Dobrodružství v Žalech Parlet je město obchodu a řemesla. V posledních dvou staletích se vzdalo soběstačnosti i městských hradeb výměnou za pohodlí civilizovaného života. Civilizovaný život Parletu do značné míry závisí na fungujícím dopravním a obchodním propojení s venkovem, okolními městy a vzdálenějšími provinciemi. Díky němu ani v méně úrodných letech nebývá častou hrozbou hladomor – zásobování potravinami obstarávají četné vesnice v bezprostředním okolí a velké statky v údolí Lantu.∗ Co se týká dalších surovin a zboží, zdroje jsou rozmanité – tak například perly pro vyhlášené parletské šperkařství se sem dováží z jižního pobřeží Bílé zátoky, zlato a drahé kameny od trpaslíků ze Štítových hor, víno od elfů ze Subské provincie, to nejlepší dýmkové koření až z Bělovrchů. Dřevo se těží v okrajových částech nedalekého Jižního hvozdu, ovšem větší podíl je dopravován po řece z horských oblastí, ∗ Poslední
dvě krize, které Parletská provincie v tomto ohledu pamatuje, jsou již dávnou minulostí: starší proběhla v letech 555–557 CL, kdy blízké pobřeží napadly a vydrancovaly šamanské kmeny Zaa-Fa-Tanui; druhá následovala v letech 572–573 CL, kdy jižní Tarii postihla epidemie Parletské chřipky, která zredukovala obyvatelstvo měst i vesnic na necelou polovinu a do hrobu poslala i tehdejšího knížete Herberta Carrada.
25
stejně jako papír z několika velkých papíren na horním toku Lantu. Kámen, uhlí a škála vzácných i neušlechtilých kovů se sem dostává z Vraních hor. V Parletu vzrůstá znepokojení, protože hladce běžící mechanismy trhu začaly v poslední době poněkud drhnout. Lant, ještě před několika týdny živý lodní dopravou a splavující sem v pravidlených pulsech dodávky dřeva z Vraních hor, náhle oněměl. Pozemní doprava – kámen, uhlí, kovy, síra, ledek – se zpožďuje nebo nepřichází vůbec. Ceny nedostatkových surovin a výrobků pomalu, ale nezadržitelně šplhají vzhůru, podporovány majiteli skladů, kteří vycítili příležitost ke zbohatnutí. Nemálo kupců, kteří měli rozjednané nebo předem zaplacené zakázky ve Vraních horách, stála nečekaná krize živnost; Kuno Ditmar, kterého jsme potkali v minulé kapitole, není zdaleka jediným bankrotářem. Ale ani ti, kdo se dosud drží nad vodou, nemají na růžích ustláno. Vždyť který řemeslník a která domácnost se obejde bez dřeva a uhlí, který kovář, zámečník či platnéř může pracovat bez železa a oceli, který kamnář položí pláty bez litiny, který zedník či maltář postaví dům bez vápna a kamene? Který krejčí může šít bez surového plátna, který šenkýř a která hospoda nepotřebuje skleněných pohárů, číší, cínových konvic? A, abychom se vrátili k Příběhu, který tiskař si ulije litery bez cínu a olova, jaký mistr vytiskne knihu bez papíru? Pan Aldus Manuci je tiskař. Jeho dílna v domě U druhé hlavy je jednou z dvojice největších tiskáren v Parletu a on rozhodně o tuto pozici nehodlá přijít jen kvůli hloupému povstání, které si zrovna teď umínilo ve Vraních horách nečekaně∗ nabrat druhý dech. Pan Aldus Manuci je ovšem také městský radní a ví, že než si armáda zjedná do hor cestu, může v Lantu uplynout hodně vody, jež Parletu nepřinese ani třísku; leda tak trochu naředěné krve. Všeobecně se předpokládá, že té povstalecké. ∗ Ve
Vraních horách Aradin svádí s povstalci partyzánskou válku již od svého nástupu k moci, tj. od podzimu roku 598 CL. Jde tedy o vleklou záležitost, která nicméně nepřesáhla rozměry občanské rebelie a až do nedávné doby se měst mimo Vraní hory příliš nedotýkala. Před zmíněným nečekaným obratem se situace dlouhodobě vyvíjela v Aradinův prospěch.
26
Pan Manuci ale krev, povstaleckou ani vládní, zrovna teď nepotřebuje. Je tiskař, je umělec, ale i obchodník, a potřebuje nápad i materiál, formu i hmotu, matrici i liteřinu. Poté, co byl nucen přerušit obchodní vztahy s Kuno Ditmarem, rozhodl se obrátit na dalšího z občasných dodavatelů, kováře a cínaře Johana Mentelina. Johan Mentelin tráví hodně času na cestách po kraji, ale nejčastěji bývá k zastižení ve své rodné vesnici Duby. Protože pan Manuci je momentálně zaneprázdněn jednáními v městské radě, rozhodl se na služební cestu vyslat čtyři ze svých zaměstnanců: jako zodpovědnou osobu účetního Dr. Phoenixe Drakea; dále zlatovlasého Vilíka, který jakživ nevystrčil nos za hranice města a neumí do pěti počítat, ale jehož okouzlující úsměv prolamuje ledy stejně spolehlivě jako jarní tání zamrzlý Lant; a nakonec studenty Stefana a Elanor, kteří oba pocházejí z vísky Plotovísky, umí si zachovat chladnou hlavu a je s nimi rozumná řeč. Všem jim nádavkem uložil stavit se také na farmě jistého Genfleishe a objednat u něj telecí kůže.∗ Zaměstnanci pana Manuciho, kteří v této kapitole budou příležitostně označováni jako družina, družiníci nebo dokonce dobrodruzi, se vydali na cestu ve středu 20. května brzy ráno. 1. den (20. 5., středa) Krajina a počasí: Děj se odehrává dva dny cesty severozápadně od Parletu, v relativně klidné kulturní krajině, kde se pole střídají s pastvinami a často probíranými lesy, do nichž jen na nejzazším západě zasahují první výběžky Jižního hvozdu. V celé oblasti panuje v tuto roční době celkem obvyklé vedro a sucho – naposledy pršelo asi před čtrnácti dny. Vesnice i menší městečka jsou kolem cest rozesety poměrně hustě, obvykle není nutné počítat s noclehem pod ∗ Úplně
přesně se jednalo o kůže mrtvě narozených telat, ze kterých se vyrábí jemný pergamen, označovaný jako velínový papír. Právě tento materiál hodlal Manuci použít pro těch několik nejhonosněji provedených výtisků „Woodaga Znovuzrozeného�, knihy, na kterou před časem získal zakázku od parletských kněží Woodagova kultu. Pro Manuciho to znamená obrovský úspěch a výzvu zároveň. Navzdory momentálně nepříznivým podmínkám je pevně odhodlán odvést práci nejvyšší kvality.
27
hvězdami. Poplatně tomu družina vyráží nalehko, což se týká jak vybavení, tak zbraní – v dosahu dvou velkých měst∗ jsou loupežná přepadení zřídkavým jevem. Je konec května, do posledního úplňku před letním slunovratem zbývají tři dny. Příjezd do Dubů: Ráno družina vyrazila po hlavní kupecké cestě na Varweddu. Sešla z ní kolem poledního – za úmorného vedra – na menší cestu směřující k západu. Ve vesnici Suchdol se v hospodě „U bílého rohu� zastavila na oběd. S večerem zaměstnanci pana Manuciho přibyli do cíle své cesty, vesnice Duby. Na první pohled je zaujal nezvyklý ruch a hustý provoz, vládnoucí na návsi. Zjistili, že Johan Mentelin je kdesi na cestách, jeho návrat je však očekáván každým dnem; rozhodli se na něj den či dva počkat a ubytovali se v místním hostinci „U zlomené židle�. Tam se také dozvěděli, proč kolem panuje takový shon – v Dubech se právě dostavuje nový kostelík. O kostelíku: Duby jsou obec čítající asi dvě stovky duší. Mezi nejbližší sousedy patří dědiny Suchdol, kterou dobrodruzi dnes projeli, a Holíš, vzdálená půlden cesty dále na západ. Z této trojice jsou Duby největší. Jako všude na jižním venkově, i zde se poměrně rychle uchytila víra ve Woodaga a ves pravidelně navštěvuje kněz z Jeníkova, městečka vzdáleného asi den cesty severně. Mše bývaly dlouho slouženy pod širým nebem nebo v místním hostinci, ale úměrně tomu, jak přibývalo věřících, sílily i hlasy volající po důstojnějším svatostánku pro hadího boha. Starostové obcí Suchdol, Duby a Holíš se rozhodli toto přání podpořit a zorganizovali sbírku na založení nového kostela. Na jaře jej začali stavět právě v Dubech. Pod slovem „kostel� si ale nepředstavujme nějaký srub či chalupu s věžičkou vepředu – jako u každé Woodagovy svatyně i zde je základním prvkem okrouhlost. U větších chrámů se typicky jedná o dvě spojené rotundy, tento – menší† – typ je jednolodní, podezděná ro∗ Pro
zeměpisně tužší: Parlet a Varwedda. nesrovnalost mezi sumou na stavbu vybranou a skromností jejího provedení později zaujme zejména kapitána Nálepku, leč nepředbíhejme. † Kterážto
28
tunda se dvěma apsidami naproti sobě, vyznačujícími zhruba severojižní osu. Na vrcholku hlavní lodě je kulatá vížka pro zvon. Kostelík je tedy dosti zvláštní stavbou, k jejímuž navržení musel být povolán architekt až z Varweddy. Mistr stavitel s sebou přivedl několik svých pomocníků, nicméně ruku k dílu ochotně přiložila celá vesnice – ušetří se za řemeslníky a snad stihnou kostel vysvětit ještě na svátek svatého Dyndy, který připadá na tuto sobotu. K dokončení kostelíku chybí už málo – jen položit střechu a osadit vížku novým zvonem, vyhotoveným v nedalekém Jeníkově zvonařem Myzlíbem Mišanem. Úmysly na další den: Poté, co hostinský nadhodil, že na stavbě by se teď hodila každá pomocná ruka a že on sám by takové pracanty rád zadarmo ubytoval a živil, nenechali se dobrodruzi dlouho přemlouvat a souhlasili, že vesničanům se stavbou pomohou. 2. den (21. 5., čtvrtek) Ráno: Ráno družina pomáhá při pokládání střešních trámů. Kolem poledního se na žádost Dubského starosty vydali do Jeníkova pro zvon, který je „prý již hotov�, ale „ jaksi jej není možné nikam dopravit�. K dispozici dostali kárku, taženou dvěma koňmi. V Jeníkově na vlastní oči uviděli, co vězí za nepochopitelnou neschopností Mišanovou – v jeho dílně se usídlil ohnivý rarach, vyhnal mistra i tovaryše, bohapustě se vysmívá hrozbám i prosbám a odmítá zvon vydat. Družina se rozhodla hrozby i prosby přeskočit a přejít rovnou k činu. Co k tomu poznamenal Phoenix: „V každé dílně, ať už řemeslné nebo umělecké, se shromažďuje jistý magický potenciál plynoucí z vysoké koncentrace tvůrčího myšlení. V rámci něj dochází čas od času k okamžiku, kdy koncentrace překročí kritickou mez a dojde k samovolnému vybití této energie v podobě nezvyklých jevů – od jednorázových halucinací, přeludů, zvuků až po výskyt nejrůznějších šotků, skřítků apod.� Co k tomu poznamenal Stefan: 29
„Kdybys nekecal a radši hasil.�
Cesta se zvonem: Družina svedla s rarachem boj, který skončil ďáblíkovým uhašením. Někteří přitom utrpěli citelné ztráty na šatech, vousech a vlasech, takže než se jim podařilo vypravit se na zpáteční cestu, odpoledne už pokročilo – návrat do Dubů ještě téhož večera nepřipadal v úvahu. Místo toho zamířili do bližšího Suchdolu. Přes den bylo parno, ale když dojížděli k vesnici, od východu∗ se přihnala černá mračna. Družina se ubytovala v suchdolském hostinci a kárku se zvonem schovala ve stáji. Čtyři jezdci Družiníci se sesedli kolem jednoho stolu dole v lokále. Před sebou měli rozpité korbele, ale jejich ruce si jich téměř nevšímaly. Společně s několika dalšími vesničany, které zde uvěznila bouře, s obavami vyhlíželi do tmy za okny. Setmělo se tak rychle. . . ! Sotva stačili zavést koně do stáje, zvedl se ostrý vítr a dopadly první kapky, těžké a studené jako olovo. S každým zahřměním houstly, jako by hrom svým hlasem zvedal nebeská stavidla. Blesky, které měly trhat temnotu ostrými zášlehy, však byly oproti burácení hromu chabá, plíživě nazelenalá vzplanutí mihotající se nízko při zemi. Občas se někdo z družiníků pokoušel něco říct, ale brzo toho museli nechat, jestli nechtěli hulákat – bušení deště do oken a na střechu přehlušovalo slova, před hlukem nebylo úniku. Co se teď venku řítilo k zemi, to nebyl obyčejný liják. To bylo boží dopuštění. Phoenix, který dosud roztržitě ryl nehtem do stolu a druhou rukou si mnul čelo, náhle prudce vstal. Přešel ke dveřím a trhnutím je rozrazil dokořán. Dovnitř vlétl povichr a vmetl přes práh spršku vody, bláta a listí. Několik hlasů se zvedlo na protest, ale elf si jich nevšímal, stál v temném obdélníku dveří a mírně se kymácel na místě. Nevrlé výkřiky rychle utichaly. Teď už to viděli všichni. Na cestě vedoucí středem vesnice se něco pohybovalo. Nazelenalé světlo blesků se odráželo na čemsi velikém, připomínajícím mnohanohý hmyz vyšší než dospělý muž, velký stroj překrytý plachtou, ohořelý strom, věž. Přesouvalo se to vpřed ∗ Jinak
řečeno: od Ďáblových skal.
30
bezhlučně, skoro přízračně, jako by to nad cestou, která se proměnila v kalný potok, jen lehce plulo. Další vzplanutí vzdáleného blesku zažehlo plamínky na krunýři z černého kovu a útvar se rozpadl na srozumitelné součásti. „Jezdci — jsou to nějací jezdci!� vykřiklo několik lidí užasle. „Tam — tam, podívejte! Má korunu! Ten král, jakou má korunu!!� Čtveřice jezdců si nevšímala ani otevřených dveří hospody, ani výkřiků a ukazujících rukou. Na černých koních pokrytých čabrakami, oděna v plátové zbroje, zvolna táhla dál. Vedl je jezdec s vysokou přilbou, která připomínala královskou korunou. Přes rameno měl přehozenu mírně prohnutou dlouhou tyč, na konci roztínající plášť temnoty čepelí tak tenkou, že byla skoro neviditelná. Výkřiky přešly drmolené motlitby. Jezdci minuli hospodu a pomalu zmizeli v houstnoucí tmě.
Zbytek večera: Krátce poté, co záhadní rytíři zmizeli, se zvenku ozval nepříjemný vysoký tón. Phoenix se okamžitě rozeběhl do stáje. Když jej tam ostatní dohonili, klečel nad právě dovezeným zvonem, prasklým po celé délce. Phoenix, který podle všeho utrpěl jakýsi šok, se snažil ještě nějakou dobu ostatní přesvědčit, že prasklina ve zvonu existuje pouze v jejich vlastních představách. Všem ostatním však připadala velmi skutečná. Družina, rozhádaná a pokleslá na duchu, strávila noc v Suchdole. 3. den (22. 5., pátek) Zkáza v Dubech: Ráno družina vytáhla ze stáje kárku a s rozbitým zvonem se vydala do Dubů. Dorazila kolem poledne a našla smrt a zkázu tam, kde ještě včera stávala hezká vesnice. Všechny domy – i nedostavěný kostelík – byly spáleny až do základů. Ohořelé mrtvoly lidí ve válely uvnitř zbytků stavení i venku mezi chalupami. Skoro nikdo však v ruce neměl zbraň a nebyly tu žádné stopy po boji – jako by vesničané byli překvapeni a zemřeli dřív než mohli cokoliv podniknout na svou obranu nebo se dostat z hroutících se domů. Nad mrtvými už houstla mračna much. 31
Po vypití lahvinky Stefanova životabudiče se družiníci rozhodli podat v Suchdole zprávu o neštěstí. Zvon nechali na místě, vedle spáleného kostelíka, a otočili kárku na zpáteční cestu. Smrt suchdolského starosty: Jedna tragédie stíhala druhou – suchdolský starosta poté, co vyslechl zprávu o zkáze Dubů, zmodral, chytil se za srdce a zemřel. Družina se s provinilými pocity vydala zkusit štěstí do místního hostince. Johan Mentelin: U bílého rohu zastihli člověka, kvůli kterému se sem vypravili – Johana Mentelina. Společně s ním a s několika suchdolskými se vydali zpět do Dubů. Při pohledu na spálenisko byli zdrceni všichni – dobrodruzi, kteří už věděli čeho se mají děsit, suchdolští sousedé, kteří to nevěděli a nejvíce ze všech sám Mentelin, který tomu až do poslední chvíle vůbec nechtěl věřit. Velení převzal jeden ze suchdolských a lidé začali snášet mrtvoly na jedno místo, aby je mohli alespoň důstojně pohřbít. Stefan a Elanor se mezitím vydali zjistit, jak se věci mají v další vsi na cestě – v Holíši. Holíšský starosta: Holíšský starosta byl zprávou o zkáze Dubů šokován, ale naštěstí hned nezemřel. Místo toho si osedlal koně a v doprovodu čtyř holíšských vyjel ven, přesvědčit se na vlastní zraky. Phoenixovi a Vilíkovi, pracující v údolíčku kde stávala vesnice, se naskytl takovýto pohled: když se jezdci z Holíše přehoupli přes obzor, jeden z nich zpomalil, až zastavil docela, zatímco ostatní sjížděli k vesnici. Potom se prudce obrátil a ujel. Tím jezdcem byl právě holíšský starosta, ale jeho chování si neuměli vysvětlit ani suchdolští sousedé, ani jeho vlastní spoluobčané. Dobrodruzi se obávali, že by jej mohl stihnout podobný osud jako jeho suchdolského kolegu, a mínili, že by se měli co nejrychleji vydat za ním, zkontrolovat, zda je v pořádku. Nechtělo se jim ale opustit ani Mentelina, za kterého cítili jistou zodpovědnost. Dohodli se nakonec, že tři z nich – Elanor, Phoenix a Stefan – budou pokračovat do Holíše a za Genfleishem a Vilík zůstane s Mentelinem v Dubech a potom jej doprovodí do Parletu, kde požádají s pomoc Manuciho a podají o katastrofě zprávu městské radě. 32
Pronásledování starosty: Phoenix, Elanor a Stefan tedy znova zapřáhli koně a odjeli do Holíše. Před starostovým domem spatřili jeho hnědáka, osedlaného a mokrého potem. Vynutili si přístup dovnitř a vyběhli do prvního patra, kde za zamčenými dveřmi slyšeli někoho – starostu, jak se domnívali – chodit a něco přesouvat. Volali a mluvili na něj, ale on neodpovídal, a tak se rozhodli dveře vyrazit. Ve chvíli, kdy to udělali, starosta rozrazil okno, shodil ven nějaký vak a vyskočil za ním. Dole vsedl na připraveného čerstvého koně a tryskem vyrazil. Dobrodruzi se jej pokusili pronásledovat, ale jejich vlastní koně byli unavení a starosta jim brzo zmizel. Když jej viděli naposled, prchal zhruba na západ, do méně obydlených končin. Zbytek dne: Dobrodruzi nocovali v Holíši. Po útěku starosty nad vesnicí přebral vedení mladý hostinský Olsen. Zaměstnanci pana Manuciho se už nechtěli do věci příliš míchat, spíše sledovali, co si myslí vesničané. V Holíši ještě téhož večera zesílilo podezření, že s financováním stavby kostela nebylo všechno tak úplně v pořádku a že starostův dům by měl být důkladně prohledán. 4. den (23. 5., sobota) Ve Třech hrobech: Ráno se družiníci vydali dál na západ. Cesta ke Genfleishově statku vedla přes dvě další osady – Tři hroby a Žaly, obě poměrně mladé vesnice s hrstkou obyvatel, kteří se živili převážně uhlířstvím a dřevorubectvím. Kolem poledne družiníci dojeli do vesnice Tři hroby. Ta leží už na kraji Hvozdu, původního Jižního hvozdu, ne nějakého prochozeného lesíka, a rozhodně se vyplatí jistá opatrnost. Napovídala tomu i bytelná palisáda, kterou byla osada po obvodu obehnána. Družiníci byli naštěstí vpuštěni dovnitř. Doslechli se však znepokojivé věci – v osadě Žaly, kterou měli projíždět a kde doufali sehnat nocleh, se prý něco špatného stalo. Co konkrétně, to jim nikdo nebyl schopen říct – jen že je to už měsíc, kdy se tu naposledy ze Žalů dočkali vůbec nějaké návštěvy. Před dvěma týdny se několik chlapů ze Tří hrobů vydalo do lesa, zjistit, co se děje; po několika mílích však uviděli 33
přímo uprostřed cesty zatlučené tři čerstvé kříže a na tom prostředním, nejvyšším, naraženou ovčí lebku. Dostali strach, že se v Žalech rozmohla nějaká nakažlivá nemoc, a tak se raději vrátili. V posledních dnech však měli obyvatelé Tří hrobů pocit, že se i kolem nich začíná plížit nějaké nebezpečí – v noci občas hlídka u brány zahlédla brousit něco, co se podobalo zvířeti, ale zvíře to určitě nebylo, a často slyšela těžké, jakoby lidské kroky, tiché škrábání a čenichání. A včera, zrovna včera k večeru, našly ženské kus za vesnicí, uprostřed luk, rozsápaného nějakého tuláka, který tam asi neopatrně usnul. Pohřbili ho narychlo tam, kde byl, tak, jak byl – tolik se báli stmívání. O Genfleishovi, který bydlel za lesem, nikdo čerstvé zprávy neměl. Suma sumárum, není radno vydat se do lesa jindy než brzy ráno. Dobrodruzi nahlédli, že to je dobrá rada, a rozhodli se ve Třech hrobech zůstat na noc. Jeremiáš: Během odpoledne si družiníci všimli jakéhosi žebráka, který se po Třech hrobech potuloval a zdálo se, že ho neznámí cizinci velmi zaujali – vyzvídal kam přesně se chystají, co tam budou dělat, jak dlouho se zdrží a zdalipak se budou vracet zase přes Tři hroby. Nelhali mu, ale když se začali vyptávat oni, žebrák jenom mávl rukou, že jeho cesty vede náhoda a štěstěna a na každý pád jsou křivolaké. Představil se jako Jeremiáš a rozloučil se přáním si s dobrodruhy ještě promluvit, až se vrátí – pokud se vrátí. Noční exhumace: S večerem se družiníci vykradli za hradby s pokoutným úmyslem – najít hrob, jehož polohu jim vesničané celkem přesně popsali, a přesvědčit se, kdo v něm leží. Phoenix zůstal na hlídce, zatímco Stefan a Elanor pracovali u mělkého rovu. Netrvalo dlouho a viděli, že roztrhaným nešťastníkem není nikdo jiný než holíšský starosta. Naneštěstí měli při rozhrabování hrobu svědka – žebráka∗ Jeremiáše. Z nezbytí tam s ním uzavřeli takovou malou dohodu – Jeremiáš to na ně ve vesnici neřekne, a oni mu na oplátku nezamlčí nic z toho, co se dozvědí o dění v Žalech, a pokud možno o něm zjistí co nejvíce. ∗ Že
to není žádný žebrák, to bylo tou dobou jasné i těm největším družinovým zabedněncům a snad je to jasné i tobě, laskavý čtenáři.
34
Po tomto excesu zanechali další iniciativy a noc strávili v bezpečí za palisádou. Phoenixova výmluva: „Vůbec jsem ho neviděl přicházet. Opravdu mě to mrzí. Když ony tak hezky svítily hvězdy. . . � 5. den (24. 5., neděle) Odjed ze Tří hrobů: Ráno družiníci opustili Tři hroby a na kárce vjeli do lesa. Po třech či čtyřech mílích spatřili hrubě sdělaný dřevěný kříž, na kterém se bělala ovčí lebka, přesně jak jim řekli ve vesnici. Minuli jej a pokračovali dál do hloubi lesa. Holčička Volným tempem kodrcali vpřed, občas skláněje hlavy před nejnižšími větvemi. Phoenix a Elanor seděli na voze, Stefan kráčel vepředu vedle koní. Na cestu si ulomil pádnou hůl, kterou v pravidelných intervalech ťukal do ztvrdlé hlíny. Po nedávné smršti tu nebyla ani stopa – okolní les byla suchá bučina a cestu, na níž poskakovala kola jejich vozíku, představovaly jen dva tvrdé rigóly s tmavě zeleným pásem uprostřed. Nikde ani kalužinka, nikde blátivá stopa. Vůz tudy neprojel už několik týdnů – zpod hlíny ve vyjetých stopách se navzdory suchu drala nová tráva. V korunách stromů čiřikali ptáci. „Nechceš vystřídat?� křikl dopředu Phoenix. Stefan mávl rukou, aniž se ohlédl. Elf se spokojeně zašklebil a pohodlněji se uvelebil na hromádce plachtoviny, která mu sloužila jako sedátko. „Vypadá tam vepředu docela spokojeně, co?� prohodil k Elanor, která vyhlížela přes postranici a zádumčivě klouzala očima po ubíhajícím lese. Při zvuku elfova hlasu zrak odvrátila. „No, Stefanův táta je v Plotovískách koňský doktor,� nadhodila. „Myslím že Stefan z jeho talentu něco podědil, ale stejně si radši vybral alchymii. Mám pocit, že toho občas lituje.�
35
„Vážně?� zabručel Phoenix nevrle. „To abych ho seznámil se svojí sestrou, hned by změnil názor.� Elanor se přesunula vedle něj a položila tvář na předloktí složená na přední stěně vozu. „Asi jo,� připustila bezmyšlenkovitě. „Mají tam dva koně, a podle mě jsou to ty nejspokojenější zvířata v celým kraji. Co pamatuju, vydržovali si vždycky i krávu. . . jednou jsme ji – já a Stefan a ještě jeho dva bráchové – na pastvině osedlali starým sedlem, navlíkli jí ohlávku a zkoušeli na ní jezdit,� zasmála se rošťácky. „To jsem si poprvý v životě zlomila ruku. No, schytali to tehdy hlavně oni, že mě prý naváděli. Já. . . jsem byla ještě. . . malá holka. . . � Posledních několik slov Elanor dořekla jen ze setrvačnosti. Drcnutí, jak vůz zastavil. Hobitka se napřímila a z kleče sledovala cestu. Ramenem se dotýkala Phoenixe, náhle napjatého a tuhého. Stefan si zaclonil oči dlaní. Koně zafrkali a sklopili uši. Asi sto kroků před nimi na cestě postávalo děvčátko. Mohlo mu být tak dvanáct let, mělo na sobě světlé letní šatičky ke kolenům, už trochu ušmudlané od hlíny. V jedné ruce svíralo panenku nebo něco, co jako panenka z dálky vypadalo. Zdálo se, že ji vůz překvapil stejně jako ona překvapila je. Stála bez pohnutí a dívala se přímo na ně. „Ahoj! Ty jsi odtud z vesnice?� zavolal na ni Stefan. „Neboj se a řekni něco!� Jeho hlas zněl trochu výš než obvykle. Děvče neodpovědělo, ale zdálo se, že strach z nich nemá. Popošlo jim naproti, kývaje svěšenýma rukama podél těla jako pochodující voják. Je bosa, všimla si Elanor. Je bosa a ta cesta je plná kamení. Aniž si to uvědomila, hmátla po kuši a do žlábku mechanicky zasunula šipku. „Tak slyšelas?� vykřikl Stefan na holku. Místo odpovědi se rozběhla. Jednu ruku ohnula v lokti a rytmicky s ní švihala vpřed a vzad, druhou, třímající hračku, nechávala strnule spuštěnou a houpala s ní jako s kyvadlem. Okraj šatů v pravidelných intervalech vyletoval vzhůru a odhaloval drobná kolínka, dojemně umazaná jakýmsi tmavě červeným sajrajtem, připomínajícím ostružinovou šťávu. Roz-
36
běhla se rychle, ale těžkopádně, jako by příliš tvrdě dopadala na paty. Byl to zvláštní běh. „Stůj!� zařval Stefan a vtáhl hlavu mezi ramena. „Naposledy tě varuju, stůj! Nebo —� na zlomek vteřiny ji spustil z očí, otočil se k vozu. „Co koukáte?! Střílejte!!!� zahulákal na elfa a hobitku. „Asi takhle malá holka?� zablekotal hystericky Phoenix. Strhl z ramene kuši a horečnatě třesoucími se prsty nasazoval první šipku. Elanorčina už zazpívala. Střela děvčeti prolétla těsně nad hlavou. „Menší,� zahučela temně. Druhá salva zadrnčela takřka současně. Obě šipky zasáhly, ale děvče, letící jako šíp, to ani nezpomalilo. Pár kroků před vozem upustila panenku, toporně dopadla na obě paty, rukama se rozmáchla vzad, švihla vpřed. A skočila. Konec letící hole ji udeřil mezi krk a rameno, srazil ji stranou. Ani se nezvedla a už jednou ručkou chňapla po druhém konci hole, nechala se jí vytáhnout na nohy jako vzteklý pes, zarputile odmítající pustit ze zubů tučnou kost. Stefan zaklel a kopl ji do brady, hůl jí vyklouzla z ruky. Náhle zmiznuvší zátěž způsobila, že mladík zavrávoral, zbraň mu vylétla vysoko, tak vysoko, že byla k nepotřebě. Poslední, co spatřil, byly ulámané nehty podlité zaschlou krví a hubené nohy, ve výskoku neslušně odhalené až k neochlupenému pohlaví, s kolínky pokrytými něčím, co určitě nebyla ostružinová šťáva, ó ne. Zapotácel se pod tíhou dívčího těla, tvář zakryla látka páchnoucí hnilobou a zdusila jeho výkřik. Pod ní se svíjelo něco tuhého a studeného, co do jeho šíje zatínalo řadu drásajících jehel. Zavrávoral, ztráta zraku jej připravila o rovnováhu. Nahmátl dýku, jednou rukou nahmatal krk děvčete a druhou bodl do zad té. . . věci, která se mu holýma rukama snažila urvat hlavu. Mrtvé svaly kladly strašný odpor. Rupnutí, jako když se protrhne stanová plachta. To byla plíce, napadlo ho mimoděk. Vzápětí obdržel nečekanou ránu od boku. Krátký let a náraz z druhé strany, prasknutí kosti. Z jeho ramen sklouzlo třicet kilo mrtvé váhy. Opět viděl. Nemohl dýchat. Po zádech mu teklo něco horkého. Bezmocně lapal po vyraženém dechu
37
a přes clonu slz sledoval, jak Phoenix s Elanor dýkami dobíjejí tělo, zmítající se před vozem. Bližší z koní se k tomu dosud točil zadkem. Po neskutečně dlouhé době pohyby dětského těla ustaly. Holčička byla mrtvá. „Nastupujeme, panstvo, dostavník odjíždí,� drmolil Phoenix a praštil Stefana do zad. Pomohlo to. Elf za ohlávky dotáhl zpátky na cestu koně a vyhoupl se za svými druhy. Trhl opratěmi. Kola se dala znova do pohybu. Ujeli překvapivě velkou vzdálenost, než minuli pocuchanou chlupatou věc, ležící při kraji cesty. „Zbytky králíka,� naklonil se přes postranici zvědavě elf. „Něco mi říká, že se blížíme k vesnici.�
Úprk lesem: Po této varující příhodě se už nikde nehodlali zastavovat, pokud to nebude naprosto nutné. Proto, když se před nimi les otevřel a oni vjeli do vesnice Žaly, jen popohnali koně a doufali, že se na ně z žádné chalupy nevyřítí další nemrtví. Vesnice vypadala pustě, jako po vymření, kolem – celkem ne víc než deseti – chalup se povaloval pozdechaný dobytek a vzduch smrděl rozkladem. Neuniklo jim však, že přinejmenším jedna chalupa je dosud obydlená – z komína se kouřilo – a u jednoho z větších stavení dokonce zahlédli jakéhosi muže se psy. Cosi za nimi zakřičel, ale nepronásledoval je. Děda Bezina: Proč se na jednom lesním rozcestí odklonili po té užší cestě, je teď už záhadou – snad je od přímého směru odradil znepokojující pohyb v lese před nimi, snad něco jiného. V každém případě dobrodruzi dojeli až k chaloupce místního dědy bylinkáře. Ten už o mrtvých něco věděl a s dobrodruhy nechtěl dlouho nic mít, dokud mu kdosi nenabídl tabák – děda byl silný kuřák a v jeho uvěznění v lesní pastoušce mu dýmkové koření začínalo povážlivě chybět. Představil se jako Bezina a společně s dobrodruhy si zapálil. O tom, co se vlastně v Žalech stalo, však nevěděl skoro nic – jen že jeho sousedé se téměř přes noc proměnili v oživlé mrtvoly a on už řádku dní nemohl ze dveří ani nos vystrčit. Jediní, kdo se ještě drželi, když naposledy zavítal do Žalů, byli prý nějací bratři Vránové. Prosil, 38
aby jej dobrodruzi vzali s sebou; ale ti trvali na tom, že nejprve musí promluvit s Genfleishem a nejlepší že by bylo, kdyby tu Bezina ještě den či dva vydržel, dokud se pro něj nestaví po cestě zpátky. Bezina nakonec souhlasil – co mu taky zbývalo. Genfleish: Večer dorazili na Genfleishův statek. Genfleish, statný chlap kolem čtyřicítky, pro ně však mnoho dobrých zpráv neměl – už asi měsíc je v obležení nemrtvých a tak tak stíhá udržovat svá stáda při životě a odrážet stál častější útoky zdivočelých vesničanů. Velínový papír ani nic jiného jim ted rozhodně poskytnout nemůže. Kdo ví, co bude zítra? Genfleishe zase těžce zasáhlo zjištění, že nikdo, dokonce ani lidé ve Třech hrobech, o tom všem dosud nemají ani páru – byl přesvědčen, že každou chvíli už musí dorazit oddíly z Parletu, aby daly věci do pořádku. Dobrodruzi mu slíbili, že se o to postarají. Noc u Genfleishe: Noc strávili družiníci na statku, ale nebylo to klidné spaní – museli se střídat na hlídkách u hlavní brány, protože vinou řádění nemrtvých okolní hvozd pomalu, ale jistě vymíral a Genfleishův statek byl jediným místem široko daleko, kde vůbec něco ještě žilo. V noci se strhl menší poplach, když nedaleko farmy tlupa dětí připadla na divoké prase. Ukázalo se, že Genfleish je velmi dobrým kušiníkem.
Elanor, Stefan a Phoenix pomáhají Genfleishovi hájit jeho farmu před nájezdy krvelačných nemrtvých dětí. Jako zbraně jsou mimo jiné připraveny zápalné láhve, poplach se vyhlašuje tlučením na železný prut nad branou. Elf Dr. Phoenix Drake, známý svou pozorností na hlídkách a přesnou muškou, přebírá stráž. . . Elanor: Phoenixi, takže radši zvoň... Phoenix: Neboj, já vstanu z popela! Elanor zděšeně: Ale my ne!!!
6. den (25. 5., pondělí) Znova do lesa: Ráno se družiníci vydali na zpáteční cestu. Genfleish jim popřál hodně štěstí, prosil je o rychlost a ještě jim vůz trochu opevnil, aby se lépe bránil. Na lesní křižovatce odbočili k chaloupce dědy Beziny a staříka naložili na vůz. 39
Pohled hráče „. . . takovou tu odbočku do lesa, po které když se šlo tak se došlo k chaloupce dědy Beziny, kterej tam asi jako jedinej přeživší obyvatel Žalů byl teď zabarikádovanej a klepal se tam strachy a abstinenčními příznaky, protože mu docházelo dýmkové koření. Mluvili jsme o tom už cestou, že bysme se tam mohli stavit a pokusit se jej odtamtud dostat, protože dřív nebo později tam buď umře hlady nebo ho rozsápou jeho bývalí sousedé. No ale vozejk se na tu úzkou cestičku nevleze. . . tak jsme vypřáhli koně, osedlali je a vozejk nechali stát na cestě, nic jinýho se dělat nedalo. Phoenix se se mnou, teda jako se Stefanem, a s Elanor furt strašně hádal a chtěl hned pokračovat v cestě, no ale nám bylo jasný že tomu dědkovi prostě pomoct musíme, že když už víme v jaký je situaci a my jedeme kolem, a tak jsme mu řekli aby byl zticha a spolupracoval, nebo ať se vrátí k vozejku a hlídá ho. U Bezinovy chaloupky se zrovna jedna příšera motala, no tak jsme to zastřelili, po nějaký chvíli ukecali dědka, aby vylezl, že ho odvezeme pryč, naložili ho na koně a jeli. Vozejk jsme našli v pořádku. Cestou k Žalům jsme se ho trochu vyptávali kdo by mohl být ten chlap co jsme ho ve vesnici viděli, a jestli někdo nepřežil. . . no nemohli jsme z něho nic dostat, pořád jen opakoval achichach a to je nadělení, to je nadělení, no ale nakonec z něj vylezlo že co naposledy ví tak snad se ještě drží bratři Vránové a že o žádnejch chlapech se psama neví. . . jo, Vránovi, to byla chalupa hned na kraji vesnice, když jsme jí projížděli prvně tak vypadala obydlená. . . �
Bratři Vránovi: V Žalech, kterými chtěli projet co nejrychleji, je zastavili jacísi lidé, ve kterých děda Bezina okamžitě poznal bratry Vránovy. Vyzvali družiníky, aby s vozem zajeli k nim do dvora, protože na cestě jim hrozí smrtelné nebezpečí. Dobrodruzi poslechli. Bratři Vránovi byli poslední přeživší obyvatelé Žalů a byla to hlavně přítomnost dědy Beziny na voze, kterou si dobrodruzi získali jejich důvěru. Při obědě a ještě dlouho potom, během siesty s fajfkou – všichni bratři Vránovi byli náruživí kuřáci – jim vypověděli skoro celý příběh. 40
Halimův příběh: Vesnice Žaly měla dokonce svého kupce, nějakého Selika. Nebyl příliš oblíbený, ale lidé ho potřebovali a koneckonců trávil spoustu času na cestách. Problémy začaly, když asi před měsícem zmizela jeho manželka. Selik tvrdil, že odjela k sestře. Krátce poté se sebral a někam odtáhl – bylo nemálo takových, kdo doufali, že nadobro. Naneštěstí se za dva dny vrátil, a nebyl sám. Přivedl s sebou pět ozbrojených chlapů, na první pohled žoldáků nebo někoho ještě horšího. Jeden z nich vedl tři velké psy, kteří jej poslouchali na slovo. Lidem se to nelíbilo, ale zatím se nic nedělo, chlapi se drželi hezky stranou a všichni doufali, že se jich Selik brzy zbaví. Asi za dva dny se objevily první případy prokletí. Bylo to v noci, u Sochorů. Jejich syn – čtrnáct let – se začal v noci dusit, modrat a doslova rozkládat před očima. Potom se zdvihl, rozsápal svoji malou sestru, proskočil oknem a utekl do lesa. Tu noc byl ve vzduchu poprvé cítit takový zvláštní zápach, slabý, ale velmi nepříjemný – jako by se něco pálilo a hnilo zároveň. Další noc to postihlo ještě více lidí a většina rodin o někoho přišla. Někdo zemřel, či spíše nezemřel, jako Sochorovic kluk, někoho rozsápali mrtví. A žoldáci? Těm se nestalo nic. Ale určitě něco podobného čekali. Když tu druhou noc propukla panika, vrhli se mezi lidi a začali je zahánět do chalup. Nikoho nezabili, ale pravděpodobně stáli za tím, že ani jeden z toho mála, kteří se pokoušeli z nakažené vesnice uniknout, do Tří hrobů nikdy nedojel. Brzy v Žalech nezbyl nikdo živý, až na bratry Vránovy. S nimi Selik a jeho žoldáci uzavřeli jakousi dohodu o neútočení – Vránovci je budou zásobovat jídlem, budou se chovat rozumně a Selikovci je na oplátku nechají na pokoji. Dá rozum, že největší touhou bratrů je teď pomstít zkázu vesnice. Selik i jeho lidi tu mají nějakou práci – Vránovi neví, oč jde, ale vysledovali, že každou druhou noc mizí, tak na hodinu až dvě, kamsi do lesa. Všichni. Válečná porada: Družiníky příběh bratrů Vránových pěkně nadzvedl ze židle. Bylo jasné, že za neštěstí je zodpovědný Selik – 41
a Vránovci planuli touhou po spravedlivé odplatě. Jenomže co s tím? S bandou pěti žoldáků se Elanor, Phoenix ani Stefan bít nechtěli, nadto měli naspěch, aby co nejdříve podali zprávu v Parletu, a také chtěli do bezpečí dostat Bezinu. Zároveň je ale ta věc, kvůli které vymřela celá vesnice, začala zajímat – co to jen Selik ve svém domku kutí, že mu to stálo za tolik životů? Dohodli se s Vránovci na takovémto plánu: V noci, až Selik i žoldáci odejdou do lesa, bratři Vránovi vtrhnou do bývalého Troufalova statku, odvedou žoldákům koně a zbaví se psů. Družina mezitím vnikne do Selikova domku a zkusí zjistit, čím se to celou dobu zabýval. No a potom vsednou na koně, na vozík naloží dědu Bezinu a prásknou do bot dřív, než se někdo vrátí. „Cože?! Selik si pozval Vyloupení Selika: Domluveno, bandu hrdlořezů na uděláno. K věcem, které družiníky trhání KYTEK?� v Selikově domku zaujaly, patřily Jeden z bratří Vránů poté, co je dobrodruzi zejména tyto: (a) nesmírně pečlivě zpravili o výsledcích louvymetený krb, (b) svazky jakýchsi pežné výpravy do Selikova bylinek podobných zvonku, které se krámku. sušily v téže místnosti a jejichž modravé květy ve tmě slabě světélkovaly, a (c) sklenice plné jakéhosi černého prášku, podobajícího se popelu – zřejmě po spálení těch bylin. Z (b) a (c) si dobrodruzi nabrali vzorky k pozdějšímu rozboru. Krb∗ nechali na místě.
Tři hroby: Dobrodruzi, děda Bezina i bratři Vránovi v noci zdárně dojeli do Tří hrobů, ale při pokusu vyjednat si vstup byli odměněni šípem, který zranil Josipa – naštěstí nijak vážně, ostatně Vránovci měli pěkně tuhý kořínek. Teď jim ale nezbylo než odtáhnout daleko do luk a polí a udělat si do svítání ležení tam. Jeremiáš vyzvídá: Vzbudilo je praskání ohně; polekaně vysko† čili, ale byl to jenom žebrák Jeremiáš, který je tu našel. A hned jim připomněl společnou dohodu – on že svou část smlouvy splnil a teď je řada na nich. ∗ (a). † Hlídal,
jako obvykle, Phoenix.
42
Dobrodruzi mu řekli všechno, nač si vzpomněli – o Selikovi a jeho bandě, o živé smrti obcházející Žaly, o kytičkách, které Selik trhal v lese a (zřejmě) pálil, i o černém prášku, který (pravděpodobně) potom vymetal z krbu a schraňoval v pečlivě utěsněných sklenicích. Jeremiáš byl spokojen; vyžádal si vzorek sušených bylin, ale buď je nedokázal určit, nebo to nechtěl družiníkům prozradit, a nad jejich otázkami jenom vrtěl hlavou. Na rozloučenou družiníkům doporučil, aby v Parletu kontaktovali alchymistu Toresaniho, pokud by něco chtěli zjistit – Toresani je prý široko daleko největší kapacita na různé „bejlí�; než odešel na odpočinek, dokonce to učil na parletské univerzitě. Potom jim Jeremiáš popřál dobrou noc a odešel. Srnky: Tak spali na louce. V noci se přihodila zvláštní věc, jejíž součástí bylo stádo přízračných srnek s červenýma očkama a Phoenixova vize žebráka Jeremiáše, ženoucí někam snový zástup nemrtvých lidí. Nikdo si ráno nebyl jistý, co se vlastně stalo, jestli to bylo ve snu nebo doopravdy a kdo věděl, už zapomněl, ale přesto se ta událost dostala do legend.∗ 7. den (26. 5., úterý) Odchod ze Tří hrobů: Ráno družiníci zanechali ve Třech hrobech bratry Vránovy a dědu Bezinu a vydali se na zpáteční cestu do Parletu. Projeli spáleniskem, kde pod korunami tří mohutných dubů pracovní četa holíšských a suchdolských zrovna upravovala hromadný hrob. Noc strávili v Suchdole, kde také zanechali vozík a oba koně – beztak by si s nimi v Parletu neměli co počít a kam je ustájit. ∗ Tedy
sem.
43
Jeremiášovo záhadné vyptávání samozřejmě nenechalo družiníky netečnými. . . Elanor: Nemyslíš, že tomu „žebrákovi� mohlo jít PRÁVĚ o ty kytičky? Phoenix: Možná...moh’ by to taky bejt nějakej antimafián, antidrogovej, antiwoodagovskej... Elanor: Já vím, že je to nepravděpodobný, ale nemůže být nějaká souvislost mezi těmahle bylinkama a záhadou Woodagovejch drog???
8. den (27. 5., středa) Hlášení Manucimu: Večer dobrodruzi podali zprávu panu Manucimu v Parletu.
Stefan: No každopádně můžeme je vzít s sebou a zkusit určit a srovnat složení s drogou.
♣
Dodatky a přesahy V následujících dnech a týdnech bylo o Žalech a Dubech v Parletu ještě hodně slyšet. Manuci poté, co ke svědectví Johana Mentelina přidal informace od svých zaměstnanců, již déle nemeškal a hned celou věc předložil městské radě. Mimořádné zasedání rady v čele se starostou Kryštofem Valdaferem se usneslo, že neprodlený zásah ozbrojených sil v postižené oblasti je nezbytný. Návrh byl projednán s Konradem Neobarem, správcem provincie Parlet a z této pozice i vrchním velitelem provinciální armády∗ . Konrad ve chvályhodně krátkém čase vyslal do oblasti zásahový oddíl. Z největší části jej tvořilo několik samostatných jednotek hraničářů, kteří měli za úkol vyčistit† les kolem Žalů, posílit Genfleishe a zajistit bezpečnost obyvatel Tří hrobů; dále s nimi byla skupina vyšetřovatelů pod vedením kapitána Nálepky, která měla objasnit okolnosti obou katastrof; a nakonec ještě zástupci Woodagovy církve, které se zničení vesnice Duby úzce dotýkalo. Nechybělo ani několik lidí v roli pozorovatelů, přičleněných k výpravě na popud zástupců města. Vybití zbylých nemrtvých netrvalo stopařům nijak dlouho a obyvatelé Tří hrobů, mezi nimiž si řádění živé smrti vybralo také jeden ∗ Též
označované jako „vládní garda�; jedná se o část vládních vojsk, napevno přidělených provincii. † V daném kontextu tedy spíše „vylovit�.
44
život,∗ si s příchodem vojáků konečně oddechli. Na pomoc Genfleishovi však už bylo pozdě. Jeho statek byl nalezen prázdný, brána rozvalená a stáje vypálené. Obytná část nesla stopy spěšného rabování. Dobytek se rozutekl po širokém okolí a z velké části padl za oběť hladu nemrtvých. Genfleishovo tělo však v ruinách statku ani v jeho blízkém okolí nalezeno nebylo. Po vyslechnutí bratrů Vránových vina celkem jednoznačně padla na Selikovy žoldáky. O Selikovi už nikdy nikdo neslyšel. Nenašli se ani svědkové, kteří by ho spatřili prchat, ani jeho hrob, ani jeho mrtvola, zkrátka ani stopa. Vzhledem k tomu, že podle výpovědi bratrů Vránových byly vztahy mezi Selikem a žoldáky notně napjaté, připadala zcela reálně v úvahu možnost, že o jeho zmizení se poté, co jim začal být na obtíž, postarali ozbrojenci sami. Závěry pátrání na místě činu Co se týká Žalů, udělal si kapitán Nálepka jasno poměrně brzy. Podle zprávy, kterou později Konrad prezentoval v Parletu, nákazu do Žalů zavlekla Selikova ochranka, sehnaná čert ví odkud. Tuto hypotézu podporoval i fakt, že sami žoldáci nemoci nepodlehli – zřejmě proti ní už byli nějak odolní. Zděšen tím, co způsobil, Selik se zřejmě pokusil celou věc udržet pod pokličkou násilím. Jak to dopadlo, to už všichni vědí.† Woodagovi kněží tyto závěry výrazně nepodpořili, ale ani proti nim nepostavili jiné vysvětlení. Koneckonců jich se dotýkala pouze tragédie v Dubech. ∗ Jedné
noci na jejich brány zoufale bušila vyčerpaná žena, naříkající a pološílenou strachy. Křičela, že je uprchlice z Žalů. Protože na její řeči nebylo nic nelidského, stráž ji vpustila dovnitř. Teprve v nitru osady z ní iluze lidskosti spadla a její útok stál důvěřivého strážného život. Po této příhodě už lidé ze Tří hrobů v noci nepouštěli vůbec nikoho. Zaměstnanci pana Manuciho a zejména Josip Vrána měli tu smůlu, že dorazili pouhou noc po této tragédii. † Ano. Ve zprávě, předané kapitánem Nálepkou, skutečně nebyla o spalování nějaké kytky ani zmínka. Ačkoliv o jeho profesionalitě coby vyšetřovatele by se dalo spekulovat, nelze předpokládat, že by kapitán Nálepka na tento drobný detail poté, co vyslechl bratry Vránovy, zapomněl nebo jej považoval za nepodstatný. Patří se tedy upřesnit, že informace o bylině chyběla pouze v oficiální verzi vyšetřovatelovy zprávy.
45
V případě Dubů byla situace o poznání zapeklitější. Woodagovci i Nálepka se shodovali v tvrzení, že časová a místní souvislost s událostmi v Žalech je čistě náhodná, ale scénáře, které nadnesli, byly diametrálně odlišné. Zástupci kněží tvrdili, že průběh tragického večera celkem nezpochybnitelně ukazuje na projevy nelibosti nějaké vyšší moci. Podle bouře a seslaných blesků se dokonce odvážili hádat, že tím rozhněvaným mohl být jen Gort, starý a dnes již polozapomenutý bůh dopuštění, který v hněvu neznal odpuštění. Ale ani on, dodávali Woodagovci jedním dechem, ani on by se nechtěl mstít tak krutě – pravděpodobně seslal pouze několik blesků do rozestaveného kostela. Požár, který se rozšířil poté, už v sobě nic magického neměl. Všichni přece věděli, že kolem stavby se v důsledku horečného chvatu povalovala spousta prken a třísek, všechno rozeschlé dlouhotrvajícím vedrem. Stejně jako střechy domů, natěsnané nešťastně blízko sebe. Vítr. . . sucho. . . třísky. . . blesky. . . dřevo. . . šindele. . . blesky. . . Verze kapitána Nálepky byla podstatně světštější. A z dobrých důvodů – kapitán si dal tu práci a s pomocí holíšského hostinského Olsena provedl revizi účtů za stavbu. A nestačil se divit – celá polovina z vybraných peněz zmizela kdesi v propadlišti dějin, či lépe řečeno v kapsách vykutálených starostů. Toho suchdolského ani holíšského už se na podrobnosti zeptat nemohl, a osud starosty Dubského byl nejasný – mezi mrtvolami, které se při pohřbívání podařilo identifikovat, podle vyjádření vesničanů nebyl. Na druhou stranu mnoho těl oheň zohavil k nepoznání, což se mohlo docela dobře týkat i starosty – smrt si nevybírá. Kapitán Nálepka na tuto možnost příliš nevěřil. Stran osoby podezřelého starosty provedl rozsáhlé pátrání – do jakých hospod chodil, s jakými lidmi se bavil, jaké názory měl na Woodagovu církev, zda patřil k věřícím. Obrázek, který si z těchto útržků poskládal, jej přivedl k vyslovení odvážné hypotézy. Podle ní si starosta Dubský jako první ze tří spiklenců uvědomil, že ve své hamižnosti přestřelili a budou odhaleni. V této situaci se svěřil jistým, proti Woodagově církvi zaměřeným živlům, se kterými zřejmě již dlouho udržoval neformální kontakty a sdílel některé názory. Ti mu navrhli, že jej z nezáviděníhodné situace dostanou, pokud jim pomůže 46
cáknout flek na pověst Woodaga jako tolerantního a mírumilovného boha. Vyčkali, až jim do ruky nahraje počasí, a za noci plné blesků starosta Dubský kostel vlastní rukou zapálil. Čtyři jezdci, kteří byli spatřeni v Žalech, nebyly samořejmě žádné přízraky, ale právě oni zločinci, kteří měli Dubskému zajistit bezpečný odchod a strhnout na sebe pozornost. S tím, že se oheň tak vymkne kontrole, však spiklenci nepočítali. Naopak – při vyhodnocování škod, napáchaných zničením kostela, mělo následovat už neodvratné odhalení zpronevěry. Že představa boha, který relativně malý přečin trestá takto razantně bude vyvolávat v myslích vesničanů spíše strach než náklonnost, je nabíledni. Tato verze však vyžadovala více času, aby mohla být podepřena nějakými důkazy, a do té doby byla považována za tajnou. V Parletu se proto∗ mezi veřejností uchytila ta, kterou přinesli Woodagovci, a kdyby se někdo po pár týdnech na vesnici Duby zeptal náhodného kolemjdoucího, pravděpodobně by uslyšel, že šlo o zásah boží a přírodní katastrofu v jednom.† Druhá hlava Zatímco severně od Parletu se pátralo a vyptávalo, život ve městě běžel dál. Zaměstnanci pana Manuciho, kteří zprávu o Žalech přinesli, s ulehčením přehodili zodpovědnost na vyšší místa a vrátili se ke svým vlastním starostem – k práci a studiu, láskám a kamarádům, pivu a domácím pracem, matematice a hvězdářství, zkrátka k životu. V případě Stefana Urse se tento život s kauzou Žaly znova protnul jen pár dnů po jeho návratu do Parletu. Poté, co si od svých spolužáků opsal poznámky ze zameškaných přednášek, vyslechl od svého patrona Jokedita kázání o nutnosti pravidelné školní docházky, na znamení pokání vypucoval v celém domě podlahy a opatřil si nové ∗ Nejen
proto. Jak si laskavý čtenář jistě všiml, teorie kapitána Nálepky je oproti té Woodagovské třikrát tak dlouhá a obsahuje jistá logická salta, pro které veřejnost obvykle nebývá dostatečně mentálně rozcvičena. † To není tak docela pravda. Při opravdu náhodném výběru mezi Parletskými občany by tazatel nejspíš uslyšel něco jako „Duby? Kde to je? Vo tom sem v životě neslyšel!�. My pro jednoduchost uvažujeme pouze dobře informované, zeměpisně vzdělané kolemjdoucí.
47
oblečení v náhradu za slušivý úbor z pytloviny, kterým jej obdařili v jeníkovské kovárně, tedy poté vyhledal jednoho z doktorandů, kteří působili na katedře alchymie. Tento se jmenoval Erik; Stefan se s ním znal, nijak dobře, ale pár slov spolu už prohodili. O Erikovi bylo všeobecně známo, že nikdy nemá daleko k jehle, a když mu Stefan předložil – výměnou za volný přístup do laboratoře – možnost vyzkoušet vlastnosti neznámé látky – černého prášku ze Žalů – nadšeně souhlasil. Jakkoliv však blízký vztah k jehlám narušil jeho schopnost vnímat některé aspekty reality,∗ Erik si ve věcech týkajících se alchymie zachovával pozoruhodně bystrou analytickou mysl. Společně se Stefanem provedl řádku experimentů, kdy materiál zkoumali v laboratoři. Zaujalo je, že jak kytka, tak prášek jsou velmi silně magické, a dlouhé hodiny strávili fantazírováním, kolik magie by z ní dokázali vyždímat. Nakonec špetkou černého prášku nakrmili pokusnou myš. Účinky předčily jejich nejsmělejší očekávání. Myš, předtím apaticky polehávající v klícce, po požití prášku vyskočila na nohy a začala se nakrucovat před zrcadýlkem, které jí v kleci kdoví odkdy zůstalo. Zbytek večera protančila mezi pilinami, drcaje přitom do napaječky a metajíc kolem vlastními bobky, pokrývajícími dno. Následujícího dne ráno ji oba studenti našli vylizovat zbytky korýtka a udoláni jejím očividným zoufalstvím jí nasypali další dávku. Třetího dne ji museli zabít. O tato zajímavá zjištění se Stefan podělil zejména se svou kamarádkou Elanor. Zvláštní vlastnosti modrokvěté byliny je jenom utvrdily v odhodlání zjistit, o jakou rostlinu se jedná. Genfleish Týden po ukončení vyšetřování k rukám pana Manuciho dorazil dopis ze Slopného nad Pitínem† . K překvapení všech byl od Genfleishe. Líčil v něm, jak si přicházejících žoldáků stačil zavčas všim∗ Přičemž
nejmarkantnější byla jeho chronická neschopnost zaznamenávat plynutí času, takže se stávalo, že Erik chodil spát dvakrát denně nebo pracoval dva, tři dny v kuse, aniž by mu přišlo zvláštní, že za oknem svítá a padá tma víckrát, než by se během jednoho dne slušelo. Když na tom býval hodně špatně, samovolně cestoval časem, což ho pokaždé strašně rozčililo. † Vesnice dále na západ od bývalých Žalů, v podhůří Sovích hor.
48
nout a uprchnout ze statku. Nyní pobývá u přátel ve Slopném a zvažuje, jak a zda vůbec by mohl postavit zpět na nohy svou živnost. Vyjádřil také upřímnou starost o osud tří zaměstnanců páně Manuciho, se kterými měl tu čest. Co přesně Manuci Genfleishovi odepsal je věcí listovního tajemství. Taktně ale zamlčel určitý podíl svých zaměstnanců na tom, že Selikovi žoldáci postrádali koně, které si – pochopitelně společně s nějakým tím penízem navrch – museli obstarat právě na Genfleishově farmě. Vždyť komu by to pomohlo?
49
