Dokazování v civilním procesu

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Dokazování v civilním procesu Bakalářská práce

Autor:

Martina Killingerová právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Aleš Váňa

Červen, 2014

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Karlových Varech dne 15. 6. 2014

Martina Killingerová

Poděkování: Mé poděkování patří především vedoucímu práce, Mgr. Aleši Váňovi, a také Mgr. Radce Čepické, která mi umoţnila být u jejích jednání a nahlédnout podrobněji do civilního řízení.

Anotace Cílem této práce je poukázat na to, jaký je kladen důraz na činnost soudu, ale i účastníků v rámci dokazovacího řízení. V teoretické práci je obsaţeno vysvětlení velké většiny pojmů, které se týkají celkově civilního procesu, hlavně dokazování v něm. Dále také poukázání na jednotlivé rozdíly mezi principy, spornými a nespornými řízeními atd. a téţ na důleţité změny, i na ty starší, které se týkají civilního procesu. V mé bakalářské práci se zabývám především současnou úpravou, nikoliv historií civilního procesu. Do praktické části zahrnuji popsání konkrétního civilního řízení, a to návrhu na rozvod manţelství, kterého jsem se mohla účastnit jako veřejnost a sledovat tak průběh řízení. V dřívější právní úpravě právě tento druh řízení byl upraven po procesní stránce v občanském soudním řádu, a po stránce hmotné v zákoně o rodině, za současné úpravy toto řízení upravuje zejména zákon o zvláštních řízeních soudních, subsidiárně občanský soudní řád, po hmotné stránce pak nový občanský zákoník. Během zpracování této práce jsem získala mnoho nových poznatků a zkušeností. Klíčová slova: Dokazování, civilní řízení, sporná a nesporná řízení, důkazní prostředky, koncentrace řízení, poučovací povinnost

Annotation The aim of this work is to show how the emphasis on the Court, but also participants within provers management. The theoretical work is contained explanation of the vast majority of terms that relate to the overall civil process, the proving in it. Further, also noted individual differences among principles, controversial and undisputed proceedings, etc., and also of important changes, even those older relating to the civil process. In my work, I deal with the current rules of civil procedure rather than history. In the practical part includes the description of a particular civil proceedings, the divorce that I could participate in as public a way to watch the proceedings. In earlier legislation, this kind of procedure was modified about the process in the Code of Civil Procedure, and about the material in family law, for the management of the current legislation provides, in particular the law on special judicial proceedings, a subsidiary of Civil Procedure, materially, then the new Civil Code. During this work I have gained a lot of new knowledge and experience.

Key words: Proving, civil proceedings, controversial and undisputed proceedings, proper proving, concentration proceeding, instructing obligation

Obsah ÚVOD......................................................................................................................................... 8 1

Obecné zákonitosti dokazování......................................................................................... 10 1.1 Předmět dokazování ............................................................................. 11 1.2 Důkazní řízení ...................................................................................... 12 1.2.1 Navrhování důkazů ........................................................................... 12 1.2.2 Obstarávání důkazů........................................................................... 12 1.2.3 Provádění důkazů .............................................................................. 13

2

Dokazování ve sporném a nesporném řízení..................................................................... 14 2.1 Sporné řízení ........................................................................................ 14 2.1.1 Jednání v řízení sporném .................................................................. 15 2.1.2 Zásady v řízení sporném ................................................................... 16 2.2 Nesporné řízení .................................................................................... 17 2.2.1 Zásady v řízení nesporném ............................................................... 19 2.2.2 Přenesení nesporných řízení do nového zákona ............................... 19 2.3 Rozdíly mezi sporným a nesporným řízením ...................................... 21

3

Poučovací povinnost soudu a koncentrace řízení.............................................................. 22 3.1 Poučovací povinnost soudu ................................................................. 22 3.2 Pojem poučovací povinnosti ................................................................ 23 3.3 Obecná poučovací povinnost ............................................................... 24 3.4 Zvláštní poučovací povinnost .............................................................. 24 3.4.1 Poučení o námitce podjatosti ............................................................ 24 3.4.2 Poučení o moţnosti ţádat ustanovení zástupce ................................ 25 3.4.3 Poučení vůči zástupci účastníka........................................................ 25 3.4.4 Poučení o utajovaných informacích .................................................. 25 3.4.5 Poučení o vadách podání .................................................................. 26 3.4.6 Poučení o moţnosti rozhodnout bez jednání .................................... 26 6

3.4.7 Výzva k vyjádření podle § 114b OSŘ .............................................. 26 3.4.8 Poučení svědka ................................................................................. 27 3.4.9 Poučení o opravném prostředku........................................................ 27 3.4.10 Některé další případy zvláštní poučovací povinnosti ..................... 28 3.5 Koncentrace řízení ............................................................................... 29 3.5.1 Poučení o povinnostech tvrzení a důkazní ........................................ 31 4

Důkazní prostředky ........................................................................................................... 32 4.1 Výslech svědka .................................................................................... 32 4.2 Znalecký posudek ................................................................................ 34 4.3 Listiny .................................................................................................. 36 4.4 Ohledání ............................................................................................... 39 4.5 Výslech účastníků ................................................................................ 39 4.6 Zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob ................. 41

5

Hodnocení důkazů ............................................................................................................. 42 5.1 Právní domněnky a fikce ..................................................................... 42 5.2 Veřejné listiny ...................................................................................... 43 5.3 Vázanost rozhodnutí jiného orgánu (prejudiciální otázka) .................. 44

6

Rozvodové řízení – praktická část .................................................................................... 46

Závěr ......................................................................................................................................... 48 Seznam pouţité literatury ......................................................................................................... 49 Seznam Příloh ........................................................................................................................... 51

7

ÚVOD Téma Bakalářské práce jsem si zvolila „Dokazování v civilním procesu“. Dokazování patří mezi nejdůleţitější část procesního práva a je často označováno za páteř civilního procesu. Je stěţejní součástí kaţdého civilního řízení. Toto téma jsem si zvolila, jelikoţ v rámci studia jsem se měla moţnost seznámit v rámci přednášených témat i s obory týkajících se práva. Protoţe v kaţdodenním běţném ţivotě se člověk setkává s různými situacemi, které mnohdy vyţadují alespoň základní právní orientaci, začala jsem se zejména o civilní právo zajímat podrobněji. Několikrát jsem vyuţila moţnost účastnit se soudního jednání, a to jako veřejnost. Při první návštěvě jsem moc o dokazování nevěděla, a proto mě začalo dokazování zajímat, takţe po pročítání zadání bakalářských prací nakonec vybrala téma, u kterého se navíc budu vzdělávat a po dokončení mé bakalářské práce porozumím více celému procesu. Mnoho lidí má zkušenosti před civilním soudem, ale zejména v rámci rozvodového řízení, kdy podle statistik, právě v České republice, rozvodovost manţelství stále stoupá. Avšak řízení o rozvod manţelství není typickým řízení, kde by byl kladen stěţejní důraz na povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Právě v rámci řízení, kde jde „čistě“ o spor mezi účastníky se dokazování, důkazní prostředky a jejich hodnocení projeví v celém svém rozsahu. Jelikoţ si tuto skutečnost uvědomuje velmi málo lidí, kteří se kdykoliv mohou stát účastníky soudního sporu, přijde mi alespoň základní znalost civilního procesu velice důleţitá, a to jak ve smyslu umět hájit svá práva, nebo alespoň ve smyslu být si svých práv a povinností vědom. Cílem této práce je poukázat zejména na to, jaký je za současné právní úpravy kladen důraz v civilním řízení, jak na činnost ze strany soudu, tak na stranu účastníků. V této práci má být postiţena míra, v jaké jsou soud i účastníci odpovědni za průběh i výsledek řízení. Stěţejní část práce je zaměřena na řízení sporné, ve kterém na straně soudu je kladen důraz na to, aby ještě před nařízením jednání byl proces připraven tak, aby bylo moţno rozhodnout zpravidla při prvním jednání. Na straně účastníků jde o jejich odpovědnost za proces u soudu, tedy zejména aby uvedli všechna rozhodná skutková tvrzení a označili důkazy včas. V tomto směru se práce zaměřuje na práva a povinnosti jak soudu, tak účastníků v rámci civilního procesu, zejména v souvislosti s dokazovacím řízením.

8

Ve stěţejní části této práce se pokusím rozebrat a vysvětlit základní pojmy, které se týkají dokazování, poukáţi na změny, které nastaly za posledních několik let, a které jsou dle mého důleţité pro samotný proces. V další části popíši konkrétní řízení o rozvodu manţelství, kterého se během psaní mé bakalářské práce zúčastním. V této práci se nebudu zabývat historií civilního procesu, zaměřím se hlavně na současný stav ohledně civilního procesu. Přílohy tvoří mimo jiné i příslušné vzory pouţívané soudy, které byly schváleny a doporučeny Ministerstvem spravedlnosti ze dne 18.6.2009, č.j. 126/2009-OD-Org, o vydání vzorů „tr.ř., o.s.ř., k.ř., d.ř.“, doporučených pro pouţití v trestním a v občanském řízení.

9

1 Obecné zákonitosti dokazování Dokazování v procesu je často chápáno a označováno jako páteř civilního procesu. Je bez pochyb nezbytnou součástí kaţdého civilního řízení. Účelem procesního dokazování je zjistit pokud moţno pravdivé poznatky o rozhodujících skutečnostech, které soudu slouţí jako podklad pro spravedlivé, správné a zákonné rozhodnutí. V Občanském soudním řádu není definováno, co má být dokazováním. Jsou tam pouze uvedena pravidla, jak má dokazování vypadat a upravuje nejběţnější důkazní prostředky. Postup soudu a účastníků při dokazování je upraven nejen zákonem, ale i procesními zvyklostmi. Proces bez dokazování teoreticky moţný je, ale prakticky se nevyskytuje. Potřebné vědomosti neboli poznatky soudu, jsou v našem kontinentálním systému práva dvojí, a to právní poznatky, kterými je míněna znalost objektivního práva, jímţ se konkrétní právní poměry spravují a skutkové poznatky, které jsou o konkrétních individuálních skutečnostech (dějích), na nichţ se zakládají a z nichţ plynou uplatňované nároky. Procesní dokazování se liší od dokazování v obecném smyslu i od dokazování ve formálně logickém smyslu.1 Není s nimi však v rozporu. I v rámci procesního dokazování je nutno vycházet z pravidel formální logiky, avšak procesní dokazování se s logickým dokazováním nekryje. Soudce také musí uţívat při myšlení formální logiku, má-li dojít ke správnému závěru. Procesní dokazování je právem upravený postup, který nemůţe probíhat jinak, neţ jak je zákonem stanoveno, aby byly dodrţeny záruky spravedlivého procesu. Procesní dokazování je tedy postup soudu a účastníků směřující k utvoření potřebných skutkových poznatků o rozhodných skutečnostech. Soud získává skutkové poznatky, a pouze on rozhodne o tom, kdy povaţuje určitou skutečnost za dostatečně prokázanou. Nezbytná je ovšem součinnost účastníků při procesním 1

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2002.

ISBN 80-7201-345-9.

10

dokazování, jelikoţ předmět dokazování a pouţité důkazní prostředky jsou převáţně navrhovány účastníky a bez účasti účastníků se v civilním procesu nic neděje. Proto v občanském soudním řízení mají všechny strany sporu důkazní povinnost, musí tedy k prokázání svých ţalobních tvrzení navrhovat důkazy (unést tzv. důkazní břemeno).

1.1 Předmět dokazování Předmět dokazování je vţdy individuální a konkrétní skutečnost, která je rozhodující z hlediska předmětu řízení. Předmětem dokazování je to, co má být dokázáno, zjištěno. Jsou to takové skutečnosti, které mají význam pro rozhodnutí soudu. Zákon vyjímá skutečnosti z vymezeného předmětu dokazování, které není třeba dokazovat (§ 121), a to proto, ţe jsou soudu známy jinak a smějí být na základě zákonné výjimky pouţity bez dokazování. Tyto výjimky jsou skutečnosti obecně známé, skutečnosti známé soudu z jeho činnosti a právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Obecně známé skutečnosti jsou takové skutečnosti, které soud povaţuje za obecně známou v místě soudu, nemusí být dokazovány, byť by byly pro posouzení věci rozhodující. Skutečnost je obecně známá, pokud je alespoň místně známa širokému okruhu osob. Skutečnosti známé soudu z jeho činnosti, o takových skutečnostech existuje zpravidla soudní spis, který můţe být také důkazním prostředkem, ale o to však zde nejde, tuto skutečnost není třeba dokazovat. Právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Také právní předpis, který je publikovaný nebo oznámený ve Sbírce zákonů České republiky, nemusí být dokazován, neboť platí pravidlo „iura novit curia“, soud zná právo (soud je povinen znát právo). Předpisy na které se pravidlo „iura novit curia“ nevztahuje, tedy předpisy niţší právní síly, které se ve Sbírce zákonů nepublikují ani neoznamují (např. obecně závazné vyhlášky obcí) a cizí právní předpisy je třeba dokazovat, a to jak z hlediska jejich existence, tak z hlediska jejich obsahu. 11

Výběr konkrétních skutečností, které mají být dokazovány, provádí soud, jelikoţ soud řídí jednání a rozhoduje o skutečnostech, které musí být dokázány, aby mohl vyhovět ţalobcovu návrhu. Soud porovnává ţalobcovo tvrzení s jeho petitem, tedy s tím, co ţalobce poţaduje, a která dále porovnává s abstraktní skutkovou podstatou, a to tak, jak plyne z právního předpisu, jenţ na danou situaci dopadá. Někdy se můţe ukázat, ţe některé tvrzené skutečnosti jsou nerozhodné, ty se z dokazování vyloučí, a některé ţe je naopak třeba doplnit.

1.2 Důkazní řízení Důkazní řízení má 4 fáze, a to navrhování důkazů, obstarávání důkazů, provádění důkazů a hodnocení důkazů. Zde se budu zabývat pouze prvními 3 fázemi, jelikoţ hodnocení důkazů je rozebráno v poslední kapitole této práce.

1.2.1

Navrhování důkazů

Co se týká navrhování důkazů, to zahrnuje nejen označení konkrétních důkazů, ale hlavně návrh důkazních prostředků, které slouţí k provedení důkazů, i prokázání k nim vázaných tvrzení. Povinnost navrhování důkazů mají především účastníci, a to zejména v řízení sporném. Navrhování důkazů je časově omezeno průběhem řízení před soudem prvního stupně, některé druhy řízení jsou pak omezeny nejpozději do skončení prvního jednání.

1.2.2

Obstarávání důkazů

Následuje obstarávání důkazů, kde obstarání důkazů zajišťuje především soud v rámci přípravy jednání. Některé důkazy však musí obstarat účastníci, a to například listiny nebo věcné důkazy. Tyto důkazy pak účastníci navrhují a jsou soudu předkládány spolu se ţalobou při přípravě jednání nebo přímo při jednání. Mezi povinnosti soudu při obstarávání důkazů patří předvolání svědka, ustanovení znalce, opatření listin a předloţení předmětu k ohledání.

12

1.2.3

Provádění důkazů

Provádění důkazů má zásadu přímosti, která určuje, ţe dokazování provádí zásadně soud, a soud také rozhoduje ve věci při jednání, ke kterému je třeba předvolat účastníky řízení a ostatní, jejichţ přítomnosti je třeba. V § 115a o.s.ř. je upravena výjimka, kde tato výjimka soudu umoţňuje rozhodnout bez jednání, pokud lze z listin zjistit právně významné skutečnosti, pouze ale se souhlasem účastníků, kteří listinu předloţili k důkazu. Zákon neuvádí ţádná pravidla pro pořadí provádění důkazů, o tom, v jakém pořadí budou důkazy prováděny, rozhoduje předseda senátu, který rozhoduje tak, aby v řízení byly nejprve provedeny takové důkazy, které nejlépe osvětlí skutkový děj. Nejméně vhodné pro začátek dokazování bývá vyslechnutí účastníků. Existují dvě výjimky ze zásady přímosti, kterými jsou provedení důkazu doţádaným soudem a provedení důkazu mimo jednání v případě, kdy je provádí předseda senátu z pověření senátu (§ 122 odst. 2). U obou případů mají účastníci právo být přítomni při dokazování a musí být o provedení důkazu vyrozuměni. Účastníci se mohou vzdát práva intervenovat před doţádaným soudem, to tedy znamená, ţe od vyrozumění lze upustit.

13

2 Dokazování ve sporném a nesporném řízení Důleţité je, zda jde v daném případě o řízení sporné, či zda jde o řízení nesporné. Sporné řízení je ovládáno dispoziční zásadou, pro nesporné řízení je charakteristický princip oficiality, jelikoţ v nesporném řízení jsou zohledňovány i jiné zájmy, neţ jen soukromé zájmy účastníků, a promítá se zde právní ochrana slabých, například nezletilých. Pokud jsou mezi účastníky sporného řízení takové rozhodné skutečnosti, které jsou nesporné, tedy shodná tvrzení účastníků, soud je z dokazování vyloučí. Jako předmět dokazování jsou tedy rozhodné skutečnosti, u kterých účastníci tvrdí ohledně nich kaţdý něco jiného, tedy sporné rozhodné skutečnosti. Ve sporném řízení nesou důkazní břemeno účastníci a jsou tedy odpovědni za prokázání jimi tvrzených skutečností, u nesporného řízení je naopak za objasnění skutkového stavu, který je potřebný k rozhodnutí, odpovědný soud, jehoţ povinností je věc náleţitě vyšetřit. Ve sporném řízení soud můţe provést i jiné důkazy, neţ ty, které byly navrţeny účastníky, v nesporném řízení je naopak soud povinen provést i jiné důkazy, neţ ty, které byly účastníky navrţeny a které nemusí ani vyplývat z obsahu spisu.

2.1 Sporné řízení Tento druh řízení se zahajuje na návrh, coţ je v tomto případě ţaloba a to dnem, kdy soudu ţaloba došla nebo dnem sepsání ústní ţaloby do protokolu nebo také dnem, kdy došel soudu telegram, fax, elektronická pošta. Po zahájení řízení se postupuje bez dalších návrhů tak, aby byla věc co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Soudce vţdy musí pokusit o vyřešení sporu smírem. Pokud mluvíme o sporném řízení, je to vţdy řízení s jednáním, při kterém se projednává věc samotná, provádí se dokazování, vyslýchají se účastníci, případně další osoby, a vynáší se rozhodnutí. Jestliţe lze rozhodnout na základě předloţených listinných důkazů, kterými je stav věci dostatečně prokázán, nebo pokud účastníci souhlasí, můţe soud rozhodnout ve věci bez nařízení jednání. Toto připouští § 115a. 14

2.1.1

Jednání v řízení sporném

Sporné jednání je zásadně veřejné, pokud soud nevyloučí veřejnost z důvodu tajnosti utajovaných skutečností podle zák. č. 148/1998 Sb. o ochraně utajovaných skutečností, dále pokud by účast veřejnosti ohrozila obchodní tajemství, nebo z důvodu důleţitého zájmu účastníků a mravnosti. K jednání se předvolávají účastníci, popřípadě další subjekty, jako jsou osoby zúčastněné na řízení, jednoduše všichni, jejichţ přítomnosti je třeba. O jednání mluvíme jako o zasedání soudu, a to buď senátu, nebo samosoudce. Alespoň deset dnů před jednáním musí být účastníkům doručeno předvolání k jednání, třicet dnů je lhůta doručení pro řízení, pokud se týká splnění povinnosti tvrzení a důkazní. Předseda senátu vyzve ţalobce, z důvodu přednesení jeho ţaloby a sdělení jejího obsahu, po přednesení a sdělení ţaloby bude vyzván ţalovaný, který sdělí své vyjádření k věci. V přípravě jednání mohou obě strany doplňovat svá tvrzení a návrhy důkazů. Po skončení přípravy jednání předseda senátu sdělí výsledek, a sdělí, jaké důkazy lze provést. Kdyţ se provedou důkazy, předseda senátu vyzve účastníky pro jejich shrnutí návrhů a vyzve je k vyjádření se ke skutkové a právní stránce věci. Poté, co jednání skončí, následuje zpravidla v samosoudcovských věcech přestávka k soudcovo promyšlení rozhodnutí, a aby mohl svůj výrok nadiktovat do protokolu, který sdělí v přesném znění, v senátních věcech následuje porada senátu. Při soudním jednání, poté, co soudce skončí dokazování, udělí stranám právo k závěrečnému vyjádření, po kterém zpravidla vyhlásí usnesení, ţe řízení se přerušuje na určitou dobu (10, 15 minut apod.) za účelem přípravy rozhodnutí. Jakmile je rozhodnutí připraveno, soudce vyzve účastníky k navrácení se do jednací síně. V protokole o jednání uvede čas, kdy je v jednání pokračováno, a i to, zda je pokračováno za nezměněné účasti. Rozsudek se vyhlašuje vţdy veřejně. Vyhlašuje jej předseda senátu jménem republiky. Rozsudek musí být veřejně vyhlášen i v případě, ţe byl vydán bez nařízení jednání, nebo ţe byla z projednávané věci veřejnost vyloučena. Při vyhlášení se uvede výrok rozsudku, odůvodnění rozsudku a poučení o opravném prostředku. V odůvodnění rozsudku je soud povinen uvést, jaká skutková zjištění 15

byly dokazováním shodnými tvrzeními účastníků, nebo jiným zákonem stanoveným způsobem prokázány, a které nikoliv. Z odůvodnění musí být zřejmé, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, jak posoudil provedené důkazy a případně proč neprovedl další navrhované důkazy. U kaţdé, a to jak prokázané tak i neprokázané skutečnosti, musí soud uvést, z čeho vyvozuje svůj učiněný závěr, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, a také to, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 aţ § 135 hodnotil. Soud musí postupovat tak, aby jeho závěry o skutkových zjištěních nebyly pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Zákon zakazuje, aby při vyhotovení odůvodnění rozsudku opisoval ze spisu provedené důkazy. Své závěry soud musí formulovat vlastními slovy tak, aby odůvodnění rozhodnutí bylo stručné, jasné, srozumitelné a v opravných řízeních přezkoumatelné. Vyhotovení rozsudku, v němţ by byly opsány provedené důkazy, je postiţeno vadou řízení. Podle stávající judikatury ale nejde o takovou vadu, která by sama o sobě znamenala nesprávnost rozhodnutí ve věci.

2.1.2

Zásady v řízení sporném

Sporné řízení je ovládáno dvěma zásadami, a to zásadou dispoziční a projednací. Proces, který ovládá dispoziční zásada, mohou účastníci disponovat řízením, a to například tak, ţe ţalobce podáním ţaloby řízení zahájí, zpětvzetím ţaloby přivodí zastavení řízení soudem, nebo ţalovaný podáním vzájemné ţaloby rozšíří předmět řízení. Občanské soudní řízení se zahajuje buď na návrh, nebo bez podání návrhu. Z uplatnění dispoziční zásady mimo jiné vyplývá i to, ţe ten, kdo řízení svým procesním úkonem zahájil, můţe také ukončit, a to i předčasně, aniţ by soud ve věci vydal meritorní rozhodnutí. Navrhovatel můţe vzít návrh na zahájení řízení zpět kdykoliv v průběhu řízení aţ do jeho pravomocného skončení. Zpětvzetím návrhu se rozumí procesní úkon navrhovatele, z jehoţ obsahu je zřejmé, ţe na projednání svého návrhu zcela, případně v přesně určené části, jiţ nemá zájem. Kromě uvedeného mohou účastníci disponovat i předmětem řízení. To znamená, ţe podaný návrh můţe v průběhu řízení doznat ve svém obsahu změny. Z dispoziční zásady vyplývá, ţe návrh můţe měnit pouze navrhovatel, tedy osoba, na jejíţ návrh bylo řízení zahájeno. Ţalovaný můţe měnit pouze vzájemnou ţalobu, neboť v řízení o ní má postavení ţalobce. Ke 16

změně návrhu můţe dojít kdykoliv během řízení, a to aţ do vyhlášení rozhodnutí, kterým se řízení končí. Ke změně návrhu může dojít v řízení před soudem prvního stupně, nebo v řízení odvolacím. V odvolacím řízení však není přípustná taková změna návrhu, kterou by byl uplatněn nový nárok (srov. § 216 odst. 2 a komentář k § 216). V odvolacím řízení je změna návrhu vyloučena (§ 243c odst. 1).2 K tomuto procesnímu úkonu je třeba souhlasu soudu. Soud změnu návrhu nepřipustí, pokud by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. O změně návrhu soud rozhoduje usnesením, proti kterému není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 1d, o.s.ř.). Usnesením kterým bylo o změně návrhu rozhodnuto je soud vázán. Tento účinek je vázán na vyhlášení usnesení, případně nedošlo-li k jeho vyhlášení, je soud svým usnesením vázán, jakmile bylo doručeno a v případě, ţe se usnesení nedoručuje, je jím soud vázán jakmile je vyhotovil, tedy jakmile ve spisu uvedl výrok usnesení a den jeho vydání. Jakmile nastane účinek vázanosti soudu usnesením, nemůţe takové rozhodnutí kdykoliv změnit. Dokud soud nerozhodne o změně návrhu, nemůţe v řízení o původním návrhu pokračovat. Navrhovatel můţe svůj návrh měnit i opakovaně. Není ani vyloučeno, aby po té, co soud připustil změnu návrhu, navrhovatel návrh znovu změnil tak, jak zněl původně. Jestliţe ale soud změnu návrhu nepřipustil, nelze tutéţ změnu uplatňovat znovu. V případě projednací zásady soud projednává v procesu to, co mu účastníci k tomu projednání předloţí. Je na účastnících, aby soudu předloţili a tvrdili skutečnosti důleţité k rozhodnutí sporu. V procesu ovládané touto zásadou je tedy důleţitá povinnost tvrzení, povinnost důkazní a s nimi břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Ţalobce je povinen uvést rozhodné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání, i přes následek prohry sporu. Pokud se soud nedozví určitou skutečnost, nebo dozví, ale nebude prokázána, má to za následek prohru sporu.

2.2 Nesporné řízení Tento druh řízení má svá značná specifika, a proto je skoro nemoţné najít společné znaky případů nesporného řízení. Účastníci nesporného řízení nestojí proti sobě ve vzájemném sporu

2

DRÁPAL, BUREŠ. Občanský soudní řád I, II: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-107-9.

17

jako je to u řízení sporných. Nesporných řízení je opravdu celá řada, proto jsem si vybrala jedno, které je dle mého opravdu častým nesporným řízením, a to řízení o dědictví. Skoro kaţdý člověk se jednou v ţivotě s tímto řízením setká. Úprava dědického řízení vychází z ustanovení, teď uţ nového zákonu o zvláštních řízeních soudních, a podle tohoto zákona se nabývá dědictví smrtí zůstavitele. Toto řízení se můţe zahájit i bez návrhu, stačí jen, kdyţ se soud od matričního úřadu dozví o něčí smrti, nebo kdyţ byl někdo prohlášen za mrtvého. Řízení o dědictví má dvě stádia, a to předběţné šetření a vlastní projednání dědictví. V první fázi se zkoumají procesní podmínky, po tomto se získávají údaje potřebné k posouzení dědického práva, také hlavně pro zjištění dědiců, zůstavitelova majetků a dluhů. Pokud zůstavitel zanechal závěť, musí se zjistit její stav a obsah. Nezanechal-li zůstavitel ţádný majetek nebo pouze zanechal majetek, který nemá patrnou hodnotu, pak je tento majetek vydán tomu, kdo připravil pohřeb a soud řízení zastaví usnesením, proti němuţ se nelze odvolat. Pokud se řízení nezastaví, pak je třeba zjistit všechen majetek zůstavitele a jeho dluhy, zjistit skutečné dědice a určit čistou hodnotu dědictví. V řízení o dědictví soud vyrozumí dědice o jejich dědickém právu a poučí je o moţnosti odmítnout dědictví, přičemţ musí dědice seznámit i o náleţitostech a účincích takového odmítnutí. K moţnosti odmítnutí soud stanoví dědicům lhůtu jednoho měsíce, kterou můţe ale z důleţitých důvodů prodlouţit. Pokud zemře osoba, která ţila v manţelství, soud musí zjistit z centrální evidence manţelských smluv, zda manţelé nepozměnili nějakým způsobem rozsah společného jmění manţelů. V průběhu dědického řízení mohou dědici nakládat s dědictvím pouze v rozsahu obvyklého hospodaření, a pouze pokud v řízení není správce dědictví. Pokud byl zůstavitel zadluţen, mohou se dědici dohodnout s věřiteli, ţe dědictví přenechají k úhradě dluhů, coţ ale musí schválit soud. Pokud tuto dohodu soud neschválí, přechází se k likvidaci předluţeného dědictví, kde částku získanou zpeněţením zůstavitelova majetku rozdělí mezi věřitele. Pokud zůstavitel sepsal závěť, dědicem můţe být kdokoliv. Neopomenutelní dědici, tedy děti zůstavitele, musí dědit vţdy alespoň něco, pokud je před smrtí zůstavitel nevydědil. Pokud závěť odporuje s pravidlem, ţe zletilé dítě zůstavitele musí dědit alespoň polovinu svého zákonného dědického podílu a nezletilé tolik, kolik by dědily podle zákona, pak je závěť neplatná.

18

Při dědickém řízení je povinná účast notářů, kteří jsou v tomto řízení soudní komisaři, a soud je pověřuje, aby v tomto řízení činili úkony soudu. Řízení probíhá u příslušného soudu v místě bydliště zůstavitele. Dědické řízení můţe skončit zastavením řízení, jak je výše uvedeno v případě, ţe zemřelá osoba nezanechala majetek, schválením dohody mezi dědicem a věřitelem, ukončením likvidace, schválením dohody dědice o vypořádání dědictví, potvrzením nabytí dědictví podle dědických podílů, nebo pokud dědictví připadne státu, jelikoţ nejsou ţádní dědici.

2.2.1

Zásady v řízení nesporném

Nesporné řízení je také spojeno s dvěma zásadami, a to zásadou oficiality a vyšetřovací zásadou. Zásadou oficiality se rozumí, ţe procesní iniciativa je v rukou soudu, který sám rozhoduje o zahájení řízení a zároveň vymezuje předmět řízení. Je to tedy opak zásady dispoziční. Účastníci v tomto řízení jsou omezeni v moţnosti svými úkony řízení ovlivňovat. Vyšetřovací zásadou se rozumí, ţe soud nese odpovědnost za objasnění skutkového stavu potřebného k rozhodnutí. V procesu ovládaném touto zásadou neznamená, ţe účastníci nemohou navrhovat důkazy a tvrdit určité rozhodné skutečnosti, pouze nespojuje tuto povinnost s procesními břemeny, v této zásadě je povinnost věc náleţitě vyšetřit povinností soudu.

2.2.2

Přenesení nesporných řízení do nového zákona

Nesporná řízení jsou ovládané vyšetřovací zásadou a zásadou oficiality. V nesporném řízení není předmětem spor dvou stran, ale v tomto řízení vystupuje navrhovatel a ten, o jehoţ právech nebo povinnostech má být jednáno. Dříve upravoval nesporná řízení občanský soudní řád v § 120, kde byla obsaţena převáţně nesporná řízení. 1.1.2014 přichází nový zákon, a to zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních a jiných zvláštních řízeních. S přijetím tohoto zákona bylo nezbytné provést rozsáhlé změny zejména v úpravě místní příslušnosti, která reaguje na oddělení sporných řízení od nesporných a jiných zvláštních řízení, dále také 19

zrušení ustanovení § 175a aţ § 200za o.s.ř., kde byly upraveny nesporná a jiná zvláštní řízení, tyto ustanovení jsou přenesena do nového zákona. Zákon a zvláštních řízeních soudních je rozvrţen do tří částí. Jako první je v zákoně obecná část, která obsahuje obecná ustanovení. Ve druhé části zákona jsou obsaţeny nesporná řízení a jiná zvláštní řízení, které jsou členěny do několika hlav. Ve třetí části se nachází logicky upravené závěrečné ustanovení. Do tohoto zákona byly převzaty z občanského soudního řádu tyto řízení: Řízení o svéprávnosti Řízení ve věcech opatrovnických Řízení o prohlášení člověka za mrtvého Řízení o určení data smrti Řízení ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo drţení v ústavu zdravotnické péče Řízení o některých otázkách týkajících se právnických osob Řízení o pozůstalosti Řízení o úschovách Řízení o umoření listin Řízení ve věcech kapitálového trhu Řízení o předběţném souhlasu s provedením šetření ve věcech ochrany hospodářské soutěţe Řízení o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin Řízení o plnění povinností z předběţného opatření Evropského soudu pro lidská práva Řízení ve věcech voleb zaměstnanců Řízení o soudním prodeji zástavy Řízení ve věcech manţelských a partnerských Řízení ve věcech osvojení Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé Vedle těchto převzatých řízení z občanského soudního řádu, jsou v tomto zákoně obsaţena i nová řízení, a to: 20

Řízení o některých podpůrných opatřeních Řízení o prohlášení člověka za nezvěstného Řízení o přivolení zásahu do integrity Řízení ve věcech svěřenského fondu Řízení ve statusových věcech manţelských Řízení ve statusových věcech partnerských Řízení o určení a popření otcovství V tomto zákoně je v úvodním ustanovení uvedeno: „Nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád.“3

2.3 Rozdíly mezi sporným a nesporným řízením Do této kapitoly jsem vybrala několik rozdílů.

Mezi základní rozdíl patří rozdílnost jejich účelu, kdy ve sporném řízení jde o ochranu porušeného nebo ohroţeného subjektivního práva a v nesporném řízení se jedná o úpravu právních vztahů mezi účastníky pro budoucnost. Rozdíl tedy spočívá v jejich funkci, a to tak, ţe nesporné řízení má funkci preventivní, kdeţto sporné řízení funkci reparační. Další rozdíl spočívá v různém způsobu stanovení civilní pravomoci, kde ve sporném řízení je stanovena obecným způsobem a soudy projednávají všechny sporu, které mají soukromoprávní povahu, v nesporném řízení takovéto vymezení není moţné a toto řízení se vţdy musí opírat o ustanovení zákona. Důleţitým rozdílem je také vymezení okruhu účastníků řízení, kde ve sporném řízení se účastníci označují jako ţalobce a ţalovaný, v nesporném řízení tomu tak není. Také ve způsobu zahájení řízení je rozdíl, a to v návrhu na zahájení řízení, kde ve sporném řízení se řízení zahajuje pouze na návrh, kdeţto v nesporném řízení lze řízení zahájit i bez návrhu na zahájení řízení. Vedle těchto rozdílu existuje spousta dalších, které výrazně odlišují řízení sporná od řízení nesporných, jako například moţnost vstupu státního zastupitelství do řízení, rozdíl v nákladech řízení atd.

3

Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, § 1 odst. 2

21

3 Poučovací povinnost soudu a koncentrace řízení 3.1 Poučovací povinnost soudu Poučovací povinnost je nezbytnou součástí civilního procesu. Se společenskými změnami po roce 1989 souvisí snahy přizpůsobit soudní proces změněným podmínkám. První rozsáhlou novelizaci občanského soudního řádu po listopadu 1989 představuje zákon č. 519/1991 Sb., který výrazně změnil § 5 o poučovací povinnosti soudu. Tímto zákonem bylo s účinností od 1. 1. 1992 zavedeno z hlediska poučovací povinnosti základní pravidlo, ţe soudy poskytují účastníků řízení o jejich procesních právech a povinnostech. Další podstatnou změnu přinesl zákon č. 30/200 Sb., kterým byly ve větší míře zavedeny prvky koncentrace řízení. Tyto změny sledovaly zvýšení odpovědnosti účastníků za výsledek řízení a jejich důsledkem bylo také zaručit účastníkům správné a včasné poučení. Poučení tedy bylo nutno přizpůsobit konkrétní procesní situaci, zejména s ohledem na povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Tato novela představuje zásadní změnu ve vymezení poučovací povinnosti soudu. Zákon sleduje, aby poučení bylo ze strany soudu konkrétní a podrobné, a aby se účastníkům dostalo v takové fázi řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné. Zásadní vliv na poučovací povinnost soudu pak znamenala novela provedená zákonem č. 7/2009 Sb., která zavedla univerzální koncentraci řízení. Strany sporu tak mohou tvrdit nové skutečnosti a navrhovat k nim důkazy pouze do doby skončení přípravného jednání, případně prvého jednání ve věci, nebo ve lhůtě jim k tomu poskytnuté, která můţe být maximálně 30 dnů od jeho skončení. V souvislosti se zavedením koncentrace byla upravena zvláštní poučovací povinnost o důsledcích koncentrace řízení a o rozhodném okamţiku, ke kterému nastává. Civilní řízení sporné je ovládáno zásadou dispoziční a zásadou projednací. Výsledek sporu je mimo jiné závislý i na tom, jak strany vyuţívají procesní moţnosti nebo naopak neplní 22

procesní povinnosti. Smyslem poučovací povinnosti je, aby strany sporu věděly, jaká mají procesní práva a jaké procesní povinnosti musí plnit, aby v důsledku toho, ţe nejsou schopni se ve stále sloţitějším řízení orientovat, neutrpěli ve sporu prohru. Poučovací povinnost je jednou z povinností soudů, a i kdyţ vzrost důraz na plnění poučovací povinnosti soudem, je hlavní povinností soudů správně a v přiměřené době rozhodnout spor. Soud musí plnit poučovací povinnost, avšak poučení můţe poskytovat pouze v případech a způsobem, které stanoví zákon. Nemůţe tedy volit poučení způsobem, který občanský soudní řád nezná ani nemůţe poučovat o něčem, o čem zákon poučovat neumoţňuje.

3.2 Pojem poučovací povinnosti Obsahem poučovací povinnosti je sdělit účastníkům řízení, jaká práva a povinnosti v řízení mají. Účel poučovací povinnosti je, aby se účastníci orientovali v průběhu řízení, aby mohli předvídat jeho vývoj a aby mohli činit procesní úkony odpovídající jejich cíli. „Autoři Bureš s Drápalem vysvětlují, že „poučovací povinnost má v materiálním procesu své nesporné místo, nesmí však suplovat právní pomoc, kterou účastníkům poskytují především advokáti, a nesmí narušovat rovnost účastníků v řízení. Má-li mít skutečně význam, nesmí být všeobecná, ale konkrétní, a musí se účastníku dostat v takové procesní situaci, v jaké je to třeba.“ Poučovací povinnost je tedy bezesporu povinností soudu, protoţe poučení vţdy směřuje ke stranám řízení, má poučovací povinnost úzkou souvislost s tím, jak účastníci plné své procesní povinnosti. Účastníkem řízení jsou ti, o jejichţ právech je rozhodováno. Důsledkem splněním poučovací povinnosti je, ţe si strany mají být vědomy svých procesních práv nebo procesních povinností, jakoţ i důsledků jejich nečinnosti a podle toho volit svůj procesní postup. Výsledek řízení totiţ závisí i na tom, jakým způsobem účastníci vyuţijí své procesní moţnosti a plní své povinnosti. Kromě účastníků soud poskytuje poučení i těm osobám, které se řízení účastní pouze v jeho určité fázi a tedy jim vznikají procesní práva a povinnosti. Jedná se např. o svědky, znalce, tlumočníky. Povinnost poskytnout poučení není absolutní. Soud neposkytuje poučení účastníkovi, který se k nařízenému jednání nedostavil a za splnění všech zákonných podmínek soud jedná v jeho nepřítomnosti. Účastník, tím, ţe se k jednání nedostavil, projevil svoji vůli neúčastnit se jednání, a tedy se vzal práva být řádně poučen.

23

3.3 Obecná poučovací povinnost Obecná poučovací povinnost je upravena v § 5 OSŘ. Toto stanovení deklaruje, ţe o právech a povinnostech, které účastníkům přiznává a ukládá procesní právo, musí být soudem poučeni. Jaké poučení má být v konkrétní procesní situaci poskytnuto ust. § 5 nestanoví, konkrétní poučovací povinnost vztahující se k určité procesní situaci je upravena v ustanoveních upravujících úkony soudů, úkony účastníků a řízení v jednotlivých stupních. Současně z obecného ust. § 5 vychází zásada, ţe nelze poučovat o hmotném právu. Ale ani tato zásada se v rámci civilního procesu neuplatní absolutně, neboť práva a povinnosti procesní jsou spjata s právy a povinnosti hmotněprávními. Například novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. s účinností od 1. 4. 2005 došlo ke změně § 99 OSŘ. Soudu byla dána moţnost, aby při pokusu o smír s účastníky věc probral, upozornil je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci. Ustanovení § 99 nepředstavuje poučovací povinnost soudu. Soud ale má vţdy usilovat o to, aby spor byl vyřešen smírně. Jde tedy o to, aby soud za účelem smírného vyřešení sporu seznámil účastníky se svým hmotněprávním názorem, aby účastníci věděli, co je z hlediska hmotného práva v dané věci významné.

3.4 Zvláštní poučovací povinnost 3.4.1

Poučení o námitce podjatosti

Věc má být projednána a rozhodnuta soudcem, u něhoţ není důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Proto mají účastníci právo vyjádřit se k osobám soudců, který mají věc dle rozvrhu práce projednat. Toto právo je právem procesním, a proto je soud povinen o něm účastníky poučit. Způsob, jakým soud plní tuto svoji povinnost, je ponechán na postupu soudce. Zpravidla je poučení obsaţeno jiţ v předvolání k jednání. Při přípravném nebo prvním jednání soudce zpravidla dá účastníkům moţnost vznést námitku podjatosti. Nesplnění této poučovací povinnosti má za následek moţnost vznést námitku podjatosti i později neţ při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce, o jehoţ vyloučení jde.

24

3.4.2

Poučení o moţnosti ţádat ustanovení zástupce

Poučení o moţnosti ţádat zástupce podle § 30 OSŘ by se mělo dostat kaţdému účastníkovi, u něhoţ lze usuzovat, ţe splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (§ 138 OSŘ). Ustanovení § 30 a § 138 OSŘ naplňuje čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobo, podle kterého má kaţdý právo na právní pomoc v řízení před soudy. Ustanovení zástupce nezávisí na úvaze soudu, jsou-li na straně účastníka splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, je soud povinen ţádosti o ustanovení zástupce vyhovět.

3.4.3

Poučení vůči zástupci účastníka

V ust. § 32 odst. 3 OSŘ je upravena poučovací povinnost vůči zastoupenému účastníku. Soud dostojí své poučovací povinnosti vůči účastníku i tím, ţe potřebná poučení, výzvy a upozornění, jejichţ adresátem je účastník, poskytne jeho zákonnému zástupci, opatrovníku ustanovenému podle § 29, zástupci ustanovenému podle § 30 nebo zmocněnci, kterému udělil účastník plnou moc. Splní-li soud tímto způsobem poučovací povinnost, je nastolen takový právní stav, jako kdyby poučení bylo poskytnuto přímo účastníku, a účastník se nemůţe dovolávat toho, ţe nebyl řádně poučen.

3.4.4

Poučení o utajovaných informacích

Utajovanou je informace v jakékoliv podobě zaznamenaná na jakémkoliv nosiči označená v souladu se zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, jejíţ vyzrazení nebo zneuţití můţe způsobit újmu zájmu České republiky nebo můţe být pro tento zájem nevýhodné, a která je uvedena v seznamu utajovaných informací. Soudci mají přístup k utajované informaci všech stupňů utajení bez nutnosti platného osvědčení fyzické osoby a poučení. Ostatním osobám, které se účastní civilního řízení, lze přístup k utajované informaci umoţnit pouze v nezbytném rozsahu pro uplatnění jejich práv a plnění povinností. Před zahájením projednávání a dokazování utajované informace musí být všechny ostatní osoby, které se řízení účastní, poučeny podle zákona č. 412/2005 Sb. Obsahem poučovací povinnosti je seznámit osoby zúčastněné na řízení s jejich právy a povinnostmi v oblasti ochrany utajovaných informací a následky jejich porušení.

25

3.4.5

Poučení o vadách podání

Postupem podle § 43 OSŘ se soud musí postarat o to, aby podání obsahovalo zákonem předepsané náleţitosti. Má-li podání vady, je soud povinen účastníka vyzvat k jejich odstranění. Poučení o vadách podání, o způsobu, jakým tyto vady mají být odstraněny, jakoţ i o následcích neodstranění vad činí soud usnesením, které se doručuje pouze osobě, o jejíţ podání jde, př. jejímu zástupci.

3.4.6

Poučení o moţnosti rozhodnout bez jednání

Výjimku ze zásady ústnosti představuje ustanovení § 115a OSŘ, který umoţňuje, aby soud o věci rozhodl bez nařízení jednání. Takový postup je však moţnou pouze v případě, ţe všechny rozhodné skutečnosti vyplývají z doloţených listinných důkazů a účastníci se buď výslovně vzdali práva na projednání věci, nebo s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasí. V praxi se vyuţívá postup, ţe účastníci jsou vyzvání k tomu, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a připojuje se poučení, ţe pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 OSŘ za to, ţe nemá námitky. Důsledkem této doloţky je pak to, ţe soud můţe věc rozhodnout bez nařízení jednání i v případě, ţe účastníci jsou nečinní, na výzvu nijak nereagují.

3.4.7

Výzva k vyjádření podle § 114b OSŘ

Výzva podle § 114b odst. 1 je nazývána jako tzv. kvalifikovaná výzva a je institutem přípravy prvního jednání ve sporném řízení. Do občanského soudního řádu byla začleněna zák. č. 30/2000 Sb. Soud můţe ţalovanému usnesením uloţit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, ţe nárok uplatněný v ţalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichţ staví svojí obranu a k vyjádření připojil listinné důkazy, kterých se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání takového vyjádření soud určí účastníku lhůtu, která nesmí být kratší neţ třicet dnů od jeho doručení. Usnesení musí být doručeno ţalovanému do jeho vlastních rukou, zákonem je vyloučeno náhradní doručení. Soud musí poučit ţalovaného o následcích nesplnění výzvy. Pokud ţalovaný v určené lhůtě nesplní povinnost, která mu byla tímto usnesením uloţena, má se za to, ţe nárok uplatněný ţalobou uznal. Jde o zákonnou fikci uznání nároku, která je defacto sankcí za nečinnost ţalovaného. Fikce uznání nároku nastane jen tehdy, pokud byl ţalovaný o tomto 26

následku v usnesením vydaném podle § 114b poučen. Pokud je ţalovaný řádně poučen, věc sama končí rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o.s.ř.). Před výzvou, nebo nejpozději s ní, musí být ţalovanému doručena ţaloba. Institut kvalifikované výzvy je v soudní praxi často vyuţíván. Otázkou vydání rozsudku pro uznání, jakoţ i výzvou dle § 114b odst. 1 o.s.ř., se zabývá rovněţ judikatura. „ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005, spis. zn. 29Cdo 1951/2004 Nejvyšší soud dospěl k závěru, ţe má-li se za řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o.s.ř. za to, ţe ţalovaný nárok uplatnění proti němu ţalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a, odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání, i kdyţ se ţalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, ţe nárok ţalobce zcela neuznává a i kdyţ ve svém opoţděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichţ staví svou procesní obranu.“4 Uvedené znamená, ţe v případě, ţe za řízení nastala fikce za uznání nároku, kterou nelze pomocí důkazu opaku vyvrátit, pak na její účinky nemá vliv ani skutečnost, ţe se ţalovaný ve věci opoţděně písemně vyjádřil. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.9.2003 sp. zn. 32 Odo 616/2013 vyplývá závěr, ţe kvalifikovaná výzva můţe být obsaţena i ve výroku platebního rozkazu.

3.4.8

Poučení svědka

Poučení svědka podle § 126 odst. 1,2 o.s.ř. soud poskytuje na počátku výslechu a má v podstatě dvojí roli. První je upozornění na trestný čin křivé výpovědi, druhou funkcí je působením na svědka, ţe je povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčovat. O poučovací povinnosti v rámci svědecké výpovědi je podrobněji pojednáno v kapitole 5 Důkazní prostředky pod bodem 5.1.

3.4.9

Poučení o opravném prostředku

Kaţdé rozhodnutí soudu musí obsahovat poučení o opravném prostředku. V poučení je soud povinen uvést zda proti danému rozhodnutí je či není odvolání přípustné, v jaké lhůtě je třeba odvolání podat a u kterého soudu. Soud musí v písemném vyhotovení rozhodnutí, proti kterému je přípustné odvolání vţdy uvést délku odvolací lhůty a počátek jejího běhu. 4

Přehled judikatury, poučovací povinnost soudu a koncentrace řízení, Karel Svoboda, ASPI, a.s., 2009, 978-80-

7357-453-6

27

Příklady poučení Poučení: Proti tomu rozsudku je přípustné odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím Okresního soudu v Sokolově K.H.Borovského Poučení: Proti tomu rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.) Poučení: Proti tomu rozsudku je přípustné odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím Okresního soudu v Sokolově K.H.Borovského. Odvolání nemůţe podat ţalobce, neboť se odvolání výslovně vzdal, bezprostředně po jeho vyhlášení. Uvede-li soud nesprávně odvolací lhůtu delší, neţ jak je zákonem stanovena, pak odvolací lhůta trvá po celou dobu v rozsahu, jak byl odvolatel chybně poučen. Naopak obsahuje-li poučení nesprávný údaj v tom smyslu, ţe uvede odvolací lhůtu kratší, činní odvolací lhůta bez ohledu na poučení 15 dnů. Pokud rozhodnutí neobsahuje vůbec poučení o odvolání, o odvolací lhůtě, o počátku běhu odvolací lhůty nebo o soudu, u kterého se odvolání podává nebo obsahuje-li chybné poučení, ţe odvolání není přípustně, trvá odvolací lhůta 3 měsíce.

3.4.10 Některé další případy zvláštní poučovací povinnosti Nedaří-li se účastníku nebo jeho zástupci doručovat písemnosti bez obtíţí, můţe být vyzván, aby zvolil zástupce pro doručování. Podle § 46c odst. 2 mu musí soud poskytnout poučení o tom, ţe nezvolí-li si zástupce, nebo není-li moţné ani tomu zástupci bez obtíţí doručovat, budou písemnosti doručovány uloţením u doručujícího soudu. Specifické poučení obsahuje § 50c odst. 1 o.s.ř., které se týká následků odepření přijetí písemnosti. Specifikum spočívá v tom, ţe takové poučení poskytuje doručující orgán, nikoliv soud. V ustanovení § 53b odst. 1 o.s.ř. je upravena poučovací povinnost o následcích nedostavení se k prvnímu jednání ve věci, jako podmínka vydání rozsudku pro zmeškání. O následcích nedostavení se k prvnímu jednání bez důvodné a včasné omluvy, musí být ţalovaný poučen. O moţnosti navrhnout vydání rozsudku pro zmeškání, musí soud ţalobce poučit ve smyslu § 118a odst. 4 o.s.ř. Tato poučovací povinnost neplatí pouze v případě, je-li ţalobce zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy 28

Poučovací povinnost musí být splněna i v rámci předvolání k přípravnému jednání, soud má povinnost poučit jak ţalobce, tak ţalovaného o následcích, které jim hrozí, nedostaví-li se k přípravnému jednání bez včasné a důvodné omluvy.

3.5 Koncentrace řízení Zákonem č. 7/2009 Sb., kterým byl novelizován občanský soudní řád, byla zavedena koncentrace řízení nejen ve vazbě na přípravné jednání, ale také ve všech sporných věcech ke skončení prvního jednání ve věci samé. Občanský soudní řád po novele zná jen 2 typy koncentrací, jednak koncentraci ze zákona podle § 114c, odst. 5, o.s.ř. a podle § 118b, odst. 1, o.s.ř., jednak zvláštní koncentraci z rozhodnutí soudu podle § 114b, o.s.ř., ke které můţe, ale nemusí dojít.5 Koncentrací řízení se rozumí navození tzv. skutkového a důkazního stopstavu, a to buď na základě zákona, nebo na základě rozhodnutí soudu, který účastníkům zamezuje v řízení uplatňovat další skutečnosti a navrhovat další důkazy. V souvislosti s novelou provedenou zákonem 7/2009 Sb. byl vypuštěn institut koncentrace rozhodnutím soudu na návrh účastníka (tzv. koncentrace vhodná). Koncentrace řízení je stanovena jako zásada pro projednání všech věcí ve sporném řízení. Koncentrací se tedy rozumí, ţe pro splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní zákon vymezuje přesný časový úsek. Účastníci řízení jiţ nemohou tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy kdykoliv během řízení v prvním stupni, ale pouze do skončení zákonem stanovené, popřípadě soudem dodatečně poskytnuté lhůty. Podle ustanovení § 118b, o.s.ř. mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc a k podání návrhu na provedení důkazů. Pokud se ve věci nekoná přípravné jednání, mohou účastníci uvádět rozhodné skutečnosti a označovat důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta. Podle ustanovení § 114c odst. 4 o.s.ř. nesmí tato lhůta být delší, neţ 30 dnů. Koncentrace řízení má zejména zamezit protahování řízení a zajistit skončení kaţdého soudního řízení v přiměřené době. Po té, co je řízení

5

SVOBODA, Karel. Dokazování: Právní monografie. Praha: ASPI, 2009. ISBN 978-80-7357-414-7. 29

koncentrováno, můţe soud později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům přihlédnout pouze tehdy, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, kterými má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které účastník nemohl bez svého zavinění uvést včas. Z této zásady existuje další výjimka, kdy soud smí přihlédnout ke skutečnostem, nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodující skutečnosti dle §118 odst. 2 o.s.ř. Na rozdíl od přípravného jednání ve kterém má soud ze zákona povinnost účastníky o koncentraci řízení poučit, a to před skončením přípravného jednání, nastává v ostatních případech koncentrace ze zákona. Zákon výslovně nevyţaduje, aby soud účastníky před skončením prvního jednání o koncentraci poučoval. V kontextu § 5 o.s.ř., kde je stanovena obecná poučovací povinnost soudu vůči účastníkům o jejich právech a povinnostech však vyplývá, ţe účastníci musí být soudem poučeni o skutečnosti, ţe řízení je ze zákona koncentrováno. Účastník musí být srozuměn s tím, ţe první jednání, které soud ve věci nařídil, je tím časovým úsekem, při kterém můţe tvrdit všechny právně významné skutečnosti a navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení. „Koncentraci řízení ve vztahu k povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní lze ukázat na následujícím příkladu. Ve sporu o zaplacení dluhu z půjčky má věřitel břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, ţe peníze dluţníkovi poskytl; ţalovaný dluţník tvrdí a prokazuje, ţe půjčku zaplatil, popřípadě, ţe dluh zanikl z jiného důvodu. Po ţalobci se tedy v rámci koncentrace řízení poţaduje, aby tvrdil, ţe poskytl půjčku a k tomu navrhl důkazy, naopak po ţalovaném zákon vyţaduje, aby tvrdil a prokazoval, ţe mu půjčka poskytnuta nebyla. To znamená, ţe ţalovaný dluţník můţe i po nastalé koncentraci řízení popírat, ţe podle smlouvy mu byla půjčka poskytnuta, i kdyţ se takto dříve nebránil, protoţe nemá ohledně této skutečnosti povinnost tvrzení. Naopak ţalovaný má břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, ţe půjčku zaplatil, nebo ţe dluh jinak zanikl. A takto významné skutečnosti a důkazy musí uplatnit do skončení přípravného jednání, popřípadě do skončení prvního jednání ve věci.“6 Zásada koncentrace tedy spočívá na tom, ţe ke skutečnostem a důkazům, které v rozporu se zákonem účastník uplatnil později nelze přihlíţet. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům lze přihlédnout pouze tehdy, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, kterými má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazů. A dále také na ty, které nastaly, nebo vznikly po prvním jednání, nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést.

6

DRÁPAL, BUREŠ. Občanský soudní řád I, II: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-107-9.

30

3.5.1

Poučení o povinnostech tvrzení a důkazní

Poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní je výslovně upraveno v § 118a odst. 1,3. Postup při plnění poučovací povinnosti se liší podle toho, zda jiţ nastaly účinky koncentrace řízení ke skončení přípravného jednání, nebo zda bude koncentrováno aţ skončením prvního jednání. Poučení se účastníkům poskytuje v průběhu jednání, a to tehdy, jestliţe se ukáţe, ţe účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo ţe je uvedl neúplně, anebo ţe k prokázání všech svých sporných tvrzení dosud nenavrhl důkazy. Jen tehdy, je-li účastník řádně poučen a přes poučení výzvě soudu k doplnění skutkových tvrzení nevyhoví, můţe to pro něj znamenat neunesení břemene tvrzení. Totéţ platí i o povinnosti důkazní. Jestliţe účastník k prokázání určité skutečnosti neoznačí důkazy, soud jej poučí, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, jakoţ i o následcích nesplnění této výzvy. Tímto následkem můţe být závěr, ţe takovýto účastník neunesl břemeno důkazní. Pro účastníky je důleţité, aby věděli, jaké jsou jejich povinnosti tvrzení, a co který z nich má prokazovat. Aby účastník byl ve sporu úspěšný, musí unést obě dvě břemena, jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Jestliţe se účastník k nařízenému jednání nedostaví, a včas nepoţádá z důleţitého důvodu o jeho odročení, můţe soud věc projednat v jeho nepřítomnosti a soud mu tedy nemůţe poskytnout poučení podle § 118a o.s.ř.. Soud není povinen potřebná poučení sdělovat jinak a ani jen z tohoto důvodu jednání odročovat. Podle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. soud poskytuje i poučení o povinnostech tvrzení a důkazní v důsledku odlišného právního názoru. Jestliţe v jeho důsledku je třeba doplnit rozhodné skutečnosti. Právě v návaznosti na dokazování, má koncentrace řízení zásadní význam, neboť z ní plyne pro účastníka omezení, tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k nim důkazy. Podle ustanovení § 118b o.s.ř. lze nové rozhodné skutečnosti uplatnit a důkazy k nim navrhovat do okamţiku, kdy nastane koncentrace řízení. Účastník musí být poučen, ţe jednání, ke kterému byl předvolán, je ze zákona koncentrováno. Zásada koncentrace se projevuje tím, ţe ke skutečnostem a důkazům, které účastník uplatnil později, nelze přihlíţet. Koncentrace se nevztahuje na skutečnosti a důkazy, kterými má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazů a také na ty, které nastaly nebo vznikly po prvním jednání, nebo které účastník nemohl bez své vinny včas uvést. A dále na ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli po té, co bych některý z nich vyzván k doplnění rozhodných skutečností. 31

4 Důkazní prostředky Dokazování je jednou z nejdůleţitějších fází občanského soudního řízení. Důkazní prostředky vymezuje a upravuje občanský soudní řád v § 125 až § 131.7 Zákon nerozlišuje mezi pojmy důkaz a důkazní prostředek, a tyto pojmy uţívá jako synonyma. Jako důkaz mohou slouţit všechny prostředky, kterými lze zjistit stav věci. V ustanovení §125 o.s.ř. je uveden demonstrativní výčet důkazních prostředků. Zákon výslovně zmiňuje výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Ohledně těchto důkazních prostředků zákon stanovuje i způsob, jakým jsou prováděny. Provádí-li se dokazování za pomoci jiných důkazních prostředků, určí způsob provedení důkazu soud, při čemţ vychází zejména z povahy konkrétního důkazního prostředku. Jako jiné důkazní prostředky mohou slouţit například fotografie, videozáznamy, kresby a podobně. Podle vztahu dokazované skutečnosti se důkazy dělí na důkazy přímé a důkazy nepřímé. Přímé důkazy přímo potvrzují nebo vyvrací určitou skutečnost. Nepřímé důkazy potvrzují nebo vyvrací určitou skutečnost pomocí jiné skutečnosti.

4.1 Výslech svědka

Svědecká výpověď je v praxi nejběţnějším důkazem. Tomuto odpovídá i řazení jednotlivých důkazních prostředků v rámci o.s.ř., kde je výslech svědka uveden na prvním místě. Definici svědka v zákoně však nenajdeme. Jako svědek může v soudním řízení vystupovat kterákoli fyzická osoba, která určitou skutečnost svými smysly (nejčastěji zrakem či sluchem) přímo vnímala, a je schopna o tom podat soudu zprávu.8 Svědek nemůţe být nahrazen jinou osobou, 7

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2002.

ISBN 80-7201-345-9.

8

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2002.

ISBN 80-7201-345-9.

32

jelikoţ přímé vnímání určité skutečnosti je spojeno s jeho osobou. Zákon vychází z obecné svědecké povinnosti, to znamená, ţe kaţdý, kdo je předvolán jako svědek, je povinen se na předvolání soudu dostavit, a jako svědek vypovídat. Splnění svědecké povinnosti lze zajistit i donucovacími prostředky, jimiţ jsou předvedení (ustanovení § 52 o.s.ř.) a pořádková pokuta (ustanovení § 53 o.s.ř.). Při výslechu svědka je povinností soudu nejprve svědka poučit o tom, ţe musí vypovídat pravdu a nic nezamlčovat, a ţe výpověď můţe odepřít jen tehdy, kdy by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, nebo osobám blízkým. Koho zákon považuje za osobu blízkou je uvedeno v ustanovení § 22 zákona č. 89/2002 Sb., občanský zákoník.9 O tom, zda je odepření svědecké výpovědi důvodné, rozhoduje soud. Ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není (na rozdíl od důvodů spočívajících v příbuzenském či obdobném vztahu) absolutní; absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku.10 Ústavní soud dospěl k závěru, že má-li být na počátku výslechu dána svědkovy možnost, aby spontánně vylíčil, co o věci ví, je mu tím také umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co pokládá pro sebe nebo pro zákonem vyjmenované osoby za nebezpečné; teprve tehdy, kdy má odpovídat na upřesňující a doplňující dotazy, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout. Současně Ústavní soud vyslovil, že od svědka nelze vyžadovat takové údaje, které by pro něj mohly vytvořit situaci, že by byl zkrácen nebo ohrožen na svém ústavně zaručeném právu (článek 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).11 Nebrání-li nic v podání svědecké výpovědi, přistoupí soud k výslechu svědka. V odstavci 2 a 3 ustanovení § 126 je dán návod k postupu při výslechu svědka. Soud nejprve zjistí totoţnost svědka a okolnosti, které by mohly mít vliv na věrohodnost jeho výpovědi – například vztah k účastníkům, k projednávané věci a podobně. Dále je povinností soudu poučit svědka o

9

Zákon č. 89/2002 Sb., občanský zákoník §22 odst. 1 – Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a

manţel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen „partner“); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, ţe osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale ţijí. 10

11

nález Ústavního soudu ze dne 4.12.1997, sp.zn. III. ÚS 149/97 článek 37, odst.1 LZPS – kaţdý má právo odepřít výpověď, jestliţe by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání

sobě nebo osobě blízké.

33

trestních následcích křivé výpovědi podle ustanovení § 346 odst. 2 trestního zákoníku.12 Vlastní svědecká výpověď má pak sama o sobě dvě části. V první části svědek na výzvu předsedy senátu souvisle vylíčí vše, co ví o předmětu výslechu. V této části není vhodné do svědkovy výpovědi zasahovat otázkami. Svědka je oprávněn vyslýchat jen samosoudce, předseda senátu nebo jím pověřený člen senátu. V druhé části svědecké výpovědi pak svědek odpovídá na dotazy kladené postupně soudcem, účastníky nebo znalci. Otázky lze svědkovi pokládat aţ na výzvu soudce, který rozhoduje o jejich přípustnosti. Nepřípustné jsou například otázky, které nesouvisí s předmětem řízení, nebo otázky sugestivní, případně kapciózní (klamavé). Svědecká výpověď je vţdy ústní. Svědek má právo na svědečné (právo na náhradu hotových výdajů a ušlého výdělku). Nárok na svědečné musí svědek uplatnit po skončení výslechu, nejpozději do tří dnů od výslechu. O nároku na svědečné a o lhůtě k jeho uplatnění musí být svědek soudem poučen. Marným uplynutím třídenní lhůty nárok na svědečné zaniká.

4.2 Znalecký posudek

V ustanovení § 121 odst. 1 OSŘ je stanovena zásada, ţe tam, kde posouzení skutkového stavu závisí na odborných znalostech, je povinností soudu ustanovit k posouzení takových okolností znalce. Jde-li o odborné znalosti, které by popřípadě soudce také měl, soud musí i v tomto případě ustanovit znalce, v jiném případě by totiţ zbavoval ostatní subjekty řízení moţnosti hodnotit a popřípadě zpochybnit znalecký posudek spolu s ostatními provedenými důkazy. Jedná se o odborné posouzení skutečností, například z oboru lékařství, psychologie, elektroniky, geodezie, hodnocení stavu a oceňování nemovitostí, náboţenských učení atd. Soud můţe znalce buď vyslechnout, nebo mu můţe také uloţit, aby posudek vypracoval písemně. Z ustanovení § 127 odst. 1 věta třetí lze vyvodit, ţe zákon dává přednost ústnímu podání znaleckého posudku před písemným. V praxi se však uplatňuje právě opačný postup. Na základě usnesení o ustanovení znalce znalec podává písemný znalecký posudek, k němuţ soud také zpravidla znalce vyslechne. 12

§ 346 odst. 2 t.ř. kdo jako svědek před soudem uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro

rozhodnutí nebo takovou okolnost zamlčí, bude potrestán odnětím svobody na 6 měsíců aţ 3 léta.

34

V některých věcech je však ustanovení znalce uloženo buď zákonem (např. v řízení o způsobilosti k právním úkonům - § 187 odst. 3) nebo nutně vyplývá z povahy věci a z konstantní judikatury (např. má-li vzniknout nová hranice mezi pozemky, je třeba ustanovit znalce z oboru geodézie – R 65/72, v řízení o určení otcovství je třeba znalce k provedení krevní zkoušky – R 20/1980 atd.)13 Výběr znalců a tlumočníků (soudní tlumočníci mají v řízení postavení znalců) a jejich činnost upravuje zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících.14 Je povinností soudu vymezit v usnesení o ustanovení znalce přesně úkol znalce, tedy určit ty skutečnosti, ke kterým se má znalec z hlediska svých odborných znalostí vyjádřit a poskytnout mu za tímto účelem potřebné podklady (popřípadě celý spis pro studování). Usnesením, kterým soud ustanovil znalce, můţe, je-li to třeba, uloţit účastníkovi, popřípadě i někomu jinému, aby znalci poskytl informace a potřebnou součinnost. Soud můţe ukládat za nesplnění povinností vůči znalci sankce stejně, jako za nesplnění povinnosti vůči soudu (např. uloţit pořádkovou pokutu nebo dát osobu, která se nedostavila ke znalci předvést) Znalecký posudek musí obsahovat nález (popis zkoumaných skutečností), vlastní posudek (odborné závěry znalce) a znaleckou doložku. Další náležitosti posudku stanoví zák. č. 36/1967 Sb.15 Jak je jiţ výše uvedeno, v praxi se uplatňuje písemné vyhotovení znaleckého posudku, to však nic nemění na tom, ţe znalec má být zásadně vyslechnut při jednání. Znalec se musí dostavit k jednání, kde přednese svůj odborný posudek tak, aby soud a účastníci slyšeli a mohli pak postupně klást znalci otázky k vyjasnění a doplnění posudku. Znalec vypovídá před soudem, co v řízení poznal a zhodnotil na základě svých odborných znalostí a zkušeností. Znalec můţe být zaměnitelný, na rozdíl od svědka. Znalec nesmí být ve věci podjatý, jelikoţ vţdy existuje jiný odborník, který znalce můţe ve věci nahradit. Kvůli podjatosti ve věci se právě znalec

13

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2002.

ISBN 80-7201-345-9. 14

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2002.

ISBN 80-7201-345-9. 15

ŠKÁROVÁ, Marta. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. aktualizované vydání. Praha:

Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-769-0.

35

ustanovuje po slyšení účastníků, kteří se mohou vyjádřit k jeho osobě. Účastník můţe určitého znalce odmítnout, pak bude soudem ustanoven jiný znalec. V soudní praxi se soudci podle okolností případu mohou spokojit s pouhým písemným, jehoţ obsah soudce sám při jednání sdělí, takţe znalec nemusí být ani slyšen. Soudci tento postup volí zejména v případech, kdy účastníci řízení po obdrţení a seznámení se s písemným vyhotovením posudku nemají ke znaleckému posudku připomínky a na výslechu znalce netrvají. Znalec má nárok na znalečné, které je tvořeno z náhrady hotových výdajů a z odměny za podání znaleckého posudku. Vyúčtování znalečného provádí soud, a to usnesením, kterým rozhodne o odměně znalce na základě znalcem předloţeného vyúčtování. V mimořádných případech, jako je např. vypracování znaleckého posudku opoţděně, soud můţe znalci odměnu sníţit. Soudem ustanovený znalec, který vypracoval chybný znalecký posudek, odpovídá za škodu, která vznikla účastníkům řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006). Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, musí znalci uloţit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil, popřípadě odstranil jeho nedostatky, nebo aby vypracoval posudek nový. V takovém případě má soud i moţnost ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil, a aby se vyjádřil i ke správnosti jiţ podaného posudku. K obsahu znaleckého posudku jsou oprávněni vyjadřovat se i účastníci řízení. Znalecký posudek lze tedy dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem, nebo jinou institucí. Takovýto další posudek se označuje jako revizní posudek. Místo znaleckého posudku lze ve výjimečných případech pouţít potvrzení nebo odborné vyjádření, protoţe i tento důkaz můţe být za splnění zákonných podmínek způsobilý nahradit důkaz znaleckým posudkem.

4.3 Listiny

Listinný důkaz se řadí mezi důkazy nepřímé. Jde o podání určité zprávy v písemné formě, tedy na papíru či jiné podobné látce, kterou je moţno soudu předloţit. Listiny vydané soudy 36

České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.16 Existují listiny veřejné a listiny soukromé. Za veřejné listiny jsou povaţovány listiny vydané soudy nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci a další listiny, které zákon prohlašuje za veřejné (např. notářské zápisy, listiny o ověření podle § 6 NŘ, exekutorské zápisy, lékařský posudek atd). Je-li listina vydána soudem nebo jiným orgánem jakoţto vystavitelem listiny v mezích jeho pravomoci a nemá-li soud důvod o tom pochybovat, povaţuje se listina za pravou, poté se zkoumá pravdivost obsahu listiny, který je třeba povaţovat za pravdivý, dokud není dokázán opak. Všechny ostatní listiny se povaţují za listiny soukromé. Do soukromých listin patří např. dopis, dluţní úpis, smlouva sepsaná účastníky či advokátem, cenné papíry, směnky atd. Pravost i pravdivost soukromé listiny jde zpochybnit, jestliţe účastník popře její pravost nebo pravdivost, pak se listina posoudí v rámci volného hodnocení důkazů, a ten, kdo se listiny dovolává, nese důkazní břemeno stran pravosti i pravdivosti obsahu. Na osoby jakkoli zúčastněné na řízení i osoby mimo řízení se vztahuje vydávací (ediční) povinnost, tedy povinnost předloţit soudu listinu potřebnou k důkazu. Pokud by byla prolomena povinnost mlčenlivosti, soud nemůţe listinu potřebnou k důkazu vyţadovat. O.s.ř. upravuje provedení důkazu listinou v ustanovení § 129, a to dvěma moţnými způsoby. Při provádění důkazu listinou předseda senátu při jednání listinu nebo její část buď přečte, nebo sdělí její obsah. V prvním případě je tedy při jednání doslova přečten text listiny nebo její části, ve druhém případě soudce vlastními slovy sděluje skutečnosti, které tvoří základ listiny po obsahové stránce. Sdělení obsahu se vyuţívá především v těch případech, kde význam listiny pro zjištění skutkového stavu nevyţaduje doslovné přečtení textu. Z protokolu o jednání musí jednoznačně vyplývat, ţe byla přečtena určitá listina nebo její přesně označená 16

ŠKÁROVÁ, Marta. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. aktualizované vydání. Praha:

Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-769-0.

37

část, případně skutečnost, ţe byl sdělen obsah této listiny. Pouhé konstatování listiny není zákonem předepsaný způsob provedení důkazu listinou. V některých případech není pouhé přečtení listiny nebo sdělení jejího obsahu dostatečné a listinu je třeba předloţit druhé straně, aby se mohla vyslovit k její pravosti, případně namítat jiné vady. Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 30.4.2009 sp.zn. 33 Cdo 472/2007 ve smyslu ustálené judikatury konstatoval, ţe oproti listině veřejné, kde důkazní břemeno leţí na tom, kdo popírá její správnost, u listiny soukromé stačí formální popření její správnosti druhým účastníkem řízení k tomu, aby účastníka, který tuto listinu k důkazu předloţil, stíhala povinnost důkazní a břemeno důkazní; na tomto účastníku tedy je, aby prokázal správnost takové soukromé listiny, kterou k důkazu předloţil. Tento účastník nese procesně nepříznivé následky toho, ţe se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny. Jestliţe soud rozhoduje postupem podle § 115a O.s.ř. bez nařízení jednání, rozhoduje jen na základě účastníky předloţených listinných důkazů. V tomto případě soud činní svá skutková zjištění přímo z listin, které účastníci soudu předloţili, nebo které si soud vyţádal na základě důkazních návrhů účastníků. Zákon zde předpokládá, ţe jde o listiny účastníkům známé a ţe k jejich pravosti a obsahu nemají připomínky. Tento předpoklad se vyvozuje z podmínky, ţe účastníci se práva účasti na jednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. V opačném případě by se právo účasti na projednání věci nevzdali, s rozhodnutím věci bez nařízení jednání by nesouhlasili a ve vztahu k uvedeným listinám by vyuţili práva vyjádřit se k návrhu na důkazy (§123 O.s.ř.). „Bez nařízení jednání může soud rozhodnout, jen jestliže má za to, že účastníky předložené listiny prokazují všechna potřebná skutková zjištění, tedy jestliže byl na základě předložených listin náležitě zjištěn skutkový stav věci; v opačném případě nelze postupovat podle § 115a a soud musí nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali nebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle § 115a nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno“17

17

DRÁPAL, BUREŠ. Občanský soudní řád I, II: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-107-9.

38

4.4 Ohledání

Ohledání je přímý důkazní prostředek, který soudci umoţňuje získat poznatky o skutečnostech přímo svými smysly. Je proto jedním z nejspolehlivějších důkazních prostředků. Nevýhodou je, ţe tento důkazní prostředek lze pouţít pouze v určitých případech (je-li předmětem dokazování taková skutečnost, kterou je moţné smysly vnímat). Předmětem ohledání můţe být jakákoliv hmotná věc. Způsob ohledání pak závisí na povaze ohledávané věci. Věci movité, lze-li je dopravit k soudu, se ohledají přímo při jednání. Soud můţe tomu, kdo má ve svém drţení předmět ohledání uloţit, aby jej předloţil (tzv. Ediční povinnosti). Splnění této povinnost lze vynucovat uloţením pořádkové pokuty. Ohledně věcí, které nelze dopravit k soudu se ohledání provádí na místě a to za účastníků řízení a osob jejich přítomnosti je třeba. Ohledání osoby se zpravidla přenechává znalci. O ohledání se sepisuje protokol, vhodným záznamem můţe být téţ fotodokumentace, která pak tvoří součást spisu.

4.5 Výslech účastníků

Výslech účastníků je pouze podpůrný důkazní prostředek, použitelný jen v případě, že dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak, a závislý na souhlasu účastníka, který má být vyslechnut.18 Mezi jeho klady se řadí snadnost obstarání, protoţe je účastník při jednání většinou přítomen a jeho obvykle vysoká vypovídající hodnota, jelikoţ bývá účastník u pramene skutkových okolností, tvrzených v ţalobě. Právní úprava rozlišuje provádění tohoto důkazu podle toho, zda se dokazuje ve věcech sporných, nebo nesporných. Novelou občanského soudního řádu uveřejněnou ve Sbírce zákonu 293/2013 Sb. byla právní úprava civilního procesu rozdělena do dvou zákonů, a to do stávajícího občanského soudního řádu, který ve znění účinném od 1.1.2014 je procesním předpisem pouze pro sporná řízení, a do zákona o zvláštních řízeních soudních č. 292/2013 Sb. (dále jen „ZŘS“), do kterého byla vyčleněna právní úprava nesporných řízení a jiných

18

Komentář k KO99_1963CZ

39

řízení, v nichţ se uplatňují výjimky od obecné úpravy sporného řízení. V ZŘS je v obecné části upraven výslech účastníka v ustanovení § 22, podle kterého je moţné výslech účastníků nařídit vţdy, je-li toho ke zjištění skutkového stavu třeba. Souhlas účastníků s výslechem se nevyţaduje. I pro řízení uvedená v ZŘS však platí subsidiárně občanský soudní řád. Ve sporných řízení podle o.s.ř. můţe soud nařídit důkaz výslechem účastníků kdykoli, povaţuje-li to soud pro zjištění skutkového stavu za potřebné. Nařídí-li soud jako důkaz výslech účastníků, jsou účastníci povinni dostavit se k výslechu a při svém výslechu vypovídat pravdu a nic nezamlčovat. O povinnosti vypovídat pravdu a nic nezamlčovat musí být účastníci poučeni. Při výslechu účastníka soud postupuje obdobně, jako při výslechu svědka. Na rozdíl od svědka nemůţe být účastník za vědomě nepravdivou výpověď stíhán. Vyhodnotí-li soud výpověď účastníka za nepravdivou, pak nepodaří-li se účastníku pravdivost svých tvrzení prokázat jinými důkazy, můţe to pro účastníka v konečném důsledku znamenat i pro něj nepříznivé rozhodnutí. K vlastní výpovědi nelze účastníka nikterak donucovat. Vynutit lze jen jeho povinnost dostavit se na předvolání k výslechu, a to i jeho předvedením (§ 52 o.s.ř.) nebo uloţením pořádkové pokuty (§ 53 o.s.ř.) Před novelou o.s.ř. provedenou zákonem 293/2013 Sb. rozlišoval občanský soudní řád v ustanovení § 131 provedení důkazu výslechem účastníka v řízeních sporných a v řízeních nesporných. Pro sporné řízení byly stanoveny následující podmínky výslechu účastníka: -

účastník navrhne důkaz vlastní výpovědí

-

účastník se svou výpovědí souhlasí (to platí pro případ, jestliţe účastník navrhne výslech jiného účastník)

-

skutečnost, která má být takto prokázána, nelze prokázat provedením jiného důkazního prostředku. V rámci sporného řízení pak výjimku ze shora uvedeného pravidla představovalo řízení o rozvod manţelství a řízení o zrušení neplatnosti nebo neexistenci registrovaného partnerství, ve kterých bylo moţné vţdy provést důkaz výslechem účastníků řízení. V nesporných řízeních, tedy v řízeních, které lze zahájit i bez návrhu a dalších řízeních, jejichţ výčet byl obsaţen v ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. byl soud povinen provést i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, neţ které byly účastníky navrţeny. 40

4.6 Zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob

Dle § 128 o.s.ř. je kaţdý povinen bezplatně na dotaz soudu sdělit skutečnosti takové, co mají význam pro řízení a rozhodnutí. Nejde o zvláštní důkazní prostředek. Praktický význam spočívá v tom, ţe soud získává prostřednictvím sdělení osob a orgánů informace o skutečnostech, ke kterým sami účastníci nemají přístup, a které účastníci mnohdy ani nemohou prokázat. Sdělení těchto skutečností soud nezavazuje, tedy není povinností soudu k nim bez dalšího přihlíţet. Můţe jít o důkaz listinou (např. zprávy, vyjádření, sdělení orgánů státní správy a samosprávy, jakoţ i fyzických nebo právnických osob), nebo výslech fyzické osoby za podmínek přiměřených výslechu svědka. Tyto zprávy můţou účastníci relevantně zpochybnit a podléhají volnému hodnocení soudem.

41

5 Hodnocení důkazů

Hodnocení důkazů je záleţitostí soudu, zákon vychází ze zásady volného hodnocení důkazů. Zásada volného hodnocení důkazů vyjadřuje, ţe soudce volně podle svého vnitřního přesvědčení si učiní závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností vzhledem k závěrům vyplývajícím z provedení důkazů. Podle ustanovení § 132 o.s.ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to kaţdý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Základem tohoto hodnotícího postupu by pak kromě odborných znalostí a lidských zkušeností měla být i aplikace pravidel logického myšlení. Procesní i hmotné právo upravuje některé instituty, jejichţ účelem je – mimo jiné – usnadnit dokazování,

zejména

tam,

kde

je

dokázání

určité skutečnosti obtíţné, ne-li přímo nemoţné. Patří sem tzv. právní či zákonné domněnky (§ 133), prejudiciální neboli předběžné otázky (§ 135), úvaha soudu nahrazující důkaz (§ 136).19

5.1 Právní domněnky a fikce

Právní domněnky ukládají soudu, aby vzal za prokázané to, co bezpečně prokázáno není. Právní domněnky jsou v souladu se zkušeností a jsou opřeny o zkušenostní předpoklad, ţe je stanovený závěr pravděpodobný. Nejvíce jsou v zákonech vyjadřovány takto: má se za to …, … platí, ţe …, …povaţuje se za …. . Takovým skutečnostem, jimţ svědčí zákonná domněnka nepotřebují důkazu. Zákon však připouští zpravidla moţnost vyloučení důkazem opaku. V závislosti na přípustnosti důkazu opaku zákon vytváří domněnky vyvratitelné a 19

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha:

Linde, 2002. ISBN 80-7201-345-9.

42

domněnky nevyvratitelné. Domněnky jsou zpravidla vyvratitelné. Vyvratitelné domněnky ukládají soudu, aby povaţoval určitý závěr za zjištěný, přičemţ připouští důkaz opaku. Nevyvratitelné domněnky nepřipouští důkaz opaku. I v případě nevyvratitelné domněnky je nutno odlišovat důkaz opaku, který je nepřípustný, od vyvrácení důkazu, které je přípustné vţdy.

Právní teorie od domněnek odlišuje fikce. Na rozdíl od domněnek, které vycházejí zpravidla z určité obecné ţivotní zkušenosti, pro fikci je typické, ţe vychází z uměle vytvořeného skutkového předpokladu. Jinými slovy u domněnky lze předpokládat, ţe skutečnost, které svědčí zákonná domněnka, odpovídá realitě, naproti tomu u fikce je předem známo, ţe nastoluje takový skutkový stav, který je v rozporu s realitou. V občanském soudním řízení je na základě fikce například upraveno tzv. náhradní doručení (odepření přijetí písemnosti, které má za následek, ţe písemnost se povaţuje za doručenou dnem, kdy přijetí písemnosti bylo odepřeno). Kaţdá domněnka i fikce je zaloţena na určitých skutečnostech, a protidůkazem se můţe popřít její existence. Z hlediska dokazování nemá rozlišování domněnek a fikcí zásadnějšího významu, rozhodující však z tohoto hlediska je, zda zákon připouští důkaz opaku, či nikoliv.

5.2 Veřejné listiny Z § 134 o.s.ř. plyne, ţe veřejnými listinami jsou listiny vydané soudy České republiky a jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci nebo listiny, které zvláštní předpis prohlašuje za veřejné, i přes to, ţe nebyly vydány ţádným státním orgánem. Hodnocení důkazu listinou je zaloţeno na zkoumání její pravosti a správnosti. Soud nezkoumá, pravdivost obsahu listiny, ale hodnotí, zda jí vydal orgán, který je na ní uveden jako vystavitel, a zda není její obsah zfalšován, tedy zkoumá její pravost. Veřejná listina má zákonem přiznanou větší důkazní sílu neţ jiné důkazní prostředky. Soud je vţdy oprávněn zkoumat u kaţdé listiny její pravost.

43

Zákon nepřipouští zkoumání pravdivosti obsahu u veřejných listin, které obsahují nařízení, naopak u veřejných listin, kde je obsahem osvědčení nebo potvrzení skutečnosti, zákon připouští důkaz opaku. Nestačí pouhé popírání správnosti veřejné listiny, účastník musí tvrdit skutečnosti, a ke svému tvrzení předloţit důkazy, které dokáţou nesprávnost obsahu veřejné listiny. Pokud se neprokáţe nesprávnost obsahu veřejné listiny, povaţuje se její obsah za správný. U veřejných listin nese důkazní břemeno ten, kdo popírá její správnost, naopak od soukromé listiny, kde důkazní břemeno a důkazní povinnost má ten účastník, který tvrdil skutečnosti, jeţ měly být prokázány soukromou listinou.

5.3 Vázanost rozhodnutí jiného orgánu (prejudiciální otázka) Prejudiciální, tedy předběţná otázka je taková první otázka, na které je závislé rozhodnutí soudu při jejím vyřešení. Prejudiciální otázka není sama předmětem řízení. Prejudiciální otázkou například v řízení o rozvodu manţelství je právě vznik a existence toho platného manţelství, co se týče sporu o autorskou odměnu, tam je prejudiciální otázkou autorství nebo spoluautorství více osob, a podobně. Na vyřešení prejudiciální otázky závisí rozhodnutí soudu, proto musí mít soud vyřešeny v řízení všechny prejudiciální otázky, pokud vznikne jakákoliv pochybnost o této otázce. I přes to, ţe předběţná otázka není sama předmětem řízení, je způsobilá být samostatným předmětem řízení. V § 135 je především stanoveno, ţe si soud můţe zásadně sám posoudit prejudiciální otázku, bez ohledu na to, zda věc patří či nepatří do civilní soudní pravomoci a bez ohledu na otázky příslušnosti. Posoudit věc znamená pouze oprávnění posoudit prejudiciální otázku pro účel svého vlastního rozhodnutí. R 61/1965 k tomu říká, že posouzení předběžné otázky v jiném řízení nemůže být vyjádřeno formou výroku, který by zakládal překážku věci rozsouzené, ale

44

může se projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen v odůvodnění.20 Moţnost soudu samostatně posuzovat určité otázky zasahující i do jiných oborů, neţ je oblast civilní pravomoci soudů znamená v praxi plynulost soudního řízení. Pokud by civilnímu soudu toto umoţněno nebylo, mohlo by to mít za následek znemoţnění rozhodnutí ve věci samé. Uvedené platí pouze v případě, ţe rozhodnutí o prejudiciální otázce nebylo příslušným orgánem v příslušném řízení jiţ vydáno, pokud bylo jiţ rozhodnutí vydáno, soud z toho rozhodnutí vychází a je jím vázán. I v případě, ţe o předběţné otázce dosud nebylo rozhodnuto, není soud povinen si prejudiciální otázku posoudit. Pokud jiţ o ní řízení probíhá, nebo jestliţe dal k takovému řízení sám podnět, můţe podle ustanovení § 109 odst. 2c řízení přerušit a to aţ do skončení řízení, v němţ je řešena otázka, která můţe mít význam pro jeho rozhodnutí, a kterou by si jinak mohl předběţně vyřešit sám. Je ponecháno na úvaze soudu pro jaký postup se rozhodne Pokud se prejudiciální posouzení týká věcí osobního stavu nebo otázky, zda a kým byl spáchán trestný čin, soud nesmí toto posuzovat, jelikoţ mu to zákon výslovně zakazuje. Co se týče osobního stavu, coţ je např. platnost manţelství nebo určení otcovství, musí být tyto otázky řešeny vţdy v samostatném řízení k tomu určeném. Pokud v civilní věci přímo závisí rozhodnutí na tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, nemůţe soud sám takovou otázku posoudit, musí vyčkat vydání rozhodnutí příslušného orgánu.

20

WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2002.

ISBN 80-7201-345-9.

45

6 Rozvodové řízení – praktická část Dne 25.2.2014 jsem měla moţnost zúčastnit se jako veřejnost v řízení o rozvodu manţelství před soudem prvního stupně v Sokolově. V tomto řízení byla samosoudkyní Mgr. Radka Čepická a k tomuto jednání se dostavili manţel a manţelka. U kaţdé jednací síně visí poučení účastníkům, ve kterém mají účastníci moţnost se znovu seznámit s tím, co je v jednací síni povoleno a zakázáno, jakoţ i to, jakým způsobem se vyţaduje jejich chování vůči soudu. Jednání bylo zahájeno v 8:00 hodin. Toto jednání se konalo pouze za přítomnosti samosoudkyně, která tedy neměla k dispozici zapisovatelku a veškerý záznam z jednání protokolovala do diktafonu. Prostřednictvím vyvolávacího zařízení samosoudkyně vyzvala účastníky ke vstupu do jednací síně. Následně si vyţádala od účastníků doklady totoţnosti a do protokolu bylo zaznamenáno, kdo se jednání účastnil. Před zahájením projednání věci samotné bylo konstatováno, ţe účastníkům byla zachována lhůta k přípravě jednání (10 dnů). Následně byli účastníci poučeni o moţnosti vznést námitku podjatosti vůči vyřizující soudkyni. Na to účastníci sdělili, ţe námitku podjatosti vůči soudkyni nevznášejí. Soudkyně vyzvala navrhovatelku (manţelku), aby sdělila svůj návrh na rozvod, popřípadě odkázala na písemný návrh nebo písemný návrh doplnila. Navrhovatelka sdělila, ţe na podaném návrhu na rozvod manţelství trvá. Manţel se k návrhu na rozvod připojil. Následovalo poučení o tom, ţe jelikoţ se druhý z manţelů k návrhu připojil, postupuje se stejně, jako by řízení bylo zahájeno návrhem společným a proti tomuto se lze odvolat do vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně. K dotazu samosoudkyně manţel sdělil, ţe poučení porozuměl. Poté bylo přistoupeno k provedení listinných důkazů. K listinným důkazům byl čten oddací list a rozsudek opatrovnického soudu ze dne 13. 12. 2011, kterým soud schválil dohodu rodičů ohledně úpravy výchovy a výţivy jejich nezletilých dětí. Jelikoţ účastníci k návrhu doloţili pouze kopii oddacího listu, byli vyzváni, aby k jednání doloţili jeho originál. K provedeným listinným důkazům měli účastníci 46

moţnost se vyjádřit. Jelikoţ neměli k provedeným listinným důkazům připomínky, přistoupil soud podle zákona o zvláštních řízeních soudních k jejich výslechu. Z výslechu manţelky bylo zjištěno, ţe od září 2011 společně s manţelem neţijí, v té době se uţ projevila rozdílnost obou jejich povah, před tím docházelo mezi nimi k častým hádkám a konfliktům tak, jak je uvedeno v návrhu na rozvod manţelství. Poté bylo přistoupeno k výslechu manţela, který shodně s navrhovatelkou uvedl, ţe v průběhu jejich souţití se postupně projevovala rozdílnost jejich povah, v důsledku čehoţ jiţ nebylo moţné společné souţití a od roku 2011 společně neţijí. Účastníci prohlásili za nesporné, ţe jejich poslední společní bydliště bylo v Lokti, od září 2011 neţijí ve společné domácnosti, kdy se odstěhovala navrhovatelka společně i s nezletilými dětmi s tím, ţe od počátku mezi manţeli probíhala v určité formě střídavá péče o nezletilé děti. Dále shodně prohlásili, ţe příčinou rozvratu manţelství je rozdílnost povah účastníků. Účastníci byli poučeni podle § 118b odst. 1 o.s.ř. o koncentraci řízení. Po poučení účastníci sdělili, ţe nenavrhují další důkazy. Samosoudkyně uzavřela, ţe tím se dokazování končí. Po projednání věci se soud pokusil o smíření manţelů. Jelikoţ oba shodně prohlásili, ţe jejich manţelství je pouze formálním svazkem a obnovení manţelského souţití zcela vylučují, bylo pokračováno v řízení o jejich rozvodu. Účastníkům bylo dáno poučení o právu na náhradu řízení dle § 23 zák. o zvláštních řízeních soudních a bylo jim uděleno slovo k závěrečným návrhům. Účastníci práva na závěrečný návrh nevyuţili. Po té bez přerušení jednání byl vyhlášen rozsudek. Účastníci byli vyzváni, aby povstali a vyslechli rozsudek jménem republiky. Na to vyhlášen rozsudek: Manţelství účastníků x.y. a z.ţ. uzavřené dne 20.10.2007 před Městským úřadem v Horním Slavkově, okres Sokolov, se rozvádí a ţádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Následovalo poučení o opravném prostředku a odůvodnění rozsudku. Samosoudkyně poučila účastníky o tom, ţe jelikoţ se druhý manţel k návrhu na rozvod manţelství připojil, není odvolání přípustné, a stručně odůvodnila důvody, pro které soud manţelství rozvedl. Na závěr bylo účastníkům dáno poučení o povinnosti do 15 dnů od právní moci rozsudku o rozvodu manţelství poţádat o vydání nového občanského průkazu, pro případ mají-li v dosavadních občanských průkazech údaj o rodinném stavu, a poučení, ţe manţel, který přijal příjmení druhého manţela, můţe do 6 měsíců po rozvodu manţelství oznámit matričnímu úřadu, ţe přijímá zpět své příjmení dřívější. Jednání bylo skončeno v 8:17 hodin. K dotazu samosoudkyně účastníci neměli námitky k protokolaci, neţádali reprodukci záznamu.

47

Závěr V mé bakalářské práci jsem se zabývala problematikou dokazování. Snaţila jsem se objasnit většinu pojmů ohledně dokazování, přečetla jsem mnoho knih s odlišnými pohledy autorů na celé dokazování, poukazovala jsem na důleţité změny, a to ohledně koncentrace, která je do civilního řízení zahrnuta od roku 2009 a dle mého je pro proces přínosná, pak také změny v občanském soudním řádu, kde se nesporné věci z něj přenesly do nového zákonu o zvláštních řízeních soudních a tam jsou vymezeny a upraveny. Jak jsem jiţ v úvodu mé práce uvedla, dokazování je označováno za páteř civilního procesu, o čem jsem se opravdu přesvědčila, jak při studování knih o dokazování, tak při samotném sledování jednání, kde jsem byla přítomna, a to povaţuju za můj největší závěr této práce. Dokazování je právě důleţité proto, ţe z dokazování lze zjistit skutkový stav věci a soud můţe na základě tohoto rozhodnout a vyřešit tím spor a jiné právní věci. Nejvíce mě bavilo, ohledně této práce, právě praktická část, kde jsem měla moţnost pozorovat řízení o rozvodu manţelství, a tak jsem se dostala do civilního procesu celkově hlouběji. V největší části této práce jsem se zabývala základními pojmy v dokazování, kdy jsem čerpala z knih nové poznatky a snaţila jsem se je pochopit dle svého a promítnout to tedy do mé práce. Zabývala jsem se zde hlavně spornými řízeními, jelikoţ v něm je na účastnících, aby navrhli důkazy, je to pouze v jejich zájmu, zatímco v nesporných řízeních je v zájmu soudu, které důkazy budou provedeny, a které nikoliv. Dokazování nejdůleţitější pro rozhodnutí, jelikoţ provedením důkazů lze zjistit skutkový stav věci. Také jsem objasnila několik rozdílů mezi spornými a nespornými řízeními, kterých je mnoho. Obsah této práce je tvořen z pohledu soudu a účastníků, nikoliv advokáta.

48

Myslím, ţe jsem uvedeného cíle této práce dosáhla, jelikoţ jsem se dokazováním a celým civilním řízením zabývala poměrně do hloubky, chopila jsem se moţnosti účastnit se některých veřejných jednání, kde jsem byla jako veřejnost a sledovala jsem průběh celého řízení, coţ mě velice bavilo a poznala jsem proces i po jiné, neţ teoretické stránce. Jelikoţ mě civilní řízení, i samotné dokazování zaujalo, doufám, ţe jednoho dne budu moci stát u těchto jednání ne jako účastník, nebo veřejnost, ale jako soudce, či advokát. Dosáhla jsem i svého osobního cíle, porozumět více celému civilnímu procesu a získat nové poznatky a zkušenosti.

Seznam pouţité literatury Zdroje kniţní: WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní. 2. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2002. ISBN 80-7201-345-9. ŠKÁROVÁ, Marta. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. aktualizované vydání. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-769-0. SVOBODA, Karel. Dokazování: Právní monografie. Praha: ASPI, 2009. ISBN 978-80-7357414-7. HROMADA, Miroslav. Poučovací povinnost v civilním procesu. Praha: C.H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-463-6. DRÁPAL, BUREŠ. Občanský soudní řád I, II: Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-107-9. Občanské právo. 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. ISBN 978-80-7557-948-7. ŠKÁROVÁ, Marta a Milan HOLUB. Vzory rozhodnutí a úkonů soudů. 3. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde, 2008. ISBN 978-80-7201-728-7.

49

Články a časopisy: Bulletin advokacie 8/2000, JUDr. Jiří Nykodým, advokát, Praha, Novela občanského soudního řádu Soudce, č.5/2013, roč. XV, úvahy o moci soudní Soudce, č.11/2013, roč. XV, občanské soudní řízení – soudcovský komentář

Zdroje internetové: Sagit: nakladatelství ekonomické a právní literatury Ostrava [online]. 1996, 2014 [cit. 2014-06-20]. Dostupné z: http://www.sagit.cz/

Rekodifikace a články. Epravo.cz [online]. 2013 [cit. 2014-06-20]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/

Judikatura: Přehled judikatury, poučovací povinnost soudu a koncentrace řízení, Karel Svoboda, ASPI, a.s., 2009, 978-80-7357-453-6 Přehled judikatury, ţaloba, její náleţitosti a vada, Karel Svoboda, ASPI, a.s., 2009, 978-807357-649-3 Přehled judikatury, ve věcech rozsudků pro uznání, rozsudků pro zmeškání a podmínek odvolání, František Ištvánek, ASPI 2006, 80-7357-165-x Legislativní zdroje: Zákon č. 99/1963 občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. ÚZ, ve znění předpisů k 1.1.2014 Zákon č. 292/2013 o zvláštních řízeních soudních. ÚZ, ve znění předpisů k 1.1.2014 Ústavní zákon č. 1/1993 Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. ÚZ, podle stavu k 20.8.2012 Ústavní zákon č. 2/1993 Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů. ÚZ, podle stavu k 20.8.202 50

Seznam Příloh Příloha č. 1 – Usnesení vzor 1 Příloha č. 2 – Usnesení vzor 2 Příloha č. 3 – Usnesení vzor 3 Příloha č. 4 – Usnesení vzor 4 Příloha č. 5 – Usnesení vzor 5 Příloha č. 6 – Předvolání Příloha č. 7 - Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006

51

52

Příloha č. 7 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 883/2006 Právní věta:

Soudem ustanovený znalec, který v ypracoval chybný znalecký posudek, odpovídá za škodu, která vznikla účastníku řízení tím, ţe mu soud na základě tohoto posudku přiznal niţší plnění.

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

30.07.2008

Spisová značka:

25 Cdo 883/2006

ECLI:

ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.883.2006.1

Typ rozhodnutí:

ROZSUDEK

Heslo:

Náhrada škody

Dotčené předpisy:

§ 420 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.

Kategorie rozhodnutí: A Publikováno ve sbírce

31 / 2009

pod číslem:

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě sloţeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci ţalobkyně D. V., zastoupené advokátem, proti ţalovanému J. F., zastoupenému advokátem, o 100.696,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domaţlicích pod sp. zn. 7 C 9/2004, o dovolání ţalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2005, č. j. 14 Co 559/2005 - 199, takto:

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímţ byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 5.765,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 22. 7. 2004 do zaplacení, se odmítá, ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2005, č. j. 14 Co 559/2005 - 199, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Odůvodnění: Ţalobkyně se domáhala zaplacení 219.171,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, ţe ţalovaný v řízení vedeném u Okresního soudu v Domaţlicích pod sp. zn. 4 C 108/2000 o zrušení společného nájmu druţstevního bytu ţalobkyně a jejího bývalého manţela K. G. chybně vypracoval znalecký posudek č. ze dne 28. 2. 2002 na ocenění členských práv a povinností ve S. b. d. D., váţící se k předmětnému bytu. Ţalovaný jako znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, stanovil výslednou cenu práv a povinností v daném místě a čase na částku 373.188,- Kč, jejíţ polovina (186.594,- Kč) byla ţalobkyni K. G. uhrazena. Poté si ţalobkyně nechala vypracovat dva znalecké posudky, které stanovily obvyklou cenu převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu na 800.000,- Kč. Ţalobkyně proto dovozuje odpovědnost ţalovaného za škodu, která jí byla způsobena chybně vypracovaným znaleckým posudkem a vynaloţením nákladů za následné zpracování dvou znaleckých posudků. Okresní soud v Domaţlicích rozsudkem ze dne 17. 6. 2005, č. j. 7 C 9/2004-157, uloţil ţalovanému povinnost zaplatit ţalobkyni 100.696,- Kč s 2% úrokem z prodlení z částky 94.931,- Kč od 20. 9. 2003 do zaplacení a s 2,5% úrokem z prodlení z částky 5.765,- Kč od 22. 7. 2004 do zaplacení, řízení ohledně částky 118.475,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 20. 9. 2003 do zaplacení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, ţe v řízení vedeném u téhoţ soudu pod sp. zn. 4 C 108/2000 soudem ustanovený znalec (ţalovaný) stanovil obvyklou cenu převodu členských práv a povinností ve S. b. d. D. v daném místě a čase na 373.188,- Kč, zatímco znalecký posudek vypracovaný v nynějším řízení, jenţ ţalovaným uţitou metodu aţ na drobné nedostatky nezpochybnil, na 563.050,- Kč. Ţalovaný především při výpočtu podlahových ploch bytu vyšel z převzatých údajů, aniţ sám provedl měření, neodpovídajícím způsobem započetl lodţii a sklepní kóji (rozdíl ve výměře 5,88 m2) a při výpočtu koeficientu K4 nezařadil správně svislé konstrukce, krov, střechu a vnitřní obklady (rozdíl v koeficientu 0,9860 – 0,8320). Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ustanovení § 415 a § 420 obč. zák. a dovodil, ţe ţalovaný při zpracování znaleckého posudku ze dne 28. 2. 2002, č., porušil vyhlášku Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku). Pokud by při vypracování znaleckého posudku ţalovaným nedošlo k uvedeným nedostatkům, soud by při svém rozhodování o vypořádání členských práv a povinností vycházel z jiné výsledné ceny a tato skutečnost by se pak projevila ve zvětšení majetku na straně ţalobkyně o 94.931,- Kč a zároveň by nedošlo ke zmenšení majetku na straně ţalobkyně vynaloţením prostředků na znalecké posudky ve výši 5.765,- Kč. Předpoklady odpovědnosti ţalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. včetně presumovaného zavinění jsou tedy naplněny. V průběhu řízení vzala ţalobkyně ţalobu ohledně částky 118.475,- Kč zpět, soud proto řízení v této části se souhlasem ţalovaného zastavil. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, č. j. 14 Co 559/2005-199, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, ţe ţalobu na zaplacení 100.696,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací

soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od něj však neshledal příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti, spočívající v nesprávně vyhotoveném znaleckém posudku ţalovaného, a tvrzenou škodou; k tomu uvedl, ţe soud, který provádí důkaz znaleckým posudkem, hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, dále logické odůvodnění a soulad s ostatními provedenými důkazy. Proto rozhodl-li soud ve sporu o zrušení společného nájmu druţstevního bytu o právech a povinnostech účastníků na základě volného hodnocení důkazů, není dána příčinná souvislost mezi případným porušením právní povinnosti ţalovaného při podání znaleckého posudku a škodou, která měla být ţalobkyni způsobena tímto rozhodnutím soudu. Navíc měla ţalobkyně v předmětném řízení moţnost bránit se proti znaleckému posudku ţalovaného předloţením jiných posudků či posléze podáním řádného opravného prostředku, ţádný takový procesní institut však nevyuţila. Proti tomuto rozsudku podala ţalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu o neexistenci vztahu příčinné souvislosti, z nějţ plyne nepřijatelný závěr, ţe i kdyţ by znalec podal v rámci soudního řízení „sebenesprávnější znalecký posudek“, nemohl by nikdy odpovídat za škodu vzniklou účastníku řízení, kdyţ rozsudek je výsledkem volného hodnocení důkazů. Tvrdí, ţe soud (ani ţalobkyně) neměl důvod pochybovat o správnosti znaleckého posudku, neboť pochybení specifikovaná v revizním znaleckém posudku jsou takového charakteru a natolik odborná, ţe je osoba bez těchto znalostí neodhalí. Není pravdou, ţe by ţalobkyně porušila právní princip vigilantibus iura (poţadavek aktivní ochrany svých práv), neboť v předmětném řízení neměla ani nemohla mít pochybnost o správnosti závěrů znaleckého posudku ţalovaného. Poté, co jejich nesprávnost zjistila, podala ţalobu na obnovu řízení a ačkoli ta byla v odvolacím řízení zamítnuta, aktivně o ochranu svých práv dbala. Na podporu svých závěrů poukazuje téţ na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05. Jelikoţ je přesvědčena o odpovědnosti ţalovaného znalce za škodu vzniklou v soudním řízení nesprávně podaným znaleckým posudkem, navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ţalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotoţnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením odvolacího soudu a uvedl, ţe v řízení nebylo prokázáno, ţe ţalovaný porušil právní povinnost danou mu zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, a prováděcí vyhláškou č. 37/1967 Sb. a ţe je dán vztah příčinné souvislosti. Bylo na uváţení soudu, nikoli ţalovaného, na základě jakých důkazů a kterou z hodnot ze znaleckého posudku č. ze dne 28. 2. 2002 pouţije jako základ pro stanovení povinnosti k náhradě příslušného podílu a v jaké výši. Ţalobkyně k těmto závěrům znalce neměla výhrady, nepředloţila jiné důkazy o tom, ţe posudek je nesprávně zpracovaný, ani nenavrhla provedení revizního posudku. Navrhuje proto, aby bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, ţe dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1, věty první, o.s.ř. dospěl k závěru, ţe dovolání není zčásti přípustné, v části, ve které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je pak důvodné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o.s.ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiţ bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiţ bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak neţ v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, ţe byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiţ bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliţe dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, ţe napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichţ dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněţitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíţí. Jednotlivé sloţky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. V projednávané věci ţalobkyně napadá dovoláním měnící výrok odvolacího soudu, jímţ byl zamítnut nárok ţalobkyně na náhradu škody sestávající z částky 94.931,- Kč, o kterou se nezvýšil její majetkový stav, a z částky 5.765,- Kč vynaloţené za zpracování dvou znaleckých posudků. Jde tedy o dva nároky se samostatným skutkovým základem, a protoţe dovolání ve vztahu k částce 5.765,- Kč s příslušenstvím, k jehoţ výši se z tohoto pohledu nepřihlíţí, směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o samostatném peněţitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. O vztah příčinné souvislosti, který je podmínkou existence odpovědnostního vztahu za škodu, se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení právních povinností škůdcem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti škůdcem by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Při řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím osoby a vznikem škody nejde o otázku právní, nýbrţ o otázku skutkovou, jeţ nemůţe být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Postup při zjišťování příčinné souvislosti spočívá v tom, ţe škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, toliko z hlediska jejích příčin. Protoţe příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou, jde o hledání jevu, který škodu vyvolal. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti

(kaţdý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důleţité pro odpovědnost za škodu. Odvolací soud svůj závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti (chybný znalecký posudek) a tvrzenou škodou odůvodnil tím, ţe je to pouze soud, kdo hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, dále logické odůvodnění a soulad s ostatními provedenými důkazy, a proto opřel-li soud v předmětném řízení svůj závěr, ţe obvyklá cena převodu členských práv a povinností ve S. b. d. D. v daném místě a čase činí 373.188,- Kč, o odborné posouzení znalce a na základě volného hodnocení důkazů rozhodl o právech a povinnostech, není dána příčinná souvislost mezi případným porušením právní povinnosti ţalovaného při podání znaleckého posudku a škodou, která měla být ţalobkyni způsobena. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, ţe pro hodnocení důkazu znaleckým posudkem platí ustanovení § 132 o.s.ř., a ţe tedy soud závěry znaleckého posudku nemůţe bez dalšího přebírat, ale v případě potřeby je musí ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliţe mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůţe jej nahradit vlastním názorem, nýbrţ musí znalci uloţit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti jiţ podaného posudku; oprávnění vyjadřovat se k obsahu znaleckého posudku mají i účastníci řízení. V dané věci nebyly výhrady k posudku vzneseny proto, ţe pochybení znalce vyšlo najevo aţ po pravomocném rozhodnutí sporu. Nemůţe-li se ţalobkyně v rámci původního řízení (ani v řízení o opravných prostředcích) domoci plnění, jeţ jí vůči bývalému manţelovi náleţí, vznikla jí škoda, která byla vyvolána nesprávností znaleckého posudku, na jehoţ základě byla soudem stanovena výše platební povinnosti jejího bývalého manţela. Je tedy zřejmé, ţe právní posouzení vztahu příčinné souvislosti odvolacím soudem, který za příčinu tvrzené škody označuje soudní rozhodnutí, nikoliv porušení právní povinnosti ţalovaného soudního znalce, není správné. I na tyto případy totiţ dopadá tzv. teorie adekvátnosti kausálního nexu, formulovaná v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, byť se v něm dovozuje vztah příčinné souvislosti mezi chybně vypracovaným znaleckým posudkem mimo soudní řízení a škodou spočívající v tom, ţe prodávající z kupní smlouvy obdrţel v důsledku vady posudku niţší kupní cenu. V dané věci jde o srovnatelný případ, kdy posudek znalce ustanoveného soudem poslouţil jako jeden z důkazů v soudním řízení, které vyústilo ve vydání soudního rozhodnutí, stanovícího právo ţalobkyně na zaplacení peněţité částky vůči protistraně ve sporu. Je tedy zřejmé, ţe i kdyţ byl znalecký posudek především podkladem pro vydání rozhodnutí, byl zároveň jeho obsah důleţitou, podstatnou a značnou (byť ne jedinou) příčinou vzniku majetkové újmy, čímţ je dán vztah příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti na straně znalce a škodou, která vznikla ţalobkyni. Vzhledem k tomu, ţe dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu s výjimkou části výroku týkající se částky 5.765,- Kč s

2,5% úrokem z prodlení od 22. 7. 2004 do zaplacení zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a vrátil v tomto rozsahu věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. července 2008 JUDr. Petr Vojtek, v. r.