„Dobrý den, dnes je 18. března 2015. Nahráváme vzpomínky pana Langa z Nového Pávova č. 93, což je můj dědeček. Jsme ze Základní školy Jungmannova 6, Jihlava. Náš tým se skládá ze tří členů: Veronika Ferencová, Nikola Dočekalová a já, Karel Hury. Dědo, řekni nám, kdy a kde ses narodil, z jaké pocházíš rodiny a vůbec, zavzpomínej na celá svůj život.“ Takže já jsem se narodil 29. září 1936 tady v Pávově. Je to tady hnedle vedle, tohle byla naše zahrada, takže jsem si tady později postavil. Bylo nás šest sourozenců, měli jsme malé 1:15 hospodářství. Hlavní živobytí bylo to, že můj otec jezdil do lesa pro dřevo na pilu. A to byla hlavní obživa. To hospodářství, co jsme měli, měli jsme 6 hektarů, to bylo jen tak pro nás. Naši měli zkrátka co dělat, aby nás uživili. Byla to bída veliká. Co bych ti k tomu ještě dodal? Za války si toho moce nepamatuju, 2:00 protože jsem byl malý kluk. Až k tomu konci války, když takhle vykládali, když přišla za tátou nějaká návštěva, tak jsem něco málo zaslechl. Ale tady u nás se toho moc nedělo, žádná válka, nic tady neprobíhalo. Ještě tohle jsem zapomněl říct. Pocházím ze smíšené rodiny: můj táty byl Němec, který se tady narodil, a maminka byla Češka, ta se narodila v Jersíně. Táta byl takový, že si hlavně hleděl té své práce, on se do žádné politiky nemíchal, jemu to bylo jedno, neangažoval se v ničem. On ráno vypadl a večer přijel z toho lesa, to byl takový ten jeho život tady. Když nemohl jít do lesa, tak z toho 3:00 byl hrozně nervózní. Když byla práce na poli, tak měl hrozný pilno, a už zase do toho lesa. Co jiného bych ti asi tak řekl. Pamatuju se, když přišli Rusáci, když nás osvobodili, tak to už si docela dobře pamatuju. Prvně přijely tanky, ty byly tokový slušný, ty jenom projely mimo jednoho. Ten se zastavil támhle na hrázi a střílel tam nahoru k hájence, ono to šlo teda do pole, protože je tam kopec. Byl jsem se tam pak podívat, byla tam potom taková ohromná díra. Ale jinak to proběhlo tak, že projeli a rozhazovali tady tabák, takový balíky tabáku. 4:00 A já, protože táta kouřil, jsem jeden ten balík vzal se strašnou radostí, jsem ho přinesl domů, aby si táta z toho zakouřil. A opravdu, pak jsme ho krájeli, by to docela dobrý. Ještě bych připomenul to, že tím, že maminka byla Češka, tak jsme za války byli jako Češi, to se nám jako posmívali, a po válce jsme byli zase Němci, protože táty byl Němec. Takže žádný nárok na nic, byli jsme Němci. Dokonce jsme se měli z baráku vystěhovat, i když to všechno měla maminka napsaný, protože maminka, ta když se sem provdala a tady to bylo zadlužený, ona dostala 5:00 nějaký peníze z domu, takže to vyplatila a oni jí to všechno napsali, veškerý ten majetek. Ale proč to jako nechtěli uznat, v to pětačtyřicátým po válce, to já nevím, proč tam byl takový problém, protože nás brali jako Němce. Dokonce strejda z Jersína tady dělal správce tak asi přes půl roku, aby nás nevystěhovali, než se to vyřídilo. Ale to já už přesně nevím, co se tam vyřizovalo nebo proč k tomu došlo. I když maminka byla Češka a bylo to všechno na ní. Ale tenkrát se všechno dělalo pro to. A táta, ten se měl jako vystěhovat, ale podmínka byla to, 6:00 že se musí rozvést, že my bychom tady s maminkou zůstali a tátu že by byli odsunuli. Dokonce přišel policajt, který mu to oznámil, aby se připravil, že bude vystěhovaný. Měl balíček, asi 10 – 15 kilo, já už nevím kolik, že si může vzít, že ho má mít připravený. Ale maminka, my jsme tenkrát spadali pod Havlíčkův Brod, ale maminka jela do Brodu, tam se to nějak vyřizovalo. Maminka říkala, že buď půjdeme všichni, anebo nikdo. Takže to nějak vyřídila, že toho tátu tady nechali. Byl vedený jako bezdomovec, žádná občanka, nic. Občanku dostal až někdy v roce 1947, 1948. 7:00 Naši hospodařili až do roku 1951, se mi zdá, pak začali s těma JZD, takže tady byli lidi, kteří si to zabrali a kteří byli nemožní. Takže to JZD založili, ti byli rádi, že se o to někdo vůbec bude starat. Tam naši šli taky, jenomže bída, žádný peníze. Dělali, dělali a peníze žádný. Vydělali třeba 12 korun za den. A přišly Vánoce, a když to pak sečetli, tak přišli na to, že by měli ještě vracet, že se jim nedostávalo, že měli dluh. Tak zase vystoupili, možná po 1
roce, po dvou, já už si tak přesně nepamatuju. 8:00 Vystoupili z toho JZD. Jenomže oni jim měnili pole a předepisovali jim velký dodávky. Takže oni dostali ty nejhorší pole, kde co bylo a z toho byly tak šílený dodávky, že se to nedalo splnit. Takže naši dělali všechno pro to, aby ty dodávky splnili. Pamatuji si, že třeba chodili a kupovali vejce a takový věci, aby je mohli dát na dodávku, protože tenkrát za to zavírali. Když se nesplnilo, tak zavřeli. Takže hospodařili do padesátýho sedmýho, se mi zdá. 9:00 V padesátým osmým jsem přišel z vojny. To už zase byli v JZD. Takže šli pak zase do toho JZD, protože to se nedalo vůbec takhle dělat a šedesátým roce to přebíral státní statek, to JZD, protože to tady bylo malinký a pořád peníze, ty peníze, ty nebyly žádný, tak šli do státního statku. Táta tam jezdil s traktorem a maminka chodila na denní, protože krmila prasata. Tam si zlomila nohu v tom prasečáku a až se uzdravila, tak dělala na denním. Táta tam dělal do důchodu, do pětašedesáti. Protože měl živnost, byl živnostník, když jezdil do toho lesa. Ale i když platil daně, tak mu to nepočítali, 10:00 takže musel nějaký ty roky mít odpracovaný, takže dělal až do pětašedesáti. Pak šel do důchodu. Maminka pak šla uklízet, do Bedřichova chodila do Domácích potřeb, asi dva nebo tři roky tam chodila před důchodem, a pak, když šla do důchodu, chodila uklízet tady na pilu, naproti. 10:32 Já se ještě vrátím k té válce. Pamatuju si už moc dobře, když už bylo po válce. Když tady ty Rusáci vedli ty zajatce, ty německý vojáky. Někteří už šli bosí a ti, co měli ještě ty holíny na sobě, tak si pamatujme, protože my jsme viděli i tamhle na tu hráz, tam je ještě z toho zouvali. 11:00 Kdo měl ještě nějaký boty, tak tam je zuli. Všichni šli bosí. A někteří, jak měli ty nohy bolavý, tak to měli zamotaný různýma hadrama. A ještě k tomu se vrátím. U našich taky zastavili, a jestli si můžou dojít pro vodu, k nám jako. Maminka seděla v chodbě, měla tam kýbl brambor, škrabala brambory a oni jak tam přišli pro tu vodu, tak se vrhli na ty brambory, tak jak byly špinavý, neoškrábaný, a v tu ránu jako kýbl těch brambor byl pryč, protože byli hrozně hladoví. Chřupali ty brambory, to jsem viděl, to si pamatuju. Takhle to bylo. Nehledě na to, že my jsme si tady těch Rusáků užili. 12:00 Protože tady je veliká louka, to bylo naše a oni, jak jeli s dobytkem nebo s koňmi, nebo i s auty třeba, tak všechno to tady zarazilo, zastavilo, hlavně s tím dobytkem a u nás se vařilo. Když jich bylo 20 – 25 těch lidí, tak se vařilo ve dne v noci. Ale pravda je ta, že my jsme se s nimi najedli. Dokonce jsme museli, dokonce nás nutili, že se s nimi musíme najíst. Jestli se oni tak sichrovali, nebo co, já nevím, ale zkrátka to tak bylo. A byli mezi nimi taky dobří lidé. Naši řekli, že jsem odjakživa na sladký, a když maminka říkala, že mám rád sladký, 13:00 tak oni mně do čaje nasypali hromadu cukru, abych si teda dal. A ještě se tady vrátím k tomu jednomu Rumunovi. Ten se tady ubytoval v jednom baráku tamhle nahoře. Byl to důstojník, jakou měl šarži, to já nevím. Je zajímavý, že on tam byl sám, s nikým se nepřátelil, nevím proč, a zkrátka chodil a vykrádal. A dědeček z Jersína přišel pěšky a donesl nám bochník chleba, protože my jsme neměli. My jsme měli mléko, brambory, toho jsme měli dost, protože jsme měli dobytek, ale chleba, mouku, to nebylo. Tak děda nám donesl bochník chleba z Jersíná takhle odpoledne. 14:00 Večer k nám přišel ten Rumun, tak jako kdyby to věděl. To jsme si nedovedli vysvětlit. Zkrátka přišel, abychom mu dali chleba. Maminka říkala, že nemá, ona ho zapřela tedy. To už jsme byli 4 děti a ona, že má 4 děti, že jim ho taky třeba. To jsme měli špajsku, maminka tam šla, a on, jako kdyby to věděl, šel za ní. Tam ležel ten chleba, on ho sebral a šel ven. A můj děda byl v 1. Světový válce, 4 a půl roku v zajetí v Rusku, ten uměl perfektně rusky, takže on před něj skočil, že jsou tady děti, že nemají co jíst, aby mu ten chleba vrátil. 15:00 A on hned vytáhl pistoli, že ho zastřelí. Jenže maminka, jak to viděla, tak před něj skočila a ustoupili, vzala dědu takhle stranou a on odešel. Tím to skončilo. Víckrát tehdy k nám už nepřišel. I když tady dál bydlel, to my jsme věděli. On zřejmě chodil po barácích a vykrádal kdeco, co se mu hodilo. Co to bylo za chlapa, bylo 2
nám divný, protože ti Rusáci, ti důstojníci, ti se drželi po kupě. Oni jezdili s auty, třeba hned přišli, že jsme jim museli uvolnit jednu světnici. Přijeli tři Rusáci a jedna Rusačka a ti tam spali v té světnici. 16:00 Byli tam asi 14 dnů, vozili si pivo z pivovaru, soudky s pivem a tam chlastali a řádilo se. A zajímavý bylo to, že tenhle chlap byl jak na volný noze, úplně sám. Ještě jsme si říkali, bůh ví, co to vůbec bylo, že tu uniformu nenosil jenom jako. Kdo ví, co to bylo za člověka. Chodil sám po těch barácích a vykrádal. „Jo, dědo, to je docela zajímavý, a mě by zajímalo, kam jsi chodil do školy, jestli jsi měl českou školu, nebo německou školu a jestli to bylo tady blízko na Pávově, nebo někde jinde.“ Hned ti to vysvětlím. Do školy jsme chodili tady do Starýho Pávova, támhle je škola, když se takhle podíváme 17:00 A to byla německá škola, já jsem měl dva ročníky německé školy a v pětačtyřicátým z toho hned byla česká škola, takže my jsme zase přešli do té českýéškoly, já se sestrou. Tam bylo pět ročníků a do měšťanky jsem chodil tam, jak teďko chodíš ty, do Bedřichova, tam jsme chodili, tam jsme měli měšťanku. Já jsem vycházel v jedna padesátým a pak jsem se šel učit na autolakýrníka, to jsem se učil v Karose. Tam se dělaly přívěsy pro armádu. No, jenomže já byl takový dítě z vesnice, a protože jsem s tátou hodně jezdíval do lesa, 18:00 takže mě to v té fabrice nebavili a chtěl jsem být zkrátka venku. Tak jsem odešel, a že půjdu do traktorky jezdit. Protože od malička jsem strašně rád jezdil, ať to byl ten kozel, s tím kozlem jsem snad začal a koně a tak dál. A ono mě to tak celý život de facto drželo. Akorát že jsem pak už nejezdil s koňma, ale těch koní tam bylo víc pod tou kapotou. Tak jsem šel do traktorky. Jenže já jsem byl takový střízlík jenom, bylo mně sedmnáct. Bývali by mě vzali, ale chtěli, abych šel do Moravských Budějovic do školy 19:00 a to se mně jako nechtělo. A protože jsem tady měl kamarády na statku, kluky, kteří tam taky jezdili s jedním traktorem. Tam byl jeden traktor a potřebovali na statku v Měšíně traktoristu. Tak jsem tam šel a jezdil jsem tam Zetor 15, to byly ty nejmenší Zetory. S tím jsem tam jezdil asi tak půl roku, tři čtvrtě se mi zdá, možná vlastně rok. V Herolticích bylo středisko traktorový, tak jsem šel do Heroltic. To už mě tenkrát vzali tady na to středisko. Tam jsem dostal pětadvacítku, začal jsem jezdit s pětadvacítkou Zetorem. 20:00 Pak šel kluk na vojnu, tak jsem převzal škodovku třicítku a pak před vojnou, asi půl roku, dobrého hajného jsme tady měli, můj táta s jeho tátou byli na vojně, takže oni se strašně kamarádili, a že potřebují traktoristu do lesa na takový malý pásák. Tak jsem se nechal přemluvit a šel jsem k těm lesům. Jezdil jsem s tím pásákem, vytahoval jsem dřevo, ono mě to bavilo, protože jsem to s tátou taky dělávat, už jako kluk jsem tam jezdil. Tak jsem jezdil s tím pásáčkem a na podzim jsem šel na tu vojnu. A po vojně jsem se vrátil k těm lesům a začal jsem jezdit s autem a jezdil jsem až do důchodu. 21:00 „Dědo, prosím tě, mohu se tě zeptat, co to byly ty dodávky v těch padesátých letech?“ Dodávky, to ti hned vysvětlím. Každý ten zemědělec měl předepsaný dodávky z výměry, podle výměry polí měl předepsaný dodávky, a jakmile by ty dodávky nesplnil ten člověk, ten zemědělec, tak za to normálně zavírali. A oni to dělali tak, když potřebovali, když ti lidi, kteří nechtěli jít do JZD a stáli o to, to se pak už týkalo těch větších sedláků, takže oni jim napsali tak velkou dodávku, kterou nemohli splnit, protože se jim to ani neurodilo na tom poli, a protože to nesplnil, tak ho zavřeli. Automaticky jak ho zavřeli, tak to přešlo do JZD ten jejich majetek. 22:00 Dokonce to dělali tak, že ho zavřeli a majetek propad ve prospěch státu, že jim to všechno jako sebrali. A tyhle dodávky, to tady máme. Je tady napsáno třeba: my jsme měli devět hektarů, necelých devět hektarů. A oni, protože do devíti hektarů nebyly tak velký dodávky, tak tady napsali, že máme přes deset hektarů a tam už byly větší dodávky a podle toho oni se řídili. To my jsme museli zkrátka plnit. A naši dělali všechno pro to, aby to splnili, ošidili o to dobytek, protože se toho tolik neurodilo. Nebo byli támhle v Jersíně za babičkou, ti lidi měli vajíčka. 23:00 Co se týkalo vajec, dodávky vajec, tak třeba kupovali vajíčka, aby to mohli dát do té dodávky, aby nezůstali dlužni tomu státu něco, aby je nemohli zavřít za to 3
nebo přinejhorším dávali za to velký pokuty. Ale z čeho to měli vzít, když žádný peníze nebyly. To bylo všechno pár korun. To se můžete podívat, jaký tady byly sumy dodávek na 9 hektarů polí. Takhle ono se to dělalo a tím právě donutili sedláky, že vstoupili do toho JZD, protože komunisti se snažili o to, aby ty JZD založili, protože to byl ruský vzor. Takže tímhle způsobem oni to založili. 24:00 Ti lidi to zkrátka nebyli schopni splnit ty dodávky, protože to byly dodávky masa, bylo třeba vepřový maso, byly prasaty, bylo hovězí maso, byl dobytek, pak byla pšenice, ječmen, brambory, mák, vajíčka – to byly dodávky, které byly předepsaný, a to se muselo splnit. A když pak vstoupili do toho JZD, tak veškerý ten dobytek se sjednotil. Tady třeba byl ten bývalý statek, tam se to nastěhovalo a ty lidi tam pak normálně chodili pracovat na to pole nebo krmit ten dobytek. A tím oni pak přišli o veškeré starosti, to na sobě mělo to JZD. 25:00 Jak to bylo, jestli ti jezedáci taky měli ty dodávky, to já nevím, o to jsem se tenkrát nezajímal. Ale já si myslím, že ne, oni tenkrát měli úlevu, že to bylo něco minimálního, protože oni chtěli, aby se to zkrátka zvedlo, pozvedlo ty jezeďáky. Oni tam dali majetky, ale nic za to nedostali, těm lidem za to nic nedali. Moje paní je z Moravy, od Kroměříže a těm ten dobytek, když to museli odvést do těch kravínů, tak jim za to nějakou korunu dali, ale bylo to nepatrný. Ale nám tady vůbec nic, to tam šlo zadarmo, gratis. 26:00 Pravda je ta, že nám nevzali koně. To už měl táta tenkrát jenom jednoho, toho si mohl prodat. Ale to nikdo nekupoval, to bylo za pár korun, to byla nějaká koruna za to. A co ještě. Tak třeba ten vůz, co měl na klády, tak ten taky nechali. Ale co byli ti větší sedláci, ti měli mašiny, stroje, ať to byl samovaz, ať to byli mlátičky, ať to byly obracečky, to všechno museli dát do toho JZD, s tím se tam pracovalo. „A dědo, prosím tě, pamatuješ si měnovou reformu?“ Měnovou reformu si pamatuju. Teď si to uvědomuju, že jsem byl ještě v té Karose. 27:00 Teprve potom jsem odešel. My jsme se to tam dozvěděli. To se tam o tom asi už 14 dní mluvilo. Já jsem přišel domů a říkal jsem to tátovi, našim teda a oni tomu nechtěli věřit. Že tomu nevěří, že to bude nějaký drb a kdesi cosi. Já jsem tenkrát žádný mění neměl, já jsem měl pár korun. Už jsem jezdil na motorce, takže za ten benzín, to jsem měl akorát na to. Ale naši nějakou tu korunu měli doma. A opravdu, to měnová reforma když přišla, tak co měli doma 28:00 na hotovosti, tak jim dali za 50 korun korunu. Tohle si pamatuju moc dobře, ale co bylo na knížce, to nedokážu teď říct, abych nelhal. Tam to bylo víc. Jestli to nebylo 15 korun za korunu, tak nějak, ale to nevím přesně. Ale ty peníze, který jsme měli doma a šli to pak vyměnit, tak dostali za 50 korun jim dali korunu. Takže byli úplní žebráci zase. A těch pár korun, co měli doma, tak za to vyměnili. Takže to byla taková věc. To si vzpomínám, jak říkala moje maminka. Moje maminka říkala, to ti komunisti můžou hospodařit. 29:00 Po válce byla měna a teď je druhá měna. Teď si lidi, kteří si trochu našetřili, teď udělali druhou měnu a teď mají všechno v hrsti. To si pamatuju, jak to maminka říkávala: to můžou komunisti hospodařit, když sebrali lidem kde, co měli. A pak ty majetky k tomu a tak dále. Takže to bylo lehký hospodaření. Teďko říkali, co komunisti nahospodaří, ale kolik toho těm lidem ubrali nebo sebrali, to neřeknou. Co sebrali lidem a že s tím hospodařili celá ta léta. To říkali naši, žádná měnová nebude. V rádiu říkali, žádná měnová reforma nebude a najednou byla. Teď jsem si uvědomil, 30:00 když jsem byl v té Karose. Komunisti tam honem svolali schůzi den předtím, to už bylo velký, svolali ty komunisty a tvrdili jim do očí, že žádná měna nebude. Já si to pamatuji. My lakýrníci, protože nás tam bylo šest, sedm a dva komunisti. Přišli z té schůze, a že nebude žádná měna, takhle nám to tam řekli. A přišli jsme druhý den do práce a byla měna. Ty chlapi, ty radši ani nemluvili. Já vím, že by radši chodili tunelama. 31.00 Já jsem se seznámil tady na statku. Byly tady holky, které měly takový dvouletý učení obor v zemědělství nebo něco takového. Já jsem se tam seznámil s jednou, která pocházela 4
támhle za Třebíčí ze Studence. A po vojně, když jsem přišel, tak jsme se vzali. A protože jsme neměli kde bydlet, byt nám žádný nedali, tak jsem támhle v Bedřichově koupil takový starý barák za pár korun. A narodila se dcera z toho manželství. Pomalu jsme to opravoval. Tam byla ještě lepenková střecha, no taková stará barabizna. Tak jsem to celé předělal, střechu, vnitřek. On tam byl takový chlív. 32:00 Kdysi v každém takovém baráčku měli kozu nebo co, tak tam byl takový chlívek jako. Tak jsem to celý předělal a udělal jsem z toho byt. Ale jenomže to pak nevyšlo, tak jsme se rozvedli a jsem šel sem, domů. A tady jsem si postavil a seznámil jsem se s babičkou jejich, z kterého vzešli dcera a syn. A dcera, to je Karlova maminka. A syn, ten je svobodný. Sice má přítelkyni, ale bydlí támhle ve Zlivu a dělá v Českých Budějovicích. Tam ve Zlivu si koupili byt. Dělá v českých Budějovicích, dělá tam bazény. Kdybyste potřebovali. 33:00 „A dědo, co jsi dělal za svůj život, jakou práci?“To už jsem říkal. Když jsem přišel z vojny, tak jsem šel k těm lesům. Začal jsem tam jezdit s autem. Měl jsem Garanta, to bylo takový německý auto, bylo to jenom na dvě tuny a dělal jsem zásobování. Veškerá potřeba, co ten závod potřeboval, tak jsem vozil. Ať to byly náhradní díly, krmení pro koně, protože tenkrát měli v lesích ještě koně a takový ty věci, kde co bylo zkrátka potřeba, to všechno jsem vozil. A s tím jsem de facto vydržel až do důchodu. 34:00 Měl jsem asi tak pět, šest let před důchodem, těch kšeftů pak už ubylo. Oni pak začali i ti soukromníci, vnucovali se, takže už ty náhradní díly začali vozit sami, takže těch kšeftů ubylo. Tak jsem dostal ještě jedno auto, nákladní Liazku na štěrk a vozil jsem. Když nebylo na to malé, to jsem měl Avii, tak jsem s Liazkou vozil do lesa na cesty štěrk. Aby se zase spravovaly ty cesty, což byla dobrá věc. Protože si myslím, co se toho týče, takže tam na těch cestách se udělalo hodně práce, tedy ta poslední léta. 35:00 Protože když to dneska pozoruju, ono se šetří, šetří s těma penězi a spravuje se jen to nejnutnější a hlavně, ty cesty z té doby, co my jsme tenkrát spravovali, ještě pořád drží. Po těch 90. letech nám ta pole vrátili, my jsme si o to museli požádat, jinak by to bývali nedali. I když oni se nejdřív jako trochu bránili, ale pak přece, protože to přišlo do módy, aby se to vracelo, takže nám vrátili pole. A naše maminka nás podělila, každý dostal, každý z těch sourozenců máme kus pole. 36:00 Takže sestry, ty to mají zpachtované, něco jim za to platí. Brácha si vzal tady tu velkou louku a já mám tady za barákem hektar a asi 3/4 hektaru luk. Takže já tady trochu hospodařím. Ale souvisí to hlavně s tím, že já jsem celý život posedlý tím, že se zabývám strojema. Já už i za těch komoňů, když něco bylo ve šrotě a mohl jsem se k tomu dostat, tak jsem to z toho šrotu odkoupil za pár korun, pokud to vůbec nechali. On byl problém. A teď jsem to spravoval. 37:00 První můj traktor byl koupený v roce 1968, když začal Dubček vládnout. Tak se to trochu uvolnilo, tak jsem si koupil pětadvacítku Zetora. Za pár korun. Stálo to v kopřivách i s nakladačem. A oni mně to tenkrát umožnili. Ono to bylo vedený a policajti mi to přihlásili. Takže od té doby mám tu pětadvacítku. A tu jsem začal pořád vylepšovat, vylepšovat. Obdělával jsem, lidi měli ty záhumenky, ale stroje žádný, tak jsem jim obdělával tdy v Pávově, tak do Bedřichova jsem jezdil, i kamarádovi támhle do Stříteže. Mě to zkrátka bavilo, takže já jsem to pořád vylepšoval. Pomalu jsem kupoval ty stroje ze šrotu, 38:00 když se někde něco vytáhlo, tak jsem všechno opravoval a dneska se dá říct, že já mám veškeré stroje na všechno. Já mám dokonce i kombajn 512. Protože mám ten hektar pole, půl hektaru jsem měl od lesů pronajatých, už to sice lesy nemají, ale pořád ještě to mám. Je to takový úhor támhle u lesa. Takže to taky ještě obdělávám. Takže já bych to dneska neposekl, nikdo by mi to tady neposekl. Dneska je to takový, že vám to nikdo neposeče. Oni mají ty velký stroje a na to nikdo nepojede. Takže jsem byl nucený. Ale zase takový střep, takový šrot za pár korun jsem koupil a všechno opravil. A to je zkrátka taková moje 39:00 celoživotní láska k těm strojům a touha, abych to měl. Takže teď to sice mám, ale 5
jsem starý. Syna mám, ale ten hospodařit nebude. Toho to jako neláká. Vnuka mám a ten taky nebude. Takže to přijde v niveč, ale to sedá nic dělat. Já jsem si splnil, po čem jsem vždycky toužil, takže já jsem dneska spokojený člověk. Protože dělám, to co mě baví. Já pořád ještě kde co opravuji, nebo když někdo něco potřebuje, tak mu to udělám. A mám kamarády, přijdou za mnou. Tady se všechno spraví, udělá, co třeba. Takže mě to baví. Ještě se vrátím k tomu, že jako děcka, když byly ty lístky, tak protože my jsme měli hospodářství malý, tak my jsme neměli nárok na veškeré lístky. 40:00 My jsme dostali lístky jenom na látku, nějaké to oblečení, cukr se mi zdá a jinak nic. Protože mouka atak dál, protože jsme byli zemědělci, to jsme si vypěstovali, takže na to jsme neměli nárok. Cukrovinky, na to jsme my nárok neměli, my jsme nevěděli, co je bonbon, jako děcka. Teď si toho užívám, teď si dám čokoládu. Ale to jsme tenkrát neznali. My jsme měli ještě výhodu, že tady byli Hlaváčkovi, oni tady měli pilu, a protože jim táta vozil dřevo, byl s nimi zadobře. Oni asi nějaké ty styky měli, protože přišly Vánoce, oni k nám vždycky chodili děla Mikuláše a čerta. Tak my jsme někdy dostávali balíčky, mlsky, bonbony, čokoláda v tom byla, a to bylo jediný naše, co jsme mívali. 41:00 „ A dědečku, já bych se chtěl zeptat, jaké je tvoje životní krédo?“ Životní krédo moje, to ti lehce vysvětlím. Tyhle věci, co teď mám, ke kterým jsem si dopomohl, tak to bych považoval za životní krédo. Protože všechno, co má, tak jsem si svýma rukama a pílí a odepřením, protože bylo odepření, hodně a kolikrát, když jsem něco chtěl koupit, tak jsem si k tomu dopomohl a to já považuji za životní krédo. Já si myslím, že to, co si člověk vybuduje sám a udělá, tak to je největší uspokojení člověka, který má. 42:00 Zařiď se podle toho a budeš vidět, že ti to udělá, až trochu zestárneš, že ti to bude dělat radost. „Dědo. My ti moc děkujeme, že ses s námi o ty svoje vzpomínky podělil, že jsi nám to pověděl.“ Dobře, není zač. Já si myslím, že i když nejsem žádný řečník, že jsem přeskakoval, nebo jak mě to zrovna napadlo, ale snad si z toho nějaké ty vědomosti nebo nějaké to poučení vezmete všichni, jak tady jste.
6
