Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Adam Barták
KONCENTRACE ŘÍZENÍ V CIVILNÍM PROCESU Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petr Smolík, Ph.D.
Katedra: Občanského práva
Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 17. 4. 2010
Prohlášení : Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.
V Praze dne 17.4.2010
Adam Barták
Poděkování : Chtěl bych poděkovat vedoucímu mé diplomové práce, panu JUDr. Petru Smolíkovi, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady. Dále pak mojí rodině za podporu.
OBSAH: I. Úvod – obecně k pojmu koncentrace řízení .................................................................. 5 II. Koncentrace řízení v historickém vývoji českého civilního procesu........................... 7 1. Civilní řád soudní z roku 1895 (CŘS) .................................................................. 8 2. Období socialistického zákonodárství ................................................................ 11 3. Novelizace OSŘ po přechodu k demokratickému systému................................ 12 III. Současná podoba koncentrace řízení ve fázích civilního řízení ............................... 15 1. Příprava jednání ...................................................................................................... 15 2. Výzva k vyjádření ................................................................................................... 16 3. Kvalifikovaná výzva ............................................................................................... 17 3.1 Kvalifikovaná výzva a platební rozkaz............................................................. 20 3.2 Nepřípustnost kvalifikované výzvy ............................................................ 20 3.3 Fikce uznání nároku žalovaným ................................................................. 22 4. Přípravné jednání ................................................................................................ 24 4.1 Účel a obsah přípravného jednání..................................................................... 25 4.2 Procesní povinnosti účastníků .......................................................................... 26 4.3 Vztah přípravného jednání a kvalifikované výzvy ........................................... 29 4.4 Přítomnost při přípravném jednání ................................................................... 31 4.5 Následky nedostavení se k přípravnému jednání.............................................. 32 4.6 Kolize rovnosti účastníků při přípravném jednání............................................ 34 4.7 Sporné body přípravného jednání ..................................................................... 35 5. Jednání a koncentrace řízení dle 118b ................................................................ 38 5.1 Výjimky z koncentrace řízení při jednání......................................................... 40 5.2 Absence poučovací povinnosti v § 118b a její důsledky .................................. 42 5.3 Změna žaloby a koncentrace řízení .................................................................. 44 5.4 Změna v osobách účastníků a koncentrace řízení............................................. 45 5.5 Dokazování a koncentrace řízení ...................................................................... 46 6. Odvolání a koncentrace řízení ............................................................................ 49 6.1 Zákaz novot....................................................................................................... 50 6.2 Výjimky z neúplné apelace podle § 205a odst. 1 ............................................. 51 6.3 Srovnání výjimek z koncentrace řízení v prvním a druhém stupni .................. 54 IV. Rizika současné úpravy koncentrace řízení.............................................................. 57 V. Závěr .......................................................................................................................... 63 VI. Seznam použité literatury a pramenů ....................................................................... 66
I. Úvod – obecně k pojmu koncentrace řízení Koncentrace řízení představuje instrument k urychlení řízení, kdy účastníci musejí v řízení splnit povinnost tvrzení a povinnost důkazní do určitého zákonem stanoveného nebo soudem určeného okamžiku. Účastníci a jejich zástupci jsou tak podrobeni mnohem větším nárokům, neboť je na ně kladena větší míra zodpovědnosti za včasné zjištění skutkového stavu.1 V případě, že nesplní své povinnosti, má to pro ně negativní důsledky s mnohdy dalekosáhlým dopadem. Až na zákonem přesně vymezené a stanovené výjimky již soud nebude přihlížet k později uvedeným skutkovým tvrzením a důkazům. Účastník si tak svou vlastní liknavostí může výrazným způsobem zhoršit své postavení. To vše lze chápat jako určitou sankci za účastníkův postoj k průběhu řízení. Můžeme tedy rozlišit koncentraci zákonnou, kterou lze omezit jak časovým, tak také věcným rámcem, kdy se vztahuje na určitý okruh věcí – případem může být zákonná koncentrace podle § 118b, která u nás v praxi fungovala před účinností souhrnné novely. Dále můžeme rozlišit koncentraci soudcovskou, neboli vhodnou, která je vázána na rozhodnutí soudu. Tento druh koncentrace byl obsažen v § 118c – do civilního procesu byla začleněna velkou novelou a zrušila ji souhrnná novela. Jak je z předchozích odstavců zřejmé, prvky koncentrace řízení, které do našeho civilního procesu pronikly zejména díky tzv. velké novele a souhrnné novele, zatěžují účastníky a kladou na ně nároky. Ostatně již od přijetí velké novely bylo spolu s pozitivním hodnocením zavedení prvků koncentrace řízení do českého civilního procesu současně zdůrazňováno, že tento trend, kdy jsou na účastníky kladeny zvýšené nároky, se nesmí přeměnit v situaci, kdy by účastníci řízení mohli být oslabeni ve svých možnostech ovlivňovat průběh řízení a tím i celého sporu. Naproti tomu je důležité zdůraznit, že právě tím, že účastník bude muset být aktivnější a bude se muset více starat o svá práva a hlídat si je, lze chápat, že se jeho postavení posiluje a nikoliv oslabuje. Zjednodušeně řečeno, když účastník sporu a zároveň i jeho protistrana budou moci během řízení učinit „cokoliv a kdykoliv“, hrozí situace, že se účastník z „pána sporu“ stane pouhým „statistou“. Koncentrace řízení tak
1
Bartoníčková, K., Křiváčková, J.: Koncentrace civilního soudního řízení zavedená zákonem č. 7/2009 Sb. a problémy s ní spojené, Právní rozhledy, 2009, č. 17, s. 611.
-5-
v konečném důsledku má pomoci účastníkovi k tomu, aby se zlepšila vymahatelnost jeho práv.
-6-
II. Koncentrace řízení v historickém vývoji českého civilního procesu Hned zpočátku se jeví jako vhodné alespoň ve stručnosti připomenout, jak se princip koncentrace řízení uplatňoval historicky na našem území. Bude se jednat spíše o stručné shrnutí, protože podrobné a důkladné zpracování by překročilo rozsah této studie. Ale i s vědomím rozsahu tohoto tématu je nutno se o koncentraci řízení v průběhu historie alespoň v těch nejzásadnějších rysech zmínit. Důvodem je především skutečnost, že díky tomu můžeme pochopit, odkud čerpali autoři současné úpravy koncentrace civilního řízení svoji inspiraci. Středověká úprava civilního procesu ve své písemné a neveřejné podobě reagovala na jeho předchozí roztříštěnost. Účastníkům řízení zaručoval civilní proces jen velmi malou právní ochranu. Do popředí vystoupila legální teorie důkazní a princip koncentrace byl pro řízení určující. Civilní proces byl původně dle principu legálního pořádku dělen na jednotlivé fáze – ty měly své pevně dané pořadí a přesně vymezenu podobu. Procesní úkony nebyly účastníkovým právem, ale povinností a musely být koncentrovány do příslušné fáze.2 Úspěch ve věci byl určen tím, do jaké míry účastník dostál své povinnosti a plnil své procesní úkony. Princip koncentrace řízení se zde uplatňoval ve své nejryzejší podobě, a pokud nebyl procesní úkon učiněn, tak následovala sankce v podobě prekluze. Civilní soudní řád z roku 1781 představoval první souhrnný kodex, který nahradil zásady procesního práva obsažené v Obnoveném řízení zemském (1627) a Deklaratoriích (1640) a Pragmatikách (1757). Byť byl tento „josefinský“ kodex na svoji dobu velmi moderní, v souvislosti s překotným vývojem společnosti začal zastarávat a vzhledem k tomu, že nedokázal reagovat na její modernizaci, uvažovalo se od poloviny 19. století o jeho nahrazení novým kodexem. Roku 1895 byl přijat Civilní řád soudní, publikovaný jako zákon č. 113/1895 ř. z.3
2
Winterová, A.: Koncentrace civilního soudního řízení, Bulletin advokacie, 2001, č. 4, s. 8. Inspirací byl Civilnímu řádu soudnímu zejména francouzský Code de procedure civil z roku 1806 a německý soudní řád z roku 1877, viz Schelleová, I. : Civilní proces, Eurolex Bohemia, 2006, s. 56. 3
-7-
1. Civilní řád soudní z roku 1895 (CŘS) Tento civilní kodex se z hlediska námi zkoumaného historického vývoje jeví jako klíčový. Důvody jsou v zásadě dva – koncentrace řízení se v rámci civilního řádu soudního uplatňuje ve značné míře a navíc je zřejmé, že autoři posledních několika novel nynějšího občanského soudního řádu se při zavádění principu koncentrace řízení inspirovali u tohoto kodexu z konce 19. století. Tento kodex byl totiž na svoji dobu velice moderní, o čemž svědčí skutečnost, že se k němu obracíme dodnes – ať již v rámci vědeckého bádání, či pro inspiraci z hlediska dalšího vývoje nynějšího civilního procesu. Přijetí CŘS znamenalo ve své době značný přelom, protože jím byl zaveden princip jednotnosti řízení, neboli arbitrárního pořádku, což zrušilo dělení civilního procesu na vnitřně členěné fáze a umožnilo soudci postupovat podle jeho uvážení. Určujícím kritériem má být pro soud povaha věci a projednávání věci před soudem se má stát „živým dialogem stran a soudu.“ Zároveň však byly z důvodu urychlení řízení zachovány prvky principu koncentrace řízení. Tato koncentrace byla jak zákonná, tak z rozhodnutí soudu a soustřeďovací princip (princip koncentrace) je již v té době označován za „výkvět zásady pořádku“, který zabránil „výstředním důsledkům jednoty sporu“, neboť umožňoval v řízení činit úkony nadbytečné či přímo vzájemně rozporné, které by v pozdějším stadiu již nově činěny být nemohly, a přece by se podle vývoje sporu mohla ukázat jejich potřeba.4
a) koncentrace řízení ze zákona Podle § 178 CŘS účastníka sporu tížila „povinnost uvést zcela a určitě všechny skutkové okolnosti významné pro řízení a ve stejném rozsahu se vyjádřit k tvrzením a důkazům své protistrany.“ V případě, že by svoji povinnost účastník nesplnil, mohlo být ve složitějších věcech nařízeno přípravné jednání, a to jak z podnětu účastníka, tak z rozhodnutí soudu. Výsledky přípravného řízení měly být podkladem pro hlavní líčení. Pokud se strana k přípravnému řízení dostavila a byla zde i přes výzvu soudu ve vztahu k určité otázce pasivní – ať již tím že nereagovala či přímo odmítla potřebnou součinnost – tak v hlavním líčení nemohla svůj postoj změnit. Výjimka z koncentrace řízení mohla nastat, pokud s uplatněním nových tvrzení či důkazů souhlasila protistrana. 4
Winterová, A.: Koncentrace civilního soudního řízení, Bulletin advokacie, 2001, č. 4, s. 9.
-8-
Rovněž bylo umožněno, aby v případě, že účastník prokázal, že během přípravného řízení nevěděl o nových skutečnostech či důkazech, tyto skutečnosti a důkazy nově uplatnil.
Smyslem nařízení přípravného jednání bylo zejména:
-
zjištění jednotlivých nároků protistran, prostředky, jimiž jsou tyto nároky uplatňovány
-
zjištění sporných a nesporných skutečností
-
zjištění skutkového stavu vyplývající z tvrzení protistran ohledně sporných skutečností
-
zjištění stranami navržených důkazů
Princip koncentrace řízení se v odvolacím řízení vztahoval jak na odvolatele, tak na protistranu. Skutečnosti a důkazy, které účastníci neuplatnili během řízení v prvním stupni, směly být v odvolacím řízení uváděny pouze k prokázání či vyvrácení odvolacích důvodů a to pouze za předpokladu, že protistrana byla s novými skutečnostmi či důkazy seznámena z obsahu odvolání či vyjádření k odvolání. V odvolacím řízení bylo zakázáno vnášet nové nároky, s výjimkou nároku na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudu však bylo umožněno, aby za účelem lepšího zjištění skutečného stavu věci a eliminace nesprávného rozhodnutí činil některé úkony, které poměrně přísné pojetí koncentrace řízení poněkud změkčovaly. Jak v řízení prvního stupně, tak v řízení odvolacím mohl soud nařídit doplnění tvrzení účastníků či provést další důkazy.5 Navíc pokud soud prvního stupně nepřihlédl k některým výsledkům svého dokazování, tak tyto výsledky mohl zohlednit odvolací soud. Připomeňme, že princip koncentrace řízení se uplatnil i v případě dovolání. Nové skutečnosti a důkazy mohly být uplatněny pouze za účelem prokázání či popření vad bránících řádnému posouzení věci. Koncentrace řízení se uplatnila jak vůči účastníkovi, který opravný prostředek podal, tak vůči
5
viz § 194 CŘS a § 488 CŘS.
-9-
ostatním účastníkům řízení. Zároveň se zákonná koncentrace vedle procesních úkonů účastníků ve věci samé vztahovala také na procesní úkony týkající se průběhu řízení.6
b) koncentrace z rozhodnutí soudu Civilní řád soudní obsahoval řadu případů soudní koncentrace řízení. V zájmu urychlení projednání věci se soud mohl bránit úkonům, u nichž bylo vzhledem k chování účastníka možné předpokládat úmysl soudní jednání prodloužit. Soud tak mohl, z vlastního podnětu či na návrh protistrany, úkon účastníka prohlásit za nepřípustný, přestože účastníci řízení mohli až do konce ústního jednání uvádět nové skutečnosti a činit nové důkazní návrhy.7 Rozhodnutím soudu mohly být rovněž podle § 243 CŘS koncentrovány skutkové přednesy žalovaného a rovněž jeho návrhy důkazů. Kritériem pro toto soudní rozhodnutí bylo hledisko účelnosti. Ve vyjádření musel žalovaný navrhnout, jaké rozhodnutí by soud měl vydat a v případě, že by popíral nároky žalobce, tak musel soudu sdělit, jaké důkazní prostředky navrhuje k prokázání svých tvrzení. Pokud se žalovaný do soudem stanovené lhůty nevyjádřil,8 mohl žalobce na základě § 398 CŘS navrhnout rozsudek pro zmeškání. Soud tomuto návrhu musel vyhovět, a to i tehdy, pokud se žalovaný k soudu reálně dostavil. Pro koncentraci z rozhodnutí soudu jsou rovněž významná ustanovení § 180 a § 181 CŘS. Soudům byla stanovena obecná povinnost dbát na projednání věci v plném rozsahu a zároveň musely bránit průtahům v řízení, aby jednání mohlo pokračovat, aniž by byla přerušeno. V případě, že by bylo nutno jednání odročit, musel soud vynaložit veškeré úsilí, aby následující jednání bylo tím posledním ve věci. Za tím účelem mohl soud stanovit stranám lhůtu k předložení důkazních návrhů ještě před jednáním, které následovalo. Pokud této možnosti strany nevyužily a návrhy důkazů předložily až na jednání, mohl soud tyto návrhy prohlásit za nepřípustné – ať již z vlastního podnětu, či z podnětu protistrany. Zároveň byla vyžadována objektivní i subjektivní podmínka – úmysl účastníka zdržet jednání a zdržení jednání skutečně muselo nastat.
6
viz např. § 441 CŘS či § 441 CŘS. viz § 179 CŘS. 8 Lhůta takto stanovená nesměla přesáhnout 4 týdny. 7
- 10 -
Můžeme tedy shrnout, že zásada jednotného řízení byla v CŘS korigována zejména těmito výjimkami:9 -
prekluzí některých včas neučiněných procesních úkonů
-
koncentrací řízení v rámci přípravy jednání při složitějších věcech – všechna skutková tvrzení a důkazy neuplatněná při této přípravě jednání mohla být při ústním jednání uplatněna pouze se souhlasem protistrany
-
nepřipuštění nových skutečností, ani změny žaloby či nových nároků či prostředků obrany v rámci řízení odvolacího
2. Období socialistického zákonodárství Po vzniku ČSR došlo převzetím rakouského a uherského práva ke vzniku právního dualismu, který byl překonán až v poválečném období v rámci tzv. právnické dvouletky, kdy byly vytvořeny nové kodexy. Ty však nenavazovaly na předchozí právní vývoj a byly do značné míry ovlivněny „lidově-demokratickým“ zřízením. Pro civilní řízení byl přijat zákon č. 142/1950 Sb., o řízeních ve věcech občanskoprávních. Pro tento kodex platilo vše, co bylo zmíněno výše. Byl založen na diskontinuitě s předchozím vývojem civilního procesu a zaváděl nová pravidla a principy.10 Zásada jednotnosti řízení zcela převládala, a prvky koncentrace řízení byly naprosto marginální a netýkaly se merita věci, ale pouze procesní stránky věci (námitky nepříslušnosti). Naprostou výjimku představovaly námitky proti platebnímu rozkazu ve směnečném a šekovém řízení. Zákon si poněkud protiřečil. Soudce musel v řízení postupovat z úřední povinnosti a zároveň je na základě § 59 vést tak, aby byl zjištěn skutkový stav co nejúčelněji a nejrychleji. Jednání mělo být připraveno tak, aby bylo možné věc projednat a skončit při jediném jednání. Zároveň však mohli účastníci zcela neomezeně uvádět svá tvrzení a návrhy k provedení důkazů, jak v řízení v prvním stupni, tak při řízení odvolacím. Což výrazně ztížilo zjišťování skutkového stavu.
9
Viz Winterová, A.: Koncentrace civilního soudního řízení, Bulletin advokacie, 2001, č. 4, s. 9. Viz Schelleová, I. : Civilní proces, Eurolex Bohemia, 2006, s. 58-59.
10
- 11 -
Koncentrace řízení v rámci civilního procesu nebyla posílena ani zavedením nového občanského řádu. Změny prosazované nejen v civilním procesu, ale i celém právním systému, byly prováděny v rámci zásady o „odumírání sporů“, které již v rámci socialistické společnosti měly ustat. Právo již nemělo v životě člověka a vývoji společnosti hrát takovou roli, neboť konflikty mezi jednotlivci se v budoucnu měly vyskytovat jen v nepatrné míře. Na počátku šedesátých let nastal proces velké rekodifikace práva v souvislosti s přijetím socialistické Ústavy z roku 1960.11 Zákon č. 99/1963 Sb. důsledně setrval na zásadě jednotnosti řízení a zásadě materiální pravdy.12 Občanský soudní řád zároveň nerozlišoval mezi řízením sporným a nesporným, ani mezi řízením nalézacím a řízením exekučním. Pro řízení v prvním i druhém stupni bylo možné neomezeně uvádět nové skutečnosti a důkazy a soud byl povinen k těmto důkazům přihlédnout. Soud navíc nesl zodpovědnost za výsledek řízení i v případě, že účastníci byli nečinní. Povinnost soudu postupovat tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta (§ 100 OSŘ), spolu s povinností přípravy jednání tak, aby bylo možno věc rozhodnout při jediném jednání (§ 114 OSŘ) proto působily poněkud rozporuplně.
3. Novelizace OSŘ po přechodu k demokratickému systému Po roce 1989 došlo k mnohanásobné novelizaci občanského soudního řádu. Tato novelizace byla vedena snahou přizpůsobit civilní proces překotnému vývoji moderní společnosti. V prvních letech po změně politického režimu byly navíc tyto změny reakcí na změnu politického systému. Pokud bychom se však nad touto tezí hlouběji zamysleli, mohli bychom z určitého pohledu říci, že rovněž některé ze změn, které v dalších letech v civilním procesu nastaly a ještě nastanou, jsou také pouhou reakcí na přechod ČR k demokracii. Například koncepce nerozlišování mezi sporným a nesporným řízením byla do značné míry důsledkem nedemokratického pojetí primární role státu v životě člověka a občana. Pokud se tedy stále ozývají hlasy, které považují současné dělení sporného a nesporného procesu za málo precizní a požadují jejich důslednější oddělení 11
Byl přijat nový občanský zákoník, zákon o rodině, zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, zákoník mezinárodního obchodu, zákon o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů. 12 § 120 odst. 1 požadoval co nejúplnější zjištění skutkového stavu a § 153 odst. 1 ukládal soudu povinnost rozhodnout na základě skutečného stavu věci.
- 12 -
ve formě zavedení dvou typů řízení – s čímž se osobně ztotožňuji – můžeme tuto výzvu na důslednější oddělení sporných a nesporných věcí považovat za určité pokračování v dokončení „přechodu k demokracii“ v rámci civilního procesu. Pro civilní proces byly z hlediska koncentrace řízení klíčové novely č. 30/2000 Sb. tzv. velká novela, která koncentraci řízení zavedla a ve své důvodové zprávě tento pojem poprvé od zrušení CŘS zmínila a novela č. 7/2009 Sb. tzv. souhrnná novela, která koncentraci řízení ještě více prohloubila. Pominout nelze ani novelu č.59/2005 Sb., zavádějící rovněž některé prvky koncentrace řízení, ačkoliv se nejvíce dotýkala institutu předběžných opatření.13 Velká novela měla představovat jakési nakročení k rekodifikaci civilního procesu. Potřeba rekodifikace se však po přijetí velké novely, a koneckonců i souhrnné novely, ukázala jako ještě naléhavější než předtím, neboť korekce občanského soudního řádu prostřednictvím předchozích novelizací znamená podle některých kritiků snahu „opravit neopravitelné“ a tudíž jediným správným řešením by podle nich mělo být přijetí nového a stálého kodexu. Ukázalo se, že přijetí dílčích novel, které pouze reagují na aktuální potřebu, představuje nesystematický krok, jež může mít pro systém civilního procesu spíše destruktivní význam.14 Přesto však velká novela přinesla několik převratných změn, s mnohdy velmi pozitivními důsledky, jako např. kvalifikovanou výzvu podle § 114b odst. 1 či rozsudek pro uznání podle § 114b odst. 5. Jejich účelem mělo být zrovnoprávnění pozice žalobce a žalovaného. Mezi zavedenými změnami je nutno připomenout ještě alespoň systém neúplné apelace či soudcovskou koncentraci řízení § 114c. Přestože očekávání vkládaná do velké novely byla značná, bohužel se příliš nevyplnila a novela nijak zásadním způsobem nevyřešila neustále se prodlužující dobu od podání žaloby do konečného vyřešení sporu. Na obranu zákona č. 30/2000 Sb. je nutno dodat, že ani kritici jeho nedostatků v době jeho přijetí pravděpodobně netušili, 13
V rámci návratu civilního procesu k jeho standardnímu pojetí je vhodné rovněž zmínit zásadní novelu č. 519/1991 Sb., jíž se k civilním soudům vrátily obchodní věci, bylo obnoveno správní soudnictví zavedením soudního přezkumu správních rozhodnutí a došlo ke zrušení mimořádného opravného prostředku stížnosti pro porušení zákona a zavedení dovolání. Novelou č. 171/1993 Sb. došlo k odstranění zásady materiální pravdy ze sporného řízení a zavedení rozsudku pro uznání a rozsudku pro zmeškání. Podrobnosti viz např. Nykodým, J.: Novela občanského soudního řádu, Bulletin advokacie, 2000, č. 8, s. 10-11. Tyto novely však pro koncentraci civilního procesu neměly takový význam jako ty výše uvedené. 14 Ke kritice nesystematické novelizace OSŘ a oddalování rekodifikace viz např. Vlk, V.: Pár poznámek a jedna úvaha nad 109. pokusem o opravu o. s. ř., Bulletin advokacie, 2009, č. 11, s. 43 či Winterová, A.: Nad perspektivami českého civilního procesu, Právní rozhledy, 2008, č. 19, s. 706.
- 13 -
v jakém nezáviděníhodném stavu se může ocitnout civilní proces. Z těchto důvodů se začalo hovořit o další novelizaci, která by měla být natolik zásadní, že by dokázala některé problémy civilního procesu uvést na přijatelnou úroveň, alespoň do doby, než dojde k rekodifikaci civilního procesu. O té, byť byla z nejrůznějších důvodů zmiňována její akutní potřeba, se totiž neustále hovořilo jako o „hudbě budoucnosti“. Důvodem byla skutečnost, že proces rekodifikace občanského práva procesního je považován za natolik náročný projekt, že si jeho přijetí nutně musí vyžádat velké množství času a energie. Překlenutím mezi problematickým stavem po velké novele a novým procesním kodexem se měla stát tzv. souhrnná novela. Ta modifikací některých institutů a zavedením institutů nových koncentraci řízení ještě prohloubila. Zejména zavedení přípravného jednání podle § 114c bylo většinou označováno za jeden z přelomů v současném občanském soudním řádu – a to jak kritiky institutu, tak jeho příznivci. Souhrnná novela institutem přípravného jednání pokračovala v tom, s čím započal zákon č. 59/2005 Sb. Institut přípravného jednání totiž nebyl v období před souhrnnou novelou zcela neznámý, byť se samo označení „přípravné jednání“ v tomto období v rámci textu zákona neobjevilo a § 114c upravoval před souhrnnou novelou onu obdobu přípravného jednání jen velmi volně.
- 14 -
III. Současná podoba koncentrace řízení ve fázích civilního řízení 1. Příprava jednání V civilním řízení by mělo platit jako pravidlo rozhodnutí věci při jediném jednání, z něhož by pouze v nemnohých případech mohla být učiněna výjimka. Pouze ve výjimečných případech je možné soudní jednání odročit. Pro toto tvrzení bereme za podklad § 114a odst. 1. K naplnění textu tohoto zákonného ustanovení měly sloužit některé zákonné instituty, jako tzv. kvalifikovaná výzva (§ 114b) a přípravné jednání (§ 114c) v rámci přípravy jednání či zákonná koncentrace (§ 118b) či již dnes zrušená soudcovská koncentrace (§ 118c). Formulace o rozhodnutí věci v jediném jednání obsažená v § 114a odst. 1 se však v reálu příliš neprojevila, spíše naopak. V praxi se soudní jednání vyznačovala častým odročováním, což zároveň většinou způsobovalo neúměrné prodlužování soudních řízení a tím i oddalování vynesení soudních rozhodnutí. Nutno zdůraznit, že v mnohých případech tak bylo činěno bez nutných důvodů a příčinou byla mnohdy skutečnost, že jednání nebyla včas a řádně připravena. S mnohokrát vysloveným názorem, že pokud nelze důvodně očekávat, že věc může být meritorně rozhodnuta, soud by neměl jednání nařizovat,15 jistě není nutné polemizovat a lze ho v tomto ohledu považovat za správný. Z těchto důvodů byla zřetelná snaha dosavadní stav zvrátit a naplnit tak i v praxi zákonnou formulaci o rozhodování věci v jediném jednání. Těžištěm se mělo stát posílení role přípravy jednání, při které by mělo být samotné jednání natolik dobře připraveno, že nebylo zapotřebí odročení věci a nařizování jednání nového. Velkou roli v tomto ohledu mělo začlenění institutu přípravného jednání, které bylo svým zaměřením koncipováno jako středobod pro jednání samé. Bez kvalitní přípravy jednání si proto lze jen těžko představit plynulý a bezproblémový průběh jednání samotného. Jde o jeden z faktorů, které se zásadním způsobem promítají do podoby jednání. V tomto ohledu je třeba připomenout, že příprava jednání klade nároky vedle účastníků také na soudce. Soudce musí před jednáním a při jeho přípravě náležitě prostudovat a promyslet skutkovou i právní
15
David, L, Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 521.
- 15 -
stránku věci, jak se mu ze žaloby (návrhu) jeví.16 Pokud soud neodmítne návrh na zahájení řízení, ani řízení nezastaví, pak je zřejmé, že bude nařízeno jednání. V takovém případě je třeba přípravu jednání považovat za naprostou nezbytnost a za obligatorní součást řízení. Výjimkou by měly být ty případy, které jsou natolik jednoduché a jednoznačné, že by se příprava jednání jevila jako zcela neúčelná. V takové situaci by nařízení přípravy jednání bylo nejen zbytečné, ale také kontraproduktivní, protože by zbytečně došlo k průtahům v řízení a tudíž by byl popřen prvotní smysl institutu přípravy jednání, jímž je urychlení řízení. Pokud se během přípravy jednání ukáže, že předchozí potřeba k nařízení jednání v důsledku přípravy jednání odpadne, tak toto jen potvrzuje tezi o nutnosti a prospěšnosti přípravy jednání, neboť sama skutečnost, že jednání nebylo nařízeno, je zapříčiněna právě důslednou a precizní přípravou jednání. Příprava jednání je tak považována za základ celého procesu. Její podceňování bývá pravidelným zdrojem nesoustředěného vedení řízení, při němž soud není vždy schopen reagovat na nepřínosnou důkazní aktivitu stran.17 Tím, že soud provádí důkazy navržené stranami, které jsou pro soudní rozhodnutí naprosto bezvýznamné, sice do důsledku respektuje právo stran na navrhování důkazů, nicméně na průběh samotného řízení má tento postup dopad pouze negativní – soud je nadměrně zatěžován a dochází ke zbytečným průtahům v řízení. Za této situace dochází ke střetu dvou rozličných oprávnění – práva „být slyšen“ s právem „na rozhodnutí ve věci“. Byť je nepochybně zřejmé, že obě tato oprávnění tvoří nedílnou složku práva na spravedlivý proces, zcela neomezené preferování jedné z nich by nutně muselo znamenat nepřiměřené omezení té druhé.
2. Výzva k vyjádření Přípravu jednání provádí předseda senátu a zákon mu v této souvislosti ukládá několik povinností uvedených v § 114a odst. 2. Prvotní povinností soudu je zjištění stanoviska žalovaného nebo ostatních účastníků (v případě nesporného řízení). Pravidlem se po novele č. 30/2000 Sb. stala písemná výzva soudu výše uvedeným 16
Škárová, M. a kolektiv: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Linde, 4. vydání, 2009, s. 259. 17 David, L, Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 520.
- 16 -
účastníkům řízení, aby se písemně vyjádřili ve věci a aby soudu předložili listinné důkazy, jichž se dovolávají. To se však nepoužije, pokud by se to v rámci konkrétního případu jevilo jako neúčelné. Pozdější novelizací byla rovněž začleněna možnost předsedy senátu vyžádat si zprávy mající význam pro řízení a rozhodnutí a ustanovení znalce.18 V tomto směru však začlenění této povinnosti nepředstavovalo nijak převratnou novinku, jednalo se pouze o konkretizaci a výslovné vyjádření možnosti, která byla v civilním procesu upravena v rámci možnosti soudu činit tzv. jiná vhodná opatření. Rovněž nelze nezmínit povinnost zajistit shromáždění potřebných důkazů, aby je bylo možno při jednání provést. Příprava dokazování pro jednání představuje jeden z hlavních účelů přípravy jednání. Příprava důkazů je tvořena zejména shromážděním potřebných listin a spisů, předvolání svědků a ustanovením znalců. Připomeňme, že možnost „činit jiná vhodná opatření“ zůstala při přípravě jednání zachována a v rámci § 114a odst. 2 je obsažena pod písmenem d). Tato možnost skýtá soudci poměrně rozsáhlá oprávnění a při široké představivosti může soudce činit různé kroky, jejichž jediným kritériem je vhodnost (tu posuzuje soud) a také nerozpornost s ostatními ustanoveními civilního procesu. Jestliže lze současnou úpravu koncentrace řízení považovat za velmi rigidní, což bude v dalších pasážích ještě specifikováno a doloženo, tak je možné na § 114a odst. 2 písm. d) pohlížet jako na poměrně liberální ustanovení, které ponechává soudci volnost a možnost uvážení.
3. Kvalifikovaná výzva Zásadní institut přípravy jednání představuje tzv. kvalifikovaná výzva podle § 114b. Svým pojetím navazuje na obecnou úpravu obsaženou v § 114a odst. 2 písm. a). Kvalifikovaná výzva je konstruována jako instrument k naplnění cíle přípravy jednání: rozhodnutí věci při jediném jednání. V případě nerespektování usnesení o kvalifikované výzvě žalovaným má toto následky pro další průběh řízení a jeho výsledek. Po uplynutí lhůty k možnosti reagovat na kvalifikovanou výzvu ztrácí žalovaný oprávnění uplatňovat další skutečnosti a důkazy na svoji obranu. Zánik možnosti se bránit představuje pro žalovaného zásadní a dalekosáhlou okolnost. V tomto ohledu vycházel 18
Při ustanovení znalců je zapotřebí náležitě zvážit, zda by mu nemělo předcházet předběžné jednání s účastníky. Viz Škárová, M. a kolektiv: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Linde, 4. vydání, 2009, s. 259.
- 17 -
zákonodárce ze skutečnosti, že včasné a efektivní účinné poskytnutí právní ochrany žalovanému záleží mimo jiné i na jeho vlastním postupu v řízení. Kvalifikovaná výzva může být vydána místo výzvy dle § 114a odst. 2 písm. a) anebo i po jejím vydání, pokud této výzvě žalovaný řádně a včas nevyhověl a soud tudíž nemá vymezen okruh všech skutečností sporných mezi stranami. Příprava soudu na jednání by v tomto případě ani nebyla objektivně možná, neboť by nemohl předpokládat, jaký by žalovaný při přípravném jednání nebo při jednání samotném zvolil postup pro svoji další obranu.19 Účelem kvalifikované výzvy je vedle urychlení průběhu řízení také zajištění a umožnění řádné obrany žalovaného. V případech, kdy byla u soudu uplatněna řádná žaloba, která v důsledku jednoznačného vylíčení skutečností vytváří předpoklad pro rozhodnutí ve věci, a kdy je další postup ve věci závislý na obraně žalované strany, nabízí zákon soudu možnost vyvolat její procesní aktivitu.20 Smyslem této procesní aktivity je umožnění obrany žalovanému proti tvrzením obsaženým v žalobě. Prostředkem k tomu je soudní výzva, která žalovanému ukládá povinnost, aby na svoji obranu sdělil soudu všechny skutečnosti vyvracející tvrzení žalobce. Pokud se soudu nepodaří v důsledku neuposlechnutí výzvy vyvolat u žalovaného součinnost, dochází ke zhoršení jeho procesního postavení. V tomto směru záleží především na žalovaném, jak rychle a účinně mu bude soudem poskytnuta právní ochrana. Soud mu dává možnost a záleží jen na něm samotném, zda této možnosti využije či zda si dobrovolně zhorší svoji pozici. Jako kritérium pro vydání kvalifikované výzvy zákonodárce uvádí povahu věci nebo okolnosti případu. Povaha věci umožní vydání usnesení dle § 114b zejména v situaci, kdy je zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo možné věc rozhodnout. Zjišťování skutkového stavu věci tedy musí být zvláště složité anebo i v případě, že tomu tak není, musí existovat mimořádné skutečnosti, z nichž lze učinit závěr, že pro přípravu řízení a následné rozhodnutí ve věci se není možné obejít bez 19
Viz Škárová, M. a kolektiv: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Linde, 4. vydání, 2009, s. 262 a David, L, Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 523. 20 David, L, Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 522.
- 18 -
dalšího vyjádření žalovaného. Naopak ve zcela jednoduchých věcech je vydání kvalifikované výzvy vyloučeno.21 Je na místě připomenout, že v době přípravy tzv. souhrnné novely se z okruhu soudů nalézacích ozývaly požadavky, do značné míry ovlivněné praxí odvolacích soudů, aby byla ze zákona vypuštěna formulace podmiňující užití kvalifikované výzvy pouze v případě, že to vyžaduje „povaha věci“. Tento názor byl podložen argumenty, že i tu nejjednodušší věc je vhodné „nastartovat“ kvalifikovanou výzvou a žalovaného tak včas vtáhnout do hry, a že stanovená nejméně třicetidenní lhůta je dostatečně dlouhá na to, aby nedocházelo k nepřiměřeným tvrdostem. Souhrnná novela nicméně tyto požadavky nereflektovala. Soud ani po této novele nemůže vydat kvalifikovanou výzvu v případě, že to sám uzná za vhodné na základě své úvahy a kritériem nadále zůstala „povaha věci nebo okolnosti případu“.22 Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v některých svých rozhodnutích vyložil formulaci „vyžaduje-li to povaha věci“ poměrně restriktivně v tom ohledu, že sem spadá skutková náročnost nebo zvláštní obtížnost sporu,23 lze se domnívat, že se v praxi může vyskytnout značné množství opravných prostředků, podaných proti rozsudkům pro uznání vydaným na základě neadekvátní či chybějící reakce žalovaného na kvalifikovanou výzvu. Toto kritérium pro vydání kvalifikované výzvy nelze považovat za příliš šťastně zvolené. Adekvátnější by se jevilo nechat soudům ještě větší míru uvážení – kritériem by neměla být ani tak povaha věci pevně stanovená zákonem, jako spíš možnost soudu vydat kvalifikovanou výzvu v případě, že se mu dle jeho uvážení toto jeví jako efektivní a potřebné. Požadavek, aby ze zákona byla vypuštěna podmínka povahy věci, lze považovat za naprosto oprávněný. Zákon by neměl jít cestou soudu striktně předepisovat, co má činit, ale dát mu možnost reagovat na konkrétní situace, které mohou být od sebe navzájem značně odlišné.
21
David, L, Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 523-524 a Winterová, A.: Přípravné jednání v civilním soudním řízení, Právní fórum, 2009, č. 6, č. 1, s. 226. 22 Jirsa, J.: Souhrnná novela OSŘ, Právní rozhledy, 2009, č. 6, s. 203. 23 Rozhodnutí NS, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004.
- 19 -
3.1 Kvalifikovaná výzva a platební rozkaz Kvalifikovaná výzva je připuštěna také v případech, kdy byl vydán platební rozkaz, elektronický platební rozkaz či evropský platební rozkaz. Za této situace může být kvalifikovaná výzva učiněna vždy, neboť na tento okruh případů se nevztahuje podmínka, že usnesení může být vydáno pouze v případě, kdy tak umožňuje povaha věci nebo okolnosti případu. Z povahy jednotlivých výše uvedených platebních rozkazů vyplývá, že při jejich vydávání je skutkový stav natolik zřejmý a jednoznačný, že soud považuje za vhodné řízení o věci maximálním způsobem urychlit. Pokud by žalovaný s takovým postupem soudu nesouhlasil, proti výše uvedeným platebním rozkazům se může bránit. Vzhledem k charakteru této obrany, která je relativně jednoduchá a vyžaduje především splnění formálních požadavků, lze očekávat, že bude úspěšná a platební rozkaz bude zrušen. Za situace, že by pro vydání kvalifikované výzvy bylo nutné mimořádných okolností nebo zvláštní povahy věci, jako je tomu u ostatních případů spadající pod § 114b odst. 1, řízení by mohlo být zbytečně a neúměrně prodlouženo. Tím by se věc zbytečně zkomplikovala, neboť pro vydání platebního rozkazu se přepokládá, že soud správně posoudil věc a považoval ji za „jednoduchou a jednoznačnou“. Nutnost existence mimořádných okolností či zvláštní povaha věci pro vydání kvalifikované výzvy ve věcech, v nichž byl vydán některý ze zmíněných druhů platebních rozkazů by tak v podstatě v praxi vydání této výzvy vylučovala, neboť sám charakter těchto věcí neexistenci těchto mimořádných okolností či zvláštní povahy věci přepokládá.
3.2 Nepřípustnost kvalifikované výzvy Kvalifikovaná výzva nesmí být nikdy vydána ve dvou případech: ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír24 a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2. Byť zákon toto výslovně stanoví ve svém textu, nepřípustnost kvalifikované výzvy v těchto dvou oblastech vyplývá z logiky věci a z povahy těchto druhů řízení. V ostatních případech je použití kvalifikované výzvy věcí úvahy předsedy senátu. Vzhledem
24
Podle § 99 lze uzavřít a schválit smír pouze připouští-li to povaha řízení a jeho předmětu. Jedná se o věci, které je možné zahájit i bez návrhu, věci týkající se osobního stavu a věci, které nelze vyřešit dohodou účastníků.
- 20 -
k tomu, že je zapotřebí respektovat skutečnost, že žalovaný má právo se bránit pouhým popřením žalobcových tvrzení, měl by mít při vydání kvalifikované výzvy předseda senátu odůvodněný dojem, že žalovaný má k dispozici skutečnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch, a na základě tohoto úsudku ho vyzvat, aby je soudu do určité lhůty předložil.25 Cestou kvalifikované výzvy nelze postupovat ani v případě, že je zřejmé, že bude žaloba zamítnuta i přes procesní pasivitu na straně žalovaného – i v tomto ohledu se na kvalifikovanou výzvu nepohlíží formalisticky, ale výhradně v materiálním smyslu.26 Obsahové náležitosti usnesení o vydání kvalifikované výzvy vymezuje zákonodárce jednoznačně. Žalovanému soud v písemné podobě ukládá povinnost, aby se ve věci písemně vyjádřil a vylíčil rozhodující skutečnosti, pokud nárok uplatněný v žalobě zcela neuznává. Ve vyjádření musí žalovaný vylíčit rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojit důkazy na podporu svých tvrzení. To není splněno za situace, že žalovaný na svoji obranu uvede pouze povšechná odmítnutí žalobcových tvrzení, bez konkrétních vysvětlení či jen námitky procesní povahy.27 Byť tedy žalovaný má právo žalobcova tvrzení pouze popírat a nemusí uvádět nic dalšího na podporu svých tvrzení, vystavuje se tímto jednáním nebezpečí, že v případě přesvědčivých argumentů žalobce a jím předložených důkazů na jejich podporu, může vzít soud žalobcova tvrzení za prokázaná a rozhodnout v neprospěch žalovaného. Je na místě rovněž připomenout, že zatímco v případě vad žaloby má soud povinnost pokusit se tyto vady odstranit, v případě vyjádření žalovaného tuto povinnost soud nemá.28 K podání kvalifikovaného vyjádření stanoví soud žalovanému lhůtu, jejíž dolní hranice je zákonem omezena na 30 dní od doručení usnesení.29 Vzhledem k tomu, že s vyjádřením žalovaného spojuje zákon závažné důsledky, je v tomto případně stanovena povinnost usnesení doručit do vlastních rukou a zároveň vyloučeno náhradní doručení. Formulace o zákazu doručení usnesení o kvalifikovaném vyjádření 25
Škárová, M. a kolektiv: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Linde, 4. vydání, 2009, s. 262. 26 David, L, Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 523. 27 Tamtéž s. 524. 28 Tamtéž. 29 V případě, že byl ve věci vydán platební rozkaz, elektronický platební rozkaz či evropský platební rozkaz určí soud lhůtu k podání vyjádření až ode dne podání odporu.
- 21 -
žalovanému před doručením žaloby zároveň nevylučuje doručení usnesení současně se žalobou. Usnesení o kvalifikované výzvě nelze vydat nebo doručit, jakmile ve věci proběhlo přípravné jednání podle § 114c nebo první jednání ve věci. Soud toto usnesení tedy může vydat v průběhu přípravného či prvního jednání. V praxi je však výše uvedená možnost poněkud problematická z důvodu proveditelnosti a především užitečnosti pro samotné řízení.30
3.3 Fikce uznání nároku žalovaným V případě doručení kvalifikované výzvy má žalovaný povinnost se k věci ve stanovené lhůtě vyjádřit. Pokud tak neučiní, nastupuje zde fikce, že nárok vůči němu uplatňovaný uznává
v plné výši.31
Vzhledem
k těmto závažným
důsledkům
kvalifikované výzvy musí být žalovaný poučen o následcích, jinak by fikce uznání nároku nemohla vzniknout. Pouze za předpokladu, že by existoval vážný důvod, kvůli kterému by se žalovaný nemohl vyjádřit, nemá skutečnost, že žalovaný na výzvu soudu nereagoval, tyto důsledky. Žalovaný však musí soudu sdělit ve lhůtě stanovené pro vyjádření, jaké vážné důvody mu ve vyjádření brání. Fikce uznání nároku nastupuje také tehdy, jestliže žalovaný na své straně má vážné důvody, které mu ve vyjádření brání, ale tento důvod soudu nesdělí, či mu ho sdělí po lhůtě stanovené soudem k vyjádření. Jakmile nastoupily účinky fikce, již je za řízení nelze žádným způsobem zvrátit a to ani plynutím času nebo důkazem opaku. Samotná fikce uznání nároku žalobce je však ve své konstrukci velmi problematická a již od svého zavedení byla podrobena značné kritice. Oponenti této koncepce připouštějí, že v dnešní době, kdy v souvislosti s modernizací a rozvojem dochází k prudkým změnám v hospodářství, jež současně vyžadují, aby se tomuto tempu jeho rozvoje přizpůsobovalo také civilní soudní řízení, nesmí být řízení neúměrně dlouhé. Zároveň však zdůrazňují, že fikce uznání nároku
30
Bartoníčková, K., Křiváčková, J.: Koncentrace civilního soudního řízení zavedená zákonem č. 7/2009 Sb. a problémy s ní spojené, Právní rozhledy, 2009, č. 17, s. 611. 31 Pokud však jsou splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, nedochází k uznání nároku žalobce žalovaným ani v případě, že žalovaný na výzvu soudu nereagoval.
- 22 -
žalovaným, tak jak je zakomponována v § 114b, nepředstavuje adekvátní projev snahy o urychlování průběhu civilního řízení. Jestliže lze lhůtu k vyjádření účastníkovi prodloužit, ale nikoliv prominout, tak může nastat situace, kdy se sice účastník vyjádří ještě před vydáním rozsudku pro uznání, avšak až po lhůtě stanovené mu soudem. Jak vyplývá z předchozího odstavce, musí tento stav nutně vést k vydání rozsudku pro uznání. To je možná ve svém důsledku pro účastníka, jenž lhůtu zmeškal, velmi tvrdé, nicméně z formálního hlediska naprosto nenapadnutelné, neboť zákon zde hovoří jasně. Rozsudek pro uznání však hrozí i účastníkovi, který se sice na výzvu soudu nevyjádřil z vážného důvodu (ten by za normální situace měl představovat dostatečnou omluvu pro zmeškání), a ve lhůtě stanovené pro vyjádření ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání. Toto ve svém důsledku pro účastníka nejen velmi tvrdé, ale také nerozumně koncipované ustanovení, se v takové podobě setkalo s negativním hodnocením nejen v odborné sféře, ale také na něj bylo upozorněno v některých rozhodnutí Nejvyššího soudu.32 Podle Jirsy představuje souhrnná novela přísnění podmínek pro vydání výzvy dle § 114b i pro vydání rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5. Tím, že kvalifikovanou výzvu nebude možné vydat po přípravném jednání a rozsudek pro uznání nebude možné vydat při splnění předpokladů pro zastavení řízení, ani při nedostatku jeho podmínek, budou na soud kladeny větší nároky, aby pečlivěji zkoumal náležitosti žaloby před vydáním kvalifikované výzvy a mělo by tak být zabráněno automatismům v rozhodování. Praxe soudů se totiž mnohdy vyznačovala paušálním užíváním kvalifikované výzvy ve všech sporných věcech, u nichž to zákon výslovně nevylučoval.33 Domnívám se, že toto hodnocení kvalifikované výzvy a odsouzení jejího zvýšeného užívání v praxi není příliš spravedlivé. Jak se záhy ukáže, přípravné jednání podle § 114c je naopak preferováno zákonodárcem a podle mého názoru neodůvodněně – není možné zvýšené užívání jednoho institutu kritizovat a druhé naopak preferovat. A vůči soudci není ani takový přístup ze strany zákonodárce vhodný.
32 33
Viz rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 a sp. zn. 21 Cdo 2433/2004. Jirsa, J.: Souhrnná novela OSŘ, Právní rozhledy, 2009, č. 6, s. 203.
- 23 -
4. Přípravné jednání Přípravné jednání je obsaženo v jediném, zato však v rozsáhlém § 114c, který je tvořen sedmi odstavci a do civilního procesu byl začleněn prostřednictvím tzv. souhrnné novely. Určité prvopočátky přípravného jednání ale byly do civilního procesu integrovány již novelou č. 59/2005 Sb. Ta přípravě jednání vtiskla skutečně materiální obsah a odkazem na § 118a odstranila pochybnost, zda je činnost soudu podle § 114c nezbytnou součástí přípravy jednání. Souhrnná novela pak toto ustanovení, tím že přípravu jednání výslovně upravila a precizovala, povýšila na zásadní institut posilující úlohu přípravy jednání. Od tzv. jiného soudního roku,34 přes obecně upravené přípravné jednání, tak o. s. ř. dospěl až ke konkrétní úpravě přípravného jednání.35 Dosavadní soudní praxe totiž navzdory předcházejícím novelám nevedla k naplňování požadavku na rozhodování ve věci při jediném jednání. Instituty začleněné tzv. velkou novelou se totiž ukázaly jako nedostačující, neboť efektivním způsobem nesměřovaly soudy k tomu, že by první jednání ve věci přestalo být rokem, při němž byly často teprve odstraňovány mezery ve stavu připravenosti procesu v rovině zkoumání podmínek řízení a ohledně procesní vybavenosti stran ve vztahu k úplnosti splnění jejich základních procesních povinností.36 Souhrnná novela tak pokračovala v trendu nastoleném novelou č. 59/2005 Sb., tedy posílení významu jiné formy ústního jednání s účastníky, než je jednání ve věci samé ve smyslu § 115 a přímo do textu byl začleněn termín „přípravné jednání“ a podrobně upravena jeho podoba.37 Winterová38 upozorňuje, že navzdory svému názvu přípravné jednání není jednáním ve smyslu § 115 až 119a. Průběh přípravného jednání může být velmi neformální a musí být neveřejné, neboť pro něj neplatí ustanovení týkající se průběhu jednání upravené § 117 a 118, ani ustanovení o veřejnosti jednání dle § 116. Rovněž pro
34
Tato možnost byla využívána spíše zřídka některými soudy jako způsob relativně neformálního setkání s účastníky. Konat se ostatně může i za současné úpravy podle § 114a odst. 2 písm. e) jako „jiné vhodné opatření“. 35 Ještě před začleněním přípravného jednání bylo některými soudci prováděno tzv. předjednání, při němž docházelo zejména (1) k pokusům o smír, a pokud se smír nezdařil, tak (2) k podrobnému probrání věci, kdy byli účastníci seznámeni s předběžným soudcovým názorem a (3) k vyjasnění sporných a nesporných skutečností, aby se vyjasnilo, co podle § 120 odst. 4 není nutné prokazovat. Viz Jirsa, J.: Souhrnná novela OSŘ, Právní rozhledy, 2009, č. 6, s. 204. 36 David, L, Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 530. 37 Jirsa, J.: Perspektivy procesního práva, Právní rozhledy, 2008, č. 12, s. 430. 38 Winterová, A.: Přípravné jednání v civilním soudním řízení, Právní fórum, 2009, č. 6, č. 1, s. 227.
- 24 -
něj neplatí ani jiná ustanovení, která se týkají jednání nebo s ním spojují právní účinky – např. § 96 odst. 4, § 101 odst. 3, § 110 odst. 3, atd. Z těchto důvodů nemůže přípravné jednání za žádných okolností fungovat jako náhrada samotného jednání a ani při něm nemůže být vydáno rozhodnutí vydávané při jednání. Pokud řízení neskončilo smírem či jiným způsobem, tak jednání musí být nařízeno a rozhodnutí při něm být vydáno. Což ovšem nevylučuje situaci, kdy v během přípravy jednání účastníci při splnění podmínek § 115a souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Na rozdíl od kvalifikované výzvy, u níž hraje roli povaha soudního řízení, je možné nařídit přípravné jednání ve všech věcech civilního soudního řízení, tedy i ve věcech v nichž je soudu vydání výzvy podle § 114b zapovězeno. Kromě všech druhů sporného řízení, včetně sporných věcí statusových jako je řízení o určení rodičovství či o rozvod manželství, se jedná i o věci nesporné uvedené v § 120 odst. 2. Přestože však lze ve všech řízeních uvedených v § 120 odst. 2 uskutečnit přípravné jednání, nic tato skutečnost nemění na tom, že koncentrace řízení se uplatní pouze u sporných řízení, a to jen u těch, která nejsou uvedena v § 120 odst. 2.
4.1 Účel a obsah přípravného jednání Účel a obsah přípravného jednání je vymezen v třetím odstavci § 114c. Obsah přípravného jednání je zákonem určen jen volně, neboť výčet aktivit předsedy senátu, které má a může během přípravného jednání učinit, je pouze příkladný a nikoliv taxativní. Soud je tímto výčtem zmocněn k uložení dalších procesních povinností účastníkům, aby byl naplněn materiální účel řízení. Jednotlivé povinnosti účastníků při přípravném jednání jsou naopak upraveny velmi striktně, stejně jako následky vzniklé při nedodržení těchto povinností. Přípravné jednání může splnit svůj účel především za předpokladu, pokud není znám okruh relevantních a sporných skutečností a nejsou navrženy potřebné důkazní prostředky, protože účastníci svou důkazní povinnost a povinnost tvrzení nesplnili vůbec, či ji splnili pouze z části.39
39
Škárová, M. a kolektiv: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Linde, 4. vydání, 2009, s. 265.
- 25 -
Předseda senátu má při přípravném jednání zejména: a) Za součinnosti účastníků odstranit případné pochybnosti o existenci podmínek řízení a jeho dalších překážek a k odstranění těchto zjištěných nedostatků přijmout nezbytná opatření.
b) Učinit výzvu účastníkům, aby ústně „do protokolu doplnili svá potřebná tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc a návrhy na provedení důkazů k jejich prokázání“.
Tato formulace je zaměřena především na případy, kdy navzdory přípravě proběhlé dle § 114a odst. 2 účastníci povinnost důkazní či povinnost tvrzení nesplnili zcela v potřebné míře. Tento instrument má za účel minimalizaci povinnosti soudu poskytovat až při jednání poučení podle § 118a, o němž bude podrobněji pojednáno níže. Je-li tedy soudu zřejmé, že by podle stavu konkrétní kauzy v případě přímého nařízení jednání musel postupovat podle § 118a, musí tak učinit již během přípravy jednání, nejpozději při přípravném jednání, při němž se s účastníky pokusí odstranit mezery v jejich plnění povinností, poskytne jim případně jiná procesní poučení (zejména ve smyslu § 118a odst. 4) a jde-li o sporné řízení, upozorní je nejen na neúplnost jejich tvrzení a důkazních návrhů, ale též na následky neunášení břemen.40
c) Pokusit se s účastníky o smírné vyřešení věci podle § 99. d) Je možné uložit účastníkům splnění dalších procesních povinností potřebných k dosažení účelu řízení, například ohledně zastoupení či doručovací adresy.
4.2 Procesní povinnosti účastníků Účastníci musí splnit procesní povinnosti uložené jim soudem zásadně do skončení přípravného jednání. Pouze ve zcela výjimečných situacích může být
40
David, L, Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 532.
- 26 -
na žádost účastníka stanovena soudem delší lhůta ke splnění procesních povinností, zejména k doplnění tvrzení o skutečnostech rozhodujících pro věc či k podání návrhů na provedení důkazů. Důvodem prodloužení lhůty ke splnění povinnosti může být například situace, kdy účastník povinnosti mu uložené splnit chce, ale objektivní podmínky mu to neumožňují - tím by mohl být popřen samotný účel jednání. Rovněž by soud měl zohlednit povahu tvrzené skutečnosti či navrhovaného důkazu, které rovněž mohou být důvodem pro prodloužení lhůty pro splnění procesních povinností. Nicméně i zde je stanovena zákonem hranice 30 dnů, kterou případná lhůta určená soudem nesmí přesáhnout. Příčinou takového omezení lhůty je především snaha zabránit neúměrnému prodlužování řízení. V zájmu rovnosti stran lze poskytnout lhůtu ke splnění procesních povinností i druhé straně, pokud by se ukázalo, že v důsledku uplatněných skutečností či důkazních návrhů protistrany by se tato strana mohla bránit jinak.41 Nelze nicméně pominout otázku, zda jsou takto poskytnuté lhůty skutečně účelné a zda neeliminují možné přínosy koncentrace řízení. Mohou totiž prodloužit řízení, což jde zcela proti smyslu koncentrace. Bartoníčková a Křiváčková upozorňují na problém, pokud je možné koncentraci řízení vztáhnout na všechny procesní povinnosti. Doporučují, aby se koncentrace řízení uplatňovala pouze u povinnosti doplnit potřebná tvrzení o skutečnostech a navrhnout provedení důkazů k jejich prokázání, jak je to vymezeno v § 114c odst. 3 písm. b). Za „jinou procesní povinnost potřebnou k dosažení účelu řízení“ podle § 114c odst. 3 písm. d) lze považovat také povinnost účastníka dostavit se ke znalci. Tato povinnost musí být splněna do konce přípravného jednání, pouze v případě, že jsou pro to důležité důvody a účastník o to požádá, tak může být pro její splnění stanovena soudem lhůta. Pokud tak účastník neučiní, tak nastane absurdní situace.42 Nesplnění povinností uložených účastníkům soudem v rámci přípravného jednání je spojeno se závažnými procesními důsledky. Ke skutečnostem uvedeným a k důkazům označeným po skončení přípravného jednání, případně po uplynutí lhůty soudem stanovené podle § 114c odst. 4, již nemůže být přihlédnuto, výjimka může nastat pouze při splnění podmínek uvedených v § 118b odst. 1. To však neplatí pro věci spadající pod ustanovení § 120 odst. 2, na které se koncentrace důkazů nevztahuje. 41
Tamtéž, s. 533. Bartoníčková, K., Křiváčková, J.: Koncentrace civilního soudního řízení zavedená zákonem č. 7/2009 Sb. a problémy s ní spojené, Právní rozhledy, 2009, č. 17, s. 612.
42
- 27 -
Ačkoliv u nich může být uskutečněno přípravné jednání, lze uvádět tzv. nové skutečnosti a důkazy i po jeho ukončení. Koncentrace řízení v rámci přípravného jednání představuje natolik zásadní skutečnost, že o tom účastníci musí být před skončením přípravného jednání předsedou senátu poučeni.
Jirsa zdůrazňuje, že by průběh přípravné jednání neměl být až na výjimky zatěžován tím, že soud bude spolu s účastníky vyjasňovat, zda jsou splněny podmínky řízení (což by mělo být vyjasněno ještě před jeho konáním), či odstraňováním nedostatků v tvrzení (k tomu má sloužit především písemná výzva podle § 43 odst. 1 – v případě žalobce a § 114b odst. 1 – v případě žalovaného).43 Soud by měl při přípravném jednání především usilovat o usmíření účastníků. To by mělo být ústředním motivem, jímž by soud měl být při přípravném jednání veden a měl by se snažit k němu nasměrovat i účastníky. V případě, že bude pokus o smír neúspěšný, musí být za aktivní součinnosti účastníků vyjasněno, které skutečnosti jsou mezi nimi sporné a které nikoliv. Rovněž musí být navrženy důkazy k provedení důkazů v rámci samotného jednání. Jirsa k tomu poněkud optimisticky dodává, že po takovém přípravném jednání, navíc s důsledky zákonné koncentrace řízení, bude již jen pramálo důvodů pro to, aby při následném jednání nebylo ve věci rozhodnuto.44 Před i po přijetí souhrnné novely se objevila řada názorů, jež k institutu přípravného jednání a samotné souhrnné novele Jirsův optimismus zdaleka nesdílely. V dalších částech této práce budou tyto kritické pohledy ještě zmíněny.
43
Jirsa, J.: Souhrnná novela OSŘ, Právní rozhledy, 2009, č. 6, s. 204. Jirsa zde rovněž shrnuje cíle, ke kterým by mělo sloužit přípravné jednání především: - pokusu o smír mezi účastníky, - výzvě k doplnění tvrzení a důkazních návrhů (poučení podle § 118a), - inventuře skutkových tvrzení, - vytřídění důkazů. - slyšení účastníků za účelem ustanovení znalce a k jeho ustanovení, - probrání věci, - částečnému hmotněprávnímu poučení spočívajícím zejména v odkazu na související judikáty, - seznámení účastníků s dalším postupem, - stanovení termínu jednání ve věci, - sdělení různých námitek (podjatosti, nepříslušnosti, nedostatku pravomoci…). 44 Jirsa, J.: Souhrnná novela OSŘ, Právní rozhledy, 2009, č. 6, s. 204.
- 28 -
4.3 Vztah přípravného jednání a kvalifikované výzvy Soudce má volbu, v jaké formě přípravné jednání nařídí a rovněž zda ho vůbec nařídí, neboť se nejedná o obligatorní institut procesního práva. Záleží na úvaze soudce, zda v konkrétním případě považuje přípravné jednání za nutné. V tomto směru se soudu nabízí více alternativ, jakým způsobem přípravu jednání provede a není v tomto ohledu vázán návrhy účastníků na nařízení přípravného jednání – byť pochopitelně tyto návrhy mohou být pro soudce určitým impulsem a může je v rámci vlastních úvah zohlednit a přípravné jednání nařídit. Přípravné jednání může navazovat na jiné formy přípravného jednání (např. příprava jednání předsedou senátu dle § 114a odst. 2) nebo může být nařízeno přímo bez takové návaznosti.45 V souhrnu řečeno: není-li tedy možné rozhodnout bez jednání na základě § 115a a nelze-li připravit jednání cestou výzvy k vyjádření podle § 114a odst. 2, ani prostřednictvím kvalifikované výzvy či soudce nepovažuje kvalifikovanou výzvu za účelnou a vhodnou, tak je na místě přípravné jednání. Co se týče vztahu přípravného jednání a kvalifikované výzvy podle § 114b, tak byť je jejich účel totožný, tyto dva instituty se v rámci jednoho řízení navzájem vylučují a nemohou být užity současně v jednom řízení o určitém totožném nároku – zákon to striktně vylučuje. Soud si tedy po zahájení řízení v rámci přípravy jednání musí vybrat, který z nich využije. Pro tvrzení, že se navzájem přípravné jednání s kvalifikovanou výzvou vylučují, vycházíme z formulací obsažených v § 114c odst. 1 a § 114b odst. 3. V rámci přípravy jednání se soud musí rozhodnout, zda užije kvalifikované výzvy nebo nařídí přípravné jednání. Pochopitelně, že pokud pro tyto dva instituty nejsou podmínky, nelze nařídit ani jeden z nich, neboť nejsou obligatorní, ale soud musí vycházet z konkrétní situace. V případě, že postačí obvyklá příprava podle § 114a odst. 2 a věc může být po této přípravě rozhodnuta v rámci jediného jednání, nebo je dokonce možné věc rozhodnout bez nařízení jednání, tak není možné přípravné jednání nařídit. Zatímco pro vydání kvalifikované výzvy se vyžaduje „povaha věci nebo okolnosti případu“, tak nařízení přípravného jednání brání „neúčelnost“ s ohledem na okolnosti případu. Jirsa zmíněnou neúčelnost ztotožňuje s „jednoduchostí“ věci – a dodává, že tam, kde bude jasné, že ve věci bude tak jako tak rozhodnuto při prvním
45
Winterová, A.: Přípravné jednání v civilním soudním řízení, Právní fórum, 2009, č. 6, č. 1, s. 226.
- 29 -
jednání, nebude třeba nařizovat přípravné jednání a zbytečně tím prodlužovat řízení.46 V tomto pohledu lze spatřovat určitou problematičnost, neboť jak se záhy ukáže, tak nic nelze považovat za zcela jednoznačné a někdy i věc, která by se na první pohled mohla jevit jako zcela jednoduchá, se za určitých okolností může ukázat jako velmi složitá.47 Z výše uvedeného je možné usoudit, že soudce by měl ve sporném řízení vždy přistoupit buď ke kvalifikované výzvě, nebo k nařízení přepravného jednání, pokud mu v tom nebrání okolnosti v zákoně přímo uvedené.48 Z dikce zákona lze odvodit, že zákonodárce pravděpodobně při přípravě jednání upřednostňuje přípravné jednání na úkor kvalifikované výzvy. Vyplývá to z formulace, že pokud jsou splněny podmínky pro kvalifikovanou výzvu, tak ji předseda senátu může nařídit, zatímco pokud nastanou podmínky pro přípravné jednání, tak to bude nařízeno – což ve skutečnosti lze vykládat jako kategorický příkaz soudci, aby tak učinil. Lze jen stěží zjistit, odkud vzal zákonodárce jistotu, že je přípravné jednání tím nejpříhodnějším institutem k urychlení civilního procesu a že k tomuto zrychlení přispěje výraznějším způsobem, než ostatní způsoby přípravy jednání. Domnívám se, a v následujících pasážích této práce se to pokusím doložit, že tato preference přípravného jednání na úkor ostatních forem přípravy jednání není nijak zdůvodnitelná a nespočívá na reálném základě. V odborné diskusi byl tento krok vysvětlován tak, že se zákonodárce snaží zabránit předem daným automatismům z minulých dob, kdy byla kvalifikovaná výzva vydávána paušálně pro každé sporné řízení. Zároveň se snaží donutit soudce, aby se nad vydáním kvalifikované výzvy více zamýšleli, neboť její ukvapené vydání vyloučí nařízení přípravného jednání a tím i koncentraci řízení k okamžiku skončení přípravného jednání.49 Znovu tedy k již jednou uvedenému – když zákonodárce brojí proti paušálnímu užívání kvalifikované výzvy, což snad lze hodnotit s pochopením, proč však preferuje automatické nařizování přípravného jednání, jakmile to zákon nezapovídá?
46
Jirsa, J.: Souhrnná novela OSŘ, Právní rozhledy, 2009, č. 6, s. 204. Na tuto problematičnost naráží např. Svoboda, K.: Nový režim koncentrace v civilním sporu – z bláta do louže, Bulletin advokacie, 2009, č. 3, s. 22-23. 48 Winterová, A.: Přípravné jednání v civilním soudním řízení, Právní fórum, 2009, č. 6, č. 1, s. 226. 49 Viz Jirsa, J.: Souhrnná novela OSŘ, Právní rozhledy, 2009, č. 6, s. 203 a Jirsa, J.: Proč bychom se souhrnné novely báli? Bulletin advokacie, 2009, č. 6, s. 24. 47
- 30 -
Preference přípravného jednání na úkor ostatních forem přípravy jednání mi připadá jako neodůvodněná. Tlačit soud k tomu, aby nařizoval přípravné jednání, jakmile mu to není zákonem zapovězeno se nejeví jako rozumné, neboť tím může být mnohdy řízení prodlouženo a nikoliv zkráceno. Spíše je otázkou, zda by nemělo být na přípravné jednání pohlíženo jako na nejzazší mez, kdy se věc jeví natolik složitá, že by jeho nařízení mělo přispět k hladšímu průběhu řízení a zdárnějšímu vyřešení sporu. Proč by přidání další fáze řízení navíc mělo automaticky zkrátit ty ostatní fáze? Nicméně to se jeví spíše jako úvaha de lege ferenda, protože zákonodárce v současné úpravě opravdu staví přípravné jednání do popředí, snad by bylo možné dokonce říci, že ho přímo protěžuje.
4.4 Přítomnost při přípravném jednání Předvoláni musí být k přípravnému jednání všichni účastníci a také jejich zástupci, popřípadě další osoby, jejichž přítomnost je zapotřebí. Se zřetelem k závažným důsledkům nedostavení se k přípravnému jednání je vyloučeno náhradní doručení. Předvolání musí být doručeno do vlastních rukou, což je obdobné u kvalifikované výzvy v § 114b odst. 4. Předvolání všech účastníků a jejich zástupců lze chápat jako výraz rovnosti stran – v případě, že by soudu bylo umožněno předvolat pouze ty účastníky, u nichž by to považoval za potřebné, mohlo by to být těmi nepředvolanými chápáno jako oslabení jejich pozice v rámci sporu, případně za výraz předpojatosti soudu. Jestliže je soud povinen předvolat účastníky i jejich zástupce, z logiky věci vyplývá, že by se přípravného jednání měl zúčastnit jak účastník, tak jeho zástupce. Otázkou nicméně zůstává, zda je možné a nutné, v případě, když se účastník přípravného jednání zúčastnit nechce, ať již z jakéhokoliv důvodu, a raději se k tomu nechá na základě plné moci zastoupit zmocněncem, jeho neúčast na přípravném jednání považovat za zásadní nedostatek. Pravděpodobně nikoliv, neboť vzhledem k účelu tohoto ustanovení, by neměla být jeho neúčast při řádném zastoupení překážkou pro řádný průběh přípravného jednání.50
50
viz Škárová, M. a kolektiv: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Linde, 4. vydání, 2009, s. 266 a David, L, Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 532.
- 31 -
Na interpretační obtíž § 114c odst. 2 upozorňuje také Winterová, která ustanovení o přítomnosti účastníků a jejich zástupců považuje za matoucí a zákonodárcem nedostatečně propracované. Zároveň se domnívá, že přípravné jednání podle svého obsahu nevyžaduje osobní přítomnost účastníka a že ten se může nechat zastoupit zástupcem s plnou procesní mocí.51 Opřít se lze o obecná ustanovení o zastupování při civilním řízení, kdy platí, že má-li účastník zástupce, tak se doručuje pouze jemu, nestanoví-li zákon jinak. Zástupce s procesní plnou procesní mocí (nejčastěji advokát) je v procesu vnímán jako alter ego účastníka. Přítomnost účastníka je nutná pouze má-li něco osobně vykonat či při jeho nutné přítomnosti při úkonu soudu. Sankce, s nimiž zákon počítá pro nepřítomnost účastníků na přípravném jednání, se nemohou vztahovat na případ osobní nepřítomnosti účastníka zastoupeného řádně zástupcem (advokátem). To by mohlo představovat ohrožení samotné koncepce zmocnění, jak je vymezena v civilním procesu52 a mohlo by to narušit vztah mezi účastníkem a jeho zástupcem.
4.5 Následky nedostavení se k přípravnému jednání V § 114c jsou upraveny rovněž následky nedostavení se k přípravnému jednání jak pro žalobce tak pro žalovaného. Procesním následkem při nedostavení se žalovaného k přípravnému jednání je vznik fikce (resp. domněnka) o jeho uznání nároku uplatňovaným vůči němu žalobou podle § 153a odst. 3. Toto ustanovení je shodné s fikcí uznání nároku po vydání kvalifikované výzvy v § 114b odst. 5. Podmínkou vzniku fikce je řádné a včasné předvolání a řádné doručení předvolání (nejméně 20 dnů předem) k přípravnému jednání žalovanému. Pokud se žalovaný z důležitého důvodu a včas neomluví, nastoupí fikce uznání nároku. Podmínky pro uznání případné omluvy žalovaného musí být splněny kumulativně – včasná omluva z nedůležitého důvodu (a naopak) nemůže být soudem akceptována a nemůže zabránit nástupu fikce uznání nároku. Toto se však nevztahuje na věci, při kterých nelze uzavřít a chválit smír dle § 99 odst. 1 a 2 a věci uvedené v § 120 odst. 2. Smír lze uzavřít ve sporných věcech, v nichž to připouští dispozitivní povaha práva, o něž se jedná.
51 52
Winterová, A.: Přípravné jednání v civilním soudním řízení, Právní fórum, 2009, č. 6, č. 1, s. 227. Viz § 24 a § 28a odst. 1.
- 32 -
Druhý okruh těchto věcí je taxativně určen v § 120 odst. 2, jde např. o rozvod manželství, zúžení společného jmění manželů a další věci kogentní hmotněprávní úpravy. O následku vzniku fikce uznání nároku žalovaným musí být tento soudem poučen v předvolání k přípravnému jednání, jinak ke vzniku fikce nedojde. Fikce nenastane ani v případě splnění předpokladů pro zastavení řízení či odmítnutí žaloby.53 Proto nelze s každým, byť formálně nepochybným, nedostavením se žalované strany k přípravnému jednání bez potřebné materiální úvahy spojovat závěr o splnění formálních podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Ani v případě kvalifikované nepřítomnosti žalovaného nelze vydat rozsudek postavený na právním omylu v žalobě, jíž by nebylo možno ani při prokázání všech tvrzení vyhovět (viz § 153 odst. 1).54 Pro vydání rozsudku pro uznání není nutné jednání nařizovat, neboť tento rozsudek může být vydán i bez nařízení jednání.55 Jiný následek nastane v případě nedostavení se žalobce či jiného navrhovatele k přípravnému jednání. V takovém případě musí soud řízení zastavit. Podmínky, jež jsou pro zastavení řízení po nedostavení se žalobce na přípravné jednání, se shodují s podmínkami pro vydání rozsudku pro uznání po nedostavení se žalovaného na přípravné jednání podle § 114c odst. 6 – také žalobce musí být řádně a včas předvolán a v předvolání poučen o následcích nedostavení. Rovněž se žalobci dostává možnosti omluvy své neúčasti z důležitých důvodů. Na rozdíl od nedostavení se žalovaného zde není podmínka, aby bylo možné ve věci uzavřít smír, neboť zastavení řízení se nepovažuje za rozhodnutí ve věci nahrazující rozsudek. V řízení o zúžení společného jmění manželů je tedy možné zastavit řízení po nedostavení se žalobce k přípravnému jednání. Pokud se některý z účastníků z důležitých důvodů omluví, tak v zásadě mohou nastat dvě situace. Buď je nutno přípravné jednání nařídit znovu, neboť na rozdíl
53
Tyto situace by v praxi měly nastávat spíše zřídka, neboť obě by měly být zjištěny ještě před nařízením přípravného jednání a tudíž by k přípravnému jednání vůbec nemělo dojít. Pokud naopak nastane stav, že se žalovaný k soudu bez omluvy nedostaví a přitom nejsou splněny formální podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, lze ho sankcionovat pouze „běžným“ způsobem, např. uložením náhrady zaviněných nákladů či pořádkovou pokutu dle § 53. 54 David, L, Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 533. 55 Viz § 153a odst. 4.
- 33 -
od jednání zde není možná nepřítomnost některé ze stran, anebo je možné zvolit jinou formu přípravného jednání – např. kvalifikovanou výzvu dle § 114b. Pokud se žalobce nebo žalovaný nedostaví k přípravnému jednání a jsou splněny další předpoklady stanovené zákonem, tak vydání rozsudku pro uznání, resp. zastavení řízení představuje obligatorní zákonný postup a nemůže být věcí úvahy soudu. Soudce v tomto ohledu nemá jinou možnost, než učinit pouze to, co zákon přesně předepisuje. Rozsudek vydaný podle § 114b odst. 5 a § 114c odst. 6 je občas v praxi označován jako „kontumační rozsudek pro uznání“.56 Toto označení je však poněkud zjednodušující a setkává se s kritikou. Winterová v tomto směru upozorňuje, že zde dochází k nepřípustnému směšování dvou institutů různého charakteru, a sice rozsudku pro uznání s kontumací, což dle jejího názoru nelze, neboť se jedná o dvě zcela rozličné věci, a rozlišení zde je namístě nejen z důvodů terminologických.57 Zákon nijak neupravuje situaci, kdy se k přípravnému jednání nedostaví současně ani žalobce, ani žalovaný. Jak řešit tento stav není jednoznačné, názory na to se rozcházejí a zákonodárce situaci absencí této úpravy výrazně zkomplikoval. Podle některých názorů by soud měl vycházet z toho, že žalobce vzal svou žalobu zpět a řízení pro jeho bezpředmětnost zastavit.58 Jiné názory toto popírají, neboť oba následky podle § 114c odst. 6 a odst. 7 nastat nemohou, když nelze současně řízení zastavit a přitom rozhodnout ve věci. Podle Winterové dojde ke vzájemnému vyrušení obou následků, nenastane ani zastavení řízení, ani vydání rozsudku pro uznání, ale soud bude povinen jednání připravit jinak či rovnou jednání nařídit.59
4.6 Kolize rovnosti účastníků při přípravném jednání Kromě sporů o označení rozsudku podle § 114b odst. 5 a § 114c odst. 6 a 7 se ale tato ustavení setkala s nevolí z důvodů nevyrovnaného postavení žalovaného a žalobce. Každému s těchto dvou rozdílných účastníků řízení hrozí jiná sankce, což vytváří nerovnost pro jejich postavení v řízení. Pokud se k přípravnému jednání 56
Viz např. Jirsa, J.: Souhrnná novela OSŘ, Právní rozhledy, 2009, č. 6, s. 203. či Jirsa, J.: Proč bychom se souhrnné novely báli? Bulletin advokacie, 2009, č. 6, s. 25. 57 Viz Winterová, A.: Nad perspektivami českého civilního procesu, Právní rozhledy, 2008, č. 19, s. 710. 58 Matějková, A.: Další pohled na občanský soudní řád po novele, Právní rádce, 2009, č. 8, s. 16. 59 Během přípravného jednání řízení nelze přerušit podle § 110, jelikož se nejedná o jednání a bylo by tudíž proti smyslu přípravného jednání. Winterová, A.: Přípravné jednání v civilním soudním řízení, Právní fórum, 2009, č. 6, č. 1, s. 229.
- 34 -
nedostaví žalovaný, tak mu hrozí důsledky rozsudku pro uznání, zatímco žalobci hrozí „pouze“ zastavení řízení. Jednání žalobce by bylo možné považovat za konkludentní projev jeho vůle týkající se zpětvzetí žaloby.60 Pokud byl zákonodárce při vytváření této konstrukce veden ideou, že pro žalobce je zamítnutí žaloby dostatečná sankce, tak se můžeme domnívat, že tato úvaha není zcela správná. Žalobce je totiž především člověk, jehož prioritou je hájit své zájmy. Pokud by jeho zájmem bylo šikanovat žalovaného, tak konstrukce obsažená v § 114c odst. 7 mu k tomu dává relativně dobrý prostor a vytváří se mu možnost pro několikeré podání žaloby v téže věci. V případě, že se po podání žaloby žalobce nedostaví k přípravnému jednání a řízení je zastaveno, tak žalobci nic nebrání v tom podat žalobu znovu, neboť při zastavení řízení nevzniká překážka rei judicata. V tomto jednání by žalobce mohla podpořit také konstrukce týkající se poplatků – zatímco žalovanému bude v případě nedostavení se k přípravnému jednání bez řádné omluvy uložena náhrada nákladů řízení, tak žalobci bude ještě vrácen poplatek podle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Pokud si žalobce bude vědom všech těchto možností a spíše než o vyřešení sporu, které navíc ani nemusí být v jeho prospěch, mu půjde o vytváření obstrukcí v dané kauze, tak je mu zde zákonodárcem připraven potřebný prostor, neboť žalobce sám příliš neriskuje. Již v době přípravy souhrnné novely se diskutovalo o vhodnosti rozšíření procesní sankce tohoto druhu také na žalobce. V případě, že by se žalobce k soudu nedostavil, soudce by řízení nezastavil, mohl by jako určitý druh sankce vydat rozsudek, a to i zamítavý.61 Souhrnná novela se však těmito diskusemi neinspirovala, a tak si i po jejím přijetí žalobce nadále udržuje v tomto ohledu silnější pozici než žalovaný.
4.7 Sporné body přípravného jednání Zákonodárce také vytvořil nepoměr mezi konstrukcí neomluvené neúčasti při jednání a při přípravném jednání, kdy je přísněji sankcionována neúčast při přípravném jednání než při jednáním samém. Při nedostavení se žalovaného bez omluvy na jednání je vydán rozsudek pro zmeškání podle § 153b, při nedostavení se žalobce na jednání žádný zvláštní následek pro něj nevznikne. Sice můžeme vzít jako určité zadostiučinění, 60
Bartoníčková, K., Křiváčková, J.: Koncentrace civilního soudního řízení zavedená zákonem č. 7/2009 Sb. a problémy s ní spojené, Právní rozhledy, 2009, č. 17, s. 612. 61 Jirsa, J.: Perspektivy procesního práva, Právní rozhledy, 2008, č. 12, s. 433.
- 35 -
že stejně jako při přípravném jednání, tak také při neomluvené neúčasti na jednání je postavení účastníků nerovné a pro žalovaného jsou následky těžší než pro žalobce, ale to je poněkud slabá satisfakce. Kritizována je především skutečnost, že v důvodové správně k souhrnné novele není odůvodněno, proč jsou sankce za neomluvenou neúčast přísnější při přípravném jednání, než jednání, když jednání má být jádrem a vyvrcholením procesu.62 Aniž bychom chtěli či mohli zákonodárci podsouvat nějaké důvody, proč tak učinil, lze se domnívat, že byl veden názorem, že přítomnost účastníků je nutná především při přípravném jednání, které slouží k navrhování důkazů. Při navrhování důkazů mají hrát účastníci aktivní roli a posílit tím svoji pozici v řízení. Naopak při jednání, jež v žádném případě nemá sloužit shromažďování důkazů, ale výlučně k jejich provádění soudem, už přítomnost účastníka není tak stěžejní. Co však skutečně vedlo zákonodárce k odlišnému konstruování sankcí za neomluvenou neúčast při přípravném jednání a při jednání, o tom se lze pouze dohadovat, bez nějakého jednoznačně určitelného řešení.
Dalším důvodem kritiky se stala konkrétní právní úprava sankce za nedostavení se k přípravnému jednání. Pokud se žalovaný k soudu nedostaví, tak by měl být spíše vydán rozsudek pro zmeškání a nikoliv pro uznání. Winterová v tomto směru uvažuje o fikci uznání jako zcela nemístné a zavádějící a považuje ji za projev zákonodárcovy neznalosti či dokonce svévole. Kontumační rozsudek má na rozdíl od rozsudku pro uznání sankční povahu. Sama pohrůžka touto sankcí nutí účastníky k tomu, aby se k soudu dostavovali či se alespoň řádným způsobem omluvili. Přestože se kontumační rozsudek v praxi příliš neobjevuje, neznamená to, že se neosvědčil a je nepotřebný, ale spíše to ukazuje na užitečnost tohoto institutu v civilním řízení. Naopak rozsudek pro uznání je pouze jednou z možností, jak řízení ukončit a svým charakterem se v některých rysech přibližuje soudním smíru. V tomto směru se nejedná o sankci, ale o uznání nároku žalobce žalovaným. Důvod může být jakýkoliv a právo se na něj v tomto směru neptá. Winterová proto považuje takovou hybridní úpravu v rámci přípravného jednání za zneužití institutu uznání, neboť při kontumaci se berou za prokázané žalobcem tvrzené skutečnosti. Ty musí soud po prokázání posoudit dle zásady „iura novit curia“. Nad uplatněným nárokem si soud přece jen zachovává 62
Viz Winterová, A.: Přípravné jednání v civilním soudním řízení, Právní fórum, 2009, č. 6, č. 1, s. 230.
- 36 -
určitou kontrolu a nemůže svým rozhodnutím posvětit nesmysl. Na místo rozsudku pro uznání by tedy v § 114b a § 114c měl být obsažen rozsudek pro zmeškání, jenž je vůči žalovanému shovívavější a také spravedlivější.63
Nevyvážená je rovněž možnost dodatečné omluvy žalovaného, který se k soudu bez omluvy nedostavil. Toto je obsaženo u kontumačního rozsudku dle § 153b odst. 4, ale taková možnost absentuje v případě nedostavení se k přípravnému jednání. Zde není dodatečná omluva umožněna a i ten žalovaný, který se nedostaví k soudu, protože byl cestou na přípravné jednání přepaden a omráčen, se dočká rozsudku pro uznání. Možnosti zvrátit tento rozsudek se mu nedostane ani v odvolacím řízení, neboť tento důvod není obsažen mezi odvolacími důvody obsaženými § 205b, protože všechny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání v rámci přípravného jednání byly splněny! Rozsudek pro uznání může mít sice výchovný vliv na žalované, takže jejich absence v řízení bez řádné omluvit takřka nestane, ale při nemožnosti omluvy pro nezaviněné zmeškání se tato situace dostává na hranici existence právního státu.64 Také Bartoníčková s Křiváčkovou65 negativně pohlížejí na situaci, kdy by se nejen žalovaný v rámci přípravného jednání, ale také obecně jakýkoliv účastník řízení, vůči němuž byla učiněna kvalifikovaná výzva podle § 114b, dostal do situace, že se z důvodu objektivní překážky nebude moci soudu nejen vyjádřit, ale ani tuto překážku soudu ve stanovené lhůtě sdělit. Jako jediné východisko nabízejí podání odvolání proti vydanému rozsudku pro uznání, v němž by jako odvolací důvod uvedl nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání podle § 205b. Samotné autorky návrhu si však uvědomují rizikovost tohoto pojetí, neboť jak správně upozorňují, předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání by v takovém případě byly, byť jde podle nich o pohled čistě pozitivněprávní a obdobné nazírání na danou problematiku považují za velmi formalistické a ve své podstatě se příčící účelu soudního řízení. Takový náhled však nelze považovat za bezchybný a v daném případě je vhodné spíše upřednostnit jimi kritizovaný „čistě pozitivněprávní pohled“, neboť litera zákona v tomto ohledu zní poměrně jednoznačně a jakýkoliv další výklad, který by rozšiřoval
63
Winterová, A.: Přípravné jednání v civilním soudním řízení, Právní fórum, 2009, č. 6, č. 1, s. 230. Tamtéž. 65 Bartoníčková, K., Křiváčková, J.: Koncentrace civilního soudního řízení zavedená zákonem č. 7/2009 Sb. a problémy s ní spojené, Právní rozhledy, 2009, č. 17, s. 612. 64
- 37 -
jasně daný text zákona, a na místo tohoto textu by argumentoval „duchem a účelem zákonů“ je v tomto případě nemístný, neboť „výklad účelový“ by byl vhodný pouze za situace, kdy by text zákona byl nejasný, a nebylo by možné určit, co zákonodárce při formulaci ustanovení zákona sledoval. Byť tedy „teleologický výklad“ patří mezi standardní postupy, nevztahuje se k tomuto případu. Úvahy o vhodnosti zavedení de lege ferenda možnosti zrušení rozsudku pro uznání, stejně jako je tomu u rozsudku pro zmeškání,66 vypadají jako opodstatněné, nicméně jako efektivnější a potřebnější se jeví již zmíněný názor Winterové o vhodnosti začlenění institutu rozsudku pro zmeškání namísto rozsudku pro uznání do § 114b odst. 5 a § 114c odst. 6.
Po uvedení řady sporných bodů týkajících se přípravného jednání je nutno zmínit problematičnost výkonu rozsudku pro uznání. Při případném výkonu rozhodnutí je při porovnání s rozsudkem pro uznání opět zvýhodněn rozsudek pro zmeškání. Zatímco podle § 268 odst. 1 písm. g) je výkon rozhodnutí nutno zastavit v případě, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže by výkon rozhodnutí byl již proveden – bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku.
5. Jednání a koncentrace řízení dle 118b Prvky koncentrace řízení zavedené do našeho civilního procesu velkou novelou byly zásadním způsobem rozvinuty souhrnnou novelou. Pro civilní proces se stal příznačný trend posilování koncentrace řízení. Zrušením § 118c a novelizací § 118b bylo opuštěno dělení na koncentraci soudcovskou a zákonnou, zavedené velkou novelou. Jinými slovy byla po souhrnné novele opuštěna koncepce koncentrace nutné ve výslovně stanovených věcech a koncentrace vhodné z rozhodnutí soudu po navržení účastníkem. Řízení před soudem prvního stupně bylo původně vnímáno jako jediné stadium, při němž bylo možné s pomocí poučovací povinnosti soudu podle § 118a, kdykoliv před rozhodnutím soudu prvního stupně splnit své povinnosti, s výjimkou některých věcí, 66
Tamtéž.
- 38 -
u nichž byla stanovena zákonná koncentrace řízení § 118b, což však představoval jen malý okruh případů v rámci věcí projednávaných před soudem prvního stupně. Koncentrace řízení se nyní týká všech věcí s výjimkou těch uvedených v § 120 odst. 2. Vztahuje se nejen na základ nároku, ale i na jeho výši. Nastává zejména v případech, v nichž bylo nařízeno a provedeno přípravné jednání podle § 114c. Jak již bylo uvedeno výše, strany mohou uvádět svá tvrzení a navrhovat důkazy pro jejich prokázání pouze do skončení přípravného jednání, případně do lhůty stanovené soudem z důležitých důvodů na žádost některého z účastníků. Pokud by doplněné tvrzení či důkazní návrh vyžadovaly ve smyslu zásady analýzy norem plnění procesní povinnosti tvrzení a důkazní protistrany, nelze vyloučit další poskytnutí lhůty též protistraně.67 Pokud by se tak nestalo, mohla by být narušena rovnost účastníků a došlo by k popření základních principů spravedlivého procesu.
Podle Bureše se v každé konkrétní věci koncentrace řízení vztahuje pouze na tvrzení a důkazy významné z hlediska povinnosti tvrzení a důkazní stíhající jednotlivého účastníka. Byť účastníci mohou uvádět veškeré skutečnosti pokládané jimi za důležité, pro koncentraci řízení jsou právně relevantní jen ty skutečnosti, vůči nimž má břemeno tvrzení a břemeno důkazní. I po nastalé koncentraci řízení může tedy účastník uvádět skutečnosti, vůči nimž nemá povinnost tvrzení. Zatímco věřitel musí prokazovat, že dluh vznikl, dlužník musí prokázat, že dluh zaplatil, a naopak nemusí prokazovat, že dluh vznikl. I po koncentraci řízení by proto podle Bureše mohl účastník tvrdit, že žádný dluh nevznikl.68
Pokud přípravné jednání nebylo ve věci nařízeno a provedeno, stává se základním mezníkem pro možnost účastníků k tvrzení skutečností a označení důkazů k jejich prokázání až okamžik skončení prvního jednání ve věci. Stejně jako u přípravného jednání existuje možnost pro posunutí této hranice až do lhůty stanovené soudem. Tato lhůta však není zákonem omezena ve své délce, na rozdíl od lhůty stanovené soudem při přípravném jednání podle § 114c odst. 4, jejíž délka může být
67
David, L, Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 550. 68 Bureš, J.: Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009, Bulletin advokacie, 2009 č. 12, s. 28.
- 39 -
nejvýše 30 dní. Jedná se tedy o lhůtu soudcovskou, určenou v závislosti na procesní situaci a ovlivněné rovností stran. Koncentrace řízení tak ve své podstatě může existovat ve dvou podobách, které jsou dány okamžikem tzv. stop stavu tvrzení a navrhování důkazů. Rozhodujícím faktorem je skutečnost, zda je při řízení nařízeno přípravné jednání. Časovým mezníkem je tedy konec přípravného jednání či konec prvního jednání ve věci. Je-li řízení řádně koncentrováno, nepřihlíží se k novým tvrzením a k novým důkazům uplatněným po zákonem stanoveném okamžiku (skončení přípravného jednání či prvního jednání) až do pravomocného skončení věci, tedy i poté, kdy je rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení (a to ani těch, které by soud jinak hodlal provést ve smyslu § 120 odst. 3).69 Koncentrace do skončení přípravného jednání či do skončení prvního jednání postihuje dle zásady rovnosti obě strany. Poté co bylo řízení zkoncentrováno, již soud nesmí přihlížet k později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům. Toto pravidlo však není bezvýjimečné a zákon uvádí několik okruhů případů, na něž se tato zásada nevztahuje.
Jestliže se tedy původně tzv. zákonná koncentrace vztahovala před souhrnnou novelou pouze na řízení výslovně vymezená v § 118b, tak po účinnosti této novely se tato koncentrace vztahuje obecně na všechna řízení, až na výjimky stanovené zákonem.
5.1 Výjimky z koncentrace řízení při jednání První výjimku představují skutečnosti či důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků. Tato výjimka byla obsažena v § 118b již před souhrnnou novelou a obsahuje ji také § 205a odst. 1, o němž bude podrobněji pojednáno v kapitole o odvolacím řízení. Pro uvedenou výjimku argumentuje fakt, že strany musí dostat příležitost reagovat na důkazy, jejichž nevěrohodnost je možné prokázat. Již za řízení před soudem prvního stupně musí být umožněno vyvrátit věrohodnost konkrétního již provedeného důkazu. V průběhu řízení totiž stranám 69
Bureš, J.: Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009, Bulletin advokacie, 2009 č. 12, s. 28.
- 40 -
nemůže být zřejmé, jak soud bude věrohodnost jednotlivých důkazů hodnotit – to bude možné zjistit až v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé.70 Nejasná je však otázka možnosti uplatnění této výjimky v praxi a ani judikatura v tomto ohledu příliš nepomůže. Naopak je jí spíše situace zkomplikována, neboť názor Nejvyššího soudu se v otázce možnosti uplatňování nových skutečností a důkazů, sloužících ke zpochybnění provedených důkazních prostředků rozchází s názorem Ústavního soudu. Jejich postoj k této problematice se navzájem výrazně liší. Ústavní soud nerozlišuje pojmy věrohodnost a pravdivost důkazního prostředku a názor Nejvyššího soudu považuje za příliš formalistický a v rozporu s jeho představou o spravedlivém rozhodování.71 Naopak Nejvyšší soud vychází ze striktního pojetí, kdy nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, jestliže pomocí skutečností a důkazů uplatněných účastníkem má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud na základě dosud provedeného hodnocení důkazů. Za zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků Nejvyšší soud považuje tvrzení a prokázaní skutečností, které vyvracejí závěry o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný nebo že je věrohodný.72 Bartoníčková a Křiváčková se přiklánějí k názoru Nejvyššího soudu a upozorňují, že pokud by se obecné soudy přiklonily k názoru zastávanému Ústavním soudem, ztratila by koncentrace řízení podle jejich mínění zcela smysl.73
Druhou výjimku představují skutečnosti a důkazy, které nastaly po přípravném jednání. Touto výjimkou se však neřeší situace, kdy přípravné jednání vůbec nebylo nařízeno a nové skutečnosti a důkazy vznikly až po prvním jednání ve věci. Taková situace není zákonem upravena, tato výjimka se na ni nevztahuje a bude muset být předmětem výkladu soudu.
Třetí výjimku představují skutečnosti a důkazy, jež účastník nemohl bez své viny včas uvést. Pro to, které skutečnosti a důkazy spadají do této kategorie, se lze opřít o názor Nejvyššího soudu. Jsou mezi ně řazeny ty, o jejichž existenci nemohl účastník
70
Tamtéž. Rozhodnutí ÚS sp. zn. IV. ÚS 125/05. 72 Rozhodnutí NS, sp. zn. 21 Cdo 818/2003. 73 Bartoníčková, K., Křiváčková, J.: Koncentrace civilního soudního řízení zavedená zákonem č. 7/2009 Sb. a problémy s ní spojené, Právní rozhledy, 2009, č. 17, s. 613. 71
- 41 -
vědět, ani kdyby vynaložil všechno rozumné úsilí k jejich zjištění a zajištění.74 Nicméně ani takový výklad není zcela jednoznačný, neboť „vynaložení rozumného úsilí“ by mělo být lépe a podrobněji specifikováno.
Čtvrtou výjimku představují skutečnosti nebo důkazy, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 2, má-li předseda senátu za to, že je věc možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru. Toto ustanovení je nutno v souvislosti s institutem koncentrace řízení chápat jako velice podstatné, neboť na rozdíl od výše uvedených výjimek, nastává tato i v případě, že řízení již bylo „zkoncentrováno“. Po výzvě soudu některému z účastníků řízení dle § 118a odst. 2 budou moci všichni ostatní účastníci doplnit nejen skutečnosti, ale i důkazy kdykoliv do vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně.
5.2 Absence poučovací povinnosti v § 118b a její důsledky Zatímco u přípravného jednání ukládá zákon soudu důsledně povinnost poučit účastníky o koncentraci řízení před jeho skončením, v případech, kdy přípravné jednání nebylo nařízeno, dochází ke koncentraci ze zákona a zákon nevyžaduje upozornit účastníky na toto pravidlo v předvolání k jednání. Ustanovení § 118b nic takového neobsahují. Zatímco názory na poučovací povinnost soudu při přípravném jednání se shodují, neboť zákon hovoří jasně, u poučovací povinnosti ohledně koncentrace řízení při nenařízení přípravného jednání se názory rozcházejí. Důvodem je rozdílný náhled na skutečnost, že poučovací povinnost soudu není zmíněna v § 118b. Jedno pojetí zdůrazňuje, že poučení o účincích koncentrace podle § 114c odst. 5 představuje podmínku navázanou na průběh přípravného jednání (pokud ve věci proběhlo). Pokud soud účastníky řádně nepoučil, nastanou účinky koncentrace řízení na základě zákona až k okamžiku ukončení prvního jednání ve věci. Jelikož se poučovací povinnost soudu vztahuje pouze k přípravnému jednání, tak podle litery zákona již není zapotřebí žádného poučení v souvislosti s koncentrací řízení k okamžiku prvního
74
Rozhodnutí NS sp. zn. 20 Cdo 1170/2001.
- 42 -
jednání ve věci.75 Výjimku v tomto ohledu představuje případné neposkytnutí poučení novým účastníkům, vyskytujícím se v řízení v důsledku záměny účastníků či jejich přistoupení. Toto poučení musí být učiněno nejpozději do konce prvního jednání ve věci konaného po jejich vstupu či přistoupení. Existuje ovšem protichůdný názor, které takové pojetí kritizuje a upozorňuje, že pokud bychom na něj přistoupili, tak by se takové pojetí příčilo filosofické koncepci, na níž je založena obecná poučovací povinnost soudu obsažená v § 5 OSŘ. Zároveň dodává, že ustanovení § 118b odst. 2 ve znění účinném před 30. 6. 2009 ukládalo soudu poučit účastníky o následcích koncentrace řízení v předvolání k prvnímu jednání ve věci a jinak tomu nemůže být ani podle současné úpravy.76 Při vzniku situace, kdy účastníci nebyli poučeni, se nabízí možnost podřadit na vzniklou situaci pod výjimku vztahující se na skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl bez své viny uplatnit. Obdobná situace vznikne také při řízení ve druhém stupni. Jako výjimka z tzv. neúplné apelace v podobě nepoučení o koncentraci řízení je upravena absence poučení podle § 119a, ale nikoliv nepoučení o koncentraci řízení podle § 118b. Také zde je třeba postupovat tak, že se budeme snažit o subsumpci pod určité ustanovení zákona. Nejvhodnější pro tuto subsumpci se jeví výjimka podle § 205a odst. 1 písm. b), kdy má být touto výjimkou prokázáno, že v řízení došlo k vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.77 Přes všechno výše uvedené však stále zůstává nezodpovězena otázka, proč zákonodárce poučovací povinnost ohledně koncentrace řízení při nenařízení přípravného jednání nezačlenil přímo do textu zákona, obzvlášť když již jednou byla v § 118b obsažena.78 Sledoval zákonodárce něco tím, že poučovací povinnost původně začleněnou v § 118b z něho v důsledku novelizace vyřadil? Zvlášť když v novelizované úpravě koncentrace řízení dle části páté občanského soudního řádu je poučovací povinnost soudu výslovně stanovena v § 250d odst. 2.
75
David, L, Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 552. 76 Bureš, J.: Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009, Bulletin advokacie, 2009 č. 12, s. 28. 77 Bartoníčková, K., Křiváčková, J.: Koncentrace civilního soudního řízení zavedená zákonem č. 7/2009 Sb. a problémy s ní spojené, Právní rozhledy, 2009, č. 17, s. 614. 78 Viz znění § 118b odst. 2 před 1. 7. 2009.
- 43 -
5.3 Změna žaloby a koncentrace řízení Souhrnná novela ve druhém odstavci § 118b upravuje situace, kdy je v průběhu řízení připuštěna změna žaloby, došlo k přistoupení dalšího účastníka či záměně účastníků. Tyto případy jsou řešeny rozdílným způsobem. Po připuštění změny žaloby nejsou účinky koncentrace podle § 118b odst. 1 nijak dotčeny. To v reálné situaci žalobci fakticky znemožňuje učinit tento dispoziční úkon – pochopitelně za předpokladu, že změna žaloby není založena na nových skutečnostech, patřících k jedné z výjimek z koncentrace řízení. Účelem zmíněné úpravy je pravděpodobně snaha zákonodárce zamezit průtahům v řízení prostřednictvím změny žaloby. Bartoníčková s Křiváčkovou nepovažují současnou úpravu změny žaloby v souvislosti s koncentrací řízení za vhodnou a domnívají se, že možnost změny žaloby v praxi bude uplatňována spíše výjimečně. Přiklánějí se spíše ke stejné úpravě jako v případě přistoupení a záměny účastníků.79 K zamezení průtahů v řízení v souvislosti se změnou žaloby by pravděpodobně postačovala úprava změny žaloby před účinností souhrnné novely. Podle § 95 odst. 2 je soudu umožněno nepřipustit změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Je nutno připomenout, že znění ustanovení v § 95 odst. 2 platí v nezměněné podobě i po souhrnné novele, nicméně tato novela provedla prostřednictvím § 118b odst. 2 jeho nepřímou novelizaci. V praxi tak bude možnost pro změnu žaloby pouze při kvantitativním rozšíření žaloby na zaplacení peněžní částky. Jinak by vznikla absurdní situace: pokud by změna žaloby znamenala změnu ve vylíčení rozhodných skutečností, existovala by změněná žaloba, ale zároveň by bylo soudu zapovězeno po již nastalé koncentraci přihlížet ke skutečnostem a důkazům právně významným pro projednání žaloby a pro rozhodnutí o ní. Bureš proto upozorňuje, že v systému koncentrace řízení má změna žaloby smysl jen tehdy, jestliže dosavadní, tj. z doby před koncentrací učiněná skutková tvrzení a označené důkazy umožňují žalobci unést důkazní břemeno i břemeno tvrzení ohledně změněné žaloby.80 Rozhodnutí soudu o tom, zda změnu žaloby připustí, tudíž musí být podrobeno i úvaze
79
Bartoníčková, K., Křiváčková, J.: Koncentrace civilního soudního řízení zavedená zákonem č. 7/2009 Sb. a problémy s ní spojené, Právní rozhledy, 2009, č. 17, s. 614. 80 Bureš, J.: Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009, Bulletin advokacie, 2009 č. 12, s. 30.
- 44 -
podle § 118b odst. 3. Nelze rovněž pominout, že také žalovaný může mít ve vztahu k novému žalobnímu požadavku jiné břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Ani Svoboda nepovažuje současnou úpravu změny žaloby ve vztahu ke koncentraci řízení za uspokojivou a navrhuje, aby ke koncentraci řízení ve vztahu k nově vzneseným (a soudem připuštěným) požadavkům došlo až skončením prvního jednání, které se po připuštění změny žaloby uskutečnilo.81 Nepřipuštěním změny žaloby může soud účinně zabránit případnému protahování řízení prostřednictvím stále nových návrhů na změnu žaloby. Proti tomuto rozhodnutí totiž není přípustné odvolání.82 Současná úprava vytváří nebezpečí, že pokud se žalobci rozhodou rozšířit své požadavky vůči žalovanému, budou na zákonem zapovězenou změnu žaloby reagovat podáváním dalších žalob. Otázku změny žaloby tedy lze shrnout tak, že pokud by se důsledek této změny měl projevit jako odlišný skutkový základ nároku, neměl by soud takovou změnu připustit, neboť to je možno považovat za nové tvrzení, které je zákonem po koncentraci řízení zapovězeno. Ustanovením § 118b odst. 2 je zásadním způsobem omezena žalobcova dispozice s předmětem řízení po skončení přípravného jednání a pokud přípravné jednání neproběhlo, tak po skončení prvního jednání.
5.4 Změna v osobách účastníků a koncentrace řízení Odlišným způsobem než změna žaloby je upravena záměna účastníka a přistoupení dalšího účastníka. V tomto případě zákonodárce umožnil uvést další skutečnosti a důkazy ve vztahu s novými účastníky do skončení prvního jednání, jež bylo nařízeno po záměně nebo přistoupení účastníka a které se ve věci konalo. O tom musí být účastníci poučeni v předvolání k tomuto jednání. Pokud by poučeni nebyli, tak se účinky omezení koncentrace řízení neuplatní. Zákonodárce tak na rozdíl od změny žaloby vytvořil praktické podmínky pro uplatnění změny v osobách účastníků dle § 92 odst. 1 a 2 i v podmínkách koncentrovaného řízení po skončení přípravného jednání, popřípadě prvního jednání ve věci.
81
Svoboda, K.: Nový režim koncentrace v civilním sporu – z bláta do louže, Bulletin advokacie, 2009, č. 3, s. 22. 82 Je to vyloučeno na základě § 95 odst. 1,2 a § 202 odst. 1 písm. f).
- 45 -
Zákonodárce umožnil zvláštní režim v rozlišování uplatňování koncentrace řízení pro dosavadní a pro nové účastníky. Z toho můžou vyplynout některé nejasnosti. Při záměně účastníků se dosavadní účinky koncentrace likvidují a je lhostejno, zda koncentrace řízení nastala při přípravném jednání či při prvním jednání či dokonce při dodatečných lhůtách stanovených soudem na žádost účastníka. Účinky koncentrace znovu nastupují po skončení prvního jednání, nařízeného po připuštění záměny. Zcela jiná situace vzniká, pokud k řízení přistoupí další účastník. Koncentrace řízení, jež nastala vůči dosavadním účastníkům, se tímto přistoupením účastníka vůči nim nijak nemodifikuje. Připomeňme, že solidarita v hmotném právu většinou znamená samostatné společenství v právu procesním a soud může ve vztahu k solidárním dlužníkům či věřitelům přihlížet k rozdílnému okruhu důkazů. Pokud tedy žalobce podá žalobu pouze proti jednomu solidárnímu dlužníkovi a vůči dalšímu ji podá až během řízení a již přitom proběhlo přípravné jednání, tak ve vztahu žalobce vůči tomuto dlužníkovi nastávají účinky koncentrace až po prvním jednání, které proběhlo po jeho přistoupení, zatímco vůči dříve zažalovanému dlužníkovi účinky koncentrace nastávají již po skončení přípravného jednání. Zde můžeme upozornit na zřejmou paralelu se situací, upravenou v § 114c odst. 6 – pokud se k přípravnému jednání nedostaví alespoň jeden ze solidárních dlužníků (samostatných společníků), tak soud ve vztahu k nedostavivšímu se dlužníkovi vydá rozsudek pro uznání na základě fikce uznání, zatímco vůči ostatním solidárním dlužníkům soud postupuje odlišným způsobem – např. žalobu zamítne, pokud shledá důvodnou námitku promlčení či splnění dluhu. Změna v okruhu účastníků v důsledku singulární či univerzální sukcese (podle §107 a §107a) se koncentrace řízení, která již nastala, nedotýká.83
5.5 Dokazování a koncentrace řízení Byť samotné téma dokazování je velmi široké a svým rozsahem přesahuje kapacitu tohoto textu, je nutno se alespoň do jisté míry o dokazování zmínit, neboť tato oblast velmi úzce souvisí s koncentrací řízení. Byť tak musíme učinit s vědomím, že o tomto tématu se vzhledem k jeho rozsahu zmíníme spíše okrajově, zejména 83
Bureš, J.: Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009, Bulletin advokacie, 2009 č. 12, s. 31.
- 46 -
v souvislosti s § 120 odst. 3. Pro koncentraci řízení je totiž zásadní otázka, zda soud může ve sporném civilním řízení provést i jiné důkazy, než které navrhli účastníci. Nebo obecněji řečeno, jak aktivní roli má soud hrát v souvislosti s dokazováním. Pokud se týká věcí neuvedených v § 120 odst. 2, tak zákon zdůrazňuje, že soud může tyto důkazy provést za předpokladu, že „jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.“ Souhrnná novela v tomto směru učinila změnu, neboť původně mohl soud provést účastníky nenavržené důkazy za předpokladu, že v řízení „vyšla najevo potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu.“84 Již před touto novelizací Nejvyšší soud judikoval, že i v režimu zákonné koncentrace podle § 118b odst. 1 může soud provést také jiné důkazy, než mu účastníci navrhnou, jestliže se jejich provedení jeví pro řízení potřebné – což ostatně odpovídalo předchozí formulaci § 120 odst. 3. Zároveň přitom upozornil, že soud je zákonnou koncentrací omezen a může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo.85 Zákonodárce tento judikát při koncipování nového znění § 120 odst. 3 vzal ještě více v potaz a zohlednil koncepci, že soud ve sporném řízení nemá nezávislé originární právo dokazovat. Na základě zásady projednací má být dokazování ve sporném řízení v rukou účastníků řízení – je věcí účastníků tvrdit skutečnosti a navrhovat pro tato tvrzení důkazy. Původně byl tlak na výrazně striktnější znění § 120 odst. 3 – soud měl mít ve sporných řízeních výslovně zakázáno provádět jiné než účastníky navržené důkazy. Tato koncepce, prosazovaná zejména z řad členů advokacie, se sice nakonec neprosadila, nicméně přesto nelze zákonodárci upřít jistou snahu omezit soud v pátrání po důkazech účastníky nenavržených a ve vyšetřování skutkového stavu. Sama důvodová zpráva zdůraznila, že „povinnost tvrzení a důkazní je ve sporném řízení věcí účastníků řízení a soud nesmí vyhledávat důkazy.“ Právo soudu provádět důkazy účastníky nenavržené je omezeno na případy, při nichž soud nemůže provést důkaz potřebný ke zjištění sporné právně významné skutečnosti, vyplývající z obsahu spisu. Důvodem této nemožnosti je formální nedostatek důkazního návrhu účastníka.86 Aktivistický postup soudu při zjišťování skutkového stavu by se v tomto směru příčil zákonu. Důkaz získaný takovým postupem by bylo možno považovat za nezákonný 84
Pro srovnání viz znění § 120 odst. 3 před 1. 7. 2009 a po tomto datu. Viz rozhodnutí NS sp. zn. 29 Odo 1538/2006. 86 Viz důvodová zpráva k zákonu č. 7/2009 Sb. 85
- 47 -
a soud by k němu neměl přihlížet. Z toho důvodu budou muset soudy nadále pečlivě zvažovat, zda svojí nadměrnou procesní aktivitou nenarušují rovnost stran a nezvýhodňují jednoho účastníka na úkor druhého. Takový postup by bylo možno považovat za odepření spravedlnosti. To staví soud do situace, kdy může provádět účastníkem nenavržené důkazy zcela výjimečně a ukládá mu povinnost náležitě v odůvodnění vysvětlit, proč tak učinil.87 Přesto však novelizovaný § 120 odst. 3 vyvolal v určitých ohledech nelibost. Kritici ustanovení v něm obsažených se opírají o stav v praxi, kdy se vytvořil náběh téměř ke zjišťování materiální pravdy. Tento stav se podle jejich názoru souhrnnou novelou nezlepší. V praxi mnohdy vznikaly situace, kdy soud, aby urychlil sám sobě rozhodování, přebíral mnohdy za účastníky aktivitu a vnořil se do skutkového stavu tak, že nejenže začal provádět důkazy účastníky nenavržené, ale někdy i sugestivními otázkami účastníkovi do úst vpravil, jaké důkazy k podpoře svých tvrzení chce navrhnout. Straně, která původně nebyla schopna zformulovat rozumnou větu a neměla na věc právní názor, se tak díky soucitu soudu podaří výrazně posílit své postavení na úkor druhé strany. Podle Vlka by mohlo být řešením zavedení tzv. advokátského procesu, byť s vědomím, že to může znamenat značnou zátěž pro státní pokladnu. Účastník by soudem musel být zastoupen advokátem vždy, nebo alespoň v maximální míře. Jak Vlk dodává, v situaci kdy stát plýtvá miliardami za naprosté zbytečnosti, mohl by více peněz věnovat do výkonu spravedlnosti.88 Nadále tak může hrozit nebezpečí, že účastník bude zastoupený advokátem spíše ke své škodě, neboť nezastoupená protistrana, která ze sebe nebude schopna vypravit rozumnou větu, bude soudem neustále chráněna a odkazování na § 120 odst. 3 bude ze strany daného soudu chápáno jako útok na soud samý.89 Tento poněkud pesimistický náhled však zastává pouze určitá část juristů – naopak mnozí vnímají novelizované ustanovení jako pozitivní krok kupředu. Otázku dokazování můžeme shrnout pod závěr, že v systému koncentrace není rozdílu mezi tím, které skutečnosti a důkazy jsou nepřípustné, pokud jsou uplatněny účastníkem, či pokud je do řízení vnáší soud. Důkaz je soudem totiž prováděn v zájmu
87
Viz Jirsa, J.: Proč bychom se souhrnné novely báli? Bulletin advokacie, 2009, č. 6, s. 26. Vlk, V.: Pár poznámek a jedna úvaha nad 109. pokusem o opravu o. s. ř., Bulletin advokacie, 2009, č. 11, s. 40. 89 Tamtéž. 88
- 48 -
účastníka, který je stíhán břemenem tvrzení a důkazním břemenem a proto je z hlediska koncentrace řízení prováděn se stejnými omezeními, která by postihovala účastníka, pokud by návrh na provedení důkazu podal sám. Dokazování z iniciativy soudu nesmí sloužit jako náhrada účastnické procesní aktivity. Na tomto konceptu stojí také poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 3. Ta má před prováděním důkazu z iniciativy soudu přednost, pokud je při jednání přítomen ten účastník, v jehož zájmu je určitá sporná skutečnost dokazována. Jinými slovy ho tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Využije-li soud mimořádné možnosti, dané mu ustanoveními § 120 odst. 3, musí být jeho postup předvídatelný a respektovat zásadu rovnosti účastníků řízení. Důkaz jím provedený musí vyplývat z obsahu spisu a účastníkům musí být na základě § 120 odst. 3 jeho provedení s předstihem ohlášeno.90
6.
Odvolání a koncentrace řízení Odvolání je dle současné úpravy civilního procesu postaveno na principu
neúplné apelace. Tento princip byl do civilního procesu začleněn v rámci velké novely. Do té doby bylo odvolací řízení založeno na principu úplné apelace. K podstatě systému apelace patří přezkum právní i skutkové stránky rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem. Rozsah přezkumné činnosti soudu v důsledku přechodu od úplné apelace k neúplné apelaci se podstatně změnil. V systému neúplné apelace mohli účastníci řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání pouze do doby, než bylo řízení zkoncentrováno, případně do rozhodnutí ve věci samé v řízení před soudem prvního stupně. Naopak v řízeních vymezených v § 120 odst. 2 bylo možné tyto skutečnosti a důkazy uvádět až do rozhodnutí odvolacího soudu. Proti každému rozhodnutí soudu prvního stupně je přípustné odvolání, až na předem stanované výjimky. V § 202 jsou uvedeny případy, při nichž odvolání není přípustné. Z hlediska koncentrace řízení je podstatný druhý odstavec tohoto ustanovení, který mezi případy, proti nimž není přípustné odvolání, uvádí tzv. bagatelní věci. Ty jsou vymezeny určitou výší peněžitého plnění – tato hranice byla postupnou
90
Bureš, J.: Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009, Bulletin advokacie, 2009 č. 12, s. 28.
- 49 -
novelizací zvýšena až na 10 000 Kč. Tzv. bagatelní věci představují velmi specifický případ koncentrace, neboť je v těchto případech možné všechna rozhodná tvrzení a důkazy uvádět pouze v řízení před soudem prvního stupně, pokud bylo o této věci rozhodnuto rozsudkem (výjimka je rozsudek pro uznání a pro zmeškání). Toto ustanovení má kogentní charakter a nepřipouští žádné výjimky.
6.1 Zákaz novot Princip neúplné apelace je charakterizován tzv. zákazem novot – tj. zákazem uvádění nových skutečností a důkazů v odvolacím řízení. Soud nemůže přihlížet ke skutečnostem a důkazům uplatněným v rozporu se zákazem novot. Neúplná apelace představuje závěrečné vyústění koncentrace řízení v rámci civilního procesu a plynule navazuje na jednotlivé prvky koncentrace obsažené v řízení před soudem prvního stupně. Mezi ně patří zejména kvalifikovaná výzva podle § 114b, přípravné jednání podle § 114c, výzva v průběhu jednání podle § 118a či koncentrace podle § 118b. Systém neúplné apelace se k účastníkům řízení chová mnohem méně benevolentně, než systém úplné apelace fungující v rámci českého civilního procesu v období před velkou novelou. Tehdy probíhalo řízení prvního stupně mnohdy naprosto zbytečně, neboť účastníci řízení mohli v důsledku úplné apelace přijít se svými tvrzeními a důkazy až během odvolacího řízení a tím neúměrně prodlužovat délku trvání řízení a zvyšovat náklady s tímto řízením spojené. Zavedení systému neúplné apelace bylo většinou hodnoceno kladně, byť s vědomím, že tato skutečnost zvyšovala nároky kladené na účastníky řízení. Ti byli nuceni velmi dobře připravit svá tvrzení a důkazy na jejich podporu, neboť jinak jim hrozil neúspěch v řízení. Princip neúplné apelace však v českém civilním procesu neplatí bezvýjimečně. Podle Mackové lze výjimky z principu neúplné apelace rozdělit do tří skupin.91 První výjimka se týká exekučního řízení, neboť § 254 odst. 4 výslovně vylučuje uvádění nových skutečností a důkazů. Druhý případ představuje již zmíněný § 120 odst. 2. Pro řízení uvedená v jeho ustanovení se totiž uplatňuje vyšetřovací zásada. Třetí, a z našeho 91
viz Macková, A.: Opravné prostředky v novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., Bulletin advokacie, 2000, č. 8, s. 27. Toto dělení výjimek není jediné možné a navíc je proti němu možné mít určité výhrady. Pokud do výjimek budeme řadit vykonávací řízení, které svým charakterem představuje zcela samostatný druh civilního řízení, nezávislý na řízením nalézacím, mohli bychom stejně tak mezi výjimky zařadit řízení insolvenční.
- 50 -
ohledu nejpodstatnější, výjimku představuje § 205a odst. 1. Zde jsou v rámci písmen a) až f) vymezeny okolnosti, za kterých mohou být nová tvrzení a skutečnosti uplatněny. Zákonodárce tak zohledňuje situaci, kdy během času došlo k podstatným změnám, jež mohly mít vliv na skutkové nebo právní posouzení věci. Nové skutečnosti a důkazy se vztahují nejen na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, ale i na procesní stránku tohoto rozhodnutí a také na řízení, které mu předcházelo. Odvolací soud tedy není vázán skutkovými zjištěními a závěry soudu prvního stupně a může je v plném rozsahu přezkoumávat a provádět další dokazování, které je podle něho zapotřebí. Nemůže však při přezkumu dokazování a rozhodnutí soudu prvního stupně zohledňovat skutečnosti a důkazy, které je účastníkům zapovězeno uplatňovat po koncentraci řízení.
6.2 Výjimky z neúplné apelace podle § 205a odst. 1 Nové skutečnosti a důkazy lze v odvolání proti meritornímu rozhodnutí uvádět pouze: I. týkají-li se podmínek řízení, věcné příslušnosti, vyloučení soudce či přísedícího nebo obsazení soudu II. k prokázání vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
Oběma skupinám je společný zájem na odstranění pochybností o správnosti rozhodnutí v odvolacím řízení, když jsou tu vady označované tradičně jako zmatečnost či jiné závažné vady. Zákonodárce tak namísto důsledného uplatnění principu úplné apelace deklaruje zájem na přezkoumání věcné správnosti rozhodnutí v odvolacím řízení. Ani v případě, že by tato možnost do občanského soudního řádu nebyla začleněna, by účastníci řízení nepřišli o možnost požadovat přezkum řízení. Mohli by například využít dovolání nebo žaloby pro zmatečnost.92 Do popředí tak výrazně vstupuje zájem státu, aby byly splněny všechny procesní předpoklady pro projednání věci a vydání rozhodnutí. Zásady jako právo na spravedlivý proces, právo na zákonného soudce – nestranného a nezávislého – jsou naprosto stěžejní v rámci civilního procesu a přesahují i do práva ústavního. Účastník by se tedy mohl formou ústavní stížnosti 92
Tamtéž, s. 28.
- 51 -
domáhat těchto svých ústavně zaručených práv u Ústavního soudu, čemuž se občanský soudní řád snaží předejít.
III. Pokud nastaly (vznikly) až po vyhlášení (vydání) napadeného rozhodnutí prvního stupně.
Macková v tomto případě upozorňuje, že z důvodové zprávy k velké novele lze odvodit, že původní záměr zákonodárce byl pravděpodobně opačný, neboť zde uvedené „nové skutečnosti a důkazy“ měly být vyhrazeny obnově řízení. Odvolací řízení nemělo být zatěžováno a prodlužováno zkoumáním, zda jde skutečně o důkazy, které nastaly nebo vznikly až po vyhlášení (vydání) rozsudku.93 Výsledná koncepce obsažená v civilním kodexu tak připouští, aby byly předmětem přezkumu odvolacího soudu skutečnosti a důkazy, které nemohly původní rozhodnutí soudu nikterak ovlivnit, protože neexistovaly. Pokud taková situace v praxi nastane, tak s vědomím zásady, že odvolací soud doplňuje dokazování soudu prvního stupně, pouze pokud toto dokazování není příliš rozsáhlé a složité. Většinou dojde k tomu, že odvolací soud rozhodnutí zruší a vrátí soudu prvního stupně k došetření. Což je postup typický pro kasační opravný systém a v odvolacím řízení by měl představovat spíše výjimku. Argumentaci, že takové rozhodování nebude v praxi příliš časté, lze odmítnout s tím, že každý účastník se ve svém zájmu spíše snaží využít všech možností (a skulin) které mu právo dává.94
IV. pro zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně – účastník má tak možnost zpochybnit hodnocení důkazů učiněné soudem prvního stupně
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí upozornil, že nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, jestliže pomocí skutečností a důkazů, které účastník nově uplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly před vyhlášením 93 94
Tamtéž, s. 29. Tamtéž.
- 52 -
rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení, ale pouze prostřednictvím žaloby na obnovu řízení.95
V. pokud jimi má být splněna povinnost tvrzení všech pro rozhodnutí významných skutečností či povinnost důkazní, v případě, že pro nesplnění některé z těchto povinností neměl ve věci úspěch a zároveň nebyl řádně poučen ve smyslu § 118a odst. 1 až 3. VI. pokud nebyl odvolatel řádně poučen podle § 119a odst. 1
Z těchto posledních dvou výjimek je zřejmé, jak významnou úlohu zákonodárce přikládá poučovací povinnosti soudu. V případě, že soud nedostojí své poučovací povinnosti, tak nastane výjimka z principu neúplné apelace a koncentrace řízení se neuplatní. Výjimka obsažená v § 205a odst. 1 písm. e) se však vztahuje pouze na odvolatele a ochranu jeho práv a nikoliv na ostatní účastníky řízení. Tato výjimka představuje odvolatelovo právo, nikoliv povinnost, takže pokud ji neuplatní, nemohou proti tomu ostatní účastníci nic namítat. Odvolatel však v odvolání nemůže namítat, že nebyl poučen podle § 119a odst. 1, pokud se na jednání nedostavil bez řádné omluvy. Takový postup by byl nepřípustný, protože jinak by se jednalo o účelové obcházení zákona. Pouze ten, kdo plní řádně své procesní povinnosti a zúčastnil se jednání, může namítat, že nebyl řádně poučen.96 Subjektivní vztah účastníka k novotám v tomto ohledu nehraje roli – je nepodstatné, kdy si je účastník uvědomil – zda se tak stalo již při řízení v prvním stupni před vyhlášením rozhodnutí anebo až po tomto vyhlášení.
Soud může k výjimkám z neúplné apelace obsažených v § 205a odst. 1 a § 211a přihlížet pouze za předpokladu, že je odvolatel nebo ostatní účastníci uplatní – pokud nejsou uplatněny, tak k nim nepřihlédne. Výjimku představují věci uvedené v § 120 odst. 2.97 Jakmile tedy nastane případ, že by novoty sice vyplývaly z obsahu spisu, ale účastník řízení by je nijak nenamítal, soud nesmí vystoupit z role nestranného třetího a nijak tyto neuplatněné novoty nezohlední. 95
viz rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 818/2003. viz rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 2006/2002. 97 viz § 212a odst. 3. 96
- 53 -
Lze odvodit, že výjimky obsažené v § 205a systém neúplné apelace přeci jen změkčují a to dokonce více, než je nutné. Jak z výše uvedeného vyplývá, některé z výjimek by pravděpodobně v těchto ustanoveních být nemusely a stačilo by jejich uvedení v jiných pasážích civilního kodexu, zejména v ustanoveních týkajících se obnovy řízení. Princip neúplné apelace by pak byl zachován ve výrazně „čistší“ podobě.
6.3 Srovnání výjimek z koncentrace řízení v prvním a druhém stupni Pokud porovnáme výjimky z neúplné apelace v odvolacím řízení podle § 205a odst. 1 s výjimkami z koncentrace řízení v prvním stupni, tak dospějeme k závěru, že tři výjimky jsou společné. Účastníci mohou uplatňovat jako nové ty skutečnosti a důkazy, které: (1)
mají zpochybnit věrohodnost provedených důkazních prostředků – tyto nelze předem předvídat
(2)
nastaly nebo vznikly později, tedy až po koncentraci v řízení před soudem prvního stupně nebo po rozhodnutí prvního stupně
(3)
nemohl účastník řízení bez své viny včas uvést
Na rozdíl od koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 mohou být v rámci neúplné apelace jako výjimka rovněž uplatněny skutečnosti a důkazy, jimiž má být splněna povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní, pokud pro nesplnění těchto povinností neměl odvolatel na věci úspěch a zároveň nebyl soudem řádně poučen ve smyslu § 118a odst. 1 až 3. Naopak při koncentraci podle § 118b může soud přihlížet pouze k těm novým skutečnostem a důkazům, které účastníci uvedli po poučení podle § 118a odst. 2 – tedy za situace, kdy soud měl na věc jiný právní názor než účastníci. Bureš si na základě toho klade otázku, jak tedy ovlivňuje režim koncentrace řízení poučovací povinnost soudu při jednání podle § 118a odst. 1 až 3 a zároveň nabízí dvě možná řešení.98 Po koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 mohou být účastníci poučeni podle § 118a pouze ohledně přípustných výjimek z koncentrace řízení. Což by modifikovalo dosavadní pojetí § 205a odst. 1 písm. d). Lze tedy říci, že pokud po
98
Bureš, J.: Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009, Bulletin advokacie, 2009 č. 12, s. 29-30.
- 54 -
nastalé koncentraci řízení nebyl účastník soudem náležitě poučen podle § 118a odst. 1 až 3, může při odvolacím řízení uvádět pouze ty novoty, jestliže se mu nedostalo poučení ve vztahu ke skutečnosti, jež nově nastala, a kterou nemohl bez své viny dříve uplatnit anebo jež byla způsobilá zpochybnit věrohodnost provedených důkazních prostředků. Druhé pojetí se opírá o širší souvislosti, kdy je uvedená výjimka z neúplné apelace považována za jeden z pilířů celkové úpravy projednací zásady v civilním procesu. Jelikož v našich podmínkách není zaveden tzv. advokátský proces a zastoupení advokátem je až na výjimky nepovinné, hraje poučovací povinnost soudu velkou roli a je v rámci civilního procesu zavedena ve značné míře. Vůči účastníkům nelze vyvozovat procesní odpovědnost bez náležitého poučení soudem. Zásada projednací je sice zachována (účastníci mají povinnost tvrzení i povinnost důkazní a nesou břemeno tvrzení a důkazní), nicméně pokud účastníci své procesní povinnosti nedodržují, musí být soudem poučeni o následcích. Účelem § 118a je zabránění v tzv. překvapivých rozhodnutí, kdy by účastníci nevěděli, jaký je právní náhled soudu na jejich kauzu. Zároveň je soud povinen účastníkům vyjasnit, jak v rámci dokazování nahlíží na plnění jejich procesních povinností. Pokud tedy nastane situace, že účastníka soud prvního stupně náležitě nepoučí podle § 118a odst. 1 až 3, musí tak učinit odvolací soud. Jinak účastník by účastník nemohl prohrát spor z důvodu neunesení důkazního břemene.99
Závěrem je k tomuto tématu nutno připomenout, že systém neúplné apelace musí mít účinky nejen pro odvolatele, ale také pro ostatní účastníky. Žádný z účastníků proto nesmí namítat skutečnosti nebo důkazy v rozporu se zákazem novot. Podle § 211a mohou účastníci odlišní od odvolatele uvádět skutečnosti a důkazy neuplatněné před soudem prvního stupně jen za podmínek uvedených v § 205a, anebo tehdy pokud pro odvolatele neplatí omezení odvolacích důvodů podle § 205a odst. 1. Toto omezení musí platit pro všechny účastníky, neboť pro každého z nich platí v řízení prvního stupně povinnost tvrzení a povinnost důkazní – pokud by tomu tak nebylo, byla by narušena rovnost účastníků, protože by každý z nich měl jinou míru práv a povinností. Ke skutečnostem uplatněným v rozporu se zákazem novot a výjimkami z něj nesmí odvolací soud přihlížet, nicméně ani v systému neúplné apelace není odvolací soud 99
Bureš, J.: Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009, Bulletin advokacie, 2009 č. 12, s. 29-30.
- 55 -
vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Za nepřípustnou novotu se nicméně nepovažuje, pokud odvolatel vylíčením skutečnosti v odvolání nemění nijak skutkový základ rozhodnutí, nýbrž jen upřesní či rozvine své dosavadní tvrzení o totožné skutečnosti, aniž by bylo zapotřebí uvažovat o aplikaci jiné právní normy při posouzení důvodnosti nároku.100
100
David, L, Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 1090.
- 56 -
IV. Rizika současné úpravy koncentrace řízení Jak již bylo v předchozích kapitolách naznačeno, současná úprava koncentrace řízení, zavedená souhrnnou novelou, obsahuje řadu sporných bodů a zároveň nejasností. Kritizována je zejména současná podoba přípravného jednání. Přestože již některé sporné prvky koncentrace řízení byly v této práci naznačeny, je vhodné se k problematičnosti současné koncentrace řízení vrátit a upozornit na hlavní třecí plochy, které nynější úprava obsahuje. Civilnímu procesu v jeho současné podobě hrozí nebezpečí nadměrné formalizace, kdy forma převládne nad obsahem a pravda ustoupí do pozadí, neboť soud i účastníci budou již na počátku sporu následkem koncentrace omezeni ve svém právu nalézt skutkový děj. Na formalismus současné koncentrace řízení poukazuje Winterová,101 podle níž by bylo vhodné stanovit prvky koncentrace volněji a více variantě a spíše přenechat soudcům větší množství volnosti při řízení procesu a při rozhodování, jaký postup zvolit. Soudce nemá být k postupu nucen a tlačen do pozice pouhého výkonného úředníka, ale naopak je možné ho k rychlému a efektivnímu rozhodování motivovat mimoprocesním způsobem, tzn. již jeho postavením soudce. Zároveň lze těžko předpokládat, že když se někteří soudci neztotožnili s předchozí úpravou, tak nová podrobnější úprava vše vyřeší. Prospěšnější by bylo spíše soudci poskytnout větší volnost pro řízení procesu a nikoliv jen prohlubovat podrobný popis všech kroků a mechanizovat soudcovo počínání. Podle Svobody102 není přípravné jednání institutem, který český civilní proces nemůže postrádat. Současnou úpravu nepokládá za optimální – kvůli některým výkladovým nejasnostem a také kvůli možnosti, že soudy mohou tento institut jednoduše a bez procesních následků obejít. Zároveň se velkým handicapem přípravného jednání může stát nemožnost zahájit dokazování již během jeho průběhu, protože provádět důkazy lze až po zahájení prvního jednání. Přípravné jednání mnohdy může představovat spíše brzdu pro průběh a urychlení řízení, nežli podnět, který by přispěl k jeho akceleraci. Pro plynulý průběh sporu nakonec může být mnohem lepší, když soud rovnou nařídí „běžné“ ústní jednání. 101 102
Winterová, A.: Nad perspektivami českého civilního procesu, Právní rozhledy, 2008, č. 19, s. 707. Viz Svoboda, K.: Přípravné jednání v praxi, Právní rádce, 2009, č. 11, s. 32-33.
- 57 -
Přípravné jednání navíc není obligatorní součástí civilního řízení, byť z dikce zákona vyplývá, že se jedná o zákonodárcem preferovaný institut civilního procesu. Soudu totiž nehrozí žádná sankce při jeho nenařízení. Ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit, že by soud byl nějak potrestán za to, že nenařídil přípravné jednání, ačkoliv pro to byly zákonné podmínky.103 Byť by tedy z konkrétních podmínek jednotlivého případu vyplývalo, že by se nařízení přípravného jednání mohlo jevit jako účinné, nařízeno být vůbec nemusí a soud k tomu nemůže být nijak nucen. Před skončením přípravného jednání by měl soudce účastníky poučit nejen o formální podstatě koncentrace, při němž je navozen skutkový a důkazní stop-stav, ale také o tom jaký je jeho předběžný skutkový a právní závěr při projednávané záležitosti. Což je však podle Svobody nemožné, neboť soudci při ukončení přípravného jednání nemůže být zcela zřejmé, jak se důkazní situace vyvine poté, co budou provedeny veškeré účastníky navržené důkazy. Pokud se účastníci řízení neshodnou zcela na podstatných skutkových okolnostech případu, což se většinou nestane, tak je na konci přípravného jednání po nastalé koncentraci soud ve vztahu ke skutkové a důkazní situaci prakticky slepý.104 To je možná poněkud příkrý soud, nicméně se jeví poměrně dobře vyargumentován.
Svoboda upozorňuje, že ačkoliv se je od přípravného jednání očekáváno, že zamezí taktizování stran a přispěje k urychlení, tato očekávání nemusí být ve skutečnosti naplněna. Souhrnnou novelu považuje za příliš povrchní a v souvislosti s koncentrací řízení za nedomyšlenou, např. při změně žaloby či při odstoupení účastníka od původně shodného tvrzení. Navíc může předčasná koncentrace vést k nespravedlivému rozhodování na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, což se některé soudy budou snažit kompenzovat nadužíváním výjimek z koncentrace řízení, připouštěním dalších návrhů na dokazování z důvodu, že účastníci „bez své viny“ neměli dostatek skutkových informací. V horším případě mohou soudy překračovat své
103
Účastník by teoreticky mohl požadovat náhradu škody z důvodu nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., nicméně by bylo případné dohledání příčinné souvislosti mezi nenařízením přípravného jednání a konečným výsledkem sporu velmi obtížné a mnohdy i spekulativní. 104 Svoboda, K.: Přípravné jednání v praxi, Právní rádce, 2009, č. 11, s. 32.
- 58 -
zákonné „zmocnění“ a mohou nadužívat ustanovení § 120 odst. 3, které bez jasných mantinelů připouští skutkovou a důkazní iniciativu soudu.105 Je poněkud nejasné, zda a za jakých okolností mohou účastníci od původně shodného skutkového tvrzení odstoupit – tedy zda je možné již nastalou koncentraci obejít zpochybněním pro rozhodnutí podstatných faktů.106 Pokud jsou při skončení přípravného jednání účastníci shodnou na určitých skutečnostech, a v dalších fázi řízení od shodného tvrzení upustí, tak nastává situace, kterou zákon nijak neupravuje a může být proto předmětem různých výkladů. Při složitějších věcech soud i účastníci mohou někdy jen velmi těžko odhadnout, jakým směrem se bude dále skutkový stav a řízení vyvíjet poté, co budou při jednání provedeny všechny důkazy navržené do konce přípravného jednání (či prvního jednání). Pak není vyloučen vznik objektivní potřeby reagovat dalšími tvrzeními a důkazy. Jejich smyslem není obstruovat další průběh řízení, ale spíše představují adekvátní reakci. Současné podoba koncentrace, kdy skutkový a důkazní „stop-stav“ paušálně nastane v okamžiku skončení přípravního jednání (či prvního jednání ve věci), je považována za poněkud
nepraktickou
a
v konečném
důsledku
by
snad
i
mohla
vést
k nepředvídatelným a nespravedlivým rozhodnutím. Z těchto důvodů se objevily návrhy, aby souhrnná novela setrvala na původní koncepci, kdy ke koncentraci došlo až po provedeném dokazování ve chvíli vyhlášení rozsudku prvního stupně, kdy je možno se oprávněně domnívat, že všechny podstatné skutečnosti a důkazy již během řízení vyšly najevo.107 Velmi nedostatečně je souhrnnou novelou řešena otázka mezí skutkové a důkazní iniciativy soudu. Přestože to některé názory popírají a argumentují, že formulace v § 120 odst. 3 je pro vymezení těchto hranic dostatečná a soudu je zamezeno „svévolně“ dokazovat a vtahovat do řízení skutečnosti, které žádný z účastníků netvrdí,108 není zdaleka tak jednoznačné, že by změna formulace v tomto paragrafu zamezila možné soudní „svévoli“. Omezení důkazní iniciativy soudu formulací, že „je možné provést jen takové důkazy, které vyplývají z obsahu spisu“, je naopak
105
Svoboda, K.: Nový režim koncentrace v civilním sporu – z bláta do louže, Bulletin advokacie, 2009, č. 3, s. 23. 106 Tamtéž, s. 22. 107 Svoboda, K.: Nový režim koncentrace v civilním sporu – z bláta do louže, Bulletin advokacie, 2009, č. 3, s. 23. 108 Viz Jirsa, J.: Proč bychom se souhrnné novely báli? Bulletin advokacie, 2009, č. 6, s. 25-26.
- 59 -
považováno za kosmetickou změnu, která svévolné iniciativě soudů při dokazování nemůže nijak zabránit. Jediná možnost jak tomu zabránit, je výslovně v zákoně stanovit, že soudy nesmějí ve sporných řízeních vyvíjet jakoukoliv iniciativu při zjišťování skutku. Jen za těchto okolností by mělo smysl hovořit o faktické koncentraci řízení, která by nastolila skutkový a důkazní stop-stav nejen pro účastníky, ale také pro soud.109 Poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 1 až 3 zůstala zachována i po souhrnné novele. Jirsa sice tuto povinnost považuje „za nadbytečnou a kolidující se zásadou rovnosti,“110 nicméně se domnívám, že setrvání této povinnosti v rámci civilního procesu zůstává nadále odůvodněné. Je zapotřebí si uvědomit, že základním smyslem koncentrace řízení je urychlení řízení. Z tohoto důvodu je po účastnících požadováno, aby se svými návrhy (tvrzeními a důkazy) přišli na počátku řízení a neschovávali si je až na pozdější dobu. Smyslem koncentrace naopak není omezit dokazování – to je naopak zákonným předpokladem spravedlivého procesu – pouze je nutno všechny důkazy uplatnit včas. Právě z důvodu, aby účastníci nebyli v rámci procesu dokazování nespravedlivě omezeni, je poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 zachována. Pokud by tedy účastníci podle těchto ustanovení poučeni nebyli, mohli by později tvrdit, že jim byla způsobena újma v jejich právech, když bez své viny nemohli uplatnit rozhodné skutečnosti a důkazy. Tím by v podstatě koncentrace pozbyla svých účinků a fakticky by došlo k jejímu prolomení na základě § 118b. Spornou otázkou nicméně zůstává, zda může soud skutečně projevit svůj právní a skutkový názor a poučit o něm účastníka, když při přípravném jednání budou důkazy pouze shromážděny a nikoliv provedeny. Soud svůj si svůj definitivní názor na věc mnohdy může vytvořit až po provedení důkazů.
Zcela uspokojivě není zákonem řešena situace, pokud soud po přípravném jednání nebo po prvním jednání ve věci nestačí s účastníky probrat všechna hmotněprávní fakta důležitá pro rozhodnutí ve věci. Jelikož je nutné naplnit zákonný požadavek na probrání a vyřešení sporu v celé jeho komplexnosti, daný stav by pro soud mohl znamenat komplikovanou situaci. Jako řešení bylo navrhováno více
109
Pro srovnání viz Vlk, V.: Pár poznámek a jedna úvaha nad 109. pokusem o opravu o. s. ř., Bulletin advokacie, 2009, č. 11, s. 43 nebo Svoboda, K.: Nový režim koncentrace v civilním sporu – z bláta do louže, Bulletin advokacie, 2009, č. 3, s. 23. 110 Jirsa, J.: Souhrnná novela OSŘ, Právní rozhledy, 2009, č. 6, s. 204.
- 60 -
možností – nařídit přípravné jednání na vícero termínů anebo přípravné jednání přerušit. První možnost by teoreticky bylo možné v praxi uskutečnit, nicméně ve skutečnosti není jisté, zda v konkrétním případě bude mít soudce k dispozici dostatek volných termínů pro jednání, když jsou soudy zavaleny tolika případy. Druhá možnost spočívající v přerušení přípravného jednání v případě, že soud zatím není schopen účastníky poučit o svém předběžném skutkovém a právním náhledu podle § 118a odst. 1 až 3, se jeví jako velmi komplikovaná, navíc pro přerušení přípravného jednání není opora v zákoně. Například institut přerušení řízení podle § 110 má naprosto jiný charakter.111 Pokud by soud takovým způsobem přípravné jednání přerušil, jednalo by se fakticky o odročení, což by mohlo být považováno za postup in fraudem legis. A obcházení zákona není v procesním právu žádoucí postup, tím méně ze strany soudu. Se zajímavým návrhem přichází Svoboda, který doporučuje, aby se přípravné jednání či první jednání ve věci nařídilo na jediný den, s tím, že si soud ponechá dostatečný časový prostor na projednání sporných věcí s účastníky. Pokud v okamžiku skončení přípravného (či prvního) jednání nebude mít soud zcela komplexní přehled o projednávané záležitosti, poskytne účastníkům svůj předběžný skutkový a právní náhled pouze na ty skutečnosti, které s účastníky dosud stihl probrat. Ve vztahu k ostatním sporným záležitostem zatím ke koncentraci nedojde.112 Až v rámci dalšího ústního jednání budou tyto „zbylé“ skutečnosti s účastníky probrány, případně prokázány a bude účastníkům soudem poskytnuto poučení o jeho předběžném náhledu na ně a bude jim dána možnost navrhnout důkazy. Po uplynutí lhůty k navržení důkazů a po poučení o koncentraci o zbylých skutečnostech již účastníci nebudou moci argumentovat, že některé skutečnosti a důkazy nemohli uplatnit bez své viny, což by zpochybnilo nastalou koncentraci. Pokud účastníci nemohou uvést skutečnosti a důkazy bez své viny, je podle § 118b odst. 1 umožněn průlom do koncentrace. Co se týče poučovací povinnosti soudu, tak Svoboda zdůrazňuje, že poučení, kterého se má účastníkům dostat, je v zásadě dvojího typu – formální a materiální. 111
V praxi pochopitelně přerušení jednání nastane, neboť není možné jednání vést po celý den, od rána až do večera, bez jakékoliv pauzy (např. na občerstvení). Následně po pauze je však nutné pokračovat ještě týž den. Zcela výjimečně může nastat nenadálá situace, kdy přípravné jednání bude muset skutečně být přerušeno a odloženo na další termín (např. telefonát ohledně bomby v budově soudu či vznik požáru), ale v tomto případě se musí jednat o předem nepředpokládanou situaci. 112 Svoboda, K.: Pár poznámek k novému režimu koncentrace civilního sporu, Bulletin advokacie, 2009, č. 11, s. 38.
- 61 -
Formální poučení se týká podstaty koncentrace, jinými slovy o navození důkazního a skutkového stop-stavu a materiální poučení ve smyslu § 118a odst. 1 až 3. Tyto dvě roviny se promítají i do podoby samotné koncentrace řízení – formálně nastane koncentrace již na konci přípravného jednání či prvního jednání ve věci. Ovšem materiálně nastane koncentrace až poté, co je účastníkům ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 objasněno, co mají tvrdit a prokazovat.113
113
Svoboda, K.: Pár poznámek k novému režimu koncentrace civilního sporu, Bulletin advokacie, 2009, č. 11, s. 39.
- 62 -
V. Závěr Cílem této práce bylo přispět k odborné diskusi v době, kdy byla přijata novela, jež se svými důsledky pro podobu koncentrace řízení jeví jako zásadní. Snažil jsem se poukázat na některé zásadní otázky navozené současnou právní úpravou, které je nutné mít na zřeteli. Jak se na předcházejících stranách ukázalo, byť se většinou hovoří obecně o principu koncentrace řízení jako o velmi potřebném pro český civilní proces, v hodnocení současné úpravy koncentrace řízení již tato shoda nepanuje. Proti sobě stojí jednak skupina názorů, které současnou podobu koncentrace řízení a zejména institut přípravného jednání považují za velmi nešťastně koncipované. Naproti tomu existují příznivci této úpravy, kteří naopak poslední změny nastalé v civilním procesu hodnotí jako jednoznačný posun k lepšímu. Jaká z těchto protichůdných skupin názorů je blíže pravdě, to se ukáže až po delším fungování změn v praxi. Do té doby tato problematika bude spadat především do oblasti odborných akademických diskuzí. Můžeme doufat, že se zákonodárce během legislativního procesu při přijímání nové právní úpravy vyvaruje nedokonalostí úpravy stávající, jak byly popsány v předchozích pasážích této práce, a že výsledkem legislativního procesu bude taková právní úprava, která umožní efektivní řešení koncentrace řízení, a která poctivým účastníkům nabídne reálnou možnost vyřešení jejich sporů v rozumném časovém horizontu. Úprava koncentrace řízení v zákoně je bohužel velmi rigidní a neponechává soudci příliš mnoho uvážení, spíše se mu snaží přesně předepsat, jak má v řízení postupovat. V určitých místech lze hovořit až o jisté kazuističnosti. Předpokládám, možná poněkud naivně, že v tomto ohledu byl zákonodárce veden dobrou vírou, aby pokud možno co nejvíce upravil postup soudu a zamezil tak případným sporným výkladům a možným průtahům v řízení. Obávám se, že tím, že se zákonodárce snažil omezit soudu výběr z možných variant, nezabránil některým sporným výkladům – na to bylo ostatně upozorněno již výše, zejména v kapitole o možných rizicích koncentrace a jejích sporných bodech. Navíc přisoudil soudcům v řadě momentů roli mechanického vykonavatele litery zákona, čímž může v jejich řadách vzbudit odpor vůči souhrnné novele. Soudce by měl být o něco víc, než jen běžný státní úředník. Tím, že před něj zákonodárce staví tak rigidní pravidla a neumožní větší flexibilitu, přispívá k nadměrné formalizaci civilního procesu. To navíc dokládá, že příliš nedůvěřuje v profesní
- 63 -
a osobnostní kvality jednotlivých soudců. Soudce spíše než zákon-manuál potřebuje zachovat určitou míru volnosti pro řízení procesu a pro rozhodování, jaký postup zvolit. Stanovení příliš pevných pravidel se nejeví jako nejvhodnější varianta. Spíše by bylo příhodnější stanovit soudci mantinely, v nichž se může pohybovat a dát mu možnost určitého uvážení a příležitost reagovat na konkrétní případ podle individuálních potřeb. Mělo by být zohledněno, zda účastník řízení protahuje úmyslně, či z nevědomosti. Pokud účastník taktizuje, je to horší, než když pouze neví. Zákonodárce se však bohužel vydal jinou cestou a snaží se soudce nutit k jednotnému postupu. V individuálních případech je však zapotřebí přihlédnut k povaze věci a také míře součinnosti účastníků.114 Prvky koncentrace by bylo vhodné stanovit pouze rámcově a případně umožnit různé varianty. Určit pravidla paušálně a kategoricky se nemusí ukázat jako to nejsprávnější řešení. Navíc si zákonodárce poněkud protiřečí. Na jednu stranu odmítá povinné zastoupení advokátů v civilním procesu (proti čemuž ani neprotestuji), na druhou stranu stále podrobnější zákonnou úpravou přispívá ke vzrůstající složitosti civilního procesu. Což lze považovat za určitou formu pokrytectví. Na jedné straně deklarovat, že běžný občan, který se sporem dostane před soud, nepotřebuje automaticky pomoc „profesionálního zástupce“, a zároveň tomuto účastníkovi neustále snižovat šanci, že by se vyznal v postupu, jak svá práva u soudu účinně bránit. Navíc tato složitost právní úpravy rozhodně nemůže prospět ani profesionálům – tedy soudcům a advokátům. Pokud svůj intelektuální potenciál budou stále více zaměřovat na to, jak efektivně postupovat v rámci civilního procesu, už jim nezbude tolik potenciálu pro řešení samotné podstaty – tedy hmotného práva.115 Do velké novely bylo vkládáno velké očekávání a byla považována až za jakéhosi „spasitele“, který účinně vyřeší, když ne všechny, tak alespoň většinu neduhů českého civilně-procesního práva, například výrazně zkrátí délku soudního řízení. Později se ukázalo, že toto očekávání bylo poněkud přehnané. Ne, že by velká novela pro český civilní proces nepřinesla pozitivní výsledky, ale rozhodně ne takové, jak se doufalo. Obávám se, aby se podobný průběh neopakoval také v případě souhrnné novely. Tím, že souhrnná novela přistupuje k soudu a jeho roli v řízení velice direktivně 114
Winterová, A.: Nad perspektivami českého civilního procesu, Právní rozhledy, 2008, č. 19, s. 707 a 709. 115 Viz Winterová, A.: Přípravné jednání v civilním soudním řízení, Právní fórum, 2009, č. 6, č. 1, s. 230.
- 64 -
a nedává mu příliš možnost pro to, aby projevil svoji schopnost reagovat na konkrétní situaci, vystupuje do popředí ještě další riziko – že se soudci se souhrnnou novelou málo ztotožní. Je totiž otázkou, zda více než neustálé vylepšování textu zákona nepotřebujeme spíše
změnu
procesního
myšlení
soudců,
účastníků
či
jejich
zástupců.
Ani sebedokonalejší text totiž nemůže zlepšit něco tam, kde po zlepšení není vůle. Formulace, že má být „rozhodnuto při jediném jednání“ totiž účastníkům a jejich zástupcům, a bohužel někdy i soudcům, zní často jako fráze, která je spíše pro legraci. A tak je možné v reálu vidět advokáty, kteří až v jednací síni zjišťují, o co jde, či soudce, který se zevrubně seznamuje se spisem až při jednání, zatímco by zrovna toto jednání mělo podle zákona být tím posledním ve věci.116 Posilovat koncentraci řízení má tedy význam teprve tehdy, pokud se změní procesní myšlení a chování soudců a procesní prostředí obecně. Jakmile se účastníci a jejich advokáti snaží různými návrhy řízení prodloužit a rozmělnit, je to především soudce, který jim takové chování může povolit či zakázat. Proto je zejména na soudcích, aby byli zodpovědnější a především procesně důslední. Teprve poté je šance, že účastníci budou k řízení a soudu přistupovat s úctou, či alespoň s respektem a obnoví se jejich důvěra ve spravedlnost. A o spravedlnost by přeci v právu mělo jít především.
116
Viz Vlk, V.: Pár poznámek a jedna úvaha nad 109. pokusem o opravu o. s. ř., Bulletin advokacie, 2009, č. 11, s. 39.
- 65 -
VI. Seznam použité literatury a pramenů Publikace: Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, Praha : C.H.Beck, 7. vydání, 2006. David, L, Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář, Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. Hlavsa, P.: Občanský soudní řád, Soudní řád správní a předpisy souvisící s úvodem k aplikaci komunitárního práva a k předběžné otázce, Praha : Linde, 5. vydání, 2008. Jirsa, J.: Novinky v civilním řízení soudním, Praha : LexisNexis CZ, 2005. Kindl, M., Šíma, A., David, O.: Občanské právo procesní, Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2. vydání, 2008. Mazák, J.: Základy občianského precesného práva, Bratislava : Iura edition, 4. vydání, 2009. Pavlíček, V. a kolektiv: Ústava a ústavní řád České republiky, komentář, 2. díl, Práva a svobody, Praha : Linde, 2. vydání, 2003. Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví, Brno : Doplněk, 2003. Schelleová, I. : Civilní proces, Praha : Eurolex Bohemia, 2006. Škárová, M. a kolektiv: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Praha : Linde, 4. vydání, 2009. Winterová, A. a kolektiv: Civilní právo procení, Praha : Linde, 5. vydání, 2008. Winterová, A. a kolektiv: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Praha : Linde, 3. vydání, 2007.
Odborné studie: Bartoníčková, K.: Poučovací povinnost soudu, Jurisprudence, 2006, č. 3, s. 10-16. Bartoníčková, K., Křiváčková, J.: Koncentrace civilního soudního řízení zavedená zákonem č. 7/2009 Sb. a problémy s ní spojené, Právní rozhledy, 2009, č. 17, s. 611615.
- 66 -
Bureš, J., Drápal, L.: Novelizace občanského soudního řádu provedená zákonem č. 171/1993 Sb., Právní rozhledy, 1994, s. 96-103. Bureš, J.: Úprava koncentrace řízení v občanském soudním řádu účinná od 1. 7. 2009, Bulletin advokacie, 2009 č. 12, s. 27-32. David, L.: Poznámky k poučení účastníků soudem podle § 118a odst. 1,2 o.s.ř., Právní praxe, 2001, č. 10, s. 625-633. David, L.: Co má (též) vliv na dobu trvání civilních sporů, Právní rozhledy, 2002, č. 9, s. 409-413. Drápal, L.: Odvolání po novele občanského soudního řádu, Právní rozhledy, 2001, č. 9, mim. Příloha, s. 1-24. Jirsa, J.: Perspektivy procesního práva, Právní rozhledy, 2008, č. 12, s. 427-434. Jirsa, J.: Proč bychom se souhrnné novely báli? Bulletin advokacie, 2009, č. 6, s. 21-27. Jirsa, J.: Souhrnná novela OSŘ, Právní rozhledy, 2009, č. 6, s. 198-205. Macková, A.: Opravné prostředky v novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., Bulletin advokacie, 2000, č. 8, s. 24-38. Macur, J.: Koncentrace řízení a procesní prekluzivní lhůty podle novely občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb., Bulletin advokacie, 2001, č. 1, s. 6-16. Macur J.: Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b o.s.ř., Bulletin advokacie, 2002, č. 2, s. 28-36. Macur, J.: K problematice urychlování civilního soudního řízení, 2002, Právní rozhledy, č. 3, s. 126-130. Macur J.: Zásada projednací v civilním řízení, Acta Universitatis Brunensis Iuridica No 184, MU Brno, 1997. Matějková, A.: Další pohled na občanský soudní řád po novele, Právní rádce, 2009, č. 8, s. 12-16. Nykodým, J.: Novela občanského soudního řádu, Bulletin advokacie, 2000, č. 8, s. 1017. Svoboda, K.: Koncentrace rozhodnutím soudu ve světle judikatury. Má cenu ji navrhovat?, Jurisprudence, 2007, č. 4, s. 22-25. Svoboda, K.: Přípravné jednání v praxi, Právní rádce, 2009, č. 11, s. 32-33. Svoboda, K.: Nový režim koncentrace v civilním sporu – z bláta do louže, Bulletin advokacie, 2009, č. 3, s. 22-23.
- 67 -
Svoboda, K.: Pár poznámek k novému režimu koncentrace civilního sporu, Bulletin advokacie, 2009, č. 11, s. 38-39. Svoboda, K.: Do jaké míry lze dokazovat před odvolacím soudem, Právní fórum, 2009, č. 6, s. 251-256. Vlk, V.: Pár poznámek a jedna úvaha nad 109. pokusem o opravu o. s. ř., Bulletin advokacie, 2009, č. 11, s. 39-43. Winterová, A.: Koncentrace civilního soudního řízení, Bulletin advokacie, 2001, č. 4, s. 8-23. Winterová, A.: Nad perspektivami českého civilního procesu, Právní rozhledy, 2008, č. 19, s. 706-712. Winterová, A.: Přípravné jednání v civilním soudním řízení, Právní fórum, 2009, č. 6, č. 1, s. 226-231. Zoulík, F.: Rovnost stran a profesionalita v civilním procesu, Bulletin advokacie, 1999, s. 7-20. Zoulík, F.: Právní principy a procesní zásady, in: Boguszak, J. (ed.) Právní principy, VYDAVATELSTVÍ 999, 1999, s. 179-186. Zoulík, F., Dvořák, B.: K vývoji a perspektivám českého civilního procesu, Právní fórum, 2009, roč. 6, č. 1, s. 1-5.
Právní prameny : zákon č. 113/1895 ř. z., civilní řád soudní, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 142/1950 Sb., o řízeních ve věcech občanskoprávních, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
Judikatura: Rozhodnutí NS: Rozhodnutí NS, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001 Rozhodnutí NS, sp. zn. 28 Cdo 2006/2002 Rozhodnutí NS, sp. zn. 21 Cdo 818/2003 Rozhodnutí NS, sp. zn. 29 Odo 1069/2003 Rozhodnutí NS, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004 Rozhodnutí NS, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004
- 68 -
Rozhodnutí NS, sp. zn. 30 Cdo 940/2004 Rozhodnutí NS, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004 Rozhodnutí NS, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004 Rozhodnutí NS, sp. zn. 29 Odo 301/2005 Rozhodnutí NS, sp. zn. 29 Odo 1059/2005 Rozhodnutí NS, sp. zn. 30 Cdo 2043/2005 Rozhodnutí NS, sp. zn. 29 Odo 1538/2006 Rozhodnutí NS, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007 Rozhodnutí NS, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007
Usnesení ÚS: Usnesení ÚS, sp. zn. IV. ÚS 125/05
- 69 -
Concentration of proceedings in civil procedure Konzentration im Zivilprozess – Zusammenfassung Die Diplomarbeit hat das Ziel, das Prinzip der Konzentration, die Konzentrationsmaxime, im Zivilprozess aus unterschiedlichen Perspektiven zu beleuchten. Das Prinzip der Konzentration wird in unserem Land auf vielfältige Weise angewendet. Der erste Teil der Arbeit ist der historischen Entwicklung des Zivilprozessrechts unter Berücksichtigung dieses Prinzips gewidmet. Ausführlich wird in dieser Hinsicht auf die Zivilgerichtsordnung des Jahres 1895 eingegangen, mit welcher das Prinzip der Konzentration wesentlich verstärkt wurde. Diese historischen Ausführungen sind für das Verständnis der unterschiedlichen Trends bei der Nutzung des Prinzips der Konzentration und im Hinblick auf das Eindringen des Prinzips in das Zivilprozessrecht in der jetzigen Form wichtig. Die derzeitige Zivilprozessordnung berücksichtigt das Prinzip der Konzentration, es gab Verfahrensmodifikationen, insbesondere durch die sogenannte große Neufassung (Gesetz Nr. 30/2000) und eine weitere umfassende Neufassung (Gesetz Nr. 7/2009). Diese beiden Gesetze wurden vor allem in dem Bemühen um eine Beschleunigung der Zivilverfahren verabschiedet. Langwierige Zivilverfahren hemmen die wirtschaftliche Entwicklung oder führen im Extremfall sogar zu deren Stillstand. Eine Novellierung des Gesetzes, welche klar, logisch, von innerer Konsistenz und im Einklang mit den Grundprinzipien, auf denen der Zivilprozess basiert, war notwendig. In dieser Hinsicht sind die Bemühungen das Verfahren zu beschleunigen funktional zu betrachten, um die inneren Widersprüche in das System des Verfahrensrechts zu einem Ausgleich zu bringen. Schrittweise eingeführt wurden Rechtsinstitute wie die vorbereitende Verhandlung nach § 114c, die qualifizierte Aufforderung nach § 114b, die Aufforderung zur Äußerung nach § 114a. Insbesondere mit der vorbereitenden Verhandlung erfolgte eine umfassende Neuregelung eines Schlüsselinstituts, da sie sehr stark vom Prinzip der Konzentration betroffen war. Von den Fällen der ersten Instanz abgesehen, wird auch auf der zweiten Stufe damit gearbeitet – be ider Berufung. Dieses Verfahren wird durch das Prinzip der unvollständigen Appellation beherrscht. Die Änderungen und die einzelnen Neuregelungen werden vorgestellt und sowohl positiv bewertet als auch aus verschiedenen Gründen kritisiert. Welche dieser widersprüchlichen Ansichten nun der Wahrheit näher liegen, wird sich erst nach längerem Einsatz der neu geschaffenen Regelungen in der Praxis zeigen. Bis dahin werden die Probleme vor allem Stoff für die akademischen Diskussion bieten. Klíčová slova: Civilní řízení, koncentrace řízení, přípravné jednání Keywords: Civil Procedure, Concentration of proceedings, Preparatory Procedure
