DNEŠNÍ PODOBA RODINY A VZTAHY SPOLUPRÁCE V RODINĚ Věra Kuchařová, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, Praha

Staženo z internetových stránek výzkumného záměru: Rodina, zaměstnání a vzdělání. URL: http://fss.muni.cz/struktura/katedry/spsp/page.php?id=49&position=003004001

DNEŠNÍ PODOBA RODINY A VZTAHY SPOLUPRÁCE V RODINĚ Věra Kuchařová, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, Praha

Dokument „Národní koncepce rodinné politika“ formuluje zcela oprávněně jako jedno z východisek podporu samostatnosti a autonomie rodiny, a to ve smyslu posilování vědomí hodnoty rodiny a vlastní odpovědnosti za její funkčnost a stabilitu a ve smyslu posilování ekonomické a sociální suverenity rodin a jejích členů na trhu práce a prostřednictvím systému sociálního zabezpečení (včetně služeb pro rodiny) tak, aby byla schopna plnit svoji úlohu ve všech obdobích svého vývojového cyklu a vůči všem svým členům (Národní koncepce rodinné politiky, s. 9). Zdůraznění autonomie rodin přirozeně vyvolává otázku o schopnosti rodin zabezpečit své potřeby samostatně, konkrétně otázky typu: Za jakých podmínek jsou rodiny schopny je zabezpečit?; Které rodiny mají tuto schopnost větší a které omezenou?; Do jaké míry jsou rodiny v uspokojování svých potřeb samostatné?; nebo Jak spolu koresponduje ochota rodiny k samostatnosti a míra kompetentnosti jejích členů samostatně zajistit všechny potřeby. Otázkou také je jak se mění zmíněné charakteristiky a kompetence rodin v souvislosti s novodobými demografickými procesy v české společnosti. K zamyšlení nad těmito otázkami má tato stať přinést pár podnětů1. 1. DEMOGRAFICKÁ SITUACE Dnešní podoba rodiny se utváří pod vlivem demografických změn, zaznamenávaných v posledních desetiletích. Rodiny nejmladší generace se ve srovnání se staršími radikálněji mění v posledních zhruba deseti letech. Hlavní vývojové trendy lze spatřovat v těchto procesech: 1. Zmenšování velikosti (nukleární) rodiny, které je důsledkem snižujícího se počtu dětí a nárůstu bezdětnosti (projevy snižování porodnosti), růstu podílu neúplných rodin (projev vysoké rozvodovosti) a přibývání nesezdaných soužití, zejména v určitých fázích životního cyklu) (při poklesu sňatečnosti). Tab.1: Změny počtu domácností podle typu v letech 1980-2001 Typ censové domácnosti*) 1980 1991

2001

úplné rodinné s dětmi

1 476

1 396

1 091

úplné rodinné bez dětí

1 081

1 117

1 243

neúplné rodinné s dětmi

204

254

343

ostatní vícečlenné

176

195

318

jednotlivců

939

1 090

1 276

Celkem

3 876

4 052

4 271

Úhrn obyvatelstva

10 292

10 302

10 230

*) se závislými dětmi respektive bez závislých dětí Převzato z: Kučera M., Bartoňová D. 2004

2. Zmenšení velikosti domácností (tab.1), které probíhá několik desetiletí. Třebaže byl v letech 1991-2001 dlouhodobý trend poklesu podílu domácností s více censovými domácnostmi (převážně vícegeneračními) přerušen, velikost (tj. průměrný počet osob) se dále 1

Takto stanovené téma zde není pojednáno vyčerpávajícím způsobem. Např. se zde nevěnuji důležitým tématům jako je finanční soběstačnost rodin, specifická situace rodin s postiženým členem nebo rodin ohrožených chudobou či sociálním vyloučením


snižovala u všech typů domácností sledovaných v statistických datech2. Důvodem byl nárůst počtu bytů, ale také snaha o oddělené bydlení nukleárních rodin. Např. průměrný počet členů úplných rodinných vícečlenných domácností poklesl v letech 1970-2001 z 3,20 na 2,97 (Bartoňová 2005). 3. Snížení stability rodiny, které je důsledkem vysoké úrovně a mírného zvyšování rozvodovosti (přes zdánlivě pozitivní výkyvy) a také již zmíněného rozšíření nesezdaných soužití. Po rozpadu rodiny odumírají vazby mezi členy původní rodiny s potenciálním důsledkem v sociální isolovanosti nebo naopak ve sblížení vazeb na jiné příbuzné (např. u neúplných rodin nejčastěji na rodiče). 4. Soužití více generací v čase3 v důsledku prodlužování délky života, což znamená, že se v rodinách zvyšuje počet osob (členů) s více či méně omezenou soběstačností. Soužití „v prostoru“, tj. v jednom bytě, se naproti tomu udržuje na nízké úrovni a koncentruje se do určitých etap životního a rodinného cyklu. Týká se spíše mladých manželství a pak stárnoucích osob či párů. Prostorová vzdálenost příslušníků různých generací jedné rodiny, tj. vzdálenost mezi jejich bydlišti, nicméně nebývá většinou veliká. Důležité je zjištění Kučery a Bartoňové (2004), že méně často žijí v jednom bytě úplné rodiny s oběma rodiči jednoho z partnerů, zatímco se zvýšil podíl soužití úplných rodin s jedním z rodičů některého partnera. Zda je to dopad rozvodovosti nebo výraz častějšího soužití z důvodu péče o stárnoucí členy rodiny je třeba dále sledovat. Ačkoliv zde byly pouze naznačeny hlavní změny, je zřejmé, že se mění charakter soužití partnerů a generací jednotlivých rodin. Méně toho víme a do jisté míry jen tušíme, že se mění i důvody soužití a hodnoty i očekávání s ním spojená. K vysvětlení může napomoci, když si připomeneme v jakém společenském kontextu probíhají zmíněné demografické proměny. 2. KONTEXTY PROMĚN RODINNÉHO A PARTNERSKÉHO SOUŽITÍ Ekonomický kontext má řadu rozmanitých aspektů, z nichž si zde připomeneme ty, které mají výraznější dopady na vytíženost a časové i jiné kapacity partnerů, rodičů či prarodičů. Základním fenoménem je vysoká zaměstnanost žen, která se v „přiměřeně“ snížené míře týká i matek malých dětí. Příčinou je mj. to, že i matky nejmenších dětí jen v malé míře pracují na zkrácený úvazek. Ten má často tolik nevýhod (nebo je tak málo dosažitelný), že ženy volí raději delší rodičovskou dovolenou a pak nástup na místo s plným pracovním vytížením. Nejen pro tyto matky se zintenzivňuje potřeba harmonizace práce a rodiny. Ta zatím nenachází dostatečnou podporu relevantních subjektů, především však je zde malá vstřícnost zaměstnavatelů vůči rodinným rolím zaměstnanců. Vliv míry zaměstnanosti (žen i mužů) na rodinný život se konkrétně projevuje podle rozsahu času věnovaného zaměstnání. Pracovní doba v ČR se od průměru zemí EU zásadně neliší celkovým rozsahem, ale od většiny z nich menším podílem zkrácených4 a flexibilních 2

U bytových domácností se zvýšil podíl domácností jednotlivců a přibylo domácností s více než jednou hospodařící domácností; mezi hospodařícími domácnostmi narůstá podíl těch, v nichž jedna z censových domácností je neúplná rodina nebo jednotlivec; mezi censovými domácnostmi přibývá neúplných rodin na úkor úplných a v obou z nich klesá počet dětí. 3 Např. Schmidpeter (2005) okazuje na situaci v Rakousku, kde „…ještě nikdy nežilo tolik příslušníků různých generací současně. 78 % rodin má žijící příslušníky nejméně dvou dalších generací. Pětina populace žije v rodinných svazech zahrnujících čtyři nebo více generací – publikovaná „malá rodina“ tedy dnes není tak malá.“ 4 Srv. např. O.S.Hardarson, F.Romans, Labour Market Latest Trends – 1st Quarter 2005 data. Statistics in focus. EUROSTAT, 17/2005 (tab. 6) nebo Ch.Aliaga, Gender Gaps in the Reconciliation between work and family life. Statistics in focus. EUROSTAT, 4/2005 (tab. 1). Další (podrobnější) údaje za ČR viz „Organizace práce a uspořádání pracovní doby podle výsledků ad hoc modulu 2004 výběrového šetření pracovních sil, ČSÚ“ a pro srovnání (za jiný rok) údaje za země EU v „ Working times. Statistics in focus. EUROSTAT, 3-7/2004


pracovních úvazků. Především je pro nás charakteristický vysoký podíl plných úvazků i u matek malých dětí brzy (a okamžitě) po ukončení rodičovské dovolené. Také spektrum využívaných forem upravené pracovní doby je užší a koncentruje se do tří forem: zkrácená pracovní doba, zkrácený pracovní úvazek a pohyblivá (posunutá) pracovní doba. To, že malá míra využívání zkrácené pracovní doby není „zaviněna“ pouze nezájmem zaměstnavatelů, ale i řadou nevýhod pro zaměstnance, ukazují zjištění o tom, kolika dotázaným s dítětem do 10 let věku zaměstnavatel takovou úpravu umožňuje a kolik z nich ji opravdu využívá. Zkrácenou pracovní dobu má možnost si zvolit a využívá ji 4 % mužů a 11 % žen, zatímco má možnost ji zvolit, ale nevyužívá ji 28 % mužů a 31 % žen5. Ve výzkumech na druhé straně zjišťujeme diskrepanci mezi požadovanou délkou pracovní doby mužů a žen (matek a otců) a reálnou pracovní dobou, přičemž převažuje nespokojenost s nedostatečnou nabídkou pracovních míst na zkrácený úvazek. Přitom se ukazuje, že i zákonné normy ve prospěch rodičů malých dětí lze obcházet (zákon připouští výjimky v případě organizačních obtíží zaměstnavatele). Podle výzkumu mezi pracovníky odborových organizací, provedeného v r. 1999, nemalá část dotázaných uvedla, že zaměstnavatelé vyhoví požadavkům žen se zákonným nárokem na ZPD pouze výjimečně. Výsledky dotazování matek malých dětí v roce 2005 ukazují, že stále jsou zaměstnavatelé vyhýbající se této povinnosti (tab. 2). Tab. 2: Dotaz, zda žena/muž někdy žádal/a zaměstnavatele o úlevy v zájmu sladění práce a péče o rodinu a s jakým výsledkem Žádal/a a Výsledek Nežádal/a uspěl/a neuspěl/a nebo jen někdy O zkrácený pracovní úvazek 10 7 83 O posunutí začátku a konce denní 18 17 65 pracovní doby O jinou formu pružné pracovní doby 8 10 82 Pramen: výzkum Harmonizace rodiny a zaměstnání 2005 Uvedené skutečnosti lze ilustrovat na porovnání charakteristik zaměstnanosti matek (žen ve věku 20-44 let) s dětmi ve věku 0-4 roky a žen bez dětí nebo se staršími dětmi. Mj. ukazuje rostoucí podíl matek nejmenších dětí jednak ve skupině žen ekonomicky neaktivních a jednak ve skupině pracujících na plný úvazek. Mezi ostatními ženami vykazují narůstá podíl nezaměstnaných, mj. i z důvodu mateřství. Tab. 3: Ekonomická aktivita žen ve věku 20-44 let podle charakteristik mateřství (v %) Ženy 1993 1997 2000 2003 S dětmi ve věku 0-4 roky - počet 529,4 390,3 349,2 406,7 Ekonomické postavení zaměstnané 43,4 28,6 25,5 108,9 nezaměstnané 4,8 3,9 5,7 4,3 ekonomicky neaktivní 51,8 67,4 68,7 68,9 Míra ekonomické aktivity (v %) 48,2 32,6 31,3 31,1 Míra nezaměstnanosti (v %) 10,0 12,1 18,4 13,9 zaměstnané: na plný úvazek 79,1 78,3 81,8 83,9

5

Podle výzkumu Harmonizace rodiny a zaměstnání, 2005


na zkrácený úvazek

20,1

21,7

18,2

16,1

Bez dítěte ve věku 0-4 - počet 1) 1 280,0 1 454,5 Ekonomické postavení zaměstnané 83,9 80,5 nezaměstnané 4,2 5,0 ekonomicky neaktivní 11,9 14,5 Míra ekonomické aktivity (v %) 88,1 85,5 Míra nezaměstnanosti (v %) 4,7 5,8 zaměstnané: na plný úvazek 91,5 91,8 na zkrácený úvazek 8,5 8,2 1) Ženy, které mají pouze děti starší 4 let nebo jsou bezdětné Pramen: Zaostřeno na ženy a muže, Praha, ČSÚ 2004

1 509,0

1 430,7

75,9 9,4 14,7 85,3 11,0

75,9 9,2 14,9 85,1 10,8

92,0 8,0

93,3 6,7

Stejné údaje v absolutních hodnotách a v podrobnějším zobrazení za uplynulé roky ukazují následující grafy 1 a 2. Je zde patrný vliv poklesu porodnosti v 90. letech a mírného vzestupu po roce 2000 a vliv zavedení rodičovské dovolené s příspěvkem státní sociální podpory v roce 1996. Graf 1: Ekonomické postavení a zaměstnanost žen ve věku 20-44 let s dětmi ve věku 0-4 roky (absolutní hodnoty) 600,0 500,0 400,0

celkem

300,0

zaměstnané nezaměstnané

200,0

ekonomicky neaktivní

100,0

03

02

20

01

20

20

00

99

20

98

19

97

19

96

19

95

19

19

19

93

0,0

Graf 2: Ekonomické postavení a zaměstnanost žen ve věku 20-44 let bez dětí ve věku 0-4 roky (absolutní hodnoty) 1 600,0 1 400,0 1 200,0

celkem zaměstnané

1 000,0 800,0

nezaměstnané ekonomicky neaktivní

600,0 400,0 200,0

03

02

20

01

20

00

20

99

20

19

98

19

97

96

19

19

95

19

19

93

0,0


Také fenomén nezaměstnanosti ovlivňuje strategie na vzájemnou podporu uvnitř rodiny. Nezaměstnanost zvyšuje konkurenční klima na trhu práce a pozici nejohroženějších skupin, k nimž patří i ženy po rodičovské dovolené a matky malých dětí. Hrozba ztráty zaměstnání a (genderová) segmentace trhu práce limitují volnost při volbě způsobu života. Jistý tlak při volbě strategií vychází i z často vysokých požadavků na výkonnost, flexibilitu či celoživotní vzdělávání pracovníka. Naznačené problémy se odrážejí v nedostatku času a jeho struktuře či organizaci. Na významu nabývá nutnost rozhodovat o aktuálním jednání při vědomí celoživotního časového fondu jednotlivce a jeho kapacit pro rodinu, profesi a další aktivity. Nové možnosti by mohlo v tomto kontextu přinést zvyšování důchodového věku, za dnešních podmínek však znamená spíše snížení objemu času pro rodinu z pohledu celoživotních strategií a také limity pro časové kapacity starší střední generace pro pomoc rodičům a potomkům. Stejně významný jako ekonomické podmínky je i sociokulturní kontext vnitrorodinných vztahů. Působí zde komplex provázaných faktorů, jejichž vliv je obtížněji prokazatelný. Jedná se především obecně o dynamiku změn sociálních vztahů v posledních 15 letech, na niž nejsou všichni jedinci a různé generace stejně připraveni. I členové jedné rodiny jsou v různé míře otevřeni průniku nových hodnotových systémů, zvýrazňování sociálních rozdílů, větší autonomii jednotlivců, novým vztahům soukromého a státního sektoru atd. Přitom se v těchto souvislostech mění i postavení rodiny, jejíž význam je i v životě jednotlivce proměnlivý. Vztahy v rodině ovlivňuje i vyšší dynamika sociokulturních změn s jejich důležitými dopady (ve zde sledovaném kontextu) na vztahy mezi generacemi a vztahy mezi partnery. Tato dynamika se promítá např. v komunikaci mezi generacemi pod vlivem mezigeneračního vzrůstu vzdělanosti i technologického vývoje. Společnost vědění mění podmínky mezigeneračního přenosu kulturních a společenských hodnot i praktických dovedností. Často se hovoří o kultu mládí, mj. proto že v české společnosti (a ostatních transformujících se společnostech) se směna generací se svými obvyklými charakteristikami (zjednodušeně „elán mládí proti zkušenostem stáří) odehrává v prostředí změn celkových podmínek od státního dirigismu k tržním vztahům, navíc se všemi peripetiemi ekonomického a politického vývoje. Aktuální zůstává otázka charakteru mezigeneračních vztahů v současné české společnosti – spíše generační konflikt nebo generační smlouva? Součástí dlouhodobých sociokulturních změn je individualismus „moderního“ člověka, který nelze zapřít ani v proměnách postavení členů rodiny v rodině jako sociální skupině i instituci. Projevuje se např. „liberálnějšími“ vazbami mezi partnery nebo menším rozsahem společně tráveného volného času. Sociokulturní změny se projevují i ve druhém základním aspektu rodinných vztahů s makrosociálními vazbami - genderových nerovnostech a jejich reflexi. Dělba práce v rodině si stále uchovává tradiční aspekty. V partnerská dělbě převládá komplementarita nad rovnovážnou spoluprací a spolupodílem na plnění rodinných funkcí. Také mezigenerační spolupráce v širší rodině je genderově poznamenána např. vysokým zatížením žen starší střední generace s povinnostmi vůči stárnoucím rodičům a paralelní potřebou podpory dospělých dětí v jejich rodičovských povinnostech. 3. NÁZORY NA AUTONOMII RODINY A ROLI STÁTU Ochota ke vzájemné spolupráci a podpoře uvnitř rodiny není determinována jen „vnějšími“ podmínkami, ale i postoji a přístupem k otázce suverenity rodiny a otázce intervence společnosti a státu do soukromé sféry rodiny. Ze sociologických výzkumů, prováděných (nejen) ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí v poslední době, lze zobecnit některé poznatky o těchto postojích. Nejčastěji je společenská podpora rodin


vnímána jako samozřejmost, spravedlnost a právo, ale současně je žádoucí, aby „nebránila“ udržení autonomie rodiny. Většinou to znamená požadavek „pomozte, kde nestačíme, ale nechte nás rozhodovat o sobě samých“. Mnohými je však požadováno, aby stát vytvářel základní podmínky pro soběstačnost. Nejčastěji je sice žádána finanční podpora a garance bydlení, protože jde o základní potřeby a snadno představitelnou formu pomoci, zatímco např. podpora rodičovských kompetencí, služby pro snazší zvládání výchovných problémů, terénní služby na podporu domácí péče o nesoběstačné jsou v porovnání se skutečnými potřebami v požadavcích podceněny. I to může být jeden z důvodů zjišťování vysokého mínění o vlastní soběstačnosti. Rozsah od státu očekávané pomoci je diferencován podle jejího „obsahu“, např.: ¾ V zabezpečení seniorů je očekávána větší pomoc státu než u péče o děti (graf 3 a 46); v tom jsou zahrnuty hlavně důchody (donedávna brané jako výsadní povinnost státu) a služby pro nesoběstačné, pokud jsou porovnávána očekávání pomoci pro rodiny ve finanční nouzi, preferována je pomoc pro rodiny s dětmi). ¾ S věkem dětí roste očekávání pomoci od státu, což je přirozené vzhledem k rostoucímu spolupodílení se různých institucí na zabezpečení dětské populace (školy apod.) a vzhledem ke stále přetrvávající preferenci domácí péče o nejmladší děti (graf 5). ¾ Relativně velká očekávání jsou deklarována ohledně finanční podpory (při odlišnostech podle formy – vyšší jsou u již zmíněných důchodů). ¾ Zvolna sílí „volání“ po větší šíři a dostupnosti služeb pro rodiny s dětmi, a to ani ne tak „tradičních“ (školky a jesle), jako „novodobých“ (prevence užívání drog, psychologické či výchovné poradenství). Žádaný podíl státu je závislý také na etapě rodinného cyklu a míře specifičnosti problémů, vyskytujících se v rodině. V odpovědích na dotaz, kterým rodinám by stát měl pomáhat a do jaké míry, byla nejvyšší potřeba pomoci deklarována u rodin se zdravotně postiženým, s nezaměstnaným, o něco méně u rodin se stárnoucím členem. Méně je jako problém chápána nákladnost profesní přípravy dětí, „středně“ je tak chápána situace rodiny na startu rodinného života. Graf 3: Srovnání míry požadované pomoci od státu pro zabezpečení potřeb starších lidí a dětí

P otřeb y s tarš íc h

P otř eb y d ětí

0% 1-r odin a

20 % 2

40 % 3

4

60 % 5

6

80 % 7-s tát

Pozn.: 1=zajištění potřeb je výhradně věcí rodiny; 7= zajištění potřeb je výhradně věcí státu Pramen: Rodina 2001

6

Graf 3 ukazuje obecné hodnocení, grafy 4 a 5 vypovídají o hodnocení konkrétní situace

10 0%


Graf 4: Kdo má spíše zajišťovat péči o vybrané skupiny

C 1 společnost 2 B

3 4 5 rodina

A

0%

20%

40%

60%

80%

100%

Pozn.: 1=hlavně úkol společnosti; 5=hlavně úkol rodiny A Péče o starší lidi vyžadující pomoc v jejich domově B Péče o předškolní děti C Péče o školní děti v době po vyučování Pramen: Generations and Gender Survey 2005

Graf 5: Kdo má spíše zajišťovat finanční pomoc vybraným skupinám

E

1 společnost 2 3 4 5 rodina

D

0%

10%

20%

30%

40%

50%

60%

70%

80%

90%

100%

Pozn.: 1=hlavně úkol společnosti; 5=hlavně úkol rodiny D Finanční pomoc starším lidem s příjmy pod životním minimem E Finanční pomoc mladým lidem s dětmi s příjmy pod životním minimem Pramen: Generations and Gender Survey 2005

Základem spolupráce uvnitř rodiny jsou partnerské a mezigenerační vztahy. Zde se věnuji především té stránce partnerských a mezigeneračních vztahů, která souvisejí se vzájemnou praktickou podporou uvnitř nukleární a širší rodiny, tj. podporou plnění denních úkolů a rolí co nejvíce v souladu s osobními plány a ambicemi lidí, a to hlavně v těch fázích rodinného cyklu, které lze označit za „kritické“ – fázi formování mladé rodiny a péče o malé děti a fázi oslabování soběstačnosti stárnoucích rodičů. 4. MEZIGENERAČNÍ VZÁJEMNÁ POMOC Postoje k mezigenerační solidaritě a spolupráci dlouhodobě ukazují poměrně stabilní pozitivní obrázek hodnotového základu mezigenerační pomoci a podpory. Ta je chápána


současně jako „přirozené právo a (morální) povinnost“, často i jako radost. Nicméně závazky k rodičům by podle převažujících postojů neměly omezovat autonomii nukleární rodiny, ani se dostávat do konfliktu s „osobními zájmy“, čímž je míněn i zájem zaopatřit svou užší rodinu. Např. mladá rodina je otevřená podpoře pomocí diskusí nad problémy a spolupráci v zájmu širší rodiny, ale je uzavřenější vůči zasahování do výchovy dětí. Vítá finanční pomoc, ale požaduje finanční nezávislost v rozhodování o výdajích. Podobně starší lidé vítají a potřebují pomoc od svých dětí, ale velice se obávají možnosti být pro ně zátěží. Často zřejmě volí nezávislost i za cenu osamocenosti. Je proto požadována reciprocita reálných projevů mezigenerační solidarity. Její specifickou formou je „postupné přenášení“ pomoci a podpory mezi generacemi. Mezigenerační vztahy v rovině citové (pocit sounáležitosti a potřeba kontaktů) i praktické (vzájemná pomoc a podpora) jsou v českých rodinách hluboce zakořeněny a mnohokrát se osvědčily vždy, když vnější podmínky života jednotlivce nebyly nejpříznivější. Výzkumy potvrzují především vysokou četnost vzájemných kontaktů, což lze chápat jako předpoklad blízkosti a intenzity vztahů. Významný vliv zde má etapa rodinného cyklu. Graf 6: Odpovědnost dětí za péči o rodiče

B

1 rozhodně souhlasím 2 souhlasím 3 ani souhlas,ani nesouhlas 4 nesouhlasím 5 rozhodně nesouhlasím

A

0%

20%

40%

60%

80%

100%

A Děti by měly mít odpovědnost za péči o své rodiče vyžadující pomoc B Děti by měly přizpůsobit svůj profesní život potřebám svých rodičů Pramen: Generations and Gender Survey 2005

Graf 7: Role generace prarodičů

B

1 rozhodně souhlasím 2 souhlasím 3 ani souhlas,ani nesouhlas 4 nesouhlasím 5 rozhodně nesouhlasím

A

0%

20%

40%

60%

80%

100%

A Prarodiče by se měli postarat o svá vnoučata, když to nemohou zajistit jejich rodiče B Kdyby to dospělé děti potřebovaly, jejich rodiče by měli uspořádat svůj život tak, aby jim mohli pomoci Pramen: Generations and Gender Survey 2005

Reálná mezigenerační vzájemná pomoc je tedy založena na povědomí nutnosti vzájemné podpory. Ta je diferencována podle „obsahu“ a je vůči podpoře ze strany společnosti do jisté míry komplementární. Nejčetnější obecně je nemateriální, duchovní a jiná


podpora formou „popovídání o problému či poskytnutí rady“ apod. Nejčetnější vzhledem k dané potřebě je péče o nesoběstačné. Výpomoc v rámci rodiny je poskytována nezávisle na vzdělání, profesi či náboženské víře. Rozdíly podle pohlaví silně závisejí na druhu pomoci (pečovatelské formy jak ve vztahu k vnoučatům tak k seniorům jsou silně zastoupeny ženami, muži udržují kontakty a pomáhají při fyzicky náročnějších činnostech). Bydlení (vzdálenost mezi bydlišti) různých generací v rámci rodin není významnou zábranou poskytování pomoci, ale těsnost vzájemných vazeb ovlivňuje její rozsah a obsah. Mezigenerační pomoc má své bariery především ve vnějších podmínkách, méně v oblasti ochoty. Vysoké pracovní vytížení všech generací v „ekonomicky aktivním věku“ snižuje možnosti vzájemné pomoci. Nejnáročnější situaci vytvářejí projevy mezigenerační solidarity pro střední generaci, ale je tu již zmíněná snaha o reciprocitu (graf 8). Situaci dále komplikuje početní růst neúplných rodin a rozvedených jednotlivců. Graf 8 ukazuje, že střední generace pomáhá spíše rodičům než dětem, přesto ji senioři jako příjemci vidí kritičtěji, než střední generace jako poskytovatelé. Zajímavé se zdá být, že mladá generace častěji uvádí pomoc svým rodičům, než je tomu v opačném směru. Vysvětlení je snadné - rodiče pomáhají hlavně v péči o děti, na pomoc s domácností pak zbývá menší podíl celkové pomoci (nejspíš je i méně žádána). Graf 8: Pomoc s chodem domácnosti7 - vybrané „směry“ mezi generacemi – hodnocené různými skupinami

50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

Vždy je-li to třeba Občas

Výjimečně Vůbec ne

Pozn.: SG=střední generace; MG=mladá generace Pramen: Rodina 2001, Život ve stáří 2002, Střední generace 2004

5. PARTNERSKÁ DĚLBA PRÁCE Partnerské vztahy jsou dnes založeny především na citových vazbách. Individualismus „moderního“ člověka však přitom činí tyto citové vazby dost křehkými. Současně spolu 7

Jde pouze o jednu z mnoha forem pomoci. Vybrána byla proto, že jako jednu z mála ji můžeme porovnávat mezi různými generacemi a v různém směřování (např. péči o děti poskytují jen starší generace mladším, péči v nemoci většinou mladší starším atd.).


s poměrně vysokou mírou závislosti rodiny na ekonomickém systému (oddělení práce od rodinného života, průnik tržních vztahů do vztahů v rodině) a na státu (přenos některých funkcí na jiné instituce, role sociálního státu) tento individualismus oslabuje pocit závaznosti a potřebu partnerské (i mezigenerační) solidarity. Nové trendy v postojích charakterizuje to, že se neočekává naprostá oddanost rodině a že mladší partneři si navzájem ponechávají relativně větší volnost pro naplňování osobních potřeb a zájmů. Postoje k partnerské spolupráci charakterizuje především deklarovaná rovnoprávnost, která je však chápány velice různě. Přitom je reálná nerovnost rolí většinou akceptována a je jako „nespravedlivá“ vnímána spíše ženami. Navzdory převaze tzv. dvoupříjmových domácností nukleárních rodin jsou muži stále často považováni za (hlavního) živitele rodiny a ženy (i pod vlivem vlastních prosazovaných aspirací) jsou více odpovědné nejen za chod domácnosti, ale i za výchovu dětí. Ženy i muži často podceňují kompetence mužů pro participaci v rodině, přesto ale roste akceptace „muže v domácnosti“. Známe jsou diskrepance v postojích k partnerské dělbě práce. Zatímco polovina respondentů v řadě výzkumů žádá komplementaritu rolí muže a ženy, je obecně (dle situace) požadován spolupodíl na výdělečné činnosti. Tyto postoje jsou ovšem diferencovány podle sociálních a demografických charakteristik, např. v rodinách s malými dětmi je tomu naopak. Zřejmě se jedná nejen o rozpornost těchto dvou názorů, ale i o vliv vědomí nevyhnutelnosti dvou příjmů v rodině (s dětmi). Tab. 4: Kladné odpovědi na otázku o souhlasu s výrokem „Muž má vydělávat peníze a žena se starat o domácnost“ Škála – počet Výzkum Rok % odpovědí Soubor stupňů** Rodina 1994 1994 53 5 503 mužů a 521 žena, 18 a více let Postavení žen a 48 1998 4 398 mužů a 602 žen, 20-60 let mužů v ČR (m 63, ž 39) Rodina 2001 2001 48 4 610 mužů a 647 žen, 18 a více let, Harmonizace 69 338 mužů a 881 žen, 18-64 let, rodiny a 2005 4 (m 77, ž 66) rodiče dětí do 10 let věku zaměstnání * součet odpovědí rozhodně souhlasím a spíše souhlasím ** u pětistupňových škál je střední stupeň neutrální Pozn.: v r. 1994 rozhodně souhlasila cca 16 % dotázaných, v roce 2001 to bylo 14 %. Vzhledem k odlišnostem škál (v r. 2001 nebyla použita neutrální varianta) v těchto letech lze zjištěný posun považovat za významný. Prameny: Rodina 1994; Postavení žen a mužů v ČR (1998), Rodina 2001;

Tab. 5: Kladné odpovědi na otázku o souhlasu s výrokem „Do rodinného rozpočtu by měli přispívat muž i žena“ v různých výzkumech* Škála – počet Výzkum Rok % odpovědí Soubor stupňů* 503 mužů a 521 žena, 18 a Rodina 1994 1994 81 5 více let 610 mužů a 647 žen, 18 a Rodina 2001 2001 95 4 více let, Harmonizace rodiny 91 338 mužů a 881 žen, 18-64 2005 4 (m 90, ž 91) a zaměstnání let, rodiče dětí do 10 let věku * součet odpovědí rozhodně souhlasím a spíše souhlasím ** u pětistupňových škál je střední stupeň neutrální


V reálném životě převažuje strategie manželů-spoluživitelů s rozdílným podílem na péči o děti a domácnost. Pod tlakem ekonomického a společenského prostředí převládá tendence k výdělečné činnosti obou partnerů a v dělbě práce a kompetencí v rodině souhrnně platí: rozhodování bývá společné, aktivity a povinnosti jsou genderově rozděleny (tab.6 a graf 9). Pozvolna přibývá „netradičních“ modelů dělby, kdy otec je „v domácnosti“ či spíše na rodičovské dovolené. Genderové rozdíly se projevují i v tom, že ženy přizpůsobují účast na chodu domácnosti a rodiny spíše potřebám rodiny, muži spíše svým možnostem daným preferencí zaměstnání a výdělečné činnosti. Míra participace partnerů závisí i na etapě rodinného cyklu. Napětí vzrůstá na počátku školní docházky dětí a v době tzv. sendvičového efektu u střední generace. Podíl partnerů se vyrovnává s rostoucím věkem dětí a zapojením ženy na trhu práce (ovlivněném jejich vzdělání) a při dosažení seniorského věku. Vliv vzdělání a socioprofesního statusu se neprojevuje u zásadních postojů, ale u dílčích, často vyslovovaných k „radikálnějším“ řešením. Tab.6: Partnerská dělba práce Podíl partnera na vybraných činnostech (odhady respondentů v %) Domácí práce Péče o děti Příprava dětí do školy Volný čas dětí Muž 21,7 23,8 33,5 41,8 Žena 81,5 81,7 79,0 64,6 Pramen: výzkum Harmonizace rodiny a zaměstnání 2005

Zájem o dělbu práce mezi partnery (kdo bude zaměstnán a v jakém pracovním režimu) v mezinárodním porovnání dat OECD sledovala M.Valentová (2004, s. 43 an). Obecně existuje diskrepance mezi požadovanou délkou pracovní doby mužů a žen (matek a otců) a reálnou pracovní dobou. Ve většině zemí by si páry s dětmi do 6 let věku přály, aby ženy pracovaly více (tj. podíly žen v domácnosti jsou větší, než podíly dotázaných považujících tuto situaci za žádoucí a podíly žen pracujících na plný úvazek jsou nižší, než podíly dotázaných považujících tuto situaci za žádoucí). V zemích jako Irsko, kde je hodně žen v domácnosti, ženy častěji požadují part-time zaměstnání než v zemích s vyšší zaměstnaností žen. Ve Velké Británii např. je zájem o model „muž i žena plný úvazek“ nižší, než realita, zatímco zájem o model „muž plný úvazek, žena částečný“ skutečnost převyšuje, neboli ženy v domácnosti i pracující na plný úvazek spatřují v tomto modelu řešení harmonizace rodiny a zaměstnání. I v Holandsku, kde velká část žen pracuje na zkrácený úvazek, zájem o něj převyšuje realitu. Naproti tomu v ČR je tento model ojedinělý. Vezmeme-li v úvahu vysokou míru zaměstnanosti žen v ČR, která však prudce klesá u žen ve věku nejvyšší porodnosti a péče o malé děti, nelze pochybovat o tom, že zájem o pracovní uplatnění je vysoký (pomiňme zde různorodost důvodů), ale možnosti skloubit jej s péčí o rodinu jsou omezené. Nepřímo to vypovídá o tom, že v období raných fází rodinného cyklu je partnerský podíl na fungování rodiny nevyvážený. Rodiče manželé nebo partneři tak reagují na podmínky, charakterizované malou nabídkou strategií umožňujících vyrovnanější postavení partnerů8 a stereotypním požadavkem na intenzívní pracovně výdělečné aktivity nepečujícího rodiče, s naprostou převahou muže-otce. Srovnáme-li chování žen a mužů z hlediska partnerská spolupráce a harmonizace rodiny a zaměstnání, lze stručně shrnout, že české ženy převážně nacházejí cesty zvládnutí svých rolí v rodině a zaměstnání, ale často za cenu nadále převažující „přerušované“ pracovní kariéry nebo rezignace na jiné zájmy a životní aspirace. Pro muže zde vznikají menší tenze, dokonce rodina může fungovat jako stimul profesní aktivity (srv. Křížková, 2005), ale jejich 8

tedy zapojujících ženu-matku (příp. pečujícího muže-otce) do výdělečné činnosti


přístup jim často přináší i menší spokojenost s vlastní rolí (tab.7). Srovnáme-li deklarované hodnocení role mužů a žen v manželství a nesezdaných soužitích, zjišťujeme v nesezdaných soužitích vyrovnanější dělbu práce a vyšší uspokojení ze slaďování rodiny a zaměstnání, v manželství naopak mírně vyšší spokojenost s dělbou práce (data výzkumu GGS). Tab. 7: Jak partneři (rodiče) zvládají skloubení rodinných a pracovních povinností (kladné odpovědi v %) Obojí Dobře práci, na Dobře rodinu, Obojí tak Nedá se to dobře úkor rodiny na úkor práce napůl zvládnout Celkem Muž 52 32 2 11 2 100 Žena 12 5 18 2 100 64 Celkem 60 19 4 16 2 100 Muž: Manželství 53 1 9 2 100 35 Partnerství 23 3 13 3 100 57 Sám otec 37 15 7 4 100 37 Žena: Manželství 69 12 4 15 1 100 Partnerství 5 3 15 5 100 71 Sama matka

46

16

6

29

4

100

Pramen: výzkum Harmonizace rodiny a zaměstnání 2005

SHRNUTÍ Význam demografických změn a vývoje vnějších podmínek pro život v rodinách, jak byly charakterizovány na začátku této statě, lze zjednodušeně shrnout takto: ¾ Demografické změny vedou k tomu, že v rodinách ubývá potenciálních spolupracujících členů a pečovatelů při zvyšování počtu potenciálních příjemců pomoci. ¾ Ekonomický kontext působí formou „katalyzátoru“ na zhoršení podmínek pro plnění rodinných rolí a uspokojování potřeb rodin a jejich členů a vyžaduje hledání nových strategií, více relevantních probíhajícím změnám. ¾ Sociokulturní kontext má ambivalentní působnost vzhledem k jeho komplexnosti a vyšší míře subjektivního zprostředkování vlivů hodnotových a normativních. Zjištěné poznatky – rozsah pomoci, míra reciprocity a spokojenost s vytížením vzájemnou pomocí - navozují dojem vysoké míry soběstačnosti rodin. Tento relativně velký potenciál je nutné podpořit – morálně a „prakticky“. Rodiny samy jej udržují za cenu snižování nároků a aspirací (méně dětí, nerovnováha mezi péči orientovanou mladé generaci a seniorům). Významnou roli hraje mezigenerační solidarita, zatímco zapojení dalších členů širší rodiny (na úrovni stejné generace) je méně významné, důležité hlavně pro neúplné rodiny. Rodiny vyvíjejí většinou vysoké úsilí, aby vzájemnou pomocí členů umožnily rodinný život v zájmu výchovy dětí a zabezpečení potřeb méně soběstačných členů a současně umožnily členům v aktivním věku pracovní aktivitu přinášející uspokojení i finanční prostředky pro rodinu. Rodiny však mohou tyto úkoly plnit jen v součinnosti s dalšími institucemi, které je podpoří (od mateřských škol, přes širokou škálu státních a nestátních subjektů, po terénní služby pro stárnoucí osoby). Místo konkrétních doporučení bych zde na závěr chtěla podpořit z hlediska tématu této statě tři oblasti opatření rodinné politiky (nejen na centrální úrovni): podporu harmonizace rodiny a zaměstnání, podporu kompetencí rodiny zabezpečit své potřeby vlastními silami a zdroji a rozšiřování služeb pro rodiny.


Graf 9: Počet hodin věnovaných vybraným činnostem za týden podle pohlaví, vzdělání a věku

byt/dům

přátelé

žena muž VŠV maturita Vyučen ZV

č in n o s t

rodina-VČ

hobby

45-59 30-44 18-29

domácnost

zaměstnání

0

10

20

30

počet hodin Pramen: data výzkumu Rodina 2000, realizovaného agenturou STEM

40

50


Literatura a zdroje dat: ALIAGA Ch., Gender Gaps in the Reconciliation between work and family life. Statistics in focus. EUROSTAT, 4/2005 BARTOŇOVÁ D., Vývoj cenzových domácnosti v České republice v poslední třetině 20. století, Demografie 2005, č. 1 HARDARSON O.S., ROMANS F., Labour Market Latest Trends – 1st Quarter 2005 data. Statistics in focus. EUROSTAT, 17/2005 KŘÍŽKOVÁ A. (ED.), DUDOVÁ R., HAŠKOVÁ H., MAŘÍKOVÁ H., Kombinace pracovního rodinného života v ČR: politiky, čas, peníze a individuální, rodinné a firemní strategie, Praha, Sociologický ústav (v tisku) KUČERA M., BARTOŇOVÁ D., Prognóza počtu a složení censových domácností na období do roku 2003. Zpravodaj České demografické společnosti č.34/2004 Národní koncepce rodinné politiky, MPSV ČR 2005, http://www.mpsv.cz/files/clanky/2125/koncepce_rodina.pdf Organizace práce a uspořádání pracovní doby podle výsledků ad hoc modulu 2004 výběrového šetření pracovních sil, ČSÚ PALONCYOVÁ, Jana, Domácnosti a rodiny podle výsledků sčítání lidu, domů a bytů. Praha, VÚPSV 2004. SCHMIDPETER, René, Nová opatření v rodinné politice Rakouska. In: Rodinná politika jako nástroj prevence sociálního vyloučení. Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané 25.-26.4.2005 v Senátu PČR v Praze. Brno, NCR 2005 (v tisku, vydání plánováno na listopad) VALENTOVÁ M., Rovnováha mezi rodinným životem a pracovní kariérou v kontextu ženské zaměstnanosti, Praha. VÚPSV 2004 Working times. Statistics in focus. EUROSTAT, 3-7/2004 Zaostřeno na ženy a muže, Praha, ČSÚ 2004 Výzkumy: z Rodina 1994, realizoval Sociologický ústav ČAV v roce 1994 z Populační klima, realizoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí v roce 1996 z Mladá generace, realizoval Sociologický ústav ČAV v roce 1997 z Postavení mužů a žen v ČR, realizoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí v roce 1998 z Rodina 2000, realizoval STEM z Rodina 2001, realizoval Výzkumný ústav práce a sociálních v roce 2001 z Život ve stáří, realizoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí v roce 2002 z Střední generace, realizoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí v roce 2004 z Harmonizace rodiny a zaměstnání, realizoval Výzkumný ústav práce a sociálních věcí v roce 2005 z „Muži a ženy v ČR: životní dráhy a mezigenerační vztahy (GGS: Generations and Gender Survey), českou část mezinárodního projektu realizovala PřF UK, VUPSV a SC&C v roce 2005, šetření je součástí projektu č. 1J 023/04-DP2 programu NPVModerní společnost a její proměny financovaného MPSV ČR

DNEŠNÍ PODOBA RODINY A VZTAHY SPOLUPRÁCE V RODINĚ Věra Kuchařová, Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, Praha

Recommend Documents