukou moc, a vytvořili společnost s mnohem širší mírou politických práv, společnost, kde se vláda zodpovídá svým občanům a vnímá jejich potřeby, a kde mohou ekonomických příležitostí využít široké masy lidí. Ukážeme, že chceme-li pochopit, proč v dnešním světě vládne taková nerovnost, musíme se ponořit do minulosti a zkoumat historický vývoj a poměry různých společností. Uvidíme, že Británie je bohatší než Egypt proto, že v Británii (nebo v Anglii, abychom byli přesní) došlo v roce 1688 k revoluci, která změnila politické, a tudíž i ekonomické poměry národa. Lidé si vybojovali více politických práv a využili jich k rozšíření svých ekonomických možností. Výsledkem byl zcela odlišný politický a ekonomický vývoj, který vyvrcholil průmyslovou revolucí. Průmyslová revoluce a technologie, které zplodila, se do Egypta nedostaly; zemi ovládala Osmanská říše, která s ní nakládala téměř stejně jako později Mubárakova rodina. S osmanskou vládou nad Egyptem skoncoval v roce 1798 Napoleon Bonaparte, pak ale země padla do rukou britských kolonialistů, kteří stejně jako Osmané neměli téměř žádný zájem podporovat její prosperitu. Egypťané se sice zbavili břemene osmanského i britského impéria, a v roce 1952 svrhli vlastní monarchii, ale k žádné podobné revoluci jako v roce 1688 v Anglii nedošlo, a místo aby od základu změnili politické poměry, vyzvedli k moci další elitu, kterou prosperita obyčejných Egypťanů zajímala stejně málo jako dříve Osmany a Brity. Základní struktura společnosti se tudíž vůbec nezměnila a Egypt zůstal chudý. V této knize budeme zkoumat, jak se tyto modely v průběhu dějin opakují a proč se někdy mění, jako tomu bylo v Anglii v roce 1688 a ve Francii s revolucí v roce 1789. Pomůže nám to pochopit, jestli se skutečně mění situace v dnešním Egyptě a jestli revoluce, která svrhla Mubáraka, přinese také instituce schopné zajistit prosperitu obyčejným Egypťanům. Egypt už v minulosti revoluce zažil, ty ale nic nezměnily, protože ti, kdo stáli v jejich čele, jen převzali otěže od sesazených a zavedli obdobný systém. Pro obyčejné občany je opravdu těžké získat skutečnou politickou moc a změnit způsob fungování společnosti. Možné to však je, a ukážeme si, jak k tomu došlo v Anglii, Francii a v USA – a také v Japonsku,


PROČ STÁTY SELHÁVAJÍ Botswaně a Brazílii. K tomu, aby chudá společnost zbohatla, je nutně zapotřebí právě takováto politická transformace. Leccos svědčí o tom, že k ní možná dochází i v Egyptě. Reda Metwaly, další účastník demonstrací na náměstí Tahrír, říká: „Tady vidíte pohromadě muslimy a křesťany, mladé a staré, a všichni chtějí to samé.“ Uvidíme, že podobné široké společenské hnutí bylo klíčovou součástí toho, co se odehrálo během jiných politických transformací. Pochopíme-li, kdy a proč k takovým změnám dochází, budeme umět lépe vyhodnotit, kdy takové hnutí skončí neúspěchem, jak už se v minulosti častokrát stalo, a kdy si můžeme dělat naděje, že uspěje a přinese lepší život milionům lidí.


1. KAPITOL A

TAK BLÍZKO U SEBE, A PŘESTO TAKOVÝ ROZDÍL Ekonomie oblasti Rio Grande Město Nogales je rozdělené plotem. Podíváte-li se od plotu na sever, uvidíte Nogales v arizonském okrese Santa Cruz. Příjem průměrné domácnosti se pohybuje kolem 30 000 dolarů ročně. Většina teenagerů chodí do školy a většina dospělých má středoškolské vzdělání. Navzdory všem tvrzením o nedostatcích americké zdravotní péče je obyvatelstvo poměrně zdravé a podle světových měřítek má naději dožít se vysokého věku. Mnoho obyvatel města je starších šedesáti pěti let a spadají do programu Medicare. To je jen jedna z mnoha vládou poskytovaných služeb a většina lidí ji považuje za stejnou samozřejmost jako elektřinu, telefon, kanalizaci, zdravotnictví a silniční síť, která je spojuje s ostatními městy v okrese i zbytkem Spojených států; a mezi tyto samozřejmosti patří v neposlední řadě také zákon a pořádek. Obyvatelé arizonského Nogales se mohou věnovat svým každodenním činnostem beze strachu o život nebo bezpečí a nemusí se neustále bát krádeží, vyvlastnění a dalších věcí, které by mohly ohrozit jejich investice do podnikání nebo domova. A co je neméně důležité: tito lidé považují za samozřejmost, že vláda je při vší své nedostatečné výkonnosti a občasné korupci jejich zmocněncem. Mohou hlasováním vyměnit svého starostu, kongresmany a senátory a v prezidentských volbách mohou svým hlasem rozhodnout o tom, kdo povede jejich zemi. Demokracie je pro ně druhou přirozeností. Život jen pár metrů na jih od plotu vypadá jinak. Obyvatelé sonorského Nogales sice žijí v poměrně prosperující části Mexika, ale příjem průměrné domácnosti dělá jen třetinu příjmu jejich sousedů v arizonském Nogales. Většina dospělých v sonorském Nogales nemá středoškolské vzdělání a mnoho teenagerů do školy nechodí. Matky trápí vysoká míra kojenecké úmrtnosti. Vzhledem ke špatnému stavu zdravotnictví není žádným překvapením, že obyvatelé sonorského Nogales umírají dříve než jejich sousedé na severu. Nedobrá je i občanská vybavenost.


PROČ STÁTY SELHÁVAJÍ Silnice jižně od plotu jsou v bídném stavu. A zákon a pořádek jsou na tom také špatně. Kriminalita je vysoká a pustit se do podnikání je riskantní. Nejenže riskujete vyloupení, ale získat všechna povolení a podmazat všechny, kdo nastavují dlaň, není nic snadného. Obyvatelé sonorského Nogales narážejí dennodenně na zkorumpovanost a neschopnost politiků. S demokracií se na rozdíl od svých severních sousedů setkali teprve velmi nedávno. Až do politických reforem roku 2000 ovládala Nogales v Sonoře stejně jako celé Mexiko korupčnická Institucionální revoluční strana (Partido Revolucionario Institucional, PRI). Jak se od sebe mohou dvě poloviny v podstatě téhož města tak výrazně lišit? Není tu žádný rozdíl v geografické poloze, klimatu ani šíření chorob v dané oblasti, protože mikrobi mohou cestovat mezi USA a Mexikem zcela bez překážek. Jistě, zdravotní stav je na každé straně jiný, ale to nemá nic společného s prostředím, které by přálo chorobám; důvodem je to, že lidé na jihu žijí v horších hygienických podmínkách a chybí jim slušná zdravotní péče. Ale co když v každé části žijí úplně jiní lidé? Možná žijí v arizonském Nogales vnuci přistěhovalců z Evropy, zatímco na jihu žijí potomci Aztéků? Ne, tak to není. Lidé na obou stranách hranice mají dosti podobnou minulost. Když v roce 1821 získalo Mexiko nezávislost na Španělsku, oblast kolem „Los dos Nogales“ byla součástí mexického státu Vieja California a tak to zůstalo i po mexicko-americké válce v letech 1846 až 1848. Americká hranice se do této oblasti dostala až na základě Gadsdenské smlouvy z roku 1853. „Hezké malé údolí Los Nogales“ objevil až poručík N. Mitchel při jejím mapování. Na obou stranách hranice tu vyrostla dvě města. Obyvatelé arizonského Nogales i Nogales v Sonoře mají stejné předky, mají rádi stejná jídla a stejnou hudbu – a dalo by se dokonce říci, že mají stejnou „kulturu“. Pro rozdíly mezi oběma polovinami Nogales samozřejmě existuje velmi prosté a zřejmé vysvětlení, a vy už asi dlouho víte, jaké: právě ta hranice, která obě poloviny vymezuje. Arizonské Nogales je v USA. Jeho obyvatelé mají k dispozici ekonomické instituce Spojených států, které jim umožňují zvolit si svobodně zaměstnání, získat školní vzdělání a kvalifikaci a zaměstnavatele povzbuzují, aby investovali do těch nejlepších technologií, což přináší vyšší platy. Mají k dispozici také politické instituce, které jim umožňují účastnit se demokratického procesu, volit své zastupitele a vyměňovat je, když se chovají špatně. Politici proto zajišťují základní služby (od zdravotnictví přes silnice po zákon a pořádek), které občané požadují. Obyvatelé sonorského Nogales takové štěstí nemají. Žijí v jiném světě utvářeném odlišnými institucemi. Tyto odlišné instituce vytvářejí zcela jiné


TAK BLÍZKO U SEBE, A PŘESTO TAKOVÝ ROZDÍL pobídky pro obyvatele obou měst i pro podnikatele a podniky, které by tam chtěly investovat. A tyto pobídky vytvářené rozdílnými institucemi v obou částech Nogales a v zemích, kde leží, jsou hlavním důvodem, proč je hospodářská prosperita na každé straně hranice úplně jiná. Proč instituce v USA o tolik výrazněji napomáhají ekonomickému úspěchu než instituce v Mexiku, nebo vlastně v celé Latinské Americe? Odpověď na tuto otázku spočívá ve způsobu, jakým se různé společnosti formovaly v začátcích koloniální éry. Tehdy nastal proces institucionální divergence, neboli odlišného vývoje institucí, a důsledky této odlišnosti přetrvávají dodnes. Abychom tuto rozdílnost pochopili, musíme začít u samého zakládání kolonií v Severní a Latinské Americe.

Založení Buenos Aires Počátkem roku 1516 vplul španělský mořeplavec Juan Díaz de Solís do širokého ústí řeky na východním pobřeží Jižní Ameriky. Přebrodil se na břeh a zemi prohlásil za španělské území; a protože místní lidé měli stříbro, řece dal jméno Rio de la Plata, „Řeka Stříbra“. Domorodci na obou stranách ústí – indiáni kmene Charrúas v dnešní Uruguayi a Querandí na argentinské pampě – se na příchozí dívali nepřátelsky. Tito místní lidé byli lovci a sběrači a žili v malých skupinách bez silných, centralizovaných politických orgánů. Právě jedna taková tlupa z kmene Charrúas utloukla de Solíse k smrti, když prozkoumával nové oblasti, které se snažil zabrat pro Španělsko. V roce 1534 stále ještě optimističtí Španělé vyslali ze Španělska první výpravu osadníků pod vedením Pedra de Mendozy. Ti v roce 1536 založili osadu na místě, kde dnes stojí město Buenos Aires. Pro Evropany to mělo být ideální místo. Buenos Aires, doslova „dobré ovzduší“, mělo vlídné, mírné podnebí. Ale první pobyt Španělů na tomto místě byl krátký. Nebyli tam kvůli dobrému ovzduší, ale aby odčerpávali zdroje a nutili místní obyvatelstvo pracovat. K něčemu takovému indiáni z kmene Charrúas ani Querandí neprojevili ani tu nejmenší ochotu. Odmítli obstarávat Španělům jídlo, a když je Španělé chytili, odmítali pracovat. Na novou osadu útočili luky a šípy. Španěly trápil stále větší hlad, protože nepočítali s tím, že si jídlo budou muset obstarávat sami. Buenos Aires nebylo to, o čem snili. Nedokázali přinutit místní lidi k práci. V celé oblasti nebylo žádné zlato ani stříbro, které by se dalo těžit; veškeré stříbro, které našel de Solís, pocházelo ve skutečnosti z říše Inků, z And daleko na západě. Španělé se snažili přežít: začali podnikat výpravy, aby našli nové místo, které by nabídlo větší bohatství a poslušnější obyvatelstvo. V roce 1537 pronikla jedna

15 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

PROČ STÁTY SELHÁVAJÍ z těchto výprav, vedená Juanem de Ayolasem, při hledání cesty k Inkům až k řece Paraná. Španělé cestou narazili na indiánský kmen Guaraní, usedlé zemědělce, kteří se zabývali především pěstováním kukuřice a manioku. De Ayolas si okamžitě uvědomil, že Guaraní jsou něco úplně jiného než Charrúas a Querandí. Po krátkém střetu Španělé zlomili jejich odpor a založili město Noestra Señora de Santa María de la Asunción, které je dodnes hlavním městem Paraguaye. Dobyvatelé se ženili s guaraníjskými princeznami a záhy vytvořili novou aristokracii. Upravili stávající systém nucené práce a tributů a sami se ujali vedení. To už byla kolonie podle jejich představ. Během čtyř let všichni Španělé opustili Buenos Aires a přestěhovali se do nového města. A Buenos Aires, pozdější „Paříž Jižní Ameriky“, město s širokými bulváry evropského stylu, jež vyrostlo z velkého zemědělského bohatství pamp, zůstalo prázdné až do roku 1580. To, jak Španělé opustili Buenos Aires, a podmanili si kmen Guaraní, ukazuje, jakou logikou se evropští kolonisté řídili. První španělští, a jak uvidíme, ani britští kolonisté neměli zájem sami obdělávat půdu; chtěli, aby to za ně dělali jiní, a chtěli loupit zlato a stříbro.

Od Cajamarky… Výpravy de Solíse, de Mendozy a de Ayolase šly v patách známějších výprav z dob krátce poté, co Kryštof Kolumbus 12. října 1492 spatřil jeden z Bahamských ostrovů. Skutečná španělská expanze a kolonizace Ameriky začala invazí Hernána Cortése do Mexika v roce 1519, výpravou Francisca Pizarra do Peru o dvanáct let později a výpravou Pedra de Mendozy k Riu de la Plata jen tři roky nato. V průběhu následujícího století Španělé dobyli a kolonizovali většinu Jižní Ameriky, krom východní části, Brazílie, kterou získali Portugalci. Kolonizační strategie Španělů byla vysoce efektivní. Vycházela ze zjištění, že nejlepším způsobem, jak potlačit opozici, je zajmout domorodé vůdce; jako první ji použil a zdokonalil Cortés v Mexiku. Tato strategie Španělům umožnila získat nashromážděné poklady vůdců a donutit domorodé obyvatelstvo, aby se před nimi sklonilo a obstarávalo jim potraviny. Následoval další krok: Španělé sami sebe ustanovili novou elitou původní společnosti a převzali stávající metody zdaňování a poplatků a především nucených prací. Když Cortés a jeho muži dorazili 8. listopadu 1519 do velkého hlavního města Aztécké říše Tenochtitlánu, přivítal je aztécký panovník Montezuma II.; ten se navzdory radám většiny svých rádců rozhodl pro přivítání přátelské. To, co následovalo, popisuje nejlépe zpráva sepsaná po roce 1545 františkánským mnichem Bernardinem de Sahagúnem v jeho proslulém Florentském kodexu:


DOKOŘÁN. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents